Bezpečnostní analýza: Bělorusko vypracoval: Jan Ullmann, Martin Solfronk, Adam Cironis
Politický vývoj Běloruska
Běloruská republika je již od roku 1991 samostatným státem. Jako jedna z nástupnických republik bývalého Sovětského svazu se silně orientovala na Ruskou federaci (např. roku 1995 byla mezi Ruskou federací a Běloruskou republikou podepsána Dohoda o celní unii). Roku 1994 se moci chopil vojenský důstojník Alexander Lukašenko, který se jmenoval prezidentem a který zemi vládne dodnes. Roku 1996 bylo po všenárodním referendu schváleno výrazné rozšíření jeho pravomocí, čímž došlo k faktické centralizaci moci v rukou prezidenta (pravomoci Národního shromáždění jsou minimální, navíc část ze 110 poslanců jmenuje podle současné ústavy přímo prezident). Následně v roce 2004 bylo prodlouženo funkčí období Alexandra Lukašenka na neurčito, kvůli čemuž došlo k mohutným demonstracím i ostré mezinárodní kritice. Reakce A. Lukašenka na demonstrace byly opět kritizovány mezinárodním společenstvím, jelikož došlo ke kriminalizování a věznění politických oponentů, což bylo odsouzeno jako přímé ohrožení demokracie. Evropský parlament reagoval na věznění oponentů a novinářů uvalením sankcí, především zákazem vstupu Alexandra Lukašenka a několika dalších osob, zodpovědných za restrikční opatření vůči vlastním občanům do zemí Evropské unie. V roce 2009 byla tato opatření po dlouhých diplomatických jednáních zrušena a Bělorusko přislíbilo prospuštění politických vězňů. V roce 2010 však Minsk porušil své sliby a při demonstracích, následujících po zmanipulovaných (za zmanipulované byly prohlášeny mezinárodními pozorovateli) prezidentských volbách, ve kterých byl Alexandr Lukašenko zvolen výraznou většinou voličů, režim opět zatýkal vůdce opozičních stran a politické odpůrce. Hlavním problémem Běloruska je tedy porušování Listiny základních lidských práv a svobod vládnoucím režimem, možná radikalizace v případě zhoršení ekonomické situace země a v dlouhodobém hledisku i možný výzkum jaderných technologií (což by ale muselo být podmíněno výrazným zlepšením ekonomické situace Běloruska, případně poskytnutím knowhow a technologií jiným diktátorským režimem, jako je například Írán, či KLDR)
Vývoj běloruské ekonomiky
Průmysl Běloruska, jako jednoho z průmyslových center bývalého sovětského svazu, je orientován na petrochemické a zpracovatelské odvětví. Proto jeho ekonomickou situaci vážně ovlivnilo Rusko zavedením cel ropy, kvůli nimž se cena zvedla na 390 USD za tunu, v důsledku odmítnutí presidenta Lukašenka uznat Jižní Osetii a Abcházii jako samostatné státy: „Zhoršení podmínek dodávek ruské ropy, nižší poptávka po běloruském zboží na světových trzích, podpora ekonomického růstu prostřednictvím vnitřních zdrojů a zahraničních půjček, nedostatečný příliv zahraničních investic, přeregulovaná ekonomika, zvýšení průměrné mzdy na ekvivalent 500,- USD jako jeden ze slibů předvolební prezidentské kampaně bez odpovídajícího zvýšení produktivity práce – tyto a další faktory přivedly běloruskou ekonomiku k nevyrovnanému rozpočtu, zrychlení inflace, zhoršení výkonnostních parametrů, zejména petrochemického průmyslu a v neposlední řadě ke značnému nárůstu deficitu obchodní bilance. Výsledkem je rostoucí zadluženost země, pokles mezinárodních rezervních aktiv a přetrvávající problémy s financováním deficitu běžného účtu platební bilance.“ (zdroj: http://www.businessinfo.cz/cz/sti/belorusko-ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000782/) Zvýšení ceny ropy se negativně promítlo do Běloruského exportu. Jakožto zakládající členěn OSN se již od roku 1993 snaží o přijetí do WTO. V jeho neprospěch tato jednání ustala v roce 2005 na mrtvém bodě. Vznikem celní unie Běloruska s Kazachstánem a Ruskou federací, došlo k zavedení jednotného celního tarifu mezi všemi třemi zeměmi. V červenci roku 2010 pak členové Celní unie ratifikovali Celní kodex, na který navázal návrh Jednotného hospodářského prostoru (v platnosti od 1. 1. 2012). Předešlý ekonomický pokles zapříčinil devalvaci běloruských Rublů oficiálně o 50% (neoficiální hodnoty se uvádějí až k 75%) a vládní zákaz obchodu s valutami.
Postoj EU k Bělorusku
V reakci na prezidentské volby 19. prosince 2010 a následné agresivní potlačení demonstrací se Evropská Unie rozhodla rozšířit sankce vůči běloruskému režimu. Díky těmto opatřením se evropský „blacklist“ rozroste o další jména. Momentálně se hovoří o 250 lidech, kterým vévodí běloruský prezident Alexander Lukašenko, ten je neoficiálně považován za posledního diktátora Evropy. Kvůli těmto sankcím dojde ke zrušení zahraničních aktiv těchto osob a zároveň jim bude zamezen vstup do Evropské unie. EU přistoupila k těmto sankcím i po nedávných událostech v Bělorusku, přesněji po popravě dvou teroristů, kteří odpálili bombu v metru, zabili 15 lidí a okolo 300 zranili. Ovšem podle vyšetřovatelů nebyla prokázána dostatečná vina, dokonce prý byli ke svému přiznání donuceni, ovšem prezident Lukašenko jejich popravu posvětil. Bělorusko po těchto krocích vyzvala její velvyslance, aby co nejdříve opustili zemi a na protest stáhlo své velvyslance koncem února ze zemí EU. Evropská unie odpověděla oznámením, že všechny neprodleně z hlavního města odvolá. Podle některých šlo o velmi silné gesto vzhledem k Bělorusku, ke kterému možná vede snaha o propuštění politických vězňů a uspořádání čestných voleb. Při posledních volbách získal Lukašenko 80% hlasů, ovšem mezinárodní pozorovatelé označili tyto volby za velmi „netransparentní“. Po vyhlášení výsledků voleb propukly v ulicích demonstrace opozice a Lukašenko nechal některé členy uvěznit, včetně jeho dvou protikandidátů, Andreje Sannikova a Mykoly Statkeviče. V dubnu se začala situace obracet k lepšímu. Minsk prý pracuje na návratu svých velvyslanců do zemí EU a prezident Lukašenko přislíbil i zvážení propuštění politických vězňů. Momentálně se nachází ve věznicích pravděpodobně 12 významných osob opozice. Velvyslanci se prý měli vrátit do země hned po Velikonocích, nicméně tomu pravděpodobně brání špatná komunikace s běloruskou opozicí.
Postoj Ruské federace k Bělorusku
Dnes jsou vztahy mezi těmito dvěmi zeměmi na dobré úrovni, ještě nedávno (roky 2007 – 2010) tomu tak nebylo, z úst vůdců obou zemí padala i slova o obchodní válce. Prvotní spor vznikl kvůli zvyšování ceny plynu z Ruska. Lukašenko zareagoval upevňováním hospodářskopolitických vztahů s EU, což však Ruská federace vzala jako vpád do své sféry vlivu a následně zmrazila Bělorusku úvěr 500 milionů dolarů. Další ranou byla zpráva o stavbě ropovodu, který by měl Bělorusko odstřihnout od klíčové zásobovací trasy do Evropy. A posledním tvrdým úderem běloruskému exportu byl zákaz dovozu běloruských mléčných výrobků na území Ruské federace (kam Bělorusko vyváželo až 93% svých mléčných výrobků. V roce 2011 nakonec obě země bývalé SSSR našly společnou řeč, přestaly s „obchodní válkou“ a dokonce podepsaly dohodu o výstavbě jaderné elektrárny (o celkové kapacitě 2400 MW) v běloruském Grodněnském kraji. Oba státy se znovu začaly zabývat teoretickým spojením v jeden spolkečný stát. Prezident Lukašenko dnes plně podporuje co nejužší spolupráci mezi Ruskem a Běloruskem a i ruskému prezidentovi Vladimírovi Putinovi je tato myšlenka blízká. Společně utvořili Svazový stát Ruska a Běloruska, který se má stát společným organizovaným vojenským, politickým, soudním, celním, ekonomickým, měnovým a kulturním prostorem. Na vzájemných setkáních společně rozebírají návrhy ústavy, vlajky, znaku, ale i ideu společné armády a měny. Unie ovšem zatím funguje čistě formálně. Dále vytvořili ještě s Kazachstánem celní unii, která se ovšem zatím potkává spíše s problémy než s plnou funkčností.
Možnosti dalšího vývoje situace v Bělorusku
Podle odhadů mezinárodních pozorovatelů se se zavedením domobrany zvýší počet ozbrojených jednotek běloruské armády o 120 000 až 150 000 mužů. Domobranu se prezident Lukašenko rozhodl zavést kvůli událostem tzv. Arabského jara, jde tedy z jeho strany o zřejmou obavu, aby se situace v Bělorusku neubírala stejným směrem jako v Libyi či v Sýrii. V nejhorším možném případě ovšem mohou vládní jednotky na rozkaz prezidenta užít násilí i vůči svým vlastním občanům při jakémkoli protestu vůči vládnoucímu režimu. Podle slov samotného Lukašenka totiž Bělorusko nebude váhat vojensky zakročit proti jakýmkoli diversantům či nespecifikovaným nepřátelským silám, což je možno vztáhnout i na demonstranty. Navíc je Bělorusko posledním evropským státem, aktivně využívajícím trest smrti. V případě vyhlášení vyjímečného stavu či stanného práva je tedy pravděpodobné i zneužití soudní moci k potlačení politických odpůrců. Existuje zde tedy reálná možnost násilného potlačování základních lidských práv, podobně, jako se tomu děje například v Sýrii. Využití vojenských jednotek vůči dalším zemím v regionu není příliš pravděpodobné, vzhledem k dobrým vztahům s Ruskem (viz členství v SNS, celní unii s Ruskem a Kazachstánem) i Ukrajinou (viz dovoz ropy přes přístav Oděssa během diplomatických neshod s Ruskem). Pokud by však došlo, podobně jako v roce 2011 v Libyi, k otevřené podpoře případných revolučních hnutí silami NATO (jako například vyhlášením bezletové zóny), existuje zde možnost odvetných opatření Běloruska vůči sousednímu Polsku, jako členu NATO. Vznik revolučního hnutí, které by mělo dostatečnou sílu ke svrhnutí Lukašenkova režimu, není příliš pravděpodobné, přihlédneme-li k běloruskému zákazu využívat zahraniční sociální sítě (porušení je přísně pokutováno) a k neexistenci svobodných médií na území Běloruska. V dlouhodobém horizontu by se Bělorusko mohlo pokusit po vzoru dalších totalitních států sestrojit vlastní jadernou bombu. Již dnes je patrná snaha získat atomovou energii, zatím pro mírové účely.
Možný postup Evropské unie vůči Bělorusku
Kvůli věznění politických protivníků by Evropská unie neměla polevovat v diplomatických sankcích, minimálně do chvíle, kdy pozorovatelé, vyslaní mezinárodním společenstvím, potvrdí zlepšení situace v zemi, propuštění politických vězňů a uspořádání demokratických voleb. Pokud se dnešní politická situace ustálí na mrtvém bodě a Lukašenko nebude do své prezidentské funkce demokraticky zvolen v nezmanipulovaných volbách, měla by EU co nejvíce podporovat zahraniční televizní stanice, snažící se vysílat v Bělorusku a pravdivě informovat jeho občany o světovém i domácím politickém dění. Vzhledem k možnosti běloruských restriktivních opatření vůči vlastním obyvatelům, by EU měla zjednodušit vízovou povinnost jeho běžným občanům, kvůli případným útěkům politicky diskriminovaných obyvatel. Bělorusko navíc zformovalo domobranu, kterou hodlá používat i proti diverzantům a nespecifikovaným nepřátelským silám. V případě jakéhokoli užití ozbrojených jednotek vůči politickým odpůrcům či demonstrantům je nezbytné okamžité zakročení mezinárodního společenství v podobě ekonomických sankcí, podobně, jako je tomu například v případě Íránu, kdy EU odmítá nadále obchodovat s íránskou ropou. Pokud by i přes zavedená embarga docházelo k porušování základních lidských práv, byl by nezbytný zásah jednotek NATO, a to například vyhlášením bezletové zóny nad oblastí Běloruska.
Seznam zdrojů: http://hledej.idnes.cz/clanky.asp?f=p&slovo=b%EClorusko&d=http://zpravy.idnes.cz/&searc h=Hledej http://cs.wikipedia.org/wiki/Svaz_Ruska_a_B%C4%9Bloruska http://www.businessinfo.cz/cz/rubrika/belorusko/1000782/ http://byznys.ihned.cz/index.php?cof=FORID%3A11&cx=011920814856034927223%3Apfkjz hhfhb0&ie=win-1250&p=020000_searchg&q=b%EClorusko&sa_x=0&sa_y=0 www.euraktiv.cz http://www.euroskop.cz/767/sekce/vysledek-vyhledavani/?fulltext=b%EClorusko http://atominfo.cz/2011/10/rusko-a-belorusko-podepsaly-smlouvu-o-stavbe-jaderne-elektrarny/
