Božena Němcová Jana Pankla Terezie Novotné Barbora Panklová Magdaléna Novotná Marie Panklové Zaháňské, Dorothey Josefa Němce

Božena Němcová Božena Němcová (1820 – 1862) se narodila ve Vídni jako dcera panského kočího, Němce Jana Pankla, a české služky Terezie Novotné. Dívčí jméno Němcové znělo Barbora Panklová. Dětství a mládí, strávené v ratibořickém údolí u České skalice, proměnila později očima vzpomínek ve slunnou idylu. Otec Barunky býval v letních měsících štolbou na ratibořickém zámku ve službách vévodkyně Zaháňské (paní kněžny), pouze na zimu s ní odjížděl do Vídně. Ze všech dětských dojmů zapůsobila na malou Barunku nejsilněji její babička, Magdaléna Novotná. Do školy chodila Barunka v České Skalici, později ji rodiče dali na vychování k zámeckému správci v Chvalkovicích. Tam se poprvé seznámila s módní německou romantickou literaturou. Její původ je obestřen tajemstvím. Vznikly různé teorie o jejím původu. Jedna z teorií soudí, že by mohla být dcerou Marie Panklové, o 7 let starší sestry Terezie. Další teorie soudí, že Barbora je dcerou sestry kněžny Zaháňské, Dorothey. Druhá teorie je asi realističtější např. z důvodů, že byla až neuvěřitelně shodná podoba dospělé Boženy Němcové a paní Dorothey a také i vznešené chování dospělé Němcové. V sedmnácti letech se na nátlak matky provdala za úředníka finanční stráže Josefa Němce. Němec byl v době sňatku dvakrát starší než nevěsta. Patřil k uvědomělým vlastencům a pro své národní cítění nebyl oblíben u svých představených a byl také často překládán z místa na místo. Manželství od začátku nebylo šťastné, neboť se v něm setkaly dvě povahy naprosto odlišné – mladá žena toužila po člověku, s nímž by mohla sdílet své ideály a který by jí byl pomocníkem a rozšiřoval její duševní obzory. Němec,

1

roztrpčený a unavený nepříjemnou státní službou, býval často drsný a odměřený. Za pobytu v Praze v letech 1842 – 1845 poznala pražskou vlasteneckou společnost a seznámila se s předními českými spisovateli. Silně na ni zapůsobilo přátelství s lékařem Josefem Radomilem Čejkou, vzdělaným překladatelem z románských literatur. Čejka seznámil Němcovou s dílem francouzské spisovatelky George Sandové a usměrňoval také její literární tvorbu. Ještě větší přátelství byl vliv přátelství s básníkem Václavem Bolemírem Nebeským. Nebeský podněcoval Němcovou k básnické tvorbě, již zahajovala svou literární činnost. Tři roky pobytu v Praze způsobily rozhodný obrat v životě Němcové. Styk se spisovateli, hojná četba i životní zkušenosti rozšířily její duševní obzor, začala reálněji chápat potřeby národní společnosti a její literární tvorba dostala určitý směr. Velký význam pro Němcovou měl pobyt na Chodsku, kde poznávala život měšťanů i venkovského lidu, českého i německého. Vedle toho však pracovala i ve smyslu národně uvědomovacím. Na Domažlicku pokračovala v tvorbě pohádek, psala národopisné články a obrázky ze života společnosti ve městech i o sociálních poměrech na venkově. Na Chodsku zastihl Němcovou revoluční rok 1848. Agitovala mezi venkovany a poučovala je o konstituci. Při zprávě o pražských bouřích spěchala do Prahy. Také manžel Němcové byl v té době horlivě činný, kandidoval dokonce za poslance. Pro aktivní účast v revolučním hnutí byli Němcovi pronásledováni rakouskými úřady a jejich činnost stále sledovala tajná policie. Josefa Němce vyšetřovali, překládali z místa na místo, nakonec i na Slovensko a do Uher, až posléze byl zbaven služby. V padesátých letech se hmotná situace rodiny stále zhoršovala. Dolehly i jiné strasti – Němcová ochuravěla, podrážděný manžel ji nechápal, 2

vyvolával prudké výstupy a odmítl dávat peníze na domácnost, takže Němcová musela často krýt výdaje ze svého skromného spisovatelského výdělku. Dovršením neštěstí byla smrt milovaného syna Hynka, do něhož vkládala matka velké naděje. V té době strádání, neštěstí i hmotné bídy, kdy Němcové nezbylo než doprošovat se pomoci u svých přátel, kdy byla pod stálým tajným dohledem policie a kdy poznala i nevděk tzv. vlastenecké společnosti, vznikalo její největší dílo, Babička. Pobyt na Chodsku i předchozí zkušenosti a poznání různých českých krajů, při nichž se spisovatelka seznámila se životem v městech i na venkově a poznala rozdíly mezi jednotlivými společenskými vrstvami, přivedly Němcovou k zájmu o sociální otázky. Němcová se jako jedna z prvních u nás seznámila s učením utopického socialismu, jak jej propagoval podle francouzských vzorů básník, filozof a bývalý řadový kněz František Matouš Klácel. Klácel napsal pro Němcovou poučení o utopickém socialismu v pojednání Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu. Ve svých názorech se postupně ztotožnila s požadavky radikálů a tak také hodnotila pražskou revoluci. Po její porážce, když zesílil tlak bachovského absolutismu, pochopila rozdíl mezi opravdovým vlastenectvím a opatrnickým „vlastenectvím“ měšťáků. Viděla ostatně sama na sobě, jak se pražská vlastenecká společnost obracela k ní zády a jak ji přehlížela a odsuzovala jen proto, že nežila obvyklým šosáckým způsobem. Zato se Němcová sblížila s mladými, pokrokově smýšlejícími spisovateli Karlem Sabinou a Josefem Václavem Fričem, pronásledovanými pro účast na revoluci, i s představiteli nejmladší nastupující spisovatelské generace, tzv. májovci, Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem. Stala se tak spojovacím článkem mezi starší obrozeneckou generací, jejíž dílo vyvrcholilo před r. 3

1848, a mezi mladými, kteří měli v 60. letech vstoupit do veřejného a kulturního života. Pobyt v Praze přerušila třemi cestami na Slovensko v letech 1851 – 1853. Slovensko poznala ze všech tehdejších spisovatelů nejdůkladněji. Seznámila se téměř se všemi předními slovenskými spisovateli a vlastenci a byla s nimi v písemném styku. Svými články a studiemi o Slovensku se zasloužila nemálo o sblížení obou národů. Krize manželského soužití Němcových vyvrcholila koncem 50. let, kdy se Němcová rozhodla žít sama s dětmi. V dopise synu Karlovi, tehdy již dospělému, píše: - „dávám Ti vědět, že se s tátou rozvedu, ne právně, ale obapolnou naší vůlí. – Co jsem zkusila a jak se táta provždy ke mně choval po těch 23 let, co jsme spolu, to Ti nemusím povídat, tolik úsudku máš, abys to mohl posoudit, kdo měl pravdu a jestli jsem si toto od táty zasloužila. – Abych Ti vše povídala, čím se táta proti mně prohřešil, to není třeba, ale je toho tolik, že bych s tátou ani rok nebyla bývala, kdyby nebylo Vás; že jsem si to nechtěla vzít na svědomí, abyste přišly do cizích rukou a na mě někdy naříkaly. Trpěla jsem tedy pro Vás, co málokterá žena vytrpěla, neboť při moji povaze je to hrozná věc, býti s hrubým, divým takovým mužem 23 let.“ R. 1861 odjela Němcová do Litomyšle, aby u nakladatele Augusty dohlížela na vydávání svých spisů. Čekala také od Augusty hmotnou podporu, ale opět se zklamala. Již o Vánocích ji těžce nemocnou odvezl manžel do Prahy. V lednu r. 1862 zemřela předčasně vysílením a neustálým strádáním. U spisovatelky byly prokázané milostné avantýry, rovněž starost o domácnost, rozumné hospodaření a soustavná péče o děti nebyly silnou stránkou spisovatelky. Více

jí zajímaly společenské události, plesy, kde

mohla prezentovat svůj intelekt i šarm. Je známo několik případů, kdy se lidé 4

snažili Němcové pomoci (dokonce i spisovatelka Karolína Světlá), ale ona naložila s penězi tak nezodpovědně a lehkomyslně, že to muselo zákonitě darujícího urazit. Odmítla i nabízené místo ředitelky vyšší české dívčí školy, aby si zachovala „duševní volnost“. Němcová vstoupila do literatury Národními báchorkami a pověstmi (1845 – 1847). Zahrnují několik druhů lidové slovesnosti, především pohádky, ale i místní pověsti a legendy. Němcové nešlo o zachycení původní podoby pohádkových motivů ani o odborný národopisný přepis, spíše o vlastní převyprávění lidové látky. Jednotlivé pohádkové motivy upravovala tak, aby zobrazovaly typické prostředí s typickými postavami českého lidu i s jeho povahovými vlastnostmi. Hlavní myšlenkou pohádek Němcové je demokratická zásada rovnosti všech lidí, uskutečnění spravedlivé vlády a vítězství mravních hodnot nad silami zla. Těmito mravními hodnotami obdařuje spisovatelka hrdiny z lidu, vítězící nad rodovou povýšeností, bohatstvím a zlobou. Slovenské pohádky a pověsti (1857 – 1858) vznikly naproti tomu ze zájmu národopisného a sběratelského. Němcová se snažila zachytit podobu pohádek tak, jak je slyšela z úst vyprávěčů, nebo jak je nalezla ve vydaných sbírkách. Poznání rázovitého Chodska i několikerý pobyt na Slovensku daly Němcové mnoho látky k cestopisným a národopisným obrázkům. Obrazy z okolí domažlického jsou články zaznamenávající situaci a stav národního uvědomění na Chodsku, ale všímají si i lidové kultury a později otázek sociálních. Drobné národopisné studie o Slovensku vznikaly v 50. letech. Jsou dokladem života zájmu Němcové o životní podmínky slovenského lidu. Pohádky i žurnalistická činnost staly se Němcové průpravou k tvorbě povídkové. Přechod od tvorby pohádkové k tvorbě novelistické byl u 5

Němcové pozvolný. Cílem Němcové bylo ukázat národní život, představený kladným typem. Měl reprezentovat vlastnosti lidu v jeho způsobu života i v jeho názorech. Takovým obrazem ze života je zejména Babička, označená podtitulem Obrazy z venkovského života (1855). Z dopisu A. V. Šemberovi „Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohoum milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky, když tu přede mnou stál její milý obraz, měla jsem za to, že jsem děvče, běhala jsem s veselou myslí po lukách, lese a háji, navštívila ty upřímné duše všecky a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami.“ Byl to tedy únik z trudné přítomnosti do světa vzpomínek, který Němcové pomohl překonávat nejbolestnější období jejího života. Nebyl to však podnět jediný, druhým byly výzvy přátel, aby vypsala lidový život se všemi zvyky, pověrami a způsoby venkovských lidí. Hlavním zdrojem byly vzpomínky na vlastní dětství. Ale tyto vzpomínky si ještě rozšiřovala poznáním lidového života, např. na Domažlicku. Babička není dílo životopisné, Němcová zacházela s materiálem, který jí poskytovaly vzpomínky, velmi volně. Hlavním záměrem bylo ukázat harmonický život prostých lidí, představovaný ústřední postavou ideálně dokonalého člověka. Kniha zachycuje jen krátký výsek z babiččina života, ale ve vzpomínkách se promítá celý její minulý život. Přitom vlastním tématem knihy nejsou babiččiny osudy, nýbrž její postoj k lidem, jednání a názory. Němcová umístila děj své povídky do ratibořického údolí. V knize vystupují rázovité postavy venkovanů, soustředěné kolem babičky na Starém bělidle. Idylický život rodiny Proškovy je protikladem k životu panské společnosti na zámku.

6

Tato konfrontace dvou společenských prostředí je v Babičce provedena velmi důsledně. Základní dějovou osnovu Babičky tvoří dvě pásma. První z nich ukazuje život na Starém bělidle s příjezdem babičky a popisem jejího všedního dne. Pak se objevují vedle členů Proškovy rodiny další lidé, např. mlynář, rýznburský myslivec, panský strážník Mojžíš, bába kořenářka, bláznivá Viktorka, pan Beyer, paní kněžna se schovankou Hortensií a mnoho dalších postav. Druhá vnitřní část začíná v 7. kapitole. Rámcuje ji popis přírodního dění během ročních období a vylíčení života v jednotlivých fázích roku. Komponizace babičky je uzavřena úvodním a závěrečným slovem. Němcová sama vyznala, že psala Babičku pro útěchu své duše. V tíživé době se v duchu vracela do dob svého dětství, rozpory se zmírňovaly, protiklady

vyrovnávaly,

všechno

se

zahalovalo

kouzelným oparem

vzpomínek na dětství, představa splývala s realitou, obě se vzájemně prostoupily. Zajímavostí je, že babička Boženy Němcové nezemřela na Starém bělidle, ale ve Vídni, a to velice chudá. Od reality se liší i příběh Viktorky, která skutečně žila. Nebyla však zabita bleskem, ale Němcovou dokonce přežila. A idylické vztahy mezi babičkou a jejími dětmi taky nejsou v Babičce zcela pravdivé, vždyť dcera Marie se svým nepřátelstvím příliš netajila. Četli jste Babičku? Pokud ano, možná dokážete odpovědět na tyto otázky:

1. Jak se jmenovali psi, kteří bydleli spolu s babičkou na Starém bělidle? 2. Kterou významnou osobu potkala babička za svého mládí? 7

3. Jak zemřela Viktorka a proč se „zbláznila“? 4. Jaký byl příbuzenský vztah mezi kněžnou a Hortenzií? 5. Jak se jmenoval zemřelý manžel od babičky? 6. Jakým způsobem pomohla babička Mílovi a rodině Kudrnových? 7. Jak oslovovala babička Hortenzii? 8. Za co byla Hortenzie babičce vděčná? 9. Jak zní poslední věta z knihy Babička a kdo jí řekl? Poznámka: V jedné z verzí knih Babička, kterou mám doma, jsem se dočetl ve vydavatelových poznámkách, že Karel Havlíček Borovský nazval Babičku jako „pravá perla české literatury“. Naskenoval jsem pár obrázků z této knihy. Já osobně jsem Babičku přečetl dvakrát a musím podotknout, že na mně kniha působila velmi uklidňujícím dojmem. Z knihy je cítit dobrosrdečnost, prostota, úcta k lidem bez rozdílu společenského postavení, moudrost a pokora babičky. Lidé se jí svěřovali se svými problémy, ona každého vyslechla a snažila se mu pomoci a také pomohla. Babička vyžadovala také kázeň a dodržování zvyků. V knize jsem se střetl i s humornými situacemi. Vybral jsem tento úryvek: Jednou přišla Mančinka od Kudrnů a vypravovala panímámě, že jí dala Kudrnová kus zajíčka, ale to že byla taková dobrota, že to ani vypovědít nemůže, zrovna jako mandle. „Zajíce,“ myslila si panímáma, „kdepak ho vzali, snad nechodí pytlačit Kudrna; ten by si posvítil.“ Přišla Cilka, nejstarší děvče Kudrnovic, na táčky; to děvče mělo vždy co chovat, poněvadž měli každý rok maličké, a panímáma hned se jí ptala: „Copak jste měli dobrého k obědu?“ – „I nic; jen bandory,“, odpověděla Cilka. – „Cože nic, co bandory; vždyť povídala Manča, že jí dala vaše máma kus zajíčka, že byl 8

tak dobrý?“ „I panímámo, to nebyl zajíček, to bylo kousek kočky. Tatíček ji dostal na Červené Hůře, byla tlustá jako vepř, maminka vypekla z ní sádlo a tatík bude se jím mazat. Kovářka mu to radila, když začínal kašlat, aby nedostal souchotě.“ „Spaste duši! Ono to jí kočky!“ zvolala panímáma, s ošklivostí si odplivnouc. „Oh kdybyste věděla, panímámo, to je dobrota! A veverky jsou ještě lepší. Také přinese někdy tatík vrány, ale na těch si nepochutnáme. Tuhle jsme měli dobře; děvka ve dvoře zardousila husu a pak nám ji dali. O maso nám není zle, někdy dostaneme ovci, někdy i prase, když dostane závrať a musí to šafář nechat zabít; jenže škoda, když se k tomu tatík netrefí, oni to…“ Ale panímáma přetrhla děvčeti řeč řvouc: „Jdi mi, jdi mi, fi, až mne zima přechází! – Mančo, ty bezbožná holka, jestli mi budeš ještě jednou jíst zajíčky u Kudrnů! Hned se mi jdi umýt, ať mě nic do ruky nebereš,“ takovou vedla panímáma, vystrkujíc Cilku ze dveří. Mančinka plakala, ujišťujíc matku, že byl zajíček dobrý, a panímáma pořád se uplívala. Pan otec přišel, a slyše, co se stalo, zatočil pikslou v prstech řka: „Co se durdíte, panímámo, kdoví po čem děvče bude tlusté! Proti gustu žádný dišputát! Kdoví jestli já sám se jednou nepozvu na dobrou veverku!“ šklíbil se pan otec. V roce 1940 byl natočen film Babička, kde hlavní postavu babičky ztvárnila Terezie Brzková. V encyklopedii Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století se píše: „T. Brzková ztělesnila krásnou, laskavou, moudrou a dobrou ženu, plně odpovídající předloze Boženy Němcové, a vytvořila nesporně jednu z největších ženských postav v celé historii českého filmu. Některé její dialogy s Barunkou (Nataša Tánská, později autorka knih pro děti) podle pamětníků vyvolávaly v očích diváků slzy“. Kritik F. X. Šalda hodnotí Babičku takto:

9

„Babička jest cele inspirována touhou krásného a všestranného soužití, soužití venkovanů mezi sebou v rodině i v obci, soužitím lidu s panstvem, soužití člověka s přírodou, soužití člověka s Bohem. Je to idylická báseň plná přitlumené melodické něhy. Její dynamické napětí není veliké… Nazývají-li Indiáné kterési americké jezero „úsměvem Velkého ducha“, přísluší tento název i Babičce: jakýsi odlesk božího úsměvu leží na této knize melodickým popraškem. Lidé bratří se zde s lidmi, kněžna a mladá komtesa s prostou stařenou – není přehrad původu a postavení mezi lidmi. Lidé žijí tu v míře a v lásce s přírodou, jsou jen jejím zušlechtěným a zjemnělým pokračováním a stupňováním, a není neštěstí lidského, jehož by nedovedla příroda, ne-li vyhojit, alespoň zmírnit nebo dekoračně sladit do svého orchestru, jak ukazuje případ šílené Viktorky… Všichni dobří lidé u Boženy Němcové jsou přirození, milují přírodu, žijí s ní a v ní, soucítí s ní, v první řadě ovšem babička sama: v ní zasnoubila básnířka s tím líbezně naivním optimismem sobě vlastním v harmonii ducha přírodního s duchem křesťanským. Neboť láska k přírodě vede u Němcové vždycky k víře ve věčnou dobrotu, v princip věčné harmonie, v laskavého Boha. V lásce k přírodě i k bližnímu poznává pokorně přijímaný a tím proměňovaný a povyšovaný v mravní dílo vlastní duše.“ Nejvíce povídek napsala Němcová v posledních deseti letech svého života. Kromě toho, že se v nich odrážejí typické rysy českého venkova i s jeho rázovitými postavami, objevují se v povídkách zcela zřetelně i společenské otázky doby. Právě dle svého zaměření lze alespoň orientačně rozdělit všechny povídky do dvou okruhů: 1. Povídky, jež jsou někdy metaforicky nazývány „hledání dobrého člověka“. Jedná se o texty s jednoduchým příběhem, kde se děj soustřeďuje kolem jedné hlavní postavy, zejména ženské. Na nich autorka

zdůraznila

charakteristické

mravní

vlastnosti

českého 10

venkovského člověka. Do této kategorie náležejí povídky Baruška, Karla, Divá Bára, Dobrý člověk, Pan učitel. 2. Povídky druhého okruhu zachycují složitější vztahy v určitém prostředí a upozorňují na nespravedlivé uspořádání společnosti. Tyto povídky jsou sice realistické, ale nakonec přecházejí od kritického pohledu ke shovívavosti. Rozpory jsou řešeny smírně, idealizace dominuje nad realistickým pohledem. Do této skupiny patří povídky V zámku a v podzámčí, Chudí lidé, Pohorská vesnice. Použitá literatura:

[1]

Prokop, V. Literatura 19. a počátku 20. století (od romantiků po buřiče), O.K. - Soft, Sokolov 2000, 72 s.

[2]

Balajka, B. Přehledné dějiny literatury /I/, Fortuna, Praha 1999, ISBN 80-7168-366-3, 242 s.

[3]

Martinková, V. Čítanka 2, Trizonia, Praha, 1998. ISBN 80-85573-05-9

[4]

Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. Encyklopedie na CDROM, Libri a Infosoft, 1996.

[5]

Naskenované obrázky jsou z knihy Babička, nakladatelství Svoboda, Praha, 1987, autorem obrázků je Adolf Kašpar.

11

Johann Wolfgang Goethe Johann Wolfgang Goethe [johan Wolfgang géte] (1749 - 1832) německý básník, dramatik a vědec. Jeho otec patří ke čtyřem stovkám nejzámožnějších frankfurtských občanů. Doma si často pohrává s loutnou, ale nikdy na ni pořádně nezahraje. Má velkou knihovnu, sbírá obrazy, zajímá se o přírodní vědy, ale dosud nedokázal nic mimořádného. Malý Wolfgang je tuze pilné dítě. O jeho vzdělání se starají otec a domácí učitelé. Jednou z prvních knížek, která se mu dostává do rukou, je Komenského „Orbis pictus". Učí se latině, řečtině, francouzštině, italštině a trochu hebrejštině a angličtině. V osmi letech píše své babičce veršované přání k Vánocům, první vlastní básnický projev. „Vzpomínám si ještě docela jasně na malého muže, na jeho účes a na kord po jeho boku… Zjev jako Mozart zůstane navždy zázrakem, který nelze nijak vysvětlit." Táta si přeje, aby Wolfgang vystudoval práva. Proto jej v roce 1765 posílá na univerzitu do Lipska, Malé Paříže. Šestnáctiletý student práv se však více zajímá o umění, zábavu, svou první studentskou lásku… Onemocnění tuberkulózou a neúspěchy ve studiu jej přinutí vrátit se domů. Ve dvaadvaceti ukončuje štrasburská studia a stává se doktorem práv. Svou první advokátskou praxi zahajuje ve Wetzlaru, u říšského komorního soudu. Jeho hlavu však netíží paragrafy, mnohem více jej vzrušuje dramatický osud německého rytíře Götze z Berlichingenu. Sotva vydá své první drama, jedním dechem sepisuje dosud nejúspěšnější německý román - Utrpení mladého Werthera. Pětadvacetiletý Goethe prožívá první období své velké slávy. Vévoda Karel August se právě ujímá vlády ve svém státečku se sídelním městem 12

Výmarem. Goethova Werthera obdivuje nejen Napoleon, který jej četl už sedmkrát, ale i vévoda. V říjnu 1775 dostává Goethe jeho osobní pozvání do Výmaru. Unavený kočár se znovu boří do všudypřítomného bahna. Listopadová plískanice vykresluje výmarský obraz málo příjemnými barvami. Šestitisícové městečko tone ve špíně a chudobě. Přesto Goethe ani ve snu nemůže tušit, že původně krátká návštěva se promění v jeho celoživotní výmarský pobyt. Goethe se stává ministrem a rádcem vévodovým, tajným legačním radou. Stará se o věci veřejné. Je výborným a nepostradatelným společníkem na dvorních zábavách. Ve svých třiatřiceti letech je povýšen do šlechtického stavu. Zabývá se přírodovědou a anatomií. Za odpočinkem a klidem vyjíždí do Karlových Varů, k nimž získává vřelý vztah. Deset let trvá jeho krásný milostný vztah k Charlottě von Stein, jíž stačí napsat 1 700 milostných dopisů. Výmar ho pojednou začíná unavovat. Potřebnou změnu nachází ve dvouletém italském pobytu. Setkává se s malíři, s antickým uměním a jeho duch opět nápadně ožívá. Po návratu z Itálie se nechává zbavovat všech povinností ve vládě. Zcela nečekaně jej citově okouzluje prostá dělnice v manufaktuře na výrobu umělých květin - Christiana Vulpiusová. Ta mu v roce 1789 porodí syna Augusta a později ještě další čtyři děti. Dospělého věku však dožije pouze prvorozený. Do Výmaru mezitím dorazí již uznávaný dramatik Friedrich Schiller a Goethovi trvá dlouhých 7 let, než se vzájemně sblíží. Básník se žení teprve ve svých 57 letech, když je Výmar násilně obsazen francouzskými válečníky. Bere si statečnouVulpiusovou a na svatbě je jim svědkem jejich 17. letý syn August. V témže roce konečně vychází první díl Fausta, jejž začal psát ve svých 25 letech. Druhý díl dokončí teprve 13

rok před svou smrtí. Faust nastavuje zrcadlo jeho celoživotní snaze po vzdělání a lidské dokonalosti, rozumovém ovládnutí světa. Vydává Nauku o barvách, rozsáhlý odborný spis o 1 300 stranách. Opět se léčí v Karlových Varech, setkává se s Beethovenem. Ve svých 73 letech potkává v Mariánských Lázních mladičkou Ulritu von Levetzow. Jednostranně se do ní zamiluje. Provází ji všude, kde je to jen trochu možné, ale jeho láska se mu hořce vzdaluje. Svého syna Augusta posílá do Itálie, aby se doma zklidnilo vzrůstající napětí. Ten však v Římě náhle umírá. Téhož roku, 1830, skoná i jeho celoživotní přítel, vévoda Karel August. Zemřela už jeho žena, vnučka, paní von Stein a mnoho dalších jemu důvěrně známých. „Všechno, co jsem viděl, slyšel, pozoroval, to jsem sebral a zužitkoval… Moje dílo je dílo kolektivní bytosti a nese jméno Goethe." „Vždycky mě vynášeli jako někoho, komu štěstí přálo. V základě to nebylo nic jiného než námaha a práce… Bylo to věčné valení balvanu, který bylo třeba stále znovu zvedat…" Dílo: Utrpení mladého Werthera (1774) - tento dvoudílný milostný román se stal ve své době jednou z největších literárních událostí. Jedná se o román v dopisech, jenž je psán ich formou. Dílo je vlastně osudem mladého senzitivního muže, jenž je nešťastný - jím milovaná Lotta se totiž provdá za jeho přítele Alberta. Poté se nešťastný a zoufalý hrdina odstěhuje, aby se po čase opět navrátil k Lottě a svůj život ukončil sebevraždou. Wertherovy dopisy jsou v románu podávány jako skutečné, což navíc podtrhává vydavatelův úvod a závěrečná zpráva o hrdinově smrti. Román vzbudil velice odmítavý postoj, zejména díky tragickému konci („Zemřít! Co to znamená? Hleď, mluvíme-li o smrti, sníme"). Bohatý vnitřní svět hrdiny, jeho vznětlivá a vášnivá povaha a subtilní líčení duševních stavů byly natolik přesvědčivé, 14

že román vyvolal v Německu tzv. wertherovskou horečku a celou vlnu sebevražd. Zasáhl dokonce i do evropské módy - modrý frak, žlutá vesta, holínky a klobouk. Kniha byla přeložena do všech evropských jazyků, dokonce pronikla i do Asie. O očistném a osvobodivém smyslu svého fiktivně svéživotopisného románku napasal Goethe ve vzpomínkách Z mého života: „Mně bylo úlevou i osvícením, že jsem skutečnost proměnil v poezii, moji přátelé se však mylně domnívali, že musí poezii proměnit ve skutečnost, román znovu přehrát a rozhodně se zastřelit; co se zprvu událo jen mezi několika, odehrávalo se pak v širokém publiku, a knížka, která mně prospěla, byla prohlašována za zhoubnou." Ještě jinak formuloval obranu Werthera: „Pokusil jsem se osobně od této choroby osvobodit. Při vyjití nevyvolat Werther, jak se mu vytýkalo, nemoc, horečku, nýbrž odkryl chorobu, dávno v mnohých myslích utajenou." Citáty z knihy: A při této příležitosti se obzvlášť rozpovídal, takže jsem ho nakonec už vůbec neposlouchal a začal snít: a náhle jsem prudkým posunkem přiložil hlaveň pistole k čelu nad pravým okem. „Fuj,“, řekl Albert, stahuje mi pistoli s čela, „to je nápad!“ – „Vždyť není nabitá.“ – „Aťsi! To je nápad!“ odsekl netrpělivě. „Vůbec si nedovedu představit, jak člověk může být tak pošetilý a zastřelit se. Už pouhé pomyšlení na něco takového se mi hnusí.“ „Že vy lidé,“ zvolal jsem, „když o nečem hovoříte, musíte hned říci: To je pošetilé, to je moudré, to je dobré, to je zlé! A co to vlastně všechno má znamenat? Vyzkoumáte tím vnitřní pohnutky toho kterého skutku? Dokážete s určitostí dovodit příčiny, proč se stal, proč se stát musil? Kdyby tomu tak bylo, nesypali byste ty své soudy tak tuze lehce z rukávu. Celá tíha těchto slov dolehla na nešťastníka. Vrhl se Lottě k nohám, zoufale uchopil její ruce, tlačil si je do očí a přitiskl je k čelu. A zdálo se, jako by jí 15

duší prolétla předtucha jeho strašlivého záměru. Smysly ji přecházely, tiskla mu ruce, přitiskla je k prsům, tesknotou rozrušena sklonila se k němu a jejich hořící tváře se dotkly. Svět se pod nimi propadal: ovíjel ji pažemi, přitiskl ji k hrudi a pokrýval zuřivými polibky její vibrující rty, které chtěly promluvit, „Wertře!“ zvolala přiškrceným hlasem a odvrátila se. „Wertře!“ a chabou rukou odstrkovala jeho hruď. „Wertře!“ zvolala zmužilým tónem ušlechtilého srdce. Neodolal, pustil ji z objetí a jako pominutý se jí vrhl k nohám. Trhla sebou a v úzkostném zmatení, třesouc se mezi láskou a hněvem, řekla: „To bylo naposledy! Wertře! Už mě neuvidítě!“ A s pohledem nejsytější lásky na ubožáka odběhla do druhého pokoje a zamkla za sebou. Werther za ní napřáhl ruce, ale netroufal si ji zadržet. Ležel na zemi, hlava na pohovce. Tak setrval déle než půl hodiny, až ho šramot probudil. Byla to služka, která přišla prostřít. Pobíhal po pokoji, a když zase osaměl, přistoupil ke dveřím pokojíčku a tiše volal: „Lotto! Lotto! jediné slůvko, jen sbohem!“ Mlčela, čekal – a žadonil – a čekal. Pak se odtrhl ode dveří a zvolal: „Buď sbohem, Lotto! Na věky sbohem!“ Faust (1808 a 1832) - dvoudílná veršovaná tragédie (přes 12 000 veršů), jež je inspirována starou pověstí o učeném doktoru Faustovi, který v touze po poznání prodal svou duši ďáblu, a tak propadl věčnému zatracení. Tragédie Faust je hluboce filozofické dílo, jehož hlavní hrdina je neustále zmítán v trvalé nespokojenosti a neuhasitelné touze po naplnění smyslu existence. Jeho pouť životem je symbolická, je to podobenství o bloudění člověka. To, že Faust poznává různá tajemství lidského života, všechny jeho prožitky citů a smyslů, požitek z moci, krásy, ale také tvorby, balancování mezi dobrem a zlem, to vše jsou jen pouhé epizody a etapy během cesty za novým poznáním.

16

Trilogie vášně - vrcholné dílo Goethovy lyriky, soubor tří milostných básní, které byly inspirované láskou 74 letého umělce k 17 leté dívce Ulrice von Levetzow. Použitá literatura:

[1]

Prokop, V. Literatura 19. a počátku 20. století (od romantiků po buřiče), O.K. - Soft, Sokolov 2000, 72 s.

[2]

Vystřižený článek z novin (asi z roku 1999)

[3]

Goethe, J. W. Utrpení mladého Werthera, Máj, Praha 1968, 106 s.

17

Jerzy Krzysztoń Jerzy Krzysztoń se narodil 23. 3. 1931 v Lublinu. Do začátku války žil v Grodně, válečná léta prožil s matkou a s bratrem v Asii a v Africe. Do Polska se vrátil v roce 1948. Vystudoval anglistiku a polonistiku, po studiích pracoval jako reportér a redaktor Polského rozhlasu. Debutoval roku 1953 sbírkou Indické povídky, po níž následovalo víc než deset samostatných knižních titulů, např. povídkové sbírky Tajemství a jiné povídky, Sandžu a Pavel, Radostná panna, romány Kamenné nebe, Velbloud ve stepi a jeho pokračování Jižní kříž a nejznámější rozhlasovou hru Výročí mercedesu. Nejlepším dílem však zůstává jeho nejrozsáhlejší román Šílenství, v němž mistrovským způsobem zachytil všechny fáze duševní choroby hlavního hrdiny, čtyřicetiletého reportéra Kryštofa. Jerzy Krzysztoń zemřel tragicky 16. 5. 1981. Román Šílenství I.

díl:

„Nikdo neví, co člověk musí prožít, než v něm šílenství dozraje a ovládne ho beze zbytku. Lidé leckdy prožívají věci tak hrozné, že by měli v mžiku přijít o rozum. Ale oni se nezblázní". Tato slova zazní na počátku knihy z úst hlavního hrdiny. Rozhlasový reportér Kryštof je úspěšný ve svém povolání, šťastně ženatý, bez materiálních či jakýchkoli jiných zjevných starostí. Náhle začíná propadat těžké duševní chorobě: první příznaky se projevují při návratu ze služební cesty a vzrůstají během dvoudenního bloudění Varšavou. Před očima čtenáře defilují sugestivní obrazy hrozivých situací, plných nebezpečí jak pro hrdinu románu, tak pro jeho okolí i celé lidstvo, ale i situaci krásných, plných pohody, naděje a štěstí. Proměna reálného světa 18

v neskutečný svět chorobných představ se odehrává pouze v Kryštofově vědomí. Této proměny se hrdina účastní „celou představivostí, srdcem a rozumem", ale netuší, že ho ještě čeká dlouhá a trnitá cesta… II.

díl:

Nejtěžší dny svého života tráví Kryštof v ústavu pro duševně choré, odkud „žádné dveře nevedou". Pevně svázaný, neschopný pohybu prožívá chorobné stavy úzkosti, zoufalství a bezmoci, které střídají chvíle nadšení, štěstí, vědomí vlastních sil a schopností. Po nejkritičtějších dnech nastává zklidnění. Kryštof se smí volně pohybovat, poznává své okolí, pacienty i ošetřující personál. V každém novém člověku, v každé nové situaci vidí utajenou osobnost, smysl, záměr, dlouho nedokáže pochopit, kde se vlastně nachází. Odborná lékařská péče však postupně přináší výsledky, neskutečný svět začíná pomalu nabývat rysů reality, která ovšem není nijak radostná. Její působení charakterizuje Kryštof těmito slovy: „Je mi těžko a hrozně, když se tak šourám k přístavu, kde zakotvila moje šílená loď… Mé lože tam stojí, čeká a mírně se kolébá, má loď, na které pluju nikam…" III.

díl:

Nemoc ustupuje a Kryštof se zvolna navrací do skutečného světa. Přemýšlí o tom, co prožívá i co prožil, o situacích, o lidech, které zná, a především o sobě. O své myšlenky se dělí s jedním z pacientů: „… Ale musíš si uvědomit, kdo jsi. A pokud je to příliš brzy, tak aspoň kým chceš být… Oni tě tu nejdřív ze všeho očistí, oškrábou, jako se škrábe ryba, jenomže to je málo, protože očistit se musíš hlavně ty sám… Skoro každý se sem dostane proto, že si neví rady se životem. V nejrůznější podobě. Ty ses nedovedl smířit se svou povinností, někdo jiný s milenkou nebo s nevěrou, zmrzačením, smrtí manželky, odpovědností, věř mi to…" Kryštofova těžká, trnitá cesta do hlubin vlastní duše je korunována úspěchem, Kryštof se vrací domů, ke své 19

ženě a dceři, do života. Nebylo by to však možné bez vlastního přičinění, bez silné touhy po životě, bez naděje v lepší zítřek, protože „ztratit naději

znamená ztratit život… Nikdy neztrácejte naději!" Poznámka: Tento třídílný román je velmi rozsáhlý, obsahuje přes 1 000 stran textu a Vážení čtenáři, já jsem ho dočetl. Autor tento román sepisoval téměř čtyři roky. V některých částech je velmi náročný na pochopení a zařekl jsem se, že do takovýchto románů se už zřejmě nikdy pouštět nebudu. Předchozí popis jednotlivých dílů jsem přepsal z jednotlivých knih. Dodal bych jen, že Kryštofovy přeludy v I. dílu dostoupí až do takové fáze, že stačilo málo a zabil svou vlastní ženu Helenu a dceru Jo. Musím podotknout, že také občas podvedl manželku s jinou ženou, bylo to pro něho takové povyražení, což mě mrzelo. Nicméně Helena ho pravidelně navštěvovala v léčebně a vždy mu donesla nabalené tašky plných dobrot včetně cigaret, které však z velké části rozdal svým spolubydlícím. Nalezneme zde také vulgární slova, ale je to zcela pochopitelné, pokud bychom se ocitli v tomto prostředí. Citáty z knihy: Své jméno Kryštof jsem si zachoval navzdory šílenství, kterým mě postihl osud. Kdybych to jméno ztratil, ztratil bych sebe sama. A to je horší než smrt. Ukázalo by se, že jsem někdo jiný, Caesar? Shakespeare? Faust? Mířím vysoko! Možná zvíře, možná pták, možná ryba, možná kámen. Jenže já ani v nejčernější hodině své jméno neztratil, zaplať pánbůh za to. A všichni moji šílení bratři mě oslovovali správně: Kryštofe. Použitá literatura: Krzysztoń, Jerzy. Šílenství, Odeon, Praha, 1984. 20

Blaise Cendrars Na jaře roku 1912 naslouchá Guillaume Apollinaire v Delaunayově ateliéru veršům, které tu předčítá 24-letý mladík, známý v kruzích mladých pařížských umělců prozatím spíš jako vnímavý přítel avantgardních výtvarníků než jako básník. Apollinaire je nadšen: „Je to ohromné,“, prohlašuje, „co je vedle toho kniha, kterou chystám?“. Oním 24-letým mladíkem je Blaise Cendrars, vlastním jménem Fréderic Sauser-Hall, a předčítané verše tvoří báseň Velikonoce v New Yorku. Cendrars ji napsal krátce předtím, během svého pobytu v Americe, v hlubokém vzrušení, v němž se mísily účinky vyčerpání, dojmy z nočního bloudění newyorskými ulicemi – „ulice se vyprazdňují a jsou tmavší a tmavší, klopýtám po chodnících jako opilec“ – a dojetí vyvolané hudbou vyslechnutou v kostele, kam náhodou vkročil. Narodil se 1. září 1887 ve Švýcarsku v La Chaux-de-Fonds, v neufchatelském kantonu. Pouhých 25 let, ale tato léta jsou už vyplněna tolika zážitky, že by dokonale vystačily na celý dlouhý a pohnutý lidský život. Už jeho dětství je poznamenáno stálými změnami – rodina žije střídavě v Egyptě, v Anglii, v Paříži a v Neapoli. A v roce 1902, ve svých patnácti letech, udělá mladý Frédéric za celou historii svého děství definitivní tečku tím, že uprchne z domova s úmyslem nikdy se už nevrátit. Na svých toulkách Evropou potkává bizarní postavu obchodníka Rogovina, směňujícího na Východě laciné zboží nakoupené v Evropě za šperky cenné starožitnosti. Provází ho na cestě do Ruska a po asijských zemích. V Rusku prožívá katastrofu rusko-japonské války a málem zahyne v sibiřské tundře. Nakonec se s Rogovinem znepřátelí a s nebezpečnými pronásledovateli v patách prchá z Teheránu, kde roztržka vyvrcholila, do Evropy. Z Neapole zamíří do Paříže a tam se pak znovu a znovu vrací ze svých neustávajících toulek světem. 21

V roce 1907, ve svých 20 letech, živí se poblíž Paříže chovem včel, a už techny začíná psát poezii, rok nato ho lze spatřit v Londýně, kde vystupuje jako žonglér v music-hallu, znovu jede do Ruska, pracuje v Kanadě jako traktorista a na čas pak přijímá místo u lodní společnosti – doprovází nejnuznější emigranty na jejich plavbě do New Yorku. Ve chvíli, kdy Blaise Cendrars vstupuje na scénu jako básník, prochází francouzská poezie právě onou proměnou, která je pro nás dnes spjata především s jménem Apollinairovým. Truchlivé mlhy dekadence spolu s melancholickou hermetičností symbolismu jsou rozváty. Básník se otevírá dokořán vzrušujícímu vanu doby, kult slova-symbolu je vystřídán kultem dobrodružství a rizika, okouzlením z oné proměny světa technikou, která jako by smazávala hranice zemí a národů, a opojením rychlostí a pohybem, který technika umožňuje. Světoběžník Cendrars je ztělesněním všeho, k čemu tehdejší básníci tíhli svým cítěním. Léta 1912 – 1914 jsou také léty nejintenzívnější Cendrarsovy účasti na vývoji moderního básnictví. V roce 1913 publikuje svoji Prózu o transsibiřské magistrále a malé Johance z Francie, báseň psanou volným veršem a volnou asociativní metodou, která má mnoho společného s poetikou Apollinairova Pásma, a zachycující zážitky oné dobrodružné pouti po carském Rusku pustošením válečným požárem, kterou Cendrars podnikal zhruba 10 let před napsáním této poémy. V době od června 1913 do června 1914 vzniká i jiná větší básnická skladba, Panama neboli dobrodružství mých sedmi strýců, vydaná v roce 1918. Básník v ní volně rozvíjí vzpomínky z dětství, v nichž hrály nemalou roli dopisy matčiných bratrů, zatoulaných do různých končin světa. Z let 1912 až 1914 je konečně i jeho Devatenáct elastických básní, třebaže sbírka vyšla tiskem rovněž až po válce, roku 1919.

22

Válka, která přetrhne Cendrarsovu básnickou aktivitu a postupně odhalí i všechnu bídu a hrůzu, jíž je člověk ve světě moderní techniky vystaven, nejeví se básníkům Cendrarsovy generace v podobě katastrofální deziluze od samého svého počátku. Tato mládež, kypící vitalitou a vítající nástup nové doby s takovým entuziasmem, jde kruté zkušenosti vstříc s odhodláním a bravurou. Blaise Cendrars je v okamžiku vyhlášení války ve Francii jako cizinec, ale neváhá připojit se k obráncům své adoptivní vlasti. Jako voják Cizinecké legie ocitá se na nejexponovanějších úsecích fronty, plní odvážné nejriskantnější úkoly a v září 1915 je v Champagni v průběhu nezdařené ofenzívy těžce raněn; musí mu být amputována ruka. Zápas s nepřítelem je vystřídán zápasem, v kterém si Cendrars má vybojovat pocit, že jeho zranění není s to narušit jeho fyzickou integritu. Nemíní přijmout roli invalidy. Už během svého pobytu v nemocnici navzdory bolesti trénuje svoji zdravou ruku a po propuštění z nemocnice pěstuje nejrozmanitější sporty, od horolezectví až po šerm, a zvládá bez nesnází i řízení automobilu. Cendrars se opět vrací ke svému způsobu života, V roce 1916 vzniká jeho báseň Válka v Lucemburské zahradě a ještě v roce 1924 vycházejí sbírky Kodak (později přejmenována na Momentky) a Cestovní lístky. Ale tím se dráha Cendrarse básníka uzavírá. Už od roku 1917 má za sebou tehdy krátkou toulku po francouzském venkově s cikánskou tlupou, které organizovala svérázná divadelní představení – dochází k názoru, že poezie, jak ji pěstují pařížští básníci, představuje „duchovní nedorozumění“ a paralyzuje životní aktivitu, po jaké on touží. „Rozloučil jsem se s poezií,“ píše po letech o této době. „Byl jsem šťasten. Vyšel jsem živ z války a chtěl jsem žít. Jděte mi do háje s poezií.“ Poválečná básnická vlna mu zůstává cizí, surrealisté, kteří přejímají dědictví oné předválečné avantgardy, na jejíž tvorbě se Cendrars podílel, jsou pro něho samí „fils a papa“, synáčkové z dobrých rodin, s nimiž nenachází sdostatek styčných bodů. 23

Rozluka s poezií neznamená však rozluku s uměleckou aktivitou vůbec. Na nějakou dobu ho zláká film jako umělecký výraz, který se mu zdá nejadekvátnější životnímu pocitu moderního člověka. Filmování lze ostatně dobře spojit s toulkami světem, natáčení dokumentárního filmu o životě slonů ho zavede na několik měsíců do Afriky, Francie zůstává sice pro něho jakýmsi domovským přístavem, ale nepobude nikdy dlouho na jediném místě; od roku 1924 trávívá každoročně několik měsíců v Americe, zejména Jižní. Jeho literární aktivita se nyní začíná soustřeďovat na oblast prózy, kde může lépe zužitkovat konkrétní bohatství svých mnohotvárných dojmů. Romány, v nichž subjektivní, v podstatě lyrické zaměření převládá i uprostřed překotně plynoucího děje – jeho Moravagine z roku 1926 i oba romány o Donu Yackovi – zachycují krátkými, impulzívními větami rychlý sled impresí a myšlenek. Ale vedle nich píše Cendrars knihy, v nichž tendence k objektivnímu zachycení reality převládá, ať je to životopis kalifornského pionýra, generála Sutera, kterého na vrcholu jeho úspěchů zruinuje objevení zlata na jeho pozemcích – Zlato – anebo knihy novel, jejichž hrdiny jsou všelijaké bizarní, excentrické postavy, jak se s nimi autor setkával na svých toulkách světem, a které připomenou tak trochu novelistickou techniku Moupassantovu. Roku 1937 vychází soubor takovýchto novel v knize Pravdivé příběhy, v roce 1938 následuje Nebezpečný život a 1940 Od ultramarínu po indigo. Začátek 2. světové války prožívá Cendrars jako britský válečný dopisovatel a v červenci 1940, po porážce Francie, končí své reportérské jízdy po Francii v Aix-en-Provence. Následují 3 roky prázdnoty. A v létě 1943 se náhle v Cendrarsovi opět probouzí spisovatel: začíná psát knihu Člověk zasažený bleskem, která zahajuje sérii vzpomínkových knih, psaných v rychlém sledu: v roce 1946 následuje Uříznutá ruka v roce 1948 Toulání světem, v roce 1949 Nebeská parcela. 24

Jaký klíč nám poskytují tyto autobiograficky podložené knihy k pochopení Cendrarsovy osobnosti? A do jaké máry je můžeme chápat jako objektivní svědectví o životě vlastním i o postavách, s nimiž se autor během svého pohnutého života setkával? Je zřejmé, že Cendrars chce v těchto knihách skutečně věrně vylíčit vlastní zážitky. Ale tak jako se umělec zmocňuje skutečnosti kolem sebe především fantazií, tak i vlastní minulost ožívá v jeho vzpomínce s dostatečnou plastičností a intenzitou především dík imaginativní schopnosti. Základním rysem jeho naturelu je požitek ze smyslového dojmu a každá jednotlivá vzpomínka nabývá u něho plnosti právě tím, co do ní vnáší obrazotvornost rezumující celou smyslovou zkušenost vypravěčovu. S jakou živostí vystoupí před námi v próze Ztracený ráj slavnostní mumraj, který vítá v Neapoli zrození prince-dědice: nával návštěvníků v zámku, parádní přehlídka, slavnostní ohňostroj, jehož sršící záplava se nám při četbě Cendrarsova líčení rozvíjí před očima s intenzitou bezprostředního dojmu. A pak stručný dovětek: „Sám se na to nepamatuji, ale pro naši malou společnost jsem prý byl hrdinou dne. Tolikrát mi o tom vyprávěli, když jsem byl malý, že dnes tu zábavnou příhodu mohu vyprávět já.“ Prolnutí fantazie a vzpomínky usnadňuje už sám styl, který si Cendrars v těchto knihách oblíbil: krátké, úsečné věty jeho starších próz jsou vystřídány souvětím široce se rozlévajícím a odbočujícím co chvíli, aby jednotlivý detail byl rozhojněn dalšími a dalšími podrobnostmi, enumerací dojmů zrakových, sluchových, čichových nebo chuťových. Slovník, který čerpá ze všech vrstev jazyka, přispívá k plasticitě evokace a stupňuje dojem pitoreskní bizarnosti. Cendrars je nadán bytostnou sympatií k druhým lidským bytostem a družností, kterou jeho životní zkušenosti usnadňují. Cizí je mu však jakýkoli 25

zápas o hlubší pochopení druhého člověka. Je vždy ochoten přijmout pravdu v takové podobě, v jaké mu ji ve chvílích náhodné sdílnosti lidé předkládají. Není v něm nedůvěra v jejich pravdomluvnost, skepse ke způsobu, jakým skutečnost vidí, nanejvýš postupně nabytá zkušenost, že náhlá sdílnost bývá zpravidla vystřídána nevraživými pocity vůči tomu, komu lidé takto dovolili nahlédnout do svého nitra. A tak Cendrars ví zpravidla o lidech zároveň příliš mnohi i příliš málo a jeho nahlédnutí do života druhých končí dost často soucitným, ale rezignovaným povzdechem: Ta lidská bída! Ta bída milostných dvojic! Cendrars zemřel 21. ledna 1961. Jeho dílo i život můžeme dnes přehlédnout už z odstupu, který umožňuje čas. A je nesporné, že jeho jméno může sotva chybět v nástinu, který by se pokusil zachytit vývoj moderní poezie v období kolem 1. světové války. Ale neméně zajímavá než toto nerozsáhlé básnické dílo je i osobnost věčného tuláka, zrcadlící tak výrazně některé příznačné rysy doby, v níž se jeho dobrodružný životní osud odvíjel. Stojí za to začíst se do těch stránek, v nichž před námi v pitoreskní evokaci zavíří znovu kolotající rej měnlivých dojmů, dobrodružných příhod a lidských setkání. Ale neměli bychom přitom přeslechnout ani onen spodní hořký tón, který tím vším zaznívá jako nenápadný, jen stěží slyšitelný doprovod. Ke knize, kterou mám doma – Svět dobrodružství Svazek Cendrarsových próz je možno brát jako knihu povídek. Přitom to nejsou v pravém slova smyslu povídky, jsou to uzavřené příběhy, vybrané z různých jeho knih, a všechny mají přímý vztah k autorově osobě. Od kouzelného světa dětství stráveného v Neapoli přes nebezpečnou plavbu s pašeráky vína a zážitky z 1. světové války, kde Cendrars přišel o ruku, po četné cesty po moři i souši a zkušenosti s lidmi a přírodou Jižní Ameriky 26

sledujeme osud a podivná setkání tohoto zvláštního básníka a člověka v textech neobyčejně bohatých jazykem i formou. A nejen osudy jeho. Cendrars dovede nastínit portrét člověka několika tahy, konfrontuje jeho důvěrná sdělení s vlastní intuicí a dochází vždy k překvapivým závěrům či pointám. Miluje divokou, nezkrocenou přírodu Jižní Ameriky, kterou poznal ještě v „pionýrských“ dobách 20. let. Jeho vyprávění jsou při vší básnivosti podání naprosto střízlivá, vyhmátnou tragickou strunu toho kterého „cizince“, který by napohled vypadal suverénně a „jenom“ zajímavě, ukazuje lidskou bídu Indiánů stejně jako evropských obyvatel nouzových kolonií na okrajích velkých měst. Svazek uzavírají jeho „lovy“. Cendrars nebyl ani vášnivým lovcem typu Hemingwayova, ani lovcem s mysliveckou latinou. Jeho hroznýši jsou diluviální netvoři a příhody s nimi znějí sice neuvěřitelně, ale jeho levhart, když ho má konečně na mušce, se podobá pokojné kočce, kterou by přece nikdo nezastřelil – takže i lovecké zážitky jsou putováním do vlastního nitra a dovedou ironizovat autora samého. Citáty z knihy Svět dobrodružství, z povídky Tygr: Když se člověk plíží za noci pralesním podrostem, ze všeho nejvíc ho znepokojuje vlastní představivost. Ne že bych se bál hada, na něhož bych mohl bezděčně šlápnout a který se zkroutí a kousne vás do kotníku nebo do lýtka; měl jsem kožené kamaše; ale pomýšlel jsem na zvláštní, ale možné setkání s velikým mravenečníkem, vztyčeným na zadních, který na vás čeká s rozevřenou náručí. „Je to nejpotvornější zvíře našich lesů,“ vyprávěl mi coronel Bento, další nimrod před Hospodinem. „Představte si, že ten prevít, jinak naprosto neškodný, když vás slyší, jak jdete, tak se postaví na zadní a čeká, až se přiblížíte, docela bez hnutí s předníma tlapama roztaženýma. Můžete projít třebas na centimetr, třebas se o něj i opřít, mizera stojí jak sloup, ani chlupem nehne. Ale běda, když na něho v houští přímo narazíte! 27

Jeho náruč se automaticky uzavře, dusí vás, a nekonečně dlouhé drápy pomalu pronikají mezi žebra. Jeho objetí je smrtelné. Nemáte ani čas zmáčknout spoušť. Kdyby se vám to někdy přihodilo, že se s ním ocitnete tváří v tvář, neváhejte, zapíchněte mu nůž do srdce. Přímo se nabízí…“ Ale já ani žádný nůž neměl, protože na tenhle lov na tygra jsem se vydal dost nenadále; ale vzpomněl jsem si, že jednou, když se mě C. F. Ramuz ptal, jestli se nebojím v pralese, když tam číhá tolik nebezpečí, tak jsem mu odpověděl: „A co vy, veliký samotáři z Vaudu, vy jste se nikdy nebál doma v pokoji? Bál, že ano? No vidíte, a v pralese je to zrovna tak. Člověk je tam sám. Nebezpečí nám vytváří naše vlastní představivost…“ Použitá literatura: Cendrars, Blaise. Svět dobrodružství, Odeon, Praha, 1978.

28

Mirko Pašek - Karneval v Maroku Autorovi této knihy se shodou okolností splnila odvěká touha všech mladých lidí: poznal desítky zemí v různých světadílech, cestoval s minimálními prostředky a odkázán jen na sebe, hodně prožil. Právě proto však mohl napsat tak zajímavé a přesvědčivé romány z exotického prostředí (jako např. Lovci perel, Sto dvacet krásek, Jezero plameňáků, Ostrov krásy aj.) a samozřejmě i jednu ze svých nejlepších knih – Karneval v Maroku Mirko Pašek o své knize říká: „Karneval v Maroku je příběh mladého českého dělníka a amatérského boxera, který se ocitl v cizí africké zemi bez haléře, bez dokladů, bez přátel, bez možnosti vrátit se do vlasti nebo se obrátit o pomoc k úřadům. Znamená taková situace počátek toho, čemu se říká dobrodružství? Jistě. Ovšem ony tak oblíbené dobrodružné historie, které nás příjemně vzrušují, pokud je pozorujeme „zvenčí“ – třeba na plátně kin – chutnají zcela jinak, když se ocitneme v jejich středu, když je skutečně prožíváme bez možnosti vzdát boj či uniknout. Slovem, když stojíme před jedinou alternativou – buď se protluču nebo zajdu. Pro hrdinu této knihy nabývá jeho velké dobrodružství podobu karnevalu. Aby přežil musí měnit „masky“ i jména podle toho, jaké doklady na chvíli získal, stává se kořistí vyděračů, je nucen vzít zavděk sebenebezpečnější prací, sehrát každou roli, až po tu pro poctivého člověka nejtrpčí. A nejen to... Ještě malé upozornění pro ty z mladých lidí, kteří se snad rádi uchylují do říše nereálných snů a představ: Hledáte-li vymyšlenou exotickou romantiku, budete při četbě této knihy zklamáni a pravděpodobně ztratíte mnoho ze svých iluzí. Na oplátku se dozvíte pravdu.“ Karneval v Maroku je pravdivý příběh, vyprávěný s pronikavou znalostí prostředí i lidských povah. 29

Citáty z knihy: Ota opět mluvil a Cliquet se zastavil, vytáhl hřebínek a zabořil si jej do bradky, až zoubky zmizely a zbyla jen želvovinová dáseň. „Dobře Guste. Ale co s tím chcete počít? Je to hnědá pakáž, u nich je to běžná věc. Víte co? Nechte to být a nestarejte se o to. Co je vám do několika lotříků, z kterých tak jako tak vyrostou šibeničníci.“ „Ale…,“ vyhrkl Ota, „ale to přece nejde. Jsme přece běloši!“ „Ovšem, ale oni ne a v tom je ten háček.“ „Snad. Jenže přece musíme s Ibráhímem nějak zatočit! Nenechat ho takhle řádit!“ „A co s ním mám, prosím vás, Guste, dělat? Zakázat mu to? Neposlechne, to je jasné, a já ztratím zbytečně tvář. Vyhodit ho? To jsou těžké záležitosti. Ibrahím je pro mě cenná síla. Odvádí dobrou práci, je naprosto spolehlivý a to je u barevných vzácný případ. Nového Ibrahíma těžko seženu… tíž než leckoho jiného. Rozumíte mi?“ „Ano i ne,“ vydechl Ota. „Vždyť vy sám jste přece tvrdil, že musíme dávat dobrý příklad.“ Použitá literatura: Pašek, Mirko. Karneval v Maroku, Československý spisovatel, Praha, 1979, ilustroval Zdeněk Majzner

30

Ignát Herrmann Ignát Herrmann žil v letech 1854 – 1935. K Herrmannovu dílu se vrací již několik čtenářských generací a objevují v něm, jednou s nostalgií, jindy s ironickým úsměvem, zmizelý svět maloměsta a pražských okrajových čtvrtí, svět lidí zapadlých a přebytečných, podivných originálů, žijících každodenní nevzrušivý život. Intenzita zájmu se měnila, avšak autor próz U snědeného krámu, Otec Kondelík a ženich Vejvara nebyl nikdy zapomenut a odsunut z živého čtenářského povědomí do literární historie. Podobně ustálený je také odborný výklad: téměř 100 let nedoznal příliš velkých výkyvů. S důvěrou se můžeme obrátit k monografickým i dílčím pracem a vždy se setkáme s autorem realistou, který se zálibou ulpívá na žánrovém obrázku, nasyceném lokálními

detaily

a

podrobnou

charakteristikou

vnějšku,

s autorem

humoristou, směřujícím spíše k idylickému, sentimentálnímu vyprávění než k analytické kritičnosti, s novinářem, jenž na stránkách Národních listů „zjednal v literatuře domovské právo lidem, kteří z ní dosud byli vylučováni“ /F. X. Šalda/. Na základě stejné charakteristiky hodnotili ovšem různí kritici rozsáhlé dílo /neúplné Sebrané spisy obsahující 50 svazků/ velmi rozdílně. Jedni zdůrazňují spíše složky kladné /realistický přístup ke skutečnosti, objev nových látek, dokonalá znalost lidí i prostředí/, druzí negativní /oslava maloměšťáckého průměru, trpná popisnost, sentimentální interpretace/. Např. autor monografie o Ignátu Hermmanovi Miloslav Hýsek upozornil, že „Herrmann strhuje lidem masky a portrétuje je podle skutečnosti, obnažuje jejich slabé stránky, zbavuje život konvenčního pozlátka; nemoralizuje, není tendenční, nedá se vydráždit k satiře; ukazuje prostě, jací jsou tito jeho lidé: komika je v nich a v jejich životě“. Šalda naproti tomu shledal Herrmannovo dílo symptomatické pro psychiku „malého českého člověka“: „Český člověk 31

není nikterak zvláště dobrý, a přece má v beletrii rád dobrotu a pěstoval by ji přímo ve velkém jako slepice na slepičí farmě. Ale přihlédneš blíž a vidíš, že je to jen maska a povrch dobroty. Mnohem víc než o dobrotu – to je koneckonců bojovný a heroický pojem – jde o její poloviční karikaturu: dobráctví. A to našel náš filistr hodně rozředěné v povídkách, črtách a románech Herrmannových a zamiloval si je upřímnou přitakávající láskou, neboť ten vlažný stupeň směsi mu zvláště odpovídal.“ Základním prvkem Herrmannových povídek a románů, vzpomínek a črt je autorův vztah ke skutečnosti, vztah umělecké tvorby a popisované reality, vztah proměnlivosti jevů v čase a jejich ustálení v plánu vyprávění. Od počátku se Herrmann o nic jiného nesnažil než podat co možná nejvěrnější obraz svých životních zkušeností, svědectví o tom, co viděl, slyšel. Byla mu vzdálená tehdy oblíbená „salónní novela“, aktualizace cizích látek, historická próza s nacionální tendencí, próza s fiktivním dějem, naplněná úvahami, v nichž se řeší problém lidského údělu. Byl samoukem, člověkem, který se těžce prodíral na český Parnas, který si neosvojil ve školách principy „vysoké literatury“. Naopak, nikdy nezapomněl na okouzlení z rytířských románů, lidové i brakové četby, přeplněné dějem. Žil v prostředí, kde se stále vyprávěly osudy obyvatel maloměsta až do „pátého kolena“ při černé hodince. Sám o sobě napsal: „Našinec, který jest od přirozenosti všetečkou, vlezl leckam a díval se na ledacos.“ Život ho vždy zajímal více než literatura. Každý den rozšiřoval jeho „pamětnictví“, každý den mu přinášel nové dojmy, z nichž se později odvíjela nová a nová vyprávění: „Kolik pěkných historií, příkladných nebo výstražných, povznášejících… nebo odstrašujících a zmrazujících – kolik jářku historií takých upadlo by ve věčné a nezasloužené zapomenutí, kdyby nebylo našich zvědavých všetečných uší – nás všech totiž, kteří pokládáme za svatou povinnost pověděti čtenářům rovněž zvědavým vše, co za povědění stojí a mnohdy třeba i nestojí?“ 32

Skutečně to nebyly atraktivní události a konflikty dramaticky vypjaté, které Herrmann poznával, šlo o všednodenní život obyčejných lidí ve všedním prostředí. První silné zážitky získal již v Hradci Králové, kde prožil své dětství, ale teprve Praha znamenala zlom: od chvíle, kdy do ní poprvé vkročil, učarovala

mu

svými

uličkami,

ruchem,

stálou

proměnlivostí,

charakteristickými figurkami, pestrými vrstvami obyvatelstva. Stal se – po Janu Nerudovi – objevitelem pražského milieu. V jeho dílech se setkáváme s Prahou hospod a kaváren, periferií a hlavních tříd, řemesel a bohémy, kanceláří a dílen. V Herrmannových prózách se hemží postavy a postavičky ze všech koutů Prahy: zaměstnanci kanceláří, řemeslníci, dělníci, podivné existence, ženy z okraje společnosti, posluhou atd. Nemylme se však charakteristikou, která ulpívá příliš na povrchu. Herrmannovo vyprávění je složitější, než se na první pohled zdá. Děj umísťuje autor vždy do prostředí, které je poznamenáno letitou zvyklostí, tradicemi, řádem, mravními nebo společenskými normami. Čas však již rozleptával tuto stabilnost, bylo patrné, že svět, který spisovatel zobrazuje, nenávratně odchází. Herrmann objevuje a rehabilituje v literatuře opomíjené lidové vrstvy, pražský všední život, ale zároveň je ukazuje /většinou nepřímo/ jako jevy odsouzené k zániku. Soustřeďuje se na jedinečné, zvláštní, ale právě to umírá s lidmi, v kterých je prostředí a doba zachycena. Zdá se nám, že lokální příznačnost určuje charaktery lidí, zatím však

je

pevně

svázána

s lidmi,

s neobvyklým

životním

stylem,

s nepředvídanými reakcemi. Typické je popsáno v naprosto jedinečných, zvláštních osudech. Herrmann, zaznamenávaje jen a jen přítomnost, psal vlastně „historické prózy“ – svět, o němž psal, svět, který každý znal, vlastně již nebyl. Převážná část jeho povídek má vlastně charakter vzpomínky. Tím je vysvětlena jistá nostalgie, shovívavost, idyličnost vyprávění, zde je také zdroj sentimentálnosti, paralyzované již od počátku zdůrazňovanou věčností 33

popisu. Herrmannovo vyprávění kolísá mezi tendencí kryticky zachytit v nezaujaté deskripci určitou událost /např. v románu U snědeného krámu/ a tendencí uvolnit cestu citovému zájmu na příběhu. Vzpomínka v sobě obsahuje dvojí čas – čas, kdy se příběh udál, a čas, kdy o události účastník vypráví. V Herrmannově díle je tato dvojí rovina velmi důležitá. „Život i čas“, napsal Herrmann, „jest nejenom nepřetržitou změnou, ale i nepřetržitým trváním…“ Autor „drobných náčrtů“ Z chudého kalamáře, „rázových obrázků ze života“ Pražské figurky, obrázku z „tiché pražské domácnosti“ Pan Melichar, povídek „ze všedního života“ Drobní lidé, „humoristických a rázových kreseb ze života“ Z pražských zákoutí a dalších spisů, vydaných v posledním dvacetiletí 19. století, dobře věděl, že jeho vyprávění je cosi jiného než skutečná událost. V knize Smíšené zboží, kterou mám doma, jsou umístěny prózy, jejichž hrdinou je tiskárenský sluha Václav. Ve třech pracích, psaných v různých časových údobích, je postava evokována v různých, a přece zároveň stejných rysech, které se před čtenářem objevují tím, že Václav je situován do událostí, které odhalují jeho lidskou jedinečnost a zvláštnost. Herrmann věděl, že vytržení jistého faktu z časového toku, v němž existoval s jinými fakty, které skutečně „nestojí za vyprávění“, nutí autora, aby ho sřetězil s takovými skutečnostmi, jež demonstrují jeho význam. Nesetkal-li se s nimi, neviděl-li je na vlastní oči, musil si je vymyslit, doplnit jimi vyprávěný příběh, aby byl jako „ze skutečnosti“. Herrmannovo zdůrazňování se jeví, že se příběh udál tak, jak on zaznamenává, trochu fikcí. Herrmann není tvůrcem v onom šaldovském smyslu slova – nevytváří podobenství lidského osudu, jeho postavy a děje neodkazují k hodnotám nadosobním, svět každodennosti však vytvořil, a nikoli opsal. Přesněji řečeno, z vnějších podnětů, ze zkušeností rekonstruoval svět, svůj svět, ve kterém si uvědomoval smysl života. 34

Často je zdůrazňováno, že Herrmannův svět se sestává z věcí a jevů, jež lze přímo popsat, a že již v tomto popisu, tak prý se domnívá autor, je cele obsažen. Herrmann opravdu s neskrývanou chutí vypráví o vnějších detailech /“vylíčení osoby“ je pro něho alfou a omegou/, často se dokonce věc stane osou vyprávění

- kabát, uzenky atd./. S hrdostí napíše – „povrchní

pozorovatel by mohl soudit“, aby znovu připomněl svou nezkrotnou zvídavost a deskriptivní důkladnost. Psychologický rozbor se krčí v pozadí, v pestrém, místně a časově příznačném detailu nachází autor neobyčejné zalíbení. Otázka – v jakém vztahu jsou tyto věci a jevy k člověku? – však umožňuje ještě další charakteristiku. Popisy vnějšku nemají nikdy platnost samy o sobě, přiléhají těsně k člověku, jsou jeho znakem, člověk je vpjat do světa věcí, vytváří je a je jimi vytvářen. Věci neexistují samostatně, ale jsou nedílnou součástí lidské existence. Psát o Herrmannově popisnosti znamená psát o umělecké metodě, kterou zachycuje život člověka. Herrmannovy postavy nemají diferencovaná psychická hnutí, svědčící o skryté dynamice vztahu individua a světa. Náplní jejich existence je každodennost, nikdy jim nepřichází na mysl, že by mohli žít jiný život, než žijí. Základní rozměr jejich lidství nespočívá v bohatosti vnitřních a vnějších vztahů, jsou těsně a pevně vklíněni do konkrétního, neměnného prostoru, který jim vtiskl značně chudé vědomí o světě, přesahující malý rozměr jejich okolí. Udomácnili se v náhodném, okrajovém, banálním, všedním, neboť není odtud úniku, leda by přišla smrti, která je samozřejmou součástí života. Herrmann odkrývá sepětí člověka a konkrétního prostoru přesně podle přísloví – s čím kdo zachází, s tím také schází. Řemeslník uvězněný v prostoru své dílny, žena uvězněná ve své domácnosti, obyvatelé periférie, uvěznění ve svém domě, sluha uvězněný ve svém zaměstnání, lidé uvěznění v nezměnitelných společenských konvencích atd. U Herrmanna se lidé z tohoto vězení nevysvobozují. Co je však důležité: jakkoli jsou postavy 35

sebeubožejší, vnitřní celistvost, jednoznačnost, pevný soubor zvyků je činí něčím zvláštním a ojedinělým. Překonávají banalitu i krutost života zcela osobitě. U Herrmanna se často setkáváme s podivínskými reakcemi, ale také se specifickými reakcemi na síly, které člověka odsuzují živořit. U Herrmanna se poprvé v české literatuře rodí obraz člověka, který – aniž si je toho plně vědom – usiluje „vyzrát“ nad skutečností, nad fatalitou života, nad neznámou mocí, jež člověka ničí. „Vyzrát“ znamená najít jinou cestu, než kterou doporučuje a zná dobová konvence. Tím se sice stává postava čímsi nezařaditelným, ale právě tato nezařaditelnost je největší Herrmannův objev. Autor pražských figurek se ovšem pohybuje častěji v krajinách, které vedou k postavičkám soudniček Františka Němce, ani to však nemění nic na skutečnosti, že jeho hrdinové se dotvářejí v tlacích života do osobitosti, jíž je vlastně vnější tlak překonáván. Nebouří se, ale také nepodléhají. Herrmann zachycuje bohatou škálu lidských originálů, kteří nalezli v tísni existence jeden bod, okolo něhož soustředili všechno své neheroické, často malicherné, komické, humorné, banální konání, a tím objevili rozměr lidství, který „stojí za to, aby se s ním čtenář seznámil“. Právě výběrem věcí, faktů, událostí, které slouží záměru nalézt nevšední ve všedním, Herrmann překonává úskalí popisnosti a zbavuje se trpného, pasívního vztahu k realitě. Herrmann se vyhýbá nebezpečí ohrožujícímu každého autora, který chce spíše „zaznamenat“ než „vytvářet“, tím, že stále proměňuje vztah vyprávěného a skutečného. Kniha Smíšené zboží upozorňuje na 3 rysy tohoto úsilí: ve vzpomínkových prózách je „skutečné“ demonstrativně postaveno proti výtvoru obraznosti; v dalších prózách je „tajemno“ postaveno proti reálnému jako kontrastní a problematizující prvek; nejvýznamnější jsou pak práce, v nichž je nemožno rozlišit „nepředvídané“ od „všedního“, jedno prolíná s druhým. 36

Skutečnost není pro Herrmanna pouhým objektem, který lze popsat, ale zdrojem nevyčerpatelných možností, odrážejících nejednoznačnost lidských osudů. Otázku, proč Herrmann stále zdůrazňuje „věrnost předloze“, vysvětlíme dobovou situací, kdy realistická literatura nastoupila u nás k ofenzívě a usilovala prosadit svou metodu, i tím, že autorovi románu U snědeného krámu umožňovaly reálie, která znal, vyjádřit jistotu založenou na jednotě člověka a věci. Skutečnost mu přináší nové a nové „modely“, jak sám napsal. O jedné jeho postavě se dočteme: „Byl mně modelem, aniž o tom sám věděl. V jeho povaze bylo tolik prvků a vláken člověctví, jeho výraz byl tak bohat úslovími, obrazy a přirovnáními, že se mi stal štědrým zdrojem pro všeliké postavy povídkové a románové, které jsem oblékal do jeho vlastností, zvyků, názorů, hovoru i činů.“ Snadno rozpoznáme, že Herrmann často skrývá za objektivním subjektivní, sebe za druhými Teze – „líčeno, jak odkoukáno“ – je v některých prózách uváděna na správnou míru vpádem „tajemství“. Tento prvek je však někdy příliš vnější, svědčí o úsilí vyhnout se monotónnímu vyprávění, zdynamizovat dějovou linii. Šťastnější je Herrmann v povídkách a črtách zobrazujících lidský život jako průsečík velkého množství sil vnějších i vnitřních. Zde je objevena lidská tragika, osudový škleb, paradoxní groteska, komičnost činností a aktivit, humornost situací v podobě, kterou do té doby česká literatura nepoznala. Herrmann je také tvůrcem šťastného snu o harmonických lidských vztazích, o člověku, který vtiskuje i v obtížných podmínkách smysl svému konání. Citáty z knihy Smíšené zboží, z povídky Tomáš Chroust: Mžení zatím se změnilo v drobný déšt a déšť v lijavec. Ulice změnila se náhle v potoky, v jezírka, ve která bijí veliké krůpěje, až se lije nepřetržitými proudy. Vůz projíždí rozsáhlými kalužemi, rozstřikuje špinavou vodu na 37

všechny strany. Jen jako ve snách si uvědomuji, že kráčím za rakví samojediný. Ostatních sedm nebo devět účastníků uchýlilo se na chodníky vpravo i vlevo a zdá se mi, že jednoho po druhém ztrácíme. Chrouste, starý Chrouste, letí mi hlavou, měl jsi neveselý život, ale tenhle tvůj poslední pochod je ze všeho nejsmutnější! Dobře že o tom už nevíš! Jen jsem domyslil a tu se mi zdá, že přece nejsem sám. Tuším, že kdosi kráčí podle mne. Jako pohý stín a tak tiše, že jeho kroků není slyšeti. Vyhýbám se větším kalužím, ale kdo to tu jde vedle mne, přenáší se přes ně, aniž to zašplouchá, zapleská. A jen jsem domyslil, promluví kdosi podle mne: „Přece jsem vás dohonil, stakramenti! Uhánějí se mnou, uhánějí, jako by se báli, abych jim cestou tuze nezamřel. Ale v tomhle počasí se ani telecí nezkazí.“ Přepodivná věc! Byl to hlas povědomý, velmi povědomý. Vždyť jsem jej slýchal tolik let, skoro půlstoletí. A kdosi mi sahá podpaždí, provléká ruku, abychom kráčeli těsněji pospolu. Ani nebylo třeba, abych vzhlédl – a taky jsem nevzhlédl. Kdo se tu ke mně připojil, nebyl nikdo jiný než Tomáš Chroust sám. A v rozpoložení, v jakém jsem byl, ani mne to nepřekvapilo. Bylo to docela v jeho slohu. Ve mžiku jsem se rozpomenul, kterak nejednou, ba velmi často za hovoru pronesl: „Víte, nač bych se rád podíval? Na svůj funus. Mnoho funusů jsem viděl, na mnoha jsem byl, zkapalo mi juž kamarádů na tucty. To není žádný kumšt. Ale vidět vlastní funus! Prý se o tom lidem taky zdává. Ale já jsem jakživ neměl takový sen. Jen jsem četl o jednom králi – nebo to byl papež? -, že si dal zaživa funus vystrojit, aby viděl, jak ho poddaní budou oplakávat. No, král nebo papež si může takový plezír dovolit. Zejtra zas vstane z mrtvých. Ale našinec už z jámy nevyleze.“ Použitá literatura: Herrmann, Ignát. Smíšené zboží, Mladá Fronta, Praha, 1977 38

Jaroslav Hašek Jaroslav Hašek (1883 - 1923) se narodil v Praze, kde rovněž studoval na gymnáziu (pro neprospěch byl nucen školu opustit), ale nakonec ukončil obchodní akademii. Práce v bance brzy zanechal a odešel na Balkán pomáhat makedonským povstalcům. Již od roku 1907 byl Hašek pro svůj neskrývaný anarchismus na černé listině. Poté se potuloval po Evropě, živil se obchodem se psy, několikrát byl zatčen, zasahuje do politického dění u nás během voleb, aby nakonec skončil jako voják v čs. legiích. Roku 1918 se však rozchází s oficiálním velením odboje a vstupuje do Rudé armády (tento přestup rozezlil legionáře, kteří chtěli Haška dokonce pověsit). Před legionáři se skrývá v tatarských vesnicích a nakonec se stává pracovníkem politického oddělení Rudé armády. Teprve roku 1920 se vrací do vlasti a začíná psát svou nesmrtelnou knihu o Švejkovi. Umírá v Lipnici, kam se musel schovat před štvaním za účast v Rudé armádě. Hašek začal nejprve publikovat v časopisech a novinách, které doslova zaplavoval nesčetnými satirami a humoreskami, posléze se na čas stal redaktorem Světa zvířat, kam mimo jiné přispíval články o neexistujících zvířatech. Pro všechny tyto první pokusy je typické pohrdání dobovými literárními konvencemi, jinde se zase setkáváme s nezastíraným příklonem k lidové povaze, což nakonec krystalizuje v umělecky celistvý typ lidového chytráka, jehož činorodá aktivita je v komickém kontrastu s vládnoucí autoritou. Hašek je autorem více než 1200 povídek, kupříkladu Trampoty pana Tenkráta, Můj obchod se psy a jiné humoresky… Již roku 1912 pochází první podoba budoucího slavného Švejka (Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky), avšak tento pravzor je pouhým prosťáčkem, který nadšeným plněním svých povinností přivádí k zoufalství své nadřízené. Jakási druhá verze Švejka (Dobrý voják Švejk v zajetí) vznikla v době Haškova 39

působení v ruských legiích. Definitivní verze byla napsána v letech 1920 1923. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války - románová tetralogie, poslední díl však Hašek již nedokončil, a tak byla kniha dopsána přítelem Karlem Vaňkem. Protože kniha o Švejkovi, postavě ztělesňující prohnanost a bodrou hloupost, svádí k mnohoznačným interpretacím. Haškova Švejka odmítali i mnohé významné osobnosti české literatury. Vadila jim údajná samoúčelná drsnost, vulgarita, stejně nezvyklý nový typ lidového hrdiny. Švejk byl přeložen do téměř 60 jazyků, je řazen k tzv. válečným románům, které hodnotíme jako satiry, grotesky apod. V knize se vyskytuje nespisovná čeština, vojenský slang, vulgarismy, germanismy. Josef Lada o Švejkovi: Bylo mým dávným přáním ilustrovat Osudy Švejka barevně. Byl jsem si vědom, že nemohu změnit typy jednotlivých hrdinů jednak proto, že už se vžily, a také proto, že jsem s jejich zpodobněním byl spokojen. A tak jsem je pro barevné vydání ponechal a v mé představě vyhlížejí takto: nadporučík Lukáš - typický rakouský oberlajtnant, frajírek, dost shovívavý k Švejkovým neplechám, který dělal jen hrůzu, když už „toho bylo moc. Poručík Dub komisní, žijící v představě, že jedná s neposlušnými studenty a nikoli s dospělými lidmi, zlomyslný, kousavý, kariérista, prchlivý. Paní Müllerová už starší, suchá, Švejkovi donáší nejnovější zprávy, ctí a váží si svého dobrodince, za kterého by dala duši. Hostinský Palivec - samorostlý, obhroublý, ale ne zlý, nemá v úctě monarchii a politiku v šenkově netrpí. Brettschenider - typický špicl a udavač, stále slídí po kořisti, provokatér, ale smolař. Baloun - jediný jeho ideál je dobré jídlo, nenasyta, který se neleká ani tělesného trestu za kus dobroty, tělesně silný, ale povahou slaboch. Kurát Katz - katolický feldkurát, ale původem žid, velký mozavka a zhýralec. 40

Účetní šikovatel Vaněk - figura vojskem opovrhovaná, na nichž se skládaly písničky s titulem zupák, malý zlodějíček, myslící jen na sebe. Jednoroční dobrovolník Marek - obtloustlý, bodrý šprýmař, neváží si představených a vojnu tráví víc v base než u kumpanie a na cvičáku. Kadet Biegler přihlouplý, ale šplhavec, dotírající na představené, povýšený k podřízeným, zbabělec. Ostatní postavy jsou typické pro rakouský vojenský život. Citáty z knihy: „Půjdu do kavárny, Švejku, kdyby někdo přišel, ať počká." Asi za hodinu přišel šedivý starší pán, přímého držení těla a přísného pohledu. Z jeho celého vzezření čišela urputnost a zloba. Díval se tak, jako by byl poslán osudem zničit naši bídnou planetu a zahladit její stopy ve vesmíru. Řeč jeho byla drsná, suchá a přísná: „Doma? Že šel do nějaké kavárny? Že mám počkat? Dobrá, budu čekat až do rána. Na kavárnu má, ale dluhy platit, to nikoliv. Kněz, fujtajxl!" Odplivl si v kuchyni. „Pane, neplivejte nám tady!" ozval se Švejk, divaje se se zájmem na cizího pána. „A ještě jednou si odplivnu, vidíte takhle," řekl tvrdošíjně přísný pán, plivaje podruhé na podlahu, „že se nestydí. Vojenský duchovní, hanba!" „Jste-li vzdělanej člověk," upozorňoval ho Švejk, „tak si odvyknete plivat v cizím bytě. Nebo myslíte, že když je světová válka, že si můžete všechno dovolit? Máte jednat jemně, mluvit slušně a nepočínat si jako rošťák, vy jeden pitomej civilisto." Přísný pán vstal ze židle, počal se rozčilením třást a křičel: „Co si to vy opovažujete, já že nejsem slušný člověk, co tedy jsem, mluvte…" „Hajzlík jste," odpověděl Švejk, dívaje se mu do očí, „pliváte na zem, jako byste byl v elektrice, ve vlaku nebo někde ve veřejné místnosti. Pořád jsem se divil, proč tam všude vidím cedulky, že plivat na zem se zakazuje, a teď vidím, že je to kvůli vám. Voni vás asi všude musejí moc dobře znát." Přísný pán počal měnit barvu v obličeji a snažil se odpovědít přívalem nadávek 41

adresovaných na Švejka i na polního kuráta. „Jste hotov se svým řečněním," otázal se klidně Švejk (když padlo poslední „lumpové jste oba; jaký pán, taký krám"), „či chcete to ještě nějak doplnit, než poletíte ze schodou?" Poněvaž přísný pán se již tak dalece vyčerpal, že mu na mysl nepřišla již žádná hodnotná nadávka, a proto se zamlčel, považoval to Švejk za to, že by čekal marně doplňků. Otevřel tedy dveře, postavil si přísného pána do dveří obličejem na chodbu, a za takový šut by se nestyděl ani nejlepší hráč nejlepšího mezinárodního mistrovského fotbalového mužstva. Abeceda humoru Citáty z povídek: Když jsem počal psát… Sedím bezradně nad papírem a myslím si, jak má někdo štěstí. Každý potká nějakého hovorného kamaráda nebo vůbec někoho, jehož výroky uznáte za vhodné sdělil ve formě fejetonu nejširšímu obecenstvu. A já tu stojím jako kůl v plotě a počínám chápat, že různí spisovatelé používali různých metod, aby jim nějaká myšlenka napadla. Totéž činili i básníci. Dnes toho není třeba. Básník něco zrýmuje a myšlenku si v tom už čtenář najde sám, Své třetí já, ve stínu toho, co zbylo snad, když smutek plál, zříš rozklad vln a lidí mnoho, na zašlých časů kancionál se díváš! Si zpíváš! Ovšem ku psaní je třeba několik metod. Slavný španělský spisovatel Cervantes, když psal Dona Quijota, hledal si vši. Psal ho totiž, chudák, v zajetí pirátů a můžete si pomysliti, kolik toho hmyzu pěstovali ti ukrutníci. Farář

Dostál-Lutinov, když psával básně, musel mít v ústech citrón. 42

D´Annunzio má rád naproti tomu vůni konvalinek. Petru Roseggerovi napadají myšlenky, když vidí povidla. O Zolovi se vypravuje, že psal ve vaně, a když jeden nakladatel nemohl od něho dostat pokračování románu Peníze, že prý mu řekl: „Už byste se měl vykoupat.“ Německý lyrik Bürger byl méně čistotný. O tom je známo, že když o své milence s tou vroucí snil poesií, že se nemyl, nečesal a vous si nestříhal po tři měsíce, aby ze svého sladkého snění nebyl tak prozaickými věcmi vyrušen. Petrus Lotichius, básník humanista, který zemřel roku 1528 7. Října v Heidelbergu, ve svých básních latinských napodobil Ovidia, takže není k rozeznání, zdali psal ty verše Ovidius či Petrus Lotichius. Jisto je jen tolik, že Ovidius své básně od Lotichia neopsal. Tento humanista tvořil svá díla básnická v místech velice podivných. Spřádal osnovy k svým jemným básním, v nichž sálo se jaro s jeho všemi radostmi, pod šibenicí, na popravním místě občanů Heidelberga, města s právem hrdelním. Zápach z popravenců, visících na multiplikované šibenici, pohnul ho k těmto veršům: Hle, květy jabloní a třešní, hrušní, Když slunce plá a pták když zpívá, V jich květu vonném zřít je možno Naději, vše, co půvabným tak činí Ten život náš, když příroda nám plesá.

Nebezpečný pracovník Mám ve zvyku se za každé okolnosti chlubit buď svou tělesnou zdatností, či něčím podobným. Naučil jsem se lhát s takovou drzostí, že jsem sám sebe několikrát přelhal. Chvástám se věcmi, kterým buď vůbec nerozumím, či jen drobátko, což si ještě popletu. Ke všemu mám tu smůlu, že přítomni bývají odborníci, kteří snaží se zprvu vysvětliti mně po dobrém, že se mýlím. 43

Odporuji velice živě a zaplétám se čím dále tím víc, takže odborníkům často nezbývá než použíti vůči mně surového, brachiálního násilí. Na příklad asi před rokem chtěl mne jeden zahradník zastřelit, když jsem přes hodinu vykládal, že se podařilo křížit borovici s jabloní a naopak, což mělo ten následek, že borovice poskytla bohatou úrodu jablek, a ubohá jabloň rodila samé šišky a nemohli ji zbavit veverek. Zahradník tenkrát poznamenal, abych chvíli počkal, že si doběhne domů pro ručnici. Vrátil-li se opravdu s ní či nevrátil, nevím, neboť jsem se mezitím opatrně vzdálil. Jindy opět dostal jsem se do konfliktu s jedním zvěrolékařem. Týkalo se to vztekliny. Vykládal jsem mu, že vzteklina jest přenosná i na vlaštovky, což je ovšem velmi řídký případ, neboť vlaštovka obyčejně nepřijde do styku se vzteklými psy. „Myslíte to vážně?“ zvolal pan zvěrolékař, při čemž se začervenal jako člověk, kterého máme co těšit, aby si z toho nic nedělal, že to přejde a bude zase dobře. „Úplně vážně,“ řekl jsem klidně, „vy ani nevíte, co taková vzteklá vlaštovka dělá za rámus. Mouchy nechytá a štěká.“ Pan zvěrolékař po tomhle se svalil se židle. Vzkřísili ho či nevzkřísili, nevím, neboť jsem se rychle vzdálil jako v případu zahradníkově. Sledoval jsem později v novinách rubriku: „Zemřeli v Praze“, jaksi z piety k tomu muži, a neshledal jsem se s jeho jménem. Velmi nebezpečné bývá též vykládat něco o stavbě domů před políry. Kdysi ve společnosti rozhovořil jsem se o tom, jak bych si představoval moderní dům. Náhle přistoupil ke mně jeden pán a velmi rozčileně položil mně ruku na rameno a zvolal: „He, kdepak jste nechal komín, kdepak jste nechal okna, dveře, základy, střechu?“ Opravdu na tyhle maličkosti jsem zapomněl. „Základy jsou zbytečnost,“ pravil jsem vážně. Jednou ranou mne srazil k zemi, a když na mně klečel, řval mně do ucha: „Jak to chcete stavět bez základů, člověče?“ A tak přicházím z jedné nehody do druhé a to, dovolte mně říct ta slova: jen kvůli své zatrolené hubě. A nejhorší, co mne potkalo, co zkřížilo mou bludnou pouť v tom 44

slzavém údolí, byly nyní polní práce v těchto těžkých dobách. Je to obdivuhodné, jak mně vůbec nikdy na mysl nepřišlo, že polní práce je těžší než sedět v Unionce a dívat se z okna na Ferdinandovu třídu, zkrátka, že vůbec nějaká práce existuje. Nejtěžší prací, kterou jsem doposud podnikl, bylo, že jsem si domů přinesl sto archů papíru, které jsem rozřezal na čtvrtky a s těmi prázdnými čtvrtkami běžel vymámit od jednoho nakladatele zálohu. Když se tedy teď zběhly ty věci, umínil jsem si, že budu také jednou skutečně pracovat a že věnuji svou tloušťku venkovu. I dopravil jsem svých devadesát kilogramů sádla k svému příteli Hrnčířovi do Jesené. První večer rozhovořil jsem se o užitečnosti práce a o tom, jak mne těší, že konečně zas budu mít podávky v rukou. „A k čemu chceš podávky?“ „Nu na přehrabování.“ „To se trochu mýlíš, od toho jsou hrábě,“ řekl Hrnčíř, „podávky dostaneš do ruky, až budeme nakládat snopy na vůz.“ „To já děsně rád,“ řekl jsem, „ale já nejen po jednom, já hned čtyry pět snopů házím na vůz, a pokud se týče hrábí, s těmi dělám divy. U nebožtíka dědečka (ten se chudák musí vždy svézt se mnou) shrabal jsem jednou dvacet korců, vlastně, co povídám, pětatřicet korců. Takhle jsem si plivl do dlaní, vidíš, jak jsem si plivl do dlaní, a šlo to. Za odpůldne jsem s tím byl hotov. A snopy, řekl jsem, tuším, že pět najednou, pobral všechny naráz.“ Přítel Hrnčíř podíval se na mně s někým obdivem a řekl prostě: „Tak tedy zítra začneme. Budeme převracet ječmen.“ „To já strašně rád,“ pravil jsem rychle, „jednou jsem převrátil celý vůz s ječmenem, ty ani nevíš, co dovedu. Převracet ječmen, nebo žito, nebo pšenici, nebo brambory…“ „Brambory?“ divil se přítel Hrnčíř. „Nu brambory, což je to něco divného, u nebožtíka dědečka požali jsme brambory na stojato, zmokly nám, tak jsme je dali do mandel a pak jsme je převraceli, obraceli, aby zas byly suché.“ Přítel Hrnčíř přestal se dívat s obdivem. „Co to mluvíš za nesmysly, prokristapána?“ „Jaképak nesmysly,“ hájil jsem se, „u nebožtíka dědečka bylo tenkrát velmi mokré 45

léto. Vedle ve vesnici měli suché léto, ale u nás všechno vzrostlo. Švestky byly tak zralé, že počaly klíčit. Nebožtík dědeček měl v šosu kabátu něco zrní a jednou zrána mu počalo růst žito z kapsy.“ „Prosím tě,“ radil mně starostlivě Hrnčíř, „jdi si lehnout, ta cesta a to dnešní horko na tebe nějak účinkuje.“ Když jsem ležel na posteli, slyšel jsem, jak Hrnčíř vedle povídá: „Myslím, že ničemu nerozumí a že nerozezná ani žito od pšenice a ječmen od ovsa.“ „Ty chytráku,“ pomyslil jsem si, „pšenice má dlouhé vousy, či prokristapána, aby to byl oves?“ Použitá literatura: [1]

Hašek, Jaroslav. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, Československý spisovatel v Praze, 1990

[2]

Prokop, V. Literatura 19. a počátku 20. století (od romantiků po buřiče), O.K. - Soft, Sokolov 2000, 72 s.

[3]

Hašek, Jaroslav. Abeceda humoru, Československý spisovatel, 1960

46

Maria Edgeworthová Maria Edgeworthová (1767 – 1849) -

se trvale zařadila mezi klasiky

anglické literatury. Sama vzhledem k tomu, že v Irsku vyrůstala, silně pociťovala bezpráví, jehož se Anglie vůči Irsku dopouštěla. I když se autorka vyhýbala přímým politickým úvahám, její obraz doby hovoří sám. Realismus jejího líčení je dost výmluvnou obžalobou celého společenského řádu, poměru Angličanů k Irům, zmatených hlav mezi irskými majiteli půdy a ovšem také strašného vykořisťování venkovské chudiny. V románu Panství na ostrově z roku 1812 si vzala na mušku tzv. absentismus, nešvar, který po odhlasování unie rozmohl mezi irskými majiteli půdy. Irští šlechtici, pokud nebyli pro odboj zcela odstaveni, snažili se proniknout do londýnských šlechtických kruhů, s vidinou společenských úspěchů opouštěli svá panství v Irsku a svěřovali je nájemcům, jímž šlo většinou o rychlé zbohatnutí na úkor pánů i lidu. Maria Edgeworthová hlásá ve svém díle národní hrdost a potřebu zlepšení poměrů v zemi dobrým hospodařením a zlepšením životních podmínek chudého lidu. Byla skutečně první ve světovém písemnictví, kdo se zabýval životem chudých venkovanů a otázkami jejich emancipace. Její postavy ze všech společenských vrstev jsou podnes plné života. Obdivujeme autorčin břitký vtip a smysl pro humor, znamenité studie irské povahy, její až drsné líčení skutečnosti, jež neztratilo svou atmosféru, a s úsměvem musíme přijmout i romantickou milostnou zápletku, poplatnou tehdejší literární módě. S Walterem Scottem, jejím mladším současníkem a velkým obdivovatelem, který toužil po jejím vzoru udělat tolik pro Skotsko, jako ona udělala pro své Irsko, s Turgeněvem, který píše, že její pohled na

47

irské venkovany ho inspiroval k líčení poměrů v Rusku, s Thackeraykem a dalšími zůstáváme dodnes okouzleni jejím živým a bezprostředním dílem. Citát z knihy Panství na ostrově: Měl teď poprvé příležitost posoudit, jaké pověsti se těší jeho matka a jeho rodina u jistých vrstev, které udávají tón, o nichž mu toho v dopisech tolik napsala, a do jejichž společnosti – nebo lépe řečeno na jejichž večírky – byla zvána. Viděl, že odpadlickou zbabělostí, s níž zapírala svou vlast, zříkala se jí a pomlouvala ji, si vysloužila jenom zesměšňování a opovržení. Miloval svou matku. Snažil se ze všech sil sám před sebou skrývat její chyby a slabůstky, a nesnášel ty, kteří je vytahovali na světlo a smáli se jim. Když se druhého dne ráno probudil, první věc, na niž si lord Colambre vzpomněl, byl opovržlivý důraz, který včera večer zaslechl ve slovech IRŠTÍ VYSTĚHOVALCI. Pak začal vzpomínat na svou rodnou zem, srovnávat minulost s přítomností, a přemýšlet o svých dalších životních plánech. Lord Colambre působil dojmem bezstarostného mladíka, ale dovedl se nad věcmi vážně zamýšlet. Byl od přírody bystrý, měl jiskru a trošku prudkou povahu. Dětství strávil na zámku svého otce v Irsku, kde všichni, od nejnižšího sluhy až po elegantně oblečeného vazala jeho rodiny hýčkali, lichotili a klaněli se tomuto miláčkovi jejich pána. Lord Colambre viděl, že matka propadla své londýnománii víc než kdy jindy, ale přece se rozhodl k poslednímu zoufalému apelu na její mateřské city. Nevěřil, že by v ní docela vyhasly. Chytil ji za ruce, které ho odháněly, s uctivou něhou na ně přitiskl rty a řekl: „Moje drahá matko, kdysi jste milovala svého syna. Milovala jste ho víc než cokoli na světě. Jestli ve vás zbývá jen jiskřička lásky k němu, vyslechněte ho a odpusťte mu, když překročí hranice synovských práv, které ještě nikdy nepřekročil. Matko, na 48

vaše přání opustil otec Irsko. Opustil svůj domov, své povinnosti, své přátele, zpřetrhal přirozené svazky a už mnoho let žije v Londýně. Vy jste v Londýně strávila už mnoho sezón." „Ano, a v té nejlepší společnosti, v těch nejvyšších kruzích," pravila lady Clonbronyová. „I když prý jinak vznešení Angličané jsou k cizincům chladní." „Ano," odpověděl lord Colambre, „ta nejlepší společnost - myslíte-li tím tu nejmódnější - přijímala pozvání na naše podniky. Vnutili jsme se do jejich ledového kruhu, bylo nám dovoleno dýchat na těchto společenských vrcholcích. Můžeme říkat, že vévoda Tenaten nebo lady Taata jsou naši známí. Můžeme říkat ještě víc: můžeme se chlubit, že soupeříme s lidmi, s kterými se nikdy nemůžeme srovnávat. A za jakou cenu se nám to podařilo? V jediné sezóně, loni v zimě - není nutné chodit dál - nás to stálo větší část výnosu za stavební dřevo z vašich lesů. Ty stromy rostly století - a padly na zábavu jediné londýnské zimy! Úbočí našich kopců budou kvůli tomu příštích padesát let holá. Ale co je nám po stromech, já myslím víc na vaše nájemce. Na ty, kteří žijí pod tyranií špatného správce, bez radosti a bez naděje. Na nájemce, kterým se kdysi dařilo dobře, kteří se na vás usmívali a oběma vám žehnali! V jedné chalupě jsem viděl…" Lorda Clonbronyho přemohlo dojetí a rychle vyběhl z pokoje. „Jsem si jista, že to není má vina," řekla lady Clonbronyová. „Přinesla jsem mylordovi veliké věno. A podle mého názoru jsem přesto přes všechno nevydala v žádné sezóně a v nejlepší společnosti tolik, kolik vydal on ve společnosti všelijakých lidí, hloupým a zneuctívajícím způsobem." „A co ho k tomu donutilo? pravil lord Colambre. „Copak se kdysi ve své vlasti nestýkal s gentlemany sobě rovnými? Se svými vrstevníky? Lidé nejlepšího společenského postavení a pověsti, s kterými jsem se setkal v Dublinu, o něm hovořili tak, že to muselo potěšit srdce jeho syna. Doma se choval jako gentleman a všichni si ho vážili. Ale když musel svůj domov opustit, když se musel vzdát svých cílů a své práce, a žít 49

v Londýně nebo v lázeňských městech, kde nemohl najít nic, co by ho zaujalo - když se musel ve svém věku usadit mezi cizími lidmi, kteří se k němu chovali chladně a přezíravě - a když byl sám příliš hrdý a nesklonil se před lidmi, kteří jím jako Irem pohrdali - nezaslouží si snad spíš politování než výčitky pro své … ano, já, jeho syn, musím toho slova použít … pro své ponížení? A copak city, které ho před chvílí vyhnaly z tohoto pokoje, nesvědčí o tom, čeho je schopen? Ach, matko," zvolal lord Colambre a vrhl se lady Clonbronyové k nohám, „vraťte otci možnost, aby byl sám sebou! Copak je možné promarnit takové city? Ne, dejte jim příležitost, aby se zase mohly uplatnit v dobrotivých, laskavých a užitečných činech! Vraťte otce jeho nájemcům, jeho povinnostem, jeho vlasti, jeho domovu! Vraťte se do toho domova i vy, drahá matko! Opusťte tenhle nesmyslný život na vysoké noze, opovrhněte nestydatostí všech těch diktátorů módy, kteří oplátkou za naši snahu je napodobovat a dvořit se jim - oplátkou za oběti na zdraví, penězích a duševním klidu - nám dávají svůj sarkasmus, opovržení, zesměšňování, a dělají si z nás jen dobrý den!" Použitá literatura: Edgeworthová, Maria. Panství na ostrově, Práce, Praha, 1978

50

Miroslav Kapek - Zajíček Hrdina humoristického románu Miroslava Kapka se jmenuje Zbyněk a je to plachý, vytáhlý a nepříliš vzhledný mladý muž, který je obdařen zvláštním darem. Všichni lidé se mu zjevují ve zvířecí podobě, pronese-li zázračnou formuli „Já jsem Zajíček – a kdo jsi ty?“ A tohle kouzlo mu moc pomáhá při zaměstnání: pracuje v lidové kontrole. Daří se mu odhalovat nejrůznější podvody a podfuky, ale kvůli této schopnosti se ho snaží nadřízení co nejdříve zbavovat. Ovšem, jak už to bývá, obvykle ho „nakopnou nahoru“, a tak Zajíček stoupá v kariéře, ale uchovává si svou naivní, skoro dětskou povahu. Tato knížka hýří komickými situacemi, nedorozuměními, slovními hříčkami, různými lidovými úslovími a moudrostmi. K tomu je zalidněna množstvím postav od mladých hrdinů příběhu přes různé venkovské pantáty a drbny až po vedoucí a zaměstnance úřadů a nakonec až po drobné podvodníčky a velké darebáky. A Zajiček zůstává přes všechno povyšování věren svému rodnému městečku a jeho spolku zahrádkářů, vyčištěnému od prospěchářů. Kapkovo živé vyprávění střídá idylické závěry s takřka pohádkově nadnesenými, ale životu odpovídajícími motivy, místy přechází do satiry a až do grotesky. Autor v této knize prokazuje, že má rád lidi a všechno lidské v nich, přičemž neváhá zesměšnit a odsoudit parazity, nepoctivce a bezcharakterní dareby. K celkovému působení knížky velice přispívá i množství ilustrací národního umělce Karla Součka, který rozvíjí autorovu fantazii svým vlastním, osobitým výtvarným pojetím. Součkovy ilustrace nejsou pouhým výtvarným doprovodem, ale samostatným uměleckým dílem, které čtenáři důvěrně přiblíží a rázovitě osvětlí i nejrůznější groteskní detaily ze života lidí a jejich zvířecích přátel. 51

Citáty z knihy: „No řekněte, není to nádhera? Všude kolem rozkvetlé broskvoně. Zdá se mi, že kvetou i ve mně.“ Růženka se osmělí a přistoupí k němu. Uchopí ho pod paží a zlehka se k němu přimkne. V rudnoucím Zajíčkovi se rozehrají všechny cévy a žilky. Má dojem, jako by v něm všechno brnkalo. „Neslyšíte nic?“ ptá se hloupě. Růženka udiveně vzhlédne. „Co bych měla slyšet?“ „Brnkání.“ „Ne, spíš brnění. Cítím, jak se chvějete. A přechází to i na mne. Ani ona není ve hrách lásky zběhlá, a tak se trochu zastydí. „Co se vám víc líbí? Hory, nebo to kvetoucí údolí?“ „Broskve, nejvíc ty broskve!“ zadrmolí nesrozumitelně Zajíček, snažící se zahnat hříšné myšlenky, neboť nechtěně pohlédne do dívčina záňadří. „Jsem rád, že se vám tu líbí,“ dodá a marně se pokouší zavřít oční víčka. A co když je Růženka ve skutečnosti úplně jiná, než jak ji vidí ve své obrazotvornosti? Vzpomene si přitom na Kalibabu, kterého si zřejmě také idealizuje. Měl by se přesvědčit, na čem je, jistota se vždycky vyplácí, byť by se třeba rozcházela s přáním. Vždyť se tím své lásce vůbec nezpronevěří, zůstane jí věrný, i kdyby se mu měla zjevit v podobě vlčice nebo zmije. Marně se snaží zapudit pokušení, jež mu v hlavě klíčí a roste, až přeroste v neoblomné rozhodnutí. Jakoby tažen nějakým magnetem přistoupí blíže k oknu, přivře oči a pronese potichu zaklínací formuli: „Já jsem Zajíčel – a kdo jsi ty?“ V tom okamžiku se mu před očima zatmí a všechno se pohrouží do tmy. Má dojem, že oslepl. „Proboha, tohle se mi ještě nikdy nestalo!“ zaúpí a vyčítá si, proč se chtěl přesvědčit, jaká Růženka doopravdy je. Přílišná zvídavost ho přivedla k úplné slepotě. Avšak temnota se naštěstí brzy rozplyne a objeví se úchvatná zářivá duha, která postupně přejde do pestrého

kaleidoskopu,

kde

barevné

střípky

nevytvářejí

všelijaké

hvězdicovité obrazce, nýbrž skládají se do rozmanitých výjevů ze světa 52

zvířat. Zbyněk vidí mečící kůzlátko, jež v útlém mládí srdceryvně oplakával, když mělo být obětováno velikonočnímu hodokvasu, a tady je kocour Ferda, tomu prodloužil život plný kočičích spádů tím, že strhl ruku Kazimírovi Kalibabovi právě ve chvíli, kdy se chystal stisknout spoušť brokovnice, vidí i candáta a tři kapry, ty, co jako kluk vybral z vezírku nepozornému rybáři a hodil je zpátky do vody, pavouka Ramsona, budku pro špačky postavenou navzdory námitkám Anny Šípkové, veverku vypuštěnou z klece takřka před zraky jejího věznitele, zrzouna Vincka – byla z toho tehdy strašná Bukovská mela – a nakonec čápy hnízdící na jeho domě. „Vždyť mám v hlavě celý zvěřinec! Jestli je tohle odměna za záchranu králíka, tak tedy pěkně děkuju!“ Vyhlédne oknem a uzří tam, kde předtím stála Růženka, krásnou kudrnatou ovečku. A ta ovečka má na krku zvoneček a ten vyzvání a vyzvání jako na poplach. „Musím si pospíšit!“ přikazuje si Zbyněk, plně spokojený s tím, co viděl. Natáhne si jiné kalhoty, přičísne si vlasy a vrhne rychlý pohled do zrcadla. Vyplázne na sebe jazyk a rozesměje se při pomyšlení, co by asi řekla Růženka, kdyby ho viděla takhle se pitvořit. „Já jsem Zajíček – a kdo jsi ty?“ křikne na svůj obraz. A vzápětí spatří v zrcadle velkého hlavatého berana. Když se vzpamatuje z úleku, vidí se totiž takhle poprvé, zahrozí na vyjevené zvíře zaťatou pěstí: „Jedeš pryč! Já nejsem žádný beran, jsem Zajíček!“ Dobrácké zvíře se na něho upřeně dívá a z očí mu čiší strach. Napodobuje všechny Zbyňkovy pohyby a přitom brečí. To útlocitného Zajíčka dojme. Vztáhne po něm ruku a chce ho pohladit. Ale vtom se obraz rozplyne a zrcadlo vydá opět jeho pravou lidskou podobu. Z toho, co se právě událo, je mu úzko. Sáhne si na čelo a snad by se ze všeho také rozbečel, kdyby si náhle nevzpomněl na čekající Růženku. „Už jdu, už jdu!“ zvolá, jako by ho mohla slyšet, a vyběhne ven.

53

Použitá literatura: Kapek, Miroslav. Zajíček, Práce, Praha, 1978

54

Raymond A. Moody Raymond A. Moody (1944) vystudoval filozofii i medicínu a oba obory zakončil doktorátem. Ještě v době studií začal s výzkumnou prací v oblasti nevysvětlitelných jevů v hraniční oblasti mezi životem a smrtí. Vyvinul rozsáhlou přednáškovou činnost mezi lékaři a zdravotnickým personálem o thanatologických otázkách (zkoumající jevy a příčiny smrti). Jelikož seriózní výzkum tzv. prožitků blízkosti smrti je záležitost zcela současná, doktor Moody zpočátku nevěděl o podobně zaměřených pracech jiných vědců. Přesto se stal jeho Život po životě (1975) průkopnickým dílem, které vyvolalo nejen značnou pozornost u čtenářské veřejnosti, ale inspirovalo řadu vědců k důkladnějšímu studiu této problematiky, jak o tom referují i další dvě Moodyho knihy – Úvahy o životě po životě (1977) a Světlo po životě (1988). V knize Život před životem, vydané s Paulem Perrym, se autor důkladněji zabývá otázkou hloubkové psychoterapie. Raymond A. Moody je ženatý a má dva syny. Co nás čeká po smrti? Snad všechna světová náboženství věří v nějakou formu posmrtné existence, zatímco materialistické nauky před nás kladou perspektivu zející nicoty. Kolik pří se vedlo kolem nejspornější otázky lidské existence a jak málo důkazů přinesly! Knihy Raymonda Moodyho se krátce po vydání v USA staly světovými bestsellery. Autor v nich shrnul „vzpomínky“

těch,

kteří

přežili

svou

klinickou

smrt,

a

došel

k pozoruhodnému zjištění – jejich prožitky při umírání byly takřka totožné a nevyvracely možnost jakési další cesty. Lze tuto zarážející shodu klást jako důkaz, že naděje věřících nejsou neopodstatněné? Ve třech knihách sledujeme vývoj autorova postoje k této otázce: tápající Moody, poznávající Moody,

55

chápající Moody. Autor nedospívá k jednoznačnému závěru, jeho knihy však otevírají větší prostor lidské naději. Poznámka: Tuto knihu jsme měli řadu let doma a jen se povalovala v obývací stěně, kde je vyhrazeno místo pro knihy. Jedné noci jsem se pustil do čtení a setrval jsem skutečně velice dlouho až do pozdních nočních hodin, jelikož mně kniha velmi upoutala. Kladl jsem si otázku, proč jsem tuto knihu už dávno nepřečetl a postupně při pročítání jsem dospěl k závěru, že kniha asi není určena pro všechny čtenáře. Pokud dotyčný člověk nevěří, že po smrti ještě „něco existuje“, tak se domnívám, že tuto knihu ani neotevře a pokud by tak udělal, nepřečte víc než pár stránek, protože to pro něj nebude zajímavé a dá přednost něčemu jinému. V knížce se vyskytují výpovědi lidí, kteří věrohodně popisují příhody, jimiž byly osobně svědky. Taktéž jsem se setkal s jednou paní osobně, která mi rovněž potvrdila vše, co prožila během klinické smrti. Samozřejmě záleží na každém člověku, zdali tomuto tvrzení uvěří či nikoliv, ale pokud se Vážení čtenáři hlouběji zamyslíte, co by ti dotyční lidé z toho měli, kdyby si vymýšleli? Chtěli by snad na sebe upoutat pozornost a být v jiných očích zajímavější? Nemyslím si to a jsem přesvědčen, že dané výpovědi jsou zcela pravdivé. Když se zamyslím nad pojmem smrt, vždy mi přelétne mráz po zádech a ptám se sebe, ale také jiných, jestli věří na posmrtný život. Jestliže přemýšlím o těchto námětech a věnuji tomu poměrně značnou dobu, zhostí se mně velice nepříjemný pocit, i přesto, že jsem přečetl knížku a měl bych mít radost z toho, že má duše tu bude na věky věků. Ale přese všechno nejsem schopen tuto problematiku pochopit, když si uvědomím, že jednoho dne se octnu „na druhém břehu“. Někteří lidé, když jsem o tom s nimi rozmlouval, mi řekli, že jsou to jen domněnky, vždyť to přece nikdo nemůže vědět, co bude následně po smrti. 56

Zpozoroval jsem, že daný dotyčný se příliš o tom nechtěl vybavovat, protože sám si nedokáže představit, až tu jednou nebude s námi. Jeden muž, kterého nebude jmenovat, mi pověděl, že měl v minulosti autonehodu a vůbec o sobě nevěděl a nic obdobného, co vypovídají daní lidí v knize, neprožil. Dále poznamenal, že po dobu, co byl v bezvědomí, vůbec o sobě nevěděl. Pochopitelně u různých jedinců to může vypadat různě, ale přesto když jsem se mu to pokusil vysvětlit, nebral mně příliš v potaz. Jeden starší pán mi pověděl, že po smrti neexistuje vůbec nic. Je to pochopitelně jeho názor, ale přesto se mi nechce věřit, že by toto stanovisko myslel zcela upřímně. Možná však, že tomu tak skutečně je, ale o to více mně to překvapuje, protože když člověk v něco nevěří, možná tím je také v životě více nešťastný. Člověk nesmí o takovýchto věcech sáhodlouze rozjímat, poněvadž pak se u něj můžou objevit obavy, strach a to všechno může mít na něj negativní vliv. Z jednotlivých výpovědí v knize jsem vypozoroval, že lidé, kteří prožili klinickou smrt a navrátili se nazpátek, si následně daleko více cení života a priority, které třeba zaujímali v minulosti a zdáli se jim velice důležité, jsou u nich zcela nepodstatné a sami si později uvědomili, jakými nesmyslnými malichernostmi se po celou dobu zabývali. Po této zkušenosti mnoho z nich začalo rovněž studovat, i když už měli školu dávno za sebou. Měli stále touhu poznávat a objevovat nové a nové věci, které v minulosti nevyhledávali. Jsou i jedinci, kteří se pokusili o sebevraždu a když vypovídali, co prožili, bylo to přímo hrůzostrašné a dokonce života se zařekli, že již nikdy neučiní tento skutek. Vůbec nejhorší je, pokud daný člověk si chce vzít sám sobě život anebo o život chce připravit úmyslně někoho jiného. Daní jedinci, kteří propadli zoufalství a chtěli se zabít, se domnívali, že tímto způsobem se můžou zbavit navždy problémů a utéci před nimi, ale opak byl pravdou, poněvadž se tím naprosto nic nevyřešilo a dané problémy měli nadále. Už si příliš nevzpomínám, jak detailně líčily tyto příhody, jelikož jsem knihu 57

přečetl před dávnou dobou, ale v paměti se mi vybavuje, že byli spoutáni v řetězech a byli to pro ně nepopsatelné chvíle hrůzy a bezmocnosti, které již nikdy nechtěli prožít. V tomto díle se dočteme také něco málo o Bibli, o filozofických otázkách, o Tibecké knize mrtvých a o dalších zajímavých věcech. Pokud máte možnost si tento svazek zapůjčit či koupit, vřele Vám ho doporučuji, abyste si ho pročetli a sami si udělejte vlastní názor. Citáty z knihy: Asi před rokem jsem šla do nemocnice se srdečními potížemi a hned druhý den ráno v posteli jsem dostala prudké bolesti v hrudníku. Zazvonila jsem na sestru a ta přišla ještě s druhou sestrou a daly se do práce. Cítila jsem se nepohodlně vleže na znaku, tak jsem se otočila a přitom jsem přestala dýchat a srdce se mi zastavilo. V té chvíli jsem slyšela, jak sestra volá: „Je zle.“ Přitom jsem cítila, jak vycházím ze svého těla a klesám dolů mezi matraci a postranici – vypadalo to, jako bych procházela tou postelí dolů na zem. A pak jsem začala pomalu stoupat nahoru. Cestou jsem viděla, jak přibíhají další sestry – snad tucet. Můj ošetřující lékař byl právě v nemocnici, tak ho také zavolaly a viděla jsem ho vcházet. A myslela jsem si – co tu dělá? Vznesla jsem se až k lustru, viděla jsem ho ze strany a velice zřetelně, a pak jsem se zastavila těsně pod stropem a dívala se dolů. Cítila jsem se skoro jako kus papíru, který někdo odfoukl ke stropu. A odtamtud jsem se dívala, jak mne oživují. Moje tělo leželo natažené na posteli. Jedna sestra říkala: „Můj Bože, je mrtvá!“ a druhá se naklonila, aby zavedla dýchání z úst do úst. A já jsem se jí dívala na týl hlavy. Nezapomenu nikdy, jak vypadaly její vlasy; měla je nakrátko ostříhané. A pak jsem viděla, jak přivážejí ten přístroj a dávají mi elektrické šoky. Vždycky jsem viděla, jak celé mé tělo nadskočilo nad postelí, a slyšela jsem, jak praskají a skřípou kosti. Bylo to hrozné. A pak jsem viděla, jak mi masírují hrudník a třou mi 58

ruce a nohy, a myslela jsem si: „Proč se tak namáhají, vždyť mně je tak dobře.“ Věděl jsem, že umírám a že se nedá nic dělat, protože mne už nikdo neslyší. Byl jsem mimo své tělo, o tom není pochyb, protože jsem je viděl na operačním stole. Moje duše byla venku. Nejdříve to na mne působilo velmi špatně, ale pak přišlo to zářivé, bílé světlo. Nejdříve se zdálo tlumené, ale pak to byl takový velký svazek paprsků. Bylo to prostě ohromné množství světla, ne jako velká jasná baterka, ale prostě moc a moc světla. A dávalo mi to teplo, měl jsem příjemný pocit tepla. Mělo to žlutobílou barvu, spíš bílou, a bylo strašně jasné, nedá se to ani popsat. A zdálo se, že to všechno překrývá, ale přitom jsem mohl všechno vidět – operační sál, lékaře a sestry, prostě všechno. Viděl jsem jasně a nebyl jsem oslněn. Nejdřív jsem si nebyl jistý, co se děje, když to světlo přišlo, ale potom jako kdyby mi položilo otázku, jestli jsem připraven umřít. Bylo to, jako mluvit s člověkem, ale žádný tam nebyl. Bylo to světlo, co ke mně mluvilo, ale mělo hlas. Teď si myslím, že ten hlas, co ke mně mluvil, ve skutečnosti věděl, že nejsem připaven zemřít. Víte, byla to spíš taková zkouška než něco jiného. Ale od té chvíle, co ke mně světlo promluvilo, jsem se cítil opravdu dobře – v bezpečí a uprostřed lásky. Láska, která z něj vychází, je prostě nepředstavitelná, nepopsatelná. Byla to zvláštní bytost a docela jistě měla smysl pro humor. Něco z filosofie: Platón velmi věřil v užitečnost rozumu, logiky a diskuse při hledání pravdy a moudrosti, ale jen do určité míry. Vedle toho byl velký vizionář, který byl toho názoru, že absolutní pravdy lze dosáhnout jen téměř mystickým prohlédnutím a osvícením. Věřil, že jsou i jiné roviny a dimenze než ty pochopitelné fyzickým a rozumovým světem a že pozemská říše může být chápána jen v souvislosti s těmito jinými, vyššími skutečnostmi. Proto ho 59

zajímala především ta netělesná, podvědomá složka člověka – duše – a fyzické tělo považoval pouze za přechodný příbytek duše. Nepřekvapuje proto, že se zajímal o osud duše po smrti fyzického těla a že jeho dialogy, zvláště Faidón, Gorgias a Ústava pojednávají také o tomto tématu. Platónovy spisy jsou plné popisů smrti a ty se velmi přesně shodují s popisy v předchozí kapitole. Platón například definuje smrt jako oddělení netělesné části člověka – duše – od fyzické části – těla. Navíc je ta nehmotná část méně omezená než ta fyzická. Tak Platón zvlášť zdůrazňuje, že v nadpozemské říši neexistuje čas. Nadpozemská říše je věčná, a jak Platón důrazně říká, to, co nazýváme časem, je jenom „pohyblivý, neskutečný odraz věčnosti“. Platón v různých pasážích popisuje, jak duše, oddělená od těla, se může setkávat a mluvit s dušemi jiných zesnulých a jak může být při přechodu z fyzického života do jiné říše provázena strážnými duchy. Zmiňuje se o tom, že při smrti někteří mohou potkat člun, který je převeze „na druhý břeh“ jejich posmrtné existence. Ve Faidónovi směřuje dramatická scéna i síla slov a argumentů k tomu, že tělo je pro duši vězením, a tudíž smrt je únikem nebo vysvobozením z tohoto vězení. I když, jak vidíme v první kapitole, Platón prostřednictvím Sokrata předkládá uznávaný pohled na smrt jako na spánek a zapomnění, dělá to jen proto, aby vzápětí tuto myšlenku zavrhl a otočil o sto osmdesát stupňů. Podle Platóna přichází duše do lidského těla z vyšší a božštější říše. Pro něj je zrození spánkem a zapomněním, protože zrozením do těla přechází duše ze stavu vyššího do stavu nižšího uvědomění a pro tu chvíli zapomíná pravdu, kterou znala ve svém stavu mimotělesné existence. Z toho vyplývá, že smrt je probuzení a vědění. Platón poznamenává, že duše, oproštěná smrtí od těla, může myslet jasněji než dřív a že je mnohem schopnější poznávat pravou podstatu věci. Navíc se brzy po smrti dostavuje „soud“, při němž božská bytost konfrontuje duši se vším – dobrým i zlým – co udělala v minulém 60

životě. V X. knize Ústavy je snad nejnápadnější paralela. Platón vypráví o řeckém vojínovi Erovi. Er odešel do bitvy, v níž padlo mnoho Řeků, a když jeho krajané přišli sebrat své mrtvé, bylo mezi nimi i jeho tělo. Položili je s ostatními na pohřební hranici. Po chvíli jeho tělo obživlo a Er popisuje, co viděl na onom světě. Nejprve jeho duše opustila tělo a přidala se ke skupině jiných duchů a šli do nějakého místa, kde byly „otvory! nebo „průchody“, vedoucí zřejmě z tohoto světa do jiného. Zde ostatní duše zůstaly a byly souzeny hožskými bytostmi, které mohly jediným pohledem v jakési projekci vidět všechno, co která duše udělala ve svém pozemském životě. Er však souzen nebyl. Bytosti mu řekly, že se musí vrátit a dát lidem v pozemském světě zprávu o tom, jak vypadá svět příští. Er viděl ještě mnoho jiných věcí a pak byl poslán zpět, ale řekl, že neví, jak se do svého těla vrátil. Prostě se probudil na pohřební hranici. Je nutno mít na paměti, že Platón sám upozorňuje na to, že svůj popis podrobností ze světa, do kterého duše přejde, považuje za „nejpravděpodobnější možnost“. Přestože nepochybuje o tom, že duše přežívá tělesnou smrt, trvá na tom, že pokusy vysvětlit posmrtný život mají dvě velké překážky. Jednak jsou naše duše uvězněny ve fyzickém těle a jejich schopnost poznání a zkušeností je omezena tělesnými smysly. Zrak, sluch, hmat, chuť a čich nás mohou klamat. Oči mohou zaměnit obrovské předměty za malé, jsou-li vzdálené, můžeme přeslechnout, co se říká, atd. To vše může přispět ke klamnému dojmu nebo názoru o povaze věcí. Takže naše duše nemůže vidět skutečnost, pokud není zbavena klamnosti a nepřesnosti fyzických smyslů. Na druhé straně je podle Platóna lidský jazyk nedostatečně vybaven pro přímé vyjádření nejzazší skutečnosti. Slova spíše zatajují, než odhalují vnitřní podstatu věcí. Z toho vyplývá, že lidská slova mohou jen naznačovat – pomocí analogií nebo mýtů, nebo jiným nepřímým způsobem – skutečnou povahu věcí, které jsou za fyzickou hranicí. 61

Použitá literatura: Raymond A. Moody: Život po životě, Úvahy o životě po životě, Světlo po životě, Odeon, Praha, 1991

62

Alois Jirásek Jirásek, hronovský rodák, pocházel ze starého písmáckého rodu. Po maturitě na gymnáziu studoval historii na filosofické fakultě v Praze, přátelil se s malířem Mikolášem Alšem (Jirásek měl výtvarný talent a dokonce o studiu na Ademii výtvarných umění uvažoval). Po studiích učil téměř 15 let na gymnáziu v Litomyšli, teprve poté (1888) se usadil v Praze. Když byl roku 1917 sepsán Manifest českých spisovatelů, kterým se umělci přihlásili k myšlence státní samostatnosti, podepsal ho Jirásek jako jeden z prvních. Staré pověsti české Staré pověsti české jsou jednou z nejpopulárnějších Jiráskových knih. Zachytily se především v mládeži, ale staly se láskou i dospělých. Jirásek je psal na vrcholu své tvůrčí síly, v době, kdy tu byly již první svazky F. L. Věka a kdy vznikal první svazek U nás. Mistrovské je proto již samo podání pověstí. Je to však kniha významná i svým obsahem. Je to jakási vstupní brána, kterou vcházíme v Jiráskovo podání českých dějin. Jiráska nelákala starší předhusitská doba českých dějin. Jeho české dějiny začínají husitstvím, ale nepřešel starší dobu zase úplným mlčením. Našel tam pověsti – výtvory lidské fantazie a tvořivosti, v nichž lid si zachytil, co ho zajímalo na minulosti, i té nejdávnější, ale jimiž si vyzdobil i vše to, co dále následovalo. Jirásek vydává Staré pověsti české roku 1894 a tuto knihu věnuje Františku Bartošovi, českému badateli o životě lidu. Jirásek vypravuje především pověsti, jež si náš lid sám vytvořil v dobách nejdávnějších o samých počátcích života českého lidu v našich zemích – pověsti o praotci Čechovi, Krokovi a jeho dcerách, Libuši a Přemyslovi, i o všem tom, co si náš lid zapamatoval a po tisíciletí vypravoval 63

o těchto svých počátcích. První, kdo je zachytil, byl Kosmas, náš první kronikář ze začátku 12. století, který však udává, že je, stařec sám už osmdesátiletý, slyšel ve své mladosti od tehdy zase již starců, tedy lidí 10. století. Pradávné jsou to proto pověsti a první, co se nám vůbec zachovalo z básnické tvořivosti našeho lidu. Přejímaly je však proto i potom generace po generacích. Druhým jejich klasickým zapisovatelem byl Dalimil na začátku 14. století, ve své veršované české kronice, a třetím Václav Hájek z Libočan, autor kroniky, která se na staletí stala nejoblíbenější světskou knihou českého lidu a která stejně jako Dalimil přímo románově zpracovávala prastaré ty pověsti. Jirásek se svými Starými pověstmi českými stal čtvrtým jejich vypravovatelem a klasikem. Jirásek se však neomezil jen na tyto prastaré pověsti, nýbrž vypravuje i pověsti, jimiž si náš lid vyzdobil začátky a další osudy křesťanství u nás. Dále slavná doba Karla IV. Velmi působila na lidovou fantazii, i vzniká celý cyklus pověstí: o Kamenném mostě, o Karlově, o ulici Nekázance, o vzniku Nového města pražského, o Karolinu. Další pověst – o Žižkovi, nejoblíbenější předmět lidového vypravování. Byli však i jiní lidoví hrdinové, Kozina, Janošík, jež si lid ve své paměti a fantazii takto vyzdobil. Byla tu však i matka všech měst a hlava i srdce Čech – Praha, s neméně bohatými pověstmi, o orloji, Faustově domě, divných i jiných lidech a místech, mezi nimi o svérázném životě židů, z nichž nejeden rovněž přešel v obecný majetek lidové paměti a fantazie. Citáty z knihy, z pověsti Boží soud: Sem do té prostory přivedli Kozinu. Kolem se vše utušilo. Smutným tichem jen vzlyk a pláč Kosinovy rodiny a jeho krajanů se ozval. Sám mladý hospodář, stanuv pod šibenicí, políbil kříž knězem mu podaný a naposled se 64

kolem rozhlédl, po svých lidech, po zástupu. A vtom uzřel mezi důstojníky na koni také toho, jenž by příčinou všeho – Lammingera. Kozina se vzpřímil, podíval se mu do tváře a vtom už volal velikým hlasem, jenž se jasným vzduchem mrazivého dne jasně rozléhal: „Lomikare! Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží. Hin se hukáže, kdo z nás - “ Vtom se velící důstojník vzpamatoval. Obnažený jeho kord se zableskl vzduchem, kat podtrhl a Kosinův hlas umlkl. Navždy. Jana Sladkého, nazvaného Koziny, nebylo naživu. Na smrt bledý hleděl na něj Lamminger, ale již obrátil koně a jel rychle do města. Chodové a lid kolem klečeli a v pohnutí a rozčilení modlili se z té duše za nebožtíka. Plakali a vzlykali nejen lidé z Chodska, nýbrž i cizí, a plni vzrušení opakovali si, jak ten Chod pozval trhanovského pána na boží soud. V ten čas jednou po honě večer seděl s hostmi u tabule; venku se chystalo na bouři. Lamminger byl dobré míry, neboť se poslední dobu zvláště těšil, že Kozina přece jen mluvil naplano; že když do té doby se nic nestalo, že se již nestane, že přečká i listopad, jako již přečkal všechny měsíce. Také byl vínem rozjařen. Již začal nahlas o tom, o čem před lidmi nikdy nemluvil: o lhůtě Kozinou mu dané. Pak se i té lhůtě smál, až posléze zpupně zvolal: „Ó Kozino, špatný proroku! Rok už tu, ty tam a já dosud tu!“ Ale vtom klesl rázem do křesla. V ten okamžik se venku rozbouřil vichr, až stromy před okny se rozhučely, v panské komnatě se otevřely dveře samy od sebe, okna řinčela, a jídelnou se brala zvolna bledá postava. Trhanovský pán už mlčel. Byl bez sebe a oči měl v sloup. Odešel tam, kam ho Kozina vyzval. Páni a dámy kolem trnuli a chvěli se hrůzou.- Zpráva o Lammingerově smrti rozletěla se Chodskem; všude velebili boží spravedlnost, vzpomínali vroucně na Kozinu a opakovali: „Boží soud! Boží soud!“

65

Použitá literatura: [1]

Jirásek, Alois. Staré pověsti české, Albatros, Praha, 1988

[2]

Prokop, V. Literatura 19. a počátku 20. století (od romantiků po buřiče), O.K. - Soft, Sokolov 2000, 72 s.

66

Rosemary Anne Sissonová Anglická spisovatelka absolvovala univerzitu v Londýně a Cambridgi, přednášela literaturu na Visconsinské univerzitě v USA a po několika letech pedagogické činnosti zakotvila jako divadelní kritička v Shakespearově rodném městě, ve Stratfordu nad Avonou. Spolupracovala i s televizí jako autorka známého seriálu „Šest žen Jindřicha VIII“. Stratforská romance Román, jehož hrdiny jsou slavný dramatik William Shakespeare a Anne, jeho milenka a posléze manželka, se odehrává ve Stratfordu nad Avonou, v prostředí měšťanského domu, který je symbolem alžbětinské Anglie a jehož atmosféra vytváří historický kolorit lidských osudů. V charakterech Shakespearových příbuzných a přátel tu a tam probleskne člověk, jak ho známe z četných postav a postaviček jeho her. Takový je směšnohrdinský stratfordský vtipálek a větroplach Rufus, Williamova sestra Joanne, která si svou prostořekostí div nezhatí štěstí, i nešťastný bratr Edmund, jemuž se v Londýně rozplývají sny o romantickém životě mezi herci. Láska a manželství je překážkou, jež stojí mladému Shakespearovi v cestě ke slávě, a je poutem, které stále více rozněcuje jeho touhu po divadelním Londýně. Anne hraje trpělivě svou úlohu prosté ženy velkého umělce, jíž je souzena osamocenost a čekání. Její domov je však zázemím, kam se Shakespeare, unaven vřením světa a zdrcen osobními ztrátami, vrací. Citáty z knihy: V této letní době, kdy na lučinách ležel opar horka a teplý vzduch byl prosycený sladkostí, působilo kouzlo léta nejmocněji. „Bude mi zatěžko z toho všeho odejít,“ řekl William, „až se budu vypravovat do Londýna.“ 67

Anne za ním ztuhla a sepnula ruce, jako by zčistajasna zahlédla nebezpečného nepřítele. Hlas se jí rozechvěl a nebyla schopna se ovládnout, když se ptala: „Do Londýna?“ „Přece nezůstanu až nadosmrti ve Stratfordu,“ odpověděl William, jako by to byla samozřejmost. „Proč ne?“ nechápala Anne. „Jiní tu zůstávají.“ William na ni dlouho zkoumavě hleděl. Pak konečně řekl: „Já nejsem jako jiní, Anne.“ Použitá literatura: Sissonová A. Rosemary. Stratfordská romance, Lidové nakladatelství, Praha, 1979, ilustroval Jiří Říha

68

Priscilla Beaulieu Presleyová Priscilla se narodila 25. 5. 1945. Pochází z osmičlenné rodiny, má jednu sestru a čtyři bratry. Ve svých 47 letech je matkou 24-leté Lisy Marie (a babičkou její dcerky); v roce 1987 se Priscille narodil syn Navarone, jehož otcem je Brazilec Marco Garibaldi. Priscilla Presleyová vlastnila do roku 1976 luxusní butik v Los Angeles. Lákala ji však stále její záliba v moderním tanci a později i herecká dráha. Koncem 70. Let se stala známou filmovou a televizní herečkou (mj. seriál Dallas, film Bláznivá střela: Vůně strachu). Podle její autobiografické knížky Můj život s Elvisem byl v roce 1988 v USA natočen televizní film; Priscillinu roli v něm ztělesnila Susan Waltersová a Elvisovu Dále Midkiff. Můj život s Elvisem Priscilla Beaulieu Presleyová se seznámila se svým budoucím manželem ještě jako dospívající školačka ve Wiesbadenu, kde Elvis vykonával roční vojenskou službu a kde její otec sloužil na americké letecké základně jako důstojník. Bylo to osudové setkání, ze kterého se vyvinul hluboký citový vztah. Elvis byl už tehdy hvězdou první velikosti, obléhanou na každém kroku davy fanoušků. Priscilla vstoupila do jeho neskutečně fantastického světa slávy jako naivní, ale velmi půvabná a romantická dívka, která teprve vedle Elvise rozkvétala v milující ženu, bodoucí paní Presleyovou a oddanou matku jejich holčičky Lisy Marie. V této knize Priscilla vypráví s upřímnou bezprostředností svoji a Elvisovu love story: patří do ní nádherné chvíle, které spolu prožili v Německu, Memphisu, Los Angeles, Las Vegas, Palm Springs nebo na Havaji, bláznivé zábavy, které Elvis rád pořádal na svém sídle v Gracelandu, úspěchy s novými nahrávkami i nezapomenutelné show v televizi a na koncertech; tyto dny úspěchů a štěstí 69

pro Elvise a Priscillu se však pravidelně střídaly s depresemi, výbuchy vzteku a konflikty, s úniky k drogám a s vyčerpáním, které přinášela obrovská sláva krále rokenrolu i nezbytnost žít v uměle vytvářeném, téměř pohádkovém světě, ale často bez vlastní vůle a podle cizích představ. Tato kniha je pozoruhodná nejen jako autentické svědectví o umělecké dráze Elvise Presleyho, ale čtenáře zaujme především jako nevšední životní příběh muže a ženy – který nemohl napsat nikdo jiný než Priscilla Beaulieu Presleyová. Citáty z knihy: Elvis byl šéf, živitel, Elvis rozhodoval o všem. A my jsme ho na oplátku chránili před lidmi, kteří ho rozčilovali, vadili mu nebo kteří ztratili jeho přízeň. Jednou se stalo, že na mně chtěl, abych ještě předtím, než půjdeme společně dolů, zjistila, kdo tam vlastně je. Seběhla jsem mezi hosty, zjistila to a vyjmenovala mu všechny s vědomím, že některá jména ho asi popudí. „Do prdele, co ten tady chce,“ řekl otráveně, „to mi zas chce oznámit nějakou špatnou novinu?“ Měla jsem pocit, že radši stráví večer ve svém pokoji, než aby seděl u stolu s někým, kdo mu šel na nervy. Týkalo se to jednoho z pravidelných hostí, který Elvise něčím dopálil, a on mu oznámil, že už nestojí o jeho přítomnost. „Ne abyste ho sem příště pouštěli,“ nařídil vztekle. „Jen se kouknu na ten jeho kvicht, a už jsem votrávenej.“ Elvis toho člověka vyštval z Gracelandu na několik let. „Jestli změní ty svý morbidní názory, tak možná já taky se s ním zas budu bavit.“ Elvisovy nepříznivé náhledy na lidi se skoro vždycky potvrdily, ti „takypřátelé“ ho totiž nakonec vždycky nějakým způsobem oklamali nebo podrazili. I některé z příbuzných si Elvis s Vernonem drželi dál od těla. Byli to ti, jak mi jednou Elvis vysvětlil, kteří ho neznali, když ještě nic neznamenal a sám potřeboval pomoc,, nanejvýš si ho všimli proto, aby si z něj utahovali, že je nemožná padavka a mámin mazlíček, takže se ho Gladys musela zastávat a vykazovat 70

je do patřičných mezí. Později, když se na něj přece jen usmálo štěstí a dostavily se první úspěchy a sláva, tihle příbuzní si rychle pospíšili, najednou byli hrozní chudáci a chodili mu žalovat na svůj osud nebo ho žádali o práci. „Dokážou přijít akorát s nastavenou rukou, v životě se nezastavěj jen tak, aby se zeptali, jak se mám. To je v jednom kuse jenom: „Ach, Elvisi, já mám velký vydání, nemoh bys mě založit?“ Vsadím se, že až natáhnu brka, tak využitou toho, že jsou mý příbuzný, jen aby něco uchramstli.“ Jenže většinou to stejně skončilo tak, že do těch nastavených dlaní Elvis pokaždé něco vložil, sto dolarů a někdy i víc. Kdyby to záleželo na Vernonovi, ten by se určitě všech těchhle obtížných příbuzných zbavil. Ale Elvis nebyl tak tvrdý. „Ne, táto, oni fakt nemaj kam jít, nemaj ani práci. Tak je tady nech.“ Použitá literatura: Presleyová B. Priscilla. Můj život s Elvisem, Československý spisovatel, Praha, 1992

71

Philippe Labro Phillippe Labro je známý především ze světa filmu. Románem Americký rok se proslavil jako prvořadý beletrista. V nesnadném souboji mezi uchazeči o pojem bestseller si jeho román vydobyl jedno z předních míst a je považován za jeden z největších nakladatelských úspěchů ve Francii. Americký rok Studentské prostředí, samo o sobě poutavé a příběhůplné, je umístěno do exkluzivního exteriéru jedné z výběrových univerzit v USA. Obyčejný francouzský student se konkursem dostane na roční stipendium do Spojených států a během toho roku získá zkušenosti ze všech životních oblastí. Prožije dvě zcela rozdílné lásky, první se smyslnou a bezprostřední černou učitelkou – tento cit ale v poněkud rasistickém a snobském prostředí nemá valných perspektiv – a druhou s výstřední dívkou z lepší společnosti, jež končí rodinným skandálem. Francouzský student poznává nejrůznější rodinná prostředí svých kolegů a bystrýma mladýma očima vnímá nejen líc vytoužené Ameriky, ale i její rub. Román je napsán se suverénním vypravěčstvím, je bohatý psychologickými postřehy i plastickým líčením a je nadmíru zajímavým průhledem do života Ameriky posledních swingů a prvních rokenrolů. Citáty z knihy: Byl to pocit, který jsem míval už od dětství. Bezpochyby proto, že jsem vždy žil společně se svými bratry v jednom pokoji a pokaždé mě vyvedlo z míry, když jsem se někdy ocitl sám v bytě. A jako bych sahal na něco, čeho jsem se nesměl ani dotknout, k smrti rád jsem otvíral skříňky a zásuvky, přejížděl jsem rukama po policích a nábytku, nadzvedával štosy lejster nebo prádla, 72

přitahován chutí zakázaného ovoce, zvědavostí a touhou poznat vše neznámé, vydat se do oblastí, které patří jiným. To hledání a prohrabávání mě bavilo, protože na mně mohlo čekat nějaké tajemství, nebo jsem se možná chtěl dostat za tu vysokou zeď, za níž pro mě všechno bylo tak nové a neznámé, za zeď jiných životů a zvláště životů vážených a ctěných. Takto jsem mnohokrát bloumal venkovským domem svých rodičů, když byli všichni někde pryč, a prozkoumával jsem jejich postele, osobní věci, celý ten nedostupný intimní svět, svršky a různé drobnosti, tak příjemné na dotyk. Když jsem v letech dospívání žil v Paříži, pokoušela mě tato touha přece jen méně, ale zůstalo to ve mně, a toho dne se mé sklony projevily znovu naplno, v tichu rušeném jen hvízdáním listopadového větru mezi piloty, podněcované navíc novostí všeho amerického, vůněmi, barvami a látkami, s nimiž jsem se dosud nesetkal. Ale nějak jsem nemohl odtrnhout pohled od těch zvláštních žlutých očí, od úsměvu, který toho sliboval tolik najednou. Jakou to se mnou rozehrála rafinovanou hru, plnou ironie, trpkosti, převahy záhy vystřídané podřízeností a hned poté zase převzetím otěží, hru své moci nade mnou. Měla velkou výhodu v tom, že mě překvapila v situaci, která mi nedávala možnost obrany. Já měl výhodu své rasy, svého postavení gentlemana studujícího na univerzitě, a i když jsem nepocházel z této země a tím spíše ne z Jihu se všemi jeho zvyky a mravy, nepozorovatelně jsem jím byl již ovlivněn, a byl-li zde ještě nějaký rozdíl proti rodilým Jižanům, nebyl příliš velký. Apríl nás beztak zřejmě házela všechny do jednoho pytle. Ale bylo zvláštní, jak v této mladé ženě, krásné ženě, jak o sobě bez rozpaků tvrdila, probíhal jakýsi mocný proud pýchy a nenávisti, který ji hnal k touze ovládnout mě, donutit mě uhnout pohledem, omámit mě zdánlivou zralostí jejího úsudku. 73

Použitá literatura: Labro, Phillipe. Americký rok. Mladá Fronta, Praha, 1992

74

Erich von Däniken Erich Anton Paul von Däniken se narodil 14. dubna 1935 ve Švýcarsku jako syn majitele továrny na výrobu oděvů. Po absolvování obecné školy v Schaffhausenu studoval na humanitním gymnáziu College St. Michel ve Fribourgu. Během studií se začal zajímat o historii, lety do vesmíru, náboženskou filosofii a nevyřešené archeologické záhady. Zabýval se také elektronikou, molekulární biologií a mutacemi lidského pokolení. Vypracoval se na manažera velkého hotelu, ale jeho zájmy směřovaly jinam. Celý svůj život i tvorbu zasvětil myšlence, že naši Zemi v dávné minulosti navštívili mimozemšťané, zanechali zde řadu stop a výrazně ovlivnili naši civilizaci. V roce 1968 vyšla jeho prvotina Vzpomínky na budoucnost (zfilmováno v r. 1969), která rozpoutala "Dänikenománií", jak to napsaly New York Times. Erich von Däniken se v této knize pokusil doložit hypotézu o návštěvách astronautů z vesmírných hvězd na naší zemi v dávné minulosti bohatými literárními odkazy a archeologickými poznatky. Tuto knihu mám doma. Na listinu celosvětových bestsellerů se krátce po svém vydání dostala také jeho druhá kniha Zpět ke hvězdám (1969). V r. 1972 pak následovala Setba z vesmíru a další tituly. Jeho neuvěřitelná a přesto evidentní a jasná teorie vyvolala ihned celosvětovou a stále trvající kontroverzi. Däniken dodnes vydal tři desítky knih, které byly přeloženy do 32 jazyků a prodány v nákladu přes 60 milionů výtisků. Tím se stal nejúspěšnějším autorem literatury faktu všech dob. Erich von Däniken také významně ovlivnil film a televizi. Inspiroval filmy jako Blízká setkání třetího druhu nebo Stargate. Vlastní Dänikenův 75

seriál dokumentů, který pod názvem Mimozemšťané - vrátí se? vysílala v r. 1996 televize RTL, dosáhl s průměrným počtem 4,9 milionů diváků jednu z nejvyšších sledovaností po 22. hodině. V roce 2003 otevřel Däniken ve švýcarském Interlakenu Mystery Park, který prostřednictvím virtuální prezentace představuje záhadná místa na celé planetě. Erich von Däniken dnes žije ve Švýcarsku v malé horské vesnici Beatenberg, 35 let je ženatý s paní Elisabeth Skaja, má dceru Cornelii a dvě vnoučata. Rád vaří a miluje vína Bordeaux. Ve svých 74 letech je stále plný energie a šarmu a dál hledá důkazy pro své teorie, cestuje, píše a přednáší. Citáty z knihy: Jak vysvětlit, že Egypťané už na počátku První dynastie znali desetinný systém? Jak vnzikla v tak dávných dobách tak znamenitě rozvinutá civilizace? Odkud jsou předměty z bronzu a mědi, nalézané už u kolébky egyptské kultury? Kdo dal starým Egypťanům neuvěřitelné matematické znalosti a již hotové písmo? Nežli se budeme zabývat monumentálními stavbami, vyvolávajícími nesčetné otázky, podívejme se ještě krátce do starých spisů: Odkud čerpal vypravěč pohádek Tisíce a jedné noci ohromující bohatství nápadů? Jak dospěl k vyprávění o lampě, z níž podle přání mluví kouzelník? Jak smělá fantazie vymyslela „Sezname, otevři se!“, kde se skryje Ali Baba se svými loupežníky? Dnes, kdy nám televize přináší na pouhé stisknutí knoflíku mluvící obrazy, nás už takové nápady pochopitelně neohromují. Ani „Sezname, otevři se!“ není celkem žádnou hádankou díky automatické obsluze dveří každého většího obchodního domu fotobuňkou. Představivost starých vypravěčů ovšem musela být tak nepředstavitelná, že proti ní vypadají současní spisovatelé utopistických 76

románů jako břídilové. Snad je to tím, že staří vypravěči „nastartovali“ svou fantazii zčásti již známým, viděným, prožitým… Ve světě ság as legend neprozkoumaných kultur, jež nám dosud neposkytly dostatek záchytných bodů, se půda pod nohama kymácí ještě více a rozpaky narůstají. V Andách nacházíme ledovcové hroby, na Sibiři ledové, v Číně, v oblasti Sumerů a v Egyptě skupinové hroby i hroby jednotlivců. S mumiemi se setkáváme vysoko na vzdáleném Severu i v Jižní Americe. Všichni tito mrtví byli pečlivě opatřeni a připraveni na své pozdější vzkříšení. Všichni byli vybaveni nezbytnostmi pro nový život a všechny hroby byly založeny a vybudovány tak, aby vzdorovaly tisíciletím. Je to náhoda? Jsou to jen rozmary – ovšem prazvláštní rozmary – našich předků? Nebo snad existoval nám neznámý starý slib tělesného vzkříšení? A kdo mohl tento slib dát? V Jerichu byly odkryty 10 000 let staré hroby a v nich nalezeny 8000 let staré hlavy, modelované ze sádry. To je samo o sobě podivné, protože obyvatelé prý tenkráte ještě neovládali hrnčířství. Použitá literatura: [1]

http://www.daniken.cz/cs/zivotopis-evd

[2]

Däniken, Erich. Vzpomínky na budoucnost. Orbis, Praha, 1969

77

Johannes Robert Becher Johannes Robert Becher se narodil roku 1891 v Mnichově jako syn vysokého soudního úředníka a záhy se rozešel s rodným měšťáckým domem. Připojil se k avantgardě literárního expresionismu a stal se jedním z jeho mluvčích. Na počátku 1. světové války vystoupil jako její rozhodný odpůrce a v roce 1917 jako první evropský básník pozdravil Velkou říjnovou socialistickou revoluci v Rusku. V boji proti světu, z něhož unikl, došel při hledání nového cíle na stranu dělnické třídy, jíž zůstal věren až do konce života v roce 1958. Román Loučení může být pokládán za jedno z hlavních děl Johannesa R. Bechera. Lyrika a próza – až k eseji a řečnickému projevu – se prostupují a vzájemně doplňují už od jeho nejranějšího tvůrčího období a společenství různých žánrů je charakteristické i pro poslední básníkova díla. V románu Loučení zaujímá velký prostor dětský svět: kázeň v rodném domě a ve škole, která vede k sadistickému trýznění spolužáků jako k reakci. Tady už vznikaly postavy jako Feck, Freyschlang a Hartinger. Spisovatel Hans Fallada napsal po roce 1945 o Becherově situaci v době, kdy román vznikl: „Vidím ho, jak žije osaměle, daleko od vlasti a chorý steskem po ní – a jak už tuší ze zpráv přicházejících z Německa, že nevyhnutelně přichází nejstrašnější ze všech válek. A tu usedá, přemítá o svém životě a píše, proč tato válka musí přijít, pátrá po jejích kořenech…“ Tak tomu asi bylo, uvážímeli vzpomínku Lilly Becherové, básníkovy ženy, na okamžik, kdy začal knihu psát: v roce 1935 Becher zhlédl v Paříži německý filmový týdeník a viděl mládež svedenou fašismem, jak nadšeně demonstruje pro nejšpatnější věc na světě. Prací na Loučení Becher zažehnával své zoufalství nad tímto obrazem a nacházel v ní úkol, který spisovatel Sack v jeho románu formuluje mladému 78

Gastlovi takto: „Budete psát sám o sobě, ale toto Já nebude prostě životopisné, bude to postava jako každá jiná. Postavíte pomník neústupnému životu. Zpodobíte nelidské příšery ve všech jejich odrůdách“. Román Loučení, napsaný v letech 1935 až 1938 v Paříži a Moskvě, má autobiografické rysy. Ale postava jeho hrdiny Hanse Gastla prolamuje hranice autobiografičnosti; jsou na ní ukázána nebezpečí i rozhodnutí, před než byl postaven mladý měšťák po přelomu století a která o jednu generaci později, ještě umocněna fašismem, opět stojí před mladými lidmi. Odvrat tohoto mladého muže od vlastní rodiny a jejího prostředí je na jedné straně jedinečný, subjektivní příběh s nezaměnitelnými fakty a stejně nezaměnitelnými duševními i duchovními reakcemi na tato fakta. Na druhé straně je však patrné, že zároveň s individuálním je tu zobrazen i obecný vývoj a že tu je veden obecně platný spor. Becher zpodobňuje cestu normálně nadaného, poněkud labilního mladého muže, který se otevřeně staví proti všem vlivům svého okolí a dává se svádět spíše negativními než pozitivními silami, a který přesto má jemný instinkt pro morálně správné rozhodnutí, jež se objektivně stává politicky správným rozhodnutím. Román, psaný v první osobě, začleňuje události své fabule do toku duševních i duchovních reakcí na tyto události. Jedna z prvních recenzí románu v roce 1941, vyslovila přirovnání k metodě proudu prožitků, jak jí používali Proust a Joyce. Becherovo zrcadlení událostí je subjektivní pouze zdánlivě; při vší své živelnosti v jednotlivostech míří stále ke společenskomorálnímu vývoji hrdiny. Nutí nás, abychom se proplétali množstvím dojmů a v nich nebo proti nim odhalovali společenskou pravdu. Každá z postav, s nimiž je hrdina konfrontován, má přesně stanovenou funkci a přispívá tak k procesu jeho vývoje. Je tu svět maloměšťáků a v něm na předním místě otec Gastl. Původem z malým poměrů, „vypracoval“ se a stal 79

se věrným služebníkem svého státu, s jehož existencí je nerozlučně spjata i jeho vlastní existence. Jeho „sen o přerodu“ – v Becherově knize každý sní takový sen, jenže každý jinak – se obrací proti „buřičům“, k nimž nakonec patří i jeho vlastní syn. Válka má tyto buřiče vstřebat nebo zničit, a proto válka patří do snu pana prokurátora Gastla. Matka se zas potají kloní k odporu, třebaže i ona se hrbí pod despotismem hlavy rodiny. A babička se dokonce přihlásí k buřičům až po své smrti – v poslední vůli ustanoví, že má být zpopelněna, místo aby byla po křesťansku pohřbena do země. Stará služebná Kristýna a důstojnický sluha Xaver uvádějí mladého muže do myšlenkového světa prostého lidu; cítí se k nim přitahován a srovnává jejich přirozenost s drilem v rodném domě a ve škole. I ve škole proti sobě stojí dva světy. Zdánlivě bez cíle kolísá Hans Gastl mezi těmito dvěma světy, často upadá do nejkřiklavějších krajností; přece jen se však probojovává uprostřed těchto postav pomalu vzhůru a musí projít bludnými obklikami – útěk ke sportu, k bohémě, ke snu o „krásném umírání“ – než najde výchozí bod k uváženému odporu proti starému světu. Když román vyšel v roce 1940 v Moskvě, lidstvo 20. století již prožívalo nejhroznější válku. Fašismus, jehož kořeny Becher odhalil zpodobením německého nacionalismu z počátku století, zavalil jednu zemi po druhé děsem a zkázou. Johannes R. Becher věděl, že už dávno našel správné místo, tentokrát k uvědomělejšímu boji proti válce než v mládí. Šlo mu o převýchovu německého člověka, o přerod celého jeho národa. V tomto boji pokračoval, když se v roce 1945 mohl vrátit do vlasti a pracovat jako kulturní politik pro nové, humanistické Německo. „Loučení“ a „přerod“ zůstaly jeho tématem. V posledním roce života, když už byl nevyléčitelně nemocen, začal psát pokračování románu Loučení, plánoval je již v roce 1940, když své knize dal titul Loučení, První díl jedné z německých tragédií. Z pokračování zbylo torzo. 80

Citáty z knihy: Bylo příjemné myslet na „onen svět“, život byl o to příjemnější. I já jsem věřil na věčný další život na onom světě. Člověk má potřebu existovat dál, pokud možno ve vylepšeném vyšším stavu, a tuto životně důležitou potřebu uspokojuje víra v posmrtný život. Bílá mihotavý pohled babičky, který mi poslala na rozloučenou, způsobil, že jsem začal o všech podobných nadějích pochybovat. Podvod, nic jiného než podvod. Člověk si musí vyrobit takový podvod, aby vůbec mohl snést skutečnost, že se narodil. A existují tu různé podvody, nehorázné a šikovnější, ošklivé, úplně hloupé a zase chytré a krásné, ale všechny ty způsoby podvodu mají stejný účel: prošvindlovat se životem. Nikdo zkrátka nesnese, aby se mu neustále připomínalo, že jednoho dne je se vším neodvolatelně konec. To si člověk musí, ať už chce nebo nechce, pořídit podvod a rozvíjet ho, protože přitom se zapomíná. Cožpak jsem za dobu svého idiotského plavání na všechno nezapomněl? Byl to sprostý podvod, kterým jsem si odbyl kus svého živobytí. Cožpak slečna Klárka nezpůsobila, že jsem zapomněl sám na sebe? To byl krásný podvod, podvod lásky. Člověk mi připadal mohutný ve vynalézání všech těchhle podvodů. Jeho podvodné továrny dodávají masové podvody, ale vůbec se mu z těch

podvodů

netočí

hlava,

naopak

podvod

udržuje

člověka

životaschopným. Každý člověk je takový geniální šejdr, i kdyby byl jinak sebehloupější. „Ještě stále se stmíváme. Doutná jenom ubohá jiskřička, naše vědomí… Jde o to, jak dokáže člověk uvést sám sebe v soulad s tím, co se děje mimo něj… Za předpokladu, že existuje věc dobrá a věc špatná, existovala by pravda a omyl… Tak se člověk skládá ze dvou složek: z jedné, jež předstírá, že existuje, a z druhé, která skutečně je… Ale k tomu, jaký skutečně je, patří právě ta věc… A tak tedy člověk předstírá – jeví se tak i sám sobě -, že je 81

slušný člověk. Je jím však opravdu? Slouží totiž skrz naskrz špatné věci, je zapleten do skrz naskrz nebezpečného bludu. Co je pak ve skutečnosti za člověka? Zajisté není tím, co předstírá, že je… Je úplně jiný, je někdo druhý… Žije s tím druhým pohromadě, ten druhý je také on, aniž je si toho možná nějak vědom… Tak žijeme všichni vědomě i nevědomě, ba dokonce proti svému vědomí, nebo částečně vědomě, částečně nevědomě… Šílené tajemství… Použitá literatura: Becher, Johannes. Loučení. Lidové nakladatelství, 1974

82

František Němec František Němec (1902 – 1963) byl básník wolkerovské generace, publicista, fejetonista a prozaik, který považoval soudničku jako osobitý žánr humoristicko - satirické literatury. František Němec se narodil na Žižkově v rodině krejčovského tovaryše. Vystudoval šest tříd gymnázia, ale pro předstírané oběšení musel se svým spoluviníkem Jaroslavem Seifertem školu opustit. Začal se věnovat žurnalistice, krátce působil v redakci Svobody na Kladně, poté se uplatnil jako soudní zpravodaj v Tribuně. Nakonec v letech 1923 - 43 zakotvil v listech Melantricha. František Němec psal do Českého slova a deníku A - Zet. Po 2. světové válce pracoval v kulturní rubrice Práce. Byl rovněž zpravodajem z norimberských procesů s hlavními válečnými zločinci. V roce 1959 odešel do invalidního důchodu. Alibi (Balada o starém právu občanském a trestním) - 1931, románová groteska, která je karikaturou světa žižkovské periférie s jejími zlodějíčky, podvodníky apod. Citáty z knihy: Jako ti druzí i já jsem nejprve pohlédl na obraz a pak i já jsem pronesl ta slova starého obyčeje. A neodvraceje zraku od obrazu, zašeptal jsem: - Jakej byl? - Dobrej! Dobrej byl! A její řasy se skropily slzami. Pokračoval jsem podle obyčeje: - A dyby nebyl? Dyby nebyl dobrej? A opět podle obyčeje Berta odpověděla: - Tak byl dneska taky v talóně. Mlčel jsem, neboť obyčej káže za té chvíle mlčeti, a jenom Berta si zhluboka povzdychla. Potom vrhla se ke mně a plna zvláštní bázně jala se neklidně vypravovati. – Byli už 83

tady… Všichni už tady byli. Nikdo nezapomněl. Každej ho znal. A každej přišel: jakej byl? A některý, Justýne, se vrátili od trestního. Říkají, že je to tam furt horší. Už jich, Justýne, chybí vosum do normálního stavu. Vosum soudců do celkovýho počtu sboru… Například otevřela okno, a když zdravý, chladný vzduch se mřížemi vevalil dovnitř, s rozkoší vdechla celou svou vetchou hrudí a přitom pravila: - Jaký to krásný den! Jaké osvěžení! A přece v občanském zákoně se praví, že odpírá-li otec přivolení k sňatku, neuváděje důvodů, možno sňatek povoliti, aniž je třeba otce znovu slyšeti. Ach, není krásně? Není tam venku krásně? Když pak se takto přesvědčila, že i já jsem bystrý mladý muž, paní Budeusová se skutečně rozhovořila. Pravila, že je čas k obědu a že za obvyklých okolností jest moc otcovská opravdu veliká. Otcovskou mocí jsou práva, stanovená otci jako hlavě rodiny. Děti jsou otci povinny úctou i poslušností. Otec je oprávněn dceru vyhledati. Byla-li unesena, nazpět žádati. Uprchla-li, zpět přivésti. A byla-li nemravna, potrestati ji, a to způsobem lidskému zdraví neškodným. Použitá literatura: [1]

http://www.spisovatele.cz/frantisek-nemec-i

[2]

Němec, František. Alibi. Československý spisovatel, Praha, 1984, ilustroval A. Pelc

84

Leon Kruczkowski Jméno Leona Kruczkowského si u nás nejčastěji spojujeme s jeho tvorbou poválečnou, s divadelními hrami Němci, První den svobody a Smrt guvernéra, které od roku 1949 u nás uvádělo Národní divadlo a Komorní divadlo v Praze a různá oblastní divadla. Avšak svou bohatou a publicistickou činnost rozvíjí již v dvacetiletí mezi oběma válkami. Stěžejní dramatické dílo Němci mu vyneslo světovou proslulost, bylo hráno téměř na všech divadlech světa a zůstalo v trvalém repertoáru. Narodil se v roce 1900 v Krakově, kde jeho otec měl malou knihařskou dílnu. Byl ze sedmi dětí a musel se brzy snažit o vlastní povolání. Jako absolvent oboru chemie na vysoké průmyslové škole pracoval zprvu v průmyslu. Po odbytí vojenské služby se oženil a v roce 1929 opustil Krakov a přesídlil do oblasti slezské uhelné pánve, kde pracoval jako odborný učitel ve škole pro řemesla. Jeho manželka byla rovněž učitelkou. Přestože jeho vzdělání a povolání jej přivedlo spíše na cestu techniky a exaktních věd, rozvíjely se u něho od časného mládí záliby literární. Tři romány, které vydává brzy po sobě v letech 1932 – 37, staví jej rázem do nejpřednějších řad polských spisovatelů. Jeho dílo je jasně sociálně i ideově angažované a navazuje na tradice velkých polských realistů 19. a 20. století. Jeho tvůrčí metoda je však zcela nová, upouští od širokých záběrů a detailního líčení, soustřeďuje se na vyhraněné postavy a na ideový projev, vnáší do uměleckého díla poprvé v polské literatuře prvek socialistický, dosud vyhražený reportáži. V roce 1939 se dostal do německého zajetí. Prožil okupaci v zajateckých táborech Arnswalde a Grossborn. Korespondence s nejužší rodinou, hlavně s manželkou, která se z té doby zachovala a byla částečně uveřejněná, dává bohatý a velice zajímavý obraz o Kruczkowského společenské a tvůrčí práci i v zajateckých táborech. Organizoval tam „Divadlo symbolů“, v němž sám 85

nejen hrál, ale režíroval. To mu dalo možnost seznámit se blízce s divadelním mechanismem, což bylo velmi ižutečné pro jeho pozdější divadelní tvorbu. V roce 1945 se vrací do zničené vlasti a začíná nový pracovitý život spisovatele. Vstupuje do Polské dělnické strany, stává se členem Zemské národní rady, je mu svěřen úřad náměstka ministra kultury. Přitom rozvíjí dál svou publicistickou činnost, v roce 1947 je zvolen poslancem do Sejmu a zůstává v téže funkci do konce života. Je nejen členem předsednictva Polského svazu obránců míru, ale i členem Světové rady od jejího založení a reprezentuje Obránce míru na všech světových kongresech. V roce 1949 je zvolen za předsedu Svazu polských spisovatelů. Byl oddaným přítelem Československa, kam často rád přijížděl, a jehož národní kultury si velice vážil. Leon Kruczkowski zemřel nečekaně ve Vaešavě dne 1. srpna 1962. Osidla Tento román byl vydán v roce 1937 a pro kritiku a veřejnost byl velkým překvapením. Autor v něm odešel od problému vesnice, který ho dosud výhradně zajímal, a středem jeho zájmu se stává velkoměsto Varšava. Zabývá se v něm zostřujícími se politickými konflikty a narůstajícím fašismem, proti němuž svými publicistickými pracemi horlivě bojoval. Za hlavního hrdinu si zvolil bezvýznamného jedince, malého úředníka, který se v důsledku hospodářské krize oněch let ocitá v řadách nezaměstnaných. Problém nezaměstnanosti se všemi jejími zhoubnými důsledky líčí autor zajímavou, hluboce psychologickou, ale i sociální analýzou tehdejší společnosti na příkladu svého hrdiny Jindřicha Bohdalského. Je to člověk „nijaký“, zcela bezideový a nekořenící v žádné společenské vrstvě. Dostal se na zoufale šikmou plochu a sjíždí po ní stále níž, do zkázy. Svým chováním zaviňuje i krizi svého manželství, jež mu dosud bylo jedinou jistotou. Přestože se Jana snaží být do poslední chvíle k manželovi loajální, začnou její sympatie 86

posléze tíhnout k lékaři Emilu Rudnému, který v ní dovedl vzbudit i zájem o problémy sociálně politické. Ve své době byl román Osidla přijat kritikou nadšeně a mnozí v něm spatřovali Kruczkowského dosud nejzralejší dílo, nejen po stránce obsahové, ale i formální. Citáty z knihy: Tři roky nezaměstnanosti přivedly Bohdalského k takovému vnitřnímu rozkladu, v němž už nezbývá než kult mystických mocí: osudu, sběhu okolností, čiré náhody… Ano, Bohdalský nakonec dospěl k přesvědčení, že pouze náhodný rozmar osudu… pouze sběh okolností… pouze čirá náhoda… Kupodivu, jak se zároveň změnily jeho životní ideály. Jak se staly vzletné, smělé a poetické! Ne, už nesnil nudně a beznadějně o „zaměstnání“, o místě účetního, o pěkné kanceláři v nějakém významném podniku. On, který se po více než deset let snažil být příkladným a svědomitým, užitečným pracovníkem – teď vyšinutý z koleje, v níž se dosud stále a systematicky pohyboval, se proměňoval ve fantastu, v apaticky lehkomyslného snílka, oddávajícího se jen chimérám. Trval a čekal – čekal na jakousi velkou a úžasnou příhodu – na jakési nepředvídatelné Něco – náhlý a neočekávaný zásah osudu – šťastné číslo – milión nalezený na ulici – skvělou, netušenou náhodu – zlatý záblesk, exotický div – možná že dnes, možná že za týden, zítra, teď – hned – teď hned… Použitá literatura: Kruczkowski, Leon. Osidla. Melantrich, Praha, 1978

87

Mika Waltari Mika Waltari (1908 – 1979) byl finským spisovatelem, kkterý vystudoval filosofii, pracoval jako žurnalista, později se věnoval výlučně literární tvorbě. Byl členem Finské akademie. Z Waltariho předválečné tvorby je pozoruhodný psychologický román z vesnického prostředí Cizinec přichází. Mika Waltari je prozatérem se širokým žánrovým záběrem: kromě zdařilých dramat napsal i neméně zdařilé a vtipné detektivky, např. Kdo zavraždil

paní

Krollovou?

Nejpopulárnějším se

však

stal svými

historickými romány, z nichž právě Egypťan Sinuhet dosáhl největšího čtenářského úspěchu, a stále vychází v dalších čtenářských překladech. Waltari zasadil svůj román do Starého Egypta, do doby panování 18. dynastie egyptských faraónů. Prostřednictvím ústřední postavy lékaře Sinuheta, který je představitelem vrcholné vzdělanosti té doby, dává nahlédnout do barvitého prostředí egyptských panovníků, stejně jako do životů obyčejných a prostých lidí. Samotný příběh lékaře Sinuheta je tím nejvlastnějším lidským osudem se všemi zvraty, vítězstvími i prohrami; osudem, v němž čtenář sleduje Sinuhetovy příběhy od mládí až do pozdních věků. Autor předkládá v tomto díle snad nejucelenější obraz určitého historického období, který byl o Starém Egyptě formou románu vůbec napsán. Kromě prózy píše divadelní a rozhlasové hry, filmové scénáře, básně, překládá prózu. Jeho píle a schopnost práce nezná mezí, kromě svého denního zaměstnání a tvůrčí činnosti čte průměrně jednu knihu denně. Mika Waltari došel uznání nejen v cizině, ale i doma, kde mu byla udělena nejvyšší pocta jmenováním akademikem r. 1957. Nebyl však nikdy svou popularitou nikterak zaslepen, jak ukazuje jeho sebeironizující výrok již z počátku 50. let: „… Jako spisovatel jsem měl v cizině více úspěchu, než si 88

zajisté zasloužím, ale snažím se trpělivě to vydržet, vědom si veškeré relativity…“ Ale dále již říká naprosto vážně: „Nejsem kazatel, ani bojovník, ani prorok. Jestliže se snažím ve svých knihách, po všech svých zkušenostech a zklamáních, mezi řádky o nějaký program či tendenci, pak bych ji formuloval slovy: osobní svoboda, lidskost a tolerance. Kromě toho potřebuje člověk také trochu krásné marnosti, aby mohl žít. Docela beznadějný program v dnešní době, ale pro mne nezbytný.“ Román Egypťan Sinuhet byl napsán roku 1945 a téhož roku vyšel v Helsinkách ve dvou vydáních. Po dvou letech byl přeložen do švédštiny a francouzštiny a v následujícím desetiletí prošel všemi kontinenty. Za tento román byl navrhován z mnoho stran na Nobelovu cenu a právem. „Psal jsem o své vlastní době v historickém převlčení.“ Citáty z knihy: „Tak tedy jsou temnoty ještě i v mé blízkosti, ba temnoty stojí po mém boku, když ty, Sinuhete, stojíš vedle mě! Ty jen pochybuješ a kladeš překážky v mou cestu, avšak má pravda hoří ve mně jako oheň a mé oči vidí skrze všecky překážky jako skrze čistou vodu, takže vidím svět, který přijde po mně. Na tom světě pak nebude ani nenávisti ani strachu, nýbrž lidé se podělí o práci jako bratři a podělí se o chléb jako bratři, a nebude již bohatých ani chudých, nýbrž všichni si budou rovni a všichni budou umět psát a číst, co jim napíši. A nikdo nebude říkat druhému špinavý Syřane nebo bídný Nubijče, nýbrž každý bude bratrem každého, a nikdy již nebude války. To vše vidí mé oči a proto má síla a mé nadšení roste ve mně tak mocně, až mám strach, že se mi srdce rozskočí." Tehdy jsem se opět přesvědčil, že je blázen, i odvedl jsem ho na lůžko a dal jsem mu uklidňující lék. Avšak jeho slova mne trápila a jitřila mé srdce, neboť cosi ve mně dozrálo a bylo hotovo přijmout jeho slova. Viděl jsem mnohé národy a 89

všecky byly v podstatě stejné, viděl jsem mnohá města a všecka byla v podstatě stejná, a opravdový lékař nerozlišuje chudého od bohatého, Egypťana od Syřana, nýbrž jeho úkolem je pomáhat každému člověku. Proto jsem řekl svému srdci: „Jeho bláznovství je veliké a pochází bezpochyby z jeho nemoci, avšak zároveň je jeho bláznovství sladké a svůdné, a přál bych si, aby se jeho vidění uskutečnila, ačkoliv můj rozum praví, že se podobný svět nemůže vybudovat nikde jinde než v zemi západní. Avšak ty, mé srdce, voláš a pravíš, že jeho pravda je větší než všecky ostatní pravdy, které byly vysloveny před ním, a také pravíš, že větší pravda nebude pronesena ani po něm, ačkoli vím, že krev a zkáza pučí z jeho šlépějí a že zničí velkou říši, bude-li žít dosti dlouho." V nočním temnu jsem hleděl do hvězd a uvažoval a hovořil dále k svému srdci: „Já, Sinuhet, jsem cizincem všude na světě, neboť ani nevím, kdo mě porodil. Má vůle učinila ze mne lékaře chudých ev Vesetu a zlato nemá pro mě ceny, přestože jím raději tučnou husu než suchý chléb a piji raději víno než vodu. Ale nic z toho mi není tak důležité, abych se toho nedovedl zříci. Ježto nemohu ztratit nic jiného než pouhý svůj život, proč bych tedy nebyl oporou jeho slabosti a nestál po jeho boku a nepovzbuzoval ho a proč bych tedy dopouštěl, abys, mé srdce, pochybovalo? Vždyť je faraónem a moc je v jeho rukou - a na světě není bohatší a úrodnější země nad Egypt - a snad Egypt přečká tu zkoušku. Kdyby se tak stalo, pak by se svět opravdu obnovil a počal by se nový jeho věk a lidé by byli bratry - a nebylo by již chudých a bohatých. A nikdy dříve se nenaskytla člověku taková příležitost uskutečnit svou pravdu jako jemu, ježto se narodil faraónem, a nevěřím, že se kdy bude podobná příležitost opakovat, nýbrž toto je jediná chvíle všech věků, v níž jeho pravda má možnost se uskutečnit. Tak jsem snil s otevřenýma očima na plující lodi králově a noční vánek přinesl v má chřípí vůni mlatů a zralého obilí. Avšak onen noční vánek ochladil zároveň mé údy a sen zmizel z mé mysli, i 90

posmutněl jsem a dále jsem pravil svému srdci: „Kdyby tak byl Kaptah zde a slyšel jeho slova? Neboť jakkoli jsem obratným lékařem a mohu vyléčit mnohé nemoci, je přece nemocen celý svět a bída jeho je tak veliká, že všichni lékaři světa ji nemohou vyléčit, i kdyby to dovedli, a jsou nemoci, proti nimž je lékař bezmocen. Snad je takto on, Achnaton lékařem srdcí lidských, ale nemůže být všude, a ti lékaři lidských srdcí, které vychovává, chápou jeho slova pouze z polovice a pokroutí jeho slova podle vlastních srdcí a vlastních přání a za celý svůj život by nemohl vychovat tolik lékařů lidských srdcí, aby mohli uzdravit celé lidské pokolení. Avšak jsou také lidská srdce, která jsou potažena takovou černotou, že ani jeho pravda je nemůže již uzdravit. A Kaptah by zajisté řekl: „Kdyby přišla doba, v níž by nebylo ani bohatých ani chudých, tak budou ještě vždy moudří a hloupí, lstivý a prostí. Tak tomu vždy bylo a tak tomu bude. Silný postaví svou nohu na šíji slabého a lstivý odejme měšec stříbra hloupému a přiměje prostého, aby pracoval místo něho, neboť člověk je ošemetný a jeho dobrota polovičatá, takže pouze muž, jenž leží natažen a nemůže již povstat, je zouplna dobrý. Také vidíš, jak jeho dobrota již účinkovala. Zajisté jí dobrořečí především krokodýlové v řece a nasycení havrani na vrcholcích chrámu." Tak hovořil faraón Achnaton ke mně a tak zase já k svému srdci a mé srdce bylo slabé a bezmocné. I seděl jsem ve své zahrádce a hleděl na rájovce a rozmlouval se svým srdcem, řka: „Uklidni se, pošetilé srdce, vždyť nejsi vinno, nýbrž vše, co se děje na světě, je pošetilé, a dobro a zlo nemá smyslu, neboť světem vládne chtivost, nenávist a zlá vášeň. Nejsi vinen, Sinuhete, vždyť člověk je stále týž a nemění se. Rok jde po roce a lidé se rodí a lidé umírají – a jejich život je jako horký dech a nejsou šťastni ve svém životě, nýbrž jsou šťastni jen ve své smrti. Proto není větší marnosti než život lidský, a nejsi vinen, vždyť člověk je stejný od věků do věků. Marně noříš člověka do řeky času, jeho 91

srdce se nemění, a když z ní vyjde, je stejný jako předtím. Marně zkoušíš člověka válkou a bídou, morem a požáry, bohy a kopími, neboť těmi zkouškami se člověk jen zatvrdí, až je zatvrzelejší než krokodýl, a proto pouze mrtvý člověk je dobrý.“ Není rozdílu mezi lidmi a každý člověk se narodí na svět nahý a srdce lidské je jedinou mírou mezi lidmi. A nelze měřit člověka podle barvy jeho pleti či podle jeho jazyka, a nelze měřit člověka podle jeho roucha či šperků, a nelze měřit člověka podle jeho bohatství či chudoby – nýbrž jedině podle jeho srdce. Proto dobrý člověk je lepší než zlý a spravedlnost je lepší než křivda, ale nic jiného nevím – a to je všechno mé vědění. Použitá literatura: Waltari, Mika. Egypťan Sinuhet, Vyšehrad, Praha, 1985

92

Norbert Frýd Norbert Frýd (1913 – 1976) – prozaik, představitel druhé vlny literatury o okupaci zvýrazněnou psychologickou kresbou. Současně autor pohádek a dobrodružné prózy. Do 21. Století vkročí Frýd především jako autor prózy o koncentračním táboře, který je z jeho tvorby nejzdařilejší. Tři malé ženy Tři malé ženy, to jsou tři malé romány, jejichž hrdinkami jsou ženy. Ve všech třech hledá autor odpověď na otázku po pravém smyslu lidského života. A snad právě proto si zvolil za své hrdinky ženy, aby mohl obrazem hluboké ženské citlivosti rozehrát všechny škály lidského pochybování, naděje a touhy po štěstí. Ztracená stuha, první příběh, těží z pohádkového světa daleké Koreje. Nebeská víla musí volit mezi svým nadoblačným příbytkem a mezi pozemským údělem být prostou ženou svého milého, Indžina. Země je nakonec silnější, protože dává víle poznat, jaký je úděl matky. Druhý příběh, Kat nepočká, je dramatickým příběhem z nacistické okupace za 2. světové války. Frýd v něm rozehrává své psychologické mistrovství a schopnost napsat vysoce uměleckou prózu, kterou nicméně čteme jako napínavý detektivní román. Herečka

Hlinová, známá hvězda, je propuštěna

z nacistického vězení jen proto, aby mohla dotočit film a nezpůsobila tím producentovi škodu. Je to mistrná analýza přetvářky, lži a zároveň ženské důvěřivosti. Poslední malý román, Živá socha, hledá řešení pro ženu, která žije ve stínu svého mrtvého, oslavovaného muže. Pravý obsah života a jeho vnější forma – to je vlastním námětem této prózy. Tři malé romány, tři dramatické lidské osudy. Tři příběhy, které v čtenáři zanechají pocit čistoty a síly skutečně prožitého života.

93

Citáty z knihy: „Vy máte strach, Karlinko,“, usmíval se Dragant a přisál se ke svému doutníku. „Myslíte, že já ne? Zrovna ti nejlepší a nejchytřejší lidé, ujišťuji vás, mají strach, ale – o to jde – umějí s tím strachem žít. Vy máte fixní ideu, že jste odsouzena k smrti. A kdo, prosím, není? Jednou, dřív nebo později, to přece musí klepnout každého. V podobě rakoviny, havárie, tašky ze střechy, co já vím? Ani šibenice se nevylučuje. A oběsit nás mohou Češi zrovna tak dobře jako Němci. Buď jsme někomu pomáhali málo, nebo příliš… na tom vůbec nesejde. Co je svět světem, žije člověk s hrobem před očima – vadilo mu to někdy, aby nedělal největší hlouposti, nesmál se a neurval si kus rozkoše, kde to zrovna šlo?“ „Co?“ usmíval se Dragant. „Jen blázen by mohl doufat, že se ubrání smrti. A to já radši umřu, než bych byl blázen.“ Vypustil z úst trochu kouře a pokračoval, jako by se znamenitě bavil. „Co dělám, dělám proto, abych se měl tak, jak se mám, totiž dobře. A aby mi to vydrželo hodně dlouho.“ „Svoboda jsou peníze,“ smál se. „Peníze, největší vynález všech dob, zázrak z pohádky, šedivé nic, které se okamžitě promění v to, co si kdo přeje. V nejlepší jídlo, v nejsložitější lásku… Chceš šaty, byt, koloběžku, rádio? Zaměstnavatel by se prostě zbláznil, kdyby dnes musel tohle všecko dávat personálu in natura. Na, říká raději, tu máš prachy, kup si za ně lízátka sám… O to se, vážení, rozbil otrokářský systém, jinak úctyhodná vymoženost. Ale nebyl dost pružný, civilizace rostla, otroci dostávali děsně komplikované choutky, ani nejhodnější pán už nenašel čas, aby to všecko vedl v evidenci a splňoval. Přestal si tedy lámat hlavu, dal jim peníze, a tím svobodu. Otroci si totiž jakživi nic nevybojovali s ami, vždycky jsme to byli my, my otrávení pánové, kdo jim tu svobodu hodil před nohy…

94

Použitá literatura: [1]

Frýd, Norbert. Tři malé ženy, Práce, Praha, 1978

[2]

Prokop, V. Přehled české literatury 20. století, O.K. - Soft, Sokolov

2000, 82 s.

95

Robin Cook Robin Cook (1940) – americký lékař a spisovatel, který se proslavil zejména literárními díly z oblasti medicíny, která píše ve formě thrilleru. Mozek Martin Philips je úspěšný radiolog a svoji profesi ovládá s precizní rutinou. Věnuje se výzkumu v newyorském Hobsonově fakultním léčebném centru a tajně sní o Nobelově ceně. Je přesvědčený, že ho už nic nemůže překvapit. Na operačním sále umírá dívka, která trpěla podivnými neurologickými příznaky. Když chce Martin pro potřeby svého výzkumu pořídit rentgenový snímek jejího mozku, zjistí, že z dívčiny lebky kdosi mozek odstranil. Mladých žen s podobnými obtížemi a neobvyklým radiologickým obrazem mozku přibývá, ale dřív než Martin stačí pořídit jejich snímky, aby mohl zjistit o záhadné chorobě víc, dívky beze stopy mizí. Začne tedy pátrat sám. Riskuje kariéru a vlastní život, aby nakonec odhalil zrůdné praktiky lékařského výzkumu a lidí posedlých mocí, kterou jim poskytuje technika a kteří chtějí víc a víc… Motto knihy: Z mozku a jedině z mozku pramení naše potěšení, radost, smích a vtip, stejně jako bolest, strasti a pláč… Hippokrates Posvátná nemoc Odd. XVII

96

Citáty z knihy: Sám patřil mezi ty rozvedené. Přihodilo se to před čtyřmi roky po šestiletém konvenčním manželství a chození v kruhu. Stejně jako většina jeho kolegů se i on oženil během své lékařské stáže, což byla určitá obrana proti náročnému akademickému životu. Jeho manželka se jmenovala Shirley a Martin ji miloval. Nebo si to alespoň myslel. Když od něho odešla, hluboce jím to otřáslo a dlouho se nedokázal vzpamatovat. Naštěstí neměli děti. Depresi z rozvodu řešil svérázným způsobem: prodlužoval si pracovní dobu, pokud to vůbec ještě bylo možné. Jak šel čas, postupně se dokázal na onu trpkou zkušenost podívat s patřičným odstupem a uvědomit si, co se vlastně stalo. Ve skutečnosti se oženil s medicínou a Shirley byla jen milenkou. K odchodu zvolila období, kdy byl jmenován vedoucím asistentem neuroradiologie. Tehdy konečně porozuměla jeho stupnici hodnot. Než byl jmenován, omlouval svůj sedmdesátihodinový pracovní týden tím, že usiluje o místo vedoucího asistenta. Když se jím stal, zdůrazňoval stejný objem práce tvrzením, že je přece vedoucím asistentem. Shirley viděla varovné světlo, ale on zůstal slepý. Odmítala být vdanou, a přesto opuštěnou ženou, a proto od něho odešla. „Budeš se muset rozhodnout, jestli s tímhle dokážeš žít. Vím, že je to pro tebe šok. Přiznávám, že jsem ti nehodlal prozradit, jak jsme dospěli k výsledkům. Ale protože jsi sám vypátral tolik, že to stačilo, aby tě zlikvidovali, musel ses dozvědět pravdu. Poslyš, Martine. Jsem si vědomý, že technika pokusů na lidech bez jejich souhlasu, zvlášť když mají být obětovány jejich životy, se vzpírá tradičnímu pojetí lékařské etiky. Ale já věřím, že výsledky ospravedlňují použité prostředky. Sedmnáct mladých žen nevědomky obětovalo své životy. To je pravda. Ale stalo se tak ve jménu dokonalejší společnosti a budoucí spolehlivosti obranného systému 97

Spojených států. Z hlediska jednotlivce je to nesmírná oběť. Ale z hlediska dvou set milionů Američanů je to zanedbatelné. Uvědom si, kolik mladých žen si ročně svévolně vezme život nebo kolik lidí se zabije na dálnicích. A zbytečně. Těchto sedmnáct žen vlastně prospělo celé společnosti. Přitom jsme s nimi zacházeli uctivě a příkladně se o ně starali. Nikdy nepocítily žádnou bolest, naopak, prořívaly nejvyšší slast.“ Použitá literatura: Cook, Robin. Mozek, IKAR, Praha, 1997

98

Ota Dub Román Přísahám a slibuji lékaře a spisovatele Oty Duba (1909 – 1987) zachycuje poválečnou realitu na severu Čech, kam přichází hrdina, lékař Albert, aby zde začal nový život. Chce pouze nezištně a obětavě plnit závažný lékařský slib, jehož formuli nese tento román v názvu. Jako primář interního oddělení však záhy poznává strázně, bolesti, úskalí a problémy doby a nutně se dostává do víru společenských a politických událostí. Hluboké osobní prožitky a zkušenosti dovolili autorovi napsat čtenářsky přitažlivou knihu, v níž postihl etiku lékařské práce a současně podal i věrný obraz poválečných let a svědectví o tom, z čeho se rodila moderní zdravotnická služba a jaké problémy musela překonávat. Bohatou látku k této knize autorovi poskytly jeho vlastní zkušenosti a zážitky z lékařské praxe na severu Čech v období, kdy se v prudkém proudu politického a společenského vývoje kladly základy nového, pokrokového života v zemi právě osvobozené od nacistického jha, kdy se také při střetávání idejí vyhraňovaly charaktery a postoje jednotlivců. Ve zdravotnictví šlo v podstatě o boj mezi zastánci tzv. svobodného podnikání, kteří chtěli stůj co stůj zachovat soukromou lékařskou praxi, a mezi propagátory a šiřiteli progresivního trendu, směřujícího ke konstituování zdravotnické služby na celospolečenském základě. Tuto situaci autor přesvědčivě zobrazuje v živém ději na příbězích a osudech výstižně charakterizovaných literárních postav. Představitelem pokrokového směru v české poválečné medicíně je doktor Vojtěch Albert, hlavní postava románu, jíž je také nesena jako základní dějová linie. Je to člověk čestný, obětavý, charakterní, který žije svým povoláním, pro něhož medicína znamená především neokázalou a účinnou službu člověku. Příběh doktora Alberta se odehrává v období od 99

konce 2. světové války do začátku února 1948, avšak promítají se v něm i události, jež do hrdinova života zasáhly v době 1. republiky a za války. Místem děje je Severní Město na Řece, na začátku románu však autor zavádí čtenáře v působivých pasážích také do revoluční a porevoluční Prahy. Do pohraničí odchází doktor Albert přinucen okolnostmi, jež hned v prvních poválečných týdnech signalizují zápas o orientaci československého zdravotnictví. Na pražské interní klinice, kde úspěšně pracoval před válkou, není pro něho, navrátilce z koncentračního tábora, najednou místo. Dostává pouze příslib, že jde o opatření dočasné, že se s ním bude počítat, jakmile se poměry ustálí. Albert, věren svému promočnímu slibu, jehož formulí je román příznačně nazván, přijímá tedy místo primáře interního oddělení nemocnice v Severním Městě na Řece. Práce je zde mnoho, protože němečtí lékaři, jimiž byla nemocnice doposud obsazena, se zajímají především o odchod do Německa a brzy také z nemocnice odcházejí, nové kvalifikované síly se získávají obtížně, a z těch, kteří přicházejí, ne všichni mají poctivé úmysly. Primář Albert léčí, studuje a prosazuje nové metody, organizuje činnost v nemocnici

i

mimo

ni,

předává

zkušenosti

mladým

lékařům

a

zdravotnickému personálu. Získává si autoritu, avšak jeho úsilí není vedoucímu

činiteli,

představovanými

v románu

ředitelem

nemocnice

doktorem Urbanem a zdravotním radou Váchou, přijímáno vždy právě nejlépe. Tito a jim podobní lidé neradi vidí Albertovu neúnavnou pracovitost, obětavost a nezištnost, která ostře kontrastuje s jejich podnikatelskými, prospěchářskými zájmy. Čas běží, ale doktor Albert už neuvažuje o návratu do Prahy, i když by se ho ředitel Urban velice rád zbavil. Nechce ze Severního Města na Řece odejít dříve, dokud neudělá všechno, co si předsevzal. Mezitím se schyluje k převratným událostem. V nemocnici se to projeví tím, že se přednostové oddělení mají přihlásit ke konkursu na místa, která zastávají. Vývoj v Severním Městě na Řece se ubírá pokrokovým 100

směrem. Rozhodnutím komise, jež o primářích rozhoduje, je ředitel Urban z funkce odvolán a jeho nástupcem se stává komunista doktor Paroulek. Primář Albert není členem žádné politické strany. Nabízené členství v komunistické straně již dříve odmítl, protože se domnívá, že na politickou práci mu už nezbývá čas. Kromě protagonisty doktora Alberta a jeho příběhu je román zaplněn celou řadou postav a příběhů epizodních, jež tu těsněji, tu volněji souvisí s hlavní postavou a základní dějovou linií a jejichž prostřednictvím autor rozvíjí děj, účinně navozuje atmosféru zobrazované doby a jejích problémů, charakterizuje prostředí. Přísahám a slibuji není román autobiografický. Jeho hrdinu nelze ztotožňovat s autorem, třebaže některé příbuzné okolnosti by mohly vést k takové domněnce, a ani ostatní postavy a děje nejsou fotografiemi, nýbrž výsledkem autorova zobecnění poznané skutečnosti. A právě tak Severní Město na Řece není Liberec ani Ústní nad Labem, ale prostě fiktivní dějiště autorovy zajímavé a poučné knihy. Citáty z knihy: „Chápu, že tě bolí dívat se a nemít sílu pomoci. Chodíš k němu desetkrát denně, desetkrát denně si dráždíš koronárky, a zbytečně. Přelož ho k nám. Dostane elegantní cimru s výhledem na kopce. Odpoledne, když bude hezky, ho vyvezeme na střechu, aby se ochladil. Uvidí Řeku, kopce, napravo skákavou krajinu, kde se Země zapomněla a pohrála si s kamením a lesy, ukážeme mu Kletečnou a Milešovku a Medvědici, když otočí hlavu doleva. Pak Sedlo a Vrabinec a Bukovou horu, ať se potěší a trochu unaví větrem. Za čárou pod mraky může tušit každý, kdo se zamiloval do téhle země, přílbu Řípu – když vidím na obzoru tam v dáli tu divnou horu, chce se mi smát i plakat – a na druhé straně palici Ještěda, který sbírá blesky i z čistého nebe. Člověče, když je mi všelijak a myslím, že se složím nebo zlostí 101

rozskočím, vyjedu nahoru, postavím se na kraj terasy a hledím. Koukám. Zírám, můj milý. Kraj se ti vlní před očima jako moře, ani minutu v něm není klid. Jak se valí sluneční reflektor, tak se mění valéry a stíny a světla a barvy, a co bylo zelené, je za chvilku modré, a co růžové, pomalu zhnědne nebo zčervená. Kdybys chtěl všecko zachytit štětcem, musel bys mít ruku jak rameno sériografu nebo pásek běžící do kamery, nic nestojí, všecko utíká. Pak se procházím po balustráádě a mám pod sebou ulici, korály automobilů kloužou donesmyslna, lidi capou a šinou se, zpomalený film, i pes přeběhne a je jako hračka, která utekla dítěti ze sna, díváš se do korun stromů seshora a trochu se bojíš, aby tě někdo nepřistihl, protože není slušné koukat zezdola pod sukně ani seshora do hnízd. Pak se stalo, co nikdo nečekal. Došla zásoba penicilínu a právě začala sobota. A taky primář Albert tu nebyl. Vzal si náhradní volno a odjel na dva dny odpočinout si, vyspat se, protože už sotva nohama pletl. Doktor Placák se pokusil sehnat aspoň tři lahvičky, volal do několika nemocnic v okolí, ale nikde nepochodil. Prý sami mají sotva jednu ampulku, ano, je přísný režim, váš starý je vinen, odměřuje nám každou jednotku, zásobu mít nesmíme. Paní Kolesová nedostala své injekce a neprotestovala. Byla ráda, že si od píchání odpočine, a klidně polykala prášky. A horečku v neděli neměla. Když k ní v pondělí Albert přišel, ležela klidně a nestěžovala si na nic. Pouze unavená byla a žíznivá. Jen vpichy po injekcích, jako obvykle, bolely. Nechali ji tedy. Primář od ní odcházel a měl hlavu mezi rameny. Nerozuměl. Lovil v paměti, potom v separátcích odborných prací a v monografiích. U bostonského Carltona našel pod čarou petitem: „Pozorovali jsme ojediněle i hořečnaté reakce po penicilínu, ale odezněly hned, jak jsme s injekcemi přestali.“ To bylo vše, žádné bližší vysvětlení. Paní Kolesová byla tedy první případ nesnášenlivosti? Patrně ano. Protože 102

se od šťastné bezpenicilínové neděle zbavila potíží a za několik dní mohla jít ke dveřím pokoje přivítat manžela s dětmi. Použitá literatura: Dub, Ota. Přísahám a slibuji, Československý spisovatel v Praze, 1984, ilustrace Jan Černý.

103

Ivan Alexandrovič Gončarov Ivan Alexandrovič Gončarov (1812 – 1891) - byl ruský prozaik, literární kritik, představitel kritického realismu. Ivan A. Gončarov se narodil v zámožné kupecko - statkářské rodině. Finanční zajištění mu umožnilo po studiu obchodní akademie v Moskvě, vystudovat i filologii na univerzitě. Poté zastával významná úřednická místa, byl cizojazyčným korespodentem na ministerstvu

financí,

rovněž

dlouho

vykonával

funkci

cenzora.

Ivan A. Gončarov hodně cestoval, mj. se plavil na válečném korábu Pallada

na

cestě

kolem

světa

v

letech

1852

-

54.

Neshody s revolučnědemokratickým táborem a zdravotní potíže vedly Ivana A. Gončarova k předčasnému odchodu do penze. Poslední dvě desetiletí svého života strávil v ústraní.

OBLOMOV (1859) Typ člověka propadlého zcela pasivnímu uvažování a nemoci, kterou lze označit jako nedostatek vůle k činu a aktivnímu životu, představuje hrdina titulní hrdina románu Oblomov. Oblomov je člověk dobrosrdečný, čestný, upřímný, současně však také pasivní, nerozhodný a lenivý. Opustil úřední službu a oddal se nečinnému snění; má spoustu plánů, z nichž ani jediný neuskuteční. Ztrácí i dívku, kterou upřímně miluje a která je mu rovněž nakloněna. Jeho protikladem je poruštělý Němec Štolc, praktický a agilní. Charakterizuje výstižně svého přítele: Klesal pod ústrky, chladl, až nakonec usnul, ubit, zklamán, ztrativ sílu k životu, ale nepozbyl poctivosti a věrnosti. Ani jedinou falešnou notu nevydalo jeho srdce, špína se ho ani nedotkla. Neobelstí ho žádná lež a nic ho nesvede na falešnou cestu. Gončarov 104

vytvořil ve svém hrdinovi typ nejen ruský, ale obecně platný. Sám svůj román charakterizoval jako obraz „dřímajícího Ruska“. Citáty z knihy: Když ráno vstane, hned po snídani ulehne na pohovku, podepře si rukou hlavu, nešetří se a přemýšlí, až má hlavu konečně unavenu těžkou prací a svědomí mu řekne, že dnes udělal pro obecný prospěch dost. Pak teprve se rozhodne po práci si odpočinout a místo starostlivé polohy zaujme jinou, méně pracovní a přísnou, vhodnější ke snění a požitku. Když se Oblomov takto zbavil vážných starostí, rád se zahloubal sám do sebe, aby žil ve světě, který si vytvořil. Slast vznešených myšlenek mu byla dostupná a obecné lidské bolesti mu nebyly cizí. Někdy v hloubi srdce hořce plakal nad pohromami lidstva, zakoušel neznámá, bezejmenná muka a žal i touhu, která ho unášela kamsi do dálky, patrně tam, do toho světa, kam ho lákal Štolc… Stává se také, že se jeho nitro naplní opovržením k lidským neřestem, ke lži, k pomluvě, ke zlu, zaplavujícímu svět, a vzplane touhou odhalit člověku jeho mravní zkázu; náhle se v něm rozhořívají myšlenky, vzdouvají se a táhnou mu hlavou jako vlny na moři, pak vyrůstají v záměry, až v něm rozpálí všechnu krev, jeho svaly se začnou pohybovat, šlachy se napnou, záměry se mění v rozhodnutí, takže Oblomov, poháněn mravní silou, za jediný okamžik rychle vystřídá dvě tři polohy, s jiskřícíma očima napolo vstane na loži, vztáhne ruku a oduševněle se rozhlíží… Teď, teď se rozhodnutí uskuteční, stane se činem – a pak, ó Bože, jaké zázraky, jak blahodárné výsledky bychom mohli očekávat z tak ušlechtilého úsilí…! Ale hleďme, ráno uplynulo, den se už chýlí k večeru a s ním se chýlí k odpočinku i unavené síly Oblomovy. Vnitřní bouře a vzrušení se uklidňují, hlava se vzpamatovává z myšlenek, krev proudí žilami pomaleji. Oblomov se 105

tiše, zádumčivě obrací naznak, upírá oknem smutný pohled k nebi a teskně provází očima slunce, nádherně zapadající za čísi třípatrový dům. Nemilujete mě, ale spěchám dodat, že nelžete, neklamete mě; nedovedla byste říci ano, když se ve Vás ozývá ne. Chci Vám pouze dokázat, že Vaše nynější miluji není nynější láska, nýbrž budoucí; je to pouze neuvědomělá potřeba lásky, která z nedostatku okamžité potravy, z nedostatku ohně svítí nepravým, nehřejivým světlem a projevuje se u žen někdy něhou k dítěti nebo k jiné ženě, někdy i prostě pláčem a hysterickými záchvaty. Hned na počátku bych Vám byl měl přísně říci: „Mýlíte se, nemáte před sebou toho, koho jste očekávala, o kom jste snila. Vyčkejte, on přijde a pak se vzpamatujete; budete se pro svůj omyl hněvat a hanbit a mně ten hněv a hanba způsobí bolest,“ to bych Vám byl měl říci, kdybych byl od přírody nadán bystřejším rozumem a smělejším duchem, konečně kdybych byl upřímnější… Říkal jsem to také, ale vzpomeňte si jak; se strachem, abyste mi neuvěřila, aby k tomu nedošlo; říkal jsem předem všechno, co by pak mohli říci jiní, abych Vás na to připravil, abyste je neposlouchala a nevěřila, a sám jsem spěchal setkat se s Vámi a myslil jsem: „Jednou přijde někdo jiný, ale zatím jsem šťasten.“ Taková je logika náruživosti a vášně. Použitá literatura: [1]

http://www.spisovatele.cz/ivan-alexandrovic-goncarov

[2]

[2]

Balajka, B. Přehledné dějiny literatury /I/, Fortuna, Praha 1999,

ISBN 80-7168-366-3, 242 s [3]

Gončarov, I. A. Oblomov, Levné knihy, Praha, 2007, přeložil Prokop Voskovec

106

Bernard Clavel Bernard Clavel se narodil 29. května 1923 v Lous-le-Saunier, ve střední Francii. Nepocházel z nijak bohaté rodiny, jeho otec pracoval jako pekař, matka prodávala v květinářství. Už od raného dětství se u něho projevovaly umělecké sklony a láska k literatuře, autor sám řekl, že stále doufal, že se jednoho dne bude moci věnovat výhradně umění. Jeho otec však nesouhlasil s tím, aby studoval výtvarné umění, Bernard Clavel se místo toho musel vyučit cukrářem. Poté vystřídal řadu zaměstnání, pracoval většinou jako dělník v různých továrnách. Díky tomu však mohl poznat do detailu určitá řemesla, což později s výhodou uplatnil ve své literární tvorbě. Bernard Clavel publikoval na devadesát literárních děl (převážně románů a novel), která byla čtenářskou obcí přijata vesměs velmi pozitivně. Řada z nich byla přeložena do jiných jazyků včetně češtiny, některé vyšly jen v samotné Francii v milionových nákladech. Autor získal v průběhu let za svá díla velké množství literárních ocenění, mimo jiné i Goncourtovu cenu - v roce 1968. Bernard Clavel je také pověstný tím, že dlouho nevydrží na jednom místě. Během svého života se více než čtyřicetkrát přestěhoval, nejenom po území Francie, ale i v zahraničí. Pobýval krátce i v bývalém Československu, v SSSR, poté se na určitý čas vrátil opět do Francie. Koncem sedmdesátých let žil v Kanadě, což byl v jeho životě rozhodující okamžik, neboť se zde seznámil se spisovatelkou Josette Pratteovou, která se později stala jeho manželkou. Podle autorových slov to byla láska na první pohled. Poté pobýval např. v Portugalsku a ve Švýcarsku. Nyní žije opět ve Francii, jako místo svého posledního pobytu si zvolil malou obec nedaleko Bourg-enBresse. 107

V současné době existuje dokonce i oficiální internetová stránka věnovaná výhradně Bernardu Clavelovi, nalezneme zde informace o spisovatelově životě a díle, nechybí ani soupis výroků, které o něm pronesli významní umělci. http://www.bernard-clavel.com/. Romány Válečnice a Pekařka Marie – uvedené pod společným názvem Dlouhé čekání a dějově vázané některými klíčovými postavami – jsou součástí volného historického cyklu Sloupy nebes, který se zařadil mezi bestsellery Laffontova nakladatelství a čtenářsky nejúspěšnější francouzské romány. Témata obou románů jsou bytostně zakořeněna v kraji FrancheComté, svobodném burgundském hrabství, které je podrobeno teroru vojsk kardinála Richelieua ve jménu sjednocení Francie (v první části tohoto dvojrománu) a zobrazeno v čase odlivu válečných událostí (v druhé části). Hortensie d´Eternoz, ústřední postava románu Válečnice, ztrácí ve válce svou velkou lásku, oddaného přítele a ochránce, a proto se rozhodne, že násilí a zlo musí napravit a pomstít. Na cestě pomsty prožívá velké útrapy a dobrodružství, upadne i se svými přáteli do zajetí, má být popravena, vyvázne však a později se ujímá slepého děvčátka, o něž pečuje. Láska k slepé holčičce v ní cosi zlomila a Hortensie cítí, že její místo je opravdu jinde. V Pekařce Marii vylíčil autor dobu, kdy se zpustošený kraj pomalu vzpamatovává z válečných katastrof. Mariina rodina se vrací ze Švýcar do rodné vesnice, kde žila spokojeně až do chvíle, kdy ukryje v domě Hortensii d´Eternoz, pronásledovanou vojskem a obviněnou z čarodějnictví. Klidná hladina poválečného života Mariiny rodiny se náhle zčeří. Hortensie má být upálena, Mariin muž odchází s přítelem do Ameriky „zkusit štěstí“, trpící Marie se zmrzačí při práci v lese a těžce onemocní. Je však plna víry v život a – navzdory osamění, zmrzačení a nemoci – chce žít dál pro svou lásku. Plastické vyprávění, bohatý a dnešní jazyk, citlivé porozumění pro sílu i slabosti lidského charakteru a překvapivě současná tematika spolu s hlubokou 108

angažovaností proti válce a militarismu, vysoká umělecká i ideová hodnota – to vše činí z Clavelových historických próz dílo nevšední úrovně. Citáty z knihy Dlouhé čekání: Něžný, ale příliš vzdálený hlas Blondela se pokoušel jí připomenout, že nikdy žádné zabíjení nic nenahradí, že násilí, které přichází s represáliemi, plodí zase jen násilí, a ještě strašlivější, a to zase zplodí další… Něžný hlas zmlkl… Jasný pohled se vnucoval… Ale Hortensie už nebyla ochotná poslouchat Blondela. Jediné, co ji ovládalo, bylo to vření síly, jež se zrodila z jejího utrpení a jejiž mocnost pouze zvyšoval každý nový objev. Stala se řekou, nosila v sobě proud podobný těm, které stékají z hor její ztracené země. Mám v sobě řeku nenávisti, kterou už nic nemůže spoutat, myslela si. Projeli ještě Vevy, z kterého zůstala jen hromada popela a spálených ohořelých pahýlů. Domy, postavené celé ze dřeva, shořely a zřítily se, aby dohořely na mrtvolách svých obyvatel. Projeli Crancotem, La Marreou a potom Fayem, než dorazili do Picarreaua. A všude v tom ledovém a neustávajícím hustém dešti, všude pod tím neviditelným nebem zabydleným krákáním krkavců nalézali jen ruiny obydlené mrtvolami. Vypadalo to, jako by ten pár, jejž potkali na okraji planiny, čekal u bran smrti, a byl jediným znakem lidského života, který se potuluje v tomto kraji. Zdálo se, že katastrofu přežili jen havrani a pár myší a krys. „Nemůžeš,“ vzlyká, „nesmíš mě tu nechat, nemůžeš mě opustit. Podívej, jak vypadám… Podívej… Nemocnýmu psu bys pomohl. Zachránil bys ho. A mě chceš nechat napospas mý nemoci? V týhle bídě?“ Neřekne ani slovo. Poslouchá ji. Nebude moct odolat. Zůstat jako kámen. Marie ještě dodá: „Tolik jsem ti pomáhala zachraňovat děti, který vodil Blondel… Tolik jsem zkusila… I ty ses tolik vydal! Obětoval ses pro cizí a mě chceš nechat!“ „Marie, to není to samý.“ Jizva se znovu otevře. Opakuje: „Psa bys 109

zachránil, nebo dodělal.“ Náhle si od něj odsedne. On neuhne pohledem, ale nemá už ty krásné oči, v nichž se dalo tak snadno číst. Marie se zeptá: „To ses vrátil kvůli tomuhle? Abys mě mučil…“ Abys mě dodělal! Abys mě zabil tím, že mi vyrveš srdce!“ Bisontin naznačí úsměv. „Marie, bylo tak snadný napsat ti dopis. Nebo odjet beze slova. Ale já to nemoh udělat. Prožili jsme toho spolu tolik. Příliš si tě vážím. Chtěl jsem ti to říct do očí.“ Marie si uleví smíchem, který nekontroluje. Stejně jako slova, která se řinou. Stavědla jsou otevřena a příval výčitek se valí, aniž se mu co staví do cesty. „Spravedlnost! Upřímnost! Přímost! Rovnost! Odvaha! Vůle! Práce! Jenom tohle jsi měl v hubě, když jsi mluvil s dětma! I Pierrovi jsi to říkal! Vždycky jsi nám byl příkladem síly! Všichni tě obdivovali! Všichni by bývali chtěli být ctnostný jako Rovnej Bisontin… Pierre dokonce vyměnil řemeslo, aby se ti podobal.“ Vstane, aby se od něj vzdálila. On zůstane sedět. Dokonce se ji ani nepokouší přerušovat. „Ubohej Pierre! Víš, co dělá? Dře se pro ostatní. Nemá cechovní povolení, nemůže pracovat pro sebe. A peníze, aby si povolení koupil, taky nemá… Věděls to, když jsi odcházel. Ale dával sis pozor, aby na to nepřišla řeč!“ Zlehka vstane. Chystá se odpovědět, ale Marie mu nedá čas. „Ano, já vím, kdybych tě nepotkala, musela bych se obejít i bez tebe. Ale já po tobě nic nechtěla. Ty sis mě vzal sám. Jako sis asi bral i ostatní. A pak jsi mi říkal, že mě miluješ. A já ti dala celou svou lásku. Všechno, co jsem měla nejlepšího… Když jsi mě poznal, byla jsem krásná… Mladá… A teď jsem na konci. Jsem nemocná… hard, kterej se zahodí… Tohle jsem. Užil sis mě a mně nezbejvá než chcípnout někde v koutě… Ty sis našel jinou. Nějakou rajdu…“ „Marie!“ Rozkřičí se jako nikdy: „Mlč! Víš, že je to pravda… Kurvu! Mrchu! Bude z tebe tahat peníze, dokud to půjde! Pak tě jednoho dne kopne, až bude bohatší než ty… A já ti dala všecko… Všecko… všecko… Holka, která bere mužskýho jiný, co to může být zač? Já ti dala včecko!“ 110

Použitá literatura: [1]

Clavel, Bernard. Dlouhé čekání, nakladatelství Svoboda, Praha, 1985, přeložil Josef Hajný

[2]

http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=14749

111

Jožo Nižnánsky Jožo Nižnánsky (1903 – 1976) byl slovenský básník, spisovatelprozaik, publicista a překladatel, autor populárních historických románů a pověstí. Pocházel z nemajetné rodiny, jeho otec byl železniční dozorce. Základní školu navštěvoval v Brestovanech, Zavaru a v Satu Mare (Rumunsko), gymnázium potom ve Svätém Juru a v Trnavě. Po maturitě se zapsal na práva, která však nedokončil, neboť dal z finančních důvodů přednost novinářské praxi. Od roku 1923 se tak stal novinářem z povolání. Mezi lety 1924 a 1938 byl redaktorem deníku agrární strany Slovenská politika, kde uveřejnil většinu svých románů na pokračování. Postupně redigoval časopisy Nový svet (v době Druhé světové války byl jeho majitelem a vydavatelem), časopisy Demokratické strany Čas v obrazoch a Demokratický týždenník (v obou ve funkci šéfredaktora), Život v obrazoch a jiné. V letech 1949 – 1951 pracoval jako redaktor ve Vydavatelství ROH, v letech 1950-1954 pracoval ve vydavatelství Obroda, od roku 1952 byl také redaktorem Světa socialismu, později Slovenského nakladatelství dětské knihy a do roku 1957, kdy odešel do důchodu, ve slovenském vydavatelství Mladé letá. Od této doby se věnoval překladatelské činnosti a přeložil : 

více než 20 děl z ruštiny (R. Kim, S. N. Sergejev-Censkij I. Muratov, J. Bessonov, T. S. Aksakov a jiní)



němčina (Tisíc a jedna noc a jiné)



maďarština (G. Gárdoni, J. Heltai a jiní)



francouzština (George Sandová) 112

Svojí literární tvorbu začal psaním poezie, přestože se později věnoval výlučně psaní dobrodružně-historických románů. Jeho poezie vyjadřuje oslavu života rolnických předků. Jeho básnická tvorba byla velmi dobře přijata, nicméně později v ní nepokračoval, ale začal se věnovat próze. V ní se vracel do slovenské minulosti a k historickým postavám jako jsou Móric Beňovský nebo Alžběta Báthoryová. Pro jeho tvorbu je charakteristický napínavý děj, dobrodružství, zápas dobra a zla, hrdinství i zbabělost, a také příběhy lásky. Svoje díla se snažil psát velmi jednoduše tak, aby byla přístupná široké veřejnosti (inspirovala ho díla W. Scotta, A. Dumase, M. Jókaie, H. Sienkiewicze a jiných). Čachtická paní – historicko-dobrodružný román, který byl napsán v roce 1932. Děj se odehrává na počátku 17. století v Uhrách na území dnešního Slovenska a to nejčastěji v okolí Čachtic. Některé situace se však řeší i v Prešpurku (Bratislavě) a na mnoha jiných místech. Celý příběh se odehrává zhruba v období jednoho roku. Román vychází z pověstí o Alžbětě Báthoryové, jakožto sadistické hraběnce koupající se pro zachování své vlastní krásy v krvi mladých dívek. Příběh v knize vypráví o odvážných zbojnících bojující proti krutostem zlé hraběnky. Po mnoha útrapách, střetech s pandury a hajduky, záchranných akcích unesených dívek a úniků před oprátkou se jim, za pomocí jejich spojenců, podaří přimět palatina Juraje Thurza vyšetřit tuto záležitost. Palatin neočekávaně přijede do Čachtic, kde přistihne Alžbětu Báthoryovou při činu a nakáže jí doživotní uvěznění v podzemí jejího hradu. Autor ke knize přistupuje jakožto k faktům bohatě rozvitému svou vlastní fantazií a snaží se vytvořit vhodný dobový historický rámec, do něhož zasazuje děj.

113

Citáty z knihy: Eržika prochodila všechny síně. Náhodou nahlédla i do šatny. Při pohledu, který se jí tam naskytl, jí krev tuhla v žilách a obcházely ji mdloby. Na rozházených černých šatech čachtické paní tam leželo nebo sedělo dvanáct děvčat se srdcervoucím výrazem bolesti, strachu a zoufalství. Od rána tam ležely bez pomoci. Neodvážily se vstát, pomoci si, ani volat o pomoc. Jen trnuly, kdy se otevřenou dveře a objeví se v nich paní a bude pokračovat tam, kde začala. Dveře se otevřely. Nestála v nich však čachtická paní, ale děvče ve věku asi jako ony, vylekané pohledem, na jaký jistě nebylo připraveno. Znaly ji. Ale mohou čekat pomoc od miláčka kruté paní? Zmučená děvčata však na ni přece jen upřela zraky s plachou nadějí, že jim pomůže. Na její tváři nebylo ani stopy hněvu, zloby, krutosti, naopak, hřál z ní soucit a v očích se jí leskly slzy. „Pomoc!“ zvolala jedna ze švadlen. A za ní se ozvaly i ostatní: „Pomoc! Pomoc!“ Volání znělo jako zoufalá modlitba. Vzpínaly k Eržice ruce, jako by se topily. Eržika přemáhala svůj úžas, vzpamatovávala se. Vidí, že je tu třeba pomoci. Otevřenými dveřmi zakřičela na služky. Ale objevila se jen pradlena Kata Benecká. Byla bledá, jen co zpozorovala děvčata, propukla v pláč a naříkala: „Chudinky! Chudinky ubohé! Ty vás zřídily!“ Teď už příchod neočekávaných hostí zpozorovali i vojáci a jejich kapitán, který div nezdřevěněl překvapením. Ale hned se vzpamatoval, zavelel mužstvu, aby vzdalo poctu, a spěchal se hlásit. Ale palatin si ničeho nevšímal, jen se hnal za polekanou ženou. „Tady je to,“ vypravila ze sebe udýchaně a ukazovala na jedny dveře. Palatin stiskl kliku a prudce otevřel dveře. Na prahu divže nezkameněl. První, co uviděl, byla Alžběta Báthoryová. Obličej i ruce s vyhrnutými rukávy měla zakrvanené. Krvavými skvrnami se červenaly i její šaty. Její šílený řev, přerývaný smíchem, 114

pronikal palatinovi až do morku kostí. Vedle ní stála Dora a Ilona a obě se s ní ve smíchu předháněly jako posedlé. Ale jak se na hluk otevíraných dveří obrátily a uviděly vchod dokořán, smích rázem ustal. Když zpozorovaly palatina a za ním Drugetha a Zrínského, strnuly s vytřeštěnýma očima, neschopny pohybu ani slova. Palatinův pohled teď sklouzl z ří ohromených žen k jejich nohám. Na koberci ležely dvě nahé dívky. Zděšeně zakrývaly svou nahotu rukama a přkrývaly se koberci. V utrpení si ani neuvědomily, že už nejsou nahé… Jejich nahotu přikryla jejich vlastní krev, slévající se v temný plášť. Když si paní a její služebné uvědomily, že ve dveřích nestojí hrůzné přízraky, ale že je při činu přistihli lidé z masa a krve, a to palatin s Drugethem, Zrínským, hrabětem Nyárym a instruktorem Megyerym, rozvřeštěly se jako v záchvatu šílenství, rvaly si vlasy a s křikem běhaly po síni, jako by je čerti honili. Hledaly místo, kudy by mohly uniknout zkáze. Takokvé místo tu bylo. Použitá literatura: [1]

Nižnánsky, Jožo. Čachtická paní, Petrklíč, 1991, Těšínská tiskárna, ilustrace Karel Kilberger

[2]http://cs.wikipedia.org/wiki/Jo%C5%BEo_Ni%C5%BEn%C3%A1nsky

115

Łukasz Górnicki Lukasz Górnicki (1527 – 1603) byl jeden z nejvýznamnějších autorů polské renesance, prozaik, básník a překladatel, sekretář a knihovník krále Zikmunda II. Augusta. POLSKÝ DVOŘAN Gornického adaptace italského Dvořana, vydaná v krakovské tiskárně M. Wierzbiety roku 1566, byla již pátým převodem tohoto úspěšného díla do evropského jazyka a zároveň prvním polským převodem z italské literatury. Górnicki jím chtěl sloužit obecnému dobru, přinést užitek polským lidem a národu, proto ho přizpůsobil polským podmínkám a mravům. Zvýraznil didaktičnost, ztlumil renesanční hravost a rozvernost, vypustil rozhovory o hudbě, malířství a literatuře, vynechal galantní erotické historky a dvojsmyslnosti, místo 25 rozmlouvajícíh mužů a žen italské předlohy uvedl pouze 9 vážených polských dvořanů. K některým vynechávkám a zjednodušením ho nutila i rudimentární konkrétnost tehdejší polštiny, nedostatek abstraktních výrazů, které by mohly plně vystihnout jemné nuance filozofických úvah a finesy dvorských zvyklostí. Na druhé straně byl Górnicku veden nesmírnou filosofickou svědomitostí, studoval prameny Castiglionova spisu a příslušné partie opravoval či doplňoval podle použitých originálů antických (Cicero, Plutarchos, Aristoteles, Platón) i renesančních (Boccaccio, Ficino, Bembo). Velmi cenný je Gónického originální výklad o tehdejším stavu jazykové kultury, o vztahu šlechtické inteligence k otázkám mateřského jazyka. Nejobšírněji se zabývá otázkou cizích vlivů a výpůjček v polštině. 116

Vyslovuje se proti dvorskému jazykovému snobismu a přemíře nepotřebných výpůjček, které z toho plynou. Podává svědectví o značné oblibě češtiny a jejím vlivu na mluvený jazyk polské šlechty i polské písemnictví, doporučuje přejímání českých slov tam, kde chybí vhodná slova polská, ale odmítá nefunkční čechismy a podceňování mateřštiny. Doporučuje i výpůjčky z ruštiny, pruštiny i kašubštiny a z jazyků jihoslovanských, které všechny tvoří dohromady velký jazykový celek a pocházejí ze společného základu. Vítá výpůjčky z latiny, směřující k terminologické přesnosti. Mluví o italských, francouzských a španělských vlivech v polštině, přičemž vliv francouzštiny i španělštiny přeceňuje. Je charakteristické, že se nezmiňuje o vlivech německých, protože ty se šířily především mezi měšťanstvem a venkovským lidem, týkaly se řemesel, obchodu a vůbec praktického života, a tak příliš nezasahovaly do jazyka vzdělaných vrstev. Opomíjí také vlivy maďarské, které pronikaly spolu s přijetím uherských šlechtických krojů, s uherskými žoldnéři a sluhy. Plodné jsou i Górnického úvahy o vztahu jazyka mluveného, který má být prostý a lehce srozumitelný, k jazyku psanému, v němž písmo dává život slovům. Psaný jazyk může být komplikovanější, protože nutí čtenáře k pozornějšímu čtení a k přemýšlení. Všechny tyto názory vyjadřují atmosféru myšlenkové a kulturní svobody, která přispěla k nevídaně rychlému povznesení úrovně polského literárního jazyka v období renesance. Polský dvořan je určen nejširším šlechtickým vrstvám, a proto všechny tlumočené nové filozofické i etické názory, přesvědčení o užitečnosti osvěty, potřebě vzdělanosti a vědy jsou velmi důležité. Ale jeho umělecký účin určuje především realistické zachycení polské skutečnosti, obraz bujného života zygmuntovské doby. Po této stránce vyniká zvláště II. Kniha, kde ze stovky anektod a vtipů opakuje Górnicku pouze čtyřicet podle italské předlohy, dobrou desítku jich lokalizuje do polského prostředí, sedm čerpá z Cicerona a 117

nově zařazuje téměř čtyřicet originálních polských anekdot. Tak se Polský dvořan stává jednou z nejobšírnějších a nejoblíbenějších sbírek polských anekdot 16. století. Górnicku se nezalekl ani obtíží, které mu kladl italský originál, a převádí do polštiny i traktát o komice, smíchu a humoru, jež člověka odlišují od jiných živých tvorů. V celé typologii žertů a vtipů vyzdvihuje slovní humor, zamýšlí se nad sokratovskou ironií, podtrhuje nutnost hereckého nadání při vyprávění anekdot. Humor reprezentují v Polském dvořanovi zvláště pan Derśniak a osobitý polský filozof pan Bojanowski. Kromě krátkých vtipů nacházíme v knize příběhy tak detailně propracované, jako je anekdota o souboji v Brně, i pravé perly staropolského humoru

v obšírných

tragikomických

příbězích

Purkarzewského

a

Skotnického. V anekdotách se věrně obráží atmosféra dvora Zygmunta I. Starého s jeho moudrým bláznem Stańczykem, který byl mladším protějškem našeho bratra Palečka, šaška krále Jiřího z Poděbrad (znalost příběhů Palečkových přinesli s sebou do Polska čeští bratři). Anekdoty dýchají též atmosférou vlády posledního Jagellonce, kdy žil legendární „čaroděj“ mistr Twardowski a probouzel v dvořanech zájem o černou magii, stejně jako atmosféru doby, jež zrodila frašky Kochanowského i obhroublé žerty Rejovy. Toto

prostředí

je

nejbližší

i

zarputilému

tradicionalistovi

Lupovi

Podlodowskému, kterého autor přikomponoval ke svým osvíceným dvořanům jako nekritickému obhájce starých obyčejů a „zlaté šlechtické svobody“ i představitele sarmatismu, směru, který později převládl jako retardační ideologická složka za protireformace a baroka. V obtížnější situaci byl Górnicku a jeho mluvčí v knize III., která je věnována obrazu ideální dvorní dámy a čerpá řadu příkladů z Plutarchova traktátu O ženských ctnostech. Górnicki odmítá středověké předsudky o ženách a posměšky na jejich adresu, líčí lásku jako nejušlechtilejší lidský cit a dává vzory milostné konverzace. 118

V knize IV. Pokračuje líčení ideálního dvořana, který je nejen věrným sluhou svého pána a vykonavatelem jeho vůle, ale má být i přemýšlivým, ušlechtilým člověkem, jenž pána odvrací od zla a vede k dobru ve prospěch poddaných. Stále aktuální vztah státní moci a filozofie, víra v sílu výchovy a vzdělání, které podporují utváření kladných vlastností, boj za aktivní život, za prosazování pravdy a spravedlnosti, přesvědčení o tom, že špatné zvyky a mravy mohou rozvrátit stát dříve než vnější nepřítel, výzvy ke skromnosti a laskavé péči o poddané – v tom všem jsou obsaženy též ohlasy polských „hovorových her“, věnovaných v té době reformnímu programu „nápravy státu“. Celé dílo je uzavřeno brilantním platónským dialogem o lásce jako prahnutí po kráse a dobru, jehož správné chápání je spíše výsadou stáří, ztělesňujícího tak harmonický ideál renesanční životní vyrovnanosti. V dějinách polské literatury je však Łukasz Górnicku trvale zapsán především jako autor Polského dvořana, na jehož vytříbený, čistý jazyk i styl navazovali spisovatelé klasicismu i období pozdějších. Je to dílo, které organicky vyrůstá z evropské i prolínající se českopolské kultury, dílo realistické,

vyjadřující

pokrokové,

humanistické

myšlenky

epochy

společenského přerodu. Citáty z knihy: Tu pravil pan Derśniak: „Zajisté, je nutno si dobře rozmyslit, s kým uzavřeme přátelství tak hluboké, a chodit v těchto poutech ne proto, že v tom spočívá dobrá nebo špatná pověst o člověku, ale i proto, že za našich časů je dobrý přítel opravdová vzácnost. Neboť jak vymřeli Pyladés-Orestés, Théseus-Peiristhoos, Scipio-Laelius, tak po těchto třech dvojicích není slyšet na světě o dvojici jim podobné. A naopak, nevím, jakou nešťastnou náhodou se zhusta stává, že dva, kteří velmi dlouho spolu žili v upřímné a nerozlučné lásce, nakonec jeden druhého pro malichernou příčinou 119

znevážili. Nuže, potom jeden to klade za vinu druhému a pravděpodobně oba dva jsou v této věci vinni. Tak jsem se i já nejednou zmýlil v příteli, kterého jsem měl příliš rád a o němž jsem se domníval totéž. Často mi připadá, že by bylo lepší nedůvěřovat nikomu na světě, aby člověk, jenž před přítelem, i když velmi milým, otevřel své srdce, mysl a všechna svá tajemství, nebyl jím překvapen jako jeřábi od myslivce sítí. Neboť v lidském srdci je skryto tolik falší, že nemůže být takový rozum, který by je všechny postřehl. Domnívám se, že není špatné získat si důvěru a mít rád jednoho více než druhého podle jeho vlastností nebo obětavosti, ale nechci nikomu radit, aby tak naprosto věřil tomuto přátelství, aby se pak na přátelství nenachytal jako ryba na návnadu.“ Nuže, toho pána jsem jednou slyšel vyprávět, jak dvěma urozeným pánům se přihodilo na Moravě, že se měli tkat v souboji. Jeden z nich, protože byl velmi stát, měl jako zástupce postavit svého syna a jmenoval ho tehdy, kdy mu už bylo určeno utkání v brněnském zemském soudu. Jenomže syn, jenž byl srdnatostí daleko za svým otcem, nechtěl na to za nic přistoupit a řekl: „Pane otče, napřed jste se měl zeptat mě, jestliže jste doufal, že přijmu tento souboj, protože já, a tím si buďte jist, se bít nebudu.“ Přátelé i příbuzní, vidouce tuto neshodu a uvědomujíce si, že stařec nutně prohraje, kdyby jel na kolbiště, a příhlížejíce i k tomu, jaká hanba pro jejich rod by vznikla kvůli tak zbabělému synovi, začali ho přemlouvat, začali ho prosit, aby dbal na čest a svou povinnost vůči otci a slitoval se nad otcovou starobou, připomínajíce mu dobrodiní, kterých se mu od něho dostalo a za která by měl zemřít ne jednou, nýbrž desetkrát. Zkrátka bylo dosti slov i dosti důmyslného přemlouvání, spousta smutných proseb, ale nic se nemohlo dotknout synova zaječího srdce. Řekl prostě: „Já se bít nebudu,“ a tato slova znova a znova opakoval. Když to přátelé viděli, radili se, co s tím udělat, a nakonec po dlouhém povídání vymyslili, a udělali toto: pod 120

přísahou mu slíbili, že se postarají, aby k boji nedošlo, ale jedině ho prosili, aby ukázal svou srdnatost a přihlásil se a přijal duellum za otce. „Já to opravdu udělám, ale nemyslete si, že se budu bít.“ Potom s přáteli odešel a vzal otcovu křivdu za svou. A hned byl určen čas i místo souboje. Když k tomu přišlo, oba dva se včas dostavili do Brna. A onen statečný syn se ihned začal vyptávat: „Nuže, jestlipak nás brzo usmíříte?“ Přátelé mu odpověděli: „Okamžitě, jakmile se postavíš na kolbišti ozbrojen a koňmo.“ Teprv teď s ním začal hotový turnaj, neboť za žádnou cenu nechtěl si na sebe navléci brnění ani vsednout na koně. Museli mu znovu přísahat a znovu se zaklínat, že se s nepřítelem nebude bít. Prostě, když ho nakonec přemluvili, že se ozbrojen posadil na koně, a když už stál na kolbišti, řekl přátelům: „Juscz gie czas, pani.“ A ti mu odpověděli: „Jakmile bude po třetím troubení, vrhnou se mezi vás vlivní lidé a usmíří vás.“ Zatorubí trubač poprvé, a on se ptá, je-li to podruhé. Zatroubí dvakrát, ptá se, je-li to potřetí. A po třetím troubení, když začal křičet velikým hlasem: „Prte Pana Boha, jusz gie czas,“ začali přátelé koně pod ním nenápadně bodat a říkat mu: „Už tě zabije, ubožáku, braň se!“ Ten statečný mladík se zapomněl, pustil i koňské otěže i své dřevce, tasil meč a napřed v běhu porazil nepřítele, a pak, když s ním kůň přeskočil šranky, kdo mu vběhl do cesty z tho zástupu, toho sekal, rubal, píchal, že bylo zabitých a raněných tuze mnoho, a koně i s ním chytili teprve tehdy, až mu v ruce zůstal jedině jílec. Toto vyprávění obsahuje něco vtipu, ale i hloupost; pomyslí-li někdo i na zbabělé srdce toho mládence i na jeho hloupost, musí se smát. Použitá literatura: [1]

Górnicki, Lukasz. Polský dvořan, Odeon, Praha, 1977, přeložil Jaroslav Simonides

[2]

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%81ukasz_G%C3%B3rnicki 121

František Běhounek František Běhounek (1898 – 1973), náš přední radiolog a známý spisovatel knih pro mládež, poznal úděl trosečníků z vlastní zkušenosti. Po studiích fyziky u objevitelky radia Marie Curieové a samostatných výzkumech radioaktivity byl na doporučení své učitelky přijat jako vědecký účastník výpravy vzducholodí Norge (1926) a potom o dva roky později se zúčastnil letu Nobilovy vzducholodi k severnímu pólu. Po jejím ztroskotání strávil šest týdnů na ledové kře; osudy výpravy popsal v knize Trosečníci na kře ledové, která mu okamžitě získala širokou popularitu a byla též přeložena do řady jazyků. Později se vedle své vědecké činnosti (byl akademikem, profesorem na Karlově univerzitě a přednostou výzkumné složky Onkologického ústavu v Praze) zabýval psaním knih především pro mládež. V nich vycházel často ze skutečných událostí – zpracovával osudy badatelů a cestovatelů, popularizoval zeměpisné a přírodní objevy nebo na základě přírodovědných poznatků tvořil vědeckofantastické příběhy. Kniha robinzonů (1944) – zpracovává skutečné příběhy trosečníků různých dob a národností: seznámíme se s dobrodružstvími Alexandra Selkirka, jež později posloužila Danielu Defoovi jako vzor pro jeho slavný román Robinson Crusoe, dočteme se o osudech robinzonů na galapágských ostrovech, vyznačujících se pozoruhodnou zvířenou, se zatajeným dechem budeme sledovat strastiplný úděl vzbouřenců z válečné lodi Bounty. V těchto i dalších příbězích – ať už se jejich hrdinové stali nedobrovolnými zajatci zásahem přírody, nebo byli vysazeni na ostrově pro konflikt se společností, ať tu byli sami, nebo ve skupině, a ať se jejich dočasným domovem staly krajiny s podnebím tropickým, nebo naopak drsným a chladným – všude autor zdůrazňuje odhodlání čelit nepříznivému 122

osudu, vůli a důvěru v sebe sama, ve vlastní vynalézavost a dovednosti, a hlavně snahu nepodlehnout samotě a neztratit naději v osvobození, v návrat mezi lidi. Citáty z knihy: Jako přístav je Juan Fernandez rozkošným místem. Vrchy jsou zarostlé krásnými lesy, údolí jsou úrodná, roklemi šumí četné bystřiny s čirou vodou. Na ostrově nejsou hadi a nežije tam také jiná „divá" zvěř než vepři a kozy, jichž jsem viděl dost, a snad také několik psů. Lidé se tam obejdou bez rumu a bez piva jakékoliv značky. Na ostrově není ani strážník, ani advokát. Žije se tam způsobem, který je vrcholem jednoduchosti. Pařížské módy nechávají ostrovany zcela chladnými; každý se obléká podle svého vkusu. Ačkoliv tam není jediný lékař, jsou všichni lidé zdraví a všechny děti hezké. Dohromady obývá ostrov pětačtyřicet duší. Dospělí pocházejí většinou z Jižní Ameriky. Požehnaný ostrove Juana Fernandeze! Nemohu pochopit, proč tě tehdy Alexandr Selkirk opustil. Moře vyvrhlo kdysi na okraji zátoky hořící loď. Požár byl sice uhašen, ale příboj vrak rozbil. Ostrované vylovili plující trámy a vystavěli si z nich domky, které tak získaly jakési lodnické vzezření. Mnohem zoufalejší byl osud posádky druhého člunu, kterou tvořili kapitán Essexu George Pollard, první harpunář Jim Allenby, šestnáctiletý plavčík Joe Raine a tři námořníci. Byl to osud tak hrůzný, že se v jeho líčení omezíme jen na pozdější vyprávění kapitána Pollarda pastoru Bennetovi, členu Misijní londýnské společnosti, s nímž se kapitán setkal na tichomořském ostrově Raiatéa. „Snědli jsme zásoby už za několik dní," líčil kapitán Pollard, „a brzy nato dva z nás zemřeli. Nezbývalo nám nic jiného než živit se jejich pozůstatky. Pekli jsme je na ohni, který jsme zapálili v písku na dně člunu. Ale co jsme měli dělat, když jsme spotřebovali i tuto 123

zásobu? Dívali jsme se s černými myšlenkami jeden na druhého, ale drželi jsme jazyk za zuby. Ujišťuji vás, že jsme se měli rádi jako bratři, ale naše pohledy říkaly za nás, co se nevyhnutelně stane. Metali jsme los a ten padl na plavčíka. Vyskočil jsem a zvolal: „Hochu, drahý hochu, nechceš-li se sám podrobit rozhodnutí osudu, zastřelím každého, kdo se tě dotkne!" Ubohý chlapec se na nás zaraženě zadíval a chvilku váhal, ale pak klidně položil hlavu na okraj člunu a řekl: „Pane, podřizuji se tomuto rozhodnutí osudu jako každému jinému." Byl brzy odpraven; a nezůstalo z něho nic. Když potom jeden z nás zemřel, i jeho jsme snědli. Ale víc vám říct nemohu; mám hlavu při té vzpomínce jako v ohni. Po několika dnech hrůzy a zoufalství, když jsme leželi na dně člunu a nemohli jsme ani vstát, objevila se na obzoru loď. Vzali nás na palubu a zacházeli s námi nesmírně vlídně." Použitá literatura: Běhounek, František. Kniha robinzonů, Olympia, Praha, 1984, ilustroval Václav Junek

124

Sigrid Undsetová Sigrid Undsetová (1882 - 1949) - jedna z největších skandinávských spisovatelek 20. století. Její otec byl známý severský archeolog a měl na ni silný vliv. Své mládí prožila v Oslo, potom se roku 1912 provdala za malíře Svarstada a v témž roce přestoupila na katolicismus, který její tvorbu značně poznamenal. V roce 1940 za nacistické okupace musela opustit Norsko, žila v USA a všechny své síly v té době věnovala boji proti nacismu. Po osvobození se znovu vrátila domů do Norska, kde potom zemřela. Kristina Vavřincova - historický román, který byl vyznamenán roku 1928 Nobelovou cenou. Román dodnes vychází v nových vydáních doma i za hranicemi. Kristina Vavřincova je příběh velké tragické lásky. Román psala v letech 1920 - 1922, vyniká hlubokou psychologickou kresbou i vypravěčským uměním. V prvním díle sleduje život a citový růst a bloudění zemanské dcerky z norských hor od dívčích let až do sňatku s okouzlujícím, ale neukázněným Erlendem. Pro tuto lásku se mladičká Kristina dovede vzepřít i milovanému otci, dovede těžce hřešit proti nejzákladnějším společenským a mravním zákonům. Nesmírně tím však trpí, tím více, že brzy pozná Erlendovu lehkovážnost a nespolehlivost; ale jeho slabosti ji jen ještě víc k němu připoutávají. Ovšem její láska se tím mění - vyprchává z ní pocit štěstí a prohlubuje se o vědomí odpovědnosti za dva. Příběh je zasazen do barvitého prostředí 14. stol. A do divoké norské přírody, oživené v myslích lidí ještě troly a vílami. Avšak lidské typy Undsetové mají nadčasovou platnost - jsou to lidé s vášněmi a bolestmi dnešního člověka.

125

Druhý díl: Kristinin život se vyvzdorovaným sňatkem s krásným, ale lehkomyslným Erlendem Nikolaussonem změnil od základu. Z děvčete, vyrostlého v zapadlém horském údolí v klidu harmonické rodiny, stala se teď Kristina - paní na panském dvorci uprostřed otevřeného kraje při Nidarosu, středu tehdejšího norského duchovního i mocenského života. Ale Kristina přesto není šťastná. Trýzní se výčitkami, jak hanebně se zachovala při svém zápasu o Erlenda k těm, kdo ji nejvíce milují. Třebaže svou píli brzy změní zanedbané Husaby zase v kvetoucí hospodářství a vrátí Erlendovu rodovému sídlu někdejší čest, třebaže porodí Erlendovi sedm krásných synků a třebaže si všude získává úctu a přízeň - i láskyplné odpuštění rodičů - nedovede Erlendovi zapomenout příkoří, které jí kdysi připravil. Dochází proto často mezi nimi k nevůli i k odcizení: avšak kdykoli je osud rozloučí nebo jakmile některému z nich hrozí neštěstí, oba zase cítí, že náleží neoddělitelně k sobě a nic na světě pro ně neznamená tolik jako jejich láska. A tak když Erlend svou neukázněností přijde o rodinné jmění i o moc a hrozí mu trest smrti, Kristinina hrdá a vzpurná láska se konečně přetaví v trvalou lásku smírnou a pokornou. V třetím dílu trilogie, v Kříži, je Kristina už zralou ženou. Vládne pevnou rukou statku Jorungsgaardu a celé rodině, neboť lehkomyslný a ve své ješitnosti dotčený Erlend tráví většinu času na lovech a zábavách. Kristinin bývalý snoubenec a Erlendův sok, Šimon, který dobrovolně ustoupil jejich lásce, si vezme Kristininu mladší sestru a v nejtěžších chvílích se projeví jako věrný a obětavý přítel. Román končí smrtí Kristiny, která se nakazila morem. Poznámka: Tento román je velice rozsáhlý, obsahuje přes 1000 stran textu. Zpočátku jsem zvažoval, jestli se mám pustit do tak rozsáhlého díla, ale nakonec jsem se začetl a tato kniha mně v žádném případě nezklamala. 126

V knize se objevují křesťanské motivy a rovněž autorka barvitě vylíčila přírodu. S čím jsem měl občas problémy, bylo velmi mnoho postav a někdy jsem se skutečně ztrácel v příbuzenských vztazích. Nicméně kniha byla velmi poutavá a se zájmem jsem ji přečetl. Citáty z knihy: „Takových věcí se bát nemusíš, Kristino, jestli je to tohle, co tě málem připravilo o rozum! Sklopil zrak a řekl skoro ostýchavě: „Jen si vzpomeň, Kristino, tvůj otec, dej mu Pánbůh věčnou slávu, se modlil ve dne v noci za naše děti a za nás za všechny. A já věřím, že v mnohém, a hlavně v tom nejhorším, mohou přímluvy dobrého člověka leccos zachránit," Při tom si Kristina všimla, že muž se kradmo pokřižoval. Jenže to ji v jejím rozčilení ještě více popudilo. „Jen se utěšuj, když tu tak sedíš v křesle mého otce, že tvé syny zachrání jeho modlitby, tak jako je živí jeho statky." Erlend zbledl: „Chceš tím snad říci, že nejsem hoden sedět v křesle Vavřince Bjorgulfsona?" Žena pohybovala rty, ale zvuk přes ně nepřenesla. Erlend povstal: „Jestli to tak myslíš, pak já říkám, jak je Bůh nad námi dvěma, že si do něj už nikdy nesednu." „Tak odpověz," opakoval, když stála nehnutě dál. A tu jí proběhlo dlouhé zachvění. „Ten, kdo tu sedával před tebou, byl lepší hospodář," ale její slova bylo sotva slyšet. „Dávej si pozor, co říkáš, Kristino!" a s tím přistoupil o několik kroků blíže ke své ženě. Kristina se s trhnutím narovnala: „Jen mě uhoď, vydržela jsem to jindy, snesu to zas." „Uhodit? Na to jsem nemyslel." Stál s rukou opřenou o stůl. Znovu se na sebe zadívali a jeho tvář měla opět onen podivný, cizí klid, který v ní Kristina již několikrát zahlédla. Teď ji však ten výraz popouzel k zuřivosti. Byla přesvědčena, že má pravdu, a že Erlend jen nezodpovědně a hloupě plácá - jenže právě jeho tvář jako by ji vnucovala pocit, že vším je vinna ona. Hleděla na něho a jako by ochořela vlastními slovy, pravila: „Bojím se, 127

že to nebudou moji synové, kdo obnoví slávu tvého rodu v Trondelagu." Erlend zbrunátněl: „Tak ty mi budeš pořád připomínat Sunnivu Olavovu, jak se zdá…" „Tys vyslovil její jméno, ne já." Erlend zrudnul ještě více. „Nenapadlo tě nikdy, Kristino, že ani ty nejsi na tom neštěstí bez viny? Vzpomeň si na ten večer v Nidarosu, jak jsem tenkrát přišel k tvé posteli. Pokorně, moc pokorně a zarmouceně, protože jsem ti ublížil, ženo moje milá, prosil jsem tě, abys mi odpustila. Jenže tys mi odpověděla, abych šel spát tam, kde jsem spal předešlou noc." „Mohla jsem snad vědět, že jsi spal s ženou svého příbuzného?" Erlend stál, zbledl a znovu zčervenal. Potom se obrátil a beze slova odešel ze světnice. Kristina stála dlouho nehnutě s rukama pevně sepjatýma pod bradou a hleděla do světla. Potom pozvedla s trhnutím hlavu a dlouze vydechla. Jednou mu to musela říct… Použitá literatura: Undsetová, Sigrid. Kristina Vavřincova, Lidové nakladatelství, 1977

128

Nikolaj Petrovič Nikolaj Petrovič - Jsme ve vesmíru sami? Citáty z knihy: Co je to vlastně láska? Síla tohoto trojnásobného citu je neobyčejná. Působí jako zvětšovací sklo. Z tisíce lidí vidíte jen jediného, ten se okamžitě zvětšuje, přibližuje, roste… A najednou zaujímá v milující duši více místa než všichni ostatní milióny obyvatel Země. Proud citů člověka mění. Probouzí se v něm někdo jiný, silný, lepší. Odhalují se nové pokladnice vědomí a citů. Kdy se historicky zrodil v lidech tento nadevším vítězící cit? Kdy vystřídal biologickou pohlavní přitažlivost? Zřejmě se to stalo v době, kdy skupinové manželství nahradila rodina moderního typu, kdy matriarchát vzdal své pozice. Nejstarší svědek o lásce je obecně známý; je to hlava Nefertiiti. Kámen až k nám přenesl přes celá tisíciletí její krásu i velikost jejího ducha. Ne nadarmo se kopie této sošky v miliónech exemplářů rozběhly po celém světě. Faraón Achnaton zanechal mnoho svědectví o své lásce k Nefertiiti. Ani tisíciletí je nezavála. Člověk přirozeně zdědil po svých živočišných předcích instinkt pohlavního rozmnožování. Ale práce a rozum přeměnily tento instinkt v nejvyšší vzlet lidských citů, ve stimul nejplnějšího rozvití osobnosti. Schopnost a potřeba milovat je tedy dalším rysem, který charakterizuje rozumného člověka. Básník A. Blok říkal: Jenom zamilovaný má právo nazývat se člověkem. Jak je tomu na druhých obydlených světech? Procházejí myslící bytosti všude tak trnitou cestou ke svobodě nebo to byl osud pouze zemského pokolení? Dojde-li ke kontaktu s jinými světy, bude odhaleno i toto tajemství. Velké skvrny nám napovídají, že vývoj lidstva se neubírá přímočarou cestou pokroku. Pod vlivem brzdících sil dochází k řadě 129

odchylek a omylů. Ale lidská lavina nakonec všechno smete a žene se dál, kupředu, kupředu… Až návštěvníci z jiných světů uvidí Zemi, možná že jí dají nepěkný název „Planeta mravenišť". Budou k tomu mít své důvody. Ty hromady obydlí mají dokonce vlastní atmosféru. Co vdechuje obyvatel velkoměsta? Především samozřejmě výfukové plyny automobilů. Vlny benzínových spalin otřásají mraveništěm. Za druhé je to kouř a popílek z továren, hromady prachu. Pro celou cestu, která trvala milióny let, od dryopiteka až po současného člověka, vynecháme-li nepatrný poslední úsek, je příznačná vysoká fyzická aktivita. Patří do ní zdokonalování pracovních nástrojů, lov, obrana před nepřáteli, zemědělství, chov dobytka atd. Člověka té doby můžeme plným právem nazývat - Člověk dynamický! Co se však stalo na posledním úseku? Duševní činnost začala vytlačovat fyzickou. Objevuje se nový druh - „Člověk statický". Použitá literatura: Petrovič, Nikolaj. Jsme ve vesmíru sami?, Lidové nakladatelství, 1983, přeložil Ivo Budil

130

Phyllis Allfreyová Spisovatelka anglického původu, básnířka a levicově orientovaná novinářka, se narodila 24. 10. 1915 na ostrově Dominika v Karibském moři, obývaném převážně černošským etnikem. Autorka vystudovala v Anglii, Belgii, Německu a Francii a provdala se za Angličana Roberta Allfreye. V Londýně působila ve Fabiánské společnosti, v Labour Party a v parlamentní komisi pro záležitosti Západoindického souostroví. V roce 1953 byla odměněna druhou cenou v mezinárodní básnické soutěži a brzy nato dokončila svůj první román Dům mezi orchidejemi. Vložila do této prózy mnoho ze svého života a zúročila v ní zkušenosti ze sociálního kvasu na rodném ostrově. Ačkoliv je příběh vyprávěn ústy černé chůvy, ztotožňuje se vlastně

autorka

s Joan,

s jednou

z postav,

už

v mládí

pokrokovou

intelektuálkou, provdanou za muže, který bojoval ve španělské válce. Autorka vydala v časopisech a různých antologiích ještě čtyři básnické sbírky a řadu povídek. V roce 1954 se vrátila na ostrov Dominika, kde se zúčastnila se vší energií zralé čtyřicetileté ženy politického života. Byla zvolena federální poslankyní za ostrov a v letech 1958 - 1962 působila jako ministryně veřejných prací a sociální péče federace. Rovněž byla redaktorkou listu Dominica Star. Dům mezi orchidejemi je dílo mimořádného významu pro literaturu karibské oblasti. Dům mezi orchidejemi Na jeden z Návětrných ostrovů v Karibském moři, ostrov Dominika, nás uvádí nevšední kniha o životě tří sester, tak jak ji napsala u nás dosud neznámá spisovatelka, autorka zatím jediného románu, pokládaného dnes za dílo značné poznávací hodnoty. Phyllis Shand Allfreyová v něm zřejmě nemálo čerpala ze svého života a inspirovala se prostředím rodného ostrova, který před námi vyvstává ve vší své exotické kráse. Pro rodinu anglického 131

lékaře, jejíž osudy román zachycuje, se však v té kráse skrývá i rozklad a tragédie, a mladé dívky postupně opouštějí domov, aby poznaly širší svět. V době, kdy vstupujeme do příběhu, se všechny tři po letech vracejí, s nově získanými životními zkušenostmi a dvě z nich i se svými malými syny. Do starého patricijského domu, kde po léta žili jenom stárnoucí, životem poznamenaní lidé, vnáší vpád nesmlouvavého mládí mnoho neklidu a změn a rozvrací dosavadní, byť jenom zdánlivou pohodu. Nejstarší dcera Stela, dívka prudké, citlivé povahy, se nedokáže smířit s tím, jak její otec, psychicky zničený světovou válkou, podléhá drogám, a pokusí se sama zakročit. Nad smrtí překupníka s drogami visí otazník. Joan začne na ostrově organizovat strádající nezaměstnané dělníky a dostává se do konfliktu s katolickými kněžími, kteří až dosud nerušeně ostrov ovládali. A krásná lehkomyslná Natálie předvede celé rodině, jaká je síla peněz. Všechny tři sestry spolu soupeří o lásku Andrewa, svého přítele z mládí, těžce a - podle názoru ostrovanů - nevyléčitelně nemocného. O všech událostech a změnách v osudech celé rodiny vypráví autorka ústy staré černé chůvy, která všechny tři dívky od dětství vychovala a dívá se na ně nejen svýma láskyplnýma očima, ale i s jistým odstupem a především s hlubokou životní moudrostí. V románu se nám dostává do rukou poutavá, barvitě napsaná kniha ze vzdáleného světa, kam však už ve třicátých letech doléhají znepokojivé události hýbající Evropou, a její hrdinové se nám stanou p řes nezměrnou vzdálenost důvěrně blízcí. Pocházím z ostrova, který se větrem sytí a voní vanilkou a cukrem, spanilý, na slunci tropů u paty se mu třpytí hřbety všech modrých vln vroubících Antily. Daniel Thaly 132

Ostrov existuje, ale všechny postavy, jimiž jsem jej zalidnila, jsou dílem mé obrazotvornosti. Citáty z knihy: „Lávka se prolomila!" řekl Buffon. „Takové neštěstí! Rozbil ji vítr a déšť. Najednou vidím toho člověka ve vodě. Tak jsem se dal do křiku a po silnici přiběhly tři ženské, co tam trhaly blízko citrusy. Vytáhli jsme mrtvolu na břeh a ženské to šly oznámit do města. Klobouk byl pryč - ten jeho krásnej klobouk - uplaval po vodě. Ale tohle jsem našel mezi kamením. Kamení je tam řádsky ostré. Zachytil se za ně šatama, a tohleto -" Zpod hadrů vytáhl Buffon kufřík se štítkem, který jsem si tak dobře pamatovala. Stálo na něm: „H. Lilipoulala, Port-au-Prince". Z kufříku ještě teklo, ale kůže byla pevná a nepropustná a kufřík pevně zavřený. Mamsele Bosquetová natáhla tenoučkou ruku a tiše řekla: „Dej mi ten kufr, Buffone." Buffon jí kufřík podal a mamselle Bosquetová se trochu vzchopila a zeptala se: „Cos udělal s mlékem?" Buffon se přiznal, že nechal láhve na břehu vedle mrtvoly. „Tak si jdi zase po své práci," řekla mu mamselle. „Možná že si s tebou bude chtít promluvit policie. Ale počkej - počkej chviličku." V domě nezbyl jediný muž. Už to zas byla ženská domácnost tak jako kdysi Růžová vila. Musím se přiznat, že mi to v mém stavu bylo docela milé. Paní mi před časem řekla, že děvčata vnesou do domu zase trochu života. Ale ony toho přinesly víc - přivezly svoje syny, soužení a milostné propletence, které už byly nad síly takové staré černošky, jako jsem já. Vzala jsem svého porcelánového kakadu a svěřovala jsem se mu, že jen co se dovím, jak pán přistál, vrátíme se zas domů, do naší maličké chaloupky. Netušila jsem tehdy, co mě tu ještě čeká za zprávy, - jak se Ned vrátí a bude i před 133

babičkou vyprávět: „Děda se mě držel celou cestu za ruku. Radši jsem se ho nepouštěl, protože se moc bál. A když jsme přistáli, ještě pořád se mě držel, jenomže ruku měl úplně ztuhlou a studenou a sundal mu ji až pan doktor." Ne, ve snu jsem nepomyslela, že ho uslyším, jak nám v té své nevinnosti poví něco tak strašného, i když jsem hned od začátku věděla, že pán odjíždí navždycky. Taky jsem měla být moudřejší a domyslet si, že když má někdo tak divně naprasklé srdce, musí mu přece v nenadálém zápasu mezi strachem a odvahou, vysoko na větrné obloze, dočista puknout. Použitá literatura: Allfreyová, Phyllis. Dům mezi orchidejemi, nakladatelství Svoboda, 1986, přeložila Zora Wolfová

134

Edgar Allan Poe Edgar Allan Poe (1809 - 1849) - americký romantický básník, prozaik, literární teoretik a esejista. Jeho život „uvadal" od samého svého počátku. Otec od rodiny odešel ještě před synovým narozením: matka zemřela v roce 1811 ve svých čtyřiadvacesti letech na tuberkulózu a zanechala po sobě tři sirotky: Williama, který po otci zdědil sklony k alkoholismu a rovněž předčasně zemřel, mentálně retardovanou Rosalii a Edgara, jehož záhy adoptovala rodina Allanů, obchodníků s tabákem, kteří pobívali střídavě ve Spojených státech a v Anglii. Od pěstounské rodiny v osmnácti letech utekl. Pití a gamblerství mu nedovolilo dokončit univerzitní studia, z armády i vojenské akademie, kam se poté z důvodů finanční nouze uchýlil, ho vyhodili pro nedisciplinovanost, podobně skončila jeho námezdní novinářská kariéra. Ve 27 letech se oženil se svou třináctiletou sestřenicí Virginií; jejich překvapivě šťastný a vřelý vztah ovšem hubily dívčina nemoc a Poeovy deprese, poloviční šílenství, drogy a alkohol. V roce 1847 Virginia zemřela. Poe ji přežil jeo o dva roky: 3. října 1849 byl nalezen opilý a omámený drogami na chodníku v Baltimoru; následující čtyři dny proležel v komatu; jako příčinu smrti doktor určil překrvení mozku. Pohřbu se prý účastnili jen čtyři lidé. „Jeho nadání je takového druhu, že mu nikdy nebude potěchou," napsal o Poeovi v jistém dopise jeho adoptivní otec. V českých překladech se Poe pžedstavil záhy po své smrti: v roce 1853 vyšly v Lumíru povídky Zlatý brouk a Na slovíčko s mumií; o tři roky později se tamtéž objevily první převody básní; v roce 1869 vyšel baladický Havran. Z četných povídkových výborů, které se dosud dočkaly různých edic, je nejrozsáhlejší Jáma a kyvadlo (Odeon, 1975); v doslovu Povídkář Poe podává Martin Hilský přesný obraz magnetického poeovského universa: „Poeův svět je světem neustálého 135

přitahování a odpuzování. Stále před Poem utíkáme, stále se k němu vracíme. Někdy mu nerozumíme. Často je nám povaha jeho světa cizí. Jeho osamělé postavy, zbavené přirozené emocionality a erotických vztahů, se nikdy nestanou našimi přáteli. Jeho jazyk plný superlativ a vykřičníků nás bude vždycky podivně znepokojovat. Zavřené prostory, umělé osvětlení, sugestivně tikající hodiny a ve tmě svítící oči, které se objevují v Poeových povídkách, nás však zároveň podmanivě přitahují. Jako by Poe na nás s jistou ironií zkoušel literární hypnózu. Jako bychom s ním zasedli k velice napínavé, vzrušující hře. Vypravěč Poe sedí proti nám a pod maskou vážnosti má ironický úsměv…" Jáma & kyvadlo a jiné fantastické příběhy Ve výboru 14 povídek nás Edgar Allan Poe vede do pochmurného světa své originální obrazotvornosti. Působivost jeho děl čas nezmenšil, i po dvou stech letech od autorova narození se nám nad povídkami tají dech a hrůzou naskakuje husí kůže. Napětí, strach a pocit zmaru, zšeřelé světy rozpolcených postav, pološílených vypravěčů a hroutících se bytostí nás stále děsí i lákají, odpuzují i neodolatelně přitahují, takže po večerech znovu usedáme pod lampu a noříme se mezi stíny Poeových temných hrdinů. Citát z povídky Černý kocour: Pod tíží těchto muk ve mně uhasl i poslední nepatrný zbytek dobra. Zlé myšlenky se staly jedinými průvodci mé duše - posedly mne nejtemnější a nejhorší představy. Má dosavadní nevrlost přerůstala v nenávist ke všemu na světě a k celému lidstvu. Ach, ponejvíce se nebohou obětí mých náhle propukajících a zhusta se vracejících výbuchů slepé zuřivosti stávala - ó, jaká hanba - má mlčky trpící žena. Jednoho dne šla se mnou tato žaluplná trpitelka kvůli nějaké domácí potřebě do sklepa starého domu, který jsme v nouzi obývali. Kocour se po strmých schodech hnal za mnou a málem 136

mne srazil dolů. To mne rozčílilo takovou měrou, že jsem uchopil sekeru (zapomněl jsem zcela na bázeň, která mne až doposud krotila) a rozehnal se po zvířeti - byl bych ji jistojistě zabil, kdyby rána dopadla, avšak žena zastavila mou ruku. Tento zásah vyprovokoval mou zuřivost k opravdu ďábelskému šílení. Vytrhl jsem se z jejích rukou a zaťal sekeru hluboko do její hlavy. Bez hlesu klesla okamžitě mrtvá k zemi. Hned po dokonání této hnusné vraždy jsem začal s veškerou rozvahou přemýšlet, kam ukrýt mrtvolu. Věděl jsem, že bych ji nemohl ani ve dne, ani v noci odstranit z domu, aniž bych se vydal všanc podezřívavosti sousedů. Na mysl mi přicházely rozličné plány. Zprvu jsem chtěl mrtvolu rozsekat na malé kousky a pak je jeden po druhém spálit. Pak jsem se zase rozhodl, že vykopu ve sklepě hrob. Vzápětí jsem připadl na to, že nejlépe bude, když ji hodím do studny, jež stála ve dvoře - anebo ji zavřu jako nějaké zboží do bedny a tu dám odnést nosičem. Konečně jsem přišel na myšlenku, jež se mi zdála být mnohem lepší než všecky mé dřívější plány. Rozhodl jsem se, že mrtvolu ve sklepení zazdím, jak to podle historických zpráv činívali se svými oběťmi středověcí mniši. Použitá literatura: [1]

Poe, A. E. Jáma & Kyvadlo a jiné fantastické příběhy, nakladatelství XYZ, Praha, 2009, z anglických originálů přeložili František Bíbl, Václav Černý a Adolf Gottwald. Uspořádal, k vydání připravil, úvodní slovo a ediční poznámku napsal Radim Kopáč

[2]

http://cs.wikipedia.org/wiki/Edgar_Allan_Poe

137

Valja Stýblová Prof. MUDr. Valja Stýblová, DrSc. (1922) je česká spisovatelka, lékařka a bývalá politička. Narodila se v rodině legionáře, poměrně brzy se dostala do Prahy, kde absolvovala gymnázium. Poté vystudovala medicínu (1950), roku 1965 se stala docentkou a roku 1977 profesorkou neurologie. V roce 1973 byla jmenována vedoucí katedry neurologie a psychiatrie Lékařské fakulty hygienické Univerzity Karlovy, o rok později byla jmenována přednostkou Neurologické kliniky LFH UK a FNKV, kde pracovala od promoce až do důchodu v roce 1990. V letech 1981-1990 byla poslankyní Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Psala prózy z lékařského prostředí. Dějem svých knih dokáže sice roztesknit a dojímat, ale ani svým nejlepším románem Skalpel, prosím nevybočila z konvenčního proudu literatury. Její knihy byly přeloženy do angličtiny, běloruštiny, bulharštiny, estonštiny, francouzštiny, litevštiny, lotyštiny, maďarštiny, němčiny, polštiny, ruštiny, slovenštiny, slovinštiny a španělštiny. Nevěra Nevěra a manželský trojúhelník - proč se k tomuto starému, po celé věky však aktuálnímu tématu znovu vracet? To proto, že toto téma nesčetněkrát umělecky ztvárňované vždy znovu láká nejen tvůrce, ale vždy znovu dokáže zaujmout a strhnout i dnešního člověka. Také Valja Stýblová je zvolila pro svou novelu Nevěra, v níž odvíjí příběh mladého páru, zasaženého mnoha vnitřními otřesy a citovými zvraty. Bez drastických rekvizit, střídmými prostředky vtahuje čtenáře do osudu svých hrdinů, dokáže evokovat sympatii i antipatii k jejich jednání, a to bez laciných autorských rad 138

a postojů. Zachycuje jeden z mnoha příběhů, jakých je kolem nás bezpočet, vypráví příběh typický, který je však svým způsobem také jedinečný a který má proto mnoho předpokladů, aby čtenáře zaujal. Citáty z knihy: „Nikdy jsme jeden druhého neklamali! Jak si můžete být tak jistá? Slepě důvěřovat se nesmí nikomu na světě, ani nejbližšímu člověku." Zarazila se. „Chcete tím naznačit, že měl Štěpán někoho rád už dřív?" „Chraň bůh, nic takového! Ale znám přece lidi, vím, že láska má své vlastní zákony. Cit vzplane a věrnost shoří jako kus papíru. Důvěra mezi partnery, to jsou slova z knížky, proslov ve svatební síni. Nejdřív jsou bláhové sliby, láska na věky a pak stačí jedna malá příležitost." „Nemáte pravdu," vybuchla. „Důvěra je jen jedna: mezi lidmi, v práci nebo mezi dvěma partnery, to je přece úplně stejné. Buď se na někoho mohu spolehnout, nebo ne…" Zaútočil: „A kde je vaše důvěra, když jste jela sledovat manžela na letiště?" „Neměla jsem to dělat," řekla bezbarvě. „Čestnější bylo zeptat se ho přímo." „A co by vám tak asi řekl?" „Nevím. Něco už by mi řekl." Dojatě se usmál. „Nakonec obviníte sama sebe. Je to od vás krásné, ale nesmíte být tak romantická. Život je tvrdá hra, musíte se s tím smířit. I manželství je tvrdá hra. Silnější je ve výhodě." „To jistě. V případě rozvodu se mu podaří vysoudit děti nebo urvat barevný televizor." „Ale tak jsem to přece nemyslel!" „Tak jak jste to myslel?" „Ženy obvykle vyčítají, pláčou. Za jedno klopýtnutí udělají doma manželovi peklo. Lepší taktika je vědět svoje a mlčet. Buď se všechno vrátí do starých kolejí, anebo…" „Rozumím vám. Oko za oko, zub za zub. Jedna moje známá to dělá taky tak. Když se manžel vymluví na služební cestu, strčí děti k sestře a pozve si domů přítele." „No a? Člověk se musí umět přizpůsobit. Každé milostné okouzlení jednou skončí a co pak? On je ženatý, ona vdaná. Mají vedle sebe živořit?" „Proč? Mohou si to otevřeně přiznat a 139

rozejít se." „Souhlasím s vámi, pokud tu nejsou děti. Víte, co pro ně znamená rozvod? To už je skutečně lepší se dohodnout, přimhouřit oči… Z rozumných manželů se mohou stát přátelé. Proč by přítel nedopřál tomu druhému trochu citového vyžití? Kousek nezávazné lásky, která zpříjemní život a zmizí stejně rychle, jak se objevila?" Prohlížela si ho tvrdýma, neúprosnýma očima, tohle je tedy Silvar. Trocha citového vyžití! Nezávazná láska, která zpříjemní život. Když se s jeho rodinou vídali, zdál se jí spolehlivý a bezelstný. Tenkrát na Slapech je Štěpán vyfotografoval. Drželi se kolem krku: Silvar, jeho manželka a dvě děti. Něčemu se smáli. Skupinka byla zosobněním rodinného štěstí. Silvar k sobě tiskl holčičku, ona chlapce. Kdo z rodičů byl ten silnější? On, který se „jednu chvíli přátelil s Leposavičovou", nebo jeho manželka? Hledala taky u jiných mužů „trochu citu", kterého se jim už nedostávalo, nebo byla ta slabá, které je souzeno se smířit a odpouštět? Použitá literatura: [1]

Stýblová, Valja. Nevěra, Československý spisovatel Praha, 1984,

přebal navrhl Jiří Rathouský [2]

http://cs.wikipedia.org/wiki/Valja_St%C3%BDblov%C3%A1

[3]

Prokop, V. Přehled české literatury 20. století, O.K. - Soft, Sokolov 2000, 82 s.

140

Maja Ganinová Význačná ruská autorka. Narodila se roku 1927, absolvovala strojní průmyslovku, pracovala v moskevských závodech a zároveň studovala Literární institut A. M. Gorkého. Debutovala v roce 1954 a zpočátku se věnovala hlavně reportáži, umělecké a cestopisné črtě. Procestovala řadu evropských i asijských zemí, zejména Indii a Dálný východ až po Komandorské ostrovy. Jako prozaička vstoupila do literatury úspěšnou novelou Nasťa a její děti (1960), po níž následovala řada povídkových výborů i několik divadelních her, s úspěchem uvedených na moskevských scénách. Zlaté osamění Všechny příběhy moderních samostatných žen v této sbírce Zlaté osamění jsou osudy lačnícího, zklamávaného i šťastně naplňovaného milostného citu. Hrdinky jsou vesměs ženy nezávislé, bytostně zaujaté svým povoláním, jemuž leckdy dávají přednost před nespolehlivým partnerem; jsou to přesvědčivé, živoucí typy žen různého povolání i mentality; divadelní herečka, cirkusová artistka, dělnice ze sibiřských dolů, pradlena z amurského parníku, básnířka, mladá vesničanka s třemi dětmi aj. Vykresleny jsou věcně a nesentimentálně, s čechovovsky hlubokým a přesným postřehem pro nejjemnější nuance duševních hnutí programově nehrdinských, a přece nesmírně skutečných „hrdinek". Citáty z knihy, povídka Poznámky neslavné básnířky: „Teď už jsem pochopila, že příčinou těchhle mých podivných nápadů bylo mé vychování. Moje matka, kterou táta přece jen přesvědčil, aby od potratu upustila, brzy po porodu svěřila starosti o můj další osud tátovi. Tehdy byl svobodný. Vyrůstala jsem tak, že jsem občas měla chůvu, asi dvakrát jsem 141

začala chodit do školky, ale nejčastěji mě táta zamykal a nechával samotnou doma. Pamatuju se, když jsem se probudila a pro klidné svědomí so trochu pohrála s hračkami - táta mi přísně nařizoval hrát si, aby se mi nestýskalo -, usadila jsem se u dveří a dívala se klíčovou dírkou, kdo přichází po schodech. Čekala jsem na tátu. Vracel se někdy velmi pozdě - to asi nešel rovnou z práce - často jsem u dveří usnula a pak jsem to samozřejmě schytala. Hosty jsme měli málokdy, vůbec k nám skoro nikdo nechodil, nejspíš proto, že táta nerad po někom uklízel. Bydleli jsme, jak se dnes říká, v jednopokojovém bytě, ve skutečnosti to byla trochu vylepšená cela bývalého klášterního domu. Dveře většiny cel vedly přímo do chodby - naši oddělovala od chodby malá kuchyňka, kde nebylo nic jiného než vodovod a plotýnka na topení dřívím. Vzpomínám si, že jsme měli doma vždycky vzorně čisto a pěkně uklizeno, ale zřejmě smutno. Když jsem se narodila, tátovi už bylo čtyřicet, a zvykal si na manýry starého mládence: měl rád čistotu a pořádek, ale chůvy u nás dlouho nevydržely - nejspíš si každá brzy dělala nároky na roli hospodyně, - a proto si táta raději dělal všechno sám. Měli jsme velké čtvercové parkety, táta je natíral pastou tmavě višňové barvy, a já si špinila paty, když jsem po nich běhala bosa. Paty, chodidla punčoch a šlapky plstěných válenek, v kterých jsem chodila doma v zimě, jsem měla pořád oranžové. Tapety v pokoji byly tmavě rudé, drobně síťované, shora lemované širokou obrubou s medvídky v lese; ráda jsem si je prohlížela, když jsem se povalovala v posteli. Večer, když se táta vrátil z práce, roztápěl kachlová kamna a já seděla před otevřenými dvířky a dívala se do ohně; asi mě hypnotizoval. Nevzpomínám si, že bych si přitom představovala něco zajímavého nebo o tom přemýšlela, ale vím, že odtáhnout mě od kamen a uložit do postele nebylo nijak snadné. Doma jsem nosila dlouhé flanelové kalhoty a tenký béžový svetr. Jednou jsem klopýtla a polila ho rybím tukem, od té doby, ač byl mnohokrát prán, odporně páchl, ale nové věci mi 142

kupovali málokdy, a ten svetr jsem měla ještě, když jsem šla do školy. Táta uměl dobře vařit. Dělal například znamenitou vaječnou omeletu. Nebo sekanou ze sleďů, masa, vajec a bílého chleba - takovou dobrotu jsem od té doby nikdy nejedla. Vzpomínám si, že dokonce pekl mazance a zapékal kýtu v chlebovém těstě. Můj táta byl ateista, ale o vánocích mi tajně strojil stromeček - tehdy se to považovalo málem za trestný čin. Měl mne asi moc rád. Použitá literatura: Ganinová, Maja. Zlaté osamění, Lidové nakladatelství Praha, 1978, přeložila Hana Volfová

143

Francis X. King Francis X. King je mezinárodně uznávaným vědcem v oboru srovnávací religionistiky, výzkumu tajných společností a kultů, ezoteriky, astrologie, teorie a praxe věšteckých metod. Vedle řady vědeckých prací o období mezi lety 1500 a 1800, jemuž se převážně věnuje, napsal i několik ilustrovaných bestssellerů jako Kouzelnictví a démonologie, Lexikon věšteckých umění, Lexikon zakázaného vědění aj. Nostradamus - Velká kniha předpovědí Nostradamus, astrolog a lékař žijící v 16. století, si získal slávu na francouzském dvoře Kateřiny Medicejské, když přesně předpověděl okamžik a okolnosti smrti francouzského krále Jindřicha II. a konec dynastie Valois. Za léta svých putování a cest nashromáždil mnohé neobyčejné znalosti, jichž posléze využil, aby mohl v jiné formě vědomí putovat časem a prostorem. Tak předvídal lety do vesmíru, revoluce ve Francii a Rusku, obě světové války, zavraždění Johna F. Kennedyho, příchod „krále děsu" i mimozemskou invazi. Nostradamův jazyk, ve čtyřverších specificky zašifrovaný, byl formulován tak, že můžeme předpokládat autorovu znalost starého mystického vědění - pro většinu z nás, kteří dnes žijeme v čase skepse, je to hádanka, k níž nemůžeme nalézt klíč. Na základě splněných proroctví jak z dob předcházejících jeho životu, tak i časů pozdějších, se zkoumá věrohodnost velkého jasnovidce. V poslední části se kniha zabývá i jinými technikami předpovídání budoucnosti - I-ťing, tarotem, geomancií, rituálními věšteckými metodami -, které musel velký Nostradamus nepochybně znát. Citáty z knihy: K nejjednoznačnějším čtyřverším patří I, 17. Píše se v něm, že po 40 let nebude vidět Iris. Iris znamená řecky „duha" a verš nepochybně praví, že po 144

40 let nebude pršet a nastanou extrémní sucha. V následujícím verši se říká, že Iris se po 40 let bude objevovat každý den. Z toho lze usuzovat na tak vydatný déšť, který přivodí potopu světa a záplavy, ale slunce se přitom prosadí natolik, že se objeví duha. Na potvrzení takového výkladu čtyřverší pokračuje: Suchá země vyschne ještě víc, a až se objeví, nastanou velké záplavy.

V Bibli se sice píše o potopě, která trvala 40 dní a 40 nocí, ale svět ještě nikdy nezažil ani potopu, ani období sucha v takovém rozsahu. Verš se tedy musí vztahovat na budoucnost. Rostoucí obavy v souvislosti se „skleníkovým efektem" a s ním spojenými změnami klimatu na celém světě včetně postupování pouští a polopouštních oblastí v některých částech Afriky, které dřív byly úrodné, by mohly znamenat první krok ke splnění proroctví. Když se pokusíme vyjít ze zcela zjevný význam verše, pak je pro nás jediným záchytným bodem „Iris", v řecké mytologii dcera Elektry a sestra Harpyjí. V Homérově Iliadě je zmíněna jako poselkyně noží, proto sucho a záplavy musí být pokládány za vážné varování bohů před ekologickou katastrofou. Iris je navíc manželka Zefýra, suchého západního větru způsobujícího sucha. Na druhé straně ale drží v ruce džbán na vodu jako symbol deště. Sucho znamená zároveň hladomor a ve III, 42 hovoří Nostradamus o hladomoru v Tuscii, tj. Toskáně v Itálii: Dítě se narodí se dvěma zuby v krku a v Toskáně 145

budou padat kameny jako déšť. O několik let později nebude ani pšenice, ani ječmen, aby uspokojily ty, které hlad oslabí, Odkaz na osobu, jež se narodí se dvěma zuby v krku, se znovu objevuje ve čtyřverší II, 7, rovněž v souvislosti s hladomorem. Mezi mnoha lidmi, kteří budou posláni na ostrov, bude muž narozený se dvěma zuby v krku. zemřou hlady, až osekají stromy.

„Posílat lidi na ostrov" byla ve Francii běžná praxe v zacházení se zločinci. Jako trestanecké kolonie přicházely v úvahu Ďábelské ostrovy a Francouzská Guayana. Klíčem k oběma veršům je abnormální dítě narozené se dvěma zuby v krku. Nejjasnější odkaz na velký hladomor najdeme ve čtyřverší I, 67 citovaném na stránkách 98-99, uvedu alespoň jedno ze strany 98. Velký hladomor, jehož blízkost cítím, Se bude projevovat znovu a znovu /v určitých zemích/ a nakonec zachvátí celý svět: 146

Bude tak velký a potrvá tak dlouho, Že /hladovějící/ budou jíst kořen v lesích a děti odtrhovat od prsů. Nostradamus v 90. letech 20. století, příklady čtyřverší, která se vyplnila: Jednoho dne budou oba velcí vůdcové přáteli, všichni uvidí, jak jejich velká moc dále narůstá: Nová země bude na vrcholu své moci, Muži krve bude podána zpráva o počtu.

Vetře se, zlý, neradostzný, odporný, přinese s sebou tyranskou vládu nad Mezopotámií Všichni přátelé nakažení nevěrnou ženou. Země je na pohled strašlivá a černá. Použitá literatura: King, X. Francis. Nostradamus, Knižní klub, Praha, 1995, přeložila Ivana Vízdalová 147

Brigitte Reimannová Brigitte Reimannová se narodila 21. 7. 1933 a zemřela 20. 2. 1973. V českém překladu vyšla její novela Za zavřenými dveřmi (1968), nepřeloženy dosud zůstaly Žena na pranýři a Příjezd do všedního dne. Poslední své dílo, Franciska, autorka nedopsala, zůstalo fragmentem, protože zemřela ve věku necelých čtyřiceti let. Vzdor nemoci, kterou poslední léta svého života trpěla stále bolestněji, vzdor strachu a konečně jistotě, že ani mimořádná péče a úsilí lékařů nezabrání tomu nejhoršímu, začala psát svůj román s velkou odhodlaností a vůlí. V Brigittě Reimanové odešla nadějná autorka, nadaná velkým epickým talentem, senzibilní duše rezonující nejjemnějšími záchvěvy lidské psýchy, přitom autorka společensky angažovaná, která svým, byť nepočetným, zato však umělecky zralým dílem obohatila literaturu NDR. Franciska Do politicky složitého rámce vývoje NDR po skončení války, je zasazen vzrušující osud mladé architektky Francisky Linkerhandové, hledající své citové zakotvení i smysl své práce v novém státě NDR. Do jejího života vstupuje pestrá galerie mužů, hluboce ovlivňujících její další životní rozhodnutí. Primitivní Wolfgang, s nímž uzavře nerozumné manželství, vzdělaný profesor Reger, její učitel, s nímž spolupracuje na obnově Gewandhausu, bagrista, bývalý novinář Trojanowicz, tolik se podobající jejímu bratru Wilhelmovi, který je pro Francisku vzorem ideálního muže, Schafheutlin, její představený v nově budovaném Německu, s nímž se sice rozchází v názorech na novou socialistickou výstavbu, přesto však k němu cítí náklonnost, která je silnější než milostné vzplanutí k Trojanowiczovi. Život plný zvratů, proher a bolestného hledání nových jistot, život plný politických i 148

pracovních problémů, život nepřikrášlovaný falešným optimismem, ani neočerňovaný bezvýchodným nihilismem, takový je život Francisky Linkerhandové, kterou si čtenáři zamilují pro její neutuchající životní elán a touhu žít plný život. Použitá literatura: Reimannová, Brigitte. Franciska, Lidové nakladatelství, 1978, přeložil Karel Houba

149

Barbara Wachowiczová Barbara Wachowiczová vystudovala žurnalistiku a teorii a historii filmu na varšavské univerzitě, debutovala jako novinářka na stránkách deníku Zycie Warszawy. Několik let pracovala v redakci filmového týdeníku Ekran. Důležitým mezníkem v její tvůrčí kariéře se stala spolupráce s polskou televizí – je autorkou několika desítek scénářů, za televizní seriál Ženy jejich života dostala literární cenu. Její první knížkou byly Filmové příběhy mladého rytíře, velký čtenářský úspěch měla próza Marie jeho života, která vychází již ve druhém vydání. Ve všech svých knihách autorka projevuje obrovský talent k postižení psychologie svých hrdinů a k vylíčení atmosféry a koloritu doby, v níž žijí. Marie jeho života Strhující faktografický materiál a hluboké porozumění pro psychologii člověka – to jsou základní devizy, které autorka vložila do svého románu v pěti velkých láskách jednoho z nejslavnějších světových romanopisců, nositele Nobelovy ceny, Henryka Sienkiewicze. Sienkiewiczovo soukromí, jeho milostný život byl charakterizován prudkými světly a stíny, vzepjetími a pády. Přesto však ve čtenáři zůstane pocit, že skutečná velká láska naplňujkící život, jakou v tolika proměnách mistrně zobrazil ve svém nesmrtelném díle, se tomuto géniovi vyhnula, že ji postrádal. Každá ze Sienkiewiczových pěti Marií je jiný typ, má kolem sebe jinou atmosféru a je spojena s jinou etapou jeho tvorby. Barbara Wachowiczová sebrala všechen existující materiál o soukromém životě svého hrdiny, se žurnalistickou zvídavostí i vědeckou erudicí nahlédla hlobuko do Sienkiewiczova nitra, poprvé uveřejňuje mnohé dopisy a dosud neznámé úryvky z deníků a vytváří tak skutečně atraktivní dílo beletrizované literatury faktu. 150

Podivnou shodou okolností pět žen, k nimž Sienkiewicz milostně vzplanul, se jmenovalo Marie. Žádná se nestala jeho Beatricí či Laurou, žádná ho neučinila šťastným. Julian Krzyzanowski Úvod knihy: Pět Marií v životě Henryka Sienkiewicze. Marie Kellerová, první milostné okouzlení, brutálně přerušené, zanechávající pocit trpkosti; Maryna Szetkiewiczová, nadevše milovaná, nenahraditelná a nezapomenutelná manželka; Marynuška Romanowská, třetí Marie a druhá manželka, hrdinka společenského

skandálu,

„mstivě“

zpodobněná

v RODINĚ

POLANIECKÝCH; Marie Radziejewská, poslední vzplanutí; Marie Babská – Marka – pátá Marie a třetí manželka, přítelkyně v melancholickém období klidného stáří. Což mu ani jedna nepřinesla štěstí? Ne, nepočítáme-li několik jasných let prožitých s Marynou, první manželkou, ukončených její předčasnou smrtí, v Sienkiewiczově životě se nelze dopátrat nádherné, bouřlivé a vítězné vášně. Paprsek obyčejného lidského štěstí mu svitl příliš pozdě. Jaký je rozdíl mezi tím, co vylíčil na stránkách svých knih, a tím, co mu přinesl život, anebo co si sám připravil. V moři zla, hlupoty, nejistot a pochyb, jakým je bytí, jediná věc, která stojí za to, aby člověk žil, je láska, silná jako smrt. Nic krom ní.“

151

Sienkiewiczovy dopisy: Podnikl jsem sám výlet po vzdáleném mořském pobřeží. Ale – co to říkám, že sám – vždyť jsem celou dobu myslel na svou drahou a milovanou snoubenku, takže jsme jej podnikli spolu. Nemohu se zbavit představy, jak by nám tu bylo dobře a rozkošně ve dvou. Víš, má drahá, milovaná, že neumím marně plýtvat vroucnými slovy, ale časem se mne zmocňuje takový stesk, že si nevím rady. V takových chvílích bych za Tvou fotografii, za prstýnek Tvých drahých vlasů dal všecko, co mám. Jsem zde čtvrtý den, prohlédl jsem si všecko, všecko jsem poznal, na všecko se podíval – a znovu v myšlenkách přebíhám stovky mil dělící mě od Tebe a v duchu se už vracím a na přivítanou Ti líbám nožky. Kdybych tak mohl očekávat co nejčastější dopisy své Paní, jak bych je stále toužebně vyhlížel a radostně otevíral! Řekneš-li, že je to upomínka o dopisy, řeknu prostě: Ano, je to upomínka, nebo ještě jinak – je to prosba, a odvažuji se doufat, že Tvé srdce nedovolí odmítnout. Jak je se zdravím mé milované? Nechť se šetří, nechť nejezdí na příliš divokých koních a nechť má na paměti, že nepatří jen sobě, ale také mně a že je pro mne vším, co mám na světě nejdražšího. Se stejnou úctou jako s láskou líbám Tvé nohy, má milovaná, a loučím se s Tebou s pozdravem; na shledanou co nejdříve! Henryk. Dnes Ti už mohu napsat, že bych dal nevím co, abych aspoň na pár dní uviděl slečnu Marii, která je bytostí na světě mi nejdražší a jedinou ženou, kterou bych toužil nazvat svou. Nevím však, bude-li s tím její matka souhlasit. Co se slečny Marie týká, mám na nejistých základech spočívající, ale neochvějnou víru, že dnes by už svolila podat mi svou milovanou ruku. 152

A Bůh vidí, že by udělala dobře, protože nejvíc milující otec by nemohl být o své jediné dítě starostlivější než já o ni. Jsou-li síla a dlouhé trvání citu zárukou budoucnosti, řeknu Ti jen tolik, že jak mě to chytlo pomalu před dvěma lety v Benátkách, tak mě to drží dosud tolik, že pro to nenajdu výraz. Prostě řečeno – mám chuť napsat stokrát za sebou – hle, miluji slečnu Marii, miluju, miluju nade všecko na světě, jako svou nejdražší budoucí ženu a byl bych nejšťastnější, kdybych to mohl z věže od Svatého kříže křičet na celý svět. Použitá literatura: Wachowiczová, Barbara. Marie jeho života, Lidové nakladatelství Praha, 1979, přeložila Vendulka Zapletalová

153

Dinah Nelkenová Dinah Nelkenová – německá autorka řady velmi úspěšných románů. Fleur Lafontainová Je to především velký milostný román zabírající více jak padesát let historie Německa na pozadí společenských a politických událostí – válek pádu různých vlád a krachů burz – sledujeme životní prohry i výhry, lásky, zrady a hledání nových životních cest Fleur Lafontainové, hrdinky této dramaticky napsané rodinné ságy, od jejího dětství, prožitého ve wilhelmovském Německu, přes tragédii první světové války, bídu, inflaci, ale i lehkomyslný, bohémský život poválečný, příchod nacismu, útěk na Korčulu a do Říma, až po téměř tragický závěr, kdy po skončení druhé světové války, místo aby vykročila do nového, svobodou prosluněného života, se ocitá na klinice pro duševně choré. Spolu s Fleur Lafontainovou vystupuje a prochází románem celá galerie postav, z nichž především strýc Jean-Louis se nepochybně zapíše nejhlouběji do paměti čtenářů, kromě hrdinky Fleur, ženy milující i milované, zrazující i zrazované, ale pevně věřící v lásku a krásu života a světa. Citáty z knihy: Bumke zřejmě mnoho nepřemýšlel, většinou mlčel, a když už jsem začala vážný rozhovor, odbyl mě vtipem, který jsem zase já neposlouchala. Jednou večer, rozespalá, jsem v přítmí zpozorovala cosi, co jsem měla už dávno objevit: na klopě Bumkeho kabátu pověšeného přes židli se leskl odznak nacistické strany. Z přítmí v obývacím pokoji, kde jsme leželi na gauči, na mě mžoural jako lesklé kulaté oko odporné zvrhlosti, a zatímco jsem se vymaňovala Bumkemu z náručí, slyšela jsem, jak říkám: „Co to je?“ „Co?“ 154

odvětil Bumke otázkou, jako by ten odznak nenosil už dlouhé týdny pod klopou kabátu. „Ach jo? No ano… Nerozčiluj se, opravdu jsem nemohl jinak.“ „Co jsi nemohl jinak?“ Už jsem stála a sahala po pantoflích, když on sahal po mně – marně. „Buď rozumná, vysvětlím ti to. Dnes se přece musí…“ „Co se musí?“ „No přidat se k nim! Jinak to nejde. Dělám to opravdu jen proto, abych znovu získal spojení s velkoprůmyslem, který stojí za nimi. Co myslíš, odkud by jinak dostávali peníze? Vždyť je to jasné.“ „Co je jasné?“ „No, že nezůstanu stranou. V tom je budoucnost! Nacisti dokáží všechno, odstraní nezaměstnané u ulic, a kdybys věděla…“ Náhle mluvil plynně, dostal se na bezpečnou půdu vlastníka a udělal mi přednášku, v níž se sice rovněž mluvilo o miliónech nezaměstnaných, ale mnohem víc o žalostném úpadku celkového objemu průmyslové a zemědělské výroby, za který vděčíme jen výmarské republice vytvořené socialisty a momentálně naprosto neschopné nouzové vládě pana von Papena a po ní generála von Schleichera. „Věř mi, potřebujeme silnou ruku, která by nás vytáhla z bahna! A proč bychom k tomu nevyužili těch pohůnků?!“ „Protože oni využijí vás,“ řekla jsem, ještě stále jen s jedním pantoflíčkem nataženým na noze a s vlasy padajícími do obličeje. „Protože to jsou zločinci, vrazi a hrdlořezi a protože – díky bohu – to s nimi už jde s kopce. Při posledních volbách náramně pohořeli. A ty se zrovna teď přidáváš k tomu verbežskému spolku!“ „Ve straně jsem už déle než rok, od té doby, co jsme zavřeli banku. Všichni jsme v ní, i bratr, který je generálním ředitelem ve Švábské oceli a ví, odkud vítr fouká. Vždycky jsem se vyhýbal debatám o politice, a ty jí nerozumíš za mák, tvůj bratr tě jenom hecuje. Stále křičíte: Výrobní prostředky do rukou pracujících! Co tím chcete dosáhnout? Fleur, zapamatuj si, co ti řeknu: Hitler se stane říšským kancléřem a já… já znovu získám svůj životní standard.“

155

„Opravdu to byla nejkrásnější léta vašeho života?“ ptá se profesor a já si uvědomuji, že mé vyprávění o chvílích s Philippem – i když ne přímo určené profesorovým uším, čemuž však při vyprávění mohu těžko zabránit-, upřímné vzpomínky na promilované jarní noci a nezapomenutelné písečné duny pod brandenburskými borovicemi, dovedlo zřejmě i v mém matném podání nejen zobrazit, ale i probudit romantické city. Neboť profesorova otázka prozrazuje víc než lékařskou starostlivost, a není ani okázalým projevem důvěryhodného a někdy bezmála důvěrného přátelství, jež mi denně dokazuje, když mě úpěnlivě prosí, abych se konečně odvážila udělat první samostatné kroky a měřit vlastní pokroky nejen na centimetry, přičemž se nade mnou sklání a šíří lehkou vůni brilantiny. Anebo když, zřejmě pro rozptýlení, se mnou vede takzvané moudré řeči a doporučuje mi knihy – čtyřiadvacet svazků Goetha-, jež mi umožňují nahlédnout do podstaty mezilidských vztahů. Neboť podle něho a Goetha se můj vztah k Philippovi nezavršil v písečných dunách a pod borovicemi, ale právě v tom velkém citu, který ani nepotřebuje tělesnou blízkost: „Myslíme si, že milujeme muže, a zatím v něm milujeme to nejvznešenější, co můžeme milovat.“ S bodrým úsměvem odpovídám: „Přeceňujete mě, a myslím si, že zároveň podceňujete sám sebe a vlastní znalosti nekonečných hlubin lidské duše, jak říkával můj strýc Jean-Louis. Vždyť většina lidí velmi realisticky miluje to, co chápe – to, co v pravém smyslu slova umí pochopit. A že bych právě já byla výjimkou…?“ „Jste výjimka. A i když věřím, že to byla vaše nejšťastnější léta… Ach Fleur, byla jste příliš jemná a příliš citlivá, aby se vás nedotklo velké neštěstí oněch let. Byla byste potřebovala víc klidu, víc pohody, víc ticha, abyste se mohla uvolnit, abyste se mohla vrátit sama k sobě, k malému děvčátku Fleur…“ „… něžnému a jemnému jako květ, já vím. Už jsme se však shodli na tom, že doba, v níž jsem žila, byla jen zřídka něžná a jemná jako květ. Co jsem se natrápila, kolik starostí jsem měla 156

sama se sebou, se svou prací, se synem Klausem a s Phillippem a s Poldim, ano, hlavně s Poldim, s bratříčkem Poldim!“ „O tom si promluvíme někdy jindy. Vaše neobvyklá vazba na něho je důležitou kapitolou celého příběhu, možná že nejdůležitější, ale na ni potřebujeme čas. Jestliže budu moci zítra přijít, budeme ho mít dostatek.“ S těmi slovy odchází a po chvíli ho vidím, jak nasedá do auta, které přes den stojí v zahradě kliniky a večer ho odváží pryč: osamělý muž – i když ho pacientky obdivují a zbožňují – se vrací do osamělého domova. Tam vysedává – pokud mohu věřit Tuss – nad knihami, pak si navečer asi zajde do podobné restaurace, jako je hostinec, vedle zahradní brány kliniky, znovu se vrátí do prázdného domu, kde na stěnách stále ještě visí obrazy jeho nešťastné ženy, a v poslední době se mu možná zjevuje i obraz mých fialkově modrých očí a posměšných rtů. Ty mu, jak vím, už příliš mnoho navyprávěly o dnech strávených ve Frohnau a o nocích na bílém hebkém písku pod nedomrlými borovicemi. Vím však také to, že tento učený psycholog přes všechno svú úsilí najít pravdu sotva co objeví, jestliže mu sama nedám do rukou klíč. A to nemíním udělat. Použitá literatura: Nelkenová, Dinag. Fleur Lafontainová, Melantrich, Praha, 1980, přeložila Antonie Urychová-Tomášková

157

Dieter C. Sinn Dieter C. Sinn (narozen 19. září 1931 v Mannheimu) v knize věnované slavnému obrazu mony Lisy projevil nejen svůj „zájem o světoznámou Neznámou.“ Vycházel i z fundovaného základu vlastních studií (klasická filologie, historie a filozofie na univerzitách v Heidelbergu a Freiburgu) i z pozdější profesorské praxe. V létech 1959 – 1962 získal vědecké stipendium, jako redaktor spolupracoval posléze s nakladatelstvím Duden v Mannheimu a Schwabe – Co v Basileji. Od roku 1967 se věnuje pouze literární tvorbě. Mona Lisa Po dlouhá staletí se táží všichni, kteří spatřili nezapomenutelný úsměv na portrétu známém jako Mona Lisa či La Gioconda, koho vlastně tehdy Leonardo da Vinci portrétoval. Co znamená tento úsměv? V autorské fabulaci se spisovatel pokusil podat jedno z možných vysvětlení. Vedle romantické dějové linie o nenaplněné lásce k jednomu z rodu Medicejských a marném pokusu ženy aspoň jednou se ještě vzepřít vynucenému životu po boku manžela vybraného jinými se odvíjí ještě linie druhá: dobová freska Itálie, uměleckého světa a střetů dvou velikánů Leonarda da Vinciho a Michelangela Bounarrotiho i života, přání, tužeb a snah prostých lidí, jejich hledání sebe sama i odvěkých hodnot dobra a zla. Citáty z knihy: „… tohle je mé oblíbené místo… Jak často jsem tu stávala a snila s otevřenýma očima. Tamhle na severu se táhnou Apeniny a směrem na západ je moře… Právě to mám ráda, když skutečnost a sen splývají. Na tomhle místě ti patří všechno, co oči vidí… Brzy mi bude pětadvacet… Jak 158

jsem už stará! Jestlipak mi zbyde ještě čas, abych spatřila Guliana? Jak jen si ten Leonardo dává na čas! Kdyby byl můj portrét už hotový, kdyby byl už poslán, určitě bych od Guliana dostala nějakou zprávu! Slunce jí rudě prozařovalo skrze chvějící se víčka. Po tvářích jí skanulo několik slz. Nechala je vysušit sluncem a přitom se usmívala. Byl to úsměv s nádechem něžnosti, potlačené ironie a byl v něm i stín smutku.“ Použitá literatura: Sinn, Dieter. Mona Lisa, Lidové nakladatelství, 1980, Praha, přeložila Věra Houbová

159

Lev Nikolajevič Tolstoj Počátek tvorby L. N. Tolstého spadá do doby prohrané krymské války a rolnické reformy z roku 1861 a poslední jeho díla vznikla po porážce první proletářské revoluce roku 1905. Hluboké proměny ruské společnosti poznamenaly vnitřní vývoj jeho složité, silné a nepoddajné osobnosti stálým neklidem, hledačstvím a rozpory. Hrabě Tolstoj patřil svým původem k nejstarším aristokratickým rodinám Ruska. Narodil se 9. září 1828 (podle nového kalendáře) v Jasné Poljaně nedaleko Tuly. Šťastné dětství záhy přervala smrt obou rodičů. Za pobytu v Kazani začal studovat na univerzitě a vedl život zlaté mládeže. Studia nedokončil a vrátil se do Jasné Poljany se záměrem pozvednout život svých nevolníků. Když utrpěl nezdar, vstoupil do armády a roku 1851 odjel s bratrem Nikolajem bojovat na Kavkaz. Zde vytvořil svou prvotinu Dětství, která po otištění v časopise Sovremennik připoutala k němu rázem pozornost jako k velké naději ruské literatury. Potvrdil to svými dalšími díly: vojenskými skicami v Kavkazu, vesnickými povídkami Statkářovo jitro a Polikuška, pokračováním autobiografické trilogie v Chlapectví a Jinošství a zejména pak uměleckými reportážemi o obraně Sevastopolu, jíž se sám účastnil, Sevestopolskými povídkami (1855 – 1856). Po krymské válce odešel z armády a v letech 1855 – 1856 se v Petrohradě stal předmětem sporů mezi revolučními demokraty a liberály. Novela Rodinné štěstí (1859) a poetická próza Kozáci uzavřely jeho rané období, jež z různých hledisek znamenalo přípravu k jeho vrcholné tvorbě 60. a 70. let. Na přechodu k ní však prožil vážnou krizi, z níž hledal jistoty ve sblížení s prostým lidem: oddal se proto vyučování rolnických dětí ve škole, kterou sám založil, a vydával pedagogický časopis Jasnaja Poljana, propagující svobodnou výchovu. Dvě cesty do západní Evropy ho jen utvrdily v nedůvěře v městskou 160

civilizaci. Po návratu se proto trvale usadil v Jasné Poljaně a prožil tu mezi vesničany většinu života, vzdálen společenských center Ruska. Po sňatku se Sofií Andrejevnou Bersovou v roce 1862 nastala poměrně nejklidnější a spisovatelsky nejintenzívnější doba jeho života. Plodem těchto let životní pohody na vrcholku tvůrčích sil se stala románová epopej Vojna a mír (1865 – 1869), historický román o Napoleonově vpádu do Ruska, který byl zároveň svéráznou odpovědí Tolstého na spor o vývoji Ruska po rolnické reformě tím, že vyzvedal lid jako hlavní sílu určující běh dějin. Nové zaujetí pedagogikou, příprava Slabikáře (1871 – 1872) a Ruských knížek ke čtení, odděluje Vojna a mír od druhého velkého románu Anny Kareninové (1875 – 1878). Tolského tématem se tentokrát stala bolestivě na něho doléhající ruská současnost 70. let; příkrý nesouhlas s vývojem země, rozrušujícím základy patriarchálního zřízení, se v románě projevil celkovým pesimistickým laděním, tragismem příběhů i hledáním východiska z mravní a společenské krize. Stále se stupňující nespokojenost Tolstého vyústila na přelomu 70. a 80. let v osobní drama, vyvolané ztrátou životního smyslu a hrůzou ze smrti, jež přerostlo ve všeobecnou krizi jeho světového názoru. Vyřešil ji radikálním přechodem na pozice patriarchálního rolnictva, ztotožněním s jeho postoji a přijetím mužického způsobu života. Ve své Zpovědi (1879 – 1880) a v řadě náboženských traktátů a publicistických spisů formuloval utopistickosocialistické učení o mravním sebezdokonalování, k lásce k bližnímu a neprotivení se zlu násilím; opíral se přitom o lidové sekty a východní náboženství. V duchu tohoto učení zavrhl jako nástroje útlaku a lži všechny státní instituce, oficiální církev i novodobou civilizaci a kulturu – včetně vlastních děl. Učedníci jasnopoljanského proroka rozšiřovali pak tolstojovství mezi lidem v Rusku i za jeho hranicemi. 161

S názorovým obratem souvisela i potřeba oprostit umělecké prostředky. Výtěžkem této snahy Tolstého byly prostě vypravované legendy pro lid. Postupem času se však zase vrátil k analytickému a psychologickému realismu. V dílech této doby – povídkách Smrt Ivana Iljiče (1886), Kreutzerova sonáta (1891), v dramatu Vláda tmy (1887) i v posledním velkém románu Vzkříšení (1899) se však nové názory projevily až útočně kritickým zachycením ruské skutečnosti („strháváním všech a jakýchkoli masek“), neskrývanou publicističností a dramatismem. V povídce Otec Sergij a v dramatu Živá mrtvola, vydaných až posmrtně, neviděl jiného východiska z nelidského světa výsad, lži a násilí než útěk ode všeho; v Hadži Muratovi (1912) naopak oslavil zmužilý boj za svobodu a lásku k životu. Učení o neodpírání zlu násilím vyzývalo sice k pasívní rezistenci, avšak ze samého Tolstého činilo buřiče a bojovníka, účinně zasahujícího do společenského dění. Zvláště posledních 15 let života je vyplněno jeho carskou vládou, ale nedotknutelný díky světové slávě, vystupoval s výzvami proti hladu, proti násilí rusko-japonské války a po porážce revoluce 1905 proti popravám revolucionářů. Jako umělec, myslitel a veřejný činitel se stal jednou z nejvýznamnějších mravních autorit 19. století. Vnitřní rozpory a neshody s rodinou a tolstojovci přivedly Tolstého k rozhodnutí tajně opustit Jasnou Poljanu; na útěku z domova, doprovázen osobním lékařem Slovákem Dušanem Makovickým, onemocněl a zemřel 20. ůistopadu 1910 na stanici Astapovo (nyní Lev Tolstoj). Odpočívá v prostém hrobě mezi duby jasnopoljanského parku. Lev Nikolajevič Tolstoj patří k spisovatelům, jejichž díla čtou se zájmem všechny generace všech kulturních národů světa. Není to jistě jenom proto, že L. N. Tolstoj dovede mistrovsky zpracovávat témata se širokým výsekem ruské společnosti druhé poloviny 19. století, ale hlavně proto, že 162

otázky, jež ve svých dílech klade a řeší na vysoké umělecké úrovni, s realistickou pravdivostí a strhujícím mravním patosem, klade si víceméně každá generace. Je pochopitelné, že odpovědi na tyto otázky se různí podle společenskohistorických podmínek té které generace a této zákonitosti se nemohl vymknout ani Tolstoj. Vedle Vojny a míru patří Anna Kareninová nepochybně k Tolstého dílům nejčtenějším a nejznámějším. Milostný román krásné aristokratky Anny Kareninové, která měla odvahu postavit se společnosti tváří v tvář, zavrhnout její pokryteckou morálku a veřejně se přiznat ke své lásce, opustit pro ni zajištěné postavení, svého muže a milovaného syna, dojímá a vzrušuje hloubkou opravdového citu, touhou po mravní čistotě, také však svým tragickým koncem. Anna Kareninová je z těch velkých ženských postav světového písemnictví, které ztělesňují odvěkou touhu po svobodě a štěstí, po harmonii citového a rodinného života, které, i když v boji s egoismem, pokrytectvím a nepochopením až příliš často ztroskotávají, jsou milovány pro svou mravní velikost a statečnost podstoupit vše pro to, aby dosáhly smysluplnosti své existence a lidské důstojnosti. Jako mnohá díla prošel i román Anna Kareninová, než doznal svou konečnou podobu, poměrně složitým vývojem. Tolstoj, jenž uznával za jednu z neměnných hodnot manželství, rodinu a manželskou věrnost, napsal původně román o ženě z aristokratických kruhů, která se těmto hodnotám zpronevěří, oddá se živelné vášnivé lásce a svůj přestupek nakonec zaplatí životem. Avšak dílo takto pojaté autora neuspokojilo. Je příznačné, že ačkoli původní román napsal Tolstoj za necelé dva měsíce, na jeho definitivní verzi pracoval několik let. V konečné podobě nejde již jen o nevěru a tragický konec jedné lásky, ale o pronikavý pohled na rozkládající se feudální společnost, která se ocitá v krizi. V postavě Konstantina Levina, tohoto podivínského mudrlanta, věrného manžela, něžného otce, vášnivého lovce a filozofujícího hospodáře až příliš dobře rozeznáváme myšlenky, postoje a 163

názory samého L. N. Tolstého. Levin, právě tak jako Tolstoj, chápe neudržitelnost situace, v níž se ruská společnost nachází, cítí a vidí protikladnost třídních pozic mezi šlechtou a rolnictvem, chce tento problém řešit, současně se však leká důsledků, které by toto řešení mohlo přinést. Východisko vidí v jakémsi mlhavém ztotožnění se s rolnictvem, v tom, co vyslovil prostý rolník: žít pro duši, ne pro břicho, milovat bližního, ne ho rdousit… Nové zpracování románu zasadil Tolstoj do rámce širokých společenských souvislostí, v nichž tragédie Anny Kareninové nevyznívá jen jako osud nevěrné ženy, ale především jako tragický osud nejlepších a nejušlechtilejších lidí, jímž společenské podmínky nedovolují žít tak, jak by žít chtěli a měli. Citáty z knihy Anna Kareninová: Ano, je to velké trápení a člověku byl dán rozum, aby se ho mohl zbavit. Tedy se ho musí zbavit. Proč nezhasit svíci, když už člověk nemá, nač by se díval, když si oškliví vše, co vidí? Proč ten průvodčí vyběhl na stupátko, proč tak křičí ti mladí páni tam v tom voze? Proč mluví, proč se smějí? Všecko je nepravda, všecko je lež, klam a zlo! Když vlak vjel do stanice, vystoupila Anna s hloučkem ostatních cestujících, a vyhýbajíc se jim jako malomocným, zůstala stát na nástupišti a usilovně vzpomínala, proč sem přijela a co chtěla udělat. Vše, co se jí dřív zdálo možné, v té chvíli stěží chápala, zvlášť v hlučícím davu všech těch nestydatých lidí, kteří ji nenechávali na pokoji. Buď se k ní hnali nosiči, nabízející své služby, nebo tu chodili mladí muži, dupající po prknech nástupiště, hlasitě se bavili a prohlíželi si ji, anebo zas se jí nevyhnuli lidé, kteří šli proti ní. Vzpomněla si, že chtěla jet dál, nebude-li zde mít odpověď. Proto zastavila jednoho z nosičů a tázala se, zda tu není kočí s dopisem pro hraběte Vronského. „Hrabě Vronskuj? Před chvilinkou tu byl jejich kočár. Jeli naproti kněžně 164

Sorokinové a slečně dceři. A jak vypadá ten kočí?“ Zatímco Anna mluvila s nosičem, červený, veselý kočí Michajla v parádním modrém kabátě s řetízkem, zřejmě pyšný, jak dobře všecko vyřídil, přistoupil k ní a podal jí psaní. Otevřela je a srdce se jí sevřelo, ještě než dočetla. „Je mi velice líto, že mě dopis nezastihl. Vrátím se v deset hodin,“ nedbalým písmem psal Vronskij. Tak! To se dalo čekat! Anna se zlostně ušklíbla. „Dobře, tedy jeď domů,“ tiše pravila k Michajlovi. Mluvila tiše, poněvadž jí srdce tak prudce tlouklo, že nemohla dýchat. Ne, nedám se od tebe týrat, pomyslela si, ale hrozba neplatila jemu ani jí samé, nýbrž komusi neznámému, kdo jí působil muka. Vykročila po nástupišti ven ze stanice. Dvě služky, které se procházely po nástupišti, se za ní ohlédly a uvažovaly nahlas o jejím oblečení. „Pravé,“ poznamenaly o krajkách, jež měla Anna na sobě. Mladí muži ji nenechávali na pokoji. Zase ji minuli, dívali se jí do obličeje a se smíchem něco nemožně pokřikovali. Přednosta stanice šel kolem ní a otázal se, zda pojede dále. Malý prodavač kvasu z ní oka nespustil. Bože, kam půjde? Šla po nástupišti dál a dále. Na konci nástupiště zůstala sát. Dámy a děti, které byly naproti obrýlenému pánovi a hlasitě se smály a hovořily, umlkly a prohlížely si ji, když došla k nim. Zrychlila krok a ustoupila k okraji nástupiště. Blížil se nákladní vlak. Nástupiště se otřáslo a Anně se zdálo, že zase jede. A vtom si vzpomněla na člověka, kterého přejel vlak v den, kdy se poprvé setkala s Vronským, a najednou pochopila, co má dělat. Hbitým, svižným krokem sestoupila po schůdkách vedoucích od čerpadla ke kolejím a stoupla si těsně k vlaku, který jel kolem ní. Dívala se na spodek vozů, na šrouby, řetězy a vysoká litinová kola prvního vozu, zvolna se valícího, a snažila se odhadnout střed mezi předními a zadními koly i okamžik, kdy bude ten střed proti ní. Tam! Hleděla do stínu vozu, na písek smíšený s mourem, kterým byly zaváty pražce. Tam, právě doprostřed, a potrestá ho a zbaví se všech i sebe. Chtěla se vrhnout pod první vůz, jehož 165

střed se octl proti ní. Ale začala si sundávat z ruky červenou kabelku a to ji zdrželo, až už bylo pozdě, střed vozu ji minul. Misela čekat na další vůz. Zmocnil se jí pocit, jaký mívala, když se při koupání chystala vejít do vody, a udělala si křížek. Navyklý pohyb při znamení kříže vyvolal v její duši celý řetěz dětských i dívčích vzpomínek, temnota, která jí všecko zahalovala, náhle spadla a na okamžik před ní vyvstal život se všemi hřejivými minulými radostmi. Ale nespouštěla zrak z kol dalšího vozu, který se blížil. A přesně ve chvíli, kdy byl střed mezi koly proti ní, odhodila červenou kabelku, s hlavou vtaženou mezi ramena padla pod vůz na ruce a lehce, jako by chtěla hned zase vstát, poklekla. A v témž okamžiku se zhrozila, co dělá. Kde je? Co dělá? Proč? Chtěla se zvednout a uskočit zpět. Ale cosi obrovského a neúprosného ji udeřilo do hlavy a vleklo ji za záda. „Panebože, odpusť mi všecko!“ hlesla, když si uvědomila, že zápas je marný. Stařeček něco huhňal a pracoval s železem. A svíce, při níž četla knihu plnou nepokoje, klamu, bolesti a zla, ta svíce vzplanula jasnějším světlem než kdy jindy, ozářila jí vše, co předtím bylo obestřeno tmou, zaprskala, začala skomírat a zhasla navždy. Levin se bral dlouhými kroky po silnici. Zkoumal ani ne tak své myšlenky, v nichž se ještě vůbec nevyznal, jako svůj duševní stav, jaký dosud nepoznal. Fjodorova slova účinkovala na jeho mysl jako silná elektrická jiskra, která najednou přetvořila a sjednotila celý roj nemohoucích, roztříštěných jednotlivých úvah, kterými se nikdy nepřestával zabývat. Zaměstnávaly ho – aniž sám pozoroval – i ve chvíli, kdy mluvil o propachtování půdy. Měl jakýsi nový pocit a s rozkoší jej ohledával, nevěda ještě, co to je. Nežít pro sebe, ale pro boha. Pro jakého boha? Může být větší nesmysl, než co řekl Fjodor? Řekl, že nemáme žít pro sebe, tj. nemáme žít pro to, čemu rozumíme, k čemu tíhneme, po čem toužíme, ale že máme žít pro cosi nepochopitelného, pro boha, kterého nikdo ani pochopit, ani definovat 166

neumí! Co tedy? Nepochopil snad ta Fjodorova nesmyslná slova? A když jim porozuměl, pochyboval o jejich správnosti? Usoudil, že jsou hloupá, nejasná, nepřesná? Nikoli, porozuměl mu, a to zrovna tak, jak to chápe on, pochopil dokonale a jasněji, než chápe cokoli v životě, a nikdy v životě o tom nepochyboval ani pochybovat nemůže. A nejen on, Levin, ale všichni, celý svět chápe jen tuto věc dokonale a jen o ní nikdo nepochybuje a všichni jsou zajedno. Fjodor říká, že svobodník Kirilov myslí jen na své břicho. Je to pochopitelné a rozumné. My všichni jakožto myslící tvorové nemůžeme žít jinak. A najednou týž Fjodor prohlašuje, že žít pro dobré bydlo je špatnost, ale musíme žít pro pravdu, pro pánaboha, a Levin mu z pouhého náznaku rozumí! A on i milióny lidí, kteří žili před staletími, i ti, kteří žijí dnes, sedláci, chudí duchem i mudrci, kteří o tom přemýšleli a psali, kteří svým nesrozumitelným jazykem říkají totéž – všichni se shodují v té jediné věci: pro co mají žít a co je správné. On i všichni ostatní lidé znají jen jedinou jistotu, nespornou a jasnou pravdu, která nemůže být vyložena rozumově, neboť je mimo rozum, nemá příčin a nemůže mít následků. Máli dobro příčinu, už to není dobro má-li následek, totiž odměnu, také už není dobrem. Dobro je tedy mimo řetěz příčin a následků. A Levin je znal a znali je všichni. A přitom hledal zázraky, litoval, že nespatřil zázrak, který by ho přesvědčil. A teď má zázrak před sebou, zázrak jedině možný, který neustále trvá, ze všech stran ho obklopuje a on ho nepozoroval! Může být větší zázrak nežli je toto? Skutečně nalezl rozluštění všeho, opravdu je teď konec jeho trápení? Tak přemýšlel Levin kráčeje po prašné silnici, nedbal vedra ani únavy, cítil jen úlevu po dlouhém utrpení. Pocit byl tak radostný, že se mu zdál neuvěřitelný. Zalykal se vzrušením, a protože už nebyl schopen jít dál, zašel z cesty do lesa a posadil se do neposečené trávy ve stínu osik. Sundal si klobouk ze zpocené hlavy a lehl si, opřen o loket, do svěží lopuchovité trávy. Ano, musím se vzpamatovat a všecko promyslet, říkal si, 167

hledě na nepomačkanou trávu, kterou měl před sebou, sledoval pohyby zeleného broučka, který lezl po stéble pýru a byl na své cestě zadržen listem bršlice. Všecko od začátku, říkal si Levin a odhrnul list, aby broučkovi nepřekážel, a pak ohnul jiné stéblo trávy, aby na ně brouček mohl přelézt. Z čeho měl radost? Co objevil? Dříve si říkával, že v jeho těle, v těle té trávy i toho broučka (vida, nechtěl na tu trávu přelézt, roztáhl křídla a uletěl) se děje podle fyzikálních, chemických a fyziologických zákonů výměna látek. A v nás všech, i ve všech osikách, oblacích a mlhovinách se uskutečňuje vývoj. Vývoj z čeho? A v co? Nekonečný vývoj a boj? Jako by mohl být nějaký směr a boj v nekonečnu! A Levin se tehdy divil, že přes největší myšlenkové vypětí se mu neodhaluje smysl života, smysl jeho pohnutek a snad. Dnes viděl, že smysl jeho pohnutek je docela jasný, takže neustále žije podle něho, a byl překvapen a zaradoval se, když to Fjodor vyslovil: myslet na boha, na duši. Levin nic neobjevil. Jen se dověděl, co ví. Pochopil, jaká moc mu dala život nejen v minulosti, nýbrž dává mu život i nyní. Vymanil se z klamu, poznal hospodáře. V duchu si stručně zopakoval celý svůj myšlenkový pochod za ty poslední dva roky, jehož počátkem byla jasná, zřejmá myšlenka na smrt, když viděl milovaného, beznadějně chorého bratra. Tehdy si poprvé jasně uvědomil, že žádného člověka ani jeho samého nečeká nic než utrpení, smrt a věčné zapomenutí, a řekl si, že takto nelze žít, že si buď musí ujasnit svůj život tak, aby se mu nejevil jako zlý výsměch nějakého ďábla, anebo se zastřelit. Neudělal však ani to, ani ono, ale žil dál, dál myslel a cítil, dokonce se v té době oženil a poznal mnohé radosti a byl šťasten, dokud nepřemítal o smyslu svého života. Co to znamenalo? Znamenalo to, že žil správně, ale smýšlel špatně. Žil (aniž si toho byl vědom) podle duchovních pravd, které vsál s mlékem matčiným, avšak ve svém myšlení tyto pravdy neuznával, dokonce je horlivě obcházel. Co by byl a jak by prožil život, kdyby neměl tu víru, kdyby nevěděl, že člověk má myslet na Boha, a 168

nikoli na sebe? Loupil by, lhal a zabíjel. Nic z toho, co tvoří největší radosti jeho života, by pro něho neexistovalo. A třebaže teď napínal co nejvíce svou obrazotvornost, přece si nedovedl přestavit zvířecí bytost, jakou by byl, kdyby nevěděl, proč žije. Použitá literatura: Tolstoj, L. Anna Kareninová, Odeon, Praha, 1978 (2 díly), přeložila Taťjana Hašková.

169

Terézia Vansová Terézia Vansová, rod. Medvecká, se narodila ve Zvolenskej Slatine 18. 4. 1857 jako dcera uvědomělého slovenského faráře Samuela Medveckého. Vzdělání měla skromné. Po skončení šesti tříd národní školy ji rodiče dali na rok na „edukáciu“ do Bánskej Bystrice, aby se přiučila němčině, a na rok do Rimavskej Soboty na maďarštinu. Tím se její vzdělání podle tehdejších zvyklostí skončilo. Avšak děvče nechtělo zaostat, chtělo i nadále rozšiřovat svůj obzor, a to přinejmenším čtením a rozhovorem s vážnými a zkušenými lidmi. I do literatury se přihlásila poměrně brzo, jelikož už jako 17. letá uveřejnila několik počátečních veršů v časopise Orol. O rok později se provdala za faráře Jána Vansu do Lomničky v Spiši, kde se dostali Vansovci do Píly, rodné dědiny Jána Vansu, ke které i Vansová citově přilnula. Tu strávili Vansovci větší část svého života, věnující se okrajově své lidově výchovné práci. R. 1911 se přestěhovali do penziónu do Banskej Bystrice, kde autorka zemřela 10. 10. 1942, dožívající se vysokého věku, 85 let. Podle slov samé spisovatelky k vlastní tvořivé práci se dostala jenom okrajově, po skončení stovek drobných povinností v domácnosti i mimo ní. Avšak i za těchto nepříznivých podmínek tvorba Vansové vzrůstala do velkých rozměrů. Vansová napsala desítky novel a povídek, tři romány, cestopisy, divadelní hry, dokázala deset let redigovat populární měsíčník pro slovenské ženy – Dennicu – a po převratě 4 roky redigovala také časopis Slovenská žena. Dnes však z této rozsáhlé tvorby si nejvýše ceníme ty povídky, ve kterých Vansová realisticky zpracovává rodinné vzpomínky své i mužové. Těmito rodinnými kronikami se úspěšně zařadila do slovenského realismu a vytvořila díla stále živé a pěkné, které mají co říci i dnešnímu čtenáři. Kniha 170

Danko a Janko patří mezi nejkrásnější knihy, dále Paľko Šuška, životopis Vansovej matky Terézie Medveckej-Lange a životopis Jána Vansu. Přestože popisuje v nich z větší části děti, tyto své povídky nepsala pro děti, ale pro dospělé. V těch časech se totiž velmi přesně rozlišovala literatura pro mládež, od literatury pro dospělé. Knihy pro mládež totiž, až na celkem nepatrné výjimky, byly proloženy suchopárnými mravokárnými poučkami. Realistické, živé a svěží záběry ze života dětí neměly u nich místo. Dnešní mládež však jistě ráda šáhne ke knihám Terézie Vansovej pro živost a pravdivost představy a pro její poctivé umělecké podání. Julinkin prvý bál Povídky, které se nacházejí v této knize, jsou napsané o dětech a mladých lidech, protože v nich Vansová nejvýrazněji zobrazila vnitřní svět dítěte a probouzejícího se děvčete a svěžím způsobem ho vyjádřila. Těmito povídkami se Vansovej podařilo své umění pevně zakotvit v reálném životě a zbavit ho sladké přecitlivělosti, kterou její tvorba zpočátku oplývala. Vansová pocházela z farářské rodiny a její muž, Ján Vansa, byl učitelským synem. Všechny vybrané povídky se váží na toto prostředí a Vansová se k němu vrací i v jiných svých pracích. Nepochybně nejen skutečnost, že ovzduší far a škol Vansová poznala nejlépe, ale i autorčino mravní přesvědčení o kladných hodnotách tohoto prostředí přispěly k tomu, že právě takového náměty se jí nejlépe dařily. Poznání, že pracovitost a vzájemné porozumění mezi lidmi jsou základní morální síly, z kterých vyplývá vzájemná láska, vyrovnaný rodinný život a služba pospolitosti, je zvýrazněné nejen ve Vansových povídkách, ale platí všeobecně. První čtyři povídky v této knize zachytávají vývin bystrého děvčete od školních let až po jeho dospělost. Hrdinka, Milka ze školy, je děvče víc živé jako rozvážné. V povídce Nové šatočky je to ještě naivní a nesmělé děvčátko. O půlnoci 171

podnikne za novými šatami, které si chce obléct druhého dne na závěrečnou zkoušku ve škole, téměř dobrodružnou cestu do sousedního města. V druhé povídce (Milku dajú na edukáciu) sledujeme, jak její temperament přichází do konfliktu s jejím prostředím, které v některých okamžicích až dramaticky urychlují její vývin. Po dvou mravních názorech v rodině se dostává děvče už mravně uvědomělé z výchovných důvodů do cizího prostředí. Tu naráží na hrubý projev nedůvěry. Vansová viděla velmi hluboko, když ukázala, že nedůvěra může člověka nejen fyzicky zlomit, ale zanechává těžké stopy v duševním životě po celý život. Milka morálně dozrává, když se naučí samostatně pracovat, vyučí se za „mašamódku“. To jí dává sílu i sebevědomí, aby mohla hrdě odmítnout boháče Nyilassiho. V postavě starého, vyžitého zemana, který se zamiluje do svěžího šestnáctiročného děvčete a požádá jí o manželství, Vansová vyjádřila svůj odpor k zanikající velkopanské třídě. Podobné záporné postavy bychom našli i v jiných jejich pracích. V poslední povídce – Púť za šťastím – sledujeme už ukončení vnitřního dozrávání Milky. Během zdlouhavé cesty na voze do Pešti Milka se pozná s mladým ševcem Ondrejom Baróthym, ocení jeho jemnost, statečnost a šlechetnost a rozhodce se nakonec pro něho. V dalších třech povídkách, čerpajících z farského prostředí, Vansová živě a svěžím způsobem zachytává citové probouzení děvčete před svatbou. Ve všech případech je konečné řešení smířlivé, avšak v mnoha jiných povídkách Vansová častěji řešila mravní krize v manželství i mimo ně. Julinkin prvý bál byl původně nazývaný jen črtou (Jako sa zabávali dievčatá před polstoročím, uveřejněné v Národních novinách r. 1888), v které autorka chtěla jen uchovat přesné doklady o tom, jak se začátkem století chystala děvčata na bál. Záleželo jí na kulturněhistorickém zachycení každé podrobnosti nejen oděvu, řeči lidí a jejich chování, ale především na jejích názorech a smýšlení. Vansová totiž s velkou oblibou poslouchala vyprávění starších lidí a poslechnuté 172

beletristicky zpracovala. Také Julinkin prvý bál vznikl podle vyprávění staré tety, kterou Vansová poslouchala ještě jako mladé děvče. A tak oživením těchto vzpomínek vydařil se portrét Julinky, něžného, milého, citově se probouzejícího děvčete. Ohlášky jsou laděné vcelku humoristicky. Štěstí zamilovaných urychlí žert mladších sourozenců, kteří podstrčí roztržitému otci – farářovi ohlášky vlastního syna, mladého lékaře, a skromné Želky ze školy. Proti této lásce se zpočátku staví mládencova matka. Má společenské výhrady vůči chudé nevěstě. Nakonec však i ona povolí. Dobrota srdce, upřímné city – i naproti těmto výhradám nakonec prolomí chlad a předsudky. Rovněž Prsteň má podobné humoristické ladění jako Ohlášky. Mladý farář, který si neví najít ženu, na návod známého vybere se vozem kamsi na vzdálenou faru za nevěstou. Po cestě ho však déšť a tma přinutí zastavit v Radvani na faře, kde se za jediný večer tak zamiluje do farářovi nejmladší dcery, že hned ráno ji požádá o ruku. I tato povídka, podobně jako Julkin prvý bál, je především kulturněhistorická črta z časů před buržoazní revolucí a odráží pokojný, ve Vansovej podání až idylický staromódní život, kdy k štěstí dvou mladých lidí stačí jistota, že pocházejí z mravného prostředí. Použitá literatura: Vansová, Terézia. Julkin prvý bál, Mladé léta, Bratislava, 1966

173

Jan Kozák Jan Kozák (25. března 1921 v Roudnici nad Labem – 1995 v Praze) byl český spisovatel. Patří ke spisovatelům, kteří byli zcela oddáni politice KSČ. Po roce 1968 podporoval linii KSČ, tedy tzv. normalizační proces. Roku 1940 odmaturoval, po druhé světové válce se stal úředníkem a funkcionářem převážně v kulturních rolích spojených s KSČ. V roce 1951 absolvoval Ústřední politickou školu ÚV KSČ. Poté se stal pracovníkem aparátu ÚV KSČ. Na politické škole se angažoval dále, což vedlo k jeho přednášení zde. Roku 1972 se stal předsedou Svazu českých spisovatelů, kterým zůstal až do roku 1989. Jeho dílo zcela kopíruje tehdejší linii KSČ, čerpá ze svých osobních zkušeností z kolektivizace vesnic na Slovensku, které se účastnil jako politický pracovník. Čapí knízdo Čapí hnízdo pokračuje v řadě próz Jana Kozáka věnovaných otázkám současnosti. A stejně jako v jeho předchozích knihách také v tomto románu práce umožňuje hrdinům pochopit smysl života i vlastního úsilí. Podstata románu tkví v umělecky přesvědčivém zobrazení náročného období socializace vesnice. V tomto tématu nalezl autor společného jmenovatele pro řešení dlouhé řady zásadních otázek celospolečenských. Je však třeba říci, že Jan Kozák by nemohl napsat román Čapí hnízdo bez velké a náročné lásky k současnosti, k jejímu člověku, člověku složitému, nejednoduchému, nenapsal by ani řádku bez optimismu, který je mu dechem života. Jen tak mohl Jan Kozák napsat román nejen o náročné stavbě dneška, ale v jejím 174

průběhu vidět i další tvůrčí úkol-povinnost klást otázky zítřka. V tomto smyslu otevírá Čapí hnízdo současné české próze nové cesty. Ze studie dr. Oldřicha Rafaje publikované v Literárním měsíčníků 7/76. Použitá literatura: [1]

Kozák, Jan. Čapí hnízdo, Mladá Fronta, 1978, Praha

[2]

http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Koz%C3%A1k

175

Hans Lebert Hans Lebert je jedním z nejtalentovanějších prozaiků rakouské literatury. V jeho uměleckých začátcích, které spadají do období těsně po druhé světové válce, bychom našli i zdařilé pokusy lyrické a dramatické. V románové prvotině z počátku 60. let „Vlčí kůže“, která rázem získala autorovi pověst suverénního vypravěče, projevuje se jejich vliv v dramatické výstavbě příběhu a podmanivé básnivosti, která jitří vnímavost čtenáře bohatou metaforičností a přírodní symbolikou, někdy až přebujelou. Přitom jde o dílo společensky tak nekompromisně angažované, že nebyla zřejmě náhoda, muselo-li v prvním vydání vyjít za hranicemi vlastní země. Děj, který se odehrává po válce a je situován do rakouské horské vesnice někde na německém pomezí, začíná sérií podivných úmrtí. Starý námořník, „přivandrovalec“ a nepohodlný rejpal, podle jistých náznaků a zámlk vytuší, že souvisí s nějakou neblahou událostí v nedávné minulosti vesnice, a snaží se přijít věci na kloub. Vedle mravního úsilí prostého člověka nezatíženého touto minulostí naráží však na neproniknutelnou stěnu mlčení a dočasně ztroskotává na zločinecké solidaritě fašistů, kteří se opět derou k moci. Bohatě rozvinutý děj, který se svou napínavostí blíží kriminálnímu románu, dává autorovi možnost vylíčit celou galerii lidí a lidiček. Autor tak činí s chápavou ironií i nesmlouvanou kritičností. Citáty z knihy: Upřel pohled mezi stromy. Rostly tu nahoře o mnoho řidčeji než ve svazích. Dovolovaly pohledu, aby zabloudil v dálce, v bezvýchodnosti věčnosti. Vábily ho pryč odtud do smutného srdce toho lesa, do srdce osamění a chladu, ve kterém kmeny, větvoví, sníh a obloha fialově splývaly a kde ve sloupořadí číhalo bledé, bezdeché strašidlo ticha. A mezi těmi sloupy (jež 176

podle neznámých zákonů rozdělovaly sněžnou plochu) znenadání stál Schreckenschlager, to znamená nestál tam skutečně a v plné své kráse, to jen námořník ho tam najednou viděl stát – a vůbec nevěděl, jak je to možné a k čemu to může být dobré – najednou tam stál proti mistrovi z pily (na vzdálenost, odhadnout); a starý nevypadal nijak jinak než v posledních letech svého života, stále ještě měl tu svou fyziognomii hňupa, což se dalo přijmout jako zcela přirozené, protože podle všech lidských předpokladů se člověk ubírá na věčnost tak, jak odtud vyletěl, a sotva mu při té změně kyne nějaký zisk. Námořník si pomyslel: „Vyšplhal jsem se až sem snad proto, abych tu potkal tohohle chlapa? – Hledal jsem zebru, a teď mám před očima tohle! Čeká tu snad na mne? Myslí si snad i on, že jsem ho zavraždil? – Bože můj, jestli zůstal i potom stejný trouba, tak to se vůbec nemusel dát zabít. To nemusel dělat vůbec nic jiného, než zůstat sedět u Habergeierova stolu.“ Jako ve snu, jako by vystoupil sám ze sebe, hleděl na místo mezi stromy, kde se za rozplizlou skvrnou zjevení šeřilo fialové srdce lesa. Říkal si: „Anebo tu stojí proto, aby mi svěřil své tajemství? Totiž tajemství mého otce, které zřejmě bylo i jeho tajemstvím a které si i on vzal do hrobu, protože je to zřejmě i tajemství jiných, tajemství lidí, kteří se velice starají o to, aby zůstalo tajemstvím na věky. „Nedívej se tam““ říkal si. „Potom to možná přejde! Zavři oči! Anebo se dívej jinam!“ Ta věc totiž skutečně vypadala, jako by chtěla promluvit; a vůbec to byl odporný pohled. Odvrátil tedy hlavu trochu stranou. Říkal si: To dělá sníh. To dělají stromy.“ Potom se na to místo znovu podíval: byl tam sníh, byly tam stromy – a víc nic. Použitá literatura: Lebert, Hans. Vlčí kůže, Naše vojsko, Praha, 1972, přeložil Zdeněk Lahoda

177

Semjon Karatov – Rychlonohý Džar Rychlonohý Džar - překrásná kniha pro děti o pravěkých lovcích. Citáty z knihy: Step zežloutla. Uschla tráva, uvadly poslední květy. Karavany ptáků táhnoucích do teplých krajin se objevovaly ve vzduchu nad sídlištěm stále vzácněji. Kalné, zatažené nebe připravilo lidi na dlouhou dobu o hřejivé telo slunečních paprsků. Džar miloval ty chvíle, kdy ještě nenastal opravdový mráz a svěží vzduch dával lidem zvláštní pocit lehkosti a síly. Už druhý týden chodil do stepi s tlupou lovců. Majum se totiž konečně rozhodl dát Gurchuovi Džara, Rama a rozložitého Chaga – staršího bratra malého Huoga. Úkol střežit sídliště připadl teď jen Lusovi. Vyzáblý se příliš nevzdaloval od jeskyň a pozoroval hlavně step. Majum se domníval, že teď, když se blíží zima, nehrozí už tolik sídlišti nenadálý útok nepřátel. Džar byl rád, že se dostal mezi lovce. Jejich nebezpečný, dobrodružný život – to bylo něco pro něj! I Gurchu ho teď nechával na pokoji. Všiml si také, že od jisté doby se chování jeho hrubého druha změnilo k lepšímu. Že by to bylo zásluhou veselé, vlídné Kri? Právě v době, kdy ho Majum poslal mezi lovce, začalo jim přát štěstí – nikdy se v těch dnech nevraceli s prázdnýma rukama. A tak i dnes šli ještě za světla k jeskyním obtěžkáni úlovkem. Do tváří je hřálo slunce, prosvítající oblohou, slabý větřík je zase příjemně ochlazoval. Krásné jsou ty tiché podzimní dny, poslední pozdrav odcházejícího léta…! Toužil po tom, aby jeho přátelství s Dravým Bratrem bylo pevné a trvalé. A když se jednoho rána Amu nasytil, sestoupil bez okolků přímo k němu. Amu ho jako vždy očichal a on mu to oplatil – připadalo mu, že tím dostál obyčeji kmene svého Dravého Bratra. A tu lev k němu přistoupil a otřel se mu o 178

kolena svou mohutnou hřívou. Musel napnout všechny síly, aby se udržel na nohou. Hlavou mu proletěla hrdá myšlenka: kdyby ho tak teď viděli lidé jeho kmene! I Tung byl zřejmě chováním lva spokojen. Přiběhl k němu, olízl mu tlamu a začal se pak lísat k člověku. Amu si však tentokrát našel lehnout opodál, zívl a ulehl na zem hned vedle nich. Tung se utábořil u něho a zabořil mu po svém zvyku tlamu do hřívy. Aby učinil zadost zdvořilosti, dřepl si Džar hned vedle. Začal s tichými slovy o přátelství jemně hladit lva po drsné srsti. Zpočátku cítil, jak se dravcovo mohutné tělo zachvívá, jak se jeho svaly napínají. Potom se však Amu uklidnil – znovu zívl, podíval se úkosem na chlapce a zavřel oči. Džar byl šťasten; teď už věděl, že mu zvíře důvěřuje. Neovládl se a vyskočil radostí. Hned nato ovšem vyskočili i Amu s Tungem. Právě v tu chvíli vyhlédlo slunce ze stříbřitých mračen. Džar se k němu obrátil, jako by je chtěl vzít za svědka, a prohlásil slavnostně; „Rychlonohý Jelen, Amu a Tung budou spolu silnější než nosorožec, silnější než mamut!“ Když pak lezl vzhůru po skále, loučil se s ním pes štěkotem. A jeskynní lev se k Tungovi přidal – zařval krátce na rozloučenou. Udělal si důkladný kyj. Trvalo dlouho, než nalezl ten pravý stromek, urostlý doubek potřebných rozměrů. Vyrval ho ze země i s kořeny, rozdělal oheň a pustil se do práce. Oloupal kůru a usekal kamenným nožem kořeny – to pochopitelně nebylo snadné a zabralo mu to hodně času. Pečlivě kmen opracoval tak, aby si na jednom konci zachoval původní tloušťku. Pak zkrátil kyj na správnou délku, ořezal rukojeť a pro větší trvanlivost opálil zbraň v ohni. Byl hotov se svým dílem. Kyj byl poněkud těžký, ale to mu dokonce vyhovovalo. Podle obyčeje svého kmene postavil v jeskyni loutku znázorňující zvíře – vycpal čerstvou travou kůži mladého jelena. Zatancoval pak kolem ní lovecký tanec. Všechny jeho pohyby měly hluboký smysl. Bral kyj, potom kopí a oštěp a zasazoval jimi rány loutce. Napodoboval také 179

zvířata, na něž se ve svých představách vypravil. Každá epizoda boje se zvířetem končila pokřikem „jarrch!“ Když pak nakonec dřepl vedle loutky, stékaly mu po tváři praménky potu. V jeskyni bylo dusno, tanec trval dlouho a unavil ho. Byl však přesto spokojen. Teď ho nová zbraň při lovu nezklame, může se na ni spolehnout! Uběhlo ještě několik dní. Jídlo Džarovi nechybělo. Ve stepi i v lese byla hojnost nejrůznější zvěře, u řeky bylo hodně kachen a husí. Jídelníček mu zpestřovaly lesní plody a kořínky. Soužilo ho něco jiného než starosti o potravu: co bude dál? Zůstávat nemělo žádný smysl; odejít se mu ale také nechtělo. Oblíbil si vysokou skálu u řeky. Lehával na plošince na jejím vrcholku a celé hodiny se rozhlížel kolem; čekal, že zahlédne lidi svého kmene. Neukázali se však. V rozlehlé stepi se pásla stáda turů, koní a jelenů a to bylo vše. Zmocnila se ho skličující předtucha, že svět kolem něho je mnohem větší, než si představoval. Děsilo ho to. Dva dni plul na stromu po proudu a za každým zákrutem se otevíraly nové obzory. Břehy neměly konce. Kam až nese své klané vody ta široká řeka? Znepokojovalo ho mnoho neřešitelných otázek. Doma mezi Andory mu všechno připadalo prosté, nemusel si nad ničím lámat hlavu. A hlavně, měl za kým jít o radu, měl si s kým promluvit. A teď? Ani slovíčko… Jak šťasten by byl, kdyby měl na své pouti někoho vedle sebe, i kdyby to byl ten drsný Gurchu nebo malý, rozježený Huog! Srdce se mu svíralo při takových myšlenkách zármutkem, slzy mu stoupaly do očí. Jak děsná je samota a jak krutý je zvyk vyhánět provinilce z kmene! Aby nepropadl zoufalství, připomínal si Majumova slova – neklesat na mysli, hledat a najít Bulua. Musí jít, stále jít, pak ho přestanou trápit tíživé myšlenky! Použitá literatura: Karatov, Semjon. Rychlonohý Džar, Lidové nakladatelství, 1979, přeložila Věra Pecharová, ilustroval Zdeněk Burian 180

Emil Dvořák Pohádky Úryvky z pohádek: Pastevcovo pokušení Pasáček Vít neměl rád hadů. Pravda, jsou všelijaká zvířata na světě a každé je po svém způsobu krásné, ale přece jen je divné, žije-li nějaký tvor, který se může bez noh pohybovat, jako by ho nesl živý proud vody. A potom! Řeknešli had, hned si vzpomeneš na ráj. Po ráji se kdekomu stýská, toho leckdo lituje, že musí bez ráje žít a v potu tváře si chléb svůj vydobývat. A každý had je trochu spřízněn s tím, který svedl Adamu a Evu, anebo aspoň s tím, který žil kdysi v pohádkách a hlídal jako drak hodné princezny a sloužil zlým černokněžníkům. Žádnému už nešlehá z tlamy plamen sírového ohně, ale každý had má rozeklaný jazyk, a to je také taková divná věc jako chůze bez noh. Pasáček Vít tedy neměl rád hadů. Nu což, myslíte si, však mu osud nenadělil, aby pásal hady, nýbrž ovečky. A co může býti hezčího než stádo oveček? Jdou jako beránci po obloze v sluneční pohodě a všechny jsou hodné a milé, chundelaté, poslušné, jdou za beránkem, kterému se houpá na krku zvonec a pasáček ani moc nemusí dávat pozor, ovečky mu nikam neutekou. I může si pasáček pískat na fujaru a vymýšlet si všelijaké písničky. Pravda, šlo by to vymýšlet si všelijaké písničky, jen kdyby do hlavy nevlezla nějaká jiná hloupá myšlenka, která ti nedá ani pořádně spát. Vít má rád ovečky a nemá rád hadů, ale to zrovna musí být v tom hadi, aby se naplnilo pořekadlo, odříkaného chleba největší krajíc. A opravdu, pasáček Vít zapomíná na ovečky a pořád jen nosí v hlavě hady a ne ovečky. Po každé, když žene podél šumivé řeky ovečky vzhůru na stráň, bedlivě zahlíží za každé křovisko a za každou hromádku kamení, není-li tam nějaký had. 181

Protože on hledá zlatohlavce. Zlatohlavec je jenom jeden v celém Vítově kraji. Má na hlavě korunku, posázenou démanty a vykládanou perlami. A když se koupe, nemůže do vody s korunkou! Snad by mu spadla až na hluboké dno nebo by mu ji rybičky vzaly. Ne, opravdu, Vít by rybičkám nevěřil. Některá by si třebas řekla, že by se jí zlatá korunka hodila k stříbrným šupinám, a pak by mohla ukládat o tu zlatohlavcovu korunku – zrovna jako o ni ukládá nyní Vít. Ano, plahočí se od křoviska ke křovisku, od hromádky kamení k druhé hromádce, dívá se do trávy, neleze-li tam ta podivná věc, která je bez noh a přece živá a rychlá, šup, a už je pryč! Ne, ta korunka nedá Vítovi spát, nedá mu pokoje, pořád na ni musí myslet, musí se pachtit, musí slídit, bez ustání jít po zlatohlavcových stopách a přemýšlet, jak by bylo možno získat jeho poklad. Vždyť ta korunka je opravdu pokladem, půl světa bys za ni dostal koupit, ba, co půl, celý svět, protože je to korunka zázračná. Máš korunku a už jsi králem. Všichni tě poslouchají. Nemáš-li korunku, nikdo tě neposlouchá, leda ovečky. A dobře ještě, že poslouchají, protože Vít se vždycky dlouho zdrží u řeky, než se zase rozběhne za svým svěřeným stádem, které zatím samo jde vzhůru strání a hledá svou pastvu. Tak každý hledá své. Vít zlatohlavce a ovečky travičku. Bláhová přání Žili – bratr a sestra. Jejich chaloupku na vysoké stráni oblévaly se všech stran sluneční paprsky. Ba ano, žili na výsluní života, malí ještě, pod ochranou rodičů, jen a jen se k světu mít a hrát si a zpívat a naslouchat hlasům, které z dálky i blízka přinášejí vítr a ptáci a vlny či krůpěje vody. Tak je kolébal svět, motýli přilétali na třepotavých křídlech až k samým peřinám v posteli a ptáci jim ťukali zobáčky na okénko, sotva se rozednilo. Jen se pojďte podívat, co je venku nového! A bratr a sestra se šli podívat. Bratr se hned připodobňoval k nějakému ptáku, co vysoko vzlétá až do 182

oblak. „Kdybys byla princezna a byla zakleta v nějakého ptáka, čí osud by sis vyvolila?“ Sestřička chvíli přemýšlela. Napadlo ji, že si maminka často zpívá písničku o sivé holubici. A pak, holubice to přece byla, která první po potopě vzlétla z Noemovy archy a letěla nad zátopami s olivovou ratolestí v zobáčku, s poselstvím míru a záchrany, ona je tedy královnou ptáků. A i kdyby nebyla královnou ptáků, je to tak krásné, když tleskají holubi křídly ve vzduchu! Ale přece jen je to těžká volba. Vždyť opravdu, který pták není krásný? „Nevím, bratříčku, všichni ptáci jsou krásní, nevím, čí osud bych si měla vyvolit.“ „Všichni jsou krásní, ale někteří jsou krásnější a jeden musí být nejkrásnější!“ „Holubice!“ „I jdi bláhová. Vždyť ani nezpívá, jen vrká.“ „Tedy skřivánek!“ Ano, o skřivánku nelze říci, že by nezpíval. Zpívá, a jak krásně! „Ačkoli…“ nakusuje bratříček krajíček nové věty, vždyť i jemu tanul na mysli jakýsi pták nezpěvák. „Na co myslíš, bratříčku?“ „Myslím, že vzácnost ptáka nelze měřit jen podle krásy jeho hlasu.“ „To jistě, bratříčku, jistě,“ raduje se děvčátko a myslí zase na svou holubici. „Ale holubice to není,“ říká jí bratr, „ne, holubice ne.“ Nezáleží-li na zpěvu, snad je to vlaštovka. Ne, ne, sestřička jejího hlasu nehaní, vždyť i to je krásné, když vlaštovky švitoří, čiřikají, volají, ale co je zvlášť milé, je vlaštovčí hnízdo pod krovem, vlaštovčí návrat brzo na jaře, daleká její pouť přes moře a dálky až sem, na stráň, do chaloupky, vlaštovčí věrnost a tichá láska. „Vlaštovka!“ „Nikoli,“ kroutí bratříček hlavou a hned pyšně dokládá: „Já bych byl orlem. Ten vysoko vzlétá, převysoko, až do samých oblak. A může se dívat přímo do slunce, zraku neklopí, má mocné perutě a ostrý spár, každému se postaví čelem, nikdy se neskrývá, nikdy neuhýbá.“ Nu, buďsi orlem, ale sestřička myslí na holubici, na skřivánka a na vlaštovku. „A kdybys byla zakleta v květinku, který osud by sis vyvolila?“ Má to dnes bratříček roztodivné otázky. I uvažuje sestřička nahlas: „Růže je asi vzácná a roste na zahrádce, ve dne vidí slunce a v noci hvězdy a měsíc. Kdybych však byla 183

muškátem, viděla bych nejen slunce a hvězdy a měsíc, viděla bych ještě víc. Byla bych v kořenáči za oknem a dívala bych se do jizby, co dělá maminka. A také ty, bratříčku!“ Použitá literatura: Dvořák, Emil. Pohádky, vydavatel Alois Hynek v Praze, 1948.

184

Kárlis Skalbe Kárlis Skalbe (1879 – 1945) – klasik lotyšské poezie a prózy začátku 20. Století, patřil ke generaci, která spojovala ideály národního obrození se sociálním

a

socialistickým

hnutím

své

epochy.

Řadíme

ho

k novoromantikům. Pocházel z malebného severolotyšského zákoutí u jezera Alauksts. Jeho otec byl kovářem a milovníkem knih. Matka byla znamenitou zpěvačkou a vypravěčkou. Po ní zdědil mladý Skalbe lyrický talent a sklony k pohádkové tvorbě. Jeho mládí nebylo snadné. Měl ještě devět sourozenců. Z dětí byl nejstarší. Otce ztratil už v osmi letech, ale díky vlastní houževnatosti a matčině obětavosti se mu podařilo dostat na vesnického chlapce poměrně slušné vzdělání, byť za cenu krajní nouze. Literární historik T. Zeiferts vzpomíná, že jako školák dostával Skalbe po celé týdny na stravu z domova jen pár brukví. V létě si pravidelně přivydělával pastevectvím. Už ve škole začal psát verše. Pro nedostatek papíru je psával na pastvě na březové kůře. Po dokončení školy vystřídal mnoho povolání, ale nikde dlouho nevydržel. Byl knihkupeckým učněm, kolportérem časopisů, honákem dobytka, pomocníkem okresního písaře a občas i tulákem. Nakonec se mu podařilo složit učitelské zkoušky. Učiteloval na různých místech, až do své emigrace. Jako vášnivý čtenář znal výborně ruskou i světovou literaturu. Miloval Puškina, Tolstého, Ibsena, Maupassanta, Wildea aj. Dopisoval si s Maximem Gorkým, který mu poslal své povídky vydané v nakladatelství Znanije

s vlastním

věnováním.

Roku

1904

se

oženil

s Lizetou

Erdmanisovou, pozdější překladatelkou z norské literatury. Za svého učitelování se Skalbe zapojil do revolučního dělnického hnutí. Byl členem levého sociálně demokratického kroužku Trubadúr a pomáhal šířit zakázané knihy a proklamace. V tomto duchu vedl časopis Kávi (Polární záře). Za revoluční aktivitu byl pronásledován carskými úřady. Musel se skrývat u 185

přátel a po porážce revoluce r. 1906 odejít za hranice. Jako revoluční emigrant pobýval ve Finsku, Dánsku, Německu, Švýcarsku, Itálii a Norsku. V roce 1910 se vrátil do vlasti, ale zakrátko byl zatčen a odsouzen na půldruhého roku do vězení, z něhož vyšel v únoru r. 1913. Za světové války byl dopisovatelem rižských novin a seznámil se s V. Brjusovem. V moskvě pečoval o uprchlíky z Lotyšska. Teprve v poválečných letech se jeho postavení poněkud upevnilo. Stal se uznávaným beletristou a kulturním pracovníkem. Za zmatků na konci 2. světové války se ocitl mimo lotyšské území a krátce nato zemřel. Nového společenského a literárního vzestupu v Lotyšsku se už nedočkal, ale jeho nejlepší díla, zvláště jeho poetické Pohádky, patří nesporně k vrcholům moderní lotyšské literatury. Jeho pohádkové

prózy

jsou

určeny

mladým

lidem,

ale

podobně

jako

v Andersenově případě nejkrásnější z nich jsou přístupné i dětskému čtenáři (Pohádka o starším synovi, Vánoce v lese aj.). O jejich oblibě svědčí stále nová vydání a také četné překlady do ruštiny, jazyků národů Ruska i za hranicemi. Jak jsem plul ke královně Severu Jak jsem plul ke královně severu (1904) je první pohádkový příběh, který se nachází v této knize. Tato strhující báseň v próze připomíná svým patosem Gorkého refrén Šílenství smělých pějeme píseň… z Písně o Sokolovi (1895). Vzpoura mladého námořníka proti utěšeně tloustnoucím rytířům status quo v Zemi Tučného prasete má nepochybně autobiografické rysy. Maloměšťáci satiricky zde vylíčení nazývají svůj kraj Zemí klidu a spokojenosti, zatímco hrdina je přímo ztělesněním neklidu a nespokojenosti, bouřlivákem zvěstujícím bouři 1906. roku. Šosákům, s nimiž tu bojuje, stačí ke štěstí nizoučké nebe nad hlavou, do něhož zapichuje své příbory po každodenních vepřoknedlových hodech, a dusná ložnice s obrovskými manželskými 186

postelemi je pro ně jediným rájem, který jako vrcholnou atrakci ukazuje hrdinovi baculatá dobromyslná Beruška. Proti maloměšťáckému živoření v egoistickém mikrosvětě vyznívá vášnivě autorova věta: „Opravdový život je veliký jako celý svět a vysoký jako nebe!“ Značná část Skalbeho próz je uložena v knize Zimní pohádky (1914), po níž následovaly v dvacátých a třicátých letech další pohádkové sborníky a výbory. Kniha Jak jsem plul ke královně seberu vychází z posledního ruského vydání Pohádek (1979), který je zatím nejúplnější. Stejně jako ve Skalbeho básních, tak i v jeho pohádkách můžeme snadno najít tři tematické okruhy. Jeho společenský protest se jasně zračí v nádherném Zázračném groši (1912), v Patnácti (1907),

v pohádce

O

Měděném

muži

(1921),

dokonce

i

v jedné

z nejpozdějších pohádek – v Železném chlapci (1932). V některých pohádkách se projevil spisovatelův smutek a stesk po poražené revoluci, kdy v jeho malé vlasti zle řádily kozácké kárné expedice a kdy se spisovateli zdálo, že z temného tunelu dějin nebude za jeho života východisko. Tragické nálady poznamenaly baladickým koloritem i jinak velmi krásnou pohádku Královský topič (1909). Většina Skalbeho pohádek je však věnována humanistickým a morálním jistotám pracujícího člověka. A ten, kdo je zradí a přijme morálku otroka nebo otrokáře, skončí jako Jidáš (1919). Obdiv tvůrčím potencím člověka vyslovil v pohádce Poslední radost (1930). O velké lásce hovoří Věčný student a jeho pohádka (1913). Dobrotě člověka se poklonil v Kočičím mlýně (1913). Sebeobětování jako nejvyšší schopnost člověka ocenil v Katově dceři (1913). Krásu přírody a šetrný vztah k ní opěvá v Pohádkovém drakovi (1920) a v Zelené panně (1932). Skalbe hojně využívá folklórních motivů. Rád sahá k obrazům z lotyšské mytologie, pro niž je příznačné množství mateřských božstev – Matka větrů, Matka vln, Lesní matka, Vodní matka aj. Víc než padesát takových Matek svědčí výmluvně o tom, jak silný byl kdysi v Pobaltí matriarchát a jak četné stopy po 187

sobě zanechal. K mateřským božstvům patří zřejmě i tři sudičky – Laimé, Mára a Dékla – držící v rukou nitě lidských osudů a pečující o lidské štěstí, zejména o osiřelé dívky. Ženského rodu je také Slunce (Saulé) se svými dcerami. Pohanský ráz má v lotyšské mytologii nejen vyšší božstvo (Dievs), ale i čerti, kteří na rozdíl od našich jsou víc zlomyslnými běsy žijícími v močálech, řekách a jezerech, zatímco naši „křesťanští“ čerti smaží hříšníky v pekle. K mytologickým bytostem Skalbeho uměleckého světa patří i vélové, tj. duše zemřelých, živící se pískovými plackami, a různí domácí i polní dobří duchové a skřítkové, jako Úzinš, Jumis a jiní, pomáhající pečlivým hospodářům. Tyto smyšlené bytosti mají ve Skalbeho prózách jen symbolický a estetický význam. Obohacují jeho bohatý básnicky vysněný svět, často v protikladech k oficiální tehdy luteránské nebo katolické církvi, k nimž měl spisovatel jako ateista ironický vztah jako k něčemu, co bylo do jeho vlasti násilně zavedeno německými křižáky a pastory. Skalbeho pohádky jsou opravdovou poezií v próze. Nevyznačují se zpravidla žádným složitým dějem: jsou spíše mistrným rozvedením vedoucího motivu nebo situace – toho, jak asi vznikla a co by v nynějším všedním světě způsobila. Jsou to důmyslně komponované poetické miniatury, které básník Jánis Sudrabkans, národní umělec Lotyšské republiky, právem přirovnává k umění okenní mozaiky, tzv. vitráže, jež tradičně patří k nejpůsobivějším ukázkám svérázného výtvarného umění národů Pobaltí. Prostota výrazu, obdivuhodná obraznost, bohatství rytmu

a

aliterací,

hřejivá

srdečnost

a

maximální

konkrétnost

v čechovovsky citlivě vylíčených detailech – to vše činí jeho poetické pohádky dílem velmi přitažlivým. Číst takovou prózu je skutečný požitek, i když ani jejich poznávací a mravně výchovná hodnota není o nic menší. Je výmluvným důkazem pravdivosti Gorkého tvrzení, že i malé národy mohou mít velké básníky.

188

Citáty z pohádek: pohádka Královský topič Jakmile se olšová polínka tiše rozhořela, stál tu ještě topič a do ohně přihodil několik hrstí růžového listí. V takových chvílích býval také číšníkem a naplňoval králův pohár, po jehož okraj víno zvolna kroužilo jako rubínový řetízek. „Jak krásný je ten řetízek naší krve!“ říkával král. Královna klopila své dlouhé řasy ve světle hořícího krbu. Král jí tiše podíval ruku, jako by se s ní znovu spojoval. A plameny, které vzplanuly, jim spojily prsty v růžové záři ohně. Když vyprázdnili poháry, mlčeli v hlubokém opojení. Třetí pohár patřil dvornímu topičovi. On jediný směl v takových chvílích pít s králem. Topič byl jeho prvním rytířem a král mu vlastní rukou podával číši s nápojem. Potom i služebníkův jazyk oněměl a topič nevěděl nic lepšího, než si zhluboka povzdechnout nebo se sám pousmát svému vlastnímu hlubokému opojení. Pouze děti žvatlaly u nohou královských manželů, rovněž opojeny ohněm a medovinou, kterou jim topič donesl v jantarových kalíšcích. Pokud byl král mrzutý – což se stávalo vždy po velkém státním svátku -, volal na topiče: „A teď mi dej něco kyselého!“ Stařec hned přinášel náruč ztrouchnivělého lesního dřeva. A zatímco se v něm syčivě rozhoříval malý ohýnek s hustým kouřem, oddával se král ponuré náladě a tichým kletbám. Ale věrný sluha pracoval tak, že se králova tvář pomalu vyjasňovala v lehkém smutku. Stál vedle krále a do ohně přihazoval zvadlé jalovcové větvičky, které se s praskotem proměňovaly v dlouhé lehké zlaté řetízky, a březové chrastí, které přikázal natrhat ještě s prvními pupeny, když křičí první tetřívci. Sypal tam ještě zelené listy černého rybízu, k nimž přimísil lesní bylinu, zvanou hadí jazýček; tak ostrá a jemná byla její vůně. Sám ji chodíval v létě sbírat na vyhořelé mýtiny. S dokrvava popíchanými prsty ji vyhrabával ze ztvrdlé země. Byla totiž velmi 189

drobná, jako by se s divošskou plachostí zarývala do písku… „Jehlo, jehličko, tebou sešiji své vůně!“ vychloubal se s úsměvem topič. A právě tou jehličkou často vyspravil královu špatnou náladu. Tak obětoval den za dnem svému pánovi jako věrný žrec. Dobře znal svoje řemeslo a věděl, co se králi líbí. Když král, který celé dny trávil na honu v lesích, odhodil těžké lovecké boty – promrzlý nebo nemocný –, tu topič zatopil v krbu smolnými poleny z borovic a krále uzdravila jejich hojivá pryskyřičná vůně. Za bílých zimních dnů měl rád bílé březové dřevo s lehkou březovou nahořklou vůní. Jakmile se mu v opojení začaly zavírat oči, zdávalo se mu, že zbloudil v ojíněném krásném březovém háji. Za hlučných hostin praskala v krbu zvonivá jedlová polena – to král přemýšlel o slavných bitvách a lovech, v nichž svištěly střely… Na sklonku starého roku spaloval topič namodralé dubové špalky, které ještě dlouho po půlnoci dohořívaly jako bolest a tma. pohádka Les lidských duší Matka se vracela z pole s plnou nůší trávy. Vedle ní cupital malý chlapec s kytičkou za utrženým štítkem staré kulaté čepice. Když někdy – jak tak poskakoval – zakopl palcem u nohy o koře nějakého stromu, tiskl svou hlavu k matčině sukni, jako kdyby prosil o pohlazení. A sepraná látka zachytila všechny jeho dětské slzy. Stačilo se jen dotknout matčiných šatů – a hned mu bylo dobře. Šli krásným lesem. Rostly tam bílé břízy, osiky stříbřité jako dukáty, urostlé jedle i tmavé jalovce. Pod keři se krčily malé květinky a na větvích zpívali ptáci. V tom lese rostl také jeden strom, který měl čarovnou moc. Když se ho někdo dotkl, proměnil se v strom. Z nohou mu začaly růst kořeny a z rukou větve. Nikdo však nevěděl, kde ten strom je, aby se mohl uchránit před jeho kouzlem. Někdo ho našel hned u kraje cesty, jiný prý na něho narazil v lesním houští. Jindy to byl nějaký kvetoucí keř, k němuž děvčata nebo pasáček přišli trhat květy. Stříbrovlasí starci se 190

proměňovali v bílé břízy, mladá děvčata v rozkvetlé střemchy, a kdo šel kolem plané lesní jabloně se skloněnými větvemi, vzpomněl si na svou zemřelou matku. Tak se rok od roku rozrůstal les lidských duší. Malé děti se tu proměňovaly v růžové keře a o starém dubu na kopci se vyprávělo, že byl kdysi králem. Bylo prý to tak: král si prý vyjel na lov a zabloudil v lese. Průvodci prý troubili, ale král se už neozval. Teprve druhý den prý našli jeho koně u starého dubu. Třel se čelem o jeho kůru, hrabal nohama a nemohli ho odtamtud dostat. Ale v lese nebylo smutno. Poutník tam slyšel radostný šelest listí, pasáčkové zpívali a lovci troubili. Nikdo nemyslel na to, že by se s ním mohlo přihodit totéž co s ostatními. A na ty, kdo tu zmizeli, se brzy zapomínalo. Pohádka Lesní matka Jaro je tu. Lesní matka má v lese už plné ruce práce. Přes rameno má přehozený dlouhý zelený šátek z chvojí s třásněmi z drobných březových jehněd. Chodí v měkkých mechových sřevících. Ani jediná větévka jí pod nohou nezapraská. Kdo se jako dítě přidržoval matčiných sukní, zná ten pocit jakési ochranné dobrotivé ruky nad sebou, který se nás v lese zmocňuje. To je živá blízkost Lesní matky. Za lískami, jež rozvěsily načervenalé klasy svých květů, za ohebnými jívovými a vrbovými větvemi, které jsou jako poseté stříbrnými kočičkami, všude se dá vytušit její pracovitý stín. Sundává z očí modré chundelaté čepičky prvním květům, které plaše vykukují z loňských listů. Šetrně bere do své dlaně mravenečka, jenž ožil po zimním mraze a nyní nejistě šplhá po hnědých uvadlých stéblech trávy. Včele, která se chystá vylétnout, pomáhá narovnat křídla a vypouští do vzduchu prvního žlutého motýla. Na výsluní klade dlaň na vyhřátou půdu a cítí, jak to v ní všechno klíčí a raší. Ptáci už přiletěli z teplých krajin. Konečky jejich křídel sviští a třepotají se ve větvích stromů. 191

Jejich vášnivé výkřiky, radostný jásot a bublavý šepot naplňují les. Je jich tolik, že rozpačitá Lesní matka neví, koho kam uložit. Nějaký párek drozdů, který nikde nenachází místo, strká chvatně do ucha staré vrby, která se skloněnou hlavou se zamyšleně dívá do hlubin proudu. Někdy se nespokojeně natřásá ve větru a říká: „Tak tedy nevím, co bude či nebude. V uších mi to zpívá a hučí celý den. To už je asi stářím!“ Nemůže uvěřit, že jaro je tu. Ale v lese je tak mnoho příbytků. Dvě vzájemně propletené malinové větve už mohou být kolébkou pro nějaké malé hnízdečko. Použitá literatura: Skalbe, Kárlis. Jak jsem plul ke královně Severu, Svoboda, Praha, 1983, z lotyšských originálů vybral, přeložil a slovem opatřil Radegast Pastorek, výtvarná redaktorka Anna Kubů

192

František Lazecký Černá princezna a ptáček Konypáček (Slezské pohádky) Pohádky zařazené do této knihy vznikly na základě ústního lidového podání, jak je od různých vypravěčů zachytili folklorističtí pracovníci slezské a širší lašské nářeční oblasti. Ze starších pramenů byla to hlavně podání zapsaná Františkem Stavařem v jeho Povídkách lidu opavského. Od současných folkloristů byly použity především texty sebrané Antonínem Satkem, jehož zápisy jsou uloženy ve Slezském ústavě ČSAV v Opavě a z nichž větší část byla otištěna v časopise Radostná země. Po jedné pohádce bylo čerpáno ze zápisů Jana Vyhlídala, Františka Myslivce, Františka Váhaly, Jana Zahradníka a Heleny Salichové, u dvou pohádek se autor opíral o texty zapsané Cyrilem Hyklem. I z těch některé texty v nářečí přinesla Radostná země. Dvě pohádky – Jak děvuchy chodily do Samojednic pro světlo a Bratříček kozlíček – pocházejí z toho, co autor společně s Marcelou Lysákovou

zachytili v jejich

rodné vesnici. Vypravěči

vypravovali tyto a jiné pohádky v lašských nářečích. Tak, jak se mluví na Opavsku, Těšínsku, na Lašsku. Ale též s vlastními mluvními a vypravěčskými gesty, v kterých uskutečňovali sebe jako vypravěče i člověka. Někteří méně, jiní více, podle své letory. Stačí však nahlédnout do zachycených zápisů a na první pohled bude zřejmé, že Lazeckému nešlo jen o převedení jejich pohádek a vyprávění do spisovné češtiny. Jak sám píše v autorské poznámce, „Nemohl jsem přelétávat od způsobu jednoho vypravěče k způsobu vypravěče druhého. Oni vypravovali po svém, i já jsem chtěl vypravovat svým hlasem. Naslouchal jsem jejich hlasům, mluvním i vypravěčským gestům, ale přitom jsem doloval a utvářel svůj hlas. Použil jsem jejich mluvní a vyprávěčská gesta, ale nepřijal jsem je trpně. Snažil jsem se je obohatit, jak to dělá každý vypravěč pohádek. Také jsem nepřijal trpně náměty a dějové osnovy jejich 193

pohádek. Rozšířil jsem je o mnohé podrobnosti, a někdy dosti značně. Často jsem použil opakování, jednoho ze základních principů pohádky, a to i tam, kde v zachyceném textu nebylo. Nářeční výrazy jsem vkládal do svého textu jen tam, kde lépe a jadrněji než spisovný výraz vystihly dějovou situaci nebo lépe charakterizovaly jednající osobu. Jsou konečně srozumitelné v souvislosti s ostatním textem. Tam, kde by mohly čtenáři působit potíže, najde spisovný význam ve Vysvětlivkách. Jedno jsem ale ponechal, případně i zdůraznil: úsečnost, spád a rytmus slezských nářečí. To, co je tak příznačné pro mluvu člověka a vypravěče z našeho kraje. Sám jsem se stal jedním z vypravěčů. A jedno bych si též přál. Abyste z mého vypravování slyšeli i hlasy těch, kteří tyto pohádky po svém vypravovali na přástkách, dračkách, na večerních besedách a při jiných příležitostech. Oni umlkli, tak je vypravuji místo nich. Dobře, nedobře, to posuďte sami.“ Citáty z pohádek: Jak staříček rozesmál princeznu Tož byl jeden chlop, no byl to už takový staříček, vedl krávu do královského města na jarmark, že ji tam prodá. Bylo ráno, jde, jde, kravička cupká pěkně za ním, šťastně se tam dostali. A teď na radnici pro povolení, že smí dobytče zavést do trhu. Uvázal krávu u farských vrat, a tady na mě počkej, až se vrátím! A jde si vyřídit, co potřebuje. Ale kravička na staříčka nepočkala. Když se vrátil, propána, kráva pryč! Co se nestalo. Zatímco byl na radnici, z královského paláce vyběhl velikánský pes, ještě nesnídal, sežral krávu a bylo po ní. Ojejky, celou krávu, jen ocas neporadil spolknout, zůstal mu viset z tlamy. Staříček naříkal, naříkal, potom dostal zlost, praví psovi: „No dobrá, když jsi mi tu krávu sežral, tak já včil jdu s tebou ke králi podat žalobu. A král, ať chce nebo nechce, krávu zaplatí!“ Lapl psa, šup s ním na 194

ramena a nese ho do královského paláce. Král té země měl dceru, a ta se za celý svůj život nezasmála. Královnu i krále to moc a moc trápilo. Měli jenom ji jedinou, a tak dělali všecko možné, jen aby jendou slyšeli, že se též umí smát. Už i vyhlášené šprýmaře povolali, vypravěče a kouzelníky, ti dělali šprýmy a kozelce, bájali a vyprávěli, hráli a tancovali, ale princezna nic. Chodili tam všelijací jiní, roztodivné kousky vymýšleli, ale princezna zas nic. Dělejte si, co chcete, já se smát neumím a neumím! Král s královnou si už nevěděli rady ani pomoci. Nakonec slíbili, že ten, kdo princeznu rozesměje, dostane ji za ženu a s ní celé království. No dobrá. Ten stařík tam pro to nešel. Možná že ani o tom nevěděl. Přijde k bráně, stojí tam voják, ptá se: „Člověče, kam se to ženeš s takovým hovadem do královského paláce?“ A stařík na to: „Pusť mě tam, musím mluvit s králem. Jdu se žalobou na jeho psa, sežral mi krávu!“ Voják povídá: „Dobrá, pustím tě tam, ale dáš mi čtvrtý díl z toho, co dostaneš.“ „Dám.“ „Když dáš, tak jdi!“ povídá voják. A stařík jde dál. Přijde do síně, tam stojí vrátný. A ten zas: „Kam to jdeš s tím hovadem?“ „Jdu ke králi žalovat na jeho psa. Sežral mi krávu, ať to král zaplatí.“ „Ale to nejde. Tak tě tam pustit nemohu!“ „Ten první mě pustil, ty mě tam též pustíš!“ Použitá literatura: Lazecký, František. Černá princezna a ptáček Konypáček, Profil, Ostrava, 1975

195

Julij Krelin Julij Krelin se narodil v roce 1929 v Moskvě. Působil jako primář chirurgického oddělení. Svou spisovatelskou dráhu nastoupil v roce 1964. První dílo Sedm dní v týdnu vyšlo knižně v roce 1967. Následovala novela Svět náš vezdejší, do češtiny přeložená v roce 1975. Všechny práce čerpají námět z lékařského prostředí, které je autorovi blízké a důvěrně známé. Lékařská i etická problematika románu je umocněna umělecky náročným zpracováním. Chirurg Hrdinou Krelinova příběhu je Jevgenij Lvovič Miškin, šeflékař chirurgického oddělení ve velké nemocnici. V sérii záznamů se téměř v dokumentárním sledu odvíjejí všední dny jeho života naplněného prací, jež si nečiní nároků ani na oficiální uznání, ani na vědecké hodnosti. Samo o sobě mu přináší plné zadostiučinění, zprostředkované vědomím humánní služby člověku. Poslání lékaře však zdaleka není idealizováno. Miškin se potýká s nedostatky na svém pracovišti, zápasí se špatnou organizací a s nevyhovujícím personálem, ale i s vlastní přepracovaností a s konflikty, které v důsledku toho vznikají v rodině. Přesto znovu v každém okamžiku podstupuje zkoušku odvahy, dovednosti i charakteru, každý den na sebe dobrovolně bere i morální odpovědnost za život či smrt svého pacienta, s nímž ho spojuje pouto lidství. Citáty z knihy: Kluci, kamarádi zlatý, odpusťte mi ten sentimentální patetický úvod, ale už se stalo. Nepsal jsem Vám, nevěděl jsem, co psát a jak psát a dodnes si ještě nevím sám se sebou rady, prostě se v sobě nevyznám. Když to tak vezmu, tak jsem Vás nedávno viděl, když jsem ležel ve špitále, ale když to vezmu z druhé 196

strany, tak ve špitále vždycky byla taková spousta lidí, že jsem si s Vámi ani jednou nemohl popovídat. Teď se tu válím v lesním sanatoriu a vylepšuju si zdravíčko. Proč! Který běs mě vylákal na tu zběsilou cestu, proč jsem nepočkal na konečné rozhodnutí, jestli dostanu prokurátora nebo ne, proč jsem se tak náramně rychle uklidil, když se ta dívka začala zotavovat, třebaže mám právo uklidit se až v okamžiku, kdy Lída porodí zdravé dítě? Co to bylo za sílu, která mě vyštvala na tu cestu? Proč jsem si dával tenhle dárek? Proč jsem při vystupování z autobusu nemyslel ani na vozovku, ani na auta? Proč jsem přemýšlel o minulosti a nevnímal, co se kolem děje právě v tu chvíli? Byl to asi trest za ten můj výlet, za chudáka holku, nebo že by skutečně život probíhal živelně a my o jeho zákonech nevěděli zhola nic? Takhle nesouvisle, „impresionisticky“, si můžu dovolit psát jenom Vám. Smiřte se a trpte. Chci Vám napsat, co si myslím o tom všem, co se stalo. Ne o Lídě. To bylo špatné a zbytečné. Tím už jsme si tisíckrát rozdrásali svá srdce a svoje, respektive moje svědomí. A co se to děje teď! Co teď… Sedím za stolem v malém hotýlku v lesích. Místo zdí jsou tu všude skleněné stěny. Sníh – ale ošklivě zbrázděný stopami lyží. Cesta zase stopami pneumatik. Strom se doslova lepí na skleněnou stěnu. Nechápu, jak tenhle domek stavěli. Nechápu, co bude se sklepm, až strom ještě poporoste. Nechápu, proč všichni ti lidé, bude jich tak kolem třiceti, přijeli oslavovat do tohohle venkovského hotýlku padesátiny své šéfky. Ale možná, že to ani není jejich šéfka. Ne, usmívají se na ni od ucha k uchu, skelničky jim v rukou zvoní, všichni jí přejí, aby se s ní takhle sešli na oslavě jejího stoletého jubilea, ohlušují se písničkami a muzikou z hudební skříně. Nechápu to… Asi je to všecko smysl. Co je ovšem nejnepochopitelnější, proč jsem tady u toho já. Co tu dělám právě já, když mě ze všeho nejvíc dokáže naštvat každá šablona, každá rafinovaná přírodní krása, proč jsem jezdil právě sem. Dostal jsem takovou pecku do hlavy – dokonce ani nevím čím – že mi v lebce zůstal 197

důlek; nechápu, proč najednou tak pečuju o své zdraví, že jsem se už přes dva měsíce, co se mi stal ten úraz, nedotkl alkoholu. Proč se tak chvěju o své zdraví, proč mi připadá tak drahocenné, že dávám před posezením s lidmi mně drahými a blízkými přednost ochranně svých tělesných orgánů a jejich fyziologických funkcí? Já asi v hloubi duše skutečně věřím, že to bylo osudové znamení, varování. Varovná výstraha mně, který ještě neví, jestli dostane prokurátora nebo ne, ale myslí a pamatuje na to, že malá Lída možná nikdy nebude mít děti. Katastrofu už signalizovaly všecky moje činy, sám jsem si ji připravoval, ale byl jsem slepý a neviděl jsem, byl jsem hluchý a neslyšel jsem. Podnikl jsem ten výlet, tu honbu za zdravím, štval jsem se – a nač? Nač ta překotná výprava za Vámi, když jsem pak v nejlepším povídání, pobíhání, usmívání náhle přestal existovat? Ale že jsem přestal existovat, to jsem začal chápat až později, až když už jsem existoval znovu. Jeli jsme – já se smál, rozkládal, a přesto jsem pořád myslel jen na Lídu, na sebe, no a pak jsem vystoupil – a už jsem nebyl, pak mi ještě dlouho trvalo, než jsem vůbec pochopil, že jsem předtím nebyl, že jsem se nevrátil do života, ale znovu se narodil. Nejdřív jsem spatřil sebe sama před nějakým domem, kolem mne stáli lidé, které jsem odněkud znal, ale nemohl jsem si vzpomenout odkud, ještě jsem nevěděl, že to byli a budou lidé mně blízcí; pak jsem se zase octl mimo život – bylo to jako vzpomínky z dětství: kousek života – a dál nic, pak zase kousek života – a dál zase nic. Pak ambulance – tu jsem už poznával. Pak převazovna – na stole leží nemocný, slyším jeho nepravidelný dech, chainstocks, poznávám to docela zřetelně. Myslím si, že mám službu, chci nemocnému pomoct, dívám se na něho, dívám se na hodinky, ručička skáče z minut na minutu, myslím na to, že pro nás (v tu chvíli jsem se asi pokládal za zdravého lékaře) jsou to minuty, ale pro nemocného věčnost. Pak je nejspíš – poznávám to podle dechu –

198

s nemocným konec. Minuty sem, minuty tam. Ale o sobě si dosud nic neuvědomuji. Jako v dětství. Použitá literatura: Krelin, Julij. Chirurg, Lidové nakladatelství, 1980

199

Velké proroctví Sibyly, královny ze Sáby Královna Sibyla Kumana žila asi v letech 970 až 870 před Kristem; bližší data jejího života nejsou známa a nezachovala se ani v nejstarších spisech. Původním dílem této královny bylo území Sába v Arabii, odkud se jí dostalo přídomku Sibyla Kumana, královna ze Sáby. Proslavila se tím, že vykonala velkou cestu ke králi Šalamounovi, jemuž svěřila svá tajemství. Po jejím příchodu do Jerusalema vzbouřili se proti ní její poddaní a Sibyla uprchla do severovýchodní části Afriky, kde v nynějším habšském městě Aksumu založila nové sídlo. Ale zde rovněž pronásledovalo ji prokletí a proto uprchla do vnitřní Afriky, kde zemřela, všemi osamocena, v poušti. Sibyla Kumana, královna ze Sáby, napsala 9 knih, které nazvala „Moudrosti života“, z nichž nezachovala se ani jediná, neboť všechny při požáru byly zničeny. Proroctví, která byla vyjevila králi Šalamounovi, zachovala se až po dnešní dobu, ale přísná censura v době pobělohorské znemožnila tato proroctví i nadále knižně vydávati. Poslední opis byl vydán v roce 1790 a úplně rozebrán. Vinu ovšem jest nutno hledat rovněž u překladatelů, neboť tito zahrocovali překlady protinábožensky a politicky, ačkoliv v celém originále není jediné protináboženské ani politické tendence. Královna Sibyla mluvila přímo, co jest a co se stane: nejmenovala ani zemí, ani národů, ba ani církví. A tu právě různí překladatelé zneužívali slov této vzácné ženy a upravovali překlady tak, jak toho právě k dosažení svého vlastního účelu potřebovali. U nás zachovala se jedna z těchto, prý původních knih, v museu království českého, než ani tuto knihu nelze považovat za původní, ačkoliv jest jako taková označena, neboť mnohé jest v ní překladatelem přimyšleno a také mnoho vyňato. V 18. Století vyšlo několik naprosto nezdařilých opisů knih Sibyliných, ale tyto jsou opravdu nedokonalými troskami knihy původní. V těchto opisech vynechali opisovatelé, ne překladatelé, všechno, co by jim mohlo škodit, a vymýšleli 200

věci, o kterých nemáme v původní knize nejmenšího záznamu. Rovněž i různé brožurky, které v poslední době vyšly, jest nutno považovat za naprosto bezcenné. Čteme-li její velká proroctví a studujeme-li dějiny, pak přicházíme až k překvapujícím výsledkům: v nich zrcadlí se doba od narození Krista až po dnešní časy tak přesně a věrně a přicházíme-li pak na válku světovou (evropskou) a na naši dobu, pak nevycházíme z úžasu. Citáty z knihy: KNIHA DRUHÁ – KRÁLOVSKÁ Láska a smrt. Zaznamenáno jest: Ještě téhož dne, kdy člověka opustí duše jeho, budiž tento pohřben, aby nákaza nevznikla z těla jeho. Hrob jeho zavalte kamenem velikým, aby tělo zvěří dravou pohlceno nebylo. Tak přikázal Hospodin. Tak přikázal slovy svými. Z prachu jsi a v prach se obrátíš. Co jest to smrt? Jest to jenom odumření těla našeho? Jest to jenom opuštění duše? Není to nic více? Nezůstane po člověku nic více, nežli hrob a vzpomínky? Či jest pravdou to, co tvrdí lidé z daleké Indie, že po smrti teprve nastává pravý život člověka? Jak může nastati život člověka, když tento přece zemřel? Vždyť člověkem můžeme právem nazvati jenom jeho tělesnou schránku, která ve skutečnosti jenom a jenom člověka jako tvora božího představuje. Duši nevidíš. Nemůže míti proto člověk nového života tam někde, ale může míti nový život jeho duše. Člověk tedy, jako takový, dvakrát život míti nemůže. Záhrobí? Je, či není? Může nám říci někdo, že tam daleko, tam ve vesmíru, má naše duše nový život, když opustila nás a naši schránku? Může někdo tvrditi, že po smrti naší duše naše ještě žije? Ano. Hospodin, který řekl, že každá duše musí přijíti jednou před stolici Jeho soudnou, aby se odpovídala z toho, co na světě vykonala. 201

Nepochybujte nikdy o tom, zda duše bude po smrti žíti, anebo ne. Bude žíti, ale jiným životem, životem nám doposud neznámým a záhadným životem, který ji předurčil Hospodin. Nehloubejte nikdy o tajemství Pána. Nevěřte nikdy tomu, že po smrti vrací se duše života na tuto zemi na pouhé naše zavolání. Je to také vliv naší vůle, vliv hvězd, ale nikdy to není duše, s níž hovoříme. Ta vykonala již své poslání na této planetě a vícekrát zde mezi nás nepřijde. Smrt jest láskou Boha, že nám odpustil, že nás vysvobodil, že s nás sňal trest hříchu dědičného a že si nás k sobě a ke stolici své soudné povolal. Věřme v lásku Hospodina, že jest velikou zde i po smrti naší. Tajemství lásky. Zaznamenáno jest: Řekla jsem, že není na světě nic nového, že všechno se jenom mění a přece zůstává stejným. Jest však jedna věc, která nezůstává stejnou a stále se mění. Jest v nás, roste s námi a s námi i umírá – láska. Co jest to láska a jak vzniká? Láska jest výsledek lidského hloubání, o němž žádný neví a také věděti nebude. Je to výslednice jeho duše a kdybys tisíckrát po základu této výslednice se ptal sebe, anebo někoho ze svého okolí, pak nikdy odpovědi ti nedá, neboť tuto nezná. Zkus. Běž světem, abys lásku našel.

Půjdeš. Půjdeš léta, zestárneš, ale lásku, kterou hledáš,

nenalezneš, neboť láska jest něco, co najíti se nedá. A když se ti již bude zdáti, že skutečně našels její tajemství, tu schová se před tebou, bude ti utíkati, skrývati se bude, ba budeš slyšeti její tajemný smích, že hledáš něco, co nikdy nalézti nemůžeš. Tj. tedy láska a její tajemství. Hledej svoji duši. Snad nechtěl bys ji skutečně nalézti? Chtěl bys překonati Hospodina? Chtěl bys nalézti to, co ještě nikdo nenalezl? Lásku a duši sluší dáti do jedné skřínky života. Kde jest duše, tam jest také i láska. Kde duše není, tam také ani lásky nehledej. Proč muž ženu miluje, řekla jsem již ve své řeči o lásce, ale k tomu zbývá ještě říci tolik: touha u muže po tvoření přenáší do srdce 202

jeho lásku, avšak i když jest to touho po tvoření, přece jest zde něco tajemného a záhadného, to, co žádný nerozluští, ani já, ani kněží, ani ty, moudrý králi Šalamoune. A budou hloubati mnozí a mnozí ještě za tisíciletí, aby původ její nalezli, ale nenaleznou. To prostě jenom proto, že kdyby jednou přišel den a někdo toto tajemství rozluštil, tak přestane míti láska pravého půvabu a chvění. Stala by se věcí a nikoliv láskou. Věc může si každý kdykoliv a jakkoliv zaopatřiti, ale lásku ne. Život bez lásky rovná se smrti. Smrt pak nastupuje tam, kde lásky není. Ptáš se, jak je to možné? Nevěříš mi, neboť říkáš, že mnoho lidí umírá náhodou a neštěstím. Nevěříš mi, neboť říkáš, že velmi mnoho umírá těch, kteří jsou svými přáteli opravdu milováni a tudíž pro všechny jejich smrt nežádoucí. Nevěříš mi, neboť tvrdíš, že velmi mnoho umírá v raném mládí, kdy má život svůj teprve před sebou. A i tu vězte, že i zde jest nutno hledati původ v sestavení hvězd, které byly při zrození toho onoho člověka. Tyto hvězdy přesně předpověděly, že smrt tohoto jedince musí nastati v den, kdy dovrší určitý den a hodinu svého života a nadále ho neovlivňují, neboť zajdou v nebesích do dálných mlhovin. Chtěl-li bys proti tomu něčeho podniknouti, nic nedělej, neboť proti vesmíru nikdo nikdy nic neudělal a také neudělá. Tam ve vesmíru bylo napsáno, že jeho láska k tomu či onomu člověku bude trvati do té či oné doby. Láska vesmíru jest síla, která jest člověku jeho hvězdou dodávána. Síla přestala docházeti – přestal docházeti i život. Přestane život, nastoupí prach. Přijde doba, kdy se budou lidé všemi prostředky snažiti smařiti sílu lásky vesmíru k člověku a budou chtíti prodloužiti život člověka. Tak jako proti vůli Hospodinově lidé budou vždy bezmocnými, tak budou i bezmocnými proti síle a lásce hvězd. Budou sice mysleti, že se jim to podařilo; ne, nepodařilo a také ani nikdy nepodaří. Bude to jenom jejich mylná domněnka. Kdyby chtěl člověk svůj život uměle prodloužiti, pak by musel zmařiti seskupení hvězd, které nad ním vládnou a pak by se mu to 203

podařilo. Jiný vliv by snad jinak na člověka zapůsobil a dal jemu žíti. Možná však, že by jenom jeho odchod od lásky uspíšil. Snad jiná hvězda, která by jeho život převzala, nebyla by vůbec vůči němu milostivou, neměla by pro něho vůbec lásky. V síle hvězd je láska a protože ještě nikdo sílu hvězd neprozkoumal a neprozkoumá, proto také nikdo neprozkoumá to, co je láska. Láska jest duše a duše jest vesmír. A proto, bude-li se kdy kdo vás ptáti, co láska jest, pak mu řekněte, aby se podíval tam nahoru, na moře hvězd a sluncí, aby se podíval do tajemných mlhovin, neboť jedině tam může se mu odpovědi dostati. Bude-li kdy kdo před vámi reptati, že lásky na světě nepoznal, pak řekněte mu, aby klidně snášel osud svůj, neboť toto tam nahoře psáno bylo a není proto tomu pomoci: Láska nás všech: milujeme-li, anebo jsme-li milováni, jest tajemství hvězd. KNIHA OSMÁ – KRÁLOVSKÁ O dnu posledním. Zaznamenáno jest: Kdy se tak stane, kterého dne, nevím a nikdo také tak nebude moci říci. Ale vím, že prede dnem samotným řeky budou vysýchati, traviny vymírati, skot hladem a žízní padati, pahorky se zemí se srovnávati a mnohé kraje pískem zanešeny budou! Na nebi objeví se třikráte kometa! Po prvé na severu, po druhé na jihu a po třetí na západě této země. Pak se počne silně země chvěti a téměř všichni lidé vykrvácejí. Napřed lidé, žijící v horách, pak v údolích a poslední ti, kteří budou žíti u různých moří a v zemích, kde je stále věčná zima. Ostatní znamení již ani lidé neuvidí, ale vím, že pak slunce nabude krvavé záře a objeví se na západě, místo na východě, a hvězdy dnem i nocí svítiti budou. Tenkráte sestoupí Hospodin na zemi a bude soudit. Soud nejkratší a nejspravedlivější. Nikdy jak již více nebude tato země hostiti a živiti člověka, a to jenom proto, když člověk byl 204

zemí a Hospodinem živen, neváží si toho, reptal a bouřil se! Znesvěcoval zemi slovy svými a proto nebude ani hoden žíti na ní více! Použitá literatura: Velké proroctví Sibyly, královny ze Sáby. Knihařské zpracování firma VAN – Havířov.

205

Jura Sosnar Jurášek Není snad na světě chlapec či děvče, kteří by nezatoužili po dobrodružství, věrném přátelství a lásce, kteří by nechtěli vyniknout, stát se hrdiny. A sotvakdo z nich nezažil strach před nebezpečím, strach před skutečnou či jen domnělou chybou, strach o sebe a o své nejbližší nebo jen z pocitu, že se mu nepodaří splnit to, co si sám předsevzal. Autor této knížky poznal takových mladých lidí mnoho. Poznal je zejména v době, kdy oba naše národy bojovaly těžký boj s nacistickými vetřelci. Takový je i hrdina jeho vyprávění Jurášek Benada, obyčejný kluk, který sní o hrdinství, vymýšlí si všemožné klukoviny, rád se popere, ohrnuje nos na holky, provádí všelijaká darebáctví. A také se díky své všetečnosti najednou ocitne u události, která změní celý jeho dosavadní život: u seskoku ruských parašutistů. I když dosud hrůzy války viděl také hodně zblízka, teď se dostává prakticky do první linie. A nastává pro něj, pro jeho kamarádku Štěpánku i další spolužáky život plný vzruchu, napětí, ale i nebezpečí. Poznávají, co je opravdové hrdinství a statečnost. Sosnarova kniha je poutavá a napínavá, příběhy nebojácného Jurka si oblíbilo už několik čtenářských generací. Citáty z knihy: Několik kulí mu prolétlo nad hlavou. Skok – a už byl za jiným, silnějším kmenem. Podíval se dopředu. Co to? To přece nemůže být… Nu, ovšem že ne člověk. Pes je to. Policejní pes. Žene se Juráškovou stopou. Slechy uloženy těsně za hlavou, prut natažen jako šňůra, čenich těsně u země. Alexej ho snad ani nevidí. Jen podle nepatrného vlnění klasů ho cítí. Vypálil tím směrem několi ran. Pes však běží stále vpřed, přímo na Jurka. Nad hlavou mu opět zahvízdalo několik kuliček. Pronásledovatelé se blíží. 206

Solovjov jim odpověděl. Pes je už sotva deset metrů před chlapcem. Jurášek sevřel oběma rukama pistoli, zaťal zuby a přivřel oko. Takový pěkný vlčák! Prolétlo mu hlavou, když zaslechl seržantovo strohé, velitelské: „Ogoň – Jurik! Pal!“ Stiskl spoušť. Tak! Tumáš! A ještě jednou! Za to, že jsi přivedl na nás gestapáky a pokousal Lejdynu a Rexe! Použitá literatua: Sosnar, Jura. Jurášek, Albatros, Praha, 1984

207

Robert McCrum Robert McCrum – britský autor. V tajném státě …Ten den, kdy se to stalo, jste tvrdil, že Listerova smrt nemá žádný motiv – a teď říkáte, že byl zavražděn… Když se začnete zabývat jeho případem, kormidlujete do rozbouřených vod…“ Poslední den ve službě před odchodem do důchodu zažije Frank Strange, jeden z vedoucích pracovníků britského ministerstva národní obrany, šokující překvapení. Na ulici bylo nalezeno mrtvé tělo Richarda Listera, jednoho z jeho podřízených. Veřejnosti je předána zpráva o sebevraždě, okolnosti a příčiny této nenadálé smrti však zahaluje přísně udržovaná „kouřová clona“. A tak se bývalý Listerův šéf místo předpokládaného důchodového odpočinku vydává na dobrodružnou a stále nebezpečnější cestu za odhalením pravdy, na níž postupně nachází zcela nový pohled na chod instituce, ve které tolik let zastával významné postavení. Někdejší ředitel „správy C“, tajného dokumentačního střediska ministerstva, zaměřeného na boj s terorismem a podvratnými živly, se ironií osudu sám stává tajně sledovanou osobou, když začíná pronikat do skrývaného světa korupce a zneužívání přístupu k důvěrným informacím v počítačovém středisku. Citáty z knihy: Quitman odjel metrem na nábřeží. Když vystupoval, pralo se na nástupišti pár opilců. Ostatní pasažéři je obcházeli velkým obloukem, ale nikdo se nepokusil je zarazit. Pod schody stáli dva staniční zřízenci a zaujatě rvačku pozorovali. Jeden z nich řekl něco žertovného v jakémsi cizím jazyku a jeho kolega se tomu zasmál. Villiers Street byla zaneřáděná hromadou odpadků, 208

ze kterých se neškodně kouřilo a směrem od nádražního hotelu přinášel vítr pach přepáleného tuku. Vzduch na Strandu byl svěžejší.

209

Markéta Zinnerová Tajemství proutěného košíku – s hrdiny této knížky jste se setkali ve stejnojmenném televizním seriálu. Můžete znovu spoluprožívat dobrodružství i trápení Klárky, Vojtíška, Tondy, Vládi i dalších hrdinů příběhu, který autorka situovala do současné vesnice. Jednotliví dětští hrdinové procházejí mnohdy i nelehkými, spletitými situacemi, které s sebou přináší život dospělých. Příběh se tedy odehrává vlastně ve dvou rovinách – bezstarostné dětské hry, zápletky ze školy, přátelství a nepřátelství dětí z Janovic a Loukova, naproti tomu komplikované problémy mezilidských vztahů. Autorka Markéta Zinnerová nenechává příběh vyznít pesimisticky, ale ukazuje, že i obtížné životní situace mají svá řešení. Součástí knížky jsou také fotografie z televizního seriálu, kterými je poutavé vyprávění doprovázeno. Použitá literatura: Zinnerová, Markéta. Tajemství proutěného košíku, Praha, 1982

210

Jaroslav Müller Přátelé zeleného údolí – Pavel Koutný a jeho veliký kamarád lesník Horyna, zeměměřič Sklíčko a jeho nepostradatelným fotoaparátem na krku, jeho figurantka Eva, líhňař Juřina, oborník Pešek a jeho bílí jeleni, pan učitel Topol, tatínek Koutný, chlapy od rybníků… Všichni je dobře znáte, neboť jste je vídali na obrazovkách televizorů. Na stránkách této knihy se se všemi hrdiny televizního seriálu znovu setkáte. Znovu prožijete spolu s Pavlem jeho výpravu za vodou do akvária, při níž se seznámí s lesníkem Horynou a nerozlučným přítelem všech jejich příběhů psem Haluškou. Pak s nimi společně půjdeme od příhody k příhodě: najdeme zlodějskou skrýš, budeme chytat uprchlého bílého jelena, zachráníme pstruha Chlapáka a spolu s Horynou celou rybí líhňařskou stanici, poznáme les na jaře a v létě, naučíme se mu rozumět, budeme držet palce srnečku Janečkovi, aby našel cestu zpět do lesa ke své mámě, poznáme huculského koníka Dana, Pavlovu kamarádku Katku a s nimi prožijeme dobrodružství s pytláky, zajedeme si do obory podívat se na bílé jeleny, budeme spolu s rybáři provádět výlov rybníka a zachráníme přitom čápa. Podzimní plískanice nám ukážou jinou tvář lesa a první sníh rozevře knihu stop, v níž Horyna objeví vzácného rysa. A zatím kdesi v projekčních kancelářích se bude odehrávat jiné drama – drama bytí a nebytí Zeleného údolí. Víme, že nakonec zvítězí zdravý lidský rozum, že se lidé spojí, aby údolí zůstalo zachováno. A proto může Pavel mít v sobě jistotu, že krásný kout přírody nebude žít jenom v jeho vzpomínkách, ale bude celému městečku Kočovu sloužit jako příklad vydařeného úsilí o dobrou věc. Použitá literatura: Müller, Jaroslav. Přátelé zeleného údolí, Profil, Ostrava, 1983

211

Karel Židlický Karel Židlický byl charismatický pražský inženýr, od mládí byl zbožný člověk a jen díky sví víře přežil v 50. letech, i když se zdravotními následky, několik roků v těžkých věznicích ve Valdicích, Kartouzech a na Pankráci. Jistě zvláštním řízením Matky Boží se při jedné služební cestě na Slovensko náhodně seznámil s poutníky na Turzovku. Stal se vřelým ctitelem Turzovské Panny Marie a přiváděl k ní desítky dalších poutníků. Za svou propagaci Turzovky se často setkával s výsměchem a nepochopením, s problémy v zaměstnání, dokonce byl trestán, když se pokoušel veřejně obhajovat důkazy o léčebných účincích turzovské „živé vody“ a tím nepřímo i o pravosti zjevení na Živčákové hoře. Pro jeho zásluhy o Turzovku jej Panna Maria nazývala svým „apoštolem“ a obdařila ho zvláštní milostí – slyšet její hlas a vést s ní důvěrné rozhovory. Ty si zaznamenával několik roků v soukromém deníku, ale pak jej 11. 5. 1983 sama požádala, aby některé zveřejnil. Učinil tak opět ve strojopisu pod názvem „Živá voda z Turzovky“. Jako častý návštěvník

Turzovky

byl

svědkem

řady

mimořádných

úkazů

a

nevysvětlitelných vyléčení a rozhodl se aspoň některé zaznamenat. Mnohé příběhy posbíral mezi svými známými a pro hodnověrnost jejich zprávy žádal o souhlas se zveřejněním jména, o čestné prohlášení o pravdivosti nebo o svědectví spolehlivého člověka, většinou kněze. Tak vznikl i soupis „Turzovských příběhů“, jehož opravdového veřejného vydání se sám nedožil. Po dlouhých letech těžkých fyzických i duševních zkoušek v roce 1987 umírá. Turzovské příběhy - sborník turzovských svědectví vyšel u příležitosti 50. výročí prvního zjevení Panny Marie lesnímu dělníku Matúšu Lašutovi na Živčákové hoře. Reálné příběhy konkrétních osob, jimž Bohorodička odpovídá svými milostmi na klíčové životní situace, jsou srostlé s přírodním 212

prostředím, s dobovými existenčními a politickými podmínkami a zároveň se v nich zračí moc Boží v dialogu nebe a země. V závěru knížky je shrnuta historie zjevení, údaje o kapli, milostném obrazu, soše Panny Marie a léčivé vodě. Citáty z knihy: Matúš Lašút, lesní dělník, důchodce, otec rodiny, ženatý, kterému Pán Bůh požehnal čtyři děti, z nichž jedno zemřelo. Život ho těžce stíhal. Jako sirotek musel od mládí tvrdě pracovat u cizích na statcích jen z jejich milosrdenství, a tak se v bídě a opuštěnosti utíkal k nebeské Matce, když jeho pozemská předčasně zemřela. Láska k Panně Marii projevoval i takovými drobnými pozornostmi, jako byla péče o obrazy, sošky či kříže na rozcestích, anebo – jak to bývá zvykem v našich slovenských horách – třeba jen obyčejnými papírovými obrázky, zavěšenými na stromech. To považoval při svých obchůzkách po lesích a kopcích za svou svatou povinnost a nikdy ji nezanedbával. Tomuto Matúšovi se 1. června 1958 stala divná věc. Na ranní obchůzce kolem 9. hodiny se zastavil na křižovatce mezi třemi obcemi: Turzovkou, Vysokou a Korňou, na místě, kterému se říkalo „U obrázku“, protože tam byl na stromě obrázek Matky Boží ustavičné pomoci. Ozdobil obrázek květinami a pak si před něj klekl na kámen, protože bylo po dešti mokro, a začal se modlit Otčenáš a Zdrávas. Když dokončil modlitby, všiml si, že na zemi leží růže – bílé růže. Nechce věřit vlastním očím, vždyť kde by se tak vysoko v horách a na pustém místě vzaly růže? Trochu se narovná, a když se zahledí do vzdálenosti asi 12 metrů, vidí celou zahrádku bílých růží a uprostřed mezi nimi vysokou štíhlou Paní v nadživotní velikosti, usměvavou, ale s přísným pohledem, celou krásnou, oblečenou v zářivě bílém oděvu. Jako v Lurdech byla přepásána modrým pásem, ruce sepjaté, na levé ruce růženec, tvář mírně oválnou, bílou, až nápadně bílou. Když jí 213

zleva odhrnul vítr závoj splývající z hlavy, vidí Lašút světlekaštanové vlasy. Celý zjev byl vznešený a lesní dělník ani na okamžik nepochyboval, koho před sebou má. Jenom mu nijak nešlo do hlavy, jak je možné, že by se právě jemu, obyčejnému člověku, měla zjevit Panna Maria. „Ale tuto tvář už jsem kdysi viděl!“ vzpomněl si najednou Lašút. Ano, bylo to jednou večer, když zpozoroval tutéž tvář na sobě Panny Marie, kterou měl doma ve světnici a před kterou se modlíval. Tehdy si pomyslil, že je to ďábelské mámení, ale nyní s radostí vydechl: „Tak jsi to byla opravdu ty…“ Vyjevené oči dělníka se střetají s krásným jasem očí Paní. Lašút se najednou přestává ovládat a poddává se zcela její moci. Nic už pro něho neexistuje, jen ona. Jeho duch je úplně spoutaný. Když začíná Panna Maria projevovat svá přání, jeho vůle se ztotožňuje s její vůlí. Lašút později výslovně zdůrazňoval, že Matka Boží nepohybovala rty, nemluvila ústy, ale svoje příkazy konala pohybem pravé ruky. Její gesta byla vznešená, přímo královská, nesnášející nějakého odporu. Použitá literatura: Židlický, Karel. Turzovské příběby, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 2008

214

Ernest Hemingway Ernest Hemingway (1899 – 1961) – americký romanopisec, povídkář a novinář. Svým dílem se začlenil k největším humanistům našeho věku. Láska, citlivost a úcta k odvaze a statečnosti jsou hlavními atributy jeho literárního odkazu. Po maturitě se stává reportérem a v roce 1918 odchází jako dobrovolník na italskou frontu, kde je vážně raněn. Po válce přichází jako dopisovatel do Paříže, stýká se s avantgardní společností malířů a literátů kolem americké experimentující spisovatelky Gertrudy Steinové a začíná se soustavně věnovat literatuře. Jeho další život je prokládán dobrodružnými loveckými výpravami do Afriky (Zelené pahorky africké), během španělské občanské války opět pracuje jako dopisovatel. Po 2. světové válce žije především v USA a na Kubě. Na vrcholu uměleckých úspěchů podléhá spisovatel stále více duševní depresi, která ho spolu se zdravotními potížemi přivede roku 1961 k sebevraždě. V roce 1954 obdržel Nobelovu cenu za literaturu za novelu Stařec a moře. Zelené pahorky africké – v této knížce jsou především vylíčeny lovecké zážitky z Afriky, které podnikl Ernest Hemingway se svými přáteli. Zúčastnil se lovů na kudu, antilop, nosorožců, buvolů a ptactva. Upřímně se přiznává přede všemi, že má velký strach z hadů. Lov je jeho vášní a i když jsou mnohdy nepříznivé podmínky, zejména vysoká teplota, dlouhé hledání stopy zvířete, nikdy se nevzdává a v lovu chce pokračovat nadále. Když se vydařil lov, tak s oblibou popíjel s přáteli u táborového ohně whisky. Výčitky svědomí nepociťuje, když zabíjí zvěř, neboť má povolení, kolik zvěře může odstřelit. Svou ženu nazývá Naše malá chudinka a svého přítele označuje oslovením Táta. Během odpočinků s oblibou pročítá knihy (např. Tolstého Sevastopol). Zastává názor, že spisovatel, který neprožil válku na vlastní kůži, není schopen věrohodně zpracovat tuto látku pro své dílo a že tím ztrácí 215

jedno velké téma. V rozhovorech můžeme zaznamenat mnoho humoru. Zejména Táta s oblibou říká, že Hemingway je výborným lovcem ptáků a výtečným stopařem, což mu příliš nelichotí, protože ví, že to myslí v legraci a vždy se pak čertí. Autor se v tomto svazku rovněž zamýšlí nad otázkami dobrých a špatných spisovatelů (mezi výtečné řadí Marka Twaina, mezi špatné Heinricha Manna). Citáty z knihy: Ale to odpoledne jsme si vyjeli po silnici, jež vedle mezi obydlími a kolem rohu, kde byl krámek toho Inda, který se na nás usmál nasládlým úsměvem, v němž se sdružoval neúspěch v podnikání, bratrství všech lidí a obchodní duch plný optimismu. Pak jsme stočili vůz doleva a na jednu cestu vedoucí do hloubí pralesa, na úzkou cestu lemovanou křovím, která šla hustým lesem, po jednom pochybném můstku z klád a kulatiny až tam, kde les prořídl, a my vyjeli do travnaté savany, jež se táhla až k vyschlému okraji jezera, lemovanému rákosím, za nímž se v dálce leskla vodní plocha s červenorůžovými plameňáky. Ve stínu posledních stromů stálo pár rybářských chatrčí upletených z trávy, před námi čeřil vítr trávu savany, vyschlý okraj jezera se zdál šedobílý a po jeho zprahlém povrchu pobíhalo množství drobných zvířat, která se polekala našeho vozu. Byli to bahnivci. Když je člověk viděl z dálky a v pohybu, vypadali podivně a nemotorně, ale když byli nablízku a stáli, byli ladní a půvabní. Projeli jsme s vozem hustou nízkou trávou k vyschlému dnu jezera a všude, napravo i nalevo, všude, kde říčky vtékaly do jezera a kde vznikly rákosovité, vodními kanály rozbrázděné bažiny, které sahaly až k posunutému okraji jezerní hladiny, všude poletovaly kachny a na travnatých pahrbcích, jež vyčnívaly nad bažinu, byla rozložená obrovská hejna hus. Vyschlé dno bylo ztvrdlé a pevné a my po něm vozem dojeli až tam, kde už začínalo být vlhké a měkké, pak jsme 216

nechali auto stát, Karel sebral Chara a já Mkolu, aby nesli náboje a zastřelené ptáky, dohodli jsme se, že si každý vezme jednu stranu bažiny a že se budem snažit střílet po ptácích, aby nesedli, a Táta s Naší malou chudinkou že zatím vlezou do vysokého rákosu na levém břehu jezera, kde podél jedné říčky vznikla hustě zarostlá bažina, kam, jak jsme se domnívali, kachny asi poletí. Je jednoduší dbát prostých zdravotních opatření a žít v zemi, která je dobrá, než předstírat, že je ještě pořád dobrá země, se kterou už je konec. Jakmile se dostanem na nějaký kontinent, začne ten kontinent rychle stárnout. Domorodci s ním žijou v souladu. Ale cizinec ho začne pustošit, poráží stromy, odvodňuje, takže se zásoby vod jinak rozdělí, a jakmile se zaorají travnaté plochy, je ornice zakrátko vymrskaná a vzápětí ji začne odnášet vítr, tak jako ji odnesl ve všech zestárlých zemích a jako jsem byl svědkem, že ji začal odnášet v Kanadě. Půda začne být u našeho vykořisťování unavená. Země se rychle vyčerpá, ledaže jí člověk vrací všechny pozůstatky svoje i všech svých zvířat. Když přestane používat zvířat a užívá strojů, nechá ho země brzy na holičkách. Stroje jsou neplodné a nezúrodňují půdu, za potravu jim slouží něco, co člověk nedokáže vypěstovat. Země byla stvořená k tomu, aby byla taková, jakou jsme ji našli. My jsme vetřelci, a až budem mrtví, bude třeba i zpustošená, ale bude pořád existovat, a co bude dál, nevíme. Řekl bych, že všechny krajiny světa skončí jako Mongolsko. Vrátím se do Afriky, ale ne abych z ní tyl. S dvěma tužkami a několika stovkami archů toho nejlacinějšího papíru bych to dokázal, jenže já se chci prostě vrátit tam, kde se mi líbí žít, kde doopravdy žiju. Kde můj život neplyne jen tak. Naši předkové odjeli do Ameriky, protože tenkrát byla Amerika to pravé místo. Byla to kdysi dobrá země, ale my jsme ji zrasovali; a já teď odjedu někam jinam, jako jsme odjakživa měli právo odjet někam jinam a jako jsme vždycky odjížděli. Vždycky je možné se vrátit. Ať si do 217

Ameriky jezdí jiní, kteří nevědí, že už jedou pozdě. Naši předkové zažili Ameriku v nejlepší fázi a bojovali za ni, když to opravdu stálo za to za ni bojovat. Já odjedu někam jinam. Za starých časů se pořád odjíždělo, a ještě existují místa, kam se dá jet. Poznám dobrou krajinu, jak se na ni podívám. Je tady zvěř, spousta ptactva a domorodci se mi líbí. Můžu tady střílet a lovit ryby. Kromě toho už nechci nic než psát, číst a dívat se na obrazy. A na obrazy se dokážu rozpomenout, na všechny. Jsou i jiné věci, na které se rád dívám, ale tyhle věci rád dělám. Tohleto všechno a pak ještě lyžování. Jenže na lyžování už nemám nohy a člověk teď už ztratí tolik času, než najde pořádný sníh, že to nestojí za to. Dneska se při lyžování potkává příliš mnoho lidí. Použitá literatura: [1]

Hemingway, Ernest. Zelené pahorky africké, Panorama, Praha, 1979,

přeložili Luba a Rudolf Pellarovi [2] Prokop, V. Přehled světové literatury 20. století, O.K. - Soft, Sokolov 2000, 68 s.

218

Jan Šmíd Jan Šmíd nás ve dvou románech (Deštivá noc, Na rohu dvaadevadesáté) zavádí na americký kontinent, do USA. V obou řeší závažný problém: odhalení sociálního a společenského pozadí vražd, které se udály za složitých okolností, takže pachatelé dlouho zůstávali bez trestu, na svobodě. V doslovu říká: „Kromě toho, a to je také důvod, proč ty příběhy nazývám právem společenskými romány, je faktem, že jsme nejen ve světě, ale i u nás obklopeni ve stále větší míře násilnými činy. Staly se prostě, bohužel, nedílnou součástí společnosti. Nemá význam tady uvádět statistiky, víme to všichni a denně se o tom také dočítáme v tisku, slyšíme zprávy v rozhlase, vidíme záběry v televizi…“ Psát o boji se zločinem, demaskovat tvář těch, kteří se násilných činů dopouštějí, je náročný cíl spisovatelské práce. Volba prostředí, z něhož Jan Šmíd čerpá, znalost reálií amerického velkoměsta, hloubka psychologického prokreslení jednotlivých aktérů románových příběhů, skvělý vypravěčský styl – to vše řadí tento dvojsvazek mezi úspěšné knihy. Deštivá noc, Na rohu dvaadevadesáté Citáty z knihy: „Jste příliš měkký. To dělá věk a samozřejmě – původ. Kdybyste byl Američan, měl jste už teď nové místo.“ „Jistou částí mého života byla i válka,“ řekl náhle Milt. „Boj za vlast, jak se tak pěkně říká. Boj za naši vlast. Dokonce jednou ze mě udělali něco jako hrdinu. Celkem ne příliš oprávněně. Mnoho vojáků padlo a já přežil skrčený za haldou kamení. Ale něco mi z té doby zůstalo.“ Pomalu vysouval pravou ruku z kapsy. „Na každou část života si člověk uchová nějakou vzpomínku.“ „Musím vás bohužel upozornit, že mě vaše historie ani dost málo nezajímá.“ „To bylo 219

také vše, co jsem vám chtěl říct.“ Milt pozvedl pravici a v zorném poli Cecila Franka Seligmana se objevil modrošedý revolver. Jeho hlas se ani trochu nezměnil. „Chcete mně snad vyhrožovat?“ „Nechci,“ odmítl Milt a zamířil mu na hruď. Řekl to tak lhostejně, že Seligman poprvé znejistěl. „Víte, jaký trest je v tomto státě za vraždu?“ „Ne. Nevím. A po pravdě řečeno, ani mě to nijak nezajímá.“ Teď byl úplně klidný. Okamžik, kterého se ještě před hodinou obával, byl tady a byla to chvíle docela všední. Rádio v pokoji změnilo pořad. Zpíval Loius Armstrong, byla to však nějaká hodně stará nahrávka. Seligman stál nehybně, ale jeho pohled přeskakoval z Livadových očí na ústí revolveru a zase zpátky. Ruger ho přitahoval stále víc a víc. Dosud však nepřipouštěl možnost, že by Milt skutečně vystřelil. Na to byl příliš měkký. „Kulka je někdy nejistá a vrtkavá. Abych mluvil úplně přesně, kulka vypálená do vlastního těla je někdy nejistá a vrtkavá. Nemůžete dobře zamířit. Muška vám není nic platná. Já se jí nesvěřím. Poletím ulicí jako pták. Slyšel jste někdy o Ikarovi? Od věků o tom lidé snili.“ Na krátký okamžik se zamyslil, ale ruka se mi ani nepohnula. Revolver mířil na Cecila Franka Seligmana, jako by jej držela socha. Ani poslední větou Milt nevybočil z hovorového tónu, ani ji nijak neodlišil od kontextu, nezvýraznil ji, ale Seligman přece jenom začal měnit názor. Trochu se přikrčil, ne strachem, ale aby mohl vyrazit. „Neblázněte!“ vykřikl a získával čas. Milt se na něj udiveně podíval. „Vystřelenou kulku nevezmete nikdy zpět! Nikdy se nevrátí do hlavně!“ Pravou nohu vysunul a snížil tělo. „Když se prokáže…“ Milt zvolna překonával poslední odpor spouště. Nemohl minout tělo, které se dva kroky od něho chystalo ke skoku, zbytečně bojující tělo, jež nemělo žádnou naději. Hroutilo se vlastně už teď, kdy náboj dosud pokojně spočíval v hlavni, zatímco vedle v pokoji zpíval Louis Armstrong svou chraplavou píseň. Milt ten poslední zlomek času nevychutnával s žádnou rozkoší, ale také si nedělal výčitky. Naučila ho to válka? V ní umíralo tolik lidí; ke 220

všemu nevinných. Shledával tedy spravedlivým, že zemře i C. F. Seligman. Že zemře s ním, s Miltosem Livaditisem, který také nikomu neublížil. Bylo by přece velice nesprávné, aby si jednou řekl v klidu své kanceláře ve třetím poschodí bílé budovy: Hleďme! Tak Milt za to vlastně vůbec nemohl. Copak asi teď dělá? Halou zahřměl výstřel a trhl Miltovi zápěstím prudce vzhůru. Ale to až potom, co se projektil vydal na svou kratičkou cestu mezi hlavní a tělem obchodního ředitele firmy Hammond, Cohen & Co. První se změnily jeho oči. Objevil se v nich údiv a teprve potom přišlo poznání. Ale stejně rychle přišla i smrt. Zhroutil se a teplá krev pomalu odkapávala na světle hnědý koberec. Za ním zpíval Louis Armstrong Can´t give You Anylting But Love. Byla to trochu nevhodně zvolená píseň. Milt se vrátil na chodbu. Někde nahoře bouchly dveře. Pomalu sestupoval ze schodů. Hala byla osvětlená, ale správce nikde neviděl. Z ulice sem zatékala v několika vířících jazycích voda. Světle hnědé dlaždice se pod ní vzdouvaly. V mžiku mu pronikla až ke kotníkům. Byla teplá. Beze spěchu vyšel do ulice. Venku zuřil liják. Použitá literatura: Šmíd Jan. Deštivá noc, Na rohu dvaadevadesáté, Naše vojsko, Praha, 1990

221

Erik Orsenna Erik Orsenna – zpracodaj francouzské Státní rady, je autorem četných úspěšných románů, z nichž nejznámější jsou Koloniální výstava, Velká láska, Dvě léta a Dlouho. Dlouho – román o hluboké, dlouhé a strhující cizoložné lásce, trvající až do stáří. Omamné závratě těla, slzy, lehká ironie, dojetí. Budování legendy o lásce, protože cizoložná láska může přebývat jen v legendě a čase, jiné příbytky jsou jí zakázány. Nádherná kniha, mistrovský jazyk. Obsáhlé silně erotické pasáže, kde autor nehledá žádné zástupné termíny, kupodivu působí nesmírně poeticky, až dojímavě – snad proto, že jde o lásku a nikoliv jen o sex jako takový. Citáty z knihy: Bylo to uprostřed noci, a jak měli ve zvyku, leželi přitisknuti jeden vedle druhého, ona vpředu, ze strany budíku, on vzadu, ze strany Balzaca; před počítáním oveček dával Gabriel přednost hledání co největšího počtu postav u nejvíce lidnatých spisovatelů. Když nashromáždil dav dostatečně hustý, uklidněn snadno usínal. Už od svého dětství nosila Élisabeth noční košili, svlékala ji při milování, ale okamžitě po bouři opět oblékala, přesvědčena, jak ji jedna hodná jeptiška poučila, že žena nesmí za žádných okolností čelit snům nahá. Gabriel podlehl noční cudnosti, a tedy pyžamu, teprve pozdě po šedesátce, kdy se styděl za spoušť způsobenou věkem. Jejich kůže se této dvojité textilní hradbě (bavlna u ní, hedvábí, dost drsné, u něj) vysmívaly: nic je nemohlo rozdělit. Vždyť na tento svátek, společné spaní, čekaly tak dlouho. „Mám strach, řekl Gabriel.“ „ Zahradníci mají potmě vždycky strach, to je dobře známo. A dál?“ „Ta práce tě zabije.“ „Aspoň zemřu z nějakého vzrušujícího důvodu.“ Gabriel nechal odeznít dlouhé ticho, pak 222

přiblížil rty k Élisabethinu pravému uchu a svým nejsladším hlasem se s ní podělil o svou filozofii týkající se konce života; před Velkou Neznámou je nutno si vzít dovolenou. Skutečnou dovolenou. Opustit všechny své role, povinnosti, funkce, minulost… Na poslední cestu si sebou jako zavazadlo vzít jenom lehkost. Důvěřivě se v jeho náručí uvolnila, důkaz, že poslouchá. Až dosud mu věnovala takovou bezvýhradnou pozornost, jen když jí takto v noci šeptal erotické historky. „Jestliže opustím svou minulost, riskuji, že opustím i tebe.“ S každou jinou by si pomyslel: v našem věku se už neopouští. Ovšem ne s ní. Byla to žena, která mohla odejít v kterémkoliv okamžiku. Zachvěl se. Nemohla necítit, jak se chvěje. Odpověděl jí, že jejich minulost nebyla nic, vůbec nic jiného než trpělivá a bolestná konstrukce, na níž se tyčí jejich výdobytek, tato zázračná přítomnost. Zašeptala náhle ospalým hlasem: začínáš být příliš komplikovaný. A v tu ránu spala. Dobrá. Dejme tomu, že tě poslechnu. Ještě jednou. Co uděláme s mými dětmi? Namířila na něj zahnutý nůž, svého spojence při malém ranním chirurgickém obřadu, vykrajování grepu. Z místnosti se pomalu vytrácela vůně opékaného chleba a postupovala své místo letním pekingským pachům, hnilobě. Přemýšlel. Věděl, že její tři synové jsou vášní jejího života. „Chceš, aby se na tebe dívali, jak zápasíš se smrtí v některé pařížské nemocnici, propíchaná trubičkami?“ Usmála se na něj. Měla ráda konkrétní fakta. I ta nejodpudivější. Pohlédla na hodinky, „přijdu pozdě“. Tři minuty nato byla oblečená a na odchodu na další křižáckou výpravu. A za týden, aniž se někdy k tomuto tématu vrátili, mu řekla: jsem připravena. Použitá literatura: Orsena, Erik. Dlouho, Alpress, Český Těšín, 1999

223

Vojtěch Martínek Stavy rachotí Autorův úvod k románu: Jenom vypravovatelská fantazie má právo, aby užívala přítomného času. Jenom oči, které by chtěly proniknout k rodovým a krajovým kořenům, vidí stopy dávného života, rozhlodaného a spláchnutého skoro před stoletím. Nezarachotí už v městečkách východního pomezí moravsko-slezského ani soukenické ani tkalcovské stavy, není už vlna a váha soukenického díla v popředí řemeslnických hovorů, rozleptaly se formy cechovních řádů se starými formulemi a přísnými předpisy. Vnukové dávných soukenických mistrů jinak si hledají kousek chleba, jeden v šachtách, jiný u vysokých pecí, jiný v řemeslnické dílně a snad některý schýlen nad papíry. Rozložité stavy, drsné, a přece přátelské varhany, které od kalného úsvitu až do těžké tmy plnily černé jizby hlomoznou hudbou, jsou dávno rozštípány, ledaže jejich součástky jsou uloženy s nesrozumitelnými cedulkami v muzejních síních. Ty stavy jsou už dávno mrtvy a potomkům jsou lhostejné; už je historickým románem, že dávaly živobytí a určovaly všecky okamžiky lidského života, že jejich stín padal do zrození i manželství, že byly symbolem světa, který se rozplynul jako oblak. V chalupách, kde jiné starosti naklánějí lidi k zemi, už dávno se netmí stav a jeho hřmotná melodie nevyletuje nízkými okny. Chodíš-li uličkami a tlučešli na vrátka skrovných zahrádek, máš neodbytný dojem, že chodíš po hřbitově. Byl tam kdysi život, bzučel, rachotil, zpíval. Cechovní řády nebyly muzejním hadrem, ale dávaly lidem oporu tvrdou, pevnou i teplou. Formovaly kroky dávných mistrů, vytvářely i jejich manželství. A že by ten starosvětský život, jenž proudil v těsných řečištích, byl bez tragédií a těžkých 224

vnitřních otřesů? I sem do spořádaných zvyklostí udeřily vlny světových převratů před osmdesáti devadesáti lety. A což nebylo-li nejotřesnější tragédií, viděl-li počestný soukenický mistr, dědic staletých tradic, že mu den za dnem více ubývá jeho drobné výspy, že se propadá do temných hlubin i se svým živitelem, rachotícím soukenickým stavem? Bída se tlačí do nízkých jizeb a poslední mistři se potápějí. Zachránit se… ale tam čeká jenom podvodnický překupník, jinde lichvář… a soukenická píseň vyznívá pokornou prosbou o almužnu. Chodil jsem po hřbitově a stíny dávných lidí šly se mnou. Cítil jsem naléhavě jejich blízkost, ale jejich dotek nebyl stisk cizích lidí. Rozuměl jsem jejich řeči. Jejich stavy rachotily z jizeb, slyšel jsem je zřetelně za krásných úsvitů i za měkkých večerů, rachotily slavně a ještě více bolestně. Moudré tváře staříků se na mne dívaly, měkký pohled žen, které vadly v denní lopotě, zasvítil ze stínů stavů. A nebyl to nijak dychtivý zájem romanopiscův, který hledá nový svět a vymýšlí si dějové senzace… hovořil jsem s přeludy, které však ožívaly a staly se tělem. Možná, že tak román nevzniká. Naši tatíci a staříci říkali takovému vypravování „kronyky“. Starý soused barvíř, který mi před čtyřiceti lety půjčoval obsáhlé romány, svěřoval mi s dobráckým úsměvem také „kronyky“. Ani on, ani kdokoli jiný z toho dávného světa se nevyznali ve správných literárních pojmech. Legenda o světcích, ale i zbojnická historie, kus pamětí a větší oblak dotvářejícího snění, všecko bylo „kronykou“. Ale kdož ví? Snad tomu staříci také rozuměli… Proč by nemohlo být vypravování o rachotících stavech tak dobře románem jako „kronikou ze starých časů?“

225

Jaromír John Jaromír John, vlastním jménem Bohumil Markalous, se narodil 16. dubna 1882 v Klatovech, v rodině vlasteneckého a pokrokového profesora. Šel v šlépějích svého otce, stal se rovněž profesorem a vyučoval až do 1. světové války na gymnáziu v Hradci Králové. Stýkal se tu s dělníky, přednášel jim, vyučoval po večerech v tzv. lidové škole, přestože to tenkrát, za Rakouska, nebylo vděčné a rozhodně se tím nezalíbil svým nadřízeným. Vždycky měl rád chudé, pracovité lidi a pomáhal jim v jejich touze po vzdělání. Z toho vřelého poměru k lidu také vznikla jeho první kniha povídek z doby války, které pak shrnul do jednoho svazku – nazval je Večery na slamníku. Jsou to příběhy vojáků, kteří si je vypravují nebo prožívají v těžké době válečné, daleko od svých domovů; příběhy vojáků, kteří válku pro Rakousko nenávidí, zůstali vždycky prostými a dobrosrdečnými lidmi, mundur by nejraději odhodili a šli domů. Jeho povídky jsou vždy vypravovány mistrným způsobem. Jsou plné lidového vtipu a humoru. Ukazují, že život českého člověka i v těžkých dobách je pln víry v příští doby a že právě náš prostý člověk dovedl si uchovat rozum, veselou mysl, rozvahu – ať se děje co se děje. Jaromír John po válce přestal vyučovat. Věnoval se žurnalistice, ale nepřestal si všímat literatury a umění. Bylo to zvláště výtvarné umění, o němž pravidelně v novinách informoval. Karel Nový, který napsal doslov ke knize Rajský ostrov, píše: seznámil jsem se s ním blíže v Paříži. Poznal jsem ho jako člověka – umělce, který si všímal všech stránek francouzského života. Byl mu blízký jak rozvážeč 226

mléka, tak architekt, studoval na Sorbonně, staré pařížské univerzitě, v obrazárnách, navštěvoval divadla, koncerty, cirkusy a jednu dobu, aby se v Paříži udržel a mohl ji důkladně poznat, hrával jako znamenitý pianista v černošské kavárně. Od svých školních let byl horlivým čtenářem a věčně se učil – z knih i ze života. Vedle malířství a architektury vášnivě sledoval hudbu. Byl všestranně vzdělaný člověk s velikými zkušenostmi a rozhledem. Látku, o níž psal, hleděl dokonale poznat. Když psal příběh o Eskamotéru Josefovi, podkrkonošském skláři, dopisoval si se sklářskými dělníky; poznal, jak se sklo vyrábí, prostudoval dějiny sklářství. Lákalo ho hvězdářství, studoval je. Než napsal román, který se jmenoval Moudrý Engelbert, pročetl svazky knih a vyposlouchal řady lidí, aby podal živý obraz feudálního panstva na konci XIX. století, obraz majetníků panství v Čechách i na Moravě, šlechticů, kteří žili z mozolů českých lidí, ale neměli s ním nikdy nic společného. Obraz upadajícího cizopasného rodu a lidí kolem něho, různých těch služebných lidí a lidiček. Při psaní Rajského ostrova prostudoval dějiny Národního divadla i politické dějiny, aby se mohl plně vžít do doby kulturního rozmachu naší vlasti. Jeho velkou láskou byla mateřština. Po celý život se jí učil, po celý život si zapisoval lidová rčení atd. Jeho slovník byl proto velmi bohatý. Takovou zásobu slovní, jakou si získal Jaromír John, měl a má jen málokterý náš spisovatel. V té píli, s jakou se po celý svůj život snažil ať přednáškami, ať spisováním rozmnožovat naše kulturní statky, může nám všem, čtenářům i spisovatelům, sloužit za vzor.

227

Jaromír John zemřel v 70 letech, 24. dubna 1952, jako profesor estetiky na Palackého univerzitě v Olomouci, kde působil několik posledních let svého života. Rajský ostrov Jedna z nejmistrnějších a nejpůvabnějších knih z celého bohatého odkazu Jaromíra Johna. Svou prostotou vět. Svým jasným, výrazným plastickým stylem. A posléze svou barvitou realistickou kresbou. Především však je to kniha, která je napsána srdcem, a proto dojme srdce čtenářovo. Jaromír John, ač nikdy nemluvíval o svém vlasteneckém cítění, nezapřel je ve svých dílech, a to obzvláště v Rajském ostrově, historii našeho Národního divadla, kterou by byl nemohl napsat tak dojímavě a dramaticky, kdyby se neponořil do hloubi vlastního srdce. Poutavé vyprávění o pestrém životě dětí na „rajském ostrově“ je zároveň bohatým vylíčením slavnostního položení základního kamene Národního divadla, jeho výstavby a jeho zkázy požárem, který zničil původní ještě nedokončenou budovu až k ohořelým zdím. Slovanský ostrov, který vznikl v 18. století z nánosu řeky, byl zprvu nazýván ostrovem Barvířským – to podle barvírny, vybudované na tomto pustém a zarostlém místě. O půl století později, v době vyprávěného děje, je Žofín již místem významných událostí českého politického života, nicméně pro Čermákovy chlapce a jejich kamarády z Vojtěšské čtvrti je stále ještě opuštěným rájem, rajským ostrovem pro dobrodružné hry za všech ročních dob v neproniknutelných houštinách kolem řeky. V těch časech byl Smíchov jen malou obcí za řekou se zalesněnými kopci a roztroušenými samotami. Na protilehlém břehu Vltavy krčily se starodávné domky koželuhů a jirchářů a v místě Národního divadla bylo jen pusté staveniště, kde se sušívalo prádlo. Na ostrově, na řece a jejích březích, podnikala statečná klukovská srdce své nebojácné hry a slavila svá čestná vítězství. Jaromír John, který ztratil matku 228

ve svých pěti letech, a jak říkával, hledal svůj ztracený domov po celý život, vytvořil v tomto svém díle kromě plastické dobové fresky ráj domova, rajský ostrov, na němž „blaženství byla všechna“. Závěrem také přímo praví: „Každému člověku tvoří dětství rajský ostrov, i kdyby to zrovna ostrov nebyl.“ Tím myslí lahodu domova, rodičovské lásky „a stráně dětských radovánek“. Citáty z knihy: Druhého dne večer šel jsem babičce se džbánkem pro pivo a schválně jsem si zašel k staveništi Národního divadla, které bylo nyní ohrazeno narychlo sbitými prkny. Bylo mi divné, jak se toto místo, které jsem tak dobře znal, změnilo. V rohu byla boudička pro hlídače, který ve dne nestačil lidem říkat, že teď nesmí nikdo na staveniště sušit prádlo, ani se po obědě prospávat, hrát si na honěnou nebo tlouci špačka. Co se stalo, že se to tu tak změnilo? Ohrada a hlídač to nedělali. Staveniště jako staveniště. Ale tohle místo bylo rázem jakoby posvěcené. A skutečně! Brzy potom děly se tam velké události. Ale o nich jsme si tehdy my, páni kluci, nemohli učinit žádnou představu. Naše duše byly upoutány jinými věcmi. Na Žofínské promenádě, po cestě posypané pískem, jezdil jakýs Amerikán na stroji v Praze dosud nevídaném, na dřevěné dvoukolce, prababičce nynějšího kola. Jízda, při níž jezdec seděl obkročmo jako na koni a odstrkoval se nohama, budila notně smíchu. Už také proto, že byla pomalá. Kočár jel daleko rychleji. A ekvipáž s pravými ruskými klusáky letěla s vichrem o závod. Ale úžas budilo, jak je možno se udržet v sedle bez opory nohou. Ale to nebylo vše. Amerikán rozehnal svou dvoukolku a zdvihl nohy až nad řídítka, která pevně rukama třímal. Pak si na ně lehl a dělal, jako by spal. Nebo si sedl na svůj velocipéd oběma nohama na jednu stranu. Poněvadž si oblékl dámskou sukni, na hlavu posadil malý cylindřík se šlojířem a při tom v sedle hopsal – byla iluze dámy 229

jedoucí na koni úplná. Obecenstvo nadšeně tleskalo. Když začali vybírat do talířku, tak jsme se s Karlem vytratili. A počkat! Ještě jsem vám nevypravoval, kdo to byl mundšenk? Že ne? To se divím! Mundšenk byl ten, kdo chodil babičce pro pivo. To mohl být jen bratr Karel nebo já. Jiní mundšenkové nebyli. Také nikdy nebyli dva mundšenkové, nýbrž jen jeden mundšenk, bratr nebo já. Byl-li Karel u babičky pro nějaká skotáctví v nemilosti, obrátila se na mne, očka jí hrála na honěnku, vyndala faječku a povídá: „Pepíčku, neskočil bys mi pro žejdlíček piva, máš dnes nějaký takový křepký nohy…“ Abych neztratil peníze, vsypala tři krejcary do hliněného džbánku. Babička pila pivo jen večer. Venku byla tma od podzimu do jara. A někdy tma tmoucí. Já se bál. Obešel jsem nejprve vodárnu, jestli na mne někdo nečíhá. Pak jsem se dal k restauraci. Šel jsem nějakých dvacet kroků- Nejvíc jsem se bál u skupiny nízkých smrků. Lekal jsem se každého šustotu. Přes promenádu jsem utíkal. Zpátky to bylo ještě horší. Šel jsem s plným džbánkem rychle, pak jsem se dal v běh a přes promenádu jsem divoce letěl. Tu jsem vrazil do stromu, tam zakopl o trávník. Bez dechu jsem vpadl do dveří naší kuchyně. Tak se stávalo, že ve džbánku zbylo pro babičku pití jenom na dně. Jindy možná trochu víc. Pořádně vybryndáno bylo vždycky. Proto se babička rychle s Karlem dobřila, a když po prvé přinesl vrchovanou čepici husté pěny, babička se napila a pochvalovala si: „To bylo napitíčko!“ Použitá literatura: John, Jaromír. Rajský ostrov, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha, 1960

230

Maria Barrett Maria Barrett pracovala v Londýně jako specialistka na vztahy s veřejností, než se přestěhovala do hrabství Sussex a začala se plně věnovat literární činnosti. Nebezpečnou posedlost předcházejí tři romány: Ona, Podvedení a Zneuctění. Nebezpečná posedlost Ode dne, kdy jí zemřela matka, až do okamžiku, kdy byl zavražděn její manžel, nepoznala Francezca nic než nenávist, násilí a žárlivost. Rozhodne se tedy skoncovat s minulostí a začít nový život v Anglii, kde konečně nachází laskavé prostředí a s Patrikem Devlinem prožívá skutečnou lásku plnou vášně. Jenomže venkovské děvče z Itálie se zakrátko stane ctižádostivému politikovi nepohodlné a Patrik jejich milostný vztah ukončí. Francezca si musí podruhé budovat nový svět. Postupně si získává jméno jako úspěšná módní návrhářka. Přesto nemůže zapomenout na to, co kdysi s Patrikem prožila. Citáty z knihy: Francesca seděla v mrazu na studené lavičce v parku a přemýšlela, jak to všechno řekne Johnovi. Seděla tam už několik hodin a bála se jít domů. Příliš se styděla, aby se mu mohla podívat do očí. Neustále musela myslet na to, že ho znovu zklamala. On pro ni dělal první poslední a ona ho zklamala. Pocit hrůzy a ponížení z toho, co se stalo, jí připadal nesnesitelný. Nazvali ji zlodějkou. Všichni si myslí, že není poctivá. A co když si John bude myslet totéž? Neměla odvahu stanou mu tváží v tvář. Seděla v mrazivém dešti a napadlo ji, že si zřejmě takové štěstí nezasloužila, že je to trest za Giovanniho smrt a bude ji pronásledovat až do konce života. Když ji John mnohem později odpoledne našel, stále ještě seděla na téže lavičce. Už se 231

stmívalo a začínala se snášet noc. Vlhko a mráz jí pronikaly až do kostí. John ji hledal plné dvě hodiny. Volal do ateliéru, kde mu řekli, že ji propustili. Šel tedy trasou, kudy se obvykle vracela, prohledal všechno kolem a pak ho napadlo, že se zřejmě bude chtít uchýlit ve svém zoufalství někam do ústraní. A tak se vydal do parku. „Francesko?“ Nepřítomně k němu vzhlédla. Ani ji nepřekvapilo, že ji našel. Sklonil se k ní, uchopil její zmrzlé prsty do svých a přitiskl si je ke rtům. „Nemohla jsem domů. Nevěděla jsem, co tomu řekneš.“ „Neřeknu nic. Věřím ti.“ Zamnul jí ruce. Měl pocit, že jsou z vosku. „Jak mi ale můžeš věřit, po tom všem, co o mně víš?“ „Prostě ti věřím, to je všechno. Je to součást…“ Zakašlal, protože nevěděl, jak se přesně vyjádřit. „Je to součást toho, když má někdo někoho rád,“ dokončil tiše. „Já myslela, že už ti na mně nebude záležet, když tě zklamu.“ Svěsila hlavu, aby se vyhnula jeho pohledu. „Hej!“ Uchopil ji za bradu a přinutil ji podívat se mu do očí. „Nezklamala jsi ani mne, ani nikoho jiného. Rozumíš? Já vím, žes to neudělala.“ Odvrátila zrak. „Ale…“ „Žádné ale. A pokud jde o to, jestli mi na tobě záleží…“ Jemně ji zvedl na nohy a zachytil ji, když se jí podlomila kolena. Viděl, jak zoufale touží, aby ji ujistil o své náklonnosti. „To by musely vyschnout všechny oceány, aby mi na tobě přestalo záležet.“ Opřela se o něj. Všechna síla z ní vyprchala. Cítil, jak se chvěje, a sevřel ji pevněji. A potom, jak nejohleduplněji uměl, ji zabalil do svého kabátu a s rukou pevně kolem jejích ramen ji odváděl domů. Použitá literatura: Barrett, Maria. Nebezpečná posedlost. Alpress, Český Těšín, 1999, přeložila Hana Kučerová

232

Miloslav Šimek Návštěvní den u Jiřího Grossmanna Výběr nejlepších dialogů a scének ze společné divadelní tvorby doprovází Miloslav Šimek svými vzpomínkami na přítele Jiřího Grossmanna, s nímž vytvořil ojedinělé humoristické dílo, ve kterém nikdy nechyběla politická satira a originální grotesky a parodie ze života rodiny, školy a společnosti. Kniha obsahuje řadu zajímavých informací z autorova archivu, obrazovou přílohu a také zrekonstruované divadelní hry i další humoristické texty, z nichž většina je zde otištěna poprvé. Jako všechny svazky Knihovny Divadla Jiřího Grossmanna doprovází i tuto knihu ilustrace Michala Hrdého. Citáty z knihy: Jirka nedostal své jméno náhodou, neboť jeho maminka se jmenovala Jiřina. Pocházela ze slavné divadelnické rodiny Faltysů z Klánovic. Na svůj původ však nebyla nikterak hrdá, vadilo jí, že na ni pokřikovali komediantko. Proto byla šťastná, když se provdala za Ferdinanda Grossmanna, který byl úředníkem. Myslela si, že tím unikla divadlu, ale neunikla. Jirkův otec pocházel z Kroměříže a byl velkým milovníkem divadla. Nejenže rád chodil na představení jako divák, ale také rád sám hrál na jevišti. Dokonce režíroval ochotnická představení. Další velkou láskou Ferdinanda Grossmanna byl fotbal. Fandil Slávii a dělal rozhodčího v nějaké nižší soutěži. Soudcovat jsem ho nikdy neviděl, ale pamatuji si, že vlastnil průkazku, na kterou ho pouštěli na všechna utkání zdarma. Jirkův otec pracoval v Čedoku, paní Grossmannová byla v domácnosti. První dvě děti, které Jirkova maminka přivedla na svět, krátce po porodu zemřely. V mládí zkoušela psát povídky, ale většinou do šuplíku. Měla pět dětí a zemřela v šestatřiceti letech na mozkovou příhodu. Jirka byl miláček rodiny. 233

Doma ho nikdy nemlátili, vyrůstal v poklidné rodinné atmosféře. Otec byl zdvořilý muž ze staré školy, povahou kliďas, to měl Jirka po něm. Maminka se v Jirkovi jen viděla. Když Jirka ve svém pokoji spal, dávala si prst před ústa a dělala: pssst, pssst, tiše, Jiří spí. Jako by tam spalo malé dítě. U Grossmannů se nikdo nikdy nehádal, protože Jirkův otec dovedl dát své ženě vždycky za pravdu. Jirka nechtěl mít vlastní děti, protože si byl vědom svého zdravotního stavu, i když o tom nikdy nemluvil. Doma v knihovně měl tlusté medicínské knihy, z nichž si dával dohromady průběžnou prognózu své zákeřné choroby. Přitom jako kluk nebýval nikdy nemocný. Protože už nevěřil, že založí vlastní rodinu, navrhoval, když se jeho neteři Ireně narodil syn (1968), že ho adoptuje. Rodiče Jiřího Grossmanna uměli dobře zpívat a Jirkův prastrýc Karel Faltys zpíval dokonce v Národním divadle. Ještě jako dítě se Jirka naučil hrát na klavír a de dvanácti drnkal na kytaru. Už tehdy prý uměl procítěně zpívat. Měl muzikantství v krvi a nebyl pro něj problém naučit se na jakýkoli nástroj. Když jsme se potkali, zrovna hrál na basu v dixielandové kapele. Jirka byl silně citově vázán na rodiče. Po roce 1968, kdy mnoho lidí uvažovalo o emigraci a někteří nakonec odešli, on o odchodu nikdy nemluvil a myslím, že by ani nedokázal odejít právě kvůli hlubokým vazbám na domov, rodinu a také kvůli divadlu, které jsme spolu dělali a které bylo přijímáno tak dobře diváky. Použitá literatura: Šimek, Miloslav. Návštěvní den u Jiřího Grossmanna. Nakladatelství M. Švarce – ŠULC a SPOL., Praha, 1999

234