Bludiště (zlomky z dobrodružství) Následující zápis se týká dobrodružství Bludiště, které jsme odehráli na dvě fáze. Původně jsem měla v plánu vytvořit krátký zápis, kde se budou střídat pohledy jednotlivých postav (Axel, Urinal, duo Magda-Broněk) a rozvědčíka Mansiky. To by samo o sobě bylo docela v pořádku, kdybych na to neměla jen jeden den... po několika hodinách urputného psaní jsem uznala porážku, opustila původní myšlenku a bez skrupulí se soustředila na scény, které se se nejvíce týkaly mých postav. Časově to odpovídá začátku (přepadení dílny) a konci (honička s padouchem a druhé přepadení dílny). A začneme básničkou :-) Slabší povahy mohou přeskočit, těm silnějším prozradím, že se jedná o záznam z diskuze mezi mnou a Radkem, kdy jsme se snažili si představit, jak asi probíhá taková objednávka pomoci při úkladné vraždě... Co pro vás můžem' udělat? Co pro vás můžem' udělat? ptá se Šéf. Má černé vlasy, široké líce a páchne zvířaty. Žije ve stanu. Na tyčích visí pláty sušeného masa. V ohradách frkají jeho sobové. Zákazník se rozhlédne, a ztuha usedne na zkřížené nohy k ohništi. Je to starší muž s pleší a strništěm na tvářích. Je vidět, že ho něco trápí. Šéf se neusměje ani nemračí ale jeho černé oči jako by se usmívaly pořád. Chraplavě křikne. Vejde buclatá žena s dlouhým černým copem a dvěma miskami čaje které jim položí k nohám. Zákazník se nadechne, rychle a znepokojeně, jako by ho dusil pach loje, krve a zvířat, a spustí: Řekli mi, že víte vo někom kdo by mi moh' pomoc' s jedním pokaženým kšeftem. Šéf dělí lidi na dvě skupiny: ty, kterým potíže řeší, a ty, kterým je způsobuje. Tak pokaženej kšeft, povídá a napije se. Zákazník
učiní totéž. Čaj je silný a chutná slaně. Páchne po másle. Přesněji řečeno, vece, vo kšeft ani tak nejde jako vo toho chlápka, co mě podrazil. Byli sme nějak dohodnutý, ale zapomněl na to, nebo co. Chtěl bych si promluvit s ním vo tom. Šéf skrze zuby plivne čajový lístek: nespolehlivý lidi nemůžu vystát. Zákazník si znova zavdá a pomyslí si: to je ale hnus! Takže ten chlápek, řekne nahlas ten chlápek, co mě podrazil. Bydlí na kraji města má pronajatej domek vedle Joufířovic kolny - to je to skladiště dřeva. Má ženu ale děti žádný. Je to cizinec. Šéf se neusměje, ani nemračí, ale už v duchu kalkuluje, kolik to bude stát. Jakou máte představu vo mejch lidí práci? Zákazník na to skromně: bude stačit, když ho dostanou do dílny. Tak, aby byl zticha a nemoh' dělat hlouposti. A já už s ním promluvím. Potřebuju se ho vyptat na nějaký starý smlouvy a tak. To už zvládnu sám. Šéf kývne, že slyšel, ale ještě to není souhlas. A ta žena? Zákazník omluvně krčí rameny: s tou žádný účty nemám, ale znáte to ječej, jako by je na nože brali. Někdo ji bude muset umlčet,
a trošku pohlídat. Kdyby byl chlápek nějakej vzpurnej, určitě dá na její radu. No aby přišla k velký úhoně, to teda nechci. Ale, nadechne se, a Šéf zpozorní. Ale má to jeden háček chlápek to docela umí se zbraněma. S palnýma, abysme si rozuměli takže bych potřeboval, aby se nezačalo střílet. Šéf se ušklíbne, no vida, říká si a obratem zvyšuje cenu. Takže nejlepší by bylo zastihnout ho v posteli když bude spát, anebo se zabývat ženou, co? Zákazník přitaká: v noci je klid a nechoděj zákazníci. Ale s tou postelí to si nejsem jistej. Hádám, že i v ložnici bude mít něco po ruce. Šéf už přemítá, koho poslat, a jak to navlíknout ale nahlas řekne: víte vo něm dost. Zákazník poděkuje protože to je kompliment. Není to tak horký, jak to vypadá. Ten chlápek ňák nemůže dospat. V půl pátý ráno vychází si na verandu zakouřit. Přesnej je jako hodinky. Kromě tý cigarety a krabičky sirek u sebe nemá nic. Budu potřebovat tak tři chlapy, protože jeden se bude muset postarat vo tu ženskou, jak sem povídal. No a potom ať je voba nechaj' mně.
Šéf
si olízne mastný čajový povlak z horního rtu. Pro některý z mejch lidí co sou venku se stádama budu muset poslat. Den, dva to potrvá, ale Zákazník nespěchá. Šéf znova křikne na ženu aby odnesla misky a vysloví cenu. Zákazník nesmlouvá a vystaví šek který si Šéf zastrčí do kapsy mastného kabátu ze sobí kůže. Přijďte zejtra. Doufám že budete s prací mejch lidí spokojenej, a že nebudou další problémy. Nebudou, vece na to zákazník, žádný. A s úklonou odchází na patře pachuť čaje, v nose kouř a zápach kůží. Z ohrady jej pozorují sobové: co pro vás můžem' udělat? Pro ty, které to nesložilo, je tu pokračování - Namba, půl páté ráno, mrzne až praští. Cliffhanger. Ranní hygiena Tiše za sebou zavře, aby nevzbudil ženu. Uleví si, opláchne tvář v lavóru - vyrostl na něm ledový škraloup od včerejška a s cigaretou v ruce vyjde do mrazivé noci na verandu (ještě nesvítá) a potom dlouho kašle. Odplivne si přes zábradlí. Nějaký sníh v noci napadal na schůdky. Odklidím to, pomyslí si, když šátrá v kapse pro zápalky. Ráno. Lopata, kterou shrabuje sníh, je opřená v rohu verandy. Pravidelně ji brousí. Občas je venku na chodníku potřeba rozbít led. Škrtne sirkou, plamínek vyskočí a jemu se zachvěje ruka. Ucítil kouř cigarety.
Zhluboka natáhne vzduch, jestli se nezmýlil, ale ne. Z ulice je to daleko a na popelník přes noc nasněžilo, pomyslí si a pak dřívko dohoří a plamínek mu spálí prsty. Odhodí jej. Před očima se mu rozhostí tma. *** Stále ještě z přípravy dobrodružství - pomocí následujících dvou textů jsem se snažila vcítit do osoby Agenta. Sen o moři Nejprve se zastavím u Alfonse. Usednu do proutěného křesílka pod pergolou s kvetoucími vistáriemi a než mi přinesou sklenku lehkého bílého vína, vtisknu si do paměti tu chvíli. Suché kamenité stráně, rozpálené po horkém dni, vydechují vůni mateřídoušky a dobromysli; od moře se nese slaný pach pobřeží. Víno je cítit slámou a jahodami a je orosené, jako by se právě probudilo do svěžího rána. Ach! Už první doušek zažene všechny vzpomínky na studené horské zimy. Rybářské čluny se vracejí a muži roztahují sítě, aby uschly. Jejich dnešní úlovek v zapadajícím slunci září jako měď. Připiju jim na šťastný návrat. Jim... i sobě. Poznej svého nepřítele Ječení obráběného kovu pronikalo na dvůr otevřenými okny dílny. Po chvíli nabralo do hlubšího tónu a rozechvělo se. Nejspíš vývrt nové hlavně, pomyslel si muž v zimním kabátu a zvolnil krok. Taky nesnášel, když jej někdo vyrušil uprostřed práce, která vyžadovala plné soustředění. Záměrně pomalu drtil zmrzlé hrudky sněhu na pěšince vyšlapané od vrátek k verandě, přivrácené do dvora. Ve vzduchu visel slabý pach kouře, ale obloha nad městem byla vysoká a bezmračná a v čistém ranním vzduchu mu od úst vyrážely obláčky páry. Nenávidím zimu, pomyslel si, přestože bylo sotva dvacet stupňů mrazu. Nenávidím ten suchý vítr, který protahuje ulicemi v zimě v létě. Nenávidím tohle město, kydnuté na náhorní planině jako holubí cákanec na střeše. Kvílení stroje, hloubícího rýhy do vnitřní plochy hlavně, přešlo do crescendového vrnění a doznělo. Muž v kabátu vystoupil na verandu. Byla z modřínového dřeva, šedého časem, které mu vrzalo pod nohama; sloupky byly kdysi natřeny hustou červenou a zelenou barvou, ale ta už z většiny oprýskala. Na zábradlí vratce spočíval popelník z víčka od strojní vazelíny a pod schůdky se hromadil shrnutý sníh; v rohu odpočívala lopata. Když vzal za kliku, zvonek nade dveřmi chraplavě zacinkal. Muž za drážkovacím strojem zvedl hlavu. Měl světle hnědé vlasy, ostříhané nad ušima, a hnědé oči. Pozdravil, ale bylo poznat, že si na příchozího nevzpomíná. "Dobré ráno, pane Rušniku. Přišel jsem si pro tu pistoli, co jí prokluzoval zámek," napověděl mu zákazník. Puškař odložil hlaveň. "Aha, ano, už si vzpomínám. Pan Gétans, že? Ano, už je to hotové." Zákazník se v duchu ušklíbl nad tou zkomolenou výslovností svého jména, ale doba, kdy se tyhle zatracené přistěhovalce snažil poučit o rozdílu mezi otevřeným a uzavřeným "e", typickým pro spisovnou tarijštinu civilizovaného Středozápadu, minula už před několika lety. Rušnik si otřel ruce do hadru a vstal. S rachocením se probíral v polici za stolem. Nebyl zrovna vvysoký a rozhodně se nedal označit za hromotluka, ale měl široká ramena a od práce pevná zápěstí. Vypadal uvolněně, ale zákazník si už při své první návštěvě povšiml dvou zrcadel, umístěných za pracovním ponkem a u výhně tak, aby odrážely pohyb v okolí dveří. Přestože Namba, to zatracené město na střeše Tarie, slula nízkou zločinností, puškař na ni rozhodně neposléhal. "Tady je to." Goethens převzal pistoli, jejíž dřevěná pažba ho zastudila do prstů. Navzdory doutnající výhni nebylo v dílně mnoho nad nulou. Puškař si přes ramena hodil odřený vatovaný kabát a kývl ke dveřím. "Pojďme to vyzkoušet." Vyšli na dvůr. Jako většina ostatních v téhle okrajové části města byl dlouhý a úzký; z jedné strany jej ohraničovala prkenná ohrada z téhož rozeschlého modřínu jako veranda, ze druhé strany zeď z neomítnutých cihel, nad kterou vykukovaly podlouhlé střechy nějakých skladišť. Ke zdi přiléhala kůlna a dřevník. Zatímco Rušnik na dvoře zvedal terče, Goethens otáčel pistoli. Na leštěném dřevě s krásnou řezbou přibyl mělký škrábanec, ale jinak zbraň vypadala téměř netknutá. Natáhl kohoutek. Pod ukazovákem cítil plynulý, ale nepříliš velký odpor. Rušnik se vracel, oči v ostrém zimním jasu přimhouřené do tenkých škvírek a uši zčervenalé od mrazu. Z kapsy vaťáku vylovil hrst patron a podal je Goethensovi.
"Klidně si dejte načas." První ránu napálil do země, záměrně, ale po jankovitém cukání, které způsoboval vyklechtaný kohoutový čep přeskakující západka starého zámku, nebylo ani památky. Druhé dvě střely umístil do terče blízko středu a zbytek patron puškaři vrátil. Byl spokojený. "Nemá smysl tu plýtvat střelivem," řekl. "Odvedl jste dobrou práci, pane Rušniku." Vrátili se do dílny. Částka, kterou si puškař za provedenou opravu stanovil, nebyla nijak závratná, ale zákazník věděl, že tyhle drobky Rušnika neživí. Pistole tvořily jen malou část příjmů; tady v horách, mezi lovci a honáky sobů, se největší oblibě těšily dlouhé lovecké pušky. Byly spolehlivé a robustní a dokázaly přestřelit horská údolí; jejich drážkované hlavně dodávaly střele neobyčejnou stabilitu i na vzdálenost celé versty a jediné, co omezovalo jejich účinný dosah na pět set kroků, byla rozlišovací schopnost lidského oka. A kdyby, pomyslel si Goethens s povzdechem, kdyby tenhle Rušnik svoji zakázku - tu vládní, kterou se moc nechlubí a o které nikde nevykládá - dovedl ke zdárnému konci, tak ani ona ne. A ostrostřelci, vybavení puškami se zaměřovací optikou, jsou to poslední, co bude Aradin při jarní ofenzivě potřebovat. Rozloučili se a Goethense do tváří opět udeřil nelítostný mráz. Když zavíral branku, dolétlo k němu tlumené ječení drážkovače. *** A teď už konečně k dobrodružství samému. Následuje bitka v domku Rušnikovců, která trvala jen asi dvě hodiny herního času, ale kterou jsem si náramně užila. V hlavní roli lopata. Broněk si nestačí zapálit Přes noc se zatáhlo, takže v půl páté ráno bylo sotva patnáct pod nulou. Když jsem vyšel na verandu, drobně sněžilo. Někde v ohradách za městem štěkal pes, jinak bylo naprosté ticho. Už jsem se těšil na ty dvě hodiny nad ránem, kdy mě nikdo nebude vyrušovat od práce, ani po mě nebude chtít, abych proházel ve sníh. Ale ještě víc jsem se těšil, až si zapálím. Kouř cigarety jsem cítil už teď, a to jsem ještě neškrtl sirkou. Počkat! Opravdu jsem cítil kouř. Ale odkud? U sousedky bylo temno; z ulice je to daleko; a na popelníku ležela tlustá sněhová čepice. Mrknul jsem nahoru. Na stříšce nad verandou ležel nějaký chlap. V klidné noci se toho najednou dalo do pohybu tolik, že jsem se nestačil divit. Chlap seskočil dolů; kdybych si ho nevšiml, už bych ho měl za krkem. Takhle mi aspoň zahradil cestu ke dveřím, zatímco druhý vyběhl po schůdcích a vůbec mu nevadilo, že nejsou proházené. Přestal jsem hledat sirky a popadl první věc, co mi přišla pod ruku. Shodou okolností to byla ta lopata, kterou jinak moc rád nevídám, ale teď jsem jí všechno odpustil, a rovnou seknul tomu u dveří po nohách. Zařval a sletěl na zem, jen to zadunělo, ale to už mě zezadu čapnula nějaká ruka. Ovanul mě smrad sušené tresky. "Nedělej žádný blbosti," zahučel chlap. Přes tu punčochu, co měl nataženou na hlavě, mu bylo dost blbě rozumět. Vrazil jsem mu násadu jednu do zubů a to ho na chvíli umlčelo. Ten druhý na zemi taky přestal řvát a čapnul mě za nohu, div jsem se neválel taky. Seknul jsem po něm znova. Od punčochy na jeho hlavě odlítlo něco malého a světlého, podobného mušli, a rozdupaný sníh na verandě se začal barvit do černa. Chlap řval jako tur, ale druhou rukou se mně dál snažil podtrhnout nohy. No to snad ne! Usekl jsem mu jenom ucho! Než jsem se stačil otočil, přiletěla mi zezadu taková rána, že jsem vzal druhou o zeď. V palici mi zadunělo jako ve zvonici a nějak se mi nedostávalo vzduchu. Chlap schoval obušek a začal se tahat o lopatu. "Pusť to, ty zmetku urgurská," vrčel. Pustil jsem. Tak ho to překvapilo, že zůstal stát a vejrat, dokud mu nepřiletěla jedna na ten jeho opunčochovaný čenich. Vytrhl jsem mu násadu, ale ten jeho kumpán se pověsil na list jako kotva, takže jsem s ji nedokázal ani zvednout, když mi přiletěla odpověď od toho prvního. Znova jsem brzdil o zeď. Na chvíli mi připadalo, že se ještě víc setmělo, a v kaluži světla, co mi zůstalo plavat před očima jsem viděl, jak ten klečící vytahuje nějaký motouz. Vyjel jsem po něm lopatou skoro stejně, jako když se odškrabuje led z chodníku, jenom o něco výš. Chlap pustil motouz, ale už neřval, jenom tak legračně zabublal, hlava se mu zvrátila a nás tři, co jsme ještě stáli, skropila teplá sprška. Ten druhý už pochopil, že odhazování sběhu je nejspíš moje silná stránka, chytil násadu a smýknul s náma oběma ke zdi silou, za kterou by se nemusel stydět ani splašený sob. Spíš náhodou se mi podařilo zbraň udržet, ale jinak to vypadalo prabídně. Na jedno oko jsem neviděl, veranda se pode mnou podezřele kývala a dýchat jsem mohl sotva na půl plic. Pomyslel jsem si, co Magda, a v té chvíli se otevřely dveře z dílny a vylezla z nich pistole. Chlap, co tu pistoli držel, měl přes hlavu kuklu (to už jsem tak nějak čekal) a na hlavě klobouk (to byla novinka). "Přestaňte klást odpor, Rušniku," řekl tak spisovnou tarijštinou, že se mi skoro udělalo šoufl. "A pokud vám nezáleží na vlastním životě, berte ohled na svou ženu. Spolupracujte, a nic se jí nestane. No," vyštěkl a hbitě mi to vysvětlil v mojí rodné urgurštině: "Pracky nahoru, a hned!" Magda má špatné sny
Té noci se mi zdál strašný sen. Byla mi zima, že jsem se chtěla třást, ale nemohla jsem se ani pohnout, ani zajektat zubama, dokonce ani vydat hlásek. Oči mi zakrýval nějaký šál z kousavé vlny, ale škvírou pod jeho spodním okrajem jsem v kalném ranním světle viděla hrubá, prošlapaná prvka, podle kterých jsem poznala naši dílnu. Prkna vrzala, jak po nich někdo přecházel, ale můj muž to určitě nebyl, ten by mě přece nenechal ležet na zemi v takové zimě! Zašustily nějaké papíry, cpané do brašen, a kroky se vydaly ke dveřím. Opodál něco zazvonilo, jako když upadne kovová sponka, ale neviděla jsem na to. Pak se dveře otevřely a průvan tu věc přikutálel blíž. Byl to tenký drát, stočený do spirály a lepkavý krví. V té chvíli jsem se probudila. Pod tlustou duchnou bylo vedro a já jsem byla zpocená jako myš, ale ohromně se mi ulevilo, že ležím v ložnici a ne někde na podlaze a že to celé byla jen noční můra. Už jsem se chtěla zavrtat zpátky a dospat ty dvě hodiny do svítání, když jsem za dveřmi zalechla kroky. Broněk si nejspíš zapomněl vzít sirky, napadlo mě. "Jsou v kuchyni na okně," zamumlala jsem, ale to už vešel dovnitř a já jsem uviděla jinou postavu, jiné držení těla, jiný způsob chůze než ty, podle kterých poznám svého muže. Kabát, který měl na sobě, na mě dýchl zimou. "Buď zticha, děvko, a nic se ti nestane," zavrčel, když viděl, jak jsem se posadila. Vystřelila jsem zpod peřiny jako kachna z rákosí, až jsem na druhé straně spadla rovnou na prkna a pěkně si natloukla. Chlap zanadával a vrhnul se za mnou, jenomže kapsa toho jeho pláště se zachytla o zbytek sloupku na pelesti, který tam strašně zavazí a který Broněk už na podzim slíbil odpilovat a dodnes to neudělal... A to ho zdrželo, ne sice moc, ale dost na to, abych zpod postele vyhrábla pistoli. Neměla jsem čas se ujišťovat, jestli je nabitá, ani si stáhnout košili, která mi vylítla vysoko nad pas, ani se začít bát, zkrátka na nic jiného než zvednout pistoli a oběma rukama namířit mezi dva světlé fleky v černé kukle, která, o tom jsem neměla nejmenších pochyb, je vlněná a strašně kouše. Broněk má černo před očima V té chvíli uvnitř padl výstřel. Rána přišla z ložnice a mně se udělalo černo před očima, ale tak nějak jinak než dřív, víc do ruda. Něco jsem zařval a vrhnul se po něm, ale chlap v klobouku zaplul do dveří jako myš do díry. Současně mi seshora přiletěla taková rána tou lopatou, co jsme se o ni tak tahali, že jsem šel k zemi. Čekal jsem, kdy přiletí poslední úder, ale chlap odhodil lopatu a vrhnul se z verandy, div nevyvalil zábradlí. Nadával přitom tak, že by se styděl i chečský přístavní nosič. Magda slyší hudbu Ze skříně jsem vyhrábla hrst patron a znova nabila. Teprve pak jsem se odvážila vykouknout na chodbu. Byla prázdná a otevřenými dveřmi do ní proudil ledový chlad. Dveře do dílny byly zavřené, ale i tak jsem slyšela, že se tam něco děje. Po špičkách jsem se rozběhla chodbou, která ústí na dvůr. Teprve když jsem zapadla po kotníky do sněhu, roztřásla jsem se. Zimou, ale taky strachem. Ve stínu dřevníku jsem přidřepla a dala průchod nutkání, které bylo v dané chvíli silnější než já. Ze sněhu se zakouřilo a teplý proud si rychle hloubil díru na zmrzlou zem. Náramně se mi ulevilo, na těle i na duši, a právě tehdy jsem to uslyšela. Prvních pár tónů ke mně dolétlo nezřetelně jako z velké dálky, ale když jsem se zaposlouchala, hudba rychle zesílila a přidávaly se k ní další a další hlasy. Sbor zpíval pomalou, rytmickou píseň nějakým mně neznámým jazykem, a za tím sborem jsem cítila cizí mysl. Jakmile jsem se jí dotkla, ucukla jsem; bylo to jako dotknout se rozžhaveného drátu. Když jsem přišla k sobě, na verandě už bylo ticho, strašlivé ticho. Přes zábradlí se převalila nějaká postava, vyšší a mohutnější než Broněk, a rozběhla se k dřevníku. Srdce mi vyskočilo až do krku. Co jestli ho zabil?! "Ty zmetku!" zaječela jsem jako smyslů zbavená a než se chlap stačil otočit, stiskla jsem spoušť. Broněk nemá slov O chvíli později práskl druhý výstřel. Tentokrát to šlo ze dvora. Moc rád bych věděl, jak je na tom Magda, ale do dílny by teď vrazil jenom úplný idiot, a tak jsem radši slezl pod verandu. Ale než jsem se stačil odšourat z jejího stínu, nahoře bouchly dveře a ten s kloboukem proběhl proběhl kolem tak rychle, že mě ovanul průvan. V jedné jeho ruce jsem zahlédl odlesk pistole, ve druhé svíral naditou brašnu. O chvíli později práskla branka, vedoucí na ulici. Najednou bylo všude strašné ticho. U sousedky v patře se rozsvítilo a na balkóně se mihla její silueta. "Haló, pane Rušniku!" zavolala rozespale. "Je všechno v pořádku?" Moc rád bych jí odpověděl, ale dokázal jsem jenom sípat. Naštěstí mě v té chvíli, jako už tolikrát předtím, zachránila Magda, která zaječela za nás za oba: "Kláro, nevycházej ven! Tohle je přepadení!" Moje žena stála na dvoře, bosá a v noční košili, potřísněné od hlavy k patě krví, a mávala na sousedku, jako
by se potkaly někde na tržišti. *** Následuje časový skok a rekapitulace předchozího dění pomocí vnitřního monologu inspektora Mansiky. Povšimněte si prosím mnohonásobných dějových rekurzí. Mansika pije kávu Čím dále Juha Mansika četl policejní protokol inspektora Ahonena, tím více jeho odulá tvář nachověla a tím roztřepenější byl jeho mroží knír, za který se v rozčilení tahal. V kavárně, kde seděl, bylo vedro a jemu na čele, zbrázděném hlubokými vodorovnými vráskami, vyvstával pot. Když dočetl, praštil se svazkem papírů, pokrytých úhledným, pevným písmem, a mávl na servírku. "Ještě jedno kafe bych si dal," zachraplal. "S dvojitým panákem režné." Dívka odspěchala. Mansika nalistoval několik stran nazpět. "Posledního z trojice útočníku se za přispění paní M. R. podařilo udržet při životě. Okamžitě byl transportován do špitálu, kde se podrobil operaci. V poledne téhož dne jsem od lékaře J. J. obdržel zprávu, že stav zraněného je stabilizovaný a má dobré šance na přežití. Požádal jsem, abych byl informován hned, jak nabyde vědomí, a aby s ním do té doby nikdo z personálu nemluvil, ani mu nebylo dovoleno posílat žádné vzkazy nebo přijímat návštěvy." Mansika se v duchu ušklíbl. Hudlaři jeden, pomyslel si na Ahonenův účet. Měl jsi mu dát k posteli stráž, ne spolíhat na ty trotly doktory. "Druhý ze zraněných, napadený pan R., se do špitálu dostal o něco později. Žádné ze zranění nebylo samo o sobě život ohrožující..." následoval výčet všemožných pohmožděnin, tržných ran na hlavě, poškozených ramenních vazů, několika zlomených žeber; a jako třešinka na dortu zlomenina klíční kosti, "... ale vzhledem k jejich množství ošetřující lékař doporučil, aby pan BR. zůstal ve špitálu alespoň do následujícího dne kvůli nebezpečí vnitřního krvácení. Pan R. byl po celou dobu při vědomí a jeho stav se v tomto směru nezhoršil až do večera, podle ošetřujícího lékaře je tudíž možné vyloučit vážnejší poškození mozku." Mansika si ani nevšiml, kdy dívka přišla, a jeho pozornost upoutala až vůně čerstvé kávy, mísící se s obilnými podtóny režné. Mezi dvěma prsty sevřel ouško titěrného hrníčku a naráz do sebe obrátil polovinu šálku. Znova zabloudil k poslední větě, kterou právě přečetl, a pomyslel si: což bylo Rušnikovo štěstí. Kdyby při vědomí nebyl, nejspíš by ho ráno našli mrtvého stejně jako toho postřeleného, a ošetřující lékař by si mohl hlavu ukroutit. Nechat to na Ahonenovi - na tom zatraceném abstinentovi, co si tu přivandroval ze Snologradu nejspíš dá Rušnika zavřít do ochranné vazby a všechno tím prozradí. Sebrali jsme mu ten případ právě včas! Juha Mansika odhodil papíry, znova zvedl šálek a teprve teď si uvědomil, že je prázdný. Zklamaně se opřel v kožené pohovce, až zasténala pod jeho vahou. Kdepak, přemítal s pohledem upřeným do dřevěného obložení stropu. Rušnik i Charvéz, ten brusič, co mí na starost optiku, musí zůstat na svobodě a dělat jako by nic. Charvéz to má jednodušší, protože byl druhý v pořadí a zatím se mu nic podezřelého nestalo - tomu bude stačit předstírat, že o ničem neví. Rušnik bude muset šířit historku o loupežném přepadení. Jen tak se nám podaří toho zmetka, který tohle provedl - a má nejspíš konexe vysoko ve městě, protože jak jinak by se mu podařilo proniknout do špitálu přes Ahonenův zákaz a zlikvidovat důležitého svědka? - ukolébat natolik, aby ve svém úkolu pokračoval. Nepraktický, důvěřivý vzdělanec Charvéz i Rušnik, neschopný účinné obrany a žijící v domku na periferii, budou lákavé návnady - ale jen dokud nesklapne past. Mansika složil svazek papírů lehce jako ubrousek a jeho malé oči, utopené pod povislou kůží na čele, zabloudily k jednomu z posledních odstavců: "Paní M. R. (která, jak se zdá, disponuje jistými mimosmyslovými schopnostmi, což bude přesmětem dalšího šetření vzhledem k tomu, že tuto svou schopnost v žádosti o trvalý pobyt nezmínila) dále vypověděla, že zachytila jistou melodii, která v průběhu útoku běžela hlavou poslednímu z pachatelů, kterého se dosud nepodařilo dopadnout--" a nepodařilo by se to ani za sto let, nechat ten případ tobě, hezoune jeden ulízaná, pomyslel si Mansika, "--a ke které má tento zřejmě silný citový vztah. Jedinou další informací o tomto pachateli je jeho znalost obou jazyků, tarijštiny i urgurštiny." Což nám pravdu pomůže, odfrkl si Mansika. To se týká poloviny obyvatel tohohle zatraceného města, od starosty až po poštovní vozky. Kdepak, tady musí jít Ahonenovy korektní postupy stranou; a není možné se zastavit ani před menším rizikem pro zúčastněné. I kdyby kvůli tomu přišli o někoho z těch dvou, na které má nejspíš Aradinova rozvědka políčeno, pořád je to přijatelná cena za odhalení jejich agenta; kdo ví, jestli by si příště nevzal na mušku samotného Davida Bruna. *** Mansika pak na doporučení jednoho známého pro tento úkol najal dva schopné dobrodruhy, stopaře Axela a obchodníka s cizokrajným kořením Urinala Trotleyho. Ti měli na místě, kde se hledaný Agent bude s nejvyšší pravděpodobností nacházet - na hlavním nambském náměstí v prostoru před ledovým bludištěm - v pravou chvíli zasáhnout a zneškodnit ho.
Klíčovou roli v identifikaci Agenta měla ona melodie, kterou Magda mimoděk zaslechla během přepadení. Kapela, kgterá se před bludištěm starala o zábavu, ji měla v určité chvíli zahrát a Magda měla pomocí svého telepatického nadání zjistit, u koho skladba vyvolala silné pocity a tak vytipovat podezřelé osoby. Podařilo se to až napodruhé a Urinal se Magdě s Axelem ztratil při honbě za nesprávným člověkem. Magda s Axelem se ve strkanici před Bludištěm dostali ke správné osobě. To už se bludiště otevřelo a dav se dal do pohybu. Dobrodruzi měli v plánu se dostat k agentovi, Magda do něj měla jakoby omylem vrazit a Axel měl chvilky překvapení využít a bodnout ho šipkou, natřenou uspávacím prostředkem. Strkanice ale Magdu odtrhla a tak, když se při vstupu do bludiště náhodou Agentovi ocitla téměř tváří v tvář, neovládla se a pokusila se jej zastřelit. Strhl se chaos, celý plán se zvrtnul. Lehce zraněný agent začal prchat z bludiště. Vystřelil po Magdě, která se ale bezskrupulózně schovala za jednoho z návštěvníků. Navíc se ukázalo, že Agent má v davu komplice. Lidé se začali tlačit ven, jiní zase dovnitř, přiběhla garda... Agenta v té mele někdo oslovil "Ale pane profesore!", takže v dalším textu mu někdy též říkám Profesor. Magda hraje na bicí Teprve za pódiem, kde ještě před nedávnem hrála kapela, se mi podařilo vymanit se z davu. Hudebníci vzali do zaječích, a tak se mi podařilo vyškrábat na pódium, aniž by mi v tom někdo bránil. Z úkrytu mezi prokopnutým bubnem a povalenou basou jsem viděla Profesora, jak prchá před Urinalem a řve přitom o pomoc, když tu třeskl výstřel a Axel, běžící za nimi, padl k zemi. Chlapík s rozježenými vlasy, kterého jsem určila jako první cíl - a následně odvolala, já husa! - dobil a rozběhl se za Urinalem. Ruce se mi třásly tak, že jsem si je radši podepřela o bubínek, který se válel vedle svého velkého bratra, a chvíli mířila. Povedlo se! Chlapík se válel na zemi, oběma rukama se držel za stehno a křičel na celé kolo: "Vražda, přepadení! Zavolejte gardu!" Schovala jsem pistoli pod kabát a seskočila z pódia. "Nestřílejte, pane!" křičela jsem a mávala ve vzduchu prázdnýma rukama. "Jsem lékařka, pomůžu vám!" A aby bylo jasné, že to myslím vážně, zaječela jsem na celé kolo: "pošlete pro někoho do špitálu!" což bylo sice naprosto k ničemu, ale toho chudáka to na chvíli obelstilo. Klekla jsem k němu na studenou tvrdou dlažbu a prohlédla zranění. Hodně krvácel, ale kost, zdálo se, byla celá. Rychle jsem vysypala obsah brašny a zvedla dva balíčky obvazů tak, aby je viděl. "Budu vám muset dát tlakový obvaz, dobře?" říkala jsem nahlas a zřetelně. Chlapík kývnul. Spustila jsem ruce, rychle vytáhla lahvičku s chloroformem a obrátila ji vzhůru nohama do jednoho z obvazů, aniž bych přestala hovořit: "Budu muset trochu přitlačit, a to zabolí, takže zhluboka dýchejte..." chlapík vyvalil oči v očekávání bolesti a začal funět jako prvorodička, zatímco já jsem mačkala vlhkou roličku v dlani, abych páry trochu zahřála. "Tak je to správně, hezky zhluboka, nádech, výdech..." zamumlala jsem a přitiskla mu ji na ústa a nos. Vyvalil oči a učinil chabý pokus o obranu, ale já jsem držela pevně a uspávací prostředek rychle zaúčinkoval. Nechala jsem jej chvíli inhalovat a teprve potom mu stáhla ránu ve stehně. Když jsem dokončovala uzel, povšimla jsem si oblaku hustého černého dýmu, který se šířil zhruba z místa, kde padl Axel. To bude ta jeho dýmovnice, napadlo mě. Na okraji tmavého oblaku jsem zahlédla lovcovu vysokou postavu, jak se belhá pryč, opírajíc se o pušku jako o hůl. Rychle jsem ho dohonila a vzala za loket. "Pojď," sykla jsem. "Honem za ten stánek, než nás uvidí." Z opačné strany náměstí, kde dosud dozníval Profesorův křik, sem už vbíhala garda. "Jak jsi na tom?" Axelova tvář byla zkřivená bolestí. Oběma rukama se svíral za bok. "Vypil jsem lektvar..." sípal. "Střelil mě do břicha." Odtáhla jsem mu dlaně. Hustá tmavá krev mu promáčela košili, ze které se kouřilo jako z rozpařeného koně. Axel možná necítil bolest, ale s takovým zraněním nevydrží dlouho. Vykasala jsem mu košili a vjela rukama na holou kůži. Nebyl tak vychrtlý, jak se zdálo na první pohled, a vzato kolem a kolem to byl hezký chlap. Svaly měl ztuhlé bolestí a naběhlé tak, že by se na nich dala učit anatomie. Přejížděla jsem po nich, ale ne a ne se dostat dál. "Je mi jasný, že se nemůžeš uvolnit," procedila jsem skrze sevřené zuby, "ale zkus mi aspoň nebránit. Chci ti pomoct, ale proti tvé vůli to nedokážu." Pochopil. Jakmile jeho ostražitost povolila, moje prsty hladce zajely pod kůži a pak už to šlo ráz na ráz. Z medicínského hlediska šlo, pravda, o šlendriánskou práci, hazardující když ne se životem, tak určitě se zdravím pacienta, ale to mi bylo v té chvíli jedno. Z Urinalových výkřiků, které se k nám nesly z opačného konce náměstí jsem poznala, že garda právě zasáhla a že jestli má někdo Profesora dopadnout, než nám zase zmizí, jsme to my dva. Axel nevěřícně prohlížel zarudlé kolečko na místě, kde ještě před chvílí zela krvácející díra. "No tohle," potřásl hlavou. "Dík." "Nevejrej tady na vlastní pupek," sykla jsem a drapla ho za loket. "Vidíš ještě Profesora?"
Vytáhl se na špičky. "Támhle je," vydechl. "Teď zmizel do uličky na rohu tamté hospody." Zatrnulo ve mě. Tím směrem ležela naše dílna. Je to náhoda?! Náměstí jsme obíhali v širokém oblouku, abychom se nesrazili s gardisty, a ztratili tím další čas. Dech se mi krátil, ale nebylo to jen prudkým během. Hrdlo mi svírala obava - co udělá? V hlavě jsem měla jako vymeteno a nohy se mi podlamovaly. Axel zpozoroval, že zaostávám, a na rohu náměstí zastavil. Před hospodou byly opřeny lyže. Lovec mi jeden pár hodil. Sám už měl připnuté solidní jasanky. Rozjeli jsme se mírně svažující ulicí. Na jejím konci jsme zahlédli Profesora. Také on si uvědomil výhodu, které skýtá pověstně nízká kriminalita, a teď ujížděl na ukradených saních. On nám uprchne! pomyslela jsem si a moje zoufalství dostoupilo vrcholu. A právě v tu chvíli se potkalo s jiným zoufalstvím, stejně divokým jako to moje. S Profesorovým. Ten zmetek Rušnik, já ho zabiju! A ta jeho ženská... Já je zabiju oba!! bouřilo v něm. Klopýtla jsem o vlastní lyže. Moje nejhorší obavy se potvrdily! "Axeli," vzlykla jsem a chytila se lovce, ujíždějícího stylem, za který by se nemusela stydět ani Nataša na svých kouzelných prknech, za ruku. "On jede k nám!" S Broňkem jsou, pravda, Mansikovi lidé, jenomže ti se musejí skrývat a můj muž musí přijímat zákazníky, jako by nic netušil. Až teď jsem si uvědomila, jak moc Mansikova hra jde na ostří nože, a proklela toho chlapa od pleše až do špiček těch jeho knírů. Lovec se na mě podíval jako na blázna. "Proč myslíš?" "Protože to právě řekl!" křičela jsem na celé kolo. "Ty jsi to neslyšel?" Připadalo mi neuvěřitelné, že někdo může být tak natvrdlý. Lovec pokrčil rameny. "Tak na co čekáme?" Znova jsme vyrazili. Zatímco se kolem nás míhaly ulice, štěkala jsem na Axela instrukce, kudy dál. Za chvíli jsme opustili střed města, domy zřídly a v některých se začaly objevovat zatlučené dveře a vybitá okna. Axel mi už mizel na konci ulice, odkud bylo vidět na dílnu. "Axeli!" zaječela jsem. "Střílej do vzduchu!" Řekla jsem, že mi ten zarostlý lovec tam v sauně připadal trochu přihlouplý? Vůbec ne! Dobře věděl, co a proč má udělat, a nad střechy zápětí vyletěly dva výstřely z jeho ručnice. Vzápětí se odpíchl a když jsem dosupěla na naši ulici, viděla jsem, jak mizí v otevřených vratech ke skladištím. Nejspíš tam zahlédl Profesora. Nezdržovala jsem se bržděním a rozplácla jsem se jak dlouhá tak široká na zdi našeho domu. Pažbou pistole jsem vybila okýnko do ložnice. "Broňku, přepadení!" zařvala jsem dovnitř. "Je na dvoře!" O chvíli později od verandy práskly dva výstřely. "Ani se nehni, zmetku!" křičel cizí mužský hlas. Konečně se mi podařilo osvobodit se z lyží. Na dvoře, kam jsem neviděla, bylo ticho; cokoliv se tam stalo, už to skončilo, ale pro jistotu jsem křikem ohlásila svůj příchod. Moje těžce zkoušené hlasivky už začínaly vypovídat službu. Nějaký muž se hrbil na verandě a ručnicí mířil na někoho pod ní. V rozdupaném sněhu, zbarveném krví, tam ležel Profesor. Axel, který se v tu chvíli přihnal vedle mě, mu odkopl pistoli z dosahu tápající ruky. "Je tu ještě někdo?" zjišťoval chlap na verandě. Druhý, stejně ozbrojený, vyšel ven a pohledem propátrával hřeben střechy a zídky, dělící nás od skladů. Na pokraji vědomí jsem slyšela Axela, jak jim odpovídá, ale já už jsem neměla sílu cokoliv dodat, ba ani se zeptat na svého muže, protože v uších se mi rozeznělo šplouchání páru vesel, pomalu tepajících vodu, a přehlušilo všechno ostatní. Když jsem se nad ním sklonila, Profesor pevně zavřel oči. "Zas... zastřel mě," zasípal. Smutně jsem potřásla hlavou a místo pistole vytáhla lahvičku s chloroformem. Možná to udělám, pomyslela jsem si, ale nejdřív se budu muset ujistit, jestli opravdu nemáš naději. Jsi příliš cenný, víš? Když zhadrovatěl, prohlédla jsem jej jako předtím Axela, ale rychle mi došlo, že tady už ani magie nepomůže. Na několika místech měl rozdrcené obratle, a jeho vnitřní orgány byly jedna krvavá fašírka. Možná bych dokázala na chvíli ucpat díry v tepnách, přinutit plíce, aby nabíraly vzduch, a držet mu bolest od těla dost dlouho na to, aby se jej Mansika zeptal na pár otázek, ale za jakou cenu? Dýchla jsem si do dlaní a přitiskla je na navlhčený polštářek. Pauzy mezi jeho nádechy se začaly prodlužovat. Někdo se mnou cloumal. Axel se nade mnou skláněl a strkal mi do ruky nějakou lahvičku. "Tohle ho vytáhne z nejhoršího," říkal a oči mu svítily vítězným jasem. "Musíme ho zachránit." "Nemusíme, Axeli. Nebudeme ho zachraňovat." "Ale proč?" nechápal lovec. "Protože umírá," řekla jsem tak trpělivě, jak jsem dokázala. "Ale Mansika potřebuje informace," namítl lovec. To už jsem se dopálila. "Mně je úplně jedno, co Mansika potřebuje, ale tenhle člověk už s tím nemá nic společného!" rozkřikla jsem se. "Ať si ty svoje informace sežene, kde chce, ve špitále má ostatně toho komplice s prostřelenou nohou. Když trochu pohne tou svojí tlustou prdelí, odveze si ho dřív, než se probere z omámení." Axel to nechápe
Já to nechápu. Celou tu dobu se snažíme o jediné - abychom dopadli toho padoucha, který to tu má celé na svědomí, a živého ho dovedli Mansikovi, a když se to konečně podaří, tak ta ženská to celé sabotuje. Zíral jsem na ni, jak tam klečí nad zastřeleným Profesorem a cení zuby jako vlčice nad štěňaty; připadalo mi, že se úplně pomátla. Někdo se mě dotkl. Byl to Rušnik. Přes ramena měl přehozený prodřený vaťák a smutnejma psíma očima zíral na Magdu, která mu nevěnovala ani za mák pozornosti. "Nech ji bejt, to je marný. S tou teď nikdo nehne," zahučel tiše a potáhl mě za loket. Pochopil jsem to, že mám jít s ním, a následoval ho na verandu. "Ona už je taková." Jaká? chtěl jsem se zeptat. Jakože nejdřív lidi střílí, pak je zachraňuje, a nakonec nad tím brečí? Ale nechtěl jsem zas něco plácnout, a tak jsem radši držel jazyk za zuby. Rušnik byl sice o půl hlavy menší než já a v tý ortéze, co mu držela ramena, se pohyboval jako stejně hbitě jako revmatickej dědek s ústřelem, ale stejně jsem se bál, že by mu mohly rupnout nervy. Když dojde na ženský, jeden nikdy neví... Ale Rušnik vypadal, že toho má taky tak akorát. Z jedný kapsy vaťáku vylovil tabatěrku, ze druhý dva papírky, a začal balit cigaretu. "Dáš si?" řekl. Neodmítl jsem. Rušnik ubalil i sobě a zašátral pro sirky. Než jsem mu stačil pomoct, škrtl o zeď a šikovně schoval plamínek v dlani. Už to měl asi nacvičený. "Ale bacha," zamumlal, když mi připaloval. "Někdy mi sem ze střechy padají cizí chlapi." Radši jsem se rychle podíval nad sebe, ale nad hřebenatým okrajem střechy nebylo nic, jen pár mraků na nesnesitelně jasné zimní obloze, a tak jsem toho zase nechal. Všiml jsem si, že jedno z prken na verandě je čerstvě zlomené. "Ten, co tu byl minule," zvedl Rušnik ztěžka ruku směrem, kterým jsem se díval, "spad' právě sem a trochu to prošláp'. To bylo mý štěstí, protože kromě tý cigarety jsem u sebě neměl nic. Ani zapálit jsem si nestačil." Tabák, upřímně řečeno, nebyl z nejlepších a navíc jsem z něj cítil vazelínu a strojní olej, ale nestěžoval jsem si. Ten puškař mi začínal bejt docela sympatickej. "A co jsi teda dělal?" zeptal jsem se. "Když jsi nic neměl?" Rušnik potáhl a ukázal k rohu, kde se ve stínu zábradlí opírala o sloupky lopata. Na násadě bylo pár tmavých fleků. "Měl jsem támdletu lopatu," řekl a ten jeho posešívanej obličej se zkřivil tak hrozně, že mi chvíli nedošlo, že se směje. Bylo to nakažlivé. "Pojď," řekl, když jsme se uklidnili. "Něco ti ukážu." Vykročil do dílny, ale ve dveřích se zarazil. "Můžem si tykat?" otočil se na mě a napřáhl ruku. "Já jsem Broněk." "Už si tykáme pěkně dlouho," upozornil jsem ho. Upadl do strašných rozpaků a zamumlal něco o tom, že se předtím nezeptal. Radši už jsem nic neříkal a místo toho mu potřásl pravicí. "Axel von Klátismrk," řekl jsem slavnostně. Dílna byla něco mezi kovárnou, soustružnictvím a zbrojířstvím, i když hotových zbraní tu bylo daleko míň, než bych čekal. Broněk říkal, že ho živí hlavně opravy; není překupník. Spoustu toho, co měl v dílně, jsem už viděl, a rychle jsme našli společnou řeč. Nakonec přešel k jedný zamčený skříni a vytáhl z kapsy klíček. "Jsi lovec," prohodil, zatímco bojoval se zámkem, "zbraním rozumíš a střílet umíš. Ale z něčeho takovýho jsi ještě nestřílel, ne?" Podal mi ručnici, na které byla na místě, kde je obvykle mechanické miřidlo, namontovaná mosazná trubka. Objímky, které ji držely na místě, měly aretační šrouby a když se mi po nějaké chvíli podařilo pochopit, jak odemknout západnové úchyty, zjistil jsem, že je to obyčejný dalekohled. Hrál jsem si s tou věcičkou na na chvíli zapomněl na všechno ostatní. "Nevím, co máš dál v plánu," říkal broněk, když jsem ho začal zase poslouchat. "Ale potřeboval bych co nejdřív zastřílet tady těch pár kousků," kývnul ke skříni. "Sám to dělat nemůžu, dokud se nedám trochu do cajku. No, kdybys mi chtěl pomoct..." "Jak daleko," skočil jsem mu do řeči, "to má dosáhnout?" Broněk pokrčil rameny, přesněji řečeno se o to neúspěšně pokusil. "Já nevím," řekl, "asi verstu? Zatím jsme zkoušeli jenom trefit z verandy srdíčko v kadiboudě, ale ten náš dvorek je trochu krátkej." Vy jste se pustili do výroby bez toho, abyste prototyp vyzkoušeli? chtělo se mi vykřiknout, ale včas jsem si všiml zase toho jeho šklebu a došlo mi, že si ze mě tropí žerty. Samozřejmě to museli s Charvézem zkoušet, to dá rozum! "Jasně!" vyhrkl jsem. V tu chvíli strčil dovnitř hlavu jeden z chlápků z ochranky. "Nerad vás ruším, pane Rušniku," řekl, ale moc upřímně to neznělo. "Ale vaše žena..." "Co je s ní?" "Zavřela se ve spíži." Broněk zvedl obočí. "A?" "A brečí tam." "A?" "A říkala, že si máme jít do špitálu vyzvednout toho druhýho, než nám zase uteče. Dala nám jeho popis. A
poslala nás do prdele." "A?" Chlápek z ochranky obrátil oči v sloup. "Můžem vás tu nechat?" "Ale jo," mávl rukou Broněk. "Běžte si, kam chcete. Běžte si třeba do prdele." A následky? Úkol byl nakonec splněn poměrně dobře (agent mrtvý, jeden z jeho kompliců v rukou rozvědky, Rušnik s Charvézem přežili), ale postavy při tom natropily strašný rozruch a došlo ke zraněním na straně civilistů. Inspektor Ahonen zbělel vzteky... Zkrátka humbuk takového rozsahu už znamená problém i pro Mansiku, a tak Urinal a Axel dostali slíbené peníze a doporučení, aby se tím, co provedli, nikde moc nevytahovali. Urinalovi byl vrácen zabavený náklad čaje (vranohorci jej pokládají za nebezpečnou drogu), ale na licenci k prodeji, kterou mu Mansika slíbil vymoci, bude nejspíš muset zapomenout. Co se Magdy týká, ta NEbude mít zápis v trestním rejstříku, což je jediná odměna, ve kterou může doufat. Nutno říct, že Magdě je to celkem fuk, protože se jako obvykle po akci zhroutila a útěchu pak našla v náruči svého muže a pak také sousedky Kláry, ke které má vřelý, byť poněkud neobvyklý vztah. Ale to už je zase jiná pohádka...
