Byzanci. Odkaz pobytu Romů v Byzanci v romském jazyce. Příklady slov původu řeckého. Milena Alinčová

Data » D jiny a politika » Z Indii do Evropy » Byzanci

http://romani.uni-graz.at/rombase

Byzanci

Milena Alinčová

Odkaz pobytu Romů v Byzanci v romském jazyce Pobyt Romů v Byzanci se jednoznačně odrazil v romštině. Všechny dialekty, jimiž mluví různé skupiny Romů ve světě (nehovoříme o Domech žijících v arabských zemích), obsahují velké množství slov přejatých z řečtiny. Tyto výrazy lze většinou řadit k tzv. "starým výpůjčkám" (neindickým slovům), a to proto, že se gramaticky chovají jako tzv. "původní slova". [→ Lexikon] "Staré výpůjčky" nejsou obvykle označeny markery charakterizujícími "nové výpůjčky", které Romové přebírali z různých jazyků po odchodu z Byzantské říše. [→ Ankunft in Europa]

Příklady slov původu řeckého Norbert Boretzky and Birgit Igla, "Wörterbuch Romani-Deutsch-Englisch," Wiesbaden, 1994, jich ve svém Slovníku romštiny uvádí cca 400 Romani amoňis armin cirach drom foros charťas choveľi karfin kockariďi kokal/os kopidľi

Čeština kovadlina zelí holínka cesta město kovář žhavý popel hřebík škytavka kost dláto

Romani angaľi cipa cocha drosin charkum choľi kakavi kirvo khoč kopana kris(i)

kukud'i luluďi muchľi ora parašťovin podža řinin riciň sapuňis skamind svirind vrasarel, vrasin

ledové kroupy květina mlha hodina pátek spodnička pilník smůla stromu mýdlo stůl - olašsky židle kladivo svařovat, svár

kurko mesali mura papin petalos repaňi rovľi saľi silavis staďi them zumin -1-

Čeština náruč kůže olašsky sukně rosa měď žluč, hněv kalderašsky kotel kmotr koleno vana olašsky – interní romský soud neděle, týden olašsky stůl jahoda husa podkova mrkev - řepa hůl slina kleště klobouk kraj, stát polévka


efta eňa

sedm devět


ochto

osm

Pravděpodobně na byzantském území pronikly do romštiny i výrazy z jiných jazyků, zejména z → arménštiny. Arménská menšina v Byzanci byla velmi početná. Arméni žili nejen roztroušeně v různých lokalitách, ale na území Kilikie vzniklo poté, co se tu usadili emigranti prchající před nájezdy Turků, celé kompaktní arménské území, tzv. "Malá Arménie". Romové v Byzanci tedy nepochybně přicházeli s Armény do styku.

Příklady slov původu arménského Boretzky, N. / Igla, B.: "Wörterbuch Romani-Deutsch-Englisch," Wiesbaden, 1994 Romani arčič bov burňik dudum

Čeština zinek pec dlaň, hrst dýně

Romani balaňo bokoľi čekat chenamig

chip

poklička

chumer

khilav-čhilav kotor mom – momeľi paťiv rukono thagar

švestka kus vosk-svíčka čest, úcta, slušnost pes král

kočak khoňi morčhi o pišot tover

Čeština koryto koláč čelo svak - označení příbuzenského vztahu mezi rodiči zetě a rodiči snachy (těsto) – možná také pochází z perštiny knoflík lůj kůže kovářský měch sekera

V byzanstké říši přicházeli Romové do styku i s jinými etniky. Odborníci například uvažují, jak přišlo do romštiny alanské slovo verdan (vůz). Alanie (dnešní Osetie) bylo nevelké knížectví v severním Kavkazu, tam se Romové při svých cestách patrně vůbec nedostali. Alani, podobně jako příslušníci dalších etnik, byli najímáni do žoldnéřských armád Byzantinců a jejich slovo verdan se pak lehce mohlo dostat do romštiny, ať přímo, nebo zprostředkovaně přes jiný v Byzanci běžný jazyk.

Jak byli Romové v Byzanci nazýváni, čím se živili Auto-etnonym → Rom se v byzantských pramenech nevyskytuje, Romové jsou nazýváni mnoha exo-etnonymy, např.: athingani, mandopolini, Aigupti, katsibelové, Lorové atd. Velká skupina indických upjati (podkast), která je dnes označována jakodomové a je považována za blízce příbuznou Romům, se v → Indii živila a dodnes živí profesemi, o nichž se zmiňují byzantské prameny v souvislosti s athingani, Aigupti atd.: jako kováři, artisté předváděním cvičených zvířat, hadů, pletením košů, výrobou -2-



sít, ševcovstvím... Zajímavé je, že se zatím v byzantských pramenech nenašly zmínky o Romech hudebnících. [→ Professions] Indičtídomové jsou jako hudebníci proslulí, jako hudebníky je charakterizuje již arabský historik Al Birúní v 11. století. Přestože můžeme s velkou pravděpodobností soudit, že zprávy oathinganech nebo o Aiguptech (Egypťanech) se povětšině vztahují k Romům, nevíme, o kterých subetnických skupinách nebo → džátí (kastách) Romů vypovídají. Nevíme, zda přišli všichni společně ve stejné době přes Írán do Byzantské říše nebo patřili k různým, byť blízce příbuzným skupinám, a přicházeli do Byzantské říše postupně. V Byzanci vznikla (nebo se ustálila) dvě základní exo-etnonyma, z nichž se v různých evropských jazycích později vyvinuly výrazy označující Romy: od athinganos se odvozují názvy ve slovanských jazycích "Cikán", "Cigán" v němčině "Zigeuner", v italštině "Zingaro", atd., z Aiguptos ("Malý Egypt") se odvozuje anglické "Gypsy", španělské "Gitano", francouzské "Gitan" atd. Řecké slovo Athingani znamená – "lidé, kteří nechtějí, aby se jich ostatní dotýkali " – nechtějící být dotýkáni – "nedotknutelní". Už v byzantských pramenech je jméno athinganů odvozováno ze zvyku oddělovat se od jiných skupin obyvatelstva (Podobné označení užívají arabské prameny pro samaritány, pro které bylo vyčleňování ze společnosti charakteristické: arabský tvar lá-misása "nedotýkati se") Původ názvu athingan může osvětlit pradávný zvyk Indů i některých skupin Romů - rituální dělení činností a skutečností na "čisté" a "nečisté". V povědomí tradičních romských skupin například existuje tabuizovaný odpor k činnostem, které nesouvisejí s jejich profesí, určité činnosti jsou paťivale – počestné, přípustné a jiné → pre ladž – pro ostudu. Pro některé romské skupiny je nepřípustná manuální práce, ale i povolání lékaře. Dotyk s částmi těla od pasu dolů a dotyk s lidskými výměšky je prasto – → mahrime – magerde - rituálně poskvrňující, znečisťující. Status tradičních romských skupin je spjat s představou "rituální čistoty", která se projevuje i v tom, co která skupina smí či nesmí jíst. → Žuže Roma (rituálně) "čistí Romové" by nikdy nepojedli v domácnosti těch, kteří jedí pro ně rituálně nečisté jídlo. Sociální distance se také projevuje pravidly společného stolování. Analogicky i athingané možná nepovažovali ostatní za rituálně "čisté". Možná ostatní například jedli pro ně "nečisté maso", prali ženské a mužské prádlo v jedné nádobě, jejich ženy vařily i při menstruaci a pod., což mohly být důvody, proč je athingané považovali za rituálně "nečisté". Nechtěli s nimi stolovat a jíst, odtahovali se, "nechtěli, aby se jich někdo dotýkal" a ostatní jim dali jméno athingani – "nechtějící být dotýkáni", "nedotknutelní".

Katsibelové řecké slovo "kacivelos" je původem z latinského "captivellus" deminutivum - "captivus" zajatý, zajatec, otrok (a to ze slovesa "capio, capare, cepi, captum" chytit, zajmout, polapit). Do řečtiny se dostalo z aromunštiny, kde je "cacivel [kačivel]" otrok, zajatec. Srovnej též italské "cattivello" otrok, vězeň. -3-



Aromunština je řeč, kterou mluví romanizovaní obyvatelé Balkánu – Aromuni, žijící převážně v horských oblastech Řecka, Srbska a Bulharska, donedávna i jako polokočovní pastevci. Jsou známi i pod jinými názvy, např.: Vlaši/Valaši (tur. Iflak), Karavlaši (tur. Karaiflak), Kucovlaši, Morlaci, Mavrovlaši atd. Do této skupiny patří i → Valaši na Moravě jako potomci kočovníků z Balkánu (přistěhovalců snad kolem r. 1690). Jejich řeč je velmi blízká rumunštině. (Poznámku zpracoval Svetislav Kostić.)

Lorové Lór je jeden z tvarů apelativa užívaného pro Romy v Íránu. Další formy tohoto názvu jsou Lúlí, Lúrí. (Encyklopedia of Islam). Toto apelativům se odvozuje od významného města v Sindhu al Rór, které 714 rozvrátil arabský dobyvatel al-Qasim. Peršané či později Arabové tak podle jim nejznámějšího indického města patrně nejdříve nazvali indické hudebníky, které daroval perskému šáhovi Bahramu Ghaurovi (420-438) indický rádža Šankal. V "encyklopedii Islámu" se píše, že Luriové jsou častým námětem perských básníků, kteří o nich vypovídají, že jsou "elegantní", "hrají na flétnu", "černí jako noc". Lúrí musí být přísně odlišováni od Íránského etnika Lur. Lurové žijí na jihozápadě Íránu, hovoří Íránským jazykem a jsou světlí. Z apelativa Lúr velice pravděpodobně vznikl i název Núrí, jakým dodnes Arabové nazývají potomky indických domů, příbuzné evropských Romů.

Datace příchodu Romů do Byzance Od 8. století jsou v byzantských pramenech zmiňováni athingané. Odborníci se dnes v souvislosti s prostudováním dalších dobových pramenů domnívají, že se již v této době (8. a 9. století n.l.) jednalo o Romy, kteří byli původně usazeni v Malé Asii, odkud se pak v malých skupinách rozšířili dále do Byzantské říše. V minulosti byla v souvislosti s článkem J. Starra z roku 1936 rozšířena hypotéza o existenci hereze athinganů, která se stereotypně tradovala dále. Například Angus Fraser píše: "O původu výrazu Atsinganos se mnohokrát diskutovalo, a dodnes na něj neexistuje jednotný názor. Nejpřijatelnější se zdá domněnka, že se jedná o zkomolené jméno heretické sekty Athinganoi, které se k označení Cikánů začalo používat, neboť obě skupiny si vysloužily neblahou pověst věštěním a kouzly." (Fraser, Angus, Cikáni, Praha 1998, s. 43). I. Rochow uvádí, že sice staré dokumenty zmiňují heretické paulikiány – "manichejce" spolu s athingany, ale neztotožňují je. Nikde nelze dohledat zmínky o filosofii athinganů, píše se jen, že provozovali magii. Na druhé straně se o magii nepíše v souvislosti s paulikiány – "manichejci". Od 12.-13. století pronikali athingané na území Byzance ve větším množství, od konce 13. století byli nazýváni také Aigyptioi. Od 15. století se ve velkém počtu vyskytovali na celém Balkánském poloostrově, přicházeli již také do západní Evropy.

Druhy pramenů zmiňujících se o Romech -4-



Veškeré zprávy o Romech v Byzantské říši pocházejí z neromských zdrojů. Prameny, kde nacházíme zmínky o Romech v Byzanci, lze rozdělit do různých kategorií podle toho, kdo je pořídil. To určuje jejich pohled na Romy a dává historiografům vodítko, jak ony prameny hodnotit. 1. V dobových pramenech jsou rozdílné až protichůdné postoje k Romům ze strany státu a církve, společnosti a náboženství. Státní aparát a velcí majitelé pozemků se v první řadě zajímali o daňové odvody a pracovní síly. Usilovali o personální podchycení Romů, podporovali jejich usazení a provázání s domácím obyvatelstvem. Církevní prameny, nomokánony, listy patriarchů apod. jsou vůči "Romům" veskrze negativní. Je to pochopitelné. Romové byli "jiní", měli jiné zvyky, kulturu, vypadali jinak – i když se jejich vzezření mezi nejrůznějšími antropologickými typy etnik žijících v Byzanci patrně nevyjímalo tolik, jako později mezi → středoevropany. Jakákoli hereze ohrožovala pozici církve a státní moc, boj proti nejrůznějším heretickým směrům poznamenal celé tisícileté dějiny Byzantské říše. Hlavním důvodem k pranýřování Romů byly ovšem různé zábavní služby, které některé romské džátí (kasty), rody, poskytovaly: produkce s hady, předvádění cvičených medvědů, věštění z ruky... → Zábava byla církví zavrhována, byla spojována s heretickými odchylkami od pravé ortodoxie. Světským zábavám se však oddával nejen lid, ale i panovníci a nejrůznější hodnostáři. Církevní zákazy se stále opakovaly. Výsledky této politiky byly rozporuplné. Už ve 14. st. byli Romové v Byzanci trvale usazeni, ženatí s řeckými ženami a více či méně christianizováni. Podle pozdějších svědectví ale mohli být tito christianisovaní, pořečtění a zřejmě i slovanizovaní Romové pouhou menšinou, která žila mezi Romy islamizovanými a Romy polokočovnými. 2. V dochovaném byzantském folklóru se několikrát mihne postava "Roma". Jeho obraz připomíná trochu karikaturu, ale posměch není ostře nepřátelský. 3. Překvapivě mnoho informací se nám dostává od německých a italských cestovatelů. Dozvídáme se, že "Romové" jsou po generace usedlí, živí se kovářstvím, pracují jako ševci. Arabský pramen (i jeden byzantský) chválí jejich artistické umění. Proč zmínky o romských kovářích nenacházíme v byzantských pramenech? Patrně proto, že existence romských kovářů ani jejich tradiční způsob práce nebyly pro Byzantince něčím neznámým, novým. Romští kováři zaujali teprve cizince, jimž připadalo pozoruhodné i to, co pro Byzantince bylo normální.

Náboženské prameny Větší množství tzv. athinganů žilo v Byzantské říši už koncem 12.st.. Referovalo se o nich v souvislosti s magickými praktikami. Ale teprve počátkem 14. st. s nimi patriarcha Athanasios zapověděl styk v rámci boje proti náboženským pověrám. Je pravda, že athingani provozovali magii? Anebo pouze věděli, jaké síly a vlastnosti jsou ukryté v bylinách, ve vodě, v zemi a v živočiších, třeba i v jedovatých hadech? Chtěli-li dříve lidé žít zdravě a šťastně, museli se umět dobře dívat, poslouchat a cítit, aby pochopili, co Bůh vložil do každého ze svých stvoření. Možná athingani nebyli mágové, jenom dobře rozuměli tomu, co je naučila příroda, a ostatní je nařkli z magie, protože sami té přírodě tak dobře nerozuměli.

-5-



První zmínka o athinganech pravděpodobně z konce 8.století ve spisu "De synodis et haeresibus" připisovaném Patriarchovi Germanovi a také u Timothea Presbytera. "Samaritáni se shodují s tzv. athingany v oné ohavnosti, že se nikoho nedotknou." kronikář Theofanes uvádí k datu 811, že císař Nikeforos I. (802-811) zvýhodňoval "paulikiány" a athingany, a roku 803 se na ně obrátil s žádostí o pomoc při potlačování ovstání Bardana Turka. "Nikeforos byl vášnivým přítelem manichejců, kteří se nyní nazývají paulikiány, a athinganů ve Frýgii a Lykaonii a potěšil se jejich věštbami a obřady. Mimo jiné si je k sobě pozval, když proti němu povstal patrikios Bardanes, a porazil ho s pomocí jejich zaklínadla. Nechal zarazit do jámy železnou tyč, nabodnout na ni rohatého býka hlavou k zemi tak, že býk za mohutného řevu a v křečích zemřel; Bardanův oděv nechal otáčet v mlýnském kole za opakování zaříkávadel. Tak s pomocí boha a mnoha obětí zvítězil. Tito (tzn. výše uvedení kacíři) získali za jeho vlády půdu pod nohama, mohli beze strachu působit a mnozí lehkovážní důvěřivci byli zkaženi jejich nekalým učením." Císař zvítězil a proto athingany podporoval. Kronikář Theofanes, to z pohledu oficiální pravoslavné církve odsuzoval. gruzínský hagiografický spis "Život svatého Jiřího Athonského" (1009-1065), který napsal jeho žák Jiří Hucesmonazoni (Malý) v klášteře Iberon na svaté hoře Athos kolem roku 1068. Epizoda z roku 1054 za vlády císaře Konstantina IX. zvaného Monomachos (1042-1055): Jiří Malý, žák sv. Jiřího (Velkého), popisuje příhodu, která se stala za vlády císaře Konstantina IX., zvaného Monomachos. Monomachos choval rozličnou zvěř ve svém rozlehlém císařském parku "Philopationu". Jednoho dne viděl, že mu divoké šelmy jeho zvěř dáví a zabíjejí. Dal si zavolat "potomky Šimona mága, samaritánský lid zvaný Adsincani (gruzínská verze názvu Athingani), známé kouzelníky a šarlatány", ti rozložili kusy otráveného masa v parku a jedem šelmy zahubili. Císař byl nadšen a přál si, aby kouzlo opakovali před jeho očima. Byl předveden pes a Adsincani před něj položili otrávené maso. Gruzínský světec Svatý Jiří, který byl také přítomen, se rozzlobil, že Adsincani provozují černou magii a že jim císař věří. Přistoupil k otrávenému masu a udělal nad ním kříž. Pes maso snědl a proti očekávání zůstal naživu. Adsincani byli zneklidněni a císař, na kterého zákrok svatého Jiřího udělal hluboký dojem prohlásil: "Dokud bude tento svatý muž po mém boku, nemusím se obávat kouzelníků ani jejich smrtících jedů." 1170 - 1178 kanonista Theodor Balzamon - (komentář ke koncilu v trullo z r. 691-692) - ... "A jiní, mající na prsou hady, kterým se říká athinganové, říkají o jednom, že se narodil v nešťastný den, o druhém, že má dobrou hvězdu, ohlašují, že nastane štěstí i neštěstí a žvaní o jiných takových věcech, které si ani nezasluhují zápisu." (Blízkými příbuznými předků Romů jsou indičtí Sapválové (držitelé hadů), starodávná předindoevropská džátí (kasta). Sapválové žijí v Indii dodnes. Loví hady, učí je tancovat. Evropané je nazývají "fakíři", sapválové sami tento název neužívají. Významnější než představení s hady je jejich umění léčit hadí uštknutí, zacházet s hadím jedem. Velice pravděpodobně přišli sapválové z Indie až do Byzance. Ať už provázeli armády nebo kupecké karavany, všichni potřebovali někoho, kdo dovedl léčit hadí uštknutí. Armády i karavany putovali pěšky dlouhé měsíce, patrně je také provázeli lidé, kteří je ve chvílích odpočinku dovedli pobavit - hudebníci, artisté, apod.) -6-



poč. 14. st. se během svého druhého služebního období(1303-1309) zabýval athingany patriarcha Athanasios I., v jeho dvou spisech je uvedena shodná pasáž, ve které varuje věřící před stykem s athinganoi ... "Napomínej ženy, aby se stranily těch, kdo věští z ovsa, tuláků a různých dalších kouzelnictví, amuletů a těch, kdo vodí medvědy nebo hady, ale nejvíc, aby neuváděly do domů křesťanů athingany jakožto ty, kdo učí věcem ďábelským..." Tyto texty souvisejí s propagandou patriarchy Athanasia, který často varuje před náboženskými pověrami a před užíváním magických praktik.

Daňové odvody Pro dějiny Romů v Byzanci je tato korespondence důležitá ze dvou důvodů. Za prvé se jedná o první jednoznačné svědectví o přítomnosti Romů v Byzantské říši, které uvádí obě nejdůležitější řecká označení této etnické skupiny současně, a za druhé máme před sebou nejstarší zprávu o zdanění Romů. Dopis patriarchy Gregoria II. Kypria z Konstantinopole (1283-1289) Velkému Logothetovi Theodoru Muzalonovi – vysokému císařskému úředníkovi, jehož jméno však není uvedeno (dopis 117 v Eustratiadově vydání), zprostředkovává prosbu jakéhosi Monembasana "... Jeden Monembasan, který se chystá vybírat daně od tzv. Egypťanů a athinganů, usilovně na mne naléhá a říká: "Přimluv se nějak za mne, pane, a popros a rychle pohni císařovým srdcem nade mnou zcela zničeným a otevři je, ať mi je poskytnuto prohlášení o přízni, odpuštění a neznepokojování, abych zase neupadl do nebezpečenství, když jsem toho podstoupil už tolik nad veškerou spravedlivou míru." " Patriarcha Velkého Logotheta žádá, aby prosebníka přijal a pomohl mu. Megas Logothetes patriarchovi odpověděl (dopis 118 v Eusträtiadově vydání): "Stran toho, oč prosíš nejmilostivějšího císaře kvůli výběrčímu daní, jemuž se stalo bezpráví: Jestliže se i někdy stane bezpráví výběrčímu daní a je obírán o to, co předtím sám vzal, přece jen ne vždy se dopouští bezpráví ten, co si nechává většinu z toho, co vybírá výběrčí, a je lepší, že se mu někdy ukřivdí, aby sám nemohl křivdit ..."

Zprávy o artistickém umění: Podobnost mezi soudobými texty byzantského historika Nikefora Gregorase, a arabského historika al-Ulmarího je tak nápadná, že nemůže jít o pouhou náhodu, bezpochyby se vztahuje k jedné skupině. byzantský historik Nikeforos Gregoras (okolo 1290/91-1360) píše v "Historia Rhomaiké" o vystoupení akrobatů v Konstantinopoli v létě 1321 za vlády Andronika II. (1282-1328). "...V poslední době, tedy během prvního desetiletí čtrnáctého století, jsme viděli v Konstantinopoli skupinu putujících lidí, neméně než v počtu dvaceti, zběhlých v určitých uměních žonglérství. Původně přicházeli z Egypta, ale poté, jako by sledovali okružní cestu z východu na sever, putovali přes Chaldeu, Arábii, Persii, Médii a Asýrii. Poté stáčejíce se na západ vandrovali skrz Ibérii na Kavkaze, Kolchidu a Arménii a odtud dále zeměmi obývanými všemi kmeny, které se nacházejí v oblasti sahající až k Byzanci; a v každé zemi a městě (které navštívili) předváděli své umění. -7-



A umění, které předváděli, bylo ohromující a plné kouzel; přesto však nemělo nic společného s magií, nýbrž bylo výsledkem zručnosti, vynalézavosti a dlouhého tréninku. Pohovořme alespoň krátce o některých z jejich kousků: Postavili na zem dva nebo tři lodní stěžně ve vzpřímené pozici, na obou stranách upevněné lany tak, aby se nenakláněly na žádnou stranu. Poté natáhli lano z vrcholu jednoho stožáru k druhému. Také kolem stožárů omotali lano odshora až dolů, takže vytvořilo spirálovité schody k výstupu. Jeden z nich, poté co vyšplhal pomocí těchto schodů nahoru, předvedl stoj na hlavě na vrcholu stěžně, umisťuje hlavu na jeho vršek a napínaje nohy k zem, tu roznožuje, tu opět snožuje. Poté nenadálým skokem pevně uchopil lano jednou rukou a zůstal zavěšen a z této pozice mnohokrát kroužil a vířil okolo lana, otáčeje nohama v rychlém sledu nahoru k nebesům a dolů k zemi jako kolo. Poté, namísto rukou, uchopil lano lýtkem a visel hlavou dolů. A znovu se točil a vířil dokola stejným způsobem. Pak se postavil vzpřímeně ve středu lana, uchopil luk a šípy a střílel na vzdálený terč. Z této pozice střílel s největší přesností, jak by žádný člověk nedokázal, ani kdyby stál na zemi. Potom se zavřenýma očima a s dítětem na ramenou kráčel vzduchem po laně z jednoho stěžně na druhý. A toto dělal jeden z nich. Jiný vystoupil na koně, vybičoval jej ke klusu, a zatímco kůň běžel, muž stál vzpřímeně, tu na sedle, tu u koňovy hřívy, tu na jeho zadku a neustále střídal nohy, jako by létal po ptačím způsobu. Poté sestoupil, zatímco kůň běžel, popadl ho za ocas a po dalším skoku byl náhle opět v sedle. A i když se věnoval těmto kouskům, nezapomínal pohánět koně ke klusu. To byly kousky, které ukazoval tento akrobat. Další si postavil na hlavu loket dlouhou tyč, na její vrchol umístil nádobu plnou tekutiny, pak chodil dlouhou dobu dokola a udržoval nádobu v rovnováze. Další si také dal na hlavu ne méně než tři sáhy dlouhou tyč, kolem které bylo omotáno lano tvořící jakoby schody. Chlapec se jich zachytil nohama a rukama a jejich neustálým střídáním vyšplhal po tyči nahoru a zase dolů. A ten muž, který nesl tyč na hlavě, nepřestával kráčet dokola. Jiný měl skleněnou kouli, kterou vyhodil vysoko do vzduchu, a když padala dolů, zachytil ji tu konečkem prstů, tu loktem, tu něčím jiným a tu zase něčím jiným. Nebudu popisovat různé tance a jiné kousky, které pro nás předváděli. Každý z nich uměl předvést nejen svůj kousek, ale i všechny ostatní. A dovedli nejen ty, které předváděli, nýbrž nesčíslně dalších. Protože byly tato úkony riskantní, nežili v bezpečí; často někdo spadl a zabil se. Když pouštěli svou domovinu, bylo jich více než čtyřicet, ale stěží dvacet jich došlo do Byzance. My sami jsme viděli, jak jeden spadl ze stěžně a zabil se. Vybírajíce peníze od diváků, cestovali po celém světě jak pro výdělek, tak proto, aby předvedli své umění. Opouštějíce Byzanc putovali skrz Thrácii a Makedonii a došli až do Gadeiri ve Španělsku (Cádiz) a téměř celý svět učinili divadlem pro své umění." soudobý "arabský pramen Cesty po královstvích různých zemí" ("Mesalek Alabsar fi memalak alamsar") od Sihabedina Abdula Ahmeda al-Umarího, vysokého úředníka mamlúckého kancléřství, hovoří i o Romech, které nazývá Lorové (Lór – jeden z tvarů apelativa užívaného pro Romy v Íránu i v současnosti) "V Egyptě a v Sýrii se můžeme setkat s několika kmeny Lorů; ovšem nejvíce jich žije v druhé ze zmíněných oblastí. Jsou tam velmi proslulí a vyznamenali se velmi pozoruhodnými činy... Takový Lor se prochází po lanech napjatých několik sáhů nad zemí; ve vzduchu se přetočí takovým způsobem, že visí hlavou k zemi, zatímco nohama je připoután k lan; vzápětí se však opět přetočí a napřímí; poté kráčí v dřevácích po laně a předvádí tak neuvěřitelné kejkle, že všichni přihlížející jsou ohromeni. Ženy přitom nejsou v těchto kouscích o nic méně obratné než muži; vsednou na koně a už kůň tryskem cválá. Když je pak v nejprudším běhu, vrhají se k zemi, hned nato zvíře vyskočí, na hřbetě se mu postaví napříč, aby se mu vzápětí zavěsily tu k břichu jako jakýsi opasek, tu k hrudi. Předvádějí tedy celou řadu pozoruhodných triků a obdivuhodných kousků." -8-



Malý Egypt - Gyppe u Modonu Velká romská osada zvaná Gyppe Gyppe – Malý Egypt existovala u města Modonu (Methone) na západním pobřeží Peloponésu. V Byzanci – podobně jako v antické geografii - se výrazem "velký" označovala území, která ležela mimo její mocenskou sféru, zatímco oblasti ležící na území anebo při hranicích říše byly označovány přívlastkem "malý", např. "Velká Morava", o které hovoří byzantský císař Porfyrogennetos, nebyla "Velká" svou rozlohou, ale proto, že ležela za byzantskou hranicí. Název "Malý Egypt" vznikl podobně jako například "Malá Arménie" (území v Byzanci, kde žili Arméni vyhnaní Turky ze své říše Arménie). Také v Čechách je například mnoho měst pojmenovaných podle německých kolonistů jako Němčice, Německý Brod, nebo podle Maďarů - Uherské Hradiště, Uherský Brod. "Maly Egypt" byla nepochybně lokalita (eventuálně lokality) v Byzanci, kde sídlili buď skuteční "Egypťané", anebo lidé za ně považovaní, pravděpodobně Romové. Neobjasněné ovšem zůstává, proč se ona lokalita nazývala "Malým Egyptem"? Bydleli tam kdysi před romským osídlením Egypťané? Jací? Obchodníci? Anebo dostalo místo (místa) Malý Egypt název podle Romů, zvaných – mimo jiných apelativ - také "Egypťané"? Proč byli Romové nazýváni "Egypťané", a proč se tento název objevuje až koncem 13. století a přidružuje se k dřívějšímu označení athingani, zůstává zatím nezodpovězeno. Město Modon se svým přírodním přístavištěm leželo na příhodném místě na půl cesty z Benátek do Jaffy, a proto bylo vítaným odpočinkovým místem poutníků do Svaté země. Z mnoha zaměstnání, které Romové vykonávali, bylo podle zpráv cestovatelů nejčastější kovářství. Od roku 1071, kdy Turci, šiřitelé Islámu, porazili Byzantince u asijského města Mantzikert a tím si otevřeli cestu do Evropy, začali si turečtí panovníci podrobovat jednu obec za druhou. Roku 1453 ovládl turecký sultán Mehmed II. hlavní město Konstantinopol a Byzantská říše zanikla. Místo ní vznikl Turecký sultanát. Během bojů s Turky prchalo mnoho křesťanů z ohrožených oblastí i do jiných evropských zemí. Ani Romové nezůstávali a přicházeli do Evropy. Obyvatelé Modonu také postupně odcházeli před nájezdy Turků, které vyvrcholily dobytím Modonu v roce 1500. Tyto události významně omezily jak obchodní činnost, tak cesty poutníků. Stabilita a bezpečnost, dříve zajišťovaná Benátčany, přestala existovat. Podle řady dokumentů z 15. století uváděli Romové uchylující se do střední Evropy, že přicházejí z "Malého Egypta". Tato skutečnost byla později mylně interpretována jako konstrukce. O "egyptském" původu Romů se v Evropě rozšířily různé legendy, které vycházeli z křesťanského chápání světa.

Informace od německých a italských cestovatelů o Romech v Gyppe u Modonu • 1384 – Leonardo di Niccolo Frescobaldi – píše, že za městskými hradbami zahlédl množství Romnitů, o nichž se domníval, že jsou to hříšníci kající se za své činy. • 1483 – Bernard von Breydenbach – v zápiscích z cest uvádí: "V okolí města je množství chatrčí v počtu asi tří set, které jsou obývány chudým lidem podobajícím se Etiopanům, černým a nevábným", dodává, že v Německu byli nazýváni "Saracény" a vydávali se za příchozí z Egypta. Ve skutečnosti pocházeli z Gyppe, nedaleko Modonu a byli to špehové a zrádci. (s ním cestoval malíř Eberhard Reuwich, který r.1468 nakreslil řecké město Modon s romskou osadou). (Saracéni bylo jedno z apelativ, kterým Evropané označovali Araby, Turky a posléze i Romy. O krajině "Sarakéné" na Sinajském poloostrově se zmiňuje už Ptolemaios. Její název se odvozuje od arabského slova "šark" -9-



– východ, avšak etymologie není jistá. Podle "Sarakéné" pojmenovali antičtí Řekové a Římané kočovné arabské kmeny, které znepokojovaly obyvatele v pohraničních územích jejich říše.) • 1486 – Konrád Grunemberg – zmiňuje také tři sta romských obydlí v Modonu • 1491 – Dietrich von Schachten: "Za hranicemi města Modonu, na kopci u zdi, stojí mnoho bídných malých chatrčí, obydlených Cikány, jak jsou nazýváni v Německu. Jsou to velmi nuzní lidé, převážně kováři. Při práci sedí na zemi, před sebou mají prohlubeň, ve které udržují oheň, a když mají tito muži či ženy v rukou pár měchů, jsou zcela spokojeni. Rozdmýchávají oheň pomocí měchů tak žalostně chatrných, že je ani nelze popsat, a vyrábějí množství hřebíků velmi dobré kvality." • 1495 – Alexander Pflazgraf bei Rhein – píše pouze o dvou stech obydlí • 1497 – Arnold von Harf - (zmiňuje 100 romských obydlí) "Ubírali jsme se předměstím. Obývá jej mnoho chudých, černých, nahých lidí. Příbytkem jim jsou malé domy se střechou pokrytou rákosem, v nichž celkem přebývá asi tři sta rodin. Jmenují se Cikáni, u nás známí jako pohané z Egypta cestující po našich zemích. Živí se množstvím řemesel, jako například obuvnictvím, příštipkařením a kovářstvím. Bylo velmi zvláštní vidět kovadlinu přímo na zemi. U ní seděl kovář, stejným způsobem jako sedává při práci krejčí v naší zemi. U něj, také na zemi, tak aby byl oheň mezi nimi, seděla jeho žena a předla. Dva kožené měchy zpola zahrabané do země u ohně, ležely vedle nich. Čas od času předoucí žena zvedla jeden z měchů ze země a stlačila ho. Tím byl hnán proud vzduchu zemí do ohně a kovář mohl pracovat. Tito lidé pocházejí ze země zvané Gyppe ležící asi šedesát kilometrů od Modonu. Turecký vládce ji obsadil před šedesáti lety, ale mnozí šlechtici a páni se odmítli podrobit jeho vůli a utekli do naší země, do Říma, k Svatému otci, hledajíce u něj bezpečí a podporu. Na jejich žádost rozeslal dopisy římskému císaři a všem knížatům říše s doporučením, aby jim zaručili bezpečný pohyb a podporu, protože byli ze země vyhnáni pro svou papežovi dopisy svému služebnictvu a potomkům, kteří se až dodnes potulují po kraji, nazývajíce sami křesťanskou víru. Žádný z oslovených knížat však nepomohl. A tak zemřeli v bídě, zanechavše sebe Maloegypťany. To ovšem není pravda, neboť jejich rodiče se narodili v oblasti Gyppe, zvané Tzingania, jež neleží ani v polovině cesty odtud, z Kolína nad Rýnem, do Egypta..." • Roku 1500 byl Modon dobyt Turky. • 1518 – Jacquese le Saige – na ostrově Zakynthos nachází romské kováře, kteří pracují podobně jako ti v Modonu:"Viděli jsme tam podivuhodné věci, neboť kováři hřebíků a podkov kují přímo na ulici a sedí na zemi, podobně jako krejčí v naší zemi; řečení kováři mají malý kámen, vedle něhož navrší uhlí a rozdělají oheň. Tento kámen je asi dvě stopy dlouhý a jednu stopu vysoký. Je to jejich záštita výhně, uprostřed má otvor a také mají malou železnou trubku, k níž jsou připoutány dva kusy kůže, aniž by byly sešity, a pak je tu nějaký pomocník nebo služka, kteří drží tyto kůže na jednom konci a zvedají je a spouštějí a proud vzduchu rozdmýchává uhlí, což je věc velmi podivuhodná na pohled a těžko popsatelná. Vždyť lidí vykonávajících toto řemeslo je tolik a jsou tak zruční, až se to zdá neuvěřitelné." • 1527 – Ludwig Tschudi – našel u Modonu pouze třicet "romských" obydlí. Z benátského území na Peloponésu se Romové před postupujícími Turky patrně přesunuli i na sousední Jónské ostrovy, které tehdy také patřily pod správu Benátek.

Romské osídlení oblastí, které patřily pod benátskou správu Příčinou upřednostňování benátských území byla jejich relativní stabilita a bezpečnost, zatímco zbytek Peloponésu trpěl neustálými tureckými nájezdy.

- 10 -



Z ostrova Korfu pocházejí nejobsáhlejší zprávy o romském osídlení v oblasti Byzance, které spadaly v průběhu 13. a 14. století pod nadvládu Benátek. Z 2. pol 14. století pochází první zmínky o osídlení ostrova Korfu Romy. Již v té době musel být počet zdejších Romů značný, čemuž nasvědčuje skutečnost, že výše jejich každoročních poplatků postačovala ke vzniku léna "feudum acinganorum". Díky tomu, že se o tomto lénu zachovalo mnoho dokumentů, lze jeho vývoj sledovat až do19. století, kdy zaniklo, na Korfu bylo zrušeno feudální vlastnictví. Správce léna měl rozsáhlé soudní pravomoci nad poddanými, mezi něž patřili Romové na Korfu, ale i ti žijící na benátských územích na pobřeží Epiru (Parga, La Bastia, Chimara…později zvané Vagenetia). Na rozdíl od ostatních feudálních pánů ostrova měl právo soudit a potrestat kteréhokoli poddaného ve všech záležitostech občanského a trestního práva s jedinou výjimkou: hrdelní rozsudek mohl být vynesen pouze se souhlasem benátského správce ostrova. Správce tedy mohl poslat své poddané do vyhnanství, uvěznit je, odsoudit k otroctví, na galeje či k robotě. Kromě toho mu byli poddaní povinováni odvádět daně, a to jak v penězích, tak v naturáliích. "Každý ženatý Cikán připoutaný k půdě musel každé čtyři měsíce zaplatit deset sold a jednu slepici. Dále musel každý vždy v srpnu odevzdat pánovi dvě kuřata...." Každý cizí příchozí "cinganus forensis" platil poplatek při příchodu do oblasti spadající pod pravomoc benátského správce Korfu a stejnou částku při odchodu. Během pobytu se na něj vztahovaly větší poplatky než na poddané již připoutané k půdě. Z korfského dokumentu z r. 1373 se dozvídáme o přílivu chudobou postižených imigrantů z epirského pobřeží, zde nazývaných "homines vagent". Při příjezdu na ostrov se museli zaregistrovat na úřadě benátského správce, tím se stali vazaly administrativní správy. Mezi "homines vagenti" imigrujícími na Korfu byli též Romové z Epiru. Z benátského dokumentu z 12.srpna 1444 se dovídáme o rozhodnutí Rady čtyřiceti ve věci opětovného uvedení "Jana Cikána" (Johanna cingana) do funkce "drungaria acinganorum" v oblasti benátského města Nauplion (Napoli di Romania). Jan byl odvolán ze svého úřadu benátským správcem Nauplionu Matteem Barbarem. Čin panovníka je odsouzen Radou čtyřiceti jako: "jsoucí v rozporu s tím, co mohlo a mělo být učiněno, a odporující privilegiím přiznaným předkům řečeného Jana jak vládou, tak šlechticem Ottavianem Bonem, předchůdcem zmiňovaného Mattea Barbara, a jako takové se musí učinit neplatným a zrušeným a musí se odvolat a anulovat se všemi důsledky a následky tak, aby nemělo žádnou účinnost ani moc, jako by k tomu nikdy nedošlo." Peloponés byl v té době cílem nájezdů Turků a řeckých tyranů. Benátčané udělili "Cikánům" jistá práva a za to pravděpodobně očekávali vojenskou pomoc od "drungaria acinganorum" a jeho mužů v případě nepřátelského vpádu. Současně také očekávali, že jisté výsady by mohly přimět nově příchozí "Cikány", aby v oblasti Nauplionu začali obdělávat půdu opuštěnou v důsledku tureckých vpádů.

Legenda o svatém Barbarovi, romském světci Život svatého Barbara – bulharská verze legendy ze 14. století o známém a populárním světci na Balkáně uvádí, že Barbarus byl rodem Egypťan. Ve dvaceti pěti letech se přidal k pirátům a podnikl - 11 -



s nimi loupežný nájezd na albánské pobřeží v oblastí Durazza. Jen on výpravu přežil, byl tajný křesťan. Po úniku z trosek lodi se uchýlil na opuštěné místo, kde činil pokání. O rok později ho objevil lovec, jehož zaujalo tmavé vzezření světce. Nerozuměl mu, ale pochopil, že je křesťan. Lovec o něm řekl místní početné skupině Egypťanů. Ti svatého barbara navštívili a hovořili s ním svým jazykem. 1300 Konstantin Akropolites - vypráví o africkém původu světce, o tom, že město, kde se narodil nese podobné jméno jako on. Zúčastnil se saracénského tažení do oblasti Jónského moře za vlády Michala II. (820-9). Saracéni se vylodili u Nikopole v Epiru a byli poraženi u Dragamestu. Barbarus jako jeden z mála porážku přežil, došel do Nysy (Niš), kde přestoupil na křesťanství, a na tamější hoře žil jako poustevník.

Obraz Romů ve folklóru ukázky ze tři anonymních byzantských textů nejspíš ze 14. st., jedná se o rozsáhlá veršovaná díla psaná v lidovém jazyce, pocházející zřejmě z Konstantinopole. Zmínky o Romech v dílech tak populárních a rozšířených naznačují, že obrovská masa řecky hovořícího světa už tou dobou Romy a jejich řemesla dokonale znala. 1) báseň "Opilcova filosofie" – hovoří o opilci, který se při ranním probuzení cítí nespokojen se vším v životě. Mezi různými lidmi, kterým to klade za vinu, je také "černý Katzibelos", který zívaje myslí na své síto. (Slovo "katzibelos" je od počátku 14. století doloženo vedle výrazů athinganos / tsinganos a aigyptios/ gyftos jako další řecké označení pro Romy.) 2) satira na zvířecí svět "Žertovné povídání o čtyřnožcích" – dovídáme se, že mezi Byzantinci, majícími ve velké oblibě představení, kde vystupují medvědi, byli "Cikáni" známi jako medvědáři. Vlk v této satirické básni pohrdavě nazývá medvěda, s nímž se dostal do sporu, "nádobou špíny, zábavou pošetilých Cikánů". (Profesi medvědářů si Romové v mnoha zemích uchovali dodnes). 3) Pobyt Mazarise v Hádu - v díle koncipovaném jako fiktivní dopis ze dne 21. září 1415 a adresovaném Holobolovi z podsvětí, popisuje Mazaris stávající poměry na poloostrově: "Na Peloponesu, jak sám dobře víš, ó můj příteli, žije směsice četných národů, hranice mezi nimiž není snadné ani příliš nutné vystopovat, ale každé ucho je může snadno rozlišit podle jejich jazyka. Zde jsou ti nejvýznamnější: Lakedaimonští, Italové, Peloponésané, Slované, Ilyrové, Egypťané a Židé (a mezi nimi není málo míšenců), ze všech sedmi hlavních (národů)." Na základě Mazarisovi zmínky, že Romové byli jednou z hlavních národností na tehdejším Peloponésu a že stále hovořili svým jazykem, můžeme usuzovat, že jejich počet na poloostrově byl značný.

Literatura Boretzky, Norbert / Igla, Birgit (1994) Wörterbuch Romani-Deutsch-Englisch für den südosteuropäischen Raum. Mit einer Grammatik der Dialektvarianten, Wiebaden. Hübschmannová, Milena (1999) Několik poznámek k hodnotám Romů (Skica). in: Socioklub (ed.) Romové v České republice. Praha, pp. 16-66. Hübschmannová, Milena (1999-2000) Romské dějiny – Romaňi historia. Amaro gendalos. Rochow, Ilse (1998) Hereze athinganů v 8. a 9. století a otázka jejich dalšiho osudu. in: Hübschmannová, Milena (ed.) Romové v Byzanci (?). Praha. - 12 -



Rochow, Ilse / Matschke, Klaus Peter, (1998) Nově o Cikánech v Byzantské říši na přelomu 13. a 14. století. in: Hübschmannová, Milena (ed.) Romové v Byzanci (?). Praha. Soulis, George C. (1998) Cikáni v Byzantské říši a na Balkáně v podzím středověku. in: Hübschmannová, Milena (ed.) Romové v Byzanci (?). Praha. Milena Alin ová

May 2002 / Prague, Czech Republic

- 13 -

Byzanci. Odkaz pobytu Romů v Byzanci v romském jazyce. Příklady slov původu řeckého. Milena Alinčová

Recommend Documents