S t r u č n á
h i s t o r i e
s t á t ů
Maďarsko RICHARD PRAŽÁK
N a k la date lstv í
L ibr i,
P r aha
Kniha vychází za podpory firmy Anopress IT, a. s., která knížky Ediční řady Stručná historie států nabízí v elektronické podobě v rámci vědomostních databází.
© Prof. PhDr. Richard Pražák, © Libri, ISBN –
– –
Obsah Uhry a Maďarsko
Od Álmose k Arpádovcům Původ Maďarů a obsazení vlasti Christianissimus rex Stephanus Mezi Říší, Římem a Byzancí Neklidná léta Kultura raného středověku Za vlády cizích dynastií Anjouovci Od Zikmunda Lucemburského po Ladislava Pohrobka Matyáš Korvín Cestou k Moháči Středověká kultura a rozvoj humanismu (od poloviny . století do roku ) Mezi rakouským orlem a tureckým půlměsícem Rozpad Uher na tři části Uherští stavové mezi Habsburky a Turky Zapadající půlměsíc Za vlast a svobodu Kultura za reformace, renesance a baroka Od szatmárského míru do smrti Josefa II. Za císaře Karla VI. Za vlády osvícenského absolutismu Kultura v . století Ve stínu Svaté aliance Po Velké francouzské revoluci Za vlády kabinetního absolutismu Maďarské reformní hnutí Národní obrození a kulturní vývoj od konce . století do roku Od revoluce k vyrovnání Maďarská revoluce – Na prahu rakousko-uherského vyrovnání Zrod a stabilizace dualismu
Krize dualismu Za . světové války Kulturní vývoj, věda a školství Od Trianonu do konce . světové války Ve víru revolucí a za tzv. Bethlenovy éry Cestou ke . světové válce Po boku Osy Kultura, věda a školství Na cestě k současnosti Ve východním bloku do roku Na cestě reforem k obnově demokracie a svobody Směr Evropská unie Kultura, školství a věda po . světové válce Česko-maďarské vztahy Encyklopedické heslo Doporučená literatura
Přehled hlav státu Maďarská velkoknížata Uherští králové Hlavy maďarského státu Ministerští předsedové Uher Ministerští předsedové Maďarska Rady a doporučení pro české turisty Zastupitelské úřady Důležitá telefonní čísla Adresy a telefony organizací Svazu Maďarů v Čechách a na Moravě
Zajímavé webové stránky Jazyková první pomoc Seznam zkratek
Uhry a Maďarsko Mezinárodní označení Maďarů – Ungar, Hungarian, Hongrois atd. – pochází z bulharsko-tureckého slova onogur. Onogurské kmeny, mezi nimi i Maďaři, se objevují kolem roku v Černomoří v blízkosti Azovského jezera v oblasti tzv. Meotisu. K tomu místu se váže pověst o zázračném jelenovi, který zavedl předky Hunů a Maďarů Hunora a Magora, zrozené z člověka Menróta a laně Enech, do oblasti Meotisu. Odtud se pak vypravili do země Belár ( jde o ekvivalent pro slovo Bulhar), uloupili tam dcery alanského knížete Duly a zplodili s nimi potomstvo, z něhož pocházejí Hunové i Maďaři. Ještě starší je pověst o původu knížete Maďarů Álmose. Podle této pověsti byl Álmos synem Emese, podle jedné verze obtěžkané ve snu orlem, podle jiné božstvem v podobě jestřába. Na základě těchto pověstí se v raně středověkém evropském dějepisectví již v . století objevuje teorie o hunsko-maďarském příbuzenství. Latinské označení Uhrů (Maďarů) Ungari, Hungari bylo v Evropě . století již běžným označením obyvatel uherského státu. Uhry (Ungaria, Hungaria) vznikly jako raně středověký stát na křesťanských základech v době vlády krále Štěpána I. (vládl od a jako král – ) a svatoštěpánská myšlenka byla základní ideou nejen středověkých, ale i novověkých Uher až do první poloviny . století. Šlo o nadnárodní koncepci uherského státu (podle starší terminologie zemí Svatoštěpánské koruny), jehož vládnoucí vrstva se utvářela z představitelů nejrůznějších etnik (Maďarů, Němců, Slovanů), a proto také feudální národ uherský (natio hungarica) neměl národnostní, nýbrž stavovský základ. K uherskému státu náležely jak Horní Uhry (Slovensko a Podkarpatská Rus), tak i Dolní Uhry (maďarská oblast historických Uher), ale také Chorvatsko a další oblasti. Nová koncepce uherského politického národa v pojetí maďarského reformního hnutí ve . letech . století ztotožnila uherství s maďarstvím a zdůrazňovala společná občanská práva obyvatelů Uher na úkor jejich práv národnostních a jazykových. Z této koncepce vyvozovali Maďaři svůj nárok na
U h r y a M aďars k o
dominantní postavení v Uhrách. To narazilo na rozhodný odpor nemaďarských národů Uher. Rozpor v té věci vedl k vyostření národnostní otázky v Uhrách za maďarské revoluce let – i v období dualismu po roce a v konečné fázi pak i k rozpadu rakousko-uherské monarchie v roce . Tehdy vzniká z maďarského jádra Uher nový stát Maďarsko, zatímco Slováci a Rusíni se připojují k Československu, sedmihradští Rumuni k Rumunsku a Srbové a Chorvati ke Království SHS, pozdější Jugoslávii. Historické Uhry (Uhersko), zahrnující kromě čistě maďarských oblastí dnešní Slovensko, Podkarpatskou Rus, Vojvodinu a v širším měřítku také Chorvatsko a Sedmihradsko, se stávají minulostí. Uhry jsou tak synonymem pro méně časté Uhersko. Jméno Maďar pochází z kmenového názvu Maďarů Megyer. Slova Maďar a maďarský vyjadřují etnické pojmy, kdežto Uher a uherský označují obyvatele historických Uher bez národnostního rozlišení. Také Uhry a Maďarsko si nelze plést. Jsou to dva na sebe navazující státy, které vznikly v různém historickém údobí a na různých základech. Uhry byly vždy mnohonárodnostním státem, Maďarsko je v podstatě národním státem maďarským s minimálním počtem členů nemaďarských národností (z , milionu obyvatel dnešního Maďarska se hlásí k maďarské národnosti , %). Maďarsko je ovšem hlavním nástupnickým státem Uher, a dějiny Maďarska jsou proto často chápány jako dějiny historických Uher včetně jejich pokračování v dějinách Maďarska jako samostatného státu vzniklého po rozpadu Rakouska-Uherska. V tomto případě je ovšem důraz kladen na dějiny Maďarů jako dominantního národa jak v rámci Uher, tak i poté vlastního Maďarska.
Od Álmose k Arpádovcům Původ Maďarů a obsazení vlasti Kolébkou Maďarů je soutok řek Kámy a Bělaji v povodí Volhy na prahu Uralu. Maďaři náleželi v rámci uralo-altajské jazykové větve k rodině národů ugrofinských, kam patří i Finové, Estonci, Komi-Zyrjané, Udmurti a další. Nejbližšími příbuznými Maďarů jsou malé uralské národy Vogulové a Ostjaci. Zatímco část Maďarů zůstala ve svých původních sídlech a později splynula s říší volžských Bulharů, většina se vydala na pochod směrem na jih a později na západ. Maďarský kmenový svaz ugrofinského původu se na své pouti z uralské pravlasti do karpatské kotliny stal v . – . století postupně součástí různých říší nomádů většinou turko-chazarského společenství. Po Meotisu (. století) přicházejí v první polovině . století hlavní voje Maďarů do oblasti Levedie, jejíž jádro leželo na území východně od Donu. Právě v Levedii se prý narodil roku kníže Álmos, kdežto narození jeho syna Arpáda se klade k roku . Levedie se zdá totožná se zemí Dentumoger, připomínanou v Anonymově kronice Gesta Hungarorum z počátku . století. Pojem Dentumoger bývá objasňován jako území Maďarů při řece Donu podle tureckého názvu této řeky Dentü, jenž pochází patrně od Pečeněhů. Zde se stali Maďaři součástí rozsáhlé Chazarské říše a před polovinou . století se posunuli dále na západ směrem k Dněpru do oblasti tzv. Etelközu (Meziříčí). Příchod Maďarů do karpatské kotliny nebyl jednorázovým aktem. Na konci roku či počátkem roku bojovali Maďaři na straně byzantského císaře Lva VI. proti bulharskému caru Simeonovi. Ten si zase získal za spojence Pečeněhy, kteří vyhnali Maďary z Etelközu, a donutili je tak hledat nová sídla na západě. Ještě roku prošly přední voje Maďarů Vereckým průsmykem a o rok později se usadily v Potisí. Na přelomu . a . století Maďaři střídavě podporovali Bavory a Moravany v jejich vzájemných střetnutích, avšak jejich hlavní síly, nomádští pastevci s rodinami a stády, tehdy stále ještě pobývaly v širokém pruhu lesů a stepí na jih od Volyně.
O d Álm o s e k Ar p á dovcům
Situace se změnila teprve v roce . V tomto roce byl při jednání v Bavorsku zákeřně zavražděn „král Maďarů“ Kusal. Byl to zřejmě velkokníže (kündü) Kursán, který spolu s vojenským náčelníkem (gyulou) Arpádem vládl Maďarům. Poté prošly Vereckým průsmykem také hlavní maďarské oddíly; část z nich pak vyvrátila v letech – i Velkou Moravu. Maďaři obsadili celou dunajskou nížinu, kde v roce umírá i jejich legendární vůdce Arpád, zakladatel arpádovské dynastie. Příchod Maďarů do dunajské nížiny pokládal František Palacký za osudovou pohromu pro celý svět slovanský, podle jiných historiků však Maďaři utvořili hráz proti útokům Germánů na Slovany. Dnes nás žádné z těchto ryze nacionalistických vysvětlení neuspokojuje. Divocí a málo civilizovaní Maďaři byli ještě více než půl století hrozbou pro celou Evropu, podnikali loupeživé výpravy do Itálie, Německa i Francie. Až po drtivé porážce německým císařem Otou I. a českým knížetem Boleslavem I. v bitvě u Lechu roku a krátce poté i od Byzance u Adrianopole roku byli přinuceni se usadit a záhy se začlenili jako plnoprávní členové do rodiny evropských křesťanských národů.
Christianissimus rex Stephanus Historickým předělem v dějinách Maďarů po jejich příchodu do dunajské nížiny bylo přijetí křesťanství. Christianizace Uher se datuje od poloviny . století. Tehdy s maďarským knížetem Gyulou-Prokujem (ovládal území pozdějšího Sedmihradska), který byl pokřtěn v Byzanci, přichází na území tzv. černých Maďarů na jihovýchodním pomezí dnešního Maďarska s Rumunskem a Srbskem „turecký“ misijní biskup, bazilián Hierotheos. Ten pokřtil i Gyulovu dceru Saroltu, pozdější manželku maďarského knížete Gejzy, jehož křest byl dílem misijního biskupa Bruna-Prunwalda ze Sankt Galen. Stalo se tak o Velikonocích roku . Svůj úmysl dát se pokřtít sdělil kníže Gejza po svém nástupu na uherský trůn na podzim roku německému císaři Otovi I., patrně krátce po narození nejstaršího syna Vajka. Ten pak přijal při křtu jméno Štěpán podle prvomučedníka Štěpá-
Chri sti ani ssi mus rex Stepha n u s
na. Na jeho počest vybudoval Gejza na svém sídle v Ostřihomi hradní kapli, v níž došlo zřejmě ke křtu Štěpána i Gejzy. Ve snaze zabránit vleklým bojům s bavorským vévodstvím, které tehdy ovládalo území dnešního Rakouska, a upevnit západní hranice, oženil Gejza roku svého syna Štěpána s Gizelou, dcerou zemřelého vévody Jindřicha Bavorského. Byl to skutečně státnický tah, stejně tak jako christianizační mise sv. Vojtěcha a jeho druhů v Gejzově říši v závěru jeho vlády, která upevnila křesťanské základy uherského státu v duchu otonské renesance – k hlavním cílům císařů totiž patřila snaha o pevné přimknutí se českých zemí, Polska a Uher ke křesťanské střední Evropě. Po Gejzově smrti a svém nástupu na knížecí stolec se střetl Štěpán v roce se svým příbuzným Koppányem. Ten své aspirace opíral o tzv. leviratus, tedy nárok nejstaršího mužského příbuzného na ovdovělou manželku zemřelého knížete, a tím i na vládu po něm, uplatňovaný ještě v kmenové pospolitosti. Štěpán naopak vycházel ve svém nároku na trůn ze zásady prvorozenství (tzv. primogenitury) jako zákonný dědic a prvorozený syn knížete Gejzy. Šlo tedy v podstatě o souboj mezi starší pohanskou ideologií a křesťanstvím. S pomocí bavorských rytířů z doprovodu své ženy Gizely Štěpán odbojného Koppánye porazil a jeho území – vévodství Somogy – připojil ke své říši. Své postavení Štěpán dále upevnil, když v roce přijal od papeže Silvestra II. královskou korunu. Z Říma mu ji přivezl pannonhalmský opat Anastasius, který přišel do Uher z břevnovského kláštera spolu s misií sv. Vojtěcha. Na přelomu . a . století vytvořil Štěpán v Uhrách křesťanskou církevní organizaci, která kromě řady biskupství a benediktinských opatství zahrnovala v roce i arcibiskupství ostřihomské, zasvěcené sv. Vojtěchovi (tj. sv. Adalbertovi, odtud i jméno Béla) a sv. Vítovi. Spolu s konstituováním křesťanské církevní organizace se Štěpán snažil překonat odstředivé síly uvnitř Uher. Již na počátku . století pak porazil ve východních oblastech Sedmihradska a Uher svého strýce z matčiny strany Gyulu-Prokuje i vládce území mezi řekami Maruší a Temešem Ajtonye-Achtuma. Po úspěšných bojích s polským panovníkem Boleslavem Chrabrým i s Pečeněhy odrazil Štěpán v roce také vpád německého císaře Konráda II. do Uher.
O d Álm o s e k Ar p á dovcům
Přestože Štěpán musel značnou část svého života strávit ve vojenských taženích proti domácím i zahraničním protivníkům, byl to v podstatě panovník mírumilovný, který se snažil všestranně upevňovat svou říši. Zavedl župní systém s župními hrady jako středisky oblastní správy (obdoba hradského systému v přemyslovských Čechách), podporoval zahraniční kolonizaci i obchod a svůj stát budoval jako nadnárodní organizaci. Držel se zásady, že „království jediného jazyka a jediného mravu je slabé a křehké“, jak se uvádí v nejstarší uherské literární památce, latinské Libellus sancti Stepahani regis de institutione morum ad Emericum ducem (Knížka mravních naučení svatého krále Štěpána kralevici Imrichovi) z let –. Štěpán se také zasloužil o rozvoj raně středověkého uherského zákonodárství. První kniha Štěpánových zákonů vznikla na počátku jeho vlády, asi krátce po roce , a zabezpečuje zejména královu ochranu církve a svobodné disponování soukromým majetkem. Druhá kniha Štěpánových zákonů, průběžně zpracovávaná po celou dobu jeho vlády a dokončená až ve . letech . století, přesněji vymezuje jednotlivá ustanovení trestního i civilního práva, především královu pravomoc ve všech oblastech státní správy. Štěpánovy zákony prozrazují znalost západoevropského zákonodárství, zejména Bavorského zákoníku (Lex Bajuvarium). Po tragické smrti jeho jediného syna, následníka trůnu Imricha (zemřel v roce po zranění na lovu kanců), učinil Štěpán svým nástupcem synovce Petra Orseola, syna benátského dóžete. Král Štěpán zemřel . srpna nedaleko Ostřihomi, byl převezen do svého druhého sídla Stoličního Bělehradu (Székesfehérvár), kde žil od roku , a tam byl i pohřben. Z iniciativy uherského krále sv. Ladislava byl Štěpán v tamní bazilice později slavnostně svatořečen společně s dalšími uherskými světci . století. U příležitosti Štěpánovy kanonizace poslal papež Řehoř VII. uherskému králi sv. Ladislavovi kanonizační list, v němž o svém vztahu k Štěpánovi napsal: „Já jsem náměstek apoštolů, on však je pravý apoštol.“ Tato slova se stala základem tradice o sv. Štěpánovi jako o apoštolském králi Uher, pod jehož apoštolátem proběhla nejen christianizace Uher, ale i ustavení raně středověkého křesťansky orientovaného státu. Svátek sv. Štěpána – . srp-
Mezi Ří ší , Ří mem a B yza n c í
na – se stal jedním z nejpamátnějších dnů maďarských dějin, trvale připomínajícím krále Štěpána jako skutečného zakladatele uherského státu.
Mezi Říší, Římem a Byzancí Po Štěpánově smrti se uherská politika rozvíjela po dlouhá desetiletí pod vlivem střetu zájmů Německé říše, papežství a Byzance. Jestliže za uherských králů Petra Orseola, Ondřeje I. a jeho syna Šalamouna převládala německá orientace, za Gejzy I. a Ladislava I. sílil vliv Byzance a Říma. Nástupce Štěpánův král-cizinec Petr Orseolo přišel o trůn v roce jako oběť tzv. pohanského povstání, ovlivněného kacířským hnutím (bogomilismem). Tehdy zahynul i csanádský biskup Gellért, jeden z protagonistů první křesťanské éry v Uhrách. Vládu nad Uhrami pak získal Ondřej I. ( – ), který měl za manželku Anastasii, dceru kyjevského velkoknížete Jaroslava Moudrého. Pod jejím vlivem podporoval v Uhrách řecko-ortodoxní náboženství. Do benediktinsko-baziliánského kláštera na Visegrádě přijal i slovanské mnichy ze Sázavy v čele se synovcem sv. Prokopa opatem Vítem po jejich vyhnání českým knížetem Spytihněvem. Po smrti Ondřeje a krátkodobé vládě jeho mladšího bratra Bély propukl známý spor o uherský trůn mezi Ondřejovým synem Šalamounem a Bélovými syny Gejzou a Ladislavem. Tento spor bývá interpretován jako střetnutí dvou principů, z nichž jeden představuje legitimitas (= zákonné právo na základě primogenitury, o něž se opíral Šalamoun) a druhý idoneitas (= vhodnost, na kterou spoléhali Gejza a Ladislav). V roce římskoněmecký císař Jindřich IV. dosadil na uherský trůn desetiletého snoubence své dcery Judity Šalamouna ( –
). Gejza a Ladislav s pomocí švagra (manžela své sestry Eufemie), znojemského knížete Oty, však v bitvě u Mogyoródu . března
krále Šalamouna porazili. Jeho nástupcem se stal nejprve Gejza I. (
–
) a později Ladislav I. (
– ). Papež Řehoř VII. podmínil uznání Gejzovy vlády jeho prohlášením o Uhrách jako o papežském lénu, což Gejza odmítl, a tak získal královskou korunu od byzantského císaře Michaela Dukase. Gejzův nástupce, jeho mladší bratr Ladislav, se pokusil
O d Álm o s e k Ar p á dovcům
ještě více upevnit svou pozici. Obrátil se o pomoc ke švábskému vzdorokráli Rudolfovi (byl to zároveň nepřítel Šalamounova tchána Jindřicha IV.) a požádal jej zároveň o ruku jeho dcery Adelhaidy. Tento Ladislavův krok schválil i papež Řehoř VII., který mu po sňatku s Adelhaidou v roce udělil titul rex. I po smrti Ladislavova tchána Rudolfa v roce ochránily rozpory v Německé říši Ladislava před zásahem Jindřicha IV. do vnitřních záležitostí Uher. Když Šalamouna opustila i manželka, císařova dcera Judita, byl jeho osud zpečetěn. Již roku upevnil Ladislav svou pozici tím, že se souhlasem papeže Řehoře VII. dal ve Stoličním Bělehradě slavnostně kanonizovat první uherské světce: Štěpána, Imricha, Svorada, Benedikta a Gellérta. Ladislav zároveň pokračoval i v zákonodárné činnosti krále Štěpána; v jeho zákonech se setkáme s tresty za čarodějnictví, cizoložství, pohanské oběti aj. Svou životní dráhou získal Ladislav pověst světce a Ladislavův kult vedl koncem . století k jeho oficiálnímu uznání za svatého. Ladislavovým nástupcem se stal Koloman ( – ), který přes svůj nevzhledný zevnějšek (hrbatý, koktavý, kulhavý a poloslepý) byl mužem vynikajícího intelektu a jeho vláda přinesla vzdor dílčím záporům nebývalý rozkvět Uher. Kolem roku vydal Koloman soubor zákonů, jimiž potvrdil královské donace Štěpána I. a jeho nástupců, vymezil soudní pravomoc krále, palatina (zástupce panovníka při správě království) i jednotlivých županů. Církevní osoby zprostil světské soudní pravomoci, upravil nově církevní předpisy a zavedl celibát. Za jeho vlády bylo dokončeno spojení Uher s Chorvatskem. Příznačným rysem . století byl rostoucí vliv Byzance na uherské záležitosti i snaha uherských panovníků zasahovat aktivněji nejen v sousedních jihoslovanských oblastech, ale i v Haliči, na Ukrajině a v Rusku (tehdejší Kyjevské Rusi). Spor mezi králem Kolomanem a jeho mladším bratrem Álmosem, který skončil v roce oslepením Álmose i jeho syna Bély, se promítl zejména do uherských dějin první poloviny . století. Také Kolomanův syn Štěpán II. ( –) vedl expanzivní balkánskou politiku. Po jeho smrti se dostává na uherský trůn Álmosův syn Béla II. Slepý (– ), který pokračoval v taženích na Balkán a v roce odejmul Benátkám střední Dalmácii
Mezi Ří ší , Ří mem a B yza n c í
a město Split. Jako zeť srbského vévody Uroše I. obsadil i část srbské Bosny při řece Rama a přijal titul král Ramy. Bélův syn Gejza II. ( – ) založil v roce v Cikadoru v župě Tolna první cisterciácký klášter v Uhrách, kam povolal mnichy z rakouského Heiligenkreuzu. Navázal tím na iniciativu Štěpána II., který povolal do Uher premonstráty z francouzského Prémontré a jejich první klášter v Uhrách založil ještě před rokem ve Váradlőhegy nedaleko Varadína. Sňatek s dcerou kyjevského velkoknížete Izjaslava Mstislaviče Eufrosinou však Gejzu zapletl v letech – do sporů mezi Rurikovci. Za tradiční oblast uherského vlivu pokládal Gejza II. také Halič, a řadu let proto bojoval s protivníkem Izjaslava Mstislaviče s haličským knížetem Vladimírem Volodarevičem. Těmito válkami oslabil Gejza II. svou pozici proti Byzanci. Ta pak nechtěla po Gejzově smrti uznat vládu jeho nezletilého syna Štěpána III. ( – ). Do sporů o nástupnictví uherského trůnu zasáhli také český král Vladislav I. a jeho syn Bedřich, kteří Štěpána III. podpořili. Ve sporu s Byzancí hledal Štěpán III. rovněž spojenectví s římskoněmeckým císařem Fridrichem I. Barbarossou. Tím se však dostal do konfliktu s papežem Alexandrem III., neboť Barbarossa podporoval vzdoropapeže. Do obtížné situace se dostal v Byzanci i Štěpánův mladší bratr Béla. Původně byl ustanoven císařem Manuelem za následníka byzantského trůnu – což souviselo s císařovými plány na ovládnutí Uher. Po korunovaci Manuelova syna Alexia byl v roce následnictví zbaven a bylo zrušeno i jeho zasnoubení s císařovou dcerou Marií. Místo ní dostal za manželku „jen“ Manuelovu švagrovou Annu Chatillonskou, spřízněnou s předními francouzskými rody. Po smrti Štěpána III. se Béla III. ( – ) pokusil udržet dobré vztahy jak s Byzancí, jíž pomáhal v bojích proti seldžuckým Turkům, tak i s papežem a císařem, jejichž slavnostnímu smíru v Benátkách v srpnu
bylo přítomno i poselstvo z Uher. Přátelský poměr udržoval Béla III. i s českým knížetem Soběslavem II., který byl jeho spojencem proti Rakušanům. Ti naopak podporovali ctižádostivého a po uherském trůnu bažícího mladšího Bélova bratra Gejzu. Po smrti byzantského císaře Manuela Komnenose I. v září zahájil Béla III. boj za znovupřipojení jihoslovanských
O d Álm o s e k Ar p á dovcům
území dobytých předtím Byzancí k Uhrám. Velkou výpravu zahájil uherský král na jaře roku a získal pod pravomoc Uher opět jihoslovanská území při řece Moravě. Na podzim roku se ovdovělý Béla III. znovu oženil a sňatkem s Markétou Capetovou, sestrou francouzského krále Filipa II., chtěl získal pomoc Francie. Kulturní orientace Uher na Francii se projevovala za Bély III. zejména přítomností uherských studentů na pařížské Sorbonně a rozvojem uherské královské kanceláře podle francouzského vzoru. V roce zprostředkoval uherský král mírovou smlouvu mezi byzantským císařem Isaakem Angelosem II. a císařem Fridrichem Barbarossou. Odvrátil tím hrozící ovládnutí Byzance Fridrichem, jež by zřejmě mělo osudné následky i pro Uhry. Svou vyváženou zahraniční i vnitřní politikou a rozumným zvyšováním příjmů z ražby peněz i obchodu posílil Béla III. svou celkovou pozici a stal se významným činitelem evropské politiky. Jeho vládu můžeme pokládat za dobu politického, hospodářského i kulturního rozkvětu Uher.
Neklidná léta Doba od konce . století do počátku . století se v Uhrách vyznačovala vnitřními boji mezi nižší a vyšší šlechtou i církví, úpadkem královské moci a vzrůstem vlivu magnátské oligarchie. Ale také tatarským vpádem a bojem se zahraničními protivníky. Imrich I. / Emerich ( – ) pokračoval v expanzivní balkánské politice svých předchůdců, bojoval se Srby a Bulhary a roku dokonce přijal titul srbského krále. Výboje Ondřeje II. (–) v Haliči oslabovaly královskou moc doma v Uhrách, kde docházelo k rozsáhlé ztrátě královských statků ve prospěch výbojných magnátů. V roce podnikl Ondřej II. přes Kypr křížovou výpravu do Palestiny, kde uskutečnil několik tažení proti muslimům. Údajně se tam setkal s uherskými oddíly i sv. František z Assisi. S pomocí řádu německých rytířů a později také dominikánských misií se pokusil Ondřej II. ve . letech . století o christianizaci tzv. Černé Kumánie v oblasti Oltenie, Multanska a Moldavska. Nespokojenost drobné šlechty s královskými donacemi velmožům i církvi přinutila krále Ondřeje II. v srpnu k vydání
Nekl i dná l é t a
Zlaté buly. V ní se panovník zavázal každoročně svolávat shromáždění servientů, jež bylo pokládáno za základ uherského sněmu a počátek stavovského parlamentarismu. Bula zrovnoprávňovala jednotlivé skupiny šlechty a stavové získali v případě porušování ustanovení Zlaté buly právo odporu (ius resistendi). Byl tu vysloven i zákaz darování celých královských žup a také omezení královských daní, požadovaných na drobné šlechtě a církvi. Obnovené znění Zlaté buly z roku posílilo postavení církve vůči státní moci a potvrdilo privilegia nižší a střední šlechty. Právo odporu stavů bylo znásobeno hrozbou exkomunikace krále ostřihomským arcibiskupem. Zlatá bula přinesla také privilegia cizím kolonistům, což přispělo i k rozvoji měst. První výsady městského rázu dostal již Šarišský Potok od krále Imricha I. v roce a podobné výsady věnoval Ondřej II. i některým menším městům v Sedmihradsku ( ) a v roce pak vydal velké privilegium pro sedmihradské Sasy. Do evropských dějin se zapsala Ondřejova dcera Alžběta, která se po smrti svého chotě, duryňského lantkraběte Ludvíka († ), uchýlila do františkánského kláštera v Marburgu, kde žila až do své smrti v roce . Již roku byla z iniciativy papeže Řehoře IX. prohlášena za svatou jako příklad charitativní činnosti středověké ženy. Béla IV. (– ) se od počátku vlády snažil o zlepšení hospodářských poměrů (zastavil neúměrnou donaci královského majetku šlechtě) i vztahu k církvi (podporoval řády cisterciáků a dominikánů) a přál také německé kolonizaci a rozvoji měst. Hlavní událostí za Bélovy vlády však byl vpád Mongolů (Tatarů) a jejich spojenců do Uher, tradičně nazývaný tatarský vpád. Tažení Mongolů do Evropy v letech – vedl chán Batu. Po zpustošení Ruska, Ukrajiny i Haliče se Batuova vojska rozdělila do několika proudů, z nichž jeden pronikl do Polska, druhý do Sedmihradska a třetí do Uher. Zde Tataři rozdrtili . dubna uherská vojska v bitvě u vesnice Muhi na řece Slané na severovýchodě Uher a postupně se za drastických okolností (plenění, zabíjení) zmocnili téměř celých Uher a Chorvatska. Teprve po zprávě o smrti velkého chána Ögedeje na jaře se vrátili zpět na území Zlaté hordy, když za sebou zanechali zpustošenou a vydrancovanou zemi. Ta se jen zvolna vzpamatovávala z utržených ran, ale bojům nebyl zdaleka konec.
O d Álm o s e k Ar p á dovcům
Po rakouském a štýrském vévodovi Friedrichu Babenberském, který zahynul v bojích s Maďary v červnu , se dostal Béla IV. do konfliktu s českým králem Přemyslem Otakarem II. Ten ho porazil v rozhodující bitvě u Kressenbrunu . července a přinutil Uhry změnit protičeskou orientaci. Bélova dcera, dominikánská jeptiška Markéta, žijící na ostrovním klášteře na Dunaji mezi Budínem a Peští (později byla rovněž prohlášena za svatou) však odmítla počátkem roku otcovy návrhy na sňatek s Přemyslem (ten se mezitím rozvedl se svou o téměř let starší manželkou, rovněž někdejší dominikánskou jeptiškou Markétou Babenberskou). Dynastické smíření to však neohrozilo, protože Přemysl si vzal koncem roku za ženu Bélovu vnučku Kunhutu. Přes velké zahraničněpolitické problémy se Béla IV. po odchodu Tatarů snažil o velkorysou obnovu Uher, podporoval osídlení zpustošených území domácími i zahraničními kolonisty a rozvoj měst. Udělil výsadní privilegia i řadě hornouherských (slovenských) měst, například Nitře ( ), Banské Bystrici (), Komárnu ( ) a dalším. Podporoval dolování stříbra a mědi, zlepšil ražbu mincí. Zákonem z roku potvrdil a modifikoval mnohé důležité články Zlatých bul z let a . Všechny královské služebníky (servientes regis) pozvedl mezi šlechtice (nobiles), připustil na celouherské soudní sněmy ve Stoličním Bělehradě i zástupce jednotlivých žup, a respektoval tak i zájmy nižší šlechty. Vláda Bély IV. náležela k nejplodnějším v dějinách Uher, po tatarském vpádu obnovil zpustošenou zemi a zajistil nový hospodářský i kulturní rozvoj Uher. Oproti orientaci Bély IV. na českého krále se snažil jeho syn Štěpán V. ( – ) dynasticky podpořit znovu protičeskou orientaci Uher, a to dvojím sňatkem mezi Arpádovci a Anjouovci z roku , což založilo i pozdější nárok Anjouovců na uherský trůn. Za nezletilého Ladislava IV. ( – ) vládla až do vyhlášení jeho zletilosti v květnu
jeho matka Alžběta spolu se skupinou velmožů. V té měly střídavě navrch čechofilská i protičeská skupina, která se pak trvale prosadila, když faktickou moc v Uhrách získal v červenci její představitel Joachim Pectari z rodu Gut-Keled, který zaměřil uherskou politiku na sblížení s Rudolfem Habsburským. Ladislav IV. uza-
Kul tura raného středově ku
vřel záhy po své zletilosti v červenci
s Rudolfem ve Vídni protičeskou dohodu a podpořil Rudolfa i v rozhodující vítězné bitvě s Přemyslem Otakarem II. na Moravském poli . srpna . Poslední uherský král z arpádovského rodu Ondřej III. ( –) musel nejprve obhajovat svůj trůn v roce proti Anjouovcům a jejich uherským stoupencům a později i proti zpupným domácím oligarchům, neuznávajícím královskou moc. Smrtí Ondřeje III. . ledna (byl patrně otráven) vymřel rod Arpádovců v Uhrách po meči. Vzhledem k tomu, že Ondřejova devítiletá dcera Alžběta byla zasnoubena se synem českého krále Václava II., pozdějším českým panovníkem Václavem III., byl mladý Václav rozhodnutím uherského sněmu . srpna korunován ve Stoličním Bělehradě za uherského krále a přijal jméno Ladislav V. (–). Když anjouovská strana získala proti Přemyslovcům s podporou papeže a většiny uherské šlechty i rakouské spojenectví, odvezl český král Václav II. v srpnu svého syna z Budína do vlasti. Po smrti svého otce se Václav III. . srpna v Brně slavnostně zřekl uherské koruny ve prospěch Otty III. Wittelsbacha. Ten však uherský trůn neudržel a . listopadu byl uherským králem s konečnou platností korunován Karel Robert z rodu Anjou.
Kultura raného středověku Prvním známým dílem latinského písemnictví v Uhrách je již zmíněný spisek Libellus sancti Stephani regis de institutione morum ad Emericum ducem (Knížka mravních naučení svatého krále Štěpána kralevici Imrichovi) z let – v duchu tzv. královského zrcadla, oblíbeného útvaru raného středověku. Další význačnou prací je dílo biskupa Gellérta Deliberatio supra hymnum trium puerorum (Rozjímání o zpěvech tří chlapců), traktát proti šíření heretického bogomilismu v Uhrách. Jádro nejstarší uherské literární produkce tvoří latinské legendy o prvních uherských světcích (Svorad a Benedikt, Štěpán, Imrich, Gellért) z let
– . Již v . století můžeme hovořit také o zárodečném rozvoji latinské poezie a dramatu v Uhrách. Dokladem bohatého liturgického živo-
O d Álm o s e k Ar p á dovcům
ta tehdejších Uher je sakramentář svaté Markéty z let – i Agenda pontificalis z konce . století, která obsahuje nejstarší dramatické památky uherské Tractatus stellae, připomínající svátek betlémských Tří králů, a velikonoční hříčku Quem queritis. Kodex hahótský z let – a Antifonář štýrskohradecký z počátku . století, v němž nacházíme např. latinský zpěv o sv. Vojtěchovi, svědčí rovněž o rozvoji církevního zpěvu v Uhrách. Církevní hudební kultura se přitom prolíná stále s odkazem pohanských pěvců regösů. V soudobých lidových zpěvech se objevují jak předkřesťanské maďarské historické pověsti (např. pověst o zázračném jelenovi), tak i zbytky slovanského panonského zvykosloví a hexachordické hudby slovanské. Domácí jokulátorskou a igricovskou tradici (o slovanském původu igriců svědčí rozmístění osad s převažujícím slovanským obyvatelstvem v Uhrách) obohacují od sklonku . století prvky trubadúrské a minnesängrovské hudební kultury (francouzský trubadúr Pierre Vidal na dvoře krále Imricha I., sedmihradský účastník wartburských slavností Klingsor von Ungerlandt, trubadúrský planctus v dalmátském okolí Bély IV. z počátku . let . století aj.). Z domácích památek je nejcennější Prayův kodex, spjatý s Horními Uhrami, s první ucelenou maďarskou jazykovou památkou Halotti Beszéd (Pohřební řeč) z konce . století, prozrazující slovanské jazykové vlivy. Stejně jako česká píseň Hospodine, pomiluj ny je přímou památkou mimoliturgických obřadů v národním jazyce. Přes tento průnik maďarštiny mělo v celém tomto období jasně dominantní postavení latinské písemnictví. Patrně na počátku . století vznikla nejstarší uherská dochovaná kronika Anonymova (Gesta Hungarorum), která je románovým vyprávěním o příchodu Maďarů do karpatské kotliny na sklonku . století a o jejich dobrodružných výpravách po Evropě v . století. Tuto kroniku je třeba posuzovat v úzké spojitosti se středověkou románovou tvorbou, s Alexandreidou a Trojánskou historií, jejíž uherskou adaptaci Anonymus dle svého tvrzení rovněž sepsal. Stejně jako tato díla hlásala nadřazenost helénské kultury, vyjádřil Anonymus přesvědčení o oprávněnosti vedoucího postavení Maďarů v Uhrách. Druhá významná uherská kronika, Kronika Šimona z Kézy z let – , přichází s novými myšlenkami o potřebě formování jednotného
Kul tura raného středově ku
šlechtického stavu v Uhrách. Latinská zpráva dominikána Richarda De facto Ungariae magnae (O Velkých Uhrách) z roku o hledání původních sídel Maďarů je vlastně prvním uherským cestopisem.
Za vlády cizích dynastií Anjouovci Anjouovci zahajují dlouhé období vlády cizích dynastií v Uhrách. Karel Robert ( – ) upevnil ústřední panovnickou moc v úporném boji s nejmocnějšími magnáty, kteří si počínali na vlastních územích jako samostatní vladaři. Nejprve porazil v bitvě u Rohanovců v červnu východouherské Abovce a po smrti odbojného Matúše Čáka Trenčanského († ) připojil ke svému území i jeho hornouherské državy. Ve . letech . století pacifikoval Chorvatsko a Slavonsko i západní Uhry, ovládané mocnými pány z Güssingu. Svou pozici uherský král dále posílil obezřetnou hospodářskou i zahraniční politikou. Své příjmy zvýšil v důsledku reorganizace finanční správy, hornictví a mincovnictví. Měnovou reformou z let – zavedl pevnou měnu, zlatý florén a denár s větším obsahem stříbra, jež patřily k nejvyhledávanějším evropským platidlům. Významnou hospodářskou reformou bylo i zavedení tzv. zeměpanské horní svobody roku , podle níž byla možná volná těžba rud na panských a církevních pozemcích; majitelé museli odevzdávat panovníkovi pouze / získaného kovu jako důlní daň (urburu). Karel Robert posílil i výsadní práva řady měst (Kluž , Žilina , Kremnica aj.) a uvedl v život řadu opatření ve prospěch obchodu. V roce přemístil své sídlo na Visegrád, kde došlo v roce k památnému setkání Karla Roberta s českým králem Janem Lucemburským a polským králem Kazimírem III. Velikým. Jejich dohoda přinesla otevření nové obchodní cesty na západ. Vedla (obcházela Vídeň) z Visegrádu a Ostřihomi přes Trnavu a Holič do Brna, které získalo právo skladu na úkor Vídně. Druhá, severovýchodní větev této cesty vedla přes Levoču a Košice do Krakova. Propojily se tak obchodní zájmy českého, polského i uherského království na úkor rakouského knížectví Habsburků, proti němuž byla tato dohoda vlastně zaměřena. Za vlády Karla Roberta se stal i známý případ Kláry Zácsové, dvorní dámy královny Alžběty. Tu údajně s královninou pomo-
A nj ou ov c i
cí svedl polský kralevic Kazimír a Klářin otec chtěl za to v zuřivém hněvu vyvraždit celou uherskou královskou rodinu, přičemž samotnému Karlu Robertovi usekl čtyři prsty pravé ruky. Následovaly přísné tresty, byl zabit nejen pachatel atentátu, ale popravena byla i většina jeho blízkých příbuzných. Příběh Kláry Zácsové se stal známým především díky slavné baladě Jánose Aranye. Nástupce Karla Roberta Ludvík I. Veliký ( – ) však vnesl do vztahu k Polsku a zemím České koruny mnohé disharmonické rysy. Se svým prvním tchánem císařem Karlem IV. soupeřil o nadvládu v Itálii a v roce uzavřel proti Karlovi spojeneckou smlouvu s rakouským knížetem Rudolfem IV. Habsburským. Avšak obratný diplomat Karel IV. se vyhnul všem pokusům nechat se zatáhnout do přímého válečného konfliktu s Ludvíkem. Naopak v dubnu došlo v Brně k zásnubám Karlova druhorozeného syna Zikmunda s Ludvíkovou dcerou Marií, což po Ludvíkově smrti zajistilo Zikmundovi nástupnická práva na uherský trůn. Mezitím po smrti polského krále Kazimíra III. Velikého v roce , jež znamenala vymření královské větve vládnoucího rodu Piastovců v Polsku, získal Ludvík podle nástupnického práva polskou korunu. Ludvíkova vláda se však setkávala s vytrvalým odporem polské šlechty, která volala po panovníkovi z domácí krve. Hlavní zájem Ludvíkův navíc směřoval k Itálii. Vražda jeho mladšího bratra Ondřeje v Averse . září , zosnovaná Ondřejovou manželkou – neapolskou královnou Johannou, ho zapletla do dlouholetých bojů s neapolským královstvím. Teprve krátce před Ludvíkovou smrtí se Karel Durazzo, jenž stál v čele jeho vojska, zmocnil v květnu Johanny a dal ji ve vězení zardousit. Nepříliš úspěšné byly i dlouholeté Ludvíkovy boje s Benátkami. Sňatek s dcerou bosenského bána Alžbětou Kostromanićovou v červnu obrátil Ludvíkovu pozornost k Balkánu, kam směřovala jeho častá tažení do Srbska a Bulharska. V roce navštívil Ludvíka v Budíně byzantský císař Joannés V. Palailogos a nabízel připojení řecké církve ke katolicismu, poskytnou-li západní mocnosti Byzanci účinnou pomoc proti Turkům. Na památku svého vítězství nad Turky ve Valašsku v roce vybudoval pak Ludvík v rakouském Maria-
Za vlády cizích dy nasti í
zellu poutní chrám, předchůdce dnešní světoznámé barokní baziliky. „Rytířský“ král a dobyvatel Ludvík I. Veliký se snažil podobně jako jeho otec Karel Robert zajistit i hospodářské předpoklady pro svou expanzivní politiku, podporoval rozvoj hornictví, obchodu i měst. Vybudoval dokonalý systém hraničních mýt a třicátkových cel a zahraniční obchod Uher zaměřil hlavně na Německo. Zásluhou Anjouovců se Uhry změnily v hospodářsky i politicky vyspělý stát, který pevně zakotvil v soudobé Evropě.
Od Zikmunda Lucemburského po Ladislava Pohrobka Po Ludvíkově smrti vládla v Uhrách nejprve královna vdova Alžběta za nezletilou královnu Marii, poté se načas zmocnil vlády Karel Durazzo zvaný Karel Malý ( – ), až posléze byl zvolen uherským králem manžel královny Marie Zikmund Lucemburský ( – ). V prvních letech jeho panování měla v zemi hlavní vliv panská liga. Ohnisko nepokojů proti Zikmundovi bylo na jihu Uher, kde žilo nejvíce příznivců neapolského dvora. Po jejich porážce začala Zikmunda ohrožovat Osmanská říše, která se zmocnila po bitvě na Kosově poli v červnu Srbska a stala se bezprostředním sousedem Uher. Zikmund bojoval s Turky se střídavým úspěchem, známá je jeho porážka u Nikopole v září . Obranyschopnost země měl zvýšit zemský sněm v Temešváru na podzim , na němž se poprvé prosadila zásada nezdanitelnosti uherské šlechty pod známým heslem „šlechta platí krví na obranu vlasti“. Zikmundovo nemilosrdné zúčtování s některými odbojnými magnáty (s rodinami Lackfiů a Horvátiů) proti němu vyvolalo silný odpor v řadách uherské šlechty a po jejím spiknutí koncem dubna byl Zikmund detronizován a držen několik měsíců v zajetí na hradě Visegrádě u Dunaje. O uherský trůn se začali ucházet polský král Vladislav II. a neapolský král Ladislav, syn zavražděného Karla Malého. Jejich pokusy však byly odraženy a Zikmund začal v Uhrách účtovat tentokrát se stoupenci neapolské strany. Proti odbojné šlechtě se snažil získat i města, tzv. menší dekret Zikmundův z roku byl
Od Zi kmunda L ucembursk é ho
proklamací společných výsad „královského městského stavu“. Na upevnění své pozice ustavil Zikmund se spřátelenými magnáty v prosinci tzv. Dračí spolek a svou moc posílil i soudními a vojenskými reformami. Poté orientoval Zikmund svou politiku západním směrem. . června byl zvolen římskoněmeckým králem. Spor s polským králem Vladislavem II. vyřešil zástavou spišských měst v roce . O dva roky později svolal Zikmund do Kostnice církevní koncil, na němž byli v letech – upáleni čeští reformátoři Jan Hus a Jeroným Pražský. Tím se dostal Zikmund do nesmiřitelného konfliktu s husitstvím, a když měl po smrti českého krále Václava IV. v srpnu nastoupit na český trůn, jeho jednání o dohodu s husity pro Zikmundovu neústupnost ztroskotala. I když se nechal v létě v Praze korunovat, pražané jeho vojska jak v šarvátce na Vítkově, tak v bitvě u Vyšehradu . listopadu porazili a Zikmund musel odtáhnout. O rok později byl sice Zikmund přijat za panovníka moravskými stavy, ale vůdce husitů Jan Žižka mu znemožnil zmocnit se Čech. Husité pak odrazili řadu křižáckých výprav zosnovaných Zikmundem, a teprve po bitvě u Lipan (. května ) byl Zikmund v srpnu v Jihlavě poté, co přijal kompaktáta, přijat i husitskými stavy za českého krále. S vládou Zikmundovou v Uhrách nejsou spojeny jenom jeho četné válečné výpravy proti domácím odpůrcům, Bosně, Benátkám i českým husitům, ale také jeho kulturní a mecenášská činnost. Do Uher přicházela řada italských humanistů a sídlo uherského krále Budín se stávalo i centrem humanistické vzdělanosti. S uznáním se lze vyslovit také o četných Zikmundových opatřeních ve prospěch uherských měst i stabilizace uherské měny. Český obraz Zikmunda jako proradné „lišky ryšavé“ vůbec neodpovídá maďarskému. Jejich hodnocení tohoto panovníka je mnohem pozitivnější. Nástupcem Zikmundovým na uherském i českém trůně se stal jeho zeť Albrecht Habsburský ( – ), tvůrce rakousko-uhersko-české personální unie. Po brzké smrti Albrechtově ji vystřídala unie uhersko-polská a na uherský trůn usedl Vladislav I. Varnenčík (
–
), který zahynul v bitvě proti Turkům u Varny . listopadu
. Proti polské straně Vladislavově vystupovala v Uhrách od počátku královna-vdova
Za vlády cizích dy nasti í
Alžběta a krátce před svou smrtí v prosinci
podepsala dohodu, kterou uznala vládu Vladislava I. v Uhrách jen při zachování nástupnických práv svého syna Ladislava Pohrobka. Vládu v Uhrách posléze získal v červnu
zemský kapitán, sedmihradský vévoda (vajda) János Hunyadi, a jeho funkci potvrdil v době svého nástupu na uherský trůn i Ladislav Pohrobek ( – ). Toho původně podporoval především správce Horních Uher Jan Jiskra z Brandýsa, který však byl v téže době uherským sněmem formálně zbaven všeho majetku a vykázán z Uher. János Hunyadi pak uzavřel v říjnu na šest let smlouvu o přátelství s českým správcem Jiřím z Poděbrad a svou pozornost věnoval hlavně obraně Uher proti Turkům. V čele spojené křesťanské armády porazil János Hunyadi Turky . července v památné bitvě u Bělehradu, o tři týdny později však zemřel na mor ve vojenském táboře v Zemuni. Po smrti Jánose Hunyadiho začal urputný boj mezi jeho stoupenci a stranou královou, vedenou pány z Celje, a nakonec došlo i k vzájemnému vyvražďování představitelů obou stran. . března dal uherský král Ladislav Pohrobek popravit i staršího syna Jánose Hunyadiho Ladislava. Poté vypukla mezi oběma tábory občanská válka, v níž krále podporoval znovu se navrátivší Jan Jiskra z Brandýsa. Král Ladislav pak odešel s mladším synem Jánose Hunyadiho Matyášem, kterého držel jako rukojmí, nejprve do Vídně a poté do Prahy. Zde však český a uherský král Ladislav Pohrobek . listopadu
nečekaně zemřel (zřejmě na dýmějový mor) ve věku pouhých sedmnácti let.
Matyáš Korvín Matyáš Hunyadi ( – ) získal přídomek Korvín podle erbu s havranem (latinsky: corvus). Na uherský trůn byl zvolen v lednu ve věku let ještě před propuštěním z pražského vězení. Jeho osvoboditelem se stal český správce a poté i král Jiří z Poděbrad, který sjednal s uherskými stavy sňatek své dcery Kateřiny s Matyášem. Ovšem sňatkem posvěcené přátelství mezi českým a uherským králem netrvalo dlouho, protože Kateřina již v únoru zemřela a uherský král Matyáš se rozhodl využít vyobcování Jiřího z Poděbrad z církve pape-
Matyáš Ko r v í n
žem Pavlem II. k vlastním cílům. Ctižádostivý Matyáš vystoupil proti svému někdejšímu tchánovi jako obhájce pravověrné katolické víry „v zájmu celého křesťanstva“. Po nešťastném vpádu Viktorina z Poděbrad do Rakouska se Matyáš postavil na stranu poškozeného císaře Fridricha III. a . dubna přijal v Bratislavě od zástupců českých katolických stavů i moravských měst přísahu věrnosti. Mezitím vyhlásil papež Pavel II. křížové tažení proti Jiřímu z Poděbrad a Matyáš se postavil do jeho čela. V létě obsadila jeho vojska větší část Moravy včetně Brna a Olomouce. Při pokusu o dobytí Čech se však Jiřímu z Poděbrad . února podařilo u Vilémova ve východních Čechách nepřítele obklíčit. Matyáš v tísni slíbil, že zanechá nepřátelství proti zemím České koruny a pomůže českému králi dojít smíření s Římem (viz známý obraz Mikoláše Alše). Tento slib však Matyáš po propuštění ze zajetí nesplnil a již . května se dal zvolit v Olomouci českými katolickými stavy českým králem. Poté vojensky obsadil Moravu, Slezsko a Lužici a tyto země podržel až do své smrti. Po smrti Jiřího z Poděbrad (zemřel . března ) bojoval Matyáš i s jeho nástupcem na český trůn Vladislavem Jagellonským, aniž by se celková situace podstatně změnila. Při obnovení vratislavského míru v Olomouci v prosinci (a jeho ratifikaci tamtéž . července ) si podržel Matyáš dobyté „vedlejší země České koruny“ s tím, že Vladislav je mohl vykoupit až po jeho smrti za zlatých a oba panovníci by si souběžně podrželi titul českého krále. S těmito zisky se Matyáš nakonec spokojil, neboť k uskutečnění svých plánů na podmanění střední Evropy nezískal v okolních zemích dostatečnou podporu. Již na podzim roku zorganizovali představitelé uherské církevní hierarchie (arcibiskup ostřihomský János Vitéz a biskup pětikostelský Janus Pannonius) proti Matyášovi spiknutí na znamení nesouhlasu s jeho expanzivní českou politikou a uherský trůn nabídli polskému králi Kazimírovi IV., otci českého krále Vladislava Jagellonského. Kazimírovo podzimní tažení do Uher v roce však skončilo fiaskem, a tím byl zpečetěn i osud spiklenců proti Matyášovi. Mezitím se však zhoršil Matyášův vztah k císaři Fridrichovi III. a jejich vzájemné boje z první poloviny . let . století vyústily až v dobytí Vídně Matyášem . června .
Za vlády cizích dy nasti í
Nemožnost najít spojence, ba ani manželku ve střední Evropě (Matyášovy plány na sňatek s dcerou císaře Fridricha III., se saskou, ani s polskou princeznou se neuskutečnily) jej vedla v prosinci ke sňatku s Beatrix, dcerou neapolského krále Ferdinanda Aragonského, čímž Matyáš navázal na bývalou neapolskou orientaci Anjouovců. Beatrix pomáhala zvýšit lesk renesančního dvora Matyášova, nedala mu však dědice. Navíc v posledních letech Matyášova života mařila všechny jeho plány na zajištění nástupnictví Matyášova levobočka Jánose Korvína, když se marně pokoušela proti uherským zvyklostem zajistit nástupnictví sama sobě. Podezřelé okolnosti Matyášovy smrti ve Vídni . dubna , když předtím svolal Matyáš sněm k vyhlášení nástupnictví Jánose Korvína, nevylučují proto ani Beatrix z okruhu možných viníků. I když Matyáš zanedbával pro své expanzivní středoevropské plány obranu proti Turkům (marně usiloval v té době o spojenectví s Uhrami např. albánský národní hrdina Georg Skanderbeg) a jeho úsilí o získání císařské koruny vyznělo rovněž naprázdno, svým centralizačním úsilím vybudoval z Uher vyspělý stát podle západních vzorů. Rozvinul proces urbanizace a tržních vztahů v uherském zemědělství a učinil ze svého dvora středisko evropské renesanční kultury. Obraz Matyáše jako tvůrce uherské centralizované monarchie doplňuje i obraz Matyáše jako patrona věd a umění (založil mj. Academii Istropolitana v Bratislavě, Academii Corvina v Pešti). Matyáš, který pocházel ze sedmihradské Kluže, se stal navzdory cizímu původu (předkové rodiny Hunyadiů přišli do Sedmihradska z rumunského Valašska) symbolem národního maďarského panovníka a vládce se silným sociálním cítěním, jak o tom svědčí i jeho obraz v maďarském folkloru. Zde vystupuje jako „Matyáš spravedlivý“, panovník, který chránil poddané proti pánům a jehož cílem byla i sociální spravedlnost. A tak se tu – stejně jako u Zikmunda – potkáváme s diametrálně odlišným pohledem na Matyáše z maďarské a české strany.
Cestou k Moháči Z obav, aby nepokračoval v centralizační politice svého otce, nezvolila uherská šlechta jeho nástupcem Jánose Korví-
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
