BUCHENWALD PEKLO NA KOPEČKU. Každodenní život mezi mučením, hladověním a pseudolékařskými pokusy. Flint Whitlock III

Flint Whitlock

BUCHENWALD

PEKLO NA KOPEČKU

I TR II. IL ČÁ O ST G IE

Každodenní život mezi mučením, hladověním a pseudolékařskými pokusy

Flint Whitlock

BUCHENWALD – PEKLO NA KOPEČKU

Každodenní život mezi mučením, hladověním a pseudolékařskými pokusy

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

BUCHENWALD: HELL ON A HILLTOP (BUCHENWALD TRILOGY) Copyright © Flint Whitlock Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2016 Z anglického originálu Buchenwald: Hell on a Hilltop (Buchenwald Trilogy), vydaného v roce 2011 v nakladatelství Cable Publishing, přeložil Martin Vondrášek Odpovědná redaktorka Dana Řezníčková Korektura Luděk Skok Obálka, grafická úprava a sazba Tomáš Brejcha Vydala Grada Publishing, a. s. pod značkou COSMOPOLIS v Praze 2016 jako svou 6287. publikaci Tisk CPI Moravia Books, s. r. o. Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7 ISBN 978-80-271-9316-5 (ePub) ISBN 978-80-271-9315-8 (pdf) ISBN 978-80-247-5441-3 (print)

Obsah Prolog �� 11 Úvod �� 17 1 Peklo ve výstavbě �� 25 2 Buchenwaldské bestie �� 39 3 Komnata hrůz �� 59 4 Z lidí se stávají monstra �� 71 5 Co svět věděl �� 85 6 Ďáblovi doktoři �� 107 7 Pomatený doktor �� 127 8 Superzbraně �� 133 9 Lhostejnost oficiálních míst �� 155 10 Buchenwald, s. r. o. �� 163 11 Děti trpí �� 181 12 Konec se blíží �� 187 13 Nic pro princezny �� 195 14 Spadlí na zem �� 201 15 Mise č. 132 �� 209 16 Život v ruinách �� 223 17 Začátek konce �� 231 18 Třetí armáda jde na pomoc �� 251 19 Utrpení v Ohrdrufu �� 261 20 Vyklizení Buchenwaldu �� 281 5

Buchenwald: peklo na kopečku

21 Obsazení Ohrdrufu �� 289 22 Osvobození Buchenwaldu �� 303 23 Pád Výmaru �� 317 24 Ike v Ohrdrufu �� 325 25 Patton v Buchenwaldu �� 335 26 Cíl turistů �� 359 27 Nepřipravení �� 373 28 Pochod do zapomnění �� 387 29 Spravedlnost? �� 397 Epilog �� Poděkování �� Poznámky �� Seznam literatury ��

6

413 415 419 431

les strážní věže

ohrady pro dobytek

(prasata, slepice, králíci aj.)

sklad ošacení „malý tábor“

čistička odpadních vod

(1942–45)

vězeňská ošetřovna

(dnes muzeum)

„Goethův dub“

bordel

vězeňská část „velkého tábora“

ká logic pato

Blok 36 (Louis Gros)

elektrický plot

experimenty s tyfem

strážní věže

kancelář velitele do vězeňské části tábora tábora Bunkr

psí kotce

les

Hlavní brána

elektrický plot

kasárna SS

stáje

Hott e

Ilsina jízdárna

lsted

t

mar odk

les

í stv itel ra l e v ábo t

lac

lp ape

Divadlo

Přibližně zde vstoupil kpt. Keffer do tábora

ratoř

labo

zbrojnice SS důstojnický klub

S

S tě

čiš cvi

a/oš

etřo vna

SS les

PLÁN KONCENTRAČNÍHO TÁBORA BUCHENWALD

kasárna SS

dochované stavby

kamenolom stavby zbourané (po válce)

les

Pohřebiště obětí sovětského „Speciálního tábora č. 2“ (1945–50)

les

urg

rsb

e Ett budova s dezinfekcí

les

zbrojovka DAW střelnice SS

ně

y kuch

(kde byl popraven Koch)

Pohřebiště obětí sovětského „Speciálního tábora č. 2“ (1945–50)

krematorium a patologie strážní věž

zoo

les

výběh pro medvěda zbrojnice SS Carachoweg velitelství tábora

kantýna SS nádraží

benzínka SS

Wilhelm Gustloff-Werk II

archiv a knihovna Památníku

(továrna na komponenty raket V-2)

zvláštní tábor pro prominentní mukly

Blut

stra

les

Haus Buchenwald

ße

garáže vozidel SS

(„Villa Koch“)

les

lička ická u

Výmar

důstojn

sklad stavebního materiálu sokoliště

vodárna

0

100

200 metrů

jáma na popel z krematoria, 1944–45

expozice k Památníku koncentračního tábora Buchenwald východoněmecký les památník a zvonice

Prolog V pondělí 16. dubna 1945 byl krásný, teplý jarní den. Po dlážděné cestě lemované stromy, která vedla z rozbombardovaného německého města Výmar na kopec Ettersberg, se plahočilo dlouhé procesí civilistů, mnozí z nich ve svém nejlepším oblečení, v obleku s kloboukem či v šatech, s vyleštěnými botami. Silnice vedla do příkrého kopce a před sluncem se nebylo kde schovat; těch pár bílých obláčků nemohlo nijak zmírnit horko a vyčerpávající pochod. Někteří muži si sundali saka a přehodili si je přes rameno. Občas se někdo zastavil, aby si otřel čelo kapesníkem. Americký voják ho puškou okamžitě pobídl, aby se nezastavoval a pochodoval dál. Jak těch více než tisíc mužů a žen šlapalo nahoru do kopce, skoro nepromluvili a potichu uvažovali nad tím, co tam nahoře budou muset proti své vůli spatřit. Samozřejmě že se říkalo, že nahoře na Ettersbergu – jediné dominantě, která ční nad jinak jen mírně zvlněným okolím Výmaru – měl nyní se hroutící nacistický režim už od roku 1937 v provozu koncentrační tábor. Tento tábor s rustikálním jménem „Buchenwald“, což znamená „bukový les“, byl pro většinu obyvatel Výmaru víc než jen nějakou povídačkou; v roce 1937 se místní časopis nacistické strany Thüringer Gauzeitung jen hemžil články o novém internačním táboře, který se staví na kopci – táboře, který bude představovat ekonomickou vzpruhu pro celé okolí. Mnoho obyvatel to považovalo za quid pro quo – odměnu za dlouhá léta, kdy zachovávali loajalitu nacistické straně. 11


Tisíc občanů Výmaru se na rozkaz generála Pattona seřadilo na hlavním nádraží a čekají, až budou odvedeni na Ettersberg, aby se 16. dubna 1945 poprvé podívali do koncentračního tábora Buchenwald. Z toho, co zde uvidí, budou v šoku. (U.S. National Archives)

Mnoho esesáků často chodilo celá léta do hospod po Výmaru, a když jim bier a schnapps rozvázaly jazyk, často se poměrně otevřeně rozpovídali o lágru nahoře na kopci. Desítky špinavých a vyhublých vězňů v pruhovaných mundúrech se také objevily v ulicích a uklízely trosky po tom strašném dni 9. února 1945, kdy nálet amerických bombardérů obrátil většinu historického jádra města v trosky. Každý, kdo žil v okolí hlavního nádraží nebo železničních kolejí vedoucích 12

Prolog

na kopec, si už dávno nemohl nevšimnout těch desítek a desítek vlaků plných vězňů, které přijížděly nebo odjížděly z tábora na kopci. A pak tu také byl onen všudypřítomný těžký šedý kouř, který se vznášel nad městem a který s sebou přinášel ten nezaměnitelný a nezapomenutelný zápach spálených lidských těl. Nebylo moudré, aby obyčejní lidé kladli nacistickému režimu, který se chopil moci před pár lety, příliš otázek. I když se někteří stavěli proti Adolfu Hitlerovi (ačkoliv ve Výmaru a okolí měli nacisté velké množství nadšených podporovatelů dlouho předtím, než se Hitler stal kancléřem), dobře věděli, že kdo bude nesouhlasit, hlasitě oponovat nebo jakkoliv zpochybňovat to, co se odehrává pod hypnotizujícím znakem hákového kříže, brzy zmizí. V mnoha případech i s celou rodinou. Bylo zkrátka lepší (a zdravější) zavřít oči, uši i rozum a předstírat, že člověk neviděl, neslyšel, ani neví, co že se to nahoře na Ettersbergu děje. Avšak teď byla mezi troskami Výmaru americká armáda a se všemi svými puškami a tanky se ty hordy vojáků tvářily a chovaly, jako by byli nějakými hrdinnými dobyvateli. A zrovna včera nějaký americký generál – prý se jmenoval Patton – oznámil novému úřadujícímu starostovi Výmaru, že ráno 16. se má tisíc občanů připravit, že napochodují na kopec do lágru, aby viděli, jaká zvěrstva tam vlastníma rukama napáchali jejich krajané. Proto teď šlapali nahoru. • DOBŘE OBLEČENÍ, ALE ZPOCENÍ chodci postupovali v průvodu nahoru a stále vpřed. Jak se blížili k hřebeni kopce, prošli kolem oblíbené třiačtyřicet metrů vysoké rozhledny s cimbuřím známé jako Bismarckturm – Bismarckova rozhledna – impozantní stavby věnované milovanému zesnulému pruskému kancléři Bismarckovi a jeho „druhé říši“ –, ze které byl krásný výhled na město, a díky tomu se okamžitě po svém otevření o čtyřicet let dříve stala oblíbeným místem schůzek, svateb a pikniků. Když se doplahočila ještě pár set metrů výše po cestě, dosáhla skupina hřebene a uviděla, co před ní bylo posledních osm let skrýváno. 13


Po levé straně měli garáže a servisní budovy, využívané oddílem SS, který v táboře trvale sídlil. Přes silnici, po jejich pravé straně, stále ještě byly zčernalé ruiny továrny Wilhelm Gustloff-Werke II, kde se kdysi vyráběly komponenty některých německých tajných zbraní (žádní civilisté nevěděli přesně jakých) a která byla vybombardována přesným americkým náletem před osmi měsíci. O kousek dál, za blokem kanceláří a dalších nízkých budov využívaných SS, stála dvoupatrová budova hlavní brány a oficiální vchod

Akvarelová črta na pohlednici z roku 1902, na které je Bismarckturm na Ettersbergu. (autorova sbírka)

14

Prolog

do tábora, kde byl v ocelové bráně vykovaný nápis Jedem das Seine. Před bránou na ně čekali další američtí vojáci spolu s vychrtlými lidmi v otrhaných pruhovaných uniformách. Této tisícovce výmarských měšťanů byla brána otevřená dokořán a zvala je dovnitř. Pattonův pobočník, plukovník Charles Codman, napsal své ženě: „Kdybys nevěděla, co tam je, považovala bys to za vstup do podřadného zábavního parku.“ Noví američtí vlastníci tábora – tábora, o kterém Výmařané slyšeli od jeho vzniku před osmi lety v roce 1937 šeptat tolik historek – ho teď otevřeli jen pro ně. Nebude tu však žádné cukroví, žádný ovocný punč či pugéty květin ani usměvavé hostesky a smyčcový kvartet.

Obyvatelé Výmaru proudí hlavní bránou tábora a začínají tak 16. dubna 1945 nucenou komentovanou prohlídku Buchenwaldu. V překladu nad bránou je sotva patrný nápis: Mein Vaterland, Recht Oder Unrecht – „Má otčina, ať už dobrá či špatná.“ (Foto U.S. National Archives)

15


Jejich hostiteli budou američtí vojáci s pochmurnými výrazy na tvářích a vybraná skupina strašně vyhublých bývalých vězňů a určitě svým „hostům“ předvedou všechno, co před nimi správci tábora dosud skrývali. Ve vzduchu byl ten nezaměnitelný pach smrti a nosy německých civilistů ho vdechly. Představení plné hrůzy právě začínalo…

16

Úvod VYSOKO NA KOPCI nad německým barokním městem Výmar je dodnes ošklivá jizva, která hyzdí jinak krásnou venkovskou scenerii. Kopec vysoký 478 metrů se jmenuje Ettersberg. Před rokem 1937 se na jeho vrcholku rozkládal nádherný, nedotčený bukovo-dubovo-jedlový les. Všude byl slyšet zpěv ptáků a v královské honitbě se lesním podrostem proháněla hojná divá zvěř. Nedaleko od vrcholu stále stojí královský letní zámek. Na tento kopec chodil Johann Wolfgang Goethe – jeden z nejvýznamnějších spisovatelů a filozofů všech dob –, aby zde odpočíval, rozjímal a čerpal inspiraci. Pak se během horkého a slunečného léta roku 1937 stalo něco, co navždy změnilo tvář krajiny. 15. července se po klikaté silnici z Výmaru na Ettersberg pomalu a hlučně vyškrábal konvoj nákladních aut přivážejících vězně z koncentračního tábora Sachsenburg, ležícího jihovýchodně od Výmaru nedaleko československých hranic. Za křiku, nadávek a rozkazů ozbrojených stráží, štěkotu a vrčení jejich psů, zmítajících se na řetězech nakrátko, vyskákali z korb vystrašení a zmatení vězni. Vyfasovali kladiva, pily a plechovky hřebíků a strážní jim řekli, ať se dají do práce – Schnell! To, co stavěli, se jim stane novým domovem – koncentračním táborem, který dosud neměl ani jméno. Brzy, asi s poukazem na zalesněné okolí, se mu začalo říkat koncentrační tábor Bukový les čili – jak je mnohem známější – německy Konzentrationslager (neboli KL) Buchenwald. Jako výsměchem 17

Buchenwald: peklo na kopečku *

tomu nádhernému okolí se z tábora stalo jedno z nejohavnějších míst v Deutschland das Schöne – v Německu nádherném – a to nejenom kvůli elektrickému plotu z ostnatého drátu, kterým bylo obehnáno těchto 480 akrů (194 hektarů), nebo kvůli hrozivým strážním věžím, na kterých vojáci s reflektory a kulomety vězně neustále upřeně hlídali, ani kvůli řadám deprimujících, odfláknutých baráků či kvůli vysokému čtverhrannému komínu, kterým krematorium neustále chrlilo kouř, oheň a popel z těl, která pohltilo jako nějaká mytická ohnivá příšera. Ne, KL Buchenwald byl odporný kvůli tomu, jak zkaženým byl místem, jak hluboce ponižoval a devastoval lidského ducha. Kolem Buchenwaldu je spousta otázek: Jak se toto dříve krásné místo stalo místem nepopsatelné hrůzy? Kdo je za to odpovědný? Co strašného se tam v utajení odehrávalo? A co je nejdůležitější: jak mohli lidé z jednoho z nejcivilizovanějších národů na zemi udělat to, co tam udělali? Tato kniha se pokusí odpovědět na tyto a mnoho dalších otázek. Nejprve však trocha historie. Stačí jen letmý pohled do časové schránky dobových novin a časopisů, abychom došli k tomu, že čtvrtá dekáda, období mezi roky 1930 a 1940, byla asi nejklíčovějším obdobím současných lidských dějin. Po celém světě se velká část lidstva snažila přežít dosud nejhorší globální finanční kolaps (Velkou hospodářskou krizi) a svoboda a demokracie byly napadány silami totalitarismu. Všeobecný neklid donutil miliony lidí se buď přiklonit k diktátorům rozhodnutým na ostatní uvalit doktríny jako fašismus nebo komunismus, nebo se proti nim dát do boje. Lidí se zmocňovala nenávist a strach a jejich důvěra v budoucnost byla na bodě mrazu. Během těchto deseti let také přibývalo násilných vojenských akcí a docházelo k očividnému porušování územní celistvosti některých států. V roce 1931 se japonští militaristé z obav, že nebudou mít dostatek surovin, aby mohli zásobovat rostoucí ekonomiku a rostoucí počet obyvatel, rozhodli napadnout Mandžusko a následně i Čínu. Italský diktátor Benito Mussolini, kterému jeho vášniví fašističtí stoupenci říkali Il Duce („Vůdce“), se snažil obnovit válečnou slávu antického Říma tím, že v roce 1935 napadl nejslabší zemi široko daleko: Etiopii. 18

Úvod

Když se v Německu ukázalo, že demokraticky zvolenou „výmarskou vládu“ asi nepůjde svrhnout silou, rozhodl se Adolf Hitler získat moc použitím legitimních prostředků a v lednu 1933 byl jmenován kanc léřem; Hitler i Mussolini v roce 1936 poskytnou vojenskou pomoc odpadlickému španělskému plukovníkovi jménem Francisco Franco a jeho snahám porazit levicovou španělskou republiku a ustavit fašistický stát – v jehož čele bude jakožto El Supremo („Nejvyšší vůdce“) stát Franco. A tak jedna země za druhou vnucovala svou vůli ostatním silou zbraní. V Americe, Británii, Francii i v dalších státech si izolacionisté a zastánci ustupování síle zvolili, že budou vůči těmto projevům agrese slepí a budou doufat, že se další světové válce lze vyhnout prostě tím, že se narůstající problém bude ignorovat. Když Adolf Hitler a jeho nacističtí přisluhovači vystoupali v roce 1933 do nepředstavitelných výšin moci a kontroly, brzy zjistili, že nový režim má širokou, byť ne jednomyslnou podporu, kterou doprovázel pocit, že většina Němců je ochotná dát nacistům bianko šek, aby mohli udělat, cokoliv je napadne, co by po potupě Versailleské smlouvy mohlo obnovit původní moc a slávu Německa. Nacistická kultura rychle prostoupila všechny aspekty německého života. Červené, bílé a černé prapory nacistické strany ozdobené hypnotickými hákovými kříži zhusta visely na veřejných i kancelářských budovách, obchodních domech i v malých obchůdkách a soukromých domech. V mnoha domácnostech stejně jako v kancelářích a školních třídách visel na zdi zarámovaný Hitlerův portrét. Komorní i symfonické koncerty zpravidla otevírala německá státní hymna („Deutschland über alles“ – „Německo nade vše“) následovaná hymnou nacistické strany „Horst Wessel Lied“. Při obchodních schůzkách, v kanceláři či v továrně, mezi přáteli na ulici, v kostele, na úřadech se očekávalo, že se bude zdravit zdviženou pravicí a hlasitým „Heil Hitler!“ Dokonce i žáci a studenti – od mateřské školky po univerzitu – museli takto zdravit své učitele. Od roku 1934 se od příslušníků německých ozbrojených sil žádalo, aby složili přísahu věrnosti nikoliv vlasti nebo národu, ale Adolfu Hitlerovi osobně. 19


Dokonce i ti, kdo potichu stále měli výhrady proti tomu rakouskému přistěhovalci s chaplinovským knírkem, neochotně přiznávali, že Hitlerovi se podařilo Německo v překvapivě krátkém čase úžasně proměnit: skoncoval se zhoubnou inflací; obnovil důvěru v měnu; dosáhl skoro úplné zaměstnanosti; spustil nebývalé množství programů veřejných prací (jejichž součástí byl celostátní systém dálnic Autobahn, modernistické projekty obnovy měst a další); Mezinárodní olympijský výbor přiřkl pořádání jak letních, tak i zimních olympijských her v roce 1936 Německu; potlačil komunistické agitátory, kteří se snažili zažehnout bolševickou revoluci; navzdory zákazům Versailleské smlouvy rozšířil ozbrojené síly; obnovil v Němcích hrdost na otčinu a její vojsko. Uniformy nabývaly na vážnosti. Brzy se ve stejnokrojích, které se nápadně podobaly uniformám armády nebo námořnictva, začali objevovat lidé nejrůznějších profesí, od popelářů po železničáře. Velkolepým plánem nacistů bylo zcela přeměnit život v Německu. Stát se stal konečným arbitrem toho, jak lidé mají žít, pracovat a myslet – považovat Adolfa Hitlera, který si nechal říkat der Führer („Vůdce“), za milovaného spasitele svého národa. Byl koneckonců mužem, který národ zachránil před pádem do propasti naprostého sociálního, finančního a ekonomického kolapsu. A tak se obyčejní Němci s programem nadšeně ztotožňovali a navzdory všemu doufali, že šílenosti, které Hitler napsal ve svém nenávistném životopisu a politickém manifestu Mein Kampf, jsou jen plané řeči, způsob, jak získat pozornost a vyniknout mezi politickými soupeři. Ovšemže die Bewegung („nacistické hnutí“) mělo mnoho oponentů, kteří nesouhlasili s tím, jak se Hitler chopil moci – miliony Němců odmítly následovat nacisty jako ovce. Pár odvážných duchovních promlouvalo ze svých kazatelen; pár statečných novinářů psalo kousavé články do novin; hrstka profesorů kritizovala „policejní stát“ při svých přednáškách; politici, kteří k tomu sebrali odvahu, proti nacistům ostře vystupovali; obyčejní lidé reptali a vyjadřovali své obavy v kavárnách, po hospodách, v práci i na ulicích. Němci si však najednou uvědomili, že přátelé a sousedé, kteří vyjadřovali jakýkoliv nesouhlas s Hitlerem a nacisty, šmahem mizí a že 20

Úvod

je mnohem lepší nový režim podporovat a nevyslovovat ani nepsat o něm nic kritického. Také si uvědomili, že se na ně bude pohlížet jako na „dobré občany“, když své méně nadšené sousedy nahlásí státní moci. Všude se to hemžilo fízly nacistické strany zaznamenávajícími si agitátory a disidenty. Brzy začala auta plná gestapáků v dlouhých kabátech – příslušníků obávané Geheime Staatspolizei (tajné státní policie) – přijíždět k raziím, při kterých uprostřed noci zatýkali všechny, kdo se opovážili promluvit proti jejich milovanému führerovi. Netrvalo dlouho a věznice byly přeplněné, a tak se na starých hradech, v opuštěných továrnách a nevyužívaných vojenských zařízeních po celém Německu začala zřizovat zvláštní detenční zařízení nazývaná konzentrationslager* (koncentrační tábory); i ty zanedlouho přestaly dostačovat. Protože odpůrci režimu byli zatýkáni každý den a jejich množství v táborech tak neustále narůstalo, bylo pro jejich umístění potřeba vybudovat zvlášť k tomu účelu navržená zařízení.1 A tak vznikla instituce s ironickým názvem schutzhaft (ochranná vazba). Ochraňováni nebyli ti ve vazbě (häftlingen), ale spíše se stát chránil před svými oponenty. Tím, že häftlingen museli snášet tvrdé, spartánské životní podmínky a přísnou disciplínu a vykonávat těžkou manuální práci, byly koncentrační tábory vnímány také jako místa, kde se delikventi mají převychovat, aby mohli být propuštěni a vráceni do společnosti a vedli produktivní pronacistický život.2 Při formování a ovládání všech aspektů života v Německu a nakonec i v celé Evropě si Hitler a nacisté tvrdě došlápli na každého, kdo neodpovídal jejich představě dokonalého árijského člověka – zejména na zločince, komunisty, socialisty, Židy, cikány, duchovní, mentálně zaostalé, fyzicky postižené a na kohokoliv, kdo se opovážil otevřeně mluvit proti Hitlerově samozvané „třetí říši“. Kromě izolace těchto lidí, o nichž si říše myslela, že pro ni představují nebezpečí, od společnosti bylo hlavním účelem koncentračních * Německy se označovaly konzentrationslager nebo zkratkou KL. (Později se neznámo proč ujala zkratka „KZ“; ta se používá dodnes. V některých německých dokumentech se objevuje zkratka „KZL“.) 21


táborů (na rozdíl od táborů smrti) opozičníky zlomit a zasít strach mezi ty, kdo by byť jen zvažovali, že se Hitlerově vládě postaví – a nikoliv je po tisících masakrovat. S příchodem táborů byl řád a pořádek – to, čeho si mnoho Němců považovalo nejvíce – obnoven. Pravda, pořádek se musel něčím vykoupit: trochou svobody tady, větším pronásledováním tam. Tehdy se to ještě zdálo jako nízká cena, ale jak se celý svět brzy dozví, podej nacistovi prst a vezme si celý kontinent. Nacisté to vycítili a uvědomili si, že program zatýkání těch, kdo se jim nelíbí nebo komu nedůvěřují, lze časem rozšířit – až k systematickému masovému povraždění celých populací. • I KDYŽ ROZRŮSTAJÍCÍ se ozbrojená moc Německa a stále tvrdší pronásledování určitých skupin obyvatelstva mnohým naháněly strach, neměli bychom zapomínat, že nacistické Německo samotné bylo zemí ovládanou strachem. Hitler a jeho stoupenci byli překvapivě ustrašení. Říká se, že my lidé nenávidíme to, čeho se bojíme, a podle mého názoru asi žádný stát nebyl nikdy více ovládaný strachem – a v důsledku toho nenávistí – než nacistické Německo. Nacisté nenáviděli komunisty z obav, že by jakožto jejich političtí rivalové mohli získat moc a vnutit Německu svou ideologii. Nenáviděli – a obávali se – takzvané Výmarské republiky, protože její demokratické principy byly v přímém rozporu s jejich vlastní doktrínou jediného silného vládce. Nenáviděli – a báli se – tradičního náboženství, neboť náboženství klade víru v Boha nad víru ve Stát; náboženství vede lidi k tomu, aby milovali a měli soucit s bližním, ne aby byli krutí a sadističtí. Nenáviděli – a obávali se – svědků Jehovových, adventistů sedmého dne a zednářů, protože jim odmítali přísahat věrnost. Nejvíce nenáviděli – a báli se jich – Židy, neboť byli přesvědčení, že se židovská klika chystá ovládnout Německo – nemluvě o ještě větší, vše prostupující obavě, že se Židé budou mísit s „árijskou“ populací, a tudíž „znečistí“ čistou německou/árijskou/nordickou krev. 22

Úvod

Vedení tímto strachem se začali nacisté více a více na Židy zaměřovat a vydávali zákony, které výrazně omezily jejich práva. Po pogromech v roce 1938 převzaly koncentrační tábory úlohu obrovských ohrad pro Židy, dokud nacisté nerozhodnou o jejich osudu. Když později začala válka, využívali se muklové v koncentračních táborech – bez ohledu na to, zda Židé, či nikoliv – jako otrocká pracovní síla (Sklavenarbeiter) pro ekonomické zájmy třetí říše, zejména když německé ozbrojené síly utrpěly na bojištích těžké ztráty a tělesně zdatní muži byli z válečného průmyslu převedeni do služby v ozbrojených složkách. Přestože velká většina lágrů nebyly tábory smrti, i v nich umíraly statisíce vězňů, zejména na nemoci, podvýživu, bití, pracovní úrazy a také při jednotlivých popravách. Lágry také fungovaly jako užitečné laboratoře pro doktory a vědce, kteří dychtili provádět lékařské experimenty na lidských subjektech spíše než na zvířatech. Koncentrační tábory také nebyly uvažované jako tábory pro „válečné zajatce“, ačkoliv příležitostně do nich putovali zajatí nepřátelští vojáci – především sovětští. KL Buchenwald se také stal místem, kde byli zadržováni sovětští, britští, američtí a kanadští vojáci a letci; někteří už z něj živí nevyšli.3 Také je potřeba poukázat na to, že Adolf Hitler nebyl v Německu či Rakousku (nebo dokonce ve Francii či Polsku) sám, kdo v sobě choval utkvělý strach a nenávist vůči Židům a židovství. Jak působivě ukazuje Daniel J. Goldhagen v knize Hitler’s Willing Executioners: Ordinary Germans and the Holocaust [česky: Hitlerovi ochotní katani: obyčejní Němci a holocaust] (a stejně tak Donald McKale v knize Hitler’s Shadow War), většina Evropy měla mnoho zkušeností s pohrdáním Židy a jejich perzekucí, jevem, který byl pro zdejší stejně normální a přirozený jako jíst, spát a dýchat. Židé byli dlouhou dobu považovaní za zlomyslné a bezohledné, za vtělení Satana – a tedy za ty, jichž se je třeba obávat. Prakticky celá německá společnost byla antisemitská; holocaust byl prostě jen logickou, byť jakkoliv tragickou nadstavbou tohoto strachu a nenávisti. Když se nacisté chopili moci a vydali svým krajanům příkazy, že mají židovské spoluobčany týrat, věznit a nakonec i vraždit, ti tyto rozkazy ochotně splnili také proto, že v sobě 23


měli pevně zakořeněný strach a nenávist k Židům a chtěli je vymazat z německého života, podobně jako pro deratizátora je ctí splnit žádost zákazníka, aby jeho dům zbavil otravné havěti. • KL BUCHENWALD byl ztělesněním krutosti kvůli tomu, jakým způsobem se zde zacházelo s nešťastníky, kteří tu byli uskladněni: nikdy nekončící krutost, neustálé ponižování, strach, který lidi přiváděl k šílenství, nekonečné vyčerpávající práce, duše drásající hladovění, nepředstavitelná špína, nezvladatelné epidemie a odporné lékařské experimenty. Bezmála osm let si lidé, kteří ovládali toto hrůzné panství na kopci, užívali své absolutní moci nad nešťastnými oběťmi. Jen málo míst na světě se tak jako Buchenwald stalo výkladní skříní toho, kam až může lidstvo klesnout. Zatímco bychom však chtěli Buchenwald považovat za ojedinělou výjimku, anomálii, byl ve skutečnosti součástí většího, dobře promyšleného plánu, se kterým přišel jeden z nejzlovolnějších a nejzločinnějších režimů, který kdy v nějaké zemi vládl. Tato kniha je tedy příběhem Buchenwaldu. Vyprávění to není pěkné a citlivější povahy by se do následujících stránek měly začíst jen opatrně. Je však nutné tento příběh vyprávět, aby svět mohl lépe pochopit, co hrozí, když se moc dostane mimo jakoukoliv kontrolu, neboť jak jednou řekl irský státník 18. století Edmund Burke: „Má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné – aby slušní lidé nedělali nic.“

24

1

Peklo ve výstavbě „Tolerance znamená slabost. Na základě tohoto poznání bude bezohledně zakročeno všude, kde se to v zájmu vlasti jeví nutné.“* – Theodor Eicke velitel systému nacistických koncentračních táborů

KL BUCHENWALD byl třetím v řadě velkých koncentračních táborů zřízených nacisty. Po Dachau nedaleko Mnichova (1933) a Sachsenhausenu severně od Berlína (1936) se v létě 1937 začala odvíjet neslavná existence Buchenwaldu, byť se tábor jménem, pod kterým je znám dnes, ještě neoznačoval. Podle studie z března 2013 vypracované muzeem při americkém památníku holocaustu existovalo asi 42 500 táborů různých velikostí – od malých táborů otrockých prací po ghetta, lékařská zařízení, kde se prováděly pseudovědecké experimenty, až po nesčetné vyhlazovací tábory.4 Jelikož personál zajišťující chod lágrů poskytovala SS (schutzstaffel neboli „ochranný oddíl“), je namístě stručně uvést dějiny této organizace – a jejích neblaze proslulých vůdců. Vznikla v dubnu 1925 jako malý oddíl tělesné stráže, určený k tomu, aby ochraňoval Hitlera před jeho komunistickými (i dalšími) oponenty, a postupně se rozrostla do ohromné síly rozsévající strach mezi nepřáteli nacistů jak vnějšími, tak těmi domácími. V roce 1929 byl reichsführerem SS neboli „říšským * Citováno z: Zámečník, Stanislav: To bylo Dachau, Praha–Litomyšl, 2003, str. 31. 25


vůdcem SS“ jmenován bývalý chovatel slepic a Hitlerův věrný stoupenec Heinrich Luitpold Himmler. Na první pohled se Himmler jeví jako zvláštní volba pro tak vysokou pozici, u které je tak důležitá image. Narodil se 7. října 1900 v Mnichově do rodiny ředitele školy jako druhý ze tří synů. Mladý Heinrich byl uzavřený, studijní typ, více zaujatý německými dějinami a mytologií než drsnou přírodou či sportem. Také se zdál být křehký a mnohem náchylnější k nemocem než ostatní chlapci jeho věku. Dnes by spolužáci ve škole na Heinricha pokřikovali „Chcípáčku!“ a určitě by si ho dobírali a různě ho šikanovali. Když v roce 1914 propukla Velká válka, probudila se v Heinrichovi touha po válečné slávě a několik měsíců před dovršením sedmnácti let dobrovolně narukoval do císařské armády. Byl povolán k 11. bavorskému pěšímu pluku, absolvoval zde výcvik, ale do boje se nikdy nedostal; měsíc po uzavření příměří v roce 1918 byl demobilizován. Vzhledem k špatné perspektivě v poválečném Německu se rozhodl věnovat zemědělství a přihlásil se na zemědělská studia na mnichovské univerzitě. Nesmělý a společensky neobratný Himmler se přinutil a našel si přátele, dokonce se překonal a začal sportovat, věnoval se plavání, bruslení a šermu. Nadále na sebe byl přísný, chodil do kostela a celkově pokračoval ve svém skromném životním stylu. Jako rezervista se přihlásil k bavorským branným silám, ale drobná konstituce, soví cvikry a upjaté a konzervativní názory na život mu propůjčovaly vzhled a vystupování mírného a pečlivého bankovního úředníka – rozhodně ne image budoucího vůdce jedné z nejmocnějších a nejobávanějších organizací v dějinách. Himmler byl také antisemita – což u bavorského katolíka nebylo nic neobvyklého –, krajní nacionalista a antikomunista, zděšený z levicových tendencí bavorské vlády. V roce 1923 nadšeně vstoupil do nacistické strany a doufal, že nebude trvat dlouho a rudí budou vyhnáni. Dokonce sebral odvahu a sehrál menší úlohu v Hitlerově putschi v listopadu 1923 – v pokusu převzít vládu v Mnichově. Poté, co policie puč násilně potlačila, se Himmler stal posedlý politikou a otrocky se oddal Hitlerovi, který v mladíkovi viděl jasný plamen pochodně národního 26

Peklo ve výstavbě

socialismu. Stejně jako jeho idol, i Himmler v sobě objevil dar, schopnost promluvit k masám, a po několika proslovech na nacistických schůzích po celém Bavorsku si jeho schopností všiml i samotný Hitler. V roce 1926 se Himmler stal zástupcem šéfa stranické propagandy Josefa Goebbelse a zanedlouho byl jmenován zástupcem velitele černých uniforem SS. V červenci 1928 se Himmler oženil se zdravotní sestrou Margarete „Margou“ Concerzowovou, která byla o sedm let starší a s níž se seznámil v Berlíně. Koupili si malý statek za Mnichovem a rozhodli se na něm chovat slepice; prodej kuřat a vajec skýtal vítané přilepšení k platu 200 marek měsíčně od nacistické strany; jeho čas však měl teprve přijít. V lednu 1929 Hitler pověřil Himmlera velením SS. Navzdory tomu, že jeho chráněnec rozhodně nevypadal jako typický árijec, bylo to osudové rozhodnutí, které výrazně přispěje k proměně nacistické strany, německého národa a vlastně celého světa. V srpnu 1929 se páru narodilo první a jediné dítě, roztomilá holčička, které dali jméno Gudrun*; také přijmou do opatrovnictví syna jednoho důstojníka SS, který zemřel ještě před válkou. Himmler ještě později bude mít dvě děti se svou milenkou Hedwigou Potthastovou.5 • V RÁMCI SS se zformovaly tři hlavní větve: první z nich byla Hitlerova osobní garda, SS-Leibstandarte Adolf Hitler neboli LAH, tvořená převážně vysokými, blonďatými, modrookými prototypy ideálních árijců. Druhá větev vznikla v roce 1934 a nazývala se SSVerfügungstruppe neboli SS-VT – podpůrná bojová síla (ze které se v červnu 1940 vyklubou známé waffen-SS), fanatické uskupení „úderných oddílů“, vojsk stojících mimo organizační strukturu „pravidelné“ armády, wehrmachtu. V roce 1933 vznikly první koncentrační tábory a bylo potřeba velké množství tvrdých a nelítostných dozorců a velitelů. * Po válce se Gudrun Himmler Burwitz rozhodně nehodlala kát z hříchů svého otce a zůstala po zbytek života fanatickou nacistkou. (Fabian Leber, „Gudrun Burwitz und die ‚Stille Hilfe‘: Die schillernde Nazi-Prinzessin,“ Der Tagespiel, 10. června, 2001) 27


Oswald Pohl během norimberského procesu s válečnými zločinci, listopad 1947. Pohl byl shledán vinným a oběšen 7. června 1951. (U.S. National Archives)

Tak vznikla poslední větev, známá jako SS-Totenkopfverbände čili jednotky „umrlčí lebky“. V únoru 1934 Hitler jmenoval standartenführera SS (plukovníka) Oswalda Pohla, bývalého námořního důstojníka a dlouholetého člena polovojenských Sturmabteilung čili SA, respektive hnědých košil,* šéfem administrativního a ekonomického oddělení SS. Z této pozice Pohl dohlížel na vznikající systém koncentračních táborů a udělal mnoho, aby podpořil jejich růst a rozvoj. • * Slovy historika Paula Garsona, „SA, charakteristická svým pevným dělnickým smyslem pro gemütlichkeit čili vřelé kamarádství, se skládala z mnoha veteránů první světové války a různých nespokojenců. Považovali se za ‚provizorní‘ revoluční vojáky, dávající přednost pivu před šampaňským, které měli v oblibě SS.“ (Garson, New Images of Nazi Germany, s. 92) 28

Peklo ve výstavbě

DOZORCI A VELENÍ táborů, členové SS-Totenkopfverbände, procházeli výcvikem ve škole SS v Dachau (které se říkalo „škola násilí“) a celkově byli vedeni k vyšším standardům chování a disciplíny než obyčejní vojáci německého wehrmachtu. K tomu patřila bezpodmínečná poslušnost rozkazů, i kdyby rozkazem bylo mučit a zavraždit člověka.6 První koncentrační tábor vznikl začátkem března 1933 u zemědělské obce Nohra asi osm kilometrů jihozápadně od Výmaru, na místě vojenského letiště; dozorci v táboře byli studenti SS-Führerschule, důstojnické školy SS. Tábor však byl zcela nedostatečný, neboť jej tvořila jen jediná budova, ve které mohlo být drženo jen 250 vězňů.*7 Protože Nohra se brzy zcela zaplnila, nařídil Himmler stavbu většího internačního zařízení v opuštěné továrně na střelný prach v Dachau na předměstí Mnichova; tábor byl spuštěn v srpnu 1933 a stal se modelovým příkladem pro systém, na jehož základě byly budovány další tábory. Každodenní rutina – nástup, trýznění, přidělování práce, povinnosti dozorců esesáků; ustavení systému kápů;** pruhované unifor* Skoro tři roky spravovalo KL Nohra ministerstvo vnitra. 1. dubna 1936 byl tábor předán pod správu SS. (Stein, s. 25) Jak se městské věznice a vazební zařízení plnily a Nohra byla příliš malá, než aby mohla uspokojit rostoucí požadavky, musely být znovu otevřeny a zprovozněny dva internační tábory z přednacistické éry – Borgermoor a Ester wegen, oba nedaleko severoněmeckého Papenburgu. Do Borgermooru přišli první vězni v červenci 1933, Esterwegen byl zprovozněn o měsíc později. Stejně jako Nohra ukázaly se Borgermoor i Esterwegen příliš malé a byly uzavřeny – Borgermoor v dubnu 1934 a Esterwegen v prosinci 1936. Přicházel čas větších táborů. (www.jewishgen. org/forgottencamps/Camps/EsterEngl; www.edwardvictor.com/Holocaust/2005/Borger moor) ** Kápo je vězeň v koncentračním táboře, kterého SS vybrala, aby fungoval jako jakýsi předák či důvěrník, a dala mu na zodpovědnost dohled nad ostatními mukly. Mnozí z kápů byli před internací v táboře obyčejní kriminálníci a s těmi pod sebou zacházeli obzvlášť krutě. Kápové byli také určováni, aby dohlíželi na pracovní čety, arbeits kommanda. Jakožto „privilegovaní“ vězni si kápové mohli vykračovat po lágru v mundúrech o trochu lepších a s vlasy o trochu delšími, než měli ti pod nimi, jejich oběti, ke kterým se chovali obzvlášť krutě v naději, že touto brutalitou udělají dojem na své pány esesáky a ti jim ponechají toto relativně pohodlné postavení. (www. jewishvirtuallibrary. org/jsource/Holocaust/kapos) 29


Mapa výmarské oblasti.

my a klasifikace vězňů pomocí barevného „kódu“; podřadné ubytování, hygienické podmínky i výživa; veřejné tresty a ponižování určené k tomu, aby vězně permanentně udržovaly ve stresu a strachu – to vše bylo pod vedením Theodora Eicka dotaženo v Dachau k dokonalosti. Kdo však byl tento Eicke? Theodor Eicke byl jeden z Hitlerových „drsňáků“ a alte Kamaraden (starých kamarádů) – byl s Hitlerem skoro od začátku a je asi nejvíce přímo odpovědný za to, jak se dozorci v Buchenwaldu a dalších táborech chovali k vězňům. Syn přednosty stanice, vážný a praktický Eicke, se narodil 17. října 1892. Za první světové války sloužil v německé armádě a po demobilizaci v sobě objevil, že se náturou hodí pro kariéru policisty. Začátkem dvacátých let pracoval na policejní správě, u politické policie a kriminální policie v Durynsku a v Ludwigshafenu, než nastoupil 30

Peklo ve výstavbě

k I. G. Farben, aby zde bojoval proti průmyslové špionáži. S příchodem Hitlera se z Eicka stal fanatický nacista a v roce 1928 vstoupil do strany a do SA; v srpnu 1930 byl přijat do SS. Eickova disciplína a slepá poslušnost rozkazů brzy zaujala Himmlera a Eicke byl povýšen do hodnosti standartenführera SS (plukovníka) a v listopadu 1931 mu bylo přiděleno velení nad plukem SS v Rýnské Falci. Každý však nebyl přesvědčen, že by měl zastávat tak vysokou funkci. Josef Burkel, oblastní nacistický gauTheodor Eicke, leiter neboli guvernér, Eicka označil velitel koncentračních táborů za „nebezpečného šílence“ a později (U.S. National Archives) ho nechal umístit na psychiatrickou kliniku ve Würzburgu. 26. června 1933 ustanovil Himmler čtyřicetiletého Eicka velitelem KL Dachau, kde zavedl soubor pravidel a omezení, která se stala standardem pro všechny budoucí koncentrační tábory.8 V úvodu k těmto pravidlům pro personál tábora Eicke napsal: „Tolerance znamená slabost. Na základě tohoto poznání bude bezohledně zakročeno všude, kde se to v zájmu vlasti jeví nutné.“* A také se bezohledně zakročovalo. Bičem, rákoskou, mlácením, zavíráním na samotku, zkrátka fyzickým i psychickým mučením, které mukly čekalo i při sebemenším porušení pravidel. Smrt oběšením byla povolená, a pokud se vězeň pokusil o útěk, Eicke nařídil, že má být „bez varování zastřelen“. Rudolf Höss, jeden z Eickových žáků a pozdější komandant v Osvětimi, vzpomínal, jak mu jeho mentor zdůrazňoval, že „v SS není místo pro nikoho s měkkým srdcem a každý takový by se měl rychle odebrat do kláštera. * Citováno z: Zámečník, Stanislav: To bylo Dachau, Praha–Litomyšl, 2003, str. 31. 31


[Eicke] potřeboval jen tvrdé a odhodlané muže, kteří bez mrknutí oka splní každý rozkaz.“9 Jeden historik ho popsal jako „podezřívavého, nesnášenlivého, krutého, beze špetky humoru a zhoubně ambiciózního“, a jako takový se Eicke brzy stal prototypem „perfektního“ SS-mana – člověka, který ve své nelítostné image ztělesňuje všechny rysy nelítostného polovojenského uskupení.10 Himmler byl Eickovou tvrdou povahou a oddaností ideálům nacismu a SS skutečně tak uchvácený, že mu v květnu 1934 svěřil vedení nad celým systémem koncentračních táborů; o dva měsíce později mu byl udělen titul Inspekteur der Konzentrationslager und SS-Wachverbande (Inspektor koncentračních táborů a stráží SS), byl povýšen do hodnosti SS-Gruppenführera – druhé nejvyšší důstojnické hodnosti v SS – a byl nadále ve věcech týkajících se táborů podřízený přímo Himmlerovi.11 • V LISTOPADU 1933 byl zřízen malý internační tábor v Bad Sulza, severovýchodně od Výmaru, ale rychle překročil svou kapacitu; SS měla v plánu ho zavřít a přeložit vězně někam jinam, až 20. května 1936 přišel durynský gauleiter Ernst Friedrich Christoph „Fritz“ Sauckel (který se stal nacistou v roce 1921) s jiným nápadem. Setkal se s Eickem, aby prodiskutovali možnosti rozšíření tábora, aby společnost nepřišla o jeho ekonomický přínos. Eicke souhlasil a rozhodl se transportovat vězně z koncentračního tábora na hradě Lichtenburg v Pettinu do Bad Sulzy. Jakmile to posvětil Himmler, transport se uskutečnil, ne však dřív, než měl Eicke souhlas s postavením zcela nového a většího tábora blíže Výmaru podle modelu Dachau. Eicke stanovil, že tento nový, ještě nepojmenovaný tábor by se měl rozkládat na šedesáti hektarech a měl by být schopný pojmout 3000 až 6000 vězňů.12 Úkol vybrat vhodné místo dostal Hellmuth Gommlich, policejní náčelník na durynském ministerstvu vnitra. Když uvážil několik variant, svolal Gommlich setkání zástupců říšského zemědělského úřadu a 26. dubna 1937 doporučil hustě zalesněný kopec jménem Ettersberg asi osm kilometrů severozápadně od Výmaru. Začátkem 32

Peklo ve výstavbě

května dorazilo toto doporučení Eickovi, který ho schválil; stavba tábora začala zanedlouho. Není jasné, zda Eicke znal dějiny onoho místa či Výmaru celkově, ale nedalo se nic dělat; co ho zajímalo, byla budoucnost, nikoliv minulost. A jakou má Ettersberg minulost! V sedmdesátých letech 18. století si nechala pruská vévodkyně-vdova Anna Amalie Sasko-VýmarskoEisenašská postavit nedaleko vrcholu Ettersbergu ve vesnici Ettersburg nádherný barokní zámek Tiefurt. Využívala ho jako svou letní rezidenci a proměnila ho v útočiště pro umělce, spisovatele a hudebníky – ve svůj takzvaný „Dvůr Múz“. Neteř Frederika Velikého vévodkyně Anna Amalia byla bohatou patronkou umění. V roce 1775 pozvala na zámek Tiefurt Johanna Wolfganga Goetha, nejskvělejšího německého „renesančního člověka“ své doby, a ten se rychle stal ústřední figurou, kolem které se veškeré dění na Dvoře Múz točilo; Goethe dokonce ve vévodském letním sídle představil několik svých her. Goethova láska k Výmaru zanedlouho do města přilákala glitterati – skvělé osobnosti kulturního života, jako byli Friedrich Schiller, Felix Mendelssohn, Johann Sebastian Bach, Robert a Clara Schumannovi, Franz Liszt, Richard Wagner, Richard Strauss, Friedrich Nietzsche a mnoho, mnoho dalších – jejichž přítomnost z Výmaru učinila kulturní centrum Německa až do počátku dvacátého století. Podle místní legendy se prý vysoký dub na vrcholku Ettersbergu stal Goethovým oblíbeným útočištěm – zde se podle vyprávění věnoval práci na svém veledíle Faust, práci, která mu zabrala šedesát let. Ten strom místní dobře znali, a dokonce ho pojmenovali: Goethe Eiche, Goethův dub. V roce 1900 byla na počest prvního kancléře v roce 1871 sjednoceného Německa (tzv. druhé říše) postavena nahoře na jižním svahu Ettersbergu kamenná rozhledna nazývaná Bismarckturm. Díky nádhernému výhledu a restauraci u paty věže se Bismarckturm brzy stala oblíbeným výletním místem pro obyvatele Výmaru. Výmar však měl i svou odvrácenou tvář. Hned od počátku si město vybudovalo úzký vztah k Adolfu Hitlerovi a Národně socialistické 33


německé dělnické straně. 4. července 1926 se zde konal první sjezd nacistické strany po Hitlerově propuštění z landsberské věznice. Častý návštěvník Výmaru (byl tu pětatřicetkrát) a budoucí diktátor se díval na kordony pochodujících nacistů z balkonu elegantního hotelu Elephant s výhledem na Marktplatz (Trhové náměstí). Hitler také své věrné příznivce z Výmaru všemožně odměňoval. Jeden z altekämpferů („starých bojovníků“ – nacistů, kteří do strany vstoupili před rokem 1933), již zmiňovaný Fritz Sauckel, se stal v roce 1925 durynským gauleiterem a v roce 1933 se stal zdejším guvernérem; také měl vysokou čestnou hodnost v SS a v SA.13 Další z prominentních nacistů, Baldur von Schirach, šéf hitlerjugend, se také narodil ve Výmaru.14 Navzdory tomu, že byl Výmar dlouho považován za Mekku, se Ettersberg zdál být ideálním místem pro koncentrační tábor. Bylo to blízko velkému městu, takže bylo snadné sem i odtud dopravovat esesácký personál i vězně, a přesto dostatečně daleko, aby se to, co se děje za elektrickým plotem z ostnatého drátu, zůstalo skryto před zvědavýma očima. Prvních několik budov – dočasných baráků – postavili na Ettersbergu příslušníci SS-Totenkopfstandarten 3 „Thüringen“ (3. prapor SS-TV, Durynsko)* pod velením SS-Standartenführera Paula Nostitze. Další, už méně nadšení dělníci dorazili zanedlouho. 15. července 1937 se konvoj nákladních aut se 149 truhláři a dalšími řemeslníky – všichni to však byli političtí vězni – vyšplhal z Výmaru na kopec a jeho cestující, původně muklové z KL Sachsenburg, malého tábora jihovýchodně od Výmaru, až u československých hranic, se okamžitě dali do práce. Následující den přijelo dalších sedmdesát vězňů; o tři dny později se k práci přidalo dalších šestašedesát mužů z KL Lichtenburg, ležícího na půl cestě mezi Brémami a Berlínem. 6. srpna pracovalo na Ettersbergu 1400 mužů, převážně vězňů. * Jednotka byla zformována v roce 1937 se schválenou silou asi 1200 mužů (o rok později bylo v jednotce 2200 mužů) z několika Totenkopf Wachtruppen (strážních oddílů), převážně z SS-Wachtruppe „Sachsen“ a SS-Wachtruppe „Elbe“. Koncem roku měla sedm sturmbannen (praporů). (Sydnor, Soldiers of Destruction, s. 37–63; Stein, s. 37–38) 34

Peklo ve výstavbě

První muklové přijeli nákladními auty do svého vězení na kopečku 15. července 1937 (S laskavým svolením Památníku koncentračního tábora Buchenwald)

Rozestavěná budova hlavní brány (Památník koncentračního tábora Buchenwald)

35


Rozestavěná rezidence velitele tábora, takzvaný Haus Buchenwald (Památník koncentračního tábora Buchenwald)

Dokončený Haus Buchenwald (Památník koncentračního tábora Buchenwald)

36

Peklo ve výstavbě

Muselo se toho hodně udělat. S výjimkou takzvaného Goethova dubu byla většina severního svahu Ettersbergu vykácena, čímž se odhalila kamenitá pláň. Musela se vyměřit a srovnat táborová uliční síť; položit rozvody vody a odpadu; postavit oplocení, strážní věže, baráky, latríny, kanceláře správy tábora, skladiště, kasárna pro dozorce a pěkné domy pro důstojníky a zaměstnance táborové správy, spolu s budovou hlavní brány s věžními hodinami a zlověstným křídlem označovaným jako zellerbau nebo „Bunker“ – vězení ve vězení, ve kterém bylo mnoho malých cel, kde byli vězni před plánovanou popravou celé hodiny mučeni. Později přibyly ještě garáže, benzínová pumpa pro esesácká auta, stáje pro koně, krytá jízdárna, biograf (jediný v nějakém koncentračním táboře), vojenské kasino, kotce pro strážní psy, sokoliště, vězeňská knihovna, vězeňská ošetřovna, vojenská nemocnice, střelnice, sklad stavebního materiálu a, z čehož běhá mráz po zádech, patologická laboratoř a další místa, kde se budou na živých vězních provádět bez jejich svolení lékařské pokusy. V polovině roku 1940 bylo postaveno krematorium se šesti pecemi, jelikož městské krematorium ve Výmaru už nedokázalo pojmout narůstající počty mrtvých. Buchenwald byl stejně jako většina ostatních lágrů navržen a postaven podle vzoru Dachau, prvního velkého nacistického tábora, avšak s několika nápadnými odlišnostmi. Na rozdíl od Dachau, kde byly baráky vyrovnané do rovnoběžných pravidelných řad, vybízel přirozený tvar vrcholku Ettersbergu k zakřivenému uličnímu systému. Brána stála na kopci, kde na ni bylo vidět z vězeňské části tábora, takzvaného tábora ochranné vazby, skoro odevšad. Strážní s kulometem na věži číslo jedna tak měli přehled o většině tábora pod nimi. Kolem lágru bylo ještě dvanáct dalších strážních věží. Plot z ostnatého drátu kolem vězeňského areálu byl pod napětím a stráže měly rozkaz vězně zastřelit, pokud se k němu přiblíží. Časem se také v Buchenwaldu objevily určité „vymoženosti“, jako například malá zoologická zahrada esesákům a jejich rodinám pro radost, což bylo v jiných táborech něco nevídaného. Dalším pozměněným rysem byl nápis na hlavní bráně do vězeňského areálu. Zatímco 37


v Dachau, Osvětimi, Sachsenhausenu, Flossenbürgu, Ravensbrücku a v dalších bylo na hlavní bráně vykované cynické ARBEIT MACHT FREI (Práce osvobozuje)*, nápis na vstupu do Buchenwaldu zněl JEDEM DAS SEIN, což znamená Každému, co jeho jest.15 Stejně symbolické bylo také to, kdo byl vybrán, aby celé zařízení uvedl do provozu. Nacisté chtěli někoho, komu nebude vadit, že má pošlapat srdce německého rozumu i citu, a kdo dokáže proměnit nádherné venkovské místo v ohavnou skvrnu zaplevelenou zlem, místo plné krutostí, ze kterých běhá mráz po zádech. Takového muže našli, pracoval pro ně kousek od Berlína – Karl Otto Koch.

* Frázi Arbeit macht Frei lze rozumět několika způsoby. Může dávat vězni naději, že když bude tvrdě pracovat a dodržovat pravidla, jednoho dne může být propuštěn. Může také znamenat, že bez ohledu na to, jak mizerná je vaše situace, tvrdá práce a soustředění na práci může dočasně osvobodit mysl z mizérie života v táboře. 38

2

Buchenwaldské bestie „Když jsem tam visel, přál jsem si umřít, jen aby to utrpení už skončilo.“ – Jacob Werber, vězeň Buchenwaldu

V LÉTĚ 1937 byl za komandanta nového tábora vybrán čtyřicetiletý standartenführer SS Karl Otto Koch. V rámci SS už dosáhl značného věhlasu nejen pro svou schopnost zlomit lidského ducha, ale také od roku 1933 jakožto schopný správce několika táborů.16 Veterán z první světové války Koch se v civilním životě neuchytil v žádné z profesí, ve kterých se o to pokoušel, ale nakonec své skutečné poslání našel v podřizování lidí své vůli. V roce 1931 vstoupil do nacistické strany a do SS a odhalil své zalíbení v krutostech, jaké bylo mimořádné dokonce i mezi esesáky. Hvězdný absolvent Eickovy školy pro sadisty v Dachau postupně provozoval své řemeslo v koncentračních táborech Sachsenburg, Lichtenburg, Hohnstein, Esterwegen a ve věznici gestapa Columbia-Haus v Berlíně. V roce 1936 nastoupil na svou dosud nejdůležitější pozici: rozsáhlý koncentrační tábor Sachsenhausen pětatřicet kilometrů severně od Berlína v městečku Oranienburg. Tím, jak se mu v Sachsenhausenu dařilo udržovat tvrdou disciplínu, zjevně zapůsobil na šéfa SS Heinricha Himmlera, neboť v létě 1937 byl nový tábor ve Výmaru jeho; na novém místě se měl hlásit v srpnu.16 Než odjel ze Sachsenhausenu, oženil se rozvedený, plešatící Koch s bříškem s třicetiletou rusovlasou stenografkou jménem Margarete Ilse Köhlerová. Působivý esesácký 39


obřad s hořícími loučemi a pohanskou pompou se konal 29. května 1937.17 V mnohém byli Karl a Ilse Kochovi tak bezvýrazní, obyčejní a ničím výjimeční, že by je člověk mezi regály kteréhokoliv dnešního supermarketu nebo nákupního centra prakticky nezaregistroval. To, že vládli nad životem a smrtí, z nich však udělalo jedny z nejnebezpečnějších lidí v nacistickém Německu, kde se v síních moci zabydleli všemožní psychopati a sociopati. Zanedlouho se jméno Ilse Kochové stane synonymem stejné krutosti a hrůzy jako jméno jejího manžela.*18 V době, kdy Koch se svou nevěstou přijel do Buchenwaldu, začínal už tábor nabývat jasných obrysů. Když zjistil, že místní protestují proti tomu, aby se lágr jmenoval „KL Ettersberg“ kvůli tomu, že název Ettersberg má určitý kulturní přesah, a uviděl, že celý kopec je hustě porostlý bukovým lesem, Koch prohlásil, že se bude jmenovat KL Buchenwald – pod tímto jménem bude známý už navždy. Také to bylo asi naposledy, kdy vzal v úvahu pocity někoho jiného. Lidský život neměl v Buchenwaldu za panování Kochových žádnou cenu – byl na jedno použití, stejně jako toaletní papír. V táborové todesbuch čili registru mrtvých je jako první zemřelý mukl uvedený Hermann Kempeck, třiadvacetiletý nádeník, který spáchal 14. srpna 1937 sebevraždu oběšením. O dva dny později byl čtyřicetiletý zedník Richard Groschke zastřelen „při pokusu o útěk“ – což byl oblíbený esesácký eufemismus pro obyčejnou vraždu. Během následujících tří týdnů zemřelo dalších šest vězňů; byli však jen špičkou ledovce. Ze všech předválečných koncentračních táborů měl Buchenwald nejvyšší míru úmrtnosti.19 Jednou z jejích hlavních příčin byla naprostá ignorance jakýchkoliv bezpečnostních pravidel na buchenwaldských pracovištích. Do konce roku 1937 a několik následujících let bylo hlavní činností muklů v Buchenwaldu budování lágru. Jeden za druhým se ze země zdvihaly * Životům Karla a Ilse Kochových se podrobněji věnuje autorova kniha Buchenwaldské bestie (Grada, 2015). 40

Buchenwaldské bestie

Ilse a Karl po svatebním obřadu v Sachsenhausenu; nápis Ostfriesland na manžetě levého rukávu bylo jméno pluku SS, přiděleného k táboru Sachsenhausen (Kochovo album fotografií, U.S. National Archives)

41


baráky či „bloky“ tak rychle, jak to jen šlo. A jakmile byl nějaký dokončený, dorazila nová várka muklů, obsadila ho a šla stavět další baráky. • OD PRVNÍHO DNE internace se vězni okamžitě propadli na úroveň dobytka. Esesáci s nimi zacházeli tak, aby je zlomili, přiměli je k okamžitému uposlechnutí jakéhokoliv rozkazu, podryli vůli k odporu či útěku, zkrátka udělali z nich pouhé automaty. Mukla nejprve čekala registrace. Každý měl své jméno, národnost, adresu, datum narození, důvod zadržení a další osobní údaje, které se zapsaly do vězňovy karty. Pokud v Buchenwaldu zemřel, zaznamenalo se to do této karty a jméno se zapsalo to táborové todesbuch. Bez ohledu na to, jak zemřel, příčina byla stejná: „Zastřelen při útěku.“ Po registraci musel být mukl zbaven vlasů a veškerého ochlupení. O to se postarali vězni s tupými ručními strojky (vlasy se shromažďovaly a používaly jako náplň do matrací). Jeden z buchenwaldských vězňů to vylíčil: „Holič začal tím, že mi přiložil strojek na čelo a přejel jím přes temeno až na krk. Pětkrát se rozmáchl a bylo po všem… Tentýž tupý strojek také odstranil chlupy v podpaží, kolem genitálií a konečníku a nechal za sebou spousty šrámů a krvácejících ranek.“20 Jedním z velkých problémů, které provázely všechny lágry v nacistickém systému táborů, byly epidemie tyfu, choroby, kterou přenášejí vši a která nepostihovala jen vězně, ale snadno se mohla rozšířit na stráže, velitele a civilní obyvatelstvo v okolí. Sotva byl tedy tábor spuštěn, objevily se zde velké nádrže s odvšivovacím roztokem, do kterých se noví vězni hned po příjezdu museli ponořit. Když do Buchenwaldu přijel mladý Žid jménem Paul Heinz Victor, také musel stejně jako tisíce dalších projít dezinfekcí: „Jakmile jsme byli v táboře,“ uvádí, „dovedli nás k budově, ze které se vyklubala umývárna. Museli jsme se svléknout donaha. Šaty jsme házeli na zem a esesáci procházeli uličkami s vozíkem a všechny je sbírali. Byly tu veliké vany, tak veliké, že se do nich mohlo vejít snad deset lidí najednou. Byly plné nějaké chemikálie. Už podle zápachu šlo o dezinfekci. Museli jsme ten bazén 42

Buchenwaldské bestie

přeplavat nebo se nějak přeplácat na druhou stranu, tam si stoupnout pod studenou sprchu a pak se osušit ručníkem.“21 Po odchlupení a odvšivení vyfasoval každý mukl standardní vězeňskou uniformu – hrubě tkanou bavlněnou košili a kalhoty s šedobílými pruhy a stejně pruhovanou čepici.* Vězeň dostal identifikační číslo natištěné na bílém proužku a přišil si ho na košili a na kalhoty. (Tetování čísel na předloktí židovských vězňů se provádělo jen v Osvětimi.) Vězeň byl vyfotografován a fotografie se přiložila do jeho karty uschované v kanceláři vedení tábora. Oholením a tím, že se z mukla stalo pouhé číslo, začal proces dehumanizace, odlidštění.22 Vězni byli přiděleni na určitý blok neboli barák, v jehož čele stáli kápo a blockältester („stařešina“, který byl určený náčelníkem baráku). Blockälteste dohlíželi na pořádek ve svém baráku a někdy nebyli tak brutální jako kápové, dokonce se někdy ujímali jakési „otcovské role“ a stali se některým muklům ochránci. Kápů se však každý bál. Jeden z muklů prohlásil: „Brzy nám došlo, že kápa jsou jen velebení vězni, kteří za větší příděly jídla a další privilegia řídí naše baráky. Mnozí z nich byli předtím, než se dostali do Buchenwaldu, obyčejnými kriminálníky. Nacisté jim nechali volné ruce. Mohli nás trestat, jak se jim zachtělo.“23 Vězni byli také rozdělováni podle společenského postavení anebo národnosti, označených pomocí různobarevných trojúhelníků (říkalo se jim winkeln), které měli našité na pruhované blůze. Červený trojúhelník například znamenal, že dotyčný sedí z politických důvodů (pravděpodobně je to komunista nebo socialista). Když měl někdo zelený trojúhelník, jednalo se o obyčejného kriminálníka (zloděje, vraha, * Během prvních měsíců fungování lágru dostávali vězni v Buchenwaldu obnošené policejní uniformy; známé pruhované uniformy se objevily až v roce 1938. Boty měli vězni takové, v jakých do tábora přišli. Protože se kožené boty časem opotřebovávají, byly omrzliny v zimě běžným jevem nejen v Buchenwaldu, ale v celém systému nacistických lágrů. Brzy se běžnou obuví v Buchenwaldu i jinde staly vlastnoručně vyřezané dřeváky, ze kterých však bolely nohy a ukázalo se, že před rozmary počasí poskytují jen minimální ochranu. Až od září 1941 směli vězni dostávat balíčky z domova, balíčky, které často obsahovaly boty, ponožky a jégrovky. I tehdy však vedení tábora pravidelně konfiskovalo většinu těchto balíčků. (Stein, s. 91–92) 43

Buchenwald: peklo na kopečku Hlavní bachař v Buchenwaldu, hauptscharführer SS Martin Sommer (Památník koncentračního tábora Buchenwald)

atd.), zatímco černé trojúhelníky označovaly ty, kdo byli obviněni z toho, že jsou „asociální“ (jako Cikány, vandráky, notorické flákače či „nonkonformisty“). Homosexuálové měli růžové trojúhelníky a svědkové Jehovovi měli fialové. Židé museli nosit žlutý trojúhelník našitý cípem nahoru, přes který byl – pokud tento Žid nespadal do nějaké z výše uvedených kategorií jako například zločinec či asociál – našitý další žlutý trojúhelník cípem dolů, takže dohromady tvořily Davidovu hvězdu. V opačném případě přes podkladový žlutý přešil cípem dolů trojúhelník příslušné barvy. Eickův systém různobarevných trojúhelníků, které se měly našít na mundúry, byl ustaven v Dachau a v letech 1936 až 1937 se ustálil v celém systému koncentračních táborů.24 Baráky byly už od úplného počátku přelidněné, protože výstavba nedokázala držet krok s přívaly nových vězňů. V důsledku toho v nich panovaly odporné životní podmínky; většina baráků se v pozdějších letech extrémně přeplnila – dva tisíce mužů v budovách určených asi tak pro osm set. Dřevěné pryčny byly jako čtyřpatrové „police“ až ke 44

BUCHENWALD PEKLO NA KOPEČKU. Každodenní život mezi mučením, hladověním a pseudolékařskými pokusy. Flint Whitlock III

Recommend Documents