Boris Merhaut - Marcel Schwob známý neznámý Literáti let 70.minulého století se ve Francii bouřili proti sebeuspokojení pozitivistickonaturalistického vidění světa. Odmítli povrchní, zploštěný, „rozumný“ svět, který byl vydáván za objektivní skutečnost. Toužili odkrývat dosud nepoznané, tajemné souvislosti, hledali hlubší smysl života a jeho celistvost. „Objektivní skutečnost je jen přelud, bludné zdání a je na mně, abych ji změnil a přetvářel podle svého“, stojí v úvodníku jejího nového časopisu Le Symboliste. Těžiště hnutí symbolismu bylo v poezii a jeho výpravná próza se vyvíjela nesměle a opožděně. Byla vesměs módní, vyumělkovaná a nepůvodní a je po zásluze zapomenuta, až na dvě výjimky. Jako prozaik vynikal přítel Mallarméa a Verlaina, Villiers de l’Isle-Adam, především souborem próz Kruté povídky (Contes cruels, 1883). Jako vrchol a mistra symbolické prózy jej u nás neomylně rozpoznal F. X. Šalda (Šaldův zápisník IV, 1931-32). Významným symbolistou byl i u nás hojně překládaný Remy de Gourmont, avšak na jeho díle se usadil prach. „Naproti tomu Schwob je i víc: předjímá budoucnost, je náš duchovní bratr… Dnes čteš Schwobovu prózu s radostí a rozkoší: …je zdravá, silná, míznatá, jakoby dnes napsaná.“ Soudím, že toto prorocké zhodnocení platí i o dalších takřka 70 letech. Málokterý génius se na své životní dráze nesetkává s mimořádnými obtížemi a strastmi. Avšak osud předčasně zesnulého Marcela Schwoba byl po všech stránkách mimořádně tragický. Narodil se 23.8.1867 v Chaville (Seine-et-oise). Otec, intelektuál s sklony k bohémství, se skrovně živil jako knihovník, archivář a volný novinář. Rodina, plně do francouzské společnosti integrovaná, židovského rabínského původu, se záhy přestěhovala do Nantes, kde se mimořádně nadaný chlapec předčasně seznamoval se světem písemnictví a umění. Dalšího vzdělání studenta se ujal strýc David Léon Cahun, ředitel knihovny Institutu Mazarin, učenec přímo encyklopedických znalostí, znalec Tóry a průkopník orientalistiky. Ten se pro introvertního, ostýchavého hocha bez kamarádů stal klíčníkem, ochotně mu otevírajícím zcela neznámé světy. Zatímco rodícím se francouzským literátům zcela postačovala znalost latiny a vzácněji řečtiny, aby se mohli považovat za výkvět vzdělanců, předčasně rozumově vyspělý Marcel Schwob raději tajil své znalosti hebrejštiny a sanskrtu, aby nebyl ocejchován za podivína. Na prstech obou rukou spočítáme i jeho současníky, kteří byli schopni tak precizně jako on překládat z angličtiny. Svůj rozhled rozšiřoval na lyceu Ludvíka Velikého, kde jeho spolužáky byli Léen Daudet a Paul Claduel,. Maturoval r.1888, ale na věhlasné učiliště pro řídící úředníky École normale supérieure talentovaný Marcel, ač prokázal zcela mimořádné znalosti, přijat nebyl, prý neměl dostatečně mocnou protekci. Examinátoři se obávali, že by byl příliš nebezpečnou konkurencí pro vrstevníky. Od dětství měl rád koně a závistivě se díval na jezdce, ať už patřili k aristokracii nebo armádě. Láska ke koním a touha po dobrodružství dovedly Marcela k mladické nerozvážnosti. V 18ti letech se jako dobrovolník přihlásil ke službě do dělostřeleckého pluku ve Vannes v Bretaňsku, kde sice nasbíral cenné náměty pro své mistrné povídky, ale zároveň na vlastní kůži poznal nejen drsnost, ale přímo surovost vojenského života. Koncem r.1885 své matce napsal: „Dějí se tu skandální věci. Rekrut byl během jezdeckého výcviku opakovaně ztýrán (poddůstojníkem) a uvržen na samotku, až tam bídně umřel. Stalo se tak poté, co ho přivázali na koně, kterého pobídli do trysku. Když ho odvázali, byl polomrtev – měl přeraženou páteř“ V přístavních krčmách se stýkal s plavci, celníky, pašeráky, nevěstkami, pobudy i piráty. Pečlivě zapisoval jejich mluvu, čímž položil základ k uznávanému souboru argotu (Études sur l’argot francais, 1889). Spoluautorem byl předčasně zesnulý přítel G. Guieleysse. Studie svou metodikou dělala čest oběma žákům lingvisty Ferdinanda de Saussure, avšak Marcel ve šlépějích proslulého filologa nepokračoval, lingvistika, tak skvěle využitá ke studiu mluv skupiny obyvatel na pokraji počestné společnosti, mu nadále sloužila jen jako nástroj k překračování hranic své společenské vrstvy a umožňovala mu soucitným pohledem objímat prchavý a pomíjející život ve všech jeho podobách. Schwob byl nejlepším odborníkem na francouzský argot své epochy, a sám složil několik tisíc argotických veršů, které vyšly až v sebraných spisech (Bern 1937) pod titulem Landerne rouge (Červená lucerna). Podle F. X. Šaldy „jsou plny pitoreskní síly výrazové, jakési divoké a hořké vůně, vůně moře, chudoby i zločinu…“ Na veřejnost Marcel Schwob vystoupil r.1891 povídkovým cyklem „Coeur double“ (Rozdvojené srdce), sbírkou neobyčejně zralou a vyspělou, plné přísné kázně a znamenitě zvládnuté síly. V dobách, kdy už veřejnost byla znechucena a otrávena pseudovědeckým pedantstvím Zoly a Bourgeta, náhle vytryskla próza zdravá, silná a míznatá, která se četla s chutí, radostí, ba i rozkoší. Je s podivem, jak autor, hlásící se k symbolismu, se dokázal vyhnout všem úskalím symbolistické poetiky a jak mistrně smíchal své rozmanité erudice, talenty a styly. Básník si podává ruce s lingvistou, archivář s historikem a kritikem, povídkář s esejistou, lyrik s epikem i satyrikem. Především povídky „Vlak 081“, „Dva bez tváře“ a „V opiovém oblouznění“ jsou předzvěstí nástupu
románu dobrodružného, který tak proslavil R. L. Stevenson. Tato prvotina Marcelu Schwobovi vynesla uznání mistra prózy a uznávaného vůdce nové generace. Zatímco naturalistický román ukolébal své měšťácké čtenáře do pocitu sytého a povrchního bezpečí a veškeré tajemno ze života nemilosrdně vyoperovával, Schwob tajemství budil a básnicky rozváděl: je spisovatelem hrůzy a děsu. Mistr-povídkář si svá témata nevymýšlí: bere je z minulosti, z archivů, legend, z židovské tradice, z arabských pohádek Tisíc a jedna noc, z buddhistických džátak, z folkloru, ba i ze soudních protokolů. Jeho silou je zpracování: jde do hloubky, nepopisuje, nýbrž naznačuje a sugeruje. Oproti tlustospisům naturalistů je co nejstručnější, libuje si v krajních emocích, dovede otvírat branky do snové říše: vyvolá otřes, který nenechává doznít a vyžaduje od čtenáře nejen pozornost, ale i spolupráci. Chce vzbudit ambivalenci, celou emoční škálu, kterou lidské srdce prochází od hrůzy a odporu až k soucitu a bezbřehému soucítění. Svůj záměr autor vysvětluje v předmluvě: „Srdce člověka je dvojité: sobectví vyvažuje lásku, osobnost je tam protiváhou mas, zachování jedince počítá s obětováním druhých, póly srdce na dně jsou já (ego) a lidstvo. Jak se duše bere od jedné krajnosti ke druhé, od rozšiřování vlastního života k rozšiřování vespolného života, je tu jistá dráha, kterou musíš projít, abys dospěl k soucítění, a tato kniha chce vyznačit její etapy.“ …Očista od vášně, jak tomu rozuměl Aristoteles, toto očištění duše nebylo nic jiného než klid vnesený do rozechvělého srdce. Jaký útok proti duchu doby, proti řemeslnickému popisu, proti psychologickému rozpitvávání, kultu lživědy, nasládlosti a rozbahněnosti (své doby)! Bylo-li „Dvojité srdce“ zcela nedotčeno programem a doktrínou symbolismu, druhá kniha povídek „Roi au masque d’or“ (Král se zlatou maskou, 1993) je zřetelně z dílny básníka, který se hlásí k symbolismu. Ze symbolismu čiší idealismus, ale je to idealismus nepřímý. Na ideu se nikdy neukazuje prstem, nevyslovuje se přímo či dokonce po lopatě, ani se tlustě nepodtrhuje. Čtenář sám se k ní musí propracovat, nejen o ní přemýšlet, ale složit ji v celek z náznaků, z masek, z nápovědí, z životní hry. Symbolista je přesvědčen, že každá idea vzniká, trvá a zaniká, a během své pouti zanechává na světě své stopy. Jde o to, tyto stopy pozorně sledovat, dešifrovat je a sestavit je ve větu, která je koherentní a ideově rozumná. Jednotliviny jsou odrazem a zrcadlem ducha, zrcadlem roztříštěným, jehož střepiny nutno složit v celek. Tato představa je rozvedena v předmluvě k druhé sbírce povídek: „… představte si, že Bůh mluví, v tom případě je vesmír jeho jazykem. Není nutné, aby mluvil k nám, lidem. Na koho se obrací, nevíme. Ale jím stvořené věci se také pokoušejí k nám promlouvat a my, kteří jsme součástí stvoření, se pokoušíme nalézt klíč… Jsou jen znaky a znaky znaků.“ Jak odpovídá titul „Král se zlatou maskou“, i v druhé Schwobově knize povídek opět vstupujeme do říše řešitelných tajemství. Nikde jinde nevystupuje tolik maskovaných bytostí: od ponuré královské galerie, kde všichni vladaři se dali portrétovat s maskami, přes vrahy a galejníky až po krasavice, které rychle zestárnou, jakmile pohlédnou do zrcadla. Ve stejnojmenném výboru v překladu Oskara Reindla (Praha, Odeon 1974) je bohužel vynechána egyptská povídka „Rampsinit“ o vychytralém zloději, kterou nám dochoval Herodotos. Marcel Schwob Herodotův námět s velkou fabulační dovedností přepracovává do svatokrádeže, kdy po smrti Ahuri, dcery faraona ukradl Rampsinit její tělo. Setkání velezloděje s ničemným krčmářem, zlodějíčkem v malém, srší humorem a je důkazem, že i na prahu smrti může existovat mezi zloději různého formátu opravdová lidská solidarita. Veškerá přímo modelová vychytralost králi zlodějů není nic platná, protože jeho láska k zemřelé Ahuri je tak silná a slepá, že ho zahubí. Ze starého Egypta s detailní znalostí reálií je převzat příběh dvou bratří „Balzamovačky“. Ze středověkých kronik Marcel Schwob čerpal své náměty k povídkám „Mor“, „Hostina s Ďáblem“ a „Blanka Samákrev“. Všechny hlavní postavy jsou zasazeny do virtuózně vzkříšené dobové atmosféry a navozovaný prožitek hrůzy není nikdy samoúčelný, nýbrž je nezbytnou etapou k sebeobětování a lásky k bližnímu. Jak vidno, obě prvotiny, sbírky povídek, jsou tak úzce spjaty, že představují jen dvoje rozvedení týchž myšlenek a dvoje aplikace stejných uměleckých postupů, Le Livre de Monelle (Kniha o Monelle, česky prvně 1911) pak znamená skok vpřed a zahájení další tvůrčí etapy. Ač ji Marcel Schwob na sklonku života zlostně zavrhl, je to jeho jediný bestseller, kniha nejpopulárnější, nejlíbeznější a nejpřístupnější, ale různě interpretovaná. Jak už to u bestsellerů bývá, Monella vzbudila ve své době široké spektrum protichůdných reakcí. Pro jedny to byla rukojeť tvořivého nihilismu, pro druhé evangelium soucítění se vším živoucím a lítostí nad veškerým utrpením lidského údělu. Básník, romanopisec a nejvlivnější literární kritik symbolismu Rémy de Gourmont „Monellu“ charakterizuje jako „veledílo smutku a lásky“. Ve všech povídkách Marcela Schwoba chyběla osobně lyrická nota důvěrnosti a autentického zážitku. Teprve „Monella“ má podklad autobiografický do té míry, že je přetavenou zpovědí. Vytryskla z básníkova milostného vzplanutí k Louise, mladičké nevěstce z lidu, s níž se setkal r. 1891, asi rok poté, co se Marcel Schwob oženil s vynikající herečkou Margueritte Moreno, vlastním jménem Lucie Marie Monceau (1871-1948). Tato oduševnělá kráska už na konzervatoři získala první
cenu v kategorii tragédie a od r.1890 byla angažována na nejprestižnější scéně Comedie Francaise. Pro Schwobovy přátele byl vztah k tuctové dívce zcela nepochopitelný. Básníka si patrně podmanila svou naivitou, bezelstnou upřímností, svou hravostí a dětinskostí. Fyzicky nad své družky nikterak nevynikala, měla drobné, rozkošné tělo, v němž už tehdy hlodala tuberkulóza, kaštanové vlasy a zasněný pohled. Do té doby Marcel jednostranně rozvíjel jen a jen svůj intelekt. Neměl mládí, neměl jinošské radovánky. Pozdní syn stárnoucích rodičů, syn chladného, odtažitého otce-novináře, který svým vzděláním a rozhledem převyšoval své kolegy, syn jehož výchova byla tak záhy přenechána ještě vzdělanějšímu strýci Cahunovi, průkopníkovvi orientalistiky, který netoužil po slávě vysokoškolských profesorů, takže raději vyhledával povolání, které mu ponechávalo dostatek času na luštění rukopisů na papyrech, pergamenech a palmových listech, dovezených z dalekého Orientu. Od tohoto erudovaného učence Marcel převzal obdiv k monumentálnímu indickému písmu dévanágarí, doslova „městu bohů“, které je daleko ladnější a zaoblenější, než klínopis či písmo hebrejské, které potomku vyhlášeného rabínského rodu mělo být nejbližší. Jen málokdo tušil, že M.S. , tento tak svrchovaný rozumář, tajně v hloubi srdce miloval věci prosté, nepraktické a zbytečné. Zdá se, že malá Louisa se bezděky stala osvoboditelkou jeho spoutané a zakřiknuté něhy: dala mu ztracený klíč k jeho zasunutému dětství, rozmarům a neprovozovaným dětským hrám. Tak vznikla nejlyričtější z jeho knih, tak blízká jeho intonaci jeho dvou mistrů, Dickense a Dostojevského, kde nebezpečné přiblížení se sentimentalitě je korigováno bodhisatvovským ideálem soucítění a mystikou pravoslaví, které do Paříže importoval z vlasti přechodně vyhnaný Vladimír Solovjev. Než se tento prvotní zážitek vtělil do mistrovského díla, prošel složitou metamorfózou. Podle F. X. Šaldy Monella „je především symbol Schwobovy duše, která poznává vášní utrpení a utrpením lásku. „Monella“ je všecko bezvědomé utrpení světa, které nemůže být vykoupeno, poněvadž neustále mění tvar a jméno, nad kterým můžeš jen zaplakat jako nad vším jedinečným a nepochopitelným. Monella jest sám ilogický a iracionální základ a řád (světského) života.“ Mýlí se kritici, kteří inspiraci tohoto evangelia hledali u ideologa anarchismu Maxe Stirnera a jeho francouzských epigonů, kteří se v literárním světě dostali nakrátko do módy. Schwob čerpal z tisíciletých zkušeností judaismu, uložených v žalmech a Knize Kazatel. Ani Nietzsche, ani později Gide, nejsou partnery naléhavé výzvy ničit a bořit minulost, přítomnost a budoucnost. „Nič, nič, nič. Nič v sobě samém. Nič kolem sebe… Nič, protože celé stvoření se rodí ze zničení. Pro vyšší dobro je třeba ničit nižší dobro...,“ zní jako hold bohu Šivovi, který je zároveň bohem přeměny, Šivovi Natarádžovi, králi tance, který svým dynamickým pohybem způsobuje vznik a zánik nejen světů, ale i celých vesmírů. Tedy žádné štvaní manipulovatelného, tupého davu, ale zašifrovaná forma filosofie věčnosti (philosophia perennis), společný jmenovatel mystiků všech věr a odstínů. Když jsou mudrci se svými pravdami u konce, ptají se dítěte,“ stálo na pohlednici malého děcka s důvěřivýma očima, kterou kandidátka do senátu Zeleného kruhu dostala od neznámého starce. Čím k nám tato dětská Monella promlouvá tak tvrdě a nesmlouvavě, jako pobuřující výroky Ježiše Krista? Je zajisté především ztělesněním Goethova „das ewiges Weibliches“, věčného ženství v tom, co má v sobě hravě bezprostředního, nevypočitatelného a až tragicky křehkého a zranitelného. Avšak hlubší smysl této symbolické postavy nenajdeme jen na úrovni protikladnosti a polarit pohlaví. Taoisté chápou souhru polarit jang a jin nejen jako podmínku veškerého stvoření, ale nacházejí i protikladnost kosmických tendencí v každé lidské bytosti. Staroindická mája není pro mudrce jen klam, mam a iluze, ale zázračně podivuhodný nástroj Brahmy, boha stvořitele a Višnua, boha udržovatele. Mája není substancí, nýbrž tvůrčí silou či energií Íšvary, svrchovaného Pána vesmíru. Mája je ztotožňována s jmény a formami. Svět máje je hrou matky věcí, stále toužící zpodobnit se v nekonečně rozmanitých formách. Jak vyjádřil Hegel, Bůh potřebuje vesmír, který je nezbytnou fází uskutečňování Sebe Sama. Toto básník znal nejen z překladů a komentářů, ale i z originálních textů. Monella toto pojetí parafrázuje: „Sama touha po novém není než žádostivost duše, která touží nabýt tvar.“ Monella zná návod, kudy vede cesta ven: „Nezabývej se svou svobodou: zapomínej na sebe sama.“ Životní utrpení a vázanost lidského údělu je třeba pokorně přijímat. Odvíjení příběhu je poněkud neorganicky narušeno druhou částí nazvanou „Sestry Monelliny“, jež jsou symboly různých modů elementárního ženského údělu, proměnlivého a nevyzpytatelného jako příroda sama, avšak předurčeného převládajícím povahovým rysem. Defilují Egoistka, Rozkošnice, Zvrhlá, Zklamaná, Plachá Štěpinka, věrná Jeanina, Předurčená Ilsé, Zasněná Marjolaina, Vyslyšená Cice, Bezcitná Morgana, Obětovaná Lilly. Na náš vkus je jejich symboliská záměrnost příliš přeexponovaná. Avšak kritik Rémy de Gourmont ocenil jemnou psychologii těchto postav a soudil, že autor „chtěl těmto sladkým dívenkám dát říci víc věcí, než
obsahují jejich drobné, užaslé hlavičky“. Formuje a hněte je společnost, jejíž jsou součástí a tytéž typy karikatury a deviace bychom snadno našli v naší konzumní společnosti. Třetí část Monelly je knihou proměn, úniku a vzkříšení. Monella byla v básníkově životě jen epizoda, jeho životem jen prošla a zmizela. Básníku-symbolistovi zbývá jen pracně jako investigativnímu žurnalistovi hledat stopy její obětavé činnosti a jako Orfeus se vydat hledat Euridiku do podsvětí. Monella však nebyla v podsvětí řecké mytologie ani v křesťanském očistci, nýbrž v oblasti, která se nejvíc podobá bardu tibetského buddhismu, v posmrtném mezistavu, který je čekárnou na nové znovuzrození. Svítilnička, kterou Světlonoška Monella drží v ruce, je předobraz „světla velikosti palce“, které podle hermetiků dostává do vínku každý člověk. Má volbu toto světlo rozmnožovat nebo je zakopat: zlými činy se „světlo velikosti palce“ zmenšuje na velikost špendlíkové hlavičky a jedinec v důsledku karmanového zákona příčiny a následku si tak připravuje nízké a strastiplné zrození. Je si vědoma, že její čas dosud nenastal a proto odmítá vrátit se s básníkem do domu dětských her, protože dospělí by volné děti dříve či později pochytali a „nutili je konat svou marnou práci, a ctít a milovat jejich vzory... Lidé křečovitě hledají svou radost ve vzpomínkách, vzdorují toku života, zpiti a zmáneni pravdou světu“, která přestala být pravdou, ač se jako pravda kdysi zjevila. Básník nakonec Monellu opouští a zanechává v temnotě, jako símě v úrodné, černé zemi, protože jí uvěří, že se znovu sejdou v jejím „bílém království“. Nebude to snadné, protože on sám jakožto člověk ryze světský a rozumář se po krk utápí v „rudém království“, které ve skutečnosti je „království černé“. A tu jako jiskřivý drahokam je do závěrečné kapitolky vložen úchvatný obraz dětských zástupů, které táhnou krajem, prodchnuty neotřesitelnou vírou, že dojdou do Svaté země a z rukou nevěřících vyrvou místa, kde žil spasitel Ježíš Kristus. Tento dojemný příběh Schwob rozpracoval a vydal jako legendu pod názvem La Croisade des enfants (Křížová výprava dětí ). Bylo logické, že básník s erudicí historika se s tímto tragickým příběhem z letopisů počátku 13. století natolik ztožnil, že jej proměnil v Monelliny zástupy dětí. Ani básník, ani jeho průvodkyně Louvetta, která „dala přednost lásce a utrpení“, nejsou schopni přidat se k dětem, „které tak horoucně toužily poznat pravdu“,a proto se vrátily „do jednotvárného světa, … kde se budete smát, ne však celým svým smíchem a kde budete plakat, ne však všemi svými slzami“(Chalíl Džibrán, česky 1996). Těsně před Monellou Marcel Schwob zveřejňuje své Mimes (Mimy), úplný protiklad bouřlivé Monelly – sbírku v próze na antické motivy, které mohl jen málokdo vychutnat, protože vyžadovaly detailní znalosti antiky, které má dnes jen hrstka klasických filologů. Jsou komponovány na způsob živých obrazů, ale vznáší se nad nimi stín marnosti. Následné Vies imagineires (Smyšlené životopisy) mají laťku nasazenou vysoko. Básníkův cíl je „stvořit životopis jako dílo pravdy ryze jedinečné, evokovat minulý zhaslý život bez lživých koncepcí hrdinství, mravnosti, příkladnosti a jiných oslích můstků moralizujících a užvaněných historiků v celé jejich plamenné blýskavosti“. Umění je mu opakem obecných ideí, popisuje jen individuálnost, touží po jedinečnosti. Bral si příklad z anglického biografa Boswella, který jako proslulý japonský malíř Hokusai chtěl zachytit každý charakteristický rys a linii své předlohy: „Životopisec… má volit z lidských možností tu, která je jedinečná. Nesmí se v umění zmýlit, právě tak jako se Bůh nezmýlil v dobrotě… Životopisec z hrubé směsice vybírá, z čeho složit tvar, který by se nepodobal žádnému jinému, který je tak jedinečný, jako každé jiné stvoření.“ Jakkoliv měl Schwob na Francouze nevídané znalosti soudobé anglické a americké literatury, neznal natolik Schakespeara, aby rozpoznal, že tento dramatik se tak jako on pokoušel zlidštit dějiny a zbavit je heroického nánosu. Cizí mu zůstal dějinný optimismus oficiálních ideologů. Schwob jde stůj co stůj za pravdou, zatracuje iluze. Šalda upozornil, že „umění Schwobovo je podstatně pesimistické“. Skloněn nad šernou propastí nicoty a zmaru, vyvolává raketově oslnivé jevy spokojené s člověkem, tak závratně rychle pomíjející, jako kvarky a leptony na subjaderné úrovni. Tak v umění zkratky Schwob dosáhl svého vrcholu: pečlivě vybírá jen ony rysy, které navzdory logice jsou těhotné smysluplností, vrhají tajemná světla na rysy ostatní, nepodstatné a mistrným uměním kompozičním je integruje do vyššího, srozumitelného celku. „Specifická geniálnost Schwobova spočívá v jakési hrozně složité prostotě“, pokouší se vystihnout Rémy de Gourmont, „uspořádáním a sladěním nekonečného množství detailů správných a přesných jeho povídky vzbuzují dojem jednoho detailu“. V době, která je poplatná převáděné všeho na společného logického nebo rozumového jmenovatele, Schwob nechává vše překypovat a tryskat v úchvatném tanci atomů: stal se tak průkopníkem pluralismu, o němž literáti neměli ani ponětí. Tyto znamenité postřehy spadají do dob, kdy u Schwoba propukla těžká nervová choroba, o jejíž diagnózu vedli lékaři spory.
Básník se na ni pokouší zapomenout psaním esejí, které vyšly r. 1896 pod názvem Spicilege (Klasobraní, 1896). Vypravují o hlavních osnovách jeho díla: o hrůze a perverzitě, o lásce a soucitu, o podobnosti a různosti, o smíchu, o umění a o anarchii. Vesměs jsou to ještě dnes užitečné podměty k hlubšímu nahlížení do propasti bytí, kterou mu přiblížilo utrpení jeho těžké nemoci. Ze tří mistrných portrétů Villona, Stevensona a Mereditha vyplývá, že básník nezapře své příbuzenství s tulákem a baladérem, který spojil svůj osud s bandou skořápkářů. Rozsáhlejší biografii Villonovu, na níž pracoval až do smrti, bohužel nestačil dokončit. Po jeho díle byla tak čilá poptávka, že r. 1903 vydal výbor pod titulem La lampe de Psyché (Lampa Psyché). Kromě povídky „Dřevěná hvězda“ nepřináší nic nového: přetiskuje „Mimy“, „Křížovou výpravu dětí“ a nejpopulárnější „Knihu o Monelle“. Vůbec poslední dílo „Les Moeurs des Diurnales“ (Mravy novinářů) F. X. Šalda charakterizuje jako „divoký hněvivý květ ostnatého kaktusu“. Jeho podtitul zní „Traktát o žurnalistice“, a vyšlo pod pseudonymem. Dílo není určeno jeho kolegům-novinářům, nýbrž spíše jejich kritikům. V předmluvě Schwob prorocky předvídá, že „velmi potěší všechny ty, kteří si potrpí na cayenský pepř a indické kari“. „Mravy novinářů“ se stylově natolik liší od ostatní Schwobovy tvorby, že k nim byla literární kritika krajně nespravedlivá. Pierre Champion tuto sbírku šlehů označuje za žlučovitou „krizi zloby“. Avšak žádná osobní msta to nebyla: Marcel Schwob příliš nad tyto pisálky vyčníval, než aby mu mohli ublížit. Autor se opíral o dochovanou sbírku výstřižků z tisku, takže své rozhořčení nad povrchností, lajdáctvím a ignoranstvím žurnalistů své doby mohl bohatě doložit. Je to bohatá sbírka jazykových poklesků a nesmyslů, bezpáteřnost korouhviček, které dnes tvrdí to a zítra pravý opak, vždy podle přání svých chlebodárců. Pro mistra slova, jakým Schwob byl, bylo utrpením muset se s takovými lidmi stýkat. Práce by si zasloužila být přeložena a mohla by posloužit jako dokument, že hloupost, nadutost a prodejnost novinářů není, žel, nic nového pod sluncem. Mnohými otazníky byl prostoupen Schwobův manželský život. R. 1900 se oženil se skvělou herečkou, úzce spjatou se symbolistickým hnutím, Marguaeritou Moreno, vlastním jménem Lucie Marie Mocenou (1871-1948). Catulle Mendes tvrdil, že byla nejlepří recitátorkou Verlaina a dalších symbolistů, protože její hlas byl podmanivý svou přizpůsobivostí básnickým rytmům. Vynikla už na konzervatoři, kde získala Cenu za tragédii. Získala angažmá v prestyžním Théatre Francais a roku 1903 přešla do divadla Sarah-Bernhartové. Moreno se prvně se Schwobem setkala v redakci Écho de Paris, kde kraloval Catulle-Mendes. V knize vzpomínek „La Statue de sel“ (Postava ze soli) napsala: „Marcel Schwob byl mohutný a nosil knír. Jeho podoba s princem Viktorem Napoleonem byla omračující. Od napoleonského typu ho odlišoval pouze nos, který prozrazoval jeho semitský původ. Měl ladné, bílé a jemné ruce a melancholický úsměv, který odkrýval dokonalé zuby. Ale jak špatně byl oblečen! Zdálo se, že váhu své tak mladé slávy nosí s údivem a neohrabanou pýchou. Ale v jeho očích se skrývaly kouzla a čáry. I při letmém setkání se každý zapamatoval jeho oči, jasné jako nebe dalekého orientu, kruté a bystrozraké, něžné a patetické. Když však jeho tak výraznou tvář zpustošila nemoc, jeho rysy navždy překryla bolestná maska a veškerá láska, horoucnost a chuť žít se skryly v jasných a hlubokých panenkách, které jediné zjevovaly jeho tajemnou a mnohotvárnou duši.“ Byla to láska na první pohled. Rozvinula se v dlouhý, komplementártní vztah. Ona ho pokládá za génia a dává mu to najevo, on je jí a její kariéře bezvýhradně oddán. Pro ni se pouští do těžkého překladu Shakespeara, aby si v Hamletovi zahrála roli Ofelie. Jejich vztah přetrval i sérii těžkých operací, které básníka zbavily mužství, aniž to přineslo úlevu od krutých bolestí. Čím dál tím více času byl nucen jako invalida trávit na lůžku. Zůstal však věrný tuctu svých blízkých přátel a chorobu před nimi tajil. Tak např. když onemocněla spisovatelka Colette, těžce se dovlekl do 3. patra, aby ji rozptyloval předčítáním svých rukopisů – překladů Twaina, Jeroma, Dickence či Stevensona. Zhýčkaná mladičká autorka (bylo jí tehdy 20) přijímala tyto jeho pozornosti jako samozřejmost a teprve ve své pozdní biografii si uvědomila, jaká to byla Schwobova oběť. V létě 1900 se Marcel Schwob s ošetřovatelem Jeanem vydal ke svému příteli Whibleyovi do Haslemere v rabství Surrey. V září uzavřel sňatek v Londýně a svědky byli Charles Whibley, blízký přítel Stevensonův, autor předmluvy anglického překladu Rabelaise a ceremoniář William Ernest Henley. Společně navštívili George Mereditha a potom se vrátili do Francie. Marcel Schwob marně hledal byt, kde by méně trpěl. Po páté se přestěhoval do ulice SaintLouis-el’Ile, kde novým ošetřovatelem a správcem soukromé zoologické zahrady se stal Číňan Ťingc-jing, s nímž básník uzavřel nevídanou smlouvu: zavázal se, že po smrti sluhy dá jeho mrtvolu v rakvi odeslat do Číny, aby byla pochována v rodné hroudě. Herečka Moreno si těžce zvykala na tak rozsáhlou domácnost, kde měli své místo plch, netopýr, veverka, kočka a párek psů. Menažérií však byla nadšená častá návštěvnice Colette, která hladila jedno zvíře po druhém a přitom vesele švitořila. Jen Colette mu umožňovala na chvilku zapomenout na kruté bolesti. Herečka to blahosklonně glosovala: „Colette si nadmíru vážila přízně svého přísného mentora a odměňovala se
mu tím, že mu poutavě vyprávěla a propůjčovala veselí svého krásného a vášnivého mládí. S ní Marcel znovu nalézal svá radostná a bujará dvacátá léta. Svěřoval se jí se svým strachem z kuchařů, vzpomínal na svá školní léta a na skopičiny, kterými trápili své učitele. Vzpomínal s menší trpkostí na svůj pluk, kde byl tak nešťastný a zneuznaný, na svůj hluboký odpor k vojenskému řemeslu a zvláště k šikanujícím poddůstojníkům.“ Manželka živě vzpomínala, jak Marcel i na cesty bral sebou pinčla Filipa, který mu sedával na rameni, dokonce i v době, kdy jeho pán psal. Avšak zánět nervů se zhoršoval a Marcel Schwob zřídka opouštěl byt. Ve snaze uniknout trýzni nemoci, v dubnu 1901 se s Ťingem vypravil na ostrov Jersey, kde se usídlil v slavném domě č.1 blízko pláže. Jeho lékař Chappuy byl na pacienta přísný, zakázal mu nejen psát, ale i číst. Marcel Schwob o tom napsal: „Mám tak unavenou hlavu, že nedokáži číst déle jak 20 minut, a tak mi čas plyne pomalu, zoufale pomalu. Nikdy jsem nebyl podroben těžší zkoušce. Vězeňská kobka či vyhnanství by nebyly těžší než toto utrpení.“ Nikde neměl stání. Zoufale prchl za sluncem do Itálie, kde v Sorentu překládal z angličtiny hru Marion Grawfordové „Francesca da Rimini“. Potom však dostal přímo šílený nápad: vydá se po stopách Stevensona na Samou do Tichomoří. Psal si deník a jeho části posílal své ženě ve formě dopisů k otištění. V doprovodu své opičky navštívil klenot Indického oceánu – Srí Lanku. Na Samou dorazil polomrtvý. Ujal se ho tam lékař-adventista, misionář, který konstatoval zánět plic. Když se náš štvanec 20. března 1902 vylodil v Marseille, učinil slavnostní závazek: Už nikdy neodjedu!“ Jaké pouto měla tato „lidská troska“ ke své ženě, která má poměr se svým budoucím druhým manželem, hercem Jeanem Daragonem? Colette o tom r. 1923 Morenové napsala záhadná slova: „Marcel jen čekal, a to s klidem, až ten druhý se usadí v tvém životě, aby s tebou mohl pokračovat.“ Poslední léta jsou vyčerpávající. Marcel Schwob z iniciativy Moreno překládá Macbetha, ale Sarah Bernhartová odmítla tragédii inscenovat. Moreno odjela na zájezd a Schwobovou společností je jen čubička Flos. Útěchou je mu, že Bernhartová inscenuje jeho překlad dramatu Francesca da Rimini o třech dějistvích. S ženou se rozešel ve zlém, protože Moreno, která se literárně prosadila do la Vogue, si přivlastnila několik Dopisů Valmontovi o městě a divadle, které Marcel Schwob napsal samostatně a ženě je jen dal přečíst k posouzení. Bylo to vzhledem k umírajícímu spisovateli netaktní. Ten v červnu 1903 podepsal jedinou smlouvu, kterou už nebyl schopen ze zdravotních důvodů dodržet. Měla to být legenda o Sv. Františku z Assisi. Znechucen pařížským literárním životem, Marcel Schwob zapomenul, že už nikdy nemínil opustit svou vlast a vydal se do Portugalska za Marion Crawfordovou. V Lisabonu se nalodil na její jachtu a vydali se do Neapole a do Sorrenta. Pak bludná pouť pokračovala: Aix-aux-Bains, Montreux, Carnal. Před smrtí však prchal marně, ta ho neúprosně sledovala. V říjnu 1904 se Marcel Schwob vrátil do Paříže, kam byl pozván přednášet na Sorbonně. V oněch dnech přechodné úlevy ho portrétoval Lévy Dhurmer. Smrt-vysvoboditelka ho dostihla 26. února 1905. M. Moreno byla na dlouhodobém zájezdě, u jeho lože byli jeho bratr, věrný Ťing a manželé Benoitovi, oba ve služebním poměru v spisovatelově domácnosti. Pochován byl za účasti mnoha známých na hřbitově Montparnasse. Pohřební řeč měl stařičký profesor M. Croiset, jehož jedinou předností byl příjemný hlas. Oč výmluvnější byl nekrolog Paula Léodauda: „Kolik překypující inteligence, kolik nezvyklých prostředků, kolik subtilních myšlenek a asociací. Jaké důmyslné glosy a kontrasty. Těžko najdeme čistčí, ohebnější a přizpůsobivější styl. Jeho umění psát je poznamenáno hospodárností, která se však nikdy neproměnila v suchopár.“ Jules Rehard byl tak rozhořčen banalitou Croisetovy pohřební řeči, že sarkasticky poznamenal, že Marcel Schwob patřil ke spisovatelům, kteří by si měli pohřební projev připravit sami. Jeho vlastní nekrolog končí: „U hrobu byl Číňan a v civilních šatech Georges Huge, který vypadal jako stárnoucí elegán. Schwob byl spuštěn do provisorní hrobky. Spouští se, spouští, až na onen svět.“ Zdá se, že nejvýstižněji Schwoba charakterizoval Rémy de Gourmont: „Byl to jeden z důležitých spisovatelů, kteří mají vždy na rtech několik svých vět, majících dobrou vůni.“ Tříšť zajímavých, avšak nesystematických postřehů životopisných zaznamenal v předmluvě k novému vydání „Knihy o Monelle“ Hubert Juin, (Paris, Union Générale d’éditeurs 1979). Marcel Schwob zemřel sedmatřicetiletý, přibližně v době, kdy se symbolismus jako významné literární hnutí vyčerpal. Toto úzké sepětí jeho díla s uměleckým proudem, který dominoval na francouzské literární scéně právě v období jeho krátkého života způsobilo, že jeho literární dílo je neobyčejně ucelené. V době, kdy mnohasvazková díla tolika autorů jsou zapomenuta, pokud neposlouží jako předloha pro filmový či televizní scénář, Schwobovo dosud živé dílo pozůstává z několika málo svazků jemně vycizelované prózy.
Stojí za zmínku, že klíčové pasáže z „Knihy o Monelle“ koncem 60. let otiskl časopis „Dětí Květin“, San Francisco Chronicle. Aniž bychom Marcela Schwoba jako ony považovali za proroka či předchůdce hnutí dětí květin, shod mezi ideologií Monelliných zástupů dětí a chiliastickou křížovou výpravou dětí k osvobození hrobu Ježíše Krista, je tak nápadná, že by si zasloužila hlubší pozornost.
