cena 10,- Kč. Šťastný nový rok

TÝNECKÉ LISTY

Měsíčník obce Velký Týnec - 26. ročník - číslo 1 / 2016 - cena 10,- Kč

Šťastný nový rok

2016

2

ÚVODNÍK, KRONIKA

ÚVODNÍK Drazí čtenáři, na začátek lednového úvodníku bych Vás ráda přivítala v roce 2016 a zároveň Vám poděkovala za Vaši čtenářskou přízeň v roce minulém. Přelom roku je čas bilancování, ohlížení se a zároveň očekávání věcí příštích. Dovolím si trochu od obého. Minulý rok byl v naší obci pohodový, klidný a plný příjemných a vydařených společenských akcí. Mám pocit, že dění v naší obci bylo poněkud v kontrastu s děním ve světě, potažmo v Evropě. Ale tak to prostě chodí. Dá se říci, že si na nás po delší době vzpomněly velké dějiny, které se nám v posledních desetiletích vyhýbaly a mohli jsme si žít v klidu a prosperitě. Samozřejmě, že mluvím o válkách odehrávajících se v dnešním globálním světě ne až tak daleko, jak by se zdálo, a o vlnách uprchlíků přicházejících do Evropy. Myslím, že všichni sledujeme toto dění s narůstajícím napětím, nervozitou a obavami. Někteří i s velkým strachem. Tyto pocity ale velké změny, ať už ty ve světovém měřítku či v našem osobním životě, vyvolávají vždy. Je možné, že nás čekají nelehké časy. Chtěla bych nám všem popřát, ať jsme jim schopni čelit s odvahou a odhodlaností nenechat se zdeptat a hledat v životě tu pozitivní stránku. Velké běhy dějin, mezi které miliony uprchlíků valící se Evropou a z toho vyplívající problémy a změny jistě patří, nemáme jako jednotlivci mnoho možností ovlivnit. Co však možnost ovlivnit máme, je dění přímo kolem nás. Můžeme se soustředit na své blízké okolí, život v rodině, ulici, obci, práci a snažit se ho udělat hezký, možná i lepší a z toho čerpat sílu čelit obavám z okolností, jež jsou mimo náš dosah. V naší obci nás opět čeká mnoho zajímavých kulturních a sportovních akcí a také v Týneckých listech jsme se pokusili o určitá zlepšení, hlavně co se týče přehlednosti našeho měsíčníku. Již toto vydání je svou formou jiné než v loňském roce. Vzhledem k tomu, že se Týnecké listy časem rozrostly o řadu příspěvků a rubrik, které se týkají nejen naší obce, ale i jejího širšího okolí, rozhodla se redakce celé listy zpřehlednit. Od nynějška budou Týnecké listy členěny na hlavní část týkající se naší obce a na přílohu, jejíž název Přesahy již naznačuje, že zde budou zajímavé články různorodého charakteru. Milý čtenáři, úvodník nemá nudit, a tudíž má být stručný. Takže už jen pár slov na závěr. Vše je v roce 2016 před námi, všechny radosti i starosti… Za celou redakci Týneckých listů Vám přeji, ať ve vašem životě bohatě převažují radosti nad starostmi a ať rok 2016 prožijete ve zdraví! Vendula Vránová

3. prosince Koncert Dana Bárty a Illustratosphere - Obec Velký Týnec - velký sál společenského domu - 19.00 hodin 5. prosince Mikulášská obchůzka - SDH Velký Týnec 6. prosince Rozsvícení vánočního stromu s jarmarkem - Obec Velký Týnec - zámecká zahrada - 13.00 - 20.00 hodin 7. prosince Mikulášování - Obec Velký Týnec - velký sál společenského domu - 17.00 hodin 9. prosince Česko zpívá koledy - Obec Velký Týnec a Olomoucký deník - 17.00 hodin 12. prosince Týnecký košíček 2015 - KŠKS - sportovní hala ZŠ Milady Petřkové - 9.00 hodin Adventní koncert - Obec Velký Týnec a Církev římskokatolická ve Velkém Týnci - 16.00 hodin 17. prosince 12. zasedání mikroregionu Království v Grygově - 9.00 hodin 19. prosince Vánoční koncert Týnečáků - Sbor Církve československé husitské - 15.00 hodin 25. prosince Vánoční koncert - Obec V. Týnec a Církev římskokatolická ve Velkém Týnci - 15.00 hodin 26. prosince Na Štěpána není pána - Junák Velký Týnec a Čechovice - 10.00 - 16.00 hodin Vánoční koncert mikroregionu Království - Dub nad Moravou - 17.00 hodin 27. prosince Zlatá liga stolního tenisu 2015 – III. kolo - KŠKS - sportovní hala ZŠ Milady Petřkové - 9.00 hodin Živý betlém v Čechovicích - 15.30 hodin

Obecní úřad Velký Týnec Zámecká 35, 783 72, Velký Týnec 1

30. prosince Společenské odpoledne - Klub seniorů Velký Týnec - velký sál Společenského domu - 14.00 hodin

Úřední hodiny pro veřejnost: pondělí a středa 7:30 – 12:00 a 13:00 – 17:30

31. prosince Novoroční přípitek - KŠKS - zámecká chodba - 24.00 hodin

Telefonické kontakty: Starosta obce - PhDr. Petr Hanuška Ph.D. ........ 585 585 fax: 585 Místostarosta - Mgr. Stanislav Denk .................. 585 Místostarosta - Jaroslav Chytil ......................... 585 Sekretariát - Radka Tomečková ........................ 585 Matrika, sociální věci - Oldřiška Kellerová ......... 585 Stavební úřad - Ing. Jaroslav Trnečka ................ 585 Stavební záležitosti - Eva Krkošková ................. 585 Účetní obce - Radana Procházková ................... 585 Správce obecního majetku - Petr Drápal ........... 585 Obecní policie Velký Týnec ............................... 725

PROSINCOVÉ KALENDÁRIUM

391 151 391 151 151 151 151 151 151 151 151 544

495 113 506 110 119 111 115 118 114 116 112 540

Elektronické adresy: [email protected], [email protected] TÝNECKÉ LISTY - periodický tisk územního samosprávného celku - Měsíčník Obce Velký Týnec. Vydává Obec Velký Týnec, Zámecká 35, 783 72 Vel. Týnec 1, IČO 00299669. Ev. číslo MK ČR: E 12522. Ročník XXVI., č. 1 vyšlo v lednu 2016. Cena výtisku 10,- Kč. Adresa redakce: Zámecká 35, 783 72, Velký Týnec, e-mail: [email protected]. Šéfredaktorka: Mgr. Vendula Vránová. Redakční rada: PhDr. Petr Hanuška Ph.D., e-mail: [email protected], Ing. Marta Kypusová, PhDr. Pavel Pospěch, Mgr. Stanislav Denk e-mail: mistostarosta@velky tynec.cz. Grafická úprava: Pavel Peňaška, e-mail: penaska.pavel@ centrum.cz. Tisk: EPAVA, Chválkovická 5, 779 00 Olomouc. Poznámka redakce: Uveřejněné dopisy nemusí být totožné se stanoviskem redakce.

DALŠÍ UDÁLOSTI Dne 5. prosince v 13.00 a 13.30 hodin proběhlo v obřadní síni Obecního úřadu ve Velkém Týnci tradiční vítání nových občánků. Dne 11. prosince se v budově Klá-

šterního hradiska uskutečnilo vyhlášení výsledků soutěže O keramickou popelnici. Obec získala v kategorii menších městských sídel 4. místo.

POČASÍ Tak letošní prosinec proběhl zcela bez sněhu, a to nejen u nás v nížinách, ale i na horách. Teplota se držela nad nulou, takže padly na mnoha místech republiky dlouholeté rekordy. Přeháňkový deficit se tak nevyrovnal, ba naopak prohloubil.

První dekáda. Noc: 6, 3, 5, 1, 2, 0, 2, 2, 2, 3. Den: 6, 6, 10, 1, 7, 0, 3, 2, 0, 7. Druhá dekáda. Noc: -3, 0, 2, -2, 1, 2, 1, 1, 4, 1. Den: -2, 2, 4, 3, 3, 3, 2, 1, 2, 5. Třetí dekáda. Noc: 2, 5, 4, 4, 0, 2, 5, 4, -1, -6, -8. Den: 5, 0, 6, 5, 2, 6, 6, 5, 0, 4, -5.

STAROSTOVÝMA OČIMA

3

STAROSTOVÝMA OČIMA Jaký byl rok 2015? Stejně jako každý jiný: komplikovaný, tu úspěšný, tu méně, prostě jako každý předchozí. Tak by se dalo stručně shrnout dění na naší obci, stejně jako zřejmě v každé týnecké rodině. Dovolím si však vám předložit poněkud konkrétnější výčet… Začnu tím nejdůležitějším: v dobré se nakonec obrátilo drama odehrávající se kolem realizace naší největší loňské akce Dostavby kanalizace v Čechovicích. Jak známo, tahanice kolem výběru realizační firmy odsouvaly spuštění stavby o několik měsíců. Na podzim se však zdárně dořešilo a dvanáctimilionová akce byla zahájena. A běží statečně a bez přerušení díky panujícímu teplému počasí i v zimním období dále - samozřejmě s výjimkou mrazivějších dnů. Doplním jen, že stavbu provádí firma MS Stavby s. r. o. z Olomouce – Nedvězí a že obec na ni získala mimořádnou 70% dotaci z prostředků Ministerstva zemědělství ČR. V únoru ještě požádáme o finanční příspěvek na akci Olomoucký kraj, který má pro tyto příležitosti speciální dotační fond.

Druhou finančně náročnější akcí bylo Zateplení fasády a výměna oken v budově mateřské školy. I tam jsme byli úspěšní v čerpání dotačních prostředků, tentokrát nejenom ze státní pokladny, ale i z evropské mošničky. Téměř třímilionová stavba byla podpořena téměř šedesátiprocentní finanční injekcí. A aby toho ve školce nebylo málo, uspěli jsme i s projektem Přírodní zahrada v MŠ. Celý školní areál je tak zaplněn herními prvky z přírodních materiálů, takže naše děti si určitě mají kde hrát… Nové herní prvky se díky dotačnímu programu MMR objevily v centrální části Vsiska. Jejich hodnota dosáhla téměř 0,6 milionu korun. Z nového chodníku na návsi se zase radovali čechovičtí občané. Zcela po novém chodníku i cestě zase chodí a jezdí uživatelé týnecké ulice na Zabrání. Tady náklady přesáhly hodnotu 1,5 milionu korun. Čtvrtou etapou byla dokončena výstavba chodníku na hřbitově. Na této akci se podílela i jednou třetinou nákladů z celkové částky 0,45 milionu korun obec Grygov. Více jak třistatisícový doplatek jsme v loňském roce ještě hradili

v souvislosti s úpravami centra obce, na který jsme čerpali dotaci v roce 2014. Stejně tolik prostředků jsme museli ještě zainvestovat při dolaďování potřeb naší čistírny odpadních vod. Díky skutečnosti, že jsme nechali vyhotovit projekt na rekonstrukci havarijního stavu kanalizace v ulici Tovární, a díky bedlivému sledování dotačních možností jsme s akcí uspěli v příslušném programu Ministerstva zemědělství ČR. Snad si na dotační prostředky sáhneme již v letošním roce. Nemalé částky z obecního rozpočtu věnujeme na rozvoj naší optické sítě, kterou využívá již více jak tři sta klientů. V ulicích Boční, Krajní a Sadová bylo instalováno nové veřejné osvětlení. Nová

TŘÍKRÁLOVÁ SBÍRKA V Tříkrálové sbírce za rok 2016 vybráno celkem 58.705,-Kč, z toho: Velký Týnec - 44.390,-Kč Vsisko - 5.621,-Kč Čechovice - 8.694,- Kč.

XIV. OBECNÍ PLES

Foto: J. Kopáč

světla byla vyměněna v dalších pěti týneckých ulicích. Firma pana Kuchaře provedla další etapu výsadby stromů při polní cestě spojující Velký Týnec s Čechovicemi. Kromě téměř třímilionové injekce pro provoz a modernizaci zařízení základní školy (pozor, z těchto prostředků byly mj. zmodernizovány i dvě nové třídy!!!) jsme navíc pro milovníky stolního tenisu pořídili nové stoly a pro všechny uživatele sportovní haly nové žaluzie. Vyznavačům letního kina byla zakoupena posuvna konstrukce na filmové plátno. Těch „drobností“ by se našlo více, ale tolik alespoň krátké ohlédnutí za tím nejpodstatnějším, co nám patnáctkový rok přinesl… Petr Hanuška

Foto: facebook - L. Fišerová

4

OBECNÍ SERVIS

LEDNOVÁ JUBILEA V měsíci lednu blahopřejeme k životním výročím těmto spoluobčanům 88 let 70 let Miroslav Prečan, V. Týnec Božena Paculová, V. Týnec 86 let Antonín Konečný, V. Týnec

65 let Oldřich Jureček, Čechovice

84 let Marie Doleželová, V. Týnec Jan Horák, V. Týnec František Skopal, V. Týnec

60 let Vlasta Dubská, V. Týnec Božena Navrátilová, V. Týnec

NOVÉ KNIHY Místní knihovna Velký Týnec Beletrie Clarková, M. H.: Syndrom Anastasia Dán, D.: Básník Freeman, K.: Ohnivý ostrov Kleypas, L.: Dívka s hnědýma očima Lebeda, J.: Medovníček na cestách Lutz, J.: Šílenství Megeeová, A.: Slib Moyesová, J.: Dívka, již jsi tu zanechal Nesbo, J.: Krev na sněhu II Pamuk, O.: Muzeum nevinnosti Patterson, J.: Osudná třináctka Stěpnová, M.: Lazarovy ženy Naučná literatura Glover, D.: Tajemná jeskyně Grossetéte, Ch.: Příručka přežití pro holky Tomčík J.: Od nosorožců k protinožcům Marta Ivančíková

Místní knihovna Čechovice Beletrie Thomas Brinx: Divoký vraník Christiane Gohlová: Julie a španělský hřebec Zuzana Holasová: Kůň Zázrak a Zelená dáma Věra Řeháčková: Ta holka má nos na průšvihy František Hrubín: Špalíček veršů a pohádek Jindřich Machala: Kronika Libavska Jo Nesbo: Syn Paula Hawkins: Dívka ve vlaku Nora Roberts: Kdo chce víc Anthony Doerr: Jsou světla, která nevidíme Zuzana Denková

Místní knihovna Vsisko Beletrie dospělá V. Pittnerová: Ve svatební noci J. Patterson: Sedmé nebe P. Hrdlička: Smrt nosí rudé škorně V. Fojtová: Ryzlink ostrý jako nůž H. Prošková: Zlá panenka J. K. Rowlingová: Prázdné místo V. Vondruška: Znamení Jidáš Beletrie dětská H. Štěpánová: Tři kamarádi E. Plicková: Moje první pohádky H. Vévodová: Cvičení s říkankou pro malé děti K. Reider: Medvídek Míša a cesta kolem světa H. Lamková a dal.: 4 vodnické příběhy Eliška Navrátilová

O

UMĚNÍ Z PUDY

SLOUPEK POEZIE

Zámecká galerie pro jeden obraz

SLAVNOST

Recenze vystaveného obrazu Hájovna v zimě Obraz pochází ze zápůjčky paní Hanzlíkové z Dluhonic, které bych chtěl tímto poděkovat za dar, jež věnovala naší galerii. V tomto případě se nejedná o obraz v pravém slova smyslu, ale jde o velmi zajímavou ruční práci. Mohli bychom říci látkovou koláž. Na tmavomodrý tenký filc jsou našity obrysy celých artefaktů nebo v případě hájovny sestaveny z různobarevných filcových komponentů. Sníh pokrývající krajinu je tvořen z několika odstínů bílé, takže krajina působí velmi plasticky. Umně je při našívání v dolní části použito hnědé niti, čímž vzniká dojem vystupu-jících hrud či větví. Sníh na jehličnanech je zpodobněn silnou jasně bílou bavlnkou. Na ořechu za stavením je použita tenčí bílá nit. Právě tento cit pro detail dodává obrazu jisté kouzlo a jeho tvůrkyni řadí mezi lidové umělce. S tímto obrazem je člověku milo pobýt. Vyzařuje klidnou kontemplativní energií, kterou do něj tvůrkyně při práci vložila. Přijďte se jí také nechat pohladit. Všechny zájemce o umění srdečně zve do Zámecké galerie Stanislav Denk

Vladimír Holan Samoten, sám a do váh víček hozen, znej vážit pohled bolesti, jenž zchmurněl by ti zítra, bys rukou procitnutí vložil čirý hrozen na talíř jitra. Sešit a orsej, broušený vliv číše, věnec a šíp: pro všechny melodie znej skládat do fontány, která v hudbu píše přítomnost krásné šíje. Znej sklenout vzduch, v němž jasně by zněl smích, zažehnout krb a... vzdálit se! Neboť jsou panny, jež zde by minuly. Kdož ví, neschází-li nám ve vztazích k hvězdám či k milence jen odstup svrchovaný, abychom splynuli.

OBECNÍ SERVIS

5

O KERAMICKOU POPELNICI 2015 Velkému Týnci se dařilo v soutěži ve třídění odpadu Umístění na předních příčkách v soutěži ve třídění odpadů si v uplynulých dnech odnesl Velký Týnec. V jubilejním desátém ročníku prestižního klání „O keramickou popelnici“ pro města a obce v Olomouckém kraji skončil Velký Týnec ve velikostní kategorii zahrnující sídla od 2 do 15 tisíc obyvatel v silné konkurenci 86 soutěžících z regionu na skvělé čtvrté pozici. „Poděkování patří zejména našim občanům. Dlouhodobě podporujeme třídění odpadu, mimo jiné jsme v minulých letech pořídili pro občany praktické sady tašek určené k domácí separaci. V rámci možností se také snažíme rozšiřovat sběrnou síť a zlepšovat dostupnost barevných kontejnerů,“ popsal starosta obce Petr Hanuška. Ocenění obcím uděluje Autorizovaná obalová společnost EKO-KOM ve spolupráci s Olomouckým krajem. Ceremoniál byl součástí informační kampaně „Jak se točí odpady“, jejímž dlouhodobým cílem je podporovat a zlepšovat třídění odpadů v regionu. Další informace lze najít na stránkách www.jaksetociodpady.cz. Průměrně obyvatelé regionu v roce 2014 vytřídili takřka 80 kilogramů papíru, plastu, skla, nápojových kartonů a na jednoho obyvatele Olomouckého kraje připadalo v průměru přes 20 kilogramů vytříděného papíru, bezmála 11 kilogramů plastů, takřka 11 kilogramů skla, téměř 37 kilogramů kovů a necelý půl kilogram nápojového kartonu. Aktuálně se na území Olomouckého kraje nachází bezmála 19 tisíc barevných kontejnerů, což je o 100 procent víc, než před 10 lety. Největší podíl tvoří nádoby na plasty a na sklo. Do systému EKO-KOM, který ve spolupráci s obcemi a městy zajišťuje zpětný odběr a využití obalového odpadu, je v kraji zapojena drtivá většina obcí – celkem 389. Na třídění odpadů se tedy má možnost podílet 99,6 procent obyvatel kraje. Postupně se také snižuje docházková vzdálenost k barevným kontejnerům. Jedno stanoviště nádob na separovaný sběr připadá ke konci letoš-

Foto: archiv obce

3. kategorie: 2001 – 15000 obyvatel

O keramickou popelnici 2015 V soutěži jsou každoročně hodnoceny aktivity obcí a měst v oblasti nakládání s komunálním odpadem, a to především v tříděném sběru využitelných složek. Hodnocení obcí se provádí na základě údajů, poskytovaných obcemi do systému EKO-KOM v rámci jejich pravidelného vykazování. Sledovaným časovým rozmezím je uplynulý kalendářní rok (2014). Obce jsou hodnoceny body v rámci několika kritérií, mezi něž patří například množství jednotlivých tříděných složek v přepočtu na obyvatele a rok, sběr čirého skla a nápojových kartonů či dostupnost nádob na separaci v obci. Konečné pořadí určuje součet jednotlivých bodů.

ního roku v průměru na 130 obyvatel. Díky spolupráci Olomouckého kraje a obcí s AOS EKO-KOM mají obyvatelé regionu možnost setkat se s pro-

pagací třídění odpadu na nejrůznějších kulturních a společenských akcích, nebo v médiích ve formě popularizačních článků či reportáží. Už několikátým rokem jsou navíc do

měst a obcí distribuovány praktické sady tašek na třídění odpadů. Jen v letošním roce je získalo bezmála 12 tisíc domácností v kraji. Miroslav Grass

Zvažujete výměnu plynového kotle? Nevíte si rady například s výměnou plynového kotle nebo bojleru? V případě zájmu vám poskytneme zdarma komplexní odbornou konzultaci. Na základě vašeho požadavku vás v co nejkratším čase zkontaktujeme, přijedeme k vám na místo, posoudíme aktuální stav vašich plynových zařízení. Provedeme veškerá zaměření, na jejichž základě připravíme zdarma cenovou nabídku. Vypočítáme rozdíl (roční úsporu) spotřeby plynu mezi novým a stávajícím plynovým spotřebičem. Výměnu plynového spotřebiče a její kompletní zajištění provádíme tak zvaně na klíč. Možnost sjednání výhodného úvěru na montáž i nákup spotřebiče.

Servis, montáže, opravy a revize plynových zařízení Švéda Ladislav, Boční 439, Velký Týnec, tel. 775 072 911

6

OBECNÍ SERVIS

ODPADY - TŘÍDĚNÍ NAD ZLATO Omlouvám se za ten trochu nadsazený titul. Tak vysoko jsme letos ještě nedosáhli, ale jsme na dobré cestě. V soutěži ve třídění odpadů „O keramickou popelnici“, kterou vyhlašuje společnost EKO-KOM, jsme se umístili na čtvrtém místě v kategorii obcí do 15.000 obyvatel. V soutěži jsou každoročně hodnoceny aktivity obcí a měst v oblasti nakládání s komunálním odpadem, a to především v tříděném sběru využitelných složek. Hodnocení obcí se provádí na základě údajů poskytovaných obcemi do systému EKOKOM v rámci jejich pravidelného vykazování. Sledovaným časovým rozmezím je uplynulý kalendářní rok (2015). Obce jsou hodnoceny body v rámci několika kritérií, mezi něž patří například množství jednotlivých tříděných složek, dostupnost nádob na separaci v obci, propagace atd. Konečné pořadí určuje součet jednotlivých bodů. Ve Velkém Týnci bylo v průměru na jednoho obyvatele vytříděno přes 17 kilogramů papíru, 17 kilogramů plastů, 11 kilogramů skla, 37 kilogramů kovů a 1,3 kilogramů nápojového kartonu. V podstatě nám chybí jen malý krůček nebo spíše řečeno pár kilo k tomu, abychom se probojovali do první trojky. A bez vás to, milí občané, nedokážeme. Zkuste brát třídění odpadů jako sportovní utkání. Než něco vyhodíte do koše, zamyslete se nad tím. „Nebyl by to bod? Stačí jenom trochu opláchnout a je tam.“ Společnost EKO-KOM řeší a sleduje jen část odpadů - obalové složky. V dnešní době však vznikají odpady i tam, kde to ještě před dvaceti, třiceti lety nebylo třeba řešit. Například použitá elektrozařízení. Moje babička měla jeden radiopřijímač po celý život. Dokonce ji o nějakých pár let i přežil. A teď si vezměte, kolik jste toho za svůj život už „opoužívali“ vy. Kolik mobilů, tranzistorů, přehrávačů, televizorů, počítačů, ledniček, mikrovlnných trub, počítačů, mrazáků, mixérů a co já vím jakých ještě zpříjemňovačů života už vám prošlo rukama. Tady se množství odevzdaného elektra obtížně vyjadřuje v kilech, ale když si tu hromádku představíte, tak to není zanedbatelné množství. Je dobré, pokud se suroviny, které byly potřebné na výrobu, znovu vracejí do hry. Není třeba zdůvodňovat, že když si lidstvo zvolilo kvantitativní měřítko ekonomického růstu, je třeba alespoň touto formou minimalizovat škodlivé, zátěžové dopady na přírodu. Doufám, že se to jednou už konečně otočí a vrátíme se na cestu kvality. Podle filozofů jsme z ní odbočili někde ve středověku. Nemyslím, že bychom měli takhle začít žít, ale přemýšlet. Kontejnery na drobné použité elektro zařízení jsou umístěné na hlavních sběrových místech. Větší kousky můžete odevzdat na sběrném dvoře. Nově jsme elektro oblast rozšířili i o sběr použitých osvětlovacích komponentů. Jeden malý ekolamp box je umístěn v průjezdu obecního úřadu, větší zářivky je možno odevzdat na sběrném dvoře. Několikrát jsem zde zmínil sběrný dvůr, a tak cítím potřebu se k tomuto veleužitečnému místu vyjádřit podrobněji. Do konce loňského roku jsme provozovali sběrné místo na

velkoobjemový odpad, železný šrot a stavební suť z drobných oprav. Vyšli jsme tak vstříc měnícímu se trendu bydlení. V nové zástavbě nebo i v rekonstruované staré zástavbě ubylo technických míst či prostor, jako jsou průjezdy, chlévy, prádelny, sklepy nebo půdy. Mobilní svoz velkoobjemového a nebezpečného odpadu dvakrát do roka přestal tedy části občanů vyhovovat. Vytvořili jsme tedy volně přístupné sběrné místo a občané měli možnost na něm samostatně odkládat jmenovaný odpad. To byl kámen úrazu nebo také černá díra, kudy unikaly finanční prostředky vynaložené na likvidaci. Jedno křeslo zasypané v pětitunovém kontejneru vám totiž ze stavební suti likvidované za 500,Kč udělá komunální odpad likvidovaný za 1.300,-Kč. Podobnou službu udělá i kolečko stavební sutě ve velkoobjemovém kontejneru. Těch problémů bylo samozřejmě víc, proto jsme se rozhodli vystavět ohrazený sběrný dvůr s obsluhou a pravidelnou otevírací dobou. Od takto vybudovaného sběrného dvora si slibuji mnohem větší čistotu odpadu. Snížení nákladů na jeho likvidaci a v konečném důsledku i snížení poplatku za komunální odpad. S vybudováním sběrného dvora také dojde ke zrušení mobilního svozu velkoobjemového a nebezpečného odpadu. Což doufám přinese také nějakou finanční úsporu. Poslední se bude konat 9. dubna 2016. Zbývá ještě zevrubně probrat jednu důležitou komoditu a tou je biologicky rozložitelný a kompostovatelný odpad. Toho se za loňský rok odvezlo neuvěřitelných 301 tun. To je o 56 tun více než v loňském roce. Tento nárůst mne vedl k ukončení svozu hnědých popelnic v měsíci říjnu. Doufal jsem, že spadané listí využijí občané v kompostérech, které jsme koncem loňského roku rozdali. Představa udržitelné zdravé krajiny je taková, že se do půdy vrátí alespoň část vyrostlé biomasy. Myslím, že i vašemu trávníků prospěje domácí kompost víc, než nějaké umělé hnojivo. No uznejte, není nad domácí stravu. Další sbíranou komoditou v naší obci je použité šatstvo. Jeho sběr jsme v obci umožnili Diákonii Broumov a to z důvodů, že jde o humanitární organizaci. Odevzdáním šatstva podporujete humanitární projekty této organizace, která vytváří pracovní místa pro znevýhodněné spoluobčany, poskytuje materiální pomoc lidem v nouzi a nezřídka se podílí i na humanitární pomoci v zahraničí, např. na Ukrajině. V loňském roce se vybralo 9 tun použitého šatstva. S diakonií jednáme o navýšení sběrných kontejnerů a ČČK připravuje i sběr použitého textilu a vybavení domácnosti obvyklým způsobem. Plány na příští rok. Rozšířit počet nádob na drobný kovový odpad. V současné době je jeden zvon na drobný kovový odpad ve dvoře společenského domu a jeden kontejner na kovový šrot na sběrném dvoře. Chtěl bych dodat nádoby na větší sběrná místa, aby se zkrátila docházková vzdálenost. Spolu s drobným kovovým odpadem rozmístit i nádoby na použité rostlinné oleje

z domácností. Použité jedlé oleje sbíráme na sběrném dvoře, ale je tam velmi malá výtěžnost. Navíc nám oleje v kanalizaci způsobují četné problémy. Zanášení čerpadel v přečerpávacích jímkách, rozleptávání a narušování spojů kanalizačního potrubí a v neposlední řadě zhoršují regenerační schopnost čis-

tičky odpadních vod. Oleje prostě do kanalizace nepatří. Jeden slogan z firmy EKO-KOM zní: „Třídění je hra“. Dodal bych k tomu, že jde o hru pro zdravý život našich dětí. Přeji úspěšný rok 2016! Stanislav Denk

o

Sběrný dvur pro občany Velkého Týnce, Čechovic a Vsiska Tovární 505, Velký Týnec (u čističky odpadních vod)

Provozní doba: středa 16 - 18 hod. sobota 10 - 12 hod. Na sběrném dvoře je shromažďován odpad o z domácností občanu. Není možno zde odkládat odpad z podnikání. Komodity shromažďované na sběrném dvoře: · Objemný odpad (např. matrace, koberce, linolea, křesla, gauče, kočárky, nábytek, kufry, apod.) · Železný odpad určený k recyklaci · Pneumatiky - (jen na osobní vozy do velikosti 18”) Nutno osobně předat obsluze! · Vysloužilé elektrospotřebiče od všech výrobcu. Nutno osobně předat obsluze! · Použité jedlé oleje – (přinést v PET lahvi). Nutno osobně předat obsluze! (V pracovní dny 7,00 – 14.00 hod. možno předat pracovníkum údržby obce.) · Stavební odpad jako (cihly, omítky, beton) muže být odebrán jen v omezeném množství do 1m3 jednorázově · Nebezpečný odpad. Nutno osobně předat obsluze! o

o

Termíny svozu komunálních odpadu o

pro obec Velký Týnec leden .......... 4, 11, 25 únor ............. 8, 22 březen ......... 7, 21 duben .......... 4, 18 květen ......... 2, 16, 30 červen ......... 13, 27 červenec ..... 11, 25 srpen ........... 8, 22 září .............. 5, 19 říjen ............. 3, 17, 31 listopad ....... 14, 28 prosinec ...... 12, 26 Den určený k vyvážení je PONDĚLÍ - ráno

pro místní části Čechovice, Vsisko a Podštampilí leden .......... 6, 13, 27 únor ............ 10, 24 březen ........ 9, 23 duben ......... 6, 20 květen ........ 4, 18 červen ........ 1, 15, 29 červenec ..... 13, 27 srpen .......... 10, 24 září ............. 7, 21 říjen ............ 5, 19 listopad ....... 2, 16, 30 prosinec ...... 14, 28 Den určený k vyvážení je STŘEDA – ráno

Barva samolepek: - Na I. pololetí – barva šedá , označení - 1/2016 - Na celý rok - barva světle modrá, označení - 2016 Mobilní svoz nebezpečných a velkoobjemových odpadů v roce 2016 proběhne v sobotu 9. dubna

Odpady v číslech

8

OBECNÍ SERVIS

OBECNÍ SERVIS

9

10

OBECNÍ SERVIS

o

Časový harmonogram vybíraných poplatku obce Velký Týnec v roce 2016 Vodné za období od 1.7. 2015 do 31.12. 2015 (II. pololetí roku 2015) od 11. ledna - 29. ledna 2016

Komunální odpady(popelnice) za rok 2016 a I. pololetí roku 2016 cena za osobu a rok 528,-Kč, dítě 264,-Kč od 1. února - do 29. února 2016 úřední dny pondělí a středa 7.30-12.00 a 13.00-17.30 pro občany Velkého Týnce 16 a 23. února 2016 - úterý, 13.00-17.00 v úřadovně ve Vsisku pro občany Vsiska 18 a 25. února 2016 - čtvrtek, 13.00-17.00 v úřadovně v Čechovicích pro občany Čechovic

Důležité upozornění do 17. června 2016 nahlásit stav vodoměru za I. pololetí roku 2016

Komunální odpady (popelnice) za II. pololetí r. 2016 od 13. června - do 30. června 2016 Vodné za období od 1. ledna 2016 - do 30. června 2016, (I. pololetí roku 2016) cena 29,-Kč za m3 od 25. července - do 12. srpna 2016

Stočné - cena 20,-Kč za m3, poplatek za psa a pronájem obecních pozemku za rok 2016 od 2. května - do 31. května 2016 úřední dny pondělí a středa 7.30-12.00 a 13.00-17.30 pro občany Velkého Týnce 10. a 17. května 2016 úterý 13.00-17.00 v úřadovně ve Vsisku pro občany Vsiska 12. a 29. května 2016 Čtvrtek 13.00-17.00 v úřadovně v Čechovicích pro občany Čechovic

ADVENTNÍ, ADVENTNÍ, VÁNOČNÍ VÁNOČNÍ A A PLESOVÁ PLESOVÁ

FOTOGALERIE Foto: archiv TL

Foto: archiv TL

Vánoční koncerty. Vlevo 25. 12. v kostele Nanebevzetí Panny Marie, vpravo vystoupení Týnečáků v kostele Církve čs. husitské

Foto: archiv TL

Foto: archiv TL

Betlém v římskokatolickém kostele ve Velkém Týnci

Mikulášování (7. 12.)

Foto: archiv TL Pan Stanislav Denk hraje loutkové divadlo pro čechovické děti (27. 12.)

Foto: archiv TL Adventní punč u smíšeného zboží pana Jiřího Nováka

14. obecní ples, tentokrát v duchu filmových a pohádkových melodií

Foto: J. Kopáč

XIV. obecní ples je historií. Odehrával se pod heslem Letem filmovým a pohádkovým světem. Navštívilo ho přes 300 tanečcnic a tanečníků. Vystoupili na něm členové národopisného souboru Týnečáci s vtipným předtančením, dále členky oddílu estetické gymanstiky TJ Sokol Velký Týnec a tanečního souboru Poupata. Jako exkluzivní hosté amatérští divadelníci z Náměště na Hané a členky Spolku elegantních dam z Brna. Bohatá tombola nabídla 112 cen. O skvělé občerstvení se postarali členové vedení i fotbalisté z TJ Sokol Velký Týnec pod vedením paní Vlasty Coufalové. Všem pořadatelům i účastníkům děkuji za skvělý bezproblémový průběh celé akce. Všichni byli úžasní. Petr Hanuška

Foto: J. Kopáč

TIP NA VÝLET

PULČÍNSKÉ LEDOPÁDY Pulčínské skály patří k největším skalním městům moravské části Karpat. Tvoří je skalní stěny, kamenné moře, sutě a pseudokrasové jevy. V zimním období se v kaňonu Ancona (jehož název zde kdysi dávno vytesali do skály trampové) tvoří několikametrové ledové rampouchy jedinečné svým zbarvením. Pozornost ale poutá také o kousek výš položený široký ledopád, který vypadá jako hora rozpuštěného karamelu. Ledopády leží v Národní přírodní rezervaci Pulčín-Hradisko, kde se mimo vyznačené cesty nesmí chodit. Ovšem právě pro přístup k ledopádům existuje výjimka a značená cesta zde bývá od prosince až do 15. března. K ledopádům vedou žluté cedulky se šipkami připevněné na stromech, které začínají u pulčínského infocentra. A proč jsou ledopády tak neobvykle zbarvené? Zbarvení pulčínských ledopádů způsobuje mikroskopická řasa žijící v ledu a sněhu. Sněžné řasy byly pozorovány poprvé v roce 1947 ve Vysokých Tatrách. V ČR se vyskytují v Krkonoších a na Šumavě. Tam vytvářejí na sněhu krvavě i cihlově červená, zelená nebo žlutá místa. Zbarvení ale může být způsobené také chemicky - uvolňováním či rozpouštěním sloučenin z podloží.

° kopec Rozhledna - Čubuv Z Pulčína to není daleko na Čubův kopec, který je nejvyšším bodem hřebenu mezi Francovou Lhotou a Střelnou a dosahuje výšky 720 metrů. Od roku 2004 stojí na kopci nová rozhledna, která nahradila tu původní, stávající zde od devadesátých let. Z rozhledny je krásný kruhový výhled. Na severu a na západě je vidět kotlina mezi Makytou, Javorníky a Vizovickými vrchy a v ni ležící obce Valašská Senice a Francova Lhota, pěkný pohled je také na nejvýše položenou valašskou obec Pulčín nebo na stožár rozhledny Doubrava. Při dobré viditelnosti severozápadním směrem lze spatřit Hostýn s větrnou elektrárnou. Na jihu a východě lze uzřít pás Bílých Karpat s Královcem, Končitou a Kyčerou, Lyský průsmyk oddělujicí Bílé Karpaty od Javorníků a část půchovské doliny. Za jasného počasí a dobré viditelnosti lze na východním obzoru spatřit stěny Sulovských skal a hřeben Malé Fatry (Velký Kriváň, Rozsutec, Martinské hole s vysílačem na Križavě). V nejvyšším patře rozhledny o všem informují cedulky s popisem výhledu patřičným směrem. Pavel Peňaška

VÝROČÍ

15

Lednová výročí středomoravského regionu Před 140 lety – dne 2. ledna 1876 se v Blatnici pod sv. Antonínkem narodil Jan BOGAR, duchovní a spisovatel. V r. 1895 maturoval na českém gymnáziu v Uherském Hradišti. Poté studoval bohosloví v Olomouci. Po vysvěcení v r. 1899 působil jako kooperátor v Jaroměřicích u Jevíčka, v Nákle, Německé Oskavě, Postřelmově, Litovli, na Klášterním Hradisku v Olomouci a v Drahanech u Prostějova. V listopadu 1917 vstoupil do řádu Milosrdných bratří a působil v Brně a v Praze, od r. 1936 byl převorem v Bratislavě. Zemřel 17. 3. 1951 ve Zlobicích u Kroměříže. Literárně debutoval básní v Novém Životě v r. 1898. Od založení Družiny literární a umělecké v r. 1913 byl jejím členem, v l. 1914-19 revizorem a v období 1925-28 pak členem výboru. Přispíval do časopisů Náš domov, Meditace, Eva, Archa, Našinec, Kazatel aj. Užíval literární pseudonym Ivo Bojar, Gab. Ronaj. Tvořil meditativní poezii, psal dramata, povídky, studie folkloristické a dějepisné. Zabýval se také historií řádu. V r. 1934 vyšla kniha: Milosrdní bratři. Z poezie jsou známy sbírky: Ejhle člověk (1924), Pane, smiluj se nad námi! (1916). Jeho povídky Vítězná píseň (1919) a Ten to stvořil (1927) čerpají náměty ze Slovácka, kde prožil dětství a mládí. (Filip, Z.: Kulturně historický kalendář okresů Šumperk a Jeseník. Šumperk 1996. S. 3. * Poselství. Almanach DLU . Olomouc 1938, s. 214-215.)

Před 65 lety – dne 10. ledna 1951 se v Ostravě narodil Mgr. Jan SLAVOTÍNEK, filolog, vysokoškolský pedagog, redaktor a editor. Po vysokoškolských studiích na PdF v Ostravě pracoval jako redaktor Československého rozhlasu. Několik let byl správcem hukvaldského hradu, o němž vydal v r. 1990 studii. Pak působil jako redaktor v nakladatelství IRIS ve Frýdku Místku a posléze ve vydavatelství UP v Olomouci. Ve volných chvílích se věnoval svým literárním a uměleckým láskám. Studoval archivní materiály, pozůstalostní spisy, korespondenci a jiné dokumenty k vydání vzpomínkových knih o velikánech naší doby. Editorsky připravil knihy: Tajemství smrti (Iris 1995, 1996), Stýskání mé je vývěr vod (Host 1999) o Jiřím Jílkovi, Svými kořeny se dotýkáme hvězd (Velehrad 2003) o Tomáši Černouškovi, přičinil se též o vydání knižních vzpomínek Ludvíka Kundery, zpracované má také nádherné přednášky o Jiřím Wolkerovi, Josefu Dobrovském, O. F. Bablerovi, Maxu Švabinském, Leoši Janáčkovi a dalším. Koncem 90. l. působil jako asistent katedry českého jazyka na PdF UP v Olomouci. Spolupracuje s literárními redakcemi v rozhlase, s moravskými nakladateli a s Literárním klubem v Olomouci. Jeho přednášky se těšily velkému zájmu studentů i kulturní veřejnosti. Jubilantovi srdečně gratulujeme a přejeme mu hodně zdraví a tvůrčího elánu!

Před 105 lety – 13. ledna 1911 se v Olomouci narodila Milada PETŘKOVÁ, učitelka. Dcera učitele Josefa Petřka (18811943) a sestra Vladimíra Petřka, pravoslavného duchovního, který po boku biskupa Gorazda chránil parašutisty za heydrichiády v pražském kostele. Rodová tradice jí přiměla věnovat se pedagogické činnosti. V r. 1930 absolvovala Učitelský ústav v Olomouci, poté působila v Těšeticích. V l. 1937-41 učila češtinu, literaturu a občanskou nauku na měšťanské škole ve Velkém Týnci. Pak přešla na školu v Holici u Olomouce, kde byla v červnu 1942 zatčena. Naposledy byla vězněna v koncentračním táboře Osvětim, kde byla postřelena opilým příslušníkem SS a těžkému zranění podlehla 24. 4. 1943. Před několika lety požádali vedoucí činitelé obce a základní školy Ministerstvo školství ČR a žijící členy Petřkovy rodiny, zda by týnecká škola mohla být pojmenována jejím jménem. Dnes tedy oficiální označení zní: Základní škola Milady Petřkové Velký Týnec. (Tichák, M.: Paměti obce Velkého Týnce. Olomouc, DANAL 1998, s. 44. * Dubnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 2003, č. 4. * Vykupitelé. Olomouc 1947. * Hanušková, T.: Historie ZŠ Milady Petřkové – viz webové stránky.)

Před 120 lety – 14. ledna 1896 se na Svatém Kopečku u Olomouce narodil Karel SVOLINSKÝ, český malíř, vysokoškolský pedagog, ilustrátor. Do čtrnácti let žil na Svatém Kopečku a v Lošově. Měšťanskou školu navštěvoval ve Velké Bystřici. Jeho babička a dědeček z tatínkovy strany bydleli v Radíkově. Vztah k rodnému kraji, hanáckému folklóru, se projevil v celém jeho díle. Studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole u profesorů Štěpána Zalešáka, Bohumila Kafky a Františka Kysely, od roku 1945 působil na této umělecké škole sám jako pedagog. Byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Motivy pro svou tvorbu hledal především ve folkloru a přírodě. Kromě kresby se věnoval také volné a užité grafice, je znám jako autor mnoha československých známek i některých bankovek. Byl také scénografem a knižním ilustrátorem. V l. 1950-55 prováděl výzdobu olomouckého orloje a v témže období působil též jako scénograf v olomouckém divadle. Z hlediska botanického je nutno tvorbu Karla Svolinského ocenit výrazně pozitivně. Řadí se k autorům zlatého fondu české botanické ilustrace. Už ve 30. l. 20. st. spolupracoval s F. A. Novákem na třech svazcích knihy Rostliny z edice Naše příroda v obrazech (Praha, Vesmír 1936–40, vyšlo v několika vydáních). Později jeho ilustrace použil také Jaroslav Petrbok ve své knize pro děti, nazvané Rostliny (1960). Na Slovensku ilustroval společně s Květoslavem Hískem i Malý atlas liečivých rastlín Ľudmily Thurzové (Martin 1963), pro londýnské nakladatelství Spring Books vytvořil v r. 1963 ilustrace ke knize J. G. Bartona Wild flowers, pro pařížské nakladatelství Gründ opatřil v r. 1971 ilustracemi knihu Václava Jiráska Plantes; Atlas illustré. Zemřel 16. 9. 1986. V r. 2006 byla ještě vydána ve spolupráci s Nadací Karla Svolinského a Vlasty Kubátové ke 110. výročí narození a 20. výročí úmrtí Karla Svolinského kniha Rostliny a jejich půvab v ilustracích Karla Svolinského. (Chadraba, R.: Folklór v díle Karla Svolinského a starší tradice. In: Studie Muzea Kroměřížska 1992/1993. S. 68-70. * Plachá, Z.: Vzpomínka na Karla Svolinského. In: Velkobystřické noviny, 1993, č. 4. S.4-5. * Voskovec, L.: Homo botanicus: Svolinský Karel. www. botany.cz.)

Před 90 lety – dne 16. ledna 1926 se v Blatci narodil František BARAN, houslista a hudební pedagog. Dlouholetý přední první houslista Moravské filharmonie v Olomouci, kde působil v l. 1951-61, byl též koncertním mistrem orchestru Hudebního divadla v Olomouci-Hodolany. V Divadle Oldřicha Stibora působil přes dvacet let. V r. 1980 dostal Cenu O. Stibora. Zemřel 23. 12. 1982 v Olomouci. (-VR-: za Františkem Baranem.Kdy-kde-co v Olomouci, 1983, únor, s. 9.)

Před 110 lety – dne 18. ledna 1906 se narodil ve Štarnově Karel MORAV, vojenský odborník, pedagog, vlastivědný badatel, odborný publicista a astronom. Studoval na České reálce v Olomouci, kde maturoval v r. 1925. Pak studoval Vojenskou akademii v Hranicích. Byl vojákem z povolání a již ve třicátých letech byl znám jako vynikající odborník. V l. 1949-51 byl vězněn na Mírově a i s rodinou byl dlouhá léta perzekvován. Pracoval pak v dělnické profesi v Stavokonstrukci Šternberku a od r. 1957 na olomoucké hvězdárně. Počátkem 90. l. byl rehabilitován a povýšen na plukovníka v. v. Autor místopisných publikací a článků, které najdeme ve vlastivědných časopisech Severní Morava, Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, Vlastivědné listy aj. Jeho literární pozůstalost je uložena ve Státním archivu Olomouci. (mt-: Výročí dne. Hanácké noviny, 18.1.1996, S.3..* Hlůzová, Vlasta: Osobnosti Šternberska ve 20. století. Šternberk 2007. s.112–120.)

Před 90 lety – dne 24. ledna 1926 se v Olomouci narodil ThMgr. Dušan ČAPEK, teolog a redaktor. Po maturitě na Slovanském gymnáziu v Olomouci v r. 1945 odešel studovat do Prahy Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. V l. 1950-55 byl

16

O

VÝROČÍ, Z ANÁLU PAMĚTI

asistentem na této vysoké škole a poté až do r. 1986 vykonával funkci tajemníka fakulty. Souběžně od r. 1953 byl redaktorem Kostnických listů a později šéfredaktorem evangelického týdeníku Kostnické jiskry. Zemřel 9. 2. 2005 v Praze. (Kdo je kdo 1994/1995. Praha 1994. S. 78. * V sýpkách ducha. Olomouc 1992.)

Před 115 lety – 26. ledna 1901 se narodil v bosenské Zenici Otto František Babler, básník, knihovník a překladatel. Tatínek, který byl v tamních hnědouhelných dolech účetním, brzy zemřel a tak se maminka s dvěma dětmi vrátila začátkem války v r. 1915 na Moravu. Otto se naučil v Sarajevu, kam chodil do školy, několika řečem - vedle češtiny i němčině a srbochorvatštině. V Olomouci studoval na německé reálce a přitom se naučil ještě francouzsky, anglicky, polsky a italsky. Po maturitě se rozhodl pro svobodné povolání literárního překladatele. V r. 1923 vydal svou první knížku Písničky polské básnířky Marje Konopnické. O tři roky později se stal vydavatelem vlastní knihomilské edice Hlasy; do jednotlivých svazků zařazoval své překlady; do r. 1948 vydal celkem 48 svazků jmenované edice. Denní postřehy a názory na svět kolem nás psal do velké rukopisné knihy zvané Oblásky. Nádherné aforismy, citáty, sentence a myšlenky jsou dodnes ozdobou mnoha knih s citátovou téma-tikou. Bablerovou zásluhou se stalo jméno Samotíšky známé v literárním světě. Ze svatokopecké pošty mu byla doručována rozsáhlá korespondence z evropských i zámořských zemí, od tvůrčích literátů, vědců i nakladatelů. V docházejících zahraničních časopisech nacházel ukázky tvorby básníků jiných národů. Jeho drobné překlady jdou do několika tisíců. Úplný soupis Bablerovy tvůrčí práce se dosud nepodařilo pořídit. Do němčiny překládal a v cizině publikoval poezii našich básníků, především ve švýcarském periodiku Dit Tat a v několika antologiích vydaných v Německu. Za tuto práci mu vzdali dík mnozí naši básníci, v r. 1949 získal Václavkovu literární cenu města Olomouce, v r. 1967 literární cenu Svazu čs. spisovatelů a rok poté literární a kulturní cenu olomoucké ONV. O. F. Babler patřil k velkým milovníkům přírody, denně chodil na procházky do okolí, o víkendech na Bonzovsko, Zábřežsko i do Beskyd. Zemřel 24. února 1984. (Smejkal, B. : O. F. Babler – webové stránky Samotišek. * Valouch, F.: Vlídná tvář Otty Františka Bablera. In:Z paměti literární Olomouce. Olomouc 2004. S.43-47. *Ševčíková, H.: Slovník myšlenek. Olomouc 2000.)

Před 20 lety – dne 30. ledna 1996 zemřel v Olomouci Eduard VESELÝ, hortulanus primus botanické zahrady, zahradnický odborník. Pocházel z Bystřice pod Hostýnem, kde se narodil 28. 3. 1896. Zahradníkem se vyučil v bystřické zámecké zahradě barona Laudona. Poté odešel na

zkušenou do zámeckých zahrad v Lešné a v Linci. V r. 1915 narukoval na ruskou frontu. Vrátil se těžce zraněn a jako částečný invalida nastoupil do arcibiskupské zahrady v Kroměříži. Byl vyslán na studium Vyšší zahradnické školy v Lednici a v r. 1923 byl jmenován okresním zahradníkem ve Strážnici. Externím studiem na Vysoké škole zemědělské v Brně dosáhl učitelské aprobace pro výuku na zahradnických a vinařských školách. V r. 1925 byl přeložen do Horních Moštěnic na Přerovsku. Do Olomouce přišel v únoru 1928 s pověstí uznávaného odborníka. Ujal se správy olomouckých městských sadů a v krátké době se stal spolupracovníkem starosty města JUDr. Richarda Fischera v oblasti parkových úprav a poradcem arcibiskupa dr. Leopolda Prečana. Jeho odborná erudice mu otevřela cestu i do rodiny a okruhu přátel senátora JUDr. Mořice Hrubana. V r. 1929 poprvé vykvetla v olomouckém skleníku Victoria regia, jím vypěstovaná. V r. 1930 přebudoval a rozšířil palmový skleník. Za okupace se zapojil do katolického odboje. Po r. 1945 vedl zahradnický podnik Lotos na Nové Ulici. V r. 1947 uspořádal Krajskou výstavu zahradnických a školkařských expozic, na níž jeho kolekce cyclamen a Begonií získala zlatou medaili. Jako jedna z osobností křesťanského katolického hnutí byl po r. 1948 odsouzen, posléze zproštěn viny, ale nadále ponižován a nemohl pokračovat ve své práci. Rodinu živil dělnickou prací v kartonážce, kde jej objevil botanik dr. Otto Mrkos. Díky němu se pak dostal k budování univerzitní botanické zahrady. Na sklonku života žil v Domově důchodců ve Chválkovicích. (Jubilující Eduard Veselý. Kdy-kde-co v Olomouci, 1998, březen, s. 2-3.)

Před 90 lety – dne 31. ledna 1926 se v Novém Jičíně narodila Anna GRMELOVÁ, roz. Porubská, malířka, grafička a ilustrátorka. Studovala Školu umění ve Zlíně, kterou absolvovala v r. 1949. Poté se vrátila do rodiště, kde pracovala jako výtvarnice v novojičínském Tonaku. Po přestěhování do Olomouce v r. 1953 se věnovala mateřským povinnostem a volné grafice, knižní ilustraci a tvorbě exlibris. Ilustrovala více než čtyřicet knih. Z výčtu autorů uveďme Jaroslava Kanyzu, Jaromíru Kolárovou, Helenu Lisickou, Jana Rohlenu, Oldřicha Sirovátku, Oldřicha Šuléře ad. Za období let 1960 až 2000 vytvořila přes 400 knižních značek převážně technikou dřevorytu. Orientace na grafiku jí přinesla řadu uznání: v r. 1966 na Euroexlibris Olomouc a na II. Bienále užité grafiky v Brně, v r. 1968 jí byla udělena 2. cena na mezinárodní výstavě grafiky Juan Sedó Peris Hencheta v Barceloně. Od r. 1963 obesílala řadu výstav na Moravě i v zahraničí. Samostatně vystavovala mj. v Prostějově, Chrudimi, Praze, Brně a ve Wernigerode. Od 80. l. se zabývala zejména tvorbou monumentálních dřevěných reliéfů, které zdobí různé společenské interiéry. V Olomouci jsou k vidění na UP, ve fakultní nemocnici, v hotelu Flora i jinde. Z každého jejího obrázku, novoročenky či ilustrace na nás dýchne krása přírody, poezie i pohádka. Zemřela 8. 7. 2000 v Olomouci. Připravila Hana Ševčíková

Týnecký rychtář František Marek (1737-1804) a jeho rodina Vážení spoluobčané a všichni zájemci o historii Velkého Týnce, v následujících zhruba deseti číslech Týneckých listů bych vás rád seznámil s osudy dnes již zapomenutého týneckého poddaného Františka Marka (1737‒1804). Tento poddaný, který se později stal mimo jiné týneckým rychtářem, představuje velmi zajímavý příběh člověka, jehož osud zavál prach času. Je jednou z mnoha „velkých osobností“ regionálního významu, které však byly časem zapomenuty a zbylo po nich mnohdy jen několik informací ukrytých v písemnostech, které se dodnes dochovaly v archivech. Následující články budou z valné části převzaty z mé bakalářské práce Venkovská elita na Hané v 2. polovině 18. století. Týnecký rychtář František Marek (1737‒1804) a jeho rodina, kterou jsem v červnu 2014 obhájil na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Volně je dostupná i na internetu. Některé části z ní jsem se ovšem rozhodl v tomto cyklu nezveřejňovat. Jde především o obecnější pasáže týkající se života na venkově v 18. století, resp. o části, které už byly z důvodu nalezení dalšího pramenného materiálu upraveny. V jednotlivých článcích bych vás rád seznámil s důležitými okamžiky života jednoho konkrétního týneckého

poddaného, který žil v 18. století. Budete se tak moci dozvědět například informace o dětství, mladí a dospívaní, o událostech spojených s přijetím do společenstva dospělých (sňatek, převzetí usedlosti), o podobě hanáckého statku, zapojení se poddaného do systému týnecké (samo)správy a samozřejmě i o odchodu z pozemského světa. Nedílnou součástí práce jsou také životní osudy dětí Františka Marka často výrazně ovlivněné jejich otcem.

Rodiče, dětství a dospívání Historii života Františka Marka začal psát Františkův otec Vávra Marek. Roku 1732 ho nacházíme na gruntu po zemřelém Viktorínu Strouhalovi. Vávra Marek se 28. května 1731 oženil s vdovou Marinou Strouhalovou a na 20 let získal k užívání tento grunt (do „vzrostu“ jejího syna Jana). Na gruntě žil se svou manželkou a jejími 3 dětmi z prvního manželství (Jan, Marina a Anna). Manželka Marina Vávrovi porodila další 4 děti: Jakuba, Kateřinu, Terezii a Františka, dospělosti se dožili ale pouze dcera Kateřina a syn František. Kateřina se později roku 1752 provdala za Jakuba Zacpala, který roku 1754 převzal

otcův půllánní grunt ve Velkém Týnci. V průběhu let 1732‒1739 vyplatil Vávra Marek podíly z gruntu Anně a Marině Hauslovým (28. března 1732), Tomáši Hauslovi (31. října 1737) a Zuzaně Hauslové (2. prosince 1739) v celkové výši 496 zlatých. Kromě činnosti zemědělské zasáhl Vávra Marek také do činnosti správní. V letech 1747-1750 a 1759 byl ustanoven týneckým rychtářem. Po smrti své manželky Mariny se Vávra Marek znovu oženil, a to ještě toho roku, pouhé 3 měsíce po smrti své první manželky. Jeho novou manželkou se stala Magdalena Krouželková a z jejich manželství se postupně narodilo v letech 1753‒1762 dalších 5 dětí: Eleonora, Dominik, Marie Anna, Anna a Josef. Vávra Marek odstoupil grunt svému synu Františkovi roku 1762. Toto předání statku bylo však v rozporu se závětí Viktorína Strouhala. Podle ní se měl stát roku 1752 dalším držitelem gruntu syn Viktorína a Mariny Strouhalových Jan. Hypotézu, že do této doby Jan zemřel, však vyvrací fakt, že v pozemkové knize nacházíme Jana Strouhala jako podílníka na gruntu, který byl v roce 1770 vyplacen. Vávra Marek tak využil pravděpodobně toho, že matka Jana Strouhala zemřela roku 1752, a grunt tak udržel i po uplynutí

stanové doby držení. Následně pravděpodobně využil své autority (posílené navíc vykonáváním rychtářského úřadu v minulých letech) a grunt předal svému vlastnímu synu Františkovi. Vávra Marek zemřel o tři roky později, 23. října 1765. Období dětství a dospívání Františka Marka lze vymezit celkem přesně. Začíná narozením a končí předáním gruntu. Převzetím gruntu, které bylo předpokladem založení vlastní rodiny, bylo nejen v 18. století považováno za definitivní uznání dospělosti jedince. O dětství a dospívání Františka Marka se v pramenech mnoho nedovíme. Celá rekonstrukce jeho životních osudů tohoto období bude spíše historií událostí, které Františka Marka musely nějakým způsobem ovlivňovat, navíc to budou spíše události výjimečné. Kromě nich lze předpokládat, že se František Marek zapojil do prací na rodinném statku a s různou pravidelností docházel do týnecké farní školy. František Marek se narodil 25. srpna 1737. Pokřtěn byl v týneckém kostele Nanebevzetí Panny Marie kooperátorem Leopoldem Weissem, za kmotra mu šel Jakub Bezloga a za kmotru Běta Cigánková. Jednou z klíčových otázek dětství a dospívání Františka Marka představuje otázka jeho gramotnosti. František

O

Z ANÁLU PAMĚTI Marek se narodil 37 let před vydáním Všeobecného školského řádu (1774) spojeného se zavedením povinné školní docházky. Protože se narodil ve venkovském prostředí, může se na první pohled zdát, že František Marek se číst a psát nenaučil. Proti této hypotéze však stojí fakt, že ve Velkém Týnci nacházíme farní školu už roku 1658. Škola zde působila i v roce 1771, kdy si Marie Terezie vyžádala od krajských úřadů zprávy o tom, ve kterých vesnicích se farní školy nacházejí. Pokud nahlédneme do zápisu o sporu mezi týneckou obcí a olomouckým měšťanem Janem Bubíkem z let 1790-1792, zjistíme, že za týneckou obec jednal rychtář František Marek. V přípisu jedné listiny najdeme následující text: „žie sem ji a richtik dostal písmo od kanczelarze slawnej Capituly 10 Octob. 1792 Franz Marek Richtarž“. Protože je záznam napsaný stejným rukopisem jako podpis Františka Marka, lze s vysokou pravděpodobností určit, že tento přípis napsal František Marek vlastní rukou, a tudíž číst a psát uměl. Za důkaz gramotnosti Františka Marka lze také považovat jeho podpis pod aboliční

smlouvou z roku 1787. Zatímco vedle jmen konšelů, jejichž jména jsou napsaná stejným písmem, nacházíme tři křížky, František Marek a Jan Hrabal se podepsali vlastní rukou. Od roku 1744 byl týneckým farářem Karel Josef Veselý. Muž, který byl ve Velkém Týnci farářem až do své smrti roku 1776, se zapsal do týneckých dějin více než kterýkoli jiný farář do té doby. Už roku 1748 byl z jeho nařízení rozšířen pahorek kolem kostela, upraven hřbitov a vysvěcena kaplanka. Jeho životním dílem však byla stavba barokního chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Základní kámen nového presbytáře byl položen 7. dubna 1750 za přítomnosti faráře, jeho kaplana Jakuba Jana Žemelky a skupiny 123 chlapců z týnecké farní školy vedených rektorem Antonínem Dohnalem. Všichni chlapci dostali na paměť této slavné události šlehanec prutem, stříbrný peníz a obrázek. Zda mezi oněmi 123 chlapci byl i František Marek, kterému v té době bylo 12 let, nelze z pramenů potvrdit, ani vyvrátit. Rok 1758 však musel Františka Marka, tehdy 18letého, zasáhnout velmi silně. Druhým rokem

probíhal konflikt mezi Pruskem a Rakouskem, který byl součástí Sedmileté války. 3. května 1758 byli Prusové poprvé spatřeni u Olomouce. Cílem tažení Fridricha II. bylo dobytí tohoto strategicky důležitého města, které bylo v posledních letech přebudováno na moderní bastionovou pevnost. V následujících dnech pruští husaři a dragouni projížděli vesnicemi v okolí Olomouce. Tyto průjezdy se neobešly bez násilí na venkovském obyvatelstvu a rekvírování. 9. května Prusové vypálili vesnici Tršice za porušení pečeti na skladu se zabavenými potravinami. Dým hořící vesnice musel být vidět i ve Velkém Týnci, vesnice byly od sebe vzdáleny pouhých 7 km. Prusové obsadili také sousední ves Holici, kde udržovali početnou posádku. Dne 1. července vyrazila z Přerova na pomoc Olomouci Daunova armáda. Ta dorazila kolem deváté hodiny večerní k Velkému Týnci a na návrší mezi Velkým Týncem a Grygovem zbudovala tábor. V těsné blízkosti poddaných Velkého Týnce tak vznikl vojenský tábor polního maršála Dauna, který měl k dispozici až 74 000 mužů. Týneckým

17

poddaným se tak určitě velmi ulevilo, když po porážce Prusů u Guntramovic a Domašova nad Bystřicí Prusové 2. července nad ránem ustoupili. O dva roky později, v neděli 12. října 1760, došlo k vysvěcení nově postaveného kostela Nanebevzetí Panny Marie. Chrám konsekroval olomoucký světící biskup a rezidenční kanovník Jan Leopold hrabě ze Scherffenbergu, který posvětil také hlavní oltář Nanebevzetí Panny Marie a boční oltáře sv. Jana Nepomuckého a sv. Barbory, do nichž vložil ostatky sv. Klementa, sv. Urbana a sv. Justiny. Současně udělil přítomným věřícím čtyřicetidenní odpustky. Kostel však nebyl jedinou novou barokní stavbou, která v době dospívání Františka Marka ve Velkém Týnci vyrostla. František Řehoř Giannini nechal v zámecké zahradě postavit barokní altánek (Lusthaus) a roku 1755 malou barokní kapličku na konci části Velkého Týnce zvaného „Chaloupky“. O deset let později bude stržena gotická tvrz a na jejím místě začne vznikat nový barokní zámek. To už však bude František Marek držitelem gruntu. Martin Drozda

Archeologická aktualita Sedm tisíc let stará studna z Uničova V prosinci roku 2015 prozkoumali na okraji města Uničova archeologové z Archeologického centra Olomouc pod vedením Mgr. Marka Kalábka velkou osadu prvních zemědělců z 6. tisíciletí př. n. l. Během stavby skladovací haly zde objevili 550 jam z mladší doby kamenné, představující pozůstatky po zásobních, skladovacích či odpadních jámách a dalších hospodářských objektech a také po deseti velkých domech. Dlouhé kůlové domy jsou pro toto období typické a obvykle byly postaveny z pěti řad velkých dřevěných kůlů, mezi nimiž byly stěny vypletené z proutí a omazané hlínou. Tyto domy mohou dosahovat značných rozměrů. Největší dům z Uničova má rozměry 7x33 metrů. Předpokládá se, že jeden dům byl obvykle obýván několika příbuznými rodinami. Unikátní nález nejenom na tomto sídlišti, ale v celém našem regionu

představuje zhruba 7 tisíc let stará studna s dochovanou výdřevou. Studna měla 6 m v průměru a hloubku 3,5 metru. Uprostřed byl vsazený čtvercový bedněný prostor o velikosti 1x1 m. Konstrukce bednění byla překvapivě „moderní“ (zcela totožná technika byla používána například také ve středověku). V rozích se nacházely kůly se žlábky, do nichž byla vsazena na okrajích otesaná dubová prkna. Dřevo bylo mokré a velmi dobře zachované. Ve výplni studny se nacházely zlomky nádob zdobené lineárními geometrickými rytými vzory charakteristické pro období počátku mladší doby kamenné – neolitu (5 600 – 4 900 př. n. l.). Po dokončení konzervace dřevěného bednění, které probíhá na Památkovém ústavu v Opavě, bude studna vystavena v muzeu v Uničově. Vendula Vránová

Foto: M. Kalábek

Foto: M. Kalábek Uničov - neolitická studna

Uničov - půdorys neolitického kůlového domu

SKAUTSKÉ OKÉNKO 70. výročí vzniku skautského oddílu Čechovice V září minulého roku uplynulo již 70 let od založení našeho skautského oddílu v Čechovicích. Jako připomínku této události přepisuji první zápisy z kroniky. Kronika: Dne 16. IX. 1945 byl v naší obci založen I. junácký oddíl. Podnět k založení dal St. Pilný, který kolem sebe soustředil 7 chlapců a to: M. Richtra, Fr. Hansmanna, K. Novotného, Jos. Grygara, Vojt. Rajmra, Al. Hansmanna a Ant. Zavadila. Hned následujícího dne byly rozdány přihlášky. Při zakládání bylo nutno zdolat různé překážky, především to byl odboj některých zlomyslných hochů z vesnice. Spoluprací všech byla po týdnu upravena a zařízena klubovna v domě č. 15. Dne 22. IX. 1945 byla první schůzka zakladatelů. Její průběh byl tento: 1a) Byla přečtena jména přihlásivších se hochů. Bylo jich 20: Hansmann Ferd., K. Kohout, Fr. Dokoupil, Jos. Škurek, Zd. Běhálek, Zd. Grygar, Vojt. Grygar, Jar. Grygar, Fr. Zavadil, Bouda Jos., Zd. Nakládal, Leop. Bláha, Fr. Bican, Leop. Calábek, Jof. Kroutil, Jindř. Nádvorník, Vojt. Nakládal, J. Škurek, M. Pilný, Grégr. M. 1b) Hoši byli rozděleni do družin. 2) Byli voleni oddílový funkcionáři: oddíl. vedoucí: St. Pilný, zást. vedoucího M. Richter, druž. rádci: Fr. Hansmann, K. Novotný, J. Grygar, druži-

nový podrádci: Vojt. Rajmr, Al. Hansmann, Ant. Zavadil, kronikář: K. No-votný, pokladník: Al. Hansmann, knihovník Vojt. Rajmr, Ant. Zavadil, K .Kohout. 3) Na den 23. IX. 1945 určena první celooddílová schůzka. Dne 23. IX. se shromáždili všichni hoši v klubovně. Program: 1) Přivítání vedoucím a představení druž. rádců, podrádců a ostatních oddílových funkcionářů. Další část schůzky se odbývala v přírodě: 1) Hoši se shromáždili do tří hloučků kolem svých rádců a byly dávány návrhy na jména družiny a usneslo se takto: družina Fr. Hansmanna: Vlci, družina K. Novotného: Tichošlápci, družina J. Grygara: Ostříži. 2) Referát vedoucího o dějinách a účelu skautinku. 3) Usneseno, aby všichni schopní hoši běželi dne 30. IX. 1945 štafetu v rámci Tyršových her. 4) Určena hodina a den schůzek jednotlivých družin. 5) Rozhodnuto dne 30. IX. 1945 podniknout první výlet, spojený se hrou na pašeráky. Pašeráky budou Vlci, hlídači Tichošlápci a Ostříži. 6) Zpívání některých písní. Dne 30. IX. 1945 ráno v 8 hodin běželo 20 hochů štafetu. Odpoledne byl výlet. První vyšla ve 3/4 1 družina Tichošlápků, která dělala značky pro družinu Ostřížů. Když se družiny na

Foto: archiv oddílu Přeprava nákladním vagónem na skautský tábor Vrbno pod Pradědem, 1948.

jimi učeném místě sešly, byly rozestaveny stráže, které měly za úkol nalézt u pašeráků - Vlků - tři určité předměty. Předměty byly nalezeny, avšak hra dopadla tak mizerně, jako první kuchařský pokus Tichošlápků. Po hře byly hochům vysvětleny chyby, kterých se dopustili a se zpěvem na rtech se odebral celý oddíl do „Baběnce”, kde hrály družiny jednotlivě hry.

Tolik první zápisy v kronice. Pro bližší vysvětlení je nutné doplnit, že krátce po skončení války se obnovila činnost skautského střediska a oddílu Grygov, který pracoval od roku 1936 až do zákazu v roce 1940. Do střediska patřil také oddíl Majetín a nově vzniklé oddíly Velký Týnec a Čechovice. Jan Pečínka

Hanáckou Sibiří k pramenu Odry Počátek zimních setkání u pramene Odry se datuje někdy od druhé poloviny devadesátých let minulého století. Tehdy s námi, s kluky ze skautského oddílu z Čechovic, začal Jan Pečínka jezdit na Kozlov trénovat bě-

Foto: J. Dvořák

žecké lyžování. O sníh nebývalo nouze, a tak jsme se každoročně v okolí Kozlova a u pramene Odry setkávali s lyžemi na nohou. Celá akce tenkrát nesla název „Na lyžích k pramenu Odry“. V pozdějších letech už nebý-

vala sněhová pokrývka pravidlem, často jsme tedy putovali po svých. Informace o naší akci jsme šířili mezi ostatní skautské oddíly a střediska, nakonec jsme celou akci pojali jako turistické setkání pro širokou veřejnost. Po několika letech přebral organizaci oddíl Kamzíci z Doloplaz, který patří také do našeho skautského střediska. Především starší kluci si začali akci zpestřovat zimním bivakováním, ať byl sníh, mráz nebo plískanice. Akce se přejmenovala na „Hanáckou Sibiří k pramenu Odry“ a začala získávat na oblibě. V současné době, je-li hezké počasí, dojde daný den k pramenu až 400 osob. Na místě je připraveno občerstvení v podobě teplého čaje či gro-

gu, lze se ohřát u ohně či opéct kabanos. Je také možné shlédnout malou výstavu fotografií zaniklých obcí z libavského vojenského výcvikového prostoru. Přestože se počátkem tohoto roku VVP Libavá zmenšil o některá území, pramen Odry zůstal ve vojenském prostoru. Je tedy nutné vždy celou akci pořádat s povolením vojenského úřadu. Vždy se snažíme, aby bylo možné pro přístup využít i tzv. Mezihorskou cestu vedoucí z Velkého Újezdu. Armáda však avizuje, že se režim přístupu do výcvikového prostoru zpřísní a není tedy jisté, jestli nám vyhoví. Je tedy možné, že jedinou přístupovou cestou zůstane červená turistická trasa z Kozlova. Letošní ročník se uskuteční 6. února a zveme tímto čtenáře Týneckých listů k zimní procházce k pramenu evropského veletoku. Přístupové trasy a veškeré informace o akci se dozvíte na webu skautů z Doloplaz www.doloplazy.eu/skaut. Jiří Dvořák, vedoucí skautského oddílu Poutníci Čechovice

SKAUTSKÉ OKÉNKO

19

ŽIVÝ BETLÉM V ČECHOVICÍCH

Foto: J. Dvořák Již čtvrtým rokem jsme se rozhodli uspořádat Živý betlém v Čechovicích. Skauti z našeho oddílu PoutníciČechovice se ujali jednotlivých rolí a po několika zkouškách jsme byli 27. 12. 2015 připraveni celé vystoupení představit široké veřejnosti. V 15:30 se rozezněly lesní rohy hudebníků z Pardubic svolávající diváky. Děj začínal na návsi, kde smutný pastýř vyprávěl o svém stádu oveček, které se rozuteklo. Najednou se však na nebi objevila hvězda a z horní uličky začali vycházet dva andělé směrem k pastýři i se zbyt-

kem jeho stáda. Ke šťastnému shledání přispěchali brzy tři králové, každý z jiné světové strany a rozhodli se přidat k putování do Betléma. V čele s anděly, třemi králi a pastýřem s ovečkami se postupně tvořil průvod, ke kterému se připojili i lidé, kteří se na náš Živý betlém přišli podívat. V kapli už byl Josef s Marií, Ježíškem, kravičkou a oslem. Andělé dovedli všechen lid až k nim. Tři králové a postupně také děti, jakožto vesničané, předali Ježíškovi dary. Josef s Marií poděkovali a povyprávěli svůj

příběh. Poté jsme si všichni společně zazpívali koledy za doprovodu klavíru, kytary a flétny. Po skončení představení Živého betléma se další program odehrával v místním hostinci. Pan Stanislav Denk si připravil pro děti loutkové divadlo. Pohádka o princi Pravoslavovi, který hledal králův prsten v černé tůni, a o princezně Lidušce zakleté v žábu byla opět velice povedená a nejmladší osazenstvo jistě zaujala. Poslední část večera byla ve znamení besedy s účastníky celosvětového skautského setkání

Jamboree v Japonsku, které se uskutečnilo v létě. Jiří Janů a Jan Zdařil byli členové českého kontingentu spolu s dalšími devíti skauty z Čechovic, Velkého Týnce a Doloplaz a pro přítomné prezentovali fotografie ze setkání a vyprávěli o svých zážitcích z velké zahraniční akce. Všem účinkujícím i zúčastněným patří velký dík za skvělou atmosféru, kterou jsme společně v ono nedělní odpoledne vytvořili. Monika Dočkalová, Jiří Dvořák Poutníci - Čechovice

PŘEDÁVÁNÍ BETLÉMSKÉHO SVĚTLA VE VÍDNI Každý rok putuje Betlémské světlo do našich domovů, aby svým plaménkem dotvořilo kouzlo Vánoc. Jeho dlouhá cesta však začíná mnohem dříve. V Betlémě, místě narození Ježíše Krista, je světlo zažehnuto a odtud je následně letecky přepraveno do Vídně. V sobotu 12. prosince jsme se do Vídně za Betlémským světlem vypravily i my. Celý ceremoniál předávání Betlémského světla se odehrával v katolickém kostele farnosti Neusimmering na náměstí Enkplatz. Kostel byl plný

Foto: archiv skautů

skautů z nejrůznějších evropských i mimoevropských zemí, kteří si sem pro Betlémské světlo přijeli, aby jej mohli následně dopravit do svých vlastí. Před kostelem vídenští skauti nabízeli čaj, punče a drobné občerstvení, a když jsme se rozhlédly, bylo jasné, že plápolající ohýnky nejsou jediným důvodem, proč se tady všichni sešli. Všude kolem byly skupinky lidí, kteří se shledali po dlouhé době, ale také nově vzniklá přátelství, radost a lidská náklonnost. Mottem letošního ročníku Betlémského světla bylo „Pokoj ve mně – pokoj s Tebou (Friede in mir – Friede mit dir)“. A tak bychom rády ve znamení Betlémského světla popřály všem pokojné svátky v kruhu nejbližších. Ať ve Vás světýlko naděje svítí po celý příští rok a nezhasne. Monika Dočkalová, Marie Mráčková Poutníci - Čechovice

Foto: archiv skautů

20

SKAUTSKÉ OKÉNKO

Nahlédnutí do světa rádce skautské družiny Rozhodla jsem se udělat rozhovor s Karolínou „Ježkem” Cahelovou, která je rádkyní skautské družiny. Zatímco věšela prádlo, pokládala jsem jí různé otázky, které se týkají skautu a vedení družiny. Tak Kájo, v krátkosti se nám představ. Jak dlouho chodíš do skautu a co tam děláš? Chodím do skautu desátým rokem a dřív jsem byla jako normálně… normálně… nevím, jak to mám popsat… Normálně jsem chodila na schůzky... Jó, byla jsem členka. A teďka poslední dva roky jsem rádkyně družiny nejmenších holek - Výrů. Co to znamená být rádkyně? Co je tvým úkolem? Tak mým úkolem je chystat program na schůzku a něco ty holky naučit, ale zároveň si s nimi něco zahrát, aby je to hlavně bavilo, a plus chystat třeba nějaký větší oddílový akce. Jak ses k této činnosti dostala? No chodila jsem asi osm let jako normální členka a pak už naše rádkyně neměly tolik čas, takže jsme tu družinu po nich převzaly. Pověz něco o tvé družině. S kým ji vedeš, jak dlouho? Moje družina jsou malý holky a vedu je s Terkou Sudolskou, teď druhým

rokem. A strašně nás to baví! (smích) Bylo těžké tu družinu rozjet, byl o skaut zájem? My jsme vlastně tu družinu dělaly celou znovu, udělaly jsme nábor a nabraly nové děti. Ze začátku jich bylo hodně, samozřejmě časem nějaké odpadly a teď jich dochází třináct. Takže zájem je velký. Jak tě baví vymýšlet schůzky? Nemáš někdy chuť se na to, jak se říká, vykašlat? No tak… (smích). Někdy, když mám fakt málo času, třeba kvůli škole, tak je to dost blbý, ale tím, že jsme na to dvě, tak to není tak hrozný, je to celkem v pohodě a vždycky to nějak zvládnem.

Foto: archiv skautů ba v autobuse po cestě domů ze školy. Někdy, když to chceme mít fakt dobrý a promakaný, tak to vymýšlíme třeba o víkendu. Někdy nám to trvá dlouho, ale většinou spíš 10-15 minut.

Jak ta vaše schůzka vlastně probíhá? Co je hlavní náplní? Tak holky přijdou… (smích). Hned na začátek si zahrajem pár běhaček, ať je trošku unavíme. Pak většinou máme něco do celoroční etapovky. Teď jsme začaly dělat morseovku. Hrajeme spoustu her, kterými se snažíme je i něco naučit. Během celého roku se střídáme při psaní kroniky.

Stalo se vám někdy, že byste šly na schůzku nepřipravené? Hmm… Ne, myslím, že nikdy.

Jak dlouho a jak moc dopředu ji s Lvíčkem (Terkou) vymýšlíte? To záleží jak kdy (smích). Někdy tře-

Co se ti nejvíc líbí na tom být rádkyně? A co se ti naopak nelíbí?

Co se mi nelíbí… To fakt nevím. Možná to že… Já fakt nevím, mě to baví, takže není nic, co by se mi na tom nelíbilo. A nejvíc se mi líbí, když vidím, že to ty holky baví, že prostě chodí rády na ty schůzky a těší se tam. Děkuju za rozhovor Ježku! Tereza Sudolská

Česko zpívá koledy

Tak máme naše první zpívání vánočních koled v akci „Česko zpívá koledy” zdárně za sebou. Zpívali jsme u rozsvíceného vánočního stromu před kaplí na návsi v Čechovicích (místní část Velkého Týnce). Bydlí

zde 340 obyvatel. Zpívajících skautů a skautek nás bylo 10 a přišlo se také podívat 19 rodičů a prarodičů, kteří se ke zpívání částečně přidávali. Naši nejmenší světlušky a vlčata měli jinou akci a nestihli začátek zpívání.

Příští rok to lépe sladíme. Přidali jsme se k této akci, abychom umocnili předvánoční atmosféru v naší malé vesnici a cítili se prostřednictvím tohoto společného zpívání propojeni s dalšími „lidmi dobré vůle”

v celé naší republice. Slova první koledy to vystihují: nesem vám noviny poslouchejte... nesem vám noviny rozjímejte ... Hezké dny přeje Jan Pečínka

ČLÁNKY

21

ÚZEMNÍ PLÁN ve fázi před veřejným projednáním Územní plán je naprosto klíčový dokument pro stavební rozvoj obce a jeho vliv na okolní krajinu. Řeší především podobu veškerých ploch na území obce, jejich uspořádání a funkční využití. Vymezuje umístění např. průmyslových areálů, komunikací, veřejných prostranství a rodinných domů, to vše s ohledem na životní prostředí, zachování sídelního charakteru, ochranu hodnot, rozvoj veřejné infrastruktury a další body vycházející ze zadání územního plánu. Samotné vyhotovení územního plánu je dlouhodobý složitý proces, který má několik fází a zpravidla trvá i několik let. Celý proces tvorby a schvalování pak podléhá stavebnímu zákonu (zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších přepisů). Na novém územním plánu naší obce se pracuje někdy od roku 2013, kdy vzniklo jeho zadání. Obec je v celém procesu objednavatelem a Magistrát města Olomouce, odbor koncepce a rozvoje, jako úřad územního plánování je v tomto procesu pořizovatelem. Jelikož bude mít podoba nového územního plánu vliv na všechny obyvatele naší obce, je více než vhodné věnovat procesu schvalování zvýšenou pozornost. V současné době jsou některé fáze procesu minulostí (schvální zadání, společné jednání

s obcí a dotčenými orgány). Nicméně patrně jedna z nejdůležitějších částí celého procesu by se měla uskutečnit v brzké době. Jde o veřejné projednání upraveného návrhu územního plánu. Upravená verze návrhu se zveřejní na úřední desce, a to společně s oznámením o termínu a místu konání veřejného projednání návrhu. V této fázi lze využít některé nástroje pro ovlivnění budoucí podoby schváleného územního plánu. Stavební zákon určuje, že při pořizování územních plánů lze podávat námitky a připomínky. Nejedná se však o synonyma. Námitky jsou právně silnější než připomínky, a proto je může podávat jen určitá skupina subjektů. Připomínku může podat každý, občan (i jiné obce), spolky i cizinec. Připomínky se mohou podávat před veřejným projednáním a potom nejpozději do 7 dnů ode dne veřejného projednání. Veřejné projednání vede obecní úřad a musí na něm být přítomen projektant, který má zajistit laický výklad a vysvětlit základní pojmy a souvislosti. Při veřejném projednání i před ním, a také v sedmidenní lhůtě po skončení veřejného projednání, se připomínky i námitky musí uplatňovat písemně a musí být podepsány a navíc musí obsahovat identifikační údaje toho, kdo je podává. Obecní úřad připomínky vy-

hodnotí, nejsou pro něj však závazné, takže má možnost nezabývat se jimi důkladně. Ve vyhodnocení připomínek se nejčastěji volí jedna ze tří frází. „Akceptováno“, „akceptováno částečně“ a „neakceptováno“. Z uvedeného je patrné, že neakceptování připomínek nemusí být ničím odůvodněno. S tím se pojí i fakt, že proti způsobu vypořádání připomínek se nelze bránit právní cestou. Dotčení vlastníci a zástupce veřejnosti mohou proti návrhu územního plánu podávat námitky, které musí obsahovat odůvodnění a současně údaje podle katastru nemovitostí dokládající dotčená práva a vymezení území dotčeného námitkou. Zástupce veřejnosti musí být zmocněn stanoveným minimálním počtem občanů (200 občanů obce s 2000 a více obyvateli). Námitky lze podat nejpozději 7 dnů po veřejném projednání. Důležitá je rovněž skutečnost, že kdo je jednou oprávněn podat k určitému záměru v územním plánu námitku, může podávat námitky i k dalším záměrům, které se ho přímo nedotýkají. Čili každé další podání osoby, která může podávat námitky, je nutné brát v úvahu jako další námitky (a nikoli jen jako připomínky). Rozdíl mezi námitkami a připomínkami je zásadní, protože o námitkách se musí rozhodnout (tj. vypracovat písemné rozhodnutí).

Návrh takového rozhodnutí připravuje obecní úřad, o němž pak rozhoduje zastupitelstvo obce. Rozhodnutí o námitce musí obsahovat vlastní odůvodnění a je součástí odůvodnění celého územního plánu. Proti tomuto rozhodnutí nelze podat ani odvolání ani rozklad. Přesto mají zástupci veřejnosti a dotčení vlastníci možnost domoci se nápravy špatně vypořádaných námitek. V úvahu připadá jednak podání podnětu na příslušný krajský úřad, aby rozhodnutí o námitkách přezkoumal. Je zřejmé, že při přípravě tak zásadního dokumentu, kterým územní plán je, je vhodné seznámit se s kompletním procesem jeho schvalování. Klíčové je sledovat úřední desku a mít dostatek informací pro možnost ovlivnění jeho výsledné podoby. Zdrojem informací tohoto článku je zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, dostupný na www.zakonyprolidi.cz a internetová poradna spolku Frank Bold, koordinátora sítě Občanů 2.0, aktivních občanů se zájmem o své okolí www.frankbold.org/poradna Jiří Dvořák

° Pomáháme zustat doma Dožít či alespoň zůstat co nejdéle doma je přání mnoha seniorů. Ne vždy se to však obejde bez problémů, které způsobuje zhoršující se zdravotní stav a s ním vznikající postupná ztráta soběstačnosti. Charitní pečovatelská služba se snaží o to, aby se toto přání seniorům a dospělým, kteří potřebují pomoc jiné osoby vzhledem ke svému věku, nemoci či postižení, pomohlo naplnit. Poskytujeme pečovatelskou službu přímo v domácnosti klientů v takové míře, jakou potřebují. Našim cílem je to, aby naši klienti mohli důstojně

a co nejdéle žít doma, v kruhu své rodiny a v prostředí, na které jsou zvyklí. Dále se snažíme zachovávat jejich sociální vazby, podporovat jejich běžný způsob života a dodávat psychickou či duchovní podporu v jejich aktuální životní situaci. Pomáháme tak nejen samotným klientům, ale i příbuzným a pečujícím, jejichž intenzivní péče o jejich blízkého může být mnohdy vyčerpávající. Naší snahou je dlouhodobě vycházet vstříc potřebám a zájmu klientů o naše služby a podpořit tak také

pečující v jejich nelehké péči o jejich rodinné příslušníky. K zajištění našich pečovatelských služeb přímo v domácnostech klientů jsou pro nás nezbytné automobily. Limitujícím faktorem je tak pro dlouhodobě nedostatečný počet automobilů naší pečovatelské služby, kterými bychom zabezpečovali službu ve vzdálenějších částech olomouckého regionu a realizovali potřebnou pomoc pro další potřebné klienty. Jsme rádi, že také např. díky příspěvku z Nadačního fondu Veolia a podpoře dalších dárců, mohly být

pořízeny 2 automobily požadovaných parametrů a technického stavu, které přispějí k zajištění dostupnosti pečovatelské služby pro naše potřebné klienty v jejich domácnostech na venkově. Koordinátorka Charitní pečovatelské služby Olomouc venkov: Mgr. Alena Pírková tel.: 734 435 073; úřední hodiny po - pá 7 - 15,30 [email protected] http://www.olomouc.charita.cz/ socialni -sluzby-STH

22

ČLÁNKY

CHARITA V naší současnosti se o charitě hodně píše, mluví a hlavně to kladně ovlivňuje naši společnost. Je to dobře, protože tato společnost je bohatá a zároveň i chudobná, hmotně i duchovně. Velká část chudých je za svůj stav sama zodpovědná, neumí se svými příjmy a svým majetkem správně hospodařit. Mnohým chybí logické myšlení, zodpovědnost vůči rodině i vůči společnosti. Bohatá část společnosti si nepřipouští zodpovědnost za tento stav, i když velmi často ke svému bohatství přišla nepoctivě, podvodem. Dobře promyšlené charitativní akce za poslední 25 let jsou viditelné, užitečné. Pomoc nemocným, opuštěným dětem, podpora jejich vzdělání, náhradní rodiny, osvojování a další klady. Starost o lidi nemocné, staré, které opustila rodina, převzaly domovy důchodců, tam pozornost a kontakt dobrovolníků rodinu nahrazuje. Náboženská svoboda, obnovené ženské i mužské řády, jejichž náplní je služba bližnímu, to všechno je přesvědčivé i pro moderní, bohatou, nevěřící část společnosti a také ji ovlivňuje, že začíná hodnotit lidi

věřící a příslušníky řádů jinak, reálně, kladně. Období adventu a Vánoc dokáže lidi nasměrovat k charitě. Vánoční stromeček, dárky od Ježíška, koledy, Betlémy s jesličkami, chudobní pastýři s ovečkami a bohatí Tři králové není považováno pouze za tradici. Po staletí žitá a děděná křesťanská kultura nasměrovala národ k obnově. Kultura lásky poráží kulturu nenávisti. Jako děti nechodili jsme na koledu, jen ke stařečkům a k sousedům. Ale k nám koledníci chodili, většinou party kluků. A také chodívaly staré panímámy, na ně jsme se těšívali. Poseděly i půl hodiny, zazpívali staré koledy – i po týnecky. Dostaly pohoštění, do kabely maminka nabalila půl vánočky a nějaké další živobytí. Ty panímámy, letité vdovy chodívaly si také v zimě pro kyselé zelí, kterého u nás byla našlapaná velká dvěstělitrová dubová bečka. Maminka podle vody na zelí předpovídala změny počasí. Když se voda objevila, říkávala - bode pršeť nebo padať snih, dež se voda stratila znamenalo to - vejasněni nebo mrznůti. Jednalo se o vysoký nebo nízký tlak vzduchu.

Na vánoční koledování zastavil se také některý starý soused. Pohoštěn byl rybízovým vínem, to bývalo v bečkách ve sklepě. Na Štěpána se vyplácela také roční dohodnutá částka peněz za službu (pacholci a dívky). Pracovní dohody s pacholky dělali se v týdnu od Štěpána do Nového roku, s dívkami byl tento obřad v týdnu od Nového roku a do Tří králů. Ve vánočním období se také vyrovnávaly finance za pachty a upřesňovaly podmínky naturálních povinností, výpovědi či nové smlouvy. To všechno ústně, podáním ruky. Také se vyrovnával účet řemeslníkům, kovářům, sedlářům, bednářům, kolářům a dalším. Připomenu ještě, že během roku hospodyně odměňovaly nádenice i v naturálijích – mléko, podmáslí, šperky ze zabíjačky, svačiny v poli, o žních obědy, večeře i jejich dětem. Tento styl dědinského života měl neměnná pravidla, která jsme viděli kolem sebe. Lidem se přálo, bohatě měřilo a vážilo podle pravidla – přejte, bude vám přáno, jakou mírou měříš, takovou ti bude naměřeno. A hospodář mimo své starosti o pole sloužil také ostatním sousedům svou odbornos-

tí, např. ručním setím trávy, obilí, jetelovin, dále půjčováním nářadí, secího stroje na obilí a řepu nebo odborná pomoc s dobytkem. Tento kompletní životní styl jsme viděli, v něm vyrůstali a do sebe ho nasávali. Ale všechno to přímé působení předávaných návyků - dědictví otců vzalo za své po únoru 1948 násilným donucováním hospodářů vstoupit do JZD, kdy se začalo hospodařit podle vzoru sovětských kolchozů. Setí, mlácení, veškeré práce v poli, sklizeň všeho, krmné dávky pro dobytek, to všechno určoval, nadiktoval ÚV KSČ. Vedení JZD bylo obsazeno pouze uvědomělými straníky. A do převratu v roku 1989 se v tom prakticky nezměnilo nic. Vracím se k úvodu. Je potěšitelné, že kultura lásky poráží kulturu nenávisti. Po staletí žitá a děděná kultura křesťanská nasměrovala národ k obnově. Toho si važme, to respektujme, tak se sami chovejme. Hrudník Vojtěch

o

RADY ZAHRÁDKÁŘUM Pozor na skladištní zavíječe! Zimní období je pro zahrádkáře obdobím relativního klidu. O tom nejdůležitějším, co je třeba provést nebo kontrolovat jsem již psal. Zmínil jsem i o tom, jak správně skladovat ovoce a zeleninu a jak provádět kontrolu uskladněných výpěstků. Skladují se však nejen uvedené výpěstky, ale i sušené ovoce a houby, ořechy, luštěniny, semena připravené pro výsevy na jaře, ale i nejrůznější další potraviny, jako je mouka, strouhanka, dětské piškoty, ovesné vločky, kakao, datle, fíky, čokoláda, koření, sušenky, těstoviny, zbytky vánočního pečiva nebo krmiva pro domácí mazlíčky. A všechno toto mohou znehodnocovat různí skladištní škůdci, z nichž nejčastější jsou tzv. skladištní moli, správně skladištní zavíječi. Ze stovek nejrůznějších zavíječů na skladovaných potravinách způsobují škody zavíječ skladištní, z. moučný, z. datlový, z. paprikový, z. sójový, z. pekanový, z. ořešákový, z. čokoládový a z. hrozinkový. Druhový název zavíječů však neznamená, že uvedený druh se vždy specializuje jen na jednu v názvu uvedenou potravinu. Rozeznat jednotlivé tyto zavíječe není jednoduché a to jak podle jejich vzhledu, tak i podle jejich „potravinové specializace“. Není to ani důležité, protože u všech uvedených druhů zavíječů lze konstatovat jediné - napadají skladované potraviny. Nejlepší a nejúčinnější ochranou proti těmto škůdců je prevence, to znamená správné uložení potravin. Je třeba počítat s tím, že pro tyto zavíječe nejsou naprosto žádnou překážkou papírové, látkové nebo i plastové sáčky a pytlíky. Jedinou ochranou před nimi jsou skleněné, keramické nebo silnostěnné plas-

tové dózy a to ještě jen za předpokladu, že jejich uzávěry jsou vzduchotěsné. Zavíječi se totiž protáhnou i neuvěřitelně malými skulinkami pod netěsnícími víčky. Musíme také počítat s tím, že v některých případech si zavíječe domu přineseme již z obchodu a potom žádný sebelepší obal nestačí. Proto nezbývá nic jiného než nevytvářet zbytečné zásoby, nic dlouhodobě neskladovat a skladované potraviny kontrolovat. Existuje však i další velmi účinná ochrana založená na vylapávání samečků zavíječů prostřednictvím feromonů, tj. látek vytvářených živými organismy a šířené za účelem vnitrodruhové komunikace. Princip této metody je konkrétně založen na tom, že nějaká podložka je napuštěna látkou, kterou nazýváme sexuálním feromonem, protože je chemicky shodná s tou, kterou v přírodě samičky lákají samečky. Vůně těchto sexuálních feromonů je pro samečky neodolatelná a ty pak nalétávají na podložky, které jsou však natřeny nevysychavým lepem. A samičky bez samečků se samozřejmě nemohou rozmnožovat a tak celá populace zavíječů brzy vyhyne. V praxi to mohou být různé pasti, ale pro běžné domácí spíže jsou asi nejvhodnější, snadno dostupné a finančně velmi přijatelné feromonové lepové pásy a destičky, které jsou účinně na všechny běžné druhy skladištních zavíječů. Jaroslav Rod

Foto: J. Rod Datle poškozená zavíječem čokoládovým

Foto: J. Rod Pečivo poškozené skladištními zavíječi

ČLÁNKY

Jak zvonily Vánoce v Grygově? Rodinné centrum Grygov uspořádalo 13. prosince odpoledne v místní sokolovně akci s názvem Vánoční zvonění. Hlavní součástí programu byla dětská vánoční dílna, ve které si mohly děti vytvořit vánoční přání či jednoduché efektní dekorace. Této příležitosti dokonce využily i některé rodiny, které strávily kreativní chvíli pospolu a užívaly adventní atmosféry nad lepidlem a třpytkami. V sále sokolovny probíhal jarmark s pestrou nabídkou zboží od perníků (i s dílnou v podobě zdobení malých perníčků) přes bižuterii, adventní dekorace, drátkové předměty až po keramiku či pletené čepičky. Oblíbenou zastávkou návštěvníků byl stánek uměleckého kováře, který přímo na místě koval nápisy dle přání na podkovy štěstí, jež nesou označení HANÁ regionální produkt. Součástí jarmarku byl i tzv. Igiho stánek, u kterého se mohly děti registrovat na Vánoční stezku s hledáním a plně-

ním úkolů po celé budově sokolovny a sladkou odměnou na konci. Část odpoledne zpříjemňovalo živé vystoupení kapely Country´n´Beat, které u dětského publika zabodovalo pásmem písniček z pohádek či koledami. Prostor předsálí příjemně provoněl punč a většina návštěvníků neodolala a ochutnala palačinku, bramborák či langoš. V nabídce občerstvení bylo rovněž cukroví napečené maminkami a tatínky, kteří akce Rodinného centra Grygov navštěvují. Jako hlavní organizátorka děkuji dobrovolnicím, které přišly pomoci balíčkovat cukroví, chystat sál či asistovat v dílně. Zároveň chci poděkovat všem, kteří přispěli do kasičky doborovolným vstupným. Bude použito na další akce RCG, o kterých vás rádi budeme informovat. Kamila Grmolenská, místopředsedkyně RCG

23

Ze života MŠ Velký Týnec

Vánoční posezení Naší každoroční tradicí před Vánocemi jsou vánoční besídky pro rodiče. V letošním roce jsme tyto besídky pojali spíše jako předvánoční posezení. Děti ze třídy Koťátek krátkým vystoupením s vánočními básničkami, písničkami a koledami navodily vánoční náladu a pohodu a potom společně s rodiči tvořili u stolečků. Zdobili si svíci technikou

„dekupáže“. Bylo připraveno i vánoční pohoštění z cukroví, které dětem přinesli rodiče. Nakonec jsme si na zahradě vypustili lampion štěstí s přáním dětí pro Ježíška a s přáním krásných a šťastných vánočních svátků. Učitelky z třídy Koťátek

Foto: archiv MŠ

Foto: archiv RC Grygov

Jak grygovští čerti dostali vynadáno Milý Mikuláši, byl jsem s našima v Grygově na rozsvěcení vánočního stromečku. Užil jsem si zpívání koled, které jsme se ve školce naučili s panem učitelem, to bylo moc príma. Ale jak jsi přicházel Ty, bál jsem se kouře, který byl všude kolem Tebe. Byl asi z čertů, kteří si ho přinesli z pekla, a to se mi teda moc nelíbilo. A nejvíc mi vadilo, že čerti nás tahali rodičům z náručí, to nebylo vůbec pěkné! My jsme plakaly a i rodiče se vyděsili, co se to děje, protože jsme asi nezlobili tak moc, aby nás čerti sebrali úplně pryč. Nejen moje mamka čertovi vynadala... Maminky jsou opravdu báječně statečné! A vsadím se, že kdyby věděly, že někteří z nás mají z tohohle zážitku doteď hysterické záchvaty a noční můry, asi by ty čerty poslaly rovnou zpátky do horoucích pekel. Tak Tě tedy prosím, milý Mikuláši, nemůžeš příště dávat na čerty trochu pozor, přijde mi, že oni teda zlobili víc než my. Ale musím se Ti pochlubit, pro balíček jsem si nešel k Tobě, ale k hlavnímu vel-

kému černému čertovi, ten byl moc hezký. Ale víš, sice jsi měl nabalených dárků dost, ale na spoustu dětí, které znám, se vůbec nedostalo. No, jak je tohle možné? Asi byste měli příště víc hlídat, komu balíček dáváte, ne? Ani na mého bráchu nezbyl, asi si dokážeš představit, co se u nás doma potom dělo... Já jsem mu svůj rozhodně dát nechtěl, no, byl tady docela rámus. A brácha byl hrozně smutný. Ale děkuju, že jsi nám dal dost času utéct před ohňostrojem. Já vím, že dospělým se ohňostroje líbí, ale když nám dětem bouchají přímo nad hlavou, my z nich teda velkou radost nemáme. Myslím teda, že když se na Mikuláše těšíme hlavně my, tak není dobré, když se tam rozbrečíme, ne? Snad se v zimě zase uvidíme a prosím Tě, vyřiď Ježíškovi, jestli by mi příští rok donesl lucerničku na světýlko, kterou jsem si namaloval, ale nedostal. Děkuji a za všechny Tě zdraví jeden moc hodný chlapeček (maminka souhlasí) :-), Kubíček a Eliška

Foto: archiv MŠ

Už je zima, už je čas, Mikuláši mají sraz... ...a letos jeden z nich na velmi neobvyklém místě - přímo v pekle! Jak se to semlelo? Na čertí školku jsme si v oddělení Berušek hráli již celý týden před Mikulášem. A tak se známá dětská hra Chodí pešek okolo změnila na Chodí ďas kolem nás. Místo bubeníčka na buben tloukl čert na vrata a ze Zlaté brány se stal Čertí tunel. A pak přišel ten ďábelský nápad pozvat letos Mikuláše mezi čertíky. Mělo to ovšem velký háček. Peklo i čerty bylo potřeba dát jaksepatří do pořádku. Dost těžký úkol, a proto jsme si na pomoc pozvali mámy, táty i ostatní blízké - ovšem s podmínkou, že přijdou také převlečení za čerty. Podařilo se. A mohu vám říct, že to

byl opravdu nádherný obrázek, vidět vážené příbuzenstvo trochu jinak. A pak jsme formou her a soutěží uklízeli peklo, vařili ohnivý guláš, zašívali děravé kožichy, zatápěli pod kotlem. Naše obavy, jak rodiče přijmou naši hru, se ukázaly jako úplně zbytečné. Ti se pod maskami čertů pěkně rozparádili, a tak jsme si společně užili prima podvečer. A Mikuláš? Ten opravdu přišel a děti po zásluze obdaroval. Čerti a čertíci, byli jste prostě úžasní! „ Nebudem se čertů bát, budeme si s nimi hrát „ Učitelky z oddělení Berušek

24

KŘÍŽOVKA Základ Matemahip 3. část tická hopové tajenky zkratka hudby

Člověk Soubor mohutné 2. část Arabský stát nářadí postavy tajenky

Tlakový útvar

Vozka

Potřeštěné

Obyvatel starověké hispánie

Lomoz

Hlaveň (lid.)

Název hlásky S

Někdo (básn.) Vyfouklé vejce

Hit

An. univ. město Drožkářská zakázka

Na onom místě

Nezn. lét.

Jiným

Zašikmení

objekty

způsobem

Rada obrany státu (zkr.)

Dravci

KŘÍŽOVKA

Hrát kopanou Autorem citátu je Hérakleitos z Efesu (540 - 480 př. n. l.), řecký předsókratovský myslitel, později ozna-čován za filozofa. Druhová číslovka Sušický závod Úspěšnou řešitelkou křížovky z minulého čísla a výherkyní knihy je paní Věra Pojmanová z Havlíčkova Brodu. Výherkyni blahopřejeme. Tajenka: „Pocity jsou nakažlivé. Ty pozitivní více, než ty negativní.”

Umíněný zápor

Domác. Uršula Vel. nos (exp.)

Věc nedotknutelná

Dřevěná nádoba Zatlačení

Kolem

Balík z klestí

Správné znění tajenky zašlete poštou, e-mailem nebo ho zatelefonujte na Obecní úřad Velký Týnec, Zámecká 35, 783 72, telefon: 585 151 111, e-mail [email protected], a to do konce aktuálního měsíce.

Amatérská atletická asociace

Spojka Poštovní přirov. novinová Vz. ox. služba

Bez vousů (obráceně)

sirnatého

Týkající se psa Čarodějnice Zkr. evr. měny

Zkr. Sdružení 1. část Značně Pobídka pro tajenky republiku Zákonné shromáždění v Polsku

Pouze

Drancování

Armádní umělecký soubor

Hrdinka Panovník počítastaré čových jihoam. her říše

Topivo

Ztloustnout

Opojiti

Zvětralé pivo

Předchů dce psa

Egypt. řeka

Lidoop

Ochotno

Hraniční poplatky Inic. her. Císlera

Okázalost

Vysoký kopec

Karlovarský hotel

Int. dom. Řecka

Angl. pomoc

Tlejt

Linka důvěry

Mez. sdr. let. dopr.

Očkovací látka

Jehla Název (sloven.) hlásky X His. zvol. k útoku

Lidová odpověď na otázku O co?

Pomocník

Herkula Psí rasa (hovor) Ostré koření

Z fleku

Boty bez šněrován Mast na obličej

Zkr. pro Slovensko

Venku

Zvuk hodin

Název písmene P

Dosud

Hruď

Ztroskotaná loď

Římsky 156 Zn. scandia

Druh pečiva Radiolog. inf. sys.

Člověk zatížený mánií

Věhlas

Něco svěšeného

Název hlásky K

Vys. napětí

Dovednost

Nedobrá

Citosl. Zkr. mistrov- vrčení ství Akadesvěta mie věd

Cit

Záv. na kul. lož.

4. část tajenky

Sloven. koruna

Povzdech

Stř. odb. učiliště

Podstavec (lidově)

Římsky 2

Zn. lutecia

Pomůcka: Eton, Iata, Iber, Iolaus, Lara, Perka

SPORT

25

Závěrečná zpráva o činnosti fotbalových oddílu TJ Sokol Velký Týnec za rok 2015 o

Z celkového pohledu byl pro náš oddíl rok 2015 rokem změn, některých horších (sestup mužů), ale valná většina změn k lepšímu. Předně se nám podařilo do chodu oddílu zapojit velké množství dospělých členů a na práci kolem chodu celého oddílu je to velmi znát. Po úspěšném náboru máme velkou základnu nejmenších dětí do 10 let, které v současné době tvoří základ naší činnosti. Pro žákovské a dorostenecké oddíly jsme v letošním roce obnovili tradici zimního a letního soustředění, zůstaly zachovány tradiční akce jako rozlučka se sezónou, vánoční večírek. Malí fotbalisté se kromě soutěžních turnajů zúčastňují přípravných turnajů, halových turnajů, zimní ligy benjamínků atd. Také co se týká údržby a investic do areálu hřiště se nám povedlo dokončit zastřešenou tribunu a s velkou pomocí obce Velký Týnec byla konečně vybudována centrální závlaha. Sportovní úspěchy V současné době fotbalové oddíly TJ Sokol Velký Týnec obsazují soutěže ve všech věkových kategoriích s výjimkou žáků.

Foto: J. Friesner Výsledky družstva mužů patří v letošním roce k těm horším zprávám. Na konci sezóny 2014/15 hráči sestoupili z 1. B třídy do okresní soutěže. Současné vedení fotbalového oddílu nastolilo trend, kdy se snažíme mít hráčský kádr složený z vlastních hráčů a odchovanců. Myslíme si, že není cílem vesnického fotbalového oddílu hrát co nejvyšší soutěž

s nakoupenými a placenými cizími hráči, ale umožnit hrát svým odchovancům a domácím hráčům i za cenu sestupu z vyšší soutěže. Z toho důvodu máme, myslím, věkově nejmladší družstvo v okrese (věkový průměr cca 21 let) a věříme, že i tito naši bývalí dorostenci se postupně vyhrají a překonají momentální výsledkovou krizi. Družstvo mužů se aktuálně drží ve středu tabulky. Současně se nám podařilo angažovat trenéra, který akceptuje naši koncepci.

Foto: J. Friesner Družstvo dorostenců momentálně bojuje s nepříznivou situací v personální oblasti, kdy se začíná projevovat absence žákovských oddílů a není z čeho doplňovat odcházející hráče. Musíme konstatovat, že hráči se k nastalé situaci postavili čelem a i přes nedostatek hráčů, kdy kolikrát nehrají ani v plném obsazení, natož aby měli na střídání, a výsledkově se jim logicky moc nedaří, přesto zápasy nevypouštějí, bojují až do konce (takhle kolikrát nebojovali ani v „lepších“ časech) a snaží se sezónu dokončit se ctí, což velice oceňujeme a patří jim za to velký dík. Naši nejmladší členové z družstva benjamínků se zúčastňují okresních soutěží, kde máme obsazeny všechny tři kategorie hráčů. V současné době mají oddíly benjamínků 40 členů do 9 let, což je pro nás obrovský úspěch. Celkem se nám daří také zajišťovat personální obsazení trenérských postů, a i když je to neplacená funkce ve volném čase s velkou zodpovědností za svěřené hrá-

če, není to vždy jednoduché a všichni, kteří jsou ochotni se této práci věnovat, si zaslouží náš veliký dík. Naším cílem je momentálně zajištění finančních prostředků k zjednodušení práce trenérů nejmenších hráčů. Chtěli bychom zajistit prostředky k získání trenérských licencí nebo příspěvku na soustředění, kdy za obrovskou zodpovědnost za svěřené děti si musí trenéři pobyt platit ze svého. Vzhledem k tomu, že se nerýsuje situace, kdy by mohli trenéři být finančně oceněni, chtěli bychom alespoň touto cestou všem, kteří jsou ochotní se dětem věnovat, pomoci.

Foto: J. Friesner V letošním roce se nám podařilo obnovit tradiční zimní i letní soustředění žákovských a dorosteneckých oddílů. Zimní soustředění proběhlo na přelomu ledna a února v hotelu Moravice v Karlově pod Pradědem. Největší přínos soustředění byl v ohromném stmelení nejen dětského kolektivu, ale také dospělých, kteří jsou ochotní se dětem věnovat. Dobrý ohlas akce je také jedna z příčin úspěchu náboru malých fotbalistů. Zimního soustředění se zúčastnilo 40 členů TJ Sokol, v příštím roce plánujeme zopakování akce, na kterou se již přihlásilo 60 účastníků… Naše fotbalové oddíly jsou aktivní nejen na poli sportovním, ale podílejí se i na dalších kulturně-společenských akcích v naší obci, většinou ve spolupráci s dalšími oddíly sdruženými v TJ Sokol Velký Týnec (volejbalový oddíl a oddíl moderních gymnastek). Například již tradiční Vinobraní (ve spolupráci s Obcí Velký Týnec), sportovní ples. V letošním roce jsme uspořádali již třetí ročník úspěšných Tvarůžkových hodů.

Na závěr sezóny jsme také uspořádali tradiční rozloučení benjamínků s fotbalovým rokem, v jehož rámci proběhl zápas dětí s maminkami, kdy musíme konstatovat, že maminky už na své ratolesti nestačily a kdyby maminkám nepomohly posily z řad dorostenců, utrpěly by pořádný debakl. V roce 2015 dokončil nový nájemce úpravu nebytových prostor. Za velké pomoci sponzorů se nám také podařilo dokončit zastřešení tribuny a instalace nových sedáků. V příštím roce čeká rekonstrukce také střídačky včetně nových sedáků. Největší letošní investiční akcí bylo vybudování centrální závlahy, což se v letošním katastrofálně suchém létě ukázalo jako nezbytnost. Tato akce byla finančně z velké části podpořena obcí Velký Týnec, další finanční prostředky byly poskytnuty sponzory a cca třetinu jsme museli uhradit z vlastních zdrojů, což byl velký zásah do našeho již tak napjatého rozpočtu, ale nakonec se podařilo. Veškerá naše činnost se neobejde bez ochoty zainteresovaných lidí přiložit ruku k dílu, všech trenérů a lidí, kteří se bez nároku na odměnu a ve svém volném čase věnují práci ve fotbalových oddílech a v neposlední řadě materiální a finanční podpory Obce Velký Týnec, Olomouckého kraje a všech sponzorů našeho klubu. Děkujeme také Základní škole Milady Petřkové Velký Týnec a Obci Velký Týnec za součinnost a podporu při využívání sportovní haly k zimní přípravě hráčů. Věříme, že se nám podaří zajistit finanční a další prostředky, abychom mohli zajistit podmínky ke sportování zejména dětí a mládeže. Další informace z naší činnosti jsou dostupné na www.fotbalvelkytynec. cz, fotografie naleznete na http:// fotbal21.rajce.idnes.cz a http:// fotbaltynec.rajce.idnes.cz. Lenka Charvotová

TŘI OTÁZKY PRO... Pavla Vrbu, trenéra fotbalové reprezentace České republiky Pavle, jak se díváš s měsíčním odstupem na los naší skupiny na Mistrovství Evropy 2016? Názor je víceméně stejný. Skupina je velmi obtížná, protože proti nám budou nastupovat mužstva s hráči hrajícími ve špičkových světových klubech. Mým současným úkolem je nastudovat hlavně hru Španělů a Chorvatů. Španělsko staví na hře hráčů z Realu Madrid a FC Barcelony, která je založená na skvělé kombinaci a individuálních dovednostech a schopnostech všech hráčů. Chorvatsko se také může opřít o hráče těch nejlepších klubů světa. Jsou techničtí, rychlí, kreativní. Pokud se týká Turecka, známe se z kvalifikace. Myslím, že na rozdíl od pražského zápa-

su budou hrát daleko útočněji. U nás potřebovali uhrát bod, proto se věnovali více defenzivě. Zápas nakonec rozhodla první branka, kterou dal navíc soupeř z penalty. Takže když to shrneš, opravdu nás nečeká vůbec nic jednoduchého… Nakolik ovlivní chod světového fotbalu události kolem Seppa Blattera a Michela Platiniho, kteří jsou vyšetřováni kvůli údajné korupci? Vím toho tolik co ty, tedy co píší noviny. Nedokáži posoudit jejich vinu či nevinu, každopádně si myslím, že FIFA je tak silná firma, že si s nepříjemnou situací dokáže poradit. Zrušení Platiniho kandidatury na prv-

ního muže světového fotbalu je však velká škoda. Věřím, že se k řízení fotbalu vrátí, ale bude to chvíli trvat. Jak se díváš na proběhlou půlsezónu naší fotbalové ligy? Je škoda, že se nepodařilo Spartě ani Plzni postoupit do Champions League, i když to měly po prvních zápasech rozjeté velmi nadějně. Na druhou stranu je dobře, že jsme měli v Evropské lize tři zástupce. V samotné lize mě těší skutečnost, že Viktoria a Sparta naplňují očekávání favoritů, hrají atraktivní útočný fotbal. K nim se velmi sympaticky přidružil i Slovan Liberec, na paty jim šlape rozjetá Mladá Boleslav. Velká škoda je, že se nechytil Jablonec.

Myslel jsem si, že ve druhém roce působení nově sestaveného mužstva jim to bude šlapat daleko líp. Jejich postavení hodně ovlivňuje osm remíz. Kdyby místo nich získali po třech bodech, budou někde jinde. A samozřejmě tragédií jsou jen čtyři body Baníku Ostrava… A pokud se podívám na ligové hráče jako na celek, jsem rád, že se v dnešní reprezentaci prosazují hráči z této soutěže a věřím, že i na EURu sehrají důležitou roli. Ptal se Petr Hanuška

PŘESAHY o

Nová příloha Týneckých listu

, u v á k u o r b o d i Uvařte s , e s e t posaď . . . e m á n í zač Pověsti ze Žádlovic O panu Jindřichu Podstatském z Prusinovic, který nikde neměl stání

Michal Viewegh - Zpátky ve hře

RECENZE DIVADELNÍHO PŘEDSTAVENÍ Pan Halpern a pan Johnson

STŘEDOVĚK V NÁS Předmluva z knihy Středověk v nás

ROZHOVOR S DANEM BÁRTOU Čekám samé malé věci, ale snad přinesou něco velkého...

PŘESAHY | studie

27

STŘEDOVĚK V NÁS Středověký svět, který se v této knížce pokouším zvláštním způsobem zpřítomnit, není světem kolem nás. Prostředí, v němž žijeme, se v mnoha ohledech změnilo. Krajina ztratila svůj tradiční ráz, zemi pokryly tisíce čtverečních metrů betonu a asfaltu, volný obzor přerušily do nekonečna se táhnoucí dráty elektrického vedení. Kdyby se středověký člověk zázrakem ocitl v našem světě, připadal by mu na první pohled cizí. Nebylo by v něm nic, o co by se mohl opřít, vyjma kostelů. I ty by ale až na výjimky našel zavřené a pro věřící nepřístupné. A přece, pokud by se středověkému člověku podařilo najít společnou řeč s člověkem moderním a pokud by se mu podařilo proniknout do nitra moderní civilizace, jak se o to pokoušejí antropologové při zkoumání tradičních společností, začal by pozvolna zjišťovat, že i přes šest či sedm století naplněných nástupem moderního státu a industrializací hospodářské výroby zůstalo v lidském uvažování a jednání mnoho z onoho zdánlivě zmizelého středověku. Sociální problémy, s nimiž se potýkáme na prahu 21. století, byla nucena řešit již evropská společnost přinejmenším od 13. a 14. století. Dodnes však na ně nenalezla řešení. Regulace trhu, regulace cen a mezd, k nimž sahá i moderní liberální stát v podobě stanovení minimální mzdy, úrokových sazeb či různých daňových opatření pro jednotlivé komodity, má své kořeny v pozdním středověku. Tehdy jak panovníci, tak městské rady přistupovaly v souvislosti s morovými depresemi, resp. s radikálním poklesem populace, k regulacím minimálních či maximálních cen potravin či maximálních mezd námezdních dělníků.1) Ve stejných dobách zároveň vymýšlely ekonomické pobídky, jež měly při vést venkovany do měst a cizince se svými specifickými právními a řemeslnými zvyklostmi do zpustlých a nově osídlovaných oblastí. Všechny tyto pobídky měly nahradit demografickými či přírodními katastrofa mi oslabenou populaci a zaplnit vylidněný pracovní trh, obdobně jako tomu bylo po druhé světové válce v západních společnostech zdecimovaných válkou. Na rozdíl od dnešní doby však středověká městská civilizace nekladla na příchozí cizince tak silné asimilační nároky. Lidé si uchovávali svoji vlastní kulturu a zvyklosti, aniž by je kdokoli (vyjma vztahu k židovským přestěhovalcům a romským kočovníkům)2) považoval za nebezpečné pro původní většinovou společnost. Se středověkým člověkem nás ale nespojují pouze obecné civilizační problémy, nýbrž i mentální výbava a každodenní uvažování. Z hlediska vztahu k času, prostoru, dětem a starým lidem, v emocionalitě pocitů osamění, strachu a úzkosti, neuchopitelnosti smrti, věčnosti či zániku, v otázce chatrnosti naší paměti, či naopak ve využívání nacionalismu a historismu v praktické politice (srov. 7. kapitolu), kdy dějiny hrají roli argumentů, tedy z hlediska problémů, jimž je věnována tato kniha, pro vokativně nazvaná Středověk v nás, se chováme a cítíme obdobně, někdy dokonce úplně stej-

ně jako naši jen zdánlivě vzdálení předci. Mnohdy nás odlišuje jen jediné: že neměli na celý život jednou dané jméno. I oni ale vnímali, stejně jako my, že doba, v níž žijí, se liší od ideálních před stav (srov. 9. kapitolu), které v nich byly zasuty (lhostejno, zda byli intelektuály, či naopak analfabety), podléhali snům a iluzím a až na výjimky se nakonec chovali tak, jak to většinová společnost - někdy zcela pokrytecky - předepisovala. Středověk je v nás ukryt stejně hluboko jako sen, jenž nám v noci vytanul odkudsi z nevědomí. V mnoha případech je možná naše mentální ustrojení ještě mnohem starší, avšak teprve středověk nám ho umožňuje prostřednictvím dochovaných pramenů detailně zachytit a sledovat zákoutí lidské duše a lidského konání v jejich nepřeberné pestrosti. Dlouhý středověk, o němž opakovaně dodnes uvažuje Jacques Le Goff, mávnuv rukou nad pomíjivostí a nemoderností renesance,3) ve skutečnosti trvá do našich dnů a zůstává každodenní součástí našeho života. Středověk není všude kolem nás, jak kdysi napsal a na případě archi-tektury a některých nereflektovaných projevů lidského chování ukázal Horst Fuhrmann,4) ale je hluboce usazen v nás samotných. Mnohdy pouze pokračujeme v jednání, jež bylo středověkým li dem vlastní, jindy se klopotně vracíme k tomu, co středověk stvořil, aniž bychom si toho ale byli vůbec vědomi. V některých svých projevech, věřme nebo nevěřme, byl středověk dokonce ještě modernější a svobodnější než naše současnost, nebo se od ní příliš nelišil. Výdobytky, které považujeme - vedeni vírou v modernu - za pokrok, mají kořeny právě ve středověku. Středověký člověk je na rozdíl od nás ale pouze užíval a mnohem méně reflektoval. Někdy to bylo způsobeno tím, že pilířem předmoderní společnosti byly všeobecně ctěné a uznávané autority a kategorie, jindy prostě člověk rezignoval před relativizováním řádu, který nemohl změnit. Nástup osvícenského racionalismu tento řád roz rušil a na místo středověku postavil všespasitelný pokrok, jenž stál na hliněných nohou. Přitom ani osvícenská racionalita nedokázala středověk v nás zcela rozrušit a ponechala nám možnost k nekonečnému uvažování o kořenech našeho bytí. Na první pohled by se mohlo zdát, že naše vnímání času se od toho středověkého zásadně liší. Ve středověku, prodchnutém náboženskými představami, měl pozemský čas svůj počátek i svůj konec, sice podbarvený eschatologickou nadějí, zároveň však protemnělý hrozbou posledního soudu a věčného zatracení. Čas onoho světa, lhostejno zda v podobě ráje či pekla, byl naopak kategorií věčnou, tedy stejně jako Bůh, majitel času pozemského. Muka zatracenců byla teology a mravokárci líčena jako nesmírná bolest v mnoha podobách, jež často zrcadlově odrážela provinění hříšníků během jejich pozemského života a především v jejich bezkonečné opakovatelnosti. Pozemský svět, v němž pro většinu lidí čas plynul v periodických cyklech, ovlivněných střídáním ročních

období, které se rok co rok s klimatickými výkyvy vracely, tak v představách středověkých lidí pokračoval i na onom světě. Oproti modernímu člověku byl ale pozemský čas ve středověku mnohem více než v industrializované společnosti ovlivňován agrárním cyklem a střídáním dne a noci. Světlo, ona drahocenná esence, jež v nazírání teologů a filozofů nabírala až estetické povahy, tak určovalo nejen míru denní námahy, ale i možnost trávení volného času, jehož neměl středověký člověk rozhodně nazbyt. Pracovní den středověku ale nebyl sevřen - jako je tomu dnes - do osmihodinového intervalu, nýbrž byl ovlivňován ranním jasem a večerním šerem. Ani ve středověku však nepanovala naprostá libovůle, neboť v praxi se především v cechovním systému řemeslné výroby uplatňovaly dva druhy časů: letní a zimní - při prvním se pracovalo někdy i dvanáct až třináct hodin, v chladných měsících naopak devět či deset.5) Především nedočkaví tovaryši, kteří se třásli na mistrovská místa a neváhali vyměnit mladou milenku za starou mistrovou, si přesto mnohdy vydobyli úředně kontrolované přestávky na občerstvení, jež při absenci hodin v dílnách a domácnostech určoval svým zvukem kostelní či radní zvon, někdy vyrobený speciálně k tomuto účelu. A to se v německých oblastech tovaryši navíc pokoušeli prosadit tzv. modré pondělí, neboť chtěli po příliš krátké neděli alespoň pár hodin lenošit a odpočívat. Pokud bychom se ale domnívali, že tovaryši a ostatní manuálně pracující dělníci byli během roku přetěžováni prací a neznali volných dnů, pak bychom se mýlili. Moderní počet přibližně dvou set padesáti pracovních dní, s volnými sobotami a nedělemi, jenž se v našem prostředí plně prosadil až v sedmdesátých letech 20. století, totiž není žádným výdobytkem moderního sociálního státu, nýbrž ne uvědomělým pohledem nazpět. Ani ve středověku, jenž světil neděle a svátky jako dny odpočinku, kdy je třeba vzdávat úctu Bohu, se totiž nepracovalo více než dvě stě šedesát dní.6) Samozřejmě ale záleželo na tom, zda zasvěcené svátky připadly v daném roce na neděli. S dodržováním pracovního klidu sice bývali někteří podnikavci poněkud na štíru, jak o tom víme z řady udání spolufarníků, kteří si pečlivě hlídali své sousedy, zda z jejich dílem a krámků v neděli a ve svátek nevychází pracovní lomoz, avšak v obecné rovině můžeme tvrdit, že středověcí lidé, především ve městech, skutečně nepracovali více dní v roce než my. To, o co usilovalo sociální hnutí od konce 19. století, tedy snaha snížit počet pracovních dní a hodin, jež neúměrně narostly v důsledku překotné industrializace, na niž se nedostávalo pracovních sil, bylo ve středověku běžné. Pracovní zatížení československé společnosti v době komunistické „modernizace" v padesátých a šedesátých letech 20. století s pracovními sobotami, jejichž počet sice postupem doby klesal, až se těsně před pádem režimu dostal na minimum,7) bylo mnohem vyšší než v době Karla IV. Pokrokem jsme se při budování nové společnosti dostali

tam, kde jsme již dávno byli, aniž by to modernizátoři tušili. Na venkově a v privátní sféře ale ve středověku ona možnost strávit den jinak než prací patrně nebyla tak jednoznačná, neboť především služebný personál, čeledíni, děvečky, pasáčci či všemožní sluhové byli závislí na vůli svých chlebodárců. Obdobně jako dnes se ale i ve středověku nechtělo všem lidem dennodenně pracovat. Poprvé z anglického prostředí 14. a 15. století známe nařízení proti takovýmto „ležákům", kteří mají být donuceni k práci. V pozdějších staletích dokonce byly zřizovány i domy nucené práce, v nichž byli vedeni k práci jak odsouzenci, tak lidé, kterým se dělat nechtělo.8) I když se většinou jednalo o dosti prodělečné instituce, promítaly se do jejich existence dobové představy o práci jako o socializačním fenoménu, jenž lidi odvádí od zahálky a od bezbožných představ. Moderní masovou nezaměstnanost středověk samozřejmě neznal. Chudí lidé bez práce se do bezvýchodného postavení většinou nedostali vlastní vinou: skupinky žebráků byly marginalizovány převážně prostřednictvím psychických nemocí či tělesného postižení, popřípadě kvůli svému stáří a fyzické nemohoucnosti.9) Především od poloviny 14. století se počet sociálně slabých a na cizí pomoc odkázaných osob zvyšoval. Na venkově se o lidi na okraji společnosti většinou postarala rodina či sousedé a přátelé. Ve městech sice i jednotlivci zakládali soukromé nadace, jejichž prostřednictvím byli lidé pravidelně obdarováváni ošacením či potravinami, nebo se mohli uchýlit do špitálů, jež neměly charakter moderních nemocnic. Od 15. století ale začínají vznikat nové špitály v městské režii a vytváří se sociální síť, financovaná z prostředků městské obce. I ve městech však panovala jasná představa, že je třeba pomáhat - někdy téměř výhradně - pouze sociálně nemohoucím lidem, kteří z daného města pocházejí (právě pod vlivem tohoto způsobu uvažování se později začíná rodit pojem „domovské právo", jež bude mít v moderní společnosti politický a zároveň sociální význam). V mnoha městech radní chudákům a žebrákům rozdávali žetony či identifikační známky, které je opravňovaly přijímat podporu, kdežto cizí marginálové byli odháněni od městských bran a zanecháni svému osudu (srov. 4. kapitolu). Sociální chování ve středověku přitom bylo silně ovlivněno kolektivně sdílenou představou, že chudoba a postižení jsou božím tres tem. Starost o domácí chudé, na rozdíl od chudých přivandrovavších, se udržela hluboko do 20. století, což nepochybně souviselo i s rozvojem občanské společnosti, v níž přetrvávalo povědomí, že je třeba se o ty, co nic nemají, alespoň elementárně postarat. Po druhé světové válce však převážila představa plošné péče prostřednictvím nejrůznějších sociálních dávek, které však mnohdy nečerpají pouze potřební, ale i chytráci, jež dokáží využít slabin sociální sítě. Středověk a raný novověk se k lidem, jimž „práce nevoněla”, stavěl negativně a snažil se je k práci donutit, neboť si

28

PŘESAHY | studie, recenze

byl vědom toho, že zahálka plodí hřích a že „nepráce" má hluboké psychosociální důsledky. Dnes, kdy nepracují ani vězni ve věznicích, pro něž často prostě žádná práce není, se metoda veřejných prací ukazuje jako lichá. Lidé, kteří jsou odsuzováni k veřejným pracím, se jim pokoušejí vyhnout, protože zjevit se se smetákem na ulici považují za výraz sociální marginalizace, kdežto naházet veškerou nízkou výplatu do hracích automatů nevnímají jako něco společensky nepřijatelného. V rámci úvah o podobě sociální existence nesmíme zapomínat na to, že velká část městské i venkovské populace žila v předmoderní době na hranici sociálního minima. Paradoxem je, že přes evidentní bohatnutí společnosti jako celku se z tohoto hlediska situace do 21. století příliš nezměnila. I dnes tisíce lidí přežívají na hraně chudoby, počítají peníze od výplaty k výplatě, lhostejno, zda se jedná o mladé rodiny s dětmi či o důchodce odkázané pouze na jediný, státem regulovaný příjem, jehož valorizace vždy pokulhává za inflací či zvyšováním cen základních potravin

a předmětů každodenní spotřeby. A i když tito lidé vždy nějak pře žijí, nikdy se jim nepodaří vyhoupnout se mezi sociální vrstvy, jež si žijí v relativním blahobytu a pro něž materiální problémy téměř neexistují. Martin Nodl, historik a redaktor nakladatelství ARGO

Poznámky: 1) K těmto problémům srov. CHRISTOPHER DYER, Standards ofLiving in the Later Middle Ages. Social Change in England c.1200-1520, Cambridge 1989. 2) PAVEL HIML, Zrození vagabunda. Neusedlí lidé v Čechách 17. a 18. století, Praha 2007. 3) JACQUES LE GOFF, Středověká imaginace, Praha 1998; TÝŽ, O hranicích dějinných období. Na příkladu středověku a renesance, Praha 2014. 4) HORST FUHRMANN, Středověk je kolem nás, Praha 2006. 5) STEFAN WULF, Arbeit und Nichtarbeit in norddeutschen Städten des 14. bis 16. Jahrhunderts. Studien zur

Geschichte sozialer Zeitordnung, Hamburg 1991. 6) JAROSLAV ČECHURA, Počet pracovních dnů v Čechách v pozdním středověku, ČNM 158/1991, č. 3-4, s. 157-170. 7) Srov. MARTIN FRANC, JIŘÍ KNAPÍK, Volný čas v českých zemích 19571967, Praha 2013. 8) BRONISLAW GEREMEK, Slitování a šibenice, Praha 1999. 9) K procesu marginalizace FRANTIŠEK GRAUS, Randgruppen der städtischen Gesellschaft im Spätmittelalter, Zeitschrift für historische Forschung 8/1981, s. 385 - 437; WOLFGANG HÄRTUNG, Gesellschaftliche Randgruppen im Spätmittelalter. Phänomen und Begriff, in: Städtische Randgruppen und Minderheiten, (edd.) Bernhard Kirchgäßner, Fritz Reuter, Sigmaringen 1986, s. 49-114. Ukázka z předmluvy ke knize Středověk v nás, Praha, Argo 2015, 312 stran

Martin Nodl (1968) se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, sociální a kulturní dějiny, dějiny historiografie. Studoval na FF UK v Praze (1988-95), doktorské studium absolvoval na FF MU v Brně (2011-13). Pracuje na řadě grantů (např. Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století ad.), zasedá v řadě redakčních rad, výzkumných organizacích jako Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der böhmischen Länder, Mnichov, Dějiny – teorie – kritika, Studia mediaevalia Bohemiae, Soudobé dějiny, Listy filologické, Forum historiae (Bratislava), Studia z dziejów średniowiecza (Gdaňsk). R. 2003 získal ocenění Magnesia Litera za Nakladatelský počin za vydávání edičních řad Historické myšlení a Každodenní život. Učí na Fakultě humanitních studií v Praze. Napsal řadu odborných studií a monografií, např. Tři studie o době Karla IV. (Praha 2006), Dějepisectví mezi vědou a politikou. Úvahy o historiografii 19. a 20. století (Brno 2007), Dekret kutnohorský (Praha 2013).

RECENZE divadelního představení ° Co nečekaného o svém životě se mužete dozvědět na pohřbu své ženy S novým rokem a novým členěním Týneckých listů zavádíme také novou rubriku, ve které si naši čtenáři budou moci přečíst tipy na zajímavé knihy, filmy či divadelní představení a koncerty. Ve svém prvním příspěvku do této rubriky bych vás chtěla upozornit na zajímavou inscenaci Divadla Ungelt s názvem Pan Halpern a pan Johnson, ve které pod taktovkou režiséra Ladislava Smočka excelují dva naši herečtí bardové pánové František Němec a Petr Kostka. Nad čerstvým hrobem své ženy pan Halpern (Petr Kostka) potkává muže, který se chystá na hrob položit kytici růží (František Němec). Na židovském hřbitově neobvyklá věc. Překvapení však teprve začínají. Pan Johnson totiž tvrdí, že byl celých padesát let důvěrným přítelem Halpernovy ženy. A považte, je to katolík! Při dalším setkání se málem poperou, ale zvědavost jim nedá, a tak se vzájemně poznávají… Prozrazovat více by byla škoda. Snad jen, že živelného, rozhořčeného, rozčilujícího se, ale zároveň něžného pana Halperna Petra Kostky výtečně doplňuje jemnější, decentnější, lehce ironický pan Johnson Františka Němce. Anglický dramatik Lionel Goldstein v rafinovaně vystavěném dialogu starých pánů rozehrává příběhy dvou životů a bez banalit a moralizací v nich ukazuje složitosti manželství a vztahů obecně. A to vše podává konverzačním tónem s velkou dávkou suchého humoru. Hra Pan Halpern a pan Johnson dokazuje, že na velký divadelní zážitek a skvělou zábavu není třeba velkého

jeviště a okázalé výpravy. Stačí komorní prostor, minimum rekvizit, skvěle napsaná hra, vynikající režisér a výteční herci, které jejich herecká partneřina baví a nabíjí.

Divadlo Ungelt se svým repertoárem často zavítá i do našich končin. Takže pokud v nabídce některého z blízkých divadel v Olomouci či třeba v Prostějově uvidíte zmíněný titul,

neváhejte a běžte se podívat. Budete se skvěle bavit. Doufám. Já se bavila. Vendula Vránová

PŘESAHY | rozhovor

29

ROZHOVOR Čekám samé malé věci, ale snad přinesou něco velkého, říká zpěvák Dan Bárta Ve čtvrtek 3. prosince si dali ve společenském domě ve Velkém Týnci sraz všichni milovníci hudby a zpěvu Dana Bárty a skupiny Illustratosphere. A nebylo jich málo - více jak tři sta čtyřicet! Jak realita ukázala, více by se jich už sem sotva vešlo. Fanoušci se sjeli z celé střední Moravy - od Otrokovic po Šumperk. Několik z nich po několika minutách odešlo. Zřejmě čekali něco, čeho se jim od počátku nedostávalo. Na pódiu se totiž neklátil dlouhovlasý rocker podobající se Axl Roseovi a nelinula se odtud ostře divoká hudba jako ušitá z dílny Guns N´ Roses. Mikrofon svíral nakrátko ostříhaný obrýlený sympaťák intelektuálního střihu, který se spoluhráči nabízel jazzově laděné výpravy do různých stylových oblastí. Jeho pěvecké nasazení bylo po celou dobu koncertu strhující. Sympaticky, ale nepodbízivě komunikoval se svým obecenstvem. Stejně přátelský byl i při posezení v holické hospodě Na Statku. Tam jsme si domluvili náš rozhovor, který nakonec vznikl v prvních lednových dnech. Dane, na týneckém koncertu jsi společně s formací Illustratosphere představil typ muziky, která některé nepřipravené posluchače překvapila svou hudební i posluchačskou „náročností“. Jak bys ji dodatečně pro naše čtenáře definoval? Já bych rád věřil tomu, a taky to tak urputně hodlám držet, tuhle pozici, že je to vlastně jen pop, na kterém je tu a tam slyšet, že jsme jednak svobodní tvůrci, kteří nemají dobré pocity z podbízení se, a jednak, že jsme lidé, kteří se snaží ovládat své nástroje a také se s tím chceme předvést. A potom, že nás tak trošku zajímá forma jako taková, takže si dost vyhrajeme s akordy. A taky, že to hraní bereme vážně a že jsme si vědomi faktu, že hudba je organizovaný zvuk. Nicméně to, že je to tu a tam všechno slyšet, to není úplně dobré, musíme to ještě lépe zakrýt, aby vlastně celá tahle otázka pozbyla smyslu, ideálně, aby vlastně vůbec nikoho nenapadla. Jak dlouho vůbec Illustratosphere koncertuje, jaké sdružuje muzikanty a kam vůbec směřuje její úsilí? My hrajeme už patnáct roků a naše úsilí směřuje pořád k témuž: abychom si hráli, co chceme a jak chceme, a aby to znělo jako obyčejné písničky a nikdo nepoznal, jak strašně se snažíme a jak nám na tom záleží. Aby zkrátka muzikant, když to uslyší, okamžitě zjistil, že jsme zabijáci druhé až třetí elitní úrovně a skoro omdlel, ale posluchač, aby si s námi námi nevzrušeně a bezděčně pobrukoval každý nápěv šťasten, že jsou na světě tak hodný a citlivý lidi jako my. Ještě je to dlouhý kus cesty a pokud mohu být skeptický, což dneska tak nějak i sem, obávám se, že to v tomhle životě nestihneme Jako zpěvák jsi začínal v Plzni. Můžeš zavzpomínat na své začátky? Jak daleká a složitá byla cesta axlovského rockera Dana Bárty z Alice k držiteli řady pres-

Dan Bárta (* 14. prosince 1969 v Sokolově), český zpěvák, textař a fotograf. Zpíval či zpívá ve skupinách Alice, Die el. Eleffant!?, Sexy Dancers, J.A.R. a Illustratosphere. Získal několik cen Akademie české populární hudby, v roce 2006 se umístil třetí v anketě Český slavík. Hrál také v několika filmech, nejznámější zůstává asi role vodníka ve snímku Kytice režiséra F. A. Brabce z roku 2000. V současnosti studuje aplikovanou ekologii na Ostravské univerzitě.

tižních celonárodních hudebních ocenění? Trvala dvacet pět roků a šlo o to udržet se alespoň ve stopě „vím, co nechci”, když už jsem se neudržel v té rychlejší „vím, co chci”. Jinak je to složitý. Jakmile se na něco člověk podívá zpětně a rozezná všechny ty kauzalitky, dávává to smysl a vypadává to jako plán nebo cesta a slabší povahy hned začnou věřit na osudy a předurčení. Zkrátka to při zpětným pohledu vypadá mnohem uspořádaněji, než to je, bylo, ve skutečnosti, v reálném čase. Je to taková vícerozměrná společenská hra. Hodíš si kostkou, obrátíš kartu, nakoukneš sousedovi do listu, znáš pravidla, trošku se učíš za pochodu, párkrát máš štěstí, někdy jsi připraven, dokážeš nelpět na neúspěšné, byť pečlivě promyšlené strategii, protihráč překvapivě zazmatkuje, sáhneš do rezerv, vydržíš dílčí prohru… a maminka ti mezitím přinese svačinku a tatínek holínky. Dojít až sem byla vlastně brnkačka, stačilo se jen usmívat na holky a mít bradičku hrdě vystrčenou i s prázdnou kapsičkou. Teď to teprve vypukne, co nevidět začnu stárnout, což může znamenat zrát, ale taky nemusí, stačí vyměnit první písmenko… Objevil ses i v muzikálech Jesus Christ Superstar a Evita. Jaká to pro tebe byla zkušenost? Láká tě muzikálová forma i dnes? Neláká. Jinak pánbu zaplať za ty parádní učednický roky, byla to škola i práce, skvělej začátek, dobrej výdělek jako bonus, bylo to fajn. Taková nadstavba. Mohl jsem hrát jenom ve skupině a tak dále, ale myslím si, že mi dal muzikál tu možnost trochu se univerzalizovat, vzít to i z té formální stránky, to zpívání, jako řemeslo. Jakkoliv jsem si samosebou v tý době tohle absolutně neuvědomoval, prostě jsem hrál a zpíval, naparoval se a machroval, jak se na pětadvacetiletýho dlouhovlasýho zpěváka sluší a patří. Posluchači na týneckém koncertě čekali, že zazpíváš i celonárodní hit On My Head? Tys mi v hospodě říkal, že cizí písničky nezpíváš. Jak ses tedy k ní vůbec dostal?

Ale ona je částečně moje, to jsem se jen nechtěl na tom zapéct, nějak to rychle zamluvit. On my head sem, On my head tam, to je pořád dokola. Já s tou písní nemám starost, jen se to úplně nehodí do konceptu toho koncertu, i když by to krásně šlo, kdyby na to přišlo. Ale já jsem jen pětina ansámblu v tomhle ohledu, a na sebrané hity je vždycky dost času… V rozhovoru pro lednové vydání měsíčníku Rock&All jsi prohlásil, že „extáze se skupinou J.A.R. nekončí“ a že jsou ti kluci z kapely lidsky nejbližší. Čím si to zasluhují? Jsme kamarádi a máme se rádi. Už jsme spolu zahráli hodně not. Jsme solitéři, podobně staří. Monolity, podobně kované. Smějeme se dost často podobným věcem. J.A.R. je vzdor v té nejlepší a nejromantičtější, protivětrné a prostovlasé figuře. A tak dále. J.A.R. je kult našich osobností. Tamtéž jsem se dočetl, že v následujícím půlroce proběhne několik reminiscenčních koncertů skupiny Alice, kde si zazpíváš. Nakolik svou účast vnímáš jako oživení vzpomínek a nakolik to vidíš jako možnost vstoupit podruhé do téže řeky? Zazpívám si na dvanácti koncertech staré věci se starou partou. Lehce sentimentálně, dost dřina to bude. Alice 2016, bigboš a starý fóry. Žádné staré řeky a stejné nohy a nic ovšem. Věřím, že přijdou ti, pro které to bylo divoké mládí, i ti, kteří jsou prostě zvědaví, hm, a ti ostatní taky, a že se všichni pobavíme. O nic víc vlastně nejde, kromě toho, že jsem zvědav, jak mi to půjde. V televizním talk show jsi své méně obeznámené fanoušky překvapil svých badatelským zájmem o vážky. Potvrdil jsi mi, že to není jen takový koníčkovský „úlet“, ale že jde o trvalý vědecký zájem? Údajně je po tobě pojmenován i nově objevený druh šídla. Prozraď nám o vážkobadateli Bártovi více… Asistoval jsem při záchytu typového

materiálu v Peru. Chytili jsme samici soumračného šídla rodu Gynacantha, které tehdy ještě nebylo popsáno. V rámci nějaké večerní pohody s pivem a banánem na veradně Dennis Paulson, se kterým jsem tam získával první ostruhy profi sběru faunistických dat v tropickém terénu, podlehl euforii a zahlásil, že až to šídlo bude popisovat, tak ho pojmenuje po mně. To bylo v roce 2002. O tři roky později jsem se pak dozvěděl, ohó, z odborné literatury, že toto šídlo bylo skutečně uvedeno do světového seznamu tvorů jako Gynacantha bartai Paulson & von Ellenrieder, 2005, přičemž pojmenováno po zpěvákovi a fotografovi vážek z Čech, což je taková milá věc, spíše přátelské gesto, než nějaké vyznamenání za zásluhy. Dneska je to vlastně tak, že se čím dál víc zabývám vážkami jednak jako jejich zobrazovač, v čemž mám v komunitě už nějaké jméno, a jednak jako jejich zkoumač, na což mám tak málo času, že je to jen príma zábava a občas nenaplněná touha, zvlášť, když mne napadne nějaká dobrá otázka. A je v tomhle ohledu trochu nepraktické, že mne zajímají spíše vážky tropičtější a exotičtější, než jsou ty naše. Co všechno velkého tě čeká v profesním (i soukromém) životě v šestnáctkovém roce? Ani pořádně nevím, budoucnost neznám. Snad toho nebude málo, ani mnoho, snad to bude všechno šťastné a zdravé a tak dále, hm, přesněji: chci odjet pár koncertů s Alicí, napsat pár zbrusu nových písní, nějaké i s Robertovým triem natočit, najít pár východisek, přidělat poličku pod šuplík a naopak, vypadnout se ženou párkrát na pár dní pryč, být se svou dcerou jak to jen půjde, dodělat desku s J. A. R., vymyslet a trošku zrealizovat jeden ochranářský projekt se sýčky obecnými a s kámošem, podívat se párkrát domů do Vsi, rozjet s rozumem něco se Sucháčem, dodělat pro Illustratosphere ještě alespoň jeden klip, přečíst si pár knížek a celý nový ročník časopisu Vesmír, nechat vyklíčit pár cizokrajných semen, dostat pár, raději víc, dobrých nápadů, dodělat druhák na ostravské univerzitě, došmrdlat vážky z Francouzské Guayany (aspoň anispoptery), podívat se se ženou do Varů, odjet pár festivalů s Illustratosphere, užít si léto, připravit, ideálně natočit desku s Triem, odjet šňůru s J. A. R., vymyslet, co dál s Illustratosphere, dopsat pár statí a nějaké texty, naučit se líp dělat s jedním softvérem, chodit, no, jít aspoň jednou, na hodiny zpěvu a harmonie, naučit se počítat vietnamsky, vymyslet nebo odhalit, co s rokem sedmnáct. A tím vším si v tomhle nebo v následujících letech vydělat nějaké peníze. Samé malé věci, ale přinesou, doufám, něco velkého! :-) A můžeš poslat přání i čtenářům našeho vesnického měsíčníku? Můžu. Hodně zdraví a štěstí přeju. Rozum do hrsti a vrabce do hrsti. Odvahu! Ptal se Petr Hanuška

30

PŘESAHY

Rozjímání s Danem Bártou Většina obyvatel Velkého Týnce a přilehlých obcí se 3. prosince přesunula do sálu Kulturního domu ve Velkém Týnci, ve kterém se se svou kapelou Illustratosphere představil Dan Bárta. Tento zpěvák se řadí mezi české nejúspěšnější hudební umělce, již desetkrát dokázal získat ocenění pro nejlepšího zpěváka roku. Dan Bárta si ceny plně zaslouží i díky několika odlišným hudebním směrům, kterým se dokáže věnovat. Letos se bude vracet na pódia ve své někdejší rockové poloze s novuzrozenou kapelou Alice, na adventním týneckém večeru však slavil se svou jazzovou kapelou Illustratosphere již 15 let hraní, a to v rámci série koncertů „První fiftýn Tour 2015“.

Publikum mělo možnost slyšet mimo jiné Danův návrat k účinkování v muzikálu Jesus Christ Superstar, ale stěžejní část večera patřila průřezu všemi pěti vydanými alby. Dan Bárta tak ukázal svou jazzovou vytříbenost, která z něho činí jednoho z mála mužských jazzových vokalistů v Evropě. K tomuto faktu přispívá jeho vynikající technika zpěvu i originální repertoár. Rovněž improvizace a vzájemná interakce celé skupiny dělají z každého živého vystoupení jedinečný zážitek. Pravda je, že tento druh hudby „nestrhne“ každého, je určen spíše cílenému náročnému publiku, takže je možné, že ne každý byl vystoupením „slavného Bárty“ nadšen. Ale všichni v sále mohli ocenit Danovu osobnost plnou sebeironie i nadhledu, ať už v komentářích k písním či v povedených tanečních kreacích. Za tímto neobyčejným večerem s neobyčejně dotovaným vstupným stojí sám starosta obce Velký Týnec. A jak se tak poštěstí přivézt Dana Bártu jako adventní dárek? Předloni na dovolené večeřely v zámecké restauraci na Hrubé Skále jediné dva páry - Hanuškovi a Dan Bárta se svou nastávající paní. Běžně plachý Petr Hanuška se osmělil a oslovil Dana Bártu se žádostí o společné foto. Slovo dalo slovo a již téměř odvážný týnecký starosta vyzval slavného zpěváka k uspořádání koncertu ve Velkém Týnci. A do roka a půl se i stalo… Dan Bárta s Illustratospherou odehráli v ne příliš hudebně intimním prostoru koncert v opravdu plném nasazení, možná i vlivem toho, že zdejší vystoupení pro ně představovalo megakoncert s účastí 340 posluchačů, zatímco na jejich koncerty s výjimkou fanouškovské základny v Brně chodí okolo 100-200 lidí. A i když asi ne každý v sále měl s jazzem předchozí zkušenosti, souhlasíme se slovy Dana Bárty, že Velký Týnec se stal po tomto večeru ještě větší. Kamila Grmolenská

Foto na stránce: J. Friesner

POVĚSTI ZE ŽÁDLOVIC – 1. ČÁST Obec Žádlovice, malá dědinka na Mohelnicku, je dnes místní částí města Loštic. Kdo přesně neví, kde má vesničku vlastně hledat, si jí na mapě sotva povšimne. Nevede tudy žádná významnější cesta, a shon a ruch, jako by se jí odjakživa zda-leka vyhýbal. Avšak takto tomu může být jenom na první pohled. I pouze náhodný návštěvník sotva přehlédne zdejší výstavný zámek, který zasazený jako zářivá perla, spočívá na diadému lesů a polí. A vpravdě hned za jeho humny se kraj začíná vlnit a zvedat bezpočtem nevysokých kopců Mírovské vrchoviny. Odtud to není daleko ani k Bouzovu. Tam milovník ticha a klidu si teprve přijde na své. Je to snad až k nevíře, ale Žádlovice jsou v rámci celé severozápadní Mo-

ravy v písemných pramenech nejdříve zmiňovaným lidským sídlem. Nalézáme je totiž v zakládací listině kláštera Hradisko u Olomouce z roku 1078. Že se nejedná o pouhou náhodu, to dokládá další zmínka o Žádlovicích, tentokrát v neméně významné listině biskupa Jindřicha Zdíka, datované k roku 1141. Ves byla tehdy majetkem kapituly u kostela sv. Václava v Olomouci, přičemž se zde výslovně zmiňuje přítomnost hrnčířů. Pro toto období se v našich zemích jedná o unikátní zprávu. Řemeslo pak ve vrcholném středověku, a na samém počátku novověku, tedy v průběhu celého 15. a průběhu 1. poloviny 16. století, proslavilo celý zdejší kraj. A čím? Inu velmi zvláštní, a celému vědeckému světu známou „loštickou keramiku“.

Historie celého Lošticka, včetně Žádlovic, je do roku 1581 nerozlučně spjata s blízkým hradem Bouzovem. Při studiu historických zpráv, ve spojitosti se vznikem žádlovické tvrze, narážíme na jméno pana Jindřicha Podstatského z Prusinovic. Kdo vůbec byl tento muž? Bezpochyby člověk, který aniž to vůbec mohl ve své době tušit, měl v určitý okamžik rozhodující vliv na historický vývoj celého kraje. Zasloužil se o to tím, že právě roku 1581 prodal městečko Loštice, jež do té doby

tvořilo nedílnou součást bouzovského panství, královskému městu Uničov. Tento stav pak trval až do konce feudalismu v roce 1848 a zcela nesmazatelně se vryl do povědomí zvláště starších generací obyvatel. Loštičtí Češi si s Uničovskými Němci totiž nikdy nijak zvlášť neporozuměli. Ostatně celé toto soužití, víc než co jiného, připomínalo spíše nikdy nekončící soudní spor o nějaké dlužené finanční částky. A kdo by právě na toto rád vzpomínal, že? A tak tu a tam Loštičtí ve skrytu duše

V Čechách a na Moravě je to jediná naše domácí slinutá kamenina, která se vyznačuje charakteristickým drsným strupatým povrchem. Pro svoji kurióznost se toto zboží stalo v celé Evropě velmi vyhledávaným. Mimo jiné si dokázalo najít cestu na dvory tehdejších předních velmožů, ba i králů. Ve sbírkách Národního muzea v Budapešti se stříbrem okovaný loštický pohár nachází ve stejné vitríně s tehdy rovněž velmi ceněným benátským sklem. Až budete mít cestu do Mohelnice, nezapomeňte navštívit tamější muzeum. Právě tam můžete spatřit ukázky této pozoruhodné hrnčiny. Pravda. Exponáty jsou sice bez stříbrných ozdob, ale i tak, a to přes propast celých staletí, upoutají ladnými a štíhlými tvary.

O tvrzi v Žádlovicích někdejšímu bouzovskému vladaři Jindřichu Podstatskému upřímně zlořečili. Jeho složitou a rozporuplnou povahu jsem se pokusil načrtnout v krátké fresce, kterou uvádím níže. Přiznávám, že jsem se více než opravdových pověstí v tomto případě držel spíše historických faktů, avšak na svoji obranu podotýkám, že povědomí o zlostném panu Jindřichu Podstatském je mnohde v kraji okolo Loštic dosud stále živé. To ostatně ještě dále uvidíme.

Navíc různých variantů pověstí o rozvaděných bratřích či sestrách, nejčastěji tří, kdy následkem vzájemných hádek býval nejen zánik jejich sídel, ale občas i celého rodu, na Bouzovsku a Lošticku ještě donedávna kolovalo mezi lidem hned několik. Jejich historický základ tudíž může být právě i v následujícím příběhu. Karel Faltýnek

O PANU JINDŘICHU PODSTATSKÉM Z PRUSINOVIC, KTERÝ NIKDE NEMĚL STÁNÍ Žádlovice až do počátku 20. let 20. století nikdy netvořily jednotný územní celek, ale byly rozděleny na několik dílů. Každý obyčejně míval jiného majitele. Četná jejich jména už historie dávno zapomněla. Avšak některá se do pamětí zapsala vpravdě navždy. Takovouto výraznou osobností, ani tak ne dobrými skutky jako spíše svojí nadmíru prchlivou povahou, byl bouzovský pán Jindřich Podstatský z Prusinovic. Tento muž byl vpravdě naprostým opakem svého dobrotivého otce, pana Prokopa Podstatského z Prusinovic. Ten, pokud žil, požíval u svých poddaných nesmírné vážnosti. Nadobyčej totiž vynikal moudrostí, spravedlností, ale též i hospodárností. Když roku 1560 zemřel, zůstalo po něm pět synů. Těm přenechal rozsáhlé a vzkvétající panství, v jehož středu se, coby jako vzácný drahokam, skvěl výstavný hrad Bouzov. Synové si dědictví zprvu mezi sebou rozdělili. Že prý bude nejlepší, když si každý bude hospodařit po svém. Tak zpočátku mínili. Zakrátko však ti rozumnější poznali, že kulaté penízky se z měšců vytrácejí mnohem rychleji, než by se vracely nazpátek. Znepokojení bratři svolali rodinnou poradu. „Musíme všichni táhnout za jeden provaz! Otec by tomu jistě tak chtěl! Navrhuji opět spojit všechny naše državy pod společnou vládu a dělit se teprve až o výdělek!“ pronesl nejstarší Dětřich, tou dobou pán v městě Jevíčku. Mezi bratry to zahučelo. Někteří sou-

hlasně přikyvovali, ale prostřední Jindřich, tenkrát sotva čtyřiadvacetiletý, jenž po otci vládl na rodném Bouzovu a v městečku Lošticích, se zlostně zakabonil a bez rozmyslu vyhrknul: „To tak, bratříčku! To by se ti líbilo, nastěhovat se zase na můj Bouzov a počítat mi každé sousto, které budu mít k obědu! Říkám tisíckrát ne a ne!“ Nastala hádka. Jedni bratři tvrdili, že pouze svorně a společně mohou ve světě obstát. Ale Jindřich, kterému se zalíbil život nad poměry, a zachutnala moc nad poddanými, trval na svém. Nejmladší Václav ani nevěděl, na čí stranu by se měl nakonec postavit. A tak se rozvadění sourozenci rozešli ve zlém. Jindřich se teprve zatvrdil. Nyní, tlačen stálou nouzí o peníze, vyměňoval s okolními šlechtici jednu či druhou vesnici za jinou, stále něco prodával, na dluh kupoval, rozhádaný byl široko daleko snad úplně s každým. A tak šlo všechno od desíti k pěti, majetek se povážlivě tenčil. Někdejší bohaté bouzovské dominium bylo nenávratně v troskách, jeho význam klesnul, a již nikdy nebylo tak jako dřív. Mladý šlechtic jakoby nikde neměl stání. Zakrátko mu byl těsný i kdysi pyšný hrad Bouzov. Ten, naneštěstí krátce před otcovou smrtí poškozený požárem, bez těch nejnutnějších oprav velmi rychle chátral. Sídlo, k jehož obnově scházela jakákoliv dobrá vůle, brzy stálo docela v ruinách. „Odstěhuji se do svého domu na loštickém náměstí! Tamější konšelé budou tancovat, jak já jim zapís-

kám!“ pomyslil si Jindřich, a neprodleně tak učinil. Ale ouha! Loštičtí už dávno měli svého nového pána plné zuby, neblahé zvěsti si už delší čas cvrlikali i vrabci na střechách. Každý věděl, že zavděčit se mladému panu Jindřichovi je zhola nemožné, a to i kdyby stříbrňáky snad na stromech rostly. A tak zakrátko, ani ne do roka, co se šlechtic uvelebil ve svém rynkovním domě, hrozila v Lošticích málem až rebelie. „Jste nevděční! Odstěhuji se odtud! Ale všechno mi draze zaplatíte!“ vyhrožoval rozezlený Jindřich, když zase jednou dlužil pekaři a na dveře klepala jedna městská deputace za druhou. Rozumí se, že se stížnostmi. Jakpak jinak. Někdy tou dobou, v období kolem roku 1562, koupil Jindřich v sousedních Žádlovicích dva dvory a mlýn. Samozřejmě, že tak učinil na úkor oprav rodného hradu Bouzova, no a ke všemu částečně na dluh. „Postavím si tam svůj hrádek, který bude patřit jenom mně a bude podle mých představ!“ Tak. A další zbrklé panské rozhodnutí bylo na světě. Brzy bylo na jednom z bývalých žádlovických dvorů rušno. Zedníci se pustili do díla a jeden povoz za druhým se těžce kodrcal blátivými cestami. Co jenom těch cihel, písku, vápna, kamení, dřeva a ví bůh čeho ještě, bylo potřeba?! Loštičtí poddaní nešetřili kletbami. Vždyť bouzovský pán je k těmto domnělým povinnostem nutil protiprávně, navzdory všem jejich výsadám. A tak i když zanedlouho v Žádlovicích

stála „tvrz od kamene a dříví dobře vystavená“, přímo úměrně k tomu narostla i hromada žalob na pana Jindřicha u tehdejšího olomouckého soudu… Držíme-li se historických faktů, zdá se být nezvratně prokázaným, že Jindřich Podstatský z Prusinovic určitou dobu skutečně obýval loštický rynkovní dům s dnešním čp. 115. Býval jeho majetkem, zdědil jej po otci. Je možné, že zde nějaký čas bydlel již v roce 1560, zcela určitě pak v letech 1570–1571. Že tento fakt je v Lošticích dodnes tak trošičku „přetřásaný,“ je do jisté míry úsměvnou zásluhou jistého pana Antonína Rosůlka. Shodou okolností i on tento dům jistý čas vlastnil, a to zhruba od poloviny 20. století. Tento muž měl romantickou povahu a také neobyčejnou zálibu v historii. Nechal si proto od kněze a historika Mgsr. Václava Kubíčka (viz též jeho kniha Z dějin města Loštic z roku 1917) zpracovat dějiny svého domu čp. 115. Když se dověděl, že v minulosti býval šlechtickým majetkem, pocítil na tento fakt náležitou hrdost. Na části domu čp. 115, jež zasahuje do Hradské ulice, si nechal dle návrhu malíře Huga Šilberského (ilustroval zcela nedostižné Báje a pověsti litovelského Martina Strouhala z roku 1944 a 1947) zhotovit veliké, dosud pěkně zachovalé sgrafito, s výjevem jezdce na koni – panem Jindřichem Podstatským z Prusinovic. Během popíjení s přáteli pak Antonín Rosulek často prováděl různé šprýmy. Například z legrace pasoval ně-

32

PŘESAHY | pověsti, povídka

které své druhy na „rytíře“ atd. Rozjařená společnost se pak obyčejně bavívala na rozličná historická témata. Dělo se tak prý někdy i ve sklepě s gotickými klenbami pod domem čp. 115. Debaty se točily i kolem různých tajných podzemních chodeb, o nichž se věřilo, že z Loštic vedly různými směry, nejčastěji však na Bouzov. Antonínu Rosůlkovi nikdo v Lošticích neřekl jinak než „Rytíř“. V tento okamžik je dobré si uvědo-

mit jednu zdánlivou „maličkost“. Z historického hlediska se totiž pohybujeme v období nejtemnější části komunistické totality. I takovéto zdánlivé drobnosti pomáhaly tehdejším současníkům tyto nelehké časy jednoduše přežít. V těžkých dobách lidé ostatně o nic jiného ani neusilují. Pokud přijedete na loštické náměstí, mimo prodejny olomouckých syrečků, restaurace „U lišky Bystroušky“ a restaurace „U Coufalů“, si neo-

pomeňte povšimnout i hostince „U rytíře“. Nese svůj název jednak na památku pana Jindřicha Podstatského z Prusinovic, ale i Antonína Rosůlka, tedy hned dvou někdejších majitelů tohoto rynkovního domu. Taková je prostě skutečnost, ale zároveň i něco víc – legenda. Skutečných historických zpráv o žádlovické tvrzi a pozdějším zámku je poskrovnu. Pokusíme-li se tyto mezery zaplnit těmi několika málo po-

věstmi, které se mi na dané téma zdařilo v průběhu roků shromáždit, stane se celkový dojem přeci jenom plastičtějším. Respondentů, kteří mi tyto zkazky vyprávěli, bylo více, mnozí však dnes již nejsou mezi námi. Do našeho dnešního dílu o pověstech ze Žádlovic se nám však přesto všechny ani tak nevejdou. Setkáme se s nimi proto ještě i příště.

Foto: repro z mapy.cz

Foto: www.mu-lostice.cz

Jak to bylo dál s panem Jindřichem Podstatským a Žádlovickou tvrzí Ba, nepěkné vysvědčení prozatím máme o panu Jindřichovi. Avšak tato pověst přeci jenom o něm hovoří v poněkud příznivějším světle. Vypráví se totiž, že v době, kdy bydlel v Lošticích, se vášnivě zamiloval do jedné ze svých služebných. Pravda. Její jméno sice neznáme, ale nesmíme zapomínat, že už tenkrát šlo o delikátní, a tudíž „tajnou“ záležitost. Tak jaképak zbytečné řeči! Ať se však pán hnul, kde chtěl, stále musel na svoji milovanou myslet. Propast mezi nimi však byla nepřekonatelná. Co by tomu všichni řekli? On - urozený šlechtic a bouzovský pán, ona – prostá žena z lidu! A tak oběma zbylo jen trápení. Aby ale-

Žádlovický zámek

spoň trochu mohli své neštěstí zmírnit, posílali si navzájem milostná psaní. Ale ani toto nesměl nikdo vědět. Oba si tedy pro tento účel vycvičili velikého psa. Ten pak jednomu či druhému nosil červeně zapečetěné listy, a to na krku zavěšené na hedvábné šňůrce. Byl prý tak chytře naučený, že se vyznal i v podzemních chodbách, které vedly z Loštic na Bouzov, a z obou těchto míst i do někdejší žádlovické tvrze. Pes prý vždy neomylně poznal, kterým směrem se má vydat a nikdy se nestalo, že by v podzemním labyrintu zabloudil. Jak nakonec láska mezi panem Jindřichem a krásnou komornou skončila, je bohužel rovněž tajné…

Na první pohled se zdá, že historický kontext u výše uvedené pověsti nás zcela jednoznačně odkazuje ke jménu pana Jindřicha Podstatského z Prusinovic, tedy někam až do průběhu 2. poloviny 16. století. Avšak v zájmu objektivity je potřeba uvést několik vysvětlení. Je totiž nezbytné vědět, že podrobnosti a historická přesnost obyčejně bývají výsadou tak zvané „psané historie“. Lidová vyprávění se však řídí zcela jinými zákonitostmi. Většina respondentů, sdělují-li například nějakou historizující zkazku, uvádí totiž jakákoliv jména zcela výjimečně. A pokud se týká tak zvaných „historických reálií“, tu teprve ortodoxní

historik hořce zapláče. Lidová fantazie je totiž mnohdy fantazií vpravdě nefalšovanou. Výše uvedená pověst, jak jsme si ostatně mohli všimnout v předchozím komentáři, tedy nejspíše nemá svůj původ již někdy v raném novověku, ale spíše bude pouhou představou z mnohem mladší doby. To jí sice na půvabu nic moc neubírá, ale je dobré to hrdinně přiznat. Aby informace byly co nejúplnější, uvádím, že pověst jsem si zapsal dle vyprávění jednoho muže (*1962) v roce 1991. Ten v domě čp. 115 bydlel a vyprávění znal od své babičky.

Ilustrační fotografie

PŘESAHY | povídka

33

BEZ PAMĚTI Povídka je součástí knihy Zpátky ve hře Nevěděl už, kdy se to stalo poprvé, ale od doby, kdy se vrátil z nemocnice domů, to byla každodenní realita: po klinické smrti se jeho mozek proměnil v jakousi kuchyni, do níž se co chvíli vkradla jejich kočka a vyplenila mu veškeré informace a vzpomínky, které zapomněl uzavřít nebo uklidit do ledničky. Oskarova kdysi velmi spolehlivá paměť byla nyní ohryzaná. Většina jeho vzpomínek byla ožraná na kost. Nebyla to žádná šílená fantazie, byla to realita. Stalo se to už mnohokrát, naposledy včera večer. Mohl to dokázat! Žena a děti už spaly, ale on, Oskar, seděl ještě dole v obýváku a díval se na televizi. Samozřejmě si k tomu jako vždy otevřelsedmičku vína - tentokrát kvalitní cabernet sauvignon z Napa Valley. Usrkával víno a uždiboval z talíře se sýrem a slanými sušenkami, který si narychlo připravil ještě před začátkem filmu. Zrovna ve chvíli, kdy si z láhve doléval poslední zbytek vína, zaslechl z kuchyně podezřelé zvuky: jakýsi šramot a tlumené mlaskání. Věděl, co to znamená. Vylétl z gauče, trochu zavrávoral, ale získal rovnováhu zpět a běžel do kuchyně. Přistižená kočka jeho vzteklý dusot samozřejmě uslyšela; vyděšeně seskočila z linky a prchala pryč. „Ty malá svině!“ volal za ní Oskar nenávistně. Na útěku shodila na dlažbu velkou sklenici, která se s třískotem rozbila, a vyděšeně upalovala do prvního patra, kde se hodlala skrýt. Oskarova zuřivost stoupala. Už takhle bylo z jeho paměti žalostné torzo - a ta svině kočičí mu ji bude ještě víc plenit? Prudce se shýbl pro jednu ze svých těžkých domácích pantoflí s korkovou podrážkou a vztekle ji po prchajícím zvířeti mrštil. K vlastnímu údivu dnes kočku zasáhl, takže bolestivě zavřeštěla. Lekl se, že jí ublížil, ale zároveň ji nepřestal pronásledovat a běžel za ní až do dětského pokoje, kde se jako obvykle ukryla pod široké dvojlůžko, kam už za ní nemohl. „Hajzle!“ syčel tiše Oskar, aby nevzbudil dcerky. Když se vrátil do obýváku, srdce mu bušilo. Jeho žena už spala, ale dupot na schodech ji samozřejmě probudil. Vstala a sešla z ložnice dolů. „Můžeš mi říct, co se tady děje?“ Byla v modrém saténovém pyžamu a byla rozespalá. Vyčítavě se dívala na střepy na podlaze. Tys to shodil?“ „Ne, to ona.“ „Ona?“ „Kočka,“ řekl Oskar nejistě. „Ta svině už mi zase sežrala -“ Zarazil se. Nedokázal pokračovat. I jemu samotnému to znělo šíleně. Jak má racionálně vysvětlit manželce, že mu kočka užírá paměť? „Kdo ti co sežral?“ nechápala jeho žena. Stále váhal, jestli si může dovolit jí to říct. Ta kočka mu už sežrala skoro všechno: vzpomínky na jeho vlastní dětství, vzpomínky na rodinné dovolené, vzpomínky na jejich děti, když ještě byly malé… Ale to ženě vykládat nemůže. Vypadal by jako šílenec. Někdy jí to třeba vylíčí - ale

rozhodně ne teď, uprostřed noci. Rozhodl se pro velmi okleštěnou verzi pravdy. „Kočka mi sežrala šunku,“ řekl co možná věcně, ale v rozporu s původním záměrem to znělo téměř plačtivě. Manželka dlouho mlčela. Vypadala unaveně. A potřebovala by ostříhat. Nesmím ji už takhle v noci budit, umínil si Oskar. „Běž si prosím tě lehnout,“ řekla mírně. „Primář říkal, že máš hodně spát…“ Na nic takového si Oskar nevzpomínal. Vzájemně se pozorovali. „To si nepamatuju,“ řekl popravdě. „Nicméně to říkal,“ pravila jeho žena klidně. Ten mírný, tichý tón ji zjevně stál hodně sil. Něco tu nehrálo, věděl Oskar. „Ty mi to nevěříš? S tou kočkou? Vážně mi tu šunku sežrala. Slyšel jsem ji! Viděl jsem ji!“ Přistoupila k němu blíž a vzala ho za ruku. „My už ale nemáme kočku, Oskare,“ sdělila mu mírně. „Utekla, nevzpomínáš si?“ V hlavě mu slabě, ale téměř bolestivě hučelo. „Ne, nevzpomínám,“ přiznal upřímně. „Tak si to někam napiš. Proč si to nezapíšeš do toho černého sešitu, který jsem ti koupila?“ Vzdychl. Důležité věci si samozřej-

mě poctivě zapisoval, protože bez toho by nepřežil - jeho paměť byla už rok černá díra, nemilosrdně pohlcující drtivou většinu každodenních událostí; kdyby si ovšem zapisoval i informace o tom, že se jim skoro před rokem ztratila kočka, připadal by si už definitivně jako blázen. „Běž pro ten sešit a zapiš si to!“ Váhal. Prohlížel si saténové pyžamo a jeho orientální vzory, které měl moc rád a vždycky se mu na jeho ženě líbily. Přistoupil blíž, aby ji objal. Dlouho držela ruce spuštěné podél těla, ale nakonec je přece jen zvedla a položila mu dlaně na prsa. Přitáhl si ji k sobě a položil si tvář na její teplý krk. Jako vždy příjemně voněla. Náhle se odtáhla. „Dojdi pro ten sešit, prosím tě.“ Znělo to naléhavě. Poslechl. Vyšel po dřevěných schodech do pracovny a z psacího stolu vzal sešit s tvrdými černými deskami - na doporučení lékaře si už déle než rok do podobných sešitů zapisoval veškeré důležité informace. Jenom tak tu svou nemocnou hlavu porazíš! říkávala mu jeho žena. Vrátil se dolů, ale nikde už ženu neviděl. Předpokládal, že zatímco byl nahoře, odskočila si, jenže když nahlédl ke dveřím na toaletu, zjistil, že jsou pootevřené a uvnitř malé místnůstky je tma. Znejistěl. Něco se dělo, jen nevěděl co. Otevřel dveře na zahradu, i když bylo těžké uvěřit, že by si manželka vyšla uprostřed zimy ven jen v pyžamu, a několikrát do tmy hlasitě

zavolal její jméno. V oknech protějšího domu se rozsvítilo světlo. Byla jedna hodina v noci. „Sakra!“ zaklel polohlasem Oskar. Sousedé Jonáš aZdena byli Oskarovi velmi dobří kamarádi; vzbudit je uprostřed noci sice v krajním případě mohl, ale rozhodně nechtěl. Zítra se jim musí omluvit, říkal si. Nezbývalo mu nic jiného, než vzít telefon a zkusit manželce zavolat: vytočil číslo a pozorně naslouchal, jestli z některé části domu či zahrady neuslyší ten známý, „španělský“ vyzváněcí tón, ale všude bylo i nadále ticho. Chvíli přecházel po domě a marně přemítal, kde může jeho žena být? Vtom si šokovaně uvědomil, že tu nejsou ani jeho děti. Kam odjely? Proč odjely a neřekly mu to? Nebo mu to řekly a on na to zapomněl; to je dost pravděpodobné. Kam ale mohly jet? Nic ho nenapadalo, v hlavě měl jako obvykle prázdno. Ozvalo se rázné zaklepání. Jak předpokládal, byl to Jonáš se Zdenou. „Nazdar, lidi. Asi jsem vás tím hulákáním vzbudil, že jo? Já se moc omlouvám!“ řekl Oskar kajícně. Opravdu nechápal, proč si ho oba prohlížejí, jako by ho viděli poprvé v životě. „To je to nejmenší,“ řekl Jonáš. „O to nejde.“ „Pojďte dál,“ vyzval je oba Oskar. „Evu ani děti nemůžu zrovna nikde najít.“ Jonáš a Zdena si vyměnili krátký pohled. „Jsi v pořádku, Oskare?“ řekla Zdena starostlivě a mírně se k němu naklonila. Zpod žlutého županu jí vykukovala bílá noční košile. Jonáš měl pyžamo s velkými šedočernými kostkami. Oba byli naboso, jen v lehkých gumových sandálech. „Děláme si o tebe trochu starost, víš?“ řekla Zdena. „Jsi v pořádku?“ „Ale celkem jo. Jenom nemůžu najít Evu a děti… Chcete kafe nebo něco?“ „Oskare,“ řekla opatrně Zdena, „zní to skoro neuvěřitelně, ale nejspíš jsi zapomněl, že jste s Evou rozvedení.“ „Rozvedení?“ řekl Oskar zcela klidně. „Nevzpomínáš si, že jste byli loni u právníka a letos v lednu u soudu?“ „Ne, ne!“ pravil Oskar s nervózním úsměvem. „To je nějaká blbost. Nemám kočku! Už to bude rok, co nám utekla! Někdy jsem na to zapomínal, to asi jo. To připouštím. Ale manželku a děti mám!“ „Oskare, vnímej mě,“ řekl Jonáš. „Seš rozvedenej, chápeš? Máš dvě děti a exmanželku. Už u tebe nebydlej.“ Zdena vzala Oskarovy třesoucí se dlaně do svých. „Já jsem rozvedenej?“ zeptal se jí Oskar. „Žena a děti ode mě odešly?“ „Ano, Oskare. Je mi to moc líto.“ Oskar se sesul na její rameno a rozplakal se. Chvíli trvalo, než se jakžtakž vzchopil a šel si pro černý sešit, aby si tu informaci pro jistotu zapsal. (Publikováno s laskavým souhlasem autora)

34

PŘESAHY | recenze

Macurovo poznávání českého národního obrození Jakýmsi prologem k vydávání Vybraných spisů Vladimíra Macury (19451999) byla biograficky laděná kniha bohemisty a kolegy z Ústavu pro českou literaturu AV ČR Pavla Janouška nazvaná Ten, který byl. Vladimír Macura mezi literaturou, vědou a hrou (2014), o které jsem psal na tomto místě v loňském roce. Biograf Janoušek směřoval k zobrazení lidského a odborného profilu člověka, který svůj vědecký život zasvětil především rozpravám o fenoménu národního obrození a představení estonské kultury v našem prostředí. Kromě toho Macura psal i původní prózu, jejíž příběhy materiálově čerpaly převážně z dějinného kontextu 19. století, dále esejistiku mapující proměnu společenských a kulturních poměrů po roce 1948, resp. básně a vzpomínky. Nyní téměř vše slíbilo vydat nakladatelství Academia v rámci svého sedmidílného výběru. První svazek nese název Znamení zrodu a české sny. Jak název napovídá, nemůže v něm chybět zřejmě

dnes nejoceňovanější práce Znamení zrodu, která však byla v době prvního knižního vydání v roce 1983 kritizována z ostře marxistických pozic. Doplňme, že Macura práci doladil ve svobodných polistopadových poměrech a knižně vydal v polovině 90. let. A právě z této edice je převzat přítomný text. Druhou položkou v seznamu je Český sen, který se ke čtenářům poprvé dostal v roce 1998. Třetí pak editorky Kateřina Piorecká a Milena Vojtková nazvaly Český sen II a zahrnuly do ní studie rozptýlené po různých sbornících či odborném tisku. Jak jsme se dozvěděli v Macurově biografii, autor ve svých badatelských počátcích literární 19. století příliš nemiloval. Na straně druhé nastoupil do vědecké instituce na prahu normalizace a vzdálená doba mrtvých klasiků mu umožnila svobodnější vědecký pohyb, a to zvláště poté, když to zkombinoval se zvolenou sémiologickou metodou výzkumu. Tu mohl opřít o autoritu Tartuské

školy, jež rozvíjela činnost v tehdejším sovětském Estonsku. I tato obezlička se mu nakonec stala v dobrém slova smyslu osudnou, protože dobrovolně přijal roli neunavitelného propagátora estonské kultury, jež zápasila o svou existenci v sevřené náruči ruského bratra. Macurův pohled na dějiny našeho národního obrození hledáčkem teorie znaku přinesl v mnoha směrech novátorský a hlavně demystifikační pohled. Posvátný čas zrodu českého národa ukazuje v jeho prvních desetiletích jako rozfoukání několika uhlíků na vyhořeném ohništi skupinou nadšených táborníků. Cesta k jazykově i literárně plnohodnotnému, resp. ekonomicky sebevědomému národu trvala téměř celé století. Původně německy dominující většinou obyvatel českých zemí vysmívaný koncept českého národa se ujal a skrze rozličné historické přemety dospěl až ke vzniku samostatného státního útvaru. Macura názorně a hlavně detailně ukazuje všechny

„herní“ a „snové“ rozměry procesu, v němž se komplikovaně narozené dítě krůček po krůčku stává dospělou osobou zaujímající strategický středoevropský prostor. Zatímco ve Znamení zrodu analyzuje obsahy velkých pojmů jako jazyk, překlad, národ, vlast, střed, Praha ad., v Českých snech popisuje konkrétní podobu, projevy a dopady dílčích pojmů souvisejících s myšlením, chováním a jednáním vlastenecké společnosti (pravdy a mýty o Libuši, o Havlíčkově trnové koruně, o dceři národa, o rozkoši apod.). Macurova terapie spočívající v odhození růžových brýlí či v zavržení nedotknutelnosti jednou namalovaných obrazů není cestou k retušování generacemi uctívaných národních ikon. Vede k pravdivému odkrytí základů naší národní stavby, která více než k podkopání přispívá k jejímu vystužení. Petr Hanuška Vladimír Macura: Znamení zrodu a české sny. Praha, Academia 2015, 660 stran.

DĚJINY A SOUČASNOST Lednové číslo Dějin a současností

Lednové číslo časopisu Dějiny a současnost si tematickými články opět připomene výročí Velké války. Tentokrát se články soustředí především na období po roce 1916. Na počátku tohoto roku skončila bitva u Gallipoli a na jeho konci zemřel František Josef I. A Etienne Boisserie, přední francouzský odborník na slovenské a středoevropské dějiny, v rozhovoru s Milenou Lenderovou na otázku, proč považuje za důležité odborně se věnovat rakousko-italské frontě, odpověděl: „Myslím, že je to dobrý terén pro zkoumání dalších jevů spojených s českým frontovým nasazením, vedle těch, které už byly popsány a analyzovány v případě severovýchodní fronty. Umožňuje to rovněž odpoutat se od vyprávění, které je poznamenáno - byť dnes už o něco méně - onou slovanskou dimenzí, jež

dlouho zaujímala důležité místo, a opustit přístup jednoznačně kombinující vojenskou a politickou problematiku. Jednotek se silným českým zastoupením na jižní frontě bylo hodně a už prostý fakt, že byly posílány do těchto pozic, je dokladem jejich bojové statečnosti. Několik českých prací na tuto skutečnost upozorňuje, ale bylo by dobré, kdyby vznikla také nějaká monografie o všech aspektech každodennosti bojovníků na sočské frontě... Bylo by užitečné včlenit české vojáky do narace všedního života na frontě. Zcela jednoduše do tohoto pohledu včlenit ony triviality vojenského života, malé i velké problémy bojovníků,jejich malé a velké radosti, jejich obavy a naděje, co nejúplněji se podívat na vnitřní uspořádání jednotek, na vztahy mezi mužstvem a důstojníky, prozkoumat, jakou roli hrálo vojenské kamarádství, analyzovat, jak a kdy nastoupilo vyčerpání. Právě v tomto je rakousko-italská fronta dokonalou pozorovatelnou umožňující podívat se z odstupu na civilní a vojenské autority od zimy 1916/17, či možná o něco později...“ Součástí čísla jsou recenze výstav i knih a také pravidelné rubriky, a dokonce i jedna nová - o zajímavých muzejních a galerijních expozicích, tentokrát čtenáře pozveme do italské Florencie. Lednové číslo vyjde 28. ledna. kontakt: [email protected] www.dejinasoucasnost.cz

Historický kalendář 1. ledna 366 – Alamani překročili zamrzlý Rýn a napadli Římské impérium 2. ledna 1521 – exkomunikace Martina Luthera z římskokatolické církve (odmítl odvolat část ze svých 95 tezí) 3. ledna 1846 – narodil se Jan Karafiát, český evangelický farář a spisovatel († 31. ledna 1929) 4. ledna 1876 – narodil se Konrad Adenauer, německý kancléř († 19. dubna 1967) 5. ledna 1496 – narodil se Jan starší Hodějovský z Hodějova, šlechtic a humanista († 11. února 1566) 6. ledna 1536 – zemřela Kateřina Aragonská, španělská infantka a anglická královna, první manželka Jindřicha VIII. Tudora (* 16. prosince 1485) 7. ledna 1896 – zemřel Paul Verlaine, francouzský básník (* 30. března 1844) 8. ledna 1916 – po téměř ročních bojích skončila bitva o Gallipoli (1. sv.válka) 9. ledna 1946 – v Londýně první Valné shromáždění Organizace spojených národů (zástupci 51 členských zemí) 10. ledna 1946 – Enver Hodža vyhlásil Albánskou lidovou republiku a stanul v jejím čele 11. ledna 1861 – zemřel Václav Hanka, český spisovatel (* 10. června 1791) 12. ledna 1941 – zemřel James Joyce, irský romanopisec a básník (* 2. února 1882) 13. ledna 2012 – převrácení italské výletní lodi Costa Concordia. 14. ledna 1526 – uzavřen Madridský mír, František I. Francouzský odstoupil Karlu V. Burgundsko a vzdal se nároku na Flandry, Artois, Neapol a Milán 15. ledna 1991 – začala válka v Zálivu 16. ledna 1706 – narodil se Benjamin Franklin, americký státník († 17. dubna 1790) 17. ledna 1871 – pruský král Vilém I. prohlášen ve Versailles německým císařem (sjednocení Německa) 18. ledna 1806 – Mys Dobré naděje obsazen Velkou Británií 19. ledna 1211 – narodila se Anežka Česká, přemyslovská princezna a světice († 6. března 1282) 20. ledna 1896 – založen fotbalový klub Slavia Praha 21. ledna 1941 – britské a australské jednotky dobyly Tobruk 22. ledna 1861 – narodil se Jiří Stanislav Guth-Jarkovský († 8. ledna 1943) 23. ledna 1871 – narodil se Jiří Karásek ze Lvovic, český básník, spisovatel a kritik († 5. března 1951) 24. ledna 1586 – zemřel Lucas Cranach mladší, malíř (* 4. října 1515) 25. ledna 1924 – Ve Francii byly zahájeny I. Zimní olympijské hry. 26. ledna 1756 – narodil se Wolfgang Amadeus Mozart, hudební skladatel († 5. prosince 1791) 27. ledna 1986 – raketoplán Challenger explodoval 73 sekund po startu, celá posádka zahynula 28. ledna 1886 – Karl Benz získal patent na první benzinem poháněný automobil 29. ledna 1941 – zemřel Josef Vítězslav Šimák, český historik (* 15. srpna 1870) 30. ledna 1901 – premiéra dramatu A. P. Čechova Tři sestry 31. ledna 1990 – Otevřena první restaurace McDonald's v sovětské Moskvě.