Sázka na divokou kartu

Sázka na divokou kartu Hana Balounová

Den se pozvolna chýlil ke konci a ulice východního Tarn´Utu plnilo houstnoucí šero. Rozpršelo se. Těţké kapky deště dopadaly na zašlou kamennou dlaţbu a marně se pokoušely smýt špínu nechvalně proslulé čtvrti. V jedné z temnících u liček se ozvalo krátké vrznutí otevíraných dveří následované hlasitým prásknutím. Simari Ardente rázně seběhla po rozpadajících se schůdcích omšelého domu a ocitla se na dešti. Zaklonila hlavu, podívala se do nebe a bělmo jejích očí na okamţik zalila smaragdová zeleň duhovek. Jakoby kolem sebe rozprostřela neviditelný pršiplášť, déšť se jí začal vyhýbat. Prudce potřásla hlavou, aby z vlnitých rusých vlasů sklepla několik ulpělých kapek, a vykročila do šera. Tak tak se stihla vyhnout spěchající postavě, kter á se beze slova protáhla kolem ní a zmizela ve dveřích. Simari tlumeně zaklela. Potlačila nutkání láteřit hlasitě,

neboť

si

moc

dobře

uvědomovala,

ţe

ve

staré

čtvrti

se

nevyplácelo příliš na sebe upozorňovat. Za normálních okolností by se východnímu Tarn´ Utu, hlavnímu útočišti lůzy univerzitního města, obloukem vyhnula, avšak před několika dn y dokončila studium řemeslné magie a začala se poohlíţet po práci. Dostatečně zajímavé a náročné, aby nejpozději do dvou let mohla obhájit svou ţádost o licenci a vsto upit do cechu vodnářů a větroplachů. S licencí by si mohla časem pořídit loď a provozovat vlastní ţivnost. Být sama sobě paní, nejen pouhým zaměstnancem některé z

přepravních

společností. Jenomţe k tomu nestačilo jen věřit a chtít. Zkušenosti získané během posledních dní ji donutily vystřízlivět, uvědomit si, ţe bez známostí na správných místech a nějaké té kapky štěstí nebude dvakrát snadné vytouţenou práci získat. Prestiţní místo u Larsena, obchodníka se vzácnými kovy, jí před nosem vyfoukl o rok starší vodnář Kasan. V záloze jí zůstal ještě jeden

1

obchodník, ovšem, s poněkud pochybnou pověstí. Simari se raději nezajímala, s čím dotyčný obchodoval, rozhodující byla informace, podle níţ sháněl vodnáře pro jednoho ze svých klientů. Proslýchalo se, ţe tím klientem je samotný představený ţoldnéřského cechu a ţe shání nového vodnáře pro Světlonoše, proslulou vojenskou veslici. Práce by to nebyla snadná, na otrlejší posádku by si vodnářka nejspíš musela zvyknout, ale rozhodně by to byla výzva. Jenomţe ten upocený tlusťoch, se kterým měla před několika okamţiky kratičký pohovor, se při pohledu na drobnou dívčinu rozesmál a doporučil jí vrátit se k vyšívání. Simari se musela hodně ovládat, aby ho neposlala tam, kam slunce nesvítí s patřičně barvitým popisem toho mís ta. Skutečnost, ţe se na odchodu málem srazila s Asokarem, jediným studentem, se kterým se vzájemně otevřeně nesnášeli, ještě zesílila ţár Simarina

vzteku.

Asokar

nebyl

o

nic méně

ctiţádostivý neţ malá

vodnářka, ale na rozdíl od ní postrádal smysl pro jaké koliv morální zásady. Ţil podle vlastního kodexu a šel si tvrdě za svým. Na jednu stranu se Simari ulevilo, protoţe si nebyla jistá, zda by se její svědomí dokázalo smířit s faktem, ţe Světlonoš nebyl vţdy najímán jen za účelem ochrany doprovázených obcho dních lodí. Ostrý kloun na přídi této veslice prorazil jiţ nespočet lodních trupů a poslal je i s posádkou na dlouhou cestu ke dnu. Dost moţná nebyl vţdy v právu. Na druhou stranu vodnářku pálila uraţená hrdost. Před měsícem oslavila uţ své osmnácté narozeniny, měla za sebou tři roky studia včetně praxe v mořeplavbě, počasářství a vyuţití ţivelné magie. Nebyla závislá na energii tarnutu. Po předcích zdědila schopnost čerpat energii prakticky ze všech základních ţivlů, osvojila si velmi náročnou metodu prác e, dle níţ energii vydávanou na ukáznění větru a vody průběţně dočerpávala, takţe se dokázala zcela vyhnout stavu vyhoření, se kterým se potýkali jiní. Podle svých učitelů a mistrů oplývala mimořádným citem pro nálady větru a vody. Jenomţe byla ţenská, coţ očividně nehrálo v její prospěch.

2

Vodnářek bylo v cechu jen několik. Byla to tvrdá práce, náročná na energii

a

soustředěnost.

Nebyla

to

však

povaha

práce,

co

ţeny

odrazovalo, ale přístup cechu jako takového. Jakoby uznával existenci jen jednoho pohlaví. J en několik ţen bylo dostatečně tvrdohlavých, aby vydrţely a ignorovaly do cesty kladené překáţky. Simari se uţ dávno rozhodla, ţe se stane jednou z nich. Z ponurých myšlenek ji vytrhl vzrušený hovor vycházející z boční uličky, jejíţ ústí právě minula. Ráze m zapomněla na svůj vztek a po zádech jí přeběhla vlna vzrušení. Pomalu se vrátila o několik kroků zpět a nenápadně nahlédla za roh. Spatřila široká záda honosně oblečeného, očividně dobře ţiveného muţe a za ním dva ozbrojence otloukající nějakého smolaře. Simari toho přes robustní postavu mnoho neviděla, přesunula se proto tiše o něco blíţ. Pozornost přítomných se bez výhrad upírala na nešťastníka natlačeného na zdi. Podle hlasu asi šedesátiletý muţ přikázal poskokům přestat v bití a přistoupil směrem k oběti. „Podívej, Cedriku, své ţeně odpouštím, je mezi námi nemalý věkový rozdíl a já dokáţu pochopit její potřeby. Ale zároveň musím myslet na svou pověst váţeného, mírumilovného občana. Své pověsti si velmi cením a byl bych opravdu nerad, kdyby si ji někdo tvým přičiněním začal vykládat jinak. Kdyby například slovo mírumilovný začal zaměňovat za hloupý nebo důvěřivý a podobně, jistě víš, jak to myslím. Proto věřím, ţe pochopíš, ţe nemohu počestnost své milované chotě nechat ukrást beztrestně. “ No jistě, blesklo hlavou Simari, kdo jiný by se mohl dostat do takovýchto problémů, neţ Cedrik Anthrange. Zřejmě se od jejich posledního setkán í vůbec nezměnil. Konečně zahlédla provinilce. Byl to opravdu on, anděl s antracitově černým peřím, kterého před třemi lety zac hránila na svém rodném ostrově Sol. Na útěku před otcem své milenky tehdy vletěl do bouře a se zlámanými křídly ho Simari našla vyplaveného na pobřeţí. Ošetřila ho a na několik týdnů schovala před zabijáky najatými na jeho

3

likvidaci. Od osudového setkání s e neviděli, avšak vodnářka o něm čas od času slýchávala různé skandální historky. Strávit noc s černým andělem bylo pro mnohé z dívek a ţen tak trochu otázkou prestiţe. Zaráţející by fakt, ţe přestoţe anděl své milenky střídal rychleji, neţ pozemští muţi ponoţky, ţádná vůči němu nechovala zášť za to, ţe ji opustil. Přinejmenším ne dlouho. V profesním ţivotě měl jakoţto majitel prosperující firmy poskytující kurýrní sluţby vynikající pověst, vyšlechtil vlastní plemeno okřídlených koní a dokonce i čarokrál, vládce Tarn´Utu, vyuţíval jeho sluţeb. To vše navzdory snahám andělových nebeských příbuzných, kteří mu překáţeli v úspěchu, jak jen to šlo. Míšenec anděly a člověka byl svým příbuzným trnem v oku, ale nikdo z nich se neodvaţoval zbavit se ho přímočarým způsobem. Báli se Cedrikova děda, kmotra nejsilnějšího z nebeských klanů. Oproti očekáváním se své zhřešilé dcery nezřekl a nad černým andělem drţel ochrannou ruku. Simari si Cedrika se zájmem prohlíţela. Tmavě hnědé vlasy, s jediným bělostným pramínkem nad skrání, mu spadaly nad ramena v mokrém střapatém účesu. Oči měly stejnou chrpovou modř, jakou si pamatovala, jen obočí měl teď rozseklé. Krev crčící z přeraţeného nosu mu špinila koţenou

andělskou

vestu.

Simari

si

všimla,

ţe

se

hromotluci

ani

neobtěţovali Cedrika odzbrojit. Foukačku za páskem černých koţených kalhot ignorovali, dokonce ani dýky, vyčnívající z manţet vysokých jezdeckých holin, nesebrali. Museli ho překvapit. Dalo se předpokládat, ţe na první pohled zřejmá zranění nebudou zdaleka jediná, ale Simari to nijak zvlášť neznepokojovalo. Viděla uţ tehdy na ostrově, jak snadno se Cedrik dokázal z utrţených ran zotavit. Občas mu tu jeho zázračnou regenerační schopnost záviděla. Zvědavě naslouchala pokračujícímu rozhovoru. Anděl se drţel své osvědčené strategie. Zapírat, zapírat, zapírat. „Olbrame, musilo tu dojít k nějakému nedorozumění. Já vaši paní ani

4

neznám!“ Avšak podvedený manţel věřil svým informačním zdrojům. „Jen se vytáčej, ona sice tvrdí, ţe strávila noc ve své loţnici sama, ale mám očitého s vědka, který včera viděl přilétat černý stín k jejím oknům před půlnocí.“ Ve světle pouliční lampy se zaleskly kleště na kastrování dobytka, které se, kdo ví odkud, objevily v Olbramově ruce. Šlo do tuhého. Ten člověk musel být opravdu rozčilený. Nebo jen

důsledný. Simari si uměla

představit, ţe oddělené části těla budou v tomto případě dorůstat jen velmi obtíţně nebo vůbec, coţ ji stavělo před rozhodnutí, zda a jak zasáhnout. Cedrik i pod svým opálením zbledl a vědom si váţnosti situace, zapíral o to zatvrzeleji. „Vaši paní neznám. Noc jsem sice nestrávil sám, ale s vaší manţelkou určitě ne!“ V panice se pokusil vytrhnout ze sevření zabijáků, ale marně. Olbram zacvakal naprázdno kleštěmi. Smysl pro patos mu rozhodně nechyběl. Malá vodnářka v duchu poděkova la svedené manţelce, ţe se drţela stejné strategie jako její milenec. Toho jediného teď mohla vyuţít. Zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahy, a vřítila se do uličky jako pohroma. Záměrně ignorovala boháče i jeho pochopy a namířila si to přímo k Cedrikovi. „Tak tady se schováváš! Celý den tě hledám! Jak jen jsi to mohl udělat?! “ Energicky se rozmáchla a vrazila šokovanému andělu facku, aţ to plesklo. „Jak si to představuješ, strávit se mnou noc a ráno se vytratit, jako by se nic nestalo?“ Běsnící rusovláska vlepila provinilci facku i na druhou tvář a přešla do pištivého tónu. Velmi se snaţila, aby byl co nejnepříjemnější. „Jak si myslíš, ţe se teď cítím? Jako nějaká lehká ţenská! “ Druhou větu

5

pronesla s promyšlenou dávkou plačtivé hysterie. Cedrika jiţ opustil prvotní šokovaný výraz a pohotově zareagoval na nabízenou pomocnou ruku. Vytrhl se zaraţeným hromotlukům a pokusil se pláčem se zmítající rusovlásku utěšit ve svém objetí. „Ale Simari, drahoušku, musel jsem si zařídit něco důleţitého ve městě a nechtěl jsem tě vzbudit. Vypadala jsi tak nádherně. “ Simari vzlykla a odstrčila anděla od sebe. Pak jakoby si teprve teď všimla ostatních muţů, upřela na ně obviňující pohled. „To kvůli nim? “ Olbram si rozpačitě odkašlal a schoval kleště za záda. „Omlouváme se, dámo, nebudeme vás déle rušit. Jistě si toho máte mnoho co říct. Šlo jen o drobné nedorozumění, které se, jak věřím, nebude víckrát opakovat. “ Věnoval Cedrikovi, snaţícímu se utěšit hysterickou vzlykající rusovlásku, jízlivý úsměv, luskl prsty a vyrazi l i se svými poskoky k ústí uličky. XXX Simari opatrně uchopila podávaný pohár a s poţitkem nasála jemnou vůni ostruţinového vína. Černý anděl byl na dobré jídlo a pití odborník. Zlehka si

přiťukli

a

pohodlně

prošoupaného

střevíce“

se

opřeli

slibovala

o

barový

útulné

pult.

prostředí,

Restaurace chutné

jídlo

„U za

přijatelné ceny a po setmění ţivou hudbu a loučemi ozářený parket. Nacházela se na okraji severního Tarn´Utu, v části obývané převáţně studenty. Simari s Cedrikem sem zavítali poté, co si ověřili, ţe je rozezlený Olbram se svými pochopy nenechal sledovat. Malá vodnářka cítila povinnost anděla vyplísnit za jeho nezodpovědnost. „Doufám, ţe ti ta noc s jeho ţenou stála za to. Jednou na ty kleště dojde a já tady nebudu, abych tě zachraňovala. Uvědomuješ si vůbec, ţe je to podruhé, co tě potkávám a zase lítáš v průšvihu kvůli pletkám se zadanýma ţenskýma?“ „Taky tě rád vidím, kočičátko, “ věnoval jí Cedrik zářivý pohled. Bledost z

6

tváře

jiţ

dávno

vymizela

a

vystřídal

ji

obvyklý

rošťácký

výra z

profesionáln ího svůdníka. „Vyrostla jsi a zkrásněla, “ usrkl ze svého poháru doušek vína a uznale pokývl hlavou, aniţ by z vodnářky spustil oči. Změnila se. Uţ to nebyla ta smutná a trochu ustrašená dívčina, co si pamatoval. Sršela z ní energie, ctiţádost a svým způs obem roztomilá troufalost. Dlouhé, pozvolna sestříhané vlasy barvy ohně se jí vlnily téměř k pasu, v kontrastu k nim z opáleného obličeje zářily velké zelené oči a odpoutávaly pozornost od drobného nosu a bledých rtů. Řečí těla Simari připomínala ţivly, kt eré usměrňovala, vítr a vodu. Při hovoru ţivě gestikulovala a na ţidli nevydrţela sedět chvíli v klidu. Mušličky a korálky našité na hedvábných zelených šatech při kaţdém pohybu tichounce cinkaly. Střih šatů podtrhoval štíhlé, ale zaoblené tvary její taneč ní postavy a Cedrik si znovu uvědomil, ţe uţ to vůbec není ta malá holka, která ho před lety našla na pobřeţí. O téhle ţeně se smaragdovýma očima toho věděl pramálo. „Slyšel jsem, ţe jsi zvládla obě zkoušky mistrně. Uţ tehdy před lety jsem říkal, ţe z tebe bude nadaná vodnářka. A kde je vlastně náš přítel W iento? Pořád ještě bydlí v tvých vlasech?“ Simari zamračeně upila z poháru doušek vína. „Poţádala jsem ho, aby se proletěl po ostrovech a zjistil, zda někdo neshání vodnáře či větroplacha. Měla jsem něc o vyhlídnutého, ale přišla jsem pozdě. A předsudek, ţe vodnařina je čistě muţská profese, mi hledání práce rozhodně neulehčuje, “ ušklíbla se nehezky. „Hmm, tak to se bavíš se správnou osobou. Mám k dispozici slušnou síť informací, a jestli někdo nabízí prá ci, po které tvé srdce touţí, zjistím to. Co by sis tak představovala? “ „Výzvu, něco rozmanitého, co mi umoţní nasbírat dostatek zkušeností pro sepsání Obhajoby. Peníze jsou prozatím aţ na druhém místě. “ Sálem se rozezněla hudba a Cedrikovi neušlo, ţe Sima ri se podvědomě

7

pohupuje v jejím rytmu. „Zdá se, ţe víš, co chceš. Dej mi týden, neţ prověřím své zdroje. “ „Týden bych mohla vydrţet. “ usmála se Simari. „Myslím to váţně, kočičátko, zatím nic nepřijímej ani nehledej. Najdu ti práci, na kterou se vyplatí po čkat.“ „Dobře, Cedriku, slibuju. “ Muzikanti spustili Simarinu oblíbenou skladbu. Dopila poslední doušek a se zájmem pohlédla k parketu, kde se scházeli první odváţlivci. Cedrik seskočil z barové stoličky a okázale se uklonil. Antracitová křídla se zatřpytila v hřejivém světle loučí. „Zatančíme si? “ Vodnářky se nemusel se ptát dvakrát, tanec milovala. XXX Týden plynul jako voda v řece Ráh a Simari si vzala k srdci Cedrikovu radu a nic nesháněla. Naopak, probrala své osobní věci, něco vyhodila, něco darovala a to, co zbylo, sbalila do dvou cestovních pytlů, aby byla připravená vyrazit, kdy bude třeba. Blíţil se večer sedmého dne a po Cedrikovi ani vidu ani slechu. „Klid, Simari, Cedrik sliby plní. Když řekl, že se do týdne ozve, udělá to. Pověstí se sice chlub it nemů že, ale jeho slovo má svou váhu. Ještě zbývá celý večer.“ W iento, větrný démonek sídlící v Simariných vlasech, se snaţil svou přítelkyni uklidnit. Uţ to byl třetí rok, co se definitivně odstěhoval z hřívy Cedrikova okřídleného koně Vandala, a jestl i znal někdo černého anděla opravdu dobře, byl to právě on. „Sna žím se, ale když já se začínám příšerně nudit. A taky mi dochá zejí peníze. Jestli Cedrik nic nenašel, budu mít sakra problém, “ odpověděla mu Simari v myšlenkách, rozmrzele se rozhlédla po svém pronajatém podkrovním pokojíku a dospěla k závěru, ţe uţ v něm nestráví ani minutu. Vytáhla z pytle své vodnářské píšťaly a vyrazila ven. Jen o

8

krátkou chvíli později stanula na svém oblíbeném místě ve východní části přístavu, kde se vlny tříštily o ostré útesy do výše mnoha metrů. Simari se sem ráda chodila cvičit v ukáznění ţivlů. Divoká voda ji fascinovala. Naučila se, ţe není nutné ji zcela klidnit, ţe je lepší její vůli a energii pouze vhodně přetvářet a usměrňovat. Pravda, mistři ţivelné magie ji ča s od času kárali, ţe její ukázňující styl není příliš bezpečný, ale na druhou stranu, vţdy tvrdili, ţe kaţdý si najde svůj vlastní způsob, jak s vodou komunikovat. Ať uţ je to voda klidná, divoká či temná. Škoda, ţe o temných vodách se toho na univerzitě mn oho neučilo. Její vůle byla příliš silná a destruktivní. Tady u útesů bylo moře hravé, ukáznit ho bylo pro vodnářku zábavné a vcelku snadné. I nyní se pohyb neklidných vln dobrovolně podvolova l melodii Simariných píšťal a ona si jejich energii brala a zas e vracela plynule, v harmonii získané léty cvičení. W iento se vznášel v bezpečí vodnářčiných kadeří a tiše si pohvizdoval s ní. XXX Déšť padal s nebe v proudech tak hustě a prudce, aţ se měnily

v rozvodněné

vyškrábal

na

velkou

potoky.

Jednonohý

dřevěnou

bednu

ţebrák

okapy střech

Skivr

uloţenou

pod

se

p racně převisem

střechy přístavního skladu. Opřel se zády o zeď, skrčil zdravou nohu a pokusil se co nejvíce schoulit před dotěrným chladem. Nebylo to nejlepší místo pro přenocování, ale alespoň mu neteklo za krk a měl přímý výhled na vstupní dveře nedaleké krčmy. Kdyţ nezaspí, mohlo by se mu podařit předběhnout psy, aţ se budou vyhazovat zbytky nedojedeného jídla. K zákazníkům krčmy patřili povětšinou námořníci kotvících lodí, kteří se přišli povyrazit před d alší plavbou. Obvykle jim ţebrák nevěnoval příliš pozornosti, ale člověka, který právě vyšel ze dveří, si pamatoval. Obráţel jednu krčmu za druhou, dokud mzdu vydělanou na moři nerozházel za pití, na které zval kohokoliv, kdo by mu mohl poskytnout informac e o mořské míšence zvané Melitenai. Vţdycky se našel někdo s falešnou

9

informací, kdo se na jeho účet rád napil, dokonce i Skivr jednou cizincovu štědrost zneuţil. Námořník se přesto nevzdával a pokaţdé, kdyţ

s lodí

kotvil

v Tarn´Utu,

se

vydal

na

svou

obchů zku

znovu.

Proslýchalo se, ţe střídá loď za lodí a stále vyhlíţí svou Melitenai. Snad milenku, sestru nebo moţná ţenu, to nikdo s určitostí nevěděl. Nikomu se

nesvěřoval

a

nikoho

si

nepouštěl

k tělu.

Jednou

se

několik

vychytralých hlav smluvilo, ţe ho při tradiční obchůzce přepadnou a oberou o peníze dřív, neţ je stačí rozházet. Špatně pochodili. Ke své škodě opomněli, ţe u pasu nosívá meč. Z pěti útočníků přeţili dva a ti uţ si mohou vydělávat jen ţebráním. Skivrovi přejel mráz po těle, kdyţ se námořník ro zešel jeho směrem, špatné svědomí se probudilo. Přikrčil se ke zdi, kdyţ k němu muţ napřáhl ruku, ale místo očekávané rány mu do klína dopadlo několik mincí. Ţebrák s úlevou tiše poděkoval a v duchu dárci popřál štěstí. Pak se kolem sebe obezřetně rozhlédl a pečlivě uloţil vyţebrané mince do duté části své dřevěné nohy. XXX Déšť neustával celou noc, ale k ránu konečně přešel v drobné mrholení, kvůli kterému jiţ nemělo cenu brát na sebe pršiplášť. Sirenius Tilla, přední výrobce pergamenu, psacích a dekorati vních potřeb pro půlku světa, byl dobře naladěn. Dohasínalo v něm pozvolna nadšení z letu na okřídlené kobylce, kterou mu Cedrik půjčil pro cestu do Tarn´Utu. Dobrá nálada se ho drţela navzdory mokrému počasí a faktu, ţe se mu v poslední době příliš nedaři lo. Zásluhou pirátů přišel krátce po sobě o dvě ze svých velkých lodí. Podezříval svého bývalého obchodního partnera a současného hlavního konkurenta, ţe si zmizení lodí objednal, ale důkazy proti němu neměl. Ukradené zboţí skončilo na černém trhu a ani p osádka, kterou nechal sloţitě vypátrat a následně vykoupit z otroctví, o svých únoscích nic uţitečného nevěděla. Pokud šlo o zaměstnance, měl Sirenius své

10

zásady. Pěstoval a udrţoval si v nich loajalitu a pocit sounáleţitosti s firmou. Ne ţe by měl tak dob ré srdce, ale ověřil si, ţe se mu to vyplatí. Ve věci financí si uměl Sirenius spočítat výnosnost kaţdého krůčku. Cedrikovu kurýrní společnost vyuţíval uţ čtyři roky, zvláště pro zprávy z burzy. Na rychlost, spolehlivost a diskrétnost při předávání zpráv či doručování drobných zásilek si nemohl stěţovat. Kdyţ se Cedrikovi při poslední návštěvě zmínil, ţe pro svou nejnovější loď hledá vodnáře a větroplacha, neboť pirátské řádění ho připravilo o některé členy posádky, velmi ho překvapilo, ţe mu černý anděl d oporučil mladou vodnářku bez licence. Svého obchodního partnera si však Sirenius váţil, proto vsadil na jeho úsudek a byl na vodnářku upřímně zvědavý. Cedrik domluvil se Simari schůzku v přístavu. Prý pro ně připravila malou ukázku svých schopností. Sirenius s andělem teď kráčeli po pobřeţí a skalnatý výběţek, kde se měli sejít, se přiblíţil na dohled. Na vrcholu skalky uţ na ně čekala drobná postava. Jakmile je spatřila, zamávala na ně, přesněji řečeno na Cedrika, který odpověděl stejným způsobem. Kdyţ s e vyškrábali nahoru, všiml si Sirenius, ţe vodnářčina rozevlátá hříva zůstala deštěm netknutá. Jakoby se jí kapky deště vyhýbaly. Ti vodnáři, občas mu připadali poněkud malicherní. Potřásl nataţenou rukou a nechal Cedrika, aby je představil. Pak následoval i vodnářku po vytesaných schodech na vrchol útesu. Skála oddělovala klidné vody přístavu od divokých vod plných vírů a ostrých drobnějších, ale neméně nebezpečných útesů. Třímetrové vlny se tříštily o skálu a pěna stříkala aţ k Simariným nohám. Sirenius ra ději poodstoupil od okraje skály, neboť se mu z běsnícího vodního kotle pod ním zatočila hlava. Kdyby tam dolů spadl, čekala by ho rychlá a jistá smrt. Jak couval, narazil stehny do něčeho tvrdého za sebou. Otočil se a zjistil, ţe je to malá dřevěná loďka s jednoduchou plachtou. Simari se pevně rozkročila na okraji útesu a zvedla píšťaly ke rtům.

11

Magie zbarvila bělmo jejích očí smaragdovou zelení, W iento vzrušeně povlával

v jejích

ohnivých

vlasech.

Najednou

vodnářka

vůbec

nepřipomínala tu drobnou neškodnou studentku, se kterou se Sirenius vítal před několika okamţiky. Nad vodou se rozezněla hravá melodie. Působila poněkud chaoticky a voda tam dole divočela. Pozvolna se tu a tam začal opakovat jednoduchý nápěvek a vlny se mírnily a postupně slévaly jedna v druhou. Nápěvky se také slily v jeden, hudba zvolnila, ale zesílila. Pod nimi se jiţ netříštily vlny, ale jednolitá hladina se vzdouvala nahoru a dolů jako pulsující masa, aţ dosáhla okraje útesu. Sirenius překonával nutkání před blíţící se vodou prchnout, z dálo se, ţe co chvíli musí moře vystoupit na břeh a spláchnout je s sebou dolů. Málem nadskočil leknutím, kdyţ vedle sebe ucítil pohyb. To Cedrik na Simarino pokývnutí tlačil loďku k okraji útesu, aby ji tam plynulým pohybem odstrčil na vzdouvající se hlad inu. Melodie píšťal přešla v táhlý tón a loďka na okamţik strnula na vrcholu obrovské vlny, na kratičkou chvíli, která Simari postačila k nalodění. Tón přešel

v poklidnou,

laskavou

melodii

a

vlna

klesla

dolů.

Simari

prokličkovala s loďkou kolem skalních zubů, obeplula obvod kotle a pak opět nechala vodu vystoupat k okraji útesu. S Cedrikovou pomocí vytáhla loďku na břeh. Závěrečnou veselou melodii zahrála moři pro radost a jako

poděkování

a

nechala

ho

klesnout

zpět

do

dovádivých

vln.

Vodnářčiny oči opět získaly svou přirozenou barvu, píšťaly si pověsila přes rameno. Byla se svým výkonem spokojená. XXX Sirenius kráčel po boku černého anděla mlčky, jako by byl myšlenkami někde úplně jinde. Cedrik ho po očku sledoval a v duchu se usmíval. Znamenalo to, ţe obch odník zuřivě kalkuluje a pečlivě zvaţuje moţné důsledky svého příštího rozhodnutí. Simari napjaté ticho rozčilovalo, mračila se jako bouřkový mrak. Čekala na nějakou reakci na svou ukázku, ale místo toho teď beze slova

12

vysvětlení spěchali po kamenité cest ě, aniţ by tušila kam. Snaţila se udrţet krok s oběma muţi a svůj vztek na uzdě. Zastavili se aţ v loděnici, kde Sirenius konečně promluvil. „Nechávám stavět dva trojstěţníky. Větroplach by měl být dokončen zítra a pozítří se chystá jeho křest. Druhá loď b ude hotová za dva týdny. Říkám jí Tormenta. V jednom z jazyků to znamená Bouře. Je tak trochu experimentem, posledním dílem mistra Brentaga, neţ předá ţivnost svému synovi. Vypadá nádherně, co myslíte, Simari? “ S pýchou v hlase ukázal Sirenius rukou na lo ď zhotovenou z tmavého dřeva baptistanu. Vodnářčin zamračený pohled utkvěl na rozestavěné krásce a rázem se rozjasnil.

Oči

rozevřela

úţasem

dokořán.

Oddělila

se

od

svých

společníků a chvatně zamířila k lodi. Přes nadávky tesařů se vyšplhala na palubu a prolézala jednotlivé části elegantního trojstěţníku. Pohladila kormidelní kolo, pokochala se pohledem na stěţně a ráhnoví, vlezla do podpalubí a zkoumala stavbu ţeber i dokončovaného vnitřního bednění, uchycení stěţňů v kýlu a odlišnosti od standardních obcho dních lodí. Neodolala nutkání vstoupit na vodnářskou plošinu a pohladit čelen, pod nějţ právě připevňovali řemeslníci vyřezávanou figuru písaře, znak Sireniovy firmy. Obdivovala dílo mistra Brentaga. Byl jediným stavitelem, jehoţ lodě nikdy nešly ke dnu k vůli konstrukční chybě. Měl pro dřevo a vodu cit. Vţdycky si představovala, ţe jednou bude mít loď od tohoto mistra. „Simari,“ ozvalo se za jejími zády, aţ sebou trhla. „Musíme jít, “ usmíval se Cedrik. „Uţ jsme tu přes hodinu a zmíráme hlady. “ Tentokrát byla cestou do města duchem nepřítomna Simari a Sirenius se mračil a něco si bručel pod fousy. Cedrik si v myšlenkách povídal s W ientem a oba se upřímně bavili. XXX

13

Restaurace „U tří růţí“, kterou Cedrik pro společný oběd vybral, měla venkovní

zahrádku

kry tou dřevěnou

stříškou

s

podpěrnými

sloup y

obrostlými exotickými květinami. Působila útulně, aţ lehce kýčovitě a patřila k těm, které si ze svých brigád studenti zpravidla nemohli dovolit. Simari se chovala jako pravá dáma a při pohledu na ceny v jídelním lístku

nedovolila

své

čelisti

poklesnout,

ani

neprotočila

panenky.

Zachránilo ji Sireniovo prohlášení, jímţ oba své společníky na oběd pozval. Jakmile číšník donesl kvalitní červené víno a lahodně vonící pečínku, atmosféra se uvolnila a po několika formální ch hláškách o počasí přešla Simari k věci. „Sirenie, vţdycky mi vrtalo hlavou, proč nepřepravujete do vzdálenějších oblastí nebeskými koráby, bylo by to přeci rychlejší a levnější neţ doprava po moři. Nebo se mýlím? “ „Nemýlíte. Důvody jsou zcela osobní. P řed lety jsem se dostal do sporu s nebeským klanem a rozhodl se s tou bandou stýkat co nejméně. Vystačím si i bez nich. “ „Aţ na jednu výjimku, “ podívala se vodnářka významně na černého anděla. „Ale Simari, víš přeci, ţe já se za součást té nebeské bandy ne povaţuji, “ ohradil se Cedrik dotčeně. Sirenius vytáhl z kapsy svého kabátu kousek pergamenu, na kterém měl několik poznámek. „Musím se před setměním vrátit na svůj ostrov, proto nebudu déle odkládat naše jednání. Vaše schopnosti mě zaujaly a rád bych vám u činil nabídku.“ „Poslouchám,“ naklonila se Simari blíţ k obchodníkovi, aby jí neuniklo nic podstatného. „Jistě jste slyšela, ţe se v poslední době potýkám s útoky pirátů. Obávám se, ţe tento problém se hned tak nevyřeší. Říkám vám to proto, abyste měla moţnost posoudit své schopnosti a rozhodnout se, zda takové riziko

14

chcete podstoupit. Loď bude připravena k vyplutí příští týden. Do té doby budete mít čas k nastudování map a tras. Pokud jde o finance, platím vodnářům standardní plat plus podíl na zisku z kaţdé prodané zakázky, kterou dopraví včas. Pokud jste tak dobrá, jak říká Cedrik, můţete si za rok vydělat na vlastní loď. Co vy na to? “ Simari chvilku mlčela. Pak se zhluboka nadechla, sbírajíc odvahu pro vlastní návrh. „Velice si cením vaší nabídky, Siren ie. Jak jsem pochopila, chcete, abych se plavila na Větroplachovi. Já vás ale ţádám, abych se mohla plavit na Tormentě. A také bych chtěla poţádat o předkupní právo, pokud byste ji kdy prodával. Ta loď je mistrovské dílo stavěné tak, ţe bychom se neomezova ly navzájem, se mnou na palubě by mohla být prakticky nepolapitelná! “ Simarina prudká reakce obchodníka poněkud zaskočila. Čekal prosté „ano“ a místo toho se dočkal nanejvýš troufalého protinávrhu. Poloţil sklenici, kterou doposud drţel v dlani, na stůl ta k rázně, aţ víno vyšplíchlo na bílý ubrus. „Zdá se, ţe si neuvědomujete, co po mě ţádáte! Přišel jsem o lodě pod vedením zkušenějších vodnářů! “ Vodnářce se vehnala horkost do tváře a stěţí se ovládla, aby na obchodníka nezačala křičet. Ztlumila raději svů j hlas, naklonila se k Sireniovi přes stůl a zblízka se mu podívala do očí. „Garantuji vám, ţe pokud budu velet na Tormentě já, piráti ji nikd y nedostanou. Vsaďme se! “ Cedrik, který diskuzi se zájmem naslouchal, v pobaveném údivu zdvihl obočí a vyčkával ob chodníkovu reakci. Sirenius byl velice chytrý muţ. Velice pragmatický a logicky zaloţený. Málokdy ustupoval od svých poţadavků a záměrů. Jednu slabost ovšem měl. Sázky. Nesázel se často, ale pokud někdo nahodil zajímavou návnadu, chytil se. Opětoval vodnář čin vyzývavý pohled.

15

„A o co se chcete vsadit? “ Rusovláska se posadila zpět na ţidli a sloţila ruce na prsa v defenzivním gestu. „Jestli za rok od spuštění na moře bude Tormenta nadále nepolapená a nepotopená, toho dne se stane mým vlastnictvím! “ „A pokud ne? Co dáte na oplátku? “ „Vrátím vám provize a další rok budu pracovat jen za základní mzdu. “ „Pokud kývnu, mám čekat ještě nějaké další poţadavky? “ „Jsem vodnář i větroplach, dejte mi jeden a půl platu a ušetříte za větroplacha. Naše ujednání chci podloţ it smluvně a později pouţít pro svou Obhajobu. A posádku si chci vybrat osobně, pokud za ni mám ručit. “ Sirenius si zamyšleně udělal několik poznámek na pergamen a tvářil se, ţe nevnímá Cedrikův pobavený úšklebek. Po chvilce mlčení konečně zvedl hlavu a tiše odpověděl. „Víte, Simari, svěřit loď do rukou tak mladé a nezkušené osoby je jako sázka na divokou kartu. Na druhou stranu musím přiznat, ţe svých největších úspěchů bych nikdy nedosáhl bez riskantních rozhodnutí. Ač se

tak moţná

nezdálo,

vím,

ţe

to

pře dstavení nad

útesy nebyla

jednoduchá záleţitost, uţ jsem viděl mnohé vodnáře při práci. Souhlasím se vším.“ Simari se málem zatočila hlava. Snaţila se plně vstřebat fakt, ţe její neskutečně drzý návrh byl právě odsouhlasen. Vytřeštěně sledovala Sirenia, kterak mává na číšníka, aby s ním vyrovnal účet. Kopla do sebe zbytek vína a soustředila se na dýchání. Hlavně neomdlít štěstím, to by byl trapný závěr jednání. Její nový zaměstnavatel energicky vstal o stolu, napřáhl k ní ruku a povzbudivě se usmál. „Zítra za vámi pošlu právníka, aby sepsal detaily smlouvy, předal vám hotovost potřebnou k zařízení všech věcí a tak podobně. Máte čtrnáct dnů na najmutí posádky, dohled nad převzetím Tormenty také nechávám

16

tímto na vás. Nejpozději za tři týdny vás budu očekávat na svém ostrově s prvním nákladem. “ „Nebudete litovat, Sirenie, “ pevně stiskla podávanou ruku. „V to pevně věřím. “ XXX

Simari kráčela ulicemi východního Tarn ’Utu snaţíc se konečně uvěřit svému štěstí. Ještě předevčírem si téměř začínala zoufat a dnes uţ měla úţasnou práci a k tomu i naději na získání poslední lodi mistra Brentaga. Nedočkavě se vrhla na plnění prvního důleţitého úkolu – sestavení posádky. Ve svém nadšení nemoudře sama sebe přesvědčila, ţe za bílého dne budou ulice staré čtvrti poměrně be zpečné, a proto na pochůzky vyrazila bez doprovodu, jen s W ientem povlávajícím v hustých vlasech. V holínce ji do lýtka tlačila ukrytá dýka a v mošně u pasu o sebe decentně cinkaly tři ocelové kuličky velikosti vlašských ořechů. V případě nouze vodnářka dokázala

pouţít

své

telekinetické

schopnosti k boji,

ale

jako

vţdy

doufala, ţe toho nebude třeba. Za chůze si pročítala seznam adres, které ji Sirenius poslal po jednom z Cedrikových kurýrů spolu s plány a trasami cest. Jiţ se jí podařilo promluvit s většinou námořníků, kteří přeţili potopení Sireniovy Střelky, zbývalo několik posledních jmen. Vodnářka hodnotícím zrakem vzhlédla k nebi. Moţná by měla další pochůzky nechat na ráno, začínalo se pováţlivě šeřit. „Máme společnost, Simari, za rohem číhá několik pobudů,“ démonek vzrušeně rozevlál vodnářčiny vlasy. Sakra, zaklela v duchu, uţ je to tady. Povolila šňůrku u mošničky a nenápadně číhajícím

odjistila se

pouzdro

pobudům

dýky.

vyhnout,

ale

Zabočila na

konci

vpravo uličky

ve se

snaze ve

se

svitu

17

zapadajícího slunce objevily siluety několika postav. Uhnout uţ se nedalo kam a cesta zpět byla také obsazena. Simari napočítala sedm otrhanců. Čtyři měla za zády, tři před sebou. Někteří byli ozbrojeni noţi, jiní klacky, rozhodně však nepůsobili dojmem, ţe by přiš li jen tak na kus řeči. Vodnářka nečekala, aţ ji sevřou mezi sebou. Jen malinko se soustředila a bělmo jí zalila smaragdová zeleň. Mávnutím pravé ruky přiměla vylétnout ocelové kuličky z mošny a nechala je levitovat nad svým pravým ramenem. Vyrazila k ústí uličky, kde stály tři osoby. Záda si kryla zdí a spoléhala na včasné varování větrného démonka, kdyby se ti vzadu o něco pokusili. Rozhodla se prorazit bariéru a pak utíkat, co to půjde. Přešla do běhu a prudce mávla paţí. Kuličky vzápětí tupě narazily na lebeční kosti a trojice se takřka naráz zhroutila v bezvědomí k zemi. Simari rychlým gestem přivolala kuličky k sobě a běţela dál směrem, kde tušila východ z téhle zpropadené čtvrti. Vnímala funění a nadávky za svými zády, ale neodvaţovala se zastavit, ab y se ohlédla. Zahnula vlevo a pak doprava. Slyšela sílící hluk přístavu. Musela být jiţ blízko bezpečí, ale poslední z uliček, do které vběhla, byla slepá. Simari

šťavnatě

zaklela

a

otočila

se

zády

ke

koncové

zdi.

Pronásledovatelů nečekaně přibylo. Postup ovali směrem k ní. Klidně a jistě, dobře věděli, ţe nemá kam utéct. Banda zlodějů a hrdlořezů se bavila na její účet. „Tak co podnikneš teď, slečinko? “ usmál se jeden z nich a špičkou noţe si uhladil mastný knír. Vodnářka si povzdechla. Tak nerada se uchyl ovala k násilí. Švihla zápěstím a kuličky našly své cíle. Houf otrhanců jako na povel vyrazil proti ní. Aţ příliš rychle. Simari nechala dopadnout ocel na zem, jen by ji zdrţovala. Vztekle zaječela a nad dlaněmi svých rukou zformovala modře elektrizující koule. Mrštila jimi do davu a v místech, kam dopadly, zůstaly mezery po dalších omráčených. Útočníci se s mručením stáhli, ale stále jich bylo víc neţ dost.

18

„Moc si s nimi hraješ, děvče, “ ozvalo se z opačné strany, za zád y útočníků. Následovalo táhlé skřípě ní meče vytahovaného z pochvy. „Nevidíš, ţe trpí nedostatkem ţeleza v krvi?“ Část lůzy se oddělila a obklíčila příchozího. Simari na něj pořádně neviděla, ale to nebylo podstatné. Získal jí čas. Čím blíţ se kolem n í útočníci stahovali, tím více výboje, kt eré proti nim sesílala, pálily a zraňovaly. Do její těsné blízkosti se dostali jen tři rváči. Počkala, aţ se dostanou na dosah a pak kolem sebe vztyčila ohňový štít. Vzduch prořízly výkřiky bolesti a začpěl pach spáleného masa. Šermíř si mezitím docela obs tojně poradil se zbytkem bandy. Pět muţů se snaţilo odplíţit z dosahu jeho meče, zanechávaje za sebou tmavé stopy od

krve,

a

poslední dva

se

protivníka

pokoušeli

zasáhnout

ţeleznými tyčemi. Simari se dělalo mdlo z pachu krve a spáleného masa a bylo jí jasné, ţe ti nešťastníci to mají předem spočítané. Nestála o další mrtvoly. Vykřesala ze sebe poslední zbytky energie a rozhýbala ocelové kuličky. Sotva se bezvědomá těla sesula k zemi, zatočila se jí hlava.

Uvědomila

si,

ţe

pod

vlivem

adrenalinu

úplně

zapomněla

dočerpávat vynakládanou energii. Stav vyhoření se hlásil o slovo. „Sakra,“

zaklela

nahlas

a

popošla

několika

vrávoravými

krůčky

k neznámému zachránci. Usmála se na něj a pak se jí podlomila kolena. Tak tak ji stihl zachytit do náručí. XXX Probrala se o několik hodin později, kupodivu ve svém podkrovním pokojíku. Chvilku jí trvalo, neţ si uvědomila, co se stalo. Vzpomněla si na cizince, který ji zachránil. Opatrně vstala a protáhla se. Seběhla dolů na recepci penzionu, aby se poptala po tajemném zachránci. Rec epční mlčky ukázala do rohu salonku, kde v hlubokém ušáku poklimbával asi pětatřicetiletý muţ v odřených koţených kalhotách a koţené, cvočky pobité haleně bez rukávů.

Na odhalené kůţi paţí byl patrný nespočet

jizev, zřejmě z utrţených bojů a šarvátek. Něk olik drobných jizev bylo

19

patrných i kolem obočí a na spáncích, dlouhé vlasy staţené z obličeje do ohonu, nic neskrývaly. Navzdory ošuntělému zevnějšku pochva na meč i zbraň samotná se zdály být udrţovány v dokonalém stavu. Simari si uvědomila, ţe šermíř t ak docela neklimbá, ţe ji pozoruje zpod přivřených víček. Věnovala mu zářivý úsměv a napřáhla k němu ruku. „Chtěla bych vám poděkovat za záchranu. Bez vás bych neměla šanci. Komu vděčím za svůj ţivot? “ „Jmenuji se Tarkin, děvče. “ „Já jsem Simari Ardente. C o pro vás mohu udělat? “ Usadila se do křesla naproti Tarkinovi. Muţ si poposedl, levačkou si pohrával s hlavicí meče poloţeného přes stehna. „Vlastně jsem se za tebou chystal. Sháním práci na lodi a doslechl jsem se, ţe dáváš dohromady posádku. “ Vodnářka

se

rozhodla,

ţe

si

jeho

tykání

nebude

brát

osobně,

koneckonců, bylo by pošetilé bazírovat na tykání u člověka, který jí zachránil ţivot. „A co umíš, Tarkine? “ „Ode všeho trochu, plavím se po moři rok a půl a beru, co se namane. Hledám lodě, které se plaví po rozličných trasách. Zvyšuje to mou šanci najít jednu osobu. Co umím opravdu dobře, to jsi viděla. Valnou část ţivota jsem strávil jako voják nebo ţoldnéř. “ „Myslím, ţe bych tě mohla zaměstnat jako ochranku na souši, pokud jde o práci na lodi, sháním dru hého kormidelníka. Mimochodem, jak jsi věděl, ţe mám potíţe? Byla to náhoda, ţe jsi šel kolem té uličky? “ „Slyšel jsem hlas ve své mysli. Dětský hlas, který mě ţádal o pomoc a navedl mě k tobě. Říkal, ţe se jmenuje W iento. Zatímco jsi spala, dělal mi společnost.“ „Takže i mě teď slyšíš? “ promluvila vodnářka k Tarkinovi beze slov. „Slyším,“ odpověděl jí druhý kormidelník stejným způsobem. „Je to jediný dotek magie, kterým jsem byl počastován. “

20

„Výborně!“ Zaradovala se vodnářka. „Tu práci máš zaručenou. Korm idelník s tvými schopnostmi je přesně to, co potřebuji. Ještě jedna věc. Jsi ochoten se uvázat alespoň na jeden rok?“ Tarkin chvilku mlčel. Zvaţoval, kolik různých oblastí mohou spolu proplout. Zda nepřijde o moţnost najít ztracenou mořskou míšenku. „Nemusíš mít obavy, podle podkladů, co mi Sirenius dal, se budeme plavit takřka po celém světě. “ „Dobře, plácneme si na celý rok, děvče. “ Simari spokojeně pokývla hlavou. „Mám pro tebe úkol jiţ na zítra. Půjdeme sehnat zbytek posádky. “ Tarkin kývl na souhlas, m ávnul v pozdravu recepční a vyrazil do ulic. Vodnářka se pousmála nad tím setkáním. Po snídani půjde k moři načerpat ztracenou energii z větru a vody. XXX Sirenius své sázky nelitoval. Uţ dobré tři čtvrti roku se Simari plavila na Tormentě a ukázala se být šikovnou lodivodkou a fascinující vodnářkou a větroplachem. Zdálo se, ţe ta drobná rusovlasá dívka se pro moře narodila. Vidouc její schopnosti a sladěnost s Tormentou rozhodl se Sirenius k odváţnému kroku navázat obchodní vztahy s klienty, jejichţ sídlo se nalézalo v po moři těţko dostupných oblastech. Existovaly vody, do kterých mnoho námořníků vplouvalo jen velmi nerado. Simari však měla vynikající paměť na trasy a jemu neznámým způsobem dokázala včas odhalit útesy nenápadně se rýsující pod hladinou i p iráty číhající mnoho mil od Tormenty. Sirenius seděl v pohodlném křesílku ve své kajutě záďové nástavby a otevřenými dveřmi pozoroval malou rusovlásku, kterak hovoří s Tarkinem. Bývalý ţoldnéř těţko mohl být nazýván zkušeným mořským vlkem a jeho minulost byla pro ostatní posádku velkým otazníkem. Přesto mu vodnářka dala přednost před bývalým kormidelníkem potopené Šipky. Sireniu s

21

neschvaloval její volbu a dokonce se s ní na toto téma několikrát pohádal, avšak marně. Teprve teď začínal chápat, s jakou tvrdohlavostí má co do činění. Navzdory obchodníkově předpojatosti se bývalý ţoldnéř projevil jako učenlivý a pracovitý člen posádky a Simari si ho ţádala ke kormidlu ve chvílích, kdy stála na vodnářské plošině a ukáznila moře či vyhlíţela útesy. Sirenius dos pěl k závěru, ţe spolu nejspíš komunikují telepaticky. Tarkin tak mohl ovládat kormidlo s maximální poţadovanou přesností, přestoţe přes plachty na moře neviděl. Ve sluţbě ho střídal starý Jonas, který tuto pozici zastával na Střelce, druhé z potopených pl achetnic. Simari poplácala kormidelníka po rameni a zamířila ke kajutě. Sirenius rozevřel kníţku, která mu doposavad leţela na klíně, a předstíral, ţe je zabraný do četby. „Ještě pořád proti němu máš námitky? “ Jako by do něj viděla. „Nečekal jsem, ţe vydr ţí tak dlouho.“ „Slíbil to. On je ten typ, co své slovo drţí. Vím, proč se plaví po moři a chápu jeho pohnutky. A musím přiznat, ţe aţ se jednou rozhodne Tormentu opustit, bude to citelná ztráta. “ „Však uţ nic neříkám. Jak jsme na tom s časem? Stíháme to? “ „Vítr máme příznivý. Ale dělá mi starosti jiná věc. K Lotuským úţlabinám se blíţí Kaskovi piráti. Je to nejkratší bezpečná trasa. Musíme se tam dostat dříve neţ oni a to tímto tempem nezvládneme. “ „Jak můţeš o pirátech vědět? Úţlabiny jsou desítky mil dal eko.“ „Takové malé tajemství, Sirenie. Kdybych ti ho prozradila, kdo ví, jaké další uši by ho mohly zaslechnout. V mé branţi je třeba tajemství udrţovat.“ „Takţe to nestihneme? “ viditelně znepokojen odhodil kníţku na stůl. „Stihneme. Jen jsem tě chtěla upo zornit, ţe bys tak hodinku, moţná dvě neměl vycházet na palubu. Bude tu hodně větrno a mokro. “

22

Rusovláska se prosmýkla kolem svého zaměstnavatele a natáhla se po vodnářských píšťalách pověšených na stěně, pak z opěradla křesla, na kterém seděl, stáhla pest robarevný tkaný pás. Při ukáznění moře se jím poutala k jistícímu brlení v zadní části vodnářské plošiny. Sirenius si uvědomil, ţe si připadá na Tormentě spíš jako host, neţ jako právoplatný majitel lodi. Se zamyšleným a trochu smutným úsměvem pozoroval, jak si vodnářka přehazuje popruh píšťal přes rameno. I přes ohromnou magickou sílu, kterou vládla, působila tak křehce a zranitelně. Ač Sirenius kormidelníka neměl příliš v lásce, uklidňovala ho představa, ţe v přístavech Simari doprovází jako ochranka prá vě on. Neuměl si dost dobře představit blázna, který by se odváţil je napadnout. Vodnářka se protáhla zpět k východu. Sirenius zachytil vůni jejích vlasů, kdyţ ho míjela. Škoda, ţe nejsem o pár let mladší, posteskl si, jako uţ tolikrát… XXX Maurice Guittat seděl pohodlně opřený v koţeném křesle své neoficiáln í aldaveronské kanceláře a drtil svým kamenným pohledem kapitána Štiky, který rozpačitě přešlapoval na koberečku před stolem. Maurice potáhl ze svého doutníku a povzdychl si. Uţ to bylo pět let, co se r ozhádal se svým společníkem Sireniem a kaţdý šel svou cestou. Jen proto, ţe se Sirenius odmítal smířit s Mauricovými styky s podsvětím a některými obchodními praktikami. Guittat se i nadále snaţil ve výrobě pergamenu a písařských potřeb pokračovat, ale nar azil na skutečnost, ţe to Sirenius byl tím, kdo svou kreativitou a nadšením pro věc přinášel firmě zisky. Zatímco bývalý společník sázel na kvalitu, Maurice vsadil na kvantitu. Dodával několik standardních výrobků a spoléhal na svou rozsáhlou distribuční s íť a rychlou nebeskou dopravu. A také na svou pověst člověka, který se s nikým nemazlí. Sirenius Tila si zaloţil vlastní výrobu na ostrově Kipke, zaměřil se spíše na bohatší klientelu, která dokázala ocenit jeho nápady. A jeho pergamen

23

měl stále lepší a lepší vlastnosti a úspěšně konkuroval současné Mauricově značce. Maurice Sireniovi nikdy neodpustil, ţe se vykašlal na firmu, kterou spolu zaloţili. Čas od času ho popadl záchvat zlosti a způsobil svému konkurentu nějakou škodu a obohatil se na jeho účet. P otopení Střelky a Šipky měl na svědomí on, přesněji řečeno, posádka kapitána Kasky, kterou štědře platil. Z peněz utrţených za prodej uloupeného zboţí na černém trhu přenechal něco pirátům, zbytek šel do jeho kapsy. Poslední dobou se však podařilo ukrást jen několik nevýznamných dodávek. Ty skutečně zajímavé Sirenius svěřoval své vodnářce, kterou najal před necelým rokem na

Tormentu.

Pirátům přes všechny jejich

snahy úspěšně unikala. Pokaţdé byla o krok napřed, jako by věděla o kaţdé léčce, kterou kapitá n Štiky nachystal. Vodnářka si byla vědoma, ţe jakmile by se k ní piráti přiblíţili na dosah, neměla by její posádka šanci. Proto tomuto setkání předcházela. Mauricovi neúspěch vadil čím dál tím víc. V podsvětí se vědělo, jak se věci mají a fakt, ţe se mu ta ţenská svou

nepolapitelností

vysmívá,

mu

kazil

pověst.

Začínal

vypadat

neschopně. „Podívej, Kasko, máš pocit, ţe tě platím málo? “ vyfoukl Maurice obláček dýmu. Hubený námořník znovu nervózně přešlápl a sklopil zrak ke károvanému vzoru koberečku. „Je hrozně rychlá, šéfe. stavěná

mnohem

líp

Na ţenskou má nečekaný talent a ta loď je

neţ

Štika.

Je

ovladatelnější,

v rychlosti

se

nemůţeme rovnat. A musejí mít nějaký tajný zdroj informací, jakoby přesně věděli kdy a kde na Tormentu budeme číhat. “ Maurice se zamračil, Kasko nebyl takový neschopa, vybudoval si za léta strávená na moři pověst zkušeného mořského vlka. Situace si zřejmě ţádala nestandardní přístup. „Zaměř se na vyšťourání informací o posádce. Chci, abyste našli slabý

24

článek, kterého bychom mohli vyu ţít. Někoho, koho můţeme vydírat, ale je zároveň dost schopný pro nás udělat, co bude třeba. Sirenius uzavřel na včerejším jednání dohodu s velmi lukrativním klientem a pracuje na výrobě finančně i časově náročné zakázky. Natolik náročné, ţe buď ho tahle sázka na divokou kartu posune na špici, nebo ho totálně poloţí. Chci, aby se to zboţí nikdy nedostalo do cíle. “ „Nebylo by snazší vodnářku odstranit co nejdřív? “ „Dokud zboţí nebude na palubě Tormenty, nechte vodnářku být. Jen tak víme, která loď ho poveze. “ XXX Tarkin

zamířil

do

přístavní

hospody

jako

pokaţdé,

kdyţ

kotvili

s Tormentou v Aldaveronu. Jako obvykle vyhlásil, ţe platí pivo tomu, kdo ví něco o mořské míšence, a jako obvykle se ozvali lehkoţivkové touţící po pivu zdarma za pouhé výmysly. Avšak kdy ţ pokládal na stůl dopitý korbel a chystal se k odchodu, stalo se něco neočekávaného. Námořník, který právě vstoupil lítacími dveřmi, si to namířil přímo k němu, aniţ by se hlásil o slíbenou odměnu. „Něco pro tebe mám, chlape, tomu neuvěříš! “ Kormidelník však nebyl jediný, kdo příchozímu dychtivě naslouchal. XXX Kupodivu, námořník podal Tarkinovi věrohodný popis Melitenai a také informaci o

jejím

pobytu.

Prý zaslechl

o

míšence

klevetit

ţenské

v nevěstinci. Nenechaly na ní nit suchou. Zřejmě proto, ţe bordel mamá se modrou krásku pokusila najmout, byť bez úspěchu. Tarkin kráčel rybářskou čtvrtí a ţaludek se mu zvedal pachem rybiny. Vůni moře měl rád, ale pach ryb nesnášel. Jeho pozornost přitáhl dým vznášející se nad chatrčí na konci uličky. Hlouček lidí tu h asil poţár a vzduchem se nesl ţenský pláč. „Co se stalo?“ s neblahým tušením se otázal přihlíţejícího muţe. „Několik ţoldáků se tu objevilo a odvedlo mořskou míšenku, co bydlela u

25

rybářky. Manţel Peny se je pokusil zadrţet a dostal nakládačku. Přeţije to, ale jejich domek zapálili. “ Tarkin hmátl do kapsy a potěţkal měšec s nastřádanými mincemi. Prodral se aţ k plačící ţeně objímající svého zbitého muţe. „Omlouvám se, paní. Ta míšenka, kterou unesli, jak se jmenuje? “ Ţena na něj nechápavě upřela své uslzené oči. „Proč to chcete vědět? “ „Moţná se jedná o mou ţenu. Hledám ji víc neţ rok. “ „Jmenuje se Melitenai. Měly jsme jít s úlovkem na trh, kdyţ sem vrazili ti muţi. Bránili jsme se, ale odvlekli ji. Je mi to líto. “ „Ne,“ vzal ţenu za ruku a vtiskl jí do dlan ě váček s penězi. „To mně je to líto.“ Krev Tarkinovi bouřila v uších, kdyţ rybářskou čtvrť pozdě v noci opouštěl. Měl Melitenai téměř na dosah a opět o ni přišel. Toho večera se vyptával, vyhroţoval a kdyby měl čím, tak by i uplácel, ale ničeho nedosáhl. Horečnatě přemýšlel, jak pátrání zefektivnit a pospíchal zpět na Tormentu. Díky tomu vzrušení a rozvířeným myšlenkám si vůbec nevšímal stínů v zádech. Pět chlapů se náhle vyrojilo odnikud a hodilo na něj plachtu dřív, neţ se zmohl na jakýkoliv odpor. Poval ili ho na zem a pak ucítil čísi botu na svém krku. „Jestli chceš ještě vidět tu svou modrou krásku, čekej na naše pokyny …“ Pak následoval bolestivý náraz do spánku a vědomí se rozplynulo v černočernou tmu. XXX Na vrcholu pahorku, na němţ se rozkládalo hla vní město Aldaveronského ostrova, stál malý palác z bílých cihel a odráţel světlo dvou zářících měsíců. Mohlo být pár hodin po půlnoci, na terase střechy se mrouskaly kočky a čas od času budily spící pár, který usnul po dlouhém milování na lůţku s výhledem na noční oblohu. Simari

klidně oddychovala s hlavou

26

opřenou o andělovu hruď, schoulená v hřejivém objetí jeho hebkých antracitově černých křídel. Andělovy oči se pod víčky pohybovaly v tempu divokého snu. Snad po sté sebou trhl a na zlomek okamţiku procitl. Pak se opět ponořil do tíţivého snění. Mořský vzduch čechrá jeho křídla, pozdně odpolední slunce uţ jen slabě hřeje do zad. Dole nad hladinou se cosi ohnivě zatřpytí a není to odraz červánků. Anděl máchne křídly a slétne níţ. Brzy rozeznává obrysy dv ou lodí plujících úţinou podél ostrova s tisícem ţhnoucích očí. Smráká se a houstnoucí

šero

dává

vyniknout

ohnivým

stopám

hořících

šípů

vylétajících z jedné z lodí. Anděl se snáší ještě níţ, aţ ho kouř štípe do očí a jiskry pálí drobné chmýří jeho křídel. Posádka vojenské veslice přehazuje lana s háky přes brlení štíhlé plachetnice a rychle ji přitahuje k sobě. Plachty lapené lodi planou rudým ohněm, na přídi se o doutnající čelen ztěţka opírá drobná ţenská postava. Dlouhé rusé vlasy jí divoce povlávají ve větru a zachytávají se o letku šípu trčícího z její hrudi. Dívá se na Cedrika hasnoucíma smaragdovýma očima. Figura světlonoše, s velkou zářící lucernou v ruce, osvětluje zčeřenou hladinu a naslouchá skřípění dřeva potápěné plachetnice. Z temných vod Čern ého moře natahují své ruce dávno mrtvé duše a jejich ţalostné kvílení se nedá vydrţet. Procitl vyburcován vřískotem koček mrouskajících se jen pár kroků od postele. Chvilku mu trvalo, neţ si uvědomil, ţe kvílení utonulých duší bylo pouhým snem a s úlevou mrštil jeden z polštářů po hlučném kočičím páru. Zkusil si vybavit co nejvíce podrobností z noční můry. Mohlo to být důleţité. Díky odvaru ze vzácného paprstníku jasnozřivého, který mu kdysi připravil jeden dobrý přítel, mohl Cedrik vidět v naprosté tmě a ča s od času k němu přicházely předtuchy a vidiny v podobě snů. Obrazy, které ve snu viděl, mu dělaly velké starosti.

27

Políbil na čelo Simari spící v objetí jeho křídel a poloţil se zpět do měkkých polštářů. Usnout uţ se mu nepodařilo. XXX Oblohu ještě pokrývaly hvězdy a první paprsky se teprve chystaly protrhat řídnoucí tmu. Zbývalo něco přes hodinu do vyplutí Tormenty a kormidelník lodi toho jména seděl v krčmě nad nedopitým korbelem piva. Hlava mu třeštila, ale nikoliv vlivem alkoholu, ale bojem, který v sobě sváděl. Sáhl do kapsy a sevřel v dlani pergamen, který mu v noci hodil skrz

okenní

tabulku

do

pokoje

neznámý

posel.

V pergamenu

byla

zabalená malá lahvička s průhlednou tekutinou. Tarkin by se z lahvičky nenapil ani za nic, ani kdyby neznal obsah perga menu, podle něhoţ to byl velice vzácný pozvolna paralyzující jed, na který znal protilátku jen jeho výrobce, nepochybně znalý alchymista. Stačilo několik kapek na kapesník či květiny a po několika hodinách od chvíle, kdy si oběť přičichla, ztratila veškero u schopnost pohybu. Včetně dýchání. Zpráva naškrábaná spěšnými tahy pera na pergamen nízké kvality Tarkina nepotěšila. Naopak, přinesla s sebou dilema, jehoţ rozřešení mělo ovlivnit celý jeho příští osud. Muţ v duchu zaklel, vytáhl zmačkaný list a přiloţil jej k plameni svíce stojící na otlučeném stole. Lahvičku s jedem pečlivě uloţil naspod kapsy. XXX Simari s unaveným povzdechem vstoupila do své kajuty a poloţila vodnářské píšťaly, kterými ještě před několika okamţiky ukáznila moře, na stolek. Usadila s e v křesle a kochala se pohledem na kytici modrých růţí, kterou jí toho rána věnoval Tarkin. Čas od času jí je nosíval, jen tak, pro radost. Simari modré růţe milovala. Nejen pro jejich úţasnou barvu, ale zejména pro jejich vůni. Jemnou, ale smysly laskají cí vůni moře a javorového sirupu. Připomínala jí peří Cedrikových křídel. Natáhla se po váze poloţené uprostřed stolku, utrhla jeden z květů, zhluboka k němu přičichla a zapletla si ho do vlasů. Opřela se pohodlně zpět do

28

křesla a snaţila se uvolnit, troch u si odpočinout. Necítila se toho rána ve své kůţi. Tak trochu v tom hrál roli zlý sen, který se Cedrikovi zdál nad ránem. Věřil tomu, ţe sen mu ukázal střípek z moţné blízké budoucnosti a nečekaně naléhavě kladl vodnářce na srdce, aby zbytečně neriskovala . Avšak riziku se Simari vyhnout nemohla, zvolená trasa, ač nebezpečná, byla zároveň trasou nejkratší. Náklad Tormenty obsahoval novou kolekci pergamenů,

balicích

pláten

a

zlacených

per

určených

pro

čerstvě

získaného, velmi lukrativního klienta. Sirenius investoval do zakázky nemalé finance a úsilí a její ztráta či poškození by ho mohly zničit. Vzhledem k tomu, ţe pás ostrovů, kam se měla zásilka dopravit, se nalézal na obtíţně dostupném místě, vyţádal si Sirenius pro plavbu malou vodnářku osobně. Neměla z toho dobrý pocit. Úţina zoufalců, kterou museli proplout, představovala ideální místo pro přepadení. Jakmile Tormenta prokličkuje podmořskými útesy přezdívanými Morlotovy zuby, dostane se do prostoru z východu ohraničeného mělčinami a sopečným Ostrovem o hňových očí, ze západu temnými vodami Černého moře. Úţina vedla přímo mezi ostrovem a okrajem temných vod. Byla dostatečně široká na proplutí dvou kupeckých lodí současně. Nebo příliš úzká v situaci, kdy by se jedna loď pokusila zajmout druhou. W iento, který se před chvílí vrátil z výzvěd, nehlásil nic podezřelého, avšak během plavby skrz útesy musí vánek navádět loď, takţe pokud během té doby do Úţiny zouf alců vplují piráti, nebudou mít moţnost se jim vyhnout. Simari chtěla náklad dopravit s časovou rezerv ou, proto plavbu urychlila svými píšťalami. Pauza na odpočinek, kterou si na chvilku dopřála, měla jiţ za několik okamţiků skončit. Morlotovy zuby se blíţily, čtyři míle dlouhý pás zrádných útesů, táhnoucí se do šíře stovky mil. Vodnářka vystoupila na palu bu a pohled se jí usadil na Tarkinově zachmuřené tváři. I on se zdál být poněkud nesvůj. Moţná by s ním měla prohodit pár slov, neţ vplují mezi útesy. XXX

29

Větrný démonek W iento opustil vodnářčinu hřívu a vrhl se do práce. Jeho úkolem bylo pečlivě sledovat útesy pod hladinou před lodí a podél boků a pohotově

hlásit

Simari

jejich

polohu,

aby

mohla

včas

navigovat

kormidelníka. Přidělená práce průzkumníka mu dodávala pocit důleţitosti a prováděl ji zodpovědně a s dětským nadšením. Vodnářka pozorně naslouchala větru a hvízdala si jemnou melodii, pohánějící

loď

vpřed

hladce,

ale

dostatečně

pomalu,

aby

Tarkin

bezpečně stíhal navádět loď kolem číhajících skalisek. XXX Štika kotvila v hlubinách obklopujících vyhaslý sopečný ostrůvek zvaný Zoufalcova slza. Ostrůve k svým útvarem připomínal zmíněnou slzu a byl velký tak akorát na to, aby se za ním dala ukrýt loď před zraky námořníků blíţících se od Morlotových zubů. Kasko stál na přídi s dlaní opřenou o čelen a dalekohledem prohledával útesy protkanou oblast. Kdyţ z ahlédl vodnářčinu loď, jeho černé srdce zaplesalo. Tentokrát se jim musí podařit Tormentu zajmout a získat vzácný náklad pro sebe. A především, uklidnit Maurice Guittata, který Kaskovi a jeho posádce kvůli vodnářce ztrpčoval ţivot. Trpělivě čekal, aţ se To rmenta přiblíţí natolik, aby mohl dalekohledem prozkoumat její palubu. Jeho plán zásadně závisel na ochotě vodnářčina druhého kormidelníka spolupracovat s Kaskem pro záchranu mořské míšenky, tou dobou připoutané v okovech ke kýlu Štiky. Konečně se mu podařilo zaostřit na příď Tormenty. Vodnářka se unaveně opírala o Tarkina. Ušla několik kroků a pak se zhroutila k zemi. Na poslední chvíli ji kormidelník zachránil před tvrdým dopadem a v náručí odnesl do kajuty na zadní palubě. Kasko se usmál a v duchu se poc hválil za svůj geniální plán vodnářku odstranit správným načasováním. Pečlivě si propočítal, kdy měla být vodnářka otrávena, aby pozvolna paralyzující

30

jed dokončil své dílo poblíţ Zoufalcovy slzy. Přesněji řečeno, zaplatil alchymistovi

nehoráznou

sumu

za

j ed

i

přesný

návod.

Věřil,

ţe

investované peníze se mu vrátí v podobě zisku z ukořistěného zboţí. Nyní jiţ zbývalo nechat svého vodnáře vzít Tormentě vítr z plachet a pak ji beze spěchu dostihnout a zahákovat. Posádka přepadené plachetnice se proti zkušeným hrdlořezům zmůţe maximálně na krátký a o to zbytečnější odpor. XXX Pod vysokou přídí Štiky visela v okovech ke kýlu připoutaná mořská míšenka ve své suchozemské podobě a hystericky se smála. Její smích zanikal ve větru a vlnách tříštících se o trup lodi. V očích plných slané vody sídlil nepřítomný výraz. Piráti Melitenai drţeli pod kýlem jiţ několik dní bez jídla a vody, aţ ztratila pojem o čase. Mlhavě si vzpomínala na ţoldáky, kteří ji odtáhli z rybářova domu na pobřeţí Aldaveronu. Snaţili se z ní vytáhnout informace o jakémsi Tarkinovi, ale to jméno jí nic neříkalo. Jestli to jméno znát měla, to nedokázala posoudit, neboť uţ rok a půl trpěla ztrátou vzpomínek na svou minulost. Přetrval jen neodbytný pocit, ţe něco důleţitého ztratila. Nebo někoho. Nadechla se, aby se mohla znovu trpce zasmát svému osudu, ale smích jí zmrzl na rtech, kdyţ se před ní z vody vynořila rusovlasá ţena. Vystoupala nad hladinu a drţela se na ní, jakoby to byla pevná zem. Usmála se na Melitenai a chvilku si prohlíţela západky okov ů na dívčiných zápěstích. Pak k nim natáhla ruce, zámky cvakly a míšenka sklouzla do chladivých vln. Cítila se vyčerpaně, ale mučivá bolest na zápěstích byla o mnoho menší. S úlevou se přeměnila do podoby zděděné po matce. Svá chodidla prodlouţila v ploutve a mezi prsty dlaní nechala vyrůst blány. Ponořila se celá pod vodu a zhluboka nasála kyslík ţábrami v zátylku. Dotek na rameni připoutal její pozornost zpět k pozoruhodné zachránkyni. „Zvládneš doplout k mé lodi? “ ozvalo se v její mysli, kdyţ rusovláska

31

mávla směrem k plachetnici asi míli od Štiky. „Někdo tam na tebe už velmi netrpělivě čeká. Pluj napřed, ještě tu musím něco zařídit. “ Vodnářka se ponořila pod hladinu, podplula kýl a zachytila se kormidla na zádi. Vytáhla z pouzdra na dýku páčidlo, které si pro tuto chvíli s sebou připravila a zaklínila ho do kormidelních závěsů v okamţik, kdy se kormidelní ploutev stočila při obratu na levobok. Kormidlo by mělo vydrţet zablokované, dokud někoho nenapadne skočit do vody a zjistit, co poruchu způsobilo. Déle se uţ u Štiky nezdrţovala a soustředila se na rychlý návrat ke své lodi. Melitenai jiţ na ni čekala u odvráceného boku Tormenty, Simari jí pomohla vyšplhat po provazovém ţebříku na palubu, nepozorovaně pro kapitána Štiky. Ještě chvilku nechala piráty v d omnění, ţe Tormenta je jim nechána na pospas a sledovala, jak Štika spouští plachty a vítr ji ţene nečekaným směrem, k Morlotovým zubům. Zasmála se svému vtípku a zlomyslně zadoufala, ţe neţ piráti přijdou na zablokované kormidlo, donesou podmořské proudy a vítr jejich loď k čekajícím skaliskům. Vystoupila na příď a zamávala směrem ke Kaskovi, kterého jiţ rozeznala na palubě Štiky i bez dalekohledu. Kdyby zaostřila objektiv na pirátovu tvář, mohla by odezírat z jeho rtů jednu kletbu za druhou. XXX Tarkin ho řící nedočkavostí svěřil kormidelní kolo starému Jonasovi a namířil si to přímo k Melitenai. Neprotestovala, kdyţ ji stiskl ve svém náručí. Jakoby se vrátil ten chybějící kousek jí samé, který doposavad postrádala. Přivítali se mlčky, slov nebylo třeba. Simari nahnala tichou dvojici do své kajuty a vydala pokyny k dalšímu průběhu plavby. Cesta k ostrovům jiţ měla být snadná a vodnářka se těšila, aţ se převlékne do suchého oblečení a trochu si odpočine. S rukou na dveřích své kajuty zaslechla ve své mysli vz rušené ševelení hlasu větrného démonka. Rozeběhla se k přední palubě, ale v půli cesty

32

se zastavila zasaţena obrazem, který se jí naskytl. Z Úţiny zoufalců, kterou se chystala proplout, se vynořila příď mohutné veslice, nad jejímţ ostrým bitevním klounem se skvěla socha starce drţícího v předpaţené ruce velkou zářící lucernu. Simari chraplavě zaklela. Nahlas a obzvláště sprostě. Nikdy by se nenadála, ţe proti ní vyšlou Světlonoše, ţoldáckou loď, která chránila nebo potápěla lodě na zakázku. Bylo očividné, ţe to nebyl ţold za ochranu Tormenty, na co dostal její kapitán zálohu. Světlonošovým vodnářem byl Asokar, Simarin konkurent v řemesle a starý nepřítel. Vodnářka znovu zaklela, kdyţ si vzpomněla na Cedrikův pochmurný sen. Nesmí se dostat na dostřel nepřátelských zápalných šípů. Horečnatě se snaţila vymyslet, co dál. Do úţiny vplout nemohli, nebyla dost široká na to, aby se jim podařilo proklouznout kolem Světlonoše bez újmy, Asokar byl natolik schopným vodnářem, aby na něj obvyklé Simariny triky neplatily. Otočit loď také nemohla, v Morlotových zubech by byli příliš pomalí, brzy by se dostali na dostřel a Tormenta by shořela dřív neţ by se z bludiště útesů vymotala. Koutkem oka zaznamenala Tarkina, kterého z kajuty přivolal W iento. Znepokojeně si měřil blíţí cí se loď. “Proti nim nemáme šanci, slyšel jsem, co umí…” Vodnářka mlčky přikývla. “Obsadili jedinou cestu ven. Zpátky nemůţeme…” “Takţe, co budeme dělat, čekat na zázrak?” “Nebudeme čekat,” ušklíbla se malá vodnářka nehezky, “musíme se o ten zázrak postarat sami.” Tarkin hlasitě polkl a stočil pohled k temným vodám Černého moře. “Chceš dát v sázku naše duše?” “A doufat, ţe jsem tak dobrá, jak jen bude třeba.” XXX Simari stáhla z věšáku ve své kajutě dudy. Nevzala své oblíbené píšťaly,

33

tentokrát potřebo vala silnější kalibr. Přikázala rozvinout všechny plachty a zablokovat kormidlo na středu. Veškerá posádka musela do podpalubí a zavřít za sebou všechny průlezy, aby do lodi proniklo co nejméně vody. Tarkina pověřila, aby dohlédl na to, aby nikdo nepodlehl vábivým hlasům mrtvých duší a neskočil do moře. Sama odešla na příď a pevně se připoutala jistícím popruhem k zadnímu brlení vodnářské plošiny. “Wiento, drž se dole. Povolám energii divých větrů a nechci riskovat, že tě pohltí nebo ro ztrhají.” Démonek bez komentářů zmizel z její rozevláté hřívy a vodnářka osaměla. Vzhlédla k blíţícímu se Světlonoši. Rozeznávala vodnáře na jeho

přídi

a

ţoldnéře

sešikované

podél

brlení.

Veslaři

zabírali

v

pravidelném tempu a vítr hnaný vodnářem do velkých ţlutých plachet rychlost lodi ještě umocňoval. Do moře nedaleko Tormenty dopadly první zápalné

šípy.

Zaplašila

paniku

pokoušející sebrat

jí schopnost

se

soustředit a pevně stiskla měchy dud v podpaţí. Toto bude její loď a ona nedovolí ţádnému zparchantělému spratkovi Asokaro va druhu, aby ji o ni připravil. Zhluboka se nadechla a nad mořem se rozezněl táhlý teskný tón. Plachty zapleskaly ve větru a pak se napjaly pod jeho náporem, loď zanořila svou příď do inkoustově černých vln. Musí být rychlá a dotknout se vody co nejméně, třeba nechá Tormentu proplout bez úhony. Vodnářka se soustředila na příjem větrné energie a rozloţila její proudění do dvou okruhů. Jedním udrţovala vítr opírat se do plachet a druhým jemně chlácholila vodu kolem trupu lodi. Po chvilce však zaznamenala, ţe tlak proti pohybu lodi narůstá. I přes silný vítr v plachtách zpomalovali, aţ se téměř nehýbali z místa. Ohlédla se. Světlonoš se blíţil, Asokar také vsadil na své schopnosti a právě vplouval do černých vod. Avšak i on musel čelit sílícímu odporu. Simari se zazdálo, ţe přes palubu skočilo několik členů jeho posádky a připojilo se tak k bloudícím utonulým duším. Zesílila vítr opírající se do plachet uţ tak

napínaných

k prasknutí

a

snaţila

se

ignorovat

sténání

dřeva

34

namáhaných stěţňů. Tep se jí zrychloval v yčerpáním, jak se voda lepila na trup lodi a desítky rukou utonulých ho stahovali k sobě dolů. Vít r skučel vodnářce kolem uší, ale čára ponoru neustále stoupala. Ještě chvíli a ruce

utonulých dosáhnou na brlení hlavní paluby. Tormenta šla

ke dnu. Pomalu a jistě. Vodnářka zaječením vypudila hrůzu vkrádající se do jejích ţil a nechala do sebe vstoupit sílu svého vzteku. Kdyţ to nejde po dobrém, naučí se být zlá. Zaječela podruhé, smaragdové světlo jejích očí zářilo do houstnoucího šera. Kolem trupu zápasící lodě zaplálo jako ochranný štít ţhnoucí bílé světlo. Ruce utonulých se s bolestným sténáním stáhly a nad hladinou se se zasyčením zvedl oblak páry. Voda pustila Tormentu ze svých spárů a ta pod náporem větrů poskočila daleko vpřed. Závratnou rychlostí klouzala po hladině, temná voda jakoby ji vytlačovala k nebi, aby se jejího rozpáleného trupu musela dotýkat co nejméně. Simari nedokázala odhadnout, jak dlouho pluli, neţ se vynořili v klidných vodách Slunečného moře. Mohla to být hodina nebo dvě, ale jí to p řišlo jako celé věky. Konečně odloţila dudy a rozhlédla se po doutnající lodi. Přestoţe

udrţovala

bednění

trupu

v

bezpečí

před

ničivou

energií

ţhnoucího štítu, jeho povrch se opálil a hnědá barva dřeva se proměnila v uhlově černou. Vyřezávaná figura písaře vzala za své a skončila i s částí čelenu neznámo kde. Simari se rozhlédla do noci, zda neuvidí Světlonoše, ale ve tmě jeho lucernu vidět nebylo. Asokar zřejmě přecenil své síly. S námahou se dobelhala k zadní palubě a křikla dovnitř, ţe uţ je po všem a mají udrţovat směr k Rajským ostrovům. Pokud je nepotkají další komplikace, měli by k cíli dorazit včas. Ještěţe si nechala časovou rezervu, pomyslila si malá vodnářka těsně předtím, neţ se její vědomí vytratilo. Kaţdý má své meze. XXX

35

“Aţ na druhém konci světa se zpívají balady o vodnářce s ohněm místo vlasů, jejíţ loď je rychlejší neţ sama bouře. Od temných vod získala loď svou

uhlově

nepřátelské

černou lodě,

barvu

neboť

a

svou

vodnářka krví

prý

láká

podepsala

do

jejich

smlouvu

s

spárů dušemi

utonulých, ţe tak bude platit za svůj vodnářský dar. Jak jsem to zaslechl, všeho jsem nechal a rozlétl se na tu lítou ţenskou podívat.” “Cedriku!” Malá vodnářka chvatně odloţila pohár, který doposud drţela v ruce a vstala tak rychle, ţe málem porazila odstrčenou ţidl i. Radostně objala příchozího anděla kolem krku a dlouze políbila. “Taky tě rád vidím, kočičátko!” usmál se černý anděl a postavil Simari zpět na zem. “Díky, ţe jsi poslala W ienta na návštěvu, měl jsem starosti. Zdá se, ţe zbytečně, mistro vodnářko.” “Jen si dělej legraci! Tyhle historky mi svým způsobem ulehčily cestu k licenci.

Obhajoba

byla

v

podstatě

zábavnou

formalitou,

kdy

jsme

rozebírali, co jsou fakta a co pohádky. Díváš se na čerstvou drţitelku vodnářské licence. A co se týče těch báchorek, mám si lné podezření, ţe je záměrně rozšiřuje kapitán Štiky, aby si zachránil pověst a nevypadal jako někdo, kdo se nechal tahat za nos obyčejnou ţenskou.” “I ke mně se nějaké ty informace donesly. Zdá se, ţe Kaska se velice dotklo, ţe si Maurice Guittat najal Sv ětlonoše za podstatně větší ţold, neţ nabídl posádce Štiky. Odplul na sever a cestou stihl potopit dvě Guittatovy lodě a prodat jejich náklad i s posádkou. Není to roztomilé?” “Piráti, co jiného bys od nich čekal?” Simari zamávala dalšímu příchozímu. Tento krát to byl Sirenius. Potěšeně se na dvojici sedící u stolu usmál a zamířil bez okolků přímo k nim. “Tak, pánové, zvu vás. Dnes na večeři a pozítří na křest své staronové lodi. Po těch nepříjemnostech v Černém moři potřebovala Tormenta

36

kapku vyspravit. A k dyţ uţ je na břehu, přidala jsem pár drobných úprav. Nový čelen, nová figura na kloun, dřevo napustit fiskovým dehtem pro zachování získané černé barvy. Také jsem se rozhodla změnit barvu plachet. Ta černá Tormentě sluší. Kapku černé jsme přidali i do jmén a. Po křtu se bude moje kráska jmenovat Tormenta Mora - Černá bouře.” Anděl pobaveně sledoval ţivou gestikulaci nadšené vodnářky. Naklonil se k Sireniovi. “Ty jí dovolíš dělat s tou lodí takové strašné věci?” “Uţ to není moje loď. Nejenţe mě oţebračila o mou nejlepší plachetnici, dokonce mi přetáhla posádku a donutila mě podepsat smlouvu na přepravu mého nejvzácnějšího zboţí! Jak smutné. Najednou je ze mě pouhý zákazník.” “Ale jdi, Sirenie, ty přeci nikdy nebudeš pouhý zákazník,” mrkla na něj malá vodnářka poťouchle. Pak její zrak spočinul na slunečních hodinách na náměstí. “Doufám, ţe nám jídlo přinesou co chvíli na stůl, musím se dnes ještě stavit v bance pro zálohy na výplaty.” “Koho máš teď za ochranku?” zajímal se Cedrik. “Přece Tarkina s Melitenai. Ne věřil bys, co s těmi svými meči dokáţou.” “Tarkin zůstává? Myslel jsem, ţe uţ nemá důvod.” “Sirenie, u koho jiného by bývalý ţoldnéř a mořská míšenka sehnali lepší vyuţití, neţ u mě? Má teď víc důvodů neţ dřív. Co se ti na něm pořád nezdá?” “Však uţ nic neříkám, to je hned emocí. Jen mě trochu děsí, ţe stačilo, aby se rozhodl, ţe ti ten Kaskův jed do růţí přeci jen nakape.” “Nenakapal, a to se počítá! Slíbil, ţe u mě bude slouţit rok a rozhodl se slib dodrţet. Věděla jsem, ţe pro nás jeho posedlost pátráním po Melitenai představuje riziko, které můţe všechno pokazit, ale rozhodla jsem se mu věřit. A ukázalo se, ţe mé rozhodnutí bylo správné.” “Hrozně jsi riskovala.”

37

“Ano. Ale řeknu vám jednu pravdu, kterou jsem objevila na dně třetího poháru svařeného vína t en večer, kdy jsme zakotvili u Rajských ostrovů. Ţivot je jako hra, v níţ karty rozdává sám Osud. A kdyţ uţ nám jednou přihraje divokou kartu, byla by škoda na ni nevsadit.” “Z toho plyne velké ponaučení,” neudrţel se Cedrik. “Ţe by?” podezřívavě po něm vo dnářka sekla pohledem. “Nikdy si nedávej svařáku víc neţ dva poháry. Nevíš, jaké strašné pravdy se dopátráš na dně toho třetího.”

38