Ekonomika je v krizi. Ekonomika je v hlubokém propadu. Ekonomika se zhroutí. Tak a podobně se o dnešním stavu ekonomiky vyjadřují politici, ekonomové, podnikatelé, manažeři. Lépe už bylo, říkají obyčejní lidé. Je tomu skutečně tak ? Chudnou všichni ? Zeptejte se brookerů od Economy Investors, zeptejte se manažerů od McDonald´s, zeptejte se právníků, zeptejte se notářů, zeptejte se podnikatelů, kterým to jde. Podívejte se do obchodních domů IKEA, MAKRO, do tenisové haly v Průhonicích, navštivte squshová centra, bowlingové dráhy, golfová hřiště. Vidíte ten ekonomický krach? Vždyť jej nevidíte ani na páteční výpadovce z Prahy. Ani moc ne. Jen to trochu ochablo. Na vysvětlenou. Platí jedno základní pravidlo, vycházející z poučky o zachování hmoty. Chudne-li v někdo v ekonomice, někdo jiný bohatne. Chudne-li pomalu masa občanů, bohatne rychle malá skupina elity, Marx jim snad říkal rentiéři, my společenská elita. Je to jednoduché. Mzdy dělníků se téměř zastavily, platy manažérů naopak dosahují hodnoty od 30 do 300 tisíc měsíčně. Je pak zcela jedno, že kupní síla většinové masy občanů stagnuje, či klesá. Manažeři to doženou. Myslíte si, že počet prodaných luxusních aut klesá? Ne. Klesá počet prodaných aut, která nakupovali prostí občané, úředníci a malí a střední podnikatelé. K čemu jsou snahy udržet mzdy na uzdě, když soukromé podniky se zahraniční účastí nabízejí účetním 50 tisíc měsíčně? Je to jako byste 50 lidem s platem 7 tisíc po tisícovce přidali. Je tu ale problém. Vysoké platy a příjmy elit nejdou zpět do naší ekonomiky. Minimálně z 80 % jsou utraceny za zahraniční zboží a kapsy si mastí někdo venku. Ať žije globální ekonomika. Kdyby tak velcí hráči privatizace všechny prachy, co u nás nadělali, tedy vlastně poctivě vydělali, u nás investovali do rozvoje podniků, byli bychom za vodou. A co se děje s penězi, které skončí u nás? Kam jdou. Vrací se do výroby, do rozvoje technologií? Ne. Jsou utraceny za luxusní vily, bazény, super auta a zábavu. Samozřejmě i tyto peníze jdou většinou ven, protože ani stavební materiály, ani auta, ani bazény si tito lidé nekupují od českých výrobců. Proč ne od českých? Ti prostě nemohou mít srovnatelné výrobky, protože do jejich technologií nikdo neinvestuje a žijí tedy z podstaty. Kruh se uzavírá. Běda firmě a běda ekonomice, ve které ta firma podniká, nedává-li svým zaměstnancům takové mzdy, aby si mohli kupovat výrobky, které vyrábějí. Platí to pochopitelně z makroekonomického pohledu, ale platí. V zemi, kde vývoz není nejsilnější vlastností ekonomiky, to platí dvojnásob. Běda firmě, která nevrací minimálně 15 až 20 % ze svého obratu do rozvoje firmy, do vývoje a nových technologií. Je smutné si přiznat, že jsme se svým rozjezdem a budováním tržní ekonomiky strefili do blbého období. Globální ekonomika v boji o trhy nezná bratra. Všichni chtějí něco urvat. Nabídka obrovským způsobem převýšila poptávku. A tak rabaty obecně klesají, aby zboží bylo konkurenceschopné a tedy levné. Téměř ve všech odvětvích je nezdravá nadvýroba. Americké automobilky jsou schopné dodat na trh o půl miliónu víc vozů, než se za rok prodá. Nadbytečné kapacity evropských automobilek představují až čtyři milióny automobilů ročně. Některé ze zemědělských komodit, jako jsou káva, rýže a cukr se dnes často prodávají pod výrobní cenou.
A v tomto prostředí smrtelného konkurenčního boje to máme my dohánět. To prostě nejde. Ti, co to již mají za sebou, si nahromadili majetek svých firem v obdobích konjunktur, bohužel i za válek či krizí, v jiných zemích, na kterých vydělali. Ale měli jme to vědět! Měli jme vědět, že metodou srovnatelnou s poklidnou procházkou to nejde dohnat. Můj bratr Eduard, špičkový elektronik socialistické éry, napsal při návštěvě japonského elektronického závodu na velkou obrazovku v jejich laboratoři, historický nápis: „Budeme-li vás chtít dohnat, budete muset hodně ubrat.“ A to je o tom. I blbec si spočítá, že když chce Felície dohnat na dálnici BMW, musí to BMW víc brzdit než jet. A když už jsme u toho, můj bratr vstoupil do KSČ tři roky před revolucí. Došel totiž k názoru, že za daných podmínek to jinak než s nimi změnit nelze. Nikdo z chartistů mu tehdy neporadil, ať počká, že už to brzo skončí, že to na Hrádečku připravují. Přesto se mu podařilo vyrábět jedny z prvních minipočítačů u nás. Nedožil se dneška a z jeho pohledu měl snad štěstí. To, že dnešní podmínky pro vývoj elektroniky budou u nás horší než za totáče, by ho stejně porazilo. Na jeho památku ještě jedna zlatá věta. Když se jej ti Japonci ptali, jak jsme za nimi v té ekonomice pozadu, řekl: „To, za jak dlouho vás doženeme, nelze říci. My nejsme ani vzadu ani vepředu, my jdeme jinam. A to přesně platí dnes, při naší cestě do ES.
Těm, co to vedli, zůstalo v paměti ze všech těch bývalých vumlů a ekonomických teorií, že nejhorší v ekonomice je inflace. Společnost může kleknout na dno, může přestat produkovat výrobky, může přestat vyvážet zboží, může prostě i zakrnět. Nesmí však podlehnout inflaci. To ne! To je konec! Ze všech návodů, jak zabránit manželce, aby zahýbala, mně utkvěl v paměti ten nejjednodušší. Zavřít ji na chatě. Natrvalo. Bude-li zavřená, nesmí ven a nezahne. Domnívat se, že by bylo daleko cennější, kdyby výjimečně zahla, ale bylo by to v prostředí, kde se každodenně stýká s muži, kdy má spoustu příležitostí, večírky, přesčasy, služební cesty apod., je hrozné. Lepší je chata. Lepší ani ne, ale jistější určitě. Podobně je to s inflací. Moje naivní představa byla, že dosažení nízké inflace je stav, kdy výrobci již mají zakalkulovaný nejen přijatelný zisk, ale mají ve své marži započítané všechny nutné náklady, včetně nákladů na vývoj výrobků, školení zaměstnanců, inovace a rozvoj. To, že vůbec nějaká inflace je, to je jen proto, aby se vývoj nezastavil. Každý to trochu zkouší, zvýšit zisk, druhý výrobce sníží pracnost, náklady, zvýší produktivitu, získá výhodu, může snížit cenu a naštve toho prvního. A tak to osciluje a vede k pokroku. Základní smysl podnikání, tedy přijatelný zisk, však musí zůstat. V kvalitní ekonomice ceny rostou především proto, že se zvyšuje užitná hodnota výrobků. Ledaže by šlo o krátkodobý úskok vůči konkurenci nebo o workoholismus v poslední fázi vývoje. Věrnost manželky je měřítko její ctnosti. Není-li pokušení, není měřítko. Měřit věrnost ženy zavřené trvale na chatě bez mužů je blbost. Měřit inflaci ekonomiky v pokřivených podmínkách, které si na tržní jenom hrají, je také blbost. Inflace je měřítko, ne hračka, není to cíl. Je-li nízká inflace v tržních podmínkách, je to perfektní. Je-li nízká inflace v pokřiveném ekonomickém prostředí, není to k ničemu, není to měřítko. Chápete to, pánové z www.cnb.cz? Nízkou inflaci musí držet fungující ekonomika. Výkonná ekonomika. Základní metoda české metody na udržení inflace je fikanější. Cena narazí na horní mez. Rostou-li platy, rostou ruku v ruce s životními náklady. Volných peněz lidi víc nemají. Lidi to zboží prostě za víc nekoupí.
Nemají na to. A ceny jdou dolů. A když na to mají, vždycky se najde někdo, kdo to prodá levněji. Třeba nemá sekretářku, podniká z obýváku, nemá fax, umí lépe clít nebo neclít vůbec, neplatit, co se má. A ten pak toho naivního podtrhne. Naivní nemá jinou možnost a podřídí se. Statečnost nechat toho ještě nemá. Ještě je brzy a naděje umírá poslední. Už jste slyšeli, že by ve světě někdo prodával komponenty počítačů s 2% marží? U nás se to děje. To by ještě nebyl problém, ale náklady rostou. Nezbude nic jiného, než žít ze zásob zboží, odmítnout vzdělávání pracovníků, platit jim část výplaty bokem, snížit náklady na vývoj, na novou technologii, vzdát se svých snů. Jinak se tomu říká zalehnout na matrace. Snížíme-li totiž laťku, jde to hned lépe. Není to na rozvoj, je to na přežití. Není to na budoucnost, je to na teď. A to je to český, to, s čímž Čech přežije všechny režimy. Nějak si poradí. A nejen Čech. Jsou místa v Rusku, kde lidé nedostali rok výplatu. A žijí. Něco vykšeftují, něco ukradnou a od zbytku si odvyknou. Někdy mám dojem, že naším cílem je nulová varianta. Nulové tržby, nulové dovozy, vývozy a nulová inflace. Říkali jsme tomu, že až všechno rozkrademe, budeme si to půjčovat. Dnes je modernější, že až to rozkrademe, budeme si to lízovat. Je to víc tržní. Pro absolutní neekonomy, lízování je leasing. Nejčastější argument dnešních politiků na otázku, proč se lidé chovají, jak se chovají, je, že mají krátkou paměť. Opak je pravdou. Lidé se tak chovají, protože si pamatují, že tak to šlo nejlépe. Takhle chovat se vyplatí. Dělat poctivě a se zápalem se vyplatí míň. O moc míň. Jestliže si rozvrstvíme české obyvatelstvo a začneme nemluvňaty, starými lidmi, tělesně postiženými, bezdomovci, duševně nezpůsobilými, mystiky, apatickými podivíny, profláknutými podvodníky, vězni, kriminálníky, zelenými aktivisty, sektáři, vážně nemocnými, prostě všemi, kdo jsou z aktivního boje o koryta předem vyřazeni, zůstanou tu volnomyšlenkáři, korytáři a stádo. Volnomyšlenkáři, to jsou umělci, bohémové, lidé inteligentní, leč nějak ujetí, pro něco zapálení, což jim stačí na seberealizaci. Jsou to také ti, kteří mají starosti sami se sebou a po korytu netouží. Korytáři, ti jsou jasní. A stádo, to jsou dělníci, zemědělci, železničáři, úředníci zaměstnaneckého typu, nekorytářští inteligenti a technici, prostě ti, co by dali cokoliv za dobře placenou práci, jen ať za ně rozhoduje a řídí někdo jiný. Volnomyšlenkáři žijí jinde, v jiném světě. Točí si české filmy, i když na ně nejsou peníze, vydávají spoustu knížek, i když se neustále zdražují a lidi na ně nemají. Jsou prostě mimo. Tak tedy zbývají hlavní aktéři. Korytáři a stádo se však rádi domluví, nechtějí si konkurovat. Je to symbióza hostitele a parazita. Začíná krystalizovat základní pravidlo úmluvy. Mimochodem, nepřipomíná vám to opoziční smlouvu? My, stádo, vás, korytáře, necháme, abyste si vybudovali svoje velká koryta, abyste měli domy, dvě auta, bazény a holky. Mohou to mít i vaše děti. Mohou to mít i lidé, které pro vytvoření a ochranu vašich koryt nezbytně potřebujete. Mohou to mít právníci, úřednická vrchnost, ministři, špičkoví doktoři a Halina Pawlovská se svou skupinou. My, stádo, dobře víme, že je to nespravedlivé, abyste byli tak vysoko nad námi. Ale je to úmluva. Něco za něco. Za tento souhlas nás necháte na pokoji, dáte nám práci, ale abychom se, vyjma těch, kteří jsou na nejnižší úrovni stáda, a ani o tom nepřemýšlí, tak tedy, abychom se neudřeli, abychom
mohli mít dvě či tři zaměstnání bez nutnosti platit daně, abychom si mohli něco přikrást, abychom mohli telefonovat z práce, občas se hodit marod, chodit do hospody, mít milenku, máme-li na to, abychom vás mohli podplácet, lízat vám cokoliv a vy abyste to občas ocenili nějakou službičkou, o kterou poníženě poprosíme. Bohužel, o ničem jiném to není. A nebylo. A ať nám bůh promine naivnost, že jsme si v posledních letech pomysleli, že máme na víc. Již ze samotného principu to nejde. Uvažujme, že kapitálu je málo, ten co tu byl, je pryč, že restituce skončily a kupónovka je v pr…. Zahraniční kapitál tu není proto, abychom bohatli my, ale on, to je taky jasný. Když navíc vypočítáme, kolik nadhodnoty každý z nás vytvoří na hlavu, tak prostě bohatí všichni být nemůžeme Dokonce ani větší část z nás. Ti bohatší mají několikanásobně větší požadavky, jejichž uspokojování jsme jim slíbili. Proto ta úmluva. Bohatí ať jsou bohatí, ale ať my nejme úplně chudí. A za to vám větší část té nadhodnoty pustíme na ty vaše koryta. To je zlatý řez českou povahou. Ale pozor. Existuje i druhá část úmluvy. Ta se nezveřejňuje. Ta je automatická, ta je také v nás. S tím vším souhlasíme za podmínky, že odpovědnost, problémy, organizace toho celého bordelu, protože všichni víme, že to je jen česká šaškárna, bordel a švejkovina, to všechno je na vašich bedrech. Něco za něco. Jenom po nás proboha nechtějte, abychom pracovali do roztrhání těla, s přesčasy, iniciativou a potleskem. Jenom po nás nechtějte, jak to říká Vašek Havlů, vlastní morálku. My vám, těm nejstatečnějším, maximálně uděláme fankluby a budeme vám obdivovat kravaty a bonmoty. Dáme vám moc proti těm druhejm. Protože víme, že časté střídání koryt stojí peníze. Naše peníze. Peníze z nadhodnoty, kterou bohužel, i když laxně, vytváří stádo. Střídají-li se koryta, přicházejí tam ti, kteří musí rok či dva hrabat, aby měli to, co máte vy. A ti, co tam byli, se málokdy do stáda vrátí. Zůstanou nahoře s vámi, budou vám dělat cokoliv, ale zchudnout už moc nechtějí. Chudne se těžko. V těchto základních pravidlech celonárodní úmluvy je všechno. Je v tom také to, že se z toho ještě roky a roky nemůžeme dostat. Úmluva je úmluva. A tu jsme my nepsali. Tu jsme zdědili. Když praotec Čech tehdy na Řípu mluvil o tom strdí, měl mu někdo rozumnější říci: „Ano, tato zem bude strdím oplývat. Ale jen pokud se bude pořádně makat.“ Asi tam nikdo takový nebyl. Alespoň dějiny o tom nemluví. A nebo to jen nikdo nezapsal. A nebo zapsal a někdo to potom škrtl. V rámci cenzury. Ale vraťme se k inflaci. Inflace je strašně nebezpečná. Ekonomickým růstem, zvyšováním produktivity a technické úrovně výroby jí zabránit nelze, to by se muselo makat a myslet. Jsou však snadnější způsoby. Jeden byl popsán. Dáte lidem málo peněz a ceny neporostou. Vzpomeň! Manželka a chata. Druhý je ještě fikanější, konkurence! Konkurence snižuje ceny. Má-li v malém městě někdo tepláky za 200, nemůže je mít druhý za 300. A ceny jsou dole. Sehnat toho levného je snadné. Stánky, Vietnamci, trhy, second-handy, prodej z obýváku, z garáže. Prostě jenom ne cla, slušné obchody, drahé účetnictví, faxy, sekretářky, garanční opravy nebo velké marže. A je to. Lidi si levnější zboží najdou. A ti z kamenných obchodů ať si trhnou. Taky drogy jsou dobrý. Ty dovedou odčerpat tak velkou kupní sílu, že kdyby se vrhla na trh, byl by s nízkou inflací konec. A konec konců, ti, co jsou na drogách, neremcaj.
A taky cizí velkoobchodní řetězce. To je bič na rostoucí inflaci! Ty dovedou prodat levněji, než za co vyrobí. A ceny nestoupají. Zisky, marže a daně drobných živnostníků taky ne, ale něco se musí obětovat. A taky proč by měli bohatnout ti naši blbci. Taky jablka z ES jsou dobrá a chutná, krabicová vína taky, vepřové maso vede. Češi si poradí. Až bude nejhůř, založí si družstva. Jenom tomu nebudou říkat Jednota. Jediným lékem na přežití za totáče bylo, že jsme všichni měli nějaký druhý, paralelní život. Nějakou soukromou aktivitu. Jeden měl koníčka, druhý milenku, chatu, zahrádku, melouchy, mejdany, funkci. Prostě něco, čím se mohl realizovat a potvrdit si tak svoji existenci na tomto světě. Nikdo si nechtěl přiznat, že tady jen hraje šaškárnu na ROH, dílenské výbory, pionýra u svých dětí, MDŽ, oslavy prvních májů atd. Již bylo řečeno, že to byly právě chaty a chalupy, které byly naším vysvobozením. Tam jsme si odbývali svoje sny o soukromém vlastnictví, které v nás zbyly po našich předcích. Každá vypěstovaná kedlubna, mrkev, zavařenina, postavený či opravený plot, zahradní krb, nový záhonek, skleník z lahví od okurek, či nová lavička nebo opravená kachlová pec nás uspokojovaly a dávaly nám sílu přežívat. A byl-li tento úspěch docílen s pomocí něčeho, co jsme ukradli, byl to úspěch dvojnásobný. Byli jsme pak schopni si v pondělí ráno píchnout ve výzkumáku včasný příchod, poslouchat přiblblé šéfy, za pár stovek odměny podávat návrhy na zlepšováky, sedět na schůzi ROH a poslat děti na pionýrský tábor, ačkoliv jsme celý život v pionýrské ideály nevěřili. Už jen aby byla sobota. Mimochodem, až se budete rozhlížet, kdopak to všechno za posledních devět let vytuneloval většinu majetků a kdo je vlastní, zjistíte, že to jsou ze 70 % třicetiletí frajeři, které jsme si v tom pokryteckém životě po roce 1968 zdárně, jako své děti, vychovali. Okoukali to prostě od nás. Dnes jsou to seběvědomí manažeři, brookeři, bankovní úředníci a podnikatelé. Tito kluci neumějí ohnout plech, nedovedou si opravit auto, nemají však zábrany a umějí jít tvrdě za svým cílem. Ale zpět na startovní čáru. Každý z těch, co to chtěli zkusit, něco uměl, každý měl své představy, že by to šlo uplatnit. Stačilo by, že by vydělal alespoň to, co byla jeho maximální výplata v minulosti. Jen málokdo si dal za cíl, že musí být ihned boháčem. A tak jsme to zkusili. Základní představou bylo pravidlo, jehož splnění a nesplnění je zlatou nití táhnoucí se posledními devíti lety naší společností a jehož nenaplnění nás dovedlo tam, kde jsme dnes. Toto pravidlo znělo asi takto. Budeš-li poctivě pracovat, a to jinak v soukromém podnikání snad ani nejde, budou všichni kolem tebe respektovat tvoje soukromé vlastnictví, tvoji zaměstnanci ti nebudou nic krást, protože ze soukromého se nekrade, ve firmě se bude šetřit papírem, energií, telefony, benzínem a zákazníci okamžitě poznají, že přišli do soukromého obchodu, budou spokojení s ochotou obsluhy, tvoji číšníci nebudou šidit a dokupovat pití a cigarety, protože jim bude záležet na firmě, úřady tě budou vítat s radostí, že se soukromý sektor rozrůstá, a tak podobně, prostě ty a tvoje rodina si budete žít lépe než dříve, i za cenu, že pracovní nasazení bude vyšší. To stačí. Nic víc. Byla to víra, že se vyplatí udělat z garáže dílnu či obchod, že se vyplatí vybojovat v malé privatizaci obchod za statisíce až milióny korun. A tomu, kdo to politicky zařídil, budeme
bezmezně věřit. Byli jsme ochotni a vnitřně přesvědčeni, že budeme do koruny platit daně. Pochopitelně až na výjimky, které jsou vždycky. V té době jsme ještě netušili, že přijde DPH, že ceny nájmů, energií, benzínu půjdou nahoru a že kupní chuť obyvatelstva půjde dolů, že přijde konkurence jak od Vietnamců, tak od Němců, Holanďanů a velkořetězců. Nikdo také netušil, že řada změn, které přinese čas, bude přímo likvidačních. Po počátečním nadšení přišlo během několika let zklamání. Víra v to, že se vyplatí poctivě podnikat, se začala vytrácet. Češi nejsou citliví na výši příjmu, jsou ochotni nasazovat svůj um a nadšení za málo. Jsou ale strašně citliví na rozdíly, na nespravedlivosti a nestejná měřítka. Skoro všechna ztráta důvěry v politiky a vůbec v ty, co mají moc rozhodovat, pramení z podcenění této české vlastnosti. Jsou země, kde je po staletí běžné, že jeden je chudý a druhý bohatý. Asi se víc snažil, měl štěstí ale má taky víc starostí. U nás tomu tak po desetiletí nebylo, a proto ta citlivost. To nelze změnit naráz. Už jsme mluvili o mlaskání a o vzájemné dohodě stáda a korytářů. Dohoda začala mít trhliny. Ti poctiví, blbí a snaživí, kterým se přes všechno snažení nepodařilo přeskočit propast k bohatství a zůstalo jim podnikání jen jako lepší či horší zaměstnání, začali procitat. Zjistili, že nejsou ani korytáři, ani stádo. Začalo jim docházet, že zatímco oni dodržovali pravidla hry, ti nahoře v tom nebyli tak důslední a bohatli, jak se dalo. Především pomocí lepšího přístupu k informacím, k rozhodování, lepšími styky s ještě mocnějšími. Prostě ne prací, ale spekulacemi, podvody a využíváním zákonů až na jejich samotné hranice. Pracovitost, technické znalosti, zručnost, skromnost. Tyto vlastnosti začaly prohrávat s chamtivostí, lží, podvody, využíváním právnických kliček, známostmi apod. A bylo hotovo. Až někdo přesně najde datum, kdy se to většinově zhouplo, kdy to v lidech masově dozrálo, bude slavný. Ten den znamenal konec bláhového sametového šílenství, konec ódéesáků, konec Klause, kupónovky a snů o poctivém podnikání. Kinetika je neúprosná. K udržení setrvačníku v pohybu, a tím ekonomika jako systém je, postačí jej trochu postrkovat. Zastaví-li se setrvačník, či se jen zpomalí, je potřebná síla k jeho novému rozběhu neúměrně veliká. A to na nás teď čeká. Přitom to, to spění ke koncům, pochopitelně probíhalo rozdílně rychle v jednotlivých vrstvách společnosti. Procitali jsme rozdílně. Tak třeba u studentů to byl zřejmě den, kdy po sametovce zjistili, že se musí učit a že roznášením letáků školu neudělají. Jistě si pamatujete, že to šlo dost rychle. Trochu je otupilo jen to, že si na koleje mohou beztrestně vodit holky a že při škole mohou ještě na koleji soukromě podnikat. A šlo-li navíc podnikat s pomocí školního počítače, bylo to bez chyby. Na druhé straně je ještě řada těch, co neprocitli dodnes. Jsou to úředníci nebo naivkové typu paní Benešové. Většinou jsou to podvedení stádisté, kteří si to ale nemohou přiznat. Přijde-li správný Čech na to, že něco nemá smysl, že byl podveden a sveden na nesprávnou cestu, reaguje okamžitě. Chvíli váhá a chvíli doufá, že to je jen úlet. Ale ani pak se nerozčílí. Má na tento okamžik speciální taktiku. Nejprve zhodnotí situaci. Na vojně do něj tloukli, že to je rekognoskace terénu. Zastaví se a vysune tykadla. Pak provede úklid a zajištění svého majetku a všeho, co mu zbylo na další období přežití. Rozdělí si své známé na ty, co potřeboval jen tak a na ty skutečné přátele. Těch moc nezbylo. Zajistí si ty, co bude potřebovat. Zabetonuje si majetek a peníze, co mu
zbyly. Zredukuje potřeby. Vzdá se milenek a vrátí se k rodině. Přestane riskovat. Přestane utrácet a investovat. Přestane chodit na drahé večeře, i když na to ještě má. Ponechá si jen aktivity, které nesou rychlé a jisté prachy. Zalehne na matrace. Je připraven na jakýkoliv režim, papaláše, korytáře. Je ochoten respektovat jakýkoliv stav sil a moci. Má to na háku. Na otázky, jak se má, odpovídá, že to ujde. To, co proti němu stojí, označí jako režim. Už nenadává. Leda v hospodě, ale to je jen folklór, tam se nadávalo vždycky. Situace se obrací. Zatímco dříve se musel bránit občan, teď se musí začít bránit režim, tedy stát. Zbraně jsou zvoleny. Netečnost, servilita, pasivita, švejkoviny, co není zabetonováno, ukrást, maximalizovat zisk a minimalizovat zbytečný pohyb. Přednost mají krátkodobé cíle. Z dlouhodobých zůstává jen jeden. Přežít s co nejmenšími ztrátami. Však ono se to zase zhoupne. Je velkým štěstím pro český, dříve pracující, lid a neštěstím pro režimy, že překlopení morálky společnosti probíhá párově. Pochopí-li obyčejný občan, že nemá cenu makat, pochopí ve stejný okamžik úředník, že nemá cenu být poctivý a že nastává čas stínových her, tedy úplatků, známostí a podvodů. Od této chvíle se státu nepodaří vybrat ani o korunu víc na daních a sociálním i zdravotním pojištění. Zvýší-li se sazba o dvě procenta, začnou podnikatelé vyplácet část mzdy bokem. Dohoda mezi stádem a korytáři dostává trhliny. A stádo to ví dřív. Korytáři ve své nafoukanosti věří, že ti blbci dole to předtím vzali na vždy a že vydrží všechno. Stádo toho má sice dost, ale nedává to hned najevo. Jen v tichosti hodnotí situaci a přemýšlí, proč u některých chalup vyrostly bazény a jejich chaloupky chátrají. V tichosti začínají měnit taktiku. Jenom v hospodách je to stejné. Tam je opět jasné, jak to bylo. My jsme to věděli, takoví blbci! Politici, poslanci, senátoři, náš ředitel, bývalý soudruh, dnešní starosta, a co teprve jejich kamarádi, pan podnikatel, co u nás zprivatizoval ČSAD. Všechno je rozkradený, nic se nezměnilo a cenu má jen starat se o sebe, rodinu a svůj mikrosvět. Ani krev nebudu dávat a hotovo, krvácím už tak dost! Nemá smysl opakovat, že jsme se s ekonomikou příliš otevřeli, že jsme opustili všechny trhy, na které jsme úrovní výroby stačili, že jsme se vrhli hlavně na spotřebu a nechali jsme se zblbnout ješitným ekonomickým teoretikem, že jsme nejlepší a že to všechno bude rychle, že jsme prostě tygři. Nebudu opakovat, že máme špatné zákony, že se nezvládla privatizace a nefunguje kapitálový trh. To všechno víme, jsou toho plné noviny. Vláda, poslanci a dokonce i mladí ekonomové z Patria Finance jsou znovu a znovu šokováni zprávou, že hrubý domácí produkt klesl v posledním čtvrtletí o 2,5 %. Všichni se diví že jsme najednou horší než Poláci a Maďaři. Politici kroutí hlavou a nevěří. Když uvěří, mohou za to ti, co tam byli před nimi. Ti, co jsou tam od začátku a přežili všechno, takticky mlčí. A přitom to, že se nestaví, že se neinvestuje, že rezavějí mosty, praskají paneláky, chátrají silnice a dálnice, železnice a školy, a že prostě nic normálně nefunguje, ví již neskutečně dlouho každý obyčejný člověk, vědí to celé hospody, vědí to hospodyňky v domácnosti i penzisti. Nepřipomíná vám to něco? Jistěže ano! Není to tak dávno. Stejně tak přesně a v tichosti jsme to věděli před sametovkou, věděli jsme, kam to jde a jak to skončí. Věděli
jsme ale také, že to neovlivníme. A věděli jsme, jak proti tomu budeme bojovat. Nenecháme se tedy otrávit. Na stávky nejsme, máme matrace a zkušenosti, které stačí jen oprášit. Zalehneme a přežijeme všechno. Ekonomika je v krizi. Ekonomika je v hlubokém propadu. Ekonomika se zhroutí. Tak a podobně se o dnešním stavu ekonomiky vyjadřují politici, ekonomové, podnikatelé, manažeři. Lépe už bylo, říkají obyčejní lidé. Je tomu skutečně tak ? Chudnou všichni ? Zeptejte se brookerů od Economy Investors, zeptejte se manažerů od McDonald´s, zeptejte se právníků, zeptejte se notářů, zeptejte se podnikatelů, kterým to jde. Podívejte se do obchodních domů IKEA, MAKRO, do tenisové haly v Průhonicích, navštivte squshová centra, bowlingové dráhy, golfová hřiště. Vidíte ten ekonomický krach? Vždyť jej nevidíte ani na páteční výpadovce z Prahy. Ani moc ne. Jen to trochu ochablo. Na vysvětlenou. Platí jedno základní pravidlo, vycházející z poučky o zachování hmoty. Chudne-li v někdo v ekonomice, někdo jiný bohatne. Chudne-li pomalu masa občanů, bohatne rychle malá skupina elity, Marx jim snad říkal rentiéři, my společenská elita. Je to jednoduché. Mzdy dělníků se téměř zastavily, platy manažérů naopak dosahují hodnoty od 30 do 300 tisíc měsíčně. Je pak zcela jedno, že kupní síla většinové masy občanů stagnuje, či klesá. Manažeři to doženou. Myslíte si, že počet prodaných luxusních aut klesá? Ne. Klesá počet prodaných aut, která nakupovali prostí občané, úředníci a malí a střední podnikatelé. K čemu jsou snahy udržet mzdy na uzdě, když soukromé podniky se zahraniční účastí nabízejí účetním 50 tisíc měsíčně? Je to jako byste 50 lidem s platem 7 tisíc po tisícovce přidali. Je tu ale problém. Vysoké platy a příjmy elit nejdou zpět do naší ekonomiky. Minimálně z 80 % jsou utraceny za zahraniční zboží a kapsy si mastí někdo venku. Ať žije globální ekonomika. Kdyby tak velcí hráči privatizace všechny prachy, co u nás nadělali, tedy vlastně poctivě vydělali, u nás investovali do rozvoje podniků, byli bychom za vodou. A co se děje s penězi, které skončí u nás? Kam jdou. Vrací se do výroby, do rozvoje technologií? Ne. Jsou utraceny za luxusní vily, bazény, super auta a zábavu. Samozřejmě i tyto peníze jdou většinou ven, protože ani stavební materiály, ani auta, ani bazény si tito lidé nekupují od českých výrobců. Proč ne od českých? Ti prostě nemohou mít srovnatelné výrobky, protože do jejich technologií nikdo neinvestuje a žijí tedy z podstaty. Kruh se uzavírá. Běda firmě a běda ekonomice, ve které ta firma podniká, nedává-li svým zaměstnancům takové mzdy, aby si mohli kupovat výrobky, které vyrábějí. Platí to pochopitelně z makroekonomického pohledu, ale platí. V zemi, kde vývoz není nejsilnější vlastností ekonomiky, to platí dvojnásob. Běda firmě, která nevrací minimálně 15 až 20 % ze svého obratu do rozvoje firmy, do vývoje a nových technologií. Je smutné si přiznat, že jsme se svým rozjezdem a budováním tržní ekonomiky strefili do blbého období. Globální ekonomika v boji o trhy nezná bratra. Všichni chtějí něco urvat. Nabídka obrovským způsobem převýšila poptávku. A tak rabaty obecně klesají, aby zboží bylo konkurenceschopné a tedy levné. Téměř ve všech odvětvích je nezdravá nadvýroba. Americké automobilky jsou schopné dodat na trh o půl miliónu víc vozů, než se za rok prodá.
Nadbytečné kapacity evropských automobilek představují až čtyři milióny automobilů ročně. Některé ze zemědělských komodit, jako jsou káva, rýže a cukr se dnes často prodávají pod výrobní cenou. A v tomto prostředí smrtelného konkurenčního boje to máme my dohánět. To prostě nejde. Ti, co to již mají za sebou, si nahromadili majetek svých firem v obdobích konjunktur, bohužel i za válek či krizí, v jiných zemích, na kterých vydělali. Ale měli jme to vědět! Měli jme vědět, že metodou srovnatelnou s poklidnou procházkou to nejde dohnat. Můj bratr Eduard, špičkový elektronik socialistické éry, napsal při návštěvě japonského elektronického závodu na velkou obrazovku v jejich laboratoři, historický nápis: „Budeme-li vás chtít dohnat, budete muset hodně ubrat.“ A to je o tom. I blbec si spočítá, že když chce Felície dohnat na dálnici BMW, musí to BMW víc brzdit než jet. A když už jsme u toho, můj bratr vstoupil do KSČ tři roky před revolucí. Došel totiž k názoru, že za daných podmínek to jinak než s nimi změnit nelze. Nikdo z chartistů mu tehdy neporadil, ať počká, že už to brzo skončí, že to na Hrádečku připravují. Přesto se mu podařilo vyrábět jedny z prvních minipočítačů u nás. Nedožil se dneška a z jeho pohledu měl snad štěstí. To, že dnešní podmínky pro vývoj elektroniky budou u nás horší než za totáče, by ho stejně porazilo. Na jeho památku ještě jedna zlatá věta. Když se jej ti Japonci ptali, jak jsme za nimi v té ekonomice pozadu, řekl: „To, za jak dlouho vás doženeme, nelze říci. My nejsme ani vzadu ani vepředu, my jdeme jinam. A to přesně platí dnes, při naší cestě do ES. A nyní přicházíme k základnímu problému. Proč ti, co mají velké příjmy, proč ti, co mají ve svých firmách velké zisky, proč ti, co vydělávají na hře, které se říká kapitálový trh, vydělané peníze nevezmou a neinvestují je do české výroby, do nových technologií a nerozmnožují tak svůj majetek jako například velcí šéfové západních firem z oblasti počítačů, komunikací apod.? Na vině je jedna drobnost. Drobnost, fajnůstka, jak by řekl ekonom Vašek mezi dvěma sety tenisového turnaje velebohů. Tou fajnůstkou, kterou se ještě nikdo ze závislých i nezávislých ekonomů neodvážil přesně pojmenovat, je míra zisku. Míra zisku je stejným ukazatelem jako inflace, deficit zahraničního obchodu nebo produktivita. Míra zisku je ukazatelem, který naprosto přesně říká, jak moc se vyplatí podnikat. Jak moc se vyplatí investovat, jak moc se vyplatí investovat do technického rozvoje, do vývoje, vědy, vzdělání, jak vůbec se vyplatí žít v reálné ekonomice a dávat si vysoké cíle. A právě základním problémem nastavení naší ekonomiky je nízká míra zisku. Všechny parametry ekonomiky jdou totiž jako naschvál proti sobě. Nelze mít nízkou inflaci a vysokou míru zisku. Ale, jak již víme, Vašek a cnb-boys fandí inflaci. Chudák míra zisku. Podnikatel by byl blbej, kdyby poctivě vydělané či nakradené peníze, pořád se mi to plete, investoval do rozvoje výroby, když mu to přinese míň peněz než menší, ale jistá a navíc rychlá spekulace s majetkem. Máte-li novou ženu, známost, kterou jste si už jako zralý a bohatý muž omrknul na recepci, nikdy nezačnete přemýšlet, že by měla umět vařit, zašívat ponožky, hrát dobře na klavír, rozumět literatuře, být navíc právnička, hrát dobře tenis, být starostlivou matkou, čistotnou
hospodyňkou, která na chalupě zavařuje každou okurku a plete dětem svetry. Již přečtení této věty budí smích a údiv. To že by někdo požadoval? A navíc ještě sex? To vše prostě najednou nejde. Buď je žena pracovitá hospodyňka, a nebo mrcha. Buď je hezká a sexy, a nebo chytrá. Buď zašívá ponožky, a nebo je právničkou. Všechno dohromady nejde. Jsou však i výjimky, abych neurazil. A stejné je to s inflací, mírou zisku, produktivitou, růstem mezd, investicemi do vývoje atd. Vrátíme-li se do prvního roku po „ovce“, nelze říct, že ekonomika nebyla nějak nastavena. Poměry mezi jejími jednotlivými parametry byly nastaveny uměle, na západ byla zeď, všechno bylo řízeno. A právě po sametovce přišel čas, kdy bylo třeba všechno přestavit. Přiznám se, že mou představou bylo, že se nejdříve provede důsledná analýza toho, jak to fungovalo. Nezkoušejte ani říct, že to nefungovalo. Bylo na dálnice, na metro, na sport, na kulturu, na ROH rekreace, na byty, já koupil družstevní za 20 tisíc. Neříkám, jak to bylo uděláno, na čí úkor a co na druhé straně nefungovalo. Přesto však trvám na tom, že se to mělo popsat, zmapovat a dát do počítače. Pak jsme si měli udělat počítačový simulační model toho, co hodláme změnit a jak se to projeví za rok, za dva či pět. Místo toho, jak řekl Vašek, jsme to nechali na ekonomice. Tržní vztahy dostaly zelenou. Tržní ekonomika je spasení. Tržní ekonomika vše vyřeší sama. Tržní ekonomika je však tržní teď. Nemyslí automaticky, pokud ji neovlivníme, na budoucí zisky, ale myslí jen na to, kolik to hodí teď. Kde by se také najednou vzala ta skutečně tržní ekonomika, za předpokladu, že u nás neběží po desetiletí a že tedy nemá historii? V době globální ekonomiky a internetu nelze začít stavět na baťovských principech, to je jen nostalgie. Kde by také ta ekonomika vzala paměť našich otců, rodové zásady a ohled na budoucnost firmy. Jak by ze zelináře, který celý život za socializmu kradl a myslel jen ze dne na den, vyrostl podnikatel, který orientuje vývoj své firmy s ohledem na ziskovost v budoucích deseti letech. Ty pětiletky nebyla jen sranda. Po sametovce jsem slyšel jednu zajímavou úvahu. Úspěšnost podnikání se měří jen budoucími zisky. A budoucími bylo myšleno budoucími, trvale rostoucími a trvale udržitelnými zisky. Když hodíme deset vyhladovělých krys do skladu masa, nemůžeme očekávat, že si řeknou: „Hele, holky, pomalu, pomalu, sežereme-li všechno teď, nebudeme mít na potom.“ A my jsme byli víc než vyhladovělí. A budoucnost nám Vašek slíbil dobrou. To světlo jsme jasně viděli, a tak jsme začali fandit tunelům. Hlavně aby bylo všechno rychle. Soukromé školy, manažerská studia, bazény, auta, zahraniční dovolené, bordely, fitcentra. Na investice do výroby, vývoj a inovace jaksi nezbylo času ani peněz. Parametry ekonomiky se začaly nastavovat jaksi samy. Vašek si pamatoval nejvíc na inflaci. A tak ji držel. Když mu na socialistické vysoké škole přednášeli o míře zisku, asi měl zrovna basketbalový turnaj s moskevským Dynamem. Jinak si to nedovedu vysvětlit. A nebo se to tehdy učilo jinak. Je také pravda, že zahraniční pozorovatelé a ekonomové, kteří nás po revoluci hodnotili zvenku, nás tlačili především k nízké inflaci. Vaška si vybrali pro jeho samolibost a hladili ho, chválili a tleskali mu na ekonomických fórech. Co s ním také ti kapitalisté měli dělat. Říkal si o to sám. Rozumně vzato, může mít ten, koho v budoucnu můžete ohrožovat konkurenceschopnými výrobky, zájem vás ponoukat k opatrnosti, k investicím do technologií, do vývoje apod.? Asi ne, byl by blbec. Zvláště když už si tehdy v té době vybíral obory,
ve kterých musí dojít k útlumu, aby nebyly ohroženy jejich ocelárny, válcovny trub a výrobci nákladních aut. Zkuste dnes přijít do jakékoliv banky se zahraniční účastí a vyprávějte, že chcete vyrábět srovnatelný výrobek jako v ES. Poženou vás do komerčky nebo do spořitelny. Na to sem ty prachy netahali, abychom je jednou dohnali a vyráběli jim stejné zboží, kterého se potřebují pro nadvýrobu zbavit. Kdyby si tehdy, a stačilo by i teď, vzal někdo do ruky nabídky zahraničních bazarů s ojetými užitkovými, stavebními, komunálnímu a speciálními nákladními automobily, zjistil, jak velký je přetlak tohoto zboží v Německu, Holandsku a jinde na trhu s těmito, mírně ojetými, auty, asi by nikdo nefandil Tatře, Liazu nebo Avii. Nechtěl bych vidět odměnu panu Dlouhému, že našel Stehlíka, fandu, který věřil, že se dá čůrat proti větru a že česká ocel může být lepší a levnější. Nesmí být lepší! Mimo jiné, když stál Stehlík před prvním problémem, že musí kupovat veškeré energie od zdroje, který patřil dříve do komplexu fabriky, kterou koupil, měl začít buď střílet, a nebo to okamžitě položit a vrátit. A když střílet, první měl trefit toho Dlouhého. Ale vraťme se k základní myšlence. Když se kdokoliv rozmýšlí, co udělat s vydělanými penězi, je jeho základním motivem rozšíření jeho majetku, čili zisk. Krátkodobý, okamžitý zisk je nejlepší. O možnostech dlouhodobého zisku začínáme přemýšlet až tehdy, když s naprostou jistotou víme, že nám v budoucnosti přinese větší sumu zisků, ovšem s ohledem na inflaci a s pevnou vírou, že si to v budoucnu lze lépe užít. Jinak to nemá smysl. Zvyky platící v západních ekonomikách, ekonomikách s tržní historií, které berou v úvahu i potřebu zanechat firmu svým následovníkům, za cenu přežití několika roků krize s nízkým ziskem, u nás chybí. Urvi, co urvi, a hned. Nastavení současné ekonomiky se vyznačuje poněkud pokřivenými parametry. To, že inflace, kterou do nekonečna sledujeme jako modlu, je jen pseudoinflace, jsme už řekli. Vzpomeň na manželku a na chatu. Míra zisku zato není pseudomíra. Ta je reálná. Dnešní míra zisku je ale směšná, minimální, reálně v procentech. Nelze říci, že se v západní ekonomice nevyskytují firmy či období, kdy je míra zisku relativně nízká. Podniky však historicky stojí na pevných nohou, mají již nasyslený vlastní kapitál, nemusí si na vše půjčovat. Půjčuje-li si podnik na materiál, který ve výrobě zhodnotí a zakrátko výrobky prodá, je to dobré. Půjčuje-li si podnik na placení daní a poplatků, na nevýrobní mzdy, na placení sociálního pojištění, na reklamu a odvoz popelnic, je to zlé. A tak tomu je u nás. Výsledkem této skutečnosti je, že s majetkem, který jsem vyspekuloval, vytuneloval, nebo koupil, se nevyplatí podnikat. Nevyplatí se v něm podnikat, protože se tím málo získá. Je malý zisk. Stane se z vás generátor mezd, sociálních nákladů, živíte Telecom, Eurotel, dodavatele elektřiny, vody a ostatních nákladových a navíc odstřihnutelných služeb. Nemáte na rozvoj, na klidný život. Každá chyba znamená téměř konec. Nemůžete ji napravit poskytnutím slev, výprodejem či likvidací neprodejného zboží. Nemůžete růst, nemůžete soutěžit. Můžete se z toho akorát po…. Máte prostě pocit, že míříte do černé díry. Kdybych měl popsat, co je to černá díra, asi bych měl problém. Přesně nevím. Stejnou představu však máme všichni, kteří jsme zkusili podnikat, o našem podnikatelském prostředí. Také jej nedokážeme popsat. Je to hra bez pravidel, nebo možná hra s pravidly, která připomínají beztvarou masu mýdlové pěny končící ve výlevce umyvadla. Nelze to uchopit,
nelze to popsat ani uschovat. Končí to v černé díře. Stejně, jako každodenní snažení dosáhnout podnikatelských cílů, které jsme si vysnili. Nepomohou plány, projekty, zásady, opatrnost, poctivá práce. Nepomohou ani školení, příručky, daňové kontroly a rady zkušenějších. Vždycky nás to nakonec táhne někam dolů, společně s rostoucími náklady, klesající koupěschopností zákazníků a tudíž klesajícími zisky. Už není z čeho brát, peníze nejsou, nejsou úvěry, prodali jsme chalupu, máme jen firmu, zařízení, auta a zaměstnance. Jen pouhá myšlenka, co by stálo peněz toho nechat a jít do fronty na pracovní úřad, nás děsí. Představte si například, že byste měli doplácet DPH za všechno, co jsme si do firmy pořídili. Většina z nás se dostala do situace, kdy pouhé základní náklady v naší firmě, tedy náklady, bez kterých nelze ani otevřít krám, natož kupovat a prodávat zboží, jsou podnikatelsky smrtelné. Povšimněme si například kategorie odstřihnutelných služeb. Nezaplatí-li vám někdo za zboží, můžete na něj akorát poslat psy. Odstřihnutelné služby hrozí odstřihnutím. Eurotel má na to například perfektní způsob. Nezaplatíte-li včas, přepne se váš mobil na hlasovou schránku a trhni si, každý se ti dovolá, ty se nedovoláš nikomu. Díky za tu službu, jste varován. Telecom to ustřihne rovnou. Za znovuzapojení jednoho odstřihnutého telefonu u Telecomu zaplatíte 800 korun, jestliže vám odpojili 6 telefonů, je to dost. Stejné problémy vás čekají za měsíc. A tak pořád dokola. Odstřihnutelnými službami jsou také voda, elektřina, plyn, nájemné za nebytové prostory atd. Stejně tak tomu je u sociálního pojištění, daní a poplatků. A těchto nákladů se nezbavíte. Jsou to bohužel ty, se kterými musíte denně podnikat. Další náklady jsou sice neodtřihnutelné, jsou však nezbytné a jejich zdražování má multiplikační efekt. Zvedne-li se cena benzínu, nezvedne se jen vám. Zvedne se vašemu dodavateli, zvedne se Telecomu a dodavateli Telecomu. Dodavatel Telecomu zvedne ceny kabelů o dopravu. Telecom zvedne ceny a ty zvednou ceny vašeho dopravce, kterému se navíc již zvedla cena benzínu a telefonů. Míra zisku klesne. Ceny nemohou nahoru kvůli inflaci a snížené poptávce zákazníků, která je nižší o zisk Telecomu a dodavatelů benzínu. Jestliže jsem však získal svou továrnu za pět miliónů a mohu ji hned prodat za šest, nebo třeba jen její část, je to daleko radostnější situace. Dovedete si představit, za jak dlouho vydělám řádným podnikáním milión? To snad ani nejde. Spekulace je lepší a rychlejší. Navíc, ti co vyspekulovali, vytunelovali továrny a jiné majetky, nejsou zrovna z těch, kdož umějí vyrábět, nebo alespoň mají jasnou představu, jak to zařídit, aby se našel vhodný výrobek, aby měl vysokou technickou úroveň a dobře se prodával. A navíc se ziskem, který se vyplatí. Je to začarovaný kruh české transformace. Navíc je to i otázka struktury vlastníků, manažerů a výrobních pracovníků. Budeme-li jednou hodnotit, co se vlastně prvních deset roků po ovce u nás dělo, zjistíme, že se pouze hledali vlastníci. Teprve teď musí vlastníci přijít na to, že umějí vlastnit, tedy že měli schopnost sehnat potřebný kapitál, protože byli draví a nekompromisní. A musí přijít na to, že ne vždy umějí s nabytým majetkem hospodařit. Že v řadě případů nemají výrobní znalosti, schopnosti přímo řídit podřízené a že to ani nechtějí, že jim samotná úloha vlastnit plně vyhovuje. Bude tedy třeba, aby si našli výkonné pracovníky, ředitele a manažery, aby je zastupovali. Ovšem takové, kteří chtějí řídit a vést, ale neumějí nebo neměli to štěstí vlastnit. Tito však musí být odhodláni plnit úlohy vlastníků, pečovat jim o majetek, rozmnožovat jej. A to nejen k dobru svému, tak jak je to zvykem, ale k dobru vlastníka. Tyto vztahy jsou další příčinou dnešního stavu ekonomiky. Vidím to tak na dalších deset let.
Mezitím si ale noví ředitelé a majitelé musí najít ještě výrobní, obchodní a vývojové pracovníky na střední úroveň řízení podniků, kteří jsou dalším mezistupněm celého výrobního a obchodního systému. Ti pak musí jen poctivě pracovat, nepokukovat po vlastním podnikání ani po ředitelování a vydělávat si každodenní prací pro ty nahoře. Smutné je, že těm dole za chvíli dojde, že pracují pro někoho jiného, a budou se ptát, jakýpak je to rozdíl pracovat pro komunisty, a nebo pro novodobé kapitalisty. Prostě žádný. Z jejich pohledu je to snad dokonce horší. Je třeba větší kázeň, pečlivost a více iniciativy. Přitom jsme tak zblblí, že slovo iniciativa v nás automaticky vyvolává vzpomínky na socialistické poměry. A to jsme ještě zapomněli na první stupeň hierarchie, a to jsou investoři. Prostě lidé, kteří vůbec nevlastní, neřídí a nevyrábějí. Investoři vlastní peníze a ty investují do společností jiných vlastníků. A pozor. Hlavním důvodem, proč se k nám nehrne zahraniční kapitál, nejsou vysoké daně či drahé taxíky. Hlavním, základním a nepřekonatelným důvodem je malá míra zisku! Problémy investorských, vlastnických a výkonných struktur v podnikání některým podnikatelům došly někdy mezi pátým až desátým rokem podnikání. Některým teprve dojdou. Představte si podnikatele, který měl to štěstí a získal v restituci 290 miliónů. Vyrábí třeba brusky. Tento podnikatel, dříve pracující jako mistr v národním podniku BRUSKA, začínal jako každý jiný. Nejdříve těžil z toho, co se naučil za komunistů, později začal přemýšlet o vylepšení svých výrobků, dnes si vyvíjí nové modely a úspěšně je vyrábí. Dovedete si vůbec představit jeho složitý život? Schizofrenie je proti tomu nic. Je vlastním investorem, majitelem, ředitelem a vývojovým pracovníkem. Za těch dvacet miliónů si totiž nemohl dopřát ten přepych a vybudovat si patřičné stupně řízení, nezbývá mu na to ta správná část zisku a navíc, čím více stupňů, tím horší kontrola a větší ztráty. A teď ten podnikatel sedí ve vývojové dílně a vymýšlí nový výrobek. Hlas vývojáře mu diktuje nové a nové funkce brusky, hlavou mu jdou mikročipy do řídícího systému. Druhý hlas ředitele však říká: „Kdo to bude vyrábět? Musíme přibrat elektroniky, rozšířit znalosti servisních techniků, zvládnout nové technologie“. Vývojář říká: „Ale proboha, ten výrobek za to stojí, bude konkurenceschopný.“ Z jiné části mozku se ozývá majitel: „Pánové, bude to rentabilní? Dosahujeme takových zisků, abychom z nich mohli financovat nový výrobek, co zcela nový marketing, reklama, prospekty, to bude peněz…“ A aby nebylo všemu konec, z posledního zbytku mozku se ozývá investor: „Zase budeš chtít peníze? Jednak je už nemám a jednak jsem slíbil ženě na dovolenou a holce na barák.“ V tom se ozve z domu skutečná manželka: „Přestaň blbnout a pojď mi zapnout vlny do bazénu, Karle. Že se nato nevykašleš, tak dlouho pracovat, vono ti to neuteče….“. Ani nevíte, co vlastně jste. Investor? Vlastník? Ředitel? Manažer? Vývojář? Nebo manžel? Nebo vůl? Být cokoliv z toho samostatně, kromě toho posledního, potřebujete peníze pro ty ostatní, co na vás budou makat. A ještě to je obrovské riziko. Každý podnikatel ví, jak to dnes funguje. I ten nejlepší obchodní manažer vám po dvou letech uteče. Navíc s firemní databází odběratelů, založí si vlastní firmu a dělá vám levnější konkurenci. Hospody jsou plné dělníků už v deset ráno, materiál a nářadí se krade stejně jako dřív. Nemluvím už o telefonování z podniku, nošení si papíru a kancelářských potřeb domů, nadbytečném používání služebního auta atd. Lepší ředitel by chtěl měsíčně 40 tisíc. A investor 30 % zisku ročně.
Jestliže pak narychlo zkrachujete a do poslední chvíle věříte, že se z toho dostanete, musíte dát zaměstnancům dvojměsíční výpověď a tříměsíční odstupné. Mezitím už však firma nepracuje, nemáte na sociální pojištění, daň ze mzdy a zdravotní pojištění, následují penále a další dluhy. Co dá kdo vám? Co vám zbude? Proto se podnikat nevyplatí. Vyplatí se s majetkem spekulovat, krást a tunelovat. Většina podnikatelů už dnes podniká proto, že z toho nemůže vyskočit, podniká ze setrvačnosti a přizpůsobuje se. Podnikatelé zaléhávají na matrace. A z matrace se na svět dívá jinak. I na daně. Placení daní je odměna státu. Odměna za to, že mohu podnikat, že pro mne stát vytváří podnikatelské prostředí, zákony na ochranu slušného trhu, že stát pomáhá chránit můj majetek, že se postará o zdraví moje i mých zaměstnanců atd. atd. Daně proto platím rád, dobrovolně a držím hubu. Má to však háčky. K placení daní totiž nejsme vychováni. Doba, kdy každá urvaná koruna na úkor státu bylo malé hrdinství, partyzánština, kterou jsme se stavěli proti moci, není daleko. Myslím, že jsme tomu výstižně říkali: „Co můžeš urvat, urvi. Co můžeš zkurvit, zkurvi.“ a nebo „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“ Druhým problémem je, že jsme velice brzy přišli na to, že placení daní se nevyplatí. Jednak těm, co je neplatí, se nic nestane, jednak stát jaksi nevrací to, co za slušné placení daní vrátit má a musí. Žádná ochrana, žádné zákony, žádné slušné prostředí. Tak tedy za co? Pamatuji si, je to tak šest let, na geniální vývody pana ministra Vodičky. Tehdy pravil: „Co si ti podnikatelé stěžují na vysoké sazby sociálního a zdravotního pojištění. Vždyť určitou část platí stát, další část platí podnikatel a část platí sám zaměstnanec “. Jenom blbec neprohlédne, že státu, v dani ze zisku, a zaměstnanci, v dani ze mzdy, dal ty peníze koneckonců podnikatel. Je to logické. Kladné peníze, tedy nově vytvořená hodnota, plynou jen a jen z podnikatelské činnosti, a tak musí být veškeré náklady ve společnosti kryty z aktivní činnosti podnikatelů a firem. Zapomeneme-li na to, že stát může mít někde, třeba na Hradě, zlatý důl a z toho část nákladů krýt. Tedy z daní a poplatků je živ pan prezident, učitel, policajt, úředník státní správy i vrah odsouzený na doživotí. Vždycky jsem si proto myslel, že u dveří každého podnikatele občas někdo zazvoní a zeptá se: „Prosím vás, pane podnikateli, když už jste se rozhodl věnovat svůj život podnikání, berete ne sebe riziko neúspěchu a máte v tom celý svůj majetek, dokonce i dům jste zadlužil bance, nepotřebujete něco? Vždyť nás všechny živíte! Nechcete třeba pomoci při zápisu do obchodního rejstříku nebo při zápisu do katastru nemovitostí, těch půl roku je dost, že? Tak tedy aspoň pardon.” Nic. Nikdo nezvoní. Podívejme se, kam to vede, když český podnikatel lehne na matrace a zařekne se, že stát nedostane nic. Mám hrušky, Franta má jablka. Tedy ne eurojablka. Naše “jabka”. V normální prvobytně pospolné společnosti, kterou sice jsme, ale hrajeme si na tržní ekonomiku, bychom si ty bedny vyměnili. Ne tak u nás. Oba si tedy vystavíme fakturu na stotisíc korun. Oba si připočteme DPH. Pro jistotu DPH oba nezaplatíme, ale na vstupu si je odečteme, stát nám to zaplatí. Ani faktury si nehodláme zaplatit. Státu pak dlužíme dvakrát daň ze zisku, dvakrát DPH a ještě jsme jej oba na vstupu od státu vyždímali. Celkové zadlužení v naší malé ekonomice je dvě stě tisíc. Dluh na dani z příjmu je dejme tomu 40 tisíc, dluh na DPH jsou 44 tisíce. A jen tak, aby řeč nestála, já jsem svoje nově nabytá jablka, stejně jako Franta své
koupené hrušky, prodal dále. Stejným způsobem. Státe plač. Nejsme blbci. Na tohle skončilo Rusko, i když bylo trochu větší. Děláme, co se vyplatí. Je to tržní. Byl konec roku 1998, ekonomika je v krizi a mnoho podniků nebude mít zisky. Stát se to dozví až v březnu, či spíše v červnu 1999. Protože je stát šikovný, vybírá celý rok 50% zálohy na daň z příjmu z poslední známé daňové povinnosti. Dovedete si představit tu ránu, až to bude muset v příštím roce podnikům vracet? Normálně to stát vrací z nově zaplacených daní prosperujících podniků. Je však otázkou, zda budou. Stálo by za to zjistit, kolik daňových nedoplatků vzniklo na základě fiktivních transakcí a nikdy nezaplacených obchodů. Ještě zajímavější by bylo zjistit, kolik daní nebylo vůbec vyměřeno. Dnešní rozhovor obchodníků vypadá asi takto: „Jak to chceš? S DPH, bez, s papírem, bez?“ V každém případě však keš. Prvobytně pospolná společnost, ovečka, koza. Jsme tam zpátky. Všechno umíme. Někdo tvrdí, že za tím vším stojí morálka. To by asi řekl Vašek z Hradu. Někdo tvrdí, že chybí přísnost daňových orgánů. To zase platí tehdy, je-li daň reálně vyměřená a je z čeho brát. Pravda je jinde. Platit daň se musí vyplatit. A jsme u míry zisku. Udělej z vody hody, říkávala babička. Daň si vyměřuje sám podnikatel tím, že pravdivě přiznává všechny skutečnosti v účetnictví. Daň platí ze svého obratu či zisku sám podnikatel. Musí mít ale z čeho platit. Musí se mu vyplatit, že daň zaplatí. Vyplatit znamená, že tím získá možnost dále podnikat. V každém případě musí být daň reálná. V prostředí, ve kterém podnikateli nezbývají při slušném podnikání peněžní prostředky na inovace, rozvoj, konkurenceschopnost, na investice do zaměstnanců, je každá zaplacená daň drahá. Není prostě důvod ji platit. Stačí snížit oficiální platy, koupit umělé náklady, zatajit část příjmů, koupit zkrachovalé s. r. o. s účetní ztrátou. Je to prostě tržní. Podnikáme přece proto, abychom vydělali, ne proto, abychom celý rok platili daně z mezd, DPH, sociální a zdravotní odvody, platy, režijní náklady a na konci roku nejenom neměli reálný zisk, ale navíc jsme z toho ještě zaplatili daň z příjmů. Asi jsme zase u míry zisku. A teď pozor. Dostáváme se k úplnému jádru věci. K úplnému základu všech problémů posledních roků. Dostáváme se k zlatému pravidlu podnikání, činnosti, ze které vznikají všechny kladné přírůstky, se kterými může naše společnost počítat a financovat z nich svůj rozvoj. Je zajímavé, že jsme beze zbytku přiznali všem relativně samostatným systémům existenci jistého rovnovážného stavu, který si regulují a udržují. Ekologie, živočišný svět a rostlinná říše, moře, vzduch, počasí, hurikány a sopky. Všude tam uznáváme systém koloběhu energie, hmoty, vzduchu, života a smrti. Nikdo z nás se neodváží nařídit větru, ať se zastaví, nikdo se neodváží vyhubit všechny žraloky, protože žerou malé rybky. A když se o něco pokusíme, přemnoží se jiný druh, ještě horší. Zato Vašek a pánové z ČNB poručí inflaci, stop. Inflaci, která je přirozeným měřítkem, ne počátečním stavem a výchozím parametrem ekonomiky. Sníží tím obrátkovost ekonomiky, sníží míru zisku, cenotvornou sílu ekonomických subjektů a otřese samotnými základy podnikání, čili zlikviduje všechny důvody, kvůli kterým ekonomické subjekty podnikají.
Na druhé straně ale všechna čest Centrální bance. Brání zuby nehty myšlenku, že není možné nalít do nerestrukturalizované ekonomiky peníze. Zkusí-li to vláda a oddluží-li jediný podnik, tak o ty prachy přijde. Ekonomika je vyždímaná houba. Houba musí přijmout nejprve tolik vody, aby se nacucala, a pak je teprve mokrá. Ekonomika taky. Každý podnik, který požádá o záchranný kruh, má spoustu dluhů. Dostane-li podporu, má na vybranou. Buď zaplatí všechny dluhy a bude na nule, a nebo to dá do rozvoje, a pak je to poškozování věřitelů. V tom mají pánové z ČNB pravdu. Jsou-li v naší ekonomice podniky vzájemně zadlužené do výše asi 200 mld., neznamená to, že v ekonomice 200 mld. chybí. Vzájemné zadlužení je zřetězené a je dost možné, že v ekonomice chybí jen 100 mld. nebo méně. V ideálním případě si představme, že do ekonomiky pustíme těch 100 mld. korun. Dáme si práci a nalezneme co nejdelší řetězec dluhů s dodržením pravidla, že všechny prostředky obdržené od dlužníků použije podnik na zaplacení svých vlastních dluhů. V tom případě se od posledního dlužníka vrátí státu těch 100 mld. zpět a všechny subjekty budou bez dluhů mezi sebou. Ekonomika se však ani nepohne. Ani nahoru, ani dolů. Stát má sice zpět 100 mld., ale to jsou jen ty, které měl u podnikatelských subjektů jako dluh, to nejsou ty čisté, které tam vrazil. V druhém případě zapomeneme na přísná pravidla a těch 100 mld. necháme vplout do ekonomiky bez pravidel. Zaručuji výsledek. Podniky si budou dlužit 300 mld. A ekonomika se právě tak nepohne. Proč taky? Ale vraťme se ke zlatému pravidlu. Není to pravidlo, je to rovnice. Obyčejná, matematická, a je k ní potřeba akorát sčítání a znaménko rovnosti. Nic víc. Ta rovnice se dá vyjádřit dvěma způsoby. Ten první odpovídá selskému rozumu a rozumí mu každý. Rovnice zní: „Nedáš-li krávě nažrat, tak chcípne.” Ta kráva, to může být stát, podnikatel, státní podnik, banka, investor, nebo obyčejná kráva. Druhý způsob je více ekonomický, srozumitelný je však opět všem vyjma samolibých blbců. Tak tedy, ta rovnice říká, že vezmeme-li finanční prostředky a zakoupíme nějaký podnikatelský majetek, například nemovitost, opravíme-li jej, investujeme do zařízení, zaměstnanců, režie, přičteme-li náklady na zboží a materiál, zaplatíme-li poplatky, daně a odvody, přidáme náklady na rozvoj, inovaci výrobků, reklamu a přidáme-li, ve vší skromnosti, rozumný zisk, tak se tohle všechno musí rovnat příjmům. Ale reálným příjmům, ne fiktivním příjmům a ne příjmům v nedohlednu. Tady si trochu odskočíme. Bude to sranda. Jednou z největších chyb posametových podnikatelů je absolutní neznalost ekonomických pojmů. Obrat, tržba, hrubý zisk, čistý zisk, zisk před zdaněním, pasiva, aktiva, peněžní toky, náklady na pracovní kapitál atd. Většině rychlených podnikatelů to neříká nic dodnes. A co teprve úvaha, že jedním ze zdrojů pro budoucí investice jsou odpisy. Jsou snad odpisy nějaké zvláštní bankovky? Nebo mi finančák založil tajný účet, na který mě ty odpisy ukládá a dá mi je na konci roků? Jo, aha, to jsou peníze, které ušetřím tím, že zaplatím nižší daň? Jakou daň, když nemám zisk? Tak kdo mně ty odpisy ukradl? Normální je, když..., jenže co je to normální, že? Tak tedy, normální je to, že zaplatím veškeré náklady, a co mně zůstane, to je zisk. Z něj zaplatím daně a zbytek mohu donést domů. Tak nějak by to probíhalo, kdybych měl na kontě v bance milión, z toho bych platil náklady, přibývaly by tržby a stav konta by osciloval kolem toho miliónu.
Život českého podnikatele je však složitější. Nemám nic, pozor, jsem v roce 1992, teď už to nejde, a dovezu kamion zboží. Protože nemám na clo, dám to do režimu dočasného použití (dříve také tzv. Celní záznam). Zboží není procleno a nesmím na něj sáhnout. Nesáhnu-li, pak neprodám, nemám tržbu, nemám na to zboží, na clo atd. Tak tedy prodávám, postupně platím zboží, taky z toho žiji, platím telefony, benzín a někdy pak zaplatím i to clo. Je to takové české, dobrodružné, partyzánské, dopředné cash-flow. Uprostřed toho kolotoče ani nevím, jestli jdu na večeři z tržby, ze zisku, nebo za to ne-zaplacené clo. Postupně si navyknu, že tržba je to, z čeho žiji, z čeho pak zaplatím náklady, o tom zatím nepřemýšlím. To bych prostě nemohl začít podnikat. A tak si zvyknu platit ty náklady později, později a ještě později, projde-li to, pak občas vůbec ne. A taky to jde. Funguje to jako perpetuum mobile. České perpetuum mobile. Možná české minus mobile, ale mobile. A tak kolem roku 1993 žije rodina podnikatele v běžném dnu z toho, co dnes prodá na krámě, jak by řekl děda. To zboží, co dnes prodává, zaplatí z toho, co prodá zítra. Režii, benzín a telefon zaplatí z toho, co prodá pozítří, clo z toho, co prodá popozítří, další den je třeba jít na večeři. A daně? Proboha! To už je tu pondělí, a tedy den, ze kterého živím rodinu. Na ty daně se prostě nevydělá. Proto je hlavní tržba. Tržbu mám prostě nejraději. Z tržby můžu pozvat obchodního partnera na večeři. Ze zisku ne. Zisk je imaginární platidlo. A tak se z tržeb opraví dům, postaví se bazén, koupí se auto a jede se na dovolenou. Už ve škole nás učili, že číselná osa má uprostřed nulu. Do mínusu i do plusu je stejné nekonečno. Tak proč přetěžovat tu kladnou část. Absolutní velikost úsečky je stejně velká, ať jde do mínusu či do plusu. A večeře je jen úsečka. Že už ta nula vpravo není vidět? Nevadí. To spraví další tržba. Jinými slovy, tak vznikaly prvotní, druhotná a všechny následné platební neschopnosti. Snad, lépe řečeno, platební nechtěnosti. Ale vraťme se k rovnici. Rovnice, to jsou přesná čísla a operátor rovnosti. Ten se oklamat nedá. Dá se vykouzlit ztráta, dá se vykouzlit pohledávka, ale rovnost ne. Rovnost je rovnost. Proto pojďme rovnici pečlivě zkontrolovat. „Máme tam náklady na školení bezpečnosti práce, školení řidičů? Máme tam náklady na všechna pojištění v dostatečné výši? Máme tam náklady firmy na účast na výstavách a na návštěvy výstav našimi zaměstnanci? Máme tam náklady na mikulášskou besídku pro zaměstnance? Máme tam náklady na údržbu a opravy budov, plotů a venkovního osvětlení, jsou tam náklady na revize, kominíka technické kontroly aut? Máme tam náklady na vývoj, předplatné novin, časopisů, včetně zahraničních? Máme tam náklady na úhradu ztrát vzniklých neprodejnosti části zboží, máme tam náklady na slevy, inzerci, reklamu? Jsou tam náklady na občerstvení hostů, ubytování zahraničních partnerů, jejich pohoštění a pořízení darů? Máme tam rezervy na havárii služebního vozu či vykradení prodejny? Pojišťovna zaplatí škodu se zpožděním a jistě ne celou. Jo, všechno tam máme!” To je dobře, to je jistě naše obchodní marže alespoň 40 %, že? Jo není? Že na to nezbylo v rovnici místo? Tak skončeme s podnikáním. Jsme totiž u jádra věci. Úplně všechno jsme v ekonomice postupně nastavili podle našich představ. Nastavili jsme především inflaci. Tím jsme začali. Pak jsme nastavili zisky ČEZ, Telecomu, Eurotelu, prodejcům benzínu, nafty, vody, odvody státu. Dodavatelé odstřihnutelných služeb jsou v suchu, ti se bát nemusí. Další náklady, ceny služeb a zahraničního zboží se zase chytly cenové úrovně v zahraničí. Letecká doprava, ceny léků, ceny aut a zahraničních výrobků, to vše inklinovalo k úrovni cen v zahraničí. Jsme na pozici. Všechno je nastaveno. Všechno?
A tak jsme nakonec zapomněli na jedno: Na mzdy a platy. Jak se má ta naše rovnice vyrovnat s pravou a levou stranou? Jak nám to má vycházet, když všechny náklady jsou skoro stejné jako v ES a jenom ty blbé platy jsme si nechali 3x menší. Blbá rovnice. Je třeba něco změnit, aby platila. Náklady? To nejde. Výstupní ceny, to také ne, jsme v reálné konkurenci s výrobky ES, a také pozor na inflaci. Něco se ale změnit musí, je to rovnice! „Už to máme,” zvolali jsme my sami, podnikatelé. „Snížíme míru zisku, to je ono.“ Nějak to přežijeme. Jen tak mimochodem. Jsou obory, ve kterých by podnikatel v zemích ES nepodnikal s marží nižší než 100 % i více. Jak na snížení míry zisku? Dobrou metodou jsou například slevy. Slevy jsou nejlepším marketingem. Dám-li slevu, porazím konkurenci. A tak vznikají kluby, karty, nálepky na dveřích obchodů a všichni si všechno dáváme se slevou. Já mám na to jednoduchou metodu. Když ke mně přijde zástupce takového spolku se zelenými kartami a slevami a začne povídat, nevyhodím jej. Snažím se mu domluvit. Tak asi po hodině odchází, má místo zelené karty se slevou 10 % kartu červenou, moji kartu, s příplatkem 20 % a mumlá: „Já blbec, ten mi to vysvětlil, ne slevy, ale dávat si víc! Když přijdu já k tobě a ukážu červenou kartu, dáš mi cenu o 20 % vyšší, když přijdeš ty ke mně, bude to stejné, zaplatíš mi o 20 % víc. A pozor! Z těch 20 % navíc budeme žít a podnikat. To je fór! Manželka bude mít radost. Konečně to podnikání dostalo smysl.“ Prostě a jednoduše, nepřijmeme-li zákon, že podnikat se smí je s marží nad 40 % v obchodě a nad 60 % ve výrobě, nikdy se z toho nedostaneme. Německo je jen jedna velká domluva, že si všichni budou navzájem za všechno dávat třikrát víc, než to stojí. A možná ještě víc. Pak zbude i na daně, zdravotnictví, dotaci dopravy, na kulturu a sport. Nejsmutnější na tom je, že jsme si tu chybu v té rovnici udělali sami. V touze podnikat a přetrumfnout konkurenci jsme ubírali na zisku, až nám nestačil ani na přežití. Marže skládačů počítačových konfigurací dosahuje dnes i 2 až 3 %. To skutečně nemá obdoby nikde ve světě. V Česku jsou pak počítače nejlevnější na světě, podnikatelé asi nejblbější. Pak se nemá software krást. Na jeho legální nákup nikdo nemůže mít. Podívejte se na ty skutečné kapitalisty. Informační systém podniku SAP R3 v tom nejmenším provedení stojí kolem 5 mil. korun. A nikdo se s vámi nebaví, žádné zelené karty, žádný klub NOVA, prostě „ pětku “. A to ještě roční údržba stojí tak půl melounu. Že není vůbec důvodné, aby ten systém stál 5 mil.? Nevadí, nekupuj. Skutečně kvalitní, všechna čest, dvoudenní konference o controllingu a reportingu, pořádaná renomovanou rakouskou firmou v luxusním pražském hotelu, stojí 19 tisíc. A takových konferencí byste potřeboval stihnout tak pět do roka. Audit od KPMG stojí minimálně 1 mil. a více. Že byl zisk vaší akciovky jen 2 mil., nevadí, KPMG není pro vás. Aktivní účast na zahraniční výstavě přijde vaši firmu tak na 500 tisíc. Zapomeňte. Zkuste si požádat o založení účtu u CITY Bank v Praze. Odejdete jak spráskaný pes. Jste sklo. Naprosto čiré sklo. To, že podnikáte, to nikoho nezajímá. Položíte-li se vy s vaší firmou a položí-li se dalších 300 podnikatelů v okolí, nikdo to nezaregistruje. ŠKODA Mladá Boleslav, VERTEX, Telecom, Eurotel, STE, plynárenské podniky, velkoprodejny potravin, to jsou borci, vy jste nula, pane. Střední třída? Co to je? Hodit však za hlavu to, co měla být střední třída, není rozumné. Nefunguje-li střední podnikání, nemohou prosperovat ani velké podniky, osobní ani nákladní doprava, služby, restaurace, zábavní podniky. Nemohou také prosperovat banky. Ať již to banky chtějí, nebo nechtějí, jsou vždy součástí podniku nebo projektu, který financují. Jsou vlastně tichým
společníkem a profitují na části zisku tohoto podniku. Jestliže by měl někdo mít eminentní zájem na úspěšnosti podniku, měla by to být úvěrující banka. Každý měsíc by měl být úvěrový pracovník v podniku a ptát se: „Nepotřebujete pomoci? Nějaký kontokorentek, akreditivek, rychlejší bankovní převod, nepotřebujete podpořit nějakou leasingovou společnost, která financuje vaše odběratele? Ne? Tak já přijdu zase, a kdyby něco, zavolejte, pomůžeme překlenováčkem, restrukturalizací splátkového kalendáře nebo jen radou, jsme v tom namočeni s vámi.” Banka by měla především poznat dobrý projekt. Bohužel, v prostředí minimální míry zisku, špatné platební morálky, vysokých úrokových sazeb, nedostatku úvěrů pro naše odběratele a leasingové společnosti, které nám pomáhají financovat odbyt, při celkové nedostatečnosti ekonomiky, nemůže být kvalitních úvěrů. Je to matematická pitomost. Banky prostě nemají šanci poskytovat bezpečné úvěry. Leda tak Telecomu, podnikům se státními zakázkami a některým jistým zákazníkům, například těm se zahraniční účastí. Že těm ale mateřská firma v NSR platí účast na výstavě v Mnichově, že jim dodává veškeré firemní tiskopisy, pomáhá platit reklamu, marketing, zajišťuje odbyt? Mají štěstí, rovnice se jich netýká. Mimo jiné. Když jste přišli do banky pro úvěr před lety, banky se ptaly, máte-li ručení nemovitostí. Prahly po nemovitostech. Dnes mají zcela nový fór. Po krátkém úvodu vám úvěrový referent sdělí, že musíte přinést závazné objednávky od odběratelů, solidních odběratelů, na vaše zboží. Co je to v dnešní ekonomice závazné? Jak uzavřít tuto smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jak prokázat, že zákazník zaplatí, když to neví nikdo, natož on? Jak to udělat, když chcete vyvinout výrobek zcela nový, máte nějaký zahraniční vzor, chcete jej vylepšit, zlevnit a tedy jej ještě nemáte vyroben, nemůžete jej nabídnout, natož přinést závaznou objednávku? Připadá mi to, jako kdyby po vás chtěli při porodu vašeho syna jeho školní tašku do první třídy s podepsanou žákovskou knížkou, že byl den předtím nemocný. Opět vajíčko, slepice nebo kráva. Naši předkové říkávali, vedeni selským rozumem, že chcešli zabít prase, musíš jej nejdříve vykrmit. Navíc to banky hodně přehnaly. Kdybychom si zpětně spočítali, co všechno Česká spořitelna sponzorovala, kolik dala za reklamy, za kolik si postavila a vylepšila nemovitosti a jak je vybavila technikou a kolik stály interiéry, manažeři a sekretářky, asi bychom došli k číslu tvořícímu podstatnou část její ztráty. Také bych si chtěl ve firmě, která má ztrátu 50 miliard, opravit sídlo za několik miliard, jako ČNB. To s těmi náklady je obecně platné. Dovolí-li si pojišťovna Kooperativa zaplatit v Hospodářských novinách několikrát po sobě dvě plné stránky, na jednu dát fotografii ruky s dvěma prsty s textem: „ Ze dvou “, a na druhou dát fotku ruky s jedním prstem a s textem: „Uděláme jedničku “, to vše doplněné informací, že se česká a moravsko-slezská část pojišťovny spojuje, patří jejímu vedení obrovský kopanec někam. Malý podnikatel, který si za celý rok nedovolí dát do těchto novin jediný inzerát, protože na to nemá, se musí nechat pojistit a v ceně pojistného uhradit zvýšené náklady pojišťovny, ve který je i náklad na uvedený veleinzerát. Ani nepátrejte, kolikrát to udělala Česká spořitelna a jiné banky, Eurotel, Telecom, ČEZ? Čest jejich památce. Pamatuji si, že ještě nedávno darovala Česká spořitelna několik sanitek. Taky bych na to rád měl, když mám na kontě mínus. Střadatelé, co mají v České spořitelně uložené peníze, mají štěstí, že nerozumí účetním výkazům. Jejich uložené peníze jsou v těch sanitkách a ty má zaplatit podnikatel vysokými úroky z úvěrů. Ještě štěstí, že jej nedostane. To není rozumný kšeft v období nedostatečnosti. Mělo by to být jinak. Kvalitní podnikatelské prostředí umožní rozvoj ziskových firem. Tyto firmy posílí daněmi
stát. A ten pak zaplatí ty sanitky. Budou-li v budoucnu bohatí všichni, může ty sanitky kupovat kdokoliv. Ale ne teď. Je to přenášení nákladů na ty, kteří se nemohou bránit. Říká se, že pomůže, když se banky zprivatizují. Blbost. Ani zprivatizovaná banka nevylepší podnikatelský záměr s nízkou mírou zisku. Kdyby to tak bylo, tak by třeba Čalfova IC banka s malajským kapitálem půjčovala jako divá. A co bývalá Agrobanka, dnes GE Capital Bank, a. s.? Ta je zprivatizovaná, má kapitál, ale půjčovat stejně nebude. Dokonce ani image svých budov nezměnila. To aby vypadala stejně chudá, jako byla Agrobanka. Privatizace nepomůže. Pomůže jedině přestavení parametrů ekonomiky. Jak na to, však nikdo neví. Jakákoliv podpora podniků se státní účastí skončí naprosto jistě na kontech manažerů, v jejich soukromých podnicích, prostě jinde než ve výzkumu a vývoji nových výrobků. Náklady už nikdo nesníží, koupěschopnost sama nevzroste. Jsme v pasti ekonomické malosti, připrcatěných balíčkových opatření a investiční a finanční nedostatečnosti podniků, bank i státu. Ekonomická rozhodnutí neexistují, jsou jen politická a ještě blbá. Stát si neporadí s dopravou, zdravotnictvím, školstvím, armádou, natož se svým podílem v bankách a podnicích. Přitom to jsou opět jen rovnice. Rovnice s levou a pravou stranou, jejich řešení v době počítačů, simulačních a optimalizačních programů by nemělo být problémem. Ale je. Vysvětlení je jednoduché. Politická a odborná rozhodnutí v těchto oblastech by museli vydat ti, kdož jsou systémem vlastních skrytých účastí a lobbyistických uskupení, rodinnými svazky, osobními vztahy a svou prokazatelnou neschopností v čase minulém za tento stav odpovědni a kdo by každou konstruktivní změnou utrpěli snížením svých budoucích profitů. Jak jinak je možné, že například ve zdravotnictví, v systému, který má svůj výstupní, realizační cenový strop přesně stanoven a zmražen, čili si nemůže diktovat ceny svých výkonů a služeb na výstupu, se musí veškeré vstupy brát z tržního prostředí. To je přece ekonomická nestvůra. Na cestě do ordinace jsou veškeré léky prosévány dodavatelskými eseróčkami, v nemocniční kuchyni vaří soukromé, ziskové, společnosti, zdravotnické přístroje jsou dodávány se značným ziskem, který teče do soukromých rukou. Úklid, služby pro nemocnice, to vše je tržní a ziskové a samotné zdravotnictví je na tom špatně, protože náklady rostou. Výstupní ceny jsou však státní. To se přece nemusí nikomu vysvětlovat. To je předem jasné, že to nejde. Nemůže to jít. Rovnice je rovnice. Z prdu kuličky neuděláš, říkávala babička. Na vstupu zdravotní péče měl být státní zásobovací podnik. Veškeré léky a zdravotnický materiál, přístroje a vybavení měly jít do státní zdravotní péče bez zisku a soukromým lékařům s menším příplatkem a šlo by to. Jak k tomu přijde soukromý podnikatel, když v odvodech na zdravotní pojištění platí část nájmu ordinace lékaře od obce nebo od soukromníka? Platí také část zisku dovozcům léků, společnostem, které v ordinacích a nemocnicích uklízejí, vaří a vytváří si zisk. Hradí také část zisku Telecomu, STE, plynárnám atd., za služby nemocnicím. A nebo by mělo být celé zdravotnictví tržní? Na vstupu i na výstupu? Podívejte se však do vlastnické struktury společností, které na zdravotnictví parazitují. Jsou to bývalí řídící pracovníci OÚNZ, hospodářských správ nemocnic, lékárenské služby, jsou to příslušníci jejich rodin, známí, atd. Řada z nich pracuje v těchto nemocnicích a navíc se účastní na podnikání těchto parazitujících společností.
Je to, jako kdybych domů donesl nákup potravin a členům rodiny bych je pak prodával se ziskem. A všechny ty parazitní zisky platíme my, podnikatelé, ze zdravotního pojištění. Ukrutnost! Velice jsem si oddechl, když nebylo schváleno placení školného. Představte si, že existuje školné a student si vytvořil za období studia dluh 10 tisíc. Přijde k podnikateli, ten to zjistí a uvažuje: „Když ten nový mladý inženýr bude splácet ten úvěr, bude jeho reálná mzda o to menší. Budu mu muset o něco přidat, aby nežebral o svačinu.” A to školné zaplatí ve skutečnosti podnikatel. A nebo si radši vezme inženýra bez dluhu a absolventi půjdou na pracovní úřad.
