1. SVĚT STVOŘIL BŮH
Svět nebyl vždycky. Stvořil jej Bůh. Stvořit znamená udělat něco z ničeho. Žádný člověk to neumí, to umí jen Bůh. Proto Pánu Bohu říkáme také Stvořitel. Bůh nemá tělo. Říkáme, že je pouhý duch. Bůh je všude. Říkáme, že je všudypřítomný. Bůh ví všechno. Říkáme, že je vševědoucí. Bůh může všechno, co chce. Říkáme, že je všemohoucí. Bůh chce jen dobré a nikdy nechce nic zlého. Říkáme, že je nejvýš svatý. Boha má všechno poslouchat. Říkáme, že Bůh je náš Otec a je Pánem všech tvorů na nebi i na zemi.
2. ANDĚLÉ
Dřív než Pán Bůh stvořil svět, stvořil anděly. Andělé jsou také pouzí duchové. Jsou sice lepší, moudřejší a mocnější než lidé, ale Pánu Bohu se ani zdaleka nevyrovnají. Bůh stvořil anděly, aby plnili jeho vůli. Za to jim slíbil, že budou stále s ním a že budou stále šťastni. Někteří andělé zpyšněli a nechtěli již Pána Boha poslouchat. Bůh je potrestal tím, že ho už nevidí, a to je pro ně velká bolest. Tuto bolest, tak velkou, že si ji ani nedovedeme představit, trpí v pekle. Věrné anděly Bůh odměnil. Stále ho vidí a jsou s ním velice šťastni. Takové štěstí mají v nebi. Andělé, kterým Bůh dal na starost nás, se nazývají andělé strážní. Anděle Boží, strážce můj, - rač vždycky být ochránce můj: - mě vždycky veď a napravuj, - ke všemu dobrému mě vzbuzuj. - Ctnostem svatým mě vyučuj, - ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj. - Tělo, svět, ďábla přemáhám, - na tvá vnuknutí pozor dávám. - A tak s tebou ve spojení - ať vytrvám do skonání, - po smrti pak v nebi věčně - chválím Boha ustavičně. - Amen.
3. PRVNÍ LIDÉ
Svět se vyvíjel dlouhou dobu. Když byl hotový, Pán Bůh stvořil člověka. Stvořil ho tak, že do hmotného těla vložil nesmrtelnou a neviditelnou duši. Duší se člověk podobá Pánu Bohu a andělům. Prvními lidmi byli Adam a Eva. Žili v krásné krajině, které říkáme ráj. Byli svatí, to znamená, že Pán Bůh je měl rád jako svoje hodné děti. Byli šťastní, neznali ani tělesné, ani duševní utrpení. Byli nesmrtelní, nemuseli zemřít. Mimo to jim Bůh slíbil, že jej jednou budou vidět tak, jako ho vidí andělé, a že s ním budou stále, věčně šťastni. To si však měli zasloužit svou poslušností. Bůh první lidi zkoušel, mají-li ho opravdu rádi, proto jim zakázal jíst z jednoho stromu v ráji. Upozornil je, že ztratí svatost, štěstí, nesmrtelnost i nárok na nebe, neposlechnou-li a budou-li jíst ze zakázaného stromu.
4. HŘÍCH PRVNÍCH LIDÍ
Jeden ze zavržených andělů lidem záviděl a chtěl, aby byli nešťastni jako on. Zjevil se Evě v podobě hada a pokoušel ji, aby jedla ze zakázaného stromu. Když se bála, že zemře, nalhal jí: „Nezemřete, ale budete všechno vědět, budete jako sám Bůh.“ Eva se chtěla vyrovnat Bohu, aby ho nemusela poslouchat. Přemluvila i Adama, svedla ho k neposlušnosti a oba jedli ovoce ze zakázaného stromu. Tím se dopustili prvního lidského hříchu. Byla to vzpoura proti Bohu. Nyní byli opravdu chytřejší, ale jinak, než si myslili. Poznali, že je zlý duch obelhal, a dostali strach. Pán Bůh je tedy musel potrestat. Přestali být jeho milými dětmi, začali trpět na těle i na duši, museli umřít a nemohli se už dostat do nebe. Bůh je vyhnal z ráje do pusté a neúrodné krajiny.
5. BŮH SLÍBIL VYKUPITELE
Když Bůh vyháněl první lidi z krásného ráje, bylo mu jich líto a slíbil jim, že pošle na zem jinou ženu, jejíž syn zase vše napraví a porazí zlého ducha. Kdy to bude, neřekl. Lidé si o tomto radostném slibu vypravovali z pokolení do pokolení a čekali, až přijde tento osvoboditel, říkali mu Vykupitel. Adam a Eva svého hříchu litovali a byli už hodní. Proto jim Pán Bůh jejich hřích odpustil. Avšak utrpení a smrt jim Bůh neprominul. Když zemřeli, jejich těla se v hrobě rozpadla, ale jejich duše žily dál v předpeklí. Tam čekaly na Vykupitele. Po Adamovi přicházejí všichni lidé na svět se smutným dědictvím: nejsou již Božími dětmi, musí trpět a zemřít. Říkáme, že mají dědičný hřích.
6. KAIN A ÁBEL
Nejstarší syn Adama a Evy se jmenoval Kain. Živil se sbíráním plodin. Mladší syn Ábel choval zvířata. Celá rodina Pánu Bohu občas přinášela oběti na usmíření za lidské hříchy. To byla jejich modlitba. Při jedné oběti dal Bůh jasně najevo, že Kainova oběť se mu nelíbí, protože Kain byl zlý. Na Ábelovu oběť hleděl rád, protože Ábel byl hodný. Kain nejdříve Ábelovi záviděl, pak se na něho hněval. Nakonec se rozhodl k hroznému činu: vylákal Ábela na osamělé místo a tam ho zabil. To byla první vražda. Bůh Kaina potrestal. Kain neměl klid, svědomí ho pronásledovalo, stěhoval se neustále z místa na místo, ale výčitkám svědomí neunikl.
7. POTOPA
Adamovi potomci nebyli hodní. Přestali milovat pravého Boha a sloužit mu, byli zlí a zkažení. Jediný Noe, který miloval Boha, byl dobrý a zbožný a s ním i celá jeho rodina. Bůh poručil Noemovi, aby si postavil velkou loď. Říkali jí archa. Bůh řekl Noemovi, že zničí všechno, co žije na zemi. Když Noe stavěl se svými syny loď, lidé se jim posmívali. On je napomínal, aby se polepšili, lidé si však nedali říci. Pak přišla pohroma. Čtyřicet dní a čtyřicet nocí pršelo tak, že celá země byla pod vodou a moře zaplavilo krajinu. Jen Noe v lodi se zachránil. S ním se zachránila i jeho rodina a zvířata, která vzali sebou. Když vody opadly, Noe poděkoval Pánu Bohu za záchranu tím, že mu přinesl oběť a pomodlil se. Pán Bůh slíbil, že už nikdy takovou potopu na svět nepošle.
8. BŮH SI VYVOLIL ABRAHÁMA
Avšak Noemovi potomci byli právě tak špatní, jako potomci Adamovi. Zapomínali na pravého dobrého Boha a klaněli se slunci, měsíci, hvězdám a přinášeli jim oběti. Stali se pohany. Tehdy se Pán Bůh rozhodl, že si vytvoří nový, věrný národ. Zjevil se dobrému Abrahámovi, který byl pastýřem, a řekl mu: „Abraháme, vystěhuj se ze své země a ze svého otcovského domu se svou rodinou, majetkem a čeledí, a jdi do země, kterou ti ukážu. Tam z tvých potomků udělám velký národ a v něm požehnám všem národům země.“ Abrahám poslechl a Pán Bůh ho vedl do pohanské země Kanaán. Tam se mu znovu zjevil a slíbil mu: „Tuto zemi dám tvým potomkům.“ Zemi Kanaán říkáme Zaslíbená země. V ní se měl narodit slíbený Vykupitel.
9. ABRAHÁM A IZÁK
Když bylo Abrahámovi sto let, narodil se jeho ženě Sáře syn. Dali mu jméno Izák. Abrahám ho velice miloval. Bůh však dále zkoušel Abrahámovu víru a lásku k sobě. Když Izák začal dospívat, zjevil se Bůh Abrahámovi a řekl mu: „Vezmi syna, kterého miluješ, a jděte do země Moria. Na hoře, kterou ti ukážu, budeš mi ho obětovat.“ Abrahám byl zdrcen, ale poslechl. Věděl, že Bůh je pánem lidského života. Vzal dříví a oheň a oba zamířili k oné hoře. Tam postavil kamenný oltář a už chystal se hocha usmrtit tak, jak zabíjel obětního beránka. Tu uslyšel hlas: „Abraháme, neubližuj dítěti! Že jsi byl tak ochotný dát mi svého milovaného syna Izáka za oběť, rozmnožím tvé potomky jako hvězdy na nebi a jako písek na mořském pobřeží.“ Abrahám radostně objal syna a oba se vrátili domů.
10. ABRAHÁMOVI POTOMCI
Izák měl dva syny. Jeden se jmenoval Ezau, druhý Jakub. Jakub měl dvanáct synů. Nejraději z nich měl Josefa. Bratři však Josefa rádi neměli. Záviděli mu a jednou ho tajně prodali za dvacet stříbrných peněz otrokářům. Otci namluvili, že zahynul. Otrokáři odvedli Josefa do Egypta a tam ho prodali za otroka. Bůh však Josefa neopustil. Chránil ho a pomáhal mu tak, že se Josef stal vysokým královským úředníkem. Později vypukl v zemi, kde žili Izák a jeho synové, veliký hlad. Josefovi bratři jeli do Egypta nakoupit obilí. Netušili, že se tam setkají se svým bratrem. Josef však zlý čin bratřím odpustil a vzkázal svému otci, aby se s celou rodinou přestěhoval do Egypta k němu. Jakub to učinil. Jeho rodina měla tehdy již 70 členů. Později jich bylo ještě o mnoho více. Jakubovi potomci se nazývali Izraelité, protože Jakub měl ještě další jméno Izrael.
11. ZACHRÁNĚNÍ MOJŽÍŠE
Nejdříve měli Egypťané Izraelity rádi, později je však začali nenávidět. Viděli, že Izraelitů přibývá a báli se, aby se nezmocnili jejich země. Egyptský král poručil trýznit Izraelity těžkými pracemi a nakonec rozkázal, aby každý novorozený izraelský chlapec byl utopen. Jedné izraelské mamince se narodil chlapeček. Tři měsíce ho schovávala před Egypťany, potom už nemohla. Proto si vymyslila lest. Vzala košík, vymazala jej smolou, vložila do něj dítě a poslala dceru Mirjam, aby košík s dítětem položila do rákosí v řece. Věděla, že se tam chodí koupat velice hodná královská dcera. Lest se podařila. Královská dcera spatřila košík, dala si jej přinést a hned poznala, že je to izraelské dítě. Tu přiběhla Mirjam a nabídla, že najde izraelskou matku, která by dítě vychovala. Na pokyn královské dcery přivedla svou maminku a ta slíbila, že dítě vychová. Tak se dítě zachránilo. Později musel chlapec na královský dvůr do škol. Dostal egyptské jméno Mojžíš, věděl však, že je Izraelita a na svůj národ nikdy nezapomínal.
12. HOŘÍCÍ KEŘ
Když Mojžíš dospěl, zastával se Izraelitů. Egypťané ho podezírali, že pomáhá Izraelitům, musel tedy uprchnout na Sinajskou step, kde pásl ovce. Jednou spatřil podivné světlo. Hořel keř, ale neubývalo ho. Mojžíš se šel podívat, co to je. Když se přiblížil k místu, slyšel hlas: „Zuj se! Toto je posvátné místo!“ Mojžíš poslechl a zahalil si tvář pláštěm. Hlas pokračoval: „Já jsem Bůh tvých praotců, Abraháma, Izáka a Jakuba. Slyšel jsem nářek svého lidu v Egyptě a osvobodím jej. Ty vyvedeš můj lid z Egypta.“ Mojžíš namítal, že není výmluvný, ale Bůh trval na svém. Proto Mojžíš uposlechl a vrátil se do Egypta připravovat národ na odchod z egyptské země.
13. ODCHOD Z EGYPTA
Egyptský král nechtěl ani slyšet o tom, že by Izraelité odešli ze země. Bál se, že by ztratil své nejlepší dělníky. Bůh však Mojžíšovi pomáhal a trestal Egypťany těžkými ranami. Čtrnáctého dne prvního jarního měsíce měli Izraelité povečeřet pečeného beránka s nekvašenými chleby a oblečeni i obuti měli být připraveni na cestu. Dveře domů potřeli krví beránka, aby jej chránila proti Božímu hněvu. Když nastala noc, začali záhadně umírat egyptští prvorození synové. Po celé zemi se ozýval pláč. Tu si farao (egyptský král) zavolal Mojžíše a prosil ho, aby svůj lid rychle odvedl ze země. Izraelité nasedli na vozy a ujížděli k hranicím. Na památku této veliké noci později Izraelité slavili každý rok velikonoční svátky. Začínali je večeří, při které jedli beránka a nekvašené chleby.
14. PŘECHOD PŘES RUDÉ MOŘE
Král brzy litoval svého rozhodnutí a poslal za prchajícími Izraelity vojáky. Vojsko je dostihlo na břehu Rudého moře. V těch místech byla mělčina a tudy se chtěli Izraelité dostat na druhou stranu. Když Izraelité spatřili silné vojsko, dostali strach, ale Mojžíš jim řekl: „Nebojte se, Bůh bude bojovat za vás!“ Pak vztáhl hůl nad mořem. Na tento pokyn zavanul z pouště silný vítr, opřel se do vod a ukázala se suchá země. Celou noc přecházeli Izraelité na druhou stranu. Když se ráno Egypťané probudili, zděsili se. Izraelité jim unikli. Vrhli se za nimi, ale Mojžíš znovu vztáhl hůl nad mořem, to se zavřelo a všichni Egypťané utonuli.
15. SVATÝ BOŽÍ LID
Na cestě skalnatým poloostrovem došli Izraelité k hoře Sinaj. Tam jim Bůh řekl, aby se připravili, že chce s nimi uzavřít smlouvu. Bůh mluvil k národu v záři blesků a hukotu hromu. Dal mu svá přikázání: DESATERO BOŽÍCH PŘIKÁZÁNÍ 1. V jednoho Boha věřiti budeš. 2. Nevezmeš jména Božího nadarmo. 3. Pomni, abys den sváteční světil. 4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. 5. Nezabiješ. 6. Nesesmilníš. 7. Nepokradeš. 8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému. 9. Nepožádáš manželky bližního svého. 10. Aniž požádáš statku jeho. Mojžíš zapsal Boží přikázání a všechny zákony a přečetl je lidem. Když lidé radostně souhlasili, pokropil zápis i lidi krví zabité jalovice a tak uzavřel Smlouvu mezi Bohem a jeho národem. Izraelský národ se stal Božím lidem. Zákonům, které izraelský národ přijal od Boha Mojžíšovým prostřednictvím, říkáme Starý zákon.
16. KRÁLOVÉ A PROROCI
Čtyřicet let trvalo, než se Izraelité dostali do Zaslíbené země. Napřed jim vládli kněží, později králové. Jejich nejslavnějším králem byl David. Pocházel z Betléma a byl pastýřem. Založil hlavní město země Jeruzalém. Jeho syn Šalomoun tam postavil krásný chrám. Davidovi Bůh předpověděl, že z jeho rodu se narodí slíbený Vykupitel. Proto lidé slíbenému Vykupiteli říkali Král - to jest Mesiáš - Kristus. Izraelité stále toužili po příchodu Mesiáše, zvláště však tehdy, když se dostali do zajetí cizích národů. Mnoho jim o něm předpověděli proroci. Byli to svatí mužové, kteří mluvili Božím jménem a vybízeli lidi k modlitbě, k lepšímu životu a k pokání. Největšími proroky byli Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a Daniel. Době, kdy lidstvo čekalo na Vykupitele, říkáme advent, to česky znamená příchod. Na tuto dobu vzpomínáme čtyři týdny před vánocemi. Této době před vánocemi říkáme proto advent.
17. PŘEDCHŮDCE PÁNĚ
V judských horách bydlel kněz Zachariáš se svou manželkou Alžbětou. Oba byli staří a neměli děti. Zachariáš se modlil v jeruzalémském chrámě; tu se mu zjevil anděl Gabriel. Ten oznámil Zachariášovi, že se jeho ženě Alžbětě narodí syn, a ať ho nazvou jménem Jan. Anděl řekl, že Jan připraví lid na příchod Vykupitele. Zachariáš té zvěsti neuvěřil. Anděl mu řekl: „Budeš němý až do dne, kdy se to stane.“ Zachariáš oněměl. Uzdravil se, až když se hoch narodil. Mladičký Jan odešel do samoty na poušť a tam čekal, až ho Bůh zavolá k dílu. RANNÍ MODLITBA Můj Bože, celou tuto noc - zas chránila mě tvoje moc. - Buď za to ctěn a veleben - a prosím tě: i tento den, - ty dobrý, svatý Otče můj, - mě hříchu, zloby ochraňuj! - Myšlenky, slova, skutky své - chci obětovat ke cti tvé. - Maria, Máti přemilá, - přimluv se za mě u Syna, - jehož nechť chválí každý hlas, - jak nyní, tak po všechen čas. - Amen.
18. ANDĚL U PANNY MARIE
V horském městečku Nazaretě žila zbožná dívka Maria. Byla zasnoubena tesaři Josefovi. Také k ní přišel anděl Gabriel a řekl jí: „Buď zdráva, Maria, milosti plná. Pán s tebou. Požehnaná ty mezi ženami. Neboj se, nalezla jsi milost u Boha. Budeš mít Syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude to Syn Boží.“ Maria odpověděla: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ V té chvíli Boží Syn zázrakem Ducha svatého se stal člověkem a Maria se stala Matkou Boží. VEČERNÍ MODLITBA Dříve než k spánku ulehnu, - k Bohu své srdce pozvednu. - Buď vděčně chválen, veleben - za vše, co dals mi tento den. Jestliže v čem jsem pochybil, - prosím tě, bys mi odpustil. - Pak spokojeně mohu spát, - můj anděl bude u mě stát. - Maria, Boží Rodičko, - chraň mě, chraň mě, Matičko. - A ty, můj Kriste Ježíši, - můj Bože, Dobro nejvyšší, - v tvé rány sebe ukrývám, - pak šťastně, klidně usínám. Amen.
19. NAROZENÍ PÁNĚ
Uplynulo devět měsíců od andělovy zprávy; té zprávě říkáme Zvěstování. Panna Maria a svatý Josef se vydali na cestu do Betléma ke sčítání lidu. (V Betlémě se kdysi narodil praotec jejich rodu, slavný král David.) Unaveni došli do města, avšak nenašli místo, kde by mohli přenocovat. Ubytovali se tedy za městem v opuštěném chlévě. Tam se v hloubi noci narodil Spasitel světa. Panna Maria ovinula Ježíška plénkami a položila ho do jeslí. Byla to svatá noc. Na horách zazářilo světlo, pastýřům se zjevili andělé. Zpívali: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ Osmého dne dostalo dítě jméno Ježíš, to znamená Spasitel. Čtyřicátého dne rodiče přinesli Ježíška do jeruzalémského chrámu a obětovali Bohu.
20. ÚTĚK DO EGYPTA
I pohané se dověděli o narození Vykupitele. Pohanským učencům se ukázala tajemná hvězda a přivedla je do Svaté Země. Učenci se ptali krále Heroda, kde se narodil izraelský Král. Herodes nevěděl. Zavolal si židovské kněze a ti mu řekli, že podle proroctví se má izraelský král narodit v Betlémě. Král řekl učencům: „Jděte do Betléma a hledejte dítě; až je naleznete, oznamte mi to; chci se mu také poklonit.“ Lhal, neboť chtěl Ježíše zabít. Učenci nalezli děťátko, poklonili se mu a dali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. V noci anděl prozradil učencům královy úmysly a přikázal jim, aby se vrátili domů jinou cestou. Také svatému Josefovi se anděl zjevil. Přikázal mu, aby vzal Ježíše i jeho matku a utekl do Egypta. Svatý Josef poslechl a vydali se na cestu. Herodes se učenců nedočkal; proto dal ze msty povraždit v Betlémě všechny chlapečky do dvou let. Božímu Synu však neublížil, Ježíš už byl v bezpečí.
21. DVANÁCTILETÝ JEŽÍŠ
Svatá Rodina zůstala v Egyptě asi dva roky. Po Herodově smrti svatý Josef s Pannou Marií a Ježíšem se vrátili do Nazaretu. Když bylo Ježíšovi dvanáct let, putoval s rodiči poprvé o velikonocích do Jeruzaléma. Na zpáteční cestě rodiče zjistili, že Ježíš není v průvodu poutníků. Vrátili se zpět hledat dítě. Nalezli hocha teprve třetího dne. Seděl v chrámové škole s učiteli. Ti se ho vyptávali a žasli nad jeho moudrými odpověďmi. Panna Maria mu řekla: „Synu, proč jsi nám to udělal? Já i tvůj otec jsme tě s úzkostí hledali. Ježíš odpověděl: „Proč jste mne hledali? Nevěděli jste, že musím být tam, kde je můj Otec?“ Tím naznačil, že svatý Josef je jeho otcem jen před lidmi, ale že jeho pravým Otcem je Bůh. Panna Maria už nic neřekla, jen o těchto slovech přemýšlela. Společně se vrátili do Nazaretu. Písmo svaté o dalším životě Pána Ježíše píše, že vyrůstal v moudrosti a svatosti před Bohem i před lidmi a poslouchal své rodiče.
22. VEŘEJNÁ ČINNOST
Do třiceti let žil Ježíš v Nazaretě. Lidé netušili, že mezi nimi bydlí Boží Syn. Pracoval jako tesař; pomáhal svatému Josefovi a po jeho smrti pracoval sám. Když přišel čas, určený jeho Otcem, odešel k řece Jordánu. Tam Jan Křtitel hovořil k lidem: „Polepšete se a konejte pokání, aby vám Bůh odpustil hříchy.“ Ježíš Jana požádal, aby ho pokřtil. Duch svatý řekl Janovi, že před ním stojí Vykupitel, proto se Jan zdráhal Ježíše pokřtít. Uposlechl však a pokřtil ho. Když Ježíš vystupoval z vody, Jan spatřil nad Ježíšem holubici a uslyšel hlas: „Toto je můj milý Syn, toho mám velmi rád.“ V podobě holubice se ukázal Duch Svatý. Ta slova pronesl Bůh Otec. Bůh je jeden, ale jsou v něm tři osoby: Otec, Syn a Duch Svatý. Nazýváme je Nejsvětější Trojicí. Říkáme: Bůh je Trojjediný. Je jeden Bůh ve třech Osobách. Po křtu Ježíš odešel na poušť, kde se 40 dnů modlil a postil. Ke konci ho pokoušel zlý duch; Ježíš však jeho pokušení rázně odmítl.
23. ZÁZRAK NA SVATBĚ
Když se Ježíš vrátil k řece Jordánu, Jan Křtitel na něho ukázal a řekl: „To je Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Dva Janovi učedníci Jan a Ondřej hned šli za Ježíšem. Ondřej také zavolal svého bratra Šimona. Ježíš dal Šimonovi nové jméno Petr, to znamená česky Skála. K těmto třem se připojili ještě jejich přátelé Filip a Bartoloměj. Všichni byli rybáři. S prvními učedníky Ježíš šel na svatbu do vesničky Kány Galilejské. Byla tam také jeho matka Maria. Tam Ježíš udělal první zázrak. Pouhým slovem obyčejnou vodu v šesti velkých kamenných džbánech proměnil v nejlepší víno. Tento zázrak na něm vyprosila jeho matka. Když Ježíšovi učedníci viděli takový zázrak, uvěřili, že Ježíš je slíbený Spasitel. Celý kraj si vypravoval, že Ježíš z Nazaretu nemůže být obyčejný člověk. Zázraků bylo třeba, aby lidé uvěřili Pánu Ježíši i později, až jim bude hlásat Boží pravdy.
24. DALŠÍ ZÁZRAKY
Ježíš vykonal ještě mnoho jiných zázraků. Uzdravoval nemocné, křísil mrtvé, poroučel rozbouřenému moři, aby se utišilo. Jednou k němu přišel římský důstojník z městečka Kafarnaum. Byl to setník. Prosil ho, aby uzdravil jeho služebníka, který umírá. Ježíš chtěl jít s ním, ale důstojník řekl: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a můj služebník bude uzdraven.“ Pánu Ježíši se líbila jeho víra a odměnil ho. Řekl mu: „Co jsi uvěřil, to se staň!“ V té chvíli byl služebník římského důstojníka zdráv. Jindy šel Ježíš do městečka Naimu. Z města vycházel právě pohřební průvod, zemřel jediný syn opuštěné vdovy. Matka velice plakala. Ježíš přistoupil k nosítkům, rozkázal, aby je postavili na zem, a řekl: „Hochu, říkám ti, vstaň!“ Mrtvý hned procitl a posadil se. Ježíš ho odevzdal matce.
Lidé si říkali: „Přišel mezi nás velký prorok. Sám Bůh navštívil svůj lid!“
25. APOŠTOLOVÉ
Ježíš byl stále obklopen zástupy lidí. Vypravoval jim o Božích pravdách, učil je žít tak, jak si to přeje Bůh. Z těchto lidí si vybral dvanáct mužů a svěřil jim zvláštní poslání. Nazval je apoštoly. Z nich vychovával představené budoucí Církve. Kromě prvních pěti učedníků Ježíš přijal mezi apoštoly Janova bratra Jakuba, své dva příbuzné Jakuba a Judu Tadeáše, celníka Matouše, Tomáše, Šimona a Jidáše. Ten ho později zradil. Apoštolům Ježíš slíbil velkou moc: „Co svážete na zemi, bude svázáno i na nebi; co rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ Znamenalo to, že o čem apoštolové rozhodnou, o tom rozhodl sám Ježíš. Tuto moc dal zvláště Petrovi a dodal: „Na tobě jako na Skále, postavím svou Církev a peklo ji nepřemůže!“ Tím Ježíš slíbil apoštolům moc nad Církví a Petrovi moc nad ostatními apoštoly.
26. HŘÍŠNÁ ŽENA
Ježíš přišel na svět proto, aby se lidé polepšili, aby křísil jejich mrtvé duše. Jednou ho pozval na hostinu vznešený muž Šimon. Byl to pyšný člověk a chtěl se svými přáteli zkoumat Pána Ježíše. Na přivítanou Ježíše neobjal, nepodal mu vodu, aby si umyl zaprášené nohy. Během hostiny přišla do jídelny žena, která byla známá jako hříšnice. Šimon zrudl hněvem a chtěl ji vyhnat. Žena poklekla k Ježíšovým nohám a začala plakat nad svými hříchy. Šimon si pomyslil: „Kdyby tento člověk byl prorokem, věděl by, že tahle žena je hříšnicí!“ Ježíš se na Šimona obrátil a řekl mu: „Vidíš tuto ženu? Přišel jsem k tobě na návštěvu, nepřivítal jsi mne, ani neobjal. Tato žena neustále objímá mé nohy. Vody jsi mi nedal a ona umývá mé nohy slzami a utírá je svými vlasy. Kdo mě více miluje?“ Šimon mlčel. Ježíš se obrátil k ženě a řekl jí: „Ženo, tvé hříchy ti jsou odpuštěny. Jdi a už nehřeš.“ Žena se polepšila a stala se světicí. Jmenuje se Marie Magdalena.
27. ZÁZRAČNÉ ROZMNOŽENÍ CHLEBA
Jednou Ježíš mluvil k velkému množství lidí. Byl už večer, lidé měli hlad a do města bylo daleko. Ježíš se ptal apoštolů, má-li někdo něco k jídlu. Přivedli chlapce; měl pět bochníčků chleba a dvě pečené ryby. Bylo to málo. Ježíše poslouchalo víc než 5.000 mužů a mnoho žen a dětí. Ježíš poručil, aby si lidé posedali do trávy. Bral chleby a ryby, lámal je a apoštolové pokrm roznášeli lidem. Všichni se dosyta najedli. Divili se tomu; jejich úžas byl ještě větší, když nasbírali dvanáct košů zbylých kousků chleba. Druhého dne Ježíš řekl lidem, proč učinil tento zázrak. Chtěl tím ukázat, že v budoucnosti bude dávat lidem pokrm pro jejich duše na cestu do nebe. Ježíš prohlásil: „Já jsem chléb s nebe. Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, bude žít věčně.“ To mluvil o svatém přijímání. Apoštolové tomu nerozuměli, ale věřili tomu. Někteří lidé však Ježíše po těchto slovech opustili. Chtěli jen jídlo pro své tělo, o pokrm pro duši nestáli.
28. MILOSRDNÝ SAMARITÁN
Ježíš chtěl, aby se lidé stali velkou rodinou Božích dětí. Chtěl, aby se milovali. Jednou vypravoval krásný příběh: Jeden Izraelita cestou z Jeruzaléma byl přepaden lupiči. Ti ho oloupili a zraněného ho nechali ležet na cestě. Kolem šel židovský kněz, ale zraněnému nepomohl. Později šel kolem chrámový sluha, levita, ale také nepomohl. Teprve nepřítel Izraelitů, Samaritán, se nad zraněným smiloval. Vymyl rány zraněného vínem, nakapal do nich chladivého oleje, rány ovázal, zraněného dovezl do hospody a zaplatil úhradu za jeho ošetřování. Takový příběh nazýváme podobenstvím. Máme jednat podobně jako dobrý Samaritán, svým nepřátelům dělat dobré. Ježíš učil, že naším bližním je každý člověk, přítel i nepřítel; ke každému člověku se máme chovat jako ke svému nejlepšímu příteli.
29. MODLITBA PÁNĚ
Ježíš myslel stále na svého Otce v nebi, neboť jej velice miloval. Také my máme myslet na Boha, který je naším nejlepším Otcem a miluje nás. V duchu s ním máme často hovořit, prosit ho o radu, o pomoc, děkovat mu a chválit ho. Tomuto rozhovoru říkáme modlitba. Jednou prosili apoštolové Pána Ježíše, aby je naučil správně se modlit. Ježíš je naučil této modlitbě: Otče náš, jenž jsi na nebesích, - posvěť se jméno tvé. - Přijď království tvé. Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. - Chléb náš vezdejší dej nám dnes. - A odpusť nám naše viny, - jako i my odpouštíme našim viníkům. - A neuveď nás v pokušení, - ale zbav nás od zlého. - Amen. Později vznikla i modlitba k Panně Marii, Ježíšově matce. Obsahuje slova anděla Gabriela, slova svaté Alžběty a naši prosbu: Zdrávas, Maria, milosti plná, - Pán s Tebou; - požehnaná ty mezi ženami - a požehnaný plod života tvého, Ježíš. - Svatá Maria, Matko Boží, - pros za nás hříšné - nyní i v hodinu smrti naší. - Amen.
30. NEBESKÉ KRÁLOVSTVÍ
Ježíš přišel na svět proto, aby lidé byli věčně šťastni. O tomto štěstí mluví jako o nebeském království. Řekl lidem, že toto štěstí je velký Boží dar, kterému říkáme milost Boží posvěcující. O milosti Boží posvěcující hovořil v podobenství o královské svatbě: Král vystrojil svému synovi svatbu. Na hostinu pozval všechny poddané. Bylo jeho vůlí, aby hosté přišli v krásném svatebním obleku. Na začátku hostiny král obcházel stoly a vítal hosty. Tu spatřil člověka, který nebyl oblečen ve svátečním obleku. Když to král uviděl, rozhněval se a poručil sluhům, aby hosta svázali a vyhodili do tmy, kde je pláč a bolest. Podobenství znamená toto: Král je Bůh. Jeho syn je Ježíš Kristus. Nevěsta je Církev. Svatební hostina je nebe. Krásný oblek je milost Boží posvěcující, svatost. Tma, pláč a bolest jsou peklo.
31. MARNOTRATNÝ SYN
Ježíš chtěl lidem říci, že Bůh hříšným lidem pomáhá, aby se polepšili, a když se polepší, má radost. Vypravoval o tom krásně podobenství: Jeden otec měl syna, který nechtěl otce poslouchat a utekl z domova. Hledal si štěstí ve světě. Když utratil všechny peníze, nastal v zemi hlad. Aby se uživil, pásl vepře. Bylo to pro něho velkým ponížením. Jednou hlídal vepře, hladový a otrhaný, vzpomínal na domov a na otce. Uvědomil si, že svou bídu si zavinil sám a dal se do pláče. Rozhodl se, že se vrátí domů, poprosí Otce za odpuštění a požádá ho, aby u něho mohl sloužit jako obyčejný čeledín. Když spatřil z dálky rodný dům, netroufal si jít dál. Ale ostatní ho zahlédli a řekli to otci. Ten vyběhl z domu synovi vstříc, objal ho, přitiskl k sobě. Vystrojil na jeho počest hostinu a syn se potom snažil, aby oplatil otci všechnu jeho lásku dobrým životem. Bůh nám odpustí hříchy, když si je uvědomíme, proto zpytujeme své svědomí, hříchů litujeme a umíníme si, že se polepšíme – tomu říkáme opravdové předsevzetí, vyzpovídáme se a napravíme vše, co jsme udělali zlého.
32. VJEZD DO JERUZALÉMA
Všichni lidé neměli Pána Ježíše rádi a neuvěřili v něho. Někteří židovští kněží a učitelé Zákona ho nenáviděli a chtěli ho zabít. Ježíš předpověděl, že ho zajmou, poníží a nakonec ukřižují. Ujistil však své učedníky, že třetího dne vstane z mrtvých. V neděli před svou smrtí jel slavně jako král do hlavního města Jeruzaléma. Lidé volali: „Sláva, Synu Davidovu! Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně. Ať žije jeruzalémský král!“ Mnozí mávali palmovými ratolestmi a prostírali na cestu svá roucha. Tuto událost si připomínáme na Květnou neděli. Nepřátelé na to hleděli s nevolí a říkali mezi sebou: „Všichni jdou za ním!“ Dohodli se, že ho zavraždí. Mezi apoštoly, nejbližšími přáteli Ježíše, se našel zrádce. Byl to Jidáš. Slíbil, že nepřátele upozorní, až Ježíš bude o samotě, kde ho lidé nebudou chránit. Kristovi nepřátelé mu za zradu dali třicet stříbrných.
33. POSLEDNÍ VEČEŘE
Ve čtvrtek před velikonocemi konala se v celé židovské zemi obvyklá velikonoční večeře s beránkem. Ježíš ji slavil s apoštoly v Jeruzalémě. Věděl, že on sám je pravý Beránek Boží, který bude obětován za hříchy světa. Když skončila večeře, splnil slib, který dal kdysi apoštolům, že lidem dá své Tělo za pokrm a svou Krev za nápoj. Vzal chléb a řekl: „Vezměte a jezte, toto je mé Tělo.“ Potom vzal kalich s vínem a řekl: „Vezměte a pijte, toto je má Krev.“ A dodal: „To konejte na mou památku.“ Tím ustanovil Nejsvětější Svátost oltářní, dal apoštolům první svaté přijímání a předal jim kněžskou moc. Potom Ježíš řekl apoštolům: „Moji nejdražší, dávám vám nové přikázání, abyste se milovali navzájem, jako já jsem miloval vás. Podle toho lidé poznají, že jste mými učedníky.“
34. JEŽÍŠOVO UTRPENÍ A SMRT
Po poslední večeři Ježíš odešel do Getsemanské zahrady na úpatí Olivové hory. Tam se úpěnlivě modlil a pocítil při pomyšlení na budoucí utrpení takovou úzkost, že se potil krví. Tam byl zajat tlupou vojáků, které vedl Jidáš. Ostatní apoštolové se rozutekli. V noci byl Ježíš vyslýchán veleradou a odsouzen k smrti. Petr ze strachu před lidmi ho třikrát zapřel. Ráno předvedli Ježíše před římského vladaře Piláta a vymýšleli proti němu lživé obžaloby. Pilát ho dal zbičovat a když zástup Židů na něj naléhal, odsoudil ho k smrti. Kolem poledne byl Ježíš ukřižován na kopci Kalvárii. Zároveň s ním byli ukřižováni dva lotři. Pod křížem stála Ježíšova matka, svatý apoštol Jan a bývalá hříšnice Marie Magdalena. Ježíš trpěl ochotně a svým trýznitelům velkodušně odpustil jejich zlobu. Zemřel odpoledne; Ježíšovo mrtvé tělo jeho přátelé pohřbili do hrobu ve skále; Kristova duše sestoupila do předpekli k duším, které čekaly na vykoupení. Velerada poslala vojáky, aby hlídali Ježíšův hrob.
35. JEŽÍŠOVO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ
Třetího dne po své smrti, v noci na neděli, Boží Syn spojil svou duši zase se svým tělem, jeho tělo oživlo, proměnilo se v tělo oslavené a Pán Ježíš vyšel ze zapečetěného hrobu ven. Když se pak objevil anděl a odvalil těžký kámen od hrobu, vojáci se polekali a utekli. Po svém vzkříšení se Ježíš ukázal nejdříve Marii Magdaleně. Později se ukázal Petrovi. Pak dvěma učedníkům, kteří šli do městečka Emauzy. Večer se ukázal všem apoštolům shromážděným v jídelně. Tam také ustanovil svátost smíření s Bohem. Řekl apoštolům: „Těm, kterým odpustíte hříchy, jsou odpuštěny; těm, kterým je neodpustíte, odpuštěny nebudou.“ Později se Ježíš ukázal ještě mnohokrát na různých místech. Jednou ho vidělo více než 500 lidí najednou.
36. ZALOŽENÍ CÍRKVE
Ježíš přišel na svět proto, aby učil lidi pravdě, posvěcoval je a vedl k dobrému. Toto poslání předal své Církvi. Církev je společnost, která pokračuje v Kristově díle. Při jednom zjevení Ježíš řekl apoštolům: „Jděte do celého světa, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Učte je dělat to, co jsem vám přikázal. Já jsem s vámi až do konce světa!“ Ježíš ustanovil apoštola Petra hlavním představeným neboli hlavou Církve slovy: „Pas mé beránky! Pas mé ovce!“ Beránci - jehňátka jsme my, věřící. Ovce - matky jehňátek, jsou apoštolové a jejich nástupci - biskupové.
37. JEŽÍŠOVO NANEBEVSTOUPENÍ
Naposledy se Ježíš ukázal apoštolům čtyřicátý den po svém vzkříšení. Bylo to ve čtvrtek v Jeruzalémě. Nejdříve společně pojedli a pak šli na Olivovou horu. Tam se s nimi Ježíš rozloučil, požehnal jim a začal vystupovat vzhůru od země. Pak ho zastínil oblak a už ho nikdo neviděl. Apoštolům se zjevili dva andělé a řekli jim, aby se vrátili do Jeruzaléma. Boží Syn se vrátil ke svému nebeskému Otci; říkáme, že „sedí po Boží pravici“, to znamená, že Bůh Otec předal svému Synu všechnu moc nad nebem i nad zemí. Ježíše spatříme znovu na konci světa, kdy přijde soudit lidi. Všichni lidé totiž vstanou z mrtvých a pak bude poslední soud. Dobří lidé, kteří milovali Boha a konali dobré, budou s ním v nebi stále šťastni. Zlí lidé, kteří milovali a konali zlo, budou stále nešťastni v pekle.
38. SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO
Ježíš slíbil apoštolům, že jim místo sebe pošle moudrého učitele, který je potěší, Ducha Svatého. Svůj slib splnil desátého dne po svém nanebevstoupení, o svátku Letnic, kdy Izraelité vzpomínali, jak s nimi Bůh uzavřel smlouvu na Sinaji. Bylo dopoledne, apoštolové, Matka Boží a jiní věřící byli v jídelně a modlili se. Vtom se ozval hukot, jako když vane silný vítr a nad každým se ukázal plamen. Vtom okamžiku všichni pocítili, že se s nimi stala hluboká změna. Jejich rozum byl bystřejší a moudřejší, jejich vůle pevnější a odhodlanější, jejich srdce plné svatého nadšení. Tento hluk slyšeli také lidé v Jeruzalémě a začali se sbíhat k domu, odkud vycházel. V těchto dnech bylo totiž v Jeruzalémě mnoho poutníků z jiných zemí. Tu vystoupil Petr s apoštoly nebojácně před lidi a začal k nim poprvé mluvit. Hovořil o Ježíšovi a dokazoval, že Ježíš byl Bůh, který se stal člověkem, zemřel z lásky k nám, ale také vstal z mrtvých. V té chvíli se stal zázrak. Petr mluvil svým mateřským jazykem, ale všichni cizinci mu rozuměli. Po jeho řeči se přihlásilo do Církve asi tři tisíce lidí.
39. CÍRKEV JE PRO VŠECHNY NÁRODY
Apoštolové po seslání Ducha Svatého šířili všude Ježíšovo učení. Křtili ty, kdo uvěřili v Ježíše. Pokřtěným udělovali svaté biřmování. Ve shromáždění věřících sloužili mši svatou a podávali svaté přijímání. Kristovým jménem odpouštěli hříchy ve svátosti smíření s Bohem. Nemocným udíleli svátost pomazání nemocných. Některé muže světili na kněze a biskupy. Oddávali křesťanské snoubence. Tak apoštolové udělovali sedm svátostí: křest, biřmování, Svátost oltářní, smíření s Bohem, svátost pomazání nemocných, kněžské svěcení a sňatek manželský. Učili, že těchto sedm svátostí Ježíš ustanovil, aby nás posvěcoval a tak připravil na vstup do nebeského království. Apoštolové nejdříve působili ve Svaté Zemi, později se rozešli mezi pohanské národy. Kristovým vyznavačům se začalo říkat křesťané a oni byli na to hrdi. Po apoštolech nastoupil v Církvi sbor biskupů. Svatý Petr zemřel v Římě roku 67. Byl ukřižován na rozkaz císaře Nerona. Po něm nastoupil jako hlava Církve biskup Linus. Od té doby je vždy hlavou Církve biskup města Říma. Říkáme mu papež, to znamená Otec. Církvi říkáme, že je katolická, to je obecná. Je pro všechny národy i časy.
40. CÍRKEV V NAŠÍ VLASTI
K nám do Čech a na Moravu bylo křesťanství přineseno teprve v 9. století. Bylo to zásluhou svatých Cyrila a Metoděje. Oni nám hlásali Ježíšovo evangelium ve slovanské řeči; také Písmo svaté přeložili do našeho jazyka. Od nás se křesťanství přeneslo k ostatním slovanským národům. Mnozí Čechové vynikli velikou zbožností a svatostí života: svatý Václav, svatá Ludmila, svatý Vojtěch a jiní. Nazýváme je ochránci našeho národa. APOŠTOLSKÉ VYZNÁNÍ VÍRY: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. - I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; - jenž se počal z Ducha svatého, - narodil se z Marie Panny, - trpěl pod Ponciem Pilátem, - ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, - třetího dne vstal z mrtvých; - vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; - odtud přijde soudit živé i mrtvé. - Věřím v Ducha svatého, - svatou církev obecnou, - společenství svatých, - odpuštění hříchů, - vzkříšení těla a život věčný. - Amen.
41. ZPYTOVÁNÍ SVĚDOMÍ
Pán Ježíš rozmlouvá s dítětem: Dítě: Pane Ježíši, přicházím, abys mi odpustil hříchy. Ježíš: A znáš své hříchy? Dítě: Ty je, Pane, znáš lépe než já. Pomoz mi, abych si na ně vzpomněl. Ježíš: A víš, co je hřích? Dítě: Když víme, že Pán Bůh něco zakazuje a někdo to přece udělá, hřeší. Ježíš: A to je všechno? Dítě: Když víme, že Pán Bůh něco poroučí a někdo to přece neudělá, má také hřích. Ježíš: Hřeší tedy, kdo Pána Boha neposlechne. Vzpomínej, zda jsi vždy Pána Boha poslechl. Vzpomínat si na hříchy, to je zpytování svědomí. Dítě: Dávej mi, Pane, otázky a já budu odpovídat. Ježíš: Mysli tedy nejprve na Pána Boha. Je nejsvětější. Všechno dobré máš od něho. Modlíval ses po každé ráno a večer? Dítě: Někdy jsem modlitbu zanedbal. Nechtělo se mi. Ježíš: Jméno Boží a svatá slova jsi vždy vyslovoval uctivě? Dítě: Někdy jsem svatá slova říkal neuctivě. Někdy jsem je vyslovoval i ze zlosti. Ježíš: Byls od svých sedmi let ve sváteční den pokaždé na mši svaté? Dítě: Někdy jsem mši svatou vynechal. Nechtělo se mi vstávat.
Ježíš: Kostel je dům Boží, svaté místo. Choval ses v Božím domě uctivě a zbožně? Dítě: Někdy jsem se choval neuctivě: ohlížel se, mluvil. Ježíš: A teď si vzpomeň na tatínka a maminku. Zastupují mne. Proto by ses k nim měl chovat uctivě a poslouchat je. Jak ses k nim choval? Dítě: Někdy jsem odmlouval, vzdoroval, rodiče neposlechl. Ježíš: Také ses měl za rodiče modlit a jim pomáhat. Nezapomínej na to. Ale vzpomeň také na bratry, sestry, spolužáky a kamarády. Chci, abys je měl rád a neubližoval jim. Byls na ně vždycky hodný? Dítě: Někdy jsem druhým záviděl. Zlobil se na ně. Nadával jim. Někdy jsem druhé i bil. A také kamením jsem po nich házel. Ježíš: Ale člověk nemá jenom tělo. Má i duši. Ublížit duši je zvlášť zlé. Víš, co to znamená? Dítě: Ano. Někdy jsem jiné naváděl ke hříchu. Ježíš: A cizí věci nikdy sis nevzal ani sis nenechal? Dítě: Někdy jsem doma vzal nějakou maličkost bez dovolení. Nechal jsem si knížku, kterou mi kamarád půjčil. Našel jsem tužku a nedal ji, komu patřila. Ježíš: A mluvil jsi vždycky pravdu? Dítě: Někdy jsem lhal. Také zapíral. A na druhé sváděl, co jsem udělal sám. Ježíš: A teď přemýšlej o sobě. Já mám velice rád děti nevinné a čisté. Víš, co to je? Dítě: Trochu to vím. Ježíš: Víš přece, že některé části těla mají být vždycky zakryty i při společném koupání venku. Když se koupeš doma a je při tom třeba maminka, to být nemusí. Nevinné dítě o těch věcech nikdy nemluví. Nikdy se na těch místech neodkrývá a nikdy se nedotýká ani na sobě ani na druhých. To je nepočestné. Co však být musí, to není hřích. ,‚Na stranu“ jít musíš. Okoupat se musíš. Choval ses vždycky podle toho? Dítě: Někdy jsem nepočestně pohlížel. Nepočestně mluvil. Nepočestně jednal. Ježíš: Dobře si své hříchy zapamatuj! Řekneš je zpovědníkovi. On ti odpustí hříchy místo mne. Víš přece, že jsem po svém vzkříšení řekl svým apoštolům: „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny. Komu hříchy zadržíte, tomu jsou zadrženy, to je neodpuštěny.“ Proto apoštolově hříchy odpouštěli a moc odpouštět hříchy předali svým nástupcům. Od nich tato moc přechází na biskupy a kněze. Tak jsem ustanovil svátost smíření s Bohem. Zpovědníkovi řekneš hříchy, aby věděl, má-li hříchy odpustit nebo zadržet, neodpustit. Budeš mít z něho strach? Dítě: Nebojím se. Vím, že mě má také rád a pomůže mi. Řeknu mu všechny hříchy, jako bych to říkal tobě. Ty víš všechno. Je tam přece místo tebe. A vím, že bys mi neodpustil žádný hřích, kdybych něco schválně neřekl. Ježíš: Ano, kdybys zamlčel těžký hřích, neměl bys odpuštěny ani ty hříchy, které jsi řekl.
42. LÍTOST S PŘEDSEVZETÍM
Ježíš: Hřích je něco velmi zlého. Víš, že na svatém křtu každému dám svatební šat pro nebe, milost Boží posvěcující. Duše je v ní čistá, krásná a svatá. Kdo těžce hřeší, ztrácí posvěcující milost a tak nemůže do nebe. Mne tím velice uráží. A já ho musím trestat na zemi i v pekle. A to je hrozné. Dítě: Lehký hřích tedy není tak zlý? Ježíš: I ten je zlý. Lehký hřích mě také uráží a zarmucuje. Také za lehký hřích zasluhuje člověk mých trestů na zemi a v očistci. Dítě: Ale odpustíš přece každý hřích? Ježíš: Ano. Každý hřích odpustím, i ten nejtěžší. Ale jenom tomu, kdo hříchů lituje. Vzpomeň si na ženu, co ke mně přišla. Tolik ji mrzelo, že hřešila. Plakala a svými vlasy mi utírala nohy. Proto jsem jí hříchy odpustil. Bez lítosti není odpuštění. Dítě: A co je to lítost, kdo lituje? Ježíš: Ten, koho mrzí, že zhřešil. Představ si: Pán Bůh je tak dobrý. Všechno dobré máš od něho. Má tě rád! A ty ho neposloucháš! Jak je to ošklivé! Nemrzí tě to? Dítě: Už vím, co je to litovat hříchů. Ježíš: Ale to není všechno. Vzpomeň si na mne. Co jsem všecko vytrpěl! Na Olivové hoře jsem se potil krví. Viděl jsem tehdy hříchy všech lidí a prosil nebeského Otce za odpuštění. I za tebe jsem prosil. I na tebe jsem myslil, když mě bičovali, korunovali trním a odsoudili na smrt. I za tebe jsem byl potrestán,
když jsem nesl kříž, když mě na kříž přibíjeli a když jsem na kříži umíral mezi lotry. Jak mě to bolelo! A tys hřešil a mě zarmoutil! Nemrzí tě to? Dítě: Moc mě to mrzí. Tolik jsi vytrpěl kvůli mě. Hřešil jsem proto, že jsem na to zapomínal. Odpusť mi, opravdu si dám na sebe pozor a polepším se. Nechci už hřešit. (Opravdové předsevzetí.) 43. SVATÁ ZPOVĚĎ
Začni: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. - Amen. Jdu poprvé ke svaté zpovědi. Nebo: Naposledy jsem byl u svaté zpovědi… Vyznávám se před Pánem Bohem, že jsem se dopustil(a) těchto hříchů: (Nyní říkej své hříchy a zakonči jejich vyznání:) To jsou mé hříchy, srdečně jich lituji a s Boží pomocí se chci opravdu polepšit.“ Zpovědník tě povzbudí a uloží něco „za pokání“, pak ti odpustí hříchy, požehná ti a ty také udělej kříž a řekni: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. - Amen.“ A nyní jdi a vykonej, co ti zpovědník uložil za pokání. Je to malá náhrada za to, žes Pána Boha neposlouchal. (Dostiučinění.) A nezapomeň Pánu Bohu poděkovat, že ti odpustil hříchy!
44. EUCHARISTIE
Dítě: Pane Ježíši, chtěl bych být stále s tebou. Ježíš: Já také chci být stále s tebou. A víš jak? Dítě: Vím. Při poslední večeři jsi vzal do rukou chléb, požehnal jej, podával apoštolům a řekl: „Vezměte a jezte, toto je mé tělo.“ Ježíš: Ano. Proměnil jsem tak chléb ve své tělo. Už to není chléb, třebas to tak vypadá, ale mé tělo, Tělo živé, oslavené, takové, jaké mám v nebi. Proto mě nevidíš. Ale jsem tu přítomen já sám. Tak jsem s tebou. Dítě: Vím také, cos udělal dál. Vzal jsi také víno, požehnal je, dal apoštolům a řekl jsi: „Vezměte a pijte, toto je má krev. To čiňte na mou památku!“ Ježíš: Ano. To víno jsem proměnil ve svou krev. Už to není víno. Je to nyní Krev živá, jsem to Já sám. To se stalo už dávno. Abych mohl být s tebou, řekl jsem apoštolům: „To čiňte na mou památku!“ A apoštolové to dělali a svoji moc přenesli na druhé: tato moc přešla na biskupy a kněze. Dítě: To se děje při mši svaté. Ale proč tělo a krev? Vždyť kde je živé tělo, musí být i krev? Přece v těle! Ne? Ježíš: Máš pravdu. Pod každou způsobou jsem přítomen celý. Ale já se za lidi také obětuji! Když se někdo za druhého obětuje a zabijí ho, krev mu vyteče. To jsem udělal já na kříži. Ale já se chci za lidi obětovat stále! Proto tu krvavou oběť na kříži obnovuji nekrvavě na oltáři. Při oběti musí být tělo zvlášť a krev zvlášť. Dítě: Už rozumím. Máš lidi velice rád!
Ježíš: Proto se za lidi nejenom obětuji. Chci je také živit. Kdybys nejedl a nepil, byl bys slabý, mohl bys onemocnět a nakonec bys umřel. Musíš se tedy živit. A také duše potřebuje potravu! Jinak bys byl slabý: zanedbával bys modlitbu, byl bys zlý na druhé - však víš! - na duši bys onemocněl lehkým hříchem a mohlo by se stát i to, že bys udělal hřích těžký, a tvá duše by byla jako mrtvá. A to nechci. Dítě: A proto mě chceš posilovat k věčnému životu, abychom byli spolu stále v nebi. Ježíš: Ale já tě chci také posvěcovat. Chci, abys byl světější! Když mě budeš přijímat, tvá duše bude stále krásnější a budeme si jednou v nebi blíž. 45. SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ
Dítě: To tě budu přijímat často! Ježíš: Můžeš třeba každý den. Ale musíš se vždycky dobře připravit! Přijdi čistý, v čistém oblečení. Hodinu předtím nic nejez a nepij kromě obyčejně vody. Stojím ti přece za to, abys s jídlem počkal aspoň hodinu, když máš přijímat mé Tělo, svatou Hostii! Zvlášť duše musí být čistá, bez těžkého hříchu. A před svatým přijímáním se pomodli. Chci ti dát mnoho. Nemohl bych, kdyby ses modlitbou nepřipravil. Dítě: To se já dobře pomodlím! Ježíš: Potom, když ti kněz podá svatou Hostii, mé Tělo, řekne: „Tělo Kristovo“, ty řekneš: „Amen,“ to znamená: Ano, tak jest, věřím tornu. Otevřeš ústa, položíš jazyk na spodní ret a svatou Hostii, kterou ti kněz vloží do úst, sníš. Neohlížej se
potom kolem sebe na lidi, vždyť budu v tvém srdci! Buď chvilku potichu, mysli na mne a modli se. Pak poděkuj a popros za co chceš! Rád tě vyslyším. Dítě: Už se těším! Jenom nevím, jak je možné, že jsi pod každým kousíčkem svaté Hostie přítomen a všichni tě přijímají… Ježíš: Co je na tom divného? Jsem přece Boží Syn, jsem všemohoucí. Mrtvé jsem křísil, nemocné slovem uzdravoval, několika chleby nasytil tisíce lidí, sám jsem vstal z mrtvých. Mohu všechno, i toto. Vždyť mám lidi tolik rád! Zapamatuj si: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena.“
