S t r u č n á
h i s t o r i e
s t á t ů
Chile JIŘÍ CHALUPA
N a k la dat el s t v í
L i b r i ,
P r ah a
Obsah Na obálce: znak Chile Ve znaku se objevují stejně jako na vlajce Chile národní barvy červená, bílá a modrá. Červená symbolizuje krev prolitou za nezávislost, bílá připomíná sněhem pokryté pohoří Andy a modrá oblohu. Hvězda znamená jednotu a svobodu chilského národa, ale také chilské indiánské obyvatelstvo. Na štítu je péřová čelenka v národních barvách. Štít stráží andský jelen a kondor – symbol volnosti. Motto na stuze znamená: Rozumem nebo silou.
© Jiří Chalupa, © Libri, ISBN -- -
Předkolumbovské Chile První Chilané Indiáni Araukáni Rapa Nui
Objevitelé a dobyvatelé Valdivia přichází Hrob Španělů Araukánské války Epos a tradice Kolonie Periférie Na venkově Úředníci Kolonizace a počátky kultury Bourbonští reformátoři Nezávislost Krize Cestou k Rubikonu Hrdinové na scéně Don Bernardo Triumf s poněkud hořkou příchutí Chile v . století Pokusy a omyly Budování státu Válečníci a muž zákona Statkáři, učenci a horníci Liberálové a prosperita Ledková válka a soumrak Araukánie Zlaté časy Romantici a romanopisci
Chile v první polovině . století Parlamentní diktatura Bohatí a chudí
Velký reformátor Radikálové, generál naděje a Alessandri číslo Chile od . let . století do dnešních dnů Svobodná revoluce Tragédie socialistického snílka
Léčba Pinochetem Augusto I. Návrat demokracie a pokusy o účtování Dnešní Chile Don Pablo, slečna Gabriela a ti druzí Česko-chilské vztahy Bibliografická poznámka Encyklopedické heslo Základní informace pro turisty Zastupitelské úřady Důležitá telefonní čísla Jazyková první pomoc Nejdůležitější slova a fráze Výslovnost
Předkolumbovské Chile První Chilané Předpokládá se, že díky snížení hladiny moře v době ledové až o metrů se od Beringova průlivu až po Kalifornii táhla rozlehlá rovina, po níž zvířata i lidé z Asie migrovali za příznivějším podnebím. Pro nejstarší období chilských dějin, zhruba do období let před n. l., kdy kočovné lovecké tlupy pronásledovaly dnes již vyhynulá zvířata tzv. megafauny (včetně obřích lenochodů a gigantických mastodontů), razí američtí archeologové termín paleoindiánské – odpovídá zhruba evropskému paleolitu. Začátek Paleoindio je dodnes poněkud nejasný, archeologové velmi zhruba situují příchod prvních lidí typu Homo sapiens sapiens z Asie na americký kontinent někam do období – let před n. l. Zatím nejstarší archeologické nálezy na chilském území jsou datovány do poloviny . tisíciletí před n. l. – konkrétně let před n. l., lokalita Monte Verde v X. regionu, nedaleko letiště v Puerto Montt. Dnes už jenom málokdo pochybuje o tom, že „asijská kolonizace“ Ameriky byla později doplněna ještě o „výsadky“ polynéských mořeplavců, což se samozřejmě chilského území, s několikatisícikilometrovým pacifickým pobřežím, týká dvojnásob. Epocha mezi lety – před n. l. bývá nazývána archaická. V oněch dobách se obyvatelé chilského regionu živili sběrem lesních i mořských plodů (nejrůznějších měkkýšů), rybolovem a lovem. Jejich oblíbenou kořistí byly lamy guanaco a vikuně, nepohrdli však ani králíky, liškami či drobnými hlodavci, jako např. vizcachas nebo činčilami. V lesích na jihu lovci pronásledovali jelínky pudú, na travnatých stepích zase pštrosy ñandú. Nepočetné tlupy žily takřka v naprosté izolaci, přerušované jenom čas od času drsnými boji s konkurenčními skupinami o lukrativní lovecká teritoria. Počet praobyvatel Chile pozvolna rostl a zvyšovala se i jejich kulturní úroveň, o čemž svědčí první umělecké projevy, jeskynní malby. Ty nejstarší, z poloviny . tisíciletí před n. l., se v Chile nacházejí v lokalitách Guañure a Puxuma. Na severním pobřeží Chi-
n Předkol umb ovské Chi l e
le (Chinchorro) se od . tisíciletí před n. l. objevují také první projevy kultu mrtvých, když těla významných předků jsou mumifikována a uchovávána pro následující generace. V období před n. l. až po rok n. l. (kdy přicházejí Španělé), bývá označováno jako zemědělsko-hrnčířské (v podstatě odpovídá evropskému neolitu). Tehdy se na chilském území pozvolna formuje společnost pěstitelů a chovatelů (kukuřice, desítky druhů brambor, andská obilovina quinoa), kteří budují vesnice a věnují se obchodu a řemeslům (hrnčířství, výroba látek apod.). Jedná se již o tak vyspělé komunity, že archeologové mluví o jednotlivých kulturách. Na severu, ovlivněném proslulou bolivijskou civilizací Tiahuanaco, je to kultura Arica či San Pedro, ve středním Chile El Bato nebo Aconcagua, na jihu Pitrén či El Vergel. V závěru tohoto období (zhruba od roku ) se do Chile ze severu poměrně razantně tlačí incké impérium Tahuantinsuyo („Čtyři strany země“, jak poněkud neskromně Inkové svou rozlehlou říši nazývali), jehož vliv bude patrný až po VI. region. Incké voje pod velením generála Sinchirunky dorazily až do údolí Coquimbo a podmanily si tamní atacamské a diaguitské domorodce. Později incká armáda dorazí až k řece Maule, tam však narazí na nepřemožitelné Araukány a Maule se promění v jižní hranici impéria. Na severu Chile Inkové postaví své slavné silnice, včetně tambos, krytých odpočívadel pro poutníky i pro kurýrní běžce chasquis, objeví se zde incké pevnosti, města i pohřebiště. Inčtí řemeslníci na severu Chile s velkým úspěchem představí svou dokonalou keramiku a tkaniny. Na oplátku budou muset chilští domorodci odvádět daně do Cuzca a podílet se na nejrůznějších veřejných stavbách.
Indiáni Už samotný název Chile představuje záhadu spojenou s Indiány, kterou se snaží objasnit hned několik teorií. Podle jedné z nich jméno Chile pochází z ajmarského slova „chilli“, což znamenalo „tam, kde končí země“. Jiní etymologové tvrdí, že Chile je slovo kečujského původu, neboť prý peruánští Indiáni usídlení Velkým Inkou v údolí Quillota dali tamnímu kraji název Chilli, což v kečujském jazyce znamená „to nejlepší z ně-
I ndi á ni n
jaké věci“, popis, který se zřejmě dokonale hodil na úrodnou a dokonce zlatonosnou půdu zmíněného kraje. Jisté je ve skutečnosti jenom to, že původně se názvu Chile používalo pouze pro centrální část dnešního chilského státu a že se později domorodý termín prosadil i v soutěži se španělským názvem oblasti Nová Extremadura. Španělští conquistadoři se po dlouhou dobu domnívali, že většina chilského území byla obývána jedním jediným kmenem, z čehož pramenilo jejich mylné přesvědčení, že chilský národ vznikl smíšením pouhých dvou etnik – hispánských přistěhovalců a araukánských domorodců. A vzhledem k tomu, že Španělé dorazili do Chile v době, kdy celý sever a střed země žil pod nadvládou peruánských Inků, objevila se domněnka, že prakticky veškerá místní kultura vznikla pod přímým vlivem inckého impéria. Ve skutečnosti byly domorodé osídlení i kulturní místopis Chile mnohem pestřejší. Na severu v podhůří And přežívá dnes už nepočetná – několik desítek tisíc jedinců – komunita Indiánů, kteří jsou do značné míry dědici inckého odkazu. Ať už mluví jazykem kečua nebo ajmara, musí se o každodenní přežití neustále rvát s mimořádně drsným prostředím. Odpradávna se usazovali v údolích tamních řek, napájených z And, pěstovali kukuřici a brambory a chovali lamy a alpaky. Nejvýraznějším náboženským kultem mezi nimi je dodnes víra v Pachamama, Velkou matku Zemi, která často bývá, v rámci pozoruhodného latinskoamerického náboženského synkretismu, ztotožňována s křesťanskou Pannou Marií. I na samotné poušti Atacama žijí Indiáni, i když dnes už je tzv. Atacameños sotva , zejména v oblasti San Pedro de Atacama, a jejich původní jazyk, kunza, prakticky beze stopy vymizel. Kdysi nadaní metalurgové, výrobci mimořádně kvalitní černočervené keramiky a stavitelé tzv. pucarás, kamenných pevností s hradbami, dnes už jenom skromně přežívají díky primitivnímu závlahovému zemědělství a pastevectví. Na jih od atacamských Indiánů, v údolích řek Copiapó, Huasco a Elqui, žili Diaguité. Zdatní zemědělci, jejichž společenské uspořádání bylo již na tak vysoké úrovni, že dokázali zorganizovat veřejné práce. Jejich výsledkem byla hojně zavlažovaná terasovitá pole na svazích andských hor, hnojená
n Předkol umb ovské Chi l e
guánem, na nichž dokázali vypěstovat dostatek kukuřice, dýní i obiloviny quinoa. Diaguité se svými zemědělskými přebytky živě obchodovali. Hluboké kaňony v oblasti sloužily jako obchodní cesty, kudy se ubíraly karavany lam, převážející zboží z pobřeží (ryby a guáno) do vnitrozemí výměnou za kukuřici a charqui, na slunci sušené maso lam a alpak. Jako usedlí zemědělci – půda byla společným vlastnictvím celé vesnice – si stavěli pevné kamenné domy s dřevěnými střechami. Diaguité praktikovali polygamii, náčelníkem býval obvykle stařešina kmene. Věřili v posmrtný život a své zemřelé pohřbívali spolu s jejich oblíbenými zbraněmi a předměty denní potřeby. Diaguité vyráběli vůbec nejkvalitnější keramiku – zdobenou hlavně geometrickými motivy – ze všech chilských Indiánů. Jejich původní jazyk, kakán, se do dnešních dnů nedochoval. Oblast severního pobřeží obývali dnes už vymizelí Changové, opatřující si prostředky k živobytí zejména rybolovem a sběrem mušlí, jež potom často směňovali za zemědělské produkty s vnitrozemskými kmeny. Byli rovněž obratnými lovci tuleňů, které pronásledovali na svých originálních plavidlech – nafukovacích vorech. Ty byly vyrobeny ze dvou tuleních kůží sešitých k sobě, přičemž vor se nafukoval pomocí rákosového stébla umístěného v otvoru v jednom z rohů plavidla. Tulení kůže kočovným Changům sloužily i k budování jejich obydlí, jednoduchých kožených stanů. Ve střední části dnešního Chile, na jih od řeky Choapa, žili chudí zemědělci, kteří sice mluvili společným jazykem, ale patřili k několika samostatným kmenům: např. Picunches (Pikunčové) či Huilliches (Huiličové). V jejich „obecném jazyce“ slovo che znamenalo lid, takže Pikunčové byli vlastně „lidé ze severu“, Huiličové zase „lidé z jihu“. Jazykem i způsobem života byli natolik blízcí Araukánům (Mapuches), že se s nimi nezřídka mísili. V andských údolích centrálního Chile sídlili Pehuenches, neúnavní kočovníci, kteří pravidelně překračovali andské průsmyky a střídavě žili v chilských Andách a na argentinské pampě. Pehuenches sbírali tzv. piñones, plody rostoucí na araukáriích, z nichž potom mleli mouku, jež se mohla skladovat po několik měsíců. Byli také výbornými lovci, dokonale ovládajícími bolas, typickou zbraň argentinských pampských domorodců.
I ndi á ni n
Na nespočetných ostrovech jižního Chile žili Alakalufové, kteří ovšem sami sebe nazývali Kaweskar, tj. „lidé oblékající se do kůže“. Byli to skvělí lovci i rybáři, dokonce i velrybáři, kteří na svých námořních výpravách používali z kmenů stromů vydlabané kánoe, vymazané hlínou a vyložené mechem. Neméně zdatnými rybáři byli Chonos, obývající chilské pobřeží od ostrova Chiloé až po poloostrov Taitao. Chonové se na moře vydávali v tzv. dalcas, plavidlech zhotovených ze tří nad ohněm zohýbaných desek, spojených přírodními vlákny. Na samotném jihu, v oblasti Magallanesova průlivu a mysu Hoorn, sídlili Yámanes (říkalo se jim rovněž Yaganes), kteří své překvapivě odolné a snadno ovladatelné pětimetrové lodě stavěli z kůry stromů. Jejich kraj byl tak chudý, že jednou z hlavních složek jejich potravy byla parazitická houba Cytarra darwinii, „indiánský chléb“, rostoucí na bukových kmenech. Podobně jako Alakalufové věřili Yámanes v existenci neviditelné nejvyšší bytosti, sídlící kdesi za hvězdami a řídící celý vesmír. Právě hvězdy podle víry Yámanů představovaly oči oné všemocné bytosti, která jejich prostřednictvím sledovala a kontrolovala pozemské děje. Patagonii na sever od Magallanesova průlivu obývali Patagones (nebo také Tehuelches), kteří své jméno – ve španělštině patagones znamená něco jako „obrovské nohy“ – dostali od španělských námořníků, kteří nacházeli v písku obří šlápoty, Patagonci si totiž balili chodidla do kůží lamy guanaco. Ve střední části ostrova Ohňová země žili Onas, proslulí lovci lišek, do jejichž kožešin se oblékali. Právě na jejich území se v jeskyních jako Cueva Fell nebo Cueva Milodón nacházejí jedny z nejvýznamnějších archeologických nalezišť celého amerického kontinentu s artefakty starými více než let. Tragický osud Onů je příznačný pro většinu chilských Indiánů. Kolonisté, kteří se na jihu usadili jako dobytkáři či zlatokopové na konci předminulého století, je stříleli po desítkách jako králíky. Salesiánští misionáři se je pokoušeli zachránit a vytvořili pro ně redukce na ostrově Dawson. Neuspěli však a po Onech zbyl jenom náhrobní kámen na hřbitově v Punta Arenas. Pro všechny Indiány žijící na chladném a drsném jihu byl mimořádně důležitý oheň. Ten byl udržován prakticky nepře-
n Předkol umb ovské Chi l e
tržitě a sběr palivového dřeva byl považován za tak významnou činnost, že byl svěřován takřka výhradně mužům. Chlad byl všudypřítomný a tak pronikavý, že oheň byl udržován dokonce i na palubách kánoí. Právě na úplném jihu amerického kontinentu Magallanesovi námořníci při své slavné plavbě okolo zeměkoule pozorovali v noční tmě světla pobřežních ohňů, zapalovaných tamními yámanskými Indiány. Divadlo to bylo tak působivé, že tamní kraj pojmenovali jako Tierra del Fuego, Ohňová země.
Araukáni Zcela nepochybně neslavnějšími chilskými domorodci byli Araukáni. Tak jim ovšem říkali Španělé, oni sami sebe nazývali Mapuches – mapu (země), che (lidé). V době příchodu Španělů sídlili v nepříliš rozsáhlé oblasti mezi řekami Biobío a Toltén, i když se předpokládá, že nebyli autochtonním chilským etnikem a že do svého budoucího domova přišli z argentinského Neuquénu. Jejich kraji, který se Španělům nikdy nepodaří dobýt, se říkalo buď Araucanía, nebo jednoduše Frontera (Hranice). V dobách jejich největšího rozmachu, v . století, na samém počátku válek se Španěly, jich bylo zřejmě více než milion. Dodnes jich zejména v IX. regionu žije téměř
. Značná část z nich je stále ještě bilingvních, když si vedle znalosti obligátní španělštiny podrželi i svůj původní jazyk mapudungun. Do dnešních dnů jsou živé také jejich originální zvyky, písně, tance a náboženství. Araukáni nezřídka přecházeli Andy a vyráželi na válečné výpravy po argentinské pampě, kde se někteří z nich smísili s tamními pampskými Indiány. Původně byli Araukáni kočovnými lovci, ale postupem času se z nich stali vcelku úspěšní zemědělci a usadili se. Ovšem vždy jenom do chvíle, než půda přestala poskytovat uspokojivou úrodu, potom strhli své vesnice a přesunuli se jinam. Z kukuřice a ovoce připravovali poměrně silnou pálenku, takže – na rozdíl od mnoha jiných chilských Indiánů – pro ně setkání se španělským alkoholem nebylo smrtelným šokem. Jídelníček si s oblibou zpestřovali lovem a s bolas v rukou byli opravdu nepřekonatelnými mistry. Jejich typickým obydlím byla tzv. ruca, jednoduchý dřevěný srub – ať už kru-
Ara uk á ni n
hového či obdélníkového půdorysu – se slaměnou či rákosovou střechou a bez oken, zato hned s několika vchody. Muži i ženy se odívali obvykle do dlouhých, v pase převázaných halen nazývaných chamales, které vyráběli z vlny lamy guanako. Teprve později se od peruánských Indiánů doprovázejících španělské conquistadory naučili vyrábět a nosit ponča, která se pak stala jejich oblíbeným oděvem. Z technologického hlediska nikdy žádných pronikavějších úspěchů nedosáhli. K lovu ryb používali poměrně primitivní háčky ze dřeva či kosti, oheň rozdělávali vzájemným třením dvou dřívek a ani jejich rudimentární hrnčířské výrobky nesnesly srovnání s produkty jejich severních sousedů. Základem společenského uspořádání byl rodinný klan, několik rodin hlásících se ke společnému předkovi tvořilo tzv. lov. Mezi Araukány existovala polygamie, více žen – maximálně pět až šest – si ovšem mohli dovolit pouze ti nejbohatší z nich. Žena-manželka byla chápána jako výhodná investice – muži většinu svého času věnovali boji či přípravě na něj a prakticky veškerou práci měly na starosti ženy – a ke svatbě se přistupovalo naprosto pragmaticky, ženich si nevěstu u jejího otce „zakoupil“ za předem nasmlouvané množství zvířat či nástrojů. Mezi rodinnými klany čas od času vypukl boj na život a na smrt, neboť Araukáni byli silně pověrčiví a za smrt ve vlastní rodině byl často shledán zodpovědný konkurenční klan. Jako trest za „uřknutí“ potom nastupovala nekompromisní krevní msta. „Viníka“ určoval obvykle dunguve, věštec. Pokud se dotyčný vykoupil, mohlo mu být odpuštěno, v opačném případě tekla krev. Základem araukánského náboženství byl a je kult předků, tzv. pillanes. Každý klan se hlásil ke svému – mnohdy napůl legendárnímu – zakladateli, symbolizovanému totemovou entitou, tzv. cuga. To mohlo být zvíře, pták, plaz, ryba, nebo i přírodní úkaz, který byl pro členy klanu posvátný, mocně uctívaný a naprosto nedotknutelný. Jméno cugy (cura – kámen, co – voda, ñancu – orel apod.) se automaticky stávalo příjmením členů klanu. Specifický araukánský polyteismus uznával ovšem existenci nejvyšší bytosti, Neguechén, která žila na nebesích a smrtelníkům dávala, případně odnímala život. Takřka všemocný Neguechén stál také za jinak nevysvětlitelnými přírodními úkazy jako byly bouře, sopečné erupce
n Předkol umb ovské Chi l e
či zemětřesení. Abstraktní představy Araukánů byly poměrně rozvinuté a existovala všeobecná víra v posmrtný život. Araukánská imaginace však měla poměrně úzké hranice, takže i po smrti každý pokračoval v obvyklém způsobu života, bojovníci válčili a ženy pracovaly. Kromě toho byli Araukáni nezvratně přesvědčení o reálné existenci nejrůznějších „zlých duchů“ a „nebezpečných bytostí“, jako byl např. colocolo, odporný bazilišek, živící se lidskými slinami, a způsobující tak svým nedobrovolným hostitelům bolestivou smrt, nebo chonchón, upír vysávající ze svých obětí krev. Bojem proti zlým mocnostem byl pověřen (či pověřena, často se jednalo o ženy) tzv. machi, kombinace lékaře, šamana a svatého muže, který se zaříkáváním a jinými osvědčenými postupy během obřadu zvaného machitún, při němž sehrával nezastupitelnou roli tzv. kultrún, buben přivolávající ochránce klanu, snažil udržet síly zla v bezpečné vzdálenosti od potenciálních obětí. Výchova dívek a chlapců se značně lišila. Chlapci (podobně jako např. omladina severoamerických prérijních Indiánů) byli od útlého věku připravováni pro kariéru lovců a bojovníků, což obnášelo nejrůznější fyzická i duchovní cvičení, stejně jako tvrdý trénink v ovládání tradičních araukánských zbraní: oštěp, kopí (až pětimetrové), prak, bolas a macana, třímetrová, na konci zakřivená hůl, která se stala skutečným postrachem Španělů, neboť araukánský bojovník s ní dokázal na zem strhnout jezdce i s koněm. Mimořádná pozornost byla věnována i rétorickému výcviku, neboť obratný jazyk byl mezi araukánskými muži ceněn takřka stejně jako válečnické schopnosti. Umění květnatě se vyjadřovat vštěpovali svým žákům zkušení řečníci-starci, kteří araukánské hochy cvičili i v rozvíjení paměti, rovněž důležité – Araukáni neuměli psát – pro zdárný průběh válečných akcí. Dívky se od malička učily postarat se o všechno ostatní, tj. obdělávat půdu, tkát látky, vařit, vydělávat kůže, vyrábět (dosti primitivní a nezdobenou) keramiku a starat se o domácí zvířata. Život Araukánů byl rozdělen do dvou odlišných období. V dobách míru se prestiž araukánského muže měřila počtem jeho manželek, symbolizujících jeho majetek a prosperitu domu. Náčelníkem v době míru byl tzv. lonko, starší, zkušený jedinec, který neměl žádné výjimečné pravomoci, nemohl
R a p a N ui n
poroučet ani přikazovat, mohl pouze radit a navrhovat řešení, která někdy byla, a jindy zase ne, akceptována komunitou. V dobách války se ovšem vše od základu měnilo a každý – i ten nejchudší – jedinec si mohl svou odvahou vydobýt nehynoucí slávu a skvělé sociální postavení. Válka byla pro Araukány – podobně jako např. pro Aztéky v Mezoamerice – opravdovým svátkem. Už samotné vyhlášení války bylo okázalou slavnostní ceremonií, když válečný posel se zkrvaveným oštěpem obíhal spojenecké klany a vyzýval k boji. Muži se potom sešli na velké válečné poradě, kde byl zvolen toqui, válečný náčelník, muž vynikající odvahou a fyzickou silou, a kde se prováděly nezbytné náboženské obřady, jejichž součástí bývalo i obětování zajatce, nebo alespoň nějakého netotemového zvířete. Od chvíle, kdy byl zvolen toqui, se z obvykle neukázněných a umíněně svobodomyslných araukánských mužů stávali disciplinovaní a náčelníka na slovo poslouchající conas (bojovníci). Ti si na své štíty malovali rodového patrona cugu, který byl účinným pomocníkem při střetu s nepřáteli. Takže např. Guru (Lišáci) chodili do boje ozdobeni ocasem, hlavou či alespoň zuby svého totemového zvířete. Vítězství se oslavovalo pitkami a obětováním zajatců. Araukáni věřili, že pokud se napijí krve svých nepřátel a pozřou vybrané části jejich těl, přejde do nich jejich síla a odvaha. Tento rituální kanibalismus pochopitelně děsil Španěly, kteří věděli, že pokud budou v boji zajati, čeká je opravdu neradostný konec. Po skončení války – a až do brzkého vypuknutí nějaké další – ztrácel toqui své postavení náčelníka a komunita se vracela ke svému samoregulačnímu systému.
Rapa Nui I když byl Velikonoční ostrov – domorodci nazývaný Rapa Nui – k Chile oficiálně připojen až v roce , je z historického, zejména archeologického, ale i turistického hlediska natolik zajímavý, že bychom mu měli věnovat alespoň stručnou zmínku. Jak se přesně dostali obyvatelé Velikonočního ostrova, jednoho z nejodlehlejších míst na zeměkouli (nejbližší ostrov Pitcairn, díky vzbouřencům z Bounty světově proslulý, je vzdálený km a k jihoamerickému pobřeží je to z Rapa
n Předkol umb ovské Chi l e
Nui km) do své budoucí vlasti, se dodnes spolehlivě neví. První Evropan, který na Velikonoční ostrov dorazil, byl holandský námořní kapitán Jacob Toggeveen, který km velký (či spíše malý) ostrov nazval Velikonočním, neboť jej poprvé spatřil právě na Velikonoce. Rapa Nui sehrál a sehrává významnou úlohu ve sporech tzv. izolacionistů a difusionistů. Ti první tvrdí, že po zneprůchodnění Beringova průlivu na konci pleistocénu, tedy zhruba před lety, se obyvatelstvo Ameriky ocitlo v naprosté izolaci, která byla prolomena až Kolumbovou plavbou z roku . Difusionisté naopak zastávají názor, že prakticky po celou dobu vývoje amerického obyvatelstva docházelo ke kontaktům s pacifickou oblastí. Poukazují na to, že v Americe si značnou důležitost získaly plodiny jako kokosové ořechy či batáty, základní potraviny Polynésie. Jedním z hlavních argumentů difusionistů je i samotný Rapa Nui, protože pokud mohli Polynésané doplout na Velikonoční ostrov (podle legendy jako první dorazil král Hotu Matua se svým lidem, snad někdy v . století n. l.), nelze vyloučit, že své cesty neprotáhli až k jihoamerickému pobřeží. Je pravdou, že Polynésané byli – a jsou – vynikajícími námořníky, jejichž katamarany dokázaly překonat obrovskou vzdálenost mezi Havají a americkými břehy za pouhé tři týdny plavby. Na Velikonoční ostrov putují turisté z celého světa kvůli moai, obřím kamenným sochám, vztyčeným na ahu, velkých kamenných podstavcích. Těch je zhruba a vytváří takřka souvislou linii okolo pobřeží ostrova. Mnohé moai byly povaleny, ať už dílem přírodních živlů, nebo rukou člověka. Ostrované vedli totiž mnoho občanských válek ( jejich příčiny i průběh nebyly dodnes zcela uspokojivě osvětleny), v jejichž průběhu kácení nepřátelských moai bylo oblíbenou válečnou strategií. Výška moai se pohybuje od do metrů, i když jeden z kolosů má kolem dvaceti metrů. Když v roce Policarpo Toro, důstojník chilského válečného námořnictva, navštívil Rapa Nui, ostrov mu natolik učaroval, že se rozhodl přesvědčit chilské politiky, aby jej anektovali, což se také roku stalo. Chile tak získalo výhodnou strategickou základnu uprostřed Pacifiku, obyvatelé ostrova dostali nové pány, kteří se zejména v období Pinochetovy diktatury chovali k ostrovanům značně neurvale. Dnes žije na Rapa Nui asi domorodců, vesměs
R a p a N ui n
bilingvních, neboť kromě španělštiny stále ještě používají svůj původní jazyk rapanui. Zatímco „záhada“ vztyčování soch moai byla vcelku uspokojivě vyřešena i díky pokusům českého badatele Pavla Pavla, tajemné písemné zápisky rongo-rongo zůstávají dosud nerozluštěné.
Objevitelé a dobyvatelé Valdivia přichází Důsledky Kolumbovy epochální výpravy z roku na chilské domorodce dopadly až o celé dvě generace později. Španělští objevitelé a dobyvatelé – většinou v jedné osobě – své expedice směřovali zejména do oblastí, o kterých se vědělo, nebo alespoň říkalo, že oplývají zlatem a stříbrem. Chudé a zaostalé Chile, na jižní periférii inckého impéria, nepředstavovalo příliš atraktivní cíl. Pizarrův společník a spoludobyvatel incké říše Diego de Almagro ( – ) podlehl svodům, jak se vzápětí ukázalo zcela nepodložených, báchorek o bájném El Doradu. Mělo jít o zemi zlata, jejíž král prý nenosí šaty a namísto oděvu si každého rána nechává pokrýt své tělo zlatým prachem, který služebníci z panovníka po západu slunce smyjí. Almagro v roce na čele velké expedice – Španělů, černých otroků a skoro spojeneckých Indiánů – jako první Španěl vyrazil na chilské území. Namísto vytouženého zlata však nalezl jenom utrpení. Mnoho jeho mužů zmrzlo při přechodu And, mnoho jich zahynulo hladem, další přišli o život v krvavých střetech s Araukány. Zklamaný a znechucený Almagro se nakonec rozhodl pro návrat do Peru, zpáteční cesta přes poušť Atacama si mezi jeho zdecimovanými voji vybrala další krutou daň. V Peru se potom Almagro dostal do ostrého střetu s Pizarrem a skončil na popravišti. A tak úkol prozkoumat Chile, podle tehdejších španělských map Tierra ultra incognita, a připojit jej ke španělské koruně připadl až Pedrovi de Valdivia ( –
). Ten v roce na čele skromného expedičního sboru ( mužů plus tisícovka indiánských nosičů) vyrazil z Limy na jih vstříc historickému dobrodružství. Valdivia byl skutečným prototypem španělského conquistadora. Pocházel z Extremadury, válečné ostruhy si vysloužil jako důstojník císaře Karla V. jak v Itálii, tak ve Flandrech. Podle svědectví současníků to byl veselý a štědrý chlapík, velký přítel drahých šatů a přepychu vůbec, který si vždy udělal čas, aby se dobře najedl a napil. Soudě podle jeho pozdějších dopisů cí-
H ro b Š p a něl ů n
saři, vládl poměrně zdatně i perem. V roce se poprvé objevil v Americe a podílel se na dobývání Venezuely. Posléze byl vyslán do Peru s pomocným expedičním sborem a seznámil se s již legendárním Franciscem Pizarrem. Valdivia ve zdraví přežil i krvavou občanskou válku mezi pizarristy a almagristy a získal dokonce značný majetek, včetně stříbrného dolu v Porco. Objevitelský instinkt jej však hnal dál. Vzdal se veškerých svých držav a zorganizoval expedici do dosud neprozkoumaného Chile. Nebylo to snadné, po ztroskotání Almagrovy výpravy se na jih nikomu nechtělo. Almagrovi zahořklí muži roznášeli navíc po Cuzcu pověsti o zemi tak chudé, že neuživí ani padesát lidí. Valdiviovi chyběly finanční prostředky, takže se musel zoufale zadlužit, přičemž ani lichváři neměli k jeho podniku velkou důvěru. Nakonec však Valdivia přece jenom vyrazil na cestu. Pro vztahy mezi conquistadory bylo typické, že první smrtelné nebezpečí, jemuž musel čelit, nepředstavovali Indiáni, ale jeho vlastní společník Pedro Sancho de Hoz, který se jej pokusil zavraždit. Dne . února Valdivia založil první chilské město Santiago del Nuevo Extremo, ale následovat už budou takřka výhradně katastrofy. V září téhož roku domorodci vedení náčelníkem Michimalonkem obrátili nedávno založenou osadu v trosky. Podobný osud zanedlouho stihl i další osadu založenou Valdiviou, La Serenu. Zdálo se, že Almagro při popisech chilské mizérie nepřeháněl, Valdivia si v dopisech stěžuje, že jeho muži často musejí jíst červy a jinou havěť. Valdivia navíc brzy zjistil to, co si již dříve ověřili inčtí generálové: araukánští válečníci – spolu se severoamerickými Apači zřejmě nejhouževnatější válečníci celého amerického kontinentu – jsou neporazitelní. Valdivia toto poznání nakonec na Vánoce roku
zaplatil vlastním životem, když byl zabit během araukánského útoku na španělskou pevnost Tucapel. Jeho srdce bylo rozkrájeno na kousky, jež potom snědli vítězní náčelníci, dávajíce tak najevo obdiv, který v nich španělský velitel svou statečností vzbudil.
Hrob Španělů Mezi Valdiviovými pobočníky vzápětí vypukly drsné konflikty a koruna napjatou situaci musela řešit vysláním guvernéra Garcíi Hurtady de Mendoza. Ten sice úspěšně zchladil horké
n Obj evi tel é a dobyvatel é
hlavy svářících se conquistadorů, ale se dvěma hlavními problémy si nevěděl rady ani on, ani jeho následovníci. Tím prvním byly nájezdy anglických a holandských korzárů, kteří vytrvale znepokojovali chilské pobřežní oblasti – tak například v roce slavný kapitán Francis Drake vyraboval a vypálil Valparaíso. Tou druhou a podstatně nepříjemnější komplikací byli Araukáni, kteří proti Španělům v příštích třech stoletích povedou vytrvalou a vesměs úspěšnou obrannou válku. Valdivia tak nebyl ani zdaleka posledním významným španělským vojevůdcem, který v bojích proti nezkrotným domorodcům přišel o život. V roce
v bitvě u Curalaba, pro Španěly opravdu katastrofální, zahynul i sám chilský guvernér Martín García Oñez de Loyola. Neblahou pověst Chile coby „hrobu Španělů“ potvrzovala také častá a ničivá zemětřesení: v roce bylo zničeno Concepción, v roce Villarica, Osorno a mnohá další města. Pokud ovšem používáme termínu města, měli bychom dodat následující. V prvních dobách se jednalo spíše o opevněné vojenské posádky, tvořené několika skromnými budovami z nepálených cihel a postrádající jakoukoliv infrastrukturu. Teprve po několika významnějších úspěších španělských zbraní v boji proti Araukánům se španělští vojáci skutečně usazovali, hledali si partnerky mezi Indiánkami a do osad pomalu přicházeli i drobní obchodníci a řemeslníci. Po celé generace je ovšem „město“ takřka výhradně administrativním centrem a vojenskou základnou, z níž se organizují výpady proti Indiánům, přičemž většina obyvatel žije na venkově. Ještě na konci . století největší chilské město Santiago mělo sotva domů a něco málo přes obyvatel. Co se samotných conquistadorů týče, nebyli to ani ďáblové s očima zaslepenýma zlatem, prolévající krev domorodých ubožáků pro vlastní potěšení, jak je s chutí líčila protišpanělská propaganda oněch časů, ale ani kavalírští hrdinové, kteří bohem zapomenutým naivním dětem Nového světa přinášeli výdobytky evropské vědy, křesťanskou morálku a náboženství, jak se je zase často snažili vykreslit u španělského dvora. Conquistadoři byli hlavně muži své doby, chtiví zlata a moci, ale toužící současně i po slávě objevitelů. Mimořádně podnikaví a odhodlaní jedinci, extrémně tvrdí muži, kteří postupovali brutálně nejenom vůči Indiánům, ale i sami proti sobě navzá-
Ara uk á ns k é v á l k y n
jem. Typickým příkladem bude jeden z nejslavnějších Valdiviových pobočníků Francisco de Aguirre ( – ), který se zúčastnil již první Valdiviovy výpravy a získal si takovou důvěru svého kapitána, že jím byl posléze pověřen několika významnými funkcemi, včetně titulu starosty a vojenského velitele Santiaga. Když bylo povstaleckými Indiány roku zničeno město La Serena, Valdivia Aguirreho pověřil jeho znovuvybudováním. Aguirre slavil úspěch, i když za cenu mimořádně tvrdých represí proti tamním Indiánům. Osudy španělských conquistadorů často připomínaly houpačku a nejinak tomu bylo i s Aguirrem, otcem pěti manželských a více než padesáti nemanželských potomků. Po Valdiviově smrti jej jeho rostoucí ambice přivedly do vážných konfliktů nejenom s conquistadorskými konkurenty, ale i se španělskými oficiálními autoritami, pročež ho guvernér Mendoza nechal uvěznit a posléze se stárnoucí conquistador ocitl dokonce před inkvizičním tribunálem. Poslední léta jeho života byla poznamenána neustálými zvraty, jednou vykonával významné funkce, včetně titulu guvernéra Tucumánu, jindy se ocitl ve vězení a byl mu zkonfiskován majetek.
Araukánské války Podrobování amerických domorodců vzbudilo v samotném Španělsku hned od počátku řadu vzrušených polemik. Nešlo zdaleka jen o abstraktní spory od praxe odtržených teoretiků, vždyť na právních poměrech v nových území doslova a do písmene závisely životy statisíců Indiánů. Ideový vůdce první skupiny, Juan Ginés de Sepúlveda, hledal u samotného Aristotela oporu pro svá tvrzení o biologické a kulturní méněcennosti „divochů“, jejichž dějinným osudem nyní mělo být podrobení se národu ve všech směrech vyvinutějšímu, a tudíž nadřazenému. Zkrátka, civilizace měla být Indiánům vnucena bez ohledu na použité prostředky. Tak jako s volem nediskutujeme o tom, zda má chuť podílet se na kultivaci zemědělské půdy a v případě neposlušnosti na něj vezmeme bič, pravil učený právník, stejné chování je záhodno volit vůči americkým domorodcům. Proti takto cynickému pragmatismu se ostře postavil Sepúlvedův ideový protivník, proslulý Bartolomé de
n Obj evi tel é a dobyvatel é
las Casas, který na základě studia biblických textů došel k názoru, že jakékoliv násilí při šíření víry a civilizace je v rozporu s Kristovým poselstvím a že válka proti Indiánům je neospravedlnitelná. U madridského dvora zprvu zvolili šalamounské řešení a panovníkovi legislativci vypracovali pozoruhodný dokument nazvaný Requerimiento ( ), který měl conquistu legitimizovat. Text byl přečten shromážděným Indiánům, kteří se potom měli „svobodně“ rozhodnout, zda přijmou křesťanskou víru a podrobí se formálně zámořskému králi. V případě, že tak odmítli učinit, promluvily španělské zbraně. Španělští conquistadoři ovšem často neztráceli čas překladem Requerimienta do nějakého domorodcům srozumitelného jazyka, takže zákonitě docházelo ke krveprolitím. Takto se postupovalo na většině amerického území podrobovaného Španěly. Byla tu ovšem jedna výjimka, jižní Chile. Araukáni se ukázali jako tak nesmiřitelní a současně zdatní protivníci, že Španělé se na jih od řeky Biobío k předčítání Requerimienta většinou vůbec nedostali a nezřídka byli rádi, když ze střetů s Indiány vyvázli s holým životem. Zejména poté, co Araukáni ve svých řadách objevili skvělé vojevůdce, jakými byli Lautaro, Caupolicán či Colo Colo, španělské dobývání jižního Chile se zcela zastavilo. Všechna města, která Španělé založili na jih od řeky Biobío, byla postupně Araukány zničena, a kolonizační úsilí dlouhých let tak vyšlo naprázdno. Snad nejslavnější z araukánských náčelníků Lautaro – to je pošpanělštěná forma, v jazyce Araukánů jeho jméno znělo Lev Traru, tj. Rychlý sokol – prožil šest let jako sluha dobyvatele Valdivii. Pobyt mezi „bílými muži“ nijak neoslabil jeho odhodlání bojovat proti evropským vetřelcům, naopak během oněch šesti let dokonale vysondoval španělské slabiny. Když potom ze zajetí utekl zpátky ke svému národu, stal se záhy velkým válečníkem, který svým bojovníkům trpělivě vysvětloval, že v boji proti tak nebezpečnému a záludnému protivníkovi, jako jsou Španělé, nestačí tradiční bezhlavá odvaha a zápal, ale je třeba používat i rozumu a rozvahy. Lautaro dokázal překonat tradiční araukánské sklony k fragmentaci a vnitřním svárům, shromáždil obrovské vojsko a vybudoval zcela novou bojovou strategii. Namísto otevřených střetů a regulérních bitev, v nichž neměli araukánští bojovníci proti obrněným špa-
Ara uk á ns k é v á l k y n
nělským jezdcům šanci, přišel Lautaro s taktikou partyzánské války. Araukáni, podobně jako prérijní Indiáni na severu amerického kontinentu, decimovali Španěly především svou gerilovou taktikou, založenou na léčkách a překvapivých útocích ze zálohy. Lákali španělské jezdce do bažin, nastražovali na ně nejrůznější pasti, své útoky zahajovali buď v časných ranních hodinách, nebo naopak v největším poledním žáru, aby se běloši ve svých brněních brzy unavili, nutili Španěle k boji v pro ně nevýhodném, extrémně členitém či zalesněném terénu. Lautaro také odhalil kouzlo profesní specializace a organizoval jednotky podle druhů zbraní: lučištníci, kopiníci, prakovníci apod. Ve španělském zajetí se naučil výborně jezdit na koni a toto umění nyní předával dalším adeptům, takže zakrátko se araukánští jezdci plně vyrovnali svým španělským protějškům. Lautaro uměl rovněž ocenit nesmírnou hodnotu informací, takže vybudoval účinnou síť špionů. Jednalo se o mladé muže a ženy ovládající španělštinu, kteří se dobrovolně nabízeli Španělům jako sloužící, předstírali, že neumějí španělsky ani slovo, a vynášeli ze španělských domů cenné zprávy o plánech a záměrech svých nic netušících pánů. Když v dubnu
Lautaro padl v bitvě u Petorca, Španělé vystavovali jeho useknutou a na kopí nabodnutou hlavu na náměstí v Santiagu po celé dva týdny, aby se všichni mohli na vlastní oči ujistit, že jejich postrach je skutečně mrtev. Brzy se však ukázalo, že se jednalo o předčasnou radost, neboť Lautaro po sobě zanechal celou řadu nadaných a učenlivých žáků, kteří nebyli pro španělské dobyvatele o nic snadnějším soupeřem. Je třeba zmínit, že zřejmě největším trumfem Araukánů v jejich boji proti Španělům byla chudoba jejich regionu. Vzhledem k tomu, že se v oblasti nenacházelo ani zlato ani stříbro, španělská touha po dobytí ekonomicky nevýznamného regionu byla vždy poněkud limitovaná, což však nijak nesnižuje výkony araukánských válečníků v jejich boji za udržení svobody. Španělé zkusili snad všechno, včetně zastrašení protivníka drakonickými opatřeními. Slavný náčelník Caupolicán byl ve věku pouhých let (
) Španěly odsouzen k naražení na kůl, jenomže pohrdání smrtí bylo oblíbenou araukánskou disciplínou, vštěpovanou chlapcům už od dětství. Očití svědkové oné barbarské popravy tvrdili, že odsouzenec z popra-
n Obj evi tel é a dobyvatel é
viště odehnal své katy a usedl na kůl sám, aby pak dlouze umíral bez jediného zanaříkání. Nebyl to zdaleka jediný případ až nadlidského araukánského sebeovládání a odhodlání. Legendy zachovaly i příběh náčelníka Galvarina, kterému Španělé uťali obě paže, a on přece dokázal ze zajetí uprchnout a znovu se postavit do čela boje proti bílým nepřátelům. Pro Araukány byla, zdá se, válka opravdovým smyslem života a současně radostí a zábavou. Podobně jako první generace islámských bojovníků věřili, že nejlepší osud, který může potkat opravdového muže, je smrt na bitevním poli. Podle jezuitských kronikářů padlo prý v první polovině . století v bojích s Araukány na Španělů. I když je to číslo nepochybně silně nadsazené, faktem zůstává, že v žádné oblasti amerického kontinentu se Španělé nesetkali s tak nesmiřitelnými protivníky.
Epos a tradice Z literárního hlediska zcela výjimečným svědectvím o araukánských válkách je jedno z nejproslulejších děl celé španělsky psané literatury, La Araucana. Autorem epického díla byl španělský voják-básník Alonso de Ercilla y Zúñiga ( až
). Ercilla, pocházející ze zámožné a vznešené baskické rodiny, po získání slušného klasického vzdělání zamířil za kariérou do španělské koloniální armády a strávil v Americe celkem sedm let, z toho rok a půl v Chile v lítých bojích proti nezdolným Araukánům. Po návratu do Španělska začal od roku vydávat svůj hrdinský epos, rozdělený do tří částí, který napůl realisticky, napůl romanticky líčil „civilizační střet“ na jihu Chile. I když byl Ercilla nezvratně přesvědčen o španělské nadřazenosti a nepochyboval o konečném triumfu „bílého muže“, choval k Araukánům velkou úctu a mnohokrát vyzdvihuje jejich odvahu a odhodlání nenechat se podrobit za žádnou cenu: Araukáni jsou Achillové duchem, odvahou i silou. Ercillovo dílo se na dlouhou dobu stalo kánonem poezie Nového světa a našlo celou řadu napodobitelů. Araukánská tradice, zprostředkovaná a zpopularizovaná do značné míry právě Ercillou, z chilských dějin nezmizela. Dodnes se nejpopulárnější chilský fotbalový klub jmenuje Colo Colo, dodnes kolují legendy o legendární odvaze a rezistenci araukánských váleč-
E p o s a tra d i c e n
níků. Samotní Araukáni o sobě dávají vědět i v dnešních časech, kdy se, podporováni nejrůznějšími ekologickými hnutími z Chile i ze zahraničí, razantně staví proti projektům chilské vlády na výstavbu vodních elektráren na svém území, případně když bojují proti dřevařským společnostem, jež nemilosrdně drancují lesy na jihu země.
Kolonie Periférie V . století žila chilská společnost ve znamení stejných problémů, jaké její existenci poznamenaly už v předchozím období – vleklé, krvavé a nákladné války s Araukány, občasné nájezdy anglických a holandských korzárů, častá a ničivá zemětřesení (ta v letech a zničila Santiago a Concepción). Sečteno a podtrženo: Chile zůstávalo zcela na okraji zájmu španělských koloniálních autorit jako nebezpečný, problémový a hospodářsky ztrátový kraj, pouhá periferie výstavného a bohatého Peruánského místokrálovství. Po ostudné porážce španělských vojáků u Curalaba (
), během níž zahynul i samotný guvernér, na místokrálovském dvoře v Limě došli k logickému závěru, že dosavadním způsobem již nelze pokračovat a že není možné požadovat na kolonistech, aby obdělávali půdu, zakládali osady a současně válčili proti Indiánům. Občanské milice a improvizované vojenské sbory měly být nyní nahrazeny pravidelným profesionálním vojskem. V roce dostali Chilané povolení učinit ze zajatých vzbouřeneckých domorodců otroky a nakonec, pod vlivem jezuitského učence Luise de Valdivii, byla pozměněna celá dosavadní kolonizační strategie. Namísto marných pokusů o dobytí Araukánie bylo rozhodnuto soustředit veškeré síly na obranu severního a středního Chile, přičemž za hranici araukánského teritoria, tvořenou řekou Biobío, budou nadále posíláni výhradně misionáři. Ti se měli po dobrém pokusit o to, co se po zlém nezdařilo, tj. zpacifikovat Araukány. Plán vypadal vcelku rozumně, bohužel se jej nepodařilo beze zbytku naplnit, většinu misionářů Araukáni pobili. Navíc horkokrevní španělští válečníci čas od času neodolali pokušení a vyrazili na tzv. malocas, trestné výpravy na araukánské území, které pochopitelně vyvolávaly razantní odezvu u araukánských bojovníků. Život v pohraničí tak byl i nadále plný násilí a nebezpečí. Na sever od Hranice byla situace španělských osadníků přece jenom o poznání snesitelnější. Mírné klima středního
Peri féri e n
Chile se ukázalo jako nadmíru vhodné pro život Evropanů. V tamních úrodných údolích se dobře dařilo tradičním španělským plodinám, takže typické produkty indiánského zemědělství – kukuřice, brambory, fazole, tabák, paprika, tykve – byly nyní doplněny o obilí, víno, olivy a ovocné stromy. Španělé rovněž značně rozšířili úzký repertoár chilských domácích zvířat, omezující se v podstatě jenom na lamy a alpaky, a s úspěchem začali v Chile chovat koně, kozy, ovce, prasata a skot. Poměrně snadná komunikace po moři mezi severem a jihem napomohla vytvoření národní integrity, doprovázené na americké poměry i nezvyklou jednotou rasovou. Osady pozvolna rostly, zemědělství – rovněž pozvolna – zvyšovalo svou výkonnost, takže na konci . století, a zejména v průběhu . století, začalo Chile své skromné zemědělské přebytky dokonce exportovat. Jednalo se sice jenom o malé objemy, většinou obilí směřující do Limy, ale z psychologického hlediska to představovalo významný obrat. Z chudé a věčně vyhladovělé země se, byť pomalu a opatrně, stával vývozce potravin. Ukázalo se také, že Almagro neměl ve svém skeptickém hodnocení chilského regionu tak docela pravdu. Nějaké zlato se přece jenom našlo a produkce rýžovišť v Marga-Marga, La Sereně a Concepciónu, i když v porovnání s Peru či Bolívií nijak ohromující, pomohla chilským kolonistům úspěšně přežít první nejtvrdší časy. Velkou a historickou transformaci zaznamenalo i rasové složení chilské společnosti. Vzhledem k tomu, že španělským ženám se obecně za Atlantik příliš nechtělo – a do vzdáleného, nebezpečného a chudého Chile už vůbec ne – španělští muži si masově hledali partnerky mezi Indiánkami a převažujícím rasovým typem se stával míšenec, mestic. Jeho sociální postavení v dosti kastovnické koloniální společnosti však bylo problematické, Španělé se totiž obecně dívali na mestice spatra a považovali je za degenerované. Tvrdili o nich, že mají dobré tělo, ale špatný charakter, a považovali je za potenciální spojence vzbouřených domorodců. Indiáni žijící na sever od řeky Biobío nekladli dobyvatelům větší odpor. Brzy byli podrobeni a donuceni pracovat na zemědělských usedlostech svých bílých pánů, stejně jako je doprovázet na výpravách proti Araukánům. Počet těchto „krotkých“ domorodců znatelně pokle-
n Kol oni e
sl, ani ne tak kvůli brutalitě bílých dobyvatelů, jako spíše kvůli epidemiím pro imunitně zcela nepřipravené Indiány neznámých nemocí, které s sebou do země přinesli conquistadoři (neštovice, tyfus, spalničky). Od samotného počátku conquisty byli také z Peru do Chile posíláni černí otroci. Na rozdíl od mnoha jiných latinskoamerických zemí se však nedokázali aklimatizovat v žádné z chilských oblastí a postupně vymizeli (tuberkulóza, alkoholismus). Zrušení otroctví, jinde provázené silnými nepokoji, tak v roce nevyvolalo v Chile téměř žádné problémy.
Na venkově Zemědělskou půdu, ať už ve formě tzv. chacra v okolí měst, či estancia na venkově, vlastnili Španělé. Vzhledem k nedostatku pracovních sil – kolonisté museli značnou část času věnovat válčení s nepřátelskými Indiány – brzy dorazila do Chile po celém americkém kontinentu se rozšiřující encomienda. Určitý počet Indiánů byl přidělen conquistadorovi (encomendero), pro něhož „výměnou“ za přijetí víry a civilizace museli tvrdě pracovat. K Indiánům se měl encomendero chovat slušně a lidsky, což se však v drsných podmínkách prvotní kolonie obvykle nedělo. V praxi se z většiny domorodců stali bezprávní polootroci, jejichž jediným úkolem bylo od rána do večera dřít pro svého pána. Největší zastání nacházeli Indiáni u církevních představitelů, zejména pak u jezuitů, kteří ostře odsuzovali jak války proti Araukánům, tak encomiendu, a snažili se své indiánské ovečky ze všech sil chránit proti jakémukoliv zneužívání ze strany bílých osadníků. Podobným postupem si do budoucna jezuité nadělali mezi elitami koloniální společnosti hodně vlivných nepřátel. V Chile se encomienda prosadila hlavně v úrodných říčních údolích na severu, kde bylo indiánské obyvatelstvo početnější a usedlejší. Španělé tam v mnoha případech vlastně jenom „nahradili“ bývalé vládce a výběrčí daní z inckého Cuzca. Vzhledem k tomu, že Chile bylo Madridu a španělské koruně vzdáleno ještě více než Peru nebo Mexiko, královská administrativa nedokázala Valdiviovi a jeho „spoluconquistadorům“ zabránit v tom, aby si na nově podmaněných územích počínali jako nezávislí feudálo-
Ú řed ní c i n
vé. Valdivia odměňoval své věrné obrovskými parcelami půdy, které se v horizontálních pásech nezřídka táhly od úpatí And až k pobřeží. A tak se severní Chile začalo stále více podobat Valdiviově rodné Extremaduře, tj. charakteristickým jevem se tu stávala latifundia (v Chile nazývaná fundos). Mnohá z nich v prakticky nezměněné podobě byla z generace na generaci předávána až do šedesátých let . století, kdy s většinou z nich skoncovaly pozemkové reformy prezidentů Freie a Allendeho. Fundo nebylo jenom zdrojem zisku, ale i společenské prestiže, neboť ve většině latinskoamerických regionů po celá staletí zajišťovalo vlastnictví půdy vysoký společenský status. Když kvůli vymírání potenciálních indiánských dříčů zanikla instituce encomiendy, do Chile nebyli dováženi černí otroci, ale do systému latifundií se postupně začleňovali mesticové, z nichž se postupně stali jacísi nevolníci a polonevolníci bílých latifundistů, i když formálně bylo vše prezentováno jako pronajímání půdy. Pevná a v mnoha ohledech takřka feudální vazba mestického nájemce půdy a bílého latifundisty přetrvávala podle mnoha svědectví zahraničních návštěvníků Chile až hluboko do . století. Vznikla úzká vrstva velkostatkářské elity, jejíž příslušníci žili v blahobytu, dopřávali svým synům slušné vzdělání, byli zcestovalí, sečtělí a měli vcelku obstojný kulturní přehled. A především takřka beze zbytku kontrolovali dění na politické scéně. Proti nim stála mnohem početnější a ve všech ohledech nesrovnatelně ubožejší masa vesničanů, hanlivě nazývaných rotos („zlomení“ či „zbití“), jejichž práva a kariérní možnosti byly omezeny na naprosté minimum.
Úředníci Během . století se stabilizovala organizace imperiální moci za Atlantikem. První období dobývání Nového světa proběhlo ve znamení tzv. adelantados (doslova „předsunutí“), místodržitelů, jejichž úkolem bylo adelantar la conquista čili „posunout dobývání kupředu“. I když se vše oficiálně odehrávalo s výslovným svolením panovníka – dotyčný conquistador musel s korunou sepsat tzv. kapitulace, kde se vymezovala jeho práva a povinnosti – v praxi se jednalo o převážně privátní podnik energických jednotlivců, kteří si výměnou
n Kol oni e
za titul a autoritu museli hradit drtivou většinu nákladů sami. Pro erár to znamenalo vítané úspory, brzy se ovšem ukázalo, že tímto způsobem koruna ztrácí nad děním v Americe kontrolu. Mnozí dobyvatelé se přestali ohlížet na panovníka a chovali se za oceánem jako svrchovaní vládci. Císaři Karlovi, znepokojenému excesy některých obzvláště „divokých“ jedinců, nezbylo než vnést do nebezpečného chaosu trochu řádu a disciplíny. Výsledkem bylo vytvoření tzv. virreinatos, místokrálovství, v jejichž čele stál virrey, místokrál, přímý reprezentant královské moci. Ten pak v sídelním městě vybudoval zmenšenou kopii španělského panovnického dvora. Chile, coby odlehlý a nebezpečný kraj, kde bylo neustále nutno bojovat s domorodci, nebylo zahrnuto přímo do Peruánského místokrálovství se sídlem v Limě, ale byl pro něj zvolen režim tzv. generálního kapitanátu. Chilský guvernér tak sice administrativně podléhal místokráli v Peru, ale pokud to situace vyžadovala, mohl se obrátit přímo i na samotného španělského panovníka. V roce potom bylo Chile definitivně zbaveno jakékoliv závislosti na limském místokráli. Jak k místokráli, tak ke guvernérovi to ovšem z „terénu“ bylo daleko, takže místní správa se inspirovala starou kastilskou demokratickou tradicí a v amerických – tedy i chilských – městech byla zakládána tzv. cabilda. Jednalo se v podstatě o městské rady, jež fungovaly ve dvou základních režimech. Běžná agenda byla vyřizována v tzv. cabildo cerrado, tj. na uzavřeném zasedání, kde se k dané problematice vyjadřovali pouze nejužší špičky městské administrativy. Pokud se však objevil problém, jehož řešení vyžadovalo širší konsenzus, bylo svoláno tzv. cabildo abierto, otevřené zasedání, shromáždění všech dospělých bílých mužů pod širým nebem – v chilských osadách zatím neexistovaly budovy, kam by se podobný dav vešel. Tam se potom rokovalo a hlasovalo tak, aby bylo dosaženo většinového stanoviska. Cabilda sehrála veledůležitou roli zejména na počátku . století, kdy se mnohdy stala platformou kreolů požadujících nezávislost na metropoli. Systém cabild, okořeněný slušnými dávkami přímé demokracie, vypadal na první pohled moderně a efektivně. V elitářské atmosféře americké společnosti, kde mocní a bohatí kontrolovali takřka vše, se však brzy propadl do bahna korupce a rodinkaření.
Ú řed ní c i n
Zejména od konce . století, kdy Habsburkové svou nákladnou politikou a finanční nedisciplinovaností úplně vyprázdnili španělskou státní pokladnu, se potom začíná s pochybnými praktikami, kdy funkce nejsou obsazovány podle schopností a zásluh, ale jsou svěřovány do rukou těch, kteří si je prostřednictvím speciálních dražeb zakoupí. Taková atmosféra byla pochopitelně ideálním podhoubím pro rychlý a masivní rozvoj korupčního chování, dodnes jedné z největších slabin jihoamerického veřejného života. Je pravdou, že Bourboni se po svém nástupu na španělský trůn až příliš „zaběhaný“ systém pokusili změnit. Američtí úředníci museli při vstupu do úřadu sepsat detailní inventář svého soukromého majetku, který nebylo radno během mandátu příliš rozšiřovat, neboť zákon předpokládal, že obohatil-li se někdo, bylo to určitě zpronevěrou. Jenomže v sabotování všeho, co přicházelo z Madridu, dosáhli američtí kreolové mistrovské dokonalosti, takže veškerá snaha o potírání úplatkářských nepravostí obvykle zůstala na papíře. Z metropole do kolonií to bylo zkrátka příliš daleko na to, aby se nějaké razantnější reformy skutečně daly prosadit. Na vrcholu justičního systému stály tzv. reales audiencias, královské soudní dvory, jimž předsedal sám místokrál či guvernér a jež byly přímo odpovědné limskému místokráli. Od druhé poloviny . století Španělé do Ameriky exportovali i inkviziční tribunály – Chilané spadali pod ten v Limě – které se zaobíraly podobnými „případy“ jako jejich španělské protějšky, tj. kacíři, věštci, čarodějnicemi, alchymisty, Židy a nevěřícími, stejně jako bigamií či sodomií. Obecně lze však konstatovat, že postup inkvizitorů nebyl zdaleka tak tvrdý a rozsah činnosti tak velký jako na starém kontinentě. Podle tzv. Las Leyes de Indias (Indických zákonů – Španělé po celá staletí Ameriku zatvrzele nazývali ve stylu Kolumbova omylu Západní Indie) měli mít Indiáni stejná práva jako ostatní poddaní španělského impéria – na rozdíl od prakticky bezprávných severoamerických Indiánů v anglosaské části amerického kontinentu. Praxe ovšem zdaleka nebyla tak růžová a španělští kolonisté se k Indiánům chovali, v tom lepším případě, spíše jako k levné pracovní síle než jako k rovnoprávným „spoluobčanům“.
n Kol oni e
Kolonizace a počátky kultury Základem a pilířem úspěšné španělské kolonizace bylo zakládání osad a měst, které se obvykle řídilo přesnými a přísnými pravidly. Už samotný výběr vhodné lokality se stal opravdovým uměním. V oblasti muselo být dost Indiánů, kteří by zajistili pracovní sílu, ale zase ne tolik, aby představovali nebezpečí. Místo rovněž muselo být zásobeno pitnou vodou a zároveň disponovat dostatkem kvalitní zemědělské půdy, která by zabezpečila produkci potravin. Jihoamerická města se vyznačovala pravidelným půdorysem ve tvaru šachovnice, s náměstím uprostřed. Na náměstí stál kostel, radnice a vězení, samotný střed náměstí býval rezervován pro pranýř (picota). Přímo ulicemi vedl většinou kanál s tekoucí vodou, napájený z řeky či potoka, jehož voda sloužila jak k zavlažování zahrádek, tak pro hygienické potřeby obyvatel. První osady byly budovány z hlíny a slámy, později se domy, alespoň ty výstavnější, začaly stavět z nepálených cihel sušených na slunci (adobe) a masivních dřevěných trámů. Už během . století Španělé založili většinu dodnes nejdůležitějších chilských měst: Santiago, Valparaíso, Concepción, Valdivia, La Serena. Španělé do Chile úspěšně exportovali některé své tradiční zvyky, takže se v Chile uchytila i typická španělská poobědní siesta, jakkoliv pro ni, na rozdíl od vedrem sužovaného Španělska, v centrálním Chile neexistovaly žádné klimatické důvody. Chilané budou svému španělskému původu věrní i svým vřelým vztahem k vínu, karetním hrám a býčím zápasům. Při společenských příležitostech se hodně tancovalo, přičemž hudebníci používali především flétnu a rabel – zvláštní housle se třemi strunami. Intelektuální život nuzné kolonie se rozvíjel jenom velmi pomalu. Zprvu všeobecná chudoba kulturní rozvoj blokovala takřka dokonale a i obyčejný papír byl tak vzácný, že Ercilla musel některé verše své Araucany zapisovat na kousky kůže. V těch nemnoha základních školách, jež existovaly, často „vyučovali“ pedagogové, kteří měli sami značné problémy se čtením a psaním, první střední školy se objevily až na samotném konci . století. Talentovaní mladíci z bohatých rodin, kteří zatoužili po univerzitním vzdělání, museli po celých dvě stě let odcházet až do daleké místokrálovské Limy na Univerzitu sv. Marka.
Bo urb o nš tí refo rmá to ři n
Také počátky chilské literatury jsou skromné. Básník Ercilla našel v Chile několik pokračovatelů, tím nejvýznamnějším byl bezesporu kreol Pedro de Oña ( – ), který obohatil chilskou literaturu o epos s přehnaně optimistickým názvem Arauco Domado (
, Zkrocená Araukánie). Oña, student práv na limské univerzitě, se k domorodým válečníkům stavěl s mnohem větším pohrdáním než Ercilla a ve své skladbě lyrickým stylem opěvoval španělského vojevůdce Hurtada de Mendozu. Celkově lze konstatovat, že sofistikované baroko se v zapadlých koutech Chile příliš neprosadilo. Také v . a . století převažovali kronikáři popisující boje s Indiány a tvrdý život osadníků zápasících o přežití s přírodou i s domorodci. Vynikl mezi nimi Francisco Núñez de Pineda y Bascuñán ( až ), který se sám jako voják zúčastnil bojů s Araukány, upadl do zajetí a mezi Indiány strávil několik měsíců. Své zážitky poměrně přitažlivou a čtivou formou na pomezí kroniky a románu vypráví v díle Šťastné zajetí neboli Příčina vleklých válek v Chile z roku .
Bourbonští reformátoři V . století opatrné reformátorské snahy nové bourbonské dynastie přece jenom přinesly jakési ovoce: v Chile se začala zakládat nová města, úplatná a nevýkonná administrativa doznala jistého zlepšení. Bourboni se pokusili skomírajícímu španělskému impériu vlít do žil novou krev, což v Americe znamenalo především pokus o modernizaci a zefektivnění úřednického aparátu. Noví – a především vzdělaní a kompetentní – úředníci (např. nově vytvořená funkce tzv. intendentes) se měli postarat o rozvoj ekonomiky a celkové vylepšení neuspokojivých životních podmínek bourbonských poddaných v Novém světě. I v Chile se takoví našli a guvernéři jako José Antonio Manso de Velasco ( – ) či irský rodák Ambrosio O’Higgins ( – ), přímo vzorový představitel osvícence v bourbonských službách, odvedli v zemi skutečně obdivuhodný kus práce. Vznikaly však i nové instituce, které měly podnítit modernizaci. V Chile tou asi nejdůležitější byla Královská univerzita sv. Filipa v Santiagu, slavnostně založená roku (první aka-
n Kol oni e
demický rok byl ovšem na jejích čtyřech fakultách kvůli nejrůznějším průtahům zahájen až o let později). Velkou prestiž Santiagu přineslo i otevření Královské mincovny (Casa de Moneda) v roce . Na samotném konci století, roku , Manuel de Salas založil první technicky a přírodovědně orientovanou školu v Chile, Akademii sv. Ludvíka, kde se vyučovalo aritmetice, geometrii, kreslení, přírodním vědám a latině, a která měla připravovat budoucí důlní inženýry, stavbyvedoucí, zeměměřiče apod. V ekonomické oblasti měly největší význam bourbonské pokusy o jistou – jak se vzápětí ukázalo nedostatečnou – demonopolizaci obchodu mezi metropolí a koloniemi. Koneckonců, tlak anglického levného a kvalitního zboží byl tak drtivý, že španělský monopol na obchod s americkými koloniemi se začal drolit sám od sebe. V polovině . století definitivně odzvonilo systému flotil, které byly příliš vystaveny útokům pirátů, a soukromé obchodní společnosti získaly právo vysílat do kolonií jednotlivé lodě se zbožím. Ve druhé polovině . století se také zhroutilo dosud výsadní postavení Cádizu a povolení obchodovat se zámořím dostalo dalších osm španělských přístavů. Padl také nesmyslný a kreoly provokující zákaz obchodu mezi jednotlivými španělskými koloniemi v Americe a chilské přístavy Valparaíso a Talcahuano se vzápětí začaly slibně rozvíjet. Osmnácté století bývá chilskými historiky přezdíváno také „století obilí“, neboť právě v oné době se Chile proměnilo v opravdovou „sýpku Peru“. Peru bylo totiž v roce značně poničeno velikým zemětřesením a obrovská mračna černého prachu prakticky sterilizovala podstatnou část tamní zemědělské půdy. Chilští pěstitelé se chopili nabízené šance a obilí se stalo lukrativní chilskou vývozní komoditou. V Chile byl již tradičně nejpalčivějším problémem mizerný stav infrastruktury, zejména té dopravní. Budují se tedy nové komunikační spoje, např. andská cesta spojující střední Chile s argentinskou Mendozou, nebo silnice mezi Santiagem a přístavem ve Valparaísu. Pokroky to však byly spíše relativní. Po více než dvě staletí zůstávalo Santiago nevýznamným periferním městem zavislým na leskem a slávou pokryté místokrálovské Limě, teprve na konci . století se začalo město skutečně probouzet k životu, když ze břehů věčně se vylévající řeka Mapocho byla spoutána soustavou
Bo urb o nš tí refo rmá to ři n
hrází a navigací. Na evropské poměry bylo ovšem Chile stále ještě takřka liduprázdnou zemí – na konci koloniálního období tam žilo sotva půl milionu obyvatel evropského původu (Indiánů bylo tehdy podstatně více). Santiago mělo necelých obyvatel a % Chilanů žilo na venkově, mimo města. Pozvolna se měnila chilská společnost, především její elity, které se pod vlivem zejména francouzských vzorů znatelně zjemňují a kultivují. Namísto drsných vojáků se nyní na čele společnosti objevují hlavně obchodníci a úředníci, investující peníze i čas do kultury v podobě hudby a divadla. Nepřeceňujme ovšem onu „kulturní revoluci“, pro představu, na konci koloniálního období se v celém Chile nacházelo deset (!) klavírů, v roce navštěvovalo veškeré školy v Santiagu pouhých žáků. Pro chilské intelektuální lídry je ovšem velevýznamné, že se množí přímé kontakty s Evropou. Mladí kreolové ze zámožných rodin často odjíždějí na několik let na starý kontinent, aby zkompletovali své vzdělání a rozšířili si horizonty. Po návratu do vlasti předávají načerpané zkušenosti a ideje – včetně těch explozivních – dál. Největších podnikatelských úspěchů dosáhli v Chile Baskové (rodiny Zañartu, Urrutia, Eyzaguirre, Larraín a další) a Kastilci, především ze severu Staré Kastilie. Za Bourbonů byla totiž opouštěna tradiční španělská teorie o neslučitelnosti obchodních aktivit se šlechtictvím. Bohatí kreolové baskického a kastilského původu se ovšem již cítí více Američany než Španěly. Reprezentantem vzrůstající ekonomické i politické moci této nové koloniální elity se stalo cabildo v Santiagu, již zanedlouho hlavní platforma boje za chilskou nezávislost. Pozvolna se rozvíjela i literatura. Během . století upadal zájem o témata spojená s válkou v Araukánii. Epická poezie a kronikářská díla ustupují popisným historicko-zeměpisným spisům, které si kladou za cíl umožnit poznání chilské reality i v Evropě. Nejslavnějším z těchto propagátorů Chile v zahraničí se stal jezuita Juan Ignacio Molina González ( – ), přírodovědec, historik a lingvista, který v Itálii publikoval dvě knihy o přírodních podmínkách a historii Chile. Molinova obsáhlá díla byla přeložena do několika jazyků a vzbudila v Evropě značný zájem o vzdálenou zemi na jižní polokouli. Značně negativní dopady na chilskou kulturu, a zejména vzdělávací systém mělo vyhnání jezuitského řádu ze špa-
n Kol oni e
nělského impéria, nařízené Karlem III. v roce . Prázdno vzniklé odchodem zhruba mimořádně aktivních tovaryšů Ježíšových z Chile se žádnému jinému církevnímu řádu nepodařilo vyplnit. V průběhu . století se jistá únava z nekonečných bojů zmocnila i araukánských válečníků a ozbrojený konflikt – jehož konce se Španělé nedočkali – stále častěji přerušovala období míru a tzv. parlamentos, tj. slavnostní jednání mezi španělskými úředníky a indiánskými náčelníky. Vzhledem k politické roztříštěnosti araukánského národa se ovšem nikdy nepodařilo dojednat nic obecně závazného, zatímco jedni náčelníci se španělskými parlamentáři seděli u poradního ohně, jiní v téže chvíli válčili se španělskými vojáky. Přece jenom však tyto krátké „pauzy“ v jinak nekonečném kolotoči násilí znamenaly vítaný oddech pro těžce zkoušené španělské kolonisty na jihu středního Chile. Úleva to byla i pro korunu, neboť válčení s Araukány si vyžadovalo obrovské finanční prostředky. Chile bylo nutno udržet, neboť představovalo přirozenou hradbu chránící bohaté Peru. Stálo to ovšem příliš mnoho peněz, boje s Indiány pohlcovaly veškeré zisky z chilské kolonie a královská pokladna v Peru musela ještě navíc každoročně přispívat více než dukáty. Jak hořce konstatovali u madridského dvora: Chile stálo Španělsko více vojáků a peněz než celý zbytek amerických kolonií. Neustálé válčení s Araukány se stalo jedním z rozhodujících faktorů v procesu vytváření chilského národa. Španělští osadníci v Chile museli prokázat mnohem větší odvahu a obětavost než kolonisté v ostatních částech španělské Ameriky. Odtud také poměrně militantní charakter chilské společnosti, stejně jako fakt, že Chilané se stali prakticky nejlepšími španělskými vojáky na americkém kontinentu. Na druhé straně válčení s tak silným soupeřem nedalo prakticky Španělům šanci vyvolávat konflikty mezi sebou navzájem, takže disciplinovanému chilskému obyvatelstvu se vesměs vyhnou hrůzy občanských válek, tak typické např. pro sousední Peru. Odvrácenou tváří staletých bojů ovšem bylo znatelné intelektuální i hospodářské zaostávání kolonie, jež se stále nemohla zbavit stigmatu nejchudšího a nejméně stabilního španělského panství v Novém světě.
Nezávislost Krize Vztahy – zejména ty ekonomické – mezi metropolí a koloniemi se na konci . století začaly prudce zhoršovat. Bourboni trvali na své představě kolonie jakožto dodavatele levných zemědělských komodit. To za mořem vedlo k přílišné specializaci a monokulturám, a tudíž k nepříjemné závislosti na rozmarech španělských obchodníků, jejichž předražené zboží bylo v koloniích za současného stavu prakticky nenahraditelné. Kreolové začali právem požadovat větší rovnováhu ve vzájemné ekonomické bilanci, ti nejradikálnější začali přemítat nad způsobem, jak se s Madre Patria (Matkou Vlastí) rozloučit. V Madridu si sice uměli spočítat, že pro skomírající španělské impérium jsou americké kolonie skutečným – a nenávratně posledním – pokladem, absolutisticky smýšlející Bourboni ovšem nedokázali překročit svůj vlastní stín a nabídnout uspokojivý kompromis. Svobodná obchodní výměna mezi kolonisty a jinými státy zůstávala přísně zapovězena. Imperiální centralisté na madridském dvoře dokázali spolehlivě zmařit všechny projekty na alespoň mírnou liberalizaci španělsko-amerického obchodu a federalizaci kolonií. Ti bystřejší a prozíravější z rádců krále Karla III. se pokoušeli nalézt všeobecně přijatelný kompromis, vévoda z Arandy např. navrhoval vytvořit za Atlantikem několik skutečných království, jimž by vládli bourbonští princové, takže Španělsko a Latinská Amerika by zůstaly spojeny jen volnou personální unií. Zarputilý centralismus však odmítl kompromisy, a následně ztratil celé impérium. Nespokojenost kreolů nepramenila ovšem jenom z anachronické regulace ekonomického života. Prakticky všechny významné posty koloniální správy byly už tradičně rezervovány pro tzv. peninsulares (doslova „poloostrovany“), tedy lidi přicházející ze Španělska. V Americe narození a Američany se cítící kreolové (criollos) měli oprávněný pocit, že jsou poddanými druhé kategorie, a nenáviděné přivandrovalce častovali nejrůznějšími hanlivými přezdívkami, jako např. godos (Gótové) či gachu-
n Nezávi sl ost
pines (Španěláci). Podobně jako v případě rozkolu mezi severoamerickými osadníky a britským králem Jiřím, i v Latinské Americe se kreolové cítili obzvláště pobouřeni faktem, že se od nich vyžadovaly nejrůznější daně a poplatky, přitom však neměli na chod impéria včetně své země prakticky žádný politický vliv. Racionalistická a vrcholně kritická intelektuální atmosféra Evropy poznamenané Velkou francouzskou revolucí, kde byl absolutismus založený na božském právu panovníka vládnout urychleně nahrazován teorií o svrchovanosti lidu, plně zasáhla bohaté kreoly, kteří se z Ameriky na starý kontinent vydávali za vzděláním. Na vlastní oči se mohli kreolští aristokraté přesvědčit o hloubce úpadku španělské monarchie, zmítané korupcí a ovládané zištnými a nekompetentními úředníky. Při svých cestách do Francie a Anglie současně viděli rostoucí pohrdání, které příslušníci těchto skutečných mocností dávali najevo vůči beznadějně zastaralému a skomírajícímu španělskému impériu. Nové myšlenky se šířily především na půdě tzv. tajných společností (sociedades secretas). Budoucí osvoboditelé Chile Bernardo O‘Higgins a José de San Martín nasávali revoluční atmosféru v cádizské zednářské lóži. Definitivní rozbití pout, které Chile vázaly ke Španělsku, se ale protáhlo na celých let, protože nadějné stability se Chilané dočkali až kolem roku . V horizontu jedné generace, v letech –, Chile přestalo být kolonií a stalo se nezávislou republikou.
Cestou k Rubikonu Boje za nezávislost latinskoamerických kolonií odstartovaly ve skutečnosti na Pyrenejském poloostrově. Krize bourbonské monarchie, jež se musela – a nedokázala – vyrovnávat s historickými a dramatickými ději v sousední Francii, vyústila v pád španělských Bourbonů, když na madridský trůn Napoleon dosadil svého bratra Josefa. Invaze Napoleonových vojáků na Pyrenejský půlostrov definitivně skoncovala s křehkou rovnováhou vztahů mezi metropolí a její mnohonásobně rozlehlejší kolonií. Zatímco vládnoucí dynastie se francouzskému diktátu podřídila bez odmlouvání, španělský lid se rozhodl vzít zbraně a osud do vlastních rukou a povstal proti francouzským oku-
C es to u k R ub i k o nu n
pantům s nevídaným zápalem. Po celém Španělsku spontánně vznikaly poměrně demokratické exekutivní výbory, tzv. Juntas de Gobierno. Ty sice takřka bez výjimky vyjadřovaly loajalitu sesazenému králi Ferdinandovi, ale už ten prostý fakt, že po staletích absolutismu vládu v zemi – byť improvizovaně – kontroloval někdo jiný než madridský panovník, měl mít pro španělské dějiny vpravdě historické důsledky. A neméně závažné dopady měla tato situace i na dějiny Latinské Ameriky, kde si ze španělských junt vzali příklad s až překvapivou rozhodností. Pro tehdejší kreolské lídry bylo naprosto samozřejmé přesvědčení, že koloniální pakt mezi metropolí a americkými regiony je vázán na osobu panovníka, nikoliv na španělský národ jako celek. Jakmile „zmizel“ král, neviděli už kreolové žádný důvod, proč by měli dál Madrid poslouchat. V Chile se první Junta de Gobierno, vládní výbor, zrodila v září , kdy ji vyhlásilo santiagské cabildo abierto, veřejné shromáždění občanů. Vzápětí se vytvořila ozbrojená občanská milice a chilské přístavy se otevřely obchodním lodím celého světa. Zprvu se členové junty definovali jako obránci práv ve Francii internovaného exkrále Ferdinanda – junta slibovala, že bude vládnout „do návratu krále“ – brzy se však ukázalo, že krize bourbonského koloniálního impéria je natolik závažná, že vše vyústí do skutečné osvobozenecké revoluce. Opatrně a pozvolna, zato však vytrvale chilští vlastenci (patriotas) uvolňovali vazby na metropoli a stále intenzivněji se inspirovali nedávným příkladem severoamerických kolonií, které daly vale londýnskému poručníkování. Tehdejší chilský guvernér, Francisco García Carrasco, profesionální voják, nepříliš vzdělaný muž vyznávající diplomacii tvrdých pěstí, svým represivním a nekompromisním přístupem nervózní atmosféru v zemi ještě vystupňoval. V prvních chilských novinách Aurora de Chile (Svítání v Chile), které tehdy začaly vycházet, se horečně volalo po svobodě. To ovšem nic nemění na faktu, že značná část chilské společnosti pořád ještě váhala. Vzpoura proti uspořádání, ve kterém jejich předkové prožili tři staletí, byla smrtelně vážná věc a strach ze španělské odvety mnohé paralyzoval. Radikálové, v čele s Josém Miguelem Carrerou – Nastala hodina americké nezávislosti, nikdo ji nemůže zadržet – ovšem tlačili chilskou společnost k překročení Rubikonu. K tomu do-
n Nezávi sl ost
šlo v roce , kdy roajalistická administrativa v Limě, odhodlaná udržet impérium stůj co stůj, dospěla k názoru, že je třeba bouřící se kreoly zpacifikovat za použití násilí. Vždyť v Chile se nyní vydávaly dokumenty, v nichž se to hemžilo buřičskými, až svatokrádežnými výroky. V tzv. ústavní úpravě, vydané santiagskou juntou, se pravilo: Žádný dekret či nařízení, vydané jakoukoliv autoritou sídlící mimo teritorium Chile, nebude mít v zemi pražádnou platnost; ti, kdož by jej chtěli uposlechnout, budou potrestáni jako zrádci národa. Peruánský místokrál Abascal vyčkával se zásahem několik let, protože podobný neklid vládl i v ostatních oblastech místokrálovství a v Limě dobře věděli, že bez chilského obilí nastane v Peru hlad. Šlo tedy o to razantně revoluci zastavit, ale současně nepoškodit životně důležité obchodní toky mezi Chile a Peru. Španělským velitelům – Antonio Pareja, Gabino Gaínza a Mariano Osorio – se nakonec podařilo obnovit španělské panství v Chile v roce , po bitvě u Rancagua, po níž rozzuření Španělé postříleli zajatce i raněné. Tvrdá represe – popravy, věznění, konfiskace majetku, vypisování „trestných daní“, vyhnanství – ovšem udrží roajalistický monopol už jen další tři léta. Roku tak skončilo první období chilského boje za nezávislost, tzv. Patria Vieja (Stará vlast). Je třeba přiznat, že k neúspěchu první fáze chilské revoluce notně přispěli i samotní revolucionáři, kteří se nezřídka namísto boje se španělskými vojáky věnovali vzájemným sporům. Španělský drakonický postup byl ovšem kontraproduktivní, tváří v tvář běsnění španělských dobyvatelů se i včerejší váhavci názorně přesvědčili, že po dobrém to s obránci impéria nepůjde. V Chile se rozhořela krvavá partyzánská válka proti okupantům.
Hrdinové na scéně To už ale v argentinské Mendoze generál José de San Martín a budoucí chilský národní hrdina Bernardo O’Higgins pilně připravovali expedici, která se španělským panstvím v Chile rázně skoncuje. Radikální vlastenci v Buenos Aires po San Martínovi požadovali, aby zbavil Argentinu nebezpečí roajalistických ataků tím, že dobude jejich hlavní základnu Horní Peru (Bolívii). San Martín namítal, že Bolívie je z jihu prakticky ne-
H rdi no v é na s c éně n
dobytná, a proto navrhl jiný plán. Překročit Andy, vyhnat Španěly z Chile, po moři dorazit do Peru, zlikvidovat místokrálovskou moc v Limě a teprve potom, jako třešničku na dortu, od severu zbavit Bolívii roajalistů. A protože to byl muž činu, vybudoval v Mendoze slušně vyzbrojené a vycvičené pětitisícové vojsko, tzv. Andskou armádu, se kterou se na počátku roku pustil do uskutečňování svého smělého projektu. Andská armáda, v jejichž řadách se nacházelo značné množství chilských vlastenců, kteří utekli z domova před španělskými represemi, v jednom z nejoriginálnějších a současně nejnáročnějších dobrodružství historie vojenství překročila „nepřekročitelné“ Andy (Paso de los Andes) – i když při extrémně náročném přechodu velehor ztratil San Martín téměř mužů – a dokonale španělské vojáky zaskočila v bitvě u Chacabuco (únor ), napůl cesty mezi andskými průsmyky a Santiagem. Ve španělských řadách nastal takový zmatek, že San Martín zajal i roajalistického guvernéra del Ponta. O pár dnů později už legendární argentinský hrdina projížděl Santiagem na bílém koni a oznamoval aplaudujícím obyvatelům chilské metropole: Toto vojsko vás přichází osvobodit od tyranů, kteří sužují vaši krásnou zemi. A aby situaci zjednodušil, současně Chilanům oznámil, že jejich novým lídrem bude jeho pobočník O’Higgins. Ten poté . února ve městě Talca formálně vyhlásil chilskou nezávislost a na radu svého velkého učitele urychleně budoval silnou flotilu pod velením admirála Thomase Alexandra Cochranea (skotského námořníka a nejslavnějšího z celé řady Britů, kteří se zúčastnili chilských bojů za nezávislost). Jeho lodě měly v případě potřeby zadržet španělské královské loďstvo. V posledním zoufalém pokusu peruánští roajalisté, hanlivě přezdívaní „saracéni“, vyslali do Chile expediční sbor na čele s generálem Osoriem, ale v dubnu bitva u Maipú přinesla chilským vlastencům rozhodující triumf, i když ještě několik let trvalo definitivní „vyčištění“ chilského jihu (Concepción, Talcahuano, ostrov Chiloé) od roajalistických sil. O chilské nezávislosti už sice nemohlo být pochyb, ale válčení na jihu bylo přesto nesmírně kruté. V tzv. guerra a muerte (válka na život a na smrt) obě strany přepadávaly, rabovaly a vypalovaly „nepřátelské vesnice“, ohled se nebral ani na bílé vlajky vyjednavačů. S konečnou platností byly poslední roajalistické bojůvky zlikvi-
n Nezávi sl ost
dovány až roku . San Martín, podporovaný vděčnými chilskými republikány, v té době už dávno pochodoval na sever, aby zbavil španělské nadvlády i Peru, což se mu skutečně podařilo (nezávislost Peru byla vyhlášena . července ). Na jeho úspěšném tažení měli velký podíl i Chilané, neboť právě chilští námořníci tvořili vesměs posádku plavidel San Martínovy „peruánské“ expedice.
Don Bernardo Bernardo O’Higgins y Riquelme ( – ) se zatím pokoušel prohloubit revoluci a důkladně zreformovat chilskou společnost. Národní chilský hrdina byl nemanželským synem guvernéra Chile a peruánského místokrále Ambrosia O’Higginse, měl tedy irskou krev a britskou výchovu, do reformního díla se však pustil se zápalem rozeného revolucionáře. V první řadě se O’Higgins snažil zlikvidovat v Chile feudalismus, rušil šlechtické tituly – erby šlechtických rodin byly povinně odstraňovány i z fasád městských paláců – a tradiční privilegia urozených rodin. Zpřísněna měla být také pravidla při odkazování půdy velkostatkářským synům. O’Higgins ovšem narazil na tvrdý odpor tradicionalistické chilské aristokracie, tzv. pelucones – přezdívku dostali podle koloniálních paruk (peluca), jimiž zdobili své hlavy – jež se k smrti děsila povstání černých otroků a Indiánů, případně vzpoury chudáků. Časem se ovšem Osvoboditelovy extrémně autoritářské metody začaly zajídat i chilským liberálům, kteří Dona Bernarda – nejspíše oprávněně – podezřívali z toho, že si připravuje půdu pro kariéru neomezeného vládce země. O’Higgins opravdu často vystupoval jako nefalšovaný diktátor a jeho pokusy o manipulování voleb vzbuzovaly nechuť i u mnohých jeho zprvu nadšených obdivovatelů. Stejně jako předtím radikál Carrera, který při jedné příležitosti vyhnal zasedající poslance z parlamentu s mečem v ruce (a podobně jako někteří Bolívarovi generálové v jiných latinskoamerických státech), považoval chilský „Otec vlasti“ demokracii za příliš pomalou, komplikovanou a neúčinnou. Místo ní dával přednost „vojenskému“ způsobu vlády, kdy se namísto obtížného hledání shody a kompromisu jednoduše rozkazuje. Jeho „moralizující dekrety“ zakazující kohoutí a býčí zápasy, ha-
D o n Berna rd o n
zardní hry, nemírné požívání alkoholu a dokonce i karnevaly, působily mnohdy spíše tragikomicky než státnicky. Ne vše bylo pochopitelně špatně, velký reformátor zavedl ve větších městech povinné veřejné osvětlení, nechal v Santiagu vybudovat divadlo i centrální hřbitov, zřizoval pravidelné dostavníkové linky a snažil se ze všech sil podporovat vzdělání, které viděl jako jedinou cestu k budoucí stabilitě a prosperitě. V roce byla v Santiagu otevřena Národní knihovna s více než osmi tisíci svazky. I když se O‘Higgins nikdy neodhodlal zrušit po Španělech zděděnou cenzuru, přece jenom byla uvolněna do té míry, že došlo k nevídanému rozmachu žurnalistiky. Za O‘Higginsovy éry bylo založeno celkem deníků, přičemž oficiální tiskovinou byla Gaceta del Gobierno de Chile (Noviny chilské vlády), které informovaly veřejnost o vládních úmyslech a aktivitách. Hlavní problém však spočíval ve faktu, že O‘Higgins byl skálopevně přesvědčený o tom, že jenom on sám nejlépe ví, co země potřebuje, a legitimní požadavky na vyhlášení voleb, vytvoření parlamentu a sepsání ústavy – což by v součtu znamenalo konec jeho improvizované diktatury – zarputile odmítal. Razil heslo: Pokud národ nechce po dobrém přijmout to, co jej učiní šťastným, je nutno mu to vnutit násilím. Když v roce konstituci přece jenom vytvořil, vyhradil si v ní pro sebe veškerou exekutivní moc a délku svého mandátu stanovil „na neurčito“. Nevole vůči jeho reformám i politickému stylu rostla a v lednu byl nakonec přinucen opustit Chile a uchýlit se do peruánského exilu. Svou demisí prokázal Don Bernardo Chile poslední velkou službu, protože atmosféra byla už tak napjatá, že hrozila občanskou válkou. Do Chile už se O‘Higgins nikdy nevrátil. Ukázalo se, že představy zámožných kreolů o nové republice jsou revolučním reformám velice vzdálené. Koneckonců je pravdou, že Chile, jen velmi řídce osídlené, dosti izolované, s převládající rigidní agrární společností, kde téměř feudální kontrolu společnosti vykonávalo několik aristokratických rodin, rozhodně nesehrálo roli avantgardy v revolučním procesu období válek za nezávislost. Jeden z mála chilských předchůdců nezávislosti, Fray Camilo Henríquez, si na adresu svých krajanů hořce povzdychl: Liberální filozofické ideje jim byly právě tak cizí jako geografie či matematika. Nevěděli, co znamená svoboda a ani po ní netoužili.
n Nezávi sl ost
Triumf s poněkud hořkou příchutí Dvacátá léta . století byla dobou obtížného hledání konsensu, na němž by byla nová chilská republika vybudována. Vyzkoušelo se a zavrhlo několik konstitucí, experimentovalo se také – s katastrofálními výsledky – s federalismem. Na rozdíl od Spojených států amerických se zatím v zaostalé, majetkově příliš polarizované, zkorumpované a koloniálním dědictvím neblaze poznamenané chilské – a obecně latinskoamerické – společnosti nepodařilo vybudovat ani demokratický, ani prosperující stát. Ukázalo se, že měli pravdu anglosaští skeptikové, kteří věštili San Martínovu a Bolívarovu snu o svobodných, spravedlivých a ekonomicky zdatných Spojených státech jihoamerických chmurnou budoucnost. John Adams prohlásil, že myšlenka, že by se v Latinské Americe podařilo ustavit demokratické principy respektující vlády, mu připadá tak absurdní jako pokus o zavedení demokracie mezi ptáky, zvířaty či rybami. Příliš se nemýlil, na prosperitu a demokracii si budou muset v bývalých španělských koloniích ještě počkat. Z ekonomického hlediska nebylo v čerstvě osvobozených státech mnoho důvodů k radosti. Nebývale kruté válčení vážně poničilo hospodářství, navíc se zpřetrhaly tradiční obchodní vazby. Převážná část válečných potřeb byla pokryta importem na dluh a půjčkami, což ještě více zatížilo neblahou bilanci latinskoamerického zahraničního obchodu a vedlo ke katastrofálnímu zadlužení nově vzniklých států. Generálové a admirálové, jimž šlo válčení evidentně k duhu, přivykli situaci, kdy si stačí o peníze dostatečně důrazně říct, přičemž podobná finanční „disciplína“ zavládla i ve většině nových republik. Válka za nezávislost si vyžadovala od vlastenců oběti všeho druhu a – odhlédneme-li od konfiskací roajalistického majetku – z valné části byla hrazena nejrůznějšími nucenými půjčkami a „dobrovolnými dary na oltář vlasti“, které muselo poskytovat vlastní obyvatelstvo. Dlouholeté válčení mělo závažné a neblahé společenské důsledky pro další vývoj v Latinské Americe. Uniformovaní hrdinové si i po skončení bojů udrželi významné společenské a politické postavení a hranice mezi politiky a generály nebude v mnohých regionech občas zcela jasná. Vměšování vojáků do politiky se stalo jednou z kon-
Tri umf s p o něk ud h o řk o u p ří c h utí n
stant latinskoamerického života, se všemi negativními důsledky, které podobný fenomén obvykle přináší. Na druhé straně vzestup armády představoval i jistá pozitiva. Vzhledem k tomu, že vojska v průběhu dlouhého válčení potřebovala nové a nové muže, rostoucí poptávku po důstojnících nestačili nasytit kreolové a začalo se hledat i jinde. Do velitelských funkcí se tak čas od času dostávali i tradičně marginalizovaní mesticové. Míšenci se tak mohli na společenském žebříčku vyšplhat do výšin, které jim byly v mírových dobách zcela nedostupné. V majetkové oblasti se ovšem obecně mnoho nezměnilo. Noví latifundisté, „přátelé režimu“, nastoupili na místa svých předchůdců a koncentrace obrovských majetků na venkově nebyla nijak vážně ohrožena. Celkově lze konstatovat, že nezávislost přinesla v Chile změny hlavně na politickém poli. Bohatí kreolové, kteří dříve neměli žádný vliv na politiku, nyní získali moc, pro chudáky – kterých byla v zemi naprostá většina – se toho po vystřízlivění z nacionalistické kocoviny mnoho nezměnilo. Objevovaly se ovšem i nadějné známky toho, že budoucnost Chile nebude zdaleka jenom chmurná. Na rozdíl od většiny latinskoamerických států, jejichž ekonomiky se z ničivých válek za nezávislost vzpamatovávaly celá desetiletí, se v Chile podařilo relativně rychle obnovit stabilitu a nastartovat dokonce hospodářský růst, opřený zejména o těžbu nerostných surovin a obchod. Chilští obchodníci dokázali vcelku pružně reagovat na měnící se situaci na nově se konstituujícím světovém trhu, a tak se např. Valparaíso brzy proměnilo v důležitý obchodní přístav, odkud se vyvážely do řady jiných zemí přebytky chilské obilnářské produkce. Z chaosu a zmaru válek za nezávislost se po relativně krátkém čase vynořilo právě Chile jako politicky stabilní a hospodářsky prosperující stát, skutečná „výjimka“ v Latinské Americe.
Chile v . století Pokusy a omyly Poté, co byla v předlouhých válkách proti Španělům vybojována nezávislost, chilské vládnoucí elity s překvapením zjistily, že ten největší a nejnáročnější úkol na ně teprve čeká. Španělská koloniální správa byla smetena a nyní bylo třeba nahradit ji nějakou jinou, španělský obchodní monopol byl odstraněn, ale chilské zboží si teď muselo najít své vlastní místo na mezinárodním trhu, španělští vojáci se vrátili do Evropy a Chile muselo vybudovat novou armádu. A k tomu všemu ještě vylepšit nejrůznějšími revolučními excesy pošramocené vztahy mezi státem a církví a současně vytvořit účinný vzdělávací systém, protože nedostatky v oblasti školství byly skutečně alarmující. Dvacátá léta byla ovšem z větší části promarněna napůl ideologickými, napůl personálními šarvátkami mezi konzervativci a liberály. Tábor konzervativců byl složen zejména z tzv. pelucones (parukářů), kteří by se nejraději spokojili s koloniálním modelem feudálně-aristokratické společnosti, snad s jediným rozdílem oproti nedávné minulosti – lukrativní mocenské posty dříve obsazované Španěly by nyní převzali oni sami. Liberálové, kterýžto módní termín se do Chile dostal z o poznání „evropštějšího“ Buenos Aires, byli vesměs relativně pokrokově smýšlející aristokraté, vzdělaní a zcestovalí muži, kteří přesně věděli, co nechtějí – diktaturu, lidové vzpoury, anarchii. Mnohem méně už bylo jasné, po čem vlastně touží. Přinejmenším verbálně proklamovali důrazný rozchod s koloniální minulostí ve všech možných aspektech, přičemž jejich touha po „modernizaci“ za každou cenu někdy vedla ke značně riskantním experimentům, jako byl např. ten s federalizací země – po vzoru USA – který ve svých neočekávaných a tragických důsledcích málem roztrhal Chile na kusy. Jedno z mála neoddiskutovatelně pozitivních opatření oněch časů bylo zrušení otroctví z roku . Chile se tak dostalo mezi celosvětovou abolicionistickou avantgardu, jakkoli velké praktické důsledky pro život v zemi to nemělo, neboť počet otroků v celém Chile už teh-
Budo v á ní s tá tu n
dy nedosahoval ani čtyř tisíc. Nejproslulejší politickou figurou oněch časů byl bezesporu generál Ramón Freire, liberál, snažící vyhnout se modelu autoritářského státu, který zemi vnutil Osvoboditel O’Higgins. Ani Freire však nedokázal zamezit všeobecné anarchii a chaosu. „Politika“ se často dělala se zbraní v ruce, to když např. na konci ledna plukovník Enrique Campino, jeden z kandidátů na viceprezidentskou funkci, vjel na koni až do zasedacího sálu sněmovny a bodáky nechal poslance vyhnat na ulici. Za jedinou dekádu byly vyhlášeny hned čtyři různé ústavy, zásadním problémem však zůstával fakt, že se jimi téměř nikdo nehodlal řídit. Nebylo ani divu, byly to konstituce skutečně podivuhodné, v té z roku se dokonce navrhovalo, že stát bude shromažďovat údaje o morálce, zbožnosti a „občanských ctnostech“ obyvatel, a pak na jejich základě se potom sestaví jakýsi hodnotící „žebříček“ jednotlivých občanů. Únava z věčných a často malicherných půtek se nakonec zmocnila téměř celé politické scény a všichni si nejspíše oddechli, když konzervativci v ozbrojeném střetnutí porazili liberální vojsko v bitvě u Lircay ( ) a nastolili svůj režim. Jenom stěží tehdy asi někdo tušil, že vítězové od Lircay budou kormidlovat zemi po celých příštích let.
Budování státu Jestliže prakticky celá Latinská Amerika obdivovala politickou stabilitu, které Chile ve . letech dosáhlo, mohli za to Chilané poděkovat především Diegovi Portalesovi ( – ). Původně obchodník z Valparaísa v sobě objevil geniální organizační schopnosti a bez přehánění jej lze označit za skutečného otce chilské státnosti. Portales v první řadě tvrdě a nekompromisně zatočil s nejrůznějšími místními caudillos, regionálními mocipány vybavenými nezřídka vlastními soukromými armádami, kteří v mnoha jiných zemích Jižní Ameriky budou po většinu . století způsobovat centrálním vládám vážné potíže. Také Portales se sice choval nadmíru autoritativně, avšak dokonce i jeho protivníci museli uznat, že je to čestný a schopný muž, jehož hlavní ambicí bylo zavést v Chile efektivní, spořádanou a nezkorumpovanou administrativu. Největší jeho slabinou snad byla výbušná povaha a nezkrotný jazyk, které mu nadělaly spoustu
n Chi l e v . stol etí
nepřátel, hlavně mezi aristokraty, jejichž pompézností hluboce pohrdal. Portales byl oddaným vlastencem, ale jeho vlastenectví se značně lišilo od patriotismu jeho předchůdců. Zatímco San Martín byl typickým vlastencem „americkým“ a O’Higgins americko-chilským, Portales už vystupoval jako typický patriot výhradně domácího, chilského ražení. Jeho cílem bylo proměnit Chile v „Anglii Pacifiku“. Při zpětném pohledu na chilské – i latinskoamerické – dějinné zkušenosti dospěl k názoru, že zlatou střední cestou mezi bezvládím generujícím anarchii a takřka monarchistickými diktaturami „silných osobností“ je autoritativní republika. O tom, že by v krátkém horizontu bylo možné začít v Chile s úspěchem praktikovat skutečnou demokracii s nezmanipulovanými volbami, si nedělal přílišné iluze. Nejprve výchova, potom skutečná demokracie!, tímto heslem se Portales řídil, mínil ho naprosto vážně a vštípil ho i svým následovníkům. Prakticky po celé . století skutečně nebude většina národa na politické kolbiště vpuštěna – a to ani v roli voličů – neboť muži stojící v čele země byli skálopevně přesvědčení, že stát mají spravovat vybrané elity bez zbytečných konzultací s „prostým lidem“. Přísný volební cenzus zajistil volební právo jenom zámožným a vzdělaným, takže přímo ovlivňovat politický život mohli jenom nemnozí. Jedním z prvních Portalesových činů byla pacifikace extrémně zpolitizovaného vojska – i za cenu nuceného penzionování prakticky všech vysokých důstojníků předcházející etapy – a obnovení kázně a úcty vojáků k volené civilní vládě. Portalesův systém autoritativní a v rámci možností nadstranické vlády vyprodukoval početnou vrstvu profesionálních a státu oddaných úředníků. Chilská administrativa se tak stala v Latinské Americe obdivovaným a nedostižným vzorem. Sám Portales šel příkladem a nikdy nepobíral svůj plat, i když to pro něj mnohdy znamenalo vážné existenční potíže. Portales nenáviděl politiku založenou na charismatu jednotlivců, jeho ideálem byla profesionální a efektivní, i když možná poněkud neosobní byrokracie. Nikdy také nezatoužil po roli obdivovaného a uctívaného lídra, chtěl být „pouze“ pracovitým, úspěšným a hlavně nahraditelným úředníkem. Snil odvěký sen všech slušných a nezištných politiků o vládě, která by dokázala povýšit celonárodní zájmy nad partikularismy jednotlivých společenských skupin či politických partají.
Bud o v á ní s tá tu n
Hlavním Portalesovým odkazem se stala jeho konstituce, kterou vyhlásil v roce a která v zemi platila až do roku , a s několika málo dodatky se jí potom Chile řídilo až do roku . Byla to ústava povýtce konzervativní a dosti autoritářská, prosazující silný prezidentský režim. Ústavní text natolik zvýhodňoval exekutivu na úkor moci legislativní, že se prezident, se všemi svými administrativními, vojenskými a i zákonodárnými pravomocemi, podobal nekorunovanému panovníkovi. Hlavě státu ústava navíc umožňovala znovuzvolení, takže začalo období desetiletých prezidentských mandátů (dvakrát po pěti letech), přičemž prvním z těchto prezidentů se stal samotným Portalesem prosazený kandidát generál Joaquín Prieto. Velké spory vyprovokovaly prezidentovy výjimečné pravomoci, jež hlavě státu umožňovaly vyhlašovat lokální výjimečný stav, a podstatným způsobem tak omezovat občanská práva obyvatel. To sice na první pohled neznělo příliš demokraticky, na druhé straně to v Chile zabránilo rozmachu ničivého regionálního partikularismu. Centrální vláda v Santiagu nebyla prakticky nikdy vážně zpochybněna, což bylo pro Chile – zejména v porovnání s ničivým chaosem generovaným provinčními vzpourami v mnohých latinskoamerických státech – mimořádně blahodárné. Konzervativci dodržování ústavy a zákonů důsledně vymáhali, takže mnozí liberálové se ocitli ve vězení či ve vyhnanství. Ovšem v porovnání s represemi, kterými v té době své soky decimoval např. argentinský diktátor Rosas, se jednalo o vcelku mírné metody. Protože nejvíce liberálů se nacházelo v armádě, v řadách chilského důstojnictva byla provedena důkladná čistka, což vojsko výrazně odpolitizovalo. Jako protiváha armády byla vytvořena miliční Národní garda, přičemž počet jejích ozbrojenců nakonec přesáhl mužů. Odvrácenou tváří konzervativního režimu byly pravidelné a nechutné volební machinace a manipulace, s jejichž pomocí se u moci drželi konzervativní mocipáni. Vláda se obvykle nezastavila před žádnou taktikou, která garantovala volební triumf: zastrašování, několikadenní preventivní vazba „nespolehlivých“ voličů či opozičních kandidátů v době konání voleb, falšování výsledků, úplatky. Celá „volební strategie“ byla přitom koordinována samotným ministrem vnitra. Tato demokracii nesmírně diskreditující praxe takřka be-
n Chi l e v . stol etí
ze změn pokračovala až do konce . století. Postupem času se pojem „konzervativní“ z ideologického hlediska vyprázdnil. Vládní strana se sice nazývala konzervativní, ale spíše než o názorové nuance se v jejím případě jednalo o odrazový můstek pro kariéru schopných mužů nejrůznějších ideologických orientací. Klerikálové, autoritáři, liberálové, konzervativci, ty všechny spojovala loajalita k režimu vytvořenému velkým Portalesem.
Válečníci a muž zákona Sám Portales se také postavil do čela první války, kterou nezávislé Chile v . století vedlo. Rivalita se sousedním Peru měla již dlouhodobou tradici, ať šlo o obchod, celní tarify anebo o neochotu Peruánců splácet půjčku, kterou jim v dobách válek za nezávislost Chilané poskytli. Rozbuškou se stal projekt bolivijského generála Andrése Santa Cruze, který se v roce rozhodl spojit Peru a Bolívii do jediné Konfederace. Portales interpretoval tento akt jako přímé ohrožení chilské státnosti a vyhlásil sousedům válku. V pozadí konfliktu stálo zejména soupeření chilského Valparaísa a peruánského Callaa o pozici nejvýznamnějšího tichomořského přístavu. První obětí konfliktu se paradoxně stal sám Portales, zavražděný vlastními vojáky při vzpouře jedné z naverbovaných jednotek. Z Portalese se stal rázem národní hrdina, režim získal mučedníka i všeobecnou podporu a Chilané díky vítězství generála Manuela Bulnese u Yungay (leden , ztráty dosáhly téměř mužů, což představovalo jednu z nejkrvavějších bitev celé latinskoamerické historie) první velký vojenský triumf. Bulnes si vydobyl takovou popularitu, že v letech – zasedl do prezidentského křesla. Právě v průběhu jeho mandátu se Chile s definitivní platností z pozice okrajové, zaostalé a bezvýznamné americké oblasti propracovalo na úroveň jednoho z nejstabilnějších a nejbohatších států celého amerického kontinentu. Věren heslu slavného argentinského myslitele a politika Alberdiho Vládnout v Latinské Americe znamená především zalidňovat, Bulnes v roce vyhlásil první zákon o kolonizaci v dějinách Chile. Prezident nechal rovněž přestavět koloniální palác La Moneda – původní Královskou mincov-
Vá l eč ní c i a muž zá k o na n
nu – takovým způsobem, aby poskytl přístřeší nejen hlavě státu, ale také exekutivě. Kabinet se do La Monedy nastěhoval roku a sídlil tu bez přestávky více než sto let. Obrovská budova, postavená architektem italského původu Joaquínem Toescou, byla během vojenského puče v roce vážně poškozena, ale už v roce je restaurována a nejprve Pinochet, později také Aylwin a další demokratičtí prezidenti budou z jejích početných kanceláří znovu vládnout celé zemi. Teprve v roce se v prezidentské funkci objevil první civilista, schopný udržet se na tomto postu více než několik málo týdnů. Manuel Montt ( – ) musel hned na počátku svého mandátu svést menší občanskou válku se svými oponenty z jižních provincií. Možná právě pod vlivem tohoto nešťastného začátku Montt vystupoval natolik autoritářsky, že to v roce
vyvolalo novou, tentokrát vážnější ozbrojenou vzpouru. Především rebelující horníci na severu země vytvořili skvěle organizovanou povstaleckou armádu, s níž mělo vládní vojsko nemalé potíže. Bohatý těžař z Copiapó Pedro León Gallo naverboval velké soukromé vojsko a dokonce si razil vlastní mince. Monttovi přezdívali hombre ley (muž zákona), protože v epoše, kdy Portalesem potlačený chaos a anarchie znovu začaly vystrkovat růžky, ztělesňoval řád a princip autority. Monttovo desetiletí lze bez přehánění nazvat diktaturou zákona. Montt byl rovněž velkým podporovatelem vzdělání, které považoval za vůbec nejdůležitější civilizační element. Právě v jeho éře se učitelům konečně dostalo vytouženého statutu státních zaměstnanců, což výrazně zlepšilo jejich životní podmínky a následně pronikavě zvýšilo úroveň vzdělávacího systému. Montt si jako jeden z cílů své vlády vytyčil metu, aby v každé provincii vyrostla alespoň jedna střední škola, a ke cti mu slouží, že toho skutečně dosáhl. První lycea se objevila dokonce až na „samotném konci světa“, v Chillánu a Valdivii. I když Monttův vztah k církvi byl poměrně chladný, nechal církevním řádům volnou ruku při budování školských zařízení a jezuité se mu odvděčili vybudováním santiagské Koleje sv. Ignáce, jedné z nejlepších středních škol na celém americkém kontinentu. Jedním z nejdůležitějších Monttových opatření bylo založení Hypotéční a úvěrové banky v roce
. Tato prestižní instituce do-
n Chi l e v . stol etí
stala za úkol podpořit zemědělskou výrobu prostřednictvím dlouhodobých a výhodných úvěrů pro drobné a střední zemědělce.
Statkáři, učenci a horníci Chile mělo na počátku . století velmi málo obyvatel. Sčítání provedené v roce odhalilo, že v zemi žije jenom něco málo přes milion lidí (Araukáni nebyli do cenzu zahrnuti), nahuštěných navíc většinou v tradičním „srdci země“, tj. v tzv. Centrálním údolí, takže desetitisíce kilometrů čtverečních chilského území zůstávaly zcela opuštěné. Vzhledem k tomu, že Chile nezažilo žádné masové přílivové vlny zahraničních přistěhovalců, počet jeho obyvatel rostl jenom pozvolným tempem a teprve kolem roku počet Chilanů poprvé překročil hranici milionů. Přes % Chilanů žilo na venkově a živilo se zemědělstvím. Distribuce zemědělské půdy byla ovšem extrémně nerovnovážná, takže několik stovek rodin vlastnilo prakticky všechny lukrativní pozemky, zatímco statisíce chudáků musely na haciendách a estanciích pracovat za symbolickou mzdu, popřípadě jenom za stravu, jako prakticky úplně bezprávná námezdní síla – peoni. Dopravní infrastruktura v zemi byla naprosto nedostatečná, takže mnohé regiony byly po značnou část roku odříznuty od zbytku země. Cest existovalo jenom málo a putování po nich bylo nebezpečné, neboť na nich docházelo k častým a brutálním přepadům a nájezdům bandoleros (lupičů), jejichž počet zejména v chaotických časech válek za nezávislost neuvěřitelně vzrostl. Až do druhé poloviny . století chilská města (s výjimkou Santiaga) stále ještě vykazovala rudimentární koloniální stav, kdy obvykle jedinou skutečně reprezentativní budovou zůstával katolický chrám. V letech – paralelně probíhaly čtyři sociálně-ekonomické procesy, které ve svých důsledcích přece jenom posunuly zemi o kus dál na cestě k modernímu státu západního typu: rozvoj hornictví, export obilí, vnitřní kolonizace a příchod nových osadníků z Evropy. Už v roce bylo v Chañarcillo (provincie Copiapó) objeveno významné ložisko stříbra – nefalšovaná stříbrná hora, v jejímž okolí brzy vzniklo více než sto dolů – událost startující nevídaný rozvoj chilského
S ta tk á ři , uč enc i a h o rní c i n
hornictví. Po stříbru následoval ledek a později měď, přičemž dobývání nerostných surovin zůstává dominantou chilské ekonomiky až do dnešních dnů. Počátek . let je dobou, kdy se nově etablovaná konzervativní vláda pokoušela vyvést zemi z chaosu a anarchie, jež vyvolaly války za nezávislost a následné revoluční a reformní aktivity. Hlavní starostí centrální vlády bylo obnovit veřejný pořádek a zajistit bezpečnost obyvatel, neboť z válečných událostí vzešlí caudillové a nejrůznější ozbrojené bandy se dobrovolně nemínili vzdát ani zbraní, ani svého loupeživého způsobu života. Vláda se také vcelku upřímně snažila vybudovat moderní a efektivní vzdělávací systém, pod heslem likvidace „španělského koloniálního tmářství“, ale omezené finanční prostředky toho mnoho nedovolovaly. Největším úspěchem na poli vzdělávací reformy bylo založení Chilské univerzity (Universidad de Chile) v roce , která se záhy stala středobodem chilského intelektuálního života (roku pak začala v Chile fungovat první soukromá univerzita, Universidad Católica). Do Chile byli zváni talentovaní učenci ze zahraničí a pod jejich blahodárným vlivem se pozvolna formovaly intelektuální elity vyznačující se liberálním světonázorem a slušnou profesionální průpravou. V prvních letech sice univerzita připomínala spíše diskusní kroužek a platformu pro více či méně neformální schůzky domácích intelektuálů, ale postupně se disciplína i úroveň tohoto vysokého učení podstatným způsobem zlepšila a ze školy se stala jedna z nejlepších univerzit v Latinské Americe. Velkou zásluhu na tom měl první rektor univerzity, venezuelský učenec Andrés Bello ( až ), učitel Simóna Bolívara a Humboldtův přítel, který strávil posledních let života v Chile a po celou jednu generaci řídil chilské vysoké učení. Bello byl klasickým polyglotem renesančního ražení – básník, jazykovědec, historik, filozof, právník i pedagog. Jeho erudice a charisma byly takového rázu, že po sobě zanechal početnou skupinu žáků, obdivovatelů i následovníků. V ekonomické oblasti byl španělský koloniální merkantilismus a protekcionismus opatrně nahrazován liberalismem. Všechno šlo ale velmi pomalu, protože v Chile nebylo ani dost kapitálu, ani dost kvalifikovaných pracovních sil, takže podni-
n Chi l e v . stol etí
kání se rozbíhalo jenom s velkými potížemi. Vnitřní trh tak až do . století trpěl nízkou koupěschopností širokých vrstev obyvatelstva a exportní schopnosti chilské ekonomiky – s výjimkou státem mohutně podporovaného těžařství – nebyly rovněž nijak oslnivé. I tak ovšem celkový roční objem exportu vzrostl ze , milionu pesos v roce až na milionů v roce . Průmyslová revoluce zaznamenala nejpronikavější úspěchy na hornickém severu země, kde se zejména město Copiapó proměnilo v jakési „ocelové srdce“ chilského státu. Právě mezi městy Copiapó a Caldera byla na Vánoce roku otevřena druhá nejstarší železnice Jižní Ameriky (v délce km), vybudovaná americkým podnikatelem Williamem Wheelwrightem, po níž nákladní vlaky převážely stříbro vytěžené z dolu Chañarcillo. V témže roce byla zahájena stavba železniční trati mezi Santiagem a Valparaísem, dvěma nejdůležitějšími městy země. Vzhledem k četným technickým obtížím se však práce protáhly na celých let a trať byla uvedena do provozu až v roce . V letech – objevené bohaté měděné žíly v Tamaya, Vallenaru, Chañaralu a La Ligua neotřesitelnou ekonomickou pozici severu země ještě posílily. V . letech Chile vyváželo něco mezi třetinou a polovinou světové produkce mědi, od roku pak je největším producentem mědi na celé planetě. „Hornická horečka“ kulminovala okolo roku , kdy byla na severu Chile objevena obrovská naleziště ledku, mimořádně lukrativní suroviny používané po celém tehdejším světě jako nejúčinnější zemědělské hnojivo. Na celých let se ledek stal pilířem chilské ekonomiky a vysoké zisky z ledkového sektoru značně zhýčkaly chilské ministry, kteří se naučili rozhazovat veřejné prostředky plnými hrstmi, aniž by se museli nějak vážněji starat o příjmovou stránku rozpočtu. Dříve takřka liduprázdná poušť Atacama se začala rychle zalidňovat a jen velmi řídce osídlené provincie Atacama a Coquimbo (tuto oblast v dnešní době nazývají Chilané el Norte Chico, Malý sever) se proměnily v nejdynamičtější regiony celé země. V . letech už na severu pracovalo přes horníků. Seveřané dobře věděli, že z jimi vydobytého bohatství žije celá země, a to také zformovalo jejich typický charakter: jsou tvrdí k sobě i druhým, podnikaví, odbojní, a především extrémně pyšní. Na severu bylo
S ta tk á ři , uč enc i a h o rní c i n
možné vypracovat se od nuly až do nevídaných majetkových i společenských výšin. Legendou se stal příběh selfmademana Josého Tomáse Urmenety, který po nekonečných letech, kdy jako věčně hladový chudák hledal své bájné naleziště mědi, jej skutečně objevil v Tamaya a stal se jedním z nejbohatších a nejváženějších lidí v celé zemi. Pohádkové štěstí se občas usmálo i na cizince: Angličan John Thomas North jednoho odpoledne roku vystoupil ve valparaíském přístavu v obnošeném obleku a s librami v kapse. O pár let později už měl v Tarapacá takový vliv, že se mluvilo o „northizaci“ provincie a on sám si vysloužil přezdívku „ledkový král“, když se kromě naprosté většiny ledkových nalezišť zmocnil i tamní železnice. Jih země se pokusil kontrovat zejména otevřením uhelných dolů na poloostrově Arauco, které svou produkcí zásobovaly nejenom chilské spotřebitele, ale staly se i významným exportním artiklem, neboť latinskoamerické země obecně trpěly a trpí velkým nedostatkem zásob uhlí. Střed země vsadil na obilnářství a v polovině . století se ukázalo, že se jednalo o moudré rozhodnutí. Nejprve kalifornská a později australská zlatá horečka otevřely chilským exportérům – Chile bylo v té době vlastně jedinou obilnářskou mocností na tichomořském pobřeží – lukrativní nové trhy, i když od konce . let došlo v tomto sektoru k nepříjemné recesi, umocněné faktem, že chilské zemědělství bylo zoufale neefektivní. Na velkých haciendách byl vždy dostatek levné a disciplinované pracovní síly v podobě námezdních peonů, a tak se do moderních zemědělských technologií prakticky neinvestovalo. Chudí rolníci zcela postrádali odbojného ducha a poslušně vykonávali přání a rozkazy svých patrones, opravdových pánů nad životem a smrtí udřených „poddaných“. Když v polovině . let . století Charles Darwin projel chilský venkov, nerozpakoval se mluvit a psát o feudalismu. Chilští velkostatkáři hospodařili extenzivním způsobem, když bylo zapotřebí zvýšit produkci, jednoduše zúrodnili další plochy půdy, které bylo víc než dostatek. V . století byl tento způsob ještě přijatelný, ve . století ovšem chilskému zemědělskému sektoru vyvstaly velmi vážné problémy. Podstatně nadějnější perspektivy se otevíraly před chilskými vinaři. Chilané byli zvyklí konzumovat ví-
n Chi l e v . stol etí
no domácí provenience už od samotných počátků koloniální epochy, nyní se však z Francie dovážely nové odrůdy hroznů, které časem zdomácnily tak dokonale, že se z Chile záhy stal nejúspěšnější pěstitel vína na západní polokouli. Chilané se postupně vydávali i na dosud neosídlený daleký jih, kde bylo v roce založeno dodnes nejjižnější chilské město Punta Arenas, významný strategický bod pro kontrolu oblasti Magallanesova průlivu. Osady na jihu zpočátku sloužily hlavně jako trestanecké kolonie, v budoucnu se tu však impozantním způsobem rozvine chov ovcí a učiní z tamních nehostinných končin jeden z nejbohatších regionů země. Chilský výrobní průmysl se začal o slovo důrazněji hlásit až ve druhé polovině . století. Do té doby měla chilská produkce spotřebního zboží stále ještě charakter koloniální řemeslné a cechovní výroby. Teprve po roce , kdy se do měst ve větším měřítku přesouvá venkovské obyvatelstvo – základ budoucího průmyslového proletariátu – a kdy je zejména díky prosperujícímu těžařství naakumulován dostatečný investiční kapitál, začínají se v Chile nadějně rozvíjet nová průmyslová odvětví: potravinářství, hlavně výroba cukru a piva, sklářství, výroba textilu a obuvi. Všechno ovšem ve značně omezeném měřítku, Chile i nadále zůstane zemí vyvážející hlavně suroviny a importující spotřební zboží, na jehož rentabilní výrobu domácí síly většinou nestačí. K modernizaci dochází i ve finančnictví, když se rodí první skutečné banky, poskytující začínajícím podnikatelům rozumné úvěry. Průmyslová a finanční scéna Chile se stabilizovala natolik, že začíná lákat významné zahraniční investory, projevující zájem především o chilské doly a železnice. Zlatá léta chilského ledku přinesla i významné změny v sociální struktuře. Na jedné straně vznikla nová vrstva pracujících, o poznání organizovanější, aktivnější a akceschopnější než spíše apatické obyvatelstvo venkova. Na straně druhé vyrostla také nová vrstva zámožných podnikatelů, tzv. nuevos ricos (zbohatlíci). Obě tyto nové společenské skupiny se časem pokusily vydobýt si podíl na rozhodovací moci, držené zatím beze zbytku tradiční venkovskou oligarchií.
L i b erá l o v é a p ro s p eri ta n
Liberálové a prosperita Nedílnou součástí stabilizace chilského státu bylo i vybudování mezinárodního postavení země, které se neobešlo bez problémů. Zatímco uspokojivé vztahy s USA, Francií a Velkou Británií se podařilo navázat záhy, Vatikán uznal nezávislost Chile až v roce a Španělsko dokonce ještě o čtyři roky později. Třicet let se autoritářsky vystupující konzervativci dokázali udržet u moci a základní úkol, který si vytyčili – vytvořit stabilní, prosperující a mezinárodně respektovaný stát – se jim podařilo splnit takřka beze zbytku. V . letech se ale stále hlasitěji ozývá nová generace, hájící jak liberální ideály, tak potřebu spravedlivějšího uspořádání chilské společnosti. Konzervativní časy skončily v roce , kdy se do čela země dostala nová, liberální garnitura. Její první představitel, José Joaquín Pérez ( – ), sice nepřestal s odpornou, jakkoliv maximálně účinnou manipulací voleb, ukončil však represivní tradici svých konzervativních předchůdců a přestal své politické oponenty pronásledovat a potlačovat. Tradiční rivalové z liberálního a konzervativního tábora si dokonce v roce dojemně padli do náruče, když je do jednoho šiku spojil odpor vůči španělské intervenci. Anachronický – a zcela nesmyslný – konflikt mezi bývalou metropolí a bývalou kolonií ( –) vyvolali admirálové španělského válečného loďstva, vracejícího se z výpravy do Pacifiku. Ti, jako by se rozvzpomněli na staré zlaté imperiální časy, začali se u jihoamerických břehů chovat tak agresivně, že Chile a další tři latinskoamerické republiky (Peru, Ekvádor, Bolívie) vyhlásily Španělsku válku. Všechny válečné operace této první tichomořské války se odehrály na moři a pyrenejští admirálové se „proslavili“ zejména brutálním bombardováním neopevněného Valparaísa v březnu . V . letech se chilská společnost pod vedením liberálů vydala na cestu modernizace a liberalizace a současně se snažila prosadit se ekonomicky ve světě, kterému zatím pořád ještě vládl britský průmysl a obchod. Vždyť v tomto období tvořilo britské zboží % veškerého chilského importu a celých % chilského exportu směřovalo do britských přístavů. Chilská elita, v jejíchž řadách nyní stále významnější roli hrála nová buržoazie, ať už vlastníci dolů, obchodníci či bankéři (rodiny
n Chi l e v . stol etí
nových zbohatlíků jako Gallo, Matta, Edwards, Cousiño, Urmeneta, Ossa), se v tomto období definitivně loučila s koloniálním životním stylem a ze všech sil napodobovala evropské vzory. Zbohatlíci se snažili pochlubit se svými majetky především prostřednictvím výstavné architektury. Ve velkých chilských městech rostly jako houby po dešti okázalá rodinná sídla a paláce, Santiago a Valparaíso rychle zapomínaly na svou koloniální minulost a stávala se z nich moderní města západoevropského stylu. Typickým příkladem toho, jak se peníze těžařů ze severu proměňovaly v architektonické skvosty (někdy ovšem i v excesy), je La Alhambra. Tuto parafrázi slavného granadského „Divu světa“ vybudoval architekt Aldunate v Santiagu pro jednoho z největších magnátů ze stříbrných dolů v Chañarcillo Francisca Ignacia Ossou a dnes tu sídlí Muzeum umění. Počet obyvatel Santiaga vzrostl ze v polovině . let na v roce . Roku bylo otevřeno Teatro Municipal a v ulicích osvětlovaných plynovými lampami se objevily tramvaje tažené koňmi. Stavební aktivita neúnavného Benjamína Vicuñi Mackenny přinesla nové a široké avenidas, parky a moderně koncipovaná náměstí. Chilská aristokracie budovala ve městě elitní kluby, po vzoru britské šlechty chilští boháči trávili hodně času na dostizích, v divadle a v opeře, případně na okázalých piknicích v parku Cousiño. Zámožné rodiny žily v Santiagu v zimě a na jaře, zatímco od léta do podzimu využívaly své venkovské usedlosti. Valparaíso, které v roce zřídilo a vybavilo první stálou hasičskou jednotku v zemi, rostlo podobným způsobem, i když pochopitelně v poněkud skromnějších rozměrech. Ve městě žilo na začátku poslední čtvrtiny . století obyvatel a přímo do něj i do jeho okolí se přestěhovalo velké množství cizinců, zejména Britů, což dodalo tamnímu regionu specifický ráz. Mohutným impulsem pro růst přístavu byla zlatá horečka v Kalifornii v polovině . století, neboť právě z Valparaísa se vypravovaly lodi plné chilského obilí, které pomáhalo nasytit kalifornské zlatokopy. Valparaíso bylo tehdy takřka obligátní zastávkou pro všechna plavidla obeplouvající mys Hoorn, aby pak zamířila na sever podél tichomořského pobřeží. Na počátku . století ovšem přišla série katastrof. Nejprve v roce silné zemětřesení vážně poničilo centrum města, otevře-
L i b erá l o v é a p ro s p eri ta n
ní Panamského průplavu pak skoncovalo i s výsadním postavením valparaíského přístavu. V obou výše zmíněných metropolích se brzy objevila respektovaná periodika, kterým se začalo dařit zejména v liberálnější atmosféře po roce . Slavný El Mercurio, založený ve Valparaísu roku , je dnes nejstarším dosud vydávaným periodikem ve španělském jazyce na světě. Na hornickém severu a především na venkově ovšem koloniální dědictví přežívalo, zejména život na latifundiích svou zaostalostí a drsností vyvolával dojem, že se časy zastavily někde na počátku . století. Za dvěma metropolemi se rozevírala obrovská propast, Copiapó sice po nějakou dobu rostlo a prosperovalo v časech hornického boomu, později však beznadějně upadlo. Concepción bylo téměř zničeno zemětřesením v roce (podobná katastrofa město postihla už předtím, v letech a , takže ze slavné koloniální architektury dnes nezbývá prakticky nic) a pozdější vzrůst způsobený obilnářským exportem hluboké rány úplně nezacelil. Základními tématy politických debat bylo jednak omezení pravomocí prezidenta a převedení části exekutivních kompetencí na parlament, jednak vzrušená polemika ohledně laicizace chilské společnosti, zejména omezení vlivu církve na vzdělávací systém. Odkazem koloniálních dob totiž byla i jednota státu a církve, která v dobách liberalismu a modernismu začala být mnohými pociťována jako anachronismus. Ostré a vášnivé spory rozdělily chilskou společnost do dvou nesmiřitelných táborů. Na jedné straně tu byli tzv. legalisté, kteří chtěli omezit vliv církve na chod státu a na život společnosti vůbec na nezbytné minimum. Na straně druhé tzv. ultramontáni („papeženci“) si přáli církev natolik silnou, že by mohla zasahovat i do světských záležitostí. Oba tábory se upřímně nenáviděly, častovaly se nejrůznějšími urážkami a vzájemně se obviňovaly z tmářství na jedné a z kacířství na druhé straně. I přes vášnivé protesty církve a mnohých věřících byla postupně prosazena celá řada kroků, které v konečném důsledku vymanily chilskou společnost zpod vlivu katolického kléru: náboženská svoboda a možnost praktikování jiné víry, významné posílení laického školství na úkor toho církevního, zákon o civilním sňatku, o státních matrikách, převedení správy hřbitovů
n Chi l e v . stol etí
z církevních na státní autority apod. Od . let se rodí i nová podoba politických stran, namísto značně volných a mnohdy improvizovaných pragmatických mocenských uskupení se nyní objevují politické organizace s propracovanou vnitřní strukturou, se stranickými programy i pravidelnými sjezdy. Strany se rovněž učí koaliční politice a jisté umírněnosti při prosazování svých ideálů a zájmů. Namísto nemilosrdného válcování protivníků se teď ke slovu stále častěji dostává kompromis. Výstižným příkladem tohoto nového trendu byla podivuhodná liberálně-konzervativní aliance, hluboce rozdělená postojem k církevním otázkám, spojená však společnou touhou omezit co nejrazantněji pravomoci hlavy státu.
Ledková válka a soumrak Araukánie V oblasti mezinárodní politiky představovala druhá polovina . století pro Chile éru navýsost dramatických událostí. Vcelku prosperující, moderní a spořádané Chile cítilo šanci zvětšit své území na úkor méně šťastných sousedů, což se také v letech – opravdu stalo. Chile získalo z hospodářského hlediska nesmírně významná teritoria na severu – peruánskou provincii Tarapacá a bolivijské provincie Antofagasta a la Puna – i když za cenu dlouhodobého poškození vztahů s Peruánci a především Bolivijci. Příběh „ledkové války“ začal vlastně už v . letech, kdy dva chilští podnikatelé zahájili na bolivijském pobřeží těžbu stále žádanějších nitrátů. Díky velkorysým koncesím bolivijské vlády se v Atacamské poušti usadila britsko-chilská společnost Compañía de Salitres y Ferrocarril de Antofagasta, která si na „svém“ teritoriu brzy vytvořila skutečný stát ve státě. Většina obyvatelstva na pobřeží byla chilská, navíc v rychle rostoucí firmě měli své akcie mnozí přední chilští státníci, což politickou výbušnost konfliktu ještě umocnilo. Když v polovině . let bolivijská vláda – vcelku pochopitelně – začala po ledkových baronech požadovat odvádění daní, došlo ke sporu a Bolivijci pohrozili, že majetek společnosti zkonfiskují. Politici-akcionáři v Santiagu se zděsili a poslali do oblasti vojenské oddíly v zájmu „ochrany chilských investic“. Chilští vojáci ovšem při plnění vlasteneckých povinností projevili takovou horlivost, že začali zabírat i okolní bolivijské úze-
L ed k o v á v á l k a a s o umra k Ara uk á ni e n
mí. Na stranu Bolívie se postavilo Peru a ozbrojený střet se najednou jevil jako nevyhnutelný. V dubnu vyhlásila chilská vláda oběma sousedům válku, která se, pod názvem „ledková válka“ (případně také „pacifická válka“), protáhla na dlouhé čtyři roky. Ani Chilané ani jejich soupeři nebyli na válku dostatečně připravení. Neexistovaly pravidelné profesionální armády, ani povinná vojenská služba, vše bylo založeno na principu národních gard. Značná část chilských ozbrojených sil byla navíc zablokována na hranicích stále ještě nepokořené Araukánie. Boje se odehrávaly především na moři, kde byly síly Chile a Peru zhruba vyrovnané (Bolivijci žádnou válečnou flotilu neměli). Chilané ovšem působili odhodlanějším dojmem a hned na počátku války získali také válečného hrdinu. . května se nedaleko Iquique střetla stará, dřevěná a už notně pošramocená chilská korveta Esmeralda s největším a nejmodernějším peruánským obrněným křižníkem pojmenovaným Huascar. Ačkoliv o výsledku nerovného boje nemohlo být od samotného počátku nejmenších pochyb, odmítl chilský kapitán Arturo Prat stáhnout vlajku a kapitulovat. Na peruánský kolos dokonce zaútočil a sám při naprosto zoufalém pokusu zahynul i s celou posádkou, Huascar chilskou plachetnici nemilosrdně poslal ke dnu. Sebevražedná odvaha a hrdinské gesto kapitána Prata vyvolaly v Chile nevídanou vlnu patriotismu a heroická oběť vynesla Pratovi pověst největšího chilského hrdiny všech dob. O pět měsíců později byla dokonána i náležitá pomsta, chilská flotila u mysu Angamos obklíčila Huascara a donutila jej ke kapitulaci. Toto vítězství zajistilo Chilanům rozhodující převahu na moři a umožnilo následnou pozemní ofenzívu, jež vyvrcholila dvěma značně divokými a krvavými bitvami u Campo de la Alianza a el Morro de Arica (přelom května a června ). Chilané se pak do válčení pustili s takovou vervou, že se jejich vojáci při vítězném tažení zastavili až v Limě. V říjnu byla podepsána s Peru mírová smlouva, která přinesla Chile významné územní zisky i notné vylepšení mezinárodní prestiže. Chile se rázem rozrostlo takřka o třetinu svého území, navíc nesmírně lukrativního, neboť bylo poseté ledkovými nalezišti: provincie Tarapacá byla anektována trvale, Tacna a Arica měly zůstat ve správě Chile let, poté měl rozhodnout plebiscit (nikdy se ale
n Chi l e v . stol etí
nekonal). Současně si ovšem Chile vysloužilo neutuchající nenávist ze strany Bolívie, která porážkou ztratila přístup k moři (proto tedy „válka o Pacifik“). Se svou novou identitou vnitrozemského státu se bolivijská vláda vyrovnala až roku , kdy byla konečně ratifikována mírová smlouva s Chile, uzavřená roku . Celý pobřežní pás Antofagasty připadl Chile s tím, že vláda postaví z Bolívie do města Arica železnici, po níž bude mít Bolívie zaručenou volnou přepravu k moři. Konflikty s Argentinou ohledně přesného stanovení jižní hranice se nakonec podařilo vyřešit beze zbraní a v roce obě země podepsaly vzájemnou hraniční dohodu. Ostré spory však do značné míry otrávily vztahy s Argentinci. Expanzivní politika chilské vlády – nejagresivnější z jestřábů v Santiagu si dokonce pohrávali s myšlenkou pokusit se na Španělsku dobýt Filipíny – zaznamenala významný úspěch v roce , kdy byl k chilskému území připojen téměř km vzdálený Velikonoční ostrov, z geopolitického hlediska významný opěrný bod v oblasti Tichého oceánu. Chile tak v průběhu několika málo dekád stabilizovalo – prakticky už v dnešní podobě – své hranice a nyní se otevřel prostor pro vnitřní kolonizaci dosud jenom řídce či sporadicky osídlených oblastí. I když chilská vláda při lákání evropských usedlíků nebyla ani zdaleka tak úspěšná jako sousedi v Buenos Aires, němečtí a chorvatští osadníci významně vylepšili demografickou i hospodářskou situaci v provinciích jako Valdivia, Osorno či Llanquihue. Obětí chilské expanze se stali i Araukáni, kteří v tomto období svedli svou již poslední historickou bitvu. V . letech . století všeobecný hlad po půdě přivedl kolonisty až do těsného sousedství Araukánie. Pronikání bílých osadníků na jih od řeky Biobío vyvolalo zuřivou reakci Indiánů, kteří zintenzivnili své útoky na zemědělské usedlosti. „Araukánská otázka“, od válek proti Španělům poněkud pozapomenutá, se tak znovu dostala na stránky novin i na pořad jednání parlamentu. Po vítězném ukončení tzv. pacifické války poslala vláda uvolněné vojenské síly do rozhodující ofenzívy a předlouhá historie hrdého araukánského odboje rychle dospěla k patetickému finále. Poslední velký araukánský toqui Quilapán sice slavnostně odpřisáhne Chilanům pomstu až za hrob a způsobí chilským vojákům nemalé ztráty, ale tváří v tvář moderním zbraním ne-
Z l a té č a s y n
budou mít Indiáni žádnou šanci. Poražené Araukány zákonné i nezákonné prostředky připravily o většinu půdy – chilský stát získal hektarů kvalitní zemědělské půdy a hektarů lesů. Navíc možnost rychlého zbohatnutí přivedla do Araukánie celou řadu dobrodruhů a morálně krajně pochybných jedinců, kteří z tamních končin na nějaký čas udělali něco velmi podobného severoamerickému Divokému západu. Situace se zlepšila teprve příchodem zhruba desítky tisíc německých, švýcarských a francouzských kolonistů, kteří se odhodlaně pustili do poctivého zemědělského podnikání a z Araukánie časem vytvořili obilnářskou a dobytkářskou (krávy a zejména ovce) oblast.
Zlaté časy Koncem . století prožívalo Chile svůj sen o zlatých časech. Už v roce na jednom večírku uspořádaném ve Valparaísu pronesl argentinský spisovatel Juan Bautista Alberdi přípitek na čestnou výjimku Latinské Ameriky a zdaleka to nebyla jenom laciná lichotka na adresu chilských hostitelů. V dubnu psaly londýnské Timesy o Chile jako o modelové republice a tento slogan se potom v souvislosti s nepopiratelnými chilskými úspěchy objevoval takřka pravidelně. Chilané, alespoň ti vzdělaní, sami sebe začali vidět jako v rámci Latinské Ameriky zcela výjimečný – a tudíž ostatním nadřazený – národ. Tento postoj odráží i dosti domýšlivé konstatování mladého konzervativního politika Carlose Walkera Martíneze: Dokázali jsme se spasit uprostřed všeobecného ztroskotání. Ledek přinášel nevídanou prosperitu, země se mílovými kroky modernizovala a blížila takřka západoevropským standardům, politická scéna se zdála být stabilní a společenské status quo takřka nenarušitelné. Vzápětí se ukázalo, že pod povrchem „biedermaierovské“ fasády to ve skutečnosti vře, a výbuch na sebe nenechá dlouho čekat. Hospodářská krize odstartovala už v roce , kdy vážná recese severoatlantické ekonomiky naplno zasáhla i Chile. Ceny na světových trzích nerostných surovin i zemědělských komodit šly prudce dolů a bilance chilského zahraničního obchodu se rázem ocitla v červených číslech. Ve skutečnosti měla chilská krize hlubší kořeny, na obzo-
n Chi l e v . stol etí
ru se objevili nebezpeční konkurenti jak v oblasti těžby mědi (Španělsko, USA), tak při pěstování obilí (USA, Austrálie), a zdroje chilského bohatství začaly alarmujícím způsobem vysychat. Peso, kdysi vzor stability, se začalo propadat – mezi lety a téměř o třetinu – a prudký růst životních nákladů znamenal pro desetitisíce Chilanů pád do skutečné nouze. Roztočila se kola inflace, která se nezastavila prakticky po celých příštích sto let. V roce parlament schválil zákon, který zakazoval znovuzvolení hlavy státu pro okamžitě následující druhý mandát, a tím bylo odzvoněno epoše „desetiletých prezidentů“. První z „pětiletých prezidentů“, Federico Erázuriz Zañartu ( –), byl liberál a zarputilý autoritář v jedné osobě – v Chile oněch časů se tyto dvě charakteristiky vzájemně nevylučovaly. Za jeho mandátu se uskutečnilo několik významných reforem, které zefektivnily chod parlamentu a současně významným způsobem zjednodušily proceduru, která umožnila usazeným cizincům získat chilské občanství. Podle sčítání lidu v roce žilo v zemi , milionu obyvatel, prakticky stejné číslo jako v sousední Argentině. Jenomže vzápětí se do laplatské oblasti začaly valit statisíce a miliony přistěhovalců z Evropy a chilská vláda byla nucena pokusit se o podobnou podporu imigrace. Přestože Antonio Varas dokonce razil heslo: Cizinec je sprosté slovo, které by se mělo vyškrtnout ze slovníku, nikdy se to Chile nepodařilo – na přelomu . a . století imigranti první generace v Argentině tvořili téměř třetinu národa, v Chile ale pouhá % – a tak postupem času Argentinci co do počtu obyvatel předčili chilské sousedy více než dvojnásobně. I tak ovšem k propagaci Chile v zahraničí přispěli hlavně evropští vědci a učenci: Francouz Claude Gay, autor proslulé třicetisvazkové práce o dějinách země, či francouzský geolog a kartograf Amado Pissis, který vytvořil na dobové podmínky dokonalé mapy Chile. Do značně dramatické fáze se v té době rovněž dostal zápas mezi státem a církví. Liberálové postupně vytlačili ze škol povinnou výuku katolického náboženství, klerici se museli vzdát své dosavadní imunity a jejich případné prohřešky projednávaly regulérní civilní soudy, a nikoli speciální církevní tribunály, jako tomu bylo doposud. Emoce věřících i ateis-
R o ma nti c i a ro ma no p i s c i n
tů se vybičovaly na maximum, což se projevilo např. v otázce tzv. laických hřbitovů. Šlo o to, že církev nepovolovala ukládat tělesné ostatky zesnulých, jimž se z nějakých důvodů nedostalo církevního pohřbu, do posvěcené půdy hřbitovů. Stát se rozhodl podobným praktikám zamezit a nařídil, že všichni mrtví, ať už náležitě církevně zaopatření, či nikoliv, mají být pohřbíváni bez rozdílu v hlavních hřbitovních prostorách. Klérus se postavil kategoricky proti zákonu, který pokládal za rouhačský. Státní a obecní hřbitovy byly nyní církví bojkotovány, takže mnozí věřící dokonce tajně převáželi mrtvé ze státních na církevní hřbitovy. Boj o místo posledního odpočinku nabyl takové intenzity, že vládou instruovaná policie začala pronásledovat tyto „amatérské hrobníky“ a rozpoutal se skutečný „hon na mrtvoly“, jak byla tato tragikomická akce nazvána soudobými novináři. V roce byl odstartován nejspektakulárnější technický podnik . století v Chile – začalo se s výstavbou první transandské železnice vedoucí z Valparaísa přes průsmyk Uspallata do argentinského Buenos Aires. Technické potíže i náklady byly však tak nesmírné, že první vlaky projely přes Andy až o let později, v roce . Za Aníbala Pinta ( – ) nezadržitelná modernizace země pokračovala. Roku chilské ženy dosáhly významného vítězství ve svém boji za emancipaci, když sám prezident dekretem nařídil, že ženy se napříště mohou zúčastňovat vysokoškolské výuky a dosahovat platných diplomů a titulů, pokud se podřídí stejným zkouškám jako jejich mužské protějšky.
Romantici a romanopisci První velkou chilskou literární generaci, tzv. Movimiento del (Hnutí z roku ), maximálně ovlivnil romantismus, protože nejvíce se v Chile četli právě autoři jako Walter Scott, Chateaubriand, Byron a pochopitelně španělští romantikové (Espronceda a další). Literární produkce prvních chilských moderních spisovatelů nedosahovala nijak závratných výšin, ale zaslouží si zmínku, neboť se jednalo o jedny z pionýrů celého latinskoamerického písemnictví. Např. Salvador Sanfuentes ( – ), Bellův žák, talentovaný básník, jehož nejpozo-
n Chi l e v . stol etí
ruhodnějším dílem bylo El campanario (Zvonice), romantická evokace koloniálních časů. José Victorino Lastarria ( až ), rovněž žák velkého Bella, se i přes básnické a prozaické pokusy do dějin chilského písemnictví nejvíce zapsal jako autor studií o ústavním právu a politických traktátů, na jejichž stránkách neúnavně obhajoval liberalismus a francouzský pozitivismus. Eusebio Lillo ( – ), ovlivněn španělskými romantiky, psal patetickou poezii, z jejíchž veršů do dějin vstoupil především text chilské hymny z roku . Hnutí roku přineslo trvalé výsledky především v oblasti historie a práva. Podle univerzitního řádu každým rokem jeden z významných členů akademické obce měl před shromážděnými kolegy přečíst úvahu o nějaké slavné epoše chilských dějin. Toto opatření mělo odstranit „temno“, které v hlavách naprosté většiny obyvatel země panovalo ohledně národní historie. V popředí uměleckého života se v Chile v oněch časech objevuje mnoho Evropanů. V roce byla založena malířská akademie na čele s italským malířem A. Cicarellim, v témže roce se otevřela i vysoká škola architektury, jejímž prvním ředitelem se stal francouzský architekt F. Brunet de Baines. Zakladatelem chilského romanopisectví – a jednou z nejvýznamnějších figur latinskoamerické prózy . století vůbec – byl Alberto Blest Gana ( – ). Syn irského lékaře patřil ke generaci mladých liberálů, na rozdíl od většiny z nich však namísto historických spisů či básnických pokusů dal přednost románu. Se stejnou energií a pílí jako Balzac, kterého napodoboval, ale jehož úrovni se nikdy nepřiblížil, vytvořil celou řadu výpravných děl, z nichž zmiňme alespoň prózu Martín Rivas ( ), považovanou za vůbec první chilský román. U počátků chilské divadelní tvorby asistoval Juan Egaña ( – ), předseda chilského senátu, politik a spisovatel v jedné osobě, jehož hry Láska silnější pohrdání či Manžel a jeho stín se staly základními pilíři chilského dramatického umění.
Chile v první polovině . století Parlamentní diktatura Devatenácté století skončilo pro Chile předčasně, už v roce . Když o pět let dříve zasedl – po obvyklým způsobem zmanipulovaných a zfalšovaných volbách – do prezidentského křesla José Manuel Balmaceda, málokdo očekával, že to bude poslední z autoritářských prezidentů, který se navíc konce vlastního mandátu ani ve zdraví nedožije. Balmaceda byl muž tak nesnesitelně ješitný, namyšlený a panovačný, že si zakrátko dokázal vytvořit celou armádu oponentů i vyslovených nepřátel. Z ekonomického hlediska přitom prezident držel v rukou samé trumfy. Po vítězství v tzv. pacifické válce těžba ledku a mědi na severu zažívala takový rozmach – v letech – se objem vytěženého ledku více než zdvojnásobil – že se v erární pokladně nahromadily nevídané přebytky. Ty prezident hodlal investovat do ambiciózního a rozumně vyhlížejícího programu další modernizace republiky. Jenže v zemi se stále hlasitěji ozývalo volání po radikální volební reformě, která by učinila zatím pouze formální demokracii podstatně autentičtější. Rostoucí počet Chilanů měl neodbytný pocit, že administrativní model založený na volebních podvodech a machinacích by měl být nahrazen něčím poctivějším a úctyhodnějším. Podobný program už od roku prosazovali mladí opoziční politici shromáždění v tzv. Reformním klubu (Club de la Reforma), nejprestižnější instituci všech domácích reformátorů. Balmaceda na oprávněné výhrady a kritiky reagoval obvykle jenom pohrdavými urážkami či zuřivými výpady proti oponentům, a situace na politické scéně tudíž nebezpečně houstla. V jindy až podezřele klidném Chile se v rychlém sledu vystřídalo hned vládních kabinetů, přičemž prezident zcela zjevně nepochopil, že hlavním problémem není trucovitost opozičních poslanců, ale fakt, že silný exekutivní Portalesův režim se už v nových časech přežil a bude nevyhnutelně odstraněn, ať už po dobrém, nebo po zlém. Vlnobití emocí dosáhlo takového rozsahu, že po dlouhých letech se v chil-
n Chi l e v první p ol ovi ně . s t ol e t í
ských ulicích objevilo politicky motivované násilí. Když v lednu parlament odmítl hlavě státu schválit rozpočet, Balmaceda oznámil, že v zemi zavádí prezidentskou diktaturu. Parlament jej na oplátku prohlásil za sesazeného, což znamenalo občanskou válku. Pozemní armáda zůstala věrná prezidentovi, námořníci, vychovaní v britské tradici a parlament doslova uctívající, se postavili na stranu poslanců. Vzhledem k sociální struktuře tehdejšího Chile je ovšem nutno dodat, že naprostá většina „prostého lidu“ pozorovala vzrušené revoluční děje s absolutní lhostejností a chápala je jako typickou „rvačku mezi pány“. Rvačku ovšem překvapivě úpornou a krvavou, která si vybrala více než deset tisíc obětí. Válku rozhodli horníci na severu, kteří se přidali na stranu parlamentních vzbouřenců. Poražený a všemi opuštěný prezident si nakonec v září ve svém exilu na argentinské ambasádě vzal život. Ještě předtím sepsal svůj politický testament, v němž Chilany varoval před nástupem nekroceného parlamentarismu, který zemi v budoucnu způsobí mnoho vážných potíží. Jak se záhy ukázalo, v tomto bodě se Balmaceda nemýlil. Portalesův systém silných, ba takřka všemocných prezidentů se odebral na stránky historických učebnic. Bohužel k nastolení nového, parlamentního režimu nedošlo cestou vyjednávání a konsenzuálních kompromisů. Byl nadekretován vítězi občanské války, kteří nemínili uznávat žádná omezení, což pochopitelně vedlo k excesům. Od roku v Chile vládl zcela neomezeným způsobem parlament, přičemž exekutiva byla zbavena tolika pravomocí a tak svázána odpovědností vůči poslancům, že se stala prakticky neakceschopnou. Chilští historikové se nerozpakují používat pro tehdejší politický systém termínu „parlamentní diktatura“. Role prezidentů a ministrů se v příštích letech omezila na vykonávání vůle parlamentních zástupců, koneckonců často se bude jednat o tytéž osoby, neboť ministři se nyní povětšinou rekrutovali z řad poslanců a senátorů. Parlamentní koalice byly ovšem velice křehké a nestabilní – v průběhu jednoho prezidentského mandátu se vláda sestavovala zhruba dvacetkrát, takže průměrná „životnost“ členů kabinetu poklesla zhruba na tři měsíce. Za tak krátkou dobu se ovšem ministři většinou ani nestačili seznámit se svou agendou, natož aby něco státnického vykonali.
Pa rl a mentní d i k ta tura n
Politický boj stran, mnohdy spíše politikaření než programové a ideologické střety, absorboval takřka veškerou energii reprezentantů moci, takže na řešení skutečných problémů chilské společnosti – jakým byla např. stále se vyostřující sociální otázka – nezbývaly síly ani prostor. Exekutivu navíc téměř permanentně blokovaly žabomyší mocenské spory. Ty se odehrávaly zejména mezi čtyřmi hlavními stranami – konzervativní, zarputile hájící církevní monopol na vzdělání a morálku, liberální, zásobující v následujícím období prezidentský palác vůbec největším počtem nájemníků, nacionální, úzce spojenou se světem bank a zámožných obchodníků, a konečně liberálně-demokratickou, sdružující zejména pohrobky prezidenta Balmacedy. I oni však toužili po lukrativních funkcích, takže jejich šéf Juan Luis Sanfuentes se stane přímo ilustrativním příkladem „politika-korouhvičky“, který bude svou stranu v závratném tempu převádět z jedné koalice do druhé podle momentálního stavu „politického povětří“ tak, aby pro své stranické kolegy získal co nejvíce výhod. Nepříliš utěšené politické panorama v zemi doplňovali ještě se zednářstvím úzce spjatí radikálové, kteří vystupovali především jako obhájci zájmů středních tříd, i když časem z pozice zapálených obhájců ortodoxního ekonomického liberalismu anglosaského typu zakormidlovali více doleva a jejich projevy se poté začaly hemžit pojmy jako „sociální spravedlnost“. Oligarchové, kteří řídili osudy země v letech – , nebyli nuceni řešit žádné vážnější ekonomické problémy a krize, protože po celé toto období ledek přinášel takové zisky, že se žádná vláda nemusela uchylovat k extrémně nepopulární diskusi o daních – v Chile se totiž stále ještě žádné přímé daně státu neodváděly. Namísto volebních programů navrhujících řešení reálných dilemat – obchodní liberalismus či protekcionismus, parlamentní či prezidentský systém, investice spíše do infrastruktury a vzdělání či do armády apod. – strany nabídly potenciálním voličům mediálně vděčné, leč naprosto nepodstatné tlachání točící se obvykle okolo rozporu mezi „liberály“ a „katolíky“ a jejich postojů ke vzdělávacímu systému. Jediní radikálové se k problému postavili naprosto otevřeně a požadovali úplnou odluku státu od církve. Autentická demokracie v zemi tak i nadále skomírala, zahnaná do kouta oligarchickou manipulací voleb. Latifun-
n Chi l e v první p ol ovi ně . s t ol e t í
disté nad svými peony, stejně jako továrníci nad svými dělníky, měli takovou moc, že v podstatě disponovali hlasy svých zaměstnanců. Pokud tyto „armády voličů“ daný podnikatel poskytl některému z kandidátů k dispozici, očekával od něj pochopitelně v případě volebního úspěchu rozličné protislužby. Korupce tak ovládla chilskou politiku ještě v podstatně větší míře než v předchozím období.
Bohatí a chudí Mezi hornickým severem a zemědělským středem a jihem se vytvořily obrovské rozdíly. Rolníci žili v naprosté podřízenosti velkostatkářským „patronům“ a na venkově vládly doslova středověké poměry. Bída, nemoci, hlad, analfabetismus, alkohol, to byl chilský venkov, kde latifundista stále ještě rozhodoval o bytí a nebytí svých „poddaných“. Sever a města představovaly jinou, tehdejším vyspělým průmyslovým evropským státům vcelku podobnou společnost. Práce v dolech byla sice drsná a nebezpečná, platy horníků (a většiny dělníků) se však s almužnami zemědělských nádeníků vůbec nedaly srovnávat. Přesto byli dělníci a horníci mnohem „odbojnější“ než zdecimované venkovské obyvatelstvo a na počátku . století Valparaíso a Santiago zažily první skutečné stávky pracujících. Protestní vystoupení horníků v Iquique potom vyvolalo opravdový krvavý masakr, když zaměstnavatelé nechali do davu střílet strojními puškami. Industrializace země ve druhé polovině . století s sebou přinesla i rozsáhlé sociální změny a přesuny. Z venkova odcházely desetitisíce Chilanů, aby se v průmyslových centrech pokusili získat lepší životní podmínky i vyšší platy. Vzhledem ke krátkozrakému sobectví zámožných továrníků a k neexistenci efektivního odborového hnutí se však ze snu o lepším životě mnohdy stávala spíše noční můra. Venkovští běženci se usazovali v periferních chudinských čtvrtích, tzv. arrabales či conventillos, kde chyběla pitná voda i kanalizace, zato tu byl dostatek nejrůznějších choroboplodných zárodků. Na přelomu . a . století dosáhla dětská úmrtnost na dělnických perifériích %. Zbídačelí dělníci si postupem času začali uvědomovat, že zlepšení může přinést jedině kolektivní
Bo h a tí a c h ud í n
akce, a tak se rodily první odborové svazy a levicové dělnické strany – v roce Luis Emilio Recabarren založil první socialistickou dělnickou stranu, o deset let později vznikla Komunistická strana Chile. Nespokojenost ale rostla i mezi mnohými příslušníky materiálně slušně situovaných středních vrstev. Kritické hlasy zesílily především během oslav stoletého výročí nezávislosti, které vláda pojala ve skutečně pompézním stylu. Uprostřed patetických projevů a bombastických ohňostrojů se ozvala i tvrdá slova na adresu nekompetentní a zkorumpované administrativy, která nečinně přihlíží tomu, jak podnikatelé nemilosrdně odírají své zaměstnance, jak mizerný přes všechny politické proklamace zůstává chilský školský systém, jak je společnost decimována alkoholismem a zločinností. Z Chile se stala země kontrastů. Na jedné straně nepočetná, až závratně bohatá oligarchie utrácela miliony za přepychové paláce a vysílala své potomstvo na nejlepší britské univerzity, na straně druhé dělnické děti netušily, jak chutná mléko, a svá školní léta namísto ve školních škamnách trávily u strojů v továrnách – zákon o povinné školní docházce byl schválen až v roce . V globálu bylo přitom Chile v letech – bohatou zemí. Ledek byl tak lukrativní surovinou – zisky spojené s jeho těžbou pokryly více než polovinu příjmové stránky státního rozpočtu – že by to chilské vládě mohli závidět ministerští kolegové z mnohých západoevropských zemí. Exekutiva tyto peníze používala vesměs na vylepšení dosud značně deficitní infrastruktury – železnic, přístavů, silnic, mostů apod. Navzdory všem slibům zůstávaly na vzdělávání stále jenom drobky a na sociální systém pak už skoro vůbec nic. V roce bylo v zemi stále ještě % analfabetů a pouhých % dítek školního věku prošlo nějakým vzdělávacím cyklem na základní škole. Slušné vzdělání bylo zatím vyhrazeno pouze bohatým. Nejprestižnější střední školou v zemi představovalo Instituto Nacional, kde svá gymnaziální léta strávila naprostá většina pozdějších vůdců národa. Terčem kritiků se stalo i „rodinkaření“ v mocenských sférách. Jako správní potomci obyvatel Středomoří měli Chilané vždy až v nezdravé úctě rodinu a široké příbuzenstvo. Soudržnost rodinného klanu působila tak mohutně, že se promítala do všech sfér společnosti. Příbuzenské vztahy byly často důležitější než ideologie či příslušnost ke
n Chi l e v první p ol ovi ně . s t ol e t í
konkrétnímu politickému hnutí. Během . století dal rodinný klan Errázuriz republice jednoho arcibiskupa, tři prezidenty a více než poslanců a senátorů, velmi podobnou bilancí se mohla vykázat např. i rodina Monttů. Věci se však daly do pohybu. První tři dekády . století znamenaly oslabení a postupnou erozi tradičního systému vlády oligarchie. Na scénu se dostávají noví političtí hráči, reprezentující nové společenské skupiny a jejich zájmy. Tyto změny způsobil jednak přesun venkovského obyvatelstva do měst a následný vzrůst počtu dělníků, kteří se organizovali do odborových svazů i politických stran, ale současně také významné posílení dosud skomírajících středních tříd. Ti všichni se nyní chtěli také podílet na politické správě země a odmítali se nadále podřizovat autoritativnímu diktátu velkostatkářské elity. Chile zůstalo během . světové války neutrální, což jeho ekonomice notně prospělo. Ohlasy proletářské revoluce v Rusku ovšem dolehly až za Atlantik, a tak poslední z „parlamentních prezidentů“, Juan Luis Sanfuentes ( –), byl donucen nabídnout stále častěji se bouřícím dělníkům alespoň nějaké ústupky. V zemi se poprvé v historii začala opatrně rozvíjet sociální legislativa: zákon o odškodnění pracovních úrazů, o nedělním odpočinku apod.
Velký reformátor Parlamentní režim skončil s nástupem Artura Alessandriho Palmy ( – ), který v roce ( . září) prosadil novou ústavu. Ta vrátila Chile zpátky k prezidentskému systému, opřenému o silné pravomoci exekutivy. Poslanci a senátoři nebudou smět nadále vykonávat ministerské funkce, letité spory o církevní otázku vyřeší odluka církve od státu. V mnoha oblastech dříve takřka všemocná katolická církev se promění v pouhou soukromou – i když stále ještě vlivnou – instituci. Alessandri vnesl na politickou scénu zcela nový styl. Namísto toho, aby se spolehl na tradiční volební manipulace, pokusil se s úspěchem získat si reálnou podporu voličských skupin, ať už to byli kvalifikovaní dělníci, studenti či příslušníci rostoucí a současně se radikalizující střední třídy. Na rozdíl od „portalesovských“ prezidentů, vesměs distingovaných, leč zároveň chladných
Vel k ý refo rmá to r n
techniků moci, byl Alessandri skutečným tribunem lidu a charismatickým řečníkem. Dokázal své posluchače, kterým říkal querida chusma (milovaná lůza), nadchnout dokonce i pro projekt zavedení přímých daní. Vysvětlil jim totiž, že pro nezámožné je výhodnější odvádět – pochopitelně při progresivním systému – přímé daně státu, než platit v cenách zboží a služeb daně nepřímé, neboť takto chudáci do státní kasy přispívají stejně jako milionáři. Je pochopitelné, že příslušníky tradiční oligarchie podobná „politika“ provokovala a obviňovali Alessandriho z podněcování třídního boje. Pravdou zůstává, že právě Alessandri dokázal to, co od Portalesových dob nikdo předtím, totiž přenést politickou debatu z parlamentních lavic a gentlemanských klubů na ulici, mezi lidi. Ti tak poprvé po sto letech měli pocit, že se jich někdo ptá na jejich názor na správu věcí veřejných. Síla oligarchické opozice však zprvu dokázala Alessandriho zabrzdit. Senát vetoval jeden prezidentův návrh zákona za druhým a nutil prezidenta k neustálému přestavování kabinetů – Alessandri jich musel za necelé čtyři roky sestavit šestnáct. Za jeho vlády se do značné krize dostala těžba ledku, protože objev výroby syntetických nitrátů zájem o „chilské zlato“ na světovém trhu výrazným způsobem snížil. Horníci přicházeli o práci a hrozil dokonce exodus v Chile zcela netradičním směrem, ze severu na jih. V této napjaté a poněkud chaotické situaci se na scénu poprvé od dob válek za nezávislost dostala armáda. Na rozdíl od naprosté většiny latinskoamerických států se chilští vojáci po vítězství nad španělským roajalistickým vojskem na počátku . století vcelku disciplinovaně stáhli do kasáren a do politického života země se prakticky nevměšovali. Alessandriho reformní pokusy ovšem nyní tradiční oligarchii tak vyděsily, že zoufalí konzervativní politici, tváří v tvář šokujícímu faktu, že ve volbách svého soupeře prostě nedokáží přemoci, se obrátili se žádostí o pomoc na armádní důstojníky. I když si to zřejmě neuvědomovali, vypustili tak z láhve extrémně nebezpečného a krvežíznivého džina, který v budoucnu přinese Chilanům mnoho utrpení. Vše odstartovalo spontánně. Na podzim vojáci, rozhořčení na nejvyšší míru zpožďováním výplaty žoldů a také tím, že poslanci donekonečna oddalovali projednávání vylepšení mzdových podmínek pro vojáky a státní zaměstnance, vtrhli do sněmovny a bě-
n Chi l e v první p ol ovi ně . s t ol e t í
hem jediného zářijového odpoledne bylo v chilském parlamentu schváleno více zákonů než za celé předchozí desetiletí. Vojáci nemysleli jenom na sebe, odhlasován byl i zákon o osmihodinové pracovní době, o přísné regulaci práce žen a dětí, o povinném pojištění pracovníků pro případ úrazu či nemoci z povolání, přičemž na tomto pojištění se měli významnou měrou podílet také zaměstnavatelé apod. Chile se během jediného odpoledne horečnaté legislativní aktivity v oblasti sociálního zákonodárství rázem dostalo téměř na úroveň těch nejvyspělejších evropských států. Problém byl v tom, že vojákům se „politická práce“ natolik zalíbila, že se jí nemínili hned tak vzdát. Byl vytvořen vojenský výbor (junta), který ohlásil rozpuštění sněmovny, a prezident se raději uchýlil na velvyslanectví USA. Vzápětí se ukázalo, že ani samotní vojáci nejsou ve svých názorech jednotní. Zatímco mladým radikálům Alessandri v podstatě vyhovoval a rádi by pokračovali v jím započatém reformním díle, plukovníci a generálové se jednoznačně postavili na stranu tradiční oligarchie. Mladíci měli zatím navrch, a tak se Alessandri na jaře roku triumfálně vrátil z evropského exilu a pustil se do práce. Výsledkem bylo jak založení nezávislé Centrální banky – „banky bank“, jak jí přezdíval Alessandri, jež měla střežit finanční disciplínu v zemi a garantovat stabilitu měny – tak již zmíněná ústava, která bude dokonce předložena voličům ke schválení v referendu (srpen ). Zřízena byla i volební komise, složená ze všeobecně vážených osobností, která měla dohlížet nad „čistotou“ voleb. Chilský nejvyšší soud získal po vzoru Ústavního soudu USA právo posuzovat, zda jsou parlamentem schvalované zákony v souladu s konstitucí. Po Alessandriho odchodu ze scény v roce
však nastalo velké prázdno a odvážně nastartované reformy se zadrhly. Plukovník – svým prvním prezidentským dekretem sám sebe povýšil na generála – Carlos Ibáñez del Campo ( – ) se jakousi polodiktaturou pokusil „zastavit dějiny“ a vyhnal s pomocí armády protestující dělníky z ulic a levicové politiky ze země. Brzy se však mělo ukázat, že staré recepty už v nových časech neplatí. Ani cenzura, věznění a perzekuce nedokázaly zastavit ani dělníky ani radikálně laděné příslušníky středních tříd, kteří si za Alessandriho vyzkoušeli, jaký je to pocit, když s nimi mocní musí počítat. Oligarchové odpověděli
Vel k ý refo rmá to r n
úplně jinou matematikou. V březnu , v předvečer parlamentních voleb, dospěly zmrzačené politické strany ke vskutku originální dohodě, která měla zabránit „zbytečné vášně vzbuzujícímu volebnímu boji“. Volební zákon pro případ, že počet kandidátů nepřekračuje počet volitelných míst v parlamentu, stanovil, že není třeba, aby se voliči skutečně dostavili k urnám a provedli fyzický akt volby. Politické strany tedy po předchozí dohodě sestavily kandidátky, kde počet kandidátů přesně odpovídal počtu volených poslanců a senátorů a volební soud potom jednoduše potvrdil výsledky „voleb“, které se vlastně vůbec neodehrály. Byla to fraška a navíc bylo jasné, že dlouhodobě se tímto způsobem demokracie předstírat nedá. Vzápětí se navíc dostavily velmi vážné ekonomické potíže. Chile patřilo mezi země, jejichž ekonomika byla nejvíce zasažena světovou hospodářskou krizí. Chilský export, plně závislý na odbytištích mědi a nitrátů, jejichž ceny nyní padaly přímo ďábelskou rychlostí, klesl o %. Rozsáhlá finanční krize, nucené zavírání podniků, nezaměstnanost, to vše přimělo Ibáněze k demisi. Tváří v tvář totálnímu ekonomickému a sociálnímu kolapsu mu ani zmodernizované a skvěle vyzbrojené represivní síly nebyly nic platné. Následně se ovšem ukázalo, že v zemi není nikdo, kdo by si s výbušnou atmosférou věděl rady, a následovala série vojenských i civilních nepokojů a divokých stávek. Nakrátko byla vyhlášena dokonce socialistická republika, jejíž uniformovaní představitelé nařídili majitelům zastaváren, že musí okamžitě a bezplatně navrátit právoplatným majitelům zastavené kuchyňské nádobí, oblečení a šicí stroje. Vzápětí „socialistické“ vojáky nahradila „konzervativní“ junta a revolucionáři v uniformách putovali do vyhnanství na Velikonoční ostrov. Ve vládě – pokud se o ní ještě v Chile dalo vůbec mluvit – se postupně vystřídali generálové, diplomaté, novináři, univerzitní profesoři, ba dokonce i předseda Nejvyššího soudu, všichni se stejně mizernými výsledky. Po mnoha měsících chaosu – období mezi červencem a říjnem bylo tak zmatené, že vešlo do dějin pod názvem Anarchie – už byli ovšem všichni tak zklamaní a unavení, že do čela země se vrátil Arturo Alessandri, který v prezidentském paláci setrval až do roku . I když se ve svém druhém volebním období mnohem více opíral o konzervativní politické síly, podařilo se mu v roce prosadit důleži-
n Chi l e v první p ol ovi ně . s t ol e t í
tý zákon o minimální mzdě. Peníze mu zbyly i na výstavbu v tehdejší době impozantního Estadio Nacional v Santiagu, který se stal vzorem pro desítky „fotbalových chrámů“ po celém latinskoamerickém kontinentu. Právě . léta představují zlomový bod pro další vývoj chilské společnosti, protože v nich začíná proces horečné industrializace, založený na podpoře a růstu vnitřního trhu, proces, který byl vynucen drsnými následky světové hospodářské krize. Zápas mezi latifundisty, kteří žili z exportu zemědělských produktů a neměli na industrializaci země žádný zájem, a sílící buržoazií bude nemilosrdný a jeho výsledky nebudou jednoznačné. I ekonomika se jenom pozvolna a s mnohými potížemi zotavovala z těžkých ran utrpěných během předchozí krize. Většina pracujících měla ovšem – vcelku oprávněný – pocit, že bohatí a mocní se namísto solidárního společného utahování opasků snaží na krizi naopak ještě vydělat, což mezi uvědomělejšími dělníky vyvolalo touhu zorganizovat se a postavit se vykořisťovatelům. V roce byla založena Socialistická strana, o tři roky později se chilská levice seskupila do Frente Popular, Lidové fronty, která se pod praporem antifašismu přihlásila k socialismu a k boji za sociálně spravedlivější společnost.
Radikálové, generál naděje a Alessandri číslo Společná aliance komunistů, socialistů a radikálů, podporovaná i vlivným odborovým svazem CTCH (Konfederace chilských pracujících), postavila do voleb v roce jako kandidáta Pedra Aguirreho Cerdu z Radikální strany, který s těsným náskokem zvítězil. Jeho program byl jednoduchý, ale pro voličské masy atraktivní: zlepšení životních podmínek prostých lidí, podpora průmyslovému rozvoji, investice do veřejného školství. Levicově naladěná vláda vyvolala největší odpor zejména v řadách chilských fašistů. V září se skupinka fašizujících mladíků z nacionálně-socialistického hnutí pokusila vyvolat státní převrat a vládní vojáci v odvetě rozpoutali přímo na univerzitní půdě krvavý masakr, během něhož přišlo o život více než lidí. Radikálové – které lze poněkud zjednodušeně charakterizovat jako demokratickou levici – ovládli prezi-
R a di k á l o v é n
dentský palác na příštích čtrnáct let ( – ). Mocně je podporovala komunistická strana, jejíž vliv v těch dobách stoupal geometrickou řadou. V roce došlo k mimořádně ničivému zemětřesení, které postihlo zejména jih centrálního Chile a způsobilo smrt více než lidí. Celá města a vesnice byly vymazány ze zemského povrchu a škody byly tak rozsáhlé, že to vládu vedlo k vytvoření Corporación de Fomento de la Producción (Corfo), státní instituce poskytující podnikatelům výhodné střednědobé a dlouhodobé úvěry. Stimulovaný podnikatelský sektor měl potom napomoci tomu, aby se Chile vyrovnalo s úkoly nových časů: elektrifikací, industrializací, modernizací zastaralého zemědělství. Rozsáhlá elektrifikace byla považována za tak naléhavý úkol, že byl založen i státní podnik ENDESA, budující potom po celé zemi hydroelektrárny. Prezident Cerda razil heslo Vládnout znamená vzdělávat a ve shodě se snahou o co největší dynamizaci průmyslu a výroby vůbec byla podpora školství orientována především na oblast technického vzdělávání. Vznikly stovky škol technického a inženýrského typu, které v tradičně příliš humanitně orientovaném chilském vzdělávacím systému absentovaly, což vládu nutilo povolávat do země celé zástupy zahraničních techniků a inženýrů. Pod dalším z radikálních prezidentů, Juanem Antoniem Ríosem, se stát stále razantněji angažoval v hospodářském životě. Mnohým se to jevilo jako nezbytné, neboť inflace se stala velmi vážným problémem. Zatímco dělníci se před jejími důsledky z větší části mohli ochránit ráznými mzdovými požadavky, a podnikatelé potom jednoduše promítali rostoucí mzdy přímo do cen, státní zaměstnanci byli proti inflaci a klesající reálné kupní síle svých nevalorizovaných platů zcela bezmocní. Nebylo výjimkou, že v některých továrnách si odborově organizovaní dělníci dokázali vynutit vyšší platy než ty, které pobírali i vysocí státní úředníci. Ríos potřeboval pro státní zaměstnance více peněz a pozměnil tedy Cerdovo heslo na Vládnout znamená vyrábět. Za . světové války drželo Chile dlouho striktně neutrální pozici, nakonec však prezident Ríos podlehl nátlaku USA a . ledna přerušil diplomatické staky s Německem, Japonskem i Itálií. Významnější kroky na podporu Spojenců však už chilská vláda neučinila.
n Chi l e v první p ol ovi ně . s t ol e t í
Během války i po ní stát podporoval výstavbu dalších a dalších hydroelektráren, začalo se s budováním metalurgického průmyslu (v letech – byl vybudován obrovský hutnický komplex v Huachipato, provincie Concepción), horečně se pátralo po ložiscích ropy, která byla nakonec v oblasti Magallanesova průlivu skutečně nalezena, a pro kontrolu těžby ropy byl vytvořen státní kolos ENAP. Současně ovšem významným způsobem rostl i podíl amerických investic do chilského hospodářství a pro Washington se Chile stalo jedním z významných „zájmů“. Již během prvních dvou desetiletí . století americké společnosti ovládly takřka beze zbytku chilskou těžbu mědi, po skončení období ledkové prosperity hlavní zdroj chilského národního bohatství. Chilská měď značně vylepšila hospodářskou situaci země hlavně během světové války, kdy poptávka po červeném kovu výrazně vzrostla. Užší vazby na Spojené státy se projevily i na domácí chilské politické scéně, třetí z „radikálních“ prezidentů (a do třetice právník), Gabriel González Videla, úplně změnil politickou orientaci exekutivy. Nalezl nové spojence mezi konzervativními sektory a v roce dokonce vyhlásil Zákon na ochranu demokracie. Ten postavil mimo zákon komunistickou stranu a tvrdě zasáhl i odborové svazy, přičemž „známí voliči levice“ byli vyškrtnuti z volebních seznamů. Mnozí dokonce skončili v internačních táborech, mezi nimiž brutalitou vynikl zejména tábor Pisagua, kde tvrdou rukou vládl budoucí diktátor Pinochet. Radikálové předvedli vskutku pozoruhodný veletoč, vždyť v prvním Videlově kabinetu v roce zasedli hned tři ministři nominovaní komunistickou stranou, a Videla tehdy vystupoval tak levicově, že o něm básník Pablo Neruda tvrdil, že lid mu říká Gabriel. Poměrně rychle postupovala emancipace žen na politické scéně. V roce ženy získaly hlasovací právo v obecních volbách a od roku mohly ženy hlasovat i v parlamentních a prezidentských volbách. Ve druhé polovině . let se také státní administrativa konečně odhodlala zakročit proti nechutným volebním machinacím a zavedla jednotné, státem tištěné a kontrolované volební lístky. V roce byli voliči už tak otrávení zkorumpovanými a v nekonečných vnitřních sporech se zmítajícími politický-
R a di k á l o v é n
mi partajemi, že šanci dostal „nezávislý“ kandidát. Na scénu se vrátil Carlos Ibáñez, na jehož dřívější přehmaty se pozapomnělo a který se nyní v kampani představil jako „generál naděje“. Ibáñez, kterému v té době už bylo let, si jako svůj volební symbol zvolil veliké koště, které ze země vymete nepořádek, politikaření a korupci. Přesto, že si Ibáñez pozval na pomoc zahraniční ekonomické experty, nedokázalo jeho koště vymést ze země nejtíživější problém – inflaci. Ta se tehdy stabilně pohybovala okolo % ročně, v roce
ovšem „vystřelila“ až na %. Stát ze všech sil omezoval své výdaje, kupní síla obyvatelstva se rychle zmenšovala a o to vášnivějších podob nabyly protesty nespokojených pracujících, které nezřídka vrcholily krvavými střety s pořádkovými silami. Vliv levice byl tak silný, že Ibáñez byl donucen v roce znovu legalizovat komunistickou stranu. Roku zvítězil v prezidentských volbách inženýr Jorge Alessandri ( – , prezident v letech –), syn legendárního reformátora Artura Alessandriho. Ve volební kampani se profiloval jako nezávislý a nestranický kandidát – nikdy nebyl členem žádné politické strany – a levicového soupeře Allendeho porazil o necelá % ( hlasů). Alessandriho skromný a po všech stránkách příkladný život vyvolával obdiv u lidových vrstev, které po dlouhé době viděly v prezidentovi morální a lidský vzor hodný následování. Jako první z novodobých chilských prezidentů se nenastěhoval do La Monedy, ale zůstal i se svou rodinou bydlet ve svém městském bytě a každý den (bez policejního doprovodu) do prezidentského paláce docházel pěšky úřadovat. Do prezidentské funkce jej vynesla široká koalice konzervativců, liberálů a radikálů a Chile znovu ukázalo, že je, co se kompromisu a rozumného přístupu k politice týče, opravdovou světlou výjimkou v rámci celého jihoamerického kontinentu. Jenom stěží mohl tehdy někdo tušit, že o pár let později už bude všechno úplně jinak. Alessandriho restriktivní opatření, jež si kladla za cíl stabilizovat rozháranou finanční situaci v zemi, však svými důsledky vyprovokovala značný odpor mezi dělníky a státními zaměstnanci. Inflace sice utěšeně klesala ( , % v roce ), klesala ovšem i kupní síla a životní úroveň nižších a středních vrstev společnosti, což vyvolalo vlnu stávek a protestů. Jedním z má-
n Chi l e v první p ol ovi ně . s t ol e t í
la nezpochybnitelných úspěchů Alessandriho bylo prosazení zákona o pravidelné valorizaci starobních penzí, což bylo životně důležité opatření, protože inflace děsivou rychlostí důchody znehodnocovala a důchodci neměli, na rozdíl od dělníků, žádné odbory, které by je mohly bránit. Alessandri se také statečně postavil dalšímu urgentnímu problému – nedostatku bytů. Na počátku . let počet obyvatel Chile přesáhl milionů (v roce to bylo pouhých , milionu) a vzhledem k masivnímu exodu venkovského obyvatelstva do měst nastala obrovská poptávka po bydlení. Za šest let Alessandriho mandátu se postavilo více než nových bytů, což byl sice historický rekord, nedostatek bytových jednotek to však neodstranilo. Jako již mnohokrát předtím, všechno ještě zhoršilo ničivé zemětřesení na jihu země, které si vyžádalo obětí a způsobilo škody ve výši přes půl miliardy dolarů. Za Alessandriho začala v Chile fungovat televize, její první vysílání nabídlo přenosy z mistrovství světa v kopané, které Chile hostilo v roce .
Chile od . let . století do dnešních dnů Svobodná revoluce „Historické strany“, tj. konzervativci, liberálové a radikálové, se nedokázaly náležitě vyrovnat s novými časy a postupně vyklízely své dříve dominantní pozice na politické scéně. Na jejich místo se razantně tlačily nové síly, které mnohem lépe vyjadřovaly změněné poměry v chilské společnosti a hlásily se k řešení problémů, jejichž existenci si tradicionalisté mnohdy ani neuvědomovali. Skupina mladých katolíků, ovlivněná sociálně křesťanskými ideály a papežskými encyklikami typu Rerum novarum, se už ve . letech odtrhla od Konzervativní strany a založila tzv. Falange Nacional. Z těchto kruhů se roku zformovala Křesťansko-demokratická strana, která vlétla na chilskou politickou scénu jako meteor. Pouhých sedm let po založení strany její lídr, Eduardo Frei Montalva, triumfoval v prezidentských volbách ( %, tj. , milionu hlasů). Eduardo Frei (prezident –), syn švýcarského imigranta, jako většina chilských politiků vystudoval práva, ale stejně jako většina jeho kolegů brzy pověsil advokátské řemeslo na hřebík a vydal se na dráhu profesionálního politika. Už od mládí se intenzivně zajímal o sociální problematiku a hned po svém nástupu do La Monedy zahájil svou slavnou Revolución en libertad (Svobodná revoluce), tj. hluboké změny v sociální, politické i ekonomické oblasti, realizované ovšem důsledně v rámci ústavy a za striktního dodržování všech demokratických principů. V porovnání s Alessandrim měl Frei značnou výhodu, protože se mohl opřít o mocnou stranu, disponující podporou širokých vrstev chilského obyvatelstva. Střední třídy, studenti, ženy, klérus, pokrokově uvažující podnikatelé, ti všichni přijali s nadšením Freiovo heslo Všechno se musí změnit. Podle politologa Césara Caviedese volby v roce znamenaly výrazný zlom v chilské historii, neboť snad poprvé v dějinách země se politický program a ideologie ukázaly důležitější než osobní charisma a řečnický talent kandidátů. Freiovi křesťanští demokraté ve svých programových prohlášeních zavrhli jak klasický
n Od . l et . stol etí do d n e š n í c h d n ů
kapitalismus ( jako příliš cynický a sobecký), tak marxismus ( jako příliš autoritářský a kolektivistický) a ohlásili „třetí cestu“, a to křesťansko-demokratickou. Frei se dostal k moci v takřka ideálním okamžiku: ceny mědi na světových trzích lámaly všechny rekordy, jeho rozsáhlý reformní program byl velmi příznivě přijímán i ve Washingtonu, který tehdy naplno rozjížděl štědrý program finanční pomoci pro Latinskou Ameriku. Prezident Kennedy vytvořil tzv. Alianci pro pokrok a v letech – vlády latinskoamerických států obdržely téměř miliard dolarů. Zároveň Kubánci se v té době za každou cenu pokoušeli vyvézt svou revoluci do ostatních latinskoamerických států a v Chile nacházeli celou řadu ochotných „zákazníků“. K velké úlevě Bílého domu Frei namísto castrovského socialismu nabídl zemi sice reformovanou, leč přece jenom kapitalistickou společnost, což bylo pro USA více než přijatelné. Hlavním pilířem Freiovy „revoluce“ měla být rozsáhlá sociální reforma, která by v Chile vymýtila analfabetismus a chudobu. Freiova administrativa prodloužila o dva roky základní školní docházku (na let), podporovala zřizování mateřských školek, postaveno bylo více než nových škol a byl zaveden systém státních stipendií pro nadané žáky z nemajetných rodin. Úspěchy byly hmatatelné, podíl analfabetů v populaci poprvé v historii klesl pod %. Frei vytvořil také nové ministerstvo pro bytovou výstavbu a po celé zemi se stavěly sociální byty pro rodiny z nízkopříjmových skupin. Nejvíce práce reformátory čekalo na periferiích velkých měst, kde vládly skutečně nelidské podmínky a podvyživení lidé zde propadali zoufalé apatii. Pokud však chtěl křesťansko-demokratický lídr svůj zápas s chudobou dovést do vítězného konce, nemohl se vyhnout dvěma největším reformním úkolům: pozemkové reformě a znárodnění měděného průmyslu. Vzhledem k tomu, že křesťanská demokracie po parlamentních volbách v roce
ovládla sněmovnu i senát, pustil se Frei rázně do díla. Klíčem k úspěchu bylo ovládnutí těžby mědi, „chleba Chile“, jak se tehdy říkalo. Frei ovšem postupoval opatrně, protože si nechtěl znepřátelit Washington, většina zahraničních firem kontrolujících chilskou měď byla totiž z USA. Obratným vyjednáváním se mu podařilo získat většinovou kontrolu hlavních měděných dolů – „chilenizovat“ měď – aniž by se dostal do
S v o b o d ná rev o l uc e n
vážnějšího konfliktu s americkými těžaři (Anaconda, Kennecot). Těm bylo vypláceno štědré odstupné a byli současně vybízeni, aby i se svými investicemi zůstali v zemi i nadále, i když rozhodující kontrolu nad většinou dolů bude mít nyní státní monopol CODELCO. Marxistická levice protestovala, protože podle jejího názoru si „už Yankeeové nahrabali dost“ a měli být vyhnáni ze země bez jednání, kompromisů a odškodnění. Frei ale na svou obhajobu uváděl výmluvné cifry: příjmy z těžby mědi dosáhly za dobu vlády křesťanské demokracie , miliardy dolarů, zatímco za předchozí šestiletí to bylo „jenom“ , miliardy dolarů. Podstatně menší úspěch zaznamenal Freiův pokus o spravedlivější rozdělení půdy na venkově, neboť odpor latifundistů byl tak zuřivý a účinný, že se pozemková reforma omezila spíše na kosmetické úpravy. Frei se dostal do slepé uličky, zatímco velkostatkářům se jeho projekt reformy zdál příliš revoluční, zemědělským dělníkům a drobným rolníkům se jevil jako neuspokojivý. Pozemková reforma byla přitom naprosto nezbytnou podmínkou pro skutečnou transformaci chilské společnosti, vždyť v zemědělství stále ještě pracovala více než čtvrtina ekonomicky aktivního obyvatelstva. Půda byla rozdělena extrémně nerovnoměrným způsobem: % vlastníků (latifundistů) se dělilo o celých % zisku ze zemědělského sektoru, zatímco % „minifundistů“ a bezzemků se muselo spokojit s necelou třetinou příjmů. Tradiční velkostatkářské haciendy kontrolovaly takřka % zemědělsky využívané půdy a přímo na nich závisely / chilského venkovského obyvatelstva. Nájemci drobných parcel půdy byly vydáni zcela na milost a nemilost latifundistům, kteří po svých vazalech vyžadovali – kromě obligátní dřiny – absolutní loajalitu. Volební hlasy manipulovaných venkovských chudáků paradoxně udržovaly velkostatkářskou převahu na politické scéně. Navíc, vzhledem k tomu, že městští politici se snažili zavděčit především průmyslovému proletariátu, stát uměle udržoval ceny potravin na nepřirozeně nízké úrovni. To sice vyhovovala dělníkům z měst, ale ještě více ožebračovalo chudáky z venkova. Mnoho z nich před bídou uteklo do měst, kde si je ovšem bída v periferních čtvrtích callampas brzy našla znovu. Ti, kteří zůstali na polích, byli vzhledem k nedostatku investičního kapitálu odsouzeni k takřka feudální dřině. Na
n Od . l et . stol etí do d n e š n í c h d n ů
chilský venkov z nových zemědělských technologií neproniklo prakticky nic a chilské zemědělství až do . let patřilo k těm nejzaostalejším na americkém kontinentu. Cílem Freiovy agrární reformy bylo svěřit půdu do vlastnictví těm rolníkům, kteří ji fyzicky obdělávají, a vytvořit tak prosperující, vzdělanou a spokojenou vesnickou střední vrstvu, oporu demokracie, po vzoru středních a drobných zemědělců ze severoamerického Středozápadu. V neposlední řadě tu ovšem byla i snaha po zvýšení stagnující zemědělské produkce, protože mnozí velkostatkáři obrovské rozlohy své půdy nechávali ležet ladem. To způsobovalo deficit produkce, který donutil Chile, dříve mohutného vývozce zemědělských komodit, aby je začal dovážet z ciziny. To ovšem vážným způsobem zatěžovalo devizové rezervy státu – v roce Chile vyvezlo zemědělské produkty za milionů dolarů, zatímco za jejich import utratilo celých milionů. Pozemková reforma sice nakonec zůstala z větší části pouze na papíře vládních prohlášení – podle Freiových propočtů se mělo objevit nových vlastníků půdy, ve skutečnosti se dospělo sotva k číslu – ale k jednomu historickému posunu na venkově přece jen došlo. Frei prosadil v parlamentu zákon o odborových svazech v zemědělství, takže od této chvíle se doposud zcela bezbranní venkovští chudáci mohli – a také to většinou učinili – sdružovat do odborových centrál, což jim při vyjednávání s velkostatkáři významným způsobem pomohlo. Každá mince však má dvě strany a syndikalizace zemědělců vedla i k některým negativním důsledkům. Netrpěliví bezzemci propadli kouzlu rychlých řešení a nezřídka si násilím brali to, na co je stát nechával – podle jejich názoru – příliš dlouho čekat. Od Freiových dob až do protiallendeovského puče v roce pravidelně docházelo k násilnému obsazování půdy a k – někdy rovněž násilným – střetům venkovanů s velkostatkáři. Tváří v tvář zuřivému odporu pravicové opozice, k smrti vyděšené Freiovými odvážnými reformami, se začala Křesťansko-demokratická strana názorově štěpit. Někteří považovali tempo změn za neuváženě rychlé a nabádali k opatrnosti, jiným se naopak zdál Frei nedůrazný a navrhovali hodit jej přes palubu, vytvořit koalici s levicí a dokončit revoluci ve víceméně socialistickém duchu. Radikálové nakonec stranu opustili a vy-
Tra g éd i e s o c i a l i s ti c k éh o s ní l k a n
tvořili si vlastní uskupení, MAPU (Movimiento de acción popular, Hnutí lidové akce), které se vzápětí připojilo k Unidad Popular (Lidové frontě), levicové koalici komunistické, socialistické, sociálnědemokratické a radikální strany. Prezidentské volby v roce ukázaly, jak hluboce je země ve skutečnosti rozdělená. Socialista Allende získal hlasů (, %), kandidát pravice Alessandri hlasů (, %) a křesťanský demokrat Tomic hlasů (, %). Již poněkolikáté v novodobých chilských dějinách se potvrdila tzv. teorie tří třetin, podle níž se chilská společnost dělila vzhledem k politické scéně na tři zhruba stejně velké a významné tábory, které až zarážejícím způsobem odpovídaly klasickému politologickému dělení na levici, pravici a střed.
Tragédie socialistického snílka Salvador Allende ( – ), rodák z Valparaísa, vystudovaný lékař, levicový aktivista a jeden ze zakladatelů Socialistické strany, se profesionálně věnoval politice už od . let. Poslanec, senátor, ministr zdravotnictví a sociálních věcí v kabinetu prezidenta Cerdy, se o vstup do prezidentského paláce La Moneda pokoušel už při třech předchozích příležitostech, přičemž v roce zaostal za vítězným Jorgem Alessandrim o necelá %. O šest let později získal % hlasů, a i když to na vítězného Freie zdaleka nestačilo ( %), byl to jeho historicky nejlepší volební výsledek. Ani v roce , při svém triumfu, nedosáhl více. To ostatně Allendemu situaci notně zkomplikovalo. V Chile neexistovalo druhé kolo prezidentských voleb. Pokud vítězný kandidát nezískal nadpoloviční většinu hlasů, musel o budoucí hlavě státu rozhodnout parlament na společné schůzi poslanců a senátorů. Křesťanští demokraté podmínili svou podporu Allendemu tím, že socialistický lídr bude písemně garantovat respektování ústavy a demokratických principů – svobodu tisku, akademickou svobodu na univerzitách, apolitičnost armády apod. Allende souhlasil a dne . října na zasedání parlamentu získal ze hlasů. Poprvé v dějinách se tak marxistický kandidát v demokratické zemi západního civilizačního okruhu dostal prostřednictvím nezmanipulovaných voleb do prezidentské funkce. Atmosféra v ze-
n Od . l et . stol etí do d n e š n í c h d n ů
mi byla ovšem hodně napjatá, pouhé dva dny před Allendeho volebním triumfem byl za dodnes nevyjasněných okolností – soudilo se tehdy, že se tak pravice pokouší zabránit nástupu socialismu – zavražděn vrchní velitel armády René Schneider. Mezi mnohými podnikateli a velkostatkáři zavládla panika. Ze země rychle unikal kapitál, někteří lidé odjížděli do zahraničí, ceny akcií na burzách klesaly. I pro mnoho Allendeho sympatizantů bylo koneckonců záhadou, jakým kouzelnickým trikem se prezidentovi podaří naplnit program – vytvoření „lidového parlamentu“ a socialistického státu – při respektování veskrze „buržoazní“ ústavy z roku . Na druhé straně je třeba zmínit, že Allende se nikdy, ani v soukromí, nezmínil o tom, že by hodlal v zemi zrušit svobodné volby a pokusil se držet moc nedemokratickými prostředky. Problém spočíval v Allendeho zarputilém odhodlání realizovat svůj volební program stůj co stůj. Byla to značně prekérní situace, když strana s pouhými , % hlasů začala provádět radikální socialistickou politiku v zemi, kde ji dvě třetiny obyvatelstva odmítaly. Ekonomika byla podřízena poměrně striktní státní kontrole, znárodňovány byly doly (vznikl státní těžařský monopol Enacar), zahraniční banky, radiokomunikace i velké průmyslové podniky. Pozemková reforma se rozběhla nevídaným tempem – přes miliony hektarů vyvlastněných jenom v roce , celkově Lidová fronta za tři roky zestátnila přes
milionů hektarů soukromých pozemků. Mimo její oficiální rámec probíhalo i nezákonné a násilné zabírání „velkostatkářské“ půdy, často za asistence ozbrojených levicových aktivistů. Bývalý křesťanský demokrat Jacques Chonchol navíc ve vládě úspěšně prosazoval myšlenku, aby přidělované pozemky byly zkolektivizovány do zemědělských družstev po sovětském vzoru, což zemědělské produkci mírně řečeno neprospělo. Pozemková reforma navíc zklamala bezzemky, neboť nahrávala nájemcům, kteří již nějakou půdu kontrolovali, i když jim zatím nepatřila a jejich životní úroveň nebyla příliš uspokojivá. Ti nejchudší a nejzuboženější, tj. ti, kteří na haciendách dřeli za denní mzdu, bez jakýchkoli sociálních jistot a práv, si reformou nijak výrazně nepolepšili. Allendeho vize počítala se soukromým vlastnictvím jenom na úrovni středního a drobného podnikání, všechny velké podniky se měly proměnit ve státní či alespoň
Tra g éd i e s o c i a l i s ti c k éh o s ní l k a n
polostátní. Aby překonal odpor parlamentní opozice, nevyhýbal se prezident ani poněkud pochybným právním trikům a kličkám, takže po třech letech jeho vlády stát přímo či nepřímo kontroloval více než % chilského průmyslového potenciálu. Snad jediné, na čem se s opozicí v tomto směru shodl, bylo znárodnění – bez náhrad – měděných dolů, které v červenci parlament schválil jednohlasně. Doly v Chuquicamata, El Teniente, Andina, El Salvador a další, základ bohatství celé země, měly napříště patřit chilskému státu, což většina Chilanů radostně uvítala jako vyhlášení „druhé nezávislosti“. Znárodnit doly bylo poměrně snadné, udržet je v chodu již o poznání složitější. Chyběl kapitál na investice, američtí inženýři ze země houfně prchali, aniž by je měl kdo nahradit, horničtí odboráři se teď více než těžbě věnovali politice. Neméně důležitý – a neméně kontroverzní – byl Allendeho pokus o razantní přerozdělení národního bohatství, ať už cestou vyššího zdanění bohatých, zvyšováním platů zaměstnanců (plošně o % už v roce ) či státní kontrolou cen základních potravin. Allendeho vláda současně mohutně investovala do zdravotnictví a školství, každé chilské dítě dostávalo od státu zdarma půl litru mléka denně. Tváří v tvář Allendeho „socialismu“ se chilská společnost rozdělila do dvou táborů tak nesmiřitelných, že podobná nenávist nebyla v zemi k vidění od válek za nezávislost proti Španělům. „Fašisté“, jak je během své návštěvy nazval prostořeký kubánský vůdce Castro, obviňovali Allendeho z přípravy bolševické revoluce a občanské války. Příznivci Lidové fronty, upelientos (podle zkratky Lidové fronty UP), posíleni tisícovkami revolucionářů, sjíždějících se nyní do Chile ze všech koutů Latinské Ameriky, obhajovali bezvýhradně všechno, co Allende řekl a udělal. Výsledky Allendeho ekonomické gesce bylo koneckonců možno – přinejmenším zpočátku – interpretovat rozdílnými způsoby. V prvním roce průmyslová produkce vzrostla o %, HDP se zvýšil téměř o %, inflace klesla z na % a nezaměstnanost se snížila z % na velmi přijatelná %. Vzápětí se ovšem ukázalo, že se nejednalo o zdravý a trvale udržitelný růst. Ministerstvo hospodářství pod vedením Pedra Vuskovice, bez ohledu na varování Centrální banky, pumpovalo do ekonomiky nové a nové escudos, takže inflace se v roce vymkla kontrole a dosáh-
n Od . l et . stol etí do d n e š n í c h d n ů
la rekordních % (za první polovinu roku už to bylo téměř % a chilská měna se prakticky zhroutila). V zemi byl nyní dostatek peněz, zato však velmi málo příležitostí něco si za ně koupit. Ze státem kontrolovaných obchodů s pevnými cenami rychle mizelo zboží i zákazníci a rozbujel se černý trh, na němž se nyní – za astronomické ceny – prodávaly i základní potraviny jako mouka, rýže či cukr. V říjnu došla nespokojenost tak daleko, že podnikatelé v kamionové dopravě vyhlásili stávku, k níž se vzápětí připojily tisíce pracujících i podnikatelů z jiných odvětví, stejně jako mnozí studenti. V roce potom nastoupila skutečná krize. Nastal zoufalý nedostatek spotřebního zboží, na pokračování v bezhlavém importu chyběly peníze. Symbolem velkých měst se staly nekonečné fronty před poloprázdnými obchody a proti Allendeho vládě se začali masově bouřit i pracující. Stávky se množily geometrickou řadou a v zemi se objevilo jak pouliční násilí, tak terorismus, a to jak ultralevicový (MIR, Hnutí revoluční levice), tak ultrapravicový (Patria y Libertad, Vlast a svoboda). Zejména MIR, hnutí zrozené v polovině . let na univerzitě v Concepciónu a ohánějící se maoistickým slovníkem a československými samopaly, způsobilo Allendemu mnoho bezesných nocí. Vůdce MIRu Miguel Enríquez, velký obdivovatel Castrovy gerily, hlásal ozbrojenou revoluci, násilné zabírání půdy a „nevyhnutelný střet s mocí“, který nezřídka znamenal i přepadávání bank v gangsterském stylu. MIRisté národu sdělili, že opravdového socialismu nelze dosáhnout ústavní cestou, a jejich aktivity podle toho také vypadaly. Stávky zanedlouho přerostly v pouliční přestřelky, sabotáže, teroristické útoky a řádění ozbrojených band všeho druhu na venkově se teď stalo už každodenní realitou. Od Portalesových dob bylo politické násilí v Chile něčím naprosto výjimečným, nyní se obětí teroristického atentátu stal i bývalý ministr vnitra Freiovy vlády, přední křesťansko-demokratický politik Edmundo Pérez Zujovic. MIRisté razili heslo Puška namísto volební urny a Allende mnoho Chilanů zklamal svým jenom velmi vlažným odsouzením násilností levicových extremistů, o nichž rád mluvil jako o „mladých idealistech“. Země žila v neustálém napětí a množily se zprávy jak o levicové revoluci, tak o pravicovém puči. Na vystupňování hysterické atmosféry se značnou měrou po-
Tra g éd i e s o c i a l i s ti c k éh o s ní l k a n
dílely i Spojené státy, pro něž se odstranění socialistického režimu v Chile proměnilo v jednu z priorit zahraniční politiky, zejména pak po triumfální, měsíc trvající návštěvě Allendeho „compañera“ Fidela Castra v Chile na konci roku . Castrova obhlídka chilského socialismu byla poněkud „pokažena“ chilskými hospodyněmi, které, výmluvně vyzbrojeny prázdnými hrnci a kastroly, vyrazily do ulic, aby prezidentovi názorně připomněly výsledky jeho hospodářské politiky. USA, děsící se vzniku „druhé Kuby“ na jihu kontinentu, svou oficiálně nevyhlášenou, zato však mimořádně účinnou blokádou chilské hospodářství vážně poškodily a notně umocnily všeobecnou krizi. Jak prezident Richard Nixon, tak jeho ministr Henry Kissinger se velmi aktivně zapojili do protiallendeovské kampaně, blokujíce ze všech sil veškerou zahraniční finanční pomoc chilské vládě a podporujíce současně konspirující opozici. Později, za prezidenta Clintona, pak USA zveřejnily dlouho utajované informace a dokumenty o podílu amerických tajných služeb na vojenském puči v roce i na následné perzekuci „komunistů“. Na zasedání Valného shromáždění OSN v roce Allende otevřeně obvinil americké firmy z imperialismu a ze snahy vyvolat v Chile občanskou válku. Zavíral ovšem oči před tím, že za většinou chilských problémů stojí zejména jeho chaotická politika. Stejného názoru bylo ostatně i více než demonstrantů, kteří se v dubnu sešli v ulicích Santiaga, aby dali najevo nespokojenost se stavem, do něhož Allende zemi přivedl. V parlamentních volbách v březnu získala ovšem Lidová fronta % hlasů a ještě zvýšila svůj náskok před ostatními politickými stranami. I přes rostoucí ekonomickou krizi volby ukázaly, že Allende má nadále velmi silnou podporu. To už se ale uvnitř samotné vládní koalice rozhořel vášnivý spor mezi dvěma tábory. „Revolucionáři“ chtěli cestu k socialismu urychlit a senátor Altamirano, extrémně radikální socialista, navrhoval dokonce, aby prezident přizval do vlády teroristy z MIR. „Reformisté“, většinou z umírněně vystupující komunistické strany, zastávali názor, že dosažené výsledky je třeba nejprve stabilizovat. Mezi prezidentem a parlamentní opozicí zatím vypukla otevřená válka. Opoziční poslanci a senátoři vetovali všechno, s čím před ně Allende předstupoval. Ten se namísto hledání kompromisu pokoušel jejich odpor zlomit
n Od . l et . stol etí do d n e š n í c h d n ů
cestou výjimečných prezidentských dekretů. Do všeho se nakonec vložila armáda. Už v červnu tanková kolona pod velením plukovníka Soupera obklíčila prezidentský palác. Za cenu několika obětí na obou stranách se vládním jednotkám podařilo pokus o převrat potlačit, ale bylo jasné, že dlouhodobě je takováto situace neudržitelná. V červenci se masové stávky proti Allendeho vládě zúčastnili už i horníci z měděných dolů – finančně je podpořily pravicové strany. Chile se nyní stalo zemí opravdových extrémů. Konzervativní politické síly hnaly dělníky do stávek proti „revoluční dělnické vládě“ – a prezident povolal do vlády vojáky. Tehdy se Allende dopustil největšího omylu svého života, když vrchní velení armády svěřil Augustu Pinochetovi. V srpnu se proti rostoucímu chaosu v zemi ohradil i Nejvyšší soud – Země prochází vážnou krizí právního státu, o níž už tento soudní dvůr nemůže dále mlčet – a v parlamentu se množily hlasy požadující, aby pořádek zajistila armáda. Což se také . září stalo. Již delší dobu připravovaná důstojnická vzpoura na čele s generály Gustavo Leighem (letectvo), Augustem Pinochetem (pozemní vojsko), Césarem Mendozou Duránem (karabiniéři) a admirálem Josém Toribio Merinou (námořnictvo), smetla Allendeho kabinet v průběhu několika hodin. Během následujících dnů a měsíců smetla v Chile také demokracii a právní stát. Allende se odmítl vzdát dokonce i po náletu bombardérů na prezidentský palác, v jehož hořících troskách zhruba dvě hodiny po poledni za dodnes ne zcela vyjasněných okolností zahynul (obvyklou interpretaci, podle níž si v beznadějné situaci sám sáhl na život, mnozí odmítají). Allende byl možná nezodpovědný snílek, v hodině pravdy se ovšem ukázal jako statečný člověk, stojící si pevně za svým kontroverzním dílem. Vzbouření vojáci, kteří se pokud možno chtěli vyhnout fyzické likvidaci volené hlavy státu, mu několikrát telefonicky nabídli volný odchod z paláce, ale Allende, s vojenskou helmou na hlavě, jim hrdě odpověděl: Vy splňte vaši povinnost, já splním tu svou. Živý odtud neodejdu. Oficiálního pohřbu se první a poslední marxistický prezident v chilských dějinách dočkal až v roce
. V zemi zatím generál Pinochet a jeho uniformovaní „spolupracovníci“ zavedli režim, jaký Chilané ve svých dějinách ještě nepoznali.
L éč b a P i no c h etem n
Léčba Pinochetem Pár dnů po státním převratu vojáci v oficiálním komuniké oznámili národu, co se vlastně stalo a co se ještě stane: Ozbrojené síly se se ctí zhostily své morální povinnosti svrhnout vládu, která, ač zpočátku legitimní, začala porušovat ústavu i zákony země. Podpořeny většinou národa přebírají vládu na dobu, jakou si okolnosti vyžádají. Mnozí z vůdců opozice počítali s rychlým návratem k civilní vládě, leč Pinochet byl jiného názoru a převzal rozhodující moc v zemi na celých let. Potomek francouzských přistěhovalců Augusto Pinochet Ugarte (* ), stejně jako Allende rodák z Valparaísa, se poměrně rychle propracoval do čela vojenské vlády, která se rozhodla vymýtit „chaos a revoluci“ pomocí represe, mučení a vražd. Pinochet, jenž věnoval celý svůj dosavadní život kariéře profesionálního vojáka, se po převratu během několika měsíců dočkal prezidentské funkce a jím vedená junta namísto parlamentu vypracovávala zákony. Demontáž demokratického režimu byla bleskurychlá. Ústava byla zrušena, parlament rozpustěn, všechny politické strany byly postaveny mimo zákon a veškerý politický život v zemi takřka dokonale uhasl. Dodržována nebyla ani ta nejzákladnější lidská práva. Zatýkalo se po stovkách, davy zatčených byly naháněny do autobusů zabavených armádou. Tisíce lidí se ocitly bez konkrétního obvinění ve vězení. Většina z nich byla mučena, bez soudu popravena, řada jich zmizela beze stop. Ministři Allendeho vlády byli internováni na ostrově Dawson v oblasti Magallanesova průlivu. Mnoho Chilanů se snažilo najít azyl na velvyslanectvích cizích států, jejich nedotknutelnost však byla při několika příležitostech porušena. Ohánějíce se „národní bezpečností“, vojáci nepronásledovali zdaleka jenom marxisty a opoziční ozbrojence. Jejich terčem se stávali odboroví předáci, vůdci studentského hnutí, zavražděno bylo i několik duchovních. Umírali bezejmenní i slavní. Na Estadio Nacional v Santiagu, vojáky přeměněném v jeden veliký koncentrační tábor, byl zastřelen – poté, co mu vojáci pažbami pušek nejprve zpřelámali prsty a zápěstí – i Víctor Jarra, jeden z nejznámějších latinskoamerických hudebníků vůbec. Došlo k několika sabotážím – zapalování sýpek a úrody – ale odpor děl-
n Od . l et . stol etí do d n e š n í c h d n ů
níků byl spíše sporadický, protože proti ozbrojencům neměli ani tu nejmenší šanci. „Útoky proti národnímu hospodářství“ se navíc obvykle trestaly popravou na místě, bez soudu i beze svědků. Brutální represe trvaly celá léta, teprve v roce byl poprvé – a ne na dlouho – zrušen výjimečný stav. Postupem času ve vládě zasedli první civilisté (během let diktatury se v různých Pinochetových vládních kabinetech objevilo vojáků a civilistů). Chile však i poté zůstalo autoritářským policejním státem, kde se práva ani spravedlnosti tváří v tvář nelibosti mocných nešlo dovolat. Objevily se zvláštní Válečné soudní tribunály, které mohly zpětně soudit i „zločiny“, které se odehrály před . září , jež ovšem tehdy nebyly trestné. Např. stávkující mohl dostat až několikaletý trest za „bojkot výroby“, jak se v juntistickém newspeaku nazývala stávka. Průběh procesů připomínal tragikomické frašky komunistické justice z . let: absolutní izolace obviněných od okolního světa, včetně nejbližších příbuzných, vystrašení advokáti, kteří se neodvažovali hájit obviněné, mučením vynucená a nazpaměť recitovaná přiznání těch nejfantastičtějších zločinů. Proti rozsudkům neexistovalo odvolání. Organizací státem posvěceného násilí byla pověřena především tajná služba DINA (Dirección de Inteligencia Nacional), přejmenovaná později na CNI (Centro Nacional de Inteligencia). Její středisko Tejas Verdes v Santiagu se v . letech proměnilo ve zřejmě největší mučírnu na západní polokouli. Samotné mučení mělo mnoho forem, od „prostého“ mlácení až po zavádění elektrického proudu do varlat či vagíny, „vyšetřovatelé“ neopomínali ani trhání nehtů či opakované znásilňování žen. Represe se neomezovala jenom na chilské území, v roce byl proallendeovský generál Carlos Prats i s manželkou zavražděn v Buenos Aires, v roce byl postřelen při pokusu o atentát v Římě křesťansko-demokratický politik Bernardo Leighton. Bezpochyby nejznámějším případem tohoto Pinochetova „vývozu násilí“ byl atentát na Orlanda Leteliera, bývalého Allendeho ministra, který byl i se svou sekretářkou zavražděn při bombovém atentátu ve Washingtonu v září . Pinochetovi zabijáci si své oběti vybírali ze všech společenských vrstev, od zemědělských dělníků či soustružníků až po lékaře, advokáty a univerzitní profesory. Největší vlna represí zasáhla vy-
L éč b a P i no c h etem n
soké školy, vždyť jedním z prioritních cílů junty bylo vyříznout rakovinový nádor marxismu v oblasti vzdělání. Řada profesorů a studentů byla popravena, stovky jich byly zatčeny, mnozí „zmizeli“. Celé fakulty se zavíraly, rektory nahradili důstojníci. Potlačovány byly „nebezpečné“ obory, jako sociologie, historie, pedagogika či žurnalistika. Okamžité propuštění čekalo každého profesora, který by se ve svém výkladu odchýlil od schválených učebních textů či vyjadřoval vlastní názory. Při přijímacích zkouškách museli kandidáti předkládat podrobnou zprávu o veřejných aktivitách a politické angažovanosti sebe i své rodiny. Na ulicích se pálily knihy, perzekuce všeho „odlišného“ zasáhla i indiánské obyvatelstvo, když junta zakazovala tradiční pončo a indiánské hudební nástroje. Ke státní hymně přibyla sloka opěvující ozbrojené síly a sbor karabiníků. Pinochet mínil násilí používat co nejdéle, o čemž svědčí i případ Gustavo Leigha, významného člena vládnoucí junty, jenž roku navrhl ukončit represe a vrátit se k civilní vládě, za kteroužto opovážlivost jej Pinochet donutil k demisi. V hospodářské oblasti vsadil Pinochet na drsné neoliberální recepty, které chilské ekonomice ordinovali tzv. Chicago boys, Alvaro Bardón, Pablo Barahona, Sergio de Castro a další, ekonomové inspirovaní chicagskou ekonomickou školou Miltona Friedmana. Zarputilí zastánci ultraliberálního trhu začali drasticky omezovat státní výdaje, rušit veškerou cenovou regulaci a urychleně reprivatizovali podniky zestátněné Allendeho vládou. Pozemková reforma byla okamžitě zastavena, brzy se začalo s restitucemi. Zdiskreditované escudo bylo nahrazeno novou měnou, pesem, které bylo pevným kurzem připoutáno k dolaru, horečně se snižovala vývozní i dovozní cla, do země byli lákáni zahraniční investoři. Americké těžařské firmy byly velkoryse odškodněny za všechna „příkoří“, jež utrpěly v Allendeho období. Hlavním trumfem chilské ekonomiky se nyní měla stát levná a disciplinovaná pracovní síla. Podíl platů zaměstnanců na HDP se snížil ze % v roce na , % v roce . Došlo k jistému oživení a potlačení inflace, ovšem za cenu drastických restriktivních opatření, která chudé vrstvy vyhnala doslova na ulici a notně také zdecimovala střední třídu. Hospodářská politika junty vedla v prvním roce ke zvýšení cen o %. V prosinci stálo kilo chleba
n Od . l et . stol etí do d n e š n í c h d n ů
escudos, kilo cukru escudos, pár bot , zatímco minimální měsíční mzda se pohybovala kolem escudos. V některých periferních čtvrtích callampas dosáhla nezaměstnanost až % a tamní obyvatelé byli mnohdy odkázáni na humanitární pomoc, zajišťovanou a distribuovanou obvykle katolickou církví. Faráři v nejchudších oblastech organizovali tzv. olla común, „společný hrnec“, kde se pro všechny potřebné vařily polévky a těstoviny. Junta tváří v tvář tomuto propadu přišla s programem PEM, který nabízel víceméně symbolickou mzdu za příležitostnou práci v domácnosti či na stavbách. Mezitím bylo státem kontrolované bankovnictví bleskurychle privatizováno a soukromé banky natolik zvýšily úrokovou míru, že se pro podnikovou sféru staly úvěry prakticky nedosažitelné. Výsledkem bylo totální zadlužení mnoha firem a jejich nucená privatizace. Při té mnozí „chicagští chlapci“ za velmi příznivé ceny skoupili podniky, jež se pak staly základem nových hospodářských impérií.
Augusto I. Už po pár letech se ukázalo, že recepty „drsné chicagské školy“ samy o sobě chilskou ekonomiku nespasí. V roce propukla mimořádně vážná krize. Chilský zahraniční dluh dosáhl astronomické výše miliard dolarů, téměř předlužených podniků bylo nuceno vyhlásit bankrot, HDP klesl o % a nezaměstnanost zasáhla % práceschopného obyvatelstva. V oněch dramatických chvílích se jasně ukázalo, že mnohá ultraliberální hesla chicagských mágů jsou právě jenom hesly, a vláda začala sanovat skomírající soukromý bankovní a podnikový sektor státními penězi, což pochopitelně vedlo k úděsnému vzrůstu korupce. Od této krize, draze zaplacené daňovými poplatníky, se chilská ekonomika přece jenom vydala na delší trajektorii hospodářského růstu, kdy bylo po zbytek . let (a v první polovině let .) dosahováno zhruba % růstu ročně. Na jeho výsledcích se však podíleli takřka výhradně bohatí a mocní, chudáci a značná část středních vrstev si blahobytu nijak neužili. Zoufalá ekonomická situace často doháněla zaměstnance i nezaměstnané k protestům proti rostoucí bídě. V zemi se znovu objevily násilí a terorismus a v roce
Aug us to I . n
Pinochet opět vyhlásil výjimečný stav. Znovu se naplno roztáčela kola represe, znovu si nikdo nemohl být jistý životem. Kupodivu se to tentokrát týkalo i samotného diktátora. V září odbojáři z FMPR spáchali v Cajón del Maipo na Pinocheta atentát. Při něm přišlo o život pět jeho osobních strážců, ale prezident vyvázl pouze s lehkým zraněním. Teroristické (či odbojové, záleží na úhlu pohledu) hnutí Frente Patriótico Manuel Rodríguez (Vlastenecká fronta Manuela Rodrígueze, FPMR), založené roku , se přihlásilo k odkazu diktaturou naprosto zdecimovaného MIRu. Jako typická městská gerila se Manolitos, jak se jim přezdívalo, zprvu věnovali zejména nekrvavým sabotážím v elektrárnách či amerických podnicích, pak ovšem přišel zmíněný útok na hlavu státu a ještě v březnu
atentátníci z FPMR vážně poranili jednoho z pučistů z roku , generála Gustava Leigha. Jestliže Allende investoval zejména do školství a zdravotnictví, Pinochetova diktatura většinu státních prostředků vynakládala na armádu, policii a tajné služby. Celková hospodářská bilance diktatury přesto není zase tak špatná. Odhlédneme-li od drastických sociálních dopadů, neoliberální kúra v mnohém chilské ekonomice prospěla. Hluboká restrukturalizace přispěla jak ke zvýšení produktivity práce, tak ke zdravé diverzifikaci chilské exportní produkce, která se do budoucna nemusela spoléhat již jenom na měď. Chilanům – a to je v rámci Latinské Ameriky světlá výjimka – se podařilo zredukovat a zefektivnit státní aparát. Snad největším Pinochetovým úspěchem bylo vytvoření vskutku moderního a konkurenceschopného zemědělství. Pinochet provedl – pod heslem decentralizace a podpory rozvoje periferních oblastí – hlubokou reorganizaci administrativního uspořádání země. Bylo vytvořeno , po vojensku římskými číslicemi „pojmenovaných“ regionů, dále rozčleněných na provincie. Vcelku rozumně si Pinochet vedl v oblasti zahraniční politiky. V roce se Chile ocitlo v ostrém sporu s argentinskou vojenskou juntou o hraniční teritorium v oblasti patagonského průlivu Beagle, načež, ve snaze vyhnout se válce, požádalo o mírové zprostředkování papeže Jana Pavla II. V roce pak byla mezi oběma zeměmi podepsána Dohoda o míru a přátelství, která pohraniční konflikty mezi oběma státy pohřbila s definitivní platností.
n Od . l et . stol etí do d n e š n í c h d n ů
Chilsko-argentinské vztahy si ostatně zaslouží drobnou poznámku. V andském průsmyku Uspallata, napůl cesty mezi Santiagem a argentinskou Mendozou, stojí velká socha Krista Spasitele a na jejím podstavci se nachází bronzová pamětní deska připomínající mírovou smlouvu uzavřenou mezi oběma státy v roce . Nápis na desce optimisticky tvrdí, že dříve se tyto hory v prach obrátí, než chilský a argentinský národ poruší mír uzavřený tváří v tvář samotnému Kristu. Je pravdou, že Chile se s Argentinou nikdy nestřetlo v otevřeném válečném konfliktu, skutečností ovšem také je, že pohraniční spory mezi oběma zeměmi čas od času nabývaly takové prudkosti a vášnivosti, že k válce nebylo daleko. Chile pojí s Argentinou hranice v celkové délce několika tisíc kilometrů a nekompromisní argentinská kolonizace Patagonie (spojená s nemilosrdnou likvidací tamních kočovných indiánských kmenů) v poslední čtvrtině . století vyvolala v Santiagu rozhořčenou reakci. Nakonec sice převládl zdravý rozum – ani jedna ze zemí neměla dostatečné lidské ani materiální zdroje na skutečně účinnou kolonizaci obrovských jižních teritorií – a válce bylo zabráněno pod heslem Chile v Pacifiku, Argentina v Atlantiku. V průběhu . století ovšem vágnost tohoto „dělení“ vyprovokovala nové střety. Zdlouhavá „válka o prestiž“ dokázala otrávit vztahy mezi oběma sousedními národy, takže Argentinci škodolibě tvrdí, že Kristus v Uspallata se dívá do Argentiny, protože dává za pravdu Argentincům, a k Chile se obrací zády. Chilané neméně škodolibě argumentují, že Kristus se zády k Argentině neotáčí, protože dobře ví, že se Argentincům zkrátka nedá věřit. V roce papež Jan Pavel II. poctil Pinochetovo Chile návštěvou a bylo to vůbec poprvé, kdy se hlava Vatikánu do Chile vypravila. Postoj chilské katolické církve, na čele s arcibiskupem ze Santiaga, kardinálem Raúlem Silvou Henríquezem, je ostatně jedním ze světlých bodů v jinak temném obraze diktatury. Církev, zejména katolická organizace Vicaría de la Solidaridad (Vikářství solidarity), od prvního okamžiku rozhodně odsuzovala veškeré porušování lidských práv a zastávala se – pochopitelně ne vždy účinně – slabých, chudých a bezmocných v režimu, v němž jim nikdo jiný na pomoc nepřispěchal. V roce junta naoktrojovala novou konstituci, podle níž měl být od roku Pinochet prezidentem dalších let. Pino-
Aug us to I . n
chet kvůli schválení konstituce dokonce vyhlásil referendum, to ale proběhlo bez volebních seznamů a bez toho, že by se opozice k návrhu mohla jakkoli vyjádřit. I tak pro ústavu podle oficiálních výsledků „hlasovalo“ pouze % voličů. Podle nové ústavy měla v Chile nadále vládnout tzv. Rada národní bezpečnosti, v jejímž čele stál Pinochet, obklopen veliteli jednotlivých složek chilské armády. Ve skutečnosti diktátor moc stále více a více kumuloval ve svých rukou, až do té míry, že se ironicky mluvilo o Augustovi I. Mimo jiné sám a bez konzultací jmenoval jak intendanty jednotlivých regionů, tak starosty obcí a měst. Všeobecná únava diktaturou ovšem sílila a opatrně se začínalo mluvit o návratu k demokracii. Od poloviny . let se z ilegality a zapomnění začaly pozvolna vynořovat politické strany a v roce byly ty nemarxistické legalizovány. Pinochet si natolik věřil, že v létě vyhlásila vláda referendum (diktátor vhodné datum konzultoval i s oblíbeným astrologem), které mělo rozhodnout o Pinochetově setrvání v prezidentské funkci až do roku
. Kampaň byla oboustranně vášnivá, výsledky generála zaskočily.
% Chilanů se vyslovilo proti, % pro, a to při neuvěřitelně vysoké volební účasti
%. Deník chilské levice Fortín Mapocho výsledky referenda vtipně shrnul do celostránkového titulku: Běžel sám a doběhl druhý. Pinochet se – i pod tlakem americké vlády, která mu poslala vážné varování, aby se nepokoušel jakkoli manipulovat s výsledky plebiscitu – zavázal, že předá moc v roce
, zůstane ovšem nadále v čele ozbrojených sil, a to až do roku
. Vzápětí byl jmenován čestným velitelem chilské armády a doživotním senátorem, což obnáší poslaneckou a diplomatickou imunitu. Ani ta jej ovšem neochránila před vážnými problémy, když byl v říjnu
na žádost španělského soudce Baltasara Garzóna zadržen v Londýně, kde se nechal operovat kvůli potížím s páteří. Masmediální hvězda španělské justice Garzón vinil Pinocheta z přímé odpovědnosti za zavražděných a půl milionu mučených osob a do novinářských mikrofonů hřímal patetické slogany o genocidě a chilském holocaustu. Ve skutečnosti se nakonec musel spokojit s nepoměrně skromnější žalobou týkající se několika zločinů spáchaných chilskými juntisty na španělských občanech, přičemž se dovolával mezi-
n Od . l et . stol etí do d n e š n í c h d n ů
národního práva o postihování zločinů proti lidskosti. Mnozí Pinochetovi příznivci i odpůrci se nakonec shodli v tom, že je vcelku nevkusné, aby španělská justice, která se nikdy neodhodlala jakkoli se vyrovnat s dědictvím frankistické diktatury, nyní své historické resty doháněla na chilský účet. Jinak se ovšem diktátorovi kritici a obhájci neshodli vůbec v ničem a tváří v tvář jejich vášnivým manifestacím v ulicích chilských měst se nakonec chilská vláda rozhodla oficiálně protestovat proti zadržování Pinocheta v zahraničí s poukazem na to, že případné posuzování viny či neviny exdiktátora náleží výhradně chilské justici. V Londýně Pinochet strávil celkem dnů, během nichž byl celý svět svědkem historické právnické bitvy, jež měla rozřešit znepokojující otázku mezinárodního práva: může krvavé diktátory soudit někdo jiný než jejich vlastní národy? Britské soudy dospěly k názoru, že ano, britská vláda, jmenovitě její ministr vnitra Jack Straw, ovšem bez ohledu na jejich mínění nakonec Pinocheta vrátila zpět do Chile, přičemž argumentovala jeho nedobrým zdravotním stavem. Prezident Frei si mohl oddychnout, protože vojáci na něj vyvíjeli obrovský tlak, aby jejich čestného velitele přivezl zpátky domů. Ani v Chile však generál nedošel klidu, když proti němu soudní vyšetřovatel Juan Guzmán Tapia nashromáždil více než různých obvinění, včetně přímé odpovědnosti za vražd a „zmizení“ v rámci tzv. Operace Kondor. V létě roku však odvolací soud v Santiagu Pinochetův případ odložil poté, co lékaři diktátora prohlásili za dementního a nesvéprávného. V červenci se Pinochet vzdal funkce doživotního senátora, když už byl předtím zbaven parlamentní imunity.
Návrat demokracie a pokusy o účtování V prosinci se Chilané po dlouhých letech vydali k volebním urnám, aby si ve svobodných volbách vybrali hlavu státu, jež by zemi znovu přivedla k demokracii. Jejich důvěru získal kandidát křesťanské demokracie, advokát Patricio Aylwin Azócar (* , prezident v letech
– ), jeden ze zakladatelů strany a současně muž, který se v roce snad nejvíce zasazoval o to, aby křesťanští demokraté po neúspěchu vlastního kandidáta podpořili Salvadora Allendeho. Současně je
N á v ra t demo k ra c i e a p o k us y o úč to v á ní n
třeba podotknout, že to byl později právě Aylwin, jako předseda senátu, který se snažil ze všech sil zablokovat Allendeho znárodňovací kampaň. Neohroženě se stavěl také proti Pinochetově diktatuře, když se v polovině . let postavil do čela protestní politické platformy požadující konání svobodných voleb a vypracování ústavy. Aylwin, který ve volbách získal
% hlasů, tedy víc než oba pravicoví protikandidáti dohromady, neprodleně zahájil návrat země k demokracii a současně jmenoval komisi, která měla prozkoumat porušování lidských práv za Pinochetovy diktatury. V březnu
potom skutečně seznámil veřejnost s výsledky práce Národní komise pravdy a usmíření, s tzv. Rettigovou zprávou (nazývanou tak podle předsedy komise Raúla Rettiga). Ve zprávě se sice objevily informace o neuvěřitelně brutálních zločinech diktatury, mimo jiné zavražděných (dnes se odhaduje, že počet mrtvých a zmizelých byl přinejmenším dvojnásobný, i když nechybějí ani spekulace o desítkách tisíců mrtvých), zmíněna však nebyla žádná konkrétní jména osob, které by se měly z těchto zločinů zodpovídat. Nicméně vznikla státní instituce, jež měla alespoň částečně odškodnit nucené exulanty, vězněné a mučené. Aylwin se upřímně snažil Chile znovu přivést k demokracii a v rámci možností usiloval o jakési národní smíření. Mnoho Chilanů se ovšem cítilo podvedeno, protože za tisíce odporných zločinů neměl být nikdo pohnán k odpovědnosti. Kdykoli někdo z politiků či novinářů položil nějakou nepříjemnou otázku – např. co se stalo s onou miliardou pesos, kterou armáda vyplatila Pinochetovu synovi Augustovi – v armádě to začalo vřít a důstojníci začali organizovat okázalá vojenská cvičení, takže tazatelé raději zmlkli. V zájmu spravedlnosti je ovšem třeba dodat, že Aylwin se objektivně ocitl v nesmírně choulostivé situaci. Armáda sledovala opatrnou demokratizaci se zjevnou nechutí, vše ještě komplikovali levicoví teroristé, kteří nemínili složit zbraně a na jaře
zavraždili Jaimeho Guzmána Errázurize, univerzitního profesora, senátora a jednoho z tvůrců Pinochetovy ústavy z roku . Další velké zklamání, zejména pro zbídačelé chilské střední vrstvy, představoval fakt, že se prezident rozhodl pokračovat v nekompromisní neoliberální ekonomické politice předchozího období, se všemi jejími sociálními důsledky. A tak na konci Aylwinova
n Od . l et . stol etí do d n e š n í c h d n ů
mandátu v roce
podle oficiálních vládních statistik stále ještě % Chilanů žilo pod hranicí životního minima. V prezidentských volbách roku
triumfoval inženýr a odborník na hydrauliku Eduardo Frei Ruiz-Tagle (* , ve funkci v letech
–), syn slavného křesťansko-demokratického prezidenta-reformátora ze . let. Za diktatury Frei patřil do nepočetného tábora odvážlivců, kteří po diktátorovi požadovali konání svobodných voleb, byl i jedním z lídrů kampaně „Ne“ v referendu z roku o setrvání Pinocheta u moci. Pod Freiovým vedením se Chile začalo usilovně zapojovat do mezinárodních hospodářských organizací jako APEC (Ekonomická spolupráce pro Asii a oblast Pacifiku,
) nebo Mercosur (tzv. Společný jižní trh, nejvyspělejší integrační organizace latinskoamerického kontinentu, Argentina, Brazílie, Uruguay, Paraguay, od roku
i Chile), v roce
Chile podepsalo rámcovou asociační dohodu s Evropskou unií. Ve vnitřní politice si Frei vytýčil hned několik priorit: zreformovat vzdělávací a soudní systém, vylepšit v mnoha ohledech ještě zastaralou infrastrukturu, podpořit stabilní rodinu jako základ společnosti. Na odkaz svého otce ze . let navázal snahou harmonizovat hospodářský růst a spravedlivější přerozdělování národního bohatství: Národní plán pro odstraňování chudoby. Frei se také ze všech sil pokoušel změnit ústavu a odstranit z ní institut „jmenovaných senátorů“, avšak v přímém souboji s pravicí ovládaným senátem neuspěl. Chilská společnost zůstávala ohledně odkazu diktatury rozdělena. Potvrdily to např. i parlamentní volby v prosinci
, kdy protipinochetovská Concertación de Partidos por la Democracia (Sdružení stran za demokracii, které se během předreferendové kampaně v roce zrodilo z odporu proti Pinochetově dalšímu setrvávání u moci), široká koalice složená z křesťanských demokratů, socialistů, Radikální sociálnědemokratické strany a Strany za demokracii, sice ovládla poslaneckou sněmovnu, na druhé straně významný vzestup pravicové a Pinocheta obvykle hájící Unión por Chile naznačoval, že polarizace chilské společnosti není ještě zdaleka zažehnána. V závěru Freiova mandátu se navíc jasně ukázalo, že ani v chilském hospodářství není zdaleka všechno v pořádku. Asijská krize z roku
vyvolala v zemi překvapivě prudkou recesi – chilské pod-
N á v ra t demo k ra c i e a p o k us y o úč to v á ní n
niky a zejména soukromé penzijní fondy totiž do jihovýchodní Asie mohutně investovaly – a chilská ekonomika na přelomu let
–
vykázala několikaprocentní negativní růst. Vyrovnané síly levice a pravice učinily napínavé drama z prezidentských voleb v roce
, v nichž nakonec až ve druhém kole a s minimálním náskokem uspěl levicový kandidát Ricardo Lagos ( , %). Jeho protivník Joaquín Lavín (, %), starosta Las Condes, se v průběhu kampaně pokusil změnit stereotypní obraz kandidáta pravice coby pouhého advokáta zájmů bohaté konzervativní elity a překvapivě se sblížil s některými skupinami aktivistů bojujících za dodržování lidských práv v zemi. O tom, že Pinochetova londýnská anabáze přece jenom vyvolala jistý posun na chilské politické scéně, svědčil i fakt, že Lavín, kandidát konzervativní a dokonce ultrakonzervativní pravice, se v průběhu kampaně několikrát od osoby bývalého diktátora distancoval a vyjádřil přání, aby s ním nebyl nijak spojován. Zdá se, že po odhalení nejrůznějších „tajných kont“ diktátora a jeho rodiny bezpodmínečných Pinochetových obránců a obhájců pozvolna ubývá. Když se Ricardo Lagos Escobar (* ), druhý socialistický prezident Chile v historii země, v březnu chystal přednést svůj inaugurační projev v prezidentském paláci La Moneda, jeho let stará matka, doña Emma, syna varovala: Chlapče, chlapče, do čeho ses to proboha namočil. Tohle nedopadne dobře. Lagos, vystudovaný právník a ekonom, přednášel na univerzitách v Chile i USA a měl na počátku . let velice blízko k Salvadoru Allendemu, který se jej – neúspěšně – pokusil prosadit na místo chilského velvyslance v Moskvě. V . letech se Lagos stal předsedou Socialistické strany a současně jedním z hlavních oponentů Pinochetovy diktatury. Poté, co strávil několik týdnů ve vězení, odešel do exilu v Argentině a USA. Po Pinochetově odchodu jej levice tlačila do prezidentské kandidatury, on však bezvýhradně podpořil křesťanského demokrata Aylwina, který se mu za to odvděčil funkcí ministra školství. Lagos je klasickým představitelem nové chilské levice, moderní, spolehlivě demokratické, která je v zájmu ekonomického růstu ochotná akceptovat dokonce i neoliberalismus, jakkoli kompenzovaný rozsáhlým sociálním programem, umožňujícím i těm méně úspěšným žít v alespoň relativně důstojných
n Od . l et . stol etí do d n e š n í c h d n ů
podmínkách. Přes poměrně vysokou nezaměstnanost (okolo – %) v Chile ani na počátku . století neexistoval koncept podpory v nezaměstnanosti. Díky levicovému prezidentovi se však věci začaly pomalu měnit. Od roku mají všichni Chilané podle tzv. Plánu AUGE právo na bezplatnou zdravotní péči alespoň v těch nejzávažnějších případech. Povinná a bezplatná školní docházka byla prodloužena z pouhých na let, což po dlouhé době všem – i těm skutečně chudým – Chilanům zajišťuje přinejmenším středoškolské vzdělání. V zahraničněpolitické oblasti Lagos navazoval na své předchůdce. Chile velice stojí o dobré vztahy se svými hlavními obchodními partnery a bilaterální smlouvy o vzájemném volném obchodu byly – po dosti dlouhých a složitých vyjednáváních – podepsány jak s EU (), tak s USA (). Pro Chile je ovšem mimořádně významná zejména tichomořská oblast, o čemž svědčí smlouva s Jižní Koreou z roku . Ricardo Lagos také musel dále zápasit se stíny minulosti. Na rozdíl od sousední Argentiny, kde se celá řada důstojníků přihlásila ke spoluodpovědnosti za zločiny spáchané během vlády vojenské junty a v mnoha případech své přiznání doplnila i omluvou, v Chile je něco takového zatím těžko představitelné. Prezident Lagos nabídl vojákům, kteří jenom plnili rozkazy a na organizaci násilí se nijak aktivně nepodíleli, že pokud poskytnou informaci o dodnes nevyjasněných osudech zmizelých osob, získají beztrestnost. Naprostá většina příslušníků armády však zůstává němá. Vliv vojáků na civilní politický život sice neustále klesá, v porovnání se standardy střední Evropy je ovšem stále ještě až neuvěřitelně vysoký. Podle ústavy jsou sice vojáci podřízeni ministerstvu obrany, v praxi si ovšem uchovávají značnou autonomii. Když chtěl prezident Frei jmenovat Pinochetova nástupce na postu vrchního velitele ozbrojených sil, musel vybírat pouze ze seznamu kandidátů, který mu dodali armádní představitelé. Velitelé jednotlivých složek armády tvoří součást Cosena (Consejo de Seguridad Nacional, Rada národní bezpečnosti), orgánu, který může v případě vyhlášení výjimečného stavu přestat respektovat ústavu a zavést válečné právo. Na konci . století mělo Chile k dispozici přes profesionálních vojáků a ještě v roce
na vojenské výdaje věnovalo , % HDP, což bylo nejvyšší procento z celé Latinské
N á v ra t demo k ra c i e a p o k us y o úč to v á ní n
Ameriky. Podle zákona vojenský rozpočet – v reálných, nikoli v absolutních číslech – nikdy nesmí klesnout pod úroveň roku a chilští vojáci mají zákonem garantované právo na % zisku z prodeje mědi, což v roce
představovalo zhruba čtvrt miliardy dolarů, utracených za nákup zbraní a vojenské techniky. O tom, že chilská demokracie se zpod kontroly vojáků a pohrobků Pinochetova režimu dostává jenom pozvolna, svědčí i případ novinářky Alejandry Matús, která v roce
publikovala Černou knihu chilské justice, kde dokladovala korupci rozšířenou mezi soudci Nejvyššího soudu. Kniha byla vzápětí zkonfiskována, její vydavatel zatčen a autorka byla přinucena opustit Chile a hledat útočiště v americkém Miami. V současnosti je vyšetřována necelá desítka důstojníků, podezřelých z aktivní účasti na tzv. karavaně smrti (Caravana de la Muerte), která v prvních měsících po puči v roce , pod velením generála Sergia Arellana Starka, vraždila politické oponenty a zbavovala se potom jejich těl tak, aby je už nikdo nikdy nenašel. Mezi oblíbené postupy katů v uniformách patřilo i vyhazování živých (i když sedativy omámených) obětí z letadel do vln Tichého oceánu. Chilská justice se ovšem tváří v tvář tlaku armádních představitelů skutečně nechová právě příkladně. Dva důstojníci tajné služby DINA, Manuel Contreras a Pedro Espinosa, kteří se podíleli na vraždě bývalého Allendeho ministra O. Leteliera ve Washingtonu, byli v roce
zatčeni. Vzápětí však byla chilská veřejnost krajně pobouřena zprávami o podmínkách Contrerasova „vězení“, k němuž patřila osobní asistentka a osobní kuchař, vlastní knihovna, mezistátní telefonní linka a nepřetržité připojení k internetu.
Dnešní Chile V ekonomické oblasti se dnes Chilané se střídavými úspěchy pokoušejí především diverzifikovat svůj export, aby nebyli tolik závislí na výkyvech světového trhu se surovinami. A tak byla v posledních letech těžba mědi doplněna např. poměrně významnou exportní produkcí lithia. I přesto měď představuje stále ještě % hodnoty celého chilského exportu a podílí se z % na tvorbě HDP. Z celosvětového hlediska představuje chilská měď % světové roční produkce a Chile disponuje % světových zásob měděné rudy. Přesto všechno však už dnešní Chile není zdaleka jenom měděným královstvím a rychle roste a mohutní zejména sektor služeb. V průběhu
. let se do popředí začal dostávat turistický ruch a Chile se pomalu propracovává mezi turisticky přitažlivé země. V sociální oblasti se střední třída jenom pozvolna vzpamatovává ze šrámů utrpěných v dobách Pinochetovy diktatury i v prvních letech demokratické transformace, rozdíly mezi bohatými a chudými jsou ještě stále na evropské poměry propastně závratné. Podle oficiálních statistik žije pod hranicí chudoby více než % obyvatelstva, podíl nejchudších % obyvatel na celkových příjmech tvoří pouhé %, naopak % nejbohatších Chilanů se na celkových příjmech podílí %. Statisíce Chilanů si vydělávají na živobytí přímo na ulici, turisté si nemohou nevšimnout záplavy pouličních obchodníků, kteří často svůj „byznys“ provozují i přímo v městských autobusech, kde nabízejí široký sortiment zboží, od ozdobných jehlic do kravat, odznáčků, až po deštníky a zmrzlinu. Z pohledu ortodoxních liberálů by mohlo být chilské hospodářství vzorem většině západních zemí. Zprivatizováno je takřka vše, stát zůstává vlastníkem pouze v oblasti těžby a zpracování mědi, petrochemie, energetiky a železniční dopravy. I tam však postupně dochází alespoň k částečnému vstupu privátního kapitálu. Soukromé jsou i penzijní fondy, které až do zmíněné asijské krize vytvářely pro své klienty takové zisky, že je mnozí západoevropští reformátoři dávali politikům za příklad.
V oblasti ekologie a ochrany životního prostředí Chilané bezesporu patří k těm nejuvědomělejším národům na zeměkouli. Jistě k tomu přispívá i fakt, že hlavní město Santiago – domov každého třetího Chilana – má obrovské problémy s čistotou ovzduší. Santiago, ležící v údolí mezi Andami a pobřežním hřebenem, prakticky po celý rok válčí s hustým a dusivým smogem, který nemá z údolí kudy unikat a způsobuje obyvatelům metropole vážné potíže. Podobně jako např. v Tokiu či Los Angeles, v některých obzvláště krizových obdobích chilské děti, nemocní a starší lidé zůstávají doma, sportovci se vyhýbají dokonce i uzavřeným halám a motoristům je důrazně doporučováno, aby auto nechali v garáži. Po vzoru Athén v určených dnech nesmějí vyjíždět motoristé, jejichž poznávací značka končí určitým číslem, ale čas od času zatím stále ještě smog nad lidmi vítězí. Chilané jsou také jedni z prvních obyvatel zeměkoule, kteří si mohou na vlastní kůži vyzkoušet, jak nebezpečná je rozšiřující se ozonová díra nad Antarktidou. Jižní oblasti Chile jsou nedostatkem ozonu zasaženy natolik, že v některých obdobích lidé vycházejí do ulic výhradně se silnými slunečními brýlemi a zahalenou pokožkou. Tlak veřejnosti na politiky v oblasti ochrany životního prostředí je obrovský a vláda byla v . letech nucena odložit či úplně zrušit projekty podporované chilskými průmyslníky, např. výstavbu série elektráren na řece Biobío, nebo masové kácení bukových hájů. Zejména bitva o kaskádu hydroelektráren na řece Biobío mezi podnikateli na jedné straně a ekologickými aktivisty a indiánskými komunitami na straně druhé byla dramatická a čas od času i poměrně drsná. Biobío je uctívána kanoisty a kajakáři celého světa jako jeden z nejatraktivnějších vodáckých terénů na planetě. Místní Indiáni z kmene Pehuenche navíc – vcelku logicky – namítali, že budovat vodní nádrže v jejich kraji je nesmysl, neboť % z nich nepoužívá elektřinu, zato ovšem většina z nich vykazuje slušné příjmy z turistického ruchu (v některých lokalitách vodáci a sportovní rybáři za týdenní ubytování v primitivně zařízeném srubu platí až dolarů týdně), který by byl likvidací peřejí paralyzován. Indiáni a ekologové, mohutně podporovaní cestovními agenturami, kterým se elektrárenské projekty pochopitelně rovněž nelíbí, dokáží neustálými žalobami a odvoláními účinně blokovat výstavbu dalších vodních děl. Velmi podobná je situace i na dal-
n Dnešní Chi l e
ších chilských řekách, např. na další Mekce vodáků, řece Futaleufú, na jihovýchod od Chaiténu. Ne vždy jsou ovšem ekologové ve svém zápase úspěšní. Zamoření říčních i pobřežních vod ve středním Chile dosáhlo takového stupně, že je vážně ohrožena populace lososa, který se ještě před pár lety jevil jako zdroj slušných zisků pro chilské rybáře. Na jih od VIII. regionu jsou masivně mýceny původní porosty (zejména araukárie) a nahrazovány rychle rostoucími dřevinami (eukalypty). Vysoké zisky chilských ovocnářů, kteří jsou schopní zásobovat lukrativní americký a kanadský trh čerstvým ovocem v době, kdy je na severní polokouli zima, stojí za mimořádně bezohledným používáním nejrůznějších chemikálií a pesticidů. K velkým znečišťovatelům přírody patří pochopitelně i těžařské společnosti, zejména ty zabývající se těžbou mědi. Za účelem ochrany přírodního – a tudíž i turistického – bohatství země byla založena státní organizace Conaf, která obhospodařuje obrovské rozlohy chilské krajiny prohlášené za národní parky a rezervace. První z nich, Národní park Vicente Pérez Rosales, byl vyhlášen již v roce . Dnes je prostřednictvím národních parků a přírodních rezervací chráněno více než % chilského území. Chilská masmédia za let obnovené demokracie setřásla traumatické vzpomínky na drsnou pinochetovskou cenzuru a masmediální trh v Chile patří dnes k těm nejvyspělejším na celém americkém kontinentu. Nejstarším chilským deníkem, jenž dodnes vychází, je El Mercurio de Valparaíso, založený už v roce . Nejvýznamnějším chilským periodikem je dnes ovšem výrazně konzervativně laděný El Mercurio vydávaný v Santiagu (www.elmercurio.cl), přičemž masmediální skupina El Mercurio vydává rovněž populární, bulvárněji orientovaná periodika La Segunda a Las Últimas Noticias. I v koncernu Copesa převažují konzervativně zaměřené deníky: La Tercera (www.tercera.cl), La Cuarta a La Hora. Podstatně liberálněji laděný je deník La Nación. Chilští ekonomové a burziáni nejčastěji sahají po deníku Estrategia (www.estrategia.cl), jakési chilské obdobě českých Hospodářských novin. Státní televize vysílá pod názvem TVN (Televisión Nacional), nebo Canal , ve státní režii je provozována i Televisión de la Universidad Católica de Chile (Canal ). Nabídku soukromých stanic tvoří Megavisión (Canal ) a Chilevisión (Canal ).
D o n Pa b l o , s l eč na G a b ri el a a ti druzí n
Prognózovat politický vývoj je nadmíru ošidné, ale zmiňme, že na chilské poměry vcelku nízký ekonomický růst v posledních letech a některé alarmující případy korupce na vysokých místech státní správy svědčí o tom, že vládní garnitura prezidenta Lagose se notně opotřebovala, což pravicové opozici seskupené v Alianza por Chile dává slušné šance do příštích parlamentních i prezidentských voleb v prosinci .
Don Pablo, slečna Gabriela a ti druzí Chilská literatura se může pochlubit hned dvěma světoznámými držiteli Nobelovy ceny, přičemž Gabriela Mistral se stala v roce vůbec prvním americkým literátem, který na tuto poctu dosáhl. Nepochybně nejslavnější chilský umělec všech dob, Pablo Neruda (vlastním jménem Nealí Ricardo Reyes), ji získal v roce . Syn železničáře, který si literární pseudonym vybral podle českého básníka, o kterém kdysi četl, ještě ve . letech koketoval se surrealismem a snažil se ze všech sil popírat tradiční představy o kategorii krásna v umění. Jeho tehdejší verše se hemžily zestárlými karbaníky, alkoholiky, homosexuály, zkrátka „ošklivou krásou“. Španělská občanská válka však znamenala prudký zlom v jeho občanském i uměleckém smýšlení, Neruda se začal profilovat jako politický aktivista a angažovaný umělec – např. sbírka Španělsko v srdci ( ). Mezi Nerudova nejproslulejší díla patří lyrická sbírka Dvacet básní o lásce a jedna píseň ze zoufalství ( ), filozoficky laděná kniha Sídlo na zemi ( ), a především světoznámý Canto general (Veliký zpěv, ), jedna z nejslavnějších básnických epopejí latinskoamerické historie. Don Pablo, jak mu dodnes mnozí Chilané přezdívají, vždy vynikal bouřlivým soukromým i politickým životem a byl aktérem mnoha skandálů nejrůznějšího druhu. Jeho tři rezidence vynikaly excentrickou architekturou i pozoruhodnými dekoracemi (včetně sbírek hmyzu, lahví, map i dřevěných figur zdobících lodní přídě starých korábů), které většinou Don Pablo přivážel ze svých zahraničních cest. Ve svých memoárech Neruda napsal: Postavil jsem si dům jako domeček pro panenky a hraji si v něm od rána do večera. Když byl ve . letech konzulem na Jávě, oženil se s jednou Holanďankou, kterou ovšem později opustil kvůli o deset let starší
n Dnešní Chi l e
Delii del Carril. Po letech manželství opustil i Delii kvůli nové lásce, Matilde Urrutia, přezdívané La Chascona, po níž pojmenoval i svůj dům v Santiagu. Dům ve Valparaísu se jmenuje La Sebastiana, třetí dům v Isla Negra (malá pobřežní osada v V. regionu) je dnes proměněn v básníkovo muzeum. Po pádu španělské druhé republiky se Neruda ze všech sil snažil ochránit co nejvíce španělských republikánů před pomstou generála Franka. Stále silnější tíhnutí k levici jej přivedlo až do chilské komunistické strany a na politickou scénu. Byl zvolen senátorem za hornické oblasti v Tarapacá a Antofagastě. Pomáhal energicky a s úspěchem ve volební kampani prezidentovi Videlovi, poté co Videla postavil komunistickou stranu mimo zákon, utekl Neruda do Argentiny, přičemž po San Martínově a Bolívarově vzoru překročil Andy na koni a pěšky. V roce byl po nějakou dobu komunistickým kandidátem na prezidentský post, ale přenechal své hlasy Salvadoru Allendemu, který jej vzápětí jmenoval chilským velvyslancem ve Francii. Neruda zemřel dva týdny po Pinochetově puči. Protože neměl potomky, odkázal Neruda svůj nemalý majetek chilskému lidu prostřednictvím nadace, která dodnes nese jeho jméno. Pinochet Nerudu upřímně nenáviděl a po jeho smrti byly básníkovy tři domy vydrancovány vládními karabiniéry. Gabriela Mistral ( – ), vlastním jménem Lucila Godoy de Alcayaga, byla dokonalým Nerudovým protipólem. Dcera venkovského učitele, který svou rodinu opustil, když byly budoucí spisovatelce pouhé tři roky, své první verše publikovala v lokálních novinách už v letech. Byla vždy extrémně plachá, a když získala literární cenu za Sonetos de la Muerte (Sonety smrti), musel ji při slavnostním předávání převzít náhradník v jejím zastoupení, protože Gabriela sice seděla v hledišti, ale odmítla vystoupit na pódium. Gabriela se po sebevraždě svého milence nikdy nevdala a věnovala celý svůj život dětem, byla učitelkou na školách v La Serena a Punta Arenas. Autobiografické motivy – dětství v poušti na severu, zkušenosti z práce venkovské učitelky na nehostinném jihu země, nenaplněná touha po dítěti, existenciální neklid – se naplno objevují v její sbírce Desolación (Zpustošení, ). Asi vůbec největší proslulost si však po celém světě získaly její knihy pro děti, např. Ternura (Něha, ).
D o n Pa b l o , s l eč na G a b ri el a a ti druzí n
Mezi velikány chilské literatury patří bezesporu také rodák ze Santiaga Vicente Huidobro ( – ). Přítel P. Picassa a G. Apollinaira strávil řadu let v Paříži, psal jak španělsky, tak francouzsky a byl jedním z nejvýznamnějších představitelů latinskoamerické i evropské avantgardy. Huidobro se stal zakladatelem tzv. kreacionismu, literárního směru, který hlásal uměleckou likvidaci reálného světa a jeho nahrazení světy umělými, zrozenými z poetické invence: např. Altazor aneb Cesta padákem z roku . V . letech vzbudil svou „anti-poezií“ zaslouženou pozornost básník a profesor matematiky Nicanor Parra. Mezi chilskými prozaiky má nezastupitelné místo Manuel Rojas ( – ), jehož román Syn zloděje z roku znamenal skutečný přelom ve vývoji chilské prózy. I když se žádný chilský prozaik v období celosvětového boomu latinskoamerického románu nedopracoval takové proslulosti jako Kolumbijec García Márquez, Peruánec Vargas Llosa, Argentinec Cortázar či Mexičan Fuentes, José Donoso ( –
) se jim rozhodně alespoň přiblížil. Autor snových a nezřídka schizofrenických textů – např. Obscénní pták noci ( ) – se v románu Letní sídlo ( ) pokusil zachytit uměleckým způsobem celou moderní historii Chile. Už od počátku . let si neotřesitelnou pozici mezi nejslavnějšími světovými prozaičkami drží Isabel Allende (* ). Původní profesí novinářka odešla poté, co v roce tragicky zahynul její strýc, prezident Allende, s celou rodinou do exilu. Roku dosáhla celosvětového úspěchu románem La casa de los espíritus (Dům duchů), bezmála básnickým obrazem chilských dějin . století. Zmiňme ještě alespoň pozoruhodnou fresku z časů Allendeho vlády, román Antonia Skármety Zdálo se mi, že sníh hoří ( ). Nejvýznamnějším chilským dramatikem první poloviny . století byl bezpochyby Antonio Acevedo Hernández ( až ), autor děl jako Ztracené duše ( ) či Starý strom ( ). Pokusy o experimentální divadlo se proslavili Sergio Vodanovic, Egon Wolff, Luis Alberto Heiremans či Jorge Díaz. Velké scény, jako Teatro Municipal v Santiagu, přežívaly i za diktatury, pro malé a umělecky odvážnější soubory to ovšem bylo za Pinocheta nesmírně obtížné. Po návratu demokracie nastaly pro divadlo opravdové zlaté časy, neboť léty cenzu-
n Dnešní Chi l e
ry a zákazů vyhladovělé publikum umožnilo přežít desítkám nových i staronových souborů. Zejména v hlavním městě, ve čtvrtích Bellavista a Ñuñoa, to vřelo a vře divadelní aktivitou. Některé experimentální soubory, jako např. La Tropa, ovšem nepotřebují divadelní budovu a vystupují přímo v parcích a na náměstích. Jedním z nejpozoruhodnějších počinů chilského divadla byla adaptace románu Ariela Dorfmana Smrt a dívka, velká parabola o vině a odpuštění, známá českým divákům z filmového zpracování R. Polanského. Velmi originálním autorem je i Marco Antonio de la Parra, který kromě románů napsal i několik divadelních her, jako např. Lo crudo, lo cocido y lo podrido (Syrové, vařené, shnilé). Chilská kinematografie už tradičně patřila k těm nejoriginálnějším v celé Latinské Americe. Jako příklad neúnavného experimentátora, který se nikdy nemínil smířit s komerčním pojetím filmu, zmiňme režiséra Alejandra Jodorowskeho a jeho surrealistický film El Topo (Krtek). Chilští filmaři se však mohou pochlubit i významnými mezinárodními úspěchy a cenami. V roce získal Miguel Littín za svůj film Alsino y el cóndor Oskara za nejlepší zahraniční film. Velký ohlas v Chile i mimo ně si vydobyl Fernando Larraín snímkem La Frontera (Hranice, ). Raúl Ruiz, exulant z Pinochetovy éry, už zůstal v Paříži, kde si získal věrné publikum. V roce
představil psychologický thriller Imagen hecha añicos (Obraz rozbitý napadrť), s Williamem Baldwinem a Anne Parillaud, vyprávějící originální příběh ženy, která nedokázala odlišit sen od reality. Chile samotné je ovšem také tématem pro zahraniční filmaře. Čeští filmoví fanoušci si určitě vzpomenou na dva výjimečné snímky inspirované Pinochetovým terorem: Costa Gavras Missing (Pohřešovaný, ), podle románu Thomase Haussera, vypráví tragický příběh jednoho z desaparecidos (zmizelých). V La muerte y la doncella (Smrt a dívka,
) Romana Polanského zazářili Ben Kingsley a Sigourney Weaver v pozoruhodném „setkání po letech“, jež svede dohromady kata a jeho oběť. Chilská vážná hudba, za jejíhož zakladatele je pokládán Manuel Robles, nikdy nezískala podobný věhlas jako např. chilská poezie a próza, i když se skladatelé jako Humberto Allende ze všech sil snažili povzbudit domácí tvorbu. Asi nejslavnější chil-
D o n Pa b l o , s l eč na G a b ri el a a ti druzí n
ští hudebníci . století tak jsou ti, jejichž jména se objevují v antologii La Nueva Canción Chilena (Nová chilská píseň), folkoví, nezřídka i folklorní zpěváci a písničkáři, úzce svázaní s protestním politickým a kulturním hnutím . a . let. Typickým příkladem takového levicově zaměřeného, angažovaného a mimořádně nadaného umělce je postava legendární zpěvačky, básnířky a sběratelky folklorního umění Violety Parra ( – , sebevražda), jejíž píseň Gracias a la vida (Díky, živote) je dodnes populární po celém světě. Její dcera Isabel a syn Ángel se rovněž vydali na folkovou dráhu a dosáhli značných úspěchů. Žák a pokračovatel Violety Parra, Víctor Jarra ( – ), se kromě svých četných jiných aktivit – divadelní režisér, univerzitní profesor, sběratel folkloru, herec, autor divadelních her – stal jedním z nejslavnějších písničkářů celého amerického kontinentu. Vzhledem k tomu, že se Jarra aktivně angažoval při podpoře Allendeho vlády, byl prezidentem jmenován tzv. kulturním velvyslancem Chile. Stal se jednou z prvních obětí Pinochetova vojenského převratu. Českým posluchačům není třeba jeho písně nějak zvlášť představovat, několik se jich dostalo i do repertoáru Spirituál kvintetu. Nekompromisním politickým postojem a současně mimořádně kvalitní produkcí vynikaly i hudební skupiny jako Quilapayún nebo Inti-Illimani. O poznání menší úspěchy slavila a slaví chilská rocková hudba, i když i tady vznikly formace, které si zaslouží zmínku. Zmiňme v Paříži se usadivší skupinu Los Jaivas, která pravidelně vyráží na turné po Chile, v Mexiku sídlící La Ley či Los Dioses, pokračovatelé zřejmě nejslavnější chilské rockové skupiny všech dob Los Prisioneros. Co se výtvarného umění týče, chilské galerie již tradičně dávají přednost spíše „zavedenému umění“ starších historických epoch a k modernímu a současnému umění se chovají poměrně macešsky. Zatímco Museo de Bellas Artes v Santiagu pořádá převážně výstavy zahraničních tvůrců, chilskému umění se soustavně věnují hlavně Parque de las Esculturas (výstavní plocha pod širým nebem, kde jsou sochy umístěny přímo na břehu řeky Mapocho) a Museo de Arte Moderno de Castro. Asi nejkompletnější sbírku pozoruhodných chilských krajinářů . století má Museo de Bellas Artes ve Valparaísu, kde se nachází i zřejmě nejproslulejší obraz inspirovaný chilskou pří-
n Dnešní Chi l e
rodou, Soumrak nad Aconcaguou anglického malíře Thomase Somerscalese. V Chillánu a Concepciónu jsou k vidění murales (nástěnné malby) inspirované světoznámými mexickými muralisty . století. Ze záplavy jmen chilských malířů . století zmiňme alespoň následující: Pedro Subercasseaux, Abelardo Bustamante, Guillermo Vergara či Claudio Román. Dnes už legendární Manuel González stál u zrodu chilského impresionismu. K jeho nejslavnějším plátnům patří Chilský žold, metaforický portrét vojáka zmrzačeného za tichomořské války. O inteligenci Pinochetových cenzorů svědčí fakt, že dílo přejmenovali na Kapitán Dynamit. Asi vůbec nejznámějším chilským malířem je nedávno zesnulý Roberto Matta ( –), surrealista sídlící v Paříži. Studoval ve Francii architekturu spolu s Le Corbusierem, žil rovněž v New Yorku a Mexiku a kromě malířství se věnoval i sochařství a litografii. O všudypřítomném a ochromujícím strachu za dob diktatury vypovídají ponurá díla Máxima Pincheira. Slavnou metaforou chilské justice za Pinocheta je Proces od Maria Irarrázabala, zpodobující obviněného, svázaného a vydaného na milost a nemilost třem soudcům jakoby vystoupivším z Goyových portrétů inkvizitorů. Apolitické umění, vyjadřující spíše vnitřní stavy tvůrce, reprezentuje malířka María José Romero. Největší renomé mezi chilským sochaři si vydobyli Tótila Albert, Lorenzo Domínguez a Marta Colvin.
Česko-chilské vztahy I když se první zprávy o Novém světě v Čechách objevily už na počátku . století, Čechům se zpočátku do daleké Ameriky příliš nechtělo. Výjimkou byli misionáři, kteří se za Atlantikem rozhodli šířit slovo boží mezi tamními domorodci. Poslové víry se ovšem povětšinou vydávali do Mexika či Peru a jenom výjimečně některý z nich doputoval až do odlehlého Chile. Mnozí z nich ani neměli kněžské svěcení a vynikli spíše jako řemeslníci, stavitelé, správci statků či lékaři a učitelé. Jiří Burger z Vyškova vedl střední školu v chilském Chillánu, Slezan Ondřej Suppetius se stal ředitelem jezuitské koleje v hlavním městě Santiagu. Takřka čtvrt století strávil na největším chilském ostrově Chiloé Jan Nepomucký Erlacher z Chomutova, daleko na jih, až mezi obávané araukánské válečníky, se odvážil olomoucký Ignác Fritz. Po jezuitech se do Chile postupně vydávají i čeští badatelé, cestovatelé, ale i dobrodruzi. Ať už to byl proslulý evropský botanik Tadeáš (Thaddeus) Xaverius Haenke ( – ), neúnavný průzkumník exotických krajů Enrique Stanko Vráz, Josef Ladislav Erben či světoběžník František Čech-Vyšata, který celkově v Jižní Americe strávil skoro let a procestoval ji křížem krážem. Zvláštní místo mezi českými návštěvníky Chile má Václav Šolc, který pronikl až na samotný jih Chile, mezi Indiány z kmene Alakalufů, kterým věnoval svou knihu K Alakalufům na konec světa ( ). Někteří naši krajané se ovšem nespokojili s rolí návštěvníků a v Chile se usadili natrvalo. V . letech . století se vystěhovalo několik stovek rodin ze severovýchodních Čech do jižního Chile, kde založili Nueva Braunau (Nový Broumov). Zatímco však do sousední Argentiny odcházely desetitisíce Čechů, v Chile se počet českých imigrantů vždy měřil spíše na desítky či stovky. Bývalý velvyslanec v Chile Jiří Jiránek odhaduje, že za posledních let odešly z území dnešní České a Slovenské republiky do Chile sotva dva tisíce osob. Dnes žije v Chile podle odhadů ministerstva zahraničí zhruba krajanských rodin. Mnoho z našich krajanů v Chile vyniklo v nejrůznějších oblastech lidské činnosti. Benedikt Kocián přivezl do Chile basket-
n Česko-chi l ské vztahy
bal, volejbal a stal se propagátorem sokolských a skautských ideálů, František Papež proslul jako známý expert na tisk bankovek a cenin, violoncellista Adolf Šimek-Vojík byl vyhledávaným profesorem chilské národní konzervatoře. Rodák z Plzně František/Francisco Otta úspěšně pokračoval v kariéře profesionálního malíře a profesora výtvarného umění, Hanuš Jiří Stein se stal univerzitním profesorem v oboru vážné hudby a současně neúnavným propagátorem české hudby. Mezi českými emigranty z období po roce má zvláštní místo jeden z nejznámějších chilských podnikatelů Milan Platovský, spoluzakladatel a spoluvlastník firmy Millafe y Salas, autor mimořádně poutavé vzpomínkové knihy Žít a přežít. Syn Milana Platovského Daniel se dopracoval prestižní pozice na chilské politické scéně, je prvním místopředsedou pravicové opoziční strany Renovación Nacional. Jedním z pionýrů československo-chilských vztahů na kulturní a umělecké úrovni byl slovenský spisovatel Martin Kukučín, který se na počátku . století usadil v chilském Punta Arenas a let prožitých v Patagonii zachytil v třísvazkových Poznámkách z cest. Specifický vztah k Československu měl nejslavnější z chilských básníků Pablo Neruda, který si své umělecké jméno zvolil na počest českého literáta . století. Neruda několik měsíců prožil v Praze poté, co byl Videlovou vládou vyhnán z vlasti. Zamiloval si Malou Stranu a spřátelil se s Vítězslavem Nezvalem, jenž pak do češtiny přeložil Nerudův Veliký zpěv. K monumentálnímu dílu Pabla Nerudy se časem obrátili i další čeští překladatelé, jako Miloslav Uličný, Josef Hajný, Jan Pilař či Eduard Hodoušek. Ivan Slavík převáděl do češtiny básně Gabriely Mistral, Vladimír Medek zprostředkoval českým čtenářům prózu Josého Donosa. Rojasova Syna zloděje přeložila v roce Olga Rychlíková. Čeští filmaři hned několikrát šířili dobré jméno naší kinematografie na slavném filmovém festivalu ve Viña del Mar. Nicméně asi vůbec největší renomé Československu zajistili naši fotbalisté, jejichž legendární vítězné tažení chilským světovým šampionátem v roce zastavili až ve finále Brazilci. Činili se rovněž diplomaté. První kontakty mezi nově vzniklým Československem a Chile byly navázány nejprve na úrovni konzulárních úřadů. Ten chilský byl otevřen v říjnu v Pra-
Č es k o - c h i l s k é v zta h y n
ze, československý v Santiagu začal pracovat v říjnu . Později byly konzuláty povýšeny na vyslanectví, po Mnichovu však byly veškeré diplomatické styky mezi oběma zeměmi přerušeny a navázány byly znovu až v březnu . Poválečné chilské antikomunistické kabinety si ovšem s československými komunisty příliš nerozuměly a čeští diplomaté byli dokonce obviněni z rozšiřování komunistické propagandy mezi stávkujícími horníky. S nástupem Allendeho se vše od základu změnilo a československý normalizační režim do Chile vysílal jednu oficiální delegaci za druhou. Právě za Allendeho vlády se Chile stalo nejdůležitějším československým partnerem v Latinské Americe. Bylo podepsáno mnoho dvoustranných smluv a kulturních dohod, jenže Allende neměl čas ani síly je konkrétně realizovat, takže většina projektů zůstala pouze na papíře. Po Pinochetově puči byly diplomatické styky rázně zpřetrhány a po dlouhá léta pak zůstávaly vztahy mezi oběma zeměmi hluboko pod bodem mrazu. Návrat demokracie do obou zemí Chile a Československo znovu sblížil a od března
začala fungovat velvyslanectví v Praze a Santiagu. Rozvoj bilaterálních vztahů potom nabral vysoké obrátky a do Chile se pravidelně vydávali čelní českoslovenští, později čeští představitelé (např. V. Komárek, J. Kalvoda, L. Zaorálek, V. Špidla). V dubnu
navštívil Chile tehdejší předseda vlády ČR V. Klaus a při té příležitosti byla podepsána kulturní dohoda. V září
vzájemné vztahy obou zemí vyvrcholily státní návštěvou prezidenta V. Havla v Chile, která mimo jiné přinesla i Dohodu o zrušení vízové povinnosti pro držitele cestovních pasů. Co se chilské strany týče, dosavadním vrcholem diplomatických aktivit se stala státní návštěva prezidenta Chilské republiky Eduarda Freie v ČR (březen
), který přijel do Prahy i s několika ministry a zástupci parlamentu. Obchodní aktivity mezi českými zeměmi a Chile byly vždy spíše skromné. Již v . století se sice na jihoamerickém trhu objevilo české sklo a textil, později se vcelku úspěšně prosadila i česká strojírenská produkce, největšími odběrateli českého zboží byly ovšem země jako Brazílie či Argentina, přičemž Chile zůstávalo na okraji zájmu českých exportérů. Jednou z výjimek byla brněnská Zbrojovka, která do Chile dodala tisíce pušek a lehkých kulometů. Čechoslováci tehdy z Chile na oplátku
n Česko-chi l ské vztahy
dováželi hlavně měď a ledek. Po . světové válce došlo k výraznému oživení československého exportu a v Chile se ve větší míře začaly objevovat také české automobily, traktory a zemědělská technika. V polovině . let byla v Santiagu dokonce zřízena majetková účast TRACO LTD., která měla prosazovat čs. obchodní zájmy a zajišťovat servis na dovezené čs. výrobky. Vleklým problémem byla ovšem reciprocita, protože chilští exportéři v té době neměli českému trhu v podstatě co nabídnout. Počátek . let znamenal výrazný mezník v obchodních vztazích mezi oběma zeměmi. Českoslovenští komunisté byli odhodláni všemožně podpořit Allendeho socialistickou vládu a Chile byly nabídnuty velkorysé úvěry v hodnotě několika desítek milionů dolarů. Ani ty však Allendeho skomírající socialistickou ekonomiku nedokázaly zachránit a po Pinochetově puči byly obchodní vztahy mezi ČSSR a Chile redukovány na naprosté minimum. Ani po návratu demokracie do Chile a do Čech však vzájemný obchod nijak pronikavě nevzkvétal. V září
byla sice chilskými podnikateli českého původu založena v Santiagu Československo-chilská obchodní komora, která se změnila v Česko-chilskou po rozpadu federace v roce
, její aktivita však nepřinesla mnoho konkrétních výsledků. Čeští výrobci se – se střídavými úspěchy – snaží v Chile prosadit v oblasti obráběcích, polygrafických a kožedělných strojů, případně osobních aut a nákladních kamionů. V menších objemech se vyváží také ocel, papír a sklo. Chilští exportéři i importéři se ovšem jednoznačně orientují na trhy v Severní Americe a Tichomoří, navíc přetrvává problém s reciprocitou. Z Chile totiž dodnes dovážíme spíše produkty s nízkou přidanou hodnotou: ovoce (hrozny, jablka), zeleninu, víno, chemikálie, měď a usně. Roční objemy vzájemné obchodní výměny v posledních deseti letech se povětšinou pohybovaly mezi a miliony USD a pro obě země tak představovaly spíše symbolickou záležitost. Momentálně nejaktuálnější kontakt mezi ČR a Chile má bohužel spíše tragický podtón. V únoru neopatrný český turista způsobil v národním parku Torres del Paine požár, se kterým chilští požárníci bojovali téměř tři týdny a jenž zničil hektarů chráněné krajiny, včetně hektarů vzácných lesních porostů. Podle odhadů chilských úřadů si obno-
Č es k o - c h i l s k é v zta h y n
va jednoho z nejnavštěvovanějších přírodních parků celé Jižní Ameriky vyžádá minimálně let a investice ve výši milionů amerických dolarů. České ministerstvo zahraničí poskytlo chilské straně finanční dar v hodnotě téměř USD a Český svaz ochránců přírody uspořádal veřejnou sbírku, jejíž výtěžek má přispět na obnovu národního parku, který je zapsaný na listině světového přírodního dědictví UNESCO.
Bibliografická poznámka Pokud jde o nejstarší chilskou historii, odborníci se stále ještě vracejí k pionýrským textům Josého Toribii Mediny, např. legendární Los aborígenes de Chile ( ). V průběhu . století nejvíce práce na poli archeologie a prehistorických a etnografických studií odvedli Max Uhle, Ricardo E. Latcham, Aureliano Oyarzún, Tomás Guevara, Carlos Porter či Martin Gusinde. V polovině . let bylo na Chilské univerzitě zřízeno Středisko archeologických studií, v jehož rámci se proslavila celá řada učenců chilských i zahraničních: např. Grete Mostny, Francisco Cornely, Jorge Irribarren, Hans Niemeyer. Mezi předními současnými znalci chilské prehistorie vyniká profesor archeologie – jeden ze zakladatelů Chilské archeologické společnosti – Mario Orellana Rodríguez, např. Prehistoria y etnología de Chile, Santiago
. Celkově lze konstatovat, že zejména druhá polovina . století zažila veliký rozmach chilské historiografie, neboť dějepisná studia byla mohutně podporována nejenom univerzitou, ale též ze strany státu. Politici se tímto způsobem snažili odstranit jeden z handicapů chilské společnosti, a to její nízké národnostní uvědomění. Výsledkem byla obdivuhodná historiografická díla sepsaná mezi lety – : např. Diego Barras Arana – monumentální šestnáctisvazková Historia general de Chile, Benjamín Vicuña Mackenna – skvělé monografie jako např. Vida de O‘Higgins ( ) nebo Don Diego Portales ( –). Mezi chilskými historiky první poloviny . století vynikl především Francisco Antonio Encina se svou dvacetisvazkovou prací Historia de Chile desde la prehistoria hasta (Santiago – ). Z nejnovějších děl pojednávajících komplexnějším způsobem o chilské historii zmiňme např. skvělý text Simon Collier–William F. Sater, Historia de Chile – , Madrid
, nebo klasické a již několikrát přepracované dílo Francisca Fríase Valenzuely Manual de historia de Chile. Desde la prehistoria hasta , Santiago . I když staršího data, mimořádně poutavá je čtyřsvazková Historia de Chile (Santiago ) Sergia Villalobose, aktualizovaná v roce . Ze specializovaných pra-
Bi b l i o g ra f i c k á p o zná mk a n
cí uveďme alespoň stručný výběr. Dějiny Araukánů zpracoval José Bengoa v díle Historia del pueblo mapuche (Santiago ). Postava objevitele a dobyvatele Chile je detailně analyzována v knize Pedro de Valdivia: fundador de Chile (Madrid ) od Carmen Pumar Martínez. Boji Chile za nezávislost se věnoval Alfredo Jocelyn Holtletelier La independencia de Chile: tradición, modernización y mito (Madrid
). Dějiny Chile na přelomu . a . století zajímavě komentují Leopoldo Castedo ( ) a Gonzalo Vidal ( ). Ze syntetických děl o dramatických dějinách Chile ve . století stojí za zmínku např. kolektivní práce koordinovaná Ricardem Krebsem Chile en el siglo XX (Santiago ). Největší zájem chilských i zahraničních historiků vzbuzuje pochopitelně Pinochetova diktatura, jakož i období před a po ní: např. Carlos Huneeus, El régimen de Pinochet (Santiago ), Genaro Arriagada, Pinochet, la política del poder (Santiago
), Pamela Constable–Arturo Valenzuela, Una nación de enemigos (New York
), Ascanio Cavallo–Manuel Salazar–Óscar Sepúlveda, Historia secreta de un régimen militar (Santiago
), Hernán Millás, La buena memoria (Santiago ). Puči v roce je věnována mimořádně zajímavá kniha investigativní novinářky Móniky González La Conjura (Santiago ). Snahou o objektivní pohled vyniká analýza Allendeho období autorů Miguel González Pinoc–Arturo Fontaine, Los mil días de Allende (Santiago
). Úspěchy i přehmaty Pinochetovy diktatury v hospodářské oblasti komentuje Xabier Arrizábalo Montorro Milagro o quimera: la economía chilena durante la dictadura (Madrid
), dodnes diskutovanou roli tzv. Chicago boys rozebírá Lois Hecht Oppenheim v práci Politics in Chile: Democracy, Authoritarianism and the Search for Development (San Francisco
). Vskutku otřesným svědectvím o hrůzách pinochetovských represí je kniha Alfonso Morata y Salmerón, Fuga del quinto infierno (Madrid
). Přechodu od diktatuře k demokracii jsou věnovány např. práce Antonio Alaminos, Chile: transición, política y sociedad (Madrid
), nebo Ricardo A. Yocelevzky, Chile: Partidos Políticos, Democracia y dictadura. – (Santiago ). Vlastní monografie se dostalo už i Pinochetově londýnské „anabázi“: Norbeto Bermúdez–Juan Gasparín, El testigo secreto (Buenos
n B i bl i ografi cká p oznámka
Aires
), nad právními i morálními aspekty soudů s diktátory uvažuje Roberto Montoya, El caso Pinochet y la impunidad en América Latina (Buenos Aires ). Českých publikací věnujících se chilským dějinám není dodnes mnoho. O Allendeho socialistickém experimentu psal v . letech Jiří Kunc, např. Salvador Allende, Praha . Doposud nejkompletnějším dílem popisujícím chilské dějiny od předkolumbovských dob až do počátku . století je kniha autora těchto řádků, Jiří Chalupa, Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile (Nakladatelství LN, Praha
, ., opravené vydání ), která nabízí i podrobnou bibliografii jak zahraničních, tak českých prací na téma chilské historie. Dějiny chilské literatury zpracoval už v roce Oldřich Bělič, aktuálnější a dobovou ideologií nepoznamenané informace o chilských literátech však doporučujeme hledat spíše v publikaci z nakladatelství Libri Slovník spisovatelů Latinské Ameriky (E. Hodoušek a kol., Praha
). Své zážitky z chilských cest nabídl čtenářům Václav Šolc ve dvou knihách: K Alakalufům na konec světa, Praha , a Pod chilskými sopkami, Praha . Asi vůbec nejoriginálnějším cestopisem české provenience o Chile je knížka Jana Buriana Chilský deník, aneb, Cautiverio (Praha
). Za přečtení však rozhodně stojí také aktuální cestopisná publikace bývalého velvyslance ČR v Chile Jiřího Jiránka nazvaná Čile po Chile: návod k poznávání země na konci světa (Praha ).
Encyklopedické heslo n Úřední název: República de Chile (Chilská republika) n Státní zřízení: Zastupitelská demokracie prezidentského typu. Prezident, volený na let přímou volbou všemi občany, je současně hlavou státu i šéfem exekutivy a má mimořádně široké pravomoci. Parlament (Congreso Nacional) má dvě komory, senát (Cámara de Senadores) má členů ( volených,
designovaných a doživotní), poslanecká sněmovna (Cámara de Diputados) členů. Prezident sídlí v Santiagu, ve vládním paláci La Moneda, parlament byl po Pinochetově odchodu z čela země přestěhován do nové budovy ve Valparaísu. n Rozloha: km (včetně Velikonočního ostrova, Souostroví Juana Fernándeze a dalších ostrovů v Tichém oceánu). Celková délka chilských hranic je km (Argentina km, Bolívie km, Peru km). V Antarktidě patří k Chile km. Právě na chilském antarktickém teritoriu, konkrétně na ostrůvku Nelson, se nachází dnes už v Čechách poměrně proslulá základna českého polárníka Pavlíčka. n Měnová jednotka: chilské nové peso (CLP) = centavos. V červenci jeden americký dolar odpovídal chilským pesos. n Poloha: Chile na severu zasahuje až nad obratník Kozoroha, na jihu se táhne až do Antarktidy. Na západě je ohraničeno Tichým oceánem, na východě mnohde dodnes neprostupným hřebenem And. Už koloniální kartografové přirovnávali Chile k dlouhému meči vetknutému do západního pobřeží jihoamerického kontinentu. Průměrná šířka země je km. V nejširším místě má necelých km, v nejužším pouhých km. Na délku měří Chile km, jinými slovy, kdybychom Chile „položili“ na mapu Evropy, sahalo by z Madridu až do Moskvy. K Chile patří i proslulý Velikonoční ostrov (Isla de Pascua, Rapa Nui v jazyce domorodých Polynésanů), světově proslulý svými obřími kamennými sochami moai. Rapa Nui leží v Pacifiku, asi km od chilského pobřeží. n Hlavní město: Santiago de Chile, obyvatel (údaje podle cenzu z roku ), celá oblast tzv. Velkého Santiaga
n Encykl op edi cké hesl o
čítá přes , milionu obyvatel. V rámci Latinské Ameriky Santiago vyniká svou čistotou, výstavností i promyšleným urbanismem, který garantuje zachování rozsáhlých odpočinkových a parkových zón. Novější čtvrti jako Las Condes, Providencia či Vitacura by mohly sloužit za vzor i mnoha evropským architektům. Koneckonců chilští stavitelé se za svá díla nijak nestydí a jejich jména bývají uváděna přímo na fasádách domů. n Další velká města: Concepción – obyvatel, Antofagasta – , Viña del Mar – , Valparaíso – , Temuco – , Puerto Montt – (vše údaje k roku ). n Úřední jazyk: Kromě oficiální španělštiny přežívají i některé indiánské jazyky. Na severu žije asi mluvčích aimara či quechua (dříve kečua; ti ovšem v drtivé většině dokonale ovládají také španělštinu). Na jihu zhruba Araukánů stále ještě komunikuje v jazyce mapudungun. Na samotném jihu přežívá několik posledních desítek mluvčích jazyka Alakalufů, na Velikonočním ostrově něco přes obyvatel mluví polynéským jazykem rapa nui. Na jihu Chile se v některých přistěhovaleckých enklávách udržuje němčina a chorvatština. n Počet obyvatel: Podle sčítání obyvatelstva v roce žije v Chile obyvatel, kteří se dožívají průměrného věku , let (ženy let, muži let). Chile je extrémně centralizovaná země, zhruba / veškerého obyvatelstva sídlí v Santiagu a jeho nejbližším okolí. Míra urbanizace patří k nejvyšším na světě, ve městech bydlí % chilského obyvatelstva. Věkové rozložení obyvatelstva v Chile je – např. v porovnání s beznadějně stárnoucími státy Evropské unie – nadmíru příznivé. Přibližně % obyvatelstva je mladší let, pouze % je starší let. Tato situace umožnila úspěšné zavedení systému soukromého penzijního pojištění, který je mnohými ekonomy dáván za vzor i ostatním státům. n Etnické složení: Většina Chilanů jsou z rasového hlediska mesticové, tj. potomci bílých a indiánských rodičů. Mezi „bílými“ Chilany převažují ti, jejichž předkové přišli do Chile ze Španělska (velmi početná vrstva tradiční chilské aristokracie pochází z Baskicka), Itálie a Německa. Chile nezažilo masovou evropskou imigraci na konci . a na začátku . století jako třeba sousední Argentina. Zato po roce se vydalo
E nc y k l o p ed i c k é h es l o n
do Chile nezanedbatelné množství německých rodin, které se usadily zejména v oblasti Valdivia, Osorno a Puerto Montt. Za zmínku stojí i příliv přistěhovalců z Jugoslávie, kteří hledali nový domov především v oblasti Magallanes a v Ohňové zemi. Přítomna je ovšem i poměrně silná indiánská tradice, několik desítek tisíc ajmarských rodin se dodnes věnuje tradičnímu zemědělství na terasovitých políčkách andských svahů, případně chovu lam a alpak na altiplánu. Na jih od Centrálního údolí zhruba půl milionu Araukánů stále ještě žije v tradičních komunitách. n Náboženství: V roce , kdy bylo uskutečněno poslední sčítání obyvatelstva, se ke katolické víře hlásilo , % Chilanů, , % se přihlásilo k nějaké protestantské církvi, , % připadaly na věřící nějaké jiné církve, zbytek obyvatelstva je nábožensky indiferentní. Přetrvávající popularita katolické církve je zčásti výsledkem faktu, že za diktatury se celá řada církevních představitelů od vojenských samovládců distancovala a někteří dokonce aktivně vystupovali proti porušování lidských práv. n Politika: Současný vládní kabinet je tvořen koalicí Concertación sdružující vcelku moderně vystupující Socialistickou stranu (Partido Socialista), ke středu se hlásící Křesťansko-demokratickou stranu (Partido Demócrata Cristiano), mezi levicí a středem se pohybující Stranu za demokracii (Partido por la Democracia) a Radikální sociálnědemokratickou stranu (Partido Radical Social Demócrata). Opozice je reprezentována zejména pravicovým koaličním uskupením Aliance za Chile (Alianza por Chile), jehož nejvýznamnějšími složkami jsou Nezávislá demokratická Unie (Unión Democrática Independiente) a Národní obnova (Renovación Nacional). Komunistická strana Chile momentálně nemá parlamentní zastoupení. n Administrativní členění: Chile se v dnešní době administrativně dělí na Regiones (regionů), které jsou, s výjimkou Área Metropolitana s hlavním městem Santiagem, označovány postupně od severu k jihu římskými číslicemi ( jejich podrobnější přehled viz oddíl Přírodní podmínky). Na čele regionů stojí intendentes jmenovaní prezidentem. Regiony se dále člení na tzv. provincias, kterých je celkem . Ty řídí gobernadores jmenovaní rovněž hlavou státu.
n Encykl op edi cké hesl o
n Členství v mezinárodních organizacích: OSN, UNESCO, ALADI, APEC, MERCOSUR, OAS ad. n Ekonomika: Chilská ekonomika je dnes hodnocena jako nejstabilnější na celém latinskoamerickém kontinentu. V . letech nepřetržitě rostla průměrným ročním tempem %, teprve v letech
–
přišla razantní, nikoli však katastrofická recese. Radikální a sociálně extrémně bolestivé hospodářské reformy byly z větší části zavedeny – či spíše nadekretovány – už za Pinocheta, takže v dnešní době je chilská ekonomika zcela liberalizovaná a státní intervence do hospodářského sektoru jsou omezeny na minimum. Jedinou výjimkou je státní proexportní politika a – úspěšné – lákání zahraničních investorů. Údaje za rok jsou pro chilské ekonomy velmi povzbudivé: HDP vzrostl o , %, inflace činila pouhá , %. Nezaměstnaných bylo na jaře , %. Značným problémem je zahraniční dluh Chile, který přesahuje miliard dolarů (více než % HDP) a jenom roční splátky stojí chilský stát více než miliard dolarů. Chile má také poměrně vážné problémy se surovinovými zdroji. Chilská ropa (oblast Magallanes) nestačí pokrýt ani polovinu domácí spotřeby, zásoby uhlí jsou prakticky vyčerpány. Slavné uhelné doly v Concepciónu, kdysi jedny z nejvýznamnějších v celé Latinské Americe, jsou už dnes nerentabilní a jsou postupně – za dramatických protestů hornických odborářů – uzavírány. Jako laciný a efektivní zdroj „čisté“ energie se nabízejí zejména chilské řeky, vzhledem k tomu, že v době tání sněhu a ledu v Andách se mění v dravé a vodnaté toky, schopné pohánět velké množství turbín vodních elektráren. Jenže tady chilský stát a mocná elektrárenská společnost Endesa narážejí na odhodlané protesty jak ekologů, tak lokálních indiánských komunit. Chile navíc nemá žádné jaderné elektrárny, takže Chilané se naučili energií tvrdě šetřit – spotřeba energie na obyvatele je v Chile x nižší než v USA. Mědi má naopak Chile stále více než dostatek. Z největších měděných dolů na světě je jich právě v Chile, první dva největší světové doly jsou chilské – La Escondida ( tun ročně) a Chuquicamata ( tun ročně). Zemědělství (spolu s rybolovem) se podílí na tvorbě HDP zhruba %, svými exportními výkony – ovoce, zelenina, víno, rybí moučka – ovšem významně přispívá k vylepšení chilské obchodní bilance. Chi-
E nc y k l o p ed i c k é h es l o n
le je dnes soběstačné prakticky ve všech základních druzích potravin, k čemuž přispívá i speciální podpůrný program, kterým vláda podporuje rozvoj tohoto sektoru. Chile je po Norsku největším světovým exportérem lososů, chilští rybáři se však musí potýkat s důsledky klimatických změn, které způsobily citelné oteplení tichomořských vod omývajících chilské pobřeží. Sardinky, makrely i tuňáci odplouvají do chladnějších vod a výkon chilského rybolovu se snižuje. n Struktura dopravy: Chile má asi km silnic, z toho ovšem pouze zhruba km s asfaltovým a betonovým povrchem. Téměř třetina silnic je ve velmi špatném stavu, pouze % v dobrém. To způsobuje poměrně vážné problémy, neboť do země se každým rokem dováží téměř nových osobních automobilů a kamionů a pod touto záplavou vozidel chilské pozemní komunikace čas od času kolabují. Chilská vláda dělá, co může, společně se soukromým sektorem investovala za posledních let přes miliardy dolarů do zlepšení neutěšené situace. Hlavní chilskou pozemní komunikací je slavná Panamericana, která vede od severu (Arica) až do přístavu Puerto Montt. Odtud se staví Jižní magistrála (Carretera Austral), která povede až do Punta Arenas. Zatím prochází tamní km dlouhá silnice zčásti přes argentinské území. Hlavními hraničními přechody jsou Chacalluta (Arica) na hranicích s Peru, na hranicích s Argentinou potom ve středu země Los Libertadores a na jihu Cardenal Samoré (Osorno). Většina mezinárodních letů směřujících do Chile končí na mezinárodním letišti Comodoro Arturo Merino Benítez v santiagské periferní čtvrti Pudahuel. Vzhledem k rozloze Chile nepochybně stojí za úvahu při přesunech ze severu na jih zvolit letadlo namísto autobusu, několikadenní cesta po silnici obvykle vyžaduje i noclehy, takže celková cena se příliš lišit nebude. Na chilských vnitrostátních linkách kromě LanChile létají také společnosti Ladeco a Sky Airlines. Autobusová doprava je v Chile jednoznačně pohodlnější a spolehlivější než vlaková. Chilské dálkové autobusy jsou vybaveny toaletami, disponují pohodlnými sedadly, která lze sklápět téměř až do lehátkové polohy, nemívají zpoždění a v některých je dokonce k dispozici pití a jídlo (např. společnost Tur-bus, www.turbus.com, nebo společnost Pullman, www.pullman.cl). I když Chile patřilo
n Encykl op edi cké hesl o
v oblasti železniční dopravy v . století mezi pionýry amerického kontinentu, dnešní chilské dráhy – celkem
km tratí – procházejí obdobím takřka nezadržitelného úpadku. Vlaky jsou většinou zastaralé a nevyhovující, mnohé soupravy jsou postupně – často bez náhrady – vyřazovány z provozu. Jediné metro v zemi je v Santiagu, má linky, je moderní, čisté a spolehlivé. n Zahraniční obchod: V roce chilský export představoval , miliard USD: měď ,; železné apod. rudy ,; ovoce ,; ryby a plody moře ,; dřevo, dřevěné uhlí a výrobky ze dřeva , . Hodnota importu za stejné období dosáhla , miliard USD: ropa a ropné produkty ,; strojní vybavení ,; elektronika ,; automobily, motocykly a kamiony ,. Nejdůležitější exportní partneři Chile (v roce ): USA , miliardy USD; Japonsko , ; Čína ,; Velká Británie ,. V témže roce Chile nejvíce importovalo ze sousední Argentiny , miliardy USD; následovaly USA ,; Brazílie , a Čína miliarda USD. n Hrubý domácí produkt: HDP , miliardy USD (). HDP na obyvatele USD (). Podíly jednotlivých sektorů na tvorbě HDP: zemědělství %, průmysl %, služby %. n Turistika: Počet návštěvníků ze všech zemí světa rok od roku roste. V roce navštívilo Chile zahraničních turistů, z toho Evropanů, přičemž největší počet turistů každoročně přijíždí ze sousední Argentiny. V první polovině roku navštívilo Chile už na milion zahraničních turistů, kteří chilské ekonomice přinesli celkem milionů USD. Oproti roku to představuje % nárůst. Celkově lze konstatovat, že odvětví cestovního ruchu, ač se doposud příliš významně nepodílí na chilském HDP, se řadí mezi pět nejrychleji se rozvíjejících sektorů s průměrným ročním přírůstkem , % za posledních let. Turistika zajišťuje práci pro asi Chilanů. n Svátky: Mezi nejdůležitější chilské svátky – ponecháme-li stranou obligátní Velikonoce a Vánoce – patří Den národní jednoty, připadající vždy na první zářijové pondělí (ten od roku nahradil kontroverzní oslavu Pinochetova vojenského puče, pořádanou od roku každého . září), Fiestas Patrias čili Svátky národní nezávislosti .– . září, a Día de la Raza, vpodstatě výročí objevení Ameriky, slavené . října.
E nc y k l o p ed i c k é h es l o n
n Přírodní podmínky: Území Chile je velmi členité, pouhou pětinu země tvoří roviny. Chile má až neuvěřitelně rozmanitou mozaiku krajinných i klimatických typů. Pás andských velehor, řetězce činných sopek, široká a úrodná údolí řek, extrémně suché a vyprahlé pouště, ordy, ledovcová pole, jezera, pláže, ale i rozeklané útesy. Chilský spisovatel Benjamín Subercaseaux psal o „bláznivé geografii“. Britský diplomat James Bryce, ohromený impozantními chilskými kontrasty, si do deníku poznamenal: Rozdíly jsou tak obrovské jako mezi zelenými irskými pastvinami a pustou saharskou pouští. Při řezu od východu k západu je možné rozlišit čtyři základní pásy: hřeben And, pobřežní hřeben (cordillera de la Costa), údolí mezi nimi a pobřežní nížina. Postupujeme-li ze severu na jih, rozdělení potom vypadá následovně: Norte Grande (Velký sever) zahrnuje I. region (Tarapacá) a II. region (Antofagasta). Z větší části toto území tvoří poušť Atacama, nejsušší a nejméně úrodná oblast na celé zeměkouli. Jediná řeka, která protéká celou oblastí a ústí do Pacifiku, je Loa, která je se svými km současně nejdelší řekou Chile. Celá oblast je zcela závislá na melioračních systémech, které přivádějí vodu z andských potoků a říček. Již od koloniálních dob byl chilský sever – a jeho doly – hlavním zdrojem prosperity celého chilského hospodářství, ať už se jednalo o stříbro, ledek nebo měď. Většina měst v oblasti (Arica, Iquique, Antofagasta) vděčí za svůj původ a rozvoj právě těžbě nitrátů a mědi. Norte Chico (Malý sever) zahrnuje III. (Atacama) a IV. (Coquimbo) region. Směrem k jihu zde poušť pozvolna ustupuje a objevuje se skromná vegetace (keře), dále na jih i první řídké lesíky. V údolích řek (např. Elqui) je už možné s úspěchem provozovat zemědělství. Malému severu se dříve přezdívalo „Kraj dolů“. Dnes už jsou sice ložiska stříbra vyčerpána, ale měděné a železné rudy je tu ještě velké množství. V okolí La Sereny mírné a příjemné pobřežní klima, čisté pláže a zachovalá koloniální městečka v posledních letech lákají takové davy turistů, že se povážlivě otřásá dříve výlučné postavení Viña del Mar coby prvního letoviska Chile. Valle Central (Centrální údolí), nejúrodnější oblast Chile, je domovem zhruba / chilského obyvatelstva. Rozkládá se mezi V. a VIII. regionem (V. region – Valparaíso, VI. – Libertador Bernardo O’Higgins, VII. – Maule, VIII. – Biobío), jiný-
n Encykl op edi cké hesl o
mi slovy mezi řekou Aconcagua na severu a ústím řeky Biobío na jihu. Nachází se zde hlavní město Santiago, nejdůležitější chilský přístav Valparaíso, přezdívaný Perla Pacifiku, průmyslové srdce země Concepción, největší námořní základna v přístavu Talcahuano i donedávna nejslavnější chilské letovisko Viña del Mar, přezdívané „Zahradní město“. IX. region (La Araucanía) a X. region (Los Lagos) byly ještě před lety domovem obávaných Araukánů, dnes jsou zejména obilnářskou a pasteveckou oblastí, tamní husté jehličnaté lesy přitahují ovšem i dřevařské společnosti (Chile vyváží velké objemy dřeva zejména do Japonska). Region Los Lagos (Jezera) je vůbec nejvyhledávanější turistická oblast celé země. Průzračná jezera na úpatí (nezřídka činných) sopek, ledovce, hluboké lesy s několikasetletými stromy, vodopády a peřeje vytvářejí jednu z nejkrásnějších krajin na zeměkouli. I když tamní města – Temuco, Valdivia, Osorno, Puerto Montt – pozvolna rostou, polovina obyvatelstva zde stále ještě žije na venkově. K Los Lagos patří i Chiloé, největší ostrov Chile ( km na délku,
km na šířku), pokrytý z větší části hustými lesy, skrápěnými nekonečnými dešti. Vždyť na ostrově mají pouhých slunečných dní v roce, zato až dnů bouřek. Na jih od Puerto Montt se rozkládá Patagonie, tvořící skoro % chilského území. Administrativně je rozdělena mezi XI. (Aisén) a XII. region (Magallanes a Tierra del Fuego). Podmínky jsou tam mimořádně drsné, časté silné bouře přerůstají občas do ničivých sněhových blizardů. Aisén je ovšem současně krajem mimořádně působivým. Je to oblast stovek ostrovů a ordů, s mnoha impozantními ledovci, krajina podobná jižnímu Novému Zélandu či severnímu Norsku. Hlavním městem XII. regionu je Punta Arenas, před otevřením Panamského kanálu v roce jeden z nejrušnějších přístavů celého amerického kontinentu. Dnes se na jihu pase několik milionů ovcí, které díky své kvalitní vlně představují – vedle rybolovu – hlavní zdroj obživy pro tamní obyvatele. Vzhledem k tomu, že byla na jihu kontinentu objevena i významná ložiska ropy, může se dnes tato extrémně nehostinná oblast vykázat v rámci Chile nadprůměrnou životní úrovní s výjimečně kvalitními službami i školstvím. Je třeba ovšem také zmínit Andy, které se táhnou po celé délce Chile. Na severu, u hranic s Bolívií, nalezneme vrchol-
E nc y k l o p ed i c k é h es l o n
ky převyšující m, na východ od Santiaga zase impozantní masiv vyhaslých sopek. Nejvyšší horou Chile je Ojos del Salado na hranicích s Argentinou ( m), celkem je zde vrcholů přesahujících m. Navzdory existenci celé řady horských přechodů i v dnešní době představují Andy velkou výzvu pro dopravní inženýrství a do značné míry izolují Chile od zbytku Latinské Ameriky. Andský hřeben vytváří neprostupnou hradbu i pro vodní toky, takže chilské řeky jsou krátké a všechny tečou od východu k západu. K nejvýznamnějším patří Copiapó a Biobío. Chile je z tektonického hlediska jednou z nejméně stabilních oblastí zeměkoule, zemětřesení jsou tak častá a tak ničivá, že mnohá velká města (Santiago, Valparaíso, La Serena, Valdivia) musela již být několikrát z větší části znovu vystavěna. Jenom ve . století bylo registrováno zhruba zemětřesení, víc než z nich lze potom označit za katastrofická. To z . května , které mělo sílu , stupňů na Richterově stupnici, bývá nezřídka uváděno jako vůbec nejsilnější otřes země v historii. K Chile patří také dnes už proslulé souostroví Juana Fernándeze. Do dějin vstoupil tento kus chilského území díky skotskému námořníkovi Alexandru Selkirkovi, který v naprosté izolaci prožil čtyři roky na ostrově Masatierra ( jediném z dnes osídlených tamních ostrovů) a inspiroval potom Daniela Defoea k sepsání jednoho z nejslavnějších románů celých dějin literatury. Neexistující Robinson Crusoe se stal mnohem slavnější než jeho skutečně žijící vzor, takže v roce
chilská vláda – nepochybně ve snaze podpořit turistický ruch v oblasti – rozhodla o přejmenování ostrova Masatierra na Isla Robinson Crusoe. n Podnebí: Klimatické rozdíly jsou v Chile obrovské. Na severu se nachází jedna z nejsušších pouští planety Atacama. V některých tamních lokalitách na pobřeží ještě nikdy nebyla zaznamenána ani jediná dešťová srážka a ve městě Arica dosahuje průměr ročního úhrnu srážek pouhé mm. Na druhé straně je pravda, že i klima Atacamy se mění a pod vlivem proslulého El Niña už na některých místech obyvatelé pouště zažili ničivé přívalové deště. Na severu se často objevuje tzv. camanchaca, hustá a až k zemi sahající vrstva mlhy, způsobená střetem suchého vzduchu Atacamy s vysokou pobřežní vlhkostí. Ve střední části země se obyvatelé těší takřka středo-
n Encykl op edi cké hesl o
mořskému klimatu, od května do srpna zde i poměrně často prší (kolem mm ročně). Průměrná roční teplota v okolí Santiaga se pohybuje kolem °C, nejteplejší je leden °C, nejchladnější červenec °C. Léto trvá od prosince do března, zima je v Chile od června do srpna. Na jihu země průměrná roční teplota klesá na pouhých °C a srážky se v průměru pohybují okolo mm ročně, i když na některých místech může roční úhrn přesáhnout až stěží představitelných mm. V Ohňové zemi je už velmi chladno a teploty zůstávají těsně nad bodem mrazu i v letním období, nejjižnější chilské město Punta Arenas má průměrnou roční teplotu , °C. n Flóra: Na severu je vegetace řídká a omezuje se povětšinou jenom na různé druhy kaktusů a odolných křovin, na pobřeží se vyskytují trávy a kapradiny. Na úbočích pobřežního hřebene rostou bukové lesíky (druh Nothofagus), autochtonní chilská palma pomalu, leč nezadržitelně mizí. Střední Chile je typická zemědělská oblast s kulturními plodinami, ovocnými stromy a vinicemi. Jižní část země je hustě zalesněná. Na jih od řeky Biobío stále ještě přežívají rozsáhlé háje araukárií. V jezerní oblasti dominuje alerce (Fitzroya patagonica), patřící do rodiny cypřišovitých, ceněná pro své trvanlivé a lehké dřevo načervenalé barvy. Jih Patagonie je pokryt tundrou. n Fauna: K chilské přírodě neodmyslitelně patří lamy, které se zde vyskytují hned v několika druzích. Na rozdíl od Starého světa, kde počet velkých domestikovaných býložravců byl takřka nepřeberný – koně, osli, krávy, prasata, ovce, kozy – museli se indiánští obyvatelé Nového světa spokojit vlastně jenom se dvěma zástupci velbloudovitých, guanaco a vicuña, které si ochočili, a vytvořili tak domestikované formy alpaca a llama. Emblematické zvíře celého andského altiplánu, vikuňa, bylo v polovině . století takřka vyhubeno. Srst vikuní je totiž tou vůbec nejjemnější zvířecí srstí na zeměkouli a poptávka po ní byla obrovská. Lovci zredukovali původně dvoumilionové stádo na pouhých kusů. Pak se ovšem do hry zapojila chilská vláda, v národním parku Lauca byl spuštěn záchranný program a dnes už vikuním akutní nebezpečí nehrozí. Pro ajmarské komunity na altiplánu jsou dodnes lamy a alpaky nepostradatelné. Lama krotká (Lama glama) je vyšší, robustnější a odolnější. Používá se pro přepravu nákladů – unese
E nc y k l o p ed i c k é h es l o n
zhruba zátěž kg – a její hrubá srst slouží k výrobě přikrývek a provazů. Alpaka (Lama pacos) je menší, subtilnější a na rozdíl od lamy nepřežije ve vysloveně suchých oblastech. Nedá se používat pro přepravu nákladů, vyniká ovšem mimořádně jemnou srstí, ceněnou coby kvalitní textilní surovina. Největším chilským dravcem je puma, mezi činčilovité patří vizcacha, drobní jelínci jsou zastoupeni druhy pudú a huemul. Na chilském pobřeží se vyskytují velké kolonie lachtanů. Prakticky po celé rozloze Chile lze ještě občas spatřit kondory, stejně jako pštrosa ñandú. V Národním parku Lauca návštěvníci mohou obdivovat tři různé druhy plameňáků. V Chile žijí i kolibříci, na samotném jihu Chile se nachází dosud mohutná populace tučňáků. Chilské vody jsou velmi bohaté na ryby, těch mořských zde žije přes druhů, sladkovodních téměř čtyřicet.
Základní informace pro turisty Z hlediska formalit nepředstavuje návštěva Chile žádné větší komplikace. Vzhledem k tomu, že vízová povinnost byla zrušena už v roce
, stačí českým turistům platný cestovní pas (s datem ukončení platnosti minimálně dnů od data vstupu). Teoreticky byste měli být při vstupu do Chile schopni prokázat, že disponujete dostatečnými finančními prostředky pro pobyt – zhruba USD na osobu a den – v praxi to ovšem úředníci obvykle neověřují. Poměrně striktní jsou zato chilské úřady v případě tzv. bílé imigrační karty, jejíž formulář obdrží turisté přímo v letadle. Její první část se odevzdává při vstupu, druhou je každý povinen uschovat a předložit při odjezdu. Pokud druhou část karty ztratíte či zahodíte, budete muset na pohraniční policii požádat o vystavení duplikátu, což vás bude stát čas, energii a při troše smůly i zmeškaný let domů. Ani ze zdravotního hlediska nepředstavuje výlet do Chile nijak riskantní dobrodružství, není třeba žádného zvláštního očkování. Raději se však připojistěte. Mezi Chile a ČR totiž neexistuje dohoda o bezplatném poskytování zdravotnické péče a zdravotnické služby v Chile jsou velmi drahé – krátká návštěva u lékaře vás přijde minimálně na USD, účet za případnou hospitalizaci se může vyšplhat až na tisíce dolarů. Co se bezpečnostní situace týče, Chile je na jihoamerické poměry mimořádně klidnou a bezpečnou zemí. Běžný turista se nejspíš setká s kapesními zloději, ani tady ovšem situace není horší než v průměrné západoevropské metropoli. Politické demonstrace jsou vesměs řídké a nenásilné, žádná gerilová či teroristická organizace v zemi momentálně nepůsobí. Podstatně větší nebezpečí úrazu hrozí na chilských silnicích, neboť chilští řidiči jezdí obvykle i po městě velice rychle, přičemž směrová světla používají spíše výjimečně. Obzvláště nebezpečná je situace při odbočování, kdy přednost před chodci mají odbočující vozidla. Zaskočit českého řidiče může fakt, že v Santiagu se dvousměrné ulice mění na jednosměrné v hodinách dopravní špičky, případně situace, kdy na víceproudových komunikacích autobusy běžně vysazují cestující
Z á k l a dní i nfo rma c e p ro turi s ty n
ve středovém nebo levém pruhu. Chilskou měnou je chilské peso, přičemž v Chile vám je nejochotněji nabídnou výměnou za americké dolary, i když v poslední době si slušnou reputaci dokázalo vydobýt už i euro. Cestovní šeky jsou sice mnohem bezpečnější než peníze v hotovosti, na druhé straně je třeba brát v úvahu, že v menších městech, tím spíše potom ve vyhledávaných oblastech národních parků, ať už na severu, či na jihu, mohou s administrací šeků nastat nemalé technické problémy. Běžné mezinárodní platební karty jako Visa, MasterCard či Diner’s Club jsou přijímány bez nejmenších potíží, v o něco méně výhodné situaci se v Chile ocitnou majitelé karet American Express. V restauracích je zvykem nechávat spropitné ve výši asi %, fixní platy číšníků jsou extrémně nízké, takže spropitné je skutečně očekáváno. Taxikáři se obvykle spokojí s mírným zaokrouhlením částky směrem nahoru. Pokud si chcete v Chile pronajmout vůz, musíte být starší let a vlastnit jak mezinárodní řidičský průkaz, tak mezinárodní platební kartu. Co se času týče, po větší část roku mají v Chile čtyřhodinové zpoždění oproti Greenwichi (GMT), v létě se pak rozdíl snižuje na tři hodiny. Ve většině podniků a státních úřadů se pracuje ve dvou cyklech, od . do ., a potom od . do . hodin, výjimkou ( jako ostatně skoro po celém hispánském světě) jsou ovšem banky, kde se obvykle klientům věnují pouze od . do . hodin. Obchody bývají otevřeny od . do ., a potom znovu od . do . hodin. Velké supermarkety otevírají okolo desáté a bez přestávek jsou potom otevřeny až do ., a to včetně nedělí a svátků. Asi největší turistické lákadlo dnes v Chile představují národní parky a přírodní rezervace – např. Torres del Paine, Lauca, Pan de Azúcar, Puyehue, Laguna San Rafael a desítky dalších. Zájemcům o detailnější seznámení s nimi lze doporučit publikaci Torres Santibáñez, Hernán, a Torres, Marcela, Los Parques Nacionales de Chile, guía para el visitante (Santiago
). Kromě pěších turistů, cykloturistů a vodáků se do Chile stále ve větší míře vydávají i lyžaři. Mezi vyznavači zimních sportů jsou už dnes proslulé slavné sjezdovky El Portillo, km na severovýchod od hlavního města, kde bylo překonáno dokonce několik světových rychlostních rekordů. Ze Santi-
n Zákl adní i nformace pro tu r is t y
aga je to blízko také do lyžařských center v La Parva, El Colorado či Valle Nevado. Komu se jeví ceny v chilských hotelech jako příliš vysoké, může se pokusit sehnat ubytování ve skromně, leč slušně zařízených hostalech a ubytovnách spravovaných Asociación Chilena de Albergues Turísticos Juveniles, přičemž aktuální nabídku lze konzultovat na adrese:
[email protected]. Penziony (pensiones nebo hospedajes nebo residenciales) v převážné většině nabízejí kvalitní a příjemné ubytování za rozumnou cenu. Pro ty, kdož projíždějí Chile severojižním směrem po Ruta čili slavné Panamericaně, stojí za úvahu zastávka v tzv. servicentros, kde se lze vcelku lacině najíst, nakoupit nutné potřeby, vysprchovat se i přenocovat. Pro návštěvu Santiaga a Valle Central je nejvýhodnější září až listopad, případně období mezi únorem a březnem. V prosinci a lednu bývá až příliš velké horko. Na jih do jezerní oblasti je nejlepší vyrazit v létě, od prosince do března, na tamní sjezdovky se doporučuje zimní období, od června do září. Zájemce o podrobné a spolehlivé mapy všech chilských oblastí lze odkázat na velké knihkupectví IGM v hlavním městě (ulice Dieciocho, ), kde lze v přepočtu za – euro pořídit prakticky vše. Pokud chcete získat nějaké aktuální informace přímo na místě, ve všech větších městech má své pobočky Sernatur (Servicio Nacional de Turismo, Národní turistická centrála, www.sernatur.cl), turisty často navštěvovaná města mají obvykle navíc své vlastní informační kanceláře v režii magistrátních úředníků. Užitečné a spolehlivé informace mohou turisté získat také v kancelářích chilských aerolinek LanChile (www.lanchile.com). V každém případě je záhodno mít u sebe aktuálního a spolehlivého knižního průvodce, případně si předem stáhnout nějaké informace z internetu. Co se knih týče, vedle zavedených a známých značek jako např. Lonely Planet asi nejlepší průvodce po Chile vůbec – pochopitelně pro české zájemce ovládající španělštinu – je Turistel, aktualizovaný každým rokem. Vskutku precizní mapy Chile pro automobilisty jsou doplněny o obsáhlé a zajímavé informace o všech možných turisticky atraktivních lokalitách. Turistel je vydáván prestižním nakladatelstvím Ediciones Turiscom ve čtyřech dílech (Sever, Střed, Jih, Campingy), které dohromady čítají více než tisíc stran hutného textu.
Z á k l a dní i nfo rma c e p ro turi s ty n
Zestručněný výběr z Turistelu lze nalézt i na internetové adrese www.turistel.cl. Pokud jako pramen poznání zvolíte internet, užitečné informace nejrůznějšího charakteru – a odkazy na mnohé další webbové stránky – o Chile lze hledat ve španělštině na adresách: www.brujula.cl, www.gochile.cl, www. chile.com, www.chileturistico.com, www.turismochile.com, www.viajeporchile.com, www.paseosenchile.com. V angličtině potom na www.chileinfo.com, www.visit-chile. org, www.chiletravel.com.
Zastupitelské úřady
Důležitá telefonní čísla
VELVYSLANECTVÍ CHILSKÉ REPUBLIKY V ČR U Vorlíků /, Praha -Bubeneč tel.: , fax: e-mail:
[email protected] www.eol.cz/chile
Mezinárodní předčíslí Chile je , předvolba Santiaga je , Concepciónu , Antofagasty
a Valparaísa . Chilská policie (carabineros) přijímá tísňová volání na čísle , hasiči (bomberos) používají , záchranná služba . Informace najdete na čísle .
VELVYSLANECTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY V CHILE (Embajada de la República Checa) Avenida El Golf , Las Condes, Casilla – , Santiago de Chile tel.: (+ ) , (+ ) fax: (+ ) e-mail:
[email protected] www.mzv.cz/santiago
Jazyková první pomoc
J a zy k o v á p rv ní p o mo c
Výslovnost C před a, o, u jako K; C před e, i jako české S; G před a, o, u jako G; G před e, i jako CH; GUE, GUI jako GE, GI; CH jako Č; QUE, QUI jako KE, KI; LL jako J; H se nevyslovuje.
Nejdůležitější slova a fráze Dobrý den. – Buenos días/Buenas tardes (odpoledne). Dobrý večer/Dobrou noc. – Buenas noches. Ahoj. – Hola. Sbohem/Na shledanou. – Adiós/Hasta la vista. Ano. – Sí. Ne. – No. Nerozumím. Jsem cizinec. – No entiendo. Soy extranjero. Potřebuji lékařskou pomoc. – Necesito ayuda médica. Mám hlad/žízeň. – Tengo hambre/sed. Ukradli mi všechny peníze/doklady. – Me han robado todo el dinero/todos los documentos. Ztratil jsem pas. – He perdido mi pasaporte. Ztratil jsem se/Zabloudil jsem. – Me he perdido/Me he extraviado. Promiňte, můžete mi, prosím, říct…? – Perdone, puede decirme, por favor…? Kde je tady český konzulát/policie/restaurace? – Dónde está el consulado de la República Checa/la comisaría/algún restaurante? Prosím. – Por favor. Děkuji. – Gracias. Není zač. – De nada. Vaše jméno, prosím. – Su nombre, por favor. Jmenuji se… – Me llamo… Souhlasím. – De acuerdo. Toalety. Muži. Ženy. – Aseos/Servicios. Caballeros. Señoras. Kolik to stojí? – ¿Cuánto vale? Vlevo/Vpravo/Rovně – A la izquierda/A la derecha/Recto Vchod/Východ – Entrada/Salida Volno/Obsazeno – Libre/Ocupado Otevřeno/Zavřeno – Abierto/Cerrado
V řadě dosud vyšlo:
V řadě dosud vyšlo:
Afghánistán, J. Marek Angola, J. Klíma Bělorusko, M. Řezník Bangladéš, B. Knotková-Čapková Belgie, E. Hulicius Brazílie, J. Klíma Čína, V. Liščák Egypt, B. Vachala Etiopie, L. Mojdl Finsko, M. Hejkalová Ghana, V. Klíma Irsko, J. Frank
Izrael, M. Pojar Jihoafrická republika, A. Zimák Kuba, J. Opatrný Litva, H. Beresnevičiūtė-Nosálová Maďarsko, R. Pražák Mali, P. Zídek Mexiko, J. Opatrný Morava, F. Čapka Nigérie, V. Klíma Panama, J. Opatrný Pákistán, J. Marek Peru, B. Roedl
V řadě dosud vyšlo:
V řadě připravujeme:
Podkarpatská Rus, I. Pop Polsko, M. Řezník Portugalsko, S. Binková Řecko, R. Dostálová a kol. Sasko, M. Řezník Saúdská Arábie, J. Bouček Slezsko, R. Žáček Španělsko, J. Chalupa Taiwan, V. Liščák USA, S. Raková, J. Opatrný Vietnam, P. Müllerová Východní Timor, J. Klíma
Alžírsko, Z. Beránek Argentina, J. Opatrný Babylónie, L. Pecha Bhútán, S. Vavroušková Francie, E. Hulicius Irák, J. Pečírková, I. Kouřilová Írán, Z. Cvrkal Kladsko, F. Musil Korea, M. Bušková, J. Růžová Lucembursko, E. Hulicius Maroko, J. Bureš Mauretánie, O. Beránek Mongolsko, V. Zikmundová Mosambik, J. Jiroušková Nepál, S. Vavroušková Nizozemsko, S. Sklenářová Rumunsko, L. Valentová Rusko, K. Štindl Skotsko, J. Frank Slovensko, J. Mlynárik Tibet, M. Slobodník Turecko, G. Pirický Ukrajina, M. Řezník
S
T R U Č N Á
H I S T O R I E
S T Á T Ů
|
s v a z e k
č .
Chile Jiří Chalupa První vydání. Vydalo nakladatelství Libri, Hořejší nábřeží , Praha , e-mail:
[email protected], www.libri.cz v roce jako svou . publikaci (. svazek ediční řady Stručná historie států). Odpovědní redaktoři PhDr. Hana Hlušičková a PhDr. František Honzák. Obálka Lukáš Honzák. Mapa Jolana Malátková. Grafická úprava a sazba z písem JohnSans Text a Týfa Text studio Lacerta (www.sazba.cz). Tisk PBtisk, Prokopská , Příbram VI.
ISBN –– –
Doporučená cena Kč
