188
Buddhismus Š E S T Á Č Á S T
BUDDHISMUS
Historický přehled
le buddhismu (bezpochyby po vzoru vazby mezi Kristem a křesťanstvím), buddhisté kladou důraz spíše na to, co učil. Buddhisté považují za samozřejmé, že musíme začínat naukou. Učení vede PA U L W I L L I A M S k pochopení, jak se věci skutečně mají, a tudíž k radikálnímu přehodBuddhismus je „-ismus“ pojmenova- nocení vlastního života. Buddha se probral k této pravdě a učil ji. Není ný po Buddhovi. „Buddha“ není vlastní jméno. Je to titul označující v tom jedinečný, poněvadž jiní se probudili již před ním a po něm se „Toho, kdo se probudil“. Člověk nazývaný Buddha byl reálnou posta- probudí ještě mnozí, mnozí další. vou, která žila a zemřela kdysi před začátkem našeho letopočtem, Kdo byl Buddha? Začínat životním příběhem Buddhy ale přesné datum jeho narození je naše, západní tradice. Ovšem a smrti se určuje jen obtížně. Soui když zde začneme, nesmíme časné bádání hovoří o tom, že životní příběh chápat jako historicBuddha žil v severní Indii někdy ký fakt. Lze důvodně předpokládat, v pátém století před Kristem. Nejže Siddhártha Gautama skutečně spíše se jmenoval Siddhártha žil. V očích svých následovníků Gautama (v sanskrtu) nebo Siddosáhl nejvyššího možného pochodhátta Gotama (v pálijštině, v níž pení skutečnosti, dospěl k poznání, jsou napsána mnohá raná buddhiskteré je skutečnou svobodou. Histotická díla). rické zázemí zbytku vyprávění Buddhismus je vnější označení můžeme jen těžko posoudit. náboženství, které jeho vyznavači V některých případech je krajně často označují prostě Dharma nepravděpodobné, že se popisované (pálijsky Dhamma). Toto slovo události skutečně staly. Avšak sám znamená „nauku“ i „to, jak se věci buddhismus se vždy více zajímal mají“. Právě proto, že Siddhártha o to, jak Buddhův životní příběh Gautama objevil, jak se věci mají, ilustruje buddhistické nauky, než a učil o tom, stal se „Buddhou“. Je o jeho historickou pravdivost. proto na místě upozornění, že Siddhártha Gautama se údajně zatímco v západních diskusích se často zdůrazňuje význam zakladate- narodil jako princ a vyrůstal v pře-
189
Co učil? Celý příběh Buddhova života vypráví o věcech, které vypadají jinak, než jaké jsou. Buddha učil, že „vidět věci tak, jak jsou“, je cesta k překonání všech nepříjemností, nedokonalosti a zmaru. To vše lze souhrnně označit jako dukkha (v pálijštině) či duhkha (v sanskrtu), což doslova znamená „bolest“ či „utrpení“. Buddha učil, že pokud pohlédneme do hloubky, uvidíme, že naše životy jsou tak či onak od základu dukkha. Buddha se nezajímal o problém Boha; a buddhistická tradice je zajedno v tom, že stvořitelský Bůh, jak ho pojímá například křesťanství, zkrátka neexistuje. Důvodem utrpení je podle buddhis-
tů naše nevědomost: nepochopení, jak věci skutečně jsou. Všichni žijeme své životy z této perspektivy selhávajícího poznání. Základním ohledem tohoto nepochopení je přehlížení skutečnosti, že všechno v naší zkušenosti je ze své podstaty pomíjivé. Všechny věci se mění, a ze všeho nejvíce my sami. Utrpení vyplývá z toho, že se ve svých zkušenostech a ve svých životech snažíme „zastavit věci“, aby se nerozpadly a nepřestaly být; samozřejmě nemůžeme uspět. Musíme se naučit nechat věci být, ale musíme Hlava Buddhovy sochy ve Waikaloa na Havaji v USA.
HISTORICKÝ PŘEHLED
pychu, aniž by si kdy uvědomil nepříjemné stránky života – zejména stáří, nemoci a smrt. Oženil se a měl syna. Poznání stáří, nemocí a smrti jím však natolik otřáslo, že se vzdal svého královského světa i rodiny. Siddhártha se vydal na cestu – v Indii tehdy ani nyní nikoli neobvyklou – putujícího hledače. Hledal nejzazší pravdu, která by vedla k naprostému osvobození od utrpení. Siddhártha vedl tvrdý život meditace, studia a asketismu. Skromné porce jídla získával z milodarů. Nakonec však dosáhl, pohroužen do sebe v hluboké meditaci, pravdy, kterou hledal. Dospěl k „náhledu, jak to skutečně je“. Tato pravda jej osvobodila. Stal se Probuzeným, tj. Buddhou. Shromáždil kolem sebe skupinu učedníků a na svých cestách severní Indií učil všechny, kteří chtěli naslouchat. Nakonec v požehnaném věku zemřel. Avšak smrt pro něj nic neznamenala. Osvobodil se totiž od smrti, stejně jako se osvobodil od všech ostatních forem nepříjemnosti, nedokonalosti a zmaru. A po smrti? O Buddhovi po smrti už není co vykládat.
je nechat být na velmi hluboké úrovni, jinak zůstaneme zmateni a utrpení bude trvat donekonečna. V buddhistickém pojetí se skládáme z proudu vědomí a s ním spjatými mentálními obsahy, jako jsou pocity a záměry, a z těla, které se rovněž neustále mění. Další údajně neměnný prvek zvaný „já“ (pálijsky attá, v sanskrtu átman) už není nezbytný. Vlastně by jeho předpoklad mohl vést k nebezpečné formě sebestřednosti, k naprostému opaku „nechávání být“. Buddhistic-
190
časnosti přítomná například na Srí Lance, v Thajsku, v Kambodži a v Myanmaru (v Barmě). „Schizma“ (sanghabhéda) se technicky vzato týká klášterních pravidel, nikoli doktrinálních neshod. Spory o nauku jsou méně vážné. V průběhu času však vznikly i různé doktrinální pozice, v některých případech sledované určitými školami. Příkladem může být škola (či školy) známá jako pudgalavada („nauka pudgaly“). Předmětem sporu tu byla „osoba“ (pudgala). Její stoupenci tvrdili, že ačkoli Buddha učil „ne-já“, přesto existuje cosi (byť je obtížné říci, co to je) zvané pudgala, něco, co je v určitém smyslu skutečně „v“ nás. Odpůrci namítali, že tato pudgala je převlečené já, takže její přijetí znamená odklon od ústředního bodu Buddhova učení. Další Klášterní tradice diskuse se týkaly toho, kým nebo a doktrinální školy čím Buddha přesně byl. Někteří V Buddhově vizi cesty směrem vpřed hrál ústřední roli řád mnichů říkali, že Buddha je ve skutečnosti mnohem výjimečnější, než se zdá. a jeptišek žijících z almužen, kteří Ačkoli se například zdá, že učí, ve svým odříkáním vyjadřují přijatý závazek radikální přeměny, které je skutečnosti neustále medituje. nám všem třeba. Tento řád je znám Nepotřebuje spát, vyprazdňovat se ani jíst. Dělá tak pouze proto, aby jako sangha. Spolu s kláštery vznikly klášterní předpisy usměrňu- jednal v souladu se světským očekáváním. Jak se Buddhovi jící chování příslušníků sanghy následovníci snažili uvést jeho a podporující mír a harmonii učení do praxe a jasně je vysvětlit nezbytné ke sledování Buddhovy cesty. Buddha si nestanovil žádného ostatním, dostávalo se v raném (ale i pozdějším) buddhismus na pořad nástupce. Údajně pravil, že jeho dne mnoho podobných témat. následovníkem má být nauka, Rovněž se diskutovalo o poměrném dharma. Po jeho smrti se ovšem začaly objevovat neshody. Původně významu praktikování dharmy pro dosažení osobního osvobození od se týkaly klášterních regulí. Spory se braly velmi vážně. Pokud nebylo veškerého utrpení v protikladu možné spor vyřešit, mniši, kteří byli k soucitnému učení druhých. v menšině, museli odejít. Vytvořili Co je mahájánový buddhismus? pak své vlastní skupiny s odlišným Chceme-li pochopit rané buddhissouborem klášterních pravidel. tické dějiny, musíme odlišovat Postupně tak vznikla řada různých doktrinální spory a diskuse (tedy klášterních tradic. Nejznámější doktrinální školy) od disharmonie a jediná raně buddhistická indická týkající se chování a schizmatu tradice, která přežila až dodnes, je „učení starších“ (théraváda), v sou- (různé klášterní tradice). Ještě další
BUDDHISMUS
ká tradice proto učí o „ne-já“ (pálijsky anátta, v sanskrtu anátman). Po smrti tělo přestává existovat, avšak věčně plynoucí nepřetržité vědomí se svým mentálním doprovodem trvá dál a jakoby si „vytáčí“ další tělo podle dobrých nebo špatných skutků člověka (karma). Takové „převtělení“ znamená, že člověk je opět vystaven utrpení (stáří, nemoci, smrti atd.). Tento proces skončí pouze tehdy, pokud necháme věci být na nejhlubší možné rovině, jíž dosáhneme meditací. Toto nechání být pramení z nahlédnutí věcí, jak skutečně jsou, a z naprostého převrácení téměř instinktivních a frenetických vzorců zachytávání věcí. Toto opadnutí buddhisté nazývají „osvícení“ (pálijsky nibbána, v sanskrtu nirvána).
191
nárokují být slovy samotného Buddhy. Klíčové je, že se tu postupně objevuje rozlišení mezi osvobozením od všeho utrpení (jinými slovy osvícením) a skutečným bytím Buddhou. Buddha je z duchovního hlediska více než jen osvobozený od svého vlastního utrpení. Buddha je rovněž dokonale soucitný. Být Buddhou je proto lepší než být prostě osvícený. Platí to nejenom kvůli Buddhově velkému soucitu, ale i kvůli mnoha podivuhodným, ba zázračným schopnostem, které Buddha má, aby pomáhal druhým. Ti, kteří míří k nejvyššímu cíli, by tudíž neměli usilovat jen o své vlastní osvobození od utrpení a znovuzrození. Měli by se spíše zapřísáhnout, že půjdou dlouhou cestou k buddhovství. Touto cestou je třeba jít přes mnohá zrození, záměrně přijímat průvodní utrpení, aby člověk nakonec byl schopen coby Buddha lépe pomáhat druhým. Řečeno ve zkratce, mahájána je cesta těch, kteří se snaží stát dokonalými buddhy. Činí tak pro dobro všech cítících bytostí (všech bytostí majících vědomí). Lidé, kteří se zavázali k této cestě, jsou známi
Buddhističtí mniši při ranním sbírání almužny v Kyaiktiyo, Mynmar (v Burmě).
HISTORICKÝ PŘEHLED
fenomén, jenž se objevuje v literatuře zhruba od prvního století našeho letopočtu, je vnitřní vývoj v rámci buddhismu, vzrůst mahájány („velké vůz“ nebo snad „vůz vedoucí k Velkému“). Mahájánový buddhismus není doktrinální škola; v rámci mahájány existuje mnoho škol. Navíc ji musíme odlišovat od klášterní tradice. Neexistuje žádný správný, porovnatelný soubor mahájánových klášterních regulí (vinaja). Například indičtí mniši zastávající mahájánovou perspektivu budou žít v souladu s kterýmkoli souborem již existujících klášterních pravidel. Občas je najdeme v klášterech spolu s mnichy, kteří mahájánovou perspektivu nezastávají. Nemá proto smysl hovořit o dvou buddhistických „školách“, théravádské a mahájánové. Théraváda je klášterní tradice. Mahájána nikoli. Teoreticky vzato by mohl existovat théravádský stoupenec mahájány. Je to proto, že mahájánu lze nejlépe chápat jako vizi, o níž jediné celý buddhismus vlastně vypovídá. Mahájána se poprvé objevuje ve spisech známých jako mahájánové sútry, které si (což je diskutabilní)
192
BUDDHISMUS
Buddhističtí novicové pomáhají při tvorbě mandaly čili posvátného kruhu v Bhútánu.
jako bódhisattvové (slovo nejspíš původně označuje ty, „kteří jsou schopni probuzení“). Buddhistické texty velmi podrobně popisují stadia cesty, jimiž musí bódhisattva projít, aby se nakonec stal Buddhou. V průběhu času mahájána rovněž podrobněji promyslela, čím je Buddha nadřazen tomu, kdo pouze ukončil vlastní utrpení: dále se zde rozvíjí představa, že Buddha je ve skutečnosti mnohem víc, než se zdá. Dokonce i jeho smrt byla jen představením, které mělo podat „obratné poučení“ o pomíjivosti. Podle mahájánového buddhismu Buddha, vlastně nekonečné množství Buddhů, stále existuje, žijí ve vyšší rovině (v „čistých zemích“). Odtud jsou svým velkým soucitem spojeným se zázračnými schopnost-
mi schopni a ochotni pomáhat těm, kteří je potřebují. Směřují k nim bódhisattvové, kteří jsou rovněž plni soucitu a pomáhají ostatním. Někteří z těchto Buddhů a „nebeských“ bódhisattvů mají jména, například Avalókitéššvara, jenž je údajně přímo vtělením soucitu, nebo Maňdžušrí, vtělení moudrosti a vnitřního zření. Rozšíření buddhismu za hranice Indie Pro dějiny buddhismu v Indii měla značný význam konverze velkého vládce Ašóky (třetí století před Kristem). Náboženství tak získalo důležitý vládní patronát, ačkoli badatelé dnes opouštějí názor, že se Ašóka pokusil udělat z buddhismu státní náboženství. Od Ašókových dob se buddhismus začal šířit.
193
V japonském buddhismu je významná také Šinranova tradice (třinácté století našeho letopočtu). Podle Šinrana probudit se do stavu Buddhy přesahuje schopnosti neosvícených lidí. Pouze pokud přestaneme spoléhat sami na sebe a svěříme se spásné Buddhově schopnosti, může se projevit již osvícená Buddhova přirozenost (Buddha tu má jméno Amitábha). Podle této nauky se lidé musejí zcela vzdát i toho nejjemnějšího egoismu, který je podněcuje k domněnce, že mohou dosáhnout duchovně cenných věcí – včetně osvícení – vlastními silami. Být mnichem, ba dokonce meditovat, je v posledku bezvýznamné; takové rozptylování je možným zdrojem egoismu. Co znamená tantra (a vadžrajána)? Poslední významný výdobytek, o němž se musíme zmínit, je tantra. Buddhisté od samého počátku v souladu se svým širším okolím uznávali magii. Magie přináší žádoucí výsledky na základě manipulace se skrytými silami, obvykle prostřednictvím rituálních pomůcek, jako jsou posvátné kruhy (mandaly), slabiky se zvláštní mocí (mantry), vizualizace atd. Stejně jako výuku mohou laická společenství žádat od buddhistických mnichů a jeptišek magické rituály – pro dobrou úrodu, kvůli zdraví, dětem atp. Ačkoli používání této techniky není hlavní zájem buddhistů, její náležitost (jako aktu péče) a účinnost se nikdy nezpochybňovala. Velmi záhy začaly vznikat buddhistické rituální texty. V některých kruzích se tyto texty, často nazývané tantry, kontroverzně připisovaly samotnému Buddhovi. Podobně kontroverzní (zhruba od sedmého století našeho letopočtu nebo dříve) byl vývoj určitých
„Nenávist nikdy neuhasí další nenávist; nenávist uhasí jedině opak nenávisti. Takový je Věčný Zákon.“ Dhammapada, v. 5
HISTORICKÝ PŘEHLED
Podle tradice v této době dorazil na Srí Lanku, následně se rozšířil do jihovýchodní Asie. V prvních stoletích našeho letopočtu pak toto náboženství dospělo středoasijskými obchodními cestami do Číny, rozšířilo se do Koreje a dalších zemí jižní Asie a v šestém století našeho letopočtu zasáhlo Japonsko. Z různých směrů, včetně Indie a Číny, přišlo do Tibetu. V Indii však z různých důvodů, kterým dodnes plně nerozumíme (zčásti snad kvůli vzestupu zbožných teistických forem hinduismu a kvůli islámskému vlivu) buddhismus nakonec upadl. Od čtrnáctého století v Indii přestal existovat. V posledních stoletích znovu oživl a v současnosti získává globální dimenzi. Patrně neznámějším současným buddhistou je tibetský dalajlama, držitel Nobelovy ceny míru, a opoziční barmský vůdce Aung San Suu Kyi. Je běžné, nicméně však zavádějící hovořit o buddhismu například v Číně, Japonsku a Tibetu jako o mahájánovém v protikladu k théravádskému buddhismu kupříkladu jihovýchodní Asie. Zopakujme, že nejde o srovnatelné fenomény. Řada mahájánových spisů se však dostala do Číny, Japonska a Tibetu, kde získaly nezpochybnitelnou autoritu. Na rozdíl od jihovýchodní Asie můžete u buddhistů v těchto zemích očekávat, že budou mahájánovou vizi považovat za shrnutí svých nejvyšších a nejzazších snah. Pro východoasijský buddhismus je zvláště charakteristická tradice známá jako japonský zen. Zen (samo slovo má úzký vztah k „meditaci“) je proslulý důrazem na přímé, neverbální, intuitivní zření vyjadřované uměleckými formami (např. malbou), ale i humorem a šokovými postupy, jimiž se má dosáhnout probuzení. Tato probuzená „přirozenost Buddhy“ je již přítomna v každém z nás, jenom si ji musíme uvědomit.
194
BUDDHISMUS
„Nikdo ať nikoho neklame a nikým neopovrhuje, ať už kýmkoli a kdekoli. Nikdo ať nikomu ubližuje pro svou zlobu či zášť … Nechť celý svět prostoupí myšlenky bezmezné lásky: nahoře, dole i napříč, bez jakýchkoli překážek, bez nenávisti a záště.“ Z Méttásutty, Sutty o milující laskavosti, Sutta Nipata, verše 6 a 8
tanter, které člověku, který je bude pravidelně používat, slibují možnost stát se Buddhou. Aby se jich člověk naučil používat, musel projít tajným zasvěcením a nekriticky vyznávat svého učitele (guru). Ještě spornější však byly tantry hovořící o možnosti dosáhnout tohoto nejvyššího cíle používáním a nakládáním s jemným psychofyzickým tělem, která údajně máme všichni v sobě. V tomto kontextu bylo zvláště mocnou technikou rituální využití sexuálního styku. A poněvadž probuzený Buddha je mimo světský zmatek a popletenost, doporučuje se nejenom (jakožto výraz probuzené přirozenosti lidství) sexuální aktivita po způsobu, který překračuje uznávané společenské normy, ale i další zvláštní chování, které neosvícené nutně překvapí. Tento vývoj, často spojovaný s výrazem vadžrajána („diamantové vozidlo“, „cesta blesku“), přinesl i literární žánr detailně popisující překvapivé výkony probuzených tantrických „osob s magickou mocí“ (siddhů). Je pochopitelné, že tyto věci byly a jsou krajně sporné. Musíme dodat, že během času se dostaly pod ortodoxnější, zejména klášterní kontrolu, takže problematičtější stránky tantrického buddhismu byly „zkroceny“ a začleněny do širšího mahájánového duchovního kontextu soucítění a moudrosti. Právě v této formě dnes tantry najdeme v nejrozšířenější a nejproslulejší podobě v tibetském buddhismu.
Posvátné spisy PA U L W I L L I A M S
Buddha sám nic nenapsal. Prostě učil. Někdy líčil svou vizi světa, hovořil o místě člověka ve světě a o duchovní a mravní cestě ke svobodě – nakonec k naprostému osvobození od nedokonalosti, zmaru a utrpení. Jindy urovnával spory mezi svými následovníky a stanovoval nejlepší způsob života, který by vedl k dosažení dokonalé svobody. Podle buddhistické tradice se záhy po Buddhově smrti sešli mniši, kteří dosáhli cíle osvícení (pálijsky nibbána, v sanskrtu nirvána), aby přednesli, co si zapamatovali z Buddhových promluv. Byl to první buddhistický koncil. V literatuře se často uvádí, že v klasické době proběhly takové koncily tři, ale všechny buddhistické tradice uznávají jen dva. Důraz byl od počátku kladen na paměť a přednes; stejnou metodou se tradují například základní spisy hinduismu, védy. Ústní tradování V prvních stoletích se tedy buddhistické texty předávaly spíše ústní než písemnou formou; zčásti se tím vysvětluje důraz na ústní přenos od učitele k žákovi. Různé mnišské skupiny se zaměřovaly na různé texty nebo sbírky textů a navzdory tomu, co bychom očekávali, se ústní předávání ve skupinách ukázalo jako velmi účinná metoda zachování Buddhových slov. Byla přinejmenším stejně přesná jako písemný zápis, poněvadž interpolace dodatečného a zřejmě sporného materiálu stejně jako vynechávky jsou v případě
195
Buddhistický kánon Texty přednesené na prvním buddhistickém koncilu tvoří základ kánonu. Dělí se na: ● sútry (pálijsky sútty), obecné
Buddhovy promluvy a někdy i nauky jeho následovníků; ● texty vinaja, týkající se struktury
a disciplíny klášterního řádu. Během doby přibyl další oddíl, abhidharma (snad „vyšší“ či „přesnější nauka“). Tato část sestává převážně z prací promyšleně popi-
sujících, jak vypadá psychofyzický svět, pokud jej nahlíží osvícený člověk tak, „jak věci skutečně jsou“, nikoli v běžném neosvíceném pohledu. Kanonické texty abhidharmy nejspíše pocházejí z doby po Buddhově smrti, ale tím či oním způsobem si nárokují jeho autorství. Zmíněné tři oddíly společně vytvářejí „Tři koše“ (pálijsky Tipitaka, v sanskrtu Tripitaka), které se dále dělí. Například v pálijském kánonu (viz níže) se „koš“ súter dělí na čtyři oddíly (a jednu dodatkovou sekci) známé jako nikája. Nejznámější z nich je zřejmě „Sbírka dlouhých promluv“ (Digha nikája). Trvalo několik století, než byl kánon uzavřen, takže k němu nebylo možné přidávat (přinejmenším teoreticky) žádná další díla, která by si mohla nárokovat, že „pocházejí přímo od Buddhy“. Měli bychom též dodat, že některé buddhistické texty mají autoritu kanonických spisů, ale technicky vzato vůbec nejsou součástí kánonu (například klášterní regule, dosud pravidelně přednášené klášterními mnichy a jeptiškami).
Detail muže s voly ze Sútry minulé a přítomné karmy. P O S V ÁT N É S P I S Y
skupinové recitace daleko obtížnější. Někdo by si jich ihned všimnul. Podle jedné buddhistické tradice byly spisy poprvé zapsány v prvním století před Kristem. Za rozhodnutím pro psanou formu stál nejspíše zčásti strach, že by se v době společenského a politického útlaku mohly nauky navždy ztratit, pokud by zemřelo příliš mnoho významných mnichů, ať už pro nemoc, kvůli válce nebo hladomoru. Takový osud zřejmě potkal některé džinistické spisy.
„Být upnut k určitému názoru a dívat se spatra na jiné názory jako na podřadné – mudrci to nazývají spoutaností.“ Sutta Nipata
196
BUDDHISMUS
Buddhistický mnich čte text v indickém Ladakhu.
Různé verze Podle tradice Buddha výslovně doporučoval zachování a tradování svých nauk v místních jazycích, nikoli v sanskrtu, celoindickém jazyce vzdělanců. Buddhistické spisy jsou tedy od počátku psány množstvím jazykům a existuje celá řada překladů. Během utváření buddhistických klášterních tradic a doktrinálních škol navíc vznikly poněkud odlišné verze kánonu. Často byly psány různými indickými jazyky. V dnešních dnech je srovnávací studium různých kanonických verzí zjevně totožných textů plodnou oblastí bádání. Spisy potřebují určité autoritativní těleso, které je v průběhu staletí uchovává a předává. V buddhismu, zejména v indickém světě, jím vždy byl klášterní řád (sangha). Jak jsme se již zmínili v předchozí kapitole, jediná klášterní tradice, která přežila od počátku až do dnešních dnů, je „cesta starších“ (théraváda). V souladu s tím je kánon thérávády jedinou verzí, která se dochovala v úplnosti a v původním starověkém indickém jazyce. Tato verze je známa jako „Pálijský kánon“, poněvadž je
napsána v jazyce pálí. I přes své stáří a nedocenitelný význam je však Pálijský kánon pouze jedním z řady buddhistických kánonů, které existovaly ve starověkých dobách. Dochovala se také jednotlivá kanonická díla nebo sbírky textů (buďto v jiných indických jazycích, nebo ve starověkých překladech, například do čínštiny nebo tibetštiny), které byly součástí buddhistické misionářské činnosti. Postupem času a s větším důrazem na psané než ústní tradování začaly určité buddhistické tradice a školy v Indii uchovávat své spisy v sanskrtu. Z tohoto důvodu se buddhistické termíny často uvádějí jak v pálijské, tak v sanskrtské podobě. Obvykle jsou velmi podobné: například nibbána (v pálijštině) a nirvána (v sanskrtu). Jak se buddhismus šířil po Indii, ukazovalo se jako smysluplnější používat jeden jazyk než v různých oblastech spoléhat na různé překlady. Všichni vzdělaní lidé do jisté míry ovládali sanskrt a mnich s textem v sanskrtu jej mohl vzít kamkoli, aniž by jej musel překládat. To, co spis říká, mohl
197
Tvrdí se, že samotné počátky a přežití mahájány jakožto hnutí vyžadovaly existenci psané formy. Náboženství často vytvářejí kontroverzní texty, které si nárokují, že jsou to autentická nebo vnuknutá slova jejich zakladatelů. Tato díla však mizí, pokud se jich neujmou náboženští entuziasté. V buddhismu kanonická díla uchovává a budoucím generacím traduje instituce sangha. Sangha však zřejmě neuApokryfní spisy: chovávala apokryfní texty, určitě ne mahájánové sútry a tantry texty podobné raným mahájánovým Nejstarší doklady, z nichž víme sútrám, často kritickým vůči exiso mahájánovém buddhismu, jsou jeho spisy. Písemné podloží mahájá- tující klášterní hierarchii. Dokud se tedy kánon předával ústně, bylo ny je dokonce starší než zcela nemožné uchovat významně archeologické doklady o stoupennové perspektivy, jako je mahájána, cích mahájány! Mahájánové sútry které si nárokují Buddhovu autorijsou apokryfní a jejich ideje často tu. Právě jejich zapsání proto působí nově a radikálně. I když si nárokují Buddhovo autorství, auto- umožnilo zachovat a předávat apokryfní texty a jejich perspektivy. rita těchto apokryfních súter se Psaný text může přežít, existuje-li v buddhismu často zpochybňuje někdo – stačí jeden člověk –, kdo a je pravda, že dochované verze těchto súter nemohou být tak staré. jej chce uschovat. Další významný korpus apokryfNěkdo se může domnívat, že určité ní, písemné literatury, která si prvky přinejmenším některých starých mahájánových súter pochá- nárokuje Buddhovu autoritu, jsou tantry. Tantry jsou texty spjaté zejí z vnuknutí, meditačních vizí s rituální magií. Jejich počátky a zjevení, jejichž původcem je sám v buddhismu (najdeme je rovněž Buddha, který je stále dostupný na jakési „vyšší rovině“. Ačkoli mohou v hinduismu a džinismu) jsou nejasné a nejstarší tantry jsou zcela existovat pokusy doplnit nějaké takové sútry, nejsou součástí jaké- jistě o několik století pozdější než první mahájánové sútry. Je to velmi hokoli oficiálního kánonu rozsáhlá literatura. Provádění zachovávaného identifikovatelnou rituálů podle těchto textů, k nimž indickou klášterní tradicí. Apokryfní sútry nevznikly pouze patří techniky na dosažení osvícení v Indii. Existuje například celá řada jakož i daleko světštější magické apokryfních súter složených v Číně, aktivity, předpokládá zasvěcení, které Indie v klasické době neznala. pevné vedení učitelem (guru) a slib Dokonce i dnes vznikají v oblastech mlčenlivosti. V tantrických textech se používají například magické diaobvykle spojovaných s mahájánogramy, slabiky se zvláštní mocí vým buddhismem (například v klášterně théravádském světě Srí (mantry) a vizualizace. Tantry se spojovaly s mahájánou, v některých Lanky) apokryfní buddhistické sútry, jež mají pocházet ze zvláštní- případech se do ní i začleňovaly (zejména v Tibetu); poslední ho typu zjevení; místní hlavní buddhistické klášterní řády je však výzkumy však dokládají existenci tantrické literatury v zemích, jako je zjevně neuznávají za kanonické. méně vzdělaným lidem vyložit v místním jazyce. Tento přechod k sanskrtu jasně vidíme v případě největšího postkanonického písemného vývoje, u mahájánových súter. Na řadě raných mahájánových súter je znát, že byly přeloženy z jiných indických jazyků, než ve kterých zřejmě byly původně napsány.
P O S V ÁT N É S P I S Y
198
Myanma (Barma) nebo Kambodža, které se s mahájánovými perspektivami obvykle nespojují.
Věrouka
BUDDHISMUS
ELIZABETH J. HARRIS
„Požádán několika občany Kalamy o to, aby je vedl, Buddha řekl: ‚Nenechte se vést zprávami, tradicemi ani pověstmi. Nenechte se vést autoritou náboženských textů ani pouhou logikou či odvozováním ani uvažováním o jevech … Pokud však, Kalamejští, sami víte, že některé věci jsou necelé (akusala) a chybné a špatné, pak jich zanechte … A pokud sami víte, že některé jsou celé (kusala) a dobré, pak je přijměte a následujte je.“ Anguttara Nikája II, 167–168
Exegetická pojednání Kromě spisů (ať už těch přijímaných za kanonické, nebo těch zpochybňovaných a většinou považovaných za apokryfní) najdeme v buddhistické literatuře také ohromné množství exegetických pojednání, obvykle souhrnně označovaných za šástry. Vytvořili je velcí učenci buddhistické tradice, aby osvětlili obtížná témata, nebo aby obhájili své pojetí proti soupeřům a alternativním výkladům; v některých případech, jako je Abhidharmakóša, mají sloužit jako velké kritické kompendium buddhistické nauky a cesty. Taková exegetická pojednání vznikla ve všech zemích, kde se buddhismus usadil, a mají mimořádný význam pro studium dějin buddhistické nauky.
Buddhův žák Malunkjaputta si stěžoval, že jeho učitel nezodpovídá některé nejdůležitější životní otázky. Je svět věčný? Je duše totožná s tělem? A tak dál. Buddha odpověděl příběhem: Jednoho muže zasáhl šíp pomazaný jedem. Jeho přátelé a příbuzní k němu přivedli lékaře. Zraněný řekl: „Nedovolím lékaři, aby ze mě vytáhl šíp, dokud se nedozvím, jestli muž, který mě zranil, byl šlechtic, bráhman, obchodník nebo dělník. Nenechám ho, aby ze mě vyndal šíp, dokud nepoznám jméno a klan muže, který mě zranil… dokud se nedozvím, zda byl vysoký nebo malý… dokud nezjistím, zda luk, z něhož střílel, byl malý nebo velký… dokud nepoznám, zda jeho tětiva byla z lýka, z rákosu, ze šlach nebo z třísel… Muž se to nedozvěděl a zemřel. ZKRÁCENO Z KULAMALUNKAJSKÉ SÚTTY, ČÁSTI MAHÁJÁNA NIKÁJA PÁLIJSKÉHO KÁNONU
Stejně se povede těm, dodal Buddha, kteří trvají na tom, že musejí znát odpovědi na spekulativní otázky o přirozenosti reality dříve, než začnou vést svatý život. Takové otázky totiž nijak nepomáhají k dosažení skutečného cíle, jímž je skončení utrpení. Toto podobenství ukazuje k jádru buddhismu. Buddhismus není ani tak souborem přesvědčení, ale spíše cestou, jež vede od utrpení k jeho konci, od nevědomosti k soucitu a k moudrosti. První Buddhovo pozvání těm, kteří si přáli jej následovat jako mniší nebo jeptišky v pátém století před
199
Kristem, znělo: „Přijďte a žijte svatý život, abyste učinili přítrž utrpení.“ Jediné buddhistické krédo je tudíž následující: Hledám útočiště u Buddhy, Hledám útočiště v dhamma, Hledám útočiště v sangha (buddhistická komunita).
Svatý život Buddhistův zbožný život znamená určitý způsob vidění reality a specifický způsob jednání. Způsob vidění začíná spíše zkušeností než metafyzikou: zkušeností, že život je vykloubený, vadný, neuspokojivý, plný utrpení, a uvědoměním si, že jedním z důvodů je pomíjivost všech věcí. Jsme odděleni od těch, které milujeme. Ztrácíme sílu. Stárneme, churavíme a umíráme. Vše, co chováme v lásce, pomíjí: mládí, síla, majetek, vztahy. Buddhismus hovoří o třech určujících charakteristikách existence: pomíjivost (pálijsky anicca, v sanskrtu anitja), neuspokojivost (pálijsky dukkha, v sanskrtu duhkha) a ne-já (pálijsky anátta, v sanskrtu anátman). Rys ne-já uvidíme, aplikujeme-li koncept pomíjivosti na já. Stejně jako ve vnějším světě
● ušlechtilá pravda dukkhy: v jádru
existence tkví nedokonalost a neuspokojivost; ● ušlechtilá pravda o počátku
dukkhy: příčinou je touha či žízeň (pálijsky tanha, v sanskrtu tršná), žízeň po smyslových rozkoších, žízeň po pokračování existence a žízeň po zničení; ● ušlechtilá pravda o skončení
dukkhy: utrpení lze ukončit na základě zákona příčiny a účinku (zničíme-li žízeň, dukkha nevznikne); ● ušlechtilá pravda o cestě ke
skončení dukkhy: Osmidílná cesta (viz níže). V buddhistickému pohledu je tedy svět nemocný, pohlcený žíznivostí, a vládne v něm dukkha, protože lidé nevidí dhammu, pravdu o skutečnosti. Je to svět, v němž jsou lidé zajatci duševního vězení, které si
„Ať už může nepřítel ublížit nepříteli jakkoli nebo nenávistník tomu, koho nenávidí – špatně zaměřená mysl uškodí samotnému člověku ještě více.“ Dhammapada, v. 42
VĚROUKA
To jsou „tři klenoty“ či „tři drahokamy“. Buddhistou je každý, komu se staly jádrem života. Dhamma (v pálí; v sanskrtu dharma) je to, k čemu se Buddha „probudil“ při svém osvícení a co učil následujících čtyřicet let. Slovo doslova znamená „to, co je stanoveno“. Pro buddhisty je to pravda o povaze existence, pravda, která podpírá kosmos, pravda, kterou učili všichni Buddhové. Odhaluje, „jak se věci mají“. V různých buddhistických školách se dhamma vyjadřuje různými způsoby. Existují však prvky všem školám společné.
vše v našich tělech a myslích se mění. Vše je podmíněné. Neexistuje žádné neměnné „já“, duše či ego. Mahájánoví buddhisté používají slova „prázdnota“. Všechny věci včetně já jsou ve své podstatě „prázdné“. Zde začíná buddhistické pojetí existence, ale u těchto zjištění nekončí. Buddha hovořil o tom, že utrpení či neuspokojivost života nejsou nahodilé ani nezměnitelné. Stejně jako všechny ostatní fenomény mají svou příčinu, a pokud tuto příčinu odstraníme, utrpení nevznikne. Buddha stanovil jako příčinu „touhu“: sebestředné toužení po smyslových rozkoších a životě samém. Pokud odstraníme tuto touhu, utrpení přestane, aby dalo prostor osvobození nibbány (v sanskrtu nirvány). Toto „pojetí“ tvoří první tři ze čtyř ušlechtilých pravd:
200
sami vyrobili. Je to však také svět, ve kterém na každého čeká osvobození, pokud změní způsob pohledu na svět a bude pracovat na osvobození od žízně, která je u kořenů nevědomosti a projevuje se v hněvu a nenávisti.
pravd je ušlechtilá osmidílná cesta, cesta k ukončení utrpení: ● pravý názor; ● pravé rozhodnutí; ● pravá řeč;
BUDDHISMUS
Cesta k osvobození Ušlechtilé pravdy jsou „domovem“, do kterého v buddhismu patří vše ostatní. Součástí čtyř ušlechtilých Malba buddhistického kola života. Uprostřed je prase, pták nebo kohout a had, kteří symbolizují nevědomost, připoutanost nebo nenasytnost a odpor či nenávist. Další kruh zobrazuje lidi, kteří díky svým dobrým skutkům kráčí vzhůru (bílá cesta), nebo kvůli svým špatným činům klesají dolů (černá cesta). Šest oddílů dalšího kruhu zobrazuje šest říší, do nichž se člověk může narodit (viz str. 202). Dvanáct úseků vnějšího kruhu symbolizuje stadia, jejichž prostřednictvím dochází znovu a znovu k zrození podle zákona příčiny a účinku, jenž započíná nevědomostí. Celý kruh drží Pán smrti. V jednom rohu ukazuje Buddha k nebi, čímž naznačuje, že z tohoto kruhu vede cesta ven.
● pravé jednání; ● pravé živobytí;
201
● pravé snažení;
● neříkat nepravdu; ● nepřijímat nic, co zamlžuje nebo
opájí mysl (např. drogy a alkohol). Mnozí buddhisté by podotkli, že tyto předpisy nehovoří jen o tom, co se dělat nemá, ale mají i pozitivní stránku. Závazek neubližovat znamená projevovat laskavost a soucit. Závazek nebrat, cos nedostal, znamená uznávat hodnotu a důstojnost ostatních lidí, což platí
Meditace Účelem meditace je očištění mysli. Meditace se váže k jádru Buddhova poselství: příčina naší nemoci tkví v žíznivosti, ve třech nezdravých kořenech nenasytnosti, nenávisti a sebeklamu. Jelikož tuto žíznivost plodí naše mysli a srdce, je podle buddhismu jediná cesta k vymícení žízně práce s vlastní myslí a srdcem. Buddhismus sice nabízí celou řadu meditačních metod, ale můžeme je shrnout do dvou hlav-
VĚROUKA
i pro zákaz cizoložství. Neříkat nepravdu znamená pěstit vlastní poctivost a integritu. ● pravá bdělost; Starověký text théravádové tradice Méttásutta popisuje laska● pravé soustředění či meditace. vost následujícím způsobem: Často se omezuje pouze na tři kate- „Stejně jako matka, jež vlastního syna, jediné své dítě, brání životem, gorie: mravnost (pálijsky nechť (člověk) vůči všem tvorům i v sanskrtu šíla), soustředění či nitro otevře dokořán.“ Jeden meditaci (pálijsky i v sanskrtu způsob, jak to lze dělat, je meditosamádhi) a moudrosti (pálijsky panna, v sanskrtu pradžňá). Někdy vat o dobrotivosti. První krok je představit si, že jste obklopeni lasse cituje tento verš kavostí. Pak se tato dobrotivost, z Dhammapady, z textu známého občas představovaná jako bílé, a oblíbeného po celém buddhisticteplé světlo, šíří dál a dál do vnějšíkém světě: ho světa. Nejprve si meditující přivede na mysl ty, jež jsou mu „Vystříhat se zlého, konat dobro, drazí. Pak tento okruh rozšiřuje očišťovat vlastní mysl; toť učení a nakonec dospěje i k těm, které probuzených.“ rád nemá nebo je dokonce nenávidí. DHAMAPADA, V. 183 Tato transformační praktika ovlivňuje buddhistovo každodenní Mravnost Mravnost je podložím buddhistické jednání. V očích buddhistů je mravnost cesty. Zahrnuje „vystříhání se zlého, spojena se zákonem jednání, konání dobra“. Bez mravní kázně zákonem karmy (v sanskrtu, pálijnelze žít svatý život. Většina laicsky kamma), podle kterého mravné kých buddhistů staví do středu jednání nese dobré ovoce, špatné svých životů pět následujících jednání zkažené plody. Neznamená předpisů: to, že buddhistická mravnost je ze své podstaty sobecká. Spíše se má ● neubližovat žádným živým za to, že vlastní já a druzí jsou vzábytostem; jemně spojeni. To, co je dobré pro druhé, je dobré i pro mne. Co by ● nebrat, cos nedostal; člověk neudělal sobě, neměl by činit druhým. ● vystříhat se cizoložství;
202
BUDDHISMUS
Mnich meditující v japonském chrámu v Macušima.
„Mniši, lze spatřit bytosti, které se dokážou osvobodit od utrpení tělesných nemocí na jeden rok, na dva roky, na tři, čtyři, pět, deset, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát let, bytosti, které se dokážou osvobodit od tělesné nemoci i na sto let. Tyto bytosti však lze jen stěží nalézt ve světě, který se dokáže osvobodit od duchovní nemoci pouze na okamžik, a zachrání pouze ty, kteří v sobě zničili ásavy („porušení“ jako je nevědomost).“ Anguttara Nikája II, 143
ních praktik: meditace poklidného prodlévání (pálijsky i v sanskrtu šamatha) a meditace zvláštního vhledu (pálijsky vipassaná, v sanskrtu vipašjaná). Meditace poklidného prodlévání není zvláštností buddhismu. Při této metodě se používá určitý předmět, na nějž se mysl soustředí a dosahuje jednoty. Nejoblíbenějším meditačním objektem je dech. Někteří buddhisté sledují, jak vzduch vchází a vychází z nosních dírek; jiní sledují vzdouvání a pokles břicha. Meditující sedí s narovnanými zády. V některých tradicích má zavřené oči, v jiných je má zčásti otevřené. Pokud se mysl odpoutá od předmětu, vrací se zpět, jemně a mimovolně, k dechu. Podle tradice existuje dalších čtyřicet meditačních objektů, které lze pod vedením učitele zvolit. Tento typ meditace může vést k „meditačnímu pohroužení“ či džhána (dhjána), k vybroušenému stavu mentálního a duchovního uvědomění. Vipassaná znamená „jasně vidět“: jasně vidět tělo a mysl. Je to unikum buddhismu, jež nemá nic společného se změněnými stavy vědomí. Jeho cílem je přímé ověření dhammy sledováním těla a mysli. K dosažení tohoto cíle vznikly v buddhistické tradici mnohé postupy. Jednou z široce používaných metod je „pouhá pozornost“ či „nezáměrné vědomí“, jistá forma dbalosti zdůrazňující přítomný okamžik. Cokoli člověku vytane na mysl, stává se předmětem meditace, pozornosti. Může to být sympatie nebo odpor vůči vnějšímu zvuku. Může to být pocit bolesti v nohou. Může jít o pocity nenávisti, závisti či lásky. Nic se nehodnotí jako dobré nebo špatné. Na ničem se nelpí. Všemu se přihlíží a nechává se to odejít. Pozoruje se pomíjivost a nejá. Vidíme tu nenasytnost, nenávist
a klam i to, co způsobují. Každá meditace je objevnou výpravou, jak funguje mysl a tělo. Buddhisté věří, že meditací lze vymítit a překonat nenasytnost, nenávist, klam či nevědomost. Pro „klam“ (pálijsky móha) je ústřední přesvědčení, že máme neměnné „já“ či ego, která bychom měli klást do středu všech věcí, ochraňovat je, podporovat a hýčkat. Meditace odhaluje, že většina věcí, které považujeme za „já“ – naše pocity, myšlenky, bolesti – je pomíjivá a prázdná. Cíl Buddhismus zdůrazňuje, že život po smrti sice existuje, ale není nejzazším cílem náboženské praxe. Nejčastěji se používá pojem „znovuzrození“. Buddhisté mu dávají přednost před „převtělením“, poněvadž nevěří v existenci neměnné duše, která by se převtělovala, nýbrž v neustále proměnlivý proces příčiny a účinku. Po smrti vždy znovu přichází znovuzrození, dokud se nevymítí nenasytnost, nenávist a klam. V théravádském buddhismu se člověk může narodit v jedné z pěti říší: (1) v peklech, (2) ve zvířecím světě, (3) v říši hladových duchů, (4) mezi lidmi a (5) v říši bohů. Mahájánoví buddhisté přidávají ještě jednu nebeskou sféru: (6) říši polobohů. S každou sférou je spjata určitá emoce nebo charakteristika. Vlastně jsou to stejně tak stavy mysli jako sféry bytí. Člověk, kterého zachvátí nenávist nebo vztek, v jistém smyslu prodlévá v pekle. Cílem buddhistovy cesty je překročit všechny tyto říše a dosáhnout nirvány tím, že vymítí nenasytnost, nenávist a klam. Některým buddhistům připadá tento cíl nedosažitelný. Vystačí si znovuzrozením v nebeské říši (naplňováním pěti předpisů a dobročinnou laska-
203
VĚROUKA
BUDDHISMUS
204
vostí). Jiní trvají na tom, že nirvány lze dosáhnout již v tomto životě. Ať už je dosažitelná teď nebo ve vzdálené budoucnosti, všichni buddhisté o ní hovoří s radostí a úžasem. Nirvána znamená konec utrpení a znovuzrození. Nastává ve chvíli, kdy vyhasne plamen touhy. Jde o nejvyšší etický stav, který však přesahuje lidské etické představy. Charakterizuje jej moudrost a soucit, které však předčí cokoli, co si neosvícený člověk dokáže představit. Je to absolutní bezpečí a blaho. Je to osvobození. Mahájánoví buddhisté spojují nirvánu s uvědoměním si své buddhovské přirozenosti. Théravádoví buddhisté hovoří o dosažení stavu arhata. Zůstává otevřené, co se po smrti děje s lidmi, kteří si uvědomili svou buddhovskou přirozenost nebo se stali arhaty. Texty hovoří o tom, že tento stav přesahuje možnosti lidské řeči. Někteří buddhisté mahájánové tradice mají ještě další cíl: osvobodit všechny bytosti. Tito lidé skládají to, co je známo jako bódhisattvova přísaha, a usilují o dosažení osvícení nejen kvůli sobě samým, ale kvůli všem bytostem. Tento slib se někdy pojímá jako závazek zůstat v říši neustálého znovuzrození, dokud se neosvobodí všechny bytosti.
Rodina a společnost ELIZABETH J. HARRIS
Buddhova výzva původně zněla: „Přijďte a žijte svatý život, abyste učinili přítrž utrpení.“ Někteří z těch, kteří ji zaslechli, opustili domov a rodiny, aby se stali celibátními mnichy a jeptiškami (pálijsky bhikkhu a bhikkhuní, v sanskrtu bhikšu a bhikšuní). Jiní se svými rodinami zůstali jako laičtí stoupenci. Obě skupiny se jasně oddělily, jak to souhrnně vyjadřuje verš z pálijského kánonu (viz „Buddhis-
205
mus: Posvátné spisy“) o pávovi a labuti. Čtverá společnost Jednoduše řečeno, lidé bez zodpovědnosti k rodinám měli spět přímo a rychle k nirváně, poněvadž se dokážou snadněji osvobodit od závazků a od sympatií a antipatií s nimi spojených. Laici šli pomalejší cestou, nuceni k hromadění majetku a zneklidňováni starostmi o přežití. To však neznamená, že by byli bezvýznamní nebo nemohli dosáhnout vyšších stupňů náboženské čistoty. V kanonických textech najdeme množství příkladů silných, vysoce duchovních laiků. Starý buddhismus hovořil o „čtveré společnosti“,
o mniších, jeptiškách, laických mužích a laických ženách, a o jejich vzájemné provázanosti: ● mniši a jeptišky svou obživou
a dalšími potřebami záviseli na laicích; ● zasvěcenci učili laiky dhammu
(pálijsky, v sanskrtu dharmu), a laici tak získávali „pole“ pro získání zásluh (pálijsky puňňa, v sanskrtu punja).
„Páv s modrým hrdlem, který letí nebem, nikdy nedosáhne rychlosti labutě. Podobně se hospodář nikdy nepřiblíží mnichovi, jenž získal kvality mudrce meditujícího stranou v džungli.“ Sutta Nipata, v. 221
Koncept zásluh se odvozuje od zákona jednání (pálijsky kamma, v sanskrtu karma), podle nějž má dobré jednání dobré důsledky (viz „Buddhismus: Věrouka“). Mniši a jeptišky jsou „polem“ pro zisk RODINA A SPOLEČNOST
Wat Phrá Singh, největší a nejvýznamnější chrám v Chiang Mai. Menší budova nalevo je nejdůležitější svatyní chrámu, Phrá Wiharn Lai Kam, v níž najdeme Phrá Singh Buddhu.
206
BUDDHISMUS
Mladá žena zavěšuje zvonečky nad sochu Buddhy v Sule Padoga v Rangoonu, Myanmar (Burma).
„Stejně jako matka chrání své jediné dítě s nasazením vlastního života, právě tak rozvíjej své nekonečné srdce vůči všem bytostem.“ Z „Rozpravy o milující laskavosti“, Sutta Nipata, v. 149
zásluh, poněvadž zajišťují dobré důsledky všem, kteří k nim jsou velkorysí. Tento systém čtyř tříd dosud existuje v mnoha asijských zemích s buddhistickou většinou. Řád jeptišek v některých zemích vymizel, například na Srí Lance a v Myanmaru (v Barmě), ale buddhistické ženy jej v posledních desetiletích obnovují. Ve dvacátém století vznikla buddhistická hnutí, ve kterých řád mnichů či jeptišek není. Platí to například pro Riššó koseikai a Sóka gakkai v Japonsku a pro Přátele západního buddhistického řádu ve Velké Británii. Posledně zmíněné hnutí nicméně rozlišuje mezi „členy“ – dharmacari a dharmacarini, muži a ženy „sledující dharmu“ – a „přáteli“. Dodnes platí, že většina buddhistů působí v rámci systému, který jasně rozlišuje mezi těmi, kteří se zřekli rodinných vazeb, a mezi laiky. Nutno říci, že srovnáváme-li různé buddhistické společnosti mezi sebou, vidíme, že jsou ohromně různorodé. Buddhismus při svém rozšíření z Indie zapustil kořeny v rozdílných kulturách. Například čínský a japonský budd-
hismus působí z kulturního hlediska velmi odlišně od buddhismu na Srí Lance. V současné době způsobuje další změny globalizace a vzestup buddhismu na Západě; buddhismus se přizpůsobuje, inovuje a v některých případech slevuje. Proto je obtížné hovořit obecně o rodině a společnosti. Rodina Rodina má ve všech buddhistických komunitách velký význam. Ve většině tradičních buddhistických společnostech je ovšem sňatek světská záležitost. Patří do sekulárního světa a probíhá bez účasti náboženských činitelů. Neskládají se žádné sliby před Bohem, poněvadž buddhismus není teistickým náboženstvím v přísném slova smyslu. Ze stejného důvodu byl v některých buddhistických společnostech, alespoň před obdobím evropské civilizace, i rozvod přímočarou, světskou záležitostí, která dávala ženám práva, o nichž evropské ženy té doby mohly jen snít. Pod vlivem kolonialismu, křesťanství a globalizace se věci změnily. Některé buddhistické nevěsty na Srí Lance se dnes například oblékají
207
Společnost Tradiční buddhistický obraz státu představuje vládu monarchy, jenž se řídí dhammou a radami klášterní sanghy (komunity) a zajišťuje společenský blahobyt moudrým systémem zákonů a ekonomickou spravedlností; zajišťuje například, aby chudí měli prostředky k obživě. Šíření demokratických modelů tento obraz pozměnilo, avšak v některých zemích klášterní sangha dodnes chápe sebe sama jako státního rádce. Je ovšem možné tvrdit, že buddhismus vždy nabízel demokratický model – klášterní sanghu, inspirovanou snad některými republikánštějšími modely vlády v Buddhově vlastní společnosti. Dnešní buddhismus působí v rámci různých politických modelů. Podle jedné stereotypní představy podněcuje buddhismus člověka k ústupu ze společnosti kvůli svému důrazu na ne-vázanost. Takový názor je zavádějící: buddhistická nevázanost znamená zřeknutí se všeho, co ve společnosti vytváří zmatek: sobectví, nenasytnosti, zlosti, násilí a závisti. Nemá nic společného s nedostatkem soucitu nebo s apatií. Ve skutečnosti může buddhismus nabídnout světu důraz na soucit a dobrosrdečnou laskavost, které zavládnou, opanujeme-li a překonáme-li nenasytnost a nenávist, závist a řevnivost. Jedním z prvních kroků na této cestě je schopnost soucítit s ostatními: „Všichni se chvějí před násilím; všem je život drahý. Srovnáš-li se sebou ostatní, neměl bys zabít ani zapříčinit, aby zabíjeli jiní.“ DHAMAPADA, V. 130
„Těm v říši, kteří obdělávají půdu a chovají dobytek, nechť Vaše Veličenstvo rozdává obilí a krmivo; těm, kteří obchodují, kapitál; a lidé, kteří jsou ve státních službách, ať dostanou náležitou mzdu.“ Rada králi, který se potýkal s nezákonností; Kutadanta Sutta, Digha Nikája I, 135
RODINA A SPOLEČNOST
bíle, tedy v barvě tradičně spojované s pohřby a neplodností. Během obřadu se pějí náboženské verše a někdy jsou přítomni mniši. A rozvod je mnohem obtížnější. Děti se vítají s radostí. Ačkoli si buddhisté uvědomují, že na lásku a rodičovské vazby je třeba mnoho vynaložit cenu a že způsobují bolest (dukkha), všechny buddhistické školy vnímají rodičovství pozitivně. Na základě buddhistické víry v znovuzrození se k dětem přistupuje tak, že přišly na svět se svou historií. Nejsou „vlastnictvím“ rodičů, poněvadž mají vlastní předešlé životy. Navíc vládne přesvědčení, že život je ohromně vzácný, představuje příležitost k duchovnímu rozvoji, kterou nesmíme promarnit. Zejména v tibetském buddhismu je vnímání vzácnosti života součástí náboženské praxe. Podle jednoho starověkého théravádského textu, Sigalovada sutta, se rodinné vztahy mají řídit vzájemným souborem povinností, jenž působí téměř jako moderní koncept lidských práv. Ženy mají projevovat pohostinnost vůči široké rodině, věrnost, starat se o věci, které přinesl jejich muž, a dovedně plnit své povinnosti. Muži jim mají na oplátku projevovat úctu, zdvořilost a věrnost a obdarovávat je „ozdobami“, jako je oblečení a šperky. Sloužící mají dobře plnit svou práci a vstávat před svými zaměstnavateli, avšak zaměstnavatelé mají svým zaměstnancům dávat práci podle jejich síly, starat se o ně v době nemoci, dávat jim jídlo a mzdu a umožnit jim, aby odešli. Od doby sepsání tohoto spisu se časy změnily, avšak základní ideály jsou nadále v buddhistických rodinách i v širší společnosti – zejména v théravádských zemích – vlivné.
208
Cao Dai a Hoa Hao
BUDDHISMUS
BARBARA BOAL Na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století potlačovali koloniální Francouzi přísně a někdy krutě vietnamský nacionalismus. Intelektuálové, kteří byli tradičními vůdčími představiteli nacionalistických hnutí, začali ve dvacátých letech z nastalé situace finančně profitovat a získali – podobně jako Francouzi – privilegované postavení. Kvůli tomu vznikly nové formy nacionalistických organizací, které usilovaly o svržení francouzské nadvlády a vyhlášení republiky. Některé se řídily komunistickými principy, avšak tři z nich měly náboženské vedení mnichů a kněží: Cao Dai, Hoa Hao a méně významné hnutí Binh Xuyen. Všechna tři hnutí se chtěla bránit před cizími vlivy, které nenáviděla. Stoupenci těchto hnutí měli lokální vzdělání a nechtěli pouze vyhnat cizince, ale zavést místní vládu náboženských vůdců – ve vietnamském vzorci vlády privilegovaných něco zcela nového. Politická tavící pec V dalším desetiletí začala Komunistická strana Indočíny získávat zahraniční sympatie. A v této době se tři náboženská hnutí pustila do ozbrojeného odporu proti francouzským koloniálním jednotkám. Hnutí Cao Dai drželo deltu Mekongu, Hoa Hao kambodžské hranice a Binh Xuyen saigonskou oblast. Od roku 1941 do konce 2. světové války veleli japonští důstojníci francouzským koloniálním silám vichystické francouzské vlády. V krátkém období roku 1941 spojené francouzské a japonské síly porazily místní vojska, avšak po zbytek války měly místní jednotky navrch. Spojené státy – zaujaté svým protikoloniálním přesvědčením – podporovaly po konečné porážce Japonců komunisty ovlá-
daný Viet Min vedený Ho Či Minem (1890–1969); a 2. září 1945 Vietnam vyhlásil nezávislost. Kvůli rozmíškám mezi americkými a francouzskými zájmy ve Vietnamu následovalo desetiletí zmatených politických, kulturních a náboženských akcí a reakcí. Situace vyústila v Ženevskou dohodu z roku 1954 a v rozdělení země na Severní a Jižní Vietnam. Komunistický Viet Min získal sever, zatímco jih ovládala nacionalistická vláda Ngo Dinh Diema (1901–1963). Téměř milion utečenců ze severu na jih situace ještě více zamotal. Francouzi ve svém odporu proti Diemovi dodávali zbraně hnutím Cao Dai, Hoa Hao a Binh Xuyen, Diem však v roce 1956 s americkou pomocí smetl vojenskou sílu těchto tří sekt. Jejich stoupenci, zhruba třetina všech obyvatel, to nesli nelibě, ale zůstali aktivní v méně bojovném kontextu. Vietnam dvacátého století vyrůstá ze zmatku politických cílů, kulturního prolínání a různých náboženských přesvědčení; v posledních letech hrají významnější roli čtyři základní náboženské skupiny: buddhisté, římskokatolická církev, Cao Dai a Hoa Hao. Cao Dai Sekta Cao Dai vznikla na základě seance, kterou zakusil roku 1919 Ngo Van Chieu (1878–1926), správce v Kočinu, kterého na jeho místo dosadili Francouzi. Sektu formálně založil bohatý krajan a mandarín Le Van Trung (zemřel 1935) v roce 1926. Cao Dai znamená „nejvyšší palác“ či „vysoký oltář“ a označuje nejvyššího Boha. Nápadně synkretické hnutí Cao Dai je známo též jako „třetí milost“ Boží. Předcházela mu první (východní) milost s postavami Buddhy a Lao-c’ a druhá (západní) milost Mojžíše a Ježíše Krista. Cao Dai je třetí a nepřekonatelný Boží projev v dějinném procesu zjevení; nepotřebuje lidské představitele; Bůh hovoří přímo k vybraným zasvěcencům v transu. Svou charakteristickou hierarchickou strukturou Cao Dai
sleduje strukturu římskokatolické církve. Má vlastního papeže, jenž pobývá ve vesnici vedle města Tan Ninh poblíž Saigonu, kde byla v roce 1937 na úpatí vysoké hory vystavěna zdobná katedrála. Sekta má bohatou strukturu hodnostářů včetně kněží, biskupů a kardinálů. Vedle katolicismu a buddhismu toto hnutí mísí konfucianismus, taoismus a tradiční kulty duchů a předků. Mimořádný význam mají spiritualistické prvky, zejména styky s mrtvými. K davu postav uctívaných v panteonu tohoto náboženství patří Viktor Hugo, Sun Yat Sen, Johanka z Arku, Louis Pasteur a Jean Decoux, francouzský admirál z 2. světové války, který pro Japonce spravoval Vietnam. Šíře této sekty oslovuje venkovský lid; připojují se k ní celé vesnické komunity. Bohatý Le Van Trung se podobně jako Buddha zřekl přepychového života; vesničany, pro které chudoba není ničím novým, však oslovují zejména magické prvky. Etická koncepce této sekty se zakládá na představě putování duší. Hnutí Cao Dai oživilo tradiční buddhistická pravidla týkající se vegetarianismu, postojům vůči zvířatům a pravidel společenského chování. Bratrství a vzájemná podpora jsou však mnohem silnější než v buddhistické etice a praxi. Existuje zde také silný chrámový kult s početnými rituály. Velký význam mají modlitby, pálení kadidel, meditace a zaříkávání. Jsou přípustné ženské kněžky; důležitý je původ z matčiny strany. Náboženským symbolem společenství je oko Cao Dai nad zeměkoulí. Prvotní rychlý rozvoj sekty následovaly boje o vedení. Přes rozštěpení do několika sekt Cao Dai neustále rostlo a dnes má údajně přes pět milionů členů. Hoa Hao Tuto novobuddhistickou sektu založil Huynh Phu So ve vesnici Hoa Hao ve Vietnamu poblíž kambodžských hranic. Narodil se v místní komunitě roku 1919 jako syn
209 významného římskokatolického pastýře. V mládí prodělal náboženský výcvik v naději, že se tím zlepší jeho chabé zdraví. V roce 1939 přestál prudký nervový záchvat, ze kterého vyšel nejenom vyléčen, nýbrž i s mocí kázat a učit novému náboženství. Tvrzením, že je vtělením několika minulých hrdinů, dal tomuto náboženství údajně starověké základy, čímž sobě a svým následovníkům rovněž přisvojil politickou roli. Spojil revidovanou podobu buddhistických rituálů s naukou, že pro přímou modlitbu k Všemohoucímu není zapotřebí prostředníků nebo posvátných míst. Nauka jeho sekty má čtyři podstatné předpisy: ■ úctu k vlastním rodičům; ■ lásku k vlastní zemi;
buddhismu; ■ lásku k bližním.
cenském boji. Ke konci šedesátých let se stále rozčarovanější nacionalističtí městští intelektuálové připojili k vesnickému náboženskému hnutí Hoa Hao, byť si nadále podrželo zásadně rurální ráz. Poté, co komunisté v dubnu 1947 Huynh Phu Soa zavraždili, vznikly v rámci hnutí další sekty, mnohem aktivnější a jednotnější než podobné skupiny v Cao Dai. Ostře odmítly uplácení a věrolomnost, které zničily důvěru v některé vůdce hnutí Cao Dai, jež po smrti nejvyššího představeného v roce 1959 trpělo nejednotou a všeobecným úpadkem. Rázné učební aktivity hnutí Hoa Hao nadále přitahují vesnické obyvatelstvo v deltě Mekonu; tato sekta zůstává v jižním Vietnamu mocnou silou.
Členové sekty Cao Dai při modlitbě v Tay Ninh ve Vietnamu.
CAO DAI A HOA HAO
■ úctu k Soově výkladu
Nauky této sekty nešířily chrámy, nýbrž učební centra roztroušená po celém někdejším Jižním Vietnamu, a to v podobě přitažlivé pro vesnické obyvatelstvo. Někdy měly nacionalistický podtext a na dvacet let dopředu podivuhodně předpověděly příchod Američanů. Huynh Phu So byl ve čtyřicátých letech vnímán jako „živoucí Buddha“ a jeho pověst vábila stoupence. Francouzi v něm ovšem spatřovali rozbušku politických nepokojů a zadržovali jej v psychiatrickém sanatoriu a později v domácím vězení. Jeho pověst tím jen narůstala; ze svého domu vyučoval neustále se hrnoucí skupiny poutníků. Pár dní před uskutečněním francouzského plánu vyhostit Soa do Laosu jej jeho stoupenci s pomocí japonské tajné politice přestěhovali do Saigonu, kde byl mimo francouzsky dosah. Později začalo být zřejmé, že různá nacionalistická hnutí včetně Cao Dai a Hoa Hao budou na vlastní pěst usilovat o prvenství v mo-
210
Jsem buddhista
BUDDHISMUS
PA U L S E T O Narodil jsem se v australském Brisbane v římskokatolické rodině. (Mám japonské, irské a anglické předky.) Sedmnáct let jsem se snažil být dobrým katolíkem, dokud nepřišla Vietnamská válka. Všechny křesťanské nauky, které jsem znal, měly ve svém středu přikázání „Nezabiješ!“ Proto mne zmátlo zjištění, že Austrálie zavedla brannou povinnost pro sedmnáctileté chlapce. Připadalo mi to pokrytecké, a začal jsem pochybovat o náboženství, které jsem dosud považoval za samozřejmost. Nakonec jsem se rozhodl prozkoumat své japonské dědictví. Už delší dobu mne zajímala bojová umění judo a karate. Nyní jsem ovšem zjistil, že karate znamená „prázdnou ruku“ a judo „jemnou cestu“, že k úspěchu nevede násilí a nátlak, nýbrž vlastní vývoj a připravenost, aby vám nikdo nemohl ublížit. K dosažení soustředění a pohotovosti je však zapotřebí dlouhého výcviku. „Začátečník vidí jen to, kde je meč, a nemůže se pohnout. Mistr vidí všude, kde meč není, a jemně se tam přesouvá.“ Později jsme objevil klidné, usměvavé, přívětivé tváře Buddhových soch, které mne silně přitahovaly. Tady před nimi bylo místo, kde jsem se mohl posadit, aniž by mne kdokoli kritizoval, kde jsem se mohl od všeho oprostit a být jen chlapcem – uvolněný a šťastný. V průběhu let Buddhovy tváře nabývaly reálnější podoby – to když jsem se začal setkávat s mnichy a jeptiškami, kteří mi dokázali podrobně vysvětlit, proč vypadají tak mírumilovně a jak to dělají. V zásadě to bylo proto, že se přestali znepokojovat. „Když něco jde, tak to jde. Nedělej si starosti. Když něco nejde, tak to nejde. Nedělej si starosti.“ Je to jedna z nejcennějších pravd, kterou jsem jako buddhista pochopil. V každé situaci lze udělat něco prospěšného. Bez ohledu na to, jak obtížné nebo nemožné se něco může zdát, vždycky existuje vysvětlení a pokaždé lze udělat něco dalšího. Když jsem například nesložil zkoušku a cítil se mizerně, buddhistické učení mi radilo, abych zkoumal, kým jsem. Jsem pouze sbírkou soudů druhých lidí, ať už dobrých nebo špatných? Nebo mám vlastní realitu a podstatu, která je dokonalá a celistvá, byť se zároveň neustále rozvíjí se vším, ať už dobrým nebo špatným, co dělám? Toto hluboké pochopení mi pomáhá jít životem kupředu. Pokud se přede mnou náhle objeví hora, ať už doslova nebo obrazně, mohu to zabalit s pocitem prohry, nebo krok za krokem stoupat vzhůru. Jedině zlézáním hor se člověk stane dobrým horolezcem. Totéž platí pro všechny lidské situace. Soucitnějším se stanu jedině soucitným jednáním, dobrým vůdcem jedině dobrým vedením, dobrým následovníkem jedině oddaností těm, kteří mě vedou. Můj buddhistický učitel mi říká, že se mám naučit mít rád problémy stejně jako čokoládu. Chce tím říci, že problémy jsou příležitostmi k rozvinutí moudrosti,
abychom v každé situaci poznali nejlepší cestu kupředu. Třebaže si máme plně užívat štěstí, je pomíjivé a neustále se mění – stejně jako problémy. Nic netrvá věčně. Po mnoha letech jsem pochopil, že pokud mám srdce a mysl vskutku soucitné a rozumné, mé činy jsou obvykle účinné a prospěšné pro mne i pro ostatní. Kvůli tomu začínám každý den modlitbami a čtením z buddhistické tradice, kterou sleduji (tibetská škola Jeho svatosti dalajlamy). Jak mi radí můj učitel, snažím se každý den meditovat alespoň tři čtvrtě hodiny. Mohu si tak určit motivaci a záměr pro následující den, ve kterém se přirozeně přou různé požadavky na čas, energii a pozornost. Ačkoli jsem si pro meditaci vymezil čas, snažím se být v „meditativním stavu mysli“ po celý den, což je cíl duchovní praxe: žít vírou ve „skutečném světě“, a tím ukazovat její životnost a prospěšnost. Večer si stručně připomenu, co se během dne přihodilo, a řeknu si, že se další den pokusím být pozornější. Také se modlím, aby na mne během noci dohlédli Buddhové a guru a dali mi ve snech ponaučení. Omezená pojmová mysl tak může dospět k základu svého bytí a uvědomit si, proč tu je; že není jen snůškou fasád pro veřejnost, různých společenských rolí. Buddhistický rok obsahuje čtyři výjimečné dny, při kterých se postím: (1) Wesak, (2) Sestup kvůli učení v tomto světě, (3) den prvního Buddhova učení (čtyři ušlechtilé pravdy) a (4) tibetský Nový rok. Snažím se postit také při každém úplňku (mnozí buddhisté dodnes používají lunární kalendář). Během dvou týdnů, kdy měsíc ubývá, se snažím omezovat své negativní aktivity, během čtrnácti dnů přibývání měsíce rozvíjím své pozitivní kvality. Na Vánoce se obvykle stáhnu do soukromí a osmačtyřicet hodin se postím; piji jen trochu ovocného džusu nebo černého čaje. Je to vcelku snadné, zejména v buddhistickém centru, kde vás neruší televize, rádio ani hudba. Nejsem přísný vegetarián, ačkoli někteří buddhisté vegetariány jsou. Jako stoupenec tibetské tradicí jím být nemusím. Tibeťané kvůli svému životnímu prostřední nejsou vegetariány: za hranicí sněhu neroste mnoho obilí a maso z jaků zahřeje. V této souvislosti nutno říct, že se buddhisté všemožně snaží snížit škodlivost svých myšlenek, slov a činů. Každý týden chodím do místní svatyně, abych naslouchal výkladům posvátných spisů a poznal, jak je používat v moderním životě. Udržuji si tím kontakt se skutečnou realitou, která není jen „realitou“ novin a televize.
211
Buddhismus v moderním světě
„Mnišský slib: s radostí sním vše, co dostanu.“ Z Klášterního kodexu, Vinaja IV, 189
BUDDHISMUS V MODERNÍM SVĚTĚ
a v některých částech země i soudní pravomoc. Tento imperialismus ovlivnil buddhismus hlavně dvojím způsobem: za prvé začali lidé ze Západu – za účasti evropských orientalistů – buddhismus studovat a vykládat jej ve své domovině. ELIZABETH J. HARRIS Na počátku devatenáctého století často čerpali z asijských ústních zdrojů, ale postupem času získaly Co může buddhismus nabídnout současnému světu? Jakými způsoby vrch psané texty, což vedlo k stále představuje pro svět výzvu? Nakolik textualizovanější interpretaci buddhismu na Západě. Za druhé samotný se drží svých tradic? Máme-li zodasijský buddhismus prošel oživepovědět tyto otázky, musíme se ním, když se snažil vzdorovat nejprve podívat na některé síly, křesťanskému misijnímu působení, které ovlivnily vývoj buddhismu jež kolonialismus doprovázelo. v posledních dvou stech letech. Například na Srí Lance archivní záznamy naznačují, že se buddhisté Evropský kolonialismus nejprve snažili o soužití s křesťany. devatenáctého století Opatřovali jim buddhistické texty Srí Lanka (Cejlon) byla první přea učili je svému jazyku, pálijštině. vážně buddhistickou zemí, kterou Jakmile ovšem zjistili, že se misioovlivnil evropský kolonialismus. náři vlastními naukami snaží Když Britové roku 1976 obsadili buddhismus podkopávat, pohostinKolombo, na Srí Lance již působily dvě koloniální mocnosti: Portugalci nost se změnila v konfrontaci, a Holanďané. Obě ovládaly jen část a vznikl „protestantský buddhisostrova. V roce 1815 dostali Britové mus“: buddhismus, který jednak pod kontrolu celou zemi porobením „protestoval“ proti křesťanství, jednak si od něj půjčoval určité nezávislého Království Kandyan. prvky, od Buddhistické mládežnicMyanmar (Burma) přišel na řadu ké organizace a hymnů až po důraz jako druhý. V roce 1795 barmské křesťanských protestantů na texty orgány přijaly úřad Britského rezia nechuť k rituálům. Myanmar byl denta v Yangonu (Rangoon). svědkem podobného oživení ovlivNásledovaly tři anglo-barmské něného Srí Lankou. V obou zemích války, dokud se roku 1885 celý se navzájem posilovala obrodná Myanmar nedostal pod britskou nadvládu. Obě země získaly nezávis- hnutí s hnutími za nezávislost. Na počátku dvacátého století prošel lost v roce 1948. Třetí koloniální obrodou i čínský buddhismus, opět oblast tvořily Kambodža, Laos v odpověď na západní vliv; jeho a Vietnam, které se dostaly pod oživení však omezoval vzestup francouzský vliv. V Kambodži celý proces začal v roce 1864. V devade- sekulárních ideologií. sátých letech dvacátého století Sekulární ideologie Francouzi téměř ztratili kontrolu a autoritářství nad vnitřním chodem země. VýzV polovině dvacátého století budnamný byl též západní průnik do dhismus v Kambodži, v Číně, Číny. V letech 1839 až 1865 získal Západ vojenskými akcemi a vynuce- v Koreji, v Laosu, v Tibetu a ve Vietnamu nepříznivě ovlivnily sekulární nými smlouvami právo pobytu
