.- ... - ..... CENA 1 KČS ROČNíK VIII.
t
čís l O , t
•,
, •
f
Zdeněk
DJ1právěnf
Burian -
i/lUilrace
L . M. Paffzka: Topé-tope
...
-~
Dnes, v červencových dnech, je ui v lánské oboře zase obvyklé ticho. Ptáci tu denně zpívají své písně a daňci měří rozvážnými kroky lesní stezky. Ale před měsícem tu bylo živo I Prostorná louka byla poseta velkými stany, pod oblohou se nesl dětský zpěv, křik, smich a zvuk fanfárek. Před měsícem - 1. června tu byla velká oslava Mezinárodního dne dětí. Před měsícem tu bylo na 2000 nejlepších pionýrll hosty presidenta republiky. To stanové městečko s dýmajícími vojenskými kuchyněmi, hranice dříví pro táboráky, pěkný ohňostroj i bohaté vystoupeni nejlepších účastnlko. STM, to všechno bylo odměnou těm pionýrllm, kteří v Roce pionýrSké pomoci republice nťjvfce přiložili ruku k dílu. "N apřesrok se tu zase sejdeme," sllbil dětem president republiky. Bude to právě ve dnech, kdy naše pionýrská organisace bude slavit desáté výročí.
Dlti se setkaly se soudruhem presidentem. Vedly ho táborem, pfedaly mu dary, které s sebou pfivezly.
Co je to zle a co je to
dobře
(Úryvek)
Tento je rád
Toto stanové městečko pfipravi/i na§i vojáci. V§ak jim za to děli u táborákú poděkovaly!
špinavý a nerad se myje. O tom kdekdo vyprávl: - Nepořádník zlý jel Ten si sám své botičky z prachu vždycky otře. Ten, i když je maličký, jedná velmi dobře. Afsyn nezapomíná, uč
i svého synka: - Bude svině ze syna, je-li syncI, sviňka. Hoch se usmál vesel, dlaň si dlaní potřel: - Nechci nikdy jednat zle, budu jenom dobře. Fleklad Jiflho Taulra
•••••••••••••••••••••••••••••
....
f.a4 .. ..•...... ................. ~
Tahle čtvefiee pfijela až z Těrehové na lilinsku. Právě čeká, až pfijde na ně fada o velkém kulturn/m odpoledni v přlrodním divadle.
..
2
Už je mu 60 let. Právě letos to oslavujeme. Dovedete si vllbec představit, jak asi bylo dětem, když ještě nechodily do kina? Určitě ne. Pojedete-li do Prahy na školní výlet, mMete se podívat, jaké byly začátky našeho fllmu. Je to na výstavě U hybernll, odkud je i náš obrázek vpravo .
19. Vll. 1893 SE NARODIL VLADIMíR MAJAKOVSKIJ
*
POVt;:ST Z KONGA
Hluboko v Africe v Belgickém Kongu, v kraji, který se nazývd Sankuru, leží uprostfed lesů a pustiny veliké bažiny. Vzhled jejich hladiny je podivný. Leskne se jako stftbro. Ve vodě nejsou ryby ani krokodýlové, ba ani vodni brouci. Nerostou tam ani vodnl květy nebo jiné rostliny. Ptlslušnlci ndroda Bayombů, kteřl sldll v okoll, nazývajl tyto bažiny Topé-tope, což v překladu značl Slané slzy. Bažiny jsou tak pojmenovdny proto, že v jejich vodě je plno soli. Jak se dostala sůl do bažin? O tom si vyprdvějl lidé v kraji Sankuru toto: Před dávnou dobou byl v těchto místech místo bažin velmi bohatý kraj. V tom kraji bydlel mocný národ Ajajongů. Ajajongové byli mocni, protože byli bohatí. V jejich kraji se dařilo rýži a všem druhům obiU a na velikých pastvinách žil ve velikých stádech tučný dobytek. Avšak největší bohatství leželo pod povrchem země. Vložil ho tam jeden z velikých duchů, který se nazýval Ndogu-gin. Tímto bohatstvím nebylo drahé kamení, ani zlato nebo kov, z kterého se vyráběly zbraně. Byl to kámen, který pomáhal zlepšovat jídla. Byla to sůl. Sůl byla to nejcennější, co bylo lze vůbec mít. Proto také k bohatému národu Ajajongů putovali obchodnici z dalekých krajů, aby vyměňovali látky, zbraně a jiné zbožl za matně lesklý kámen, za sůl. Národ Ajajongů z pokolení na pokolení stále vice bohatl, a tak se stalo, že jeho příslušníci začínali zapomínat na své povinnosti, k nimž je od mládl ... ychovávali jejich otcové, kteří opět tyto povinnosti zdědili od svých otců. Ajajongové přestávali pracovat. Začali zanedbávat svá krásná pole a o svá stáda se starali jedině tehdy, když potřebovali zabít dobytek k slavnostem. Jednou se však při veliké slavnosti sťalo, že na veřejném shromáždění se ptihlásil ke slovu starý muž, lfterý se jmenoval Bokoma. Jeho otec býv~l kdysi velikým knězem-kouzel níkem. Bokoma tehdy promluvil k radujícím se Ajajongům. "Slyšte mne, 6 mužové, naslouchejte tomu, co vám povím já, Bokoma, který je z vašeho národa." Shromáždění zmlklo. Pouze tu a tam se ozvalo zvědavé: "Slyšte, slyšte." Ajajongové milovali slavnostní řeči a proto všichni velmi pozorně naslouchali slovům, která je velmi udivila. A Bokoma hovořil: "Mužové, jsem již dost stár, abych mohl mluvit tak, jak mi veliký náš džu-džu Ndogu-gin, který je ochranným duchem našeho národa, nafizuje. Již po velmi dlouhou dobu neděláte nic jiného, než že se radujete a shromažďujete bohatství.
vzpomněl na prorortvf ukamenovaného Rokomy: "TruchHrl oko Ndogu-gina zničí vaše bohatství." Byla to pravda, protože nepře. tržitě pršelo stokrát sto nocí, a ):
Nečiníte dobře, protože ve své hojnosti a pýše zapomínáte na práci, kterou nám odkázali již otcové našich otců. Zapomínáte na všechny dobré mocnosti, které nás ochraňo valy v dobách zlých. Ba, dokonce se stalo, že národ, který byl vyhlášen tím, že má nejmoudřejší kouzelníky, . nemá dnes ani jednoho. Zapomněli jste na odkaz svých otců, a to nečiníte dobte. Vraťte se k práci a vy- ! I volte si rozumného muže za kouzelníka, který by vám vrátil zvyky vašich otců. Udělejte to, 6 mužové, nebo mocný Ndogu-gin vás potrestá." Byla to řeč, které příSlušníci národa Ajajongů nechtěli rozumět. Jenom hlučný smích byl Bokomovi odpovědi. Potom se však ozval hlas, který fyl začátkem Bokomova konce. "Ó mužové," rozhovořil se jeden z bojovníků, ,,6 mužové, slyšeli jste' řeč muže, který si říká Bokoma. Ncchceme prý pracovat. Pro svou záchranu prý si máme vyvolit kouzelníka. Já se vás však táži - co dělá tento muž, nazývající se Bokoma? Nic! Raduje se s námi a najednou přichází a chce, abychom vyslechli jeho řeč. Tvrdl, že hovořl se samotným Ndogu-ginem. Hovořl tak, neboť doufá, že se stane naším kouzelnikem, jako byl jeho otec. Nechce nic dělat a chce být živ z naší práce, protože nám závidí naše bohatství. Závidí nám stříbrný kámen, závidí nám sůl. Dopřejme mu jí proto hojnost, mužové." Byla to zlá teč. Ještě týž den, než zapadlo slunce, byl Boko ma přivázán ke klilu a byl utlučen velikými kusy Bayombové, kteří byli od nepastříbrně se lesknoucí soli. Dostalo se měti sousedy mocných Ajajongů, mu slané smrti. Bokoma trpěl, avšak než se ode- přišli na břeh jezera a marně hledali bral na dalekou cestu, odltud není bohatý kraj. Snad proto mocný návratu, naposltldy zahovořil: "Ndo- kouzelník Zia z národa Bayombů nagu-gin hledí na Vás, 6 pyšní mužové, zval stříbrnou hladinu Topé-tope, a jeho truchUcí oko zničí vaše bo- což značí - Slané slzy. Od těch dob se v tomto kraji hatstvi." Jen dopověClěl, zatáhla se obloha každému cizinci, který přijde, podává na uvítanou miska se soU. Děje těžkými, černými mraky a déšť zase tak na paměť národa, který nečal dopadat na zemi, pod kterou se skrývalo obrovské solné bohatství. poslechl výstrahy a ve své pýše zaProudy vody se lily z mraků po pomněl na své povinnosti. Obrdzek Zd. Buriana mnoho dní a národ Ajajongů si
/f;íf
_lilii....,.
s
Černí
měli
schůz
pardálové oddílové ky v pondělí II ve čtvrtek. My, Chytří lišáci, v úterý a v pátek. V úterý jsme se tedy museli uradit a ve čtvrtek nabídnout pardálům podmínky šiškové války. Naše porada trvalo dlouho. Nemohli jsme se dohodnout, jaké podmínky nabídneme pardálům. Protože jsme byli celí žhaví, abychom to v lesní válce soupeřům natřeli a tak zase proslavili náš oddíl, měl každý z nás plno nápadů II všichni jsme si mysleli, že zrovna ten Jeho návrh je nejlepší a musí být přijat. Za chvilku bylo víc křiku než rozumného jednání. Dvakrát nás už vůdce Kvs tišll, ale my jsme zmlkli jen na chviličku a už zase byla klubovna plná tartasu a hlomozu. Zarazil nám to až děda Lhoták, který strčil clo dveří hlavu, zabouchal sukovicí o podlahu a zahromoval, že křik je slyšet až na Dobrošov; že jestli hned nepřesta neme, vyprovodí nás hOlí k čertům na rohy. Abyste věděli, proč naIiás molll dědek Lhotákťt hartusit. Pr'ltože by se za každou klubovnu muselo platit a my jsme peníze neměli, vyjednal táta jednoho lišáka - Frídy Ježka - 8 dědou Lhotákem, který byl jeho příbuzný a hlídač v ohradě parní pily,. že nás tam nechá dva večery v týdnu scházet se k vyjednávání nedělních výletů. Ručil za nás, že , neukradneme ani štěpinku a že mu občas vybereme na paklíček tabáku do fajfky. Jenže o tOmhle ujednání nesměl vědět nikdo z kanceláře pily. Možná, že by dědu, který tam přišel o prsty, vyhodili a my bycllOm měli po klubovně. Proto jsme se rychle utišili a už jsme poslouchali Kosa, který řekl, že všechny naše návrhy shrne, nejlepší že si vybereme a předložíme oddílové poradě pardálů. Souhlasili jsme, protože jinak by se strhl
4
nový křik a rámus a děda by nás vyhodil snad už doopravdy. Konečný návrh vypadal takhle: Les Maternice je zalesněný vrch za Zbečníkem nedaleko kopce Turova. Může se říci, že má dva vrcholy. A jeden z těch vrcholů, vyšší, který je blíže k Zbečníku, bude jako "předmět vitězství". Oddíly neurčí hodinu vyražení na místo boje, dohodnou se jenom, že v sobotu odpoledne ten ' oddíl, který bude na místě dřív, obsadí lesní vrch a oddíl, který přijde později, bude muset maternický kopec dobývat. Kdo bude na vršku za setmění, ať už obránci či útočící, ten bude vítězem a určí poraženým kontribuci. To slovo se nám moc líbilo, protože znělo jako troubení po vyhrané bitvě. A taky proto, .že jsme chtěli vyhrát a kontribuce pro pardály znamenala, že nám budou muset udělat co si na ně vyvzpomeneme. Tak - a jako zbraně se určují šišky borové i smrkové; kameny a kusy dřeva se zakazují. Kdyby někdo ze soupeřů použil zakázaných zbraní, bude v tu chvíli poražen a je po bitvě. Jako šUtů se může používat všeho možného, ale zase to může být jen k obraně proti šiškám a nikdo SP. nesmí štítem prát. Zajatci musí dobrovolně sbírat těm, kteří je zajali, šišky a nosit jim je až pod ruku po celou dobu bitvy. Každá válečná lest se připouští, kromě takové, že by někdo začal křičet, že má třeba oko pryč, nebo tak podobně a nebyla to pravda. To by zase hned prohrál ten oddíl, který by měl takového lháře. Protože jsme měli vítězství skoro jisté, domluvili jsme si už, jakou kontribuci určíme pardálům za porážku. Už dávno bychom bývali chtěli mít kovové skládací tyče pro naše jehlany. Viděli jSrI)e je jednou u dospělých skautů z Ligy lesní moudrosti a moc se nám líbily. Při tábo-
ření se nemusí hledat žádná tyč, jen se vytáhnou z batohů krátké kovové trubky, nastrčí se jedna do druhé a už je prima pevná a rovná hůl do středu stanu. No a táta pardála Vojty Kociána, zvaného Burana, byl zámečník, který by to uměl udělat. Oddíl pardálů na to bude muset složit peníze a pan Kocián nám udělá stanové tyče, jaké nemá ještě nikdo v okolí. Ani pardálové ne, protože to nikdy neviděli a nevědí, že je taková věc vůbec možná. Ptáte ' se, proč jsme si byli' tak jisti, že nás nemůže vítězství minout? lnu, docela samozřejmě. Tedy ne že bychom mYsleli, že umíme o tolik přesněji há7et šiškami než pardálové, ani nás nebylo víc než jich, abychom je mohli obkličit a vzít je všechny do zajeU. Ale byli jsme lišáci a byla dovolena lest? Bylal A" tom jsme si byli jisti, že pardálové ani zdaleka nemohou vymyslet takovou chytračinu, jakou jsme na ně vyšpekul'lvali my. Celá složitá lest byla v tom: Bránit vrch je mnohem snazší než ho dobývat. Házej si jak chceš přesně, manévruj třeba jako Napoleon, šiškou tě z kopečka nikdo nedostane ani za rok. Zvlášť když máš dobrý šUt a hledíš kolem sebe oběma očima. Tohle si pardálové spočítají na prstech a vyrazí k Materni~i Ueba bez oběda, jen aby tam byli o nějakou tu minutu dřív než my, lišáci. No a? No a právě v tom je naše lest. PIh, Vlastík Najman - Srazllvaz, Cvrček a Kapraď majl v sobotu školu jen do desíti. Hned po vyučování vyrazí k Maternici a budou vyhližet pardály. Až se soupeři objeví na obzoru, vylezou čtyři lišáci na stromy samozřejmě se zásobou šišek rovnou na kopečku, na temeni, aby byli přímo nad nic netušícími pardály. My klidně ptipochodujeme takovou půlhodinku za nepřítelem a budeme se divit, že už mají
vršek obsazený. Začneme si dělat zásoby munice a snášet jejich pošklebky. Známe přece pardály. To bude řečí, že lišky umějí dávat jen dobrou noc, ale včas vstát nedovedou, že bychom se měli spíš učit dávat "dobrýtro", a kdo ví, co si ještě na ' nás vymyslí. My si zatím budeme připravovat plán útoku, budeme se zlobit, že si z nás dělají oušklebky a najednou vyrazíme. Pardálové, to se dá čekat, se budou bránit jako lvi. Štíty budou dunět od nárazů šišek, bude se volat hurá a na ně, budeme se přibližovat od stromu ke stromu, ale pardálové neustoupí ani o krok. . Vtom ale náš vůdce Kos pískne a bOJ zahájí naše záloha ve vršcích stromŮ. A co teď, pardálové? Šišky zpředu, šišky shůry, kam dřív obrátit štít? Mám si dřív chránit nos nebo lebku? Aha, pardálové, teď vidíte, že na lišáky nelze vyzrát jen rychlýma nohama a silou paži. Hlava musí především myslet, holenkové, k sne je třeba mít ještě filipa ... Takhle jsme se smluvili a Kos řekl, že se předběžně dohodne s Andělem, který s ním dělal v přádelně v jednom sále a byl vůdcem oddilu Cerných pardálů. Pak jsme byli zvoleni já, PIh, Miler, kterému se říkalo Žabák, protože měl slabý hlas a kuňkal, a Řimbuch ~ jako vyjednavači, kteří půjdou na oddllovou poradu pardálů a předloží podmínky šiškové bitvy. . A ve čtvrtek jsme šli. Všechno Jsme měli napsané a já jsem to bod po bodu četl. Pardálové poslouchali, kývali hlavami a nic neřikali. Cekali, kdy v podmínkách bude nějaká chytačka, aby mohli vyskočit a brblat, že nepřijímají. Ale podmínky byly jasné a nic n~našli, do ~eho by se mohli obout. Pro JIstotu se Ještě přeptávali:
"Kdo tam bude první, brání kopec?" "A za setmění se bude pokládat to, až z Hájku nebo ze Zbečníku
začnou
zvonit klekánl, co?" "Dokud bude tře ba jediný z nás na kopci, není prohráno, že'?" "Zaj atci musí pomáhat a ne se ulejvat, platí?" "Tak domluveno! Souhlasíme! V sobotu vám to sčíťneme. Za dva dni vykopeme válečnou sekyru. A kontribuci si
na vás, lišáci, vymyslíme takovou, že vás na další bole přejde chuť ... " Zbytek týdne plynul v samých pří pravách na bitvu o Maternici. Vašek Slaninů, kterému nikdo jinak neřekl než Špek, protože byl ze všech nejkulatější a ještě k tomu měl to legrační uzenářské příjmení, vymyslel pro boj "brnění". Že prý si pod lesem vyndáme z batohů věci! torny si vycpeme trávou, navlékneme SI je místo na záda dopředu, takže nám budou chránit před šiškami břicho a prsa. Obličej si budeme krýt štíty. Ale štíty daly také dost shánění. Bylo třeba sehnat vlka od povidlových štandlfků a od zelných beček. Přibít na ně dva popruhy nebo kožené pásky, aby se jimi dalo prostrčit předloktí levačky. Kapraď měl za štít poklici od starého prádelního hrnce, ale to moc praktické nebylo, protože poklice má jen jedno ucho a tím ruku za nic neprostrčíš. Nejkrásnější štít měl PIh Dušků, protože jeho tatínek byl hospodářem u ochotnického spolku Tyl a půjčil mu skoro opravdický štít s vymalovaným kalichem, který měl husitský posel, když se v Borech hrálo divadlo v pří rodě.
Náš domácí Kafka měl obchod smíšeným zbožím a tak jsem si zašel do krámu, jestli by mi nedal jedno víko od povidlového štandlíku. Stejně to už na nic není. V horké vodě smyju zaschlá povidla a možná že si na čistou stranu něco vymaluju, aby to líp vypadalo. Ale pan Kafka na mou žádost řekl: "Prosím, prosím, jedno vičko od štandlíčku, s radostí, prosím. Bude to koštovat dvě káče padesát, že je to pro tebe, prosím ... " Jémináčku, dvě padesát! Takové pe-
nlze! Řekl jsem panu Kafkovi, že jsem s tím nepočítal a že se půjdu zeptat domů, abych nedostal. "Prosím," usmíval se domácí, "zeptejme se, zeptejme, víček máme dost, můžete sl vybrat." Byl jsem z toho nešťastný. Sobota se blíží a já nemám ani kousek prkýnka na štít. Kvůli vydřiduchovi abych do .sebe nechal strefovat šiškami. A co když mě trefí třeba Ríša Ursus? Ten má silu jako slon a udělá mi bouli, že se mi ještě za měsíc bude smát celá škola. Dělalo mi to takovou starost, že jsem se odhodlal k nejhoršímu. Navedl jserr SrazHvaze, tedy Vlastu Najmana, aby na mne jako pískal u nás ve dvoře, kde má Kafka prázdné bedny a bečky. Já se budu koukat, kdy bude v krámě plno lidi a Kafka s bábou budou mit plné ruce obsluhování. Pak SrazHvaz rychle drapne jedno víko, hodí je přes plot k potoku a bude to. Ještě jednou zapíská a pak třeba úplně nahlas řekne: Kde by ten Cíňan mohl být, že není doma? a jako by se nechumelilo odejde volným krokem. Za plotem sebere víko a trapem je odnese k nim do dřevnlku. Štít sl budu uŽ muset dělat u Najl1laml. Kdyby mě Kafka viděl, že mám viko a nekoupil jsem je, hned by si pomyslel, že jsem je ukradl, a mohl by nás třeba vyhodit z bytu" protože naše máma pořád říkala, že Kafka je na každý krejcar jako čert; čím vic má, tím víc by hrabal. Srazilvaz mi to udělal kvůli bez pískáni a jiného klamání okolí. Přišel prostě na dvůr, obhlédl, které víko je nejrovnější, přehodil je jako disk přes plot a už jsme jeli. A domácí na nic nepřišel. Jak byl lakomec, tak jistě nemě~ víka spočítaná. A už fu byla sobota. Jak se vydařila, chlapci zlatl, to se nedá vypovědět. Ranní větřík rozfoukal pár mráčků, které začaly na obloze strašit, a tak kromě několika zatoulaných obláčků byla obloha modrá a jasná, sluníčko hřálo jako o prázdninách že i ta špinavá Radechovka, potok, kted protékal kolem tolika továren, zářil vlnkami jako stříbrem.
5
stokrát:
mavním Chile je Santiago. A dáš to doma podepsat. Sedni sil" Má poklona, řekl jsem si, to to pěkně začíná! Pětka ze "zemáku", trest, doma pohlavek nebo dva ... Jistější jsou dva jeden za pHku a druhý za podpis na trest. Ještě na nás vyzrají odpoledne pardálové a život už vllbec nebude za nic stát. Ti si tam štráclnj! voňavým lesem městem
tu kvilU nim ..· ' ~~~~~~~j~~~~á vám pětku ... M :'Ilcm bych býval l.ullcvřel i na hochy z
předvoje, kteří pře
za nic nemohli. se školník smiloval, pěkně dlouze zazvonil a bylo po nebezpečí dal~ ších pětek. Teď trapem domo., převléknout se, přezout, batoh, píšťa lu, hň.l, skočit k Najmanllm pro šUt a poklusem před Kosařovo na sraz! Jo, sakulentská práce, málem bych býval zapomněl starou máminu síťovku. To byl náš vynález. Abychom nemuseli strkat zásobu šišek po kapsách, kde by nám překážely v pohybu, pověsí me si na ruku, která ttimá štlt, brašnu se střelivem. Při postupu od stromu ke stromu, jak bylo dojednáno, buďe každý neustále doplňovat munici novými šiškami, aby nenastal případ, že by byl někdo vyřazen z boje pro nedostatek stře liva. Tlouklo dvě hodiny, když jsme byli před Kosařovým domem shromážděni všichni. Kos vyšel na pavlač jen v kalhotách a s ručlÚkem v rukou. Tahal stolený utěrák šikmo přes záda a volal: "Hned jsem u vás, bojovnici. Zdrželi nás trochu ve fabrice, Ale nic nezmeškáme. Všechno běží jako hodinky." Ježek Fr1do., který byl určen jako zvěd na stanoviště pardálo., křičel zdola na Kosa: "Pardálové odtáhli před pň.lhodinou. Nějak moc vésele si vyzpěvovali . .. " "Však je zpěv přejde," mávl na nás ručníkem Kos a zmizel z pavlače v zasklených dveřich kuchyně. Kos opravdu přišel za chvili úplně vystrojen. Seřadili jsme se, jak se na váleč níky sluší, a vykročili ' jsme. Oddllovou vlajku nesl Doležal, zvaný Vratiprst. Nejdřív vám musím povědět, proč jsme Mirkovi Doležalovi říkali Vratiprst, a potom, proč právě on, nejslabší ze všech, nesl vlajku. Mirek, když byl docela malý, měl andělskou nemoc. Tak se totiž u nás řl kalo křivici z podvýživy. Vyllzal se z toho, ale zo.staly mu strašně slaboučké nohy a ruce; žebra mu také lezla ven jako na valše. Jednou jsme si udělali hrazdu a Kos nás učil výmyk. Všichni jsme cvik jakžtakž provedli, jen Mirek se nemohl l 'C
Konečně
:'Ilusfm ~e pHzuat, Ztl plt>s \ e5kerou krá~u llczai:ala pro mne sotiota zrovna
nejlfp. Myslel jsem tak soustředěně na maternickou válku, že jsem ani nevěděl, o čem je při vyučování řeč. Bylo po desáté'- a já jsem v duchu pochodoval s našim předvojem . Teď jsou nad RadechoTOU, fíkal jsem si, za chvilku uvidí pavlišovské střechy, PIh bude pobízet Cvrčka, aby se necoural vzadu, že kviUi němu přijdou pozdě ... Po jedenácté už budou stoupat ke Slavíkovu a ... Najednou jsem uslyšel své jméno. Zmateně jsem se rozhlédl. Na tabuli visela mapa Evropy a pan učitel Vejdělek netrpělivě zaťukal ukazovátkem o katedru~
"No tak, Maršíku, bude to?" Rozhlédl jsem se po sousedech, hledaje spásu v napověděni. Adler Bedřich mi hluchoněmou abecedou na prstech ukázal písmeno S. Jak vám to řlkám, trvá to hodně dlouho. Ale tenkrát ve škole to byl okamžik. S plnou hlavou Illyšlenek na náš předvoj jsem mrkl po panu učiteli, který se užuž chystal znovu zaklepat ukazovátkem. Adler ukázal S a já jsem vypálil: "Slavíkov!" V tu ránu všichni kluci zahalekali smíchem, učiteli Vejdělkovi vypadlo z ruky ukazovátko a teprve po chvilce udělal prstem několik kroužkll na čele Dělal to na své hlavě, ale patřilo to mně. Vyjasnilo se mi, když pan učitel vytáhl notýsek a řekl: "Až plljdeme, Maršíku, na výlet, oznámíš slavíkovskému starostovi, žes povýšil jejich vesnici na hlavní město Chile. Možná, že tě tam z vděčnosti udělají obecním hlouJ:ým, protože ti ted právě píšu pětku jako vrata. Do úterka napíšeš
6
na hrazdu ani vytáhnout. Kos si s ním da. zvláštní práci, aby Mirek nebyl pře d námi smutný, že neumí to, co jsme vši· chni udělali. Pověsil se na hrazdu tak.. že se všemi prsty chytl svrchu. Kos zavrtěl hlavou a ptal se: "Dával jsi pozor když jsem vysvětloval, jak se máme hraz· dy držet? Dával? Tak mi to zopakuj !' Protože před cvičením nám Kos vykládal, proč se ptáci tak šikovně drží i na slabých větvičkách, že je to tím, jak maji uzpo.sobené nohy, Mirek se nějak popletl a docela vážně odpověděl: "Hrazdy se držím čtyřmi prsty svrchu a vratiprstem zespodu." To jsme už nikdo nevydržel, ani Kos ne, a začali jsme se smíchem válet. Mirek koukal, proč se tak řehoníme, ale když si to i on uvědomil, smál se taky, až mu tekly slzy z oči. A už měl přezdívku, jako každý v oddíle. Ted, proč nesl vlajku právě on. To byl takový zákon, že vlajkonošem byl vždycky ten z oddllu, kdo udělal ně jaký zvláštní skutek. Tak třeba Řimbuch vytáhl z náhonu malého Šidlíka, když se topil a nlkdo dospělý nebyl nablízku. Za to nesl vlajku třikrát po sobě. Kapr:ťd byl loni vlajkonošem za t('l, že se při hasičském cvičení nebál první skočit z druhého poschodí do napjaté plachty, a Špek zase nejvíckrát zvedl činku. Na Vratiprsta by se nikdy nedostalo, protože neměl žádnou sílu, plavat uměl jen taktak, běhal pomalu a dost se bál, Kos tedy určil, že se vlajka bude nosit nejen za statečnost a odváhu, ale- i za dobrý prospěch ve škole. Protože Vratiprst zobal ve škole skoro samé jedničky a od minule nikdo z nás neudělal žáunoll slatt'i'nosl, ~el fiues vpředu s vlrtjlwtl. fiOkraČOVání v pf(§tlm čísle
I
Obrázky Jiflho Krasla
ZTRACENY JIRKA Jiří
V. SlIoboda
.~li pěšinou pionýfi, do lesa šli na výlet. Pionýfi byli čtyti, s malým Jirkou kluků pět.
Jedni běží na maliny, druzi zase do houštiny hledat hflbky v jehličí. Mdlý Jirka sbirá pirka - .. sojči,
datli, stfizličf.
A když hodně nasbírali, dolů k f~ce pospíchali. K pěšině zas všichni mlfl. "Už jsme všichni, Jirko 7" "Hned! Jeden, dva a tfi a čtyři. A bylo nás pfece pět!" Jirka znovu počitá ;e z kraje: "Jeden, dva a tfi pěkně
a
Antonin Pojar Na palouku za vesnici hraji chlapci kopanou. Pátá třlda proti tfetl. Zvědavy jsou hloučky děli, kde vic branek dostanou. Hrušeň, plody obsypána, sladce voní zpovzdáli. Tu na branku Pavel stffll! Trefil strom - a v malé chvíli hrušky jen se sypaly.
Než bys 'leset napočltal, vŠIchni hráči byli pryi'. Jak ti velet, tak ti mall pod tou hrušni hodovali. Na hfišti zbyl ;enom - míč!
čtyfi/"
"Ctyfi výti, netopýfi!" směji se mu kluci čtyfi. "A víš, Jirko, kde je pátý? As i ulit na měs íc. " Vtom však Jirka rozehřál!) volá: "A já nejsem nic ?!"
František Továrek
A já sám, vždyCky sám svou tornu si zapakuji, a já sám, vždycky sám do torny, co patři, dám. Svou tomičku nosím snadno, když konzervy složím na dno, a já sá!1" vždyckq sám tepláky až navrch dám.
v kapsách hfeben, špendlfk, nitě, vím, pro co kam sáhnout hbitě, a lá sám, vždycky sám zbytečně nic nehledám. Mám-li hlad, já uvafím si, chci-li spát, stan postavim si, a já sám, vždycky sám na svou tornu spoléhám.
A já sám, vždycky sám SilOU
tornu si zapakuji,
a já sem, vždycky sám do torny, co patři, dám.
7
"Mánes namaluJe květinu, aby každý při pohledu na ni měl před stavu vimě kvě tiny," řekl sám Mikoláš Aleš a vzdal tak chválu chval uměni, které líbeznosti a ryzosti bude věěně mámit naše oěi a srdce a ke kterému se budeme vždy vracet •••
Vladimír Holan S iréna, parník, feka, houf děti u ni čeká.
Už pfistal parník šedý, k pokladně rychle tedy!
Všem po lístku už dali, jen my se omeškali.
Teď, Kálo, na palubu, je pevná z pevných dubů!
Už odvazuji lana, tož, pozdrav kapitána!
Z delší
František Halas
"Bajaja'
Jaroslava Reitmannová
Jmenuji se Vít, je mi deset let a jedu k moři za sluníčkem. Jedeme za sluníčkem s tátou, protože doma máme velkou zimu. Dříve u nás taková zima nebyla. Až jednou maminka odešla do porodnice pro holčičku a už se nevrátila. Zůstaly tam obě, maminka i malá Zuzka. Když jsem se pak vracel ze školy domů, pokaždé jsem si přál: "Ať se mi to jen zdá! Ať se probudím z toho zlého snu! Ať mi maminka přij de otevřít, až přijdu domů!" - "Kdepak ses toulal tak dlouho?" řekne a namaže mi krajíc chleba máslem. Ale nezdálo se mi to. Je to pravda. Už nemám maminku. Držím v ruce klíč od bytu, sám odmykám a doma na mne nikdo nečeká, jen ticho. Takové ticho, až je mi z toho zima. Tátovi bylo taky zima. A jednou večer se zeptal: "Copak bys řekl tomu, kdybychom jeli za sluníčkem?" Mám sluníčko rád skoro jako maminku. A tak za ním jedeme. Jedeme ve vlaku už druhý den. Na Slovensku pršelo. V Maďarsku byla noc, tak jsem nic neviděl. Pak jsem myslel, že už jsme dojeli . k moři, protože kolem vlaku byla samá voda. Táta mi vysvětlil: "To je Dunaj!" Našel jsem si to místo na mapě. Je daleko od Prahy, až v Jugoslávii. A my jedeme dál, stále dál na jih za sluníčkem. Postel se mnou ujíždí někam do tmy - už druhou noc spíme ve vlaku - a není to postel, ale horní polička na kufry. Místo kufrů tam ležím já, pod sebou mám gumovou nafukovací matraci a na nohou tepláky. Za tepláky mě najednou někdo zatahal. "Celní kontrola, prosím!" Ve dveřích vlakového oddílu stál námořní admirál ve světlé uniformě, čepice se mu leskla samým zlatem a oči měl černé jako pirát. Byl jsem rád, že ho vidím, ještě nikdy jsem se nesetk.al s námořním admirálem. Za chvilku se ukázalo, že to je celník, a až budu velký, stanu se celníkem, celník má život jako detektiv. Ten náš rozsvítil v 'Oddělení světlo, aby si na nás pěkně posvítil. Pátra~ě se rozhlédl a ukázal na velký kufr prošedivělého muže naproti, toho montéra, co se s ním už moc dobře znám. On jezdí po světě montovat elektrárny a vyprávěl mi o slonech v Indii. Celník ukázal ještě na malou příruční brašnu kulaťoučké paní v rohu. Všichni jsme byli rozespali a mžourali jsme očima v tom náhlém osvětleni. I kulatá paní se těžce probírala ze spánku a nemohla a nemohla brašnu otevřít. Celník však byl trpělivý a pátravě se díval, jak montér naproti otvírá svůj černý kufr. Když jej otevřel, celník hrábl pod šaty a prádlo, jako když sahá najisto do vody po rakovi. Vytáhl nové bílé kecky. k
Josd Mánes
básně
moři
"Kolik párů?" zeptal se. "Dva, jedny staré, druhé novější," řekl montér. U dělalo mi to velkou starost. Copak na jednu dovolenou potřebuje víc než jeden pár? Jeden pár stačí i mně a já se něco nalítám a nalezu po všech čertech, jak řikávala máma. Celník neřekl nic a znovu hrábl do kufru jednou a dvakrát a po třetí. Asi byl spokojen, protože kufr sklapl. Montér si oddechl a celník se věnoval kulaťoučké paní s l~sklou tváří. Vlastně její brašně se věnoval. Vzal ji do ruky, otevřel a vyndal z ní igelitový plášť. O čemsi přemýšlel, jako když brašnu váži v rukou. Najednou ji položil a vytáhl z kapsy kudlu - ach, to byla kudla! Pravá admirálská - totiž celnická! Opatrně odpárnul kousek podšívky. Ten byl ale chytrý! Však se taky usmíval, když pod podšívkou našel tři igelitové pláště. Všechny je vzal, odnesl a já jsem z toho byl smutný. Smutný a zklamaný. Před odjezdem mi každ)T řikal, že u moře bude slunce svítit celé dny. A ta paní si vezla čtyři igelitové pláště! Ona to asi zná, byla už u moře loni. Tak to se sluníčkem bude špatné, tc jistě bude pršet od rána do večera. A k moři se budeme muset prodírat houštím ze samých kaktusÍ1. Nač by si jinak ten montér vezl dvoje kecky? Vždyť já mám jen jedny! Přestal mě těšit svět. Dlouhou chvíli jsem se nad tím rmoutil, až jsem usnul. Probudil jsem se v prázdném oddílu. Všichni stáli na chodbičce u oken a vykři kovali radosti. Sešplhal jsem s poličky dolů, abych nic nepromeškal. Jeli jsme údolím mezi divokými a vysokými horami. Na polích se nezelenalo obili jako u nás, ale kvetly tam samé červené růže. Na kopcích rostla ze země jedna bílá tyčka vedle druhé a měla modré listy. Táta se smál. "Tyčky přece nerostou, ale kolem nich se pne vinná réva. Tady bude hroznů! Těch velikých, co si je v Praze na podzim kupujeme a mají na ošatkách napsáno BULGARIA." "Těch slaďounkých, co mi máma kupovala?" "Těch," řekl táta. "Jak by nebyly sladké, když do nich celé dny takhle praží slunce!" Jak by nebyly sladké, když l;>yly od maminky, myslel jsem si. A vtom jsem si všiml, že všude kolem svítí slunce. Svítilo z modrého nebe na ploché střechy vesnice, z bílého sloupoví domku mávala na rychlík černovlasá holčička s růžovou stuhou ve vlasech a po prašné cestě jel šedobradý muž na oslíku. Na nebi nebyl ani jediný mráček, jen slunce, samé slunce. Zeptal jsem se kulaťoučké paní, která už tady byla loni a má zkušenosti: "Tady bude sluníčko pořád takhle svítit?" "Bude! Od rána do večera, vždyť jsme v Bulharsku." Zaradoval jsem se kvůli tátovi: Zapomene aspoň, že doma máme zimu. Zaradoval jsem se i kvůli sobě. Teď nám hude slunce svítit od rána do večera každý den! A já mám sluníčko rád skoro jako maminku.
Vladimír Holan .......
C
meláku, prvnl, kdo se hlásí, když duben sešle první zář, ty, kte1!Ý ladiš všechny basy, ač jinak jsi 'Prý pernikář,
proč proč
létáš kolem Káti asi, na ni dorážl tvůj let? Já vlm: ona má zlaté vlasy a ty si mysltš: tQ je med!
Z delší
básně
"Bajaja"
\
,.
I
flll M. FELLOWS
:\[a!)' [nuián Só-mí nebyl ještě nikdy králičím honu, ale tatínek mu o něm často vyprávěl, tak věděl, co má dělat. Tatínek řekl, že muži i ho'š l budou mlátit do křoví, aby dělali velký rámus. Králíci se vyplaší a začnou utíkat. Muži i chlapci po nich pak hodí klackem anebo za nimi vystřelí šíp a tak králíky dostanou. na
Só-mí byl rozčilen. Cerné oči mu svítily a tloukl do křoví jako velký. Vtom z křo viska vyběhlo malé zvířátko. Mělo velký strach. Zděšeně běželo právě tam, kde stál Só-mí, místo co by utíkalo od něho. Só-mí poznal liščí mládě. Zapomněl, že chtěl lovit králíky. Zapomněl, že se chce stát velkým lovcem. Myslel jen na ubohou vystrašenou lištičku. Viděl, že je přiliš unavena a vyděšena. Už nemohla utíkat. Vzal ji do náručí. "Chudinko," řekl jí něžně. Pohladil jí uši, ale lištička mu chtěla uprchnout. "Vždyť já ti nic neudělám," pošeptal if.
"Yc~u lě domt'l a dám lě sestřičctl Moho. Budeš její mazliček." Chlapec se rozhlížel, kde je tatínek, ale nemohl ho najít. Otec zašel s ostatními lovci daleko do prérie, aby pátral po králících: Só-mí se nebál. Znal cestu k domovu. Nemohl iovit, když musel opatrovat malou lištičku. A pak - byl tak unaven, jak ještě nikdy nebyl. Pustil se k vesnici. Lištičku držel pevně v náruči. Když byl asi v polovině cesty, vzpomněl si, že v prérii zapomněl pod keřem svůj klacek na králíky. "Vrátím se pro něj zítra," řekl si. Cesta se mu zdála hodně kostrbatá a skalnatá. Cítil, jak poplašené lištičce buší srdce. "Už budeme doma brzy," pošeptal jí do hnědého ouška. Sestřička Moho už na něho čekala. Když ho spatřila, běžela mu naproti. "Kolik králíků neseš?" volala. Tu v jeho náručí zpozorovala hnědé klubíčko chlupů. "Co to máš?" ptala se zvědavě. "To není králík," řekl Só-mi. "To je lištička. Nemohl jsem ji zabít, je to mládě. , Přinesl jsem ti ji na hraní."
Antonln Pojar
Moho natáhla ruce a zvířátko si vzala. "Mám lištičku, mám lištičku," radovala se. Otec a ostatní chlapci i muži se navraceli jeden po druhém a přinesli mnoho králíků. Só-mí se jim ztratil, ale doufali, že ho najdou doma. Měli radost, když uvidfli, že na ně čeká. Indiánské ženy se hned pustily do kráHků, to bude pečínka! Só-mí se bál, co mu řekne otec a ostatní lovci. Jít na králíky a nepřinést ani jednoho! Jít na králíky a přinést lišku! Co když se mu všichni budou smát? "Já chytil lištičku," řekl Só-mí tatínkovi. "Nemohl jsem ji zabít. Je to ještě mládě. Přinesl jsem ji domú, Moho si s ní bude hrát." Otec se usmál a pohladil synka po hlavě. "Jsi hodný chlapec," řekl. "My jsme' ulovili tolik králíků, že bude na dlouhou dobu dost jídla pro všechny. A ty jsi pašák! Dobře sis pamatoval, že správný Indián nikdy nezabije mláďátko!"
Z angličtiny pfeloIila Jaroslava Reitmannová
PO ZN/CH Jedou plné žebřiňáky. Stráni plsni hlaholl. Zencům v tvátlch hoři máky krásnijši než na poli.
Skřipavi se kola toči. • Snopy vonl do oken. Hospodářům planou oči. Kdo by nebyl spokojen?
Zaleskne se zrno zlaté. Zapraská zas v slni pec. Nač se v duchu usmíváte? Na vonlci lívanec!
10
to ani Ale vždy, R udakdyžsnadmázaslužbu, objeví se v kuchyni nemťJže.
něco
sladkého a jako v očarování nikdo přítomen. Posledně to byly perníčky. Nebyly přesně spočítány a nikdo nemohl poznat, že jeden zmizel. Ruda si jej vlastně nejdříve nechtěl vzít. Nechtěl být horší neŽ Milan nebo Vlastík. Ale náhle tu je něco silnějšího než on sám, taková hrozitánská a nepřemožitelná chuť, a Ruda se jí nemůže ubránit. Pak přijdou výčitky svě domí, bojí se hledět kamarádům do očl, má dojem, že to o něm každý ví a že bude muset stát přede všemi ostatními uprostřed táborového náměstíčka , všechny oči na sobě .. . Ta hanbal Asi to opravdu Milan tuší, neboť jaksi vyzývavě počítal perníčky a prohodil, že se mu zdá, jako by jich bylo nějak více. Díval se při tom na Rudu a Rudovi bylo při tom pohiedu tuze divně. Předevčírem si vzal několik kostek cukru. Co je to, cukr, myslel si. Niczvláštního, doma si mohu vzít, kdy se mi zanení
právě
chec. A kdy? tal< IcZ{'[ v táhorové kuchyni
na stole, Jako by si přímo o to říkal: vezmi si mě a přislad si kávu, máš přece službu, mŮžeš mít trochu protekce, však to jiné družiny také dělaj!! Vlastík onehdy také něco prohodil o cukru. Ale řekl to tak, jako by to patřilo všem. Nesmí se plýtvat, povídal, víte, kolik práce je v takové jediné kostce, kolik času a lidského důmyslu, než ji dostanete na stůl? Možná že chtě1 Rudu nachytat, ale nepodařilo se mu to, Ruda neřekl ani slovo, proč by se ještě prozrazoval? A pa)!:, když měl volnou chvíli a seděl ve stanu, začal uvažovat: Vždyť jsem nespá!!hal nic zlého? Všichni jsme si rovni, každý má právo na to, nač má chuť. Proč bych si nemohl vzít několik kostek cukr\l. nebo perníček? Jsou mezi námi. zase takoví, kteří sladké nemají rádi. A je to vyrovnáno. A aby uchlácholil svědomí, šel hrát s hochy kopanou, při hře člověk na špatné věci zapomene. Ale tohoto dne to neměl dělat. Poznal to v tom okamžiku, kdy vycházel ze zásobního stanu. Žvýkal ještě kousek koláče ze zásilky Jiříkovy maminky, když na sobě náhle udtil pohled Milanových
ALEXEJ PLUDEK
tané. A
ještě
k tomu bude za chyfli
~Yn
činal
Svačina byla dříve, než se nadál. Sel pomalu pro jídelní šálek a dal by mnoho za to, kdyby se mohl vrátit o deset minut zpět . To by jistě docela jinak uvažovali Ale je již pozdě. Ruda stojí v řadě před kuchyní, posunuje se k výdejnímu stolku, kde vydává Milan s Vlastíkem mléko a kousky koláěe. Když přišla řada na Rudu, dostal jako všichni, Milan ani nemrkl, všechno hylo tedy v pořádku. Ruda se posadil na bednu nedaleko kuchyně a chutná mu, inu, není na táboře každý den koláči Všichni už dostali svůj kousek, i ně kolik opozdiloů, a nakonec na desce výdejního stolu zůstal jen jediný díl. Poslední, a dosud nedostali oba dva, ktetí vydávali, Milan a Vlastík. Ruda si toho nyní všiml a sousto mu v ústech zhořklo. Co se asi stane? Milan přece dobře ví, že jeden kousek snědl před svačinou Ruda! A ted to řekne, hlasitě to vykřikne, všichni to budou vědětI A Milan podává poslední kousek Vlastíkovi: "Vezmi si, ~á jsem svůj už sni'dl před svačinou, měl jsem hladl" Ruda se zarazil, podíval se Milanovi do očí, ale ty jsou klidné a př:\.telské. Ruda by chtěl něco říci, ale nemůžc, stydí se, sedí na bedně a pozoruje Milana, sedícího nedaleko, který pije mléko bez koláče. Nikdo nic netuší, jen Ruda ví, kdo snědl Milanovu svačinu. Po svačině škrabal Ruda s ostatními členy družiny brambory ú odpadové jámy. Milan mezi nimi nebyl, vyhrabával popel z pece a připravoval dříví k zatopenI. "Půjdu si pro ostrý nůž," řekl Runa a šel za Milanem do kuchyně. Setknl se tam znovu s Milanovýma očima. Začervenal se, odvrátil hlavu, a pak po-
tichu prohodil, aby to druzí neslyšeli: "Nezlob se na mne. . . Já jsem . . . Víš, udělal jsem to já .. :' "Já vím," povídal klidně Milan. "Já už nikdy;" zaprosil Ruda, "odpusť mi to ... Už to opravdu ... 1" "Já vím," řekl zase klidně Milan, "Jsi přece správný kluk, cožpak tě neznám?" "Nejsem," uhnul Ruda očima. "nejsem, Milane, ale ... " Nikdo nic netušil, nikdo nevěděl o tom, co velikého se děje v Rudově hlavě. Nevypadal na to: docela jako druzí seděl nad odpadovou jámou a škrabal brambory k večeři Obrázky Josefa Palečka
"
"
očí.
Zarazil se, začervenal. Milan neřekl ani slovo. Jenom se na Rudu podíval, rozpačitě pokrčil rameny a mlčky odešel do kuchyně. Měl s Rudou službu. I\uda si teprve nyní uvědomil, že kousky byly nakrájené a přesně rozpočl-
11
Bohumil Malý z Nové Paky, Pavel Kllrko n Mirek Voráček z Chebu a Mirek Mareš . ........ ze Sedlejova:
Kde je Bagdád?
"Jak vzniká sen?" Nejdřlv vám, chlapci, pov(m, co se mi zdálo včera v noci. Najednou jsem padal a padal, až jsem se octl ve sklepě, a v tom sklepě se ke mně ze všech stran valily obrovské zelené koule. A jak se ty koule stále koulely, roztočila se mi z nich hlava jako kolotoč. Už jsem si myslil: Je zle! Má ubohá hlava! - Vtom se jí dotknu, a hlava docela klidně sedí na krku a já zas v posteli a po koullch ani památky. Začal jsem pfemýšlet, proč se mi zdálo zrovna o těch lehkých zelených koulích. Víte proč? Ty zelené koule se mi pfikoulely do snu z článku o lisování chmele! Vědci říkají, že v noci při spánku se nám stává, že některá část mozku neodpoč(vá. Většinou je to ta část, ktáá nebyla ve dne tolik namáhána. A tak zallm co odpoč( váme, v mozku nepřestávají některé buňky pracovat - a už je tu sen. Není to tedy pražádná záhada a každý lékař vám o vzniku šnu může hodně vyprávět. Pokuste se však o toto: když si ráno vzpomenete, co se vám v noci zdálo (někdy si ani vzpomenout nemůžete, protože později k ránu začaly Qšechny části mozku odpočívat a na sen jste zapomněli), přemýšlejte, jakou to má souvislost s 11m, co jste předcházej/cf den nebo v minulých dnech viděli v kinu, v televizi; slyšeli v rozhlase nebo četli v knfžce. Možná, že najdete souvislost mezi snem a skuteč ností. To proto, že váš mozek si nemůže vymyslet ani ve snu to, co neznáte a co jste neprožili.
• • A
Tak se nás v dopise zeptal Jiří Gregor z Pustiměře. Cetl asi různé pohádky, ve kterých se město Bagdád popisuje jako mocné a bohaté sídlo vezírů, snad viděl i pohádkové filmy z této tajemné, kouzelné země ... Bagdád je hlavním městem Iráku. Najdete ho na mapě Středního 'Východu jižně od Turecka a východně od Sýrie. Bagdád leží na řece Tigridu, v úrodné nížině, které se kdysi fíkalo Mezopotámie a o které se tolik psalo i v bibli. Bagdád byl kdysi střediskem arabské literatury
a kultury a byl skutečně bohatým, krásným městem. Dnes se VŠ:otk v Iráku mnoho změnilo. Po staletl byla země ničena vpády cizích dobyvačných kmenů Mongolů, Turků, a v nové době pronikali do země i Angličané, Portugalci, Holanďané a Francouzi, protože se zjistilo, že v Iráku jsou bohatá ložiska nafty. Irák je šestý stát na světě v těžbě nafty! A tak se z kdysi bohaté země stala kolonie a její bohatství je odváženo do kapitalistických států. Bohatá půda je zanedbána a špatně zavodňována, zemědělci žijí velmi bídnč, a v samotném Bagdádu, v městě s pěti sty tisíci obyvateli, neumí většina lidí číst ani psát ... Obyvatelé Iráku - Arabové - se však chtějí zbavit těch, kteří jim odebírají bohatství země. Jistě se jim za čas podaří to, co se podařilo v jiných arabských zemích - na příklad v Egyptě: osvobodí se a sami si budou rozhodovat o svém životě i o bohatství své- vlasti.
XYZ:
Které je
největší město
na
světě?
Nejdřív
si určitě řeknete: Co to je asi za člověka ten XYZ? Značkou XYZ se podepisují lidé, jimžfíkáme anonymové. To isou takoví, ktdl chtějí z jakýchkoli důvodů zatajit své pravé jméno. To však pisatel téhle pěkné otázky jistě na mysli neměl. On prostě v dopise svou adresu napsat zapomněl! Třeba jsem Živáček, hledat ho nepůjdu. Psát dopisy bez podpisu, to se nedělá, ar se nám přihlás( ten neznámý XYZ sám! A ted odpov/5.ď na jeho zajímavou otázku: Pfed několika lety byl největším městem Londýn, hlavní město Velké Británie, a na druhém místě byl New York. Netrvalo dlouho a americké velkoměsto předstihlo Londýn a mělo celkem 7 miliónů 900 000 obyvatel. Když však před krátkým časem probíhalo sčítání obyvatel v několika velkých městech zároveň, zjistilo se, že Londýn má pfes 8 miliónů obyvatel a New York je opět za ním na druhém místě. Soutěžení obou velkoměst však skonoilo pfekvapením: z Japonska přišla zpráva, že v Tokiu, hlavním městě Japonska, dnes žije osm a půl miliónu obyvatel a že se tedy Tokio stalo největším městem na světě. Děkuji za otázky a posllám hodně pozdravů všem člendfům Ohníčku! Váš Živáček
12
Až půjdete na chmel . .. Za několik týdnů si starší z vás možná zabalí trochu prádla do kufříku, rozloučíte se s rodiN a vydáte se se školou "na chmel". Nevíme, kam se právě dostanete, ale třeba do některé vesnice blízko Žatce. Zabydlíte se v novém, nezvyklém prostředí a druhý den se vydáte s koši a židličkami poprvé ua chmelnici. Naučí vás strhávat "štoky", poznáte, jak je nepříjemné, když dlouhý had chmelové rostliny se vám omotá kolem krku, naučíte se šikovně se k práci postavit a pak po celý den za veselého povídání a zpěvu očešete hezkou řádku "štoků". Očesaný chmel ve velkých pytlech putuje kamsi do vesnice. Co se s ním děje dál? • Balíky s chmelem se dostaly do skladů, které možná také uvidíte. Poznáte je podle vysokých štíhlých komínů. Tam se chmel třídí podle kvality (jakou Iná vůni, barvu, ' jak je česaný, kolik má mezi lístečky prášku-lupuUnu) a měří se jeho vlhkost. Potom se chmel suší a konservuje a po běžících pásech padá do česaclho stroje, kde se znovu důkladně přečesává. Ze stroje už padá do odměřovaclch nádob (do jedné se vejde 50 kg chmele) a odtud je přesýpán do hydraulického lisu. Tlakem 100 tun na každý čtvereční centimetr se chmel slisuje do podoby velkého válce nebo kostky. Po slisování dostává každý válec či kostka obal ze silné speciáln! pytloviny, je označkován a připra ven k odesláni. Balíky potom putují do zahraničí, jedou vlakem, lodí přes moře a dostanou se do vzdálených zemí, kde skončí svou pouť v pi"ovarech. Ceský chmel je znám na celém světě. A neříká se mu u, nás zbytečně "zelené zlato" I Za 1 celní cent vyvezeného chmele mů žeme v zahraničí nakoupit na příklad 215 kg hovězího masa nebo 175 kg kakaových bobů k výrobě čokolády či mnoho jiných produktů, které musíme dovážet. Tož tedy - hodně úspěchů letos při česání chmele. Je to práce lehká, veselá i zajímavá a hlavně - velmi důležitá pro naše hospodářstvíl
Co je to hydroponie? Zdá se vám toto slovo neznámé a vzdálené? Ve skutečnosti pouze odborně označuje jev, který asi znáte - je to pěstování rostlin ve vodě. Možná, že máte doma nebo ve škole na stěně skleněnou baňku a v ní vložené dlouhé zelené rostliny s drobnými lístečky. Rostlina poděnka n,epotřebuje tedy ke svému životu půdu; roste docela dobře i z obyčejné vody., do které se zachycuje droboučký ' prach z ovzduší a dodává tak vodě minerální látky potřebné k výživě rostliny. Na myšlenku, že rostlina nepotřebuje k svému životu půdu, ale především vodu s rozpuštěnými výživnými látkami, přišel v roce 1840 francouzský ch,emik Jean Bussingault. Půda (na polích, na zahrádce nebo v květináči) je pouze prostředím, ve kterém rostlina rozloží své kořeny, aby mohla stát ve vzpřímené poloze. Zároveň je půda zásobárnou potřebných živných látek. Jakmile zalejeme rostlinu doma v kořenáči, voda rozpouští živné'látky v půdě a kořínky rostliny tento roztok nasávaji. Stačí však umístit rostlinu do vody, ve které je dostatek živných látek a rostlina poroste stejně dobře. V Sovětském svazu a v Německé demokratické republice se vědci už dem dobu zabývají tím, jak pěstovat ve vodě kromě květin také zeleninu. Představte si, že by nebylo nutné sázet zeleninu do půdy na zahradách, ale bez ohledu na to, zda máte na zahrádce dostatek úrodné půdy, byste mohli sazeničky zeleniny zasadit do dřevěných žlabů, naplněných obyčejným pískem a třikrát denně pak písek zalít vodou s rozpuštěnými živnými látkami. Nemusíte se o zeleninu jinak starat - ani kypřit půdu, ani vytrhávat plevel apod. Stačí dostatek dřevěných žlabů, písek a živný roztok - a ovšem dost sluníčka, bez kterého žádná rostlina růst nemůže. Vědci už prozkoumali tento problém a v našich obchodech s květinami už dokonce můžete dostat ke koupi lahvičky se živ. ným roztokem. Nu - pustíte se také do pěstování rostlin touto metodou?
Vesmír, rakety,
/(řtšť
i§ ..:...:=..,Y'-,,~~--
H~'h peprrtÝ
čísla
téměř tři čtvrti roku, co byla první sovětská umělá družice o Země. Stovky vědců a inženýrů zkoumají poznatky z letu umělých družic a připravují nové rakety, nové výpravy do vesmíru. A lidé, kteří sledují jejich práci, jsou napjati a ptají se: kdy se to podaří? A mnozí píší dopisy do Moskvy a přihla šují se, že se zúčastní prvního letu rakety s lidskou posádkou. Zdalipak ale víte něco o problémech, které musejí vědci rozřešit? Podívejme se jen na problém vzdáleností ve vesmíru. (Vy, kteří se ve škole trochu bojíte čísel a matematiky, uvidíte, jak jsou důležité a zajímavé! Nejbližší vesmírné těleso je Měsíc. Je od nás vzdálen průměrně 384000 km. Autem byste tuto vzdálenost ujeli asi za 160 dni, letadlem za 20 dní a umělá družice by na Měsíc doletěla asi za 14 hodin. Můžeme tedy říci , že umělé družice jsou našimi současnými "nejrychlejšími dopravními prostředky" . A přesto by družice letěla k hvězdě, která je Sluneční soustavě nejblíže (je to stálice Proxima Centauri) asi sto tisíc let. Vzdálenost mezi Zemí a touto hvěz dou si dovedeme jen velmi těžko představit. Podívejme se tedy na tento příklad: kdybychom napnuli kolem zeměkoule nit pavul\iny, vážila by prý asi 450 gramů. Jestliže bychom nit pavučiny natáhli až k hvězdě Proxima Centauri, vážila by prý asi 500 000 tun! Takové jsou rozdíly vzdáleností ve vesmíru. Nejvyšší rychlostí v přírodě je rychlost světla - 300 000 km za vteřinu. Až vědci zhotoví motor, který vyvine takovou rychlost, pak bude možné vydat se k prvním letŮm do vesmíru. Potom by fotonová raketa (raketa využívající světelného motoru) doletěla k hvězdě Proxima Centauri asi za čtyři- roky! Zemi by tato raketa obletěla za vteřinu více než sedmkrát! Vzdálenosti, rychlosti, čísla. To jsou dnes otázky vědců, kteří se zabývají přípravou prvních letů do vesmíru a kteří studují náš první úspěch - vystřelení umělých družic Země. Chcete-li se s jejich prací blíže seznámit, nezapomeňte se podívat na sovětský barevný film "Cesta ke hvězdám"! (Clánek jsme otiskli na návrh J. Drozdíka z Března u Chomutova.)
Už je to
vystřelena
13
Poselství kmene TATANKŮ·YOTANKŮ Kmen Tatanků- Yotanktl posllá pozdrav všem Bledým tvářím, zakopává na věčné časy válečnou sekyru a na důkaz svého přátelství prozrazuje tajemství, které Bledou tvář převtěli v statečného Tatanka-Yotanka.
NEl" VYJE DOU Už po šesté nahlížíme do jedné ze zemí, kam zavítaji na své cestě Asii naši cestovatelé Hanzelka a Zikmund. Kdo vt, zda je zrovna nepfivftá pionýrský trubač, jehož obrázek jsme vám vybrali. Ale zcela určitě se jejich tatry zastaví u typického obydlí mongolských pastevců - u jurt. Jsou to, jak vidíte dole, zvlMtnl stany, uvnitf pěkné vybavené. Kol dokola se proháněj I stáda koni, krav, ovcl a koz. Ovčl vlna je neidů ležitějším vývozním zbožím Mongolské lidové republiky. Do vzniku lidové republiky v roce 1921 nebyl v Mongolsku vůbec žádný průmysl. Dnes je tu už několik set zóvodů, z nich! největ§í je Cojbalsanův prů myslový kombinát. Zpracovává ovčí vlnu, vydělává kůže, vyrábí obuv a další výrobky. Nynl se v Mongolsku těží také zla/o, uhli a sůl, roste i energetické hosPQdáfstvt. Snad jste slyšeli o filmu "Říkajl mu Suche-Bator". Kdo to byl Suche-Bator? Ačkoliv byl pastevcem, získal si neobvyklé vzděláni. Během vojenské služby se stal velitelem kulomdné čety a organizoval povstánl proti tehdejší nespravedlivé vládě. Po Řtjnu 1918 dal celý svůj život za osvobození mongolského lidu. Suche-Bator je zakladatelem Mongolské lidové republiky.
Bledá tvář nechá své bllé tělo zvolna osmahnout životodárným paprskem Slunce. Svou hlavu bude Bledá tvář korunovat nejnádhernější ozdobou Indiána pérovou čelenkou. (Obr. A.) K jejímu zhotovení je třeba pevného pruhu látky, 180 cm dlouhého a 8 (:m širokého. Za bilého dne vyhledá Bledá tvář husí brka, ta nejhustší, nejhebčí, nejdelší i nejkratší. Důkladně je propere v mýdlové vodě a obarví pak na jejich koncích černou barvou. Po uschnutí všije pera do přeloženého pruhu látky. Nakonec upevní Bledá tvář čelenku na hlavě kouskem gumy. Stít (obr. B) vyřeže pilkou ze suché pře kližky o rozměrech 70X45 cm. Na zadní stranU štítu přišroubuje Bledá tvář dva ře mínky, aby mohla pti napadení štít pevně třímat před sebou. Na vyzdobení štítu nechť si dá Bledá tvář co nejvíce záležet a pomaluje jej bohatými vzory! Kopí (obr. C) vzníkne ze.staré hole od smetáku, dlouhé asi 120 cm. Na jednom jejím konci je hluboce (asi 8 cm!) naříznuta. Do tohoto zářezu Bledá tvář vsune ze dřeva vyřezanou čepel a připevní ji hřebíky. Kopí pak ozdobí všelijakými odřezky umělých hmot nebo kůže. Cepele tomahawku a indiánského nože si Bledá tvář nejdříve nakresli na prkénko a pak pozorně pilkou vyřeže. Topůrko sekyrky je 28 cm dlouhé, zářez 8 cm hluboký. Rukověť nože měří 15 cm. (Obr. D, obr. E.)
Touží-li Bledá tvář po luku, musí si opatřit 1 m dlouhý prut z vrby, buku, javoru nebo
jalovce a navoskovaný provázek na tětivu. Na šípy musí použít jen rovně rostlého prutu. (Obr. 1.) Toulec (obr. 2) Bledá tvář slepí z tvrdého papíru, dolní konec zplošti, zastřihne do kulata a sešije. Dýmku míru (obr. 3) nechť chová Bledá . tvář pro ozdobu, kouřením pravý TatankoYotanko opovrhuje. Zato však nosí jako památku na své předky-kouzelníky kolem krku pytliček se zázračným zubem, kouzelným kamínkem ze dna nejčistšího potoka a hrsti vonného kořeni. (Obr. 4.) Až Bledá tvář oblékne slavnostní úbor, zatančí kolem planoucího táboráku tanec Tatanků- Yotanků a po bratru Měsíci pošle pozdrav do našich krajin. Howgh!
Obrázky J. Weigla
14
PODSTAVEC NA SUSENI BOT
Kdo. ta vl -
Bohdan Krampl, žák S.A z Valašského Meziříčí, je šikovný chlapec. Podívejte se na zařízení, které si doma zhotovil a ' jehož plánek nám poslal. Pokuste se ho napodobit. Po letním lijáku, v podzimnich pllskanicich, v zimě po návratu z klouzačky a sáňkování si potřebujete vysušit boty. Když je položíte na Bohdamlv podstavec na sušeni bot, jistě vám pobliž kamen vyschnou rychle a dobře, protože vzduch mllže vnikat nejen k podrážkám otočeným vzhllru, ale i dovnitř boty. VymysHte-li si další zlepšení, nakreslete je a pošlete nám je do redakce.
StŘENKA
hláska drozdovitý pták český hrad veřejná budova jméno měst
Rf:BUS h50e5000e
To neumí každé vajíčko Jistě zndte v§iehni pandčka, který se vždycky zase postaví, al ho jakkoliv položíme.
Jaký je princip takového pandčka? V jeho spodní Msti je upevněno zdvažf. TěžWě celé figurky lež/ velmi hluboko a figurka se vždy znovu narovnd, al ji položíme nebo postavíme na hlavu. Pandčka můžeme trochu pozměnit a vznikne velmi §prýmovnd věcička. Použijeme k tomu syrového vajlčka, do kterého na obou §pičkdch propíchneme malou dírku. Potom je velmi opatrně vyfoukneme a ddme na malou chvilku zCllchnout. Obstardme si jemný písek a naplníme jim vajíčko do čtvrtiny. Potom zalepíme dírky bllým papírem nebo trochou vosku. A nyní může tanec vajíčka začít. MoJnd že budete mll k sn/dani zrovna vajíčka a tu můžete vpa§ovat ono kouzelné vajíčko do misky, ale muslle ddvat pozor, abyste je včas opět vyndali. Potom může začit pi'edstavenl. Vezmeme vajíčko, lehce jím zatřepeme a potom je postavlme §ikmo na stůl. Zůstane sMt i bez Kolumbova triku. Každý, kdo se bude pokou§et nds napodobit se svým vařeným vajíč kem, bude se nadarmo namdhat. Na§e vajíčko může sMt takfka na ostřl nože nebo balancovat na hrdle ldhve. Přeložila M. ehmelovd
od.pOlll
SKRÝVACKA Kdybyste podali sto pádných dllkazll, tvrdím, že od něho chvilka je do mrazů. pvdojs)1 :jUnfll]ZOU
TA K KO L I K? Velká skupina chlapcll se koupala u rybníka. Přesně v poledne odešla polovina chlapcll. Za pill hodiny opět odešla polovina zbývajících, v jednu hodinu další polovina a tak vždy, přesně po půl hodině, odcházela polovina zbývajících chlapcll domll. Bylo přesně pill třeti, když jako poslední vytrvalec odešel samotný Vašek. Vypočítejte, a nesmí vám to dlouho trvat, kolik těch chlapcll pllvodně u rybníka bylo. rpdVllf~ ;!ff ol/iq DJf)uq/i.l
Odkud je snímek? Ze V J. světového festivalu mlddeže a studentstva v Moskvě. Kdy to bylo? V roce 1957, Jakd mužstva zachycuje? Maďarské a Ceskoslovenské. A konečně sport:
n
SKRÝVACKY
KOStKOVA Hraje se po celý rok. V zimě pod stře chami tělocvičen, v létě pod modrou oblohou. U nás je košíková hodně oblibena. A víte proč? Snad proto, že se při ni cviči obratnost a rychlost. Snad je to i proto, že její hráči musí pohotově rozvíjet hru, že nemohou hrát jedním nauče ným stylem. Při košíkové se prostě musí velmi bystře a rychle myslit. A potom všichni hráči musí tvořit jeden jediný celek, protože bez kázně celého družstva nemllže jedinec nijak vyniknout. - To je toho, vícfte! A to, že naše mužstva košíkové patří v Evropě k nejlepším, už snad víte!
Stromy 1. Okoli papírem bylo
2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.
znečištěno
Vilko I šedé mraky stály Chodíš-li boso, snadno se píchneš Tamto pole je naše Půjdu brodit koně Snaha bratra je na místě pojd, lehce druhé p('emůžeme Pamatuj, že jed lékem není Nic naplat, Antonín musí jít! Zatluč skobu krátkou!
'Jfnf:[ '0 C 'uv/Dld'6 'alpar '8 ·.lpa;) 'l ·.lqvH '9 'qna '<] ·lodo.L 'J 'vusoS 'ť 'aflO 'Z 'vdJ7 'C :)l1;Jfa1j
a, 1:QLYKALI qANIl..-
IJčty'A JAK NA
Bťwml../ !
---~~~~~~~~~~~~~~
() H N f C E 1(, mčsičnlk československých děti. - Vydává ÚV CSM - Mladá fronta. - Odpovědný redal,tor Jiři llitll'k. - Technická redaktorka M. Lapáčková. - Redakce v Praze:l, nám. M. Gorkého 24. Telefon 22-10-41. - Administrace v Praze 3 - Nové M("t~. Telefon 22-41-41. Tiskne Svoboda, grafický závod, n. p., Praha-Smíchov. Cena 1 Kčs. - Rozšlfuje Pošlovni novinová sluzba. A-01263 Toto čislo vyšlo dne 15. července 1958.
PODIVUHODNÉ PRfetHY
ARONA PRÁ~/L~
Má pr vnt cesta po moli vedla na Cejlon. Plistáli jsme u jakéhosi ostrova, kdy! se rozpoutala boule. Rvala stromy ze země a vtlila jimi mé §Iechtické slovo! - tfi, pět, kdepak, pláte/é, osm kilometrů vysoko! Po smr§ti se katdý strom snesl na své místo, jen jeden leUl dál, v koruně zahradníka a jeho fenu, kteN tam zrovna česali okurky. V těch kraj/ch toti! rostou okurky na stromech jako §vestky. Náhle strom padá k zemi a pfimo na tyrana Kacika, který na ostrově vládl.
Ostrované z vdUnosti zvolili za krále zahradn/ka, a kdykoli jedli okurky, modlili se: Bo!e, chraň na§eho vladafe!
V roce 1776 jsem se plavil do Ameriky. Najednou náraz. Jeden z námofn/ků byl vymdtěn do oblak. Na §Ustt se. chytil za ocas racka, sedl na něj jako na koně a vrátil se na palubu.
Na Cejlonu jsem se vydal na lov. Tu zaslechnu §ramot, ohlédnu se, div nezkamením -'-ev! Vypálim ránu, netrefím se lev zufl! Prchám - spaste du§if - rovnou do krokodýli tlamy . . •
. V podpalubt a II kajutách nastal nepopsatelný zmatek. Posádka se zmitá ze strany na stranu. Co se děje? TIWíme se o skalisko? Jsme napadeni - sllatý Patricku, pomoz!
Hrůzou beze smyslů se vrhám na zem, zaslechnu tichý oraskot a dost. Jsem mrtev? Ne, ne, co byste lekli, pfátelé? Krokodýl ukousl lvovi hlavu a lev zase krokodýla zadávil!
Já sám si vrazil hlallu a! do !aludkll a teprve po několika měsíc1ch bludné pouti se ml zas IIrátila na krk. Celá lIěc se brzo lIyslltl/ila.
Lod narazila na spfclllelrybu, ta ze IIzteku chytila do zubů kotllu a IIlekla ji na feltzu dobrých §edesát mil. B.etěz se v§ak pfetrhl, velryba plWa o lod a my o kotvu. Pii návratu domů jsme v Itchto m/stech na§li velrybu mrtvou, na mou viru ~ měfila dobré půl mile! V levé straně tlamy ve vykotlaném zubu lelela kotva a asi osmdesát metrů kotevního feltzu! OBRÁZKY EMILA KOTRBY
