Centra ázerbájdžánských a kaspických studií

Bulletin

prosinec 2014

9

Centra ázerbájdžánských a kaspických studií

In nterview with H. E. Farid Shafiyev, ambassador of Azerbaijan to the Czech Republic P. Vo ogelová: Výstav vní Ázerbájdžán – čarovná země ohně Kula atý stůl a vý ýstava Prezenttace ázerbájdžánské geologie v České republice Panelová diskuse Ázerbájdžán – země ve elkých možností E. Di Dil D lb bazi: azi: Zrození světových ropných center cente I. Dostalík: Ropný boom v Baku – počátek těžby ropy v kaspickém regionu J. Marek: Chákání – chvalořečník ze Šírvánu T. Laně: Mirza Fatali Achundov Od Alexandra k Tamerlánovi, Válečná tažení na Velké hedvábné cestě

2 | Bulletin Centra ázerbájdžánských a kaspických studií | prosinec 2014

Vážení čtenáři, do rukou se Vám dostává v celkovém pořadí deváté a v roce 2014 druhé číslo Bulletinu Centra ázerbájdžánských a kaspických studií. První stránky tohoto vydání patří novému panu velvyslanci Ázerbájdžánské republiky J. E. Faridu Shafiyevovi, který přicestoval do České republiky v srpnu tohoto roku. Druhé číslo bulletinu stejně jako celé druhé pololetí roku 2014 je ve znamení významných kulturních a společenských akcí, které se uskutečnily v Praze, ale také v Ostravě a Olomouci. V listopadu byla v Náprstkově muzeu otevřena výstava „Ázerbájdžán – čarovná země ohně“. Většinu exponátů na výstavu zapůjčilo Národní muzeum historie Ázerbájdžánu z Baku. Pracovníci muzea z Baku byli na zahájení výstavy osobně přítomni. Část vystavených předmětů pochází z bohatých sbírek Náprstkova muzea. O výstavě ve svém článku doplněném fotografiemi zasvěceně informuje kurátorka výstavy Mgr. P. Vogelová. Centrum ázerbájdžánských a kaspických studií se zapojilo do doprovodných programů k výstavě přednáškou i komentovanými prohlídkami. Bulletin přináší fotodokumentaci z vernisáže výstavy i doprovodných akcí. V prosinci přijela do Prahy delegace Vědní nadace prezidenta Ázerbájdžánské republiky. Přivezla s sebou velmi cenné minerály, zkameněliny, mapy a knihy pro výstavu „Prezentace ázerbájdžánské geologie v ČR“ v reprezentativních prostorách Karolina. Organizačně náročná, ale zároveň úspěšná akce měla za cíl navázání kontaktů mezi českou a ázerbájdžánskou vědeckou komunitou, což se vrchovatě podařilo. Kulatého stolu se zúčastnili významní zástupci Přírodovědecké fakulty UK, Akademie věd ČR a Přírodovědeckého muzea Národního muzea v Praze, dále Ministerstva průmyslu a obchodu a přítomni byli také představitelé podnikatelské sféry. Slavnostního zahájení výstavy se zúčastnil rektor Univerzity Karlovy Prof. T. Zima, děkanka Filozofické fakulty UK Doc. M. Friedová a rov-

My personal impression is very Interview with H. E. Farid Shafiyev, Ambassador of

My personal impression is very great and profound Interview with H. E. Farid Shafiyev, Ambassador of Azerbaijan to the Czech Republic You have been in the Czech Republic for a short time. What are your impressions of our country? Well, my personal impression is very great and profound. This is a beautiful country which managed to preserve a lot of historical heritage. Its location in the middle of Europe makes the Czech Republic a very interesting place to live. Generally, I have not had much chance to travel around, because I came in August 2014, but I have done some travel – business as well as for pleasure – a beautiful country indeed. I was received warmly here by the Czech government. So, generally, personal impressions are very positive, in terms of working relationship and in terms of our bilateral cooperation. I think I have come at the time when the Czech Republic is looking for new markets, and I know it has identified Azerbaijan as one of the potential markets for Czech companies. It is the right time to tap economic opportunities and to explore potentials between the two countries. I have been invited several times to make a presentation on economic opportunities in Azerbaijan, recently in Prague and earlier in Brno. We believe that we have not used the whole spectrum of the relationship fully yet. Political interaction is also very great. In the past month we had visits of high officials, like the Speaker the Azerbaijani Parliament Mr. Ogtay Asadov to the Czech Republic. So there is a very dynamic relationship, and I have very positive impressions. What are your plans? About my plans – in terms of political relationship, first of all we are expecting the visit of President Zeman in Azerbaijan next year (2015), in April. We are working on exact dates. This year our President Ilham Aliyev was here. Next year we will have some other top level meetings in Azerbaijan. We also expect that the Speaker of Czech Parliament, House of Representatives, Mr. Jan Hamacek will visit Azerbaijan. We might have a visit of the Chair of our inter-parliament friendship in Azerbaijani Parliament, Deputy Speaker Mr. Valeh Alesgerov, to the Czech Republic. I am sure there will be some other exchanges of delegations at the parliamentarian and ministerial levels. We have some interaction between our ministry of Economy and Industry and the Czech Ministry of Trade and Industry. Another promising area is agriculture. I should not forget cultural relationship – the cultural exchange is important. We have an exhibition of Azerbaijani art and history in Prague and for the next year we are also planning some cultural activities. This week I have a meeting with the Minister of Culture to discuss our mutual activi-

Bulletin Centra ázerbájdžánských a kaspických studií | prosinec 2014 | 3

great and profound Azerbaijan to the Czech Republic

ties. We are preparing an exhibition of Azerbaijani carpets. Yet another important topic is academic activities – we expect about 50 students from our Azerbaijani Diplomatic Academy visiting Prague in January 2015 to meet their counterparts at Charles University. We are planning some seminars and conferences. I am not in position to say now when exactly and what the specific topics of those conferences will be. Could you tell us something about your specialisation? My major degree is history. I also made the Master of public administration in Harvard University’s Kennedy School of Government. Since 1996 I have been in diplomatic service. First I was posted to New York and Canada. Before coming to the Czech Republic I was an ambassador to Canada. In the foreign diplomatic service I was initially in the section of multilateral diplomacy and then I moved to bilateral diplomacy. I was working in the section of European security and then in the UN affairs, but later on, since 2005 I have been engaged into bilateral diplomacy, namely the relationships with Canada, and now I am in the Czech Republic. While my profession is diplomacy and international affairs, I am pretty attached to the science of history. I write some articles occasionally, though recent years have not brought about any. As an historian I am also interested in the Czech history. Could you compare your mission to US and Canada with the mission to the Czech Republic? The mission to US was different. It was all about the UN. I was one of the diplomatic representatives working in various UN committees and commissions. That was a different setting, different environment, and different issues compared to bilateral diplomacy. Comparing postings in Canada and in the Czech Republic I should tell you that my post here is very busy and this is good. If you are busy, it means that the relationship is good and developing. The progress means that you are doing something useful for both countries, first of all for, of course, for yours and also for the host country. So I am enjoining my posting here. As I said my schedule has been full since I came here in August. In the meantime, I have had some opportunities to travel in the country and to see different places. I entertain myself by exploring history and the rich cultural heritage, which the Czech Republic offers. December 17, 2014

něž J. E. velvyslanec Ázerbájdžánu F. Shafiyev. Bulletin přináší informaci a obsáhlou obrazovou dokumentaci z akce. Přednáškou prof. E. Gombára se Centrum podílelo i na úspěchu panelové diskuse „Ázerbájdžán – země velkých možností“, která se uskutečnila 11. prosince pod záštitou ministra obchodu a průmyslu Ing. J. Mládka, CSc., společnosti Fontes Rerum a Evropského hnutí v ČR v Klubu techniků na Novotného lávce v Praze. Krátkou zprávu nám do redakce poslalo vedení Fontes Rerum. Obtížně si lze představit číslo bulletinu bez článku týkajícího se historie ropného bohatství Ázerbájdžánu pracovníka Centra Dr. E. Dilbaziho, který od října přednáší Ázerbájdžánské reálie. Za pozornost stojí jistě i příspěvek jeho žáka I. Dostalíka, studenta oboru Dějiny a kultura islámských zemí. Ropného boomu v Ázerbájdžánu si v tomto čísle všímáme i proto, že jeho zakladatelé byli filantropy, podporovali vzdělávání, kulturu a umění. V paláci ropného magnáta Z. Tagiyeva sídlí od r. 1920 Národní muzeum historie Ázerbájdžánu. Na příspěvky v předcházejících číslech bulletinu navazují články Doc. J. Marka o básníkovi Chákáním a Dr. T. Laně o spisovateli Achundovovi. Bulletin přináší také informaci o letní škole slovanských studií v Olomouci, kam se pravidelně každým rokem jezdí vzdělávat studenti češtiny z Bakuské slovanské univerzity, následuje recenze Dr. G. Pirického ze Slovenské akademie věd ke knize vyšlé na Slovensku Dejiny Azerbajdžanu a krátké zprávy z businessu, které jsme obdrželi z velvyslanectví Ázerbájdžánu. Číslo uzavíráme nepřehlédnutelnou výstavou, která byla v prosinci slavnostně otevřena v Ostravském muzeu pod názvem „Od Alexandra k Tamerlánovi“. Autory koncepce velkolepé a hojně navštěvované expozice jsou naši kolegové z Ázerbájdžánského a kaspického kulturního fóra, zejména pak náš redakční kolega Dr. D. Majer. Věříme, že Vás toto nové číslo zaujme. PhDr. Jana Gombárová, Ph.D.

Interview was prepared by Jana Gombárová


Ázerbájdžán – čarovná země ohně

Výstava v Náprstkově muzeu Národního muzea v Praze 28. 11. 2014 – 15. 2. 2015 Ázerbájdžán, který se již od starověku pyšní svými „atešgachy“ – chrámy věčného ohně, je země proslulá mnoha starobylými kulturami. V Náprstkově muzeu Národního muzea na Betlémském nám. v Praze byla za přítomnosti velvyslance Ázerbájdžánské republiky J. E. Farida Shafiyeva otevřena výstava Ázerbájdžán – čarovná země ohně. Výstava potrvá do 15. února 2015. Centrum ázerbájdžánských a kaspických studií se podílelo na doprovodných přednáškách a komentovaných prohlídkách. Hostující Národní muzeum historie Ázerbájdžánu představuje v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur průřez historií a kulturou své krajiny od starověku až po 19. století. Delegace muzea v čele s jeho ředitelkou Prof. Nailou Mammadali byla zahájení přítomna. Výstava Ázerbájdžán – čarovná země ohně otevírá návštěvníkům unikátní pokladnice sbírek ázerbájdžánského muzea pocházejících z dávné minulosti z mnoha dochovaných starověkých archeologických i architektonických památek. Na výstavě je k vidění široké spektrum předmětů po hudební nástroje či zbraně. Mimořádnou pozornost si zaslouží také proslulé ázerbájdžánské koberce, v jejichž vzorech se odráží rozmanitost a barevnost tamější krajiny.

Vernisáž výstavy „Ázerbájdžán – čarovná země ohně“ v Náprstkově muzeu Národního muzea


Vernisáž výstavy v Náprstkově muzeu. Odborní pracovníci Národního muzea historie Ázerbájdžánu v Baku v národních krojích

Vernisáž výstavy v Náprstkově muzeu. Generální ředitel Národního muzea PhDr. Michal Lukeš, Ph.D. při zahajovacím projevu, tlumočí Mgr. Eldar Valiyev

Vernisáž výstavy v Náprstkově muzeu. Velvyslanec Ázerbájdžánu J.E. Farid Shafiyev, generální ředitel NM PhDr. Michal Lukeš, Ph.D. a ředitelka Národního muzea historie Ázerbájdžánu v Baku Prof. Naila Mammadali při slavnostním přestřižení pásky

Vernisáž výstavy v Náprstkově muzeu. Odborný výklad k výstavě zajišťovali pracovníci Národního muzea historie Ázerbájdžánu

Vernisáž výstavy v Náprstkově muzeu. Velvyslanec Ázerbájdžánu J. E. Farid Shafiyev, bývalý český velvyslanec v Ázerbájdžánu Ing. Radek Matula a Prof. Eduard Gombár (zprava)


Pavlína Vogelová

Výstavní Ázerbájdžán – čarovná země ohně

Bronzový přívěšek, 13.–9. stol. př. n. l., bronz, Národní muzeum historie Ázerbájdžánu. Bronzová dekorativní ozdoba se zavěšovala nad vchodové dveře jako symbol ochrany před zlem.

Muzejní instituce po celém světě odedávna plní své depozitáře pamětí vlastní historie a kultury. Čas od času se podaří přenést a fyzicky přiblížit ochutnávku vzdálených kultur do jiného časoprostoru. To se nyní podařilo v případě Národního muzea historie Ázerbájdžánu z Baku, které od 20. listopadu 2014 do 15. února 2015 hostuje v pražském Národním muzeu, v prostorách Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur. Ázerbájdžán, známý též jako „země ohně“, je zemí s bohatou historií a jedinečným kulturním dědictvím. Je opředen existencí starobylých kultur, formujících se na hranicích světa Západu a Východu. Odráží historii prvních civilizací a následně mísících se kultur říše mannajské, skýtské, médské, perské a mnoha dalších. Svědectví o těchto kulturách vydávají kamenné epitafy, rukopisy, archeologické nálezy nebo motivy a vzory vetkané do proslulých ázerbájdžánských koberců. Archeologické nálezy a odborné studie odkazují k objevům například v Gobustanu, kde byly nalezeny unikátní skalní kresby, pocházející ze střední doby kamenné. Nálezy svědčí o době intenzivního osidlování tohoto území. Oblast dnešního Ázerbájdžánu byla v 1.–2. stol. před n. l. součástí takzvané Strabónovy cesty, nejfrekventovanější cesty ze Západu na Východ. Tato cesta vedla z Číny a Indie přes Střední Asii, přes řeku Uzboj, vlévající se do Kaspického moře a přes území dnešního Ázerbájdžánu. Zde se rozdělovala do dvou větví. Jedna směřovala nahoru podél toku řeky Kury směrem na Kolchidu a do Ibérie, druhá větev odbočovala a lemovala západní pobřeží Kaspického moře přes Derbent a kavkazskou step. Podél těchto větví Strabónovy cesty vzniklo mnoho starobylých měst Ázerbájdžánu. Důkazem jsou dochované archeologické a architektonické památky po celé zemi, které ještě dnes vytváří obrovské muzeum pod širým nebem. Zmínit můžeme například Ičer-Šeher, opevněné starodávné město Baku s palácem Šírvanšáhů a Dívčí věží. Obecně jde o jednu z kolébek světové civilizace. Nutno podotknout, že tato blahobytná a štědrá krajina dnešního Ázerbájdžánu byla též kolébkou mnoha světově významných myslitelů, filosofů, vědců, básníků, architektů, hudebníků a malířů. Výstava Ázerbájdžán – čarovná země ohně mapuje průřez historií a kulturou ázerbájdžánské krajiny od starověku až po 19. století ve vysoce reprezentativním celku. Koncipována je do čtyř základních témat s akcentem na archeologii, symboliku země, hudbu a umění tkaní koberců a životního stylu.


Antropomorfní keramická nádoba, 3.–1. stol. př. n. l., Šamachy, Národní muzeum historie Ázerbájdžánu

Zoomorfní keramická nádoba, 12.–9. stol. př. n. l., Mingechevir, Národní muzeum historie Ázerbájdžánu

Hliněný model povozu, 9.–7. stol. př. n. l., Mingechevir, Národní muzeum historie Ázerbájdžánu

Hned v úvodu výstavy se návštěvníkům otevírá unikátní pokladnice archeologických sbírek pocházející z dávné minulosti. Vystavené hliněné figurky, bronzové ozdoby, keramické džbány, nádoby, mísy, ale i ozdoby nebo zbraně jsou ukázkami mistrovské práce starodávných kultur v oblastech Mingečevir, Šamkir, Ismailly, Gazach, Nachičevan a dalších. Nejstarší z nich pochází z doby před naším letopočtem. Druhá část výstavy se zaměřuje na symboliku země s dominujícími symboly ohně, slunce, jelena a barvami zelené, červené a modré. Obrazy, výjevy, kresby či siluety s touto symbolikou můžeme vypozorovat na zbraních, špercích, dekorativních plastikách, kobercích, miniaturách. Zdobeny jsou jimi i předměty každodenní potřeby tj. vázy, nádoby, džbány, koberce, tašky apod. Jedním z nejdominantnějších symbolů Ázerbájdžánu je oheň. Země ohně, jak je ze staré perštiny Ázerbájdžán překládán, představuje místo, kde se uchovává posvátný oheň. Spojitost se váže k ázerbájdžánskému území, pyšnícímu se ropnými chrámy věčného ohně a bahenními sopkami, díky nimž můžeme Ázerbájdžán přirovnat k živému organismu s tepoucí ropou v žilách. Hovoříme zde o jedné z nejstarších ropných oblastí na světě. O ropě na Apšeronském poloostrově najdeme záznamy ze starověku i středověku, kdy byl oheň vnímán především jako náboženský symbol. Odpradávna byla s ázerbájdžánským územím úzce spjata také solární symbolika, vyobrazení slunce s lidským obličejem nebo mnohocípé hvězdy. Rozšířeným symbolem je i jelen s rozvětveným parožím, stejně tak býci a kozlové, vyznačující se symbolikou síly a odvahy. Důležitou roli hrají i barvy. Modrá je symbolem věčného nebe, zelená je barvou lesů a polí a červená barvou síly a boje. Celá čtvrtina výstavy je věnována ázerbájdžánskému fenoménu hudby. Dominují zde ukázky specifických hudebních nástrojů jako je balaban, zurna, tutek, goša-nagara, nagara, gaval, kamanča, saz, kanon nebo tar, ale i zvukové záznamy osobité hudby s vlivy folklórních tradic. Především ázerbájdžánský mugham (vokálně-instrumentální skladba) a tar (strunný nástroj) jsou symboly ázerbájdžánské kultury zapsané do seznamu mis-

Jelen, bronzový symbol síly, 15.–14. stol. př. n. l., Šamkir, Národní muzeum historie Ázerbájdžánu. Jeleni s rozvětveným parožím, kozlové, býci i spirálovitě zatočené ornamenty představují projevy symboliky síly a odvahy.

Bronzový přívěšek se solární symbolikou, 2.–1. tisíciletí př. n. l., Uzunlugu, Národní muzeum historie Ázerbájdžánu. Nejzřetelnější projevy solární symboliky představují vyobrazení slunce s lidským obličejem. Stejně jsou rozšířená vyobrazení v podobě mnohocípé hvězdy.

Kameninový svícen, 4.–8. století, Mingachevir, Národní muzeum historie Ázerbájdžánu. Symbol ohně a světla, maketa Atešgahu – chrámu uctívání ohně, který se nachází 30 km od Baku. Starobylé rukopisy se o chrámu zmiňují jako o Ateši Baguvan – o místě posvátných ohňů města Baku.


Sbor ázerbájdžánských hudebních nástrojů, počátek 20. století, Národní muzeum historie Ázerbájdžánu

Goša-nagara, začátek 20. století, Národní muzeum historie Ázerbájdžánu. Ázerbájdžánský lidový bicí nástroj, název vychází z překladu ve významu „pár bubnů“. Goša-nagara je neodmyslitelnou součástí všech lidových souborů a orchestrů, využívá se na oslavách i svatbách.

Tutek, začátek 20. století, Národní muzeum historie Ázerbájdžánu. Ázerbájdžánský jazýčkový dřevěný dechový nástroj flétnového typu. V dávných dobách hráli na tutek pastýři a honáci. Dnes se můžeme setkat i s instrumentální virtuózní hrou jak sólově, tak v souborech.

Nádoba na šerbet, 19. století, Národní muzeum historie Ázerbájdžánu. Šerbet, sladký nápoj ke slavnostním příležitostem, oslavám

Zlatý dámský přívěšek, 19.–20. století, Národní muzeum historie Ázerbájdžánu. Dámský přívěšek zdobený filigránem, zlatem, stříbrem, zdobeno křišťálem

Zdobený pásek, 19.–20. století, Národní muzeum historie Ázerbájdžánu. Přívěšek se symbolikou hvězdy a měsíce, zdobeno zlatem a filigránem


Koberec, 19. století, Gandža, Národní muzeum historie Ázerbájdžánu

Koberec, 19. století, Národní muzeum historie Ázerbájdžánu

trovských děl nemateriálního dědictví UNESCO. Ázerbájdžánský mugham, vokálně-instrumentální skladba, je jedním z hlavních žánrů ázerbájdžánské tradiční hudby. Hra na tar, stejně jako umění jeho výroby jsou rozšířeny po celé zemi a tradice hry na tar sehrává významnou roli v utváření kulturní identity Ázerbájdžánců. Tar je hlavním nástrojem v profesionálních orchestrech a sborech ázerbájdžánských lidových nástrojů. Unikátní je také umění ázerbájdžánských ašugů. Jedná se o soubor poezie, umění vyprávění příběhů, tanců a vokální instrumentální hudby. Slovo „ašug“ znamená v turkických jazycích „zamilovaný“. Toto umění zahrnuje eposy, hrdinné písně, satirické a humorné popěvky, písně o přátelství a lásce. Stěžejním hudebním nástrojem ašugu je saz. V poslední části výstavy přitahují mimořádnou pozornost především proslulé koberce, ale i výšivky a tradiční oděvy, které do sebe doslova absorbovaly veškerou barevnost přírody a dramatičnost historicko-kulturních kořenů společnosti. Vetkávají do sebe výjevy tradic a identity země. Na kobercích můžeme vystopovat obrazové ztvárnění historických událostí, ale i oslav, her a obřadů. Oblíbeným motivem jsou také výjevy z hrdinských a milostných básní a eposů. Tkaní koberců je jedním z tradičních, starobylých druhů dekorativně-užitého ázerbájdžánského umění, který přežívá do současnosti. Mezi hlavní centra kobercového umění náleží Baku, Ganja, Gazakh, Shirvan, Shamakhy, Qubam, Ardebil nebo Tabríz. Tradiční ázerbájdžánské koberce jsou považované za mistrovská díla světové kultury a své nezastupitelné místo mají v předních, světových muzeích a galeriích po celém světě. Umění tkaní ázerbájdžánských koberců také figuruje na reprezentativ-

Koberec, 19. století, Guba, Národní muzeum historie Ázerbájdžánu

ním seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. Ještě dnes mají tyto ázebájdžánské koberce magickou sílu přenést nás přes hranice našeho časoprostoru do těch nejvzdálenějších míst na Zemi. Návštěvníkům pražského Národního muzea se výstavou připravenou Národním muzeem historie Ázerbájdžánu nabízí nevšední kulturní zážitek z ázerbájdžánské historie a kultury. Působí zde fascinující minulost, formující se v průběhu staletí a tisíciletí na hranicích světa Západu a Východu. Výstava je pozvánkou do magického univerza čarovné země opředené bohatstvím, ohněm i větrem, stejně tak i neobyčejnou pokorou k minulosti, k tradicím, protnutými velkorysou pohostinností, vstřícností, moudrostí a intuicí lidskosti.

Tar, začátek 20. století, Národní muzeum historie Ázerbájdžánu


Doprovodné programy k výstavě Ázerbájdžán – čarovná země ohně

Vystoupení umělecké skupiny Zephyr Dance představující tanec Střední Asie, Náprstkovo muzeum 7. 12. 2014, doprovodné programy k výstavě „Ázerbájdžán – čarovná země ohně“

Mgr. E. Valiyev – zástupce Ázerbájdžánských studentů v ČR (Azerbaijan Student Network) v tradičním kroji a s publikacemi o své zemi, Náprstkovo muzeum 7. 12. 2014, doprovodné programy k výstavě „Ázerbájdžán – čarovná země ohně“

Přednáška Prof. E. Gombára, Náprstkovo muzeum 7. 12. 2014, doprovodné programy k výstavě „Ázerbájdžán – čarovná země ohně“

Komentovaná prohlídka s Dr. J. Gombárovou, Náprstkovo muzeum 7. 12. 2014, doprovodné programy k výstavě „Ázerbájdžán – čarovná země ohně“

Přednáška Prof. E. Gombára, Náprstkovo muzeum 7. 12. 2014, doprovodné programy k výstavě „Ázerbájdžán – čarovná země ohně“

Komentovaná prohlídka s Dr. J. Gombárovou, Náprstkovo muzeum 7. 12. 2014, doprovodné programy k výstavě „Ázerbájdžán – čarovná země ohně“


Kulatý stůl a výstava Prezentace ázerbájdžánské geologie v České republice

Na středu 3. prosince 2014 připravilo Centrum ázerbájdžánských a kaspických studií ve spolupráci s Vědní nadací prezidenta Ázerbájdžánské republiky (Knowledge Foundation under the President of the Azerbaijan Republic) v Malé aule historického Karolina kulatý stůl a výstavu „Prezentace ázerbájdžánské geologie v České republice“ (Azerbaijan Geological Science in the Czech Republic). Cílem akce bylo navázání kontaktů mezi českou a ázerbájdžánskou vědeckou komunitou. Akce se zúčastnili přední čeští specialisté v oboru, mezi nimi ředitel Geologického ústavu Akademie věd ČR Prof. RNDr. Pavel Bosák, DrSc., ředitel Ústavu petrologie a strukturní geologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Prof. Shah Wali Faryad, CSc., ředitelka Přírodovědeckého muzea Národního muzea v Praze RNDr. Jiřina Dašková, Ph.D, a vedoucí oddělení paleontologie z téhož muzea RNDr. Jiří Kvaček, CSc., ředitel Odboru surovinové a energetické bezpečnosti Ministerstva průmyslu a obchodu ČR Mgr. Pavel Kavina, Ph.D., ředitel Střediska bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy PhDr. Miloš Balabán Ph.D., bývalý český velvyslanec v Turecku a Jordánsku PhDr. Tomáš Laně, dále experti z geologické společnosti GET s.r.o Ing. Michal Nekl a RNDr. Tomáš Pechar, a v neposlední řadě studenti oboru Dějiny a kultura islámských zemí. Ázerbájdžánskou stranu zastupoval výkonný ředitel Nadace prezidenta Ázerbájdžánské republiky Dr. Oktay Samadov, akademik Arif Ismayilzade, specialista v oboru geologie-mineralogie z Ázerbájdžánské Akademie věd (Azerbaijan National Academy of Science – ANAS) a ředitel Přírodovědeckého muzea v Baku (Natural History Museum of Azerbaijan) Dr. Tariyel Eibatov. Přítomen byl rovněž ředitel zahraničních vztahů Vědní nadace Riyad Mammadzade a další zástupci nadace. Diskusi u Kulatého stolu zahájil Prof. PhDr. Eduard Gombár, CSc., vedoucí Centra ázerbájdžánských a kaspických studií, poté promluvil výkonný ředitel Vědní nadace prezidenta Ázerbájdžánské republiky Dr. Oktay Samadov. Krátce seznámil přítomné s činností nadace a představil dva ázerbájdžánské specialisty, kteří přijeli s delegací nadace, akademika Arifa Ismayilzade, specialistu v oboru geologie-mineralogie z Ázerbájdžánské Akademie věd, a ředitele Přírodovědeckého muzea v Baku Dr. Tariyela Eibatova.

Kulatý stůl „Prezentace ázerbájdžánské geologie v ČR“, Karolinum, Malá aula 3. 12. 2014

Kulatý stůl, Karolinum, Malá aula 3. 12. 2014, vlajky České a Ázerbájdžánské republiky a vlajka Vědní nadace prezidenta Ázerbájdžánu

Kulatý stůl, akademik Arif Ismayilzade, Dr. Pavel Kavina a Prof. Shah Wali Faryad (zleva)


Kulatý stůl, Karolinum, Malá aula 3. 12. 2014

Akademik Ismayilzade nato pohovořil o svém oboru – geologii, obecně o studiu a perspektivách geologie. Dr. Eibatov promluvil o geologické struktuře Ázerbájdžánu, zejména Apšeronského poloostrova. V úvodu ještě vystoupil ředitel zahraničních vztahů Vědní nadace Riyad Mammadzade. Zdůraznil, že nadace se rozhodla uspořádat svou první akci po svém založení v květnu 2014 právě v České republice jako významném partnerovi své vlasti, a zmínil se o činnosti nadace a výstavních exponátech, které s sebou delegace přivezla z Ázerbájdžánu. Následovala diskuse, v níž vystoupil jako první Prof. Shah Wali Faryad, CSc., ředitel Ústavu petrologie a strukturní geologie Přírodovědecké fakulty UK, který představil své pracoviště. Dále promluvil Prof. RNDr. Pavel Bosák, DrSc., ředitel Geologického ústavu Akademie věd ČR. Seznámil přítomné s výzkumem geologie v Akademii věd, s historií výzkumu i s jednotlivými pracovišti. Slovo poté dostala ředitelka Přírodovědeckého muzea Národního muzea v Praze RNDr. Jiřina Dašková, Ph.D., která představila svou instituci, její slova doplnil vedoucí oddělení paleontologie téhož muzea RNDr. Jiří Kvaček, CSc. Zmínil historii geologie v Národním muzeu a možnosti mezinárodní spolupráce. Ředitel Odboru surovinové a energetické bezpečnosti Ministerstva průmyslu a obchodu ČR Ing. Pavel Kavina, Ph.D. vyzdvihl roli Ázerbájdžánu jako strategického partnera v rámci zajištění energetické bezpečnosti České republiky. Zdůraznil rovněž potřebu diverzifikace importu surovin, které se netýkají jen ropného sektoru. Do diskuse se zapojili také experti z geologické společnosti

Kulatý stůl, Prof. Shah Wali Faryad, Prof. Pavel Bosák a Dr. Pavel Kavina (zleva)

Kulatý stůl, experti Ing. Michal Nekl a RNDr. Tomáš Pechar ze společnosti GET s.r.o.


Kulatý stůl, Prof. Pavel Bosák, Dr. Pavel Kavina a PhDr. Tomáš Laně (zleva)

Kulatý stůl, Dr. Tariyel Eibatov

Kulatý stůl, Akademik Arif Ismayilzade, Dr. Oktay Samadov a Prof. Eduard Gombár (zleva)

Kulatý stůl, Riyad Mammadzade a Dr. Miloš Balabán (zleva)

GET s.r.o. Ing. Michal Nekl seznámil přítomné s činností své firmy a možnostmi spolupráce. Akademik Arif Ismayilzade upozornil na nerostné a minerální bohatství Ázerbájdžánu mimo těžbu a zpracování zemního plynu a ropy. Diskusi uzavřel Dr. Oktay Samadov s tím, že Vědní nadace je připravena poskytnout ázerbájdžánské vědce pro odborné konference v České republice, stejně jako je připravena spolupodílet se na cestách českých specialistů do Ázerbájdžánu. Otevření výstavy „Prezentace ázerbájdžánské geologie v ČR“ se zúčastnili J. E. velvyslanec Ázerbájdžánské republiky v ČR Farid Shafiyev a delegace z Baku, z české strany rektor Univerzity Karlovy Prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA, děkanka Filozofické fakulty UK Doc. Mirjam Friedová, Ph.D. a další významní hosté. Exponáty, cenné minerály a zkameněliny staré milióny let, mapy a knihy byly na výstavu přivezeny z Přírodovědeckého muzea Ázerbájdžánu (Natural History Museum of Azerbaijan) z Baku. Návštěva ázerbájdžánských kolegů z Vědní nadace pokračovala dalšími setkáními ve čtvrtek a pátek 4. a 5. prosince v konferenčním centru hotelu Ambassador na Václavském náměstí v Praze 1 i návštěvami na jednotlivých fakultách Univerzity Karlovy. Jana Gombárová, Igor Dostalík

Kulatý stůl, akademik Arif Ismayilzade a Dr. Tariyel Eibatov (zprava)


Kulatý stůl, Dr. Jiřina Dašková a Dr. Jiří Kvaček, v pozadí studenti oboru Dějiny a kultura islámských zemí (zprava)

Neformální diskuse po skončení kulatého stolu, Dr. Jiří Kvaček, Riyad Mammadzade a Dr. Tariyel Eibatov (zleva)

Kulatý stůl, akademik Arif Ismayilzade, Dr. Oktay Samadov a Prof. Eduard Gombár (zleva)

Neformální diskuse po skončení kulatého stolu, Dr. Jiří Kvaček, akademik Arif Ismayilzade, Dr. Jiřina Dašková a experti ze společnosti GET s. r. o. (zleva)

Zahájení výstavy „Prezentace ázerbájdžánské geologie v ČR“, Prof. Eduard Gombár, Doc. Mirjam Friedová, Dr. Oktay Samadov, J. M. Prof. Tomáš Zima, J. E. Farid Shafiyev a tlumočnice Roza Shafiyeva (zleva)


KNOWLEDGE FOUNDATION UNDER THE PRESIDENT OF THE REPUBLIC OF AZERBAIJAN

VĢdní nadace prezidenta Ázerbájdžánské republiky (Knowledge Foundation under the President of the Azerbaijan Republic) ve spolupráci s Centrem ázerbájdžánských a kaspických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze si Vás dovoluje pozvat na výstavu

„Prezentace ázerbájdžánské geologie v eské republice“ (Azerbaijan Geological Science in the Czech Republic) která se uskuteēní ve stƎedu 3. prosince 2014 v prostorách historického Karolina Univerzity Karlovy, Ovocný trh 3/5, Praha 1 Program: 10.00 až 10.30 hodin: Registrace úēastníkƽ Kulatého stolu 10.30 až 12.00 hodin: Kulatý stƽl v Malé aule Karolina v prvním patƎe 12.00 až 14.00 hodin: Prohlídka výstavy a koktejl v recepēních prostorách v pƎízemí Karolina Výstava je otevƎena od 10.00 do 18.00 hod. Cílem této akce je navázání kontaktƽ mezi ēeskou a ázerbájdžánskou vĢdeckou komunitou. Bude nám velkou ctí, pokud pƎijmete pozvání na tuto významnou událost a svoji úēastí podpoƎíte myšlenku vzájemné spolupráce.

Akce bude probíhat v anglickém jazyce. Individuální tlumoēení nebude zajištĢno.

Knihy o ázerbájdžánské geologii vystavené v kongresovém centru hotelu Ambassador


Výstava „Prezentace ázerbájdžánské geologie v ČR“, diskuse po vernisáži, akademik Arif Ismayilzade a Prof. Pavel Bosák (zleva)

Výstava „Prezentace ázerbájdžánské geologie v ČR“, cenné minerály a zkameněliny přivezené z Ázerbájdžánu

Dr. Oktay Samadov, J. M. Prof. Tomáš Zima a Riyad Mammadzade při předání pamětního obrázku starého Baku malovaného ropou (zprava)

Výstava „Prezentace ázerbájdžánské geologie v ČR“, cenné minerály a zkameněliny přivezené z Ázerbájdžánu


Panelová diskuse Ázerbájdžán – země velkých možností

Dne 11. prosince 2014 se uskutečnila pod záštitou společnosti Fontes Rerum a Evropského hnutí v ČR v Klubu techniků na Novotného lávce v Praze panelová diskuse na téma „Ázerbájdžán – země velkých možností“. Diskusi moderoval ministr průmyslu a obchodu ČR Ing. Jan Mládek, CSc. a vystoupili: velvyslanec Ázerbájdžánu J. E. Farid Shafiyev, Prof. PhDr. Eduard Gombár, CSc. a generální ředitel České exportní banky, a.s. Ing. Karel Bureš. Úvodu se zhostil prof. E. Gombár, který posluchačům objasnil složitý historicko-kulturní vývoj a problematiku Ázerbajdžánu v kontextu celého regionu mezi Černým a Kaspickým mořem. Následovala presentace velvyslance Ázerbajdžánu v ČR, který připomenul výrazný nárůst vzájemné obchodní

bilance mezi Ázerbájdžánem a ČR, význam státních investic a možnost jejich realizace českými firmami, vysoký růst ázerbajdžánského HDP, investice do vědy a výzkumu, bohatou vzájemnou kulturní a historickou minulost a výborné podmínky pro oboustranně výhodnou spolupráci obou zemí. Ředitel České exportní banky, a.s. Ing. K. Bureš poté navázal několika příklady úspěšné hospodářské spolupráce a využití možnosti exportních úvěrů pro země tohoto regionu s tím, že se české firmy úspěšně v Ázerbájdžánu ucházejí o státní zakázky, především na implementaci drážních a silničních projektů, a že místní dlužníci mají skvělou platební morálku. Maria Chlusova FONTES RERUM


Eltay Dilbazi

Zrození světových ropných center a jejich vývoj

Jedno z prvních ropných ložisek v Baku bylo objeveno v roce 1873 Zeynalabdinem Tagiyevem. Jméno Tagiyeve má dodnes v post-sovětském prostoru stejný význam jako John Rockefeller na Západě. Tento člověk stanul v čele ropného průmyslu v Ázerbájdžánu (tehdy součást carského Ruska) spolu s významnými naftaři, jako byli Šamsi Asadullayev, Musa Ngiyev, Murtuza Muchtarov aj. Jako první v regionu a vůbec na teritoriu carského Ruska byla v roce 1897 dokončena stavba ropovodu Baku-Batumi v délce 800 km, jež byla zahájena v roce 1887.1 Založení firmy Mazut na konci 19. století skupinou několika bakuských naftových magnátů přispělo k liberalizaci trhu a přineslo velké investice do tohoto regionu. Na konci 19. a začátkem 20. století se Baku stalo velmi kosmopolitním městem, kam přijížděli lidé z různých částí světa za prací. Je namístě podotknout, že na přelomu 19. a začátku 20. století se celé Kaspické moře vyznačovalo množstvím nejrůznějších druhů jeseterových ryb. Na pevnině ve městech při Kaspickém moři ani

Zeynalabdin Tagiyev

Šamsi Asadullayev. Socar plus, 4/2014, s. 140 1

Haci Zeynalabdin Tagiyev (Nejvýznamnější ázerbájdžánský mecenáš a naftový magnát na Kavkazu). http://www.azeriart.net/taninmislar/tagiyev. htm.

na východní (území dnešního Turkmenistánu, Kazachstánu), ani na severní (území dnešního Ruska – Dagestánská autonomní oblast) straně nebyly známky existence ropy a Baku bylo jediným městem v Kaspickém regionu, kde se těžila ropa. Ostatní dnešní kaspické státy těžící ropu vstoupily do „velké ropné hry“ až po rozpadu Sovětského svazu.

Období světových válek Začátek 20. století lze nazvat „zlatou érou“ rozvoje ropného průmyslu pro západní společnosti. Účast společností Royal Duch Shell, Turkish Petroleum Company, Anglo-Persian a dalších na budování ropného průmyslu a v ekonomice Zakavkazského regionu pokračovala až do května 1920, kdy Rudá armáda obsadila území Ázerbájdžánu.2 Tím skončila až do konce 20. století působnost západních společností v Kaspickém regionu. Začátek první světové války v roce 1914 značně zvýšil těžebnou kapacitu ropných polí jak v samotných Spojených státech, tak v celém světě. Válka pokračovala velmi intenzivním způsobem a nové dopravní a vojenské vynálezy jak na straně říšského Německa, tak na straně Dohody zvyšovaly každým dnem poptávku po dodávkách ropy. Velké vynálezy v oblastí letectví, vývoj tanků a jiné vojenské techniky, která fungovala na bázi tekutého paliva, otočily chaotický směr dodávek surovin do jediného cíle, do Evropy.

2

28. května 1918 byla pod vedením Mammada Emina Rasulzade vyhlášena Ázerbájdžánská demokratická republika (ADR). Stát existoval až do okupace ADR v roce 1920 ze strany bolševiků. Podle vedení bolševiků bylo Baku jediným kosmopolitním městem v regionu, akumulujícím aristokracií, vědce, literáty a pracovníky různých povolání, kde žilo a pracovalo mnoho příslušníků různých náboženství.


V průběhu první světové války Velká Británie z obav před ztrátou světových ropných ložisek nařídila, aby byla založena čistě britská ropná společnost, která by kontrolovala ložiska nerostných surovin nezávisle na jiných státech. Tehdejší britský politik Winston Churchill podpořil vznik společnosti British Petroleum a zároveň jí poskytl veškerou politickou pomoc. Při sledování vývoje ropných společností lze tvrdit, že v podstatě většina dnešních ropných gigantů byla založena na bázi státní podpory za účelem zajištění stabilních a uspokojujících energetických dodávek. Proto lze tvrdit, že ropné společností nejsou jen ryze obchodní či těžební podniky, nýbrž plní také funkce zástupce státních zájmů v ekonomických a energetických záležitostech. Po skončení první světové války v roce 1918 pokračovaly západní ropné společností ve své činnosti v Baku, ale už ne v rámci carského Ruska, nýbrž v nezávislé Ázerbájdžánské demokratické republice, která existovala jen do dubna 1920. V té době patronem ADR bylo tehdejší Turecko. Poté, co byla Osmanská říše rozdělena a ztratila velké množství svého území, bylo Turecko velmi oslabeno a pro dodávky ropy potřebovalo Baku. Na základě mírové smlouvy ze Sèvres, která byla uzavřena s Otomanskou říší, museli Turci evakuovat území obsazená tureckou armádou, jinak by se dostali do konfliktu s Velkou Británií. Po nastolení komunistického režimu v Ázerbájdžánu se směr dodávek „černého zlata“ otočil opět k Moskvě, ale tentokrát bez účasti jakýchkoliv soukromých osob nebo firem, místních či zahraničních. Veškerý ropný průmysl se ocitl v rukou Moskvy, která distribuovala palivo na teritorium celého Sovětského svazu, tedy do všech patnácti „přidružených“ států. V červnu 1941 se Sovětský svaz plně zapojil do druhé světové války. Tím se otevřela v ropných dějinách Baku nová etapa „rozvoje“. Jestliže na jih od Kaspického moře v Persii ropná naleziště pokrývala poptávku energie Velké Británie, Baku zajišťovalo z 80 % dodávky paliva sovětské armádě. Podle jednoho z nejvýznamnějších francouzských badatelů Erika Laureáte, který se dlouhodobě zajímal o vývoj ropného průmyslu v oblasti Blízkého východu (zvláště Irán, Saúdská Arábie, Kuvajt atd.) za druhé světové války, byl jedním ze sympatizantů nacistického režimu v Německu perský šáh Rezá Pahlaví. Vzhledem k tomu, že šáh nenáviděl Velkou Británii a Rusko, výrazným způsobem obhajoval německý expansionismus. Na druhé straně Adolf Hitler se velmi těšil na obsazení ázerbájdžánských ropných

ložisek, které byly kontrolovány Moskvou a které zásobovaly sovětskou armádu. Pomocí bakuské ropy chtěl Hitler pokračovat ve válce na východních hranicích.3 V té době to bylo Rumunsko, které zásobovalo značnou část německých jednotek na západě, a právě Baku by umožnilo další expanzi na východě. Kromě toho v případě okupace Baku by zbývala jen krátká vzdálenost k perským ropným polím. Na základě toho v srpnu 1941 dva měsíce po nástupu německé armády na území Sovětského svazu, britské a sovětské vojenské jednotky obsadily Írán, aby mohly zajistit ochranu velkých ropných nalezišť. Když v srpnu 1941 britská vojska spolu s Rudou armádou obsadila Írán, Rezá Šáh Pahlaví byl donucen odejít do exilu do Jižní Afriky. Na íránský trůn usedl jeho dvaadvacetiletý syn Mohammad Šáh Pahlaví. Po vypuzení Rezy Šáha se Írán ocitl pod kontrolou britského impéria a celý ropný průmysl patřil „sedmi sestrám“. Po návratu z vězení v roce 1966 bývalý nacistický ministr zbrojení a vojenského průmyslu a architekt koncentračních táborů Albert Speer ohledně role ropy ve druhé světové válce tvrdil, že největším nedostatkem a nerovnováhou ve válce byla ropa. Dále Speer připomínal, že ještě dlouho před začátkem války Hitler opakovaně prohlašoval, že „Ropa je naše Achillova pata.“ Podle Speera jedním z hlavních důvodů napadení Sovětského svazu Třetí říší bylo převzetí kontroly nad kavkazskou (bakuskou) ropou, kterou ovládala Moskva. Hlavní prioritou pro Hitlera v tomto případě bylo zajištění dodávek paliva pro svou armádu, zamezení přístupu k palivu pro sovětské jednotky a převzetí kontroly nad íránskými ložisky. Podle Speera bylo Baku ropným srdcem Ruska (SSSR), ale bohužel nacistické jednotky byly zastaveny nedaleko od Baku.4

Změna vlády v Íránu V srpnu 1953 napjatá situace v Íránu donutila neschopného šáha odejít ze země. Pod tlakem některých státních ministrů Íránu a ropných společností (zvlášt BP a ARAMCO, Anglo – Iranian Oil Company) Mohammad Šáh Pahlaví pobýval necelý rok v exilu v Římě. Z obav z chaosu v zemi s podporou ropných společností a požehnáním britské a americké (USA) vlády se íránský šáh vrátil. V době jeho nepřítomnosti stát řídil minister3

4

LAURENT, E. La face cachee du petrole. Překlad z ruštiny. Stolica Print 2007. Laurent, s. 77.


Mohammad Mossadeq. 1951 Teherán

ský předseda Mohammad Mosaddeq. Návrat Mohammada Šáha Pahlavího zpět na trůn se stal pro Mosaddeqa a řadu státních úředníkům osudným. Mosaddeq byl zatčen a více než 5000 lidí bylo zavražděno či zastřeleno. Celou operaci AJAX5 (návrat Mohammada Šáha) řídil v té době vedoucí CIA, vnuk amerického presidenta Theodora Roosevelta Kermit Roosevelt. Kermit Roosevelt byl velice známou osobou v oblasti Blízkého východu, kdy v roce 1952 se zúčastnil (zřejmě řídil) svržení egyptského krále Fárúqa. Ve chvíli, kdy Mosaddeq přestal hrát podle britských a amerických karet a vyhlásil znárodnění ropného průmyslu, začal být velice nebezpečnou osobou pro obě vlády. V rozhovoru Erika Laurenta s hlavou britské diplomacie Antony Edenem ohledně operace AJAX se ministr svěřil se svými historickými zkušenostmi: „Nikdy jsme neměli v úmyslu odstranit Mosaddeqa, my jsme jenom předali věc Američanům.“6

Návrat Mohammada Šáha Pahlavího byl doprovázen začátkem „nové velké hry“. Společnosti British Pertoleum a Shell si ponechaly své prvenství v ropném průmyslu Íránu a kontrolovaly 40 % (BP) a 14 % (Shell) íránských koncesí. Společností Exxon, Soconi, Texaco, Gulf, Shevron dostávaly po 8 %. Po této dělbě anglo-americké společností získaly kontrolu nad 55 % těžby místo bývalých 14 % v roce 1938. Pro ilustraci je třeba uvést, že cena ropy v 60. a na přelomu 70. let byla 1 USD za barel.7 Zde je nutno podotknout, že až do svržení dynastie Pahlaví islámskou revolucí v roce 1979 byl pro západní trh Írán jedním z nejstabilnějších a nejloajálnějších ropných center. Írán patřil v 70. letech mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky a modernizující státy na světě. V regionu Blízkého východu byl Írán také největším importérem západních zbraní. Jeho armáda v roce 1978 disponovala 3 000 moderními tanky, zatímco Francie měla 1 000 tanků, součástí íránské armády byly také moderní vojenské letouny F 14 s obsluhujícím personálem v počtu 1000 osob a počet vojáků byl dvakrát větší, než měla britská armáda. Největším konkurentem Íránu v oblasti zbrojení se stal Irák pod vedením Saddáma Husajna. Vzájemné vztahy vyústily až do války v letech 1980 až 1988,8 která skončila v patové situaci v důsledku podpory Iráku západními velmocemi. V roce 1951 premiér Íránu Mosaddeq dospěl k následujícím závěrům: Příjmy, které Írán získal v letech 1944–1953 činily 5 mld. amerických dolarů. Z těchto 5 mld. dolarů dostala 500 miliónů britská flotila ve formě levného mazutu,9 350 miliónů bylo rozděleno mezi akcionáře, 1,5 mld. odešlo do britského rozpočtu, a 2,7 mld. dostala Anglo-Iranian Oil Company na splácení dluhů a na nové investice. 10 Od dva roky později se premiér Mosaddeq rozhodl znárodnit ropný průmysl.

7 8

9

5

6

ROOSEVELT, K. Countercoup: The Struggle for the Control of Iran. McGRAW-Hill Book Company 1979. LAURENT, s. 29.

10

1 barel = asi 156 litrů. Global Security. http://www.globalsecurity.org/military/world/war/iran-iraq.htm Mazut – slovo pochází z arabského mašghúlát (an-naft) – odpad (z nafty). Je to umělé tekuté palivo – zůstatek z destilace ropy. Používá se jako topné palivo pro tepelné elektrárny, domácí kotle atd. ESPARUS. http://www.esparus.com/dict/?letter=%CC&act=dictionary LAURENT, s. 100.


Igor Dostalík

Ropný boom v Baku – počátek těžby ropy v kaspickém regionu

Těžba ropy v Baku pod ruskou správou do roku 1872 Těžba ropy v Ázerbájdžánu má velmi bohatou historii. Již po staletí jsou známá svědectví cestovatelů, kteří se setkali s ropným bohatstvím území ležícího na břehu Kaspického moře. Ve velké části z těchto raných svědectví najdeme zmínky o metodách získávání ropy a jejího zpracování místními obyvateli. Avšak počátky skutečného ropného průmyslu se vážou až k periodě ruské nadvlády nad Baku v 18. a 19. století. Strategická pozice kavkazských chanátů, skupiny nezávislých státních útvarů formálně náležících Persii, a vidina nerostných surovin na Kavkaze lákaly vládce Ruska již od 18. století. Sám car Petr I. Veliký se v roce 1722 vydal v čele svých vojsk podél západního břehu Kaspického moře a získal pro carské Rusko na několik let Derbent a Baku.1 V následujícím století byla území kavkazských chanátů spravovaná lokálními vládci – chány,2 připojena k Rusku na základě Gulistánské a Turkmančajské smlouvy z let 1813 a 1826.3 S příchodem Rusů byla půda místních chánů konfiskována úřady a převedena do vlastnictví státu, tím automaticky přešla pod ruskou správu i ropná naleziště v okolí Baku.4 Nejstarší z nich se nacházely v okolí Balacha-

ny, Surachany, Bibi-Hejbat a Binagadi.5 Původní vlastníci nalezišť dostali finanční kompenzaci, která však těžko mohla nahradit ušlé zisky z lokálního prodeje ropy. Jediný, kdo si směl ponechat zdroje ropy v soukromém vlastnictví, byla rodina Selimchánovců v oblasti Bibi-Hejbat, která je měla v dědičném držení, přesto však musela prodat vytěženou ropu státu.6 Ostatní naleziště byla na základě kontraktu mezi státem a soukromými subjekty pronajata. Kontrakt poskytoval držiteli právo těžit ropu, transportovat ji a rovněž prodávat za státem určenou cenu. Vznikaly tak určité formy ropných monopolů v rukou nájemců nalezišť. Držitel kontraktu musel na oplátku ročně odvádět značnou sumu do státní kasy.7 Nejednalo se o zcela nový koncept správy ropných zdrojů, systém pronájmů fungoval ještě před anexí Ruskem, Rusové tento systém jen zákonně vymezili.8 Prvním monopolistou byl Tarumov, lokální předák, který rovněž dostal do správy mimo ropných nalezišť i solné doly, jatka a výlov ryb. Kontrakty však měly zpravidla jen omezenou platnost, obvykle trvaly jen čtyři roky bez možnosti obnovení.9 Stanovené podmínky kontraktu vedly nájemce ke snaze 5

6 1

2

3

4

MASSIE, Robert. Peter the Great: His Life and World. New York: Ballantine Books, 1986, s. 840– 850. GOMBÁR, Eduard. Ázerbájdžán a „velká hra“ velmocí 1801–1813. Bulletin Centra ázerbájdžánských a kaspických studií 7 (2013): 6–10. GOMBÁR, Eduard. Moderní dějiny islámských zemí. Praha: Karolinum, 1999, s. 182–185. ALIEVA, Leila. The Reforms and Oil Revenues: Consequences and Implications for the Communities in the Historical Perspective. In The Baku Oil and Local Communities: A History, Leila Alieva (ed.). Baku: Center for National and International Studies, 2009, s. 20.

7

8

9

MIRBABAYEV, Miryusif. Concise History of Azerbaijani Oil. Baku: Socar Centralized printing-house, 2010, s. 10. HENRY, J. D. Baku: An Eventful History. London: Archibald Constable & Co., 1905, s. 29. MIRBABAYEV, Miryusif. Concise History of Azerbaijani Oil. Baku: Socar Centralized printing-house, 2010, s. 11. ALIEV, Idris & Orkhan MAMED-ZADE. History of the Baku “Black Gold”: Fate of the Communities and Formation of National Bourgeoisie. In The Baku Oil and Local Communities: A History, Leila Alieva (ed.). Baku: Center for National and International Studies, 2009, s. 48. ALIEVA, Leila. The Reforms and Oil Revenues: Consequences and Implications for the Communities in the Historical Perspective. In The Baku Oil and Local Communities: A History, Leila Alieva


Získávání ropy ze studní v Baku, polovina 19. století. QAJAR, Chingiz. Old Baku, Baku, 2009

spravované zdroje maximálně vytěžit za vynaložení minimálních nákladů, držitel kontraktu tudíž ani necítil potřebu investovat do těžebních zařízení. V období počátků ruské správy se ropa těžila v okolí Baku na osmdesáti dvou místech v primitivních vrtech,10 které svou funkcí a vzhledem připomínaly spíše studny. Systém těžby byl jednoduchý. Do vykopané šachty, obložené dřevěnými trámy, hluboké v řádu několika metrů se spouštěly vaky zhotovené z ovčí či kozí kůže, které byly manuálně vytahovány na povrch. V případě, že bylo k vytažení vaku použito koňské síly, jednalo se spíše o nádobu zhotovenou z koňské či býčí srsti s větším objemem,11 jenž mohl dosaho-

10

11

(ed.). Baku: Center for National and International Studies, 2009, s. 24. GÖKAY, Bülent. The Background: History and Political Change. In The Politics of Caspian Oil, Bülent Gökay (ed.). New York: Palgrave, 2001, s. 4. ALIEV, Idris & Orkhan Mamed-zade. History of the Baku “Black Gold”: Fate of the Communities and Formation of National Bourgeoisie. In The

vat až tří pudů (49,137 kg).12 Z počátku byla užívána nucená práce obyvatel okolních vesnic, ve 30. letech 19. století však byla zavedena práce námezdních sil.13 Transport vytěženého produktu na místo určení probíhal podobně jako těžba nesofistikovaně, vaky se naložily na velbloudy či vozíky a směřovaly k zákazníkovi. Převoz byl paradoxně dražší než samotný produkt, neboť mohl probíhat pouze po špatně udržovaných cestách jen za dobrého počasí.14 Špatná doprava přiměla odběratele ke stavbě kamenných zásobníků na ropu, odkud mohli čerpat v případě zpožděné dodávky. Velká část vytěžené ropy byla spotřebována lokálně jako mazivo, v kožedělném průmyslu či jako prostředek k hubení parazitů dobytka, zbytek byl převážně exportován do Persie.15 Poptávka po ropě v Baku z řad spotřebitelů nebyla po velkou část 19. století nijak výrazná, spíše závisela na momentální ceně komodity, kterou určoval stát. Ruské úřady nakonec počátkem roku 1825 samy zrušily systém smluvních monopolů a celé ropné odvětví převzaly do vlastní správy. Zamýšlený efekt vyšších příjmů se však nedostavil a v roce 1850 byla opět obnovena praxe krátkodobých pronájmů státní půdy s ropnými nalezišti soukromým osobám.16 Do období státní správy spadá událost, která bývá mnohými považována za počátky moderní těžby ropy. V roce 1846 byl proveden v oblasti Bibi-Hejbat primitivní ropný vrt o hloubce 21 metrů pod vedením ruských inženýrů. Jednalo se o historicky první vrt, který předcházel prvnímu

Baku Oil and Local Communities: A History, Leila ALIEVA (ed.). Baku: Center for National and International Studies, 2009, s. 58. 12 Pud (пуд) – ruská jednotka hmotnosti odpovídající hmotnosti 16,379 kg. 13 ALIEVA, Leila. The Reforms and Oil Revenues: Consequences and Implications for the Communities in the Historical Perspective. In The Baku Oil and Local Communities: A History, Leila ALIEVA (ed.). Baku: Center for National and International Studies, 2009, s. 24. 14 ALIEV, Idris & Orkhan MAMED-ZADE. History of the Baku “Black Gold”: Fate of the Communities and Formation of National Bourgeoisie. In The Baku Oil and Local Communities: A History, Leila ALIEVA (ed.). Baku: Center for National and International Studies, 2009, s. 61. 15 HENRY, J. D. Baku: An Eventful History. London: Archibald Constable & Co., 1905, s. 31. 16 GÖKAY, Bülent. The Background: History and Political Change. In The Politics of Caspian Oil, Bülent GÖKAY (ed.). New York: Palgrave, 2001, s. 5.


užití vrtu za účelem těžby ropy ve Spojených státech o plných 13 let.17 Po velkou část zkoumaného období mezi 30. až 50. léty 19. století byl objem vytěžené ropy konstantní na úrovni okolo 200 tisíc pudů ročně.18 Dle záznamů ruské správy bylo v roce 1842 v oblasti Baku 136 těžebních zařízení, nejhlubší z nich dosahovalo hloubky kolem 28 metrů.19 Ropný průmysl Baku poloviny 19. století neprocházel překotným rozvojem, spíše naopak, monopolistům vyhovoval status quo a státní úředníci jen diktovali ceny spokojeni, že za naleziště sami nenesou zodpovědnost. Celý ropný průmysl v oblasti Baku však dostal nečekaný impuls ze Severní Ameriky. Díky technickému pokroku docházelo k inovativním způsobům zpracování surové ropy. V polovině 50. let 19. století vyrobil kanadský lékař a geolog Abraham Gesner pomocí frakční destilace ropy petrolej, který se téměř okamžitě začal používat ke svícení nejen v domácnostech.20 Novinka vzbudila obrovskou poptávku po základní surovině k výrobě petroleje. Tu mohl uspokojit jen zvýšený objem vytěžené ropy, toho bylo dosaženo zavedením mechanického vrtu poháněného parním strojem v roce 1859 ve Spojených státech.21 Brzy poté začal americký petrolej ropného magnáta J. D. Rockefellera zaplavovat trhy po celém světě, ten ruský tvořil obzvláště perspektivní odbytiště. Carské Rusko bylo na prahu industrializace a svou roli hrála i zeměpisná poloha hlavního města, v zimních měsících je obvykle v Petrohradu denní světlo jen po dobu několika hodin. Do té doby běžně používaný lůj byl nahrazen petrolejem z dovozu. V roce 1870 dosahoval americký export petroleje do Ruska čtvrt miliónu galonů.22 Tento vývoj však přinutil zodpovědně úředníky hledat odpověď na otázku, proč Rusko dováží tolik ropných produktu i přes skutečnost, že potenciálních možností na jejich výrobu má víc než dost.

17

18

19

20

21 22

ALEKPEROV, Vagit Oil of Russia: Past, Present and Future. Minneapolis: East View Press, 2011, s. 60. HENRY, J. D. Baku: An Eventful History. London: Archibald Constable & Co., 1905, s. 30. MIRBABAYEV, Miryusif. Concise History of Azerbaijani Oil. Baku: Socar Centralized printing-house, 2010, s. 13. YERGIN, Daniel. The Prize: The Epic Quest for Oil, Money & Power. New York: Simon & Schuster, 1991, s. 23. Ibid., s. 26–28 LEVINE, Steve. The Oil and the Glory: The Pursuit of Empire and Fortune on the Caspian Sea. New York: Random House, 2007, s. 21.

Ropný vrt a zásobníky na ropném poli rodiny Asadullayevových v Baku. Socar plus, 4/2014, s. 143


Bulvár v Baku na pohlednici ze začátku 20. století

Rafinérie firmy Nobel Brothers v Černém Městě. Socar plus, 4/2014, s. 52


Pokusy o rozvoj v oblasti zpracování ropy na Kavkaze započaly již dříve. V roce 1858 se skupina ruských inženýrů pod vedením německého barona von Tornow v Baku neúspěšně snažila o výrobu lehkého uhlovodíku podobnému petroleji, výsledný produkt však nebyl vhodný ke svícení.23 V roce 1863 vybudoval první rafinerii na výrobu petroleje na Apšeronském poloostrově Džavad Melikov.24 Za podmínek zvýšené poptávky jeho příklad následovalo záhy mnoho dalších. Domácí produkce petroleje poskytla nový impuls celému ropnému průmyslu v okolí Baku. Objem ročně vytěžené ropy se během krátké doby téměř ztrojnásobil. Z hodnoty 340 tisíc pudů v roce 1863 se dostal na jeden milión v roce 1867.25 Používání hloubkových vrtů poháněných parním strojem, nahrazujících tradiční manuální práci, bylo dlouho ruskými úřady odmítáno, tento postoj vycházel z názoru některých ruských odborníků, že nejsou pro těžbu zvlášť výnosné.26 Až dynamický rozvoj těžby v Americe je přesvědčil o opaku. První parním strojem poháněný vrt v okolí Baku uskutečnil Ivan Mirzojev v roce 1871.27 Následkem zavedení nových technologií rostl objem těžby ropy závratnou rychlostí. Pokud bylo možné tradičním způsobem denně vytěžit maximálně 100 pudů, u vrtů s novou technologií to mohlo být až 700 pudů.28 Poptávka po ropných produktech neustávala, avšak zkostnatělý systém monopolů neumožňoval rozvoj průmyslu. Za těchto okolností nerostly ani příjmy státní pokladny z pronájmu těžebních parcel. Úřady zareagovali ustanovením speciální komise, která se měla zabývat problematikou rozvoje ruského ropného průmyslu a navrh-

23

HENRY, J. D. Baku: An Eventful History. London: Archibald Constable & Co., 1905, s. 32.

24

Ibid., s. 43 ALIEV, Idris & Orkhan MAMED-ZADE. History of the Baku “Black Gold”: Fate of the Communities and Formation of National Bourgeoisie. In The Baku Oil and Local Communities: A History, Leila ALIEVA (ed.). Baku: Center for National and International Studies, 2009, s. 77. MIRBABAYEV, Miryusif. Concise History of Azerbaijani Oil. Baku: Socar Centralized printing-house, 2010, s. 14. HENRY, J. D. Baku: An Eventful History. London: Archibald Constable & Co., 1905, s. 38. ALIEV, Idris & Orkhan MAMED-ZADE. History of the Baku “Black Gold”: Fate of the Communities and Formation of National Bourgeoisie. In The

25

26

27

28

Těžba ropy v Baku na začátku 20. století. Socar plus, 4/2014, s. 161

nout další postup.29 Členem této komise byl i slavný ruský chemik Dmitrij Ivanovič Mendělejev. Komise se usnesla, že stávající systém byl ze své podstaty neefektivní, chyběla mu konkurenceschopnost a doporučila faktickou privatizaci ropného průmyslu.30 V reakci na závěry komise car Alexander II. podepsal počátkem roku 1872 výnos povolující zakládání soukromých těžebních společností v Rusku, to zahrnovalo i subjekty se zahraničním kapitálem.31 Tyto kroky položily základy tzv. ropného boomu v Baku a způsobily revoluci ropného průmyslu, která dalece přesáhla hranice Kavkazu.

Baku Oil and Local Communities: A History, Leila ALIEVA (ed.). Baku: Center for National and International Studies, 2009, s. 97. 29 HENRY, J. D. Baku: An Eventful History. London: Archibald Constable & Co., 1905, s. 35. 30 ALIEV, Idris & Orkhan MAMED-ZADE. History of the Baku “Black Gold”: Fate of the Communities and Formation of National Bourgeoisie. In The Baku Oil and Local Communities: A History, Leila ALIEVA (ed.). Baku: Center for National and International Studies, 2009, s. 78. 31 MIRBABAYEV, Miryusif. Concise History of Azerbaijani Oil. Baku: Socar Centralized printing-house, 2010, s. 16.


Jan Marek

Chákání – chvalořečník ze Šírvánu

Poslední číslo předloňského ročníku Bulletinu (2013) přineslo stať o velkém ázerbájdžánském epikovi 12. století Nizámím z Gandže. Jeho básnickým kolegou a současníkem, jen o dvě desítky let starším, byl rodák z podkavkazského knížecího města šírvánšáhů, Afzaluddín Badíl bin Alí Chákání (Khaqani) Šírvání (asi 1121–1199). V té době už mocná říše turkmenských Seldžúků slábla, začínala se postupně rozpadat a na jejím území buď nově vznikaly, nebo se obnovovaly drobné státní útvary, jimž vládli různí chánové, emíři, sultáni nebo atabegové, více či méně podřízení zbytkům ústřední vlády tzv. Velkých Seldžúků, zejména potomkům posledního z nich, sultána Malikšáha. Afzaluddín Badíl bin Alí Chákání (Khaqani) Z těchto závislých nebo polozávislých panovníků si nejdelší samostatnost, trvající od 10. do 16. století, udrželi vládci ázerbájdžánské oblasti Šírvánu, kteří se pyšnili hrdým titulem šírvánšáh, král Šírvánu. Původně sídlili v podhorském městě Šemacha (dnes Samaxi, anglicky Shamakhi), ale protože v této seismicky velmi aktivní oblasti často řádívalo pustošivé zemětřesení, chtěli se usadit jinde. Když v roce 1192 tato pohroma zničila celé město a tisíce jeho obyvatel zahubila, šáh se rozhodl přestěhovat do bezpečnější přímořské pevnosti Baku. Tam sice už od 8. století stála strážní Panenská věž, opředená mnoha pověstmi, ale teprve o více než dvě století později tehdejší šírvánšáh Šejch Ibráhím začal v roce 1411 uprostřed starého města budovat rozsáhlejší pevnost novou. Toto výstavné sídlo ázerbájdžánských vládců stojí dodnes a v roce 2001 bylo zařazeno na seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO.

Na dvoře ázerbájdžánských šírvánšáhů se od 11. století snad nejtěsněji sbližovala turecká a perská kultura. Úředním jazykem země jako památka na dřívější perskou nadvládu zůstala perština a brány šírvánšáhského dvora byly vždycky pro výřečné perské básníky otevřeny dokořán. Literáti si ovšem přízeň svých mecenášů museli vykupovat, jak bylo tehdy na Východě obecným zvykem. Snažili se o to hlavně psaním a veřejným přednášením nadšených básnických chvalozpěvů, kasíd, v nichž vynášeli přednosti a slávu svých chlebodárců až do nebe. Takovým dovedným panegyrikem byl na počátku své básnické dráhy nadaný a všestranně vzdělaný básník Chákání, pocházející z řemeslnické rodiny usazené v sídelním městě. Rodiče v tehdejším multikulturním a poměrně tolerantním prostředí (ještě před několika staletími bylo státním náboženstvím Ázerbájdžánu křesťanství) vyznávali rozdílná náboženství. Otec, truhlář Alí, byl šíitský muslim, kdežto matka, nestoriánská otrokyně, se původně hlásila ke křesťanství. Mladý Afzaluddín měl to štěstí, že ho odmalička vychovával spíše jeho vzdělaný strýc nebo snad jiný příbuzný Umar ibn Usmán, lékař, který byl podle některých badatelů (např. O. L. Vilčevskij) jeho vlastním otcem. Buď jak buď, chlapec dostal vynikající vzdělání ve všech tehdy dostupných vědních oborech, a to nejen ze světa islámu, ale i z oblasti nestoriánského křesťanství. Matka sice při sňatku formálně přijala islám, ale jisté je, že syna i přesto dokázala podrobně poučit o křesťanské věrouce, o symbolech víry i o obřadech. V jedné básni Chákání vidí sebe a své rodiče jako členy Svaté rodiny, Josefa, Marii a Ježíše. I na jiných místech v jeho dívánu najdeme mnoho obrazů a symbolů specificky křesťanských, včetně citací křesťanských modliteb a úryvků z posvátných textů, ale ty se prolínají s charakteristickými obrazy a symboly muslimskými. Chákání byl i dobře jazykově vzdělán, kromě své mateřštiny uměl dokonale


persky, gruzínsky a arabsky, jak o tom svědčí deset jeho mistrovských arabských kasíd. Pro jeho obsáhlé znalosti i výjimečné nadání ho mezi své žáky přijal „král dvorních básníků“ Abul Alá z Gandže a spřátelil se s ním natolik, že mu dal za manželku svou dceru, přestože již byla zasnoubena jeho jinému významnému žákovi. Později ho také představil šírvánšáhovi, kterým tehdy byl Abul Muzaffar Chákán-e Akbar (velký vladař Číny) Manúčihr, a ten mu laskavě dovolil, aby si podle jeho titulu zvolil svůj básnický pseudonym. Zdálo se, že mladý básník bezpečně dosáhl zajištěného postavení a že ho v rozháraném světě už nic nemůže ohrozit. Opak byl pravdou. V potměšilém ovzduší palácových intrik mu jeho tchán začal závidět úspěchy i oblibu u dvora a myslel si, že zeť ho chce vytlačit z jeho privilegovaného postavení. Pro jeho svobodomyslné náboženské názory a zálibu v křesťanské symbolice ho obvinil z kacířství, a to bylo v tehdejší době obvinění nesmírně závažné. Neméně ho nenáviděl básník Falakí, odmítnutý nápadník jeho manželky, který se stal jeho úhlavním nepřítelem na celý život. Neustálé pomluvy Chákáního nakonec ode dvora vyštvaly, takže se musel vrátit do otcovského domu a pomáhat otci v truhlářské dílně, aby uživil sebe i rodinu. Mezitím se usilovně snažil zakotvit u jiných mocných příznivců, ale všechna snaha vyšla naprázdno. Neudržel se ani na gruzínském dvoře v Tbilisi, ani ve službách již slábnoucího nepřítele seldžúckých sultánů, chvárezmšáha Aláuddína Atsyza, protože u něho již bylo místo dvorního básníka obsazeno. Zaujímal je Chákáního ješitný a domýšlivý soupeř, perský básník Rašíduddín, zvaný pro svou zakrslou a nevzhlednou postavičku Vatvát (Netopýr). Chákánímu nakonec selhal i další pokus uplatnit se na dvoře posledního velkého seldžúckého sultána Sandžara v Mervu, protože jeho velkou říši v té době již rozvrátili nepřátelé a sultán v roce 1158 zemřel. Aby se aspoň trochu vytrhl z tíživé situace, požádal svého bývalého příznivce, gruzínského krále, o příspěvek na pouť do Mekky. Dostal ho a k posvátným místům islámu se vypravil přes perský Isfahán a irácký Bagdád. Na zpáteční cestě ho však stihla pohroma. Jeden z jeho nepřátel využil toho, že Chákání byl znám nejen jako výmluvný chvalořečník, ale také jako autor sžíravých satir, a pod jeho jménem vydal pohoršlivý hanopis na město Isfahán a jeho obyvatele. Chákánímu dalo mnoho práce, než v dlouhé kasídě pobouřené veřejné mínění uklidnil a zlovolný podvrh vysvětlil. Strastiplná cesta do Mekky však přinesla úspěšný literární výsledek. Básník ji barvitě vy-

líčil ve veršovaném cestopisu Tuhfatu´l-Íráqain (Dar obou Iráků, tj. arabského a perského). Napsal ho ve formě masnaví, výpravné epické básně, poměrně prostým a srozumitelným jazykem bez zbytečných příkras, a zřejmě ji určil širokým lidovým vrstvám pro poučení. Útlá knížka se tak dá považovat za jeden z prvních pokusů o populárně naučnou literaturu v perštině. Po krátkém uvěznění po smrti šírvánšáha Manúčihra v roce 1162 za to, že odmítl podpořit nárok jeho mladšího syna na trůn, se Chákání vydal na další cestu, tentokrát přes Gruzii do Cařihradu k byzantskému císaři Manuelu Komnénovi, kterému v roce 1168 věnoval obsáhlou kasídu. Připojil se tím k teologickému sporu o výklad slov evangelia sv. Jana „Jdu k Otci, neboť Otec větší je než já“ a podpořil stanovisko pravoslavného církevního koncilu ovlivněného císařem. Později však změnil názor, myšlenkově se přiblížil spíše k císařovu bratranci Andronikovi Komnénovi, a začal ho podporovat v jeho snaze získat císařskou korunu. Pod záminkou nové pouti do Mekky se vydal na několik diplomatických cest, při nichž u mocných tohoto světa získával politickou podporu pro Andronikovy záměry. V Bagdádu navštívil kalifa, který ho chtěl marně získat do svých služeb, v Tbilisi jednal s gruzínským králem Giorgiem Třetím o společném postupu proti Rusům a v perském Darbandu se seznámil s knížetem Arslánem Muzaffarem, jemuž po svém návratu do Šírvánu poslal šestidílnou kasídu namířenou proti tyranům. Diplomatická kariéra mu však příliš nepomohla zlepšit jeho materiální postavení. Snažil se odejít ze Šírvánu, po Vatvátově smrti znovu usiloval dostat se na chvárezmský dvůr, ale opět marně. V té době pochoval syna a nedlouho po něm i manželku, kterou oplakával v osmi žalostných elegiích. Z neutěšených poměrů posléze odešel za vidinou šťastnějšího života do Tabrízu, ale žil tam už jenom v ústraní a v roce 1199 téměř zapomenut zemřel. Jednotlivé události Chákáního života můžeme sledovat na základě jeho dívánu, který poskytuje dostatek materiálu k tomu, abychom posoudili věrohodnost údajů i jejich časovou posloupnost. Jeho díván je téměř výjimkou v dílech perských básníků hlavně tím, jak podrobné údaje z básníkova života ve svých verších přináší. Obsahuje nezvykle mnoho chronogramů, často dvojitých (podle letopočtu hidžry a evropského kalendáře), ale většinou bez označení, takže se musí pečlivě zkoumat a navzájem porovnávat. A nejen to, je třeba dopodrobna znát politické dějiny a kulturu zakavkazských zemí té doby, a to nejen kulturu islámskou, ale také křesťanskou, a kromě toho


správně chápat proměnlivé záměry a aktuální cíle zahraniční politiky byzantského dvora. Chákání byl především takřka profesionálním chvalořečníkem mnoha mocných osobností. Své pochlebující kasídy při nejrůznějších příležitostech stále posílal těm, od nichž očekával uznání a hmotnou podporu. Ve svých kasídách však nehromadil jen prázdnou chválu, dával i rady a ponaučení, jak správně jednat a dovedl náležitě ocenit dobré a prospěšné činy. Vhodně při tom využíval svého vzdělání a rád prakticky uplatňoval výsledky a pojmy všech tehdejších známých věd. Kariéru dvorního básníka zahájil na dvoře šírvánšáhů, ale nebyl tam spokojen a i když se tam čas od času vracel, neustále hledal štěstí jinde. Z toho plynul trvalý neklid v jeho duši i životě, ozývalo se hořekování nad tím, že se mu křivdí, že je nedoceněn. K jeho životnímu postoji nemalou měrou přispívaly jeho pověstné satiry. Psal je na všechno, co se mu nelíbilo, a neváhal v nich zesměšňovat vysoce postavené osoby, jejich jednání i činy. Satiry to byly nevybíravé, velmi ostré, sžíravé a bezohledné, a získávaly svému autorovi množství nepřátel. Nedbal na to. Až příliš dával najevo, že je geniální básník, cítil se povznesen nad všechny lidi ve svém okolí, nedal si nikým nic vytýkat, byl nesmírně sebevědomý a nedůtklivý. Tyto rysy jeho povahy podstatně přispívaly k jeho trvalé nespokojenosti a k rozkolísanosti jeho života. Přestože Chákání nepochybně zaujímá jedno z nejpřednějších postavení v dějinách perské literatury, do češtiny nebylo zatím z jeho slavných kasíd přeloženo vůbec nic. Pro názornost tu můžeme uvést jen několik zlomků a úryvků z delších básní, např. krátkou ukázku z kasídy, kterou napsal na oslavu svého básnického umění:

A divné je, že na koberci nejvyššího příkazu číše se točí a kulička stojí, v slunci jako za mrazu. A skvělí kouzelníci – den a noc, ať v slunci nebo stínu, hned přinášejí hermelín, hned sobolinu. Však přijde doba, kdy se dovrší již počet dní a zkáza nebytí se přivalí svou hroznou povodní. Ta doba nastane, když čtyři prvky – nosiči nosítek měsíců a roků odhodí jak buřiči a hvězdní oři zbavení vší přítěže odvrhnou podkovy i otěže. Přel. J. Marek a K. Bednář Chákání rád psával také četná čtyřverší (rubá´í) na různé náměty: Já kámen v srdci tajil – jak řeky proud, a trn i slámu nosil – jak řeky proud. Já doma klidu neměl – jak řeky proud, teď prch jsem, nevrátím se – jak řeky proud. Ač moudrý´s, Chákání, skloň k milce rty, žij lásce, která snímá trampoty. Žár lásky máš-li, čím ti pekla žár? Tenť ohněm dřev, leč v onom hoříš ty, Mé srdce prosto bolu není, ach! Žal ukonejšen stále není, ach! Chci vůni zdraví, však té není, ach! Klid je mým přáním, klidu není, ach! Dal sultánské mi dary slavný král, řka: „Splnit znám, co Chákání si přál.“ „Ó králi, jaké přání splnit chceš,“ já děl, „vrať žití mi, jež prchlo v dál!“ Mé mládí v krátkém čase uprchlo, a ve strastech, jak ty víš, uprchlo. S průvodem Smrti žití uprchlo, ach, v elegií pěnu uprchlo.

Jsem básník – tvůrce. Stolec myšlenek je můj. Unsurí a Rúdakí se živí z drobtů mých. Zvučí mé jméno jako věhlas učenců, mé touhy skrovné jsou jak jmění šlechetných.

Znáš prospěch, jejž jsem ze světa měl? Nic. Z dnů svojich žatvy co jsem užil? Nic. Jsem svíce moudrosti, však zhaslá – nic. Jsem Džama číš, však roztříštěná – nic!

Milostných básní nenapsal Chákání mnoho. Toto je úryvek jedné z nich:

Nic bytí není, žití rovněž nic, dům tento, koberec tento, rovněž nic. Je mládí kapitálem základním rent životních, a mládí – rovněž nic!

Ó Chákání! Nech vášně ke kráskám, vždyť nezřízeným chtíčem rozum hyne. Vzhled krásek vlastně podobá se zrcadlu, zvenčí je jasné – zevnitř temno kyne. Z veršovaného cestopisu Dar obou Iráků si česky můžeme přečíst jen tuto část úvodu: Jsme ti, kdo pozorují smutně s duší zasněnou zelenou číši oblohy, zem – kuličku hliněnou, neb dokud tato číše, ta kulička jsou na svém místě, ubývá měšec našich životů, pomalu, ale jistě.

Přel. P. Hájek a J. Axamit

Literatura Hledání pravdy a krásy. Antologie perské literatury. Připravil J. Bečka. Praha 2005. RYPKA, Jan a kol. Dějiny perské a tádžické literatury. Druhé, rozšířené vydání. Praha, 1963. (Též v německé, anglické, ruské, polské, perské a zčásti urdské verzi.)


Tomáš Laně

Mirza Fatali Achundov Medailon zakladatele moderní ázerbájdžánské literatury

Nejvýznamnější osobností ázerbájdžánského písemnictví 19. století je Mirza Fatali Achundov (ázerbájdžánsky Mirzə Fətəli Axundov – 1812–1878), někdy také Achundzade. To proto, že forma s příponou –ov je poruštěním jeho jména a na sever od řeky Arax, oddělující na jižním Kavkaze íránský svět od postsovětského, je s touto příponou většinou uváděn. V Turecku, často v samostatné Ázerbájdžánské republice a v Íránu samozřejmě je používána forma jeho jména s koncovkou -zade, která znamená totéž co ruská –ov. Ještě jeden význam však dvojí forma jeho jména má. Achundov totiž vyrůstal a působil v dvojím kulturním prostředí, ruském a íránském. Jako většina jeho předchůdců uměl persky a persky také psal. Jeho tvorba, zejména filosofická měla v Íránu značný ohlas. Narodil se roku 1812 v severoázerbájdžánském městě Nucha (dnes Şəki) ještě před tím, než byl Ázerbájdžán v roce 1828 rozdělen mezi Írán a Rusko. Jeho otec přišel na sever v roce 1811 z jižní části Ázerbájdžánu z okolí Tabrízu a vzal si zde Achundovovu matku jako druhou ženu. Společně odešli zpět na jih, kde Achundov žil do svých 13 let. V roce 1825 se s matkou vrací do Nuchy a je zde vychováván svým nábožensky založeným strýcem. Na náboženských školách ve svém rodném městě a v západoázerbájdžánské Gandže se připravuje na duchovní kariéru. Tam se seznamuje s ázerbájdžánským básníkem Mirzou Šafi Vazehem, pod jehož vlivem opouští náboženskou školu a už po připojení severní části Ázerbájdžánu k Rusku přechází na ruskou školu v tehdejším Tiflisu, centrálním sídle ruské okupační moci na Kavkaze. V roce 1834 vstupuje do jejích služeb a stává se tlumočníkem východních jazyků v kanceláři liberálního ruského místodržícího hraběte Voroncova, získává vojenskou hodnost a do konce života to dotáhne až na plukovníka. Od roku 1836 také vyučuje ázerbájdžánský jazyk na tiflisském gymnáziu. Díky stykům

s ruským děkabristou Besťuževem-Marlinským, poslaným do vyhnanství na Kavkaz, dalšími děkabristy a také s gruzínskými a arménskými literáty, žijícími v multinacionálním Tiflisu, přichází do kontaktu s moderním ruským a evropským myšlením a stává se zaníceným osvícencem. Jeho prvním literárním dílem je persky a tradiční básnickou formou psaná poéma na smrt ruského básníka Alexandra Sergejeviče Puškina (Poema-ye šarq dar wafāt-e Pūškīn), kterou sám přeloží do ruštiny. Největší proslulost mu zajistila dramatická tvorba.V letech 1850 –1855 napsal šest komedií, zesměšňujících zkorumpovanost, zaostalost, nevzdělanost a pověrčivost muslimské vrchnosti, Příběh alchymisty Molly Ibrahima (Hekayəti Molla İbrahimxəlil Kimyagər), Botanik monsieur Jordan a derviš Mastali šáh, úžasný čaroděj (Hekayəti Müsyö Jordan Həkimi-Nəbatat və Dərviş Məstəli Şah Cadükuni Məşhur), Dobrodružství vezíra lengeranského chána (Sərgüzəşti Vəziri-Xani Lənkəran), Medvěd, který porazil lupiče (Hekayəti Xırsi-Quldurbasan), Dobrodružství lakomce (Sərgüzəşti Mərdi-Xəsis) a konečně Advokáti v Tabrízu (Mürafiə vəkillərinin hekayəti). Terčem jeho satiry je také islám, který zcela v duchu osvícenských myšlenek nemilosrdně kritizuje. Svá dramata píše hovorovým ázerbájdžánským jazykem, rodným jazykem převážné většiny muslimské populace ruského jižního Kavkazu, v ruské terminologii Zakavkazska. Drama totiž považuje za nejlepší prostředek osvěty. Zároveň tím vytváří normu

Mirza Fatali Achundov


psaného ázerbájdžánského jazyka, kterému se tehdy v rámci jižního Kavkazu říkalo tatarský. Achundovovy komedie docházejí velkého věhlasu, jsou překládány do ruštiny, inscenovány v Rusku a později přeloženy i do francouzštiny a němčiny. Recenzenty je Achundov dokonce přirovnáván k Moliérovi. Jeho komedie lze považovat za první moderní divadelní hry na Blízkém Východě. Ke komediím se přiřazuje i satirická novela Oklamané hvězdy s podtitulem Příběh Jusifa šáha (Aldanmış kəvakib, Hekayəti-Yusif şah – 1857). Jako první z jeho komedií byla inscenována komedie Botanik monsieur Jordan a derviš Mastali šáh, a sice v ruském překladu ochotníky v Sankt Petěrburgu na počátku roku 1852. Filosofickou tvorbu, prezentující Achundovovy osvícenské myšlenky, představuje především rozsáhlý traktát Dopisy Kamal ad-dauly (Kəmalüddövlə məktubları – 1865), fiktivní korespondence mezi indickým princem Kamal ad-daula a perským princem Džalál ad-daula. Toto dílo napsal ázerbájdžánsky, ačkoliv ho v obavě z možných záporných reakcí vydával za překlad z perštiny. Nicméně traktát měl značný dopad jak v originále, tak ve skutečném perském překladu i v Íránu. Achundovovy názory na islám byly vskutku odvážné, v dnešní době by mohly vyvolat daleko násilnější reakci

muslimského světa než například známé dánské karikatury Proroka Muhammada. Achundov je také známý jako první reformátor písma v turkickém světě. Navrhl zjednodušenou variantu arabského písma, která by lépe odpovídala fonetickým odlišnostem ázerbájdžánského jazyka. V roce 1857 požádal carskou vládu o povolení předložit svůj projekt reformy písma v Íránu. V roce 1863 ji dokonce prezentoval před Osmanskou učenou společností v Istanbulu. Byť se mu dostalo částečné podpory, např. od osmanského básníka Namıka Kemala, byla jeho reforma učenou společností odmítnuta. Ostrého zamítnutí se mu dostalo v Íránu. Ke konci života se svého úsilí o reformu písma, při níž uvažoval i o přechodu na latinku, vzdal. Nicméně vyvolal diskuzi o nutnosti reformy grafiky pro ázerbájdžánský jazyk, která vyvrcholila zavedením nové abecedy na bázi latinky v roce 1922, zatím jen pro úřední styk, a jejím schválením na I. turkologickém sjezdu v Baku roku 1926. Reformou písma na bázi latinky tak tehdejší sovětský Ázerbájdžán předběhl Turecko, i když ke všeobecnému zavedení latinky tam došlo až 1. ledna 1929. Přechod na azbuku na Stalinův příkaz v roce 1939 je pak už jiná kapitola. K latince se Ázerbájdžánská republika vrátila po získání samostatnosti v roce 1992.

Letní škola slovanských studií v Olomouci

Ve dnech 19. 7. 2014 – 16. 8. 2014 se zúčastnili studenti Aydan Alizada, Nigar Gasimova, Ali Aliyev, Mohuma Gandakhov a Faig Jafarli z Bakuské slovanské univerzity Letní školy slovanských studií v Olomouci. Každý den od 8.45 do 13 hod. probíhala na univerzitě výuka češtiny. Odpoledne se studenti seznamovali s českou kulturou a historií a dvakrát týdně měli možnost shlédnout české filmy. Jako druhý slovanský jazyk si studenti zvolili polštinu. Zúčastnili se také tří exkurzí: do zámku v Lednici, na Velehrad a do Prahy. V Praze všichni navštívili muzeum Bedřicha Smetany. Někteří studenti se zapojili do divadelního workshopu.


Daniš, Miroslav – Rybár, Lukáš: Dejiny Azerbajdžanu. Sládkovičovo: Vysoká škola Danubius 2014, ISBN 978-808167-002-2 (503 strán), cena neuvedená

Nedávno vydané Dejiny Azerbajdžanu predstavujú vítaný príspevok slovenskej historiografie na poli blízkovýchodných štúdií, keďže podobné syntetické práce krajín regiónu sa u nás na Slovensku dajú spočítať na prstoch jednej ruky. Je tiež nepochybné, že tento veľkoryso koncipovaný počin by bol iba ťažko realizovateľný bez podpory honorárneho konzulátu Azerbajdžanskej republiky v Bratislave. Podľa autorov ide zároveň o prvé synteticky spracované dejiny Azerbajdžanu v európskej historiografii s výnimkou ruskojazyčného priestoru. Nech je to už akokoľvek, knižka bude určite vyhľadávanou základnou referenčnou príručkou všetkých záujemcov o historický i novodobý Azerbajdžan. Monografia je rozdelená do sedemnástich kapitol, ktoré mapujú dejiny Azerbajdžanu od najstarších štátnych útvarov na jeho území až po získanie nezávislosti roku 1991 a prvých pätnásť rokov samostatnej existencie štátu do roku 2005. Štruktúra knihy má jasnú koncepciu, ktorá je vyvážená a proporčná. Pritom približne polovica rozsahu knihy zahŕňa obdobie staroveku a stredoveku, zatiaľ čo obsahom druhej polovice sú dejiny Azerbajdžanu pod ruskou a sovietskou správou vrátane obdobia po vyhlásení samostatnosti. Jednotlivé kapitoly je možné čítať aj ako samostatné časti, hoci ich význam spočíva predovšetkým v tom, že tvoria vlastne kompaktný celok. Autori knižky využili predovšetkým pramene a literatúru v ruskom jazyku, v menšej miere potom v troch západoslovanských jazykoch. Pred nami defilujú rôzne územné a štátne celky, ktoré sa na tomto teritóriu postupne etablovali. Za všetky spomeňme napríklad Perzskú ríšu,

kaukazské Albánsko, Arabský kalifát, seldžucké panstvo a Širvánsku ríšu, ríše Karakojunlu a Akkojunlu, Ardabíl, až po Safíjovskú ríšu či azerbajdžanské chanáty 18. storočia. Jednotlivé kapitoly nie sú zamerané iba na politické a vojenské dejiny, ale plasticky približujú rovnako hospodársko-spoločenský vývoj a kultúrny rozvoj Azerbajdžanu. Za najväčší prínos predloženej práce považujem preto predstavenie danej tematiky širokej čitateľskej obci. Keďže je známe, že južná polovica územia obývaného Azerbajdžancami je súčasťou Iránskej islamskej republiky, autori sa venujú aj mnohým aspektom vývoja v tejto oblasti historického Azerbajdžanu, aj keď v 19. a 20. storočí zväčša iba okrajovo. Je to pochopiteľné, pretože rozdelenie Azerbajdžanu predstavuje dodnes citlivý problém a má svoju vnútropolitickú i zahraničnopolitickú dimenziu. Ak hovoríme o dejinách Azerbajdžanu, je treba si neustále pripomínať ako málo toho bolo až doposiaľ na Slovensku o tejto zaujímavej a bohatej krajine napísané, a to aj v porovnaní so susednými štátmi ako sú Arménsko, Turecko či Irán. Z tejto skutočnosti vyplývajú aj niektoré úskalia historikovej práce. Autori veľmi správne v úvode upozorňujú, že slovenčina nemá vyprofilovanú jednotnú odbornú terminológiu pre rôzne geografické názvy a reálie, ktoré súvisia s Azerbajdžanom, a svoj pôvod môžu mať aj v perzštine, arabčine alebo rôznych turkických jazykoch. Preto sa každému recenzentovi ponúka na tomto poli možnosť kritizovať to či ono, ale podobné problémy by sme radšej nateraz ponechali na odborné konferencie či semináre. Záverečná kapitola je venovaná slovensko-azerbajdžanským vzťahom

a približuje pôsobenie Slovákov v tejto zakaukazskej oblasti od začiatku 19. storočia. Najskôr to boli študijné cesty slovenských výskumníkov a intelektuálov, neskôr sa k nim pridali vandrovnícki drotári, olejkári, šafraníci a iní obchodníci či podnikatelia. Do Azerbajdžanu zavial osud aj mnohých československých legionárov a v najnovšom období je potrebné spomenúť pôsobenie slovenských katolíckych misionárov – saleziánov, ktorí v hlavnom meste Baku po roku 2000 obnovili katolícku farnosť. Dvojstranné vzťahy majú pochopiteľne aj hospodársku dimenziu, ktorá sa koncentruje hlavne na oblasť energetiky. Za zmienku stojí aj veľkoryso pojatá kvalita tlače či bohatý obrazový a mapový materiál zasadený priamo do textu knihy. Monografia, ktorá má skoro encyklopedický charakter, obsahuje aj veľmi rozsiahle dodatky ako je chronológia dejín Azerbajdžanu do roku 2005, zoznam panovníkov a prezidentov, pojmový slovník ako aj podrobný register mien a geografických názvov. Nechýba taktiež resumé v angličtine, azerbajdžančine, ruštine a nemčine. Objemný zväzok je dielom dvoch slovenských historikov a vysokoškolských pedagógov, ale je škoda, že na stranách publikácie o nich nenájdeme aspoň stručnú informáciu. Knižku určite využije nielen odborná, ale aj laická verejnosť, tak na Slovensku ako aj v Čechách. Gabriel Pirický Ústav orientalistiky SAV, Bratislava


Václav Trejbal, Petr Lukáč

Chrenkův M-Steel bude v Ázerbájdžánu opravovat trať za 17 miliard 19. 12. 2014 • M-Steel Project Tomáše Chrenka bude v Ázerbájdžánu za 17 miliard opravovat trať přezdívanou „železniční hedvábná stezka“. • Nejedná se přitom o první zakázku firmy pro Ázerbájdžánské železniční dráhy. Projekt navazuje na generální opravu jiné části trati. Třinecké železárny Tomáše Chrenka mají našlápnuto k rekordní zakázce v Ázerbájdžánu. Jejich sesterské projektové firmě M-Steel Project se zde podařilo získat zakázku pro státní dráhy za 17 mld. korun. Ázerbájdžán již v létě vytipovalo ministerstvo průmyslu jako jednu ze zemí, které by mohly nahradit Rusko jako odbytiště pro český export. Česká firma zde provede rekonstrukci více než 600 kilometrů železniční tratě Baku–Tbilisi–Kars, které se přezdívá „železniční hedvábná stezka“, včetně dodávky souvisejícího zařízení a služeb. „M-Steel Project má na starosti kompletní dodávku jako generální dodavatel,“ řekla HN mluvčí železáren Petra Jurásková. Nejedná se přitom o první zakázku firmy pro Ázerbájdžánské železniční dráhy. „Projekt navazuje na předešlou I. etapu, která spočívala

v generální opravě části železniční trati v úseku o délce více než 300 kilometrů,“ říká Jurásková. Původní zakázku za 253 mil. eur (zhruba sedm miliard korun) z větší části financovala Česká exportní banka a pojišťoval státní EGAP. Práce jsou již hotové a obě instituce se zakázkou byly velmi spokojeny – ve středu ji zařadily v rámci ankety Exportér roku mezi nejlepší případy podpořené státem.

Kolejnice z Třince Další etapu rekonstrukce má financovat podle informací HN klub čtyř bank pod vedením HSBC a pojišťovat opět EGAP, jehož dozorčí rada k tomu dala souhlas včera odpoledne. Co do velikosti se tento případ řadí do třetice historicky největších, které kdy EGAP pojišťoval. Byznys s ázerbájdžánskými drahami přitom pro banky i EGAP nese velmi nízké riziko. „Splácení úvěru je totiž zajištěno suverénní státní zárukou Ázerbájdžánské republiky vystavenou ministerstvem financí,“ říká mluvčí pojišťovny Hana Hikelová. Český podíl na rekonstrukci železnice má podle Hikelové dosáhnout 52 procent a jen ve válcovně Třineckých železáren zaměstná na tři roky 135 lidí a vytíží ji

na 34 procent. Firma dodá zejména kolejnice včetně veškerého příslušenství. Železniční spojení Baku– Tbilisi–Kars, které je ve výstavbě od roku 2007, má v prvním plánu posílit hospodářskou spolupráci Turecka, Gruzie a Ázerbájdžánu, zejména v oblasti obchodní výměny. Počáteční přepravní kapacita má činit 6,5 milionu tun nákladu ročně. Podstatnou část z toho by mohla tvořit ropa, kterou těží jak Ázerbájdžán, tak Kazachstán, a potřebují ji dopravit ke spotřebitelům v Turecku a Evropě. Letos takto ázerbájdžánskou železnicí a ropovody prošlo 3,5 milionu tun kazašské suroviny. Očekává se přitom, že s otevřením nových ložisek v Kaspickém moři význam kavkazského energetického koridoru dál poroste. Důležitost projektu pro Ázerbájdžán potvrzuje i fakt, že Gruzii na stavbu její části projektu poskytl výhodný úvěr na 25 let s jednoprocentním úročením. Turecko zase doufá, že se trať stane dalším kamínkem v infrastrukturní mozaice, která z něj postupně učiní dopravní uzel na cestě mezi Evropou a Asií. Projekt v hodnotě stovek milionů dolarů by měl být završen tunelem mezi horskými masivy u hranic Gruzie a Turecka.

talitou, kterou Češi dobře znají. „Dobře se s nimi komunikuje, české firmy tam mají dobrou pověst, není tam velká jazyková bariéra. Mají obrovské nerostné bohatství a zisky investují do rozvoje – hlavně infrastruktury,“ hodnotil v nedávném rozhovoru pro HN pozitiva generální ředitel EGAP Jan Procházka. I proto sem pojišťovna na podzim rozšířila pojistné limity. Hospodářská komora dokonce na Strojírenském veletrhu v Brně k příležitostem v Ázerbájdžánu uspořádala speciální seminář pro více než 80 zástupců českých firem Ázerbájdžánská ekonomika zaznamenala díky růstu těžby plynu a ropy v uplynulé dekádě jedna z nejvyšších růstových temp na světě. Ropné příjmy byly nasměrovány do veřejných projektů, a proto v zemi mohutně expanduje stavební či bankovní sektor. Státní ropný fond spravuje majetek v hodnotě 830 miliard korun. Úvěrový rating země je na úrovni Turecka, Indie či Indonésie.

17 miliard korun je hodnota zakázky na opravu 600 kilometrů železnice v Ázerbájdžánu. Český podíl bude 52 procent.

4 banky Šance pro české firmy K Ázerbájdžánu upíná svůj zrak stále více českých firem, kromě M-Steel Projectu zde mají Češi stavět například i silnice, dodávat turbíny pro malé vodní elektrárny a firma PSJ se chce podílet i na miliardové výstavbě umělého ostrova v Kaspickém moři. Firmy se často v Ázerbájdžánu snaží nahradit upadající export do Ruska. Je to země s postsovětskou men-

pod vedením HSBC se budou podílet na financování projektu. Ten včera schválila i státní pojišťovna EGAP. Embassy of the Republic of Azerbaijan to the Czech Republic Na Zátorce 783/17 Praha 6, 160 00 tel.:+420 246 032 433 fax:+420 246 032 423 e-mail: press.service@ azembassy.cz int.: www.azembassy.cz


Od Alexandra k Tamerlánovi / Válečná tažení na Velké hedvábné cestě

Výstava v Ostravském muzeu, 18. 12. 2014 – 28. 2. 2015 V Ostravském muzeu probíhá od čtvrtku 18. prosince 2014 velkolepá výstava s názvem „Od Alexandra k Tamerlánovi. Válečná tažení na Hedvábné cestě“. Výstava je součástí projektu Institutu pro studium Hedvábné cesty – Ázerbájdžánského a kaspického kulturního fóra „Hedvábná cesta 2018“. Posláním Ázerbájdžánského a kaspického kulturního fóra, založeného v roce 2011 díky podpoře Velvyslanectví Ázerbájdžánské republiky v ČR, je

rozvíjení kulturních vztahů mezi Českou republikou, Ázerbájdžánem a kaspickou oblastí. Ředitelem Ázerbájdžánského a kaspického kulturního fóra je odborný pracovník Ostravského muzea PhDr. David Majer. Výstava je součástí cyklu zaměřeného na studium a prezentaci Hedvábné cesty, jejíž výsledky by měly být představeny v Ostravském muzeu v roce 2018 v rámci rozsáhlé mezinárodní výstavy nazvané „Hedvábná cesta“. Fórum pracuje i na dalších menších projektech jako Náboženství na Hedvábné cestě, Cesty koření, v plánu jsou i monotematické výstavy zaměřené na dějiny


Přílba hemisférického tvaru ze stříbrného plechu, přinýtovaný okraj, příčné pásy a ozdoba (kotouč s trnem) na vrcholu jsou bronzové, pozlacené, podložené železem, puncovaný ornament sestává z trojúhelníků, konec 5. nebo počátek 6. století, Dolné Semerovce, výška 15,5 cm, Bratislava, Slovenské národné múzeum – Archeologické muzeum. Foto © David Majer, Institut pro studium Hedvábné cesty.

a kulturu Uzbekistánu a Íránu. Slavnostnímu zahájení výstavy byla přítomna mimo jiné Dr. Nigar Afandiyeva, kulturní rada velvyslanectví Ázerbájdžánské republiky. Ředitel Ázerbájdžánského a kaspického fóra Dr. David Majer je autorem koncepce celého cyklu Hedvábné cesty a hlavním kurátorem výstavy. K výstavě dále uvádí: Kolegium odborníků na jednotlivé aspekty dějin vojenství v oblastech ležících na Hedvábné cestě se touto problematikou zabývalo intenzivně 4 roky. Výsledkem je výstava, na jejíž realizaci se formou výpůjček či jinými formami spolupráce podílelo cca 130 institucí z 20 států světa. Podařilo se vůbec poprvé zpracovat komplexní dějiny Hedvábné cesty na pozadí válečných událostí, které podstatu tohoto fenoménu, stejně tak jako všech oblastí, které na této legendární transkontinentální spojnici leží, od počátku měnily a tvarovaly. Válečné události na Hedvábné cestě měly však přímý dopad také na dějiny Evropy, a tudíž i našich zemí, což je v rámci výstavy rovněž dostatečně akcentováno. Za připomenutí v tomto směru stojí např. období starověké Římské říše, neboť to byli hlavně římští legionáři, kteří na počátku našeho letopočtu

střežili obchodní cesty nejen na Blízkém východě, ale též v jižní a střední Evropě. Našich zemí se přímo dotkla také další válečná tažení na Hedvábné cestě: boje s Avary, invaze maďarských kmenů, přímo odpovědných za pád Velkomoravské říše, později vpád mongolských jezdců, kteří se v roce 1241 jako lavina prohnali Slezskem, Moravou, Uhrami a Balkánem a v neposlední řadě události související s výboji osmanských Turků v Malé Asii i na Balkánském poloostrově, jež určovaly od konce 14. století až hluboko do novověku charakter vojenské a zahraniční politiky všech zemí střední a jihovýchodní Evropy. Na výstavě je prezentována široká škála předmětů nevyčíslitelné historické hodnoty. Z celkového počtu asi 300 předmětů lze uvést např. • část hrobové výbavy thráckého válečníka z Čatalky v Bulharsku (1. století n. l.), • doposud neznámé luxusní památky doby čínské dynastie Tchang (618–907) ze soukromých sbírek, • fascinující avarský poklad z Nagyszentmiklós, v jehož sousedství je vystaven • korunovační meč uherských králů, zv. Svatoštěpánský (kolem roku 1000),


Honosná cestovní stříbrná zlacená čutora na vodu s výlevkou ve tvaru ryby (symbol hojnosti), detail, na stěnách reliéfní medailony s buvoly, vložky z jadeitu a tyrkysu, niello, granulace, období dynastie Tchang (618–907), soukromá sbírka. Foto © David Majer, Institut pro studium Hedvábné cesty.

Pohled do expozice. Foto: Viera Gřondělová, 2014


Bulletin Centra ázerbájdžánských a kaspických studií

Centrum ázerbájdžánských a kaspických studií, Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK Vydavatel Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta nám. Jana Palacha 2 116 38 Praha 1 Adresa redakce Ústav Blízkého východu a Afriky Filozofické fakulty UK nám. Jana Palacha 2 116 38 Praha 1 http://ubva.ff.cuni.cz [email protected] Výkonný redaktor PhDr. Jana Gombárová, Ph.D. Redakční rada předseda prof. PhDr. Eduard Gombár, CSc. členové Mgr. Eltay Dilbazi, Ph.D. PhDr. Jana Gombárová, Ph.D. PhDr. Slavomír Horák, Ph.D. PhDr. Tomáš Laně PhDr. David Majer PhDr. Josef Ženka, Ph.D. Sazba, předtisková příprava a realizace PhDr. Josef Ženka, CSc. Praha 8 Tisk Tiskárny Maestro, s. r. o. Praha 4 Registrace MK ČR E 18888 ISSN 1803-8611. Za obsahovou správnost odpovídá autor. Za jazykovou správnost cizojazyčných příspěvků odpovídá autor nebo překladatel. Uveřejněné články nemusí vyjadřovat názor redakce.

• reprezentativní konvolut římských militarií z 2. století n. l., nalezených na našem území • výzbroj a výstroj křižáka 12. a 13. století • staromaďarská, tzv. Vídeňská šavle, zdobená zlatem – korunovační meč římsko-německých králů • výzbroj a výstroj osmanských a perských válečníků • a v neposlední řadě unikátní modely části Velké čínské zdi, hradeb Konstantinopole, opevněné karavanseráje z dnešního Jordánska, opevněné strážní věže z Ázerbájdžánu a mnoho dalšího. Více informací na adrese: http://www.silkroad-az.com/1/aktuality/vystava-od-alexan dra-k-tamerlanovi-valecna-tazen_i-na-hed vabne-ceste

Pro zájemce o historii Ázerbájdžánu a kaspické oblasti ještě informace, že v pokladně Ostravského muzea lze zakoupit reprezentativní publikace, které jsou výsledkem činnosti Ázerbájdžánského a kaspického kulturního fóra – Katalog výstavy „Země věčného ohně“, která se uskutečnila v Ostravském muzeu od 18. 12. 2012 do 28. 2. 2013, dále publikace o ázerbájdžánských kobercích v angličtině a český překlad akademických dějin Ázerbájdžánu: Země věčného ohně I., Poklady největších ázerbájdžánských muzeí (David Majer, ed.), Ostravské muzeum 2012. Země věčného ohně II., Tradition of the Azerbaijani Carpet (Roja Tagieva), Ostravské muzeum 2012. Země věčného ohně III., Přehled dějin Ázerbájdžánu (Igrar Aliev, ed.), Ostravské muzeum 2012. Jiří Petráček, Sásánovský elitní těžkooděnec, přelom 6. a 7. století, akvarel, tužka, papír, soukromá sbírka. Bojovník má na hlavě přílbu s kroužkovým závěsem, jenž mu kryje kromě očí celý obličej. Tělo chrání kroužková košile doplněná chrániči předloktí. Ve výzbroji má kompozitní reflexní luk a dlouhý jezdecký meč. Foto © David Majer, Institut pro studium Hedvábné cesty.

Obrázek na titulní straně: Prachovnice, 18.–19. století, Národní muzeum historie Ázerbájdžánu (z výstavy Ázerbájdřán – čarovná země ohně v Náprstkově muzeu). Autorem fotografií: J. E. velvyslance F. Shafiyeva, vernisáže výstavy v Náprstkově muzeu, doprovodných programů v NpM a fotodokumentace z akce Prezentace ázerbájdžánské geologie v České republice je Jiří Vaněk.

Centra ázerbájdžánských a kaspických studií

Recommend Documents