Busem z Mombasy do Nairobi 3.- 4.února 2006
Na zítřejší večerní odvoz k autobusu Mombasa-Nairobi jsem objednal hotelového řidiče Jacoba a to s jednodenním předstihem. Učinil jsem tak ve snaze předejít dopravním problémům. Oblíbený mikrobus matatu jsme zavrhli, protože s večerní veřejnou dopravou v Mombase jsme zatím neměli zkušenost. Člověk míní, Afrika mění. O spolehlivosti zvoleného způsobu dopravy jsem zapochyboval už druhý den ráno, když mne v půl osmé vzbudil "wake-up call" (bušení na dveře s výkřiky jambo, jambo. . . ), že taxi čeká. Pochybnosti se definitivně potvrdily, když Jacobovi v 8 večer došel benzín 10 kilometrů před Mombasou. Po marných pokusech vzkřísit automobil pomocí benzínu z PET lahve, kterou přivezl jeho kolega, jsme se s Tomášem nabídli, že budeme auto tlačit k nedaleké pumpě. Odměnou za tuto dřinu nám byl pohled na záchvat, který dostala silnici šlapající prostitutka. Když spatřila jak černouš točí volantem taxíku a bělouši ho tlačí tmou směrem k Mombase skácela se do příkopu. U pumpy, kde řidič natankoval 5 litrů benzínu, protože na víc neměl peníze, auto konečně nastartovalo a k autobusu stojícímu na Kenyatta Avenue jsme se tak dostali právě včas. Jízdenky při nástupu do postaršího autobusu SCANIA kontroluje ozbrojená stráž. Hela a já jsme se posadili do první řady sedadel umístěných asi metr nad řidičovou hlavou a ještě neznalí, pochválili jsme si úžasný výhled dopředu na cestu. Nevěděli jsme totiž ještě, co se po rozjezdu se za vyklenutým předním sklem začne odehrávat. Velký autobus budí na silnici naprostý respekt a jeho řidič toho využívá na 110 procent. Už v úzkých ulicích Mombasy nasazuje rychlostní a manévrovací laťku nesnesitelně vysoko. Nemít předchozí zkušenosti s ďábelskou jízdou v matatu, asi bych při první příležitosti náš šílený autobus opustil. Připadám si jako na neuvěřitelně divokém road-movie. Hlavním problémem jízdy po africké silnici je neustálé vydobývání si pozice na vozovce vůči ostatním. Nepravidelně široký pruh děravého asfaltu zpravidla pro míjení nebo předjíždění nestačí, tudíž musí alespoň částečně jedno auto sjet na nezpevněnou krajnici. Tam ale může být schod i několik desítek centimetrů, což dává vyhýbacímu manévru silně riskantní charakter. Obvyklá strategie je taková, že protijedoucí si do poslední chvíle snaží udržet své pozice blikáním a oslňováním dálkovými světly, aby se nakonec minuli s několikacentimetrovou přesností. Je to neuvěřitelný výkon, mimo jiné i proto, že většina aut má vůli v řízení s jakou by normální Evropan nezajel ani do vlastní garáže. Podobně jako v matatu se průvodčí během jízdy pokouší vytížit autobus přibíráním lidí stopujících podle silnice. Po chvíli se silnice ucpává ploužícími se kamiony, náš řidič opouští silnici manévrem hodným terénního Jeepu a v hrozivém náklonu pokračuje autobus písčitým korytem v oblacích prachu vpřed. Další překážkou na silnici jsou "červení" sloni, cesta totiž právě vede přírodním parkem Tsavo. Těsně u silnice se pasou zebry. Mezi Mombasou a Nairobi jede přes noc několik autobusů od různých společností a to co tu řidiči provádějí je jejich tajný závod. Jen jednou vznikla situace, kdy se náš závodník neodvážil předjet kamion plnou rychlostí, ten totiž tak nepopsatelně kouřil, že kolem sebe vytvořil absolutně neprosvítitelnou tmu. K popisu nutno dodat, že jsou ve hře i určité bezpečnostní prvky. V Keni je maximální povolená rychlost 80 km/h a autobusy mají omezovače rychlosti, přesto se nám z kopců daří dosáhnout až téměř ke stovce. Bezpečnostní pásy jsou nainstalovány na všech sedadlech autobusu, ty které nefungují se zavazují na uzel. Zdálo se velmi nepravděpodobné, že by 500 km do Nairobi mohlo proběhnout bez kolize nebo poškození podvozku ale je tomu tak a dokonce přijíždíme do ulice Lagos Road načas. Tady máme v sedm hodin převzít Landrover. Před čekáním na ztemnělé ulicí dáváme přednost snídani v přijatelné nonstop restauraci "ANTONIO's" přímo nad officem dopravní společnosti AKAMBA.
Landroverem z Nairobi do Mara Buffalo Camp Landrover Defender 110 jsme pronajali od firmy Roving Rovers. Ti tvrdí, že jejich auta jsou sice stará ale dobře udržovaná. Poskytují také stany a další kempovou výbavu.
Láska na první pohled to tedy nebyla, když se James s tou zelenou rachotinou v Lagos Road objevil. Dal nám instrukce jak přepínat přídavnou nádrž umístěnou pod sedadlem řidiče, pomohl část bagáže přivázat na střechu a rozloučil se. Ještě než se zcela vzdálil si naštěstí všiml, že se mi nedaří auto rozjet. Vrátil se, řadící páku pro 4WD a uzávěrku diferenciálu dal do správné polohy, ještě podotkl "zastudena sytič" a odešel na matatu. Byl jsem tak konsternovaný, že jsem mu zapomněl dát doplatek 170$. První metry jízdy byly tristní. Ač osmiválec, nedisponoval motor žádným zvláštním výkonem, rejd díky 4WD zoufale nedostatečný a k zařazení zpátečky jsem potřeboval obě ruce a půl minuty klidu. Řízení mělo vůli obvyklou v těchto krajích, takže v mých rukách auto spotřebovalo dva jízdní pruhy. Jízda vlevo a pravostranné řízení mi samozřejmě situaci nijak neulehčovaly. Pobavení ze stylu naší jízdy vznikalo nejen na ulicích ale i v posádce vozidla samotného. Naše dcerky dostávaly záchvaty smíchu z mého nedobrovolného kličkování. Já jsem v duchu proklínal nápad vzít si 30 let staré (ale stylové !) auto a snažil jsem se rychle pochopit nevyzpytatelné manýry Defendera v adrenalinovém provozu severozápadní výpadovky A104 z Nairobi. Přes nezanedbatelnou navigační přípravu a se zapnutým GPS se nám podařilo zabloudit již po prvních 50 km. Silnice tvarově ani pozicí neodpovídala žádné na mapě. Vracíme s zpátky na odbočku s cedulí Narok. "Nevěř mapě ale cedulím u silnice" - zavádíme první pravidlo africké navigace. Vychutnáváme si pohled na okraj Východoafrického příkopu ale seznamujeme se také se silnicemi "nižší třídy". Asfaltový povrch, tam kde se neudržuje, stane se nepoužitelným. Vymleté díry a výtluky jsou po čase tak hluboké, že auta začnou dávat přednost jízdě po obou stranách původní silnice. V lepších případech tak vyjezděním vzniká stará dobrá a nezničitelná "rough-road". Bohužel často je povrchem písek a nebo různě barevný štěrk ze kterého se nepředstavitelně práší. Prach se stává trvalou součástí jízdy. Slalom mezi dírami, otvírání a rychlé zavírání oken kvůli prachu (Petr: "window duty") se stává rutinou. Obdivujeme lidská sídliště, která se objevují kolem cesty. Většinou je vesnice složená z vlnitoplechových budek. Po obou stranách silnice se nabízí zboží a služby všeho druhu, často v bizarních kombinacích jako Hotel&Řeznictví. Vzhledově jsou vesnice zoufalé. Všudypřítomné tlející nebo doutnající odpadky, tisíce rozfoukaných zbytků igelitových tašek a obalů a 100% prašnost kontrastují s úsměvy domorodců a divoce barevnými firemními štíty. Množství obyvatel ale dokazuje, že se i tady dá žít. Do dlouhého kopce se přehřívá motor. Zastavujeme a hned máme možnost ověřit pověst, že pokud v sebevětší pustině zastavíš, objeví se během chvíle nějaký člověk. Rozdáváme dětem barevné tužky a pexeso. Někdo pronáší krutý kameňák: " třeba nežebraj ale jenom nám obráceně mávaj".
Kanystr s vodou necháváme posádce porouchaného Jeepu. Slibují nám, že ho vrátí zítra večer v Crockodille Campu. Dojíždíme do živého městečka Narok, který je posledním místem na nákup a tankování. Z Naroku vede 50 km nové silnice, která není na mapě ale je úplně bez děr. Po odbočení na C13 skončí nejen rovný povrch ale je vůbec těžké poznat kudy cesta vede. Vyjeté koleje se buďto v buši rozjíždějí do několika směrů nebo se naopak zcela ztrácí v savaně. Rostou tu obrovské pryšce a vidíme první zebry. Potkáváme dvě Masajky nesoucí na zádech dříví, zavázané do popruhu, který jim vede přes ramena na čelo. K jejich pobavení si zkoušíme ten náklad také naložit, váhu odhaduji přes 20 kg. Dělíme se s nimi o svačinu v podobě muffinů. Cesta se potom ztrácí úplně. Kličkujeme buší kolem masajských chýší a nakonec dojíždíme do vesnice Aitong. Odtud nemůže být do Buffalo Campu daleko ale směr nevíme a názory domorodců jsou různé. Petr nakonec nachází Masajského pastevce, který v tom má jasno. Díky jemu jsme se dostali do Mara Buffalo Camp ještě za světla. Odměna za radu je typická pro toto místo - láhev vody. Přestože je v okolí několik podobných Campů, přístupové cesty téměř neexistují neboť sem většina návštěvníků parku přilétá malými letadly. I uvnitř parku Masai Mara je několik airstripů. Slovo Camp nevystihuje charakter tohoto zařízení. Je tu luxusní restaurace s dřevěnou terasou nad řekou Mara a ubytování v dvoulůžkových chatičkách s koupelnami. To kde se opravdu kempuje se tu označuje slovem "campsite" a to nás čeká od zítřka. Dáváme si zasloužený Tusker v příjemném baru. Je to 24 hodin co jsme opouštěli Mombasu. Vybavení kempu hodnotím jako zbytečně nóbl a servírování 5 chodů večeře jako přežitek kolonializmu. Nenápadná dřevěná architektura campu se naopak vesměs líbí. Masai Mara 5.února Přestože nám jedna noc spánku téměř chybí opouštíme Buffalo Camp ráno před devátou. Abychom neztráceli čas blouděním chytáme se auta, které jede z kempu do parku vjezdem Musiara Gate. To se vzápětí velmi vyplácí. Zkušený řidič nachází nejdříve hejno supů hodující mrtvého pakoně a po chvíli lví rodinku rozvalující se ve stínu. A to jsme ještě ani nevjeli do Masai Mara! Znám to z filmů, z vyprávění Hely i z dědečkových fotek, jak při safari lvi nevzrušeně polehávají kolem stojících aut. Teď je to tady a není to film. První pohled do očí králi zvířat ve volné přírodě. Probouzí se pravěký instinkt respektu vůči divoké šelmě. Přes bariéru plechů Landroveru procházejí mezi námi neviditelné vibrace, snad oběma směry.
Musiara Gate je zděná stavba se dvěma zamykatelnými průjezdy stojící uprostřed pustiny. Pět metrů před branou přechází tráva savany v asfalt, který hned za bránou přechází ve vyjeté koleje. Na levé straně je WC s protékajícími kohoutky. Na druhé kancelář a obchůdek s obvyklým sortimentem suvenýrů. Hela si vybírá náušnice. V kanceláři není nic mimo vysílačky připojené k autobaterce. Vybírá se tu vstupné, je to 30$ za osobu a den + 500 Ksh za auto. Kde asi ty peníze končí? Máme informaci, že se můžeme v parku setkat s dalšími výběrčími, kteří pracují údajně pro nevládní organizaci Kenya Wildlife Service.
Jsme tu skoro sami, hlavní sezóna je v době letních prázdnin. Landrover získává v terénu kladné body. S uzávěrem diferenciálu se odevšud vyškrábe a vynikající světlost podvozku umožňuje takřka bezstarostnou jízdu. I při vyšších rychlostech dělá dojem nezničitelného stroje. Střídáme se v řízení, je to zábavné. Za volant usedá Zuzka i Káča. Jedou velmi dobře ale možná se v autoškole budou divit na které straně má auto volant. Přestože je suché období a zvířat není tolik jako když na konci srpna táhnou z Tanzanie serengetští pakoně, obklopují nás velká smíšená stáda. Sloni, antilopy, gazely, pakoně, zebry, prasata, žirafy ... . Jakmile je někde alespoň stopa vody objevují se i rostliny. Obdivujeme salámovník (sausage tree).
Orientace tady není snadná, sledování zvířat odvádí naší pozornost od původního směru, slunce je vysoko, cesty kličkují a někdy nečekaně končí. K večeru úspěšně nacházíme Talek Gate ale přijíždíme k ní z vnější strany! Jsou tu dva campsity a říčka Talek s krokodýly. U brány která vypadá přesně stejně jako Musiara Gate je vodní pumpa s větrným pohonem. Už tři týdny nefunguje, protože chybí jakási primitivní součástka. Zdejší nedostatek vody má různé podoby. V Kimani jsem se před týdnem ptal proč nevede z pramenu pod Kilimanjarem nějaká roura blíž k masajské vesnici, průvodce nám vysvětlil, že by se jí moc spotřebovalo. Když se pro vodu chodí deset kilometrů, je spotřeba nižší. Prohlížíme si poloprázdný kemp Crockodille, jehož šéf se nabízí, že nás dovede k leopardům. Pro přenocování volíme sousední Aruba Campsite. Tady je tekoucí voda (malinko tekoucí). Vyrážíme ještě za leopardy s masajským doprovodem. Nacházíme ale jen několik lvů, ze kterých má upřímnou radost nejvíc náš průvodce. Po té co jsme přivykli "obchodním" rituálům domorodců stala se setkání s místními obyvateli vesměs vítaná a příjemná. Škoda, že těch pár svahilských slov co jsme se za týden naučili nám tady moc nepomáhá.
Stavíme stany a vybalujeme věci na spaní. Nacházíme poctivé deseticentimetrové matrace a povlečené duchny a polštáře. Potlesk pro Roving Rovers! Tři sta šilinků stojí v kempu člověkonoc. Domorodec ví, že dvojici má zkasírovat o 600 ale tím jeho výpočetní možnosti končí. Nás je šest, tak neví kolik má chtít a jde radši pro šéfa. V kempu máme jediné sousedy. Jsou to Belgičani, z nichž dva pracují pro EU v Nairobi. Večer si k nim jdu sednout k ohni. Povídá se samozřejmě taky o běloších v Africe. Popisuju případ Báry, kterak jela do Keni jako učitelka a tam se stala malířkou - natěračkou. Příběh je bohužel hodnocen jako velmi příznačný.
Nočního hlídače za příplatek 300 Ksh jsme odmítli, tak se prosím milí Hipové běžte napást tuhle noc někam jinam!
Z Masai Mary do Naivasha, 6.února Těžko se rozhodujeme, jestli ještě zůstat nebo Masai Maru opustit. Je tu nádherně ale lákavý je i výstup na sopku Longonot a další přírodní parky na sever od Nairobi. Masai Mara by si zasloužila alespoň týden nicméně teď vyhrává chuť na změnu. Projíždíme na jih parku až k tanzánské hranici. Při Petrově drsné jízdě odchází zadní pneumatika, což je příležitost seznámit se s úžasným pákovým heverem. Naštěstí má Landrover rezervní kola dvě, takže si zatím neděláme starosti s opravou. Odjíždíme z parku po poledni bránou Sekenani. Strážce se ptá jestli můžeme svézt do Naroku masaiskou studentku. Samozřejmě jí berem, je to příležitost se něco dozvědět a snad bude znát i cestu. Studuje "rozvoj komunity" v Nairobi. Po chvíli nám vysazuje motor. Po otevření kapoty je cítit nějaké čmoudíky a za chvíli objevuji přepálený kabel k cívce. Spravil to kus síťové šňůry od nabíječky a leukoplast z lékárny. Při další zastávce objevuje Petr kus od silnice ležícího masajského chlápka. Pobízím naší stopařku, jestli by nešla zjistit co mu je. Studentce se ale do toho moc nechce, protože správně tuší, že je ten člověk na mol. Pokládáme k němu lahev s vodou a necháváme ho vlastnímu osudu.
Příjezdem do Naroku se uzavřel první okruh naší cesty, ze silnice B3 odbočujeme na sever k Longonot National Park. Na mapě je cesta označená zeleně - jako vyhlídková. Podle průvodce silnici postavili italští zajatci za druhé světové války. Domníval jsem se, že ty nejhorší cesty jsme už projeli ale není tomu tak. Vítr a kola aut zdvihají nekonečná neprůhledná hustá mračna prachu. Jízda vypadá asi jako v noci bez světel. Neuvěřitelné je, že i tady podle silnice bydlí lidé. Odbočku na Longonot National Park jsme minuli někde v těch šílených oblacích prachu. Hela vybírá jako náhradní cíl jezero Naivasha. Během cesty jsme zahlédli vysněný vrchol Longonotu jak ční z prachových oblaků. Těsně před setměním stavíme stany ve Fish Eagle Inn. V tomto celkem rozlehlém pobřežním campu stojí ještě jeden stan. Večeře v místní restauraci je bezvadná. V noci je krásná obloha, naše záliba v jižních souhvězdích se naplňuje. Nepráší se tu. Naivasha, Hell's Gate a přes Nairobi zpátky do Mombasy, 7.- 8.února Park Hell's Gate tvoří velice působivá krajina, kaňony a červené skály neobvyklých tvarů. Zvláštností jsou také horké prameny využívané geotermální elektrárnou. Energetické možnosti jsou prý obrovské, podzemní voda má pod velkým tlakem přes 300 stupňů. Sestupujeme krkolomnou cestou do kaňonu, kde potkáváme několik početných výprav. Jsou již na zpáteční cestě a někteří vypadají velmi vyčerpaně. Snažíme se objevit geparda nebo servala, kterých by tu mělo žít dost, leč neúspěšně. Poslední zastávkou před návratem do Nairobi je jezero Zelený kráter. Landrover stoupá až téměř k okraji kráteru a objevuje se očekávaný pohled do jícnu sopky se zelenou hladinou jezera. Do Nairobi se dostáváme až po setmění a za svítání vcházíme do rezortu Coral Palm. Přestože jsme špinaví a s bágly na zádech, stráž otvírá závoru při pohledu na skupinu bělochů automaticky. Snídaně ze švédského stolu, "Welcome back my friends, coffee or tea, sir?", bazén s pool-barem a wifi internet. Krásné pocity z dvoutisícikilometrové cesty prchají z mojí hlavy stejně rychle jako děj snu po probuzení. Snad se budou vracet při čtení tohoto deníčku . . . .
Věnováno vám, kteří žijete na Zemi už bez zvířat a bez rostlin ať už jste naše děti nebo jejich děti nebo jejich vnoučata a kteří si přesto zpíváte "What a wonderful world" .
