FARNÍ INFORMÁTOR 22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 1. ZÁŘÍ 2013
Bože, ve své dobrotě ses postaral o chudáka.
Pohled na Jeruzalém z chrámu Dominus Flevit, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 1. března 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, přijali jsme pozvání na hostinu, kterou pro nás připravil Pán. Na místě, které nám Prozřetelnost připravila, pokorně prosme všemohoucího Otce: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za Svatého Otce Františka, všechny biskupy a kněze, aby svou pastýřskou službou věrně následovali Krista a k němu přiváděli svěřený Boží lid. Prosme za obyvatele Sýrie, sužované nekončící válkou, aby poznali čas míru. Za ty, kterými svět opovrhuje, aby v síle Ježíšových slov poznali, že jim patří první místo v Božím království. Za nemocné a trpící, aby se jim dostalo milosti pochopení spasitelné hodnoty jejich utrpení a dokázali ho s láskou přijmout jako účast na Kristově kříži pro spásu světa. Za naši společnost, aby opravdovostí a nezištností byl obnoven veřejný život vzájemné ohleduplnosti a služby. Za děti a mládež začínající nový školní rok, aby je nové poznání přivádělo ke stále větší úctě před tajemstvím a vznešeností člověka – Božího obrazu. Za učitele a pedagogické pracovníky, aby prohlubováním svých odborných i lidských kvalit učili Pravdě, která vštípí nové generaci našeho národa úctu ke každému člověku. Za nás, zde přítomné, ať v každém člověku poznáváme bratra či sestru, které posílá Bůh. Za věrné zemřelé, aby za vše, co vykonali pro ty nejposlednější, došli věčné odměny. K: Bože, tys v Kristu přinesl spásu všem lidem. Dej, ať poznáme své místo, které jsi nám svěřil ve službě tvému království. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 1. - 8. zá ří 2013 DEN
NEDĚLE 1. září
PONDĚLÍ 2. září ÚTERÝ 3. září STŘEDA 4. září ČTVRTEK 5. září PÁTEK 6. září SOBOTA 7. září
NEDĚLE 8. září
LITURGIE
FARNOST
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 9.30 PODIVICE PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA 11.00 SLAVNOST VÝROČÍ PODIVICE POSVĚCENÍ KOSTELA (1911) 18.00 SV. ŘEHOŘ VELIKÝ, PUSTIMĚŘ PAPEŽ A UČITEL CÍRKVE 18.00 STŘEDA DRYSICE 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ 18.00 ČTVRTEK PUSTIMĚŘ 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ 18.00 PÁTEK DRYSICE 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ 8.00 PUSTIMĚŘ PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI 18.00
ÚMYSL MŠE SV.
za dary Ducha svatého pro žáky a studenty za + Justinu POLÁCHOVOU, manžela a dvoje rodiče za + Rudolfa POSPÍŠILA, dvě manželky a děti za + kněze, řeholnice, živé a + farníky a dobrodince kostela za + Annu MAHDALOVOU, manžela, živou a + rodinu za předčasně narozené děti
za + Josefa MENŠÍKA, rodiče, bratra a duše v očistci za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu ADAMCOVU za + Jaroslava ROZEHNALA, dvoje rodiče a Boží požehnání SV. MELICHAR GRODECKÝ, za +Theodora MARÁKA, PODIVICE KNĚZ A MUČEDNÍK, bratry, rodiče ŠVARCOVY 8.00 SOBOTNÍ PAMÁTKA P. MARIE a MARÁKOVY PUSTIMĚŘ za + Františka KRAMPLA, dceru Annu a duše v očistci 8.00 na poděkování Pánu Bohu a přímluvě Panny Marie DRYSICE 23. NEDĚLE za dar zdraví a Boží požehnání s V MEZIDOBÍ 9.30 prosbou o další pomoc pro rodinu
DRYSICE – PATROCINIUM KOSTELA - NAROZENÍ PANNY MARIE - HODY
PODIVICE 11.00
za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice
ŘÍMSKOKATOLICKÉ NÁBOŽENSTVÍ NA ZŠ PUSTIMĚŘ Výuka začíná v úterý 10. září 2013 ve třídě 1.B dle rozvrhu:
1. a 2. třída: 11.35 – 12.20 3. a 4. třída: 12.25 – 13.10 5. a vyšší třídy: 13.15 – 14.00 Všichni prvňáčci dostanou přihlášku do náboženství od svých třídních paní učitelek v prvních dnech školního vyučování. Starší děti jsou přihlášeny z předchozích let, nově příchozí děti (mimo prvňáčky) se mohou přihlásit přímo v náboženství.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 8. - 15. z áří 2013 DEN
NEDĚLE 8. září
LITURGIE
23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ 8.00
za + Františka KRAMPLA, dceru Annu a duše v očistci na poděkování Pánu Bohu a přímluvě Panny Marie za dar zdraví a Boží požehnání s prosbou o další pomoc pro rodinu
DRYSICE 9.30
DRYSICE – PATROCINIUM KOSTELA - NAROZENÍ PANNY MARIE - HODY
PONDĚLÍ 9. září ÚTERÝ 10. září STŘEDA 11. září
23. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00
ČTVRTEK 12. září
JMÉNA PANNY MARIE
PUSTIMĚŘ 18.00
PÁTEK 13. září
SV. JAN ZLATOÚSTÝ, BISKUP A UČITEL CÍRKVE
PUSTIMĚŘ 18.00
SOBOTA 14. září
SVÁTEK POVÝŠENÍ SVATÉHO KŘÍŽE
PODIVICE 8.00
24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
NEDĚLE 15. září
SV. PETR KLAVER, KNĚZ BL. KAREL SPINOLA, KNĚZ A MUČEDNÍK STŘEDA
za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + Floriána SNÍDALA a rodiče za + P. Františka BENÍČKA, živou a +rod. BENÍČKOVU za + Konráda SURÉHO, manželku a zetě za + rodinu VŠETULOVU, ZBOŘILOVU, Boží požehnání a dar zdraví pro živou rodinu za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu LERYCHOVU, MENŠÍKOVU a SÝKOROVU za kněze, řeholnice a věřící laiky, pronásledované, vězněné, mučené a povražděné komunisty za + Emila ŠARKÖZIHO a Boží požehnání pro rodinu za + MUDr. Ivetu POLÁCHOVOU a duše v očistci za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice
ŘÍMSKOKATOLICKÉ NÁBOŽENSTVÍ NA ZŠ PUSTIMĚŘ Výuka začíná v úterý 10. září 2013 ve třídě 1.B dle rozvrhu:
1. a 2. třída: 11.35 – 12.20 3. a 4. třída: 12.25 – 13.10 5. a vyšší třídy: 13.15 – 14.00 Všichni prvňáčci dostanou přihlášku do náboženství od svých třídních paní učitelek v prvních dnech školního vyučování. Starší děti jsou přihlášeny z předchozích let, nově příchozí děti (mimo prvňáčky) se mohou přihlásit přímo v náboženství.
FARNÍ INFORMÁTOR 23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 8. ZÁŘÍ 2013
Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení.
DRYSICE:
Radostí zajásám v Pánu.
„Jsem velmi rád, že jsem u příležitosti 800. výročí založení obce Drysice mohl slavit mši svatou k poctě nejblahoslavenější Panny Marie. Ona ať žehná drahé farnosti a činí ji zahradou dobrých rodin, povolání, zdravé a dobré mládeže“. Jeho Eminence Giovanni kardinál Coppa, čestný občan Drysic, 16. 6. 2001.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vědomi si Božího povolání, vložme svou starost na Toho, který si nás povolal a s důvěrou prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za papeže Františka, aby jako 'svědek naděje' ukazoval Církvi cestu tvé pravdy uprostřed pohnutých dějin současného světa. Za křesťanské rodiče, aby je inspirovala, vedla a posilovala bdělá a starostlivá péče Panny Marie, s níž provázela svého Syna od chudoby betlémských jeslí až k ponížení kříže. Za národy Sýrie a Egypta, sužované válkami, terorizmem a bezohledným triumfalizmem tržních ekonomik západních mocností, aby poznaly čas míru. Za lidi současného světa, aby nepodlehli pokušení mnohého, co je s neodbytností obklopuje, ale byli vnímaví pro vnitřní neklid a prázdnotu, jež volají po pravdě o člověku. Prosme, aby završená pouť k Pramenům spásy vedla k touze po hlubším poznání Ježíše Krista v modlitbě, četbě Písma a v Eucharistii, a byla posílením víry v životě farností. Za školní mládež, aby rostla v poznání a moudrosti před Bohem i před lidmi. Za všechny věrné zemřelé, aby spolu s anděly oslavovali tvou dobrotu a věrnost. K: Otče, vyslyš prosby této své rodiny, veď nás po cestách své prozřetelnosti a nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – SIR 3,19-21.30-31
Čtení z knihy Sirachovcovy. Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohumilými lidmi. Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi. Pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí. Rozumné srdce chápe poučné výroky, moudrý člověk touží po pozorných posluchačích. ŽALM 68
Spravedliví se radují, jásají před Bohem – a veselí se v radosti. – Zpívejte Bohu, velebte jeho jméno, – jeho jméno je Hospodin. Otec sirotků, ochránce vdov – je Bůh ve svém svatém příbytku. – Bůh zjednává opuštěným domov, – vězně vyvádí k šťastnému životu. Seslal jsi hojný déšť, Bože, na své dědictví, – vzkřísils je, když zemdlelo. – Usadilo se v něm tvoje stádce, – ve své dobrotě ses postaral o chudáka, Bože! 2. ČTENÍ – ŽID 12,18-19.22-24a
Čtení z listu Židům. Bratři! Nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří, a přitom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. Když to všechno Izraelité slyšeli, zdráhali se poslouchat a prosili, aby Bůh už k nim nemluvil. Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; přistoupili jste k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy. EVANGELIUM – LK 14,1.7-14
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: „Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: ‘Uvolni mu místo!’ Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo. Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: ‘Příteli, pojď si sednout dopředu!’ To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Svému hostiteli pak řekl: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani bratry ani příbuzné ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých.“ 3
Poslední místo
(zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
„Křesťané říkají, že je pokora ctnost nadpřirozená, já bych řekl, že je nepřirozená, tj. nejenom proti zdravému rozumu, ale proti všem přirozeným tendencím člověka.“ To nejsou slova nevěřícího, ale jsou úvodem k rozjímání o pokoře u zbožného autora, který chce ukázat zvláštní, jedinečný ráz této křesťanské ctnosti. Podaří se mu to? Vždyť to, co je proti lidské přirozenosti, je i proti Bohu, který ji stvořil. Jistá ponižování, k jakým se vedlo u řeholníků, jsou skutečně nepřirozená a nesympatická. Je tu několik otázek, které je potřeba rozřešit. První z nich je, zda je pokora skutečně ctnost, kterou bychom nazvali jenom nadpřirozenou a která nemá obdobu v laické morálce. Sv. Augustin, a po něm řada jiných, zastávají skutečně názor, že pohané pokoru neznali. Ponižování se v občanském světě skutečně považuje za nectnost, je to buď patolízalství nebo pocit méněcennosti, slabost, kterou je potřeba přemáhat. Přesto však je pravda, že každé, i ateistické prostředí, nemá v lásce to, co je opak pokory, pýcha, nadutost, vychloubání. Jak tedy nazývají člověka, který tuto nectnosti nezná? Obyčejně se říká, že si je vědom svých schopností, že zná míru, že se nepřeceňuje. Ví tedy, co je, zná sebe i druhé. To docela odpovídá definici pokory, kterou zná sv. Augustin, kterou opakuje sv. Terezie Veliká a tolik jiných křesťanských autorů: Pokora je pravda, takový postoj k sobě, k životu, k druhým, jaký se zakládá na skutečnosti. Tím bychom tedy odpověděli negativně na první otázku, je-li pokora ctnost typicky nadpřirozená, věřícím neznámá. Ale naše odpověď přece jen neuspokojuje. Pravda je poznání a uznání skutečnosti. To pak bývá radikálně odlišné u věřícího a nevěřícího. Není divu, že tu je pak i zásadně jiný postoj k životu. Evangelium vyjadřuje tento jasný protiklad mezi mentalitou Krista a mentalitou světa naučením o posledním místě: „Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, jdi si sednout na poslední místo“ (Lk 14,10). „Neboť kdo je nejmenší mezi vámi všemi, ten je největší“ (Lk 9,48). Zde se tedy mluví o tom dobrovolném a vědomém umenšování, ponižování, které připadá protipřirozené. V přírodě je totiž i u rostlin neustálé přerůstání, vytahování, a to podmiňuje život. Zvířata neustále bojují, zápasí o to, co kdo dřív urve, kdo dřív přiběhne. Ani v lidské společnosti tomu není jinak. Litujeme sice moralisticky, že by tomu tak nemělo být, ale není to obyčejně upřímná lítost. Kdosi prohodil sarkasticky, že i kazatel o pokoře má velký zájem na tom, aby své kázání udělal lepší než ostatní a aby mu dali přednost před jinými. Jenom za trest by mu dali poslední místo, ke kterému tak nadšeně povzbuzoval. Mám tedy usilovat doopravdy o první nebo o poslední místo? Zbožný novic, který četl o pokoře, se pak ptal novicmistra, je-li to hřích, snažit se vyniknout. Dostal odpověď, jaká se vždycky dává: „Usilujme vyniknout, ale v ctnosti!“ Už sv. Antonín poustevník prý těžko snášel, když slyšel, že ho někdo předčil v ctnosti. Podle Klimaka se koně vždycky předhánějí, v dobrém prostředí bratří závodí ve ctnosti. Odpověď prakticky jistě není zlá, ale rozlišení, o které se opírá, není tak duchaplné, jak by se zdálo. Říká se, že se máme snažit o první místo v dobrém, ne ve zlém. To však je docela samozřejmé. Vždyť ve zlém nemáme hledat žádné místo, ani poslední. Tam nemáme, co volit. Pokusili se i o jiné rozlišení: máme hledat poslední místo v očích, v úsudku lidí a pak budeme první v očích Božích. Jako příklad se uvádějí ti světci, kteří se dobrovolně 4
vydávali za blázny a měli radost, když se jim všichni smáli a jimi pohrdali. V Kvítcích sv. Františka z života prvních františkánů je mnoho takových historek, v životopisech východních světců jsou některé pasáže toho druhu i proti dobrým společenským mravům a vkusu. Ale ani toto rozlišení mezi úsudkem Božím a úsudkem lidským není neomylné. Vždyť jsou jisté úsudky lidí, zvláště v církvi, které platí před Bohem. Nebylo by radno tuto lidskou moc soudit omezovat jenom na zpovědnici, protože bez ní by nebylo pravé poslušnosti. Místo toho, abychom hledali rozlišení mezi tím, kde a jak být první či poslední, pokusme se spíš o to, abychom si osvětlili, co to znamená být prvním nebo posledním, a to tak, jak se tomu rozumí v obecné mluvě. Když běží řada, první udává směr, poslední běží ve stopách přecházejících. K tomu, kdo první začne zpívat, se přidají ostatní v té písničce, kterou on začal. Na vojně první velitel vydává rozkazy a poslední voják je plní. Být prvním znamená tedy svou vůlí ukládat, poslední je ten, kdo jenom dělá to, co se mu nařizuje. Kdo je v duchovním životě první? „Každý dar dobrý přichází shůry, sestupuje od Otce světel“ (Jan 1,17). První zdroj vší ctnosti, všeho pokroku, vší svatosti je Bůh Otec. My pak máme být tak dokonalí, jak je náš Otec na nebesích (Mt 5,48), ne tím, že prosazujeme svou vůli, ale vůli jeho. Je-li on první, jsme my poslední. Ale ne docela. Vzhledem k Bohu Otci je posledním Syn, i jako věčné Slovo, i jako Bohočlověk. Nemůže totiž dělat nic, leda to, co vidí u Otce (Jan 5,19), nedělá nic než Otcovu vůli. Ale právě proto, že je poslední, je první. Dokonalost Boha Otce je v něm celá, bez výhrady. My výhrady máme. Často jich máme velmi mnoho a uskutečňujeme místo vůle Boží vůli svou. Nejsme poslední, jsme dokonce velmi daleko od konce, a proto jsme také na hony vzdáleni od prvního počátku vší svatosti. Snažit se o to, být posledním, platí především v našem poměru k Bohu. Tam se ovšem nerozlišuje v čem ano a v čem ne, má to být prostě ve všem. Čím víc se nám to podaří, tím víc stoupáme a postupujeme blíž k prvnímu místu. Máme se však snažit také o to, abychom byli poslední v poměru k lidem? Snad nejtypičtější je v tomto ohledu úsilí Karla Foucaulda. Žertovně říkával, že se musí spokojit bohužel jenom s předposledním místem, protože poslední si vybral už Ježíš sám. Typická je také jeho reakce, když objevil v Sýrii, kde se modlil v noci u zemřelého, že ten člověk neměl přikrývku, že tedy žil chuději než on. Už ten sám fakt se mu jevil jako dostačující důvod, aby opustil dosavadní místo. Čteme-li o tom a o podobných případech, říkáme, že je to pěkné, obzvláště jako zdravá reakce proti těm, kteří se honí za kariérami a úspěchy. Za všeobecně platnou radu do života to však nepřijmeme. I v církvi samé se přece někdo musí dát zvolit papežem a chtě nechtě zastávat primát. V jakém smyslu tedy uskutečnit tu volbu „posledního místa“ mezi lidmi? Odpověď není těžká, hledáme-li ji ve světle základních pravidel duchovního života. Rozhodli jsme se usilovat stále o poslední místo v poměru k Bohu, tj. hledat a stále uskutečňovat jeho vůli. Bůh však k nám nemluví obyčejně v přímém zjevení, nemáme vidění, neslyšíme přímé rozkazy. Vůle Boží se mi ukazuje skrze ostatní lidi, skrze události, dokonce i skrze počasí a náhodné příkazy. Chtěl bych dělat něco jiného, jít jinam, jinak všechno zařídit. Lidé i okolnosti mě nutí, abych jednal tak a tak. Stávám se poslední. Musím jít tam, kam mě vedou. Nestává se to jenom mě, ale daleko víc i těm, kteří se zdají první ve světě. Poznámli však, že se tu projevila Boží vůle, rád to poslední místo zaujmu. Budu je dokonce všude hledat s úmyslem najít Boží vůli a tak se přiblížit k Otci, který je absolutně první. 5
LITURGICKÉ TEXTY 23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – MDR 9,13-18
Čtení z knihy Moudrosti. Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán? Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí. S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha? A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili. ŽALM 90
Rozkazem vracíš, Bože, člověka v prach – a pravíš: „Vraťte se, smrtelníci!“ – Neboť tisíc let je v tvých očích – jako včerejší den, který minul, – a jako noční hlídka. Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, – podobají se pučící trávě: – Zrána kvete a bují, – večer je skosena a vadne. Nauč nás počítat naše dny, – ať dojdeme k moudrosti srdce. – Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? – Slituj se nad svými služebníky! Nasyť nás brzy svou slitovností, – ať jásáme a radujeme se po celý život! – Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, – dej zdar práci našich rukou, – dej zdar práci našich rukou! 2. ČTENÍ – FLM 9B-10.12-17
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filemonovi. Mluví to Pavel, stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život tady v žaláři, Onezima. Posílám ti ho nazpátek, přijmi ho, jako by to bylo moje vlastní srdce. Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil místo tebe tady ve vězení, které snáším pro hlásání evangelia. Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž byl dobrovolný. Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra. Když i mně je tolik milý, jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan. Jsi-li tedy přesvědčen, že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám. EVANGELIUM – LK 14,25-33
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: ‘Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.’ Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý král ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“ 6
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Je-li Bůh na prvním místě, pak je vše na svém místě Jeden žebrák chodíval několik let každý den přes les do nedaleké vesnice a živil se tím, co mu lidé dali. Jednoho dne se brzy zrána vydal na svou pravidelnou obchůzku. Prošel celou vesnicí, ale nikdo mu nic nedal. Den se už schyloval k večeru a on se blížil k poslední chaloupce. Napadlo ho, že by tam mohl zaklepat na dveře. A vyšlo to – dveře se otevřely a objevila se v nich ruka, která do jeho natažených rukou nasypala dvě hrsti rýže. Žebrák poskočil radostí a utíkal do své chýše. Slunce pomalu zapadalo a on si všiml, že zář zapadajícího slunce je stále intenzivnější. Najednou uviděl na planině zlatý kočár tažený několika páry bílých koní. S nadšením se k němu rozběhl. Tu se v okně odkryl závěs a žebrák uviděl Pána Boha. Bůh se ho zeptal: „Co mi dáš?“ Žebrák udiveně sáhl do mošny a dal mu hrst rýže. Nato kočár zmizel. Žebrák zůstal jak opařený. Divil se, proč Pán Bůh, kterému všechno patří, žebrá. Celou cestu nad tím přemýšlel. Pak dorazil do svého domova, položil mošnu na stůl a chtěl si připravit večeři. Udělal kříž, pomodlil se, sáhl do mošny a zůstal překvapený. V mošně našel tolik zlata, kolik dal Pánu Bohu rýže. Dal se do pláče a naříkal: „Bože, proč jsem ti nedal všechno!“ Je to sice pohádka, ale velmi poučná, plná moudrosti, kterou máme celý život hledat a o ni usilovat – jak nám to naznačilo i první čtení. Žebrák byl šťastný, ale byl by ještě šťastnější, kdyby Pánu Bohu dal všechno. ´Dát Bohu všechno´ - to je ústřední myšlenka dnešního evangelia nad kterou se máme zamýšlet. Dát Bohu všechno, dát mu první místo ve svém životě je totiž základní podmínkou pro štěstí. A každý člověk na této planetě, i když je originální, jiný než všichni ostatní, přesto má jednu věc společnou naprosto se všemi lidmi – chce být šťastný. Je-li Bůh na prvním místě, pak je vše na svém místě, píše svatý Augustin. Pán Ježíš nám chce jasně ukázat, že chceme-li být opravdu šťastní, pak musíme na první místo postavit Boha ještě před těmi, které máme rádi, a kteří jsou nám nejbližší. Rodiče – děti – manžel – manželka – přítel – přítelkyně, ba dokonce i své zájmy, sami sebe. Štěstí totiž začíná tam, kde umírá naše sobecké já. Kdo jiný než svatí jsou nám jasným příkladem lidí šťastných, i když se nám možná zdá, že to byli lidé zvláštní, jiní než my. Církevní historikové považují sv. Františka z Assisi za nejšťastnějšího člověka na světě. Z jeho života víme, že pocházel z nejbohatší rodiny v Assisi a na prvním místě jeho života nebyl Ježíš, ale bohatství a peníze. Mladý František byl proto světákem, pořádal různé pijácké večírky pro své kamarády a sám byl hrdý ta no, 7
že je jejich vůdcem. Jenže po bitvě v Perugii se dostává do zajetí a má čas přemýšlet. Poznal, že jeho dosavadní život byl velmi povrchní a plytký, dokonce k němu pocítil odpor. Začal toužit po Bohu, modlitbě, rozjímání a činorodé lásce k bližnímu. Vzdal se bohatství, zanechal světácký způsob života, opouští rodiče, aby mohl patřit jedině nebeskému Otci. V naprosté chudobě hlásá evangelium – rozdal všechno – i svůj hábit, ba i knihu evangelia, a šířil evangelium spolu s ostatními spolubratry nejen ve své vlasti, ale i v Palestině, Sýrii, Maroku a Egyptě. Papež Inocenc III. o něm řekl, že skrze něho chce Pán obnovit víru celé Církve. V horlivé apoštolské práci zapomínal František i na sebe, na svůj život. Vrací se do Assisi naprosto vysílený a sužovaný různými nemocemi. A všimněme si, že neměl nic z pozemských statků, ba ani zdraví – spíše trápení, ale on zůstal šťastný a spokojený, plný radosti, protože měl Ježíše ve své mysli, ve svém srdci. Byl mu natolik podobný, že na svém těle nosil i stigmata našeho Pána. Cesta ke štěstí není ovšem pohodlná, neobejde se bez kříže a oběti, je třeba ji dobře zvážit. Můžeme to postřehnout na příkladu dnešních dvou podobenství. Když chce někdo postavit ve vinohradě věž, musí zvážit všechny náklady, mít na účtu peníze, aby mohl dílo dokončit a nebyl na posměch svému okolí; nebo i ten král, než se pustí do boje, nutně musí shromáždit silnější vojsko, než má jeho nepřítel, aby bitvu vyhrál. Také my jsme dnes postaveni před vážné rozhodnutí: být znovu lepším Ježíšovým učedníkem; rozejít se s povrchností, pohodlností, polovičatostí, hledat štěstí jen ve víře v Boha, protože to nám zajišťuje štěstí pozemské i věčné. Ve čtvrtek jsme si připomněli výročí úmrtí bl. Matky Terezy z Kalkaty. Vždycky říkávala, že to, co současný svět nejvíce potřebuje je láska. A tvrdila, že ta největší chudoba je nedostatek lásky. Milovat Boha a bližního je pro naši dobu podstatné. Jen to může zachránit naše rodiny, společnost, národ i svět.
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ZÁŘÍ 1. Aby lidé naší doby, často zahlcení hlukem, znovu objevili hodnotu mlčení a ticha a uměli naslouchat Božímu hlasu a svým bratřím a sestrám. 2. Za křesťany, kteří v tolika oblastech světa trpí pronásledováním, aby byli svým svědectvím proroky Kristovy lásky. 3. Aby ti, kdo mají být nositeli kultury a vzdělanosti, sami poznávali a chápali, kde je zdroj skutečné moudrosti a poznání.
FARNÍ INFORMÁTOR, XIX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
8
„Jděte a získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19)
Papež František na Světovém setkání mládeže Rio de Janeiro – 22.-28. července 2013 Airbus italských aerolinek vzlétl 22. 7. 2013 z římského letiště Fiumicino v 8.53. S papežem se na odletové ploše rozloučili místní biskup Gino Reali a italský premiér Enrico Letta. Jak neuniklo přítomným novinářům, Svatý otec si při nástupu do letadla sám nesl poměrně velkou černou příruční aktovku, aniž by tuto úlohu přenechal papežskému komorníkovi. Hladký průběh zhruba dvanáctihodinového letu zajišťovala čtrnáctičlenná posádka italského vlajkového dopravce. Cestu společně se Svatým otcem absolvovalo celkem sto pět dalších cestujících – novináři, zaměstnanci tiskového střediska Svatého stolce a společnosti Alitalia. Osobní papežův doprovod tvoří tři kardinálové, jeden biskup, šest kněží a osmnáct laiků pod vedením kard. státního sekretáře Tarcisia Bertoneho. Kardinálský sbor dále zastupují Kanaďan Marc Ouellet, který kromě úřadu prefekta Kongregace pro biskupy rovněž předsedá Papežské komisi pro Latinskou Ameriku, a brazilský kardinál João Braz De Aviz, prefekt Kongregace pro společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života. Tradiční brífink na palubě letadla Svatý otec nahradil osobním hovorem s jednotlivými zástupci sdělovacích prostředků.
„Neposkytuji rozhovory. Je to pro mne trochu namáhavé. Děkuji vám ale za vaši společnost.“ Zahájil pak papež František svůj krátký pozdrav. Připomněl, že během své první mezinárodní cesty chce vyhledat mladé lidi v konkrétnosti sociálního kontextu, ve kterém žijí. Tedy nikoliv mládež odříznutou od svého života, poznamenal Svatý otec.
„Chceme-li totiž mladé lidi izolovat, činíme jim bezpráví, dodal. Mladí lidé patří do konkrétní rodiny, vlasti, kultury a víry. 9
Nesmíme jim vzít tuto jejich příslušnost a zejména je nesmíme oddělovat od zbytku společnosti. Mladí lidé jsou skutečně budoucností národa.“ Avšak nejenom oni, pokračoval papež. Mladí lidé značí budoucnost, neboť díky své síle jdou kupředu. Ale také druhý životní extrém – staří lidé – jsou národní budoucností, podotkl Petrův nástupce.
„Myslím, že jsme vůči starým lidem nespravedliví… Ponecháváme je stranou, jako by nám neměli co dát. Stáří nám přece předává moudrost a životní hodnoty – lásku k vlasti, lásku k rodině, postoje, které velmi potřebujeme.“ Je pravda, připustil Svatý otec, že mladým lidem velmi škodí současná světová krize.
Minulý týden jsem pročetl statistiky o nezaměstnanosti mladých lidí. Existuje riziko, že nastoupí generace bez pracovního uplatnění. Přitom však právě práce dodává člověku důstojnost – vydělat si na chléb…Mladí lidé v tomto okamžiku zažívají krizi. Přivykli jsme skartační kultuře a příliš snadno jsme se naučili vyřazovat staré lidi. Nyní však došlo i na odpis mladých! Musíme skoncovat s těmito vyřazovacími návyky a nastolit místo nich kulturu začlenění a setkávání. Musíme vyvinout úsilí, aby se každý zapojil do společnosti... Národy mají budoucnost pouze tehdy, nese-li je kupředu síla mladých i starých lidí. To je smysl, který spatřuji v této návštěvě mladých lidí... Prosím vás, abyste mi během této cesty pomáhali pracovat pro dobro. Pro dobro společnosti, kterou utvářejí mládež i senioři – nezapomínejme na to! (…) Tak jsem to přežil – jako prorok Daniel ve lví jámě. Jsem ale trochu smutný, protože lvi nebyli ani tak zuřiví. Mnohokrát vám děkuji a všechny vás objímám! Děkuji!“, zažertoval si papež František cestou do Ria na konci nezvyklé tiskové konference. Papežský speciál dosedl na mezinárodní letiště Galeao v patnáctimilionové brazilské metropoli Riu se zhruba půlhodinovým předstihem, tedy před čtvrtou hodinou odpolední brazilského času. Na letištní ploše Svatého otce očekávaly hlavy státu a místní katolické církve – prezidentka Dilma Rousseffová (ač k tomu není vázána protokolem) a arcibiskup Ria, mons. Orani Tempesta. První pozdrav Petrova nástupce však patřil obyvatelům Ria a poutníkům – a to na jeho výslovné přání. Papežská kolona proto z letiště projížděla asi osmikilometrovou trasu ke katedrále sv. Šebestiána, přičemž ji opakovaně zablokovaly zástupy vítajících Brazilců i účastníků Světových dní mládeže. Svatý otec seděl v šedém Fiatu Idea (vyrobeném v Brazílii) se staženým okénkem, bez ustání zdravil věřící a líbal děti. Připravil tak nelehké chvíle bezpečnostním službám i vatikánské ochrance a částečně 10
dezorientoval davy na ulicích, které jej hledaly v elegantnějším voze. Před katedrálou papež František přesedl do otevřeného džípu, dopraveného z Říma, jehož skleněná zástěna jej alespoň trochu chránila před drobným deštěm. Poslední část cesty do vládního paláce Svatý otec absolvoval oproti plánovanému programu vládním vrtulníkem. Vyhověl tak žádosti brazilských úřadů, aby se zabránilo střetu s demonstranty, kteří manifestovali proti vládní sociální politice a nákladům papežské návštěvy právě před guvernérským palácem.
„Naučil jsem se, že kdo chce mít přístup k brazilskému lidu, musí vstoupit branou jeho obrovského srdce“ Paní prezidentko, vážení státní představitelé, bratři a přátelé! Bůh si ve své láskyplné prozřetelnosti přál, aby mi první mezinárodní cesta mého pontifikátu poskytla možnost návratu do milované Latinské Ameriky. Konkrétně pak do Brazílie – země, která se pyšní svým pevným svazkem s Apoštolským stolcem, svou hlubokou vírou a přátelstvím, kterými odjakživa udržovala svou výjimečnou jednotu s Petrovým nástupcem. Vzdávám díky za tuto Boží laskavost. Naučil jsem se, že kdo chce mít přístup k brazilskému lidu, musí vstoupit branou jeho obrovského srdce. Kéž je mi tedy nyní dovoleno jemně zaťukat u těchto dveří. Prosím o svolení vstoupit a strávit s vámi tento týden. Nemám zlato ani stříbro, avšak přináším to nejcennější, co mi bylo dáno: Ježíše Krista! Přicházím Jeho jménem, abych přiživil plamen bratrské lásky, který plane v každém srdci. Toužím, aby se všem společně a každému zvlášť donesl můj pozdrav: „Pokoj Kristův ať je s vámi!“. Zdravím uctivě paní prezidentku a vážené členy její vlády. Děkuji vám za velkorysé přijetí a za slova, kterými jste vyjádřila radost Brazilců z mé přítomnosti ve vaší zemi. Zdravím také guvernéra tohoto státu, který nás laskavě přijímá ve vládním paláci, primátora Ria de Janeiro, členy diplomatického sboru, akreditovaného u brazilské vlády, další státní představitele a všechny, kdo se zasloužili o to, aby se má návštěva uskutečnila. Chci se též s láskou obrátit ke svým bratřím biskupům, na kterých spočívá závažný úkol vést Boží stádce v této rozlehlé zemi, a k jejich milovaným místním církvím. Přeji si, aby touto návštěvou pokračovalo pastorační poslání, vlastní římskému biskupovi – utvrzovat bratry ve víře v Krista, povzbuzovat je, aby svědčili o důvodech naděje, která z Něj pramení, podněcovat je, aby každému člověku nabízeli nevyčerpatelné bohatství Jeho lásky. Je známo, že hlavní důvod mé přítomnosti na území Brazílie přesahuje její hranice. Přijel jsem kvůli Světovým dnům mládeže. Přijel jsem, abych se setkal s mladými lidmi, 11
kteří přicestovali ze všech částí světa, přitahováni otevřenou náručí Krista Vykupitele. Chtějí nalézt útočiště v jeho objetí, blízko jeho Srdce a znovu naslouchat jeho jasné a mocné výzvě: „Jděte, získejte za učedníky všechny národy”. Tito mladí lidé pocházejí z různých kontinentů, hovoří rozdílnými jazyky, jsou nositeli nejrůznějších kultur, a přesto v Kristu nalézají odpověď na své nejvyšší a společné touhy. Mohou u Něho utišit hlad po průzračné pravdě a ryzí lásce, které by je přes veškerou jejich rozdílnost sjednotily. Kristus jim poskytuje prostor. Ví totiž, že není nic silnějšího, než energie vyzařující ze srdcí mladých lidí, které si podmanilo Jeho přátelství. Kristus mladým lidem důvěřuje a svěřuje jim budoucnost svého vlastního poslání: "Jděte, získávejte učedníky”; jděte za hranice lidských možností a utvářejte bratrský svět. Také mladí lidé však Kristu důvěřují – s Ním nemají strach riskovat svůj jediný život, neboť vědí, že je nečeká zklamání. Jsem si dobře vědom toho, že když se na počátku této své brazilské cesty obracím k mladým, hovořím zároveň také k jejich rodinám, jejich církevním komunitám, národům, z nichž pocházejí, a společnostem, do nichž jsou zapojeni, k mužům a ženám, na kterých velkou měrou závisí budoucnost nových generací. Běžně u vás slýcháme rodiče, kteří říkají: „Děti jsou zřítelnicí našich očí”. Jak krásným vyjádřením je tato brazilská moudrost, která mladým lidem dává podobu oční panenky, okna, kterým do nás vstupuje světlo, aby nám darovalo zázrak vidění. Co z nás bude, nebudeme-li pečovat o své oči? Jak budeme moci jít dál? Mým přáním je, aby si v tomto týdnu každý z nás kladl tuto provokativní otázku. Avšak pozor! Mládí je okno, kterým do světa vstupuje budoucnost. Toto okno nám tudíž předkládá nemalé výzvy. Naše generace projeví, že je na úrovni příslibu, skrytého v každém mladém člověku, dokáže-li mladým lidem poskytnou prostor. Znamená to tedy: obhájit materiální a duchovní podmínky pro jejich plný rozvoj, dát jim solidní základy, na kterých mohou v životě stavět, zaručit jim bezpečnost a výchovu, aby se stali tím, čím mohou být, předat jim trvalé hodnoty, pro něž se vyplatí žít, zajistit jim transcendentní horizont k utišení jejich žízně po ryzím štěstí a k jejich prospěšné tvořivosti, odevzdat jim jako dědictví svět, který by odpovídal míře lidského života, probudit v nich jejich nejlepší schopnosti, aby se stali protagonisty vlastních zítřků, spoluzodpovědnými za osud všech. Zaujmeme-li tyto postoje, předjímáme budoucnost, která vstupuje oknem mládí. V samém závěru všechny prosím o laskavou pozornost a, bude-li to možné, také o empatii, nutnou k navázání přátelského dialogu. V tomto okamžiku se papežova náruč otevírá, aby objala celý brazilský národ, v jeho všestranném lidském, kulturním a náboženském bohatství. Kéž se nikdo necítí vyloučen z papežovy lásky – od Amazonie po pampu, od suchých oblastí po (bažinatý) Pantanal, od malých vesnic po metropole. Pozítří, dá-li Bůh, mám v úmyslu vás všechny připomenout Naší Paní z Aparecidy a vzývat její 12
mateřskou ochranu nad našimi domovy a rodinami. Již nyní vám všem žehnám a děkuji vám za přijetí! Víme, že jako čelný náboženský představitel projevujete zvláštní vnímavost v otázkách sociální spravedlnosti, reagovala na papežova slova brazilská prezidentka. Jste nepřítelem nerovností a globalizované lhostejnosti, podotkla dále Dilma Rousseffová. Přiznala pak, že Brazílie vykonala významné kroky v oblasti sociálního rozvoje; mnoho práce nicméně ještě zbývá, což dokazují protesty posledních dní. Protivládní demonstrace dosvědčují touhu brazilského národa po lepším životě, nešetřila Rousseffová sebekritikou. Navrhla pak nejvyšší hlavě katolické církve společné vypracování strategie, která by vedla k překonání ekonomické krize, xenofobie a násilí. Poukázala zároveň na potenciál mladých lidí, kterých žije v Brazílii více než padesát milionů. Veselí, optimismus a odvaha mládeže nás opětovně upozorňují na naše národní hodnoty, vyslovila se brazilská prezidentka a vyjádřila naději, aby plody Světových dní mládeže trvaly déle než jeden týden. Krátce po půlnoci našeho času papež František s doprovodem opustil palác Guanabara v Riu a odebral se do rezidence Sumaré, situované severně od městského centra. Tento komplex jej bude hostit během celého týdenního pobytu v Brazílii. Den, jemuž vládlo deštivé a větrné počasí, věnoval šestasedmdesátiletý Petrův nástupce odpočinku. Ozval se pouze krátkou twitterovou zprávou, ve které děkuje za “velkolepé přijetí” v druhém největším brazilském městě. „Papež je ovšem schopný si vždy něco nového vymyslet…Nemohu vám tedy zcela zaručit, že nepodnikne nic nečekaného. Možná se setká s nějakým známým nebo s někým pohovoří. (…) Nicméně důležitou událostí úterního programu je mše svatá, která otevírá Světové dny mládeže. Koná se tradičně bez papežovy přítomnosti. Mladí lidé tak vlastně papeže vítají, což je první velká událost jejich setkání“ - upřesnil tiskový mluvčí Svatého stolce. Ani vytrvalý celodenní déšť nezabránil více než půl milionu mladých lidí, aby v krásné přírodní scenérii pláže Copacabana slavili s arcibiskupem Ria de Janeiro inaugurační mši svatou svého světového setkání. Jakmile se setmělo, rozzářilo se obrovské bílé pódium, jemuž dominoval velký blankytný kříž, všemi barvami brazilské státní vlajky. Živý zpěv, světelné efekty a mávání praporky však vystřídalo tiché usebrání, když k oltáři stoupalo procesí mladých zástupců pěti světadílů, nesoucích mariánskou ikonu a kříž Světových dní mládeže. Na začátku mše svaté se mladí lidé modlili za brazilské nezaměstnané, stovky obětí lednového požáru v brazilské diskotéce města Santa Maria i za studentku z Francouzské Guyany, která zemřela při silničním neštěstí cestou do Ria. Mons. Tempesta mladým lidem připomněl jejich misijní poslání:
„Rio se o tomto týdnu stává centrem církve živé a mladé. Přijeli jste z různých koutů světa, abyste mohli společně sdílet víru i radost být Kristovými učedníky a misionáři všech národů. (...) Všude spatřujeme tváře mladých křesťanů, kteří chtějí sloučit život ryzí víry se sociální angažovaností. Jsme povoláni k tomu, abychom se stali protagonisty nového světa! Jsem si jist, že se o něj zasadíte ve svých městech a zemích. Svět potřebuje mladé lidi jako jste vy“- vyzýval arcibiskup Ria. Papež František mši svatou sledoval prostřednictvím televizního přenosu z místa svého pobytu v Riu – rezidence v Sumaré – a obrátil se k mládeži twitterovou zprávou: „Drazí mladí, Kristus vám důvěřuje a svěřuje vám své vlastní poslání: Jděte, získávejte učedníky.“ Jak sdělil vatikánský tiskový mluvčí O. Federico Lombardi, Svatého otce ohromila masová účast mladých lidí. Jejich počet přitom mohl být ještě vyšší, kdyby výpadek elektrického proudu v 13
důsledku deštivého počasí neochromil městskou dopravu v Riu. Kvůli dvouhodinové uzavírce metra mnozí mladí lidé na zahajovací mši svatou svého světového setkání nemohli dorazit. Nepřízeň počasí pozměnila také program prezentace pamětní medaile, vydané u příležitosti apoštolské cesty do Brazílie. Původně se měla konat na vrchu Corcovado, pod sochou Krista Vykupitele. Nakonec medaili představil kard. státní sekretář Tarcisio Bertone v arcibiskupské rezidenci: „Zobrazuje papeže Františka, který si svým radostným úsměvem a jednoduchostí svých gest získal celý svět“. V následující třech dnech biskupové jednotlivých jazykových komunit pronášeli katecheze, ke kterým se mladí poutníci scházeli na více než třech stech různých stanovištích. Katecheze zazněla v padesátce různých jazyků, jimž vévodila portugalština.
STŘEDA, 24. ČERVENCE Ve středu v 8:15 tamního času (u nás 13:15) se papež vydal z Ria de Janeiro do 200 km vzdálené Aparecidy, nevelkého města se 40 tisíci obyvateli, kde se nachází národní mariánská svatyně, kterou ročně navštíví 7 milionů věřících. Právě na tomto poutním místě, ke kterému se mariánská úcta váže již od roku 1717, chtěl Svatý otec začít svoji pouť na rodný kontinent. Slavnost Matky Boží z Aparecidy připadá na 12. října, den výročí objevení Ameriky. Ve zdejší nové bazilice, která byla dostavěna v osmdesátých letech minulého století a je jen nepatrně menší než ta vatikánská, slavil papež František eucharistii. Před bazilikou navzdory dešti očekávalo papeže 200 tisíc poutníků, kteří pak sledovali bohoslužbu na velkoplošných obrazovkách. V homílii Svatý otec řekl:
„Přišli jsme klepat na bránu Mariina domu“ Ctění bratři v biskupské a kněžské službě, drazí bratři a sestry, kolik jen radosti mi dává návštěva v tomto domě Matky každého Brazilce, svatyni Naší Paní z Aparecidy. Den po svém zvolení římským biskupem jsem navštívil baziliku Panny Marie Větší v Římě, abych svoji službu Petrova nástupce svěřil Matce Boží. Dnes jsem chtěl přijít sem, abych požádal naši Matku, Pannu Marii, o zdar Světového dne mládeže a abych k jejím nohám složil snahy putujícího lidu Latinské Ameriky. Chtěl bych vám nejprve říci jedno. V této svatyni, kde se před šesti roky konala V. generální konference episkopátů Latinské Ameriky a Karibiku, došlo k něčemu krásnému, co jsem mohl osobně zažít, totiž vidět, jak biskupové, kteří pracovali na tématu setkání s 14
Kristem, učednictví a misijního poslání, cítili, že jsou povzbuzování, doprovázeni a v jistém smyslu inspirováni tisíci poutníky, kteří sem denně přicházejí svěřovat svůj život Matce Boží. Tato konference byla pro církev velkým momentem. A vskutku lze říci, že dokument z Aparecidy se zrodil právě z tohoto prolnutí pastýřského úsilí a prosté víry poutníků pod Mariinou mateřskou ochranou. Církev hledající Krista vždy klepe na dům Matky a žádá: „Ukaž nám Ježíše“. U ní si lze osvojit pravé učednictví. Proto jde církev do misií vždycky v Mariiných stopách. Dnes hledím na Světový den mládeže, který mne přivedl do Brazílie, a také klepu na bránu domu Panny Marie, která Ježíše milovala a vychovávala, aby nám všem, pastýřům Božího lidu, rodičům a vychovatelům pomáhala předávat našim mladým hodnoty, které z nich učiní tvůrce spravedlivějšího, solidárnějšího a bratrštějšího národa a světa. Chci proto poukázat na tři jednoduché postoje: zachovávat naději, nechávat se překvapit Bohem a žít v radosti. 1. Chovat naději. Druhé čtení dnešní mše nám líčí dramatickou scénu: žena – postava znázorňující Marii a církev – je pronásledována Drakem – ďáblem – který chce pohltit jejího syna. Není to však scéna smrti, ale života, protože Bůh zasáhne a dítě zachrání (srov. Zj 12,13a.15-16a). Kolik jen těžkostí je v životě každého, v našem lidu, v našich společnostech! Jakkoli velkými se však mohou zdát, Bůh nikdy nedopustí, aby nás pohltily. Tváří v tvář sklíčenosti, která může nastat v životě toho, kdo pracuje na evangelizaci, nebo toho, kdo se snaží žít víru jako otec a matka rodiny, říkám jasně: mějte vždycky v srdci jistotu, že Bůh jde spolu s vámi a ani na okamžik vás neopouští! Nikdy neztrácejme naději! Nikdy ji ve svém srdci nezhášejme! Drak, zlo je v našich dějinách, ale není tím, kdo je silnější. Silnější je Bůh a Bůh je naše naděje! Je pravda, že dnes jsou tak trochu všichni - i naši mladí - okouzleni mnohými idoly, které se stavějí na místo Boží, a zdá se, že skýtají naději: peníze, úspěch, moc a rozkoš. Pocit osamocení a prázdnoty se často usazuje v srdcích a ponouká ke hledání kompenzace u těchto pomíjivých model. Drazí bratři a sestry, buďme světly naděje! Mějme kladný pohled na skutečnost. Povzbuzujme velkodušnost, která je pro mladé lidi charakteristická, a provázejme je, aby se stali protagonisty budování lepšího světa a mocnými hybateli církve i společnosti. Nepotřebují jenom věci, potřebují především nabídku oněch nemateriálních hodnot, které tvoří duchovní jádro národa, jeho paměť. V této svatyni, která tvoří část paměti Brazílie, jej můžeme téměř číst: spiritualita, 15
velkodušnost, solidarita, vytrvalost, bratrství, radost – to jsou hodnoty, které jsou hluboce zakořeněny v křesťanské víře. 2. Druhý postoj: nechávat se překvapit Bohem. Kdo je mužem či ženou naděje, oné velké naděje, kterou nám dává víra, ví, že i uprostřed těžkostí, Bůh jedná a překvapuje nás. Dějiny této svatyně jsou toho příkladem. Tři rybáři po dnu marné práce vylovili namísto ryb ve vodách řeky Rio Paraíba něco nečekaného: sošku Naší Paní Neposkvrněného Početí. Kdo by si představil, že se toto místo neúspěšného výlovu stane místem, kde se budou moci všichni Brazilci cítit dětmi téže Matky? Bůh vždycky překvapuje, podobně jako nové víno, o kterém jsme slyšeli z dnešního evangelia. Bůh pro nás chystá vždycky něco lepšího. Žádá však od nás, abychom se nechali překvapovat Jeho láskou a přijímali tato Jeho překvapení. Důvěřujme Bohu! Pokud se víno radosti, víno naděje od Boha vzdálí, vyčerpá se. Přiblížíme-li se k Němu, zůstaneme-li s Ním, pak se chladná voda, těžkosti i hřích promění na nové víno přátelství s Ním. 3. Třetí postoj: žít v radosti. Drazí přátelé, putujeme-li v naději, necháváme-li se překvapit novým vínem, které nám podává Ježíš, spočívá v našem srdci radost a nemůžeme nebýt jejími svědky. Křesťan je radostný, nikdy sklíčený. Bůh nás provází. Máme Matku, která ustavičně pečuje o život svých dětí, o nás, jako královna Ester z prvního čtení (srov. Est 5,3). Ježíš nám ukázal, že tvář Boha je tváří Otce, který nás miluje. Hřích a smrt byly poraženy. Křesťan nemůže být pesimista! Netváří se jako někdo, kdo se ocitl v trvalém zármutku. Jsme-li opravdu zamilovaní do Krista a cítíme, jak nás miluje, naše srdce „plane“ radostí, jež nakazí ty, kteří jsou nám blízko. Jak řekl Benedikt XVI. během návštěvy v této svatyni, „učedník je si vědom, že bez Krista není světla, není naděje, není lásky, není budoucnosti“ (Promluva na konferenci v Aparecidě, 13. května 2007). Drazí přátelé, přišli jsme klepat na bránu Mariina domu. Ona nám otevřela, nechala nás vstoupit a ukazuje nám svého Syna. Nyní nám praví: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Ano, naše Matko, vynasnažíme se udělat, co nám Ježíš řekne! A budeme tak činit s nadějí, s důvěrou v Boží překvapení a plni radosti. Ať se tak stane. Po bohoslužbě pak Svatý otec pozdravil z lodžie baziliky přítomné věřící:
„Bratři a sestry, já nemluvím brazilsky. Promiňte mi, že budu mluvit španělsky. Promiňte. Moc děkuji. Děkuji, že jste tady. Ze srdce děkuji a prosím Pannu Marii, Naši Paní z Aparecidy, ať žehná vám a vašim rodinám, ať žehná vašim dětem a vašim otcům, ať žehná celé vaší vlasti. Nyní poznám, zda mi rozumíte. Zeptám se vás: Zapomene matka na své děti?... Ona na nás nezapomíná, ale miluje nás a chrání. Prosme ji nyní o požehnání…“ Po požehnání pak Svatý otec ještě dodal:
16
„Prosím vás ještě, abyste se za mne modlili. Modlete se za mne, mám toho zapotřebí. Kéž vám Bůh žehná a Naše Paní z Aparecidy ať vás ochraňuje. A nashledanou v roce 2017, až se vrátím…“ Papež se pak odebral do místního semináře, kde setrval až do odpoledne. Svatý otec v odpoledních hodinách brazilského času opustil mariánské poutní místo a vydal se na návštěvu nemocnice sv. Františka z Assisi, která poskytuje specializovanou pomoc drogově závislým, jakož i bezplatnou zdravotní péči chudým obyvatelům města, aby „objal Krista v jeho trpícím těle“ v tomto modelovém zdravotním zařízení Ria. Poté, co františkánský řád převzal před dvěmi lety jeho správu a po investici v přepočtu zhruba deseti milionů euro, má nyní nemocnice kapacitu pěti set lůžek. Zaměřuje se na výkony transplantační chirurgie a na léčbu závislostí na psychotropních látkách. Dva a půl tisíce zaměstnanců poskytují bezplatnou péči potřebným soukromým pacientům, avšak přijímají rovněž pojištěnce státního zdravotního systému. Nemocnice „São Francisco“ je přitom pouze jedním ze šedesáti projektů františkánského řádu ve třech brazilských spolkových státech. Na vnitřním nádvoří nemocnice papež hovořil k asi pěti stům hospitalizovaných a jejich ošetřovatelů. Nejprve však dva bývalí drogově závislí pacienti vyprávěli o tom, jak v církevním zdravotním zařízení nalezli pomoc a léčbu. „Metla obchodu s drogami vyžaduje odvážný postoj celé společnosti“, reagoval papež František.
„Bůh si přál, aby mé kroky po návštěvě svatyně Naší Paní z Aparecidy zamířily do výjimečné svatyně lidského utrpení“ Drahý Otče arcibiskupe Ria de Janeiro a drazí bratři biskupové, vážení představitelé státní správy, drazí členové ctěného Sekulárního františkánského řádu, drazí lékaři, zdravotníci a další zdravotní pracovníci, drazí mladí, rodiče a příbuzní, dobrý večer! Bůh si přál, aby mé kroky po návštěvě svatyně Naší Paní z Aparecidy zamířily do výjimečné svatyně lidského utrpení, jakou je Nemocnice sv. Františka z Assisi. Okolnosti obrácení vašeho svatého patrona jsou dobře známy: mladý František opouští bohatství a pohodlí, aby se stal chudým mezi chudými. Chápe, že skutečným bohatstvím a dárcem pravé radosti nejsou věci, majetek, světské modly, nýbrž následování Krista a služba druhým. 17
Možná poněkud méně známý je okamžik, kdy toto všechno ve Františkově životě nabývá konkrétní podoby, tedy když objímá malomocného. Onen trpící a vyloučený bratr se „pro sv. Františka z Assisi stává prostředníkem světla“ (srov. Lumen fidei, 57), neboť pokaždé, když objímáme bratra či sestru v nesnázích, objímáme trpící Kristovo tělo. Dnes bych na tomto místě, kde bojujete se závislostí na návykových látkách, chtěl obejmout každého a každou z vás. Jste Kristovým tělem, a proto bych chtěl prosit, aby Bůh naplnil vaši i mou pouť smyslem a pevnou nadějí. Objetí, objetí. Stejně jako svatý František se všichni musíme naučit objímat potřebného člověka. V Brazílii a po celém světě existuje množství situací, vyžadujících pozornost, péči a lásku. Jednou z nich je zápas proti drogové závislosti. V našich společnostech však často převládá sobectví. Kolik „obchodníků se smrtí“ se řídí logikou moci a výdělku za každou cenu! Metla obchodu s drogami, který s sebou nese násilí a rozsévá bolest a smrt, vyžaduje odvážný postoj celé společnosti. V různých latinskoamerických zemích se diskutuje o liberalizaci užívání drog, avšak tímto krokem není možné umenšit jejich šíření a snížit vliv závislosti na psychotropních látkách. Je nutné vyrovnat se s problémy, na kterých se užívání drog zakládá, ještě více podporovat spravedlnost, vychovávat mladé lidi k hodnotám, jež utvářejí život ve společenství, doprovázet ty, kdo prožívají obtíže, a darovat naději do budoucnosti. Každý z nás má zapotřebí, aby na druhého pohlédl očima Kristovy lásky, naučil se obejmout potřebného, aby mu vyjádřil svou blízkost, cit a lásku. Avšak objetí samo o sobě nestačí. Podejme ruku tomu, kdo je v tísni a kdo upadl do temnot závislosti, aniž možná ví, jak se to stalo. Řekněme mu: Můžeš znovu vstát, můžeš se vrátit zpět. Je to namáhavé, avšak možné, budeš-li chtít. Drazí přátelé, chtěl bych říci každému z vás, avšak zejména mnoha dalším, kteří nenalezli odvahu vydat se vaší cestou: Ty sám jsi protagonista svého vzestupu, to je zcela nepostradatelná podmínka! Najdeš mnoho podaných pomocných rukou, avšak hlavní rozhodnutí za tebe nikdo neudělá. Nejste však nikdy sami, církev a mnozí lidé jsou vám nablízku. Dívejte se s důvěrou před sebe. Váš pochod je dlouhý a namáhavý, avšak hleďte kupředu. Tam je „jistá budoucnost, která má jiné vyhlídky, než iluzorní nabídky idolů světa, a která dodává nový elán a novou sílu všednímu životu” (Lumen fidei, 57). Každému z vás bych rád znovu zopakoval : nedejte si ukrást naději! Nedejte si ukrást naději! Zároveň bych však rád řekl: neberme druhým naději, nýbrž staňme se jejími nositeli! V evangeliu čteme podobenství o milosrdném Samaritánu. Hovoří se tu o muži, kterého přepadli lupiči a nechali ho polomrtvého ležet na kraji cesty. Kolem procházejí lidé, dívají se, ale nikdo se nezastaví. Naopak všichni lhostejně pokračují v chůzi, přece se jich to netýká! Kolikrát také my řekneme: To není můj problém! Kolikrát se jen otočíme na druhou stranu a předstíráme, že jsme nic neviděli! Pouze jeden neznámý Samaritán, když muže zahlédne, k němu přistupuje, pozdvihne jej, podá mu pomocnou ruku a léčí jeho rány (srov. Lk 10, 25-37). Drazí přátelé, věřím, že zde, v této nemocnici, se uskutečňuje podobenství o milosrdném Samaritánovi. Neexistuje tu lhostejnost, nýbrž laskavost, nevládne tu nezájem, nýbrž láska. Asociace svatého Františka a Síť léčby závislosti na psychotropních látkách učí, jak se sklánět ke člověku v tíživé situaci, neboť v něm spatřují Kristovu tvář a Kristovo trpící tělo. Děkuji lékařům a pomocnému zdravotnickému personálu – vaše služba je cenná. Vykonávejte ji vždy s láskou. Je to služba, kterou jste prokázali Kristu, přítomnému v bratřích: “Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali” (Mt 25,40), říká nám Ježíš. 18
A chtěl bych zopakovat vám všem, kteří bojujete s drogovou závislostí, i vám, rodinným příslušníkům, kteří nemáte lehkou úlohu, že církev není vaší námaze vzdálena, nýbrž vás s láskou doprovází. Pán je vám blízko a drží vás za ruku. V nejnáročnějších momentech se k němu obraťte a On vám dodá útěchu a naději. Důvěřujte také v mateřskou lásku Panny Marie, jeho Matky. Dnes dopoledne jsem v Aparecidě každého z vás svěřil do jejího srdce. Ona stojí po našem boku jako Matka vždy, když je zapotřebí nést kříž. Vkládám vás do jejích rukou a s láskou vám všem žehnám. Děkuji!
ČTVRTEK, 25. ČERVENCE Čtvrteční program papežovy návštěvy v Riu začínal ranní eucharistií v kapli rezidence Sumare, kde je Svatý otec ubytován. Na mši, která byla sloužena za oběti vlakového neštěstí ve Španělsku, byli pozváni všichni seminaristé z Ria de Janeiro spolu se svými formátory, celkem asi 300 osob. Během liturgie dnešního svátku sv. Jakuba pronesl papež homilii v podobném stylu jako to činí v Domě sv. Marty ve Vatikánu, tedy velice spontánním a živým způsobem vyložil liturgická čtení. Vyšel ze slov svatého Pavla v druhém listě Korinťanům: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách (2 Kor 4,7).“ Podle papeže Františka je tímto pokladem zjevení Boha v Ježíši Kristu. Pavel se podle něj pokouší vysvětlit napětí, které existuje mezi „velikostí daru“ a „nízkostí toho, kdo ho dostává“. Lidská přirozenost je křehkou hliněnou nádobou, kterou Bůh naplnil nevýslovným Tajemstvím.
„A pro nás všechny, zasvěcené osoby, řeholníky, kněze i biskupy, je toto společný jmenovatel: obdrželi jsme dar, a všichni jsme hliněnými nádobami. Problém spočívá v tom, jak jít vpřed i s tímto napětím, protože stále v něm ztrácíme rovnováhu. V dějinách církve se stále objevují muži a ženy, kteří obdrželi tento dar, vědí, že jsou hliněnými nádobami, ale ve svém životě se natolik nadchnou, že postupně zapomenou, že jsou křehcí a že dar, který dostali, je tak velký. Toto napětí ztratí rovnováhu, která je potřebná.“ Apoštol Pavel, všímá si papež František, se nezdráhá nazvat se křehkou nádobou ve vztahu k daru, který dostal. „A co my,“ ptal se Svatý otec, „připomínáme si, že jsme z křehké hlíny?“ A pokračoval: „Pokušení spočívá v tom, že nádobu začneme zdobit a zkrášlovat“, a tím „začneme obelhávat sami sebe“ a věřit, že patříme „do lepší kategorie“. Podobá se to příhodě o Jakubovi a Janovi, která se dnes četla z evangelia. Matka těchto apoštolů v ní žádá Ježíše, aby je posadil po pravici a po levici ve svém království. Papež František to komentoval slovy: „Podlehli světské hře, která zapomíná, že jsme z hlíny, a která v nich probudila touhu, mít určitou prestiž a autoritu ve skupině Dvanácti.“ „Církev tím mnoho strádala a strádá pokaždé, když někdo, kdo je povolán k tomu, aby přijal poklad do hliněné nádoby, začne hromadit poklady, snaží se měnit podstatu této nádoby a začne věřit, že je lepší a že už není hliněnou nádobou. Hliněné nádoby jsme ale až do konce. Před tím nás nikdo neochrání. Ježíš náš zachraňuje svým způsobem, ale nikoli na lidský způsob, tedy prestiží, vnějším zdáním a zaujímáním vážených postů. Tady vzniká kariérizmus, který v církvi působí tolik zla. Ježíš říká, že panovníci vládnou národům, podrobují si je a poroučí jim. Mezi vámi tomu tak ale nemá být. Vy jste služebníci, máte sloužit. Hliněné nádoby a Ježíšova velikost.“ Papež zároveň naznačil, že zkouška, zda svou nádobu nezačínáme vylepšovat, je jednoduchá. Tou ověřující zkouškou je způsob, jakým se zpovídáme. „Existuje mnoho různých způsobů, jak
se zpovídat. Zpovídáš se tak, že jen všeobecně racionalizuješ svá provinění? Nebo měníš 19
zpovědníka, když máš na svědomí hřích, za který by ses před ním styděl?“ Právě tehdy podle papeže Františka začínáme zapomínat, že jsme z křehké hlíny. „Jak tedy učinit, abych si byl vědom, že jsem stále jen z hlíny? Ptej se sám sebe, jak se zpovídáš, a tehdy budeš vědět, zda si uvědomuješ svou křehkost, nebo zda jsi začal malovat svou vázu (na růžovo), aby vypadala jiná, než je. A jak si uvědomuji, že Ježíš je velkým darem? Tím, že dělám apoštolát, tím, že sloužím? Ano, tím vším, ale může to být zavádějící. Umíš se klanět Ježíši (v Nejsvětější svátosti), nebo ho jen prosíš? Děkuješ mu, chválíš ho? Ale dospěl si k adoraci? Modlitba adorace je poznávacím znamením, že ještě věříme v to, že Ježíš je naším velkým darem.“ Na závěr své homilie papež František prosil Pannu Marii, aby v nás ochraňovala oba rozměry naší víry. Nežádal, „aby proměnila naši hlínu v kov“, ale abychom věděli, že jsme z hlíny,
až do konce, a spolu s tím, aby nám vyprosila „milost klanět se Ježíši“. Kolem deváté hodiny tamního času se papež vydal do deset kilometrů vzdáleného městského magistrátu, kde mu primátor Ria de Janeiro předal symbolické klíče od města. Na to pak navázal krátký obřad požehnání olympijské a paralympijské vlajky vzhledem k tomu, že Brazílie bude jako vůbec první země jižní Ameriky hostit v roce 2016 Olympijské a paralympijské hry. Papež je požehnal z balkonu paláce primátora, odkud také pozdravil přítomné sportovce, shromážděné na zahradě před palácem. Potom se - přibližně v 15 hodin našeho času – vydal papež do jedné z chudinských čtvrtí města. Tato návštěva zvláště ležela na srdci Svatému otci, který požádal o její zařazení do již prakticky hotovému programu papežské návštěvy v Brazílii. Chudinských čtvrtí je v Riu asi 700 a žije v nich přibližně jeden a půl milionu lidí. Název Favela, jak se těmto čtvrtím říká, je odvozen od jména rostliny (la faveleira), která roste na vyprahlé půdě v místech, kde koncem 19. století vznikly první slumy v tomto městě. Odhaduje se, že v Brazílii žije v takovýchto čtvrtích celkem 11 milionů lidí, tedy 6% brazilské populace. Favely jsou jakousi viditelnou výčitkou svědomí pro nadměrně bohatou skupinu Brazilců, jejichž luxusní vily stojí často jen několik metrů od těchto slumů. Stěží popsat nadšení, které papežova návštěva způsobila v jedné z těchto čtvrtí, zvané Varginha, i navzdory dešti a značně chladnému počasí, které v Riu stále panuje. Je to jedna z tzv. pacifikovaných favel, to znamená bezpečných. Existují totiž i takové, kam ani příslušníci místní policie obvykle nevstupují vzhledem k velké kriminalitě, které se v bídě daří. Papež František, bouřlivě pozdravován obyvateli favely Varginha, byl přijat místním farářem a představenou sester Misionářek Lásky, které ve čtvrti žijí. Požehnal v místním kostele oltář a 20
pak zamířil k fotbalovému hřišti, kde se konalo setkání s místními lidmi. Cestou se zastavil v jedné rodině, která však nebyla o možnosti této návštěvy informována předem. Setkání proběhlo bez pozornosti kamer. Na fotbalovém hřišti papeže přivítal jeden manželský pár a potom se slova ujal papež František.
„Velikost společnosti se poměřuje podle toho, jak nakládá s nejpotřebnějším člověkem“ Milovaní bratři a sestry, dobrý den! Je krásné, že zde s vámi mohu být! Již od počátku plánování brazilské cesty bylo mým přáním navštívit všechny čtvrti této země. Býval bych chtěl zaklepat na každé dveře, pozdravit „Dobrý den!“, požádat o sklenici chladné vody, vypít si „cafezinho“ (kafíčko) (potlesk))– ale ne skleničku cachaçy (brazilského rumu) (smích, potlesk), rozmlouvat, jako bych byl doma mezi přáteli, a naslouchat srdci každého člověka – rodičů, dětí, prarodičů... Brazílie je však tak velká! Není možné zaklepat na každé dveře, a proto jsem se rozhodl, že navštívím vaše společenství, které dnes zastupuje všechny brazilské městské obvody. Je krásné být přijat s láskou, velkorysostí a radostí! Stačí se podívat, jak jste vyzdobili ulice vaší obce. Také to je znamení lásky, vycházející z vašeho srdce – srdce Brazilců, kteří prožívají slavnost. Děkuji každému z vás za toto krásné přijetí. Děkuji mons. Oranimu Tempestovi a manželům Ranglerovi a Joaně za vřelá slova. 1. Již od první chvíle, kdy jsem vstoupil na brazilskou půdu, vnímám vřelé přijetí a cítím ho také mezi vám. Umění přijímat je velice důležité, ještě důležitější než jakákoliv výzdoba a krášlení. Pokud někoho velkoryse přijmeme a něco s ním sdílíme – trochu jídla, prostor svých domovů či svůj čas, nejenom nezchudneme, nýbrž obohacujeme se. Vím dobře, že zaklepe-li u vašich dveří hladovějící člověk, vždy naleznete způsob, jak se s ním o jídlo rozdělit. Jak říká přísloví, „do hrnce s fazolemi lze vždy přilít vodu“. Je vždy možné přidat k fazolím vodu. Vždy! A vy se dělíte s láskou, čímž ukazujete, že pravé bohatství nespočívá ve věcech, nýbrž v srdci! Brazilský národ – a zejména jeho nejprostší vrstvy – mohou světu poskytnout cennou lekci solidarity. Na slovo solidarita se často zapomíná nebo se o něm mlčí, protože je nepohodlné. Téměř se z něj stala nadávka. Chtěl bych proto vyzvat každého, kdo vlastní 21
více zdrojů, a dále veřejné představitele a všechny lidi dobré vůle, aby nikdy nepolevili v úsilí o spravedlivější a solidárnější svět. Nikdo nemůže zůstat netečný vůči nerovnostem, které ve světě dosud vládnou! Kéž každý člověk – podle vlastních možností a v souladu se svou zodpovědností – dokáže přispět k vymýcení sociální nespravedlnosti. Ke světu, ve kterém by se lépe žilo, nevede kultura sobectví a individualismu, jež často řídí naši společnost, nýbrž kultura solidarity. Utváříme ji tehdy, spatřujeme-li v druhém nikoliv konkurenta nebo číslo, nýbrž bratra. A my jsme všichni bratři. Rád bych povzbudil úsilí, které brazilská společnost vyvíjí v boji s hladem a chudobou, aby tak do sebe začlenila všechny části svého těla, včetně nejpotřebnějších a nejvíce trpících. Snahy o obnovení pořádku nikdy nepovedou k nastolení trvalého souladu a štěstí, zřekne-li se společnost jedné své části, bude-li ji ignorovat a vytěsňovat na okraj. Nedopusťme, aby do našich srdcí vstoupila kultura vyřazování. Všichni jsme bratři, a nikdo proto není na odpis! Taková společnost jednoduše ochuzuje sama sebe, ba co víc, ztrácí něco ze své podstaty. Připomínejme si neustále, že pouze schopnost sdílení nás skutečně obohacuje. Vše, co sdílíme, se násobí. Pomysleme jen na rozmožení chlebů, které učinil Ježíš. Velikost společnosti se poměřuje podle toho, jak nakládá s nejpotřebnějším člověkem, který nevlastní nic jiného než svoji chudobu! 2. Chtěl bych vám také říci, že církev je „zastánkyní spravedlnosti a obhájkyní chudých vůči nepřípustným a do nebe volajícím sociálním a ekonomickým nerovnostem“ (Dokument z Aparecidy, 395). Církev si přeje spolupracovat při každé iniciativě, která přispívá ke skutečnému lidskému rozvoji a znamená rozvoj celého člověka. Drazí přátelé, je jistě nezbytné dát chléb tomu, kdo trpí hlady. Je to spravedlivý čin. Avšak existuje ještě větší hlad – hlad po štěstí, který může utišit pouze Bůh. Hlad po důstojnosti. Nelze hovořit o skutečné podpoře společného dobra, ani o pravém lidském rozvoji, jsou-li přehlíženy základní pilíře, podpírající stát. Mám na mysli nehmotné statky daného národa: život, který je Božím darem a hodnotou, již je nutno stále hájit a podporovat; rodina, základ soužití a nápravný prostředek společenského rozkladu; celistvá výchova, která se neomezuje na pouhý přenos informací s cílem vytváření zisku; zdraví, které musí směřovat k celkovému blahobytu člověka, včetně jeho duchovní dimenze, jež má zásadní význam pro lidskou rovnováhu a zdravé soužití; bezpečnost, stojící na přesvědčení, že násilí lze přemoci pouze tehdy, změní-li se lidské srdce. 3. Rád bych řekl ještě poslední věc. Na tomto místě, stejně jako v celé Brazílii, žije mnoho mladých lidí. Vy, drazí mladí, jste výjimečně citliví vůči nespravedlnostem, avšak často jste zklamáni zprávami, které hovoří o korupci a o lidech, kteří namísto společného dobra sledují vlastní zájmy. Také vám a všem ostatním opakuji: nedejte se odradit, neztrácejte důvěru, nedopusťte, aby vyhasla naděje. Skutečnost se vždy může změnit, stejně jako člověk. Usilujte o to, abyste přinášeli dobro jako první, nezvykejte si na zlo, nýbrž jej přemáhejte dobrem. Církev vás doprovází a daruje vám cenný majetek. Je jím 22
víra v Ježíše Krista, který „přišel, aby (ovce) měly život a aby ho měly v hojnosti“ ( Jan 10,10). Dnes vám všem – a zejména vám, obyvatelům této komunity ve Varginze – říkám: nejste sami, církev je s vámi, papež je s vámi. Každého z vás nosím ve svém srdci a přisvojuji si vaše nejniternější úmysly – děkování za radostné události, žádost o pomoc v obtížích, touhu po útěše v momentech bolesti a utrpení. To vše svěřuji přímluvě Naší Paní z Aparecidy, Matky všech brazilských chudých, a s velkou láskou vám udílím své požehnání. Děkuji. Bezprostředně po návštěvě Varginhy se papež František vydal do katedrály v Riu de Janeiro, kde se setkal se svými mladými krajany, kterých z Argentiny přijelo asi 50 tisíc. Svatý otec k nim krátce promluvil – samozřejmě v rodné spatra a španělštině:
„Děkuji! Děkuji, že jste dnes tady, děkuji, že jste přijeli. Děkuji všem uvnitř katedrály a těm třiceti tisícům dalších, co jsou venku na dešti. Zdravím je odsud a děkuji za gesto, kterým jste projevili vaši blízkost, za účast na Světových dnech mládeže. Zeptal jsem se doktora Gasbarriho, který je organizátorem papežských cest, jestli by bylo možné setkat se s Argentinci, a on na papežovo přání tento společný okamžik zařídil. Chtěl bych vám říci, co od Světových dní mládeže očekávám. Očekávám, že budeme hluční, chci, aby lidé v diecézích vyšli ven, chci církev v ulicích. Přeji si, abychom se bránili všemu tomu, co je světské a pohodlné, abychom se střežili uzavřenosti do sebe – do svých farností, internátních škol a institucí. Ty všechny musí ze sebe vyjít, protože jinak se změní v nevládní organizaci, a tou církev nemůže být. Kéž mi biskupové a kněží prominou, jestli bude někdo moc vyrušovat. Děkuji jim za všechno, co pro to budou moci udělat. Myslím, že civilizace v této chvíli přešla ke kultu boha peněz. Stojíme před filosofií i praxí, vylučující dva body života, které jsou příslibem. Přirovnal bych to ke druhu skryté eutanázie – nepouštíme ke slovu a k činu staré lidi. Mladým lidem se děje totéž – nezažili důstojnost práce, protože práci nemají. Tato civilizace tedy vylučuje staré a mladé lidi. Mladí lidé musí vyjít a bojovat za hodnoty, zatímco staří lidé musí mluvit – musí učit a předávat moudrost národů. Nesmí se vzdát tohoto předávání národních dějin, spravedlnosti 23
a paměti. Mladí lidé se nesmí stavět vůči starým do opozice, ale mají jim naslouchat. Vězte, že v tomto okamžiku jste vy, mladí, spolu se starými lidmi odsouzeni k témuž osudu – vyloučení. Nedopusťte, aby toto vyloučení nastalo ! Víra v Ježíše Krista není žert, je to něco mnohem vážnějšího. Je to skandalon. Kříž nadále budí pohoršení, avšak cesta kříže a Kristova Vtělení je jediná jistá. Nedělejte prosím z víry koktejl. Můžete si udělat koktejl z pomeranče, jablka nebo banánu, ale nikoliv z víry. Víra je úplná a nelze ji rozmixovat. Je to víra v Ježíše. Je to víra v Božího Syna, který se stal člověkem, miloval mne a zemřel pro mne. Co tedy máme dělat? Být hluční a vyrušovat. Pečovat o mladé i staré lidi, aby neředili víru. Číst blahoslavenství a 25. kapitolu Matoušova evangelia o posledním soudu. To je váš akční program – blahoslavenství a 25. kapitola z Matouše. Nic jiného číst nepotřebujete, ale o toto vás ze srdce prosím. Děkuji vám za vaši blízkost. Rád bych vám byl trochu blíž, ale z bezpečnostních důvodů nemohu. Cítím se tady jako zavřený v kleci a přiznávám, že to není pěkný pocit. Děkuji vám, že se za mne modlíte. Ze srdce vás o to prosím, velmi potřebuji vaši modlitbu. Nyní vám dám požehnání a potom požehnáme sošku Panny Marie a kříž sv. Františka, které budou v misijním duchu procházet celou Argentinskou republikou. A nezapomínejte: dělejte povyk, pečujte o dva extrémy života, které jsou dvěma extrémy národních dějin – staří a mladí, a nemixujte víru. Nyní se budeme modlit slovy požehnání. Ještě předtím chci poděkovat mons. Arançeidovi za jeho slova. Je nezdvořilé, že jsem mu dosud nepoděkoval.“ Následovala modlitba požehnání a Zdrávas Maria. V samém závěru papež František dodal:
Mnohokrát děkuji. Ještě se v těchto dnech uvidíme. Kéž vám Bůh žehná. A modlete se za mne! Další část programu papežské návštěvy začala ve 23 hodin našeho času. Na proslulé pláži Copacabana proběhlo slavnostní přivítání účastníků Světového dne mládeže. Přijetí bylo vskutku vřelé, mnozí netajili své dojetí. Papež František zdravil účastníky z bílého džípu, kterým na začátku projel čtyřkilometrový úsek pobřežní promenády, kde bylo shromážděno více než milion lidí. Zástupy dlouho čekajících mladých lidí neznechutil ani pronikavý chlad a déšť. Papež často zastavoval vůz, aby se přiblížil zvláště dětem. Přijímal také různé dárky. Mimo jiné se napil tradičního latinskoamerického nápoje maté, který mu pro zahřátí podal někdo ze zástupu v typickém hrnku s 24
brčkem. Když po dlouho trvajícím příjezdu papež nakonec vystoupil na pódium, vyvolalo to obrovské nadšení, a tato atmosféra vydržela až do konce celého uvítacího ceremoniálu, který se skládal vzhledem k mezinárodnímu publiku z hudebně-pantomimického vystoupení, které přiblížilo dějiny Brazílie, a z bohoslužby slova. Svatý otec si vzal slovo v obou částech programu. V samotném začátku bylo nejprve přineseno v průvodu celkem 175 státních vlajek všech účastníků Světových dnů mládeže. Nechyběla samozřejmě ani ta naše.
„Spatřuji ve vás krásu mladé Kristovy tváře a moje srdce se naplňuje radostí!„ Drazí mladí, dobrý večer! Chci vám především poděkovat za svědectví víry, které dáváte světu. Vždycky jsem slýchával, že v Riu nejsou zvyklí na zimu a déšť, ale vy ukazujete, že vaše víra je silnější než zima a déšť. Blahopřeji. Jste opravdu hrdinové! Spatřuji ve vás krásu mladé Kristovy tváře a moje srdce se naplňuje radostí! Pamatuji si první Světový den mládeže, který se slavil roku 1987 v Argentině, v mém městě Buenos Aires. Uchovávám v živé paměti slova bl. Jana Pavla II. z té doby: „Mám ve vás velkou naději! Doufám, že obnovíte svoji věrnost Ježíši Kristu a Jeho vykupitelskému kříži“ (Promluva, 11.dubna 1987). Ještě než začnu, chtěl bych připomenout tragické neštěstí ve Francouzské Guyaně, které postihlo mládež, která jela na toto setkání. Přišla tam o život mladá Sophie Moriniere a byli zraněni další mladí lidé. Zvu vás k minutě ticha a modlitbě k Bohu, našemu Otci za Sophii, za zraněné a za příbuzné. Letos se tento Světový den podruhé vrací do Latinské Ameriky. Vy, drazí, jste mocně odpověděli na pozvání papeže Benedikta XVI., který vás sem svolal. Děkujeme mu z celého srdce! Jemu, který nás sem dnes svolal, pošleme pozdrav a silný aplaus. Před odjezdem do Brazílie jsem s ním totiž mluvil a žádal jej, aby mne provázel na této cestě svou modlitbou. A on mi řekl, že se bude modlit a že bude u televize, takže nás právě v této chvíli sleduje… 25
Svým pohledem objímám tento obrovský zástup. Je vás mnoho! Přicházíte ze všech kontinentů. Často jste vzdáleni nejenom zeměpisně, ale také existenciálně, kulturně, sociálně a lidsky. Dnes jste však tady, ba dokonce jsme tady spolu, abychom v jednotě sdíleli víru a radost ze setkání s Kristem a z toho, že jsme Jeho učedníky. Tento týden se Rio stává centrem církve, jejím živým a mladým srdcem, protože jste velkodušně a odvážně odpověděli na pozvání, které vám adresoval Ježíš, abyste zůstali s Ním a stali se Jeho přáteli. Vlak letošního Světového dne mládeže přijel zdaleka a projel celou brazilskou zem v jednotlivých etapách podle plánu „Bota fé – Podej víru“. Dnes přijel do Rio de Janeira. Z Corcovada nás objímá Kristus Vykupitel a žehná nám. Při pohledu na toto moře, pláž a na vás všechny, se mi v mysli vybavuje chvíle, kdy Ježíš povolal první učedníky, aby ho následovali po břehu Tiberiadského jezera. Dnes nás Ježíš znovu žádá: Chceš být mým učedníkem? Uprostřed Roku víry nás tyto otázky vybízejí k obnově našich křesťanských závazků. Vaše rodiny a místní společenství vám předaly obrovský dar víry, Kristus ve vás vzrostl. Dnes touží přijít sem, aby vás utvrdil v této víře, v živé víře v Krista, který přebývá ve vás, ale přišel jsem také já, abych byl utvrzen nadšením vaší víry! Víte, že v životě biskupa jsou mnohé problémy, které vyžadují řešení. Víra biskupa se těmito problémy a těžkostmi může rozesmutnět. A smutný biskup, to by bylo špatné. Přišel jsem sem, aby moje víra nebyla smutná a aby mě nakazilo vaše nadšení. Se sympatiemi zdravím vás, zde přítomné, kteří jste přišli z pěti kontinentů a vaším prostřednictvím také všechny, kdo si přáli, ale nemohli přijet do Ria. Všem, kdo jste spojeni rádiem, televizí a internetem, říkám: Buďte vítáni na této slavnosti víry! V různých částech světa se v tuto chvíli spolu s námi shromáždili mnozí mladí lidé, aby tento moment prožívali s námi v radosti, přátelství a víře. A buďte si jisti, že vás všechny svým srdcem a všezahrnující sympatií objímám. Dnes je nejdůležitější toto vaše shromáždění a setkání všech mladých lidí, kteří nás sledují komunikačními prostředky. Kristus Vykupitel z vrcholku hory Corcovado vás vítá a objímá v tomto nádherném městě Riu! Chci zvláště pozdravit pozdravil předsedu Papežské rady pro laiky, drahého a neúnavného kardinála Stanislava Ryłka a všechny, kdo pracují spolu s ním. Děkuji mons. Oranimu Joãovi Tempestovi, arcibiskupovi ze São Sebastião do Rio de Janeiro za srdečnost, s níž mne přijal a rád bych řekl, že zdejší lidé dovedou hostit a přijímat opravdu vydatně. Děkuji mu za velkou práci, kterou spolu se svými pomocnými 26
biskupy vynaložil na přípravu tohoto Světového dne mládeže spolu s mnoha diecézemi této obrovské země - Brazílie. Vyjadřuji svoje poděkování všem státním i místním představitelům i všem ostatním, kteří se přičinili o to, aby se mohl uskutečnit tento jedinečný moment slavení jednoty, víry a bratrství. Děkuji bratrům biskupům, kněžím, seminaristům, zasvěceným osobám a věřícím laikům, kteří provázeli mládež z různých částí naší planety na jejich pouti k Ježíši. Všem a každému patří moje srdečné objetí v Ježíši a s Ježíšem. Bratři a přátelé, buďte vítáni na 28. Světovém dnu mládeže v tomto překrásném městě Riu de Janeiro! Potom následovala druhá část, tedy bohoslužba slova, při které se četlo evangelium sv. Lukáše o proměnění na hoře Tábor. Papež začal svoji homilii parafrází slov, kterým sv. Petr komentoval událost na hoře Tábor – „Je krásné, že jsme tady.“
„Je dobře, že jsme tady!“ Drazí přátelé, „Je dobře, že jsme tady!“ zvolal Petr poté, co spatřil proměněného Pána Ježíše, oděného slávou. Můžeme také zopakovat tato slova? Já myslím, že ano, protože dnes je pro nás všechny krásné, že jsme společně s Ježíšem! On nás tady v Riu přijímá a zpřítomňuje se mezi námi. A v evangeliu jsme slyšeli také slova Boha Otce: „To je můj vyvolený syn, toho poslouchejte!“ (Lk 9,35). Přijímá nás Ježíš, ale také my chceme přijmout Jeho a naslouchat Jeho slovu, protože právě přijetím Ježíše Krista, vtěleného Slova, nás přetváří Duch svatý, osvěcuje budoucí cestu a dává nám křídla naděje, abychom mohli s radostí putovat (srov. Lumen fidei, 7). Co však můžeme dělat? „Bota fé – Podej víru“. Kříž Světového dne mládeže volal tato slova během své pouti po Brazílii. „Podej víru“ – co to znamená? Když se připravuje nějaké dobré jídlo a vidíš, že chybí sůl, tak „podáš“ sůl, chybí olej, podáš olej... „Podat“, tedy přinést, dodat. Tak je tomu i v našem životě, drazí mladí. Pokud chceme, aby měl opravdu smysl a plnost, jak si sami přejete a zasluhujete, říkám každému a každé z vás: „podej víru“ a tvůj život dostane novou příchuť, bude buzolou, která indikuje směr; „podej víru“ a každý tvůj den bude osvícen a tvůj horizont už nebude temný, nýbrž zářivý; „podej víru“ a tvoje existence bude jako dům postavený na skále, tvoje cesta bude radostná, protože potkáš mnoho přátel, kteří půjdou s tebou. Podej víru, podej naději, podej lásku! Všichni společně: Podej víru, podej naději, podej lásku! Kdo nám však toto všechno může dát? V evangeliu slyšíme odpověď: Kristus. „To je můj vyvolený syn, toho poslouchejte!“ Ježíš je Ten, který nám přináší Boha a který nás vede k Bohu, s Ním se celý náš život proměňuje, obnovuje a my můžeme hledět na realitu novýma očima z Ježíšova hlediska, Jeho vlastníma očima (Lumen fidei, 18). Proto dnes každému z vás říkám: „podej Krista“ a dostaneš křídla naděje, aby ses mohl s radostí vydat 27
budoucí cestou; „podej Krista“ a tvůj život bude naplněn Jeho láskou, bude plodným životem. Všichni totiž toužíme mít plodný život, život, který rozeznívá životy druhých. Dnes každému prospěje, položí-li si upřímně otázku: v koho skládám svou důvěru? V sebe sama, ve věci nebo v Ježíše? Všichni jsme často pokoušeni stavět se do centra, věřit, že jsme osou veškerenstva, věřit, že pouze my budujeme svůj život anebo si myslet, že majetek, peníze a moc dávají štěstí. Ale všichni víme, že tomu tak není! Jistě, majetek, peníze a moc mohou poskytovat chvilkové opojení, iluzi štěstí, ale nakonec se sami staneme jejich majetkem, vnucují se nám stále více a nikdy nás nenasytí. Nakonec jsme „zahlceni“, ale nikoli „zasyceni“. Je velmi smutné vidět mládež „zahlcenou“, ale slabou. Mládež má být silná, živit se vírou a nikoli se cpát věcmi. „Podej Krista“ ve svém životě, slož v Něho svou naději a nebudeš nikdy zklamán! Vidíte, drazí mladí, víra způsobuje v našem životě revoluci, kterou bychom mohli nazvat koperníkovskou. Vyvádí nás ze středu a klade tam Boha. Víra nás noří do Jeho lásky a dává nám jistotu, sílu a naději. Zdánlivě se nic nemění, ale v našem nejhlubším nitru se mění všechno. Je-li tam Bůh, přebývá v našem srdci pokoj, shovívavost, vlídnost, odvaha, tichost a radost, jež jsou plody Ducha svatého (srov. Gal 5,22) a naše existence se přetváří, náš způsob myšlení a jednání se obnovuje, stává se Ježíšovým, Božím způsobem myšlení a jednání. Drazí přátelé, víra je revoluční a já se dnes ptám: jsi ochoten, jsi ochotna jít s touto revoluční vlnou víry? Jedině vstupem do této vlny dostane tvůj mladý život smysl a bude plodný. Drahý mladíku, drahá dívko: „podej Krista“ svým životem. On tě v těchto dnech očekává, naslouchej Mu pozorně a Jeho přítomností bude nadšeno tvé srdce; Podej Krista: On tě přijímá ve svátosti odpuštění a svým milosrdenstvím hojí všechny rány hříchu. Nemějte strach žádat Boha o odpuštění, protože On se ve své veliké lásce nikdy neunaví nám odpouštět, jako otec, který nás miluje. Bůh je čiré milosrdenství! „Podej Krista“: On tě čeká také v eucharistii, jež je svátostí Jeho přítomnosti, svátostí Jeho obětavé lásky a očekává tě také v lidství mnoha mladých, kteří tě obohatí svým přátelstvím, povzbudí svým svědectvím víry, naučí řeči lásky, dobroty a služby. Také ty, drahý mladíku a drahá dívko, můžeš být radostným svědkem Jeho lásky a odvážným svědkem Jeho evangelia a vnášet tak do světa trochu světla. Nechej se milovat Ježíšem, je to přítel, který nezklame. „Je dobře, že jsme tady!“ - podat Krista v našem životě, podat víru, naději i lásku, které nám On dává. Drazí přátelé, přijali jsme zde sošku Naší Paní z Aparecidy. Prosme Marii, aby nás naučila následovat Ježíše, abychom byli učedníky a misionáři. Jako Ona chceme přitakat Bohu. Prosme její mateřské srdce o přímluvu za sebe, aby naše srdce bylo ochotné milovat Ježíše a dávat Jej milovat. Drazí mladí, Ježíš nás očekává. Ježíš s námi počítá! Amen. 28
PÁTEK, 26. ČERVENCE Páteční program Svatého Otce zahájila v půl osmé místního času soukromá mše svatá v rezidenci Sumaré. Papež František na ní pozval své spolubratry z komunity Tovaryšstva Ježíšova v Riu. Nesla se ve znamení postav sv. Jáchyma a Anny, které si dnes církev v liturgii připomíná. Jádrem jeho kázání bylo povzbuzení k vděčnosti za prarodiče a všechny staré lidi a prosba o to, umět stárnout s moudrostí. Mše se zúčastnilo také několik jezuitů, přítomných v Riu de Janeiro. Svatý otec hovořil o schopnosti, považovat se za článek v řadě, jíž jsou tvořeny dějiny. Tato řada začala před námi a bude pokračovat po nás, v potomcích a vnucích. Tuto schopnost podle papeže jistě měli sv. Anna a Jáchym, prarodiče Pána Ježíše, protože dokázali přijmout úlohu, být články řetězu dějin spásy. Zaslíbení spásy v Kristu přitom zahlédli jen z daleka, jako rodiče Panny Marie, svou úlohu ale dokázali s pokorou přijmout. Je to postoj, který z určitého úhlu pohledu můžeme objevit u všech prarodičů:
„Dědům a babičkám je společné, že pokaždé, když vidí vnoučata, vsadí na jejich život a na jejich budoucnost, a přejí jim to nejlepší. Bude dobře, když dnes budeme myslet na naše prarodiče, na všechno dobro, které pro nás chtěli, když jsme se narodili, a na moudrost, kterou nám předali, protože prarodiče jsou těmi, kdo mají předávat moudrost, je to tak? Zanechávají nám ji jako dědictví. Proste Pána, aby požehnal našim dědům a babičkám: oni byli články našeho života.“ Svatý otec pak ve své homilii naléhavě prosil Krista, aby žehnal této schopnosti předávat zralou životní zkušenost těm, kdo přicházejí po nás. V tom smyslu se také obrátil k přítomným spolubratřím z jezuitského řádu: „Kéž Pán daruje také nám milost zestárnout s moudrostí,
zestárnout s úctou, abychom mohli být skutečnými prarodiči a zasvěcenými osobami, které provází duchovní zralost.“ „Předávat moudrost. Kéž se staneme dobrým vínem, které když stárne, tak roste jeho kvalita, je lepší! Špatné víno se (stárnutím) stává kyselé. Kéž jsme ale jako dobré víno. Kéž stárneme s moudrostí, abychom mohli moudrost předávat. A také prosme o milost, abychom nezačali věřit tomu, že dějiny končí s námi, protože s námi ani nezačaly. Dějiny jdou dál. A kéž nám daruje také trochu pokory, abychom i my byli články řetězu a dokázali v to věřit.“ V dopoledních hodinách se pak Petrův nástupce odebral do parku Quinta da Boa Vista. Také tento pozemek byl původně jezuitským majetkem; po vypovězení řádu z Brazílie se vystřídali další vlastníci, až se stal městským parkem. Na jeho území se dnes rozkládá zoologická zahrada a Národní přírodovědné muzeum. Městský park se v těchto dnech částečně stal „parkem smíření“ díky množství rozmístěných zpovědnic. Papež František chtěl pokračovat ve stopách Benedikta XVI., který při posledním setkání mládeže v Madridu poprvé v rámci Světových dní udělil několika mladým lidem svátost smíření. Petrův nástupce dnes dopoledne v parku vyzpovídal pět zástupců mládeže – tři mladíky a dvě dívky – ve třech jazycích – italsky, španělsky a portugalsky. 29
Další páteční zastávkou Svatého otce bylo arcibiskupství v Riu. Palác sv. Jáchyma byl postaven roku 1918 jako rezidence prvního riodejaneirského arcibiskupa, kard. Joaquima Arcoverdeho Cavalcantiho de Albuquerque a nese jméno jeho patrona. V budově arcibiskupství se papež setkal s pěticí mladých vězňů a jejich doprovodem. Tato část papežova programu se odehrála na jeho vlastní přání a bez přítomnosti sdělovacích prostředků, jak objasnil vatikánský tiskový mluvčí O. Federico Lombardi: „Je to nevelké setkání s pouhou pěticí mladých lidí, ale podle mého názoru je již třetím gestem v rámci zvláštní pozornosti, kterou papež věnuje trpící mládeži. Ještě na palubě letadla cestou do Ria mi Svatý otec řekl, že mohu zveřejnit následující fakt: každé dva týdny telefonuje skupince mladých vězňů do Buenos Aires, k níž ho váže přátelství a se kterou zůstává v kontaktu. To vysvětluje, jaký význam papež přikládá vztahu s vězněnou mládeží. Dokládá jej také jeho návštěva římské věznice pro mladistvé, kde na Zelený čtvrtek slavil obřad umývání nohou.“ Svatý otec dále v kapli arcibiskupství pozdravil místní řeholnice a poté za slunečného počasí vystoupil na balkón rezidence, odkud pronesl promluvu před polední modlitbou Anděl Páně.
Drazí bratři a sestry, přátelé! Děkuji Boží prozřetelnosti, že přivedla mé kroky až sem, do města Sao Sebastiao do Rio de Janeiro. Ze srdce děkuji Mons. Oranimu a také vám, že jste mně přijali s vřelostí, kterou dáváte najevo svou lásku k nástupci sv. Petra. Rád bych, aby tato má cesta do Ria obnovila ve všech lidech lásku ke Kristu a k církvi, radost z toho, že jsme s Kristem spojeni a že náležíme k jeho církvi, a aby posílila naši snahu žít z víry a svědčit o ní. Modlitba Anděl Páně je překrásným výrazem lidové zbožnosti, které se v Brazílii říká Hodinka Panny Marie. Jde o jednoduchou ústní modlitbu, která se modlí třikrát denně – ráno, v poledne a při západu slunce – čímž údává rytmus našemu každodennímu životu. Jde ale také o modlitbu důležitou. Všechny vás proto vybízím, abyste se ji modlili. Připomíná nám zářnou událost, která proměnila lidské dějiny – událost Vtělení, jíž se Boží Syn stal člověkem v Ježíši z Nazareta. Dnes si církev připomíná rodiče Panny Marie a prarodiče Pána Ježíše – svaté Jáchyma a Annu. V jejich domě spatřila světlo světa Panna Maria, počatá bez poskvrny prvotního hříchu; v jejich domě vyrostla, doprovázena jejich láskou a vírou; v jejich domě se naučila naslouchat Hospodinu a následovat jeho vůli. Svatí Jáchym a Anna jsou součástí dlouhé řady těch, kdo ve vroucím rodinném prostředí předávali lásku k Bohu až k dívce Marii, která do svého lůna přijala Božího Syna a darovala ho světu, nám. Rodina má neocenitelnou hodnotu jako výsostné místo pro předávání víry! V této souvislosti bych chtěl zdůraznit jednu věc: dnes se tento den svatých Jáchyma a Anny slaví v Brazílii a v jiných zemích jako den dědečků a babiček. Prarodiče jsou velmi důležití v životě rodiny jako ti, kdo předávají ono bohatství lidskosti a víry, které je důležité pro každou lidskou společnost. Jsou důležití pro setkávání a dialog mezi generacemi, obzvláště uvnitř rodiny. Dokument z Aparecidy nám to připomíná slovy: „Děti a prarodiče tvoří budoucnost národů; děti proto, že v nich jdou dějiny kupředu, prarodiče, protože předávají svou životní zkušenost a moudrost (č. 447).“ Tento vztah, tento dialog mezi generacemi je pokladem, který je třeba uchovávat a podporovat! Během těchto Světových dnů mládeže chtějí mladí lidé pozdravit své prarodiče. Zdraví je s láskou a děkují jim za svědectví jejich moudrosti, kterou nám nepřestávají nabízet. A nyní, kéž se na tomto náměstí a v přilehlých ulicích, i v domácnostech, které s námi prožívají tuto chvíli modlitby, cítíme jako jedna velká rodina. Společně se obraťme k 30
Panně Marii, aby naše rodiny ochraňovala, aby se staly ohnisky víry a lásky, ve kterých lze pocítit přítomnost jejích syna Ježíše.
V arcibiskupském paláci pak Svatý otec pozdravil Organizační výbor Světových dní mládeže a desítku nejvýznamnějších sponzorů setkání. Následoval oběd s arcibiskupem Ria a dvanácti účastníky Světových dní různých národností, kteří zastupují všech pět světadílů a hostitelskou zemi. Mladí lidé se o své dojmy ze společného stolování s papežem podělili na tiskové konferenci v patnáct hodin místního času. V pátek v 18 hodin večer místního času se papež František opět vrátil na pláž Copacabana. Městské pobřeží, které hostí novoroční ohňostroj a jiné zábavné akce, se tentokrát stalo dějištěm křížové cesty. Zastavení Ježíšovy bolestné pouti ztvární celkem 280 herců – třináct z nich podél přímořského korza na trase zhruba devíti set metrů, čtrnácté pak přímo na papežském podiu. Každé zastavení poukáže na jedno z palčivých témat, dotýkajících se dnešní mládeže: misijní poslání, konverze, společenství, mladé matky, seminaristi, náboženství v obhajobě života, partnerský pár, utrpení žen, studenti, sociální sítě, mladí vězni a pastorace ve věznicích, terminální nemocní, smrt, mládež ve světě. Texty rozjímání ke křížové cestě Svatý stolec schválil v lednu loňského roku, jejich autory jsou Otcové José Fernandes de Oliveira Zezinho a João Carlos Almeida Joãozinho. „O napsání meditací ke křížové cestě O. Zezinha požádal arcibiskup Orani. O. Zezinho je symbolem brazilské pastorace mládeže – lze říci, že právě on začal s mládeží v šedesátých a sedmdesátých letech komunikovat. Napsal také velmi známé pastorační texty. O. Zezinho pak utrpěl iktus, proto mne arcibiskup Ria požádal o pomoc. Trvalo nám asi měsíc, než jsme připravili meditace ke “Křížové cestě solidární mládeže”. Po schválení z Vatikánu jsme začali se scénickým ztvárněním, které nebylo vůbec jednoduché. Není snadné upoutat dva miliony lidí na přímořském pobřeží, aby následovaly kříž.“ Při Křížové cestě Svatý otec pronesl následující promluvu:
„Kristův kříž tu byl před pěti sty lety zasazen nejen na pláži, ale také v dějinách, v srdci a v životě brazilského národa“ Drazí mladí! Přišli jsme dnes, abychom doprovodili Ježíše na jeho cestě bolesti a lásky, na křížové cestě, která je jedním z důležitých okamžiků Světových dnů mládeže. Na závěr Jubilejního roku 1984 se blahoslavený papež Jan Pavel II. rozhodl svěřit kříž vám, mladým, se slovy: „Neste jej do světa jako znamení Ježíšovy lásky k lidstvu a ohlašujte všem, že pouze v Kristu mrtvém a zmrtvýchvstalém je spása a vykoupení (Parole ai giovani [22 aprile 1984]: Insegnamenti VII, 1 [1984], 1105).“ Od té chvíle tento kříž putoval všemi světadíly a prošel nejrozmanitější místa 31
lidské existence, takže je téměř nasycen životními situacemi mnoha mladých lidí, kteří jej viděli a nesli. Nikdo se nemůže dotknout Ježíšova kříže bez toho, aby na něm nezanechal něco ze sebe samého, a zároveň aby nenesl něco z Ježíšova kříže ve svém vlastním životě. Chtěl bych, aby tento večer, kdy doprovázíme našeho Pána, zazněly ve vašem srdci tři otázky: Co jste vy, drazí mladí z Brazílie, zanechali na Kříži během těchto dvou let, kdy putoval vaší rozlehlou zemí? A co zanechal Ježíšův kříž v každém z vás? A nakonec, jaké ponaučení dává tento Kříž životu každého z nás? 1. Starobylá tradice římské církve vypráví o apoštolu Petrovi, že během Neronova pronásledování křesťanů utíkal z města. Na cestě potkal Ježíše, který kráčel opačným směrem než on, a proto se ho překvapeně zeptal: „Pane, kam jdeš?“ Ježíš mu odpověděl: „Jdu do Říma, aby mě znova ukřižovali.“ V tu chvíli Petr pochopil, že má Pána následovat s odvahou až do krajnosti, ale zejména pochopil, že na této cestě nebude nikdy sám. Byl s ním stále ten Ježíš, který ho miloval až k smrti na kříži. Ano, Ježíš se svým křížem kráčí po našich cestách a bere na sebe naše obavy, naše problémy, naše utrpení, i ta nejhlubší. Ve svém kříži se Ježíš spojuje s mlčením všech obětí násilí, které nemohou křičet, zejména těch, kdo jsou nevinní a nikdo je nebrání. Svým křížem se Ježíš sjednocuje s rodinami, které prožívají těžké chvíle, které oplakávají tragickou ztrátu svých dětí, jako v případě 242 mladých obětí požáru ve městě Santa María na počátku tohoto roku. Modleme se za ně. V kříži se Ježíš sjednocuje se všemi lidmi, kteří trpí hladem, ve světě, který si na druhé straně dovoluje přepych každodenního vyhazování tun jídla. Svým křížem se Ježíš spojil s mnoha otci a matkami, kteří trpí, když se jejich děti stávají oběťmi umělých rájů, jakým je droga; ve svém kříži se Ježíš spojuje s těmi, kdo jsou pronásledováni pro náboženské přesvědčení, pro svůj názor nebo jednoduše pro svou barvu pleti. Ve svém kříži se Ježíš sjednocuje se všemi mladými, kteří ztratili důvěru v politické instituce, protože vidí jejich egoismus a korupci, nebo ztratili důvěru vůči církvi, ba dokonce víru v Boha, kvůli nesrovnalostem života křesťanů a služebníků evangelia. Ježíš tolik trpí naší nedůsledností! Na Kristově kříži leží utrpení, lidský hřích, také náš hřích, a Ježíš přijímá toto všechno s otevřenou náručí, nese na svých ramenou naše kříže a říká nám: „Odvahu! Svůj kříž neneseš sám! Já ho nesu s tebou. Já jsem zvítězil nad smrtí a přišel jsem proto, abych ti dal naději a život (srov. Jan 3, 16).“ 2. Nyní můžeme odpovědět na druhou otázku: Co zanechal Ježíšův kříž v těch z vás, kdo jste jej viděli a dotýkali se ho? Co kříž zanechává v každém z nás? Zanechává dobro, které nemůže dát nikdo jiný: jistotu věrné Boží lásky k nám. Tak velké lásky, která dokáže vstoupit do našeho hříchu a odpustit ho, vstoupit do našeho utrpení a dát nám sílu ho nést, vstoupit do naší smrti a zvítězit nad ní a dát nám spásu. V Kristově kříži se nachází všechna Boží láska, jeho nesmírné milosrdenství. A toto je láska, které můžeme důvěřovat a ve kterou můžeme věřit. Drazí mladí, důvěřujme Kristu a svěřme se mu (srov. Lumen fidei, 16), neboť On nikdy nikoho nezklame! Pouze v Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých, nalezneme spásu a vykoupení. S ním zlo, utrpení a smrt nemají poslední slovo, protože On nám dává naději a život. Z kříže, nástroje nenávisti, ztroskotání a smrti učinil znamení lásky, vítězství a života. První název Brazílie zněl „Země svatého Kříže“. Kristův kříž tu byl před pěti sty lety zasazen nejen na pláži, (kde přistáli její objevitelé), ale také v dějinách, v srdci a v životě brazilského národa a mnoha dalších národů. Krista trpícího cítíme blízko jako jednoho z nás, který sdílí naši životní cestu až do krajnosti. Neexistuje životní kříž, ať malý nebo velký, který by Pán nesdílel spolu s námi. 32
3. Ale Kristův kříž také vyzývá k tomu, abychom se nechali nakazit touto láskou, učí nás, abychom se na druhé dívali vždy s milosrdenstvím a s láskou, zvláště na ty, kdo trpí, kdo potřebují pomoc, kdo čekají na pouhé slovo, na lidské gesto. Kříž nás učí vycházet ze sebe samých, jít druhým naproti a podat jim ruku. Kolik tváří jsme viděli na křížové cestě, kolik tváří doprovázelo Ježíše na jeho cestě na Kalvárii: Pilát, Šimon z Kyrény, Panna Maria, jeruzalémské ženy ... Dnes se tě ptám, komu z nich se chceš podobat? Chceš být jako Pilát, který nemá odvahu jít proti proudu a zachránit Ježíšovi život, a proto si nad ním myje ruce. Jsi jeden z těch, kdo si myjí ruce, předstírají neznalost a stáčí zrak opačným směrem? Nebo jsi jako Šimon z Kyrény, který pomohl Ježíši nést onen těžký kříž, jako Panna Maria a ženy, které neměly strach doprovodit Ježíše s láskou a něhou až do konce. Kým chceš být – Pilátem, Šimonem, nebo Marií? Ježíš se na tebe dívá a ptá se: Pomůžeš mi nést kříž? Bratře, sestro, co Mu ve své síle mládí odpovíš? Drazí mladí, přinášejme na Kristův kříž naše radosti, naše trápení, naše neúspěchy. Nalezneme otevřené srdce, které nás chápe, které nám odpouští, miluje nás a žádá nás, abychom stejnou lásku vnášeli do našeho života, abychom stejně milovali naše bratry a sestry.
SOBOTA, 27. ČERVENCE Svůj dnešní program zahájil Svatý otec mší v katedrále v Riu v 9 hodin tamního času. Sloužil ji spolu s biskupy, kněžími, řeholníky a seminaristy z celého světa, kteří se účastní Světových dní mládeže. Tato moderní katedrála, zasvěcená sv. Šebestiánu a postavená v letech 1964 až 1979, pojme až 5 tisíc věřících. Papež František již jednou tuto katedrálu navštívil před dvěma dny, když se zde setkal s mládeží ze své rodné Argentiny. Dnešní setkání se zástupci kněžského a řeholního stavu se konalo na výslovné přání Svatého otce, jak to také ve svém slově na uvítanou zmínil arcibiskup Ria de Janeiro mons. Orani Tempesta. Uvedl také, že na Světových dnech mládeže je přihlášeno 655 biskupů, 8 tisíc kněží, 9 tisíc řeholnic, 7 tisíc seminaristů a 700 jáhnů. Mše, kterou dnes spolu se Svatým otcem slavili, byla sloužena v portugalštině, některé části – ordinárium a Otčenáš – byly v latině. Papežova homilie byla několikrát přerušena potleskem.
„Bůh nás každého povolal jménem a příjmením“ Drazí bratři (a sestry) v Kristu, Když se dívám do této katedrály plné biskupů, kněží, seminaristů, řeholníků a řeholnic, kteří přišli z celého světa, myslím na slova žalmu z dnešní mše svaté: „Jásejte Bohu, všechny země (Žl 66).“ Ano, jsme zde, abychom chválili Pána, a děláme to proto, abychom potvrdili naši ochotu být jeho nástroji, aby nejen některé národy, ale všichni lidé chválili Pána. Se stejnou ochotou jako sv. Pavel a sv. Barnabáš 33
ohlašujeme evangelium našim mladým, aby se setkali s Kristem a stali se tvůrci bratrštějšího světa. V tomto smyslu bych se chtěl spolu s vámi zamyslet nad třemi rozměry našeho povolání: že jsme povoláni Bohem, povoláni ohlašovat evangelium a povoláni podporovat kulturu setkávání. 1. Povoláni Bohem. Myslím, že je důležité, abychom v sobě stále oživovali tuto skutečnost, kterou často uprostřed mnoha každodenních povinností považujeme za příliš samozřejmou: „Ne vy jste vyvolili mě, ale já jsem vyvolil vás,“ říká nám Ježíš (Jan 15, 16). Znamená to, vrátit se k prameni našeho povolání. Na to žádný biskup, kněz, řeholník, řeholnice ani seminarista nesmí zapomenout. Jinak ztratí podstatný vztah k počátku své cesty. Prosme Pannu Marii o tuto milost nezapomínat, protože ona má dobrou paměť. Prosme o milost pamatovat si své prvotní povolání. Jsme Bohem povoláni k tomu, abychom zůstali s Ježíšem (srov. Mk 3, 14), sjednoceni s Ním. Toto žití, zůstávání v Kristu ve skutečnosti poznačuje všechno, co jsme a co děláme. A přesně tento „život v Kristu“ je tím, co zajišťuje naši apoštolskou účinnost a plodnost naší služby: „Ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo“ (Jan 15, 16). To, co zajišťuje plody, není pastorační tvořivost, není to plánování, byť také velmi pomáhají, ale to, co zajišťuje plody, je schopnost být věřícími v Krista a věrnými Kristu, který s naléhavostí říká: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás“(Jan 15, 4). Dobře víme, co znamená nazírat Ho, klanět se Mu a objímat Ho. V našem každodenním setkávání s Ním v eucharistii, v našich tichých chvílích adorace, chvílích, kdy ho poznáváme a objímáme také v potřebných lidech. „Zůstávat“ s Kristem neznamená izolovat se, ale setrvávat v Něm, abychom se mohli setkat s druhými. Tady chci zmínit slova blahoslavené Matky Terezy z Kalkaty, která řekla: „Musíme být velmi hrdé na naše povolání, které nám dává příležitost sloužit Kristu v chudých. Hledat Krista a sloužit mu, k tomu je třeba jít do slumů a do chudinských čtvrtí. Musíme jít k tamním lidem se stejnou radostí, s jakou kněz kráčí k oltáři (Mother Instructions, I, s. 80).“ Ježíš je Dobrý pastýř, je naším pravým pokladem. Prosím, nevymazávejme ho z našeho života! Zakořeňujme svá srdce více a více v Něm (srov. Lk 12, 34). 2. Povoláni ohlašovat evangelium. Drazí biskupové a kněží, mnozí z vás, pokud ne všichni, jste přišli proto, abyste doprovodili vaši mládež na její světové dny. Také oni slyšeli Ježíšova slova: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky (Mt, 28, 19).“ Naší povinností pastýřů je pomáhat jim, aby jim srdce hořelo touhou, být Ježíšovými učeníky a misionáři. Jistě, mnozí by se tváří v tvář tomuto pozvání mohli poněkud vylekat, protože by si mohli myslet, že být misionářem nutně znamená opustit svoji zem, svou rodinu, své přátele. Bůh nás žádá, abychom byli misionáři. Kde jimi máme být? Tam, kam nás postavil, v naší vlasti, nebo tam, kam nás pošle. Pomáhejme mladým lidem. Naslouchejme jejich snům, potřebují, abychom slyšeli o jejich úspěších, jejich těžkostech, a zůstaňme v klidu, pokud uslyšíme sice stejná slova písně, ale s jinou melodií, s odlišnou identitou. Trpělivě naslouchejte – o to prosím z celého srdce. Ve zpovědnici, při duchovním vedení, v doprovázení. Umějme s nimi čas ztrácet. Rozsévat stojí mnoho sil, velmi mnoho! Mnohem větší pocit uspokojení přináší sklízet úrodu. Všichni mnohem radši sklízíme! Ale Ježíš nás prosí, abychom opravdu rozsévali. Nešetřeme své síly tam, kde lze mladé formovat! Svatý Pavel, když se obrací na galatské křesťany, používá krásný výraz, který ve svém životě uskutečnil: „Znovu vás v bolestech rodím, dokud nebudete dotvořeni v podobu Kristovu (Gal 4, 19).“ Kéž to také my uskutečňujeme ve své službě! Pomáhejme našim mladým znovu objevit odvahu a radost víry, radost být osobně milováni Bohem – je to velmi náročné, ale pokud mladý člověk pochopí, pokud pocítí díky 34
pomazání, které mu dává Duch svatý, že „je osobně milován Bohem“, bude ho to provázet celým jeho životem. Znovuobjeví radost, že (Bůh) dal svého Syna Ježíše pro naši spásu. Vychovávejme je k misii, ke schopnosti vycházet ven, vydat se na cestu, být tuláky víry. Ježíš to se svými učedníky dělal stejně. Nedržel je upnuté na sebe, jako kvočna svá kuřátka, ale vyslal je na cestu! Nemůžeme zůstat uzavření ve svých farnostech, v našich společenstvích, v našich farních a diecézních institucích, když tolik lidí čeká na zvěst evangelia, vyjděme jako poslové! Nejedná se pouze o to, otevřít dveře a přijímat toho, kdo přijde, ale znamená to vyjít ze dveří ven, hledat a setkávat se! Popostrčme mladé, aby vycházeli ven. Samozřejmě, že budou dělat hlouposti. Nemějme obavy! Apoštolové je dělali před námi. Popostrčme je ven! S rozhodností mysleme na pastoraci, která začíná na periferii, u těch, kdo jsou nejvíce vzdálení, u těch, kteří obvykle farnost nenavštěvují. Oni jsou VIP hosty. Jděme je hledat na křižovatky cest. 3. Být povoláni Ježíšem, povoláni evangelizovat. Povoláni podporovat kulturu setkávání. V mnoha prostředích, zejména v humanismu, jemuž dominuje ekonomismus a jež nám byl ve světě uložen, prosadila se kultura vylučování, kultura odpisu druhých. Není v ní místo ani pro staré lidi, ani pro nechtěné děti, není v ní čas na to, zastavit se u chudáka na ulici. Občas se zdá, že pro některé lidi jsou mezilidské vztahy regulovány dvěma moderními dogmaty, jimiž jsou výkonnost a pragmatismus. Drazí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice a také vy, seminaristé, kteří se připravujete ke službě v církvi: Mějte odvahu jít proti proudu této kultury. Připomeňte si jedno. Mně to prospívá a často o tom rozjímám, totiž vzít si první knihu Makabejským, kde stojí, jak se tehdy mnozí chtěli přizpůsobovat dobové kultuře. Zanechme všeho… jezme všechno, co jedí ostatní lidé. Dobře máme Zákon, ale netřeba přehánět… a nakonec odložili víru, a vrhli se proudu této kultury. Vy mějte odvahu jít proti proudu této kultury výkonnosti a odpisu. Setkávání a přijímání všech, solidarita – což je slovo, které se v této kultuře zakrývá jako něco neslušného - solidarita a bratrství jsou prvky, které činí naši civilizaci opravdu lidskou. Buďte služebníky společenství a kultury setkávání! Dovolte mi říct, že musíme být v tomto smyslu téměř posedlí. A čiňme to bez domýšlivosti těch, kteří vnucují „svoje pravdy“, nechme se přitom vést pokornou a šťastnou jistotou toho, kdo byl nalezen, dostižen a proměněn Pravdou, kterou je Kristus a kterou nelze neohlašovat (srov. Lk 24, 13-35). Drazí bratři a sestry, Bůh nás každého povolal jménem a příjmením, abychom ohlašovali evangelium a abychom s radostí prosazovali kulturu setkávání. Kéž je nám v tom vzorem Panna Maria. Svým životem nám dala příklad „takové mateřské lásky, která má oživovat všechny, kdo spolupracují v apoštolském poslání církve při znovuzrození lidí“ (Lumen gentium, 65). Kéž je ona hvězdou, která řídí s jistotou naše kroky vstříc Kristu. Prosme ji, aby nás učila setkávat se denně s Ježíšem. A když děláme jakoby nic, protože máme moc na práci a svatostánek zůstává opuštěn, kéž nás vezme za ruku. Prosme ji o to! Pohleď, Matko, až budu dezorientovaný, veď mne za ruku. Kéž nás popostrčí vyjít na setkání s tolika našimi bratry a sestrami, kteří jsou na periferii, žízní po Bohu a nemají nikoho, kdo jim ho zvěstuje. Kéž nás nevyhodí z domu, ale pobídne, abychom vyšli ven. A tak ať jsme Pánovými učedníky. Kéž nám všem vymůže tuto milost. Hned po mši svaté se papež František vydal z katedrály v otevřeném voze k asi kilometr vzdálenému městskému divadlu, kde se konalo setkání s brazilskými představiteli světa politiky, kultury, ekonomiky, se zástupci největších nekatolických náboženských vyznání a také se zástupci 35
amazonských domorodců. Petrův nástupce se hned v úvodu svojí promluvy omluvil, že mluví španělsky a ne krásným jazykem svých hostitelů, protože chce co nejlépe vyjádřit, co mu leží na srdci.
„Mezi sobeckou lhostejností a násilným protestem vždy existuje ještě jedna volba – dialog“ Excelence, dámy a pánové! Dobrý den! Děkuji Bohu za příležitost k setkání s natolik kompetentními zástupci, kteří nesou zodpovědnost za politiku, diplomacii, kulturu, náboženství, akademický svět a podnikatelský sektor této rozlehlé země, jakou je Brazílie. Rád bych k vám promluvil ve vaší krásné portugalštině, avšak k lepšímu vyjádření toho, co mi leží na srdci, dávám přednost španělštině. Prosím vás o laskavé prominutí! Všechny vás srdečně zdravím a vyjadřuji vám své uznání. Monsignoru Oranimu a panu Walmyru Júniorovi pak děkuji za vlídná slova na uvítanou, za představení a svědectví. Spatřuji ve vás paměť vaší vlasti i její naději – paměť dějinného vědomí a zároveň naději, že se vaše vlast v otevřenosti světlu Kristova evangelia bude dále rozvíjet za plného respektování etických principů, založených na transcendentní lidské důstojnosti. Paměť minulého a utopie projektovaná do budoucnosti se střetávají v přítomnosti, která není událostí bez dějin a bez příslibů, nýbrž okamžikem v čase, výzvou k přijetí moudrosti a jejímu uplatnění v budoucnu. Lidé, kteří ve svém národě zastávají zodpovědné úlohy, jsou povoláni, aby šli vstříc budoucnosti „s klidným pohledem toho, kdo dokáže vidět pravdu“, jak říkal brazilský myslitel Alceu Amoroso Lima (Il nostro tempo, in: La vita soprannaturale e il mondo moderno, Rio de Janeiro 1956, str.106). Chtěl bych se s vámi podělit o úvahu nad třemi aspekty tohoto klidného, vyrovnaného a moudrého pohledu. Prvním je původnost kulturní tradice, druhým solidární zodpovědnost při tvorbě budoucnosti a třetím konstruktivní dialog při nakládání s přítomností. 1. V prvé řadě je správné docenit dynamickou originalitu, kterou se vyznačuje brazilská kultura ve své mimořádné schopnosti integrovat různé prvky. Všeobecné cítění národa, základy jeho myšlení a kreativity, životní principy, měřítka při posuzování priorit a pravidel jednání se zakládají na celistvém pojetí lidské bytosti, slučují se s ním a spolu s ním rostou. Tento pohled na život člověka, který je brazilskému lidu tak vlastní, také čerpal z mízy evangelia a obdržel z ní zejména víru v Ježíše Krista, v Boží lásku a bratrský vztah k bližnímu. Bohatství této mízy musí přinést plody v takovém kulturním procesu, který by zachoval věrnost brazilské identitě, a zároveň tvůrčím procesu, který by vedl k lepší budoucnosti pro všechny. Je to proces, který přispívá k růstu celkové humanizace a kultury setkávání a vztahů. Je to křesťanský způsob, jak podporovat společné dobro a 36
radost ze života. Sbíhají se zde víra a rozum, náboženský rozměr s různými hledisky lidské kultury – umění, vědy, práce, literatury...Křesťanství spojuje přesah a vtělení, díky své schopnosti neustále dodávat svěžest myšlení i životu, na rozdíl od hrozícího zklamání a rozčarování, která mohou zaplavit srdce a šíří se ulicemi. 2. Druhým prvkem, jehož bych se chtěl dotknout, je sociální zodpovědnost, která vyžaduje určitý kulturní, a v důsledku rovněž politický vzorec. Jsme zodpovědní za formaci nových pokolení, musíme jim pomoci, aby byla schopna jednat v oblasti politiky i ekonomiky, a zároveň ukotvena v etických hodnotách. Budoucnost vyžaduje očištění politiky – je nutno obnovit politiku, která je jednou z nejvyšších forem lásky. Budoucnost rovněž vyžaduje humánní pohled na hospodářství a politiku, která by stále více a lépe vedla k účasti lidí, vyhýbala se elitářství a vymýtila chudobu. Ať nikdo nepostrádá prostředky nezbytné k životu a ať je všem lidem zaručena důstojnost, bratrství a solidarita. To je cesta, kterou navrhuji. Již v dobách proroka Amose často zaznělo Boží varování: „Za stříbro prodávali spravedlivého a chudáka za pár opánků, hlavy ubožáků drtili v prachu země a křivili právo pokorných“ (Am 2,6-7 ). A volání po spravedlnosti dosud trvá. Kdo má vůdčí úlohu – dovolte mi říci, koho život pomazal jako vůdce – musí mít konkrétní cíle a hledat specifické nástroje k jejich dosažení. Existuje tu však také nebezpečí, že pokud se tužby nenaplní, člověk upadne do deziluze, zahořklosti a lhostejnosti. Apeluji proto na dynamiku naděje, která nás podněcuje k neustálému přesahu, k vynaložení veškeré energie a schopností ve prospěch lidí, pro něž pracujeme. Přijímáme tak dosažené výsledky, vytváříme podmínky pro nové cesty, vydáváme své síly, aniž bychom leckdy viděli výsledky. Naději však udržujeme stále živou, s onou stálostí a odvahou, které vyvstávají, přijme-li své vůdčí poslání. Vedoucí vrstva dokáže po úvaze zvolit nejsprávnější z daných možností, pokud je vedena vlastní zodpovědností a zájmem o společné dobro. Touto cestou vstupuje do středu problémů dané společnosti a smělostí odvážných a svobodných činů je dokáže překonat. Naší zodpovědností, byť stále ohraničenou, je pochopit celou realitu jejím pozorováním, zvažováním a hodnocením, abychom dokázali učinit rozhodnutí v přítomnosti, avšak zároveň rozšířit pohled i do budoucnosti a přemýšlet nad důsledky svých rozhodnutí. Kdo jedná zodpovědně, konfrontuje své skutky s právy druhých a předkládá je Božímu soudu. Tento etický smysl se dnes jeví jako bezprecedentní dějinná výzva. Musíme o něj usilovat a začlenit jej do společnosti. Kromě vědecké a technické racionality je dnes požadován také morální závazek, který obnáší sociální a hluboce solidární zodpovědnost. 3. Kromě integrálního humanismu, dbajícího na původní kulturu, a kromě solidární zodpovědnosti, doplním tuto reflexi o třetí prvek, který považuji v přítomnosti za zásadní. Je to konstruktivní dialog. Mezi sobeckou lhostejností a násilným protestem vždy existuje ještě jedna volba – dialog. Dialog mezi generacemi, dialog v rámci národa, aby všichni utvářeli jeden lid; schopnost dávat a přijímat a zachovat si přitom otevřenost vůči pravdě. Stát roste, pokud spolu rozmanité oblasti jeho kulturního bohatství zahájí činorodý dialog – lidová kultura, univerzitní kultura, mladé kultury, kultura umění a technologie, ekonomická a rodinná kultura, kultura sdělovacích prostředků. Je nemožné myslet si, že by mohla mít budoucnost společnost, do níž by výraznou měrou nepřispívaly morální síly; v takové demokracii, která by zůstala uzavřena do pouhé logiky vyvažování a zástupnictví ustavujících zájmů. V rámci tohoto dialogu považuji rovněž za zásadní přínos významných náboženských tradicí, které sehrávají plodnou roli ve kvasu společenského 37
života a oživení demokracie. Laicita státu podporuje pokojné soužití různých náboženství. Stát, aniž by přijal za vlastní jedno z vyznání, ctí a doceňuje přítomnost náboženské dimenze ve společnosti a umožňuje její konkrétnější vyjádření. Když se mne leadeři různých sektorů dotazují na radu, dávám jim stále tutéž odpověď: dialog, dialog, dialog. Jediný způsob, jak růst jako osobnost, rodina, či společnost, jak pokročit v životě národů, je kultura setkávání. Kultura, do níž může každý něco dobrého vložit a z níž na oplátku může něco dobrého získat. Druhý člověk mi vždy může něco dát, pokud se k němu dokážu přiblížit v otevřeném a ochotném postoji, bez předsudků. Tento otevřený a ochotný postoj bez předsudků bych definoval jako „sociální pokoru“ . Právě ona podporuje dialog. Pouze takto se může dobře rozvíjet porozumění mezi kulturami a náboženstvími a jejich vzájemná úcta, bez předsudků a za oboustranného respektování příslušných práv. Buď dnes vsadíme na dialog a na kulturu setkávání, anebo všichni prohrajeme. Tudy vede cesta, přinášející plody. Excelence, dámy a pánové! Děkuji za vaši pozornost. Přijměte tato slova jako výraz starostlivosti církevního pastýře a jako vyjádření úcty a sympatií, které chovám k brazilskému národu. Bratrství mezi lidmi a spolupráce při vytváření spravedlivější společnosti nejsou smyšleným snem, nýbrž jsou výsledkem spojeného úsilí ve prospěch společného dobra. Povzbuzuji vás ve vaší snaze o společné dobro, která vyžaduje ze strany každého člověka moudrost, rozvahu a velkorysost. Svěřuji vás nebeskému Otci a žádám jej, aby na přímluvu Naší Paní z Aparecidy naplnil svými dary každého z přítomných, vaše rodiny, lidská i pracovní společenství. Ze srdce prosím Boha, aby vám požehnal. Mnohokrát děkuji. Setkání a společný oběd s brazilskou biskupskou konferencí, která je se svými 459 členy nejpočetnější na světě, bylo na programu ve 13 hodin tamního času. Petrův nástupce přednesl při této příležitosti obsáhlý a zásadní dokument, ve kterém provedl důkladné zpytování svědomí, pokud jde o směr, kterým se ubírá církev zvláště ve smýšlení a konání svých představitelů.
„Nacházíme se v novém okamžiku dějin. Co po nás Bůh žádá?“ Drazí spolubratři, je krásné, že se setkávám s vámi, brazilskými biskupy. Děkuji, že jste přišli, a dovolte mi, abych s vámi promluvil jako s přáteli, takže budu radši mluvit španělsky, abych lépe vyjádřil to, co mám na srdci. Prosím, omluvte mne! Sešli jsme se trochu v ústraní, na místě, které pro nás přichystal náš spolubratr Mons. Orani, abychom byli o samotě a mohli mluvit od srdce k srdci, jako pastýři, kterým Bůh svěřil své stádce. Na ulicích Ria nás čekají zástupy mladých lidí z celého světa, které potřebují zažít soucitný pohled Krista Dobrého Pastýře. Jsme povoláni, abychom jim tuto zkušenost zprostředkovali. Využijme tedy tuto chvíli odpočinku, sdílení a skutečného bratrství. Nejprve bych chtěl obejmout všechny členy předsednictva Brazilské biskupské konference, i arcibiskupa Ria de Janeiro, a s nimi vás všechny, každého z vás, obzvláště emeritní biskupy. Spíše, než abych pronesl nějaký formální projev, bych se s vámi chtěl 38
podělit o několik zamyšlení. První mě napadlo při návštěvě poutního místa Aparecida. U nohou sochy Neposkvrněné Panny Marie jsem se modlil za vás, za vaše církevní obce, za vaše kněze, řeholníky a řeholnice, za vaše seminaristy, laiky a jejich rodiny, zejména za mladé a staré, protože obě skupiny jsou nadějí národa; mladí, protože přinášejí odhodlání, sny a naději v budoucnost; staří, protože představují paměť a moudrost národa.1 1. Aparecida: klíč k pochopení misijního poslání církve V Aparecidě nabídl Bůh Brazílii svou vlastní matku. Ale také dal v Aparecidě lekci ohledně sebe samého, totiž ohledně svého způsobu bytí a jednání. Je to lekce pokory, která je Bohu vlastní jako jeho naprosto podstatný rys, která je přímo v genetickém kódu Božím. V Aparecidě je možné se věčně učit, jaký je Bůh a jaká je církev. Je to poučení, na které ani brazilská církev ani brazilská společnost nesmějí zapomínat. Na počátku událostí v Aparecidě byla rybolov chudých rybářů. Měli velký hlad a málo zdrojů k obživě. Lidé stále potřebují chléb. Lidé začínají vždy od svých potřeb, také dnes. Měli tedy vratkou a k rybolovu nevhodnou loďku, měli staré sítě, možná i potrhané a nedostatečné. Nejdřív byla námaha, snad i únava, protože výsledek rybolovu byl ubohý: selhání a neúspěch. Navzdory vší námaze byly sítě prázdné. Potom, jak Bůh chtěl, vstoupilo na scénu Tajemství. Vody jsou hluboké, a přesto vždy skrývají možnost, že je v nich ukryt Bůh. A on přichází naprosto nečekaně. Trpělivost těch, kdo na něj čekají, je stále vystavována zkoušce. Bůh se projevil naprosto novým způsobem, protože Bůh vždycky překvapuje: soška z křehké keramiky, znečištěná pobytem v říční vodě, poznamenaná zubem času. Bůh vstupuje na scénu vždy v prostém oděvu. Byla to soška Neposkvrněné Panny Marie. Nejdřív našli její tělo, potom hlavu, které posléze spojili dohromady. To, co bylo rozbité na kusy, je spojeno dohromady, v jeden celek. Koloniální brazilská společnost byla tehdy rozdělená ostudnou zdí otroctví. Madona z Aparecidy má černou tvář. Nejdřív byla její soška na kusy, ty pak spojily v jeden celek ruce chudých rybářů. V tom všem je stálé Boží ponaučení, které nám chce nabídnout. Jeho krása, která se zrcadlí v Marii, počaté bez poskvrny prvotního hříchu, se vynořuje z temných hlubin řeky. V Aparecidě od úplných počátků nabízí Bůh poselství, že je možné znovu uspořádat to, co je rozpadlé, znovu spojit to, co je rozdělené. Oddělující zdi a propasti mají zmizet. Církev nemůže podcenit tuto lekci. Má být nástrojem smíření. Rybáři neznehodnotili tajemství onoho setkání s Bohem na řece, ačkoliv to bylo tajemství, které se jevilo neúplné. Nezahodili kousky sošky, kterými se tajemství projevilo. Čekali, že se tajemství naplní. A toto naplnění na sebe nenechalo čekat. Vyplývá z toho moudrost, které se musíme naučit. V životě se setkáváme s Božím tajemstvím jen po kouskách, vidíme pouhé kamínky z mozaiky. Obyčejně chceme vidět hned všechno najednou, ale Bůh se naopak dává poznat jen pomalu a postupně. I církev se musí učit této schopnosti čekat. A pak si rybáři odnesli toto tajemství domů. Prostí lidé mají stále dost místa pro to, aby si u nich tajemství mohlo učinit příbytek. Možná, že jsme způsob, kterým hovoříme o Božím tajemství, zúžili na pouhé racionální vysvětlení. Prostí lidé ale nechávají tajemství vstoupit do srdce. U chudých lidí Bůh vždycky najde místo k přebývání. 1
Dokument z Aparecidy zdůrazňuje, že děti, mladí a staří tvoří budoucnost národů (srov. č. 447). 39
Rybáři „agasalham“: oblékli tajemství Panny Marie, které vylovili z řeky, do šatů, jako by jí byla zima a potřebovala zahřát. Bůh po nás žádá, abychom jej skryli do nejvřelejšího místa sebe sama, do svého srdce. Je to Bůh, kdo v nás osvobozuje vroucnost, kterou potřebujeme, ale nejprve k nám vstupuje téměř s prohnaností toho, kdo žebrá. Rybáři zahalili tajemství Panny Marie prostým pláštěm svojí víry. Zavolali své sousedy, aby se podívali, co krásného našli. Shromáždili se kolem ní, vyprávěli jí o svých trápeních a svěřovali jí své starosti. Tím připustili, že Boží úmysly se mohou naplnit: jedna Boží milost, pak druhá; jedna milost, která otvírá a připravuje člověka k tomu, přijmout další milost. Bůh postupně odkrývá tajemnou pokoru své síly. Můžeme se mnoho naučit od tohoto postoje rybářů. Zejména tomu, aby církev byla místem, kde je přítomno Boží tajemství, aby v církvi toto tajemství mohlo mít svůj příbytek, takže by mohlo lidi přitáhnout. Pouze krása Boží může lidi přitáhnout. Cesta, kterou se Bůh přibližuje k lidem, je cesta uchvácení a okouzlení. Bůh se nechá odnést k nám domů. Probouzí v člověku přání opatrovat ho ve svém životě, ve svém domě, ve svém srdci. Probouzí v nás přání, abychom svolali sousedy a dali jim poznat jeho krásu. Misijní poslání se rodí právě z tohoto božského uchvácení, z tohoto úžasu, který vyvolává setkání s ním. Hovoříme o misijním poslání, o misijní církvi. Mám na mysli tyto rybáře, kteří svolali své sousedy, aby uviděli tajemství Panny Marie. Bez prostoty jejich postoje je naše misijní poslání odsouzeno k neúspěchu. Církev stále a naléhavě potřebuje, aby se neodnaučila tuto lekci z Aparecidy, nesmí na ni zapomenout. Sítě církve jsou křehké, možná potrhané a sešívané; loďka církve není obrovským transatlantickým parníkem, který brázdí oceány. A přesto se Bůh chce zjevit právě skrze naše omezené prostředky, protože je to stále On, kdo jedná. Drazí spolubratři, výsledek pastorační práce se neopírá o bohatství zdrojů, ale o tvořivost lásky. Samozřejmě, že vytrvalost, námaha, práce, plánování a organizace mají smysl, ale především je potřeba vědět, že síla církve nesídlí v ní samé, ale že se ukrývá v hlubině Božích vod, do nichž je povolána spustit sítě. Další lekce, kterou si církev musí stále připomínat, je, že se nesmí vzdálit od prostoty a jednoduchosti, jinak se odnaučí jazyk Tajemství. Kdyby se zřekla prostoty, zůstane za dveřmi Tajemství, protože nedokáže vstoupit k těm, kdo od církve očekávají to, co si nemohou dát sami, totiž Boha. Někdy ztrácíme ty, kdo nám nerozumí, kvůli tomu, že jsme se odnaučili jednoduchosti a nechali se unést způsobem uvažování, který je cizí našim lidem. Bez gramatiky jednoduchosti se církev zbavuje schopnosti „ulovit“ Boha v hlubinách jeho tajemství. A poslední připomínka: Aparecida vyvstala na místě, které je křižovatkou. Nachází se cestě, která spojovala Rio, hlavní město, se São Paulem, rodící se podnikavou provincií, a s Minas Gerais, doly, jejichž suroviny byly velmi žádány v Evropě. Byla to křižovatka koloniální Brazílie. Poučení je toto: Bůh se zjevuje na křižovatkách. Brazilská církev nesmí zapomenout na toto povolání, které je do ní vepsáno od jejího zrodu, od jejího prvního dechu: být schopná stahovat a roztahovat srdce, schopná shromažďovat a rozdávat. 2. Ocenění cesty, kterou urazila brazilská církev Římští biskupové chovali brazilskou církev vždy ve svém srdci. Tato církev urazila úžasnou cestu, od dvanácti diecézí v době I. vatikánského koncilu k dnešním počtu 275. 40
Nejednalo se o expanzi úředního aparátu nebo nějaké firmy, ale o pohyb, který vyvěral z evangelní logiky „pěti chlebů a dvou ryb“, které se v kontaktu s dobrotou Nebeského otce v upracovaných rukách rozmnožily. Chtěl bych dnes vyjádřit uznání vaší práci, kterou jste jako biskupové neúnavně vykonali ve vašich církevních obcích. Myslím na biskupy v pralesích, kteří cestují lodí po řekách, i v oblastech polopouští, v močálovitých oblastech Pantanalu, ve stepních oblastech nebo v osídlených džunglích velkoměst. Milujte vždy, s naprostou oddaností, vaše stádce! A myslím také na tolik jmen a tváří lidí, kteří zanechali v cestě brazilské církve dějinami nesmazatelné stopy tím, že se dotkli obrovské dobroty našeho Pána, již projevuje této církvi.2 Římští biskupové vám nikdy nebyli vzdálení: sledovali vás, povzbuzovali, doprovázeli. V posledních desetiletích vyzval blahoslavený Jan XXIII. naléhavě brazilské biskupy, aby připravili svůj první pastorační plán, a od té doby vyrostla skutečná tradice pastorační práce v Brazílii, která způsobila, že církev není transatlantickým parníkem, který se nechá unášet proudem, ale lodí, která má kompas (a ví, kam pluje). Boží služebník Pavel VI. vedle toho, že povzbuzoval k přijetí závěrů II. vatikánského koncilu a k jejich jak věrnému, tak originálnímu uvedení do praxe (srov. Všeobecné shromáždění CELAM v Medelinu), také rozhodným způsobem ovlivnil sebevědomí brazilské církve prostřednictvím Synodu o evangelizaci a onoho základního textu, který zůstává aktuální: apoštolskou exhortací Evangelii nuntiandi. Blahoslavený Jan Pavel II. pak třikrát navštívil Brazílii a procestoval ji od severu k jihu, přičemž kladl důraz na pastorační poslání církve, na úlohu společenství a účasti, na přípravu Velkého jubilea a na novou evangelizaci. Benedikt XVI. vybral Aparecidu za místo konání 5. všeobecného shromáždění CELAM (biskupské konference Latinské Ameriky), které zanechalo hlubokou stopu v církvi celého amerického kontinentu. Církev v Brazílii obdržela a s vlastní původností uvedla do života závěry II. vatikánského koncilu, a tento uskutečněný proces z ní i přes určité dětské nemoci učinil církev zralejší a dospělejší, otevřenou, velkorysou, s misijním zápalem. Dnes se nacházíme v novém okamžiku dějin. Jak se dobře vyjádřil dokumentu z Aparecidy, nejedná se o dobu změny, ale jde o změnu doby, o zásadní dějinnou změnu. A tak se tedy dnes musíme ptát: Co po nás Bůh žádá? Chtěl bych se pokusit nabídnout určitý náčrt odpovědi na tuto otázku. 3. Cesta do Emauz jako klíč k pochopení přítomnosti a budoucnosti Především není třeba podlehnout obavám, o kterých hovořil blahoslavený John Henry Newman: „Křesťanský svět se stává čím dál tím víc sterilním a vyčerpává se jako zem využitá až do konce, že je z ní jen písek.“3 Není třeba podlehnout rozčarování, skleslosti, nespokojenosti. Hodně jsme pracovali a občas máme dojem, že jsme prohráli, připadáme si jako někdo, kdo musí bilancovat promarněné období života, díváme se na ty, kdo nás opouštějí nebo nás již nepovažují za důležité a hodné důvěry. V tomto světle si znovu přečtěme příhodu učedníků jdoucích do Emauz (srov. Lk 24, 13–15). Dva učedníci prchají z Jeruzaléma, vzdalují se Boží „nahotě“, protože jsou pobouřeni neúspěchem Mesiáše, ve kterého doufali a který se nyní jeví nenapravitelně 2
Mám na mysli tolik osobností, z nichž uvedu aspoň některé: Lorscheider, Mendes de Almeida, Sales, Vital, Camara, Macedo ... spolu s prvním brazilským biskupem Perem Fernandesem Sardinhou (1551/1556), zavražděným místními válečnickými kmeny. 3 Letter of 26 January 1833, in: The Letters and Diaries of John Henry Newman, vol. 111, Oxford 1979, s. 204. 41
poražen, pokořen, i třetí den od jeho smrti (vv. 17–21). Toto je tajemství lidí, kteří opouštějí církev, lidí, kteří se nechali zlákat jinými nabídkami, kteří už nepovažují církev – jejich Jeruzalém – za tu, která by jim mohla nabídnout něco významného a důležitého. A proto vstupují na cestu sami, se svou deziluzí. Možná jim církev začala připadat příliš slabá, možná příliš vzdálená jejich potřebám, možná příliš chudá, co se týče odpovědí na jejich obavy, možná příliš chladná vůči nim, možná zahleděná příliš sama do sebe, uvězněná ve svém toporném způsobu vyjadřování, možná že dnešní svět učinil z církve pouhý relikt minulosti, který nestačí na nové otázky. Možná, že církev měla odpovědi pro dětství člověka, ale ne pro jeho dospělost.4 Je skutečností, že dnes existuje mnoho lidí, kteří jsou jako oni dva emauzští učeníci. Nejen ti, kdo hledají odpovědi v nově se šířících náboženských skupinách, ale také ti, kteří se zdají již bez Boha, ať teoreticky nebo prakticky. Co dělat tváří v tvář této situaci? Je zapotřebí, aby církev neměla strach vyjít do tmy jejich noci. Aby byla schopná zachytit jejich cestu a vstoupit do jejich debaty. Je třeba, aby církev uměla vést dialog s takovými učedníky, kteří prchají z Jeruzaléma a bezcílně se toulají, osamoceni a rozčarováni z toho, že křesťanství je ve světle jejich zklamání neplodnou a sterilní půdou, neschopnou vyplodit něco smysluplného. Neúprosná globalizace a intenzivní, často divoká urbanizace předkládají mnoho slibných nabídek, takže se mnozí lidé přímo zamilují do možností, které se jim nabízejí. Skutečně obsahují cosi opravdu kladného, jako např. zkracování vzdáleností, sbližování lidí i kultur, šíření informací a služeb. Na druhé straně však mnoha lidem unikají jejich záporné účinky, aniž by si uvědomili, jak ohrožují pojetí člověka a světa, plodí rostoucí dezorientaci a prázdnotu, kterou nedovedou vysvětlit. Některými z těchto účinků je ztráta smyslu života, rozklad osobnosti, ztráta zkušenosti s příslušností k jakémukoliv „hnízdu“, absence místa a hlubokých svazků. A poněvadž není, kdo by je provázel a ukázal vlastním životem opravdovou cestu, mnozí hledali zkratky, protože laťka Velké církve jim připadala příliš vysoko. Jsou také tací, kteří uznávají ideál lidství a života nabízený církví, ale neodvažují se jej přijmout. Myslí si, že tento ideál je pro ně příliš velký, mimo jejich možnosti a že kýžený cíl je nedosažitelný. Přesto nemohou žít bez toho, aby neměli aspoň cosi, co by bylo třebas karikaturou toho, co je příliš vysoké a vzdálené. Se zklamaným srdcem hledají něco, co je znovu zklame, anebo se spokojí s částečným přimknutím, které nedovede dát definitivní plnost jejich životu. Skutečnost opuštěnosti a samoty, nepřináležitosti ani sám sobě, která tak často vyvěrá z této situace, je příliš bolestivá na to, abychom ji zamlčovali. Je nutné nechat ji promluvit. První reakce, která se nabízí, je nářek. Ale nářek je jako bumerang, který se vrací zpět a jen prohlubuje pocit neštěstí. Jen málo lidí je schopno naslouchat bolesti; potřebujeme ji alespoň umrtvit. Na pozadí tohoto panoramatu je zapotřebí církve, která dovede být společnicí a jde dál než k pouhému naslouchání, církví schopnou vydat se na cestu s lidmi, schopnou dešifrovat temnotu noci skrytou za útěkem tolika bratří a sester, kteří prchli z Jeruzaléma. Církev musí být schopná uvědomit si, že v důvodech, kvůli kterým se někdo vzdaluje, je již obsažen také důvod možného návratu. Je ale nutné umět číst v tom všem s odvahou. Ježíš rozehřívá srdce učedníků z Emauz.
4
Dokument z Aparecidy souhrnně představuje hlubinné důvody tohoto jevu (srov. č. 225). 42
Chtěl bych, abychom se dnes všichni zeptali: Jsme ještě církví, která umí rozehřát srdce? Jsme církví schopnou přivést zpět do Jeruzaléma, doprovodit na cestě domů? V Jeruzalémě se nachází naše prameny: Písmo, katecheze, svátosti, společenství, přátelství s Pánem, s Marií a apoštoly ... Jsme ještě schopni vyprávět o všech těchto zdrojích tak, že by znovu v lidech probudili uchvácení jejich krásou? Mnozí odešli, protože jim bylo nabídnuto něco mnohem vyššího, silnějšího, rychlejšího. Ale existuje vůbec něco vyššího, než je láska, která se zjevila v Jeruzalémě? Nic není vznešenějšího, než pokoření Kříže, protože v něm láska dosahuje skutečné vznešenosti! Jsme ještě schopni ukázat tuto pravdu těm, kdo si myslí, že pravá vznešenost života se nachází jinde? A lze poznat něco silnějšího, než je moc skrytá v křehkosti lásky, dobra, pravdy a krásy? Dnešního člověka velmi přitahuje to, co je rychlejší než dříve. Rychlý internet, rychlá auta, rychlá letadla, rychlé vztahy ... A přes to všechno se pociťuje zoufalá potřeba klidu, řekl bych zpomalení. Umí být ještě církev pomalá, co se týče času, naslouchání, trpělivosti, schopnosti napravovat a znovu spojovat? A nebo je i církev už dávno pohlcena uspěchaností výkonnosti? Získejme, drazí spolubratři, schopnost s klidem sladit náš krok s krokem poutníků, (které chceme doprovázet), s jejich cestovním rytmem, abychom dokázali být jim stále nablízku a dovolili jim nechat průchod rozčarování, které mají v srdci, abychom do něj mohli vstoupit. Chtějí zapomenout na Jeruzalém, ve kterém sídlí jejich prameny, ale tak pouze zemřou žízní. Je potřeba, aby církev dokázala doprovodit ty, kdo se vrací do Jeruzaléma! Církev, která umí znovu objevit slavné a radostné věci, které se zvěstují v Jeruzalémě, pomůže pochopit, že (Jeruzalém) je mou matkou, naší matkou, a proto nejsme sirotky. V ní jsme se zrodili. Kde je náš Jeruzalém, kde jsme se narodili? Ve křtu, v prvním setkání s láskou, v povolání!5. Je třeba církev, která bude opět zahřívat a zapalovat srdce. Je potřeba církev schopnou vracet občanství tolika svým synům a dcerám, kteří jdou jakoby cestou exodu. 4. Výzvy církve v Brazílii Ve světle toho, co bylo řečeno, bych rád zvýraznil některé výzvy, které stojí před brazilskou církví. Priorita formace – biskupů, kněží, řeholníků a laiků. Drazí spolubratři, pokud nevychováme služebníky schopné rozpálit srdce lidí, kráčet jejich nocí, mluvit s nimi o jejich snech a zklamáních, znovu sjednotit jejich rozklad, v co bychom pak mohli doufat na naší přítomné i budoucí cestě? Není pravda, že je Bůh v těchto lidech zastíněn. Naučme se dívat více do hloubky člověka: pouze jim chybí někdo, kdo by rozohnil jejich srdce, jako se to stalo učedníkům jdoucím do Emauz (srov. Lk 24, 32). Proto je důležité podporovat a starat se o kvalifikovanou formaci, která vytvoří osoby schopné sestoupit do noci, aniž by se ony samy ztratily ve tmě; schopné slyšet o snech a iluzích mnohých, aniž by se nechaly svést; schopné přijmout zklamání druhých, aniž by propadly beznaději a zahořklosti; schopné dotknout se rozpadu osobnosti druhých, aniž by se jejich vlastní identita rozložila a rozpustila. 5
Srov. také čtyři body naznačené v dokumentu z Aparecidy (č. 226). 43
Potřebujeme lidskou, kulturní, citovou, duchovní a věroučnou spolehlivost.6 Drazí spolubratři v biskupské službě, je třeba mít odvahu k důkladné změně formačních struktur a způsobu přípravy kléru a laiků v brazilské církvi. Nestačí pouhá vágní priorita formace, ani v dokumentech, ani na konferencích. Je zapotřebí praktické moudrosti, která by uvedla do provozu dlouhodobé struktury přípravy na místní, regionální i národní úrovni, a které by byly skutečným srdcem pro biskupy, na nichž se nesmí šetřit silami, pozorností ani doprovázením. Současná situace vyžaduje kvalifikovanou formaci na všech úrovních. Biskupové nemohou delegovat tuto úlohu nikomu jinému. Nemůžete ji delegovat někomu jinému, ale musíte se jí ujmout jako něčeho, co je naprosto zásadní pro cestu vašich církevních obcí. Kolegialita a solidarita v rámci biskupské konference Brazilské církvi nesmí stačit národní leader, ale je potřeba vytvořit síť regionálních „svědectví“, která by s použitím téhož jazyka zajistila nikoliv jednohlasnost, ale opravdovou jednotu v bohatství různorodosti. Společenství je jako plátno, které je třeba trpělivě a vytrvale tkát, postupně přibližovat východiska, aby se stalo co nejširší pokrývkou. Pokrývka, která by byla utkaná jen z několika vláken, by nikoho nezahřála. Je třeba si připomínat Aparecidu jako způsob sbližování různorodosti. Nejen rozdílnosti mínění kvůli sestavení nějakého dokumentu, ale rozmanitosti zkušeností s Bohem, aby se dala do pohybu životní dynamika. Učedníci z Emauz se vrátili do Jeruzaléma a vyprávěli o své zkušenosti, kterou udělali při setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem (srov. Lk 24, 33–35). A tam se dozvěděli o dalších zjeveních Pána a dalších zkušenostech jejich bratří. Biskupská konference je právě takovým životním prostorem, kde má být možná vzájemná výměna svědectví o setkáních se Zmrtvýchvstalým Pánem, na severu, na jihu, na západě atd. Potřebujeme tedy rostoucí zhodnocení místního a regionálního prvku. Nestačí centrální řízení, ale je třeba růst v kolegialitě a solidaritě. Obohatí to všechny.7 Stálý stav misie a pastoračního obrácení Na setkání v Aparecidě se hovořilo o stálém stavu misie8 a o potřebě pastoračního obrácení.9 Jsou to dva důležité výsledky tehdejšího shromáždění církve celé oblasti. V Brazílii se v těchto dvou bodech urazil významný kus cesty. O misijním poslání je třeba připomenout, že jeho naléhavost vyplývá z jeho vnitřní motivace, jedná se totiž o předávání dědictví, a ohledně misijní metody je rozhodující připomenout, že dědictví je jako štafetový kolík: nevyhazuje se do vzduchu, s úmyslem, že komu se podaří ho chytit, dobře, a komu se to nepodaří, má smůlu. Pro předání dědictví je potřeba odevzdat ho osobně, dotknout se toho, komu ho chceme darovat. Ohledně pastoračního obrácení bych rád připomenul, že pastorace není ničím jiným než projevem mateřství církve. Ona přece plodí a rodí, kojí, dává růst, napomíná, živí, vede za ruku ... Je tedy zapotřebí, aby církev uměla znovu objevit své mateřské nitro naplněné 6
V dokumentu z Aparecidy je velká pozornost věnována formaci kléru, stejně jako laiků (srov. č. 316–325; 212). Také o tomto rozměru nabízí dokument z Aparecidy důležité směrnice (srov. č. 181–183; 189). 8 Srov. č. 216. 9 Srov. č. 365–372. 44 7
milosrdnou láskou. Bez milosrdenství je dnes nemožné vstoupit do světa „zraněných“, kteří hledají pochopení, odpuštění a lásku. V misijním poslání, také na úrovni našeho kontinentu,10 je velmi důležité posílit úlohu rodiny, protože stále zůstává základní buňkou společnosti i církve; mladé, kteří jsou budoucí tváří církve; úlohu žen, protože mají podstatnou roli při předávání víry a ve společnosti představují každodenní sílu, která ji nese vpřed a obnovuje. Neomezujme úlohu žen v církvi, ale podporujme jejich činnou přítomnost v církevním společenství. Ztratíme-li ženy v jejich celistvé a reálné dimenzi, riskujeme, že církev bude neplodná. Aparecida zdůrazňuje také povolání a misijní poslání muže v rodině, v církvi a ve společnosti jakožto otců, pracujících a občanů. Vezměte to vážně do úvahy. Úloha církve ve společnosti V rámci společnosti je jediná věc, kterou církev pro sebe žádá s obzvláštní jasností: svobodu moci hlásat evangelium v jeho plnosti, i když se staví proti tendencím ve světě, i když jde proti proudu, protože brání poklad, jehož je jedinou ochránkyní, a brání dary, které nejsou jejím vlastnictvím, ale které obdržela a jimž musí zůstat věrná. Církev vznáší právo moci sloužit člověku v jeho celistvosti, protože mu říká to, co Bůh zjevil o člověku a o jeho vztazích. Církev si přeje představovat ono nehmotné dědictví, bez kterého se společnost štěpí a ve městech převládá rozdělení jejich zdí, propastí a bariér. Církev má právo a povinnost pečovat o to, aby stále hořel onen plamen svobody a jednoty člověka. Naléhavými potřebami Brazílie jsou výchova, zdraví a sociální smír. Církev má k těmto tématům co říci, protože, aby bylo možné přiměřeně odpovědět na tyto výzvy, nestačí použít pouze technicko-odborná řešení, ale je třeba mít na zřeteli za nimi stojící pojetí člověka, jeho svobody, jeho hodnoty, jeho otevřenosti vůči tomu, co ho přesahuje. Drazí spolubratři, nemějte obavy nabízet tento přínos církve, který slouží celé společnosti, a nabízet slovo „vtělení“ také vlastním svědectvím. Amazonie jako lakmusový papírek a zatěžkávací zkouška brazilské církve a společnosti Poslední bod, u kterého bych se chtěl zastavit, je Amazonie, protože ho považuji za velmi významný pro současnou i budoucí cestu nejen brazilské církve, ale celé brazilské společnosti. Církev se v Amazonii nechová jako někdo, kdo má stále sbalená zavazadla, aby zmizel, jakmile vytěží všechno, co lze. Církev je v Amazonské oblasti přítomná od počátku prostřednictvím misionářů, řeholních kongregací, kněží, laiků i biskupů, a doposud je tato její přítomnost určující pro budoucnost celé oblasti. Mám na mysli pohostinnost, kterou církev v Amazonii i dnes ochotně nabízí přistěhovalcům z Haiti po strašlivém zemětřesení, které postihlo jejich zemi. Chtěl bych všechny vyzvat k zamyšlení nad tím, co dokument z Aparecidy říká o Amazonii,11 též nad jeho silným odkazováním se na úctu k celému stvoření a na ochranu toho, co Bůh svěřil člověku ne proto, aby to divoce vykořisťoval, ale aby stvoření učinil zahradou. V pastorační výzvě, kterou představuje Amazonie, nemohu nepoděkovat za to, co církev v Brazílii koná. Práce Biskupské komise pro Amazonii, která vyla ustanovena v 10
Závěry konference v Aparecidě trvají na tom, aby tvář církve byla sama o sobě evangelizační, neboť církev existuje proto, aby směle a svobodně evangelizovala na všech úrovních (srov. č. 547–554). 11 Srov. zejména č. 83–87 a z pohledu sjednocující pastorace také č. 475. 45
roce 1997, již přinesla mnoho ovoce a mnohé diecéze rychle a velkoryse odpověděly na výzvu k solidaritě s touto oblastí tím, že do ní poslali jako misionáře laiky i kněze. Děkuji Mons. Jaimu Chemelovi, průkopníku této činnosti, a kardinálu Hummesovi, současnému předsedovi této komise. Ale chtěl bych dodat, že je dobré ještě dále povzbudit a rozvinout tuto činnost církve. Je zapotřebí kvalifikovaných formátorů, zejména profesorů teologie, aby mohly být upevněny výsledky, kterých bylo dosaženo na poli formace domorodého kléru, také kvůli tomu, mít kněze uzpůsobené místním podmínkám a posílí tak „amazonskou tvář“ církve. Prosím vás, abyste v tom byli odvážní, odhodlaní! Buenosaireským nářečím bych řekl, abyste byli neochvějní. Drazí spolubratři, pokusil jsem se vám bratrským způsobem nabídnout zamyšlení a směrnice pro práci církve, která je v Brazílii jako velká mozaika mnoha kamínků, obrazů, forem, problémů a výzev, ale která právě díky tomu je mimořádně bohatá. Církev nikdy neznamená jednotvárnost, ale mnohotvárnost, která se uvádí v soulad a jednotu, což platí pro každou skutečnost církve. Neposkvrněná Panna Maria z Aparecidy, kéž je hvězdou, která ozařuje vaše úsilí a vaši cestu, abyste, jak to Ona učinila, přinášeli Krista každému muži a každé ženě vaší rozlehlé země. Kristus bude tím, kdo podobně jako učedníkům zmateným a zklamaným na cestě do Emauz, rozohní srdce a dodá novou a jistou naději. Po sobotním obědě s brazilským episkopátem papež František navštívil studio katolické rozhlasové stanice Rádio Catedral, jejímž provozovatelem je arcibiskupství Ria. Svatý otec v přímém vstupu krátce pozdravil její posluchače.
„Dobrý den, dobrý večer. Děkuji za vaši pozornost a děkuji členům redakce za vstřícnost, s jakou mi nabídli mikrofon. Všímám si, že sdělovací prostředky jsou dnes velice důležité. Řekl bych, že rozhlas – katolický rozhlas – je kazatelna, kterou dnes máme nejblíž. Prostřednictvím rozhlasových vln z ní můžeme hlásat lidské a duchovní hodnoty, avšak především zvěstovat Ježíše Krista, Pána. Prokázat Pánovi laskavost tím, že mu vyhradíme místo mezi svými věcmi. Zdravím vás tedy a děkuji za úsilí, s jakým tato arcidiecéze udržuje svůj vlastní rozhlas s tak rozsáhlou sítí. Všechny posluchače prosím, aby se modlili za mne, za tuto rozhlasovou stanici, za Otce biskupa. Modlete se za arcidiecézi, abychom se všichni spojili v modlitbě a pracovali za humánnější kulturu s větším bohatstvím hodnot, jak před chvílí uvedl jeden kněz. Kéž nikoho nevylučujeme a pracujeme ve prospěch onoho slova, které dnes zní nelibě – slova solidarita. Vyhýbáme se tomuto pojmu, protože je nepohodlný. Ve slově solidarita se však zrcadlí ony lidské a křesťanské hodnoty, které se po nás požadují, abychom mohli čelit kultuře vyřazování, podle níž lze vše odepsat. Je to kultura, která vylučuje lidi – děti, 46
mladé lidi, seniory, ty, kteří už nejsou zapotřebí, kteří nejsou produktivní. To však není možné. Solidarita naopak zahrnuje všechny lidi. Proto musíte pokračovat v práci pro evangelium a kulturu solidarity.“ Na otázku, jakou důležitost dnes má rodina, Svatý otec reagoval:
„Řekl bych, že je důležitá nejenom v evangelizaci nového světa. Rodina je důležitá a je nezbytná pro přežití lidstva. Nebude-li existovat rodina, přežití lidské kultury bude ohroženo. Rodina je základem, ať se nám to líbí či nikoliv.“
Asi půl hodiny po půlnoci našeho času začíná na pláži Copacabana vigilie Světových dnů mládeže. Organizační výbor Světových dní mládeže ve čtvrtek rozhodl, že kvůli nepříznivému počasí se sobotní vigilie a nedělní závěrečná eucharistická slavnost nebudou konat na ploše v lokalitě Guaratiba. Vrcholné události mezinárodního setkání mladých tak bude opětovně hostit pobřeží Copacabana. Mladí poutníci zde v úterý slavili zahajovací mši svatou a včera večer tu poprvé přivítali Svatého otce. „Hustý a vytrvalý déšť, který v posledních dnech dopadá na Rio, prostranství pojmenované Campus Fidei zcela podmáčel a rozbahnil. Organizátoři doufali, že pěkné počasí pole vysuší, avšak marně. Močálovitý terén také ztěžoval výstavbu pódia, které ve stylu gotické katedrály projektoval architekt João Uchôa. Lokalita v Guaratibě však mohla pojmout více než dva miliony mladých lidí. Nyní se poutníci budou muset vměstnat na čtyřkilometrovou pláž Copacabana, jejíž prostor možná nebude dostačující. Existují rovněž další logistické problémy – v Guaratibě již bylo instalováno téměř pět tisíc chemických toalet, více než tisíc zdrojů pitné vody a depurační zařízení. Pohyb poutníků v rámci metropole nyní bude muset zajistit městská doprava; pobřežní plochu bude navíc nutné ještě vybavit velkoplošnými obrazovkami a ozvučením. Městská správa v Riu není touto změnou zklamána a potvrzuje svou připravenost přijmout všechny poutníky, kteří do města dorazí. Vigilie Světových dnů mládeže, sestává jako obvykle z divadelního pásma, papežovy promluvy a závěrečné eucharistické adorace. Na pobřeží Copacabana se jí účastnilo na dva miliony lidí. Na štěstí se počasí umoudřilo a přestalo pršet a již během soboty svítilo slunce. Je těžké popsat atmosféru, která provázela příjezd Svatého otce, jenž v 47
otevřeném voze projížděl čtyři kilometry dlouhou pláž, pozdravován bouřlivým nadšením přítomných mladých věřících. Po tři čtvrtě hodinové jízdě, kterou často přerušoval zastávkami, vystoupil papež František na vrcholek několika stupňového pódia. Potom začalo divadelní vystoupení, protkané hudbou, zpěvem a svědectvími několika mladých (jednoho konvertity, knězemisionáře, mladíka na invalidním vozíku a jedné dívky). Přitom na jednom z pódií vyrůstala z trámů stavba symbolického kostela. Ten připomínal obnovu církve, k níž byl vyzván sv. František z Assisi. Papež František mladé věřící oslovil:
„Tvoje mladé srdce touží vytvářet lepší svět“ Drazí mladí, právě jsme si připomněli život svatého Františka z Assisi. Před křížem uslyšel hlas Ježíše, který mu řekl: „Františku, jdi a obnov můj dům“. A mladý František na toto Pánovo povolání odpoví pohotově a velkodušně. Opravit dům. Ale jaký dům? Teprve postupně si uvědomuje, že nešlo o to dělat zedníka a opravovat kamennou budovu, ale přispět k životu církve. Šlo o to, aby se dal do služeb církve, miloval ji a přičinil se, aby více odrážela Kristovu tvář. I dnes potřebuje Pán vás, mladé lidi, pro svoji církev. Drazí mladí, Pán vás potřebuje. Také dnes volá každého z vás, abyste jej následovali v Jeho církvi a byli misionáři. Drazí mladí, Pán vás dnes volá. Nikoli hromadně! Ale tebe i tebe, každého. Poslouchejte, co vám říká v srdci. Myslím, že můžeme něco naučit z toho, co se stalo v těchto dnech, když jsme museli kvůli špatnému počasí zrušit konání této vigilie na prostranství Campus Fidei. Pravé Pole Víry však není místo na mapě, ale my sami. Ano. Každý z nás, každý z vás, já, všichni. A být misionářem znamená vědět, že jsme Božím polem víry. Přidržel jsem se tohoto obrazu Pole víry a přemýšlel jsem o třech obrazech, které nám mohou pomoci lépe chápat, co znamená být učedníkem-misionářem. Za prvé, pole jako místo setby; za druhé, pole jako cvičiště a za třetí pole jako staveniště. 1. Pole jako místo setby. Všichni známe podobenství, ve kterém Ježíš vypráví o rozsévači, který vyšel na pole rozsévat. Některá semena padla na cestu, mezi kameny, mezi trny a nemohla se rozvinout; ale jiná padla na dobrou půdu a přinesla mnoho užitku (srov. Mt 13,1-9). Sám Ježíš vysvětluje smysl tohoto podobenství. Zrnem je Boží Slovo zasévané do našich srdcí (srov. Mt 13,18-23). Dnes, každý den, ale zvláště dnes Ježíš rozsévá. Když přijímáme Boží Slovo, pak jsme Polem víry! Dovolte prosím, aby Kristus a Jeho Slovo vstoupili do vašeho života, nechte vstoupit zrno Božího Slova, nechte je vzklíčit a růst. Bůh koná všechno, ale vy jej nechte jednat, nechte, aby ve vás působil růst. Ježíš nám říká, že semena, která padla na cestu nebo mezi kameny či trny nepřinesla plody. Myslím, že si můžeme poctivě položit otázku: Jakou půdou jsme nebo chceme být? Někdy jsme možná jako cesta: nasloucháme Pánu, ale nic to v našem životě nezmění, protože se necháváme ohlupovat mnoha povrchními signály, jimž nasloucháme. Ptám se vás, ale neodpovídejte hned. Každý ať si odpoví v srdci. Jsem ohlupován či ohlupovaná? Jindy jsme jako kamenitá půda: s nadšením přijmeme Ježíše, ale jsme nestálí a kvůli těžkostem nemáme odvahu jít proti proudu; anebo jsme jako trnitá půda: věci, negativní vášně v nás dusí Pánova slova (srov. Mt 13,18-22). Zvykl jsem si ve svém srdci hrát dvojí roli? Vypadat dobře před Bohem a zároveň před ďáblem? Chci přijmout Ježíšovo zrno a 48
současně zalévat trní a plevel, které rostou v mém srdci? Dnes jsem si ale jist, že zrno může padnout do dobré půdy. Slyšme, jak padá zrno do dobré půdy. Někdo možná řekne: „Ne, Otče, já nejsem dobrou půdou, jsem pohroma, jsem plný kamenů, trní..“ Ano může tomu tak být na povrchu, ale uvolni kousíček, malý kousek dobré půdy a nechej tam padnout zrno a uvidíš, že vyklíčí. Vím, že chcete být křesťany doopravdy a nikoli na částečný úvazek, part-time, nikoli „škrobenými“ křesťany se zdviženým nosem, křesťany na pohled, nýbrž autentickými křesťany. Jsem si jist, že nechcete žít v iluzi nekonzistentní svobody, která se nechává vláčet módami a momentálními výhodami. Vím, že míříte vysoko, k definitivním rozhodnutím, která životu dávají plný smysl. Je tomu tak nebo ne? (odpověď: ano) Je. Dobře, je-li tomu tak, udělejme jedno: všichni mlčky pohleďme do srdce a každý řekněme Ježíši, že chce přijmout setbu. Řekněte Ježíši: pohleď, Ježíši na kameny, trní, plevel, ale pohleď na tento malý kousek půdy, kterou nabízím, aby přijala zrno. Nechme padnout Ježíšovo zrno mlčky. Pamatujte si tuto chvíli, každý zná jméno zrna, které padlo. Nechte jej růst, Bůh se o ně postará. 2. Pole je vedle místa setby také cvičištěm. Ježíš nás žádá, abychom jej následovali po celý život, byli Jeho učedníky a byli „v jeho týmu“. Myslím, že většina z vás má ráda sport. A tady v Brazílii, jako i v jiných zemích, je kopaná národní vášní. Ano či ne? Co dělá hráč, když je povolán stát se členem týmu? Musí trénovat a to hodně! Tak je tomu v našem životě Pánových učedníků. Svatý Pavel nám o křesťanech říká: „Kdo se chce zúčastnit nějakého závodu, zachovává ve všem zdrženlivost. Oni to dělají, aby získali věnec pomíjející, ale my věnec nepomíjející!“ (1 Kor 9,25). Ježíš nám nabízí něco mnohem více než Světový pohár! Nabízí nám možnost plodného a šťastného života a nabízí nám také budoucnost, která nebude mít konce, život věčný spolu s Ním. To nám nabízí Ježíš. Avšak žádá po nás, abychom zaplatili vstup, a to znamená trénovat, abychom „byli ve formě“, beze strachu se vyrovnávali se životními situacemi a dosvědčovali svoji víru. Dialogem s Ním: modlitbou. Zeptám se, ale odpovězte ve svém srdci, nikoli nahlas, ale mlčky. Modlím se? Každý si odpověz. Mluvím s Ježíšem anebo mám strach ze ztišení? Dovolím, aby Duch svatý mluvil v mém srdci? Ptám se Ježíše: co chceš, abych učinil? V tom spočívá cvičení, trénink. Ptejte se Ježíše, mluvte s Ježíšem. A když se v životě spletete, uklouznete, dopustíte-li se něčeho zlého, nemějte strach. Řekněte: Ježíši, podívej, co jsem učinil. Co mám nyní dělat? Vždycky však s Ježíšem mluvte, v dobrém i ve zlém, když uděláte něco dobrého, i když se dopustíte něčeho zlého. Nemějte z Něho strach! Toto je modlitba. A tak se cvičíte v dialogu s Ježíšem, v tomto misionářském učednictví! Svátostmi, které dávají růst Jeho přítomnosti v nás a přizpůsobují nás Kristu. Bratrskou láskou, uměním naslouchat, chápat, odpouštět, přijímat, pomáhat druhému, každému člověku bez vylučování nebo odsouvání na okraj. 3. Pole jako staveniště. Je-li naše srdce dobrou půdou, která přijímá Boží Slovo, a když ve snaze žít křesťansky „propotí košile“, zakusíme něco velkého: nikdy nejsme sami, jsme součástí rodiny bratří, kteří jdou stejnou cestou, jsme součástí církve. A zeptám se vás: Chcete budovat církev? (odpověď:ano) Přičiníte se o to? (odpověď:ano) A zítra zapomenete, že jste řekli ano… (odpověď: ne). Tak to se mi líbí. Jsme součástí církve, ba dokonce se stáváme tvůrci církve a protagonisty dějin. Buďte protagonisty. Přejděte do útoku! Jděte vpřed, budujte lepší svět, svět bratrství, spravedlnosti, lásky, pokoje a solidarity. Buďte stále v útoku. Svatý Petr nám říká, že jsme živými kameny, které tvoří duchovní chrám (srov. 1 Petr 2,5). Pohlédneme-li na toto pódium, vidíme, že má formu kostela vybudovaného z kamenů a cihel. V Ježíšově církvi jsme živými kameny a Ježíš po 49
nás chce, abychom vytvářeli Jeho církev. Každý z nás je živým kamenem, kouskem budovy, a přijde-li déšť a tento kousek chybí, proteče dovnitř voda. Nestavte kapličku, která pojme jenom malou skupinu lidí. Ježíš nás žádá, aby Jeho živá církev byla tak velká, že pojme celé lidstvo a stane se domem pro všechny. Říká mně, tobě a každému: „Jděte a získejte za učedníky všechny národy“. Tento večer mu odpovězme: Ano, chci také být živým kamenem, společně chceme budovat Ježíšovu církev! Řekněme společně: chci se stát a být budovatelem Kristovy církve! (mladí opakují). Tvoje mladé srdce touží vytvářet lepší svět. Pozorně sleduji zprávy a vidím, že mnozí mladí lidé v různých částech světa vyšli do ulic, aby vyjádřili tuto touhu po spravedlivější a bratrštější civilizaci. Mladí v ulicích jsou těmi, kdo chtějí být protagonisty změny. Prosím vás, nedovolte, aby se jiní stali protagonisty změny. Vy jste těmi, kterým patří budoucnost. Skrze vás vstupuje do světa budoucnost. Prosím vás, abyste byli protagonisty této změny. Nadále překonávejte apatii a nabízejte křesťanskou odpověď na sociální a politický nepokoj, který se vyskytuje v různých částech světa. Prosím vás, abyste byli budovateli světa a přičinili se o lepší svět. Drazí mladí, prosím vás, nehleďte na život shůry, zapojte se do něho, Ježíš nezůstal nahoře, ale sestoupil. Nedívejte se na život shůry, ponořte se do něho, jako to učinil Ježíš. Zbývá však otázka: odkud začít? Koho se ptát, s čím začít? Jednou se kdosi ptal Matky Terezy z Kalkaty, co by se mělo v církvi změnit, a ona odpověděla: ty a já! Ať se tedy každý znovu v tichu zeptá: Mám-li začít od sebe, odkud začnu? A každý ať otevře svoje srdce, aby mu Ježíš řekl, odkud začít. Drazí přátelé, nezapomínejte, že jste polem víry! Buďte atlety Krista! Buďte budovateli krásnější církve a lepšího světa. Pozvedněme svůj zrak k Matce Boží. Ona nám pomáhá následovat Ježíše, dává nám příklad svým přitakáním Bohu: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Spolu s Marií řekněme Bohu také my: ať se mi stane podle tvého slova. Tak jest. Po promluvě Svatého otce následovala eucharistická adorace a dva miliony jejich účastníků vytvořilo několika minutové naprosté ticho, přerušované pouze mořským příbojem.
NEDĚLE, 28. ČERVENCE Poslední den návštěvy papeže Františka v Brazílii zahájila mše svatá, kterou vyvrcholily Světové dny mládeže v Riu de Janeiro. Mši sloužil Svatý otec na prostranství pláže Copacabana, kde se včera večer také odehrála modlitební vigilie a dnes se zde sešly 3 miliony lidí. Koncelebrovalo s ním 1500 biskupů a asi 15 tisíc kněží. Prostranství v Guaratibě, kde se původně měla vigilie i závěrečná mše konat, nazvané Campus fidei, nemohlo být kvůli vydatnému dešti posledních dní využito. Jak ale oznámil na začátku 50
nedělní mše arcibiskup Ria de Janeiro mons. Orani Tempesta, bude toto prostranství využito v duchu výzev, které pronesl papež František ve svých promluvách. Starosta města Rio de Janeiro totiž rozhodl, že na tomto místě bude vybudována čtvrť s obydlím pro 20 tisíc lidí. Středem této čtvrti bude 33 metrů vysoký pozlacený kříž, který byl vztyčen právě pro toto setkání mládeže v Riu. Na bohoslužbě pod širým nebem, kterému vévodilo slunečné počasí, byly přítomny více než 3 miliony věřících. Papež František ve své homilii, kterou pronesl střídavě v portugalštině a španělštině, vyšel z verše evangelia sv. Matouše, který se také stal mottem těchto Světových dní mládeže: „Jděte a získejte za učedníky všechny národy (Mt 28, 19).“ Podle Svatého otce tímto veršem Ježíš říká: Jděte beze strachu sloužit.
„Jít beze strachu sloužit“ Ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě, drazí bratři a sestry, drazí mladí! „Jděte a získejte za učedníky všechny národy“ – těmito slovy se Ježíš obrací na každého z vás a říká: „Bylo krásné účastnit se Světového dne mládeže, žít víru společně s dalšími mladými lidmi ze čtyř světových stran, ale nyní musíš jít a předat tuto zkušenost druhým“. Ježíš tě volá, aby ses stal učedníkem na misiích! Co nám dnes ve světle slyšeného Božího Slova říká Pán? Tři věci: Jděte, beze strachu, sloužit. 1. Jděte. V těchto dnech jste tady v Riu mohli získat krásnou zkušenost setkání s Kristem a společného setkání s Ním; pocítit radost z víry. Zkušenost tohoto setkání však nesmí zůstat uzavřena v našem životě nebo v malé skupině farnosti, hnutí, vašeho společenství. Bylo by to jako vzít kyslík plameni. Víra je plamen, který je tím živější, čím více se sdílí, předává, aby všichni mohli poznat, milovat a vyznávat Ježíše Krista, který je Pánem života a dějin (srov. Řím 10,9). Avšak, pozor! Ježíš neřekl, chcete-li nebo budete-li mít čas, nýbrž: „Jděte a získejte za učedníky všechny národy“. Sdílet zkušenost víry, dosvědčovat víru a hlásat evangelium je mandát, který Pán svěřuje celé církvi, i tobě. Je to příkaz, který se však nerodí z touhy po nadvládě nebo z touhy po moci, ale ze síly lásky, ze skutečnosti, že Ježíš jako první přišel mezi nás, dal nám nikoli něco ze sebe, nýbrž nám dal sebe celého. Dal svůj život, aby nás zachránil a prokázal nám Boží lásku a milosrdenství. Ježíš s námi nenakládá jako s otroky, nýbrž jako se svobodnými osobami, přáteli a bratry. Nejenom nás posílá, ale i provází, a během tohoto misijního poslání lásky je neustále při nás. Kam nás Ježíš posílá? Neexistují hranice, ani omezení. Posílá nás ke všem. Evangelium je pro všechny a nikoli pro některé. Není jenom pro ty, kteří se nám zdají bližší, vnímavější a přívětivější. Je pro všechny. Nemějte strach jít a nést Krista do každého 51
prostředí, až na existenciální periferie, i za tím nevzdálenějším, nejindiferentnějším. Pán hledá všechny, chce, aby všichni vnímali vroucnost Jeho milosrdenství a Jeho lásky. Chtěl bych, aby se zvláště Kristův pokyn: „Jděte“, rozezněl ve vás mladých latinskoamerické církve, kteří jste zapojeni do kontinentální misie prosazované zdejšími biskupy. Brazílie, Latinská Amerika, svět potřebuje Krista! Svatý Pavel říká: „Běda mně, kdybych nehlásal evangelium!“ (1 Kor 9,16). Tento kontinent obdržel zvěst evangelia, která poznamenala jeho vývoj a přinesla mnohé plody. Nyní je tato zvěst svěřena také vám, aby zněla v nové síle. Církev potřebuje vás, vaše nadšení, kreativitu a radost, které vás charakterizují. Velký apoštol Brazílie, bl. José de Anchieta, šel do misií, když mu bylo teprve devatenáct let. Víte, kdo je nejlepší pro evangelizaci mladých? Někdo mladý. Touto cestou je třeba se vydat. 2. Beze strachu. Někdo by si mohl myslet: „Nemám žádnou speciální přípravu. Jak mohu hlásat evangelium?“ Drahý příteli, tvůj strach se moc neliší od toho, jaký strach měl Jeremiáš, když byl povolán Bohem, aby se stal prorokem. Slyšeli jsme to před chvílí v prvním čtení: „Ach, Pane, Hospodine, neumím mluvit, neboť jsem ještě příliš mladý.“ Bůh vám také říká to, co řekl Jeremiášovi: „Neboj se…, neboť já jsem s tebou, abych tě vysvobodil“ (Jer 1,7.8). On je s námi! „Nemějte strach!“ Jdeme-li hlásat Krista, On sám nás předchází a vede. Když posílal své učedníky na misii, slíbil: „ Já jsem s vámi po všechny dny“ (Mt 28,20). A to platí také pro nás! Ježíš nás nenechává samotné, nikdy nenechá nikoho samotného! Vždycky nás provází. Dále, Ježíš neřekl: „Jdi“, ale „Jděte“. Jsme posláni společně. Drazí mladí, vnímejte v tomto misijním poslání přítomnost celé církve a také společenství svatých. Když čelíme výzvám společně, pak jsme silní, objevíme zdroje, které jsme neuměli najít. Ježíš nepovolal apoštoly, aby žili o samotě, povolal je, aby tvořili skupinu, společenství. Rád bych se obrátil také na vás, mladí kněží, kteří spolu se mnou koncelebrujete. Přišli jste jako doprovod s vašimi mladými, a to je krásné, sdílet tuto zkušenost víry, je jisté, že to všechny omladilo, mládež dokáže nakazit mládím. Je to však pouze jedna etapa cesty. Prosím vás, dál je provázejte velkodušně a radostně, pomáhejte jim zapojovat se aktivně do církve, aby se nikdy necítili osamoceni! Rád bych nyní vyjádřil vděčnost skupinám, které se věnují pastoraci mládeže, hnutím a novým komunitám, které tak tvořivě a odvážně doprovázejí mladé lidi při jejich zkušenosti života v církvi. Pokračujte dál a nemějte strach. 3. Poslední slovo: sloužit. Na začátku Žalmu, který jsme zpívali, jsou tato slova: „Zpívejte Pánu píseň novou“ (Žl 95,1). Co je tato nová píseň? Nejsou to slova, ani melodie, ale píseň vašeho života, svolení ke ztotožnění vašeho života s tím Ježíšovým, 52
osvojení si Jeho cítění, Jeho myšlení, Jeho jednání. Ježíšův život je životem pro druhé. Je životem služby. Svatý Pavel pravil ve čtení, které jsme před chvílí slyšeli: „Udělal jsem ze sebe služebníka všech, abych získal tím větší počet lidí“ (1 Kor 9,19). Kvůli hlásání Ježíše se Pavel stal „služebníkem všech“. Evangelizovat znamená dosvědčovat v první osobě Boží lásku, překonávat svoje sobectví, sloužit, sklánět se k bratřím a mýt jim nohy, jako to činil Ježíš. Tři slova: Jít beze strachu sloužit. Následováním těchto třech bodů, zakusíte, že ten, kdo evangelizuje, je sám evangelizován, a kdo předává radost z víry, dostává radost. Drazí mladí, po návratu do svých domovů nemějte strach být velkodušní vůči Kristu, dosvědčovat Jeho evangelium. V prvním čtení, kde Bůh posílá proroka Jeremiáše, dává mu moc „vytrhávat a hubit, ničit a bořit, stavět a sázet“ (srov. Jer 1,10). Také pro vás to platí. Nést evangelium znamená nést Boží moc, vytrhávat a hubit zlo a násilí, ničit a bořit překážky sobectví, netolerance a nenávisti, stavět nový svět. Drazí mladí, Ježíš Kristus s vámi počítá! Církev s vámi počítá. Papež s vámi počítá! Maria, Ježíšova a naše matka ať vás ustavičně provází svojí něhou: „Jděte a získejte za učedníky všechny národy“. Amen. Na závěr bohoslužby předal papež František pěti dvojicím mladých lidí sošku Krista Vykupitele, symbol města Rio de Janeiro z hory Corcovado. Vyslal je jako zástupce pěti světadílů, ze kterých pocházejí, aby se stali hlasateli evangelia. Poté Svatý otec pronesl obvyklou promluvu před nedělní polední modlitbou Anděl Páně. I v ní se zastavil u tématu misie, schopnosti jít hlásat radostnou zvěst druhým. Je nám v tom vzorem i Panna Maria, tím, jak se zachovala, když přijala andělovu zvěst o početí Božího Syna:
Drazí bratři a sestry, na konci této eucharistické slavnosti, kterou jsme pozvedli k Bohu svůj zpěv chvály a vděčnosti za všechny milosti, které jsme obdrželi během tohoto Světového dne mládeže, bych rád poděkoval mons. Orani Tempestovi a kardinálu Rylkovi za slova, která mi adresovali. Děkuji také vám, drazí mladí, za všechny radosti, kterými jste mne během těchto dní obdarovali. Děkuji. Každého si nesu ve svém srdci! Obraťme nyní svůj zrak k nebeské Matce, Panně Marii. V těchto dnech vám Ježíš naléhavě opakoval pozvání, abyste byli učedníky – misionáři. Slyšeli jste hlas Dobrého Pastýře, který vás volal jménem a rozpoznali jste hlas, který vás volal (srov. Jan 10,4). Není snad pravdou, že jste v tomto hlasu, který zněl ve vašem srdci, cítili něhu Boží lásky? Není pravda, že jste zakusili krásu ze společného následování Krista v církvi? Není pravda, že jste lépe pochopili, že evangelium je odpovědí na touhu po plnějším životě? (srov. Jan 10,10). Je to pravda? Neposkvrněná Panna se za nás přimlouvá v nebi jako dobrá matka, která opatruje svoje děti. Maria nás učí svým životem, co znamená být učedníkem – misionářem. Pokaždé, když se modlíme Anděl Páně, upamatováváme se na událost, která navždy změnila lidské dějiny. Když Anděl Gabriel zvěstoval Marii, že se stala Matkou Ježíše, Spasitele, svěřila se Bohu, aniž chápala plný význam tohoto povolání, a odpověděla: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Co však učinila hned potom? Jakmile přijala milost, stát se matkou vtěleného Slova, nedržela si tento dar pro sebe, ale cítila za něj 53
odpovědnost a vyšla ze svého domu a spěchala na pomoc své příbuzné Alžbětě, která ji potřebovala (srov. Lk 1,38–39), učinila skutek lásky a konkrétní služby, nesouc Ježíše ve svém lůně. A učinila to bez prodlení! To je náš vzor, drazí přátelé. Ta která dostala od Boha nejcennější dar, odpovídá nejprve tím, že se vydává na cestu, aby sloužila a nesla Krista. Prosme Matku Boží, aby pomáhala také nám darovat radost z Krista našim příbuzným, našim druhům, našim přátelům a všem. Stojí to za to! Vyjít, vydat se odvážně a velkodušně na cestu, aby se každý muž i žena mohli setkat s Pánem. Drazí mladí, příští setkání Světového dne mládeže bude v roce 2016 v Krakově, v Polsku. Prosme na mateřskou přímluvu Mariinu o světlo Ducha svatého na cestu, která nás povede na tuto novou etapu radostného slavení víry a Kristovy lásky. Na závěr své promluvy před modlitbou Anděl Páně pak Svatý otec oznámil, kde se bude konat příští Světový den mládeže v roce 2016. Bude to v Polském Krakově. Po oznámení této noviny, pozdravil Svatého otce přítomný krakovský arcibiskup kard. Stanislaw Dziwisz, a pozval papeže Františka a všechny mladé na setkání do svého města. Nedělní program papežovy návštěvy v Riu de Janeiro, tvořila ve večerních hodinách našeho času ještě tři setkání. První z nich proběhlo v Sumare, kde byl papež ubytován. Svatý otec sem pozval koordinační komisi Rady biskupských konferencí Latinské Ameriky a Karibiku (CELAM), která bude zasedat právě v Riu de Janeiro během následujících dní (29. 7. – 2.8.). Papež zde pronesl promluvu, která byla podobně obsáhlá jako ta, kterou den předtím přednesl čtyřsetčlenné Brazilské biskupské konferenci. Také v této promluvě podal pronikavou diagnózu života církve a třebaže hovořil k episkopátu Latinské Ameriky, načrtnul opět konkrétní program obnovy aplikovatelný na všeobecnou církev. Papež hovoří o potřebě „pastorační konverze“ a probuzení „misionářského zápalu“ každého Pánova učedníka. Ze tři čtvrtě hodinové promluvy přináším pasáž, v níž Petrův nástupce upozorňuje na pokušení, kterým je vystavována misionářská dimenze Pánova učedníka:
„Je důležité umět chápat strategii zlého ducha, abychom si pomohli při rozlišování. Nejde o to jít a vymítat démony. Jde o pouhou evangelní prozíravost a vychytralost. Zmíním jenom některé sklony, které utvářejí „pokoušenou“ církev. Jde o rozpoznání jistých současných nabídek, které se mohou maskovat v dynamice misionářského učednictví a brzdit, ba znemožnit proces pastorační konverze.“ Papež vypočítává celkem tři tato pokušení: ideologizaci evangelního poselství, funkcionalismus a klerikalismus. Přiblížíme nyní pouze první z nich:
„Ideologizace evangelního poselství. Je to pokušení, které bylo v církvi od počátku: hledání hermeneutiky evangelní interpretace mimo samotné poselství evangelia. Pokušení spočívá ve snaze „vidět“ naprosto sterilně, v neutrálním „vidění“, které je nerealizovatelné. Vidění je totiž vždycky ovlivněno pohledem. Neexistuje aseptická hermeneutika. Jakým pohledem tedy přistoupit k realitě? Pohledem učedníka. Existují další způsoby ideologizace poselství, a v Latinské Americe a Karibiku se nyní objevují nabídky tohoto rázu. Některé z nich zmíním: a) Socializující redukcionismus. Objevit tuto ideologizaci je nejsnadnější. V určitých chvílích byla velmi silná. Jde o interpretační nárok zakládající se na hermeneutice sociálních věd. Zahrnuje nejrůznější oblasti: od volného trhu až po marxistické kategorie. 54
b) Psychologická ideologizace. Jde o elitářskou hermeneutiku, která vposledku redukuje „setkání s Ježíšem“ a jeho další rozvoj na dynamiku sebepoznání. Běžně se nabízí hlavně na kursech spirituality, na duchovních obnovách atd. Ústí do imanentního sebevztažného postoje. Nezná transcendenci a proto ani misionářskou dimenzi. c) Gnostická nabídka. Hodně se váže k předchozímu pokušení. Běžně se vyskytuje mezi elitami v nabídce nadřazené, dosti netělesné spirituality, která ústí do pastoračních postojů „quaestiones disputatae“. Byla to první deviace prvotního společenství a v dějinách církve se opětovně vyskytuje v revidovaných a opravených vydáních. Lidově se nazývá „osvícené katolictví“ (jakožto soudobé dědictví osvícenské kultury). d) Pelagiánská nabídka. Objevuje se ve formě restaurování. Usiluje o pouhé disciplinární řešení nešvarů v církvi, o restauraci překonaných zvyků a forem, které už nejsou schopny mít ani kulturní význam. V Latinské Americe je patrná v malých skupinách, některých nových řeholních kongregacích, které mají přehnanou tendenci k věroučnému či disciplinárnímu „bezpečí“. V zásadě je statická, i když pěstuje involuční dynamiku ad intra. Snaží se „recyklovat“ ztracenou minulost.“ Po setkání s biskupy Latinské Ameriky (CELAM) se papež František přesunul do kongresového centra „Rio Centro“, které bylo během Světových dní mládeže přejmenováno na „Město víry“. Zde se setkal s asi 15 tisíci dobrovolníky, kteří pomáhali při dvouleté přípravě a v průběhu letošního světového setkání v Riu. Celkem se jich na jeho organizaci podílelo na 60 tisíc, z nichž asi 45 tisíc bylo z Brazílie. Nejprve Svatého otce pozdravili dva zástupci z řad dobrovolníků, on pak všem přítomným poděkoval za jejich ochotu, se kterou se rozhodli sloužit při tomto setkání. Jejich ochotu přirovnal k poslání Jana Křtitele, protože stejně jako on, i oni byli těmi, kdo připravovali cestu Pánu, aby se s ním druzí mohli při těchto Světových dnech mládeže setkat. Kromě poděkování je papež František také povzbudil v hledání jejich povolání. Vyzval je, aby vždy věřili tomu, že Bůh má s každým z nich svůj jedinečný plán, že je volá na jedinečnou cestu ke svatosti. Zmínil zejména dvě z těchto cest – cestu manželství a cestu kněžství:
Dobré odpoledne, drazí dobrovolníci, nemohl jsem se vrátit do Říma aniž bych osobně a ze srdce poděkoval každému z vás za práci a nasazení, jímž jste provázeli tisíce mladých poutníků, pomáhali jim a sloužili; za tolik malých gest, kterými se tento Světový den mládeže stal nezapomenutelnou zkušeností víry. Svými úsměvy, laskavostí a ochotou sloužit, jste každý zakusil, že „blaženější je dávat než dostávat“ (Sk 20,35). Služba, kterou jste poskytovali v těchto dnech, mi připomíná misi svatého Jana Křtitele, který připravoval cestu Ježíši. Každý jste svým způsobem byl nástrojem toho, aby tisíce mladých lidí měly „připravenou cestu“ k setkání s Ježíšem. A tato služba je tím nejkrásnějším, co můžeme vykonat jako učedníci – misionáři. Připravovat cestu, aby všichni mohli poznat, potkat a milovat Pána. Vám, kteří jste v těchto dnech odpověděli tak pohotově a velkodušně na povolání být dobrovolníky Světového dne mládeže, chci říci: buďte stále velkodušní vůči Bohu i bližním, nic se tím neztrácí, ba dokonce se získá obrovské bohatství života! Bůh volá k definitivním rozhodnutím, má pro každého svůj plán: odhalit jej a odpovědět na vlastní povolání znamená kráčet ke šťastné seberealizaci. Bůh nás všechny volá ke 55
svatosti, k životu, jakým žije On, ale pro každého má jednu cestu. Někteří jsou povoláni posvěcovat se založením rodiny skrze svátost manželství. Někdo dnes říká, že manželství „není v módě“. Je to tak? (Odpověď: ne!). V této kultuře dočasného a relativního mnozí kážou, že je důležité „užít si“ chvíli, že nemá cenu zavazovat se na celý život, přijímat definitivní rozhodnutí „na vždy“, protože se neví, co přinese zítřek. Já vás však žádám, abyste byli revolucionáři. Prosím vás, abyste šli proti proudu; ano, v tomto vás žádám, abyste se vzepřeli této kultuře dočasnosti, která vlastně míní, že nejste s to vzít na sebe odpovědnost, že nejste schopni opravdu milovat. Mám důvěru ve vás mladé a modlím se za vás. Mějte odvahu „jít proti proudu“. A mějte také odvahu být šťastní. Pán volá některé ke kněžství, aby se Mu naprosto darovali a milovali všechny lidi srdcem Dobrého pastýře. Jiné volá ke službě druhým v řeholním životě, aby se v klášterech oddali modlitbě k dobru světa v různých oblastech apoštolátu a rozdali se všem, zvláště těm nejpotřebnějším. Nikdy nezapomenu na onoho 21. září, kdy mi bylo 17 let, když jsem se zastavil v kostele San José de Flores, abych se vyzpovídal, a poprvé jsem pocítil, že mne Bůh volá. Nemějte strach z toho, že vás Bůh volá! Stojí za to přitakat Bohu. V Něm spočívá radost. Drazí mladí, někdo z vás možná ještě nemá jasno v tom, co dělat se svým životem. Ptejte se Pána, který vám dá poznat cestu. Jako to činil mladík Samuel, který v sobě slyšel naléhavý hlas Pána, který jej volal, ale nechápal, nevěděl, co říci, a za pomoci kněze Eliho nakonec tomuto hlasu odpověděl: Mluv, Pane, poslouchám (srov. 1 Sam 3,1-10). Ptejte se Pána také: Co chceš, aby udělal, jakou cestou se mám vydat? Drazí přátelé, děkuji vám ještě jednou za to, co jste v těchto dnech vykonali. Děkuji farním skupinám, hnutím a novým společenstvím, jejichž členové se zapojili ve službě těmto Světovým dnům mládeže. Děkuji! Nezapomeňte na všechno to, co jste tady prožili! Můžete vždycky spoléhat na moje modlitby a já vím, že mohu spoléhat na ty vaše. A úplně na závěr: modlete se za mne. Po setkání s dobrovolníky Světových dní mládeže byla poslední zastávkou Svatého otce v Brazílii ceremonie rozloučení na rio-de-janeirském letišti Galeao. Papežův proslov na rozloučenou se nesl nejprve ve znamení stesku, protože – jak řekl – mu setkání se srdečností a přátelstvím Brazilců bude chybět. Rovněž poděkoval všem veřejným činitelům Brazílie a biskupům této země za ochotu, s jakou přijali zástupy mladých lidí z celého světa. Vyjádřil přesvědčení, že tak všem účastníkům setkání umožnili povyrůst v jejich víře.
„Už nyní se mi začíná stýskat“ Pane viceprezidente republiky, vážení federální, státní a místní představitelé, drahý arcibiskupe São Sebastião Ria de Janeiro, ctění kardinálové a bratři v biskupské službě, drazí přátelé, za okamžik opustím vaši vlast, abych se vrátil do Říma. Odjíždím s myslí plnou krásných vzpomínek, které se zajisté stanou modlitbou. Už nyní se mi začíná stýskat. Stýskat po Brazílii, tomto tak obrovském národu s velkým srdcem, lidu tak přátelském. Stýskat po upřímném a širokém úsměvu, který jsem viděl u tolika lidí, po nadšení dobrovolníků. Stýskat po naději v očích mladých lidí z nemocnice sv. Františka. Stýskat po víře a radosti uprostřed protivenství mezi obyvateli Varginhy. Jsem si jist, že Kristus 56
žije a je účinně přítomen v jednání bezpočtu mladých a mnoha lidí, které jsem během tohoto nezapomenutelného týdne potkal. Díky za přijetí a přátelskou vřelost, kterou jste mi prokázali! I po tom se mi začíná stýskat. Děkuji zejména paní prezidentce, již zde zastupuje pan viceprezident, která tlumočila cítění brazilského lidu vůči Petrovu nástupci. Srdečně děkuji svým bratřím biskupům a jejich četným spolupracovníkům, kteří učinili z těchto dnů nádhernou oslavu naší plodné a radostné víry v Ježíše Krista. Můj zvláštní dík patří arcibiskupovi Ria de Janeiro, mons. Oranimu Tempestovi, jeho pomocným biskupům a předsedovi biskupské konference, kard. Raymundu Damascenovi. Děkuji všem, kdo se účastnili slavení eucharistie a dalších událostí, těm, kdo je organizovali, těm, kdo se přičinili o jejich rozšíření prostřednictvím médií. Děkuji také všem lidem, kteří tím či oním způsobem dovedli přijmout a vést nezměrné množství mládeže, a v neposlední řadě mnoha těm, kdo se v tichu a jednoduchosti modlili za to, aby tento Světový den mládeže byl pravou zkušeností růstu ve víře. Kéž Bůh všechny odmění, jak to umí jen On sám! V tomto ovzduší vděčnosti i stesku myslím na mladé protagonisty tohoto velkého setkání. Bůh vám žehnej za tak obrovské svědectví živé, hluboké a radostné účasti na těchto dnech! Mnozí z vás přišli na tuto pouť jako učedníci a nepochybuji, že nyní všichni odjíždějí jako misionáři. Svým svědectvím radosti a služby dejte rozkvést civilizaci lásky. Dokažte životem, že stojí za to vydat se pro velké ideály, cenit si důstojnosti každé lidské bytosti a vsadit na Krista a Jeho evangelium. Jeho jsme přišli hledat v těchto dnech, protože On nás hledal jako první, zapaluje nám srdce, abychom hlásali dobrou zvěst ve velkých městech i malých centrech, na vesnicích a na každém místě tohoto našeho rozlehlého světa. Nadále chovám nezměrnou naději v mládež Brazílie i celého světa. Kristus skrze ni připravuje na celém světě nové jaro. Viděl jsem první výsledky této setby, jiní se budou těšit z bohatých žní! Moje poslední myšlenka a poslední výraz stesku se obrací k Naší Paní z Aparecidy. V této milované svatyni jsem poklekl v modlitbě za celé lidstvo a zejména za všechny Brazilce. Prosil jsem Marii, aby ve vás posílila křesťanskou víru, která je součástí ušlechtilé brazilské duše, jakož i mnoha jiných zemí, pokladem vaší kultury, povzbuzením a silou k budování nového lidstva ve smíření a solidaritě. Tento papež odchází a říká „na brzkou shledanou“, je naplněn steskem a prosí vás, abyste se za něj nepřestávali modlit. Tento papež potřebuje modlitbu vás všech. Všechny objímám. Kéž vám Bůh žehná! Zpáteční let papeže Františka z Brazílie do Říma trval 11 a půl hodiny. Sto dvacet minut letu vyhradil papež František otázkám spolucestujících novinářů. Dostalo se na mnohá ožehavá témata –kuriální reformu, (údajnou) vatikánskou homolobby, svěcení žen, či kauzu vatileaks. Svatý otec mluvil o svých cestovních plánech a synovském vztahu k emeritnímu papeži. Předeslal rovněž možný termín kanonizace bl. Jana Pavla II. – o neděli Božího milosrdenství, tedy 27.4.2014.
„Byla to krásná cesta, která mi po duchovní stránce velmi prospěla. Jsem poměrně unavený, ale v srdci mám radost. Setkávání s lidmi je vždy blahodárné, protože v každém člověku pracuje Pán. A Pánovo bohatství je takové, že od druhých můžeme vždy dostat mnoho krásného. To je tedy má prvotní bilance.“ 57
Papež František ocenil radost a vřelost brazilského národa – Navzdory velkému dějinnému utrpení je jejich veselí nakažlivé, řekl. Poté se římský biskup dotkl otázky své osobní bezpečnosti, která po jeho příletu do Ria vyvolala četné diskuse.
„V Riu se během všech těchto dní neudál žádný bezpečnostní incident. Vše bylo velice spontánní. Díky menším bezpečnostním opatřením jsem mohl být nablízku lidem, objímat je a zdravit. Bezpečnost spočívá v tom, že důvěřujete lidem. Samozřejmě vždy existuje nebezpečí, že se vyskytne nějaký blázen, který něco udělá. Existuje ovšem také Pán! Myslím ale, že také biskup v opancéřovaném autě je bláznovství. Dávám tedy přednost tomu bláznovi venku. Blízkost nám všem jenom prospěje.“ Svatý otec ocenil organizaci, práci sdělovacích prostředků a zejména natolik početnou účast mladých lidí. Vyzdvihl také první část svého programu – návštěvu v mariánské svatyni v Aparecidě. Svěřil se, že se tam původně chtěl pomodlit sám a v soukromí... Ještě v souvislosti s cestou se jeden italský vatikanista tázal, co si papež nesl ve své aktovce při nástupu do letadla a proč mu zavazadlo nenesl někdo jiný.
„Nebyly tam klíče od atomové bomby. Nesl jsem si aktovku sám, protože to tak dělám vždy, když cestuji. Co bylo uvnitř? No, holicí strojek...breviář, diář. Knížka – vzal jsem si jednu o sv. Terezičce, kterou velmi uctívám. Myslím, že je normální nosit si na cestách tašku a že máme být normální. Trochu mne udivuje, že se mne na to ptáte. Skutečně fotografie s taškou obletěla svět? Musíme si přece zvyknout na životní normalitu...“ Rovněž tak neměl papežský speciál zvláštní lůžkovou či jinou úpravu, pokračoval papež. Sdělil novinářům, že o to sám důrazně písemně požádal. První otázka španělského novináře se týkala uvažovaných reforem ve vatikánské kurii. Zajímala jej například budoucnost tzv. vatikánské banky (IOR).
„Musím říct, že ekonomickými problémy jsem se chtěl zabývat až příští rok. Ale okolnosti, které jsou veřejně známé, mě vedly k tomu, abych se tím začal zabývat hned. Na prvním místě je problém IOR (Institut náboženských děl) – jak začít s reformou a napravit, co je třeba. (…) Zatím nevím, jaká bude jeho budoucnost. Objevují se různé hlasy, někdo říká, že bude lépe, když to bude normální banka, jiní, aby to byl podpůrný fond, jiní říkají, že nejlepší by bylo, jej zavřít. Důležité je, že se hledá řešení. Jaké bude konkrétně, zatím nevím. Musí to ale být řešení, které bude transparentní a poctivé.“ Portugalská novinářka se dále Svatého otce ptala, proč stále prosí o modlitbu, když to není u papeže obvyklé.
„Vždy jsem prosil, aby se za mne druzí modlili. Když jsem byl kněz, nebylo to tak často, když jsem se stal biskupem, začal jsem o to prosit pravidelně, protože cítím, že bez Pánovy pomoci není možné pro Něho pracovat a sloužit Božímu lidu. Sám cítím svá 58
mnohá omezení, vím, že jsem hříšník. (…) Je to prostě už můj zvyk, který vychází z mého srdce, cítím, že o modlitbu musím prosit. Je to prostě tak.“ Brazilskou novinářku zajímalo, proč v její vlasti papež nehovořil na téma potratů, manželství lidí stejného pohlaví a sexuality. Připomněla, že v Brazílii byl schválen zákon, který rozšiřuje právo na potrat a dovoluje manželství homosexuálů. Jsou to otázky, které mladé lidi zajímají.
„Církev se k těmto otázkám již dokonale vyjádřila. Nebylo nutné se k těmto tématům vracet. Podobně jsem také nehovořil o finančních podvodech, o lži nebo o dalších věcech, vůči nimž církev zastává jasné učení. Bylo naopak potřeba promluvit o pozitivních věcech, které mladé povzbudí na jejich cestě. Navíc mládež ví dost přesně, jaký je postoj církve k těmto otázkám.“ Další brazilský novinář připomenul, že brazilská katolická církev ztratila v posledních letech mnoho věřících, kteří přešli k pentekostálním církvím. Ptal se, zda si Svatý otec myslí, že hnutí charismatické obnovy může pomoci proti tomuto trendu.
„Co se týče charismatické obnovy, musím se přiznat k jedné věci. Na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let jsem je nemohl ani vidět. Říkal jsem o nich, že si pletou slavení liturgie se školou samby. Pak jsem se ale kál a změnil jsem názor, protože jsem je lépe poznal. Charismatické hnutí od té doby také urazilo pěkný kus cesty. Nyní věřím, že toto hnutí koná mnoho dobra ve prospěch církve. V Buenos Aires jsem je jako biskup každoročně zval na mši do katedrály a podporoval jsem jejich činnost. Věřím – a zde trochu rozšířím odpověď – že v této době církev potřebuje všechna hnutí. Hnutí jsou milostí Ducha svatého.“ Francouzský novinář se papeže ptal, proč o sobě tak výrazně hovoří jako o římském biskupovi. Zajímalo ho, jaký je smysl tohoto důrazu – zda se týká biskupské kolegiality, nebo ekumenických vztahů, či zda se tím chce vyjádřit postoj, být jen první mezi rovnými (primus inter pares).
„Není nad tím třeba příliš spekulovat. Papež je na prvním místě biskupem města Říma, a jako římský biskup je také Petrovým nástupcem a Kristovým náměstkem. Pak existují ještě další tituly, ale jeho první titul je „římský biskup“. Vůbec tím není myšleno nic víc, třeba že je první mezi rovnými, to ne. A jestli to pomáhá ekumenismu? Myslím, že ano.“ Zástupce americké stanice CNN chtěl vědět, co papež mínil výrazem, že se cítí jako v kleci, když hovořil k mladým z Argentiny.
„Víte, kolikrát jsem se chtěl projít po římských ulicích? V Buenos Aires jsem totiž rád chodil po ulici, velmi rád, byl jsem na to zvyklý. V tomto smyslu se tedy cítím trochu jako v kleci. Ale musím dodat, že vatikánská stráž si zaslouží pochvalu. Nyní mi totiž dovolují dělat něco navíc, co dosud nebylo zvykem. Ale jejich prací je dbát o mou bezpečnost. Chápu tedy, že se nemůžu jen tak vydat do ulic.“ Další téma se týkalo ženské otázky v církvi v souvislosti s jeho výrokem, že bez žen církev ztratí plodnost. Myslel tím například jáhenské či kněžské svěcení žen, nebo že by ženy mohli vést významné církevní úřady? 59
„K otázce žen v církvi jsem chtěl říci, že jejich role se nevyčerpává mateřstvím, (…) nejde ani o to, jestli smí ženy ministrovat, číst při bohoslužbě, být prezidentkou Charity, ale jejich role je silnější. Církev bez žen by byla jako společenství apoštolů bez Panny Marie. Ona jako matka pomáhá církvi růst. Maria je v tom důležitější než apoštolové. Církev je ženského rodu, je to nevěsta, je to matka. Myslím, že nám stále schází hluboká teologie ženy v církvi, je třeba osvětlit roli a charizma žen v církvi. (…) V souvislosti se svátostí svěcení pro ženy se církev opakovaně záporně vyjádřila a její postoj definitivně potvrdil Jan Pavel II.“ Španělský novinář z listu El País se ptal na vztah s emeritním papežem Benediktem XVI. a jak často se setkávají.
„Pokud vím, tak naposledy, když žili dva nebo tři papežové současně, tak spolu nemluvili, ale hádali se, kdo z nich je pravým papežem, a tím způsobili západní schizma. Benedikt XVI. je pro mě pokorný Boží muž, muž modlitby. Když byl zvolen papežem, tak jsem se radoval. A rovněž, když se zřekl svého úřadu, byl to pro mě příkladný skutek. To dokáže jen velká osobnost, jen člověk, který se umí modlit. Dnes bydlí ve Vatikáně a někteří lidé se mne ptají: Jak je to možné, že ve Vatikáně bydlí dva papežové, nepřekáží ti, nedělá kontrarevoluci? Moje odpověď zní, že je to jako mít doma moudrého starce. Takový stařeček je ctěn, milován, je mu nasloucháno. Benedikt je rozvážný člověk, nevměšuje se. Mnohokrát jsem ho při různých příležitostech pozval, on přišel jen na požehnání sochy sv. Michaela ve vatikánských zahradách, to bylo vše. To mluví samo za sebe. Nebo to, co řekl 28. února, když se vzdával úřadu: „Mezi vámi je budoucí papež, kterému slibuji poslušnost.“ To dokáže jen velká osobnost.“ Existuje možnost, že by církev, hlásající milosrdenství, změnila svůj disciplinární postoj ke katolíkům, kteří po rozvodu žijí v druhém manželství a jsou vyloučeni z jejího svátostného života? Tak zněla otázka komentátora italského deníku Corriere della Sera.
„Toto téma se stále vrací. Boží milosrdenství je však větší než příklad, který udáváte. Myslím, že naše převratná doba je časem milosrdenství. V církvi čelíme mnoha problémům – korupci, nedobrému příkladu některých kněží, či klerikalismu, které zanechaly množství zraněných. Církev je Matka a musí tato zranění s milosrdenstvím léčit. Má být milosrdná vůči každému člověku – ne jenom na něj čekat, nýbrž jej musí sama hledat. Toto je pravé milosrdenství. Zažíváme kairos milosrdenství. První tušení jeho nezbytnosti měl Jan Pavel II., když svatořečil Faustynu Kowalskou a zavedl svátek Božího milosrdenství. Co se týče svatého přijímání pro rozvedené věřící, žijící v druhém svazku, je nutno látku nahlédnout v celku rodinné pastorace. Je to jedna z otázek, jíž se bude zabývat osmičlenná poradní kardinálská skupina. Před dvěma týdny mne vyhledal generální sekretář biskupského synodu, abychom projednali téma příštího zasedání. Bude antropologické, tudíž se rovněž zaměří na pastoraci rodin a manželství. V tomto smyslu usilujeme o prohloubení, protože problém rozvedených katolíků se dotýká tak trochu každého; je jich velký počet. Můj předchůdce kard. Quarracino říkával, že podle jeho názoru je polovina manželství neplatných. Lidé vstupují do manželství bez potřebné zralosti, neuvědomí si celoživotní závazek, nebo jsou k církevnímu sňatku sociálně donuceni. Pak je tu problém soudní deklarace nulity, protože církevní tribunály ten nápor nezvládají. Otázka manželské pastorace je tudíž velice složitá.“ 60
Následující dotazy mířily na papeže Františka osobně – cítí se od svého nástupu na Petrův stolec stále jako jezuita? Jaká je bilance dosavadních čtyř měsíců pontifikátu?, ptali se novináři.
„Kladete mi teologické otázky! Jezuité skládají slib poslušnosti papeži, ale když se z jezuity stane papež, měl by možná vyjádřit poslušnost jezuitskému generálovi... Nevím, jak to vyřešit. Duchovně se samozřejmě cítím jako jezuita a v srdci mám spiritualitu Duchovních cvičení. Františkán se ze mne nestal. Také jako jezuita myslím, avšak nikoliv jako pokrytec. Jako papež jsem prožil mnoho krásných věcí – setkání s italskými biskupy, se seminaristy a řeholnicemi, se žáky jezuitských škol. Nejsmutnější věc, která mne zasáhla v srdci, byla návštěva Lampedusy. Nejhorší zážitek byl ischias. Bylo to něco tak bolestného, že to nikomu nepřeji. Nejhezčí je však mluvit s lidmi. Překvapilo mne, kolik jsem ve Vatikánu našel dobrých lidí. Chtěl bych tak uvést věci na pravou míru – je tam skutečně hodně velmi dobrých lidí! Pokorný a mírný „venkovský kněz“, kterému nechyběla odvaha a smysl pro humor. Těmito slovy papež František definoval Jana XXIII., kterého se chystá kanonizovat spolu s Janem Pavlem II., „velkým misionářem církve“.
„Původní datum kanonizace bylo 8. prosince tohoto roku. Chudí poutníci z Polska, kteří přijedou autobusem, by však velice riskovali na zledovatělých silnicích. Po konzultaci s kardinálem Dziwiszem tedy přicházejí v úvahu dva termíny – buď letos o slavnosti Ježíše Krista Krále nebo příští rok na neděli Božího milosrdenství. Konzistoř o kauzách svatořečení se bude konat 30. září a do slavnosti Krista Krále by bylo možná málo času na přípravu. Myslím ale, že 8. prosinec to určitě nebude.“ Na palubě letadla nechyběl ani ekumenický akcent. Ruský novinář papeže Františka požádal, aby komentoval tisící dvacáté páté výročí pokřesťanštění Rusi, jehož oslavy jsou v plném proudu.
Svatý otec ocenil bohatství pravoslavné liturgie, která si uchovala to, co my jsme trochu ztratili, totiž smysl pro adoraci, a dále doporučil četbu Dostojevského. Závěr tiskovky však patřil ožehavější látce – existuje skutečně za branami Vatikánu „gayovská lobby“?
„O homosexuální lobby se hodně píše, ale zatím jsem ve Vatikánu nenašel žádnou složku dokazující, že je někdo gay. Myslím, že musíme rozlišovat mezi takovýmto člověkem a tendencí vytvářet lobby. Pokud je někdo homosexuál, hledá Pána a má dobrou vůli – kdo jsem pak já, abych ho mohl soudit? Katechismus katolické církve to pěkně vyjadřuje, když říká, že tito lidé nemají být 61
nespravedlivě diskriminováni. Tedy problém není mít tyto sklony, pokud je tu nějaký problém, tak je to utváření zájmových skupin, ať se již jedná o lobby gayů, lakomců, politiků, zednářů či mnohé jiné. To je pro mne větší problém. A moc děkuji za tuto otázku.“
„Mládež, která neprotestuje, se mi nelíbí“ Při své návštěvě Brazílie poskytl Svatý otec František rozhovor tamní televizní stanici Rede Globo. Interview, které bylo vysíláno poslední den jeho návštěvy v Brazílii. Kromě témat, ke kterým se papež vyjádřil i během letecké tiskové konference, stojí za pozornost zejména otázka, všímající si nespokojenosti a protestů, které ovládají brazilskou společnost. Papež se nejdříve přiznal, že nezná podstatu této nespokojenosti. Vyjádřil se ale k tendenci mladých protestovat z obecného hlediska:
„Mládež, která neprotestuje, se mi nelíbí. Mladý člověk bývá plný utopických snů, na nich ale nemusí být vůbec nic špatného. Utopie totiž znamená dýchat a hledět dopředu. Je pravda, že mladý člověk má víc upřímnosti, než životní zkušenosti. Ale životní zkušenost nás někdy spíš brzdí. Mladý člověk je ze své podstaty nekonformní, a já to považuji za krásné. Řekl bych, že všeobecně se potřebujeme naučit mladým lidem naslouchat, dát jim možnost se vyjádřit. A zároveň se musíme postarat o to, aby jimi v jejich snech nikdo nemanipuloval. Protože existují lidé, kteří rádi tyto utopické naděje mladých zneužívají, a tak jim ničí život.“ Další zajímavé vyjádření se týkalo ekumenického a mezináboženského dialogu. Jeho východiskem je papežovo přesvědčení, že zastánci všech náboženství mají pracovat ve prospěch druhých lidí. To je podle papeže Františka místo, kde se mohou setkávat:
„Pokud existuje dítě, které má hlad a nemá možnost chodit do školy, to, co nás má zajímat, je, aby dostalo najíst a dostalo vzdělání. Nemá být důležité, jestli mu je dají katolíci, protestanté, pravoslavní nebo židé. Na tom nezáleží. Dnešní situace je tak naléhavá, že není možné se vzájemně přít na úkor druhých. Nejdřív musíme každý pracovat pro bližního v nouzi, až pak můžeme spolu hovořit o své víře a snažit se vzájemně pochopit.“
Celkové ohlednutí za setkáním mladých v Riu de Janeiro nabídla tisková konference brazilských organizátorů v čele s arcibiskupem Orani Tempestou. Byla na ní zveřejněna celková čísla setkání. Světových dnů mládeže se zúčastnilo přes tři a půl milionu lidí, přičemž poměr žen a mužů byl 55 ku 45 procentům. 62
Jak se vyvíjela velikost publika na hlavních shromážděních během jednotlivých dní setkání mládeže, naznačují následující údaje. V úterý 23. července se večerní zahajovací bohoslužby Světových dní mládeže, ještě bez papeže Františka, zúčastnilo 600 tisíc mladých lidí; ve čtvrtek 25. července bylo na uvítací slavnosti spolu se Svatým otcem již 1 milion 200 tisíc lidí; páteční křížové cesty se 26. července zúčastnili celkem 2 miliony lidí; největší počet mladých pak městská pláž Copacabana hostila v sobotu a v neděli 27. a 28. července – při modlitební vigilii bylo přítomno 3,5 milionu a při závěrečné nedělní eucharistii dokonce 3 miliony a 700 tisíc věřících. Nejvíce účastníků setkání bylo pochopitelně z Brazílie, dalšími nejpočetnějšími skupinami byli mladí z Argentiny, Spojených států, Chile, Itálie, Venezuely, Francie, Paraguaye, Peru a Mexika. Většina účastníků (60 %) patřila do věkové skupiny od 19 do 34 let. Katecheze se konaly na 264 místech ve 25 jazycích, spolu s mladými přijelo 644 biskupů a 7 814 kněží. Brazilské ministerstvo turistiky také oznámilo, že účastníci utratili dohromady 1,8 miliard reálů. Podle arcibiskupa Ria de Janeiro bylo celé setkání největší událostí, kterou městská pláž Copacabana zažila. Zároveň připomenul, že i přes veliké množství účastníků nebyly v rámci setkání hlášeny žádné násilné incidenty nebo krádeže, což je podle něho znamením naděje, že mladí lidé dokážou svou radost vyjadřovat pokojně.
Vraťme se k několika komornějším událostem brazilské apoštolské cesty. První z nich se odehrála na půdě chudinské čtvrti Varginha, kde papež vešel do jednoho z obydlí.
„Vstoupili jsme do malého domu rodiny, která o naší návštěvě předem nevěděla. Prostor byl skutečně stísněný – tak čtyřikrát pět metrů, a uvnitř bylo nejméně dvacet lidí, od patnáctidenního novorozence po třiadevadesátiletou babičku. Všichni byli velice dojati. Pak nastalo to nejkrásnější – začali Svatému otci vkládat do rukou všechny malé děti, které tam byly, a on jednomu po druhém žehnal. Nakonec se společně pomodlili Otče náš a Zdrávas Maria“, líčí vatikánský tiskový mluvčí O. Federico Lombardi a dodává, že ve favele došlo i na ekumenické kontakty – papež František srdečně promluvil s pastorem „Církve Boží“ a věřící této evangelické církve ho požádali o požehnání vody. Svatému otci také velmi záleželo na setkání s mladými vězni...
„Bylo to šest mladíků a dvě dívky, všichni nezletilí, ze čtyř různých věznic pro mladistvé. Setkání trvalo asi půl hodiny, každý z mladých lidí se tak dostal ke slovu. Zejména nemladší dívka toho měla hodně na srdci, přečetla papeži dlouhý dopis svých spoluvězeňkyň a zazpívala mu vlastní píseň. Papež požehnal předměty, které si přinesli, a podepsal se jim na fotografie. Mladí lidé mu pak předali zvláštní dárek – obrovský růženec z polystyrénu s křížem, který nesl nápis Candelaria nunca mais! Už nikdy Candelaria!“ Smutná vzpomínka na oběti masakru před kostelem Candelaria (tedy Očišťování Panny Marie) doprovázela konání letošních Světových dní. Kolem původní katedrály Ria přespávala mládež z ulice, proti které právě před dvaceti lety (23.7.1993) střelbou zasáhla městská police ve snaze metropoli očistit. 63
Papež se pomodlil a připomněl další oběti násilí. Vyzval mladé vězně, aby se nedali odradit, a několikrát opakoval: Violencia nunca mais! Už nikdy násilí! Některé z těchto mladých
vězňů čeká v příštích dnech prominutí zbytku trestu. Myslím, že toto setkání je tedy jakousi předzvěstí nových možností v jejich životě. Doufejme, že je dobře využijí... Doplňuje O. Lombardi. Půlhodinka s mladistvými vězni proběhla bez přítomnosti televizních kamer. Stejně jako ke svátosti smíření v adoračním stanu městského parku Boa Vista. Svatý otec v něm udělil svátost smíření pět účastníků Světových dní – trojici Brazilců, jednu Italku a Venezuelanku.
„Byl jsem velmi nervózní. Když se ale můj pohled setkal s jeho a on se na mne usmál, připadalo mi, že mluvím s Otcem, že mám před sebou Ježíše...Pak už jsem se vůbec necítil nesvůj, naopak, byl jsem úplně klidný. Bylo to celé spontánní – mluvil jsem portugalsky a papež mi odpovídal ve španělštině. Jsem si jistý tím, že můj život bude odedneška úplně jiný,“ svěřil se po zpovědi jednadvacetiletý Renan Souza. Papež František měl ještě další možnost k osobnímu setkání s mladými poutníky. Dvanáct z nich totiž pozval na oběd – pět dvojic zastupovalo pět světadílů, šestá pak hostitelskou zemi. O své zážitky se mladí lidé podělili na následném brífinku: Paula z Kolumbie, která ostatním tlumočila, mluvila o papežově výzvě ke komunitnímu životu.
Nejste ostrovy, řekl mladým lidem Svatý otec a vybídl je, aby se dávali druhým. Upozornil také, že by každý z nich měl mít duchovního otce a zpovědníka, stejně jako ho má papež. Pavlína z Ruska cítí po setkání s papežem velkou zodpovědnost – naplnilo jí vírou, energií, nadějí a radostí. Nyní chce ona sama tyto dary předávat svému okolí. A konečně Tompson z Nového Zélandu poukázal na pobídku Svatého otce, aby se stali živými svědky Ježíše Krista. Jak? Tím, že budou i malé věci vykonávat s láskou. Silné sociální cítění papeže Františka se projevilo i v oficiálních částech programu. Při páteční křížové cestě vedle sebe na podium posadil skupinku argentinských cartoneros, tedy lidí živících se sběrem papíru na městských periferiích.
Papež se s těmito lidmi velice přátelí. Jejich typického oblečení jsme si mohli všimnou už na zahajovací mši pontifikátu. Svatý otec je pozval na Světové dny mládeže a hned po příjezdu do Brazílie chtěl vědět, kde jsou. Nebylo lehké jejich pětatřicetičlennou skupinku najít mezi půldruhým milionem lidí, ale podařilo se to, a dovedli jsme je až na podium. Papež si přál, aby na něm zůstali po celé trvání křížové cesty. A ještě jeden příběh silné víry a odvahy, který doprovázel Světové dny mládeže v Riu. Papeže před tamní katedrálou zastavila mladá manželská dvojice s novorozenou dcerou, která se narodila bez mozku. Ačkoliv děti s obdobnou vývojovou vadou se často rodí mrtvé nebo umírají krátce po porodu, děvčátko dosud žije. Její rodiče navíc nepřistoupili na možnost potratu, který jim v tomto případě zákon povoloval. Jejich volba papeže Františka hluboce zasáhla. Vyslovil přání, aby mu mladá rodina stála nablízku při závěrečné mši svaté, na znamení přijetí života i jeho odevzdání do Božích rukou.
64
Papež František o své první zahraniční apoštolské cestě (promluva před modlitbou Anděl Páně, 4. srpna 2013, náměstí sv. Petra, Řím)
Drazí bratři a sestry, dobrý den. Minulou neděli jsem byl touto dobou v Riu de Janeiro, kde právě končila mše svatá na závěr Světových dnů mládeže. Myslím, že všichni společně máme důvod děkovat Pánu za veliký dar, jímž se tato událost stala pro Brazílii, pro Latinskou Ameriku i pro celý svět. Byla to nová etapa v pouti mladých lidí s Kristovým křížem po různých světadílech. Neměli bychom nikdy zapomenout, že Světové dni mládeže nejsou pouhými prchavými chvílemi nadšení, nejsou pouhým „ohňostrojem“; jsou to etapy dlouhé cesty, která začala v roce 1985 z iniciativy papeže Jana Pavla II. On tehdy svěřil mladým lidem Kříž a řekl jim: Jděte, já půjdu s vámi. A tak se i stalo. Tato pouť mladých pak pokračovala i za Benedikta XVI., a díky Bohu jsem i já mohl zažít tuto nádhernou etapu pouti v Brazílii. Pamatujme si vždy, že mladí nejedou na SDM za papežem, ale následují tam Krista, jehož Kříž s sebou nesou. Papež je vede a doprovází na této cestě víry a naděje. Děkuji proto všem mladým, kteří se setkání zúčastnili i za cenu obětí, které je to stálo. A děkuji Pánu také za další setkání, která jsem měl s pastýři a Božím lidem té veliké země, jíž je Brazílie, stejně jako jsem se mohl setkat s jejími veřejnými činiteli a s dobrovolníky. Pán ať odmění všechny, kdo pracovali pro tento veliký svátek víry. Chci také zdůraznit svou vděčnost vůči obyvatelům Brazílie. Jsou to skvělí lidé a národ, který má velké srdce. Nezapomenu na jejich vřelou pohostinnost, na jejich pozdravy, jejich pohledy, na tolikerou radost. Je to velkorysý národ. Proto prosím Pána, aby mu velmi žehnal! Také bych vás chtěl požádat, abyste se spolu se mnou modlily za mladé lidi, kteří se zúčastnili Světových dnů mládeže. Modleme se, aby dokázali přetlumočit tuto zkušenost také do svého všedního každodenního života; aby ji dokázali vtělit do důležitých rozhodnutí svého života a uměli odpovědět na osobní Boží volání. V dnešním čtení z nedělní liturgie zaznívá provokativní slovo knihy Kazatel: „Marnost nad marnost, … všechno je marnost (Kaz 1,2).“ Mladí lidé jsou obzvláště citliví na to, když kolem nich něco postrádá smysl a hodnotu. A bohužel za to nesou důsledky. Naopak setkání s živým Ježíšem v jeho velké rodině, jíž je církev, naplňuje srdce radostí, protože je naplňuje pravým životem, hlubokým dobrem, které se neztrácí a nepomíjí: mohli jsme to vidět na tvářích mládeže v Riu. Avšak tato zkušenost musí čelit všednodenní marnosti, tomuto jedu prázdnoty, který se vtírá do naší společnosti, založené na zisku a majetku a obelhávající mladé lidi svou spotřební mentalitou. Dnešní nedělní evangelium nás upozorňuje právě na absurditu tendence, zakládat vlastní štěstí na majetku. Boháč si říká: Má milá duše, máš velké zásoby … klidně si žij, jez, pij a vesele hoduj! Ale Bůh mu říká: Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši. A čí bude to, co jsi nashromáždil? (Srov. Lk, 12,19-20). Drazí bratři a sestry, pravým bohatstvím je Boží láska sdílená mezi bratry. Láska, která přichází od Boha a působí, že se o ni dělíme a vzájemně si pomáháme. Kdo s ní má zkušenost, nemá strach ze smrti a v jeho srdci vládne pokoj. Tento úmysl, být naplněni Boží láskou a dělit se o ni s bratry, svěřme Bohu na přímluvu Panny Marie.
65
“QUIS UT DEUS” /”Kdo jako Bůh”/ Tato slova si zvolil jako motto svého apoštolského poslání Mons. ThDr. František Vaňák, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský. V sobotu, 14. září, si připomeneme 22. výročí jeho smrti. Narodil se 28. června 1916 ve Vojtěchově, na kněze byl vysvěcen 5. července 1941 a 26. srpna 1989 přijal biskupské svěcení. 21. prosince 1989 byl jmenován prvním olomouckým arcibiskupem a moravským metropolitou po pádu komunizmu. Jako první z nástupců sv. Metoděje přivítal 21. dubna 1990 na půdě posvátného Velehradu Svatého Otce - Jana Pavla II. V témže roce přivedla jeho přítomnost na pouti u svaté Anny v Pustiměři snad nejvíce poutníků v novodobých dějinách. Zemřel 14. září 1991 a pohřben byl podle svého přání na Svatém Hostýně, o jehož zvelebení se zasloužil.
„Náš nejdražší, vroucně milovaný Svatý Otče! Jménem tohoto velkého zástupu Božího lidu, všech věřících z naší cyrilometodějské Moravy, jménem všech poutníků a také věřících polské národnosti, i jménem svým vítám vás na Velehradě. Vítám vás na tomto posvátném místě, které více než jedenáct století znamená na dějinné duchovní mapě Evropy ohnisko šíření víry, obnovy a jednoty církve, na místě posvěceném působením spolupatronů Evropy, svatých Cyrila a Metoděje. Tomuto setkání s vámi předcházela dlouholetá touha mít vás, papeže, náměstka Kristova, ve svém středu. Přivítat vás, Svatý Otče, nejvzácnějšího poutníka velehradského. Tato touha tím více rostla, čím déle se snažily temné síly zmařit tuto snahu. Ale Boží věc zvítězila. Díky Bohu, chvíle, kdy jste mezi námi se naplnila. Zde a nyní. Toto je den, který připravil Pán, jásejme a radujme se z něho. Jsme šťastni, Svatý Otče, že věřící lid Moravy může slavit bohoslužbu nejen se svými biskupy a kněžími, ale s tím, koho sám Spasitel označil za skálu církve a nejvyššího pastýře stáda, s nástupcem Petrovým. Vítejte nám, a kéž všechno, co obsahují a čím přetékají srdce zde přítomných věřících spolu s obětními dary se promění k chvále a slávě našeho Boha!“ /Slova, jimiž Mons. ThDr. František Vaňák, vítal Jana Pavla II./ 66
