Božena Nováková
Božena Nováková
149
Beletristické dílo Josefa Ehrenbergra K 90.
výročí
jeho úmrtí
Mezi osobnostmi, které ovlivnily v 19. století kulturní .rozvoj Podorlicka, není mnoho natolik významných, aby se jejich jméno objevilo v odborných dílech vydaných v posledních letech. A pokud se tam o nich dočteme, jsou většinou uvedeni ve skromných poznámkách mezi těmi, kteří nedostatek uměleckých schopností nahrazovali nadšením, velkou pílí a hlavně upřímnou snahou přispět k povznesení vzdělanosti.a tím i zvýšení životní úrovně prostého člověka. . Také spisy Josefa Ehrenbergra bychom dnes stěží našli v běžné veřejné knihovně a asi vzácně v soukromé. Zůstávají již jen jako dokument života, smýšlení, názorů, ale zejména úsilí své doby, dochovány v literárních archívech a universitních knihovnách. Jeto přirozené, vždyť zastaraly nejen problémy jeho současnosti, ale i autorovy názory a způsob myšlení. I jazyk a formální nedokonalost podání odrazují čtenáře. Než budeme podrobněji hovořit o Ehrenbergrově literární a osvětové činnosti, je třeba zdůraznit několik momentů. Autor zemřel před 90 lety, byl vrstevníkem Tyla, Němcové, Havlíčka; začal psát a uveřejňovat své práce koncem 30. let 19. století, nejplodnější období jeho tvorby spadá do let 1840-1870, to znamená nejen do časů skromných začátků rozvoje našeho novodobého písemnictví a do doby ochromení rozletu za Bachova absolutismu, ale i do let, kdy začínají vycházet díla nové mladé generace májistů, kteří si stanoví mnohem náročnější požadavky nejen na myšlenkovou náplň, nýbrž i na uměleckou úroveň beletrie. Ehrenberger napsal velkou část svého díla v odlehlém zákoutí pod Orlickými horami, odkázán pouze na místní archívní prameny, Hájka a Palackého, značně izolován od kulturního a politického dění v Praze.
Orlické hory Podorlicko 6
150
Avšak nepříznivě o charakteru jeho tvorby rozhodl pře devším určitý rys konzervatismu v jeho povaze i názorech; povšimneme si ho dále na vhodném místě. Byl katolickým knězem, věrným i poslušným sluhou církve a nikdy na to nezapomínal. Proto je jeho dílo většinou nábožensky tendenční. Intenzita této tendence věkem autora stoupá a v posledních povídkách jí podřizuje i ušlechtilé cíle své mladé tvorby. Tato stinná stránka jeho díla ho nepříznivě odlišuje od jiných spisovatelů té doby, zejména od Václava Beneše-Třebízského, s nímž ho pojilo určité přátelství. I když Ehrenberger' jistě neměl spisovatelský talent Václava Beneše" Třehízského, měl přece obdobné, upřímně míněné přání: učit prosté venkovské lidi číst, přemýšlet, lépe žít, vštěpovat jim vážnost k zděděným zvykům a tradicím, úctu k slavným činům předků, lásku k rodné zemi a jazyku. Tedy" ideály doby buditelské - dále se však nedostal; ideje nové doby - politické a sociální cíle 60. a 70. let - mu zůstaly. bohužel cizí. Přes to vše - anebo právě proto - je dobře podívat se na jeho dílo trochu blíže a rozlišit, co z něho zaslouží ještě dnes pozornosti. Protože 'je velmi rozsáhlé, můžeme v této stati podat pouze přehled a poukázat podrobněji na některá dílka zajímavá zejména pro čtenáře, kteří mají vztah k podorlickému kraji. Ehrenbergerův život je typickým pří kladem života venkovských kněží minulého století, ovšem těch, .kteřf se nechtěli spokojit s úzkým okruhem' povinností' svého' církevního úřadu, ale snažili se být "pracovníky na roli národní" - jak se tehdy říkalo. Josef Ehrenbergér se narodil 21. července 1815' vKorouhvi u Poličky jako prvorozený syn poddaného sedláka. Měl přísného otce a dobrou i pečlivou matku. Otec, obratný-hospodář, byl z rodu vesnických písmáků. Čítal rád a často Hájkovu kroniku, spisy Beckovského i jiných starých autorů. Pro české knihy chodíval do Jimramova k vlasteneckému knězi Matěji Sychrovi a předčítal z nich pak rodině v neděli a ve svátek odpoledne. Slyšené příběhy vzbudily záhy zájem malého Josefa a vyvolaly v něm touhu po samostatné četbě. Ještě dříve než šel do školy; naučil ho otcův čeledín Pavel znát písmenka; a tak se' brzy sám ponořoval do četby Hájkovy kroniky. Přečetl' ji záhy celou, vracel se k ní stále a ona jej při vedla k dalšímu studiu historie. Doma poznal také trpký úděl poddaného člověka, spravedlivou nenávist robotníka vůči pánům. Po letech vypráví v povídce Smutné posvícení, jak otce právě o posvícení odvedl 'dráb na zámek, poněvadž s několika odmítl jít na panské pracovat.
- - - - - - - - - - - - - -_ _111
Když mu v jedenácti letech otec oznámil, že půjde studovat, velice se zaradovaL Nesdílel matčiny obavy, "aby si ňák hlavu nezmutíroval", lákala ho úcta, jaká byla v jeho rodné vsi prokazována studentům. Než mohl začít studovat, musil se naučit němčině. Proto odešelr. 1826 do německé vsi Wendoli. Zde ho čekaly trpké chvíle; němečtí spolužáci .i učitelé se mu posmívali. Páter Franc, který znal několik českých slov, se ho zastal a postaral se, aby byliposrněváčci potrestáni. Ale bylo ještě hůře. Ze msty přepadli starší z nich Josefa a zbili ho. Nakonec chlapec ze strachu utekl v jedné zimní noci z Wendoli domů. Rodiče synka litovali a-rienutili ho k návratu: Aby se však němčině naučil,musil na podzim r. 1827 do třetí třídy hlavní školy v Poličce. I tam se setkal se stejnými obtížemi a poměry, ač Polič ka byla českým městem. Také zde se mu vysmívali žáci i učitelé, nyní zase hlavně pro jeho vesnický původ. Rodiče si ho tedy vzali opět domů a otec se domníval, že se na studie nehodí. Ale pak šel do poličské školy "okopávat zlatou motyčkou". Josef se do školy vrátil a učení mu šlo lépe; i učení němčině, poněvadž si ho učitelé všímali. Tak sám později na tato léta vzpomíná ve vyprávění Jak jsem se stal z Čecha Němcem - a pak z Němce Cechem, s podtitulem Veselá i smutná historie z vlastního života, Národní noviny 1849, str. 857. Zde se dočteme i o jeho dalších osudech na studiích v Litomyšli.: Sem přišel do latinských škol v r. 1828. Malá znalost němčiny mu zase působila zpočátku nesnáze: V proslulém "signu"l byl zapsán jako první a musel pětsetkrátopsat "Wer Anspruch auf Bildung machen will, der darf nicht bohmisch sprechenv.ě Také latina mu nešla snadno, ale časem tyto překážky překonal. Když v príncipíi'' studoval děje pis Rakouska, překvapovaly jej výrazy "die ketzerischen B6hmen" a "die widerspenstigen B6hmen",4 ale pomalu začal sám propadat poněmčeni, ··domníval se totiž, že vzděláním se Němcem stane. Způsobila to četba německé literatury, zejména románů. Jejich četba byla studentům 'zakazována, ale právě proto je horlivě četl. Přečetl jich tolik, že tím získal respekt svých spolužáků, avšak ztratil zájem o českou literaturu a začal s pohrdáním pohlížet na to, co z ní znaL V syntaxí- však. došlo k obratu v jeho smýšlení. Bydlil tehdy s novým spolužákem, .který . předtím studoval v Hradci Králové. Ten mu vyprávěl. o vlasteneckém ruchu na hradeckém gymnasiu, od něho slyšelo oblíbeném profesoru Václavu Klimentu Klicperovi. Oba mladí lidé se velmi sblížili, četli spolu české knihy a debatovali. Ehrenberger vzpomíná, jak ho uchvátila poezie Josefa
Božena Nováková
151
Orlické hory Podorlicko 6
152
Krasoslava Chmelenského," jak se mu líbila Klicperova dramata Rohovín Čtverrohý a Divotvorný klobouk; Loketský zvon odzvonil prý nadobro jeho "germánskému nadšení". Tehdy se mu také dostal poprvé do rukou Muzejník. Stále hlouběji pronikal do studia české a slovanské historie i kultury. Tento zájem z něho učinil i pilného a horlivého studenta. Snaží se poznat a zvědět co nejvíce. Zároveň se v krátké době stává nadšeným vlastencem, který touží šířit své přesvědčení a pracovat mezi lidem. Proto se rozhoduje pro kněžské povolání; pomalu dojde i k úmyslu stát se spisovatelem. Když r. 1838 vstoupil do královéhradeckého semináře, dostal se přímo do rušného prostředí mladých vlastenecky smýšlejících bohoslovců i do okruhu působení pilných národních buditelů. A tehdy sáhne poprvé po peru, aby zkusil své spisovatelské schopnosti. Má úspěch, obě povídky - Hrob Sasíkův a Půl zlatého prsténku - jsou otištěny v Květech v r. 1839 a 1840. Jsou předpovědí, že bude čerpat z naší minulosti a všímat si trudného života' robotného lidu. Po vysvěcení v r. 1841 nastoupil své první kaplanské místo v Květné, německé vesnici na Poličsku. V dubnu 1842 byl přeložen do Skuhrova nad Bělou v okrese Rychnov nad Kněžnou a v červenci r. 1844 přešel jako kaplan do Solnice. Jako výmluvný kazatel si získal záhy velkou oblibu. Za zmínku snad stojí, že v r. 1845 byl slavnostním kazatelem při instalaci známého vlasteneckého kněze děkana Josefa Regnera v Náchodě. Za svého pobytu v Solnici se oddal pilnému studiu ' archívních pramenů a jeho výsledkem je mnoho kulturně historických článků, zveřejně-ných.v Časopise Českého Musea.? Tyto studie mu ovšem daly náměty i k mnoha historiekým povídkám, které vznikaly v těchto letech i později. Zvlášť velkou péči věnoval škole, a poněvadž mu velmi záleželo na tom, aby vytěžila co nejvíce z historických památek kraje pro vlasteneckou výchovu mládeže, se-:psal spisek Dějepisné a starožitné památky vikariátu Rychnovského. Vyšel ve Školníku pro učitelstvo diecese kralohradecké na r. 1852, který vydával Jan Hostivít Pospíšil v Hradci Králové. Nalezneme zde souhrn všech památek v jednotlivých obcích našeho kraje. Ehrenberger se zasloužil i o lidovou knihovnu, která byla v Solnici založena r. 1845 z výnosu divadelních předsta vení. Není tedy divu, že byl r. 1851 jmenován čestným obča nem města. Avšak už v listopadu 1853 byl ustanoven administrátorem a rok poté farářem ve Skuhrově nad
---.. . .IIIIIIIIIÍIIII----
.1I
Bělou.
Zde založil farní pamětní knihu, do níž zapsal události počínaje rokem 1787.8 V červenci r. 1860 se vrátil jako farář do Solnice. V následujících letech se velmi intenzívně zúčastnil veřejného života nejen na Rychnovsku, ale v celém hradeckém kraji. Solnická fara se stala místem schůzek a besed jeho přátel nejen z kruhů církevních. Zejména rád kolem sebe shromažďoval studenty a mladé lidi vůbec a snažil se je získat pro četbu a osvětovou práci. ' R. 1868 byl jmenován sídelním kanovníkem v Praze na Vyšehradě. I v novém úřadě pokračuje ve své spisovatelské činnosti. Ta se však už od 60. let začala silně uhýbat na pole církevně tendenční a nábožensko-didaktické literatury. Toto zaměření se stále stupňuje. R. 1871 byl zvolen zbraslavským vikářem. Do Solnice rád občas při jížděl, ale začala se hlásit choroba. V r. 1881 zde byl naposled. Zemřel dne 7. února 1882. Pohřben byl na Vyšehradě, ale jeho hrob bychom tam dnes marně hledali. Při pozdějších úpravách hřbitova byl zrušen a kamenný kříž, který na něm stával, byl převezen do Solnice. Josef Ehrenberger začal svou literární činnost historickými povídkami. Psal je od r. 1839 až do r. 1859. V 60. letech se věnuje hlavně povídce z venkovského života a teprve r. 1872, 1875 a,1880 se zase objevují tři práce s historickým pozadím. V prvních historických povídkách je mladý autor zřejmě žákem Václava Klimenta Klicpery a Josefa Kajetána Tyla, ale svým romantickým pojetím má blíže k Janu z Hvězdy (Jan Jindřich Marekj.v Povídek historického zabarvení napsal Ehrenberger velmi mnoho a máme v nich zastoupena všechna století českých dějin kromě jedenáctého. Z následujícího přehledu vyplývá, která období ho zvlášť zaujala, takže jim věnoval více prací. Z nejstarší doby čerpá jeho nejobsáhlejší povídka Boj o vítězství pravdy Boží v Čechách, obraz šedověkosti ve čtveru oddělení. Vydáno bylo v Praze r. 1872 nákl. Dě dictví svatojánského. Toto dílo - až románového rozpětí - začíná pokřtěním knížete Bořivoje a končí smrtí Boleslava 1. Z další doby zachycuje Ehrenberger úsek vlády Vladislava L, brzy po smrti Soběslava L, a to ve své téměř nejstarší práci Půl zlatého prsténku, která byla otištěna v 2., 3. a 4. čísle Květů v r. 1840. Hned v r. -1147, v době druhé křižácké výpravy, se odehrává pověst Tichý nad silného. Najdeme ji v souboru autorových povídek, který pod názvem Původní vlastenské povídky, pověsti a báchorky vydával v Praze v letech 1844-1848 Jaroslav Pospíšil. Tato je ve lIL svazku na str. 43. Konfliktu mezi
Božena Nováková
153
Orlické hory Podorlicko 6
154
Soběslavem II. a Bedřichem v létech 1178-1189 si všímá Menší pečeť kapituly Vyšehradské. Otištěno v Hlasech katolického spolku tiskového r. 1875 na str. 35. Více zajímaly Ehrenbergra události 13. století. V pěti povídkách totiž zachycuje osudy naší vlasti v této pohnuté době. Vpád Tatarů na Moravu v r. 1241 je námětempovídky pro mládež Tataři na Moravě anebo Bůh svých věrných neopustí, vydané r.1847 v nakladatelství Jaroslava Pospíšila. S postavou krále Přemysla Otakara II. v plném rozmachu moci se setkáme v povídce Privina, mladý Prušan anebo Apoštolování Cechů v Sambii, otištěné ve Školníku pro učitelstvo diecese Kralohradecké na r. 1853, str. 21. V druhém svazku 'Původních vlastenských povídek, pověstí a báchorek na str. 3 naj deme obrázek Nenadálé smíření. Podtitul, Historický nástin ze smutné doby zahynutí Otakara Velikého, prozrazuje dobu děje. Přibližně do stejné doby, totiž do let útisku braniborského, spadá děj povídek Vlasta a Markéta (Školník 1854, str. 17) a Vítězství u Hoříně anebo Braniboři na outěku z Čech. Tato povídka vyšla v Bibliotece českých původních románů historických i novověkých, vydávané nakladatelstvím Kateřiny Jeřábkové, a to r. 1857 jako 2. svazek III. ročníku. Je samozřejmé, že i velebná postava zbožného a spravedlivého krále Karla IV. zaujala Ehrenbergra, Vykreslil ji .ve dvou povídkách: Ostruha krále Jana čili Založení kostela na Liborku (vyšlo samostatně v Praze 1845) a Blanka u Potštejna (Lumír 1856, str. 169). Z doby Karlovy vlády je i Svatba na biskupství. Děj povídky se ode... hrává v roce 1366; vyšla v r. 1855 v Perlách českých, str. 258. Době husitské se autor zřejmě vyhýbal, ale přece jen v jedné povídce projevil svůj názor katolického kněze na tyto události. Odehrává se v r. 1422 a jmenuje se Poslední opat kláštera Podlažického anebo Víra nad lásku. Vyšla opět v souboru Původních vlast. povídek, pověstí a báchorek, a to jako svazek lIL Je zajímavé, žeEhrenberger mluví se sympatiemi o Jiřím Poděbradském.Vy stupuje ve dvou povídkách, jejichž děj se odehrává v blízkosti spisovatelova působiště Skuhrova. Mají názvy Mikuláš Klečkovský čili Posvátná lípa snoubenců nad Skuhrovem a Kovář s mečířem aneb .Pád a osvobození. Vyšly také v Původních vlastenských povídkách, a to jako část svazku I a VI. Až z r. 1596 je zajímavý obrázek Knap a písař (Posel z Prahy 1858, str. 237). R. 1865 byla vydána v Dědictví maličkých, tedy pro mládež, delší práce Dar Arnošta z Pardubic. Líčí události z let 1618-1631, tedy z období
--------------_..
dramatu bělohorského. O utrpení českého lidu za třiceti leté války se dost zběžně zmiňuje v . pověstech z doby švédského tažení daCech. Zase je nalezneme v Původ ních vlastenských povídkách (svazek I a II) a nazývají se: Moc mateřské lásky, Kříž nad železnou hutí 'a Zjevení podCerným lesem. Poslední má podtitul Národní pověst z časů Trebonie Pernštejnské a doba děje je udána neplným letopočtem 167.. Hojně je zastoupeno století osmnácté, zvláště doba vlády Marie Terezie. S většinou z nich se setkáme opět v Původních vlasténských povídkách. Jsou to přede vším: Poslední poprava na Šibeničním vrchu (svazek II), Vir nevěry a šílenosti (sv. IV), Zkamenělá svatba pod Ústupem (sv. V), O den později (sv. IV) a Pomsta (sv. V). Také Ehrenbergrova prvotina, již zmíněný Hrob Sasikův, označená jako "národní pověst", se odehrává v první polovině 18. století .V Pečírkově kalendáři na r. 1880, str. 31, vyšel "kousek historie venkovských měst šosovních", zvaný Zamrzlé ohlášky. Ehrenbergrovy historické práce jsou v podstatě dvojího druhu. Některé z nich můžeme totiž plným právem označit termínem historické povídky, .nebof v nich vystupujíhistorické osobnosti a námětem nebo aspoň vedlejšími kulisami děje, jsou skutečné historickydoložené události. Autor čerpal v tomto případě ze starých kronik anebo - jak sám na několika místech říká z archívních záznamů. Jak už uvedeno, pátral s oblibou v solnickém archívu. Takto získal kostru děje a pak bylo třeba uplatnit invenci a tvůrčí fantazii. Té se však' střizli vému, věcnému knězi často nedostávalo. Druhou skupinu tvoří ony povídky, které bychom mohli spíše nazvat pověstmi. Konečně sám autor je tak často v podtitulu označuje. Doba děje je sice patrna z vyprávěného nebo spisovatelem přímo udána, ale nemájí s historickými fakty jinak nic společného. Jsou to většinou místní pověsti, tradující se ústním podáním, takže autor vypráví prostě to,co slyšel. Ovšem zpravidla přidává didaktickou tendenci. Hrdiny děje jsou obvykle prostí lidé, zřídka skutečné historické osobnosti. Jde tady Ehrenberger tedy' spíše cestou tehdejších sběratelů lidové slovesnosti; snad se záměrně řídí vzorem Karla Jaromíra Erbena. Co se místa děje týče, dělil Ehrenberger svou lásku a zájem mezi rodný kraj - českomoravské pomezí - a své působiště - Rychnovsko. Pouze čtyři z uvedených povídek se neodehrávají v žádném z obou. Poněvadž čtenáře budou spíše zajímat povídky z našeho kraje, všimneme si trochu blíže jejich tematiky.
1
Božena Nováková
155
_
Orlické hory Podorlicko .6
156
K dějově nejbohatším a nejpůvodnějším patří Vítězství u Hoříně. Základní motiv čerpá asi z Dalimila, zachycuje totiž poslední fázi braniborského útlaku v rychnovském kraj po Jedinou historicky doloženou postavou je pan Mutina Skuhrovský, sídlem na skuhrovském hradě. Kromě konfliktu domácího obyvatelstva s Branibory je tu vykreslen milostný příběh, jehož hrdiny jsou obratný panoš Beneda a solnická panna Eliška. Obrázek Karel a Blanka u Potštejna poskytuje pohled do soukromí Karla IV., ale hlavním sujetem je pokoření loupeživého rytíře Mikuláše Drslavce, jenž sídlel na Potštejně a sužoval celý okolní kraj, zejména obyvatele vamberské a zámělské. V podání Ehrenbergrově je totiž tento odbojný pán vpravdě tyranem a lupičem, který podniká loupeživé výpravy na sousední panství, přepadá kupce i sedláky, krutě vykořisťuje své poddané. Práce Zikmunda Wintra hodně připomíná črta Knap a písař, podávající obraz života řemeslníků města Rychnova nad Kněžnou v XVI. století. Spisovatel čerpal pravděpodobně ze zápisu o podvodném písaři-bakaláři..jemuž se podařilo oklamat rychnovské konšely a počestné mistry. Prohlédne jej spravedlivý a moudrý mistr ševcovského cechu Haštal a dá proto svou dceru ne jemu, ale poctivému tovaryši Vojtěchovi. S Rychnovem nad Kněžnou o sto let později se setkáváme v povídce Dar Arnošta z Pardubic. Tímto darem je samotným arcibiskupem vyřezaná soška Panny Marie, kterou věnoval kostelu sv. Havla. Osudy této sošky v letech 1618-1631 jsou předmětem vyprávění. Čtenář se seznamuje s Rychnovem pánů Betenglů v době bitvy na Bílé hoře i po ní za protireformace. Z archívních záznamů, tentokráte opět solnických, čerpá povídka Zamrzlé ohlášky. Odehrává se v městečku Krušci a sousedním Kvasilově (Ehrenberger s oblibou průhledně obměňuje místní jména), a to v době Marie Terezie, kdy byla šosovním městům dávána samospráva, Povídka dosti humorně a svěžím způsobem vykresluje, jaký zmatek -, mohla vyvolat neústupnost šosovního pána. Postava násilnického Koldy náchodského se objeví v povídce Mikuláš Klečkovský. Kolda vychoval Mikuláše, který se chce zmocnit dcery pana Jana Voka Skuhrovského. Odvleče ji na svůj hrad, ale Jiří Poděbradský při nese záchranu.. Pan Jiřík zachraňuje před Janem Koldou mladším i náchodský milenecký pár v obrázku Kovář s mečířem. Místních pověstí z okolí Solnice a Skuhrova zaznamenal Ehrenberger několik. Nejzajímavější je příběh ze švédského tažení do Cech Kř-íž nad železnou hutí, a to neoby-
---_J
čejně vroucně
projevovanou láskou k vlasti. Autor nadmluví o kráse krajiny, kde "každý kámen, každé dřevo památku drahou do duše nám hlásá a o statečných předcích i z nízkého stavu vypravuje." Přímo do Kvasin je situována pověst Zjevení pod Cerným lesem. Spojuje vhodně starou pověst z dob křížo vých válek s pověstí ze 17. století, v níž paní Trebonie Pernštejnská pomáhá milencům, kterým chudoba brání ve štěstí. Na závěr tohoto přehledu je jistě správné zhodnotit uvedenou část Ehrenbergrovy tvorby podle měřítek obvyklých pro tento literární žánr. Především tedy sledujme autorův přístup k historické skutečnosti a jeho způsob používání historických pramenů. Celkem je možno říci, že si počínal velmi opatrně a snažil se, aby se neodchýlil od historických faktů. Proto v jeho pracích zřídka najdeme něco, co by odporovalo všeobecně uznávaným zprávám. Nejobvyklejším jeho pramenem, jak se zdá, byl Palacký a Hájek. Je vidět, že si Palackého Dějiny, tehdejší literární "novinku", zřejmě hned opatřil a prostudoval. Poněvadž mu obyčejně půso bí potíže spojit informace o minulých i současných historických událostech s vyprávěným příběhem v jednotný celek, vkládá tato poučení jako samostatné odstavce do proudu' vyprávění. Srovnáním těchto úseků s prameny se přesvědčíme, že jde většinou o volné parafráze nebo doslovné citace. Autor to také v několika případech otevřeně přiznává v poznámce pod čarou. Byl tedy po této stránce velmi svědomitý, vždy pamětlivý svého cíle: při nášet venkovskému, málo vzdělanému čtenáři poučení o naší minulosti, a to pokud možno správné; Ovšem dvě období byla pro něho jakožto katolického kněze nepří jemným úskalím - doba husitská a pobělohorská. A poněvadž on v duchu katolické církve vychovávat chtěl, je jeho pojetí těchto dějinných úseků od Palackého odlišné, ba dokonce někdy skutečnosti tendenčně zkresluje. Je zajímavé, že v mládí dovedl být objektivnější, i když svou nechuť k náboženským odpůrcům potlačit zcela nedovedl. V Posledním opatu kláštera Podlažíckého odsuzuje činy husitů, ale oceňuje jejich statečnost. Takto mluví opat na hranici před upálením.: "Bratři a krajané! Kletba a zlořečení mnoha věků přijde na vás pro skutky vaše! Kacéřovati vás bude mnohé a mnohé pokolení! Já však v díle vašem nalézám jen ouplné vyvinutí celé síly národa a více obdivuji než abych zlořečil vám--." Bohuželod 60. let se náboženská tendence - jak už bylo konstátováno- projevuje stále silněji a v povídce Dar Arnošta z Pardubic se Ehrenberger ukáže jako fanatický šeně
Božena'
Nováková
157
,
Orlické hory
podorHcko6
158
straník katolické církve. Snaží se vylíčit situaci· v Rychnově nad Kněžnou po r. 1620 tak, jako by byli obyvatelé města z velké části rádi, že se po odchodu pánů Betenglů mohou vrátit ke katolické víře. Je však známo, že Rychnovští museli v r. 1622-23 platit na vojenskou posádku, jež sem byla za trest poslána, že zde v r. 1628 vyšetřující komise dala uvěznit téměř sto lidí, že r. 1629' zůstala v Rychnově sotva třetina obyvatelstva. O tom všem se· Ehrenberger nezmiňuje, ač lze pochybovat, že by mu to zůstalo neznámo. Nemluví konečně ani o popravě na Staroměstském náměstí a spokojí se se suchým konstatováním, že císař odbojné stavy ztrestal. Je ovšem nutno přiznat, že tak velkou daň splácí své tendenčnosti na úkor historické pravdy jen výjimečně. S předchozím pozorováním souvisí úzce otázka, jak vystihl autor dobu, do které děj zasadil, zda uměl nejen popsat kroj, zbraně, obydlí, obyčeje a zvyky, ale vůbec dodat svému obrazu ovzduší doby. A tu můžeme hned říci, že po této stránce zůstal svému dílu mnoho dlužen. Omluvou může být, že stojí vlastně - zejména v prvním desetiletí své tvorby - téměř na počátku naší historické prózy, takže podobné nároky na ni ještě nebyly příliš kladeny: Konečně ke kulturně-historickým studiím měl tehdy málo příležitostí. Nejlépe se mu podařilo vystihnout maloměstské řemeslnické prostředí 16. století v črtě Knap a písař. Je patrno, že čerpal z místních cechovních zápisů. V povídkách z novější doby nahrazují tento nedostatek vložené folkloristické scény. V předmluvě ke IV. svazku svých Původních vlastenských povídek Ehrenberger sám píše o svém úmyslu vykreslit některé obyčeje, pověry, zpěvy a přísloví a prosí čtenáře, aby se tím nedal znudit. Svůj záměr skutečně důsledně plnil. Nyní ještě několik poznámek k obsahové náplni povídek. Většina z nich má poměrně jednoduchý děj s lehkou zápletkou, jež spočívá zpravidla v nesnázích stavějících se proti lásce dvou mladých lidí. V několika případech jsou to potíže nepřekonatelné a příběh končí tragicky. Nej- . častěji je tomu tak v pověstech, kde autor fabuli vlastně jen přejímal. Jinak tíhne svou mentalitou spíše k šťastné mu závěru. Zásluhu na šťastném rozuzlení má velmi. čas to nějaká významná historická osobnost. Ve starších povídkách vyřeší konflikt obvykle oblíbený romantický motiv - odhalení vzájemných rodinných vztahů hrdinů.
Jednoduchá je i metoda charakteristiky postav. Ehrenberger rozeznává pravidelně jen dva typy lidí: vzorné a dobré, honosící se všemi ctnostmi, a zlosyny, kteří jsou postrachem svého okolí. Tyto zlosyny rozlišuj e ještě na
------------------__J
ty, kteří zemřou v pokání, ana ty, kteří setrvají ve zlu až do smrti. Přitom se vždy duševní vlastnosti kryjí se zevnějškem. Člověk ušlechtilý má krásný, líbivý zevněj šek; špatný má i odpudivý zjev. Tímto. rozlišením na hrdiny typicky zlé a typicky dobré se vyhnul psychologickým problémům; jeho hrdinové málokdy prožívají vnitřní konflikty. Každý jde svou cestou podle charakteru. Vítězí pravidelně dobro, poctivost je odměněna. Nejlépe vykresluje prosté venkovské lidi. Byli mu nejbližší, měl kolem sebe stále živé vzory. Daří se mu i napodobit jejich způsob vyjadřování. Ten zato naprosto nedovede vystihnout u postav dětí. Jsou jeho slabou stránkou; mluví a jednají podivně přemoudřele, jsou jakýmisi miniaturami dospělých. Hodnotíme-li Ehrenbergrův přínos pro výchovu lidu, nesmíme zapomenout, že poučení o minulosti bylo v jeho době prostředkem k probuzení a upevnění lásky k vlasti i národní hrdosti. S tímto cílem povídky vznikaly a v každé starší. práci se můžeme přesvědčit, jak využívá všech příležitostí, aby poukázal na rozkvět, slávu, ale i ponížení a utrpení české země. Ve svých projevech zůstává však poměrně střízlivý. Václav Beneš Třebízský se k ně mu hlásí jako k svému učiteli, ale vzpomeneme-li si na emocionálně zabarvený .styl Třebízského, připadají nám Ehrenbergrova slova příliš chladná. Není však třeba proto pochybovat o jeho vlasteneckém cítění. Projevuje se tak pouze opět jeho klidný a střízlivý duch. Nelze ovšem popřít, že jeho vlastenectví je velmi loajální k rakouskému státu. Radikalismus doby revoluční a 60. let je mu cizí, ba nepříjemný. Avšak o tom více při .povídce ze současného venkova, kde je tato stránka jeho životního názoru patrnější.
První Ehrenbergova povídka z tehdejšího venkovského prostředí vyšla r. 1855 a od té doby vydával téměř každý rok jednu, někdy i více. Z venkova vyšel za vzděláním, zase se k němu vrátil a zůstal mu blízký dokonce i tehdy, když odešel do Prahy. Měl venkovské lidi rád a rozuměl jim. Znal jejich svízele a trampoty, dobré i stinné stránky charakteru vesnického člověka. A poněvadž mají jeho povídky vesměs poslání didaktické, každá z nich kárá nějakou vadu nebo dává dobrý příklad. Celkem se u Ehrenbergra setkáváme s obdobnými motivy, jaké známe z autorů venkovské prózy z 2. poloviny 19. století. Bylo toho hodně, co volalo po změně a zlepšení. Příčiny všeho špatného vidí náš autor jako katolický kněz pouze v opouštění víry a křesťanské morálky. A ná-
r
Božena
Nováková
159
Orlické hory Podorlicko 6
160
právu hledá v obrácení k životu podle náboženských přikázání. Tedy pohled i na tehdejší dobu velmi zjednodušený a jednostranný. A my dnes můžeme pouze ocenit to, že chyby viděl a odstranit chtěl. Tak se mu např. nelíbily venkovské svatby z prospěchu a kvůli majetku. Takové jednání odsuzuje hned v několi ka povídkách. Jsou to zejména: Spekulant v koženkách - Pečírkův kalendář na r. 1872, str. 3, Jediná dcera ze statku - Moravan 1869, str. 122, Jeskyně u proudů Svatojánských - Pečírkův kalendář na r. 1881, str. 31 a Teta Anežka - Sebrané spisy 1880, .str. 39. Blízký námět znepřátelených selských rodů, které smíří láska dětí, zpracoval v povídce Bystručtí a Polučtí čili sňatek divem. Vyšla v Hlasech katol. tisk. spolku, č. 7, str. 78.· Ani neblahý osud výminkářů neušel jeho pozornosti. V povídce Lidé dle starého a nového rázu čili Jak to bývá na výminku (Hiasy 1876, č. 6, str. 84) je tento motiv kombinován s výstrahou, k čemu muže vést, když sedlák zanechá prostého života svých předků a napodobuje městský přepych. Totéž dokazuje i obrázek Sedlák a statkář, otištěný opět v Hlasech r. 1877 (č, 2, str. 80).. Nerozumnou obětavost rodičů, kteří dají poslední, aby děti mohly studovat a staly se městskými "pány", i když nemají ke studiu předpoklady, odmítá povídka Synkové na lehčím chlebu. Vydána byla ve II. svazku Sebraných spisů, str. 39. Jinak ovšem Ehrenberger projevoval velký zájem o to, aby venkovští lidé své děti do školy posílali, a mrzelo ho nepochopení, s nímž se škola v jeho době na venkově ještě' často setkávala. Tento zjev pranýřuje v povídce Nová škola v Dlouhé Lhotě (Blahověst 1869, str. 329). Do tehdej ších školských poměrů dala nahlédnout i starší, částečně autobiografická povídka Exkurrendo mládenec, která vyšla v r. 1861 v Kalendáři učitelském (str. 22). Informuje zajímavě o tehdejším nevalném společenském postavení učitelských mládenců. Podobně jako Jos. Kajetána Tyla znepokojovala i Ehrenbergra vystěhovalecká horečka. Snažil se přesvědčit své čtenáře, že pravé štěstí může každý nalézt jen doma. V r. 1870 vyšly dokonce dvě povídky na toto téma. První v Blahověstu, č. 6 se jmenuje Přádelna pod Vranskem. Druhou našli čtenáři v 6. čísle Hlasů pod názvem Listy z Ameriky a o Rusi. Má skutečně formu korespondence. Mnohé z prací byly napsány pro mládež a také jejich hrdiny jsou děti. Jejich životní příběhy jsou vyprávěny tak, aby přispěly k výchově všestranně dokonalého čl0-
-.. . . ------------_71
Josef Ehrenberqer
±S
~=
iiiiiiiiiiiiiiiiiiiíiiilllilii
.d
věka, samozřejmě v duchu křesťanské morálky. Dvě zajímavé vyšly v Dědictví maličkých, tehdy oblíbené edici
pro mládež, a to v r. 1863 Invalida a v r. 1864 Bratr Renát. Častým hrdinou je u našeho autora sirotek. Už v r. 1855 a 1856 se objevily ve Školníku dvě povídky, které byly později spojeny v jednu pod titulem dvojitým: Kdo by to byl řekl! A toho by se byl teprv nikdo nenadál. Chudý sirotek svou pílí a vytrvalostí přemůže nepřízeň osudu a dojde štěstí. Podobný motiv se objevuje často. Povídek tohoto žánru je ještě velmi mnoho; vybrány a uvedeny byly ty nejtypičtější. Závěrem jmenujme ještě práci nejrozsáhlejší: Čermákova rodina aneb Pýcha vede k pádu a zapřeni sebe k vítězství. Vydáno v Dědictví svatojánském r. 1867. Zde je pochváleno nebo, pohaněno téměř vše, co autor dával za příklad nebo haněl v ostatních povídkách. Jako místo děje je obvykle uvedeno smýšlené "jméno ně jaké vesnice prý ve Žďárských horách nebo na česko moravských hranicích, Zdá se, že se autor záměrně vyhýbá svému působíšti. Psal o tom, co kolem sebe viděl, o lidech, které zblízka i důvěrně znal, a aby ulomil hrot výtkám a vyhnul se nepříjemnostem (jeho přátelé, např. Alois Dostál tvrdí, že se lidé v jeho postavách poznávali), udával jako dějiště kraj.. s jehož obyvateli nebyl ve styku. Výjimkou je kdysi na Rychnovsku velmi populární povídka Kaplička pod lipami (vyšla poprvé 1876 a pak ještě dvakrát). Místem děje je Solnice. Jeto příběh chudého chlapce a odehrává se v době války Marie Terezie s Pruskem. Ehrenberger zde použil zřejmě vzpomínek na stísněnou náladu Solnice v r. 1866. Naznačenému ideovému zaměření povídek je podřízen děj vyprávěných příběhů. Čteme prosté, všední osudy obyčejných lidí, kteří prožívají nesložité konflikty. Jejich vyřešení je závislé na charakteru hrdinů, a poněvadž i v povídkách z venkova většinou vše dobře dopadne) spravedlnost zvítězí, ctnost je odměněna, stane se tak zpravidla zásahem ušlechtilého člověka nebo náhlým obratem v jednání člověka zlého. Tato změna je často nápadně naivně motivována. Typické rozlišování jednajících osob na dobré a špatné; které vyniklo už v historických povídkách, se tedy i v těchto opakuje. Nejlépe jsou vykresleny drobné venkovské figurky, které jen málo do děje zasahují, spíše jen ilustrují venkovské prostředí. Z těch zase nejzajímavější jsou postavičky typických vesnických "babek", dohazovaček, překupnic, žebraček ap. Zato ty postavy, na kterých autorovi nejvíce záleží, dopadají často nevě rojatně, neboť na ně shrne tolik dobrých či špatných
Božena Nováková
161
Orlické hory Podorlicko 6
162
vlastností, tolik chytrosti nebo omezenosti, že se stávají neživotnými modely. Ehrenberger se poctivě snaží, aby postavy a děje byly zasazeny do typicky vesnického prostředí. Poměrně málo místa však věnuje popisům obleků, obydlí a krajiny. Atmosféru života na české vesnici vystihuje raději folkloristickými scénami. Nalezneme několikrát popis vesnických námluv, svateb, poutí, čteme texty písniček zpívaných koledníky nebo ženami při přástkách a dračkách, setkáme se s různými zvyky a pověrami. Tento autorův národopisný zájem se uplatnil i v jazyku díla. Je nutno mu přiznat, že stálým stykem odposlouchal lidu jeho způsob vyjadřování. "Tak mluví lid, tak se má psáti", řekl prý o způsobu mluvy Ehrenbergrových hrdinů František Sušil. V jeho dílech se setkáváme i s krajovými zvláštnostmi podorlického nebo žďárského původu. Neváhá užít i nespisovných výrazů a obratů, a to nejen v dialogu, nýbrž i ve vlastním vyprávění. Pří kladů by se dalo uvést z každé povídky velké množství. Stačí přečíst jen několik stránek, abychom se přesvědčili, jakým množstvím přísloví a lidových rčení vyšperkoval svůj jinak prostý slovní výraz. Patrně v nich měl zálibu, sbíral je, zapisoval a příležitostně takto uplatňoval. Tato přísloví mu- také pomáhala při argumentaci v četných poučeních a radách, vkládaných do vyprávění. Zbývá nyní celkově posoudit tento úsek Ehrenbergrovy činnosti. Je bohužel nutno přiznat otevřeně, že literární úroveň těchto prací je neporovnatelně nižší než úroveň venkovských povídek současníků, zejména Boženy N ěm cové. Jak vyplývá z přehledu námětů, nechyběly mu aktuální motivy vhodné k zpracování, věděl o lidech kolem sebe a jejich životě tolik, že bylo možné, aby vytvořil dílka aspoň tak dobrá, jako byly povídky historické, které přece - až na malé výjimky - vznikaly dříve. Vždyť byl nyní v literární práci zkušenější, jistě i sečtě lejší a naše tehdejší literatura mu poskytovala dokonalejší vzory. Vysvětlení je dosti jednoduché. Jak už bylo řečeno, stává se náboženská tendence čím dále tím více hlavním posláním jeho práce. Ztratila se objektivita, nastoupila útoč nost, někdy až nevkusná. (V Čermákové rodině zesměš ňuje např. Husův a Žižkův obraz; naivně se vysmívá sokolské slavnosti v Sedláku a statkáři ap.) Ještě horší však je, že konzervatismus katolické církve ovlivnil i jeho názory politické a pohled na společenské poměry. Na mnohamístech je zřejmý jeho strach z novot, z pokroku. Jak jinak možno vysvětlit, že on, syn otce vězněné ho pro zameškanou robotu (trpce na to vzpomíná ve Smut-
- . . . iiIífIIiiiiI-----
II
ném posvícení), chválí souseda Bezděka, že i po zrušení roboty chodil dále robotovat (Bystručtí a Polučtí)? Stejně překvapí, když v povídce Lidé dle starého a nového rázu připisuje úspěch Houkalova hospodaření tomu, že se na jeho statku žilo tak, jak žili jeho předci před 100-200 lety. A přece na jiných místech vede hospodáře k racionálnímu obdělávání půdy a snaží se potřít staré před sudky (Medák a Voštinák, Lidé blázni). Podobné rozpory můžeme pozorovat i v jeho názorech na studium venkovských synků. Ještě v jednom ohledu vyvolává v dnešním čtenáři nemilý dojem a jistě ho vzbuzoval i v uvědomělém čtenáři své doby. Povinností katolických kněží bylo šířit úctu k vrchnosti a k panovníkovi. Ehrenberger využívá snad každé příležitosti k oslavě kteréhokoli člena panovnické rodiny. Z této pozice také odsuzuje revoluční boj proti absolutismu. Např, v povídce Kdo by se toho nadál! mluví o boji Italů za svobodu jako o "ohavném povstání" a farář zde utěšuje pěstouny vojáka, který v boji proti revolucionářům padl, těmito slovy: - "přejmež mu slávy mučednické. On bojoval za věc svatou, bojoval za uchování říše, za krále, a smrt za takového boje je zajisté vzácná před obličejem Páně." Naopak kladem jeho díla je živé sociální cítění, připo mínající projevy naší lidové slovesnosti. Velmi rád podává příklady toho, jak chudý chlapec vynikl nad bohatého schopnostmi, chytrostí i ušlechtilostí. Staví-li vedle sebe své obvyklé dva typy - dobrého a špatného - pak dobrým a chytrým je chudý a špatným, popřípadě i hloupým, je bohatý. (Přádelna pod Vranskem, Kaplička pod lipami, Jediná dcera na statku). Tolik tedy o Ehrenbergrově povídce ze současné vesnice.
Vraťme
se nyní k tomu, co bylo řečeno úvodem. Ehrenberger je dnes autor zapomínaný, ba možno říci zapomenutý. Z napsaného je snad zřejmé, proč tomu tak je. Je to ovšem pohled čtenáře dnešního a bylo by vůči němu nespravedlivé, kdybychom - než vyslovíme úsudek konečný nepřihlédli k tomu, jak bylo jeho dílo přijí máno tehdy, kdy vycházelo. O úspěchu svědčí tato fakto: Povídka Půl zlatého prsténku byla přeložena do němčiny a vyšla v časopise Ost und West v r. 1840. Ostruha krále Jana byla přeložena do lužické srbštiny a vydána tamní Maticí v r. 1851. Vzpomínková črta Jak jsem se stal z Čecha Němcem ... byla přeložena do srbštiny a vyšla v Slovanském Jugu v Záhřebu. Kaplička pod lipami prý způsobila, že počet
Božena
Nováková
163
Orlické hory Podorlicko 6
164
údů Dědictví maličkých
vzrostl ze 7 600 na 15 000. Robyla rovněž přeložena do němčiny. Ocenění Ehrenbergrovy tvorby a zprávy o jeho činnosti najdeme v mnoha článcích soudobých časopisů, zejména často v Tylových Květech. Většinou však obsahují jen informaci bez hodnocení. Teprve po jeho smrti vyšly tři posudky, které pak byly příležitostně přepisovány. První je od Václava Beneše Třebízského a byl uveřejněn v Osvětě r. 1882. Třebízský jej řadí s vděčností ke kněžím, buditelům, konajícím na našem venkově zdánlivě drobnou, ale záslužnou a důležitou práci. Téhož roku uveřej nil v Květech velmi příznivý posudek Otakar Mokrý. Píše: "Literární působení Ehrenbergrovo bylo skromné, prosté vší okázalosti zevnější, zato ale vydatné a solidní; bylť Ehrenberger členem staré oné ideální družiny spisovatelské, která na zaměstnání své pohlížela zrakem až puritánskypřísným." Dále však uznává, že mu je tendence didaktická často nad stránku uměleckou. Konečně za války v r. 1914, 1915 a 1916 vyšly tři vzpomínky od Aloise Dostála, osobního přítele Ehrenbergrova. Hodnotí jeho činnost jen příznivě. Nejzajímavější je příspěvek Ferdinanda Strejčka z r. 1936. Řadí Ehrenbergra k Vojtěchu Hlinkovi (Pravdovij-- a chválí zejména jeho povídky v Blahověstu, které prý nejvíce působily mezi lidem. Chybou prý bylo, že souborné vydání jeho povídek začalo vycházet až r. 1875, kdy česká literatura byla již mnohem dále, takže ani zdaleka nemohly vykonati to, co by byly dokázaly v padesátých a šedesátých letech. Ve Václavu Beneši Třebízském vidí dokonce uče livého odchovance a pokračovatele Josefa Ehrenbergra, Strejčkův postřeh je velmi správný; v r. 1875 bylo na jeho povídky příliš pozdě, nemohly vzbudit velký zájem ani u vyspělejších čtenářů, ani v odborných literárních časopisech. Vždyť čtenáři už tehdy měli v ruce první práce Třebízského, Svátkovy romány - aspoň ty první a právě v tomto roce dostali Jiráskovy Skaláky. Ovšem zcela jiná byla situace v letech padesátých a zejména čtyřicátých. Tehdejší jeho práce nevynikají sice nad prů měr, ale dobře v tehdejším stavu naší literatury obstojí. Po r. 1860 klesá však jeho tvorba pod průměr. O příči nách toho bylo už hovořeno. Jako by byl Ehrenberger zapomněl,že je nutno jíti s dobou, která má své požadavky; zůstal svými názory v době daleko předbřeznové. K tomu samozřejmě přistupuje ona horlivá služba nábožénskéitendenci. Ale přesto vše je nutno přiznat určité významné zásluhy JosefaEhrenbergea na poli osvětové práce pro lid. Jeho dina
Čermákova
historické povídky vykonaly hodně již tím, že seznámily čtenáře s mnohými úseky naší historie, a to poměrně věrně. V mnohém pak určitě vzbudily i touhu poznat více. Jeho povídky vesnické zase naučily venkovského člověka číst i přemýšlet o vzájemných vztazích. Lidé četli rádi o tom, co jim bylo blízké. Četba jeho prostých, někdy snad i naivních příběhů se stala průpravou pro četbu vyspělejší, kniha se stala potřebou. Konečně záslužné je zajisté i to, že Ehrenberger psal pro mládež v době, kdy takové literatury u nás ještě téměř nebylo. Z těchto důvodů je správné vzpomenout devadesátého výročí smrti tohoto pilného člověka, jenž tak přilnul k našemu kraji a jeho lidu.
Božena Nováková
1 Signum potupná knížka, které se tehdy užívalo na rakouských gymnasiích. Obvykle byla černě vázaná. Musel se do ní podepsat žák, který. byl přistižen, že ve škole promluvil česky. Trestem bylo opisování dále citované věty; při třetím opakování prohřešku, býval žák trestán i bitím, tak zvaným "pardusem". Signum si musil u sebe ponechat tak dlouho, dokud se mu nepodařilo přistihnout nějakého spolužáka při stejném provinění". 2 "Kdo si chce dělat nárok na vzdělání, nesmí mluvit česky." 3 Rakouská gymnasia měla v té době šest tříd; čtyři tak zvané gramatikální: parva, princípíe, gramatika, syntaxís, a dvě humanitní: poesie a rhétorika. 4 "kacířští Češi" a "vzpurní Ceši" 5 Viz pozn. 3 6 Josef Krasoslav Chmelenský (1800-1839). Významný literární a divadelní kritik své doby. Propagoval společenský zpěv, vydával hudební časopis "Věnec", spolupracoval s Františkem Škroupem. Skládal texty k písním i libreta k operám. Psal lyrické básně v duchu lidové poezie s přírodní i milostnou tematikou, vždy prodchnuté vřelým vlastenectvím. 7 Poněvadž se článek zabývá pouze Ehrenbergrovou beletrií, nebudou tyto jeho práce zde hodnoceny. Aspoň názvy něko lika: Osudy města Solnice, r. 1848, Výpisky ze smolné knihy města Solnice, r. 1847, Půtka Solnických s Janem Katovcem a přáteli jeho, r. 1848, Stav školy solnické léta 1583 a opět léta 1683, r. 1851, Svár knapův s mistry od pořádku soukenického v Solnici r. 1592, Soudy městské od r. 1585. 8 Knihy fary skuhrovské dnes v okr. archívu v Rychnově n. Kněžnou nejsou. Je zde pouze jedna kniha fary solnické se záznamy z let 1712-1834. 9 Jan Jindřich Marek (1801-1853) působil jako katolický kněz na venkově. Pod pseudonymem Jan z Hvězdy uveřejňoval v soudobých časopisech básně a novely ze současného života, ale především historické obrázky. Formou jsou romantické, psané pod vlivem německého preromantismu a románů Waltra Scotta, ale látka je již zpracována podle historických pramenů. 10 V závěru povídky se autor dovolává archívních pramenů, není však jasně řečeno kterých. V přehledu Dějepisné a starožitné památky vikariátu Rychnovského uvádí u Skuhrova bitvu u Hoříně, o které píše Dalimil.
Poznámky
165
Orlické hory Podorlicko 6
166
František Pravda je pseudonym Vojtěcha Hlinky (18171904). Působil jako katolický kněz v Kvílicích u Slaného, pak jako vychovatel ve šlechtických rodinách. Psal povídky z venkovského prostředí. Své hrdiny idealizoval, aby byli pro čtenáře vzorem. Sociální rozdíly vesnice chtěl překlenout křesťanskou morálkou. Náboženská a didaktická tendence silně proniká. Realistické je pouze vylíčení způsobu života na tehdejší vesnici. Nejznámější z povídek je Štěpánův Vít se učí na kněze.
11
(Literatura, pokud není uvedena přímo v textu článku) Ehrenberger, Josef: Upomínky ze dnů Matěje Sychry, Cyrillo-Methodějská knihtiskárna, Praha, 1876. Ehrenberger, Josef: Jak jsem se dostal na Sittengericht, Poutník, 1879 s. 29. Dostál, Alois: Josef Ehrenberger, kanovník a spisovatel český. Hlasy svatováclavské XVI, 1916, Č. 1-3. . Dostál, Alois: J. Ehrenberger - humorista. Čech, 1915, č.236. Dostál, Alois: J. Ehrenberger (ke stoletým narozeninám). Vlast, 1914, s. 3. Mokrý, Otakar: Josef Ehrenberger. Květy IV, 1882, s. 493. Třebízský,...Beneš, Václav: Josef Ehrenberger. Osvěta, 1882, s. 298. Strejček, Ferdinand: Humorem ke zdraví a síle národa.. Praha, 1936, s. 110. Sebrané spisy J. Ehrenbergra, Praha, 1875-1876, Cyrí llo-Methodějská tiskárna.
