B udoucnost Bereme budoucnost do svých rukou!
Energie – hnací síla Inovace pro svět zítřka
Kdyby vlaky mohly létat Švýcarský projekt Clip-Air chce dát vlakům křídla
Muzea zítřka Vědění dokáže nadchnout
voestalpine AG voestalpine-Strasse 1 4020 Linz, Austria T. +43/50304/15-0 F. +43/50304/55-0 www.voestalpine.com
www.voestalpine.com
Vydání 02, 2014
magazín voestalpine
Odvážným štěstí přeje Milé čtenářky, milí čtenáři, jistě víte, jak příjemný je pocit z právě dokončené náročné práce. Nebo přesněji řečeno z úspěšně zvládnuté věci. „Odvážným štěstí přeje“ – těmito slovy vystihl římský myslitel Cicero podstatu věci. Snaha měnit svět přináší pocit štěstí, a může se jednat například o inovace. Naším cílem je, aby se naše planeta nejen otáčela dál kolem své osy, ale také aby se měnila a pohybovala. Nezáleží na tom, bude-li popudem ke změně kutilství ve sklepní dílně nebo pře vratný objev. Jako koncern zaměřený na technologie a průmyslové zboží s vlastní solidní ocelářskou základnou víme, co to znamená. S novými výrobky a službami zajišťujeme pohyb – například pomocí našich speciálních komponentů pro automobilový prů mysl, které jsou současně mimořádně lehké i bezpečné. A dodáváme energii, například prostřednictvím našich vysoce výkonných komponentů pro elektrárny. A tak bereme již dnes budoucnost do svých rukou. „Zvědavost je podstatou našeho světa,“ napsal náš kolega Wolf Lotter. V tomto vydání magazínu „Budoucnost“ se pokouší najít odpověď na otázku, co nás vlastně pohání kupředu a proč máme potřebu hledat stále nová a lepší řešení našich každodenních problémů. Můžeme například zaručit, že za 20, 30 let budeme moci vytápět své byty a provozovat své továrny? Marq de Villiers se ve svém článku o trendech v energetice pokouší dát odpověď na tyto otázky: Nejdůležitější jsou inovace. K nim patří využívání nových zdrojů energie stejně jako nové technologie ukládání energie nebo hospodárnější výrobní procesy. Jen tak budou moci i budoucí generace žít přinejmenším podobně spokojeně jako my dnes. Ale k tomu nepotřebujeme pouze energii. Podstatným předpokladem pro zapojení do moderního života je mobilita. Abychom zjistili, jak je to s mobilitou a dopravou v dnešních megapolích, usedli naši reportéři v Mexico City, Soulu a Lagosu do osobních automobilů. V článku „Na místa, připravit, zácpa!“ se dozvíte, jak se tam lidé 2
pokoušejí zvládnout dopravní chaos. A jak bude možné v budoucnosti aspoň trochu zlepšit dopravní situaci velkoměst, aby se život v nich stal příjemnějším. Jak víme, není hospodářský blahobyt vším, co potřebujeme ke štěstí. Nejbohatší národy světa často patří k těm nejméně šťastným – a naopak. V království Bhútán je proto člověk centrem veškerých politických rozhodnutí. Nazývá se to „hrubým národním štěstím“ a následně se po celém světě rozpoutala diskuse o ekonomických faktorech jako prostředku k měření a stanovení blahobytu. Na této diskusi se chceme podílet i my, a proto se ptáme v naší reportáži „Pět zemí, jedna budoucnost?“ novinářů z různých částí světa, jak šťastní jsou lidé v jejich vlasti. Odpovědi jsou stejně rozmanité jako témata tohoto vydání magazínu „Budoucnost“. Doufáme, že vám udělá radost a že vás třeba trochu přiblíží vašemu osobnímu štěstí.
Se srdečným pozdravem
Wolfgang Eder, generální ředitel voestalpine AG
3
Obsah
Jsme zde
Myslíme napřed
Zůstáváme zvědaví
10
26
56
Vydání 02/2014
Kdo je zvědavý, investuje do lepší budoucnosti (s. 14) Mexico City, Lagos nebo Soul: Kdo je v čele zácpy? (s. 38) Mistrovství světa ve fotbale a jeho dědictví pro budoucí generace (s. 72)
Pravidla a úspěch Sven Gábor Jánszky, badatel v oblasti trendů, o boření pravidel.
12
Naše budoucnost
Od zelených myšlenek k architektonickým zázrakům.
30
Co očekávají lidé od voestalpine.
14
Hvězdná hodina
6 Spoluautoři Lidé, kteří se podíleli na vzniku tohoto magazínu
6 Tiráž
Bestseller bez vydavatele Příběh úspěchu.
20
38
Na místa, připravit, zácpa! Večerní provoz v Mexico City, Lagosu a Soulu – naši reportéři na místě.
44
60
Bionika – řešení z přírody Z čeho si vědci berou příklad.
52
62
66
V opojení závodní rychlostí Nové detaily o autech formule 1 pro rok 2014.
68
Technika na vlastní kůži Když člověk technikou pomáhá přírodě na nohy.
Kdyby vlaky mohly létat Švýcarský projekt Clip-Air chce dát vlakům křídla.
Hra o trůny Proč seriál HBO uchvátil miliony lidí.
Pět zemí, jedna budoucnost? Peníze nejsou všechno: od hrubého domácího produktu k hrubému národnímu štěstí.
Kdo by si to pomyslel? Tři osobnosti: čím chtěly být a čím jsou dnes.
Energie – hnací síla
Muzea zítřka Vědění dokáže nadchnout.
Inovace pro svět zítřka.
Touha po vědění je podstatou našeho světa.
18
Město budoucnosti
72
Fascinace fotbalem Mistrovství světa – co přichází, co zůstane?
4
5
Tiráž
Spoluautoři
Spoluautoři magazínu „Budoucnost“
Spoluautoři:
Tomu, kdo chce vědět, co přinese budoucnost, nepomůže ani pohled do křišťálové koule. Jen ten, kdo ví, co se dnes ve světě děje, totiž dokáže alespoň odhadnout, co přijde zítra. Abyste i vy, milí čtenáři, patřili k těm informovaným, požádali jsme naše spolupracovníky z celého světa, aby nám vyprávěli o vzdálených místech – od Mexika po Jižní Koreu a od K anady až po Nigérii. Na těchto stránkách bychom vám chtěli představit část týmu, který se podílel na vzniku vydání magazínu „Budoucnost“, které právě otevíráte.
Tiráž
WOLF LOTTER
TOLU OGUNLESI
NEEDRUP ZANGPO
Novinář a spisovatel (Německo) Wolf Lotter je novinář a spisovatel. Jeho nejnovější kniha s názvem „Civilní kapitalismus. Jde to také jinak“ vyzývá k aktivnímu ekonomickému uspořá dání společnosti založené na znalostech. Tento rodák ze Štýrska žije se svou rodinou nedaleko Hamburku.
Novinář a blogger (Nigérie) Tolu Ogunlesi žije v Lagosu a píše mimo jiné pro Financial Times, Al Jazeeru a Forbes. Pokud zrovna netrčí v zácpě pro naši „Budoucnost“, pracuje na svém románu a píše básně.
Novinář (Bhútán) Šéfredaktor periodika Bhutan Observer vyrostl v malé vísce na východě své vlasti. V současnosti žije v hlavním městě Thimphu, odkud nás informuje, jsou-li jeho krajané šťastnější než lidé ve zbytku světa.
— Strana 38 —
— Strana 44 —
— Strana 14 —
Majitel a mediální vlastník:
voestalpine AG voestalpine-Strasse 1 4020 Linec Vydavatel:
Gerhard Kürner Šéfredaktorka:
Maria Reibenberger T. +43/50304/15-5432
[email protected] Koncepce, redakce a design:
Commandante Berlin GmbH Inhaber: Toni Kappesz Schröderstrasse 11 10115 Berlín Překlad:
Audi Akademie GmbH, Ingolstadt Tisk:
ANNE KAMMERZELTOVÁ
MARQ DE VILLIERS
JOÃO ANZOLIN
Komunikační poradkyně (Německo) Anne Kammerzeltová žije v Berlíně, kde pracuje jako komunikační poradkyně a novinářka na volné noze. Ve spolupráci s geografem a novinářem Andrém Uhlem připravila pro toto vydání příspěvek na téma „Město budoucnosti“.
Novinář a spisovatel (Kanada) Marq de Villiers je zkušený novinář, který přinášel informace z různých částí světa, zejména z Afriky a z bývalého Sovětského svazu. Je autorem 14 knih, z nichž většina se zaměřuje na Afriku nebo na historii přírody.
Novinář (Brazílie) João Anzolin se narodil v roce 1981 v Curitibě – v největším městě jižní Brazílie. Tento novinář píše většinou o hudbě, kultuře a médiích. Jako ryzí Brazilec (a milovník fotbalu) s nadšením napsal článek o mistrovství světa ve fotbale.
— Strana 26 —
— Strana 30 —
— Strana 72 —
Kontext Druckerei GmbH, Linec
6
7
Section
Jsme zde Poskytujeme lidem oporu a bezpečí.
Díky své decentrální struktuře můžeme fungovat a reagovat rychleji, zůstáváme blízko všem našim partnerům a snažíme se uspokojovat jejich potřeby s maximální flexibilitou a dynamikou. Problémy řešíme od základů a nepolevujeme, neboť bojovat za budoucnost se vyplatí.
10
Pravidla a úspěch Sven Gábor Jánszky, badatel v oblasti trendů, o boření pravidel.
12
Naše budoucnost Co očekávají lidé od voestalpine.
14
Hvězdná hodina Touha po vědění je podstatou našeho světa.
18
Bestseller bez vydavatele Příběh úspěchu.
20
Kdo by si to pomyslel? Tři osobnosti: čím chtěly být a čím jsou dnes.
8
9
Jsme zde
Jsme zde
Pravidla a úspěch
Kdo nebo co je bořitel pravidel? Jde o osobu, která zcela změní určitý trh nebo odvětví. Je to člověk, který způsobí změnu. V každé branži existují pravidla, jichž se všichni drží, ač jde často o pravidla nepsaná. Kdo je rozboří, a dosáhne tím úspěchu, je bořitelem pravidel.
Text Björn Lüdtke
Sven Gábor Jánszky, badatel v oblasti trendů, o boření pravidel.
Chcete příklad? Uveďme rejdaře Horsta Raheho. V roce 1972 ho navštívil jeden Američan a navrhl mu, aby založili společnou firmu, která bude provozovat výletní zaoceánské lodě. Ve Spojených státech představovaly tyto lodě významný segment turistického ruchu.
V
Sven Gábor Jánszky 10
e své knize „Bořitelé pravidel – jak myslí lidé, jejichž nápady mění svět“ se Sven Gábor Jánszky zabývá vizionáři, kteří mění budoucnost celých oborů a odvětví. A ačkoli se on sám nepovažuje za jednoho z oněch bořitelů, nacházíme u něj znak, který je typický snad pro všechny bořitele: životní zlom. Jánszky je vystudovaný novinář a v 28 letech měl před sebou velmi slibnou kariéru. Jeho další metou bylo stát se programovým šéfem nejdůležitější německé televizní stanice ARD. Na personálním oddělení mu ale dali najevo, že pro tuto funkci je nutné dosáhnout nejméně 45 let věku. Pro-
tože neměl chuť čekat ještě 17 let, dal zkrátka výpověď. V této chvíli se Jánszky poprvé zamyslel nad tím, kam jeho život vlastně směřuje a co si s ním počne. Odpověď zněla: Obklopit se zajímavými lidmi, dát vale novinařině, zaručenému příjmu a jisté budoucnosti. Nato založil institut výzkumu trendů 2b AHEAD, v němž se vědci a poradci v oblasti strategií pokoušejí vytvářet pro různé firmy nové obchodní modely, které zaručí v budoucnosti úspěch. Jánszky nám poskytl inter view, v němž hovoří o bořitelích pravidel a mýtů a o tom, jestli se jimi dokážeme sami stát.
© 2b AHEAD ThinkTank
Boření pravidel začíná ve vlastní hlavě – zkuste něco nového! Cestování na výletních zaoceánských lodích, tzv. cruiserech, podléhalo v oné době třem nepsaným základním pravidlům: Zaprvé bylo velmi exkluzivní, zadruhé velice drahé a zatřetí strašlivě strnulé. Bez smokingu nebo kravaty to prostě na palubě nešlo. Chyběla uvolněnost a bezprostřednost. Horst Rahe zahájil rozhovory se svou bankou, ale ta mu navrhovaný obchod nedoporučila kvůli údajně vysokému riziku. Zmíněný Američan, jistý Ted Arison, poté sám založil firmu Carnival Cruise Lines, která rozbořila veškerá dosavadní pravidla – a stala se největším provozovatelem cruiserů na světě. Pro rejdaře Raheho znamenaly tyto události velké trauma. O 20 let později ale dostal druhou šanci. Prosadil moder-
ní koncepci cruiserů na německém trhu, který byl ještě stále strnulý jako ten americký kdysi, a založil firmu Aida Cruises. V oboru lodní dopravy ho považovali za blázna. Ale vydržel a úmyslně bořil pravidla, která všichni ostatní ctili. Zpětně lze konstatovat, že rejdař Rahe se svou společností Arison důkladně otřásl celým odvětvím lodní dopravy. Dnešní trh je tvořen téměř výhradně klubovými loděmi, jiné už vlastně ani neexistují. Dá se takové zboření pravidel pouze zpětně definovat, nebo ho také předpovědět? Samozřejmě nelze poskytnout záruky, nejsme věštci. Rozeznáváme trendy, přičemž pravidelně kontaktujeme hlavní aktéry v určité branži a ptáme se jich, do jakých investic se právě pouštějí. Pokud máme tyto informace, dokážeme odhadnout, co se v dané branži přihodí v následujících deseti letech.
Jak mi může tento poznatek pomoci přiblížit se o kousek k mému osobnímu úspěchu? Aby se člověk stal bořitelem zažitých pravidel, je výhodné oplývat výše zmíněnou arogancí. To je jedna část cesty a jeden z faktorů úspěchu. Druhou část cesty k pozici bořitele pravidel lze překonat tréninkem. Nejprve musím identifikovat veškeré vzory a pravidla, v nichž žiji a pracuji. A ty pak můžu zcela vědomě bořit a měnit. Není nutné začít v rozměrech celého odvětví, nýbrž od vlastního života a způsobu myšlení. Jezdíme stále znova na dovolenou na stejná místa, chodíme do stejných hospůdek a dodržujeme stereotypní program dne. Právě zde je možné začít a vyzkoušet něco nového. Nebát se nového a dosud nepoznaného. Boření pravidel začíná ve vlastní hlavě.
Může se stát bořitelem pravidel každý? Na to neexistuje žádná jednoduchá odpověď. Lidé, které jsem poznal jako bořitele pravidel, jsou částí svého charakteru o krok dál než ostatní. Jednak mají vizi a věří tomu, že je správná, bez ohledu na tvrzení průzkumů trhu nebo na to, co dělají ostatní lidé kolem nich. A určitou roli hraje také špetka zdravé arogance podle hesla „já to vím lépe“. Zadruhé jsou neuvěřitelně důslední. My, badatelé v oblasti trendů, rádi říkáme, že když se člověk rozeběhne proti zdi, narazí do ní a spadne, musí zase vstát. Ti úspěšní vstanou zkrátka dříve a rychleji. Tento obraz však k popisu bořitele zažitých pravidel nestačí. Rozebíhají se proti zdi tak dlouho, až ji rozboří a dosáhnou svého.
„Bořitelé pravidel“ od Svena Gábora Jánszkého. Vydavatelství: Goldegg Verlag
11
Jsme zde
Jsme zde
Naše budoucnost CELINA A NICLAS BAUMGARTNEROVI (10/8) Žáci základní školy Rohrendorf u Kremže (Krems), Rakousko
Texty Björn Lüdtke Obrázky Haruka Sasaki, Werner Jäger, Louise te Poele, Kristy Fertig
„Uč se pro budoucnost!“
Co očekávají lidé od voestalpine. 1 O jaké budoucnosti sníte? 2 Chtěli byste vědět, co přesně vám budoucnost přinese? 3 Jaký vynález či objev budoucnosti byste určitě chtěli vidět? 4 Věříte, že váš život bude v budoucnosti lepší? 5 Jaké věci by se v budoucnosti měnit neměly? 6 Představte si, že byste se mohli do budoucnosti vydat ve stroji času. Co byste si vzali s sebou na cestu? MASAE YUMINAMOČI (16) Studentka střední školy Nagano, Japonsko
1. C: Chci se stát učitelkou nebo policistkou. N: Chci být profesionální fotbalista jako David Alaba. 2. C a N: Ano. 3. C: Aby v budoucnosti mohly i dívky a ženy od 14 let hrát fotbal společně s muži. N: Zrušit dětskou práci v chudých zemích. 4. C a N: Budeme vzdělanější, protože úspěšně dokončíme školu. 5. C a N: Naše rodina. 6. C: Mé rodiče, čokoládu a DVD přehrávač. N: Mé rodiče a dres FC Bayern Mnichov a fotbalový míč.
„Být šťastná“ 1. Mým snem je najít práci, která mě bude bavit, a zbohatnout. Chtěla bych být užitečným člověkem. 2. Ne. Věřím, že mám život před sebou a těším se na něj. 3. Bylo by skvělé, kdybychom měli stroj, který dokáže číst myšlenky. 4. Ano. Můj vzhled. Chtěla bych mít krásné tělo a spoustu oblečení! 5. Pacifismus. 6. Všechny ty dobré a vysoce kalorické pochoutky a tyčinky. Je možné, že v budoucnosti bude existovat jen zdravé jídlo bez chuti.
KYLEY BAKKER (25) Studentka Amersfoort, Nizozemsko
„Nikdy nedosáhnete lepšího zítřka, pokud budete pořád přemýšlet o včerejšku“ 1. Vidět většinu světa. 2. Ne. Pokud bych věděla předem, co mě čeká, ztížilo by mi to dosažení mých cílů nebo by to mé plány úplně zhatilo. 3. Teleportaci. 4. Snad se zvýší pracovní příležitosti. 5. Rozmanitá příroda a kultura na celém světě. 6. Svou kameru. 12
KRISTY FERTIGOVÁ (42) Pracovnice lidských zdrojů Cheyenne, stát Wyoming, USA
„Být víc, dělat víc, a milovat více než dnes“ 1. Abych se dožila svých vnoučat. Mít vlastní srub u jezera a loďku pro projížďky na vodě. Mít práci, v níž se mohu rozvíjet. 2. Ne, takhle je to zábavnější. 3. Chci robota Rosie (jako mají Jetsonovi), aby uklízel a vařil, takže bych mohla trávit víc času s dětmi. Na děti zbývá málo času, je potřeba se jim věnovat a uklízení zabere příliš mnoho času. 4. Všechno, co souvisí s technologiemi, bude lepší. Ale nemyslím si, že se zlepší situace jako taková, rádi totiž vyhazujeme spoustu věcí jako odpad. 5. Osobní vazby. Zdá se mi, že se vzdalujeme jeden druhému, a máme proto mezi sebou špatné vztahy. 6. Moji rodinu, nic jiného není důležité. 13
Jsme zde
Hvězdná hodina Text Wolf Lotter
Podstatou našeho světa je zvědavost. Každá investice do ní je investicí do lepší budoucnosti.
14
J
ak vypadají takové okamžiky, v nichž se vše mění? Podle jakých pravidel se odehrávají převratné události, po nichž již nic není jako dříve? A jestliže se dají rozeznat ony chvíle, kdy staré odchází a nové přichází, nemělo by být také díky nim možné určovat, vypočítávat, předvídat a plánovat? To jsou otázky, které podněcují naši zvědavost a fantazii a vlastně si je klademe stále znovu. Lze však na ně najít odpovědi? Kdo se vydá po cestě hledání, narazí v první řadě na překvapení. Jedno takové překvapení se skrývá v tenké knížce rakouského spisovatele Stefana Zweiga, která obsahuje pět krátkých příběhů a vydalo ji v roce 1927 nakla datelství Insel v Lipsku. Po smrti tohoto spisovatele v roce 1942 vydalo zmíněné nakladatelství jeho další tvorbu. Klenoty Zweigova díla mají jedno společné – popis „dramaticky nastřádané osudové hodiny“, jak to nazval sám autor. Chvíle, která měla obrovský význam pro další běh dějin, tedy události, které jsou „vzácné v životě jednotlivce i v proudu dějin“, „svou září a proměnlivostí jasných hvězd prozařují noc pomíjivosti“. V prvním vydání Zweigových „Hvězdných hodin lidstva“ se vypráví o Napoleonově porážce u Waterloo, o nešťastné expedici Roberta Scotta k jižnímu pólu v roce 1912, o Goethově mariánskolázeňské elegii, o kalifornské zlaté horečce a také o omilostnění Fjodora Michajloviče Dostojevského, který byl po odsouzení k trestu smrti zachráněn před popravčí četou doslova v poslední minutě. V rozšířeném vydání přibyly příběhy o prvním telegrafickém kabelu přes Atlantský oceán nebo o Leninově cestě v zapečetěném vagoně přes Německo do Finska, kde se zrodila ruská revoluce. Sama kniha se stala hvězdnou hodinou. O tomto díle vznikla celá řada pojednání, stejně jako o jeho dodnes velmi silném působení na čtenáře. Pokud se člověk rozhodne hledat podstatu ně-
čeho nového, zvědavosti a novátorství, měl by si v klidu položit právě tuto otázku. Literární koncept, který Zweig použil, není na první pohled zcela jasný. Stárnoucímu velikánovi poezie dojde, že mu mladá kráska nakonec přeci jen odolá. Anglický dobyvatel jižního pólu zjistí, že jeho největší konkurent již dosáhl cíle před ním. Co mají tyto příběhy společného? Co stojí za kouzlem hvězdných hodin? Je to objev, pochopení, poznání. Je úplně jedno, která strana mince padne – nic už nebude takové jako
Kdo hledá jistotu, objevuje svět, a ve stejném okamžiku ho také mění a přetváří dřív. Objev, pochopení a poznání vždy znamenají, že bylo dosaženo vědění – a tím i jistoty, že něco v našem zorném poli je takové a nikoli jiné. A v tom se skrývá skutečný smysl slova „vynalézat“. Docházíme k jistotě, k pochopení, které se stane úhelným kamenem našich rozhodnutí. Před dosažením tohoto bodu jsme nejistí, bezradní, rozervaní, plní pochyb. Ale potom zavládne jasno. Kdo hledá jistotu, objevuje svět, a ve stejném okamžiku ho proměňuje. A zde jsme našli již dvě odpovědi: Hvězdné hodiny jsou pochopení, které není vždy radostné. Zvědavost nás žene do skutečného života, který, jak známo, není žádná cukrátková idyla. S každým krokem, kterým se ubíráme po cestě poznání okolního světa a rozluštění jeho záhad, však roste pravděpodobnost, že na nás na konci skutečně čeká sladká odměna. Vyplácí se být zvědavý, i když to někdy bolí. Největší vynálezci v lidských dějinách zůstávají tak jako tak zahaleni
temnotou. Kdo vynalezl kolo? A kdo páku? Nebo kdo přišel na fantastický nápad učinit myšlenky a vědění, pochopení a zkušenosti nesmrtelnými – a začal používat slova a písmo? A kdo měl jako první dostatek odvahy ke zkrocení ohně? Nejprve je nutné představit si tuto scénu, která se podle nejnovějších poznatků odehrála nejspíše již před dvěma miliony let. Člověk nebo skupina, kteří jsou našimi předky, zažívají nepřízeň počasí – liják, blesky, hromy. Bez ochrany jsou vystaveni běsnění živlů. Jeden z nich se rozhoduje neutéci z místa, v jehož těsné blízkosti udeřil další blesk. Naopak se rozhoduje jít co nejblíže a podívat se, co se na tom místě vlastně stalo. Nachází zřejmě kmen stromu rozčísnutý silou blesku, vidí šlehat plameny. Stojí a pozoruje. Co se tu vlastně stalo? K čemu by se to mohlo hodit? A zjistí, že oheň se dá využít k ohřátí, usušení, k přípravě jídla. A vůbec ke zlepšení šancí předků dnešního člověka na přežití stejně jako k urychlení jejich dalšího vývoje. Všechno to se událo ve chvíli, kdy člověk pochopil, že oheň může přinést užitek. Člověk překonal svůj strach. Pochyboval, že útěk z místa, v jehož těsné blízkosti udeřil blesk, je jediným správným řešením. To byla jeho hvězdná hodina. Dávno poté popsal Platon podstatu každé lidské duše: Podle jeho tvrzení je to údiv, který pojmenoval výrazem „thaumazein“. Údiv patří k nejúžasnějším výběžkům myšlení. V protikladu k téměř všem ostatním procesům, které souvisejí s poznáváním a zůstávají skryté uvnitř mozku, je možné údiv spatřit, a nejkrásněji a nejjasněji se zrcadlí ve tváři dítěte. Stane se něco nového. Něco, co vzbudí údiv a překvapení. Zamračené čelo, tázavý pohled, doširoka otevřené oči, v nichž se zrcadlí údiv. Zde se rodí zvědavost. Od této chvíle to chce člověk poznat a vědět. Od této chvíle se již pokrok nezastaví. A je jedno, jestli si člověk něco upeče na ohni, který se 15
Jsme zde
vznítil po zásahu blesku, nebo jestli člověk vynalezne způsob, jak zbavit lidstvo závislosti na fosilních palivech. Překvapení a údiv jsou dvě podstaty lidského myšlení a uvažování. A k nim se přidává již zmíněné pochybování – schopnost, která pro většinu lidí znamená něco negativního. A právě pochybování se stává popudem k neklidu a ke změně. Kdo o něčem pochybuje, ten narušuje dosavadní řád věcí, což může mít dost neblahé následky. Na tomto místě ale musíme upozornit na jednu skutečnost – ty, kteří konstruktivně pochybují, nelze házet do jednoho pytle s nečinnými reptaly, jak
Je hřích, když se chceme něco nového dozvědět? se často stává. Reptalové jsou nespokojení se stávajícími poměry, ale nejsou ochotni věnovat se namáhavému přemýšlení a kladení otázek. Reptalovi stačí zkrátka reptat. Člověk, který pochybuje, však žádá změnu. Pochybovače a reptaly lze snadno zaměnit i z toho důvodu, že pochybovači nemají hned po ruce celou hromadu návrhů a praktických zlepšení. Přesně to ale vyžadují všichni ti zápecníci, kteří v principu nic změnit nechtějí a kteří jsou spokojení s tím, jak se věci právě mají. A všechno ostatní považují za opovrženíhodné a příliš riskantní. Tento vzorec uvažování je v kolektivní mysli lidstva hluboce zakořeněn. Všechny velké příběhy vyprávějí o tom, že pochyby a zvědavost mohou být také potrestány – například vrchností, tedy těmi, kteří svírají v rukou otěže moci. V nejvýraznější podobě se to událo při vyhnání Adama a Evy z ráje, 16
Jsme zde
které bylo výsledkem zvědavosti prvního lidského páru. Nestačilo jim žít v ráji, jehož tajemství by jim zůstala navždy skrytá. Chtěli vědět, jak chutná jablko, a dodnes neexistuje žádný krásnější a jasnější příběh o podstatě objevování, ať v dobrém, nebo ve zlém. Od těch dob máme ve svých vlastních rukách své hvězdné hodiny, za nimiž stojí urputné pochyby a zvědavé dotazy. Na počátku osvícenství a moderny, v 17. století, kdy začaly přírodní vědy a rozum pomalu ale jistě vítězit nad pověrčivostí a strachem člověka z vlastní odvahy, vyřkl velký matematik a filozof René Descartes slova, která se stala manifestem své doby: „Pochybnost je počátkem moudrosti.“ To platí pro všechny a pro každého. Jde vlastně o zpětně stanovenou definici takzvaného prvotního hříchu. Tento pojem je vůbec pozoruhodný. Je hřích, když se chceme něco dozvědět? – Každý poznatek, každá inovace v sobě nesou zárodek revoluce. „Zvědavost je touha po vědění, kterou není potřeba ospravedlňovat,“ řekl filozof Konrad Paul Liessmann v hospodářském magazínu „brand eins“. Jinými slovy: Nic a nikdo nemůže zastavit zvědavost a s ní i změnu. V nejlepším případě je lze potlačovat a brzdit, což je užitečné pouze pro ty, kteří spatřují v inovaci a ve změně ohrožení své moci. Poznatek, že se Země otáčí kolem Slunce, dokázal změnit pohled na svět a věci kolem tak zásadně, že už poté nic nebylo jako dřív. Epocha osvícenství učinila z touhy po vědění, z mlsání ze stromu poznání, přímo obchodní model. Sám výraz osvícenství má svůj základ v procesu osvícení. Dokonale vystihuje, co se stane, když člověk se svou zvědavostí a údivem uprchne noci pomíjivosti. Byla to velká epocha inovací a vynálezů. A mohla přijít jen díky tomu, že lidé byli překvapeni, divili se, pochybovali a poté přemýšleli, jak by to šlo i jinak. A ještě něco zde chybí. Je to užitek. Vynálezy a inovace nejsou prostým skoncováním se stávajícím řádem
věcí, protože by to jinak bylo nudné – ačkoli i to, jak již prokázal výzkum chování v šedesátých letech, může sloužit jako silný motiv k pochybnostem a k úsilí o změny. Nejdůležitějším principem je a zůstává naděje, že díky vyřešení problému, což lze vidět jako inovaci, modernizaci, přijde něco lepšího. Takové očekávání však s ohledem na biblický příběh vypadá poněkud nepatřičně. Ale Adam a Eva třeba netoužili po všem, co si dokázali představit – možná také chtěli svobodu a možnost jednat podle vlastního uvážení. Překvapení, zvědavost a údiv jsou důvodem toho, že se za uplynulých 200 let naše průměrná délka života ztrojnásobila. Že enormně vzrostl náš životní standard. A že se, i přes všechny dosavadní problémy, situace lidstva stále zlepšuje. To je hybatel inovace. Je možné, že funguje zkrátka jen proto, že jsou lidé zvědaví. Ale tato zvědavost přináší užitek ostatním. Každý nový nápad zlepšuje životní podmínky lidstva. Dokonce i ty nápady, které dále nesledujeme nebo
Podívejme se dopředu a trochu nahoru, nekráčejme s hlavou zasmušile skloněnou k zemi rovnou zavrhneme, protože poznání, že se na naší cestě vyskytují slepé uličky, usnadňuje naše hledání lepšího řešení. V dnešní době velmi snadno zapomínáme na pragmatický užitek plynoucí z inovací. Možná i proto, že to obrovské množství vynálezů a objevů od počátků osvícenství, které nám usnadnilo a zpříjemnilo život, nás už dál nenutí
přemýšlet o tom, jak by bylo věci kolem nás možné ještě dále zlepšovat. V největší části lidských dějin vládly chudoba, nouze a nedostatek. Technický a sociální pokrok, inovace a vynalézavost přispěly rozhodujícím dílem ke zlepšení našeho života. Rakouský ekonom Joseph Schumpeter je otcem pojmu „kreativní destrukce“, která podle něho popisuje základní impulz všech inovací: Ničí staré, čímž uvolňuje místo novému – ale v celkovém pohledu se více vytváří, než zaniká. Schumpeter však také zjistil, že úspěch hospodářských a technických systémů způsobuje, že si již lidé neuvědomují skutečnost, že za svůj blahobyt vděčí procesu inovace a podnikavosti. Tento jev můžeme již dávno pozorovat ve vyspělých konzumních společnostech. Očividně neplatí pouze, že revoluce požírá své děti – celé to funguje i obráceně. Mýlíme se. Příliš bezcílně reptáme, místo abychom konstruktivně pochybovali. To je problém související s trávením. Hlava s tím nemá co dělat. Máme už tolik, že už nemusíme vynalézat nic nového? Bledne hvězda inovace? Přemění se, stejně jako Slunce, nejprve v obra, aby se poté pod vlastní vahou zhroutila do sebe? Žádný strach. Lidé budou i nadále žasnout, zůstanou zvědaví, budou mít otázky a vždy jich bude víc než dostupných odpovědí. Zcela určitě se 21. století stane érou velkých objevů, které budou srovnatelné nejen s převratnými vynálezy průmyslové revoluce, ale dokonce s pradávnou odvahou prvního člověka přiblížit se k ohni. Možná jen přestaneme vše definovat jako problém, a to zejména naši vlastní budoucnost. Technika a pokrok nemohou sice odpovědět na všechny naše otázky, ale rozhodně na většinu z nich. A zcela určitě se postarají o to, abychom i nadále dostávali odpovědi na pokládané otázky. Zároveň bychom se měli naučit, jak s naším světem zacházet, aniž bychom spokojenost zaměňovali za sytost. Poprvé v dějinách lidstva zažíváme
období, v němž se rozmanitost a nadbytek staly něčím normálním. Naši předkové se na rozdíl od nás nemuseli rozhodovat mezi celou řadou rozmanitých možností. Teprve nyní se učíme zacházet s komplexitou a širokou škálou možností. To vede k tomu, že stále více lidí očekává řešení, která stále přesněji odpovídají jejich problémům, a sami přispívají k získávání potřebných poznatků. Možná bude vynale-
zeno méně výrobků masové spotřeby. Avšak bude dosaženo seberealizace. Vynálezy, které nám dají odpovědi na naše osobní otázky a s nimiž se naučíme nevnímat změny jako hrozbu, ale jako nárůst možností. Podívejme se dopředu a trochu nahoru, místo abychom kráčeli s hlavou zasmušile skloněnou k zemi. Tam nahoře je spousta hvězd, je jich dost pro nás všechny. 17
Jsme zde
Jsme zde
Bestseller bez vydavatele Text Cássia Martins Obrázky Cássia Martins
Příběh úspěchu.
C
o se stane, když dá newyorský bankéř vale životu na Manhattanu a vydá se do neznámých končin v … Brazílii? To je příběh, který vám chci vyprávět. Vystudovala jsem ekonomii na vysoké škole a dosáhla jsem titulu MBA na Whartonově univerzitě. Pracovala jsem vždy v oboru financí a obchodu. Napsat knihu bylo vždy jedním z mých životních cílů, ovšem vydání románu se jevilo téměř jako sen… Téměř, to je pravda! Naštěstí se to vše změnilo, když jsem se stala svou vlastní vydavatelkou. Před třemi lety jsem začala psát román, který se odehrává v Riu de Janeiro. 18
Během jednoho roku jsem dokázala publikovat svou knihu Narozena v Riu na celém světě a po řadě pozitivních kritik jsem získala brazilskou mezinárodní cenu za literaturu. Román Narozena v Riu vypráví příběh Rity Rayové, ženy s lukrativní kariérou ve finančnictví, která se vrátí do Brazílie, protože chce přijít na kloub pohnutkám, které vedly její matku, aby s ní jako s malou holčičkou emigro vala do Spojených států. V Ritině cestě plné objevů jsem chtěla čtenářům předložit dobře propracovaný román plný realistických příběhů z Brazílie, z její bohaté historie a kultury. Protože se v roce 2014 bude v Brazí-
Cássia Martinsová
lii konat mistrovství světa ve fotbale a v roce 2016 letní olympijské hry, lidé se chtějí o této zemi dozvědět více. Měla jsem důvěru v sebe samu a v to, že dokážu napsat knihu, která strhujícím způsobem přenese mé čtenáře do Brazílie. Myslím, že to sehrálo v mém úspěchu klíčovou roli, ale samozřejmě nešlo jen o to. Při psaní románu Narozena v Riu jsem uplatnila nejen své zážitky ženy brazilského původu žijící ve Spojených státech, které se staly základem románu, ale také své zkušenosti ze světa byznysu. To vše spolu s mým osobním odhodláním dalo vzniknout Ritině příběhu. Práce na románu pro
VYDAVATEL Nezávislá vydavatelská platforma CreateSpace
„Narozena v Riu“ od autorky Cássii Martinsové
mě znamenala nutnost zvládnout jak tvůrčí, tak manažerské aspekty vzniku knihy. Stanovila jsem si například cíl napsat denně 700 slov a vedla jsem si plán s hlavními body i detaily projektu. Samotný román jsem napsala za devět měsíců a o pár dalších měsíců později se dočkal vydání po celém světě. Věřila jsem svému příběhu. Stala jsem se autorkou i vydavatelkou. A to je jádrem celé věci. V minulosti se knihy dostávaly ke čtenářům výhradně prostřednictvím tradičních vydavatelství. Ve Spojených státech museli mít spisovatelé své literární agenty, aby se svým dílem dokázali prorazit. I když najdete správného agenta, může to trvat celé roky, než se najde vydavatel, pokud se vůbec najde. Neznámí autoři, zejména ti, kteří nejsou profesionálními spisovateli, by se pravděpodobně nikdy nedočkali chvíle, kdy jejich rukopis opustí jejich psací stůl. Možnost být sám sobě vydavatelem dovolila lidem uskutečnit své sny a stát se vydávanými autory. Umožnila knihám, aby se ke svým čtenářům dostaly bez literárních „hlídačů u brány“. Chtěla jsem, aby se například moje kniha dostala k co nejvíce čtenářům, do každého koutu světa a chtěla jsem mít kontrolu nad marketingem. Chtěla jsem mít lepší honorář a menší náklady. Všech těchto cílů jsem dosáhla, když jsem se rozhodla vydat knihu prostřednictvím Amazonu a jeho platforem pro nezávislé autory – CreateSpace a Kindle Direct Publishing. Fyzické kopie mé knihy se tisknou ve chvíli, kdy si je někdo koupí. Tomuto postupu se rovněž říká „tisk na objednávku“ a výrazně snižuje výrobní náklady i poštovné. Elektronickou verzi knihy lze zakoupit on-line a je ihned dostupná v počítači nebo ve čtecím zařízení. Stanovila jsem cenu, ale dostanu zaplaceno jen tehdy, když se moje knihy prodávají. Z pohledu autora to celé může dobře fungovat, podmínkou je vynaložit potřebné úsilí.
Převzít zároveň úlohu vydavatele i autora není snadná věc. Autor musí vidět knihu jako obchod, vytvořit dobře napsaný příběh na profesionální úrovni, investovat do marketingu a dát o sobě lidem vědět. Práce se rozhodně vyplatila ve více ohledech. Velká zavedená nakladatelství často objevila a objevují nové autory prá-
„Vydání románu se mi zdálo být téměř jako sen“ vě proto, že své knihy nejprve vydali sami. Jako příklad lze použít Darcii Chanovou, autorku knihy Osamělost na Mill River. Po dlouhých letech marných pokusů vydat své dílo tradičním způsobem se paní Chanová rozhodla vydat román pouze v elektronickém formátu. Zaplatila si několik inzerátů na webových stránkách, které nabízejí elektronickou četbu, text svého románu si dala profesionálně zredigovat a prodávala ho za 99 centů. Za pár měsíců se její kniha dostala na seznam nejžádanějších románů a zařadila se po bok tradičně vydávaných knih. Výsledkem byla pro paní Chanovou smlouva na druhý román, kterou uzavřela s jedním velkým newyorským vydavatelstvím. Na druhou stranu začínají i zavedení a známí autoři sázet na „hybridní“ formu vydávání svých knih. To je i případ spisovatelky Belly Andreové. Zatímco dosud vycházely její knihy tradičním způsobem, rozhodla se paní Andreová prodat vydavatelům práva na své knihy pouze v angličtině. Ponechala si digitální práva na své knihy a vydává je nyní elektronickou cestou a s vyšším ziskem, který plyne přímo jí. Tento trend si mezi autory získává stále větší oblibu. Princip „sám sobě vydavatelem“ se neomezuje pouze na
knihy. I vycházející hvězdy hudebního nebe mohou prorazit prostřednictvím YouTube nebo iTunes a nemusejí přitom spoléhat na giganty hudebního průmyslu. Právě tímto způsobem dosáhl prvních úspěchů zpěvák Justin Bieber nebo rapper Macklemore – ten se stal prvním umělcem od roku 1994, který se probojoval na vrchol hudebních žebříčků ve Spojených státech bez podpory některého obřího hudebního vydavatelství. Digitální éra umožňuje nezávislým umělcům představovat a přibližovat svůj talent publiku přímou cestou, což je patrné i z rostoucího počtu umělců, kteří s principem „sám sobě vydavatelem“ bodují na žebříčcích bestsellerů. I nadále se angažuji v celé řadě různých iniciativ a soustřeďuji se na jejich dlouhodobou udržitelnost a budoucí trendy ve vydavatelském světě. Budoucnost principu „sám sobě vydavatelem“ závisí na schopnosti autorů najít své místo na výsluní, expandovat na nové trhy, zaujmout fanoušky a vytvářet nové inovativní obsahy. Román Narozena v Riu se těší vřelým ohlasům čtenářů a také si vysloužil několik pozitivních recenzí – mimo jiné ze strany vážených vydavatelství, jako jsou Kirkus Reviews, Publishers Weekly a Indie Reader. Podle mé zkušenosti je nejlepší cestou k dosažení úspěchu nejen využít sociální média a reklamu, ale rovněž zapojit své okolí a sousedství. Navázání kontaktů a spolupráce s knižním obchodem, kulturními organizacemi a vzdělávacími institucemi mi pomohlo zaujmout čtenáře na osobní úrovni a stát se známou autorkou a vypravěčkou příběhů. Úspěchem je pro mne víra v sebe samu a láskyplné vytváření příběhu prostřednictvím stále se měnících médií. Mým cílem je zanechávat pozitivní dojem, spojovat lidi a budovat udržitelnou budoucnost pro příběhy, které teprve čekají, až budou moci být vyprávěny.
19
Jsme zde
Kdo by si to pomyslel? Texty Björn Lüdtke Obrázky Erik Pendzich, José Ignacio Unanue
© josi/Demotix/Corbis
Mnozí z nás vědí již v dětském věku, čím by se v dospělosti rádi stali. Čím se pak nakonec staneme, je často zcela jiný příběh – a nejinak tomu bývá i u známých osobností. Podrobně jsme prozkoumali tři kariéry a přelomovou změnu jejich směřování.
20
Vaření místo právničiny – Gastón Acurio Gastón Acurio měl vlastně kráčet ve šlépějích svého otce a stát se také politikem. Začal sice také studovat práva, ale po nějaké době raději přestoupil do kuchařské školy. Svým rodičům se o tom ale vůbec nezmínil. Dnes je Gastón Acurio jedním z nejvýznamnějších Peruánců a šéfem skutečného gastronomického impéria a využívá svůj vliv pro rozvoj celého Peru. Ne všichni lidé v jeho zemi mají totiž prospěch z tamního hospodářského vzestupu. Gastón Acurio, který provozuje vlastní kuchařskou školu, dal vzdělání a naději na lepší budoucnost dosud 80 tisícům mladých lidí. Jeho rodiče mu jeho malou neupřímnost snad již dávno odpustili. 21
Jsme zde
22
VLEVO A VPRAVO © Erik Pendzich / Demotix / Corbis
Červený koberec místo trhání zubů – Sofia Vergara Sofia Vergara se vlastně vždy chtěla stát zubařkou, ale nějak jí to okolnosti nedovolily. V 17 letech se procházela po pláži ve svém rodném městě v Kolumbii. To jí sice řádové sestry z její katolické školy zakazovaly, ale právě tam ji lidé ze světa modelingu objevili jako modelku. Nejspíše díky svému zevnějšku se v 18 letech vdala a brzy přivedla na svět syna. Ve 22 letech se Sofia rozvedla a konečně vycítila svou šanci. Začala studovat zubní lékařství. Ale i tentokrát jí stály v c estě její zevnějšek a talent: Hollywood zvítězil a Sofia své studium přerušila. Proč? Peníze byly příliš lákavé. Kdyby jen na ni řádové sestry dávaly větší pozor…
Jsme zde
Z Bollywoodu do parlamentu – Amitabh Bachchan Mladý muž jménem Amitabh Bachchan měl problémy najít práci. A ačkoli je tento v současnosti legendární Ind v zásadě skromný člověk, překonal sám sebe a vybudoval si hereckou kariéru. V 27 letech natočil svůj první film, hvězdou k asovních trháků se stal o pár let později. Všechno se ale změnilo následkem neštěstí, ke kterému došlo v průběhu n atáčení akčních scén. Herec sice přežil, nemohl však navázat na své předchozí úspěchy. Místo aby zahořkl, rozhodl se jít jinou cestou. Vstoupil do politiky a počátkem 80. let, v pouhých 41 letech, se dokonce stal poslancem indického parlamentu. Na přelomu tisíciletí se Bachchanovi podařil návrat na filmové plátno. 23
Myslíme napřed Umožňujeme pohyb a dodáváme energii
Díky výzkumu kráčíme kupředu, zůstáváme otevřeni novým věcem a se zvědavostí badatele uvažujeme vizionářsky. Naše výrobky a procesy, stejně jako vztahy k našemu okolí, jsou typické svou rozmanitostí nápadů. Neboť nic není tak dobré, abychom to nemohli ještě zlepšit.
26
Město budoucnosti Od zelených myšlenek k architektonickým zázrakům.
30
Energie – hnací síla Inovace pro svět zítřka.
38
Na místa, připravit, zácpa! Večerní provoz v Mexico City, Lagosu a Soulu – naši reportéři na místě.
44
Pět zemí, jedna budoucnost? Peníze nejsou všechno: od hrubého domácího produktu k hrubému národnímu štěstí.
52
Kdyby vlaky mohly létat Švýcarský projekt Clip-Air chce dát vlakům křídla.
24
25
Myslíme napřed
Myslíme napřed
Město budoucnosti
Trvale udržitelné megality pro venkovsky působící města
Text Anne Kammerzelt, André Uhl Renderingy Vincent Callebaut Architectures
M
ěsto budoucnosti má mnoho tváří. A stejně rozmanité jsou také výzvy, které je nutné zvládnout, aby se jeho obyvatelé cítili dobře. Již dnes žije více než polovina populace Země ve městech, v roce 2050 jejich poměr zřejmě dosáhne dvou třetin. Architekti, městští plánovači a inženýři usilovně pracují na inovativních a trvale udržitelných koncepcích, které uspokojí stoupající poptávku po obytných prostorech. Jedna z nejnapínavějších otázek výzkumu metropolí budoucnosti proto zní: Jak budeme v budoucnosti bydlet? Symbolem architektonických superlativů je mrakodrap Burj Khalifa v Dubaji. Tato výšková budova s 828 me26
try a více než 160 patry je nejvyšší stavbou na světě. Je nutno dodat, že toto p rvenství je pouze dočasné, protože již e xistují plány mrakodrapů,
„Brzy budeme svědky revoluce ve stavbě obydlí, v inženýrství i v architektuře“ jejichž výška přesáhne jeden kilometr. Překonán tedy bude i samotný
výraz „mrakodrap“. Obyvatelé měst by v budoucnosti mohli dokonce žít v uměle vytvořených „nebeských městech“, aspoň to tvrdí někteří vědci a odborníci. Jiní architekti sázejí na zhuštění zástavby, čímž se získá nový obytný prostor. Vycházejí z toho, že v budoucnosti budeme žít hluboko pod povrchem země. Scénáře budoucího vývoje jsou tedy velmi rozmanité, stejně jako podmínky v metropolích naší planety. V jedné věci jsou ale odborníci jednotní. Město budoucnosti musí být podle jejich názoru z ekologického hlediska trvale udržitelné a energeticky hospodárné. „Brzy budeme svědky revoluce ve stavbě obydlí, v inženýrství i v architektuře,“ říká Saskia Sassenová, urbánní
© Vincent Callebaut Architectures SARL
Od zelených myšlenek k architektonickým zázrakům.
27
Myslíme napřed
Malý zemědělský ekosystém uprostřed New Yorku nebo jiných měst v roce 1999. Ale teprve v posledních letech si architekti a územní plánovači uvědomili, jak nesmírně perspektivní jsou Despommierovy představy. Chopila se jich část renomovaných architektů. Koncepce je jednoduchá. Aby bylo možné ve velkých aglomeracích zajistit potravu pro miliony lidí, mělo by větší množství pater mrakodrapů sloužit jako určitý druh skleníků. Tato patra budou dále členěna na plošiny, na nichž se budou pěstovat různé druhy ovoce a zeleniny, od rajčat přes jahody až po brambory. Na mrakodrap bude navazovat budova, v níž se bude kontrolovat kvalita osiva. Veškeré pěstební kroky, od sázení a setí přes kontrolu růstu až po sklizeň, se budou provádět uvnitř jednoho komplexu budov, živiny i voda projdou recyklací, a uprostřed New Yorku nebo jiných metropolí bude prospívat malý zemědělský ekosystém. Výsledkem budou v řadě ohledů velmi pozitivní efekty. Dosáhne se lepší ekologické bilance díky kratším přepravním trasám potravin, ve velkoměstech vzniknou nové profese, lidé poznají přirozenější přístup ke svým potravinám. „Nedokážu si představit 28
jediný negativní dopad vertikálního zemědělství,“ říká profesor Despommier. Vincent Callebaut z Belgie patří k mladým a inovujícím architektům, kteří sebevědomě rozvíjejí koncept vertikálního zemědělství. Magazín Time označil tuto novou hvězdu ekoarchitektury za jednoho z největších ekologických vizionářů naší doby. Callebaut kráčí se svou koncepcí „Farmscraperu“ (zemědělského mrakodrapu) ještě dál než profesor Despommier. V rámci svého návrhu „Asian Cairns“ plánuje výstavbu komplexu mrakodrapů pro čínskou megapoli Šen-čen. Tento soubor budov zahrnuje pěstební plochy a skleníky, které budou obyvatele zásobovat zeleninou, salátem a ovocem, nechybějí ani rozsáhlé parky pro odpočinek a mimořádným nápadem jsou technologie pro výrobu energie z větru a slunečního záření. Zvnějšku připomínají návrhy mrakodrapů věže z naplocho navršených oblázků. Důvod futuristického vzhledu budov je však zcela pragmatický. Princip nepřímé úměry mezi hustotou a spotřebou energie, který vychází z bioniky, je dokonale využitý díky oválnému tvaru částí budov. Zrychlující se proces urbanizace, rostoucí emise CO2 a razantní nárůst počtu obyvatel v čínských velkoměstech jsou výzvami, na které chce Callebaut nabídnout odpovědi ve svých architektonických návrzích. Tento 36letý Belgičan vidí svůj návrh „Asian Cairns“ jako možný vzor budoucích architektonických řešení. „Je to prototyp zeleného, hustě osídleného a inteligentního města s technologickým propojením a biotechnologickým designem,“ dodává Callebaut. Co se stane, pokud důsledně rozvineme princip zhuštění, funkčního provázání a růstu směrem vzhůru? Mohli bychom dojít k závěru, že do výšky porostou nejen jednotlivé mrakodrapy, ale časem i celé městské čtvrti. Švýcarský profesor architektury Matthias Kohler ze Spříseženecké technické univerzity v Curychu je přesvědčen o tom, že přesně to bude typické pro města budoucnosti.
Profesor Kohler vyvinul pro svou koncepci vertikálního města systém takzvaných uživatelsky otevřených modulů budov, což znamená, že vnitřek těchto modulů lze uspořádat naprosto flexibilně. Jeden modul může mít až tři patra, lze ho stále znovu adaptovat pro nové účely, takže může plnit nejrůznější funkce. Byty, kanceláře, lékařské ordinace, mateřské školy nebo supermarkety – možné je vše. Ve vnitřním prostoru lze vestavět veřejná dvojitá patra propojená navzájem výtahy a eskalátory. Zde se mohou zřídit parky, nákupní zóny a kavárny dostupné pohodlně pěšky. Podle představ profesora Kohlera tak vzniknou zcela energeticky nezávislá vertikální města s výškou až 600 metrů, která budou poskytovat životní prostor až pro 30 000 lidí. Při stavbě najdou významné uplatnění autonomní létající roboty, které budou na sebe vrstvit moduly v požadovaném uspořádání.
„V příštím století najdeme nová ekologická řešení pro oblast architektury“ Rakouský stavební podnikatel Hubert Rhomberg a kanadský architekt Michael Green sázejí v rámci své koncepce zcela na přírodní materiály a suroviny. Společně vyvinuli konstrukční plány výškových budov ze dřeva, dokonce již připravili detailní plány dvou třicetipatrových dřevěných budov ve Vancouveru a v New Yorku. Podle mínění Mezinárodní energetické agentury by životnímu prostředí rozhodně prospěl větší počet výškových budov postavených ze dřeva. Při výrobě deseti kilogramů cementu se uvolní až devět kilogramů oxidu
Létající ekopole pro klimatické uprchlíky
© Vincent Callebaut Architectures SARL
socioložka z Kolumbijské univerzity v New Yorku. A každá revoluce potřebuje své odvážné pionýry, kteří mají převratný nápad a razí cestu pro své následovníky. Jedním z takových pionýrů je Dickson Despommier. Ideu vertikálního zemědělství rozvinul americký mikrobiolog, ekolog a profesor veřejného zdraví se svými studenty již
Myslíme napřed
uhličitého. Dřeviny naopak při svém růstu spotřebovávají oxid uhličitý obsažený v atmosféře a přeměňují ho v dřevní hmotu. Mitchell Joachim, absolvent MIT a profesor architektury na univerzitě v New Yorku, s přesvědčením říká: „V příštím století najdeme nová ekologická řešení pro oblast architektury.“ Profesor Joachim je utopistou v nejlepším smyslu slova. Pokouší se aplikovat principy socioekologie do výstavby měst, dopravy a ekologického plánování. Jedna z jeho vizí předpokládá vznik domů a bytů postavených stoprocentně
z organických materiálů; výsledkem budou vícepatrové živé stromové domy. Tato idea zní trochu šíleně, ale profesor Joachim se opírá o věky prověřené zemědělské a sadařské metody. Na mysli má například šlechtění stromů. Při takzvaném roubování se rouby různých druhů stromů, například jabloně a hrušně, zasadí do kmínku jiného stromu a upevní pomocí balzámu na bázi pryskyřice. Tak vzniká základ nové struktury, která roste dál, a může nabýt třeba tvaru obytného domu. Pozitivní vedlejší efekty: Protože stromy přirozeně produkují kyslík,
lze účinně bojovat proti znečištění ovzduší ve velkoměstech. Stromy také na svém povrchu nabízejí životní prostor pro řadu malých živých bytostí. „Technologie máme dávno před nosem, začít jsme mohli již včera,“ dodává profesor Joachim. Mnohé ze zmíněných nápadů ještě působí poněkud utopicky, podněcují však ke změně myšlení a rozpoutávají diskuse, jiné koncepce stojí těsně před uskutečněním. Jedno je jasné. Díky tvořivosti, zvědavosti a vynalézavosti se podařilo položit základní kámen trvale udržitelného života ve městech. 29
Myslíme napřed
Myslíme napřed
Energie – hnací síla
V roce 2010 se na světě vyprodukovalo zhruba 15,5 terawattu energie neboli 15 500 gigawattů. Fosilní paliva (ropa, zemní plyn, uhlí) stála za výrobou více než 13 terawattů, vodní a jaderné elektrárny vyrobily méně než 1 terawattu, a vše ostatní – geotermální, větrná, solární energie a energie oceánů – dodaly slabou pětinu terawattu. (Procesem generování energie jako opakem primární výroby energie se vytvořily zhruba 2 terawatty.) Fosilní paliva jsou tedy zdrojem více než 80 procent veškeré energetické produkce, jaderné a vodní elektrárny následují se značným odstupem. Obnovitelné zdroje se mohou dočkat mohutného rozvoje, ale jejich podíl bude stále nepatrný. Cílem energetické politiky by mělo být vytvoření robustního mixu energetických zdrojů, zčásti konvenčních a
Text Marq de Villiers Obrázky FernandoAH, Ashley Cooper, Ken Welsh, num_skyman Ilustrace Mathis Rekowski
Inovace pro svět zítřka.
zčásti ještě ve fázi výzkumu, s důsledně klesající rolí fosilních paliv. Zde je jedno z možných řešení: Zaprvé je nutné elektrifikovat veškerou dopravu, která dnes využívá fosilní paliva. To závisí na rozvoji a zdokonalování přenosových a rozvodných sítí. Zde je tedy nutné začít, ačkoli je většina elektřiny ještě vyráběna ze znečišťujícího uhlí. Bude to ovšem velmi drahé. Jen v Evropě se náklady na rozvoj elektrických sítí odhadují až na jeden trilion eur, na americkém kontinentu bude situace ještě horší. Nové dálkové přenosové trasy mají využívat spíše efektivnější stejnosměrný proud než střídavý proud, a na straně spotřebitele by se měly stát normou chytré elektroměry, takzvané smartmetry. Taková přenosová a rozvodná síť bude zvládat všechny typy decentralizované
výroby elektřiny stejně jako přenosy elektřiny v národním měřítku. Zapojeny budou jak velké výrobní kapacity,
Cílem politiky by měl být robustní mix technologií například obří komplexy větrných elektráren, tak velký počet menších zdrojů rozprostřených po celé síti, možná i na úrovni městských čtvrtí nebo dokonce domovních bloků. Systém bude zahrnovat také energeticky pozitivní budovy.
G
lobální energetické výzvy je jednoduché definovat, ale o to těžší je jim čelit. V nejjednodušším tvaru je lze zredukovat na tři základní otázky: Kolik energie bude potřeba, jak ji vyrobit a kde? Z toho samozřejmě vyplývají další výzvy: Co uděláme s fosilními palivy a se škodlivými emisemi, které vznikají při jejich spalování? Co uděláme s jadernými elektrárnami? Jaké místo mají obnovitelné zdroje v energetice budoucnosti? Jak zvládnou rozvodné sítě přenos velkých množství vyrobené energie? Jaká je optimální cesta a jak jí dosáhnout? Kde na to všechno vzít peníze? K naší smůle se energetický sektor mění velice rychle. Před šesti lety se vědci dohadovali o „ropném zlomu“ – kdy vlastně dojde ropa a jak zvládnout přechod k jiným palivům. Nyní se Amerika stává největším vývozcem místo největšího čistého dovozce. Nové technologie, například fracking, umožňují získávat fosilní paliva způsoby, které byly dříve nerealizovatelné. A 30
v místech, která byla dříve nepřístupná, se našla nová ložiska surovin. Navíc byly objeveny metanhydráty, které jsou sice nebezpečně nestabilní, ale jejich dostupná množství by nám zabezpečila dostatek energie na celá staletí. Takže
Jaká je optimální cesta a jak jí dosáhnout? už nebudou hrozit výpadky zásobování energií. Problémem je, že rostoucí využívání fosilních zdrojů energie destabilizuje klima. Druhým příkladem je jaderná energie. Před několika lety se zdálo, že jaderné elektrárny stojí na prahu renesance. Řada prominentních ochránců životního prostředí včetně zakladatele
Greenpeace podporovala jejich výstavbu a rozvoj, protože prý jsou lepší a bezpečnější než ropa a uhlí. Vyvíjely se nové typy reaktorů, které byly menší, modulární, bezpečnější a levnější. Pak došlo ke katastrofě ve Fukušimě a k panickému ústupu od jaderné energie – Německo v něm hrálo první housle. Německé rozhodnutí co nejrychleji zavřít atomové elektrárny bylo aktem ekologického vandalismu. A je tím diskutabilnější, čím více se německá ekonomika stává závislejší na energii z fosilních paliv, které významně přispívají k emisím skleníkových plynů. Třetím příkladem je proměnlivý postoj vůči obnovitelným zdrojům energie. Zjednodušené tvrzení, že využívání alternativních zdrojů, k nimž patří solární a větrná energie, lze zkrátka rozšířit, a nahradit tak fosilní paliva, se setkává s rostoucím a oprávněným skepticismem. Obnovitelné energie zůstávají triviální součástí celkového energetického mixu, a tato skutečnost se nejspíš v dohledné době nezmění.
© FernandoAH
Solární panely
31
32
33
Myslíme napřed
Vedle flexibility je další výhodou takové sítě daleko větší spolehlivost a odolnost. Nebude tolik zranitelná v případě nehod nebo sabotáží. Otevřená elektrická síť navíc umožní každému – domácnostem, firmám a dokonce školám – vyrábět svou vlastní elektřinu a dodávat její přebytky do sítě. Evropa již učinila první kroky tímto směrem. Současně potřebujeme zvýšit efektivitu průmyslové výroby tím, že budovy budou důsledně energeticky neutrální nebo energeticky pozitivní, a tím, že se bude vyvíjet tlak na snižování spotřeby elektřiny. Jedním z klíčových odvětví je akumulace energie; mnohé se již podařilo uskutečnit. Kalifornská společnost LightSail například dosahuje při akumulaci energie až o 70 procent vyšší efektivitu díky využití systémů stlačeného vzduchu. Pokud se tuto technologii podaří rozšířit, způsobí převrat v energetice. Dalším významným způsobem ukládání energie bude vodík, pokud se podaří vyřešit problémy s neefektivností jeho výroby a zkapalňování. V souvislosti s tím vším je nezbytné podpořit základní výzkum v oblasti dalších alternativ. Daleko většího po34
dílu v energetickém mixu by mohla dosáhnout biomasa a také nová biopaliva. Další rozvoj je možný i v případě geotermální energie, přinejmenším v geologicky aktivních oblastech. Podíl vodní energie, který v současnosti činí téměř pětinu celkové výroby elektřiny ve světě, lze zvýšit o další polovinu, pokud environmentalisté překonají svůj odpor k přehradám a hrázím. Svou roli může sehrát také rozvoj příbojových elektráren na mořských březích. Podíl větrné a solární energie bude samozřejmě zvolna stoupat. To se ostatně děje již nyní a lze očekávat, že dosáhne až čtvrtiny celosvětové spotřeby elektřiny. Pokračuje vývoj nových solárních technologií. Projekt s názvem Desertec, jehož cílem měla být výroba obrovského množství elektřiny na Sahaře a její přenos do Evropy, byl nazýván „prvním megaprojektem solární éry“.
Musíme podpořit základní výzkum zaměřený na alternativy Selhal však kvůli konfliktům soukromých zájmů a protichůdným politickým přístupům. V jiných zemích ale byli úspěšnější. Indie například schválila „národní solární misi“, která má zvýšit výkon solárních elektráren v zemi z dnešních 3 megawattů na 20 gigawattů. Indie pak bude schopná pokrýt téměř jednu šestinu své spotřeby elektřiny ze solárních zdrojů. Již v roce 2013 se stavěla největší solární elektrárna světa u jezera Sambhar nedaleko města Džajpur, která bude po dokončení disponovat výkonem 3 gigawattů. Na Středním východě, přesněji v Abú Zabí, je ve výstavbě elektrárna
typu CSP (concentrated solar power) s výkonem 100 megawattů. Americká firma BrightSource buduje solární komplex v Mohavské poušti, který bude mít výkon 377 megawattů. V oblasti větrné energie naproti tomu došlo k poklesům a ztrátám. Například třetí největší příbřežní větrná elektrárna světa, Thanet nedaleko břehů britského hrabství Kent, měla dodávat 300 megawattů prostřednictvím 100 turbín, ve skutečnosti však její výkon nepřekračuje 75 megawattů. Větrné turbíny jsou však postupně levnější a efektivnější a některé studie tvrdí, že malé „větrné parky“ by mohly dodávat elektřinu pro jednotlivé okresy, města nebo dokonce vesnice. Právě to by podle některých odborníků mohl být systém zásobování elektřinou pro budoucnost. Na svou energetickou budoucnost můžeme hledět pesimisticky. Pokud se nezmění například náš odpor k jaderné energii, šance ke snížení emisí CO2 v dohledné době jsou mizivé. Mezinárodní energetická agentura přišla s odhadem, že i kdybychom nadále mírně zvyšovali podíl jaderných elektráren, fosilní paliva budou v roce 2040 stále ještě tvořit více než 80 procent světové produkce energie a emise skleníkových plynů stoupnou velmi výrazně – ze zhruba 31 miliard tun ročně v roce 2010 na 45 miliard v roce 2040. To by znamenalo nárůst o 46 procent. Na druhou stranu existují oprávněné důvody i pro optimismus. Experimen tální technologie často výrazně předstihují každodenní agendu těch, kteří rozhodují o politice a hospodářství. Mimo zájem masmédií vznikají a prověřují se doslova stovky projektů. Například biopalivo etanol sice upadlo v nemilost, ale výzkum v této oblasti přesto nekončí. Havajská firma Cellana testuje možnost přeměny mořských řas na ekologickou bionaftu, která by předčila klasickou naftu vyráběnou z ropy. Ropný gigant Exxon investoval do společnosti Amyris, která má vyrábět naftu za pomoci modifikovaných
Solární panely ve tvaru vln
VLEVO © Ashley Cooper/Visuals Unlimited, Inc. VPRAVO © Ken Welsh
Systém založený na řasách se využívá pro výrobu etanolu a bionafty
Myslíme napřed
35
Myslíme napřed
Využití jaderné energie se také mění. Jednou ze šesti variant jaderných reaktorů čtvrté generace je v podstatě „baterie“ s výkonem 50 megawattů, která vydrží fungovat 20 let bez výměny paliva a může být vyměněna za novou. Reaktory tohoto typu by bylo možné využívat všude – nejen v samostatných průmyslových areálech, ale i v lidských sídlech nebo ve větších budovách. Pak je tu samozřejmě svatý grál energetického výzkumu, jaderná fúze. Je snadné nechat se unést opojnou přitažlivostí fúzní reakce – každé zařízení by bylo vlastně malým sluncem s dostatkem levného paliva, bez škodlivých emisí, bez rizika nebezpečného záření, zato s nesmírným výkonem ze špetky paliva. Je to však obrovská výzva pro dotyčné vědce, protože se předpokládá, že jaderná fúze bude „zkrocena“ nejdříve za dvacet let. Bruce Goodwin, náměstek ředitele pro jaderné technologie v Národní laboratoři Lawrence
Livermora, každopádně tvrdí, že jaderná fúze nejenže je technicky možná, ale také že jedna ze součástí jejich ústavu, National Ignition Facility, bude první laboratoří, která „brzy“ představí světu jadernou fúzi v řízené podobě. „Vynálezci jaderných zbraní porozuměli jaderné fúzi již před 50 lety,“ říká. „Výzvou je uplatnit tyto poznatky v civilní sféře a při výrobě energie.“ Svět by měl pokračovat ve financování a podpoře výzkumu jaderné fúze, ale neměl by na ni spoléhat jako na spásu. Dobrou zprávou je, že zvládnutí technologie jaderné fúze by sice byla skvělá pomoc, ale globální energetické potřeby lze zvládnout i bez ní, proto zůstávám optimistou. Výše uvedené energetické výzvy směřují k demokratizaci energie – výroba v rámci komunity, nikoli prostřednictvím industriálních kolosů, ve společnosti založené na zcela udržitelném průmyslu a špičkových technologiích.
Interview s Robertem Scottem Text André Uhl
Jaká bude podle vás role ropy a zemního plynu v rámci budoucího energetického mixu? Ropa a zemní plyn budou v blízké budoucnosti i nadále dominovat energetickému mixu. Je nepravděpodobné, že by ropu jako zdroj paliva pro dopravní prostředky v dohlednu nahradily alternativní zdroje energie. Ropa je téměř výhradním zdrojem energie v dopravě, a k tomuto účelu se například v USA spotřebuje 60 až 70 procent veškeré surové ropy. Zemní plyn se postupně prosazuje tak, jak se rozvíjí potřebná infrastruktura. Zemní plyn je navíc čistší a ekologičtější zdroj energie než uhlí. Obnovitelné zdroje energie, jako jsou slunce, vítr a biopaliva, ještě nedokážou soupeřit s fosilními palivy po ekonomické stránce.
© num_skyman
kvasinek. Craig Venter, podnikatel, který porazil světové vlády v mapování lidského genomu, vyvíjí nové vysoce produktivní druhy řas, které by v podstatě „potily“ naftu. V roce 2010 přišli vědci ze Spojených států s tvrzením, že našli způsob genetické manipulace bakterie E. coli, kterou spíš známe v souvislosti se střevními obtížemi, takže bude schopná přímo produkovat bionaftu. Jiní odborníci se pustili do experimentů s výrobou paliv například z kanalizačních kalů nebo z odpadů na skládkách. Cílem bylo navrhnout výrobu energie v nejrůznějších objemech – od obřích urbánních projektů až po malé systémy, které navrhuje indický vědec Ram Bux Sing. Ten využívá metan z kravského hnoje pro výrobu elektřiny. V americkém státě Indiana již existuje jedna farma zaměřená na produkci mléka, kde elektřina vyrobená z kravského hnoje umožňuje podojit 30 tisíc krav denně.
Myslíme napřed
Jaké jsou dnes nejvýznamnější inovace ve vašem oboru? Nejdiskutovanější inovací v ropném a plynárenském průmyslu je vícestupňové štěpení (frakování). A jednou z inovací, která přináší více bezpečnosti do praxe, jsou závitové spoje se špičkovou a ověřovanou těsností. Výrobci potrubí na celém světě (včetně voestalpine) investují miliony dolarů do vývoje těchto typů spojů, které musejí
bez úniků zvládat obrovské zátěže a velmi vysoké tlaky. V protikladu k obecnému mínění se značné úsilí věnuje ochraně životního prostředí. Vyvíjejí se technologie, které umožní snížit spotřebu vody při výrobě, velkou pozornost vzbuzují technologie pro recyklaci frakovacích kapalin a postupy umožňující bezvodé frakování. Navíc se pracuje na „ekologických“ chemikáliích, které mají nahradit současné škodlivé látky používané při frakování. Jaké jsou dnes hlavní výzvy související s technologií výroby potrubí? Ruku v ruce s pokračujícím pátráním po nových ložiscích ropy a zemního plynu roste i riziko ohrožení životního prostředí a samotná fosilní paliva mohou mít značně korozivní účinek. Mohou totiž obsahovat dvě velmi agresivní složky – sirovodík a oxid uhličitý. Pro výrobu paliv, která obsahují tyto sloučeniny, jsou zapotřebí speciální typy potrubí. Tyto typy potrubí vyžadují speciální procesy legování, tepelné úpravy a v některých případech i antikorozní povrchovou úpravu. Totéž platí i pro potrubí pro přepravu těchto fosilních paliv z míst těžby do zpracovatelských závodů.
Robert Scott Robert Scott je šéfem společnosti voestalpine Tubular Corporation, která je stoprocentním majetkem společnosti voestalpine Tubulars GmbH & Co KG. Zeptali jsme se ho na budoucí žhavá témata v oboru získávání energie, na roli ropy a zemního plynu v budoucnosti a na nejnovější inovace.
Těžba ropy v Thajském zálivu 36
37
Myslíme napřed
Na místa, připravit, zácpa! Texty Björn Lüdtke, Tolu Ogunlesi, Oscar Lopez, Joo Hyun Kim Obrázky kimkihong, Oscar Lopez, David Steets
Večerní provoz v Mexico City, Lagosu a Soulu – naši reportéři na místě.
Brána Sungnyemun, Soul 38
© kimkihong
D
o roku 2025 má podle odhadů OSN na světě existovat již 27 megapolí s více než deseti miliony obyvatel, zatímco v roce 2010 jich bylo jen 20. V horizontu pouhých zhruba deseti roků bude 54 procent světové populace žít ve městech, a protože k rostoucí životní úrovni patří také vlastní automobil, budou obyvatelé měst produkovat především jedno: obrovské dopravní zácpy. Plánovači měst, politici a inženýři na celém světě pracují na nových nápadech a převratných řešeních, s jejichž pomocí by se mělo zamezit dopravním kolapsům a dal by se zvládnout nárůst dopravy ve městech. Kdo chce
úspěšně zajistit dopravu v megapolích budoucnosti, ten musí již dnes kráčet novým směrem a hledat ne otřelá řešení, protože šance řešit obrovské zácpy prostřednictvím stávajících signalizačních systémů a prostým rozšiřováním silnic bude stále menší. Cílem již není „město přizpůsobené automobilům“, ale veřejná doprava přizpůsobená městu. Ale jak vlastně dnes vypadá situace v megapolích? Jaké výzvy lze očekávat a jaká řešení přicházejí v úvahu? Při hledání odpovědí na tyto otázky jsme vyslali reportéry do tří fascinujících velkoměst. Dozvíme se od nich z první ruky, jak vypadá situace v dopravní
špičce v Mexico City, Lagosu a Soulu. Oscar Lopez, ačkoli sám uvázl v zácpě, nám vysvětlí, že dopravní problémy metropole Mexika budou snad již záhy zkroceny, a že – koho by to napadlo – se Mexico City nejspíš stane vzorem pro dopravní řešení dalších mohutně se rozrůstajících velkoměst světa. V Lagosu se do dopravní vřavy vydal náš reportér Tolu Ogunlesi. Velmi nízká cestovní rychlost asi nebude dána pouze spoustou výmolů na vozovce. A Joo Hyun Kim zjišťoval v ulicích Soulu, jak vypadá budoucnost dopravy v tomto velkoměstě, a objevil, že dokonce snad souvisí s vodou nebo se vzduchem. 39
Myslíme napřed
Myslíme napřed
Mexico City — Globální model Mexico City, stejně jako další velkoměsta ve fázi rozvoje, se potýká s problémem automobilismu. Přes svou obrovskou rozlohu, nekonečná předměstí a ohromný počet lidí dojíždějících za prací má Mexico City tradičně špatnou a nevýkonnou veřejnou dopravu. Aby se lidé někam dostali, musejí usednout za volant automobilu. Po ulicích Mexico City se dnes prohánějí 4 miliony aut, jejich výfuky chrlí nekonečná oblaka dýmu do řídkého horského vzduchu. Abych lépe pochopil rozměr dopravních problémů v Mexico City, sešel jsem se s Peatónitem, ve skutečnosti 27letým studentem Jorgem Cañezem. Oba jsou produktem rozvoje města a symbolem toho, jak vzdálené je vyřešení dopravních problémů. 40
Dopravní chaos v ulicích Lagosu
Maskovaný superhrdina se zrodil před více než rokem a začal upozorňovat lidi, jak je důležitá pěší chůze ve městě ovládaném řidiči. Klame čtyřkolové obludy překreslováním dopravního značení, pomáhá chodcům přecházet ulice a prochází se po střechách špatně zaparkovaných aut. „Je to ta nejkontroverznější věc, kterou jsem kdy dělal,“ říká. „Moje maminka mě prosí, abych toho nechal.“
Mexiko City bylo jako nemocný pacient, který se uzdravuje S Peatónitem jsem se sešel v době odpolední dopravní špičky. Vyrazili jsme od Auditoria, hlavní městské koncertní haly, vzali jsme si taxík a plazili jsme se ulicí Paseo de la
Reforma zoufale nízkou rychlostí, zatímco kolem nás svištěli cyklisté na svých kolech Ecobici. O čtyřicet minut později jsme dorazili k soše Diany na ulici Reforma. Ujeli jsme 2,6 kilometru. Podle Google Maps měla cesta trvat jen 6 minut. Chůze by tedy trvala asi stejně dlouho jako jízda autem. Ale věci se mění k lepšímu a Mexico City se pomalu stává městem, které vzorovým způsobem přetvořilo svůj beznadějně přetížený dopravní systém. V roce 2005 byl díky předchozí přípravě ze strany levicových městských správ zaveden pokrokový systém metrobusů – kříženců tradičních auto busů a městské rychlodráhy, který byl vzápětí horlivě okopírován v řadě měst Latinské Ameriky. Metrobusy dnes v Mexico City svezou téměř milion cestujících denně. Vznikl rovněž projekt veřejných jízdních kol s názvem Ecobici. Městská správa navíc rozhodla, že hlavní bulvár Reforma bude každou neděli otevřený výlučně pro cyklisty. V současné době jsme svědky zrodu nových a zajímavých projektů. Nedávno byla vyhlášena veřejná soutěž; jejím účastníkům byly poskytnuty veřejně
vy se mexické metropoli podařilo dát automobilismu nálepku zbytečné a nákladné záležitosti místo atraktivního způsobu cestování. „Nemám nic proti autům, nesnažím se je démonizovat,” říká Peatónito. „Ale bude to dlouhý boj, ulice za ulicí, čtvť za čtvrtí.”
Lagos — V pasti ulic Večerní dopravní špička v Lagosu trvá od 17 do 21 hodin, kdy do ulic vyrážejí ti účastníci provozu, kteří se chtěli vyhnout nejhorším zácpám. Vyjíždím v 18.01 z ulice Tamiyu Savage na Viktoriině ostrově a mám namířeno do pevninské části Lagosu, kde žije většina z 15 milionů obyvatel tohoto města. Chci vidět, kam budu schopen dojet během jedné hodiny. Ve vzdálenosti pár set metrů navazuje autostráda Ahmadu Bello Way, která vede v délce zhruba 5 kilometrů po
Fakta o voestalpine VLEVO © Oscar Lopez VPRAVO © David Steets / laif
Hrdina dopravy: Peatónito
dostupné údaje a cílem je vytvoření programů, které dokážou snížit intenzitu dopravy. Zvítězil systém, který řidičům umožňuje naplánovat kratší a rychlejší trasy na základě údajů v reálném čase ještě předtím, než vyrazí na cestu. Velké chvály se dostalo rozhodnutím městské správy zavést exkluzivní dopravní pruhy, pruhy pro cyklisty a program parkování na ulicích. Inovace dosáhly takového rozměru, že Mexico City získalo v roce 2013 ocenění za udržitelnou dopravu, které uděluje Institut pro dopravní a rozvojovou politiku. „Mexico City bylo jako pacient trpící srdeční poruchou, jeho ulice byly jedněmi z nejucpanějších na celém světě,“ řekl jeden z členů poroty. „Krev se opět rozproudila, centrum Mexico City se změnilo k lepšímu.“ Ačkoli k dosažení stavu, jaký vládne např. v Kodani nebo v Amsterdamu, je ještě dlouhá cesta, Peatónito věří, že model přijatý v Mexico City bude časem hodný okopírování v podobných městech. Mohlo by jít například o Bangkok nebo Bombaj. Díky systému veřejných jízdních kol, efektivní síti metra a omezení automobilové dopra-
My z koncernu voestalpine nepřinášíme pohyb jen na silnice, ale také na koleje nebo do vzduchu. Naše nové, lisováním tvrzené lehké oceli jsou například nejčastěji používaným materiálem v automobilovém průmyslu. Lze je zatížit až čtyřikrát víc než dřívější materiály, navíc jsou lehčí, bezpečnější a samozřejmě také hospodárnější. Jsme hlavním hráčem na světovém trhu v oblasti technologie výhybek a zaujímáme vedoucí pozici
v oblasti kolejnic, zušlechtěného drátu, bezešvých trubek a materiálů používaných pro sváření. Naše výhybky a koleje se přizpůsobují nespočetným požadavkům a rozmanitým klimatickým podmínkám, jsou vysoce zatížitelné, minimálně se opotřebovávají a mají velmi dlouhou životnost. Ve vzduchu podporujeme letecký průmysl vývojem nových materiálů: pro větší vzdálenosti a menší spotřebu paliva.
okraji Viktoriina ostrova směřujícího do otevřeného oceánu. O patnáct minut později zjišťuji, že jsme urazili necelý kilometr. V 18.31 jsme stále ještě na Ahmadu Bello. Urazit vzdálenost 3 kilometrů nám trvalo 30 minut, ačkoli program Google Maps mluvil o 6 minutách. Lagoští pouliční prodavači nabízejí běžně své zboží řidičům v autech, která uvázla v zácpách.
Rozvinutý systém kolejové dopravy by měl přinést velkou změnu Pokud se doprava zastaví a všude ládne zácpa, vynoří se se svým zbov žím (banánové čipsy, kešu oříšky, balené nápoje, popcorn) u okének automobilů a čile běhají v mezerách mezi vozy. Jedeme k obchvatu o délce 4 kilometrů, který vede k mostu Eko Bridge, jednomu ze tří mostů spojujících ostrov s pevninou. O patnáct minut později projíždíme čtvrtí Apongbon, která má pověst jednoho z nejnebezpečnějších míst v Lagosu. Je zde zcela nezbytné pečlivě schovat telefony a notebooky, protože i kraťoučký záblesk světla obrazovky může přilákat pozornost ozbrojených banditů, kteří se potulují zdejšími končinami. Dívám se na své náramkové hodinky. Je 18 hodin 58 minut. V blízkosti je tržiště a zastávka autobusu, takže doprava se velmi zpomalila. Minuli jsme Apongbon, provoz je opět plynulý, a když vyjíždíme na most Eko Bridge, je zrovna 19 hodin a 1 minuta. V dálce vidím budovu Národního divadla. Jedna hodina cesty je za námi. Urazili jsme 12 kilometrů, trasu, která 41
Myslíme napřed
Soul JIŽNÍ KOREA Počet obyvatel: cca 9,8 milionu Aglomerace: cca 23,8 milionu
Mexico City MEXIKO Počet obyvatel: cca 8,8 milionu Aglomerace: 20 milionů
2,6 km
NIGÉRIE Počet obyvatel: cca 15 milionů
Trasa:
40 minut
60 minut
12 km
Trasa:
20 km
Cíl Mezinárodní letiště Gimpo Cíl Průmyslová čtvrť Costain Cíl Socha Diany, Paseo de la Reforma
Most Eko Bridge
Start Koncertní hala Auditorio Nacional
Muson Center Most Bonny Camp
Silverbird Cinemas
Start Restaurace TerraCulture Plán města
42
Start Sportovní komplex Jamsil
60 minut
ZDROJE auswaertiges-amt.de, wikipedia.de, maps.google.de Map of World – Single Color by FreeVectorMaps.com
Trasa:
Lagos
měla podle Google Maps trvat 12 až 15 minut. O pár set metrů dále se nachází výjezd do Costainu, rušné průmyslové čtvrti. Projíždíme kruhovým objezdem a vydáváme se na zpáteční cestu na Viktoriin ostrov. Tentokrát je provoz plynulý, protože jedeme proti směru hlavního přepravního proudu, a na ostrově jsme téměř hned. Lagos, který v roce 1991 ztratil postavení hlavního města ve prospěch města Abuja, se od té doby obrovsky roz rostl. V roce 2006 bylo zaregistrováno 141 tisíc nových automobilů, v roce 2011 jich přibylo již 259 tisíc. V roce 2011 byl v Lagosu registrován více než jeden milion motorových vozidel, desetinásobek stavu v roce 1988. Hustota vozidel navíc dosahuje desetinásobku celostátního průměru. Úřady odhadují, že každý den se v Lagosu uskuteční sedm milionů osobních jízd. K dispozici je silniční síť, která obrovský počet automobilů již dávno nezvládá. Na rozdíl od jiných měst podobné velikosti schází Lagosu rozvinutá síť kolejové dopravy. Proto se nyní buduje systém moderních tratí městské rychlodráhy, který má mít kapacitu 400 tisíc cestujících denně a má být kompletně zprovozněn v roce 2020. Dopravní situace by se měla změnit k lepšímu. První fáze má být uvedena do provozu v roce 2014, v roce 2015 bude následovat nová lanovka. Bez ohledu na ambiciózní projekty a investice v řádech milionů dolarů zůstává obrovské množství věcí, které je nutné změnit a vyřešit na té nejzákladnější úrovni. Výmoly a díry na silnicích čekají na opravu, chaotický systém pouličních prodavačů potřebuje pevná pravidla. Je nezbytné vymáhat dodržování zákazů parkování, instalovat a udržovat nové semafory. Zavedení mýta pro automobily při vjezdu do centra města by mělo oslabit příval automobilů a předcházet nejhorším dopravním zácpám.
Soul — Nekonečné úsilí Cesta tunelem Namsan 1 o délce 1 530 metrů, který spojuje čtvrti Jung‑gu a Yongsang-gu v jihokorejském Soulu, by měla ve špičce trvat třicet minut. V posledních třiceti letech se většina obyvatel jihokorejské metropole odstěhovala do vzdálených předměstí, aby se vyhnula přelidněnému centru města. Tento jev však s sebou přinesl zapeklité dopravní problémy. Soul má v podstatě dvě centra – dva hlavní hospodářské středy, které od sebe odděluje řeka Han. Podél řeky vedou dnes dvě dálnice, které propojují většinu částí Soulu a pokračují dále na venkov. Vybral jsem si jednu z těchto dopravních tepen, známou rovněž jako Olympijská dálnice, protože adekvátně znázorňuje současnou situaci v soulské dopravě. Za celých 60 minut, které jsem strávil na této nezpoplatněné expresní dálnici, jsem na nic expresního nenarazil. Vyrazil jsem od sportovního komplexu Jamsil a měl jsem v plánu dojet k mezinárodnímu letišti Gimpo – tato dvě místa spojuje dálnice. Vzdálenost 34 kilometrů by bylo možné urazit v běžném provozu za 40 minut, ale v dopravní špičce jsem vyvinul maximální rychlost zhruba 20 kilometrů zahodinu. To není nijak překvapivý údaj, pokud doplníme, že téměř polovina padesátimilionové populace J ižní K oreje žije v aglomeraci hlavního m ěsta Soulu. Nedávno zřízené expresní pruhy určené pouze pro autobusy se ukázaly být velmi užitečným nástrojem v boji proti zácpám na dálnicích. Rovněž hlavní autobusové stanice rozeseté po celém městě pomáhají udržet dopravu ve městě v chodu. Byly vybudovány nové silniční komunikace a zavedeny vysokorychlostní vlaky. Navíc byly vynaloženy značné prostředky na výstavbu nových linek železnic a metra
a prodloužení stávajících linek. Přes toto nekonečné úsilí o vytvoření efektivnější dopravy zůstávají silnice bez nadějně ucpané automobily, autobusy praskají ve švech pod náporem cestujících a metro je jedním velkým lidským mraveništěm. Pokud se podíváme na podstatu problému, není těžké pochopit, že tyto jevy jsou nevyhnutelné. Takže nesetrvávejme v minulosti a pojďme hledat schůdnou cestu kupředu a do budoucnosti. Jenže: Co ještě lze udělat? Budoucnost jihokorejské dopravy se jeví slibně, protože je zahrnuta do tvůrčí ekonomiky. To je agenda, kterou prosadil tým nové prezidentky Pak Kun-hje po jejím nástupu do úřadu v roce 2013. Ministerstva zemědělství, infrastruktury a dopravy a Korejský institut dopravy hledají způsoby, jak rozvíjet dopravní systém prostřednictvím konvergenčního myšlení. Zdá se, že zásadní úlohu v budoucnosti dopravy v Jižní Koreji sehrají nové technologie. Způsoby přepravy, které známe z vědeckofantastických filmů, nejsou ani zdaleka tak vzdálené realitě, jak by se mohlo zdát. Předmětem současných diskusí jsou i kompaktní elektromobily pro cestování ve městech a také futuristická vozidla, která létají nebo kloužou po vodní hladině. Zároveň se pilně pracuje na projektech vedoucích k realizaci těchto nápadů. Problematika dopravy je hodnocena ze všech pohledů a směrů, zohledněny jsou rovněž inovace vedoucí k efektivnějšímu pohybu cestujících v metru a k pohodlnějšímu přestupování na autobusových terminálech. Ačkoli létající auta jsou ještě hudbou vzdálenější budoucnosti, plánuje se již soulská metropolitní expresní železnice, dvoupatrové tramvaje bez trolejí a elektrobusy. K jejich realizaci dojde v následujících desetiletích. Kolik z těchto technolo gických inovací se nakonec stane součástí dopravy budoucnosti a jak Korea dokáže svou městskou dopravou inspirovat jiné země, ukáže budoucnost. Nechme se tedy překvapit. 43
Myslíme napřed
Pět zemí, jedna budoucnost?
B
Texty Björn Lüdtke, Needrup Zangpo, Elaisha Stokes, Fernando Molina, Fabrice Pozzoli-Montenay, Sebastian Engelmann/Phong Thanh Obrázky Kirklandphotos, fotofritz16, leezsnow, Aaron Black, José Luis Quintana, David W. Hamilton, xuanhuongho
Mladý mnich vychází ze třídy a jde si hrát u kláštera 44
VLEVO © Kirklandphotos VPRAVO © fotofritz16
Peníze nejsou všechno: od hrubého domácího produktu k hrubému národnímu štěstí.
ývalý bhútánský král Džigme Singye poskytoval rozhovory jen zřídka. Na otázku indického novináře: „O Bhútánu vlastně nevíme vůbec nic. Jak vysoký je váš hrubý domácí produkt?“, odpovědělo Jeho Veličenstvo v roce 1979: „Nevěříme v hrubý domácí produkt, protože naše hrubé národní štěstí je důležitější.“ Běžné modely ekonomického vývoje dělají z hospodářského růstu často dominantní kritérium. Idea hrubého národního štěstí naproti tomu zohledňuje skutečnost, že vyvážený a trvale udržitelný rozvoj společnosti je možný pouze díky souhře materiálních, kulturních a spirituálních aspektů. Od té doby lidé v celém světě přemýšlejí o tom, jak se dá měřit blahobyt, aniž by bylo nutné opustit svět monetárních parametrů, ale aby byly zahrnuty také faktory, jako je „subjektivně vnímaný pocit pohody“ (Happy Planet Index) nebo „sebeurčení“ (World Happiness Report). Na naší malé cestě kolem světa zjistíme, jak dalece toto úsilí pokročilo. Náš spolupracovník Needrup Zangpo nám bude vyprávět, jak to vlastně ve skutečnosti je s hrubým národním štěstím obyvatel Bhútánu. Elaisha Stokesová vystopovala v Kanadě vědce Michaela Pennocka, který se v roce 2006 vyptával Bhútánců na jejich štěstí a o dva roky později podnikl průzkum na stejné téma i mezi lidmi ve své vlasti. Koncepcí hrubého národního štěstí se inspirovali také v Bolívii. A Fernando Molina ví, jestli už Bolivijci mohou „vést spokojený život“. Navíc jsme se zeptali Fabriceho Pozzoli-Montenaye, proč jsou Francouzi chronicky nešťastní, ačkoli žijí v jedné z nejbohatších a nejkrásnějších zemí světa. A ve Vietnamu narazili Sebastian Engelmann a Phong Thanh Tran proti všem očekáváním na překvapivě šťastný národ.
Klášter Taktsang (klášter Tygří hnízdo), Bhútán
Bhútán — Počítání úsměvů Necelý rok po nástupu první demokratické vlády v Bhútánu navštívil tým Komise pro hodnocení hrubého národního štěstí (HNŠ) extrémně chudou vesnici Ungar v nejodlehlejším okrese Lhuntse, kde míra chudoby dosahuje 43 procent. Venkované nabídli členům komise mléko, natvrdo vařená vejce a domácí nápoje, ačkoli sami trpí nedostatkem jídla až šest měsíců v roce. Místní obyvatelé prý řekli úředníkům, že jsou šťastní „takoví, jací jsou“. Později řekli novinářům, že ve své zdrcující chudobě samozřejmě šťastní nejsou. Vesničané vylíčili novinářům, kteří tým doprovázeli, že vládní úředníci přišli s tužkou a papírem, položili své otázky a nikdy se nevrátili. To se stalo na počátku roku 2009. Stejně jako novinář, který napsal reportáž o výše zmíněné cestě a získal za ni mezinárodní novinářskou cenu, i řada vzdělaných Bhútánců se pokouší porozumět koncepci HNŠ ve vztahu k tomu, jak šťastní jsou obyčejní lidé. Právě to měl na mysli čtvrtý bhútánský král, když prohlásil HNŠ cílem národního
rozvoje Bhútánu. Základní myšlenka, na které je celá koncepce postavena, říká, že štěstí je vrcholným cílem pro všechny lidské bytosti a že je povinností státu vytvářet podmínky pro štěstí a jeho růst. Koncepce uvádí, že hmotná prosperita je špatnou mírou lidského rozvoje, pokud ji nedoprovázejí také duchovní a kulturní hodnoty, ochranná politika a funkční vláda. Nepopírá však hospodářský rozvoj jako prostředek k dosažení lidského blahobytu a štěstí. Od roku 1979, kdy tehdejší bhútánský král poprvé vyslovil názor, že HNŠ je důležitější než HDP, vzbudila tato koncepce pozornost na celém světě a sami Bhútánci investovali do exportu této koncepce značné množství času a úsilí. V Bhútánu jde mezitím život svou vlastní cestou: Chudoba venkovanů se nezmírňuje, proto mnozí lidé odcházejí z vesnic a hledají lepší život v méně odlehlých oblastech. Dokonce i v této zemi začaly vznikat gangy mladistvých, neboť nezaměstnanost mladých lidí zůstávala enormně vysoká, zatímco se vzdělání a lékařská péče privatizují ruku v ruce s rostoucími rozdíly v příjmech obyvatel. Ozývaly se kritické hlasy, že bývalá vláda prosazovala koncepci HNŠ v domácím prostředí za každou cenu, a v důsledku toho se 45
Myslíme napřed
46
Jachtař uvazuje svou loď, Victoria, Kanada
Mnichové v Thimphu, Bhútán
znamená „štěstí a rovnost, protože lidé sledují, jaké má kdo příjmy“. Mladý podnikatel Purna Kumar tvrdí, že tato koncepce je „hanebně zneužívána“. Podle něj má umožnit lidem na ulici žít důstojným životem. Je to důmyslné, ale jednoduché. Jde o počítání úsměvů, dodává jeho přítel.
Kanada — Štěstí nebo blahobyt? Světová zpráva o stavu štěstí za rok 2013, kterou vydala OSN, považuje Kanadu za jednu z nejšťastnějších zemí na světě. S ohledem na skuteč-
nost, že koncepce hrubého národního štěstí (HNŠ) byla zčásti formulována v Kanadě, toto umístění příliš nepřekvapuje. Michael Pennock, Kanaďan žijící v současnosti ve Victorii v Britské Kolumbii, navštívil v roce 2006 Bhútán, aby provedl dotazníkovou akci, která měla napomoci k hodnocení úrovně štěstí mezi Bhútánci. „Ekonomické jistoty jsou pouze jedním z řady faktorů určujících štěstí,“ říká Michael Pennock. „Ale HNŠ zahrnuje všechny tyto faktory.“ Když se Pennock vrátil domů, zajímalo ho, jak by Kanaďané reagovali na myšlenku štěstí jako měřítka růstu. Ve spolupráci s řadou lokálních partnerů vznikl projekt, který má za cíl stanovit index štěstí ve městě Victoria. Prvním krokem byla adaptace průzkumu tak, aby odrážel ideály obyvatel Západu. „Štěstí v kontextu HNŠ odráží buddhistickou povahu Bhútánu,“ uvedl
VLEVO © leezsnow VPRAVO © Aaron Black
dostavilo vyčerpání a únava společnosti. Teorie sice velebí schopnost člověka spokojit se s tím, co má, a považovat se tak za šťastného, ale známky extravagance v určitých vrstvách bhútánské populace a mezi vládními úředníky se pro chudé obyvatele staly příliš viditelnými, což může potenciálně ohrozit pokračování této koncepce. Nejde ovšem o zásadní p roblém. HNŠ, stejně jako štěstí, zůstane trvalou výzvou pro jakoukoli zemi. Bhútán o sobě netvrdí, že dosáhl HNŠ, a je možné, že ho nikdy nebude dosaženo. Zůstává však hvězdou, která může ukázat cestu ostatním. Nejde o konec, je to pouze způsob – stálé zlepšování podmínek pro štěstí ve formě moudrého vládnutí a politické praxe. V rámci dosažení těchto cílů byly identifikovány klíčové faktory a každá politika musí podstoupit rozsáhlé testování z hlediska HNŠ. Politika hornického rozvoje přijatá v roce 2010 například nemohla projít testy HNŠ, protože důlní činnosti jsou nebezpečné pro životní prostředí, které patří mezi klíčové faktory. Hodnoty koncepce HNŠ byly rovněž aplikovány do státního vzdělávacího systému. Školy nyní mají ve svých výukových plánech například „den bez plastů“, „zelený den“, „den podělení se o jídlo“. Od chvíle, kdy členové vládní komise navštívili vesnici Ungar, klesl stupeň chudoby v okrese Lhuntse na 31,9 procenta a celostátní stupeň chudoby poklesl z 23,2 procenta na 12 procent. Situace se zlepšuje přinejmenším po ekonomické stránce, což má velký význam. Ale vytváření HNŠ vyžaduje mnohem více. Zatímco některé prvky bylo možné využít v rozumných a žádoucích opatřeních, jiné zůstávají příliš náročné a idealistické. Množí se kritika a obavy, že podstata koncepce HNŠ by mohla být znehodnocena strnulým přístupem ve školách. Pro mnoho mladých Bhútánců by HNŠ nemělo zůstat pouze školními poučkami, ale skutečným životním úsilím. Kinley, student střední školy v Thimphu, říká, že HNŠ
Myslíme napřed
Michael Pennock. „V západní kultuře nacházíme největší podobnost s naším vnímáním blahobytu – tedy obecného pocitu spokojenosti s životem stejně jako obecného vnímání optimistického přístupu.“ Index štěstí města Victoria zachoval původní indikátory blahobytu určené na základě systému HNŠ v Bhútánu (fyzického zdraví, psychologického pocitu pohody, hospodářských jistot, vyváženosti pracovních aktivit a volného času, ekologické vitality, sociální vzájemnosti a kulturní vitality), došlo však k výrazové proměně, která musí odpovídat kulturním zvyklostem v Kanadě. „V bhútánském průzkumu byl například zahrnut dlouhý seznam tradičních bhútánských tanců a účastníci byli dotazováni, jestli je umějí zatančit. Znalost tradičního tance je v Bhútánu považována za indikátor štěstí a smyslu pro komunitu. Pro Kanaďany by ovšem taková otázka neměla význam.“ Dokonce i přes skutečnost, že Victoria je hlavním městem Britské Kolumbie, si toto město na ostrově zachovává uvolněnou atmosféru. Obyvatelé si cení krátkých pracovních dnů a času stráveného s rodinou. „Štěstí je místo, kde je možné existovat bez stresu,“ říká Nicolas Fabriziak,
obyvatel města. „Je to smysl pro svobodu. Pocit, že jsme milováni. Poctivý život. Přátelství.“ Victoria je často uváděna jako příklad seniorské komunity, díky místní univerzitě se však pyšní i výraznou studentskou populací. Průzkum se uskutečnil v roce 2008, poté znovu v roce 2011, a pokaždé bylo dotazováno 2 400 lidí. Výsledky byly smíšené. Celý projekt nedokázal přinést výrazně ohromující údaje a, v souladu s očekáváním, prokázal výraznou souvislost mezi chudobou a nepřítomností štěstí. To je nesporným signálem, že v západním kontextu může být HDP stejně dobrým indikátorem štěstí jako každý jiný. Přestože místní správa zná výsledky projektu indexu štěstí města Victoria, pokusila se jen málo o zlepšení úrovně štěstí obyvatel města, a výsledky obou dvou průzkumů zůstaly konzistentní. Příčinou tohoto stavu může být skutečnost, že úroveň štěstí již byla v globálním měřítku relativně vysoká (Kanada se umístila jako šesté nejšťastnější místo pro život a tato skutečnost se odpovídajícím způsobem projevila). Michael Pennock však tvrdí, že jednou z příčin by mohl být pohled na štěstí jako na výrazně osobní záležitost, což je typické pro západní kulturu.
„V Severní Americe jsme podle mého názoru stále ovlivněni našimi puritánskými kořeny, které považují honbu za štěstím nebo za spokojeností za hřích.“ „V zemích jako Bhútán, kde je převažujícím náboženstvím buddhismus, je snaha o dosažení štěstí samozřejmostí, a nikoho by nenapadlo tvrdit, že není důležité nebo že by vláda neměla napomáhat při dosahování štěstí.“ V současné době byl průzkum zastaven, ale Pennock věří v možnost, že se bude konat v budoucnosti znovu. Možná se s více údaji zjištěnými o obyvatelích Victorie podaří vytvořit skutečně kvalitní hodnoticí systém, který najde své uplatnění i v ostatních částech Kanady.
Bolívie — Šance vést spokojený život Bolívie přijala v roce 2009 novou ústavu, v níž se bez dalšího vysvětlení uvádí: Stát přebírá a podporuje „suma qamaña“ jako etický a morální základ naší společnosti. Obtíže působí nejen sám překlad indiánského výrazu „suma qamaña“ do ostatních jazyků. Problémem je i jeho přesná interpretace ve španělštině, která je úředním jazykem Bolívie. V češtině znamená něco jako „vést spokojený život“. Vyvstává rovněž otázka, co konkrétně tato zásada znamená pro Bolívii. Zahrnutí práva „vést spokojený život“ do nové ústavy je výsledkem dlouhého boje zástupců původních obyvatel za oficiální uznání jejich kultury ze strany bolivijského zákonodárství. Evo Morales, sám příslušník indiánského kmene Aymara a od roku 2005 prezident republiky, od něhož pochází hlavní popud ke vzniku nové ústavy, přijal za vlastní myšlenky indianistas. 47
Myslíme napřed
Využil toto duchovní bohatství, aby se stal „duchovním vůdcem“ indiánské většiny v Bolívii, ačkoli jeho vláda současně realizuje i tradiční rozvojové programy (dochází například k odlesňování 320 m2 půdy na obyvatele ročně, což je dvacetinásobek celosvětového průměru). To vrazilo klín mezi mnohé indianistas a vládu. Výjimkou je bolivijský ministr zahraničí David Choquenhuanca, který je také příslušníkem kmene Aymara. Jeho představa o „suma qamaña“ je ztělesněním tradičního způsobu života indiánských společenstev v bolivijských horách, kde se narodil. Tuto zásadu definuje jako „proces, který teprve začal a bude postupně zesilovat.“ Zna-
Myslíme napřed
mená totiž „návrat k našim kořenům“, tedy ke „kultuře života. Tím nejdůležitějším není člověk (jak zní princip socialismu), ani peníze (jak tvrdí kapitalismus), ale život: řeky, vzduch, hory, hvězdy, mravenci, motýli. Proto nevěříme v lidská práva, ale v kosmická práva.“ Máme podle něj usilovat o „jednoduchý život“, v němž mohou všichni lidé jíst, tančit a především pracovat. Tyto představy však příliš neodpovídají reálnému dění v zemi, jejíž hospodářství se v uplynulých desetiletích začalo mohutně rozvíjet díky vysokým cenám fosilních paliv. Ve výsledku vzrostl také materiální blahobyt. Nikdy dříve v historii nedosahovala spotřeba obyvatel Bolívie tak vysokých hodnot. V le-
tech 1998 až 2012 vzrostl například počet automobilů dvanáctinásobně a překročil hranici 1,2 milionu vozidel, takže nyní každý desátý Bolivijec vlastní osobní auto. Javier Medina je oficiálním pověřencem v rámci projektu, který se pokouší odpovědět na otázku, jak se dá sladit princip „suma qamaña“ se současností a s rozvojem Bolívie. Záměrem tohoto filozofa je rozšířit indiánský životní princip o aspekty pokroku, kapitalismu a trhu. Jeho projekt, který vychází z bhútánského principu hrubého národního štěstí, bude hodnotit, jestli Bolivijci skutečně „vedou spokojený život“. Bolivijský indikátor nemá jen měřit pocity lidí, ale také hodnotit politické zásady
VLEVO © José Luis Quintana / LatinContent / Getty Images VPRAVO © David W. Hamilton
Tanečníci v La Pazu, Bolívie
48
venkovských společenstev. Patří mezi ně i vzájemnost (dělba práce mezi rodinami), která se cení více než honba za ziskem (výměna zboží). Zdá se však, že ani tyto snahy nebudí u většiny obyvatelstva přílišný zájem. V prosinci 2012 zveřejnily noviny Página Siete výsledky ankety, podle níž považuje 73 procent dotázaných princip „suma qamaña“ za prázdná slova. Zhruba stejný podíl dotazovaných zastává názor, že aby člověk mohl „vést spokojený život“, potřebuje zkrátka dobrou práci a kvalitní sociální služby. Pouze 7 procent dotázaných se domnívá, že „vést spokojený život“ je model, který se neomezuje pouze na materiální aspekt života, ale také na spirituální a společenské hodnoty. Zdá se, že princip, který se v roce 2009 stal součástí ústavy, zatím příliš úspěchů nezaznamenal. Mnozí obyvatelé vesnice Huarina na břehu jezera Titicaca (oblasti, odkud pochází také ministr Choquenhuanca) říkají, že vůbec nevěděli, že se v ústavě mluví o „suma qamaña“, jsou však prý i přesto spokojení. V posledních letech prodali projíždějícím cestovatelům více pstruhů, mléka a sýra a v La Pazu, kam každoročně odcházejí za sezonní prací, se prý dá najít víc pracovních příležitostí. Jeden z obyvatel vypráví: „Dříve byla zdejší oblast sice klidnější, ale nebylo tolik pracovních míst jako dnes. Nemůžeme žít pouze z pěstování brambor. Nyní se nám daří lépe, je více práce. Ale přesto to bude ještě dlouhá cesta.“
Francie — Šťastně nešťastní Francouzi si velmi rádi stěžují, přesně to vyjadřuje výraz „râle“ – určitý francouzský způsob reptání a naříkání. Je to jakýsi druh národního sportu a
Fécamp, Francie
v podstatě součást kulturní identity. Ve Světové zprávě o štěstí za rok 2013 se Francie umístila na 25. místě za zeměmi jako Venezuela, Panama a Mexiko, což je celkem paradoxní, když jde o zemi, která sama sebe vidí daleko výše na žebříčcích hodnotících pozitivní faktory. Francie navíc nikdy neváhá projevovat své mezinárodní ambice. Někteří lidé se domnívají, že je za tím nafouklé národní ego, ale není třeba zoufat – Německo, obvyklý soupeř Francie, se umístilo na 26. místě. Důvodem těchto pochmurných postojů je podle mnohých zdrojů ekonomická krize. Nezaměstnanost přesáhla hranici 10 procent a postihuje zejména skupiny obyvatel do třiceti a nad padesát let věku. Lépe na tom nejsou ani vysokoškoláci. Je velmi pravděpodobné, že čerství absolventi škol budou muset pár let pracovat jako praktikanti za zhruba 400 eur měsíčně. Vezmeme-li v úvahu, že průměrné nájemné v Paříži činí 40 eur za metr čtvereční, nelze očekávat, že tito lidé povedou luxusní
život. Francie je zemí, kde je jistota pracovních míst nejvyšší z celé EU. To však francouzským pracujícím nebrání prožívat vůbec nejsilněji pocit ohrožení pracovních míst a budoucnost vidět jako hrozivou a nepředvídatelnou. Výsledkem je skutečný pocit úzkosti. Francouzi mají strach ze zchudnutí. Výzkum ukázal, že 30 procent obyvatel se považovalo alespoň jednou v životě za „chudé“, a mají strach, že se jim to stane znovu. Neměli bychom být tedy překvapeni informací, že 68 procent Francouzů je přesvědčeno o tom, že přijdou zlé časy, což je stejný podíl jako u obyvatel Řecka (zdroj: euro barometr agentury Eurostat, červenec 2013). A pouze 26 procent obyvatel vyjadřuje optimismus, takže je poměrně dost těžké vytvářet vize pozitivní budoucnosti. Když se však podíváte na situaci v Řecku, napadne vás, že Francouzi to s malováním čerta na zeď skutečně přehánějí. Je tedy Francie skutečně na prahu zlých časů? 49
Myslíme napřed
Myslíme napřed
50
Z daňových důvodů, ale rovněž kvůli náboženským a politickým vlivům je chlubení se majetkem ve francouzské venkovské tradici považováno za něco vulgárního. Daleko od zářivé Paříže najdete nenápadné domy s okouzlujícími zahradami, vznešené vily na odlehlých kopcích Lubéronu nebo největší flotilu výletních lodí, tzv. cruiserů, v Evropě. Stephen Clarke, francouzský korespondent britských novin Daily Mail a autor mezinárodního bestselleru „Merde! Rok v Paříži“, má rozsáhlé zkušenosti s francouzskou kulturou a francouzskými paradoxy, a zakončil jeden ze svých sloupků větou: „Vždycky říkám svým francouzským přátelům, že stěžovat si je jejich národní koníček a že nemají představu, jak jsou ve skutečnosti šťastní.“ Ano, Stephene – „râle“ je náš koníček, a proto jsme šťastní.
Vietnam — Chudí, ale šťastní Jen gong v malém buddhistickém chrámu v centru Ho Či Minova Města přehluší na okamžik hluk moderního milionového velkoměsta. Všude se to hemží lidmi a dopravními prostředky, mopedy se tísní v zácpách. Ale přesto jsou po celé dlouhé době od vypuknutí globální finanční krize v roce 2008 patrné dopady masových propouštění, burzovního kolapsu a konce boomu na trhu s nemovitostmi. „Mnozí z mých přátel se museli opět nastěhovat ke svým rodičům,“ říká Tran Vo, mladá docentka v oboru městského rozvoje, která pochází z jednoduchých poměrů. Ačkoli Vietnam může i v budoucnu počítat s ročním přírůstkem HDP kolem šesti procent, je tato země s průměrným příjmem méně než 1 200 eur ročně (podle údajů za rok 2013) stále ještě chudá.
Přesto se Vietnamci zdají být šťastným národem. V Indexu šťastné planety se Vietnam v roce 2012 umístil na druhém místě. Jak je to možné? V tomto celosvětovém hodnocení figurovaly spíše „měkké“ faktory, jako je délka života, přístup k životnímu prostředí („ekologická stopa“) a deklarovaná spokojenost lidí. Srovnávací studie, jako je například Světová zpráva o štěstí, které stanovují štěstí a spokojenost pomocí jiných faktorů a zahrnují také „tvrdé“ faktory, např. hrubý domácí produkt, však došly k odlišným výsledkům (zde se umístily na špici skandinávské státy, tedy země s dlouhou dobou dožití, nízkou hustotou osídlení a mimořádnou mírou sociální spravedlnosti). Souhrnně však poukázaly různé mezinárodní výzkumy na jednu skutečnost: Vnímání štěstí závisí na řadě faktorů, zejména však na sociokulturním prostředí, v němž se lidé pohybují. Zaměříme-li se právě na sociokulturní prostředí, zjistíme, že to vietnamské se značně odlišuje od ostatních kultur. Je to snad způsobeno vietnamským způsobem myšlení? „Je to optimismem, který je vrozenou hnací silou zdejších lidí,“ říká pěta třicetiletá Vu Linh, která se narodila a vyrostla v USA jako dcera vietnamských uprchlíků a dnes žije již pět let v Ho Či Minově Městě. „Vietnamská kultura má pevné kořeny v konfuciánství, které má i dnes výrazný vliv na každodenní život.“ Myšlení a jednání Vietnamců je výrazně formováno jejich náboženstvím a politickými názory, morálními a společenskými teoriemi. Konfuciánský respekt k hierarchii a principům obecného řádu zůstává v celé zemi patrný i v postupně realizované reformní politice vedoucí k tržnímu hospodářství při zachování socialistického uspořádání státu. Zatímco západní pozorovatelé tento jev kritizují jako brzdu reforem, ukazuje se, že vietnamští politici dokázali opatrnými politickými rozhodnutími uchránit svou zem od turbokapitalismu se všemi možnými negativními důsledky.
Velká část vietnamské populace dosáhla určitého blahobytu a unikla nejhorší chudobě. A ačkoli se rozdíly mezi chudými a bohatými zvětšují, je propast mezi sociálními skupinami mnohem menší než v sousedních zemích. Vietnamci se snaží spojovat tradiční způsoby uvažování a konání s novými myšlenkami a tím předcházet generačním konfliktům. Přetrvávající optimismus na straně jedné a silný důraz na tradice na straně druhé slouží také k zachování národní identity a smyslu pro společenství. Zachovala se tak nejsilnější motivace, která se vždy osvědčila v obtížných situacích. Globalizace a mediální prolínání budou samozřejmě u Vietnamců budit stále větší touhu po západní kultuře a pocit štěstí bude stále více spojován s ma-
teriálním vlastnictvím. Vu Linh říká: „Věřím však, že naše hluboká víra ve společenství, nikoli v sobeckého jednotlivce, pomůže zachovat kritický pohled lidí na často prosazovaný názor, že štěstí závisí pouze na hmotném blahobytu.“ Jaké ponaučení jsme si vzali z naší malé cesty kolem světa za štěstím? Je nasnadě, že štěstí je velmi obtížné přesně definovat, protože si ho každý z nás představuje jinak. Na příkladu Kanady jsme sice mohli vidět, že štěstí je za určitých podmínek svázáno s materiálním blahobytem, ale jde z toho odvodit železné pravidlo? Příklad Francie nám ukázal, že je tomu poněkud jinak.
Koncepce jako hrubé národní štěstí jsou samozřejmě také terčem kritiky. Bhútán a Bolívie jsou například obviňovány, že své koncepce spíše vyvážejí do světa, místo aby z nich profitovalo v první řadě jejich vlastní obyvatelstvo. Je také jasné, že štěstí a především jeho měření nemůže být nikdy objektivní a může silně záviset na ideologii vládnoucí v dané zemi – viz Vietnam. Nikdo nechce tvrdit, že se štěstí a materiální blahobyt vylučují. Je však samozřejmě sporné, že by nás dokázaly učinit šťastnými pouze jakési koncepce, index nebo státní aparát. Přesto by mělo zůstat naším cílem vytvářet po celém světě předpoklady pro to, aby každý jednotlivec dostal šanci dosáhnout svého osobního štěstí.
Pouliční prodavačka ovoce, Ho Či Minovo Město, Vietnam
© xuanhuongho
Michel Lejoyeux, primář psychiatrické kliniky Bichatovy nemocnice a autor knihy „Změna k lepšímu“, odmítá vazbu mezi pesimismem a ekonomickou krizí. „Víme, že čím jsou časy těžší, tím méně jsou vidět depresivní lidé. Ve skutečnosti platí, že čím pesimističtější lidé jsou, tím lepší je jejich zdraví. Příčinou může být fakt, že lidé mají méně příležitostí přemýšlet o sobě samých.“ I přes poněkud snobské opájení se vlastním nízkým sebevědomím zůstává Francie pátou největší hospodářskou silou světa, její firmy slaví úspěchy v řadě odvětví – v letectví, finančnictví, telekomunikacích, strojírenství a stavebnictví, zemědělství, luxusním zboží a turistice. Odložme však klišé a podívejme se blíže na to, jaká Francie doopravdy je. Jde o centralizovanou zemi, v níž se politická a hospodářská moc soustřeďuje v Paříži. Pařížané jsou s tresovaní dlouhým a pomalým cestováním v městské hromadné dopravě, manažeři mají ve zvyku pracovat extrémně dlouhé přesčasy a náklady na běžný život jsou o 20 procent vyšší než ve zbytku země. Je to překrásné město, které se pyšní velkolepou historií a fascinující atmosférou. Spisovatelka Colette kdysi napsala, že „Paříž je jediné město na světě, v němž není potřeba být šťastný“. Je to možné, jenže Francouzi prchají z Paříže a usazují se ve městech jako Nantes, Toulouse a Lyon, které nabízejí lepší kvalitu života, levnější bydlení a dobré pracovní příležitosti. Mimo Paříž narazíte na každém kroku na okouzlující venkov, kde je život mnohem levnější a umožňuje dopřávat si francouzskou tradici „Art de Vivre“ (umění života). Ta je symbolem krásy a blahobytu Francie a ztělesňují ji parfémy, květiny, víno a dobré jídlo. Výsledek je jednoduchý – míra štěstí mimo Paříž je mnohem vyšší. Nicméně všechno něco stojí. „Pour vivre heureux, vivons cachés“ (chcete-li žít šťastně, žijte skrytě) je heslem, které neztrácí svou platnost.
51
Myslíme napřed
Myslíme napřed
Kdyby vlaky mohly létat Text Alexander Stirn Rendering Clip-Air
Švýcarský projekt Clip-Air chce dát vlakům křídla.
52
Model letadla Clip-Air kterou C laudio Leonardi poprvé představil v roce 2013 na pařížském leteckém veletrhu Le Bourget, je inovovaný tvar trupu letadel: s průměrem téměř čtyř metrů má podobné rozměry jako kabina Airbusu A320, s délkou cca 30 metrů odpovídá parametrům klasického železničního vagonu.
Klasické letectví se už 70 let nijak nezměnilo a je zkrátka zdrojem stále větších problémů a zdržení Díky tomu může Clip-Air vjet do nádraží jako normální vlak. Cestující se na nádraží odbaví, odloží svá příruční zavazadla, usadí se na svá rezervovaná
sedadla. Na letišti pak čeká Leonardiho druhý nový vynález: obří křídlo, jehož šedomodrý model v Le Bourget trochu připomínal nafouklý neviditelný bombardér. Pod nosnou plochu o délce 60 metrů lze připevnit až tři vagony, respektive kabiny pro cestující. Sama nosná plocha má kromě motorů také nádrže, kokpit a dlouhonohý podvozek. Po přistání se kabiny opět odpojí, takže mohou pokračovat do cíle opět po železničních kolejích. „Tato modulární koncepce přináší leteckým společnostem dosud nevídanou flexibilitu,“ říká Claudio Leonardi. Podle obsazenosti spojů lze pod nosnou plochu připevnit jednu, dvě nebo tři kabiny – jednou kabinu s Business Class, jindy zase třeba nákladní kabinu. Při plném zatížení unese Clip-Air třikrát více cestujících než klasické letadlo Airbus A320 a vystačí si přitom se třemi motory místo šesti běžných u klasických letadel. „Tím lze výrazně snížit spotřebu leteckého paliva,“ dodává Leonardi. To ale bude možné pouze v případě, že všechny tři kabiny budou umístěny pod nosným křídlem. Při plně
© Clip-Air
J
ednoduše zůstaňte na svých místech. V budoucnosti mají lidé na své cestě k dalekým cílům zkrátka zůstat sedět. Mají se na nejbližším nádraží usadit na své rezervované místo, vyrazit v letadle do oblak, v místě dovolené dojet vlakem do centra města, a přitom – pokud nebudou chtít – nebudou muset ani jednou opustit své sedadlo. Něco takového má být již v blízké budoucnosti možné díky ambicióznímu projektu Clip-Air z dílny švýcarského vynálezce a amatérského pilota Claudia Leonardiho. S technologií Clip-Air chce tento vědec ze Spříseženecké technické vysoké školy v Lausanne zkombinovat výhody flexibilní železniční dopravy s rychlostmi v letectví. Zkrátka a dobře – upevnil železniční vagony zcela nové konstrukce pod nosné plochy velkého letadla. Jedno cvaknutí a cesta může pokračovat. „Klasické letectví se už 70 let nijak nezměnilo a je zdrojem stále větších problémů,“ říká Leonardi. „Je to nepohodlné, pomalé a málo flexibilní.“ Clip-Air má dosáhnout přesného opaku. Srdcem modulární koncepce,
obsazeném modulárním letadle a na vzdálenosti do 4 tisíc kilometrů poklesnou provozní náklady na jednoho cestujícího o více než deset procent. Nebude-li však Clip-Air plně vytížen, přijde úspora nákladů kvůli rozměrům a aerodynamickému odporu obřího křídla vniveč. Jiné výhody této nové koncepce lze využít mnohem snadněji – zejména jde o bezpečnost cestujících. V letadle Clip-Air sedí piloti zcela vepředu v křídle, neexistuje fyzické spojení s kabinami pro cestující, nikdo proto nemůže posádku přepadnout. „Američanům se to velice zamlouvá,“ usmívá se Leonardi. Cestovní kabiny s cestujícími se při hrozbě zřícení mohou odpojit a samostatně přistát za pomoci padáků – takovou bezpečnostní koncepci nelze využít u běžných letadel s těžkými pohonnými jednotkami a složitými tvary. A pokud se v blízké budoucnosti podaří prosadit vodík jako alternativní palivo pro pohon letadel, bude mít Clip-Air dokonce další mimořádnou
výhodu. „V běžných letadlech by současná přeprava stovek cestujících a velkého množství vysoce výbušného vodíku znamenala mimořádné riziko,“ říká Leonardi. V případě tohoto nového letounu budou však cestující od pa-
Nepochybuji o tom, že letoun Clip-Air bude skvěle létat livových a hnacích systémů důsledně odděleni, takže bude dosaženo jejich maximální bezpečnosti. Clip-Air zatím existuje pouze jako malý model, jako výstavní exponát pro veletrhy. Inženýři v Lausanne však nyní pracují na počítačových simulacích a na studii proveditelnosti, která by měla odpovědět na otázky týkající se ekonomičnosti, aerodynamické
struktury a spotřeby energie. Jako další krok plánuje Leonardi stavbu modelu o velikosti šesti až sedmi metrů, který by byl schopný letu. „Nepochybuji o tom, že Clip-Air bude skvěle létat,“ říká. Zcela jinou otázkou ovšem zůstává, jestli toto velké letadlo modulární koncepce skutečně v příštích letech vzlétne. Designéři a letečtí inženýři již řadu let usilují o zkonstruování letadel, která by byla flexibilnější a modulárnější. V roce 2005 představil například hamburský designér Frank Heyl projekt Aeolus – velké křídlo, na jehož přední hranu lze připevnit moduly s cestujícími. Zůstalo však u krásných obrázků. Letecká branže je příliš opatrná a konzervativní, než aby jednoduše opustila koncepci prověřenou a vyladěnou desítkami let provozu, která spočívá na doutníkovitém tvaru trupu a dvou dlouhých nosných plochách. Také Claudio Leonardi je realista. „Musíme ještě překonat mnoho překážek,“ připouští tento švýcarský vynálezce. Jedním dechem ale dodává: „Jsme přesvědčeni o tom, že se vyplatí oponovat současné letecké technologii.“ Clip-Air je pro tohoto vědce z Lau sanne stejně jen pouhým začátkem. „V našem projektu nejde přednostně o letadla, jde o dopravu, jde o to, najít nové cesty k modulární dopravě,“ říká Claudio Leonardi. Pokud se to podaří, pak by mohl být Clip-Air technologií, která jednou provždy změní způsob cestování. Kombinace letecké a železniční dopravy, kterou má umožnit tento pozoruhodný vynález, nabízí převratné možnosti cestování a rovněž velkou úsporu času. Největším zdržením je v dnešní letecké dopravě cesta z centra města na letiště, čas nutný k odbavení a v cíli opět cesta z letiště do centra města. Díky kabinám letadla, které se mohou v okamžiku přeměnit ve vlak a pokračovat v cestě dál, dojde k výraznému zkrácení cestovních dob. Tím může výrazně vrůst rychlost i obliba tohoto typu cestování. 53
Zůstáváme zvědaví Přetváříme nápady ve skutečnost
Díky nezávislým specialistům na celém světě dokážeme pro každý projekt vytvořit tým správných odborníků a nabízíme maximum v oblasti zkušeností a know-how. Rozmanitými způsoby dokážeme docílit náskoku a pokroku, což je základem úspěchu našeho koncernu.
56
Muzea zítřka Vědění dokáže nadchnout.
60
Bionika – řešení z přírody Z čeho si vědci berou příklad.
62
Hra o trůny Proč seriál HBO uchvátil miliony lidí.
66
V opojení závodní rychlostí Nové detaily o autech formule 1 pro rok 2014.
68
Technika na vlastní kůži Když člověk technikou pomáhá přírodě na nohy.
72
Fascinace fotbalem Mistrovství světa – co přichází, co zůstane?
54
55
Section
Zůstáváme zvědaví
Muzea zítřka
S
lovo „muzeum“ vzniklo z řeckého výrazu „mouseion“, který znamenal místo zasvěcené Múzám – jde tedy o zcela trefnou etymologii názvu těchto inspirativních institucí. Raně řecké ústavy s tímto názvem, např. Alexandrijské mouseion (30 př. Kr.), byly spíše obdobou moderních univerzit, zatímco muzeum v podobě, v jaké ho známe dnes, má své kořeny v éře renesance a v příchodu epochy osvícenství. Řada soudobých muzeí skutečně pokračuje v prosazování myšlenek osvícenství – ve zdokonalování lidských
Text Paul Sullivan Obrázky Museum of New Zealand Te Papa Tongarewa, alastairtaylor, kippelboy, The Trustees of the Natural History Museum, London
Technologie přetváří svět kolem nás v nevídané míře a Paul Sullivan se ptá: Jdou světová muzea a další kulturní instituce ruku v ruce s duchem doby?
Sál „Země“ v Muzeu přírodních věd, Londýn 56
VLEVO CC BY-NC 2.0 © alastairtaylor
Muzeum Te Papa Tongarewa kráčí zcela novou cestou a žije v kultuře. znalostí v široké škále oborů, jako jsou krásná umění, přírodní vědy, historie, věda a technologie. Zároveň jim dávají aureolu statičnosti. V uplynulých desetiletích však mnohá muzea otřásla svou pověstí tradice a chopila se výzev, které přicházejí se změnami v moderních společnostech. Wellingtonské muzeum Te Papa Tongarewa (což lze volně přeložit jako „pokladnice“) bylo jedním z prvních, které dalo procesu poznávání interaktivnější podobu. Vzniklo v roce 1992 jako následnická instituce Koloniálního muzea (založeného 1865) a pyšní se velmi bohatou sbírkou maorských artefaktů stejně jako expozicemi o přírodě a životním prostředí. Nechybí ani „praktická“ expozice a „objevné“ prvky pro děti, mezi něž patří simulátor jízdy nebo dům, který se otřásá a napodobuje zemětřesení. Dnes jde o jedno z nejnavštěvovanějších muzeí v Australasii. „Opustili jsme koncept muzea 19. stole-
tí – temného, někdy až nepřátelského místa, kde hlídači střeží sbírky a expozice na každém kroku,“ říká Michael Houlihan, výkonný ředitel muzea Te Papa. „Důraz se dříve kladl více na ‚nesahat‘, než na ‚chcete se dozvědět?‘. Muzeum Te Papa se od ostatních muzeí liší tím, že představuje živé kultury. V jiných muzeích platí, že pokud chcete vidět kulturu, otevřete zásuvku s nálepkou ‚kultura‘, pak ji zavřete a jdete dál. Řekli jsme si, že ‚vlastně žijeme v kultuře‘. Tento koncept muzea Te Papa byl zcela nový, odlišný a vzbudil pozornost v celém muzejním světě. Odráží se v něm náš vztah k Maorům, prapůvodním obyvatelům Nového Zélandu, myšlenka marae (maorského centra společenského a náboženského života) a sociální prostor, který ilustruje maorské kulturní hodnoty.“ V roce 2009 otevřelo londýnské Muzeum přírodních věd nové Darwinovo centrum, které vyvolalo velkou pozornost. Osmipatrová budova ve tvaru vajíčka, kterou navrhla dánská firma C. F. Møller Architects, boří zažitá architektonická pravidla a nešetří ani dosavadní pravidla muzejních expozic. Nejenže prezentuje high-tech videa a projekce v životní velikosti, které jsou promítány na zdi v interiéru. Vzorky hmyzu a rostlin jsou umístěny uvnitř průhledných tabulí doplněných dotykovou obrazovkou – návštěvníci mohou sledovat vědce při práci v laboratořích, někteří z nich mají dvousměrné mikrofony a odpovídají na otázky týkající se jejich práce. Muzeum Blau v Barceloně, které bylo v roce 2011 znovuotevřeno v nové budově, zahrnuje Muzeum přírodních věd a Vědecké muzeum a disponuje 9 000 čtverečními metry ve dvou podlažích. Muzeum opustilo klasický koncept dinosauřích koster a zkamenělin. Nejunikátnější části sbírek jsou strukturovány podle takzvaného konceptu Gaia – myšlenky, že planeta Země je živý organismus, který jednak vytváří život, jednak je životem sám přeměňován.
Návštěvníci se mohou těšit na chronologické dějiny Země vyjádřené směsí historických artefaktů a multimediálních instalací, které vytvářejí obrazy, zvuky a vůně různých období a epoch. Modernistickou budovu muzea navrhli švýcarští architekti Herzog a de Meuron, kteří jsou autory mimo jiné M+ v Hongkongu. Tato kulturní instituce u 14hektarového parku na okraji Viktoriina přístavu otevře své brány v roce 2017 a bude konkurovat muzeím, jakými jsou Tate Gallery v Londýně a MoMA. Kolekce, která zahrnuje desítky uměleckých děl od Aj Wej-weje, bude věnována vývoji čínského umění od kulturní revoluce až po 21. století. Jiná muzea zajímavým způsobem sjednocují globální a lokální témata. Švédské Muzeum světových kultur například interpretuje pojem světových kultur tak, že slučuje sbírky z různých zemí a vytváří tak globální příběhy, zatímco vietnamské Muzeum etnologie se zaměřuje na příběhy skutečných obyvatel Vietnamu při životě a spolupráci uvnitř komunity. Londýnská Welcomeova sbírka, kterou nashromáždil lékárník, podnikatel, filantrop a sběratel sir Henry Solomon Welcome (1853–1936), je stálou výstavou kombinující umění (Pablo Picasso,
Muzea rozvíjejí své vize, protože chtějí být součástí globálně propojeného světa Anthony Gormley) s výběrem z Welcomeova obrovského archivu prapodivných a jedinečných objektů souvisejících s medicínou. Ovšem tím, co ji činí jedinečnou, jsou akce a události, jako je například živý přenos operace srdce, rozhovory 57
Zůstáváme zvědaví
58
Zámotek v Darwinově centru Muzeum přírodních věd, Londýn
Fakta o voestalpine Surovina zvaná ocel nabízí nespočet možností, což si ukážeme v naší expozici „Stahlwelt voestalpine“ v Linci. Zveme vás k návštěvě multimediální expozice, která nabízí možnost podniknout jedinečnou objevnou cestu, při níž se seznámíte s tajemstvími výroby oceli, jejího zpracování a ocelových výrobků. Uvnitř centrálního zážitkového světa čeká na návštěvníky 80 velkých pochromovaných koulí, z nichž jsou některé zakomponovány do výstavních prostor, jsou naříznuté a zčásti do nich lze
vstoupit. Jsou zářivými pevnými body, které otevírají fascinující a nové pohledy na voestalpine. „Věž“ je druhou částí expozice a obsahuje řadu ohromujících exponátů a interaktivních zastávek. Patro za patrem stoupají návštěvníci vzhůru, přičemž je doprovázejí sférické zvuky, které vznikají při výrobě oceli, stejně jako úchvatné světelné efekty na LED obrazovce s plochou 700 m2. Čím je fascinace ocelí jedinečná? Stahlwelt voestalpine na tuto otázku odpovídá napínavou souhrou zážitků a informací.
OurSpace, interaktivní skleněná mapa v muzeu Te Papa, Wellington
VLEVO © Museum of New Zealand Te Papa Tongarewa VPRAVO © The Trustees of the Natural History Museum, London
s nositeli Nobelovy ceny, bleší cirkusy a exoskelety nebointeraktivní on‑line hry navazující na témata a výstavy v rámci Welcomeovy sbírky. Počty návštěvníků sahají do milionů. Toto muzeum se stalo tak populárním, že se chystá jeho rozšíření za 15 milionů liber, které bude zahrnovat novou tematickou galerii. Dojde rovněž na rozšíření čítárny Osvícenské knihovny, která se tak stane prostorem hodným 21. století. „Sociální média stejně jako trend většího zapojení návštěvníků do samotné prohlídky expozice mají velký význam,“ říká Danny Birchall, Digital Manager Welcomeovy sbírky. „Lidé vnímají kulturu stejně výrazně prostřednictvím svých mobilních telefonů jako na místech, která navštíví. Muzeum by se nemělo bát vytvářet hříčky, hry a jiné interaktivní formy zábavy jen z toho důvodu, že by snad svět muzeí ztratil svou vážnost.“ Přestože tato a další muzea dál rozvíjejí své vize, jejichž prostřednictvím se chtějí stát součástí globálně propojeného a multimediálního světa, jde o pouhý začátek. Nadcházející desetiletí budou bezpochyby dobou, kdy vzroste zájem veřejnosti o muzea. Technologie, včetně přenosných forem, dá vzniknout novým zážitkům pro návštěvníky, a vzdělávací programy jako MOOC (hromadný otevřený on-line kurz) nabídnou podporu ve vzdělávání pro miliardy lidí na celém světě. Koncept moderního muzea nebyl nikdy dříve tak pokrokový a tak inspirativní.
Zůstáváme zvědaví
59
Zůstáváme zvědaví
Zůstáváme zvědaví
Bionika – řešení z přírody Texty André Uhl Ilustrace Benedikt Rugar
Záležitost s háčkem
Z čeho si vědci berou příklad.
Dokonalý létající stroj Pokud jde o vývoj malých a mimořádně pohyblivých robotů, hledají vědci s oblibou inspiraci v říši hmyzu. Nepřekonatelným vzorem je vážka. Jedinečně filigránská a ultralehká stavba těla, mimořádná pohyblivost a dokonalá schopnost rotace křídel dělají z tohoto létajícího hmyzu ideální přírodní vzor pro miniroboty, které se mohou využívat v kanálech a potrubních systémech. Své využití najde také při hlídkování v oblastech postižených katastrofami nebo v boji proti škůdcům. První umělá vážka s rozmanitou snímací technikou, takzvaný bionicopter, se v roce 2013 představila na jednom odborném veletrhu v Německu.
Léčení zevnitř Princip samouzdravování znají mnozí lidé z říše botaniky – nebo díky postavě Wolverina z oblíbených komiksů a filmů. Na základě posledního vývoje se podařilo dosáhnout revolučního pokroku ve výrobních technologiích a stavebních oborech – výsledkem je uplatnění principu rostlinné samoléčby u konstrukčních a stavebních materiálů. Klíčem jsou elasticky deformovatelné umělé hmoty, takzvané elastomery. Pomáhají zacelovat mikrotrhliny ve stavebních prvcích z umělé hmoty, jako jsou např. těsnicí kroužky nebo tlumicí komponenty. A to zcela autonomně, bez potřeby zásahu člověka. Vědci tento princip odpozorovali od rostlin, například od fíkovníku plačícího. Při poranění začne z kůry unikat míza, která ránu ihned pevně zacelí. 60
Suchý zip je bezesporu klasikou bionického výzkumu. Dodnes se drobné elastické háčky, které se ani při násilném rozevření neulámou, využívají v řadě oblastí. Se suchým zipem se dnes můžeme setkat všude kolem sebe – od oblečení až po vybavení pro domácnost. V roce 1951 si dal švýcarský inženýr Georges de Mestral patentovat nápad, který odkoukal od velkých popínavých rostlin. Od té doby prodělal princip suchého zipu ohromující vývoj. Nehořlavé suché zipy z Nomexu nebo ze skelných vláken používají hasiči, najdeme je na oděvech závodních jezdců stejně jako ve vesmírném programu. Dnes existují dokonce podobné spoje z kovu, které se vyznačují vysokou pevností a rovněž odolností vůči chemickým látkám.
Odolnost vůči bombám Kromě principu samouzdravování přinesla evoluce ještě další způsob autonomního napravování poranění, a sice přirozené napravování zlomenin kostí u obratlovců. Pokud si přivodíme zlomeninu kosti, jsou části zlomené kosti nejprve pootočené. Postupem času se však kostní trámčina opět natočí do správné pozice, a tím napomůže správnému srůstu kostí. Vědci vyvinuli Ossit, materiál z kovových nanokrystalů podlouhlého tvaru, který se chová podobným způsobem a najde využití ve vysoce namáhaných konstrukcích, jakými jsou například mosty. Prakticky to znamená, že čím více bude stavba zatížená, tím bude stabilnější! Ossit tedy představuje další krok k ještě bezpečnějším a pevnějším stavbám. 61
Zůstáváme zvědaví
Hra o trůny Text Bruna Calegari / Kathrin Gemein Obrázky Jim Wright, Lloyd Bishop Ilustrace Daavid Mörtl
Proč seriál HBO uchvátil miliony lidí.
Nikolaj Coster-Waldau, Peter Dinklage a Kit Harington 62
© Jim Wright / Corbis Outline / Sky Atlantic HD
R
oční období jsou relativní. Tak tomu je přinejmenším na kontinentech Westeros a Essos. V tomto středověkém světě může léto trvat až několik roků. A právě tam leží země „Sedmero království“. V ní se odehrává vzájemný boj šlechtických rodin Starků, Lannisterů a Baratheonů. V příběhu vystupují rytíři a draci, ženy nosí kožešiny a muži bojují s mečem v ruce jeden proti druhému. To je svět „Hry o trůny“, která uchvátila miliony lidí po celé planetě. Tento seriál se vysílá ve více než 70 zemích – nevyjímaje USA, Čínu, Polsko, Indii, Pákistán nebo Argentinu. Fanoušci tohoto seriálu nejsou zpravidla klasickými milovníky žánru fantasy. Bez ohledu na svou kulturu, vzdělání nebo věk horečně očekávají každý týden nové pokračování. Seriál „Hra o trůny“ dal navíc vzniknout bezpočtu parodií, debat, diskusních fór a pyšní
se neuvěřitelnými 7,6 miliony fanoušků na Facebooku. S ohledem na informační záplavu a roztříštěnost dnešní doby a na způsob, jakým se informace přenášejí, jde bezpochyby o celosvětový fenomén.
Svět „Hry o trůny“ uchvátil miliony lidí po celé planetě Tento seriál je televizní adaptací románu „Píseň ledu a ohně“ od Georga R. R. Martina. Stejně jako řada dalších autorů žánru fantasy vytvořil Martin středověký svět, který se překvapivě podobá skutečnému světu, stejně jako jazyk
exotického národa Dothraků žijících za hranicemi říše. Produkce seriálu je bez diskusí vysoce kvalitní, od okázalých rób šlechtičen až po naturalistické scény, v nichž jsou zvířata stahována z kůže. Filmařské kulisy jsou zhotoveny mimořádně precizně. Divák má vlastně dojem, že sleduje dění ve skutečných architektonických dílech a stavbách. George R. R. Martin měl schopnost spřádat neúprosně matoucí zápletky, které udržují jak hlavní postavy, tak samotné diváky daleko od stavu klidu a pohodlí. Hlavní hrdinové jsou bez milosti popravováni, rodiny rozdělovány, naděje a sny se bortí, láska se ztrácí. Jinými slovy to znamená, že kdokoli může zemřít, většina bude trpět a jen málokteří uspějí – a nikdo neví, kdo nakonec usedne na Železném trůnu. Prvek překvapení je všudypřítomný. A právě tyto hojné chvíle překvapení mají na diváky hned dvojí účinek. 63
Zůstáváme zvědaví
Zůstáváme zvědaví
Zaprvé změnila „Hra o trůny“ dějové zvyklosti tak radikálně jako žádný jiný seriál před ní. Zejména děje seriálů amerického placeného kanálu HBO se v devadesátých letech začaly vyvíjet jinak, než diváci očekávali. Tyto umělecky náročnější televizní produkce, které odstartovaly současné vítězné tažení výpravných seriálů, poprvé využily výhodu, kterou má toto médium ve své epické délce proti devadesátiminutovému filmu. A sice možnost významných zlomů v ději, které by v běžném filmu působily často příliš radikálně a rušivě – v rámci seriálu o celkové délce cca 100 hodin se však dají bez problémů zapracovat do příběhu.
Mapa Westerosu 64
Již v televizních seriálech „Špína Baltimoru” nebo „Rodina Sopranů“ byly dějové zápletky velmi rozmanité a hrdinové, kteří si postupně získali divákovu oblibu, najednou z děje zmizeli. Prostě jen tak. Avšak tato libovůle autorů příběhu měla své hranice. Mafiánský boss Tony Soprano vystupoval například ve všech 89 epizodách seriálu. A nikdo tuto skutečnost ani v nejmenším nezpochybňoval. Ale v případě seriálu „Hra o trůny” je situace jiná. V Sedmi královstvích se může stát cokoli a kdykoli. Právě díky tomu se seriál stává mimořádně napínavým, protože spekulace o dalším pokračování děje v každém následujícím dílu jsou takřka nemožné. Tato radikálnost ovšem nezůstává bez následků. V budoucnu se budou muset televizní seriály vyšší kvality více zaměřovat na nepředvídatelné změny a zlomy v ději. Protože když si diváci zvyknou na nový způsob líčení příběhu a dějových zvratů, bude pro
VPRAVO © Lloyd Bishop / NBC / NBCU Photo Bank via Getty Images
Seriál přinesl zvrat v televizní scenáristice
Parodie „Hry o trůny“, Late Night Show s Jimmym Fallonem
ně těžké brát vážně příběhy s jednoduchými a průhlednými zápletkami. Navíc se tento způsob líčení děje více blíží skutečnému životu. V reálném životě také nevystupují žádní protagonisté, nýbrž nespočet proměnlivých životů, v nichž se může stát cokoli. Nikdo není nedotknutelný. Že filmy nebo seriály často zachycují odlišnou realitu, napadne diváka až ve chvíli, kdy je na první pohled patrné, že všechno je jinak – jak je tomu v seriálu „Hra o trůny”. Nebo se snad divíme při sledování některého z akčních filmů, že hlavní hrdina jako jediný přežije každou přestřelku, zatímco všichni kolem něj padají jako mouchy?
A ještě k tomu ve více pokračováních jednoho akčního filmu? Máte pravdu, v danou chvíli se nad tím málokdo z nás pozastaví. Ale v Sedmi královstvích číhá na kaž dém rohu změna, zvrat a zlom. A nikdo, skutečně nikdo si nemůže být ničím jistý. Nejsou zde žádní hrdinové ani kladné postavy, které zůstanou ušetřeny. Děj „Hry o trůny“ tak působí mnohem živěji a organičtěji a diváci se cítí daleko více vtaženi do děje. V popředí zájmu zde stojí příběh jako takový, nikoli samotné postavy, které jsou na hony vzdálené skutečnému světu. V neposlední řadě nabízí seriál ve vší své složitosti jeden velký společný
jmenovatel na globální úrovni: Prostřednictvím sociálních médií diskutují fanoušci po celém světě o ději seriálu, což ze „Hry o trůny“ učinilo kolektivní zážitek. Základními tématy seriálu jsou koneckonců klasické lidské konflikty – láska a smrt, moc a intriky. Témata, která jsou pro nás, lidi, odjakživa charakteristická a která budou i v budoucnosti ovládat naše srdce. A pokud je navíc celý příběh tak detailně propracovaný, rafinovaný, mnohovrstevnatý a blízký realitě jako „Hra o trůny“, pak nebudeme přehánět, když řekneme, že celý svět žije tak trochu v Sedmi královstvích. 65
Zůstáváme zvědaví
Zůstáváme zvědaví
V opojení závodní rychlostí
2
1
Text André Uhl Illustrace Rafael Varona
Nové detaily o autech formule 1 pro rok 2014.
3
5 4
6
5
1
Motor
V sezoně 2014 budou vozy formule 1 poháněny turbomotory V6 o obsahu 1,6 litru. Počet pohyblivých částí motoru se ve srovnání s verzí V8 sníží o 15 procent. Výsledkem bude zvýšení účinnosti motoru o 30 procent při stejném výkonu (cca 750 koňských sil), což umožní řidičům dosahovat stejných časů projetí jednotlivých kol.
66
2
Výfuk
Velikost a umístění výfuku jsou stanoveny předpisy, aby byly co nejvíce dodrženy aerodynamické tvary. Od nynějška musí mít posledních 15 cm výfukové trubky kruhový průřez a musí vést směrem vzhůru pod úhlem pěti stupňů. Výfukové plyny budou muset opouštět vozidlo ve výšce 35 až 50 centimetrů.
3
Kokpit
Konstrukce kokpitu podléhá přísnějším bezpečnostním testům. Při statickém zátěžovém testu se smí prohnout nejvýše o pět milimetrů, dosud bylo povoleno dvacet milimetrů. Díky tomu budou řidiči ještě lépe chráněni.
4
Brzdy
Brzdy na zadní ose smějí mít nyní elektronické ovládání. Proces brzdění bude díky tomu rovnoměrnější, přičemž se bude kinetická energie ukládat do systému pro další využití.
5
ERS
V souvislosti s přechodem na turbomotory V6 bude rekuperace energie ještě důležitější. Dosavadní systém KERS (Kinetic Energy Recovery System) bude nahrazen novým systémem rekuperace energie, přičemž se při každém kole závodu získá jeden megajoule energie z motoru a brzd. Účinnost oproti současnému systému KERS se tedy zdesetinásobí.
6
Nos
Nová pravidla předepisují další snížení nosu závodních automobilů. V důsledku toho zmizí dosavadní křidélka na nosu vozu, protože zákon aerodynamiky je neúprosný: čím níže se karoserie nachází, tím menší smí být nárazová plocha. Celé závodní auto bude výsledkem ruční montáže, a Mercedes a Ferrari si od toho slibují výhody.
67
Zůstáváme zvědaví
Technika na vlastní kůži Text André Tutcic Obrázky Dan Wilton
Když člověk technikou pomáhá přírodě na nohy.
Kyborg-umělec Neil Harbisson
Již dávno je možné zlepšovat schopnosti lidských smyslů lidské schopnosti a smyslové vnímání daleko za hranice normálního stavu. Celá desetiletí jsme se s takovými napůl lidmi, napůl roboty setkávali v počítačových hrách, filmech a televizních seriálech. V roce 1960 se v jednom článku o cestování vesmírem poprvé objevil pojem „kyborg“. 68
Takto se nazývají živé organismy, které jsou doplněny umělými součástmi, s jejichž pomocí se dokážou lépe adaptovat na nové prostředí. Dlouhou dobu byla tato myšlenka považována za pouhou futuristickou pohádku. Lidé s nadpřirozenými schopnostmi ale dnes skutečně existují. Říká se jim bodyhackeři a svá těla doplňují nejrůznějšími technologickými implantáty. Pohnutky lidí toužících doplnit své tělo těmito vyspělými součástmi a zařízeními jsou různého druhu – někteří chtějí zaujmout své okolí a jít s dobou, jiné lze označit za vizionáře, další chtějí dosáhnout mimořádných schopností. Nesmíme však zapomenout na ty, kterým mohou nejmodernější technologie pomoci překonat handicap daný buď vrozenou vadou, nebo v důsledku utrpěného zranění. Právě oni mají z etického hlediska největší nárok na vymoženosti nejmodernější techniky, které jim mohou
pomoci vrátit se do života a přestat být odkázáni na druhé. Kde je hranice mezi člověkem a kyborgem? Striktně vzato se člověk stává kyborgem již ve chvíli, kdy mu je implantován kardiostimulátor nebo
Kde je hranice mezi člověkem a kyborgem? nosí naslouchací přístroj. V samotném Německu najdeme dnes zhruba 30 tisíc lidí, kteří mají takzvaný kochleární implantát, protože jejich sluchový nerv funguje pouze částečně a omezeně. Toto protetické zařízení se skládá z mikrofonu, digitálního řečového
© Dan Wilton
L
idé se sluchem netopýra, sonarem v těle nebo s magnetem ve špičkách prstů – jakkoli to může znít bizarně, jedná se o realitu. Již dávno existují možnosti, jak zlepšit
procesoru, vysílací cívky s magnetem a vlastního implantátu, kterým je vybaven například i novinář, spisovatel a ekonomický informatik Enno Park. Tato technologie mu umožnila slyšet, s tím se však Park nespokojil: Chtěl by mít možnost implantát vlastnoručně modifikovat, aby mohl slyšet také infrazvuk a ultrazvuk, což je schopnost dosud vyhrazená netopýrům. Technologie tedy může napomoci k získání schopností, které jsou dnes výsadou jiných živých tvorů a v dnešním světě je považujeme doslova za nadlidské. Zatím svůj implantát pozměnit nemůže, protože k příslušným součástkám mají přístup pouze lékařští technici. Výrobci elektronických implantátů navíc poskytují informace o hardwaru a softwaru pouze certifikovaným orgánům. „Můj implantát patří mně,“ je přesvědčen Park a požaduje otevřené a pochopitelné systémy. Chce u výrobců lobbovat za snadnější přístup k technice jako
takové, a proto založil Německý svaz kyborgů, v němž se sdružují lidé, kteří se považují za kyborgy. Tento svaz má být styčným bodem pro všechny,
Díky svému eyeborgu by Harbisson mohl vstoupit do učebnic kteří se zabývají lékařskou technikou, designem uživatelského rozhraní, bionikou a robotikou. Jeho dalším záměrem je dosáhnout většího pochopení ze strany lidí vůči kyborgům. To bude znamenat spoustu práce, protože bodyhackeři, jako je Enno Park, jsou stále ještě považováni za podivné a nezvyklé. Mnozí lidé jsou totiž ve své
podstatě konzervativní a jen pomalu si budou zvykat na pohled na spoluobčany, kteří jsou napůl člověkem a napůl strojem. Ale již mnohokrát v minulosti se ukázalo, že věci zprvu nezvyklé a pro mnohé odpuzující se staly postupně objektem masového zájmu a doslova módní vlnou. A nejinak tomu bude nejspíš i v tomto případě. Stejně podivná, především ale zajímavá, je schopnost Neila Harbissona. Tento barvoslepý irský skladatel a umělec je díky svému očnímu implantátu, takzvanému eyeborgu, schopen vnímat barvy. Přístroj, který vyvinul sám Harbisson ve spolupráci s několika vědci, funguje následujícím způsobem: Prostřednictvím snímače na čele registruje eyeborg barvy, které se vyskytují v úhlu pohledu svého nositele. Informace o barvách se následně ve formě zvukových vln přenášejí do čipu, který je implantován na zadní straně lebky. A nakonec jsou prostřednictvím 69
Zůstáváme zvědaví
čipu v uchu transformovány ve zvukové signály. Díky svému eyeborgu by Harbisson mohl dokonce vstoupit do učebnic. Je prvním člověkem na světě s osobním dokladem, na jehož fotografii je zachycen technický implantát. Anebo jinými slovy, je prvním oficiálně uznaným kyborgem. Zdá se tedy, že není daleko doba, kdy budou běžným jevem lidé s viditelnými technologickými doplňky pevně připojenými k tělu, což dnes známe stále jen ze seriálu Star Trek a jiných filmových a literárních děl z oblasti sci-fi. Zatímco lidi jako Park a Harbisson žene kupředu touha získat mimořádné smyslové schopnosti, mnozí uživatelé umělých protéz by byli rádi, kdyby mohli žít jako s plnohodnotnými končetinami. Protézy se sice v posledních letech stále vyvíjejí a zdokonalují, pro mnohé ale zůstávají nadále nedostup-
Zůstáváme zvědaví
né. V souvislosti s revolucí v trojrozměrném tisku se ale vynořují cenově
Jaké moderní technologie a unikátní přístroje mohou lidem v budoucnosti pomoci výrazně zlepšit život? dostupné alternativy, které bude možné si vytisknout. Patří mezi ně například takzvaná „roboruka“, trojrozměrná
předloha protézy ruky z polymeru na bázi kyseliny mléčné. Cena materiálu činí přibližně 400 eur, návod k sestavení je přiložen. Tuto umělou ruku vyvinul Richard Van As z Jihoafrické republiky. Tento truhlář přišel v roce 2011 při pracovním úrazu o tři prsty. Špičkovou funkční protézu, která stojí až 60 000 dolarů, si nemohl dovolit. Proto se rozhodl, že si potřebnou protézu vyrobí sám. Na vývoji tohoto modelu pracoval společně s Ivanem Owenem ze Spojených států a výsledkem je umělohmotná protéza, kterou si každý může vytisknout. Poté, co svůj vynález zpřístupnili na síti, která slouží pro sdílení dat, se prvním, kdo tuto protézu po vytištění začal používat, stal Liam Dippenaar. Tento pětiletý chlapec z Jižní Afriky trpí amniotickým syndromem pruhů, a v důsledku toho nemá funkční prsty na
„Magická ruka” Emmy Lavelleové z 3D tiskárny
VLEVO © Stratasys VPRAVO © dpa
Tim Cannon s magnetickým implantátem
70
pravé ruce. Díky geniální tiskové předloze může nyní poprvé svou pravou ruku používat. V tomto případě jde o souhru dvou revolučních technologií posledních let – vyspělého počítačového modelování a trojrozměrného tisku, který je sám o sobě označován za milník v technologickém rozvoji naší civilizace. Neméně revoluční jsou pokusy, které byly nedávno prováděny na Brownově univerzitě v americkém státě Rhode Island. Ve spolupráci s německým Centrem pro letectví a kosmonautiku má vzniknout technologie, která pomůže lidem s celkovým ochrnutím uchopovat různé předměty, a to pouhou silou myšlenky. A funguje to! Jedné 58leté ženě se podařilo uchopit pohárek a napít se z něj. Jiný pacient byl najednou schopen zvedat míčky
z pěnové hmoty. Pacientům umožňuje pohyb robotická ruka, kterou ovládají prostřednictvím elektrody implantované do mozku. Tato destička o rozměru jeden krát čtyři milimetry se nazývá BrainGate a skládá se zhruba ze stovky mikroelektrod. Speciální software převádí vzorce elektrických signálů z nervů do určitých pohybů. Výsledkem tohoto pilotního projektu je mimořádná senzace a rozhodující krok k robotickým protetickým pomůckám. Brzy tak budou minulostí neohrabané a jednoduché protézy, které měly většinou za cíl opticky doplnit chybějící končetinu, jejich funkčnost však byla velmi omezená. Lidé budou moci získat zpět ztracenou pohyblivost a opět se zapojit do každodenního života. Kde je tedy hranice mezi člověkem a kyborgem? Na tuto otázku se nedá
přesně odpovědět. Rozhodující význam má jiná otázka. Například: Jaké technologie a přístroje mohou lidem pomoci výrazně zlepšit život? Hledání stále nových odpovědí na tuto otázku se totiž vyplácí. Člověk zůstane přece stále člověkem, bez ohledu na všechny technologie a technické pomůcky. Jedno je jisté – toto téma bude ještě dlouho zaměstnávat teology, filozofy i etiky. Rozhodující ale bude využít veškeré možnosti, které nám moderní technika nabízí, ke zlepšování lidských životů. Tím, co nás činí člověkem, není strohá logika, neomylnost a vždy přesný úsudek. Člověk vyniká nad stroji svými emocemi, pocity, tím, čemu filozofové a teologové říkají „duše“. Člověk zůstane i přes všechny možné bionické a robotické implantáty člověkem, dokud si zachová svou lidskost. 71
Section
Fascinace fotbalem Text João Anzolin Renderingy Foster + Partners, gmp Architekten Obrázky Mostafa Bazri
Jedna z největších sportovních událostí světa, Světový pohár, se postupně změnila z pouhého šampionátu v převratnou událost, a to nikoli pouze pro města, v nichž se koná.
Stadion Lusail Iconic, Katar 2022 72
73
Zůstáváme zvědaví
Zůstáváme zvědaví
Fotografie stadionu Arena Fonte Nova ve městě Salvador de Bahia, Brazílie, březen 2013 74
STRÁNKA 72–73 © Foster + Partners, Qatar 2022 Supreme Committee (2009, 2010) VLEVO © ME / Portal da Copa / Março de 2013 / CC BY 3.0 BR
K
dyž oslavovaný rakouský spisovatel Stefan Zweig napsal v roce 1941 knihu „Brazílie, země budoucnosti“, rozhodně nemohl tušit, že název jeho knihy se stane jedním z nejpoužívanějších sloganů v zemi, kterou si zvolil jako téma svého psaní. A nemohl ani předpokládat, že tento slogan bude dlouho míněn spíše jako vtip než jako optimistická předpověď. Rozvoj Brazílie totiž víceméně vázl po celých padesát let, které uplynuly od napsání románu. Ironický podtext byl tedy nasnadě. Brazílie má od roku 1994 relativně stabilní finanční sektor, za což vděčí své měně, brazilskému realu. Svůj vliv
Budoucnost, o níž snilo tolik Brazilců, je konečně zde mají také další faktory počínaje mohutnými investicemi do veřejné infrastruktury a rozvojem sociální politiky a konče příbřežními ropnými poli. Brazílie zažívá na počátku 21. století hospodářský rozvoj. Nárůst příjmů nižších sociálních vrstev kráčí ruku v ruce s rostoucí spotřebou a rozvojem finančního sektoru. Lidé si mohou snadněji pořizovat majetek a zjednodušilo se také financování výstavby veřejné infrastruktury. Přestože se propast mezi sociálními vrstvami zmenšila jen málo, miliony lidí konečně unikly chudobě. Potvrzení, že Brazílie bude hostit Světový pohár v roce 2014 a že se Rio de Janeiro stane v roce 2016 olympijským městem, se zdálo být posledním zbývajícím důkazem, že budoucnost, o níž snilo tolik Brazilců, se konečně přiblížila na dosah ruky. Města a země, v nichž se budou olympijské hry a mistrovství světa odehrávat, se nejen stanou jevištěm těchto
fascinujících sportovních utkání, ale soustřeďují se také na takzvané „dědictví“ – na to, co zůstane, až skončí samotná vzrušující sportovní zábava. Účast sportovců, novinářů a zejména turistů z celého světa klade mimořádné nároky na plánování a přípravu z hlediska bezpečnosti, dopravy a komunikace. Tyto oblasti proto vyžadují nové stavby a konstrukce. Pro Brazílii znamenalo pořádání Světového poháru mimořádnou výzvu k urbanistické transformaci nejméně 12 měst v pěti regionech. Okamžité uspokojení nároků plynoucích z titulu hostitele Světového poháru získalo ještě více na atraktivitě, když se ukázalo současně jako možnost uspíšení rozvoje celé země. O přínosu pořádání velkých sportovních akcí se však vedou spory. Obrovské investice v místech konání, vybudování ubytování pro sportovce a infrastruktury – to vše často stojí miliardy a očekává se, že vše zaplatí stát. Ten pak často musí hledat partnery a chybějící finanční prostředky v soukromém sektoru, zatímco rychlý zisk s nízkým rizikem připadne těm, kteří nesou jen malou odpovědnost: FIFA v případě Světového poháru a MOV v případě olympijských her. Barcelona je pravděpodobně nejúspěšnějším příkladem města, které v tomto ohledu prošlo úspěšnou přeměnou. Pečlivé plánování a úspěšné urbanis tické zásahy učinily olympijské hry v roce 1992 historickým mezníkem a katapultovaly město mezi nejnavštěvovanější turistické destinace. Katalánská metropole ještě stále těží z kombinace třpytu vrcholné sportovní události a vlastní krásy města. Na opačné straně najdeme příklad Jižní Afriky, která v roce 2010 hostila Světový pohár a vybudovala moderní stadiony, ačkoli sama nemá profesionální fotbalové týmy, nebo Atén, kde měly investice do přípravy olympijských her vážný dopad na ekonomiku země, a dnes jsou považovány za jeden z důvodů, proč vypukla tamní
ekonomická krize. Ve Velké Británii se odehrála veřejné debata o přínosech olympijských her v Londýně v roce 2012. Původní odhady nákladů ve výši 3 miliard liber z roku 2005 nakonec narostly na 9 miliard, přičemž přínosy a zisky zůstaly daleko za očekáváními. Smysluplnost a užitečnost celé události je dosud zpochybňována zejména ve východním Londýně. V případě Brazílie kráčela tato diskuse ruku v ruce s kandidaturou na pořádání Světového poháru. Jedinečná a neuvěřitelně silná role fotbalu v brazilské společnosti způsobila, že o pozitivním přínosu pořádání Světového poháru pro tento národ, který doslova žije fotbalem, nebylo téměř nutné jednat.
Země ve fotbalových kopačkách Brazilská vášeň pro fotbal a vztah k němu pravděpodobně nepotřebují podrobněji představovat. Celkem jasně však vysvětlují přístup Brazílie k pořádání Světového poháru a jeho odkazu. Tento sport se po svém příchodu do Brazílie na konci 19. století proměnil z pouhé vášně ke hře v rozhodující faktor při formování brazilské společnosti. Fotbal se zkrátka stal neopominutelnou a významnou součástí dějin této země. Stal se v dobrém smyslu slova obecnou posedlostí, učinil z Brazilců „národ v kopačkách“, jak to trefně vystihl Nelson Rodrigues, jeden z největších brazilských spisovatelů. V letech 2012 a 2013 se veřejné mínění rozdělilo na skeptiky a optimisty, kteří, každý podle svých sklonů, kritizovali nebo naopak obhajovali investice spojené s pořádáním Světového poháru. Brazilci se stali svědky šokující série skandálů vyplývajících z rušení, opožďování a hanebného předražování projektů spojených s touto sportovní událostí. Brazílie rovněž začala vykazovat známky poklesu své ekonomické výkonnosti; rostoucí inflace měla negativní vliv na každodenní chování spotřebitelů, prognóza HDP 75
Zůstáváme zvědaví
Renderovaný obrázek stadionu Arena Pantanal ve městě Cuiabá, Brazílie, v roce 2014
klesala a brazilský real byl v roce 2013 postižen rekordní devalvací. Sled těchto událostí přinesl bezprostřední a překvapující dopad: Protestující lidé zaplavili ulice brazilských měst
Světový pohár představoval jedinečnou výzvu v počtu, který je v dějinách Brazílie ojedinělý. Katalyzátorem byl nárůst cen jízdného v autobusech a metru, který vyústil v protesty stovek tisíc lidí v ulicích měst São Paulo a Rio de Janeiro; protesty se rychle rozšířily po celé zemi. Na seznamu požadavků se ocitla etická a politická transformace a větší efektivita a průhlednost projektů spoje76
ných s přípravami na Světový pohár. Brazílie se sice teprve stane již podruhé hostitelem Světového poháru, ale z jeho odkazu těží již nyní. Vášeň Brazilců pro fotbal se totiž stane hodnotnou součástí jejich budoucnosti.
Čísla a technologie S ohledem na uplynulé století se Světový pohár stal něčím více než jen sportovním utkáním. Lze ho vnímat jako koncentrovanou lekci světové historie – každé mistrovství světa bylo ovlivněno válkami stejně jako důležitými hospodářskými, sociálními a kulturními událostmi. Ale nic z toho nedokázalo utlumit vášeň lidí pro fotbal či samotné mistrovství světa, které je stále populárnější a těší se stále většímu počtu diváků. Od svého prvního konání v roce 1930 s pouhými 13 týmy až po dnešní podobu, s více než 32 týmy, dosáhl stejné popularity a úrovně jako olympijské
hry a je nejvýznamnější událostí ve světě fotbalu. Údaje o Světovém poháru jsou ohromující: Jen do stavby a modernizace fotbalových stadionů investovala Brazílie zhruba jednu miliardu amerických dolarů. Světový pohár, který se v roce 2010 konal v Africe, přilákal na místní stadiony více než 3 miliony fanoušků fotbalu. Průměrná návštěvnost utkání byla 50 tisíc diváků. Výnosy spojené s touto sportovní událostí působí ještě monumentálněji: FIFA dosáhla v Jižní Africe zisku téměř 7 miliard amerických dolarů, při Světovém poháru v Brazílii má zisk stoupnout na téměř 10 miliard. Technologické výhody moderního komunikačního průmyslu posilují globální dosah této sportovní události a zvýrazňují stupeň popularity: Výsledky sledovanosti televizních přenosů finále Světového poháru přinášejí každé čtyři roky ohromující nárůst. Poslední ročník sledovala téměř miliarda diváků po celém světě, vysílání do více
VLEVO © ME / Portal da Copa / Março de 2013 / CC BY 3.0 BR VPRAVO © Mostafa Bazri / Demotix / Corbis
Zůstáváme zvědaví
Íránci slaví postup na mistrovství světa v Brazílii 2014, 17. června 2013 77
Zůstáváme zvědaví
„S radostí se podílíme na vytváření napínavé budoucnosti.“ Jim Nicolaas, vedoucí obchodního oddělení, Holandsko
než 200 zemí zajišťovalo zhruba 300 televizních stanic. Rostoucí používání počítačů a chytrých telefonů, které umožňují sledovat televizní vysílání, nenechává nikoho na pochybách, že polovina planety bude naživo sledovat Světový pohár v Rusku v roce 2018 nebo v Kataru v roce 2022. Při pohledu na takto ohromující čísla lze očekávat, že tyto sportovní události si zachovají trend růstu a jako takové budou stále atraktivnější pro případné hostitelské země a města. Při posledních ročnících hrála důležitou roli také technologická inovace. Zatímco je inovace v oblasti bezpečnosti jedním z hlavních témat pro rok 2018 v Rusku, následující Světový 78
pohár v roce 2022 v Kataru se odehraje za doprovodu řady udivujících technologických inovací, které mají za cíl bojovat s pouštním horkem.
O přínosu pořádání velkých sportovních akcí se vedou spory Přestože se dokonce hovoří o změně termínu konání, aby bylo možné vyhnout se letnímu období v Kataru,
vyvíjejí se speciální trvale udržitelné chladicí systémy, které účinně „zchladí“ atmosféru na stadionech. Organizátoři garantují, že teploty dosahující 40 stupňů Celsia bude možné během konání této vrcholné sportovní akce snížit a udržet na 28 stupních díky chladicím systémům, které využívají solární energii. Trvale udržitelné řešení se stalo největší výzvou pro hostující zemi od chvíle, kdy se přidala k boji proti skleníkovým plynům. Není pochyb o tom, že výzvy spojené s odkazem Světového poháru, ať v rovině sociální, ekonomické, nebo technologické, se mění. Nadále budou výrazně měnit životy lidí daleko od místa konání tohoto vrcholného sportovního svátku.
© gmp Architekten von Gerkan, Marg und Partner
Estádio Mineirão, Belo Horizonte, Brazílie
Abychom dokázali čelit zítřejším výzvám, nikdy jsme se nepřestali učit. Je to právě tato absolutní spolehlivost, radost z výzvy, která nás všechny žene dopředu. Bereme budoucnost do svých rukou.
www.voestalpine.com
79
B udoucnost Bereme budoucnost do svých rukou!
Energie – hnací síla Inovace pro svět zítřka
Kdyby vlaky mohly létat Švýcarský projekt Clip-Air chce dát vlakům křídla
Muzea zítřka Vědění dokáže nadchnout
voestalpine AG voestalpine-Strasse 1 4020 Linz, Austria T. +43/50304/15-0 F. +43/50304/55-0 www.voestalpine.com
www.voestalpine.com
Vydání 02, 2014
magazín voestalpine