BEZ PRVNÍHO NENÍ OBRAZU DRUHÉHO

1

BEZ PRVNÍHO NENÍ OBRAZU DRUHÉHO (that´s a hard core of the art´s of the future)

Barnabáš Bartl

ZPRÁVA O STAVU KORPORACE JMÉNEM SVĚT K 1.1.2015

A VÝHLÍDKA DO ROKU 2055

2

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

… dnešní vzdělanci i těch nejobecnějších oborů jsou tak specializovaně zaměření, že přes detail nevidí celek… Barnabáš

Vydalo Nakladatelství Bartolšic Luděk-SaBelon © Ing. Luděk Bartolšic ISBN 978-80-905713-9-6

3

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS204268

“… Nedomrlé,……… tedy, již jen aby se opěvoval Havel a nadávalo na Rusy,… “ mrmlá si u Zlatého lva nad poloprázdným krýglem píva lidový vypravěč,… nejspíš ztracená existence, pomyslím, i když hovoří vzdělaně o nějaké podivné doktríně, co se tady uhnízdila. Zkrachovalá existence, nebo střední kádr nanejvýš, pomyslím… Poposedám o kousek dál, posouvám s sebou také v novinovém papíru zabalený obraz, co jsem právě převzal. Dotyčný majitel tohoto skvostu, opřeného o nohu hospodského stolu, mně jej přivezl osobně. Včera jsem jej koupil na inzerát. Trval na platbě přes internet ve chvíli předání obrazu. WiFi u Zlatého lva zavedenou mají. Proto jsme také dohodli setkání v této hospodě na Perštýně. Trval také na platbě v bitcoinech, ve virtuálním světě se vyzná. Zatím vše obsluhuje z mého korunového účtu na dálku sám. Ten jsem si otevřel jen pro tento obchod, disponuje přesnou částkou, co inzerent požadoval za obraz v korunách. Ta částka není malá. Deset bitcoinů si na jeho doporučení doma směním také, přes internetovou burzu “MTGox“,… http://mtgox.comburzy mně napsal na rožek novinového papíru, co je v nich zabalený ten zatím netušený skvost opřený dole o nohu stolu. Stejně jsem se chtěl na něj ještě jednou 4


podívat a přesvědčil se, že je to opravdu obraz “Jákob, Ráchel, Lea a Zilpa s malým Josefem“,… tajemný obraz od malíře Alfréda J., o kterém jsem ledacos slyšel. Ty bitcoiny si právě směňuje za mé peníze dvojitou transakcí. Nejdříve 19 Kč za USD a posléze v kurzu 3,6842 USD/bitcoin. Zjevně to nedělá poprvé, ví kam sáhnout a prsty mu na klávesnici laptopu, ten si přinesl s sebou, jen hrají. Za obraz jsem právě zaplatil jeden milion korun, moc jsem o něj stál. Inzerentovi obrazu se v jeho elektronické peněžence, kterou měl pro tento obchod předem připravenou, právě objevilo číslo 14 285, tedy počet bitcoinů. Ty mu právě říkají pane. Na mém účtu z toho milionu korun zbylo 52,85 koruny. Prý mně je nechá. Ty virtuální peníze se počítají jen na celé. Odchází,… vlastně si tím zbytkem zaplatil své pívo, pomyslím, to druhé, moje doplácím. Od dveří se ještě vrací, znovu prochází kolem toho sprostého dlaždiče a podává mně na poslední chvíli neurovnaný balík starých papírů s dovětkem, že to k tomu obrazu patří,… divil jsem se prve, co to ještě vláčí s sebou,… a šeptá mně do ucha:… Ńa rámu obrazu byla ošuntělá plastová nálepka s nápisem fixkou,… to mohly být fixky poprvé na trhu a plast právě šel do módy, taková šedesátá, počítám…´ Ten člověk se chová arogantně, obzvláště teď, když má peníze v té divné měně ve své peněžence na webu… Ńapsáno tam bylo, “secret wardrobe, Spálená 155“. Ošuntělou plastovou samolepku jsem strhnul, ať ten obraz nehyzdí, ale do toho bytu na uvedené adrese jsem se jednou, když majitelé nebyli doma, pro jistotu kouknul. Tu schovávačku jsem tam objevil, důmyslná, ale 5


potřebovala by opravit,… nějaké srolované plátno, tak metr a půl na šířku tam bylo,… jakýsi nesmysly na něm, to jsem cestou odhodil, ale tyto lejstra jsem vzal, takže tady je máte, určitě patří k tomu, teď již vašemu obrazu…´ Ńeutíkejte ještě, pane, jak se k vám dostal, jak říkáte, teď již můj obraz?´ Volám na něj, aby ještě posečkal… ´Koupil jsem jej v Dorotheu, v komisi, neprošel prý aukcí a dlouho tam ležel bez povšimnutí,… jeden kunsthistorik povídal, že je to výborná koupě, tak jsem jej vzal. Teď již vám to řeknu, dal jsem za něj půl milionu. Vidíte, ten dědek měl pravdu. Vy jste za něj dal rovný milion…´ Milion bez těch padesáti korun, co mně zbylo na účtu, a taková byla útrata za jeho pivo, hochštapler jeden… Moc jsem po tomto obrazu A. Justitze však toužil. A ten divnej majitel obrazu? Dnešní boháč s obnosem 14 285 bitcoinů na svém internetovém účtu právě zmizel z hospody u Zlatého lva na Perštýně do nenávratna. Opilec u stolu v koutě stále vykřikuje ty nesmysly o naší slavné demokracii, já si poposedám ještě dál a obraz zabalený v novinovém papíře posouvám také. Nedá mně to a nedůvěřivě prohlížím ten neobyčejně tlustý a neobyčejně osahaný fascikl,… prý k tomu obrazu patří, povídal… Vyčuhují z něj vytržené listy i listy vložené, všelijaká lejstra jako by v těch černých deskách byla po desítky let kupena. Útržky s poznámkami z toho trčí bez ladu a články z novin a všelijaké dokumenty jsou tam vrstveny už bez ladu i skladu. Celé to drží pohromadě steřalá, třikrát navazovaná guma používaná kdysi k patentnímu 6


zavařování. Do těchto akt snad sto let nikdo nenahlédl, ani ten hochštapler, ten obchodník se vším. Pomyslím. Ten, co se drží židovského… „ Je jedno co,… hlavně že je co prodávat“,… tak ten do toho také se neráčil nahlédnout. Desky jsou cele nehnuté a listy uvnitř povětšinou slepené. Pokouším se přes rožek alespoň nakukovat, v tom mne půlka steřalé gumy od patentních zavařovaček zůstala v ruce a druhá mne cvrnkla po oku. Náhodně otevírám spisek někde vespod a nalézám rukou psané poznámky německým švabachem ke článku ze starých českých novin: „… o Egonovi Ervínovi K., jak vyčmuchal agenta Rýdla,… generála, co donášel zprávy Rusům o taktice mocnářské armády proti Srbům, rok 1913…“ Peníze za tři plzeňský i se spropitným nechávám na stole a mizím odsud. Dlaždič již nevykřikuje, spí na založených rukou opřený o stůl. Je toho pořádná porce v podpaždí, obraz nesu v pravé ruce a stále jej kontroluji, nemůžu se tím směrem vynadívat. Jen po očku sleduji kolemjdoucí, také se ohlížím po popelnici, abych se toho kvichtu pod paží zbavil. Přemýšlím o tramvaji, kterou se co nejlépe dostanu, co nejblíže k domovu. Akta stále pod paží a v momentě, kdy se chystám přejít silnici na protější refíž, do mne vrazí stařičký muž. Skoro mně ta zátěž vypadla. Nevypadla, vybalancoval jsem to, však staříkovi něco vypadlo, nějaký časopis, z kapsy. Nemohl jsem se pro něj shýbnout, tak to udělal sám a podává mně jej, že mně vypadl. Tvrdím, že to není moje, že to musí být jeho. Trvá na svém,… ´je to vaše věc´. Vidím, že je na barevné obálce nápis: Aukce Dorotheum podzim 2008. Starý pán trvá na svém, nechám jej být. 7


Muž jako věchýtek oblečen v šedém balonovém parkeru model 65 se již ztrácí v davu a já obtěžkán vším tím směřuji k domovu… Zatížen papírovým sběrem, večerní špička, dusno, a ve voze k nehnutí. Obzvláště na obraz v pravé ruce dávám pozor, aby mně jej někdo neprokopnul. V tom novinovém papíře vyhlíží nehodnotně, navíc ten sběr v náručí. V novinovém papíře, uvažuji,… to je dobře, ano, obraz nepoutá pozornost, však vážnost křehké věci také ne. Musím být obezřetný. Věc to křehká je a lidé bezohlední. Za dveřmi domu na Smíchově, již jí je jako v bavlnce. Opírám moji novou svátost na chodbě o měkoučké kabáty, zatím co ten fascikl z výšky pouštím na tvrdou dlaždici. Prach, co se vznesl, mne pošimral až v nose. Nahoře hromady si vynucuje pozornost barevný reklamní slogan Podzimní aukce Dorothea 2008. Zvedám jej, ten katalog, co mně před chvílí na ulici podstrčil dědek v obnošeném sportovním parkeru. Nemusel jsem ani listovat, otevřel jsem jej na založené straně a vidím,… vidím obraz, co je stále na botníku zabalený v novinovém papíře… Odhadní cena 650 tisíc korun, tam stojí. Vím, že aukcí prošel bez povšimnutí, a také, že u nich posléze ležel dlouhou dobu v depozitáři, jako zboží komisní. Toto mně prozradil ten inzerent dnes u Zlatého lva, já jsem mu za něj dal rovný milion. Však po tomto obrazu jsem toužil od prvního okamžiku, co jsem na něj v inzerátu narazil. O jeho tvůrci i tomto jeho období vím hodně, dal bych za něj i mnohem více, ale co ten stařík v tom ošuntělém sportovním parkeru, co mně tímto aktem chtěl říct, že jsem prohloupil, vysmíval se mně? Ne, nic nemohl tušit, 8


ne tak vědět,… nebo se za tím vším skrývá ještě něco více?... Takto se táži sám sebe při pohledu doprava na botník… Jsem unesen, obraz třímán pevně, snad aby nevyklouzl z rukou, a prohlížím ze všech stran. Otáčím jej a sleduji každý detail, jen aby mně něco neuniklo. Jsem vzrušený v očekávání. Vzbuzuje ve mně emoce, ne ta částka, kterou jsem jej ohodnotil. Tento mistrův skvost s biblickým námětem má hodnotu daleko vyšší, a nějaká předtucha, co mně leze do tohoto mého sebemluvu napovídá:… “O tomto obraze nevíš skoro nic…“ Nemůžu se dočkat příštích chvil, již v domácím jdu vyhlédnout nejlepší místo pro zavěšení mé čerstvě nabyté radosti… Visí nad psacím stolem, to ať jej mám stále na očích, slunce tam po celý den i rok nedosáhne, to je to nejlepší místo. Ne, nezapomněl jsem na tu hromadu papíru na chodbě, naopak hryzá mne zvědavost do ní nahlédnout. Toho stoletého prachu jsem se zbavil částečně, když jsem s tím praštil o zem při příchodu za dveřmi a zbytku teď na společné chodbě, tedy přede dveřmi, ať mně paní domácí promine… Je po půlnoci, stále mně to nedá, prohrabuji se tím vším, třídím a přebírám, zběžně list po listu pročítám a nevycházím z údivu. Vůbec se v tom nevyznám. Nepřichází mně, že se to týká mého obrazu, ten agenturní dražební katalog se ho však zjevně týká, ale tady jsem na žádnou spojitost nenarazil, kromě maličkosti. Je tady toho hodně o autorovi obrazu,… jen tím tak listuji, bude to vyžadovat hodně práce, hodně zajímavé práce a již teď si uvědomuji, že i hodně času. 9


Ještě že jsem cestou nenašel popelnici. Snad, celý jeho život je tu propírán spolu s dalšími, jejich vzájemné debaty jsou zaznamenány s pečlivostí a na čtvrtkách nalepené výstřižky z novin s komentářem a poznámkami psanými ručním švabachem, nejspíše mistr rád četl noviny,… kolik toho tady je. Také dokumenty a snad i účty za vybavení bytu a účty za elektřinu ve Spálené jsou tu také. Jakési historické cáry papíru, “Com mmendatorium ke dni Nanebevzetí roku 1183“, to je nadepsáno tužkou nad tím v češtině. Co toto má znamenat, ten inzerent vybílil snad Klementinum, ne byt ve Spálené č.p. 155. Dívám se přes dveře na hodiny, abych se přesvědčil, že právě odbilo čtvrtou ranní. Nemůžu se od toho odtrhnout, nemůžu se dobrat konce. Vždy další a další zajímavost mne zabrzdí, to se často pročítám hlouběji a hlouběji do informací, které považuji pouze za zajímavosti. Právě teď je tu vzpomínka na malířovu manželku, její nešťastný odchod ze světa vezdejšího a pomlouvání tamních pavlačových drben čekajících nejspíše na kousek štranku oběšence, to prý pro štěstí. Toto je psáno zase jinou rukou, dále je snad polovina štosu psána mladistvou šriftou, nějaký mládenec, nájemce bytu ve Spálené po válce, student germanistiky to tam vedl a spravoval. Pomalu se rozednívá, nechám to prozatím být. Bude s tím práce na kvartál. Svítá, jdu se alespoň do kuropění natáhnout. Za chvíli mohu čekat budík, stejně nezaspím, ten včerejší den a probdělá noc se mně honí hlavou. Čtení okolo štranku oběšence pro štěstí nakonec, to mně usnout nedá zajisté…

10


Zkoumání starých akt postupně úplně propadám. Změnil jsem zaběhnuté zvyklosti. K okolí nejbližších jsem na slova skoupý, tak jsem těmi starými časy zaujat. Spěchám od povinností, zapomínám na chléb svůj vezdejší, už abych seděl za pracovním stolem. Hned od dveří bytu se ujišťuji, že obraz tam visí. Vzal jsem si týdenní volno. Zanedbávám přítelkyni, dceři nezvedám telefon. Často zarůstám vousem. Kafé však si odřeknout nedokáži, dole pod kopcem v kavárně třídím v hlavě nashromážděné informace, k veřejnosti kolem jsem netečný, nepoznávám sám sebe. Na jídlo se obvykle zastavuji cestou. Už abych tam byl, byl zpět a prohrabával se tím starým papírem. Rok 1913 Egon Kisch, Alfréd se s ním evidentně znal. Oba chodili jako staří mládenci do Montmartru, tančírny v Řetězové ulici. Oba byli ještě stejně chudobní. Tehdy ten novinář stopoval generála Rýdla, nepozdával se mu jeho život nad poměry, hedvábím podšívané uniformy se vymykaly zvyklostem. Popsal podrobně generálovo zatčení ve vídeňském hotelu, za donášení ze štábu Rusům, v novinách. Pátek třináctého to bylo, kdy si naposledy vyzvedl na poště balíček plný peněz zaslaný z ruského pohraničí. Šeptalo se, že se díky němu v Srbsku nemohly pohnout tři rakouské ofenzívy. Co po nejlepší flotile na světě, kterou měli našinci za zády, pokulhávala strategie boje, byla vyzrazena. Báli se všichni, hodně se bála také vídeňská vláda mumií kolem stařičkého mocnáře. Nejvíce se pánové v cylindrech báli svých vlastních paniček doma, že se jeden večer vrátí v pozdní hodině z kanceláře a nezbude než kápnout božskou: ´Ztratili jsme nadobro, vámi tolik milovanou rakouskou 11


riviéru kolem Dubrovníku. Co teď budete dělat milovaná Rosy, nebo Gréto,…Grétuško…´ Psáno v poznámce švabachem… Ten nešťastník právě vyšel z vídeňského hotelu Klomser a směřoval na poštu, kousek za rohem, vyzvednout si balíček plný peněz zaslaný z ruského pohraničí,… jak se ukázalo později… Tehdy, právě v ten samý moment roku 1913 zase Alfréda vyrušil někdo jiný od běžné činnosti, snad právě psal tuto poznámku švabachem. Nebo ze studia, či čtení a třídění novin byl Alfréd vyrušen. Byl v nouzi a bral jakýkoliv melouch, třeba portrétování selky z vedlejší vesnice na památku pro vnuky. Netušil, že to zabouchání na vrata jejich statku mu na čas úplně změní život. A, již vůbec nemohl tušit to, co my dnes s jistotou víme,… že se Alfréd za deset let nato vrátil z Paříže domů bohatý a obtěžkán vzácnými obrazy. Tehdy ještě vzácnějšími než byl ten jeho vlastní obraz Jákob s Ráchel a Leou,… namalovaný právě v té době pro starého Američana Adamse. To, ale moc nadbíhám sledu událostí. Jen vězte, že si tehdy Alfréd již mohl dovolit pořídit mezi prvními u nás přijímač k Radiožurnálu, a oddat se po létech strádání vnitřní svobodě. Své bohatství tajil, zášť mu dlouho byla v patách… Na vrata jejich statku v Nové Cerekvi zabouchal starý muž, mluvil lámanou němčinou. Američana Adamse viděl poprvé, a zřejmě i naposledy se spolu bavili před synagogou v Karlsruhe, ještě v době Alfrédových studií na tamní Akademii. Ten jej teď vyrušil z letargie, ta Alfréda v tom období často přepadávala, jak si stěžuje v 12


zápiscích. Tou návštěvou pro Alfréda začalo velké dobrodružství, zoufalý život starého mládence začal být opájen nadějí a vírou. Dozvěděl se neskutečné a namaloval také ten neskutečný obraz ´Jákoba, Ráchel, Lei a Zilpa s malým Josefem v náručí,…´ ti všichni jsou na něm… I tak se stalo, jak jednou Alfrédovi předpověděla cikánka, šťastně se oženil, vzal si Aničku, ta si vzala život po Alfrédově smrti. Stal se také bohatým mužem a především skvělým malířem moderních děl. Tomu však předcházela velká válka, ta jej na dlouho poznamenala… Snažím se proniknout do té doby, kterou malíř žil, poznat situace ve kterých se nacházel. Však jako by se po něm zavřela voda, jako by se po něm slehla na čas zem. Jsem povděčný a raduji se z každé zprávičky o něm, nebo drobná jeho kresba z té doby mne potěší také. Mistrovy obrazy znám snad všechny nazpaměť, žel je jich málo, k vidění téměř nejsou, povětšinou zmizely spolu s ním. Navštívil jsem znovuotevřenou synagogu kousek od jeho rodného statku, i ten veliký kostel kousek před jejich vraty jsem navštívil. O obou stavbách, synagoze i kostele se často v těch archiváliích dočítám, kostel je věrnou kopií kostela Sv. Jakuba v Praze. Kvůli Alfrédovi jsem jej navštívil, a prohlížel v něm umístěný veliký Hensheho obraz Útěku do Egypta. Martyrium mnichů, triptych na dřevě od stejného barokního umělce vlastnil Alfréd sám, a Anna jeho žena, jej, ten krásný rozkládací obraz nabídla po Alfrédově smrti Státní sbírce. O tom všem se postupně dočítám…

13


O jeho posledním životním tažení při ozdravném pobytu v Tatrách je tu zmínky poskrovnu. Však, snad dílem náhody, nutno dodat, i já ve stejných horách často pobývám na zotavené… Tenkráte, tou dobou, kdy Alfréd šlapal s vírou v uzdravení do strmých kopců, tak tam v hotelu Grand pobýval jiný autor, spisovatel Karel Čapek, ten na procházkách vymýšlel svá dramata a psal dlouhé dopisy své milé do Prahy. I já se pokouším, právě nyní a také tady ve Vysokých Tatrách, psát vzpomínání na Alfréda,… vlastně dopisuji zde tuto knihu a za inspiraci vděčím pobudovi z internetu, co mně vrazil pod paži starý fascikl sešněrovaný styřelou zavařovačkou,… ale to moc předbíhám. Alfrédovými slovy; nevydržel jsem to a za tepla běžím vám to, vážení čtenáři, vyzraditi… Snad sto let po Alfrédovi, ve stejných, často mlhou zalitých horách, vídám jiného spisovatele, pana Banáše,… nejspíše tady tvoří také, a nejspíše u toho psaní i medituje. Tedy domýšlím, když o těch zvycích lidu žijícího na úpatí střechy světa píše. Vystudoval zahraniční obchod, ale všichni spisovatelé něčím začínali, pomyslím,… možná šel právě za obchodem po Hedvábné stezce opačným směrem a dostal se až do těch míst, ale to je samozřejmě a svrchovaně jen a jen jeho věcí, kudy chodí… Stále ještě zvedám dceři telefon jen občas, má malou dceru a domluvené soužití. Spíše život vedle sebe s jiným. Je nepodobný soužití v lásce Alfréda a Anny, tak bych jí to přál. Tuhle mně přišla i s malinkou, že jde k lékaři. Tak jsem ji s ní počkal. Asi je to hulvát, když vztáhne ruku na ženu. Tak bych mu s ní, s tou jeho 14


zakroutil. Došlo mně, jestli je to hulvát, jak bych si s ním poradil? Od té chvíle uvažuji o kurzu pro podobný případ. Projít průpravou, hlavně mentálně takovou situací si projít na nečisto, aby člověk následně prošel kolem takového darebáka s hrdostí a vírou ve svou ráži… Jako bych později byl touto touhou veden,… za pár týdnů potkám muže, co se dokáže protivníkovi podívat dlouze do očí, a mnohému z toho naučí i mne. Potkám ještě jednou staříka Bena, špiona. Ano, ten mne ve svém řemesle proškolí,… ale to předbíhám událostem, co tomu předcházejí. Jen vězte, že onomu hulvátovi jsem jednou později rozbil hubu. Ještě dnes jej poznáte, když jej náhodou potkáte, má natrženou hubu a vykloubenou ruku. I toto byla práce starého Bena, co ještě jednou, za pár týdnů, vstoupí na scénu a ujme se hlavní role v našem nevšedním příběhu… S přítelkyní se chystáme do KV na filmový festival, pár lejster jistě vezmu s sebou, ty co se týkají roku 1931, to v Karlových Varech Alfréd vystavoval, snad naposled v životě svá díla a odehrálo se tam mnoho divného. Dá se říci tajuplného. Jeho bezdůvodná návštěva městečka Ostrov, majetku tamních piaristů, se tehdy udála potají. Pak ještě návštěva města Chebu. Jako by v tom kraji po něčem sám pásl. Toulal se po městech, co po staletí ležela na území nikoho,… území zvané frei… Chceme se tam s přítelkyní teď, po více než osmdesáti letech po té, zastavit také. Lejstra týkající se roku 1931 rozhodně vezmu s sebou…

15


BEZ PRVNÍHO NENÍ OBRAZU DRUHÉHO

Recommend Documents