&
%
& BRÁNA NEBES BOHOVÉ A DÉMONI STARÉHO EGYPTA Jiří Janák
Nakladatelství Libri Praha 2005
% Tato kniha byla vytvořena také díky zázemí, které mi poskytl doktorský grant GA ČR Staroegyptské náboženství ve světle nových poznatků (401/03/D074) a výzkumný záměr Českého egyptologického ústavu UK s názvem Výzkum civilizace starého Egypta (MSM0021620826).
Za podporu děkuji především rodině, obzvláště své ženě Jitce a dceři Anežce.
© Jiří Janák, 2005 Illustrations © Jolana Malátková, 2005 © Libri, 2005 ISBN 80–7277–235–X
Obsah
Předmluva ...................................................................................................... 7 Staroegyptské pojetí božství ......................................................................... 9 Termín necer ............................................................................................... 9 Charakteristika božstev .......................................................................... 10 Dimenze božského bytí .......................................................................... 12 Původ a zánik bohů ................................................................................. 13 Společenství bohů ................................................................................... 14 Seznam zkratek ............................................................................................ 16 Slovník egyptských bohů ............................................................................ 17 Přiblížení některých primárních pramenů ............................................ 195 Stručný přehled dějinných období .......................................................... 214 Slovníček pojmů ........................................................................................ 215
&
%
Dvojité zobrazení čtyř synů Horových
Předmluva
Kniha Brána nebes – Bohové a démóni starého Egypta vznikala několik let. Pokud bychom měli započítat i prvotní nápad a počáteční snahu o zaznamenání a podrobné strukturování egyptských bohů a bohyní, pak by celková doba přípravy byla ještě mnohem delší. Přesto, a možná právě proto byla pro mě práce na knize velikým potěšením a doufám, že alespoň část z této radosti zůstane v publikaci obsažena. Kniha je rozdělena do dvou hlavních oddílů. První představuje vstup do problematiky a jeho úkolem je stručně seznámit čtenáře se staroegyptským pojetím božství. Proto se kromě obecného pojmu bůh (necer) zaměřuje především na základní charakteristiku jmen, podob a funkcí bohů a bohyní, dále na dimenze jejich existence, původ, zánik a jejich utřídění do různých typů společenství. Druhým oddílem, který tvoří samotné jádro publikace, je podrobný, abecedně řazený lexikon božstev. Jeho jednotlivá hesla obsahují několik kategorií informací a jsou podle toho také členěna. Úvodní pasáž předkládá stručnou charakteristiku rysů a funkcí daného boha či bohyně, přičemž jejich jména mohou být uvedena v českém a řeckém překladu. Další část popisuje zasazení božstva do panteonu, jeho tituly, genealogii a rodové vazby, na které přímo navazuje přiblížení základních mytologických příběhů a témat. Závěr hesla je věnován rozboru nejčastějších ikonografických podob božstva a jeho vsazení do kultu. Třetí oddíl knihy seznamuje čtenáře s podobou, historií a vývojem některých primárních pramenů. Především se jedná o texty určené zemřelým, jakými byly např. Texty rakví, Kniha mrtvých nebo Doklady pro dýchání. Jelikož jsou hesla encyklopedie řazena abecedně, je důležité upozornit, že kvůli jiné podobě či neexistenci některých hlásek v egyptštině musela být určitá písmena abecedy opomenuta (např. L, Q, X, Y, Z). Některé výrazy jsou zapsány v kurzivě. Jedná se buď o primární prameny (např. Texty pyramid) nebo o původní egyptské výrazy, pro které se nepoužívá překlad (např. ka nebo náhrdelník menit). Odkazy na další hesla jsou opatřeny značkou ▶, a to pouze při prvním výskytu daného jména nebo
&
7
%
8
pojmu. Podobně jako jména božstev byly o řecké a arabské ekvivalenty doplněny též egyptské názvy měst a lokalit. Přepis jmen a termínů i způsob datace se až na drobné výjimky řídí oborovým standardem udávaným Ilustrovanou encyklopedií starého Egypta (M. Verner, L. Bareš, B. Vachala, Praha 1998).
Staroegyptské pojetí božství
&
Termín necer Pro označení božstva užívali Egypťané výrazu necer (femininum neceret, plurál neceru). Etymologie tohoto důležitého egyptského termínu však přes úsilí řady badatelů zůstává nejistá. Někteří poukazovali na spojitost mezi pojetím božství a (rituální) čistoty, přičemž kladli důraz na podobnost slov bůh (necer) a natron (necerit). Natron byl totiž v Egyptě používán nejen k vysoušení těla zesnulého při mumifikaci, ale také při rituálním nakuřování a kultické očistě. Tato teorie ale nebyla plně potvrzena a není obecně přijímána. Podobně je tomu též s přesným významem a obsahem pojmu necer. Egypťané jím nazývali poměrně široké spektrum bytostí – od nejvyšších božstev až po malé bůžky nebo dokonce démony. Jako necer mohl být označen také panovník, případně blažený zesnulý. Podle některých hypotéz tento výraz odkazoval na bytosti s určitým podílem nadpřirozené moci a tajemné existence nebo zahrnoval všechny bytosti, které byly hodny kultické péče. Určité otazníky visí i nad podobou hieroglyfického znaku, jímž byl výraz necer zapisován. Na přelomu 19. a 20. století se mezi význačnými egyptology uvažovalo o tom, že znázorňuje sekyru. Později se badatelé přiklonili k názoru, že se jedná o tyč ovinutou pruhem látky a zakončenou praporem nebo třásněmi. Dodnes však není zcela jasné, jakou funkci tento předmět (atribut či fetiš?) plnil. Podle současných teorií se z původní podoby „předmětu“ znaku necer vyvinuly stožáry s prapory, které byly umisťovány na vstupní pylony chrámů. Erik Hornung navíc uvádí analogii s významnými hroby v Súdánu, k nimž byly vztyčovány podobné praporce, aby oznamovaly posvátnost daného místa. Je tedy možné, že i egyptské „prapory“ byly především znakem božství a sakrálního prostoru. V neviditelné síle větru, která pohybovala látkou, mohl být navíc spatřován projev tajemné přítomnosti božstva. Ale to už v hypotetickém uvažování zacházíme až příliš daleko. Znak necer plnil funkci determinativu jmen božstev, a to téměř po celou dobu egyptských dějin. Dalšími hieroglyfickými znaky, které
9
%
Egypťané k tomuto účelu využívali, byly sokol (bohové), kobra (bohyně) nebo schématické zachycení podoby daného božstva. V Ptolemaiovské době mohlo být v některých případech jako determinativu pro slovo bůh užito hieroglyfu hvězdy. Poslední vývojová varianta výrazu necer, která v koptštině sloužila k označení křesťanského Boha, zněla núte. Řekové tento termín překládali vlastním výrazem theos. Charakteristika božstev
10
Egyptští bohové byli vnímáni jako nositelé obecného božství, nadpřirozené síly, skryté podstaty či tajemného bytí. V tomto ohledu měli málo individuality a jejich charakteristika se přizpůsobovala funkcím, které plnili. Proto mohla různá božstva vystupovat v odlišných rolích či podobách a být vzájemně spojována a ztotožňována. Egyptský panteon, pokud lze o něčem takovém vůbec hovořit, se tedy skládal spíše z božských rolí nebo typů (bůh slunce, bohyně matka, bůh plodnosti atp.), k nimž byla v jednotlivých kultovních střediscích přiřazena různá božstva, resp. jména. Vedle příslušnosti k některé z rolí byla božstva charakterizována třemi hlavními rysy – jménem, podobou a atributy. To nám dnes umožňuje orientaci ve spleti náboženských textů a množství zobrazení. Několik bohů se mohlo dělit o společné jméno, podobu, tituly nebo atributy. Dvě božstva se však nemohla shodovat ve všech těchto kategoriích. Jména bohů lze rozdělit do pěti základních skupin podle toho, o čem vypovídají. V mnoha případech odkazovala jména božstev na jejich vlastnosti a základní charakteristiku (např. Sachmet = Mocná, Amon = Skrytý). Jiná jména, případně tituly, vypovídaly o původu bohů nebo jejich místní příslušnosti (Nechbet = Ta z Nechebu, Banebdžedet = Ba, Pán Džedetu), další jména pak popisovala úkoly a specializaci (Šed = Zachránce, Re = Slunce). V případech, kdy bohové či bohyně představovali personifikace abstraktních pojmů, smyslů apod., zapisovala se jejich jména příslušným výrazem s determinativem necer (např. bohyně Maat = řád maat, Ir = Zření). Existují však božská jména (např. Usir), jejichž význam byl zahalen tajemstvím již ve starověku. Proto si je Egypťané obvykle vykládali pomocí slovních hříček. U některých bohů (např. Amona a Usira) se setkáváme s titulem aša renu (Ten, který má mnoho jmen), jenž vypovídá o nepostižitelnosti a širokém působení daného boha. Egypťané přisuzovali svým bohům také tzv. pravá jména, která plně vyjadřovala jejich podstatu. Tato jména však byla neznámá nejen lidem, ale i jiným bohům, protože by mohla být zneužita proti svému nositeli. Se vzácnou výjimkou se setkáváme v příběhu o tom, jak bohyně Eset lstí
zjistila pravé jméno slunečního boha Rea a využila je ke zvýšení moci svého syna Hora. V pozdějších dobách se ovšem domnělá tajná a tajemná jména někdy objevují v magických textech ve funkci katalyzátoru kouzla. Může být pro ně užito termínu ner, který je opakem slova ren (jméno) a navíc má význam „ochrana“. Šlo často o fantaskní a nesrozumitelná slova budící dojem tajemnosti. V některých případech se v těchto říkáních objevují mezinárodní kouzelnické výpůjčky. V egyptských textech nalezneme jména biblická (Adonai, Mojžíš…) nebo výrazy z jižnějších částí Afriky, naopak egyptské termíny máme doloženy například z oblastí Předního východu. Egyptský způsob zachycení božstev v obraze či písmu lze rozdělit do několika kategorií, od podoby zvířecí (teriomorfní či zoomorfní) až po zobrazení čistě antropomorfní, lidské. Nejčastěji se však setkáváme s kombinacemi obou přístupů. Tato zobrazení však nikdy nebyla zachycením přesné podoby bohů, nýbrž odkazem na charakteristiku a funkce božstva. Jednalo se tedy o jakési ideogramy, které se snažily nějakým způsobem popsat jinak skryté a nepostižitelné božstvo. Jednotlivá zvířata, předměty, rostliny a atributy, které se objevují v podobách bohů a bohyní je tedy nutné číst jako symboly přibližující dané božstvo člověku. Býk například zastupuje sílu, královskou moc a plodnost, sokol nebeské výšiny, slunce, oblohu a sílu, naproti tomu rejsek poukazuje na noc a slepotu. Egypťané mohli božstvo zachytit v podobě předmětu (např. Usir jako sloup džed), rostliny (Nefertem – lotos), nebeského tělesa (sluneční kotouč Aton), zvířete (např. Amon jako beran) nebo člověka (Atum). Často se však setkáváme s propojením těchto přístupů, a tak se v náboženských scénách objevují bohové s hlavou zvířete (Anup v podobě člověka s hlavou šakala) nebo se zvířetem místo hlavy (Cheper jako muž se skarabem namísto hlavy). Tento druhý způsob zobrazování byl využíván pouze v případech, kdy tradičnější spojení lidského těla a zvířecí hlavy bylo obtížně proveditelné, např. u skaraba, štíra či želvy. Stejného postupu se užívalo při spojení lidského těla s předmětem nebo rostlinou (muž s perem či lotosem místo hlavy). Někdy byly zvíře, rostlina nebo předmět umístěny nad hlavu božstva jako jeho atribut, případně hieroglyfická značka jeho jména. Tento způsob zobrazování božstev měl bohy především přiblížit, popsat a odlišit od jiných. Pouze několik málo božstev bylo vázáno na jedinou ikonografickou podobu. Pro jednoho boha či bohyni se mohlo užívat více podob, jedna a táž podoba však mohla být vlastní více božstvům. Podobně, jako byli Egypťané přesvědčeni o mnohosti jmen bohů, věřili také, že mají bezpočet podob (cheperu) a tváří (aru) a že daná vyobraze-
&
11
%
12
ní nepředstavují pravou podobu boha, která zůstává skrytá a tajemná. Vzezření a atributy pouze ukazují na moc božstva, ale nejsou s ním totožné. Dimenze božského bytí Staroegyptské náboženské texty musí být nahlíženy současně v několika rovinách, které prostupují celým náboženským systémem. Když dnes zkoumáme jeho pozůstatky, ať už v podobě textů, zobrazení, staveb či předmětů, je třeba nejprve rozpoznat a pochopit všechny obsažené významové roviny. Tři základní roviny či dimenze jsou: kosmická, kultická a mytická. V rámci egyptského (náboženského) myšlení mohla být nějaká aktivita v jednom okamžiku vnímána a popisována jako kosmický jev, rituální úkon či mytický děj. Tak například zrození božstva se v mytické rovině odehrává jako více či méně přirozené zrození, tento děj však může být chápán také jako východ slunce nebo určitá konstelace hvězdy. Bývá také doprovázen rituálem, který tuto událost podává na kultické rovině. Každá dimenze se však může ještě dále členit na několik částí, v nichž se odrážejí představy různých lokalit či historických období. Egyptské náboženství je výjimečné tím, že umožňovalo nahlížení těchto různých pojetí a přístupů najednou, a to i v případech, kdy se v našich očích jedná o nepřekonatelné protiklady. V mnoha textech, především v těch, které byly určeny zemřelým pro překonání nástrah smrti, můžeme nalézt ještě jednu samostatnou významovou rovinu. Jedná se o dimenzi „antropologickou“ zahrnující lidský život se všemi jeho zvraty, se zrozením, smrtí i vzkříšením. Z podobného úhlu je nutné nahlížet i egyptské pojetí božského bytí. Egypťané své bohy a bohyně vnímali, zažívali a chápali skrze první tři uvedené dimenze. V kosmické rovině se božstvo projevovalo v určitém jevu nebo síle některé z kosmických sfér (např. ve slunci, hvězdách, větru, zemi nebo záplavě). Děje zasazované do této dimenze se řídí především neustálým koloběhem času neheh a jsou tedy cyklické (např. život, smrt, vzkříšení). Kultická dimenze zastupuje zakoušení přítomnosti boha na zemi. Sem spadají události a rity související s péčí o pozemské tělo boha, jímž byla jeho kultovní socha, a se vztahem mezi člověkem a bohem. Důležitost této významové roviny podtrhuje fakt, že některé její děje přesahují do dimenze kosmické a mají na ni mít vliv (ku příkladu udržování řádu maat). Zde se setkáváme jak s časem cyklickým (neheh), tak „lineárním“ trváním, egyptsky označovaným džet. Nesmíme ale zapomínat na jakýsi staticky chápaný ideální bod času, v němž se kult
odehrává. V mytické dimenzi, jejíž podoba je zachycena v mytologických vyprávěních, žili bohové podle představ lidí. Egypťané do příběhů, jimiž popisovali události světa bohů, vložili zkušenosti z vlastního světa: proto zde božstva jednají, myslí a cítí jako lidé, mají stejné vlastnosti, a dokonce se rodí, stárnou a umírají. Čas zde plyne lineárně a trvá nekonečně dlouho (džet). Jedná se o dimenzi, která vysvětluje rovinu kosmickou a ospravedlňuje rovinu kultickou. Žádná ze tří dimenzí božského bytí nebyla nikdy vnímána a nevystupovala samostatně. Všechny tři se prostupují a doplňují.
&
Původ a zánik bohů V mytické rovině, která popisuje božstva jako žijící bytosti podobné lidem, se setkáváme s příběhy o zrození, stárnutí a smrti bohů. Tyto zmínky ale musí být současně nahlíženy skrze další dvě dimenze božského bytí, a proto nelze prohlásit, že egyptští bohové byli smrtelní. V otázce původu bohů panuje v egyptském náboženství vzácná shoda. Před počátkem času existovalo pouze pravodstvo Nun, ostatní povstalo až skrze Stvořitele, který se vynořil z Nunových vod. V roli tohoto prvotního boha mohla v různých kultech vystupovat odlišná božstva (např. Atum, Re, Ptah, Amon…). Stvořitel dal život nejen lidem, ale také všem bohům, které zplodil, stvořil nebo z něho povstali přímo (např. z potu nebo z kapek krve). Proto v nich byl nějakým způsobem přítomen a bohové mohli být nazýváni Stvořitelovými (např. Atumovými) kau, jmény či potomky. Pro události životního běhu bohů poskytují mýty poměrně dost dokladů. Bohové a bohyně se rodí, dospívají, mají potomky a stárnou. Smrtelnost bohů, přestože není Egypťanům neznámá, je však přece jen zvláštním a tajemným tématem. Podle některých zmínek počítá bůh Thovt dobu života bohům podobně jako lidem, pouze její délka je nesrovnatelně větší. Nejznámějším a nejdůležitějším egyptským bohem, který podstoupil smrt, byl Usir. V jeho případě je však tato událost nahlížena jako temná brána vedoucí skrze vzkříšení do nového života. U dalších božstev, o jejichž „smrti“ se nám dochovaly doklady (např. kult jejich hrobu), se jednalo buď o aplikaci cyklického vzniku a zániku (např. Apop každý den umírá přemožen), nebo o božstva „odpočívající“ (Osmero, Atum). Přestože některé egyptské texty hovoří o smrti bohů, nepokládaly takové bohy za mrtvé (mutu), nýbrž pouze za odpočívající, neaktivní či nehybné. Přemýšleli Egypťané také o úplném konci světa a bohů? Podle některých zmínek se zdá, že ano, i když se tato představa objevuje pouze ojedi-
13
%
něle. V Textech rakví (TR VII 467) se setkáváme s říkáním, které pojednává o době, kdy se Atum opět ocitne v podobě hada. To znamená, že se svět vrátí do stavu těsně před stvořením světa. Podobné téma rozvíjí také kapitola 175 Knihy mrtvých, kde se vedle Atuma objevuje též Usir. Není však přesně jasné, zda byla tato událost vnímána jako absolutní konec kosmu nebo pouze jako jedna z částí velkého a nekonečného koloběhu. Společenství bohů
14
Egyptské náboženství se nikdy nevyznačovalo strukturovaným panteonem, v němž by každý bůh měl přidělenu přesně vymezenou pozici a funkci. K systematizaci a utřídění postav božského světa se dnes využívá několik různých postupů. První způsob, jak nahlížet na uskupení bohů, bývá označován za numericko-genealogický systém. Využívali jej již sami Egypťané a spočívá v začleňování bohů a bohyní do rodových či jinak spřízněných uskupení. Základní typy tvoří dvojice (tj. božský pár, např. Šu a Tefnut), trojice (božská rodina a plurál, např. Ptah, Sachmet a Nefertem), čtveřice (Synové Horovi), Sedmero (Sedm Hathor), Osmero (2 × 4, Osmero bohů z Chemenu) a Devatero (3 × 3, absolutní plurál, Devatero bohů z Iunu). Druhou možnost, která je uplatňována spíše egyptology než Egypťany, představuje tzv. místní systém uspořádání. Ten předpokládá, že každé božstvo mělo nějaký svůj „kultovní domov“. Tak byla božstva přiřazena různým krajům, městům a svatyním. Toto pojetí bylo ve starověku částečně užíváno, ale nelze je generalizovat. Některá božstva byla sice se „svým“ městem svázána i skrze jméno (např. Nechbet), avšak kult jiných bohů je již na počátku historie Egypta doložen pro celou zemi. Až v období Nové říše sílí tendence spojit jednoho většího boha s určitou lokalitou. Snad za touto koncepcí stála také snaha o kultické zrovnoprávnění všech krajů a míst. Další metodou, jak rozdělit bohy do určitých skupin, může být rozčlenění sociální. Ani tento způsob nebyl starověkým obyvatelům země na Nilu cizí, neboť některá božstva řadili mezi velká (veru), jiná mezi malá (nedžesu). Svět bohů navíc odrážel pozemské uspořádání, a tak se zde setkáváme s králem (např. Amonem), případně jinými funkcemi (např. Thovtem jako vezírem či písařem). V Egyptě však bylo vše nahlíženo z různých úhlů, které se navzájem doplňovaly, i když směřovaly proti sobě. Proto i nižší božstvo mohlo nést označení „Nejvyšší z bohů“, „Jediný“ apod. Všechny tři způsoby roztřídění božského světa je možné používat, nicméně všechny fungují pouze částečně. Musíme se snažit dívat se egyptskýma očima, tj. současně z více úhlů. Nejlepší možností, jak v dnešní době systematicky
utřídit egyptská božstva, zůstává jejich abecední přehled. Následující lexikon byl proto vytvořen právě tímto způsobem. ***
&
Egypťané byli přesvědčeni o tom, že zobrazení bohů mohla pro dané božstvo plnit funkci těla. V nejvyšší míře se to týkalo kultovních soch, které byly přechovávány a střeženy ve svatyních chrámů a svatostánků. Tyto sochy měly účast na existenci boha a zpřítomňovaly jej na zemi. O toto „pozemské tělo“ boha každodenně pečovali kněží a božstvo do něj podle své vůle sestupovalo. Kultovní sochy se však rovněž podílely na skrytosti a nepřístupnosti boha. Většinu času spočívaly uzavřeny ve svatyňkách (řec. naoi), kde k nim měl přístup pouze nejvyšší kněz, a mimo ně byly vynášeny pouze u příležitosti svátků. Proto byla dvířka nau, která oddělovala tento svět od tajemné podoby boha, nazývána branou nebes. A právě tato brána se před Vámi nyní otevírá. Vítejte v míru!
15
%
Seznam zkratek
arab. – arabsky eg. – egyptsky lat. – latinsky řec. – řecky
16
Slovník egyptských bohů
[a]
ABDŽU – ryba uváděná v souvislosti se sluneční bárkou, na níž ▶Re putuje oblohou a podsvětím. Má se za to, že plula před lodí nebo vedle přídě, velebila slunečního boha a radovala se z přemožení jeho nepřátel. Kromě Abdžu se setkáváme také s rybami Inet a Vedžej. AD (Běsnivec) – démon podobně jako ▶Apop pokládáný za Nepřítele, který ohrožuje slunečního boha ▶ Re a zemřelé na jejich pouti podsvětím i řád ▶maat jako takový. Proto je třeba ho odrazit a přemoci. Podle determinativu jeho jména si jej Egypťané představovali v podobě zuřivého krokodýla. Zmínky o něm nacházíme v Textech rakví, Knize mrtvých i pozdějších magických textech. AGATHOS DAIMON, též AGATHODAIMON – původně helénistické ochranné božstvo, které prý bylo do egyptského náboženství vpraveno v době Alexandra Velikého. Ten měl v Alexandrii založit jeho svatyni, tzv. heroon. Původním úkolem tohoto boha, v egyptštině někdy označovaného Dobrý ochránce (aha-nefer), bylo střežit novou metropoli Egypta. Fakticky je ale doložen až kolem roku 130 před Kr. Ikonograficky byl spojován s podobou hada, což vedlo k jeho identifikaci s ▶Kematefem. Mezi další božstva, s nimiž mohl být ztotožněn, patřili např. ▶Šu, ▶Šai a ▶Serápis. Posledně jmenovaný především kvůli své vazbě na bohyni ▶Esetu. Vedle ní, jako Agathé Tyché, vystupoval Agathos Daimon coby její partner. Někdy mohl být tento bůh zachycen v podobě muže, který měl nad hlavou dvě paže znaku ▶ka a uprostřed nich zobrazení hada. AGEB viz AGEBUER AGEBUER (Velká záplava) – bůh představující personifikaci blahodárné nilské záplavy. Proto byl bohem hojnosti, přinášejícím potravu žijícím a oběti bohům a zemřelým. Doložen je od Staré říše až po řecko-římskou dobu. Ztotožňován byl s ▶Hapim, za jehož přídomek může být někdy
17
q
pokládán. Setkáváme se s ním v podobě muže přinášejícího potraviny. Někdy mohl být zobrazen též s hlavou býka nebo berana. AHA viz BES AHAJET (Vrcholící) – bohyně polední hodiny doložená od Nové říše až po řecko-římskou dobu. Byla zobrazována jako stojící žena se slunečním kotoučem nad hlavou, někdy s pozdviženýma rukama. Ve dvou případech je v kotouči doložen znak hvězdy. Tehdy mohlo jít o půlnoční hodinu. Vystupovala ve spojitosti se sluncem, za ochránce její hodiny byl však pokládán ▶Thovt. V textu z Džedhorova sarkofágu přemáhá nepřátele zemřelého.
18
ACH – termín s mnoha významy, od kterého bylo odvozeno několik pojmů vztahujících se především k posmrtné existenci a nadpřirozené moci. Pojem ach, který bývá obvykle překládán jako duch či přesněji blažený zemřelý, představuje tajemnou a mocnou formu bytí – nadpřirozený (posmrtný) projev bytosti. Nejedná se o jednu Ibis sklaní jako hieroglyfická značka ze složek bytosti, nýbrž o její komtermínu ach plexní projev. Ach je formou bytí, kterou na sebe králové a následně i prostí lidé po smrti brali. V tomto ohledu jde o mocné zemřelé odpovídající křesťanskému pojetí blažených, na rozdíl od mrtvých (mutu), kteří představují zatracené. Achu (tj. plurál od ach) zastupují jednu ze tří základních sfér moci, jež tvořili bohové, achu a lidé (žijící). Jsou nadpřirozenými bytostmi nebes a zásvětí, které nadále působí na dění tohoto světa. Zemřelí bdí nad svými příbytky pro věčnost (tj. hroby) a pečují o potomky. Žijící se naopak přísunem obětin a životem v souladu s řádem ▶maat starají o to, aby jejich zesnulí předkové nerušeně spočívali v blažené existenci zásvětí. Achu však mohli také trestat, pokud se někdo provinil proti nim nebo proti řádu světa. Mezi živými a zemřelými tak existoval úzký vztah vzájemné závislosti, který byl jedním z pilířů kultury starověkého Egypta. Ve svém kosmickém aspektu se achu zjevují na noční obloze v podobě hvězd, a to především hvězd cirkumpolárních, které nezapadají za obzor
a věčně se podílejí na nebeském cyklu. Obzor (eg. achet) hrál v představách spojených s pojmem ach důležitou úlohu. Je to místo, odkud vychází slunce po své noční pouti z podsvětí na nebesa. Achet představoval území vstupu do podsvětí i východu z něj. Byl tedy místem západu, ale především úsvitu a zrození. Snad teprve v achet se ze zemřelého plně stával ach. Obzor se zde objevuje jako oblast, kde se slunce nachází těsně před svým východem a ihned po západu. Tedy v době, kdy sluneční kotouč na obloze není vidět, přesto jeho záře tajemným způsobem zaplňuje oblast horizontu. Termín ach byl dlouho odvozován od kořene značícího světlo, záři či jas. Do češtiny tak byl někdy překládán jako „zářící duch“. Vždy bylo patrné, že slova se základem ach v sobě obsahují i význam moci, účinnosti, akceschopnosti, prospěšnosti a vzájemné závislosti (např. bůh-král, otec-syn). Je možné, že spojitost termínu ach se světlem je až sekundární a že základním významem slov odvozených od tohoto kořene je představa tajemné, neviditelné a mocné účinnosti slunce v oblasti obzoru. Od Střední říše se pojem ach stále více blížil významu „duch-strašidlo“, toto pojetí si uchoval i koptský výraz ich. Hieroglyfickým znakem termínu ach je ibis skalní (Geronticus eremita), který pravděpodobně hnízdil v polopouštních oblastech vzdálenějších od toku Nilu. Proto mohl být spjat právě s představou horizontu. V podobě lidské bytosti ach většinou zobrazován nebyl, výjimečně jako mumiformní postava člověka. Až v Podsvětních knihách a Knize mrtvých je někdy zastoupen vyobrazením výše zmíněného druhu ptáka. Nejedná se však o zachycení ach v jeho pravé podobě, nýbrž o zástupné zobrazení pomocí jeho hieroglyfického znaku. S termínem ach je spojeno i kauzativní sloveso sach, tj. „učinit achem“, a z něj utvořené substantivum sachu, které označovalo tajemnou moc (především zastoupenou říkadly a rity), s jejíž pomocí se z mrtvého stával blažený zesnulý. Dalším příbuzným pojmem je výraz achu, který představuje moc a vlastnosti ach. Jde tedy o sílu, vlastnosti a dovednosti tajemné (nadpřirozené) podstaty a skryté účinnosti. Často se achu objevuje ve smyslu „kouzelná moc“, kterou disponují nejen bohové a mocní zesnulí, ale také učenci a lékaři. Obsahují ji i posvátné a magické knihy. ACHOM – výraz nesoucí v egyptském náboženství pravděpodobně význam „tělo“ nebo „(tělesná) schránka“; na rozdíl od volného projevu bytosti, jímž bylo ▶ba. Spojován byl především s kultovním obrazem, tedy sochou nějakého božstva nebo panovníka. Takto se objevuje již v Textech pyramid. V Pozdní době přijímá též význam „mumie“ a i zemřelý nekrálovského původu může být označen pomocí spojení achom N., podobně
[a]
19
q
jako ▶Usir N. Ve Staré říši byl determinativem pro slovo achom obecný znak božstva (necer), ve Střední říši se změnil na podobu ležícího krokodýla a od Nové říše je jeho determinativem především znak sokola. Od Pozdní doby termín achom dokonce nabýval významu „sokol“, shodně s pozdějším achóm v koptštině. ACHU – démon personifikující nemoc, což je i přesný překlad jeho jména. Zmocňoval se těla oběti a sesílal na ně rozličné neduhy. V lékařských a magických textech je zaříkáván a zaháněn různými ochrannými božstvy. Setkáváme se s ním pouze v textech Nové říše, především na papyru Leiden I. ACHU viz ACH AKEN (snad Bdící) – nižší podsvětní božstvo, z jehož úst vychází dvojité lano odvíjející čas. Na ▶Reův příkaz lano uvolňuje, nebo naopak polyká. Objevuje se také jako převozník nebo dozorce lodi, která převáží zemřelého podsvětím. V tomto aspektu je dáván do souvislosti s ▶Mahafem. Zobrazen mohl být v podobě mumie, které z úst vychází provaz doplněný hvězdou.
20
AKER – ve starém Egyptě představoval božstvo země i její personifikaci, především s důrazem na podsvětí (duat). Jedná se o území, skrze něž prochází slunce během své noční pouti a lidé v období od smrti do vzkříšení. V Textech pyramid byl Aker spojován se zemí jako zrádným místem, odkud má zemřelý panovník uniknout a odejít na nebesa. V podobně negativním duchu se zde hovoří o takzvaných akeru, kteří snad zastupují jakési zemské duchy nebo démony. Těmto bytostem je pomocí některých říkání zabráněno v uchvácení zesnulého krále. Paralelně s tímto pojetím se však v Textech pyramid setkáme také s pasážemi, kdy Aker vystupuje jako božstvo pomáhající královu vzkříšení. Od Střední říše, a zvláště v době Nové říše byl kladen důraz na pozitivní aspekty tohoto boha a Aker je uváděn především v souvislosti s přemožením smrti, horizontem, zmrtvýchvstáním, a dokonce ochranou před hady a jinými nebezpečnými tvory země. Stal se jedním z hlavních motivů tzv. Knihy země, která bývá někdy označována za Knihu Akerovu. Nejprve byl zobrazován jako pruh země s lidskými hlavami na obou koncích, které zastupovaly vchod do podsvětí a východ z něj. Později byly k hlavám doplněny přední tlapy lva, tehdy Aker připomínal dvojitou sfingu, až přejal podobu dvou zády k sobě otočených sedících lvů. Často jsou nad ním umístěny značky
[a]
Aker nesoucí na zádech sluneční bárku s noční podobou boha Rea
pro horizont a nebe. Takto se velmi často objevuje na vinětách 17. kapitoly Knihy mrtvých. Díky své podobě je spojován s božstvy zobrazovanými v podobě lvů (např. ▶Rutej, ▶Šu a ▶Tefnut). V Knize mrtvých je kladen do souvislosti i s ▶Usirem a ▶Reem, kteří zastupují „včerejšek“ a „dnešek“, západ a východ. Samostatný kult boha Akera však není doložen pro celou dobu egyptských dějin. Akerův obraz mohl fungovat jako amulet pro zabezpečení ochrany proti plazům i při přemáhání smrti. AKIT (Kuchařka nebo Pekařka) – nižší bohyně ptolemaiovského a římského Egypta. V rámci rituálů, při nichž byly bohům předkládány obětiny, pravděpodobně zastupovala či personifikovala potravu. Zobrazována je jako žena, která přináší chleby, a to buď v rukách, nebo na hlavě. AMAUNET viz OSMERO, AMON AMEMAIT, též AMMUT (doslova „Požíračka [zemřelých]“) – podsvětní démonka, zosobňující nejhorší obavy Egypťanů z nepříznivého údělu po smrti. V textech se objevuje od doby Nové říše a je spojována s představou posmrtného soudu. V průběhu tohoto soudu sedí vedle vah, na nichž je symbol řádu ▶maat vážen spolu se srdcem zemřelého, a očekává výsledek. Když vážení vyjevilo, že člověk nežil v souladu s řádem maat, bylo by jeho srdce (a s ním i zesnulý) pozřeno démonkou Amemait. Tak by byl mrtvý, nehodný vstupu mezi blažené, odsouzen k tzv. druhé smrti a přestal by existovat nadobro. Proto je Amemait někdy označována za „požíračku srdcí“. Již podoba, kterou jí Egypťané přisuzovali, vypovídá o její nelítostné povaze a obrovské žravosti. Byla vyobrazována jako
21
q Vážení srdce při posmrtném soudu (viněta kapitoly 125 Knihy mrtvých)
kombinace tří nebezpečných zvířat. Měla hlavu krokodýla, hřívu a přední tlapy lva a zadní část hrocha. Setkáváme se s ní především na vinětách 125. kapitoly Knihy mrtvých, kde je zachycena scéna posmrtného soudu. Přestože je jméno Amemait doplňováno determinativem pro božstvo, je zřejmě přesnější chápat ji jako démonku.
22
AMENHOTEP, SYN HAPUŮV – náleží k několika málo soukromým osobám, které byly ve starém Egyptě objektem náboženské úcty. Byl též znám pod jménem Huj. Kněz a dějepisec Manethó o něm hovoří jako o Paapidovi. Kolem roku 1430 před Kr. se narodil v městě Hutheribu (řec. Athribis) v nilské deltě a zpočátku působil jako vojenský písař. Postupně se však vypracoval až na vysokého hodnostáře, královského písaře a dohlížitele všech královských prací. V této funkci, kterou vykonával za Amenhotepa III., zbudoval pro svého panovníka množství monumentů, jejichž pozůstatky jsou dodnes obdivovány (např. tzv. Memnónovy kolosy). Již za života byl zahrnut přízní a dostalo se mu mnohých výjimečných poct. Bylo mu dovoleno postavit si po vzoru panovníků vlastní zádušní chrám v Medínit Habu a několik jeho soch bylo vztyčeno v Amonově chrámu v Karnaku. Dožil se přibližně 80 let a byl pochován ve skalním hrobě v Západních Thébách. Vedle již zmíněných granitových soch se jeho podoba zhotovená za života dochovala na reliéfu v hrobce vezíra Ramose. Pro Amenhotepovo výjimečné postavení a schopnosti nabyl jeho zádušní kult větších rozměrů, než bylo obvyklé, a je doložen i v době 21. dynastie. Později úcta k němu ještě zesílila a spolu s ▶Imhotepem byl za Ptolemaiovců uctíván v chrámech v Karnaku, Dér el-Medíně a Dér el-Bahrí jako božský mudrc a léčitel. Na rozdíl od ▶Imhotepa, byl však Amenhotepův kult omezen pouze na oblast
Vasetu (řec. Théby). Je vždy zobrazován zcela antropomorfně, většinou jako sedící písař se svitkem v rukách.
[a]
AMENRE AMONRE viz AMON a RE AMHEH, též AMHEHU (Polykač milionů) – podsvětní bůh nebo démon spojovaný především s pojídáním obětin, záhubou zatracených a nepřátel bohů. Náležel k 42 přísedícím u posmrtného soudu. Přestože je doložena textová zmínka vypovídající o tom, že „má tvář psa a obočí člověka“, byl v některých případech znázorněn s hlavou kočky, ibise či krokodýla. Egypťané jej ztotožňovali s různými, někdy i protikladnými bohy a démony (např. s ▶Horem, ▶Sutechem, ▶Babim, ▶Apopem). AMON (Skrytý, Nespatřitelný nebo Neviditelný) – jeden z nejvýznamnějších egyptských bohů, byl dokonce nazýván jejich králem. Do této pozice se však dostal až v období Nové říše. První zmínky o Amonovi pocházejí z Textů pyramid, kde je uváděn spolu se svou manželkou Amaunetou vedle ▶Nuna a Naunety. Spolu s dalšími dvěma páry bohů tvořili tzv. ▶Osmero z Chemenu. V rámci tohoto Osmera, které bylo personifikací aspektů prvotní existence, zastával funkci boha všeho skrytého, (dosud) neviditelného nebo životodárného vzduchu a větru. Později se s Amonem setkáváme až v době 11. a 12. dynastie. Například ve jméně Amenemhet, které neslo několik panovníků. Tehdy je jedním z hlavních bohů hornoegyptské oblasti Vasetu (řec. Théby). Doposud však zůstává otázkou, jak dalece lze Amona z Chemenu spojovat s Amonem vasetským. Zde brzy zastínil místního boha ▶Moncua a stal se Pánem Vasetu. Navíc se, díky přízni vládců a synkretickému spojení s ▶Reem (AmonRe či Amenre), na dlouhá staletí ocitl v čele egyptských bohů. Amon nebo Amon-Re ovládal od Nové říše celý panteon i egyptskou zemi jako Pán světa, Král bohů a Pán trůnu Obou zemí. Byl též pokládán za otce egyptského krále. V době 11.–7. století před Kr. byl skrze své kněží, spravující Horní Egypt nezávisle na panovníkovi, prohlášen za jedinou právoplatnou hlavu státu. Tomuto teokratickému systému formálně vládly tzv. „božské manželky Amonovy“. Později se moc a význam tohoto boha snížily, ale navždy již zůstal jedním z nejdůležitějších egyptských bohů. Tak byl vnímán Ptolemaiovci, kteří jej ztotožňovali s Diem a nazývali Ammón-Zeus nebo Amorasonther, což je pořečtěná forma egyptského oslovení „Amon-Re, král bohů“. Hlavní vlastnosti Amona vyplývají již z jeho jména. Je neviditelným a nepoznatelným bohem, který má mnoho jmen a podob, a přesto zůstává
23
q
Bůh Amon jako muž s beraní hlavou přijímá panovníkovy dary.
24
vždy skrytý. Snad se v tomto pojetí odráží představa neviditelného a neuchopitelného větru, s nímž byl spojován. Vliv na celkový obraz Amona měl jistě také fakt, že se k největší moci dostal v období Nové říše, kdy v egyptském náboženství sílila idea transcendentního božství. Ve spojení se slunečním bohem Reem dosáhl nejen všeobjímajícího panství, ale především dokonalého vyvážení. Byl navýsost viditelným a přítomným ve světě (jako slunce, tzn. Re) a stále zůstával nepoznatelným a neuchopitelným Stvořitelem v pozadí všeho, ve všem a nade vším. Proto se mohl, jako jeden z mála velkých státních bohů, stát i objektem zbožnosti a magických praktik prostých lidí. Podle hymnů z Nové říše stvořil Amon, podobně jako ▶Ptah, svět silou svých myšlenek a řeči. Byl též uctíván jako Amon ▶Kematef v podobě hada, který sám sebe obnovuje a je nadán stvořitelskou mocí. Byl také bohem plodnosti. V této funkci do sebe vstřebal aspekty a vlastnosti boha ▶Mina, s nímž je někdy přímo spojován (Amon-Min). Od Střední říše mohl nést označení ▶Kamutef („Býk své matky“). Dalším bohem, jehož vlastnosti i některé atributy Amon přejal, byl vasetský bojovný bůh Moncu. Ačkoliv Amon nebyl ve své podstatě válečnickým bohem, spojení s Moncuem a jeho významná úloha při válečném osvobození země od Hyksósů na konci Druhé přechodné doby jej postavila do role boha, který přináší zemi úspěchy v boji. Amonův post „Pána vítězství“ se ještě upevnil v době Nové říše.
Zobrazován byl především antropomorfně, v podobě muže s božskými a královskými atributy a insigniemi. Hlavním atributem je zvláštní pokrývka hlavy, „koruna“ se dvěma mohutnými pery, která snad odkazují na jeho spojitost s větrem. Po amarnské době je na některých vyobrazeních jeho tělo vybarveno modře. Jako AmonMin bývá zachycen v mumiformní podobě se ztopořeným pohlavním údem (tj. ithyfalicky). Dále mohl být Amon zobrazen jako muž s hlavou berana se zahnutýAmon a Mut mi rohy. Podoby tohoto berana (např. sochy) mohly Amona symbolizovat a zastupovat jeho moc na posvátných místech. V menší míře byl Amon spojován s nilskou husou a hadem. Jako jeden z Osmera prabohů z Chemenu mohl být znázorněn v podobě muže se žabí hlavou. Hlavním střediskem Amonova kultu byla oblast Vasetu, tam se také dodnes nacházejí zbytky dvou jeho největších a nejznámějších svatostánků – chrámy v Karnaku a Luxoru. Zde se objevuje v trojici spolu s bohyní ▶Mutou a jejich synem ▶Chonsuem, případně ▶Nefertemem. Uctíván byl také na druhém břehu Nilu, v tzv. Západních Thébách, kde se jeho kult soustředil především v prostorách královských zádušních chrámů. Protože byl v době Nové říše nejvýznamnějším státním bohem, nalezneme jeho chrámy a doklady o jeho kultu prakticky po celém Egyptě. Ve 26. dynastii byl zbudován Amonův chrám (tzv. Ammónion) v oáze Síwa. Tam se nacházela proslulá věštírna, kde byl Alexandr Veliký prohlášen synem Amonovým a králem Egypta. Amon byl spojován a ztotožňován s mnoha velkými egyptskými bohy. V pevné synkretické vazbě se objevuje vedle Rea, ▶Harachteje, ▶Atuma, Mina, Moncua a Ptaha.
[a]
AMONRASONTHER viz AMON AMSET viz SYNOVÉ HOROVI AMMUT viz AMEMAIT 25
q
ANAT – původně západosemitská bohyně války, lásky a plodnosti, za jejíž manžele či partnery byli pokládáni ▶Baal a ▶Rešep. V Egyptě je doložena nejdříve na konci Střední říše, následně její význam vzrostl za hyksóské nadvlády. Pro její spojitost s bojem a vítězstvím byla oblíbena i mezi některými panovníky Nové říše, a to především při jejich válečných výpravách na Přední východ. V magických textech hraje roli válečnice zahánějící zlé démony a nebezpečné tvory. Jméno bohyně Anaty se dokonce objevuje jako součást jména jedné z dcer Ramesse II. a také ve jméně jeho loveckého psa. O její ochraně v boji se zmiňuje též Ramesse III. Z Třetí přechodné doby je známo Anatino kultovní místo v chrámu bohyně ▶Muty v Tanidě (eg. Džanet). V Egyptě byla často ztotožňována s ▶Hathorou a podobně jako ona byla pokládána za dceru ▶Reovu. Kvůli spojitosti s cizími zeměmi a původní vztah k ▶Baalovi jí některé texty připisují za partnera ▶Sutecha. Může jím být však i ▶Min, který je shodně s Anatou božstvem plodnosti. Zobrazována byla jako žena, která svírá štít a kopí v jedné ruce a válečnou sekyru v druhé. Na hlavě obvykle nese bílou hornoegyptskou korunu po stranách doplněnou dvěma pery. Někdy přebírala atributy bohyně Hathory. Centra jejího kultu se nacházela především v oblasti nilské delty, např. v Piramesse a Tanidě. ANDŽTEJ (Ten, který patří k Andžu) – bůh uctívaný především v 9. dolnoegyptském kraji se střediskem Busiris (Andžu či Džedu). Pravděpodobně se jednalo o zbožštěného panovníka, nebo spíše božstvo personifikující základní aspekty a moc královského úřadu. To se odráží i na způsobu zobrazení. Přestože dochovaná vyobrazení nejsou nijak početná, lze prohlásit, že Andžtej byl zpodobován čistě antropomorfně jako muž s královskými insigniemi (žezlem a důtkami) v rukách a čelenkou (případně korunou) se dvěma pery na hlavě. Texty pyramid jej spojují se zesnulým panovníkem. Vedle zaměření na královský úřad byl Andžtej úzce svázán i s plodností. V Textech rakví nese označení „Býk supic“, tzn. bůh oplodňující bohyně. Původně byl Andžtej nejspíš lokálním bohem, který do doby prvních Textů pyramid získal na významu v celé Deltě. Od konce Staré říše jeho vlastnosti, moc, podobu i insignie převzal bůh ▶Usir a zcela jej zastínil. Ačkoliv Andžtej zůstává samostatným božstvem, často je vnímán pouze jako varianta boha Usira, s nímž je ztotožňován. Z doby Nové říše je doloženo synkretické spojení Usir-Andžtej. ANCHOÉS viz RENENUTET
26
ANTEJ viz NEMTEJ
ANTI viz NEMTEJ
[a]
ANTAIOS viz NEMTEJ ANÚBIS viz ANUP ANUKET (řec. Anúkis) – bohyně nejjižnější části Egypta, především kataraktů v oblasti Asuánu, kde bděla nad vodami a přinášela zemi životodárnou záplavu. Význam jejího jména se vykládá několika způsoby, buď jako „Ta, která přináší (záplavu)“ nebo „Ta, která svírá (v objetí)“. Její kult je doložen již ve Staré říši, kdy byla považována za dceru ▶Reovu. V období Střední Bohyně Anuket říše se stala součástí božské trojice ostrova Elefantiny s bohem ▶Chnumem a bohyní ▶Satetou, kteří měli být jejími rodiči. Podobně jako např. ▶Hathor, s níž ji Egypťané někdy spojovali, představovala též božskou matku panovníka. Řekové ji ztotožňovali s Hestií. Zobrazována byla v podobě ženy s vysokou korunou ze svázaného rákosu, často drží hůl ve tvaru papyru. Někdy může být vypodobena s gazelou, která byla jejím posvátným zvířetem. Hlavní centra kultu bohyně Anukety se nacházela na ostrově Elefantina, v oblasti Asuánu a na ostrůvku Sáhel u 1. nilského kataraktu. Úcta k ní se rozšířila i do Núbie. ANÚKIS viz ANUKET ANUP (přesněji snad INPU, řec. Anubis) – božstvo zemřelých, pohřbů, pohřebišť, mumifikace, smrti a vzkříšení. Tato jeho úloha souvisí s podobou, jakou mu Egypťané připisovali. Na většině zobrazení je Anup vypodobněn jako šakal či pes (nebo jejich zkřížená forma) nebo muž s hlavou tohoto zvířete. Jednalo se o šelmu, která často obývala místa na okraji pouště, kde se nacházela lidská pohřebiště. Egypťané jistě zpozorovali, že tato zvířata často pronikala do nepříliš hlubokých hrobů. Snažili se tomu čelit, jak prakticky (např. úpravou hrobů), tak i nábožensky a magicky. Svoje naděje proto upínali právě k božstvu, které, díky své podobě, mohlo zvířecí a jiné narušitele ovládat a zahánět. Anup tak nebyl jediným
27
q
28
psovitým božstvem bdícím nad zesnulými. Postupně se však stal nejdůležitějším. Vedle role mumifikátora, vykonavatele pohřebních a zádušních rituálů byl též ochráncem zemřelého před vším nebezpečím, které na něj na zemi a v podsvětí číhalo. Navíc ovládal i tzv. devět luků, představujících kmeny a národy ohrožující Egypt. Etymologie a význam Anupova jména je nejasný. Sami Egypťané je vysvětlovali pomocí různých her se slovy. Anup náležel k prastarým božstvům, pro něž máme doklady hluboko již z počátků Staré říše. Často se vyskytuje v Textech pyramid i v nápisech ze soukromých hrobek, kde je zmiňován v obětních formulích. Od Střední říše, kdy velkého významu nabyl Bůh Anup v podobě člověka s hlavou bůh ▶Usir, byl Anup do příběhů psovité šelmy o Usirově životě, smrti a vzkříšení začleněn. Stal se tím, kdo mumifikoval Usirovo mrtvé tělo a ochraňoval jeho manželku ▶Eset, když v papyrových houštinách ukrývala syna ▶Hora před ▶Sutechovým hněvem. V hrobkách Nové říše je obvykle vyobrazen, jak stráží schránu se sarkofágem nebo vykonává na zemřelém mumifikaci a rituál otevírání úst. V Knize mrtvých se objevuje jako jedna z hlavních postav posmrtného soudu, před který přivádí zesnulého a sleduje vážení srdce. Za Ptolemaiovců je spojován s řeckým Hermem Psychopompem a přijal i některé rysy kosmického božstva. V Římské době byl kladen důraz na Anupovu úlohu průvodce a ochránce bohyně Esety (Isis), proto byl někdy zobrazen ve zbroji. Pokud jde o jeho zařazení do božské genealogie, uvádějí např. Texty pyramid za jeho matku bohyně ▶Hesat nebo ▶Bastet. Pozdější texty hovoří o tom, že byl synem ▶Nebthety, která jej zplodila s ▶Reem, Sutechem nebo Usirem. Poslední uvedená varianta se podle Plútarchova podání měla odehrát lstí během Usirovy opilosti. Eset prý však následně přijala nemanželského syna za svého a řádně jej vychovala. V 17. hornoegyptském kraji byla za Anupovu manželku pokládána
Input, její kult však nikdy nezískal na větším významu. Texty pyramid za jeho dceru prohlašují nebeskou hadí bohyni jménem ▶Kebhut. Jak již bylo zmíněno, zobrazován byl především jako černý pes či šakal, případně muž se šakalí hlavou. Černá barva naznačovala jeho souvislost se zemí a obrodou. Někdy však vystupoval čistě antropomorfně v podobě muže. Anupův kult byl živý téměř po celém Egyptě, ve všech obdobích. K nejvýznamnějším místům náleží Mennefer, Iunu, Západní Théby, Abydos, pohřebiště v dnešní Sakkáře a Tuře, a především středisko 17. hornoegyptského kraje, které bylo Řeky označováno Kynopolis. Z prvního tisíciletí před Kr. pochází řada pohřebišť psovitých šelem v místech Anupova kultu. Spojován a ztotožňován byl Anup s různými božstvy zemřelých (např. se ▶Sokarem), s některými dokonce splynul (např. ▶Vepuaut, ▶Chentiimentiu, ▶Imiut) a jejich jména někdy fungovala jako Anupovy přídomky či tituly. Z oblasti egyptské literatury je velice známé vyprávění o bratrech Anupovi a ▶Batovi, ovšem nelze přesně určit, do jaké míry lze spojovat Anupa z povídky s bohem Anupem.
[a]
APEDAMAK – jeden z hlavních bohů merojské říše oblasti Núbie, jejíž kultura a náboženství široce čerpaly z egyptského dědictví. Zobrazován byl nejčastěji v podobě muže se lví hlavou nebo čistě jako lev. Někdy se u Apedamakova lidského těla objevují tři lví hlavy, z nichž jedna hledí dopředu a dvě do stran. Symbolicky mohl být Tři lví hlavy merojského znázorněn jako dlouhý had, jehož boha Apedamaka tělo se vine v mnoha smyčkách a je zakončeno hlavou lva. Mezi jeho nejdůležitější atributy patří trojitá koruna a „lví žezlo“, které neslo podobu hlavy tohoto boha. Apedamak často drží v jedné ruce luk a ve druhé svírá spoutané nepřátele. To souvisí s jeho vlastnostmi a úkoly. Je především divokým válečnickým božstvem ochraňující svůj lid před nepřáteli a nebezpečím. Apedamak byl bohem afrického původu a jeho kult se omezoval pouze na území merojské říše. Nejvýznamnější chrámy, které mu byly zcela nebo vedle jiných božstev zasvěceny, nalezneme např. v Musawwarátu, Meroe, Debodu, Arminně a také v Naqa, kde spolu s ▶Esetou a ▶Horem tvořil božskou trojici. 29
q
APEJ viz CHEPER APERETISET (Ta, jež zaopatřila trůn) – bohyně uctívaná v Pozdní a řecko-římské době v Achmínu (eg. Ipu, řec. Chemmis nebo Panopolis). V rámci místního kultu hrála roli manželky boha ▶Mina, s nímž měla zplodit ▶Kolantha, případně ▶Hora. Ztotožňována byla s bohyní ▶Repit a ▶Esetou, které rovněž vystupovaly jako Kolanthovy matky. Ikonografické znázornění Aperetisety je vázáno především na podobu ženy s ▶Hathořinou čelenkou a vysokou korunou s péry. ÁPIS viz HAPI2 APÓFIS viz APOP
30
APOP (řec. Apófis) – obrovitý had, v očích Egypťanů nositel zla a všeho negativního, hlavní Nepřítel bohů i lidí. Ač nepředstavoval přímou personifikaci ne-řádu isfet (jako je bohyně ▶Maat ztělesněním řádu maat), byl s ním úzce spjat jako jeho vykonavatel. Zastupoval rozkladnou sílu ne-řádu, ne-bytí a chaosu. Byl s isfet ve stejném vztahu, v jakém byl ▶Re k maat. První zmínky o Apopovi pocházejí z První přechodné doby a Střední říše (především z Textů rakví), častěji se objevuje od Nové říše v textech pro dosažení zásvětí (Podsvětní knihy, Kniha mrtvých atd.), v nichž se popisují způsoby Apopova přemožení. Podle mytologických narážek existoval již ve vodách prvotního oceánu ▶Nun a snažil se zabránit povstání Stvořitele, východu slunce a vzniku světa. Podobnou úlohu hrál i při každodenní pouti slunečního boha podsvětím. Útočil na sluneční bárku plující po podsvětním (či nebeském) Nilu nebo se ji snažil zachytit v záhybech svého obrovského těla. Každou noc muselo slunce přestát nástrahy hada Apopa, aby mohlo za úsvitu znovu vystoupit na východní horizont. Někdy přemáhal Apopa sám bůh Re (např. v podobě kocoura), obvykle však tuto funkci plnil některý z Reových strážců v nebeské bárce. Často to byl ▶Sutech, který stál na přídi s připraveným kopím. Apop byl zobrazován jako veliký had s tělem zatočeným do několika smyček. V rámci magického působení obrazu je téměř vždy vypodobněn již přemožený (bez hlavy, rozřezán, se zabodanými noži či kopími atp.) nebo přemáhaný či strážený (např. holí nebo sítí). Někdy z jeho těla vystupují lidské hlavy, které zastupují spolknuté bytosti uvolněné po hadově zničení. Apop nebyl předmětem oficiálního kultu ani lidové zbožnosti, přesto se s ním jako s Nepřítelem v obou oblastech setkáváme. Existují i kulticko-magické metody a texty (např. Kniha o přemáhání
Apopa), pomocí nichž se kněží či „mágové“ snažili ochránit boha slunce, krále, sebe nebo někoho dalšího před zlem, které Apop symbolizoval. Často byly při těchto rituálech vedle textů používány i voskové figurky hada, jež byly různými způsoby haněny a ničeny. S takovými praktikami se setkáváme již v Nové říši, nejvíce byly však užívány v Pozdní době. Tehdy byl také Apop ztotožňován s jinými démony nebo dokonce božstvy zastupujícími zlo. Paradoxně byl jedním z těchto bohů i Sutech, jež původně Apopa každou noc přemáhal.
[a]
ARENSNUFIS – řecké jméno pro boha merojské říše, který vedle ▶Apedamaka patřil k nejvýraznějším neegyptským postavám panteonu. Jeho jméno je v několika případech zapisováno egyptsky jako Irihemesnefer (Dobrý druh). Jedná se o druhotný etiologický výklad, který snad odkazuje na příběh o navrácení ▶Tefnuty jako divoké lvice z Núbie a úlohu ▶Šua v něm. Právě s bohem Šuem bývá Arensnufis někdy ztotožňován. Mezi jeho tituly patří i označení „dobrý Medžaj“. Identifikace a synkretické spojení s ▶Deduenem, ale především s Šuem a ▶Inheretem zanechalo stopy jak v Arensnufidových přídomcích, tak ve stylu zobrazování. Často má podobu muže s korunou s pery, lva nebo člověka se lví hlavou. Někdy může být, podobně jako Inheret, zachycen, jak třímá kopí k odrážení nepřátel nebo drží gazelu za zadní nohy. Na egyptském území je Arensnufidův kult doložen pouze v chrámovém komplexu na ostrově Fílé a v Dendúru. V rámci náboženství merojské říše se s ním setkáváme především v chrámu v Musawwarátu. ARSAFÉS viz HERIŠEF ASBET (Ohnivá) – bohyně podobně jako ▶Aseb zastávající funkci ochránkyně spravedlivých zemřelých před nebezpečím. Známá je však také její vazba na přemožení a zničení ▶Sutecha a jeho družiny. Byla ztotožňována s různými bohyněmi, např. s ▶Vadžetou, ▶Esetou a ▶Hathorou. Vypodobena mohla být jako žena se lví nebo kobří hlavou. Jindy se objevuje přímo v podobě kobry chrlící plameny či hada s hlavou lvice. Setkáváme se s ní od Textů rakví Střední říše. ASEB (Ohnivec) – podsvětní strážce a jeden z démonů, kteří odrážejí zlo a ničí nehodné. Ve vztahu k spravedlivému zemřelému je vnímán pozitivně. Textově je doložen od Střední říše až po řecko-římskou dobu. Zobrazován mohl být v podobě muže s hlavou různých zvířat (např. psa, osla, zajíce, býka, berana). Často svírá v ruce nůž.
31
q
ASTARTE, též AŠTART – předovýchodní bohyně, představující západosemitskou variantu sumerské Inanny a babylónské Ištary. Byla typickou vášnivou bohyní spojující milostné a plodivé aspekty božství s touhou po boji. Z původní oblasti se její kult dostal v době Nové říše do Egypta, kde byla spojována především s válečnictvím, koňmi a bojovými vozy. Shodně s ▶Anatou byla částečně poegyptštěna; za jejího otce byl prohlášen ▶Re (jindy však také ▶Ptah) a manželem jí měl být podobně bojovný ▶Sutech. Spojována byla též s ▶Horem a ▶Rešepem. Astarte se objevuje v jedné neúplně dochované povídce z 19. dynastie, v níž na čas upokojí rozhněvané moře, které se snaží pohltit zemi. Nejčastěji byla zobrazována jako nahá žena na zádech koně nebo na voze taženém koňmi. Jindy mohla mít podobu ženy se lví hlavou. V rukou třímala zbraně a hlavu jí zdobila koruna se dvěma pery, případně býčí rohy nebo helmice s rohy. Astartin kult byl v Egyptě živý především v Deltě, např. v Piramesse nebo Tanidě (eg. Džanet). O její oblibě mezi soukromými osobami vypovídají skaraby a ostraka nesoucí její jméno. Někdy byla ztotožňována s ▶Hathorou. Bohyně Astarte na voze taženém koňmi
AŠ – prastaré, původem pravděpodobně neegyptské božstvo. Spojován byl především s oblastí Západní pouště, a to jak s „mrtvou“ pouští, tak s úrodnými oázami. Jeho jméno je doloženo již na počátku dynastické doby, brzy byl však Aš i jeho kult pohlcen ▶Sutechem, s nímž měl mnoho společných rysů, včetně vazby na hornoegyptský Ombos. Zobrazován byl buď zcela antropomorfně, nebo jako muž s hlavou sokola. V rámci ztotožnění se Sutechem mohl být též vyobrazen v jeho podobě. Nejsou známy doklady o Ašově pevném kultu, což bylo způsobeno především jeho brzkým splynutím se Sutechem. Z významnějších míst se objevuje např. na jedné scéně v Sahureově zádušním chrámu v Abúsíru.
32
ATON – pojem, který původně znamenal pouze výraz pro sluneční kotouč, se v egyptských textech objevuje nejdříve ve Střední říši (např.
[a]
Sluneční kotouč Aton nad Achnatonem, Nefertiti a jejich dcerami
v Textech rakví). Brzy byl personifikován do podoby slunečního boha, resp. jeho manifestace. Jedním z prvních dokladů by mohl být zápis výrazu aton s božským determinativem v Příběhu o Sinuhetovi. V polovině Nové říše již Aton patřil mezi poměrně známá božstva. Protože se ale jednalo o méně kulticky užívaný projev boha slunce, zůstával nadále zastíněn ▶Reem nebo ▶Harachtejem. Většího významu nabyl za Thutmose IV. a Amenhotepa III. V tomto období a ještě na začátku panování Amenhotepa IV. byl Aton zobrazován jako sluneční kotouč nebo, shodně s Reem a Harachtejem, v podobě muže s hlavou sokola. Následně přijal
33
q
34
výhradně podobu slunečního kotouče s ureem (sluneční a královskou kobrou), který svými mnoha paprsky přináší život (znak anch) králi a jeho rodině. Amenhotep IV. od počátku své vlády Atona prosazoval jako hlavní státní božstvo a tato tendence, která postupně sílila, vyvrcholila něčím, co bychom mohli označit za reformu tradičního staroegyptského náboženství. Nejenže král vyzdvihl Atona, nýbrž odhodlal se i k potlačování kultů ostatních bohů. Zpočátku se nejednalo o všechna božstva. Tolerováni byli především bohové, které šlo s Atonem jednoduše spojovat (např. Re, Harachtej, ▶Šu). Amenhotep IV. nechal pro Atona vystavět chrám nacházející se východně od Amonova chrámu v Karnaku. Zhruba od pátého roku vlády si král změnil jméno na Achnaton, které lze překládat několika způsoby. Jedním z jeho důležitých významů je „Ten, skrze nějž působí Aton“. V tomto období zesílilo potlačování kultu ostatních bohů, především ▶Amona. Přestože se dál užívalo jména boha Rea a přetrvávaly i některé aspekty jeho kultu, stal se Aton jediným oficiálně uznávaným a ctěným božstvem. Proto se někdy hovoří Achnatonově monoteistické reformě. Na začátku šestého roku vlády založil panovník ve Středním Egyptě nové hlavní město a nazval je Achetaton (Atonův obzor, ▶ach). Dnes se tato lokalita nazývá Tell el-Amarna a Achnatonova doba bývá označována za amarnskou. V novém hlavním městě nechal král pro kult svého boha vystavět dva chrámy (Velký a Malý), které zdůrazňovaly především prostor otevřený pro paprsky životodárného slunce. Aton byl pokládán za jediného svrchovaného vládce světa a všeho, co se na něm nachází, a proto i jeho kult obsahoval četné shody s kultem královským. Bůh nesl královská jména, která byla zapisována do kartuší, i oficiální titulaturu, navíc mu byly určeny také některé tradiční královské svátky a obřady. Protože Atonova vláda sahala do všech sfér života, z oficiálního náboženství zmizela božstva spojovaná se zásvětím a změnilo se také samotné pojetí posmrtného života. Velmi důležitým bodem nového náboženství byl motiv absolutní jedinečnosti božského prostředníka na zemi. Přestože Aton jako slunce a světlo spravoval svět viditelně a nečinil žádného rozdílu mezi bytostmi, byl v hlubším a niterném vztahu pouze k Achnatonovi, svému jedinému „proroku“, a jeho rodině. Zbožnost nekrálovských osob je tak omezena především na úctu k panovníkovi. Proto i na soukromých stélách a vyobrazení v hrobkách nacházíme scény, na nichž Aton milostivě obdařuje životem pouze krále, jeho manželku Nefertiti a jejich potomky. Jádro a shrnutí atonské teologie předkládá Achnatonův Chvalozpěv na slunce, který představuje jedinečnou literární památku nejen pro toto období egyptských dějin. Vedle dvou chrámů v Achetatonu, byly Atonovi zasvěceny i svatostánky v Menneferu, Sesebi
v Núbii a na jiných místech. Pro opravdovou lidovou zbožnost a úctu k Atonovi nejsou četné doklady, spíše se zdá, že mezi lidem přežívaly tradiční kulty a magické praktiky. Zůstává otázkou, čím přesně byla motivována snaha Amenhotepa IV. o tak radikální změnu v náboženství starého Egypta. Velká většina „revolučních“ myšlenek (např. král jako jediný prostředník mezi bohy a lidmi) byla egyptskému náboženskému systému již dlouho vlastní, avšak v Achnatonově pojetí se jednalo o jejich extrémní a výlučné užití. Snad také proto, že nový kult nerespektoval flexibilitu a volnost, jíž se vyznačovalo tradiční náboženské myšlení a vnímání Egypta, bylo odsouzeno k zániku brzy po smrti svého hlasatele. Achnatonova reforma však znamenala veliký předěl v myšlení a kultuře starého Egypta. Některé z aspektů „jediného boha Atona“ později přešly do pojetí transcendentního božství na konci Nové říše. ATUM, též ITEM, TEM, TEMU – náležel k nejstarším a nejdůležitějším egyptským božstvům. Význam jeho jména není zcela jasný. Lze je spojovat s motivy úplnosti, dokončení, ale také dokonání a neexistence. Atumův kult pochází z města Iunu (řec. Héliopolis), kde byl pokládán za prabožstvo, stvořitele a vládce ostatních bohů. Stál v čele ▶Devatera, které podle teologie tohoto města představovalo uskupení hlavních bohů. Protože teologický směr kněží z Iunu byl jedním z nejdůležitějších pramenů Textů pyramid, setkáváme se s Atumem v tomto souboru zádušních textů poměrně často. Atum povstal jako první bytost z praoceánu ▶Nun, v němž podle některých představ existoval v podobě hada. Podle héliopolského učení se vynořil z Nunových vod v podobě ostrůvku či přesněji prapahorku benben (nebo na něm). Sebeoplozením, které je
Atum v podobě zestárlého slunečního boha opírajícího se o hůl
[a]
35
q
36
někdy popisováno jako akt masturbace, případně pozření semene, zplodil Atum prvotní pár, boha ▶Šua a bohyni ▶Tefnutu. Podle některých verzí se toto zrození uskutečnilo vykašláním Šua a vyplivnutím Tefnut. Tento etiologický motiv vychází ze zvukové podobnosti jmen bohů se slovy vykašlat (išeš) a vyplivnout (tef). Známým mytologickým tématem je také příběh o tom, jak se Šu a Tefnut ztratili ve vodách praoceánu. Atum (případně ▶Re či Re-Atum) proto vyslal své oko, aby je nalezlo. Svůj úkol splnilo, ovšem Atum si mezitím stvořil oko nové. Původní oko, Bůh Atum sedící na trůně které po svém návratu shledalo, že je jeho místo obsazeno, se rozplakalo a z těchto slz (remic) povstali první lidé (remec). Stvořitel nakonec nešťastné oko vyvýšil a učinil je ureem (posvátnou kobrou) na svém čele. Přestože je často zdůrazňována Atumova jedinečnost a osamocenost při tvoření, může být za jeho ženský protějšek (nebo manželku) dosazována jeho vlastní ruka, ztotožněná s bohyněmi ▶Nebethetepetou a ▶Iusaas. Ve své funkci stvořitele a všeobjímajícího boha nesl částečně panteistické rysy. V některých případech jsou bohové označováni za jména či projevy Atuma, jindy je tento bůh podobně spojován také s lidmi a celým světem. Se stvořitelskou mocí souvisí i zmínky o Atumovi v zádušních textech, kde se vstup do zásvětí a nové zrození klade do souvislosti s počátkem světa. Atum však nezastával pouze roli stvořitele. V kapitole 175. Knihy mrtvých se objevuje v úloze boha zániku, neboť prohlašuje, že na konci věků se svět vrátí zpět na počátek, vše opět zmizí ve vodách praoceánu a zůstanou pouze Atum a ▶Usir v podobě hadů. Již v době Staré říše byl spojován s ▶Reem. Přestože spolu nikdy zcela nesplynuli, vytvářeli synkretickou vazbu Re-Atum. Především z tohoto důvodu byl pokládán za jeden z projevů slunečního božstva, jehož jitřní formou měl být ▶Cheper, polední Re a večerní Atum. Právě jako večerní, zapadající a „noční“ slunce procházel Atum (nebo Re-Atum) podsvětím, kde přemáhal démony a ujímal se blažených zemřelých. V rámci královské teologie zastával Atum funkci panovníkova předchůdce, předka nebo dokonce otce.
Paralelně k titulu „Syn Reův“ mohl být egyptský král označen Synem Atumovým a královský trůn „trůnem Atumovým“. Atum bývá obvykle zobrazován v podobě muže s obecnými božskými a královskými atributy a insigniemi (nejčastěji se spojenou korunou Horního a Dolního Egypta). Pokud zastupuje zapadající slunce, může být zachycen jako starší muž opírající se o hůl, případně muž s beraní hlavou (Re-Atum). Ve funkci prabožstva mohl mít podobu hada nebo kombinace člověka a hada. Díky jeho spojitosti se sluncem jsou známa i zobrazení Atuma jako skaraba, promyky, lva nebo dokonce opice. Jeho tituly obvykle odkazují na roli Stvořitele a jeho postavení v teologii kněží z Iunu, např. Otec bohů, Pán veškerenstva, Pán Iunu, Pán Devatera, Býk Devatera. Podobně je tomu i s Atumovou genealogií, která zdůrazňuje jeho pozici v čele Devatera. Ztotožňován byl především se slunečními bohy, tzn. s Cheperem, Reem, Harachtejem či ▶Amonem. Atumův kult nejsilněji působil v Iunu a okolní oblasti, také však v Per-Itemu (Pithom), Hebetu, Médúmu nebo Henennisutu (řec. Herakleopolis). Díky ztotožnění a synkretickým spojením byl za jednu z hlavních podob Stvořitele uznáván téměř po celém Egyptě. Skrze propojení s Reem mohl být pták ▶Benu chápán také jako Atumovo posvátné zvíře. BA – výraz, překládaný dnes často termínem „duše“, znamenal původně božskou či nadpřirozenou moc a sílu. Ještě v Textech pyramid mohla být božská bytost nazývána necer (bůh), sechem (mocnost) nebo ba. Postupně bylo ba stále více chápáno jako projev daného božstva nebo jeho moci, jedno z jeho nesčetných zjevení. Jedná se však o projev plného bytí, nikoliv pouze o jednu ze složek. Takto je nutné chápat texty, v nichž je za ba nějakého boha označen jiný bůh, posvátné zvíře, mocný amulet nebo jiný objekt. Jako ▶Reovo ba byli chápáni například ▶Usir nebo pták ▶benu. Býk ▶Hapi2 (řec. Ápis) byl považován za ba boha ▶Ptaha a i sám Re mohl být nazván ba ▶Nuna, apod. Ba bylo také spojováno se světlem a hvězdami. Bohyně ▶Nut (nebeská klenba) byla někdy označována za Chabaus (Ta, která má tisíc bau). Zde se pravděpodobně jedná o hvězdy. Souhvězdí Orion (▶Sah) bylo vnímáno jako ba boha Usira a hvězda Sirius (▶Sopdet) jako ba jeho choti ▶Esety. Od Textů pyramid se v zádušní literatuře, ale nejen tam, vyskytují zmínky o bau (tj. plurál od ba) některých prastarých měst, především se jedná o Bau z Pe (řec. Bútó) a Bau z Nechenu (řec. Hierakonpolis). Snad se jednalo o zbožštěné panovníky, nadále pečující coby síly z onoho světa o blaho země a ochranu svých nástupců. Králi napomáhají i při překonávání nástrah smrti – staví pro něj žebřík a starají se o jeho výstup na
[b]
37
b
38
Bau z Nechenu a Pe
nebesa. Na zobrazeních mají Bau z Pe lidskou podobu s hlavou sokola, Bau z Nechenu mají hlavu šakalí. V Textech rakví a Knize mrtvých se bau vyskytují také, někdy bývají rozdělena do triád a identifikována s místními bohy. S termínem bau se však setkáváme i v jiných významech. Jeden z nich představuje abstraktum „moc“ jako „to, čím se vyznačuje ba“. Stejně jako ba bohů bylo i ba krále chápáno jako projev jeho moci a síly, především v textech určených zemřelému panovníkovi. Nejpozději od počátku Střední říše je tento pojem (ve stejném významu) spojován i s vládcem žijícím. Bohům a králi je později přisuzováno více bau; např. bůh Re jich měl mít sedm. Od konce Staré říše a počátku První přechodné doby je ba spojováno i s prostými lidmi, je chápáno jako zosobnění psychických a fyzických sil člověka, jeden ze způsobů existence, v němž jednotlivec pokračuje v životě i po smrti. Podle těchto představ přichází ba k plnému životu po smrti člověka a (pokud byly pohřební rituály a oběti provedeny správně) plní všechny životní funkce a užívá záhrob-
Duše ba slétá k tělu do pohřební komory, zemřelý vychází do dne.
[b]
39
b
40
ního života (jí, pije, volně se pohybuje nebeskými kraji, odpočívá ve stínu hrobky…). Částečně je však ba vázáno na obětiny a tělo v hrobce, které každou noc navštěvuje. Posmrtná existence ba je nadále svázána s pohřebními rituály a přinášením obětin, ale stále více se prosazuje i aspekt morální. Je hodnoceno, jak se člověk za života choval, zda jednal v souladu s božskými příkazy a staral-li se o zádušní kult předků. V Nové říši se tak s vyobrazením ba setkáváme ve scénách posmrtného soudu. Od Střední říše je ba zmiňováno také v souvislosti s žijícími osobami, většinou však ve vztahu ke smrti. V tzv. Rozhovoru muže s vlastní duší se snaží zoufalý člověk přesvědčit své ba o výhodách posmrtné existence. Jindy je ba připisována starost o přípravu hrobky a zádušního kultu. V Sinuhetově příběhu je zaznamenána situace, kdy Sinuhet po návratu z cizích zemí předstupuje před krále a je mocí jeho majestátu uchvácen natolik, že ztrácí vědomí a padá polomrtvý k zemi. Tehdy jej na čas jeho ba opustilo. Na počátku svého vývoje hrálo ba v náhledu na posmrtný život pouze podřadnou úlohu, postupně však sílilo, až nakonec plně zastínilo i takové pojmy jako ▶ka a ▶ach. Ba se tak stalo hlavním pečovatelem o tělo zemřelého a přebralo dokonce i roli zprostředkovatele obětin (tak je zachyceno na vinětách Knihy mrtvých), která byla dříve vyhrazena ka. Tento vývoj mimo jiné odráží i pozvolnou přeměnu ba z projevu bytosti na její složku, „duši“. Termín ba bylo možné zapsat několika způsoby, nejčastěji znakem v podobě ptáka (snad čápa sedlatého). Od Nové říše je ba zastupován na vyobrazeních i v písmu jiným ptákem (pravděpodobně sokolem) s lidskou hlavou, jemuž jsou v některých případech doplněny ruce, které v adoračním gestu upíná ke slunečnímu bohu. Dalšími znaky vyjadřujícími pojem ba jsou beran a zapálená olejová lampa; tyto formy zápisu však nejsou příliš časté a také bývají většinou doplněny některým ze dvou předchozích zobrazení. BAAL (Pán) – západosemitský bůh bouře, deště a plodnosti ztotožňovaný s amorejským Hadadem. V syropalestinské oblasti byl uctíván v mnoha podobách a nesl množství přízvisek a titulů. Označován bývá jako syn Daganův nebo syn boha Ela, kterého pozvolna vystřídal v pozici nejvýznamnějšího boha panteonu. Kvůli své oblibě v Kanaanu se s ním setkáváme i ve starozákonních textech, kde je jeho kult pokládán za protiklad víry v Hospodina. Podle mytologických textů svedl Baal boj se ztělesněním moře Jammem, nechal si vystavět palác a utkal se s božstvem smrti Mótem. V tomto souboji však neuspěl, byl zabit a musel sestoupit
do podsvětí, odkud jej nakonec vysvobodila bohyně ▶Anat. Celý příběh o boji Baala s Mótem, o smrti a vzkříšení snad odkazuje na vegetační cykly a střídání ročních období. V Egyptě se Baalův kult pravděpodobně objevil již v První přechodné době za panování tzv. Hyksósů. Pro svou bojovnou povahu a spojitost s bouřemi byl ztotožňován se ▶Sutechem. Od poloviny 18. dynastie zastává podobnou úlohu, jakou měl ve své domovině, a je ochráncem námořníků. Později, především za ramessovců vystupuje jako bojovník, dárce vítězství a ochránce v boji. Zobrazován byl v podobě válečníka s předovýchodními rysy, dlouhými vlasy a vousem. Hlavu mu zdobila vysoká kónická koruna, někdy doplněná rohy a volně visícím páskem. Oděn byl do krátké suknice s třásněmi a opaskem, ke kterému byl připevněn meč. Často byl vypodoben s palicí a bleskem v rukách. Od 18. dynastie je Baalův kult doložen na několika místech v Deltě (např. v Piramesse) a především v Menneferu, kde se udržel až do Pozdní doby. Kromě tohoto boha je v Egyptě částečně doložen též kult jeho družky Baalat. Ta je zde ztotožňována s ▶Hathorou, a to zvláště kvůli spojitosti s plodností a sexualitou a také díky vazbě na oblast východního příhraničí se zdroji nerostného bohatství.
[b]
BAALAT viz BAAL BABI – bůh či démon zobrazovaný v podobě zuřivého paviána známý již z Textů pyramid, kde se objevuje v několika říkáních. Obvykle je spojován s oblohou, průchodem podsvětím a výstupem na nebesa. Je označen za „Pána noční oblohy, Býka paviánů“. Babiho agresivita a krutost, kvůli níž byl někdy ztotožňován se ▶Sutechem, nebyla vždy zlovolná a zdá se být namířena především proti zatraceným a nehodným lidem, kterým tento bůh zabraňuje začlenit se mezi blažené. Jeho síly mohlo být využito i pozitivně. Babi se objevuje v magických textech určených k léčení nebo k ochraně před hady a nebezpečnými tvory. Zobrazován byl jako pavián s bohatou hřívou a velkým pohlavním údem. V říkáních zajišťujících ochranu těla zemřelého vystupuje Babi právě jako strážce penisu. Na některých vyobrazeních může být zbarven v souladu s jednou pasáží Textů pyramid, která o Babim vypovídá, že má „rudé uši a nachový zadek“. Přestože se s tímto bohem setkáváme především v textech pro dosažení zásvětí, jsou známy též amulety, které pravděpodobně nesou jeho podobu. Vedle Sutecha se Babi objevuje i v Plútarchově podání, a to jako jeho spojenec Bebon. V jednom řecky psaném magickém papyru se nachází jméno Befao, které označuje Sutecha, ale pravděpodobně odkazuje ještě na Babiho.
41
b
42
BANEBDŽEDET („Ba, Pán Džedetu“) – jméno, které lze interpretovat dvěma způsoby, jelikož výraz ▶ba se v tomto případě může překládat jako „duše“ nebo „beran“. Egypťané této možnosti pravděpodobně sami využívali, není tedy nutné obě varianty striktně oddělovat. Jednalo se o beraní božstvo uctívané především v severovýchodní části Delty. Centrem jeho kultu bylo – jak již jméno napovídá – město Džedet v 16. dolnoegyptském kraji. Zde byl uctíván spolu se svou manželkou ▶Hatmehit a synem Harpacheredem ( ▶ Hor). V této lokalitě, řecky nazývané Mendés a dnes Tell er-Rubáa, se nalezlo pohřebiště vyhrazené posvátným beranům. Beraní hlavy zobrazují bau čtyř různých bohů. Banebdžedet byl spojován především se sluncem a plodností. V Litanii na Rea je označen za „život Reův“ a „Pána nebes“. Byl též pokládán za ba bohů ▶Usira, ▶Rea, ▶Šua a ▶Geba. V nápise na stéle, kterou nechal zhotovit Ramesse III a umístil ji do svého zádušního komplexu v Medínit Habu, hraje Banebdžedet podobnou úlohu jako ▶Kamutef. Je projevem Stvořitele (zde ▶Ptah-▶Tatenena) při aktu zplození následníka trůnu. V příběhu o sporu ▶Hora se ▶Sutechem vystupuje Banebdžedet jako rádce soudního tribunálu, o jehož názor na celou při požádal sám ▶Atum. Beraní bůh, který je v textu částečně zaměňován s ▶Chnumem (sídlí totiž u prvního nilského kataraktu), přichází s myšlenkou oslovit bohyni ▶Neitu. Její názor, že trůn by měl být přiřčen Horovi, je nakonec přijat. Banebdžedet byl nejčastěji zobrazován v podobě berana nebo muže s beraní hlavou. Od Nové říše a především v Pozdní době bývá zachycen s dvěma páry hlav, které odkazují na jeho spojitost se čtyřmi různými bohy, resp. jejich ▶bau. Ve svých dílech se o Banebdžedetovi nebo jeho kultu zmiňují i někteří antičtí autoři, např. Strabón, Plútarchos, Pindaros nebo Diodóros ze Sicílie. BAPEF, BAFPEF či BASEPEF – podsvětní božstvo, jehož jméno lze přeložit jako „Ono ba“ nebo „Onen beran“. V Textech pyramid se objevuje
v souvislosti s trestáním zatracených. V podobné úloze vystupuje i později, neboť v Ptolemaiovské době je znázorňován s nožem v ruce. Použití neurčitého zájmena „onen“ a obecného označení ▶ba může vypovídat o jistém tabu či nevyslovitelnosti jména této bytosti. Podle slovní i ikonografické spojitosti s beranem by se mohlo jednat o tajemnou noční podobu slunečního boha. Zvláště, když se se jménem Bapef setkáváme v Litanii na Rea. V chrámu v Esně je uvedeno též ztotožnění se synkretickou formou Chnum-Re. Z doby Staré a Nové říše máme doložen též kult tohoto boha, a to dokonce skrze tituly jeho kněžek. Zobrazován byl buď jako stojící lidská mumie s býčími rohy (Nová říše), nebo muž s beraní hlavou a nožem v ruce, který je někdy ozdoben korunou atef či žezlem vas (Ptolemaiovská doba). Nelze však vyloučit, že v průběhu historie nebylo označení Bapef připisováno různým bohům. BASTET – vedle ▶Esety a ▶Hathory dnes nejznámější egyptská bohyně. I v Egyptě samotném byla velmi oblíbená a její kult sahá daleko do historie země na Nilu. V Bastetině povaze se mísí starostlivost, bujarost i jistá dávka zuřivosti, což vedlo k tomu, že si ji Egypťané spojovali s podobou lvice nebo kočky. Zpočátku byl kladen důraz především na vlastnosti lvice, ale již v Textech pyramid se Bastet objevuje jako pokojná bohyně-matka kojící panovníka. Zdá se, že skrze její mateřské city je nutné vnímat i její agresivitu. Můžeme si ji tedy představit jako lvici (nebo kočku), která pečuje o svá mláďata a urputně je stráží před nebezpeSoška bohyně Bastet v podobě kočky čím. Proto se k ní uchylovaly ženy s prosbou o ochranu při menstruaci, v těhotenství a mateřství. Stejně jako další bohyně v podobě lvice, ▶Tefnut, byla pokládána za dceru ▶Reovu (případně ▶Atumovu) a nesla titul „Oko Reovo“. Jako kočka byla spojována také s přemáháním hada ▶Apopa. V roli mateřské, ochranné a bujaré bohyně byla dávána do souvislosti s obdobím Nového roku. Za Bastetina syna byl označován lví bůh
[b]
43
b
44
▶Mahes. Ztotožňována byla s bohyněmi podobných povahových i ikonografických rysů, např. Hathorou, Tefnutou, ▶Sachmetou nebo ▶Mu-
tou. V období Staré říše nesla Bastet obvykle podobu ženy s hlavou lvice. Od Střední říše se však na základě změn v pojetí povahy bohyně mění i její ikonografie. Bastet se stává kočkou a je stále častěji zobrazována buď jako žena s kočičí hlavou, nebo plně jako kočka (většinou sedící). K jejím atributům náležely sistrum, náhrdelník menit, hůl ve formě stvolu papyru či oko ▶vedžat. Bastet patří k prastarým božstvům – s jejím zobrazením se setkáváme již v době 2. dynastie. Textové zmínky o Bastetě pocházejí vedle Textů pyramid např. z pyramidového komplexu panovníka Rachefa. Popularita bohyně v průběhu dějin ještě zesilovala a stejně i její kult, který dosáhl největšího rozkvětu v Pozdní a řecko-římské době. Uctívána byla na různých místech po celém Egyptě, ale hlavní centrum jejího kultu se nacházelo městě Per-Bastet (řec. Bubastis) na území Delty. Doložena jsou též pohřebiště posvátných koček bohyně Bastety z okolí Bubastidy a ze Sakkáry, kde se nacházel chrámový komplex řecky označovaný Bubasteion. Řekové identifikovali Bastetu s bohyní Artemidou. Hérodotos, který navštívil Egypt v 5. století před Kr., hovoří ve svém díle o svátcích bohyně Bastety a bujarých oslavách s tancem, pitím vína a dalšími radovánkami, jež je doprovázely.
Hodnostář s žezlem a emblémem bat
BAT – významná bohyně Předdynastické doby a počátku Staré říše. Přestože jméno bohyně pravděpodobně představuje ženský tvar od slova ▶ba, o jeho přesném významu se stále diskutuje. Podle způsobu zobrazování a zmínek v textech (poprvé se s Bat setkáváme v Textech pyramid) se usuzuje, že se jednalo o božstvo v podobě krávy. Byla spojována s nebeskou klenbou, jíž snad ztělesňuje. Na vyobrazeních Bat obvykle zastupuje pouze její hlava, která zvláštním způsobem propojuje ženské a kravské rysy. Lidská tvář je dopl-
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
