ARGO
Belinda Bauerová KRYSAŘOVY DĚTI Z anglického originálu Finders Keepers vydaného nakladatelstvím Transworld Publishers v roce 2012 přeložil Zdík Dušek. Přebal navrhl Milan Malík. Odpovědná redaktorka Markéta Nová. Jazyková korektura Soňa Čapková. Technická redaktorka Saša Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, roku 2014 jako svou 2395. publikaci. Grafická úprava a sazba Martin Radimecký. Vytiskla tiskárna PBtisk. Vydání první. ISBN 978-80-257-1290-0 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
Doktoru Robertu Bracchimu
ČÁST PRVNÍ
KVĚTEN
1
Letošní honební sezóna pomalu končila. Jess Tooková se však honů neúčastnila, jen je sledovala. Jestli se tomu tak dá vůbec říkat. Jess bylo třináct a za poslední rok se obrat „jet na hon“ stal eufemismem pro činnost, která spočívala v tom, že seděla v otcově koňském přepravníku, ohlušená hip hopem a oslepená mléčnou clonou, která se v chladu jarního jitra rychle vysrážela na vnitřní straně oken. Přestože byl květen, Exmoor přes noc zkrášlila vrstva třpytivé jinovatky, díky níž krajina působila vánočně, jako v dárkovém balení. Vycházející slunce zalévalo kopce zlatými paprsky, které přetvářely krystalky ledu v jiskřivé drahokamy rosy. Za takovou krásou se sjíždějí turisté z celého světa. Jess Tooková nicméně výhled ignorovala a raději ho nahradila nedostatkem podnětů za neprůhledným sklem, dusajícím rytmem a slabým pachem koňského trusu, který nasála do plic hned s prvním nádechem a kterého se nikdo z její rodiny ani nepokoušel zbavit. John Took byl starosta Midmoorského honu, i když pouze „spolustarosta“, jak mu Jess ráda připomínala. Od rozvodu rodičů trávila s otcem jen víkendy a takto získaný odstup jí umožnil, aby se ho naučila s až nadpřirozenou dovedností zasahovat na místech, kde ho její poznámky opravdu bolely. Na oplátku za jeho mimomanželský románek a za to, že opustil 9
její matku, s ním Jess přestala jezdit na hony na lišku. Chybělo jí to, ale byla rozhodnutá, že ho vytrestá. John Took ji zase odmítl nechávat samotnou doma, když měl v sobotu dopoledne naplánovaný hon, a tak naložil Modráčka i Jess se stejnou příkrostí do svého přepravníku. Koně z něj v cíli cesty opět vyvedl, zato ji nechal sedět uvnitř, na štěrkovém odpočívadle nebo travnatém okraji cesty, podle toho, kde daný den zaparkoval. Vždycky jí udělal několik neforemných sendvičů a ona – aby ho dopálila – je nikdy nesnědla. Teď otočila klíčkem v zapalování, nasměrovala si na nohy proud teplého vzduchu a přimhouřila oči proti rozptýlené sluneční záři, která pronikala přes zamlžené přední okno. Matně si uvědomovala, že kdesi mimo dosah jejích smyslů otec křičí a komanduje lidi kolem sebe způsobem, který nesnášela, a příliš prudce trhá za Modráčkovu uzdu ve snaze o okázalé otočky a bleskurychlá zastavení, o nichž se domníval, že z něj činí lepšího jezdce. Povzdychla si. Někdy měla sto chutí ten souboj vůlí vzdát. Začínala mít pocit, že na něj doplácí víc než on, a každopádně to vyžadovalo větší úsilí, než byla ochotná investovat do čehokoliv jiného než textování s kamarádkami a snění o nových válenkách. Uvažovala, jestli je tři čtvrtě na sedm příliš brzy na to, aby napsala Alison esemesku o tom, jak děsný život vede. Asi ano. Ploché bílé sklo postranního okénka náhle zastínila nezřetelná postava a dveře se prudce otevřely. Jess sebou trhla a nadechla se, aby otci vynadala za to, že ji vylekal. Rozhořčení však okamžitě nahradil šok, když po ní sáhl jakýsi neznámý muž s neurčitým obličejem, sevřel ji pažemi a lehce ji vyvlekl z kabiny. Všechno se odehrálo bleskovou rychlostí. 10
Jess cítila, jak jí nohy dopadají na štěrk a jak jí dolní část zad pod vyhrnutým tričkem ovanul studený vzduch. Vzepjala se, odrazila se nohama a pokusila se otočit hlavu, aby se zakousla do mužovy ruky, ale ucítila jen hořkou pachuť naimpregnovaného kabátu. Hledala, o co by se zapřela nohama, a zároveň se snažila prověsit, aby byla těžší a špatně se útočníkovi držela. Muž ji ale vlekl pořád dál. Sluchátka jí vypadla z uší a houpala se jí někde u krku, Jess však nadále slyšela dusající rytmus, byť tiše a nezřetelně – a spolu s ním křupání štěrku a přiškrcené sípání vlastního dechu. Otcův přepravník zmizel a Jess místo něj viděla na bledě modré obloze ranní obláčky připomínající nadýchané chomáčky bavlny; letmo zahlédla přívěs paní Barlowové a pokusila se chytit za provaz, který na něm visel z boku. Odtrhl ji, až si spálila prsty. Vyjekla. Tohle je skutečné. Doopravdy se to děje. Vyjeknutí jí připomnělo, že má hlas, a Jess pronesla „Pomoc“ – tónem, který zněl zpola experimentálně a zpola trucovitě. Styděla se křičet jako oběť v nějakém filmu, když ve skutečnosti byla Jess Tooková, normální holka na nudném místě. Přesto vykřikla znovu, hlasitěji, a muž ji pleskl přes ústa a tvář, až se z toho Jess zalily oči slzami. Okamžitě si připadala mnohem víc zneuctěná, než když ji z otcova auta jen táhl po štěrkovité zemi uprostřed vřesoviště. Ruka ve vlněné rukavici páchla špínou. Jess se ji pokusila setřást, ale muž ji sevřel ještě pevněji, až se jí zuby zaryly do jemných rtů, a nemohla dýchat. Útočníkova brutální síla z ní vysávala poslední zbytky energie. Klidně jí řekl do ucha: „Jestli budeš křičet, střelím tě do hlavy.“ Jess se podlomily nohy a cítila, jak jí hrůza zalila stehna teplem. 11
Vzlykala stejně strachem i zahanbením. Otočil ji a místo, aby ji dál táhl, do ní strčil. Do hýždí ji udeřilo něco tvrdého, Jess ztratila rovnováhu a spadla o kus níž, zřejmě na hrubý koberec. Útočník jí zvedl nohy a hodil je za ní; a sotva si Jess stačila uvědomit, že leží v kufru auta, kovové zaklapnutí víka odřízlo její výkřik, světlo i veškeré představy o tom, jak bude vypadat její svět. Hon skončil bez úspěchu. Psi sledovali stopy položené psovody na čtyřkolkách až do bezvýsledného konce a ani náhodou si nepřičichli k lišce, která by trochu zpestřila den. Modráček klopýtl po skoku přes potok dole na Withypool Common a ke sklonku dne kulhal. Vrchní psovod promrhal patnáct minut vyprošťováním psa z plotu s ostnatým drátem. A ten trouba Graham Gigman pořád všechny včetně samotného mistra předháněl na svém bělonohém zvířeti s vypoulenýma očima, které si podle nepříliš skromného mínění Johna Tooka zasloužilo kulku do hlavy, jakmile vyklouzlo z kobyly. To vše se podepsalo na tom, že když se vrátili k úpatí Dunkery Beaconu, kde nechali přepravníky, měl Took krajně špatnou náladu. „Aspoň že nepršelo,“ zavolal Graham Gigman, když ta jeho příšera proběhla kolem Tooka pro dnešek naposled. Took si ho nevšímal a mrzutě sklouzl z Modráčka. Kůň měl oteklé levé přední koleno. Skvělé. V pondělí bude muset jet na Scottym a Scotty nebyl ani z poloviny tak dobrý jako Modráček. Took za koněm zabouchl dveře přepravníku, stáhl si z hlavy propocenou přilbu a otevřel kabinu. „Žádná mizerná liška se neukázala,“ řekl dceři. Jenže Jess tady nebyla. 12
Místo ní byl k volantu přilepený vzkaz na žlutém čtvercovém papírku. John Took stiskl rty. Zatracená Jess a ta její puberťácká vzpoura. Před rozvodem se s ní dalo domluvit. Kam odtáhla tentokrát? Strhl vzkaz z volantu a přečetl si ho. Podrážděné zamračení se změnilo ve zmatek. Vzkaz se skládal ze dvou slov, jednoduchých, a přece záhadných. Nemilujete ji.
13
2
Existovalo místo mezi světlem a tmou, mezi životem a smrtí – a právě tam žil Jonas Holly od chvíle, kdy ovdověl. Jeho fyzický a psychologický svět se rozdělil ve dva – každý den se vzbudil, vstal, oblékl se, hýbal rukama i nohama a mrkal, jeho mysl ale zůstávala stát na místě, jako kdyby čekala, až ji přepojí ve velké centrále života. Jonasovy duševní pochody nepřesahovaly bezprostřední a ryze praktické úkony. Když se setmělo, rozsvítil; když se na prahu objevilo mléko, odnesl ho dovnitř; když dostal žízeň, napil se vody. Při vzácných příležitostech, kdy pocítil hlad, se najedl. Trvalo mu skoro dva měsíce, než spotřeboval zásoby z mrazáku i spižírny, a sousedské dary od paní Paddonové zanechané na schodech. Jeho už tak štíhlá postava byla ještě hubenější a Jonasovi došly dírky na opasku. Poslední konzerva rajčat s fazolemi nakonec ohlásila konec zásob a začátek hladovění, nebo nákupů. Po třech dnech se Jonas rozhodl pro druhou možnost a vyšel do vesnice. Zbyly mu jen základní, téměř živočišné reakce. Skoro nemluvil. Každých několik dní odpovídal na přátelský dotaz paní Paddonové, jak se mu vede, mumlavým „Dobře, díky“, a okamžitě zmizel v domě. Každý týden absolvoval hodinové sezení u psycholožky a dařilo se mu nesdělovat jí prakticky nic. Jezdil za ní do Bristolu jen proto, že před návratem do zaměstnání musel být prohlášen za zdravého, a do zaměstnání 14
se hodlal vrátit jen proto, že naprosto netušil, co jiného by po zbytek života měl dělat. Ostatně ho ani nelákalo o tom přemýšlet. Psycholožka Kate Gulliverová byla sympatická, ale Jonas jí nevěřil. Nešlo o nic osobního – Jonas už nevěřil nikomu, dokonce ani sobě. Především sobě ne. Občas se upřeně zahleděl do zrcadla v koupelně. Nikdy neviděl nic jiného než vlastní hnědé oči, které mu pohled tázavě oplácely, jako kdyby pochybovaly o jeho vlastních vzpomínkách. Vzpomínal si na nůž. Vzpomínal si na krev. Vzpomínal si, jak jedno vedlo k druhému. Nebo si to aspoň myslel. Vždycky měl chatrnou paměť a to, že tyto výjevy nedoprovázel pocit hrůzy, ho vedlo k úvahám, zda se všechno opravdu odehrálo právě takhle, nebo jestli prozatím jeho mysl nedokáže unést víc. Mezery se možná zaplní později, až bude schopen čelit další porci pravdy. Jonas doufal, že k tomu nedojde. Už tak stačilo, že pokaždé, když stoupal ve svém malém domku po schodech nahoru, musel projít přes dlaždice, kde zemřela Lucy – a kde se mu téměř podařilo ji následovat. Někdy močil v zahradě a spal na gauči. Pravda se přeceňuje. Kate – chtěla po Jonasovi, aby ji tak oslovoval – mluvila o fázích zármutku a vyzývala ho, ať zkoumá svoje pocity. Jonas to považoval za špatný nápad. Věděl, že někde uvnitř nějaké má, že jsou uložené vysoko na polici ve skříni jeho duše, ale bál se donést stoličku, z níž by na ně dosáhl. Měl strach z toho, co dalšího by tam mohl najít. Popírání, vztek, smlouvání, deprese a přijetí. Teď už Jonas jednotlivé fáze smutku znal nazpaměť. Uměl je odříkat i pozpátku. Dokázal s nimi žonglovat jako s talíři. Ale to neznamenalo, že věděl, jaké opravdu jsou. 15
Místo toho se podle svého odhadu snažil během osmi měsíců, kdy dojížděl na psychologická sezení, očekávané emoce ve vhodných odstupech co nejlíp předstírat. „Cítíte se někdy provinile?“ zeptala se například Kate. „Jistě,“ odpověděl. „Měl jsem přijít dřív. Včas. Abych tomu zabránil.“ Kate vážně přikývla a on se zadíval na své ruce. Tři návštěvy proseděl v naprostém tichu a sklesle hleděl na levný koberec v její pečlivě naaranžované ordinaci, zatímco ona mu tu a tam opatrně položila nějakou otázku. Bylo to uklidňující a doufal, že se to dalo chápat jako deprese. Brzy bude muset najít energii k sehrání zlosti, ale zatím to odkládal. Na jednu stranu doufal, že předstírání v něm jako kouzlem probudí reálné emoce, zatím však od manželčiny smrti cítil jen zvláštní otupělost, která ho oddělovala od reality jako kouřové sklo. Skutečné pocity k Jonasovi přicházely jedině ve snech. Ve snech taky často potkával Lucy, vždy zcela nečekaně. Nastoupil například do tivertonského autobusu a spatřil ji, jak sedí na předním sedadle, s nákupními taškami u nohou. Jindy zase ukradl nějakou cetku v obchodu s korálky, a když se otočil, stála za ním. Jednou ji viděl přes zábradlí westonské přístavní hráze – on kráčel nahoře, ona po vlhkém písku dole, dokud nedošli k pláži, kde se objali. Vždycky se objali. Vždycky plakali radostí. Našel jsem tě. Našel jsem tě. Opakoval to, aniž hýbal rty – jako by šlo o píseň, kterou zpívalo jeho srdce a která ho rozechvívala štěstím. Sen pokaždé končil stejně – Lucy mu vzlykla do ucha: „Neměl jsi mě hledat, Jonasi.“ A on si s hrůzou uvědomil, že její tělo není teplé, ale stu16
dené, a ucítil, jak se mu v náručí proměňuje v kus mrtvého masa. Probouzel se s polštářem promočeným potem a slzami, sahal po ní a volal do ranní tmy: „Miluju tě.“ Kate Gulliverové nic z toho neříkal. Neřekl jí ani o tom, jaké má výpadky. Jak usnul na gauči a probudil se v kuchyni s nožem v rukách. Jak ho někdy bezmála přemáhá touha vrazit si lesklé ostří do úst a bodat se do jazyka, patra i tváří, dokud z něj nebude tryskat krev jako voda z hadice. Nebo že už několikrát sledoval vlastní ruce, jak uvazují z kalhot od jeho uniformy oprátku. Šlo o staré kalhoty a chyběl jim knoflík – byly na nic, pokud jejich majitel nebyl šikovný na ruční práce nebo pokud neměl šikovnou manželku. Chyběly mu celé dny – vypařily se mu z hlavy, jako kdyby ho unesli mimozemšťani a on po návratu zjistil, že se nic nezměnilo, jen čas. Někdy nevěděl, co je za den. Jeho nové, živočišné já vědělo, že o takových věcech je lepší nemluvit. Raději je nezkoumat. A tak Jonas Holly nic neříkal, nic necítil a vznášel se mezi světlem a tmou – mezi životem a smrtí –, dokud mu nedovolí, aby se vrátil ke své práci vesnického policisty v Exmooru.
17
