Cesta, mı´sto, pes. . . c 2003 dagjan – jan pusˇ Copyright 24. cˇervna 2003
2
Cesta, mı´sto, pes a dı´vka Cesta Tady uzˇ jsme jednou byli, bloudı´me. Pravil autsajd v hluboke´m lese, ktery´m kra´cˇeli cestou, jejı´mzˇ cı´lem bylo vyjitı´. Take´ se mi zda´ podobne´, ale prˇitom je zcela nepozna´va´m, tak jako nepozna´va´m sa´m sebe ˇ ekl Jan. v teˇchto mı´stech. R Vsˇechny cesty vedou nakonec k bodu, z ktere´ho jsme vzesˇli, ale bod uzˇ je jiny´ a jinı´ jsme i my, nebot’si neseme v sobeˇ prozˇitou cestu. A ta´zal se Jan: Co je to za mı´sto, kam jsme dosˇli, je tolik kra´sne´ a tolik deˇsive´, profesore. Prˇipomı´na´ mi chvı´le, kdy jsem choval v na´rucˇi pra´veˇ narozene´ho bratrˇ´ıcˇka i chvı´le bdeˇnı´ u mrtve´ho starˇesˇiny. Veˇru, je to mı´sto podobne´ nocˇnı´m modlitba´m i nocı´m va´sˇnı´, polednı´mu zastavenı´, rannı´mu a vecˇernı´mu tichu v zlomu cˇasu. Pravil autsajd. Jako boj s nejteˇzˇsˇ´ım neprˇ´ıtelem, ktery´m je i pro mne vlastnı´ ja´. Jizˇ neˇkdy drzˇ´ım je v zubech svy´ch a ono zmı´ra´, vsˇak cˇasto se uka´zˇe, zˇe nenı´ to pravda, nebot’konecˇne´ho vı´teˇzstvı´ jesˇteˇ nenı´ mozˇno dosa´hnouti. Proslovil rytı´rˇ v podobeˇ zvı´rˇete i zvı´rˇe, v podobeˇ rytı´rˇe, sir Dagles. Vsˇechny galaxie nad nimi za´rˇ´ıcı´ do noci se zda´ly maly´mi. „Vymazˇ to! Tenhle zacˇa´tek vymazˇ!“ Rˇekl neˇkdo u´plneˇ jiny´.
Boj Zoufaly´ vy´krˇik dı´vky vyrusˇil autsajda a Jana ze zamysˇlenı´. Neva´hali a beˇzˇeli smeˇrem, odkud jarnı´ vzduch prˇinesl vy´krˇik. Na palouku spatrˇili dı´vku, obklopenou peˇti odporny´mi individui. Byly to ony typy, co zmatena´ prˇ´ıroda produkuje cˇ´ım da´l cˇasteˇji. Najdete je jak vylupujı´ banku anebo sedı´ v jejı´ spra´vnı´ radeˇ. Najdete je jako vysˇsˇ´ı sta´tnı´ u´rˇednı´ky, na VIP vecˇ´ırcı´ch a podobny´ch mı´stech tmy a zmaru. Tam vsˇude se podobnı´ zaby´vajı´ veˇcmi povrchnı´mi a shromazˇd’ova´nı´m zbytecˇny´ch veˇcı´ a prozˇitku˚. O podly´ch za´meˇrech zlosynu˚ se nedalo pochybovat. Jisteˇ chteˇli dı´vku zna´silnit a nejspı´sˇ i zabı´t, jisteˇ jı´ nutili do vyplneˇnı´ dotaznı´ku a dost mozˇna´ i k vystupova´nı´ v za´bavne´m porˇadu. Acˇ ti dva nemeˇli proti prˇesile sˇanci, veˇdeˇli, co je jejich povinnost a pustili se do boje. Sic bojovali statecˇneˇ, prˇec nakonec padli mrtvi na chladivy´ mech. Zvuk boje prˇivolal i sira Daglese, ktery´ se pra´veˇ zaby´val lovem bikarˇu˚ a myslivcu˚. Prˇisˇel rychle, ale prˇeci pozdeˇ. Jizˇ prˇ´ıchod sira, vyvolal v zlosynech deˇs. Lehky´m skokem seskocˇil ze skaliska vı´ce nezˇli dvacetimetrove´ho a stanul zde a nynı´. „Stu˚j, jsme ozbrojeni!“ Vzkrˇikli padousˇi a pozvedli proti rytı´rˇi sve´ pusˇky a pistole. „Stu˚j?“ Zamyslel se sir. „Na jednu stranu to lze cha´pat jako vasˇe poslednı´ prˇa´nı´, ale na stranu druhou, 3
kdybych va´s poslechl, nemohl bych va´s zabı´t tak, jak ucˇinı´m.“ Odpoveˇdeˇl rytı´rˇ. Padlo neˇkolik strˇelny´ch ran. Mı´rˇili dobrˇe, do hrudi i hlavy Daglesovy. Vsˇe ztichlo. Nı´zky´ intelekt padouchu˚ a pecˇliveˇ, na mnohy´ch sˇkola´ch vsˇech stupnˇu˚ peˇstovana´ nedovzdeˇlanost, zaostalost a hlupstvı´, to byly asi prˇ´ıcˇiny, ktere´ zpu˚sobily, zˇe ani jeden z peˇtice nemeˇl tusˇenı´, zˇe kousky olova jsou nicotny´ argument prˇi disputaci s vlkodlakem. Dalsˇ´ı jejich chybou bylo, zˇe peˇtice se nepokusila rozpty´lit a zachra´nit alesponˇ neˇjaky´ zˇivot u´teˇkem, ale vsˇech peˇt se na rytı´rˇe vrhlo. Sir, veˇdom si skutecˇnosti, zˇe je sledova´n jemnou dı´vkou, volil me´neˇ bruta´lnı´ a prˇ´ımocˇary´ zpu˚sob boje, nezˇli meˇl v obycˇeji. Tu tanecˇnı´ figurou vyrval vnitrˇnosti z jednoho, tu pravou rukou rozdrtil lebku a levou zlomil vaz jine´mu tak, zˇe zvuky vytvorˇily za´dumcˇivy´ akord. S utrzˇenou hlavou a vyrvany´m srdcem prˇedvedl zˇertovny´ zˇongle´rsky´ vy´stup, tak u´chvatny´, zˇe dı´vka zatleskala. Tryskajı´cı´ krev smeˇrˇoval tak, aby kapicˇky dopadaly na jehlicˇ´ı v protisveˇtle a vytva´rˇely patrˇicˇny´ nostalgicko – romanticky´ efekt v za´rˇi rannı´ho slunce. Bylo pra´veˇ sˇest hodin slunecˇnı´ho cˇasu, acˇ padousˇi meˇli o hodinu jinak, neb jim to asi neˇkdo narˇ´ıdil. Prˇese vsˇechny pru˚tahy byl boj brzy dobojova´n. Dı´vka poklekla prˇed sirem. „Mu˚j Pane, jsem Va´m povinova´na tolika dı´ky! Jste usˇlechtile´ zvı´rˇe i cˇloveˇk!“ „Nezaslouzˇ´ım si tolik chva´ly. Veˇzte, zˇe me´ znalosti infinitesima´lnı´ho pocˇtu, jakozˇ i dı´la Jana Pusˇe nejsou dostatecˇne´.“ Takto se ohradil rytı´rˇ, ve skromnosti sve´. Dı´vka pak pohle´dla smeˇrem k mechove´mu lozˇi. „Vsˇak Pane, vı´m, zˇe je to bla´hove´ a nenı´ cˇeho litovati, neb ti dva dobrˇe zˇili i zemrˇeli, ale prˇeci meˇ jejich skon poneˇkud rmoutı´.“ „Ach deˇvcˇe, to nenı´ smrt, jen nedostatek zˇenske´ polarity. Polozˇte dlanˇ na Ana´hata cˇakru obou a rˇekneˇte mantru: nefla´kej se a vsta´vej!“ A skutecˇneˇ! Jak Jan, tak profesor povstali. Potu˚cˇky krve mrtvy´ch speˇchaly bahnem k temny´m jeskynı´m. Potu˚cˇky krve zˇivy´ch zurcˇely v tepna´ch. „Nema´m jak se Va´m rˇa´dneˇ odvdeˇcˇit“, pravila dı´vka. „Snad se neurazı´te, nabı´dnu-li Va´m alesponˇ sve´ teˇlo.“ Tak rˇekla a odlozˇila sˇaty a oni uzˇasli nad jejı´ prˇena´dhernou postavou ry´sujı´cı´ se v slunci na pozadı´ roztrhany´ch mrtvol a sˇumı´cı´ho lesa, kde pta´cˇci zpeˇva´cˇci svy´m zpeˇvem pra´veˇ chva´lili Hospodina. Slunce zlatilo jejı´ vlasy a chmy´rˇ´ı na jejich noha´ch vytva´rˇelo ve sveˇtle onu auru kra´sy. I jinde. Jejı´ ocˇi se ota´cˇely prˇedevsˇ´ım na Jana. Nenı´ divu. Strasˇliva´ postava vlkodlakova i zcha´traly´ zevneˇjsˇek autsajdu˚v budily sice u´ctu u kazˇde´ho, kdo byl schopen vnitrˇnı´ho videˇnı´, ale pro nevinnou dı´vku to bylo prˇeci jen prˇ´ılisˇ velke´ sousto. Ti dva to dobrˇe veˇdeˇli, pochopili i poodesˇli, aby se vra´tili a nalezli Jana jizˇ me´neˇ prostoduche´ho. „Nechcete se prˇipojit k nasˇ´ı cesteˇ, kra´sna´ dı´vko?“ Ta´zali se. „Ra´da bych. Tedy, co je to ra´da, vı´m, zˇe tak to ma´ by´t a bude. Ale zatı´m se musı´me rozloucˇit.“ Tak rˇekla, polı´bila rytı´rˇe a profesora a pak objı´majı´c Jana, ktery´ objı´maje jı´, vzdychl hluboce ve vsˇech vy´znamech slova, zama´cˇkla slzu dojetı´. Pak odesˇla, aby se mohla vra´tit a zu˚stat.
Mı´sto I K mı´stu se lze zatı´m opova´zˇit rˇ´ıct snad jen toto: Bylo tvaru troju´helnı´ku a poneˇkud lascı´vny´ch de´lek stran. Polomeˇr kruzˇnice vepsane´ v troju´helnı´k tento, by v meˇrny´ch jednotka´ch Chetitu˚, na´sobeny´ 1,23 tvorˇil prvocˇ´ıslo, ktere´ necht’ je za´rovenˇ datem narozenı´ panı´ HrZˇ. Navı´c tato kruzˇnice krouzˇ´ı ve tvar sˇestihranu. 4
Noc Sta´li pod nocˇnı´ oblohou, neby´vale jasnou. Svit hveˇzd ozarˇoval tva´rˇ sˇt’astne´ho chlapce Jana i zdevastovanou tva´rˇ starce, ktery´ se v opovrzˇenı´ nad sebou a sveˇtem podepisoval s maly´m „a“, autsajdem. Chladny´ dech vesmı´ru, tichy´ jako pohled do propasti, jako smrt a nebo pozna´nı´ na neˇ dopadal. „Ste nˇa´kej smutnej, pane profesore. Co s Va´mi je? Takovy´ peˇkny´ hveˇzdicˇky sou . . . “ „Ach Jene, jen dveˇ veˇci plnı´ mne deˇsem. Nesmı´rne´ nebe nad na´mi a vlastnı´ malost v na´s! Bezbrˇehy´ vesmı´r rozmeˇru˚ neprˇedstavitelny´ch, ktery´ se rˇ´ıtı´ prostory v jiny´ch prostorech a cˇasech z bytı´ v nebytı´ podle za´konu˚, ktere´ jen zahle´da´me. Jak malı´ jsme a nicotnı´.“ Jan se smutkem pohle´dl na sve´ho vzdeˇlane´ho souputnı´ka a posmutneˇl. Pak vsˇak zvedl hlavu ke hveˇzda´m a krˇikl: „Sesˇ velkej, no! A to se ma´m z toho posrat?!“ K nevı´rˇe! Pra´veˇ tato slova, jako by povzbudila profesora, jehozˇ duch propadal malomyslnosti. „Ano Jene! Vesmı´r mu˚zˇe by´t veliky´, ale ja´ jsem ten, jenzˇ jeho velikost vnı´ma´. Neveˇdoma´ hmota, je-li opravdu neveˇdomou, je nicotna´ proti me´ mysli. Jen ja´ mohu to vsˇe pochopit, prˇijmout anebo poprˇ´ıt!“ „Anebo zardousit.“ Dodal sir Dagles, navracejı´cı´ se z lovu se zuby, ve ktery´ch jesˇteˇ veˇzely kusy reality, kterou zahubil.
Rozhovor Nad mrtvou srnkou sta´li. Den byl vlahy´, tra´va zelena´ a mech vlhky´ desˇteˇm. Cˇerne´ mraky jak mysˇlenky zoufalcu˚ bloudily po obloze. „Ja´ ji zna´val. Jeden by autsajde rˇekl, zˇe je to tragedie, co? Ale se mi to ani nˇa´ko nezda´. Dyt’ona asi to byla docela mila´ a dobra´ srnka.“ Pravil Jan. „Je!“ Uznale podotkl sir Dagles. Autsajd se zamyslel.„no, rˇekl bych, Jene, zˇe jsi spra´vneˇ pochopil paradigma maha´ja´nove´ho buddhismu a intuitivneˇ se dobral jeho podstaty. Ano, smrt je integra´lnı´ soucˇa´stı´ zˇivota a za tragicke´ je mozˇne´ povazˇovat jen promrha´nı´ prˇ´ılezˇitosti, kterou na´m dar zˇivota prˇinesl. Tragicke´ je pouze egocentricke´ vnı´ma´nı´ a cha´pa´nı´ sebe jako oddeˇlene´ho ja´.“ „Ma´m si z teˇch vasˇich kecu˚ profesore vybrat, zˇe jako zˇe kdo se zahledı´ do sebe, tak ten zblbne?“ Ota´zal se zdvorˇile Jan. „Nu, Jene, dalo by se to tak rˇ´ıct. Na rozdı´l od osvobozujı´cı´ introspekce, ktera´ je cestou k osvobozenı´, tak zˇivot zahledeˇny´ v sebe sama je branou k . . . jak jsi to rˇ´ıkal? Zblbnutı´? ano, tak by to jisteˇ sˇlo formulovat. To se ty´ka´ jednotlivce i skupin i na´rodu˚ i stran i lidstva jako takove´ho. To, co se obı´ra´ jen samo sebou, to nezadrzˇitelneˇ degeneruje a koncˇ´ı.“ „Nenı´ to jizˇ ku˚nˇ, ktery´ na´s veze k neˇjake´mu cı´li, ale je to umı´rajı´cı´ kobyla. A navı´c kolem sebe kope.“Proslovil v les a nebesa autsajd. „Ja´ bych s dovolenı´m pa´nove´ dokoncˇil jı´dlo . . . “Pravil sir. Vecˇer byl vlahy´, tra´va zelena´ a mech vlhky´ rosou. Slunce, stejneˇ jako sˇteˇstı´, ktere´ nekoncˇ´ı, vycha´zelo nad obzor mraku˚. 5
Panı´ moci „Ty´, profesore, sou vlastneˇ ti andeˇlı´cˇci stra´zˇnı´cˇci?“ Ta´zal se Jan profesora jednoho ra´na, kdy mlha halila vrcholky hor v krajineˇ, do ktere´ pra´veˇ dosˇli a barva mlzˇna´ se dala popsat jen zcela mlzˇneˇ. „Ovsˇem Jene, andeˇle´ stra´zˇnı´ i de´moni existujı´. Ale jsou to jen jme´na pro shluky sil va´zˇ´ıcı´ se k urcˇite´mu mı´stu anebo osobeˇ. Jejich sı´la vsˇak neby´va´ zanedbatelna´.“ „A profesore . . . Ja´ teda vı´m, zˇe absolutnı´ transcendence je vsˇ´ım a pomı´jive´ je jeho obrazem, ve ktere´m pozna´va´ sve´ neohranicˇene´ bytı´ a jsa vsˇ´ım nemu˚zˇe zasahovati, nebot’ je souhlasem i odmı´tnutı´m, nocı´ i dnem, zˇivotem i smrtı´. To mi maminka rˇ´ıka´vala, kdyzˇ jsme vybı´rali brambory na poli, nebo drali perˇ´ı. Ale profesore, je teda neˇjaka´ opravdu opravdova´ moc?“ Ocˇi Jana se otocˇily na sira Daglese, aby zahle´dly v ocˇ´ıch jeho neˇco necˇekane´ho. Strach!!! „Ty´ vole, chlopi! To sme jak v druhy´m dı´le Fausta!“ Zvolal Jan udiven. „Tak, odva´zˇil se nakonec prˇestatecˇny´ sir. Je To Panı´ HrZˇ. Zda´nliveˇ zrozena´, ale ve skutecˇnosti suvere´nnı´ vla´dkyneˇ osudu˚.“
Mı´sto II Mı´sto. Mı´sto dalsˇ´ıch popisu˚, se dnes veˇnujeme neˇcˇemu jine´mu.
Dı´vka Azˇ do popsane´ho dne zˇivot dı´vky probı´hal v normovane´m stylu. Chodila do kina a na rande, sledovala televizi a nesledovala svojı´ profesorku matematiky na gymnasiu. Ostatneˇ ta se vyjadrˇovala deˇsneˇ nesrozumitelneˇ. Jednoho dne, brouzdajı´c po internetu dosˇla omylem i na jednu, no´o´ . . . stra´nku, ktera´ neblaze ovlivnila jejı´ zˇivot. Zda´nlive´ bla´bolenı´, inspirovane´ humoristicky´mi cˇrtami da´vny´ch autoru˚ a filosofu˚ a tou nejpokleslejsˇ´ı mystickou literaturou v sobeˇ totizˇ skry´valo past. V shlucı´ch pı´smen bylo rafinovaneˇ ukryto neviditelne´ formativnı´ poselstvı´, ktere´ nakonec dovedlo dı´vku azˇ tam, kde jsme se s nı´ setkali. No, vidı´te to? Kdo by tohle rˇekl! To je k neuveˇrˇenı´!. Ted’ uzˇ pro nı´ nenı´ na´vratka. Stra´nky jı´ dovedly azˇ na ono podivne´ mı´sto a zda´ se, zˇe se i vyda´ na cestu. Jizˇ ted’ si neholı´ nohy a klidneˇ si vezme boty s kulatou sˇpicˇkou. Zda´ se navı´c, zˇe neˇkdy i samostatneˇ myslı´! I tu kuli z matiky si opravila, na cˇemzˇ ovsˇem neza´lezˇ´ı, ale vu˚bec to nevadı´, jesˇteˇ se jı´ ta matika bude v prˇ´ıbeˇhu hodit. A jizˇ vı´, na cˇem za´lezˇ´ı. Ja´ si zatı´m udeˇla´m kafe a tohle sem napı´sˇu neopravovany´, dyt’ je to fuk. Jesˇteˇ je docela zajı´mavy´, co tahle holka videˇla na sˇkolnı´m vy´leteˇ. Ostatnı´ nevideˇli nic, oni jen zˇvanı´ a neposlouchajı´ a nekoukajı´ kolem sebe. Ale deˇvcˇe si zavazovalo tkanicˇky a poneˇkud opozdilo se. Ha! Opozdit se, to je take´ du˚lezˇite´. A prˇi tom drˇepu ke tkanicˇka´m u bot se jı´ ida i pingala procˇistila a susˇumna otevrˇela. A videˇla, co ti, co v bludu hnijı´, nevidı´. Trˇeba ochranna´ zvı´rˇata. To bych fakt necˇekal, zˇe na to stacˇ´ı drˇep! A tkanicˇky taky deˇlaj veˇci, to si jesˇteˇ neˇkde prˇecˇtete. Ale stejneˇ mi to s tı´m drˇepem prˇijde k neuveˇrˇenı´. No, ale stalo se, tak to asi jde. Prosteˇ sir Dagles hlı´dal. Vsˇak bylo take´ trˇeba! 6
J. a a. sledujı´ sˇkolnı´ vy´pravu Severojizˇnı´ vı´tr se prota´hl, zaskucˇel a vyrazil na krajinu. Otrhal trochu listı´, zasˇumeˇl hvozdy, aby nakonec prˇinesl pach vonˇavek k nosu˚m profesora a Jana, zaby´vajı´cı´ch se pra´veˇ rozmy´sˇlenı´m. Tito povstali, vysˇli za pachem, pohle´dli do u´dolı´ a spatrˇili sˇkolnı´ vy´pravu. „To vprˇedu to jsou ti pancˇitele´?“ „Ano, Jene. Panˇcˇitelky, panˇcˇitele´, panˇprofesorky a panˇprofesorove´. Ty jsi jim, ke sve´mu prospeˇchu i neprospeˇchu, unikl.“ „A cˇ´ım jsou tak nebezpecˇnı´?“ „Tyto bytosti, Jene, formujı´ mysˇlenı´ lidı´ k, prominˇ mi to nemravne´ slovo, positivisticke´mu mysˇlenı´. Do jednotne´ technokraticke´ normy. Bud’ ra´d, zˇe jsi jim nepadl do spa´ru˚! Vsˇak, co teˇ nezabije, to teˇ posı´lı´. Jsou duchove´, kterˇ´ı nejenzˇe sˇkolu prˇecˇkajı´, ale odejdou z nı´ jesˇteˇ bystrˇejsˇ´ı, nezˇli by byli bez nı´! Neˇktere´ dusˇe dokonce i sˇkola, cˇi vzdeˇla´va´nı´ vu˚bec, zachra´nı´. A proto sı´ly temnot se snazˇ´ı sˇirˇitele veˇdomostı´ vyhladit a vysı´lajı´ na neˇ cˇ´ım da´l za´sˇtiplneˇjsˇ´ı a tupeˇjsˇ´ı de´mony, nazy´vane´ sˇkolske´ reformy, obeˇzˇnı´ky, vy´zkumy rozumu a rozumu˚ a u´rˇednı´ky. Avsˇak, odneˇkud vzˇdy povstanou novı´ tajemnı´ veˇdomostnosˇi, prokletı´ i spa´sa lidı´. Pojem pedagoga – veˇdomostnosˇe, jest (sic!) vsˇak cha´pati ve vsˇech vy´znamech. Tedy jako vsˇechny entity vy´chovne´.“ Tak hovorˇili a sledovali vy´pravu, kde byla i dı´vka, zachra´neˇna´ neˇkde tady nahorˇe na stra´nce. A s nimi kra´cˇel Velky´ Pes. Mozˇna´ jsem to byl ja´ a nebo ty? Bylo trˇeba opatrnosti. Tlupy poslancu˚, manageru˚, tajemnı´ku˚ a podobny´ch vyvrhelu˚ se potulovaly krajem. Ochranny´ duch jim potom rusˇil signa´l mobilu˚, cˇi odpojoval notebooky a tito zombı´, bez da´lkove´ho rˇ´ızenı´ zmatenı´, se topili v bazˇina´ch anebo byli sezˇra´ni mysˇima prˇevlecˇenejma za hrabosˇe, prˇ´ıpadneˇ, velmi prˇ´ıpadneˇ, dalsˇ´ı usˇlechtilou zveˇrˇ´ı.
Mı´sto III Sem teda zveˇdavej, profesore, jak vybruslı´me z toho popisu mı´sta. To byl tvu˚j na´pad. Blbej. Bych rˇek. To bylo, zˇe da´me takovy´ pseudopodprahohlubokodalekonosnej u´vod, a pak se neˇjak uvidı´, a ted’ sa´m nevı´te. Ale jo´, Jenı´ku. Ja´ sem ted’ prsknu trochu Kabaly, aby to jako vypadalo, cˇemu zˇe to vsˇemu rozumı´m, no a pak to zapatla´me neˇcˇ´ım dalsˇ´ım a ono se to vsa´kne. To bude trapa´rna! Prd stary´ kotla´rˇky, Jene! Ono to s tou realitou je fakt trochu jinak. No, tak to jo, profesore. Tak do toho, jsem zveˇdavej, co z tebe vyleze. Jo, to ja´ taky . . . bych pravdu rˇekl . . . A do prˇ´ısˇteˇ zase neˇco trˇeba vymyslı´me. Bylo to veˇru podivne´ mı´sto, kde v den podzimnı´ se zacˇal odehra´vat prˇ´ıbeˇh tento. Acˇ smeˇrˇoval cˇas zda´nliveˇ k slunovratu, ve skutecˇnosti mı´rˇil vsˇemi smeˇry, kroutil se jako had a byl rozfouka´va´m tı´m veˇtrem, o ktere´m jsme jizˇ take´ mluvili. Jisteˇ zde, v mı´steˇ tomto, byl Jesod – Za´klad a sir dodal Geburah – sı´lu, autsajd Chokmah – Moudrost a dı´vka je spojovala v Tifereth – Kra´sa. Ale kde jsou dalsˇ´ı ze Sefir? A kde je Jan? Jan si zatı´m putuje buddhistickou Mandalou. Protozˇe ta v takove´m mı´steˇ je take´. A zbyle´ Sefiroty? Copak je hlı´da´m? A navı´c tam jsou! Jen se podı´vejte! 7
Dı´vka v ohrozˇenı´ (poha´dka) „Pu˚jdesˇ pro pindokokot.“ Pravila zla´ macecha dı´vce. Nevı´m sice, co to je, ale v televizi mi rˇekli, zˇe si to ma´m koupit. Tak alou! Neboha´ vysˇla do noci a hypermarketu. Prvnı´ nebezpecˇ´ı ji cˇekalo hnedle za rohem. Za´kerˇna´ nabı´zecˇka produktu˚ se na nı´ vrhla. Dı´vka si vsˇak vzpomneˇla na panˇprofesorku a provedla na nı´ Laplaceovu transformaci (vidı´te, jak se jı´ ta matika hodila!). Dalsˇ´ı byl pojisˇt’ovacı´ agent. Tam si vzpomneˇla na autsajda a ujistila muzˇe, zˇe jedina´ hodnota je Sˇunijata´, prˇ´ıpadneˇ veˇcˇnost za veˇcˇnostı´, ktera´ jest i nenı´. Prˇekrocˇila pak mrtvolu tohoto za´kerˇnı´ka a setkala se s prodavacˇem hlucˇ´ıtek. Vzpomneˇla si na Jana a ujistila ho, zˇe hovorˇ´ı jen se zvı´rˇaty, rostlinami a kameny, prˇekrocˇila i jeho mrtvolu a vstoupila do hypermarketu. Tam vsˇak bylo s dı´vkou zle. Bilbordi jı´ obklı´cˇili, kolprajzove´ u´tocˇili, synteticka´ vu˚neˇ smrdeˇla a synteticka´ hudba se lepila na mozek. Nikdo uzˇ nemohl dı´vce pomoci. Ani Bu˚h, ani d’a´bel, zˇa´dna´ bytost. Konec? Konec! Snad jen . . . „Sire Daglesi!“ Rozlehlo se vola´nı´ hypousˇem a zlosyni zbledli hru˚zou. V na´drazˇnı´m bufetu se pak uda´lo neˇco, na co jeho na´vsˇteˇvnı´ci steˇzˇ´ı zapomenou. Jakoby se zastavil cˇas, cosi ve vzduchu se divneˇ pohnulo a vsˇichni, anizˇ veˇdeˇli procˇ, se otocˇili k osˇunteˇle´mu starˇ´ıkovi vecˇerˇ´ıcı´mu v kouteˇ. Ocˇi starce ztratili kalny´ vy´raz a zmeˇnili se nejprve na hneˇde´ a pak na zˇhnoucı´ uhlı´ky. Tva´rˇ pokryta´ plesnivy´m vousem, ktery´ byl opeˇt pokryty´ drobky a zbytky nudlı´, se pocˇala protahovat do dlouhe´ho cˇuma´ku. Zableskly se zuby tvaru dy´ky. Sir se nezdrzˇoval a prosˇel prˇ´ımo zdı´ a na´drazˇ´ım vykolejiv neˇkolik vlaku˚. Kopanci rozmeta´vajı´cı´mi automobily si zjednal cestu v dvaceticˇtyrˇproude´ da´lnici, ulomil komı´n tova´rny na vy´robu na´hrazˇky nahrazujı´cı´ jinou na´hrazˇku a rozehnal hejno helikopte´r. Zastavil se jen na chvı´li, jen co by zachra´nil v kaluzˇi se topı´cı´ vcˇelu. Prˇed hypermarkety jizˇ cˇekala arma´da. Vsˇechny zbraneˇ obrneˇncu˚ se otocˇily k sem se rˇ´ıtı´cı´mu rytı´rˇi. Elitnı´ voja´ci vyska´kali ze svy´ch pancı´rˇu a zase naska´kali zpeˇt, zabouchli poklopy, sveˇsili zbraneˇ a veˇnovali se doufa´nı´, zˇe zu˚stanou nepovsˇimnuti. Dizdzˇokej z obchodu˚ se snazˇil mı´rnit hneˇv bytosti prˇehra´va´nı´m pı´snı´ PPU, ale ani hlas Mejly Hlavsy neuklidnil sira Daglese. Pokusil se tedy nasadit dg307, lecˇ, ke sve´ smu˚le, sˇa´hl do rane´ho repertoa´ru pro pı´senˇ „Sveˇt je velkej kana´l zvanej fetisˇismus“. Na´pis „Radostne´ nakupova´nı´ u na´s“ pak destruktivnı´ sklony sirovy na´sobil. I prˇesto se dı´vce, te´ vzorne´ dı´vce, podarˇilo zachra´nit jednu krabici s pindokokotem. Kra´cˇeli pak k dı´vcˇinu domovu, v za´rˇi horˇ´ıcı´ch velkoobchodu˚, bank a krabic od bot. „Kra´snej je vhled, na ten bozˇ´ı sveˇt“, zpı´val si sir pı´snicˇku, co ho naucˇil Jan. Jo, sire, hlavneˇ zˇe se neˇco deˇje a nehnijeme, notovala si s nı´m dı´vka. Jesˇteˇ potkali veˇdeckou vy´zkumnici, rˇesˇ´ıcı´ proble´m jakou rukou se kdo sˇkra´be za uchem a zahnali jı´ do kana´lu˚ ba´dat nad socia´lnı´m postavenı´m krys. Na jednom volebnı´m plaka´tu prˇimalovali politikovi knı´r, jine´mu ho zase oholili (zˇive´ si zrˇejmeˇ sir tak osˇklivil, zˇe by je ani do huby nevzal, rˇ´ıkal totizˇ, zˇe tohle se uzˇ opravdu neda´ zˇra´t, ale ja´ teda nevı´m). Doma pak macecha rozbalila krabici s pindokokotem a ten jı´ sezˇral. Jak Dagles politika, kdyzˇ nedrzˇ´ı politikuprostou dietu. Dobrou noc deˇti. Tady vidı´te, zˇe vsˇechno mu˚zˇe by´t k neˇcˇemu dobre´. Takovı´ pindokokoti trˇeba zˇerou zle´ entity. 8
Mı´sto IV Tady uzˇ jsme jednou byli, bloudı´me. Pravil autsajd v hluboke´m lese, ktery´m kra´cˇeli cestou, jejı´mzˇ cı´lem bylo vyjitı´. Ne´ nikoliv, rˇekl jsem ja´. Musı´m Va´s nechat odpocˇinout. Zaslouzˇ´ıte si to. Ty, autsajde, jsi stejneˇ pochopil, zˇe vsˇechny rˇecˇi jsou jen opakova´nı´m a rozhodl jsi se naslouchat tomu, co teˇ naucˇil Jan. Stejneˇ to, co bys meˇl jesˇteˇ zna´t, s rˇecˇ´ı ani rozumem nesouvisı´. Ty, sire Daglesi, uzˇ jsi a touzˇ´ısˇ by´t chvı´li obycˇejny´m psem, odpocˇ´ıvajı´cı´m na za´prazˇ´ı domu. A Ty, Jene, ma´sˇ svoji dı´vku, se kterou se nejspı´sˇ usadı´te neˇkde u lesa, budete se trochu ha´dat, porˇ´ıdı´te si rˇvoucı´ dı´tka, z ktery´ch vyrostou vopruzny´ pubert’a´ci. Budete se starat o to, kde a jak a cˇ´ım zaplatit slozˇenky. Myslı´m, zˇe vsˇak budete sˇt’astnı´. Protozˇe na toto mı´sto se mu˚zˇete kdykoliv vra´tit, sami i pospolu, vsˇichni, ve dvou, i kazˇdy´ sa´m.
prˇ´ıbeˇh o hleda´nı´ prˇ´ıbeˇh o nalezenı´ prˇ´ıbeˇh psa na cesteˇ prˇ´ıbeˇh psa hledajı´cı´ho sve´ho pa´na prˇ´ıbeˇh psa na lovu prˇ´ıbeˇh psa lezˇ´ıcı´ho v tra´veˇ prˇ´ıbeˇh o mı´steˇ, kam mu˚zˇeme kdykoliv dojı´t prˇ´ıbeˇh o mı´steˇ, ktere´ chceme i nechceme prˇ´ıbeˇh o radosti prˇ´ıbeˇh o spojenı´ prˇ´ıbeˇh vrr haf haf
9
10
Denı´k Dalsˇ´ı den na´s postrcˇil smeˇrem k smrti, ktera´ tu ostatneˇ seda´va´ cˇasto na krˇesle a vypra´vı´ prˇ´ıbeˇhy, ktere´ jsou tak podivneˇ kra´sne´. Kde je ma´ zˇena? Aha. Sˇla ucˇit do sˇkoly, co je prej neˇjaky´ho pa´na. Zna´me´ jme´no. To musel byt bohaty´ cˇloveˇk, kdyzˇ meˇl gymnasium a v Praze celou cˇtvrt’. Ale co; ja´ jsem prˇeci take´ bohaty´. A ma´m na dnes nasˇtı´pane´ drˇ´ıvı´, zatopı´no, vodu jsem nabral. Mu˚zˇeme ted’ sedeˇt s Dagem, drzˇet se za tlapky a cˇekat. Cˇekat. Cˇekat? Na co? Vı´m! Zase jisteˇ prˇilı´tnou andeˇlı´cˇci, zat’ukajı´ na okno, ja´ je pustı´m a budeme si spolu hra´t. Urcˇiteˇ je to lepsˇ´ı, nezˇ ten sup, co tady uzˇ druhy´ den drˇepı´ na kuchynˇsky´ lince. Ale stejneˇ je tu moc kra´sneˇ. 20.1.2003 6:45. Dag rˇ´ıkal: „Je cˇas, pa´nı´cˇku.“ A tak honem do lesa. Veˇtve stromu˚ mi ma´valy na pozdrav. „jen se neuma´vejte!“ sma´l jsem se. A borovice, duby i ti obvykle zasmusˇilı´ habrˇi se radovali se mnou. Vycha´zelo slunce a sma´lo se jak meˇsı´cˇek. Veverusˇky a pta´cˇci prˇile´tali a zobali mi z rukou. Prˇibeˇhly i lasicˇky a vykusovaly libove´ kousky z my´ch nohou a rukou. Ale kdo by se na ty male´ nezbedy zlobil . . . „Je ale zima, co Dagu.“ Povı´da´m me´mu chlupate´mu kamara´dovi, co na mne tak moudrˇe hledı´. Ma´lokdo na mne tak moudrˇe hledı´. A s ma´loky´m si tak rozumı´m. Mozˇna´ s modrˇinkama jesˇteˇ. Ale zima mi je. Ma´ma meˇla pravdu, mokry´ z vany nema´m chodit v zimeˇ ven. A kdyzˇ, tak si vzı´t alesponˇ neˇjake´ oblecˇenı´ na sebe. Ale stejneˇ je tu moc kra´sneˇ. Dneska jsme s Dagem hra´li hry. Prˇecˇetl jsem si knihu, kde pan odbornı´k povı´dal, zˇe neˇmecˇtı´ ovcˇa´ci majı´ by´t zameˇstna´ni a to i kdyzˇ jsou Cˇesˇi. Nejprve jsme hra´li na slepou ba´bu. To se Daglı´skovi lı´bilo. Vzˇdycky mi, filuta vycˇuchal! Ale v karta´ch! V karta´ch jsem byl lepsˇ´ı ja´. No, ale ted’ do pra´ce! Od Helenky jsme dostali pa´r u´kolu˚ a to bychom se na to podı´vali, zˇe bychom to nezvla´dli. O mytı´ na´dobı´ jsme si peˇkneˇ strˇihli. Ja´ vyhra´l a Dag, i kdyzˇ povı´dal zˇe jsem fixloval a zˇe on nemu˚zˇe deˇlat slunı´cˇko, myl, a ja´ jenom uklı´zel. Pak jsme si urovnali sve´ pelı´sˇky, nasypali si neˇco dobre´ho do misek a potom si uzˇ jen spokojeneˇ lezˇeli na rohozˇce a povı´dali si, tak neˇjak o vsˇem. Je to kra´sne´, ten psı´ zˇivot. Ale nic netrva´ veˇcˇneˇ. Zı´tra zase prˇijde ten cˇloveˇk s injekcı´. Procˇ mne sta´le obteˇzˇujı´ a Daga necha´vajı´ by´t? Procˇ zrovna mne sta´le oble´kajı´ a nutı´ pana´cˇkovat na dvou? Nechci do cirkusu! V cirkusu si pana´cˇkujte sami! Ale stejneˇ je tu moc kra´sneˇ. den – 4526 po Horandovy V noci se mnou v me´ boudeˇ neˇkdo zatrˇa´sl. Byl to Dag. „Vsta´vej! Jdou po tobeˇ!“ Meˇl pravdu. Ten muzˇ s injekcı´ si prˇivedl dalsˇ´ı a pra´veˇ vstupovali na nasˇ´ı zahradu. Jesˇteˇzˇe jsme si vyhrabali pod plotem tu dı´ru do lesa. Utekli jsme za plot, tam se k sobeˇ vydeˇsˇeneˇ tiskli a sledovali, co bude. Zlata´ panicˇka! Po neˇjake´ dobeˇ jedna´nı´ ti bı´lı´ lide´ zase odjeli. Panicˇka na´s prˇivolala, dala na´m do misky neˇco dobre´ho a podrbala za ousˇky. A bude klid, rˇ´ıkala. Od toho dne je tu zvla´sˇt’hezky. Nemusı´m se oble´kat, nemusı´m pana´cˇkovat. Do 11
dopravnı´ch prostrˇedku˚ nechodı´m, protozˇe nesna´sˇ´ım na´hubek. Protivne´ dvojnozˇky rovnou pokousˇu. Ale stejneˇ je tu moc kra´sneˇ. Ale ne´e´e´! Tohle je samozrˇejmeˇ legrace! To prˇeci nejsem ja´. Je naprosto k neuveˇrˇenı´, kolik lidı´ to zbasˇtı´ a bere to va´zˇneˇ! A prˇitom, kdyby jen trochu mysleli, tak jim to musı´ dojı´t. Veˇdı´ prˇece, zˇe me´ dusˇevnı´ zdravı´ je perfektnı´ a ty hloupe´ rˇecˇi o Hebefrenı´ schizofrenii a paranoidnı´ch percepcı´ch snad ani nebudeme poslouchat. Jisteˇ, zˇivot na venkoveˇ prˇina´sˇ´ı proble´my, ale to jsou proble´my cˇisteˇ technicke´. Jako ten zeleny´ tygr, co se na´m usadil na zahradeˇ v alta´nku. Ale s tı´m se pra´veˇ psychicky zdravy´ cˇloveˇk jako ja´ umı´ vyrovnat. S leccˇ´ıms se lze vyrovnat, kdyzˇ se chce. Trˇeba ted’, kdyzˇ jsem dy´l nebeˇhal po tvrdy´m mi prˇerostly dra´py. No, tak jen diktuji a Dag pı´sˇe. Ale s tı´m, co jsem prˇed tı´m napsal sa´m, nema´m nic spolecˇne´ho. Ja´ jsem oukej! I kdyzˇ teda proble´my neˇkdy jsou. Ale stejneˇ je tu moc kra´sneˇ. Frag – menty: Tak tohle, co jste docˇetla, jsou za´pisky, co psal ten podivny´ prˇ´ıpad, jehozˇ slı´benou kompletnı´ anamne´zu te´zˇ prˇikla´da´m.. Nemusı´te se vu˚bec omlouvat, zˇe jste mne pozˇa´dala o pomoc. Naopak ja´ Va´m bych meˇl podeˇkovat, zˇe jsem se mohl zaby´vat tak podivuhodnou formou dusˇevnı´ nemoci. Cˇloveˇka azˇ jı´ma´ za´vrat’, kdyzˇ vidı´ tu bezednou propast sˇ´ılenstvı´. Musı´m se Va´m prˇiznat, zˇe tva´rˇi v tva´rˇ tomuhle prˇ´ıpadu jsem pocı´til, a to psychiatr nema´, azˇ u´zkost. Tady na klinice jsou ted’ neˇjake´ prˇestavby. Na mneˇ chteˇjı´, abych pracoval i prˇes cˇas, neˇkdy to azˇ prˇeha´neˇjı´. Aby mne nikdo nerusˇil, dali mi kancela´rˇ s dverˇmi bez kliky. K cˇemu to je, kdyzˇ ten pes porˇad chodı´ pod me´ okno a vyje. Ale stejneˇ je tu moc kra´sneˇ. Myslı´m, zˇe da´l psa´t netrˇeba. Ted’ tohle necha´m jakoby na´hodou na stolku a sbohem vojno! Rukovat se nebude, bude modra´! Pry´ se sychruju azˇ moc. Pry´ zˇensky´ na vojnu nerukujou. ˇ editel Ale trˇeba mi to pomu˚zˇe s tı´m ucˇenı´m na gymplu. Trˇeba nedostanu tu protivnou 1. A. R jednou z legrace povı´dal, zˇe je to spı´sˇ psı´ u´tulek. No, vcˇera prˇivezli dva nove´ a ty se servali tak, zˇe jsem jednomu musela osˇetrˇovat mordu. Ale stejneˇ je tu moc kra´sneˇ. Ja´ se uzˇ snad taky zbla´znı´m! Ja´ vı´m. By´val tu sa´m se psem, tak si s nı´m zacˇal povı´dat a uzˇ se to rozjelo. Dost jsme si vsˇichni slibovali od teˇch novy´ch psychofarmak, pry´ zˇe to urcˇiteˇ pomu˚zˇe . . . Hovno! Hovno! Prominˇte, ale ja´ uzˇ fakt nemu˚zˇu! A zase sedı´ v ty´ boudeˇ a vola´, porˇa´d jen: „Dagu!“ Chuda´k. To to ale s nim vzalo konec . . . No, dyt’uzˇ jdu. Ani ty granule nedojı´m. Jednou jsem se narodil jako sluzˇebnı´ plemeno, tak co . . . Neˇmecky´ ovcˇa´k nemı´va´ lehky´ zˇivot. Ale stejneˇ je tu moc kra´sneˇ. . . . UZˇ
TO NECH BEJT! PRˇECI TO NEBUDESˇ CˇI´ST. ZASE NEˇJAKY´ BLBOSTI. CO TAKY OD NICH ˚ ZˇESˇ CˇEKAT . . . NO UTI´KEJ POBEˇZˇ V LESE BUDE STEJNEˇ KRA ´ SNEˇ, JAKO VZˇDYCKY A MUSI´ME SI MU ´ ´ DOPOSLECHNOUT, CO POVIDAJ TY STROMY A KAMENI . . . KDO? CO? TO VI´Sˇ ZˇE JO. . . JAPA BY NE . . .
12
Vy´stup Vy´stup I . . . se pokusil vzpomenout kde a kdo je. Zteˇzˇka se posadil na posteli a rozhle´dl se. Pak vsˇak rychle nabyl svy´ch paranorma´lnı´ch sil a jedinou ranou peˇsti srazil muzˇe poneˇkud evropoidnı´ho vzhledu, ktery´ se snazˇil vyuzˇ´ıt spa´nku, do ktere´ho upadl, k prona´sˇenı´ u´sudku˚. „Prˇipravte, co je trˇeba!“ Krˇikl na sve´ dveˇ posluhovacˇky a milenky v jedne´ osobeˇ, kra´sne´ zˇeny havranı´ch ocˇ´ı, smaragdovy´ch vlasu˚ a pravidelny´ch hlav sedı´cı´ch na labutı´ch pasˇijı´ch. S pecˇlivostı´, jaka´ nema´ obdoby, se oble´kl a potom jizˇ nasedl do zlatem bohateˇ zdobene´ drozˇky o sı´le sˇesti set kocˇicˇ´ıch hlav. Vypukla cesta. Nebot’ byl podzim, listı´ se zarˇeza´valo do strˇ´ıbropeˇnne´ kapota´zˇe povozu jme´na Vltava, ktery´ zurcˇel smeˇle vprˇed. Dojel na mı´sto. Vystoupil. Jal se stoupat. Dosˇel. Dosˇel azˇ pod Ka´men. Veˇdeˇl, co je trˇeba a veˇdeˇl i jak toho dosa´hnout. Zrucˇneˇ ve Skalisku rozevrˇel spa´ru a jı´ vystoupal do strˇedu steˇny. Pak skokem hodny´m jen a jen jeho prˇele´tl na prˇevis, kde provedl shyb. Pak trˇetı´, pak druhy´ – pak schyb. Tkanicˇka se rozva´zala, ska´la pocˇala s ohlusˇujı´cı´m rachotem pukat. Zemeˇtrˇas zemı´ trˇa´s, vsˇak jeho nesetrˇa´s. Druha´ tkanicˇka byla rozva´za´na, obloha vzpla´la vsˇepohlcujı´cı´m plamenem. Nedbaje zˇa´ru, ktery´ tavil ka´men se s neohranicˇeny´m u´silı´m vymrsˇtil na vrcholek. Doka´zal to! Kolem zmı´ral vesmı´r a i jeho ku˚zˇe zacˇala ztra´cet sivozlaty´ lesk. Vesmı´r se zhroutil do mı´sta bez cˇasu a prostoru. Pak, u´plneˇ nakonec, pohltil i jeho. A zı´tra to zacˇne znovu. Veˇdeˇl.
Kam vlastneˇ? Pokud se budu pohybovat v kruhu, z vnitrˇku to pro pozorovatele bude pohyb vprˇed. Z venku kmita´nı´ sem a tam, tam a sem . . . Nenı´ smeˇr a nenı´ ani pohyb, jen se meˇnı´ moje vnı´ma´nı´ toho, co nazy´va´m okolı´. Vsˇak pozor na to, co je propastı´. Ta vu˚le do nı´ padnout a dojı´t ke zmaru je stejneˇ velika´, jako strach z nı´. Ochranˇovatel mi neusta´le da´va´ varova´nı´, stavı´ za´brany, jen abych nepadl. Prˇ´ıpadneˇ i prˇikryje propast sa´m sebou. Ale ani to neˇkdy nestacˇ´ı. 13
Vy´stup II Mraky na obloze se prˇeskupovaly a trhaly v ca´ry. Sedeˇl a sledoval vlnky na jezerˇe. Zdvı´haly se, postupovaly ke brˇehu, kde se zastavily a vracely zpeˇt. Dı´vka u jezera. Naha´ dı´vka necha´vala vodu, aby k nı´ prˇistoupila. Mlada´ dı´vka. Byla i dı´teˇtem i starou panı´, videˇl ji ve vsˇech podoba´ch. I ostatnı´. Drˇ´ıv si s vneˇjsˇ´ım nerozumeˇl a cı´til se sa´m. Pozdeˇji si vsˇiml, zˇe je soucˇa´stı´ vneˇjsˇ´ıho a vneˇjsˇ´ı je on. Se svy´mi souhlasy, nesouhlasy, kra´sou, osˇklivostı´, la´skou a nena´vistı´. A laskavostı´. Zu˚stal opusˇteˇny´ v mnozˇstvı´ jako vlny, jako mraky, jako hory. Bylo trˇeba vsta´t a jı´t. Bylo trˇeba zu˚stat. Musel jı´t, aby mohl zu˚stat. Z mraku˚ na obloze vystouple´ slunce oza´rˇilo vlny, ktere´ se zdvihaly ke brˇehu a pokracˇovaly da´l a da´l. Dı´vka se ponorˇila do jezera a jejı´ ku˚zˇe hladila vodu. Otocˇil se smeˇrem k horˇe – vysˇel. Mraky na obloze se seskupily v temnou hmotu slibujı´cı´ ocˇistny´ de´sˇt’. Nemeˇl co rˇ´ıct. Nebylo trˇeba se ztotozˇnˇovat s neˇjakou z osob, ktere´ si vybı´ral, a tak zu˚sta´valo mlcˇenı´. Nemusel se ba´t, nebylo cˇeho. Ostatneˇ kdyzˇ pohle´dl do nitra hmoty ska´ly, uvideˇl tam to, co ocˇeka´val. Mraky plne´ vln nara´zˇely do hory a procha´zely jı´ stejneˇ jako on. Na nebi vysˇla hveˇzda a cˇas prˇestal by´t vodou. Mohl jı´t a mohl zu˚stat. A taky nemusel.
Vy´stup III koncˇit zacˇ´ına´m konecˇneˇ. Neveˇrˇil bych, zˇe neˇkdo prˇijde od ra´na k vecˇeru ra´ny prˇiby´vajı´ necˇeka´m na slovo koncˇit zacˇ´ına´m konecˇneˇ hory kameny stromy. Vı´m, zˇe neˇkdo prˇijde neˇkde je cesta neˇkde jsem ja´ v mı´stu mezi hory, kameny a stromy jdem sveˇtem za sveˇtem jdem a dojdem sˇinem se k vysˇinutı´ whrua´h, zˇitı´ ohle´dnu se a za mnou neˇkdo stojı´ a vzˇdycky jsem to ja´ vstupuji mezi hory, kameny a stromy
14
Obsah Cesta, mı´sto, pes Cesta . . . . . . . . . . . . . Boj . . . . . . . . . . . . . . . Mı´sto I . . . . . . . . . . . . Noc . . . . . . . . . . . . . . Rozhovor . . . . . . . . . . . Panı´ moci . . . . . . . . . . . Mı´sto II . . . . . . . . . . . . Dı´vka . . . . . . . . . . . . . J. a a. sledujı´ sˇkolnı´ vy´pravu Mı´sto III . . . . . . . . . . . Dı´vka v ohrozˇenı´ (poha´dka) Mı´sto IV . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
3 3 3 4 5 5 6 6 6 7 7 8 9
Denı´k
11
Vy´stup Vy´stup I . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vy´stup II . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vy´stup III . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
13 13 14 14
Obsah
15
15
