1-211_Vzor 18.12.12 12:50 Stránka 39
Blažek Blažek Bohuslav * 18. října 1942 v Praze † 20. listopadu 2004 v Praze
Pozdější sociální ekolog Blažek vystudoval dramaturgii na filmové a televizní fakultě AMU v Praze (MgA.) a filosofii a psychologii na filosofické fakultě UK (Mgr.). V 60. letech byl členem redakce Literárních novin a časopisu Tvář. V období tzv. normalizace prošel několika manuálními profesemi, následně začal pracovat jako ekolog a prognostik v Ústavu krajinné ekologie ČSAV. Spolupracoval s institucemi z oblasti aplikovaného výzkumu (např. Výzkumný ústav palivoenergetického komplexu, Výzkumný ústav výstavby a architektury, Terplan, Ústav pro výzkum kultury). V roce 1991 založil nadaci EcoTerra a roku 1997 Školu obnovy venkova v Libčevsi, zároveň přednášel sociální ekologii na fakultě architektury ČVUT (1992–2004), DAMU (1999–2002) a FAMU (2002–04). Významnou kapitolu představovala jeho spolupráce s psycholožkou a životní partnerkou Jiřinou Olmrovou. Společně vytvářeli nové výzkumné a diagnostické techniky založené na využití tzv. měkkých her. V roce 2005 byl Blažek in memoriam nominován na Cenu Josefa Vavrouška. Blažek se trvale pohyboval na pomezí vědy, publicistiky, umění a zejména vlastního angažovaného působení na různých úrovních občanské společ-
nosti. Nejznámější jsou jeho práce v oblasti sociální ekologie a jeho aktivita v hnutí za obnovu a rozvoj venkova, jíž se věnoval od roku 1990. Za nejvýznamnější publikaci v této oblasti můžeme považovat Venkov / města / / média (1998), kde Blažek objasňuje vlastní koncepci vztahu mezi uvedenými třemi sociálními vrstvami. Blažek se věnoval také překladům s převážně ekologickou tematikou. Společně s J. Olmrovou napsal několik publikací týkajících se problémů dětí, rodiny a postižených. Zabýval se také aktuálními společenskými jevy jako jsou počítačové hry, televize nebo obchodování na bázi pyramidového schématu. Kromě odborné publikační činnosti napsal desítky popularizačních a angažovaných článků pro časopisy Architekt, Divadelní noviny, Kritická příloha Revolver Revue, Literární noviny, Přítomnost, Souvislosti, Respekt, Umění a řemesla aj., věnoval se také psaní beletrie a je autorem řady dokumentárních filmů.
knihy: Mezi vědou a nevědou (Pressfoto, Praha 1978); Ekologické styly jednání: Jejich pojetí a využití v sociálně ekologickém výzkumu (Ústav pro výzkum kultury, Praha 1978; spoluautor J. Reichel); Problémy čs. tělesné kultury 1981: Zpráva o empirickém šetření problémů (Sportpropag, Praha 1982; spoluautor J. Kabele); Zprávy z babylonské věže (Albatros, Praha 1984); Krása a bolest: Umění, tvořivost a hra v životě trpících a postižených (Panorama, Praha 1985; spoluautorka J. Olmrová); Průhledy do dětství: Eseje z časopisu Děti a my z let 1977–1984 (Avicenum, 1986; spoluautorka J. Olmrová); Světy postižených: Sociální posila v rodinách s mentálně retardovaným dítětem (Praha 1988; spoluautorka J. Olmrová); Bludiště počítačových her (Mladá fronta, Praha 1990); Tváří v tvář obrazovce (Sociologické
39
B
1-211_Vzor 18.12.12 12:50 Stránka 40
40
B
Boháč nakladatelství, Praha 1995); Venkov / města / / média (Sociologické nakladatelství, Praha 1998); Venkovy – anamnéza, diagnóza, terapie (Era, Praha 2004); Zvrácená pyramida (Sociologické nakladatelství, Praha 2006; spoluautorka J. Olmrová). sborník: Desetiletí (Periplum, Olomouc 2003). překlady: A. Toffler – H. Tofflerová: Nová civilizace: Třetí vlna a její důsledky (Dokořán, Praha 2001); A. Toffler – H. Tofflerová: Válka a antiválka (Dokořán & Argo, Praha 2002; spoluautor překladu J. Miřejovský); P. Hawken – A. Lovins – L. H. Lovinsová: Přírodní kapitalismus: Jak se rodí další průmyslová revoluce (Mladá fronta, Praha 2003, spoluautor překladu V. Svoboda). mimo sociologii : Spasitelé (Praha 1970); Dagmar Hochová (Odeon, Praha 1984). literatura: Michal Illner: Odešel sociální ekolog Bohuslav Blažek (Sociologický časopis 41, 2005, 1: 141–143). [ak]
Boháč Antonín * 5. března 1882 v Lišicích (okr. Kutná Hora) † 27. prosince 1950 v Praze
Pocházel z evangelické rodiny domkáře, gymnázium absolvoval v roce 1900 v Kolíně. V letech 1900–05 studoval slovanskou a románskou filologii v Praze na filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity (PhDr. 1910). Od roku 1905 vyučoval češtinu a francouzštinu na reálném gymnáziu v Uherském Brodě. V té době začal publikovat články z oboru lingvistiky a srovnávací filologie v Listech filologických a v Časopise pro moderní filologii (1905–07). Svůj
vědecký zájem zaměřil posléze na statistiku, jeho první práce z tohoto oboru se týkaly národnostní problematiky. Postupně se stále více obracel k vývoji obyvatelstva v celé jeho šíři, což zároveň znamenalo i studium politické situace jednotlivých národů, která se v podmínkách mnohonárodnostního státu s vyhrocenými vztahy mezi jednotlivými národy prolínala s národnostní problematikou. Od roku 1911 učil na reálném gymnáziu v Plzni, ale zažádal o studijní volno, aby v letech 1912–14 studoval na univerzitách v Berlíně, Mnichově, Paříži a ve Vídni národní hospodářství, etnografii, statistiku a sociální vědy. V roce 1915 byl přeložen na reálné gymnázium do Prahy. V roce 1919 byl členem československé delegace na pařížské mírové konferenci, po návratu pracoval na nově utvořeném Státním úřadu statistickém, kde setrval až do roku 1941. Boháč vedl od roku 1921 druhé oddělení úřadu – statistiky obyvatelstva. V této funkci připravil obě meziválečná československá sčítání lidu v letech 1921 a 1930 a také reformu statistiky obyvatelstva v roce 1925. Osobně se podílel na analytickém zpracování výsledků sčítání a také dat o pohybu obyvatelstva. Podařilo se mu významně zvýšit kvalitu dat o obyvatelstvu a pro československou statistiku získal také mezinárodní uznání, byl členem Mezinárodní unie pro vědecké studium populace od jejího založení v roce 1928 a od roku 1935 členem Mezinárodního statistického ústavu. Současně se v roce 1929 na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy habilitoval z populační vědy
1-211_Vzor 18.12.12 12:50 Stránka 41
Boháč (1934 byla jeho docentura rozšířena také na Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství české techniky), po interních konfliktech na fakultě přešel v roce 1936 na filosofickou fakultu, na níž přednášel do uzavření českých vysokých škol (1939). Po celé meziválečné období pokračoval ve vědecké práci. V této době publikoval své nejvýznamnější studie o obyvatelstvu, a to jak v časopisech jako Zprávy SÚS, Československý statistický věstník, Statistický obzor, tak i v dalších odborných a vědeckých časopisech jako např. Obzor národohospodářský či Naše doba. Často přednášel pro členy různých vědeckých společnosti, zvláště pro národohospodáře a statistiky, ale také např. pro Masarykův lidovýchovný ústav. Zastupoval Československo na velkých statistických kongresech, např. v roce 1931 v Římě a v roce v 1935 v Berlíně. V roce 1936 vydal v rámci Československé vlastivědy syntézu vývoje obyvatelstva v Československu. Mimo to se dále věnoval své práci v českobratrské církvi evangelické, kde přijal v roce 1939 funkci synodního kurátora, nejvyššího světského hodnostáře. Zůstával rovněž v kontaktu s významnými politiky, v říjnu a listopadu 1938 byl členem delegace, která se v Berlíně marně pokoušela zmírnit důsledky Mnichovské dohody při vytyčování nové hranice s Německem. Po rezignaci Jana Auerhana na funkci prezidenta statistického úřadu v roce 1939 stanul v čele této instituce (jako úřadující místopředseda) a snažil se co nejvíce udržet odbornou úroveň české statistiky a její nepolitič-
nost. Avšak jeho osoba byla stále méně přijatelná, jeho odmítavý postoj k nacismu byl obecně znám, proto odešel v roce 1941 do předčasného důchodu. I když se nadále věnoval převážně svým filosofickým studiím, napsal v té době díla Platonské studie a Muž a žena, byl pod stálým dohledem a od roku 1944 byl konfinován v rodné obci. Po osvobození se Boháč vrátil zpět do Prahy a pravděpodobně předpokládal svůj návrat do Státního úřadu statistického. K tomu nicméně nedošlo, neboť pro nově se vytvářející politické struktury nebyl přijatelný. Odmítl nabídku pracovat ve vedení nově vytvořené demografické sekce OSN v New Yorku a od roku 1946 přednášel na filosofické i přírodovědecké fakultě UK a na Vysoké škole politické a sociální. V roce 1947 byl vyznamenán za zásluhy o osvobození republiky československým válečným křížem a medailí za zásluhy I. stupně. Brzy po komunistickém převratu v roce 1948 se musel své pedagogické práce vzdát, byl rovněž vyzván, aby přerušil své členství v Mezinárodním statistickém ústavu. Chtěl se ještě pokusit o zřízení demografického vědeckého pracoviště v rámci nově vytvářené ČSAV, ale tento záměr už nedokončil. Boháč je považován za zakladatele české demografie. Cílevědomě se zaměřoval na celou šíři demografické problematiky, jeho pozice ve statistickém úřadě mu umožnila i zajistit statistická data potřebné kvality. Ne náhodou dávali později francouzští demografové československé sčítání lidu z roku 1930 za vzor, zvláště zpra-
41
B
1-211_Vzor 18.12.12 12:50 Stránka 42
42
B
Boháč cování dat o plodnosti žen nebo data o povolání obyvatelstva. Boháčovy knihy i studie byly vždy založeny na kvalitní datové základně, odpovídajících metodách zkoumání a tematiku zároveň zařazovaly do širšího kontextu. Již v roce 1914 publikoval na svou dobu výjimečnou studii Český problém populační a některé pozoruhodné jevy v naší měně přirozené (Obzor národohospodářský), v níž představil teorie týkající se poklesu plodnosti u moderních populací; sám zastával teorii blahobytovou či urbanizační, když se mu podařilo prokázat, že úroveň plodnosti žen na území českých zemí se nejvíce snížila v urbanizovaných oblastech (bez ohledu na národnostní složení obyvatelstva). Obecně věnoval velkou pozornost sociální a ekonomické podmíněnosti populačního vývoje, kladl důraz na rozdíly v úrovni diferenční plodnosti. Ke svému pojetí demografie se Boháč, který pro ni častěji používal pojmu „populační věda“, propracovával dlouho. Demografii považoval za vědu stojící na rozhraní společenských a přírodních věd a za nejvhodnější pro demografický výzkum považoval vědecké pracoviště sdružující vědce různých oborů, jak demografy, tak sociology, historiky, ale i přírodovědce. Po zkušenostech druhé světové války se nicméně klonil k přesvědčení, že pro populační vědu bylo osudné, že v ní převážily biologizující tendence (jež umožnily její zneužití v nacistickém Německu a v Itálii) a proto viděl její budoucnost spíše v těsném sepětí se sociologií a ostatními společenskými vědami. Byl si vědom toho, že se „de-
mografie nemůže omezovat jen na statistiku a na zdokonalování statistických analýz pomocí matematiky a že musí rozšířit svá bádání i o zkušenosti nestatistické“. V rukopisu své práce Soustava populační vědy vymezil obsah a předmět zkoumání demografie: „1. Zkoumání početnosti obyvatelstva, jeho změn v čase a místním rozložení, […] 2. Závislost množství lidí na přírodních podmínkách země, na schopnosti, vyspělosti a hospodářských možnostech jejího obyvatelstva, jakožto i na životní úrovni, […] 3. Kvalitativní problém populační je nutně spojen s podstatnými problémy sociálními, kulturními, etnickými i náboženskými, […] 4. Orientace ve věcech státu a národa – se týká populační politiky jako praktické aplikace poznatků populační vědy. […] Stát má ze všech korporací největší vliv na utváření populačních poměrů. Demografické bádání musí bezprostředně reagovat na potřeby doby, přispívat k řešení naléhavých úkolů.“ Jeho pojetí demografie včetně úvahy o nutnosti spolupráce řady vědních oborů na poli demografického výzkumu zůstává moderní a aktuální dosud; ironií osudu se ovšem u nás dodnes nepodařilo takové pracoviště, jaké Boháč považoval za potřebné, vytvořit. Také další Boháčovy práce zůstaly v rukopise, často v torzu. Díky Aleně Šubrtové je možné sledovat Boháčovy postoje k některým populačním teoriím, zvláště k dílu Malthusovu a Marxovu. Boháčovo stanovisko zařazuje tyto názory do historického kontextu jejich vzniku a pozdější recepce, ale dochází k přesvědčení, že
1-211_Vzor 18.12.12 12:50 Stránka 43
Boháč v obou případech byla problematika populačního vývoje zjednodušena. Boháč naopak zdůrazňuje, že je třeba chápat populační vývoj v celé jeho šíři, včetně souvislosti s ekonomickou, kulturní a politickou situací. Obdobně lze rekonstruovat i Boháčův poněkud skeptický postoj k matematickým či biologickým teoriím, jak je představili např. Pearl nebo Verhulst na straně jedné a Spencer či Gini na straně druhé. Giniho teorii Boháč odmítl zcela. Boháč také již v meziválečné době upozornil na jeden z klíčových problémů populačního vývoje vyvolaný jeho výraznou diferenciací, v jehož pozadí je ale diferenciace sociokulturní a socioekonomická, v níž se jednotlivé populace nacházejí: na straně jedné obavy z přelidnění tam, kde zůstává vyšší přirozený růst, na straně druhé obavy z depopulace tam, kde dochází k výraznému omezování úrovně plodnosti. Boháč se zapojil i do jiných teoretických debat, např. v souvislosti s přípravou Národního atlasu ČSR na počátku 30. let. Vyjádřil se také k teorii růstu obyvatelstva a jeho měření (Statistický obzor, 1934), pokusil se vypořádat i s měřením úrovně homogamie a s některými teoretickými problémy statistiky (Zdání a skutečnost ve statistice, 1935). Upozornil na možný rozpor mezi výroky o skutečnosti, které poskytuje statistika, a skutečností. Boháč dal v této kauze přednost logice a zdravému rozumu před matematickou konstrukcí. Pokusil se i o sepsání učebnice statistiky, skripta s názvem Statistika vydal v roce 1946, knižní vydání však již nestačil
dokončit. Specifické místo v tvorbě A. Boháče zaujímají syntetické práce o vývoji obyvatelstva. Je autorem nejstarší české monografie o vývoji obyvatelstva Prahy. Ačkoli přináší i data o obyvatelstvu Prahy dle starších sčítání, primárně vychází ze sčítání lidu v roce 1921. Podnětné bylo jeho rozdělení území Prahy do pěti pásem podle charakteru zástavby a obyvatelstva v ní žijícího, na které mohl ještě o padesát let později navázat Jiří Musil. Pravděpodobně nejlepší prací tohoto druhu je jeho syntéza vývoje obyvatelstva Československa z roku 1936. V ní Boháč shrnul jednak výsledky dosavadního bádání antropologů, etnografů i historiků, jednak výsledky vlastních výzkumů. Vývoj v Československu přitom zařadil do širšího rámce a vyložil ho jako součást celkového vývoje sociálního, kulturního, hospodářského a politického. Ačkoli kapitoly týkající se staršího období dnes již poněkud zastaraly, pasáže věnované vývoji od poloviny 19. století do roku 1930 si svůj význam v historicko-demografickém bádání uchovávají trvale. Specifické postavení v jeho práci zaujímají rovněž studie dotýkající se národnostní problematiky. Původně bylo jeho záměrem daty doložit labilitu tvrzení národovců a šovinistů o rozmístění Čechů a Němců na území českých zemí, z nichž se často odvíjely teorie o vyšší či nižší vitalitě toho kterého národa, o jeho lepší či horší kvalitě. Proto důkladně studoval data o národnosti obyvatel, zabýval se problémem vstupních dat, která byla až do roku 1910 včetně získávána
43
B
1-211_Vzor 18.12.12 12:50 Stránka 44
44
B
Boháč dotazem na obcovací řeč. Boháč usiloval o získávání informace o národnosti na základě objektivní charakteristiky, za kterou považoval mateřskou řeč. Musel často obhajovat zájmy statistického úřadu jak při sčítání lidu, tak při reformě demografické statistiky, často polemizoval s představiteli německé strany, pokud zastávali vyhraněná protičeská stanoviska. Za svého učitele statistiky však přitom vždy uznával Heinricha Rauchberga, profesora německé pražské univerzity. Jeho zkušenosti se sudetoněmeckým landsmanschaftem a s protektorátní realitou ho přivedla již na počátku 40. let k názoru, že budoucnost Čechů lze v českých zemích zajistit pouze odsunem té části německého etnika, která se aktivně zapojila do spolupráce s nacisty. Na požádání ústředí domácího odboje vypracoval memorandum na toto téma už v roce 1941, podrobně ho pak zdůvodnil po osvobození v roce 1945, podobně jako církevní memorandum usilující o hegemonické postavení Českobratrské církve evangelické na úkor ostatních evangelických církví v české části republiky (1946). Přes svou angažovanost ve státní správě, v budování státní statistiky a demografického výzkumu, zůstal Boháč také filosofem. K filosofii se vracel vždycky, když se nemohl aktivně veřejně angažovat – za protektorátu v letech 1940–45 a později i po roce 1948. Trvale studoval zvláště Platonovy spisy, respektive ty jejich pasáže, které se vztahovaly k problematice populačního vývoje. I tato část Boháčova díla naneštěstí zůstala jen v rukopise. Ke konci života zatrpkl,
když viděl, že stále větší část jeho díla zůstává nepublikována, některé práce již pro nepřízeň doby ani nedokončil. Jeho pozůstalost je uložena v Archivu Národního muzea v Praze.
knihy: Hlavní město Praha: Studie o obyvatel-
stvu (Státní úřad statistický, Praha 1923); Zdání a skutečnost ve statistice: K teorii dvojdílného třídění (Orbis, Praha 1935). studie: Přirozená měna obyvatelstva na Moravě a ve Slezsku (Národopisný věstník českoslovanský, 1909); Příspěvky k národnostní statistice Moravy a Slezska (Časopis Matice moravské, 1910); Studie demografické (Národopisný věstník českoslovanský, 1913–14); Český problém populační a některé pozoruhodné jevy v naší měně přirozené (Obzor národohospodářský, 1914); Ubývání plodnosti v Čechách a na Moravě (Národopisný věstník českoslovanský, 1915); Národnost či jazyk? (Československý statistický věstník, 1921); Tchécoslovaquie: Les résultas de la statistique démographique de la république Tchécoslovaquie pour l’année 1927 (Annuaire sanitaire international, 1928); Náš populační problém a statistika (Československý statistický věstník, 1929); Pojem přelidnění (absolutního a relativního) v české vědě národohospodářské (Československý statistický věstník, 1929); Národnost a sčítání lidu: K Rádlovu sociologickému rozboru naší národnostní statistiky (Československý statistický věstník, 1930); Národnost při druhém sčítání lidu (Statistický obzor, 1931); Cyklická teorie populační (Statistický obzor, 1932); Nové hranice Česko-Slovenska a národní menšiny (Národnostní obzor, 1939); Kvantita a populační problém v platonské filosofii (Statistický obzor, 1941); Co jest dobro? Odpověď platonská (Naše doba, 1941); Fysis v platonské filosofii (Česká mysl, 1943); Pojetí národa v dnešní době (Sociologie a sociální problémy, 1947). příspěvky ve sbornících: Změny v hospodářském a sociálním rozvrstvení obyvatelstva českých zemí (Sbírka přednášek Československé společnosti národohospodářské, 1933); Obyvatelstvo v Československé republice (Československá vlastivěda, řada II. Národopis. Sfinx – B. Janda, Praha 1936; též samostatně).
1-211_Vzor 18.12.12 12:50 Stránka 45
Bolzano literatura: Dr. Antonín Boháč (Sociologická revue 3, 1932, 1–2: 187–88); Jaroslav Bubeník – Jiří Křesťan: Národnost a sčítání lidu. K historickým souvislostem polemiky mezi Antonínem Boháčem a Emanuelem Rádlem (Historická demografie 19, 1995: 119–34); Alena Šubrtová: Antonín Boháč – statistik a demograf: Život a dílo (Sborník Národního muzea v Praze. Řada A – Historie XXXII, 1977, 1–3: 1–196); Alena Šubrtová: Sto let od narození Antonína Boháče, zakladatele čs. demografie (Demografie 24, 1982, 1: 30–33). [lf]
Bolzano Bernard * 5. října 1781 v Praze † 18. ledna 1848 v Praze
Po absolvování německého piaristického gymnázia v Praze (1796) začal studovat filosofii a od roku 1800 (navzdory přání svého otce) rovněž teologii na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, ovšem především pro možnost vědecké kariéry. Po absolutoriu teologie (1805) od roku 1805 vedl katedru náboženské vědy na pražské filosofické fakultě. V rámci této funkce měl mj. povinnost vést nedělní kázání pro studenty. Roku 1819 byl z místa pro své sociálně reformní názory odvolán a ve 20. letech popotahován a tlačen k odvolání řady svých přednášek. Po intervenci Josefa Dobrovského tlak ustal, ale Bolzano žil až do konce života de facto v ústraní (i když se sympatiemi značné části veřejnosti) a pod nepřímým dozorem. V tomto období sepsal řadu děl, která většinou vyšla tiskem až po jeho smrti.
Vědecký význam Bolzana je většinou spatřován v jeho logice, teorii vědy, případně v matematice a filosofii matematiky. Je to však určitý prezentismus, protože za svého života byl daleko známější (obdivován i zatracován) pro svou sociální filosofii a etiku. Bolzana by snad bylo možné charakterizovat jako pozdního josefinistu a osvícence, geniálního matematika a logika, který však kladl větší důraz na mravnost a etiku. O tom svědčí mj. jeho rozhodnutí přijmout katedru náboženské vědy na pražské univerzitě, ačkoli ve stejnou dobu vyhrál také konkurz na vedoucího katedry matematiky. Patří do širokého proudu osvícenského katolicismu, jehož snahou bylo povznést společnost prostřednictvím náboženství. V duchu josefinismu se snažil o sociální reformy, šíření „světla rozumu“, vzdělanosti a osvěty, a legitimitu náboženské víry obhajoval pragmatickými argumenty její mravní prospěšnosti. Pro rozvoj sociálního myšlení byla důležitá právě tato sociálně-reformní linie Bolzanova myšlení, konvenující českým intelektuálům svým realismem a střízlivostí, aniž by rezignoval na etiku. Své sociálně reformní představy artikuloval v téměř tisíci přednáškách (nedělních kázáních), jež vyšly anonymně v zahraničí po jeho sesazení v neúplné podobě (Řeči vzdělávací k akademické mládeži). Bolzanova sociální utopie O nejlepším státě, ve které předkládá představu spravedlivého lidského řádu budovaného cestou postupných racionálních reforem na základě uvědomění jejich potřebnosti, a kterou nedovolil publi-
45
B
1-211_Vzor 18.12.12 12:50 Stránka 46
46
B
Bolzano kovat za svého života, vyšla až dlouho po jeho smrti (1932), takže nemohla působit. Pro popis vzorného státu využívá představy prvotních křesťanských obcí. Úkolu popsat ústavu, organizaci a instituce nejlepšího státu se podjal jen za tichého předpokladu, že čistě rozumová konstrukce ideálního uspořádání společnosti je myslitelná, je-li známa (více méně) neměnná přirozenost lidských bytostí, které mají onu společnost utvářet (Loužil). Hlavní překážkou zlepšení poměrů jsou zvrácené ústavy států (přičemž sociálně-ekonomický řád ztotožňoval Bolzano se státním zřízením a zákonodárstvím). Za jednu z hlavních překážek úspěšné kolektivizace považoval existenci dědického práva. Zajímavým momentem je jeho pojetí politické rovnosti: každý jedinec může hlasovat jenom o těch otázkách, v nichž je kompetentní, což je motiv, který se dočkal svého rozpracování ve skladebné sociologii a filosofii J. L. Fischera. Tímto spisem se Bolzano řadí mezi utopické socialisty a současníky Charlese Fouriera, Roberta Owena a Saint-Simona. V rámci českých zemí je prvním a původním utopickým socialistou. Bolzano ovlivnil řadu českých národních myslitelů 19. století (Čelakovského, Dobrovského, Palackého, Havlíčka), ale jistý ohlas nalezl i u sociálně reformních myslitelů marxistického i nemarxistického ražení ve 20. století. Nejen jeho utopie, ale i některá významná díla z oblasti matematiky a logiky byla objevena a vydána teprve ve 20. století; následující bibliografie je jen výběrová.
bibliografie: J. Berg: Bolzano-Bibliographie, Bernard-Bolzano-Gesamtausgabe, II. Einleitungenband (Fommann-Holzboog, Stuttgart 1972). knihy: Od roku 1969 vycházejí v nakl. Frommann-Holzboog (Stuttgart – Bad Canstatt) sebrané spisy Bernard-Bolzano-Gesamtausgabe. Zde uvádíme výčet nejdůležitějších, včetně českých překladů. Betrachtungen über einige Gegenstände der Elementargeometrie (1804); Erbauungsreden für Akademiker (Bay Kaspar Widtmann, Prag 1813); Philosophie der Mathematik (Schőningh, Paderborn 1926); Athanasia oder Gründen für die Unsterblichkeit der Seele: Ein Buch für jeden Gebildeten, der hierüber der Beruhigung gelanden will (Sulzbach 1827); Lehrbuch der Religionswissenschaft, ein Abdruck der Vorlesungshefte eines ehemaligen Religionslehrers an einer katholischen Universität, von einigen seiner Schüler gesammelt und herausgegeben I–IV (Sulzbach 1835; česky Exhorty, Praha 2006); Wissenschaftslehre: Versuch einer ausführlichen und grässtenteils neuen Darstellung der Logik mit steter Rücksicht auf deren bisherige bearbeiten (J. E. v. Seidelschen, Sulzbach 1937; čes. Vědosloví – výbor. Academia, Praha 1981); Dr. B. Bolzanos Athanasia oder Gründe für die Unsterblichkeit der Seele (J. A. v. Seidelschen, Sulzbach 1838; čes. 2009); Dr. B. Bolzanos Erbauungsreden an die akademische Jugend (Prag 1849–1852; česky Řeči vzdělávací akademické mládeži I–IV. Fr. A. Urbánek, Praha 1888); Dr. B. Bolzanos Erbauungsreden an die Härer der Philosophie an der Prager Universität (Prag 1851–52); Grässenlehre. Einleitung zur Grässenlehre und Erste Begriffe der allgemeinen Grässenlehre (Stuttgart – Bad Cannstatt 1975); Dr. B. Bolzanos Erbauungsreden fü die Hörer der Philosophie an der Prager Universität (Prag – Wien und Leipzig 1852); O nejlepším státě (M. Jašek, Praha 1934); Paradoxien des Unendlichen, herausgegeben aus dem schriftlichen Nachlasse des Verfassers von Fr. Prihonsky (Liepzig 1851; česky Paradoxy nekonečna. NČSAV, Praha 1963). literatura: Marie Bayerová: Bernard Bolzano: Evropský rozměr jeho filosofického myšlení. (Filosofia, Praha 1994); Karel Berka: Bernard Bolzano (Horizont, Praha 1981); Jaromír Loužil:
1-211_Vzor 18.12.12 12:50 Stránka 47
Brokl Bernard Bolzano (Melantrich, Praha 1978); Jaroslava Pešková: Utopický socialismus v Čechách 19. století (NČSAV, Praha 1965); Irena Seidlerová: Politické a sociální názory Bernarda Bolazana (NČSAV, Praha 1963); Kateřina Trlifajová (ed.): Osamělý myslitel Bernard Bolzano (Filosofia, Praha 2006); Marta Vlasáková: Bernard Bolzano: Cesta k logické sémantice (Filosofia, Praha 2005). [dj]
Brokl Lubomír * 27. října 1937 v Poličce (okr. Svitavy)
Vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu a filosofii a historii na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (absolutorium 1961), načež začal vyučovat na katedře dialektického a historického materialismu fakulty všeobecného lékařství UK (1961–68), stal se kandidátem věd (CSc. 1966) a v období tzv. pražského jara krátce působil také v Ústavu státu a práva ČSAV. V 60. letech přispíval do Literárních novin, Literárních listů a dalších společenských periodik. V roce 1968 přestoupil do Sociologického ústavu ČSAV a krátce byl členem redakční rady Sociologického časopisu (1968–69), na ústavu však mohl zůstat i po jeho normalizační „transformaci“ v Ústav pro filosofii a sociologii (do roku 1975). Dále působil jako odborný pracovník resortního Výzkumného ústavu strojírenské technologie a ekonomie (1975–90). V roce 1990 se
vrátil do obnoveného Sociologického ústavu ČSAV/AVČR (1990–2003 vedoucí oddělení sociologie politiky, 1992–97 zástupce ředitele), habilitoval na Fakultě sociálních věd UK (doc. 2000) a získal profesuru na Vysoké škole ekonomické v Praze (prof. 2006). Po odchodu z Akademie věd (2005) působí jako vedoucí katedry sociologie na Univerzitě v Hradci Králové. Jeho manželka je historička Eva Broklová (* 1939). Brokl vstoupil do české sociologie v šedesátých letech, kdy se jako člen Mlynářova týmu pro otázky politické reformy začal věnovat problematice politiky a mocenského rozvrstvení společnosti. Z tohoto titulu byl také přizván k interpretaci Machoninova stratifikačního výzkumu. Ačkoli výzkum sám neposkytl vhodná data pro analýzu rozvrstvení moci v československé společnosti, Broklova kapitola v díle Československá společnost (1969) obsahuje řadu zajímavých postřehů o asymetrickém rozdělení politické moci nebo o rozdílném sociálním profilu členů KSČ v závislosti na období vstupu do strany. V období tzv. normalizace Brokl působil v „šedé zóně“, oficiálně prakticky nepublikoval a naopak přispíval do samizdatu. K akademické činnosti se mohl vrátit teprve po roce 1989, zpočátku zejména prostřednictvím poskytování základních informací o českém politickém vývoji na akademickém fóru. Výraznější politologické či sociologické dílo však již nevytvořil. knihy: Poslanci prvního českého parlamentu (1992–96), (Sociologický ústav AV ČR, Praha 1996; spoluautoři A. Kroupa a Z. Mansfeldová);
47
B
1-211_Vzor 18.12.12 12:50 Stránka 48
48
B
Butter Reprezentace zájmů v politickém systému České republiky (Sociologické nakladatelství, Praha 1997; s kolektivem); Postoje československých občanů k demokracii v roce 1969 (Sociologický ústav AV ČR, Praha 1999; s kolektivem); Hledání občanské společnosti (NHÚ J. Hlávky, Praha 2002). studie: Problém kultu osobnosti J. V. Stalina ze systémového hlediska (Filozofia, 1965); Výzkum studentů medicíny Univerzity Karlovy 1962–1963 (Sociologický časopis, 1966; spoluautor Z. Šafář); K problematice politického systému (Sociologický časopis, 1967); Problémy přechodu československé společnosti od totalitarismu k pluralitní demokracii (Sociologický časopis, 1990); Nacionalismus jako nezamýšlený důsledek demokratizace společnosti? (Sociologický časopis, 1992); Mezi listopadem 1989 a demokracií – antinomie naší politiky (Sociologický časopis, 1992); Vztah poslanců českého parlamentu k voličům jako problém vertikální odpovědnosti (Sociologický časopis, 2001; spoluautorky Z. Mansfeldová a A. Seidlová). příspěvky ve sbornících: Moc a sociální rozvrstvení (P. Machonin a kol.: Československá společnost. Epocha, Bratislava 1969); Der Übergang der tschechoslowakischen Gesellschaft vom totalitären Staat zur politischen Demokratie (Abbruch und Aufbruch. Akademie, Berlin 1992); Von der „unpolitischen“ zur „professionellen“ Politik (Regimewechsel, Demokratisierung und politische Kultur in Ost-Mitteleuropa. Böhlau, Wien – Köln 1998); Czech and Slovak Political and Parliamentary Elites (J. Higley – J. Pakulski – W. Weselowski /eds./: Postcommunist Elites and Democracy in Eastern Europe. Macmillan, New York 1998; spoluautorka Z. Mansfeldová); Czech Political Parties and Cleavages after 1989 (K. Lawson – A. Römmele – G. Karasimeonov /eds./: Cleavages, Parties and Voters. Praeger, Westport 1999; spoluautoři Z. Mansfeldová a J. Blahož). [zrn]
Butter Oskar * 23. ledna 1886 v Rohozci (okr. Brno-venkov) † 17. ledna 1943 v Osvětimi (Polsko)
Pocházel z rodiny židovského rabína, avšak během vysokoškolských studií pod vlivem T. G. Masaryka konvertoval k evangelickému křesťanství. Po absolutoriu gymnázia v Mladé Boleslavi studoval bohemistiku a romanistiku na filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity (absolutorium 1908, PhDr. 1917), v roce 1908 odjel na soukromý studijní pobyt do Paříže a následně působil jako středoškolský profesor (Hradec Králové, Nový Bydžov, Nová Paka, Louny). Během první světové války se zapojil do protirakouské odbojové činnosti (člen Maffie od podzimu 1914). V roce 1919 byl členem československé delegace na versailleské mírové konferenci, 1920 nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí (1930–36 generální konzul v Paříži, 1936–38 zástupce přednosty zpravodajské sekce). V listopadu 1939 byl zatčen a po šesti měsících samovazby v Berlíně byl internován v koncentračních táborech Buchenwald a Osvětim, kde zemřel. Butterovým odborným zájmem bylo sociální fungování (v dobové terminologii „sociologie“) novin v nedávné minulosti (česká žurnalistika 19. století) i v současnosti; z tohoto důvodu s Věnceslavem Švihovským založil a vedl revui Duch novin (1928–31),
1-211_Vzor 18.12.12 12:50 Stránka 49
Butter v níž publikoval řadu drobnějších populárně pojatých článků. Nejvýznamnějším Butterovým příspěvkem k odborné sociologii novin a masové komunikace vůbec se stal souborný úvod do „vědy o novinách“ vycházející z dosavadní zahraniční literatury a bláhovské sociologie (Sociologická revue, 1932; s Bláhou se přitom seznámil již během svého pařížského pobytu a pomáhal mu s definitivní úpravou jeho disertace). Soudil, že noviny musí být analyzovány prostřednictvím sociologických a psychologických metod, „zvláště psychologie davové, v nejhlubších souvislostech a nejspletitějších vztazích,“ přičemž kladl důraz na jejich funkce. Z hlediska recipienta zdůrazňoval dualitu objektivního (informačního) a subjektivního („vůdčího“) působení a z hlediska celospolečenského různé aspekty jejich působení politického, hospodářsko-sociálního a kulturního. Butterovy další, konkrétnější texty sestávaly z esejistických zamyšlení nad formativním vlivem masmédií na veřejné mínění, jednak v období hospodářské krize a zejména v pravých i levých diktaturách a autoritativních režimech 30. let. Stejnou intenci sledoval ve francouzsky psané monografii Tisk a meziná-
rodní politické vztahy (1934; šlo o rozšířenou brožuru Noviny a zahraniční politika, původně vydanou v roce 1929), což se mu nakonec stalo neméně osudným než jeho židovský původ a vedlo k jeho uvěznění. Butter byl především zprostředkovatelem přístupů a výsledků rodících se zahraničních mediálních studií pro české prostředí, které sám domýšlel na základě podnětů ze své profesní kariéry. Skutečnou českou sociologii novin však nevytvořil. knihy: La République Tchécoslovaquie (L’Effort
de la Tchécoslovaquie, Prague 1920; spoluautor B. Ruml, několik dalších jazykových mutací); Noviny a zahraniční politika (Duch novin, Praha 1929); La Presse et les relations politiques internationales (R. Sirey, Paris 1934). studie: Úkoly a cíle vědeckého bádání o novinách (Sociologická revue, 1932); Veřejné mínění a tisk za světové krise (Sociologická revue, 1933); Negace svobody tisku v diktaturách (Sociologická revue, 1934); Propaganda (Sociologická revue, 1937); Sociologie novin ve vědeckém díle In. A. Bláhy (Sociologická revue 1939; pseudonym „O. B.“). příspěvky ve sbornících: Masaryk a umění (Vůdce generací. Čin, Praha, 1932). překlad: E. F. Read: Mezinárodní právo a mezinárodní vztahy (Orbis, Praha 1926). literatura: Dr. Oskar Butter (Sociologická re-
vue 12, 1946, 2–3: 5–6).
[zrn]
49
B
