UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra antropologie a zdravovědy
Michaela Symerská
V. ročník – kombinované studium
Obor: Učitelství sociálních a zdravotních předmětů pro střední odborné školy
Bio-psycho-sociální potřeby klientů s karcinomem prsu
Diplomová práce
Vedoucí práce: MUDr. Kateřina Kikalová, Ph. D.
Olomouc 2011
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedenou literaturu.
V Olomouci dne 15. 6. 2011
Michaela Symerská
2
Děkuji MUDr. Kateřině Kikalové, Ph. D., za odborné vedení diplomové práce, poskytování rad a materiálových podkladů.
3
„Rakovina je něco nevýslovně osamělého, nikdo by se neměl pokoušet unést ji sám.“ Zdeňka Chovancová, Jana Vašková
4
Obsah 1 Úvod .............................................................................................................................. 5 2 Cíl práce ........................................................................................................................ 7 3 Teoretické poznatky .................................................................................................... 8 3. 1 Model člověka .................................................................................................. 8 3. 2 Karcinom prsu ................................................................................................ 10 3. 2. 1 Příčiny vzniku karcinomu prsu ........................................................... 12 3. 2. 2 Příznaky ............................................................................................... 13 3. 2. 3 Prevence .............................................................................................. 14 3. 2. 4 TNM klasifikace .................................................................................. 18 3. 2. 5 Stádia diagnózy ................................................................................... 20 3. 3 Fyzické změny ................................................................................................ 23 3. 4 Psychické změny ............................................................................................ 26 3. 5 Sociální změny ............................................................................................... 30 4 Metodika práce .......................................................................................................... 33 4. 1 Metody kvalitativního výzkumu .................................................................... 34 4. 2 Analýza získaných materiálů (kódování) ....................................................... 37 4. 3 Výzkumný vzorek .......................................................................................... 39 5 Kategorie..................................................................................................................... 45 5. 1 Věková kategorie............................................................................................ 45 5. 2 Styl života ....................................................................................................... 46 5. 3 Pocity při zjištění diagnózy ............................................................................ 48 5. 4 Přístup lékařů .................................................................................................. 49 5. 5 Přístup okolí ................................................................................................... 51 5. 6 Reakce na léčbu .............................................................................................. 53 5. 7 Pocity při léčbě ............................................................................................... 54 5. 8 Přechod do běžného života ............................................................................. 55 5. 9 Pozitiva a negativa diagnózy rakoviny prsu ................................................... 57 6 Diagram kódování...................................................................................................... 59 7 Shrnutí výsledků výzkumu ....................................................................................... 60 8 Závěr ........................................................................................................................... 61 9 Souhrn ......................................................................................................................... 62 10 Summary................................................................................................................... 63 Referenční seznam ........................................................................................................ 64 Seznam příloh ................................................................................................................ 67
5
1 Úvod Pro většinu lidí již jen vyslovení slov jako nádor, rakovina, onkologie vyvolává pocit strachu, hrůzy, paniky a rezignace. Tento mýtus je podporován nedostatečnými znalostmi a je lidsky pochopitelné, že i při sebelepší osvětě se člověk nikdy nezbaví zcela této obavy. Důsledky rakoviny prsu jsou nejen zdravotní, ale ve velké míře i psychické a sociální. Setkáním s ní se změní celý život člověka. Hlavním podnětem pro tuto práci je mé každodenní setkávání se s tímto onemocněním a z něho pramenícími pocity beznaděje. Při sdělení diagnózy jsem často svědkem prožívání
strachu, jenž
většinou
pramení ze
špatné
informovanosti
a neznalosti. Podle Abrahámové (2009, s. 11) dalším impulsem je, že karcinom prsu je u žen nejčastějším nádorovým onemocněním, který svými důsledky zasahuje do oblastí života ženy a její rodiny. Práce je rozdělena do dvou částí, teoretické a výzkumné. V teoretické části se snažím přiblížit čtenáři termíny zdraví, nemoc, příčiny, příznaky a prevenci rakoviny prsu, které jsou důležité pro další část mé práce. Dále se zaměřuji na karcinom prsu, jeho stádia a možnosti léčby. Také se ve své práci zabývám fyzickými, psychickými a sociálními změnami onkologicky nemocného pacienta. Empirická část mé diplomové práce vás seznámí s použitou metodologií, ve které používám poznatky ze svého zaměstnání. Dále je zde zařazena stručná prezentace sledovaných respondentů a jejich psychických aspektů, sociálního zázemí a změna jejich životního stylu. V průběhu výzkumné části se zabývám charakteristikou výzkumného souboru a vyhodnocením cílů výzkumu. V úplném závěru práce jsou vloženy přílohy, ve kterých naleznete přepisy rozhovorů prováděnými s respondenty, také tabulky a grafy týkající se dané problematiky.
Moje práce může sloužit dalším zájemcům, kteří si oblast péče o onkologicky nemocné zvolí jako sféru svého působení a mají zájem se o bio-psycho-sociální problematice dozvědět více.
6
2 Cíl práce Mým hlavním cílem je poskytnout komplexní pohled na změny v životě onkologicky nemocného pacienta. Dílčí cíle: •
zjistit psychické aspekty, jako jsou pozitivní a negativní emoce, obavy, změny hodnot, životních postojů, cílů
•
informovanost o této nemoci a její léčbě
•
vyhodnotit sociální zázemí, změny v sociální situaci, přístup nejbližší rodiny, kamarádů, přátel,
•
zjistit kvalitu života nemocných, jejich vyrovnání se s nemocí, změnu jejich životního stylu, trávení volného času
•
zjistit, jaký byl jejich přechod zpět do života po úspěšném ukončení léčby
•
co život dal a vzal
7
3 Teoretické poznatky 3. 1 Model člověka „Člověka charakterizuje jednota tělesného, duševního a duchovního s jeho okolím, přičemž u člověka zdravého jsou všechny tyto složky vyvážené a lze říci, že si tuto skutečnost člověk ani neuvědomuje, stejně jako si běžně neuvědomuje zdraví. Teprve když onemocní, dokáže docenit hodnotu zdraví“ (Vodvářka, 1997, s. 3). Při onemocnění dochází k vychýlení z rovnováhy. Hloubka tohoto vychýlení je přímo ovlivněna, závažností nemoci, délkou jejího trvání, velikostí potíží nemocného a dále tím, čím více v sobě utvrzuje vědomí nevyléčitelnosti nemoci a ohrožení života. U vážně nemocných lidí je nutné, abychom respektovali léčbu nemoci medicínskými způsoby. Důležité je však usilovat nejen o nápravu těla, ale také je nutné pochopit čemu nemocný věří, jakým způsobem uvažuje, jaký je jeho vztah k okolí, rodině, přátelům a společnosti. V tomto případě jde tedy o problém bio-psycho-sociální. „Zdraví v lidské společnosti představuje jednu z nejvýznamnějších hodnot, která je uznávaná ve všech dobách a ve všech kulturách“ (Vašina, 2009, s. 5). Zdraví a nemoc jsou dvě odlišné kvality, které jsou v přísné opozici. Obecně je zdraví chápáno jako něco, co souvisí s neporušeností, s dobrou koordinací a správnou funkcí celého organismu. Jeden z přístupů hovoří o zdraví jako o normální funkci. Druhý za dokonalé zdraví předpokládá vyrovnanost na úrovni tělesné a duševní. Podle staré čínské filosofie jde o rovnováhu dvou protikladných elementů jinu a jangu. Oba tyto póly mají být v rovnováze, stejně jako ostatní složky člověka. Vodvářka (1997, s. 3) uvádí, že tyto složky si zdravý člověk ve skutečnosti ani neuvědomuje, teprve když onemocní, dokáže ocenit hodnotu zdraví. Rozvinutím pojmu zdraví je jeho moderní definice, prezentována Světovou zdravotnickou organizací: „Zdraví je stav naprosté tělesné, duševní a sociální pohody a ne pouze nepřítomnost nemoci nebo vady, která tento pojem posunuje do zcela nové roviny, chápe je jako komplexní jev, na jehož studiu se vedle biologie podílejí i psychologické a sociologické vědy“ (Vašina, 2009, s. 5).
8
Nemoc, tím spíše každé závažné, dlouhodobé onemocnění znamená pro člověka narušení jeho rovnováhy a celistvosti. Model komplexního pojetí člověka zná lidstvo velmi dlouho, byl rozšířen ještě před rozvojem klasické medicíny jako vědy v 18. st.n.l. V průběhu dalších dvou století je na člověka nahlíženo spíše jako na biologickou bytost. Munzarová (2005, s.13) uvádí, že tento model je nazývám biomedicínským a nese s sebou riziko omezení pohledu na lidskou osobu v celistvosti nemocného pouze na jeho nemoc. Nemoc narušuje obvyklý způsob života, udržování rovnováhy a vnitřního prostředí jedince. Člověka omezuje po kratší či delší dobu v jeho zvyklostech. Zvláště závažné onemocnění vyžaduje určitou míru adaptace na novou situaci, vyrovnání se s bolestivými a často nepříznivými projevy. V odborné literatuře je nemoc pojímána různými způsoby.
Kromě základní
definice zdraví se nejčastěji objevují odkazy na vznik, rizikové faktory, diagnostiku, příznaky, příčiny a důsledky nemoci. Podle Haškovcové (1991, s.22) má nemoc vliv na výkonnost člověka a volbu možností. Zdůrazňuje také, že žádná nemoc nepředstavuje situaci v níž by nebyly možnosti. Křivohlavý (2001, s.37) hovoří o nemoci zase jako o odchylce od určité normy. Spojuje nemoc s pracovní neschopností. Život dlouhodobě nemocného člověka je plný nejistot a omezení kvality života, vymezený řadou doporučení a zákazů. Těžké, závažné onemocnění je zásahem nejen do jeho života, ale i do života jeho rodiny a nejbližších přátel. Pro všechny představuje velkou fyzickou a hlavně psychickou zátěž. „Skutečnost, že nemocní a jejich rodiny se daleko více, těsněji a po delší dobu setkávají s nemocí, by měla přimět k zamyšlení jak zdravotníky, tak i lidi z oblasti sociální pomoci k většímu a důslednějšímu zaměření na pomoc těmto lidem, tedy nemocným i jejich rodinám“ (Vodvářka, 1997, s.3).
9
3. 2 Karcinom prsu Zhoubným nádorem, obecně rakovinou, nazýváme skupinu onemocnění, do které patří více než sto různých chorob. Ačkoli se liší druhově v mnoha oblastech, jejich společným znakem je v určité fázi nekontrolovatelný růst buněk, které se vymykají kontrolním mechanizmům pacientova organismu. Rakovinné buňky se neřídí biologickými zákony, dělí se rychleji než normální buňky, rostou chaoticky a řádně se nediferencují. Abrahámová (2009, s. 19) uvádí, že buňky, které „nevědí“ kdy se mají přestat dělit ani kdy odumřít, mají tendenci se šířit po celém těle. Bez kontroly rostoucí buňky tvoří nádor. Zhoubné nádory mohou destruovat a ničit okolní tkáně a orgány. „Jestliže není bujení rakovinného nádoru zastaveno, abnormální buňky se mohou šířit do sousedních oblastí a metastazovat“ (Nezu, 2004, s.13). To znamená, že se od primárního nádoru oddělují buňky, které se přes krevní nebo lymfatický oběh dostávají do jiných orgánů a tkání, kde znovu začne jejich dělení. Tak vzniká druhotný nádor, neboli metastáza. Nejčastější lokace metastáz bývají játra, plíce, kosti, méně častěji mozek a další. „Zasažené orgány nebo tělesné soustavy nakonec již nemohou vykonávat své funkce, což může vést ke smrti“ (Nezu, 2004, s. 13). Rakovina je tedy jakýmsi „výstřelkem“ buněk, kdy se proces dělení vymkne kontrole, začnou se nekontrolovatelně množit a tím dochází k proměně normální buňky v nádorovou. Nádory dělíme na zhoubné (maligní) a nezhoubné (benigní). Benigní nádor, kromě toho, že roste pomalu, způsobuje pouze útlak okolních tkání, je přesně ohraničen a bývá opouzdřen, jde obvykle dobře chirurgicky odstranit. Naopak maligní nádor, který roste rychleji, nebývá přesně ohraničený, proniká do okolí a do cév, jeho buňky se uvolňují, jsou neseny krevním řečištěm a vytvářejí v jiných, vzdálených místech tzv. druhotná ložiska neboli metastázy. „Zhoubné nádory jsou ve většině případů pojmenovány podle té části tkáně, kde začíná jejich prvotní růst“ (Vodvářka, 2001, s. 17).
10
Mezi nádorovými onemocněními, vyskytujícími se u žen, je nejčastější rakovina prsu. Mluví a píše se o ní jako o málokteré nemoci. Rakovina prsu je civilizačním problémem. Prakticky každý člověk zná nějakou ženu, která tímto nádorem onemocněla. „Rakovina prsu, zhoubný nádor prsu, karcinom prsní žlázy, maligní nádor prsní žlázy, to všechno jsou dnes i laické veřejnosti známá synonyma pro nejčastější zhoubné onemocnění žen středního a vyššího věku“ (Skovajsová, 2010, s. 10). Podle Skovajsové (2010, s. 10) je rakovina prsu jedním z nejlépe zjistitelných nádorů. Taková je optimistická tvář reality. Přestože v přírodě, ani v medicíně neplatí nic sto procentně, dá se říci, že ve většině případů
se
nádory
prsu
chovají
předvídatelně: rostou pomalu a v nehmatném stadiu většinou nemetastazují. Vzniklé buňky se sice v prsní žláze množí velkou rychlostí, přesto ale trvá i několik let, než je nádorová masa viditelná pomocí některé zobrazovací metody. Pomalý růst těchto nádorů dává šanci pro jejich včasné objevení. Ročně je v celém světě zjištěno více než 600 000 nových případů tohoto onemocnění, což je 20 % všech nádorových onemocněních žen. Četnost se zvyšuje v mnoha zemích o 1 - 2 %. V ČR je, stejně jako v celém západním světě, tento karcinom rovněž nejčastější. Během posledních dvaceti let se jeho počty zdvojnásobily. Pro lepší orientaci v problematice nalezne čtenář v příloze č. 1. vývoj incidence a mortality nádorů prsu v populaci českých žen. Vysoká incidence je pozorována ve všech vyspělých zemích světa, především v severní a západní Evropě a severní Americe. U nově diagnostikovaných nádorů na sto tisíc žen dle věku zaujímá Česká republika ve srovnání s evropskými zeměmi 21. místo. Do přílohy č. 2. jsem vložila graf týkající se srovnání incidence zhoubných nádorů prsu v ČR s jinými zeměmi, také mapu vystihující regionální přehled incidence zhoubného nádoru u žen v ČR. V roce 2007 dosáhl počet nově diagnostikovaných nádorů prsu v České republice počtu 5533, což představuje 105,4 nádoru na 100 tisíc žen, to je 21 % ze všech zhoubných nádorů žen (Abrahámová, 2009, s. 28). Četnost tohoto karcinomu se zvyšuje s věkem, každých 10 let se až do menopauzy násobí. Nejvýraznější vzestup je po 50. roce. V období mezi rokem 2001-2008 bylo 50 % nemocných žen ve věku 53-73 let.
11
Největší nárůst nově diagnostikovaných je ve věku 50-59 let, rostoucí trend je i v kategoriích 40-49 let. Nejvyšší výskyt je ve vyspělých zemích Ameriky a Evropy. Rakovina prsu svou četností představuje hlavní onkologickou zátěž české ženské populace a je také nejčastější příčinou úmrtí žen na nádorové onemocnění. Ročně na ně u nás umírá přibližně kolem 2000 žen. Podle Abrahámové (2009, s. 29) velmi příznivým zjištěním je, že úmrtnost na tento nádor pomalu klesá. Je to především důsledkem úspěšnější léčby a zejména zlepšením časné diagnostiky. Tyto nádory nejsou pouze problematikou ženského pohlaví, ale vyskytují se také u mužů. Zde však představují spíše raritní skupinu nádorů, která tvoří pouze 0,13 % zhoubných onemocnění v mužské populaci. Postihuje spíše starší muže nad 50 let. 3. 2. 1 Příčiny vzniku karcinomu prsu „Dodnes neznáme příčinu vzniku národových onemocnění. Existuje ale celá řada tzv. rizikových faktorů, které se zcela evidentně podílejí na vzniku těchto chorob“ (Drbal, Dvořák, Foretová, Petráková, 2000, s. 7). V určitém malém procentu se může jednat i o dědičnou dispozici. Nejvyšším rizikem je jednoduše být ženou. Vyšší pravděpodobnost lze očekávat především u těch, jejichž pokrevní příbuzné onemocněly také tímto nádorem, tzv. genetická predispozice. U žen se zhoubným nádorem v jednom prsu je také vyšší riziko vzniku nádoru v prsu druhém. Muži mohou také tímto nádorem onemocnět, ale je to velmi vzácné. Věk je dalším z hlavních rizikových faktorů. Se zvyšujícím se věkem se zvětšuje riziko vzniku karcinomu prsu. Nejčastější výskyt je mezi 50. a 60. rokem života. Dalším z rizikových faktorů je rasa. Výskyt nemoci je největší u bělošek, naopak afroamerické ženy na tuto nemoc častěji umírají. U Asiatek je riziko nejmenší. U žen, které začaly menstruovat před dvanáctým rokem a u kterých nastala menopauza po padesátém roku, je riziko mírně vyšší. Rovněž tak u žen, které nemají děti nebo je měly až po třicátém roce života. Další otázkou je užívání hormonální antikoncepce. Podle posledních studií bylo zjištěno mírně zvýšené riziko při užívání antikoncepčních pilulek. 12
Dlouhodobé podávání hormonů po menopauze může toto riziko do jisté míry zvýšit. Faktory životního stylu, jako je kouření a požívání většího množství alkoholu, také může mírně zvyšovat riziko výskytu tohoto onemocnění (Abrahámová, 2009, s 33 44). V médiích se objevují zprávy, které předkládají, že antiperspiranty a podprsenky brání oběhu mízy a zvyšují tak riziko zhoubného nádoru. „Je nutno uvést, že neexistují žádná fakta, která by tuto nebo podobnou domněnku podporovala“ (Abrahámová, 2009, s. 44). 3. 2. 2 Příznaky Nádor prsu není ve svém počátku bolestivý a nezpůsobuje ani žádné jiné potíže. Nejčastějšími příznaky jsou: •
bulka nebo uzel v prsu – v některých případech může být i bolestivá
•
vtahování kůže – skrývá většinou rezistenci
•
změny kůže – zhrubnutí, tvoření důlků, olupování kůže
•
neobvyklý výtok nebo sekrece z bradavky
•
nepravidelnosti bradavky – oploštění, vtažení
•
změny bradavky – svědění, pálení
•
pomerančová kůra – zaplnění drobných cév připomíná pomerančovou kůru
•
asymetrie prsu – asymetrie bývá u části populace normálním jevem, teprve postupné zvětšení a zatuhnutí může znamenat přítomnost nádoru
•
zrohovatění – velice pozdní, ale dosud se vyskytující příznak
•
rozšířená žilní pleteň – tento jev může svědčit o zvýšené aktivitě v prsu postiženém nádorem
•
otok paže
•
bolest – u pokročilého nádoru
•
změny teploty a barvy kůže Drbal, Dvořák, Foretová a Petráková (2000, s. 10) uvádí, že všechny z výše
jmenovaných příznaků jsou typické pro pokročilý nádor. Proto je vždy důležité v uvedených příkladech neodkladně navštívit lékaře.
13
3. 2. 3 Prevence Jednou z nejjednodušších a nejvhodnějších metod primární prevence včasného záchytu zhoubného nádoru je samovyšetření prsou. „Pro každou ženu od dvaceti let věku by mělo být samozřejmostí toto pravidelné samovyšetření, a to jedenkrát měsíčně“ (Drbal, Dvořák, Foretová, Petráková, 2000, s. 12). Nejlepší doba je
týden po
skončení menstruace, když prsa nejsou oteklá a bolestivá, vždy stejný den v měsíci. Pro lepší představu čtenáře jsem do přílohy č.3. vložila popis samovyšetření prsu. Pokud si žena v prsu najde něco podezřelého, přivede ji to k odbornému lékaři, gynekologovi, který navrhne další postupy. Vyšetření pohledem a pohmatem jsou jedna z nejzákladnějších vyšetření a každá žena si je může provádět sama. Ultrazvukové vyšetření, u mladých žen s příznaky onemocnění prsu, je většinou metodou první volby, u žen starších je vhodnou doplňkovou metodou. Vyšetření vyžaduje kvalitní přístroj se speciální sondou umožňující ukázat prs a jeho tkáně s vysokým rozlišením. Výhodou ultrazvukového vyšetření je naprostá neškodnost – na rozdíl od mamografie, která se provádí častěji než jedenkrát za rok výjimečně, je možné ultrazvukové vyšetření opakovat prakticky bez omezení. Mamografie je základní zobrazovací metodou v mamologii. Provádí se na speciálním přístroji, mamografu, který využívá měkké rentgenové záření. Při vyšetření se prs musí dostatečně stlačit, což je nutné pro dosažení vysoké kvality snímku. Obvykle se vyšetřuje každý prs ve dvou rovinách, celkem se tedy provádí 4 snímky. U plánovaného vyšetření je optimální vyšetřovat v první polovině menstruačního cyklu, kdy je možné prsy dostatečně stlačit bez nepříjemných pocitů vyšetřované ženy. Mamografie je vhodná nejenom pro vyšetřování žen s příznaky onemocnění prsu, ale také pro screening, který za vhodných okolností pomůže odhalit nádor již od velikosti několika milimetrů.
14
Mamografický screening, neboli pravidelné preventivní vyšetřování žen bez jakýchkoli příznaků onemocnění, je celostátní zdravotnický program, který umožňuje časný záchyt zhoubných nádorů v populaci v co nejmenším stádiu. Znamená preventivní vyšetřování mléčné žlázy žen, které nepociťují žádné přímé známky přítomnosti nádorového onemocnění prsu. Princip fungování ..vychází z předpokladu, že onemocnění zachycené v časné fázi je snáze léčitelné a vede k vyšší kvalitě a vyšší délce života klientek. V České republice probíhá od roku 2002 organizovaný národní program mamografického screeningu, který umožňuje diagnostikovat zhoubné nádorové onemocnění prsu před projevem příznaků tohoto onemocnění a vede tak k úspěšné a méně náročné léčbě. Záměrem mamografického screeningu v České republice je nabídnout ženám kvalifikovaná preventivní vyšetření prsu na kvalitních pracovištích. V České republice je prováděn u žen, které jsou ve věku od 45 let. Vyšetření se provádí ve dvouletých intervalech, u tzv.žen bezpříznakových. Horní hranice vyšetřování, dříve stanovená na 69 let, je v současnosti opouštěna. Moderní přístroje používají velmi malé dávky měkkého rentgenového záření, tedy argumenty odpůrců mamografie, že prs je opakovaně ozařován, jsou naprosto nesmyslné. Uvedla bych tyto argumenty spíše jako neopodstatněné, protože zisk z takto provedeného vyšetření zcela převažuje možná rizika.
Další z vyšetřovacích metod je biopsie. Je to invazivní zákrok, který spočívá v odběru tkáně pro histologické vyšetření u nejednoznačných a podezřelých nálezů. Díky zavedení této metody, došlo v poslední době k zásadnímu snížení
počtu
zbytečných operací pro nezhoubné změny. Výkon se dnes provádí výhradně za kontroly zobrazovacími metodami, ambulantně a trvá maximálně půl hodiny. Komplikace jsou zde zcela minimální.
Ve vybraných případech se u klientek indikují i další speciální metody. Patří mezi ně zejména magnetická rezonance a pak některé další metody využívající k vyšetření světlo či měření elektrického proudu (elektrická impedance). „Provedená vyšetření umožní určit rozsah onemocnění, což je základní předpoklad pro výběr nejvhodnější léčby“ (Drbal, Dvořák, Foretová, Petráková, 2000, s. 15).
15
Pokud vyšetření prokáže zhoubný nádor v prsu, je nutné co nejdříve zahájit léčbu. „Rakovina budí oprávněnou obavu, důležité však je uvědomit si, že i tato nemoc je léčitelná. Léčeným pacientkám přináší mnoho let života ve vysoké kvalitě nebo dokonce úplné uzdravení“ (Skovajsová, 2010, s. 17). V dnešní době neomezeného přístupu k informacím se stále častěji objevují nemocné ženy, které diskutují s lékaři o způsobu léčby. To je jistě dobře, ale jen do určité míry, neboť jakákoliv nemoc může mít u každého jedince zcela jiný průběh. To platí i u onemocnění nádorových. Proto je důležité, aby rozsah a způsob léčby určil lékař. Především záleží na stádiu onemocnění a dalších intervenujících faktorech. Zařazení do stádia umožňuje
ošetřujícím
lékařům
odhadnout
další
chování
nádoru a prognózu onemocnění. Vedle pravých nádorů, které mají charakteristické znaky, existují chorobné změny, které nádor jen připomínají, tzv. nádory nepravé. Svým chováním i některými znaky růstu mohou nádor napodobovat. K nepravým nádorům řadíme vývojové úchylky výstavby tkání a cysty. Cysta je chorobně vzniklá dutina, která má vlastní výstelku. Cysty se často zvětšují a před menstruací se stávají citlivými. Jejich velikost se pohybuje od váčků tak malých, že není možné je nahmatat, až do velikosti 2,5 - 5 cm v průměru, kdy jsou cysty hmatné jako pohyblivé, hladké a oblé bulky. Pravé nádory dělíme na benigní a maligní. Benigní, neboli nezhoubný. Tento nádor roste pomalu, bývá opouzdřen, přesně ohraničen a jde chirurgicky dobře odstranit. Maligní, neboli nádor zhoubný, roste rychleji, ohraničení nebývá přesné, proniká do okolí, ve vzdálených místech tvoří metastázy.
16
Tumory mammy 1.
Benigní tumory Fibroadenom Intraduktální papilom
2.
Maligní tumory epitální Duktální karcinom Duktální karcinom in situ Duktální karcinom infiltrující Speciální formy duktálního karcinom Lobulární karcinom Lobulární karcinom in situ Infiltrující lobulární karcinom
3.
Maligní tumory mesenchymální Cystosarcoma Angiosarkom
4.
Metastázy a nádorové infiltrace jiných orgánů při karcinomu mammy Nádorová infiltrace kůže a podkoží Fibroadenom je častý tumor benigních vlastností, dobře ohraničený, kulovitého
tvaru, velikosti nejčastěji do 2 cm. Může mírně reagovat změnou velikosti na mestruační cyklus. Někdy obsahuje kalcifikace. Kalcifikace, neboli vápenatění, je ukládání vápníku. Vápník pohlcuje rentgenové paprsky více než tkáň, proto jsou kalcifikace dobře patrné na rentgenových snímcích. Jejich přítomnost nic nevypovídá o povaze změn ve tkáni. Jinak je tomu v případě mikrokalcifikace - velice malých ložisek. Pokud jsou zjištěny na mamografii, je vždy vysloveno podezření na nádorové onemocnění, které je nutno vyloučit dalším vyšetřením. Intraduklální
papilom se vyskytuje ve vývodech nebo cystách. Může být
větších rozměrů a projevovat se krvácením.
17
Maligní tumory epitální jsou nejčastějšími tumory u žen, umírá na něj cca 20 - 25 % postižených. Etiologie není známa, ale existuje řada rizikových faktorů, kdy je frekvence tumoru vyšší než ve srovnatelné populaci. Mezi rizikové faktory patří věk nad 50 let, menarche před 11.rokem, porod po 35. roce, pozitivní rodinná anamnéza, radioterapie pro jiný tumor a další. Dultální karcinom in situ je bez klinických příznaků, jen výjimečně se jeví jako zatvrdlina. Na mamografickém snímku jsou vidět jemné kalcifikace nebo zastínění. Duktální karcinom infiltrující se projevuje jako palpovatelné ložisko v prsu. Tumor lze nahmatat, může být fixován v podkoží, což se projevuje jako dolíček na kůži, když žena zvedne ruce. Kůže může mít vzhled pomerančové kůry. Metastázy jsou nejčastěji v axile na postižené straně, později v kůži, plicích a mozku. Mezi speciální formy infiltrujícího duktálního karcinomu řadíme karcinom medulární, tubulární, apokrinní, mucinózní a papilární. Všechny tyto formy se objevují jen vzácně. Lobulární karcinom in situ nemá žádné klinické příznaky. Je vždy nalezen při bioptických vyšetřeních prováděných pro jiné účely. Postihuje ženy před menopausou. Infiltrující lobulární karcinom vzniká v hloubi žlázového tělesa, detekce se podaří, až je tumor palpovatelný a dosti pokročilý. Tento karcinom metastazuje nejčastěji do peritonea, GIT, ovarií, dělohy a mozku. Maligní tumory mesenchymální se vyskytují nejčastěji u starších žen, bývají palpovatelné a mají velmi variabilní velikost. Angiosarkom je relativně vzácný druh nádoru, jeho prognóza je však velmi špatná. 3. 2. 4 TNM klasifikace Rozsah onemocnění se stanovuje pomocí tak zvané TNM klasifikace. Dělení zhoubných nádorů do skupin podle tzv. stádií se vyvinulo ze skutečnosti, že hodnoty přežívání byly u případů lokalizovaného onemocnění vyšší než u těch, kde došlo k rozšíření onemocnění mimo původní orgán. Staging neboli rozdělení zhoubných nádorů do stádií se dnes stalo již pravidlem a pro účely analýzy skupin pacientů je jejich použití nezbytné. Přesný klinický popis a histopatologická klasifikace slouží řadě společných cílů.
18
Pomáhá klinikovi při plánování léčby, poskytuje údaje o prognóze a napomáhá při hodnocení léčebných výsledků. Novák a Beška (2000, s. 107-113) popisují každou lokalizace následovně: •
TNM klasifikace
•
Definice regionálních mízních uzlin
•
Anatomické lokalizace
•
Grading
•
Rozdělení do stádií
TNM klasifikace zahrnuje tři složky: Kategorie T (tumor) popisuje velikost tumoru v prsu v největším průměru v cm, jeho šíření do kůže, svalů nebo hrudní stěny. „Velikost je jedním z nejvýznamnějších prognostických znaků, které určují výsledek léčby“ (Abrahámová, 2009, s.70). Kategorie N (nodul-uzlina) označuje postižení lymfatických uzlin. Počet těchto uzlin je také jedním ze závažných faktorů, které ovlivňují jak léčebný postup, tak i odhad pravděpodobnosti vyléčení. Kategorie M, neboli vzdálené metastázy, informuje o případném rozšíření nádorového postižení krevní cestou do vzdálených orgánů. Definice regionálních mízních uzlin udává přítomnost a rozsah metastáz v axile. Anatomická oblast a lokalizace se dělí do sedmi částí, podle výskytu nádoru. •
Bradavka
•
Centrální část
•
Horní vnitřní kvadrant
•
Dolní vnitřní kvadrant
•
Horní zevní kvadrant
•
Dolní zevní kvadrant
•
Axilární výběžek
19
Grading, neboli histopatologický stupeň diferenciace, udává bližší informace o primárním nádoru. 3. 2. 5 Stádia diagnózy U diagnózy rakoviny prsu se dále rozlišují čtyři stádia: První stádium: nádor má menší rozměr než 2 cm. Lymfatické uzliny v axile nejsou postiženy a nádor se ani nerozšířil do jiných tkání či orgánů. U druhého stádia nádor měří více než 2 cm, ale zároveň méně než 5 cm. Lymfatické uzliny mohou, ale nemusí být postiženy. Nejsou známky toho, že by se nádor dále rozšířil do organismu. Ve třetím stádiu se jedná o lokálně pokročilé onemocnění s postižením lymfatických uzlin nebo uzlin v oblasti nadklíčku, ale bez přítomnosti vzdálených metastáz. Nádory jsou obvykle větší než 5 cm. Poslední, čtvrté stádium, podle Clementa-Jonese (2010, s. 9), prokazuje přítomnost vzdáleného metastatického postižení, a to nejčastěji v plicích, játrech, kostech či mozku. V tomto případě na velikosti nádoru v prsu nezáleží. Každé z výše uvedených stádií vyžaduje rozdílný léčebný přístup. Obecně lze říci, že existují tři léčebné způsoby, které se v různé míře kombinují či doplňují. Jedná se o léčbu chirurgickou, systémovou a radiační. Léčebné zákroky týkající se vlastní prsní žlázy a okolních struktur jsou lokální léčbou. Patří sem chirurgický zákrok a radioterapie. Prvotním léčebným zásahem je obvykle operační výkon, amputace prsu nebo parciální mastektomie, což je výkon částečný, kdy prs zůstane zachován. Mastektomie patří mezi méně náročný chirurgický výkon. Rozsah záleží na velikosti a umístění nádoru. „Radioterapie, neboli léčba zářením, je nejstarší neoperační léčebnou metodou užívanou v léčbě zhoubných nádorů“ (Abrahámová, 2009, s. 87). Samotné ozáření je krátký, nezatěžující proces, který trvá pouze několik minut. Rakovinné buňky umírají v důsledku ničivých účinků. Ozařování však usmrcuje také normální buňky, což vyvolává často nežádoucí, vedlejší komplikace. Jedná se především o nevolnost a zvracení. Dalším příznakem je únava. Někdy se mohou také objevit kožní reakce nebo změna pigmentace.
20
Zatímco
léčba
chirurgická
a
radiační jsou metodami léčby místní, léčba
chemická, hormonální a biologická jsou metodami léčby systémové. Hlavním cílem systémové léčby je ovlivnit přítomné metastázy jinde v těle nebo předejít jejich vzniku. Léky se dostávají do krevního oběhu a jsou rozvedeny po celém pacientově těle a postihují tak veškeré buňky.
Chemoterapie je léčba chemickými látkami-cytostatiky. Cytostatika jsou látky, které se používají k léčbě nádorových onemocnění. Jejich účinkem je zastavení růstu nádorových buněk. Tento efekt je nespecifický, takže postihuje i zdravé buňky. V současné době existuje nejméně čtyřicet cytostatik s prokázanou účinností v léčbě karcinomu prsu, která působí v různé fázi buněčného cyklu a mají tak různý mechanismus účinku. Chemoterapie snižuje pravděpodobnost znovuobjevení nádoru, může být lékařem nasazena jako předoperační i pooperační. Předoperační dokáže zmenšit nádor před chirurgickým výkonem, umožní nebo usnadní operovatelnost. Stejně jako radioterapie působí také na normální, zdravé buňky. Mezi vedlejší komplikace patří především poruchy krvetvorby, nevolnost, zvracení, průjmy a zejména pro ženy nepříjemná ztráta vlasů.
Jurečková, Kocáková a Floretová (2002, s. 17) uvádějí, že hormonální léčba patří mezi nejstarší způsob léčby. Cílem je zabránit ženským hormonům v podpoře růstu rakovinných buněk. Indikace je založena na průkazu hormonálních receptorů. Pokud tyto receptory nejsou v hormonální nádorové tkáni přítomny, tato léčba se nepodává, neboť není účinná. Poslední, léčba biologická, znamená podávání látek, které ovlivňují množení, přežívání a růst buněk. Systémový a lokální přístup lékaři kombinují tak, aby bylo dosaženo co nejlepšího léčebného účinku. Přesný postup závisí na typu a rozsahu nádoru a na celkovém zdravotním stavu ženy.
21
J. Abrhámová k těmto léčebným metodám dodává: „Nebyl dosud bohužel nalezen žádný léčebný způsob ani jiný lék, který by působil pouze na nádorovou tkáň. Každá léčebná metoda v různé míře zasahuje i normální zdravé tkáně. Proto hranice našich léčebných možností je dána snášenlivostí terapie právě těmito zdravými tkáněmi. Každá léčebná metoda v onkologii je teda doprovázena většími či menšími vedlejšími účinky, které je třeba znát a zvládat“ (2002, s. 29).
22
3. 3 Fyzické změny Mezi nejčastější fyzické obtíže, které sebou přináší léčba rakoviny, patří souhrnně únava, nechutenství, slabost, nevolnost, zvracení, úbytek na váze a celková změna vzhledu. Mnohé z nežádoucích účinků po ukončení léčby sami odezní. Trachtová (2001, s. 12) zmiňuje potřeby na fyzické úrovni, které mohou být narušeny. Patří sem především soběstačnost, pohyb, hygiena, spánek a odpočinek, výživy a vyprazdňování. U onkologického pacienta tělesné změny výrazně zhoršují kvalitu života a znemožňují jeho soběstačné fungování. „Nejobávanější důsledek jakékoli rakoviny je bolest. Bolest, která člověka provází již od narození. Člověk se v bolestech rodí, často v bolestech umírá. Bolest je fenomén, který zná každý člověk. Každý člověk zná svou vlastní bolest“ (Trachtová, 2001, s. 12). J. Křivohlavý (2002, s. 83) uvádí bolest jako nepříjemný smyslový a emoční zážitek, který je spojený obvykle s aktuálním či potencionálním poškozením tkání, jež souvisí s poruchou fyziologické povahy nebo vnějším násilím. Obava z bolesti bývá často silnější než samotná nemoc. Podle Nekonečného (2000, s. 279) jsou vnějšími projevy, kterými ji vyjadřujeme,
sténání, obranné pohyby, křik, pocení, bledost,
rudnutí, zrychlení dechu a mnoho dalších. „Obecně onemocnění jakoukoli rakovinou zpočátku nebolí. Teprve když nádor nebo jeho metastázy rozruší okolní zdravou tkáň, nemocný začíná bolest cítit. U většiny pacientů je však možné ji utlumit nebo zcela odstranit“ (Skala, 2007, s.15). Nedostatečná léčba bolesti může vést opět k únavě, depresi, vyčerpání a především ohrožuje proces uzdravování. „Bolest vnímá každý člověk jinak. Bolest zahlcuje, vyžaduje okamžitou pozornost, přerušuje dosavadní chování a myšlenky. Motivuje člověka k aktivitám, pomocí kterých by byla co nejrychleji zastavena nebo zmírněna. Proto je nutné člověku s nádorem věřit a respektovat jej“ (Vodvářka, 1997, s. 38). Přestože je bolest spojována především s tělesnou schránkou člověka, její působení se objevuje i v dalších oblastech.
Jde
především o stránku psychickou a sociální. Psychická se vyznačuje prožíváním úzkosti, beznaděje, zoufalstvím, ztráty smyslu života, pocity křivdy, viny, aj.
23
Každý z nás má jiný práh bolesti, na stejný podnět každý reaguje jinak. Jeden má pouze nepříjemné pocity, jiný zase bolestivé. U nemocného rakovinou je častěji více zničující tento stres a obava z bolesti, než bolest skutečná, kterou můžeme většinou snížit na snesitelnou míru.
„Nevyrovná-li se člověk se svým změněným vzhledem, obvykle u něj dochází k zármutku, depresi, což se odráží ve zhoršení funkci a pomalejším pokrokům v léčbě“ (Trachtová, 2001, s.155). Léčba rakoviny může ovlivnit především vlasový porost. Je to jeden z účinků chemoterapie, který se však nemusí vyskytnout u každého nemocného. Vlasy mohou začít měnit barvu, ztenčovat se nebo mohou úplně vypadat. To vše je vyvoláno typem léčby. Vypadávání je zejména pro ženy velmi stresující
a
nepříjemné. Vorlíček, Adam a Vorlíčková (2001, s. 19) uvádějí toto jako nežádoucí komplikaci, která nemocného neohrožuje a po skončení léčby vlasy v každém případě znovu narostou. Někdy ovšem může trvat až šest měsíců, než se růst vlasů opět obnoví. Přechodně může také vypadat obočí, řasy a chloupky na těle. Pro mnoho žen je ztráta vlasu největší nepříjemností, proto je nutné udělat vše, aby se cítili co nejlépe.
Únava je nejčastějším vedlejším účinkem léčby rakoviny, kterou během onkologické léčby pociťuje každý pacient. Nejvýraznější je u chemoterapie. Únava z protinádorové léčby je hlubší a trvá déle, než z běžného vyčerpání nebo nevyspání. Někdy může být spojena s depresí. „Únava provázející toto těžké období léčby je normální stav, který se časem srovná s životním stylem pacientky“ (Buchler, Kořán, 2009, s.19).
Jurečková a Kocáková ( 2000, s. 20) uvádí jako častý důsledek rakoviny prsu provedení parciální mastektomie, což je výkon zachovávající prs nebo ablace, neboli jeho úplné odstranění. Operace zachovávající prs se provádí tehdy, pokud je zhoubný nádor zjištěn ještě v časném stádiu. Obvykle pak přistupujeme k částečnému odnětí prsní žlázy. Poté lékař indikuje radioterapii na oblast operovaného prsu, která je nedílnou součástí léčby zachovávající prs. Samozřejmě se nádor může znovu objevit i v prsu operovaném, potom následuje úplné odstranění prsní žlázy.
24
Operace, kdy dochází k odejmutí celé prsní žlázy bez odstranění uzlin, se nazývá úplná prostá mastektomie. Tento zákrok je vhodný u duktálního karcinomu in situ, kde nelze provést výkon zachovávající prs. Třetím typem je modifikovaná radikální mastektomie, která zahrnuje úplné odstranění prsu a uzlin v jamce podpažní. Provádí se zejména u lokálně pokročilých nádorů.
25
3. 4 Psychické změny Slovo rakovina lidé neradi používají, protože vědí, že slova mají moc. Fyzické útrapy, ač nepříjemné a bolestivé dříve nebo později odezní, ale hrůza, kterou dokáže v člověku vyvolat slovo, jen tak nepřestane. Taková slova mohou jedince zlomit především duševně. Rakovina prsu nezasáhne pouze fyzickou oblast člověka. S vyřčením této diagnózy nastává období, které je velmi náročné na udržení psychické rovnováhy. Tato mezní životní situace
hluboce zasahuje v mnoha oblastech do života ženy. Nová,
neznámá a hlavně náročná situace nutí k přijetí neplánovaných změn a ztrát. Přirozenou reakcí je především zármutek, strach, šok, zloba spolu s lítostí, ale i radost, že se rakovina rozpoznala a začala být léčena. Mnoho žen s postupující léčbou pociťuje únavu, bezradnost a často i ztrátu naděje.
„Stanovením diagnózy dochází k prožívání největšího období nejistoty a strachu z neznámého. Pokud je ale přijata a správně pochopena, nemusí být nutně k nejhoršímu, ale může v sobě nést i prvek změny“ (Šatenková, 2004, s.63). Pochopení průběhu onkologického onemocnění závisí především na osobních dispozicích jedince. Sdělení diagnózy přísluší pouze lékaři. V dnešní době, jak uvádí Dienstbier (2003, s. 49-50), je kladen důraz na pravdivé, ale šetrné sdělení diagnózy. Takový postup vede k posílení vzájemného
vztahu
mezi
lékařem
a
pacientem. Lékař jedná s
nemocným jako s partnerem a dává prostor k otevřené komunikaci. K úspěšnému překonávání a vyrovnání se s rakovinou během léčby se musí minimalizovat především pacientův strach, hněv a deprese. Podle Odvářky (1997, s. 111) lékař nemusí nemocného vést za ruku, ale měl by rozpoznat momenty, kdy je emocionální podpora stejně důležitá jako zdravotní péče. Zvětšování naděje též posiluje pacientovu důvěru v péči a podporu, kterou bude dostávat. Falešná ujištění, nepravdivé informace nebo tzv. „milosrdná lež“ tuto důvěru narušuje. Nedává člověku možnost přijmout situaci se všemi důsledky a především připravit se na další fáze onemocnění. Masarykův onkologický ústav v Brně uvádí několik strategií po sdělení diagnózy:
26
•
nezůstávat se svým onemocněním sám
•
sdělovat svoje pocity a neskrývat je
•
přijímat nabízenou pomoc od rodiny a přátel a tím tak vzájemně unést velkou emoční zátěž na obou stranách
•
informovat děti adekvátně k jejich věku a emoční zralosti
•
když se vzájemně nemocný, rodina a přátelé podělí o diagnózu, vytvoří základy porozumění a důvěry (www.mou.cz) Reakce na závažná onemocnění mohou být různé. Emoce, které ženy prožívají,
jsou součástí procesu vyrovnání se se skutečností zhoubné nemoci. Touto problematikou se význačně zabývala Američanka Elizabeth Kuber-Rossová, která v roce 1969 vydala knihu s názvem On Death and Dying (Hovory s umírajícími). V knize jsou uvedena stádia psychického procesu, kterým člověk reaguje na příchod a rozvoj nádorového onemocnění vedoucího až ke smrti. Stádia šok, popření, stažení do izolace, zloba a hněv, smlouvání, deprese, akceptace, důstojný klid, rezignace a zoufalství, popisuje mnoho dalších autorů stejně nebo podobně. „Lidská psychika reaguje na psychickou zátěž spočívající v poznání vlastní nemoci a ohrožení života několikafázovou adaptací“ (Vodvářka, 1997, s.30). První fází, která je reakcí na podezření, že je onemocnění zhoubné, je zavírání očí před skutečností a osamění, šok, popření a stažení do izolace. Nejčastěji jsou kladeny otázky: „Já?“, „To není možné!“, „Tomu nevěřím.“. Jde o obranu psychiky. Podle Konečné (2002, s. 29) toto stádium nastává obvykle ihned po zjištění nemoci a trvá jen krátkou dobu. Je charakterizováno především strachem z bolesti a ze smrti. Žena může mít také pocit otupělosti a omezené vnímání informací. Touto prvotní fází procházejí téměř všichni nemocní. Získávají čas na vypořádání se s nemocí a vyrovnání s novou situací. Proto je vhodné písemné předání informací a jejich pozdější prodiskutování.
27
Druhou fází je zloba, hněv. Reakce nemocného bývají různé. Nejčastější otázkou bývá: „Proč právě já?“. Toto období je velmi náročné pro rodinu i přátele. „Člověka ovládají pocity křivdy, bezpráví a hněvu. Nemocný reaguje podrážděně, nikdo mu pořádně nevyhoví, vybíjí si vztek na ostatních, kamkoli pohlédne, nachází í důvod ke zlosti. Je-li nemocnému věnována náležitá pozornost a především čas, začne se brzy uklidňovat“ (Vodvářka, 1997, s. 31). Třetím stádiem je vyjednávání, neboli smlouvání. Je to krátká fáze, avšak pro nemocného velice důležitá. Nejčastějšími výroky jsou: „Hlavně abych se dožil ….“, „Kéž bych se dočkala…“. Pacienti odměnou za prodloužení života smlouvají, činí velké sliby, konají dobra. V takové situaci je vhodná spolupráce psychologů. Ve čtvrté fázi, fázi deprese, se prolínají dva druhy. Neschopnost plnit svou společenskou životní roli (roli matky, živitelky, roli ženy jako takové) a deprese z očekávání konce života. „V těchto těžkých chvílích je důležitá přítomnost nejbližších a jejich trpělivé naslouchání. Člověk žije z naděje a pravá naděje se děje v trpělivosti“ (Vodvářka, 1997, s. 33). Posledním, pátým stádiem je souhlas. Sdělení pravdy může v některých případech osvobozovat, pravda však může také zraňovat. Žena své onemocnění bere jako realitu. I přes závažnosti nemoci je smířena sama se sebou, se životem i s možností smrti. Součástí procesu vyrovnání mohou být i další pocity, jako je deprese, izolace, zmatek a změny nálad. Clement-Jones uvádí: „Stejně jako léčba rakoviny vyžaduje mnoho času, je mnoho času také potřeba k tomu, aby se žena dokázala se svými pocity vyrovnat“ (2004, s. 25). Sdělení diagnózy je velmi závažnou záležitostí. Podle Šatenkové (2004, s. 118) u žen s rakovinou prsu se k faktu, že jde o onkologické onemocnění, přidává i další důležitý aspekt, kterým je postižení samotné identity ženy v ženství, prostřednictvím chirurgické operace. Ať jde již o odstranění celého prsu nebo jen jeho části, může tento změna působit velmi traumaticky. Ňadra jsou pro ženu velmi důležitá a jakákoli změna může mít velmi silný dopad na její sebevědomí.
28
Mnoho žen proto potřebuje čas, aby se s takovou ztrátou vyrovnaly. Obvykle nachází různé způsoby, jak se se změnou svého těla vyrovnat. Některé jsou raději sami, když se mají poprvé podívat na výsledky operace, jiné potřebují podporu a přítomnost partnera. Tak i tak jsou první měsíce velice traumatizující a mnoho žen prožívá rozporuplné pocity. Zármutek, strach, šok, zloba spolu s lítostí. Ženy prožívají pocity různou měrou a začínají žít s důsledky operace rakoviny prsu. Mnohé mají zase obavy, že kvůli tomuto handicapu je opustí partner nebo nebudou schopny nový vztah vůbec navázat. Ačkoli operace nijak nesnižuje sexuální schopnost, průvodní jevy, jako např. silné emoce, mohou mít po nějakou dobu dopad na sexuální život. „Žena každého věku potřebuje být se svým tělem relativně spokojena. Obava, že by jejího partnera, i dlouhodobého, výsledek chirurgického zákroku odradil, se může projevit ve chvíli, kdy by mu chtěla dovolit , aby se na její tělo podíval, nebo se jej dotkl“ (Clement-Jones, 2004, s. 12). Pro takové chvíle neexistuje správná nebo nesprávná doba, záleží pouze na rodinných vztazích. Některé ženy si připadají zranitelné, potřebují čas, aby se uklidnily a získaly dostatek odvahy být s někým jiným, i když je to jejich milovaný partner nebo blízká kamarádka. Jiné zase potřebují získat tělesnou podporu a dotek ihned, což pomáhá překonávat strach. „Dovolit druhému člověku pohled na své změněné vzezření, je prvním krokem k tomu, aby se dokázaly se svým stavem vyrovnat“ (Clement.Jones, 2004, s. 12). Psychická podpora je na tomto místě nedocenitelná. Slova útěchy, která zprvu připadající jako fráze, jsou však skutečně pravdivá a časem pomohou opět k nabytí sebedůvěry.
29
3. 5 Sociální změny Závažné onemocnění, jako je rakovina, přeruší svou přítomností a léčbou všechny sociální aktivity nemocného. Tyto změny se týkají především fungování v rodině, postojů nejbližších přátel, známých, sousedů a vzájemných mezilidských vztahů. Sociální role, neboli očekávaný způsob chování, se váže k určitému sociálnímu statusu. Každá osoba hraje rolí více. Narušením zdraví nedochází pouze ke změnám biologickým, ale mění se i role sociální. Pacient je ze sociologického hlediska označován jako jedinec ve zvláštní situaci. Jeho nemoc mu brání vykonávat společenské funkce, které normálně vykonával. Podle Vágnerové (2010, s. 58) není jedinec viníkem svého stavu a potřebuje pomoc. Je zbaven některých povinností, ale zároveň nemá stejná práva jako lidé zdraví. Očekává se od něj snaha a spolupráce při léčbě. Pokud o své uzdravení neusiluje, společnost o něj ztrácí zájem. Společnost nabízí nemocnému také určité výhody. Má právo si odpočinout a okolí za něj přebírá některé jeho úkoly. Podle Bártlové (2001, s. 95) sociální role není pouze chování v rodinné pozici, ale spojuje se také s rolí profesní, zájmovou a ekonomickou. Problém naplnění těchto rolí může navozovat pocity úzkosti a nejistoty. Vedle sociální role se objevují ještě další tři důležité pojmy a to je sociální síť, sociální izolace a sociální opora. J. Křivohlavý (2001, s. 95 - 96) sociální sítí vyjadřuje soubor lidí kolem dané osoby, s nimiž je či byla tato osoba v sociálním kontaktu a od kterých je možno očekávat v případě potřeby poskytnutí určité formy pomoci. Sociální izolace je podle něj redukovaný počet sociálních kontaktů, vyčlenění ze společnosti, nedostatečný počet sociálních vazeb na pracovišti i v soukromí, proces či stav sociálního vyloučení. Sociální opora je založena na dobrých interpersonálních vztazích, zázemí rodiny, přátel a v pracovním kolektivu. Je chápána jako činnost, která člověku ulehčuje prožívanou situaci a jako pomoc, kterou mu ostatní poskytují.
30
Křivohlavý (2001, s. 97) dělí sociální oporu do čtyřech základních skupin: •
Opora instrumentální
•
Opora informační
•
Opora emocionální
•
Opora hodnotící Instrumentální opora představuje konkrétní formu pomoci, jako je například
finanční výpomoc, vyřízení neodkladných záležitostí, obstarání potřebných věcí, doprava k lékaři, nákupy, úklid nebo třeba hlídání dětí. Tato pomoc je nabízena dobrovolně a je iniciativou druhé osoby. Nejčastěji dochází k výměně rolí mezi nemocnou ženou a jejím partnerem, který přebírá dohled nad chodem domácnosti, stará se o děti a zároveň poskytuje ženě svou oporu. Tato změna může narušit zavedené způsoby. Na to, jak se rodina s nemocí a případnou změnou vyrovná, má vliv hlavně její fungování v minulosti. Informační opora, neboli dodání informací, může ženě pomoci při orientaci v náročné situaci. Díky informacím může být nasměrována k potřebným zdrojům a pramenům, kde lze získat informace jak od odborníků, tak i od lidí s podobnými zkušenostmi. To je velmi důležité pro orientaci v nové situaci. Chovancová (1998, s. 32) doporučuje, aby se ženy těchto informací dožadovaly aktivně. Emocionální opora ženě dodává naději. Je jí podávána pomocná ruka, pomáhá jí vyjadřovat své pocity, strach, úzkost. Oporou je především rodina a přátelé, kteří by měli být obzvláště citliví a empatičtí, uměli naslouchat a mohli ženě poskytnout dostatečnou oporu a pomoc. „Opora hodnotící pomáhá posilovat kladné sebehodnocení a sebevědomí. Řadíme k ní i sdílení těžkostí a společné nesení některých úkolů“ (Křivohlavý, 2001, s.97). Sociální opora může mít pozitivní účinek na pohodu člověka v průběhu těžké nemoci. Psychická podpora rodiny a nejbližších přátel sice nemocnému zdraví nevrátí, ale může učinit doslova zázraky a zbytek života kvalitnější a smysluplnější.
31
„Rodina jako sociální skupina má na pacienta největší společenský vliv“ (Bártlová, 1982, s.34). Nepředvídatelnost onkologického onemocnění je pro fungování rodiny hrozbou. Rakovina má svůj vlastní rytmus, kterému se musí rodina neustále přizpůsobovat. Mění se sociální role v rodině a transformuje se její struktura. Míra těchto změn závisí především na adaptibilitě rodiny. Většina klientů prožívá krizová období střídaná relativním klidem, přičemž krize se objevuje záhy a rodina na ně musí rychle reagovat. Potřeby onkologicky nemocného ovládají
život
celé
rodiny.
Diagnóza
rakovina
má
podle Vaďurové (2006,
s. 28) okamžitý a dlouhodobý dopad na všechny oblasti rodinného života. Osobní plány a život jsou narušeny, objevují se pocity bezmoci a selhání v roli. „Prvotní reakce na diagnózu je do jisté míry dána způsoby zvládání zátěže a jejich schopností se přizpůsobit. někdo
čeká, posiluje
Pocit podpory,
motivaci
k
vědomí,
že na nemocného
léčbě a zabraňuje upadání do deprese a
beznaděje“ (Vodvářka, 2004, s.31). Zvládání nebo podléhání zátěži závisí na velkém množství faktorů. Klíčové dimenze fungování rodiny jsou: •
Otevřená/ uzavřená komunikace mezi jednotlivými členy
•
Role v rodině
•
Rozdělení moci a kontroly v rodině
•
Funkčnost a vztah mezi členy
•
Dostupnost podpory od širší rodiny, přátel a společnosti
•
Povaha a vývoj samotné nemoci
•
Neočekávané události – finanční problémy, ztráta zaměstnání Rakovina velmi zasáhne nejbližší rodinu nemocného. Příbuzní procházejí různými
fázemi vyrovnání se s nemocí, stejně jako sám nemocný. Jsou však vždy v prožívání fází pomalejší, takže často zdržují a vracejí nemocného na místa, kde již byl. Samotní příbuzní často potřebují odbornou pomoc a povzbuzení. Dienstbier (2003, s. 84) doporučuje plně informovat o zdravotním stavu při onkologickém onemocnění děti. Rodina pozná, když je něco v nepořádku a může si skutečnost představovat daleko těžší, než ve skutečnosti je.
32
4 Metodika práce V teoretické části mé diplomové práce jsem se zabývala bio-psycho-sociálními potřebami onkologicky nemocných pacientů. Zaměřila jsem se především na psychické aspekty tohoto onemocnění, sociální zázemí, kvalitu života a změnu životního stylu. Další část mé práce se zaměřuje na metodiku výzkumného šetření. Využívám v ní především poznatky z mého zaměstnání, dále poukazuji na stále aktuální problematiku rakoviny prsu. Jedním z nejdůležitějších cílů mé diplomové práce je poskytnutí celistvého pohledu na změny v životě pacientů s nádorovým onemocněním. Má práce bude obsahovat
potřebné informace o rakovině prsu. Dále se bude zabývat bio-psycho-
sociálních potřebami klientů, jakožto změnami hodnot, postojů, přístupů rodiny a přátel a komplexními vlivy na člověka. Chci se zabývat hodnotami a postoji lidí, kteří tuto nemoc prodělali, na jejich rodinu, přátele a blízké. Výzkum je zaměřen na pozitivní a negativní působení onemocnění na člověka, na změnu hodnot života. Chtěla bych zjistit, jak onemocnění působí na samotného jedince, na zbytek rodiny a okolí. Praktickou část jsem prováděla pomocí kvalitativního výzkumu, který je pro zkoumání pocitů, myšlenek a názorů vhodnější, než výzkum kvantitativní. Kvalitativní výzkum se zaměřuje na podstatu problému. Jeho hlavním cílem je pochopení, popis a vytváření hypotézy. Snaží se porozumět chování lidí v sociální skupině, využívá podrobný popis každodenních situací. Hlavním úkolem je sběr dat. Výzkumník má vlastní hodnoty, predispozice, ovlivňuje průběh celého procesu výzkumu. Součástí výzkumné práce je také zjišťování validity a reliability. Jak uvádí Pelikán (2011, s. 45), validita (spolehlivost a platnost) získaných výsledků vzhledem ke skutečnosti, je důležitá zejména tam, kde zkoumaný jev nelze úplně oddělit od dalších vlivů a kde je interpretace výsledků složitá. Používá se při kvantitativním i kvalitativním výzkumu a existují také různé postupy jejího vyčíslení. Míra validity znamená odpověď na otázku, zda zkoumáme to, co chceme zkoumat. Dalším druhem míry objektivity výzkumu je reliabilita, která je definovaná jako "vnitřní konzistence testu" a odpovídá na otázku, jak přesné je toto zkoumání. Reliabilita je proto logicky podmínkou validity.
33
4. 1 Metody kvalitativního výzkumu Metody kvalitativního výzkumu jsou: •
Skupinová diskuse, která do hlubší úrovně zjišťuje názory, postoje, zkušenosti a chování cílové skupiny
•
Prodloužená kreativní diskuse, která se využívá zejména při testování kreativních návrhů reklamních či komunikačních aktiv
•
Expertní skupinová diskuse, pro případ, že cílovou skupinu představuje úzce profesně vymezená část populace
•
Skupinová diskuse s dětmi a mládeží, která je specifickým typem skupinového rozhovoru v případě, že cílovou skupinu tvoří dětská populace
•
Rozhovor, který je individuální metodou, jejímž cílem je zjistit co nejvíce detailů ze života respondentů, co nejvíce zkušeností, názorů a postojů (Pelikán, 2011, s. 51).
Pro svůj výzkum budu používat metodu rozhovoru. „Rozhovor, jako jedna z explorativních technik, je založen na přímém dotazování a vychází z ústní komunikace. Je charakterizována přímou sociální interakcí. Navázání osobního kontaktu usnadňuje hlouběji proniknout do motivů a postojů respondenta“ ( Skalková, str. 92). Tato metoda je pružná, dá se přizpůsobit a slouží k hlubšímu objasnění. Lze při ní zachytit požadovaná fakta, zkušenosti, názory, postoje, ale i vnější reakce respondenta. Rozhovory můžeme rozdělit podle počtu osob, na skupinové a individuální a podle struktury otázek. Hendl (2008, s. 47) uvádí několik typů rozhovorů: •
Strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami
•
Polostrukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami
•
Rozhovor pomocí návodu
•
Problémově zaměřený rozhovor
•
Neformální rozhovor
•
Narativní rozhovor
•
Fenomenologický rozhovor
34
Ve své práci jsem se rozhodla sbírat data pomocí polostrukturovaného rozhovoru s otevřenými otázkami. Polostrukturovaný rozhovor je často používaná varianta, má motivační a kontaktující charakter. Cílem je získání důvěry. Vedení tohoto rozhovoru není snadné. Důležité je podle Pelikána vytvoření optimální atmosféry a vstřícného ovzduší. Pokud se tohle badateli nepovede, respondent se může uzavřít a nebude spolupracovat. Získání důvěry je dalším důležitým aspektem. Jednoduché není ani vytvoření otázek, které na sebe navazují a tvoří osu rozhovoru. Otázky musí být pro respondenta srozumitelné, stručné, máloslovné, formulovány neutrálně. Důležitý je také styl vedení rozhovoru. Kontakt s respondentem hraje významnou roli v navázání komunikace. Trpělivé vyslechnutí a pak nenásilné vracení k tématům je podle Pelikána jistým uměním, které není každému dáno. Provedení záznamu rozhovoru bývá považováno za celkem snadnou věc. Jako varianty záznamu rozhovoru uvádí J. Pelikán (2011, s. 68) tyto možnosti: •
Písemná záznam přímo během rozhovoru, nebo vždy po skončení odpovědi
•
Stenografický záznam, pro nějž ovšem většina badatelů není kvalifikačně vybavena
•
Magnetofonový záznam, diktafon,
•
Videozáznam Častým problémem je, jakmile dotazovaný zpozoruje, že je nahrávám, zpozorní
a začne se stylizovat. Hovoří jiným než běžným jazykem, zaujímá jiné postoje, než by zaujal v běžné komunikaci. Proto je tato technika považována za náročnou pro realizaci a pro zpracování výsledků. Existuje několik variant, jak tento problém řešit. Prvním z nich je, že záznam neprovádí přímo badatel, ale jeho spolupracovník. Badatel se pouze věnuje vlastnímu rozhovoru. Druhou možností je provedení záznamu po ukončení rozhovoru. Badatel si při této metodě však musí pamatovat velké množství informací. Třetím způsobem je použití technických prostředků. To je nutné tehdy, když chceme přesně zachytit doslovné znění odpovědi. Použití techniky umožňuje badateli soustředit se na obsah rozhovoru, lépe navodit a udržovat sociální kontakty s respondentem. Metoda rozhovoru se používá často v souvislostech s dalšími metodami, jako je dotazník, pozorování i pedagogický experiment.
35
Ve svém výzkumu jsem se snažila pokládat ne příliš náročné otázky, nad kterými respondent nemusel dlouho přemýšlet. K osobnějším otázkám jsem přikročila až v další části rozhovoru, kdy už byla navozena důvěrnější atmosféra. Na konci bylo třeba brát ohled na to, že respondent může být už unaven. Těchto pravidel jsem se snažila držet jak při samotném rozhovoru, tak i při sestavování souboru otázek, které jsem respondentům kladla. Před zahájením rozhovoru jsem každého respondenta uvedla do problému, sdělila mu proč, co a jak potřebuji pro svůj výzkum. Všichni byli srozuměni, že jejich výpovědi budou anonymní a budou použity jen pro účel výzkumu do mé diplomové práce. Všichni přistupovali ochotně a velmi kladně. Samotný rozhovor probíhal v klidném prostředí, které poskytovalo potřebné soukromí. Na začátku jsem se snažila navodit pocit důvěry a uvolnění. Rozhovor jsem vedla poměrně volně. Každý z respondentů začal vyprávět svůj životní příběh, přičemž se snažil držet mých předem připravených otázek. Občas jsem položila nějakou doplňující otázku. Všechny rozhovory jsem si nahrála na diktafon, poté je přepsala a důkladně pročítala. Cílem mého výzkumu je lepší pochopení onkologických pacientů, jejich nejbližší rodiny, přátel a kamarádů a dále pochopení jejich hodnot a postojů, které tato nemoc změnila. Dalším cílem je vyhodnocení jejich sociálního zázemí, změny životního stylu a přechodu zpět do života po úspěšném ukončení léčby. K porozumění těchto lidí se musím dotazovat na jejich bolestivou životní událost, která jim přinesla nejen bolest fyzickou, ale především psychickou. Všichni z dotazovaných mají právo na ochranu svého soukromí, proto neuvádím pravá jména ani jiné údaje, které by mohly toto soukromí jakkoli narušit. Uvádím pouze fakta, která jsou nutná k výzkumu. Z etického hlediska celého výzkumu jsem požádala všechny respondenty o souhlas s použitím jejich výpovědí pro účely mé diplomové práce. Při rozhovorech jsem se snažila, aby všichni odcházeli ve stejném psychickém stavu, ve kterém přišli. Pokud u někoho došlo k rozrušení, snažila jsem se po ukončení rozhovoru přejít na jiné téma, aby se dotazovaný zklidnil. Toto se mi při pokládání mých otázek stalo pouze u jednoho z dotazovaných. Jakmile jsem se ujistila, že se jeho psychický stav zlepšil, rozloučili jsme se a já jej v klidu mohla opustit. 36
Připravené okruhy otázek: 1.
Jaký byl Váš život před setkáním s nemocí?
2.
Vaše první reakce na sdělení diagnózy, první myšlenky, pocity?
3.
Jaký byl přístup lékařů, léčba, její trvání?
4.
Postoj nejbližší rodiny?
5.
Co na to přátelé, kamarádi, kolegové?
6.
Jaké byly Vaše reakce na léčbu?
7.
Vaše pocity, prožívání, psychika?
8.
Jak jste vnímala přechod do běžného života po úspěšném ukončení léčby?
9.
Jaké změny Vám tato diagnóza přinesla do života? První a poslední dvě otázky jsem kladla vždy v tomto pořadí. Ostatní jsem
podávala podle toho, jak rozhovor probíhal. Občas jsem položila nějakou doplňující otázku. 4. 2 Analýza získaných materiálů (kódování) K dosažení cíle mé práce jsme se rozhodla použít metodu kvalitativního výzkumu. „Kvalitativní přístup je proces zkoumání jevů a problémů v autentickém prostředí s cílem získat komplexní obraz těchto jevů založený na hlubokých datech a specifickém vztahu mezi badatelem a účastníkem výzkumu. Záměrem výzkumníka provádějícího kvalitativní výzkum je za pomocí celé řady postupů a metod rozkrýt a reprezentovat to, jak lidé chápou, prožívají a vytvářejí sociální realitu“(Strauss, Corbinová, 1999, s 57). Metodu, kterou jsem použila, je metoda polostrukturovaného rozhovoru, který umožňuje těsné navázání osobního kontaktu mezi výzkumníkem a respondentem. Tato metoda má jasný cíl, otázky jsou vymezeny rámcově, v dané situaci přizpůsobovány výzkumníkem na odpovědi respondenta. V rozhovoru jsem kladla otevřené otázky, aby umožnili respondentovi volný obsah. Respondenty jsem vybírala náhodným výběrem, s každým z nich byl rozhovor veden samostatně v prostředí, kde se klient cítil bezpečně, aby nedocházelo ke zkreslení dat.
37
Před rozhovorem jsem seznámila respondenty s účelem rozhovoru a dále jim popsala, jak budou data využita. Rozhovory jsem nahrávala na diktafon, abych předešla ztrátě důležitých dat. Scénář rozhovoru je součástí přílohové části diplomové práce. Získaná data
jsem zpracovávala
pomocí
principů zakotvené teorie otevřeného
kódování a následně axiálního kódování. Straus a Corbinová jej vysvětlují jako část analýzy, která se zabývá označováním a kategorizací pojmů pomocí pečlivého studia údajů. Proces
rozebírání,
prozkoumávání,
porovnávání,
konceptualizace
a kategorizace údajů. Při studiu přepsaných rozhovorů jsem přiřazovala kódy a ty, které příslušely stejnému jevu, jsem seskupila poté do kategorií. Na základě tohoto procesu jsem vytvořila klíčové kategorie, které jsem doplnila úryvky z rozhovorů, které je nejvíce vystihují. Po otevřeném kódování přichází na řadu kódování axiální. „Axiální kódování je soubor postupů, pomocí nichž jsou údaje po otevřeném kódování znovu uspořádány novým způsobem, prostřednictvím vytváření spojení mezi kategoriemi. To se činí v duchu kódovacího paradigmatu, které zahrnuje podmiňující vlivy, kontext, strategie a interakce a následky“(Strauss, Corbinová, 1999, s 62). Pomocí modelu dle Strausse a Corbinové se znovu seskupí získané kategorie a vlastnosti a objeví se mezi nimi nové vztahy. Kódovací paradigma je představováno tímto zjednodušeným modelem. Příčinné podmínky (události, které vedly ke vzniku nějakého jevu) → jev (ústřední myšlenka) → kontext (konkrétní soubor vlastností, které jevu náleží) → intervenující podmínky (strukturní podmínky související s jevem a ovlivňující strategie jednání a interakce) → strategie jednání a interakce (strategie reagující na jev a vedoucí k jeho zvládání) → následky (výsledky jednání a interakce).
38
4. 3 Výzkumný vzorek Záměrně jsem vybrala lidi, kteří tuto nemoc prožili, měli s ní zkušenost a dokázali o ní vypovídat. Původně jsem oslovila a požádala o spolupráci deset osob. Rozhovory na toto téma jsou velmi bolestivé a chápu, že všichni lidé nejsou schopni o tomto tématu otevřeně mluvit. Nakonec se mi podařilo provést rozhovor s osmi respondenty. Na začátku jsem vždy absolvovala úvodní rozhovor, ve kterém vysvětlila co a za jakým účelem potřebuji, délku a průběh rozhovoru. Poté jsme se domluvili, kdy a kde bude rozhovor probíhat. S většinou jsem se sešla v klidném prostředí jejich domova, kde se informanti cítili dobře. Níže se ve své práci zabývám stručnou charakteristikou respondentek, se kterými byl rozhovor veden. V příloze č. 4 se nachází přepis rozhovorů všech informantek. Informantka Lenka Je jí 40 let, rozvedená, žije s přítelem. Má syna ve věku 17 let a dceru, které je 11 let. Vystudovala střední ekonomickou školu, nyní pracuje jako účetní ve firmě zabývající se výrobou oděvů. V 38 letech onemocněla rakovinou prsu, léčila se v Brně, kde jí vše okolo léčby zařídil její přítel, který ji po celou dobu maximálně podporoval. K rozhovoru jsme se sešli u ní doma. Na začátku jsem jí řekla, jak bude rozhovor probíhat, proč a k čemu ho potřebuji. Mluvili jsme spolu jen jednou. Paní Lenka byla velice milá, mluvila otevřeně a bez ostychu. Po sdělení diagnózy si vůbec neuvědomovala, co se stalo, co ji bude čekat. Jakmile si uvědomila vážnost této nemoci, padl na ni strach, bolest a úzkost. Plakala, na všechny měla vztek, nechtělo se jí žít. Lence byla odstraněna čtvrtina prsu. Operace dopadla dobře, byla ráda, že nemusí nosit žádnou prsní náhražku, čehož se nejvíc bála. Radioterapii zvládla dobře, jen chemoterapii z počátku razantně odmítala, protože se bála vypadání vlasů. Po operaci nedala na sobě nic znát. Nezůstávala doma, chodila do práce, mezi lidi, kde se cítila dobře. Měla pořád co dělat.
39
Při léčbě a po ní částečně změnila svůj život, další změny jí čekají v letošním roce. Stala se na sebe hodně sobeckou, daleko více si váží svého zdraví. Užívá každého dne, každého okamžiku, zážitku. Potřebuje se pořád na něco těšit, mít něco příjemného před sebou. Informantka Olga Olga, 52 let, rozvedená. Má dva dospělé syny, ve věku 25 a 28 let. Vystudovala střední odbornou školu, obor radiologický asistent. Nyní pracuje na částečný úvazek na rentgenovém oddělení v nemocnici. Nemá žádné sourozence, žije s mladším synem v
rodinném domku. Maminka zemřela před 5 lety na vážné onemocnění ledvin,
o tatínka, který žije ve stejném městě, se Olga stará. S paní Olgou se známe asi 7 let. Protože pracujeme ve stejné nemocnici, nebyl problém se s ní sejít. Úvodní rozhovor k navázání důvěry nebyl nutný. Byla velice ochotná, vše probíhalo v přátelském duchu. O nemoci dříve věděla jen tak okrajově, nikdy si však nepřipouštěla, že by se toto onemocnění mohlo u ní nebo u někoho z její rodiny vyskytnout. Po sdělení diagnózy měla nejdříve vtíravé myšlenky typu: „Proč právě já?“. Jakmile odezněl prvotní šok, řekla si, že to zvládne, že se s touhle nemocí naučí žít. Oba synové se ji snažili maximálně podporovat. Protože Olze lékaři diagnostikovali velmi agresivní typ nádoru, který špatně reaguje na léčbu, operace proběhla poměrně rychle. Následovala radioterapie a chemoterapie, kterou zvládala bez větších problémů. Zhruba rok po operaci se jí v axile objevila další bulka. Olga musela znovu na operaci, na další chemoterapii, kam chodí dodnes. Paní Olga je velmi silná osobnost, kterou jen tak něco nezlomí. Sama říká, že jí nedělá problém o nemoci mluvit. Rozhodla se tento boj nevzdat. Jen více teď přemýšlí o životě a nemá tolik sil na veškeré aktivity, které provozovala před chorobou. Je to velký bojovník a názorný příklad pro všechny, kteří s touto zákeřnou nemocí bojují a nehodlají se jen tak vzdát.
40
Informantka Marta Marta, 56 let, vdaná, má syna 30 let a dceru 27 let. Pracuje jako učitelka v základní škole. Dvakrát týdně dochází do Mammahelp centra, kde pomáhá ženám, které prodělaly stejnou nemoc jako ona. Když bylo Martě 40 let, její maminka onemocněla rakovinou prsu. O dva roky později této nemoci podlehla. Pro Martu to bylo velice těžké, na všechny problémy zůstala úplně sama. Se ztrátou matky se nevyrovnala ještě dodnes. O pět let později jí lékaři oznámili stejnou diagnózu, jako její matce. Z počátku byla v šoku, vůbec neví, jak dojela domů. Manžel byl zděšený, děti plakaly. Všichni si vzpomněli na dobu, kdy tuto situaci už jednou prožili s babičkou. Chirurgický zákrok snášela celkem dobře, jen v noci měla Marta bolesti. Nemohla spát, stále plakala. Jak sama říká, nejvíce se po operaci bála na sebe poprvé podívat do zrcadla. Radioterapii snášela dobře, unavovalo ji však dojíždění do nemocnice. Chemoterapii neprodělala. Po ukončení léčby se nejvíce těšila zpět do práce, mezi lidi. Bylo však nutné zvolnit životní tempo. Informantka Hana Žena, 52 let, vdova. Má dva dospělé syny, 27 a 30 let. Vystudovala střední ekonomickou školu, nyní pracuje jako administrativní pracovnice ve zdravotnictví. K rozhovoru jsme se sešli celkem dvakrát. Poprvé byla Hana velmi rozrušená, nevěděla, co ode mne může očekávat. O svých pocitech dosud s nikým nemluvila, bloky a napětí, které v sobě respondentka nosila, se uvolnily a sezení ukončila pláčem. Po několika dnech jsme se sešli po druhé a rozhovor dokončily. Hana už byla klidnější. Rakovinou prsu onemocněla před 2 lety. V prvním okamžiku to byl pro ni šok. Nikdy by ji nenapadalo, že by se tato zákeřná nemoc mohla někdy týkat její rodiny. Po celou dobu léčby byla velmi statečná, všechna vyšetření snášela dobře. Dnes se snaží každý den maximálně prožít. Uvědomuje si hodnotu zdraví, naplno se věnuje své rodině a hlavně čtyřleté vnučce.
41
Informantka Marie Paní Marie, 61 let, rozvedená. Má jednoho syna. Karcinomem prsu onemocněla, když jí bylo 59 let. Před několika lety měla úraz na levém prsu, kde se jí objevil hematom, který se dlouho vstřebával. Po několika dnech si na stejném místě našla tvrdou bulku velikosti fazole. Marii popadl smutek a lítost. Roky strádání a stresů, snaha být ve všem jednička, vše bylo najednou pryč. I když to pro ni bylo hodně těžké, snažila se na tohle všechno nemyslet. Jak říká, měla jen jednu možnost: „Uvěřit lékařům a přijmout s pokorou jejich pokus o léčbu“. O své nemoci řekla pouze svému synovi a jeho rodině. Následovala operace, chemoterapie a ozařování. Vše dopadlo dobře. Marie k lékařům vždy vzhlížela s obdivem. Teď, jak sama říká, měla možnost poznat na vlastní kůži, jací jsou profesionálové v nemocnici, na onkologii a na mamografu. S úctou smeká. Na otázku, co jí tato diagnóza vzala či dala, mi odpověděla, že má spoustu přátel, milujícího syna, zná cenu času, který má ještě před sebou. Vymazala pocity křivdy, na nikoho se nezlobí, dívá se na svět i na sebe jako o něco moudřejší pozorovatel. Informantka Alena Paní Alena, 61 let, vdova, má dva syny ve věku 31 a 33 let a jednu dceru, která má 29 let. Pracuje jako mzdová účetní v plynárnách. S Alenou se již několik let známe. K rozhovoru jsme se sešli jednou, navázání důvěry nebylo nutné, mluvila otevřeně, nestyděla se, jasně věděla co mi chce říct. Diagnóza rakovina prsu jí byla stanovena v 53 letech. Na otázku, jaká byla její reakce po sdělení diagnózy mně řekla, že jí sdělena nebyla. Vše se dozvěděla až po proběhlé operaci. Byla dost vyděšená, po týdenním pobytu v nemocnici se uklidnila a vzala tento fakt na vědomí. Její rodina a přátele to vzali stejně jako ona, statečně. Alena byla tři měsíce v pracovní neschopnosti, chodila pouze na chemoterapie. Následoval měsíc ozařování. Vše zvládala bez větších komplikací. Po roce ze zaměstnání odešla, absolvovala lázeňskou léčbu, snažila se odpočívat, nabírat nové síly. Nyní již opět pracuje.
42
Z
psychického
hlediska
se s rakovinou
srovnávala delší dobu. Říká, že
důležité je žít a spolupracovat na vyléčení. Změnily se jí také životní hodnoty, více si váží podpory a pomoci blízkých, přátelství a lásky. Je více empatická a vnímavá. Má větší radost ze života. Po dobu nemoci začala navštěvovat občanské sdružení žen postižených rakovinou prsu, kde našla hodně kamarádek a přátel. Dodnes se zúčastňuje jeho aktivit a snaží se pomáhat ostatním ženám, se stejnou diagnózou. Informantka Zdeňka Žena, 54 let, má tři syny. Má krásné manželství skoro 30 let. Vyučila se kuchařkou, nyní pracuje ve školní jídelně. Manžel prodělal několik operací zad, nyní je v invalidním důchodu. Paní Zdeňka byla velice ochotná si se mnou povídat. Rozhovor plynul snadno, mnoho věcí pojímá s nadhledem. Karcinomem prsu onemocněla před 2 lety. Protože si sama našla bulku velikosti ořechu, sdělení této diagnózy očekávala. Její reakce vlastně nebyla žádná. Vzala to jako jakoukoli jinou chorobu. Reakce rodiny byla také naprosto klidná, nikdo z toho nedělal žádnou tragédii. Léčbu, kterou ukončila v zimě loňského roku, snášela celkem dobře, neměla žádné další komplikace. Chodila cvičit a plavat, což jí velice prospívalo. Rakovina Zdeňce změnila životní priority. Před onemocněním žila prací, zastávala odpovědné místo, což bylo velice náročné na psychiku. Po nemoci už se na původní pozici nevrátila, má méně odpovědnou a zatěžující práci. Více času na své koníčky a zájmy. A v neposlední řadě si hlídá hlavně své zdraví. Informantka Anna Anna, 51 let, vdaná, má dva syny. Vyučená jako švadlena, nyní pracuje ve firmě na výrobu dětského oblečení. Manžel má roztroušenou sklerózu, 20 let je upoután na invalidním vozíku.
43
Rozhovor plynul dobře. Anna není příliš upovídaná, proto nejsou odpovědi rozsáhlé jako u jiných respondentů. Dávala si záležet na tom, co řekla. Diagnóza jí byla sdělena ve 47 letech. V prvním okamžiku to byl pro ni šok. Nezpanikařila, rozhodla se bojovat, nevzdávat to. Syny i manžela seznámila se svou nemocí. Maminka až do smrti nevěděla, jakou chorobou její dcera trpí. Nikdy jí to neřekla. Léčba pro ni byla velice tvrdá. Jak sama vypráví, neměla na vybranou. Byla k sobě velice přísná. Starala se o své blízké, nikdy si na své potíže nestěžovala ani nepřemýšlela, co s ní bude dál. Léčba proběhla bez větších potíží, jen po chemoterapiích jí nebývalo příliš dobře. Přechod do běžného života vnímala pozitivně. Ví, že už nikdy nebude zdravá. Každý den musí bojovat s estetickou stránkou, ale i přesto si nyní více váží života, což podle ní ostatní zdraví lidé nikdy nepochopí.
44
5 Kategorie 5. 1 Věková kategorie V této kategorii se budu zabývat věkem respondentů. Věk je hlavním rizikovým faktorem vzniku tohoto onemocnění. Je základním populačním faktorem, neboť riziko vzniku nádoru s věkem narůstá. U žen mezi 50. a 60. rokem je výskyt nejčastější. Podle posledních
studií je rostoucí trend i v kategoriích mladších a to od 40 do
50 let. A:
„Jmenuji se Lenka, je mi 40 let. Rakovinou prsu jsem onemocněla v 38 letech.“
B:
„Jmenuju se Olga, je mi 52 let. Bulku v prsu jsem si našla před 2 roky, nějak okolo vánoc.“
C:
„Mé jméno je Marta, mám 56 let. Rakovinou jsem onemocněla, když mi bylo 45 let.“
D:
„Jmenuju se Hanka, je mi 52 let. Bulku v prsu mi našli před 2 lety.“
E:
„Mé jméno je Marie, mám 61 let. Můj věk v době stanovení diagnózy byl 59 let.“
F:
„Jmenuju se Alena. Je mi 61 let. Rakovinu mi zjistili, když mi bylo 53.“
G:
„Mé jméno je Zdeňka, mám 54 let. Rakovinou prsu jsem onemocněla asi dva roky zpět“
H:
„Ahoj, já jsem Anna. Je mi 51. Diagnóza mi byla sdělena ve 47 letech.“
45
Z výzkumu vyplynulo, že výskyt rakoviny prsu s přibývajícím věkem postupně narůstá. Nejčastější je výskyt mezi 50. a 60. rokem. Pouze u tří respondentek se diagnóza karcinom prsu objevila ještě před 50. rokem života. 5. 2 Styl života Druhá kategorie se týká především stylu života, jakým klientky žily před setkáním s nemocí. Zda byly ve vztazích a manželství spokojené. V jakém prostředí vychovávali své děti, jaké bylo jejich zaměstnání, zda měly čas na rodinu, přátele, kamarády, zájmy, koníčky. Jestli měli dostatek času na odpočinek. A:
„Byli jsme skvělá rodina. Prostě všechno klapalo, tak jak má. Manžel začal chodit pozdě domů, často přicházel napitý, někdy nepřišel vůbec. Všechno zůstalo na mě. Chodil čím dál víc opilý, začal být agresivní, párkrát mě i uhodil. Byla jsem dost psychicky vyčerpaná, bála jsem se ho a hlavně jsem pořád hledala vinu v sobě…pořád jsem si opakovala, co jsem udělala špatně, kde jsem šlápla vedle, proč už to není jak dřív. Tohle všechno jsem vydržela asi dva roky. Pak jsme se rozvedli. Bylo to už neúnosné.“ „Po rozvodu jsem si našla přítele. Byla jsem znovu šťastná a spokojená. Teda, až do mých 38 let, kdy jsem šla na normální vytažení stehů po operaci nějaké tukové bulky. Diagnózu mi lékař oznámil ještě ten den.“
B:
„S manželem Pavlem jsme se vzali před třiceti lety. Syn Pavlík se nám narodil pár let potom. Všechno bylo v pohodě. Tři roky na to se narodil náš druhý syn Jiřík. Po narození Jirky se ale všechno tak nějak změnilo. Přestal se o syny starat, neměl zájem ani o mě. No, vlastně vůbec o nic. Šlo to od desíti k pěti. Pořád jsme se hádali, už jsem toho měla dost. Nakonec to skončilo rozvodem. Kluky jsem vychovala sama, sice to ze začátku bylo hodně těžký, hlavně finančně, ale zvládli jsme to.“ „Bulku v prsu jsem si našla před 2 roky, nějak okolo vánoc.“
C:
„Můj život byl docela normální, jako každý jiný. Když mi bylo asi 40 let, moje maminka onemocněla rakovinou prsu. S léčbou hodně bojovala. Starala jsem se o ni, jak jen to bylo možné. Dva roky na to nemoci podlehla. Bylo to pro mě velice těžké, na všechno jsem zůstala sama. Maminku jsem měla velice ráda a s její ztrátou jsem se hodně dlouho a špatně vyrovnávala. Vlastně nejen já, ale i děti, které přišli o svoji babičku. Bylo to těžké pro celou naši rodinu.“ „O pět let později oznámili lékaři stejnou diagnózu i mě.“
46
D:
„Před nemocí jsem žila celkem spokojený život. Velký zlom v mém životě bylo onemocnění mého muže rakovinou prostaty. V tomto období se můj život obrátil vzhůru nohama. Po zjištění jeho nemoci jsme stále jen navštěvovali nemocnice, prodělávali různé léčby, až jsem stejně nakonec zůstala sama. Po smrti manžela zjistili mému mladšímu synovi chronické onemocnění ledvin. Dlouho jsem se s tím nemohla srovnat. Po tomhle všem jsem přišla na řadu já.“ „Jako každý rok jsem šla na běžnou prohlídku na mamograf, kde mi zjistili nález v prsu. Úplně jsem se zhroutila.“
E:
„Můj život? Byl docela obyčejný. S mužem jsme měli spokojené manželství, vychovali jsme syna Aleše. Ze začátku jsme bydleli ve městě v paneláku, pak jsme si koupili domek, na kterém jsme hodně pracovali. Roky jsme s manželem dřeli na stavbě chaty, garáže a baráku, ale všechno vzal čert, když si našel a několikrát mladší lásku a nakonec se se mnou v padesáti rozvedl. Roky strádání a stresů, snaha být jednička ve všem. Proč jsem to nakonec dělala?“ „No, rakovinou prsu jsem onemocněla v 59 letech. Před několika lety jsem měla úraz na levém prsu. A je to tady!“
F:
„ S manželem jsme měli docela obyčejné manželství, vychovali tři děti. Užívali si
s nimi každé chvilky. V našem vztahu bylo všechno naprosto v pořádku Jednoho dne, kdy se manžel vracel z práce…jezdil autem. No, když se vracel domů, narazil do něho z vedlejší silnice opilý řidič. No a manžel tuto autonehodu bohužel nepřežil. Zemřel na místě. Snažili jsme se držet všichni navzájem. Bylo to pro všechny hodně těžké období, Samé stresy, noci plné slz, no hrůza.“ „No a aby toho nebylo v uvozovkách málo, pár let na to mi doktoři zjistili rakovinu prsu.“ G:
„Před nemocí byl život stejný jako po nemoci. Rodina, práce, starání se o manžela. Prostě pořád stejný koloběh.“ „Rakovinou prsu jsem onemocněla asi dva roky zpět. Sama jsem si nahmatala bulku. Prvně mě to docela vyděsilo. I když jsem diagnózu rakoviny vlastně čekala.“
47
H:
„Jsem vdaná, můj manžel má roztroušenou sklerózu už dvacet let a je upoután na invalidní vozík. Měli jsme celkem spokojený život, až do té doby, co mému muži diagnostikovali toto onemocnění. Já a moji synové jsme to docela dobře zvládali, ale s manželem to bylo horší. Ze začátku se taky snažil, zkoušel tohle všechno překonat, navštěvoval různé lékaře, rehabilitovat, ale bylo to k ničemu. Skončil na invalidním vozíku a to ho úplně změnilo. Spadl do depresí, začal se litovat a využívat všechny kolem sebe. Synové to přestali zvládat a odstěhovali se od nás. Na všechno jsem zůstala sama. Bylo toho na mě opravdu moc.“ „Do toho všeho mi nedávno diagnostikovali rakovinu prsu.“
Všechny
ženy
odpovídaly, že
měly
zpočátku
spokojený život. Jejich
manželství bylo šťastné a spokojené. V průběhu pak ovšem u většiny došlo ke zvratu, což se promítnulo na jejich dalších životech. Ženy odpovídaly, že začaly být se svým vztahem nespokojené, žily v hádkách, stresu, depresích. Následovala psychická vyčerpání, strádání. Měly vypětí doma i v zaměstnání, nedostatek času na sebe i přátele. 5. 3 Pocity při zjištění diagnózy Stanovením diagnózy nastává největší období nejistoty a strachu. V této kategorii se budu zabývat pocity žen po sdělení diagnózy rakoviny prsu. Jejich prvními myšlenkami a reakcemi. A:
„Mé první reakce byly smíšené. Tam jsem si to ještě tak neuvědomovala, co se stalo, co mi lékař vlastně řekl. Rakovina prsu? Ptala jsem se pořád dokola. Blbost. Byla jsem naprosto klidná, bez jakýchkoli nátlaků pláče atd. Teprve když jsem vyšla z ordinace, před budovu, najednou to na mě padlo…úzkost, strach, bolest, pláč. Že mám rakovinu. Od toho okamžiku jsem už nebyla schopná jakýchkoli slov, pořád jsem jen brečela. Byla jsem na všechny naštvaná, tak jako by za to mohli oni. Pořád jsem jen brečela…nechtělo se mi žít.“
B:
„Bulku v prsu jsem si našla před 2 roky, nějak okolo vánoc. První, co mě v tu chvilku napadlo, bylo proč právě já? Ptala jsem se pořád dokola. Ale myslím, že mám silnou povahu, tak jsem si řekla, že to zvládnu, že je to nemoc, se kterou se musím naučit žít.“
48
C:
„Z počátku jsem byla úplně v šoku. Vůbec nevím, jak jsem dojela domů. První, na co jsem si v tu chvíli vzpomněla, byla moje maminka, která na tuto nemoc nakonec zemřela. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. V hlavě se mi hrozné myšlenky. Proč zrovna já? Co teď bude dělat? Co moje děti, manžel? No, bylo to hrozné.“
D:
„První co mě napadlo, bylo že zemřu. Co to pro mě znamená, jak se mi změní život. Rodina zůstane sama bez táty a mámy, to přece nejde. Byla jsem úplně rozhozená, brečela jsem, nevěděla jsem co mám dělat, kam jít.“
E:
„Smutek, lítost, tolik roků snahy a strádání, nervy, stresy, snaha být ve všem nej. První co mě napadlo bylo, že mám jen jednu možnost. Uvěřit doktorům a přijmout s pokorou pokus o léčbu. Dokud se budou snažit oni, budu já bojovat. Žádná jistota, padesát na padesát.“
F:
„Diagnóza mi vlastně sdělena nebyla. Všechno jsme se dozvěděla až po proběhlé operaci. Byla jsem pochopitelně dost vyděšená, ale v tom týdnu pobytu v nemocnici jsem se postupně uklidnila a vzala tento fakt na vědomí.“
G:
„Já jsem sdělení této diagnózy vlastně očekávala, tak musím říct, že moje reakce vlastně nebyla žádná. Šok se nekonal. Vzala jsem to jako jakoukoli jinou chorobu.“
H:
„V prvním okamžiku po sdělení to byl hrozný šok. Já jsem ale nezpanikařila a rozhodla se bojovat, nevzdát se.“ První reakcí byl u většiny klientek šok. Většinu jako první napadla otázka: „Proč
právě já?“, „Zemřu?“, „Co bude s mojí rodinou?“. Poté následoval pláč, smutek, strach, úzkost a lítost. Respondentce Aleně byla diagnóza sdělena až po proběhlé operaci. Nenastala tedy u ní obraná reakce psychiky. Tento fakt vzala na vědomí, se situací se smířila. Pouze odpověď respondentky Zdeňky se lišila od ostatních. Odpověděla, že tuto diagnózu očekávala a vzala ji jako každou jinou chorobu. 5. 4 Přístup lékařů V této kategorii mě především zajímalo, jaký byl přístup jednotlivých lékařů. Jak se lékaři, sdělující tuto závažnou diagnózu, zachovali ke svým klientům, zda byl jejich přístup pozitivní nebo spíše negativní. Jakým stylem ženám diagnózu sdělili, zda jí dali možnost ptát se na otázky, které je zajímaly, na to, čemu nerozumí. A:
„Lékař mi diagnózu řekl hned ten den. Snažil se mě uklidnit, všechno mi vysvětlit, pořád mi říkal, ať se ptám na všechno, co mě zajímá.“
49
B:
„Pan primář i paní doktorka byli super, hned mi všechno vysvětlili, ještě ten den mi vzali vzorek z bulky. A domluvili mi operaci. Teda, přesněji odstranění této bulky.“
C:
„Lékaři v centru byli výborní. Snažili se mi vše vysvětlit, co a jak bude probíhat, jaká bude léčba, jak dlouho bude trvat, a tak. Dali mi kontakty na nejrůznější centra. Říkali mi, kdybych čemukoliv nerozuměla a chtěla se poradit, ať klidně kdykoliv přijdu. Byli moc vstřícní. Hlavně paní doktorka. Ta byla moc milá.“
D:
„Přístup byl profesionální, setkala jsem se s oboustrannou reakcí, někteří byli milý, někteří naopak odměření. Za co si jich vážím bylo to, že jsem na veškerá vyšetření a nakonec i na operaci nemusela dlouho čekat, všechno mi vyřídili strašně rychle.“
E:
„Lékaři byli milý, chovali se profesionálně, zdvořile. Všechno se mi snažili vysvětlit. V tu chvilku toho stejně moc nevnímáte. Takže jsem se jich ani na nic nezeptala, to až na komisi, teda, na tzv. další návštěvě, kde mi navrhli léčbu a řekli co a jak bude dál.“
F:
„Jak už jsem řekla, diagnóza mi vlastně sdělena nebyla. Bylo to od lékařů dost hnusné, že mi to řekli až po, ale zase když jsem nad tím pak přemýšlela zpětně, bylo pro mě lepší nic dopředu nevědět a zjistit to až potom.“
G:
„Všichni v mamografickém centru byli super. Sestřičky mě vzali hned bez objednání. No a doktoři byli také vstřícní. Všechno se mě snažili vysvětlit, takže jsem s jejich přístupem byla moc spokojená. Málo kde jsou na vás takoví.“
H:
„Lékaři byli úžasní, alespoň od nich jsem se dočkala podpory a pochopení. Vše mě vysvětlili, snažili se mi pomoct, doporučili mi nejrůznější sdružení,kde jsou ženy se stejným problémem a kde na to hlavně nebudu sama.“ Ve většině odpovědí byl přístup velice kladný. Personál i ošetřující lékaři se
chovali hezky, byli milí, taktní a zdvořilí. Ženám se snažili vše vysvětlit, dali prostor k dotazům. Nabízeli
podporu a pochopení. Pouze u jedné z klientek byla odpověď
negativní, diagnóza jí byla sdělena až po proběhlé operaci, přístup lékařů byl v tomto případě velice neprofesionální.
50
5. 5 Přístup okolí Rodina je při formování osobnosti jedince nejdůležitější sociální skupinou. Má na nemocného největší společenský vliv. Touto kategorií jsem chtěla zjistit jaký byl přístup především rodin nemocných žen, ale i přístup přátel a kolegů v zaměstnání. Zda si jednotliví členové rodiny pomáhají, vycházejí vstříc, snaží se navzájem podržet a podpořit. . A:
„První, kdo se o mé diagnóze dozvěděl, byl můj přítel Jelikož jsme se poslední dobou tak nějak víc hádali, říkala jsem si, že to bude konec. Jenže on se postavil k tomu úplně jinak, než bych čekala. Ten den jsme se neměli vůbec vidět, měl dohodnuté své aktivity, návštěvu u kamaráda. Všechno zrušil a přijel za mnou. Řekl mi, ať si řeknu, co chci dělat, že budeme dělat, co chci já. Jako druhá se o tom dozvěděla moje sestra. Domluvila mi lékaře, který mi vše vysvětlil a řekl co mě bude čekat Pak jsem to postupně oznámila také svému manželovi. Jeho reakce byla hnusná. Povrchní nadřazený chování, fuj Také svým dětem. Syn seděl, nic neříkal, dcera začala brečet, plakal moc, bylo mi jí hrozně líto, ale musela jsem jí to říct. Potom jsem to řekla své mámě, ta byla kupodivu hodně silná, nebrečela. Říkala mi, že to zvládnu. Všichni byli hodní a pomáhali mi.“ „V práci jsem svůj stav oznámila až později. I tam byli všichni moc hodní a nápomocní. Snažili se mi pomáhat a vycházeli mi vstříc.“
B:
„Přístup rodiny? Jednoduše, řekli, že maximálně podporovat a pomáhat mi.“
to
zvládnu. Kluci
mě
snažili
„Holky v práci byli nejdřív v šoku, asi tak jak já, ale vycházeli mi maximálně vstříc, co vlastně dělají do teď. Hlavně mi všichni drželi pěsti a věřili, že to bude dobrý.“ C:
„Rodině jsem to řekla, hned jak jsem přijela domů Manžel byl zděšený víc než já. Dcera a syn brečeli. Všem se vrátili hrozné vzpomínky, noci plné slz a nakonec stejně prohrátý boj s touto zákeřnou nemocí.“ „Kolegové v práci i ostatní kamarádi mě uklidňovali, že všechno bude dobré,ale byli smutní. Ale snažili se mě maximálně podpořit a pomáhat mi, jak jen to šlo.“
51
D:
„Své rodině jsem po dobu asi půl roku nic neřekla, bála jsem se jak zareagují. Při prvním sdělení byli hrozně vystrašení, ptali se mě, proč jsem jim to neřekla. Už dřív, vše jsem jim vysvětlila a nakonec pochopili, že mě šlo hlavně o ně. No a taky jsem jim nechtěla po tom všem přidělávat další starosti.“ „Stejně tak jako rodině jsem to neřekla ani mým kolegům. Ani kamarádům. Všechno jsem se snažila vyřešit sama. Kolegové to doposud neví, kamarádi to ví jen ti nebližší. Ti mě maximálně podporovali.“
E:
„Mám jediného syna. Všichni mě objali, postiskali a říkali „neboj“. V tu chvilku jsem věděla, že to nesmím vzdát. Cítila jsem z nich hrozně moc velkou podporu.“ „Pár mých nejbližších přátel to vědělo, snažili se mě taky co nejvíc podpořit. V práci jsem v té době nebyla, takže jsem to neměla jakým kolegům říct.“
F:
„Samozřejmě jsem to co nejdřív řekla své rodině. Vzali to statečně, jako já. Nic jiného nám ani vlastně nezbylo.“ „Přátelům i kolegům v práci jsem to taky řekla, byli z toho v šoku, ale snažili se mi vyjít vstříc a vyhovět mi jak v práci, tak i s návštěvami u doktorů i s volnem. No prostě se vším. Snažili se mi hodně pomoct.“
G:
„Rodině jsem to o diagnóze řekla a jejich reakce byla naprosto klidná. Nikdo z toho nedělal žádnou tragédii. Akorát bratr to poněkud hůř nesl Krátkou dobu předtím nám totiž na Hodgkinův lymfom zemřela maminka. Tak to pro něho bylo dost těžký.“ „V práci jsem to taky řekla. Předtím jsem prací hodně žila. Myslím, že toho spolupracovníci i poněkud zneužívali, nic se beze mě v práci neobešlo. Pak jsem onemocněla a vše muselo jít dál.“
H:
„Přístup manžela byl hrozný. Je to sobec. Synové se zachovali oba dva pěkně, se vším se mi snažili pomoci, podporují mě dodnes. Moje matka se až do své smrti nedověděla, jakou chorobou trpím.“ „Kolegové v práci se mě snažili šetřit, vedení mě taky vycházelo vstříc. Nikdo přede mnou nedával najevo nějaké větší emoce. Dál jsem to řekla ještě své nejlepší kamarádce. Byla a je pro mě pořád oporou.“
52
Potvrdilo se, že rodinní příslušníci mající k nemocné pozitivní vztah, se ji snažili maximálně podpořit a pomoci. Samozřejmostí bylo
také porozumění a ochota
naslouchat. Reakce ostatních byly různorodé. Kolegové a blízcí přátelé se celou situaci snažili také ulehčit a nemocné co nejvíce podpořit. 5. 6 Reakce na léčbu V této kategorii jsem se snažila zjistit, jaké byly reakce nemocných žen na léčbu. Zda musely na operaci, co následovalo po ní. Jak zvládaly radioterapii, popřípadě chemoterapii. Jak se po těchto léčebných metodách cítily. A:
„Musela jsem na druhou operaci, kde mi lékař sdělil, že mi musí vzít asi čtvrtku prsu. Radioterapie, kterou jsem podstupovala, jsem zvládala úplně v pohodě. Pak následovala chemoterapie. Po té jsem občas byla unavená a neměla chuť k jídlu. Ale jinak taky v pohodě.“
B:
„Doktoři mi diagnostikovali dost agresivní typ nádoru, který špatně reaguje na léčbu. No, operace proběhla hodně rychle. Pak jsem začala dojíždět na Jičína na chemoterapii. Tu jsem zvládala bez větších problémů. Asi rok po chemošce se mi na stejné straně v axile objevila další bulka. Začala jsem chodit znovu na chemoterapie, kde chodím dodnes.“
C:
„Nejdříve jsem šla na operaci. Chirurgický zákrok jsem snášela dobře, jen to hodně bolelo. Radioterapii jsem snášela docela dobře, chemoterapii jsem vůbec neměla.“
D:
„Vyšetření jsem snášela docela dobře. Nejdřív jsem šla na operaci, ta proběhla bez problémů. A pak jsem jezdila na ozařování, na chemoterapii naštěstí ne.“
E:
„Reakce? Nejdřív mě lékaři poslali na operaci. Pak jsem začla jezdit na chemoterapii. Zvracela jsem a zvracela. Vadily mi vůně, pachy, teplé jídlo a pak už i studené. Když už jsme nemohla nic jíst ani pít, pomohla mi studená coca-cola, sice jen malinko, ale zase bylo líp. Slezly mi vlasy, chlupy, obočí… No a nakonec ozařování. Dva měsíce jsem jezdila do Holešova v sanitce plné slaboučkých, nemocných spolupacientů, kteří moc chtěli žít. Někteří už nejsou.“
53
F:
„Nejdřív jsem začala jezdit na chemoterapii. Bylo to pro mě docela náročné. Byla jsem unavená, hlavně z cesty, celkově mi moc dobře nebylo. V pracovním procesu jsem absolvovala ještě další 4 chemoterapie. Celkem jsem jich měla asi 6. A celý měsíc ozařování, které jsem absolvovala vždy v polední delší pauze. To trvalo asi měsíc. Ozařování jsem zvládala bez nějakých problémů.“
G:
„Léčbu jsem snášela celkem dobře. Nejdřív jsem šla na operaci, kde mi vzali celé prso. Pak jsem měla napsanou od onkoložky chemoterapii. Neměla jsem žádné větší komplikace. No a ještě jsem pak docházela 12 měsíců na biologickou léčbu Herceptin.“
H:
„Nejdřív byla operace. To se celkem dalo. Po operaci nebyly žádné větší komplikace. Pak chemoterapie. Vždy týden po chemoterapii mi bývalo velmi špatně. Byla jsem sice slabá, unavená. Radioterapii jsem neměla.“ Všechny respondentky musely nejdříve podstoupit operaci, při které došlo
k částečnému nebo úplnému odstranění prsu. Poté následovala u některých radioterapie, u jiných chemoterapie. Popřípadě kombinace
obou. Radioterapii snášela většina
klientek dobře, neobjevily se u ní žádné potíže. U chemoterapií byly odpovědi různé. Některé ženy ji snášely bez obtíží, pouze tři ženy byly po chemoterapii unavené, bylo jim špatně, neměly chuť k jídlu. 5. 7 Pocity při léčbě Přirozenou reakcí při léčbě je především strach, úzkost, zloba a šok. Většina žen také pociťuje únavu a často i ztrátu naděje. Pocity, které ženy prožívají mohou být různé. Odstranění prsu, ať je to jen jeho část nebo celé odstranění, je pro ženu velmi traumatické a může mít silný dopad na její sebevědomí. Další nepříjemnou komplikací je ztráta vlasů. A:
„Po radioterapii jsem asi unavená byla, jen jsem si to nechtěla připouštět. Ale s chemoterapií jsem se špatně vyrovnávala a na začátku ji razantně odmítala. Jediné, co se mi honilo hlavou bylo to, kdy mi vypadnou vlasy. Na den, kdy mi vypadaly vlasy však nikdy nezapomenu. Pamatuju si, že jsem seděla před zrcadlem a probrečela skoro celou noc.“
54
B:
„Vypadali mi vlasy, to bylo trochu nepříjemný, ale koupila jsem si bílý šátek, docela mi pasoval. Rozhodla jsem se tento boj nevzdat a taky se to snažím dodržet.“
C:
„Po operaci mě to hodně bolelo, v noci jsem nespala, brečela jsem. Když jsem se poprvé podívala do zrcadla…brečela jsem skoro celou noc. Bylo to hrozné. Zdeformovaný zbytek prsu. Hrozný pohled. Pak jsem si postupně zvykala.“
D:
„Jak už jsem řekla, všechno bylo celkem v pohodě. Říkala jsem si, že musím být silná a nevzdát to kvůli rodině. Jediné čeho jsem se docela bála, bylo podívat se po operaci na sebe. Upřímně, čekala jsem, že to bude horší.“
E:
„Moc jsem chtěla žít. Tenkrát mi bylo hrozně. Moc jsem se bála, že léčba nezabere. Žít, žít a zase žít. To jediné jsem měla v hlavě.“
F:
„Nejvíc mě unavovalo to dojíždění, To bylo hodně vyčerpávající. Asi po třech chemoterapiích mi slezly vlasy. To bylo asi nejhorší. Podívat se na sebe poprvé do zrcadla. Sice jsem se ostříhala úplně na krátko, aby to nebyl takový šok, ale i tak to bylo dost hrozný. Postupem času jsem si zvykla, nosila jsem šátek i doma.“
G:
„Snášela jsem to všechno celkem v klidu. Akorát ze začátku bylo docela těžké si zvyknout, že máte jen jedno prso. Tohle jsem brala dost osobně. Ale jinak jsem se to všechno snažila brát pozitivně, jak to jen šlo.“
H:
„Bylo to opravdu tvrdé. Jen pro silné povahy. Nikdy jsem nepřemýšlela, co se mnou bude dál. Na své potíže jsem si také nestěžovala. Jsem na sebe velmi tvrdá. Ale strach jsem měla.“ Většina žen odpovídala, že byl pro ně nejnepříjemnější první pohled do zrcadla na
operací zdeformovaný prs. Druhou nejčastější odpovědí byla ztráta vlasů. Tu všechny ženy vnímaly velmi negativně, dlouho se s ní vyrovnávaly. Další reakcí byl strach o jejich životy, úzkost a pláč. 5. 8 Přechod do běžného života Tato kategorie se týká přechodu zpět do běžného života a především jak tento přechod vnímaly. Zda ženy nastoupily zpět do práce, pokračovaly v životě jaký měly před nemocí.
55
A:
„Přechod zpět do běžného života nemůžu nijak komentovat, pač jsem nebyla doma, chodila jsem do práce, spousta lidí o mé nemoci nevěděla a když jim třeba teď zpětně řeknu, co jsem prožívala, každý mě obdivuje, že jsem nedávala na sobě nic znát. Ještě užívám nějaké léky a chodím na injekce. Ještě rok, pak možná další tři roky. Zůstat doma bylo pro mě nemožné, asi bych se zbláznila.“
B:
„Zatím nemám léčbu ukončenou a asi ani dlouho mít nebudu. Ale jinak jsem v pohodě.“
C:
„Po ukončení léčby jsem se hodně těšila do práce. Hlavně mezi lidi. Akorát jsem musela celkové zpomalit. Všichni se mi snaží maximálně vycházet.“
D:
„Ještě nejsem úplně v pořádku, stále beru léky, musím chodit na onkologii na pravidelné kontroly. Ale jsem ráda, že to všechno takhle dopadlo, že se na to přišlo takhle brzo, kdy se ještě dalo něco dělat.“
E:
„Přechod zpět jsem vnímala dobře, léčbu mám ukončenou, i když pořád musím na běžné kontroly. Co kdyby náhodou se zase něco objevilo. No a hlavně vzhlížím s obdivem k doktorům. A teď jsem na vlastní kůži měla možnost poznat v nemocnici, na onkologii, na mamografu, jací jsou to profíci. S úctou smekám. I když je to pořád padesát na padesát.“
F:
„Po ukončení léčby jsem byla ráda, že jsem zpět v práci. Teda jen na chvíli. Po roce jsem se zaměstnavatelem ukončila pracovní poměr. Přešla do pracovní neschopnosti. Absolvovala lázně. Pak jsem nastoupila do nového zaměstnání, kde chodím vypomáhat ještě dnes. No a hlavně vypadnu ven mezi lidi.“
G:
„Léčbu jsem dokončila tento měsíc. Pracuji již od března tohoto roku. Zpočátku jsem byla velmi unavená a myslela si, že práci nezvládnu, ale všechno se zlepšilo a teď už se cítím líp.“
H:
„Přechod do běžného života nebyl žádný, poněvadž jsem běžný život nepřerušila. Práce i domácnost mi zůstala. Opatrování o manžela je pořád stejné, žádné úlevy ani po tak zákeřné nemoci nemám.“ Odpovědi pěti respondentek byly kladné. Vrátily se zpět do zaměstnání, pokračují
v životě, jaký měly před nemocí, jen musely mírně zvolnit a upravit životní tempo. Dvě ženy ještě nemají léčbu ukončenou. U poslední, respondenty Anny, nebyl přechod žádný. Jak sama říká, běžný život nepřerušila a žádné úlevy nemá.
56
5. 9 Pozitiva a negativa diagnózy rakoviny prsu V této kategorii jsem se snažila zjistit, jaké změny ženám přinesla diagnóza karcinom prsu. Zda byly spíše negativní či pozitivní. Jestli se teď více zajímají o své zdraví, jsou na sebe opatrnější, váží si maličkostí či přemýšlí více o životě. A:
„Změny, které mi přinesla…vyřešila jsem si zatím částečně svůj osobní život. Stala jsme se hodně sobeckou, myslím teď víc na sebe. Užívám každý den, každý krásný okamžik a zážitek. Potřebuju se pořád na něco těšit, mít něco příjemného před sebou. Samozřejmě si teď víc vážím svého zdraví.“
B:
„Více přemýšlím o životě, nemám tolik sil na veškeré aktivity, co jsem provozovala před chorobou. Jsem víc unavená, ale bojuju, tento boj nechci prohrát.“
C:
„Nevzala mi ani manžela ani přátelé ani práci. Za to jsem moc vděčná. Vzala mi klid a klidné spaní a dala věčný strach, teď už ani ne tak o sebe, i když z každé kontroly mám respekt a bušení u srdce, ale hlavně strach o své nejbližší, děti, vnuky, manžela. Hlavně aby nikdy nemuseli podstoupit to co já.“
D:
„Vzala mi kus života, protože jsem byla úplně na dně. Do teď se bojím jít na každou prohlídku. A co mi to dalo? Poznala jsem, že jsme výborná rodina a všichni se snažíme stát při sobě.“
E:
„Co mi diagnóza vzala? Po operaci lymfatických uzlin musím dávat pozor na lymfedém, což znamená, že už nebudu dřít jako dřív. A co mi dala? Mám spoustu přátel, milujícího syna. Znám cenu času, který mám ještě před sebou. Předtím jsem svůj čas vnímala jako samozřejmé nekonečno. Ale čeho je málo, to je vzácné. Asi jako zlato. Vymazala jsem všechny pocity křivdy, na nikoho se nezlobím, dívám se na svět i na sebe, jako o něco moudřejší pozorovatel.“
F:
„Co mi vzala je jasné. Nemám jedno prsu. Změní se samozřejmě životní hodnoty, více si člověk váží podpory a pomoci blízkých, přátelství a lásky. Jsem více vnímavá a empatická. Mám celkově větší radost ze života. Rozhodně mi hodně pomohlo i nadále pomáhá sdružení Alen, kde jsem našla hodně kamarádek a přátel se stejným zdravotním problémem.“
G:
„Myslím, že jsem zcela změnila životní priority. Předtím jsem hodně žila prací, bylo to hodně na psychiku. Po nemoci jsem se na původní místo už nevrátila. Mám více času na svoje zájmy a na rodinu. A v neposlední řadě si hlídám své zdraví.“
57
H:
„Dala mi zkušenost, že se má člověk občas zastavit, nehonit se. Což u mě moc dobře nejde. Ale to bohužel zjistíme, až přijde nemoc. V centru, které mi doporučili lékaři, jsem získala spoustu nových kamarádek a neocenitelných rad.“ Hodnoty před a po onemocnění jsou u všech klientek změněné. Změnili se nejen
sami nemocní, ale i jejich rodiny. Po setkání s nemocí si řada klientek uvědomuje, že dřívější hodnoty pro ně nejsou tak důležité jako předtím. Že jsou jiné věci mnohem cennější a více si jich váží. Myslí teď více na sebe, svoje rodiny a především na své zdraví. Snaží se užívat si každého dne, dívat se více dopředu a žít.
58
6 Diagram kódování
59
7 Shrnutí výsledků výzkumu Výzkumem jsem chtěla zjistit změny v životě onkologicky nemocného pacienta. Zabývala jsem se potřebami klientů, změnami hodnot, postojů, přístupem rodiny a přátel. Dále jsem výzkum zaměřila na prožívání a negativní působení nemoci na člověka. Jak nemoc působí na samotného jedince. Rakovina je těžká nemoc, proto tento výzkum byl velmi citlivým tématem. Nejprve jsem oslovila 10 osob, nakonec se mi podařilo provést rozhovor jen s 8 osobami. Výhodou mého výzkumu je proniknutí do příběhů respondentů díky jejich volným výpovědím. Rozhovory jsou odlišné obsahem i délkou, přinášejí velmi zajímavý náhled na zkoumaný problém. Všichni nemocní byli přetížení, nespokojení, žili ve stresu, hádkách, depresích. Přepínali se, nehleděli na své zdraví ani odpočinek, pracovali na maximum. Přehlíželi své vlastní potřeby. Neinformovanost a lhostejnost k nemoci je obecným rysem u všech žen, pouze s výjimkou jedné ženy, která pracuje v mamodiagnostické ambulanci. Všichni považovali rakovinu prsu za nemoc, která se jich netýká. Až při setkání s ní si uvědomili, že jsou neznalí a že to už není nemoc ostatních, ale týká se jich a jejich rodin. U všech respondentek nastala po setkání s rakovinou v jejich životech změna. U někoho větší, u někoho menší. To, co bylo důležité je nyní opomíjeno. Naopak si teď více váží maličkostí, drobnosti jsou pro ně cennější. Jejich hodnoty se změnily. Znají teď cenu života a času, myslí více na sebe, snaží se dívat dopředu a žít každý den naplno. Díky nemoci se mohli zamyslet nad svými životy, přehodnotit je a začít žít jinak.
60
8 Závěr
Cílem mé práce bylo poskytnout čtenáři komplexní pohled na změny v životě onkologicky nemocného pacienta. Zjistit psychické aspekty, vyrovnání se člověka s nemocí, vyhodnotit
sociální
zázemí, přechod zpět
do
běžného
života,
pozitiva a negativa diagnózy karcinomu prsu. V praktické části jsem využila především poznatky ze svého zaměstnání. Zabývala jsem se hodnotami a postoji lidí, kteří rakovinou prsu onemocněli. Jak nemoc působila na samotného jedince a zbytek rodiny. U všech informantek po setkání s rakovinou nastala v jejich životech změna. Shodují se na tom, že s nemocí je třeba se poprat. Tím se člověk stává vnitřně silnějším a lepším. Hodnoty před a po onemocnění jsou u všech respondentek změněné. Změnili je jak sami nemocní, tak i jejich rodiny. Uvědomují si, že věci, které pro ně byly dříve hodně důležité, jsou v pozadí. Nyní se radují z maličkostí, váží si svého zdraví. Nemoc a prohlédnutí díky ní jim dalo šanci, aby jen nepřežívaly, ale žily. Přínosem práce je souhrnné zpracování důsledků karcinomu prsu a může přinést kladné výsledky při práci s onkologicky nemocným pacientem. Tuto práci bych dále chtěla použít jako podklad pro informační leták v mém zaměstnání.
61
9 Souhrn Diplomová práce zachycuje a popisuje změny v životě onkologicky nemocného pacienta. Na začátku jsou vymezeny základní pojmy z oblasti diagnostiky a léčby rakoviny prsu, které jsou důležité pro další část práce. Zabývá se pojetím člověka, zdravím, nemocí, příčinami, příznaky a prevencí rakoviny. Dále charakterizuje karcinom prsu, navazuje na stádia diagnózy a možnosti léčby. Druhá kapitola je zaměřena na fyzické změny spojené s tímto onemocněním. Třetí kapitola pojednává o psychických změnách onkologicky nemocného člověka. Popisuje fáze vlastní nemoci a vyrovnání se se změnou těla. Ať už jde o odstranění části nebo prsu celého, přináší ženě traumatizující zážitek. Ve čtvrté kapitole jsou zachyceny změny sociální, jako je sociální role, síť, izolace a druhy sociální opory. V dalších částech se práce zabývá metodikou výzkumného šetření, ve které jsou využity poznatky ze zaměstnání autorky této diplomové práce Poukazuje na psychické aspekty, sociální zázemí, kvalitu života a změnu životního stylu nemocných. Cílem výzkumu je lepší pochopení onkologických pacientů. Diagnóza karcinom prsu a setkání s ní je okamžikem, který změní celý život člověka. Přináší sebou konfrontaci s bezmocí, utrpením a smrtí. Zdroje sociální opory zde často selhávají. Rakovina nezmění jen nemocného, ale i jeho nejbližší rodinu, přátele a známé. Změní člověka uvnitř a je jen na něm, jestli začne žít jiný, lepší život, který dá více nejen mu, ale i jeho nejbližším.
62
10 Summary The thesis describes changes in the life of an oncologically ill patient. At the beginning basic terms of breast cancer diagnostics and treatment are defined. These are important for the following part of the thesis. It deals with a concept of a person, health, illness, causes, symptoms and prevention of cancer. It also characterizes breast carcinoma, follows the stages of the diagnosis and treatment options. The second chapter concentrates on physical changes connected to this illness. The third chapter deals with psychological changes of an oncologically ill person. It describes the phases of the illness and coping with the body changes. Surgical removal of a part or of the whole breast both cause a woman traumatic experience. The fourth chapter describes social changes, like social roles, social network, isolation and kinds of social support. In the following parts the thesis deals with research enquiry methodology, which uses the knowledge gained by the author of this thesis in her job. It indicates psychological aspects, social background, quality of life and lifestyle change of the patients. The aim of the research is better understanding for oncological patients. The breast cancer diagnosis changes person´s whole life. It is followed by confrontation with helplessness, suffering and death. Social support often fails. Cancer does not affect only the patient but also his closest family and friends. It changes the person and it is only up to him whether he starts living a different, better life which would bring more to himself and also to his closest family and friends.
63
Referenční seznam 1.
ABRAHÁMOVÁ, J. Rakovina prsu. 1. vyd. Praha: Triton, s.r.o., 2000. 37 s. ISBN 80-7254-136-6
2.
ABRAHÁMOVÁ, J. Co byste měli vědět o rakovině prsu. Praha: Grada, 2009. s.143 s. ISBN 978-80-247-3063-9
3.
BÁRTLOVÁ, S. Některé sociologické aspekty pacienta. 2.vyd., Brno: Institut pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků, 1998. 44 s.
4.
BUCHLER, T., KOŘÁN, M. Karcinom prsu: Průvodce pro pacienty-diagnóza a léčba. Praha: Aliance žen s rakovinou prsu. 34 s.
5.
CLEMENT-JONES, V. Jak žít s rakovinou prsu. 2.vyd. Praha: Jan Krigl ve spolupráci s FN Královské vinohrady Praha 10, 2004. 59 s.5.
6.
DANEŠ, J.: Základy mamografie. 1. vyd. Praha: Copyright, 2002. 199 s. ISBN 80-7199-062-0
7.
DIENSTBIER, Z. Kdy je rakovina léčitelná? 1. vyd. Praha: Grada, 2003. 96 s. ISBN 80-7169-303-0
8.
DIENSTBIER, Z., SKALA, E. Co bychom měli vědět o rakovině? Praha: Liga proti rakovině, 2004. 52 s.
9.
DIENSTBIER, Z., SKALA, E. Předcházíme rakovině. 1.vyd. Praha: 105 s. Computer Press, 2001. ISBN 80-7226-375-7
10.
DOSTÁLOVÁ, O. Jak vzdorovat rakovině. Praha: Grada Aviceum, 1993. 208 s. ISBN 80-7169-040-6
11.
DRBAL, J., DVOŘÁK, K., FLORETOVÁ, L., GALLOVÁ, L., PETRÁKOVÁ, K. Co by měly ženy vědět o prevenci karcinomu prsu? 1. vyd. Brno: Copyright, Masarykův onkologický ústav, 2000. 16 s.
12.
DRBAL, J., DVOŘÁK, K., FLORETOVÁ, L., GALLOVÁ, L., PETRÁKOVÁ, K. Zhoubné nádory prsu-základní informace pro nemocné. Brno: MOÚ, 2000. 26 s.
13.
HAŠKOVCOVÁ, H. Spoutaný život. 1.vyd. Praha, 1985. 247 s.
14.
CHOVANCOVÁ, Z., VAŠKOVÁ, J. Diagnóza nádor a co dál-průvodce životem nemocného rakovinou. 1.vyd. Praha: Grada, 1998. 104 s. ISBN 80-7169-668-4
15.
KISS, F., SZENTÁGOTAI, J. Atlas anatomie. Budapešť: Akadémia Kiadó, 1975.
16.
KOPECKÝ, J., VODVÁŘKA, P., SUMEROVÁ, J. Žena po operaci prsu…a jak dále? Ostrava: Zdravotně sociální fakulta Ostravské Univerzity, 1999. 70 s.
64
17.
KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. 2. vyd. Praha: Portál, 2003. 279 s. ISBN 80-7178-774-4
18.
KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie nemoci. 1. vyd. Praha:Grada Publishing, spol. s.r.o., 2000. 198 s. ISBN 80-247-0179-0
19.
MASTILIAKOVÁ, D. Holisitcké přístupy v péči o zdraví. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2007. 164 s. ISBN 978-807013-457-3
20.
McFARLAND, J. R. Od té doby, co mám rakovinu: Úvaha pro lidi nemocné rakovinou a pro ty, kteří je milují. 1. vyd. Praha: Talpress, 1996. 269 s. ISBN 8085609-64-9
21.
NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. 336 s. ISBN 80-200-0525-0
22.
NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. 590 s. ISBN 80-200-1290-7
23.
NEZU, A. Pomoc pacientům při zvládání rakoviny. 1.vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2004. 311 s. ISBN 80-7364-000-7
24.
NOVÁK, J.: TNM klasifikace zhoubných nádorů. Praha: Ústav zdravotních informací a statistiky ČR, 2002. 196 s. ISBN 80-7280-025-6
25.
POKORNÝ, Z., KORÁL, V. Zdraví a nemoc. 1. vyd. Praha: Orbis, 1964. 238 s.
26.
PRUDILOVÁ, M. Byla jsem v ráji. Vlkov: Karkulka, 1996. 88 s. ISBN 80900687-9-0
27.
ROTTER, H. Důstojnost lidského života. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1999. 107 s. ISBN 80-7021-302-7
26.
SKOVAJSOVÁ, M. Mamodiagnostika-integrovaný přístup. 1. vyd. Praha: Galén, 2003. 301 s. ISBN 80-7262-220-X
27.
STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu. Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert, 1999. 202 s. ISBN 8085834-60-X
28.
ŠŤASTNÝ, J. Zdraví a nemoc. 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2006. 114 s. ISBN 80-7041-775-7
29.
ŠVARCOVÁ, E. Zdraví a nemoc. 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008. 111 s. ISBN 978-80-7041-239-8
65
30.
TRACHTOVÁ, E. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 2001. 186 s. ISBN 80-7013324-8
31.
VAĎUROVÁ, H. Sociální aspekty kvality života v onkologii. Brno: MSD, 2006. 148 s. ISBN 80-86633-60-8
32.
VAŠINA, B. Základy psychologie zdraví. 1.vyd. Ostrava: Reponis, 2009. 123 s. ISBN 978-80-7368-757-1
33.
VODVÁŘKA, P. Křížová cesta nemocného rakovinou. 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004. 111 s. ISBN 80-7266-1689-X
34.
VODVÁŘKA, P. Poznámky k bio-psycho-sociální problematice onkologie. 1.vyd. Ostrava: Reponis, 1997. 169 s. ISBN 80-7042-314-5
35.
VODVÁŘKA, P. Třiadvacet dialogů o rakovině: Strastiplná cesta po dlouhém úzkém mostě aneb jak překonat rakovinu. 1. vyd. Praha: Galén, 2001. 337 s. ISBN 80-7262-086-X
36.
VOJÁČKOVÁ, Z. Kromě prsu mi nic nechybí. 1. vyd, Praha: Triton, 2003. 77 s. ISBN 80-7254-354-7
38.
VORLÍČEK, J., ADAM, Z., VORLÍČKOVÁ, Z. Paliativní medicína. Praha: Grada, 2004. 537 s. ISBN 80-247-0279-7
39.
ŽALOUDEK, P. Myšlenky během ozařovací terapie. 1. vyd. Rosice u Brna: Gloria, 2004. 121 s. ISBN 80-86760-08-1
66
Seznam příloh Příloha č. 1: Vývoj četnosti a mortality nádoru prsu v populaci českých žen (graf) Příloha č. 2: Incidence zhoubných nádorů prsu (graf) Regionální přehled incidence zhoubných nádorů prsu u žen v ČR (mapka) Příloha č. 3: Samovyšetření prsu (text) Příloha č. 4: Přepis rozhovorů s respondentkami (text)
67
Příloha č. 1 - Vývoj incidence a mortality nádoru prsu v populaci českých žen
Příloha č. 2 - Incidence zhoubných nádorů v ČR ve srovnání s ostatními zeměmi světa
Regionální přehled incidence zhoubných nádorů prsu u žen v ČR
Příloha č. 3 – Samovyšetřování prsu Nejjednodušší metodou včasného záchytu rakoviny prsu je samovyšetřování. Žena si jej provádí sama, a to pravidelně každý měsíc. Nejlepším obdobím je druhý nebo třetí den po skončení menstruace, kdy jsou prsy bez veškerého napětí. Technika samovyšetřování: • . •
Sebepozorování – žena se postaví před zrcadlo, paže jsou volně spuštěné. Pečlivě sleduje oba prsy. Všímá si asymetrie, tvaru, změn na kůži, zarudnutí, svraštění pokožky, vpáčení bradavek. Toto prohlížení provádí žena jak zepředu, tak z boku. Vyšetření pohmatem – Provádí se pomalými krouživými pohyby, třemi prsty položenými vedle sebe. Na prsty se lehce tlačí. K vyšetření zevních částí prsu se používá vždy ruka z druhé strany, ruka, která je na straně prsu, je zvednutá. Krouživými pohyby se postupně vyšetří jeden a pak i druhý prs. Speciální pozornost se věnuje oblasti mezi prsem a podpažím až do podpažní jamky a do jejího vrcholu. Totéž se opakuje na druhé straně
•
Vyšetření prsního dvorce a bradavky – Bradavka se uchopí mezi prsty, sleduje se, zda nevytéká krev nebo jiná tekutina. To samé se provádí na druhé straně.
•
Vyšetření vleže – Žena se položí, pravou ruku založí za hlavu. V této poloze dojde k oploštění prsu a k jeho rozlití. Tím se zjednoduší jeho prohmatávání, které se provádí levou rukou. Používají se stejné krouživé pohyby, jako v poloze ve stoje.
Při samovyšetřování žena pátrá po neobvyklých tvarech a změnách v prsní žláze. Jestliže se v těchto místech objeví nějaké změny, je třeba co nejdříve navštívit lékaře. (www.mamo.cz)
Příloha č. 4 – Rozhovory s respondentkami Řekněte mi prosím něco málo o sobě? Jmenuji se Lenka, je mi 40 let. Vystudovala jsem střední ekonomickou školu, teď pracuji ve firmě, která se zabývá výrobou oděvů. Pracuji tam v kanceláři, jako účetní. Mám dvě děti, syna, který má 17 let a jedenáctiletou dceru. Jsem rozvedená, v současnosti žiji s přítelem v rodinném domku kousek od Kroměříže. Rakovinou prsu jsem onemocněla v 38 letech. Jaký byl Váš život před setkáním s nemocí? S manželem jsme se vzali, když mi bylo 20 let. Tři roky na to se nám narodil syn Marek.. Byli jsme skvělá rodina. Manžel pracoval jako vedoucí v jedné strojírenské firmě, nikdy si práci nenosil domů, chodil včas, malému Marečkovi se naplno věnoval. Byl prostě úžasný a nemohli jsme si vlastně na nic stěžovat. (usměje se) Šest let nato se nám narodilo naše druhé dítě, dcerka Lenička. V té době jsme bydleli v paneláku v Olomouci. Byt byl sice malý, ale nám stačil. Prostě všechno klapalo, tak jak má. Když malá nastoupila prvním rokem do školky, začala jsem si všímat na manželovi něčeho divného. Ten rok v práci měl sice hodně těžký, jejich firmu koupila nějaká zahraniční společnost, ale personální změny tam nedělaly, tak jsem tomu moc nekladla důraz. Manžel začal chodit pozdě domů, často přicházel napitý, někdy nepřišel vůbec. Všechno zůstalo na mě. Starosti s dětmi, práce doma, v zaměstnání to taky nebylo úplně nejlepší. Pracovala jsem tehdy jen na poloviční úvazek, a to u pásu…prostě, bylo to všechno dost náročně. Předtím mi se vším manžel hodně pomáhal, všechno jsme dělali společně, ale najednou jsem byla na všechno nějak sama. Bylo to dost psychicky namáhavé. Chodila jsem domů utahaná, dětem se nevěnovala tak, jak bych chtěla a do toho jsem začala podezírat manžela, že pije víc a víc. Od pravdy jsem moc daleko nebyla. Chodil čím dál víc opilý, začal být agresivní, párkrát mě i uhodil. Byla jsem dost psychicky vyčerpaná, bála jsem se ho a hlavně jsem pořád hledala vinu v sobě…pořád jsem si opakovala, co jsem udělala špatně, kde jsem šlápla vedle, proč už to není jak dřív. Tohle všechno jsem vydržela asi dva roky. Pak jsme se rozvedli. Bylo to už neúnosné. A co potom? Co bylo dál? Potom? (zamyslí se) Po rozvodu jsem si našla přítele. Byla jsem znovu šťastná a spokojená. Teda, až do mých 38 let, kdy jsem šla na normální vytažení stehů po operaci nějaké tukové bulky. Diagnózu mi lékař oznámil ještě ten den. Vaše první reakce na sdělení diagnózy, první myšlenky, pocity? Mé první reakce byli smíšené, když mi lékař oznámil, jak už jsem řekla, diagnózu ještě v ordinaci. Tam jsem si to ještě tak neuvědomovala, co se stalo, co mi lékař vlastně řekl. Rakovina prsu? Ptala jsem se pořád dokola. Blbost. A co mě jako bude čekat? Vždy´t bylo vše v pořádku, bylo to jen něco tukového. Byla jsem naprosto klidná, bez jakýchkoli nátlaků pláče atd. Jenže nebylo. Teprve když jsem vyšla z ordinace, před budovu, najednou to na mě padlo…úzkost, strach, bolest, pláč. V tom mi volal můj přítel a ptal se, zda je vše ok, pač jsem byla ten den původně vytáhnout stehy po operaci…a začala jsem neskutečně brečet.
Do telefonu jsem mu řekla, že je to špatný. Že mám rakovinu. Od toho okamžiku jsem už nebyla schopná jakýchkoli slov, pořád jsem jen brečela. Byla jsem na všechny naštvaná, tak jako by za to mohli oni. Pořád jsem jen brečela…nechtělo se mi žít. Jaký byl přístup lékařů? Lékař mi diagnózu řekl hned ten den. Snažil se mě uklidnit, všechno mi vysvětlit, pořád mi říkal, ať se ptám na všechno, co mě zajímá, ale já jsem tomu stejně pořád nevěřila, byla jsem klidná…než jsem vyšla ven na ulici. Jaký byl postoj vaší nejbližší rodiny? První, kdo se o mé diagnóze dozvěděl, byl můj přítel. Volal mi, hned po tom, co jsem opustila ordinaci. Chtěl se zeptat, jak dopadlo vytažení stehů po první operaci, operaci nějaké tukové bulky. O rakovině do té doby nikdo nemluvil. Jelikož jsme se poslední dobou tak nějak víc hádali, říkala jsem si, že to bude konec. Konec všeho a naše spory to vyřeší. Jenže on se postavil k tomu úplně jinak, než bych čekala. (lehce se pousměje) Ten den jsme se neměli vůbec vidět, měl dohodnuté své aktivity, návštěvu u kamaráda. Všechno zrušil a přijel za mnou. Řekl mi, ať si řeknu, co chci dělat, že budeme dělat, co chci já. Já chtěla bruslit na in-linech, tak jsme šli. Po 400 metrech jsem spadla, vyrazila si dva přední zuby. Brečela jsem zase o to víc, pač jsem měla totálně sedřený obličej a zuby pryč. Hrůza, smůla se mi lepila na paty. Jako druhá se o tom dozvěděla moje sestra. Domluvila mi lékaře, který mi vše vysvětlil a řekl co mě bude čekat. Pak jsem to postupně oznámila také svému manželovi. Jeho reakce byla hnusná. Povrchní nadřazený chování, fuj. Ale bylo to způsobeno hlavně naším rozvodem a tím, že jsem si našla přítele a nezůstala sama. Také svým dětem. Syn seděl, nic neříkal, dcera začala brečet, plakal moc, bylo mi jí hrozně líto, ale musela jsem jí to říct. Potom jsem to řekla své mámě, ta byla kupodivu hodně silná, nebrečela. Říkala mi, že to zvládnu. Hodně mi pomáhala, vařila mi a pomohla mi se postarat o děti. Všichni byli hodní a pomáhali mi. Musím říct, že v počátku až moc hodní. Pořád mi něco kupovali, nosili dárečky a volali. Bylo to vše moc fajn, jen po večerech, kdy jsem potřebovala někoho, kdo by mě vzal za ruku a já nemusela usínat v slzách. Tak jsem byla sama a brečela každý večer. Co na to přátelé, kamarádi, kolegové? V práci jsem svůj stav oznámila až později. I tam byli všichni moc hodní a nápomocní. Snažili se mi pomáhat a vycházeli mi vstříc. Jaké byly Vaše reakce na léčbu? Musela jsem na druhou operaci, kde mi lékař sdělil, že mi musí vzít asi čtvrtku prsu. Nikdy jsem nebyla nějak spokojená se svým poprsím, tak mi to ani moc nevadilo, spíš jsem měla strach, že budu muset nosit nějakou vložku do podprsenky. Ale nakonec operace dopadla vcelku dobře a není potřeba nosit žádnou náhražku a ve spodním prádle, které nosím to není poznat. Měla jsem strach, že nebudu moct nosit halenky či trika s výstřihem, ale můžu.
Radioterapie, kterou jsem podstupovala, jsem zvládala úplně v pohodě, chodila jsem do práce neustále, takže jsem si ozářky naplánovala na dobu oběda, do té doby jsem byla vždy v práci a pak jela do Holešova, kde jsem jezdila sama a pak už se do práce nevracela. Pak následovala chemoterapie. Po té jsem občas byla unavená a neměla chuť k jídlu. Ale jinak taky v pohodě. Vaše pocity a prožívání při léčbě? Po radioterapii jsem asi unavená byla, jen jsem si to nechtěla připouštět, takže jsem měla a mám snahu pořád něco dělat. Ale s chemoterapií jsem se špatně vyrovnávala a na začátku ji razantně odmítala. Jediné, co se mi honilo hlavou bylo to, kdy mi vypadnou vlasy. Průběh chemoterapií jako takových byl celkem v pohodě, nijak extra špatně mi nebylo, spíš tak jen druhý a třetí den jsem neměla chuť k jídlu a byla jsem unavená. Ale nezvracela jsem. Čtvrtý den jsem zase byla ok. Na den, kdy mi vypadaly vlasy však nikdy nezapomenu. Pamatuju si, že jsem seděla před zrcadlem a probrečela skoro celou noc. Jak jste vnímala přechod do běžného života po ukončení léčby? Přechod zpět do běžného života nemůžu nijak komentovat, pač jsem nebyla doma, chodila jsem do práce, spousta lidí o mé nemoci nevěděla a když jim třeba teď zpětně řeknu, co jsem prožívala, každý mě obdivuje, že jsem nedávala na sobě nic znát. Že jsem byla a jsem úplně v pohodě. Ještě užívám nějaké léky a chodím na injekce. Ještě rok, pak možná další tři roky. Zůstat doma bylo pro mě nemožné, asi bych se zbláznila. Byla a jsem ráda mezi lidmi, když mám pořád co dělat. Jinak na mě doma vše padá a chce se mi brečet. Jaké změny Vám tato diagnóza přinesla do života? Co Vám dala nebo naopak vzala? Změny, které mi přinesla…(zamyslí se)…vyřešila jsem si zatím částečně svůj osobní život. A ty opravdové změny mě čekají právě letos. Stala jsme se hodně sobeckou, myslím teď víc na sebe. Užívám každý den, každý krásný okamžik a zážitek. Potřebuju se pořád na něco těšit, mít něco příjemného před sebou. Samozřejmě si teď víc vážím svého zdraví. Příloha č.2: Rozhovor s Olgou Řekněte mi prosím něco málo o sobě? Jmenuju se Olga, je mi 52 let. Jsem rozvedená, mám dva dospělé syny. Pavlovi je 28 a Jirka má 25. S Jirkou bydlíme v domku v Hranicích na Moravě. Vystudovala jsem střední odbornou školu, obor radiologický asistent, pracuju v nemocnici, teď už jen na částečný úvazek. Jinak se starám o tatínka, který bydlí ve stejném městě jak já. Jaký byl Váš život před setkáním s nemocí? S manželem Pavle jsme se vzali před třiceti lety, v té době jsem pracovala v nemocnici ve vedlejším městě. Tam jsme se vlastně i poznali. Syn Pavlík se nám narodil pár let potom. Všechno bylo v pohodě. Tři roky na to se narodil náš druhý syn Jiřík.
A co potom? Co bylo dál? S manželem jsme si do té doby dobře rozuměli. Po narození Jirky se ale všechno tak nějak změnilo. Přestal se o syny starat, neměl zájem ani o mě. No, vlastně vůbec o nic. Šlo to od desíti k pěti. Pořád jsme se hádali, už jsem toho měla dost. Nakonec to skončilo rozvodem. Kluky jsem vychovala sama, sice to ze začátku bylo hodně těžký, hlavně finančně, ale zvládli jsme to. (pousměje se) Starší se vyučil instalatérem, bydlí se svou přítelkyní a v dubnu chystáme svatbu. (usmívá se) S tím mladším to bylo trošku těžší. Bydlí pořád se mnou, práci v dnešní době nějak nemůže sehnat. Tak se rozhodl dodělat si maturitu, doufám, že to zvládne. Když přejdeme k vaší nemoci, občas jste zastupovala za kolegyně na mamografu, že? No, to je pravda. Naše nemocnice má pod sebou detašované pracoviště ve vedlejším městě. Někdy, když měly holky dovolenou nebo byly nemocný jsem tam dojížděla na zástup. O rakovině prsu jsem samozřejmě věděla, jako že existuje, ale moc jsem se o to nezajímala. Věděla jsem o ní spíš jen tak okrajově. Tak jako každý. Teď jsou toho plný noviny, jakýkoliv časopis otevřu, hned na mě vyskočí článek, ve městech jsou plný bilbordy, takže podle mě je teď informovanost docela veliká. A hlavně, dnes si můžete všechno najít na netu. Vaše první reakce na sdělení diagnózy, první myšlenky, pocity? Bulku v prsu jsem si našla před 2 roky, nějak okolo vánoc. Nechtěla jsem si kazit vánoce, tak jsem šla na vyšetření až v lednu. No, vánoce jsem měla stejně zkažený, protože jsem musela myslet na to, co v tom prsu vlastně mám. Takže teď už vím, že jsem se zbytečně jen nervovala a už dávno mohla nastoupit na léčbu. První, co mě v tu chvilku napadlo, bylo proč právě já? Ptala jsem se pořád dokola. Ale myslím, že mám silnou povahu (usmívá se), tak jsem si řekla, že to zvládnu, že je to nemoc, se kterou se musím naučit žít. Jaký byl přístup lékařů? Pan primář i paní doktorka byli super, hned mi všechno vysvětlili, ještě ten den mi vzali vzorek z bulky, který jsem si sama vezla na patolku, abych měla výsledek rychleji. V akutních případech to tam tak dělají. A domluvili mi operaci. Teda, přesněji odstranění této bulky. Jaký byl postoj vaší nejbližší rodiny? Přístup rodiny? Jednoduše, řekli, že to zvládnu. Kluci se mě snažili maximálně podporovat a pomáhat mi. Co na to přátelé, kamarádi, kolegové? Holky v práci byli nejdřív v šoku, asi tak jak já, ale vycházeli mi maximálně vstříc, co vlastně dělají do teď. Občas jim jdu ještě vypomoct, ale jen na částečný úvazek, no a snaží se mě moc nezatěžovat. Hlavně mi všichni drželi pěsti a věřili, že to bude dobrý.
Jaké byly Vaše reakce na léčbu? Doktoři mi diagnostikovali dost agresivní typ nádoru, který špatně reaguje na léčbu. To jsem se vlastně dověděla až později. (zamyslí se) No, operace proběhla hodně rychle. Pak jsem začala dojíždět na Jičína na chemoterapii. Tu jsem zvládala bez větších problémů. Vypadali mi vlasy, to bylo trochu nepříjemný, ale koupila jsem si bílý šátek, docela mi pasoval. (rozesměje se) V šátku jsem chodila jen venku. Doma jsem ho nenosila. Když jsem šla za holkama do práce, taky jsem si ho sundávala. Brali to úplně super. Asi rok po chemošce se mi na stejné straně v axile objevila další bulka. Začala jsem chodit znovu na chemoterapie, kde chodím dodnes. Vaše pocity a prožívání při léčbě? Rozhodla jsem se tento boj nevzdat a taky se to snažím dodržet. Podpora nejbližších a kamarádů je obrovská, všichni mi věří a obdivují mě, takže jsem připravena bojovat. Jak jste vnímala přechod do běžného života po ukončení léčby? Zatím nemám léčbu ukončenou a asi ani dlouho mít nebudu. Ale jinak jsem v pohodě. Jaké změny Vám tato diagnóza přinesla do života? Co Vám dala nebo naopak vzala? Více přemýšlím o životě, nemám tolik sil na veškeré aktivity, co jsem provozovala před chorobou. Jsem víc unavená, ale bojuju, tento boj nechci prohrát. (znovu se pousměje) Příloha č.3: Rozhovor s Martou Řekněte mi prosím něco málo o sobě? Mé jméno je Marta, mám 56 let. Jsem vdaná, máme s manželem dvě děti. Syn má 30 let a dcera 27. Vystudovala jsem vysokou školu pedagogickou, nyní pracuji jako učitelka na základní škole. Se svou prací jsem spokojená, baví mě. Rakovinou jsem onemocněla, když mi bylo 45 let. Jaký byl Váš život před setkáním s nemocí? Můj život byl docela normální, jako každý jiný. Vzali jsme se, vychovali dvě děti, od syna máme dva bezvadné vnoučky, dcera čeká miminko za dva měsíce. Takže jako babička jsem naprosto spokojená a nemám si vůbec na co stěžovat. S manželem sice bydlíme v panelovém domě, ale máme koupenou zahrádku nedaleko za městem. Hodně tam pracujeme, oba nás to baví. Manžel se věnuje zahradnímu domku a já záhonkům. Je to pro nás takový relax. (pousměje se) Když mi bylo asi 40 let, moje maminka onemocněla rakovinou prsu. S léčbou hodně bojovala. Nejprve podstoupila operaci, kde jí vzali třetinu prsu. Poté jsem ji vozila na ozařování, později na chemoterapii. Starala jsem se o ni, jak jen to bylo možné. Dva roky na to nemoci podlehla. Bylo to pro mě velice těžké, na všechno jsem zůstala sama. Maminku jsem měla velice ráda a s její ztrátou jsem se hodně dlouho a špatně vyrovnávala. Vlastně nejen já, ale i děti, které přišli o svoji babičku. Bylo to těžké pro celou naši rodinu. O pět let později oznámili lékaři stejnou diagnózu i mě. (povzdechne)
Vaše první reakce na sdělení diagnózy, první myšlenky, pocity? Z počátku jsem byla úplně v šoku. Vůbec nevím, jak jsem dojela domů. První, na co jsem si v tu chvíli vzpomněla, byla moje maminka, která na tuto nemoc nekonec zemřela. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. V hlavě se mi hrozné myšlenky. Proč zrovná já? Co teď bude dělat? Co moje děti, manžel? No, bylo to hrozné. Jaký byl přístup lékařů? Lékaři v centru byli výborní. Snažili se mi vše vysvětlit, co a jak bude probíhat, jaká bude léčba, jak dlouho bude trvat, a tak…(odmlčí se)…ale já je stejně v tu chvíli ani moc nevnímala. Dali mi kontakty na nejrůznější centra. Říkali mi, kdybych čemukoliv nerozuměla a chtěla se poradit, ať klidně kdykoliv přijdu. Byli moc vstřícní. Hlavně paní doktorka. Ta byla moc milá. Jaký byl postoj vaší nejbližší rodiny? Rodině jsem to řekla, hned jak jsem přijela domů Manžel byl zděšený víc než já. Dcera a syn brečeli. Všichni jsme si vzpomněli na dobu, kdy jsme tuto situaci řešili už jednou s mojí maminkou. Všem se vrátili hrozné vzpomínky, noci plné slz a nakonec stejně prohrátý boj s touto zákeřnou nemocí. Co na to přátelé, kamarádi, kolegové? Kolegové v práci i ostatní kamarádi mě uklidňovali, že všechno bude dobré, ale byli smutní. Všichni moc dobře věděli, co znamená slovo rakovina, jak zákeřná je to nemoc. Ale snažili se mě maximálně podpořit a pomáhat mi, jak jen to šlo. Jaké byly Vaše reakce na léčbu? Nejdříve jsem šla na operaci. Vzali mi asi polovinu prsu. Chirurgický zákrok jsem snášela dobře, jen to hodně bolelo. V noci jsem měla bolesti, nemohla jsem spát, brečela jsem. Radioterapii jsem snášela docela dobře, chemoterapii jsem vůbec neměla. Vaše pocity a prožívání při léčbě? Po operaci mě to hodně bolelo, v noci jsem nespala, brečela jsem. Když jsem se poprvé podívala do zrcadla…(povzdechne)…brečela jsem skoro celou noc. Bylo to hrozné. Zdeformovaný zbytek prsu. Hrozný pohled. Pak jsem si postupně zvykala. Vše bylo hrozně únavné. Unavovalo mě také dojíždění na radioterapii. Jak jste vnímala přechod do běžného života po ukončení léčby? Po ukončení léčby jsem se hodně těšila do práce. Hlavně mezi lidi. Kolegyně i kolegové byli a jsou pořád moc milí, mám v práci výborný kolektiv. Akorát jsem musela celkové zpomalit. Všichni se mi snaží maximálně vycházet. Další, na co jsem se těšila byla plastická operace prsu. Tu mám úspěšně za sebou a jsem s ní, dá se říct, hodně spokojená. Lékaři byli opravdu výborní.
Jaké změny Vám tato diagnóza přinesla do života? Co Vám dala nebo naopak vzala? Nevzala mi ani manžela ani přátelé ani práci. Za to jsem moc vděčná. Vzala mi klid a klidné spaní a dala věčný strach, teď už ani ne tak o sebe, i když z každé kontroly mám respekt a bušení u srdce, ale hlavně strach o své nejbližší, děti, vnuky, manžela. Hlavně aby nikdy nemuseli podstoupit to co já. Příloha č.4: Rozhovor s Hanou Řekněte mi prosím něco málo o sobě? Jmenuju se Hanka, je mi 52 let. Bydlím v rodinném domě, v dědině kousek od Přerova. Mám dva dospělé syny, kteří už mají svoji vlastní rodinu. Vystudovala jsem střední ekonomickou školu, pracuji jako administrativní pracovnice ve zdravotnictví. Bulku v prsu mi našli před 2 lety. Jaký byl Váš život před setkáním s nemocí? Před nemocí jsem žila celkem spokojený život. Velký zlom v mém životě bylo onemocnění mého muže rakovinou prostaty. V tomto období se můj život obrátil vzhůru nohama. Po zjištění jeho nemoci jsme stále jen navštěvovali nemocnice, prodělávali různé léčby, až jsem stejně nakonec zůstala sama. (pláče) A co potom? Co bylo dál? Tehdy jsem si myslela, že je to jediné špatné v životě, co se mi může stát, ale mýlila jsem se. Po smrti manžela zjistili mému mladšímu synovi chronické onemocnění ledvin. Dlouho jsem se s tím nemohla srovnat, poté co jsem zjistila, co tato nemoc obnáší, jsem se trochu uklidnila. Syn to nakonec zvládl dobře, bere léky, má dietní omezení, takže nakonec to v uvozovkách dobře skončilo. (….) Po tomhle všem jsem přišla na řadu já. Jako každý rok jsem šla na běžnou prohlídku na mamograf, kde mi zjistili nález v prsu. Úplně jsem se zhroutila. (opět pláče – Hana se úplně zhroutila, nebyla schopna dalšího slova, dohodli jsme se, že rozhovor ukončíme a pokusíme se sejít znovu) O dva dny později jsme se sešly znovu, Hana byla klidnější, v rozhovoru jsme pokračovali nezodpovězenými otázkami. Vaše první reakce na sdělení diagnózy, první myšlenky, pocity? První co mě napadlo, bylo že zemřu. Co to pro mě znamená, jak se mi změní život. Rodina zůstane sama bez táty a mámy, to přece nejde. Byla jsem úplně rozhozená, brečela jsem, nevěděla jsem co mám dělat, kam jít. (znervozní) Nakonec jsem šla domů a začala přemýšlet o tom, co mi řekli doktoři. Na jejich doporučení, sice až za pár dní, jsem si procházela internet a hledala něco o rakovině prsu. Poté, co jsem si přečetla příběhy jiných se stejným problémem mi bylo daleko lépe.
Jaký byl přístup lékařů? Přístup byl profesionální, setkala jsem se s oboustrannou reakcí, někteří byli milý, někteří naopak odměření. Za co si jich vážím bylo to, že jsem na veškerá vyšetření a nakonec i na operaci nemusela dlouho čekat, všechno mi vyřídili strašně rychle. Jaký byl postoj vaší nejbližší rodiny? Své rodině jsem po dobu asi půl roku nic neřekla, bála jsem se jak zareagují. Poté co jsem měla za sebou několik vyšetření a operaci, věděla jsem, že se mi rakovina nešíří dál, jsem se teprve odvážila vše říct svým synům. Při prvním sdělení byli hrozně vystrašení, ptali se mě, proč jsem jim to neřekla už dřív, vše jsem jim vysvětlila a nakonec pochopili, že mě šlo hlavně o ně. No a taky jsem jim nechtěla po tom všem přidělávat další starosti. Co na to přátelé, kamarádi, kolegové? Stejně tak jako rodině jsem to neřekla ani mým kolegům. Ani kamarádům. Všechno jsem se snažila vyřešit sama a po sléze se svou rodinou. Kolegové to doposud neví, kamarádi to ví jen ti nebližší. Ti mě maximálně podporovali. Jaké byly Vaše reakce na léčbu? Po celou dobu léčby jsem se snažila být velmi statečná, vyšetření jsem snášela docela dobře. Nejdřív jsem šla na operaci, ta proběhla bez problémů. A pak jsem jezdila na ozařování, na chemoterapii naštěstí ne. Za co jsem ráda. Vaše pocity a prožívání při léčbě? Jak už jsem řekla, všechno bylo celkem v pohodě. Říkala jsem si, že musím být silná a nevzdát to kvůli rodině. Jediné čeho jsem se docela bála, bylo podívat se po operaci na sebe. Upřímně, čekala jsem, že to bude horší. Doktoři byli opravdu šikovní. Jak jste vnímala přechod do běžného života po ukončení léčby? Ještě nejsem úplně v pořádku, stále beru léky, musím chodit na onkologii na pravidelné kontroly. Ale jsem ráda, že to všechno takhle dopadlo, že se na to přišlo takhle brzo, kdy se ještě dalo něco dělat. Jaké změny Vám tato diagnóza přinesla do života? Co Vám dala nebo naopak vzala? Vzala mi kus života, protože jsem byla úplně na dně. Do teď se bojím jít na každou prohlídku. A co mi to dalo? Poznala jsem, že jsme výborná rodina a všichni se snažíme stát při sobě.
Příloha č.5: Rozhovor s Marií Řekněte mi prosím něco málo o sobě? Mé jméno je Marie, mám 61 let. Jsem rozvedená. Mám jedno dítě, syna. Vyučila jsem se zdravotní sestrou, celý život jsem pracovala v nemocnici na interním oddělení. Bydlím ve vesnici nedaleko Přerova, kde si teď naplno užívám důchodu. Můj věk v době stanovení diagnózy byl 59 let. Jaký byl Váš život před setkáním s nemocí? Můj život? (usměje se) Byl docela obyčejný. S mužem jsme měli spokojené manželství, vychovali jsme syna Aleše. Ze začátku jsme bydleli ve městě v paneláku, pak jsme si koupili domek, na kterém jsme hodně pracovali. Do toho práce na garáži, a nakonec ještě na chatě. Tu jsme pak z finančních důvodů museli stejně prodat. A co potom? Co bylo dál? Roky jsme s manželem dřeli na stavbě chaty, garáže a baráku, ale všechno vzal čert, když si našel a několikrát mladší lásku a nakonec se se mnou v padesáti rozvedl. Roky strádání a stresů, snaha být jednička ve všem. Proč jsem to nakonec dělala? No, na to teď nebudu myslet. (odmlčí se) No, rakovinou prsu jsem onemocněla v 59 letech. Vzpomněla jsem si. Před několika lety jsem měla úraz na levém prsu, po kterém se dlouho vstřebával hematom a tvrdá bulka. Asi jako velká fazole. Všechno tehdy odeznělo, mamograf nejdřív nic závažného nenašel. Až pak najednou. A je to tady! Vaše první reakce na sdělení diagnózy, první myšlenky, pocity? Smutek, lítost, tolik roků snahy a strádání, nervy, stresy, snaha být ve všem nej. První co mě napadlo bylo, že mám jen jednu možnost. Uvěřit doktorům a přijmout s pokorou pokus o léčbu. Dokud se budou snažit oni, budu já bojovat. Žádná jistota, padesát na padesát. Pro jistotu jsem si uklidila šuplíky a připravila si šatičky na poslední výlet. Jaký byl přístup lékařů? Lékaři byli milý, chovali se profesionálně, zdvořile. Všechno se mi snažili vysvětlit, ale v tu chvilku toho stejně moc nevnímáte. Měla jsem spíš takové zatmění, takže jsem se jich ani na nic nezeptala, to až na komisi, teda, na tzv. další návštěvě, kde mi navrhli léčbu a řekli co a jak bude dál.
Jaký byl postoj vaší nejbližší rodiny? Mám jediného syna. Má krásné manželství už skoro dvacet let. Všichni mě objali, postiskali a říkali „neboj“. V tu chvilku jsem věděla, že to nesmím vzdát. Cítila jsem z nich hrozně moc velkou podporu. Co na to přátelé, kamarádi, kolegové? Pár mých nejbližších přátel to vědělo, snažili se mě taky co nejvíc podpořit. V práci jsem v té době nebyla, takže jsem to neměla jakým kolegům říct. Jaké byly Vaše reakce na léčbu? Reakce? Nejdřív mě lékaři poslali na operaci. Byl tam vynikající chirurg, kterého znám léta. Věřila jsem, že udělá všechno nejlíp, jak umí. A povedlo se. Pak jsem začla jezdit na chemoterapii. Zvracela jsem a zvracela. Vadily mi vůně, pachy, teplé jídlo a pak už i studené. A taky zácpa. Začala jsem pít víc vody, šťávu z červené řepy. To hlavně kvůli krvinkám. Když už jsme nemohla nic jíst ani pít, pomohla mi studená coca-cola, sice jen malinko, ale zase bylo líp. Slezly mi vlasy, chlupy, obočí…(odlmčí se)…koupila jsem si hezkou blond paruku. No a nakonec ozařování. Dva měsíce jsem jezdila do Holešova v sanitce plné slaboučkých, nemocných spolupacientů, kteří moc chtěli žít. Někteří už nejsou. Vaše pocity a prožívání při léčbě? Moc jsem chtěla žít. V té době na rakovinu umírali oba rodiče snachy. Stejně staří jako já. Povídali jsme si. Vytáhla jsem je ještě do kavárny, do kostela. Všechny okamžiky jsme si společně užívali. Měli to horší než já. Oba tehdy, tři měsíce po sobě, odešli na druhý břeh. Tenkrát mi bylo hrozně. Moc jsem se bála, že léčba nezabere, že na druhý břeh půjdu brzo za nima. Žít, žít a zase žít. To jediné jsem měla v hlavě. Jak jste vnímala přechod do běžného života po ukončení léčby? Paruka mi slušela, dokonce i saniťák laškoval. Docela mi to zvedlo sebevědomí. Nikdo mě neviděl, jak s holou hlavou trávím čas na záchodě. Syn se snachou mě vzali do butiku a koupili mi krásný kostým, mladistvou bundu s kožešinkou a kabát. A kabát se přece nekupuje na jednu sezonu. (úsměv) Přechod zpět jsem vnímala dobře, léčbu mám ukončenou, i když pořád musím na běžné kontroly. Co kdyby náhodou se zase něco objevilo. No a hlavně vzhlížím s obdivem k doktorům. A teď jsem na vlastní kůži měla možnost poznat v nemocnici, na onkologii, na mamografu, jací jsou to profíci. S úctou smekám. I když je to pořád padesát na padesát. Jaké změny Vám tato diagnóza přinesla do života? Co Vám dala nebo naopak vzala? Co mi diagnóza vzala? Po operaci lymfatických uzlin musím dávat pozor na lymfedém, což znamená, že už nebudu dřít jako dřív. Žádná zedničina, žádná motyka. No, možná malinko ano. Do skleníku a na minizahrádku můžu.
A co mi dala? Koupila jsem si rybářské pruty, udělala rybářské zkoušky a trávím spoustu času na nádherných tovačovských jezerech. Mám spoustu přátel, milujícího syna. Znám cenu času, který mám ještě před sebou. Předtím jsem svůj čas vnímala jako samozřejmé nekonečno. Ale čeho je málo, to je vzácné. Asi jako zlato. Vymazala jsem všechny pocity křivdy, na nikoho se nezlobím, dívám se na svět i na sebe, jako o něco moudřejší pozorovatel. Příloha č.6: Rozhovor s Alenou Řekněte mi prosím něco málo o sobě? Jmenuju se Alena. Je mi 61 let. Rakovinu mi zjistili, když mi bylo 53. Mám dva dospělé syny, jednu dceru. Synům je 33 a 31 let, dcera má 29. Jsem vdova, už 15 let. Vystudovala jsem ekonomku, celý život pracovala jako mzdová účetní. Teď vypomáhám v plynárnách v kanceláři opět jako mzdovka.. Jinak mám jednoho vnuka a dvě vnučky, takže mám o volný čas postaráno. (úsměv) Jaký byl Váš život před setkáním s nemocí? Takový normální. S manželem jsme měli docela obyčejné manželství, vychovali tři děti. Užívali si s nimi každé chvilky. Žili jsme jen pro ně, teda to dělám pořád.Peněz nebylo nikdy nějak moc navíc, ale žili jsme si spokojeně, jako taková normální rodina. A co potom? Co bylo dál? V našem vztahu bylo všechno naprosto v pořádku. Jednoho dne, kdy se manžel vracel z práce…jezdil autem. Tenkrát jsme měli takovou starou zelenou škodovku. Na lepší auto jsme v té době neměli, ale i tak to byl úspěch, že vůbec nějaké bylo. No, když se vracel domů, narazil do něho z vedlejší silnice opilý řidič. No a manžel tuto autonehodu bohužel nepřežil. Zemřel na místě. Dneska je to 15 let. Děli už v té době byli docela velký, snažili jsme se držet všichni navzájem. Bylo to pro všechny hodně těžké období, protože tatínka moc milovali. Samé stresy, noci plné slz, no hrůza. Ale jak se říká, čas sice všechno zahojí, ale člověk nikdy nezapomene. No a aby toho nebylo v uvozovkách málo, pár let na to mi doktoři zjistili rakovinu prsu. Vaše první reakce na sdělení diagnózy, první myšlenky, pocity? Diagnóza mi vlastně sdělena nebyla. Všechno jsme se dozvěděla až po proběhlé operaci. Byla jsem pochopitelně dost vyděšená, ale v tom týdnu pobytu v nemocnici jsem se postupně uklidnila a vzala tento fakt na vědomí.
Jaký byl přístup lékařů? Jak už jsem řekla, diagnóza mi vlastně sdělena nebyla. Bylo to od lékařů dost hnusné, že mi to řekli až po, ale zase když jsem nad tím pak přemýšlela zpětně, bylo pro mě lepší nic dopředu nevědět a zjistit to až potom. Když už jsem vlastně měla zákrok za sebou. Jaký byl postoj vaší nejbližší rodiny? Samozřejmě jsem to co nejdřív řekla své rodině. Vzali to statečně, jako já. Nic jiného nám ani vlastně nezbylo. Co na to přátelé, kamarádi, kolegové? Přátelům i kolegům v práci jsem to taky řekla, byli z toho v šoku, ale snažili se mi vyjít vstříc a vyhovět mi jak v práci, tak i s návštěvami u doktorů i s volnem. No prostě se vším. Snažili se mi hodně pomoct. Jaké byly Vaše reakce na léčbu? Nejdřív jsem začala jezdit na chemoterapii. Bylo to pro mě docela náročné. Byla jsem unavená, hlavně z cesty, celkově mi moc dobře nebylo. Po třech měsících pracovní neschopnosti jsem nastoupila do práce. Pracovat pro mě bylo tehdy důležité. Zapomněla jsem tam na všechny starosti, byla jsem mezi lidmi a nemyslela na rakovinu. V pracovním procesu jsem absolvovala ještě další 4 chemoterapie. Celkem jsem jich měla asi 6. A celý měsíc ozařování, které jsem absolvovala vždy v polední delší pauze. To trvalo asi měsíc. Ozařování jsem zvládala bez nějakých problémů. Vaše pocity a prožívání při léčbě? Nejvíc mě unavovalo to dojíždění, To bylo hodně vyčerpávající. Po chemo mi nebylo moc dobře. Vždycky jsem si vzala jeden dva dny volna, abych se z toho trochu dostala. Asi po třech chemoterapiích mi slezly vlasy. To bylo asi nejhorší. Podívat se na sebe poprvé do zrcadla. Sice jsem se ostříhala úplně na krátko, aby to nebyl takový šok, ale i tak to bylo dost hrozný. Postupem času jsem si zvykla, nosila jsem šátek i doma. Ozařování jsem zvládala dobře. To bylo bez problémů. Jak jste vnímala přechod do běžného života po ukončení léčby? Po ukončení léčby jsem byla ráda, že jsem zpět v práci. Teda jen na chvíli. Po roce jsem se zaměstnavatelem ukončila pracovní poměr dohodou a po dohodě s lékařkou jsem přešla do pracovní neschopnosti, v jejímž rámci jsem absolvovala i lázně, na které jsem měla po takové operaci nárok. Na neschopence jsem byla celý rok. Pak jsem nastoupila do nového zaměstnání, kde chodím vypomáhat ještě dnes. No a hlavně vypadnu ven mezi lidi.
Jaké změny Vám tato diagnóza přinesla do života? Co Vám dala nebo naopak vzala? Co mi vzala je jasné. Nemám jedno prsu. Z psychického hlediska jsem se s tím srovnávala delší dobu, ale důležité je žít a spolupracovat na vyléčení. Změní se samozřejmě životní hodnoty, více si člověk váží podpory a pomoci blízkých, přátelství a lásky. Jsem více vnímavá a empatická. Mám celkově větší radost ze života. Rozhodně mi hodně pomohlo i nadále pomáhá sdružení Alen, kde jsem našla hodně kamarádek a přátel se stejným zdravotním problémem. Ráda se zúčastňuji jeho aktivit a sem tam se snažím sdružení i trochu pomáhat. Tak jako oni moc pomohli mě. Příloha č.7: Rozhovor se Zdeňkou Řekněte mi prosím něco málo o sobě? Mé jméno je Zdeňka, mám 54 let. Vystudovala jsem…….Mám hodného muže a krásné manželství už skoro 30 let. S manželem, který prodělal několik operací zad, žijeme nedaleko Přerova v jedné malé vesničce. Je to pro nás lepší, než ve městě, je tam větší klid a pohoda. Teď je v invalidním důchodu. Já se o něj starám. Jaký byl Váš život před setkáním s nemocí? Před nemocí byl život stejný jako po nemoci. Rodina, práce, starání se o manžela. Prostě pořád stejný koloběh. Jistě že přehodnotíte všechny životní priority, ale nakonec v podstatě děláte všechno jako předtím. Možná jen s tou výjimkou, že člověk trošku zbrzdí a dává na sebe větší pozor. Rakovinou prsu jsem onemocněla asi dva roky zpět. Sama jsem si nahmatala bulku. Byla velká asi jak ořech. A co potom? Co bylo dál? Prvně mě to docela vyděsilo. Hned jsem letěla k praktické doktorce, ukázala jí to a ta mě hned poslala na mamograf. Sestřičky tam byly moc hodné, ptali se mě co mám za problém. Když jsem jim to všechno řekla, vzali mě nakonec hned ten den, takže jsem za to byla moc ráda. Jinak bych musela čekat určitě minimálně týden, to bych byla zbytečně nervózní. I když jsem diagnózu rakoviny vlastně čekala. Vaše první reakce na sdělení diagnózy, první myšlenky, pocity? Já jsem sdělení této diagnózy vlastně očekávala, tak musím říct, že moje reakce vlastně nebyla žádná. Šok se nekonal. Vzala jsem to jako jakoukoli jinou chorobu. Jaký byl přístup lékařů? Všichni v mamografickém centru byli super. Sestřičky mě vzali hned bez objednání, ale to se tak prý dělá, když nejdete na prevenci, ale máte problém. No a doktoři byli také vstřícní. Za dva dny jsem šla na odběr vzorku a pak jsem čekala asi týden na výsledky.
Zavolali mě, ať přijdu osobně, že to bude lepší. Sedělo tam asi 5 doktorů. Všechno se mě snažili vysvětlit, takže jsem s jejich přístupem byla moc spokojená. Málo kde jsou na vás takoví. Jaký byl postoj vaší nejbližší rodiny? Rodině jsem to o diagnóze řekla a jejich reakce byla naprosto klidná. Nikdo z toho nedělal žádnou tragédii. Akorát bratr to poněkud hůř nesl. Krátkou dobu předtím nám totiž na Hodgkinův lymfom zemřela maminka. Tak to pro něho bylo dost těžký. Co na to přátelé, kamarádi, kolegové? V práci jsem to taky řekla. Předtím jsem prací hodně žila, zastávala jsem poměrně odpovědné místo a hlavně velmi náročné na psychiku. Myslím, že toho spolupracovníci i poněkud zneužívali, nic se beze mě v práci neobešlo. Moje přítomnost byla nezbytná a pokud jsem měla dovolenou, brali to jako tragédii. Pak jsem onemocněla a vše muselo jít dál. Jaké byly Vaše reakce na léčbu? Léčbu jsem snášela celkem dobře. Nejdřív jsem šla na operaci, kde mi vzali celé prso. Ze začátku jsem se na sebe bála podívat, brala jsem to spíš jako zranění mého ženství, ale dnes už jsem si zvykla. Existuje mnoho prsních náhražek, takže vlastně ani okolí noc nepozná. Pak jsem měla napsanou od onkoložky chemoterapii. Neměla jsem žádné větší komplikace. Od doktorky jsem měla povoleno chodit plavat a cvičit. Toho jsem docela dost využívala, takže mi bylo dobře. No a ještě jsem pak docházela 12 měsíců na biologickou léčbu Herceptin. Vaše pocity a prožívání při léčbě? Snášela jsem to všechno celkem v klidu. Akorát ze začátku bylo docela těžké si zvyknout, že máte jen jedno prso. Tohle jsem brala dost osobně. Ale jinak jsem se to všechno snažila brát pozitivně, jak to jen šlo. Jak jste vnímala přechod do běžného života po ukončení léčby? Léčbu jsem dokončila tento měsíc. Pracuji již od března tohoto roku. Zpočátku jsem byla velmi unavená a myslela si, že práci nezvládnu, ale všechno se zlepšilo a teď už se cítím líp. Jaké změny Vám tato diagnóza přinesla do života? Co Vám dala nebo naopak vzala? Myslím, že jsem zcela změnila životní priority. Předtím jsem hodně žila prací, bylo to hodně na psychiku. Po nemoci jsem se na původní místo už nevrátila, domluvila jsem se s vedením a dělám méně odpovědnou práci. A taky hlavně méně zatěžující. Mám více času na svoje zájmy a na rodinu. A v neposlední řadě si hlídám své zdraví.
Příloha č.8: Rozhovor s Annou Řekněte mi prosím něco málo o sobě? Ahoj, já jsem Anna. Je mi 51. Jsem vyučená švadlena a pracuji ne firmě na výrobu dětského oblečení. Jsem vdaná, můj manžel má roztroušenou sklerózu už dvacet let a je upoután na invalidní vozík. Máme spolu dva syny, jednomu je 30 a druhý má 26 let. Oba dva jsou velmi úspěšní a dělají nám jen radost. (smích) Diagnóza mi byla sdělena ve 47 letech. Jaký byl Váš život před setkáním s nemocí? Měli jsme celkem spokojený život, až do té doby, co mému muži diagnostikovali toto onemocnění. Všichni jsme se s tím museli naučit žít, především já a můj muž. Já a moji synové jsme to docela dobře zvládali, ale s manželem to bylo horší. (zamyslí se) A co potom? Co bylo dál? Ze začátku se taky snažil, zkoušel tohle všechno překonat, navštěvoval různé lékaře, rehabilitovat, ale bylo to k ničemu. Skončil na invalidním vozíku a to ho úplně změnilo. Byl to fajn mužský, který si vždy se vším věděl rady, cítila jsem v něm oporu, až do té doby, kdy spadl do depresí, začal se litovat a využívat všechny kolem sebe. Synové to přestali zvládat a odstěhovali se od nás. Na všechno jsem zůstala sama. Bylo toho na mě opravdu moc. Do toho všeho mi nedávno diagnostikovali rakovinu prsu. Dnes je to 4. rok, co jsem po operaci. Vaše první reakce na sdělení diagnózy, první myšlenky, pocity? V prvním okamžiku po sdělení to byl hrozný šok. Já jsem ale nezpanikařila a rozhodla se bojovat, nevzdát se. Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem podporovala svého manžela při zjištění jeho nemoci a čekala, že on to samé udělá pro mě. Reakce přišla úplně opačná. Můj muž se zachoval zle, myslel jen na sebe, co s ním bude, když se mi něco stane. Opakoval mi tohle pořád dokola, byl sobecký a to je dodnes. Jaký byl přístup lékařů? Lékaři byli úžasní, alespoň od nich jsem se dočkala podpory a pochopení, když nepřišla ze strany manžela. Vše mě vysvětlili, snažili se mi pomoct, doporučili mi nejrůznější sdružení, kde jsou ženy se stejným problémem a kde na to hlavně nebudu sama. Jaký byl postoj vaší nejbližší rodiny? Jak už jsem řekla, přístup manžela byl hrozný. Je to sobec. Synové se zachovali oba dva pěkně, se vším se mi snažili pomoci, podporují mě dodnes. Moje matka se až do své smrti nedověděla, jakou chorobou trpím.
Co na to přátelé, kamarádi, kolegové? Kolegové v práci se mě snažili šetřit, vedení mě taky vycházelo vstříc. Nikdo přede mnou nedával najevo nějaké větší emoce. Spíše to skrývali a byli spíše optimisté. Dál jsem to řekla ještě své nejlepší kamarádce, která mě doprovázela na všechna vyšetření. Byla a je pro mě pořád oporou. Jaké byly Vaše reakce na léčbu? Brala jsem to asi tak, že to musím vydržet. Musela jsem se s léčbou vyrovnat. Nejdřív byla operace. To se celkem dalo. Po operaci nebyly žádné větší komplikace. Pak chemoterapie. Vždy týden po chemoterapii mi bývalo velmi špatně, pak následující dva týdny byly v klidu. Byla jsem sice slabá, unavená, ale nemohla jsem na sobě dát nic znát. V rodině jsem musela fungovat přece dál. Radioterapii jsem neměla. Dnes už jsem dokonce i po plastice prsu. Vaše pocity a prožívání při léčbě? Bylo to opravdu tvrdé. Jen pro silné povahy. Já jsem ale neměla na vybranou, Mladší syn zrovna začal studovat vysokou školu, manžel je nemocný, nikdo mi nepomůže. Nikdy jsem nepřemýšlela, co se mnou bude dál. Prostě jsem se o všechny blízké starala, tak jako dříve. Na své potíže jsem si také nestěžovala. Jsem na sebe velmi tvrdá. Jak jste vnímala přechod do běžného života po ukončení léčby? Přechod do běžného života nebyl žádný, poněvadž jsem běžný život nepřerušila. Práce i domácnost mi zůstala. Opatrování o manžela je pořád stejné, žádné úlevy ani po tak zákeřné nemoci nemám. Jaké změny Vám tato diagnóza přinesla do života? Co Vám dala nebo naopak vzala? Dala mi zkušenost, že se má člověk občas zastavit, nehonit se. Což u mě moc dobře nejde. Ale to bohužel zjistíme, až přijde nemoc. V centru, které mi doporučili lékaři, jsem získala spoustu nových kamarádek a neocenitelných rad.
ANOTACE Jméno a příjmení:
Michaela Symerská
Katedra:
Antropologie a zdravovědy
Vedoucí práce:
MUDr. Kateřina Kikalová, Ph.D.
Rok obhajoby:
2011
Název práce:
Bio-psycho-sociální potřeby klientů s karcinomem prsu
Název v angličtině:
Bio-psycho-social needs of clients with breast cancer
Anotace práce:
Diplomová práce „Bio-psycho-sociální potřeby klientů s karcinomem prsu“ pojednává o změnách v životě onkologicky nemocného pacienta a jeho nejbližších. Popsání těchto potřeb může pomoci zmírnit psychickou zátěž, podpořit proces uzdravování a zorientovat se v této nové životní situaci. Tato práce se ve své první části zaměřuje na základní informace o rakovině prsu, její příčiny, příznaky a prevenci. V dalších částech jsou zachyceny změny fyzické, psychické a sociální. Druhá část je věnována metodice výzkumného šetření, ve které je poukazováno na kvalitu života a změny životního stylu nemocných.
Klíčová slova:
Zdraví, nemoc, rakovina, prs, maligní, benigní, pacient, onkologie, bio-psycho-sociální potřeby
Anotace v angličtině:
The thesis “Bio-psycho-social needs of breast carcinoma clients“ deals with changes in lives of the oncologically ill patient and his closest family. Description of these needs can help lower psychological stress, support the process of healing and orient himself in this new situation in life. The first part of the thesis concentrates on basic information about breast cancer, its causes, symptoms and prevention. The following parts describes physical, psychological and social changes. The second part deals with research enquiry methodology which refers to quality of life and change in the lifestyle of the patients.
Klíčová slova v angličtině:
Health, disease, cancer, breast, malignant, benign, patient, oncology, bio-psycho-social needs
Přílohy vázané v práci:
Příloha č.1: Vývoj četnosti a mortality nádoru prsu v populaci českých žen (graf) Příloha č. 2: Incidence zhoubných nádorů prsu (graf) Regionální přehled incidence zhoubných nádorů prsu u žen v ČR (mapka) Příloha č. 3: Samovyšetření prsu (text) Příloha č. 4: Přepis rozhovorů s respondentkami (text)
Rozsah práce:
67 stran
Jazyk práce:
český