Martin Horský
Británie v útržcích novin ukázky z knihy
www.martinhorsky.cz
Kompletní obsah knihy Ryze britské Prokletí černé kočky Oddělené kohoutky Kde lišky dávají dobrou noc Britské zmatení jazyků Meteorolog, zhouba lidstva Motto Miluj nebo nenáviď Binge drinking Marmeláda Pravidla pro koupi a užívání domu Národní fronta Sním o Vánocích bílých, jaké jen z dětství znám…
Kultura žalob Nesplachujte, pokud sedíte No win, no fee Klasický případ Prevence a následek Nepřijatelné riziko Novináři, úředníci a obyčejní lidé Obecní masakr motorovou pilou Několik čísel Věrozvěst spásy Common sense is not so common Drazí sousedé Zákon je zákon A je to! Italské manželství. Na moderní britský způsob
Lidé podivní i podivuhodní Nezvyklá kariéra daňového úředníka Degradace Williama Windsora Muž v pozadí Okno pana biskupa
Muž s vozíkem Známka inteligence Když sentiment je povolen… Přímou linkou do Hollywoodu Objetí zdarma Komu patří kabát, který nosíš? Kapitán Kalamita
Pomáhat chránit Škodolibost Strážník David Copperfield a Inspektor Gadget Prvořadým úkolem policisty je… nikoho se ani slovem nedotkout! Policejní příručky Plán zločinů Poznej svou oběť, poznej svého zločince Sňatkový podvodník Dům U Zelených dveří Nejen osoba blízká Co na sebe Policejní seznamka Linka tísňového volání
Multi-kulti. Zn. politicky korektně Vánoce, pardon, Zimní svátky, totiž, vlastně ne… Veselé Vánoce! Den vlčího máku Souhlasíte, aby měla rozhodnutí podle šaríi právní platnost? 10 + 1 Multi-kulti Na vlastní oči Špatný vtip Ogień na dachu Homere, tentokrát jsi to přehnal!
Prostě směska Poradna pro zahrádkáře Moderní přístup Všechna sláva… Toxická žena Kolik komunálních pracovníků je potřeba k…
Pyžamo Hrůzné vynálezy, jež přináší lidstvu zkázu Bzučící slova To kyselo je moc kyselý! Sestřelen Vůně úspěchu Logo aneb co člověka (ne)napadá Váho, budiž k nám milostiva! Překelpy Výzva Bílý slon Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější? Balící služba
Ryze britské Prokletí černé kočky „Pověra je víra v neexistující jevy nebo bytosti, která v rozporu s racionálním myšlením a bez rozumných důvodů přiřazuje věcem a dějům nadpřirozenou schopnost ovlivňovat budoucnost,“ říká Ottův slovník naučný. Skutečně důležité věci jako např. jak má být správně přitlučená podkova se z něj ovšem nedozvíte. Předpokládám, že vás tato otázka také trápí, takže jsem to raději zjistil – musí viset jako U, aby se v ní mohlo hromadit štěstí, které na nás padá shůry. V opačném případě by byla podkova tak, jak ji má kůň, a štěstí by z domu doslova odcválalo. Mohu jen smutně konstatovat, že většina podkov, které jsem kdy viděl, byla pověšena špatně. Lenost lidí přečíst si návod je vpravdě zarážející, protože v tomto případě degraduje cenný kolektor štěstí na bezúčelný lapač prachu. A uznejte sami, kdo by chtěl mít doma takovou zbytečnost. Z hlediska funkčnosti je to přitom stejné, jako koupit si televizi a pak k ní nepřipojit anténu. Pouze v případě černých koček jsem o něco shovívavější vzhledem ke skutečné komplexnosti této problematiky. Zatímco ve vyspělých zemích jako jsou USA nebo Česká republika je černá kočka jdoucí přes cestu špatné znamení, v rozvojovém Japonsku je tomu zcela naopak. Británie je pak v této otázce doslova rozpolcena. Závisí zde na tolika okolnostech, že nejsem dalek tvrzení, že nešťastný bude především ten, kdo se pokusí pochopit britské pověry. Ve Skotsku je černá kočka, která přijde na zápraží domu, příslibem přicházejícího blahobytu. V Anglii je to podobné, protože mít černou kočku v domě je považováno za štěstí. Ovšem potkat černou kočku jen tak náhodou někde na cestě je špatné. Tedy jak kdy. Pokud se k vám černá kočka blíží, je to dobré znamení. Pokud se však během této cesty k vám otočí či se snad od vás dokonce vzdaluje hned od prvního okamžiku, budete mít smůlu. Na směru chůze kočky nezáleží pouze u gamblerů, protože pokud ti potkají kočku na cestě do kasina, mají smůlu vždy a měli by se raději na místě otočit a upalovat domů. Bez výjimky. Tedy, vlastně jednu výjimku by snad mohli uči-
nit v případě, že by potkali hned tři černé kočky za sebou, protože to znamená štěstí. Vzájemné působení různých kombinací těchto pravidel se mi bohužel nepodařilo zjistit. Nemohu tak kvalifikovaně zodpovědět, jak se např. bude dařit skotskému gamblerovi, kterého v Japonsku obklíčí třináct koček. Přesto bych v takovém případě raději doporučil do kasina nejezdit. Pokud má člověk pocit, že jej obklíčilo třináct černých koček, není pravděpodobně ve stavu schopném řídit motorové vozidlo, natož činit finanční transakce. Samotnou kapitolou jsou námořníci. Kočka na lodi, nejlépe pak černá, znamená štěstí. Pokud ovšem kočka na loď vstoupí a pak zase odejde, znamená to, že se loď potopí. Hození kočky přes palubu se pak rovná přivolání bouře. Kočky v domech měly i ženy námořníků, které věřily, že magický vliv kočky ochrání jejich muže i na dálku. Zajímavé v této souvislosti je pak tvrzení, že mladé ženy vlastnící černou kočku mají hodně ctitelů. Být v té době námořníkem, raději bych své ženě kočku zatrhl rovnou. Alibisticky z bezpečnostních důvodů. Pokud totiž kočka olízne ženě čelo, znamená to, že její manžel zemře. Pokud jí však olízne nohu, zemře švagr. Která část funguje na tchýně, je v současné době předmětem intenzivního výzkumu. Na rozdíl od Egypťanů a pohanů, kteří kočky uctívali, přišel papež Řehoř IX. na to, že ďábel na sebe často bere podobu černé kočky a v roce 1232 to zvěstoval v papežském listě Vox in Rama. To pak vedlo k masovému vybíjení koček v Evropě, což ve svých důsledcích napomohlo k šíření moru o několik desítek let později, protože se rozmnožily krysy. Ve středověku, odkud většina pověr pochází, byly kočky také hojně spojovány s čarodějnictvím. V dnešní době už kočky naštěstí nepobíhají po světě jen proto, aby přinášely pocestným štěstí / smůlu (zvolte sami). Jak praví afghánské přísloví „Kočky nechytají myši proto, aby potěšily boha“. Pokud tedy potkáte černou kočku, přestanete se kvůli tomu dívat pod nohy a spadnete do odkrytého kanálu, není to žádná magická smůla a nemůže za to ani ta kočka. Mám ale pocit, že to vám v té chvíli stejně nevysvětlím, takže celý tento vědecký článek by vlastně na… inu, na kočku.
Oddělené kohoutky „…a smísí se přesně na požadovanou teplotu,“ popsal ve svých pamětech britský premiér Winston Churchill nečekaný zážitek z Moskvy roku 1942, když se na vlastní ruce přesvědčil o technickém pokroku, kterého soudruzi v Sovětském svazu dosáhli. Jeho nadšení nepatřilo žádné pokrokové technologii pro slévání kovů při výrobě zbraní, ale týkalo se výhradně vodovodních kohoutků. Zatímco všude v Británii byly dva oddělené kohoutky, a tedy i dvě ústí, z nichž prýštila teplá či studená voda, v moskevské vile měl Churchill v koupelně směsnou baterii, a tedy jen jedno ústí. Po návratu do Británie se snažil prosadit pokrok i zde, ale bez úspěchu. Pravděpodobně proto, že byl po matce na půl Američan a nedokázal se tak vcítit do duše prostého Brita, který tvrdošíjně trval na tom, že krev, pot a slzy si musí mýt pod dvěma oddělenými kohoutky. Pokud se cizince zeptáte, co mu na Británii vadí, je velice pravděpodobné, že zmíní právě oddělené kohoutky. Jako cizinec, který v Británii strávil hodně času a zanadával si v nejedné koupelně, to mohu jen potvrdit. Na kohoutcích, které jsou někdy i půl metru od sebe, jsem nikdy nenašel nic pozitivního. Z jednoho padají kostky ledu, z druhého pak voda vhodná k zalití čaje. Bohužel nejen o páté. Směsné baterie nejsou příliš rozšířené a ani pokud nějakou náhodou objevíte, nemáte zdaleka vyhráno. Ve skutečnosti totiž nemusí být směsná, ale doslova sadistická – zdánlivě jednolitý proud vody jsou ve skutečnosti dva – ledový a vařicí. Správným postupem pro umytí rukou je zašpuntovat umyvadlo, napustit studenou a teplou vodu a smísit je. Co dělat, když si v tom umyvadle někdo předtím myl zuby a zbyla tam po něm pasta, návod neuvádí. Zdravý rozum a hygiena sice velí takové umyvadlo umýt, avšak naběhnout s hubkou a saponátem na veřejný záchodek není obvyklé ani v Británii. V realitě tak jsou často jen dvě možnosti: umýt se pod studenou vodou, nebo to stihnout během tří sekund, kdy z kohoutku s teplou vodou teče pouze vlažná, nikoliv vařicí kapalina. Jak si během těch tří sekund máte stačit namydlit ruce, jsem nezjistil. Zatímco umytí rukou lze zvládnout i pod studenou vodou, mnohem zapeklitější situace nastává, pokud musíte mýt nádobí či se
dokonce koupat. Jednu takovou koupelnu jsem zažil na vlastní kůži. Měla vanu, dva kohoutky a žádnou sprchu. Nezbývalo tak nic jiného, než při každém koupání napustit celou vanu, namydlit se a zase se opláchnout. Jednou jsem si přitom při tom opařil nohu – seděl jsem v už téměř plné vaně a neopatrně ji strčil do proudu teplé vody prýštící z kohoutku. Dobrých dvacet centimetrů vlažné vody mne nijak neochránilo. Umývání vlasů pak bylo spojeno s potápěčstvím a každé koupání znamenalo i dvojí mytí vany před a po… Vzhledem k tomu, že v Británii existují i kapaliny optimální teploty, jako je vychlazený cider na čepu, nechtěl jsem tuto zemi hned zcela zatratit a pátral jsem po důvodech, proč tomu tak nemůže být i u obyčejné vody. Několik zdrojů jako důvod uvádělo skutečnost, že v minulosti byly nádrže na teplou vodu umístěny na půdách, kdežto studená se brala přímo z vodovodní sítě. Teplá voda, která obvykle obsahovala bakterie, měla vyšší tlak a při mísení v jedné baterii vnikala do rozvodů studené a kontaminovala tak celou vodovodní síť. Je možné, že tomu tak kdysi skutečně bylo. Je však jisté, že tento problém dokázala vyřešit nejen sovětská, ale i západní věda a Británie tak ve svém boji za segregaci zůstala osamocena. Přesněji zůstává, protože oddělené kohoutky jsou stále instalovány i při rekonstrukcích a do zcela nových domů. „Vůbec bych se na to nedíval jako na nějakou modernizaci – je to prostě jen jiný způsob, jak to dělat,“ vyjádřil se na adresu směsných baterií pan Kirby, výkonný ředitel firmy Thomas Crapper, prodávající repliky viktoriánských koupelen včetně příslušenství. Vzhledem k cenám a faktu, že směsné baterie montují jen občas na přání excentrických zákazníků ze zahraničí, jsou jeho slova pochopitelná. Na mytí s oddělenými kohoutky neshledává nic nepohodlného a na dotaz, zda není napuštěné umyvadlo méně hygienické nežli tekoucí voda, argumentuje slovy: „Je to kulturní rozdíl. Nás to tolik netrápí.“ Trápí to ale jiné a např. na Facebooku vznikla celá řada skupin, požadujících modernizaci Británie. Jedna z nich nese název „Nejste rozvinutá země, pokud používáte oddělené kohoutky“, má 12 000 členů a poukazuje nejen na zjevné výhody směsných baterií, ale také
na národní hrdost. Konkrétně jsou to vlastenecká slova „I Američani už to pochopili“. Osobně se domnívám, že změnit tuto britskou tradici není nemožné, pouze to pár set let potrvá. Proto by možná bylo dobré zvolit alespoň určitý kompromis – nechat Britům jejich oddělené kohoutky, neredukovat jejich počet, ale právě naopak jeden přidat – s vlažnou vodou.
Miluj nebo nenáviď „Nemůžu spát bez svého polštáře, takže je všude se mnou. Má své jméno, ale to vám neřeknu. Také musím mít s sebou Marmite. Nechávám si ho s sebou posílat všude po světě. Nemůžu bez něj být ani den, když se cítím smutně, tak ho jím přímo ze sklenice,“ přiznal britský herec Hugh Grant. Tento citát jsem neuvedl, abych snad polemizoval o podivnosti hvězd světového filmu. Naopak si myslím, že taková „blbůstka“ jako je polštář se jménem může celebritu polidštit. Minimálně je to pak bezpečnější než elektrická lampička spadlá do bazénu, za kterou se údajně Paris Hilton chystala vrhnout střemhlav. Tento odstavec je zde především proto, abych poukázal na fakt, že Britové jsou národ výjimečných lidí. Minimálně co se chuťových buněk týče. Jsem si totiž jist, že na příslušníky jiných národů by podobná dávka Marmite měla smrtelnější účinky než lampička v bazénu. Marmite (čtěte „marmajt“) je tradiční britská pomazánka vyráběná z pivovarských kvasnic, zeleninového výtažku, soli a dalších přísad. Vypadá asi jako tmavě hnědý až černý lepkavý asfalt. Aroma pak připomíná koncentrované Magi. Má nezaměnitelnou chuť, kterou přívrženci označují za božskou, lidé zdravého rozumu pak hovoří o kříženci mezi sýrem a leštidlem na boty. Marmite rozděluje lidstvo na dva nesmiřitelné tábory už od roku 1902, kdy se začal vyrábět. Přestože se vyváží do třiceti zemí světa, je určen v podstatě jen lidem s kořeny v britské kultuře, kteří jím byli intoxikováni již od dětství. Potvrzuje to i Mark Wearing z továrny v Midlands, kde se Marmite vyrábí: „Náš výzkum ukazuje, že pokud jste Marmitu nebyli vystaveni do tří let věku, je nepravděpodobné, že by vám chutnal.“ Jako by nic mezi láskou a nenávistí ani
neexistovalo. I samotný výrobce má slogan „Miluj nebo nenáviď“, který je ústředním tématem mnoha reklam. V roce 2002, kdy se slavilo sté výročí Marmite, jezdilo po Londýně 33 vozů taxi, které měly z jedné strany napsáno „100 let lásky“. Z té druhé pak stálo „100 let nenávisti“. Klasikou mezi těmito reklamami je nadržený milenecký pár, který právě přichází domů. Dívka ještě na chvíli odskakuje do kuchyně, ale hned je zpátky a lísá se ke svému milému. Jejich slastné vrkání však končí hned prvním polibkem, po kterém mladík odbíhá… Zvracet. Kamera pak už snímá jen sendvič potřený Marmitem, ze kterého je ukousnutý rožek. Přestože jsem sám k podobnému experimentu nikdy nenašel odvahu, tedy přesněji mě to nikdy ani nenapadlo, našel jsem v jedné diskuzi podobenství: „Líbat někoho, kdo jedl Marmite, je jako olizovat stěnu“. Popravdě, to jsem také nezkoušel. Ostatně na internetu lze nalézt spoustu názorů stoupenců obou táborů, oponujících známému rčení, že nic není černobílé. Je… A aby toho nebylo málo, uctívači Marmitu se ještě dále dělí na sekty podle toho, zda vzývají původní verzi britskou, jihoafrickou, novozélandskou či se dokonce přiklonili k australským heretikům vyrábějícím vlastní Vegemite. I přes tvrzení odpůrců, že Marmite byl původně používán jako trest pro zlobivé děti ve školách, ale pro svou krutost musel být vyměněn za humánní rákosku, nelze popřít, že je zdravý. Osobně bych dodal, že chutná jako všechno, co je zdravé. Tento čistě vegetariánský výrobek je velice bohatý na vitamíny skupiny B, kyselinu listovou, riboflavin a niacin. Byli jím vybaveni vojáci v Perském zálivu i v Kosovu, stejně jako polární badatelé, tedy lidé, kterým hrozí nemoci z nedostatku některých prvků. Člověk na pokraji smrti evidentně není tolik vybíravý. Marmite se většinou maže v tenké vrstvě na toasty, často s máslem. V případě, že jsou toasty nakrájené na proužky, hovoří se o nich jako o tzv. „Marmite soldiers“ neboli Marmitových vojácích. Tito se pak namáčejí do vajíček uvařených naměkko. Obvyklé je Marmite přidávat i do polévek a různých omáček. Opravdoví fanatici jsou ale schopni nadšeně hovořit i o banánech potřených Marmitem. Tvrzení odpůrců, že se jedná jen o další důkaz nepoživatelnosti brit-
ské kuchyně, oponuje Nigella Lawsonová, autorka kuchařských knih a pořadů o ostrovní kuchyni: „Není pravda, že by Britům bylo jedno, co berou do úst. Naopak. Vždy měli rádi intenzivní chutě a Marmite je velice pronikavý. Lidé zapomínají, že stejně často jako ‘mlsná’, lidi honí i ‘slaná’.“ V roce 1991 běžela reklama, která tvrdila, že „Marmite“ jsou vůbec první slova, která dítě vysloví. Přestože to jen stěží platí na 100%, nelze popřít, že tomu tak někdy skutečně může být. Jedno z použití Marmite je totiž i k tomu, aby se dítě odnaučilo kojit.
Binge drinking POSLEDNÍ DEN, KDY SE MŮŽETE V METRU NAPÍT – 31. KVĚTNA 2008 Jak jistě víte, Boris Johnson se stal starostou Londýna a brzy vstoupí v platnost zákaz pití alkoholu ve veřejné dopravě. Pojďte se ještě naposledy napít, než nám vezmou naši svobodu! Tato pozvánka proběhla Facebookem a měla spontánní masovou odezvu. Poslední květnovou noc se tak davy lidí s alkoholem v ruce nahrnuly do metra. Jedním z nich byl i třiačtyřicetiletý bankéř Matt Wynn, který svou účast vysvětlil následujícími slovy „Přišel jsem s lahví šampaňského, abych ukázal, že v metru jde pít i rozumně a bez výtržností.“ Matt tak svými slovy přesně vystihl hlavní důvod, proč Alexandre Graham, mimochodem také pracovník banky, celou akci vůbec zorganizoval. Mezi 2000 lidmi, kteří se této „protestní párty“ zúčastnili, byli ovšem i lidé jako Peter Moore, pětatřicetiletý námořník z Brightonu. Ten do sebe plechovku piva obrátil za deset sekund a novináře ujistil, že „bude metrem jezdit tak dlouho, až se z toho poblije.“ Výsledkem celé akce tak bylo šest zavřených stanic, poničené metro, dva policisté zranění při výtržnostech a sedmnáct zatčených osob. R. L. Stevenson řekl, že „Víno je poezie stočená do láhve“. Bohužel již zapomněl dodat, že příliš poezie škodí. Pro důkaz není potřeba chodit daleko. Stačí se projít po Londýně v pátek nebo sobotu večer, kdy o skupinky potácejících se dospívajících a dospělých není nouze. Jejich stav pak není výsledkem jen jakéhosi „podcenění“
situace, ale naopak značí „úspěšné splnění mise“. Tomuto jevu se říká „binge drinking“ a nelze hovořit o opíjení, ale přímo o „chlastání“, protože cílem je zpít se do němoty v co nejkratším čase. Vzhledem k vysokým cenám alkoholu v barech se řada lidí, podle policejních statistik až 60% studentů, „připraví na akci“ už doma levným pitím ze supermarketu. Jak to vypadá v praxi, výborně zachytil deník Daily Mail ve své reportáži z jedné páteční noci v Birminghamu. Na jejím začátku hihňající se skupinka dvacetiletých dívek slámkami nasávala z květináče tzv. „špinavou pintu“ - podivnou směsici tvrdého alkoholu, vína a „alcopops“ (alkoholických limonád). O chuti v tomto případě nešlo příliš hovořit, ale to nebylo podstatné. Mnohem důležitější bylo, že všechny ingredience byly v supermarketu ve slevě, takže jim umožnily se za málo peněz dostat do nálady, nakopnout se. Alkohol je v barech totiž mnohem dražší a zvítězit v „barovém golfu“ chvíli trvá. Pro milovníky čaje a zdravého rozumu uvádím, že v tomto golfu každá hospoda či bar představuje „jamku“, včetně doporučeného počtu „úderů“. Tyto údery si hráči zaznamenávají na svou osobní kartu, kde pak stojí např. pinta (0,568 litru) piva, koktejl, pinta cideru, sklenka vína, panák Jagermeistera, Redbull. Podotýkám, že to je stav karty v „mezičase“, kdy je noc ještě mladá… Takovéto pití se samozřejmě projevuje zvýšením kriminality, vandalismem, sexuálním násilím a v neposlední řadě také na zdraví „sportovců“. Vláda se tomu snažila a snaží čelit jak osvětou, tak zvýšením cen alkoholu, což ovšem v důsledku vedlo k rozšíření „domácí přípravy“. Co se týče obav o své zdraví, jedna z účastnic, třiadvacetiletá Gemma Grinhamová, odpověděla „Z následků pití na zdraví strach nemám – beru každý den tak, jak přijde.“ Její odpověď je logická. Pokud alkohol skutečně zabíjí miliony mozkových buněk, jak lékaři varují, proč nikdy nezabije ty, které nás nutí pít? Tento britský způsob pití, který se mi jeví býti poněkud nešťastným, je pro řadu jiných národů jen obtížně pochopitelný. Podle zdrojů úzce souvisí s dřívějším zavíráním hospod už v jedenáct hodin večer. To bylo dlouhá léta nařízeno zákonem, který vznikl za první světové války. V době svého vzniku nebyl samoúčelný a předcházel výbušným situacím, které by mohli opilí dělníci způsobit ve výrob-
nách třaskavin. Britové tak byli po dlouhá léta „nuceni“ pít rychleji než lidé v zemích s delší otvírací dobou. Tento zvyk jim pak doslova přešel do žil a mnozí Britové se jej drží dodnes, ačkoliv už omezení otevírací doby dávno neplatí. Zejména v partách mladých lidí, včetně těch, kteří by se alkoholu ještě neměli ani dotknout, je zpití se do němoty během nočního tahu často považováno za společensky vysoce žádoucí. Své články se snažím zpravidla zakončit nějakou vtipnou pointou. Bohužel se mi stále poněkud zvedá žaludek při představě, že bych měl pít „špinavou pintu“, jen abych byl „in“. Život, ba Google naštěstí umí být vtipný i v takovéto situaci. Při psaní jsem narazil na stránku, kde byla otázka „Na kterých školách se nejvíce pije?“ V čele seznamu se hrdě skvěla „London Business School“, která zde dokonce vybízela k zápisu a slibovala vynikající kariéru. Až na druhý pohled jsem si všiml, že školu na tento seznam pouze umístila kontextová reklama. Tedy pokud jsem si to vyložil správně jako roztomilý omyl počítače a nejednalo se o první místo v barovém golfu.
Kultura žalob Nepřijatelné riziko Jednou z věcí, se kterou v posledních letech Velká Británie doslova bojuje, jsou předpisy pro zdraví a bezpečnost. Věc je to jistě užitečná a asi ani ten největší liberál nebude popírat jejich smysl. Nesmí však překročit určitou míru. Výborným příkladem jsou dva závody pořádané obcemi St Albans a Ashbourne. Dá se říci, že co se předpisů pro zdraví a bezpečnost týče, stojí na opačných pólech… St Albans Městečko St Albans nedaleko Londýna už několik let pořádá v únoru Lívancový závod. Soutěžící v něm musí co nejrychleji přeběhnout vzdálenost asi 50 metrů a čtyřikrát přitom obrátit lívanec na pánvi, kterou mají v ruce. Když se jim to podaří, předají tuto štafetovou pánev dalšímu členovi svého týmu. „Milí závodníci, dovolte mi, abych vás přivítal na našem tradičním závodě! Těší mne, že jste se tu dnes sešli v tak hojném počtu.
Pro tento rok pro vás máme přichystánu jednu novinku… V letošním ročníku bude… chvíle napětí… zakázáno běhat!“ „Cože?!“, „To si jako děláš srandu?“, „Kdo takovou kravinu vymyslel?“ ozvalo se spolu s bučením z davu, který právě, eufemisticky řečeno, ztratil dobrou náladu. „Ujišťuji vás, že jsme tak učinili až po dlouhé debatě, ale vidíme to jako jediné možné východisko. Vzhledem k nočnímu dešti je dlažba mokrá a někdo by mohl uklouznout. Předpisy pro zdraví a bezpečnost nám neumožňují jednat jinak. Kdo místo chůze poběží, bude proto bez milosti diskvalifikován! Ať zvítězí ten nejrychlejší!“ Co se samotného průběhu závodu v roce 2010 týče, bude nejlepší nechat zaznít názory několika jeho účastníků. David Emery, který byl jedním ze tří diskvalifikovaných, k tomu pouze sarkasticky poznamenal „Byl jsem diskvalifikován za to, že jsem na běžeckém závodě běžel.“ Rozanne Edwardsová, která patřila k vítěznému týmu, řekla „Akce se jmenuje Lívancový závod, což dává tušit, že by se mělo jednat o běh. Místo toho nám řekli, že musíme chodit. Pořád jsme museli mít jednu nohu na zemi.“ Laura Midgleyová z Kampaně proti politické korektnosti řekla „Existuje akceptovatelná úroveň rizika. Chůze také není úplně bezpečná, takže co by měli dělat? Plazit se?“ I přes všechny vznesené námitky a všeobecnou nespokojenost Charles Baker, který pravidla vyhlásil, rozhodnutí pořadatelů obhajoval: „Upřímně nám šlo o zdraví a bezpečnost závodníků. Lidé padají, i když je sucho, v mokru by pak upadli určitě.“ V médiích pak proběhla řada reportáží, které souhlasně poukazovaly na nesmyslnost daného nařízení a vydávaly je za další z řady nesmyslných nařízení pro zdraví a bezpečnost. Nebylo divu, protože samotní pořadatelé přiznali, že v minulých ročnících zaznamenali jen jeden pád a na ten stačila náplast. Ashbourne Městečko Ashbourne v Derbyshire pořádá na Masopustní úterý a Popeleční středu hru, která má tradici už ve dvanáctém století. Jedná se o Královský Shrovetide fotbal. Slovo „fotbal“ je ovšem přinejmenším nadnesené, protože do balónu se může nejen kopat, ale
také jej objímat, házet s ním, zkrátka cokoliv. Do branky se zpravidla dostane po sérii skrumáží, kterých se účastní několik desítek až stovek lidí. Také hřiště je poněkud větší, protože je dlouhé téměř pět a široké přes tři kilometry a vede skrz celou obec. Nedotknutelná území tvoří pouze kostel, hřbitov a památník v centru města. Obchody jsou zabedněny a bezpečně zaparkovaný se může cítit pouze tank. Proti sobě stojí dva týmy – Horňáci a Dolňáci, podle toho, na které straně řeky protékající městem, bydlí. Počet hráčů ale není nijak omezen a mohou se tak zúčastnit i přespolní. Pravidla jsou prostá – míč není možné nést schovaný např. v batohu, k jeho přenosu se také nesmí použít motorové vozidlo. Zajímavým zvykem je to, že míč je po gólu namalován podle toho, kdo skóroval a ten si jej nechává na památku. Pokud se s míčem neskóruje, je namalován podle toho, kdo jej vhodil. Samotný míč je přitom o něco větší než fotbalový a je vyroben z portugalského korku. Hraje se vždy od 14:00 do 22:00. Během této doby se týmy snaží dostat balón do branky, které jsou u vodních mlýnů Strurton a Clifton. Skórovat, tedy třikrát po sobě hodit míčem o branku, je možné v podstatě pouze z řeky. Po gólu se hra přesouvá zpět do středu města, kde je míč, stejně jako na začátku hry, vhozen mezi hráče. Toto vhození provádí nějaká významná osobnost. Podle toho také získala hra přídomek „královská“, protože v roce 1928 jej vhodil Princ z Walesu, pozdější král Edward VIII. V roce 2003 jej následoval Princ Charles. V minulosti bylo zaznamenáno několik pokusů hru zakázat. Nejvíce protestoval v roce 1349 král Edward III, který si stěžoval, že narušila jeho lučištnické cvičení. Na čas byla zastavena v roce 1878, kdy jeden účastník utonul při skrumáži v řece a osmnáct majitelů pozemků následně zakázalo hrát na své půdě. V letech 1968 a 2001 hru znemožnila epidemie kulhavky a slintavky. Na první pohled je patrné, že se jedná o nebezpečnou hru, při které může snadno dojít k vážnému zranění. Co se zdraví a bezpečnosti týče, je zakázáno zabít protivníka. Lidé jsou namačkáni v ulicích a přetahují se o míč, běhají po blátě, v řece. Ostatně i samotnému prvně jmenovanému princi tekla krev z nosu chvíli poté, co
vhodil míč. Princ Charles se poučil a raději si hned stoupl bokem. Ostatně vedle této hry vypadá rugby jako balet. Přesto se stále hraje. Sluší se dodat, že pokus o její zavedení v St Albans nebyl zaznamenán.
Lidé podivní i podivuhodní Nezvyklá kariéra daňového úředníka „…já jsem se vyučil jako knihkupec, pak jsem nastoupil jako knihkupec a jsem pořád knihkupec,“ pravil Dalibor Vrána na srazu spolužáků ještě předtím, než začal prchat coby vrchní. Pokud vám snad tento popis strhující kariéry připadá důvěrně známý a chtěli byste jej změnit, věřte, že nic není ztraceno. Příkladem budiž Helmut Kirchmeier, který byl ještě v roce 1996 řadovým daňovým úředníkem v Německu. Věřím, že mi to všichni daňoví úředníci odpustí, ale dovolím si tvrdit, že na světě existují i zajímavější povolání. Ostatně ke stejnému závěru dospěl i Helmut, v jehož životě se stala zlomovým okamžikem návštěva Circus of Horrors. To doslova znamená cirkus hrůz, což jsem si dovolil přeložit roztomilejším českým slovem obludárium. V praxi se jedná o cirkusové představení všelijakých lidských, inu oblud, které diváka děsí a fascinují zároveň. Patří sem muž, který má natolik pružnou kůži, že je schopen si ji srolovat z krku a zakrýt si s ní ústa, žena, která se vsouká pod skleněný poklop velikosti vysavače, trpaslík i polykač mečů. Helmut si na tomto představení uvědomil, že „to je ono“ a začal na splnění svého snu tvrdě pracovat. Jeho kůži nově ozdobilo přes dvě stě tetování a celá řada piercingů, kterými si, jak on sám říká, vylepšil tělo. Kromě toho si ještě nechal i laserem rozříznout jazyk, takže ho dnes má jako had. Kromě těla ale samozřejmě pracoval i na představeních. Mezi svá čísla zařadil i zapíchnutí řeznických háků do zad, na kterých se pak volně houpal. Ostatně s dvěma háky v zádech dokázal sto metrů táhnout čtyřtunový kamion, což mu vyneslo zápis do Guinessovy knihy rekordů. V porovnání s tímto kouskem pak jeho další čísla, jako tryskání vody skrze propíchnuté tváře
či přišpendlování bankovek na čelo, vypadají jako kratochvilná zábava. V roce 2006 tak již Helmut Kirchmeier nebyl žádným nenápadným daňovým úředníkem, ale stál před londýnským publikem coby vážený člen obludária s uměleckým jménem Hannibal Helmurto. Vše probíhalo jako na drátkách, ale jen do chvíle, než se pokusil spolknout přes metr dlouhý meč. Díky infekci hrtanu se mu neotevřel jeden ze svěračů a Hannibal se poněkud nečekaně propíchl. Jedna z divaček následně omdlela a představení muselo být na půl hodiny přerušeno. Hannibal, v tuto chvíli již pacient Helmut, byl převezen do nemocnice, kde lékaři vzrušeně debatovali, jak postupovat v tak neobvyklém případě, se kterým se dosud nesetkali. Nakonec bylo od operace upuštěno a Helmut byl pouze umístěn na pozorování na oddělení intenzivní péče, kde zůstal tři týdny, přičemž měl zakázáno jíst a pít. Nevím, zda mu při odchodu z nemocnice v parafrázi na klasické zubařské „dvě hodiny nekousat“ doporučili omezit polykání mečů, jisté však je, že se Helmut, tedy vlastně již opět Hannibal, nenechal tímto nepatrným prvotním neúspěchem nijak odradit. Podle videa, které jsem shlédl, vychytal mouchy a jde mu to dnes docela pěkně. A nejen to. Své číslo se rozhodl ještě vylepšit a polykat více mečů naráz. To samozřejmě není nijak jednoduché, takže vyhledal odbornou pomoc Dr. Raye Robertse, který mu dal intenzivní kurz v hypnóze. Ta mu měla pomoci tento nelehký úkol lépe zvládnout. Helmut samozřejmě poctivě trénoval a stejně jako při zmíněné nehodě s mečem se mu opět podařilo upoutat pozornost médii. Trénoval totiž před zrcadlem a povedlo se mu zhypnotizovat sebe samého tak dokonale, že když večer přišla jeho manželka domů, našla jej v transu. Civěl do zrcadla a na její přítomnost nijak nereagoval. Napřed na něj zkoušela mluvit, ale pak si všimla otevřené knihy s vše říkajícím názvem Hypnóza – medicína mysli. Všimla si i dopisu Dr. Robertse a zavolala mu. Ten pak přes telefon dokázal vrátit Hannibala / Helmuta zpět do reality. Když poznal moc svého pohledu, rozhodl se, snad z bezpečnostních důvodů, hypnotizovat diváky svých představení raději ušima. Ač to může znít na první pohled šíleně, opak je pravdou.
Hannibal totiž nemá jen tak ledajaké uši, ale díky naříznutým boltcům je má jako domorodci některých afrických kmenů. Je pak jen logické, že je schopen do nich umístit i placku se známou hypnotizační spirálou. Myslím, že nikoho nepřekvapí, že to poutá větší pozornost než sebeupřenější pohled. Co dodat. Snad jen doufat, že vás Helmutův příklad přesvědčil, že pokud chcete změnit kariéru, není nic ztraceno. A není ani potřeba si kvůli tomu nechat místo zubu implantovat mamutí kel, jak to učinil… Ano, správně, Helmut, totiž, pardon, Hannibal Helmurto…
Známka inteligence Když Zelený Raoul objevil na Marsu život, nebylo jasné, zda je inteligentní. Poté, co Marťané požádali o vstup do Evropské Unie, nebylo pochyb. Každá inteligentní bytost přeci touží vstoupit do EU. V průběhu přístupových rozhovorů však bylo zjištěno, že jejich zelená barva nesplňuje normu EU 236/6f a také šišatost létajících talířů neodpovídá direktivě EU 5695/8a. Marťané se poté raději přičlenili k USA, takže otázka inteligentního života na Marsu zůstala i nadále předmětem debat. „Připouštím, že pan Branislav Kostic byl poněkud výstřední, ale to nic nemění na faktu, že byl celý život schopen činit jasnozřivá rozhodnutí, a to zdůrazňuji, až do své smrti. Není tedy důvod, proč by jeho nová závěť měla být zpochybňována,“ prohlásil právník Konzervativní strany. Z jeho pohledu se jednalo o jasný případ, kdy se hamižné děti všemi prostředky snažily zvrátit poslední vůli, kterou jejich zesnulý otec učinil ve prospěch veřejně prospěšné instituce. Jeho syn se naopak snažil dokázat, že otec nebyl pouze excentrický, ale blázen. Jinak by nevydědil vlastní rodinu a celé jmění – přes osm milionů liber nevěnoval Konzervativní straně na záchranu světa před „Mezinárodním spiknutím více než stovky lidí, ovládaných perverzními řediteli farmaceutických firem, za účelem zničení svobody, demokracie a lidské čistoty“. Podle právníků Konzervativní strany to naopak dokazovalo, že i ve své údajné šílenosti, vydal zcela racionální a jasné instrukce, jak se svým majetkem naložit. „Byl dlouhodobým členem strany, které věnoval nemalé částky už dříve. Kupříkladu 13 000 liber v roce 1990,“ argumentovali konzervativci.
Tuto částku tehdy skutečně věnoval a to z hlubokého přesvědčení, že k němu nepřátelé mluví v tajných kódech a tato suma je magické číslo. I přes tyto zvláštnosti byl však podle konzervativců zcela při smyslech a svou poslední vůli změnil zcela logicky poté, co prohlásil „Margaret Thatcherová je největším lídrem svobodného světa všech dob a zachrání svět od satanistických příšer a nestvůr.“ Přestože příspěvek na tak velkolepý úkol je nepopiratelnou známkou jasné mysli pana Kostice, odmítal to jeho syn pochopit a naopak tvrdohlavě trval na tom, že za vše mohla otcova choroba. „Do roku 1984, kdy mu byla diagnostikována paranoia, byl můj otec okouzlující, štědrý, inteligentní člověk, který miloval svou rodinu. V letech 1984 a 1985 jsem s ním pracoval v jedné kanceláři. V posledních měsících se mnou ale přestal mluvit a ignoroval mne. Naposledy jsem jej viděl v roce 1985, pak začal žít jako nomád a nepodařilo se mi jej kontaktovat. Členy naší rodiny začal považovat za součást mezinárodního spiknutí teroristů a zločinců, kteří jej chtějí zabít. Se žádostí o pomoc bojovat se spiknutím se obrátil na Konzervativní stranu,“ vysvětloval, jak to bylo ve skutečnosti. „Bohužel se obával, že mu chtějí ublížit i lékaři, takže se neléčil.“ Z pohledu právníků Konzervativní strany se ovšem se synem odcizili a pan Kostic byl nešťastný z kariéry, jakou si jeho syn zvolil. Bohužel se mi nepodařilo zjistit, jak si vysvětlovali jeho označení sestry, manželky a matky za „tři ženská monstra, které ho chtějí otrávit“. Branislav Kostic se narodil v roce 1925 v Bělehradu. V jeho rodné vlasti jej v mládí věznili komunisté, pak bojoval proti nacistům. Nakonec vystudoval organickou chemii na univerzitě v Záhřebu a v šedesátých letech odešel do Londýna, kde vybudoval rodinnou farmaceutickou firmu Transtrade. Podle slov konzervativců hovořil pěti jazyky, měl široký přehled o historii, matematice, vědě, literatuře a umění. „Jeho dopisy jsou plné metafor a hyperbol a ukazují jeho lásku k jazyku,“ chválili jej doslova. Nemohu soudit, jaký člověk byl Branislav Kostic, ale minimálně podle předchozího odstavce lze říci, že to byl člověk zajímavý, který ve svém životě něco dokázal. Když si však dnes zadáte do vyhledávače jeho jméno, dozvíte se pouze o tom, jak se Konzervativní
strana snažila za každou cenu udržet jeho peníze. Snad je tak zmátly ony dopisy plné metafor. Nezmátly však soudce, který jednoznačně prohlásil, že nemoc ovlivnila jeho úsudek a prohlásil druhou závěť za neplatnou. Umožnil tak konzervativcům naplnit jejich vlastní pravidla, zakazující přijímat dary od osob, u kterých je jakákoliv pochybnost, že tak nečiní o vlastní svobodné vůli a jasné mysli. Spravedlnosti bylo tedy učiněno zadost. Je však spravedlivé, že si většina lidí při jméně Branislav Kostic vybaví jen pár pomatených výroků a jeden soudní spor hamižné politické strany, která jím popírá hodnoty, jejichž ochranu má ve svém štítu? Nebo to byl jen další produkt choré mysli pana Kostice?
Když sentiment je povolen… Doktor Plzák byl nejen nestorem české sexuologie a psychologie partnerského soužití, ale také jedním z největších nepřátel sentimentu. S oblibou jej přirovnával k „vánočce polité voňavkou – samostatně skvělé, dohromady odporné“. O Karlu Čapkovi zase bylo známo, že neměl rád patos. Přesto jeho hra Matka končí zcela patetickým gestem, kdy matka strhne ze stěny pušku, podá ji oběma rukama synovi a řekne: „Jdi!“ Přestože nejsem až tak zapřísáhlým nepřítelem sentimentu jako Dr. Plzák, zdaleka nejsem ani jeho přítelem. Pokud mi přijde hromadný email se srdceryvným příběhem, kýčovitými západy slunce, andělíčky a koťátky, rovnou jej mažu. Můj vztah k patosu je ale stejný jako páně Čapkův. Stejně jako on si myslím, že některých okamžicích může mít jak patos, tak sentiment své místo a opodstatnění. Téměř každý den je možné slyšet o lidech, kteří přišli o život při nějaké havárii, přírodním neštěstí, stali se obětí zločinu nebo nemoci. Téměř za každým z těchto příběhů se skrývá obrovské utrpení, které prožívají pozůstalí. Téměř nikdy to ale nijak zvlášť nezasáhne člověka, který takovou zprávu pouze čte či slyší, ale oběť nebo pozůstalé nezná. Přesto jsou příběhy, které se z této kategorie vymykají. Jeden z nich, který na mne osobně velice zapůsobil, bych zde rád uvedl. Gemmě Hoggové bylo v roce 2008, kdy jí diagnostikovali rakovinu prsu, pouhých 29 let. Velice smutný, ale bohužel také častý
příběh. Místo plánovaného stěhování do Francie se tak s celou rodinou přestěhovala pouze do Horley v hrabství Surrey, aby mohla být v průběhu šestiměsíční terapie blíže svým rodičům. Na konci léčby jí lékaři s radostí oznámili, že se jim rakovinu podařilo vymýtit a je tedy zdravá. V říjnu roku 2009 se jí ale nemoc vrátila i s metastázami a o tři měsíce později už lékaři mohli jen smutně konstatovat, že trpí vzácnou, agresivní formou rakoviny, která postihuje jen 4% pacientů, a se kterou nejde vůbec nic dělat. V té době jí zbýval necelý rok života, posledních pár měsíců, kdy musela své tři malé děti – Isabelle (6 let), Thomase (4 roky) a Jamese (2 roky), připravit na život bez ní. Pro každé své dítě nechala vyrobit polštář, na kterém byla jejich společná fotografie a nápis „Když se budeš potřebovat pomazlit, vždy jsem tu pro tebe“. Sepsala deník svého života, aby její děti věděly, jak jej prožila. Dále založila krabici, kam dala upomínkové předměty a spoustu rodinných fotografií. Všem dětem napsala dopředu narozeninová přání, která tak budou moci dostávat až do svých 21 let… Je zvláštní, že ve všech článcích, které jsem o tomto smutném příběhu Gemmy četl, byly uvedeny právě tyto věci – polštáře, deník, krabice, přání. Tyto věci jsou snadno vyjmenovatelné a uchopitelné. Největší síla příběhu ale tkví mezi řádky a nelze ji slovy zachytit a popsat. Síla emocí matky, která vidí své děti a ví, že je nikdy neuvidí vyrůstat. Smutek dětí, jejichž největším trápením by měly být omalovánky a místo toho se musí smířit s nesmiřitelným. Bezmoc jejího manžela Simona, který cítí Damoklův meč visící nad jeho rodinou, před nímž není kam uhnout… Síla emocí toho příběhu tkví nejen mezi řádky, ale také v srdci a vzpomínkách toho, kdo jej čte. Přestože nemám rodinu tak jako Gemma, byl jsem velice stýskavé dítě a představa, že bych měl ve čtyřech letech řešit totéž, co řeší malý Thomas, je pro mne nepředstavitelná… Gemma se svému osudu ještě jednou, na krátkou chvíli, vzepřela a splnila si své poslední přání. V pondělí 20. září 2010 vstala ráno z lůžka a opustila hospic, aby vyprovodila svého syna na jeho první cestu do školy. Zemřela následující noc během spánku, obklopena svými nejbližšími…
Americký psychoterapeut Irvin D. Yalom napsal, že na hřbitovech leží dva druhy mrtvých. Ti první mají hroby zašlé, protože už není nikdo, kdo by o ně pečoval, už není nikdo, kdo by si pod jménem na náhrobku představil tvář člověka. Ti druzí mají hroby s květinami a stále žijí v něčích vzpomínkách. Jen ti první jsou skutečně mrtví. Chci využít toho, že si tuto knížku přečtou živí lidé a je tak šance, že se v jejích vzpomínkách zachová alespoň malý střípek, povědomí o Gemmě Hoggové z anglického Surrey. Možná je to sentimentální či patetické, ale myslím, že si Gemma alespoň tuto špetku života navíc zaslouží…
Pomáhat chránit Strážník David Copperfield a Inspektor Gadget „Naše vláda dosáhla výrazného zvýšení objasněnosti trestných činů,“ hřímal v roce 2006 ministr vnitra Tony McNulty. Protože to by schopen doložit přesnými čísly, za která by se nemusela stydět ani Severní Korea, byla veřejnost spokojena. Bohužel pro něj se však našel policista, frustrovaný nesmyslností své práce, který si o tom všem začal psát v rámci duševní očisty blog. Původně měl být o zahradničení, ale brzy začal psát o totálních pitomostech, se kterými se každý den potýkal. Třeba o tom, jak se zvyšuje procento objasněných zločinů… Je to prosté, stačí vytvořit zločiny, které lze snadno vyřešit. Dětské zatahání za vlasy na hřišti, které se do té doby řešilo domluvou a zabralo deset minut, se v tabulkách dostalo na úroveň vykradeného bytu. Děti samozřejmě nebyly hnány před žádný soud, ale mohlo se vytvořit lejstro, kde se vše řádně vykázalo – jako vyřešený zločin. Podobných případů bylo samozřejmě více, a tak policisté tiše zmizeli z ulic, aby mohli ze židle zvýšit objasněnost zločinů… Blog psaný pod pseudonymem strážník David Copperfield přilákal pozornost statisíců čtenářů a v roce 2006 vyšla kniha Wasting Police Time (Mrhání časem policie), která se stala bestsellerem. Přestože neřekl nic, co by všichni policisté dobře nevěděli, byl prvním, kdo to udělal. Ministr vnitra musel na knihu reagovat na půdě
parlamentu. Vše samozřejmě popřel a prohlásil, že „v knize je více fikce než v Dickensovi.“ David se cítil polichocen, že jeho knihu čte i ministr a na oplátku uvedl citát z komediálního seriálu Jistě, pane ministře: „Nikdy byste neměli ničemu věřit, dokud to není oficiálně popřeno“. Později autor, strážník Stuart Davidson, odhalil svou pravou identitu a také ministr byl donucen zařadit zpátečku. Policie vyhlásila reformy, které byly popsány jako „přesouvání židlí na Titaniku“. V realitě se totiž skoro nic nezměnilo, snad jen to, že skutečně znechucený Stuart Davidson raději přešel ke kanadské policii, aby mohl konečně začít dělat skutečnou policejní práci. Jeho štafetu přebral další policista s pseudonymem Inspektor Gadget, který také začal psát blog a později z něj sám vydal knihu Perverting the Course of Justice (Bránění průchodu spravedlnosti). Díky němu si tak široká veřejnost, za dva roky měl jeho blog čtyři miliony návštěv, uchovala náhled do reálné práce policie. Dozvěděla se tak, co v praxi znamenají výroky politiků typu „bezpečnost policistů je naší prioritou“ – policisté nesmí používat na odděleních rychlovarné konvice, protože by je mohla kopnout elektřina. Když dojde ke změně času na letní, nesmí si sami vzít židli a posunout hodiny, ale musí čekat na technika. Snížení byrokracie, které bylo slavnostně oznámeno v reakci na Copperfieldovu knihu, pak v praxi vypadá tak, že obyčejná krádež v obchodě může za jistých okolností vydat až na 249 formulářů. Samostatnou kapitolou pak jsou nařízení v rámci politické korektnosti a vztahu k menšinám. Jak píše Gadget, jednou byli dva policisté zavolání ke vloupání. Pachatelem byl těžký narkoman, který měl u sebe nůž a choval se nepříčetně. Policisté měli jen lehké hliníkové pendreky a pepřový sprej. Než jej zpacifikovali, byli oba vážně zraněni. Vyšší důstojník pak Gadgetovi zavolal, proč neměli pořádné pendreky. „Před osmi měsíci nám je sebrali, protože mladiství příslušníci etnických menšin se při pohledu na ně cítili nervózně,“ odpověděl. Obušky byly vráceny. Pokud čtete Gadgetův blog1, je to místy neradostné čtení. A bohužel není důvod mu nevěřit. Není to člověk, který by byl zahořk1
http://inspectorgadget.wordpress.com. Obě zmíněné knihy pak jsou k dostání
lý, spíše cítí bezmoc z nesmyslných nařízení často popírajících zdravý rozum, stejně jako z bezúčelnosti celé práce, kdy dovede známého recidivistu k soudu a ten dostane směšný trest veřejných prací. V několika případech jsem měl sice pocit, že je jeho pohled, z pochopitelných důvodů, omezen jeho každodenní prací, ale to bylo pouze v menšině případů. Na blogu jsem oceňoval i přímočaré objasnění zdánlivě nelogických věcí – např. proč odsouzení k veřejně prospěšným pracím neodklízejí v jednom anglickém městě sníh: 1. Odbor pro zdraví a bezpečnost to zakázal, protože je pro odsouzené příliš chladno 2. Mohli by při práci uklouznout na náledí, zranit se a žalovat obec o tučné odškodné 3. Loni to zkoušeli, ale všechna hrabla a reflexní zimní bundy jim ukradli
Multi-kulti. Zn. politicky korektně Vánoce, pardon, Zimní svátky, totiž, vlastně ne… Veselé Vánoce! „Další idiot,“ pomyslel by si nejspíš tiskový mluvčí města Birmingham, kdybyste mu ve spravedlivém rozhořčení zavolali a vyjádřili se, že Vánoce hodláte bránit do roztrhání těla. Po přečtení zpráv, že zdejší městský úřad zrušil tradiční oslavy Vánoc a nahradil je jakýmsi „Zimstivalem“, byste asi byli pěkně v ráži. Taková svatokrádež! Pokud byste ale mluvčího pustili ke slovu, dozvěděli byste se, že Zimstival (v originále Winterval) se sice v Birminghamu odehrál, ale pouze v letech 1997 a 1998. A už vůbec ne proto, aby nahradil Vánoce, ale aby nalákal lidi do zrekonstruovaného městského centra. Protože probíhal od listopadu do ledna, uskutečnily se v jeho rámci i další akce, včetně vánočních oslav se všemi tradicemi, které k nim v Anglii patří… Cynik by mohl poznamenat, že zdejší tradicí je i Vánoce rušit. To se ale stalo pouze jednou, když Oliver Cromwell v roce 1647 v knihkupectví Amazon.
usoudil, že hodování a veselí o svatém dni je nemorální. Když se pak v roce 1660 odebral na smetiště dějin, nemorální Britové Vánoce opět obnovili a ty se tak mohly zcela svobodně slavit až do 21. století – tedy, jak se snaží tvrdit mnohá média, která pravidelně šikují masy svatých ochránců Vánoc proti hordám politicky korektních nepřátel. Pak už stačí jen zavelet k útoku. Třeba na městský úřad v Readingu, který občanovi zakázal vánoční výzdobu. Taková svatokrádež! Kdyby však ochránci vyrazili na pomoc i fyzicky, u domu utiskovaného by je uvítaly reprobedny vyhrávající do celé ulice koledy, záře 22 000 žárovek a obrovští sněhuláci. O dvoumetrovém nafukovacím Santa-Homeru Simpsonovi a medvídkovi Pú nemluvě. K zákazu, či spíše omezení na 300 žárovek, přistoupili úředníci až poté, co si stěžovali sousedé, jejichž nervy nedokázaly po osmnácti letech najít pro tu správnou vánoční atmosféru ani zbla pochopení. Kromě toho měli na Vica Moszczynského pifku, protože třem z nich pomazal domy jakousi černou barvou. Důkazy sice neměli, ale vzhledem k tomu, že mu předtím vytáhli ze zástrčky kabel napájející ozdoby, byl viník celkem jasný. Pochopení pak Vic nenašel ani u policie, která mu poslala účet na 7400 liber za extra pořádkovou službu, protože ten jeho cirkus přilákal nejen davy návštěvníků, ale také zvýšil kriminalitu. Ne všechny křížové výpravy za záchranu Vánoc jsou však vedeny ve jménu svaté polopravdy. Příkladem budiž bouře nevole, která se zvedla v roce 2010, kdy se rozšířila zpráva, že Červený kříž zakázal na svých pobočkách betlémy a vánoční stromky, aby se tím nedotkl muslimů. Tuto verzi potvrzovaly i výroky lidí z několika obchodů, kteří byli zákazem vánoční výzdoby pobouřeni. Přímo na stránkách Červeného kříže přitom bylo vysvětlení – kauza byla ve skutečnosti osm let stará a někdo ji jen znovu objevil v online archívu deníku Daily Mail, kde je bohužel uvedena bez data publikování. Podle prohlášení Červeného kříže jsou v jeho obchodech symboly víry, včetně betlémů a stromků, skutečně zakázány a to proto, že organizace působí po celém světě a musí být přísně neutrální, bez spojení s jakoukoliv vírou. Tento argument působí rozumně, takže pro nezasvěceného člověka je v podstatě nemožné určit, kde je pravda. Mohl by skutečně vánoční stromek v londýnském obchodě způsobit potíže
humanitární misi v nějaké arabské zemi? Díky rychlosti přenosu informací je to v podstatě za rohem. Nevím. Jen doufám, že Červený kříž jednoho dne neobjeví, že jeho symbol je i symbolem křesťanství a nezmění ho na politicky korektní skvrnu, ba flek. Z výše uvedeného můžete mít pocit, že si ze zákazů Vánoc jen utahuji. Ani náhodou, pouze jsem se snažil poukázat na to, že médii oblíbená strana svatých bojovníků za práva utlačovaných tradic vždy nepoužívá jen férové zbraně a uvádí polopravdy. Existuje ale i hodně kauz, kde byly i pouhé zmínky o Vánocích skutečně zakázány z důvodu politické korektnosti. Udělaly to školy, obecní úřady i soukromé firmy. Nikdy jsem ale nenarazil na nějaké obecné vládní nařízení či dokonce zákon. Obvykle se spíše jednalo o onoho pověstného „iniciativního blbce“. Když ale takový „politicky uvědomělý“ člověk seděl na vysokém místě, měla ostudu i velká organizace. Příkladem za všechny budiž Britská dopravní policie, kde v roce 2009 ředitelka marketingového oddělení Alison Locková změnila plakáty oznamující zvýšený počet policistů sloužících o Vánocích. Aby se necítili dotčeni lidé, kteří Vánoce neslaví, stala se z „Christmas presence“ „Holiday presence“. S přimhouřením očí by šlo říct, že „Sloužíme o Vánocích“ se změnilo na „Sloužíme o dovolených“. Zvedla se vlna odporu s tím, že to v angličtině ani nedává smysl. Omyl. Každý si za „holiday“ stejně okamžitě dosadí „Christmas“ a ve stejný okamžik i rozšíří řady bojovníků proti politické korektnosti. Právem. Takže, veselé Vánoce a hrrrr na ně!
Souhlasíte, aby měla rozhodnutí podle šaríi právní platnost? I bez řádného průzkumu si dovolím tvrdit, že negativní odpovědi by byly stejné jak v Česku, tak v Británii a pohybovaly by se okolo 125%. Pokud by snad někdo projevil souhlas či jen zaváhal, byl by okamžitě označen za teroristu. Na takto položenou otázku snad ani rozumný člověk nemůže odpovědět kladně. Kamenování, usekávání rukou… Po takové otázce bych sám šel brousit kinžál… „‘Přijetí práva šaría v Británii se zdá nevyhnutelné’ – říká arcibiskup“ objevily se v únoru 2008 plamenné články, které reagovaly na slova Dr. Rowana Williamse, arcibiskupa z Canterbury. Ten je
skutečně v rozhlasovém pořadu BBC vyřkl, a pak už jen v šoku sledoval pozdvižení, které následovalo. Premiérův mluvčí hned přispěchal s ujištěním, že britské právo stojí a bude stát na britských hodnotách. „Zdá se to nevyhnutelné a, technicky vzato, jistá část práva šaría již je naší společností uznávána a je součástí našeho práva,“ odpověděl tehdy na otázku, zda je přijetí šaríi nezbytné pro soudržnost komunit. Za svým výrokem si stál, obhájil jej před shromážděním kleriků a podpořil jej i premiér. O pět měsíců později pak nejvyšší soudce Phillips před Londýnskou muslimskou radou, řekl „Není žádný důvod, proč by se šaría nebo jakýkoli jiný náboženský princip nemohl stát základem pro řešení některých konkrétních sitací.“ „Zbláznili se ti Angláni?“ napadlo jistě nejen mne, který jsem v té době v Británii žil. Stejně jako většina ostatních jsem ale nezašel dále než za svou řečnickou otázku. Pokud bych to udělal, zjistil bych, že arcibiskup ani soudce vlastně neřekli nic nového a v podstatě jen komentovali to, co už v Británii dávno existovalo – rozhodnutí náboženských soudů, tedy včetně těch podle šaríi, jsou respektovány i podle britského práva. Jak je to možné? Díky zákonu o smírčích soudech z roku 1996, který umožnil řešit spory i podle jiného nežli britského práva. To, co však zaniká v rachotu broušených mečů, je několik důležitých „ale“, se kterými se zákon pojí. Především musí obě strany s rozsudkem souhlasit. Smírčí soud také může řešit pouze omezený okruh méně závažných případů jako jsou domácí či finanční spory. Dále nesmí být v žádném případě v rozporu s britským právem, takže kamenování či mnohoženství je zcela vyloučené. To už nevypadá tak jednoznačně a hrozně, že? Přesto jsou zde zcela legitimní námitky – ženy budou u takového muslimského soudu, který samozřejmě tvoří muži, donuceny souhlasit s jakýmkoliv rozsudkem. Zvlášť, když se vše koná za zavřenými dveřmi a svědectví ženy nemá stejnou váhu jako hlas muže. Jako ukázkový příklad rozdílu mezi rozsudkem dle šaríi a britského práva, se uvádí dědický spor řešený v Nuneatonu. Majetek zde byl nerovnoměrně rozdělen mezi dva syny a tři dcery, protože syn má podle šaríi právo na dvojnásobek toho, co dcera.
Zrušit však šmahem tyto soudy ve jménu žen by ale mělo efekt zcela kontraproduktivní. Je potřeba se vcítit do jejich pozice. Zhruba dvou milionová muslimská populace v Británii pochází z velké části ze zaostalých míst třetího světa, kde mají tradice a zvyklosti velkou váhu. Bez ohledu na to, jak středověké se Evropanovi mohou zdát, pro tuto komunitu mají svou velkou platnost. Proto pokud např. žena, která je obětí domácího násilí, dosáhne u britského soudu rozvodu, nemá zdaleka vyhráno. Komunita takový rozsudek neuznává a žena se tak nachází v jakémsi „právně neprávním polostavu“. Aby se z něj dostala a mohla v rámci své komunity normálně existovat, musí získat i rozsudek od soudu islámského. Kde by jej mohla získat, kdyby byly tyto soudy zrušeny? Ostatně rozvody tvoří největší část sporů, kterými se islámské soudy ve Velké Británii zabývají. Dalšími jsou spory v rámci komunity, např. když se porvou dva mladíci. Vše se vyřeší v rámci islámského soudu. Nezatěžuje se tím britský soudní systém ani policie. A pokud někdo ze zúčastněných nesouhlasí s rozsudkem, může se odvolat k britskému soudu, jehož rozsudek má vždy přednost. Stále brousíte meč? Jen bruste dál. Ono je to taky potřeba. Na světě pobíhá až příliš mnoho těch, kteří by si přáli, aby v Británii platila šaría – jako jediná. Diskuze se nepřipouští.
Prostě směska Poradna pro zahrádkáře „…a teď je tu naše Poradna pro zahrádkáře. Volejte, rádi vám zodpovíme jakýkoliv dotaz…“ „Dobrý den, tady je Petr z Dolní Lhoty, já bych měl jeden dotaz… Snažím se pěstovat marjánku a nějak se mi to nedaří. Můžete mi prosím, Přemku, poradit?“ „Velice rád. I když to není zcela obvyklý dotaz. Většina lidí si ji dnes raději koupí…“ „S tím souhlasím. Skoro jako by se báli ji mít doma…“ „Vy se ale Petře rozhodně bát nemusíte. Sám mám s jejím pěstováním bohaté zkušenosti. Teď od Vás ale potřebuji vědět, jaká je
vaše představa? Kolik toho chcete pěstovat? Jen pro sebe, své známé, nebo s tím snad plánujete přímo podnikat?“ „Ne, to rozhodně ne. Nechci se raději pouštět do žádných větších akcí. Čistě pro vlastní potřebu. Maximálně pár známých… Řekl bych, že to množství bude menší než malé…“ „Rozumím. Kde to hodláte pěstovat? Volně na zahrádce nebo jen tak v květináči?“ „V zabedněném suterénu. Už jsem si i pořídil inkubátor. Jenom nevím, jaká by byla nejlepší teplota a doba osvitu. Jak jsem zjistil, tak se ty informace nedají moc najít…“ „To mě neudivuje. Také jsem ještě neslyšel, že by někdo pěstoval v inkubátoru majoránku …“ Snad ještě pod vlivem předchozích článků o „kultuře žalob“ se rovnou přiznám, že jsem si to všechno vymyslel. Žádný Petr z Dolní Lhoty Přemkovi do studia nikdy nevolal. Ve skutečnosti se Petr jmenoval Joe McLoughlin, volal ze skotského Perthu a na jeho otázky ohledně pěstování marihuany mu v pravidelném rozhlasovém pořadu skotského BBC pro zahrádkáře odpovídal expert na zahradnictví Jim McColl. V následujících třech minutách se pak Jim i moderátorka pořadu Frieda Morrisonová snažili co nejlépe poradit, jaké zvolit hnojivo či jak zalévat. Na závěr Jim dodal i radu jak používat inkubátor, aby mu to zelí co nejlépe rostlo… Jinak se ten dialog Joe a Jima od onoho fiktivního rozhovoru příliš lišit nemusel. Marjánka neboli marihuana se anglicky řekne „cannabis“, takže je možné si ji splést se zelím, které je „cabbage“. Že je vše naprostém pořádku, Jima utvrdilo i to, když se Joe zmínil, že pěstuje odrůdu „Northern Lights“. To je totiž jednak druh zelí, jednak velice silná marihuana … „Jsme moderní pořad a chceme držet krok s každou trávou, která se dnes pěstuje,“ vtipkoval po skončení pořadu Jim, když se na něj všichni sesypali. Především se ale omlouval. „Všem bych se chtěl omluvit, ale opravdu jsme se domnívali, že se ptá na zelí. Schválně se podívejte na internet, že ta odrůda zelí ‘Northern Lights’ opravdu existuje.“ Zda mu nebylo divné, že někdo chce pěstovat zelí v inkubátoru a ptá se, jak ho zastřihávat, už ale nevysvětlil…
Když Joe zjistil, jaké pozdvižení jeho dotaz způsobil, raději napsal BBC omluvný email. „Kdybych věděl, co zbytečného povyku se kolem toho strhne, tak bych se opravdu zeptal na zelí.“ Poté ale pokračoval řečnickou, avšak palčivou otázkou „To už je dneska zločin položit i obyčejný zahrádkářský dotaz?“ Pro všechny nezasvěcené pak dodal „Marihuana je jistě politický problém, ale je to také problém zahrádkářský, víte?“ Jak z emailu vyplynulo, nebyl Joe žádný vychytralý zločinec, ale spíše nemocný člověk, který si konopí pěstoval, protože mu pomáhalo od bolestí po zranění páteře. „Nic jiného tak dobře nefunguje. Je absurdní, že její pěstování je pořád zločin…“ Pro úplnost by se slušelo dodat, že Jim a Frieda nebyli jediní moderátoři BBC, kteří na podobný dotaz odpovídali. Mezi otázkami zaslanými do podobného pořadu „Čas na otázky zahrádkářů“ byla i jedna zapeklitá, která se ptala na vliv délky a úrovně osvětlení na marihuanu pěstovanou v umělých podmínkách. Ředitele věznice Leyhill, který na tento dotaz náhodou přišel, jistě překvapilo, že se na to jeho vězeň ptá. Svůj trest si totiž odpykával právě za pěstování marihuany ve velkém. Možná si ale jen chtěl ujasnit, jak to vlastně je. Bůh ví, co mu vyrostlo, když pěstoval marihuanu podle návodu na zelí…
Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější? 1. Sněhurka, Tvá dcera, stejně jako včera. 2. Ty, držtičko! 3. Tento dotaz není v databázi, ale to tričko se k těm kraťasům rozhodně nehodí! Která odpověď je správná? Všechny, ale jak kde. Ta první v pohádce, druhá pokud se ptáte Ivana Mládka a ta třetí když si v převlékací kabince zkoušíte nové oblečení. Tedy za předpokladu, že jste v moderně vybaveném obchodě, který má Magické zrcadlo. Přestože to zní až pohádkově, nedejte se mýlit. Jedná se o skutečný, existující vynález, který má ambice pomoci s jednou z nejzapeklitějších otázek lidstva. Přestože přímo neodpoví na „Kam kráčíš“, poradí alespoň v čem tam jít.
Celé to funguje tak, že do přístroje načtete čárkový kód zkoušeného oblečení. Některé modely zrcadla jsou dokonce tak kouzelné, že to zvládají automaticky bez přikládání kódu ke čtečce. Magické zrcadlo pak porovná zkoušené oblečení s databází obchodu a doporučí, co by se k němu hodilo. Zároveň nabídne i vhodnou velikost. Pro takto vybraný kousek si pak můžete snadno stiskem tlačítka poslat personál, který vám jej donese až do kabinky. Jak říká Bill Waterson z Fujitsu, které se na tomto projektu podílí: „Vyzná se v oblečení a radí jako přítel. Má na vás vždy čas a nikdy neztratí trpělivost.“ O možné ztrátě trpělivosti personálu se Bill raději nezmiňuje. Zato se zmiňuje, že během čekání na donesení doporučeného trička vám zkrátí dlouhou chvíli několika módními reklamami. Kdo zkrátí dlouhou chvíli lidem ve frontě před kabinkami, jsem se bohužel nedočetl. Jak jste již asi pochopili, skrývá se pod názvem Magické zrcadlo spíše ukecaná reklamní obrazovka se čtečkou čárkového kódu. Vzhledem k faktu, že co se mého vlastního oblečení týče, není mi rady ani pomoci, se nejvíce ze všeho těším na případné závady softwaru, které by mohly vytvořit zajímavé situace: Zrcadlo: „Chyba č. 10. Zavolejte prosím servis!“ Zkoušející: „Jako že mám špatnou velikost? Ale já mám dvanáctku. Desítka mi bude malá...“ Zrcadlo: „Chyba č. 10. Zavolejte prosím servis!“ Zkoušející: „Nebo že bych vážně tolik zhubla? Díky, zrcadlo. Jsi vážně kouzelné. Haló, servis? Doneste mi prosím to tričko, co mám na sobě, ale v desítce...“ Připouštím, že tento dialog byl jen takovým škarohlídským rýpnutím někoho, kdo považuje nákup oblečení za utrpení téměř srovnatelné s návštěvou zubaře. Proto také osobně věřím, že se tato novinka v praxi příliš nerozšíří. Přibyl by tak leda někdo další, kdo by mi říkal, že se mé oblíbené tričko vůbec, ale vůbec nehodí k mým oblíbeným kraťasům. Jako bych to slyšel: „Chyba v uživateli. Restartujte svůj vkus. Magické zrcadlo si vás dovoluje zdvořile upozornit, že to, co nosíte, je hrozné. Restartujte se raději celý. Po restartu si vyzkoušejte novou košili Hugo Boss, kterou máme na skladě, za
akční cenu 150 liber. K ní se velice dobře hodí, za pouhých 370 liber, elegantní černá sukně značky Armani...“
…přestože jste právě dočetli tyto ukázky, nemusí nutně končit i Vaše čtení. Nejlepším řešením je samozřejmě zakoupení knihy celé :). Nicméně i v případě, že jste ještě nerozhodli, můžete se podívat na další ukázky, a to včetně několika v MP3. Pokud Vás zajímá, jak vypadá skutečný život v Británii mimo novinové útržky, mohu Vám jen doporučit (ostatně co jiného) svou autobiografickou knihu Čtyři roky v zemi nad Temží. Zachycuji v ní vše od prvotního rozhodnutí odjet do Británie, přes hledání práce a lidí až po normální život s vybudovaným zázemím. Nejedná se však o deník. Je to chronologicky seřazená směska vyprávění, popisů, fejetonů i vážnějších úvah na různá témata, která mi život na ostrovech přinesl. Všechny ukázky, stejně jako další texty, naleznete na mých webových stránkách www.martinhorsky.cz…
