Směry (literární, výtvarné, filosofické) Pro střední školy beletrie, od 18. stol. souhrnné označení pro celou oblast umělecké literatury; v současnosti význam zúžen jen na uměleckou prózu.
publicistika a) žurnalistická, popř. spisovatelská činnost uplatňující se v hromadných sdělovacích prostředcích (tisk, rozhlas, televize); informuje o časových otázkách, které komentuje; b) souhrn časopisů (určitého směru, období) a osob, které je píší a řídí.
klasicismus, obecně stylové tendence navazující na tzv. klasické umění (umění starého Řecka a Říma). Úsilí obnovit proti subjektivněji založeným uměleckým směrům (např. baroko) nadosobní objektivní řád, založený zejm. na rozumové úvaze; -
měr, který vznikl ve Francii v 17. stol. Opíral se o klasické estetické normy, jež odvozoval z antických vzorů. Důraz kladl na jednotný a pevný řád, stanovený pravidly (N. Boileau-Despréaux Umění básnické); ta vymezovala literární žánry po stránce formální i tematické. Rozlišovaly se žánry “vysoké” (óda, epos, tragédie – považována za nejvyšší umělecký útvar vůbec), které zpracovávaly zejm. témata historická, a žánry “nízké” (bajka, satira, komedie), zachycující život neurozených vrstev. Klasicismus se zaměřoval hlavně na mravní problematiku; zobrazoval nejrůznější lidské vlastnosti a charaktery, které pojímal nadčasově (hrdina, lakomec). Klasicismus vycházel z filozofie racionalismu (vůdcem básníka je rozum) a uměleckou pravdu hledal v napodobování přírody. Obracel se k abstraktně pojímaným ideálům pravdy, harmonie a krásy. Za nejvýznamnější básnické dílo francouzského klasicismu je považována sbírka zvířecích bajek J. de Lafontaina (Fables). Osvícenský klasicismus vznikl ve Francii v 18. stol.; zachovával racionalistický a objektivistický ráz, ale už netrval na dodržování tematických omezení (Voltaire, A. Pope, J. Ch. Gottsched, M. V. Lomonosov aj.). V českých zemích se klasicismus uplatnil zejm. v 1. třetině 19. stol. (A. Puchmajer, Š. Hněvkovský, J. Kollár, P. J. Šafařík Počátkové českého básnictví, J. Jungmann O klasičnosti v literatuře vůbec a zvláště české); S
preromantismus, období přechodu od klasicismu k romantismu v 2. pol. 18. stol., kdy byly postupně překonávány přísné klasické normy. U řady evropských národů se časově shodovalo s obdobím osvícenství a národním obrozením. Do literatury pronikala citovost, fantastičnost, nový vztah k přírodě; objevoval se zájem o lidovou tradici, která se stala nejen zdrojem umění, ale i projevem národnosti. Mezi projevy preromantismu patřil též sentimentalismus a hnutí Sturm und Drang. V českých zemích se preromantismus uplatnil v poslední třetině 18. stol., nejprve v charakteru divadelních her pro české obecenstvo (rytířská, loupežnická, exotická a pohádková tematika) a v knížkách lidového čtení, později v poezii J. Kollára, F. L. Čelakovského a v padělcích Rukopisů.
romantismus, myšlenkové hnutí a jeden z hlavních směrů ve výtvarném umění, hudbě a literatuře v 19. stol. Rozrušoval hodnoty, které přineslo osvícenství a klasicismus 18. stol.; proti klasicistním výtvarným pravidlům uplatňoval tvůrčí svobodu umělce, proti racionalismu stavěl cit, vášně, fantazii a vůli, proti 1
Směry (literární, výtvarné, filosofické) ideálu antiky vyzdvihoval hodnoty středověku, proti idealizaci požadavek opravdovosti, proti abstraktnímu pojetí člověka zdůrazňoval konkrétního jedince (mj. zájem o lidskou psychiku), proti obecnému pojetí lidství ideu národa. Předstupněm romantismu v literatuře a estetice byl preromantismus 18. stol. i ideje J.-J. Rousseaua. V 19. stol. byl romantismus postupně vystřídán realismem; Umělecký proud v evropských literaturách 1. pol. 19. stol. Romantismus byl uměním vyhraněně subjektivistickým, individualistickým. Zásadně odmítal klasické estetické normy, kladl důraz na původnost, tvůrčí svobodu umělce, jeho emocionalitu a spontaneitu, preferoval lidové umění a národní tradice. Romantický hrdina se zpravidla ocital v neřešitelném konfliktu se světem, v němž se cítil jako osamělý cizinec. Východisko hledal v návratech do světa fantazie a exotiky, k prostým venkovským lidem spjatým s přírodou a tradicemi nebo v idealizaci minulosti. Láska jako jedno z hlavních témat romantismu zůstává nenaplněna. Objevuje se myšlenka, že svět nelze proměnit ani vůlí, ani vírou v nadosobní ideál, ani gestem protestu nebo vzpoury; odtud plynul příznačný romantický pesimismus, zklamání, skepse. Typickými žánry byly lyrická balada, básnická povídka či poéma, moderní epos, román ve verších, dramatická báseň, historický román a povídka. Mezi hlavní představitele patřili zejm. G. G. Byron, P. B. Shelley, S. T. Coleridge, W. Scott, A. S. Puškin, M. J. Lermontov, A. de Musset, V. Hugo, A. Mickiewicz. V české literatuře zejm. K. H. Mácha, J. K. Tyl, K. J. Erben, K. Sabina, B. Němcová.
naturalismus Umělecký směr, který vznikl ve Francii v druhé pol. 19. stol.; usiloval o co nejobjektivnější zachycení soudobé skutečnosti i s jejími ošklivými, ba odpudivými rysy. Naturalismus byl ovlivněn pozitivistickou filozofií (A. Comte), sociologií (H. Spencer) a estetikou (H. Taine) a přírodovědným učením (darwinismem). Program naturalismu formuloval a důsledně uplatňoval E. Zola, vůdce tzv. naturalistické školy, do níž patřil i G. de Maupassant. Člověk v pojetí naturalistů byl chápán pouze jako podmíněná (determinovaná) bytost, jejíž osud předurčoval vliv dědičnosti a prostředí, bez ohledu na výchovnou složku. Postavy naturalistických románů a povídek jevily rysy určité psychické nerovnováhy, živelnosti, osobnostní rozvrácenosti a pocházely vesměs z nižších společenských vrstev. Naturalistické prvky, které se objevovaly v dílech pozdějších autorů, souvisely se snahou poukázat na neušlechtilé stránky lidského života (L. Klíma Utrpení knížete Sternenhocha). V Německu naturalismus ovlivnil tvorbu G. Hauptmanna, v Itálii mu byl blízký verismus. V české literatuře patřili mezi naturalisty zejm. K. M. Čapek-Chod a J. K. Šlejhar, prvky naturalismu použil V. Mrštík v románu Santa Lucia;
symbolismus, básnické a umělecké hnutí 1885 – 1910, vzniklé ve Francii. Typická byla výrazová znakovost díla, důraz na úlohu subjektivní obraznosti a ideový odklon od pozitivismu; Symbolismus vznikl jako reakce na popisnost naturalismu a parnasismu a usiloval o vytvoření umění, které by pronikalo k podstatě skutečnosti, a to soustředěným vnímáním celé umělcovy bytosti, všemi smysly v jejich vzájemném prolnutí. Symbol se měl stát prostředníkem mezi skutečným světem a “světem duše” a měl v náznaku odkrývat tajemství ukryté v nitru věcí a sugerovat je vnímateli. Symbolismus rozvinul básnickou obraznost a kladl důraz na hudebnost poezie; do poezie uvedl volný verš. Umění náznaku dovedl
2
Směry (literární, výtvarné, filosofické) někdy až na hranici nesrozumitelnosti. K nejvýznamnějším představitelům symbolismu patřil zejm. S. Mallarmé, v české poezii O. Březina. Nejvýznamnějším dramatikem se stal M. Maeterlinck;
dekadence, úpadek – myšlenkový a umělecký směr konce 19. stol., vycházející z filozofie A. Schopenhauera a F. Nietzscheho. Navázala na diabolický a mysticky zaměřený romantismus, ovlivněna anglickou kulturou. Centrem dekadence se stala Paříž. V roce 1884 vyšel román Na ruby (J. K. Huysmans), považovaný za “bibli dekadence”. 1886 – 89 vycházela revue La décadence (Péladan, P. Verlaine, Barrčs). Svou dobu považovali dekadenti za úpadkovou, obraceli se do minulosti a lidské psychiky. Ve výtvarném umění (F. Rops, J. Dalue, A. V. Beardsley, J. Ensor, O. Redon aj.) je typické spojení a inspirace literaturou (Rops-Mallarmé aj.). V Čechách centrum kolem Moderní revue (J. Karásek ze Lvovic, A. Procházka, K. Hlaváček), vlivy lze nalézt i u F. Kupky, M. Švabinského, F. Koblihy, J. Konůpka, J. Váchala. Z dekadence vyrůstaly samostatné umělecké a literární směry konce 19. stol. – symbolismus, impresionismus, expresionismus, novoromantismus, prerafaelismus, lartpourlartismus.
impresionismus, umělecký směr vzniklý ve francouzském malířství v 70. letech 19. stol. Usiloval o zachycení okamžitých smyslových vjemů, dojmů, pocitů nekorigovaných předchozí zkušeností ani rozumovou úvahou. Pojmenování odvozeno z názvu Monetova obrazu (Impression, soleil levant – Dojem, východ slunce, 1872). Typické znaky – uvolněný rukopis, osamostatnění barevné skvrny a prosvětlení palety – se objevily již dříve, zejména u W. Turnera, stoupenců barbizonské školy ap. Další významní představitelé: C. Pissarro, A. Sisley, v menší míře A. Renoir, E. Degas, P. Cézanne. V. t. neoimpresionismus. Impresionismus se projevil i v jiných uměních: V poezii i v próze se uplatnění estetických principů impresionismu projevilo posílením lyričnosti, uvolněním kompozičních schémat v dramatu a románu, orientací na intimní a přírodní tematiku, náznakovostí vyjadřování, zesílením smyslových asociací a vnímavostí pro odstíny zvuků, emocí a nálad v poezii, hudebností verše. Tyto znaky sbližují impresionismus se symbolismem a novoromantismem. K představitelům impresionismu patřili básníci P. Verlaine ve Francii, H. von Hofmannsthal, D. Liliencron, R. Dehmel v Německu, B. K. Zajcev a K. D. Balmont v Rusku, v české poezii zejména A. Sova (sbírka Květy intimních nálad), K. Hlaváček, a prozaici P. Bourget, M. Proust, A. Gide, J. K. Huysmans, G. D’Annunzio, A. P. Čechov aj., v české próze V. Mrštík a R. Svobodová, F. Šrámek.
expresionismus Evropský umělecký směr vyvíjející se od 80. let 19. stol. do 30. let 20. stol. jako protiklad naturalismu a impresionismu. Většinou není přiřazovám k avantgardě. Je zaměřen na vyjádření individuálních prožitků, dostatečně silných, aby se mohly stát pravdivou realitou, emocionálně srozumitelnou. Velkým impulsem k rozvoji expresionismu byla deziluze 1. světové války a sociální konflikty, v nichž se bezprostředně reflektuje krize humanity. V literatuře se expresionismus nejvýrazněji projevil v Německu, kde byl podmíněn i společenskou situací poražené válečné velmoci. V české literatuře reprezentuje expresionismus brněnská Literární skupina s časopisem Host; hlavní představitelé: spisovatel L. Blatný a teoretik F. Götz; 3
Směry (literární, výtvarné, filosofické)
vitalismus Názor, podle něhož v živých organismech působí nehmotná nadpřirozená životní síla entelechie, kterou fyzika a chemie nemůže postihnout. Klasický vitalismus (H. Driesch, H. Bergson, F. Mareš) soudobá věda sice odmítá, nicméně rozdíl mezi živým a neživým (např. ve schopnostech účelového chování a negativní entropie) se nepodařilo uspokojivě překlenout;
Vývojová tendence v evropském umění a zejména v literatuře, která vznikla jako reakce na prožité katastrofy 1. světové války. V české literatuře se vitalismus projevil v souvislosti s estetickým programem některých autorů předválečné generace (S. K. Neumann Kniha lesů, vod a strání, F. Šrámek Splav, Tělo), ale také generace poválečné (K. Čapek Loupežník, J. Wolker Host do domu). Autoři spjatí s vitalismem se v dílech vraceli k tematice radosti ze života, který je naplněn vřelými vztahy k lidem i věcem kolem nás. Svět přirozených lidských vztahů vitalisté stavěli proti násilí, válce, nesvobodě a smrti.
futurismus, literární a výtvarný umělecký směr 1. čtvrtiny 20. stol.; jeden z hlavních avantgardních směrů (název z italského futuro, tj. budoucnost). Vznik futurismu je spojen s Futuristickým manifestem F. T. Marinettiho (vydán 1909 v Paříži). V roce 1910 publikovali G. Balla, U. Boccioni, C. Carrŕ, G. Severini několik manifestů o malířství; 1912 a 1914 v Itálii vydány další manifesty o architektuře a sochařství. Futurismus programově neguje dosavadní estetické konvence a literární formy (zvláště v poezii), oslavuje dynamiku technického světa a industriální společnost a za projev této dynamiky považuje i sociální revoluci se všemi nezbytnými rysy militarismu. Nejvýrazněji se futurismus projevil v Itálii a v Rusku po 1. světové válce. Ovlivnil dadaismus a surrealismus. Samostatnou modifikací původních podnětů futurismu je kubofuturismus, soustředěný na princip “osvobozování skutečnosti” prostřednictvím nové skladebnosti uměleckého díla. V. t. futuristé ruští.
poetismus Básnický směr v české moderní literatuře 20. let 20. stol.; vznikl v prostředí avantgardního hnutí Devětsilu. Jeho zakladateli a teoretickými mluvčími byli V. Nezval a K. Teige, nejvýraznějšími básnickými osobnostmi kromě V. Nezvala také K. Biebl a J. Seifert. Poetisté radikálně odmítli podřízenost umění dosavadní politice a ideologii; poetismus měl naopak vštěpovat životní optimismus, zábavné veselí, radost ze hry. Stal se poezií okamžiku, soustředil se na smyslové okouzlení, citové prožívání, imaginaci, rozvíjení fantazie. Poetismus měl být podle V. Nezvala “metodou, jak nazírati na svět, aby byl básní”. Poetismus výrazně ovlivnil nejen vývoj meziválečné poezie (J. Hora), ale i poezii poválečného období. Poetismis se uplatnil i v próze (V. Vančura)
civilismus, umělecký proud počátku 20. stol. zdůrazňující střízlivý vztah k životu a víru v pozitivní vliv moderní technické civilizace na člověka a společnost (W. Whitman, S. K. Neumann).
4
Směry (literární, výtvarné, filosofické) dadaismus, umělecké literární a výtvarné hnutí založené v roce 1916 T. Tzarou, J. Arpem aj. v Curychu, paralelně se rozvíjelo v USA a v Německu, od roku 1920 centrem Paříž. Podstatou dadaismu je negace konvenčního umění i života, a to formou nesmyslného, provokativního počínání; ve výtvarném umění zejm. použití ready-mades (nalezené objekty) M. Duchampa. V roce 1917 otevřena Galerie Dada (kde vystavovali J. Arp, G. de Chirico, M. Ernst, L. Feininger, V. Kandinskij, P. Klee, O. Kokoschka, F. Marc, T. F. Marinetti, A. Modigliani, P. Picasso aj.) a založen časopis Dada. V New Yorku soustře?oval skupinu dadaistů M. Duchamp (F. Picabia, M. Ray aj.), v Paříži lze k hnutí přiřadit A. Bretona, L. Aragona a P. Eluarda, v Berlíně R. Hülsenbecka, v Hannoveru K. Schwitterse. Od pol. 20. let dadaismus plynule přecházel v surrealismus.
surrealismus, mezinárodní literární a umělecké hnutí 1923 – 39, v širších souvislostech i po 2. světové válce. Vznikl v Paříži jako opozice vůči umění podřízenému tradici a společenským konvencím. Jeho představitelé chtěli svým dílem co nejvíce vyjít vstříc přirozenému smyslu člověka pro obrazotvornost a fantazii. Čerpali z psychoanalytického učení S. Freuda a snažili se najít nejpůvodnější zdroj umělecké tvorby v lidském podvědomí, kde podle S. Freuda převládá sexuální pud. Název převzat z podtitulu Apollinairovy divadelní hry Prsy Tiresiovy – Surrealistické drama. Teoreticky byl surrealismus poprvé definován A. Bretonem v Manifestu surrealismu;
Pro surrealistickou poezii je typická absence pravidelného rytmu, rýmu a všech prostředků zvukové a sémantické výstavby verše. Básníci se pokoušeli zaznamenat proud nahodilých pocitů, představ, snů a halucinací bez kontroly rozumové logiky; pro prózu je charakteristická dualita automatických textů, záznamů snů a deníkových zápisů na jedné straně a esejistické interpretace na straně druhé. Pro veškeré druhy surrealistické aktivity v literatuře a umění je typická snaha o co nejbohatší obraznost, záliba v bizarnosti, hrůze a šílenství. K významným představitelům surrealismu v literatuře patřili zejm. A. Breton, P. Soupault, L. Aragon, P. Eluard, R. Desnos, T. Tzara, v české literatuře V. Nezval, K. Biebl, K. Teige. Pokračovatelem K. Teiga a vykladačem surrealismu po 2. světové válce byl V. Effenberger;
ruralismus, směr v české literatuře ve 20. a 30. letech 20. stol., jehož program souvisel s obnoveným zájmem o venkovskou tematiku. Ruralisté se zaměřili na život člověka spjatého s přírodním řádem a s lidovými tradicemi; někdy dospěli až ke zbožnému vztahu k půdě a mytizaci selství. K hlavním představitelům patřili zejm. F. Křelina, V. Prokůpek, J. Čarek.
realismus, věcnost; obecně smysl pro skutečnost, způsob myšlení a jednání založený na kritickém poznávání skutečnosti. Z latinského realis, skutečný; V literatuře a umění bylo jako realismus označeno nejprve hnutí, které vzniklo ve Francii v pol. 19. stol. a jež požadovalo, aby se umění vrátilo od romantických snů ke skutečnosti a aby bez přikrašlování zobrazovalo život současného člověka, zejm. z tzv. nižších vrstev; v literatuře se realismus uplatnil především v próze, hlavně v románu, jehož prostřednictvím bylo možno typizovat lidské charaktery, jejich vývoj, složité vzájemné vztahy postav i jejich vztah ke společnosti. Významnými představiteli realismu byli
5
Směry (literární, výtvarné, filosofické) mj. H. de Balzac, G. Flaubert, Ch. Dickens, T. Hardy, W. Thackeray, I. S. Turgeněv, F. M. Dostojevskij, L. N. Tolstoj, A. P. Čechov, H. Ibsen, A. Strindberg, T. Dreiser, U. Sinclair, J. Steinbeck, E. Hemingway, H. a T. Mannové, L. Feuchtwanger, E. M. Remarque aj. V české literatuře se prvky realismu objevovaly už v díle K. Havlíčka Borovského, J. K. Tyla, B. Němcové, prohlubovaly se v díle J. Nerudy a K. Světlé. Vrcholnými představiteli realismu byli zejm. L. Stroupežnický, G. Preissová, A. a V. Mrštíkové, T. Nováková, K. V. Rais, Z. Winter, A. Jirásek; d) v divadle setendence k realismu začala projevovat od 60. let 19. stol. a lišila se podle národních tradic. Realismus řešil aktuální problémy zejm. měš?anské společnosti, k níž zaujal kritický postoj. V herectví se konkretizoval napodobováním skutečného chování; jevištní realismus probojovával francouzský režisér A. Antoine a jeho zásady prohloubil K. S. Stanislavskij. K hlavním představitelům realismu v dramatu patřili např. A. Dumas mladší, A. N. Ostrovskij, A. P. Čechov, M. Gorkij, G. Hauptmann, H. Ibsen; v českých zemích L. Stroupežnický, G. Preissová, A. a V. Mrštíkové; e) ve výtvarném umění může být věrnost skutečnosti optická (fotografická malba, ale i impresionismus, tvořící na základě znalostí procesu lidského vnímání), myšlenková (koncepční realismus; umělec při kresbě klade větší důraz na to, co ví, než na to, co vidí – např. rentgenový styl, hieratický princip), resp. programově ideová (zobrazení přiměřených postojů vůči skutečnosti určitým způsobem pochopené a interpretované). V dějinách výtvarného umění se lze setkat s různými projevy realismu (realismus římského portrétu, renesanční celostní uchopení skutečnosti, realismus holandského malířství 17. stol., realismus jako umělecký směr 19. stol. aj.). Jako programově samostatný směr vznikl realismus ve Francii ve 40. letech 19. stol. (G. Courbet, H. Daumier, krajináři barbizonské školy), v Rusku peredvižnici, v Čechách generace K. Purkyně. – Realismus, který se soustředil na kritiku poměrů v soudobé společnosti a odmítal daný životní styl a společenské normy, se nazýval kritický realismus (M. Gorkij). Specifickou, ideologicky (marxismus, leninismus) zkreslenou podobou realismu je socialistický realismus.
existencialismus, filozofie existence – filozofický směr vzniklý po 1. světové válce v Německu a rozšířený (zejména díky francouzským představitelům) po 2. světové válce ve všech západních zemích. Navazuje např. na F. Nietzscheho (neuchopitelnost posledních základů života), S. Kierkegaarda (vymezení existence jako vztahu k sobě, analýza úzkosti), E. Husserla (fenomenologická metoda) a M. Heideggera (existenciální analýza lidského pobytu; Heidegger sám často nepřesně k existencialismu přiřazován). Významně ovlivněn i literaturou (F. M. Dostojevskij, F. Kafka aj.). Různé formy existencialismu mají vesměs společné: a) existence je přiznávána pouze člověku; b) existence je vždy pouze individuální existencí, která je vlastní jednotlivci a kterou nelze odvozovat z ničeho vyššího; c) na rozdíl od věci, chápané jako substance s pevně stanovenou podstatou, se člověk teprve musí učinit tím, čím je. Člověk je sám sobě projektem, nelze jej uchopit a interpretovat věcnými kategoriemi. Zdůrazněna je jeho aktivita a bytostná svoboda a s ní spojená absolutní odpovědnost za rozhodování a konání; d) existence je spjata s časovostí, je bytím v čase; analýza času je pro existencialismus velmi důležitá; e) i když se existencialismus zaměřuje na jednotlivce, neizoluje jej od druhých; lidské bytí ve světě je vždy bytím s jinými. Důraz též kladen na zkoumání lidské svobody v dějinách; f) důraz na hraniční situace, v nichž si člověk nejvíce uvědomuje sám sebe: úzkost, vztah ke smrti, nesnesitelnost svobody u J.-P. Sartra, nezbytnost rozhodovat se v dvojznačných situacích u M. Merleau-Pontyho, absurdita a problém sebevraždy u A. Camuse, poslední nemožnost završení jakéhokoli projektu u K. Jasperse. – Existencialismus zprostředkoval filozofii nové způsoby vyjadřování (mnozí představitelé psali romány, divadelní hry či eseje, např. J.-P. Sarte, A. Camus, S. de Beauvoirová), zproblematizoval objektivismus tradiční antropologie a provokativním způsobem reagoval i na konkrétní 6
Směry (literární, výtvarné, filosofické) společenskou situaci (zvláště J.-P. Sartre). V 50. a 60. letech módní filozofie, odpovídající životnímu pocitu generací prošlých válkou; její zpopularizování často vedlo k zploštění a zjednodušení.
postmoderna, postmodernismus – evropský myšlenkový směr poslední třetiny 20. stol. Zaměřen proti doposud převládající koncepci jediné pravdy a jediného cíle. Usiluje o alternativnost lidských přístupů ke světu, odmítá vizi intelektuální a kulturní nadřazenosti západní civilizace i nadřazenost racionality v procesu poznání. Základním požadavkem je pluralita názorů a jejich zrovnoprávnění. Zpochybňován je optimismus historického vývoje západní civilizace i pojetí dějin jako postupného překonávání dřívějších fází. V užším smyslu se postmodernou rozumí filozofie postmoderní a postmoderní umění. Hledání alternativních cest v různých oborech lidské činnosti postmodernu spojuje s hnutím New Age.
7
