BŮH JE PROSTŘEDNÍK K MANŢELSTVÍ DEREK PRINCE

BŮH JE PROSTŘEDNÍK K MANŢELSTVÍ

DEREK PRINCE

AUTORŮV PROFIL Narodil se v Indii britským rodičům (1915-2003). Derek Prince byl vzdělán v klasické filologii na dvou nejpověstnějších britských universitách: Eton College a Cambridge University. V pozoruhodně mladém věku se stal profesorem filosofie na Cambridgské universitě. Kdyţ byl povolán do britské armády za II. světové války, dal se do studia Bible jako „filosofického díla". Jedné noci, osamocen v kasárenském pokoji, byl postaven tváří v tvář realitě Jeţíše Krista a směr jeho ţivota se zcela změnil. Od té doby - nyní v roce 1986 více neţ 40 let - Derek Prince slouţil jako pastýř, poradce, vzdělavatel a biblický učitel na čtyřech kontinentech. Pracoval rozsáhle s mladými lidmi různých národnostních pozadí. Při jeho osobní sluţbě v církvích a na konferencích bylo tisíce lidí v mnoha zemích uzdraveno a vysvobozeno od zlých duchů. Derek Prince je mezinárodně uznáván jako jeden z předních vykladačů Bible dnešní doby. Jeho radiový program „Dnes s Derekem Princem" je vysílán na více neţ 60 stanicích U.S., rovněţ i v Číně, Indii, Střední a Jiţní Americe, na Středním východě, a částech Afriky, Austrálie, Novém Zélandu, na ostrovech Pacifiku a Karibského moře. Je autorem více neţ dvaceti knih, z nichţ většina byla přeloţena do běţných cizích jazyků. Stovky jeho vyučujících poselství na kazetách se dostaly do kaţdé oblasti světa, včetně muslimských a komunistických zemí. V této knize Derek Prince vypráví příběh dvou svých manţelství. Po sňatku se svou první ţenou Lydií v Jeruzalémě na konci II. světové války se stal otcem osmi dívkám v jejich tamějším dětském domově. Z nich šesti Ţidovkám, jedné Arabce, jedné Angličance. Později v Keni adoptovali jedno africké děvčátko. Roku 1978, tři roky po smrti Lydie, se Derek Prince oţenil se svou nynější ţenou Ruth. Její tři osvojené ţidovské děti dovršily počet jejich dětí na 12 s dvanácti vnuky a pravnuky. V 8. a 12. kapitole vypráví Ruth vlastní příběh. Dnes mají Derek a Ruth Prince dva základní domovy -jeden v přístavu Lauderdale na Floridě a druhý v Jeruzalémě v Izraeli.

ÚVOD Tuto knihu mohu nejlépe uvést vy svedením toho, čím není. Především není knihou pouze teoretickou či teologickou. Nepojednává o obecné (abstraktní) pravdě. Naopak je zaloţena přímo a výlučně na zkušenostech skutečného ţivota mých vlastních zkušenostech. Dnes je to jiţ 40 let, během nichţ to byl hlavní způsob, jímţ jsem přijal nejdůleţitější zjevení ve svém duchovním ţivotě. Nikdy mě nenapadly, kdyţ jsem seděl za stolem, uvaţuje o obecných pravdách. Nejčastěji byly jak vyvolány, tak posíleny situacemi, které jsem proţíval. Aţ později, kdyţ jsem přemítal nad těmito situacemi ve světle Bible, jsem přišel k poznání základních duchovních zákonitostí, jimţ mě Bůh vyučoval. Ve druhé a třetí kapitole této knihy popisuji způsob, jímţ mě Bůh uvedl do manţelství - nejprve s Lydií a pak s Ruth. V obou případech cesta, kterou mě Bůh vedl, přesně odpovídá základním biblickým vzorům pro vstup do manţelství. V prvním případě jsem plně neporozuměl, co Bůh vykonal. Kdyţ se vzor opakoval v mém druhém sňatku, zjistil jsem, ţe v obou manţelstvích Bůh sledoval přesně tentýţ vzor, který On sám zaloţil na rozbřesku lidských dějin - vzor Jím ustanovený k neměnnému trvání, aţ lidská historie ukončí svůj běh. Je to tento Boţí vzor pro vstup do manţelství, jenţ je ústředním tématem této knihy. Musím také vysvětlit, ţe tato kniha se nepokouší vyloţit plán pro manţelský ţivot či pro podporu rodiny. Na toto téma existuje mnoho výborných knih běţně dostupných. Mým cílem je však vyloţit ty kroky, které vedou k úspěšnému sňatku. Muţ i ţena, kteří hledají Boţí pokyny aţ poté, kdyţ si vzájemně přísahají slib v církvi, jsou podobní muţi, jehoţ vykreslil Jeţíš, který si svůj dům vystavil na písku. Aţ příliš často takovéto manţelství neobstojí ve zkouškách a tlacích, kterým bude nevyhnutelně podrobeno. Tato kniha vám pomůţe zodpovědět některé z nejdůleţitějších otázek, před něţ vás ţivot postaví: „Jak mohu poznat, je-li to Boţí vůle, abych se oţenil (vdala)? Je-li to Boţí vůle, jak se mohu připravit na manţelství? A jak mohu nalézt partnera pro manţelství, jehoţ Bůh pro mě určil?" V 8. kapitole nabízí Ruth podnět zvlášť pro ţeny na přípravu k manţelství. V závěrečné kapitole se Ruth opět sdílí se vskutku osobními podrobnostmi její vlastní přípravy stát se mou manţelkou. Kapitola 9. dává rodičům rady, které jim pomohou provést své děti skrze toto těţké a nebezpečné období ţivota, v němţ zápasí s citovými a duchovními otázkami výběru partnera. Stejná kniha Poskytuje konstruktivní materiál pro pastýře, poradce, učitele mladé kazatele a všechny další sluţebníky Boţí, kteří usilují vést Jeho lid do ţivota plného a plodného. Není ţádná oblast, kde by zdravé (spolehlivé)

biblické pokyny byly potřebnější, neţ při uplatnění Boţího vzoru pro manţelství do současného ţivota. Kapitola 10. a 11. poskytuje velmi potřebnou pomoc mnoha miliónům, kteří stojí před zvláštním, rozhodujícím problémem v celé této oblasti manţelství : těm, kteří prošli agonií rozvodu a těm, jimţ bylo určeno ţít svobodným ţivotem. Je ještě jeden druh lidí, k nimţ se tato kniha obrací: k těm, kteří mají rádi pravdivé ţivotní romance s prvkem napětí! Ruth i já doufáme, ţe se vám tato část příběhu bude líbit. Uvidíte, ţe napětí nevymizí, dokud nedojdete do poslední kapitoly, kterou psala Ruth : „Setkáme se v Králi Davidu". Derek Prince, Jeruzalém.

I. ŠKOLA MÝCH ZKUŠENOSTÍ 1. HLAS NEVĚSTY A ŢENICHA „Pak Pán Bůh stvořil ženu z žebra, jenž vzal z muže a přivedl ji k muži."(Gn 2,22) Prvotní zjevení Boha na jevišti lidské historie je úloha prostředníka k manţelství. Jaké je to hluboké a vzrušující zjevení! Je to příliš, kdyţ naznačíme, ţe Eva přišla k Adamovi zavěšená v rámě samotného Pána stejným způsobem, jímţ dnes nevěsta přichází k oltáři v kostele v rámě otcově? Coţ můţe lidská mysl změřit hloubku lásky a milosti, jeţ naplnila srdce Velkého Stvořitele, kdyţ spojil muţe a ţenu v tomto prvním svatebním obřadu? Tento popis je nepochybně jedním z mnoha nespočetných znamení, ţe Bible není dílem pouhého lidského autorství. Všeobecně jako autor záznamu stvoření je uznáván Mojţíš. Bez nadpřirozeného zjevení by si nikdy neodváţil započít lidské dějiny výjevem tak ohromně důvěrným - důvěrným nejprve mezi Bohem a člověkem a pak mezi muţem a ţenou. Obraz, jímţ, zde Mojţíš zobrazuje Boha, je naprosto odlišného druhu od toho náboţenského umění, s nímţ přicházíme do styku v církvích a katedrálách. Vskutku není jisté, zda by Mojţíšův obraz kdy našel místo na jejich zdech či oknech. Nejen úvod lidských dějin začíná sňatkem, ale také vyvrcholení bude svatbou. Je to Jan na ostrově Patmos, zdůrazňující pro nás tuto scénu ve Zj 19,6-9 : „Pak jsem slyšel šum podobný velkému zástupu, podobný hukotu řítících se vod a podobný hlasu hromu, křičící:" Hallelujah! Neboť náš Pán Bůh Všemohoucí vládne. Radujme se, těšme se a vzdejme Jemu slávu! Nebol svatba Beránkova je již zde a Jeho nevěsta se sama připravila. Bylo jí dáno nádherné roucho, zářivé a čisté, aby si je oblékla." (Vybrané /ušlechtilé/roucho znamená spravedlnost skutků svatých). „Pak ke mně promluvil anděl: Piš: Blahoslavení ti, kteří byli pozváni ke svatební večeři Beránkově!". Děj, který před nás Jan stručně předkládá, je jeden z triumfů chvály a klanění, hodování a velkoleposti, téměř neobsaţitelné milosti. Nejznamenitější ze všeho je sám Všemohoucí Bůh, Stvořitel a Vladař vesmíru, který vévodí tomuto svatebnímu obřadu Svého vlastního Syna. Kdyţ se toto odhalí, nebesa a země spolu splynou v symfonii chvály a uctívání, jakou vesmír nikdy předtím neslyšel. Je to charakteristická biblická zdrţenlivost, ţe zde není ţádný pokus o popis

citů nebeského Ţenicha a jeho nevěsty. Ţádný lidský jazyk nemá slovník, který by na to byl potřebný. To je oblast svatého tajemství, určená pro Pána samého a pro ty, kteří se skrze pilné přípravy „sami připravili". Od Genesis po Zjevení, od prvního činu v Edenu do poslední události v nebesích, je ústředním tématem lidských dějin manţelství. V tomto rozvíjejícím se dramatu nezůstává Bůh pouhým nezúčastněným pozorovatelem. Je to On, kdo dějství zahajuje a je to On, kdo jej přivádí k vyvrcholení. On je od začátku do konce naprosto a osobně účasten. Kdyţ přišel na zem Jeţíš, aby dal člověku poznat Boha, jeho postoj vůči manţelství byl v naprostém souladu s postojem Otce. Stejně jako Otec zahajuje lidskou historii svatbou, tak Jeţíš zahajuje Svou veřejnou sluţbu na svatbě v Káni. Kdyţ došlo na vrcholu oslavy víno, Marie se obrátila k Jeţíši o pomoc. Ten reagoval proměnou 150 galonů vody ve víno. Avšak ne v obyčejné víno! Neboť poté, kdyţ jej starosta hostiny okusil, zavolal si ţenicha stranou a řekl: „Každý nalévá nejprve vybrané víno a když se hosté opijí, víno levnější, ale ty jsi uchoval to nejlepší až dosud." (J 2,10). Co způsobilo, aby Jeţíš učinil svůj první zázrak právě v takovémto prostředí"? Jakou pravdu skrze to ukazuje? Odpověď je prostá: ukazuje, jak velmi mu záleţí na úspěchu svatby. Kdyţ víno došlo, ţenich a nevěsta by byli veřejně poníţeni a svatba by skončila sklíčeně. Aby předešel takovéto katastrofě, zvolil Jeţíš první pozemské uvolnění své divů činící moci. Nadto se Jeţíš postaral, aby učinil zázrak takovým způsobem, ţe ţádný z hostů nepoznal, co se stalo. Nevábil ţádnou pozornost na sebe. Ukázal tak, ţe na kaţdé svatbě je pouze jediné vhodné ohnisko pozornosti: nevěsta a ţenich. Ačkoliv to byl Jeţíš, který učinil zázrak, veřejné uznání vlastně připadlo ţenichovi. Ve svém následovném veřejném vyučování a sluţbě Jeţíš stejným způsobem drţel na výši plán manţelství podaný Otcem. Z tohoto důvodu odmítal úroveň manţelství běţnou za jeho dnů. Kdyţ jej farizeové postavili před otázku o rozvodu, odpověděl jim: „ Což jste nečetli, že na počátku Stvořitel 'muže a ženu učinil je' a řekl: 'Proto člověk opustí svého otce a matku a sjednotí se se svou ženou, a ti dva se stanou jedním tělem' ? Pak již nejsou dva ale jeden. Protož co Bůh spojil, ať člověk neodděluje." (Mt 19,4-6). V hebrejské Staré Smlouvě je nadpis knihy nazývané Genesis odvozen od úvodních slov této knihy: „Na počátku ..." Kdyţ Jeţíš odpověděl farizeům touto frází, uváţeně je nasměroval ke knize Genesis a obzvláště ke způsobu, jímţ Bůh sjednotil Evu s Adamem. Jinými slovy podpořil plán manţelství ustanovený Otcem jako stále platný i za jeho dnů - jako jedinou Boţí ustanovenou úroveň pro manţelství. Odmítl propůjčit svou autoritu jakémukoliv niţšímu standartu. Farizeové čelili odkazem na jistý předpis Zákona Mojţíšova, který dovoloval rozvod z jiných důvodů, neţ manţelská nevěra. Na to Jeţíš odpověděl: „ Mojžíš vám dovolil se rozvést s vašimi ženami, protože vaše srdce byla tvrdá. Ale na počátku tomu tak nebylo."(Mt 19,8). Opět je Jeţíš odkazuje k počátku - to jest

k tomu vzoru, který je ustanoven na počátku Genesis. To byl jediný vzor, který přijímal (akceptoval). Jakákoliv úchylka od tohoto vzoru nebyla podle Otcovy vůle, ale byla pouhým ústupkem tvrdému srdci neoblomného muţe. Tento rozhovor Jeţíše s farizey má důleţité důsledky pro nás - dnešní křesťany. Boţí úroveň platná pro nás je stále táţ, kterou ustanovil Bůh při stvoření. Jakékoliv sníţení této úrovně je pouze ústupkem tvrdostí lidského neoblomného srdce. Křesťané, kteří se znovuzrodili z Ducha Boţího, jsou „nová stvoření', jeţ nejsou déle podrobena nadvládě jejich staré, neznovuzrozené povahy. Pro dnešní křesťany je proto Boţská úroveň manţelství určena Bohem ve stvoření a potvrzena Jeţíšem skrze jeho sluţbu. Ve vysvětlení Genesis jsou zjeveny obzvláště čtyři ţivotně důleţité pravdy o manţelství, z nichţ všechny jsou dosud uplatnitelné. 1.Plán pro manţelství je svým úvodem naprosto Boţí. Adam se na něm nepodílel. Nebyl to plán jím zformulovaný. On se dokonce na takové zaopatření ani neptal (neţádal). Byl to Bůh, ne Adam, který rozhodl, ţe Adam potřebuje ţenu. Adam si nebyl vědom své vlastní potřeby. 2.Byl to Bůh, který zformoval Evu pro Adama. On sám znal druh partnerky Adamovi potřebné. 3.Byl to Bůh, který představil Evu Adamovi. Adam ji nemusel jít shánět (pátrat po ní). 4.A taky to byl Bůh, který určil způsob, jímţ byli Adam s Evou uvedeni do vztahu jeden s druhým. Konečný cíl jejich vztahu byla naprostá jednota: „Z toho důvodu opustí člověk svého otce i matku a sjednotí se se svou ženou, a budou jedním tělem." (Gn 2,24). Jestliţe Boţí vzor pro manţelství, jak ukazuje Jeţíš, zůstává nezměněn i pro dnešní křesťany, pak tyto čtyři pravdy načrtnuté nahoře, jsou doposud uplatnitelné v našich ţivotech. Co to prakticky řečeno znamená? Ţe - křesťané budou vstupovat do manţelství ne proto, ţe by to bylo jejich vlastní rozhodnutí, ale protoţe je to vůle Boţí. - křesťan bude důvěřovat Bohu, ţe mu vybere a pro něj připraví partnerku, jakou potřebuje. Naopak křesťanka bude důvěřovat Bohu, ţe pro ni připravil manţela, kterého jí Bůh určil. - křesťan chodící podle Boţí vůle shledá, ţe Bůh mu přivede partnerku, kterou On vybral a připravil pro něj. Na druhé straně křesťanka dovolí Bohu, aby jí vedl k muţi, pro kterého On ji připravil. - konečný cíl manţelství je dnes dosud týţ, jako pro Adama a Evu -

naprostá (perfektní) jednota. Avšak pouze ti, kteří naplnili první tři poţadavky, mohou očekávat radost z naplnění konečného cíle. Někteří mohou být v pokušení zamítnout tyto zásady jako staromódní nebo „super duchovní'. Avšak nikdy neexistuje ţádné znehodnocení měny Boţího království, ţádné rozpadání jeho hodnot a měřítek. Pro ty, kteří opravdově následují Jeţíše, jsou poţadavky stejné, jaké byly ve dnech Jeţíšových. Avšak díky Bohu - také i odměny! Pro mne nejsou tyto zásady pouhou odtaţitou naukou. V obou mých manţelstvích byly přesně osvědčeny, jak budu obšírně vyprávět v následujících dvou kapitolách. V kaţdém z těchto případů rozhodnutí k manţelství vzniklo u Boha, ne u mě. Vskutku jsem o manţelství neusiloval. V obou případech Bůh pro mě mou ţenu vybral, a připravil ji pro mě a přivedl ji ke mně. Nejdůleţitější však je, ţe obě má manţelství vypůsobila stupeň jednoty, jemuţ se dnes těší nemnoho manţelských párů. To vše nebyl výsledek následování nějakého pečlivě propracovaného teologického učení co má člověk dělat, aby mohl vstoupit do manţelství. Byl to však spíše výsledek svrchovaného vedení a nadvlády Ducha svatého v mém ţivotě. Mnohdy jsem si toho nebyl dokonce vědom, ţe to byla práce Ducha svatého. Avšak postupně, kdyţ jsem uvaţoval nad směrem ţivota ve světle Písma, uviděl jsem v obou mých sňatcích, ţe Bůh jednal přesně v souladu se vzory, které On sám ustanovil „na počátku". Nemohu svým spoluvěřícím přát většího štěstí, neţ se dostalo mně. Tento krátký rozbor biblického vzoru manţelství je v naprostém rozporu s úrovní dnešního světa - nebo dokonce s těmi, jeţ se přijímají v mnoha částech církve. Převládající postoj k manţelství v kterékoliv kultuře či civilizaci je obvykle jakýmsi přesným barometrem, ukazujícím její morální a duchovní ovzduší. Úpadek kultury se projeví úpadkem jeho úcty k manţelství. Obráceně obnova kultury se vyznačuje odpovídající obnovou biblických hodnot manţelství. V Bibli jsou různé oddíly, které popisují, jak bylo ovlivněné manţelství jak v období úpadku, tak v období obnovy. V Jr 25,10-11 Bůh upozorňuje lid v Judsku před zpustošením, které na ně přijde skrze Nabuchodonozorův hrozící vpád: „Vyženu od nich zvuky radosti a veselí, hlasy nevěsty a ženicha, hukot mlýnských kamenů a světla lamp. Celá země bude zničena a zpustošena..." Apoštol Jan podává podobný obraz poslední doby protikřesťanského systému známého jako „Velký Babylon":

o

zničení

„Hudba harfeníků a hudebníků a trumpetistů nebude v tobě již více slýchána. Žádný dělník jakéhokoliv řemesla v tobě již více nebude. Hukot mlýnských komend v tobě více nebude slýchán. Světla lamp v tobě více nebudou svítit. Hlas ženicha a nevěsty nebude v tobě více slýchán." (Zj 18,22-23). Jeden z význačných rysů ústřední oběma popisům úpadku a zničení je utichnutí hlasu ţenicha a nevěsty. Kultura, která jiţ déle nečiní radostné svatební obřady centrem svého ţivota, je buď jiţ mrtvá, nebo na cestě k záhubě.

Opak je rovněţ pravdou. Obnova kultury se bude vyznačovat obnovou sňatků jako zdroje radosti a důvodů pro oslavy. V Jr 33,10-11 Bůh zaslibuje konečnou obnovu Judska a Izraele: „Toto praví Pán : říkáte o tomto místě: Je zničené a zpustošené, bez člověka či zvířat.' Avšak v městech Judska a na ulicích Jeruzaléma, která jsou opuštěná, neobydlená žádnými lidmi ani zvířaty, budete ještě jednou slýchat radosti a veselí, hlasy ženicha a nevěsty a hlasy těch, kteří přinášejí díkůvzdání do domu Pánova... Neboť já obnovím štěstí země, jako bylo před tím, praví Pán." Opět v tomto obrazu -jak při zničení, tak při obnovení-jsou ve středu ţenich a nevěsta. Skrze měřítka Písma není obnova lidu úplná bez slavnostních ohlášek „hlasu nevěsty a ţenicha". Různé vlivy mohou podkopat biblické základy manţelství. Například světský humanismus představuje manţelství jako druh sociální smlouvy, v níţ mají účastníci svobodu k určení svých podmínek a postavení a upravovat je nebo rušit dle přání, pociťují-li nutnost změny. Lidé, kteří zakládají manţelství na tomto základě, nikdy nezakusí jak fyzické, tak duchovní naplnění, které Bible zaslibuje těm, kdo následují její vzor.

Avšak na druhé straně formální obřad bez Boţí milosti můţe mít na manţelství: téměř stejně škodlivý účinek. Jak dobrodruţnost, tak i vroucnost jsou spojenými částmi manţelství, jak je zjeveno v Bibli. Obě jsou vylíčeny ţivě a překrásně v Písni písní. Manţelství, kterému toto schází, je podle biblické úrovně vysloveně neúplné. Romantika bez vroucnosti (vášně) končí ve zklamání (frustraci). Vroucnost bez romantiky není ničím jiným, neţ smyslnou ţádostí (rozkoší), průhledným závojem. Během staletí Církev mnohdy selhala v předkládání biblického obrazu úplného manţelství, zahrnující kaţdou oblast lidské osobnosti - duchovní.citovou i fyzickou. Sex byl pokládán za nepřirozenou nutnost, téměř jakousi úchylku Stvořitele, která si vyţadovala jakýsi druh omluvy. Zcela jistě toto není Stvořitelův vlastní pohled. On stvořil muţe a ţenu s rozmnoţovací schopností a poté po pečlivé prohlídce prohlásil vše za „velmi dobré" -včetně jejich sexuality. Dnes po celé zemi Bůh navštěvuje a obnovuje svou Církev skrze Ducha svatého. Tato obnova musí být ohlášena, jak se duchovní obnovení vţdy ohlašuje: „ hlasem nevěsty a ţenicha." Církev nemůţe zakoušet úplné či pevné obnovení bez opětného zahrnutí biblického vzoru manţelství. Musí to zahrnovat nejen svatební obřady, ale i následující ţivot. Musí začít tam, kde sňatek vţdy začíná kroky vedoucími aţ k obřadu. Tato zásada se uplatňuje téměř ve všech formách lidské činnosti. Proces přípravy je obvykle základním faktorem úspěšného výsledku. Manţelé, kteří se například rozhodnou vystavět dům, musí projít měsíci příprav, neţ dostanou klíč a

mohou projít vchodovými dveřmi. Musí si vybrat stavební místo, najmout architekta a dodavatele, prodebatovat plány mnoha druhů, a učinit nespočetná rozhodnutí týkající se všech podrobností stylu a výzdoby. Manţelé, kteří se o svůj dům nezajímají aţ do dne, kdy přijmou klíč, jsou odsouzeni ke strašným zklamáním a trvalé nechuti, kdyţ v něm začnou bydlet. Platí-li to pro dům z cihel, kamene či dřeva, tím spíše to platí pro dům stavěný z ţivých kamenů - lidských bytostí, stvoření nezměrně sloţitějších, ale také nezměrně potencionálnějších? Ţádné úspěšné manţelství nemůţe začít svatebním obřadem. Jeho základ je zaloţen mnohem dříve - nejprve v pečlivé přípravě charakteru a pak ve vzájemné vhodnosti muţe a ţeny, které Bůh předurčil jednoho druhému. Pár vstupující do manţelství nepřipravený a k sobě se nehodící je odsouzen přinejlepším k ustavičným zklamáním a zpravidla k naprostému selhání. Na druhé straně křesťan a křesťanka, kteří dovolili Duchu svatému, aby je zformoval a vedl je biblickou cestou vedoucí k manţelskému obřadu, se mohou těšit s důvěrou na manţelský ţivot, který naplní a vzájemně potěší!

2. LYDIE Na samotném počátku lidských dějin Bůh ustanovil zásadu : „Není dobré, aby člověk byl samotný. Učiním mu pomoc hodící se k němu." (Gn 2,18). Ţádný člověk není úplný sám o sobě. Kaţdý muţ potřebuje přátelský vztah. Aby naplnil tuto potřebu, ustanovil Bůh manţelství a připravil Adamovi ţenu. Manţelství je nejtěsnějším a nejdůvěrnějším způsobem společenství, které je mezi lidmi moţné. Je v podstatě tak uzavřené (tajné), ţe se dva stávají jedním. V Ef 5,32 Pavel nazývá manţelství „tajemstvím". V Písni písní jej Šalomoun přirovnává k „uzamčené zahradě". Ţádný vysokoškolský předmět, jako je psychologie či teologie, nemůţe odhalit toto tajemství, či otevřít uzamčenou zahradu. Bůh sám vlastní klíč. Dává je do ruky těm, kteří je následují cestou víry a poslušnosti. Svobodný člověk se můţe těšit nejlepším radám; můţe přečíst všechny nejdoporučovanější knihy; můţe se druţit k manţelským párům; můţe si dopřávat sexu mimo manţelství. Dosud však zůstává na druhé straně nezasvěcen. Je jakýsi prvek manţelství, který nemůţe být vysvětlen, ale pouze proţit. Z tohoto důvodu bych se chtěl podělit velmi osobním způsobem s příběhem svého sňatku s Lydií. Bůh mě svrchovaně a nadpřirozeně vedl k partnerce podle Jeho výběru, a tím způsobem vloţil do mé dlaně klíč, který otevřel toto tajemství. Kdosi řekl, ţe nejlepší škola na světě je škola zkušeností - je však také nejdraţší! Roku 1940 jsem byl po mnoholetém studiu ustanoven profesorem filosofie na Cambridgské universitě. Později jsem byl nemilosrdně vyrván z mého akademického zázemí a vrţen do víru 2. světové války. Povolán do britské armády jako nemocniční pomocník, jsem si sebou nesl Bibli, kterou jsem zamýšlel prostudovat jako jakési „filosofické dílo". Naprosto jsem odmítal jakékoliv teorie o Boţím autorství. Několik měsíců poté jsem jedné noci v kasárenském pokoji přijal přímo a osobně zjevení Jeţíše Krista. Příští týden, ve stejném pokoji, jsem zaţil to, o čem jsem věděl, ţe musí být nadpřirozené naplnění Duchem svatým. Dříve, neţ jsem stačil rozebrat, co se událo, slyšel jsem slabiky jakéhosi cizího jazyka vycházejícího z mých rtů. Zněl orientálně - něco jako čínština nebo japonština. Ačkoliv jsem neměl tušení, co vlastně říkám, věděl jsem, ţe hovořím přímo s Bohem. Vnitřně jsem měl podivuhodné vědomí zproštění obav a napětí, ţe jsem si dokonce nebyl vědom, ţe je mám. A náhle jsem věděl, ţe jsem překročil práh zcela nového světa. Následující noci, kdyţ jsem leţel na svém slamníku - t.j. vojenský popis pro „postel" - jsem opět začal mluvit cizími zvuky v neznámém jazyku. Tentokrát jsem byl překvapen jejich rytmem, který zněl poeticky. Kdyţ ustaly, nastala krátká pauza a pak jsem začal mluvit anglicky. Avšak slova, která jsem mluvil, jsem si nevybíral (nevolil) a všiml jsem si, ţe opakuji rytmus slov v neznámém jazyku. Zdálo se mi, ţe hovořím k sobě v druhé osobě, ale slova nepocházela ze mne. S pocitem bázně

(úcty) jsem zjistil, ţe Bůh pouţívá mých vlastních rtů, aby ke mně hovořil. V nádherném básnickém jazyku Pán popisoval obraz toho, co leţelo přede mnouv Jeho záměrech. Obraz obsahoval výjevy a představy, které nikdy nemohly pocházet z mé vlastní představivosti. A také je nemohla má paměť uchovat. Avšak to, co zůstalo nesmazatelně vyryto v mé mysli, bylo toto: ,Bude to jako pramének. Pramének se stane řekou; řeka se stane veletokem; veletok přejde v moře a moře se stane mohutným oceánem..." Jaksi jsem poznal, ţe tato slova obsahují klíč k Boţímu záměru s mým ţivotem. V následujících dnech, kdyţ jsem přemýšlel o těchto zkušenostech ţasnul nad tím, co mě čeká, bylo do mé mysli silně vštípeno jedno jméno. Byla to „Palestina" tj. název pro oblast Středního východu, v současné době leţící mezi Izraelem a Jordánem. Nerozuměl jsem všemu, co Bůh hovořil o svých plánech s mým ţivotem, ale měl jsem silný vytrvalý pocit, ţe to je jaksi spojeno se zemí a lidmi Palestiny. Po několika měsících byla má jednotka poslána přes moře na Střední východ. Počítal jsem, ţe místo našeho určení by mohla být Palestina. Namísto toho jsem strávil, následující tři léta v pustinách Egypta, Libye a Súdánu. Očití jsem se uprostřed duchovní i přirozené prázdnoty (neplodnosti). Mým neselhávajícím zdrojem síly byla má Bible, kterou jsem několikrát přečetl. Navzdory všeobecné pustoty kolem, jsem cítil, ţe Bůh začíná vypracovávat svůj plán pro můj ţivot a ţe ten je jakýmsi způsobem spojen s Palestinou. V Súdánu jsem se seznámil s jedním vojákem spolukřesťanem, který strávil jistý čas v Palestině. Kdyţ jsme se vzájemně sdíleli, řekl: „Chceš-li skutečné duchovní poţehnání, musíš navštívit malý dětský domov v Palestině, severně od Jeruzaléma. Vede jej jedna dáma z Dánska. Vojáci z celého Středního východu tam chodí a Bůh se s nimi setkává podivuhodným způsobem." Zdálo se mi podivné, ţe by vojáci měli jít do dětského domova pro poţehnání, ale vnitřně jsem informaci zaznamenal. Zmínka o Palestině ve mně něčím pohnula. Byl jsem také unaven pustinami a touţil po změně prostředí. Pak jsem jednoho dne zcela neočekávaně obdrţel rozkaz, ţe budu přeloţen do Palestiny. Za měsíc jsem se jiţ nalézal v malé lékařské zásobovací stanici umístěné v Kiriat Motzkin severně od Haify. Mé povinnosti byly minimální a ponechávaly mi dostatek času na modlitbu. Při první příleţitosti jsem navštívil dětský domov a brzy jsem porozuměl, proč tam vojáci putovali z tak mnoha míst. Ovzduší bylo prostoupeno jakousi neviditelnou přítomností toho, co se na člověku unaveném usilovným a monotónním pouštním válčením usadilo jako rosa. Cítil jsem, ţe můj duch jé omýván z tříletého prachu v prázdných pustinách. Pečovatelka se představila jako Lydie Christensonová a vřele mě přivítala. Byla typickou Skandinávkou - modrooká blondýna. U šálku kávy mi stručně vyprávěla, jak před šestnácti lety přišla z Dánska do Jeruzaléma a začala tím, ţe vzala jedno umírající ţidovské nemluvně z jednoho sklepa. (Pozn. Lydie svůj příběh vypráví v „Setkání v Jeruzalémě" r. 1975

publikované Chosenen / Zondervan.) Z těchto skromných počátků vyrostla velká „rodina" dětí různých národností. „Nikdy jsem nevyhledávala děti", řekla mi Lydie.,.Pouze jsem přijala ty, o nichţ jsem věděla, ţe mi je poslal Pán." Na obrátku jsem se jí svěřil, jak se mi zjevil v kasárnách Pán a naplnil mě Duchem svatým. Pak jsem vylíčil tři následující roky v poušti s mou Biblí, jako jediným zdrojem posily a vedení. „Nemám zcela jasno, co budoucnost chystá, „ uzavřel jsem, „ale cítím, ţe Bůh má pro můj ţivot plán a ţe ten má co do činění s Palestinou." Lydie navrhla, ţe bychom se za to mohli modlit, co je to, po čem touţím a já jsem okamţitě souhlasil. Avšak k mému překvapení zavolala Lydie nějaká děvčátka, aby se k nám připojila k modlitbě. Čtyři či pět z nich se seskupilo v místnosti a usadily se. Lydie jim řekla několik slov v arabštině - vysvětlujíc - jak jsem se domníval - za co se budeme modlit. Pak kaţdé děvčátko pokleklo před svou ţidli. Lydie i já jsme také poklekli. Kdyţ jsme se začali modlit, cítil jsem, ţe jsem v nepřetrţitém spojení s Bohem. V jednom okamţiku jsem slyšel, jak děvčátko přede mnou zpívá čistými melodickými tóny. Nejprve jsem si myslel, ţe slova byla arabsky; pak jsem si uvědomil, ţe to je jiný jazyk. Za chvíli se k ní ostatní děvčátka připojila také v jiných jazycích. Cítil jsem, ţe můj duch je vyzdviţen na tuto míru nadpřirozeného klanění nové úrovně společenství s Pánem. Ačkoliv jsem nerozuměl tomu, co se modlily, věděl jsem, ţe celá má budoucnost byla vloţena do Boţích rukou. Kdyţ jsem se vrátil na zdravotní stanici, shledal jsem, ţe se často v myšlenkách vracím k domečku v Ramallah. V podvědomí jsem dosud slyšel dětské hlasy povznášející se v uctívání (klanění). Rozhodl jsem se modlit pravidelně za Lydii. Po několika hodinách strávených v tom domě jsem pochopil, jak mnoho břemen nese bez jakékoliv pomoci, kromě jediné arabské dívky. Nadto, odkud získává peníze na jídlo a oděvy pro všechny tyto děti? Zmínila se, ţe nebyla vyslána ţádnou misijní organizací. Jednoho dne, osamocen mezi dlouhými řadami balíků zdravotnických potřeb, jsem pocítil zvláštní naléhání k modlitbě za Lydii. Chvíli jsem se modlil anglicky, pak Duch svatý převzal vedení a dal mi jasnou mocnou promluvu opět v neznámém jazyku. Po krátké přestávce následoval výklad v angličtině. Opět, jako té první noci, to byl Bůh hovořící ke mně skrze mé vlastní rty: „Spojil jsem vás dohromady... pod stejné jho a do stejného postroje..." Následovalo ještě více, ale byla to slova, jeţ mě sevřela. Co znamenají? Poněvadţ to byla Lydie, za níţ jsem se modlil, musejí se týkat jí. Spojil nás dva Bůh spolu? Jestliţe ano, jakým způsobem a za jakým cílem? Po několika měsících mě armáda ještě jednou přeloţila, tentokrát do plně obsazené nemocnice v Augusta Viktoria Hospice na hoře Olivetské, východně od

Jeruzaléma. Odsud to bylo kousek autobusem do Ramallah. Mé návštěvy dětského domova byly častější, a mé obecenství jak s Lydii, tak s dětmi, se prohlubovalo. Doba mého propuštění z armády nyní byla kratší neţ loni. Byl jsem stále více přesvědčen, ţe mě Bůh vede, abych získal propuštění v Palestině, a pak abych zde zůstal ve sluţbě Jemu na plný úvazek. Ale jaký to má být druh sluţby a s kým? V Jeruzalémě byly dvě činné církve Plného evangelia. Spřátelil jsem se s vedoucími obou z nich. Měl bych nabídnout svou sluţbu jedné z nich? Pak zde byl ovšem dětský domov v Ramallah. Tam jsem se těšil tomu nejuţšímu obecenství. Avšak jakou úlohu bych měl plnit v dětském domově? Kromě toho zde byla otázka mé finanční podpory. V Británii, neţ jsem poznal Pána, jsem dokonce nebyl ani návštěvníkem církve, tím méně duchovním. Křesťané zde mě neznali. Jaký motiv by měli, aby mě podporovali? Měl jsem přítele - křesťana jménem Bohumír (Geofrey) pracujícího v nemocničním zařízení v Jeruzalémě, jehoţ jsem poţádal o pomoc v modlitbě. Věděl jsem, ţe Bohumír je citlivý na Boţí hlas. Byl téţ obeznámen s oběma sbory Plného evangelia a rovněţ s dětským domovem. „Potřebuji poznat, do kterého z nich Pán chce, abych se vydal", řekl jsem mu. Bohumír sám věrně slouţil v jednom ze sborů Plného evangelia a zřejmě cítil, ţe by to bylo místo také pro mě. Avšak byl ochoten se se mnou modlit. Po modlitbě za oba sbory Plného evangelia se začal modlit za Lydii a dětský domov. ,,Pane", řekl, „Tys mi ukázal, ţe domeček bude podobný praménku a pramének se stane řekou, a řeka se stane veletokem a veletok přejde do moře a..." Další slova, která se Bohumír modlil, jsem uţ neslyšel! Byl jsem zaplaven vzrušením a taky bázní. Bohumír opakoval přesně slovo po slovu, co mi Bůh řekl o mé budoucnosti tu noc v kasárnách v Británii, ale on ta slova vztáhnul na Lydii a dětský domov. Během těch let jsem se nikdy ţádné duši o těch slovech nezmínil. Bohumírovi je mohl dát pouze Bůh. , .Děkuji ti", řekl jsem Bohumírovi, kdyţ skončil svou modlitbu. „Jsem přesvědčen, ţe vím, co Bůh chce, abych činil." Nikdy jsem mu však neřekl, jak jsem to zjistil! Měl jsem o čem uvaţovat. Tehdy v Británii ke mě Bůh hovořil o mé budoucnosti a dal mně obraz nepřetrţitě se rozšiřujícího se praménku. Kdyţ jsem se pak modlil ve skladišti v Kiriat Motzkin za Lydii, Bůh mi řekl, ţe „nás spojil pod jedno jho a do stejného postroje." Nyní jsem zjistil, ţe Bůh dal Bohumírovi přesně stejný obraz zvětšujícího se pramene, který dal mně - nyní se týkal Lydie a dětského domova. Vzpomněl jsem si na dva spojené výrazy, které Bůh pouţil v Kiriat

Motzkin:,,Pod stejné jho a do stejného postroje". Postroj zobrazuje dvě zvířata spolupracující v úzkém vztahu. Ale co jho? Náhle jsem si uvědomil, ţe to je obraz běţně pouţívaný v Bibli na dvě osoby spojené manţelstvím. Mohlo by to být to, co má Bůh na mysli? Začal jsem prodlévat na rozdílech a obtíţích. Lydie byla zcela odlišného kulturního zázemí neţ já. Byla silná povaha, přirozený vůdce. Navzdory ustavičným potíţím vybudovala dílo, kterým si zaslouţila uznání křesťanského společenství. Byla zvyklá si vybojovat své vlastní boje. Byla by ochotná vzdát se vedoucí pozice v domě muţi mnohem mladšímu a méně zkušenému, neţ je sama? Bylo by to v důsledku pro ni praktické, aby to tak udělala? Pak zde byl rozdíl v našem stáří. Já jsem byl ranný třicátník, kdeţto Lydie, úţasně vitální a činná osoba, byla středněletá. Manţelství mezi dvěma osobami tak rozdílného věku by nevyhnutelně čelilo neobvyklým tlakům. Mé vlastní zázemí bylo také k uváţení. Byl jsem jedináček. Má výchova byla zcela intelektuální. Ačkoliv bych mohl budovat filosofické teorie o lidské povaze, nevěděl jsem skoro nic o jednání se skutečnými lidskými bytostmi. Mohl bych se stát otcem v rodině děvčat - děvčat, jejichţ národnostní a kulturní zázemí mi byla zcela cizí? A bylo by to vůbec čestné uvalit na tato děvčata takovéhoto otce? To vše bylo na straně záporné. Strana pozitivní by mohla být shrnuta do jedné stručné věty: Bůh řekl. Jasně, nadpřirozeně zjevil Svůj plán - nejprve mě samotnému, pak skrze spolukřesťana jej utvrdil stejně tak jasně a stejně nadpřirozeně. Nepřišlo to jako odpověď na mé modlitby, dokonce na mé přání. Celé toto zjevení mělo svůj zdroj výlučně ve svrchované vůli Boţí. Jestliţe bych odmítl tak jasně zjevenou Boţí vůli, jak bych mohl v budoucnosti očekávat Jeho poţehnání? Byl jsem rozpolcen mezi vzrušením a strachem: vzrušen z pomyšlení, ţe Bůh tak jasně vytýčil plán pro můj ţivot; ve strachu, ţe úkol, který mě čeká, se ukáţe příliš těţký. Nakonec jsem si uvědomil, ţe bych to vše nemohl předem promyslet. To nebylo to, co Bůh po mně ţádal. Vyţadoval, abych se ve víře vydal do plánu, který mi zjevil, a pak mu dovolil vyřešit pro mne záleţitosti, které bych sám vyřešit nemohl. Nakonec jsem dospěl k tomuto bodu sebevydání. Do té míry, do jaké jsem Boţímu plánu pro svůj ţivot porozuměl, jsem jej uchopil. Důvěřoval jsem Bohu, ţe čemu bych nerozuměl, to mi zjeví v odpovídajícím čase svým vlastním způsobem. Od té doby nastala postupná změna v mém vztahu k Lydii. Naše obecenství bylo jiţ pro nás oba důvěrné a obohacující. Nyní však nabralo nové vroucnosti a důvěrnosti, které se vţdy, kdyţ jsem dům navštívil, zvyšovala. Také k dětem jsem začal cítit určitý druh rodičovského zájmu, který jsem nikdy před tím nezakusil. Konečně jsem si připustil: jsem zamilovaný - zamilovaný do Lydie a zamilovaný do osmi dětí. Po několika měsících se mi zdálo přirozené poţádat Lydii, aby si mě vzala, stejně jako bylo pro ni přirozené říct ano. Počátkem roku 1946 jsme se vzali a

měsíc před tím mi armáda povolila propuštění. Koncem roku jsme se přestěhovali z domu v Ramallah do Jeruzaléma, kde jsme byli vrţeni do bouřlivého sledu událostí, které se ukázaly porodními bolestmi zrození Izraelského státu. Naše ţivoty byly mnohdy v nebezpečí. Čtyřikrát jsme se stěhovali -z toho dvakrát v noci. Všude kolem nás byla válka a hladomor. Avšak Bůh se o nás staral a ochraňoval nás způsoby, které nás neustále udivovaly. Kdyţ jsme sdíleli všechny tyto zkušenosti jako rodina, spojily nás vzájemné svazky těsnějšími, neţ jsou v normální rodině. Svazky, které dodnes nepovolily. Z Jeruzaléma jsme přesídlili do Londýna, kde jsem byl osm let pastorem shomáţdění. Ke konci tohoto období nejstarší dcery dospěly a odešly z domova, všechny aţ na jednu se vdaly. Se dvěma nejmladšími jsme s Lydii přesídlili do Keni, kde jsem slouţil pět let jako ředitel Učitelského institutu pro Afričany. Z Keni od nás odešly dvě zbývající děvčata, aby se zaměstnala a později vdala. Zde jsme také adoptovali Jesiku- sedmiměsíční Africkou holčičku, která se stala naší devátou dcerou. V roce 1962 jsme s Lydii a Jesikou přesídlili do Severní Ameriky; nejprve do Kanady a poté do Spojených států, kde jsme se nakonec usídlili. Zde pro nás Bůh otevřel dveře sluţby ve všech částech národa a pak v mnoha dalších národech. Mezitím rodina početně stále vzrůstala a rozšířila se v cizině v různých částech světa, s členy usídlenými v Británii, Kanadě, Spojených státech a Austrálii. Lydie to jednou komentovala takto: „Nad naší rodinou slunce nikdy nezapadne." Pramének, který vytryskl v Ramallah, se stal řekou, která obepíná zeměkouli. Během těch let jsme měli s Lydii jeden hlavní zdroj síly (pevnosti), jenţ nás nikdy nezklamal: naše jednota (svornost). V našem osobním modlitebném ţivotě jsme byli nepřetrţitě schopni hlásit se o zaslíbení v Mt 18,19: „Opět vám říkám, jestliže se dva z vás na zemi shodnou, o cokoliv budete prosit, bude pro vás učiněno mým Otcem v nebesích." Nelze spočíst jednotlivé modlitby, na něţ jsme na tomto základě viděli odpověď. Také v naší veřejné sluţbě, kdyţ jsme se po dlouhé hodiny modlili za nemocné a postiţené, naše jednota nám přinesla vítězství, jeţ by ţádný z nás sám o sobě nemohl dosáhnout. Jeden blízký spolupracovník jednou poznamenal: „Vy dva spolupracujete jako jedna osoba." Roku 1975, po téměř třiceti letech, Bůh zavolal Lydii domů. Odevzdala mu více jak padesát let houţevnaté a nesobecké sluţby. Vhodný hold je pro ni v Př 31,28-29: „Její děti povstávají a nazývají ji blahoslavenou (požehnanou); také její manžel, a vzdávají chválu. Mnoho žen si počínalo vznešeně, ale ty nad ně všechny vynikáš." Čím více přemýšlím nad svým sňatkem s Lydií, tím více mě udivuje bezvadná Boţí moudrost. V době, kdy jsme se brali, jsem neměl ani tušení o způsobu ţivota, jenţ nás čekal. Takto jsem neměl ţádnou základnu pro výběr ţeny pro sebe, poněvadţ jsem postrádal základní informace, na nichţ jediných by

mohl být zaloţen rozumný výběr. Kdyţ se ohlíţím zpět na utrpení, zkoušky a zápasy těch třiceti let, jsem na druhé straně přesvědčen, ţe Lydie byla jediná ţena na světě, která mi mohla být v tom všem přiměřenou pomocnicí! Jak je tedy podivuhodné, ţe Bůh věděl právě o tom druhu ţeny, kterou bych potřeboval a ţe ji po mnoho let pro mne připravoval; ţe ji umístil na cestě, kterou zamýšlel vést mě, a ţe mi ji ukázal jako pomocnici, kterou On pro mne vyvolil. Vţdy, kdyţ nad tím přemýšlím, skláním svoji hlavu v úctě a řeknu s Pavlem: „Ó hlubino bohatství moudrosti a známosti Boží! Jak nevystižitelné jsou jeho soudy a nezměřitelné jeho cesty!" (Ř 11,33).

3.RUTH Po smrti Lydie jsem zakusil pocit osamělosti, jaký bych si nikdy neuměl ani představit. Ztráta úmrtím je tím, čemu téměř všichni z nás musíme jednou čelit. Přesto je tak málo lidí, dokonce i mezi sebevydanými křesťany, na ni skutečně připraveno. Skrze to jsem poznal v novém měřítku svou potřebu Těla Kristova. Po léta jsem byl veden do úzkého vztahu se čtyřmi jinými národně uznávanými biblickými učiteli: Donem Bashamem, Em Baxterem, Bobem Mumfordem a Charlesem Simpsonem. Vydali jsme se ke společnému sdílení v modlitbách, poradách a obecenství. Tímto způsobem jsme se vzájemně usilovali podporovat a posilovat. Útěcha, kterou jsem přijal od svých bratří v těch chvílích osamělosti, pomohla obrátit zármutek na konečnou radost a vítězství. Nadešel den, kdy jsem mohl říci spolu s Davidem: „Pospíšil jsi obrátit máj zármutek na plesání, spěchal jsi sejmout můj smuteční pytel a přepásals mě radostí..." (Ţ 30,12). V létě roku 1977 byla naše pětice částí mezinárodní skupiny charismatických vedoucích, jak katolických tak protestanských, kteří vykonali pouť do Svaté země. V Jeruzalémě jsme měli výsadu účastnit se oslavy kněţských šedesátin Kardinála Suenense z Belgie. Kdyţ zbytek skupiny odjel, rozhodl jsem se zůstat v Izraeli o týden déle. Oddělil jsem tyto dny, abych hledal Pána, zdali přišel můj čas, abych obrátil svou tvář opět k Jeruzalému. Věděl jsem, ţe má sluţba zde nebyla dosud ukončena. Vyuţil jsem také příleţitosti, abych navštívil kancelář jisté organizace, která aktivně překládala a tiskla mé knihy v Izraeli a jinde. Kdyţ jsem tam byl, vzpomněl jsem si na jistý dopis, který jsem od nich jednou dostal a který končil ručně psaným osobním dodatkem: „Chtěla bych vám poděkovat za vaší sluţbu. Po celá léta pro mne mnoho znamenala. Ruth Baker." Cítil jsem, ţe bych měl vyuţít tuto příleţitost, abych vyjádřil svůj dík, sekretář v kanceláři mi sdělil, ţe Ruth Bakerová si váţně poranila před dvěma měsíci záda a je doma ve svém bytě neschopna práce. Po léta mi Bůh dával zvláštní dar víry ke sluţbě k lidem s problémy se zády. Většina z těch, za něţ jsem se modlil, byla uzdravena - někteří ihned, jiní postupně. Jistě jsem nepřijel do Jeruzaléma, abych navštívil tu nemocnou, ale cítil jsem, ţe by to z mé strany bylo nemilosrdné, kdybych ji alespoň nenabídl pomoc. „Myslíte si, ţe by mi ta paní dovolila se za ni modlit?", vyptával jsem se v kanceláři. Zaměstnanec jednoznačně a nadšeně odpověděl ano, a dal mi adresu jejího bytu. Mladík jménem David dal k dispozici své auto a vozil mě po Jeruzalémě. Vydali jsme se na adresu, která nám byla dána. Kdyţ jsme po čtyřicet minut jezdili

neúspěšně sem a tam jeruzalémskými úzkými, nedostatečně označenými ulicemi, řekl jsem Davidovi: .Jistě míjíme Pánovu vůli. Otočme to a jeďme domů." V téţe chvíli, kdyţ David začal otáčet auto, jsem se ještě jednou podíval na číslo domu na protější straně ulice. Byla to budova, kterou jsme hledali! Tu dám j jsme našli leţící na pohovce v obývacím pokoji. Viděl jsem na její tváři napjatý výraz bolesti tak běţný lidem se zraněnou páteří. Kdyţ jsem ji podal stručné instrukce k uvolnění její víry, poloţil jsem ruce na její hlavu a začal se modlit. Pak mi Pán dal neočekávaně prorocké slovo pro ni, které zahrnovalo jak povzbuzení, tak i pokyny. Ze světla, které se objevilo v jejích rysech, jsem vyrozuměl, ţe hovořilo do jejích vnitřních potřeb. Pár minut jsme hovořili a pak jsem se zvedl k odchodu s pocitem vykonané povinnosti. Po zbytek týdne jsem vycházel velmi málo ven, a soustředil jsem se na ţádanou Boţí odpověď týkající se budoucnosti. Avšak ţádná odpověď nepřicházela. Můj poslední den v Izraeli nadešel a já jsem dosud od Boha nic neslyšel. Příští den brzy ráno jsem musel odcestovat z letiště v Ben Gurion. Tu noc jsem si šel lehnout kolem 23. hodiny, avšak nemohl jsem usnout. Náhle jsem zjistil, ţe překáţky (bariéry) byly pryč a byl jsem v přímém kontaktu s Bohem. Jiţ jsem neměl pomyšlení na spánek. Po zbytek noci ke mně Bůh hovořil. Nejčastěji jsem Jeho hlas slyšel hovořící uvnitř svého ducha s klidnou autoritou, která nemohla pocházet z jiného zdroje, neţ od Boha samotného. Připomínal mi směr, kterým se ubíral můj ţivot doposud. V mé mysli proběhlo mnoho příkladů a podrobností, v nichţ Bůh zasáhl v můj prospěch, aby mě ochránil a vedl. Připomenul mi také různá zaslíbení, která mi během let dal - ta, která byla jiţ naplněna a ta, která měla být ještě naplněna. Ujistil mě, ţe budu-li pokračovat v poslušnosti, všechna budou naplněna. Pak v časných ranních hodinách se zjevil před mým zrakem cizí, ale jasný obraz. Viděl jsem kopec, postupně přede mnou vystupující vzhůru. Připomínal mi jeden z výstupů na horu Sión v jihozápadním rohu Starého Města Jeruzaléma. Od úpatí k vrcholu kopce se vinula klikatá cesta. Instinktivně jsem poznal, ţe to pro mně představuje cestu zpět do Jeruzaléma. Celou cestu by stoupala do kopce. Bylo by na ní mnoho ostrých obratů nejprve na jednu a pak na druhou stranu. Umíním-li si to však a vytrvám-li, přivedla by mě na místo, které Bůh pro mě v Jeruzalémě určil. Nejpozoruhodnější rys obrazu, který jsem před sebou viděl, byla postava ţeny sedící na zemi právě v místě, kde stezka počínala stoupat do kopce. Její rysy byly evropské, světlých vlasů. Oblečené měla však něco, co vypadalo jako šaty ve stylu Orientu, těţce definovatelné barvy, avšak převládala zelená. To, co mě obzvlášť překvapilo, bylo její neobvyklé drţení těla. Její záda byla zkroucena v cizí, nepřirozené pozici, naznačující bolest Náhle jsem ji poznal. Byla to Ruth Bakerová.

Proč Bůh přede mně předloţil tuto ţenu v tak cizím kontextu? Dokonce dříve, neţ jsem tuto otázku zformuloval, znal jsem odpověď. Nepřišla mi skrze ţádný proces úvah. Nebylo to dokonce nic, co by ke mně promluvil Bůh. Bylo to pevně uloţeno právě v té oblasti mé mysli, kam pochybnosti nemají přístup. „Bůh zamýšlí, aby se tato ţena stala mou manţelkou." Se stejnou jistotou jsem věděl, proč ta ţena seděla právě tam, kde stezka začala stoupat. Nebyl jiný způsob, jak na stezku vstoupit. Sňatek s ní by byl prvním krokem na oné cestě zpět do Izraele. Bůh mi neponechal ani jednu šanci. Mé nitro se zaplavilo celou řadou pocitů - údiv, strach, podráţdění. Chvíli jsem byl dokonce pokoušen zlobit se na Boha. Jak mě mohl postavit před takovou situaci? Opravdu po mně ţádá, abych si vzal ţenu, kterou jsem potkal pouze jednou a dokonce jsem o ní nic nevěděl? Cekal jsem, abych viděl, zda Bůh chce o tom říct ještě něco více -například nějaké vysvětlení. Avšak nic nepřišlo. Viděl jsem, ţe potřebuji jednat s velkou opatrností. Byl jsem velmi známou postavou v jistých křesťanských kruzích. Kdybych nyní učinil pošetilý tah, zvláště v oblasti manţelství, přineslo by to hanbu Pánu a stal bych se překáţkou jeho lidu. Rozhodl jsem se o tom, co se stalo, nikomu nepovědět. Prostě jsem tuto záleţitost drţel před Pánem v modlitbě a očekával od Něj další pokyny. Po měsíci, opět zpátky ve Státech, jsem se nepřetrţitě naléhavě modlil. Nic se nezměnilo. Vidění se mi neztrácelo z mysli. Jestli se něco dělo, pak se stávalo zřetelnějším. Koncem měsíce jsem dosud cítil, ţe mi Bůh nedává ţádnou volbu. Určil mi, abych si vzal Ruth Bakerovou. Nakonec jsem si řekl: „Víra bez skutků je mrtvá. Věřím-li skutečně, ţe mi Bůh zjevil svou vůli, měl bych raději začít jednat" Tak jsem si sedl a napsal stručný dopis Ruth Bakerové do Jeruzaléma a navrhl jí, ţe jestliţe někdy přijede zpět do Států, mohla by se zajímat o návštěvu křesťanského obecenství v Kansas City. Tamější lidé mají zvláštní lásku k Izraeli a také úzké spojení se mnou. Téměř obratem jsem obdrţel odpověď. Ruth byla na odjezdu z Izraele se svou dcerou, aby navštívila Spojené státy. Byla vděčná za můj zájem a vskutku ráda by navštívila obecenství v městě Kansas. Určila několik dat, které by se jí hodily v souladu s jejím cestovním plánem a telefonní číslo, na němţ by mohla být k nalezení v Marylandu. Okamţitě jsem jí zavolal a upřesnil období její návštěvy v Kansas City. Sám jsem musel krátce odcestovat kvůli sluţbě v Jiţní Africe, avšak zařídil jsem to tak, abych byl v Kansas první dva dny a odtud abych odcestoval přímo do Jiţní Afriky. Vedoucí obecenství v Kansas City byl David, ten mladík, který mě vozil po Jeruzalémě. Ubytoval Ruth i mne v jejich prostorném domě. Druhého dne si se mnou Ruth domluvila poradní schůzku týkající se otázky, která vyvstala v Jeruzalémě.

Kdyţ vešla, pochválil jsem její neobvyklé šaty, které měla oblečené. „Jsou arabského stylu" odpověděla. „Koupila jsem je ve Starém Městě." Pak začala vysvětlovat, ţe zranění jejích zad pro ni učinilo bolestivým sedět déle na jedné ţidli. S mým souhlasem se posadila na podlaze, opřela se zády o stěnu a kolena sklopila stranou. Spontánně si má mysl vybavila ţenu, kterou jsem té noci viděl sedět na úpatí stezky stoupající do kopce. Nejen ţe ţena, která nyní seděla přede mnou, byla stejná; byly to i stejné šaty neobvyklého stylu a barvy a seděla stejně neobvyklým posedem, který byl tichým svědectvím bolesti. Kaţdý detail byl přesný. Byl jsem neschopen mluvit. Byl jsem schopný se na ni pouze s úctou upřeně dívat. Pak mým tělem projel vroucí proud nadpřirozené moci a byl jsem naplněn nevysvětlitelnou láskou k této ţeně, která navenek byla dosud cizinkou. Několik krátkých okamţiků jsme tam tiše seděli. Pak jsem úsilím vůle ovládl své city se dotazovat na potíţe, které způsobily, ţe mě ţádala o rady. Během následujícího rozhovoru pracovala má mysl současně na dvou rovinách. Na jedné straně jsem pokoušel přijmout v plných důsledcích to, co se ve mě odehrávalo. Následující den, před cestou do Jiţní Afriky, jsem se Ruth zeptal na její budoucnost. Plánovala si návrat do Jeruzalému na ţidovský Nový rok a Yom Kippur (Den vykoupení), který připadl na konec září. Shodně jsem měl jiţ zařízeno vrátit se z Jiţní Afriky přes Izrael a zůstat pár dnů v Jeruzalémě. Cítil jsem naléhání být na Yom Kippur zde. Během celého období sluţby v Jiţní Africe bych rád věděl, co dále dělat ve vztahu s Ruth. Jasné byly nyní dvě věci: ţe Bůh určil, abych si ji vzal, a ţe jsem do ní zamilován. Nyní záleţelo na mně, abych učinil další krok. Rozhodl jsem se poslat Ruth telegram a poţádat ji, abychom se sešli na snídani v 9 ráno v hotelu Král David v Jeruzalémě den před Yom Kippur. Má sluţba v Jiţní Africe byla uzavřena víkendem v Pretorii, kde jsem přijal štědrý dar lásky v jihoafrických bankovkách. Zavedené předpisy mi nepovolovaly vyvést peníze ze země. Měnit je za dolary by zabralo mnoho času. Pak jsem si vzpomněl, ţe Jiţní Afrika je pověstná svými diamanty. V náhlém popudu jsem se rozhodl jeden koupit. Poradili mi zlatnictví v Pretorii, které vlastnil jistý člen církve. Ukázal mi celou řadu diamantů, vysvětluje u kaţdého jeho význačné rysy. Nakonec jsem se rozhodl pro jeden, který se mi zdál zářivější a taky odstínem mnohem třpytivější, neţ ostatní. Vlastník obchodu jej pečlivě několikrát zabalil do kousku papíru a párkrát jej přeloţil a poradil mi, abych si jej pečlivě uschoval do kapsy. Mohl by se to zdát nedbalý způsob, jak přepravovat diamant, ale poslechl jsem jeho pokyny. Kdyţ jsem se chystal z obchodu odejít, všiml jsem si nádherné broţe z páru tygřích oček zasazených do zlata. Vlastník obchodu mi řekl cenu a já jsem spočítal bankovky, které mi zbyly. Bylo jich právě dost, a tak jsem koupil rovněţ i broţ a

nechal dar zabalit. Po dvou dnech v 8.45 jsem se usadil v hale hotelu Král David v Jeruzalémě. Vybral jsem si místo naproti otočným vstupním dveřím. Mou mysl naplňovala jediná otázka: dodrţí Ruth schůzku? Přesně v 9.00 prošla otočnými dveřmi. Povstal jsem a přivítal se s ní, a pak jí zavedl do velké jídelny, kde na podnosech leţely pečlivě přichystané snídaně. K mému milému překvapení náš rozhovor probíhal volně od počátku. Líčil jsem různá shromáţdění, která jsem pořádal v Jiţní Africe. Poté jsem vsunul ruku do kapsy a vytáhl jsem broţ z tygřích oček v dárkovém balení. „Přinesl jsem vám suvenýr z Jiţní Afriky" řekl jsem. Ruth otevřela balíček a vyndala broţ. „ Je nádherná!" zvolala, „ Vskutku nevím, jak bych vám měla poděkovat." Její oči zářily a slabý nádech ruměnce jí zabarvil líce. Vzpomněl jsem si na klenot, který po Abrahamovu sluhovi poslal Izák Rebece a na vše, co následovalo, kdyţ jej přijala. Po snídani jsme šli do hlavní synagogy na ulici Krále Jiřího, abychom získali lístky na sluţbu Yom Kippur. Kdyţ jsme se vrátili do hotelu, navrhl jsem, abychom strávili zbytek odpoledne na lehátkách při plaveckém bazénu a poţádal jsem Ruth, aby mi vyprávěla o sobě a o celém sledu okolností, jeţ ji přivedly do Jeruzalému. Jak jsem očekával, pramének utrpení protínající se jejím-příběhem, vrcholil v milosrdenství a dobrotivosti Boha, jeţ ji přivedl k Sobě a povolal ji do sluţby Jemu v Izraeli. Obzvláště jsem se zajímalo odpověď na jednu otázku: Jak skončilo její manţelství? Jestliţe rozvodem, jak jsem tušil, z jakých příčin? Jiţ dříve jsem ve své sluţbě vypracoval pečlivou studii biblického učení o rozvodu a opětném sňatku. Uzavřel jsem ji tím, ţe osoba, která se rozvede s partnerem z příčin dokázané nevěry, má jasné biblické právo, aby opět vstoupila do manţelství, bez jakéhokoliv poznamenání vinou či podřazeností. Nyní, kdyţ jsem poslouchal příběh Ruth, byl jsem uspokojen, ţe její případ spadá do této kategorie. Zdálo se přirozené, ţe jsme pokračovali v rozhovoru aţ do pozdního odpoledne. Avšak, jak jsem očekával, síly Ruth se nakonec vyčerpaly. Jiţ nemohla více hovořit. Přišla řada na mne! Po chvíli rozpaků jsem jí řekl tak jasně, jak jsem uměl, o vidění cesty stoupající na stráň kopce a o ní, sedící na úpatí. „Z tohoto důvodu jsem tě pozval, abychom se setkali v městě Kansas", pokračoval jsem, „a proto jsem tě také dnes pozval sem. Věřím, ţe je to Boţí záměr pro nás, abychom se vzali a slouţili Jemu společně." Po chvíli jsem dodal:, Ale ty se nemůţeš rozhodnout na základě zjevení, které dal Bůh mě. Musíš to slyšet od něj pro sebe samu." Klidně a prostě Ruth odpověděla, ţe Bůh s ní jednal o stejném předmětu. Řekla: „Poté, kdyţ jsme spolu byli v městě Kansas, jsem Pánu řekla, ţe poţádáš-li mne, abych si tě vzala, řekla bych ano." V té chvíli jsme oba věděli, ţe naše sebevydání jeden druhému bylo učiněno.

Po sluţbě v synagoze ten večer jsem Ruth řekl o svém spojení s dalšími čtyřmi učiteli. „Dohodli jsme se nepodnikat větší osobní rozhodnutí bez vzájemné porady", vysvětloval jsem. „Z toho důvodu nemám volnost činit ţádné další kroky v mém sebevydání tobě, dokud nebudu hovořit se svými bratry. Věřím však Bohu, ţe svou vůli zjevil jasně a ţe ji také naplní." Během jednodenního půstu, jeţ následoval, jsme spolu s Ruth strávili mnoho času, očekávajíce na Boha a poroučejíce své ţivoty jemu, k jeho cílům. Čím více jsme se blíţili k Pánu, tím blíţe jsme se také cítili jeden ke druhému. Nazítří brzy ráno jsem odcestoval z Jeruzaléma. V letadle jsem měl čas přemýšlet nad vším, co se stalo. Pomyslel jsem si, ţe je to nádherné, ţe Bůh pro nás naplánoval, abychom zaloţili náš vztah jednoho k druhému v nejsvětější den v ţidovském kalendáři a ţe jej zapečetil modlitbou a půstem. Krátce po návratu do Spojených států jsem sdělil svůj nový ţivotní vývoj Charlesovi Simpsonovi, neboť to bylo více neţ měsíc, kdy jsme byli naposledy spolu se všemi čtyřmi přáteli učiteli. Strávili jsme spolu polovinu dne v rozhovoru nad otázkou mého sňatku s Ruth. Kdyţ jsem vyprávěl, jak mě Bůh vedl, uvědomil jsem si, jak mnoho z toho bylo osobního a nadpřirozeného. Pro mě to bylo vše zcela skutečné a jasné. Ostatním se to mohlo jevit příliš nadsazené a fantastické. Byly zde ještě jiné problémy. V rozpadu svého manţelství Ruth ani nezhřešila ani nebyla příčinou. Avšak v církevních kruzích slovo rozvedená téměř vţdy vyvolá negativní reakci, protoţe není v souladu s výkladem Bible. Kdybych si já, jako přední učitel Bible, vzal rozvedenou ţenu, mohlo by to některé lidi pohoršit. Kromě toho byla Ruth poloinvalidou. Jako taková by byla nevyhnutelně spíš přítěţí, neţ poţehnáním v mém aktivním stylu sluţby. Osobně jsem byl přesvědčen, ţe uzdravení Ruth postupně pokračuje. Avšak musel jsem uznat, ţe k potvrzení toho nebyl ţádný viditelný důkaz. Mí bratři se přirozeně zajímali více o mne neţ o Ruth. Obávali se, ţe nevhodným sňatkem v tomto stádiu, by mohla být kompromitována celá má sluţba a zmařen Boţí cíl pro zbytek mého ţivota. Po zdlouhavém debatování mi řekli, ţe by prostě nyní nemohli můj sňatek s Ruth schválit. Na mou ţádost mi dali dopis, který všichni podepsali a kde krátce, avšak jemně vysvětlili svůj pohled. V tomto okamţiku jsem se nacházel před jedním z nejtěţších rozhodnutí svého ţivota. Mé spojení s přáteli učiteli nebylo v ţádném smyslu ani zákonnou smlouvou ani nebylo ve své struktuře denominační. Kaţdý z nás byl svobodný se kdykoliv stáhnout, povaţovali to za správné. Měl bych se uchýlit k této volbě? Kdyţ jsem to zvaţoval, nepotýkal jsem se ani tak s tůn, co by my mohli říct mí bratři, jako s tím, co by řekl Bůh sám. V mém ţivotě pro mně nebylo nic důleţitějšího neţ Boţí přízeň. Připomenul se mi Davidův obraz v Ţ 15 o muţi, který našel Boţí přízeň a zvlášť prohlášení, ţe takový muţ nezruší svou přísahu, i kdyby to způsobilo škodu. (Ţ 15,4). Sebevydání, které můţe člověk, kdyţ mu to nevyhovuje, zrušit, není ţádným sebevydáním.

Předtím, ve chvíli mého zármutku, jsem přijímal všechnu podporu, kterou mi bratři poskytovali. Mohl bych přijímat jejich útěchu, kdyţ mi to vyhovuje a odmítnout jejich rady, kdyţ vlastním přáním protiřečí? V mých citech k Ruth se nic nezměnilo. Byl jsem dosud přesvědčen, ţe pro mne byla Boţím nejlepším darem. Mohl by Bůh ţádat, abych ji nechal jít? Vzpomněl jsem si, jak Bůh dal Abrahamovi Izáka a poté jej ţádal zpět jako oběť na hoře Moria. Aţ potom, kdyţ se ukázalo, ţe Abraham byl ochoten vykonat oběť, uvolnil Bůh poţehnání jak na Abrahama,.který obětoval, tak na Izáka oběť. Jednou jsem napsal na toto téma knihu nazvanou „Milost poddání se".(Pozn. Vydaná r. 1977 vydavetelstvím D. Prince - Florida) Kdybych sám nebyl ochoten následovat její učení, byl bych ve svém srdci odsouzen jako ten, kdo vyučuje jiné něco, co nebyl ochoten sám uplatnit. Viděl jsem, ţe mé přesvědčeními nedává ţádnou volbu. Musím se přiklonit k rozhodnutí mých bratří a sdělit to Ruth. S těţkým srdcem jsem telefonoval Ruth, abych jí to řekl. Jedinou útěchou, kterou jsem mohl poskytnout bylo, ţe bych mohl přijet do Jeruzaléma během dvou týdnů, kde jsme plánovali setkání s některými vedoucími pro připravenou cestu. Slíbil jsem, ţe jí záleţitosti vysvětlím osobně a plněji. Po dvou týdnech jsme se opět setkali na snídani v hotelu Král David. Zdánlivě bylo naše setkání překvapivě bezcitové. Řekl jsem Ruth vše, co se udalo a dal jí dopis od svých bratří. „Cítím, ţe potřebujeme přerušit vzájemné styky," řekl jsem, „kromě spojení na modlitbách." Ruth mě ujistila, ţe porozuměla mému rozhodnutí a ţe s ním souhlasí. Nepotřebovali jsme slov k vzájemnému ujištění, ţe naše city se nezměnily. Snídaně skončila, posadil jsem Ruth do taxíku a sledoval jí očima, aţ se ztratila na křiţovatce. Ve dnech, jeţ následovaly, se v mé duši usídlila bezútěšná zima. Ţivot byl tak prázdný. Kaţdý úkol se stal dřinou. Mí úzcí přátelé se mi zdáli vzdálení. Poté se v mé mysli neočekávaně formulovala a zůstávala tam některá slova: „To, co zemře na podzim, bude obţiveno na jaře." Ačkoliv jsem jim plně neporozuměl, zapálily jasnou jiskru v mé duši. Koncem roku jsem jel slouţit do Austrálie. V letadle nad Pacifikem se mé oči upřely na verš v Bibli otevřené na kolenou: „Od konce země k tobě budu křičet, kdyţ je mé srdce zdrceno: uveď mě na skálu, která je vyšší neţ já." (Ţ 61,2). Učinilo to na mne silný dojem, poněvadţ měřeno z Izraele je Austrálie nejvzdálenější obydlenou částí země. „Konec země" uvaţoval jsem, „to je právě tam, kam jedu!" Četl jsem slova ještě jednou: „Od konce země budu k tobě volat.." Byl to důvod, proč mě Bůh povolal do Austrálie? Ne především proto, abych slouţil jiným, ale především

abych očekával na Boha v modlitbě pro sebe? Během týdnů, jeţ následovaly v Austrálii, pro mě modlitba dostávala nový rozměr. Splnil jsem všechny své povinnosti ve sluţbě, avšak volný čas jsem věnoval modlitbě. Vyvrcholení přišlo během týdne v Adelaide, kde jsem byl poţádán.abych slouţil pouze večer. Kaţdý den uzamčen v pokojíku pro hosty na konci pastorovy fary, jsem se celou bytostí vydal modlitbě. Strávil jsem mnoho času před Bohem tváří k zemi. Měl jsem dojem, ţe jsem nucen jít dlouhým tmavým tunelem. Plné porozumění bylo pro mně přichystáno aţ na jeho vzdáleném konci, avšak nebyla jiná moţnost jak se tam dostat, jedině skrze tunel. Můj postup mohl být měřen hodinami strávenými na modlitbách. Konečně poslední den v týdnu došlo k ohromnému zjevení. Cítil jsem, ţe jsem vešel do světla na konci tunelu. Od té chvíle jsem věděl, ţe má budoucnost s Ruth je zajištěna. Jiţ nebylo více zápasů a sţírání. V duchovní říši byla tato otázka vyřešena. Mohl jsem očekávat s plnou důvěrou na její vyřešení (vypracování) v přirozené oblasti. Vnásledujících měsících jsem cítil, ţe pozoruji ţivou šachovnici, na níţ Mistrova ruka přesouvá jednu figurku na místo jiné. Dovolil jsem, aby Ruth vyprávěla tuto část našeho příběhu ze svého hlediska, coţ činí v závěru této knihy. Postačí říct, ţe Bůh konal stejně tak mocně v srdcích mých přátel učitelů jako v mém. Daroval také naprosté uzdravení Ruth, v něţ jsme Jemu důvěřovali. V dubnu r. 1978 jsme s Ruth oznámili své zásnuby a v říjnu jsme se vzali. Obřad vykonával Charles Simpson a byl sjednocen s ostatními učiteli ve svěření nás Pánu. Velmi silně jsme vnímali Boţí přízeň vůči nám. Po boku s Ruth má sluţba vstoupila do nové fáze. Ve věku 63 let bych normálně mohl očekávat postupný úbytek svých sil a přetaţení. Avšak právě naopak se celá má sluţba rozšířila způsoby, které bych nikdy neočekával. Během několika let - skrze rádio, knihy, kazety a osobní sluţbu -jsem obsáhl většinu zeměkoule. Nejpovzbudivější ze všeho bylo, ţe můj program v rádiu byl poslouchán milióny, kteří by jiným způsobem Boţí Slovo nemohli slyšet. Neustupující láska Ruth a naprosté sebevydání mi dávalo sílu a osmělovalo, abych přijímal nová vyzvání, která přede mne Bůh nepřetrţitě kladl. Avšak základ našich úspěchů byl v naší kaţdodenní přímluvné sluţbě. Tímto způsobem jsme dosáhli ten naprostý „soulad" - harmonie ducha - která činí modlitbu nepřemoţitelnou (nezrušitelnou). Kdyţ jsme spolu s Ruth slouţili bok po boku, Bůh dával nový rozměr mé sluţbě uzdravení. Nyní jsem často vyučoval hodinu či více a pak jsme slouţili nemocným po čtyři či pět hodin, zatímco Bůh dával nadpřirozenou pečeť pravdě slova, které jsem vyučoval. Pak, neţ se takováto shromáţdění ukončila, jsme s Ruth někdy kladli ruce na další manţele a předávali jim stejný druh nadpřirozené sluţby, kterou dal Bůh nám. Toto rozšíření naší sluţby nás přivedlo na dlouhé a svízelné cesty do stále více zemí. Byli jsme vystaveni všem tlakům působeným

nepřetrţitou změnou podnebí, stravy a kultury. V těchto situacích předvídala Ruth mé potřeby rychleji neţ já a vytrvale nalézala úţasně geniálním způsobem, jak je naplnit. Také v jiných oblastech jako je např. obratné řízení a tvořivé psaní, Bůh vybavil Ruth dovedností, která doplňovala potřeby, o nichţ jsem ani netušil, ţe by mohly vyvstat. Stále znovu mě udivovalo, jak její schopnosti doplňovaly mé, tak jako se rukavice hodí na ruku. Opět jako v prvním manţelství mě vybavil Bůh „pomocnicí vhodnou ke mně." V letech mezi dvěma manţelstvími se povaha mých potřeb změnila. Avšak způsob, jímţ je Bůh naplňoval, byl stejně bezchybný v mém druhém manţelství jako v tom prvním. V obou případech Bůh jednal v souladu se svým vlastním plánem pro sňatek, který ustanovil na počátku lidské historie. Tak, jak to bylo s Lydií, stejně to bylo i s Ruth. Bůh předzvěděl právě ten druh manţelky, kterou bych potřeboval; pečlivě ji pro mě připravil; umístil ji na cestě, kterou pro mne vybral.V obou případech naplnění Boţího plánu přineslo sjednocení dvou osob do jedné, coţ je Jeho konečným cílem manţelství.

II. BOŢÍ CESTA K MANŢELSTVÍ 4. VSTUPNÍ BRÁNA V první kapitole jsem stručně načrtli biblické principy týkající se vstupu do manţelství; a v následujících dvou kapitolách jsem ukázal, jak má osobní zkušenost v manţelství - nejprve s Lydií a pak s Ruth - byla v podivuhodně přesném souladu s biblickým vzorem. Poněvadţ porozumění těmto zásadám je základem všemu, co následuje, bylo by nyní uţitečné je shrnout do největších podrobností: 1.Bůh sám započal manţelství na počátku lidské historie. Muţ při jeho přípravě neměl ţádnou účast. Bez Boţího zjevení mu nemohl muţ porozumět, tím méně jej učinit součástí své zkušenosti. 2.Rozhodnutí, aby se muţ oţenil, pocházelo od Boha, ne od muţe. 3.Bůh znal druh pomocnice, kterou muţ potřebuje. Muţ nikoliv. 4.Bůh pro muţe ţenu připravil. 5.Bůh ţenu muţi představil. Muţ ji nemusel jít shánět nebo po ní pátrat. 6.Bůh určil povahu jejich společného ţivota. Jeho konečným cílem byla jednota. 7.Jeţíš pozvedl Boţí původní plán manţelství jako závazný pro všechny, kteří se stanou jeho učedníky. Toto je v platnosti i dnes! Úroveň pro manţelství Bohem takto ustanovená je vysoká, avšak ne nedosaţitelná. Na celém světě jsou křesťané různých ras a zázemí, kteří mohou dosvědčit, ţe Boţí plán funguje. Jakýkoliv křesťan(ka) ochotný(á) naplnit tyto podmínky, můţe zakoušet jeho výsledek ve svém vlastním ţivotě. Jaké jsou tyto podmínky? Je jedna podmínka jedinečné důleţitosti, která stojí jako vstupní brána na počátku ţivota, který Bůh pro svůj lid připravil. Všichni, kteří chtějí vstoupit do Jeho plánů pro jejich ţivot, musí projít touto vstupní branou. Uplatníme to zvláště na Boţí plán pro manţelství, avšak pokrývá to také kaţdou oblast křesťanova ţivota. V Ř 12,1 nás Pavel staví tváří v tvář této bráně: ,Proto na vás, bratři, naléhám se zřetelem k milosti Boží, abyste obětovali svá těla jako živou oběť, svatou a příjemnou Bohu, která je naším duchovním klaněním (uctíváním)" V předchozí 11. kapitole Římanům Pavel objasnil nekonečnost Boţí milosti k lidské rase a plné zaopatření, které vykonal pro všechny lidi, Ţidy i pohany, skrze zástupnou smrt Jeţíše Krista. Nyní přichází k odpovědi, kterou Bůh poţaduje od kaţdého z nás. Je prostá a drţící se při zemi: Vydat své tělo Bohu jako ţivou oběť. To, co od nás Bůh vyţaduje, aby jeho plán fungoval, je oběť. Avšak proč Pavel zdůrazňuje, ţe to je ţivá oběť? Protoţe ji porovnává s obětí Staré Smlouvy, kde byla nejprve zabita a pak mrtvá poloţena na oltář. V Nové Smlouvě poţaduje

Bůh od kaţdého věřícího, aby obětoval své tělo na Jeho oltář stejně bezvýhradně - avšak má to být ţivé tělo, jeţ je činné a zasvěcené Jeho sluţbě. Není zde rozdíl v úplnosti oběti. V Nové Smlouvě i ve Staré Smlouvě Bůh vyţaduje úplné bezvýhradné vydání se. Obětovat své tělo Bohu tímto způsobem znamená, ţe jiţ nad ním nemáš více vlastnické právo nebo řízení! Jiţ více nerozhoduješ kam jít, co jíst nebo co si obléci, či jaký druh sluţby vykonávat. To vše nyní rozhoduje Ten, jemuţ jsi povolil naprosté a definitivní řízení. Poněvadţ je tvým Stvořitelem, ví lépe neţ ty, co můţe dosáhnout právě skrze toto sebevydání tvého těla. Prvotní výsledek tohoto vydání je ten, ţe učiní naše tělo svatým. V Mt 23,19 připomíná Jeţíš farizeům, ţe je to oltář, jenţ posvěcuje - nebo činí svatou - oběť na něm, která je tam poloţena, a ne naopak. Toto se vztahuje na tvé tělo, je-li poloţeno na Boţím oltáři. Tímto činem je posvěceno, učiněno svatým, oddělené pro Boha. Toto má zvláštní význam pro ty, kteří zamýšlejí vstoupit do manţelství, neboť manţelství je jednota, v níţ se dvě těla stanou jedním. Od počátku Bůh prohlašuje: „Ti dva se stanou jedním tělem". Jak neocenitelná je výsada přinést do této jednoty tělo, které se stalo svatým? Naneštěstí však mnoho dnešních mladých lidí zneuţilo a znesvětilo svá těla drogami, nezákonným či nepřirozeným sexem, či mnoha jinými poniţujícími způsoby. Je moţné, aby takovíto lidé přispěli k manţelské jednotě tělem, které bylo posvěceno, jeţ jiţ není déle zdrojem hanby? Ano! Skrze oltář poskytnutý smrtí Jeţíše na kříţi Bůh nabízí svaté tělo dokonce i těmto. Neboť krev Jeţíšova prolitá na oltáři „očišťuje nás od všech hříchů" .(1J 1,7) Pavel varuje křesťany v Korintu, ţe v nebi není místo pro „sexuálně nemravné.... ani cizoložníky, ani pro muže - prostituty a ani pro homosexuály.... ani pro chamtivé (hrabivé).... ani opilce.." (1K 6,9 -10). Svůj seznam uzavírá rčením: „A takoví jste někteří z vás byli. Ale byli jste očištěni, posvěceni, a ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a skrze Ducha našeho Boha". (1K 6,11) Později píše Pavel stejným lidem a říká: „Zasnoubil jsem vás jednomu manželu, Kristu, abych vás mohl představit Jemu jako čistou pannu." (2K 11,2). Jaká neuvěřitelná je proměna tohoto Pavlova popisu: od nejhlubšího úpadku k neposkvrněné spravedlnosti a svatosti! Taková je moc krve Jeţíše pro ty, kteří vydají svá těla na Jeho oltář. V Ř 12,2 Pavel dále líčí druhý výsledek vydání tvého těla na Boţí oltář: „Nepřizpůsobujte se již déle vzoru tohoto světa, avšak proměňte se obnovením svých myslí. Pak budete schopni okusit a potvrdit, jaká je Boží vůle - Jeho vůli dobrou, příjemnou a dokonalou." Odezvou na vaše sebevydání bude Bůh pro vás konat to, co nemůţete

dosáhnout jakýmkoliv úsilím vlastní vůle: Bude obnovovat vaši mysl. Bude měnit způsob vašeho myšlení. To zahrnuje vaše cíle, hodnoty, vaše postoje a zájmy. Vše bude připraveno do souladu s těmi od samého Boha. Tato vnitřní změna se projeví ve tvém vnějším chování. Jiţ se déle nebudeš „přizpůsobovat" skutkům neznovuzrozených lidí kolem tebe. Namísto toho budeš „proměněn", a začneš projevovat ve svém chování skutečnou povahu a charakter Boţí. Dokud nezačneš zakoušet tuto obnovu své mysli, bude mnoho nádherných věcí, které má Bůh pro tebe naplánované, které nemůţeš odkrýt (vypátrat). V Ř 8,7 Pavel nazývá starou neobnovenou mysl „tělesná mysl", která je „v nepřátelství vůči Bohu, neboť není poddána zákonu Božímu, avšak ani nemůže být". Bůh nezjevuje Svá tajemství či neotevírá Své poklady mysli, která je v nepřátelství vůči Němu. Avšak, kdyţ tvá mysl je obnovena, začneš zjišťovat vše, co má Bůh naplánováno pro tvůj ţivot. Takto tvé obnovené mysli zjevený Boţí plán bude postupný. Pavel pro něj pouţívá tří slov: dobrý, příjemný a dokonalý. Prvotní zjevení bude, ţe Boţí plán pro tebe je vţdy dobrý. Bůh nikdy pro ţádné ze svých dětí neplánuje nic zlého či škodlivého. Při objevování toho budeš pravděpodobně muset odmítnout ďáblovy lţi. On bude velmi důrazně naznačovat (sugerovat), ţe plné sebevydání Bohu tě bude stát vše, co je na ţivotě zajímavé a vzrušující. Bude našeptávat mysli negativní naráţky: ,budeš muset odevzdat vše, co jsi měl rád... Nebudeš nic více neţ otrok... Takový druh ţivota nedává ţádný prostor legraci... Ztratíš všechny své přátele... Tvá osobnost se nikdy nerozvine..." a jiné. Avšak opak je pravdou. Nejen, ţe Boţí plán je dobrý, on je také příjemný (potěšující, půvabný). Plné sebevydání Bohu je vstupní branou do ţivota plného podnětů (úkolů) a radosti, která se jiným způsobem nedá zakusit. Během let jsem se seznámil s mnoha křesťany, kteří učinili tento druh sebevydání. Dosud jsem nepoznal jediného, který by toho litoval. Na druhé straně však znám jiné křesťany, kteří byli vybízeni, aby učinili toto sebevydání a odmítli. Téměř bez výjimky skončili ve zklamání a nenaplněni. Jak postupně pokračuješ ve svém objevování Boţího plánu, pokračuješ od dobrého a příjemného k dokonalému. Boţí plán je dokonalý, vše zahrnující. Úplný. Není v něm ţádných opomenutí. Pokrývá kaţdou oblast tvého ţivota, naplňuje kaţdou potřebu, uspokojuje všechny touhy. Je-li manţelství částí Boţího plánu pro tebe, pak Mu můţeš důvěřovat, ţe vypracuje kaţdou podrobnost jak u tebe, tak u tvého partnera, kterého ti určil. Spojí tě s osobou, která se k tobě přesně hodí, abyste spolu mohli zakoušet manţelství, jak jej Bůh původně naplánoval. To bude na daleko vyšší úrovni neţ o jaké se kdy světu zdálo. Moţná jsi nikdy tento druh naprostého vydání se Bohu neučinil. Nikdy jsi „nevydal své tělo Bohu jako ţivou oběť". Moţná jsi nikdy nevěděl, ţe to Bůh od tebe ţádá. Avšak nyní se nacházíš před touto vstupní bránou - bránou plného

sebevydání. Touţíš prozkoumat všechny ty lţi na druhé straně, dosud máš strach. Jiţ začínáš ve své mysli slyšet ty šeptavé naráţky ďáblovy. Dovol, abych řekl, ţe rozumím tvým pocitům. Před více neţ 40-ti lety jsem stál před toutéţ vstupní bránou. Zakoušel jsem tatáţ vnitřní napětí - touhu po prozkoumání všeho, co leţí na druhé straně; strach z toho, co by mě to mohlo stát. Má mysl byla zaplavena otázkami: Co řeknou mí přátelé? A má rodina? Co bude s mou universitní kariérou? Nakonec jsem se rozhodl. Svěřil jsem celý ţivot Bohu. Od té doby jsem nikdy nelitoval, ţe jsem toto rozhodnutí učinil ani nebyl pokoušen k jeho odvolání. Otevřelo mě cestu k ţivotu, který se ukázal bohatší, plnější a více vzrušující, neţ se mi kdy zdálo moţné. Byla v něm také partnerka Bohem připravená v obou dvou úspěšných manţelstvích. Jedno mohu říct s naprostou jistotou: Boţí plán funguje! Nemohu tě touto vstupní branou protlačit násilím. Dokonce to ani Bůh nečiní. Avšak mohu ti ukázat, jak tam vstoupit. To jediné, co potřebuješ, je rozhodnutí s následnou prostou modlitbou. Jsi-li připraven učinit rozhodnutí, zde je modlitba, kterou můţeš pouţít: „Pane Jeţíši Kriste, děkuji Ti, ţe jsi se na kříţi vydal jako oběť za mé hříchy, aby mi bylo odpuštěno a abych měl věčný ţivot. Já Ti nyní vydávám sebe. Dávám své tělo jako ţivou oběť na Tvůj oltář. Od této chvíle náleţím cele Tobě. Učiň mě tím, čím mě chceš mít Ty, mě veď tam, kde chceš, abych šel. Zjev mi svůj plán, pro můj ţivot." Nyní zpečeť své rozhodnutí děkováním Pánu. Děkuj mu, ţe tě vyslyšel a ţe tě přijal. Děkuj Mu, ţe celý tvůj ţivot nyní náleţí Jemu. Nyní za tebe odpovídá On. Bude otevírat všechny dveře své vůle pro tebe. On bude naplňovat kaţdý plán a cíl, jenţ má s tvým ţivotem. Všem, kteří učinili toto bezvýhradné sebevydání Pánu - ať tehdy, kdy četli tyto stránky, či jindy - mohu ručit: Přečtete-li tuto knihu a budete-li následovat zde poskytnuté rady týkající se manţelství, objevíte, co Bůh naplánoval pro tuto oblast vašeho ţivota a Jeho plán bude naplněn. Avšak pamatujte, ţe od této chvíle jiţ nečiníte svá vlastní rozhodnutí. Hledáte Boţí rozhodnutí a přivlastňujete si je. Je ještě jedna věc k zapamatování: Bůh dává to, co má nejlepšího těm, kteří nechají výběr na Něm.

5. ČTYŘI POSTOJE K ROZVÍJENÍ Nyní, kdyţ byla tvá mysl obnovena Duchem svatým, jsi v postavení přechodu na další dvě oblasti, v nichţ potřebuješ dát svůj ţivot do souladu s Boţími poţadavky - tvé postoje a tvé skutky. Tato kapitola se zaměří na postoje a další na skutky. Základem je poloţit postoje a skutky v jejich správném pořadí: nejprve postoje a pak skutky. Ve všem lidském jednání postoje předcházejí a určují skutky. Zanedbávat postoje a soustředit se na skutky je na hlavu postavené. Toto byl hlavní Jeţíšův důraz v kázání na hoře. Zákon Mojţíšův se převáţně zaměřoval na vnější skutky jako např. vraţda nebo cizoloţství, zatímco Jeţíš zdůraznil vnitřní postoje: hněv (zloba), nenávist nebo ţádost v srdci. Správné skutky budou nevyhnutelně vyplývat ze správných postojů, zatímco špatné postoje nemohou vypůsobit správné skutky. Věřím, ţe jsou čtyři zvláštní oblasti, v nichţ potřebuješ rozvíjet své postoje, chceš-li vejít do Boţího plánu pro manţelství. 1. tvůj postoj k manţelství, 2. tvůj postoj k sobě samému, 3. tvůj postoj k jiným lidem, 4. obzvlášť tvůj postoj k rodičům. Zvlášť třetí z těchto postojů, tvůj postoj k jiným lidem, bude samozřejmě hlavním činitelem ve vymezení tvého postoje k partneru, kterého pro Tebe Bůh předurčil. 1. Tedy tvůj postoj k manţelství. Zde jsou dva poţadavky: váţnost (úcta) a pokora. Jsi připraven přijímat manţelství s úctou, jíţ si vyţaduje? Vidíš manţelství jako svaté tajemství utvářené od věčnosti v Boţí mysli a zjevené člověku pro Jeho nezměrný uţitek a poţehnání? Kaţdý křesťan uvaţující o manţelství by měl stále znovu číst Pavlova slova v Ef 5,25-32: „Manželé, milujte své manželky tak, jako Kristus miloval církev a vydal sebe samého za ni, aby ji učinil svatou, očistíc ji obmytím vodou skrze slovo a předložil si ji jako zářící (radostnou) církev bez poskvrny, vrásky či jakékoliv jiné vady, ale svatou a nevinnou. Stejným způsobem mají manželé milovat své ženy jako svá vlastní těla. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe samého. Vždyť přece nikdo nemá v nenávisti své vlastní tělo, ale živí a stará se o ně právě tak, jako se Kristus stará o církev, neboť jsme údy Jeho těla. 'Z tohoto důvodu člověk opustí svého otce a matku a sjednotí se se svou ženou a ti dva se stanou jedním tělem.' To je hluboké tajemství a já to vztahuji na Krista a církev." Rozumíte, co zde Pavel říká? Lidské manţelství je pozemským protějškem vztahu mezi Kristem a jeho církví. Spojení, jeţ zakouší muţ se svou ţenou představuje spojení, které bude mít Kristus se Svou církví- svazek, v němţ Bůh, Stvořitel a člověk, stvoření, jsou sjednoceni v důvěrné (intimní), naprosté věčné jednotě. Pouze nadpřirozená milost Boţí můţe muţe a ţenu spolu uvést do

vztahu, který představuje něco tak vznešeného (znamenitého) a tak svatého. Toto váţné (uctivé) rozjímání o tomto tajemství musí kaţdého z nás nevyhnutelně přivést k poznání: .Pane, dokonce nemohu ani pochopit vše, co jsi pro mě v manţelství připravil. O to méně toho mohu dosáhnout svým vlastním úsilím. Avšak pokorně kladu své dlaně do Tvých a prosím Tě, abys mě vyučoval a vedl". Jestliţe jsi zaujal tento postoj, můţeš spočinout v ujištění Ţ 25,9 „(Bůh) vede pokorné v tom, co je pravé a vyučuje je své cestě." Svým vlastním způsobem a ve svém vlastním čase vloţí Bůh do vaší dlaně klíč. Nyní snad můţeš mít sklon říkat: „Je to pro mne příliš vznešené, příliš obtíţné. Nejsem na to ani dost dobrý ani schopný." Taková odezva nemusí být zákonitě špatná. Bezpočet nešťastných manţelství je výsledkem toho, ţe do něj lidé vstupují bez toho, aniţ by váţně uvaţovali o všem, co to od nich bude vyţadovat Naneštěstí to platí nejen pro nevěřící. Zahrnuje to i mnoho křesťanů. Toto hledisko nás však staví před druhý hlavní předmět: tvůj postoj vůči sobě samému. Vědomí vlastní hodnoty je jedním z nejdůleţitějších prvků ve tvém budování úspěšného ţivota, tím spíše v manţelství. Je to také jeden z mnoha neocenitelných dobrodiní pro tebe přístupných skrze tvou víru v Krista. Moţná ti to však ještě nebylo zjeveno. Na mysl můţe přicházet mnoho osobních problémů: „Měl jsem nešťastné dětství,... rodiče se rozvedli,... nikdy nebudu v ničem úspěšný,... necítím se příjemně s jinými lidmi, zvláště s opačným pohlavím,... opravdu nevím, co má pro mě ţivot připravené.." a tak dále. To vše můţe být pravda. Jsi-li však křesťan, jiţ to déle není důleţité. Poslyš, co říká Pavel: „Protož je-li kdokoliv v Kristu, je novým stvořením, to staré je pryč, a vše je nové!" (2K5.17) Skrze nové narození jsi se stal novým stvořením. Bůh tě nevzal takového, jaký jsi byl, aby učinil několik jednoduchých úprav a vylepšení. Učinil tě celého nového, skrz naskrz. Pokud se týká Boha, tvé minulé hříchy a nedostatky nejsou pouze zapomenuty: jejich záznam byl naprosto vymazán. Byl ti dán také zcela nový počátek. Stačí, abys to ve víře přijal a jednal podle toho. V přirozeném řádu (světě) prvotní osobní základna pro sebepřijetí a sebedůstojnost spočívá v lásce, starostlivosti a kázni přijímané od rodičů. S tímto druhem zázemí si je člověk jist svou totoţností. Ví, kým je a odkud přichází. Od 2. světové války však mnoho z toho bylo změněno tím, ţe se otcové zbavili svých povinností a stali se zţenštilí, a skrze matky, které se rovněţ buď staly nezodpovědné nebo se neúspěšně snaţily naplnit roli jak otce tak matky. Výsledkem je, ţe se setkáváme s generací osiřelých dětí, které vyrostly k dospělostí nesouce sebou Ustrnulý pocit zanedbanosti a nejistoty.

To je jeden z hlavních důvodů přerušení mnoha manţelství a jiných úzkých vztahů. Nejistí lidé se obtíţně sţívají. Neumějí zůstávat ve vztahu, avšak neustále potřebují něco, co by podpořilo jejich sebeúctu. A přece nic dlouho nepostačí. Takoví lidé neví, jak přijímat lásku, a proto ji neumějí ani dávat. Druhé z velkých přikázání nám přikazuje, abychom milovali svého bliţního, jako milujeme sebe samého. Jestliţe jsme se nenaučili milovat sami sebe, nemáme nic, co bychom nabídli svým bliţním. Skrze víru v Krista nás Bůh zaopatřil duchovním lékem na tento stav, v dnešním světě tak převládající. Stal se naším nebeským Otcem. Osobně si nás přisvojil jako Své děti. Učinil nás „přijatými v tom milovaném" tj. v Jeţíši. Jiţ déle nejsme nalezenci či sirotci. Jiţ déle nejsme cizinci či neznámí. Náleţíme k té nejlepší rodině ve vesmíru, rodině Boţí. A protoţe nás přijal Bůh, můţeme přijmout i my sami sebe. Učinit cokoliv méně, je naprostá nevěra. Zákonně je to vše plnou pravdou ve chvíli, kdy jsme se narodili znovu. Avšak ve zkušenostech potřebujeme pěstovat stále se rozvíjející uskutečňování toho, čím jsme se stali v Boţí rodině. Abychom toho dosáhli, vyţaduje to mnoho hodin strávených se zrakem upřeným do zrcadla Boţího Slova. V něm docházíme k porozumění, stupeň za stupněm a podrobnost za podrobností, co to znamená být Boţím dítětem. Kdyţ se upřeně díváme do tohoto duchovního zrcadla, Duch Boţí v nás pracuje a proměňuje nás do podoby toho, co tam vidíme. To je proces, který Pavel popisuje ve 2K 3,18: „Avšak my všichni s nezahalenou tváří spatřujeme jako v zrcadle slávu Pána, jsme proměňováni do stejné podoby od slávy ke slávě jako od Pána toho Ducha." Jakmile jsi zaujal náleţitý postoj vůči sobě samému, zaloţený na vztahu k Bohu jako tvému Otci, jsi připraven, abys uvaţoval o třetím hlavním předmětu: tvém vztahu k jiným lidem. Na počátku lidských dějin lidská vzpoura vůči Bohu a jeho následný pád jej uzavřely do těsného ţaláře sebe samého. Od té doby je soběstřednost jedním z nejsamozřejmějších ďáblových vlivů v lidském ţivotě. Ve sluţbě vysvobozování lidí souţených zlými duchy jsem pozoroval, ţe takoví lidé jsou téměř vţdy silně soběstřední. Mají rozkoš, kdyţ mohou vţdy sedět v poradním obecenství a široce vyprávět do únavných podrobností všechny své problémy. Neuvědomují si, ţe čím více hovoří o sobě samých, tun silnější budou závory jejich vlastního vězení. Jeden z velikých účinků Kristova vykoupení je naše propuštění z tohoto vězení sebe samotného. Ztotoţnění s Kristem nám umoţňuje takový vztah k jiným lidem, jaký měl On. Prostým a střízlivým jazykem Pavel vysvětluje, jak to konal: „Nepřemýšlejte pouze o svých vlastních záležitostech, ale zajímejte se také o jiné a o to, co dělají. Váš postoj by měl být takový, jaký nám ukázal Ježíš Kristus..." (Fp 2,4-5). Jsou dvě základní příčiny rozvedených či nešťastných manţelství: nedostatek úcty a nedostatek citlivosti na jedné či obou stranách. Toto pak vede k přerušení komunikace -sdílení.

Tyto základní potíţe se mohou projevovat v různých způsobech chování, závisejících na temperamentu daných jedinců. Jeden z nejběţnějších projevů je sexuální nevěra, hádky a spory, kaţdá z obou stran jde svou vlastní cestou a buduje oddělený nezávislý ţivot. Všechny tyto projevy mají jedno společné: boří konečný Boţí cíl s manţelstvím, kterým je jednota. Milost Boţí nám ve spasení nabízí dva pozitivní protiléky: ocenění a pochvalu. Ocenění je vnitřní reakce a pochvala je vnější vyjádření. Spolu mohou působit jako pomazání (mazivo), které můţe udrţet dva lidi spolu jdoucí v harmonii jednoho s druhým. Proto pěstuj oba postoje! Přistupuj ke kaţdé situaci a. ke kaţdému vztahu s pozitivním postojem. Hledej něco, co je dobré, ať malé či velké. Kdyţ to dobré najdeš, ověř si, ţe na to vyslovíš své ocenění. To tě činí druhem osoby, která se snadno sţívá. Uplatni to ve všech vztazích, jimiţ v ţivotě procházíš, a v pravý čas budeš sklízet ovoce v harmonickém manţelství. Dejme tomu, ţe jsi se modlil naléhavě za partnerku a tvůj nebeský Otec vyslyšel tvou modlitbu. Proto Mu můţeš důvěřovat, ţe pro tebe připravuje přesně takovou partnerku, kterou potřebuješ, přesnou do kaţdé podrobnosti. Avšak protoţe je tak milujícím Otcem, nesvěří ti jedno ze Svých drahocenných dětí za tvého partnera, dokud se neujistí, ţe s ním budeš jednat tak, jak se zaslouţí zacházet s kaţdým Boţím dítětem. Ještě zbývá uváţit jeden důleţitý postoj: tvůj postoj vůči tvým rodičům. Můţe tě překvapovat, ţe to nalézáš zahrnuto v poţadavcích úspěšného manţelství. Avšak přesto to sem náleţí. Apoštol Pavel cituje páté přikázání Desatera a následovně jej vysvětluje: „Děti, poslouchejte své rodiče v Pánu, neboť to je správné, cti otce svého a matku - což je první přikázání se zaslíbením - aby se ti vedlo dobře a aby jsi užil dlouhého života na zemi". (Ef 6,1-3) Pavel zdůrazňuje, ţe předchozí čtyři přikázání nemají za jejich dodrţení ţádné připojené zaslíbení. Avšak k tomuto pátému přikázání, vztahujícímu se k rodičům, Bůh dává zvláštní zaslíbení: „Aby se ti dařilo dobře..." Zaslíbení zároveň odpovídá podmínce: chceš-li, aby se ti dobře dařilo, musíš dbát, abys vzdával úctu svým rodičům. A naopak, neuctíš-li své rodiče, nemůţeš očekávat, ţe se ti bude dobře dařit. Měj na mysli, ţe je moţné ctít své rodiče, aniţ bys s nimi souhlasil ve všech hlediscích nebo schvaloval vše, co dělají. Nemusíš s nimi dokonce souhlasit v některých podstatných záleţitostech a přesto můţeš vůči nim udrţet uctivý postoj. Prokazovat úctu rodičům tímto způsobem, znamená vzdávat čest Bohu samému, který dal toto přikázání. Jsem přesvědčen, ţe přiměřený postoj vůči rodičům je základním poţadavkem Boţího poţehnání pro ţivot jakéhokoliv jedince. Za ta léta, kdy jsem jednal s křesťany vyučováním, pastorací, radami a jiným způsobem, jsem nikdy nepotkal jedince, který by měl špatný postoj vůči svým rodičům a těší se Boţímu

poţehnání. Taková osoba můţe být horlivá v mnoha oblastech křesťanského ţivota, aktivní v církvi, energická ve sluţbě. Můţe mít místo v nebi, které na ni čeká. Avšak přesto je něco, co v jejím ţivotě chybí: poţehnání a přízeň Boţí. Na druhé straně jsem viděl mnoho křesťanů, v jejichţ ţivotech byl způsoben převrat, kdyţ si přiznali špatný postoj vůči svým rodičům, změnili své smýšlení (činili pokání) a učinili nutné změny. Vzpomínám si na jednoho, který byl usvědčen z dlouhodobé hořkosti a nenávisti vůči svému otci. Ačkoliv byl jeho otec jiţ mrtev, tento muţ cestoval stovky mil ke hřbitovu, kde byl otec pohřben. Poklekl před hrobem, Vylil své srdce Bohu v hluboké kajícnosti a pokání. Nepovstal ze svých kolenou, dokud nevěděl, ţe jeho hřích byl odpuštěn, a ţe byl osvobozen z jeho zlých účinků. Od tohoto okamţiku se celý směr jeho ţivota změnil ze zklamání (frustrace) a nezdaru ve vítězství a naplnění. Mnoho mladých párů zápasí ve svých manţelstvích s problémy, jejichţ zdroj nemohou odhalit. Jsou vydáni Pánu i jeden druhému. Je mezi nimi ryzí láska. Přesto něco nedefinovatelného chybí - a to je Boţí přízeň. V takovýchto případech vţdy doporučuji, aby prozkoumali svůj postoj vůči rodičům a učinili všechny změny, které Písmo vyţaduje. Mnohdy to změnilo zápasící manţelství na manţelství úspěšné. V tomto věku nedbalosti rodičů je jasné, ţe mnoho mladých Udí má oprávněné stíţnosti. Mnohdy vyrostli v rozdělených, spory rozervaných domovech, bez jakékoliv lásky, péče, či disciplíny, kterou kaţdé dítě od rodičů očekává. Nicméně to není ospravedlněním špatných postojů vzdoru či vzpoury. Nadto jsou těm, kteří je přechovávají, tyto postoje krajně škodlivé - v konečném důsledku jsou smrtelnější neţ tělesná choroba jakou je např. rakovina. Jednou jsem radil mladíkovi, který byl zasnouben s krásnou křesťankou. Upřímně svou snoubenku miloval, avšak občas se jeho postoj k ní změnil na nenávist a hněv, hraničící se zuřivostí. K jeho překvapení jsem se jej nezačal ptát na postoj k jeho snoubence, ale k jeho otci. Připustil, ţe svého otce nenávidí a je vůči němu od dětství vzpurný. Přesvědčil jsem ho, aby to vyznal jako hřích, sloţil svou vzpouru a odpustil svému otci. Od té doby jiţ více ve vztahu ke své snoubence neměl problémy. Kdyby se nevymanil ze svého špatného postoje vůči otci, nakonec by tím zahubil své manţelství. Závěrečný rozbor rozvíjení správného postoje k rodičům neukazuje nutně na vysokou úroveň duchovnosti. Je to pouhé osvětlení sobeckosti. „Předpokládejme, ţe mí rodiče vyţadují, abych dělal něco, co je v rozporu s Biblí" ptávají se mladí lidé. „Znamená to, ţe bych je měl poslechnout?" Na to lze odpovědět důrazné ne. Je-li vskutku jasný rozdíl mezi poslušností Boha a poslušností rodičů, musíme reagovat tak, jako Petr před Veleradou: „Musíme poslouchat raději Boha neţ lidi!" (Sk 5,29). Na druhé straně, záleţí-li to pouze na mladém člověku, aby sloţil svou tvrdohlavost v otázce, v níţ není zahrnuta neposlušnost Bohu, tam zůstává poţadavek poslechnout rodiče. Prvotní poţadavek však není poslušnost, ale pokora (poddanost). Poslušnost je

čin, avšak poddanost je postoj. Dokonce i v situaci, v níţ mladý křesťan rozhodl, ţe poslušnosti rodičů by byla neposlušností vůči Bohu, můţe stále setrvávat v postoji pokory. Můţe svým rodičům říct: „V této věci mi mé svědomí nedovoluje udělat to, co po mně ţádáte, avšak stále vás uznávám (respektuji) a ctím". Mnohdy se stává, ţe postoj uctivé pokory mladého člověka způsobil změnu v postoji jeho rodičů. Pokora upravuje cestu Bohu, aby zasahoval, zatímco tvrdohlavost (neústupnost) je mu překáţkou. Závěrem pamatujme na varování Jeţíše v Mk 4,24: „Měřítkem, kterým měříš jiné, budeš měřený a dokonce přísnějším." To, jaký máš postoj k jiným - rodičům, rodině, přátelům, spolukřesťanům – bude určovat způsob jejich vztahu k tobě. Důleţitější však je, ţe to určí vztah, jeţ k tobě bude mít Bůh. Stejné měřítko, kterým měříš, bude zpětně pouţito na tebe

6. OSM VODÍTEK K NÁSLEDOVÁNÍ Věnoval jsi pečlivou pozornost základním postojům, které ti umoţní vybudovat úspěšné manţelství!? Jestliţe ano, je nyní vhodné, abys pro sebe uvaţoval o druhu skutků, které potřebuješ vykonávat v kaţdodenním ţivotě, pokud jsi nalezl a následuješ cestu k manţelství, po němţ touţíš. Tato kapitola podává seznam osmi takových skutků, které jsou všechny zaloţeny na Písmu. Avšak dříve, neţ si o nich začneme číst, potřebujeme porozumět, ţe nejsou zamýšlené jako soubor pevných a stálých přikázání. Úspěchu není v křesťanově ţivotě dosahováno pouze činěním a dodrţováním přikázání. Naopak, lidé, ţijící tímto způsobem se obvykle setkávají se zklamáním (frustrací). Výsledkem je, ţe nechápou rozdíl mezi zákonem a milostí. Zákon působí skrze soubor vnějších přikázání vyrytých na kamenných deskách. Milost působí skrze zákon napsaný Duchem svatým v lidském srdci. Pouze Duch svatý, který je nazván ,,Prst Boţí můţe dosáhnout aţ do zákoutí lidského srdce a napsat tam zákon ţivota. Odděleně od Ducha svatého nemůţe milost působit a křesťanství se stane pouhým systémem morálky, který je příliš vysoký, neţ by ho jakákoliv lidská bytost vlastním úsilím dosáhla. Vzpomínám na dům v Ramallah, kde jsme s Lydií ţili po svatbě. V rohu obývacího pokoje stála v květináči zasazená popínavá rostlina s jemnými hladkými listy. Arabsky se jmenuje „dahabíya" - „drahocenná". Během let obrostla zeď v rohu, kde byla postavena a rozrostla se pod stropem aţ k protějšímu rohu. Lydie její růst usměrňovala velmi prostým způsobem. Na místech, kde chtěla aby se rostlina rozrůstala - nejprve na stěně a pak napříč stropem - zatloukala malé hřebíky jejichţ hlavičky kousek vyčnívaly. Jakýmsi instinktem vloţeným Stvořitelem rostlina dosáhla výhonkem ke kaţdému následnému hřebíku, ovinula se kolem něj a pak směřovala k následnému hřebíku. Takto tedy hřebíky předurčovaly cestu růstu rostliny jak vzhůru, tak kupředu. Rád bych, abyste postupné určení této kapitoly pouţili podobně, jako rostlina pouţívala ty hřebíky na stěně a stropu. Nedívejte se na ně jako na pravidla, ale jako na vodítka. Skrze působení a moc Ducha svatého ve vás dorostete ke kaţdému následujícímu vodítku. Uplatňujte je ve svém kaţdodenním ţivotě, aţ je pevně uchopíte. Pak dosahujte další následující vodítka. A mějte na mysli, ţe to bude vyţadovat mnoho nepřetrţitých modliteb. V Kaz 12,11 pouţívá Šalomoun podobný obraz druhu vyučování, které opatřil pro Boţí lid: „Slova moudrého jsou podobná ostnům, soubor jejich myšlenek podobný vbitým hřebíkům - daná jedním Pastýřem." Kdyţ se nyní obrátíme k těmto vodítkům, pohlíţejme na ně tímto způsobem jako na ostny, aby nás pobízely v našem křesťanském ţivotě, a jako na hřebíky, na které můţeme dosahovat a drţet se jich výhonky své víry. Také pamatujte, ţe jsou všechny vydané jedním Pastýřem, Pánem Jeţíšem, Pastýřem vaší duše, který vás

miluje a určil plné zaopatření pro vaše úspěšné bytí. VODÍTKO č. 1: „Tvé slovo je lampou mým nohám a světlem mé stezce." (Ţl 19,105). David zde popisuje, jak můţeme nalézt pro sebe Boţí cestu ţivotem. Světlo, které potřebujeme, je poskytováno Boţím Slovem. Dokud jsme tomuto Slovu poslušní v kaţdé situaci, nikdy z této Bohem určené cesty nesejdeme (nezbloudíme). Nemusíme být schopni vidět, kudy nás cesta vede, avšak můţeme si být jisti, ţe Bůh nás v pravém čase přivede k naplnění Jeho plánů s naším ţivotem. Jak jsem kdesi jinde napsal:,.Přijde období, kdy svět kolem nás bude v naprosté tmě. Nebudeme schopni vidět více, neţ několik kroků v kaţdém směru. Před námi mohou být neřešitelné problémy. Za rohem mohou číhat nebezpečí, avšak uprostřed toho všeho máme ujištění- budeme-li upřímně poslouchat Boţí Slovo, jak je nám zjevováno v jakékoliv dané situaci, nikdy nebudeme chodit ve tmě. Nikdy nevkročíme na ţádné zrádné místo, kde bychom klopýtli a upadli do bezpráví či zhouby (neštěstí). Toto ujištění se však vztahuje pouze na jednu určitou oblast: místo, kde máme učinit další krok. Bůh nám neslíbil, ţe uvidíme dále, neţ jeden krok kupředu. Kromě toho nemáme ţádný způsob, jak poznat, co nás čeká - avšak to není naše věc. Vše, co od nás Bůh poţaduje, je učinit další krok v prosté poslušnosti Jeho Slova. Největší nebezpečí, které na nás číhaje to, ţe se budeme snaţit dívat příliš daleko před sebe do temností. Kdyţ bychom to dělali.mohli bychom minout místo našeho dalšího kroku, který je pro nás v tu chvíli jedinou osvětlenou oblastí". (Citováno z knihy: .Akordy z Davidovy harfy" 1983.) Nakonec zbývá ujistit: Poslušnost Boţího Slova tě bude drţet na cestě, která vede k manţelství, které pro tebe Bůh naplánoval. VODÍTKO č.2: „ Chodíme-li ve světle, jako On je ve světle, máme obecenství jeden s druhým..."(1J 1,7) Toto vodítko přirozeně následuje po tom předcházejícím, které pojednává o chození ve světle Boţího Slova. Pojednává tedy o důsledku chození ve světle: „Máme obecenství jednoho s druhým." Poslušnost Boţího Slova samozřejmě křesťany spojuje a činí je schopnými mít vztah jednoho s druhým. Opak je téţ pravdou: Křesťané, kteří nemají obecenství s ostatními křesťany, nechodí ve světle. Ve svých ţivotech mají nějakou oblast, v níţ nejsou poslušní Boţího Slova. Jedinými výjimkami mohou být křesťané, kteří jsou od obecenství s ostatními křesťany odřezáni okolnostmi, které nemohou ovlivnit. To se například dělo v mém případě po nepřetrţité měsíce v severoafrických pustinách. Jiný příklad jsou křesťané uvěznění pro svou víru. Avšak kromě těchto výjimek je obecenství s jinými věřícími základem úspěchu a postupu v křesťanském ţivotě. Je to jak zkouška, tak i výsledek chození ve světle Boţího Slova. Jestliţe nepěstujeme obecenství s ostatními věřícími, s kým to obecenství máme? Je pouze jediná skutečná alternativa: s nevěřícími. Bible však před tím

důrazně varuje : „Netáhněte jho s nevěřícími. Nebol co má společného spravedlivý s bezbožným? Či co má společného světlo s temností? Jaký je soulad mezi Kristem a ďáblem? Co má společného věřící s nevěřícím?" (2K 6,14n) Pavel nám neříká, ţe máme být chladní či nepřátelští vůči našim bliţním -nekřesťanům. Prostě nás varuje, ţe si to nemůţeme dovolit zaloţit s nevěřícími tak úzký vztah, jaký je vyhrazen s věřícími. Samozřejmě má na mysli různé druhy vztahů. Avšak prvotní slovo, které pouţívá -, jho" - se běţně pouţívá pro manţelský vztah. Za prvé a nejpředněji Pavel varuje, ţe je vţdy špatné pro křesťana vzít si nekřesťana. Musím to silně zdůraznit kaţdému svobodnému křesťanu, který čte tyto stránky. Nemáš svobodu vzít si nekřesťana. Dokonce nemáš svobodu na to ani pomyslet. Musíš se nyní rozhodnout, pokud jsi tak dosud neučinil, ţe manţelství s nevěřícím je mimo Boţí plán pro tvůj ţivot. Nejlepší ochrana proti špatným vztahům je správný vztah. Buď tedy pilný v pěstování obecenství a přátelství se spolukřesťany. Ve většině případů se manţelství vyvíjí z existujících vztahů. Máte-li vybudovány silné vztahy s ostatními křesťany, pak vás pravděpodobně ani nenapadne pomýšlet na sňatek s nekřesťanem. Nejnebezpečnější směr pro vás nyní je rozhodnutí o druhu vztahů, které budete rozvíjet. Pak své rozhodnutí Pánu ujistěte slovy Ţalmisty: „Jsem přítel všech, kteří se tě bojí, všech, kteří následují tvá přikázání." (Ţ 119,63). VODÍTKO č.3 : „.. .Ti, kteří jsou vedeni Duchem Božím, jsou synové Boží." (8,14). Nový Zákon ukazuje dva odlišné způsoby, jimiţ v nás Duch svatý působí, aby nás učinil členy Boţí rodiny. 1.Nejprve, abychom se stah Boţími dětmi, se musíme narodit znovu z Jeho Ducha. 2.Pak, abychom se stali zralými syny Boţími, musíme být vedeni Jeho Duchem. Mnoho křesťanů, kteří se znovu zrodili z Ducha svatého, se nikdy nenaučili jím být vedeni. V důsledku toho nikdy nedorostli do skutečné duchovní dospělosti, ani nenašli plný Boţí plán pro své ţivoty. Uvaţ, jak to uplatnit na tvou potřebu najít toho pravého druha. Dovol, abych řekl, ţe ţiješ ve Spojených státech, národě čítajícím asi 330 miliónů lidí. Nebo snad v Británii s 56 milióny lidí. Mezi všemi těmito milióny připravil Bůh jedinou určitou osobu, aby byla tvým druhem. Dost moţná je to osoba, kterou jsi ještě nikdy nepotkal a dokonce neznáš ani její jméno. Nadto je moţné, ţe tvůj předurčený druh dokonce nemusí ţít ve stejné zemi. (Coţ byla pravda v obou mých manţelstvích.) Jak najdeš tuto osobu? Příslovečný obraz hledání jehly v kupě sena vystihuje přesně spletitost tohoto problému. Boţí Slovo ukazuje odpověď: být vedený Duchem Svatým. Jediný On ví, která je to osoba, kterou pro tebe Bůh předurčil jako partnera, a kde ta osoba je. Proto se musíš učit, jak dovolit Duchu svatému, aby tě vedl.

Pro toto existují dvě klíčová slova: závislost (spoléhání) a citlivost (vnímavost). Za prvé - uznej svou naprostou závislost na Duchu svatém. Jestliţe On tě nepovede, mineš Boţí cil. Pěstuj si zvyk hledání Jeho vedení v kaţdé situaci a v kaţdém rozhodnutí, malém či velkém. Někdy rozhodnutí, která povaţuješ za nedůleţitá, jsou nejdůleţitější ze všeho a naopak. Hledání pokynů Ducha svatého nezahrnuje nutně pouţití mnohé náboţenské slovní zásoby v modlitbě. Můţe to mnohdy znamenat pouhé chvilkové obrácení se k Němu s vnitřní myšlenkou (úmyslem). Za druhé - rozvíjej vnímavost na Ducha svatého. On není četařem při výcviku. Nebude na tebe křičet rozkazy. Jeho vedení (nápověda) je obvykle mírné (jemné, něţné, laskavé, uhlazené, vznešené). Hovoří „tichým, mírným hlasem." Není-li tvůj sluch na to naladěn, neuslyšíš Jej. Dovolte, abych doporučil určitou modlitbu, kterou se s Ruth modlíme téměř kaţdý den:,,Pane, pomoz nám, abychom byli vţdy ve správném čase na pravém místě." Modlíme se ji s vědomím, ţe pouze Duch svatý to můţe tak zařídit. Výsledky bývají mnohdy zajímavé! Jednou odpoledne, kdyţ ještě naše dcera Jesika s námi bydlela v Jeruzalémě, jsme Ruth a já šli do centra města něco nakoupit. Kdyţ jsme šli po hlavní třídě, řekl jsem Ruth: „Cítím, ţe bychom měli přejít na druhou stranu." Učinili jsme tak, a šli jsme dál. Během minuty jsme došli k manţelům, kteří se přátelili s Jesikou. Byli skoro půl dne v Jeruzalémě a chtěli se s ní setkat, avšak neměli naši adresu ani telefonní číslo. Jesika mezitím byla doma a cítila potřebu po křesťanském obecenství. Skrze toto setkání byli přátelé Jesiky schopni se s ní setkat a spolu se těšili večernímu obecenství. Toto setkání by se nemohlo uskutečnit, kdybychom s Ruth právě v tu chvíli nepřešli ulici. Kdo nás podnítil, abychom to učinili? Samozřejmě Duch svatý! Představte si, ţe jste v nějaké takové podobné situaci. Jedete ulicí a hledáte restauraci, kde je k dostání hamburger. Na protější straně se nacházejí dvě. V jedné z nich obsluhuje mladá osoba, kterou Bůh připravil, aby byla tvým partnerem. „Něco" pobídne tvou ruku na volantu a zahneš, abys zaparkoval u té restaurace nalevo. Uvnitř se seznámíš s mladou osobou, která podobně jako ty se modlí za partnera podle Boţí vůle. V pravý čas zjistíš, ţe to byla Bohem daná schůzka pro vás oba. Kdo to byl, jenţ „pobídl" tvou ruku? Duch svatý. Avšak kdybys na toto pobídnutí nereagoval, mohl bys minout Boţí plán pro svůj ţivot. Nestačí se tedy pouze modlit. Musíš také dovolit Duchu svatému, aby tě vedl k odpovědi na tvou modlitbu. Občas nás Bůh svatý vede způsoby, které jsou vzrušující (dramatické) a nadpřirozené. Jindy působí skrze pobízení (nutkání) nebo šeptání. Musíme být obojímu otevření. Nejsme-li otevřeni nadpřirozenému, klademe svévolné

omezení Boţímu plánu pro své ţivoty. On mohl naplánovat něco, co tak dalece přitahuje naše přirozené očekávání, ţe nám to můţe být zjeveno pouze nadpřirozeně - například skrze vidění, či proroctví. Na druhé straně, hledáme-li pouze to vzrušující a nadpřirozené, můţeme minout to jemné pobízení či šeptání. Není to na nás, abychom předem rozhodovali, jak má Duch svatý působit Musíme být na Něj citliví, bez ohledu na to, jak nás vede. VODÍTKO č. 4: „Přede vším ostatním, ochraňuj své srdce, neboť z něj pochází zdroj života." (Př4,23). Existuje oblast, která je ústřední v lidské osobnosti a která rozhoduje o lidském osudu a kterou Bible nazývá srdcem. To, co ovládá tvé srdce, bude určovat směr tvého ţivota. Proto své srdce potřebuješ střeţit mnohem pečlivěji, neţ jakoukoliv jinou oblast své bytosti. Toto se vztahuje obzvláště na ty podněty (impulzy) a pohnutí (emoce), které se týkají sexu. Především buď nepřetrţitě ostraţitý, pokud jde o to, co pouštíš dovnitř svého srdce. V naší současné kultuře jsou zvláště mladí lidé nepřetrţitě bombardováni vlivy, které podkopávají biblickou úroveň pro sex a manţelství. Tyto působí skrze vyučování ve školách, skrze tlaky na oblast zraku a skrze jiné další způsoby, které jsou těţce zjistitelné. Našel-li jsi Boţí plán pro manţelství ve svém ţivotě, musíš být na stráţi nad svým srdcem a zabránit vstupu všem nebiblickým a protikřesťanským úrovním. Další vliv, před kterým bychom se měli chránit, je představivost (fantazie). V jistém í je běţné se hojně oddávat snění. Avšak nedovol, aby se oddávání představám stalo zvykem. Jsi-li k tomu náchylný, postav se tomu rozhodně na odpor a přinuť se vyrovnat s realitou (skutečností). Jinak dospěješ k bodu, kde je velmi obtíţné rozeznávat mezi fantazií a realitou. A kdyţ si to přineseš do manţelství, budeš si vytvářet neskutečnou (nereálnou) osobní (subjektivní) představu osoby, která by měla být tvým partnerem. Můţe tě pak postihnout jeden ze dvou důsledků: 1. Partner, kterého pro tebe Bůh určil, nemusí odpovídat představě tvé fantazie a ty budeš neochotný přijmout Jeho volbu. 2. Nebo můţeš vnutit představu své fantazie skutečné osobě a vzít si ji - pouze proto, abys po svatbě zjistil, ţe ta skutečná osoba je naprosto odlišná od té, kterou jsi si vysnil a vůbec ne osoba Bohem pro tebe vybraná. Stejně opatrný buď také v tom, co vychází ze tvého srdce. Nedovol si nadbíhání (flirtování) nebo povrchní vztahy s opačným pohlavím. Můţe se to zdát vzrušující, roznítit něčí city a dovolit roznítit své vlastní, avšak jednoho dne můţeš zjistit, ţe tvé city se vymkly z pod tvé kontroly. Podobně jako čarodějův učeň, který objevil zaklínadlo, které uvolnilo vody potopy, ale neznal zaklínadlo, které by ji zrušilo, můţete zjistit, ţe jste uvolnili city, které nejste schopni vzít zpět. Výsledkem je citová zápletka s osobou, která ţádným způsobem není vhodná jako váš partner.

Zde je spolehlivé pravidlo. Nejprve najdi partnera, kterého pro tebe Bůh vybral. Pak uvolni své city vůči této osobě. Tímto způsobem se vyhneš zastavování potopy. VODÍTKO č.5: „Od starodávna nikdo neslýchal, žádné ucho nevnímalo, žádné oko nevidělo žádného Boha kromě Tebe, jenž jednáš ve prospěch těch, kteří na Tebe očekávají." (Iz 64,4). Sám vidíš, co tato nejtěţší směrnice ze všech obsahuje: „Buď připraven očekávat!" Izaiáš nám v citované pasáţi hovoří o tom, ţe v celém vesmíru je pouze jediný pravý Bůh a ţe jedna z Jeho význačných vlastností je to, ţe, jedná ve prospěch těch, kteří na něj očekávají." Neznamená to, ţe Bůh poţaduje ode všech svých dětí, aby na partnera podle Jeho volby čekali. Jsou takoví, kteří najdou svého druha na počátku ţivota dospělosti a vstoupí bez prodlení do úspěšného manţelství, které trvá po celý ţivot. Je to jedna z těch oblastí, v níţ se kaţdý z nás musí sklonit před svrchovaností Boţí. Jestliţe nás Bůh spojil s naším předurčeným druhem brzy, chvalme Jej. Jestliţe poţaduje, abychom čekali, chvalme Jej rovněţ. Bůh s kaţdým z nás jedná v souladu s tím, jak nás zná a v souladu s Jeho zvláštním plánem pro ţivot kaţdého z nás. Jsi-li jeden z těch, jimţ Bůh určil očekávat, mohu tě povzbudit skutečností, ţe Bůh od mnoha svých vyvolených sluţebníků poţadoval, aby po dlouhá období očekávali naplnění Jeho zaslíbení a záměrů. Abraham na narození Izáka, svého zaslíbeného syna, čekal aţ do 100 let. Mojţíš čekal 80 let, z toho čtyřicet let na poušti, aby se stal vysvoboditelem Izraele. David čekal kolem 15-ti let od doby, kdy byl poprvé pomazán za krále aţ do chvíle, kdy převzal království. Izrael čekal po mnohá dlouhá staletí na svého Mesiáše. Církev čekala téměř dvě tisíciletí (milénia) na návrat Jeţíše - a stále ještě čeká. Bůh pouţívá čekání k vypracování různých záměrů s našimi ţivoty. 1.Čekání zkouší (testuje) naši víru. Pouze ti, kteří skutečně věří v Boţí zaopatření, jsou na ně připraveni očekávat. Apoštol Petr nás upozorňuje, ţe zlato je přečišťováno ohněm, tak i víra je přečišťována zkoušením (lPt 1,6-7). Pouze ta víra, která projde zkouškou, je Bohem přijata jako ryzí. 2.Očekávání přečišťuje naše pohnutky (motivy). Jestliţe Bůh poţaduje, abys čekal na svého partnera, musíš se sám sebe ptát: proč jsem netrpělivý se ţenit? Je to proto, ţe to po mně chce Bůh, nebo je to proto, ţe to chci pro sebe já? Jsem motivován vůlí Boţí nebo svou vlastní vůlí? Očekávání na tvou otázku dá odpověď. 3.Očekávání buduje náš charakter k dospělosti. Jakub říká: „... Zkoušení tvé víry rozvíjívytrvalost.Vytrvalostmusíbýtdovršenatak,abystcbylidospěiíaúpbú..." (Jk 1,3-4). Člověk, který se naučil očekávat, jiţ déle v milosti nepodléhá náladám a pocitům. On či ona získali jistotu (smělost) a stálost (stabilitu). V Bohem daném čase se tyto charakterové vlastností osvědčí jako neocenitelné hodnoty při

budování pevného úspěšného manţelství. VODÍTKO č. 6: „Říkám vám pravdu, že pokud zrno pšenice nepadne do země a nezemře, zůstane pouhým osamoceným semínkem. Avšak zemře-li, vydá mnoho semínek." (31224). Jeţíš odhaluje zásadu, která platí jak v přírodě, tak i v ţivotě Boţích lidí. Krátce řečeno je zde upozornění: Buď připraven na smrt a vzkříšení. Podobně jako předešlé vodítko, ani toto se nevztahuje na všechny, kteří nalezli Boţí plán pro manţelství. V mém případě se vztahovalo na mé druhé manţelství, avšak ne na to první. Zahrnuji to zde, protoţe jsem se ze zkušenosti naučil, jak je to důleţité. Poté, kdyţ jsem potkal Ruth, věděl jsem, ţe Bůh do mého srdce umístil „símě" lásky k ní, avšak musel jsem přihlíţet, jak padlo do země a zemřelo. Kdybych neporozuměl a nepřijal princip, nikdy bych nemohl mít víru, abych prorostl ke vzkříšení, které pro nás Bůh připravil. Kdyţ jsem v té době zápasil s Boţím jednáním v mém ţivotě, křičel jsem: „Pane, proč jsi nám něco dal, a pak to chceš vrátit zpět? Proč tak mnoho věcí z Tvého poţehnání musí projít smrtí a vzkříšením?" Cítil jsem, ţe Bůh mi dává následující odpověď: Protoţe já kdyţ něco vzkřísím, vzkřísím to do podoby, jakou Já chci, aby to mělo, nějako byla ta původní. To zcela jistě platilo o vztahu mezi Ruth a mnou. Kdyţ prošel smrtí a vzkříšením, dalo mu to hloubku a jistotu, kterou by jinak nikdy nezískal. Jestli tě Bůh provádí skrze podobnou zkušenost, věřím, ţe naše svědectví ti můţe dát povzbuzení, které potřebuješ. VODÍTKO č. 7: „Cesta blázna se mu zdá správná (přímá), avšak moudrý muž poslouchá radu." (Př 12,15). „Hloupý pohrdá otcovou disciplinou (kázní), avšak kdo se má na pozoru před trestem, projevuje opatrnost (moudrost)." (Př 15,5). Jiţ jsem zdůraznil v kapitole pěstování správných postojů důleţitost poţehnání rodičů. To dává základ, na němţ budujeme úspěch v kaţdé oblasti ţivota, zvláště v manţelství. A i kdyţ s rodiči nemáte v kaţdé záleţitosti shodný názor, stojí za to cvičit mnohou trpělivost a umírněnost (zdrţenlivost), abyste budovali na základě jejich poţehnání. Potom, a kromě toho zvláštního poţehnání od rodičů, je pro tebe jako pro mladou osobu, důleţité hledat radu zboţných muţů jako jsou starší či jiní církevní vůdcové, kteří jsou starší neţ vy jak léty, tak i vírou. Takoví muţové jiţ prošli cestu, která leţí před námi. Znají její léčky i nebezpečí. Měli také příleţitost vystoupit na některé z hor a tak získat širší pohled na krajinu. Z jejich pohledu můţeš získat mnohý uţitek. Mladí lidé mají dnes ve zvyku obracet se pro rady pouze k sobě rovným osobám. Avšak rady, které poskytují stejně staré osoby, jsou zaloţeny především na teorii, či přinejlepším na rozumových znalostech. Musí se ještě ověřit ve

zkušenosti, zda jejich teorie skutečně funguje. Je to známka pokory a moudrosti hledat radu od starších lidí, kteří jiţ získali úspěch v oblastech ţivota, v nichţ potřebuješ vedení. Činíš-li v tom pravidelný pokrok, bude ti to pomáhat udrţet tvé nohy na cestě vedoucí k naplnění Boţího plánu pro tebe. VODÍTKO č. 8: „. ..Moudrá žena je od Pána." (Př 19,14). „Kdo našel ženu, nalezl dobré a získal Pánovu náklonnost." (Př 18,22). V těchto příslovích jsou propojeny dvě pravdy: 1)Je to Pán, který udílí dar moudré ţeny. 2)Tento dar je známkou jeho zvláštní přízně k jedinci, který jej obdrţel. Šalomoun tyto pravdy podává z hlediska muţova, avšak je samozřejmé, ţe důsledky platí i pro ţenu. Pro ni dar pravého druha také přichází od Boha a je známkou Jeho přízně. Vede to k důleţitému praktickému závěru jak pro muţe, tak pro ţenu. Chceš-li, aby ti Pán dal takového partnera, kterého potřebuješ, je jedna věc, kterou musíš činit nade vše: musíš pilně pěstovat Pánovu přízeň. Jeho spokojenost musí být tvým nejvyšším předmětem touhy. Přistupuj ke kaţdé situaci a rozhodnutí s prvotní otázkou: Co tě potěší (rozraduje, je příjemné) Pane? Jsi-li ochoten usilovat o to, co Pánu působí radost, On zase bude oplácet tím, co působí radost tobě. David popisuje tento přístup k ţivotu, který vyvolává odezvu u Boha v Ţ 37,4: „Měj radost (těš se) v Pánu a On ti dá přání (touhy) tvého srdce." Nalezneš-li své nejvyšší uspokojení v Bohu samotném, bude ti odpovídat dvěma způsoby. Za prvé, On vloţí do tvého srdce ty touhy, které odpovídají Jeho vyšší vůli pro tebe. Za druhé, pak tě povede k jejich naplnění. Všechny z předchozích vodítek lze shrnout v tomto závěrečném: Učiň Boţí přízeň nejvyšším předmětem (cílem) ţivota, a s důvěrou můţeš ponechat Jemu výběr, přípravu a obstarání tvého partnera.

7. MUŢ PŘIPRAVENÝ K MANŢELSTVÍ Přechod od svobodného ţivota ke stavu manţelskému je jedním z nejdůleţitějších a nejnáročnějších změn, které se uskutečňují v osobním ţivotě. Kdokoliv jej bude chtít úspěšně projít, bude činit pečlivou a důkladnou přípravu. Pokoušet se o tento přechod bez odpovídající přípravy je stejné jako skok do hluboké vody, aniţ bychom se nejprve naučili plavat. Výsledky jsou obvykle katastrofální (nešťastné)! Kdokoliv se chystá na řemeslo či povolání jako tesař či lékař, potřebuje jasnou představu toho, čím se hodlá stát, a to dříve, neţ se začne připravovat. Stejná pravda platí i pro manţelství. Člověk připravující se pro manţelství potřebuje jasný obraz role, kterou bude muset naplnit. Ze samozřejmých důvodů příprava k manţelství, kterou potřebuje projít muţ se liší od přípravy, kterou potřebuje projít ţena. V této kapitole načrtnu hlavní body příprav, které by měl muţ, dle mého přesvědčení, projít. V příští kapitole Ruth načrtne to stejné ţenám. Oba hovoříme ze zkušeností dvou manţelství. Jaká je role v manţelství? Zcela normálně je počáteční role manţela prvním stupněm ke druhé stejně náročné roli otce. Tyto dvě úlohy mohou být sloučeny do jediného obrazu hlavy rodiny. Pavel předkládá toto pojetí vedení ve spojení s povahou samého Boha a se vztahy Boţí vlády: „Nyní chci, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus a hlavou ženy je muž, a hlavou Krista je Bůh." (1Kor 11,3). Pavel zobrazuje postupný řetěz vedení, které začíná v nebi a končí v rodině: Bůh Otec je hlavou Krista, Kristus je hlavou muţe (manţela), a muţ je hlavou ţeny (manţelky). V tomto řetězu mají Kristus i manţel dvojí vztahy - jeden nad a druhý pod. Tedy Kristus představuje Boha Otce (nad ním) muţi (pod ním), a muţ zase představuje Krista (nad ním) ţeně (pod ním). Zde je jasný duchovní obraz role manţela, který se téţ stal otcem: představuje Krista své ţeně a své rodině. Jaká je to ohromná zodpovědnost a jaká je to svatá výsada! Jak se můţeš připravovat na tento čestný úkol? Klíč k Jeţíšovu ţivotu byl jeho vztah k Otci. Vyjádřil jej různými způsoby: „Syn nemůže nic činit sám od sebe. Může činit pouze to, co vidí činit svého Otce, protože cokoli činí Otec, činí také Syn" (J 5,19). „Kdokoliv viděl mne, viděl Otce... Slova, která vám hovořím, nejsou má vlastní slova. Avšak Otec, který ve mně přebývá, On činí své dílo." (J 14,9-10). Stejně i tvůj úspěch jako hlavy rodiny bude záviset na tvém vztahu k Jeţíši. Učiň jej zdrojem svých slov a činů. Spolehni se na jeho moudrost v tobě, ne na svou vlastní. Dovol mu proţívat jeho ţivot skrze tebe.

Jaké jsou některé ze stránek ţivota, které by se v tobě jako manţeli a otci měli nejlépe projevit? Především je Jeţíš milovník a ţenich své Církve. Všechny Jeho další sluţby vyplývají z hlubokého čistého pramene Jeho lásky. Dovol Mu otevřít toto zřídlo ve tvém srdci. Nestyď se být něţný. Je to známkou síly, ne slabosti. „Láska je silná jako smrt" (Pis 8,6). „Láska vidy ochraňuje, vidy důvěřuje, vidy má naději, vidy vytrvá. Láska nikdy neselhává..." (1Kor 13,7-8). Uvaţ něţnost, s níţ Pán hovoří k Izraeli v Jer 31,3:,.Miluji tě láskou věčnou, přitáhl jsem tě milostnou laskavostí." Je to tato něţnost, skrze kterou Jeţíš přitahuje svůj lid k sobě. Dovol Mu, aby do tebe vloţil její plnou míru skrze ni. On bude přitahovat tvou nevěstu k tobě stejně jako k sobě přitahuje Církev. V naší moderní, velmi povýšené, cynické společnosti zbylo velmi málo skutečné něţnosti. Stala se téměř zapomenutou hodnotou. Přesto je však něco v kaţdé ţeně, ţe po ní touţí. Bude na ni reagovat stejně jako květiny otevírají své květy slunci. Něţnost jde ruku v ruce s romantikou (milostným vztahem dobrodruţstvím). Chceš-li jejich spojený obraz, studuj Píseň písní. Tato nádherná, mnohdy opomíjená kniha můţe Boţí lid učit mnoho jak o lásce duchovní, tak i lidské. Vzpomínám si, jak jednou Lydie poznamenala: „Vţdy, kdyţ jsem se cítila taţena k Písni písní jsem věděla, ţe jsem na vyšší úrovni ve svém duchovním ţivotě." V týdnech před svatbou s Ruth jsem několikrát přečetl Píseň písní. Studoval jsem různé části „milovníka", Šulamitku, přítelkyně. Věřím, ţe to pomohlo vybudovat ten druh vztahu, jemuţ se s Ruth těšíme. Romantika (milostný vztah) není sám o sobě nějaký zvláštní druh činnosti. Je to hodnota vloţená do jiných činností, která je činí více vzrušující a radostnější. Můţe to být dokresleno něčím tak prostým, jako je přijímání pokrmu. Romantika není zvláštní chod přidávaný na konci jídla. Je to koření přidávané ke kaţdému chodu. Můţe udělit zvláštní příchuť (vůni) vzrušení kaţdé všední činnosti jako je rodinné nakupování, cesta do shromáţdění či večerní procházka. Dovolte mi chvíli hovořit z osobní zkušeností. Pomáhal jsem vychovat devět dcer různých národností. Jsem podruhé ţenatý. Jsem důvěrně seznámen s kulturou a ţivotními styly v mnoha částech zeměkoule. Nevěřím, ţe někde na světě je ţena, která by si neváţila romantiky a něţnosti (láskyplnosti). Jak by ses mohl vymanit z jednotvárnosti (všednosti) manţelství? Následuj Jeţíšův vzor a jeho cíl s manţelstvím, který je podobný tomu, jaký naplánoval pro svou Církev. Další vlastnost (kvalita) Jeţíšovy lásky je to, ţe vydává sebe „... Kristus miloval Církev a vydal sebe za ni... " (Ef5,25). Úspěšné manţelství musí následovat tento vzor. Skládá se ze dvou ţivotů poloţených jeden pro druhého. Nejprve manţel, stejně jako Jeţíš, klade svůj ţivot pro ţenu. Pak ţena zpětně stejně jako Církev, klade svůj ţivot pro muţe. Poté

kaţdý z nich nalézá naplnění v ţivotě toho druhého. Klíč k tomuto druhu vztahu je v porozumění toho, ţe biblické manţelství je zaloţeno na smlouvě. (Pozn. Jak to funguje jsem vysvětlil ve své knize, .Manţelská smlouva" vydané v roce 1978 vydavatelství Dereka Prince Forst Canderdale, Florida.) Avšak sebevydání není přirozené padlé lidské povaze. Vyţaduje rozvíjení (pěstování). Nejprve vyţaduje rozhodnutí. Pak se musí vykonávat (osvědčit) v kaţdodenním ţivotě, dokud se nestane součástí tvého charakteru. Nečekej však na manţelství, abys začal se sebevydáním. Mohlo by to vést k mnoha nepotřebným utrpením pro tebe i tvou ţenu. Kdyţ jsem se oţenil s Lydií, měl jsem velmi chabé zkušenosti s vydáváním a přijímáním úzkých osobních vztahů, protoţe jsem neměl ţádného bratra či sestru. Kdyţ se dívám nazpět, jsem si vědom, ţe to způsobilo nepotřebné problémy jak Lydií, tak i dětem. Děkuji Bohu za milost, kterou nám všem dal, abychom všechny tyto problémy vyřešili. Později, po 33 letech, kdyţ jsem se oţenil s Ruth, jsem jí řekl, ţe dostala mnohem lépe připraveného manţela, neţ se kterým začala Lydie! Ve tvém manţelství bude velmi uţitečné, naučíš-li se nyní dávat sebe ve vztazích, které máš s těmi kolem sebe. Bydlíš-Ii dosud doma, vydej se tam v drobných činech sluţby. Vynes odpadky, i kdyţ na tobě zrovna není řada. Pomoz umýt nádobí, aby si tvá sestra mohla vyjít s přítelem. Pochovej svého mladšího bratra, aby rodiče mohli mít večer pro sebe. Také v souvislosti s ţivotem církve je mnoho příleţitostí ke sluţbě. Navštěvuj nemocné. Umývej pastorovo auto. Dobrovolně se přihlas k uklízení sborové budovy v sobotu ráno. Pomáhej vdovám či postiţeným s nákupy potravin. Všechny tyto zdánlivě drobné činy napomáhají k tomu, aby v tobě budovaly něco ze sebevydávající se povahy Jeţíšovy, která jednou obohatí tvé manţelství a učiní tě vzorem tvým vlastním dětem. Obraz Jeţíše jako ţenicha v Ef 5,25-26 ukazuje ještě další stránku jeho sluţby -to jest učitele. Vydal sebe pro Církev, „aby ji učinil svatou, očistil ji obmytím vodou skrze slovo. Vyučování Boţího slova musí činit Církev čistou a svatou, vybavit ji, aby byla Kristovou Nevěstou. Zde je další způsob, jímţ budeš moci představovat Jeţíše své ţeně a rodině: Učiň pro ně zaopatření, aby přijímali ten druh biblického vyučování, které je upraví, aby byli součástí jeho nevěsty. Poţehná-li Bůh tvůj dům dětmi, bude vyučování jedním z nejdůleţitějších úkolů. „ Otcové, nedrážděte své děti, místo toho je vychovávejte ve cvičení a pokynech Pána." (v tréninku a instrukcích) (Ef 6,4). V mnoha dnešních rodinách je často biblické vyučování ponecháno na matky. To je v rozporu s duchovním pořádkem. Matka má samozřejmě plnit svou roli, avšak prvotní zodpovědnost zůstává na otci. V domácnosti, kde duchovní pokyny udílí pouze matka, si udělají chlapci pravděpodobně závěr, ţe „Bible je

kniha pro ţeny." Kdyţ dospějí, dost moţná se rozhodnou Bibli se jiţ více nevěnovat Jak se můţeš připravit na plnění role učitele ve tvé domácnosti? Nejprve si osvoj (získej) celkovou znalost Bible. Je-li to moţné, navštěvuj místní církev (sbor), kde je zdravé (důkladné, spolehlivé) biblické vyučování. To můţe být získáváno (doplňováno) různými způsoby: knihami, kazetami, korespondencí, semináři, konferencemi, vyučováním z rádio programů a tak dále. Poté pokračuj v systematickém, do hloubky jdoucím studiu základních učení křesťanské víry. Budeš tyto pevné základy potřebovat, abys na nich mohl dále budovat. Soustřeď se na knihy jako je Římanům, Galatským, Efezským, Ţidům. Z pramenů zde uvedených jsou dosaţitelné různé druhy látky. Buď připraven na těţkou práci! Současně pros Boha, aby ti otevřel dveře k nějakým situacím, v nichţ se budeš moci začít sdílet s jinými o poznání, které jsi získal. Moţnosti jsou různé: domácí skupinka, skupina studentů, třída nedělní školy, misie ve městě. Vyučování jiných je ten nejlepší způsob jak zjistit, jak mnoho jsi skutečně vyučil sebe. To vše tě bude připravovat k plnění úlohy učitele ve tvé vlastní domácnosti. Zatím bys měl získat způsobilost, abys vyučoval tyto základní pravdy sám sebe. Nadto svým vlastním studiem objevíš další zdroje vyučování, jako ty uvedené nahoře. Čerpej z nich, abys budoval na základech biblického poznání, které budeš muset zaloţit v ţivotě své rodiny. Se sluţbou Jeţíše jako učitele je úzce spojena jeho kněţská sluţba jako přímluvce. Pisatel epištoly Ţidům nám říká, ţe po svém nanebevstoupení vešel Jeţíš do vnitřní svatyně za druhou oponu, aby zde vystupoval jako nejvyšší kněz za nás: „Protož je schopen úplně spasit ty, kteří přistupují k Bohu skrze něj, neboť je vždy živ, aby se za ně přimlouval.' (Ţd 7,25). V představování Jeţíše své ţeně a rodině se musíš naučit spojit úlohu kněţské přímluvy a učitele. Jako učitel budeš zastupovat Boha před svou rodinou. Jako přímluvce budeš zastupovat svou rodinu před Bohem. Není vyšší sluţba, která by ti byla otevřena. Zde jsou některé ze způsobů, jak se na to můţeš připravit. Za prvé, studuj pečlivě biblické vzory tohoto druhu přímluvné sluţby. Sleduj výsledky, které vypůsobila v kaţdé situaci. Následuje několik vynikajících příkladů: Abraham přimlouvající se za svého synovce Lota a město Sodomu (Gn 18,16-33); Mojţíš přimlouvající se za Izrael, kdyţ zhotovili a klaněli se zlatému teleti (Ex 32,1-14); Mojţíš s Aronem přimlouvající se za Izraelity umírající na mor (Nu 16,41-50). Přemýšlej nad důsledky toho, co Bůh říká ve vztahu k Izraeli v Ez 22,30: „Hledal jsem člověka, který by postavil zeď a stál přede mnou v trhlině (průrvě) v zastoupení země tak, abych ji nemusel zničit, avšak nenalezl jsem." Kdekoli tě Bůh

umístí, můţeš se učit být „muţem, který stojí v mezeře", v zastoupení za ostatní. Inspiraci budeš také nalézat v záznamu kněţského poţehnání, k němuţ byli Aron a jeho synové vyučeni, aby jej udíleli svým bliţním Izraelitům (Nu 6,24-27). Kdyţ se staneš knězem pro svou rodinu, budeš mít pro jejich ţehnání vzor, který bude jedním z tvých největších výsad. Druhý způsob, jak se připravit na roli kněţské přímluvy, je rozvíjet (pěstovat) pravidelný osobní modlitební ţivot (pokud jsi tak jiţ nečinil). Buď systematický, zasvěť na to nejlepší chvíle svého času. Ţádej Boha, aby vloţil do tvého srdce jednotlivce, za něţ chce, aby ses přimlouval. Mohou to být členové tvé rodiny, či tvého sboru, spolupracovníci, či jiní druhové. Mohl bys také zahrnout Bohu slouţící sluţebníky, kteří pomáhají jak tobě, tak i ostatním. Mnohdy je uţitečné učinit si seznam lidí, za které se modlíš pravidelně. Přijmi za ně před Bohem zodpovědnost osobně. Za třetí, účastni se pravidelně nějakého druhu modlitebního setkání. Učit se modlit s ostatními lidmi ti bude pomáhat přemáhat rozpaky a lépe tě vystrojí, abys v pravý čas se modlil se svou ţenou a rodinou. Modlitba by se měla stát stejně přirozenou součástí ţivota tvé rodiny jako jídlo či hra. Je jeden důleţitý, zvláště uţitečný výsledek učení se kněţské přímluvě: bude ti velmi pomáhat v dalších úlohách, v nichţ usiluješ reprezentovat Jeţíše. Tvůj úspěch v modlitební sluţbě takto pravděpodobně bude určovat rozsah (míru) tvé úspěšnosti v těch ostatních oblastech. Nejlépe souhrn tvých zodpovědností jako Jeţíšova zástupce ve tvé domácnosti je obsaţen v představě uvedené na počátku této kapitoly: hlava. Co to v praktické řeči hovoří o tvé úloze? Dovol mi odpovědět poloţením následující otázky: jaká je funkce fyzické hlavy ve vztahu ke zbytku těla? Má tři součásti: přijímání vjemů z kaţdé oblasti těla, činění rozhodnutí, dávání pokynů. Kaţdá část má nárok komunikovat s hlavou, avšak hlava je zodpovědná za přizpůsobení informací, které přijala a za to, aby započala přiměřené jednání. Toto prosté dokreslení uplatni na úlohu, kterou budeš vykonávat jako hlava své domácnosti. Nejprve musíš být otevřený ke sdílení s kaţdým členem své rodiny - o kaţdé potřebě, o kaţdé bolesti, o kaţdém tlaku, o kaţdé tvůrčí myšlence. Za druhé, musíš být schopen přizpůsobit všechny tyto informace a rozhodnout se pro vhodné jednání, které celá rodina přijme. Ačkoliv přijímáš informace od kaţdého člena odděleně, tvé rozhodnutí musí být takové, aby bylo tím nejlepším pro celou rodinu. Za třetí, kdyţ učiníš rozhodnutí, musíš zahájit jednání, které poţaduješ, aby uskutečňovali členové rodiny. Co to bude od tebe vyţadovat? Především citlivost - schopnost zaznamenat potřeby a cítění ostatních, předvídat problémy a nebezpečí, přijímat a uplatňovat konstruktivní myšlenky.

Za druhé, to bude vyţadovat moudrost k činění rozhodnutí, která neovlivní pouze tvůj ţivot, ale také ţivoty ostatních. Za třetí to bude vyţadovat silný charakter a cíl, abys viděl, ţe tvá rozhodnutí jsou uskutečněna zajištěním si podpory, kde je nutná spolupráce s ostatními. V 1Tm 3,4-5 srovnává Pavel odpovědnost starších církve s odpovědností manţela a otce v jeho domácnosti: „Musí spravovat svou vlastní rodinu dobře a musí vidět, že ho děti poslouchají s náležitým respektem (neboť ten, kdo neumí spravovat svou vlastní rodinu, jak může pečovat o Církev Boží?)" Význam slovesa přeloţeného spravovat je „stát v čele nebo vpředu". To je postavení manţela nebo otce. Jde v čele své rodiny, razí cestu. Také kdyţ zlo či nebezpečí ohroţují jeho rodinu, stojí před ním a staví se mezi ně a to, co je ohroţuje. Toto vše lze shrnout do jediného významného slova: vůdcovství. Téměř ve všech částech dnešní společnosti je nedostatek účinného vedení. Existují také zlé síly -jak přirozené, tak i nadpřirozené - které takovémuto vedení odporují a usilují, kdekoliv to lze, jej podkopat. Jeden z hlavních důsledků je pak hrozný rozklad rodinného ţivota. Boţí plán pro manţelství a domácnost závisí na obnovení tohoto druhu vedení, které Bible líčí. Jsi-li rozhodnut, ţe ve tvé domácnosti bude tento druh vedení, musíš se předem vyzbrojit, abys mohl čelit opozici. Budeš plavat proti proudu současné kultury. Konec konců je však rozdíl mezi ţivou a mrtvou rybou: ţivá ryba můţe plavat proti proudu, avšak mrtvá se jím pouze nechá unášet. Jsou dva základy, na nichţ musí být tento druh vedení zaloţen: zodpovědnost a věrnost. Obvykle to jsou prvotní poţadavky v jakékoliv zdánlivě skromné a nevýznamné funkci. Kdyţ jsou jednou osvojeny, mohou poskynout základ pro úspěch v kaţdé oblasti ţivota. Bez nich není moţný ţádný opravdový úspěch. Jeţíš řekl: „Ten, kdo je věrný ve velmi malých věcech, je věrný také v mnohém, a ten, kdo je nevěrný v maličkostech, je nevěrný také ve velkých věcech." (Lk 16,10). Vzpomínám si na mladíka, jehoţ jsem znal - dovolte, abych ho nazval Artur -který se hluboko zapletl do uţívání drog. Pak se zázračně setkal s Jeţíšem a byl ze svých zlozvyků vysvobozen. Avšak sila jeho mysli a vůle byla téměř naprosto zničena drogami. Jeden pastýř pozval Artura, aby ţil v jeho domácností a začal s rehabilitací. Jeho pokyny měly prostý důraz: ve všem, o co jsi byl poţádán, abys učinil, pros Jeţíše o pomoc a buď věrný. Po téměř dvou letech dostal Artur práci v obchodní společnosti. Jeho povinností byly nejprostší a nejmanuálnější: zametání podlahy, vynášení odpadků a tak dále. Na to vše Artur uplatnil pokyn svého rádce: hledej Jeţíšovu pomoc a buď věrný. Postupně mu jeho věrnost přinesla povýšení, kaţdé následující postavení zodpovědnější neţ předcházející. Opět se stával normálním členem společnosti. Po několika dalších letech se Artur rozhodl z podniku odejít a projít školení

ve specializovanějším oboru. Kdyţ začal svému zaměstnavateli vysvětlovat co zamýšlí, odvětil zaměstnavatel krátce: „Ty odejít nemůţeš. Jsi jediná osoba v tomto podniku, které mohu důvěřovat. Zůstaň u mne a já tě budu zaučovat, abys převzal obchod aţ odejdu." Artur sklízel úrodu, kterou zasel skrze svou vytrvalou věrnost. Velmi objasňující jsou Šalomounovy poznámky k věrnosti. V Př 20,6 říká: „Věrného muže kdo nalezne?" Ve vládě svého velkého království si Šalomoun uvědomoval potřebu věrného muţe. Přestoţe byl obklopen těmi nejlepšími muţi Izraele, pátral po jednom, který by splnil tuto podmínku. Dvojice charakteristických rysů zodpovědnosti a věrnosti můţe být pěstována téměř v jakékoliv situaci. Josef ji rozvíjel nejprve v Putifarově domě, pak ve vězení. Výsledkem bylo povýšení. Tak je tomu téměř vţdy! Lidé se mě ptávají, kde jsem obdrţel svůj výcvik ke sluţbě. Někdy odpovídám: „Ve zdravotní sluţbě u Britské armády v Severní Africe." Předtím neţ jsem poznal Pána jsem prošel vysokoškolským vzděláním. Byl jsem zaměřen vlastně rozumově. To co jsem potřeboval byla zkušenost utkání se s obtíţnými situacemi skutečného ţivota a přijetí zodpovědností za potřeby ostatních. Během let na poušti jsem byl velitelem toho, čemu se v Britské armádě říká „roj" osmi nosičů pro raněné. Náš dům byl třítunový nákladní vůz, který jsme sdíleli s jeho dvěma řidiči. Tato naše jedenáctka- kdyţ jsme ţili, jedli, spali a společně sdíleli těţkosti - se stala známá jako „Princovi pionýři". Během celého tohoto období jsem měl jednoho věrného společníka: svou Bibli. Všude jsem si nosil kapesní vydání. Kdykoliv jsem nebyl jinak zaměstnán, četl jsem si ji. Ţasnul jsem nad objevem, jak je praktická. Stále znovu popisovala situaci, v níţ jsem se nacházel a problémy, se kterými jsem se setkával. Vţdy mi také ukázala Boţí odpověď. Koncem období na poušti jsem měl dobrou celkovou znalost Bible, která poskytovala pevný základ pro kaţdou z následujících fází mého duchovního vývoje. Během pěti let v armádě, poté, kdyţ jsem poznal Pána, jsem důsledně pokračoval v křesťanském svědectví. Kvůli otázkám svědomí jsem někdy zaujal postavení, které mě přivedlo ke střetu s mými spolu vojáky a s důstojníky nade mnou. Kdyţ jsem nakonec získal propuštění, ocenění charakteru zapsané do mých dokladů bylo to nejvyšší jaké Britská armáda udělovala: vzorný. Bylo to pravděpodobně významnější neţ jakýkoliv teologický diplom, který jsem si kdy zaslouţil. Samozřejmě, ţe tvůj ţivot nebude sledovat přesně stejný vzor jako můj. Bůh jedná s kaţdým z nás jako s osobnostmi. Díky Bohu, ţe to tak dělá. Ani Církev ani svět nepotřebuje masově vyráběné křesťany. Na druhé straně jsou jisté hlavní zásady, které platí pro většinu z nás. Především se vydej bezvýhradně Bohu (plně jsem o tom pojednával ve 4. kap.). Pak mu důvěřuj, ţe tě povede cestou, která naplní Jeho zvláštní plán pro tvůj ţivot. Verš, který se v mé zkušenosti nepřetrţitě osvědčuje, je Př 3,6 : „Na všech svých cestách Jej poznávej a On učiní tvou

cestu přímou." Za druhé, dívej se na kaţdou situaci v níţ se nacházíš, jako na takovou, kterou Bůh zvláště připravil, aby tě procvičil a rozvinul některou ze stránek tvého charakteru a osobnosti. Můţeš se nalézat v některých neočekávaných či nepříjemných situacích, avšak nestěţuj si. Vzpomeň si na Josefa ve vězení! Nemohu říct, ţe se mi většina období na poušti líbila, avšak děkuji Bohu za cestu, kterou mě vystrojil pro to, co mě čekalo. Za třetí, učiň Bibli svou prvotní prioritou ke studiu. Nikdy nedovol ničemu jinému, aby mělo před ní přednost. Snaţ se vyloţit kaţdou část své zkušenosti ve světle Bible. Budeš udiven, kolik ti to poskytne světla. V kaţdé oblasti vzdělávání doporučuji, aby ses snaţil vztahovat své studium ke směru ţivota, o němţ věříš, ţe pro tebe Bůh určil. Osobně nejsem nakloněn k učení pro učení. „Věčný student" je mnohdy dojemnou postavou. Pokud se týká takového druhu ţivota, nejmoudřejší muţ na světě poznamenává: „Zhotovování mnoha knih nemá konce a mnohé studium unavuje tělo." (Kaz 12,12). Někdy se také zdá, ţe nemá konce získávání titulů! Váš duchovní vývoj by měl normálně nalézt své plné vyjádření v uspořádaném ţivotě obecenství, který poskytuje místní církev. Zde, pod náleţitým pastýřským vedením, budeš zakoušet nepřetrţitý vývoj ve třech spojených oblastech: tvém porozumění Boţího Slova, tvém výcviku pro sluţbu Bohu, a pročišťování a posilování tvého křesťanského charakteru.Tentýţ proces, kterým se stáváš muţem Boţím, „důkladně připraveným ke každému dobrému činu" (2 Tm 3,17) tě také připravuje pro vedení tvé domácnosti.

8. ŢENA PŘIPRAVENÁ K MANŢELSTVÍ Z pohledu Ruth „Jak se mohu připravit na manţelství?... Nevím, jestli mě někdo bude chtít!... Nevím, jakého muţe bych si měla vzít... Kaţdý vztah, který jsem kdy měla, skončil neúspěchem... Není ţádný svobodný křesťan, který by naplnil má očekávání... Manţelství je risk. Vidím, ţe mnoho dobrých manţelství dokonce i v Církvi... Má to cenu, abych se zkoušela připravovat, kdyţ to stejně nikdy neobstojí?... Nechci, abych marnila svůj ţivot čekáním a nejistotou..." Toto vše jsem slyšela od svobodných ţen. Kaţdá z námitek je platná. Dnešní mladé ţeny čelí okolnostem a potíţím jedinečným pro toto století. Od dob Evy aţ po dobu dnešní bylo určení ţeny pevně stanoveno. Ať byla vdaná a vychovávala děti nebo si ji nikdo nevzal, zůstala v rozsahu rodiny a pomáhala těm, kteří ji potřebovali. To se drasticky změnilo, pokud si pamatujeme, zvlášť od „osvobození (emancipace) ţen." Není pochyb o tom, ţe zrovnoprávění ţen přineslo mnoho uţitků. Nespočet ţen bylo osvobozeno z vykořisťování a nevolnictví, které bylo v některých případech doslova otroctvím. Naneštěstí poměr ukazuje stejně mnoţství nevýhod jako přínosů. Rychle stoupající poměr rozvodů, poměr sňatků poklesá, jsou potraceny milióny dětí, jiné jsou nechtěné či nemilované, rodinný ţivot se horší, zástupy ţen jsou neuspokojené a nenaplněné. Tváří v tvář tomu všemu je dnes pro mladou ţenu obtíţné vědět, jak se připravit k manţelství. V předešlých generacích matky a babičky cvičily své dcery jako normální součást denního ţivota. Avšak to je dnes vzácnost. Ţeny, které samy měly neúspěšné manţelství, nemohou své dcery svým příkladem vychovávat. Mnohdy matka sama neměla ţádný výcvik, protoţe manţelství její matky bylo také neúspěšné. Nadto ţeny, které těţce celý den pracují, aby si vydělaly na ţivobytí, mají často málo času či energie, aby se věnovaly vyučování domácích prací svých dcer. Součást přirozené přípravy k manţelství je pozorování úlohy obou pohlaví uvnitř rodiny a normálních vnitřních vztahů mezi otcem a matkou. Děvčata, která vyrůstala v rozvedené domácnosti, nemohla pozorovat svou matku v úloze manţelky. Pokud neměla ţádného otce, který bydlel s nimi, byla ochuzena o příleţitost mít úzkým a přirozeným způsobem vztah k muţi. Dívka potřebuje obdiv otcův, kdyţ začíná kráčet k dospělosti, jak pro svou sebeúctu, tak k tomu, aby se připravil její vztah k jejímu manţelu. Avšak místo toho, aby přijímala praktickou přípravu k manţelství, je dívka této generace bombardována humanistickými a emancipačními filosofiemi ve školách, které navštěvuje, ve filmech, na něţ se dívá, v televizi, kterou sleduje, v časopisech, které čte. Je vyučována, jak se stát poutavou. Očekává se od ní příprava na povolání a nabízí se jí hojnost Příleţitostí k výcviku - avšak ne v tom, aby uspěla jako ţena.

Můţeme se tedy ptát: je to moţné, aby se dnes mladá ţena připravila na manţelství? Má to tedy vůbec cenu pokoušet se připravovat ve společnosti, která se tolik změnila? Coţpak má nějakou šanci? Má odpověď zní: těm, které jsou ochotné obětovat čas a úsilí, ochotné „zaplatit cenu" přípravy k manţelství, to nakonec přinese nespočetné odměny. I kdyţ se ţena nakonec nevdá, příprava na manţelství jí můţe umoţnit nalézt naplnění ţivota. Nadto výsledky nejsou omezeny na ţivot na této zemi. Bůh před započetím běhu času naplánoval přípravu nevěsty jeho syna, Pána Jeţíše. Bible podává jasný obraz vrcholu tohoto věku: svatební večeře Beránkova. V letech před tím, neţ jsem mohla očekávat sňatek s Derekem, jsem byla vyzvána a inspirována krátkým prohlášením ve Zj 19,7: „A jeho nevěsta se již sama připravila." Pán se mi zjevil, kdyţ jsem byla čtyřicetiletou ţenou a naplnil mě neuvěřitelnou láskou k němu samému. Ţasnula jsem, ţe by mě mohl tak moc milovat, ţe mě přijal přesně takovou, jaká jsem byla, a ţe má zvláštní plán pro můj ţivot. Avšak na tomto verši jsem věděla, ţe jeho plán neposkytuje pouze nějaké dočasné štěstí. On se mnou touţí sdílet věčnost! Má zodpovědnost byla, abych byla připravená být částí jeho nevěsty. To mi poskytlo naprosto nový pohled na mé osamocené postavení. Rozvíjení mého charakteru a učení se ţít hodnotný, uspokojivý ţivot; který sám nekončí, ale je cestou k něčemu nekonečně většímu. Od té chvíle jsem nalezla naprosté naplnění ve sluţbě svému milovanému Pánu z celého svého srdce. Později, po několika letech, On do mého ţivota přivedl překvapivě a neočekávaně Dereka, a brzy jsem shledala, ţe jsem připravená vzít si svého pozemského ţenicha (s tímto příběhem se sdílím ve 12. kap.) To, co jsem poté zjistila a neustále objevovala, bylo to, ţe stejné hodnoty, které činí ţenu příjemnou Pánu, ji činí příjemnou i jejímu partneru. Budeš-li přistupovat k přípravě na manţelství na pozemské úrovni svým srdcem obráceným k Jeţíši Kristu, pamatuj, ţe tvé konečné určení je stát se součástí jeho nádherné nevěsty, ţe tvůj cíl není pouze dočasné štěstí, avšak věčné blaho. Příprava na manţelství tě také připraví pro Jeţíše. Mým prvotním cílem této kapitoly, zaměřené zvláště na ţeny, je pomoci vám vidět jasněji váš cíl a nasměrovat vás, abyste se stala druhem ţeny, která bude doplňovat - činit celek - muţe, pro kterého vás Bůh stvořil. Poskytnu osvědčené praktické podněty vzaté z Písma, z mé vlastní zkušenosti a od dalších ţen. Tyto podněty by měly zlepšit kvalitu tvého ţivota jako svobodné ţeny, ať jiţ jsi studentkou, ţiješ doma, či máš vlastní neměnné zaměstnání. Mohou být uplatněny na tvou situaci, ať jiţ jsi svobodná, vdova, či rozvedená; ať jsi ve věku 14 či 54 let. Hodnoty charakteru nezáleţí na věku.

V mém vlastním případě jsem aktivně vykonávala povolání a vychovávala dětí, kdyţ jsem začínala svou přípravu. Později, kdyţ jsem Pánu slouţila na plný úvazek v Jeruzalémě, jsem uplatňovala stejné zásady. Věřím, ţe mé podněty tě budou podněcovat, abys hledala způsob budování svého vlastního charakteru a zvýšila hodnotu své osobnosti v jednání tak jedinečně vhodném pro tebe. Mých dvanáct podnětů není v ţádném případě vyčerpávající! Nejprve uvaţme, jak Bůh vidí ţenu. Dříve, neţ ji stvořil, ji popsal: „ Učiním mu (muži) vhodnou pomocnici ." (Gn 2,18). Povaha ţeny nalézá vyjádření a naplnění v pomáhání. V celé Bibli pak Bůh pokračuje a plně rozvíjí svůj obraz ţeny. Sestavila jsem seznam 26 „charakteristických vlastností pomocnice" z mých vlastních studijních poznámek. Mnoho ţen si myslí, ţe Bible je muţská kniha o muţích a pro muţe. Avšak já jsem shledala, ţe je plná praktických pokynů a inspirací pro kaţdou osobu na kaţdou stránku ţivota. Charakteristika pomocnice Všeobecné : Moudrá, Poctivá, Věrná, Spolehlivá, Laskavá, Milostivá, Oddaná, Odváţná, Střízlivá, Štědrá. Domácí : Pilná, Opatrná, Silná, Získavá (pro domácnost a rodinu)Schopná, Poslušná. Ţenské : Cudná, Čistotná, Poddaného a mírného ducha, Neocenitelná, Důvěřující. Duchovní : Zboţná, Prorokující, Slouţící, Vroucí, Bojící se Boha Je zajímavé si všimnout, ţe pouze šest z těchto 26 charakteristik se vztahuje obzvláště k domácnosti, a pouze jediná (získávání pro domácnost a rodinu) je omezena na domácnost. Jinými slovy, můţeš je rozvíjet dříve, neţ budeš mít vlastní domácnost a uplatňovat je, aţ se staneš hospodyňkou v domácnosti či pracující ţenou. Pros Ducha svatého, aby ti ukázal, které z těchto vlastností jsou nyní pro tebe nejdůleţitější a začni usilovat o jejich zapojení do své povahy. Zde je nyní mých dvanáct podnětů: 1- Připravuj se být pomocnicí. Kdyţ Bůh stvořil ţenu, měl na mysli konečný cíl. Učinil ji odlišnou od muţe, protoţe má odlišnou úlohu. Není méně důleţitá, ale odlišná. Učinil ţenu, aby byla ..pomocníkem vhodným pro muţe" (Gn 2,18). Některé z hlavních problémů 20. století jsou dle mého zdání přímo spojeny se zklamáním pokolení ţen. Milióny ţen nejsou schopny naplnit cíle, pro které byly stvořeny.

Mohla jsem si to vyzkoušet na vlastní kůţi. Jako zaměstnaná ţena jsem byla docela úspěšná. Předtím i poté, kdyţ jsem získala vysokoškolský titul, byla kaţdá změna zaměstnání, kterou jsem učinila, povýšením. Byla jsem osobní sekretářkou, správkyní kanceláře, třídní učitelkou, asistentkou výkonného orgánu a správkyní státu Maryland zodpovědná za dva milióny dolarů ročního rozpočtu. Avšak nikdy jsen nebyla plně spokojená. Pouze poté, kdyţ jsem se vdala za Dereka, jsem našla plné uspokojení, které vyplývá z toho, ţe jsem pomocnicí, jakou mě stvořil Bůh, abych byla. Kdyţ se však ohlíţím zpět, je mi jasné, ţe jsem všechny tyto zkušenosti potřebovala, abych mohla být Derekovou pomocnicí. Nebyla to promarněná léta. Byly to roky přípravy. Chceš-li být úspěšnou ţenou, musíš se vyrovnat s tím faktem, ţe Bůh nezměnil svá měřítka či záměry. Musíš se ve svém srdci rozhodnout chtít být tím, čím tě Bůh stvořil. Pouze poté můţeš začít uvaţovat o tom, jak toho dosáhnout. Nezačínej hledáním partnera, začni u sebe. Dokud nejsi vdaná, nemůţeš přesně vědět, jakou bys měla být pomocnicí. To určí povolání a povaha (temperament) tvého muţe. Avšak prvotní způsob, jak ţena obvykle pomáhá svému muţi, je vytváření domova pro něj. To platí bez ohledu na manţelovo povolání a ať ţena je či není zaměstnána. Je to především ţena, která nakupuje, přináší domů jídlo, vaří a poddává se. Pere a udrţuje domov čistý. Je zodpovědná za vhodnou výzdobu. V letech, kdy jsou děti malé, se většina její činnosti soustřeďuje na domácnost. Ţena zodpovídá Bohu a svému muţi za utváření a formování charakterů mladých ţivotů, které jim byly svěřeny. Je to domov, který určuje, zda manţel vyjde do světa k úspěchu či poráţce, naplnění či zklamání. Ţena, která vytváří atmosféru lásky a povzbuzení, pokoje a stálosti, můţe očekávat, ţe se bude podílet na poţehnáních a odměnách manţelových úspěchů. To, zda je práce v domácnosti zajímavá a náročná, či hloupá a pochmurná, určují ţeniny postoje. Moderní vybavení kuchyně ji můţe od domácnosti buď „osvobodit", nebo ji vybízet k nové vyšší nápaditosti.Upravíš-li své postoje nyní a budeš-li se dívat na svou budoucí domácnost jako na střed vyjádření své lásky a postojů vůči Bohu a svému manţelu, učiníš první krok k tomu, abys byla šťastnou, úspěšnou a naplněnou ţenou. Ostatní stránky tvé úlohy pomocnice se budou rozvíjet v souladu s učením a ve spolupráci se svým manţelem jako jednotka. Ţena, která se ţene za vlastní kariérou či má své zaměstnání, aby pomáhala podporovat rodinu, se bude vţdy nalézat ve stavu napětí mezi svou prvotní úlohou pomocnice a úlohou druhotnou. Vykonávání dvou úloh je nekonečně náročné. Ta nejvýznačnější rada, kterou mohu poskytnout, je pohlédnout jasně na své priority a činit vše, co je ve tvé moci, abys udrţela svou prvotní úlohu na prvním místě. Manţelka v Př 31,10-31 nám skýtá příklad ţeny, která se chopila vidiny

pomocnice. Je to ţena obchodního ducha, která řídí záleţitosti rodiny tak úspěšně, ţe její manţel je volný k zaujetí svého místa ve vedení města. Ona nakupuje a obchoduje. Natahuje štědré ruce k chudým. Hovoří s moudrostí. A její manţel, jí plně důvěřuje" (v. 11. 2. Pěstuj svůj vztah s Pánem. Tvůj nebeský otec má pro ţivot plán, který je „dobrý, přijatelný a dokonalý." (Ř 12,2). Můţeš se k tomu plánu přiblíţit rychleji uváţeným rozhodnutím dostat se blíţe Bohu a slyšet, co k tobě osobně hovoří kaţdý den. Pokud jsi dosud neměla plodný vztah s Pánem, potřebuješ se naučit, jak se k němu přibliţovat ve svých denních tichých (osamělých) chvílích. Chci zdůraznit, ţe neexistuje ţádný přesný návod, který by fungoval kaţdému. Jsme všichni rozdílní, kaţdý máme s Bohem vztah v souladu se svou vlastní osobností. Ráda bych se však s vámi velmi osobně podělila o mou osobní zkušenost z let, neţ jsem se vdala za Dereka. Snad jeden či více mých příkladů budou právě tím, co pro sebe potřebuješ zdůraznit, aby to ukázalo tobě pravý směr. Předpokládám, ţe jsi jiţ zakusila znovuzrození, a ţe jsi učinila plné bezvýhradné vydání svého ţivota Pánu. Pokud jsi ještě neučinila tento prvotně důleţitý krok a chceš být skutečně připravená pro svého partnera, navrhuji, abys před čtením čehokoliv dalšího v této kapitole učinila přestávku a vrátila se zpět do čtvrté kapitoly „vstupní brána". Zde je mých sedm zvláštních podnětů: A) Pamatuj, ţe vztahy si ţádají čas. Musíme být ochotni trávit čas s Pánem, klanět se mu, číst jeho Slovo, modlit se, očekávat na něj. Bez toho se nemůţeme nikdy plně rozvinout. Je příliš mnoho „opoţděných křesťanů" drahocenných duší, které dospěly ke znovuzrození se všemi prostředky Boţího vedení jim dostupnými, avšak nikdy se necvičili, aby se na tomto bohatství podíleli. Uvaţ, ţe ţádná ţena nemůţe dát svému muţi nic více, neţ v sobě má. Plná ţenina krása a schopnosti by nebyly uplatněny, kdyby byla duchovně málo či vůbec nevyvinutá. Nyní je vhodná doba k poloţení pevného základu, na kterém bys po celý ţivot budovala, ať jsi svobodná či vdaná. B) Věnuj Bohu nejlepší chvíle svého času. Pro většinu z nás to je časné ráno, dříve, neţ musíme čelit světu. Svobodná ţena se můţe naučit soustředit na Jeţíše, svého nebeského ţenicha. Jakmile Jej vidíme tímto způsobem, nemůţeme dělat nic menšího, neţ učinit vyjádření své lásky k němu svou nejvyšší hodnotou. Téměř od toho dne, kdy jsem poznala Jeţíše - roku 1970 -jsem učinila kaţdodenní praxí, ţe jsem nehovořila k nikomu jinému, dokud jsem nehovořila se svým Pánem. On mi pomáhal se připravit na den. Dokonce, i kdyţ jsem odcházela do práce v 7,30 ráno, vstávala jsem v pět, abych tak nešidila Pána. C) Začni s děkováním a chválou. Kaţdý den začínám děkováním za to, ţe mě miluje, za krev Jeţíšovu, za krásu stvoření, za výsadu jemu slouţit. Obracím

svou tvář k němu, otvírám svá ústa a zpívám: „ Ukaž mi svou tvář, dovol mi slyšet tvůj hlas, neboť tvůj hlas je sladký a tvá tvář je příjemná." (Pis 2,14). Náš vztah je velmi osobní. Nejsem velká zpěvačka, avšak Pána těší, kdyţ mu zpívám. Pamatuji si písně z kazet z bohosluţeb. Mám ve zvyku nosit do koupelny maličký zpěvník a učit se staré chvalozpěvy, kdyţ si čistím zuby a upravuji zevnějšek. Střídám repertoár podle toho, jak mě vede Duch svatý. D) Předtím, neţ se modlíš, čti svou Bibli. Tím, ţe dovolíme Bohu hovořit k nám dříve neţ mi začneme hovořit k němu, mu dáváme čest. Mám uţitek ze Čtení na dvou místech Nového Zákona ráno a Starého Zákona večer, která mám zaloţena. Pravidelně kaţdý den čtu část historických knih, ţalmů, proroků a Nového Zákona (na coţ potřebuji tři záloţky). E) Udrţuj si modlitební seznam, zvláště modlíš-Ii se sama. Toto mi osobně pomáhalo soustředit svou mysl a nevzdalovat se od cíle. Zhotovila jsem si prostý seznam jmen a situací, seskupený do tříd. Například: za spasení, za uzdravení, za vedení, za duchovní vůdce, za zvláštní části Církve, za národy. Jeden důleţitý ukazatel: nevěnuj všechen modlitební čas problémům lidí. Modli se také za věci mající vliv na Království Boţí. Derek i já se spoléháme na kaţdodenní modlitby ostatních v Těle Kristově. Ţehnáme jim kaţdý den v našich denních osobních modlitbách. Kdyţ jsem se modlila sama, udrţovala jsem si prostý záznamník veršů Písma, které ke mně hovořily ve zvláštních obdobích a prorockých slov od Pána. V ponurých dnech a během dlouhých měsíců, kdyţ jsem byla polo invalidou, mi byly nepřetrţitým zdrojem povzbuzení. Další záleţitost: nerozpakuj se modlit za sebe samu. Nedovol si zabořit se do svých vlastních problémů, ale ţádej od Boha, aby ti pomohl v problémových oblastech. On je hotový slyšet a odpovědět, protoţe on nás chce přetvořit do podoby svého Syna. F) Neomezuj Pána na tiché chvíle. Mám vztah s Pánem nepřetrţitě - vţdy mám konversační linku otevřenou. Kdyţ jsem byla sama, měla jsem vţdy k dispozici Písmo či kazety s biblickým učením, takţe jsem nikdy nebyla osamocená. Ve volných chvílích jsem zaplňovala mysl částmi Písma nebo si četla z náboţenských materiálů. Obzvláště jsem se učila komunikovat s Pánem, kdyţ jsem pracovala s rukama a hlava byla poměrně volná - umývání nádobí, ţehlení, osobní úprava, řízení auta. Všechny tyto zvyky zaloţené v mém osobním ţivotě obohatily (a stále ještě obohacují) můj manţelský ţivot. G) Zkontroluj se, abys měla jistotu, ţe Bůh je na prvním místě. Bůh nenávidí vlaţnost: „Protože jsi vlažný, ani horký ani studený, hodlám vyplivnout tě ze svých úst." (Zj 3,16). Kdosi řekl: .Jestliţe jsi někdy byl Jeţíši blíţe neţ jsi dnes, tak jsi upadl." Lidé se vracejí drobnými, téměř neznatelnými kroky. Dohlédni na sebe dříve, neţ se to stane. Je to zdlouhavá a těţká cesta nazpět, jakkoliv to málo učiníš. 3. Rozvíjej sebevydání a oddanost.

Sebevydání a oddanost nemůţeš začít uplatňovat v ten den, kdy se vdáš. Pokud nejsi celým srdcem vydána Pánu a pak některým osobám a záleţitostem, nebudeš připravená se vydat svému muţi. Jsi-li zaměstnaná, jsi vydaná svému zaměstnavateli? Nebo jsi námezdník, který počítá hodiny a hledá si výmluvy, aby mohl zahálet? Pokud bydlíš doma, přijala jsi zodpovědnost za své úkoly nebo ti vţdy musí být připomínány? Jsi oddaná své rodině? Kdyţ něco slíbíš, dodrţíš to, nebo si hledáš výmluvu k odvolání? Jsi vydaná své církvi či modlitební skupině? Je na tebe spolehnutí, ţe dokončíš své plány, pro které jsi se dobrovolně rozhodla? Přečti si podobenství o rozsévači v Mt 13 a uzpůsob svou mysl, aby se stala půdou, ve které přinese dobré símě dobrou úrodu. 4. Pěstuj si vlastní sebeúctu. Mnoho ţen se vdalo za špatné muţe nebo se zklamaly ve svých manţelstvích, protoţe dostatečně samy sebe nedocenily. Jsi dítě Boţí, Jeţíš tě ocenil tak vysoce a miloval tě tak mnoho, ţe za tebe zemřel! Nový Zákon a ţalmy jsou plné veršů, které povzbuzují věřící, aby se na sebe dívali tak, jak se na ně dívá Bůh. Věnuj nějaký čas naučení se jim zpaměti, abys je měla okamţitě k dispozici. Zde je jich několik: „Avšak my všichni s odkrytou tváří spatřujeme jako v zrcadle Pánovu slávu a jsme proměňováni do téhož obrazu od slávy ke slávě, jako skrze Ducha Pánova." (2K 3,18). „Neboť v něm přebývá celá plnost Boží vlády tělesně. A vy jste v něm doplněni, který je hlavou všeho knížectva i moci." (Kol 2,9-10). „Neboť je to Bůh, který ve vás působí jak ochotu, tak i činění podle toho, jak se líbí." (Fp 2,13) „Neboť jsme jeho mistrovské dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich chodili." (Ef 2,10). Satanovo prvotní působení proti věřícím je ţalování. Další je zastrašování. Naší nejlepší odpovědí, stejně jako tomu bylo u Jeţíše, je Boţí Slovo. Kdyţ čteš a modlíš se, Duch svatý ti můţe ukázat oblasti, v nichţ potřebuješ změnu či zdokonalování (zdokonalení). Nenech se odsuzovat či sebelitovat, kdyţ se to stane. Raději pros Pána, aby ti pomohl a svou vlastní vůli vycvič, aby to vypůsobila. Pokud potřebuješ vysvobození od zlých duchů, neboje nad tvým ţivotem kletba, která nebyla dosud zrušena, hledej duchovní radu. Koho Syn vysvobodí, je skutečně svobodný. Jeden důleţitý výsledek prohlubování tvé sebeúcty je to, ţe budeš lépe schopna povzbuzovat a budovat svého manţela. Budeš mu tedy schopna pomáhat dosáhnout jeho plných schopností. Je to vzácný muţ, který se vyvíjí nad očekávání své ţeny. Její mínění o něm je ţivotně důleţité pro jeho úspěch.

Ţena, která vidí všechny manţelovy moţnosti, jej můţe povzbuzovat, modlit se za něj a tak vzrušeně očekávat, ţe Bůh je přivede k naplnění. 5. Buď ochotná se učit Další pohled na ţenu v Př 31.kap. by tě měl povzbudit, aby ses rozvíjela v tolika oblastech jak je jen moţné. Jsi-li ve škole, ať střední či vysoké, zajisté také věnuješ čas praktickým oborům: šití, vaření, stravování, péči o děti, řízení domácnosti, výzdobě domácnosti, aranţování květin, ručním pracím, pletení. Dovol Duchu svatému, ať tě vede do zvláštních oblastí: umělecký tanec, hudba, fotografování, hrnčířství, řezbářství. Ví přesně, co budeš potřebovat, abys byla manţelovi pomocnicí. (Dokonce se můţeš se svým muţem setkat v jednom z těchto kurzů!) Nepodceňuj hodnotu sportování a fyzicky zdravé činnosti. Pokud jiţ pracuješ a nikdy jsi neměla příleţitost získat tyto praktické dovednosti, dej tomu přednost. Přihlas se do místního střediska lidové výchovy, najdi si zaneprázdněnou ţenu v domácnosti, která by tě ráda přijala jako svou učednici (pomocnici) najeden či dva večery týdně a vyuţívej svou iniciativu! Pokud to odkládáš, můţeš se sama stát příčinou odkladu svého setkání se svým partnerem. Bůh tě chce připravit. Poněvadţ většinu tvé zodpovědnosti bude zahrnovat péče o děti, musíš se učit napřed tolik, kolik zvládneš. Většina mladých ţen je přizpůsobila k chování dětí, avšak tyto praktické dovednosti doplní jisté směry raného dětského vývoje a dokonce psychologie dospívání. Snaţ se vyhnout pasivním činnostem, které tě nechávají prázdnou a otupují tvé mysli, zvláště televize. Jsi nádherné stvoření s Boţím ţivotem v tobě. Ztracené dny či hodiny nemůţeš nikdy získat nazpět. Rozhodně se zotavuj, avšak uvolňuj se způsoby, které tě budou budovat. Svůj čas nyní vyuţívej s moudrostí. Jakmile se tvé zodpovědnosti budou zvyšovat, bude ubývat tvého volného času. Nyní máš příleţitost investovat svůj čas do činností, které budou přinášet uţitky celý ţivot, ať jsi svobodná či vdaná. 6. Buď ochotná sloužit Pro ţenu není lepší způsob jak vyjádřit svou lásku k muţi, neţ sluţbou jemu. Jak mu slouţí, bude záviset na jeho osobnosti a povolání, avšak milující ţena bude svého muţe zkoumat a učit se předvídat jeho potřeby dříve, neţ o ně poţádá. Budeš-li svou domácnost udrţovat jako výraz vyjádření své lásky ke svému muţi a sluţby jemu, odstraní se dřina. Jak se můţeš předem připravit ke sluţbě svému muţi? Sluţbou ostatním s radostným srdcem! Spolu s Derekem jsme za ta léta našeho manţelství měli poţehnání z úspěchu mladých ţen, které slouţily v naší domácnosti. Pozorovali jsme jejich rozkvět, jak se jejich důvěra ve vlastní schopnosti zvyšovala. Slova Jeţíše v Lk 16,10-12 jsou takto vhodná pro svobodné ţeny. Jsi-li ochotná slouţit jiným, buď věrná v maličkostech a nad majetkem někoho jiného. Bůh ti dá v jím určené době tvůj vlastní. Neomezuj se na samozřejmé oblasti sluţby - navštěvování nemocných a

vykonávání dobrovolných prací v církevních nemocnicích. Jsou důleţité, avšak hledej také způsoby, jak můţeš rovněţ zvyšovat svou zručnost. Pros Pána, aby ti ukázal ty dovednosti, které tě připraví, abys byla manţelu pomocí. Jistě se nebudou omezovat na domácí práce. Jedna z nejšťastnějších ţen, kterou znám, se radovala, kdyţ se mohla stát účetní svého manţela, kdyţ zaloţil svůj vlastní obchod, poněvadţ v tom jiţ měla výcvik. Další - ţena pastora navrhovala a odívala dívky své rodiny a sebe. Zručností svých rukou uměla okopírovat myšlenky, které viděla v nákladných návrhářských obchodech. Její manţel sklízel pochvaly za svou nádhernou domácnost a rodinu a splácel jim ţehnáním. Před několika lety jsme se s Derekem pustili do stavění domu v Jeruzalémě. Máme velmi činný zaneprázdněný ţivot sluţby, a já jsem se tehdy rozkuráţila a to mi dalo energii k plánování, nakupování a uspořádání zařízení domu, který byl 6000 mil vzdálený. Tyto potřebné dovednosti jsem si osvojila před lety, avšak povaţovala jsem je za méně důleţité neţ jsou ostatní věci. Můj postoj byl změněn prostým Derekovým prohlášením: „Snad je to součást tvé přípravy pro věčnost, snad Pán bude chtít, abys na věčnosti zařizovala galaxii." Nyní, kdyţ se těšíme z našeho domu, nepřetrţitě děkuji Bohu, ţe jsem měla tu výsadu, učinit ho nádhernou svatyní plnou míru, kde se můţeme modlit a psát. Kdyţ se začneš dívat na svou sluţbu jako na přípravu pro věčnost, celý tvůj pohled se změní. Ve svém denním ţivotě jednej s ostatními tak, jak chceš, aby zacházeli s tebou. Velká část umění slouţit, je právě staromódní dobré chování - být ohleduplný a pozorný k ostatním. Jedni z nejoblíbenějších mladých muţů a ţen, s nimiţ jsem se setkala, jsou ti, kteří byli vyučeni jako číšníci a číšnice. Mohu upřímně říct, ţe úloha, která mě uspokojuje nejvíce, je sluţba Derekovi. Dokonce před svatbou jsem začala vyhlíţet způsoby, jak nést jeho břemena. Od naší svatby jsem se naučila brát na sebe zodpovědnost za všechny praktické drobnosti denního ţivota. Snaţila jsem se jeho ţivot udrţovat tak bezstarostný, jak to bylo moţné, ať jsme byli doma či na cestách za sluţbou. Kdyţ cestujeme, nosím ve svém kufříku různé součástky a zaopatření, které v kaţdé situaci poskytnou Derekovi takové pohodlí, jaké je jen moţné. Dosud se musíme smát, kdykoliv si vzpomeneme na událost na londýnském letišti. Měli jsme namířeno do Belfastu, takţe v našich zavazadlech byla učiněna důkladná prohlídka. Úředník bezpečnosti v údivu potřásal svou hlavou nad mou západkou na dveře (měli jsme několik zkušeností, kdy děti hostů vpadli nečekaně do našeho pokoje) a špunt do vany (alespoň jeden ze čtyř hotelových pokojů má neúčinný špunt do vany). Kdyţ úředník přešel k mé čajové nádobě, začal se o nás stále více zajímat. Vysvětlila jsem mu, ţe mimo Spojené Království neposkytuje většina hotelů v pokojích vařiče čaje a já jej vţdy nosím, abych mohla svému muţi brzo ráno uvařit čaj.

Nakonec úředník otevřel malé příruční tašky obsahující sušené ovoce a oříšky a zeptal se ,raní, proč to nosíte?" Vysvětlila jsem mu, ţe občas v hotelích není k dispozici pokojová sluţba a já se vţdy snaţím mít něco po ruce, v případě, ţe by manţel byl hladový. Zavřel mé zavazadlo, podíval se na mne a řekl: „Vy jste ta nejlépe připravená dáma, jakou jsem kdy viděl." Pilně se snaţím pro Dereka vykonávat pouze ty věci, které nikdo jiný dělat nemůţe. Ostatní rozděluji. Kdyţ se zabývám příliš mnoha detaily, nemohu být dostatečně hotová být mu k dispozici ve chvílích potřeby. Jedna z mých hlavních zodpovědností je ochraňovat jej před nepodstatnými vyrušeními a od lidí, kteří si činí bezdůvodné nároky na jeho čas. 7. Bud ochotná se přizpůsobit manželovým zájmům (prioritám). Living Bible hovoří o „svaté ženě dřívějška, která důvěřovala Bohu a přizpůsobovala se manželovým plánům." (1Pt 3,5). Je to povinnost ţeny být poddajná, připravená k přizpůsobení se přáním svého manţela, protoţe on je hlavou (1K 11,3). Zde je zaloţen vzor, aby způsoby jejich ţivotů splynuly. Manţelka by měla být doma královnou, avšak manţel je králem! Obdivuji Rebeku, která opustila domov, rodinu i kulturu, aby odešla se sluţebníkem k neznámé budoucnosti a vdala se za muţe, kterého dosud neviděla. Ona nám demonstruje víru a přizpůsobivost. Obdivuji také Sáru, která opustila jistotu Ur, aby se se svým muţem vydala na cestu po většinu svého ţivota. Kdyţ v devadesáti porodila dítě, ţádalo to základní změnu stylu ţivota! Poddajnost je potřebná nejen ve velkých změnách, ale i v maličkostech denního ţivota. Já jsem byla osobou ranní, Derek byl osobou noční. Avšak skrze milost Boţí jsem se změnila tak, ţe oba vydrţíme stejnou dobu. Naučila jsem se s ním kaţdé odpoledne zdřímnout, takţe vskutku máme kaţdý den dny dva. V mém případě máme také tři styly ţivota: jeden v našem domě v Jeruzalémě, kde ţijeme klidně, trávíce mnoho času v přímluvách a psaní; další na Floridě, kde jsme spojeni s mnoha činnostmi úřadů Dereka Prince a církve, kde je Derek vedoucím. A další, kdyţ cestujeme několik měsíců v roce za sluţbou. Děkuji kaţdý den Bohu, ţe jsem se naučila být poddajná před tím, neţ jsem se vdala za Dereka. Bylo by to příliš pozdě, kdybych s tím učením čekala na později. Sledovala jsem mnoho ţen, měnících své účesy a styl oblékání, způsob svého vaření a způsob svého pohostinství, kdyţ se přizpůsobovaly přáním svého manţela. Potěšení tvého manţela ti bude přinášet mnohem více poţehnání neţ vlastní potěšení. 8. Uč se modlit a přimlouvat za jiné. „A modlete se v Duchu při každé příležitosti všemi druhy modlitby a proseb...Buďte bdělí a vždy vytrvalí na modlitbách za všechny svaté. Modlete se také za mne..." (Ef 6,18-19). Bůh hledá přímluvce. Protoţe s Pánem denně trávíš čas, pros ho, aby ti ukázal, co je na jeho srdci, za co by ses mohla modlit. Kdyţ se naučíš přimlouvat, nebudeš mít nedostatek předmětů k rozhovoru. Bůh do tvé mysli bude vkládat

lidi a situace. A lidé budou ţádat o modlitby. Přímluva poskytuje svobodným ţenám dva vedlejší uţitky. Za prvé, odpoutává jejich mysl od sebe samých, jejich problémů a jejich svobodného stavu (pokud je pro ně problémem). Za druhé, připravuje je to přimlouvat se za své manţely. Dvě mladé manţelky, které znám, jejichţ manţelé byli dobrými, avšak ne mimořádnými muţi, se začali modlit a přimlouvat se za své muţe dvě či tři hodiny denně. Později po dvou letech se oba muţové stali mimořádně prospívajícími duchovně i úspěšnými ve svých povoláních. Mnoho úspěchů tvého manţela bude záviset na tvé schopnosti se přimlouvat Pros Boha, aby tě svedl na modlitby se stejně smýšlející svobodnou ţenou. „Opět vám pravím, ţe sjednotí-li se dva z vás na zemi za věc týkající se čehokoliv, budou-li prosit, bude jim dána Otcem, který je v nebesích." (Mt 18,19). Učit se modlit s partnerkou tě bude připravovat k modlitbě v souladu s tvým manţelem. Velkým dluhem jsem zavázána dvěma vzácným holandským sestrám v Jezuralémě, které se modlily v nádherné jednotě. Jednoho dne, kdyţ mě během měsíců mé invalidity navštívily, se sami od sebe modlily, aby mi Bůh dal modlitebného partnera. Za něco málo neţ rok jsem se vdala za Dereka. Jejich modlitba byla vyslyšena způsobem, jaký by ţádný z nás neočekával! 9. Uč se řádně starat o své tělo. Většina mladých ţen bere svá těla jako samozřejmost. Pokud neměly nějaký základní zdravotní problém, mají pro ţivotní poţadavky dostatek sil. Kdyţ mi bylo 32, má tchýně mě nabádala: „Musíš se naučit uchovávat si svou sílu. Nebudeš ji mít vţdy."Smála jsem se. Byla jsem tak silná. O Šest let později jsem si přála poslechnout. S kaţdým desetiletím se stává obtíţnějším obnovit své síly. Bůh pro mě od roku 1968 učinil několik zázraků, avšak dosud věnuji bedlivou pozornost výţivě a cvičení, abych splnila poţadavky svého povolání v Bohu. Bůh řekl Derekovi před více neţ dvaceti lety: „Chceš-li naplnit sluţbu, kterou pro tebe má, budeš potřebovat silné zdravé tělo, a ty jsi přibral příliš mnoho na dostane tak osobní pokyn, avšak není to o nic méně závazné ani pro mne ani pro tebe. Potřebujeme silná a zdravá těla, abychom naplnili Boţí plán pro své ţivoty. Dnes víme, ţe to není milé dávat svým dětem a manţelům bonbóny a bohaté zákusky či dokonce velký šťavnatý řízek. V posledních patnácti letech byl ohromný posun k přirozeným potravinám a zbavování se bílého cukru, bílé mouky, uzeného masa a tuku. Mnoha padesátiletým muţům a ţenám, kteří utrpěli srdeční infarkt či poruchy srdečních cév, by pomohla dieta a cvičení. Mladší lidé se z toho všeho mohou prakticky poučit a tak se vyhnout chybám a nemocem předchozích generací. Americká Instituce pro výzkum rakoviny podává zprávy, ţe rakovině můţe být často zabráněno řádnou dietou a uţíváním příslušných vitamínů a minerálů. Stravování rodiny a rozvoj dobrých stravovacích zvyků je zodpovědností ţeny. Čím více se naučíš před tím, neţ se vdáš a čím více přitaţlivých receptů jsi

jíţ dokonale zvládla, tím lépe budeš udrţovat svého manţela a děti silné a zdravé. Nyní také můţeš rozvíjet své tělo fyzickým cvičením a sportováním. Jeden z nejlepších způsobů jak zvítězit nad nudou a zklamáním je fyzická činnost. Později zjistíš, ţe účast na sportování je jedním z nejuspokojivějších způsobů, jak spolu manţelé mohou relaxovat. Připravuj se nyní zdokonalováním v různých sportech, jako je plavání, lyţování, windsurfing, jogging, badminton, tenis. V našem věku spolu s Derekem zjišťujeme, ţe fyzická aktivita jsou procházky a turistika. Procházení se ruku v ruce je vskutku tajemstvím k vysokému stupni jednoty jak fyzické, tak i duchovní: „Mohou dva jít spolu, aniž by se shodli?" (Am 3,3). Existuje mnoho knih o výţivě a zdraví. Připomenu pouze dvě: „Aerobic pro ţeny" , Betty Cooper a „Pritikinuv program diety a cvičeni"' - Natham Pritikin. Obzvláštní uţitek: fyzicky zdatná, řádně ţivená mladá ţena má mnohem zdatnější těhotenství a porod a má zdravější děti. 10. Sleduj chování manželek v příkladných manželstvích. Jedno z mých prvotních zjištění jako nově věřící bylo to, ţe křesťanky měly ke ke svým manţelům odlišný postoj, neţ jaký jsem kdykoliv viděla. Byla jsem ovlivněna a vybídnuta jejich ţenskostí a jejich oddaností ke svým manţelům. Zdály se zcela spokojenými ve svých úlohách a naplněné způsobem svého ţivota. I kdyţ jsem v té době vůbec nepomýšlela, ţe bych se znovu vdala, nemohla jsem si pomoci, abych nesledovala jejich chování. Pak jsem porozuměla, ţe potřebuji stejné vlastnosti, které jsem viděla u nich, abych byla připravená pro Jeţíše, svého Ţenicha. Podívej se kolem na vdané ţeny, které znáš. Pros Ducha svatého, aby ti ukázal vlastnosti vhodné pro tebe (a věci, kterých se musíš vyvarovat). Nepokoušej se kteroukoliv kopírovat. Byla-li tvá osobnost oţivena, můţeš vyţadovat poddajného a tichého ducha, aniţ by ses stala myší. Některé přirozeně tiché ţeny jsou zcela mdlé - nebo mohou být tiše zahořklé - a ostrého jazyka. Mírný a tichý duch je postoj. Uvaţ také, ţe jednoho dne můţeš také někomu být vzorem této úlohy jsi-li pilná v sebepřípravě a pokračuješ-li ve svém výcviku i po svatbě. Potřebuješ být schopna říct „Buďte mými následníky, stejně jako jsem já Kristův". (1Kor 11,1). 11.Důvěřuj Bohu. Bud ochotna očekávat. Derek jiţ o tom hovořil v 6. kapitole „Osm vodítek k následovánf'. Připomínám to však znovu, protoţe důvěra je jedním z částečných ţenských rysů a vyjmenovaných na začátku této kapitoly. Bůh tě miluje. „Žádná dobrá věc ti nebude odepřena, protože chodíš upřímně." (Ţ 84,11). Za předpokladu, ţe naplníš Jeho podmínky, bude se o tebe starat, ať jsi svobodná či vdaná. Příliš často ţeny vstupují do manţelství, protoţe se bojí, ţe by jiţ neměly

další šanci. Pak zjistí, ţe bylo lepší zůstat svobodnou, neţ se vdát za špatného muţe. Jejich ţivoty ztroskotaly a mnohdy rovněţ i ţivoty jejich dětí a vnuků. Na druhé straně znám ţeny, které dále pokračovaly v hledání naplnění svých osobních ţivotů a povolání, aţ dokud je Bůh nepřivedl k jejich přesnému druhu. Jedné drahé přítelkyni bylo 39 let, kdyţ se vdala; potkala jsem ji, kdyţ jí bylo 69 a byla svému muţi bezvadnou manţelkou. Další - rozvedená - byla sama 21 let. Pak se ve věku 58 seznámila s vdovcem. Málokdy jsem viděla dokonalejší pár. Kaţdá z těchto ţen by minula Boţí nejlepší plán, kdyby se vdala za špatného muţe, či by se rozhodla pro konečný svobodný ţivot. Bůh nad nimi drţel svou ruku, protoţe mu důvěřovaly. 12.Klaďte si cíle, budujte své priority. Tvé cíle a priority nebudou přesně stejné jako mé. Bůh mě připravoval, abych se vdala za Dereka. On tě můţe připravit, abys byla bezvadnou pomocnicí pro někoho, kdo je zcela odlišný. Musíš si klást vlastní osobní cíle. Avšak nezávisle na těchto cílích uplatňuj stejné zásady. Vrať se zpět na stranu, kde se hovoří o „Charakteristických vlastnostech pomocnice ' a znovu si je přečti, pak opět prozkoumej bod 1-11 (viz nahoře). Pros Pána, aby ti Pomohl v těch, které se hodí pro tebe, v oblastech, kde zůstáváš pozadu či v rysech, o nichţ jsi nikdy před tím neuvaţovala. Učiň si nejprve seznam těchto dlouhodobých cílů. Z tohoto seznamu vyber několik krátkodobých cílů, které bys mohla přiměřeně dosáhnout v následujících třech měsících, šesti měsících či příštím roce. Buď realistická. Uvaţ své současné moţnosti. Neplánuj si běh v maratónu příští týden, pokud jsi nikdy neměla další tréninky neţ od ledničky k televizi. Zvaţ své současné moţností - tvé studium či práci, stáří rodiče, za něhoţ zodpovídáš nebo děti z předchozího manţelství. Pokud jsi byla nemocná nebo jsi zanedbala své zdraví či výţivu, měla bys péči o své tělo dát jako nejvyšší hodnotu. Poté, aţ si určíš své cíle, můţeš budovat hodnoty, které k nim vedou. Nepokoušej se dělat všechno najednou. Na druhé straně Duch svatý tě můţe vést k práci na více oblastech zároveň. Jedna věc, která ti můţe pomoci, je udrţování záznamů toho, jak vyuţíváš čas. Buď poctivá. Pak pokroč a rozhodni se, co je nejdůleţitější (1, 2, 3 atd.). Začni uvádět vyuţití času do souladu se stupněm důleţitosti kaţdé činnosti. Své nové cíle přizpůsob jejich přiměřeným místům. Kdyţ změníš své hodnoty, začne se měnit tvůj ţivot. Kdyţ jsem to před řadou let dělala, vypadly z mého seznamu dvě věci nečinná (zbytečná, neuţitečná) konversace (dokonce, i kdyţ byla o duchovních věcech) a neplodné poradní schůzky. Mnohdy jsem strávila hodiny radami lidem, kteří nenaplnili podmínky pro duchovní růst. Jsme Bohu zodpovědní za to, jak vyuţíváme svůj volný čas i za kaţdé neuţitečné slovo, které vyřkneme. Nechtěla bych stát před Bohem a slyšet ho říkat: „Mohla jsi to dělat lépe."

9. ÚLOHA RODIČŮ A PASTÝŘŮ Pro rodiče je přirozené, ţe se zajímají o záleţitosti sňatků svých dětí. V rozdílných kulturách a obdobích historie vyjádřili rodiče tento zájem různými způsoby. V některých formách Judaismu byl výběr partnera v jednom období výlučně zodpovědností rodičů. To dosud platí mezi různými arabskými a asiatskými národy. Mnoha lidem v naší západní kultuře se takové jednání zdá zastaralé a směšně samovládné. Avšak dříve, neţ si uděláme takový úsudek, bychom měli věnovat čas zhodnocení výsledků. Kdyţ je zhodnotíme, nemůţe si západní kultura dovolit poukazovat prstem na jakýkoliv jiný systém. Ţádná další kultura v lidské historii nevyprodukovala tak vysokou míru nešťastných a rozvedených manţelství se všemi jejich nevyhnutelnými průvodními zlými sociálními důsledky. Existuje takový zvláštní systém pro uzavírání manţelství, který je lepší neţ všechny ostatní? Jsem nakloněn k odpovědi ne. Jsou však jisté zásady, které se uplatní vţdy. Tyto mohou úspěšně fungovat v různých kulturních a sociálních systémech. Rodiče mohou následovat tyto zásady v zastoupení svých dětí, nebo je děti mohou uplatnit do svých vlastních ţivotů. V kaţdém případě budou spíše výsledky záviset na zásadách, které jsou uplatňovány, neţ na osobách, které je uplatňují. Základ úspěchu lze shrnout do jednoho slova: úcta. Má to tři rozdílná hlediska: úcta k Bohu a Jeho Slovu, úcta k manţelství a úcta k lidské osobnosti. O všech těchto hlediscích jsem pojednával v předchozích kapitolách této knihy. Tam, kde je úcta tohoto druhu vytlačena špatnými postoji a motivy -jako je smyslná ţádost, chamtivost, pýcha či ctiţádost - neexistuje ţádný systém, který by mohl zajistit úspěšné manţelství. Biblický záznam ukazuje značný stupeň volnosti ve způsobech některých charakteristických vstupů do manţelství. Například Abraham přijal zodpovědnost za opatření nevěsty pro svého Izáka, a poslal svého sluţebníka za tímto účelem zpět do Mezopotámie. Sluţebníku byly dány určité podmínky jeho výběru, avšak v posledku závisel na modlitbě, aby mu byla zjevena ţena, kterou Bůh vybral (viz Gn 24,12-14). To plně souhlasí s principy, které jsme vyloţili jiţ dříve v této knize. Izákovi dva synové, Ezau a Jákob, učinili oba své vlastní rozhodnutí výběru svých partnerek. Ezau přitom proti zákazu rodičů. Jákob pokyny svých rodičů následoval, avšak učinil vlastně vlastní volbu a sjednal podmínky svých dvou sňatků se svým strýcem Lábanem. Důleţité je to, ţe syn, který přijal pokyny svých rodičů byl úspěšnější neţ ten, který je nepřijal. V období Soudců učinil Samson svůj vlastní výběr ţeny Filistínky proti přání svých rodičů. Samson své rodiče přemluvil, aby učinili vlastní manţelské

úmluvy v jeho zastoupení. Ve výběru své ţeny šel Samson jak proti Zákonu Mojţíšovu, tak i proti radě svých rodičů. To mu udalo směr, který jej přivedl ke konečnému neštěstí. Bez ohledu na jakýkoliv zvláštní systém uzavírání manţelství je jasné, ţe rodiče mají jak hluboký zájem, tak i významnou zodpovědnost, aby viděli své děti uzavřít úspěšné sňatky. Jak by měli v naší současné kultuře rodiče usilovat o dosaţení tohoto cíle? Následuje pět zvláštních způsobů, kterými mohou rodiče přispět k úspěchu sňatku svých dětí. 1.Modlitba. Den, kdy se máš začít modlit za Bohem určené partnery pro své děti, je den narození kaţdého z nich. Je to druh modlitby, který je dlouhodobou investicí, která však přináší ohromné zisky. Je mnohem lepší modlit se za to předem, neţ čekat na nějakou kritickou hrozbu a pak se začít v zoufalství modlit. To pak nevede mnohdy k lepším výsledkům, neţ uzavření dveří stáje před splašeným koněm. Jedni manţelé, které znám, se začali modlit za partnera pro kaţdé ze svých dětí od chvíle, kdy se narodily. Dnes po více neţ třiceti letech všech jejich pět dětí je sebevydanými křesťany se stejně oddanými partnery. Nadto nebyla cesta k jejich manţelstvím poznačena mnoha tlaky a duševními otřesy, kterými prochází mnoho dnešních mladých lidí. 2.Příklad. Chcete-li, aby vaše děti usilovaly o Boţí poţehnání v manţelství, ukaţte jim viditelnou úroveň, aby k ní směřovaly. Není účinnější způsob neţ vlastní příklad. Pouhé poskytování pravidel, které nikdy neviděly uplatnit v praxi, vypůsobí s největší pravděpodobností výsledky záporné, ne pozitivní. Je tragickou skutečností, ţe mnoho dnešních mladých lidí nikdy skutečně nevidělo šťastné manţelství. V důsledku toho k manţelství přistupují s cynismem a rozčarováním. Jakékoliv manţelství, které se rozvíjí z těchto postojů, je jiţ odsouzeno k selhání dokonce dříve, neţ byl učiněn manţelský slib. Po rozhovorech s mladými lidmi čelícími problémům a při pozorování manţelství, která jsou úspěšná, jsem dospěl k závěru, ţe je jeden prvek v domácnosti, po němţ děti touţí více neţ čemkoli jiném, ačkoliv si to samy nemusí uvědomovat. Je to soulad (harmonie). Jsou-li v prvé řadě v souladu rodiče, bude to z nich normálně proudit do charakterů a chování jejich dětí. Nemohou-li však rodiče dosáhnout souladu mezi sebou, je malá naděje pro jejich děti. Ovzduší souladu v domácnosti naplňuje potřeby dětí více, neţ hmotné uţitky, které se dnes povaţují za téměř nepostradatelné. Během let, v nichţ jsem byl pastorem v Londýně, jsme s Lydií často ţili ze skrovného rozpočtu. Vzpomínám, ţe jsem si kupoval ţiletky občas a po jedné, protoţe jsem si nemohl dovolit celou sadu. Po mnoha letech jsem se zeptal jedné z našich dcer, jaké byly její dojmy v období, kdy jsme byli chudí. Podívala se na mně překvapeně: „Nikdy jsem si nemyslela, ţe bys ty a maminka byli kdy chudí!" řekla

Je ještě jeden uţitek harmonie mezi rodiči: umoţňuje jim to, aby se modlili za své děti takovým druhem modliteb, na které se Bůh zavázal odpovědět. Jeho zaslíbení je obsaţeno v Mt 18,19: „Opět vám pravím, že pokud se dva z vás na zemi shodnou (dosl. sladí) na jakékoliv věci, za kterou prosí, bude jim dána mým Otcem v nebi." 3.Výcvik. V Ef 6,4 (jiţ citované v 7. kap.) Bůh uloţil na otce v kaţdé domácnosti zodpovědnost za výcvik dětí Boţí cestě: „Otcové, nedrážděte své děti, ale místo toho je vychovávejte ve výcviku a pokynech Pána." Nepouţívám tento verš ve významu, ţe otcové musí vést tuto zodpovědnost sami, a ţe v ní matky nemají účast. Otcové mají prvořadou zodpovědnost, aby započali proces výcviku dětí a kladli všezahrnující vzory a meze. Avšak v tomto rámci musí matka představovat ţivotně důleţitý příspěvek. Vţdyť koneckonců ve většině dnešních rodin je matka tou, která s dětmi stráví většinu času - zvláště kdyţ jsou mladí a tvární. Má kaţdý den nespočet příleţitostí, aby utvrdila a prosadila zásady, které otec zavedl. Pokud se vidí v biblické úloze pomocnice, neexistuje ţádná oblast, v níţ by její pomoc byla důleţitější, neţ ve výcviku dětí. Hlavní důraz by měl být na výcvik, ne právě na vyučování. Vyučování je sdělování pravd dětem, které potřebují znát. Výcvik je dohlíţení na to, aby uplatňovaly tyto pravdy v denním ţivotě. Děti mohou vyučování přijímat na různých místech - sbor, nedělní škola, dokonce světská škola. Avšak hlavním místem, kde by měly výcvik přijímat, je domov. V kapitolách 5-8 jsme s Ruth vysvětlili různé stránky postojů a chování, které mladého člověka zmocní, aby našel pravého partnera a vybudoval úspěšné manţelství. Avšak ţádná z nich se neobjeví v ţivotě mladé osoby náhle nějakou šťastnou shodou ve chvíli, kdy je on či ona postaven před otázku manţelství. Takovéto stránky postojů a chování mohou přijmout pouze léty pečlivého výcviku. Rodiče, kteří svým dětem poskytují tento druh výcviku, jim pomáhají poloţit základ pro období manţelského štěstí. 4.Obecenství. Výcvik tohoto druhu se obvykle neděje v podmínkách třídy. Ani kdyby byl dosahován jakkoliv pečlivě připravenou přednáškou, situace třídy či přednášky je příliš teoretická. Má sklon zanechat v mladých lidech dojem, ţe to, co bylo přednášeno, není ve vztahu k záleţitostem denního ţivota. Druh potřebného ovzduší nejlépe poskytuje příleţitostné nepřerušené obecenství v situaci, která není ani „náboţenská" ani „akademická". V Dt 6,7 radí Mojţíš rodičům v Izraeli, jak mají předávat Pánovy příkazy: „Vtiskni je svým dětem. Hovoř o nich, když sedíš jdeš cestou, když uléháš a když vstáváš." Téměř stejná rada se 11,19. Prostředí doporučované Mojţíšem pro tento druh pokynů rodinného ţivota.

svým dětem doma a když opakuje v Dt jsou činnosti

Jaké by byly tomu odpovídající situace naší současné kultury? Syn pomáhající svému otci kosit dvorek či provádět menší opravy na rodinném autě. Matka v kuchyni se svou dcerou ukazující jí, jak péct koláče či v obývacím pokoji odstraňující skvrny z koberce. Ostatní činnosti zahrnující celou rodinu mohou být prázdninové táboření nebo návštěva důleţitých míst národních dějin. Snad nejobvyklejším místem pro obecenství a výcvik je stolování - jeden z důvodů, proč je pro rodiny důleţité, aby spolu pravidelně jedly. Ve kterékoliv nebo všech těchto situacích mají rodiče neomezené příleţitosti vštěpovat zvyky dobrého chování, sloučit s praktickou činností zásady ukázněnosti a důkladnosti. Současně mohou propojit základní pravdy Boţího Slova způsoby, které vyzdvihnou jejich důleţitost v ţivotních otázkách. Bez ohledu na situaci je jeden základní neměnný poţadavek. Je to čas čas, kdy rodiče jsou spolu se svými dětmi v přirozeném uvolněném ovzduší. Čas moudře věnovaný dětem v nejcitlivějším období jejich vývoje způsobí výsledky, které zůstanou po celý zbytek jejich ţivotů aţ na věčnost. 5. Rada. Kdyţ děti přecházejí od mladistvých k dospělým, pokračuje potřeba nepřetrţitého obecenství s jejich rodiči, ačkoliv se můţe stát více přerušovaným v závislosti k poţadavkům vzdělání či zaměstnání. Dospělí mladí lidé hledající ve světě své vlastní cesty, zakládající své vlastní ţivotní styly, činící svá vlastní rozhodnutí, si jsou pravděpodobně méně vědomi potřeby svých rodičů, ačkoliv je ve skutečnosti největší. V tomto období se příleţitosti pro výcvik budou pravděpodobně sniţovat. Namísto toho však vyvstane další potřeba: to je Rada. Přechod od výcviku k radě vyţaduje od rodičů odlišný postoj. Výcvik můţe být prosazován, rada můţe být pouze nabízena. (Pro rodiče je to mnohdy těţké učinit tento přechod, který potřebují jejich děti!). Záleţí mnoho na vztahu, který si rodiče s dětmi do té doby vybudují. Je-li to vztah vzájemné lásky, důvěry a úcty, bude pro děti přirozené obracet se k rodičům pro radu, kdyţ čelí problémům či důleţitým rozhodnutím. Nejkritičtější rozhodnutí, kterému budou dříve či později čelit, je výběr partnera. Jak se mohou rodiče připravit, aby odpovídali vhodnými radami? Za prvé, musí být vyzbrojeni jasným duchovním porozuměním Boţího plánu pro manţelství. Pouze takto mohou poskytovat posilu a stálost, kterou jejich děti potřebují. Kdyţ je plán dětí uveden do souladu s Boţím příkladem, je úkol rodičů prostý: poskytovat další vedení a podporu. Na druhé straně, pokud dítě nezamýšlí manţelství v jednotě s principy Písma, musí rodiče Pána prosit o jedinečnou souhru milosti a síly. Milost jim umoţní sdílet boje a agónie, kterými bude mladý člověk v tomto období procházet. Síla jim umoţní nepřetrţitě vyzdvihnout Boţí úroveň čelíc silnému tlaku, aby přijali méně, neţ o čem ví, ţe je tím nejlepším od Boha pro

jejich děti. Bude to pravděpodobně záviset na jejich modlitbách a na druhu duchovních základů poloţených v ţivotě dítěte v předchozích letech. Hlavní zodpovědnost za vedení mladých lidí k úspěšnému manţelství spočívá obvykle na rodičích. Avšak kdyţ členové rodiny navštěvují církev, je pravděpodobné, ţe bude spoluzodpovědné pastýřské vedení. Jakou zodpovědnost mají nést pastýři v takových situacích? A jak ji mohou naplnit? Především by se pastýři měli starat, aby nevstupovali mezi rodiče a jejich děti. Pokud jsou rodiče ochotni brát zodpovědnost za své děti, bude úlohou pastýře vést a posilňovat jejich rodiče, ale nepřebírat jejich funkci. Sňatek či příchod manţelství jednoho z dětí občas způsobuje v rodině silná napětí. Kdykoliv je to moţné, měli by jednat s těmito napětími společně. Bude to mezi nimi posilovat svazky pro léta, která přijdou. Můţe se však stát, ţe se rodiče nalézají ve stavu, kdy nejsou schopni zvládnout svou situaci a obrátí se o pomoc k pastýři. Stane-li se to, je neobyčejně důleţité, aby stáli pastýři a rodiče spolu. Na jedné straně by měli rodiče uznávat a následovat rady pastýřů, ledaţe by to odporovalo jejich vlastnímu hlubokému přesvědčení. Na druhé straně by měli pastýři udělat vše, co je v jejich moci, aby si váţili a podporovali pozici rodičů v jejich rodině. Rodiče a pastýři takto při sobě stojící, mohou vysvobodit drahocenný mladý ţivot z pečlivě naplánované léčky ďáblovy. Pokud se ďáblu mezi ně podaří vklínit nesoulad a rozdělení, můţe na druhé straně uspět v ukořistění ovce z Pánova stáda. Naneštěstí v tomto věku rozbitých rodinných vztahů nemůţe mnoho mladých lidí hledat u svých rodičů účinné vedení či pokyny týkající se manţelství. Kam se mají obrátit? Především k Pánu! On slyší volání kaţdé duše, která jej upřímně hledá! Ti, kteří se obracejí k Bohu a vydávají Jemu své ţivoty, jím budou pravděpodobně vedeni k místu křesťanského obecenství, pod nějaký druh účinného pastýřského dohledu. Zde pro ně bude přirozené, aby hledali pastýřské vedení v druhu vodítek a pokynů, které měli přijmout od svých rodičů. Pastýři shledávají, ţe si osvojí zodpovědnost rodičovské povahy pro ty mladé lidi, kteří nejsou jeho přirozenými dětmi. Budete v sobě spojovat jak úlohu pastýře, tak i rodiče. Kterýkoliv Boţí sluţebník, ochotný přijmout takovouto zodpovědnost, bude velmi chválen. Bude zakoušet neobyčejné břímě, avšak také neobyčejné poţehnání. Avšak dříve, neţ se vydá do takového postavení, potřebuje si být jist ve dvou důleţitých bodech. Za prvé, ţe rodičům byla dána příleţitost přijmout svou zodpovědnost a ukázala se jejich neschopnost a jejich neochota. Za druhé, ţe mladí lidé učinili vše, co bylo moţné, aby se svými rodiči navázali správný vztah ( o tomto předmětu jsem pojednával v 5. kapitole o správných postojích). Jedna zodpovědnost, která spočívá na všech pastýřích, je zaopatřit svůj lid důkladnými biblickými pokyny k manţelství ve všech jeho stránkách. Měly by

pokrývat vzájemnou zodpovědnost jak rodičů, tak i dětí. Mohlo by být uţitečné kaţdý rok provádět zvláštní přednášku pro mladé lidi v církvi, kteří přecházejí z mládí k dospělosti, nazvanou třeba: „Tváří v tvář manţelství'' nebo, Jak nalézt svého partnera". Dopředu vím, ţe by se to setkalo s nadšenou odezvou. Nad to by to mohlo pomoci odstranit mnoho zvláštních problémů mladých lidí vhodně se seznámit. Jistě je lepší uzavřít stájové dveře dříve, neţ kůň uteče! Tento druh sluţby dobře zapadá do prorockého obrazu situace světa v tomto přítomném věku blíţícího se ke svému konci. V závěrečných verších Starého Zákona Bůh prohlašuje: „Hle, pošlu svého proroka Eliáše dříve, než přijde velký strašný den Pánův. On obrátí srdce otců ke svým dětem a srdce jejich dětí ke svým rodičům, neboť já přijdu a postihnu zemi prokletím." (Mal 4,5-6). Bůh nás zde staví před tři záleţitosti krajní důleţitosti. Za prvé, kritický sociální problém tohoto závěrečného věku bude spor mezi rodiči a dětmi, vyplývající z rozbitých domovů. Za druhé, pokud se tento problém neodstraní, přinese to Boţí prokletí na zemi. Za třetí, Bůh vzbudí zvláštní sluţbu zaopatřující Jeho řešení tohoto problému. Jistě je odpovědností církve, aby byla součástí tohoto řešení.

III. ZVLÁŠTNÍ SITUACE 10. ROZVOD A OPĚTNÝ SŇATEK Rozvod je hlavním soudobým sociálním problémem. Jeho zhoubné účinky dosahují mnohem dále, neţ k páru, který se rozvádí. Mají-li děti, jsou pak téměř stále vystaveni citovým napětím. Mnohdy to v nich zanechá pokroucené, záporné pohledy na manţelství a rodinu. Avšak kromě jedinců přímo postiţených, je rozvod hlavní pákou uţívanou silami zla, aby rozvrátily ţivot rodiny a tak ohrozily celou budovu společnosti. Kterákoliv kultura či civilizace, která otvírá cestu volnému nekontrolovatelnému rozvodu, kuje nástroj vlastní zkázy. Stejně jistě, jako setí větru přinese sklizen vichřice. Tragické je, ţe rozvod se stal téměř tak běţný uvnitř vyznávající křesťanské církve, jako tomu je v nekřesťanském světě. Také v této oblasti musí konečný výsledek být nevyhnutelně rozklad Církve. Co otevřelo cestu rozvodu, aby se mezi křesťany stal tak zavedeným? Mohou být uvedeny dvě příčiny. První je špatný pohled na manţelství, v němţ Církev opustila Boţí a biblické standarty. Místo nich se chopila těch světských. Kdosi to zobrazil tímto následným „podobenstvím" : „Loď v moři je zcela v pořádku; moře v lodi je zcela špatné. Církev ve světě je zcela v pořádku, svět v Církvi - to je zcela špatné." Druhá hlavní příčina vzestupu rozvodů mezi křesťany je to, ţe mnoho z nich obdrţelo přinejmenším neodpovídající přípravu k manţelství. Vstupují do manţelství bez jasného porozumění jeho povaze či jeho závazkům. Velmi často také neobdrţeli pokyny a výcvik, který by jim umoţnil naplnit tyto poţadavky. Výsledky jsou podobné dvěma lidem v lodi na moři, z nichţ ţádný neumí veslovat či kormidlovat. Mým upřímným přáním a modlitbou je, aby tato kniha poskytla konstruktivní řešení obou těchto problémů - neznalosti týkající se povahy manţelství a nedostatečné přípravy na ně. Během století Církev mnohdy selhala, kdyţ čelila problémům rozvodu přirozeným způsobem nebo ukládala pravidla, která byla jak nepřiměřená tak i nebiblická. Jeden z hlavních důvodů byl pravděpodobně vynucený celibát duchovenstva. Ten se zaslouţil o vytvoření pravidel, o nichţ se dopředu vědělo, ţe je sami nikdy nedodrţí. Jeţíš by správně musel říct' takovým muţům to, co řekl farizeům v jeho době: „Svazují těžká břemena a ukládají na bedra lidí, ale oni sami nejsou ochotni pohnout prstem, aby se pokusili je zvednout." (Mt 23,4). Podobně jako farizeové vymýšlejí církevní vůdcové duchaplné způsoby, aby

obešli svá vlastní pravidla, kdyţ se jim to hodí. Pro bohaté a vlivné „anulováni"' způsobí prakticky stejné důsledky jako rozvod, aniţ by se přestoupila litera jejich zákona. Jistě nikdy nebylo Boţím záměrem, aby manţelství skončilo rozvodem. Kdyţ sledujeme jeho zdroj, je rozvod vţdy výsledkem lidské úchylky, úchylky od Boţích cest a standartu. To však není ospravedlnění pro to, abychom nakládali s rozvodem způsoby, které jsou svévolné či nebiblické. Nikdy nebylo Boţím záměrem, aby lidé okrádali jeden druhého. Loupeţ, podobně jako rozvod, je výsledkem hříchu v lidském srdci. Nicméně krádeţe se páchají a jak církev tak i společnost uznává povinnost jednat s nimi spravedlivým a přirozeným způsobem. Ţádný soudný člověk by nezaujal postoj: „Krádeţ je špatná, proto musíme prosadit zákon proti oběma stranám. Uvězníme jak osobu, která spáchala krádeţ, tak osobu, která byla okradena." Samozřejmě by to byl justiční omyl! Přesto v záleţitosti rozvodu často Církev zaujímá podobnou pozici a odmítá poznat rozdíl mezi vinnou a nevinnou stranou. „Rozvod je špatný", prohlásila Církev „proto uvalme stejný trest na obě strany. Zabráníme oběma, aby se rozváděli." Nevinná strana má být však okradena o něco drahocennějšího neţ hmotné statky; a trest uvalený na tuto osobu je mnohem krutější neţ období tělesného uvěznění. Mnoho náboţenských lidí se bude přiklánět k tomu, aby se tázali frází nevinné strany. Coţpak nejsou obě strany na rozvodu stejně vinny? Coţpak by neměly být potrestány obě strany stejně? Právě tak rozumné by bylo navrhovat, ţe obě strany při krádeţi jsou vinné a měli by být potrestány stejně. Někdo jiný se zase zeptá: „Povoluje vůbec Bible na nějakém základě rozvod?" Bezprostřední odpověď na tuto otázku je jasné jednoznačné ano. V době Ezdráše, kdyţ někteří z Ţidů porušili Zákon Mojţíšův tím, ţe si vzali ţeny z okolních pohanských národů, Ezdráš jim nejen dovolil, aby se rozvedli se svými ţenami, on současně poţadoval, aby to vykonali. (Ezd 9.-10. kap.) Abychom získali biblický pohled na situaci, v níţ jedna strana manţelství smí být uvolněna z manţelských svazků, je nutné uváţit tři postupné fáze Boţího jednání s lidstvem: období před Zákonem Mojţíšovým, období Zákona Mojţíšova a období zahájené Jeţíšem skrze Evangelium. Období před Zákonem Mojţíšovým. Před Mojţíšem byl v Izraeli za cizoloţství trest smrti. Je to vylíčeno v události za ţivota Judy. Jednou měl Juda sexuální spojení s ţenou, jak se domníval s prostitutkou, která však byla ve skutečnosti jeho snacha Támar. Támar v té době byla zasnoubena s Judovým nejmladším synem Selahem. Vztah snoubenců byl povaţován za stejně závazný jako samotné manţelství a jeho porušení bylo pokládáno za cizoloţství. Po třech měsících se zjistilo, ţe Támar byla těhotná. Bezprostřední reakce Judova byla; „Vyveďte ji, ať je upálena!" (Gn 38,24). Kdyţ zjistil, ţe za Támařino těhotenství je zodpovědný on sám, jiţ déle nepovaţoval, aby byla usmrcena.

Nicméně tato příhoda objasňuje, ţe uznávaný trest za cizoloţství v té době byla smrt. Trest smrti takto uvalený na vinnou stranu manţelství uvolňoval automaticky nevinnou stranu k opětnému sňatku. Období pod Zákonem Mojţíšovým. Pod Zákonem Mojţíšovým byl trest nařízený za cizoloţství, ať muţe či ţeny, smrt (viz Dt 22,22-24). Opět trest smrti pro nevinnou stranu osvobodil nevinnou stranu k opětnému sňatku. Lidé často citují Pavlovo prohlášení v Ř 7,2: „Zákonem je vdaná žena připoutána ke svému muži, pokud je živ..." Jiţ však nedodávají, ţe stejný zákon, který připoutává manţelku k jejímu muţi na celý ţivot, skrze trest smrti uloţený na jednoho partnera, pokud je vinen cizoloţstvím, automaticky uvolňoval nevinnou stranu k opětnému sňatku. Mimoto Nová Smlouva vytrvale zdůrazňuje, ţe Zákon Mojţíšův musí být vţdy uplatňován jako prostý systém, který zahrnuje všechny poţadavky, které jsou shodně platné. Například: „Neboť kdokoliv dodržuje celý zákon a přece klopýtne v jednom bodě, je vinen porušením všeho." (Jk2,10). „Neboť je psáno: Proklet bud každý, kdo nepřetržitě nedodržuje vše, co je psáno v Knize Zákona." (Ga3,10). Je jak nelogické, tak nebiblické vyzdvihovat poţadavek zákona, který váţe manţelku na celý ţivot, ale zapírat poţadavek stejného zákona, který ji automaticky osvobozuje skrze trest smrti, pokud její manţel spáchal cizoloţství! Období slavnostně zahájené Jeţíšem skrze Evangelium. V Novém Zákoně Jeţíš výslovně potvrdil rozvod na základě manţelské nevěry: „Avšak říkám vám, že kdokoliv se rozvede se svou manželkou vyjma manželské nevěry, zapříčiňuje, aby se vydala cizoložství, a kdokoliv si vezme za manželku takto rozvedenou, s ní cizoloží." (Mt5,32). „Říkám vám, že kdokoliv se rozvede se svou ženou vyjma manželské nevěry a vezme si jinou ženu, cizoloží." (Mt 19,9). Řecké slovo přeloţené „manţelská nevěra" je porneia. Tradičně (v KJV) bylo toto slovo překládáno „smilstvo" - tedy vymezující sexuální hřích mezi svobodným muţem a ţenou. Avšak v celém řeckém Novém Zákoně je porneia pouţíváno k popisu kaţdé formy nevázaného či nepřirozeného sexu. Následuje několik definic porneia od uznávaných autorit: Znamená to, nebo to zahrnuje cizoloţství. - Výkladový slovník novozákonních slov. Prostituce, necudnost... kaţdý druh nezákonného sexuálního spojení... cizoloţství jevící se jako smilstvo... Sexuální nevěra vdané ţeny. Řecko-anglický slovník Nového Zákona od Arndt a Gingricha.

Nezákonné sexuální spojení vůbec... Thayerův Řecko-anglický lexikon. V Novém Zákoně je porneia spolu s příbuzným slovesem pornero pouţito v následujících případech, které zahrnují více, neţ sexuální hřích svobodných osob. Ve Sk 15,20-29 jsou křesťané z pohanů vybízeni, aby se zdrţovali od porneia -jasně ne pouze sexuálního hříchu svobodných osob. V 1K 5,1 popisuje Pavel muţe ţijícího se ţenou svého otce jako porneia. Zde to zahrnuje jak krvesmilstvo, tak i cizoloţství. V 1K 5,9-11 přikazuje Pavel věřícím, aby se nespojovali s vyznávajícími křesťany, kteří jsou vinni porneia. Samozřejmě to není omezeno na svobodné osoby. Pavel pouţívá porneia a porneuo podobně v 1K 10,8 a 2K 12,21. Ve verši 7. Juda uplatňuje porneia na sexuální zvrácenost Sodomy a Gomory. Hlavní hřích těchto měst byla homosexualita; a není zde ţádný náznak, ţe by se to omezovalo na svobodné osoby. Je tedy jasné, ţe porneia zahrnuje smilstvo, homosexualitu, zvrácenost, pokrevní smilstvo a cizoloţství a Jeţíš tedy schvaluje rozvod (kde je to vhodné) pro kteroukoliv či všechny tyto příčiny. Tedy jak zákon tak i evangelium docházejí ke stejnému závěru ohledně porneia: uvolňuje to nevinného partnera z jeho či jejich manţelských svazků. Je zde však rozdíl. Pod zákonem je svobody dosahováno skrze nařízený trest smrti uvalený na vinného partnera. Pod evangeliem je nevinný partner svobodný buď ţádat osvobození poskytované rozvodem nebo nabídnout vinnému partneru alternativu odpuštění a usmíření, podrobením se přesvědčující zkoušce pokání. Je osoba, která získala rozvod na biblických základech, tím uvolněná k novému sňatku? Ani jazyk ani kultura Bible nedává ţádný pokyn, ţe by osoba, která byla legálně rozvedená, nemohla uzavřít manţelství. Naopak je svoboda k opětnému sňatku výslovně uvedena jak ve Starém, tak i v Novém Zákoně. Pod Zákonem říká Mojţíš, ţe pokud se muţ se svou ţenou legálně rozvede a pošle ji pryč, je svobodná, aby se stala „ ženou jiného muže." (Dt 24,1-2). Samozřejmě, ţe Mojţíš neodpouští cizoloţství. VDt 24,3-4 Mojţíš říká, ţe pokud ţenin druhý manţel se s ní rozvede nebo zemře, jejímu prvnímu manţelu není dovoleno si ji znovu vzít. Tím, ţe nazývá toho muţe, za kterého byla před tím provdána jejím „prvním" manţelem, ukazuje Mojţíš jasně, ţe první manţelství bylo legálně ukončeno. VNovém Zákoně Pavel říká: „Jsi připoután k ženě? Nesnaž se z toho osvobodit. Jsi svobodný od manželky? Nesháněj si manželku. Avšak pokud se ženíš, nehřešíš..." (1K 7,27-28).

To ukazuje, ţe osoba, která je biblicky uvolněna od manţelského partnera a později vstoupí do manţelství, nezhřešila. Proto by osobu.která získala rozvod na legitimních biblických základech a později si nárokuje právo na nový sňatek, neměla následovat ţádná skvrna viny či méněcennosti. Tato osoba není „druhotřídním křesťanem". Na lidské rovině je otázka rozvodu obvykle řešena u soudu, ať náboţenského či světského. Avšak nad všemi těmito lidskými rozhodnutími leţí Boţí zásady soudu, které se nikdy nemění. Jedna taková zásada probíhá Biblí: Nevinný nesmí být nikdy pokládán za vinného a vinný za nevinného. V Dt 25,1 Mojţíš krátce shrnuje dvojí zodpovědnost soudců - osvobodit nevinného a odsoudit vinného. V Př 17,15 Šalomoun ukazuje, ţe jakákoliv úchylka od této zásady se setká se silnou Boţí nepřízní: „ Osvobození vinného a odsouzení nevinného - Pán nenávidí oboje." Podobně v seznamu těch, kteří přivodí Boţí hněv, říká Izaiáš: „Běda těm, kteří ospravedlní vinného... ale odepřou ospravedlnění nevinnému." (Iz 5,22-23). Uplatnění tohoto principu na otázku rozvodu je samozřejmé. Lze uvalit stejný trest na vinného manţelského partnera z porneia i na toho, kdo nezrušil pravou podstatu spravedlnosti? Lidé občas argumentují, ţe jsou dvě strany, které manţelství rozbíjejí a ţe není moţné vidět, který partner je skutečně vinný. Avšak to zatemňuje skutečnou otázku v tomto problému. Nejde o to, zda-li na obou stranách bylo sobectví, necitlivost či hádky. Jedná se prostě o toto: dopustil se jeden z partnerů porneia a druhý ne? Dnes v mnoha případech jeden z partnerů otevřeně přiznává svou vinu. Bůh přinejmenším samozřejmě počítá s moţností, ţe byla prokázána vina jednoho partnera a nevina druhého; pod Zákonem Mojţíšovým Bůh nařizoval za dokázané nebo prokázané cizoloţství smrt. Z jednoho hlediska je manţelství legální smlouvou, do níţ se vstupuje slibem. Rozsah smlouvy je určen učiněným slibem. Manţelský slib dnes běţně pouţívaný je něco podobného tomuto: „Slibuji ti svou věrnost... drţet se tebe jediného (to jest v sexuálních vztazích)... dokud nás smrt nerozdělí." V tomto slibu jsou dva hlavní prvky: účelová podmínka (drţet se tebe jediného) a časová podmínka (dokud nás smrt nerozloučí). Tyto dvě podmínky jsou spolu spojeny jedna s druhou a nemohou být uplatňovány odděleně. Tedy pokud jeden z partnerů poruší účelovou podmínku skrze porneia, druhý partner je samozřejmě uvolněn od té časové podmínky. Dovolte mi pouţít prosté analogie ze světa. Smith pronajal Braunovi pozemek na 5-tiletý pronájem od roku 1986 do roku 1991. Má však jednu uţitnou podmínku: Braun ten pozemek nemá pouţívat na obchod s lihovinami. Pokud je Braun věrný této účelové podmínce a zdrţuje se od uţívání pozemku na obchod s lihovinami, pak musí být věrný časovému poţadavku; nesmí ukončit pronájem dříve neţ v r. 1991. Pokud Braun poruší účelovou podmínku tím, ţe pozemek

pouţije na obchod s lihovinami, pak je Smith automaticky osvobozen od podmínky a můţe okamţitě ukončit pronájem. Podobně, kdyţ jedna strana manţelství poruší účelovou podmínku porneiou, ta druhá strana je tím uvolněna od časové podmínky - „dokud nás smrt nerozdělí'. V pravidlech Nového Zákona je ještě další situace, v níţ mohou být křesťané uvolněny od manţelských svazků. Pavel ji popisuje v 1K 7,10-15: „Těm v manželství přikazuji (ne já, ale Pán): ženo, neodlučuj se od svého manžela. Učiní-li to však, musí zůstat svobodná nebo se opět smířit se svým manželem. A muž se nesmí rozvést se svou manželkou. Dále říkám toto (já, ne Pán): pokud má nějaký bratr manželku, která je nevěřící a je s ním ochotná žít, nesmí se s ní rozvést. A pokud má žena manžela, který není věřící a je s ní ochotný žít, nesmí se s ním rozvést. Nebol nevěřící manžel byl posvětcen skrze svou věřící ženu a nevěřící manželka byla posvěcena skrze svého manžela. Jinak by vaše děti byly nečisté, ale ony jsou jistě svaté. Pokud však nevěřící chce odejít, nechtě ho být. Za takových okolností nejsou věřící muž Či žena vázáni..." Ve verších 10-11 Pavel pojednává o případu dvou věřících spolu sezdaných. Skrze vsuvku „ne já, ale Pán" ukazuje, ţe tento případ byl jiţ pokryt Jeţíšem v jeho učení zaznamenaném v evangeliích. Postavení je jasné a jednoznačné. Ţádná ze stran není volná k rozvodu, vyjma manţelské nevěry (Poněvadţ tuto výjimku prohlásil Jeţíš v evangeliích, nebylo třeba, aby ji zde Pavel opakoval.) Pokud se však rozvedou, jsou vázáni zůstat svobodní, nebo se opět sejít. Ve verších 12-15 Pavel pojednává o případu věřícího sezdaného s nevěřícím. Vsuvkou ,já, ne Pán" - Pavel ukazuje, ţe tento případ nepokrývá Jeţíš v evangeliích. Nejprve Pavel uloţil na věřícího partnera poţadavek snaţit se udrţovat pokoj v manţelství a získat nevěřícího partnera pro víru v Krista. Kdyţ však nevěřící strana tento přístup zavrhuje nebo odmítá pokračovat v manţelství a opouští věřícího, pak je věřící volný od manţelského svazku a tedy volný pro vstup do nového sňatku. Jsou však dvě podmínky, které musí být ještě splněny. Za prvé, všechny poţadavky civilního zákona musí být naplněny; za druhé, nový partner musí být věřící v Krista. Vzali jsme v úvahu dva případy pojednávané výslovně v Novém Zákoně: Kdyţ je jeden partner vinen manţelskou nevěrou, a kdyţ je věřící opouštěn nevěřícím na základě víry věřícího v Krista. V obou těchto případech, kdyţ byly všechny uvedené poţadavky splněny, má věřící právo získat rozvod a rovněţ také vstoupit do nového manţelství. Pro čtenáře, kteří si přejí zabývat se studiem rozvodu a opětného sňatku podrobněji ve světle Bible, mohu doporučit knihu: „Rozvod a nový sňatek" od Guy Butyho (vydalo Bethany Felowship, Minneapolis 1967) Autor, který zemřel v r. 1977, byl ustanoveným předsedou Amerických sborů Boţích, pojednává o všech hlediscích tohoto tématu s logickou, právní přesností,

která neponechává ţádnou otázku nezodpovězenou. Jsou však ještě jiné případy rozvodu, které nejsou výslovně pokryté v Novém Zákoně. Na jedné straně je nereálné tyto případy ignorovat, na druhé straně není dobré být dogmatický tam, kde to nečiní Bible. Snad nejlepší moţnost pro upřímného křesťanského sluţebníka je spolu s Pavlem říct: „Nemám od Pána žádné přikázání, ale dávám radu jako ten, který je skrze Pánovu milost věrný." (1 Kor7,25) Co ti, kteří s manţelskou nevěrou a rozvodem v minulosti pak přijdou ke Kristu Pro spasení? Jak se na ně dívá Bůh? Pokud se týká otázky odpuštění, je Bible naprosto jednoznačná (díky Bohu!). V Mt 12,31 například Jeţíš říká: „A tak vám říkám, že každý hřích a rouhání bude lidem odpuštěno, avšak rouhání proti Duchu jim nebude odpuštěno." „Kaţdý hřích" včetně cizoloţství a všech dalších sexuálních úchylek. Jediná výjimka je rouhání proti Duchu svatému. Ve Sk 13,36.39 říká Pavel judským posluchačům: „Skrze Něj (Ježíše) je každý věřící ospravedlněn ode všeho, od čeho nemohl být ospravedlněn Mojžíšovým zákonem." Všimněte si, jak je to důrazné! Kaţdý je ospravedlněn ode všeho. To zahrnuje cizoloţství a všechny formy sexuálních hříchů. Opět v 1 Kor 6,9-11 píše Pavel věřícímu v Korintu: „Ani smilníci ani cizoložníci ani modláři ani sodomité ani homosexuální provinilci ani zloději ani chamtiví ani opilci ani pomlouvači ani podvodníci nebudou dědit Boží království. A takoví jste kdysi byli. Avšak byli jste umyti, byli jste posvěceni a byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a skrze Ducha, našeho Boha." Tento ohyzdný seznam hříchů zahrnuje cizoloţství a sexuální zvrácenosti. Skrze víru v Krista jim není pouze odpuštěno, byli ospravedlněni, osvobozeni, počteni za spravedlivé spravedlností Boha samého. V Boţích očích je to jako by nikdy nehřešili. To je jistě uvolňuje, aby začali naprosto znovu v kaţdé oblasti svých ţivotů včetně manţelství. Ţádný temný stín viny či odsouzení z jejich minulosti je nemůţe v jejich novém ţivotě následovat. Ti, kdo odmítají právo takovýchto nově obrácených věřících na naprosto nový začátek ţivota, jsou v nebezpečí ignorovat varování dané Petrovi ve Sk 10,15: „Nenazývej nečistým nic, co Bůh očistil." Případy, v nichţ křesťané čelí otázce rozvodu, jsou nesčíslné a komplikované tak, ţe je nemoţné je probrat do všech detailů. Následují tři případy: Případ č. 1: Dva nespaseni rozvedení se vezmou, mají děti, a pak přijmou spasení. Je správné jim říct: „Vy ţijete v cizoloţství! Musíte zrušit své manţelství, a buď se vrátit ke svým původním manţelům, nebo zůstat svobodní?" Co by se stalo s dětmi? Není lépe v linii s Duchem evangelia říct: „Bůh vám dává nový

počátek. Snaţte se nahradit promarněná léta a chraňte se před návratem ke starému způsobu ţivota?" Případ č. 2: Dva nespaseni lidé se vezmou, pak se rozvedou, ale ne na základě manţelské nevěry. Poté se muţ znovu oţení a tak podle biblických měřítek páchá cizoloţství. Později je ţena spasena. Je svobodná, aby se vdala znovu na základě, ţe její bývalý manţel spáchal cizoloţství? Případ č. 3: Dva nespaseni lidé se vezmou a pak rozvedou (jako v případě č.2). Po rozvodu se nestýkají. Ţena neví, jestli se muţ znovu oţenil či zda ţije s ţenou, která není jeho manţelkou. Pak ţena proţije spasení. Je volná k opětnému sňatku? Nebo musí nejprve zjistit, zda její první manţel spáchal cizoloţství? Co kdyţ není schopna s ním opět navázat kontakt? Coţpak nemáte být opatrní v souzení těchto (a podobných) případů? Měl by nás vést jiný princip, který je uveden v Jk 2,12-13: „ Mluv a jednej jako ten, kdo má být odsouzen skrze zákon, který udílí svobodu, protože soudu bez milosrdenství bude podroben každý, kdo nebyl milosrdný. Milost triumfuje nad soudem." Nahoře uvedené, ačkoliv úsečně, pokrývají některé z hlavních právních hledisek rozvodu, jak se vyskytují u křesťanů. Důsledky rozvodu jdou dále neţ k čistě právní oblasti. Téměř vţdy zahrnuje hluboké, dokonce smrtelné citové zranění. V Iz 54,6 Pán zobrazuje mladou ţenu, která byla rozvedena: „Manželka opuštěná a zraněná v duchu - manželka, která se vdala mladá, aby byla odmítnuta." Tento druh utrpení se neomezuje pouze na ţeny, které byly rozvedeny. Také muţi trpí často stejně hluboce jako ţeny. V pasáţi z Izaiáše Pán definuje přesnou povahu zranění. Je to zavrţení. Avšak v Boţí podivuhodné milosti Bůh poskytuje uzdravující lék na tuto ránu. Je to zaopatření skrze zástupnou oběť Jeţíše na kříţi, kde nesl zástupně všechno to zlo, které vzpoura přinesla na lidskou rasu. Konečnou bolest, která vypůsobila jeho smrt, bylo odmítnutí (zavrţení). Prorok Izaiáš popisuje Jeţíše jako probodnutého a odmítnutého od lidí; člověk zármutku (Iz 53,3). Konečné zavrţení však nebylo to od lidí, ale od Boha, jeho Otce. Strpěl to, protoţe se sjednotil s hříchem lidského pokolení. Jako reakce Boţí spravedlnosti, se Bůh obrátil od Svého vlastního Syna a zakryl své uši před jeho křikem agónie. Toto závěrečné odmítnutí Otcem je popsáno v Mt 27,46: „Okolo deváté hodiny zakřičel Ježíš velikým hlasem „ Eloi, Eloi, lama sabachthani?" - Což znamená „ Můj Bože, Můj Bože, proč jsi mě opustil?" Poprvé v historii vesmíru Otec neodpověděl na Synovo volání. Smrt Jeţíše, která bezprostředně následovala, byla spíše odezvou na jeho bolest z odmítnutí, neţ na fyzické účinky ukřiţování, které nemohly způsobit tak rychlou smrt. Později Pilát, který nevěděl o účincích odmítnutí, byl překvapen, kdyţ slyšel, ţe Jeţíš je jiţ mrtvý." (Mk 15,44)

Po Jeţíšově mučivém křiku k Otci Matouš dále zaznamenává: „A když Ježíš opět zakřičel silným hlasem, vydechl svého ducha." (Mt 27,50) Utrpení Jeţíše bylo cenou zaplacenou za obdrţení uzdravení pro lidstvo. „Skrze jeho zranění jsme uzdraveni." (Iz 53,3). V tomto zaopatření je zahrnuto uzdravení zranění z odmítnutí. Jeţíš strpěl odmítnutí za nás, abychom mohli být naopak od něj uzdraveni. Pokud jste rozbitím vašeho manţelství zakusili zranění odmítnutí, je zde několik prostých kroků, skrze něţ můţete přijmout uzdravení. Za prvé, poznejte, ţe jste zraněni. Nesnaţte se vaši bolest zakrývat. Buďte ochotni ji vystavit milostivým očím našeho nebeského Otce. Za druhé, sloţte svou víru k uzdravení výlučně do zástupné oběti Jeţíše. Vztáhněte slova Izaiáše osobně na sebe: „Skrze jeho zranění jsem byl(a) uzdraven(a)." Vţdy, kdyţ začnete cítit bolest, opakujte slova: „Skrze jeho zranění jsem uzdraven(a)." Opakujte si to, dokud se uzdravení nestane skutečnější, neţ bolest. Za třetí, odloţte kaţdou hořkost a odpor vůči vašemu dřívějšímu choti. Odpuštění však přichází skrze rozhodnutí, ne skrze city. Nemusíte to cítit, musíte to chtít. Vzývejte pomoc Ducha svatého, abyste učinili nejpodstatnější rozhodnutí odpuštění. Vzpomeňte, ţe to, aby Bůh odpustil vám, je závislé na tom, odpustíte-li jiným, (viz Mt 6,14-15) Jednou jsem radil ţeně, jejíţ manţel ji patnáct let trápil a pak ji i děti opustil. Naléhal jsem na ni, aby mu odpustila. „Zruinoval 15 let mého ţivota" prohlásila rozhořčeně „a vy mě ţádáte, abych mu odpustila?" „Nuţe, chcete-li, aby zruinoval i zbytek vašeho ţivota" odpověděl jsem, „tak mu neodpouštějte." Připomenul jsem jí, ţe ten, kdo neodpustí, utrpí více, neţ ten, komu není odpuštěno. Viděno v tomto světle, není odpuštění tomu, kdo vás zranil, ani sentimentální ani velmi duchovní. Je to pouhé objasnění sobeckosti. Pokud jste prošli těmito kroky, odvraťte se od minulých zranění. Učiňte nové sebevydání celého svého ţivota a budoucnosti Pánu. Má plán pro tvůj ţivot, který nemůţe být zmařen zlomyslností lidí ani démonů. Následuj příklad Pavlův: „Zapomínám na to, co je za mnou a upínám se k tomu, co je přede mnou, a usiluji dosáhnout cíle, abych získal slávu, pro kterou mě Bůh povolal v nebesích v Kristu Ježíši." (Fp 3,13-14). Dovolte mi, abych vás ujistil.ţe jsem osobně slouţil mnoha rozvedeným, kteří následovali tyto kroky a přijali uzdravení svých zranění a obnovení víry pro ţivot plodnosti a naplnění.

11. MÍSTO CELIBÁTU. Manţelství je normální součástí ţivota jak muţů tak i ţen. Bůh však nevede všechny své děti normální cestou. Pro sebevydané křesťany není konečným cílem ţivota na této zemi manţelství, je to činění vůle Boţí. Jeţíš ustanovil tento vzor jednou provţdy v J 4,34: „Můj pokrm je činit vůli toho, kdo mé poslal a dokonat jeho dílo." Pro samotného Jeţíše nezahrnovala Boţí vůle během jeho pozemského ţivota manţelství. Jeţíš raději vyhlíţel ke dni, kdy bude slavit svůj sňatek se svou Nevěstou - Církví. Jako křesťané si potřebujeme neustále připomínat, ţe dokonalosti a jejím plném smyslu nemůţeme dosáhnout v našem přítomném ţivotě zde na zemi. Nemůţeme si dovolit začít milovat cokoliv, co je pouze dočasné. Apoštol Jan nás varuje: „A svět pomíjí a také jeho žádosti, ale ten, kdo činí vůli Boží, potrvá navždy." (IJ 2,17). Trvalé uspokojení a naplnění v ţivotě máme pouze na jediném, jistém a neměnném základě najít a činit vůli Boţí. Připusťme, ţe Boţí vůle pro tvůj ţivot nezahrnuje manţelství. Připusť, ţe on si přeje, abys čekal podobně jako Jeţíš na svatbu Beránkovu. Co pak? Snad je to otázka, které jsi nikdy dosud čestně nečelil. Prostě jsi učinil manţelství svým cílem a usiluješ o ně, avšak dosud bezúspěšně. Tvrdíš: „Modlil jsem se a modlím se za manţelku (či manţela), ale Bůh neodpověděl." Zapomínáš, ţe ne je také odpověď? Stojíš-li před touto otázkou, je základem sloţit své vlastní plány a představy a otevřít své srdce Bohu. Mnohdy, kdyţ je Bůh k nám připraven hovořit, nejsme hotovi slyšet, co nám chce říci. Bůh nás vyzývá v Ţ 46,10: „Bud tichý a slyš..."'. Na to musíme odpovědět slovy: „Budu poslouchat, co Pán bude hovořit..." (Ţ 85,8) Bude to ţádat čas, oběť a sebeovládání přijít k tomu místu vnitřního zjištění, v němţ můţeš slyšet Boţí hlas. Můţe to znamenat méně času před televizorem či při telefonování s přáteli nebo v sociálních závazcích. Bude to vyţadovat poloţit bokem noviny a časopisy a trávit hodiny sám s Biblí. Avšak cokoliv to zahrnuje, za slyšení Boţího hlasu není ţádné náhrady. Cena se můţe zdát vysoká, ale odměna daleko přesahuje cenu! V jedné věci si můţeš být jistý. Je-li to Boţí plán pro tebe, abys zůstal svobodný, nikdy nenajdeš skutečný pokoj či uspokojení, dokud budeš usilovat vejít do manţelství. A pokud přesto všechno nakonec uspěješ a vstoupíš do manţelství, nikdy nevyřeší? svá vnitřní zklamání. Naopak se budou pravděpodobně prohlubovat. Tvůj nešťastný partner se můţe stát jejich obětí. Je moţné, ţe jsi upřímně hledal Boha v otázce manţelství a On ti nedal konečnou odpověď jedné či druhé cesty. Nedal ti partnera, ale ani ti neukázal, ţe jeho vůle pro tebe je, abys zůstal svobodný. Je-li to tak, potřebuješ následovat radu Davida v Ţ 37,7-8: Bud stále před Pánem a čekej na něj trpělivě... Neužírej se, to vede pouze ke zlému." Vydej se celým srdcem ke sluţbě Bohu ve tvých

nynějších podmínkách a nech budoucnost v jeho rukou. Tvůj postoj důvěry tě udrţí otevřeného na jakýkoliv pokyn, který ti můţe Pán zamýšlet dát na pozemskou cestu. Pro kaţdého svobodného křesťana je důleţité, aby se postavil před otázku, není-li Boţí vůle pro něj či pro ni svobodný ţivot. Osoba, která tuto otázku ke svému vlastnímu uspokojení vyřešila, získala vnitřní pokoj mysli, který usnadňuje, aby zjistila Boţí vůli také v dalších záleţitostech. Osoba, která se nepřetrţitě zabývá myšlenkami na manţelství, můţe naopak minout Boţí vedení v některých dalších oblastech, a tak nabrat špatný ţivotní směr. Jaké jsou hlavní důvody, které potřebují křesťané, aby zůstali svobodní? Mohou být rozděleni do dvou kategorií na „přirozené" a „duchovní'. Přirozené důvody se v mnoha případech vztahují jak na křesťany tak i na nekřesťany. Mají původ ve způsobu osobního ţivota, či toho, jak se rozvíjely okolnosti bez jakéhokoliv vztahu k přímým Boţím zásahům. Duchovní důvody se na druhé straně vztahují ke křesťanovu povolání či poli sluţby. Přirozené důvody pro celibát mohou být dále děleny do tří kategorií: fyzické, psychologické a sociologické. Fyzické důvody jsou vztaţeny ke způsobu, jakým se rozvíjelo tělo osoby. Psychologické důvody se vztahují ke způsobu, jak se rozvíjela mysl a city osoby. Sociologické důvody se vztahují ke druhu společenství, v němţ osoba ţije. Poněvadţ toto není učebnice kterékoli z těchto oblastí - zdravotní, psychologické či sociologické - nepokouším se podrobně rozebírat různé problémy, které mohou vyvstat. Křesťané bojující s osobními problémy v jakékoliv z těchto oblastí by učinili dobře, kdyby se modlili a vyhledali radu od kvalifikovaných odborníků. Pokud je to moţné, měl by tento odborník být sebevydaným křesťanem či alespoň příznivcem tradiční judsko-křesťanské etiky. Zatím bude postačující zběţně projít několik typických příkladů přirozených důvodů pro celibát. Ve fyzické oblasti to mohou být obvykle případy lidí s několika vrozenými vadami jako je mongoloismus nebo mozková mrtvice či ti, kdo utrpěli těţký úraz jako je celkové ochrnutí. Dále jsou zde ti, jejichţ sexuální funkce vůbec nebyly rozvinuty nebo nebyly rozvinuty normálně. V mnoha těchto případech - ale jistě ne ve všech - můţe Pán ukázat, ţe je to pro takovou osobu lepší, aby zůstala svobodná. V oblasti psychologických problémů jsou takoví, kteří jsou populární řečí nazýváni „prostí'. Někteří by pravděpodobně byli označováni jako „zpoţdění" ("retardovaní'). Téměř kaţdé křesťanské společenství jakéhokoliv typu má jednoho či více z nich. Mnohdy jsou mezi nejšťastnějšími a nejmilovanějšími členy. Jsou také takoví, kteří by byli zdravotně zařazeni jako schizofrenici či psychiatrické případy. Bez ohledu na hloubku jejich zápasů, mohou občas projevovat jasnozřivou zboţnost, která je hodná svatých. Přesto pro tyto a jim podobné se často jeví Pánovým plánem nemanţelský stav (celibát). Sociologicky jsou různé situace, které mohou být důvodem pro celibát Jeden z takových případů se vyskytuje v rodinném zázemí Ruth. Její babička

zemřela v časném věku zanechajíc šest dětí. Ta nejmladší dívka jménem Karolína měla v té době šest let. Později, po několika letech, se otec Karolíny oţenil. Karolína zůstala doma, aby se starala o otce a nevlastní matku.Kdyţ bylo Karolíně kolem 40-ti let, její otec zemřel. V tomto období byla její nevlastní matka postiţena zánětem kloubů. Karolína cítila, ţe to je její povinnost, aby se dále starala o svou matku, dokud také o dvacet let později nezemřela. Zbytek svého ţivota Karolína ţila svobodná věrně špiníc své biblické závazky vůči rodičům. Dále jsou v různých částech světa společenství, v nichţ počet vhodných křesťanských muţů je niţší neţ počet sebevydaných křesťanských ţen stejného věku. V takové situaci se můţe mnoho křesťanských ţen moudře rozhodnout, ţe je lépe zůstat svobodná a vydat se Pánu celým srdcem k zboţnému ţivotu neţ být nerovně spojena s muţem bez pravého duchovního sebevydání. Takto uvaţující svobodné ţeny jsou zdrojem ohromné duchovní síly v mnoha místních společenstvích. Někdo můţe být pokoušen k otázce: „Coţpak Bůh nemůţe zázračně uzdravit lidi s různými fyzickými a psychologickými problémy dříve uvedenými?" Jistě můţe. Vskutku jsem viděl mnoho lidí dotknutých a proměněných mocí Boţí včetně těch, kteří byli mongoloidní, ochrnutí, schizofreničtí psychopati, lidé s mozkovou mrtvicí. Současně si uvědomuji, ţe jsem viděl velký počet těch, kteří nebyli uzdraveni. Stejný druh modliteb byl poskytnut těm, kteří byli uzdraveni i těm, kteří nebyli uzdraveni. Nebyl zde ţádný důvod tvrdit, ţe ti, kteří byli uzdraveni, byli nějakým způsobem svatější či zasvěcenější neţ ti druzí. Jaké je vysvětlení? Pro sebe nalézám uspokojivou odpověď v Dt 29,29 „Věci tajemné náleží Bohu, našemu Pánu, ale věci zjevené náleží nám a našim dětem, abychom mohli následovat všechna slova zákona tohoto". Důvod, proč někteří z nejvybranějších Boţích dětí - ano, dokonce z Jeho nejúčinnějších sluţebníků - nejsou uzdraveni, náleţí do oblasti „tajemných věcí', věcí, o něţ Bůh nevidí vhodné se s námi v současnosti sdílet. Naučil jsem se klanět před jeho svrchovaností a říkat to, co říkal sám Jeţíš: „Ano, Otče, neboť tak se tobě dobře zalíbilo" (Mt 11,26). Naučil jsem se také skrze zkušenost a pozorování pravosti Boţího ujištění Pavlovi: „Má milost je pro tebe dostatečná" (2K 12,9). Kdyţ byla tato slova vyřčena, byl Pavel v situaci krutého trápení, z něhoţ ho Bůh odmítl vysvobodit. Namísto toho ho Bůh zaopatřil milostí, která jej uschopňovala, aby uprostřed tohoto souţení triumfoval. V takových případech Boţí milost působí jedním ze dvou způsobů. Můţe nás podivuhodně vysvobodit ze souţení. Nebo nás můţe ponechat v souţení, ale obrátit souţení ve vítězství. Kterým způsobem Boţí milost působí, leţí v kaţdém případě ve svrchovanosti jeho vlastní vůle. Avšak ať Bůh zvolí kterýkoli způsob jednání, jeho milost je vţdy dostatečná. Kdosi to vyjádřil slovy: Boží vůle mně nikdy nepostaví tam, kde mně Boží milost nemůže udržet.

Bylo by chybné se domnívat, ţe křesťané, kteří trpí v souţeních, které jim brání v manţelství, nikdy nedosáhnou ten druh pokoje či šťastné radosti, jako jiní křesťané. Jakkoliv podivné se to zdá, je opak často pravdou. Mnoho křesťanů hendikepovaných (tělesně vadných) nějakým způsobem přijímá větší měřítko klidu a spokojenosti neţ ostatní zdánlivě „normální. Je pravda, ţe pravý pokoj a naplnění přichází pouze těm, kteří se naučili sklánět před suverénní vůlí Boţí, i kdyby to bylo naprosté a nepřetrţité souţení. Mnohdy tento druh sebevydání přichází na ty „hendikepované" křesťany spíše neţ na ty, kteří se těší plnému duševnímu zdraví. Stejně to platí i o křesťanech, kteří se kvůli okolnostem v jejich rodině či společenství odřekli manţelského stavu. Mnohdy se ukáţe, ţe jsou ve sluţbě Bohu šťastnější a plodnější neţ mnoho ţenatých křesťanů kolem nich. Kdyţ se přesuneme od přirozených důvodů celibátu k duchovním, Nový Zákon nás staví před dvě moţnosti navzájem odlišné. První je vypůsobena skrze nadpřirozený vklad Boţí, druhá je přijata lidskou vůlí skrze zasvěcující skutek sebeodřeknutí. Vynikající příklad celibátu vloţeného nadpřirozeně je apoštol Pavel. Zde je jeho popis důvodu pro jeho svobodný stav: „Přeji si, aby všichni lidé byli tak, jak já (to je v celibátu). Ale kaţdý člověk má svůj vlastní dar od Boha. Jeden má tento dar, jiný má tamten!" ( 1K 7,7 ) Pro Pavla nebylo bezţenství obětí. Byl to Boţí dar. On byl v tomto stavu šťastný, v manţelství by byl nešťastný. Řecké slovo zde přeloţené „dar" je charisma. Mnoţné číslo je charismata. Je to základ moderního anglického slova charismatik. Charisma je jedním z nejvýznačnějších pojmů Nového Zákona a podstatný prvek ve svém jedinečném zjevení. Je utvořen z kořene slova charis s dodatečnou slabikou ma. Charis znamená krásu, přízeň, milost a jednotlivě ukazuje na způsob Boţího jednání s těmi, které on přijme jako své děti, na základě jejich víry v Jeţíše Krista. Jako taková nemůţe být milost nikdy zaslouţená. Vychází výlučně ze svrchovaného a svobodného předurčení samého Boha. Dodatečná závěrečná slabika ma mění všeobecné na určité. „Charis" je „milost" všeobecně ve všech svých různých formách, zatímco „charisma" je jediná zvláštní forma této milosti daná jednotlivému křesťanu pro vykonání Boţího svrchovaného cíle v jeho ţivotě. Během minulého období charismatické hnutí (jak je nazýváno) přineslo Boţímu lidu na celém světě nově vědomí místa charismata v ţivotě křesťana. Jedním z hlavních účelů bylo nové seznámení církve s nadpřirozeným rozměrem křesťanství. Částečná pozornost byla věnována duchovním darům či charismatům vyčteným v 1K 12,8-10. Mnoho charismatických věřících má dojem, ţe to jsou všechna dostupná charismata. To je však daleko od pravdy. Napočítal jsem 22 zvláštních projevů Boţí milosti vyčtených v Novém Zákoně, všechny nazvaná charismata. Jeden z

nich citovaný Pavlem v 1K 7,7 je celibát. Kdyţ učím o těchto charismatických darech, občas křesťany varuji, ţe pokud prosí Boha pouze o nějaká charisma bez zvláštního určení, mohou shledat, ţe jim poţehnal charismatem celibátu! Většina z nich si není dokonce vědoma, ţe to je také charisma. Prostý rozbor slova charisma zjevuje dva důleţité fakty o povaze Pavlova celibátu. Za prvé, byl to suverénní dar Boţí. Nebylo to něco, co Pavel měl či mohl získat. Nebylo to ani rozhodnutí, které učinil sám. Bůh ve své nedostiţitelné moudrosti vloţil do Pavla tento dar. Pavel jej naproti tomu přijal a uţíval jej s cílem, pro který jej Bůh dal. Za druhé, Pavlův celibát byl na vyšší úrovni neţ přirozené. Nebylo to něco, co by dosáhl svou vlastní snahou. Nebyl to například výsledek kruté formy odříkání (asketismu). Jistě to vyţaduje disciplínu (sebeovládání) udrţet dar neporušený a pouţívat ho pro Bohem určené cíle. Avšak ţádné mnoţství sebeovládání nemůţe dar vypůsobit. Ten přichází pouze skrze svrchovaný vklad od Boha. Je také důleţité vědět, ţe Pavlův celibát jej nevylučoval z těla Kristova či snad od tlaků a změn ţivota v tomto světě. On byl nepřetrţitě uprostřed lidí, jak lidí Boţích tak i lidí tohoto světa. Pavel sám o duchovních darech napsal: „Jeden každý projev Ducha je dán ke společnému užitku" (1K 12,7). To se týkalo i jeho vlastního daru celibátu. Nebyl pouze úzkou cestou k jeho vlastní duchovní dokonalosti. Jeho cíl byl uplatnit ho Pánu nejúčinnějším způsobem pro budování těla Kristova. V 1K 9,5-6 Pavel dává do protikladu svou a Barnabášovu sluţbu s ostatními apoštoly: „Cožpak nemáme právo vzít si věřící manželky spolu sebou jako to činí i ostatní apoštolově i Pánovi bratři i Kéfas? Nebo jsme to pouze já s Barbanášem, kteří musí vydělávat na živobytí?" Můţeme to pouţít jako ukázku, ţe Barbanáš podobně jako Pavel nebyl ţenatý! Avšak jasně byli tito dva výjimkami mezi apoštoly. Ostatní měli manţelky, které s nimi normálně cestovaly na jejich cestách za sluţbou. Samozřejmě byl přímý vztah mezi Pavlovým celibátem a zvláštními tlaky a nápory jeho Bohem předurčené sluţby. Byl to základní nástroj, s nímţ to dosáhl. Kdyby Pavel byl ţenatý, nevyhnutelně by následoval jeden ze dvou důsledků: buď by jeho manţelství skončilo zklamáním nebo by nemohl naplnit své ţivotní poslání. Je snadné, abych věřil, ţe John Wesley byl Bohem vybaven podobným darem, avšak zklamal v tom, ţe jej nerozeznal. Jeho manţelství bylo jedinou podstatnou chybou jeho ţivota. Spíše mu v jeho sluţbě bránilo neţ pomáhalo a zdá se, ţe mu neposkytovalo ţádné osobní štěstí či naplnění. Proto je pro Boţího sluţebníka důleţité, aby byl schopen rozeznat zvláštní typ povolání, na které potřebuje být vybaven darem celibátu. V Mt 19,12 Jeţíš hovoří o dalším typu celibátu, který má v křesťanském ţivotě také místo: „ Nebo někteří jsou eunuchy, protože se tak narodili, jiní jimi byli učiněni lidskou cestou a další se zřekli manželství (doslovně: učinili se eunuchy)

kvůli království nebeskému." Jeţíš líčí eunuchy jako ty, kteří nejsou schopni normálního sexuálního vztahu. Rozlišuje tři odlišné způsoby, jak k tomu mohlo dojít. Někteří se tak narodili, jiní jimi byli učiněni lidským aktem (to je kastrací) a někteří tyto podmínky přijali rozhodnutím své vlastní vůle. Ti poslední to učinili „pro nebeské království" - to znamená,-aby byli schopni se zasvětit beze zbytku sluţbě v Boţím království. Ačkoliv je slovo eunuch obvykle omezeno na muţe, dá se do této kategorie zahrnout jak muţe tak i ţeny, kteří se pro Boha a jeho království zřekli manţelství a vydali se zvláštní formě křesťanské sluţby v podmínkách celibátu. Samozřejmě historie církve během staletí poskytuje nesčetné příklady „eunuchů" tohoto druhu. Lidé této třetí kategorie však nebyli vybaveni nadpřirozeným darem celibátu, je to vyjádřeno slovy, které pouţívá Jeţíš „učinili se eunuchy". Jejich stav vychází z jejich vlastního rozhodnutí, ne z nadpřirozeného činu Boţího. Takoví lidé, na rozdíl od Pavla, mohli být šťastni v manţelství. Pro ně představuje celibát oběť sebeodřeknutí, dosaţenou a udrţovanou pomocí jejich vlastní vůle. Na duchovní rovině tedy celibát můţe přijít jedním ze dvou způsobů: jako dar svrchovaně vloţený Bohem, nebo jako rozhodnutí lidské vůle. V obou případech výsledky, které vypůsobí, jsou spojeny se sloţitým mechanismem lidské osobnosti. Různé formy podnětů a projevů, které utváří osobnost, mohou být připravovány k mnoha řekám plynoucím z jednoho jezera. Je-li jedna řeka přehrazena, o to více vody bude proudit ostatními. Jedna řeka lidské osobnosti je obvykle vyjádřena sexem v manţelství. Pokud je však v ţivotě křesťana tato řeka sexu zatarasena, můţe být uvolněn odpovídající objem duchovní, rozumové a citové energie k dalším formám vyjádření -takové jako přímluvy, vzdělání, umělecká činnost, tvořivost či sluţby nešťastným. To je prostě shrnuto Selwynem Hughesem v rozboru místa sexu v křesťanském ţivotě. „Vydávej sex pod Boţí vedení, aby lámal jeho tyranii a moc." Alexis Carrel říká, ţe lidé, kteří ve světě vykonají největší dílo, jsou silně sexuální lidé, kteří podřídili sex cílům, pro které ţijí. V manţelství musí být sexuální sklon kanálem plození a poskytování radostí druhému partneru. Mimo manţelství musí být sexuální sklon přepálen a usměrněn do tvořivosti v Boţím království. Pamatujte - silně sexuální a silně slouţící. (Citováno z „Kaţdý den s Jeţíšem" z 27.8.1984). Jsou zvláštní třídy křesťanů, kteří vţdy potřebují zachovat celibát? Je to například poţadavek pro všechny povolané k pastýřské sluţbě? Nový Zákon nic takového neukazuje. Bylo jiţ poukázáno, ţe mezi apoštoly byli pouze dva, kteří měli tento zvláštní dar- Pavel a Barnabáš. (Mohlo by být dokonce diskutováno, zda lze do toho zahrnout i Barnabáše.) V seznamu poţadavků na dohlíţitele (tradičně překládáno - biskupy) Pavel stanoví: „Tedy dohlížitel musí být... manžel jedné manželky..Musí vést svou vlastní rodinu správně a vidět, že ho děti poslouchají s náležitým respektem" (1Tm 3,2.4). Tedy vzdálen poţadování celibátu Pavel shrnuje, ţe dohlíţitel

(biskup) by měl být ţenatý muţ s rodinou. Vlastní zkušenost a pozorování během let mě přesvědčily, ţe to je moudrý a praktický poţadavek. Při jednání se svobodnými ţenami a manţelskými páry pastýř často potřebuje zvláštní pohled, který mu můţe poskytnout ze zvláštní odlišné perspektivy manţelka. Také potřebuje ochranu manţelky v situacích, v nichţ by mohl být vystaven sexuálním pokušením. Není férové, aby sluţebník trávil mnoho času se ţenami, ať jim radí či se s nimi modlí. Z takových situací vzniklo mnoho neţádoucích a zamotaných vztahů. To je nepochybně jeden z důvodů, proč Judaismus poţaduje, aby učitelé byli ţenatí muţi. V tomto ohledu jsou judské postoje blíţe k Bibli, neţ tradiční křesťanské učení, které poţaduje celibát u všeho duchovenstva. Celibát má jistě zvláštní místo v Boţím zaopatření pro jeho sluţebníky ve sluţbě. Můţe buď přijít jako svrchované charisma vloţené od Boha, nebo skrze rozhodnutí učiněné plně v modlitbě skrze jednotlivého křesťana. Není to však poţadavek pro všechny Boţí sluţebníky v určitých zvláštních kategoriích. Avšak pokud se týká manţelství nebo celibátu, kaţdá osoba povolaná k jakékoli formě sluţby potřebuje zjistit Boţí vůli pro svůj vlastní ţivot

IV. PŘÍBĚH RUTH 12. SEJDEME SE V „KRÁLI DAVIDU" Má ruka se chvěla, mé srdce bušilo, kdyţ jsem stála před svou poštovní schránkou v Jeruzalémě. Otevřela jsem telegram: „Setkáme se v hotelu Král David v devět přesně 20.9. Prince." Popadla jsem dech a četla telegram znovu. Derek Prince skutečně přijede do Jeruzaléma na Yom Kippur (Den vykoupení- nejsvětější den ţidovského roku) a chce mě vidět! Spěchala jsem zpět do svého pokoje v blízké nemocnici a padla na svá kolena v úzké posteli, otevřela si Bibli vedle telegramu. „Pane, znamená to, co si myslím, ţe to znamená?" modlila jsem se. „Utiš tlukot mého srdce. Pomoz mi slyšet tvůj hlas a čekat na tvůj pokyn". Kdyţ jsem před ním očekávala, začal přicházet pokoj - tiché ujištění, ţe Bůh mě uvede do plánu, pro který mě On připravil. Otravovaly mě stále další otázky: Jak by se mohl Derek Prince, kterého povaţuji za velkého muţe Boţího, spojovat se mnou, rozvedenou ţenou? Co kdyţ jsem si ty věci vysnila - ţe to vůbec nebyl Pán, který ke mně hovořil tyto poslední měsíce? Co kdyţ jsem se rozhodla sama? Co kdyţ dovolím povstat svým nadějím, uvolním své city a pak budu opět zraněná? Měla bych se odváţit mu důvěřovat? Nebo jakémukoli jinému muţi? Vzpomínám si zcela jasně na noc v r. 1965. Třásla jsem se a obracela vzlykajíc na své posteli. Má naděje a sny o „příštím ţivotním štěstí"' zmírala před mýma očima. Mé srdce bylo rozervané a mé city zmatené. Chtěla jsem mít té noci naději, ţe mohu budovat nový ţivot plný uspokojení a naplnění. Avšak před mýma očima rostl strach - strach, ţe bych nikdy nebyla schopna opět milovat a nebyla nikdy milována, ţe bych zbytek svého ţivota strávila v osamělosti a samotě. Nebo dokonce hůře v jiném rozbitém manţelství. Byla jsem tou, kterou Písmo nazývá „manželkou opuštěnou a zarmoucenou v duchu; manželkou, kterou vdali mladou pouze proto, aby byla zavržena" (Iz 54,6). Ve věku 21 let jsem se provdala za ţidovského muţe. Obrátila jsem se k jeho náboţenství, odvrátila se pryč od svého vlastního dědictví a kultury. Vydala jsem se bezvýhradně do vztahu, o němţ jsem doufala, ţe bude do konce ţivota. Věřila jsem, ţe by naše láska mohla obstát v kaţdém souzení. Pak po 13-ti letech to skončilo. Jiţ jsem se mu více nelíbila. Jiţ mě dále nechtěl. Našel si jinou ţenu. Naše manţelství skončilo. Nakonec se mé vzlykání utišilo a já jsem usnula. A se svítáním přišlo uskutečnění toho rozhodnutí, které bylo nějak učiněno, zatím co jsem spala. Já

bych šla sama. Nikdy více bych si nedovolila se stát zranitelnou citům a jednání druhé osoby. Udrţovala bych povrchní vztahy. Nikomu bych nedovolila se ke mně přiblíţit tak, aby mně to zranilo jako předtím. To bylo v roce 1965. Nyní byl 1977 rok a já jsem se měla rozhodnout, jestli se odváţím riskovat další důvěrný vztah. Protoţe jsem byla ţena, musela jsem čekat na muţe, aby učinil krok dříve, neţ jsem mohla dokonce vědět, zda je to moţné. Tento telegram se zdál být jistým znamením, ţe Derek Prince učinil tento krok. Mohla jsem se risku vyhnout. Nemusím odpovídat. Jediná adresa, kterou měl, byla má poštovní schránka. Kdybych se s ním nesetkala v Králi Davidu, byl by všemu konec. Ale potěšilo by to Pána? Troufla bych si neposlechnout vnitřního hlasu, který mi říkal: „Toto je důvod, proč jsem tě přivedl ţít do Jeruzaléma. To je to, na co jsem tě po celý tvůj ţivot připravoval." Čekala jsem tiše, dokud nepřišel plný pokoj. Věděla jsem, ţe můţu důvěřovat svému Bohu, který se mi zjevil skrze Jeţíše - Mesiáše. Tak jsem řekla: „Pane, ať se stane v této záleţitosti tvá vůle. Nevím, co mně čeká, ale tobě říkám ano, a já ti důvěřuji." Ne vţdy jsem činila rozhodnutí tímto způsobem. Narozena do velké rodiny během krize, vybavena dobrou myslí a silným tělem, jsem se brzy naučila myslet na sebe, přebírat iniciativu, záviset na svých vlastních schopnostech. Mnohdy jsem nedosáhla svá vlastní očekávání. Má odpověď byla vţdy stejná: uprav svou vůli, více studuj, tvrději pracuj, učiň to příště lépe. Občas jsem byla téměř zdrcena citovými boji, nad nimiţ jsem nemohla zvítězit silou vůle či sebeovládáním. Nikdy mi však nepřišlo na mysl, abych zavolala o pomoc k Jeţíši. Luterská církev v Michiganu, kde jsem vyrostla, nějak zklamala, aby do mně vloţila představu osobního vztahu s Bohem. Byla tam mnohá činnost - nedělní škola, církevní večeře, konfirmační třídy, skupiny mladých. Avšak nikdy jsem neporozuměla vzkříšení a mnohdy jsem byla zmatená, poněvadţ Jeţíš a Martin Luther se mi zdáli oplývající přesně stejnými prohlášeními. Mnohem později v ţivotě jsem se dověděla, ţe můj nejmladší bratr se setkal v této církvi s Jeţíšem jako chlapec, takţe jsem to byla pravděpodobně já, která zklamala v porozumění toho, co bylo vyučováno. V kaţdé třídě jsem odešla tak brzo, jak jen bylo moţné, uzavírajíc, ţe mi náboţenství nemá co dát O několik let později, kdyţ slouţil jako serţant v U.S. námořnictvu, jsem se setkala a vzala si svého ţidovského manţela. S překvapením, kdyţ jsem studovala, abych se obrátila k jeho náboţenství, jsem zjišťovala, ţe jsem Boha nikdy v Luterské církvi nepoznala - nikdy ne osobním způsobem, ale v jistotě, ţe to byl Bůh, který stvořil vesmír a který ze svých vlastních důvodů poloţil svou ruku na Judský lid. To bylo v r. 1950 právě po zápalné oběti a já jsem bojovala o porozumění jedinečnému povolání Judského lidu, zdánlivě milovaného Bohem, ale trpícím jako ţádný lid na zemi. Rabbi mi řekl: „Jsi si zcela jistá, ţe chceš projít tímto obrácením? Není to

snadné být Ţidem. Nikdo ti nerozumí. Můţeš skončit v plynové komoře. Jsi jiţ provdaná za svého manţela. Nikdo ti nebude vyčítat, neučiníš-li naprosté obrácení. Buď naprosto jistá!" Má odpověď byla jasná: nalezla jsem v judaismu více neţ jsem věřila, ţe bych mohla najít v náboţenství. Takţe přijímám jméno Ruth „dcera Abrahamova" a začínám pozorovat konzervativní Ţidy. Naučila jsem se zpaměti hebrejské modlitby pro sobotu a judské svátky. Naučila jsem se jak vařit potraviny pro zvláštní jídla, jak upravovat dům pro různé slavnosti. V rituálech byla jistota a měřítko pokoje a ještě více v úzkém spojení judského společenství. Adoptovali jsme si čtyři judské děti, poněvadţ jsem nebyla schopná plodit děti. Jedno z nich, dcera, je pohřbena na judském hřbitově v Portlandu v Oregonu. Našla jsem ji jednou ráno na její posteli mrtvou na „dětskou nemoc". Má nově nalezená víra mě nějak provázela skrze údery a zármutky. Během 13-ti let manţelství jsme se mnohokrát stěhovali, vţdy dále za povoláním mého manţela. Naše přístavy byly buď místní synagogy či další judské rodiny v městech příliš malých na synagogy. Zdálo se, ţe představujeme typickou judskou rodinu, úspěšnou, aktivně politickou a napojenou na místní společenství, zaměstnanou svým sociálním ţivotem. Byla jsem zapálená pro judskou výchovu dětí, mnohdy jsem je vozila mnoho mil na jejich lekce a pokoušela se je chránit před tlaky převládajícího křesťanského společenství Poté jednoho dne můj manţel přijel ze sluţební cesty, rozbalil a zanechal papír ze své kapsy na toaletním stolku. Motelová účtenka mě udeřila do očí: Pan a paní Bakerovi. S úlekem jsem jej zvedla, ale nebyla to chyba. Věci do sebe začaly zapadat: „sluţební' cesta, která se protáhla přes víkend, malý zájem o děti, kritika na mne, měření mne nějakými neznámými měřítky. Můj manţel si našel jinou ţenu. Kdyţ jsem se probrala ze šoku, šla jsem k důvěrné přítelkyni (o několik let starší neţ já) pro radu. Její rada byla bezvadná: nic neříkej, rozpusť si vlasy, kup si nějaké nové luxusní prádlo, vař stále jeho oblíbená jídla, získej ho zpátky. Po několik měsíců jsem předstírala, ţe nic nevím, vítala jsem jej po kaţdém návratu s otevřenou náručí, dvoříc se mu. Líbilo se mu to, ale druhý vztah pokračoval. V té době zjistila, kdo byla ta ţena. Vyhlídka na přesídlení do dalšího města mi dávala naději, dokud se schválně nezmínil, ţe ona se bude stěhovat taky. Pak mi řekl, jak často musí přijít děti, aby ji měly rády. To bylo příliš - to, kdyţ vzal děti na výlet beze mne a musel být výlučně její. Šla jsem shánět právníka. Tři roky, které následovaly, byly agónií. Náš celý ţivot byl rozdělený. Podvolila jsem se jeho ţádosti nerozvádět se s ním na základě cizoloţství z důvodu jeho kariéry. Souhlasila jsem se zákonným oddělením, aby následoval obvyklý rozvod. Rozdělili jsme si majetek a já s dětmi jsem se přestěhovala do starého malého domu, protoţe byl v blízkém sousedství. Nepřetrţitě jsem studovala aţ k úplnému vysokoškolskému vzdělání. Naše úmluvy byly přátelské a já neměla tušení, ţe kdyţ byl přemístěn mimo

stát (a mimo soudní právo), ţe zastaví alimenty a podporu splátek. Zdálo se, ţe jsem ztratila vše, kromě svých dětí. Neměla jsem manţela, ţádné peníze, ţádnou naději a nyní jsem musela vést soudní při. Tak jsem si vytyčila záměr, vyuţila půjčky přítelkyně, překousla svou pýchu a našla si práci na poloviční úvazek a prodávala kosmetiku od dveří ke dveřím. Můj cíl byl plat, který jsem mohla vydělávat aţ do konce studia. Mé děti trpěly ještě více. Odloučeny od otce, měly nyní matku, která byla vţdy příliš unavená a příliš zaměstnaná. Mnoho nocí jsem se na ně dívala v jejich postelích a vnitrně řvala: ,Boţe, proč? Proč?" Byly to nádherné děti. Vzali jsme si je domů s velkou nadějí. Ale já jsem jim nemohla být otcem i matkou. Nemohla jsem jim dokonce být ani dobrou matkou, jakou bych chtěla. Tak to šlo den ode dne, konala jsem to nejlepší, co jsem v těch okolnostech mohla. Pak přišlo skutečné neštěstí! Onemocněla jsem. Rozvod měl být právě ukončen, dětská peněţní podpora byla opět zasílána a já jsem téměř končila s diplomem. Myslela jsem si, ţe bych si mohla trochu odpočinout a nyní tohle! Pak jsem si vymkla kotník a následovala operace, poté zápas s chřipkou. Má situace vypadala neskutečně. Tak jsem jedno odpoledne leţela v posteli a křičela jsem k Bohu Abrahama, Izáka a Jákoba:„Kde jsi, Boţe? Nezajímáš se o mě? Nemohu se postarat ani o sebe, ani o své děti. Jiţ dále nemůţu. Pomoz mi!" Náhle celé ovzduší v mém pokoji bylo jako nabité elektřinou. Byl zde přítomen mocně, potěšující, plný pokoje - Jeţíš mě uzdravil. Věděla jsem, ţe to byl Jeţíš. Jako ţidovka jsem dokonce nevěřila v Jeţíše, avšak on mě přesto uzdravil! Pak ta Přítomnost odešla. Můj pokoj byl opět normální. Omámená jsem leţela několik minut, pak jsem povstala, abych vyzkoušela svou sílu. Kdyţ přišly děti ze školy domů, připravovala jsem v kuchyni jídlo. Bylo to nádherné být opět zdravá. Ponořila jsem se do všech svých činností a byla brzy zaměstnaná ve svém obvyklém 18-ti hodinovém dni. Nechtěla jsem se dlouho zastavit, abych nepřemýšlela. Důsledky zjevení Jeţíše byly větší, neţ jsem mohla snést Dívala jsem se na sebe jako na moderní Ruth, naprosto sebevydanou Bohu Izraele, a lidu Izraele. Nyní jsem věřila v Jeţíše. Co bych měla dělat? Má zkušenost byla tou nejmimořádnější, o jaké jsem vţdy slyšela. Myslela jsem si, ţe jsem první judskou osobou, která kdy uvěřila v Jeţíše jako Mesiáše. Nevěděla jsem, ţe jednotliví Ţidé po celém světě proţili také osobní setkání se vzkříšeným Mesiášem. Vše, co jsem věděla, bylo, ţe mě Jeţíš uzdravil a to, ţe v něj věřím. Ale nemohla jsem o tom hovořit. Mí judští přátelé by se urazili, kdybych v jakékoliv souvislostí připomněla jméno Jeţíš. Odmítla jsem číst Nový Zákon, který mi dala nová přítelkyně, křesťanka, se kterou jsem vedla obchod. Bála jsem se hledat nějaké další porozumění kvůli své jednotě s judaismem a judským lidem. Po dva roky jsem běţela od Boha. Neprokázala jsem

tomu, kdo mě uzdravil, ţádnou vděčnost. Zatvrdila jsem své srdce a odmítla přemýšlet o duchovních věcech. Vydala jsem všechnu svou energii k pozvednutí svých dětí, rozvoji své kariéry, pěstování společenské činností a udrţování svého sociálního ţivota. Okupovala jsem svou mysl dnem i nocí. Tak to šlo aţ do roku 1970. Poté se mé zdraví opět zhoršilo. Operace ţlučníku byla stanovena. Byla to bolest jako opětné křiţování a já jsem se bála. Vzpomněla jsem si na své vleklé onemocnění před dvěma lety a na úlevu, kdyţ mě Jeţíš uzdravil, a to tak, ţe jsem mohla začít znovu produktivní ţivot. Nevěděla jsem, jak bych mohla nyní zakusit druhý zázrak. Nedala jsem Jeţíši toliko úcty jako svému lékaři, ani jsem nevyvinula ţádné úsilí, abych zjistila, co si myslí o tom, abych byla zdráva. Jak málo jsem věděla o milosrdenství a nesmírnosti Boţí! Den před operací jsem četla knihu „Tváří v tvář zázraku" od Dona Bashama, kterou mi dala má přítelkyně. A poprvé jsem jasně uviděla svou potřebu Spasitele - ne zrovna, aby mě uzdravil, abych tak mohla pokračovat směrem, který jsem si pamatovala, ale aby očistil mé hříchy a dal mi nový, Bohem vedený ţivot. Viděla jsem obzvláště svou potřebu moci Ducha svatého ţít tento nový ţivot, poněvadţ od této chvíle jsem věděla, ţe bych nemohla překonat všechny překáţky silou vůle a tvrdou prací. Mučivá bolest mého těla mi říkala, ţe musím učinit radikální změnu ve svém ţivotním způsobu. Tam, v nemocničním pokoji, jsem sklonila hlavu a zavřela oči. Jeţíš řekl: „Toho, kdo ke mně přijde, nevyvrhnu ven." (J 6,37). Prostě, pokorně jsem k němu přišla. „Odpusť mi mé hříchy proti tobě," řekla jsem „kdyţ jsem šla' svou vlastní cestou. Přijď do mého srdce." A on to učinil. Bylo to prosté, bez citů, kdyţ jsem učinila ústní přijetí Jeţíše a potřásli jsme si rukou, abychom záleţitost zpečetili. Pak jsem řekla Jeţíši: „Pokud křest v Duchu svatém je od tebe a ty chceš, abych ho měla, chci ho." Můj opět nalezený Mistr převzal má slova a cizí slabiky začaly vycházet z mých rtů. Šeptem, aniţ by mě bylo slyšet, začala jsem hovořit novým jazykem daným z nebe. Bylo to jako přetékající pramen. Dlouho do noci jsem leţela, šeptajíc slabiky, které ze mne pramenily. Zdálo se, ţe to mnou plyne jako mohutné řeky nad kameny. Kaţdé slovo, kaţdá slabila mně více očišťovala. Příští den následovala operace. Po třech týdnech jsem se vrátila k práci. Mé uzdravení bylo rychlé, mé zotavení mně překvapilo. Okamţitě jsem začala číst Bibli s hladem, jaký jsem dosud nikdy nepoznala. Po bezpocitových začátcích jsem se zamilovala do Jeţíše. Nic kromě jeho slova a modlitby v novém jazyce mně neuspokojovalo. Nyní jsem měla další problém. Zápasy s napětím mezi poţadavky mé práce a civilní organizace a této nové lásky, která denně rostla. Po čtyřech měsících, jedné noci, mi Jeţíš ukázal jeden další krok. Jasně vyznat, ţe jsem se vydala výlučně jemu. Byl to zápas. Má vůle byla silná a dobře vyvinutá. Nakonec jsem poznala, ţe můj ţivot není nijak zvlášť úspěšný! Je pravdou; ţe jsem absolvovala universitu s vyznamenáním, kdyţ jsem vychovávala své děti a pracovala na poloviční úvazek. Pravda, vývoj mé kariéry

byl výborný, ale můj zdravotní stav se zhoršil 2x během dvou let. Shledávala jsem stále obtíţnějším zdolávat svého desetiletého syna. Potřebovala jsem vnitřní pokoj, který jsem našla v Jeţíši. Zdálo se mi, ţe nebylo jiné moţnosti. Přesto, ţe má mysl stále opakovala: „Co kdyţ? Co kdyby?", má vůle byla vydána. Ve své loţnici 21.2.1971 jsem řekla Pánu: „Jsem čtyřicetiletá slabá, s rozbitým manţelstvím, mám děti, které mají problémy - nevím, co ty chceš se mnou dělat. Ale pro cokoliv mně pouţiješ, jsem tvá, vydávám se ti." A on mně přijal. Po dvou nocích, kdy jsem se začala modlit, mi Bůh odpověděl. Téměř jsem spadla z postele. Nikdo mi nikdy neřekl, ţe Bůh dnes hovoří se svým lidem. Opět jsem si myslela, ţe jsem první osobou, které se to kdy stalo. Bylo to děsivé. Bála jsem se, proč jsem byla vybrána k takovéto zkušenosti. Po dvacet minut jsem kladla otázky o mém ţivotě a on mi odpovídal. On pro změnu poţadoval jisté změny v mém ţivotě. Řekl mi, ţe očekává poslušnost a ukázal mi, ţe mně povede, dokud budu věrně poslouchat, čemukoliv porozumím. Rozhovor probíhal, dokud jsem se neptala na něco jiného. Nenapomenul mně. Prostě mi neodpověděl. Naučila jsem se této lekci rychle: Nebuď zvědavá (všetečná)! Nový ţivot, který jsem obdrţela následující den, mně naplňoval úţasem. Pochybnosti a strach byly pryč. Byla jsem schopna učinit kaţdou změnu, o kterou mně Bůh poţádal v naprosté jistotě, ţe on stojí vedle mně. Během let mé samoty jsem se stala velmi nezávislou osobou. Nyní přes noc jsem se naučila nové závislosti na Duchu svatém. Vím, ţe jsem nemohla být poslušná Pána, aniţ bych slyšela jeho hlas; svatá bázeň a strach mně drţel, abych ho hledala, abych nemohla padnout nedostatkem pozornosti. Aţ později jsem zjistila, ţe jsem přijala dar Ducha svatého - dar víry. S touto vírou jsem byla schopna kráčet v postoji, který jsem drţela a očekávat na Boha, aby mně postavil, kde on mně chce mít. Během následujících měsíců byl kaţdý den dobrodruţstvím, jak se naučit slyšet Boţí hlas a jednat v poslušnosti. Naučil mně poddajnosti, abych zodpovědnost za vedení přenechala na Duchu svatém. Dal mi svou lásku, která ze mně i nade mnou plynula k ostatním. Mé nové zaměstnání jako vedoucí správkyně státu Maryland vyţadovalo rozsáhlé cestování a mé auto se stalo pojízdnou svatyní. Dodnes, kdyţ jedu v autě, je mým prvním přáním zpívat. Pán mi dal hlas, abych jej chválila a naplňovala své srdce písněmi. Zpívala jsem v Duchu svatém a zpívala jsem s porozuměním. Modlila jsem se v Duchu svatém a modlila jsem se s porozuměním. Můj vztah s Jeţíšem byl skutečnější neţ mé pozemské vztahy. Kaţdý den jsem ho hledala a on mně nikdy nenechal čekat. Radost z rozhovoru s ním tak přesahovala jakýkoliv pozemský cit, ţe ji nejde ani popsat. Připouštím, ţe bys mohl říct, ţe to bylo období námluv s mým nebeským Ţenichem, předchuť skutečných líbánek, které se stanou svatební večeří Beránkovou.

Kdyţ se vztah prohluboval a kdyţ jsem se jasněji učila poznávat jeho hlas a bezprostředně odpovídat na jeho pokyny, vedl mně Jeţíš do přímluvné modlitby. Začala jsem s ním hovořit velmi přirozeně o lidech a situacích, které se mně dotýkaly a on mi ukazoval, jak se modlit. Nejprve jsem byla překvapena jasnými odpověďmi na modlitbu, poté jsem zjistila, ţe on má rozkoš odpovídat na modlitby těch, kteří naplnili jeho podmínky. Kdyţ jsem se radovala v Pánu tak, jak nabádá Ţalmista v Ţ 37,4, naplňoval mně stále více sebou samým. Naplňoval mé potřeby také skrze lidi, dával mi za přátele zralé křesťanské páry, také svobodné ţeny, se kterými jsem se mohla modlit, mladé muţe jako přátele, aby mi dali muţské hledisko bez zahrnutí citů či kompromisů, pastýře se skutečně pastýřským srdcem, pomazané učitele (jedním z nich byl Derek Prince) skrze knihy, kazety a konference. Můj ţivot byl naplněný. Pak v r. 1974, během mé první návštěvy v Jeruzalémě, mně Bůh povolal do Izraele. Břímě za Izrael přišlo během prvního čtení Bible, kdyţ jsem dospěla k Izaiáši a Jeremiáši. V tomto okamţiku jsem porozuměla zrození státu Izrael a začala se modlit kaţdý den k Bohu, aby vystavěl Jeruzalém a učinil jej chválou země. (Iz 62,6-7). Yom Kippurová válka r. 1973 rozervala mé srdce. Chtěla jsem dělat více, neţ se modlit. Chtěla jsem pomoci. Ještě jsem nebyla připravená, kdyţ Bůh ke mně jasně promluvil, abych vše opustila a přestěhovala se do Izraele. Vzpomínajíc na noc v roce 1971, kdyţ jsem se mu vydala, uvědomila jsem si, ţe mně povede pouze tak dlouho, dokud budu poslušná v tom, čemu rozumím. Uváţila jsem, ţe jsem poznala jeho hlas. Byl to však risk. Bylo to tak vzdálené všemu, co jsem vţdy zamýšlela konat Stále se má mysl ptala: „Co kdyţ...? Co kdyţ...?" Avšak Bůh více neřekl. Měla jsem učinit rozhodnutí. Nakonec jsem odpověděla: „Ano, Pane, chceš-li to ty, chci to i já." Vrátila jsem se domů a hledala radu svého pastýře, aby mě utvrdil a pak jsem se vydala cestou poslušnosti. To byla doposud největší zkouška mé víry. V zařizování nešlo vše tak hladce. Můj bývalý manţel, který se znovu oţenil a měl rodinu, věděl o mé víře v Mesiáše. Poloţil mi do cesty všechny moţné překáţky, kdyţ jsem ţádala o jeho souhlas, abych mohla vzít svou nejmladší dceru Eriku s sebou do Izraele. Kdyţ se čas odjezdu odkládal, nepřítel našeptával: „Opravdu Pán řekl...?" Musela jsem rozlišovat mezi přirozenými problémy, satanskou opozicí a Boţí zkouškou mé rozhodnosti. Naučila jsem se poznávat Jeţíše v nových dimenzích. Opustila jsem své pozice, zanechala svou práci, vystěhovala se z domu, rozvaţovala jsem Písmo s novou naléhavostí. Odpověď přicházela z mnoha veršů: Důvěřuj mi. Kdyţ zkouška dovršila jeho záměrů, vzal nás Bůh do Jeruzaléma. Byl to slavný návrat domů. Nejen ţe nás spolu s Erikou přenesl do země mých adoptivních otců, ale obhájil svou věrnost. Byla jsem 44 létá, silná, zdravá, naplněná radostí. Za čtyři roky Jeţíš učinil tolik pro mne. Nyní mne přenesl do svého města - Města Velkého Krále! Co bych ještě mohla chtít? Vskutku jsem v

něm byla potěšená. Po dvou a půl letech jsem leţela doma ve své posteli v Jeruzalémě, kam mne izraelští lékaři poslali odpočívat, zmrzačená se zlomenou plotýnkou v páteři, která nešla uzdravit. Má páteř od dětství zakřivená by jiţ déle nepodpírala mé tělo. Měsíce ubíhaly bez úlevy od nepřetrţité bolesti. Vstávala jsem z postele denně co dvě hodiny, ale nebyla ţádná známka zlepšení. V těchto nečinných hodinách jedno odpoledne jsem listovala svým zápisníkem, kde jsem zapisovala své rozhovory s Pánem. Bylo to 4.11.1976, kdyţ jsem chtěla vědět, jak bych mohla lépe chválit a slouţit Pánu a znovu jsem se Pánu vydala. Na čisté stránce papíru jsem sepsala smlouvu, berouc na vědomí, co on pro mne učinil skrze krev Jeţíše a jak daleko mě dovedl ode dne v r. 1971, kdy jsem se Jemu plně poddala. Za sebe jsem uvedla, ţe jsem se mu plně a bezvýhradně vydala a nechala jsem zbytek stránky prázdný pro něj, aby ji naplnil v nějakých situacích. Poznamenala jsem to na okraj. Nyní jsem leţela v posteli. To byla situace nepředvídaná. Myslela jsem si, kdyţ mně spasil, bude mně udrţovat zdravou pro jeho sluţbu. Nyní jsem byla bez pomoci, v nepřetrţitých bolestech. Z pozitivní stránky bylo mé obecenství s ním slavné. Od časného rána do pozdní noci jsem zůstávala v přítomnosti Jeţíše. Leţíc na zádech jsem mohla drţet Bibli tak dlouho, abych přečetla krátké útrţky. Opotřebovala jsem kazety, které mi v těch měsících reprodukovaly Písmo. Uzdravení, po kterém jsem touţila, nepřicházelo, avšak vnitřní rozhovor s Ním a lahodnost Jeho přítomnosti byla nezrušitelná. Jednoho dne zaklepal na mé dveře Derek Prince. Byl v Jeruzalémě, slyšel o mně a přišel mi nabídnout modlitbu za uzdravení mých zad. Byla jsem přemoţena. Ačkoliv jsem za ta léta byla jistá Jeţíšovou láskou, bylo mi těţké uvěřit, ţe by poslal muţe takového postavení, aby se za mne modlil. Naštěstí jsem se Dereka nezalekla. Po dvacet let jsem jednala s politiky U.S. včetně senátorů, kongresmanů a guvernérů v kruzích mých známostí. Měla jsem ohromnou úctu k lidem v pozici autority, jak bylo zvykem v mé generaci, ale současně jsem se s nimi mohla rozptýlit a chovat se přirozeně. Navštívil mě spolu s mladým muţem. Hovořili jsme spolu nejprve o mém zranění, poté o Jeruzalému. Dívala jsem se na Dereka se skutečnou účastí a soustrastí. Vypadal mnohem starší neţ na 62 let. Jeho ruka byla v sádře zlomená při pádu. Jeho ţena zemřela před dvěma lety a dosud jsem mohla vidět zármutek a osamělost na jeho tváři. Bylo těţké uvěřit, ţe to je ten silný, ţivý muţ, kterého jsem slyšela tak mocně kázat před několika lety. Nabídl mi, ţe se bude za mne modlit Věděla jsem, ţe má zvláštní sluţbu „vzkládání rukou", protoţe jsem se s ní setkala na shromáţdění v r. 1971. V té době Derek ještě neporozuměl daru víry, který mu Bůh dal, ale nyní mi vysvětlil, ţe se „musím napojit" na Boţí moc činící zázraky skrze nepřetrţité děkování

Bohu, ţe se mně dotkl. Kdyţ Derek drţel mé nohy ve svých rukou, řekl:, Jsou naprosto stejně dlouhé! Modlil se jiţ někdo za tebe tímto způsobem?" „Ano", odpověděla jsem, „ty v 1971 roce." Zasmál se. „Udělal jsem dobrou práci!" Postavil se za mně a poloţil své ruce na má záda. Pak k mému překvapení začal prorokovat. Poselství bylo celé povzbuzením od Boha, který mi říkal, ţe jsem strom v jeho zahradě a ţe mně nic nevykoření. Překvapilo mne to, ţe Bůh mi dal osobně, ani ne před týdnem, přesně stejná slova, která jsem zapsala do svého zápisníku. Ve dveřích se Derek obrátil a řekl: „Zůstaň napojená! Nepřestávej děkovat Bohu!" Pak dodal: „Modli se za mně. Chystám se do Mnichova v Západním Německu příští týden na několik shromáţdění. Není to snadné místo ke kázání." Pak odešel. Šla jsem zpět k posteli a ulehla děkujíc Pánu. Byla jsem dosud přemoţena, ţe ho Bůh poslal. Ocenila jsem Derekovu vlídnost a citlivost na Ducha svatého. Nejvíce jsem si cenila znamení od Pána, ţe slyšel mé modlitby a ţe mně chtěl uzdravit. Nic dramatického se ihned nestalo. Kdyţ jsem začínala cítit bolest, volala jsem: „Děkuji, Jeţíši, ţe tvá zázračná moc působí v mém těle." Zůstávalo mi minimum síly. Mohla jsem se umývat a oblékat, ale nic více. Prováděla j sem cvičení, doporučené tělesným lékařem. Občas jsem chodila chodila plavat ve veřejném bazénu, neboť má slabá záda se posilovala ve vodě. Má dcera, která se v 17-ti letech připravovala na návrat do USA ke studiu na vysoké škole, nebyla ochotná nechat mně ve stavu invalidity. Nakonec jsem souhlasila doprovodit ji do států a připravit svůj lístek tak, abych se mohla vrátit do Jeruzaléma den před Rosh Hashane, judským Novým rokem. Letecká společnost mi na kaţdý případ slíbila vozíček a milostivě mi uvolnili čtyři sedadla, abych mohla celou cestu leţet. Týden před odletem jsem obdrţela překvapení - vlastnoruční dopis od Dereka Prince, ve kterém se zmiňoval o skupině v Kansas City, která se velmi zajímala o Izrael. Pozval mně k nim na návštěvu, kdyţ někdy přijedu do států. Jaký laskavý člověk, pomyslela jsem si. Vidí, ţe potřebuji odpočinek a zotavení. Vůbec mně nenapadlo, ţe by měl v mysli ještě něco jiného. Nikdy mně nenapadlo, ţe by byl vhodným muţem. Kdybych si to myslela, asi bych odpověděla jinak. Vůbec jsem netouţila si někoho vzít Můj vztah s Jeţíšem mně naprosto uspokojoval. Ţila jsem v jeho potěšení. Během měsíců nečinnosti jsem zjistila, ţe přímluva je nejúčinnější sluţbou, kterou jsem mu mohla prokázat. Kaţdý den jsem se mu vydávala v modlitbě - za kohokoliv, za jakoukoliv situaci, kterou on vloţil do

mého srdce. Mnoho modliteb, které jsem se modlila, zvláště za Izrael, byly naplněny před mým zrakem. (Ostatní jsou stále ještě naplňovány). Odepsala jsem Dereku Princovi, ţe mu děkuji a dala mu telefonní číslo do Marylandu, kde mě mohl zastihnout a navrhla jsem příjezd do Kansas City na 20.8. na 12 dní. Sotva jsem přijela Marylandu, jiţ telefonoval! Byla jsem ohromena. Ptal se mě na mé zdraví a řekl mi, ţe by mně rád viděl v Kansas City. Po několika dnech opět volal. Hovořil přátelsky a vřele. Znala jsem ho jako kazatelskou osobnost s ohromnou autoritou. Jeho lidskost mně překvapovala. Mezitím jsem nabírala sílu. Jistí přátelé mně vzali do letoviska a nechali mně ve svém přívěsu, takţe jsem mohla být několik dní sama, leţíc na slunci, plavala jsem a hlavně hledala Boha ohledně budoucnosti. Vrátila bych se do Izraele bez své dcery. Mé finanční zdroje byly omezené. Potřebovala jsem mít jasno v Boţí vůli. Opouštěla jsem místo s naprostou jistotou, ţe má zodpovědnost u Boha je pokračovat u Něho jako přímluvce, a ţe on jiţ pro mně připravoval záměry k mému zaopatření. Nevěděla jsem jak, ale měla jsem pokoj. Kdyţ mně mí přátelé vzali zpět do svého domu, řekli mi, ţe Derek Prince mě opět volal. Co mohl chtít? Domluvy o cestě byly naprosto jasné. Byla snad návštěva odvolána? Kdyţ jsem mu zavolala zpět, prostě se mně otázal na mé zdraví. Řekla jsem mu, ţe jsem byla odpočívat a plavat , Jsi dobrý plavec?" zeptal se. Odpověděla jsem kladně, ale pomyslela jsem si: Jaké druhy otázek to biblický učitel klade jakési dámě? Pak řekl: „Volal jsem, abys věděla, ţe mé letadlo přiletí do Kansas City pět minut po tvém. Budu zde pouze dva dny. Mám povinnost odletět 23.8. do severní Afriky." Kdyţ jsem scházela dolů po našem telefonátu, má přítelkyně se na mně škádlivě podívala: „Můţeš mi říct, co chtěl?" ,Bylo to divné," odpověděla jsem, „zdá se, jako by se chtěl seznámit. Dokonce se mně ptal, jsem-li dobrý plavec!" Podívala se na mně: „Myslíš si, ţe je v tom něco víc?" Sklonila jsem oči: „Obávám se na to myslet". Několikrát během příštích dní jsem to přinášela před Pána. Nemohla jsem porozumět, proč Derek Prince se mi chce přiblíţit Zmínil se, ţe hledal Boţí vůli, je-li pro něj čas, aby se vrátil do Jeruzaléma. Ráda bych věděla, chce-li Bůh vyuţít mé kancelářské schopnosti, abych tam pro něj pracovala. Avšak nebyla jsem schopná pracovat. Nemohla jsem poskytnout nic nikomu na zemi: vše, čeho jsem byla schopná, byla modlitba, a já jsem se vydala Pánu na tyto účely. Četla jsem Derekovu knihu „Odkrytá historie skrze modlitbu a

půst"(vydanou nakladatelstvím D. Prince, Fort Lauderdale, Florida 1973) a slyšela několik jeho poselství o přímluvné modlitbě. Snad Bůh ukazoval, abychom se modlili společně. Avšak nevěděla jsem, ţe by to mohlo nastat. Tolik věcí bylo nejasných. Nakonec jsem to nechala na Pánu a odjela do Kansas City s otevřenou myslí. Derekovo letadlo se opozdilo, takţe jeho přítel mě s Erikou posadil na zadní sedadlo vozu se svou manţelkou a vrátil se zpět pro Dereka a jeho zavazadlo. Kdyţ k nám Derek kráčel, opět se jevil jako silně vzrušující osoba, kterou jsem viděla na biblických konferencích před několika lety, vypadající nejméně o deset let mladší neţ v Jeruzalémě pouze před dvěma měsíci. Šel k přednímu sedadlu a kdyţ se obrátil, aby mně přivítal, věnoval mi dlouhý, pátravý pohled. Navenek jsem byla klidná, ale vnitřně jsem se třásla. Mé vnitřní otázky na Pána přinesly pouze jedinou odpověď: Důvěřuj mi. Spolu s Erikou jsme byly hosty v návštěvním domě jeho přítele a Derek je poţádal, aby pro mně poloţili matraci na podlahu z důvodu mých zad. Jeho praktičnost a porozumění mne překvapovalo. Později jsem se dozvěděla něco o tom, jak se staral o Lydii, která byla mnohem starší neţ on, v jejích posledních letech. Byl velmi odlišný od mých představ. Vtěch dvou dnech jsem jej viděla velmi málo. Jedli jsme s rodinou a měli pouze jeden soukromý rozhovor, v němţ jsem ţádala jeho radu na situaci v Jeruzalémě. Byl velmi praktický, dal mi své dvě nejnovější knihy a vepsal pro mne do nich - do jedné: Věnuje s modlitbou, a do druhé: věnuje s láskou (rozumově jsem tam vloţila křesťanskou, abych to učinila. křesťanskou láskou). Vjeho závěrečný večer jsem seděla po Derekově pravici na večeři. Kdyţ jsem se na něj dívala, zjistila jsem, ţe necítím absolutně nic. Měla jsem k němu ohromnou úctu jako k muţi Boţímu a jako pomazanému biblickému učiteli, ale nečekala jsem, ţe ho opět osobně uvidím. Cítila jsem se poctěná pozorností, kterou mi věnoval, ale vcelku to tím končilo. Příští ráno, kdyţ odjíţděl, se ke mně na letišti obrátil a zeptal: „Rozhodla jsi se definitivně vrátit se do Jeruzaléma?" Řekla jsem mu, ţe bych tam byla na Rosh Hashana. Řekl mi, ţe plánuje přijet na Yom Kippur. Snad by mne mohl uvidět. A bylo to. A bylo to? Následujících deset dní jsem plavala, procházela se a cvičila, pokračujíc neustále ve vnitřním rozhovoru s Pánem. Za domem byl malý potok s dřevěným mostem. Tak jsem v noci vycházela a kráčela dozadu a dále aţ na most ve světle měsíce, vylévajíc myšlenky svého srdce před Pánem. Věděla jsem, ţe musím poslouchat Př 4,23: „Střež své srdce se vší bedlivostí, neboť z něho vycházejí zdroje života!" Nemohla jsem si dovolit uvolňovat své emoce, ať k naději či ke strachu. Nyní se mi zdálo, ţe Bůh mi říkal, ţe chce, abych byla Derekovou ţenou. Ale Derek mi nedal ţádné znamení tohoto druhu zájmu, vyjma věnování v knize. Ať jsem slyšela či neslyšela správně, rozhodla jsem se tak, jako kdyby to tak

bylo. Na jedné straně to byla velká čest být Derekovou ţenou, ale také velká zodpovědnost. Jestliţe je to Boţí plán, musí mě pak chtít uzdravit, udělat mě fyzicky i duševně silnou. Opět jsem musela spočíst náklady. Mé poslední dítě opustilo hnízdo. Byla jsem hotová těšit se stupni osobní svobody, kterou jsem po 25 let nepoznala, nemuset se zodpovídat ţádné osobě. Důleţitější bylo, ţe jsem se nechtěla znovu vdávat. Bylo to 12 let, co mně muţ opustil a 7 let od chvíle, kdy jsem potkala Jeţíše. Můj ţivot s Pánem byl plný a uspokojující. Přesto... chce-li Bůh, abych se vdala, mohla bych odmítnout? Pak zpochybňující otázky: mohla bych riskovat nechat někoho jiného v mém srdci a ţivotě? Nadto děsivější otázky: mohla bych být dobrou ţenou? Byla bych schopná přizpůsobit se jeho způsobům a zvykům? Co kdybych po všech těch letech samoty neuměla všechny jeho potřeby poloţit před své? Co kdybych neuměla být poddajná? Věděla jsem, Ţe rozsáhle cestuje. Co kdyţ s ním nebudu schopná drţet krok? Má záda byla silnější, ale nebyla jsem zcela zdravá. A co mé soukromí - tolik hodin, která jsem trávila s Pánem? A co by bylo s váţností Dereka Prince, kdyby si vzal rozvedenou? Nedostala jsem odpověď na ţádnou ze svých otázek. Zdálo se, ţe to byla další podmínka v té smlouvě: musela jsem v té záleţitosti sloţit vlastní vůli a důvěřovat Bohu bez obdrţení jakékoliv konečné odpovědi. Předtím, neţ jsem opustila Kansas City, mohla jsem říct Pánu: Pokud mne Derek Prince poţádá, abych si ho vzala, udělám to. Neřekla jsem to proto, ţe bych milovala Dereka Prince, ale proto, ţe jsem milovala Pána a chtěla jsem se jemu líbit. Trvale jsem „střeţila" ochraňujíc své srdce. V Jeruzalémě to byl pro mne slavný čas! Byla jsem v nemocnici prohlíţejíc Staré město. Můj pokoj měl balkón, kde jsem trávila dlouhé večery. Mé nové vydání se Pánu mně přeneslo do větší důvěrnosti k němu. Bible mi byla zamilovaným dopisem. Tři noci mezi Rosh Hashama a Yom Kippur jsem zůstávala celou noc vzhůru na balkóně. Neobvykle jsem nepotřebovala spát Protoţe má páteř zesílila, mohla jsem se dlouho procházet po svém milovaném městě. Neustále jsem děkovala Jeţíši za jeho uzdravující moc a přítomnost. V den, kdy jsem se měla setkat s Derekem v Hotelu Král David, jsem vstala brzy z rána s písní na rtech: „Pokoj, pokoj, úţasný pokoj přichází od nebeského Otce..." Pečlivě jsem se oblékla a několik minut před devátou jsem přešla krátký úsek k hotelu Král David. Kdyţ jsem procházela vchodovými dveřmi, Derek vstal a přišel, aby mně přivítal. Podali jsme si ruce a šli do jídelny. Snídaně v Králi Davidu je přepychový bufet a my jsem jím několikrát prošli, abychom okusili různé delikatesy. Derek se zasmál, kdyţ viděl, jak si beru nakládané slanečky, vysvětlujíc, ţe on tím pohrdal a nikdy nemohl porozumět Lydiině lásce k nakládaným rybám. Nyní viděl, ţe

mám stejné chutě. Vyprávěl o svém pobytu v severní Africe. Pak sáhl do své kapsy a vytáhl malou krabičku: „Přinesl jsem ti suvenýr ze severní Afriky." Otevřela jsem ji. Uvnitř byla nádherná broţ s tygříma očima, osazenýma ve zlatě. To je opravdový muţ, pomyslela jsem si, věnujíc pečlivou pozornost všemu, co říkal. Věděl, ţe často navštěvuji synagogu v sobotu a ve svátky a pak se zeptal, jestli bych ráda šla tento večer na bohosluţbu Kol Nidre. Šli jsme do Hechal Shlomo, hlavní synagogy v Jeruzalémě, vyzvednout si dva lístky. Bylo na nich hebrejsky napsáno na obou jméno Prince. „Můţu ti navrhnout, abys šla jako paní Princová?" smál se Derek. Mé srdce vzrušeně tlouklo. Co se děje? Ptala jsem se Pána. Jak tvrdě on postupuje? Neobdrţela jsem ţádnou odpověď. Kdyţ jsme scházeli příkrým svahem, pevně jsem se chopila Derekovy rámě, abych se chvilkově opřela. Pak uţ ji nenechal vyjmout! Kráčeli jsme ulicemi Jeruzaléma za jasného bílého dne zavěšeni do sebe! Ihned, jak jsem to mohla nenucené udělat, jsem vyprostila svou paţi. Řekla jsem Pánu ano, ale nechtěla jsem, aby mé kroky byly vlečeny ţádným muţem, dokonce ani Derekem Princem! Ale Derek mi nic nenaznačil, ţe by se naše setkání končilo. Kdyţ jsme opět vycházeli z Krále Davida, formálně se mě zeptal, jestli bych ho nepoctila svou společností po zbytek dne. Souhlasila jsem a našli jsme si ţidle ve stínu plaveckého bazénu. „Povídej mi o sobě" řekl, kdyţ jsme usedli. „Kdo byli tví rodiče? Jak vypadala tvá rodina? Kam jsi chodila do školy? Chci tě poznat. Nic nevynechej." Bůh mi dal ohromnou milost Ve své přirozenosti nejsem upřímnou osobou. Mohla jsem vidět věci ze svého vlastního hlediska, avšak nikdy bych nepřekrucovala či nepodváděla. Tak hodinu za hodinou jsem vyprávěla příběh. Ptal se na mého bývalého manţela, mé obrácení k Judaismu, důvody rozvodu. Hovořilo se mi o tom tak snadno. Ráno minulo. Vy svědila jsem, ţe zachovávám Judskou praktiku půstu od západu do západu slunce na Yom Kippur a Derek řekl, ţe by se ke mně rád připojil. I kdyţ jsme nebyli hladoví, po velké snídani rozhodli jsme se jít ve dvě do jídelny na oběd, abychom se posílili na půst. Kdyţ jsme jedli, Derek mě nepřetrţitě zahrnoval otázkami. Nakonec jsem řekla: „Jiţ nemůţu dále hovořit, došla mi síla." „Velmi jsem se o vše, co jsi říkala, zajímal" omlouval se. „Nemohu vyjádřit, jak to bylo napínavé. Nebyl jsem k tobě fér." Pak mi začal vyprávět o svých bojích po Lydiině smrti; jeho hledání po poznání Boţí vůle pro zbytek ţivota; jeho otázky, zda by se měl vrátit do Jeruzaléma - města, které opustil v roce 1948.

Dosud byl náš rozhovor přátelský, ale trochu formální. Nyní, kdyţ začal hovořit, bariéry spadly, a zjišťovala jsem, ţe mi prozrazuje své nejvnitrnější myšlenky. Nejdůleţitější bylo neuvědomělé zjevování hloubky jeho osobního vztahu s Pánem. Jakkoliv byl úspěšným křesťanským vůdcem, díval se na Pána pro posilu a vedení stejně osobním způsobem, jak jsem to dělala já! Pak mi začal Derek vysvětlovat, proč mně pozval nejprve do Kansas City a nyní do Krále Davida. Kdyţ popisoval svou závěrečnou noc v Jeruzalémě v červenci, odloţila jsem svůj příbor a dívala se na něho. Ačkoliv byl navenek chladný, jeho hlas byl krajně vzrušený. Jeho oči se třpytily. Popisoval stoupající svah, který viděl ve zjevení a ţenu na jeho úpatí. „Ta ţena jsi byla ty" uzavřel, dívaje se na mne. „Porozuměl jsem, ţe Bůh mi říkal, ţe chci-li se vrátit do Jeruzaléma, je mým prvním krokem sňatek s tebou!" Odmlčel se a pak rychle dodal, ţe neočekává, ţe se rozhodnu na základě jeho zjevení, ale ţe musím hledat Pána pro sebe samu. Nevšimla jsem si, jak se mé srdce rozbušilo. Nyní se utišilo. Přišel naprostý vnitřní pokoj. Vše do sebe naráz zapadalo. Všechny ty otázky, které mě obtěţovaly - proč se o mě zajímá Derek Prince? Proč ze všech ţen ne světě, myslí právě na mě? Jak mohl uvaţovat o rozvedené ţeně? A nyní jsem měla odpověď. Čekal aţ začnu hovořit Řekla jsem prostě: „Nyní jsem porozuměla." „Co tím myslíš?" zvolal. Sklopila jsem své oči. „Myslela jsem, ţe Bůh ti říkal, abys mě ţádal o sňatek, ale nemohla jsem porozumět, proč sis vybral mě. Neznal jsi ani nic o mě. Nyní chápu. Iniciativa vyšla od Boha." Pak jsem se zadívala do jeho očí a v tu chvíli jsem se do něj zamilovala. Myslela jsem si, ţe oběd nikdy neskončíme. Seděli jsme v předsálí. Procházeli jsme se v parku a seděli na lavičce dívaje se na Staré Město. Ukázal mi diamant, který měl ve své kapse, zabalený ve čtvrtce bílého papíru. Pak jsem se vrátila zpět do svého pokoje v nemocnici, abych si odpočinula a převlékla, měli jsme poslední šálek čaje před půstem. Pak jsme šli do synagogy a oddělili se na tři hodiny bohosluţby, já v galerii ţen, on do hlavního podlaţí s muţi. Byl velmi přesný, kdyţ jsme se rozcházeli, určuje přesné místo, kde bychom se sešli venku, aţ vysluhování Kol Nidne skončí. Na galerii jsem ztišila srdce. Byla jsem očištěna od přílivu během dne. Nyní jsem mohla vše probírat. Zavřela jsem oči, kdyţ známé hebrejské fráze a melodie se roznášely kolem mne. Uvolněná v této Pánově přítomnosti jsem tiše opět svěřovala svůj ţivot jemu, pro jeho cíle a nyní jsem mohla zahrnout „dokonce svatbu s Derekem Princem". Yom Kippur je nejsvětější den judského roku. Mezi Rosh Hashama a Yom Kippur dokonce i nenáboţní ţidé obvykle chtějí být spojeni se svými blízkými a činit dobré skutky, aby se ujistili, ţe jsou „zapsáni v knize pro další rok." S Yom Kuppur v Jeruzalémě nelze nic srovnat. Zastaví se veškerá doprava aţ na záchranná auta. Není rádio ani televize. Celé město je tiché. Slyšíte štěkající psy a plačící děti. Není ţádná doprava, která by tlumila zvuk. Můţete se

dokonce procházet středem ulic. Kdyţ jsme šli zpět ze synagogy, nyní zavěšeni do sebe, Derek řekl: .Potřebuji ti říct ještě něco více". Zašli jsme k lavičce v parku a seděli ve světle měsíce zaplavující stěny starého města před námi. V tichu podvečera Yom Kippur Derek řekl: „Rozumíš, ţe nemám dosud svobodu ţádat tě, abychom se vzali?" Přikývla jsem. Věděla jsem o jeho vztahu s ostatními učiteli. „Souhlasili jsme nečinit ţádná důleţitá osobní rozhodnutí bez konzultace jednoho s druhým," řekl mi. „Nemohl jsem jim nic říkat, dokud jsem neznal tvou odpověď. Nyní to musím konzultovat s nimi. Budu s nimi koncem října." Teď bylo září. To bylo víc jak za měsíc! , budu se modlit" odpověděla jsem. Pak jsme vstali a kráčeli k nemocnici. Derek se na mně něţně díval. „Věřím, ţe to bude v pořádku," řekl. „Nemusíš se bát. Věřím, ţe Bůh nám oběma zjevil svou vůli jasně. Přijměme ji ve víře. Nemohu tě pozvat na zítřejší snídani, ale zvu tě, abychom se setkali přesně v 9.00 a strávili společný den. Odlétám brzy ráno příští den." To byl počátek našeho vztahu: den slavnostní modlitby a půstu. Nakonec jsme se vydali jeden druhému a svou budoucnost Pánu a řekli si vřelé sbohem. Měla jsem v Jeruzalémě mnoho přátel, ale ani jednoho, s nímţ bych mohla sdílet, co se dělo na Yom Kippur. Jak tomu bylo po sedm let, byl můj jediný společník Jeţíš. Vylévala jsem před ním své srdce a čekala na jeho rady. Na mém vztahu s Jeţíšem nebylo nic mystického, byla to" něţná konverzace a důvěrné přátelství. Naučila jsem se v těch letech čekat na jeho pokyny ve svém denním ţivotě, kdy a kde jít na nákup, kdy telefonovat, kdy se chopit úkolů. Poslušnost v těchto denních záleţitostech mi dávala důvěru k velkým rozhodnutím. Nyní po měsících poloinvalidity jsem na něm byla ještě více závislá. Hledala jsem jeho radu ve všech věcech. Dosud neschopná sedět či stát delší dobu, jsem nemohla pracovat. Avšak velký bankovní přepis ze zdroje v Evropě mne ujistil, ţe můj nebeský Otec stále dohlíţel, abych věděla, ţe nemám nedostatek. Obdrţela jsem kazety o duchovním boji z Derekových shromáţdění v severní Africe, které do mé záleţitosti vrhly nové světlo. Modlila jsem se. Kdyţ jsem čekala, aţ se Derek setká s ostatními učiteli, hovořili jsme krátce několikrát telefonem. Pak brzy v listopadu jsem opět uslyšela jeho hlas ale byl mdlý. Radost a bujnost byly pryč. Řekl mi, ţe řekli ne, ţe to povaţují za nemoudré pro něj usilovat o vztah se mnou. Sevřeným hlasem dodal: „Jiţ jsem koupil lístek k příletu do Jeruzaléma za dva dny. Přijdu, abych ti to řekl osobně a rozloučil se." To bylo vše. Vrhla jsem se na zem před Pána a křičela jsem: „Proč Pane? Proč mi to děláš? Proč mi dáváš takovou lásku a pak mi ji ode mne poţaduješ? Byla jsem spokojená s tebou. Nehledala jsem manţela. Proč jsi přivedl Dereka do mého ţivota a pak mi děláš toto?"

Překvapivě, jako by jeho ruce byly kolem mně, Jeţíš řekl: Důvěřuj mi. Pravá víra je vţdy krajně napjatá nevěrou. Občas jsem chtěla naprostou důvěru, ţe Boţí cesty jsou nejlepší; jindy jsem pochybovala o jeho lásce a křičela po ţivém znamení. Nyní, 13. listopadu, mi dal to, za co jsem se modlila a v co jsem doufala: zázrak, který ihned dokončil mé uzdravení. Kdyţ jsem se klaněla Pánu na velkém shromáţdění, jeho moc mnou prošla. Ihned všechna bolest opustila mé tělo, jeho síla proudila dovnitř. Ponořila jsem se do klanění v radosti z jeho přítomností. Po měsících nepřetrţitého utrpení, zmírněného pouze léky, ale nepatrně, kdyţ jsem mohla být uvolněná od bolesti, bylo to téměř podobné tomu být uvolněná ze svého těla! Byla jsem strţena zpět k zemi rukou na mých zádech. Vedoucí na terase viděla mou svítící tvář a poslali někoho zjistit, co Bůh učinil. Měla bych vystoupit nahoru a vydat svědectví? Přemístěná k terase svaly, které jsem cítila jako hedvábí, jsem se postavila k mikrofonu téměř oněmělá a slzící. Celý prostor kolem auditoria byl naplněn turisty -cizinci, viděla jsem drahé přátele z Jeruzaléma, kteří se za mne po těch sedm dlouhých měsíců modlili. Jejich tváře planoucí jako reflektory byly obráceny na mne. Nevzpomínám si, co jsem říkala a jak jsem líčila, co se přihodilo v tu chvíli, ale pak jsem se podívala na ně a řekla: .Děkuji vám. Děkuji vám, svým přátelům a děkuji tobě, Pane Jeţíši!" Později jsem viděla Pánovu úţasnou moudrost. Tím, ţe mne překvapivě povolal ke sdílení zázraku, zmocnil mne k učinění veřejného vyznání. Věřím, ţe to opravdu dokončilo uzdravení. Nebýt postavena před ţádost o svědectví, mohla jsem ztratit své uzdravení hned poté, kdy jsem měla další útoky bolesti. Někteří lidé mi říkali během těch dlouhých měsíců: „Vyhlašuj své uzdravení." Ale já jsem to nedělala. Nyní bylo uzdravení mé! Příleţitostné bodáni mně neděsilo, protoţe jsem věděla, ţe je to součást procesů. Později mi rentgen ukázal, ţe Bůh udělal více, neţ ţe uzdravil polámanou plotýnku. Vyrovnal mou pokřivenou páteř. Bylo to, jak by mi dal nová záda. Za čtyři dny jsem se setkala s Derekem na snídani v Králi Davidu. Jeho tvář byla popelavá, jeho ruce se třásly. Chtěla jsem se ho dotknout, abych ho potěšila. Tiše jsem se za něj modlila, kdyţ hovořil. Nic víc se nedalo dělat. Otevřel svou příruční tašku, vytáhl dopis a dal mi ho. Byl podepsaný čtyřmi učiteli: „Rozumíš" řekl, „vydal jsem se radit se s nimi ve všech hlavních rozhodnutích. To je hlavní rozhodnutí. Musím dodrţet své sebevydání." Dal mi svůj cestovní plán na několik následujících měsíců a ţádal mně, abych se za něj modlila, kdyţ cestuje za sluţbou. Pak překvapivě vyndal sklenici domácí marmelády, kterou mi poslala jeho dcera Anna. Vnitřní hlas řekl: Máš přítele. Jediná věc, která osvítila naše setkání, byla má zpráva zázračného

uzdravení mých zad. Derek byl tak vděčný Bohu. Viděl, ţe Bůh o mne převzal péči. Pak jsme si jiţ neměli co říct. Vsadil mne do taxi a zamával mi na rozloučenou. Tím skončila jedna kapitola. Co dělá ţena v takových situacích? Zaměstnávala jsem se. Silnější den ode dne, nakonec schopna sedět na ţidli, jsem se opět zapsala v Hebrejském ulpanu. Šest dní v týdnu jsem se nořila do jazykových studií. S nikým jsem se o svém zlomeném srdci nemohla sdílet. V bezesných nocích jsem plakala na rameni Jeţíšově, pak povstala ke své úsměvné cestě dnem, jásající ve svém uzdravení. Ve své třídě jsem poznala nové přátele a trávila čas se starými přáteli. Snaţila jsem se příliš mnoho nehloubat a neuvaţovat A modlila jsem se. Trávila jsem hodiny, noci, týdny v modlitbě, půstu a přímluvě nejen za Dereka, ale za Izrael a za Judsky lid. Egyptský prezident Sadat přiletěl do Jeruzaléma po Derekově odletu. Na všech rozích ulic lidé hovořilo o „konečném míru". Byla to kritická doba. Modlíc se za Izrael, jsem nemyslela na sebe. Ale nebylo to snadné. Slíbila jsem poslušnost Pánu, kdyţ uslyším jeho hlas. Otevřela jsem srdce Derekovi, protoţe jsem věřila, ţe to byla Boţí vůle: Jeţíš zlomil tvrdý krunýř, který jsem vybudovala v roce 1965. Aţ nyní jsem zjistila, jak zranitelnou jsem se stala. Měla jsem dvě volby: mohla jsem opět zatvrdit své srdce, nikdy nikomu nedovolit se ke mně přiblíţit. Nebo jsem mohla věřit Jeţíši, ţe uzdravíme zlomené srdce tak, jak uzdravil má zraněná záda. Vybrala jsem si. Př 3,5-6 se stalo mým vyznáním. Rozhodla jsem se důvěřovat Pánu celým svým srdcem. Nepokoušela jsem se porozumět mu. Chtěla jsem jej poznávat na všech svých cestách. Důvěřovala jsem mu, ţe bude řídit mé stezky. Kdyţ jsem na svých modlitbách sledovala Derikův cestovní plán, stala se divná věc: odešlo zoufalství a přišla naděje. To byla další kapitola. Jeden týden byl zvlášť výrazný, kdyţ Derek byl v Adelaide v Austrálii. Jednoho dne jsem byla ve třídě, slzy začaly kanout po mé tváři. Zmatená jsem se omluvila. Kdyţ jsem se v dámské místnosti uklidnila, nastoupila jsem na autobus a jela jsem domů. Opět nekontrolovatelné slzy. Plačíc ve svém pokoji, jsem se začala modlit v jazycích. Přešly hodiny a břímě nepřešlo. Nebylo to pro mne novým úkazem. Měla jsem zkušenost s takovouto přímluvou v Duchu nesčíslněkrát ve spojení s Izraelem, jak před, tak po stěhování. Vţdy jsem se dověděla příčinu později - teroristický vpád nebo krize vlády či začátek války. Tentokrát jsem věděla, ţe to je spojení s Derekem. Po třech dnech jsem napsala do svého deníku: „Díky Bohu Adelaide skončilo." Cítila jsem, ţe se něco v duchovním světě zlomilo. Do Jeruzaléma přicházelo brzké jaro. Přestěhovala jsem se do jednopokojového bytu v centru města. Pak přišel telegram: „Přijíţdím do Jeruzaléma s luterským zájezdem. Setkáme se v Králi Davidu na snídani." To byla nová kapitola.

Kdyţ jsme se setkali, okamţitě jsem viděla, ţe se Derek také setkal s Pánem. V jeho hlasu byla nová jemnost, byl zlomený v celém svém jednání. Obsluhovali jsme se v bufetu a povídali si, dokud číšníci nedonesli náš čaj. Pak charakteristicky Derek dospěl k Bohu: „Promodlíval jsem to v Adelaide. Dosud věřím, ţe to je Boţí vůle, abychom se vzali. Ukázal ti Bůh něco jiného?" Vyprávěla jsem o své zkušenosti v týdnu, kdy byl v Adelaide a o své neočekávané a nevysvětlitelné naději. Ţasli jsme nad prací Ducha svatého. Odděleni velkou zemskou vzdáleností, jsme se modlili jednomyslně. Ve víře, věříce Bohu, ţe ty věci vyřeší, jsme vyuţili ten čas, abychom se lépe seznámili. Kdyţ jsme se procházeli po Jeruzalému, Derek nadšeně poukazoval na mou sílu a čilost. Setkal se se mnou jako s invalidou. Nyní jsem byla činná a energická. Spolu jsme navštívili duchovní vůdce v Jeruzalémě, kteří byli mými osobní přáteli. Věděla jsem, ţe mne „prověřoval" pozoruje, jaký mám k nim vztah a jaké jsou jejich postoje ke mně. Jednoho dne jsme potkali jednu starší křesťanku, která bydlela ve městě po mnoho let, horlivou Derekovu rádkyni. Objevila se v té situaci jako blesk a začala prorokovat: „Bůh tě sledoval. Byl jsi příkladným manţelem Lydie. Zaslouţíš si to nejlepší, dal ti Ruth." Derek jí poděkoval, ale varoval ji, ţe nic není urovnáno. „Mé rty jsou zapečetěny!" Řekla a odešla tak prudce, jak se objevila. Kdyţ se Derek navrátil do U.S., kde se opět setkal s ostatními učiteli, vrátila jsem se ke svým studiím. Ale bylo jaro. Mé srdce bylo světlé. Bylo těţké se soustředit. Pak mi Derek volal, jeho hlas jásal. Ostatní učitelé se také modlili a Bůh jim dal nový pohled. Derek měl cestovat do Izraele v dubnu. Měli jsme začít plánovat. Nebyl ještě připraven, řekl mi, přestěhovat se do Jeruzaléma a prosil mne, abych to nechala nějaký čas uzrát, neţ to Bůh vyjasní, ţe bychom se tam měli usídlit. Kdyţ jsem potkala Dereka na letišti v Ben Guriot, byl to počátek nové fáze mého ţivota. Byla jsem anonymní judskou věřící v Jeruzalémě. Nyní jsem byla vtrţena do záře charismatického světla. Kdyţ jsme oznámili naše zasnoubení malé skupině Derekových úzkých přátel, zaostřili na nás cestující členové svou pozornost. Fotografovali nás, kdekoliv jsme šli. Jedna ţena přišla ke mně, kdyţ jsme stáli v řadě, čekaje na oběd a řekla: „Slyšela jsem, ţe se Derek Prince znovu ţení. Jsi to ty?" S úsměvem jsem přiznala, ţe to jsem já. Před Derekovým odjezdem do U.S. jsme došli k výhodnému místu k pozorování Jeruzaléma. Upřeně sleduje město, přemýšleli jsme nad vším tím, co Bůh učinil. Pak jsme se modlili:„Pane, usaď nás v Jeruzalémě, svým způsobem a ve tvém čase." Modlila jsem se tu modlitbu se smíšenými pocity. Byla to pro mne další smrt, skládání mé vůle. Jeruzalém byl více, neţ městem, v němţ jsem bydlela. Bylo to město, do něhoţ mne Bůh obzvláště povolal a lásku k němu mi dal Bůh. Ale má láska k Derekovi byla také dána Bohem. Musela jsem důvěřovat Bohu,

aby to obojí spojil svým způsobem a časem. Rozuměla jsem jasně, ţe nevěsta musí opustit svůj dům a jít do domu poskytovaného ţenichem. Zatímco opustit Jeruzalém bylo těţké, nebylo ţádnou obětí jít a být s Derekem. Ačkoliv jsme byli pouze pět dní spolu v rozsáhlých oddělených intervalech, Duch svatý nás spojil všesvazujícími pouty. To, ţe jsme odloţili náš vztah a nechali ho zemřít, nás vedlo k Pánu a učilo nás to více závislým na něm. Protoţe jsme byli v naší zlomenosti zasaţeni Pánem, mohli jsme se více jeden drahému vydat. Váţili jsme si kaţdé společné chvíle. V červnu jsem odletěla z Jeruzaléma na Floridu. Derek nechal severoafrický diamant vsadit do prstýnku na můj prst (Nazývali jsme ho „diamant víry", protoţe Derek ho koupil ve víře pro ţenu, kterou sotva poznal). Naše svatba během judského půstu stánků smísila judské a křesťanské tradice. Charles Simpson prováděl svatební obřad a ostatní učitelé na nás vkládali ruce a ţehnali nám. To byl slavný obřad. Vrátili jsme se do Jeruzaléma na své líbánky a o několik měsíců později ke studiu hebrejštiny na universitě. Být vdaná za Dereka a být'v Jeruzalémě se mi zdálo jako nádherný sen. Pán nás tam začal vést ke společné přímluvě s mocí, která daleko přesahovala naše osobní modlitebné ţivoty. Nyní mi začínalo být jasné, ţe můj celý ţivot byl přípravou, abych se stala Derekovou ţenou. Derek je přítel judského lidu a vydaný obnově státu Izrael. Před 25 lety mně Bůh vloţil do judaismu. Mé sjednocení s judským lidem a porozumění jejich obyčejů a tradic jsou mu neocenitelným přínosem. Za ta léta v Jeruzalémě jsem to město znala jako svou rodnou zahradu obchody, parky, tiché uličky. Znala jsem také mnoho o kultuře Středního Východu, tak odlišné od americké či britské. Judské způsoby myšlení, zvyků, hledisek, obchodních praktik. Derek po návratu do naprosto pozměněného města po 30-ti letech poznamenal, ţe Bůh mu poskytoval jeho vlastní osobní vedení. Dokud jsem nepřišla do Jeruzaléma, nikdy jsem mimo Spojené státy nevycestovala, ačkoliv jsem jeho kraje rozsáhle procestovala. Léta v mnohonárodnostním městě mi pomáhala připravit se na různé situace a kultury, s nimiţ jsem se setkala na našich cestách za sluţbou. Jak to cítím já, je má prvotní zodpovědnost obklopit Dereka tichou a pokojnou atmosférou, aby tak mohl plodit vše, co do něj Bůh vloţil. Lydie do něj vloţila veškeré své duchovní poznání, moudrost a zkušenost Kdyţ zestárla, Derek o ni pečoval. Nyní jsem se do něj vloţila já, pečujíc o něj, ochraňujíc jej před zásahy a rozptýleními, které nejsou nutné, pomáhajíc mu všemi moţnými způsoby, aby mohl svobodně hledat Pána a nést ţivé posvěcení (pomazání), prorocké vyučování tělu Kristovu. To je pravda, ať jsme ve svém domě v Jeruzalémě, na naší základně na Floridě či ať cestujeme po několik měsíců. To vyţadovalo rozmanité znalostí nabyté během celého ţivota. Nejdůleţitější ze všeho bylo, ţe Bůh mne provedl skrze souţení, nemoci, zkoušky, zklamání srdce a ţivot modliteb a přímluv ( tak obtíţné, jak to bylo pro

samotnou ţenu ) do hluboké závislostí na Duchu svatém, která zahrnuje kaţdou oblast mého ţivota. Tato závislost mně uschopňovala smísit mé myšlení a osobnost s Derekovou, bez ohroţení celistvosti své vlastní osobností. Myslím si, ţe jsem porozuměla, co Adam myslel, kdyţ řekl Evě „kost z kostí mých a tělo z těla mého" (Gn 2,23). Spoléhám se na Ducha Svatého, aby mi ukazoval, kdy být k uţitku Derekovi a kdy se stáhnout, kdy hovořit a kdy být tiše, kdy se podřídit a kdy vyjádřit své vlastní hledisko, kdy hledat jeho mínění a kdy pouţít vlastní úsudek. Nadpřirozený dar víry, který mi Bůh dal na počátku spojený s důvěrou, která přišla skrze sedm let chození s ním, mně připravovala k důleţité zodpovědnosti jako Derekovy ţeny. „Bez víry je nemožné se líbit Bohu." (Ţd 11,6). A bez víry by bylo nemoţné být Derekovou ţenou. Kdyţ jsme se vzali, vzal mně do plného partnerství ve Společnosti Dereka Prince. Bylo to prosté řízení, nahrávání kazet a publikování jeho knih, zaměstnávající dvanáct lidí. Od té doby byl rozvoj sluţby dramatický. Zdálo se, jako kdyby Bůh nemohl plně rozvinout svůj plán pro sluţbu, dokud nezaopatřil Dereka mnou, jako jeho pomocnicí. Tři měsíce po naší svatbě Derek zahájil svůj radioprogram, Dnes s Derekem Princem". Od roku 1985 obepíná zeměkouli včetně přenosů, které obsáhnou celou Čínu v jejich třech hlavních nářečích: mondavinském, kansonském a amoyském. Španělská verse je vysílána do celé Severní a Střední Ameriky a začíná se připravovat ruská relace. Derekovy materiály, které se prodávají rozsáhle a v mnoha jazycích v západním světě, jdou bezplatně naším Přesahovým celkovým programem k těm, kteří nemají jak zaplatit. Křesťanští vůdcové v oblastech vzdáleného třetího světa a za ţeleznou oponou přenášejí toto vyučování obratem svým vlastním lidem v jejich vlastních jazycích. Pobočkové kanceláře Společnosti Dereka Prince byly otevřeny ve Spojených královstvích, Severní Africe a na Novém Zélandě. Malý pramének se stal velikou řekou, řeka se stala mořem, moře se stalo velkým oceánem Bůh spojil Dereka s Lydií do jednoho postroje a pod jedno jho, aby orali a zasévali. Nyní v Derekových pozdních letech mně Bůh spojil s Derekem, abychom naplnili Boţí plán pro jeho ţivot k plodnosti a sdíleli se s ním ve sklízení. Na našem manţelském obřadu mi Derek poskytl své jméno a slíbil svobodně sdílet jemu všecky Bohem dané pocty, autority, a pozice. Velice si toho všeho váţím, vědoma, ţe jednoho dne se budu zodpovídat Bohu za vše, co jsem obdrţela „Komu je mnoho dáno, od toho bude také mnoho požadováno". (Lk 12,48) Má spoléhající jistota je v tom, ţe těším Pána způsobem, jak slouţím Derekovi a jeho sluţbě. A má důvěrná rada dnešním mladým lidem, kteří si ţhavě přejí vstoupit do manţelství, a kteří pochybují o Boţí lásce k nim, protoţe nemají partnera, je v ţalmu 37,4: „Těš se v Pánu a On ti bude dávat žádosti tvého srdce."