Boží slovo v životě katechety
Dnešní přednáška bude o místě Písma v našem duchovním životě, respektive její přesný název zní: Písmo v životě katechety či katechetky. Proč Písmo číst a jak je používat? Před chvílí jsme se bavili s Danem a padli jsme si do noty, protože jsme se oba dva shodli na tom, že pro nás, kteří s Písmem pracujeme, ať už jsme katecheté nebo kněží či biskupové, je velké nebezpečí, že budeme Písmo používat jako nástroj nebo pomůcku, podobně jako advokát svou sbírku zákonů. Občas si musí najít přesné znění paragrafu a to pak promyslet, uvést do praxe, aplikovat. A zrovna tak se i Písmo pro nás může stát takovou „sbírkou zákonů“ nebo pouček pro naší práci. Nacházíme tam, co předávat dál. A byla by velká škoda, kdyby se Písmo stalo sbírkou zákonů, pouček, pracovním nástrojem. Biskupové, magisterium i papež znovu a znovu zdůrazňují: My sami potřebujeme z toho slova žít, jinak to nebude živé slovo, ale slovo mrtvé. Budou to prostě informace a poučky, něco může zaznívat z úst toho advokáta – § Sir 25,11; Mt 7,11; tady máme zákon, tedy ho dodržujme. To by však nebyl křesťanský život, respektive ani duchovní život. Další nebezpečí je následující: Jako katecheti a kněží potřebujeme nějaké zasvěcení do Písma, na formačním setkání pro katechety nepotřebujeme určitý inventář zajímavých metod, pomůcek, audiovizuálních snímků, aby naše katecheze byla účinnější a „chytlavější“. Nepotřebujeme nějaké vychytávky, triky, abychom ještě víc získali ať už děti, mládež nebo i katechumeny. Možná někdy spíše zaujímáme postoj, kdy chceme najít nejnovější metody a věříme, že pak katecheze bude doopravdy účinná. I to je dobré, ale opět především za tím musí být život, jinak metoda zůstane prázdná a suchá a sebelepší audiovizuální pomůcky nepomůžou. Tuto zkušenost koneckonců mají na západě, kde měli a mají daleko víc možností než my, a stejně je katecheze často sterilní. Používají tam často filmy a videopomůcky, a stejně mládež pak odejde. Neříkám, že vždycky, ale za čas je tomu tak. Pomůcky, metody, triky a vychytávky katechezi neoživí, ale jsou spíš určitou třešničkou na dortu. Je to dobré tuto třešničku mít, ale musíme mít také dort. Třešnička jako taková je bez dortu na nic, respektive jí se člověk nenasytí. A zrovna tak se katechizovaný nenasytí z krásných metod bez živého slova. A to živé slovo musíme mít v sobě, jinak nepředáme nic. Nikdo nepředá to, co nemá. To je sice stará zásada, ale stále platná. Nikdo nepředá to, co sám nemá. Tím se dostáváme k jednotlivým důvodům, proč používat Písmo. Především je máme používat pro svůj život obecně, ale též i pro svůj život katechety, pro vou službu. První důvod: jsem prostě křesťan jako všichni ostatní, a to platí koneckonců i pro kněze. Kněz je především křesťan, učedník Ježíšův. A učedník je ten, který se od Ježíše učí a naslouchá. Bez naslouchání nejsme s Ježíšem v živém kontaktu. Je to podobně jako v obyčejném životě, ať už s partnerem nebo s jinými lidmi, přáteli, známými; potřebuji komunikovat a komunikace znamená slyšet, co ten druhý říká, a na to reagovat. To platí ve vztahu k Bohu – potřebuji slyšet to, co mi Bůh říká, a na to pak mohu reagovat. A tím vzniká pak autentická modlitba. To známe: modlitba je spíš dialog než monolog. I když v našem životě je to spíš naopak: je to monolog „Prosím, prosím, prosím ... už musím běžet, už nemám čas“. Modlitba musí být dialog. A jak Boha slyším? Především právě v Písmu; samozřejmě i ve svém nitru můžu Boží slovo slyšet a vnímat v různých životních událostech i ve slovech jiných lidí, ale zůstává pravdou, že privilegovanou cestou Božího promlouvání je Bible. To je prostě fakt a Církev na tom trvá. V Písmu slyšíme Boží slovo v jeho nejsilnější podobě. A když se učíme slyšet Boha ve slovech Písma, pak jsme schopni rozlišovat Boží slova v událostech, ve slovech jiných lidí, v titulcích Mladé Fronty DNES nebo Lidových novin. I skrze ně může Boží slovo zaznít. Víme velice dobře, že při mši máme dva stoly: stůl slova a stůl chleba neboli eucharistie. A z
těchto dvou stolů máme čerpat, přijímat posilu, energii. Prostřednictvím těchto dvou pokrmů Božího slova a eucharistie máme znovu a znovu přicházet před Boží tvář a máme se dostávat do kontaktu s živým Bohem. Teď položím trošku moralizující otázku, malé zrcadlo svědomí: Vnímám alespoň trochu to, co se předčítá při mši jako Boží slovo? Možná, že když budeme mít odvahu a na konci mše si položíme otázku, o čem vlastně bylo dnes první a druhé čtení a evangelium, přistihneme se při tom, že prostě nevíme, o čem se vlastně četlo. Možná si pamatuji něco z kázání, ale čtení možná vůbec ne. Možná něco málo z evangelia. Při mši zkrátka není čas vystavit se tomu slovu, nechat na sebe dopadnout paprsky Božího slova, „opalovat se“ ve světle Božího slova, u Slunce Božího slova. A proto potřebujeme jiný, mimořádný, zvláštní čas. Čas ztišení, meditace, rozjímání, a právě na to se pak zaměříme na konci tohoto krátkého povídání. Při mši zkrátka nebývá čas skutečně vnímat Boží hlas a my potřebujeme jiný, vyhrazený, mimořádný, zvláštní čas. Může to být deset nebo patnáct minut, půl hodiny, ale potřebujeme to aspoň někdy. Nejlépe třeba každý den, ale aspoň někdy. Ano, někdy máme problém, že ono slovo už známe. Známe evangelia skoro nazpaměť, jakmile slyšíme začátek nějakého podobenství, už víme, jak bude pokračovat; prostě už to známe a vypneme. Víme, jak to aplikovat, víme, jaké hlavní poselství, víme… Zrovna v tomto týdnu jsem prožil exercicie na téma Jonáš a musím přiznat, že zprvu jsem si říkal, Jonáš, toho znám opravdu dost dobře, tak jsem zvědav, jestli exercitátor P. Vojtěch Kodet odhalí nějaké nové myšlenky, respektive odkryje nové přístupy, nové cesty. Spíš jsem byl skeptický. I sám pro sebe jsem si říkal: už vím o této knize všechno možné, mám to nějak asimilované, prostudované a Jonáš mě zrovna moc neláká. Ale jednak z úst P. Vojtěcha a jednak i díky novému kontaktu s touto knihou, novému přemýšlení, přebývání a prodlévání nad touto knihou jsem kupodivu – světe div se! – objevil další souvislosti a postřehy, co je vlastně nejdůležitější, i určité konkrétní Boží podněty pro můj život. Našel jsem v onom jednoduchém, krásném příběhu určité živé Boží slovo. Takže i to staré může znovu a znovu oslovit. A koneckonců mi to potvrdil i P. Vojtěch, že známé podobenství nebo jiný evangelní text může nově oslovit, i když to člověk už čte po padesáté. Může. A v tom je právě kouzlo Písma: je to staré slovo, známé slovo, které může znovu a znovu oslovit a vyzařovat určitou novost, svěžest. A koneckonců i když je to slovo staré a známé, má smysl se tímto slovem znovu a znovu zabývat, protože analogicky i v manželství od svého partnera slyšíme stále stejná slova. A jakmile přijde domů, už víme, co bude říkat: Co je k večeři? Už to víme, ale přeci... Já sice nežiji v manželství, ale možná, že některé partnerky potvrdí, že i takové třeba otřepané slovo, otázku... je dobré slyšet. I když vím, co řekne, je dobré, že to slyším od něj a právě dnes, právě teď, i když vím, že to řekne, je dobré to znovu slyšet, protože díky tomu se může nově nastartovat dialog. Totéž platí ve vztahu k Bohu; staré slovo mě stále znovu a znovu podněcuje k určité reakci, odpovědi. Druhý důvod, proč číst Boží slovo je následující: protože sloužím slovem. Jsem služebník slova. To je krásný výraz, který se vyskytuje na začátku Lukášova evangelia: služebník slova. A tento titul patří katechizujícím i kněžím: služebník slova. Nejsem pánem toho slova, že suverénně mohu rozdávat jako ten, který má po ruce všechny možné výklady a drží klíč k poznání. Jsem služebník a sloužím tomuto slovu. A to znamená, že se tomuto slovu podřizuji. To znamená, že toto slovo s pokorou přijímám, respektive přijímám s pokorou Boha samotného a o toto slovo znovu a znovu prosím. Jsem katecheta a moje služba bez tohoto slova nebude živá a autentická. A teď si vypůjčím slova Pavla VI. z encykliky O hlásání evangelia. Je to citát docela známý, ale myslím stále aktuální:
„Dnešní doba nepotřebuje učitele, ale svědky“. Dnešní doba tedy nepotřebuje katechety a katechetky, ale svědky a svědkyně. A pokud učitele, pak zároveň jako svědky, a totéž platí o katechetech. To asi znáte i z hodin náboženství: dnešní mladí, dospívající nebo dospělí nepotřebují ani tak informace, ale spíš naše autentické svědectví. A svědek je ten, který zná osobně Boha a který slyšel osobně jeho slovo na vlastní uši, viděl na vlastní oči, který se ho dotýkal. Je to vlastně začátek 1. Janova listu: Co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli a čeho jsme se vlastníma rukama dotýkali, to předáváme vám. Autor zde mluví jako svědek. A v ideálním případě to má být i naším mottem nebo naší cestou. Někdy se to daří, někdy ne, ale máme tady určitou cestu, aby naše katecheze byla opravdu účinná. Jinak to budou slova, informace, kterými neoslovíme a nebudeme autentickými svědky. K tomu najdeme velmi krásný verš i u Iz 54,4: „Panovník Hospodin mi dal jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci, dal mi jazyk učedníků, abych uměl podpírat slovem.“ Zde je velmi úzká souvislost mezi učedníkem a hlasatelem. Nejprve slyším jako učedník, a autor krásně podtrhuje, že Hospodin sám mu dává schopnost slyšet. Hospodin sám mu otevírá uši. Tento verš může být krásným povzbuzením pro nás, kdykoli se přistihneme, že jsme otupělí a hluší. Slyšíme to slovo, čteme ho, ale jako by v nás nemohlo zapustit kořeny, nemohlo se nás dotknout, jde mimo nás. A ejhle, Izaiáš nás povzbuzuje: „Pros Boha, aby ti otevřel uši, abys opravdu slyšel, aby to nešlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Pros o to, abys měl opravdu uši a ne jako by uši. Opravdu uši nebo mysl otevřenou.“ A k tomu vlastně vidíme paralelu u emauzských učedníků: znali Písmo asi daleko lépe než my, a přesto byli hluší. Nechápali, a Ježíš jim musí otevřít mysl, aby dokázali rozumět. A díky tomuto naslouchání je pak slovo učedníka slovem, které podpírá a povzbuzuje druhé. Nejprve musím mít ucho učedníka, abych měl jazyk učedníka, který povzbuzuje druhé, katechizované. Bez uší není ani jazyk. Když nemám uši učedníka, nemám ani jazyk učedníka, který předává Boží slovo. Aby toho nebylo málo, přidám další krásné povzbuzení z Katechismu katolické církve (KKC), a to článek 428. Tak teď vystupuji trochu jako právník: § 428. Je to vlastně citace převzatá z encykliky Jana Pavla II. Catechesi tradende (CT). Zrovna včera, když jsem si toto povídání připravoval, podíval jsem se na tuto krásnou encykliku, ale asi poněkud méně známou, a zjistil jsem, že je to opravdu krásné, svěží slovo, velice podnětné. Vřele doporučuji. Je sice starší, z roku 1979, a asi i díky tomu je méně známá ale vřele ji doporučuji. Tato encyklika existuje v češtině a je i na internetu. V článku 6 se říká (a to se pak cituje v KKC): „Ten, kdo je povolán učit Krista, má tedy usilovat především o ten zisk, jímž je nesmírně cenné poznání Krista. Je třeba přijmout ztrátu všeho, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen. A abych poznal na sobě moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení. A protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom dosáhnu i vzkříšení z mrtvých. (Fil 3,8-11) Důležitý je především začátek – ten, kdo je povolán učit Krista, je povolán katechizovat, má tedy usilovat především o ten zisk, jímž je nesmírně cenné poznání Krista. K tomu se nám vybaví klasická slova sv. Jeronýma: neznalost Písma je neznalost Krista. Takže poznej Krista v Kristových slovech, v evangeliích. Řehoř Veliký říká: poznej Boží srdce v Božích slovech. Musím usilovat o nesmírně cenné poznání Krista. Ale je poznání a poznání. Já mohu mluvit o Americe, o Spojených Státech, protože si všechno kolem toho prostuduji, všechny možné příručky a encyklopedie, cestopisy, průvodce a mohu udělat krásnou přednášku o Americe, třeba i s diapozitivy. Ale mohu vyprávět o Americe i proto, že jsem tam byl, že jsem tam prožil určitý kus svého života a kromě toho jsem si tyto své zkušenosti doplnil znalostmi a poznatky z různých knih a encyklopedií. A taková přednáška po formální i obsahové stránce může být v obou případech stejná. Ale asi tušíte, že ta druhá bude úplně jiná než ta první.
Prostě není poznání jako poznání. Mohu mluvit a předávat informace, které jsem vyčetl, a mohu mluvit a předávat to, co jsem získal jakožto svědek, učedník, který něco s Bohem prožil. To druhé povídání o Americe bude svěží, plné života a nakazí druhé. Nadchne, aby si také udělali čas a zajeli do Ameriky. Ta první asi předá informace, ale ti posluchači si řeknou: je to zajímavé, ale mě to tam neláká. Prostě zůstane jen u informací. V tom druhém případě spolu s informacemi bude i určitý zážitek, respektive život svědka nakazí druhé. A v ideálním případě tomu tak má být i v našem životě katechizujících. Prostě život z Božího slova, který nakazí i druhé. Občas se diskutuje o tom, jak má naše katecheze vypadat, zdali máme předávat informace, nebo máme spíš předávat určité zkušenosti, respektive vést k určitým zážitkům a zkušenostem. Je totiž známá věc, že naše společnost je spíš zaměřena na zkušenosti, zážitky (tím spíš naší mladí chtějí něco prožít, zažít) a na znalostech tolik nezáleží, to je tolik nezajímá. A ve světle Písma a koneckonců i naší tradice bych řekl, že odpověď zní: obojí – i zkušenost, i zážitek i informace. Koneckonců obojí máme v Písmu a obojí má být předmětem našeho života s Bohem. Bůh se sděluje tak, že oslovuje rovněž náš rozum, nejen naše emoce, a v ideálním případě to tak má být i v naší katechezi, která má být oslovením celého člověka. A opět pokud se nenechám sám oslovovat celostně na rovině emocí, rozumu i vůle, asi nebudu předávat takovou zkušenost, takové poznání Boha druhým. Opět budu citovat CT, kapitolu 7: Toto učení není sbírka právních pravd, nýbrž předávání živého Božího tajemství. To je velká věc. Živé Boží tajemství znamená svěží Boží tajemství, a tuto svěžest nacházíme právě v Písmu. Dei Verbum v kapitole 24 anebo opět CT v kapitole 27 říkají: Písmo, které má být zdrojem katecheze, má proniknout celé naše myšlení, našeho ducha, a toho se dosáhne neustálým stykem s těmito texty. V záběru knihy Job je zajímavé vyznání, které mě stále oslovuje: Job byl opravdu poctivý člověk, který znal Boha a pak se dostal do velkých těžkostí a trampot. Všichni víme, jaký je jeho osud, a nakonec se to přece jen dostává ke šťastnému závěru: přichází sám Hospodin a dává mu odpověď, ale to tu teď nebudu rozebírat. Job vlastně nedostává odpověď na otázku, proč ho potkalo takové utrpení. Dostává jiné odpovědi a ty asi potřebuje spíš. Bůh ví, co potřebujeme, víc než my. A Job naslouchá Bohu a pak vyzná: znal jsem tě pouze z doslechu, ale nyní jsem tě spatřil tváří v tvář. (Job 42,5) Člověk si říká, že toto Jobovo vyznání by asi mohlo znít v ústech mnoha našich dětí, mladých, katechetů, kněží – znám tě pouze z doslechu, protože jsem se o tobě někde dočetl, slyšel jsem o tobě na fakultě, při kázáních, ale neznám tě jako svědek, nespatřil jsem tě tváří v tvář. Znám tě pouze z doslechu. Právě Boží slovo nás uvádí do Boží blízkosti. Vraťme se tedy k našemu tématu: nemusíme znát Boha pouze z doslechu, otevřít katechismus a tam se dočíst, jaký Bůh je, jaké má vlastnosti, co udělal v dějinách spásy, nebo otevřít Starý Zákon a tam se dovědět o vyjití z Egypta atd. Můžu znát Boha opravdu osobním způsobem. A právě Boží slovo má tu opravdu zvláštní moc, že nás vtahuje do Boží blízkosti. Je to něco vzácného a mimořádného a právě toto potřebujeme. A abyste si nemysleli, že vám tady předkládám nějaké krásné pohádky, budu citovat z konstituce o Božím slově Dei Verbum, kapitoly 2: „Tímto zjevením, ve slovech a ve skutcích, ve slovech čili v Bibli, oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky lidi jako přátele. Stýká se s nimi, aby je pozval a přijal do svého společenství.“ Kdybych to měl parafrázovat, Boží slovo mě vtahuje jako magnet do Boží blízkosti, před Boží tvář a to je velmi velký dar. A to právě potřebujeme: abychom neznali Boha pouze z doslechu, z různých encyklik a kázání, katechezí a katechizmu. Boží slovo vtahuje jako magnet do Boží blízkosti jako slunce, které mě vábí, přitahuje, láká a chci se zkrátka vystavit jeho paprskům, protože mi je v jeho světle dobře. Samozřejmě toto slunce můžu znát i z různých fotek, ale to není ono. Já potřebuji to slunce vidět, respektive se tomu slunci vystavit. Potřebuji se vystavit a vystavovat Božímu slovu a tak budu přijímat to teplo, které přináší – novou radost a energii do života a elán do katecheze. Právě toto je koneckonců i cílem naší katecheze – uvést naše svěřené do společenství
s Kristem. A tyto lidi tam můžu uvést právě v moci slova, jak říká KKC v odstavci 426 a CT 5: cílem katecheze je uvést do společenství s Kristem Ježíšem. Ano, poskytujeme informace, ale ty jsou sekundární. Primární úkol je uvést do společenství s Kristem Ježíšem. Jen on nás může vést v Duchu svatém k Otcově lásce, čili díky společenství s Kristem prožívám Otcovu lásku, Boží lásku. A toto potřebujeme my i naši katechizovaní a všichni, protože z toho žijeme. A když nezakoušíme Boží lásku, pomalu se odcizujeme našemu Bohu a náš život se pomalu odklání čím dál víc a odklání se i životy našich svěřených. Vraťme se zpět k našemu tématu – toto uvedení do společenství s Kristem, do blízkosti Boží lásky je právě v moci Božího slova. Ono mě uvádí do Boží blízkosti a právě tak i moje svěřence. A právě toto společenství s Kristem zachraňuje a proměňuje naše životy, a toto potřebujeme. A aby toho nebylo málo, řekněme si ještě další důvody, proč jako katecheta nebo kněz mám číst a čerpat z Božího slova; a teď to bude opravdu velmi vysoká laťka. Znovu se budu opírat o autoritu Jana Pavla II., CT 6. Při katechezi se učí o Kristu a všechno ostatní se vztahuje k němu. A teď to těžké a náročné: jen Kristus učí, zatímco každý druhý (kněz, katecheta) to činí jen v té míře, v jaké je jeho tlumočníkem tím, že umožňuje, aby Kristus učil jeho ústy. Takže máme ve skutečnosti jen jednoho katechetu s velkým K. A my jsme autentickými katechety, nakolik tohoto Krista pouštíme ke slovu a necháváme ho promlouvat našimi ústy. A čím více ho necháváme mluvit, tím víc tento Kristus promlouvá, oslovuje a vtahuje do Boží lásky. To je opravdu velmi vysoká laťka, nechat promlouvat a katechizovat. Takže vidíme, že naše role se opravdu otočí velmi závratně a radikálně: já nejsem pánem toho slova, katecheze a nauky, ale opravdu služebníkem. A znovu a čím dál více usiluji o to, aby Kristus používal moje slova, moje schopnosti, moje city, vztahy a oslovoval děti, mládež... Kristus má učit a katechizovat mými ústy. Jan Pavel II. pokračuje: „Každý katecheta by měl na sebe vztahovat tajemná Ježíšova slova: Moje učení není moje, ale toho, který mě poslal (Jan 7,16).“ To je opět velmi vysoká laťka. Předávám učení, slovo samotného Otce, respektive Ježíšovo slovo. A to slovo musím nejprve přijímat, jinak nepředávám. Nemohu předávat to, co nemám. Mohu se naučit poučky, biblické příběhy, metody, ale nebude to živé Boží slovo. Ježíš nebude asi natolik učit skrze mě, mými ústy, nebude to zkrátka živé slovo, které vtáhne do Boží blízkosti a promění. Jan Pavel II. pokračuje: „Tak postupuje sv. Pavel, když pojednává o jedné zásadně důležité otázce: citace je z listu Korinťanům: Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil.“ Co jsem od Pána přijal – což jsme opět tam, kde jsme byli – od Pána přijmout slovo, určité normy a to pak předávat a v tom vyučovat druhé. Jan Pavel II. pokračuje: Jak horlivě musí naslouchat Božímu slovu katecheta, aby mohl prohlásit, že moje učení není moje. To všechno je v CT 6. Jako křesťané máme být horliví a Jan Pavel přidává další důvod: I jako katecheta mám být horlivý, abych mohl předávat autentické slovo od Boha, jinak to bude slovo neživé a suché. Tento příklad je jasně vidět u otců. Když církevní otcové předkládají katecheze, homilie a kázání, jako kdyby nechávali mluvit jenom samotného Boha. Je to řetězec citací z Písma. Oni jsou natolik ponořeni do Božího slova, že spíše už nemluví oni, ale Bůh skrze ně. Tím nechci říci, že máme předkládat šňůru biblických citací, a tím naše katecheze bude živá a účinná. Zrovna tak to může být katecheze velice suchopárná. Jde o to, že já na prvním místě miluji a otcové sami asi také milovali Boží slovo, a pak z nich přetékalo. „Řeky zvedaly hlas“, jak se říká v jednom žalmu, nebo oblaka nechávala padnout oživující déšť Božího slova. Ústa mluvila tak, jak srdce přetékalo. Malé svědectví, aby tato přednáška nebyla tak suchá a suchopárná: Jeden vyučující jednou prožil takovou malou, možná velkou zkušenost s Bohem. Přemýšlel o tom, jak Kristus sám vlastně učil a chodil po vesnicích, předkládal Boží slovo a vysvětloval Písmo. A ten vyučující si uvědomil: tentýž Ježíš skrze mě teď chodí po Praze a zastaví se tady, vysvětlí Boží slovo. Pak se zastaví tam u
mládeže, má katechezi pro mládež, vysvětlí a odhalí Písmo. Ježíš sám dnes v ideálním případě působí. A toto malé zjištění bylo pro něj takovou malou revolucí – Ježíš má vysvětlovat Písmo skrze mě a má katechizovat skrze mě. Vlastně se opět dostáváme k tomu starému, co zaznělo před chvílí. Kristus sám má promlouvat našimi ústy. A jak tento Kristus má učit skrze mě? Díky tomu, že jsme s Kristem spojeni, že se mu odevzdáváme znovu a znovu každý den a také díky tomu, že toto slovo stále znovu přijímáme. Jan 15: „Zůstanou-li moje slova ve vás, já sám zůstanu ve vás“. Když se tedy zasvěcujeme Božímu slovu, Bůh sám v nás může přebývat nověji, intenzivněji, účinněji. A proto mám nacházet čas, abych se vystavoval Božímu slovu a abych toto slovo asimiloval. A teď opět další paragraf z KKC, a to číslo 429: „Z tohoto láskyplného poznání Krista se rodí nezadržitelná touha hlásat, evangelizovat, přivádět druhé k tomu, aby řekli své ANO k víře v Krista Ježíše“ Můžeme katechizovat z velmi různých důvodů: protože se mi to z různých důvodů líbí, protože mám rád mládež, děti nebo dospělé katechumeny. Můžu učit a katechizovat proto, že to nikdo nechce dělat, proto se prostě obětuji. Nebo mne pan farář o to požádal, a jak se říká, knězi se neodmítá, proto pana faráře s jeho prosbou neodmítnu. Nebo katechizuji proto, že to dělám dlouho, tak co bych dělal jiného. Už to mám nějak připravené, vím jak a co a kdy, proč bych to nedělal? Nebo jiná motivace: potřebuji si přivydělat, každá koruna dobrá. Není toho moc, co dostanu, ale všechno se hodí do polévky, jak říkával můj táta. Nebo další motivace: chci prostě poučit druhé. Dneska tu máme zkaženou mládež a já je chci konečně napravit, aby z nich bylo něco pořádného. Některé takové motivace mohou být legitimní, některé méně. V každém případě tou hlavní motivací má být poznání Krista. Že já znám Krista, poznávám ho v jeho slovech a to mě podněcuje, vede a rozehřívá moje srdce, abych to předával a přiváděl k tomu druhé. Je ale poznání a poznání. Katechismus říká: láskyplné poznání Krista. Můžeme si přečíst evangelia, přečíst všechny možné úvody a třeba absolvovat zkoušku z christologie u P. Pospíšila za jedna a on nás pochválí: ty to umíš perfektně, snad i lépe než já... a přesto to nebude láskyplné poznání. Já to prostě znám jako učenec, katecheta. Podobně mohu nastudovat všechno možné třeba o Gottwaldovi, právě na tomto místě se hlásaly jeho myšlenky a jeho životní postoje. Mohu si to nastudovat, ale asi to nebude láskyplné poznání Gottwalda, jeho myšlenek a postojů, na rozdíl od některých předchůdců, kteří stáli na tomto místě a měli asi ke Klementovi hlubší vztah než já. Prostě je poznání a poznání. Zrovna tak to platí u manželů – mohu znát manžela, jeho špatné i dobré zvyky, jeho reakce, už předem mohu vědět, jak zareaguje na určitou situaci; může to být láskyplné poznání a může to být suchopárné zkušenostní poznání bez lásky a bez vztahu. Já ho znám, ale právě proto, že ho znám, nezajímá mě, není pro mě přitažlivý ani atraktivní. A právě tak můžeme dopadnout ve vztahu s Kristem: Já ho už znám, a proto mě nepřitahuje. Může být i jiné poznání: Já ho znám a poznávám, a proto mě přitahuje. A to je láskyplné poznání. V ideálním případě právě proto a v tomto duchu naslouchám Božímu slovu. V tom slovu poznávám Krista, poznávám Boha a to mě vede k lásce. Sv. Augustin napsal dílko, které věnoval jednomu jáhnovi, nevzpomenu si teď na jeho jméno. Působil v Kartágu a učil katechumeny. A tento jáhen si přišel postěžovat sv. Augustinovi, že jeho katecheze je mrtvá, neživá, jeho svěřenci se nudí a jeho samotného to nebaví. Jak to má dělat jinak? Sv. Augustin mu odpovídá, dává mu různé rady, že musí mít lásku k těm lidem, které vyučuje, a musí mít lásku ke slovu, které předává, musí to dělat s radostí, jinak to nebude živé slovo a nebude to přitahovat, ti ostatní budou zívat a on sám z toho bude rozčarovaný a nebude mít chuť to dál dělat. Mimo jiné sv. Augustin uvádí jako cíl poznání Krista a jako cíl katecheze lásku. Poznání Krista, katecheze, má vést k lásce k Bohu. A na jiném místě sv. Augustin říká, že každá stránka Božího slova, Bible, předává jedno jediné: Boží lásku. Z každé stránky nějak vyzařuje. Ano, na některých stránkách Starého Zákona o něco méně, jako bychom viděli Boží tvář nebo Boží lásku z větší dálky, ale i přesto sv. Augustin právě k těm pohoršujícím stránkám o válkách a trestech velice hezky poznamenává, že i skrze to nějak můžeme odhalit Boží lásku a jeho péči o nás. Bohu prostě
není jedno, že děláme hlouposti, a proto zasahuje, aby nás zastavil a zarazil. To je projev Boží lásky, Bůh nechce naší smrt, ale obrácení, abychom se změnili. Bůh není ten hodný, dobrácký dědeček, Bůh naopak zasahuje ve vhodnou chvíli. Takže i ty méně přijatelné projevy jsou ve skutečnosti projevy Boží lásky. Z každé stránky vyzařuje Boží láska. A cílem katecheze je růst lásky k Bohu a k druhým. Třetí důvod, proč číst Boží slovo: abych vedl dobrý život. Předtím jsme měli jako cíl autentický kontakt s Bohem, s Kristem, setkání skrze Boží slovo s Bohem. A teď máme jako důvod proměnu života – methanoia. 2 Tim 3,15-17 je moc krásný text, který mě doprovází už několik let a myslím si, že je to text, který může inspirovat i naše katecheze a dát jim nový hnací motor a nové palivo. „Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, usvědčování, nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“ Tady je krásný výrok, že „od dětství znáš svatá Písma“ – tady už máte podnět, že třeba i děti můžeme vést odmalička ke znalosti Písma, a to nejenom biblických příběhů. To se pak v dospělosti navrátí i s úrokem. Ale toto slovo potřebujeme především pro sebe, abychom vedli dobrý život, život ve spravedlnosti. Spravedlnost je zde totéž co dobrý život. Je to vlastně biblické pojetí spravedlnosti. Spravedlnost je velice často na stránkách Starého i Nového zákona vlastně totéž co bohulibý život, život na Božích cestách. Proto k tomu potřebuji slovo, abych žil dobře a aby tento můj život oslovoval druhé, třeba i ty katechizované. Znovu se vracíme ke svědectví. Velmi mne oslovuje, že otcové v prvních křesťanských staletích používali ke katechezi pouze a jedině Písmo. Tam nacházeli všechno. V té době ještě neměli katechismy, příručky a direktoria, vůbec nic takového. Oni prostě museli používat Písmo a nacházeli tam úplně všechno, co k nauce potřebovali. Obzvlášť byla oblíbená kniha Sirachovcova. Ta se označovala také jako církevní, protože se používala v Církvi k výchově katechumenů při katechezi. V ní opravdu nacházíme takřka všechny možné oblasti lidského života. My můžeme znát Písmo dobře, ale zároveň jako by nám unikalo, co vlastně máme dělat? Bohužel Písmo je takové záludné, a to v tom, že nám systematicky nepředkládá, jak máme žít. Když se zabýváme svým životem, máme v katechismu krásně řazen jeden problém po druhém: za prvé – nemáme zabíjet nenarozený život, za druhé – sebevražda atd. Všechno je tu pěkně nalinkované, jednotlivá přikázání, případy... A to bohužel v Písmu nemáme a často se sami ztrácíme, co vlastně máme dělat a co vlastně znamená žít podle evangelia a co nám Ježíš předal jako evangelní normy. A autor listu Timotejovi nám předkládá určitý klíč, abychom pak nacházeli další klíče k našemu životu. Víra v Krista Ježíše – to je základní klíč, díky kterému otevírám zapečetěnou knihu Písma. Mohu ti dát moudrost ke spasení – opět cituji onen patnáctý verš – a to vírou v Krista Ježíše. Když nemám Krista, nemám ani Písma, ani živé slovo, které promlouvá do mého života. A znovu a znovu vztah ke Kristu a znovu a znovu víra, důvěra a znovu a znovu odevzdanost. A díky tomu nacházím cestu k Božímu slovu a k různým normám Božím pro můj život. Abych žil ve spravedlnosti, připraven ke každému dobrému činu. Bylo by ale málo, kdybychom redukovali Boží slovo jenom na slovo moralizující. Boží slovo, právě proto, že je to slovo živé a inspirované Duchem – veškeré Písmo pochází z Božího Ducha –je plné života a nás samotné proměňuje. Častokrát, někdy možná více, někdy možná méně, si naříkáme nad tím, že žijeme jakožto křesťané pořád stejně průměrně, pořád se dopouštíme stejných chyb a hříchů; právě Boží slovo ale má moc proměňovat i určité hluboce zakořeněné postoje a zlozvyky. Jak říká Izaiáš v kapitole 55: „Když moje slovo padá na zem, přináší užitek. Nevrací se s prázdnou.“ Boží slovo proměňuje. Nejenže osvěcuje náš rozum, ale vede nás i k odpuštění. Takže
my se tedy zapřeme a mermomocí prostě svému faráři odpustíme. Ale když Ježíš říká odpouštějte a bude vám odpuštěno, aspoň někdy v tomto Ježíšově slově mohu vnímat určitou energii Boží, která mě uvolní, abych odpustil. Moje slovo přináší užitek, nevrací se s prázdnou Nebo Jan v kapitole 6: „Moje slova jsou Duch a jsou život“. A tento život proměňuje. Nejen osvěcuje, jak a co mám dělat, ale je to slovo, které proměňuje. A tím se dostáváme k poslední části: jak žít z Písma? Samozřejmě, že různých cest je nepřeberné množství. Nejprve bych chtěl začít opět jedním svědectvím, tentokrát to bude z mého vlastního života. Je to vlastně o tom, jak mne jeden katecheta uvedl do Božího slova. Jednoduše a prostě to udělal tak, že sám z toho žil a byl (jak by řekl Pavel VI.) autentickým svědkem. On sám žil z toho slova a každý den tomu slovu věnoval nějaký čas v modlitbě, přemýšlel o něm a četl různé věci. Hlavně však z něho čerpal a žil. A vyprávěl mi o tom, jak z toho slova žije a jak se nad ním modlí a co objevil; že třeba objevil, že má milovat víc manželku (on žije doposud v manželství). A jednoduše a mě tím znovu a znovu oslovoval, nadchnul a naplňoval určitým nadšením. Tak mi otevíral cestu ke slovu a vléval mi chuť, abych se sám tímto slovem zabýval a abych se naučil, jak ho aplikovat. To víte velice dobře i z života našich svěřenců, že můžeme Písmo číst a v té džungli starozákonních i novozákonních knih se klidně ztratit. Člověk potřebuje zasvěcení a my máme takový krásný úkol zasvětit druhé. Být takovými průvodci nebo mystagogy – těmi, kteří uvádějí do tajemství Božího slova. Nejprve ale musím být já sám takto uváděn, respektive být na cestě. A na cestě budu třeba tak, že budu mít člověka, který mě bude učit, a pokud ho nenajdu, vyhledám nějaké knihy, takže se sám budu učit zprostředkovaně ze zkušenosti jiného člověka. Život z Božího slova se předává v životě nebo ze života. A pokud nemáte to štěstí a ve farnosti takového mystagoga nemáte, můžete sáhnout po opravdu vzácné knize, kterou napsal E. Bianchi a jmenuje se Modlit se Boží slovo. Je to maličká knížečka, která vyšla u karmelitánů, velmi vzácná, šťavnatá; a to nejen proto, že v ní nacházíte metody, jak číst a hlavně vnímat Boží slovo v modlitbě tzv. lectio divina, ale hlavně tam nacházíme život a to je to vzácné. Potřebujeme se ponořit v modlitbě do zkušenosti jiného člověka, a sami pak budeme vtahovat druhé. Můžeme zde nesčíslněkrát opakovat, jak máme číst a modlit se nad Božím slovem, ale potřebujeme příklady, které nás přitáhnou. Víte, že se v současné době doporučuje jako nejúčinnější metoda pro naučení se cizímu jazyku ponořit se do prostředí, plně v něm žít a poslouchat pouze tu cizí řeč. Od rána do večera být v cizím jazykovém prostředí, a to je nejrychlejší cesta, jak se cizí jazyk naučit. Když zůstanu tady a koupím si pouze příručku Švédština za měsíc, asi z toho nic nebude. A podobně to funguje i s Písmem. Sám se musím do něj nějak ponořit a pomalu to přijde – jako dítě, které pořád slyší nějaká slůvka, po měsíci, po roce, po dvou letech se je naučí používat, protože se musí do jazyka prostě ponořit. A k tomu mi právě pomáhá život s jinými lidmi, kteří z Božího slova žijí. Další postřeh: často pomůže i změna překladu Písma. Ekumenický překlad pro nás může být nepřijatelný a dnes máme to štěstí, že máme i Jeruzalémskou bibli, jejíž jazyk může být čtivější, srozumitelnější a tato změna překladu může pomoci dostat novou chuť se těmito texty zabývat. Koneckonců máme v ní i poznámky, vysvětlivky, které jsou velice cenné. Dobrý je i jednoduchý letáček, který bývá velice často v kostelích na nedělní liturgii. I tam máme jednu nebo dvě věty na každý den a i to může otevřít určitou cestu k Božímu slovu. Další postřeh, jak najít cestu k Božímu slovu, jak z něho čerpat, bude moje vlastní zkušenost. Nedávno jsem jakoby narazil na útes v moři, „ztroskotal“ jsem tak, že jsem nevěděl, jak a co z Písma číst. Zkoušel jsem různé překlady – já je střídám, protože po určité době mě daný překlad přestává oslovovat, proto si vezmu jiný. To mám vyzkoušené a je to dobrá metoda. Zkoušel jsem různé překlady, různé texty z Písma a i když jsem četl a snažil se přemýšlet a to slovo přijímat, pořád jako by bylo prostě zapečetěné. To znáte, prostě čteme a nic, prostě nás to nechytá za srdce,
jako by nám to nic neříkalo. Pořád jsem zkoušel různé přístupy a metody a prostě nic a nic a nic. Pozdě, ale přece mi došlo, co udělám. Prostě a jednoduše Boha poprosím: Pane, já nevím, jak to mám číst a jak se mám modlit. Ty sám mi ukaž, co mám číst, kterou knihu z Bible, a jak. Otevři mi sám tu bránu, já fakt nevím, já se snažím a nic. Prostě pokorně, jako dítě jsem se takhle pomodlil a velice brzy, asi po dvou nebo třech dnech najednou přišel nápad, co takhle Izaiáš; a bylo to ono. Chci tím říct, že jsem hledal, klepal, prosil, bušil na bránu, jak se říká v evangeliu: Hledejte a naleznete, proste a bude vám dáno, tlučte a bude vám otevřeno. A to máme dělat ve vztahu k Božímu slovu. Prostě se modlit, prosit, tlouci, hledat, a bude otevřeno a Bůh nás nenechá na poušti, abychom umřeli jako katecheté. A může to být opravdu velice dobrá zkušenost, že najednou narazím na určitý limit, že nevím, jak s touto knihou nakládat, a proto můžu a mám pokorně a opravdu upřímně prosit: Pane, ty sám mi tu zapečetěnou knihu otevři. Ještě tu mám poslední dvě věty, respektive tři. Memorování, učení se nazpaměť; hodně mě překvapilo, že u Jana Pavla II. v CT 55 je také jako jedna z metod uvedeno memorování, naučit se nazpaměť určité texty z Písma a že to v katechezi doporučuje. To mě docela zaujalo. Sám jsem pro a vím, že to může přinést užitek. Pro nás samotné existují takové krásné pomůcky: Boží slovo na určitou životní situaci, na určitý problém, když mám strach, tak žalm 90, nebo Ježíšovo slovo Neboj se, malé stádce! Když bojuji s neláskou, tak opět něco z Božího slova, když bojuji s hněvem, leností… naučit se nazpaměť určité výroky a v ten příhodný okamžik se to vybaví jako meč ducha, který mi dává sílu v boji proti zlu. Na závěr: podobenství o samaritánovi končí slovy: JDI a jednej stejně tak. Takže proč nezkusit hned dnes se nějak nově dostat k Písmu. Pokud nemáte takové pravidelné setkání nad Písmem, použijte buď slova z dnešní liturgie, nebo z nedělní liturgie. Na začátku se krátce pomodlím, pak to přečtu, popřemýšlím a zareaguji v modlitbě prosbou, děkováním, chválou. Třeba mi to nic nedá, dobře, tak zítra to zkusím opět a pozítří opět. A tím, že se ponořím, naučím se plavat. A když to nepůjde, máme Ježíšovo slovo: hledejte, proste a tlučte. Na to si vzpomeňte, respektive na mě: Bůh není skoupý a dává velkoryse, i své slovo. Moc vám přeji, aby se vám to dařilo.
