1) 9.15, úterý, 13. dubna Metro, linka č. 6 Roh Sedmdesáté sedmé a Lexington Avenue New York, stát New York
B
yl to zázrak. Mína rychle skočila do vozu metra a chytila se jedné z lesklých stříbrných tyčí. Jen sotva dokázala uvěřit svému štěstí. Byla ranní špička a ona měla zpoždění. Čekala, že se bude muset vměstnat do vagonu přecpaného stovkami dalších dojíždějících, kteří na tom byli stejně jako ona. Najednou je ale uvnitř vagonu, ještě udýchaná z běhu na stanici metra. A vagon je přitom skoro prázdný. Možná, pomyslela si, mi dnes budou věci pro změnu vycházet. Mína se nedívala kolem. Svůj pohled upírala k reklamě nad hlavou, která hlásala, že může mít nádhernou čistou pleť, pokud teď hned zavolá nějakému doktoru Zizmorovi. Nedívej se, říkala sama sobě. Ať se děje cokoliv, nedívej se, nedívej se, nedívej…
5
*Meg Cabo tová*
Pomyslela si, že s trochou štěstí by to až na Padesátou první ulici mohla zvládnout bez jediného očního kontaktu nebo jakékoliv jiné interakce s jinou žijící bytostí… Byli to ale motýli – v životní velikosti – kteří jako první přilákali Míninu pozornost. Žádná dívka z New Yorku by nenosila bílé střevíčky s obrovským hmyzem na špičce. Román, který četla, byl psán azbukou. Mína usoudila, že se jednalo o román odpovídající obrázku na přebalu, na kterém byla beznadějně se tvářící slečna s očima plaché laně. Ta dívka měla navíc u sebe ohromný kufr na kolečkách, což byla další známka toho, že nebyla z města. Každopádně nic z toho – včetně dlouhých blonďatých copů sepnutých ve stylu filmu Za zvuků hudby na temeni hlavy a levných žlutých šatů z umělotiny kombinovaných s fialovými legínami – nevypovídalo tolik o tom, že není zdejší, jako to, co následně udělala. „Ach, promiňte,“ řekla a podívala se na Mínu s úsměvem, který změnil celou její tvář, a z celkem hezké se naráz změnila v okouzlující. „Prosím, chtít sedět?“ Dívka posunula tašku, kterou měla vedle sebe na sedadle, aby si tam Mína mohla sednout. Nikdo z New Yorku by nikdy nic takového neudělal. Obzvlášť když ve vlaku byla spousta jiných volných míst. Míně se skoro zastavilo srdce. Najednou si byla naprosto jistá dvěma věcmi. Jednak tím, že věci dnes rozhodně nepůjdou tak, jak by si přála, tedy kromě toho zázraku skoro prázdného metra. A jednak tím, že ta dívka s plastovými motýly na střevíčkách bude do týdne mrtvá.
6
2) 9.30, úterý, 13. dubna Vagon na lince č. 6 New York, stát New York
M
ína zadoufala, že se v té věci o slečně Motýlkové mýlí. Bohužel se ale nikdy nemýlila. Tedy, šlo-li o smrt. Mína se přestala bránit tomu, co přijít muselo, pustila se lesklé tyče a sesunula se na sedadlo, které jí dívka nabízela. „Tohle je vaše první návštěva?“ zeptala se Mína dívky, i když odpověď už znala dopředu. Dívka, stále s milým úsměvem ve tváři, přikývla. „Ano, město New York!“ zvolala nadšeně. Skvělé. Její angličtina byla opravdu špatná, vlastně skoro žádná. Slečna Motýlková vytáhla svůj telefon a začala si v něm prohlížet nějaké fotografie. Na jedné se zastavila a ukázala ji Míně. „Vidíte?“ řekla pyšně. „Přítel. Můj americký přítel Gerald.“ Mína se podívala na rozostřený obrázek. No pane jo, pomyslela si. Proč? zeptala se potom sama sebe. Proč se tohle děje ze všech dní právě dneska? Neměla na to čas.
7
*Meg Cabo tová*
Měla schůzku. A ještě musela vymyslet nějakou zápletku. Stále také bylo volné to místo hlavního scenáristy, které se uvolnilo poté, co se Ned během jarních zmatků v jídelně přede všemi nervově zhroutil. Bylo to zajímavé místo. V takové show, jako je Nenasytná, by se konečně daly vydělat pořádné peníze. Mína peníze potřebovala. A byla si jistá, že ona by žádnému nervovému zhroucení nepodlehla, i kdyby čelila jakýmkoliv tlakům. Zatím ovšem žádné neprodělala a kromě Nenasytné by se nejspíš musela strachovat ještě o spoustu dalších věcí. Z reproduktorů se vagonem rozlehl ženský hlas oznamující, že dveře se zavírají. Příští zastávka, jak hlas oznámil, bude Dvaačtyřicátá ulice, stanice Grand Central. Mína, která právě přejela správnou zastávku, se ze svého místa nepohnula. Bože, pomyslela si. Kdy už můj život konečně začne za něco stát? „Vypadá velmi mile,“ lhala slečně Motýlkové o Geraldovi. „Přijela jste ho navštívit?“ Slečna Motýlková energicky přitakala. „On pomoci mi sehnat vízum,“ řekla. „A…“ Svým telefonem naznačila, že se fotí. „Fotografovat?“ zeptala se Mína. Pracovala v oboru. Věděla přesně, o čem slečna Motýlková mluví. Srdce jí pokleslo ještě víc. „Takže vy chcete být modelka. Nebo snad herečka?“ Slečna Motýlková se rozzářila a přikývla. „Ano, ano. Herečka.“ Samozřejmě. Samozřejmě, že tahle krásná dívka chce být herečkou. Super, pomyslela si Mína cynicky. Takže Gerald bude její manažer. To vysvětlovalo hodně o té base-
8
*Nenasytná*
ballové čapce – stažené tak nízko do čela, že mu ani nebylo vidět do očí – a spoustě zlatých řetězů kolem krku, které měl na fotce. „Jak se jmenujete?“ dotázala se Mína. Slečna Motýlková na sebe ukázala, jako kdyby byla překvapená, že se chce Mína bavit o ní a ne o jejím naprosto fantastickém Geraldovi. „Já? Já jsem Yalena.“ „Výborně,“ řekla Mína. Otevřela kabelku, chvíli prohrabovala nepořádek uvnitř a nakonec vytáhla svou vizitku. Vždycky u sebe jednu měla právě pro takové případy, jako byl tenhle. A ty bohužel přicházely až příliš často… zejména když jela metrem. „Yaleno, když budete cokoliv potřebovat – opravdu cokoliv – chci, abyste mi zavolala. Moje číslo je tady. Vidíte?“ ukázala na číslo na vizitce. „Můžete mi zavolat kdykoliv. Jmenuji se Mína. Pokud vám to s přítelem nevyjde – pokud by na vás byl zlý nebo vám nějak ubližoval – ráda bych, abyste věděla, že mi můžete zavolat. Přijdu si pro vás, ať už budete kdekoliv. Ve dne i v noci. A poslouchejte…“ dodala. „Neukazujte tuhle vizitku svému příteli. Je to tajemství. Pro případ nouze. Jen mezi přítelkyněmi. Rozumíte?“ Yalena se na ni s úsměvem podívala. Nerozuměla. Vůbec netušila, že Mínino číslo pro ni může znamenat doslova hranici mezi životem a smrtí. Nikdo to nikdy nechápal. Vlak se zastavil ve stanici u Dvaačtyřicáté ulice. Yalena vyskočila. „Grand Central?“ zeptala se s náznakem paniky. „Ano,“ potvrdila Mína. „Tohle je Grand Central.“ „Tady setkat, můj přítel,“ oznámila Yalena nadšeně a popadla svoje obrovské zavazadlo, až se zakymá-
9
*Meg Cabo tová*
celo. Míninu vizitku vzala do druhé ruky. Byla celá rozzářená. „Děkuji! Volat brzy.“ Myslela tím, že zavolá, aby si spolu někdy zašly na kávu. Mína ale věděla, že jí bude Yalena volat kvůli něčemu úplně jinému. Tedy pokud tu vizitku neztratí… Nebo pokud ji neobjeví Gerald a nezničí ji. A potom Yaleně ještě navrch přidá pořádnou ránu pěstí. „Pamatujte si,“ opakovala Mína, která vyšla z vlaku spolu s dívkou. „Neříkejte svému příteli, že máte mou vizitku. Někde ji schovejte.“ „Dělám,“ řekla Yalena a zamířila k nejbližšímu schodišti. Svůj kufr vlekla za sebou. Kufr byl tak obrovský a Yalena tak drobná, že ho sotva za sebou táhla. Mína věděla, že jí nezbývá nic jiného, než popadnout spodek toho neuvěřitelně těžkého kufru a pomoci jí ho vytáhnout nahoru po strmém a přecpaném schodišti. Potom Yaleně ukázala, kterým směrem se má dát – s přítelem se měla setkat „pod hodinami“ na „velké stanici“. Pak se s povzdechem otočila a rychle zamířila na metro jedoucí zpátky do centra, aby se dostala na roh Madison Avenue a Padesáté třetí, kde byla zaměstnána. Mína věděla, že Yalena nepochopila ani slovo z toho, co jí řekla. No dobrá, rozuměla tak možná každému pátému. A i kdyby rozuměla všem, nemělo by žádný smysl říkat jí celou pravdu. Beztak by jí nevěřila. Stejně tak by nemělo smysl jít teď za ní a prohlédnout si toho jejího přítele na vlastní oči a pak mu říct něco jako: „Vím, kdo ve skutečnosti jsi, a taky vím, čím se živíš. Jdu to oznámit na policii.“ Protože prostě nejde na někoho zavolat policii jen
10
*Nenasytná*
proto, že se něco chystá udělat. Stejně tak nejde jen tak někomu říct, že brzy zemře. K tomuto poznání dospěla Mína dost krušnou cestou. Znovu si povzdechla. Pokud bude chtít stihnout další metro, bude muset utíkat… Jenom se modlila, aby v něm nebylo moc lidí.
11
3) 18.00, úterý, 13. dubna Katedra historie Bukurešťská univerzita Bukurešť, Rumunsko
„P
ane profesore?“ Lucien Antonescu se na ni usmál zpoza masivního starožitného stolu, za kterým právě opravoval práce studentů. „Ano?“ „Takže je pravda,“ položila Natalia první otázku, která ji napadla, protože svůj původní dotaz úplně zapomněla, jen co se na ni upřely jeho tmavé oči, „že vůbec nejstarší lidské pozůstatky byly nalezeny v Rumunsku?“ Ale ne! Lidské pozůstatky? Jak nechutné! Jak se mohla zeptat na něco tak hloupého? „Nejstarší lidské pozůstatky nalezené v Evropě,“ opravil ji jemně profesor Antonescu. „Vůbec nejstarší lidské pozůstatky byly objeveny v Etiopii. A ty jsou téměř o sto padesát tisíc let starší než ty nalezené v Jeskyni kostí, tedy na území dnešního Rumunska.“ Dívka poslouchala jenom napůl. Byl nejpřitažlivějším ze všech jejích učitelů, a to i včetně všech asistentů. Na univerzitních studentských stránkách
12
*Nenasytná*
Ohodnotsvehoucitele.com dostal profesor Lucien Antonescu v kategorii vzhled samé desítky. A to právem. Byl totiž přes šest stop vysoký, štíhlý, s širokými rameny, měl husté tmavé vlasy, které nosil sčesané po stranách dozadu, a navíc hladké, nádherné čelo. A aby toho nebylo málo, měl tmavě hnědé oči, které se za určitého světla rudě blýskaly, když se například během přednášky rozohnil u nějaké látky, což se dělo poměrně často, protože byl východoevropskou historií naprosto fascinován. Některé ty zkazky, které jste mohli tu a tam o něm zaslechnout, byly ale docela určitě přehnané… obzvláště ty, co naznačovaly, že je příbuzný s rumunskou královskou rodinou, že je kníže nebo hrabě nebo něco podobného. Ale od chvíle, co se přihlásila do profesorova kurzu, už Natalia chápala, proč je on – i jeho přednášky – tak populární. A taky proč je před jeho pracovnou při konzultačních hodinách vždycky taková fronta čekajících dívek. Bylo tam i pár studentů. Koneckonců, okázalý obdiv profesora Antoneska k ženským křivkám, patrný z toho, jak prezentoval obrázky starého rumunského umění, jasně dokazoval, že nemůže být gay. Byl to skvělý řečník s velmi vznešeným, podmanivým vystupováním… A byl tak strašně, strašně přitažlivý. „Takže,“ řekla Natalia váhavě, zatímco jí myšlenky rušil pohled na jeho perfektní kašmírové sako šité na míru, jež mu těsně obepínalo ramena. Přemýšlela, proč mu lépe nevidí do očí, do těch jeho tmavých, blýskavých očí. Potom jí došlo, že v pracovně jsou zatažené závěsy. Doufala, že si i přesto všiml jejího nového trička, které svým výstřihem dokonale zvýrazňovalo
13
*Meg Cabo tová*
její přednosti. Koupila ho v ohromné slevě u H&M a vypadala v něm neodolatelně. „Dalo by se tedy celkem bez obav říci, že Rumunsko je vlastně kolébkou evropské civilizace.“ Tohle, pomyslela si Natalia, znělo docela inteligentně. „To by jistě byla krásná myšlenka,“ zamyšleně odpověděl profesor Antonescu. „Lidé tu žijí docela určitě už přes dva tisíce let. Tato část světa byla svědkem mnoha krvavých tažení, od Římanů po Huny, než se konečně zrodilo to, čemu dnes říkáme Rumunsko… Moldávie, Vlašsko a samozřejmě Transylvánie. Ale kolébka civilizace… Nevím, jestli by se tomu tak dalo říkat.“ Když se usmál, vypadal ještě lépe, tedy pokud bylo něco takového vůbec možné. „Pane profesore.“ Ten jeho úsměv ji vyvedl z míry. Věděla, že není první. Jeho status svobodného mládence byl legendární a počet údajných milostných pletek se zvyšoval, kdykoliv byl spatřen s nějakou ženou – nikdy dvakrát s tou samou – v luxusních restauracích v centru. Kolika z nich se asi dostalo pozvání do jeho zámku – on totiž vlastnil zámek! – který se nachází kousek od Sighişoary, nebo do jeho ohromného podkrovního apartmá v nejlepší čtvrti Bukurešti? To nikdo nevěděl. Možná jich byly stovky. Možná žádná. Rozhodně se ale nezdálo, že by se chtěl oženit a založit rodinu. Tohle všechno by se mohlo změnit, jen kdyby ochutnal něco, co by mu uvařila. Iliana, která teď stojí ve frontě hned za ní, se jí vysmívala, že ho chce pozvat na večeři. Jak staromódní! Prý by mu měla raději rovnou nabídnout, aby se s ní na místě vyspal, stejně jak to plánuje udělat ona.
14
