Berlínský deník. William L. Shirer

Berlínský deník William L. Shirer

Tato publikace vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

William L. Shirer BERLÍNSKÝ DENÍK V roce 2012 vychází jako el. publikace v nakladatelství L. Marek, Bezručova 97, 430 03 Chomutov Z anglického originálu BERLIN DIARY přeložil Ludvík Gréc Odborná revize překladu a poznámky Jaroslav Hrbek Obálka Pavel Beneš, 1. vydání - knižní v r. 2007 (978-80-87127-03-2) Translation © Ludvík Gréc, 2007 ISBN 978-80-87127-47-6

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

PŘEDMLUVA K PŮVODNÍMU VYDÁNÍ Většina deníků je pravděpodobně psána bez myšlenky na jejich publikaci. Pisatel nepřemýšlí o žádných potencionálních čtenářích. Deníky jsou osobní, intimní, důvěrné a jsou součástí svých autorů; součástí, jež zůstává před hloupým okolním světem raději ukryta. Tento deník v žádném případě nezastírá, že je jiného druhu. Je pravda, že jsem ho psal pro své potěšení a duševní klid, ale – abych byl naprosto upřímný – také s myšlenkou, že – pokud se k tomu nějaký nakladatel odhodlá – jednoho dne by mohl být z větší části publikován. Nebylo to ovšem proto, že bych – byť jen na okamžik – považoval sebe a svůj život za nějakým způsobem důležitý či že by se měl těšit zvláštnímu zájmu veřejnosti. Jedinou omluvou je mi skutečnost, že mi dle mého názoru nabídlo mé zaměstnání poněkud neobvyklou příležitost zaznamenávat den za dnem v postavení očitého svědka příběh Evropy, která se již nacházela v agónii a s ubíhajícími měsíci neúprosně směřovala k propasti sebezničující války. Předmětem tohoto deníku není proto – kromě náhodných momentů – jeho pisatel, ale právě Evropa, kterou jsme s rostoucí fascinací a hrůzou pozorovali, jak se v druhé polovině třicátých let řítí šílenou cestou k Armageddonu. Hlavní příčinou této katastrofy na kontinentu byla jedna země, Německo, a jeden člověk, Adolf Hitler. Většinu svého času v cizině jsem strávil právě v této zemi, poblíž tohoto muže. Z tohoto výhodného místa jsem pozoroval vrávorající a hroutící se evropské demokracie, ochromení jejich sebedůvěry, soudnosti a vůle, jejich ústup z jedné bašty za druhou, až se již nemohly, s výjimkou Británie, nadále stavět na odpor. Z oné totalitní citadely jsem také pozoroval, jak Hitler – jednající s cynismem, brutalitou, rozhodností, jasnou myslí a cílem, jaký kontinent nezažil od dob Napoleona – kráčel od vítězství k vítězství, sjednotil Německo, znovu ho ozbrojil, rozdrtil a obsadil své sousedy, až vytvořil ze své Třetí říše militantního vládce kontinentu a z většiny jeho obyvatel své otroky. Tyto skutečnosti jsem si zapisoval ze dne na den. Bohužel se některé z mých poznámek ztratily; jiné jsem raději spálil, než abych riskoval, že padnou i se mnou do laskavých rukou gestapa; několik málo věcí jsem se zapsat neodvážil, pokoušeje se uložit je do paměti, abych tak učinil později, v bezpečnějším čase. Nicméně většinu poznámek a kopie všech reportáží ve stavu, než prošly cenzurou, se mi podařilo propašovat ven. Tam, kde něco chybělo, jsem vycházel ze svých depeší a rozhlaso-

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS170836

Olympijský oheň, Berlín 1936. vých scénářů. V několika málo případech jsem byl při popisu událostí dne nucen spolehnout se na svou paměť, vědom si nástrah této metody a požadavku být nemilosrdně upřímný. A konečně jsem také zatajil jména některých osob v Německu nebo osob, jež mají v Německu příbuzné, či jsem je pouze jednoduše označil nějakými písmeny, která nemají žádný vztah k jejich skutečným jménům. Gestapo v knize žádné záchytné body nenajde. Chappaqua, stát New York duben 1941


ČÁST I VÁLEČNÁ PŘEDEHRA



Rok 1934

7

W. L. S. LLORET DE MAR, ŠPANĚLSKO, 11. ledna 1934 Peníze jsou pryč. Pozítří musím začít znovu pracovat. Moc jsme o tom nepřemýšleli. Přišel telegram. Nabídka. Špatná nabídka z Paris Herald. Prozatím to však bude stačit, než najdu něco lepšího. A tak se končí nejlepší, nejšťastnější a nejbezstarostnější rok našeho života. Byl to „odpočinkový rok“, rok klidu. Strávili jsme ho v této malé španělské rybářské vesničce přesně tak, jak jsme o tom snili a jak jsme si to plánovali, krásně nezávislí na zbytku světa, na událostech, lidech, nadřízených, vydavatelích, redaktorech, příbuzných a přátelích. Nemohlo to pokračovat navěky. Ani bychom to nechtěli. Ačkoliv kdyby se oněch tisíc dolarů, které jsme si pro náš záměr našetřili, nescvrklo kvůli pádu dolaru na šest set, možná bychom si náš rok prodloužili, dokud by se neobjevila lepší práce. Myslím, že jsme si dobu našeho odpočinku vybrali dobře. Znovu jsem nabyl zdraví, které mi sebrala malárie a úplavice v Indii a Afghánistánu v letech 1930–31, a vzpamatoval jsem se z šoku po svém zranění na lyžích v Alpách na jaře roku 1932, kdy mi chvíli hrozila naprostá ztráta zraku; nakonec jsem bohudík přišel jen o jedno oko. Právě uplynuvší rok 1933 byl dost možná zlomovým nejen pro nás samotné, ale i pro Evropu a Ameriku. To, co dělá Roosevelt doma, téměř zavání sociální a ekonomickou revolucí. Hitler a nacisti jsou v Německu u moci už celý rok a naši přátelé ve Vídni píší, že fašismus – ten místní klerikální i ten berlínského typu – nabývá v Rakousku stále většího vlivu. Revoluce tady ve Španělsku krachuje a pravicová vláda Gila Roblese1 a Alejandra Lerrouxe2 dává podle všeho přednost buď znovunastolení monarchie, nebo zřízení fašistického státu podle vzoru Itálie. Nebo kombinaci obou variant. Paříž, do které jsem přišel v křehkém věku jednadvaceti let v roce 1925 a kterou jsem miloval, jako miluje muž ženu, již není Paříží, do níž dorazím pozítří – o tom si nedělám iluze. Skoro se zdá, jako by svět, do něhož se teď opět vracíme, byl jiný než ten, který jsme opustili před pouhým rokem, když jsme si ve Vídni zabalili oblečení a knihy a vydali se do Španělska. Na Lloret de Mar jsme narazili náhodou při výletu z Barcelony nahoru podél pobřeží. Městečko leželo pět mil od železnice na úpatí Pyrenejí a ve tvaru půlměsíce obklopovalo širokou písečnou pláž. Tess se tam okamžitě zalíbilo. Mně taky. Našli jsme tu na pláži zařízený byt – třípatrový s deseti pokoji, dvěma koupelnami a ústředním topením. Když nám


8

Rok 1934

jeho majitel řekl, že cena pronájmu je patnáct dolarů za měsíc, zaplatili jsme na rok dopředu. Měsíčně jsme včetně nájmu utratili průměrně šedesát dolarů. Co jsme těch posledních dvanáct měsíců dělali? Nic převratného. Od dubna do Vánoc jsme se čtyřikrát či pětkrát denně koupali. Chodili jsme na výlety do předhůří Pyrenejí, které se u vesnice svažuje k moři, kolem tisíců olivových hájů, stovek lesíků korkových dubů a nabílených zdí rolnických domů, na další a další den neustále odkládajíce plánovaný výstup na horské vrcholy, pozdě na jaře a pak hned brzy na podzim pokryté sněhem. Četli jsme řadu knih, na které nikdy nebyl čas v dobách, kdy jsem musel zasílat každý večer telegramy a cestovat z jednoho hlavního města do druhého – z Paříže a Londýna do Dillí. Já sám jsem přečetl něco z historie, něco z filozofie, Spenglerův Soumrak Západu, Trockého Dějiny Ruské revoluce, též Vojnu a mír a Célineho Cestu do hlubin noci, nejoriginálnější francouzský román od války, a dále všechna nebo alespoň většinu děl od Wellse, Shawa, Ellise, Bearda, Hemingwaye, Dos Passose a Dreisera. Také nás navštívilo několik přátel: Allenovi, Rusell a Patt Straussovi a Luís Quintanilla, jeden z nejnadanějších mladých španělských malířů a vášnivý republikán. Andrés Segovia žil vedle nás a večer k nám chodil na návštěvy. Povídali jsme si nebo nám hrál na kytaru Bacha či Albenize. Tento rok jsme na sebe měli čas; čas jen tak se potloukat a dovádět, pít víno a jíst, odpoledne chodit na býčí zápasy a večer do křiklavé Čínské čtvrti (Barrio Chino) v Barceloně; měli jsme čas vnímat barvy – olivově zelenou okolních vrchů, s ničím nesrovnatelnou modř Středozemního moře na jaře a ono úžasné, pusté, šedobílé nebe nad Madridem; měli jsme čas blíže poznat španělského rolníka, dělníka i rybáře, lidi úžasně důstojné, odvážné a čestné přes jejich život v bídě a o hladu; v Pradě a Toledu zbylo i trochu času na Greca, jehož rozmáchlé tvary a barvy nás tak uchvátily, že všechny renesanční obrazy, které jsme pak viděli v Itálii – včetně děl Leonarda da Vinciho, Raffaela, Tiziana a Botticelliho –, se nám zdály vybledlé a chudokrevné. Byl to dobrý rok. PAŘÍŽ, 7. února Stále ještě trochu ohromen po včerejší noci. Okolo páté hodiny odpolední jsem lelkoval v kanceláři Heraldu a přemítal, zda se mám odebrat dolů do sněmovny, kde měl nový premiér Édouard Daladier číst své ministerské prohlášení.3 Náhle jsme dostali hlášku o nepokojích na Place


Rok 1934

9

de la Concorde (náměstí Svornosti). Skočil jsem do taxíku a odjel se o tom přesvědčit. Nic neobvyklého se nedělo. Několik monarchistů z Camelots du Roi, Jeunesses patriotes poslance Pierre Taittingera a rváči ze Solidarité française voňavkáře Françoise Cotyho – všechno pravicoví gangsteři – se pokusili vniknout do sněmovny. Policie je však rozehnala. Náměstí vypadalo normálně. Zatelefonoval jsem do redakce Heraldu. Vrchní redaktor Eric Hawkins mi doporučil, abych si dal někde poblíž něco k večeři a později se tam ještě vrátil. Byl jsem tam asi v sedm. Něco se očividně dělo. Jízdní četnictvo v ocelových přilbách náměstí vyklízelo. U obelisku uprostřed hořel autobus. Proklestil jsem si cestu na stranu Tuilerijských zahrad skrz příslušníky jízdního četnictva, sekající kolem sebe šavlemi. Nahoře na terase se shromáždil několikatisícový dav. Brzy jsem zjistil, že se nejedná o fašisty, ale o komunisty.4 Když se je policie pokusila vytlačit, začali po ní házet kameny a cihly. Na mostě přes Seinu, vedoucím od náměstí ke sněmovně, jsem spatřil neprostupnou hradbu jízdních četníků, jak si nervózně pohrávají s puškami. Příslušníci řádné policie a hasiči je podporovali. Několik malých skupinek demonstrantů se pokusilo dostat k mostu po nábřeží od Louvru, ale dvě požární hadice je zahnaly na útěk. Okolo osmé hodiny vpochodovalo na náměstí několik tisíc válečných veteránů z UNC (Union Nationale des Combattants*), kteří dorazili z Rond-Point po třídě Champs-Élysées. Přišli v uspořádaném tvaru za záplavou trojbarevných vlajek. Zastavili se u mostu a jejich vůdci začali diskutovat s policisty. Přemístil jsem se na balkon třetího patra hotelu Crillon, z něhož se dalo přehlédnout celé náměstí přeplněné lidmi. První výstřely jsme nepostřehli. Plně jsme je začali vnímat až v okamžiku, kdy se asi šest metrů od nás skácela náhle na zem nějaká žena, zasažená kulkou do čela. Stála vedle Melvina Whiteleathera z AP. Teď jsme již palbu přicházející od mostu a z druhé strany Seiny slyšeli zřetelně. Zdálo se, že používají automatické pušky. Dav reagoval tak, že vyrazil na náměstí. Brzy se střílelo všude kolem. Nalevo se začal z ministerstva námořnictva valit kouř. Objevily se požární hadice, ale dav se k nim dostal a přeřízl je. Seběhl jsem do vestibulu, abych zavolal do kanceláře. Řada zraněných ležela na zemi, kde byli ošetřováni. Střelba pokračovala asi do půlnoci. Kontrolu nad Place de la Concorde měly střídavě obě strany, ale s blížící se půlnocí vítězila policie. V jednu chvíli – muselo to být okolo desáté hodiny – se již notně rozzuřený dav, jenž však postrádal vedení, pokusil zaútočit na most. Někteří postupovali podél nábřeží, jehož stromy jim poskytovaly slušnou ochranu. Jiní zaútočili jako blázni napříč náměstím. „Jestli se dostanou přes most,“ pomyslel


10

Rok 1934

jsem si, „zabijí všechny poslance ve sněmovně.“ Zastavila je však vražedná palba – vypadalo to tentokrát na kulomety. Během několika minut se útočníci rozprchli všemi směry. Brzy poté začaly výstřely ustávat a asi deset minut po půlnoci jsem již uháněl nahoru po Champs-Élysées, abych v kanceláři napsal svůj příspěvek. Poblíž prezidentského Elysejského paláce jsem si všiml několika řádných vojenských jednotek na stráži – prvních, které jsem viděl. Do Heraldu je to asi kilometr a půl do kopce. Dorazil jsem tam silně zadýchaný, nicméně se mi podařilo napsat před uzávěrkou dva sloupečky. Oficiálně: šestnáct mrtvých, několik stovek zraněných.5 POZDĚJI Daladier, jenž se tvářil jako silák, podal demisi. Vydal následující prohlášení: „Vláda, jejíž zodpovědností je zajištění pořádku a bezpečnosti, je odmítá zajišťovat mimořádnými prostředky, které by mohly zapříčinit další krveprolévání. Nepřeje si použít proti demonstrantům vojáky. Proto jsem předal prezidentovi republiky demisi vládního kabinetu.“ Představte si Stalina, Mussoliniho nebo Hitlera, jak váhají použít vojáky proti davu, který se snaží svrhnout jejich režim! Je snad pravda, že bezprostřední příčinou nepokojů z předešlé noci byla Staviského aféra, nicméně Staviského podvody pouze odhalují prohnilost a slabost francouzské demokracie.6 Daladier a jeho ministr vnitra Eugčne Frot ve skutečnosti demonstraci UNC povolili. Měli žádost zamítnout. Měli mít k dispozici dostatečně velké jízdní četnictvo hned na počátku večera, aby byli schopni dav rozehnat dříve, než dokázal nabýt na síle. Avšak podat demisi teď – poté, co potlačili fašistický pokus o převrat (neboť o ten šlo) – je buď znakem naprosté zbabělosti, nebo hlouposti. Důležitá je i skutečnost, že komunisté včera v noci bojovali na téže straně barikády jako fašisti. Nelíbí se mi to. PAŘÍŽ, 8. února Starý „taťka“ Doumergue se postaví do čela vlády „národní unie“. Přivlekli ho z jeho vily v Tournefeuille, kde trávil čas odpočinku se svou milenkou, s níž se oženil krátce po své rezignaci na funkci prezidenta. Říká, že vytvoří kabinet z bývalých premiérů a vůdců stran; vláda to bude pravicová a reakcionářská. Umírněná levice – muži jako Chautemps, Daladier, Herriot – ukázala, že vládnout není schopna, nebo nechce.


Rok 1934

11

PAŘÍŽ, 12. února Dnes generální stávka, ale ne příliš účinná. K žádným nepokojům nedošlo. POZDĚJI V Rakousku udeřil Dollfuss7 proti sociálním demokratům – jediné organizované skupině (čtyřicet procent populace), která ho může zachránit před tím, aby byl pohlcen nacisty.8 Spojení s Vídní bylo skoro na celý den přerušeno, ale dnes večer již začaly do našeho úřadu zprávy přicházet. Je to občanská válka. Socialisté se zabarikádovali ve velkých obecních domech (Karl Marx Hof, Goethe Hof atd.), které vybudovali po válce – vzor pro celý svět. Avšak Dollfuss a Heimwehr pod vedením hýřivého hlupáka hraběte Starhemberga9 a surového reakcionáře s ostře řezanými rysy majora Feye mají pod kontrolou zbytek města.10 Vyhrají díky svým tankům a dělostřelectvu – ledaže by socialistům z nedaleké Bratislavy pomohli Češi. To je to, co měl včera na mysli Fey. Byl jsem ohromen zprávou agentury Havas o jeho večerním projevu: „V průběhu několika posledních dnů jsem se přesvědčil, že kancléř Dollfuss je mužem Heimwehru. Zítra začneme věci v Rakousku vyjasňovat.“ Já to však přičítám jeho obvyklému chvástání. A jaká to role pro malého Dollfusse! Je tomu pouze něco přes rok, co jsme s ním, s Johnem Guntherem a Ericem Gedyem dlouze hovořili – po obědě, na který ho pozval Anglo-American Press Club. Připadal mi jako malý, plachý chlápek, stále ještě trochu omráčený skutečností, že on, nemanželský syn rolníka, to byl schopen dotáhnout tak daleko. Když dáte malým mužům hodně moci, mohou být nebezpeční. Pláču pro své sociálně demokratické přátele, nejslušnější muže a ženy, které jsem v Evropě poznal. Přemítám, kolik z nich je vražděno právě dnes v noci. A tak mizí demokracie v další zemi, tentokrát Rakousku. Zůstal jsem v kanceláři až do uzávěrky o půl druhé ráno, ale jsem těmito zprávami příliš unavený a sklíčený na to, abych mohl spát. PAŘÍŽ, 15. února Depeše hovoří o tom, že boje ve Vídni dnes skončily. Dollfuss dorazil poslední dělníky dělostřelectvem a odebral se k modlitbám. Rakouští sociální demokraté však alespoň bojovali, což je více, než co lze říci o jejich kamarádech v Německu. Otto Bauer a Julius Deutsch se bez-


12

Rok 1934

pečně dostali přes hranici do Československa. To je dobře, Dollfuss by je jinak pověsil. PAŘÍŽ, 23. února Mám narozeniny. Je mi třicet. A mám nejhorší zaměstnání, jaké jsem kdy měl. Tess zorganizovala skvělý banket, po němž jsme šli na koncert. Jak ti Francouzi dokážou odfláknout Beethovena! Elliot Paul říkával, že kdyby francouzští hudebníci přestali během představení číst L’Intransigeant či Paris-Soir, hráli by lépe. Musím se jít podívat na Shakespearova Coriolana do Comédie Francaise. Levicové obecenstvo tvrdí, že jsou tam nějaké protidemokratické pasáže. Slyšel jsem dnes, že Dollfuss pověsil Kolomana Wallische, sociálně demokratického starostu z města Bruck an der Mur.11 Claude Cockburn, od něhož by člověk očekával lepší práci, popsal nepokoje z 6. února pro Week zcela absurdně. Šlo prý o protest „pracující třídy“. Je zvláštní, že jeho popis oné noci je podezřele podobný Trockého popisu prvního povstání v Petrohradu v roce 1917 v Dějinách Ruské revoluce. Skutečností zůstává, že 6. února šlo o pokus o fašistický převrat, jemuž komunisté – vědomě či ne – pomáhali. PAŘÍŽ, 30. června Spojení s Berlínem dnes na několik hodin přerušeno, ale pozdě odpoledne telefonní linky opět zprovozněny. A jaká to zpráva! Hitler a Göring12 provedli čistku v SA, při níž zastřelili mnoho jejích vůdců. Podle informací jedné zpravodajské agentury umožnili Röhmovi, zatčenému samotným Hitlerem, spáchat sebevraždu v mnichovském vězení.13 Francouzi jsou potěšeni. Domnívají se, že jde o začátek konce nacistů. Kéž bych dostal nějaké místo v Berlíně. To jsou události, jimiž bych se chtěl zabývat. PAŘÍŽ, 14. července Přijela má sestra, a tak jsme ve třech dnes večer trochu slavili Den pádu Bastily. Provedli jsme ji po kavárnách a dívali se, jak se v nich tančí. Skončili jsme v Café Flore, kde jsem ji představil pár známým z Latinské čtvrti. Alex Small byl ve skvělém rozmaru. Když začal znovu bojovat u Verdunu, odtáhl jsem rodinu pryč, neboť jsem ten příběh za ta léta znal už nazpaměť. Začíná se ukazovat, že Hitlerova čistka byla drastičtější, než naznačovaly první zprávy. Röhm nespáchal sebevraždu, ale byl zastřelen na Hit-


Rok 1934

13

lerův rozkaz. Další mrtví: nechvalně proslulý nacistický pohlavár ze Slezska Heines,14 vůdce Katolické akce v Německu dr. Erich Klausner,15 dva Papenovi16 tajemníci Fritz von Bose17 a Edgar Jung18 (sám Papen unikl smrti jen o vlásek), Gregor Strasser, jenž kdysi býval druhým nejdůležitějším mužem nacistické strany hned po Hitlerovi,19 a generál von Schleicher a jeho žena, kteří byli chladnokrevně zavražděni.20 Na seznamu mrtvých se nachází i von Kahr – v roce 1923 zmařil Hitlerův „pivnicový puč“.21 Vůdce se tedy uchýlil k osobní pomstě. Včera, v pátek třináctého, mu prošlo jeho vysvětlení v Říšském sněmu. Když vykřikl: „Nejvyšším soudem německého lidu jsem byl během těchto čtyřiadvaceti hodin já!“ poslanci povstali a jásali. Člověk už skoro zapomněl, jak silně je zakořeněn v německém lidu sadismus a masochismus. PAŘÍŽ, 25. července Dollfuss je mrtev; zavraždili ho nacisté, kteří dnes ovládli kancléřství a rozhlasovou stanici ve Vídni. Jejich pokus o převrat zjevně nevyšel a Miklas s dr. Schuschniggem mají situaci pod kontrolou.22 Vraždy neuznávám – a nejméně pak vraždy z rukou nacistů. Nad osudem Dollfusse po chladnokrevném masakru sociálních demokratů v únoru však nenaříkám. Podle depeší se zdá, že Fey hrál v událostech podivnou roli. Nacházel se spolu s Dollfussem na kancléřství, odkud neustále vycházel na balkon a ptal se po Rintelenovi,23 jehož nacisté jmenovali svým prvním kancléřem. Očividně se domníval, že nacistický převrat vyšel, a byl připraven se k nacistům připojit. Pěkný týpek, ten Fey. PAŘÍŽ, 2. srpna Dnes ráno zemřel Hindenburg. Kdo se teď může stát prezidentem? Co udělá Hitler? PAŘÍŽ, 3. srpna Hitler udělal něco, co nikdo neočekával. Prohlásil se jak prezidentem, tak kancléřem. S jakýmikoliv pochybnostmi o loajalitě ozbrojených sil se skoncovalo ještě před tím, než stačilo tělo starého polního maršála vychladnout. Hitler je přiměl složit slib bezpodmínečné poslušnosti sobě samotnému. – Ten muž je vynalézavý.


14

Rok 1934

PAŘÍŽ, 9. srpna Dnes odpoledne mi volal do kanceláře Dosch-Fleurot a nabídl mi práci u Universal Service. Okamžitě jsem souhlasil; dohodli jsme se na platu a on řekl, že mi dá vědět, jakmile se dohodne s lidmi v New Yorku. PAŘÍŽ, 11. srpna Larry Hills, šéfredaktor a manažer Heraldu, dnes večer kvůli mému odchodu trochu skučel, ale nakonec svou špatnou náladu překonal a odebrali jsme se na skleničku do baru hotelu California. – Musím si oprášit svou němčinu. BERLÍN, 25. srpna Naše uvedení do Hitlerovy Třetí říše bylo pravděpodobně typické. Abychom viděli něco z krajiny této země, rozhodli jsme se jet denním vlakem z Paříže. Na nádraží Friedrichstrasse jsme dorazili okolo desáté večer. Jako první nás hned na nástupišti uvítali dva agenti tajné policie. Očekával jsem, že se s tajnou policií dříve či později setkáme, ale tak brzy jsem to opravdu nečekal. Když jsem vystoupil z vlaku, popadli mě dva muži v civilu, odvedli opodál a zeptali se, jestli jsem pan ten a ten; jméno, na něž se dotazovali, jsem však přes všechnu svou snahu nezachytil. Řekl jsem, že ne. Jeden z mužů se mně zeptal znovu a ještě jednou. Nakonec jsem jim ukázal svůj pas. Muž si ho několik minut prohlížel, pak se na mě konečně podezíravě podíval a řekl: „Takže… Vy nejste pan ten a ten. Vy jste pan Shirer.“ „Nikdo jiný,“ odvětil jsem, „jak můžete vidět podle mého pasu.“ Ještě jednou se na mě podezíravě podíval, mrkl na svého kolegu, toporně zasalutoval a zmizel. Tess a já jsme se pěšky odebrali do hotelu Continental a najali si obrovský pokoj. Zítra začíná nová kapitola mého života. Napadla mě nepodařená slovní hříčka: „Jdu ze špatného k Hearstovi.“24 BERLÍN, 26. srpna Knickerbocker mi řekl, že Dorothy Thomsonová odjela z nádraží Friedrichstrasse krátce před tím, než jsme tam včera dorazili. Dostala dvacet čtyři hodin, aby opustila Německo – zjevně práce Putzi Hanfstängla;25 nemohl jí totiž zapomenout její knihu I Saw Hitler (Viděla jsem Hitlera), v níž však mimochodem Hitlera hrubě podcenila. Postavení samotného Knicka je zde kvůli některým jeho článkům nejisté. Goebbels,26 jenž ho


Rok 1934

15

měl kdysi rád, ho již v oblibě nemá. Knick proto odjíždí za den či dva do Bad Nauheimu, aby si o tom promluvil s Hearstem. BERLÍN, 2. září Zažívám muka těžké deprese. Stýská se mi po Berlínu republikových dnů, po bezstarostné, emancipované a civilizované atmosféře, po sebevědomých ženách s krátkými chlapeckými účesy a mladých mužích s nakrátko ostříhanými či dlouhými vlasy – na tom nezáleželo –, kteří trávili celé noci inteligentními a vášnivými diskusemi o všem možném. Jde mi na nervy neustálé „Heil Hitler“, mlaskání podpatků, hnědé košile příslušníků SA a černé kabáty mužů SS pochodujících ulicemi, ačkoliv pamětníci tvrdí, že je vidět mnohem méně hnědých košil, než jak tomu bylo před jejich čistkou. Gillie, bývalý dopisovatel Morning Post v Berlíně, nyní pracuje v Paříži. Teď zde – perverzně – tráví část své dovolené. Několikrát jsme se spolu byli projít a dvakrát jsme museli rychle vstoupit do nějakého obchodu, abychom nebyli nuceni salutovat standartě procházejícího oddílu SA nebo SS či nebyli vystaveni pravděpodobnému bití za to, že jsme tak neučinili. Předevčírem mě vzal Gillie na oběd do hospody v dolní části Friedrichstrasse. Když jsme se vraceli, upozornil mě na budovu, kde byly před rokem slyšet nikdy neutichající výkřiky mučených Židů. Všiml jsem si vývěsní cedule. Budova stále sloužila jako ústředí jedné Standarte SA. Tess se mě snažila rozptýlit a včera mě vzala do zoologické zahrady. Bylo to milé – horký den a po procházce mezi opicemi a slony jsme si dali oběd na zastíněné terase místní restaurace. Zavolal jsem velvyslanci – profesoru Williamu E. Doddovi. Zapůsobil na mě dojmem strohého, čestného, liberálního muže s integritou, kterou zde americký velvyslanec musí mít. Zdálo se, že ho moc nepotěšila moje poznámka, že netruchlím nad smrtí Dollfusse. Možná si to vysvětlil tak (ačkoliv doufám v opak), že mám rád nacisty. Také jsem zavolal velvyslaneckému radovi J. C. Whiteovi. Připadá mi jako formálnější typ profesionálního diplomata z ministerstva zahraničí. Ihned mi poslal do hotelu pečlivě přeložené navštívenky. Jelikož však tomuto druhu diplomacie nerozumím, nehodlám nic podnikat. Pozítří začíná každoroční sjezd nacistické strany v Norimberku, o němž mám referovat. To by mi mělo důkladně představit nacistické Německo.


Berlínský deník. William L. Shirer

Recommend Documents