CAPOTE PRO CHAMELEÓNY

TRUMAN

HUDBA CAPOTE PRO CHAMELEÓNY

Truman Capote Hudba pro chameleóny Z anglického originálu Music for Chameleons vydaného roku 1994 nakladatelstvím Random House v New Yorku přeložil a ediční poznámkou opatřil Martin Svoboda. Přebal, grafickou úpravu s použitím obrazu Ivany Lomové navrhla a sazbu provedla Jana Sapáková, Layout JS. Odpovědná redaktorka Markéta Janebová. Korektorka Radka Urbancová. Technická redaktorka Saša Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, [email protected], www.argo.cz, roku 2012 jako svou 1740. publikaci. Vytiskla tiskárna Protisk. Vydání první. ISBN 978-80-257-0635-0 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: V zahradě 877, 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: [email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

JEDNA • HUDBA PRO CHAMELEÓNY

Je vysoká a štíhlá, je jí asi sedmdesát let a má stříbrné vlasy, je velmi šarmantní a její pleť není ani černá, ani bílá – má světle zlatou barvu rumu. Je to aristokratka, žije zde, na Martiniku, ve Fort de France, ale vlastní také byt v Paříži. Sedíme na terase jejího domu – vzdušného, elegantního domu, který jako by byl vyrobený z dřevěného krajkoví. Ten dům mi připomíná mi některé staré budovy v New Orleans. Pijeme mátový čaj s ledem, jemně ochucený absintem. Po terase se honí tři zelení chameleóni, jeden se zastaví madame u nohou a seká rozeklaným jazykem. Ona podotkne: „Chameleóni. Takoví zvláštní tvorové. Jak dovedou měnit barvu. Na červenou, žlutou, zelenkavou, růžovou, modravou. Věděl jste, že milují hudbu?“ Upřeně mě sleduje svýma nádhernýma černýma očima: „Vy mi nevěříte?“ Už mi během odpoledne řekla spoustu podivných věcí. Jak se jí v noci na zahradě rojí gigantické můry. Že její řidič – důstojný muž, který mě k ní dovezl v tmavě zeleném mercedesu – otrávil svoji ženu a poté uprchl z vězení na Ďábelském ostrově. A také mi vyprávěla o vesnici vysoko v horách na severu, kterou obývají pouze albíni: „Drobná

I

HUDBA PRO CHAMELEÓNY

18

stvoření s růžovýma očima, bílí jako křída. Občas je v ulicích Fort de France zahlédnete.“ „Ale samozřejmě že vám věřím.“ Nakloní stříbrnou hlavu na stranu. „Kdeže, nevěříte. Ale já vám to dokážu.“ Nato odpluje do svého chladného karibského salónu, což je stinný pokoj, kde se pod stropem lenivě otáčejí větráky, a posadí se k naladěnému klavíru. Sedím na terase, ale stále na ni, postarší elegantní dámu, plod mnoha krví, vidím. Začíná hrát Mozartovu sonátu. Chameleóni se nakonec seběhli; deset, dvacet, většina z nich zelených, jiní jasně červení či namodralí. Přehopkali terasu a vcupitali do salónu, jako vnímaví posluchači, které zaujal právě hraný kus. Ten však náhle skončil – má hostitelka totiž zničehonic vstala, dupla a chameleóni se rozlétli jako jiskry z vybuchující hvězdy. Teď se na mě upřeně dívá: „Et maintenant? C’est vrai?“ „Ano, máte pravdu. Ale je to opravdu podivné.“ Usměje se. „Alors, to ano. Celý ostrov je podivnost sama. Přímo v tomto domě straší. Žije zde spousta duchů. A ne ve tmě, někteří se objevují i v tom nejjasnějším poledním světle, až tak jsou drzí, naprosto bez zábran. Jsou přímo impertinentní.“ „Na Haiti je to také běžné. Duchové se tam často procházejí za bílého dne. Jednou jsem jich viděl celý houf, jak pracují na poli u Petionville. Sbírali brouky z kávovníků.“ Přijímá to jako fakt a pokračuje: „Oui. Oui. Ano, Haiťané nutí své mrtvé pracovat. Jsou tím vyhlášení. To my naše mrtvé ponecháváme jejich strastem – a slastem. Ale Haiťané jsou tak hrubí, tak kreolští. A nedá se tam u nich koupat, žraloci člověku nahánějí husí kůži. A moskyti – jak jsou velcí a troufalí! Tady na Martiniku moskyty nemáme. Ani jednoho.“

19

jedna • hudba pro chameleóny

„Už jsem si všiml a divil jsem se tomu.“ „My se také divíme. Martinik je jediný ostrov v Karibiku, který nesužují moskyti, a nikdo si to nedokáže vysvětlit.“ „Možná je požírají ty můry.“ Zasměje se. „Anebo duchové.“ „Kdepak. Podle mě by duchové dali přednost můrám.“ „Ano, můry by se do jídelníčku duchů hodily více. Kdybych byla hladový duch, jedla bych cokoliv, jen ne moskyty. Chcete ještě trošku ledu? Nebo absintu?“ „Trošku absintu. Ten člověk doma nesežene. Dokonce ani v New Orleans.“ „Babička z otcovy strany pocházela z New Orleans.“ „Moje taky.“ Nalévá absint z pableskující smaragdové karafy a říká: „Pak jsme možná příbuzní. Za svobodna se babička jmenovala Dufontová. Alouette Dufontová.“ „Alouette? Opravdu? To je pěkné jméno. Znám v New Orleans dvě rodiny Dufontovy, ale ani s jednou nejsem příbuzný.“ „Škoda. Bylo by to rozkošné, říkat vám bratranče. Alors. Claudine Paulotová mi říkala, že jste na Martiniku poprvé.“ „Claudine Paulotová?“ „Claudine a Jacques Paulotovi. Seznámil jste se s nimi tehdy na večeři u guvernéra.“ Už si vzpomínám: byl to vysoký, pohledný muž, prezident Odvolacího soudu pro Martinik a Francouzskou Guyanu, kam spadá i Ďábelský ostrov. „Paulotovi. Ano, ano. Mají osm dětí. Pan Paulot je velkým zastáncem trestu smrti.“ „Zdá se, že hodně cestujete. Jak to, že jste sem nezavítal již dříve?“ „Na Martinik? Víte, trochu jsem se zdráhal. Zavraždili mi tu dobrého přítele.“

I


20

Něžné oči paní domu jsou najednou o zlomek méně přátelské. Pomalu pronese: „Vraždy se zde vyskytují jen zřídka. Nejsme násilníci. Jsme zasmušilí, ale ne násilníci.“ „Zasmušilí, to je pravda. Lidé v restauracích, na ulicích, dokonce i na plážích mají takový přísný výraz. Jako by nad něčím hloubali. Jako Rusové.“ „Musíte mít na paměti, že otroctví zde bylo zrušeno až v roce 1848.“ Význam této poznámky mi nedochází, ale dál se nevyptávám, protože madame pokračuje: „A navíc – Martinik je très cher. Kostka mýdla, kterou v Paříži koupíte za pět franků, stojí tady dvakrát tolik. Všechno tu stojí dvakrát víc, než by mělo, protože se všechno musí dovážet. Kdyby ti křiklouni nakonec zvítězili a Martinik by získal na Francii nezávislost, byl by všemu konec. Bez finanční podpory Francie by Martinik nemohl existovat. Prostě bychom zahynuli. Alors, někteří z nás mají vážný výraz. Ale obecně vzato, zdejší obyvatelstvo se vám líbí?“ „Ženy ano. Zahlédl jsem pár neuvěřitelně krásných žen. Jsou ladné, uhlazené, krásně povýšeně se nosí, stavbu těla mají stejně ušlechtilou jako kočky. Je v nich také jakási svůdná agresivita.“ „To ta senegalská krev. Od Senegalců toho máme hodně. Ale muži – ti se vám tolik nelíbí?“ „Ne.“ „Souhlasím. Muži zde nejsou přitažliví. Ve srovnání s našimi ženami jako by nebyli důležití, jsou bez výrazu: vin ordinaire. Pochopte, Martinik je matriarchální společnost. Za takových okolností, stejně jako v Indii, muži nikdy za moc nestojí. Ach, vy se díváte na mé černé zrcadlo.“ Ano, dívám se na něj. Mé oči jej neklidně sledují – přitahuje mě proti mé vůli, stejně jako mě často vábí nesmyslné mihotání nenaladěného televizoru. Je v něm podobná ne-

21


spoutaná energie. Proto je důkladně popíšu – po způsobu oněch avantgardních francouzských romanopisců, kteří odvrhli narativní postupy, postavy i děj a kteří se omezují na sáhodlouhé odstavce, v nichž podrobně popisují obrysy jediného předmětu či mechanismus jediného pohybu: zeď, bílá zeď a po ní se potuluje moucha. Takže: předmět v hostitelčině salónu je černé zrcadlo. Je asi osmnáct centimetrů vysoké a patnáct centimetrů široké. Je zasazeno v kazetě z ohmatané černé kůže ve tvaru knihy. A kazeta opravdu leží otevřená na stole, jako by to bylo luxusní knižní vydání, které vybízí k uchopení a prolistování, ale nic v ní ke čtení a ani k vidění nenajdete – kromě záhady vašeho vlastního obrazu, který se odráží od povrchu černého zrcadla, až nakonec ustoupí do nekonečných hlubin, do chodeb temnoty. „Patřilo Gauguinovi,“ vysvětluje. „To určitě víte, že tady žil a maloval, než se usadil mezi Polynésany. Bylo jeho. Mezi umělci minulého století to byl poměrně běžný artefakt. Van Gogh ho používal. Renoir také.“ „Tomu moc nerozumím. K čemu jim bylo?“ „Aby si osvěžili zrak. Aby si obnovili cit pro barvu a valéry. Po delší práci se jim oči unavily, a tak se upřeně dívali do takovýchto černých zrcadel, aby si odpočali. Stejně jako gurmáni na hostině, když si mezi bohatými chody osvěžují patro citrónovým sorbetem.“ Zvedne krabičku se zrcadlem ze stolu a podává mi ji. „Často jej používám, když mi oči ozáří příliš silné slunce. Uklidňuje.“ Uklidňuje, ale také člověka znepokojí. Ta čerň, čím déle se do ní člověk dívá, přestává být černí a stává se jakousi prapodivnou stříbřitou modří, prahem k tajemným vizím. Cítím se jako Alenka na pokraji cesty za zrcadlo, na pokraji cesty, na kterou se bojím vydat. Z dálky slyším její hlas – hluboký, vznešený, kultivovaný: „Takže vašeho přítele tady zavraždili?“

I


22

„Ano.“ „Byl to Američan?“ „Ano. Byl to velice nadaný hudebník. Skladatel.“ „Ach, ano, pamatuji se – psal opery! Žid. Měl knír.“ „Jmenoval se Marc Blitzstein.“ „Ale to už je dávno. Alespoň patnáct let, i více. Prý bydlíte v tom novém hotelu, v La Bataille. Jak se vám tam líbí?“ „Je velmi příjemný. Teď je tam trošku zmatek, protože se připravují na otevření kasina. Ředitel kasina se jmenuje Shelley Keats. Nejdřív jsem si myslel, že to je vtip, ale on se tak opravdu jmenuje.“ „V rybářské vesnici Schoelcher je taková malá příjemná rybí restaurace, Le Foulard, a tam pracuje Marcel Proust. Je to číšník. A co naše restaurace, nezklamaly vás?“ „Ano i ne. Jsou lepší než kdekoliv jinde v Karibiku, ale jsou příliš drahé.“ „Alors. Jak jsem již řekla, všechno se dováží. Nepěstujeme tu dokonce ani vlastní zeleninu. Na to jsou místní obyvatelé příliš apatičtí.“ Na terasu vlétne kolibřík a ležérně se pohupuje ve vzduchu. „Ale naše mořská kuchyně nemá konkurenci.“ „Ano i ne. Tak obrovské humry jsem ještě neviděl. Velcí jako velryby, hotové předpotopní příšery. Jednoho jsem si poručil, ale byl úplně bez chuti, jako křída, a byl tak tuhý, že když jsem do něho kousl, vypadla mi plomba. Jako ovoce z Kalifornie – na pohled nádherné, ale vůbec žádná chuť.“ Nevesele se pousměje: „To se omlouvám,“ – a já lituju své kritiky a uvědomuju si, že nejsem zrovna taktní. „Minulý týden jsem obědvala ve vašem hotelu, na terase nad bazénem. Byla jsem v šoku.“ „Jak to?“ „Kvůli ženám, co se tam koupaly. Ty cizinky neměly na-

23


hoře nic a dole jen velmi málo. To je ve vaší zemi dovoleno? Aby se téměř nahé ženy takto promenovaly?“ „Na tak veřejných místech, jako je hotelový bazén, to dovoleno není.“ „Správně. A zde bychom to také neměli tolerovat. Ale my si samozřejmě nesmíme turisty znepřátelit. Už jste navštívil naše turistické rádoby zajímavosti?“ „Včera jsme se šli podívat na dům, kde se narodila císařovna Josefína.“ „Tu návštěvu nikomu nedoporučuji. Ten starý správce, to je vám ale tlachal! Ani nedokážu říci, co je horší – zda ta jeho franština, angličtina, nebo němčina. Taková nuda. Jako by cesta tam nebyla už tak dost únavná.“ Náš kolibřík odletí. Někde v dálce se ozývají kapely s ocelovými bubny a tamburínami a opilecký sborový zpěv („Ce soir, ce soir nous danserons sans chemise, sans pantalons“: „Dnes večer, dnes večer budeme tančit bez košil, bez kalhot.“) – zvuky, které nám připomínají, že na Martiniku je teď týden karnevalu. „Během karnevalu,“ prohlašuje madame, „obvykle z ostrova odjíždím. Ten rámus a zápach se nedá vydržet.“ Když jsem plánoval tento výlet, což obnášelo cestu se třemi společníky, netušil jsem, že se naše návštěva bude časově krýt s karnevalem. Jako rodák z New Orleans jsem si takových věcí užil až až. Ukázalo se však, že martinické oslavy jsou překvapivě nevázané, spontánní a živelné – jako když vybuchne bomba v továrně na zábavnou pyrotechniku. „Velmi dobře se tu s přáteli bavíme. Včera v noci jsme viděli pochodovat úžasnou skupinu: padesát mužů s černými deštníky a hedvábnými cylindry mělo na těle nakreslené fosforeskující umrlčí kosti. Moc se mi líbí ty staré dámy s pozlacenými parukami a flitry po celém obličeji. A všichni ti muži, co na sobě mají bílé svatební šaty svých žen! A ty mili-

I


24

óny dětí se svíčkami, co září jako světlušky! Ale vlastně jsme se málem dostali do lapálie. Vypůjčili jsme si z hotelu auto, a zrovna když jsme dorazili do Fort de France a proplétali se nejhustším davem, píchli jsme pneumatiku. Okamžitě se kolem nás vyrojili rudí ďáblové s vidlemi –“ Madame se baví: „Oui. Oui. Chlapci, co se převlékají za rudé ďáblíky. To se tu dělá už celá staletí.“ „Dobrá, ale oni nám po celém autě tancovali sambu. Nadělali na něm strašnou škodu. Udělali si ze střechy hotový taneční parket. Ale nemohli jsme tam ten vůz nechat, báli jsme se, že by ho úplně zničili. Tak se ten nejklidnější z mých přátel, Bob MacBride, nabídl, že pneumatiku vymění přímo na místě. Problém byl ale v tom, že měl na sobě nový bílý plátěný oblek a nechtěl si ho zničit.“ „A tak se svlékl. Velmi moudré.“ „Bylo to přinejmenším legrační, pozorovat MacBridea, což je poměrně důstojný chlapík, jak se jen ve spodkách snaží vyměnit pneumatiku a kolem něj zuří to karnevalové šílenství a rudí ďáblíci ho pošťuchují vidlemi. Papírovými vidlemi, naštěstí.“ „Nakonec ale uspěl.“ „Kdyby neuspěl, pochybuju, že bych teď zneužíval vaší pohostinnosti.“ „Nic by se vám nestalo. Nejsme násilníci.“ „Prosím vás. Netvrdím, že nám hrozilo nějaké nebezpečí. Byla to jen – byla to jen hrozná mela.“ „Ještě absint? Un peu?“ „Kapku. Díky.“ Kolibřík se vrací. „A váš přítel, ten skladatel?“ „Marc Blitzstein?“ „Vzpomínám si, že byl u nás jednou na večeři. Přivedla ho s sebou madame Derainová. A toho večera tu byl také

25


lord Snowdon. Přišel se svým strýcem, Angličanem, který postavil všechny ty domy na ostrově Mustique –“ „Myslíte Olivera Messela.“ „Oui. Oui. To byl můj manžel ještě naživu. Můj manžel měl výborný hudební vkus. Poprosil vašeho přítele, aby nám zahrál na klavír. Hrál nějaké německé písně.“ Vstala a přechází teď sem a tam; a já si všímám, jakou má dokonalou postavu, jak se její tělo v jemných pařížských šatech se zelenou krajkou étericky rýsuje. „To si vzpomínám, ale přesto si nedokážu vybavit, jak zemřel. Kdo ho zabil?“ Celou tu dobu mi černé zrcadlo leželo v klíně a oči se mi opět stáčejí k jeho hlubinám. Je to zvláštní, kam nás přivádějí naše vášně, jak nás trýznivě pronásledují a vnucují nám nechtěné sny, nevítané osudy. „Dva námořníci.“ „Byli zdejší? Z Martiniku?“ „Ne. Byli to dva Portugalci, z lodě, co kotvila v přístavu. Potkal je v baru. Pracoval tady na opeře a pronajal si dům. Vzal je s sebou domů –“ „Už si vzpomínám. Okradli ho a utloukli k smrti. Bylo to strašlivé. Otřesná tragédie.“ „Spíš tragická nehoda.“ Černé zrcadlo se mi posmívá: Proč jsi to řekl? Nebyla to nehoda. „Ale naše policie ty námořníky chytila. Odsoudili je a poslali do věznice v Guyaně. Kdo ví, jestli tam ještě jsou. Mohla bych se zeptat Paulota, ten to bude vědět. Vždyť je to koneckonců prezident Odvolacího soudu.“ „Na tom vážně nesejde.“ „Nesejde?! Ti ničemové měli skončit pod gilotinou.“ „Opravdu na tom nezáleží. Ale nevadilo by mi, kdybych je viděl pracovat na haitských polích, jak tam z kávovníků sbírají brouky.“

I


26

Když zvednu zrak od démonické záře zrcadla, vidím, že se má hostitelka opět uchýlila z terasy do stinného salónu. Zazní klavírní akord, pak další. Madame si pohrává se stejnou melodií. Zanedlouho se shromáždí milovníci hudby, chameleóni rudí, zelení, namodralí. Posluchači, kteří rozeseti po terakotové terase připomínají rozepsaný notový záznam – mozartovskou mozaiku.

CAPOTE PRO CHAMELEÓNY

Recommend Documents