Blaise Pascal, , francouzský matematik a myslitel

Za téměř každým rozumným nápadem stojí Ivo Kašpar. On mě požádal, zda by bylo možné zrekonstruovat texty pana doktora Mühlsteina z jeho notebooku, který nebyl více jak deset let používán. Po drobnějších technických problémech se podařilo obnovit přes sto textů. Některé jsem vybral a uspořádal bez jakéhokoliv zásahu do této brožurky. Ještě si dovolím malou poznámku. V počítači nebyly žádné soukromé nebo osobní texty. Jiří Střítecký

Advent 2007

Existují tři skupiny lidí: ti, kteří Bohu slouží, protože ho našli, jiní, kteří ho hledají, protože ho ještě nenašli, a konečně ti, kteří celý život živoří, protože ho nehledají ani ho nenašli. Ti první jsou rozumní a šťastní, ti poslední jsou blázniví a nešťastní, ti prostřední jsou rozumní a nešťastní. Blaise Pascal, 1623-1662, francouzský matematik a myslitel.

-oUž to možná není to, co bývalo. I dobrý a spravedlivý duch Krkonoš zestárnul. Kde jsou ty časy, kdy jako mladý duch trpěl zánětem lýtek pro líbeznou, leč tvrdohlavou princeznu Kačenku, bytem někde u Žamberka nebo na Králickém Sněžníku! Tehdy, byv odmítnut touto mladou dámou – a že on sám ale byl partie – chytla ho lítost, vztek a vraceje se z neúspěšných námluv, ronil slzy zoufalství. Byl z toho notný déšť a potopa. Ze vzteku pak metal obrovské kusy kamení a skal po celé cestě a z tohoto materiálu vznikly pak celé Orlické hory a plno dalších kopců až po Krkonoše. Dnes už ho asi nic nebaví, mladistvé touhy a mladistvá zklamání zarostla mechem času. Stejně však bych se se starým pánem rád sešel a zvěděl, co tomu všemu dnes říká, když už není Trautenberků... Zní mi v uších hudrování mrzutého starého pána: „Krámů tu máte, až je z toho jeden vedle. To musíte všechno balit do igelitu? Víte vůbec, co člověk potřebuje a nepotřebuje? Víte, že toho, co člověk nepotřebuje, je mnohem víc, než toho, co opravdu potřebuje? A to ještě ty Vaše bedýnky s obrázky ukazují buď nějaké mordýřství, proti kterému byl náš starej Babinskej úplný anděl, anebo Vás pitomě přesvědčujou, že potřebujete to i ono a prášky zrovna tyto a ne jiné a čudíte proto z elektráren a smrdíte mi tady do zahrádky, stromy mi hynou, cibule hnije, kytku mám poslední za klopem už dvacet let, jste jak děcka, která poprvé našla sirky.“ Dnes jsem s Krakonošem nemluvil, prý měl nějaké pškaní v zádech, se schůzky sešlo. Šel jsem na procházku a koukám tak kolem sebe. Ono je to ještě horší, než špatné. Na příští setkání s Krakonošem bych nejraději pozval celé město, ba raději rovnou celý český národ. Když se to tak vezme, zasloužili bychom, s celou naší slavnou civilisací! -oLA REBELION DE LAS MASAS. „Ani tato kniha, ani já nejsme političtí. Námět, o němž se tu hovoří, politice předchází a patří k jejímu podloží. Moje práce je temnou prací horníka. Poslání tak zvaného ‚intelektuála‘ je jistým způsobem opačné, než poslání politika. Intelektuální dílo často marně usiluje věci objasnit, kdežto dílo politika obvykle věci ještě více zatemní. Být levicový stejně jako pravicový je jeden z nesčetných způsobů, jež si člověk může vybrat, chce-li se stát imbecilem – oba tyto způsoby jsou ve skutečnosti formami mravního ochrnutí.“ Tento citát je vybrán z předmluvy pro francouzské čtenáře knihy Josého Ortegy y Gasseta „Vzpoura davů“, která poprvé vyšla ve Španělsku v roce l930. Vydalo ji nyní v českém, po stránce jazykové velmi pěkném překladu docenta Josefa Forbelského pražské nakladatelství Naše vojsko. Původně byla do češtiny přeložena profesorem Václavem Černým. Fascinuje mne na ní skutečnost, že naše současné problémy, kterým jako účastníci soudobých dějin často málo rozumíme, byly předvídány, formulovány a snad i částečně řešeny nejméně před třiašedesáti lety mysliteli, z nichž José Ortega y Gasset je jedním z největších. „Mějme na paměti, že národ spočívá především v souboru tajemství, která vyžadují určité úsilí, mají-li být uhádnuta a pochopena. Není tak jisté, že svět se skládá pouze z másla a kanónů. Existuje třetí věc – poznání – a to někdy přináší dobré výsledky.“ K uvedené informaci mohu jen dodat jako čtenář, ztotožňující se s myšlenkami autora knihy: je to kniha pro všechny nás, pro něž je touha po poznání základním motivem 2

života. Vzdělanost a vzdělání není už dávno pouze věcí školní docházky. Zásluhou knih tohoto druhu, zásluhou jejich autorů se šíří vzdělanost navzdory matoucímu vlivu oficiálního školství všech stupňů. Těmto velkým osobnostem duchovních dějin lidského rodu jsme konec konců trvale dlužní jedinou věc: přemýšlení o jejich myšlenkách. Není o čem bavit se s člověkem, který toto nepochopil. José Ortega y Gasset, profesor Patočka, prof. Václav Černý, Václav Havel, dlouhá a věčně se prodlužující řada dalších. Na chleba se mazat nedají, to je pravda. Ale? -oMám, pokud jde o rozhraní dvou roků, dosti smíšené pocity. Všichni máme sklon vymezovat čas do jistých jednotek, vteřin, minut, hodin, dní a roků. Co se vlastně stane nového v tom novém roce? Ráno buď vyjde slunce s mraky nebo bez mraků jako v kteroukoliv sobotu. Lidé prožívají pocit, že něco skončilo a něco jiného začíná. Avšak poznají všichni hnedle, že staré těžkosti tím nevymizí. Pokud se něco může změnit, je to pouze člověk sám se všemi lidskými dobrými i špatnými vlastnostmi. Právě tak falešně se nám může zdát, že svět je špatný, horší nebo lepší podle toho, jaký máme právě z něho pocit. On je však stále stejný, ani horší, ani lepší, jen my vnímáme svět jako čas, jako starý a nový rok, převážně zkresleně a falešně. Nepropadám proto na rozhraní našich dnů ani nevázanému veselí, ani smutku a úzkosti. Ani žádná předsevzetí jsem neučinil, byv poučen obecně známým mudroslovím. Zdá se mi, že ani hodnocení uplynulé doby tří let nemůže být přesné. Nebylo to ani zlé, ani dobré. Bylo to takové, jaké to bylo. Tím méně můžeme odhadnout to, co teprve nastane a jakým zkouškám budeme podrobeni. Víme také, že výsledek bude záležet jen na nás a na tom, do jaké míry budeme schopni dobra, dobré vůle a ochoty k souzvuku při kritické tvořivosti. Zdá se mi, že není třeba mnoha slov, slov ostatně čteme a slyšíme dost. O budoucnosti bude rozhodovat víra, naděje a láska, jichž budeme nebo nebudeme schopni. Nevidím proto budoucnost nejčerněji. Jak známo, jsme lidé velmi různí. Jsou mezi námi schopní, méně schopní až neschopní a také lidé schopní všeho. Celý problém vězí v tom, že neumíme předem tyto skupiny vymezovat a to ani násilím a diskriminací. Jedinou správnou cestou je přirozený výběr za pomoci důstojné úrovně myšlení, vzdělání a mravnosti. Proto myslím, že přirozenou cestou, respektem k mravním hodnotám můžeme cestou kvasu nebo hnisu dojít k jakémusi očištění celého organismu. Nikoli však bez přičinění. Proto jsem tuto novoroční poznámku uvedl úvahou o nesmyslnosti našich lidských měřítek času. Chtěl bych, abychom všichni měli úspěch, abychom v sobě zničili ducha rovnostářství a závisti, aby poctivý úspěch druhých podněcoval naši touhu uplatnit se lépe a nezávidět. A protože pořád, pokud svět světem bude, bude nejen každodenně vycházet i zapadat slunce, ale budeme také v různé míře a poměru sil potkávat všechny uvedené kategorie lidí. Důležité bude to, v jakém silovém poměru se budou vyskytovat, ale hlavně to, co my dokážeme sami se sebou, jak se tento mocenský konflikt vyvine v každé naší soukromé osobnosti. Jak se o to přičiníme. Nedělejme si v tom smyslu předsevzetí, jen o tom přemýšlejme. -oBůh jako dar aneb klid srdce. Byl jsem požádán, abych „dosvědčil možnost hledání nebo dokonce nalezení klidu srdce v životě sloužícího laika; můžete při tom vycházet ze své vlastní zkušenosti, můžete se uchýlit k textům“. To je velká pocta. Nikdy jsem se nezabýval otázkou, která je mi nyní kladena. Přesto tu je. Stojíme před ní všichni. „Laik“ i jeho opak, člověk angažovaný i neangažovaný, jsme na tom všichni stejně: pracující, kteří uvykli úplnému nasa3

zení v životě, i když klidu srdce je stále méně. Prohlašuji, že jsem se nikdy klidem srdce nezabýval, je možné, že jsem nemyslel na nic jiného, než na něj, aniž bych si to přiznal. Dokladem toho jsou ta jména hledajících, která se hrnou do mé mysli ve chvíli, kdy je toto slovo vysloveno. Protože mne zajímají, mohlo se klidně stát, že mám zájem též o klid srdce. Pravděpodobně pro velký dosah tohoto pojmu. Zdá se, že toto slovo označuje zcela individuální, osobní pocit. Opravdu znamená začátek i konec. Pod přizpůsobivým souzvukem dříme probuzení. Slyšelo naše křesťanské dospívání dostatečně mluvit o pokoji srdce? Evangelium bylo chápáno s odstupem, horlivě byl pronásledován hřích, náboženská praxe byla natolik kodifikována, až ji to přivedlo k libovůli, názory na záležitosti tohoto světa byly prolnuty podezíravostí pod vlivem výřečných vůdců, prvních kalifů. Nevzpomínám si, že bych někdy zaslechl jisté skladby, považované nepochybně za nebezpečné nebo prostopášné. Například: „Pán je blízko. Nechť vás nic neznepokojuje!“ Nehodlám proklínat svá první léta. Není nic hloupějšího, než zapomínat nejen na své kořeny, na temná slova, ale také na své zdroje, na slova jasná. Vždy jsem žil v křesťanství a nikdy bych tuto svou příslušnost nevyměnil za čočovici, protože náboženský život, přesycený mlhovinami, různými těmi „téměř“ nebo „skoro“ a bezvýznamnými fádními banalitami je udržován pouze vášnivou nejdůslednější touhou. Hle, způsob, jak tuto touhu vyjádřit a pojmenovat: „Lidský život je jakási zkušenost, pokus s nejvážnějšími následky.“ Evangelium mne uchvátí, kdykoli je otevřu. Jistý katolický styl měl zasáhnout každého. Přesto každý zůstal pro svou úlohu nebo roli svobodný. Věřící si představují, že nejsou svobodní, což jim brání v tom, aby se jimi stali. Náboženské soustavy totiž nerozhodují v poslední instanci o tom, na kterou stranu se přiklání naše hledající srdce. Volba je tajná, důvěrná, bezprostřední a osobní. Slavní konvertité neustále přitahují pozornost k událostem, které jejich konversi podnítily. Ve skutečnosti prožijí všichni věřící i nevěřící lidé, zbožní i bezbožní zkušenost probuzení, byť jen na okamžik, pod vlivem otřesné události, anebo při oslovení nějakým vnuknutím. Hledejme tedy počin otevřenosti, příležitosti k poznání, nebo příčiny zavřených dveří, hledejme život, nebo smrt: lidské příběhy a zbožné vzrušení mají smysl pouze ve vztahu k příčině a důvodům této volby. První jméno, které mne napadá, je jméno Pascalovo. Proč Pascal, jehož odchovancem nejsem? Pravděpodobně pro velmi staré vzpomínky. V mnohých z nás zanechal tento tolik francouzský genius, toto zrcadlo i světlo svou stopu právě tak jako ti jemu podobní. Vždyť Pascal je spíše bezohledný, než zjemnělý: „Ježíš Kristus bude v agonii až do skonání světa; v této době je nevhodné podřimovat, se nesluší pospávat.“ Neb Francie oplývá duchovními učiteli méně bezohlednými. Pascal není svého druhu jediný. Dopis jedné dívky, která o tři století později, v roce 1930, hodlá vstoupit do kláštera, přítelkyni Francoise Dolto: „Jeho /Kristův/ život byl nepřetržitým utrpením a smrtí.“ To není hlas Evangelia. Potřebujeme se nořit do snů o utrpení, abychom zapomněli na svůj neklid jako bychom tloukli hlavou o zeď pro zmírnění bolestí svých zubů? Zdá se, že klid srdce se vzdaluje, jsa omezen na záblesky okamžiků jako při bouřce. Vzkaz, všitý do kabátu Pascalova zní: „Jistotu, bezpečí, cit, radost, klid. /.../ Radost, radost, radost, slzy z radosti.“ Pascal znamená však více, než jansenistickou sklíčenou úzkost. Okouzluje, protože se rozchází s výsostným katolickým řádem, jehož rozpad vrcholí v době našeho narození. To pravděpodobně předznamenalo mou nevědomost. Nebyla to roztržka nenásilná. Nemáme záruk.

4

Co jiného lze učinit, než vzdát se možnosti zrušit účet uložený po staletí u notáře a očekávat klid srdce jako dar. Jacques Sommet napsal v roce l99l: „Není člověka, který by žil současně svou úzkostí i radostí. Něco jiného je to, co dostáváme, co je popudem božím.“ To je nepochybně ta správná cesta. Současná módní debata zařazuje věřící křesťany /spíše se říká židovsko-křesťanské věřící/ mezi sadomasochisty, oslněné smrtí, kteří mají o klidu jen vzdálené tušení. Na nás nyní je toto tvrzení dokázat. Pozoroval jsem přece, že věřící, kteří se své úzkosti pokouší čelit tím, že se snaží být sami sebou namísto toho, aby kloktali svěcenou vodou, nekapitulují. Abychom porozuměli naléhavé potřebě svobody, musíme pocítit tíhu pancíře na svých zádech. Jacques Maritain, humanista mezi humanisty, píše s výhradou omylu: „Věci ve stavu, ve kterém jsou, jsou nepřijatelné. Totiž způsob, kterým malý svět těch, kdož přijali židovsko-křesťanské náboženství, hledá zcela vážně a horlivě, zda poslední slovo bude patřit bědám nebo klidu.“ Kierkegaard řekl: „Klidu dojdeme jako ledňáček až tehdy, když můžeme své hnízdo vystavět na mořské hladině.“ Jinými slovy řečeno: jestliže jsme se nezřekli stavby, jsouce při tom nespokojeni se stavbou již hotovou. Je jedno východisko. Nalézá se na straně zřeknutí se. Zřeknutí se čeho? Koho? ZÁVORKA. Nežádám brakovou tragiku. Chci říci, že klid srdce nelze navinout na cívku, nezapomínám však na štěstí. Netvrdím, že mne štěstí míjelo. Jak nesbírat s vděčností tyto autentické stopy klidu, které nám byly dány jako štěstí? Můžeme být vděční. Tato touha po minulém není nostalgická. Je naléhavě časová. Dostalo-li se nám blaha a dostává-li se nám jej, je nutno říci: ano. Neb ano je slovem posledním a slovem vyjadřujícím klid a mír. DRUHÁ ZÁVORKA. Zmiňuji se o knihách, abych se jich dovolával. Je to pro citaci přístupnější. Jsou také lidé blízcí i neznámí, kteří nic nenapsali a poučili mne v tom více, než knihy. Desítky společníků. Mými přáteli a společníky při hledání klidu srdce jsou moderní lidé. Slovo moderní není pojmenováním systému, ale výrazem pro spolehlivou věrnost. Místo, které zaujímají moderní lidé, jim bylo přisouzeno při narození. Je to místo více neurčité a nejisté než ustálené, je to místo určené spíše pro hledající, než místo dědičné. Nemůže je uspokojovat zachovávání všech dávných pravidel a předpisů, potřebují znát smysl věcí. Často unaveni docházejí od známého k neznámému. Noří se do mnohočetnosti takovým způsobem, že jsou obviňováni z nedostatku prostoty. Dotazují se každodenně, jak je možno věrně věřit /protože Bůh a člověk nejsou na prodej/ a jak lze věřit jinak /protože člověk se nachází trvale na cestě. Není jejich chybou, nenajdou-li ráno ve své dopisní schránce klid srdce. Rytíř Inigo: Ignác z Loyoly. Když byl upoután po zranění na lůžko ve svém pokoji, pohnulo se cosi v jeho mysli. Je známo, co následovalo: četba rytířských románů; proč tyto rytíře nenapodobit; a proč nenapodobit jiný model, Ježíše Krista a svaté: Inigo opustí vše a v anonymitě se vrhá na cestu jako kdysi Sidharta, budoucí Buddha; začíná souboj Ignáce proti Ignácovi, modlitba smíšená s odříkáním, příhody a dobrodružství podobné Sidhartovým před jeho probuzením; jen o vlásek ujde šílenství a sebevraždě; dojde klidu, který nečekal: namísto netrpělivosti přijde vlídné uvítání. Není věřícího, ať jakéhokoli náboženství, který by nebyl pozván k obrácení na stranu pokorného nepohodlí. Klid je na nás seslán znenadání a to odjinud: „Láska spočívá v tomto: nejsme to my, kdo jsme Boha milovali, ale on miloval nás.“ „Takový je klid, kterého lze někdy dosáhnout a k němuž se nepřiblížíme bez souboje sami se sebou a se zbytkem světa. Nedůvěřoval jsem tomu, kdo tvrdil, že došel klidu svého srdce tak, jako když strčíme do 5

zahradní branky; obával jsem se, že by tak nedokázal nic víc, než projít se po své zahradě. Terezie z Lisieux, známá až příliš na to, abychom ji neznali. Zápasila o katolickou kulturu ve své provincii. Cítila, že musí usilovat o hlubší klid, vycházejíc od klidu méně hlubokého. Nepřekročila hranic své provincie a nejvýznamnějších katolických institucí. Usiluje přece o svůj cíl, protože se vrhá na maličkosti, aby získala více. Dochází tak překvapivého klidu, že nakonec jej už nevnímá. A přece je to klid, jak říká. Bernanos: „Pouze maličkosti vedou ke klidu.“ Vnitřní vise Simony Weilové. O klidu pochybuje: „Vstoupil do mého pokoje a řekl: Ubohý je ten, kdo ničemu nerozumí a nic neví. Pojď se mnou a já ti ukáži věci, o jakých nemáš zdání. Šla jsem. /.../ Čas od času podal ze skříně chléb, o který jsme se rozdělili. Onen chléb opravdu chutnal jako chléb. /.../ Jednoho dne mi řekl: ‚Nyní odtud odejdi. ‘ /.../ Vyšla jsem do ulic. /.../ Porozuměla jsem, že mne vyhledal omylem. Mé místo nebylo v této podkrovní světničce. Nezáleží na tom, kde toto místo je. /.../ Vím s jistotou, že mne nemiluje. Jak by mne mohl milovat? A přece, někde hluboko ve mně cosi, nějaká částečka mne samotné třesouc se strachem se nemůže ubránit myšlence, že možná, všemu navzdory, mne má rád.“ Nehodlám se s nimi srovnávat. Přesto jim naslouchám. Říkají: klid srdce je něco jiného než rozkoš a požitek; svůj vnitřní klid nenajdu snadno; nezbývá mi nic jiného, než znásobit své odříkání. Vnitřní klid srdce znamená být milován, což nezáleží na nás. Můžeme se pouze pokusit milovat na svůj vlastní účet. Učiním-li krok tímto směrem, znamená to, že jsem našel cestu. Tak něčí štěstí nebo neštěstí, týkající se kohokoli z nás, je stejně nebo více důležité pro mne než pro mé vlastní příbuzné, není nemožné, že jisté sliby mně dané, jež se neodvažuji přijímat, jsou opravdové a upřímné: „Možná, že všemu navzdory mne má rád.“ Pověstná „bázeň Boží“ zdaleka nesrovnatelná s bázní před tyranem působí nesnáz tomu, kdo cítě, že není středem světa, neodvažuje se zbavit se strachu, který si připouští. Kam jinam však může s pouhými svými silami dojít, utrmácen únavou, než do propasti? Klid srdce jako přijatá výzva. Je-li toho zapotřebí, mohu dále citovat. Takto píše Maurice Bellet, pátrající od jedné knihy ke druhé po tom nejzákladnějším jako po patici monumentu, na které by mohl vybudovat klid srdce: „Že by svět, který o tom při troše zkušenosti téměř pochybuje, byl viditelně a záludně osídlen zlem? (...) Evangelium je hlubokým vhledem, nořícím se nemilosrdně do smutných stránek světa, protože je projevem smilování se nad lidmi. Evangelium nevyvolává zármutek, ani krutost: vyzývá.“ Ještě krátce Simone Weilová: „Vytvořit si vlast místo vyhnanství.“ Chápu to takto: „odvažme se zakotvit s tajemstvím odvážné víry v důvěrného přítele, o němž vím, že nepřestal vnímat mé nadějné očekávání na tomto místě světa, zde a nyní, zní v tom hlas, který odmítá zlo a neštěstí. Jacques Sommet si myslí, že klidu srdce lze dojít tam, kde jej nejméně očekáváme, ve skalní pustině. Poznal tábory s jakýmsi vyhraněným kultem ničivé smrti. Je jí nutno čelit? Ano, bez pochyby. Žít a přežít. Nestačí jí však čelit se zraněnými končetinami. Je nutné je zahojit. Neboť kdo by dokázal důvěřovat si, že bude schopen uzdravit se svými vlastními silami místo naprogramované smrti? Přece může být nabídnut klid: „Kvůli břemeni reality /skutečnosti/, někdy až úmorně tíživému nemluvím často a snadno o lásce. (...) Nerad přitakávám příliš rychle ‚bratrské lásce‘. „Slovo láska bych snáze přijal jako označení toho, co Bůh darmo nabízí skrze propast bídy.“

6

Kdo zná Etty Hillesovou? Povšimněme si ještě jedné ženy. Nevím, zda ženy chápou věci poslední lépe než muži. V každém případě jsou ve výhodě tím, že se věcem posledním méně snadno vyhýbají. Etty Hillesová, mladá holandská židovka, inteligentní, vzdorující a bez bázně být sama sebou, zamilovaná, veselá. „Konečné řešení“ na ni dolehlo velmi zblízka: „Trávím svůj čas loučením s výhodami civilisace, jak by se dalo říci. A jestliže jich brzo už nebudu užívat (...), pochválím je jako jednu z jejích dobrých stránek.“ Hrozba je stále zřetelnější. „Je to životní úděl všech,“ řekne si a přestane se skrývat. Před několika měsíci si poznamenala: „Musím se vymanit z chaosu, který mne ohrožuje /vidím v tom dokonce své celoživotní dílo/ a do něhož bez ustání upadám.“ Hledala klid a mír srdce. Dobrovolně nastoupila do transportu podpírajíc ostatní deportované. Kdysi se ptala, zda je možné vyslovit boží jméno. Věřím, že nakonec se toho odvážila. Svůj klid si nenamlouvala. Marie Noel, které její město postavilo pomník pod dojmem čisťounké stařenky s kloboučkem, zatímco byla bojující básnířkou proti zoufalství a neodlučně s tím proti ilusím. A Kateřina Pozzi, jejíž osobnost nemá obdoby: byla důvěrně proslulá ve všech velkých pařížských salonech první poloviny století, byla vášnivou milenkou Valéryho a zanechala nikoli bez rozpaků svůj objemný Journal i hrst básní: „Nevím, čí jsem kořistí /Nevím, kdo mne miluje/.“ Všechna tato jména /a bylo by jich ještě hodně/ promlouvají o naší bídné i krásné zkušenosti. Ukazují cestu: nezabydlet se ve zcela dokonalém pocitu klidu, připravovat se, abychom uměli přijmout klid skutečný. Tato cesta směřující ke klidu je vhodná pro naši modernost, která jej ostatně současně hledá, protože tuší - což jsem řekl - že křesťané svévolně dávají přednost znepokojivým zmatkům a nesvárům před dobrým, mírumilovným a klidným přirozeným řádem. Abychom nalezli klid, stačilo by pěstovat módně oblíbené způsoby, které jsou domněle považovány za cesty k ovládání těla i ducha jako kdysi praxe stoické filosofie, nebo se nechat unášet vlnami davové kultury, anebo se uchýlit k hinduistické cestě „oddanosti“ či k budhistickému „odpoutání“. Zcela jistě můžeme hodně získat studiem těchto cest i od všech, kdo jsou prosti úskočnosti a chytračení s darem. Vyměňovat si cesty k poznání s našimi souputníky s ohledem na budoucnost, o níž netvrdím, že je mi známá. Osměluji se jich tudíž ptát, abych jim lépe porozuměl. Dobře vím, že klid Pascalův, Ignácův, Weilové a také Terezin je uhněten z tragického životního pocitu, ačkoli jej přesahuje, a že máme právo posuzovat tento podezřelý pocit. Avšak kde je přirozený pokojný a mírumilovný přirozený řád, jemuž se usilují přizpůsobit dědicové stoiků /jistí ekologové/? Řeklo by se, že stoik chce splynout s krajinou, aniž by ji narušil, aby nebylo vidět, že je sám narušen. A jaké jsou vznešené pravdy budhismu: život je utrpením, utrpení pochází z žádostivosti, je třeba odstranit žádostivost a touhu a bude odstraněno utrpení. Nelze být krutější. Takže se nám zdá, že stoikové na zážitku strachu vydělali a že naopak budhisté, jak se zdá, jej přijali se závěrem beznaděje. Méně slavné váhavé činy. Klid srdce není jen vnitřní záležitostí. Já existuje mezi ostatními. Vnitřní i zevní zkušenost si podávají ruce. Jedna z těchto zkušeností utváří druhou. Klid srdce vzchází nebo zaniká v jejich styčném bodu. Zdálo se mi poměrně záhy, ač nezřetelně, že nejzajímavější je právě nejtěsnější vztah mezi Bohem a člověkem. Nevím, které praktické drobné zkušenosti, které vynikající knihy, jež jsem přečetl, které myšlenky naprázdno přežvykované, jaké dalekosáhlé rozbory a jaká tvářnost času mne o tom přesvědčily. Zcela určitě je nesnadné uchopit oba konce řetězu a není snadné nalézt své místo. Chápu tudíž, že představa Boha hyne a 7

pomíjí pro svou přístupnost v očích těch, kteří nepřesahují tuto myšlenku: Bůh stanoví výslovný a jasný řád tam, kde zvedá svou hlavu neuspořádaný zmatek, podepírá nás v našich slabostech a při tom současně vymezuje hranice našich ctižádostivých tužeb. Úhrnem je to tedy jakási berla. Život, smrt, touha a naděje nemají s touto představou nic společného. Avšak zkušenost, ke které jsem citoval několik svědků z tisíce, pěje jinou, ne vždy jednoduchou píseň. Protože mezi představou Boha a zkušeností víry v něj, čili živé, osobní a skutečné víry je stejný rozdíl, jako mezi vojenským pochodem a melodií pro nepřítomnou milou. Nevládneme již nad risiky sázek a nad všemi nástrahami zevních činů tak, jako můžeme ovlivnit práci na vlastním nitru. Žijeme navíc ve světě, který jsme utvářeli a který jsme nadto povinni zachovat, aby se samovolně nezhroutil, chceme-li, hodláme-li ze své vůle úspěšně dosáhnout nějakého nevyhnutelného chabého pokroku. Je tudíž směšné vysmívat se heslům: svoboda, spravedlnost, právo, pokrok... Tyto pojmy označují vůli k dělnému činu. Avšak jak je možné jednat bez vědomí vymezených hranic pro naše počínání? Někdy se setkáváme s neodčinitelnými pohromami nezdaru, smrtí nemocného pečlivě ošetřovaného, osobní zradou, úpadkem svobod, válkou, o níž je známo, že možná nebyla nevyhnutelná. Velmi často probíhají záležitosti klidně jinak, než jsme si mysleli, což znamená pouze, že byly naší způsobilosti nepřiměřené. Takto má při našem jednání a chování své velmi pevné místo naše zřeknutí se ctižádosti a pocitu zásluh. Nebylo mdle a netečně co pozorovat, dokud se nezrodil skutek. V činném chování je obsaženo utrpení, skutečná, opravdová činorodost je spojena s vášní, touhou a utrpením, vše, co konáme, nemáme ve vlastních rukou: to je zkušenost, z níž jsme odvodili, že naše svoboda nás při hodnocení překvapí. Klid srdce v každém případě nevznikne jinak, než s přihlédnutím k této složitosti. Ignác z Loyoly nabídl proslulé pravidlo na počátku moderního myšlení: „Věř v Boha tak, jakoby úspěch věcí závisel zcela jen na tobě a nikoli na Bohu / Proto tedy konej všechnu svou práci, jakoby ji konal bez tebe sám Bůh.“ „Spojení vody a ohně, spojení hodnověrné, pravé víry a osobní zodpovědnosti. To boří starý výklad, podle něhož Bůh jednal místo mne i ten nový, podle něhož mé jednání vyústí bezprostředně v Bohu. Obě interpretace si ostatně jsou rovny: bílá čepice nebo čepice bílé barvy. V obou případech buď člověk zapletený s Bohem, nebo Bůh s člověkem. To, co tušil Ignác, je hodně vzdáleno naší zkušenosti, protože nemáme možnost nadchnout se pro bohy. Nevíme už ani, zda vytvoříme velkolepě okázalý svět nebo zda založíme chaos. Posledními modláři jsou ti, kteří pod záminkou uvolnění místa pro Boha ponižují člověka až do prachu země. Nacházím s radostí obdobné myšlenky ve spisu Václava Havla: „Naději nelze poměřovat radostí, že sledujeme příznivý průběh věcí, ani naší obratností při investici do podniků slibujících úspěch. Její mírou je naše způsobilost horlivě hledat kladné cíle. Tato naděje spíše přetrvá a prohloubí se v obtížných situacích. Není to tudíž jedna z forem optimismu, ale jistota, že naše činy mají smysl, i když nemůžeme znát jejich výsledek.“ Věřící jsou účastníky společenského života jako každý a Bůh ví, zda byli, jsou a budou činní. Pohleďte na křesťany: vládnou přímo i nepřímo národům, mají sklon integrovat život církve proti laické demokracii, sociálnímu křesťanství, proti rozvoji, teologii osvobození… Nevidím, že by si mohli dělat naději na oslňující výsledky. Tápají váhavě, jako celý svět. Je neužitečné očekávat od nich, že svými zdatně obratnými schopnostmi nebo vlivem hravě překonají překážky, na které ostatní naráží. Neusilují o naprostý úspěch, ale cudné rozhodnutí úplně zbavené nároku nelpět na povrchu věcí, aby z bláta a bídy vysvobodili zřídlo klidu. Protože klid, ještě jednou to opakuji, je na straně

8

našeho zřídla a cílem naší práce je učinit jej zřetelným, průkazně účinným a lahodným a to zde a teď. Naše skutky by měly hlouběji zasahovat, protože hrozí, že se staneme pouze ctihodnými činovníky. Prohlubovat, podrobit se zkoušce. Při našich skutcích nepociťujeme dosti, že klid je směsicí odvážné, tajemné důvěry a vůle. Hledat například nové způsoby bytí, jak jinak spolužít s lidmi blízkými i vzdálenými. Emmanuel Levinas vymezuje takto nekonečnou sázku naší existence: nejsem nikdy zcela vyrovnán s pozorností k bližnímu. Má zodpovědnost za něho svědčí o neviditelném NEKONEČNU (ať mne bližní přijímá nebo odmítá, ať pro něho mohu nebo nemohu něco učinit). Lidská tvář bližního, kterého nemohu zabít, aniž bych zabil sebe. Odkládám svou svrchovanost, abych k němu našel svůj vztah. Píše ještě o vztahu syna nebo dcery k otci nebo matce, že je to „jakýsi vztah k bližnímu, kdy druhý je podstatně jiný a kdy je nějakým způsobem současně mnou.“ Otcovství by mohlo být modelem a mateřství rovněž, pokud bychom dokázali myslet jako ženy. Protože nezáleží na tom, kdo – ačkoli v různé míře je současně on i já. Porozumíme tomu například ve válce mezi národy (šok), na tomto oslím můstku modernity. Tyto cesty jsou příkré. Není nutné být filosofem nebo „aktivistou“, abychom pochopili. Toto je novela Tolstého: PÁN A SLUHA. Obchodník Vasilij Andrejevič Brekhounov se vydá se svým sluhou Nikitou na nebezpečnou cestu, protože miluje nade vše peníze. Zabloudí se svými saněmi uprostřed sněhové bouře, snaží se sám dostat na koni z nebezpečí, opustiv Nikitu v saních, zbloudí, chodí pořád dokola kolem místa, odkud vyšel, upadne nakonec zpátky do saní na téměř zmrzlého Nikitu, leží na něm, usne posléze zmrzne, a má svůj poslední sen: „Chce se zvednout, ale nejde to. (...) A vzpomene si, že Nikita leží pod ním a že je ještě teplý a že žije. Připadá mu, že on, Vasilij Andrejevič, je Nikita a Nikita že je on a že jeho život nesídlí v něm, nýbrž v Nikitovi. (...) „Nikita žije, to znamená, že já také žiji,“ řekne si s pocitem radosti a vítězství. (...) A Vasilij Andrejevič poté ani nežije, ani nemyslí, ani necítí už nic z tohoto světa.“ -oMoje ústa budou vyhlašovat moudrost, mé srdce bude rozjímat o rozumnosti. Nakloním své ucho ku příslovím, při citaře předložím svou hádanku i výklad. Žalm 49. Proč filosofie? Neříkejme tomu tak. Je to cizí slovo, navíc ožvýkané, zprofanované. Měla to být záliba v moudrosti, přeloženo z jazyka vlasti tohoto slova. Nejdříve jsem znal mnoho moudrých lidí svého dětství. Otce, matku, jednoho velmi moudrého strýce a kupu sousedů. Masaryk kdesi napsal, že věda se zabývá tím, čeho si nikdo nevšimne. Tito lidé si všímali všeho, o všem dovedli po svém vyprávět, znali mnoho historek, vtipů /nikoli oplzlých/. Moje babička zahajovala kritiku slůvkem „Hm“, nepamatuji se, že by se s někým hádala, pak dlouho mlčela a zakončila to něčím takovým, jako že dotyčný je zvláštní člověk a že mu nerozumí. A pamatuji se na jednoho Mistra zednického, jemuž jsem byl přidavačem na jedné stavbě, který musel mít pořád zásobu cihel i malty, ale v poledne o přestávce /20 minut!/ jsme hovořili o knihách. A to byste koukali! Pak pamatuji hospodáře, před nímž jsem nemohl moc mluvit o Bibli, protože ji znal samozřejmě líp než já a možná skoro tak dobře, jako bohoslovec študios. Dodnes tyto lidi pokládám za filosofy a své učitele. Pak jich bylo ještě víc, než hodně. Mám po této stránce na co vzpomínat a pěkně vzpomínat.

9

A co dnes? Myslíte, že je to s tou filosofií horší, nebo lepší? Je to skoro stejné. Oni totiž i tenkrát nebyli jen samí filosofové. Byli také lidé, kteří dovedli vykládat a psát do novin takové kanálie třeba o presidentu Masarykovi, věděli jsme, že je to křivda a že to není pravda. Ale psali to. To proto, že v jejich srdci nesídlila moudrost ani slušnost, ani nic. Všemu se vysmívali, co jen trochu zavánělo vzděláním, hluboká vzdělanost a solidnost charakteru je dráždila asi tak, jako krocana červený hadr. Když školák Ježíš byl postrádán rodiči a nakonec nalezen mezi rabíny, dostal asi co proto od ustaraných rodičů a hájil se prostě slovy: kde bych mohl jinde být než mezi moudrými? No, je pravda, že ho asi také trochu kvůli tomu později ukřižovali. Zmiňuji se o tom, protože pořád na světě budou oba druhy lidí, snad by už neměli být rozlišováni podle toho, zda jsou k ukřižování nebo ne. Pořád si totiž budou lidé klást otázky: Kdo jsem? Co jsem? Kam jdu? Proč tam jdu? Co je to utrpení, proč umíráme, proč jsou války, proč je zlo a co je to dobro, je to dobro samo o sobě anebo jen opak zla, proč je na světě neštěstí, co je to vesmír, jaké tajemství skrývá lidský život, lidská duše? Jedni se budou nad těmito otázkami trápit, podle svých odpovědí budou nebo nebudou žít, druzí mávnou rukou a půjdou se opít nebo krást anebo čumět a nudit se. Ti první budou sbírat chytrosti, vstřebávat je z knih a pořád budou mít o čem přemýšlet. Ti druzí se budou mít možná lépe. Nebudou mít možná vrásky. Není vyloučeno, že dojdou jednoho dne na křižovatku a zpoza rohu na ně vybafne saň. Saň prázdnoty, opuštěnosti, marnosti všeho. Sáhnou po revolveru. Přiloží jej ke spánku a zjistí, že jejich hlava vlastně není prázdná. Že v zoufalství se probouzí v člověku něco, světlo, záře, a naproti jde krásná, velká, nadosobně velká bílá postava, která není postava, ale je to přesně ona. Najednou tato bytost zmizí a on pozná, že je v něm světlo. Vyláduje revolver, aby se náhodou ještě nespletl. Poznal lásku. Tečka. -oV roce 1946 vydala YMCA přednášku Karla Bartha, známého švýcarského myslitele a teologa, kterou přednesl v roce 1945, tedy těsně po druhé světové válce. Vracím se k ní někdy jako k ostatním autorům své knihovny. A tady si dovolím citovat jeden odstavec na důkaz, že některé myšlenky přesahují svou dobu. „Mluvím opatrně o poněkud jiných liniích. Člověk není dobrý. Ani po událostech těchto let nebude žíti na docela jiných liniích. A proto formule dnes často slýchaná, že po vyhrané válce je nutno také vyhrát mír, se mi zdá příliš pyšná, než abych ji chtěl vzíti do úst. Při vší zdrženlivosti tím přikázané je však možno a nutno říci: jde o to odvážiti se nových životních pokusů, jde o to, dokázati, že jsme za této enormní mezihry nespali, nýbrž jsme se něčemu naučili, co jsme dříve ještě nevěděli. Včerejší zločinci jsou ti tam. Ale nestačí, že jsme v této době patřili k pořádným a slušným nebo dokonce k velmi dobrým lidem. Právě mezi hodnými a dobrými lidmi z předvčerejška, kteří se ničemu nenaučili a nic nezapomněli, bude patrně dnes a zítra nutno hledat vlastní nepřátele lidského pokolení.“ -oJsou naléhavé otázky, které vzbuzují buď znechucené mávnutí rukou, nebo skeptické konstatování stavu lidského světa, beznaději bez odpovědi na dotaz: „Tak co tedy dál, občánku?“ Za tímto vyjádřením stojí v podstatě lenost, obava z úvahy a hledání, trápení, povrchnost. Místo toho je snazší hledět hodiny na televisní obrazovku a nechat volně manipulovat své duševno. Je to tedy konstatování bez pokusu něco řešit.

10

Vše snad pochází z toho, že člověk považuje svůj soud a svou pravdu za suverénní, nedotknutelnou a definitivní, že posuzuje své okolí neobjektivně podle svého. Podle sebe soudím tebe, převedeme-li tuto pravdu do úsloví. Všimněte si jen toho, jak rozšířen je zlozvyk skákat druhému do řeči. Chudák protistrana nemůže ani doříci to, co vymyslela a již je zde oponentura – proti čemu, když ještě nevím, co snad chtělo být řečeno? Každý má něco, jeho majetek či majeteček má svá plus a minus. Podstatou závisti je, že se mi právě líbí to, co má druhý a co nemám já. Méně již jsem ochoten přemýšlet o tom, že se onen druhý musel třeba něčeho jiného, čeho se já vzdát nechci, vzdát, aby dosáhl vlastnictví záviděného objektu. To, co druhému závidím, je jen úzkým oborem toho, co druhý má, nemá, získal, ztratil. My lidé jsme hodnoceni, pokud jsme hodnoceni, celkem dvakrát: dosaženou mzdou a společenskou prestiží, obecným uznáním. Odměna v penězích nemůže však být nikdy objektivní, ač by se zdálo, že je to jednoduchý počet. Závisí na tržní situaci, na kodexu morálních hodnot, které společnost považuje za účelné a jaksi vnitřně povinné. Člověk má sklon hodnotit svůj přínos pro druhé velmi subjektivně i tam, kde provolává svůj úmysl konat pro druhé dobro. Při podrobnějším přezkoumání přicházíme však často na to, že je to jen zástěrka pro zcela cílený sobecký zájem. Znám naopak mnoho příkladů – a to i dnes! – že lidé motivují své úsilí tím, že je baví danou práci dělat, že je jejich výsledek pochválen a uznán jako dobrý. Člověk je dvojí bytost. Je jedinečnou, neopakovatelnou osobností pokud jde o jeho osobní život, postoje, názory. Nevystačí si však sám. Je velkým množstvím rozmanitých vztahů zapleten s druhými. Lze to nazvat zodpovědností, která tu je, i když o tom nechceme nic vědět. Je to podstata celistvosti tkáně, tvořící naše společné bytí, záruka její pevnosti a odolnosti. Neprojevuje-li se nějak zodpovědnost, není se potom čemu divit. Četl jsem, že spokojenost je často zaměňována s pocitem štěstí. Jsou to dvě různé věci. Teplo od noh je podstatou spokojenosti, teplo od srdce podstatou štěstí. „Čím já mohu pomoci?“ je otázka první a základní. Teprve druhou otázkou je, jak to ovlivní soustavu mého denního živobytí, kolik si tím vydělám a zda mi tento výdělek stačí. Dosud schopní mívali méně peněz než ti všeho schopní, a tak už to na tom světě chodí. Schopným to většinou nevadí ani tolik, jako neschopným. Ti by chtěli dosahovat bezstarostného životního standardu lacino, rychle. Jednou z předností tržního systému, jehož morálními výsledky si zase nejsem tak docela jist, je, že dovede přinutit člověka k jinému pohledu. Bývaly doby, kdy za práci byla považována jen výroba zboží. Zvrácenost takové představy je nabíledni. Je to sice práce, která tvoří nové hmatatelné hodnoty jako rolník, který připraví k úrodě své pole. Bez výše zmíněných závislostí je to však známá výroba pro sklad, bez měřítka kvality a tedy skutečné hodnoty. Nevyrábí-li stát, ale zodpovědný jednotlivec, musí podstoupit steré risiko, zmenšit je na nejmenší možnou míru. A že je obchod jen využíváním výrobcovy práce? Co se zbožím bez obchodu? Jestliže výrobce užívá své inteligence k předtuše cíle své práce, obchodník je vystaven dalším zátěžím své fantasie. Ochrnutím obchodu by velmi záhy ochrnuly i továrny se všemi důsledky. A tak je to se vším. Je nadmíru nutné, abychom už jednou pro vždy opustili žabomyší pokukování po tom, kolik si kdo vydělá a jak. Od dodržování zákonů je tu berňák a soudy. Zdaří-li se někomu se vyšvihnout, pak se spíše ptejme, zda bychom to nedokázali také stejně nebo dokonce lépe. Závidět je nízké a hloupé, pro všechny nás nebezpečné. -o-

11

Sedm důvodů ke vzájemnosti 1) Sousedovi vyhořel dům. Máš z toho radost, protože souseda nemáš rád. Máš asi záruku, že tobě se nic takového nemůže stát. Pomoc v nouzi sbližuje a odpouští. 2) Sousedovi se spustila dcera. Jediné dítě, na kterém lpěl. Máš radost, protože nemáš souseda rád. Tvé dítě je ještě malé. Ale máš záruku, že tobě se nic takového nemůže stát, protože ty vychováš dítě lépe? 3) Soused rozbil auto. Bodejť, takový pitomec. Nemáš ho prostě rád. Ty víš jistě, že vždy, za všech okolností jsi dobrý šofér. Víš jistě, že jednou na vteřinku nezaspíš za volantem? 4) Soused se dal na pití a dělá ostudu sobě i rodině. Je to přirozené, protože ho nemáš rád a patří mu to. Kdy se bude zase potácet kolem tvých oken? Bude to legrace a zábava. Tobě se nemůže nikdy stát, že budeš pro něco velmi nešťastný a také nedomyslíš, že alkoholem nic nevypořádáš, jen sobě ublížíš. Ty se zcela nikdy nezpiješ z alterace jak zvíře. Možná, že se ti to dokonce už i někdy stalo – ale to bylo jen takové nedopatření, že? Možná, že tomu člověku chybí jen dobré lidské slovo, které mu i ty dlužíš, protože ho nemáš rád. Jsi dokonalý. 5) Sousedovo dítě ti lezlo přes plot. Až toho spratka chytíš, dáš mu co proto, protože tak špatný soused nemůže mít dobré dítě. Tvé děti nemají nikdy touhu něco provést, třeba jen z klukoviny. Na cizí zařveš, řvaní na své dítě nesnášíš. Když provede něco tvé dítě – jsou to přece děti! Když to dělají děti cizí, zrají leda pro šibenici. 6) Sousedovi chodí někdo za ženou. Aha! Patří mu to, protože ho nemáš rád. Dobré téma k pivu. Své ženě nosíš každou novinku o té věci, tak trochu ukazuješ, že ty bys nikdy… Jak to vlastně bylo tenkrát na té služební cestě, kde tě nikdo neznal? No, necháme toho. 7) Cokoli špatného se stane jemu, sousedovi, nebo komukoli druhému, může se stát tobě, ať za to mohou okolnosti nebo ty. Snaž se pomoci, někdy slovem, někdy činem, můžeš zažít zázrak. Nemůžeš-li pomoci, vzpomeň si alespoň na toto sedmero a také na desatero přikázání, řečených božích. Uměl bys je vyjmenovat? Jsou v Bibli, která prý už není k ničemu, protože modernímu, dokonalému člověku nemá co říci. -oŘemeslo. Chceme-li někdy vyjádřit, že člověk, jehož práce má být více posláním než zaměstnáním, této naší představě nevyhovuje, říkáme: „Ten a ten… není žádný lékař, kněz, právník atd., to je obyčejný řemeslník, který se pouze vyučil a teď svou práci dělá jako pouhý stroj.“ Chtěl bych proti takovému vyjádření rozhodně protestovat a vrátit všem poctivým lidem poctivé slovo řemeslník. Život mne naučil již dávno, že mezi řemeslníky potkávám úplné aristokraty ducha (i naopak), mezi tak zvanými vzdělanci někdy také naopak. Není to dáno počtem škol, titulů a stupněm vyučení, je to dáno lidským rozměrem člověka, jeho pokorou a skromností. Tyto vlastnosti, pravda, podvědomě očekáváme tam, kde se člověku dostalo nabídky vzdělanosti. Někdo nabídky pilně využil, jiný ji promarnil. Vždyť slovo řemeslník je slovo prastaré, rozšířené nejen ve slovanské jazykové oblasti. Má společný kořen REM..., který například v litevštině je základem slova mír nebo slova RIMTI – býti v klidu. V gótštině znamená slovo RIMIS klid, mír. Řemeslník je tedy člověk, který nevyhledává umění válečných a má radost z práce v klidu 12

a míru, jeho myšlení je kladné, chce sloužit druhým způsobem, kterému se naučil, který ovládá, který ho baví. Nepodceňujme řemeslníky. Snažme se každý být především dobrým řemeslníkem. -oBoj nebo hra? Říkáváme, že život je boj. S tímto slovem logicky spojujeme vědomě i podvědomě představu násilí, hrubého potlačení protivníka až k smrti. Není tomu vždy tak. Lidé slabé nátury si často tímto heslem dodávají iluzi ke svému defektnímu sebevědomí a statečnosti, odvahu a všechny obdivuhodné nedostatkové vlastnosti. Myslím, že užitečnější by bylo pojímat život jako zápas a hru. Zatímco v případě boje platí jediné pravidlo a to zákon silnějšího (více svalů, více železa a bomb), v případě zápasu a hry se naopak uplatní důvtip, inteligence a předvídavost, vlastnosti to více konstruktivní a vůbec ne destruktivní. Život v zápase a hře vyžaduje na rozdíl od boje a války pravidla hry, jejich dodržování, ideálem je fair play. Vítězství v zápasu nebo hře není natolik podstatné, aby pro ně musela téci krev a slzy. Stačí krůpěj potu, medaile se ostatně rozdělují stejně jen prvním třem nejlepším. Nejdůležitější je účast a účast je v životě cestou. Jak psáno v úsloví: smyslem není cíl, ale cesta. Hrou je život ostatně také proto, že může být zábavný, napínavý a dobrodružný pro toho, kdo umí žít a vnímat jeho dramatičnost, jindy jako komedii a někdy dokonce jakousi crazy story, kterou přináší. Umět nad něčím ve svém vnitřním zasažení ustrnout, žasnout a jindy se zachechtat, když je něco opravdu k smíchu. Hrou je život nadto i z toho důvodu, že bez zapojení fantazijní složky našeho vědomí by se stal otupěle nudným. Navíc nám fantazie pomáhá nahlédnout do oblasti poznání, skrytého pro smyslové vjemy a pro tak zvaný zdravý selský rozum. Sám život je výtvarník, maluje někdy hustou pastosní barvou nanášenou špachtlí místo štětcem. Jindy vytváří vlasovým štětečkem něžné pastelové scénky nebo idylický akvarel. Život může být dokonce i hudbou někdy více rytmickou a jindy zase může být sladkou melodií stříbrného větru. Pro vnímavé ucho je svět a život jedním hudebním matiné, jsa zaplněn roztodivnými zvuky včetně nočního ticha. Vstoupí-li do života idea boje a války, bývá výsledkem pochybných triumfů vždy něco úplně jiného než idea, v jejímž jménu byla válka vyhlášena. Vždycky je pak všechno jinak. Po této stránce padli padlí zbytečně. Dohromady ani nevím, čím je život víc, zda zápasem nebo hrou. Od věků však je život nepochybně prvním konstruktérem barevné obrazovky na rozdíl od primitivního černobílého přístroje našich televizních začátků. Není jednoduchý. Je krásný. -oPeníze páchnou nebo nepáchnou? Nejsem finančník, po celý život jsem byl gážistou, dostával jsem to, co mi dali. Z naučného slovníku vím, že peníze jsou směnným prostředkem s univerzální kupní silou a také všeobecným ekvivalentem pro vyjadřování cen všech statků. Jejich úkolem je vyjadřovat míru hodnoty věcí (aby se nemusela například jedna kráva měnit za jeden televizor), dále mají být měřítkem cen, mají zprostředkovávat směnu zboží, mají být oběživem, mají umožňovat tvorbu úspor, mají být univerzálním platidlem při vyrovnávání finančních závazků (daň z nemovitosti neplatíme tím, že na finanční úřad dovezeme kus plotu) a umožňují také mezinárodní obchod. Z toho tedy plyne, že je to věc nadmíru potřebná a užitečná a řeknu rovnou, že jako každý mám i já peníze rád a nesouhlasím s fundamentalisty chudoby, kteří je odsuzují. Většina lidí to dělá ostatně jen proto, že se dosud k penězům nedostala. Tím nemyslím těch pár poctivců, jimž je čest a dobrá po13

věst z gruntu milejší než miliony v bance. Peníze jsou lidský vynález, praktický vynález, a proto také vynález, poznamenaný chybami a riziky. Myslím, že tak zvané špinavé peníze, které asi ještě nikdo u nás nedefinoval tak, aby jejich majitelé mohli být popotahováni, byly, jsou a budou, pokud lidstvo bude lidstvem a peníze penězi. Skoro bych řekl, že za to ty prachy ani nemohou, proto nepáchnou, jak míní náš premiér. Páchne spíše něco ve státě dánském, tedy českém, páchne systém, který neumí zdroje nelegálních peněz postihnout. Snad napřesrok, nebude-li to nesmírně těžké. Píši tyto řádky, protože myslím, že se otázka peněz zbytečně moralizuje, že máme sklon podezírat každého, kdo trochu více vydělá, že kradl. A ruku na srdce! Kolik z nás dokáže vydělat právě tolik nebo více, poctivě a dle zákona? Jakou námahu stojí poctivý zisk? A každý nechť se zeptá sám sebe: „Kdybych měl příležitost šikovně ukrást, nezakolísal bych v tu chvíli alespoň na chvilku v mém morálním halasu?“ Jen ten, kdo to zažil a zachoval se čestně, může říci, že takový je jeho obyčej. Nuže, neštítíme se peněz, nepáchnou nám, je to pořád jen prostředek k životu, není to božstvo. I zde platí dnes již klasické: Být či mít? Nejdříve být a pak mít. Ten, kdo především je, ví, co udělat kulturně s tím, co má. Co udělají peníze s člověkem, co udělá člověk s penězi? Je to námět pro občanskou společnost. -oIT IS THE FIRST STEP THAT COSTS Naschvál jsem napsal nadpis tohoto článku anglicky a věřte mi, že nikoli z vypínavosti. Nemám naštěstí po této stránce nic, čím bych se mohl chlubit. Při poslední holandské návštěvě jsme konstatovali, že se dnes domluví u nás více lidí anglicky než dříve. Přesto trvá neúnosně velká jazyková bariéra mezi námi a ostatní Evropou i světem. Jak tomu pomoci? Mnozí se začali kdysi učit, možná opakovaně, nevydrželi. Jiní ani nezačali. Myslím, že ideální metoda studia cizích jazyků neexistuje kromě toho, že se prostě člověk musí učit a naučit. Netoliko hlavou, ale doslova zadkem, přilepeným pravidelně na potřebnou dobu k židli nebo lavici. Co může přispět? Především myslím, že zvídavost s otázkou: Co znamená toto slovo na mém tričku, na obalu dovezeného cukroví nebo kosmetického přípravku či návodu k použití? Investice do dobrého slovníku se vyplácí. Za druhé pomáhá vědomí, že jazyk nemůže být tak těžký, když tam u nich doma tím jazykem mluví každé malé dítě. Za třetí pocit, že jazyk je určen především k domluvě, za druhé k poznání jiného národa a jeho kultury a teprve za třetí k perfektní znalosti na úrovni vládního překladatele. Jedno slovo je víc než žádné. Naučím-li se denně tři slova, je to za rok 3x365 slov. Jazyk kiswahili, kterým mluví některé domorodé kmeny v Keni, Tanzanii a Mosambiku obsahuje všeho všudy prý asi tři sta slov, které stačí k jakékoli domluvě. K získání jazykových znalostí je třeba trpělivosti k překonání začátků. V každém kurzu se po určité době projevuje mrtvý bod, proto je třeba i skrovných znalostí od začátku využívat, aby člověk měl z práce radost a pocit, že jeho snaha je užitečná. Dále je třeba mluvit zpočátku více než psát, bez ohledu na chyby, nestydět se. A pořád se ptát: Jak bych řekl to nebo ono? V angličtině je důležité osvojovat si ustálené vazby vedle jednotlivých slov. Angličtina má svéráznou výslovnost, která je někdy významotvorná. Poslouchajíce rodilého Angličana, máme dojem nesrozumitelného hejkání, jde tedy o to, naučit se správně „hejkat“, aby nám i on rozuměl. Je pravda, že k domluvě postačí pro začátek i výslovnost knižní, pobytem v Anglii už si tu správnou osvojíme. Nezapomeňte: Být zvědavý a zvídavý, neztratit kuráž, každý den jedno slovo a jednu frázi, vytrvat. Poslední větu této výzvy máte anglicky v nadpisu. To jest do vínku, pro začátek.

14

-oJeden šťastný den (opravdu se mi to stalo). Ráno se ozval telefon (užiji smyšleného jména): „Zde je Čermák, volám z Hradce z agentury Román. Mluvím, prosím, s panem starostou?“ „Ano, tady Mühlstein. Jaké máte, prosím, přání?“ A pak jsme hovořili... Nakonec: „Děkuji vám, dovolím si zavolat ještě zítra.“ Hned nato zvonil znovu telefon. Zmýlená. Nějaká paní volala kadeřnictví. Dohodli jsme se, že u mne není kadeřnictví a paní s omluvou zavěsila. Za druhé: Na poště jsem se ve dveřích setkal s mladou dámou. Podržel jsem dveře, aby mohla projít. Usmála se na mne a poděkovala. Za třetí: Přecházel jsem po náměstí. Řidič, který projížděl, zastavil a počkal, až přejdu. Mezi tím jsme se stačili na sebe usmát a pozdravit se. Za čtvrté: Navštívil jsem finanční úřad, protože jsem potřeboval složenku na zaplacení daně. „Složenky dosud nedošly. Až budou, přijedeme do Opočna a tam budete moci zaplatit v hotovosti, abyste nemusel platit ještě navíc porto.“ Za páté: Děti šly ze školy a doslova o závod slušně zdravily. Dokonce i ty čtrnáctileté, u nichž bych chápal nezdravení jako fyziologickou normální a odpuštěníhodnou vlastnost. Honzík mi dokonce řekl: „Dobrý den, pane Mühlstein, jakpak se máte?“ V ten den se mi zdálo, že svítí slunce, i když bylo předjarně pod mrakem. Řekl jsem si: „Snad ten svět opravdu není tak mizerný špinavec, jak se někdy tváří.“ Zmiňuji ten den, ten šťastný den, jen proto, že se lišíme v mnoha věcech. Ale slušnost, to nejsou žádné čáry, to není složité, to lze zařídit ihned, okamžitě, doslova z fleku. První i poslední, malý i velký může být slušný jako dokonalý aristokrat. Nic to nestojí. A je to fajn. -oShrnuto ze zápisníku. Na světě není nic stálé a jisté, jedinou stálou veličinou je změna. Je přirozené, že řád světa rovněž podléhá této změně. Řád světa je však veličinou duchovní. Zůstává skryt před těmi, kteří jej nehledají. Ekonomický a hmotný řád světa je řádem nižšího stupně, bez nadřazeného řádu duchovního vytváří vzduchoprázdno s podtlakem. Toto vakuum, toto prázdno pak nasává velmi snadno zlo, namířené proti člověku a smyslu jeho bytí. Zjevné úspěchy ekonomického řádu ohrožují duchovní řád světa, ponechány samy sobě. Děje se tak systémem drobných i rozsáhlejších pokušení, sdělených již pramáti Evě: Budete jako bohové, tj. můžete bez zábran vše! Nadbytek ve sféře hmotného světa má sklon korumpovat lidskost. Uplatňuje tuto korupci přes přirozené vlastnosti v hloubi lidské bytosti: logická řada sobectví, sklonu k šizení, v dalším a mezinárodním měřítku se objevují velmocenské sklony, poručnictví velkých malým a – jak jinak – války. Tento svět produkuje nezměrná hmotná bohatství i nezměrnou bídu, utrpení, které provokují ke vzdoru. Bezradný teoretik začne „bojovat“ o všeobecné sociální zabezpečení. To má však svá úskalí, vítězí-li socialismus. Dochází k vítězství slabých povah nad rozumem. Nepodaří se vymýtit touhu po moci, touhu po zisku a bohatství. Při nedůsledném porovnávání výsledků vzniká závist, při nedostatku vlastní tvořivosti se na stěnách společné nádoby objevuje nálet nenávisti: Nemám-li sám vepříka, nechť alespoň ten sousedův pojde. Duchovní řád určuje naopak: Nepožádáš… nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani 15

po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. Pojem stvořeného světa je dobré dílo boží. Ponechán však sám sobě, propadá cestou prázdna zlu. Cítíme, že je třeba spolehlivých měřítek a vodítek, člověk jich však sám schopen není. Položme si otázku: Je člověk skutečně tím nejdokonalejším tvorem ve vesmíru? Není to spíše patologická výjimka stvořeného světa, výstřední případ, výjimka jinak dokonalého světa přírody? Pravděpodobně ani tak, ani onak. Jen pokory, skromnosti a tolerance je třeba. Ani já nepíši rád články o ničem. Je toto o ničem? -oCizí slova – smetí nebo koření? Bylo nám vytčeno, že užíváme v našich novinách příliš mnoho cizích slov. Nemyslím, že by jich byl nadbytek a vím, pokud jsou užita, že tak žádný z autorů nečiní s úmyslem vytahovat se svým jazykovým arzenálem. Chce prostě něco sdělit, něco, co je kouskem jeho přemýšlení a jeho názorem. V našem životě vezdejším je skutečně mnoho cizoty, vytvářené někdy z touhy po falešném zdání původnosti, po odlišení, výjimečnosti a nejsou vzácné ani zcela průhledné sklony k podvodu, krytému vznosným názvem podniku, nepočítaje v to různé společnosti s ručením velmi omezeným či žádným. Přesto si myslím, že jistá znalost řady výrazů i slov cizího původu pomáhá k přesnějšímu vyjádření už z toho důvodu, že třeba nebyl dosud nalezen výstižný český protějšek cizího výrazu, leckdy běžně užívaného. Aniž bychom si to uvědomovali, je mnoho slov, která pokládáme za původně česká, ale při troše všímavosti poznáváme, že se u nás ocitla díky své dobrodružné pouti Evropou a světem. Když se člověk setká v článku s cizím výrazem, má dvě možnosti, z nichž pro jednu se musí rozhodnout. Buď otráveně odloží tento tištěný výplodek s tím, že ten a ten píše něco, čemu nemůže nikdo rozumět, nebo autora vyhledá a otevřeně se zeptá, co tím slovem „chtěl básník říci“. První z těchto reakcí je dětinská, druhá svědčí o člověku, který chce a umí přijmout novou informaci a tím rozšiřuje svůj rozhled. Měli by se oba shodnout na jedné z dalších dvou možností: buď se pisatel poučí a uzná, že to mohl vyjádřit lépe, nebo přesvědčí tazatele, že to lépe vyjádřit nešlo. Užitek z toho mají v obou případech oba, autor i čtenář. Zevšeobecnění povrchního dojmu je nebezpečná věc: noviny užívají cizích slov, proto je nečtu. Urazil mne řezník Vonásek, všichni řezníci jsou padouši. A tak dále, a tak dále. Která z cest vede k porozumění a k pokroku? -oProslulá řecká věštkyně Kassandra byla krásná, dokonce natolik, že jí mohla závidět bohyně Afrodité. Jako dcerka trojského krále Priama a jeho ženy Hekaby se zaslíbila láskou k bohu Apollonovi, jestliže jí daruje věštecké schopnosti. Těch se jí sice dostalo, ale ona svůj slib nesplnila. Zhrzený bůh jí sice věštebné schopnosti ponechal, pomstil se však tím, že zařídil, aby jejím věštbám nikdo nevěřil. Je to dodnes, jak v jednom ze svých projevů řekl pan prezident Havel na adresu intelektuálů, hlavně spisovatelů osudem všech varování, pronášených spisovateli, lidmi přemýšlivými a burcujícími svědomí lidstva. Lidské společenství na celém světě neví, že je choré a jak je choré. Zatímco se každému může zdát, že může i on ještě více, než všechno, že dobýváme přírodu svým důvtipem – někde v jemně porušené tkáni složitého organismu bují nádor zeširoka metastasující, od jehož působení nás může zachránit jen zázrak. Nemoc pokročila natolik, že nikdo z lidí sám o sobě není schopen se jí vytrhnout, vyhnout a ubránit, ani jí předejít. Nestane-li se zázrak, je smrt neodvratná. Ten zázrak je možný, pokud existuje láska.

16

Ta přichází jako dar shůry, je jí však schopen každý, kdo ji umí přijmout. Kassandra. Věrolomná Kassandra, krásná, mluvící pravdu, nikdo jí nevěří. Nikdo? -oJeště jednou Svěrák Pamatuji si mlhavě jakýsi vtip, v němž se kdosi rozčiloval na kohosi, že mluví na psa z Německa česky, protože mu ten pes nemůže rozumět. Zapomněl, že se psy se to má jinak, než s lidmi. Tato domácí šelma vnímá více podání slova, než jeho význam, více myšlenku, než doslovnost. V dobrém umění je to obdobné. Slova jsou jen prostředky a také ostatní umělecké výrazivo zprostředkuje pouze to, co vnímavý divák beze slov vycítí. Tak se mi stalo už opakovaně, že v hledišti vypukl řehot tam, kde našinec doslova trnul nebo strnul. Po představení AKUMULÁTORU 1 se mi stalo něco podobného. Svérázný kritik usoudil, že to byla pěkná pitomost, mysle na již zmíněný film. Nepřel jsem se věda, že není pomoci, prostě nechápal. Asi se odebral domů k televizi, jež stále skýtá pocit bezpečí předtrávené debility. Přesto zůstává film důkazem o nekonečných možnostech vyjádření toho, co cítíme a vyslovujeme jinak, nebo co vyslovit neumíme. A že důkazy někdo nevidí? Toť tím, že je nepotkává, úmyslně se jim vyhýbaje. Námět k bolestnému přemítání o možném světě nestandardních hodnot. -oCum nobilitate Znamená: se vznešeností (český sedmý pád). V mém rodišti před léty žil ve výslužbě pan profesor královéhradeckého gymnásia Knob, byl to pán moudrý, vzdělaný, měl ještě víc než pět P řádného středoškolského učitele klasického ražení. Studenti ho měli rádi a jednou mu na tabuli před hodinou napsali: SINE NOBILITATE – SNOB, CUM NOBILITATE – KNOB. Hříčka slovní je to jasná, stačí vytvořit zkratku S.NOB. a C.NOB. – a je to docela vtipně hotové. Sine = bez. Cum = s Slovo snob je anglického původu. V klasicky aristokratické anglické společnosti byli slovem snob označováni nejen příslušníci měšťanstva, ale také ti, kteří zdůrazňováním přídomků se snažili vyvolat dojem, že jsou něco víc, než ostatní. Přesto si myslím, že úloha snobů v dějinách je nezanedbatelná. Bez jejich podpory by leckterý umělec zašel hlady. Hromadili sbírky cenných obrazů, v touze zdáti se, že jsou, majíce. Ještě jedna věc, kterou lze z obojího konce brát a posuzovat je na tak zvaném snobství. Jsme možná všichni do jisté míry snoby, protože se jednou za čas oblékneme a jdeme na koncert, třebaže nejsme studovaní hudební znalci, jediným naším měřítkem je zasaženost našich niter. Přesto je známo, že mnozí lidé, kteří se kdysi účastnili kulturního života třeba také jen ze snobské motivace nebo ze zvědavosti, našli postupně vskutku vnitřní vztah k hudbě nebo malířství a to jim pomohlo stát se lidmi lepšími po stránce duchovního bohatství. Jsem asi také snob, pokud jde o moderní hudbu, otevřeně přiznávám, že jí ve většině případů nerozumím. V několika případech jsem však opakovaným vposloucháním do některých skladeb snad trochu porozuměl. Budeme-li po této stránce snobi, snad jednou budeme i trochu knobi. Není jen hamletovské to be or not to be, je tedy též otázka a snob or a knob? -o-

17

Vykročte z bludného kruhu směrem k jeho středu. Naše životy jsou zhusta ovládány změtí podvědomých pocitů, zakořeněných zvyků, nepřesností, kterými si ověřujeme klamnou zásadovost svého chování. Mám na mysli nejen domácí mezilidské vztahy, projevy neporozumění, nenávisti až za hrob. Myslím teď především na národnostní třenice, nacionalismus, šovinismus, tak časté pokusy o důsledné vzájemné vyhubení v duchu pocitu, že ten můj národ je jediný na světě. Viz války s nacionalistickým podtextem. Nerozumí-li člověk sám sobě a tedy těmto podvědomým pocitům, není to vždy pouze jeho chyba, vždy je to však jeho nevýhoda a nebezpečí. Jde vlastně o hloupou snahu vyrovnat komplex vlastní méněcennosti. Už jsem slyšel dost odmítajících hlasů na adresu těžce vznikajícího evropského společenství, na adresu jeho rozšiřování včetně nás, na zhoubný vliv angličtiny, němčiny, cizích slov atd. Mám pocit, že jde o nedorozumění. Myslím, že zdatný národ, vědomý si sám sebe a své inteligentní, kulturní a tvůrčí schopnosti, zůstane sám sebou, i kdyby byl obklopen cizinci kolem dokola (cožpak po staletí tomu bylo u nás někdy jinak?). Na tom nezmění nic ani okamžik, kdy bude každý Čech znát pět světových jazyků. Bude-li chtít Čechem zůstat, zůstane jím. Zamysleme se nad tím, zda odpor k cizímu není spíše opět jen podvědomou obavou nás z nás samých, obavou, že neodoláme, že neumíme, že nejsme dost duchovně silní a zdatní. Rozlišujme mezi hrdostí (to je podmínka) a mezi planou pýchou a přezíravostí malého člověka. Naše místní náves není a nebude pupkem světa. Žádná náves není pupkem světa. Výzva v nadpisu článku chce říci: neřešme svůj problém vystoupením za hranice našeho začarovaného kruhu. Obraťme se naopak k prapůvodu našich zmatků, mysleme na to, čím to opravdu je, kde se bere nesnášenlivost. Uvnitř sebe, uvnitř kruhu můžeme pochopit. Vně nikdy. -oObrana rozumu. Moderní člověk, dědic voltairovského racionalismu, vyznává kult rozumu, dopouští se však denně mnoha nerozumností. Rozumných věcí je na světě vskutku pomálu. Pokud rozumností rozumíme účelnost a nikoli účelovost, pak opuštění citové složky vnímání světa, opuštění duchovního rozměru naší existence, včetně mravnosti lidských vztahů, je zhola neúčelné a tedy nerozumné. Syrová vláda rozumu je vlastně stejně nerozumná jako iracionální duchaření. Dlužno dodati, že dnes jde nikoli o vládu rozumu, ale o zcela nerozumné bezvládí, kde se o svět tahá jedna nerozumnost s druhou a věru neshledávám potřebu odkazovat duchovní problematiku do inferiorní polohy nepotřebnosti. Svět malé, střední i velké politiky je toho dokladem už třeba jen proto, že extrémisté praví i leví se dokáží sejít na jednom náměstí a jejich dvoubarevná blbost jim dovolí podat si ruce v protestu proti rozumu. -oByli jsme, jsme, ale především budeme, budeme-li Bylo by špatné, kdyby lékař uměl brilantně rozpoznat nemoc svého pacienta, avšak s jeho léčením by si nevěděl rady. Bylo by špatné, kdybychom pořád jen mluvili o tom, co je na našem vezdejším životě špatné, co bývávalo, a byli bychom bezradní nad tím, jak sobě i světu pomoci. Byli bychom nezodpovědní, kdybychom se denně, ba v každou vteřinu našeho bytí netázali na svou neokázale nezastupitelnou roli v dějství přítomném a budoucím. Vlastní život i současná společnost se pouze zdá být jakousi crazy story,

18

pro svědomitého pozorovatele je souborem podobností, obdob i shod všech oblastí. Soubor železných zákonitostí. Je zajisté přirozenou a pochopitelnou touhou člověka fixovat vše, co zažil, ukládat vzpomínky jako měřítka dalších zážitků, vzpomínat na to, co vykonal. Je to užitečné potud, pokud nám naše historická paměť napomáhá poučit se pro budoucí rozhodnutí. Již z řecké filosofie známe výrok, který obsahuje možná ještě starší myšlenku, panta rhei, vše plyne. Nevstoupíme nikdy dvakrát do téže řeky. Nelze se ani v politice vracet například k politické formě první republiky, jakkoli budování samostatného státu nabízí četné obdoby s obnovou současné státnosti. Srovnávání v dějinách může být přesto poučné, umíme-li srovnat srovnatelné. To znamená, umíme-li zobecnit zkušenost až k míře obecného poznání. Nepostačuje při tom pouhé zúžení dat na zdání věčné pravdy. Dnes je například jasné, že zlom věků je hlubší a zásadnější povahy, než pouhá kalendářní střída století. Nazýváme to někdy posunem k modernitě, jako bychom sami sobě podsouvali odklon od minulosti, včetně jasného odklonu od komunismu. Komunismus, nazírán nezaujatě historicky byl epochou pociťovanou jako bič boží subjektivně, objektivně však byl vytvářen lidmi, jejich touhami a současně omyly, byl to výlupek rozumářské společnosti a představivosti. Tato společnost, toužící fixovat jistotu všeho dobra, vytvořila maximum možného zla bez jakékoli pokory před tajemstvím vývoje. Dnes prožívá tato ideologie svou zjevně patrnou krizi. Mohli bychom ve své nepozornosti přehlédnout, že tutéž krizi prožívá ve skrytu duše každý člověk. Jen natolik, nakolik budeme schopni svou vnitřní krizi a návyky myšlení verbalizovat, tedy sami sobě formulovat, vyjádřit, natolik budeme schopni skutečného pokroku. Věc pokročila již natolik, že krom krize levičáctví lze mluvit též o zjevné krizi klasického konzervatismu a zkostnatělá nehybnost některých duší se vyskytuje na obou stranách. Složitost problému se jeví o to větší, že kompromis v podobě tak zvané třetí cesty je zjednodušujícím nesmyslem. Co víme, pokud jsme schopni poučit se z minulosti, je jen to, co se neosvědčilo v nadčasovém měřítku a již zde opět vznikají fundamentalistické a extrémistické sklony řešit vše na černobílé obrazovce zastaralého typu televizoru. Co opravdu neznáme, to je obraz budoucnosti, která nám vzniká každým okamžikem naší existence doslova pod rukama. V době, kdy se přítomnost stává okamžikem minulosti tak rychle, jak přibývá tiknutí budíku, je upření našich očí do budoucnosti jedinou alternativou budoucího přežití. Tato slušná budoucnost je průběžně vytvářena našimi sny i činy, je závislá na neustávajícím dozoru nás samých nad sebou, na průběžném vyhodnocování zkušeností okamžiků. Přestáváme nenávidět svou minulost a učíme se milovat budoucnost, onen energetický náboj naší existence, nevypočitatelnou milenku neurčitých nároků, omlazovanou i stárnoucí současně, milenku žhavé smyslnosti i touhy po harmonickém porozumění. Budoucnost je dílem neslýchaného, absurdního paradoxu, která vyžaduje jen jedno: nezříkat se klasických pravd a zavrhnout při tom klasické omyly, zrádné archetypy v nás. Řeka plyne, v každou vteřinu to je i není tatáž řeka. Pánbůh nám pomáhej. -oSpolečnost otevřených možností anebo dravčí kapitalizmus? Trochu jsem se v poslední době zabýval minulostí. Kromě jiných věcí jsem si uvědomil, že v našem národě byla sice vždy docela dobrá úroda přemýšlivých hlav, shrnovaných souborně do pojmu čeští intelektuálové. V každé době byla však tato skupina v menšině a její hlas byl namnoze hlasem volajícího na poušti. Jak i dnes potřebujeme slyšet hlas Karla Čapka, Masarykův, Komenského, slyšet a vyrovnávat se s nimi! V nedávném období se slovo intelektuál stalo dokonce nadávkou. Klín, který se podařilo věrozvěs19

tům samospasitelné ideologie zatnout mezi inteligenci národa a tak zvanou pracující třídu, je dosud na svém místě a rozpíná propast mezi lidmi ve společném prostoru. Hlas současného prezidenta vyzývá staré archetypy, navyklé vzorce chování na souboj a hnedle při tom dráždí tytéž ďáblíky v podvědomí k odporu, posměchu, zuřivosti a vzteku. Vztek, to je to správné slovo pro útočnost, se kterou si moderní souputník dnešního dne odreagovává pocit zoufalství nad neschopností rozumem zvládnout absurditu své existence a svých vin, potřebu mít ze dne na den vše, včetně své spravedlnosti dle vlastních představ. Jen pomalu se vžívá představa, že člověk sice zodpovídá, lépe řečeno spoluzodpovídá za chod státu a světa, že však hlavně a především zprostředkovává tuto globální zodpovědnost prostřednictvím zodpovědnosti za sebe sama. Ortmanovské argumenty jsou po této stránce scestné. Zatímco se společnost rozkládá právě z nadbytku iracionálních tužeb a nereálných snů a nedostatku osobních klasických ctností jednotlivce, chtěli by dědicové pochybné ideologie svěřit budoucnost mlhavému přání všeobjímající sociální spravedlnosti, jakoby toho tady už jednou nebylo bývalo dost. V našem archetypálním podvědomí existuje stále obraz kapitalistického zloducha dravčího úsilí o zisk, zatímco tržní sociálně orientovaná společnost má tak velký tvůrčí potenciál, že si může již dnes dovolit pamatovat na slabé. Nemůže to však být stát, kdo bude dělat politiku, tuto politiku bude dělat společnost natolik dobře, nakolik bude každý její člen považovat nepoctivost za odpornou vlastnost a nikoli za přednost. Budeme muset vědět, že absolutní pravdy se zmocníme možná až po smrti, kdežto pěstovat snesitelné mezilidské vztahy cestou kultury můžeme ihned. Budeme muset s konečnou platností uznat, že z generace na generaci se nepřenáší jen zlo, ale také poznání důležitých kousků pravdy, tvořící mravní povědomí a společenskou mravopočestnost. Budeme muset vědět, že zákony mají sloužit, ač dosud dále vládne byrokratický chaos. Bude-li více mravně zdatných občanů, bude i více mravopočestných poslanců a soudců. Tato věta, vím, musí podráždit svou podmiňovací formou. Moudrý národ však asi dokáže zvolit své moudré zástupce. Náš národ volil však kdysi velkou většinou, sice jednou, ale nadlouho, také komunisty. Ještě jsme tento svůj omyl úplně nezvládli. Můžeme si to vykládat rozčarováním z Mnichova, podlehnutím povrchní touze po sociální spravedlnosti, obdivem k tehdejšímu spolupřemožiteli nacismu, Sovětskému svazu, příčina nebyla jedna. Ale volili jsme. Napadá mne jedna věc: nebylo to také, mimo jiné, z úpadku většinové vzdělanosti, z hluchoty k intelektuálnímu volání na poušti? Nebyli jsme svedeni nikoli myšlenkami duchovních velikánů, ale ryčným zvukem polnice ideologie? Nebyla to především poválečná nemravnost, která zavřela naše oči před vlkem v rouše beránčím? A nepotřebujeme také právě dnes opět a vždy znovu čistý zrak mravního národního vědomí v této době mravní únavy, právě před volbami? Pro voliče i volené? Což nepotřebujeme proroků? Nikoli podvodných věštců, ale hlasatelů, provokatérů našeho myšlení? Dle mého soudu to stojí za úvahu. -oSnášenlivost = tolerance = umírněná rozumnost. Mnoho společenských problémů mezi lidmi, v obci, v rodině, v politice i jinde lze vysvětlit neochotou přemýšlet o sobě i druhých, střílet hned na potkání od boku, být proti. „Máte tady vládu?“ ptá se nově příchozí exulant Čech nebo spíše „čehona“ americké pobřežní policie. „Máme vládu, presidenta, Kongres.“ „Tak já jsem zásadně proti!“ vece náš bratr Čech. Něco mi to pořád připomíná. Anekdota není doklad o našich národních vlastnostech, zobrazuje však něco, co budeme muset překonat: sebeobdivné zahledění sami do sebe tak, jakoby ani vánek kolem nás nevál. Stručně: být tolerantní k toleranci a

20

nesnášenlivý, ale hrozně nesnášenlivý k nesnášenlivosti. Je to nadlouho, dlouho, napořád. Bez toho to však opravdu nepůjde. Poznámka: Poněkud nezvyklou přezdívku pro Čechy jistých vlastností si připomenou přátelé díla Jana Wericha. Myslím, že ani on není původcem této slovní hříčky, pocházející z parodie na hymnu bývalého rakouského mocnářství: čeho nabyl občan pilný... = čehona byl občan pilný... -oNovou administrativu. Ve všech dobách, ať u kterýchkoli pánů, byli zaměstnáni sloužící i slouhové. V demokracii je pánem Pan Občan, s přirozenými právy a svobodami. Ve všech dobách žili, byli páni, na které se vzpomíná buď jako na pány slušné, nebo jako bezectné tyrany podle toho, jak se kdo z nich choval ke svému služebnictvu. Je-li současný Pan Občan slušným pánem, měl by mít na svých úřadech služebníky a nikoli slouhy. Nejhorší situace, ne nepodobná dřevnímu feudalismu, nastane, když zlý tyran zaměstnává slouhu. Ideální stav je pak charakterizován soužitím noblesního pána s noblesním služebníkem. Dokonce: Jsme asi všichni pány a všichni služebníky. Jen to vědět vždy a všude. Kdyby se tyto věty zdály někomu málo adresné, je to v pořádku, protože se týkají doslova všech, tedy obou stran mince. Dodnes je ještě možno shromáždit dost sporných příkladů nedobrého vztahu občana a úředníka. Pomineme-li případy těch, kteří neslouží vůbec dobře, najdeme dokonce i úředníky ve službě. Najdeme i slouhy, kteří se nahoru klaní a dolů kopou. Najdeme však i pány občany, kteří se i k poctivým úředníkům chovají jako tyran k slouhovi, přistupují k němu s podezíravostí bez zásady presumpce neviny, reagují prvotně vztekle. Tak z neujasněnosti vztahů na obou stranách vzniká místo zdravé demokratické administrativy guláš plný nervozity. O tuto oblast je třeba usilovat, nebořit, ale zlepšovat, vždy se musí z jedné strany začít, ale nejlépe je začít ze obou stran najednou a trpělivě budovat noblesu úřadů. Chtěl jsem jen naznačit, že se z lesa také v tomto případě může ozývat totéž, co do lesa zavoláme. -oApologét technického vzdělání, před mým domnělým útokem na ně v zájmu pochybných nauk humanitních, mne nezarmucuje svou kontraverzí, jako spíše tím, že já o voze a on o rohatci. Na řadu jeho námitek odpovídám chronicky ve svých článcích o ničem, neb nic není pro mne nulou ani popřením, nýbrž reálným smyslem pro sjednocení obou součástí světa. A na zbytek jich odpovím ve svých budoucích příspěvcích, rovněž o ničem, neboť tak velí můj obyčej a zvyk. Přesto skromně předpokládám, že alespoň u několika osvícených nebudou tyto výrony mého duševna přijímány co blábol. Užíváme někdy matoucích slov, která se opakováním odírají ke své nepodobě. Mám na mysli například obrat „humanitní vzdělání“. Mluvíme pak zřejmě o něčem, co jsme každý definovali jinak. Rovněž slovo nadstavba je nám důvěrně známo z jiných méně milých souvislostí. Existence tohoto pojmu je vyjádřením nepochybného omylu dialektickomaterialistické filozofie. Chtěl jsem na rozdíl od mudrlantů tázajících se po prioritě vejce před slepicí a naopak vyjádřit, že zapotřebí je nám obého. Tedy žádné nadstavby z milosti hmotného císaře Stalina, Marxe a Lenina, ale světové jednoty ducha a hmoty v zájmu větší harmonie poslání, cílů, přání a tužeb. Pokud jde o medicínu, nepochybně znám její ovzduší od padesátých let dodnes jako aktivní účastník. Mnohé nám bylo upíráno, myslím však, že český lékař obstál díky své schopnosti inteligentně reagovat v daných možnostech a díky své morálce. Nebýt skutečně osobního nasazení a důmyslu 21

našich lidí, nebyla by třeba kojenecká úmrtnost v naznačeném období tak nízká, jako byla. Jednou o tom snad napíšu memoáry, pokud dříve neodejdu do říše stínů. Obviňovat vliv tzv. zvrácených idejí z poškození světa je argument velmi zředěný. Tak jako dnes nebylo nikdy vinou většiny filosofů to, jak hloupě si počínal svět. Spíše myslím, že svět si své potíže i revoluce a utrpení způsoboval sám naopak tím, že neposlouchal hlas volajícího na poušti pozorně a uvážlivě. Intelektuálové vždy předstihovali dobu a trvale jsou v postavení paní Kassandry, věštkyně, které nikdo nevěří. Snad to potvrzuje i replika, s níž teď právě diskutuji. Každá revoluce něco přinese a něco odnese. Slyšel jsem jednou, že každá revoluce je chirurgickou ránou, která se hojí jizvou, jizva pak je tkáň méněcenná. Proto také myslím, že humanismus propaguje spíše cestu pokojného vývoje, než emotivně motivovanou cestu revoluce. Směšovat vše to dohromady je neproduktivní dle lékařského pokynu lékárně: smíchej dokonale a vytvoř dvacet čípků. Dodávám, že tento lék nepodáváme ústy, nýbrž… -oTeilhard de Chardin „Když První příčina něco koná, nevsunuje se mezi prvky tohoto světa, nýbrž zasahuje přímo do jejich vnitřní stavebnosti. Takže Bůh spíše dělá, aby se věci samy dělaly, nežli dělá věci přímo.“ Pierre Teilhard de Chardin. O Pierru Teilhardovi de Chardin jsem přednášel v opočenské hudební škole na žádost učitelů již v roce l967. Nebylo to žádné hrdinství ani disidentská činnost, protože nebyl přítomen nikdo z pravověrných a celá věc prošla asi bez povšimnutí oficiálních ideologů. Právě tak, jako dnes jsem chtěl upozornit na jednoho z moderních myslitelů a na jeho dílo. Myslím, že tento autor má v současnosti dvojnásob co říci těm, kteří poctivě hledají vztah mezi bohem a světem. Teilhard nebyl občanským povoláním atomový fyzik. Byl především knězem jezuitského řádu. Pod slovem jezuita si vlivem četby Jiráskových spisů představí člověk leda pátera Koniáše. Není dnes příliš těžké získat o tomto řádu pravdivější obraz. Teilhard byl krom svého teologického a kněžského zaměření badatelem v antropologii, prehistorii. Jeho filozofické snahy směřovaly k objasnění pozice člověka v přírodě a vesmíru. Uvědomoval si, že současná církev může prohospodařit své poslání, jestliže nevezme v úvahu všechny nové výsledky moderní vědy a bude lpět na tradiční formulaci svého učení. Teilhard naopak prokazuje, že svět hmotný i svět nadčasový, boží, tvoří jednotu a snaží se překonat odcizení či propast, která se mezi oběma v průběhu času otevřela. Charakterisovat celé Teilhardovo dílo v krátkém příspěvku není možné. Jedním ze závěrů jeho filozofie je představa, že hmota představuje světový princip mnohosti, kdežto duch je sjednocujícím principem. Propagoval mimo jiné například potřebu rozhodnutí člověka nebo lidstva pro cestu spolupráce a dalšího zlidštění naší existence, překonání sobeckosti a varoval před postupem právě opačným. Dobro pokládá za projev konstruktivního směru, zlo za destrukci a snahu po bezúčelném rozptýlení do prostoru. Pro diskuzi nad některými Teilhardovými názory bychom zajisté našli své důvody. Je to však osobnost, bez níž si moderní vývoj myšlení už představit nelze, a tím méně odbudeme tuto diskuzi mávnutím ruky nad domnělou nesrozumitelností jeho díla. -oDnes užíváme rádi často slova především cizího původu – kterépak slovo není u nás cizího původu – aniž bychom hlouběji přemýšleli o jejich původním smyslu. Napadlo mne to právě nad slovem totalita. 22

Jak hluboko je filosofický význam vrostlý do našeho způsobu myšlení a do jaké míry je tento způsob myšlení výsledkem nepěstěné mysli, stojí za úvahu nad tím, co se pokusím sdělit. Lidé vnímají svět po stránce citové, rozumové i smyslové různě. Není ani jednoho člověka, jehož vidění by bylo navlas obdobné nebo podobné vidění druhého. Tato zdánlivě banální zjišťovací věta je právě tím, co bereme jen ztěžka, neochotně a neradi na vědomí. Proto je nutno každého co nejvíce znát, rozumět jeho různosti, tedy odlišnosti, i když úplného poznání jednoho druhým dojdeme sotva. Z téhož důvodu je také svět, v němž žijeme všichni pospolitě, pro každého jinak viděným světem, dochází proto často k zevně patrnému střetu mezi vnitřními osobními a neviditelnými světy. Tento střet není jedinou možnou a nutnou reakcí mezi nimi, protože lze hledat a nacházet způsoby komunikace mezi osobními světy jednotlivců. Dokladem o tom, co právě bylo vyřčeno, je existence zdánlivě neúčelného množství filosofických směrů, lišících se od sebe někdy méně, někdy více a někdy nejvíce. Jedno však mají tyto filosofické školy společné: samy o sobě svědčí, svědčí o své cestě hledání pravdy. Domyšleno do konce to znamená, že díky bohu není pravdivá ani jedna z lidských filosofií a tím méně si lze představit existenci jedné jediné filosofie, vyjadřující svým posledním slovem všechnu pravdu světa. Bohudík, není a nemůže tomu tak být. Volíme mezi pravdami a není to rozmar, hledáme pravdu a naše hledání není nalezení. Kdo si vykládá svět jednostranně, dokládá své nehledání, jednotkou hledavosti je množina možností. Je to jen k zoufání? Myslím, že jde o záležitost v celku radostnou, protože různost jakoby otevírala další prostory pro naše nová poznání. Lidské poznání není totiž relativní, jak by chtěli tvrdit lehkovážní transponenti Einsteinovy matematicko-fysikální teorie relativity do teorie poznání. Lidské poznání nenese hrdé jméno relativity, je pouze částečné a to je vše, co o něm můžeme ve vší skromnosti říci. Mezi těmi, kteří hledají, může, pravda, vzniknout střet, plodnější je však dialog různých vidění světa. Dialog hledajících. Dialog není možný tam, kde k němu přistoupíme s nesmiřitelností, nárokujíce si jedinou pravdu, celou pravdu, totální či totalitní pravdu. Pluralismus názorů vylučuje argumenty, které plodí jak nevědomost, tak vědomě zlá vůle nebo nenávist. Strašlivě ničivou silou působí v lidské pospolitosti neblahé spojení nevědomosti a zlé vůle, nedostatku kultury nebo dokonce násilí. Proto je zločinem násilí jakékoliv, násilí není omluveno ani ve válce, ani v revoluci. Absurdně uvažující lidstvo trestá na hrdle vrahy a lupiče v době míru a ve válce tytéž zločiny vyznamenává prestižními řády. Nemocné lidstvo dvacátého století nenastoupilo ještě svou rekonvalescenci po násilích svého věku, protože si neuvědomuje potřebu žít na základě setkávání růzností. Odtud nacionalistická nepochopení, rasová nedůvěra nebo nenávist. Filosofický pojem odcizení nejen ve vztazích lidí navzájem, ale též ve vztahu člověka ke světu a sobě samému je vlastně popisem zmechanisování lidských vztahů, jejich zvěcnění s konečným důsledkem: povrchností. Povrchností se uzavírá kruh lidských omylů, který v povrchnosti myšlení, tedy v nevědomosti, začíná a z bezradnosti cestou násilí pokračuje až k hořkým koncům krisí, válek a pocitu zmaru. Protože technický a pragmatický způsob myšlení je plodem takzvané dokonalé civilisace, nebylo nikdy jindy, než právě v civilisaci, tolik zapotřebí duchovní obnovy, obrody myslí a cest k této obrodě. Člověk díky své vynalézavosti vytváří bez této neustálé duchovní obnovy sobě i svým bližním nesnesitelný svět utrpení a bezvýchodnosti.

23

Je tomu tak proto, že různost vidění světa, různost individuálních světů každého z nás, kontrastující tolik s výlučným světem jedince zároveň dokládá nepochybnou existenci obrovského tajemství nad námi, k jehož rozuzlení každým okamžikem svého bytí směřujeme a jež se nám v každou vteřinu, každým naším dechem současně vzdaluje skrze svou absolutnost nejabsolutnější. Svět každého z nás je skrytým světem, nikdy zcela neodhalitelným, nepostižitelným, jemuž nelze nikdy beze zbytku porozumět. Porozumíme-li mu, pak jen částečně a někdy jen tak, že uznáváme svou neschopnost do jeho tajemství proniknout. Zde někde je původ myšlenky o nezadatelnosti lidských práv a svobod, myšlenky tolerance a respektu jednoho k druhému, snášenlivosti. Každý má svou osobní zkušenost, hlubokou a vnitřní, zážitek, který ho provází po celý život a možná i za hrob anebo k okamžiku generálního pardonu božího odpuštění a vykoupení. Tuto svou zkušenost lidé z velké části opravdu ukrývají, protože je to buď zkušenost ryzí čistoty sdělením poskvrnitelné, nebo je to zkušenost hanby, váznoucí na jazyku. Totalitní způsob myšlení nerespektuje toto tajemství mezi touhou po jednotě a splynutí všech se všemi a mezi jejich růzností, různorodostí, totalismus – a nejen onen historický a politický a režimní totalismus – chce vnutit všem jednu jedinou pravdu, jediný svůj názor na svět, jediné své vidění světa, jedinou svou jeho podobu. Toužíme po jednotě a mnohost nás láká, mnohobarevná pestrost úhlů pohledu v nás vzbuzuje radost, pocit tepla, jednotnost názorů je zapšklá, chladná, mrazivá. Tušíme blízkou přítomnost tajemství poslední pravdy, která nám uniká stejně rychle, jak rychle se k ní přibližujeme, jako plachá laň, jako větřík, jako vyřčené slovo, které nechytíš. V mnohosti a různosti spatřujeme dar duchovního bohatství, které si můžeme vzájemně sdělovat, směňovat jako zázrak vzájemnosti, spolupráce, jako příslib a naději věčného života. Inspirováno J. Čepem, jeho myšlenky volně transponovány tak, jak byly mnou spatřeny. -oZlaté pravidlo Opravdu se jmenuje zlaté, i když by dle mého soudu mělo být symbolisováno spíše diamantovou tvrdostí, trvanlivostí a vzácností či dokonce průzračností drahokamu. Žijeme, pod vlivem své křesťanské výchovy, s jistými nepřesnými představami. Za prvé slovo farizeus v nás vyvolává pocit neupřímného člověka, ale původní význam byl jiný. Farizeové byli vlastně učenci, dnes bychom řekli teologové velmi přísných zásad, mohli bychom říci ortodoxové. Za druhé je znám výrok Ježíšův o tom, že nemáme činit druhým to, co bychom sami nechtěli od svých bližních zažít. V časovém rozmezí mezi 50. rokem před Kristem a dvacet let po Kristu jeden význačný představitel farizejského školství jménem Hillel shrnul celou Toru do jednoho pravidla, tzv. Zlatého pravidla, které mělo vystihovat celou morálku současného náboženství: co nechceš, aby tobě činili druzí, nečiň ty jim. Pro úplnost nutno dodat, že v téže době žil jiný učenec a farizeus Šammaj, který byl Hillelovým oponentem. Oposice zkrátka byla, jest a bude. Dáno čtenářům jako zajímavost na vědomí. -oSlova se opotřebovávají, mění časem svůj význam, existuje věčné nebezpečí, že svou sdělující funkci nahradí jakýmsi ptidepe, jazykem z absurdního dramatu. Ani slovo kultura neušlo tomuto osudu. 24

Rolník obdělává svá pole, aby na ně přenesl smysl své práce a svých potřeb obživy. I vzkvétající polnosti se mohou při zanedbání stát již během roku hustou křovinou. Lidská mysl, lidská duše není v tomto smyslu výjimkou. Avšak ani v dobách, kdy člověk žil jako divoch v přírodě, neobešel se bez jistého projevu své tvořivosti, kreslil po stěnách jeskyní, dorozumíval se pomocí hlasu a řeči. Od té doby mu byla hlavně příroda podnětem k vyjádření pocitu krásy, náboženství prostředkem k hledání odpovědí na těžkou otázku po smyslu života. Rytířská doba, život šlechty, aristokracie přinesly svůj obraz zjemnělých mravů a zálib i zásad, ale ani venkovský lid nežil bez své venkovské kultury, zvyků, obyčejů, písní, výtvarného projevu svých pocitů. Při rozvoji měst a jejich nového obyvatelstva, hlavně řemeslníků a inteligence, se snažila tato nová skupina částečně napodobit život šlechty v oblékání a bydlení, úměrně ke svým možnostem. Vzdělanci a umělci se nepohybovali už pouze v okolí dvora, nové výsledky myšlení i revoluce měšťanstva přinášely touhu po rovnosti, svobodě jednotlivce, jakéhosi mlhavého bratrství a romantismu, ve všem všudy se hlásila tzv. moderní doba prosazující domnělou velikost a možnosti jednotlivce poručit větru a dešti. Právě končící století ukázalo, po dvou válkách a po dvou i více totalitních diktaturách, že člověk nemůže všechno, dnešní takzvaná postmoderní či pomoderní doba je dějištěm zklamání, vystřízlivění z ilusí a klamů. Je dobou bezbranného člověka, který zná sice princip tryskových motorů, raket a počítačových čipů, leč nezná princip své bytosti. Člověk je nahá, oškubaná slípka, neschopná vzdorovat chladu, když se zřekla svého peří. Nemůže se vrátit o tři sta let zpět, může však vědět... Může se vrátit k zanedbanému poli své duše, může toto pole denně plet a orat, kypřit a zavodňovat, může o sobě přemýšlet, hledat a nacházet to, co opravdu potřebuje a zříci se toho, co vlastně vůbec nepotřebuje. Může slovům vrátit jejich původní smysl, citu jeho původní místo, zříci se hluku a uslyšet jemné tóny, nahradit otřelé fráze několika pravdivými slovy, může mnoho, přemnoho, i vědět, co nesmí. Může na to přijít sám, může o tom mluvit s druhými, může odložit pýchu a nastolit pokoru. Nikoli jednou provždy, zápas o hodnotnější životní styl není nikdy ukončen, pole, rok neorané, nesklizené ani neoseté vždy rychle zpustne. Tolik jsem chtěl říci v odpověď na otázku, proč že mám kulturu za důležitou. -oZkusme někdy přemýšlet o tom, kolik malých lží se vyskytuje v našem životě každého dne. Nelze nevzpomenout téměř tajné soukromé moudrosti umírajícího stařičkého rabína v jedné z židovských anekdot, kterou nechtěl po sobě zanechat ani vlastní rodině: všechno na světě je JINAK! Denně vás někdo reklamou přesvědčuje, že potřebujete něco, co vůbec nepotřebujete, ze lži nebo polopravdy vyrábí barevnou pravdu podle zásady, že opakovaná lež se nakonec pravdou stane. Bylo by dobré, po vzoru Jirotkova Saturnina založit Spolek pro uvádění nejen přísloví, ale také frází a reklam na pravou míru. Není pravda, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou, lží zůstane, jen znásilněné lidské podvědomí ji jako pravdu cítí. Obrana? Přemýšlet a nepodléhat. Kultivovat myšlení vzděláním. Jednoduché? Ano, ale bolí to. Pohodlné? Ne, ale přináší to tisícerý užitek. Jinak se staneme zase jen masou, bezpáteřní měňavkou, přístupnou kdejakému lumpovi. Zdá se mi, že by to bylo ještě horší, než jakýkoliv z předchozích totáčů. -o-

25

Ptal se mne jednou kdosi, co nejraději čtu. Odvětil jsem mu, že nejraději čtu dobré knihy, protože jsem sám nevěděl, co nejraději čtu, neb čtu hodně a rád. On to, filuta, zřejmě myslel jako špión: řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi! Anebo chtěl navázat jeden z těch rozhovorů, které sbližují lidi, projeví-li shodné zájmy. Je to dobrá myšlenka. Scházet se třeba u kávy nebo sklenky vína a povídat si o tom, co jsme četli, namísto prázdných tlachů o tom, kdo, kde a s kým i proč... Svou vlastní knihovnu si každý tvoří po léta, svobodně a podle vlastního vkusu. Do toho se jaksi nedá mluvit. Jsou však knihy doporučeníhodné. Na rozdíl od knih, které jednou přečteme a už se k nim nikdy nevracíme, měly by místo v naší knihovně trvale zabírat například slovníky, encyklopedie – a to nikoli jen ty dobové, současné, ale encyklopedie, naučné slovníky všech předchozích dob, pokud nám jsou dostupné, v různých jazycích. Řadu knih si můžeme vypůjčit ve veřejné knihovně. Městská knihovna patří nesporně do tkáně živoucího města jako důležité kulturní zařízení. Město by mělo vytrvale budovat svou knihovnu tak, jak ji po celý život buduje jednotlivec, včetně využití moderních prostředků, např. počítačové techniky. V poslední době jsem si znovu přečetl v sebraných spisech Karla Čapka jeho knižně uspořádané stati z Lidových novin – Od člověka k člověku. Čtení velmi aktuální pro současného myslivého čtenáře. Čapek by v knihovně také neměl chybět. -oNevstoupíš dvakrát do téže řeky. Ani sedmnáctý listopad nebude nikdy dvakrát. Dvakrát už ostatně byl, i když pokaždé jinak. Jakoby dějiny samy tvořily své symboly. Obě události jsou natolik závažné pro naše národní bytí, že bychom jich nikdy neměli nevzpomenout. Jsou symbolisovány obětmi, z nichž první byly studentské. Oběti mladých, přemýšlivých a sečtělých lidí. Jsou znamením dvou zrůdných režimů. Století zčásti mizerného a zčásti fascinujícího. Co je to totalita? Totalita je rozkaz pro všechny: všichni na jeden povel vykročte ve jménu mlhavé ideje, stejným krokem, nemluvte, nepište, nezpívejte, držte krok, nevybočujte. 28. října 1939 padl mrtev Jan Opletal, 15. listopadu měl pohřeb, 17. listopadu zavřeli nacisté české vysoké školy, několik studentů popravili a dál už to známe. 17. listopadu 1989 to byli opět studenti a mladí lidé, kteří strhli lavinu. Už bylo o tom napsáno mnoho slov, a někdy i slov všelijakých. Stačí si však uvědomit, že v tu chvíli bylo s konečnou platností odzvoněno. Většina z nás tím řekla: máme vás dost, táhněte k čertu, stojíte tu opravdu jako kůl v plotě, totiž nejen ty, který tak dokonce i vyhlížíš... Tehdy jsme věděli, co nechceme. Neznali jsme cestu, neznali jsme podobu a povahu ani její, ani podobu našeho cíle. Byli jsme slípky, zbavené peří. Nejdříve nám narostlo první chmýří jednobarevné a později jsme se všichni vybarvili. Náš svět je nyní pestrý, potkáváme barvy milé i barvy podezřelé, leckterá lidská drůbež má dokonce navíc falešný make-up. Není to žádná legrace, zodpovídat v tomhle chumraji sami za sebe, pracovat, dávat si pozor na podvodníky a současně toužit po důstojném lidském světě. Bude to stále složitější. Říkají a budou vám říkat: nic se nezměnilo. Budou to říkat hloupí, zakyslí morousi. Budeme jim naslouchat a myslet na to, co opět změníme k lepšímu. Jsou lidé, kterým to nedojde nikdy. Nedojde jim ani to, že na světě nikdy nebude žádná beztřídní nebo jiná utopická společnost. Co svět světem bude, budeme lidi z masa a kostí, budeme dělat chyby a budeme se lišit podle toho, co ostatním umíme nabídnout, co skutečně uděláme. Budou zdraví, ale líní lidé, líní duševně i v rukou. Budou zdraví, pracovití, pilní a myslící lidé. Budou lidské počítače a fanatici počítačových her. Budou flákači. Budou i nemocní a nešťastní. Budeme jim pomáhat žít ne proto, že je litujeme, ale 26

pro náš samozřejmý pocit zodpovědnosti za jejich pocity. Pro každého z nás je zde otázka a svobodně otevřená možnost: co jsem já, jaký jsem já, co udělám, jsem fňukna nebo chlap anebo žena anebo jen taková prázdná nafintěná slečinka? Co chci být? Poctivák anebo lempl? A žádný uliční výbor a vůbec nikdo mne nebude poučovat, které normy mám fixlovat, abych je jakoby naplnil. Chceme žít a nikoli jakoby žít. Je to jen věc svědomí a vědomí, jaký budu. Svět mne podle toho možná přijme, možná spravedlivě anebo i nespravedlivě odmítne. Ale je to jen moje věc. Tak to se změnilo. Vzpomenul jsem v úctě dvou dat. Representují dvě období, která nás poučila. Nacisté zabili mladé lidi a dlouhou řadu těch dalších nejlepších. První rána. Bolševici šli také po těch, kteří originálně mysleli a neuvěřili jejich slibům. Vyhubili pak další velikou část kulturního národa. Když se ukázalo, že i mezi nimi je už zase myslící oposice, bylo to v osmašedesátém roce, následovala další pohroma, závěrečná demoralisace národa, upláceného ilusí blahobytu pod podmínkou, že bude falešně zpívat. Dalších dvacet let – a bohudík let závěrečných – to tak nějak šlo. Generace přizpůsobivých si našla svou bludnou cestu ve shánění a únicích. Až do doby, kdy dorostla generace tehdejších studentů. Ti toho měli už opravdu dost a otevřeli oči i těm, kteří ještě ani nevěděli, že toho mají dost také. Prasklo to. Dne 17. listopadu 1989. Pět let poté jsou již druhé obecní volby. Držíme se. Je draho. Mnoho lidí pracuje nejen pro peníze, ale také proto, že je baví to, co dělají. Mají své cíle. Mnoho lidí řve, že nemají dost peněz, že nemohou teď právě mít to, co by chtěli. Našeptávači jim radí, že přece tohle není ono a že bývalo líp. Hospody jsou přesto plné, auta jezdí ve dne v noci, lidé se dovedou i radovat, ale taky podvádět a zabíjet – jakoby toho nikdy bylo nebývalo! Neptejte se mne, proč je morálka na dně. Tak docela zase není. Ptejte se, zda nám nechybí ti vzdělaní a stateční lidé, kteří začali, jeden za druhým, Janem Opletalem počínaje, umírat cizí rukou jen za to, že se nechtěli vzdát pravdy, byli proti svinstvu. A pak si řekněme upřímně, že nad jejich smrtí bývalo také hodně lhostejných, pro které bylo a je nejdůležitější věcí jen množství slimáků na společný záhon kapusty. Až o tom budete přemýšlet, myslete na to, jak chránit dějiny v nás, jak pěstovat své vlastní svědomí, jak se navzájem kultivovat slušností a hlavou. Ptejte se, zda v našich hlavách, plných starostí, daňových přiznání a úniků, politických pletich, ale také starostí o chléb vezdejší by nebylo trochu místa pro nadšení, radost a lásku, vzájemného pochopení, ohledu a porozumění jeden druhému. Vzdělanost národa je prý jen to, co v něm zůstane, když zapomněl prý všechno, co se kdysi učil. Slyšíte? Zvoní. Tentokrát do školy! Naše učitelka má jednou převlek minulosti, podruhé života. Ta ví věcí! P.S. Je to perfekt úča, řekli by osmáci a ti v tomto případě často vědí, co říkají. -oMoudří muži se na stránkách novin, způsobem vzdělanců a politiků o to, zda zakázat či nezakázat vysílání pořadů s násilnými náměty, hlavně s ohledem na děti. Na zakazování jsme samozřejmě citliví. Začne to rozumným argumentem v jedné věci a po nějaké době bude zase zakázáno skoro vše. Mne by zajímalo, proč právě tento druh zábavy redaktoři vysílají, proč si myslí, že je to dobře. Dítě se setkává se svým okolím a, jsouc bytostí bez zkušeností, tvoří si kontaktem se světem, rodiči, školou, kamarády postupně jisté normy chování, které mu později pomáhají žít mezi spolulidmi. Po té stránce nasává jako houba vše, s čím se potká. Poznává, co pálí, co bolí, co škodí a učí se tomu vyhýbat. Snadné zabíjení, snadné loupeže, snadné násilí v televisi nebolí, netlačí, dítě si vytváří o světě falešnou představu a ztrácí přirozené zábrany. V deseti na sobě nezávislých institucích na celém světě byly provedeny průzkumy u dětí, které se určitou dobu denně dívaly na televisi. Rovněž nezávisle bylo zjištěno, že u těchto dětí rozhodujícím způso27

bem klesá schopnost tvořivosti, nápaditosti, iniciativy. V jedné hospodě jsem viděl elektronický hrací automat. Ten už nejen že bliká, ale současně s blikáním vydává různé zvuky, opakovaně, jednotvárně, pořád. Moderní způsob starobylého mučení: uvázali člověka v kobce tak, aby se nemohl pohnout, a na hlavu mu celý čas pravidelně kapala voda. Dynamit byl vynalezen na to, aby usnadnil těžkou práci v kamenolomech. Tu a tam roztrhne skálu, především však on i látky jemu podobné jsou náplní bomb a granátů. Televise byla vynalezena k názornému a rychlému sdělení zpráv, informací. Počítače mají pomoci lidskému mozku tam, kde dokáží být rychlejší. Oba tyto vynálezy slouží k ohlupování lidí. Co proti tomu dělat? To, co jedině lze: vyplnit svůj volný čas lepší činností. Dát dětem místo televise sebe. Neb trh je trh: nebude-li poptávka, neuplatní se nabídka. Může to někdo z vás udělat lépe? -oMyslíme si, že jsme nejdříve mladí a postupně starší a starší. Je to příklad zcela chybného myšlení v čase, který není, protože čas vůbec není, je pouhé trvání od nekonečna k nekonečnu. Zneužívajíce časového pojmu mládí ospravedlňujeme jaksi mladistvou nezkušeností představu, že svět bude fungovat podle našich představ. Bystřejšímu pozorovateli je zřejmé, že pravdu světa musí neustále bez nároku na konečný nález denně hledat, hledat způsoby, jak své představy harmonisovat se skutečným fungováním světa. Člověk tedy nikdy není ani mladý, ani starý, je vždy poutníkem ve svém vymezeném prostoru, a pokud toho příliš mnoho nepokazí, může se dožít i jistého poznání. Protože o ně usiluje stále, denně, v každý okamžik svého života, není správné mluvit o mládí a stáří, ale o hledání. Nejsou ani mladí, ani staří, jsou jen ti, kteří bezcílně bloumají, a ti, kteří jdou a hledají. Kdo vůbec může něco nalézt, je nabíledni. Jakápak sociální demokracie! Jakápak demokracie! Slovo demokracie je zástupným termínem pro jistý způsob fungování lidského světa, lidského společenství a tento způsob není zdaleka verbo dicto demokratický. Demokracie jako lidovláda je, důsledně vzato něco podobného jako anarchie. Několikrát jsem si uvědomil, že kvalita rozhodovacího procesu i v demokratických volbách je velmi různá podle mentální úrovně voličů. Demokracii vyznáváme, protože neznáme nic lepšího, pokud jde o způsob uspořádání věcí veřejných. Demokracie, totiž tato tak zvaná demokracie, je schopna zajistit rozumný poměr mezi zájmy, právy i povinnostmi jednotlivce a smyslem pospolitosti. Říkáme-li tomu demokracie, pak tento způsob nemůže mít žádné podskupiny. Demokracie buď je, nebo není, nelze rozlišovat lidovou demokracii, sociální demokracii, liberální demokracii, demokracii nesociální. Není demokracie socialistické ani kapitalistické, je anebo není pouze demokracie. Nejde při tom o žádnou demokracii v etymologickém smyslu slova, jde o rozumné uspořádání vztahů, jde o závazná a obecně uznaná pravidla hry, jde o dodržování slušnosti, jde o snesitelnost bytí a všem by mělo být jasné, že nejde o dokonalost a spokojenost všech se vším. Nejprve je základem demokracie slušnost, která se rovná dodržování dohodnutých účelných pravidel hry. Zdaleka nejde o existenční jistotu, protože přirozeným atributem života je nejistota a nedokončenost, protože v životě je cesta důležitější než cíl, protože dynamický a tvůrčí charakter života vyžaduje v každém okamžiku svobodné rozhodnutí a podnikavost jednotlivce, od něhož demokracie žádá morální vlastnosti a nikoli surovou dravost džungle. Demokracie vyžaduje od člověka noblesu vzdělanosti a kultury, která nemusí být nutně plodem oficiálně provozovaného školství všech stupňů. Zvídavost a kulturní myšlení je důležitější, než encyklopedické hromadění tak zvaného faktografického materiálu. Demokracie má být vyjádřením lepších sklonů lidského společenství, které chce žít v harmonii se svým stvořitelem a na této úrovni odmítá vládu inferiorních božstev, nenávisti, závisti, ego-

28

centrismu, sobectví a bezohlednosti. Ten, kdo demokracii vymezuje dodatečnými přívlastky, ji popírá. Všechno se nakonec někde sbíhá. Také rovnoběžky se sbíhají, sice někde v nekonečnu, pravda, ale sbíhají se. Zdá se mi, že z jednoho bodu vše vzniklo a do jednoho bodu se zase vše navrátí. Tím bodem je celý vesmír. Zdá se mi, že základním principem tohoto poznání je zákon paradoxu. Vše, co je nekonečně velké, je současně nekonečně malé. Vzešli jsme z nekonečna a do nekonečna směřujeme. Tak zvané levicové názory navrhují vždy politická řešení tak říkajíc ad hoc bez promyšlené představy reálné budoucnosti. Většinou se tyto resoluce dovolávají budoucnosti formou mlhavého příslibu ideálního bezkonfliktního stavu, třeba beztřídní společnosti. Současná řešení jsou tak vyúčtována na úkor budoucnosti. Nejvíce vyhraněná podoba fantasmagorie tohoto druhu, tak zvaný reálný socialismus, tato neuskutečnitelná vise vlády nad větrem a deštěm, tato pubertální metoda nazírání světa byla ostatně řádně vyzkoušena a neosvědčila se ani prakticky, ani teoreticky. Měla špatná filosofická východiska, předpokládala něco, co není možné s ohledem na vlastnosti lidí, s ohledem na běžné fungování světa. Propadla. Přesto je pořád ještě dost lidí, kteří tuto skutečnost nepochopili, kteří tvrdošíjně trvají na svém omylu. Zůstali socialistickými fantasty. Pád jejich babylonské věže je nepoučil o základním faktu, že násilí i bona fide uplatněné na člověku nebo přírodě je pouze projevem bláhového lidského titanismu, kdežto pokora a trpělivost, tyto dvě křesťanské ctnosti jsou základním předpokladem pro rozumné uspořádání věcí lidských. Lidé, kteří se dosud nevzdali své představy jakési střední cesty, jsou také nepoučitelní: plodem jejich nápadu nebude ani ryba, ani rak, vznikl by stejný bastard jako socialismus. Demokracie bez přívlastků a omezení není také samospasitelná. Přinutí-li ale člověka, aby převzal zodpovědnost za sebe a přiměřený díl zodpovědnosti za své bližní, nevytvoří sice utopický ráj na zemi, ale může zajistit, má možnost zajistit, otevírá prostor k zajištění snesitelného života. Zda bude tento prostor využit, to záleží na počtu lidí, kteří se odnaučí čekat s otevřenými ústy pod stromem, až jim do nich spadne zralá švestka, a naučí se snaživému způsobu života. Těmto lidem je možno slíbit pot a slzy, nebezpečí všech nespravedlností, námahu ze zodpovědnosti. Pro pocit, a nikoli jen pocit svobody, však také jisté uspokojení z tvořivé práce. Ti, kteří jsou vždy ochotni prodat úděl za čočovici, neshledají tyto vyhlídky uspokojivými. Nemají jinou cestu, než založit totalitní stát, proklamovat Vůdce, odevzdat mu svou kožešinu jako nepotřebnou veteš. Přituleni k jeho holínkám se budou cítit v teple a bezpečí. Pokud nic jiného nepotřebují, budou mít dost. Svět je jiný, než jaký je. V extrémním výkladu by to mohlo vést ke gnostickému nihilismu. Znamená však naopak, že tím více musíme v pokoře hledat pravdu. Smířit se se zkušeností neskutečné skutečnosti, být trpěliví a tolerantní, odmítat násilí, kultivovat přirozenou agresivitu jako jednu ze složek normální zdravé osobnosti, kultivovat eros v nás. Všem lidem je dána touha i jiné obecné psychologické vlastnosti, i když každý ve své duši nese svá specifická světla i stíny. Dané je to, co není dáno, tento svět je svěřen člověku, který jej není hoden, právě proto musí tento člověk v tomto světě ctít své poslání ve víře a pokoře. Jednotlivec hledá, protože musí hledat harmonii mezi nevědomím a vědomím, bez které onemocní na duchu, a právě tak je třeba, aby také sociální vztahy byly uspořádány podle harmonických zásad, i když samozřejmě a přirozeně, nikoli dokonale harmonicky. Cílem není utopická jednota a falešné fantastické lyrické beztřídní společnosti, ale v jistém stupni souhry pluralitního společenství. Proto i označení současného způsobu společenského uspořádání vlády jako demokracie není termínem nejvhodnějším. Řecké kratein

29

napovídá vládnutí a ovládání, o druhé složce termínu raději pomlčím, nejde přece o vládu lidu, neb nevíme, co to vlastně lid je. Je to abstractum, je to výraz pro nesourodou množinu nadmíru rozličných podmnožin. Není to ani vláda člověka. Člověk může být vladařem, ale neumí vládnout. Miliony vladařů neumí několikamiliononásobně vládnout. Vládnout má zákon, zásady, na kterých se může většina dohodnout. Tento zákon není zákonem božím, ale nesmí zákon boží popírat. Všude tam, kde si člověk osobuje právo projekce svých vlastních omylů do obecné interpretace světa, schází se své cesty. Všude tam, kde člověk definuje, proklamuje a snaží se ukojit svou touhu po dosažení nějaké jistoty, dostává se bezděčně do oblasti nejistoty. Nekapitulovat! Jen jediný případ kapitulace lze uznat a doporučit takořka preventivně: kapitulaci před Zákonem. Ten přinutí tak nebo tak lidstvo buď ke spolupráci, nebo ke kapitulaci anebo k hořké porážce. Pokud možno adekvátní interpretace skutečnosti a její přiměřená projekce pomáhá vytvořit takzvané společenské klima, které umožňuje cílevědomou tvořivou činnost, zatíženou samozřejmě i omyly ze zbytků nepřiměřené projekce nebo chybné interpretace skutečnosti. Vzniká vtíravý pocit, že se náš svět skládá pouze z lumpů, podvodníků, falešných hráčů, vrahů a prostitutek. Nikdo se nezmíní při přehnané publicitě zla o těch, pro které je čisté svědomí, poctivá práce a životní fortel hodnotou, kterou nechtějí za žádných okolností ani ztratit, ani zaprodat za peníze. Pro tyto naše bratry a sestry je čestný život jejich vnitřní samozřejmostí a potřebou, a proto o něm nevytrubují na nárožích. Proto ani žurnalisté je nepokládají za hodny zmínky. Pokud o nich píší v novinách, není to ani publikem náležitě vnímáno, protože je to méně zajímavé, než vraždy a defraudace, nahotinky a sexuální excesy. -oTakhle tedy ne! Budiž spravedlivě uznáno, že na tom něco je. Noviny, každodenní zprávy v televizi, zvláště na některých stanicích, jsou přeplněny úvahami o takzvaném postmodernismu s praktickými ukázkami toho, co lze docela obyčejně česky nazvat úpadkem. Úpadkem mravů a řemesel. Přiznejme si, že celá naše tzv. západní civilizace je výsledkem dlouhého vývoje, který začal vstupem klasické antické, židovské a křesťanské kultury do zdejších barbarských pralesů. Tento vývoj vytvořil, kromě některých hrozných dějinných událostí, soubor zásad mravnosti a nazírání krásy, které platí, má-li lidská společnost být společností dostatečně harmonických bytostí. Platí totiž nezávisle na tom, zda se to někomu libí či nikoli. Nesmyslnost současnosti spočívá v tom, že lidé tyto zásady provokativně porušují a hned nato o nich prohlašují, že neplatí, protože to nefunguje. Defekt zodpovědnosti člověka k Bohu a svému lidskému údělu mate naši orientaci. Novověk povýšil lidské rozumové schopnosti až k titánské namyšlenosti. Bůh, který dal člověku s duší i jeho vlastní rozum plný podivuhodných možností, byl díky tomuto daru obdarovanými popřen. Nevděčný člověk přesáhl své možnosti, ale vysvětlil si to zcela po svém. Dnes dochází k prohlášení, že vše je dovoleno. Dovoleno však není vše. Není dovoleno být pyšný a sprostý či neslušný. Není dovoleno cynicky pohrdat duší a životem druhých lidí. Není dovoleno dotýkat se cizího majetku. Není dovoleno popírat hodnoty, které

30

zakládají šťastnou existenci každého jednotlivce. Není dovoleno myslet si, že moc a peníze jsou základem štěstí. Není dovoleno závidět, není dovoleno lhát o druhých, není dovoleno trpět jakoukoli bezohlednou neuctivost ke komukoliv anebo plácat nesmysly. Není dovoleno vydávat řev, binec a hluk za hudbu, neboť takový rámus v lepším případě provokuje temné síly lidského podvědomí, v horším otupuje lepší smysly člověka až k manipulovatelnosti zvířete. Nevím, zda mohu desatero božích přikázání pokládat za jediný úplně nejlepší zákoník nebo ústavu pro jakékoliv lidské společenství. Jsem si však jist, že při jeho dodržování by byl život snesitelný, plný užitku, jistoty a krásy i dostatečné mravnosti. Jde jen o to uznat ho a řídit se jím. Není ani účelné, ani krásné a ani mravné, když mladý blb v silném automobilu nebo na silné motorce ohrožuje ostatní. Není účelné, ani krásné, ani mravné, když někdo deformuje svou osobnost únikem před vlastním svědomím pomocí drogy a opilství. Není účelné, krásné, mravné a nezakládá to celistvost osobnosti ani prostor pro společné soužití, když někdo vylévá lejno a zvratky svých morbidních představ v podobě tak zvaného umění přede dveře svých sousedů. Není možné žít s lidmi, kteří programově hlásají, že vše je jim lhostejné, oblékají-li se například tak, aby jim bylo vidět do zadku, který přirozená estetika vždy taktně skrývala, protože se není čím chlubit. Není pravda, že tím mluvím proti erotice. Erotika byla vždy krásným doplňkem plnosti života proto, že ukrývala, protože naznačovala, protože ctila klasické zákony krásy. To, co se děje dnes, je antierotika z přesycení pseudoerotikou, je to zvrácený inflační sklon ke sprosté nabídce. Lidské tělo bez příslušného chování je sprostá nádoba, která odrazuje. Jen na trhu se vystavují rajčata volně k nahlédnutí a ohmatání. Jsem přesvědčen, že takové umělé výrazy, jako modernismus, postmodernismus atd., neříkají zhola nic o své podstatě. Zakrývají jen fakt lidské blbosti, sklonu k nekultivované agresivitě, rozrušují vztahy lidí mezi sebou. Svět se totiž nevyvíjí v nějakých kategoriích. Lidé jsou v podstatě stále stejní, opakují rádi své chyby i chyby předků, rychle zapomínají a ničemu se dohromady nepřiučí, jak ti Burboni. Nic jiného jim nepomůže, nevrátí-li se opět k normální slušnosti a zdravému rozumu, posvěcenému citem a smyslem pro krásu, která také není lidským výmyslem, ale je odvozena z přírody lidmi, kteří byli díky své pokoře přírodou poučeni, a proto jsou schopni upozorňovat svým dílem na krásu jako nedílnou součást života, daru božího. Současný úpadek nezaviňuje technika, ale člověk, který tento výsledek své rozumnosti nerozumě užívá. Infantilní přístupy lidí dělají z technických vymožeností hračku nezletilců. S ostře nabitou zbraní si hrají jako s plyšovým medvídkem. Co proti tomu můžeme? Mnoho ne. Zajisté se však můžeme rozhodnout, co my s tím uděláme sami v sobě. Bude záležet na tom, co budeme vnímat jako dobré, krásné, mravní, slušné a koneckonců pro život účelné a co odmítneme, čím budeme pohrdat. Každý den, ve kterém odmítneme sebemenší zlo a hloupost, je požehnaný. -oSlušnost, slušný, slušně atd. Srovnáním orientální a západoevropské civilizace docházíme k představě, že na východě je člověk velký, dokáže-li být co nejvíce sám se sebou, u nás v Evropě pak tehdy, když se co nejvíce přizpůsobí svému okolí, případně splyne s tak zvaným lidským kolektivem. Je pravda, že teprve vzájemným porozuměním oběma těmto kulturním směrům v jejich nejzazších podrobnostech může být lidstvo duchovně obohaceno. Na celém světě však o kvalitě pocitů člověka mezi lidmi rozhoduje několik zásadních vztahů: vztah člověka k bohu, vztah člověka k ostatním lidem, jeho vztah k práci, kráse a vzdě31

lání, přesněji ke vzdělanosti. Tak nebo tak nežije člověk na světě sám, i když by měl někdy umět být sám. Člověk je součástí všeho stvoření a nikoli princem dosazeným pro nic za nic jako bezuzdný místodržitel tohoto světa. Tohoto světa. Ani ráje, ani pekla, ani slzavého údolí. Staré osvědčené hodnoty, k nimž došli již dávno ti moudřejší před námi, snad obdarováni světlem shůry, se dnes jaksi nenosí. Myslím tím trpělivost, pracovitost, přejícnost, službu a slušnost. Přesněji řečeno, nepřikládá se jim ten zásadní význam, který jim z jejich vlastní podstaty náleží. Každý žijeme v nějaké společnosti, ať chceme, nebo nechceme. Ať si to uvědomujeme, nebo neuvědomujeme. Slušnost je pak jediný možný způsob, jak důstojně žít, existovat a přežít. Stanovujeme si pravidla slušnosti jako výhodnou smlouvu k tomuto účelu. Zjišťujeme meze snášenlivosti tam, kde jsou zájmy zcela protikladné. Investujeme svou trpělivost tam, kde bychom jinak byli přítomností nebo jednáním druhých lidí unaveni, nebo rozzlobeni. Rozhodujeme se ke službě tehdy, když nabídneme své schopnosti druhým a poměřujeme účinnost své služby uznáním své práce ostatními. Někdy se obětujeme, abychom mohli posloužit. Často souvisí naše volba povolání s naší zálibou v jisté činnosti. Rádi řídíme autobus, rádi šijeme šaty, rádi pečeme chleba. Jindy rádi obchodujeme. Děláme to trochu pro nás a trochu pro druhé, jinak bychom cítili, že naší práci cosi schází, nemá-li o její výsledky nikdo zájem. Co je to tedy slušnost? Je to takový způsob jednání, kterým především nikomu nepůsobíme pocit, že ho omezujeme nebo obtěžujeme, že myslíme jen na sebe. Je to takové jednání, při kterém se snažíme slyšet druhé, i když mlčí, snažíme se vcítit do jejich pocitů, starostí i radostí, jejich schopností a mezí. Slušní jsme tehdy, když držíme slovo, které jsme dali, pravdaže nikoli lehkomyslně, když jsme spolehliví ve slově i činu. Kdyby opravdu panovala tato všeobecná slušnost, nemusela by být písemně a vyhláškou či zákonem vydávána pravidla silničního provozu. Byla takto vydána, a přesto nejsou dodržována těmi neslušnými. Nemá však smysl zlobit se a ukazovat vztekle prstem na nešvary druhých. Jsme v tom stejně všichni až po uši. Svět, v němž žijeme, je však skrze obdarování naším světem. Dalo by se říci, že je to svět k podobě každého z nás. Vím ze zkušenosti starého doktora i bývalého starosty, že se denně potkáváme jak se slušností, tak s neslušností. Někdy se sami zachováme neslušně z neznalosti nebo jiného selhání a slabosti. Už to tak na tom našem světě vezdejším chodí, ale není to důvod k zoufalství. Proč bychom měli nad tímto světem, domovem všeho stvořeného, lámat hůl, nebudeme-li CHTÍT sami jednat slušně tak, aby to bylo convenable, bienséant, fair, anständig, prostě noblesně mravopočestné? Nedávno jsem mluvil s jedním ze svých přátel o současném zastupitelstvu města a o panu starostovi. Snesli jsme spolu mnoho dokladů pro tento závěr: „Náš starosta je slušný člověk.“ A dodávám, že jsme tím mysleli i celé zastupitelstvo. Tato pochvala je oboustranná: patří totiž i těm, kteří je zvolili. Bylo by dobré a rád bych to ještě za svého života zaslechl, kdyby někdo mohl vynést tento soud: „Opočno je slušné město slušných lidí.“ Zdá se mi, že to není nemožné, že to začíná být pravda. Zdá se mi, že to záleží bohudík pouze na každém z nás. -oRadujeme se ze svobody naší kultury. Musíme se však pokaždé znovu zamýšlet nad jejím posláním a nad naší povinností k tomuto poslání. Kultura není pro vyvolené, kul-

32

tura je nabídkou všem. Kultura je hodnota, kterou přijímají složitým způsobem všichni od předchůdců pro budoucnost. Kultura je projevem jedné ze základních vlastností lidství, tvořivosti. Ptáci také staví svá hnízda, ale lidská architektura je projevem svobodné tvořivosti k poctě boha a vesmíru. Není to však pokyn k pýše, ale k pokoře. Naopak destruktivní projevy jsou namířeny proti této lidské vlastnosti, svědčí o nekulturní útočnosti a jsou pouze živočišné. Známe ze života moc slova a moc zvuku a snad tušíme i moc hudby. Každý dělá to své a mnozí touží po poznání, vědec se věnuje třeba celý život hledání odpovědi na jednu jedinou otázku, dochází k praktickému řešení nebo teorii, která povzbuzuje ostatní k dalšímu bádání. Svět se nám jeví jako nepřehledný zmatek dílčích vědomostí, kterým často ani nerozumíme, protože nejsme odborníky. Filosofie měla možná ve svých začátcích o něco snazší úkol zobecnit běžné zkušenosti smyslového i niterného lidského světa a docházela ku spekulativním závěrům, které dodnes obdivujeme, protože se teprve dnes věcně potvrzují. Současná filosofie zobecňuje daleko více odborných vědomostí a mně se zdá, že se uzavírá kruh, jehož jednotlivé body lze vymezit slovy bůh, vesmír, hmota, tělo, duše, hmota, vesmír, bůh. Běžně užívané rčení, že člověk tvoří sám v sobě celek duševna a své hmotné existence bylo mnohokrát vyjádřeno, avšak ne vždy pochopeno v celé existenciální hloubce své pravdivosti. Nadto nelze zapomenout současně na to, že člověk je součástí jednotné skutečnosti světa, vesmíru. Důstojnost lidství tkví mimo jiné i v tom, že si neustále každodenně klade vědomě nebo nevědomě zvídavé otázky o smyslu svého života, o jeho spojitosti s tušenými vyššími principy existence, že upřímně hledá na své otázky odpovědi. Neurologové dnes již vědí, že každá z obou polovin lidského mozku má své určené poslání. Zatímco levá část mozku je sídlem slovní zásoby, logického zpracování informací, jejich třídění a rozboru, tedy vyhraněných rozumových vlastností a schopností, pravá jeho polovina je sídlem představivosti, snových představ, smyslu pro krásu, hudbu a umění, citů a intuice. Tato skutečnost vyvolává představu, že k plnému a bohatému životu je třeba jistého souzvuku obou mozkových částí, přestože každá z nich je schopna pracovat zcela samostatně anebo převzít iniciativu při vytváření typu lidské osobnosti. Praktickým důsledkem souzvuku obou těchto mozkových částí není jen jednostrannost osobnosti, ale také napětí, stres a v konečném důsledku onemocnění lidského organismu, fysická, tělesná nemoc. Celá naše bytost touží po práci, činnosti a tento nesoulad tuto touhu blokuje a vyvolává napětí. -oAd... (Mariánský kostelík) Byl jsem vyzván, abych se vyjádřil k jakési samovolně vzniklé anketě nebo spíše zdánlivé aféře či nejasnostem kolem rekonstrukce Mariánského kostela v Opočně. Po věcné stránce lze, snad i opakovaně, vysvětlit podstatu nedorozumění. Autoři některých příspěvků snad ani nepotřebují vysvětlit, že myšlenka, nápad, studie a projekt jsou zcela rozdílné věci s absolutně rozdílnými reálnými důsledky. Je poněkud neobvyklé, že zcela normální věc, to jest vypracování jakéhosi návrhu nebo studie, je důvodem div ne našeho stíhání pro plýtvání obecními prostředky. Informovaný člověk ví, že každá instituce, k níž se obracíme o pomoc, vyžaduje kvalifikovaně zhotovený nákres, úvahu, někdy i samotný projekt ještě před tím, než vůbec vezme naši prosbu na vědomí. Taková práce pochopitelně stojí peníze, které je nutno tak i tak zaplatit. Obzvláště dnes ani kuře zadarmo nehrabe. Šlo tedy o částku kolem deseti tisíc korun, což je suma v této branži běžná. Navíc je studie zpracována natolik dobře, že vynecháním oddiskutovaných pro-

33

blémových míst a dalším rozpracováním je možné použít ji jako solidní podklad projektu. Několik nás, kteří jsme myšlenku opravy kostela dosud neopustili, ani ve snu nenapadlo, že by nákres v této zveřejněné podobě mohl být definitivním, neměnným podkladem pro zadání projektu a přestavby. Uveřejnili jsme jej, abychom podnítili slušnou, demokratickou, tvořivou diskusi asi v této podobě: „Myšlenka je to zajímavá, mně se však nelíbí to nebo ono, a proto myslím, že by to mělo být takhle...“ Namísto toho jsme četli militantní vyjádření, jejichž některé formulace musím, jako jeden z inspirátorů myšlenky, vztáhnout také na sebe. Obsahují totiž obvinění, a to hrubá obvinění. Chtěl jsem toho původně napsat víc, nejde mi to však, a ani nechci, pro jakýsi podivný vnitřní pocit smutku, který snad ani není mé povaze vlastní. Dnešní stav pokleslé politické kultury by nás měl přinutit přemýšlet nejen o tom, co říkáme, ale také jak to říkáme. Jinak se náš život vezdejší promění ve vzájemné osočování, podezírání, nedůvěru, zkrátka v peklo. -oDovolte mi, abych Vás také já velmi upřímně, s pocity nesmírné radosti nad naším setkáním a nad výsledky pětileté práce uvítal zde, na tomto historickém místě. Děkuji Vám za to, že jste přijali naše pozvání. Vzpomínám na dobu před pěti lety, kdy někdo z nás poprvé vyjádřil myšlenku obnovy tohoto kostela. Byl to jeden z našich snů, který se dnes naplňuje díky velkému společnému úsilí a pochopení mnoha lidí. Jim všem patří mé poděkování. Proč nám tolik záleželo na starém, necitlivě zničeném kostele a na jeho opravě? Tato otázka směřuje daleko dále, než k jedné kulturní památce a k jednomu pokleslému politickému systému. Myslíme si, že po naší nedávno prodělané čtyřicetileté zkušenosti s nesvobodou se znovu osvědčuje význam svobody a zodpovědnosti. Svobodný není ten, kdo pouze dělá jen to, co si právě přeje. Svoboda je vnitřní hodnotou svobodného člověka. Dějiny našeho městečka trvají v písemné podobě déle, než devět set let. Po tuto dobu zde žili lidé, kteří svou pozemskou nelehkou pouť končívali na hřbitově kolem tohoto kostela Panny Marie. Hřbitov byl později zrušen, mezi několika málo náhrobky je zachován hrob doktora Skuherského. Osobnost tohoto místního lékaře lidumila by si zasloužila samostatnou rozsáhlou vzpomínku, nemluvě o jeho dvou slavných synech. Pozoruhodné je však to, že tento velmi vzdělaný a vnímavý lékař založil nejen nemocnici, která dodnes pracuje ku prospěchu obyvatel širokého okolí Opočna, ale pořádal také veřejné koncerty. To byla ve své době nesmírná zásluha o zdejší kulturní život, jak dokládá svými výzkumy Dr. Kapusta z Litomyšle. Dalším pozoruhodným obdobím, vztahujícím se k opočenskému kulturnímu životu, byla paradoxně válečná léta, kdy pan ředitel Kratochvíl, dosud žijící na odpočinku v Českých Budějovicích, založil v podstatě ilegálně zdejší hudební školu a v Opočně pořádal koncerty vážné hudby, na kterých účinkovali významní pražští umělci. Potřetí velmi úspěšně pořádali v zámecké obrazárně v Opočně letní cykly koncertů manželé Ježdíkovi, tehdejší správci opočenského státního zámku. Tento výčet není samozřejmě úplný a představuje jen schematicky tři období opočenského kulturního vývoje. Tato období se shodují v tom, že vždy naši předchůdci řešili setkáním s hudbou hrozící nebo stávající společenskou krisi nebo odcizení. Po pěti letech naší svobody bych chtěl umět vyjádřit to podstatné, co cítím v souvislostech časů i přítomnosti, chtěl bych uchopit smysl všech úžasných změn, kterých jsme byli, jsme i budeme účastníky, zamyslet se nad tím, co je smyslem našeho národního života v národních i světových souvislostech. Každý z nás je podivuhodným a neopako-

34

vatelným jedincem, jehož nárok na osobní svobodu je nazadatelný a jehož lidskou povinností je žít ve svobodě. Tento zdánlivě banální slovní obrat však skrývá v sobě krom svých předností i různá nebezpečí výkladu. Jde o to, že svoboda znamená osvobození od přítěže duševního balastu, který vede někdy k vlastní pýše nad domnělou lidskou všemocností a jindy k resignaci nad naší nemohoucností, nad zlem a marností tohoto světa nebo nad vlastním osudem. Jsou to ostatně principy, které zaměstnávají filosofy, umělce a všechny myslící lidi. Hudba je jedním z darů, které doprovázejí člověka při tomto hledání vnitřní harmonie a ušlechtilejších vztahů. Není bez zajímavosti, že řada neurofysiologických poznatků dnes dokazuje to, co jsme dosud jen podvědomě tušili. Složitost lidské osobnosti, její vnitřní život i vztahy mezi duševním a tělesným zdravím, význam rovnováhy mezi rozumovým úsilím a citovým vnímáním skutečnosti pro hodnotné prožívání naší existence jsou prokázány. Hudební zážitky mohou být pro vnitřní harmonii lidské osobnosti velmi významné a dokonce uzdravující. Proto se snažíme obnovit velejemnou síť vláken, která spojuje naši minulost s přítomností a budoucností. F. A. Skuherský ve své době založil občanský spolek Měšťanskou besedu se stejným záměrem a tento spolek trval až do nacistické okupace, kdy byl samozřejmě rozpuštěn. Před několika lety jsme jeho činnost obnovili po více než sto letech od založení a po necelých padesáti letech po jeho násilném rozpuštění. Myslím, že výsledky práce současné Opočenské besedy ospravedlňují její existenci a důstojně navazují na myšlenky dávných zakladatelů. Dnešní koncert našich přátel, kterým zahajujeme nový život tohoto kulturního stánku, tedy předznamenává další vývoj hudebního Opočna. Mám velikou radost, že to jsou právě oni, kteří rozezní svými nástroji vynikající akustiku tohoto prostoru. Jejich umělecký vedoucí pan Jan Krejčí patří k velkým příznivcům opočenského kulturního života. Byl to pravděpodobně on, kdo poprvé vyslovil nápad zřídit hudební síň v tomto kostele. Od nápadu k uskutečnění prodělává myšlenka mnoho peripetií a jinak tomu nebylo ani v tomto případě. Mé poděkování patří mnoha lidem, které nedokáži ani spravedlivě vyjmenovat. Městské zastupitelstvo v čele s panem starostou Filipem pochopilo význam kontinuity základní myšlenky, která nás vedla do prvních svobodných voleb, a pokračuje velkoryse v tom, co jsme skromně začali. Stavitelé a dělníci, kteří tento kostel takto krásně opravili, projevili vzácné pochopení pro citlivou rekonstrukci starobylé vzácné stavby a opravu provedli na vysoké profesionální a umělecké úrovni. Občané, kteří naši myšlenku podporovali, věnovali peněžní prostředky podle svých možností upřímně a nadšeně. To vše jsou hodnoty, kterých si nesmírně vážím, které podporují můj optimismus a víru v budoucnost, a nelze je vyjádřit jinak, než morálním uznáním a pocitem ospravedlnění cesty, po které se společně ubíráme. Je to světlo, které ozařuje šedou každodennost a pomáhá budovat harmonii našich duší, vztahů, života. Dnes otvíráme slavnostně tuto hudební síň. Dříve zde byl kostel, zasvěcený Panně Marii. Myslím, že to, co bylo dle regulí odsvěceno, nemělo by být nikdy znesvěceno. Filosofický pojem ANIMUS a ANIMA má své psychologické i náboženské relace, které jsou problémem této doby stejně tak, jako byly otazníkem pro filosofy, náboženské myslitele i psychology od pradávna. Hlubinná psychologie tuší princip ANIMA personifikovaný v Matce boží. Chtěl bych, aby tento dům sloužil kultivaci našich duší a nebyl nikdy znesvěcen banalitou. Máme-li žít naše životy důstojně, musí se naše duše vzpínat k hodnotám, které ji přesahují. Dobrá hudba je jednou z těchto hodnot. Dovolte mi proto, abych zakončil své přání tomuto domu poněkud literární a poetisující parafrází modlitby, v níž je už po věky obsaženo dle mého názoru vše, čeho je člověku zapotřebí.

35

Náš otče, který dlíš ve výšinách své dokonalosti i v každém z nás i ve všem na této zemi, budiž Tvé jméno vyslovováno s pokorou, neb je svaté. Jsme tu shromážděni, protože toužíme po harmonii a kráse a po Tvém království, které není z tohoto světa, ale navštěvuje nás ve chvílích jako je tato. Tvá vůle je svatá a žádá od nás porozumění touze i činům na Tvou oslavu, zatímco my sklízíme až příliš často plody své pýchy a nelásky. Tvá vůle platí zde i na výsostech, v celém vesmíru i v těsném světě každého z nás. Dej, abychom poznávali pravdu Tvých tajemství, která tušíme vždy při zásvitu vzácných okamžiků. Potřebujeme náš každodenní chléb, potřebujeme práci i mzdu za své snažení, protože musíme žít na této zemi a vychovat své děti. Potřebujeme sytit svá těla, avšak bez Tvého pokrmu duše strádáme bolestí svého bytí. Proto se nad námi smiluj a odpusť nám naše viny, abychom byli stále svobodnější od nenávisti, zloby, podlosti a neklidu. Budeme Tě o tyto dary smět prosit jen tehdy, když budeme umět jeden druhého shlédnout v bratrské snaze o porozumění, když nenávist nebude naším rádcem. Neuvoď nás, prosíme, v pokušení pýchy a nadřazenosti a rozradostni nás ve službě. Zbav nás našich vin a zloby, dej kvést tvořivému duchu v nás. Všechno, co vlastníme, všechno, čím jsme, oč usilujeme je Tvé, i moc i sláva patří Tobě, i Tvé království, za něž se modlíme. Nechť právě ono sestoupí blíže k našim myslím. Vážený pane presidente, vážená paní Havlová, veliká radost je někdy pro vnitřní soustředění stejně náročná, jako veliký smutek. Já mám dnes obrovskou radost, že Vás mohu zde takto přivítat a přát Vám, abyste se mezi námi dobře cítili a mohli vzpomínat v dobrém na naše setkání i na dnešní uměleckou událost, kterou nás obdarovávají naši hudební hosté. Nadto je dnešní večer pro nás významný i tím, že poprvé po mnoha letech vcházíme do tohoto opraveného kostela, který má napříště sloužit jako chrám hudebního umění a našich kulturních snah. Pokládám si rovněž za velkou čest, že mohu takto osobně pozdravit a uvítat řadu dalších významných hostí, kteří mezi nás přišli, aby se s námi podíleli na této krásné chvíli. Vítám zde pana....... Když jsem přemýšlel o tom, co řeknu zde v tuto chvíli na začátku nového života tohoto domu, vířilo mi hlavou mnoho různorodých myšlenek. Chtěl jsem vyjádřit to podstatné z toho, co vše cítím v souvislostech časů i přítomnosti, čím bych mohl názorně vysvětlit smysl těch úžasných změn, které nás čekají, co je smyslem našeho národního života v souvislosti s životem světa. Došel jsem nakonec ke středobodu svých představ o tom, že každý z nás je podivuhodným a neopakovatelným jedincem, jehož nárok na osobní svobodu je nezadatelný a jehož lidskou povinností je žít ve svobodě. Tento banální slovní obrat však skrývá kromě svých předností i různá nebezpečí výkladu. Jde mi o to, že svoboda znamená především svobodu od sebe sama, tedy od oné přítěže duševního balastu, který na jedné straně vede k pýše nad domnělou lidskou všemocností, na straně druhé a jindy k resignaci nad naší nemohoucností, osudem, marností. Jsou to ostatně principy, které zaměstnávaly od pradávna řadu protichůdných filosofických škol. 29 září 1995 -o-

36

Tak teď ještě ty varhany ... Je už dobře známo, jak to všechno bylo. Opočenská koncertní síň je na světě, její narození bylo řádně a důstojně oslaveno. Byla poněkud odčiněna vina a její následky, činem pospolitosti dospělých občanů bylo téměř dovršeno dílo. Hned po dokončení, ještě před úřední kolaudací, způsobily zbytky nedospělé klukoviny v někom, koho neznáme, ranou ze vzduchovky dírku v jednom z opravených oken. Lidsky zralí tvůrci zaťali zuby a poškozené sklo vyměnili. Cicero by řekl: „Jak dlouho ještě budeš, Catilino, zneužívat naší trpělivosti?“ Odpovídám za něho: „Bohužel, asi ještě dlouho nebude vymýcen ničivý pud nezralých lidských bytostí", ale o tom nechci mluvit. Stejně rozverní mladíci, možná ještě nám podvědomě známí, pomohli před lety poničit vzácný nástroj, který patří do tohoto kostela, do tohoto hudebního stánku. Poničit, naštěstí nikoli doničit. Dnes jsou z těchto dětí dospělí lidé, možná seriozní podnikatelé. Odpuštění zlého činu nelze dosáhnout cestou veřejně vyhlášeného odsudku, kritiky, vyhlášením viny a jejího hodnocení. Odpuštění je rozhovor viníka se sebou samým a s božím principem v nás. Lítost není pláč a roztržené roucho a popel na hlavu. Ti, kterých se to týká a budou toto číst, vyzývám: Je známo číslo účtu u peněžního ústavu, kde byly soustředěny příspěvky na opravu kostela Panny Marie. Chceme dát varhany do pořádku, chceme je znovu umístit v koncertní síni v bývalém kostele. Na toto konto posílali pět let docela málo majetní lidé stokoruny ze svých důchodů. Ten účet ještě stále existuje. Lze tam poslat příspěvek i anonymně s přáním nezveřejňovat jméno plátce. Oprava a instalování varhan budou stát tak bratru čtvrt milionu korun. Došlo vám to? Děkuji.

37

- oOo Nadace ABAKUS registrována, tedy je. Stalo se tak v úterý, dne 18. května tohoto roku. Proč? Nadace je zaměřena na zlepšení dosavadní slibně se vyvíjející spolupráce mezi Opočnem a Gietenem v oblasti školství, zdravotnictví, sociální péče, kultury. Této čistě občanské iniciativě se dostalo nyní oficiální formy, právní subjektivity, bude mít vlastní účet a hospodaření. Oficiálně založená nadace dle občanského zákoníku počítá s tím, že asi třicet občanů, kteří se dosud angažovali v této práci, budou takzvanými aktivisty nadace. Finanční prostředky budeme shromažďovat na našem běžném účtu a budou pocházet hlavně ze sponzorských darů nebo výtěžků kulturních akcí. Příspěvky aktivistů nejsou předepsány v nějaké konkrétní výši a jsou dány naprostou dobrovolností. Zatím si většina těchto přátel svůj příspěvek odpracovala poctivě při organisaci česko-holandských akcí, ti, kteří ovládají angličtinu nebo němčinu, také svou pomocí při komunikaci mezi oběma jazykovými oblastmi. A víte, kolik by stál dnes překladatel na pouhou jednu hodinu? Přesto se dobrovolnosti žádné meze nekladou. Dobrovolnost jde ve stanovách nadace tak daleko, že každému příštímu starostovi, zvolenému v obecních volbách, bude nabídnuto, aby přijal funkci čestného předsedy nadace. To proto, aby tato občanská iniciativa mohla representovat město Opočno jako celek. Řádným předsedou správní rady nadace je při jejím založení Dr. Mühlstein, místopředsedkyní paní Seidelová z podniku PZP v Semechnicích. Číslo účtu nadace je 1733153-578/0800, účet je založen u České spořitelny v Opočně. Nejbližší akcí (možná) bude účast pěveckého sboru z Gietenu na mezinárodní soutěži v Rychnově počátkem července. Bude to včas oznámeno, jedno vystoupení by měl mít sbor také v Opočně. Dále počátkem července přijedou studenti zemědělské školy z Holandska do naší zemědělské školy a nemocnice připravuje tři lékaře na výměnnou stáž do nemocnice v Groningen. Další akce budou následovat. Velmi zdařile si vedou děti a učitelé základní školy. Není snad ani třeba připomínat, že nadace uvítá každého, kdo bude chtít na česko-holandských vztazích spolupracovat a jakýmkoli užitečným způsobem přispět k jejich zdaru. Stačí se domluvit s předsedou nadace, který se postará o využití každého dobrého nápadu spolu s ostatními. Krom zajímavé práce nečeká nové členy nic těžkého, na jejím konci stojí radost z dobrého díla. -oPan Vondráček není již mezi námi... Myslím, že smutnou chvíli rodiny pana Vondráčka i nás všech lze lépe vyjádřit tak, jak řečeno v nadpisu. Mám pocit, že jsou lidé, kteří jakoby neumírají, ale jen odcházejí kamsi do neznáma a současně zůstávají se svou pospolitostí spojeni vším, co vykonali, způsobem, jakým žili, službou, kterou vykonávali. Pan Vondráček je jedním z nich. Potkával jsem ho denně i několikrát, po léta letoucí. Patřil ke všem našim dnům. Tím bolestněji se nás dotýká jeho ztráta, protože v něm odchází opět díl našeho prožitého. Zůstane tu však s námi příklad jeho chuti k životu, jeho nadšení pro sokolskou myšlenku, jeho účast na všem, co přinášel život v Opočně. Do svých posledních dnů měl zájem o své vzdělání, pěstoval své jazykové znalosti, francouzštinu a němčinu s neustávající touhou doplnit své vzdělání o další jazyky. Umění stárnout je podmíněno oním savoir vivre, uměním žít. Život ho neušetřil této radosti, ale ani těžkých ran osudu a bolestí největších. Jeho hrdinství a statečnost mu však pomohly tuto bolest proměnit v moudrý pohled do budoucna. Milosrdný anděl rychlé smrti ukončil pozemský život filosofa, který, nenapsav objemných foliantů úvah, znal přesto žít jako moudrý a ve všem všudy 38

positivní, kladný člověk. Měl jsem ho upřímně přátelsky rád. Obdivoval jsem ho. Odpočívejte, pane Vondráčku, na věčnosti v zaslouženém klidu a míru, budeme na Vás vzpomínat a budete nám v mnohém vzorem. Čest Vaší památce. Byl jste dobrý a hodný člověk. -oNení dobře možné podat podrobnou zprávu o čtyřech letech práce prvního polistopadového městského zastupitelstva na čtrnácti stranách strojopisu tak, jak byla čtena na poslední veřejné schůzi zastupitelstva. Tím méně je to možné v novinách s osmi stranami tisku. Bylo řečeno, že práce příštího zastupitelstva bude záležet na tom, jak bude navazovat na dobré výsledky a do jaké míry se vystříhá našich chyb. Naše výsledky jsou takové, jaké jsou, domnívám se, že změn není málo, i když ještě mnohem více činů bude třeba vykonat. Na náměstí je opravena radnice, funguje městský úřad, který je vybaven moderní technikou, v místě je spořitelna, cestovní informační kancelář, která brzo nebude jediná, funguje zde pobočka Všeobecné zdravotní pojišťovny, pobočka České pojišťovny, další peněžní ústav – Agrobanka. Městský úřad je jedním z osmi městských úřadů v okrese Rychnov, který je pověřen některými úkoly okresního úřadu, při stavebních řízeních, v matričních záležitostech, sociálních věcech, je zde i živnostenský odbor. To samozřejmě souvisí i s počtem úředníků, ale také s tím, že řada služeb je dostupná v místě, aniž by občané museli jezdit kvůli řadě záležitostí do Rychnova. Řada ulic byla a do konce roku ještě bude opravena, byla dostavěna nová moderní škola, opravena tělocvična, je připravena a finančně zajištěna instalace moderní učebny fyziky. Město se podílelo na záchraně historických památek, byl opraven morový sloup na náměstí, začíná se řešit oprava objektu bývalého kostela Panny Marie, byl likvidován státní podnik Východočeských stavebních památek pro jeho hospodářskou neschopnost, město převezme v rámci privatizace státního podniku VaK vodovodní a kanalizační síť včetně čistící stanice odpadních vod, byla vyčištěna kanalizace, dokončen vodovod v Čánce, uskutečňuje se první část projektu výsadby zeleně, byl postaven dům pro starší spoluobčany s pečovatelskou službou, město se podílelo na rekonstrukci zimního stadionu, nadějně se rozvíjí spolupráce s holandským městem Gietenem, máme také, zatím jen orientační, kontakty s jedním městem, Georgsmarienhutte ve Westfálsku. Dokončená rekonstrukce Kodymova národního domu dovoluje provoz kina, činnost občanských kulturních aktivit, loutkářského souboru a dalších, vznikla znovu Opočenská beseda, jsou pořádány četné kulturní akce, konal se tu seminář o středoevropské kultuře, tři odborná lékařská symposia, vycházejí Opočenské noviny. Se vší skromností nutno říci, že tento výčet není úplný, mnoho občanů pracuje nezištně v různých spolcích, bylo tedy něco vykonáno, ale mnohem více toho ještě zůstává pro naše nástupce. Přeji jim, aby se jim dařilo také většinu jejich předsevzetí uskutečnit. Děkuji všem za spolupráci. 4. 11. 1994

39

- oOo Ve středu dne 16. srpna jsme prožili podivuhodný večer. Vnímal jsem tuto chvíli jako pozoruhodnou událost a několik postřehů ve mně vzbudilo nadšení. Dobrá hudba zasahuje člověka celého, v jeho osobních i společenských souvislostech. Proto je tento okamžik světla právě tím okamžikem, který vnáší jas do našich dnů, týdnů a věků. Nelze se při tom nezamyslet nad významem hudby a hudebnosti pro rozvoj lidské osobnosti. I ta nejprostší lidová píseň vypovídá o přirozeném duševním životě svého národa. Skladatelé vážné hudby pak hledají a díky svému talentu nacházejí vyjádření, která posluchače zasahují stejně jako při tomto závěrečném koncertu mladých adeptů mistrovských violoncellových kurzů profesora Apolína. Věta o tom, že hudba spojuje národy, se zdá již poněkud opotřebená. Její platnost je však nově potvrzena zmíněným již navštívením krásy v zámeckém letohrádku. Není to samozřejmost, ale výsledek houževnaté pilné dřiny i porozumění. Ví to především opočenský skladatel Luboš Sluka, jehož Nénie pro sedm violoncell zazněla zde díky studentům ze Švýcarska, Německa i Čech poprvé a spatřila tak světlo světa jako premiéra právě v Opočně. Skladatelovo dílo musí někdo zahrát tak, jak je slyšel skladatel, když svou myšlenku vpisoval do notové osnovy. Bach ani Martinů nám to již nenapoví. Proto je interpretace klasické skladby, k níž se připravují například studenti na konzervatoři vždy novým tvořivým pokusem o vyjádření těch nejhlubších myšlenek a otázek, které nás rozradostňují i trápí, povzbuzují i deprimují. Hudba nám pomáhá vyrovnávat se s naléhavostí bytí. V tom spatřuji význam tohoto sblížení s dobrými hudebníky. Koncert v Opočně se stává společenskou událostí vnímavého publika, lidí, kteří si tak ověřují prolínání světla rozumu s květy citu a rozcházejí se statečnější ke svému všednímu zápasu o důstojnou lidskou existenci, všemu kalnému navzdory. Nemohu se nikdy ubránit jakémusi radostnému rozpoložení mysli, jsem-li svědkem jakékoli úspěšné snahy mladých lidí. Nemohu se nikdy ubránit pocitu satisfakce, když těmto budoucím světlům koncertních pódií pomáhají lidé starší věkem, ale mladí svým vztahem k umění a mládí. Seděl jsem v koutku vedle pana profesora Apolína, sledoval jsem jeho tvář a slyšel jeho poznámky. Jeho pochvalný souhlas i konstatování, že „tady to bude dobré tak za dva roky, zatím ještě rychleji hraje, než myslí“. Bylo to však láskyplné vyjádření učitele o svém žáku, bez ironie. Stalo se dokonce, že se jedno z violoncell na okamžik vzdálilo klavírnímu doprovodu, to však byla příležitost pro doprovázejícího profesora Bílka, jehož briskní zasvěcené reakce vynikajícího klavíristy mají zásadní cenu pro záchranu tonoucích. Skoro by člověk ani nic nepoznal. Třináctiletá Livie Kolmanová je dítě svého věku, nepochybně nesmírně talentované a houževnaté. Její první takty skladby La folia od Marina Marais byly zřetelně ovlivněny ostychem a rozpaky před neznámým publikem, ale později rozezněla svůj nástroj s obdivuhodnou vervou své povahy dobře a krásně. Latinsko-řecké slovo nénia znamená žalozpěv. Nénie Slukova je skladba náročná pro interprety i pro posluchače, obsahuje odkaz na tragiku lidské existence, není to však žalozpěv, je to žalm. Asi takový žalm, jako biblický žalm osmdesátý sedmý, „Na posvátných horách založil svůj chrám“. Závěrem citujme z tohoto žalmu poselství pro nás opočenské, které mne napadá při každém našem setkání se světly a květy hudby: „Při soupisu lidských společenství Hospodin si zaznamená: Každý z nich se zrodil tady.“ -o-

40

Trio jako trojlístek pro radost Je dobře, že jsme mohli být při tom. Do Opočna přijeli v pátek dvacátého osmého července tři mladí lidé, slečna Kateřina Filipová se svou violou, pan Luděk Braný s kontrabasem z osmnáctého století a pan Petr Skalka s violoncellem věrně okopírovaným podle Stradivariho originálu. Tím, čím byl Pagannini pro houslisty, tím byl L. Boccherini pro violoncellisty, J. M. Sperger pro hráče na kontrabas a L. Hoffman pro ty, kteří hrají na violu. To je tedy záležitost bravurní techniky, kterou naši hosté zvládli tak, že nemusí mít před kýmkoli ostych. Slyšeli jsme ostatně i tři Haydnovy skladby v podání tohoto sympatického souboru. Mne však zaujalo v tento večer ještě něco navíc. Pokládám to za nesmírně důležité. Nestačilo by jen skladbu technicky dobře zahrát. Z našeho letohrádkového podia jsme tehdy pocítili čisté nadšení pro osobní účast na interpretaci a dotváření hudebního díla. Tito mladí lidé jsou nadšenci a dovedou své nadšení uložit do onoho nevyslovitelného, nepopsatelného chvění strun, které omývá oprahlé duše jako prostředník jakéhosi daru shůry, za který jsme vděční. To je nejdůležitější zásluha našich tří přátel. Druhou pozoruhodnou zvláštností je ukázka méně obvyklé kombinace tří nástrojů, dokonale ladících v harmonii vyššího řádu. S nimi může ten, který to umí, dělat kouzla vskutku paganninovská. A že to naši hosté umí! Jistěže také volba programu přispěla k úspěchu tohoto večera. To však úzce souvisí s tím, co bylo již výše řečeno. Celý večer pokládám za memento doby: v této choré společnosti, bažící po stále větším konzumu povrchních statků, existují bohudík ještě mladí lidé, hledající souvislosti. Trio, o němž mluvím, není v této touze samo. Generace, vyrůstající bez zátěže deformací, se objevuje ve více vzorcích jako ostrůvky úzdravy. To není staromilství. Je to touha po spojení zpřetrhaných dějin hodnot. Obnova vztahů je možná. A to je z pátečního koncertu to nejpodstatnější. -oMájové pískání Bezpečné zázemí pro kulturní budoucnost našeho města je v dětech a mladých lidech. Triviální to pravda, ale je třeba schopných lidí k tomu, aby se tato pravda proměnila činem v životnou skutečnost. Jsme tu už, bohudíky, zvyklí na koncerty významných profesionálních, poloprofesionálních i znamenitých amatérských umělců. Naše paní Božena – nechť mi tuto familiárnost promine – paní Tymichová proměňuje svou mravenčí pílí tento slogan úspěšně v činorodou péči o dětskou duši. Proto se také mezi jiným vydařil 20. května v letohrádku pozoruhodný dětský koncert. Děti tříleté s maminkami i školáci již základní škole odrůstající ukázali, co lze při dobré vůli dokázat s píšťalkou, dětským hlasem a dobrým nápadem. Můžeme nad pořadem meditovat, vždy se najde v takovém případě i chybička, ale důležité však je, že byl. Byla to taková zlatá hodinka, jakou pořádávali kdysi moji rodiče jako učitelé hudby. V malém bytě se sešlo několik žáků s rodiči, aby předvedli, co se naučili. Odborně psychologicky se tomu říká positivní motivace. Vím, že tato několikrát do roka opakovaná chvilka vykonala své dobré dílo. Jest si jen přát, aby paní Tymichová našla dosti porozumění u všech lidí, kteří mají zájem o kulturu a uznávají, že dobrý malý čin je v určitých okamžicích větší, než cokoliv okázalého. Chovám naději, že jednoho dne nastane v Opočně chvíle uznání. Dojde k tomu tak, že za paní Tymichovou budou chodit mladí lidé, rodiče a budou se jí ptát, jak by mohli pomoci, co by potřebovala k uskutečnění svých plánů. Stejné je to s Opočenskou besedou: vždy všechna tíha věci zůstane na jednom nebo v nejlepším případě snad na několika málo lidech. Místní kultura není věcí konzumu, ale dělné spolupráce, která přináší radost i tím, že je konána pro druhé a pro budoucí. A navíc: uvědomujeme si, že to, co zařizuje již dobrá tři léta Opočenská beseda, je pořád ještě iniciati41

vou dobrovolníků? A na to, co již vykonala paní Tymichová, jediná síla pro kulturu na Městském úřadu, mají v jiných městech štáby placených kulturních pracovníků, zaměstnanců města? Pokládám to za námět k úvaze pro městské zastupitelstvo. Snad v tomhle nebude můj hlas oslyšen. 29. 8.1995 -oPěkný den Pátek 6. října 1995 večer v zámeckém letohrádku ... Ten den byl celý pěkný. V Kodymově národním domě jsem poslouchal zajímavé přednášky, mluvil jsem s řadou pozoruhodných lidí, dostalo se mi nových podnětů k přemýšlení. A večer jsme se setkali se studenty Konzervatoře Pardubice, slyšeli jsme skladby Bachovy, Vivaldiho, Debussyho, Chopinovy, Mozartovy, Beethovenovy a náročný Koncert d moll č. 2 Henryka Wieniawskiho pro housle s průvodem klavíru, op. 22, který mistrně provedla slečna Petra Chadimová s paní profesorkou Ulrichovou. Stejně i klavíristka slečna Henrieta Rejnartová nebo violoncellista pan Marek Vancl ukázali velmi výrazně své umění, výsledek nadání a píle. Doprovázející paní profesorce Ulrichové lze jen gratulovat k výsledkům pardubické školy. Myslím, že nás obdarovali velmi krásnými okamžiky a že jejich vystoupení předznamenává úspěšnou budoucnost těchto mladých lidí. Někdy bývám z našeho světa trochu smutně zamyšlený, to když se setkám se serií různých nepravostí. V tento večer jsem ale odcházel s pocitem, že až tak zkažený náš svět není, když máme tolik nadšených mladých lidí - na sympoziu o lidské duši stejně jako v koncertním sále na podiu i v auditoriu. Je to tak dobře. - oOo Vážené kolegyně a kolegové, vážený pane starosto, vážení hosté, dámy a pánové, dostalo se mi cti pozdravit Vás při zahájení třetího psychoanalytického a psychoterapeutického symposia ve městě Opočně. Podařilo-li se dojít až k tomuto okamžiku, myslím, že snad budeme moci i do budoucna považovat tato setkání za vžitou tradici, těšit se z dělného ovzduší dnešního setkání i nadějí na obdobnou spolupráci v čase budoucím. Námětem dnešního symposia jsou otázky přenosu, projekce a vztahu mezi pacientem a psychoterapeutem. Minule byly probírány psychologické aspekty lidské sexuality, předminule byla tématem agresivita. Myslím, že žádný psychologický element není pro psychoanalysu a psychoterapii prioritní. Komplexní povaha lidské bytosti, jejíž poznání je pro psychoanalysu cílem a pro psychoterapii podmínkou, nepřipouští jiné, než didaktické dělení svých komponent. Dnešní téma, myslím, je poněkud zvláštní. Chování každého člověka určuje jeho vlastní nevědomé paradigma, které je často paradoxem jiné skutečnosti. Neplatí to dle mého názoru pouze v psychoanalytické laboratoři. Celý svět je jiný, než jakým se zdá. Mohlo by to v extrémním pojetí vést k agnostickému nihilismu. Je však ještě jiná cesta, kterou tento fakt ukazuje. Je to cesta pokory při hledání pravdy a zdá se mi, že tato cesta je důležitější, než samo dosažení absolutního cíle. Náš racionální svět, dle běžné představy vysvětlitelný množinou příčin a následků, odsouvající vše iracionální v nejlepším případě tolerantně kamsi za hranici vesměs uznávané vědeckosti, je přesto plný různých dobrých i zlých nedefinovaných a těžko definovatelných duchů, překypuje vílami, plivníky, skřety a mnoha sobeckými, různě mocný42

mi bohy. Mocnost zvaná nevědomí je nepotlačitelná a její obsahy nesmazatelné. Člověk, ať již z nevědomosti nebo bezhlavé pýchy věřící jen svému rozumu nezná rozsah své závislosti právě na těchto božstvech. Psychologie našeho každodenního života, společenské vztahy, politika města, regionu i státu musí o těchto tajemných božstvech, o mytologii jednotlivců i skupin hodně vědět, aby mohly jednat jen trochu moudře. Musíme dát za pravdu stařičkému židovskému otci, který v jednom anekdotickém příběhu odmítá, sám umíraje, sdělit pozůstalé rodině svou největší moudrost, k níž za svého života došel: všechno na světě je jinak! Pojem přenosu, projekce je proto důležitý nejen pro psychoanalytickou praxi. Psychoneurotik je dle známé představy člověk s poruchou sociálních vztahů, ku které došlo projekcí nevědomých komplexů, stínů, strachů a jiného nezpracovaného balastu nižších duševních etáží. Společenská skupina, která nedokáže kulturně zpracovat své letité nevědomí, se chová stejně jako neurotik, někdy dokonce jako psychotik. Národ, který prožívá racionální změnu svého státního systému, promítá své podvědomé dědictví nacionalismu, utopismu i ovoce důmyslné indoktrinace iracionální demagogické ideologie do své současnosti a reaguje neuroticky na politiku, která mu přiděluje právo svobodné zodpovědnosti. Význam Vaší dnešní práce proto přesahuje rámec oboru, který osobně obdivuji, o který se zajímám a kterému přeji úspěch. Je to obor, který asi nikdy nedojde svého konečného cíle. Chtěl jsem svou krátkou úvodní poznámkou zdůraznit význam praktických důsledků poznání pravdy o člověku pro naše společenské vztahy, pro naši každodennost, pro praktickou sociologii, politologii, pro hodnotnější životní styl naší pospolitosti. Proto Vám děkuji za vše, čím k tomu cíli přispíváte, a přeji Vašemu symposiu úspěch. Těším se na shledanou v příštím roce. -oJsem rád, že se to stalo v Opočně. Narodil jsem se sice v Praze, vyrůstal jsem v Podkrkonoší, můj rod pochází dílem od Vrchmezí a dílem z jižních Čech. Tady v Opočně jsem však prožil nejdelší část svého života se vším všudy. Jsem proto rád, že tady, u nás doma, se konalo již třetí psychoanalyticko-psychoterapeutické setkání odborníků, letos již nejen z Čech, ale také odjinud z Evropy. Význam této vědy přesahuje úzký obzor léčení jistých poruch lidské osobnosti a jejích vnitřních vztahů i vztahu člověka k ostatním spolulidem. Je to nauka na pomezí filosofie, psychologie, lékařství, společenských věd a její studie i výsledky mohou hodně znamenat pro pochopení našeho světa, pro jeho polidštění, pro politiku nebo pedagogiku. Zhruba třídenní rokování bylo velmi zajímavé díky přednáškám dr. Mahlera, dr. Šebka, dr. Binasca s Milána, vrchního pražského rabína Karla Sidona, který na příkladech z Tory vysvětloval prastaré zásady lidské komunikace, díky dr. Vackové a její přednášce o partnerských vztazích, díky přednášejícímu dr. Petrášovi z Bruselu a výraznému projevu dr. Honzáka, CSc. z Prahy. Rád bych věřil tomu, že tato setkání budou každoročně pokračovat jako zajímavá tradice našeho města a mého domova. Vyrozuměli jsme z přednášky dr. Honzáka, že ani v dobách nedávno minulých (soudruzi psychoanalýze nepřáli, protože její konečné výsledky podporují představu vnitřního osvobození lidské osobnosti) naše česká psychoanalýza nijak nezaostávala za světovými znalostmi v tomto oboru. To řadí naše odborníky zcela poctivě také do Evropy. Příští rok uplyne 140 let od narození Sigmunda Freuda, zakladatele psychoanalýzy, a krom toho bude rok l996 ještě dvakrát významný s ohledem na vývoj české psychotera-

43

pie a psychoanalýzy. Bude tedy velmi důležité, když se vydaří příští, čtvrtý ročník tradičního opočenského sympozia alespoň tak pěkně, jako ten letošní.

Je to ta píseň kterou zrána červánky rozkvétají. Kolik je tónů, kolik je stromů, kolik je květů, kolik je barev a kolik je lidí? Každý svůj má zněj. Souzvuku třeba. Souzvuk je smích i pláč i dětský vzlyk. Souzvuk je narození červánků i soumrak jejich. Souzvuk je hlas boží v nás. O souzvuk jde a jeho slyšení. 9. června 1995

44