Šlapetání
Šlapeta Lubomír čistota, klid a mír. Lubomír ovšem nemá zdání, že Zlo přidupe bez pozvání. Lubomír zdá se netuší, že klid Kazisvět přehluší.
Svou roli v tom jistě sehrála láska, co taky jiného? Lubomír Šlapeta se v Olomouci zamiloval, oženil a usadil. Snad si tak zamiloval i Olomouc. Olomoucká láska, která se jeho životnímu osudu připletla pod nohy, jej odloučila od jeho bratra, dvojčete Čestmíra. S ním dosud prožil dětství ve Frýdku, kde 9. prosince 1908 přišli na svět do rodiny textilního podnikatele Josefa Šlapety. Zázemí domova opustili v roce 1923, kdy oba odešli studovat do Brna. Pro budoucí architekty to musela být ta nejlepší škola, jelikož mohli na vlastní oči pozorovat, jak Brno vyrůstalo v moderní město, kterému dávali nezaměnitelnou tvář architekti Bohuslav Fuchs, Jindřich Kumpošt, Arnošt Wiesner či Jan Víšek. Své přednášky ve dvacátých letech v Brně přednesli Adolf Loos, Le Corbusier nebo Walter Gropius, tedy představitelé nejvýznamnějších evropských škol moderní architektury. Bratři si tyto celebrity svého oboru nenechali ujít a mohli tak dobře rozmýšlet, kam se vydají na další studia. Ještě něco jim však Brno nabídlo. V jejich případě to nebylo zanedbatelné, jelikož oba pěstovali lásku k hudbě. Lubomír hrál na klavír a Čestmír na housle. Při studiích v Brně mohli slýchat Janáčkovy skladby tváří v tvář samotnému skladateli.
Na konci dvacátých let se na tváři města Brna podepsal i Ludwig Mies van der Rohe, když v Černých polích začal stavět vilu pro rodinu Tugendhatových. To však již byli oba bratři z Brna pryč. Zrovna tak Leoš Janáček, který se ovšem odebral k Pánu. Bratři se nakonec nevydali do Desavy na Bauhaus k Walterovi Gropiovi, ani do Paříže k Le Corbusierovi, tedy do jedné ze dvou nejprestižnějších architektonických škol své doby, ale do před válkou německé Vratislavi k učiteli Hansi Scharounovi. S ním je nakonec pojilo celoživotní přátelství a i v budoucnu k němu budou rádi jezdit na kus řeči a pro výměnu zkušeností či pro nezbytnou inspiraci. Nebo jen proto, aby vzájemně našli společnou řeč v časech, kdy se s někým hledala těžko nebo bylo vůbec lepší mlčet. V roce 1930 vyrazili na zkušenou do Ameriky. Když připluli do New Yorku, mohli spatřit rozestavěný Empire State Building. Našinec nejspíše musel zírat s otevřenou pusou. Po návratu domů si na začátku třicátých let založili společnou architektonickou kancelář v Ostravě. Pod jejich rukama tak vyrostly rodinné domy ve Slezsku. V Ostravě či v Opavě, ale i víkendové domy v Ostravici. Logo projekční kanceláře bratří Šlapetových představovalo v kulatém poli dva mladé ambiciózní muže, kteří mají ruku v ruce společně našlápnuto vstříc budoucnosti a neznají překážek, s nimiž by se nedokázali vypořádat. Na tomto vyobrazení je od sebe navzájem odlišují pouze brýle s kulatými obroučkami, které nosil Čestmír, a které tehdy byly v módě. Společně pak kladli nejenom sobě, ale především veřejnosti otázku „Umíme bydlet?“. Svou usilovnou a promyšlenou prací se na tuto otázku snažili najít uspokojivou odpověď. V první polovině třicátých let dokazují, že tuto zdánlivě banální dovednost zvládají a napomáhají k tomuto umění. Společně projektovali až do roku 1936. V tomto roce se jejich cesty rozešly, ačkoliv nadále zůstali důvěrnými partnery, jak už to u bratrů dvojčat mnohdy bývá. Čestmír
se na sklonku roku 1936 oženil, Lubomír tento krok učinil v červnu následujícího roku. Pokud jsme dosud sledovali společné šlapetání bratrů po Moravě i po světě, budeme od této chvíle sledovat spíše Lubomírovy šlépěje, jelikož ty se nesmazatelně otiskly do podoby města Olomouce, ačkoliv méně výrazně než by si sám přál. Právě sem se totiž Lubomír na začátku září roku 1936 přestěhoval a na Wellnerově ulici si otevřel vlastní projekční kancelář.
Svoji první projekční kancelář si otevřeš na místě, které právě prožívá stavební boom. Vždyť v okolí Wellnerovy ulice se nacházejí tři nové krásné vily od olomouckého rodáka, architekta Jacqua Groaga. Pouhý rok před Tvým příchodem tady Groag postavil nádhernou vilu pro rodinu Rudolfa Seidlera (Václavkova 2), která v sobě nezapře inspiraci jeho učitelem Adolfem Loosem. Tato vila lahodí Tvému oku, zrovna tak jako vila manželů Dubských, kterou Groag navrhnul ve stejném roce a jež stojí nedaleko (Adolfa Kašpara 10). Když si otevíráš kancelář, probíhají ještě závěrečné práce na vile Franze Briesse (Wellnerova 21), za níž opět cítíš vliv Adolfa Loose. Na nároží Wellnerovy a Václavkovy ulice obdivuješ krásnou vilu Žanety Látalové, kterou v roce 1933 postavil Vladimír Hejný (Wellnerova 10). Její bílé stěny porůstá břečťan. Jednoho dne zavítáš na nedalekou Olbrachtovu ulici, na níž Tvé pozornosti neunikne dům inspirovaný americkými domky, který v roce 1930 postavil Berty Ženatý (Olbrachtova 9). Znáš ten typ domů z Ameriky a ze Zlína, kde se v takovém typu rodinného bydlení zhlédl při výstavbě kolonií pro své dělníky Tomáš Baťa. Cestou k ní míjíš staveniště v ulici Na trati 19, kde si Konstadtovi nechávají stavět rodinný dům podle návrhu Hanse Stratila. Jeho vily budeš v Olomouci vídat takřka při každém svém vyšlápnutí z domu.
Centrum Tvých stavebních aktivit je ovšem jinde, o sotva deset minut pěší chůze dál, v okolí ulice Na Vozovce.
V Olomouci už na Lubomíra čekaly dvě zakázky. První z nich byla pro velkoobchodníka a sladovníka Stanislava Nakládala. Sladovnické řemeslo bylo velmi výnosné, vždyť i v minulosti si drahé a honosné rodinné domy nechávali stavět právě majitelé sladoven, často židovského původu. Lubomír pro pana Nakládala navrhnul bílou funkcionalistickou vilu krabicovitého typu, za niž by se nemusel stydět ani Le Corbusier. Z domu vyzařuje čistota a elegance. Na domě se objevují vyzkoušené a prověřené prvky, které již Lubomír uplatnil na některých svých stavbách v minulosti. Stavba představuje citlivou syntézou jeho dosavadních zkušeností a bezesporu se jedná o jeden z vrcholů jeho tvorby. Kulatá okna a veliká prosklená zimní zahrada uvnitř domu vytvářejí světelnou symfonii prolínajících se slunečních paprsků. Rodina pana sladovníka pak musela ocenit přirozený plynulý přechod mezi vnitřkem domu a zahradou. Také jej nový dům přišel na 160 000 Korun českých, což byl poměrně drahý špás. Kvalitní automobil tehdy stál 12 000 Korun. Více finančně velkorysý z Lubomírových klientů byl snad jen právník Eduard Liska, který si krátce před Lubomírovým odchodem do Olomouce nechal v ostravské Čedičové ulici postavit vilu za 240 000 Korun. Vedle těchto už tak neskromných rozpočtů na bydlení budí údiv pětimilionová částka, za kterou si byli Tugendhatovi ochotní postavit svůj brněnský dům. Ačkoli, ono se jednalo o peníze tatínka paní Grety Tugendhatové, známého brněnského textilního průmyslníka Alfreda Löw - Beera… Tímto pohledem pak Lubomírovy stavby působí jako domečky z karet. Ale dosti kalkulování, ať penězi nepošpiníme poesii architektury.
Stanislav Nakládal byl s novým bydlením jistě spokojen a ihned architekta doporučil svým přátelům, litovelským advokátům Františkovi a Ludmile Kousalíkovým. Na Lubomíra tak čekala nárožní parcela na průniku ulic Na Vozovce a Dvořákova.
Když se, věrný svému jménu, vydáš pěšky od právě dostavené vily Stanislava Nakládala (Polívkova 35) směrem k ulici Na Vozovce, spatřuješ nemálo zajímavých staveb, které na Tebe utěšeně působí. Sousedství Nakládalovy vily tvoří funkcionalisticko-puristická nájemní vila s dvojicí bytů od olomouckého architekta Hanse Stratila, kterou pro Marii Procházkovou navrhl v roce 1933 (Polívkova 31). Dojdeš až k ulici Na Vozovce, kde nemůžeš přehlédnout vilu od Františka Roitha, kterou pražský architekt navrhl v roce 1926 pro Ferdinanda Kšíra (Na Vozovce 19). Ta má sice k Tvému rukopisu daleko, ale estetické kvality jí neupíráš. Roithovu práci dobře znáš ze svých pražských návštěv. Je autorem Městské knihovny na Mariánském náměstí, budovy Ministerstva zemědělství a Ministerstva financí či Bankovního paláce v ulici Na Příkopě. Když se vydáš doprava směrem k aleji a k centru města, potěšíš se pohledem na nedávno postavenou nájemní vilu Hanse a Pauly Briessových od Jacqua Groaga (Na Vozovce 12), jehož stavby kolem Wellnerovy ulice cestou do kanceláře denně vídáš. O sotva třicet kroků dál aby ses měl na pozoru před dvěma kamennými psy, střežícími vchod do vily z roku 1905 od stavitele Cyrila Knoba. Ty se však, snad z ostražitosti před hlídači toho domu, vydáš od Kšírovy vily do leva, na opačnou stranu dále od centra, kolem sousedící vily sochaře Julia Pelikána od Josefa Štěpánka (Na Vozovce 21). Dojdeš k průniku ulice Na Vozovce s ulicí Dvořákovou, k parcele, kterou mají k dispozici Kousalíkovi, tví noví klienti. Rozhlížíš se. Na protějším nároží stojí dvě krásné secesní
nájemní vily stavitele Franze Langera z let 1910 (Na Vozovce 36 a 38). Shledáš, že je to velmi krásné místo.
Nárožní parcela, kterou měli Kousalíkovi k dispozici, představovala pro Lubomíra výzvu. S nájemními vilami, protože právě takovou vilu po něm manželé požadovali, již měl zkušenosti. Kousalíkovi měli představu dvou reprezentativních pětipokojových bytů. Jeden v přízemí, s přímým vstupem do zahrady, a druhý v patře. Lubomírovi se místo natolik zalíbilo, že stavitele přesvědčil, aby mohl přistavit ještě druhé patro, které by obýval on sám se svojí rodinou.
Lubomírův vlastní byt ve druhém patře byl dispozičně menší, jelikož architekt a budoucí nájemník v jedné osobě si neodpustil velikou terasu. Ta byla z ulice kryta dvěma křídly bytu a zároveň skýtala krásný výhled do zahrady a vzdálenějších ulic. Lubomír si v rámci bytu také zřídil ateliér a navrhl si i většinu bytových doplňků, včetně pianina, které mu zhotovila firma Petrof.
po nastěhování do nového bytu navštíví, jelikož rodina Weissových, která bydlí pod Vámi, jej požádala o úpravy interiéru. Pár kroků od Groagovy vily, snad ani nemusíš pootočit hlavou, vidíš vilu Moritze Singera od Hanse Stratila z roku 1932 (Mozartova 42). Na Dvořákově ulici Tě fascinuje překrásná vila s ateliérem malířky Marty Rožánkové – Drábkové z roku 1927 od architekta Huberta Austa. My mladší Ti to štěstí vidět tento krásný a velkolepý dům můžeme jen tiše závidět, jelikož byl zbořen (toho času Dvořákova 62). Dnes nám tak v téže ulici k obdivování zůstala alespoň Růžičkova vila od Františka Macharáčka z roku 1936 (Dvořákova 31), která nezapře stopy blízké Tvému vkusu. Stojí v takřka bezprostřední blízkosti Tvého bytu. Krásné příklady rodinného bydlení spatřuješ i na ulici Leoše Janáčka, kterého jsi v Brně tak rád poslouchal. Je to úsměvné, být alespoň takto v jeho blízkosti. Na terase nebo u klavíru. Sám v skrytu své duše sníš o vlastní nesmrtelnosti. A za Janáčkovou ulicí je ulice Petelinova. Sem už z terasy nedohlédneš, ale vilu, kterou postavil Hans Stratil pro manžele Schenkovi, dobře znáš, jelikož stojí naproti vile Stanislava Nakládala. Krásné místo sis vybral. Jsi nad míru spokojený s výhledem. Vidíš na všechny ty v nedávných letech postavené domy a do zahrad, které k nim přináleží.
Z terasy máš nádherný výhled do zahrady a okolí. Zejména směrem do těch ulic, která svá jména nesou po hudebních skladatelích, jejichž skladby si ke své radosti přehráváš na klavíru. Spatřuješ pod sebou krásné příklady rodinného bydlení. Jen přes zahradu, takřka na dosah ruky, vidíš vilku Fritze Czermaka od Karla Fischera z roku 1928 (Sukova 8). Na Mozartově ulici spatřuješ puristickou vilu, kterou pro svého bratra Emanuela v roce 1928 navrhnul Jacques Groag (Mozartova 36). Ten Tě krátce
Tvé kroky za další prací však v tuto chvíli směřují opačným směrem. Na Žilinskou ulici. Od svého domu to nemáš daleko a cestou na staveniště se nenudíš. Když si vykračuješ Dvořákovou ulicí, míjíš ulici Resslovu. Víš, co za krásy nabízí, a proto si do ní uděláš krátkou zacházku. Většinou si na ni vyšetříš chvilku, protože neodoláš pohledu na krásnou secesní vilu Ludmily Hoffmanové, kterou pro ni navrhl její bratr Karel Starý mladší v roce 1912 (Resslova 20). Ihned naproti ní stojí nárožní činžovní vila, která také nese výrazné stopy secese, a kterou nechal postavit Cyril Knob v roce 1904 (Resslova 15). Je ti známo, že se na podobě Resslovy ulice výrazně podepsal Karel Starý starší, který zde v roce 1902
postavil řadu nájemních domů. Jsou tolik odlišné od těch Tvých, ale líbí se Ti a chceš s nimi vycházet zadobře. Na rovnoběžné třídě Svornosti se setkáváš s další stavbou Hanse Stratila z roku 1932 (třída Svornosti 31), na proti níž stojí jen o pár let starší vila doktora Kabelíka od Plečnikova žáka Jindřicha Mergance (třída Svornosti 18). Ob dům pak jiný rodinný dům od Klaudia Madlmayera z roku 1930 (Třída Svornosti 24). I tady to máš rád. Je Ti tu dobře. Jdeš-li ještě o kousek dál a zahneš do Mozartovy ulice, naskytne se Ti pohled na neobarokní vilu z roku 1985 (Mozartova 6) od Franze Langera, jehož dvě secesní stavby máš přímo před svým domem. Vrátíš se tak ve svém srdci ke svým nejbližším, kteří při Tvé brzké procházce ještě spí. Ale touto mírně spletitou zacházkou se již pomalu dostáváš ke stavební parcele na nároží ulic Dvořákova a Žilinská, kde na Tebe čeká další úkol. Dvojdům pro rodiny Hándlových a Vávrových (Žilinská 18 a 20).
I další Lubomírova stavba dvou nájemních domů na nárožním pozemku v sobě nezapře typické rysy jeho tvorby, jako jsou kulatá okna a rohová prosklená zimní zahrada. To vše je prosto jakékoliv dekorace, nadbytečných kudrlinek a ornamentů. Krása spočívá v samotné funkci domů a jako taková je dostačující. Oba domy Lubomír postavil v roce 1938. Naposledy si tak mohl dovolit uplatnit pojetí bílého funkcionalismu s rovnou střechou, jelikož takové architektonické řešení mělo brzy upadnout v nemilost. Zrovna tak jako v nemilost jen za pár měsíců upadnou obyvatelé tohoto domu. Nacisté prohlásili funkcionalistickou estetiku, tak jako celou řadu dalších směrů moderního umění za entartete Kunst, zvrhlé umění. V Německu avantgardní umělci padli hubou na rovnou střechu již v roce 1933, kdy se dostali k moci nacisté, kteří ihned zavřeli Gropiovu školu Bauhaus. U nás se Lubomírovy stavby staly trnem v oku nacistů až po podepsání Mnichovské dohody v září 1938, kdy jimi byly považovány za „bezduché bedny židovského vlivu s holými a hladovými stěnami“. Ostatně, výtky vůči funkcionalismu vznášeli i samotní architekti. Výstižně svoji výtku vůči tomuto stylu vznesl architekt Vít Obrtel, který na adresu funkcionalismu prohlásil, že „konstruktivisté dali pevný základ všemu dalšímu tvoření, zapomněli však, že člověk nejen pracuje, ale také zpívá.“ Vít Obrtel tak v sobě nezapřel svou duši básníka ani při diskuzi o architektuře. Nezpochybnitelný je ovšem i názor Petra Krajčiho, že se „funkcionalismus stal ponornou řekou, z níž čerpaly sílu a inspiraci generace poválečných architektů.“ Sami pak můžeme diskutovat o tom, jestli se nám stavby funkcionalistického stylu líbí či nám naopak přijdou chladné a odtažité. Máme-li raději secesní ornament nebo čistou bílou zeď bez ozdob. Je ornament zločin, jak prohlásil Adolf Loos již v roce 1910? Je pravda, že „méně znamená více“ („less is more“), jak řekl Ludwig Mies van der Rohe? Nebo se spíše klaníme k názoru, že „méně je nuda“ („less is bore“), jak později řekl Robert Ventura.
Ať tak či onak, dnes s odstupem několika desetiletí můžeme říci, že československý funkcionalismus dvacátých a zejména třicátých let představuje jeden z vrcholů evropské architektury. Nezaostává za jinými zeměmi, ba dokonce některé stavby se staly ikonami tohoto architektonického směru, což se v minulosti a ani následně nikdy nestalo. A nakonec není snad pravdou, že není krásnějších slohů a směrů, avšak že v každém slohovém tvarosloví lze vytvořit krásné dílo a zrovna tak dílo ošklivé? Lubomír další stavbou rodinného domu, který si od něj v roce 1939 nechal postavit milovník a sběratel umění Jan Mišauer, dokázal, že jeho domům sluší i sedlová střecha.
Okolí Skřivánčí ulice je Ti velmi dobře známé. Již dříve jsi tu postavil pro svého přítele pana Mišauera dřevěný altán. Dobře znáš rodinný dům manželů Stárkových od Hanse Stratila z roku 1932 (Na Chmelnici 7) i vedle stojící Kropáčovu vilu od Jaroslava Česala z roku 1934 (Na Chmelnici 5). Naproti nim vidíš obytný dvojdům od Karla Fischera postavený ve stejných letech, na počátku třicátých let (Dobnerova 7 a 9). V době, kdy stavíš dům pro přítele Jana, vyrůstá takřka v sousedství nová vila manželů Kopeckých podle návrhu Plečnikova žáka Huberta Austa (Dobnerova 21). Sám pak pomýšlíš na to, že bys tu jednou pro sebe a svoji rodinu zakoupil pozemek a postavil dům.
Jan Mišauer byl nejen sběratelem umění. Byl i přítelem celé řady malířů a umělců. Poměrně častým hostem u něj byl pražský malíř František Tichý. Mišauerova sbírka vedle obrazů tohoto malíře obsahovala i díla Josefa Čapka, Antonína Procházky nebo olomouckého malíře Bohumíra Dvorského. Jan Mišauer se oženil nepochybně ze samé čiré lásky, ale pro sběratele umění to byl sňatek doslova milionový. Vždyť jeho žena Jindřiška byla dcerou
významného olomouckého malíře Jindřicha Lenharta. Její bratr Ota byl fotograf a bratr Karel byl sochařem. Přátelství jej pojilo i s o tři roky mladším Lubomírem a s významným literárním kritikem Oldřichem Králíkem, který také bydlil nedaleko. Ten po své návštěvě u Jana Mišauera poznamenal, že „bydlit v takovém domě znamená nutně si jej zamilovat. Ale nestojí to za to, zamilovat se do svého příbytku, snášet do něho všechno krásné a třeba propadnout nezřízené lásce?“ Jakpak by se asi Oldřichu Králíkovi líbilo bydlení na sile, na kterém si nechal postavit vilu jeho vnuk Jiří? Ještě předtím, než se Jan Mišauer na Lubomíra obrátil s žádostí o stavbu rodinného domu, nechal si od něj na témže pozemku postavit zahradní domek. V roce 1939 nakonec přišla řeč i na dům (Skřivánčí 23). Rozpočet musel býti skromný, vždyť budoucnost byla nejistá a nacisté mohli kdykoliv zabavit i sbírku umění. Dům musel být z ulice spíše nenápadný. O to více Lubomír promýšlel vnitřní členění domu. Více odvahy také projevil u strany směřující do zahrady, která je opět z velké části prosklená a zdobí ji krbový komín z neomítaného zdiva. Tu však z ulice není vidět. Krásný dům měl skýtat bezpečí nejen rodině, ale i umělecké sbírce. Lubomír navrhnul i rohovou sedačku, ze které hosté mohli obdivovat její jednotlivé skvosty. Lubomír opět dokázal, že i v časech nepříznivých našel odpověď na otázku „umíme bydlet?“ Rodina Mišauerových, tedy Jan, jeho žena Jindřiška a jejich dvě dcery tak mohli v domě nejen bydlet a pracovat, ale i zpívat. Poslední příležitost uplatnit v Olomouci své umění a cit pro rodinné bydlení dostal Lubomír v roce 1940, kdy v Neředíně postavil vilu pro rodinu Procházkových (Rumunská 5), která ovšem v jeho tvorbě zůstává spíše upozaďována.
Krátce před válkou se Ti narodí syn. Se ženou jej pokřtíte jménem Ivan, aniž byste tušili, jakých konotací se tomu jménu v budoucnu dostane. Stane se světlým bodem Tvého života v letech příštích. Další Tvůj stavební projekt, obytný a obchodní dům s automobily Škoda, který jsi navrhnul pro Zdeňka Zehra, nemá být realizován, jelikož se dostává do rozporu s nacistickou estetikou. Na Pavlovické ulici nakonec stojí úplně jiný dům. Umělecké dílo, které jsi zde zamýšlel postavit, zůstane jen narýsované na papíře a naskicované ve Tvém skicáku. Neúspěšné se stanou i Tvé návrhy pro oba obchodní domy firmy ASO na ulici 28. října, jejichž stavbou Josef Ander mladší nakonec pověří Bohumíra F. A. Čermáka. Tvůj bratr Čestmír je nucen uzavřít svoji ostravskou kancelář. V roce 1942, kdy už si pomalu zoufáš, dostaneš zakázku na přestavbu Lidového domu v Hodolanech na České divadlo, jelikož Městské divadlo na Horním náměstí si pro sebe zabrali Němci. Z tělocvičny na okraji města vybuduješ krásnou, elegantní divadelní scénu pro šest set diváků. Válku nakonec přečkáte bez životních ztrát. Uvědomuješ si, že jen to jsou skutečné ztráty. Nerealizované projekty jsou vedle toho jen malichernosti. Jiní ve Tvém okolí takové štěstí neměli. Byl jsi svědkem toho, jak k Pelikánům přišlo gestapo. Jejich dům byl v roce 1941 obsazen německými důstojníky. Po válce se Julius Pelikán se svými dětmi vrátí domů, ale jeho žena Božena nikoliv. Ty víš, že nemáš právo si stěžovat. K veliké tragédii došlo i v nájemním domě, který jsi před válkou postavil na Žilinské ulici. Manželé Gerhard a Gertruda Walterovi byli i se svými dcerami Markétou, Ruth a Věrou deportováni do Terezína a posléze zavražděni v Malém Trostinci. Nejmladší Věře přitom nebylo ani pět let. Nacisté odtud odvlekli i jejich malou sestřenici Renatu Berlovou s babičkou Andělou.
Když Tvůj syn Ivan v posledním roce války nastoupí do školy, rodině Theimerových, která bydlí nedaleko, se narodí syn. Pokřtí jej jménem Ivan.
Také manželům Šlapetovým se v roce 1947 narodila dvojčata. Dcera Olga a syn Vladimír, který se v budoucnu stane významným teoretikem a historikem architektury. Podobně jako první kroky jejich bratra Ivana, i ty jejich váhavé a nejisté krůčky budou našlapovány v době neutěšené a nepřející. Lubomír si toho byl dobře vědom a na nastávající komunistický převrat nahlížel s obavami. Naproti Mišauerově domu zakoupil zahradu, na níž postavil alespoň zahradní domek. Obě rodiny tak zůstaly v úzkém kontaktu a jejich děti mohly vyrůstat společně, chráněni před kulturním marasmem oázou kultivovanosti, vlídného slova a dobrého vkusu.
Interiér divadla, který Lubomír za války navrhnul, vzal za své při požáru v roce 1953 a rekonstrukce Miloše Libry se už nesla v duchu socialistického realismu, který Lubomír odmítal přijmout. Tato skutečnost mu pak ztrpčovala zbytek jeho profesního života.
V roce 1963 se Ti podaří vycestovat do Německa, kde se po sedmadvaceti letech opět setkáš s Hansem Scharounem. Ten, vědom si Tvých dovedností a životních peripetií, které ve vlasti zažíváš, Tě vyzve ke spolupráci. Přes značné úsilí se tak v dubnu roku 1966 vypravíš do Západního Berlína, kde obdivuješ budovu Berlínské filharmonie a další nedávné realizace svého učitele. Tu svobodu v tvorbě mu musíš v dobrém smyslu slova závidět. Po roce sem přijede i Tvůj bratr Čestmír, který už se v Německu usadí natrvalo. Ty se v roce 1969 vracíš domů. Československo je po invazi sovětských vojsk a prožívá období takzvané normalizace. Ať se snažíš sebevíc, nic normálního na ní neshledáváš. Radost Ti přinášejí každoroční návštěvy u dcery Olgy v Paříži, kam emigrovala a kde Ty se můžeš jednou za čas nadechnout svobody. Představuje to pro Tebe blahodárnou infuzi. Setkáváš se tu i s tím chlapcem, který se sousedům Theimerovým narodil na konci války. Vyučil se sochařem a vede se mu velmi dobře. Cestujete společně krajem Dordogne a malujete krajiny, ve kterých zažíváš štěstí. Vypadá to až k nevíře, ale zázraky se přeci jen dějí i v časech nemilosrdného područí Sovětského svazu. Tento zázrak Tě přivádí do Tvého rodného kraje, do obce s příznačným názvem Tichá u Frenštátu pod Radhoštěm. V roce 1968 vyhraješ architektonickou soutěž na novostavbu tamního kostela svatého Mikuláše. Na stavbě kostela se svépomocí podílejí obyvatelé obce, a tak může být 6. prosince 1976 vysvěcen. Stane se chloubou obce a nedělá ostudu původnímu dřevěnému kostelíku, do kterého v srpnu roku 1964 udeřil blesk.
Ten zkázonosný blesk, Lubomíre, pro Tebe paradoxně představoval záblesk naděje. Nepatrnou jiskřičku, tolik nezbytnou pro Tvoji víru v dobro. Stavba kostela, na které se bez myšlenky na hmotnou odměnu podíleli všichni věřící v tom kopcovitém kraji, ve kterém život nebyl lehký ani ve svobodnějších časech, Tě naplňuje nepopsatelnou radostí. Nadále budeš pověřen úpravami chrámových interiérů, jakoby ve skrytu, ve tmě, přitom pod svícnem Božím. Umíráš 11. dubna 1983 v Olomouci, kde jsi zanechal krásnou a nepřehlédnutelnou šlápotu. Když se procházíme v jejím stínu a zastavíme pod nesmyslně zazděnými okny Tvého bytu a zaposloucháme se do těch zdejších ulic, můžeme slyšet znít hudbu. Tiše! Tiše, prosím… Jako by tu někdo hrál na klavír Janáčkovo „Po zarostlém chodníčku“.