Bakalářská práce. Vyhodnocení zdravotního stavu daňčí zvěře v oboře Volský žlab

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA

ÚSTAV OCHRANY LESŮ A MYSLIVOSTI

Vyhodnocení zdravotního stavu daňčí zvěře v oboře Volský žlab

Bakalářská práce

Brno 2007

Ondřej Štěpánek

PROHLÁŠENÍ: Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně, jen s pomocí uvedené literatury a podle rad a pokynů vedoucího bakalářské práce. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 sb. o vysokých školách, uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické university v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. V Brně dne 10.6. 2007

………………………. Ondřej Štěpánek

2

PODĚKOVÁNÍ: Chtěl bych touto cestou poděkovat vedoucímu bakalářské práce Ing. Martinu Ernstovi Ph.D. za poskytnutí cenných rad a připomínek k práci a Doc. MVDr. Karlu Bukovjanovi CSc. za materiály týkající se dané problematiky a odbornou pomoc.

3

Abstrakt: Název bakalářské práce: Vyhodnocení zdravotního stavu daňčí zvěře v oboře Volský žlab Bakalářská práce sleduje zdravotní stav zvěře v uzavřeném obratu stáda se zaměřením na parazitofaunu. Materiály byly čerpány z dostupné literatury o biologii, chovu, výživě a zdravotním stavu daňčí zvěře, ze záznamů a poskytnutých materiálů z dané obory a vlastních pozorování. Součástí práce je biologie, zařazení a popis daňka skvrnitého, přehled nejdůležitějších parazitárních onemocnění daňčí zvěře, poloha a popis obory, charakteristika daného chovu. Dále jsou zde vyhodnocena parazitologická vyšetření výchozího stavu a jednotlivých let. V přílohách je umístěna mapka s lokalizací obory, tabulkové a grafické přílohy a barevná fotodokumentace.

Klíčová slova: Obora, daňčí zvěř, zdravotní stav, parazit,

4

Abstract: The title of the bachelor‘s work: Adjudication of health of fallow deer in game preserve Volský žlab. Bachelor work study health of the game in closed flok

with a view to

parasitosis. All of used information had been gathered from available published sources about biology, breeding, nutriet and health of fallow deer, from notes about the game preserve and also from my own observations. Parts of work are informations about a biology, taxonomy and description of fallow deer, concrete information about a location, a climate and another characteristics of this game preserve and view of the most important parasiti illness of fallow deer. Furthermore there are evaluated results of parasititological investigation of initial state and of the following years. In supplements you can find map with a location of the game preserve, tables and graphs and colour printed photographs.

Key words: game preserve, fallow deer, health condition, parasit

5

Obsah 1. Úvod ……………………………………………………………… 8 2. Literární přehled……………………………..…………………… 9 2.1 Systematické zařazení daňka skvrnitého………………………............ 9 2.2 Popis a biologie daňka skvrnitého……………………………............ 9 2.3 Parazitární choroby daňčí zvěře……………………………….......... 12 2.3.1

Parazitární choroby vyvolané prvoky………………………… 13

2.3.2

Parazitární choroby vyvolané helminty……………………….. 16 2.3.2.1 Trematodózy…………………………………………. 16 2.3.2.2 Cestodózy…………………………………………..... 21 2.3.2.3 Nematodózy…………………………………………. 22

2.3.3

Vnější parazitózy…………………………………………... 25

2.4 Tlumení parazitóz………..……………………………………….. 26

3. Materiál a metodika……………………………………………… 29 3.1 Koprologické vyšetření…………………………………………… 29 3.2. Patoanatomické a histologické vyšetření……………………………. 30 3.3. Zpracování výsledků……………………………………………… 31

4. Charakteristika zájmového území a chovu….…………………. 32 4.1 Poloha obory, její rozloha a klimatické podmínky…………………… 32 4.2 Vegetace a vodní poměry…………………………………………. 32 4.3 Chov zvěře………………………………………………………. 33 4.4 Oplocení, myslivecká zařízení a přikrmování zvěře………………….. 35 4.5 Škody zvěří v oboře……………………………………………… 36

5. Výsledky………………………………………………………….. 37 5.1 Parazitofauna daňčí zvěře v oboře Volský žlab……………………… 37 5.2 Výchozí zdravotní stav zvěře z roku 1991…………………………... 38 5.3 Zdravotní stav v letech 1997 – 2006………………………………... 39 5.3.1 Zdravotní stav v roce 1997……………………………….. 39 5.3.2 Zdravotní stav v roce 1998……………………………….. 39 6

5.3.3 Zdravotní stav v roce 1999……………………………….. 40 5.3.4 Zdravotní stav v roce 2000……………………………….. 40 5.3.5 Zdravotní stav v roce 2001……………………………….. 41 5.3.6 Zdravotní stav v roce 2002……………………………….. 41 5.3.7 Zdravotní stav v roce 2003……………………………….. 42 5.3.8 Zdravotní stav v roce 2004………………………………... 42 5.3.9 Zdravotní stav v roce 2005……………...………………… 43 5.3.10 Zdravotní stav v roce 2006…..……………………………. 43 5.4 Celkové zhodnocení let 1997 – 2006………………………………. 43 5.5 Porovnání s výchozím stavem……………………………………... 44

6. Diskuse………………………………………………………….... 46 6.1. Výskyt kokcidií………………………………………………….. 46 6.2. Výskyt plicních nematodů………………………………………… 46 6.3. Výskyt hlístic zažívacího traktu……………………………………. 47

7. Závěr a doporučení pro praxi……………………………........... 48 8. Summary…………………………………………………………. 49 9. Seznam literatury………………………………………………... 50 10. Přílohy……………………………………………………………. 53

7

1. Úvod: Daňčí zvěř není naší původní zvěří, její původní oblast výskytu je jihozápadní Asie a Středomoří. První zmínky o chovu této zvěře na našem území pocházejí z druhé poloviny 14. století, doby vlády Karla IV. Dnes je kvalita daňčí zvěře v naší republice na velmi vysoké úrovni a to především díky některým oborním chovům, které byly posíleny dovozem z Maďarska ( světoznámá lokalita Gyulaj). Po stránce kvalitativní se tak můžeme řadit v chovu daňčí zvěře na jedno z předních míst na světě (Wolf et al., 2000). Stejně jako ostatní druhy zvěře, je daňčí zvěř součástí naší přírody a její úspěšný odchov i významnou složkou našeho národního bohatství. Limitujícím faktorem ovlivňujícím kvalitu zvěře a tím i výsledky mysliveckého hospodaření je kromě správné výživy zejména její dobrý zdravotní stav, který může být některými onemocněními velmi vážně narušen. Může se jednat o onemocnění typu bakteriálního, virového, nebo parazitárního. Právě parazitární choroby mohou zdravotní stav zvěře vážně narušit a především ty v minulosti způsobovaly u spárkaté zvěře největší ztráty (Páv et al., 1981). Péče o zdravotní stav zvěře vzrostla v průběhu 70. let minulého století, kdy byla vyvinuta řada antiparazitárních přípravků pro spárkatou zvěř, a léčiva jsou stále zdokonalována včetně formy jejich aplikace (Ševčík, 2000). Většinu parazitů z řad gastrointestinálních (žaludečních a střevních) a plicních nematodů tak lze velmi účinně tlumit. To se následně příznivě projevuje nejen na zdravotní a tělesné kondici zvěře, životní úrovni, ale též na parožení.

CÍL PRÁCE Cílem předložené práce je vyhodnotit zdravotní stav zvěře v uzavřeném obratu stáda se zaměřením na parazitofaunu.

8

2. Literární přehled 2.1 Systematické zařazení daňka skvrnitého Třída: savci (Mammalia) Podtřída: živorodí (Theria) Nadřád: placentálové (Placentalia) Řád: sudokopytníci (Artiodaktyla) Podřád: přežvýkavci (Ruminantia) Čeleď: jelenovití (Cervidae) Druh: daněk skvrnitý (Dama dama L.)

2.2 Popis a biologie daňka skvrnitého Rod daněk patří do čeledi jelenovitých a vyskytuje se ve dvou druzích: daněk skvrnitý – Dama dama Linaeus, 1758 a daněk mezopotámský – Dama mesopotamica Brooke, 1875. V zahraniční literatuře je daněk zařazován do jediného druhu Dama dama se dvěma podruhy – daňkem obecným Dama dama dama a daňkem mezopotámskýmDama mesopotamica. U daňka skvrnitého nebyly dosud popsány poddruhy ani zeměpisné rasy, vyskytuje se u něj několik barevných forem (Wolf et al., 2000). Daněk mezopotámský se liší od daňka skvrnitého především velikostí. Je přibližně o 15 cm vyšší, o 50-60 cm delší a je téměř o polovinu těžší. Rozdíly jsou i ve stavbě těla. Daněk skvrnitý má vzhledem ke stejné délce předních a zadních běhů vodorovný hřbet, oproti tomu daněk mezopotámský má zadní běhy delší, takže hřbet se od pánve k lopatkám výrazně snižuje. Daněk mezopotámský má méně výraznou skvrnitost, kratší bílou kelku, obřitek je bílý a v horní části ohraničený krátkou černou srstí. Na hřbetě nosu má jeden osrstěný hrbolek, zatímco daněk skvrnitý má tyto hrbolky dva (Husák et al., 1986). Parohy daňka mezopotámského nelze zaměnit s parožím daňka skvrnitého. Daněk mezopotámský má na parohu krátký očník a dlouhý opěrák, který je umístěn na lodyze níže než u daňka skvrnitého. Paroh se od růže k opěráku rozšiřuje a pak směrem nahoru zužuje a nevytváří lopatu. Na zadní straně nad opěrákem je 4-5 nebo více prstů.

9

Ve volnosti žije skrytým způsobem. Zdržuje se převážně v křovinatém podrostu, v lesích, které lemují v úzkých pruzích břehy řek protékajících pouští v íránské provincii Chúzestán. Daněk mezopotámský se odlišuje od daňka skvrnitého i v některých životních projevech. Říje u něj probíhá dříve, již počátkem října, a je téměř tichá. Také daňčata jsou kladena podstatně dříve a to již od poloviny března (Wolf et al. 2000). Daněk skvrnitý má oproti jelenovitým kratší, zavalitější tělo, jeho postava má z profilu kvadratický rámec. U starších daňků je na krku patrný výrazný ohryzek. Hlava je krátká, v čelní partii široká a směrem k větrníku se rychle zužuje.Tělo je zakončeno dlouhou kelkou. Kelku má při úprku vztyčenou. Ze smyslů má nejlépe vyvinut čich, sluch a na rozdíl od jelení zvěře dobře zaznamenává zrakem sebemenší pohyb (Hromas et al., 2000). Dospělí daňci dosahují výšky v kohoutku 90 – 105 cm, délky těla do 155 cm a hmotnosti 60 – 90 kg, daněly 75 – 90 cm výšky v kohoutky, délky těla do 130 cm a hmotnosti 25 – 50 kg (hmotnost je brána u vyvržených kusů bez hlavy). Tyto znaky jsou odvislé od geografických, klimatických, potravních, klidových a genetických poměrů. Trvalý chrup daňčí zvěře má 32 zubů ( 6 řezáků, 2 špičáky a 24 stoliček). (Wolf et al., 2000). Dospělí jedinci mají v letním období rezavohnědé zbarvení s bílými skvrnami umístěnými ve dvou podélných řadách kolem tmavě hnědého hřbetního pruhu a v nepravidelných řadách až k břišní krajině. Podle zbarvení letní srsti se rozlišují tři typy – rezavohnědí s bílými skvrnami, tmavohnědí až černí a plaví až bílí. Podle Wolfa et al. (2000) je normálně zbarvených daňků 75 %, černých 20 – 25 % a bílých do 5 %. Jarní přebarvování probíhá od května do konce června. Podzimní přebarvování začíná v září a u starších daňků trvá až do konce října a počátku listopadu. Je ovlivněno zdravotním stavem, výživou a věkem. (Husák et al., 1986, Řehák, 1998). Paroží je znakem daňků, je produktem kostní hmoty a jeho vývoj je ovlivněn hormonální činností (Husák et al., 1986, Řehák, 1998, Wolf et al., 2000). Tvar paroží je dán geneticky a jeho síla, délka a váha pak výživou a zdravotním stavem. (Bukovjan 2006 – ústní sdělení). Daněčkům začínají růst pučnice ve věku 4 měsíců, plně vyvinuté jsou v lednu až únoru ve věku 7 – 8 měsíců. V březnu začíná růst první paroží špičáka, které vytlouká koncem července až počátkem srpna. Velek et al. (1977) uvádí, že při velmi příznivých podmínkách rostly dobře vyspělým daněčkům pučnice již koncem října 10

a první paroží začalo růst již v prosinci nebo počátkem ledna.

Nejnadějnější jsou

špičáci s parožím ve spodní třetině hruškovitě rozšířeným, bohatě perleným drobnými perličkami. Druhé paroží nasazuje koncem května, začátkem září je vytlouká a shazuje následující rok v květnu. Druhé parohy mají vyvinuté růže, očník a opěrák. Nad opěrákem je lodyha zploštělá a vytváří ,, vařečku“, daněk se proto nazývá vařečkář. Někdy mohou špatně založení daňci vytvářet paroží šesteráka nebo osmeráka. Výjmečně dochází u daňků k dvojparožení, kdy daňkovi začnou růst parohy ještě dříve než shodí první paroží. Třetí parohy nasazuje v první polovině května, vytlouká v první polovině srpna a shazuje příští rok v druhé polovině dubna až počátkem května . Paroží má vytvořenou menší lopatu s krajkováním, někdy chybí palec. Takovýto daněk se nazývá lopatkáč (slabý lopatáč). V dalších letech se nasazení parohů posouvá na konec dubna až počátek května,vytloukání na polovinu až konec srpna a shazování následující rok v první polovině dubna. Podle Bukovjana (2006 – ústní sdělení) doba růstu paroží i vytloukání může být ovlivněna vhodně zvolenou výživou s vyváženým poměrem minerálních látek. Rozměr paroží se zvyšuje až do věku osmi až deseti let, kdy je daněk na vrcholu. Takovýto daněk se nazývá silný, popřípadě kapitální lopatáč. Po desátém roce se zkracuje očník, opěrák se posouvá více nahoru do lopaty a lopata se redukuje. První prstovitý výběžek na spodní straně lopaty se nazývá palec, který může být u starších kapitálních daňků zdvojený. Poslední prst na horním konci lopaty se nazývá hák, ten je zvláště znatelný u starších daňků (Wolf et al., 2000). Původní domovinou daňčí zvěře je středozemní oblast až po Perský záliv. V českých zemích byl daněk chován jako oborní zvěř již od středověku. I dnes je daňčí zvěř chována převážně v oborách, na některých místech žije úspěšně i ve volnosti. Potravou jsou byliny, trávy a plody lesních dřevin. Okusem výhonů a ohryzem kůry na lesních dřevinách škodí podstatně méně než jelení zvěř (Hromas et al., 2000). Kromě doby říje žijí daňci v tlupách, jsou zvěří typicky společenskou. Říje probíhá od konce září, vrcholí v druhé polovině října a doznívá začátkem listopadu. Říjiště bývají buď v mladších porostech popř. v prořídlých starších dubových porostech. Místo říjiště určují samci. Rochání je projevem říjného daňka. Není provokováno přítomností jiných daňků, ale slouží k přilákání daněl na říjiště. Říjiště hlavního daňka zpravidla nepřesahuje 0,5 ha, nemá pouze jedno říjiště, ale střídá 2 – 3 místa vzdálené od sebe 300 – 400 m. Na říjišti jsou četné dolíky, které daněk vyhrabává nové nebo je 11

obnovuje z předchozích let. Okolí říjiště si daněk vyznačuje vyhrabáváním mělkých prohlubní, tzv. hrabů, nejčastěji kolem cest a pod větvemi stromů. Kromě hrabů si daněk vyznačuje říjiště vytloukáním o keře a stromky. Při vyšší populační hustotě se v některých oborách tvoří říjná lokalita tzv. lek. Např. Shaal, 1986 (převzato od Wolfa et al., 2000) sledoval devět až 30 daňků, kteří rochali na území o průměru 120 – 150 m. Jednotliví daňci byli vázáni na malé území obsahující pouze jednu nebo dvě ušlapané plochy. Při pozorování chování daňků v leku bylo zjištěno že k šarvátkám docházelo převážně mezi sousedními daňky při přecházení holé v jejich bezprostřední blízkosti. Při systému leků navštěvuje daněla několik teritorií a vybírá si nejvhodnějšího říjného daňka (Bartoš et al., 2000, Wolf et al., 2000). Daněla je těžká 32 – 33 týdnů a klade v červnu převážně jedno (výjimečně i dvě) daňčata. Daněk je vhodnou zvěří pro obory a v odpovídajících podmínkách i pro volné honitby (Hromas et al., 2000).

2.3 Parazitární choroby daňčí zvěře Cizopasníci škodí zvěři tím, že jsou s ní trvale nebo dočasně biologicky i ekologicky spojeni a žijí na její úkor. Mohou žít ve všech ústrojích a tkáních. Stupeň zhoršení zdravotního stavu zvěře závisí jednak na množství cizopasníků, patogenitě jednotlivých druhů, jejich lokalizaci v těle zvěře, vyměšování toxinů aj. Nejvíce cizopasníků žije v trávícím ústrojí zvěře (Husák et al., 1986). Zajišťování dobrého zdravotního stavu zvěře, veterinární prevence a léčba patří k základním úkolům péče o zvěř. Podle Páva et al. (1981), Husáka et al., (1986) a Chrousta (2001) u spárkaté zvěře způsobují největší přímé i nepřímé ztráty parazitární onemocnění, zejména cizopasní červi zažívadel a plic, příp. motoličnatost. Oborní chovy mají některé specifické vlastnosti, především vyšší až velmi vysokou koncentraci zvěře. Tím vznikají optimální podmínky pro šíření parazitárních onemocnění, která mohou mít akutní průběh. V uvedených chovech je tedy nutné provádět veterinární kontrolu výskytu parazitóz v průběhu celého roku a následnou vhodnou antiparazitární léčbu ( Chroust, 2001, Ševčík, 2000). Podmínkou je však dostatek krmných zařízení, aby veškerá zvěř, včetně samičí i mladé, měla volný přístup ke krmelcům. Ševčík (2000) uvádí že nejvážnějším nedostatkem v těchto uzavřených chovech je aplikace medikované krmné směsi (MKS) bez předchozího podávání jadrného krmiva. V těchto případech může dojít zejména u samčích jedinců, zvláště pak

12

u daňčí zvěře, k přesycení medikovaným jadrným krmivem a následným zdravotním komplikacím. Ty se obvykle projevují acidózou a mohou vést až k přímým ztrátám. Z těchto důvodů je nutné v intenzivních chovech podávat nejméně 14 dní před aplikací MKS návyková jadrná krmiva.

2.3.1 Parazitární choroby vyvolané prvoky

Kokcidióza

Kokcidie daňčí zvěře jsou cizopasníky střevní sliznice. U dospělých kusů se vyskytují jen zřídka, častěji jsou napadány mladé kusy a to hlavně v oborních chovech. Onemocnění probíhá ve dvou cyklech, v těle zvířete a ve vnějším prostředí (Páv et al., 1981, Husák et al., 1986, Chroust, 2001). S trusem vycházejí z těla ven zárodky – oocysty opatřené pevnou blankou která je chrání před nepříznivými vlivy a umožňuje se dělit na čtyři sporocysty obsahující po dvou zárodcích – sporozoitech. Vysporulované (vyzrálé) oocysty

putují do těla

s přijatým krmivem nebo vodou, procházejí trávníkem do tenkého střeva, v němž se uvolňují jednotlivé zárodky a napadají buňky slizniční výstelky střeva. Při optimálních teplotních a vlhkostních podmínkách sporulují kokcidie jelení a daňčí zvěře během 4-8 dnů (Páv et al., 1981). První poznatky o rozšíření kokcidií u jelení zvěře u nás shromáždil Ryšavý (1954) a uvedl šest druhů kokcidií rodu Eimeria. U daňčí zvěře uvádí Pellérdy (1974) stejné druhy kokcidií jako u jelena a zaznamenal, že v oborách působí jelení zvěř jako zdroj oocyst kokcidií pro ostatní druhy zvěře, zejména daňčí. Tato skutečnost byla ověřena v oborách kde byla chována vysoká zvěř spolu s daňčí. Vyšetřením vzorků na kokcidiózu v oboře se zabýval Zajíček a Páv (1984) a došli k závěru, že nálezy kokcidií u daňčí zvěře dokládají vliv prostředí na přenos cizopasníků z jednoho druhu zvěře na druhý a vzhledem k nízké intenzitě nálezů i na obtížnou adaptibilitu kokcidií na tento druh spárkaté zvěře. U daňčí zvěře uvádí Husák et al. (1986) čtyři druhy kokcidií rodu Eimeria (E. cervi, E, parva, E. auburnensis, E. gallivalerioi). Páv et al. (1981) zaznamenal u jelení a daňčí zvěře druhy E. asymetrica, E. austriaca, E. cervi, E. elaphi, E. robusta, E. sordina a E. schoenbuchi. Mimo výše uvedených druhů uvádí Chroust (1998) kokcidii E. wapitii (Tab. 1). Zajíček a Páv (1984) vyšetřovali v období 1970-

13

1981 kokcidie spárkaté zvěře. U daňčí zvěře, chované v oborách spolu s jelení zvěří, vyšetřili celkem 4490 vzorků, pozitivní nálezy zaznamenali pouze u 62 vzorků. U tohoto druhu zvěře zaznamenali kokcidie E. elaphi a E. sordida. Tab. 1 Determinace oocyst kokcidií u daňčí zvěře podle Chrousta 1998 Druh

E. asymetrica E. robusta E. austriaca E. sordida E. schoenbuchi E. elaphi E. wapiti

Velikost (µm) 25-32 x 15-18 31-42x 22-30 17-25x 14-20 31=34x 21-25 53-62 10-15x 19-13 32-42x 24-29

Tvar

Stěna – síla (µm), barva

nepravidelně bezbarvá, eliptický nažloutlá Vejčitý 3,0, hnědá bradavčitá subsferický bezbarvá

Mikropile

málo zřetelné zřetelné

Doba sporulace (dny) 4 5-6 5

eliptický

žlutohnědá

málo zřetelné zřetelné

Sferický sferický, subsferický eliptický

4-4,5, hnědá bezbarvá

chybí chybí

7 8

3,5-4, žlutohnědá, bradavčitá

výrazné

8

4-5

U dospělé daňčí zvěře probíhá toto onemocnění často jen latentně, aniž se dají zjistit nějaké přímé příznaky. Tyto kusy představují nebezpečí invaze pro daňčata. Onemocnění se obvykle zjišťuje až po ulovení nebo při průběrném odstřelu a projevuje se vyhublostí a průjmy různého stupně (Špeník, 1977, Páv et al., 1981). Silné infekce kokcidiemi jsou příčinou zvýšené vnímavosti mláďat k onemocněním jiné etiologie, především helmintózám, ale i k ostatním infekčním onemocněním a nutričním poruchám (Chroust, 2001). Nejčastějším obdobím nákazy je přechod mezi zimou a jarem, kdy je zvěř oslabená ( Páv et al., 1981, Husák et al., 1986). Diagnostika se provádí koprologickým vyšetřením, případně pitvou a nálezem vývojových stádií ve sliznici střevní ( Ciberej et al., 1992, Chroust, 2001). Při preventivních opatřeních je nutné vycházet především ze skutečnosti, že k invazím kokcidiemi může docházet při zimním přikrmování zvěře. Z toho důvodu je nutné místa krmelišť před zimním přikrmováním a po jeho skončení důkladně prosypat vápnem, popřípadě prohrabat, aby se zkypřila půda. Současně je nutné v zimním období

14

pravidelně předkládat plnohodnotnou potravu obsahující všechny potřebné vitamínové a minerální složky (Páv et al., 1981).

Sarkocystóza

U ulovené spárkaté zvěře se často nacházejí ve svalovině jícnu, hltanu, jazyka, srdce a kosterních svalů drobné měchýřkovité útvary velikosti a tvaru ovesného zrna až malého lískového oříšku. Jsou to vývojová stádia kokcidií blízkých rodu Isospora. (Páv et al., 1981). Sarkocystóza je protozoární choroba daňčí zvěře, kterou způsobuje svalovka Sarcocystis gracilis. Paraziti prodělávají část svého vývojového cyklu v býložravcích. Ti jsou jejich mezihostiteli. Zvěř se infikuje při pastvě sporocystami, které jsou ve vnějším prostředí velmi odolné. Jejich vývoj se dokončuje ve střevech definitivních hostitelů, tj. masožravců, kteří se infikují pozřením svaloviny mezihostitele (Husák, 1986, Chroust, 2001). Akutní onemocnění u zvěře, jako mezihostitele, není popsáno. Při silných invazích může docházet k celkovým poruchám v důsledku masivního rozmnožování v cévách. U mladé zvěře se projevuje horečkami, průjmy a hubnutím. Sarkocysty se mohou tvořit i v životně důležitých orgánech (centrální nervový systém, svalovina myokardu) a způsobit vážné poruchy jejich funkce, zvláště v případě oslabení nebo snížené imunity. Při silných infekcích mohou způsobit i poruchy činnosti kosterní svaloviny. Diagnózu je možné provádět kompresním vyšetřením svaloviny podobně jako u trichinelózy. Léčba se neprovádí. (Chroust 2001). Páv et al. (1981) uvádí nálezy u daňčí zvěře, které dosahují 11% vyšetřovaných kusů. Lukešová a Páv (1989) potvrzují výskyt u daňčí zvěře v širokém rozmezí od 7,5 – 64,5% vyšetřovaných kusů v různé intenzitě podle stáří, kdy starší kusy byly napadeny více než mladší.

Babezióza

U daňčí zvěře tuto chorobu způsobuje prvok Babesia divergens. Babezie se reprodukují binárním dělením, přičemž rozrušují krvinky. Přenašečem jsou různé druhy klíšťat, u nás především klíště obecné - Ixodes ricinus. V klíšťatech probíhá sexuální

15

cyklus v buňkách střeva a ve slinných žlázách. Infikovaná klíšťata od obratlovců nebývají většinou sama infekční, ale nákaza se předává na další vývojová stádia, tj. larvy, nymfy a imaga. Po inkubační době 8-14 dnů se dostavují horečky, průjem ,zrychlené dýchání a poruchy srdeční činnosti. Objevují se příznaky edému plic, poruchy centrálního nervového systému.

Mortalita dosahuje až 80%. Typickým pitevním nálezem je

zvětšení sleziny, jater a ledvin. Ve všech orgánech a na sliznicích se objevují tečkovité krváceniny, v tělních dutinách se hromadí krvavý transudát. Babézie se spolehlivě diagnostikují v krevních rozměrech po obarvení Giemsou. Léčba zvěře nepřichází v úvahu, prevence předpokládá zničení vektorů – klíšťat, ale u zvěře je neproveditelná (Chroust 2001).

2. 3. 2 Parazitární choroby vyvolané helminty

Helmintofaunou spárkaté zvěře se zabývalo mnoho autorů, zejména Kotrlý (1958), Krul a Schanzel (1967), Kotrlý (1970), Kotrlý a Kotrlá (1972), Páv et al. (1981), Zajíček a Páv (1984), Chroust (1982, 1983, 1987, 2001), Chroust a Vitula (2005) a další.

2.3.2.1 Trematodózy Původci trematodóz jsou helminté systematicky patřící do kmene Platyhelmintes (ploštěnci)

a

třídy

Trematoda

(motolice).

Jsou

charakterizovány

plochým,

dorzoventrálně zploštělým tělem (výjimkou rodu Paramphistomum). Jejich orgány jsou přizpůsobeny k životu v tělesných tkáních, nemají proto dýchací ani cirkulační systém. Jedná se o parazity heteroxenní, biohelmintické. Svým rozšířením jsou vázány na mezihostitele (Chroust, 2001). Kotrlý a Kotrlá (1972) se podrobněji zabývali rozšířením motoličnatosti, lokalizací v orgánech a vytýčením základních zásad prevence. U daňčí zvěře žijící v oborách

našli

4

druhy

motolic

(Fasciola

Paramphistomum cervi a Dicrocelium dendriticum).

16

hepatica,

Fascioloides

magna,

Fasciolóza

Původcem fasciolózy je motolice jaterní Fasciola hepatica. Dospělé motolice se lokalizují ve žlučovodech, vývojová stádia je možno nalézt v parenchymu jater. Výjimečně se mohou nalézt i v plicích ( Špeník, 1977, Páv et al., 1981, Husák et al., 1986, Chroust, 2001). Rozšíření motoličnatosti u spárkaté zvěře se kryje s rozšířením u domácích přežvýkavců a zaujímá především oblasti severních, západních a jižních Čech a severní Moravy. Prevalence nálezů činila v posledních letech přibližně 1%, a to jak nálezů vajíček při koprologických vyšetřeních tak i nálezů dospělých motolic při pitvách (Chroust 2001). Vývoj této motolice probíhá přes mezihostitele, kterým je bahnatka malá Lymnaea truncatula. Z těla zvěře odchází spolu s trusem vajíčka, ze kterých se ve vodě líhnou obrvená miracidia. Ta musí během několika hodin najít mezihostitele nebo umírají. Po zavrtání do těla mezihostitele prodělávají složitý vývoj , při kterém z každé larvy vzniká sporocysta. Z ní se nepohlavním dělením vytvoří redie. Z každé redie vznikají zárodky motolic – cerkárie. Ty opouštějí tělo plže dýchacím otvorem, přichytí se na travinách a obalí se hlenem, který vytvoří kolem cerkárie cystu chránící ji před nepříznivými klimatickými jevy. K nákaze dochází při pastvě nebo pití vody a zkrmování sena (Špeník, 1977, Páv et al., 1981, Novobilský et al., 2004 ). Motolice jaterní vyvolává u daňčí zvěře záněty jater,zduření žlučovodů a jejich ucpání (Chroust, 2001). Týž autor rozeznává akutní a chronickou formu. Akutní motoličnatost je vyvolána migrujícími nedospělými stádii motolic v parenchymu jater. Uvádí, že první příznaky se mohou objevit již koncem léta a projevují se poruchami ve vylučováním žluče a tím trávení, malátností a vyčerpáním, které může končit i uhynutím. Akutní stádium přechází většinou do chronického, kdy jsou typickými příznaky poruchy zažívání, vleklé průjmy, hubnutí a zaostávání ve vývoji u mladých kusů. Chronická fasciolóza se vyskytuje v podzimních a zimních měsících. Diagnostika se zakládá na nálezu vajíček, který je však pozitivní teprve po dosažení pohlavní zralosti motolic. K vyšetření se používá sedimentační metody (Dyk, 1976). V akutním stádiu je nutná helmintologická pitva jater, promývání rozdrobeného jaterního parenchymu a nález nedospělých motolic, resp. typických změn na játrech. Podobné příznaky avšak s těžším průběhem může vyvolat motolice velká – Fascioloides magna (Chroust, 2001). 17

Léčba motoličnatosti se provádí v oborách i ve volných honitbách. Podle Chrousta (2001) je v současné době k dispozici přípravek Rafendazol premix (účinná složka rafoxanid), který se aplikuje alespoň dva dny po sobě v medikovaném krmivu v poměru 1 díl premixu a 9 dílů krmiva. Dávky pro jednotlivé druhy zvěře jsou určeny podle výrobce, kterým je společnost Biopharm ( 5 kg tohoto přípravku stačí na ošetření 40 ks daňčí zvěře). Výše uvedený autor uvádí, že účinný je i albendazol (Vermitan 20% gran.) v dávce 10 mg/kg živé hmotnosti. Aplikuje se buď jednorázově nebo v případě silných infekcí po dobu 2 až 3 dnů. Oba uvedené přípravky působí pouze na dospělé motolice. Proti vývojovým stádiím i dospělým motolicím má vysokou účinnost triclabendazol (Fasinex) v dávce 10-15 mg/kg živé hmotnosti jednorázově, který však není u nás registrován .V oborách je možno léčit dvakrát v průběhu roku. Preventivně je vhodné provádět v oborách meliorace, případně ohrazování stacionárních biotopů bahnatek. Chroust (1987) zaznamenal ve svých výzkumech prevalenci ve 0-14 % při střední intenzitě invaze. Novobilský et al. (1984) a Novobilský a Koudela (2005) popisují jednotlivé látky používané při léčbě fascioloidózy spárkaté zvěře i jejich účinnost a možnosti preventivních opatření. Uvádí, že dlouhodobé opakované podávání jednoho preparátu může vést ke vzniku rezistence. Podle některých autorů nebylo od 80. let minulého století zaznamenáno žádné nové antitrematodum vůči F. hepatica a rovněž žádné není ve vývoji. Výjimku tvoří nová triclabendazolu podobná látka, která byla nedávno testována na skotu v Mexiku. Jedná se o benzimidazolovou sloučeninu s pracovním názvem Alfa (chemicky 5-chloro2-methylthio-6-(1-napthyloxy)1H-benzimidazol), jež má při perorálním podávání v dávce 12 mg/kg ž. hm. 100% účinnost protijuvenilním i dospělým motolicím F. hepatica (Novobilský a Koudela, 2005).

Fascioloidóza

Původcem je motolice velká Fascioloides magna. Podle Páva et al. (1981) je nejnebezpečnějším cizopasníkem naší spárkaté zvěře. Tato motolice byla zavlečena do Evropy dovozem jelenců viržinských a jelenů wapiti ze severoamerického kontinentu (Husák et al., 1986). U nás byla F. magna u daňka evropského poprvé diagnostikována v roce 1930. Obecně lze říci, že v našich podmínkách bývá nejvíce napaden jelen lesní a daněk evropský, méně pak již srnec 18

obecný, sika japonský a sika dybowského (Novobilský a Koudela, 2005). Vývoj a příznaky jsou obdobné jako u Fasciola hepatica (Páv et al., 1981, Chroust, 2001). Motolice se lokalizují především v játrech, při silnějších infekcích i v plicích. Při pitvě jater

jsou uloženy po 2-3 exemplářích v cystách, které mohou navzájem

komunikovat a vyklenují se na povrch jater. Velikost cyst je podle počtu motolic, od velikosti kaštanu až po velikost pěsti i větší. U daňků jsou cysty spíše tenkostěnné a vždy komunikují se žlučovody, takže vajíčka motolic mohou odcházet spolu se žlučí do trávicího traktu a trusem do vnějšího prostředí. Po migraci motolic zůstávají v parenchymu jater chodbičky a ložiska charakteristická svojí tmavohnědou až černou pigmentací. V plicích se zjišťují po migraci rozsáhlé krváceniny a zánětlivé změny, rovněž černě pigmentované. Motolice jsou v plicích uzavřeny v pevně ohraničených cystách, které mohou postupně i zvápenatět (Chroust, 2001). Páv et al. (1981) uvádí promořenost některých oblastí až na 70-80%. Týž autor uvádí polyvalentní invazi F. magna a F. hepatica u druhu Odocoileus virginianus v oblasti Dobříše. Prevalenci 0-100% při velmi silné intenzitě invaze zaznamenal ve svých výzkumech Chroust (1987). Názory na účinnost rafoxanidu, jež se používá v hojné míře k tlumení fascioloidózy spárkaté zvěře zejména v ČR a na Slovensku, se liší dle různých autorů. Chroust (1987) studoval účinnost rafoxanidu v dávce 15 mg/kg ž. hm. u jelení a daňčí zvěře přirozeně infikované motolicí F. magna v Poněšické a Staré oboře u Českých Budějovic. Podle jeho výzkumů behěm dvou let došlo k poklesu vajíček F. magna v trusu o 80 %. Při sledování účinnosti rafoxanidu u daňčí zvěře přirozeně infikované F. magna Novobilský a Koudela (2005) po opakované aplikaci rafoxanidu v dávce 15 mg/kg ž. hm. nezaznamenali žádný pokles hodnot EPG (počet vajíček na 1 gram trusu). Chroust (2001) uvádí, že účinný je rovněž i albendazol (Vermitan), avšak pouze ve vysokých dávkách 35 až 40 mg/kg živé hmotnosti. Prozatím nejlepších výsledků v terapii fascioloidózy s látkou triclabendazol dosáhli Novobilský a Koudela (2005). Došli k závěru, že Triclabendazol v dávce 10 – 12 mg/kg ž. hm. je vysoce účinný jak proti dospělým, tak proti juvenilním motolicím F. magna

Dikrocelióza

Původcem je motolice kopinatá Dicrocelium dendriticum (lanceolatum). Je to nejmenší motolice parazitující u daňčí zvěře (Husák et al., 1986, Páv et al., 1981). Ve 19

vývoji se uplatňují dva mezihostitelé. Miracidium až do stádia cerkárie se vyvíjí v suchozemských plžích. Chroust (2001) uvádí, že existuje více než 30 druhů mezihostitelských plžů. Poté jsou cerkárie vyloučeny dýchacími otvory plže a vývoj je dokončen v mravencích rodu Formica. V jejich tělní dutině se přetváří na infekceschopné metacerkárie. Definitivní hostitel se nakazí pozřením mravenců, kteří zůstanou přichyceni na stéblech trávy. (Páv et al., 1981). V trávicím traktu definitivního hostitele dojde k natrávení pouzdra metacerkárie a mladá motolička proniká ze střeva buď krevní nebo žlučovou cestou do jater (Chroust, 2001). Průběh onemocnění je většinou chronický. Starší kusy snáší i silné infekce bez výrazných klinických příznaků, u mladších kusů jsou pozorovány především poruchy trávení, malátnost a hubnutí. Pouze masivní infekce vyvolávají výrazné poškození parenchymu jater. Diagnóza se stanoví spolehlivě vyšetřením trusu a nálezem typických vajíček. Při pitvě jater je nutno důkladně prohlédnout žlučový měchýř a postupně nařezávat a komprimovat jaterní tkáň a velmi pečlivě hledat motoličky (Chroust, 2001). Týž autor prokázal účinnost albendazolu (Vermitan) v dávkách 7,5 – 10 mg/kg živé hmotnosti, podávaného opakovaně podle síly infekce. U daňčí zvěře se podle Páva et al., 1981 motolice kopinatá vyskytuje hlavně v oborách a to zejména tam, kde se chová současně s daňkem chová i muflon. Chroust (1987) ve svých výzkumech tuto motolici nezaznamenal.

Paramfistomóza

Původcem je motolice jelení Paramphistomum cervi. Vývoj je obdobný jako u fasciol. Mezihostitelem jsou plži rodu Planorbis (okružáci). V definitivním hostiteli se motolice usazují ve slezu, kde dokončují vývoj.(Chroust, 2001). Po 4-6 týdnech se přisává na řasu bachoru, kde se živí krví a obsahem bachoru. Páv et al. (1981) uvádí, že tyto motolice nejsou natolik patogenní, aby mohly ohrozit zdravotní stav zvěře. Podle Chrousta (2001) zvěř v období vývoje parazita trpí při velmi silném invazi průjmy, kolikovými bolestmi, hubnutím a otoky v mezisaničí. Diagnostika se provádí koprologickým vyšetřením trusu (sedimentací) a nálezem typických vajíček, která se nesmí zaměnit s vajíčky fasciol. Při pitvě se zjišťují intenzivně růžové motolice na bachorových papilách.

20

Léčba se provádí pouze při silném výskytu. Účinné léky jsou niclosamid (Taenifugin) v dávce 100mg/kg živé hmotnosti, dále rafoxanid (Rafendazol premix) stejně jako u fasciolózy a ze zahraničních preparátů jsou to niclofolan (Bilevon) v dávce 6 mg/kg živé hmotnosti a oxyclozanid (Diplin) v dávce 15 mg/kg živé hmotnosti (Chroust, 2001). Týž autor (1987) zaznamenal u daňčí zvěře prevalenci až 0-16% při střední invazi.

2.3.2.2 Cestodózy Tasemnice patří systematicky mezi ploché červy (Platyhelmintes) a do třídy Cestoda. Jejich tělo je tvořeno hlavičkou (scolexem) a řetězcem článků (proglotidy). Místem lokalizace je trávící trakt, výživa probíhá osmoticky, celým povrchem těla. Vývoj je heteroxenní. Spárkatá zvěř je obligátním mezihostitelem některých tasemnic masožravců, kdy se na serózách v orgánech vyvíjí boubele (larvocysty). Výskyt onemocnění je u zvěře vesměs sporadický (Chroust, 2001).

Moniezióza

Původcem je tasemnice srnčí Moniezia benedeni v dospělém stavu. Lokalizuje se v tenkém střevě.(Páv, et al. 1981). Vývoj probíhá přes mezihostitele, jímž jsou půdní roztoči z čeledi Oribatidae (Ciberej et al., 1992, Páv et al, 1981, Husák et al., 1986, Chroust, 2001). V jejich tělní dutině se vyvíjí

mikroskopický boubel (larvocysta)a hostitel se nakazí pozřením

roztoče s larvocystami. Růst tasemnice v hostiteli je velmi rychlý, až několik centimetrů denně (Chroust, 2001). U dospělé zvěře nejsou příznaky často zřetelné. Nebezpečné jsou invaze u daňčat, kde vyvolávají průjmy, nechutenství a hubnutí. Případy onemocnění spojené s hynutím zaznamenal Chroust (2001) pouze u srnčat na jižní Moravě. Na výskyt tasemnice spolehlivě ukazuje nález článků v čerstvém trusu a dále vajíček z rozpadlých článků při koprologickém vyšetření trusu. Vajíčka jsou trojúhelníkového tvaru a mají tři obaly, z nichž vnitřní vytváří hruštičkovitý aparát a je důležitý z hlediska diagnostiky (Ciberej et al., 1992)

21

Tentýž autor uvádí boubele v 0,3% vyšetřovaných případů. Chroust (1987) zaznamenal prevalenci 0-26% při střední intenzitě invaze.

Cysticerkóza

U daňčí zvěře se vyskytuje boubel Cysticercus tenuicollis od tasemnice vroubené Tenia hydatigena, jejímž definitivním hostitelem jsou hlavně pes, kočka, liška, jezevec a jiné šelmy (Chroust 2001). Zvěř se nakazí při pastvě, když se dostanou vajíčka z trusu šelem na trávu a s ní do trávícího traktu zvěře (Páv et al. 1981) Šelma se nakazí tím, že pozře napadené orgány zvěře boubelem. Boubele jsou přirostlé na různých orgánech daňčí zvěře, například na okruží střev, žaludcích, pobřišnici, slezině, plicích a játrech (Husák, 1986). Nemoc probíhá zpravidla bez příznaků (Chroust, 2001). Diagnostika je možná pouze nálezem cysticerků v orgánech a tkáních při pitvě. Léčba se neprovádí (Chroust, 2001). Páv et al. (1981) zjistil boubele u daňčí zvěře v 0,9%. Chroust (1987) zaznamenal prevalenci výskytu až 0-18% při střední intenzitě invaze.

2.3.2.3 Nematodózy

Původci

nematodóz

jsou

helminti

systematicky

patřící

do

kmene

Nemathelmintes a třídy Nematoda (hlístice). Jedná se o velmi početnou, morfologicky a biologicky různorodou skupinu helmintů, jejichž tělo je oblé, protáhlé, většinou vláskovitého, nitkovitého nebo vřetenovitého tvaru. Mají plně vyvinuté orgány k přijímání, zpracování a vylučování potravy. Jak uvádí Chroust (2001) vývoj je buď monoxenní (geohelminté), nebo heteroxenní (biohelminté).

Nematodózy dýchacího aparátu Dyctiokaulóza

Původcem u daňčí zvěře je plicnivka Dyctiocaulus noerneri, podle Chrousta (2001) byl dříve tento druh zaměňován s D. viviparius, která cizopasí u skotu. Lokalizuje se v průdušnici a bronších. 22

Vývoj je přímý, probíhá bez mezihostitele. Z vajíček se v plicích nebo nejpozději při průchodu trávícím traktem líhnou larvy. Z plic se dostávají vykašláním a polknutím do trávícího traktu, kde spolu s trusem vycházejí do vnějšího prostředí. Dvakrát se svlékají a za příznivých podmínek jsou již během 5-6 dnů infekční. Spasením se dostávají zpět do hostitele. Nejvíce je postižena zvěř v 1 a 2 roce života (Ciberej et al., 1992, Chroust, 2001). Typickým příznakem je vlhký chroptivý kašel, hlasité dýchání a výtok hlenu z nozder. Postižené kusy špatně přebarvují a nepříznivě je ovlivněno i parožení a kvalita trofejí Chroust (2001). Vyšetření se provádí larvoskopickými metodami. Ke spolehlivé diagnostice plicnivek rodu Dictyocaulus u zvěře se používá Bearmannova metoda (Dyk, 1976). Chroust (1987) zaznamenal prevalenci 0-11 % při střední intenzitě invaze. Chroust a Vitula (2005) prokázali vysokou antihelmintickou účinnost Cermixu premix proti této plicnivce, kdy v poměrně krátké době, u dančí zvěře v průběhu dvou let, došlo k úplnému utlumení.

Bikaulóza

Původcem je plicnivka Bicaulus (Varestrongylus) sagittatus. Vývoj probíhá přes mezihostitele a to plže. Hostitel se nakazí pozřením plže, který zůstane přichycen na trávě a je spolu s ní spasen. Lokalizuje se v plicích. Znakem onemocnění je vyhublost a zježená srst (Husák et al., 1986). Diagnostika se provádí larvoskopicky. Chroust (2001) uvádí, že se silné infekce projevují bronchitidami, zápalem hlenu a typickým kašlem. Stejný autor zaznamenal maximální extenzitu 10-30%. Při výzkumech Chrousta a Vituly (2005) s aplikací Cermixu premix u dančí zvěře z původních hodnot v roce 1998 a sice 21,7 % prevalence dosáhli při postupném poklesu v jednotlivých letech nulových hodnot, tedy úplného utlumení v roce 2004.

23

Nematodózy trávicího traktu

Trichostrolgylidóza

Původcem jsou hlístice z čeledi Trichostrongylidae. Lokalizují se ve slezu a v tenkém střevě. Vývoj je přímý. Tenkostěnná vajíčka jsou kladena v trávicím traktu a odcházejí spolu s trusem ven. Ve vnějším prostředí se vyvíjejí larvy. K infekci hostitelů dochází spasením larev migrujících po travinách. Vyjímkou je rod Bunostomum, u kterého může dojít k napadení zvěře i proniknutím larev při zalehnutí zvěře (Páv et al., 1981). Způsobují těžké záněty (Husák et al., 1986, Chroust, 2001). Napadená zvěř trpí chudokrevností, špatně přebarvuje, trápí ji silné průjmy nebo zácpa. Diagnostika se provádí na základě ovoskopického vyšetření trusu a nálezu vajíček. Helmintologickou pitvu trávicího traktu je nutno provádět metodou postupného promývání a velmi pečlivou prohlídkou obsahu a sliznice střev. Terapie je shodná s terapií plicních hlístic. Léčby se provádí v období zimního přikrmování, přičemž je nutno použít návykové dávky krmiva stejného složení jako je krmivo medikované. Aplikace se provádí rovněž opakovaně. Prevence závisí v hygieně přikrmování odstraňování trusu v okolí krmelců a jeho zneškodňování (Chroust, 2001). Podle Páva et al. (1981) je nejnebezpečnější rod Haemonchus, který je největší hlísticí cizopasící ve slezu. Dosahuje délky až 30 mm a živí se sáním krve. Podle výše uvedeného autora je prokázáno, že jeden dospělý červ odnímá hostiteli až 0,005 ml krve denně. Larvy po invadování zvěře odvrhují své pokožky a zavrtávají se do sliznice slezu. V oborních chovech je promoření několikanásobně vyšší než ve volných honitbách (Chroust 2000). Ve svých výzkumech Chroust a Vitula (2005) uvádí po léčbě přípravkem Cermix premix ustání vylučování vajíček u tohoto druhu. Dalším rodem je Ostertagia se zástupci O. ostertagi, O. leptospicularis a O. trifurcata. U O. ostertagi zaznamenal Chroust (2000) ve svých výzkumech 3,5 % prevalenci, u O. leptospicularis 32,3% a u O. trifurcata 24,2%. Dalšími druhy žijícími ve slezu daňčí zvěře jsou vlasovky z rodu Skrjabinagia a to S. kolchida, u které Chroust (2000) uvádí 17,2% prevalenci, a S. lyrata. Kromě uvedených druhů se byly zjištěny ve slezu daňčí zvěře další vlasovky z rodu. Spiculopteragia (S. asymetrica, S. Schulzi a S. spiculoptera (Husák, 1986). Chroust (2000) prevalenci těchto druhů neprokázal. Dalším

24

rodem je Rinadia s druhem R. mathevosiani, u které

výše uvedený autor uvádí

prevalenci 5,2%. V tenkém střevě se parazituje u daňčí zvěře rod Trichostrongylus se zástupcem T. capricola, dále Nematoridus s druhem N. filicolis- vlasovka rúžová, rod Cooperia a rod Bunostomum (Páv et al, 1981, Husák et al., 1986, Chroust, 2001).

Chabertióza

Původcem je zubovka ovčí Chabertia ovina, která se lokalizuje v tlustém střevě daňčí zvěře. Vývoj je obdobný jako u trichostrongylidů (Chroust, 2001). Diagnóza se provádí koprologickým vyšetřením trusu. Páv et al. (1981) uvádí výskyt ve 12 %. Ciberej et al. (1992) se s ním ztotožňuje. Další zubovky, které žijí v tlustém střevě daňčí zvěře, jsou z rodu Oesophagostomum.(O. venulosum – zubovka kozí a O. radistum (Páv et al. 1981, Husák et al., 1986). V porovnání s předchozími autory Chroust (2000) potvrzuje u daňka pouze výskyt O. venulosum.

Trichuróza

Původcem je rod Trichuris – tenkohlavec. Husák (1986) uvádí u daňčí zvěře druhy T. capreoli, T. globulosa, T. ovis a T skrjabini. Lokalizuje se v tlustém a slepém střevě. U T. capreoli uvádí výskyt v oborách, u T. skrjabini v oborách i ve volnosti. T. globulosa a T. ovis jsou druhy nejčastějšími. Ciberej (1992) zaznamenal prevalenci u daňka 6%.

2.3.3 Vnější parazitózy

Vnější parazité daňčí zvěře nejsou většího významu a nelze je v chovu zvěře ani nijak eliminovat. Jedná se o klíšťata, pijáky, kloše, komáry, pakomáry, muchničky a ovády kteří svým sáním krve obtěžují zvěř . Komáři při kalamitním přemnožení po záplavách mohou způsobit ztráty na zvěři. Podkožní i nosní střečkovitost u daňčí zvěře nebyla prozatím u nás zjištěna (Wolf et al. 2000). Rovněž v rámci patoanatomických vyšetřeních uhynulých kusů daňčí zvěře nebyla diagnostikována střečkovitost (Bukovjan 2006 – ústní sdělení).

25

2.4 Tlumení parazitóz Tlumení chorob zvěře není jednoduchou záležitostí, neboť mnohdy pouhé zjištění úhynů je věcí náhody. Úhyn sám není také jediným důsledkem chorob, ale závažné jsou zejména nepřímé ztráty, projevující se u nemocné zvěře opožďováním růstu, snížením hmotnosti a kvality zvěřiny, sníženou reprodukcí a zhoršenou kvalitou trofejí. Problém chorob je tím závažnější, že mohou být v některých případech nebezpečnější než obdobná onemocnění u domácích zvířat, neboť se mohou rychle rozšířit na rozsáhlá území. (Páv et al., 1981, Ševčík, 2000). Systematickému tlumení těchto chorob je v ČR tradičně věnována značná pozornost již od počátku 70. let. Podávání vysoce účinných léčiv, postupná likvidace přírodních ohnisek parazitóz a další veterinární i chovatelská opatření se projevila v mnoha lokalitách snížením intenzity a extenzity výskytu parazitóz i celkovým zlepšováním nejen zdravotního stavu, ale i kondice spárkaté zvěře. Zejména cílevědomé plošné tlumení parazitárních onemocnění v rámci okresů i rozsáhlých honebních celků se ukázalo jako vysoce účinné a úspěšné (Ševčík, 2000). K základním podmínkám úspěšného tlumení parazitóz u spárkaté zvěře patří např. vhodné veterinární přípravky, správná a přesná příprava medikovaných krmných směsí a jejich aplikace v terénu, veterinární kontrola výsledků tlumení parazitóz v jednotlivých lokalitách i ve větších územních celcích včetně vyhodnocování přímých i nepřímých ztrát a jejich snižování v důsledku léčby. Z hlediska zdravotněhygienického je nutné dodržování bezpečnosti podání léčiv a ochranných lhůt pro zvěřinu. Nedílnou součástí tlumení parazitóz je i důsledná asanace prostředí včetně postupné likvidace mezihostitelů. (Ševčík, Straková, 1999).

Podle Ševčíka, (2000) musí veterinární přípravky používané u volně žijící zvěře splňovat řadu specifických požadavků a náročných kritérií: 1) Musí být zaručena vysoká účinnost se širokým spektrem působení na různé druhy parazitů, na jejich larvální stadia i dospělé formy. 2) Musí působit v cílových orgánech napadených parazity, např. v zažívacím traktu, plicích, játrech, v podkoží apod. 3) Přípravky musí mít dostatečnou terapeutickou šíři.

26

4) Mají prokazovat dobrou snášenlivost u jednotlivých druhů spárkaté zvěře. 5) Musí být dobře metabolizovatelné, nesmějí vytvářet dlouhodobá rezidua v organismu. 6) Přípravky musí obsahovat vhodná chuťová korrigencia, aby byly zvěří ochotně přijímány. 7) Koncentrace léčiv v připravených medikovaných krmných směsích musí vedle vysoké účinnosti zajišťovat bezpečnost podání u různých druhů a kategorií spárkaté zvěře. Těchto cílů bylo možno dosáhnout pouze profesionálním farmakologickým, farmaceutickým, parazitologickým i klinickým výzkumem, který byl v tomto směru uskutečňován od počátku 70. let. Do výroby a praxe byly postupně zavedeny tři nejdůležitější a nejvíce používané antiparazitární přípravky pro spárkatou zvěř Helmisan premix ad usum vet. s obsahem levamisolu a oxyclozanidu, který byl nahrazen v 80. letech přípravkem se širším spektrem účinnosti - Rafendazol premix ad usum vet. s obsahem rafoxanidu a mebendazolu. V roce 1995 by dokončen vývoj širokospektrého preparátu - Cermix premix ad usum vet. s obsahem ivermektinu. Jeho účinnost ověřovala řada pracovišť a např. Bukovjan (1996) uvádí účinnost léčby po dvoudenní aplikaci 92%. Spektrum účinnosti u současně vyráběných veterinárních přípravků umožňuje účinnou terapii i prevenci hlavních parazitóz, vyskytujících se v podmínkách ČR. V dnešní době existuje celá řada antiparazitárních přípravků pro tlumení parazitóz, ale v praxi se výhradně použíají Cermix premix a Rafendazol premix. Přípravek Rafendazol premix ad usum vet. je účinný proti motoličnatosti (F. magna, F. hepatica), proti hltanové střečkovitosti, dále proti gastroenteronematodům a pneumohelmintům. Přípravek Cermix premix ad usum vet., jehož vývoj byl uskutečněn ve spolupráci s firmou MSD Agvet, je vysoce účinný proti oběma formám střečkovitosti, proti oblým červům zaživadel a plic a proti ektoparazitózám. (Ševčík, Straková, 1999). Ševčík (2000) uvádí, že v oborních a zejména ve farmových chovech je vhodné, vzhledem k vysoké koncentraci zvěře, zajišťovat aplikace antiparazitik pravidelně, nejlépe dvakrát ročně. Velmi nebezpečné jsou z tohoto hlediska lokality s výskytem motolic a nemožností účinného tlumení mezihostitelů. Rovněž výskyt malých plicnivek, zvláště v chovech mufloní zvěře, vyžaduje zvýšenou péči, příp. doporučené vyšší

27

dávkování preparátu Cermix premix a.u.v. včetně opakování aplikace. Podle výše uvedeného autora podceňování těchto opatření často může vést ke značným ztrátám. V letech 1998 - 2004 sledovali Chroust a Vitula (2005) prevalenci a intenzitu plicních a gastrointestinálních (střevních a žaludečních) hlístic u dančí a srnčí zvěře v oboře a honitbě Veterinární a farmaceutické univerzity Brno a provedli následnou léčbu. Léčba byla prováděna každoročně v zimním období preparátem CERMIX premix (Biopharm) a prokázali významný pokles prevalence u různých druhů hlístic. Sledování účinnosti některých širokospektrálních anthelmintik na hlístice u spárkaté zvěře se také zabýval Chroust (1982, 1983).

28

3. Materiál a metodika Práce vychází z materiálů, které byly získány u daňčí zvěře z oborního chovu Volský Žlab v roce 1991, kdy byla zvěř pořízena, a dále v uceleném souboru z let 1997 – 2006. V roce 1991 byly všechny kusy vyšetřeny individuálně, v letech 1997-2006 byly odebrány směsné vzorky, které reprezentovaly celou populaci zvěře.

3.1. Koprologické vyšetření Zdravotní stav byl sledován na základě rozborů trusu. Odběr trusu byl prováděn v pravidelných měsíčních intervalech v období mezi 20.-25.dnem. Jako základní laboratorní analýza byla použita flotační metoda dle Brezy (1957). Tato metoda je založena

na

principu

odlišné

(vyšší)

měrné

hmotnosti

flotačního

roztoku

a vajíček helmintů, oocyst, cyst a sporocyst protozoí, které tak při kontaktu s roztokem vyplavou na povrch flotačního roztoku, kde jsou následně odebrány. Roztok se připraví smíšením třech objemových dílů nasyceného síranu hořečnatého (MgSO4), třech dílů nasyceného roztoku tiosulfátu sodného (Na2S2O3) a jednoho dílu vody. Výsledná váha flotačního roztoku je kolem 1300 (Dyk, 1976, Jurášek a Dubinský, 1993).

Postup při přípravě vzorku: 1)

Odebraný vzorek trusu (3 - 5 g) namočíme na 30 minut do vody a pak rozmícháme v třecí misce do polořídké suspenze.

2)

Vzniklou suspenzi scedíme přes čajový filtr, popřípadě přes sítko s otvory 0,5 - 0,8 mm. Je nutné použít takové množství vody, aby bylo možno naplnit 15 ml zkumavku.

3)

Filtrát

nalijeme

do

zkumavky,

určené

pro

použití

v odstředivce,

odstřeďujeme při 1500 otáčkách/min. po dobu 2 minut, poté ho slijeme. 4)

K sedimentu přidáme do 1/3 až 1/2 výšky zkumavky flotační roztok a obsah zkumavky dokonale promícháme.

5)

Zkumavku opětovně umístíme do odstředivky a odstřeďujeme při 1500 otáčkách/min po dobu 2 minut.

29

6)

Zkumavku přeneseme na stojan, tak, abychom neporušili povrch tekutiny ve zkumavce, a dotykem skleněné tyčinky nebo mikrobiologickým okem sebereme postupně kapky z povrchu.

7)

Kapky přeneseme na odmaštěné podložní sklíčko, přiklopíme krycím sklíčkem a mikroskopujeme (Jurášek a Dubinský, 1993).

Až do doby vlastního vyšetření byl trus uchováván při teplotě –5°C, aby se zamezilo vývoji parazitů z vajíček. Determinace endoparazitů podle vajíček je oproti larvoskopickým

metodám

prakticky

jednoduší,

protože

vajíčka

jednotlivých

endoparazitů jsou od sebe snadno odlišitelná podle struktury a sestavení obalů. Larvičky musí být narozdíl od vajíček podrobeny bližší analýze - tvaru a uspořádání těla, hlavy, úst, jícnu apod.(Skrjabin, 1956, Dyk 1976, Jurášek a Dubinský, 1993).

3.2 Patoanatomické a histologické vyšetření Dále byl zdravotní stav sledován na základě patomorfologického vyšetření. To se skládá z patoanatomického vyšetření (patoanatomický nález popisuje změněnou tkáň na úrovni makroskopického zjištění, tj. pouhým okem) a histologického vyšetření (histologický nález popisuje změněnou tkáň nebo orgán na úrovni buňky – opticky světelným mikroskopem). Při klasické pitvě či při běžném rušení zvěře byly odebrány vzorky tkání (mozek, plíce, srdce, játra, ledviny, slezina, bachor, čepec, kniha, slez, střevo, mízní uzliny, nadledvinky a reprodukční orgány) o velikosti cca 10x10 mm do fixačního roztoku, kterým byl v tomto případě 10% formol. Jak uvádí Čech a Horký (2005) podstatou fixace je denaturace bílkovin buněk a tkání. Slouží u bioptických vzorků k rychlému usmrcení přežívající buňky a tkáně u v případě nekrotických vzorků zastaví již započaté autolytické (samorozkladné) pochody.. Po fixaci trvající nejméně 48 hodin byly vzorky zpracovány rutinním histologickým postupem parafinovou metodou tj. odvodněním v alkoholové řadě, zalitím upravené tkáně do parafinového bločku, krájením a barvením. Následně byly zkoumány pod světelným mikroskopem. Zalévání do médií nerozpustných ve vodě je složitější a zahrnuje obvykle 4-5 kroků, jejichž sled u zalévání do parafinového bločku je následující: 1)

Odvodnění vzorku ethanolem.

30

2)

Prosycení vzorků látkou, která rozpouští parafin a mísí se s etanolem (tzv. projasnění).

3)

Prosycení vzorků čistým parafinem.

4)

Zalití vzorků do zkvalitněného parafinu. ( Čech, Horký, 2005 ) Tkáňové bločky zalité do parafinu se krájí pomocí mikrotomu na velmi tenké

plátky, přičemž tloušťka zpravidla činí 7 µm. Napnutí parafinových řezů spočívá v jejich přenesení na hladinu teplé destilované vody do větší skleněné nádobky, z níž se zachytí na podložní sklo ( Čech, Horký, 2005 ). Barvení slouží k přehlednému morfologickému pozorování helmintů. Jako základní přehledné barvení byl použit hematoxylin-oezin (HE), kterým se barví jádra modře, cytoplazma lehce růžově, svalová tkáň červeně a vazivo růžově. Pro zjištění charakteru defektu pak byly použity další speciální a selektivní barvení (dle Gömöryho, Steina, Perlsova ferrokyanidová reakce, sudanová a trichtromová barvení, NESL, HELM aj.).

3.3 Zpracování výsledků Výsledky byly v případě parazitologického vyšetření hodnoceny stupni intenzity invaze (+ - ++++, což znamená slabá (1), střední (2), silná (3) a velmi silná (4) invaze), v případě extenzity invaze pak zaznamenáním výskytu daného druhu parazita. Výsledky byly následně sepsány do přehledných tabulek, vyhodnoceny a porovnány s výchozím stavem z roku 1991.

31

4. Charakteristika zájmového území a chovu 4.1. Poloha obory, její rozloha a klimatické podmínky Obora Volský žlab se nachází v severní části Českomoravské vysočiny na rozhraní bývalých okresů Havlíčkův Brod a Žďár nad Sázavou, dnes jihlavském kraji. Je situována východně od Přibyslavi, v katastrech obcí Hřiště a Pobřežín. Obora byla založena na počátku roku 1990 na 12,5 ha honební plochy. Dne 4.11. 1993 byla uznána Okresním úřadem v Havlíčkově Brodě jako obora se zaměřením na chov daňčí zvěře. Dnešní rozloha obory je 128, 5 ha, z toho 40 ha tvoří lesní porosty a zbytek zemědělské pozemky, především louky. Během dalších let se předpokládá s rozšířením obory v několika etapách zhruba o 10 ha. Rozčlenění obory je na hlavní část, tzv. velkou, sloužící k chovu a lovu zvěře, dále karanténní obůrku o rozloze 8,5 ha a zvláštní chovné části, které jsou vně obory. Jejich rozloha se pohybuje od 3,5 do 15 hektarů. Chovné části nejsou zahrnuty do celkové rozlohy lovné části obory. K chovu patří ještě čtyři „satelitní chovy”, ve kterých se provádí kontrolované množení jednotlivých linií zvěře a slouží jako genetická základna pro vlastní oboru. Nadmořská výška obory se pohybuje v rozmezí 480 – 510 m. n. m. Průměrná roční teplota je 7°C a průměrný roční úhrn srážek je okolo 600 mm. Podle Hromase (2000) je daňčí zvěř náročná na geografické podmínky a doporučuje zakládat chovy do 300 m.n.m. Naproti tomu Bukovjan (2006 – ústní sdělení) uvádí, že lze za předpokladu kvalitního systému výživy tuto zvěř chovat i ve vyšších nadmořských výškách. Obora je celoročně zpřístupněna veřejnosti turistickou stezkou vedoucí na zříceninu hradu Ronov, který je součástí obory.

4.2 Vegetace a vodní poměry Hlavní dřevinnou složku obory tvoří porosty smrku ztepilého (Picea abies). Vtroušenými dřevinami jsou borovice lesní (Pinus sylvestris), modřín evropský (Larix decidua), javor klen (Acer pseudoplatanus), buk lesní (Fagus sylvatica, dub zimní (Quercus petraea), bříza bělokorá (Betula pendula), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), topol osika (Populus alba) a podél potoka olše zelená (Alnus glutinosa) a vrba jíva (Salix

32

caprea). Porosty jsou kategorie hospodářského lesa. Ten doposud nebyl převeden na les zvláštního určení. Obora se rozprostírá v údolí Losenického potoka, jehož délka je v oboře 4,5 km a šířka kolem 3 - 4 metry. Kolem potoka, který je klasifikován jako pstruhový, se nachází několik průtočných tůní, které jsou ekologicky významným domovem pro různé druhy obojživelníků. Dále je vodní plocha zastoupena dvěma rybníky sloužící k chovu ryb a jako zásobárna vody.

4.3 Chov zvěře Hlavním chovaným druhem zvěře v oboře je daňek skvrnitý (Dama dama L.), dále jelen lesní (Cervus elaphus L.) a sika Dybowského (Cervus nippon hortulorum Swinhoe). Sika japonský (Cervus nippon nippon Temminck) je chován pouze doplňkově. Do roku 2005 zde byl chován muflon (Ovis musimon Pallas). Jeho trofeje však nedosahovaly uspokojivých výsledků a tak byla jeho populace postupně zlikvidována. Kmenové stavy daňčí zvěře jsou 106 ks, jelena lesního 52 ks, siky Dybowského 31 ks a siky japonského 20 ks. Pro oborní chovy udává Hromas (2000) optimální počet jedinců pro jelení zvěř 12 ks/100 ha a pro zvěř daňčí 35 ks /100 ha. Naproti tomu Bukovjan (2006 – ústní sdělení) uvádí, že v oborách lze chovat podstatně vyšší počty zvěře na jednotku plochy, než uvádí výše zmíněný autor. Toho lze však docílit pouze při ideálním systému výživy, krmení zvěře, správné skladbě populace z hlediska poměru pohlaví a věkové struktury. Část populace daňčí zvěře je maďarského původu a část pochází z obory Březka (VÚLHM). Jedním ze specifik této obory je chov bílé linie daňčí zvěře. Chov zvěře je rozdělen na jednotlivé části pro každý druh zvěře. Daňčí chovná část je zazvěřena v poměru 8 – 19 ks daněl na jednoho daňka, který je do chovu zařazen ve 4 – 6 letech po dobu dvou let a poté je nahrazen daňkem stejné nebo lepší kvality. U daňčí zvěře se počítá s koeficientem očekávané produkce 0,90. Cílem chovu je produkce kvalitní zvěře, u samčích jedinců s trofejemi vysokých bodových hodnot, jako plemenného materiálu. V oboře je proto zvěř individuálně označena pomocí plastikových ušních známek Stromtag. Známky jsou dvoubarevné, barva na přední straně označujechovnou linii a barva na zadní straně udáva rok narození kusu. Celkem se v oboře používá šest základních barev, každý rok jiná. Původ zvěře se rozlišuje ve

33

smyslu zda je u daného jedince znám otec i matka a má tedy plný průkaz původu, nebo má poloviční průkaz původu, kdy je známá pouze matka a bez průkazu původu, kdy nejsou známi rodiče. Mláďáta jsou zařazována do pěti jakostních tříd. První a druhá se ještě dělí na další tři podtřídy. Rozhodujícím hlediskem pro zařazení mláděte do třídy je původ rodičů, bodová hodnota a kvalita trofeje otce, kvalita linie a živá hmotnost kusu v období od 15.1. do 15.2. První třída s plným certifikátem chovu je určena k chovu v zvláštních chovných částech obory, druhá třída je prodávána do vybraných oborních chovů a třetí a ostatní třídy slouží ke komerčnímu prodeji Počet zvěře se během roku mění díky přesunu zvěře do chovných částí nebo satelitních chovů nebo odlovem mladé a nežádoucí zvěře. Jedním z kritérií pro chovnost mladé zvěře je její hmotnost v lednu a únoru, u samčí zvěře je tato hranice 26,5 kg a u samičí 25 kg. Při sledování hmotnosti dochází k selekci v počtu 20 % z celku. Dále je selekce prováděna podle původu zvěře a jejího zdravotního stavu. Dospělá samčí zvěř se selektuje až ve stáří tří let, kdy daněk vytváří tzv. vařečku. Je sledován výskyt očníku, nadočníku a šířka vařečky. Jelenovitý typ parohu je z chovu přednostně odstraňován. U čtyřletých daňků se již vychází z doporučených kritérií, minimální délka paroží musí být 45 cm s dobře vyvinutými lopatkami. U daňků v 5. a 6. roce musí být minimální délka lopaty 27 cm a šířka 12 cm. Od 7. roku se chovnost posuzuje podle trofeje, která musí dosahovat minimálně 160 bodů CIC. U samičí zvěře probíhá selekce od 2. do 8. roku pouze ze sanitárních důvodů. Po 8. roce je nahrazena mladší zvěří stejné nebo lepší kvality. Úroveň chovu je pravidelně prezentována na celostátních i mezinárodních výstavách a okresních chovatelských přehlídkách (Katalog výstavy Lysá n. L. 2000, 2005, Bukovjan, 2006 – ústní sdělení). V tomto oborním chovu se klade důraz na zdravotní stav zvěře, což je velmi důležité především z hlediska velké koncentrace zvěře, protože může docházet k vzájemnéhu přenosu chorob. Jsou prováděna veškerá preventivní opatření a každý měsíc koprologická vyšetření. U ulovené zvěře je provedena veterinární prohlídka a jsou odebírány vzorky tkání (viz metodika) ke zjištění parazitů a těžkých kovů. V průběhu roku se při odchytu a transportu zvěře posuzuje u každého kusu zdravotní stav a je odebrána krev k biochemickému rozboru krevní plazmy. Na základě celoročního zdravotního stavu zvěře a dle výsledků koprologických a histologických vyšetření jsou aplikovány antiparazitární přípravky. Tři roky po sobě je podáván zvěři Cermix pulvis a.u.v. s účinnou látkou ivermectin a poté je na jeden rok 34

vystřídán přípravkem Rafendazol a.u.v. s účinnou látkou rafoxanid. Zvěř, která se přemísťuje, je serologicky vyšetřovaná (SVÚ Jihlava, VÚVL Brno) na nákazy – IBR, leukóza, brucelóza, tuberkulóza, paratuberkulóza a Q-hořečka.

4.4 Oplocení, myslivecká zařízení a přikrmování zvěře Oborní oplocení tvoří impregnované dřevěné pražce a betonové sloupky ve vzdálenosti 3 až 4 m, mezi kterými jsou tři tesy a pletivo, plnící vyztužovací a ochrannou funkci. Celková délka plotu v oboře je kolem 8,6 km a výška se pohybuje v rozmezí od 2,1m do 2,5m. Na ubytování je loveckým hostům k dispozici lovecká chata pro 4-6 osob a pro méně náročné lovecký sroubek pro 3 osoby. V oboře se vyskytují běžná myslivecká zařízení. Kvůli pozorování a odstřelu zvěře jsou podle potřeby rozmístěny posedy a kazatelny. K přikrmování zvěře slouží krmelce se zásobníky na objemové krmivo a automatické zásobníky na jadrné krmivo. Dále individuální krmítka, do kterých je předkládáno jak krmivo jadrné tak i dužnaté. U každého přikrmovacího zařízení je umístěn i liz. Obora disponuje také odchytovým zařízením a transportní bednou vlastní výroby. Důležitou součástí, která podmiňuje úspěšnost chovu a produkci kvalitní zvěře, je výživa a správné množství krmné dávky. Přikrmování zvěře v zimním období představuje v nadmořské výšce 510 m. n. m. dobu od října do poloviny dubna. V tomto období dostává zvěř v oboře objemové krmivo, tzn. volně ložené seno v jeslích a senáž nebo ovesnou slámu ve formě velkoobjemových balíků. Krmná dávka činí na jeden dospělý kus daňčí zvěře průměrně 3 kg sena na den, u senáže 2,5 kg. Ovesná sláma je předkládána pouze jako doplňková. Jadrnými krmivy a granulovaným koncentrátem se přikrmuje zvěř celoročně. V oboře byly na základě výzkumu vyvinuty granulované směsi se zvýšeným obsahem minerálií, které jsou označeny jako DAZ I. – IV (Katalog krmných směsí 2006). Směs obsahuje následující komponenty: oves, sóju, odstředěné mléko, sladový květ, minerální látky, travní semeno a aminokyseliny. Komponenty jsou namíchány ve vyváženém poměru podle ročního období ve snaze pokrýt potravní potřebu daňčí zvěře, která je relativně náročná na výživu a kvalitu předkládaného krmiva. Granulovaný koncentrát

35

není podáván samostatně, ale ve směsi s ovsem v poměru 1:2 s celým nebo mačkaným zrnem. Koncentrát DAZ I je živinově nejslabší krmá směs pro zimní období. Je založena na zvýšeném množství vlákniny, nižší koncentrací minerálních látek, uhlohydrátů a bílkovin. Doporučená dávka je 0,25 – 0,35 kg/ks/den. Koncentrát DAZ II je vyvinut pro nejnáročnější období, kterým je vlastní parožení. Doporučená krmná dávka je 0,35 – 0,45 kg/ks/den. Směs je podávána přibližně tři týdny před předpokládaným shazováním paroží a je krmena až do doby vlastního vytlučení. V některých chovech, po dlouhodobém podávání, dochází k opožděnému vytloukání cca o 12 – 20 dní, čímž se prodlužuje doba růstu parohu a zlepšuje se ukládání minerálních látek (Bukovjan, 2006 – ústní sdělení). DAZ III navazuje na předchozí DAZ II a jejím účelem je po době parožení připravit v relativně krátkém období zvěř na říji. V této směsi převládají uhlohydráty a minerální látky, je snížen obsah bílkovin. Doporučená krmná dávka je 0,35 – 0,45 kg/ks/den. DAZ IV se podává od ukončení říje až do doby, kdy se začíná zkrmovat zimní směs DAZ I. Je založena na zvýšeném obsahu uhlohydrátů a sacharidů v průměrném obsahu bílkovin a minerálních látek. Dávkování směsi je 0,30 – 0,35 kg/ks/den (Bukovjan, 2006).

4.5. Škody zvěří v oboře Oborní chovy jsou známé vysokou koncentrací zvěře na malé ploše a tudíž nedokážeme ani celoročním přikrmování zcela zamezit škodám zvěří. Zhodnocením škod v oboře Volský žlab se zabýval Štolc (1996), který zaznamenal, že podstatné škody jsou způsobeny zimním ohryzem kůry, dále loupáním a okusem. Označil rozsah poškození lesních porostů podle několika kritérií. Nejvíce byly poškozovány stromy zastíněné, malého vzrůstu, které měly řídké a měkké jehlice. Zjistil, že nejvíce jsou zatíženy stromy do výšky 2 m. Většinou se jednalo o smrky z náletů, stromy byly poškozeny uvnitř i na okrajích porostů. Výše uvedený autor sledoval účinnost repelentu Recervin a uvádí, že stromy neošetřené tímto repelentem byly až desetkrát více poškozené než stromy ošetřené. Výsledek chemického ošetření byl podle něho velice účinný a příznivý. Mimo jiné došel k závěru, že vliv na škody zvěří může mít mimo jiné i její zdravotní stav.

36

5. Výsledky

5.1 Parazitofauna daňčí zvěře v oboře Volský žlab Pro vyhodnocení zdravotního stavu daňčí zvěře mi byly poskytnuty výsledky parazitologických vyšetření, které byly provedeny při pořízení zvěře v roce 1991 a následně v uceleném období 1997 – 2006. V roce 1991, při zavedení zvěře do chovu, byly vyšetřeny všechny kusy individuálně, zatímco v letech 1997 – 2006 byly každý měsíc vyšetřeny směsné vzorky, které reprezentovaly celou skupinu zvěře. Byla sledována extenzita (výskyt) jednotlivých druhů parazitů a následně jejich intenzita. Výsledky vyšetření byly přehledně sepsány do tabulek (Příloha č. 2 a 3) a následně byly vyhotoveny grafy intenzity invazí parazitofauny u výchozího stavu zvěře (Příloha č. 2) a v jednotlivých letech podle měsíců (Příloha č. 3). Plicní nematodi daňčí zvěře jsou v oboře zastoupeni plicnivkou Bicaulus (Varestrongylus) sagitatus a vzácněji se vyskytuje Dictyocaulus noerneri. Z nematodů trávícího traktu bylo zaznamenáno 8 druhů běžně se vyskytujících endoparazitů – rod Chabertia,

Ostertagia,

Cooperia,

Trichuris,

Nematodirus,

Trichostrongylus,

Haemonchus a Bunostomum. Kokcidie jsou zastoupeny pouze rodem Eimeria. V chovu se nevyskytují motolice Fasciola hepatica a Fascioloides magna díky nevhodným podmínkám pro jejich mezihostitele, kterým je v našich podmínkách sladkovodní plž Lymnaea trunculata – bahnatka malá. Nevyskytuje se ani Dicrocelium dendriticum – motolice kopinatá a Paramphistomum cervi - motolice jelení. Na základě koprologických i patomorfologických vyšetření, ve kterých je sledována extenzita a intenzita invaze parazitů, se provádí pravidelná dehelmintace. V současné době se používá Cermix pulvis a. u. v. s účinnou látkou ivermectin, který je předkládán zvěři po dobu tří po sobě následujících let. Poté je na jeden rok vystřídán přípravkem Rafendazol s účinnou látkou rafoxanid. Střídání příprvku Cermix s Rafendazolem je díky širokému spektru použití zcela dostačující. Úhyny zvěře jsou v oboře ojedinělé, nejsou parazitárního původu. Pochází zpravidla z období říje při soubojích, kdy vzrůstá agresivita daňků a z období shazování, kdy shazují nejprve starší kusy oproti vařečkářům a špičákům. Mladší jedinci mohou tyto starší kusy napadat a v krajním případě může při propíchnutí dojít i k úhynu.

37

5.2 Výchozí zdravotní stav zvěře z roku 1991 Individuálnímu vyšetření bylo podrobeno celkem 36 ks daňčí zvěře, které sloužily pro založení obory. Z tohoto počtu 9 ks pocházelo z obory Březka a 27 ks bylo dovezeno z Maďarska. U vyšetřených kusů, pocházející z Březky, byla u 7 z 9 (77,8 %) kusů zjištěna extenzita invaze

následujících parazitů: druhem Chabertia sp. bylo invadováno 7

vyšetřovaných kusů zvěře (77,8 %), Ostertagia sp. 7 ks (77, 8 %), Cooperia sp. 4 ks (44,4 %), Trichuris sp. 3 ks (33,3 %), Nematodirus sp. 2 ks (22,2 %) a Trichostrongylus sp. 2 ks (22,2 %). U 4 ks zvěře (44,4 %) byla zaznamenána slabá (+) intenzita invaze, střední (++) intenzita byla zjištěna u 3 ks (33,3 %). Kokcidie Eimeria sp. se vyskytovaly u 3 z 9 (33,3%) vyšetřených kusů ve slabé intenzitě. Plicní nematodi (Bicaulus sagitatus a Dyctiocaulus noerneri) byli zaznamenáni u 5 z 9 kusů (55,6%), rovněž ve slabé intenzitě. Jedno daňče nebylo invadováno žádným parazitem a jedno pouze kokcidiemi Eimeria sp. Celkový tabelární přehled včetně grafu intenzit invazí je umístěn v příloze č. 2. U zvěře pocházející z Maďarska bylo napadeno parazity celkem 24 z 27 vyšetřených kusů (88,9%). Byla zaznamenána extenzita invaze rodů Chabertia sp. u 24 ks (88,9%) , Ostertagia sp. u 20 ks (71,1 %), Cooperia sp. u 17 ks (62,9 %), Trichuris sp. u 16 ks (59,3 %), Nematodirus sp. u 11 ks (40,7 %), Trichostrongylus sp. u 15 ks (55,6 %) , Haemonchus sp. u 11 ks (40,7 %) a Bunostomum sp. u 6 ks (22,2 %). U 10 kusů (37 %) byla zjištěna slabá (+) intenzita invaze těchto parazitů, střední (++) byla zaznamenána u 12 kusů (44,4 %) a silná intenzita (+++) u 2 kusů (0,07 %). Kokcidie Eimeria sp. se vyskytovaly u 11 z 27 kusů (40,7%) pouze ve slabé intenzitě invaze. Plicními nematody (Bicaulus sagitatus a Dyctiocaulus noerneri) bylo invadováno 21 z 27 kusů (77,8%). Slabá intenzita invaze těchto parazitů byla zjištěna u 10 kusů (37 %), střední u 11 kusů (40,7 %). Vyšší intenzita zaznamenána nebyla. Celkový tabelární přehled včetně grafů intenzit invazí je umístěn v příloze č. 2. Celkově je nutno podotknout, že zvěř pocházející z obory Březka nebyla natolik invadována parazity, jako tomu bylo u zvěře pocházející z Maďarska. Toto hledisko lze zdůvodnit pravidelnou dehelmintací ,prováděnou v oboře Březka.

38

5.3 Zdravotní stav v letech 1997 – 2006. Vyšetření v jednotlivých letech bylo provedeno každý měsíc z odebraných směsných vzorků, reprezentujících celou skupinu zvěře a byly zjišťovány

rovněž

extenzity a intenzity invazí jednotlivých parazitů. Ty se v jednotlivých letech od sebe liší. Celkové tabelární přehledy extenzit a intenzit invazí během roku a grafické přehledy invazí parazitů jsou umístěny v příloze č. 3. Pro přehlednost byly tyto přílohy vytvořeny pro každý rok samostatně.

5.3.1 Zdravotní stav v roce 1997

V tomto roce byly zaznamenány hlístice zažívacího traktu Chabertia sp. v devíti měsících, Ostertagia sp. rovněž v devíti, Cooperia sp. v sedmi, Trichuris sp. v šesti, Nematodirus sp. v sedmi, Trichostrongylus sp. v pěti, Haemonchus sp. ve čtyřech a Bunostomum sp. ve dvou měsících. Intenzita invazí těchto parazitů byla slabá (+) až střední (++), z toho slabá byla zaznamenána v šesti a střední ve třech měsících. Plicní nematodi byli zjištěni v devíti měsících, z toho slabá intenzita v šesti měsících a střední ve třech. Intenzity invazí hlístic a plicních nematodů se v průběhu roku shodují. Kokcidie Eimeria sp. byly zaznamenány v osmi měsících pouze ve slabé intenzitě invaze. V lednu byl zvěři předložen medikament, což se pozitivně projevilo na invazi parazitů. Jeden měsíc nebyla zvěř napadena a ve dvou měsících byly zjištěny pouze Eimeria sp. Ty však tento přípravek dostatečně nepostihuje. Tabelární přehled extenzity a intenzity jednotlivých parazitů a grafické znázornění intenzit v jednotlivých měsících během roku je umístěno v příloze č. 3

5.3.2 Zdravotní stav v roce 1998

V tomto roce byly zjištěny Chabertia sp. v devíti měsících, Ostertagia sp. v sedmi, Cooperia sp. v pěti, Trichuris sp. v sedmi, Nematodirus sp. v pěti, Trichostrongylus sp. v šesti, Haemonchus sp. ve třech a Bunostomum sp. ve dvou měsících. Intenzita invazí těchto parazitů se pohybovala v rozmezí slabá (+) až střední (++). Slabá invaze byla zaznamenána ve třech a střední v šesti měsících. Plicní

39

nematodi byli zjištěni v osmi měsících, z toho slabá i střední intenzita ve čtyřech měsících v roce. Kokcidie Eimeria sp. byly zaznamenány v sedmi měsících pouze ve slabé intenzitě invaze. Medikament byl zvěři předkládán v prosinci předchozího roku a následující tři měsíce nebyla zvěř invadována. Tabelární přehled extenzity a intenzity jednotlivých parazitů a grafické znázornění intenzit v jednotlivých měsících během roku je umístěno v příloze č. 3.

5.3.3 Zdravotní stav v roce 1999

V tomto roce se vyskytli parazité Chabertia sp. v devíti měsících, Ostertagia sp. v sedmi, Cooperia sp. v sedmi, Trichuris sp. v sedmi, Nematodirus sp. ve čtyřech, Trichostrongylus sp. v pěti, Haemonchus sp. ve čtyřech a Bunostomum sp. ve dvou měsících. Intenzita invazí těchto parazitů byla slabá (+) až střední (++), z toho slabá byla zaznamenána ve dvou a střední v sedmi měsících. Plicní nematodi byli zjištěni v osmi měsících, z toho slabá i střední intenzita ve čtyřech měsících. Kokcidie Eimeria sp. byly zaznamenány v sedmi měsících ve slabé intenzitě invaze. Medikament byl zvěři podán v prosinci předchozího roku a následné tři měsíce byly u zvěře jednou zjištěny Eimerie sp.. Tabelární přehled extenzity a intenzity jednotlivých parazitů a grafické znázornění intenzit v jednotlivých měsících během roku je umístěno v příloze č. 3.

5.3.4 Zdravotní stav v roce 2000

V tomto roce byly zaznamenány Chabertia sp. v devíti měsících, Ostertagia sp. v osmi, Cooperia sp. v sedmi, Trichuris sp. v šesti, Nematodirus sp. ve třech, Trichostrongylus sp. ve třech, Haemonchus sp. ve dvou a Bunostomum sp. v jednom měsícíci. Intenzita invazí těchto parazitů byla slabá (+) až střední (++), obě byly zaznamenány ve čtyřech měsících. Plicní nematodi byli zjištěni v osmi měsících, z toho slabá intenzita v pěti měsících a střední ve třech. Kokcidie Eimeria sp. byly zaznamenány v pěti měsících ve slabé intenzitě invaze. V lednu byl zvěři předložen medikament, následující dva měsíce nebyla zvěř napadena, a následující měsíc byly zaznamenány pouze Eimeria sp.. Tabelární přehled extenzity a intenzity jednotlivých

40

parazitů a grafické znázornění intenzit v jednotlivých měsících během roku je umístěno v příloze č. 3.

5.3.5 Zdravotní stav v roce 2001

V tomto roce byly zaznamenány Chabertia sp. v devíti měsících, Ostertagia sp. v osmi, Cooperia sp. v sedmi, Trichuris sp. ve čtyřech, Nematodirus sp. ve čtyřech, Trichostrongylus sp. v pěti, Haemonchus sp. ve dvou a Bunostomum sp. rovněž ve dvou měsícících. Intenzita invazí těchto parazitů byla slabá (+) až střední (++), slabá byla zaznamenána v pěti měsících, střední ve čtyřech. Plicní nematodi byli zjištěni v devíti měsících, z toho slabá intenzita ve čtyřech měsících a střední v pěti. Kokcidie Eimeria sp. byly zaznamenány v šesti měsících ve slabé intenzitě invaze. V prosinci předchozího roku byl zvěři předložen medikament, následující

tři měsíce nebyla

populace napadena. Tabelární přehled extenzity a intenzity jednotlivých parazitů a grafické znázornění intenzit v jednotlivých měsících během roku je umístěno v příloze č. 3.

5.3.6 Zdravotní stav v roce 2002

V tomto roce se vyskytli parazité Chabertia sp. v osmi měsících, Ostertagia sp. v osmi, Cooperia sp. v sedmi, Trichuris sp. v šesti, Nematodirus sp. v pěti, Trichostrongylus sp. ve třech, Haemonchus sp. ve dvou a Bunostomum sp. v jednom měsícíci. Intenzita invazí těchto parazitů byla slabá (+) až střední (++),slabá byla zjištěna v pěti měsících, střední ve čtyřech. Plicní nematodi byli zaznamenáni v osmi měsících ve slabé a střední intenzitě invaze, obě ve 4 měsících. Kokcidie Eimeria sp. byly zaznamenány ve čtyřech měsících ve slabé intenzitě invaze. Medikament byl zvěři předkládán v prosinci předchozího roku, následující tři měsíce nebyla zvěř napadena. Tabelární přehled extenzity a intenzity jednotlivých parazitů a grafické znázornění intenzit v jednotlivých měsících během roku je umístěno v příloze č. 3.

41

5.3.7 Zdravotní stav v roce 2003

V tomto roce byly zaznamenány Chabertia sp. v osmi měsících, Ostertagia sp. v sedmi, Cooperia sp. v sedmi, Trichuris sp. v pěti, Nematodirus sp. v pěti, Trichostrongylus sp. ve čtyřech, Haemonchus sp. ve dvou a Bunostomum sp. ve dvou měsícících. Intenzita invazí těchto parazitů byla slabá (+) až střední (++), slabá byla zjištěna ve třech měsících, střední v pěti. Plicní nematodi byli zaznamenáni v osmi měsících ve slabé (pět měsíců) a střední (tři měsíce) intenzitě invaze. Kokcidie Eimeria sp. byly zaznamenány ve čtyřech měsících ve slabé intenzitě invaze. Medikament byl zvěři předkládán v prosinci předchozího roku, následující čtyři měsíce nebyla zvěř napadena. Tabelární přehled extenzity a intenzity jednotlivých parazitů a grafické znázornění intenzit jednotlivých měsících během roku je umístěno v příloze č. 3.

5.3.8 Zdravotní stav v roce 2004

V tomto roce byly zaznamenány Chabertia sp. v osmi měsících, Ostertagia sp. v osmi, Cooperia sp. v šesti, Trichuris sp. ve čtyřech, Nematodirus sp. ve čtyřech, Trichostrongylus sp. ve třech, Haemonchus sp. ve dvou a Bunostomum sp. v jednom měsícíci. Intenzita invazí těchto parazitů byla slabá (+) až střední (++), slabá byla zjištěna ve třech měsících, střední v pěti. Plicní nematodi byli zaznamenáni v osmi měsících, z toho ve slabé intenzitě v pěti a střední ve třech měsících. Kokcidie Eimeria sp. byly zaznamenány v pěti měsících ve slabé intenzitě invaze. Medikament byl zvěři předkládán v prosinci předchozího roku, následující měsíc nebyla zvěř napadena, poté se vyskytli Chabertia sp., Ostertagia sp. a Eimeria sp. ve slabé intenzitě. Poté dva měsíce nebyla zvěř znovu napadena. V srpnu nebyla zvěř invadována žádnými parazity, poté opět došlo k opětovnému nárůstu jejich invaze. Tabelární přehled extenzity a intenzity jednotlivých parazitů a grafické znázornění intenzit v jednotlivých měsících během roku je umístěno v příloze č. 3.

42

5.3.9 Zdravotní stav v roce 2005

V tomto roce byly zaznamenány Chabertia sp. v devíti měsících, Ostertagia sp. v sedmi, Cooperia sp. v sedmi, Trichuris sp. v pěti, Nematodirus sp. ve čtyřech, Trichostrongylus sp. ve třech, Haemonchus sp. ve dvou a Bunostomum sp. v jednom měsíci. Intenzita invazí těchto parazitů byla slabá (+) až střední (++), z toho slabá v šesti měsících a střední ve třech. Plicní nematodi byli zjištěni v sedmi měsících, slabá v šesti měsících a střední v jednom měsíci. Kokcidie Eimeria sp. byly zaznamenány ve čtyřech měsících ve slabé intenzitě invaze. V prosinci předchozího roku byl zvěři předložen medikament, následující měsíc nebyla populace napadena, poté byly zjištěny Eimeria sp. a poté jeden měsíc nebyla zvěř napadena. Tabelární přehled extenzity a intenzity jednotlivých parazitů a grafické znázornění intenzit v jednotlivých měsících během roku je umístěno v příloze č. 3.

5.3.10 Zdravotní stav v roce 2006

V tomto roce byly zaznamenány Chabertia sp. v devíti měsících, Ostertagia sp. v osmi, Cooperia sp. v sedmi, Trichuris sp. v pěti, Nematodirus sp. ve čtyřech, Trichostrongylus sp. ve čtyřech, Haemonchus sp. ve dvou a Bunostomum sp. ve dvou měsícících. Intenzita invazí těchto parazitů byla slabá (šest měsíců) a střední (tři měsíce).Plicní nematodi byli zjištěni v šesti měsících pouze ve slabé intenzitě. Kokcidie Eimeria sp. byly zaznamenány ve třech měsících ve slabé intenzitě invaze. Medikament byl zvěři předložen v lednu, dva měsíce po příjmu zvěří nebyla populace napadena. Tabelární přehled extenzity a intenzity jednotlivých parazitů a grafické znázornění intenzit v jednotlivých měsících během roku je umístěno v příloze č. 3.

5.4 Celkové zhodnocení let 1997 – 2006 Invaze plicních nematodů je různá během roku, narůstá ze slabé (+) na střední (++) nejčastěji v období květen až září, pouze v roce 2006 nebyla střední intenzita invaze zaznamenána. Vyšší intenzity invazí (+++ a ++++), které by mohly ovlivnit zdravotní stav, zaznamenány nebyly.

43

Kokcidie Eimeria sp. se v jednotlivých letech vyskytují nepravidelně, pouze ve slabé intenzitě invaze. V každém roce byli zaznamenáni gastrointestinální (žaludeční a střevní) paraziti druhů Chabertia sp., Ostertagia sp., Cooperia sp., Trichuris sp., Nematodirus sp, a Trichostrongylus sp., Haemonchus sp., a Bunostomum sp. ve slabé až střední intenzitě invaze. Podle Bukovjana (2006 – ústní sdělení) jsou invaze těchto parazitů závislé na průběhu počasí. Nejčastěji se vyskytujícími parazity jsou Chabertia sp., Ostertagia sp., Cooperia sp. Výskyty Trichuris sp., Nematodirus sp., Trichostrongylus sp. a Haemonchus sp. kolísají nepravidelně v jednotlivých letech. Parazit Bunostomum sp. je v chovu zastoupen nejméně,

byl zaznamenán maximálně ve dvou měsících v roce, rovněž

nepravidelně (Příloha č. 3). Ve vyšetřeních se odráží použití antiparazitárních přípravků Cermix pulvis a.u.v. a Rafendazol a.u.v , kdy po podání v zimních měsících, ve kterých je zaručen pravidelný příjem medikamentu, se u zvěře nevyskytovali parazité po dobu následujících třech měsíců. Vyjímku tvoří rok 2003, kdy nebyla populace invadována čtyři měsíce po příjmu medikamentu zvěří, rok 2006, kdy nebyla invadována dva měsíce po příjmu a rok 2004, ve kterém se ve druhém měsící po příjmu vyskytli parazité Chabertia sp. a Ostertagia sp. a plicní nematodi ve slabé intenzitě invaze a poté dva měsíce nebyla zvěř opět invadována (Příloha č.3). V letech 1997, 1999, 2000, 2001, 2004 a 2005 byly zaznamenány během účinku madikamentu Eimeria sp. a to díky tomu, že je medikament nepostihuje. Vždy první měsíc po opadnutí účinku medikamentu se u zvěře objevili

druhy Chabertia sp. a Ostertagia sp., nástup ostatních druhů byl

nepravidelný.

5.5 Porovnání s výchozím stavem Parazitofauna dnešní populace daňčí zvěře v oboře Volský žlab je totožná s parazitofaunou zvěře, přivezené do obory v roce 1991 z Maďarska. U populace, pocházející z Březky, se nevyskytoval nebezpečný parazit Haemonchus sp. a dále Bunostomum sp. Z toho vyplývá, že tito parazité byli do obory zavlečeni se zvěří maďarského původu. Intenzita invaze těchto parazitů se pohybuje ve stejných rozmezích (slabá - střední) jako u dovezené zvěře ( s vyjímkou dvou kusů, u kterých

44

byla intezita invaze silná). Intenzita invaze kokcidií Eimeria sp. se nezměnila, je nepravidelná a totožná s výchozím stavem. Plicní nematodi rovněž nepřekračují hodnoty zjištěné při pořízení zvěře.

45

6. Diskuse 6.1. Výskyt kokcidií Kokcidie rodu Eimeria sp. se vyskytují v chovu pouze ve slabé intenzitě invaze a nemají u daňčí zvěře větší patogenní význam. Toto potvrzují i závěry Páva et al (1981), Zajíčka a Páva (1984). Podle Zajíčka a Páva (1984), kteří se zabývali v letech 19701981 vyšetřením spárkaté zvěře v oborách. Podle nich mají nálezy kokcidií Eimeria sp. pouze ve slabých intenzitách invaze souvislost s obtížnou adaptabilitou Eimerií na tento druh spárkaté zvěře a dokládají vliv prostředí na přenos cizopasníků z jednoho druhu zvěře na druhý. Při bližší specifikaci druhů Eimerií se autoři od sebe liší. U daňčí zvěře uvádí Husák (1986) čtyři druhy kokcidií z rodu Eimeria (E. cervi, E, parva, E. auburnensis, E. gallivalerioi). Páv et al. (1981) zaznamenal u jelení a daňčí zvěře druhy E. asymetrica, E. austriaca, E. cervi, E. elaphi, E. robusta, E. sordina a E. schoenbuchi. Mimo výše uvedených druhů uvádí Chroust (1998) kokcidii E. wapitii. Zajíček a Páv (1984) u tohoto druhu zvěře zaznamenali kokcidie E. elaphi a E. sordida. Pro potřeby obory byly kokcidie označeny jako Eimeria sp., dále již nebyl druh při výzkumu blíže určen. Chroust (2001) uvádí častý výskyt prvoků rodu Babesia. Páv et al. (1981) uvádí nálezy Babesia u daňčí zvěře, které dosahují 11% vyšetřovaných kusů. Lukešová a Páv (1989) rodu nalezli u této zvěře rod Sarkocystis. V oboře tito paraziti zaznamenáni nebyli.

6.2. Výskyt plicních nematodů Výskyt plicních nematodů Bicaulus (Varestrongylus) sagitatus a Dictyocaulus noerneri je v oboře Volský žlab zaznamenán v různě silných intenzitách invazí během roku. Častější je výskyt Bicaulus sagitatus, Dictyocaulus noerneri se vyskytuje pouze ojediněle (Bukovjan 2006 – ústní sdělení). Kotrlý 1970, Kotrlý a Kotrlá (1972), Páv et al. (1981) a Chroust (2001) tyto výsledky potvrzují a různou intenzitu invaze těchto plicnivek dávají do souvislosti s proměnlivým počasím a roční dobou. Nárůst intenzity těchto nematodů zaznamenali v teplých měsících v roce. To se shoduje i s výsledky z obory, kdy nárůst intenzity je nejčastěji v období květen až září. Bačinský a Špeník 46

(1972) plicnivku rodu Dictyocaulus u daňčí zvěře nepotvrdil, u rodu Bicaulus zaznamenal častý výskyt. Chroust (1987, 2001) a Páv et al.(1981) oba tyto druhy ve svých výzkumech zaznamenali, hojnější byl rod Bicaulus. Po podání antihelmintických přípravků intenzita invazí nematodů nebyla zaznamenána. Po třech až čtyřech měsících došlo opět k jejímu nárůstu. Bukovjan (1996) obdobně jako Chroust a Vitula (2005) prokázali vysokou antihelmintickou účinnost Cermixu premix proti těmto plicnivkám. Posledně uvádění autoři uvádí, že v poměrně krátké době u dančí zvěře (dva roky) došlo k úplnému útlumu výskytu parazitů. Výsledky prezentované v této práci to plně nepotvrdily.

6.3 Výskyt hlístic zažívacího traktu Nejčastěji se vyskytujícími parazity jsou Chabertia sp. a Ostertagia sp. Tyto výsledky se rozcházejí s výzkumy Bačinského a Špeníka (1972), kteří vyšetřovali spárkatou zvěř na helmintózy. Tito autoři paratzita Chabertia sp. zaznamenali ze všech hlístic v nejmenší extenzitě a Ostertagia sp. u daňčí zvěře nezaznamenali. Ostatní parazity uvedené ve výsledcích rovněž potrvrzují. Chroust (2000) ve svých výzkumech u daňčí zvěře neuvádí Bunostomum sp., jinak ostatní rody rovněž zaznamenal. Ciberej et al., 1992 zaznamenal výskyt Trichuris sp. a to u 6 % sledované populace. Kotrlá et al. (1984) uvádí výskyt Haemonchus sp. nejčastěji v měsíci květen až červenec, výjmečně v ostatních měsících. S tímto poznatkem se shoduje i moje práce. Vliv antiparazitárních přípravků (Cermix a Rafendazol) je průkazný a podle vyšetření tři až čtyři měsíce po podání medikamentu zvěři byli paraziti zcela utlumeni. Poté jejich invaze vzrostla, ale pouze do střední intenzity. Rovněž Ševčík a Straková (1999) a Chroust a Vitula (2005) potvrzují útlum těchto hlístic a uvádějí, že při použití vyššího dávkování lze některé druhy úplně eliminovat.

.

47

7. Závěr a doporučení do praxe Cílem práce bylo vyhodnotit zdravotní stav zvěře se zaměřením na parazitofaunu v uzavřeném obratu stáda. Materiál byl získán při pořízení zvěře v roce 1991, kdy byla veškerá zvěř vyšetřena individuálně a následně v letech 1997 – 2006, kdy byly vyšetřeny směsné vzorky reprezentující celou skupinu zvěře. V oboře Volský žlab se vyskytují u populace daňčí zvěře kokcidie rodu Eimeria sp. ve slabé intenzitě invaze. Plicní nematodi jsou zastoupeni druhy Bicaulus sagitatus a vzácněji Dictyocaulus noerneri ve slabé až střední intenzitě invaze. Z hlístic zažívacího traktu se vyskytují

Chabertia sp., Ostertagia sp., Cooperia sp., Trichuris sp.,

Nematodirus sp., Trichostrongylus sp., Haemonchus sp. a Bunostomum sp. rovněž ve slabé až střední intenzitě. Parazité Haemonchus sp. a Bunostomum sp. se v původní populaci, dovezené do obory Volský žlab z obory Březka nevyskytovali, byli zavlečeni do chovu se zvěří pocházející z Maďarska. Monitoring zdravotního stavu a tlumení parazitóz je sice nákladnou položkou, ale projeví se pozitivně na dobré kondici zvěře i kvalitě trofejí (Příloha č. 4).

Pro praxi je třeba podotknout několik následujících bodů, které bych doporučil aplikovat do každého chovu zvěře.

-

pravidelný monitoring zdravotního stavu populace zvěře všech věkových skupin.

-

podávání vhodných antiparazitárních přípravků musí být prováděno na základě determinace vyskytujících se parazitů, aby bylo zaručeno pokrytí jejich celého druhového spektra

-

provádění asanace krmelišť, okolí krmných zařízení, popřípadě biotopů mezihostitelů určitých druhů parazitů z důvodu zamezení jejich vývoje a přenosu na zvěř.

48

8. Summary The aim of the work was the evaluation of the game’s health with a view to parasitosis in a closed flock. All of used information was gathered with the acquisition of the game in 1991, when every animal was examined individually and then in 1997-2006, when mixed samples representing the whole group of game were examined. In the population of fallow deer in game preserve Volský žlab there occur coccidium Eimeria sp. in a small intensity of invasion. Lung worms are represented by species Bicaulus sagitatus and rarely Dictyocaulus noerneri in a small to medium invasion. Among filaria of the digestive tract there occur Chabertia sp., Ostertagia sp., Cooperia sp., Trichuris sp., Nematodirus sp., Trichostrongylus sp., Haemonchus sp. and Bunostomum sp. also in a small to medium intensity. Parasits Haemonchus sp. a Bunostomum sp. Monitoring of the health and supressing of parasitosis is an expensive affair, which will be on the other hand positively showed at the good condition of the game, even at the quality of trophies (Supplement number 4).

For practise there must be mentioned a few points, which I would recommend to every game breeding:

-

regular monitoring of the health of the game population in every age

-

giving the suitable antiparazitic preparations must be done on the basis of determination of parasites, in order to be quaranteed the covering of their whole genetic spectrum

-

performing the rehabilitation of masts, surrounding feeding equipments, eventually biotopes of intermediate hosts of specific kinds of parasites by reason of preclusion of their evolution and transfer on the game

49

9. Seznam literatury BARTOŠ, L. et al. (2000): Biologie jelenovitých: Sborník z celostátního semináře konaného ve dnech 19. a 20. června v Hranicích, Asociace farmových chovů jelenovitých v ČR a Výzkumný ústav živočišné výroby Praha Uhříněves BEDNÁŘ, P. (2006): Vliv výživy na zdravotní stav daňčí zvěře a kvalitu paroží, Diplomová práce MZLU Brno BUKOVJAN, K (2006): Katalog krmných směsí pro zvěř, Výroba krmiv, Stříbrné Hory 2006 BUKOVJAN, K. (1994): Habilitační práce, VFU Brno. BUKOVJAN, K. (1996):.Odborný seminář Lesy ČR, Lesní závod Židlochovice 1996 CIBEREJ, J. et al. (1992): Chov a choroby zveri. Skripta Univerzity veterinárského lékárstva, Košice, 220 s., ISBN 80-85569-02-7 ČECH, S., HORKÝ, D. (2005): Přehled obecné histologie. Masarykova univerzita, Lékařská fakulta, Brno, 140 s., ISBN 80-210-3854-3 DYK, V. (1976): Metody laboratorní a terénní parazitologie. SZN Praha HROMAS, J. a kol. (2000): Myslivost. Matice lesnická, Písek HUSÁK, F. et al. (1986): Daněk, sika, jelenec. SZN Praha, 320 s. CHROUST, K. (1982): Výsledky sledování účinnosti některých širokospektrých anthelmintik u spárkaté zvěře. Folia venatoria;12: str. 209-215 CHROUST, K. (1983): Sledování anthelmintické účinnosti fenbendazolu proti plicním a gastrointestinálním hlísticím u spárkaté zvěře. Sborník vědeckých prací ÚSVÚ Praha;č.13, str. 98-103. CHROUST, K. (1987): Současný stav a možnosti tlumení motolice obrovské (Fascioloides magna) u zvěře. Veterinářství; č.37, str.514-515 CHROUST, K. (1987): Rozšíření kokcidióz a helmintóz u přežvýkavé spárkaté zvěře v ČR, Folia venatoria, č. 17 CHROUST, K. (1987):Tabulka prevalence a intenzity infekce motolicemi, tasemnicemi a vývojovými stádii tasemnic u přežvýkavé spárkaté zvěře podle Chrousta 1987. Myslivecké listy/Hunting Letters CHROUST, K. (1998): Veterinární protozoologie, Skriptum Veterinární a farmaceutické univerzity Brno, str. 46-48, ISBN 80-85114-27-5

50

CHROUST, K. (2000):Prevalence hlístic podčeledi Osterteginae a zastoupení ostatních hlístci gastrointestinálního traktu u jednotlivých druhů spárkaté zvěře podle Chrousta 2000. Myslivecké listy/Hunting Letters CHROUST, K. (2001): Parazitární choroby spárkaté zvěře, Myslivecké listy/Hunting Letters, Suplementum No.I CHROUST, K., VITULA, F. (2005): Antihelmintická účinnost Cermixu premix na hlístice u zvěře Veterinářství,č. 55: 707-713. JURÁŠEK, V., DUBINSKÝ P. (1993): Veterinárná parasitológia, Príroda, Bratislava KOLOZUB, O. (2003): Obora Volský žlab. Svět myslivosti. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy. 2003, 5: str. 29 – 31. KOTRLÁ, B. et al. (1984): Parazitózy zvěře, Praha: Československá akademie věd, 1. vydání, 191 str. KOTRLÝ, A. (1958): Plicní helmintofauna spárkaté zvěře v ČSR, Československá parazitologie, 5, č. 2 KOTRLÝ, A. (1970): Plicnivky spárkaté zvěře, Ústav veterinární osvěty KOTRLÝ, A., KOTRLÁ, B. (1972): Helmintofauna spárkaté zvěře, Folia venatoria II, str. 141-159 KRUL, J. SCHANZEL, H. (1967): Patogenita plicnivek u přežvýkavců a spárkaté zvěře, Veterinární medicína, č 12, str. 709-713 LUKEŠOVÁ, L., PÁV, J. (1989): Sarkocystóza spárkaté zvěře v České socialistické republice. Folia venatoria č. 19 NOVOBILSKÝ, A., KOUDELA, B. (2005): Terapie a tlumení fascioloidózy spárkaté zvěře. Veterinářství, 55, str. 98-102 NOVOBILSKÝ et al. (2004): Léčba fascioloidózy daňků skvrnitých (Dama dama). Sborník ze VI. konference mladých vědeckých pracovníků na FVHE VFU 2. 6. 2004, VFU Brno, str. 187-192. PÁV, J. et al. (1981): Choroby lovné zvěře, SZN Praha, 227 s. PELLÉRDY, L. (1974): Coccidia and coccidious, Budapešt:Akademia Kiado, 1200 s. RYŠAVÝ, B. (1954):Příspěvek k poznání kokcidií našich i dovezených obratlovců, Čs. parasitologie, 1/1954 ŘEHÁK, L.A. (1998): Sborník referátů ,,Daňčí zvěř‘‘, Písek

51

SKRJABIN, K. I. et al. (1956): Parazitologie domácích zvířat, SZN Praha, 282 s. ŠEVČÍK, B. (2000): Tlumení parazitóz spárkaté zvěře z hlediska myslivecké praxe. Myslivost,12/2000, str.16-17. ŠEVČÍK, B., STRAKOVÁ, J. (1999): Zkušenosti s aplikací antiparazitárních přípravků u spárkaté zvěře v ČR. Referát z konference Problematika chovu a chorob zvěře, Brno ŠPENÍK, M. (1977): Choroby pol´ovnej zveri, Príroda, vydavatelství knih a časopisů, Bratislava, 228 s. ŠTOLC, P. (1996): Škody na lesních porostech způsobované spárkatou zvěří při vysokých stavech a intensivním obhospodařování objektu – Volský žlab. Diplomová práce, ČZU Praha. VELEK, J et al. (1977): Předčasná tvorba prvotního paroží u daňka skvrnitého, Lesnictví 6, str. 497-500 VELEK, J., PÁV, J. (1972): Chov v oboře Březka. Práce VÚLHM WOLF, R. et al. (2000): Rukověť chovu daňčí zvěře. Matice lesnická, Písek, 198 s., ISBN 80-86271-05-6

52

10. Přílohy: Příloha č. 1 Mapové podklady umístění obory Příloha č. 2 Vyšetření výchozího stavu zvěře: Tab. 1 Výchozí stav Březka 1991 (individuální vyšetření) Tab. 2 Výchozí stav IMPORT 1991 (individuální vyšetření) Graf 1 Intenzita invazí BŘEZKA 1991 Graf 2

Intenzita invazí IMPORT 1991 - Maďarsko (1. část)

Graf 3 Intenzita invazí IMPORT 1991 – Maďarsko (2. část) Příloha č. 3 Vyšetření zvěře v jednotlivých letech: Tab. 3 Vyšetření rok 1997 (směsné vzorky) Tab. 4 Vyšetření rok 1998 (směsné vzorky) Tab. 5 Vyšetření rok 1999 (směsné vzorky) Tab. 6 Vyšetření rok 2000 (směsné vzorky) Tab. 7 Vyšetření rok 2001 (směsné vzorky) Tab. 8 Vyšetření rok 2002 (směsné vzorky) Tab. 9 Vyšetření rok 2003 (směsné vzorky) Tab. 10 Vyšetření rok 2004 (směsné vzorky) Tab. 11 Vyšetření rok 2005 (směsné vzorky) Tab. 12 Vyšetření rok 2006 (směsné vzorky) Graf 4 Intenzita invazí rok 1997 Graf 5 Intenzita invazí rok 1998 Graf 6 Intenzita invazí rok 1999 Graf 7 Intenzita invazí rok 2000 Graf 8 Intenzita invazí rok 2001 Graf 9 Intenzita invazí rok 2002 Graf 10 Intenzita invazí rok 2003 Graf 11 Intenzita invazí rok 2004 Graf 12 Intenzita invazí rok 2005 Graf 13 Intenzita invazí rok 2006 Příloha č. 4 Shozy daňčí zvěře rok 2007: Foto č. 1: Daněk 6 let, maďarská linie, 198,2 C.I.C. Foto č. 2: Daněk 6 let ,maďarská x březkovská linie, 192,7 C.I.C Foto č. 3: Daněk 5 let, maďarská linie, 186,3 C.I.C

53

Foto č. 4: Daněk 6 let, březkovská linie, 189,1 C.I.C Foto č. 5: Daněk 5 let, březkovská linie, 182,9 C.I.C

54