Barva jako nosič kartografické informace Color as the cartographic data carrier Mgr. Jan D. BLÁHA Katedra aplikované geoinformatiky a kartografie PřF UK, Albertov 6, 128 43 Praha 2, e-mail:
[email protected]
Úvod Barva. Bez ní si snad nikdo z nás neumí život přestavit. Setkáváme se s ní od raného dětství na každém kroku. V praxi má barva mnoho funkcí, ať už je to třeba funkce rozlišovací či kategorizační (např. rozlišení obalů na jídlo pro jednotlivé dny v letecké dopravě, rozlišení pracovníků ve zdravotnictví, v armádě…), varující či upozorňující (semafory, značky a symboly, pracovní oblečení dělníků), ekonomická (barva umí prodávat) nebo estetická (ladění oblečení, interiéru bytu…). Tak jako se barva stala odjakživa neodmyslitelnou součástí života lidí, byla prakticky od počátku spojována i s kartografickými díly. Obdobně jako ve výtvarném umění je barva klíčovou součástí tzv. vyjadřovacích prostředků čili prostředků vyjádření. To si člověk nejlépe uvědomí, má-li možnost porovnat černobílou a barevnou mapu. Ke správnému pochopení funkce barvy jako nosiče kartografické informace je v prvé řadě důležité pochopit význam spojení „vyjadřovací prostředek“, posléze pak pochopit, jaké možnosti vůbec barva při tvorbě dává. Zde se nabízí díky značné podobnosti srovnání s tvorbou výtvarného umění. Doufejme, že i toto srovnání napomůže k zefektivnění využívání barvy a tím například snížit redukci reality, k níž při procesu kartografické tvorby nesporně dochází. Pojetí vyjadřovacích prostředků Pokud provádíme rozbor významu „vyjadřovacího prostředku“, pak je důležité se zaměřit především na to, co vlastně daný prostředek vyjadřuje. Kromě známého vyjádření kartografického díla – tj. dílo díky němu komunikuje se svým uživatelem – jde dále o vyjádření osobnosti autora díla, v našem případě kartografa, a konečně o vyjádření samotné reality. V prvním případě lze vyjadřovací prostředky přirovnat například k písmu, obecněji k jazyku (např. Čapek 1992), v druhém případě vyjadřují prostředky nejspíše autorský rukopis či styl (sebevyjádření autora), konečně ve třetím případě mají prostředky vyjádření pomáhat zobrazit co nejvěrněji realitu, tj. mají vytvářet co nejsnáze asociace. Proč vůbec rozlišovat tato pojetí vyjadřovacích prostředků? Pomůže nám to totiž pochopit, jaké možnosti barva svou přítomností kartografovi dává, resp. o jaké možnosti se kartograf jejím nevyužitím připravuje. Zatímco první pojetí kartograf jen stěží ovlivní – jazyk kartografického díla je do značné míry daný, druhé pojetí – tedy sebevyjádření, leží na jeho bedrech a je symbolem svobody v kartografické tvorbě. Každá lidská tvorba je spojena s prvními dvěma pojetími vyjadřovacích prostředků, ten třetí je do značné míry specifický pro díla, která se snaží věrně napodobit realitu. To nám umožní provést srovnání s uměleckou tvorbou a využít i některých obecně platných pravidel. Uveďme si pár příkladů (podle J. Kulky 1991). Ve výtvarném umění se jako vyjadřovacích prostředků využívá především linie, barvy a tvaru, je možno mezi ně počítat dále i bod, plochu, objem, těleso, prostor, světlo a kompozici, přičemž každý z těchto pojmů si s sebou nese složité významové pozadí. Vyjadřovacími prostředky či řečí hudebního umění jsou zase tón, interval, melos, akord, rytmus, metrum, tempo, melodie, harmonie, polyfonie… Je patrné, že schopnost umělecky tvořit spočívá především v ideálním sladění všech jednotlivých vyjadřovacích prostředků. Stejně tomu je také v kartografické tvorbě, na níž má ovšem podíl i zobrazená realita a množství norem, které nelze pominout.
Srovnání funkce barvy v kartografických dílech a ve výtvarném umění Takřka v každé kartografické učebnici (viz literatura na konci příspěvku) se dočteme, že barva má oproti ostatním vyjadřovacím prostředkům (ne nepodobným výše zmíněným prostředkům výtvarného umění) výjimečné postavení. Využívá se jí totiž jednak jako samostatného vyjadřovacího prostředku, na druhé straně může být součástí všech ostatních prvků kartografického díla (Čapek 1992). Z výše uvedeného vyplývá, že barva se v kartografickém díle uplatňuje jak v pozici nosiče informace (je oním specifickým jazykem využívajícím pokud možno co největšího množství funkcí barvy), tak v pozici komponentu, který dotváří celkový estetický vjem díla a ovlivňuje uživatelskou vstřícnost díla (vliv na přehlednost, názornost atd.). Zde je třeba upozornit na fakt, že barva má v obou případech potenciál působit pozitivně i negativně. Nabízí se otázka, jakým způsobem barva uvedené úkoly plní? Odpověď lze nalézt v oblasti psychologie výtvarného umění. Barva má zásadní roli při charakterizaci objektu, má emotivní obsah, nese v sobě symboliku a v neposlední řadě jsou při její recepci důležité konkrétní zkušenosti recipienta. Tyto zkušenosti jsou při tom zakotveny zejména ve vazbách na konkrétní předměty každodenní potřeby, jinými slovy preference barev jsou rozličné (Kulka 1991). V kartografické tvorbě slouží barva k rozlišení, zvýšení názornosti, přehlednosti, klasifikaci, označení, charakterizaci a popisu jednotlivých objektů a jevů, přičemž barvy mohou být buď smluvené, přibližují se co nejvíce realitě (třetí pojetí vyjadřovacích prostředků) nebo jsou na volbě kartografa. Právě ve volbě barev kartografem je nejvíce prostoru pro efektivní využívání barev. Ve výtvarném umění se barvy používá ke znázornění: 1) věcné charakterizace (např. použití barevných obličejových masek v Cimrmanově hře Švestka pro konkrétní rozpoložení a pocity postavy – zelená pro nechutenství, červená pro ostych), 2) emotivního významu (psychofyziologická povaha barev – červená jako krev, modrá jako chlad…), 3) asociativního významu (vazba barvy na konkrétní předměty – viz kartografické přiblížení realitě – např. modrá – voda – koupaliště), 4) symbolického významu (např. v křesťanství symbol Boha: bílá – Otec, červená – Syn, modrá – Duch), 5) výtvarné hodnoty (barva jako samostatná výtvarná hodnota) – podle J. Kulky 1991. Jak vidno, kartografie a výtvarné umění mají více společného, než si uvědomujeme. Lze konstatovat, že všechna výše uvedená uplatnění barvy ve výtvarném umění mohou pomoci kartografům při využívání barvy jako nosiče kartografických informací o objektu, zároveň však mají nesporně vliv na celkové estetické působení a uživatelskou vstřícnost díla. Vývoj uplatnění barvy v kartografii a ve výtvarném umění Ve výtvarném umění se rozlišují dva základní druhy období podle formy uplatnění barvy: 1) období s pomocnou funkcí barvy, za níž je považována spíše funkce popisná. V tomto období je barva podřízena znázornění reality, jíž se snaží co nejdetailněji napodobit, období je zaměřeno na racionalitu a poznání. Patrně nejznámějším obdobím tohoto typu jsou období realismu či renesance, 2) období s dominantní či absolutní funkcí barvy, s níž souvisí funkce symbolická. Tato období souvisí s iracionalitou, city a emocemi. Za taková období lze považovat středověk či symbolismus. Je logické, že některá období neměla tak vyhraněný názor na užívání barvy a obě formy se v něm střetávaly. Některá období či styly jako manýrismus či expresionismus využívají spíše
expresívní role barvy. V baroku existovaly jiné dva přístupy k pojetí barvy, ne však nepodobné výše uvedeným: 1) klasicizující pojetí (linearismus), v němž je důraz kladen na tvar, barva je podřízena kresbě a je střídmá (např. malíř Nicolas Poussin) 2) iracionální pojetí (kolorismus), v němž hlavní roli hraje barva (např. malíř Rembrandt van Rijn) Po exkurzi ve světě výtvarného umění se vraťme zpět ke kartografii. Díky faktu, že byla kartografie po dlouhý čas považována za umění, je vývoj uplatnění barvy v jejích dílech ve středověku (symbolika) a renesanci (větší popisnost) dosti podobný. Obdobně jako ve výtvarném umění tvůrci map na začátku využívali různých druhů pigmentů, jejich možnosti lze přitom prakticky ztotožnit s ostatními výtvarnými umělci tehdejší doby. Kartografická díla také často vznikala tesáním do kamene, rytím do hliněných desek nebo skládáním do mozaiky (mapa mádébská). Ve středověku byly dokonce některé mapy součástí oltářních obrazů – např. ebstorfská mapa (1234) nebo herefordská mapa (kolem 1280) patřící mezi tzv. kruhové mapy. Používání barvy v těchto dílech bylo analogické s díly výtvarného umění (Bláha 2006). V dalším období je již vývoj kartografie úzce provázán s vývojem reprodukčních a tiskových technik. A právě s tím souvisí i různá míra významu barvy v její tvorbě. Zpočátku bylo ještě každé kartografické dílo originálem (obdobně jako většina uměleckých děl), vznikalo totiž ručním překreslováním a obkreslováním (až do 13. stol.). V těchto dílech měla barva ještě svou svébytnou funkci. Se vznikem dřevořezu, později mědirytu a dalších starších reprodukčních technik tuto svébytnost barva ztrácí – je používána spíše jako doplňující prvek a velkou roli má kresba a tvar. Důkazem toho je mimo jiné i fakt, že u některých děl známe originály kolorované i nekolorované nebo různé varianty kolorování (např. Helwigova mapa Slezska z r. 1561). Pochopitelně ne všechny mapy vznikaly těmito reprodukčními technikami – některá kartografická díla byla po dlouhou dobu čistě autorskými díly, v nichž si každý autor určoval konkrétní barevnost od začátku a svobodně sám. Kromě reprodukčních technik měl v kartografii vliv na míru významu barvy i rozvoj různých metod, ať už ve znázorňování polohopisu nebo výškopisu. V tomto ohledu bylo zásadní používání výškopisné metody šrafování (Lehmann 1799). Tato technika měla především pragmatickou funkci, tudíž estetická funkce neměla takovou šanci se projevit. Grafická zatíženost map, v nichž je použito šraf, měla za následek vytěsnění barvy na okraj zájmu, které trvalo vlastně až do vzniku barevných reprodukčních technik. Pro každou ze zvolených barev se využívala jedna tisková deska, tudíž výběr barev i v kartografických dílech byl poměrně omezený. Relativně větší bohatství barev zavládlo s využíváním tzv. barevného šátečku, což byl vlastně vzorník barev vzniklých kombinací různě hustých autotypických sítí (sítě pravidelného bodového rastru známé zejména z denního tisku). Dalším zlomem byla digitalizace kartografické tvorby. V současné době se využívá barevného modelu CMYK, v rámci něhož lze prakticky namíchat jakoukoli barvu (Bláha 2006). Příkladem rozšíření barevnosti může být i dílo Základní mapa ČR (obr. 1). Tím je docíleno zvýšení názornosti asociačně-popisnou funkcí barvy. Shrneme-li to, v kartografické tvorbě sice existovala období s dominancí barvy a oproti tomu období s dominancí jiných vyjadřovacích prostředků, nicméně nešlo o tak vyhraněné používání jako ve výtvarném umění. Barva v úloze nosiče kartografické informace Jazyk mapy, do něhož spadají vyjadřovací prostředky, tedy i barva, rovněž slouží tak jako jakýkoli jiný jazyk ke komunikaci, tj. k přenosu informací. Obdobně to platí v umění. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, že umělecké dílo se snaží strhnout a udržet pozornost recipienta pokud možno co nejdéle – déle trvající recepce díla totiž zvyšuje pravděpodobnost vzniku kvalitního estetického prožitku, oproti tomu kartografické dílo má předat informaci rychle, názorně, srozumitelně… Tedy rozdíl v pojetí efektivity.
Obr. 1 Srovnání barevnosti na výřezu mapového listu 13-414 Základní mapy (vlevo vydání z r. 1988, vpravo z r. 2005)
Má-li tedy být barva využita efektivně, měla by zrychlit proces recepce a zvýšit uživatelskou vstřícnost. To ovšem neznamená, že její využití je výhradně účelové – víme přece, že barva kromě toho dotváří celkový estetický vjem. Důležité je ovšem plnohodnotné využití funkcí barvy, které lze přejmout z výše uvedeného výčtu teorie výtvarného umění. Popisuje-li barva objekty, pak lze využít její věcné charakterizace, oproti tomu znázornění jevů (např. v tematické kartografii) vychází více ze symbolického či emotivního významu barvy, asociativní význam je využitelný plně pro obě skupiny (např. již zmiňovaný konkrétní objekt koupaliště nebo jevy určitého typu – např. jevy spojené s vegetací). Přitom se může jednat jak o jevy kvantitativní (rozličné barevné škály standardizované nebo vlastní čili autorské), tak o jevy kvalitativního charakteru (např. ustálené konvence pro skupiny jevů, využití teorému 4obarvitelnosti rovinného grafu v areálové metodě apod.). Zefektivnění využití barvy aneb barevné vztahy Mnohá pravidla využívání barev v kartografické tvorbě popisuje Čapek (1992) nebo Voženílek (2001) – např. závislost velikosti plochy daného prvku na optické váze barvy s cílem vjemu přibližně stejné optické váhy, využití různých vjemů barev (hloubka, teplo atd.), dostatečná odlišnost barev, zohlednění intenzity jevu barvou nebo ustálené konvence pro skupiny jevů. Tím lze samozřejmě zefektivnit přenos informace, případně rozšířit množství informací o daném objektu. Na efektivní využívání barvy jako vyjadřovacího prostředku má však vliv i využívání celé řady vztahů či kontrastů barev (Brožková 1983). Ty vznikají zvláště na styku dvou barev, z čehož vyplývá, že důležitá je volba barevných kombinací a v kartografii známých barevných stupnic. Barva totiž prakticky nikdy nevystupuje izolovaně. Přes velké množství kartografických norem navíc konkrétní barevné ladění často zůstává na autorovi – není zelená jako zelená a modrá jako modrá. O tom nás mohou přesvědčit například různé stupnice barevné hypsometrie v současných školních atlasech (obr. 2).
Obr. 2 Ukázka barevné hypsometrie Školních atlasů světa firem SHOCart a Kartografie Praha
Ve svém díle „Kunst der Farbe“ z roku 1961 Johannes Itten (Itten 1962) podává výklad harmonie barev, která vychází ze sedmi základních vztahů či kontrastů barev: 1) vztah tří základních barev (červená, modrá, žlutá) – jako výraz podstatného (viz středověké umění), 2) vztah světlostní (temné – tmavé barvy × světlé barvy) – rozhodující je intenzita barvy, 3) vztah teplých a studených barev (červená – oranžová – žlutá × zelená – modrá – fialová) – elementární fyziologické pocity, 4) vztah komplementární (vztah doplňkových barev k základním barvám, tj. červené k zelené, oranžové k modré a fialové k žluté) – vyvážená kompozice vzniká vyvážením doplňkových barev × záměrné vytváření napětí (např. ve fauvismu), 5) vztah simultánní (mírné posunutí komplementárních barev na tzv. Newtonově kruhu, kdy dochází ke vizuálnímu chvění na hranách; místo vztahu červené k zelené jde například o vztah vínové k modrozelené – Dojčar 2003, Pečinková 2006) – viz obr. 3, 6) vztah kvalitativní (valérový) – vztah čistých barev a valérů odvozených od těchto barev 7) vztah kvantitativní – rozhodující je kvantitativní poměr použitých barev. Dokonalý obraz podle J. W. Goetheho vzniká právě specifickým poměrem primárních a sekundárních barev (obr. 4). Další výklad harmonie barev podávají již zmíněný I. Newton a J. W. Goethe, harmonií se zabývá i Y. Chevrel. Z. Dojčar (2003) doporučuje vytvoření vlastních harmonických schémat různým testováním barevného rozložení a celkové barevnosti. Obr. 3 Výřez z obrazu malíře Piera della Francescy
Závěr Porovnáme-li uplatnění a funkci barvy ve výtvarném umění a v kartografii, můžeme najít mnoho společných prvků. Nabízí se proto využití některých poznatků harmonie či vztahů barev při rozhodování o konkrétní barevnosti mapového obrazu. Při kartografické tvorbě je důležité mít na zřeteli, že vyjadřovací prostředky nevyjadřují pouze objekty či jevy zobrazené na mapě a nejsou pouhým prostředkem kartografického díla, nýbrž, že jsou i vyjádřením osoby kartografa, který rozhoduje o jeho finálně podobě, tedy Obr. 4 Kvantitativní i o barevnosti. kruh (Bláha 2003) Barva je nejen nosičem kartografické informace, má rovněž klíčový podíl na celkovém estetickém působení a na uživatelské vstřícnosti kartografického díla, to je třeba mít stále na paměti. Velký prostor se nabízí v poznatcích výtvarného umění a designu, v nichž se uplatňuje celá řada teorií o harmonii a vztazích barev. Je patrné, že na poli používání barvy v rámci kartografické tvorby čeká kartografy ještě dost práce. Základní principy vzniku a působení barev již známe, teď je třeba se je naučit používat. Jen tak budeme moci, doufám, prohlásit, že se nám mapa nejen líbí, ale že je i krásná. Příspěvek vznikl za podpory GA UK a je součástí projektu GA UK č. 249/2006/B-GEO/ PrF s názvem „Uplatnění estetiky ve vyjadřovacích prostředcích kartografie“.
Summary Barva je neodmyslitelnou součástí života lidí a má v něm rozličné funkce. Ne jinak je tomu v kartografii. K efektivnímu využívání barvy v kartografické tvorby je třeba správně a především plně pochopit pojem „vyjadřovací prostředek“, s nímž je barva spojována. Vyjadřovací prostředky lze přirovnat k specifickému druhu písma, k autorskému rukopisu jako prostředku sebevyjádření autora; slouží i k co nejvěrnějšímu popisu reality. Ve všech těchto pojetích má barva svou důležitou úlohu. Srovnáme-li funkce barvy v kartografii a ve výtvarném umění, najdeme poměrně velké množství styčných bodů. V kartografii se barva uplatňuje na pozici nosiče informace, ale má i značný vliv na celkové estetické působení a uživatelskou vstřícnost díla. Ve výtvarném umění je využívána k věcné charakterizaci, k znázornění emotivního, asociativního a symbolického významu, a konečně je sama o sobě výtvarnou hodnotou. Co se vývoje uplatnění barvy v dílech týče, ve výtvarném umění existují epochy dominance a naopak podřízenosti barvy. Kartografie dlouhý čas vývoj výtvarného umění kopírovala, odloučení nastalo s rozvojem reprodukčních technik. V posledních staletích je používání barvy v kartografii úzce svázáno s tiskařskými možnostmi. Pro to, aby barva našla své uplatnění jako nosič kartografické informace, je důležité plnohodnotně využít jejích funkcí. Zefektivnění může napomoci znalost vztahů barev, jelikož barva není v kartografickém díle nikdy přítomna izolovaně, navíc není zelená jako zelená. Příkladem může být sedm kontrastů Johannese Ittena: contrast of saturation, contrast of light and dark, contrast of extension, contrast of complements, simultaneous contrast, contrast of hue and contrast of warm and cool. Ukazuje se, že oblast výtvarného umění a designu může být pro kartografii zdrojem cenných informací a poznatků. Literatura a použité prameny BLÁHA, J. D. (2006): Úloha barvy v kartografické tvorbě (závěrečná esej k předmětu Teorie barvy na VŠUP). Praha, 4 str. BLÁHA, J. D. (2003): Estetika kartografické tvorby (ročníková práce). UK, Praha, 72 str. BROŽKOVÁ, I. (1983): Dobrodružství barvy. 1. vyd., SPN, Praha. 288 str. DOJČAR, Z. (2003): Barva. Studijní opora předmětu Nauka o barvě a světle. VÚT, Brno, 108 str. ITTEN, J. (1962): Kunst der Farbe. 2. Aufl., Otto Maier Verlag, Ravensburg, 155 s. KULKA, J. (1991): Psychologie umění. 1. vyd., SPN, Praha. 435 str. PEČINKOVÁ, P. (2006): Teorie barvy (zápisky J. D. Bláhy z přednášek na VŠUP)
Autor při studiu kartografických učebnic využil následující texty: ČAPEK, R., MUCHA, L. (1992): Geografická kartografie. 1. vyd., SPN, Praha, 373 str. KUCHAŘ, K. (1953): Základy kartografie. 1. vyd., Nakladatelství ČSAV, Praha, 190 str. VEVERKA, B. (2001): Topografická a tematická kartografie. 1.vyd., ČVUT, Praha. 220 str. VOŽENÍLEK, V. (2001): Aplikovaná kartografie I. (tematické mapy). 2.vyd., VUP, Olomouc. 187 str.
