!
Eduard Petiška
!
Čtení o hradech
!
Knižně vychází v knize Čtení o hradech, zámcích a městech
!
Vydalo Education s.r.o. v roce 2013 jako svou 6. elektronickou publikaci.
!
[email protected]
!
Copyright (c) Eduard Petiška 2013
!
Copyright obálka (c) Jakub Mareš 2013
!
11. vydání (včetně pěti souborných vydání v knize Čtení o hradech zámcích a městech) v Education 1.
!
1. elektronické vydání.
!
ISBN 978-80-87781-06-7 (PDF)
! ! ! !
MINULOST JE V POHYBU MEZI PŘÍTOMNOSTÍ A BUDOUCNOSTÍ
! ! ! ! !
PAMÁTCE ALOISE JIRÁSKA ZIKMUNDA WINTRA AUGUSTA SEDLÁČKA
!
SVÉMU SYNU
!
MARTINOVI
!
A VŠEM,
!
KDO MAJÍ RÁDI
!
ZEM, Z KTERÉ VYŠLI.
Obsah:
MEZI ŘEKAMI OHŘÍ, LABEM A VLTAVOU /Krokův hrad, Budeč, Kazín, Tetín, Libušín, Dřevíč, Levý Hradec, Vyšehrad/ O STATEČNOSTI A LÁSCE /Vyšehrad, Kazín, Ronov, Bílina, Košťálov, Teplice/ SOUD A VOLBA /Libušín/ HRAD NAD VLTAVOU /Vyšehrad, Okoř, Praha/ O BOJI A ZRADĚ /Vyšehrad, Děvín/ O SKRYTÉM STŘÍBRU /Vyšehrad, Lipnice/ O VELIKÉM SKOKU /Vyšehrad, Neumětely/ NEBOJOVNÝ KNÍŽE /Levý Hradec, Dřevíč, Vlastislav, Budeč, Levín, Chýnov/ ZBISLAV /Drahúš, Vyšehrad/ O LUCKÝCH ŽENÁCH /Hazmburk/ SYN A DCERA /Pšov, Houska, Vyšehrad/ O VELIKÉ SLOVANSKÉ ŘÍŠI /Velehrad, Levý Hradec/
ÚSTUP STARÝCH BOHŮ /Tetín, Velehrad, Levý Hradec, Budeč, Praha, Pšov/ DVĚ HVĚZDY /Budeč, Kouřim, Praha, Stará Boleslav/ O DALEKÉ VLASTI /Libice, Praha, Velký Hradec/ LOVY KNÍŽETE OLDŘICHA /Dřevíč, Praha, Vyšehrad, Dobrš, Přimda, Stará Boleslav/ ČESKÝ ACHILLEUS /Brno, Trutnov, Praha, Chlumec, Bílina, Chrudim/ SVÁR MEZI BRATRY /Chrudim, Praha, Lštění, Bílina, Brno, Veveří/ BLANÍK CHROPYNĚ RYTÍŘSKÁ POVĚST O ČESKÉM ZNAKU O SLAVNÝCH ČINECH HRADNÍCH PÁNŮ A ZNACÍCH O HRADNÍCH PANÍCH /Jindřichův Hradec, Telč, Krumlov/ O PERNŠTEJNU Z ČASŮ KŘIŽÁCKÝCH VÝPRAV /Bezděk, Kamýk, Žernoseky, Templštejn, Blatná/ HRUBÁ SKÁLA O KRUTÝCH HRADNÍCH PÁNECH /Kluček, Myší hrádek/ Z DOBY TATARSKÉHO VPÁDU /Děvíčky, Mírov, Hostýn, Přerov/
O DVOJÍM VÍTĚZSTVÍ /Bítov, Děvíčky, Sirotčí hrady/ Z DOBY POSLEDNÍCH PŘEMYSLOVCŮ /Praha, Bezděz, Krasíkov, Opavský Hraec, Hoštejn, Mladějov, Žichlín, Svojanov, Hluboká, Zbraslav, Veveří/ JAKO V POHÁDCE /Šternberk, Mikulov, Štramberk, Vikštejn/ KRÁL A KRÁLOVNA /Praha, Vyšehrad, Sádek, Račice, Holíč, Veselí, Jemnice, Týřov, Loket/ KRÁL ZE ZLATÉ KOLÉBKY /Praha, Křivoklát, Vyšehrad, Radyně, Karlštejn, Kašperk, Žampach, Pajrek, Toušeň/ VĚRNÉ PŘÁTELSTVÍ /Karlštejn/ OBĚTOVANÁ /Střekov, Bílina, Vrabinec/ ZAJATÝ KRÁL /Konopiště, Krumlov, Příběnice, Točník, Žebrák, Praha, Mikulov, Nový hrad/ KALICH /Kozí hrádek, Krakovec, Kalich, Kost, Rábí, Přibyslav, Rýzmberk, Sión/ O JEDNÉ LSTI /Karlštejn/ ČAS NADĚJE /Roudnice, Poděbrady, Praha, Blatná, Konopiště, Zubštejn, Kunštát, Brno/ HRAD POVĚSTÍ HISTORICKÁ DATA, která mají vztah k příběhům knihy.
!
Pršelo, když jsem listoval ve staré knize,
!
a žlutý soumrak zbarvil dlouhé oštěpy deště,
!
takový prastarý déšť, který se snášel už na hlavy předků
!
a staletí putoval k nám.
!
Jednou měl barvu medu a jednou krve.
!
A když jsem otevřel okno, pádil oblohou černý kůň,
!
řítil se kupředu bez jezdce,
!
obrovský, volný, s vlající hřívou,
!
dusání kopyt se vznášelo v dešti,
!
stráně je vracely, věže i řeka.
!
Kam pádí ten kůň a kdo byl ten jezdec?
!
Dusání kopyt se prodírá deštěm,
!
ještě je, ještě, teď ještě...
!
To buší tvé srdce.
!
Hluboko v nás
!
živý krok dávno ztracených jezdců.
!
Kam pádí ten kůň a kdo byl ten jezdec?
!
MEZI ŘEKAMI OHŘÍ, LABEM A VLTAVOU !
!
/Krokův hrad, Budeč, Kazín, Tetín, Libušín, Dřevíč, Levý Hradec, Vyšehrad/
!
! Na úrodném a líbezném praporci naší země začínají starodávné děje kmene Čechů. Zde sídlili Čechové ve svých osadách a na svých hradištích na samém srdci území, které obepínala ze všech stran lesnatá pohoří. ! Mezi řekami Ohří, Labem a Vltavou, na úrodném a líbezném praporci naší země, stávaly nejstarší hrady kmene Čechů. ! A byly pak hrady knížat, které chránily jejich moc a bezpečnost, a byly pak hrady, které chránily území celého kmene. ! První z hradů byl podle pověsti Krokův hrad. Stával u vsi Zbečna. Na něm žil Krok, když si ho Čechové zvolili za svého správce a soudce. A když ho zvolili, vybudovali mu pevnější a důstojnější hrad. Nový hrad dostal jméno Budeč. ! Na Budči, za mohutnými valy z upěchované hlíny, žil, jak vypráví pověst, moudrý a spravedlivý Krok v dřevěných roubených stavbách se svou ženou, třemi dcerami a čeledí. Tu vyhledávali jeho soud ti, kdo vedli spor, sem přiváděli ty, kdo rušili pokojný život kmene. Krok soudil přísně, ale nikdo od něho neodcházel poznamenán křivdou. Nejstarší z Krokových dcer se jmenovala Kaša nebo Kazi. Odešla první z otcova domu a vystavěla si se svou čeledí vlastní hrad, Kašín nebo Kazín. ! Kazi se vyznala v lékařství, ve věštbě i v kouzlech. Dovedla prý svými čarami změnit osud člověka, který mu byl určen sudičkami při zrození. Staří Čechové tak věřili v její kouzelnou moc, že o beznadějně ztracených věcech říkávali: To by nedovedla ani Kazi navrátit. ! Mladší Krokova dcera se jmenovala Teta. Odešla jako druhá z otcovského domu a přikázala svým lidem vystavět hrad Tetín nad řekou Mží tam, kde se jí dnes říká Berounka. Teta zavedla mezi lidem modloslužebné řády, určovala, jak se klanět bohům i kde se bohové ukrývají. Příroda byla pro ni plná tajemných bytostí, které lidem pomáhají, jestliže lidé ctí jejich zvyky a splňují jejich přání. A lidé uctívali podle Tetina návodu víly a duchy i pramenitou vodu a oheň. Nedaleko od Tetína na hoře Pohled dala Teta na skále vztyčit sochu své bohyně, která se jmenovala Klimba. Často sem přicházela, aby se bohyni klaněla. ! Nejmladší dcera, Libuše, zůstala u otce a matky nejdéle. Vypráví se, že navštěvovala první školu v Čechách, založenou Krokem na Budči. Byla to škola i nebyla. V budečské škole učili staří muži kmene Čechů, jak poznávat z tajemných znamení božskou vůli. ! Starci udržovali a předávali mladému pokolení staré zkazky, zašlé děje, a učili znát povahu bylin, která bylina prospívá a která škodí, učili kouzlům a čarám. ! Do školy na Budči docházel i Přemysl a zde jej prý Libuše poprvé spatřila. Jméno Budeč pak po všechny časy u Čechů označovalo místo, odkud se šíří vzdělanost. ! I nejmladší Krokova dcera Libuše se rozhodla odejít od otce a matky. Svolala svou družinu a přikázala jí postavit hrad u lesa, který se táhne ke vsi Zbečnu. Hrad dostal jméno Libušin a vypráví se, že byl nejmocnější ze všech. ! Území českého kmene chránil na západní hranici hrad Dřevíč. Východní hranici při řece Vltavě chránil hrad Levý Hradec. ! A vypráví se, že na sklonku svého života dal pán svého lidu Krok vyhledat místo pro stavbu nového hradu. Jiní však vyprávějí, že se ke stáru jen přestěhoval na jiný hrad. A z temna pověstí vystupují dvě jména hradu vybudovaného na jednom místě. Podle jedné pověsti se nový hrad nazýval Psáry. Jméno Psáry přijal na paměť hradu Psáry, na němž Krok kdysi v mládí žil, než připutoval se svou čeledí do krajiny ve středu
naší země. Podle jiné pověsti byl nový hrad vybudován později a dostal jméno Chvrasten podle chrastí, kterého rostlo v onom místě mnoho. A bylo to místo vysoko nad řekou Vltavou na strmé skalnaté hoře. ! Hradu, který se tak poprvé objevuje v ústech lidu a na stránkách starých kronik, se začalo v době knížecí říkat Vyšehrad a byl proslulý svou mohutností a také tím, že se k němu sbíhaly tenké praménky pověstí, jako se řeky vlévají do moře. ! A dále nám pověst říká, že Krok zemřel, a s ním jeho moudrost a spravedlivost. Tehdy nebylo mezi Čechy muže, který by se Krokovi mohl rovnat. Kdo měl ukazovat lidu cestu, po níž by se měl ubírat? ! Sešli se přední mužové kmene Čechů a rokovali a radili se o Krokově nástupci. Radili se a věděli předem, jak dopadne volba. Světlo Libušiny moudrosti, krásy a vlídnosti bylo tak veliké, že je nemohli přehlédnout. Spojovala se v ní rozvážnost otce s půvabem matky Nivy a její proroctví byla pravdivá a k prospěchu celému kmeni. Shodli se na volbě a vyšli s množstvím lidu k hradu Libušínu a vyhledali Libuši. Slavnostně ji požádali, aby je vedla a byla jim spravedlivým soudcem, jako byl její otec. ! Libuše volbu přijala. ! Za nadcházejícího léta vyjela se svou družinou dívek na prohlídku země. A bylo mnoho těch, kteří se radovali při pohledu na Libuši projíždějící krajinou na bělouši. Cítili se bezpečni, neboť země měla paní mírnou a laskavou i odvážnou. Někteří však obrátili zlostně pohled k zemi. Nedovedli se smířit s myšlenkou, že jejich soudcem je žena. Tak tomu mezi lidmi bývá. Ptáku zpěváku vyčítají, že nežije ve vodě, a jelenu, že nemá křídla. ! Ale Libuše si nevšímala chvály ani hany, která ji doprovázela. Myslila na budoucnost.
!
Byl kdysi čas, kdy budoucí hrady
!
se zrcadlily v očích věštců a věštkyň
!
a budoucí sláva vrhala odlesk na jejich rty
!
a slzy věštců oplakávaly ještě velmi vzdálenou zkázu.
!
To mluvila ústy věštců a věštkyň lidská touha
!
a lidský strach
!
všech živých, co žili pod oblohou bájí.
!
A pak se rozrostl lidský rod a rozmnožil sídla,
!
předkové pálili lesy a z hořících houštin
!
vyrazil zděšený medvěd plíživý rys a lekavá srna,
!
krajina měnila tvář a půda zbavená stromů přijala zrno.
!
Jen zvolna kráčel člověk ve stopách své touhy,
!
každý krok odvaha, nad každým krokem bolest i smrt,
!
pomalu kráčel za temné noci, kdy chladný měsíc svítí
!
a šeptá:
!
Mou záři posílá slunce příštího dne.
!
O STATEČNOSTI A LÁSCE !
!
/Vyšehrad, Kazín, Ronov, Bílina, Košťálov, Teplice/
!
! Budeme vyprávět o statečnosti, která přechází z pokolení na pokolení, a o lásce, která se rozsvěcuje a pohasíná, aby se opět rozsvítila.
! Kdysi zamířila Libuše na hrad nad Vltavou, který dostal později jméno Vyšehrad. Kromě družiny dívek ji doprovázela i její starší sestra Kazi. Do zdejší končiny jezdívala Kazi ráda. Vábila ji sem vzpomínka. Několikrát zahlédla na cestě k hradu muže, který se jí zalíbil. Ten muž bydlil v osadě nedaleko odtud. ! K večeru dorazily sestry na hrad. Když sesedly z koní, slévaly se už na zemi dlouhé stíny roubených budov a slunce odpočívalo po celodenní pouti jenom na střechách a hřebeni hradeb. Libuše a Kazi vystoupily na vyvýšené místo za hradebním valem a shlédly dolů k jiskřící Vltavě. Lesnaté petřínské stráně vydechovaly přes řeku vůni silnou jako vzácné koření. ! V tom se ozval z druhého konce dvora křik mnoha vzrušených hlasů. Libuše a Kazi se ohlédly a spatřily zástup mužů. Mezi nimi šel urostlý mladík. Předkloněn nesl na zádech nějaké břemeno. Kazi v mladíkovi poznala muže, kterého vídala při návštěvách hradu. Mladý muž předstoupil před obě sestry a houf jej obstoupil do půlkruhu. Všichni si s obdivem prohlíželi jeho břemeno. Ohromného živého divočáka, kance, kterého přemohl holýma rukama v močálovitém lese dole při Vltavě. Nesl jej přitisknutého štětinatým hřbetem k zádům a držel jej za chlupaté boltce. Divočák zuřivě mžikal krvavýma očkama a třísnil slinou režnou košili svého přemožitele. ! „Bivoj, Bivoj!" zvedl se znovu křik v houfu a to jméno znělo jako oslava nevídaného činu, jako obdiv i vděčnost. Obrovitý kanec, kterého muž přinesl na hrad, škodil už po mnoho týdnů na polích vesničanů a zdálo se, že je nezranitelný. Kolik šípů už za ním vyslali z luků, kolik oštěpů za ním vrhali, ale divoké zvíře setřáslo ze sebe smrt jako pták peří. ! Teď mělo zemřít před Libuší, správkyní svého lidu, jakoby z jejího rozsudku. ! V Libušině pohledu zajiskřila hrdost, že v kmeni Čechů žije muž tak odvážný a silný. Ale v pohledu její sestry Kazi zářilo nadšení a náklonnost. ! Bivoj shodil břemeno ze zad, a sotva se proti němu kanec rozběhl, proklál jej oštěpem. Neustoupil při tom ani o píď. ! Nádvoří hradu zašumělo pochvalou. ! Tu stál mladý vítěz zvlhlý potem a pevně třímal krátký meč, rozhodnut dorazit škodného kance, kdyby se vzchopil k novému útoku. Přesný zásah oštěpem byl však smrtelný. „Bivoj, Bivoj," zahučelo nádvořím radostné zvolání. ! Takový čin si zasloužil chválu i odměnu. Libuše přikázala na počest hrdiny vystrojit hostinu a odešla se sestrou Kazi vybrat z Krokový pokladnice dar pro vítěze — opasek zdobený zlatými plíšky. Kazi pak sama Bivoje přepásala. ! A nastala noc a hořely ohně a nad nimi se pekly kusy kančího masa. Nahořklá medovina probouzela paměť starých bojovníků. Vykládali, kdo se kdy zachoval jako hrdina, kdo měl silnou paži, jisté oko a štěstí. Dávné lovy a minulé bitky a staré zkazky obletovaly světlo ohně jako noční motýlové. ! Stranou radostné hostiny, tam, kam dosáhlo světlo plamenů, jen když přistrčili do ohně nová dřeva, stranou hlučných hovorů stála Kazi s Bivojem a tiše spolu rozmlouvali. Jen blýskání zlatého opasku ze tmy prozrazovalo, že Bivoj neodešel. A neměl odejít sám. Druhého dne za svítání se rozloučila Kazi se svou sestrou Libuší a opustila hrad na strmé skále nad Vltavou. Mířila ke Kazínu a Bivoj jel na koni vedle ní. ! Projeli hradební bránou na Kazín jako svobodný muž a svobodná žena, a když z téže brány za několik dní vyjeli, opouštěli hrad Kazín jako manželé.
! Bivoj žil s Kazi na jejím hradě spokojeně. Pověst o jeho síle a srdnatosti se roznesla po zemi a lidé si ho vážili pro jeho statečnost. Za těch starých časů vstupovali muži do rodu své ženy. Tak dostal Kazín k paní, která se vyznala v čarách, i pána, který dovedně vládl oštěpem a mečem. ! Hlava obrovitého kance dlouho visela nad bránou Libušína, i pak ještě, kdy slunce a déšť odkryly pod srstí bílou lebku. ! Léta plynula jako vlny Vltavy a Mže, pohoda se střídala s nepohodou, ale Bivoj a Kazi žili věrně spolu. Jen husté tmavé vrkoče Kaziny bělely a meč v Bivojově ruce se občas zachvěl. Na Kazíně rostli do síly jejich syn Rodislav a do krásy jejich dcera Bila. ! Za ta léta ustoupil v krajině les polím a loukám a osadám a kmen Čechů rostl a mohutněl. Stále dál k obzoru postupovala čára dýmu, který zvěstoval, že lidé pálí les, aby rozšířili oblast úrodné půdy. A rozmnožil se i počet dvorců a hradisek. ! Kazina kouzla dovedla přimět sudičky, aby měnily svá rozhodnutí. Už několikrát se jí podařilo nastavit nit života svému muži i sobě. Až jednou v nestřeženém okamžiku, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že je smrt nablízku, až jednou za modré večerní pohody zasáhla neviditelná střela smrti Bivoje. ! Veliký byl Kazin žal nad smrtí milovaného muže. Nyní se nebránila osudu ani ona. ! Když zemřela, navršil jí lid, kterému pomáhala a který léčila, vysokou mohylu nad břehem řeky Mže při cestě do bechyňského kraje. Každému, kdo tudy jel, hlásala, jak byla Kazi zaživa ctěna a milována. ! Bivojovu a Kazinu synu se přezdívalo na památku otcova činu „Kančí hlava“. Později se dostala hlava kance i do znaku rodu. Rodislav zdědil po otci statečnost. Vybudoval si na hranicích českého území hrad, aby svou zemi bránil proti útokům nepřátel. Hrad dostal jméno podle něho. Nazýval se Rodov. Časem prý se na původ jména zapomnělo a hradu se počalo říkat Ronov. Bila, dcera Bivoje a Kazi, založila pak hrad a osadu Bílinu. A jako by dar věrné lásky byl dědictvím po matce i otci, opakoval se v jejím osudu osud jejích rodičů. ! Bíle se zalíbil Radošův syn, který se jmenoval Košál. Také Košálovi se líbila Kazina dcera. I odešel k ní na hrad Bílinu a stal se jejím mužem. Vypráví se, že byl rozvážným hospodářem a jeho stáda se množila jako zázrakem. Jak se rozrůstaly Košálovy polnosti, bylo zapotřebí zakládat nové osady. Tu se rozhodl, že postaví své ženě Bíle na příhodném místě nový pevný hrad a nazve jej po ní. ! Vyslal proto družinu svých lidí, aby vyhledala místo. Košálova družina našla po několika dnech hledání srázný vrch, který se znamenitě hodil ke stavbě hradu. Sama příroda tu kladla nepříteli překážky. Vrátili se zpátky ke Košálovi a oznámili, co vypátrali. Košál se hned vydal na označený vrch s dělníky a rozkázal jim, aby nahoře postavili hrad a pod ním rozlehlý dvůr. Dvoru dal jméno Třebenice, ale když chtěl hrad pojmenovat podle jména své ženy Bily, říká se, že odmítla. Přemluvila svého muže, aby nazval hrad podle sebe Košálov. Po letech se název hradu proměnil v Košťálov. jako Kazi s oblibou jezdívala na svém koni z Kazína na Libušín a na hrad nad Vltavou, tak jezdívala její dcera Bíla ráda z hradu Bíliny na Košálov. Znala tu krajinu dobře, ale nebezpečí číhalo tehdy i na známých místech. Cesta vedla Českým středohořím, kde v lesních houštinách byla doupata divé zvěře. Mnohokrát Bíla projela koňmo známou cestu a nepotkala žádnou šelmu. To ji ukolébalo do klidu. Odmítla ozbrojence a sama, jen s pěti nejmilejšími družkami, vyjížděla z Bíliny na Košálov.
! Jednou na podzim, kdy ze svahů Středohoří stékaly barevné proudy listí, vyjela Bíla za manželem, který se staral na Košálově o rozlehlé hospodářství. Cesta pěkně ubíhala a Bíla a její družky se radovaly z výhledů do slunečné krajiny. Každou chvíli jim nabízela jinou tvář. Potom cesta klesala a vjely do lesa, kterým vedla úzká stezka. Na stezce koně pod jezdkyněmi zneklidněli, zastavovali se, a kdyby jim povolily, byli by se vzepjali a obrátili nazpět. Ještě několik zdráhavých kroků, a z lískového ořeší se vyvalil na cestu medvěd. Teď obracely polekané jezdkyně koně a chtěly se vrátit. Sotva se jim podařilo na úzké stezce otočit koně, zastoupil jim cestu jiný, ještě mohutnější medvěd. Bila a její dívky byly zaskočeny z obou stran. Koně se vzpínali děsem a medvědi se chystali k útoku. ! Tu vzkřikla Bila na družky, aby jim dodala odvahu. Byla dcerou statečného Bivoje a v žilách jí kolovala jeho hrdinská krev. Pozvedla kopí, rozmáchla se a zasadila nejbližšímu medvědu ránu. Její odvážnost přeskočila jak jiskra na její družky. Zahořely odvahou, sevřely svá kopí a bodaly do útočících šelem. Ubodaly medvědy k smrti. ! Zatím se Košál nemohl na svém hradě dočkat příchodu ženy a jejího průvodu. Vydal se jim naproti s houfem ozbrojenců. Setkali se s Bílou a dívkami na okraji lesa. Jejich koně ještě vzrušeně ržáli a zkrvavená kopí prozrazovala, že došlo k zápasu. Když se Košál dověděl, jak jeho žena a pět dívek zvítězilo nad dvěma rozběsněnými medvědy, užasl a poslal ozbrojence, aby ubité medvědy přinesli. A když je přinesli, užasl podruhé. Byli to medvědi neobvykle velcí. I poručil stáhnout z nich kůži a přibít ji na vrata hradu Košálova. Ačkoliv vrata byla veliká, medvědí kůže je málem pokryla. ! Na paměť té události dala Bíla v místech zápasu s medvědy poplenit les a postavit prostorný dvorec. Dala mu jméno Nedvědíč. Dlouho se o Bílině hrdinském skutku vyprávělo po celém kraji a její jméno se ozývalo večer při ohních. ! Léta spravovali Bíla a Košál v míru svá hospodářství z hradů Bíliny a Košálova. Mnoho lesů přikázali vypálit a mnohý kus země, na němž se donedávna proháněly lišky a srny, rodil obilí a hrách. ! Po letech se přihodilo, že bohatý muž z té krajiny, jménem Kolostůj, poslal své pastýře se stády do končin, kde ještě nikdo nepásl. Pastýři našli nové šťavnaté pastviny, a když hledali pro dobytek napajedlo, objevili podivnou věc. V lese vyvěral ze země pramen neobyčejně silný a valila se z něj pára. Opatrně se dotkli vody a byla to voda horká, jako by někdo pod pramenem topil. Pastýři vyslali ze svého středu nejhbitějšího běžce, aby zprávu o podivném nálezu oznámil Kolostůjovi. ! Kolostůj vyhledal horký pramen, a protože místo bylo příhodné ke stavbě hradu a luka slibovala vydatnou pastvu, rozhodl, že při té teplé vodě vybuduje hrad. Dobře věděl, že do těch končin by mohl přitáhnout i Košál, a proto dal hrad obehnat dvojí hradbou a přibral čeleď, aby v případě útoku měl dost zbrojného lidu. Hrad při teplé vodě pojmenoval Teplice. ! Zvěst o novém hradě se donesla k Bíle. Sotva se o Teplici dověděla, vyrazil posel na Košálov, aby přivolal jejího manžela k poradě. Košál nemeškal a vrátil se s poslem na hrad Bílinu. ! „Pohleď", přivítala Bila svého muže, „nějaký vetřelec, Kolostůj, si postavil hrad na území, které mu nepřísluší. Když si ho nebudeme všímat, navštíví nás jednoho dne se zbraní v ruce a bude žádat víc a víc. S jídlem roste chuť a každý nový hrad v této krajině znamená nové nebezpečí pro nás. Nejlépe bude, když shromáždíš nejodvážnější muže ze svých dvorců a osad a vyrazíš proti Kolostůjovu hradu, dobudeš
jej a zničíš ohněm." Košál uznal radu své ženy. Kázal obeslat všechny své statky a shromažďoval ozbrojence a chystal výpravu proti Kolostůjovi. ! O přípravách se dověděl také Kolostůj. Dohlédl, aby čeleď zpevnila valy jeho hradu, jiným uložil připravit dostatek šípů a na nejvyšší místo hradu dal nanosit kamení. Opatřil se zásobami a vyčkával. ! Dva dny čekal Kolostůj, třetího dne mu donesla rychlá hlídka zprávu, že se Košál blíží se svými houfy. Les ukryl Košálovy bojovníky. Mezi větvemi spatřili Kolostůjův hrad. „Posečkejte," řekl jim Košál, „sám se podívám, jak bychom nejrychleji hradu dobyli." A Košál vystoupil z lesa a schoval se za osamělý smrk, který rostl na louce před lesem. Odtud obhlížel Kolostůjovo opevnění a rozvažoval. Kolostůj ho uviděl z hradu. Košál se rozhlížel a zapomněl se krýt. I chopil se Kolostůj luku, napjal tětivu a vypustil šíp. Prudká střela, jak praví pověst, probila Košálovi nekryté čelo a Košál padl a zemřel před hradem Teplice. ! Když byl vůdce zbrojných houfů zabit, otevřely se brány hradu a Kolostůjův lid se vrhl do lesa a rozprášil zmatené houfy. ! Téhož dne dojel raněný jezdec na hrad Bílinu a přinesl Bíle zlou novinu. Bíla nedovedla uvěřit, že její muž už nežije. Plakala, ale jako by to nebyly její oči. Naříkala, ale jako by to nebyla její ústa. Lomila rukama, ale jako by to nebyly její ruce. Svůj život i lásku uložila do milovaného muže. S Košálem zemřel Bíle život i láska. ! Deset dní chřadla pod svým neštěstím a na sklonku desátého dne odešla k předkům za svým mužem.
!
Od nejstarších dob hledal člověk své právo,
!
mezi zrozením a smrtí hledal své místo,
!
spoléhal na zbraň, a marně,
!
spoléhal na soudce kmene a soudce zase
!
na zděděný zvyk a na paměť starců.
!
Tak hledal člověk,
!
pralesy couvaly před ním a za ním se táhly
!
jak smečka vlků prastaré mravy a zvyky a práva.
!
A pak, když jednou usedl nasycen před stěnu srubu
!
a naslouchal hlasům nebe a země a všeho, co zažil
!
zmocnila se ho myšlenka, jako se vítr zmocňuje stromu,
!
v té jediné chvíli si uvědomí strom sebe,
!
všechny své větve a listy,
!
a člověk viděl, že je, že byl a že bude, a žasl:
!
Dlouho jsem hledal a pravda a právo je jinde.
!
SOUD A VOLBA !
!
/Libušín/
!
! V dávných dobách sídlilo v Čechách víc než patnáct slovanských kmenů. Některé z nich byly silné a mocné, jiné slabé, jméno některých se zachovalo po naše časy a jméno jiných se ztratilo. Zavál je sypký, neúnavný čas. ! Kmen Čechů žil při samém srdci země a soudkyní mu byla Libuše, dcera Krokova. Jednoho dne vtrhl na nádvoří hradu Libušína hlouček mužů. Dva z nich se
hlasitě přeli a ostatní z hloučku se přikláněli hned k jednomu, hned k druhému, a jak to bývá, bavili se zlostí těch dvou. Pojednou jeden z mužů soupeřících o spravedlnost uchopil svého protivníka za vousy a vlekl jej kupředu. Vousáč vjel všemi prsty svému sokovi do vlasů. Ječeli a spílali si a hlouček diváků je povzbuzoval. Hluk naplnil nádvoří a z hradního srubu vyšla Libuše. ! Když oba neurvalci spatřili vznešenou dceru Krokovu, ustali v bitce a klaněli se, jako by neznali nic lepšího než mírnost a vlídnost. Jakmile se jich však Libuše zeptala, proč strhli takový pokřik, spustili jeden přes druhého, obviňovali se navzájem z bezpráví a snažili se překřičet. Doufali, že pravda bude na té straně, na které bude silnější křik. Věc, o kterou šlo, byla zmatená, ale prostá. Vousáčovi se zdálo, že holobradý nedbal hranice mezi pozemky a počínal si na cizím jako na svém. Nadto ještě potupně luskl prsty vousáčovi pod nos a s tím se vousáč nemínil smířit. ! Libuše spravedlivě vyslechla oba stěžovatele i svědky a moudře uvážila, na čí straně je právo. Ačkoliv vousáč nebyl rozsudkem poškozen, cítil rozsudek jako křivdu. Přál si svého protivníka zdeptat a přál mu nejkrutější trest. Když se tak nestalo, opanoval ho hněv a začal výsměšně potřásat hlavou a bít holí o zem. Brada se mu třásla rozčilením a rozkřikl se: ! „Hanba, hanba! Co mohu také očekávat od ženské, která soudí. Co vědí ženy o mužských sporech. Sebevyšší hodnost a sebevětší hrad jim nepřidá rozumu. Všichni to víme,“ obrátil se k mužům stojícím v nádvoří, „všichni to známe: ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum." ! Taková křivda Libuši zabolela. Nedala bolest na sobě znát a řekla: ! „Zaměňujete spravedlnost s krutostí. Nelíbí se vám vláda ženy, že je mírná a dopřává vám svobody. Myslíte si, že je rozum jenom tam, kde se trestá železnou metlou. Dobrá, dopřeji vám, po čem toužíte. Ať se zítra shromáždí lid na tomto nádvoří. Jestliže si budou všichni přát mužskou vládu, oznámím vám, koho si vezmu za manžela. Ten bude vaším knížetem." ! Ještě toho dne povolala Libuše z Kazína a Tetína své sestry a celou noc se s nimi radila a všechny tři obětovaly bohům a pokoušely se nahlédnout do budoucnosti, neboť všechny měly vzácný dar věštby. ! A sotva bílý den vrhl první nesmělý stín, scházeli se na Libušin hrad zblízka i zdálky lidé a plnili nádvoří i hradební prostor. Čím více přibývalo slunce, tím početnější byl dav a valil se cestou a bránou jako vzbouřené vlny. Libuše vyšla z roubeného paláce a oslovila zástup: ! „Rozhodli jste se zaměnit mou vládu za vládu muže?" ! „Ano, ano," zahučelo ze všech koutů. „Nezapomeňte, že je snadné knížete dosadit, ale nesnadné dosazeného sesadit. Protože je to vaše vůle a chcete se vydat na milost i nemilost muži, oznámím vám místo, kde žije váš budoucí kníže, a řeknu vám jeho jméno." „Knížete chceme, knížete," dovolával se dav. Libuše vztáhla ruku k horám, které se modraly v podzimní páře, a zvolala: ! „Tam, za těmi horami, protéká krajem řeka Bílina. Na jejím břehu naleznete vesnici, které říkají Stadice. Nedaleko vsi leží úhor a na něm oře muž s dvěma strakatými voly. Jedno dobytče má bílou hlavu a vpředu bílý pruh, druhé dobytče má bílé čelo, hřbet a zadní nohy. Muž, který s nimi oře, je Přemysl, kníže, který vám bude panovat. A panovat vám bude i jeho potomstvo. Vezměte roucho, jaké přísluší knížecí hodnosti, vyhledejte Přemysla a přiveďte sobě pána a mně manžela."
! Ale poslové, kteří měli Přemysla vyhledat, váhali, protože neznali cestu. Libuše si všimla jejich váhavosti a poradila jim: ! „Vyveďte před hrad mého koně. Kam půjde, vydejte se i vy. Zná cestu a zná místo." ! Vyvedli Libušina bílého koně před hradní bránu a kůň zamířil k pralesu, kterým byla prosekána cesta. Vyjeli za ním tou cestou. A prales tehdy ukrýval v sobě slaný pramen, který ještě čekal na své objevení, a pověst ještě nezrozená čekala na město, kterému dá jméno Slaný. Potom vyšel Libušin bělouš na pláň a poselstvo spatřilo v dálce horu Říp, z níž praotec Čech poprvé obhlížel tuto zemi. A vzdálená hora předků je doprovázela a obracela se za nimi jako obrovská hlava zpola krytá obzorem. V modru a zlaté tkáni podzimního slunce vyhlížela hora laskavě a poslům se zdálo, že se jim vynořila na znamení štěstí a dobré naděje. ! Kůň pak kráčel rozvážně podle řeky Ohře, až našel brod. Vstoupil do řeky, napojil se, neboť den byl suchý a teplý. Když zahnal žízeň, přešel mělkou vodou na druhý břeh a dal se sotva znatelnou pěšinou na širá luka. Zde zrychlil krok, a čím víc se blížili horám Středohoří, tím bystřeji klusal. Větří cíl, radovali se poslové. Ale musili ještě přejít hory a teprve tam, kde kopyta jejich koní opět dusala po měkké trávě, uviděli vesnici. Před ní bělouš zaržál. ! „Hej," zavolali na chlapce, který šel po poli, „jsou to Stadice?" ! „Jsou," přikývl chlapec. ! „A žije tu muž, kterému říkají Přemysl?" ! „Tamhle oře," mávl chlapec rukou. ! Šli tím směrem a našli statného muže, který oral úhor a popoháněl dobytčata, a jedno mělo bílou hlavu a vpředu bílý pruh a druhé mělo bílé čelo, hřbet i zadní nohy bílé. Libušin bělouš se zastavil v první brázdě čerstvě rozhrnuté hlíny a stál jako vbitý do země a čekal na rozkaz. ! „Zdráv buď, Přemysle," zvolali poslové, „zdráv buď, náš vyvolený kníže." ! Přemysl zarazil krok dobytčat a mlčky naslouchal poselstvu. ! „Vypřáhni," vyzvali ho poslové, „vezmi na sebe knížecí roucho a nasedni na Libušina bělouše. Jsme vyslanci kmene Čechů a všechen lid nás vyslal, abychom mu přivedli knížete, a naše paní, Libuše, nás vyslala, abychom jí přivedli manžela." ! Sotva domluvili, Přemysl, jako by tuto zprávu očekával, vypřáhl dobytčata z pluhu a rozkázal jim: ! „Běžte, odkud jste přišli." ! Dobytčata se rozběhla a zmizela jako kouzlem. A žila pak mezi lidem taková pověst, že se obě zvířata vznesla do vzduchu jako okřídlená a nedaleká skála je pohltila jako hladina oblázek. ! Přemysl zabodl do půdy lískový prut, kterým spřežení poháněl, a prut se zazelenal a vyrazily na něm tři ratolesti s listy i oříšky. Poslové žasli nad tím divem. Potom sáhl Přemysl do lýčené mošny a vyňal chléb a kus sýra a vyzval poselstvo, aby s ním pojedlo. A svěží trávník byl podlahou té hodovní síně, klenbou nebe se skřivany, stolem mošna z lýka a ubrusem režný šátek. Zatímco jedli a zapíjeli čirou vodou ze džbánu, dvě ratolesti zázračné lísky uvadly, uschly a opadaly. Třetí ratolest narůstala však mocněji a mocněji. Tu se poslové odvážili otázky, co ten div znamená. ! Přemysl odpověděl:
! „Ten rostoucí lískový prut je obraz mého rodu. Ačkoliv mnoho pánů zrodí, jeden bude vládnout. Jen škoda, přeškoda, že jste tak brzo ke mně dorazili. Kdybyste přijeli, až bych byl dooral poslední brázdu na tomto úhoru, nikdy by v Čechách nebylo nedostatku. Dost chleba by bylo pro všechny po všechny časy a nikdo v zemi by nepoznal, co je hlad.“ Přemysl se oblékl do knížecího roucha, obul obuv, jaká přísluší knížeti, a zvedl své staré lýčené střevíce a vzal je s sebou. ! „Proč, pane,“ ptali se ho, „bereš s sebou staré ošlapané střevíce z lýka? Nemáš snad lepší na nohou?" ! „Beru je s sebou,“ řekl Přemysl s úsměvem, „aby moji potomci nezapomněli, odkud vyšli. Aby nespravedlivě neutiskovali ty, kdo chodí po světě ve střevících z lýka. Aby nezapomněli, že jsme si všichni od přírody rovni.“ Poselstvo, v jehož středu byl nový kníže, radostně překročilo hory a spěchalo k známému brodu a zpátky k Libušinu hradu. Přemysla nesl Libušin bílý kůň zlehka, jako by tančil. Lidé cestou poznávali bělouše, a protože všude už věděli, koho nese, pozdravovali Přemysla a přidávali se k poselstvu. Libuše uviděla z hradu zástup lidu. Vyšla novému knížeti a svému manželu vstříc s družinou dívek a služebnic. ! Na hradě připravovali svatební hodokvas. Nad ohni se otáčely rožně a tučná vůně pečeného masa příjemně zvala hosty. ! Nikdo takovou svatební hostinu nepamatoval. ! Zvečera, kdy se noc poprvé dotkla chladnými prsty hodovníků, přisedli k ohňům blíž a těsný kruh posiloval družnost a medovina rozvazovala jazyky. Do tmy se nesl zpěv a záře nad Libušiným hradem zvěstovala široko daleko do kraje dobrou zprávu. Oslavoval se kníže, svatba i přátelství mezi kmenem Lemuzů, k němuž patřil Přemysl, a kmenem Čechů, z něhož vyšla Libuše. ! A bylo v těch dávných dobách v Čechách slovanských kmenů víc než patnáct. Ale jméno celé zemi a všem jejím obyvatelům dali nakonec Čechové, kteří sídlili na samém srdci země.
!
Nad řekou, která v Čechách začíná i končí,
!
stával za dávných časů hrad.
!
K němu se sbíhaly pověsti po dlouhé věky,
!
jako se slétají včely ke svému úlu.
!
Když zmítal zemí neklid
!
a úzkost stála na každém prahu
!
zbýval vždy poklad ukrytý pod hradem hluboko v skále.
!
Tak nosí člověk na nejhlubším místě v hrudi
!
naději.
!
HRAD NAD VLTAVOU !
!
/Vyšehrad, Okoř, Praha/
!
! Stál kdysi dávno nad Vltavou hrad s dřevěnými hradbami a dřevěným roubeným palácem uvnitř hradeb. Později dostal jméno Vyšehrad. Stál na pravém břehu řeky na vysoké skále omývané při úpatí nepokojnými vlnami. Hrad byl pevný jako vůle knížat, kteří v něm vládli. ! Tu, říká se, sedal kníže Přemysl na kamenné knížecí stolici a přijímal s kněžnou Libuší zprávy z celé své země, tady rozsuzoval i dával rady. ! Pod jeho správou se země měnila stále rychleji. Husté lesy ustupovaly polím a mezi poli budovaly pilné ruce osady a tvrze a hrádky. Dobře radil svému lidu kníže Přemysl. Čím více tvrzí a hradů bylo v kraji, tím lépe se domácí lidé bránili vpádu nepřátel. Za válečného zmatku se stáhli za valy a hradby, shromáždili tam zásoby a zahnali za ně i dobytek. Za hradbami uhájili svoje životy a životy svých rodin. ! Kmen Čechů mohutněl a bylo třeba hledat nová a nová sídla. Na otázku, kde by bylo nejpříhodnější založit novou osadu, odpovídala kněžna Libuše: ! „Usazujte se tam, kde najdete v dobré shodě čtyři živly. Plodnou životodárnou prsť, čirou vodu, zdravé povětří a dostatek potravy pro oheň, tam, kde stromoví skýtá dřevo i stín. Bude-li panovat mezi živly shoda, nepocítíte nouze.“
