Barevný vítr E
pro Drakobíjcobijce
D
Nažloutlému dubovému lístku už docházela energie. Cítil, jak se odpoutává od svého životodárného stromu, od svého patrona. Snášel se jemně k zemi, padajíce v neslyšném tanci ukončil svojí krátkou pouť na vlhkém travnatém podloží. Země ho začala táhnout k sobě, nijak silně ale vytrvale, s vědomím všudypřítomného a milujícího bytí. Vědělo o něm, vědělo o všech listech, které se za ten den navždy odpoutaly od svého stromu. Čekalo na ně na všechny pro naplnění vyššího smyslu, který byl palivem pro běh života... Soustředěně pozoroval padající list. Uvítá ho zamořená zem, kyselé deště a strom ustoupí lidským touhám po zisku... Nedovolil své vlastní mysli kochat se romancí, která se mu naskýtala při pohledu na první lehce zbarvené stromy podzimu v malém parku z okna kanceláře. Realita byla příliš krutá, vysoké komíny industriální části velkoměsta se vysmívaly zbytkům přírody kolem sebe. Auta hřměla ulicemi, bezdomovec s kloboukem a slunečními brýlemi obelhával obtloustlé turisty údajnou slepotou, lidé s nasazenou falešnou fasádou nadřazené důležitosti řídili své peněžní toky... Svět určitě mohl být jiný…ale nebyl. Štěpán byl programátorem. Posledních deset let byl jako všichni ostatní...nebo jako většina z nich. V touze naplnit svojí Maslowovu pyramidu až po okraj šplhal po žebříčku kariéry výš a výš. Měl peníze, byl vysoko a měl práci, která ho naplňovala...však takhle Maslowova pyramida měla fungovat tak proč nefungovala ta jeho. V technickém jádru nadnárodní firmy FG Incorporated pracoval něco málo přes rok, před tím v té samé firmě 5 let jako podřízený programátor. Nyní velel celému ohromnému týmu starších programátorů, master senior techniků a síťařů kteří měli pod sebou další programátory v pobočkách po celém světě. Nad sebou už měl jen 4 úrovně - IT manažera se kterým byl denně v kontaktu, hlavního manažera ústředí, ředitele divize a pak už byl sám guru, generální ředitel FG Incorporated, pravděpodobně nejlépe placená práce na světě. První 2 měsíce si nalhával jak je šťastný, po dvou měsících si zase nalhával, že to štěstí přijde postupem času až si plně uvědomí, v jaké situaci se ocitl. Ale až za půl rok si to zklamání přiznal. Práce mu pomáhala se na nějaký čas zbavit myšlením na vlastní vnitřní prázdnotu. Programování vyžadovalo soustředění, při kterém se člověk skutečně soustředí a ne, že to jen tvrdí a při práci myslí i na něco jiného. U programování nelze myslet na nic jiného, jakmile člověk jako on začne myslet na něco jiného, přestane ve skutečnosti pracovat a jen se bezúčelně pohybuje v oknech programátorských systémů a nic nedělá, aniž by měl potřebu cokoliv předstírat. To byla někdy výhoda, neprogramátor by nikdy nerozeznal programátora, který skutečně pracuje a který ne. Možná i díky této znalosti se dostal tak vysoko. Nebe nad městem v západu slunce vytvořilo hru stínů a světel ohnivých podzimních barev. Palety barev mezi nebem a zemí se navzájem prolínaly - mraky i stromy - vzorec s mnoha a mnoha prvky a přitom jediný a navždy netečný výsledek. Bílé denní slunce přešlo do odstínu tmavě žluté a uvítalo lístky téže barvy. Věčná informace je ve Větru barvy předána a spolu s barvou tmavne. Tmavší lístky ožijí a tak dále, dokud západ nevysaje z oblohy veškerou barvu a posel Větru vdechne zemi sílu hvězd. Štěpánovi zazvonil mobil. Tichá a nenápdá pípající melodie byla určena pro jeho matku. Povzdechnul si a telefon zvednul. „Haló...“ „Štěpáne, až přijdeš domů, nezapomeň prosím na ty léky a prosím, zeptej se lékárnice, jak se má užívat ten na tlak.“ „Hm.“ „Pak jsem se chtěla vědět, jestli nepůjdeš kolem bývalé radnice, chtěla bych po tobě, abys mi tam koupil jednou knížku...“ -2-
Štěpán kromě jednoduchých odpovědí a krátkých dotazů nikdy nehovořil s matkou víc, než bylo nutné. Nechtěl aby kdokoliv zjistil, že ještě stále žije s matkou...a nejspíš s ní žít bude až do skonání světa. Nestyděl se za to ale kancelář byla plná ambiciózních lidí a arogantních nadrřízených a kdyby se něco takového zjistilo, dřív nebo později by na něm začali „testovat“, zda-li je schopen s takovým „neklasickým defektem“ přežít v nahodile vytvořených krizových situacích. Z pravidla šlo o splnění něčeho nemožného, následovalo citové či morální vydírání a na konci by mohlo být vše dokonalé, vše splněné... ale tenhle „test“ měl vždy skončit neúspěchem. Měl za úkol demoralizovat, dokázat, že práce je důležitější než „Váš malý osobní problém“ a donutit oběť ten problém odstranit. Selhání bylo zakázané a jakmile by manažer vyhodnotil osobní život podřízeného jako potencionální problém, bylo třeba předejít možným nepohodlnostem. Už viděl spoustu chudáků, kterým se v několika vteřinách zbořil jejich úspěšný sen o bezvadné kariéře. Mladí a nezkušení nikdy nedávali pozor na ústa a podlehli té falešné okaté přívětivosti a přátelskosti všech těch manažerů a vše jim o sobě vyžvanili, v domnění pěkného pracovního přátelství. Musíš dřív domů protože jsi to slíbil manželce? Tady máš ale důležitou neodkladnou práci. Nezvládáš kvůli dětem? Tak to pak sbohem. Já že jsem váš kamarád? Co tady ještě děláte pane? Ochranka! Rozhodně byl matce vděčný, že to pochopila. Volala mu do práce jen pokud chtěla něco koupit nebo někam něco vyřídit. Tedy, někdy to pochopila. Před týdnem mu volala a chtěla si s ním povídat o zemřelé tetičce Alžbětě. Nyní si naštěstí vzpomněla a bez otázek či zbytečných řečí se rozloučili. Strčil mobil do kapsy a ucítil v ní malou kulatou rolničku. Vnímal pohyby jejích cinkrlátek které by v tichu byly slyšet ale přes hučení větráků v superdrahých počítačích v místnosti a přes tlumený randál za oknem nebylo možné slabý zvuk zaslechnout. Chvíli jí v ruce podržel, v mysli mu proběhly hluboko vmáčknuté otisky nejkrásnějšího období dětství v jeho životě. Po třiceti letech byly obtisky slabé, ztrácely se...jediné jeho pojítko byla tato rolnička. Pojítko se šťastným životem, ve kterém měl svůj malý svět...tuze malý, ale jeho vlastní. Nenutil se moc o tom přemýšlet, vracelo ho to k úvahám, že je jen slaboch co bydlí se svou matkou a nosí u sebe hračku z dětsví. Nemohl ale jinak. Po večerním meetingu šel pěšky domů. Byla tma a on zrovna procházel kolem velkého chráněného dubu na kraji malého parku, na který má pohled přímo z okna kanceláře. Hrozně si přál jet na dovolenou do hor, máma by takovou cestu se svým zdravotním stavem nezvládla a jiné příbuzné neměl, neznal nebo nechtěl znát. Nikdy žádné větší hory neviděl, město leželo na ohromné plošině, nejbližší kopec v okolí měl snad jen pár desítek metrů a byl až na úplném konci města příšerně daleko odsud. Fascinovaly ho obrázky a videa z internetu, fotky ohromných přírodních masivů, které přežily všechny lidské generace, věčné a majestátné. Mohl by jet klidně sám ale měl strach, že by se z takové osamělé cesty už nevrátil. Zůstal by navždy někde v horách nebo v lese a o mámu by se nikdo nepostaral. Nepatřil k lidem, kteří měli spoustu falešných kamarádů, se kterými žili mnoho falešných radostí. On, ačkoliv byl ve společenském měřítku velmi dobře zajištěný a úspěšný člověk, neměl kamarády žádné. Ne ve smyslu slova kamarád. Natož přítel. S kolegy v práci se nikdy nebavil o ničem, co by se netýkalo práce a tykali si jen z předstírané slušnosti. Nikdo nebyl skutečný...to se v tak důležitém zaměstnání nesmělo a všichni to věděli. Ten dub mu dával sílu, kdykoliv se u něj zastavil. Snad ten dub měl vědomí, snad ne. Kdykoliv chytil v kapse svojí rolničku, měl pocit, že podstata toho stromu je přímo hmatatelná. Ne, sugesce. Jen bláznivá sugesce. Člověk musí být trochu blázen aby v dnešní době přežil...dokud to o sobě ví. Jo, tak to bude... Když došel domů, matka spala. Nechal jí na stole léky s vepsaným čitelným návodem od podivně laskavé lékárnice a dvě knihy, o které ho máma požádala a odešel do svého pokoje. -3-
Měl by mluvit o svém bytu...ba dokonce o domu či vile, na to měl peněz dost. Bylo paradoxní, že nejchudší lidé pro pár centů prodají vlastní duši...on měl peněz příliš a žil jako nižší třída. Pro sebe nedokázal koupit nic, o čem by si nebyl naprosto jistý, že jde o nejlepší koupi ale v případě mámy ho hřál pocit jejího vděčného úsměvu… ...a tak se z jedné staré, špatně vdané a věčně mrzuté důchodkyně stala jedna hodná usměvavá, neuvěřitelně milá paní a pyšná matka...co by si tak strašně přála být babičkou a pochovat v náručí vnouče. Štěpán se k tomu ale nějak neměl. Jeho otec ho obdaroval ale i proklel... Byl přísný a krutý, matka naopak věčně něžná a hodná. Výchova ho naučila téměř fanatické skromnosti a tak Štěpán vždy tvrdě pracoval a nikdy za to nic nechtěl. Peníze připadly za nájem dvoupokojového bytu s kuchyňským koutem, jídlo ze supermarketu (v akcích), zrezivělé nože nechal levně nabrousit místo nákupu nových a vše ostatní se dalo sehnat v bazaru nebo secondhandu. O bazaru rád přemýšlel a ještě raději ho navštěvoval. Daly se v něm najít vždy skvělé věci, bylo až neuvěřitelné, čeho všeho se lidé zbavovali. Třeba plátno. Našel v bazaru úžasně zachovalé plátno jehož cena byla několikrát menší, než cena od nejlevnějšího truhláře z aukce za vyhotovení nového. Starší, na Štěpána zvyklý prodavač mu řekl o muži, který ho chtěl původně spálit ale prý pocházelo z doby před nějakou historickou válkou a tak ho moudře prodal v bazaru. Štěpánovi ovšem nezáleželo na archivní hodnotě, zaujala ho cena a kvalita. Tohle bylo dokonce skoro dvakrát větší a třikrát levnější než plátno z internetové aukce. A mělo i stojan! Ve srovnání s jeho měsíční výplatou by i desetkrát dražší plátno bylo jen směšnou částkou. Peníze pro Štěpána neměly žádnou hodnotu. Pokračoval v malování téhož dubu, jaký má před oknem v parku s jedním bazarovým štětcem a barvami (z internetové aukce skoro o polovinu levnější). V jeho kresbě byl dub umístěný v otevřené podzimní přírodní krajině v pozadí s pohořím se sněhovými čepci, jezerem a jarními ptáky. Matka o jeho výtvorech mluvila jako o neuvěřitelně krásných dílech, pořád mu lichotila ale on její lichotky odmítal. Uměl trochu kreslit, to připouštěl...byl hrdý, že mu aspoň život dovolil mít takový ušlechtilý koníček jako je kreslení a malování a pocit, jako je radost z kreslení a radost z vytvořeného díla. Uměl trochu kreslit a zároveň pevně věřil, že skuteční kreslíři přeci nekreslí na bazarových plátnech, s bazarovými štětci s barvami z výprodeje a tak dále. Skuteční malíři si přeci mohou dovolit...hm... Skuteční malíři můžou...hm.. Neměl reálný argument, svojí pevně zakořeněnou skromnost si neuvědomoval. Další den v práci. Poslední dny bylo podzimní počasí teplé, o to hůř se dýchal smog v ulicích. FG Inc. dostalo zakázku na vytvoření lokalizačního softwaru pro MOaM, klíčovou státní instituci, jenž měla na starost celou ohromnou armádu Federace. O zakázce byly články v novinách i reportáže se samotným ministrem a jinými vlivnými politiky v televizi, rádiu i na internetu. Že na tom pracuje jedna z největších mezinárodních firem FG Inc. se do médií nedostalo, to byla jedna z těch přísně střežených informací. Žádná jména, žádné veřejné informace…obyčejná neveřejná zakázka ačkoliv MOaM není úplně obyčejný zákazník.. Analýza naprogramovaného sytému byla sice tlustší než několik biblí položených vedle sebe ale z technického pohledu o nic moc nešlo... obyčejný statistický program stažitelný z internetu by nejspíš byl užitelností komplexnější než tenhle „ohromný“ projekt. Do každé vojenské stanice – ať už byl její účel jakýkoliv a ať už byla kdekoliv – byl nainstalován program Štěpánova týmu, který po zmáčknutí tlačítka v MOaM udal svojí polohu a další konstantní informace související s vojenskou stanicí jako je počet vojáků, pozice, zbraně, vozidla, zásoby, budovy a tak dále, byla toho spousta. Strategický význam MOaM odmítla vysvětlit ale -4-
Štěpánovi už dávno bylo jasné, že jde pouze o vedlejší záložní systém, který bude fungovat vedle hlavního vojenského systému DefContra, ze kterého projekt FG Inc. musel při vývoji čerpat. Jeho počítač a jeho práce byla neustále sledována „specialisty“ z MOaMu. Netušil, kdo ti specialisté mohou být, nikdy je neviděl, ani je vidět nesměl. Hlídali Štěpána a jeho lidi v FG Inc. a mohli sledovat co zrovna dělají aby se k nim nedostala žádná citlivá data. Jenže byla zde snad miliarda pojistek, aby k ničemu takovému nedošlo. O tom věděli nejspíš i ti specialisté, jejich PC byly sice nonstop připojené ale dle indikátoru na síťovém zařízení ho nikdy aktivně nesledovali. Jeho počítač byl připojen na rozhraní MOaM, díky kterému mohl celý systém programovat a testovat. Ve zdrojovém kódu měl přístup k informačním funkcím systému DefContra přes které se dostal pouze k virtuálním, neexistujícím testovacím jednotkám. Pokračoval kde skončil, v optimalizaci kódu, který včera jen na nečisto vytvořil. MOaM__Authorized_GetDataInterface (data, 5); //pridat a zkusit Ex //data –> nesmysly z defcontra (dokumentace: strana 331 dole) //5 –> maximalni velikost nesmyslu
Přidat a zkusit Ex? Pamatoval si, že to včera nějak komentoval před tím než odešel domů ale ten první řádek si nepamatoval. I když tohle byl právě účel komentářů, připomenout něco, co by jinak zapomněl. Fajn takže tam chybí Ex. MOaM__Authorized_GetDataInterfaceEx(data, 5); CHYBA – chybi parametr 3 (unsigned PNumber)
Cože? Štěpán se ohlédl na dokumentaci systému MOaM prohýbající svoji vahou desku stolu. Nechtělo se mu tam listovat a tak pokračoval způsobem pokus/omyl. Jestli tohle nebude fungovat tak se pro ten manuál natáhne. MOaM__Authorized_GetDataInterfaceEx(data, 5, NULL) Zadne chyby
Žádné chyby při zpracování, bezva. Mělo to být jádro celého nového systému, včera skončil tímto řádkem ale už neměl náladu to otestovat. Spuštěný test by měl teď zobrazit údaje o testovací vojenské stanici, očekávaný výsledek bylo okno s informacemi typu: „Typ:Virtualni pozemni brigada...PocetVojaku: 3333…GPS pozice“ a podobně. Program se spustil... Program spadl. Program provedl neplatnou operaci a bude ukončen. CHYBA – MOaM__Authorized_GetDataInterfaceEx parametr 3 NULL spatny typ
ARRRRGH… Štěpán s námahou zvednul ze stolu tu příšernou bychli a nalistoval konkrétní stránku, která popisuje význam a funkčnost kódu s názvem MOaM__Authorized_GetDataInterface. Včera tenhle řádek nědělal žádnou chybu tak co se stalo? Po krátké chvíli zjistil, že jde o podivný omyl... na začátku k tomu přidal Ex v domnění, že to tam včera nepřipsal nebo chtěl připsat...nevzpomínal si, proč chtěl zkusit funkci s „Ex“ na konci. Jenže žádná funkce s Ex na konci dle dokumentace neexistovala. Ex připisují vývojáři k nově vytvořeným verzím. Podle rejstříku a analýzy tento kód neměl žádnou novější verzi ale počítač funkci s Ex na konci znal, zpracoval jí a po spuštění hlásil chybu, že je špatně používaná. -5-
Snažil se vzpomenout, co měl včera v úmyslu ale vůbec si nic nevybavoval. Proč si zakomentoval, aby zkusil to Ex…vždyť neměl důvod, včera to fungovalo všechno i bez Ex. Zatraceně… Každopádně byla to první chyba, která ovšem byla chybou ze strany MOaMu. V analýze chyběla funkce získaná ze systému DefContra…to může být velký problém. Od pozdního poledne, kdy začala jeho pracovní doba analyzoval, odkud se Ex kód vlastně vzal, jak bylo možné, že se dal použít a jaký byl jeho význam. Po pátrání našel odlišnost v jednom ze statisíců klíčových souborů, který jim MOaM poskytnul. Účelem souboru bylo pod uloženými přístupovými hesly načítat jiné soubory, které poskytli Štěpánovi řadu funkcí pro získávání dat z testovacích virtuálních vojenských stanic pomocí DefContra. Mezi načítanými soubory byl ale odkaz, jehož adresa měla neznámý síťový formát a obsahovala v sobě komplikovaná dlouhá hesla, mnohem delší než v odkazech na testovací stanice. Že by šlo o skutečnou vojenskou stanici? Ne, to nebylo možné, systém nebyl ani z poloviny hotov, teď se nemohlo přejít na ostré testování, jehož uskutečnění se navíc plánovalo v armádou střežené budově MOaMu pod dozorem místních funkcionářů. Odlišný řádek byl ohraničený prázdnými řádky. To programátoři dělali, když si chtěli v dlouhém monotónním textu zvýraznit něco významnějšího. O co mohlo jít? Odkud se tenhle soubor načítal? Jaktože o téhle chybě nikdo nevěděl? Zarazil se… tohle se mu nijak nelíbilo. Nepamatoval si svůj vlastní komentář s Ex a v testovacích materiálech systému DefContra byl okatě nastražený řádek s nějakým superheslem. Měl by to nahlásit? Ne, neměl přece vůbec žádný důkaz. Listoval v analyzační bibli část o těchto souborech, kterou už stejně znal nazpaměť ale musel se ujistit, že tohle v analýze skutečně nepřehlédnul. Nepřehlédnul. Vzhledem k tomu, že obsah podivného odkazu načítal kompilátor a žádný „specialista“ ho kvůli tomu zatím nijak nekonfrontoval, tak prostě tu adresu otevře a podívá se, co tam je. Třeba je to jen nějaká blbost, kterou programátoři MOaM udělali uprostřed vývoje, pak si řekli že to je k ničemu ale nesmazali jí. Takových nesmazaných zbytečností byla ve Štěpánově doposud vytvořených projektech tuna, u MOaMu by něco takového uviděl poprvé. Měl ale zlé tušení, že to tak jednoduché nebude. Spustil analyzační programy a po síti mu přišel obsah podivného odkazu. Byl to soubor....velký soubor. Podivný odkaz načetl relativně veliký soubor, který obsahoval další podivné odkazy. Spoustu podivných odkazů. Začínal mít špatné tušení, že z toho bude průser. Možná by přece jenom měl jít za manažerem a vykroutit se z toho jako jen nevinný programátor ale zvědavost ho táhla dopředu. Kdyby k průseru došlo, mohl se vymluvit, že on nic nestahoval, že to dělal automaticky počítač, což byla i pravda. Že soubory posléze i zkoumal přece nemusel nikomu říkat. To by pak mohlo jít i o krk, s institucí jako MOaM doslova. Stále si nevěděl rady. Spousta odkazů v zašifrovaném formátu vedoucích někam. Nevěděl, čeho se chytit, o co může jít. Nebyl v něm žádný popis, žádné vysvětlivky nebo komentáře, žádný odkaz na stránku xxxxx v analýze, to nebyla programátorská praxe takže to musel být účel. Vybral náhodný podivný odkaz, načetl ho a doufal, že nebude obsahovat další podivné odkazy. Přišel mu obsah souboru, který už nějaký smysl měl. Byla to neúplná část kódu. Stále nikde nebyly žádné komentáře ani vysvětlivky. Začal zkoumat, co bylo jeho významem. Rozpoznával jen určité části, ve kterých se příjmají a posílají data s nějakým zařízením, jako třeba klávesnice nebo tiskárna. Struktura těch dat však neměla s běžnými i neběžnými PC součástmi nic společného. Nevěděl vůbec, co to má znamenat, o co mohlo jít. V kódu se často nastavovaly nějaké statusy, nějaké stavy. Tušil, že by mohlo jít o komunikaci se zařízením, které mělo svůj vlastní operační systém, jenom přijímalo příkazy na změnu stavu. Další soubor obsahoval úplně jiný kód, který rozpoznal lépe. Též šlo o komunikaci, teď ale věděl, že jde o družici. Jenže o nějakou divnou družici...vůbec to nechápal, jednou programoval nový -6-
družicový meteorologický systém, tohle vypadalo podobně ale objevil v tom spoustu věcí, které neznal. Dalších několik hodin nacházel spoustu věcí, na které ve své ohromné programátorské praxi ještě nikdy nenarazil. V jednom případě ho zarazil výskyt slova ARMED (nabito) ale nemohl si být jistý, co tohle slovo může reprezentovat jako nekonečně zacyklená funkce, která v každém cyklu spouští podivně pojmenovaný proces HYPRO a posílá mu jakýsi složitý výpočet...vypadalo to trochu jako vzorec nejkratší nebo nejrychlejší vzdálenosti mezi několika pohybujícími se body ale s jistotou to říct nemohl. Odcházel z práce ven, byla už tma a byl k smrti unavený. Zkoumáním zjistil, že jde o neuvěřitelně ohromnou síť kusů zdrojových kódů, neznámých odkazů a věcí, u kterých mohl jen hádat co znamenají. Měl podezření, že šlo o část nebo celý zdrojový kód systému DefContra či jiného systému, do kterého se nikdy nikdo bez odznaku vysokého úředníka MOaMu neměl dostat. Jenže počítače specialistů hlídačů z MOaMu byly připojené aniž by detektor aktivity jedinkrát zablikal a to ho měl na očích neustále. Vždyť tam bylo takových pojistek! Doposud si i myslel, že o velké většině pojistek neví ani on sám ani někteří lidé z MOaMu, se kterými byl během analyzačního procesu v kontaktu...o co mohlo jít? Co to bylo za podivný odkaz, kam vedl? Přece není možné, aby se dostal k hlavnímu vojenskému systému DefContra, nebo k čemukoliv jinému zásadnímu. V hlavě ho neustále škrábal obraz prvního odkazu, který byl ohraničen prázdnými řádky. Proč to někdo zvýrazňoval? Už si domyslel, že jediný komentář, popis, vysvětlivky nebo návod zde nebyly z důvodu jakéhosi utajení ale jako část procesu obfuskace. (tj. programátorem čitelný kód přepsaný počítačem do něčeho, co by nedokázal rozluštit ani nejzkušenější programátor – u větších projektů se nejdřív odstraní komentáře, pak prázdné znaky (entry, mezery, tabulátory, odstavce) a pak se celý systém úplně zpřehází a všude změní názvy – pro počítač je to úplně to samé, pro programátora naprostý mišmaš)
Šlo vážně o chybu nebo jen odkaz na jiný testovací systém? Byl to jen nějaký nesmysl, zapomenutá drobnost nebo někdo z MOaMu přehlédl zásadní věc? Nemůže to nahlásit vedení dokud on sám nebude vědět, o co jde. Byl pátek večer...po pohledu na hodinky už vlastně sobota. Prošel kolem dubu, aniž by se na něj otočil, aniž by setřel rukou trochu rosy z plotu, která stekla z jeho listu, v myšlenkách neustále převalujíc otázky o posledních hodinách v práci. Srp měsíce zmizel za mračny a zahalil dub do Pravé tmy. Dnes byla láska zapomenuta, na povrch vyjdou netrpěliví Archdémoni a budou hodovat na nemilujících, dokud se nespálí o hranici úsvitu a neutečou dál. Princ podzimu neměl tohle rád. Úzkost padla na barevné lístky dubu, orvala je o jejich naději, dotkla se ospalého kmene a porušila slib. Slib, který se pro Úzkost právě cítil hoden porušení. Posel Větru to pozoroval z povzdálí, jen se tu a tam pohnul, aby lépe viděl. Za svitu už nebude Barevného větru. Ne, dokud nebude láska znovu vzpomenuta. Princ jen přikývl smutně na souhlas. Probudil se. Ospale zvednul levé oční víčko a přes 4 dioptrie rozpoznal siluety mrakodrapů mezi deštnými šedivými mraky. Po chvilce se probral i jeho sluch a do hlavy mu proniknul jemný zvuk kapek deště dopadajících na parapet a okno jeho pokoje. Muselo být po poledni nebo dlouho před polednem neboť neslyšel mámu v kuchyni. Nejčastější a i nyní nejvíce pravděpodobná byla první varianta vzhledem k době, kdy domů přišel. Po dalších hodině válení mu tělo začalo energií proudící do hlavy dávat najevo, že už se mu ležet v posteli nechce a tak vstal, nasadil si kontaktní čočky a podíval se na starý, červený, tikající mechanický budík. Půl třetí odpoledne. To jde Máma končila s vařením kolem čtvrt na jednu.
-7-
Převléknul se z pyžama do domácího oblečení a zamířil do kuchyně. Ucítil maso a vnímal máminu přítomnost. Nevěděl, jak to bylo možné, někdy vnímal i její náladu přestože ji neviděl ani neslyšel ale tohle přestal řešit už před deseti lety. Seděla u stolu a v ruce měla nějaký papír. „Dobré ráno.“, řekla čile. To mu dodalo trochu nálady. „Dbrrno...“, zamumlal ospale Štěpán. „Něco tu pro tebe mám.“ „Oběd?“ „Ten taky. Ohřej si ho, máš ho v mikrovlnce.“ „Děkuji.“ Otočil knoflíkem na 15 minut ale v hlavě si počítal jen 15 sekund, pak otočí knoflíkem zpátky a ohřev vypne. Okem uvnitř zahlédnul stehno a rýži. Mňam. Žaludek mu na ten pohled zareagoval připomenutím ranního pocitu hladu. „Něco pro tebe mám.“, zopakovala a ťukla na nějaký papír, který Štěpán považoval za nějaké matčino lejstro. Naklonil se a přečetl si zvýrazněný text v hlavičce „Přihláška do kurzu kreslení“ Chvíli převaloval v hlavě, co máma právě řekla a pak se vyděsil. „Mami!“ „Co je?“ „Proč mě přihlašuješ do kurzu kreslení? Sama jsi říkala, že kreslit už umím, nemusím…vlastně ani nechci to dokazovat před nějakejma lidma.“ „Ale tady se píše, že berou i talentované umělce.“ Máma něco zamlčela. Chtěla číst dál ale úmyslně se zastavila a nedočetla to. „Ukaž mi to.“ „Vypni si to.“ „Cože?“ „Mikrovlnku.“ Skokem se otočil k mikrovlnce a cuknul s knoflíkem. Máma mezitím papír složila a schovala do kapsy. Štěpán čichnul ke kuřecímu stehni s rýží, sice to bylo nyní krapet horké ale vonělo to úžasně. „Pmhmh...mh...kmrhlnmhí?“ „S plnou pusou se nemluví.“ „Mnhj, plmhiň.“, polknul. „Proč...“ „Nejdřív se najez.“ „Hmchm...mhm...“ Po několika minutách.... „Vždyť co bych tam měl dělat? Já se s kreslením spokojím sám.“ „Vždycky je co zlepšovat. Tvrdím to já a tvrdila to i ta paní.“ „Jaká paní?“ „Ta co tu byla. Byla moc hodná, dobře se mi s ní povídalo.“ „Tady byla nějaká paní?“ „Ukazovala jsem jí tvůj obrázek.“ „CO!? Mami vždyť jsem ti...“ „Říkal abych nikoho nevodila do tvého pokoje a abych nikomu neukazovala tvoje obrázky, já vím já vím.“ „Tak proč jsi to udělala? Mami prosím zapoměň na to, já nemám na žádné kurzy čas.“ „Máš.“ „Nemám.“ „Nechceš si ho udělat. Jsi pořád buď doma nebo v práci, nikde jinde.“ „Ne, mami, teď je to vážné. V práci máme...“ „Prosím. Jdi tam aspoň jednou a řekni mi, jaké to tam bylo. Pokud se ti tam nebude líbit, tak už tě tam nutit nebudu.“ Grrr...to byla past, kterou neudělala poprvé. Teď tam musel jít a co je horší, bude muset mámě říct, že to bylo prima jinak bude nešťastná a to nechtěl. Z představy, že bude svůj jediný šlechetný -8-
zájem sdílet s nějakými neznámými sobeckými lidmi se mu dělalo špatně. Bude tam muset nějak vysvětlit, že nebylo v jeho zájmu na ten kurz jít. Pak tu byla ta záležitost s MOaMem. Hodlal pátrat na internetu po významu slova „hypro“, na které včera narazil. „A kdy?“ „Dneska od pěti.“ „Hm.“ O „hypro“ nic nezjistil. Spousta značek se stejným názvem, většinou pro účely marketingu udělaná kombinace slov HYdraulic/HYdrogen a PROfessional neboli firmy vyrábějící hydraulické, čerpací nebo jiné vodní zařízení. Nenašel nic ve spojení s MOaM, armádou nebo vojenskými zařízeními a bavil se myšlenkou, že by armáda někdy pracovala na kódu pro čerpadlo s vlastním operačním systémem. Atomové čerpadlo co vycucne vodu z jednoho oceánu do druhého. Hydraulické zařízení by možná smysl trochu dávalo ale to by v armádě nepojmenovali tak okatě. Se jmény v MOaMu byl trochu problém, vše bylo skryté za přezdívkami nebo kódy. Jméno systému, na kterém pro MOaM pracovali ani jméno mít nesměl, v dokumentacích a smlouvách se mu říkalo „Systém“. Pro technické účely mu Štěpán nechal jméno Project453, které mu na začátku vývoje navrhnul počítač. HYdrogen je taky vodík a Štěpána napadla vodíková bomba. Jenže to nedávalo smysl, nosiče takových bomb měly přímo v sobě zabudovaný počítač který se na dálku řídil přímo z jediné centrály. Tajemný kód který nalezl obsahoval neznámé struktury a posílal data odkudsi družicím, neznámým zařízením a vůbec bylo zde spoustu věcí, které by u bomby nedávaly smysl. Třeba výpočet mezi několika pohybujícími se body? To by spíš sedělo pro definici nějaké mířené rakety vzduch-vzduch než pro bombu. Na druhou stranu některé kódy se bez vysvětlujících komentářů nedaly moc dobře rozpoznat, mohly znamenat cokoliv. „Nezapomeň si vzít všechny ty potřeby na kreslení.“ „No jo, vždyť už se balim“, odpověděl Štěpán nevesele. Byl v domnění, že mámu neveselý tón urazil ale mýlil se neboť se jen otočila a usmála se sama pro sebe. Snad to půjde podle plánu, pomyslela si. Bílá pokrývka mračen sněhově zářila ve světle slunečních paprsků. Obloha v této výšce byla tmavě modrá a nejjasnější hvězdy a planety bylo možné zahlédnout za dne i okem. I přes sílu tohoto místa, i přes důležitost Měsíce a Slunce neustále šeptající svoji pouť po obloze to tu Princ Podzimu navštěvoval nerad. Byla to pravda, jedna z těch pravd, které musí být. Pravdy, které vznikají z podstaty Bytí. Pravdy, které naklánějí pomyslnou rovnováhu na tu horší stranu. Jedna z těch pravd Bytí byla Úzkost, která pod mračny řádila ve velkém a šeptala duším, lákala je k sobě a zeslabovala jejich už tak slabé vědomí jedinečnosti. Přes všechno to utrpení bylo pro co žít a možná i právě kvůli tomu utrpení bylo krásné sledovat, jak se o to silnější jiskry znenadání roztancovaly k nelibosti šedivé Úzkosti. Jak ale sama Zem stárla, stárly i sny, upadaly do zapomnění a jisker ubývalo. Posel Světla si k velkému překvapení Prince Podzimu myslel něco jiného. Musel jet metrem 7 stanic. To nebylo zas tak hrozné, neměl metro rád kvůli opilcům a různým jiným individuím ale tyto stanice se nacházely v centru tudíž byly hodně zalidněné a plné policistů. V ruce měl lístek s adresou a jméno té paní, které by měl jen oznámit, že šlo o omyl ať se s ním neobtěžuje a ať už ho nečekají, neboť má spoustu práce a příliš starostlivou matku, která ho hmm...nedopatřením přihlásila na kurz na který chodit opravdu nechce. Došel k budově se správným popisným číslem a našel zvonek Nela Chan Chi – DDaM/KULT Na papírku měl jen Nela Chan ale nezabýval se nepodstatnými detaily a zazvonil. „Haló?“ „Dobrý den, vy jste Nela Chan?“ „Ano, kdopak jste vy?“ -9-
„Jen jsem se chtěl domluvit, vy jste se včera bavila s mojí matkou o...“ „Ale jistě! Pojďte dovnitř, hned vám zabzučim, do dveří pořádně zatlačte!“ Elektronický mechanismus ve dveřích zabzučel. Štěpána to zmátlo, třeba byla hluchá a takhle reagovala na každého. V reproduktoru to zachrastilo, jak zavěsila sluchátko od zvonku takže buď musel zatlačit na dveře nebo zazvonit znovu. Zatlačil, nechtěl se ztrapňovat zvoněním vícekrát. Bylo to až v posledním patře a protože výtahy nesnášel, vyšlápnul to po svých. Po posledním schodu byl velmi udýchaný, přeci jen, bylo to nějaké čtyřicáté patro, ve kterém byly jen jedny dvěře. Podkrovní byt, tak akorát velký pro účely nějakého zájmového kroužku. Dveře byly otevřené a tak zaťukal na rám dveří a nakouknul dovnitř. Nikde nikdo, tohle byla jen nějaká předsíň, bylo tu spoustu párů bot a za rohem slyšel hlasy. Přestalo se mu to líbit, nechtěl se zouvat, nechtěl se tu vůbec ohřívat, chtěl jen paní Nel Chan oznámit, že sem nechce chodit a hotovo. Proč si proboha matka neřekla o číslo a proč ho ta Nela Chan nemá na internetu… Předsíň byla dlouhá a botník přímo u dveří. Pomyslil si, že by bylo dost trapné se jít představit se zablátěnýma botama a tak se nakonec zul. Prošel skrz předsíň v ponožkách a nahlédl za další otevřené dveře do velké haly s proskleným stropem. Udělalo to na něj dojem, paní Nela musela tenhle prostor vlastnit, za nájemné tak velké haly, tak blízko k centru a s proskleným stropem by se nikdy nedoplatila. Stěny byly polepené různými kresbami, nástěnkami, v přední části místnosti bylo do kruhu umístěno několik lavic, u kterých sedělo asi dvacet lidí a podle všeho právě kreslili. Úspěšně se snažil vypadat neviditelně a naklonil se zpátky do předsíně. Nechtěl tu zůstávat, chtěl jít, říct, že se strašně omlouvá a vypadnout. Naklonil se znovu, stále si ho nikdo nevšímal. Vymyslel jinou strategii a naklonil se trochu víc, už nechtěl vypadat neviditelně. Ale stále si ho nikdo nevšímal. Ať si mě někdo všimne! Nechtěl tam jít, chtěl aby někdo šel k němu a než by ho kdokoliv stihnul uvítat tak jen sdělit, že jde o omyl, rozloučit se a nazdar. Zkusil opatrně zaťukat na rám dveří. Moc potichu, to nemohl nikdo slyšet. A nechtěl se ztrapňovat bušením do futra jak magor. Proč bych se měl ztrapňovat? Já tady bejt nehodlám, pomyslel si a rázně vešel dovnitř. „Hm, dobrý den! Je tu paní ...Ne...hm, Nela Chan?“, několik párů očí se k němu zvedlo, někdo se na něj dokonce usmál. Význam toho úsměvu nepochopil. „Vy jste určitě Štěpán!“, zahlásila paní, která vypadala přesně jako Nela Chan. Ačkoliv vůbec před tím nevěděl, jak vypadá Nela Chan, teď to věděl. Byla to ona. Vypadala přesně jako Nela Chan, kterou nikdy neviděl ani neslyšel, jako ta Nela Chan, která vede kroužky kreslení v posledním patře. Tato podvědomá rozhodnutí nikdy nechápal. Stávalo se mu to často, zvlášť když se měl potkat s novými lidmi, někdy přiděloval náhodně přečtená jména úplně neznámým lidem a jeho podvědomí se za celý jeho život nikdy nespletlo. Byla to stejná podivnost jako vnímání matčiny přítomnosti. Nela Chan měla vrásky, obarvené vlasy ale pořád byla mnohem mladší než jeho máma, v obličeji vypadala na 50 let, její postava byla o 20 let mladší a svalnatější. Byla to Nela Chan. „Vážení umělci a umělkyně, chtěla bych vám představit našeho nového člena Štěpána!“, řekla tónem radostné zprávy směrem k umělcům, kteří na něj teď hleděli všichni jako jeden, zdravili a usmívali se na něj, každý držíc v ruce nějakou pastelku. To je...omyl...je...to je... Mysl se mu zastavila, tohle nečekal. Bál se cokoliv říct, přišel s tím, že jde o omyl a oni ho takhle přivítali jako člena. Přece jim nemohl najednou říct, že sem chodit nechce, to bylo proti jeho přesvědčení. Jenže on sem nechtěl chodit! „Já ...“ „Pojď k nám a posaď se tady vedle Marka.“, řekla přívětivě. Některé pohledy na něj byly pořád zvědavě otočené. Na těch pohledech bylo něco špatně. „Teď!“ - 10 -
Po jeho obličeji přejel úzký sluneční paprsek, cestou to vzal přes jeho pravé oko a cítil hřejivý dotyk paprsku až ke krku, kde ve zlomku sekundy zaniknul stejnou rychlostí, kterou vzniknul. Zapomněl, o čem přemýšlel. Dostal pocit, že je něco špatně ale už nevěděl co. Chtěl odsud odejít…byl si jistý že chtěl odsud odejít a než začal přemýšlet proč vlastně chtěl odejít tak si vzpomněl, že ho paní Nela požádala ať si sedne a už pár vteřin tu stál jako socha. „Jo...dobře...“, odpověděl a šel ke své židli vedle Marka. Mrknul okem po lidech, kteří zde seděli. Fascinovaly ho ty rozdíly, byla zde jedna malá holčička nejspíš se svým tátou, několik lidí okolo jeho věku, mladší studenti ale i jeden velmi starý černoch, který něco soustředěně kreslil světle zelenou pastelkou. Nechtěl tu být! Jasně, měl hodně práce, hypro, MoaM a všechny ty blbosti. Obviňoval se, že to takhle dopadlo, že nebyl schopný na rovinu říct, že se omlouvá a že tu být nechce. Přišel s novým nápadem - bude dělat, že to chce zkusit a po dnešním dni už sem znovu nepřijde. Na to mu nikdo nemá co říct, bude to jeho volba a nebude cítit, že někoho zklamal. „To co tady Štěpán umí namalovat temperami je vskutku nádhera.“ Štěpán se znovu zarazil, proč o něm najednou začala mluvit? „Zvlášť ten tvůj obraz se sluncem, přijď nám ho někdy ukázat nebo ho vyfoť, tady by ho všichni chtěli vidět, i ten strom v horách!“ V mysli se rozvztekal na matku. Nemusela jí ukazovat i obrazy v bedně ve skříni. „A to načaté panorama určitě stojí za dokončení.“ A už vůbec jí nemusela ukazovat dlouho nehotové obrazy. Nejspíš na něm bylo vidět, že se v tomto tématu necítí dobře, neboť paní Nela spěšně přešla k představování. Celkem tu teď bylo včetně něj 18 lidí. To představování bylo dle něho k ničemu, jejich jména by si teď stejně nezapamatoval. V hlavě mu zůstal Marek, zrzavý, zhruba dvacetiletý kluk sedící vedle něho, malá Bára se svým strýčkem a Nuad, děda černoch se světlezelenou pastelkou. „Štěpáne, jako nový člen musíš nakreslit vstupní obrázek. Může to být cokoliv a mělo by to být hotové do třiceti minut takže třeba jen tužkou nebo pastelkama.“, řekla Nela. Štěpán musel protestovat. „Cokoliv se kreslí blbě...“ „Cokoliv aktuálního.“, napověděla Nela s úsměvem. Se zvlášť nakažlivým úsměvem. „Hm...a musí...“ „Nemusí, všechno je na tobě.“ „Ty jo, na tohle jsem fakt zvědavá.“, řekla tiše holka k Nele sedící přímo vedle ní ale ne natolik, aby to Štěpán neslyšel. Tak ona je zvědavá? Měl z toho smíšené pocity. Když Nela řekla aby hned něco nakreslil, zvednul se vněm odpor anarchie, ve kterém kreslí protože chce a ne protože musí. Ale mladá holka sedící vedle Nely jeho anarchii odbourala a nahradila jí soutěživostí. Pokud má teda něco nakreslit tak jim něco nakreslí a snad tu zvědavost té Lenny? ukojí. Vůbec netušil, co bylo natolik aktuální, aby mělo význam to nakreslit. Jak běžel po schodech? Jak tu nechtěl být? Maso s rýží k obědu? Tajemný název HYPRO? Podíval se přes skleněný strop na šedivý koberec deštných mraků. Mrak, to se líbí každému. Jednou v letadle když byl hodně malý viděl tyhle deštné mraky z druhé strany, byly zářivě bílé a rostly v ohromné pěnové hrady. Tím by mohl začít, potom něco vymyslí. Vnímal zvědavé pohledy ostatních, když se konečně pustil do kreslení. Markovi křupla tužka a kus tuhy vletěl Štěpánovi do kresby. Marek se s překvapením podíval na zlomený hrot tužky, pak ze svého batohu vytáhnul ořezávátko, tužku ořezal a v kreslení pokračoval. Štěpán se podíval, co kreslí. Vypadalo to dobře, noční ulice velkoměsta, celá tužkou a bez jediné barvy působila dojmem opuštěnosti. Štěpán si prohlédl tuhu, která k němu od Marka uskočila a udělal s ní pokusnou čáru. Pak se podíval znovu na Markovu práci. „Můžu jen?“ „Jo. Jo! Jasně, v pohodě.“, zareagoval trochu zbrkle Marek. „Nemáš měkkčí tužku?“ - 11 -
„Jo jasně, hned.“, řekl Marek a v plechovém obalu vybral jednu z měkkčích tužek. Byla to velká sbírka, jednu podobnou měl i Štěpán z aukce a dokonce větší (a určitě levnější). „Ne pro mě, pro tebe. Já jen...koukám na to jak to kreslíš. Ty rohy, hrany a obrysy a vůbec vnější okraje jako roh tohohle baráku a věci vepředu to zkus tou tvrdou a ten stín co teď kreslíš zkus tou měkkou. Takhle to dělám já.“ Marek vypadal zmateně při pohledu na svůj obrázek. Štěpán z něj cítil totální nejistotu a strach, Marek nejspíš nebyl na komunikaci s lidmi zvyklý. To bylo legrační při pomyšlení, kým je tady on. „Tady, tohle“, ukázal Štěpán. „Tos teďka kreslil dobře ale zkus to touhle tužkou kreslit jako kdybys to chtěl mít lehčí, světlejší.“ „No...dobře. Díky.“, odpověděl Marek tišše. Chtěl ho při tom pozorovat ale Marek vypadal nervózněji než on a tak se vrátil ke své kresbě. Ani mu nedošlo, že ho přitom většina účastníků s úžasem sledovala. V prvních minutách to Marek nechápal, pak to pochopil, pak začal zuřivě gumovat a nakonec nebýt šmudlanců od gumy, vypadalo to lépe než před tím. Zjistil, že vůbec nekreslí to co chce. Vypadalo to dobře, zatím jen skica hustých mraků ale kdyby teď pokračoval s barvami, výsledek by se Nele určitě líbil protože podobné mraky maloval i ke svému obrazu s dubem a i ke spoustě jiných obrazů. Jenže nebyl s výsledkem spokojený, v podvědomí ho hryzal pocit podráženosti a tak si vzal novou A4 a začal kreslit znovu. Mrak. Byl to pořád mrak…něco zde chybělo. Aktuální… Uplynulo zhruba půl hodiny. Ostatní měli za úkol znázornit téma „Ruch“, každý to pojal po svém, Marek vedle něho nakreslil nový obrázek, ale ty rýhy od gumy byly naprosto příšerné. Sebastian, chlápek sedící vedle Marka nakreslil motýly. Spoustu motýlů, různých barev ale nemělo to žádné pozadí takže to působilo dost prázdně. V ten moment si uvědomil tu příšernou věc, že ho to baví. Že ho baví pozorovat výkresy ostatních a že se skoro těší, až se dostanou k jeho dílu. Chvíli hleděl do prázdna a nevěděl, jestli z toho má být spokojený nebo ne. Byla na řadě jakási Kristýna jenže byla posunuta židlí trochu dozadu a přes Marka, Sebastiana a 3 další na ní neviděl, zahlédl jen její siluetu když přicházel. Její obraz ho šokoval. Byli na něm lidé utíkající směrem dál od obrazu, jeden člověk se přes dav tlačil druhým směrem, měl skloněnou hlavu, nebylo mu vidět do tváře, pravou ruku měl v pěst a druhou ruku natahoval mezi lidi, aby se mezi ně dostal. Byl úžasný, Kristýna byla skutečný umělec a tím obrazem toho chtěla spoustu říct. Štěpán vnímal jeho důležitost. Malá Bára ztvárnila svůj ruch nejoriginálněji. Na jediný papír nakreslila vše co znala. Rozdělila papír do čtyř barev které měly znamenat jaro(světle červená), léto(tmavě červená), podzim(hnědá) a zimu(bílá) a tady veškerá nápaditost končila a bez dalšího uspořádání na to nakreslila stůl, lavici, pero, lahev, mrakodrap, auto, autobus, letadlo, dva lidi, psa, slona, krokodýla, rybník, strýčkovu peněženku, strýčkovo auto, mámu, tátu, mámu v těch hezkých šatech, sebe v těch hezkých šatech, školu, kamarádku, jejího psa, jejího divnýho bráchu, svého plyšového tygra a spoustu dalších věcí, které se v životě malé Báry našly. K pobavení ostatních nakreslila i dědovu zlomenou berli. Na obrázech starého černocha Nuada byl Štěpán zvědavý a z pohledů ostatních usoudil, že není sám. Na celý papír nakreslil hady, nejspíš jeho oblíbené zvíře. Každý had vypadal jinak, měl jiné obarvení, jinou velikost a celý obrázek působil skoro jako fotka. Nakonec přišel na řadu on. Všechny pohledy se otočily na něj, jen malá Bára si špatně vzala smích ostatních při pojmenování dědovy zlomené berle a tak jí překreslovala znovu na větší a hezčí dědovu zlomenou berli. Kristýna se v duchu smála tomu, co malá Bára nakreslila. Bylo to rozkošné a legrační zároveň. Málem vyprskla smíchy, když jí Aneta pošeptala, že se chtěla zeptat co z toho je letadlo a co je stůl. Bára byla úžasná svojí odvážností. Před měsícem byla za téma recese jenže malá Barča - 12 -
nevěděla, co recese je, tak jí Nela řekla, ať nakreslí něco, co kdysi dávno viděla. Bára ale nechtěla kreslit něco, co kdysi dávno viděla. Chtěla kreslit recesi jako všichni ostatní a tak hrdě nakreslila velkou, podle pravítka symetrickou majestátní budovu s pyšným nápisem RECESE. Při té vzpomínce se skoro přidusila ve snaze utlumit svůj smích. Zvlášť když na to kdysi Nuad vtipně dodal, že ho do takové budovy brzo odvedou. Nela vzala výtvor toho nového, podívala se na něj a pak ho vložila do skeneru aby ho mohla projektorem ukázat ostatním na protější stěně. Neměla možnost si toho Štěpána prohlédnout když přišel, zrovna byla zaujatá svojí kresbou přestože je Nela předem varovala, aby se na něj snažili všichni udělat dojem, neboť prý hrozilo, že jen přijde a hned vystrašneně odejde protože je to prý těžký introvert a ne zrovna lidumil. Skoro jako Marek vedle kterého teď seděl jenže ten byl spíš hloupý než introvertní a mlčel hlavně kvůli své nepříjemné minulosti. Ten nový seděl od ní asi 5 hlav právě vedle Marka, neviděla na něj a naklánět přes celou lavici se jí nechtělo a tak se aspoň podívala na jeho promítnutý obrázek. Na obrázku byl drak. Spíš dráček, takový docela komixoidní a hezky vybarevný do červené, hnědé a žluté...ta kombinace barev jí připomínala něco přírodního. Na krku měl rolničku a stál na mraku, který byl z horní půlky bílý, z dolní půlky tmavě šedý a pršelo z něj. Vedle něj stál další, ještě menší dráček, který byl obarven duhovými barvami a byl průhledný. Oba dráčci pomocí svých tlap rozevírali v mraku díru a pouštěli tím přes něj s komixově snaživými výrazy kousek slunečního paprsku do deštivé šedi. Krystínu obrázek překvapil, o Štěpánovi se minulý týden povídalo, že kreslí velice realistickým způsobem, kombinuje různé techniky a že jeho obrazy jsou bez nadsázky hodny účasti na prestižních výstavách. Jednoduchý komixový styl nečekala ale ten obrázek byl i tak zvláštní, vyjadřoval něco skrytého, co ostatní nemohli pochopit. Něco jako její obraz, což na ní udělalo dojem, ne každý kreslil tímhle způsobem. Nela dlouhou chvíli Štěpánův obrázek pozorovala a přemýšlela, jaký může mít aktuální význam. Chtěla na to přijít dřív, než to Štěpán řekne. „To je pěkný!“, ozvala se Lenny a začala si cosi šuškat se svou kamarádkou vedle. „Je to něco, co můžeme pochopit?“, zeptala se zvědavě Nela. „Možná.“, odpověděl tiše Štěpán. „Proč má ten dráček na krku rolničku?“, ozvala se znovu Lenny hlasem typickým pro blondýnku. „No, sluší mu.“, neváhal Štěpán. „Tomu druhému ne?“ „Ne, jemu ne.“ „A proč je ten druhý takový průhledný?“ „On je průhledný?“ „Vypadá tak.“ „Asi jo.“ Lenny zčervenala vztekem ale ačkoliv se snažila nedávat nic najevo, bylo z ní cítit napětí. „A co je jako na tom aktuálního?“ „Teď jsem to dokreslil.“ To některé včetně Krystíny rozesmálo. Vzteklá Lenny to radši vzdala vzdala s pomyšlením, jaký je ten nový Štěpán pošuk.
Zima. Byla daleko…ale byla tam. A jakmile bude příliš blízko, bude muset pryč. Ale nechtěl, tak strašně nechtěl zvlášť když poprvé za velmi dlouhou dobu měl tu možnost dokázat, že je hrdým potomkem Patrona nadějí. Už dlouho neměl tu příležitost, sami lidé si zvolili cestu a se zapoměním zanikala i jeho síla. Už nemohl pomáhat všem, ale tohle za to stálo. Ten človíček měl bezednou duši, hlubokou jako hrobky králů. Bratr Draků. Úzkost ho už našla a stihla tu informaci rozkřiknout hodně, hodně daleko. Bál se, kdo všechno to mohl slyšet.
- 13 -
Musí to stihnout dřív, než se sem stihne Královna Zimy dostat. Byla hrůzná, tajemná…všichni věděli, že patří k Bytí stejně jako k hrůzné Nicotě, báli se jí a uctívali jí. Pokud by ho našla a on by to nestihl, Poslové Světla ho už nikdy nenajdou. „Princi! Koukněte!“ Barevný vítr. Jen tak znenadání se rozfoukal okolo Štěpána a černobílá Úzkost se snažila soustředit své síly na jeho zníčení ale už musela vědět, že je to marné. Po chvilce ztratila dost své síly na to, aby i on mohl zasáhnout.
Přes skleněné tabule tvořící strop začalo pronikat sluneční světlo, mraky se trhaly a přestalo pršet. Nela ale i ostatní se ptali a hádali, co může obrázek aktuálního znamenat ale Štěpán se odpovědím elegantně vyhýbal nebo odpověděl dost obecně a nekonkrétně. Paprsky slunce osvítily Krystíně celý obličej a na chvíli jí oslepily a šokovaly zároveň, nikoho jiného v místnosti náhlý sluneční svit nepřekvapil. Úžasem se zbrkle naklonila k lavici, div nespadla ze židle a podívala se na Štěpána. Poprvé uviděla jeho obličej, během vyhýbavých odpovědí se díval směrem do odhaleného slunce nad sebe. To není možné! Tohle bylo to „aktuální“ co kreslil! Bylo to aktuálnější než „aktuální“! Nakreslil něco co se teprve mělo stát! To nemohla být náhoda ani omylem. Ale co když to není on. Přece jenom se už několikrát spletla. Jenže doposud tomu nepředcházelo nic…takového. Poslední hodinu se pokračovalo v práci v návrzích ilustrací pro jednu městskou základní školu, návrhy na malby po chodbách a na obrazy ve třídách. Požadavkem bylo vymyslet něco originálního a zároveň „do života“. Překvapilo jí, s jakou chutí se nový Štěpán připojil k ostatním. Tohle ho bavilo jen škoda, že nápady už byly hotové, teď už se jen dokreslovaly návrhy. Zaujala ho ta část „do života“, kde se kreslila různá témata pro každou třídu ve škole. Zeptal se Nely jak může pomoct na rozdělané práci a ta ho poslala na dokreslení návrhu na plátno, které se bude zkušebně lepit na stěnu chodby. Měly na něm být jen jednoduché siluety města, svítící okna, měsíc a hvězdy. Nikdy neměl moc příležitostí kreslit na opravdu velké formáty, doufal, že to nějak nezpacká. Chvíli si prohlížel hotové kresby rozprostřené na podlaze a nakonec se u jednoho místa sehnul k plátnu a začal dokreslovat. Přímo naproti němu si na jiné plátno kreslila Krystína. Ta holka, co nakreslila muže unikajícího z davu. Na chvíli znehybněl překvapením, byla hezká …zatraceně hezká a na nějakou chvíli ho oblouznil opilý pocit, když na zlomek vteřiny přejel její oči, jako to dělá u všech lidí. Zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Takovou přímost nečekal, jemu stačila necelá půlvteřina aby si jí prohlédl, ona si ho docela bez zabrán prohlížela několik vteřin. Napadlo ho, že je docela neslušné na někoho takhle zírat ale ta myšlenka byla udupána, oběšena a zpopelněna stovkama ostatních myšlenek, kterým se to naopak líbilo. A jedna z těch nejdivočejších myšlenek se utrhla ze řetězu a donutila Štěpána ten pohled oplatit. „Ahoj.“¨, řekli si oba skoro najednou. „Ty jseš ten nový viď? Ještě jsem tě neviděla.“, zeptala se opatrně. „Možná…teda….jo. Jsem ten nový.“ „Já jsem Krystína a ty?“, podala mu ruku. „Štěpán.“ „Všimnul sis, jak rychle se vyjasnilo?“ „…..ani ne.“ Zpozdil se s odpovědí o vteřinu déle, než chtěl. Ona ale neodpověděla. „Můžu se na něco zeptat?“, zkusil to Štěpán. Neskrývaně se uchechtla. „No jo, ptej se. Určitě se ptej.“ Čemu se sakra zasmála?, byla další myšlenka, než jí potkal podobný osud, jako myšlenku o neslušnosti zírání. Dokonce mnohem horší, její úsměv mu ozářil celou mysl. „Na ten tvůj obrázek.“ - 14 -
„No…“ „Ten chlápek co se tam tlačí proti davu. Něco drží.“ Otázka jí evidentně zaskočila, několik krátkých vteřin neodpověděla. „Jak to víš? Nebo proč si to myslíš?“ „Jeho zaťatá pěst by jinak nedávala smysl.“ „Třeba je to jen gesto. Takových gest je přeci spousta.“ „Nikdo neskloní hlavu, pokud nemá jinou naději.“ Krystíně vypadla tužka z ruky. Zhluboka se před odpovědí nadechla. „Dobře, přiznávám, uhádls to. A teď mi řekni něco ty. Hnědý dráček měl být podzim, co měl být ten barevný?“ „Světlo.“ „Světlo? Jak?“ „Světlo, barvy duhy, opouští nás na podzim a vrátí se na jaře. V zimě je všechno bílé, šedé nebo černé.“ „A ta rolnička?“ „Nejdřív mi řekni ty o té své.“ Dlouze si hleděli do očí. „Já ale netvrdila, že drží rolničku.“ „Ale ani jsi nevtrdila, že jí nedrží.“ Byla v pasti. On taky, neboť si pořád hleděli do očí a zjistil, že se z toho nemůže pohnout. Dalších pár krátkých srdcebijících vteřin. Obloha se úplně vyjasnila, lidé kolem ze skupiny si povídali, kdosi telefonoval, někdo se smál a někdo natahoval lepící pásku. Jako by někdo uzamknul jeho hlavu v betonu a odstranil oční svaly. Topil se v jejích očích mnohem déle, než v očích své matky a stále nenarazil na dno. Pocit podivné závratě neustával a kdesi v podvědomí vznikla myšlenka, která by mu tu nekonečnou hloubku pomohla vysvětlit ale do popředí se nedostala protože Krystína odvrátila pohled. Zamlčela to. Zaměřila se zpátky na obrázek a kreslila dál. To byla taky odpověď. Muž se skloněnou hlavou na obraze něco držel ale nebylo vůbec podstatné co, byl to symbol naděje, symbol spásy, symbol opuštění „ruchu“ – symbol, který je držitelův věčný strážce, jeho víra. Nikdo do teď kromě ní ani netušil, že vůbec něco drží. On teď znal i podstatu. Někdy se stávalo, že cítil nálady i u jiných lidí než u své matky. To co cítil teď byl vztek. Šílený vztek. Zběsilá zuřivost! Všechno kolem ní v okruhu několika metrů se rozhořelo rudými divokými plameny. Největší plameny se zjevily i na něm. Štěpán prudce vyskočil a zakřičel leknutím. Plameny se znenadání podstatně zmírnily. Na něm a v prostoru mezi překvapenou Krystínou a jím vůbec žádné plameny nebyly. To není skutečné…já šílím! Tohle není skutečné! V pozadí plamenů uviděl překvapené a starostlivé pohledy ostatních. Přibíhala Nela dotazujíc se, co se stalo. Hysterický panický strach neustával a on beze slova utekl. NE!!! „Počkej!!!“, zakřičela Krystína a následovala ho. U vchodových dveří si všimla, že se vůbec neobouval a vzal jen boty do rukou. Proč běží po schodech? Výtah je přece tady. Štěpánovi došlo že by ho mohla dohonit a tak klikal v patrech na přivolání výtahu. Panebože…Všimla si, že už běží po chodbách nejméně 5 pater pod ní. Vrhla se za ním ale schody byly vysoké. „Stůj! Štěpáne! Prosím! Já nechtěla!“, křičela na chodbě. Celá udýchaná se po několika minutách dostala až k venkovním dveřím. Samozřejmě ho nikde neviděla, uslyšela zabouchnutí vchodových dveří když byla teprve v patnáctém patře. Byla strašně utahaná, plíce a svaly na nohách jí pálily. Chtěla se sehnout a vydýchat se když v ten moment na ní káplo. Nebe bylo znovu tmavě šedé. Nechtěla riskovat nachlazení a tak se vrátila dovnitř. „Co se stalo? Dostihlas ho?“, zeptala se Nela Krystíny. - 15 -
„Nedostihla.“ Nikdo by ho nedostihnul. „A co se stalo, proč tak najednou vykřikl?“ „Nevím…prostě seděl a kreslil…nevím čeho se lekl.“ Vyděsila jsem ho…musel si myslet že ho chci zabít nebo něco horšího. „Třeba je to epileptik.“, ozvala se Lenny. Nevhodně, netaktně a hloupě, jako vždycky. „Nel, nemáš na něj prosím číslo?“, zeptala se Krystína. „Na jeho mámu.“ „Kontakt přímo na něj nemáš?“ „Vím kde bydlí...“
JZI Co se to tady děje?! Stereotyp jeho života byl nahrazen něčím děsivým. Ty plameny! Viděl je! Cítil jejich žár! A přitom se vůbec nespálil když na něm hořely. Jeho doposud ignorované smysly které se projevily jen zřídkakdy v ten moment neuvěřitelně zbystřily, cítil pocity všech lidí kolem sebe ale nejsilněji stále cítil Krystínu. Ta holka byla přízrak. Byla duch, noční můra. Její přítomnost sálala jako rozžhavený kámen a skoro ho oslepovala přestože se soustředil na schody pod sebou. Vnímal její pocity i když jí utekl a sprintem přestupoval na náhodné soupravy metra. Pátrá po něm! Chce ho! Proč?? Co ode mně chce?? Pitomec, já pitomec. Já tam neměl chodit. Vzpomněl si na matku. PROBOHA! Vzpomněl si, že mluvila o nějaké paní, co je navštívila. Teď ví kde bydlí! Byla už daleko. Nepronásledovala ho ale chtěla ho. Chtěla se k němu dostat. Přemýšlela. Ale nad čím? Pochopil náhlé zbystření všech svých smyslů jako poplach. Věděla o těch plamenech, vědela, že uviděl něco, co vidět neměl. Stál udýchaný v rozjeté soupravě metra. Neměl tušení, kam souprava jela, potřeboval se dostat pryč. Policista stojící opodál ho pozoroval. Vnímal jeho zájem, jeho zbystření. Bude se ptát. Teď se bude na něco ptát, protože vypadám divně. „Pane, je všechno pořádku?“ „Ano…ano, jsem…trochu utahaný...jak jsem utíkal.“ Hodnotí mě. Nevěří mi. On mi nevěří. Proč mi nevěří? „Vypadáte vyděšen pane, někdo vás sleduje? Před někým utíkáte?“ Zhluboka si oddechnul. Odbočovat před otázkama policistovi nebyl zrovna nejlepší nápad. „Promiňte jsem chronický paranoik…jsem na drogách a…někdy mě to chytne.“ To byl ale kec. Policista ho srovnával. Ano ovšem. Feťáků už viděl hodně a on nevypadal jako někdo po dávce. Znovu ho přeměřoval ale odpověď ho překvapila. „Já vás s dovolením dovedu domů pane, aby se vám něco nestalo. Kde bydlíte?“ Ne... Nemůže se vrátit. Ta zrůda Krystína ho půjde domů navštívit. A bude se ptát matky, kde je. Co když matce něco udělá? Můžu utéct do práce! Matka přece neví vůbec, kde pracuje, nikdy se o to posledních deset let moc nezajímala. Všechny doklady má u sebe…a doma nemá žádnou adresu ani vizitku s adresou pobočky ani žádnou indícii k FG Inc. Navíc se tam dá přespat…vedle kanceláří je to tam jako luxusně vybavený minihotel pro zaměstnance na top pozicích jenže ti - kromě firemní restaurace a kavárny - veškeré luxusní vymoženosti využívali velmi zřídka, jestli vůbec. Nicméně byly tam. V sobotu tam naštěstí nikdo nebude. „Já jsem na cestě do práce. Přijdu pozdě.“ - 16 -
Když projížděl metrem s policistou po boku, mysl se mu uklidnila ale vzápětí se zděsil přítomnosti něčeho ohromného až skoro omdlel…policista ho přidržel, ptal se ho, zda-li nemá zavolat sanitku. Ta přítomnost se podivně vlnila a nacházela se v ústí každého tunelu. Když zrovna jedním projížděli, došlo mu, že to není jedna velká přítomnost ale spoustu malých. Krysy. Spoustu krys. Bylo to neuvěřitelné. Páří se, zápasí, hledají potravu…vnímal jejich touhu po životě, jejich malá ale pevná odhodlání něco sežrat nebo znásilnit. Byly všude ačkoliv je očima neviděl. Věděl, že k velkoměstům krysi patří a že se jich v metru pár najde. Ale tolik? Co kdyby se prostě rozhodly zaútočit na lidi? Organizovaně…jakou by mohli mít obyvatelé města šanci. Když vystoupil z metra na povrch, cítil je i v nejvyšších patrech budov, v každém rohu, v každé ulici, schované ve stínech, v odpadcích, v dírách, jen v metru jich bylo tolik, že vytvářely na oko jeden celek. Uprostřed toho vnímal pocity míhajících se lidí ale jakmile se ocitl v davu, bylo to stejné jako s krysami. Byl to šum, jedna velká bytost. Dokud se na konkrétní osobu díval a věděl o ní, vnímal i její pocity ale rychle se v šumu ztratila. Bylo to zvláštní, vytvářel různé asociace ke krysám a lidem oddělené. Bytosti krys vypadaly jako šedivý písek s jednotlivými zrnky, dohromady vypadaly jako taková zvláštní vlnící se světle šedivá poušť. Na pouze jednu krysu se nedokázal zaměřit pokud nebyla někde sama v opuštěné uličce. Dav lidí vypadal jako rozsypané korálky různých velikostí. Mrňavých a středních korálků bylo nejvíc a na velké korálky se lépe zaměřovalo ačkoliv jich bylo mezi těmi malými korálky nejmíň, Jejich pocity byly cítit na velkou vzdálenost. Co to asi znamená? A pak tu byla ta Krystína. Tu cítil pořád a vůbec se mu nelíbilo její zatraceně pevné odhodlání se k němu dostat. Dokázal určit směr kde je a ta vzdálenost mohla být pár kilometrů. Teď se něčemu zasmála. I na tu dálku to bylo hřejivé a uklidňující, stejně jako když se na něj usmála. Teď něco řekla… a teď se zase zasmála! Ono to má barvy! Vlnilo se to pronikalo to do budov a do země, přes veškerou hmotu, jako by to žilo vlastní realitou. Vypadalo to trochu jako zapletné průhledné barevné stužky uvázané na zapnutém větráku, vlinly se v sítích, proplétaly se navzájem jako by každá mašle vlála ve svém vlastním větru. Nenapadlo ho žádné jiné srovnání než barevný vítr. Její žluté, světle červené a zářivě zelené ztužky byly dlouhé, tenké, rychle se vlnily a bylo jich hodně, to byla její radost. Když se usmívat přestala, vlnit se přestaly a rychle se zkrátily. Každá její mašle radosti byla o něco delší než – odhadem několikakilometrová - vzdálenost mezi nimi a tlustší než dva mrakodrapy. To ho přivedlo k myšlence, že je to možná jen klam a v realitě barevného větru je vzdálenost mezi nimi jen pár kroků. Její odhodlání ho najít mělo neprůhlednou tmavě zelenou barvu, ve které se zrdcadlili jeho udivený pohled. Vlnilo se strašně pomalu, jako by vítr této ztužky nebyl tak divoký. Ta stužka se různě nakláněla a plazila se v různých směrech, chvíli se zastavila jakoby zkoumala a pak plula zase dál, jakoby nevěděla, kam se otočit. Nejistota. Ona si byla něčím nejistá v jeho pronásledování? „Děkuji za váš doprovod…tady pracuju.“ Černé úzké silně se chvějící stužky vystřelily z policistova těla přímo do Štěpána ale vůbec nic mu neudělaly. Měly slizký odlesk a vlastně ani nevypadaly jako stužky, spíš jako černý olej ponořený ve vodě. Znechucení. Policista měl s FG Inc. nějakou špatnou asociaci. Ale to mělo hodně lidí. „Mám tu brigádu, jen tu uklízím.“ Černé tekuté vlny se zkrátily natolik, že se Štěpána už nedotýkaly, objevily se dvě nebo tři modré stužky s kysele žlutými vzory které se hodně kroutily. Škubavě se kroutily, jako by se kroutil podrážděný had. Policistovi vadilo, že Štěpán odhalil co si myslí. „FG Inc. nemá rádo spoustu lidí.“ „To nemá pane. Jsem rád, že jsem vám mohl pomoct, já teď půjdu na stanici. Nashledanou.“ - 17 -
„Nashle.“ Teď si policista vzpomněl na hlad. Asi. Nová stužka měla barvu nejspíš něčeho k snědku – teplé, oranžové a hnědé barvy, nejspíš hamburger - a vlnil se nad ní vzduch, jako nad čerstvě ohřátým jídlem. Vešel do hlavního vchodu FG Inc. a zastavil se u turniketu. Vnímal dva lidi od securiťáků za neprůstřelným reflexivním sklem. Jeden spal, ten druhý...poslouchal? Jenže nikdo třetí tam nebyl. Takže asi s někým telefonoval jenže bylo divné, že nemluvil. Mezitím pocítil novou menší explozi Krystínina smíchu. Pořád si nevěděl rady s tímhle pocitem. Ten člověk něco velmi zaujatě poslouchal ale proč sám ještě nic neřekl? Už to bylo strašně dlouho. Z budky ochranky se otevřely dveře. „Potřebujete něco?“, zeptal se ohromný chlápek v uniformě bezpečnostní agentury. V ruce držel knihu. Aha. „Jdu dovnitř, mám tu něco na práci.“, zamával Štěpán securiťákovi svojí zaměstnaneckou kartou, přitisknul jí na systém turniketu který odpověděl zeleným světlem, pípnutím a cvaknuím načež Štěpán prošel skrz něj dovnitř. „Aha, v pořádku.“ Páni. V celé budově byli o víkendu kromě ochranky jen tři lidé. Nikdy předtím o skutečně volném víkendu v práci nebyl ale myslel si, že pro spolehlivý chod tu musí i přes dny volna spoustu lidí pracovat. Dva zaměstnanci se spolu bavili a byli blízko u sebe někde v horních patrech, ten třetí byl sám ještě nad nimi. Poblíž kanceláří, kde pracoval Štěpán. Když už nic tak se cítil v bezpečí. Krystína ho nesledovala a tady ho jen tak nenajde. Možná by mohl jít domů ale musí ještě chvíli počkat. Ten kreslící kroužek nakonec skončí a ona by se mohla chtít cestou domů podívat za ním. A bůhví co by s ním provedla kdyby ho tam našla. Vzpomněl si na ty vzteklé plameny a zachvěl se. Čaj. Ve dvanáctém patře byl automat na kafe a na čaj. Ačkoliv byl z automatu, uměl ho uklidnit a dostat do pohody, proto se nejdřív zastavil u něj, v patře s účtárnou. Jeden z těch dvou lidí co v tomto patře byli zrovna u automatu stál. Poznával ho, byl to vedoucí celého tohoto patra ale pracoval tu jen tři roky. „Ále, čau Štěpáne. Taky smolař, co nestíhá přes týden a musí to doháňet o víkendech?“ „Ahoj, bohužel.“, odpověděl Štěpán. „Ty zrovna děláš na celém tom MOaMu co? Z něj mě brzo klepne, vlastně i kvůli nim jsem tady.“ „Jak to?“ „Ále…jsou totálně neschopný. Pořád nedokážou dát dohromady celou zakázku, začali platit ačkoliv pořád nic nepodepsali…státní instituce a porušuje svoje vlastní zákony.“ „Zajímavý.“, napil se čaje. Teplo se mu rozlilo do těla a působilo uspávajícím účinkem. Ten třetí člověk v patře nad nimi spěchal. „Rodeone on je tu Michal?“ „Co? Tady nikdo není, jen my dva a asistent co je v kanclu.“ „Ale vždyť teď je někdo v kanclu kde pracuju.“ „Ne…jaks na to přišel, jsme tu jen my tři, já pořád vidim odchody příchody abych ti pak strhl všechny ty přesčasy a mzdy.“, usmál se na Štěpána. Ten člověk nad nimi stále spěchal. Šéf účtárny Rodeon měl pravdu, vždyť ten bezpečnostní systém dělal on a jeho lidé. „Sakra…to jdu za ochrankou, páč tam nahoře fakt někdo je!“ „Ale není, jaks na to přišel?“ Vim to! Zatraceně! Někdo tam je! „Všechno je tu zamčený a bez karty se sem nikdo nedostane. A i kdyby se někdo dostal přes turnikety bez karty, uvidim v tom mym systému jeho aktivitu v budově a kromě nás tří tu fakt nikdo není. Navíc u ochranky jsou kamery. Proč si myslíš, že by tam někdo měl bejt?“ Rodeona evidentně nikdo nepoučil, že ten jeho systém před čtyřmi lety vyrobil Štěpán. - 18 -
„Mám…tam nainstalovnej indikátor pohybu …u svýho kompu, napojenej na můj mobil. Když jsem jel teď výtahem, indikátor byl aktivní, někdo se v kanclu pohyboval.“, zalhal. „Aha. Doprdele. Tak počkej, jedu s tebou a vezmu superklíč.“, účtář Rodeon mu to uvěřil a bral to vážně. Štěpán se ještě před chvílí cítil v bezpečí před Krystínou z pekel a teď čelil hrozbě v podobě nějakého elitního zloděje co se dostal do budovy která byla střežená stejně jako banky, s mnoha nezávyslými alarmy napojeným na policii a od nedávna i na armádu. „Superklíč?“, to byla novinka, kterou si před lety vyrobili síťaři na rychlé a pohodlné zamykání té spousty dveří ve sklepení se servery. „Zamkne a odemkne hromadně dveře v patře nebo v celý budově a zavolám tim ochranku.“ Roden odběhl a po několika vteřinách se vrátil i se svým asistentem. Nastoupili do výtahu a jeli o patro výš do kanceláří střediska IT oddělení. Zaměřil se na vnímání toho člověka. Stále spěchal ale nehýbal se. Takže nekradl, byl u počítače. Elitní zloděj a hacker. Smůla, pomyslel si Štěpán. Lépe zabezpečené PC na světě neexistují, to si vybral hodně špatné místo na elektronické dolování dat. Výtah cinknul. Třinácté patro. Ten člověk stále spěchal. Roden se svým asistentem a Štěpánem se plížlil k hlavní chodbě. Štěpán se zaměřil na toho zloděje a zkusil z jeho emocí vyčíst víc. Ten člověk stále spěchal. Nehybně. Ten člověk nebyl člověk. „STÁT!“, zakřičel hystericky Štěpán. „Ticho proboha! Možná nás už slyšel! Musim se jenom dostat na chodbu, je tam hlavní spínač, na kterej zamířim a zamknu všechny kanceláře a okna.“, ukázal Štěpánovi jakési malé zařízení podobné paměťové flashce. To není člověk! Není to člověk! Není to člověk!!! Silně se rozklepal. Z čaje který ho před chvílí uklidnil se mu začalo chtít zvracet. „Já mám strach.“, chvěl se Štěpán. „Fajn v pohodě, hele prostě se oba vraťte a počkejte na ochranku, dostali příkaz pro přivolání posil. Já ho tam jen zamknu a ochranka se za ním dostane sama.“ Co se to s jeho životem děje! Ještě nedávno se v jeho životě docela nic nedělo a najednou se kolem něj vše hýbalo, i to co by se normálně hýbat nikdy nemělo! Byl přece jen zatracený programátor! Lépe řečeno podělaný programátor, co utíkal spolu s překvapeným účetním asistentem zpátky k výtahu, kterým zrovna přijížděla ochranka. Výtah přijel nezvykle rychle. Celou budovou se ozvalo hlasité „CVAK“ a ještě druhé vzdálené „CVAK“ od všech oken. „Tak a je to, ten už nikam nezdrhne.“, ozval se zezadu Rodeon. Asistent vedle něj si oddechnul. Ten…nebo spíš ‚to‘ to zpozorovalo. Štěpán vnímal pohyb v jeho kanceláři. Údajný zloděj nečlověk odešel z kanceláře na hlavní chodbu. Přes ocelové bezpečnostní dveře, které právě měly být spolehlivě zavřené a zamčené. Skleněné a průhledné dvěře do chodby ze kterých Roden vycházel se ale podle zeleného indikátoru nezamkly. Zloděj nečlověk se k tomuto vchodu přibližoval. Štěpán na sucho polknul a zavřel pevně oči. Bytost kolem vchodu prošla. Nevyšla z něj a pokračovala dál kolem kanceláří. „Co se stalo? Co se děje?“, zeptali se lidé z ochranky. Ničeho si evidentně nevšimli. Štěpán nechal oči zavřené. Nechtěl je mít otevřené. Pro jednou v životě se nechtěl koukat. Dotknul se v kapse své rolničky. Byla příšerně studená. Bytost se někde v chodbě zastavila a otočila se na něj. Omdlel.
- 19 -
JZI
Štěpáne…
… … co se stalo?...
… ozvi se…prosím... …Štěpáne? …
… … Dethek mer er hhnet toenl … … ŠTĚPÁNE!!!
… … Dethek nngeelk oqas slop
ZEMŘI ! POJĎ KE MNĚ ! … NE!!!
„AAARGH!!!“ Světlo. Místnost. Nadechnout. Musim se nadechnout. Byl celý zpocený a v pravém zápěstí měl zapíchnutou kapačku. Nemocnice. Utrpení. Spousta utrpení všude kolem něho. Někdo umřel. Stužky se od zemřelého pustily a v tom větru odletěly, každá svým směrem. Krvácející vítr vlál a tekl všude kolem něj. A někdo se narodil. Novorozenec. Měl jen jednu stužku větru, silně vlající, jako vichřice. Barvu mělo zářivě bílou. Mléko, novorozeně chtělo mléko. Krev. Bolest. Hnis. Zoufalý smutek. Chaos. Trpěli, někteří lidé zde příšerně tpěli. Ti co trpěli dlouho už měli jen strašně málo stužek které ani nevlály…spíš vysely a postupně upadávaly, jako suché listy z umírajícího stromu. Síla pocitů umírajících ho zlomila. Do očí mu vtekly slzy a začal vzlykat. Ne, musí se přinutit přemýšlet. V nemocnici hodněkrát byl za mámou. To ale nevnímal pocity všech lidí kolem sebe. Měl sen…byl v něm hlas Krystíny. Vznášel se v nějaké modré blýskavé záři…a cosi se ho snažilo z ní vytrhnout. Cosi hnusně černého. Krystína tam někde byla a snažila se ho zachránit. Ona ho nakonec zachránila! Chtěla ho najít, vše mu vysvětlit. Nikdy ho nechtěla zabít. Jenže kde teď může být? Když od ní utekl a odjel metrem přinejmenším 6 kilometrů, cítil silně její záři i smích…možná je zahalena za tím pomalým krvavým větrem a on jí nevidí. Musí se odtud dostat. Musí jít zpátky do práce. Stvůra si hrála na jeho počítači, musí zjistit proč. Teď už tam na něj nebude čekat, chtěla ho zabít ve snu ale Krystína ho nějakým způsobem zachránila a netvora zapudila. Se zalknutím vytáhnul jehlu zavedenou do žíly v jeho pravé ruce. Lekl se, kolik krve mu z tak malé ranky stihlo vytéct. Na stolku měl svůj batůžek, vedle něj jeho peněženka. Zkontroloval jí a zjistil, že v ní chybí jen občanka a karta pojištěnce. Nebude je potřebovat. Vzal zaměstnaneckou kartu, pár bankovek na taxika, obul se a vyšel ze svého pokoje. - 20 -
Otáčel se kolem sebe...až našel vítr se stužkou který hledal. Vítr, ve kterém vlála jeho přítomnost, zrdcadlil se v něm jeho obličej. Doktor co měl v plánu ho do pokoje zkontrolovat byl zrovna v jiném pokoji o patro výš a nikam nešel. Dost času na útěk. Však se sem vrátím.
JZI „Alfo!“ Nic. „Alfo! Stvořiteli Času, ochránce světů! Můj pane! Volám tě ve jménu pomoci všemu, co je a co bude.“ „Ty?“ Alfa byl všude, nebyl nikde. Byl a nebyl. Je a není. Bude a nebude. Bytost více myslí, časů a prostorů. Najednou si vzpomínal že s ním mluvil, tvrdil mu ať ho příště neruší nebo zaplatí strašnou cenu. Ne, to byly falešné vzpomínky. Alfa ho zkoušel. „Ano já, můj pane. Žádám tě o pomoc. Zrodili se Bratři Draků a Nicota si jich všimla. Musí být zachráněni dřív, než přijde Zima.“ „Princ Podzimu mě žádá o pomoc? Proč bych tě měl poslechnout? Tvůj čas přeci končí. Měla by si ho vzít Královna Zimy, je stále silnější a jednoho dne i tobě bude krutě vládnout jako ti už mnohokrát vládla. Pak i ona oslábne, z Bytí vzejdou noví Bratři Draků a ty budeš mít větší sílu i čistotu, než máš teď.“ „Už je to dlouho můj pane. Strašně dlouho co jsem byl šťastný když jsem osobně doprovázel Bratry Draků na jejich pouti. Zima si vždy vezme svůj podíl, já o něj musím bojovat nebo uvolnit Královně Zimy místo.“ „Čeho žádáš, Princi?“ „Žádám tebe Alfo, Stvořiteli Času a ochránce světů, věnuj mi Sílu Času.“ Alfa se nahlas rozesmál. „Sílu Času! Budoucnost někdy klame ale ty jsi mě o ní vážně požádal. Princi Podzimu, ty žádáš to nejdražší, co ti mohu darovat když sám nemáš co nabídnout? Cena za Sílu Času je vysoká a ty to víš!“ „Ano, můj pane.“ „A ty tu cenu zaplatíš, Princi. Ty zaplatíš to jediné, co máš pro jediného Bratra Draků. Smrtelníci v časech Stvoření neměli na výběr, ty však na výběr máš.“ Princ Podzimu na chvíli ztichl. Musí to vyjít. „Zaplatím. Udělám cokoliv za zachránu Bratra Draků.“
- 21 -
JZI Byl vděčný, že se dostal z toho krvavého větru nemocnice. Pobývat tam delší dobu by už nesnesl. Dělalo mu starosti, že stále nevnímá Krystíninu přítomnost. Jako by úplně zmizela. Než ho odvezli do nemocnice, zářila jako druhé slunce, které teď bylo pryč. Třeba odcestovala někam hodně daleko? Zachvěl se při pomyšlení, že je to možná cena za jeho záchranu před stvůrou ze snu. Ne, to ne…určitě žije. Budu po ní pátrat, až vyřešim FG. Cesta taxíkem skončila a on se ocitl znovu před budovou FG Inc. Bylo v ní teď 6 lidí, všichni v přízemí, o něčem se bavili, jeden se nudil, jeden byl strašně ospalý, další dva o něčem vztekle mluvili, pátý byl hodně rozzuřený a ten poslední zaujatě něco poslouchal. Nebo si četl. Zaujal ho vztek toho pátého. Jeho větrná stužka hořela tmavě-rudými plameny, podstatně menšími a tmavšími než které vytvořila Krystína na kroužku kreslení. Dlouho sledoval celou budovu, obcházel jí z různých stran a dospěl k závěru, že teď už tam žádný bubák není, pouze 6 lidí pohromadě v přízemí. Byla to ochranka a všichni teď čekali, že bude v nemocnici. Musí se jim vyhnout, už nejspíš vyhnali Rodena i s asistentem, vynadali jim za spuštění falešného poplachu a teď tam jsou s inspektorem, který musí přivolání ochranky pracně zaprotokolovat a do té doby nikoho nepustit dovnitř. Co by to bylo za programátora, kdyby se nedokázal nahackovat do vlastního bezpečnostního systému. Obešel celou budovu a zamířil do garáží k výtahu. Musí jen odpojit kameru a vyhodit ho z informačního okruhu, jinak si toho securiťáci všimnou. V systému který vytvářel byla jediná „chyba“, která způsobovala, že výtah mezi garážemi a přízemím vždy sjel zpátky do garáží, když v budově došlo k jakémukoliv poplachu, ve kterékoliv části budovy. Stávalo se, že se rozjetý výtah prostě vrátil s lidma zpátky do garáže, když si někdo ve firmě zapálil cigaretu nad požárním detektorem, který hlavní protipožární poplach nespustí, nicméně do systému pošle „němý poplach“, že se někde v budově vyskytlo nějaké malé množství kouře. Doufal, že i superklíč ten výtah do garáží poslal. Poslal. Skvělé. Nemohl do výtahu vstoupit, byla v něm kamera. Byla však poruchová a vždy byla díky jeho pomoci za poruchovou vyměněna. Vytvořil se tak úžasný fenomén „zakletého“ místa, kde nefungují správně kamery. Všichni byli líní a neochotní po sedmi vyměněných kamerách kupovat nebo shánět novou a nikdo neměl náladu zjišťovat, proč se kamery po nové instalaci do výtahu z garáží poníčí a vypadává jejich signál. Všichni se tedy spokojili s vysvětlením, že na tom výtahu je holt něco špatně, nedá se s tím nic dělat a že ve výtahu mezi garážemi a přízemím to nevadí. Natáhnul se prstem pod kabel kamery v rohu výtahu, škubnul a kabel odpojil. Otočil se směrem, ve kterém vnímal 6 členů ochranky. Nikdo se příliš nevzrušoval. Vypadávala často. Teď jen poslední problém. Ochranka má u sebe obrazovku s pozicí všech výtahů. Odklopil panel s pojistkami a elektronikou v podlaze výtahu a natáhnul ruku do změti kabelů. Chvíli hmatal až nakonec vyndal zaschlou žvejkačku. Hotovo. Vyjel výtahem do prvního patra a neslyšně šlapal po schodech až nahoru do kanceláří. Schody a podlaha v mezipatrech byly mramorové a byly v nich barevné rýhy vytvářející různé obrazce a kresby. Liché patro, červená rýha, sudé patro, modrá rýha. Nesměl upadnout, nesměl šlápnout ani o krok vedle, jinak by spadnul do zorného pole jedné z nainstalovaných kamer. V každém pátém patře byla pohyblivá kamera. To vyžadovalo rychlé načasování. Štěpán však měl trénink ale i tak byl rád, když se 6 členů ochranky ani nehnulo. Dostal se do třináctého patra. Vzpomněl si na tu hrůznou událost, kdy stál u výtahu a vnímal tu…bytost. Zatřásl hlavou, teď bylo potřeba zjistit, co tam vlastně ta bytost dělala. - 22 -
Všechny dveře byly zamčené, u snímačů svítilo červené světlo. Vytáhl svojí kartu a přiložil jí ke snímači u dveří do chodby, po které přízrak prošel. Dveře cvakly ale snímač zůstal červeně svítit. Jakmile v systému došlo k těmto třem událostem – poplach a výtah do garáží, odpojení kamery z výtahu a odpojení jeho informačního systému – dostatečně rychle po sobě a přesně v tomto pořadí, zámky na jeho kartu jen odemkly dveře a nikoho o tom neinformovaly. Na chodbě znovu dostal strach, jestli tu na něj přeci jen nečeká nějaký přízrak. Nečeká. Přejel ho mráz po zádech ale donutil se zůstat v klidu. Na chodbě IT ředitelství byl v zorném poli mnoha kamer, které však teď byly oslepené a promítaly ochrance fotku. V kanceláři to vypadalo stejně jako před posledním odchodem. Šel ke svému PC a na chvíli se lekl.
8 vteřin do zrušení bezpečnostní vyjímky To mu to trvalo tak dlouho? Zvýšil odpočet na 10000 vteřin a vrátil se na pracovní plochu. Nic. Žádná změna. Spuštěné procesy. Nic. Internetová aktivita. Nic. Síťová aktivita. Nic. Historie procesů dnes. >>> KOMPILACE PROJECT453 Štěpán otevřel programovací rozhraní a načetl projekt pro MOaM. Žádná změna. Bubák zkompiloval projekt pro MOaM? Vždyť jemu to hlásilo chybu, když to naposled dodělával. Hledal v souborech, hledal, co změnil ale nic nenašel. Všechno vypadalo úplně stejně, když odcházel brzo ráno domů a v hlavě mu vrtala záhada s podivnými neznámými soubory. Ze zvyku ztisknul F5. Kompilace a spuštění projektu. 1 vteřina…. 2 vteřiny…. 3 vteřiny…. 4 vteřiny…. 5 vteřin…. 6 vteřin trvalo než mu došlo, že to bylo to jediné, to hlavní a to podstatné co udělat neměl. To jediné, co přízrak chtěl aby udělal. To samé, co přízrak udělal, když na něj nastražil komentář, který nenapsal. Stalo se několik věcí najednou. Štěpánovi se zobrazil program s nadpisem DefContra v horní části obrazovky. Počítačový program, ke kterému se nikdo na světě neměl dostat kromě několika generálů, jednoho ministra obrany a jednoho prezidenta. Vítejte pane Prezidente, uvítal ho text programu. Tak to je konec… Indikátor na síťovém zařízení bláznivě zablikal. MOaM o něm věděl. V budově, v kanceláři vedle u šéfa IT a i v jiných místnostech začaly zvonit telefony. Před budovou FG Inc. se rozblikaly první policejní majáky. Nejistota. Policisté vůbec nevěděli, proč tam jsou. Znenadání dostali rozkaz obklíčit budovu nejbohatší firmy na světě a nic víc. Přijížděli další a další. Netrvalo dlouho a přiletěla helikoptéra. Několik helikoptér. Tohle nebyly takové ty policejní vrtulníčky. To byly zatraceně ohromné bitevní vrtulníky, po zuby ozbrojené, kroužící kolem budovy FG Inc. Černá neprůstřelná auta, armádní džípy, pěchotní transportéry, elitní speciální jednotka spouštící se po lanech na střechu. „Asi si moc nepomůžu, když to všechno vypnu a zníčím, co?“ „Máš pravdu, nepomůžeš.“ - 23 -
Věděl, že tu je i když ho nevnímal ani neviděl. Přízrak, který to měl na svědomí. „Proč to děláš? Proč já?“ „Proč ne?“ „To nebyla fér odpověď.“ „Odpověděl jsem stejně, jako bys odpověděl ty. Úplně stejně. Nižší bytosti jsou tak předvídatelné.“ „A stejně…chci znát odpověd.“ „Ti lidé co sem vyběhnou tě zabijí. A jakmile tě zabijí, tvojí duši dostanu já, protože já si jí zasloužím nejvíc. Nikdo tě nebude litovat, Bratře Draků.“ Polknul. „Bratr Draků? K čemu…ti může být moje duše dobrá? Proč mě nezabiješ sám?“ „Nemůžu tě zabít z důvodu, který bys do své smrti nestihnul pochopit. Tvoje duše je dobrá, protože jsi Bratr Draků. Duše Bratrů a Sester Draků jsou vždy dobré protože jsou ze samotné duše Bytí. Ty jsi Bratr Draků, měl jsi poslání o kterém ses ještě ani nestihl dozvědět a ani se nedozvíš. Nemusíš se bát, nejsi první ani poslední.“ Vnímal pocity lidí vybíhající po schodech v přízemí a ze střechy do jeho patra. Slepá odhodlanost a cílevědomost. Zatraceně vysoká cílevědomost. Vojáci co dostali rozkaz ho zajmout nebo zabít. Spíš to druhé. „Nemáš pro co žít. Tvoje matka měla moc dobrou duši. Zemřela rychle a bezbolestně.“ „Tys…jí zabil.“, vykoktal vzlykavě Štěpán. Představil si živě její tvář. Teď je mrtvá. To ho zlomilo. Přízrak se zasmál hlasem falešných zvonů. „Já zabil spoustu lidí, víc než si dovedeš představit, Bratře Draků.“ Už bylo slyšet narážění těžkých podrážek o mramorové schody. Máma je mrtvá. Jediná osoba, na které mu v jeho životě záleželo. Je teď na světě úplně sám. Nemá nikoho, život v několika vteřinách ztratil jeho smysl. Zemřela jeho máma, jeho teď zabijí vojáci. To není fér! Já si přece nezasloužím zemřít. Já se dostal tam kam jsem chtěl a nakonec jsem zklamal, přišel o to jediné, o svou mámu. To není vůbec fér! Co je to za pitomý hnusný svět! „Už nemáš kam jít Bratře Draků. Umřeš. Přijmi to vysvobození.“ „V tom případě…“ „Ano. Přesně tak.“ Zemře. Vojáci ze střechy zajistili únikové vchody na schodišti, ti co vybíhali byli už v pátém patře. Bude to rychlé. Kulky z kulometu ho proděraví skrz na skrz a těm vojákům nebude moct říct ani ‚ahoj‘. Zemře…neférovou smrtí i s matkou, pro kterou žil. Tak ať zemřou všichni. DefContra byl účelový program. Nic nepřehledného, všechno rychle z první ruky. Měl moc prezidenta a ruku nad armádou celé Federace. Zhruba na půl minuty. Co když je zkusí pomocí tohoto programu odvolat? Ne, to by nevyšlo. Právě věděli přesně, co dělá, indikátor stále blikal a nedařilo se jim Štěpánův počítač odpojit. Škoda, že nebude mít příležitost se přízraka zeptat, jak to udělal. Podíval se na hlavní nabídku DefContra. - Pěchota - Letectvo - Námořnictvo - Těžká technika - Pevná stanoviště - Stavy - Současné konflikty (35) - Utajené projekty (0) - Konvenční zbraně (2588) Páni. 2588 atomovek. Mně bude stačit jedna. V seznamu 2588 položek byly všechny pojmenované podobně jako první 2. - HYPRO HYP /CC44451004 - HYPRO HYP /CC44458770 Tak přeci jenom, HYPRO bylo opravdu označení pro atomovky. Vybral náhodně jednu a znovu pochválil rychlost a účelnost celého systému DefContra. Zobrazila se mu přehledná družicová mapa celého světa. Bylo to skoro jako hra. - 24 -
Přiblížil pobočku FG Inc v hlavním městě. „Zemře spousta hnusných lidí v hnusném světě.“, řekl Štěpán klidně. „Tak tak.“ Ačkoliv přízrak neviděl, věděl, že se usmál. Krystína. Kde je Krystína, proč jí necítím. Kvůli ní bych to neudělal… „Je mrtvá.“, řekl přízrak, jako by mu četl myšlenky. Fajn. Štěpán několikrát potvrdil vystřelení atomové bomby na pobočku FG Inc. Do kanceláře s rachotem vběhlo několik lidí. „Palte“, řekl někdo. Štěpán zavřel oči. Poprvé v životě se cítil tak klidně. Ozval se výstřel. Jeden. Pak ticho. Štěpán nechal zavřené oči pro případ, že by se ozval druhý výstřel. Nechtěl se dívat na svoji smrt. Jenže stále se nic nedělo. Otevřel oči. 10 centimetrů před ním levitovala ve vzduchu rozžhavená střela. Vojáci v zelených uniformách mířili samopaly přímo na něj. No bezva, bullet time. „Strašáku, jsi tu?“ Nebyl, neodpověděl. Přemýšlel, jestli třeba není mrtvý. Jestli podoba smrti netkví v nekonečném bloudění po světě, ve kterém se zastavil čas chvíli před jeho vlastní smrtí.
JZI „Dokázals to!“, vykřikla radostí Krystína. „Spěchej…není to na dlouho.“ Všude se zastavil čas, vypadalo to zvláštně, jako by všechno kolem ní byla jen fotka nebo zastavené video. Vtrhla okolo nehybných vojáků a policistů do budovy FG Inc. a vyběhla až do posledního patra. „Štěpáne!“ Byl tam! Byl tam a s poněkud tupým výrazem sledoval jakousi svítící zářivou šmouhu levitující před ním. „Nesežehneš mě teď plameny, že ne?“ „Ne, neboj. Strašně se omlouvám. Naštvalo mě to kvůli tomu obrázku víš…teď odsud ale musíme pryč!“ Byl to docela pohledný chlap na to, že to byl programátor. O těch si doposud myslela, že jsou to asexuálové s podobou ošklivých puberťáků a s brýlema ze starožitnictví. „Není kam utéct.“ „Jasně že je. Pryč odsud, za se chvilku čas zase rozjede, musíme pryč!“ „Na město letí atomovka. Kdybych věděl, že se zastaví čas…“ „Utečte odsud. Na střechu.“ Štěpán rychle vstal. „Kdo je to? Zase ty?“ „Ne, démon Strachu je pryč. Já jsem Princ Podzimu.“ „Princ Podzimu…“, zopakoval Štěpán nevěřícně. „Pojď poslechneme ho. Pomohl mi dostat se k tobě a snaží se nás oba zachránit.“ Ukázal Krystíně cestu kolem nehybných vojáků a společně se dostali na střechu budovy. „Krystíno, Sestro Draků, nastav dlaň prosím.“ Krystína natáhla ruku a rozevřela dlaň. Prostor nad ní bíle zablikal…a na ruku jí přistal dráček. Malý dráček, tělo v barvách podzimního listí, světle hnědá a tmavě červená křídla, na krku rolnička. Štěpán s Krystínou na dráčka němě zírali. Neudržel se na zadních nohách a na svalil se. Krystína si pomohla druhou rukou, aby dráček neupadnul na zem. „Ty…ty jsi Princ Podzimu?“, zeptala se Krystína. - 25 -
„Kdysi jsem vypadal jinak…byl jsem… větší než …než největší pevnosti.“ „Ale …já tě …znal celý svůj život.“, vysvětloval nevěřícně Štěpán. „Přece ta rolnička co máš je…“ „Symbol Podzimu. Jsi Bratr Draků a Bytí vybralo mne jako tvého patrona a to ovlivnilo celý tvůj život. Jenže jsem jako patron…selhal…a teď umírám.“ Čas už nestál ale pokračoval. Začalo burácivé řinčení helikoptér nad nimi. „Teď umřeme všichni…“, dodal rozmrzele Štěpán. „Já pitomec. Já DEBIL! Proč jsem to dělal…poprvé má pro mě život smysl a já si ho sám zníčim…taky …a…“, styděl se to říct, přišlo mu to netaktní. „Jen to řekni. Celé a nahlas.“ „S tebou Krystíno. Kdybych mohl to…nějak vrátit.“ „Polož mě prosím...“ Krystína opatrně položila dráčka na zem. Poté nečekaně Štěpána objala. „Víš, že mi celý život pořád někdo říkal, že najdu svého draka. Šarlatáni i obyčejní lidé. Nezávisle na sobě. Po kouscích jsem zjišťovala, jaký jsi. Znám tě lépe, než kdokoliv jiný!“, rozbrečela se. „Celý můj život byl vytvořenej jen pro tebe. Pro chlapa kterýho jsem nikdy neviděla a přitom o něm vím vše. Jestli mám umřít, tak ať je to teď.“ Městem začaly houkat poplašné sirény. Lidé v ulicích se koukali na hodinky a na mobily a zjistili dvě chyby. Nebyla první středa v měsíci a sirény houkaly způsobem, který nikdo neznal. Štěpán nevěděl co říct. Za to dobře věděl co udělat. Krystínu si přitisknul k sobě a vášnivě políbil. „Ano…“, zašeptal Princ Podzimu, chytil pravou tlapou svojí rolničku a nabíral na síle. A na velikosti. Mraky na horizontu protrhla bílá čára. Cosi v základech budovy FG Inc. zadunělo. Dub prorůstal jejím středem ze samotných základů, jeho kmen prorážel betonová patra, jeho větve vyrážely celé místnosti včetně vybavení a překvapených vojáků z oken. Princ Podzimu roztáhl křídla a dál rostl. Štěpán nepřestával líbat, stejně tak Krystína a ani jeden netoužil po tom přestat. Díky, řekl jim v duchu Princ Podzimu, když dorostl do plné velikosti. To vám oplatím. Nad budovou FG Inc. se zablesklo. Ozval se dlouhý táhlý dračí řev.
.
CD
ŘEV VÍTĚZSTVÍ!
- 26 -
k Červenému dubovému lístku už docházela energie. Cítil, jak se odpoutává od svého životodárného stromu, od svého patrona. „Počkej…ta atomovka fakt bouchla?“ „Na chvilku.“, odpověděl Štěpán. „Jak na chvilku…přece musela dobouchnout, ne?“ „Přehlušili jsme hrubou sílu láskou.“ „Ty jseš strašnej hipík Králi, víš to?“ „A ty zas Lenny strašně moc mluvíš.“ Král Podzimu ten lístek zvednul. Celý krásně červený. Dubový, jeho oblíbený. Podal ho Krystíně, která z něj dělala ohromnou mašli na jeho krk. „Hotovo.“ Se Štěpánovou pomocí přivázali ohromnému drakovi na krk řetěz z červených dubových lístků. „Sluší ti.“, pochválila Lenny. „Jako fakt! Nekecám.“ Král Podzimu zahoupal krkem a usmál se tomu líbivému zvuku rolničky a listů šustících o jeho šupiny dohromady. „Páni. A já si myslela, že jsem zcvokla už od narození a teď tady chodim s takovým megakrálem.“ „Tím spíš mě překvapilo, že další Sestrou Draků jseš ty.“ „Heheh.“, zaculila se Lenny a hned se znovu zeptala. „Tak mi teď povězte jak jste mě vlastně hledali.“ Červený, žlutý, hnědý…barevný vítr profukoval skrz listnatý les, úctyhodně objímal skupinu záhadných poutníků, velkého vyprávějícího draka - Krále Podzimu, Bratra Draků Štěpána a Sestry Draků Lenny a Krystínu. Každým dračím krokem zacinkala jeho rolnička zavěšená na krku, roznášela radost a naději všem před příchodem věčně mrzuté Princezny Zimy.
Konec
Doufám DBB, že se Ti povídka aspoň trochu líbila:) Motig
o - 27 -
