Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Pavla Vilímková
Téma dětství v prózách Stephena Kinga
Katedra bohemistiky Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Marek Nagy Studijní program: Česká filologie se zaměřením na editorskou činnost ve sdělovacích prostředcích
2010 1
Ráda bych poděkovala všem, kteří mi zapůjčili potřebnou literaturu nebo mě jakkoli podpořili při psaní této bakalářské práce. Zejména děkuji mému vedoucímu Mgr. Marku Nagyovi, který pro mě toto téma vybral a s nímţ jsem měla moţnost podrobně prokonzultovat náplň práce.
Prohlašuji, ţe jsem svou práci napsala samostatně a výhradně s pouţitím citovaných pramenů.
V Olomouci dne 10.5.2010
Pavla Vilímková
2
Obsah Obsah .................................................................................................................. 3 1 Úvod ................................................................................................................. 4 2 Horor ................................................................................................................ 6 2.1 Historie hororového ţánru .............................................................................. 6 2.2 Charakteristika hororu.................................................................................. 10 2.2.1 Definice a význam hororu jako literárního ţánru ....................................... 10 2.2.2 Co dělá horor hororovým? ........................................................................ 12 2.2.3 Sloţení typického hororového díla ............................................................ 15 3 Stephen King: ţivot a dílo ............................................................................... 16 3.1 Zkoumaná próza .......................................................................................... 16 3.1.1 To .............................................................................................................. 17 3.1.2 Srdce v Atlantidě : Ničemní muţi ve ţlutých pláštích ................................. 17 3.1.3 Ţhářka ...................................................................................................... 18 3.1.4 Čtyři roční doby : Tělo ............................................................................... 19 3.1.5 Noční směna : Poslední příčka ţebříku ..................................................... 19 3.1.6 Pátá čtvrtina : Dům v Javorové ulici .......................................................... 20 3.1.7 Pátá čtvrtina : Můj hezký poník ................................................................. 20 4 Dětství ve vybraných dílech Stephena Kinga .................................................. 22 5 Závěr .............................................................................................................. 32 6 Seznam literatury ............................................................................................ 33
3
1 Úvod Hlavním předmětem této bakalářské diplomové práce je způsob zpracování tématu dětství ve vybraných prózách amerického spisovatele Stephena Kinga. Jedním z důvodů, proč psát právě o Stephenu Kingovi, autorovi hororových románů a povídek, je téměř absolutní absence jakéhokoliv odborného, nebo i laického materiálu, který by byl dostupný pro české literární publikum a který by přibliţoval tvorbu, a potaţmo i ţivot, tohoto celosvětově úspěšného současného autora. O tom, ţe je Stephen King tolik populární, svědčí nejenom hodnocení čtenářů1 a to, ţe se 52 jeho titulů průběţně objevilo v ţebříčcích 150 nejprodávanějších knih roku2, ale i počet ocenění, která za svou spisovatelskou kariéru získal (mimo jiné je drţitelem čestné medaile za významný podíl na americké literatuře, která se uděluje v rámci výročních amerických cen The National Book Award). O jeho významu pro světovou literaturu se pozitivně vyjadřuje také např. A. O’Hehir, N. Carrol, T. Magistrale nebo S. T. Joshi, který ve své monografii označuje Kinga „nejvýznamnějším publikujícím fenoménem moderní literatury.“3 Vzhledem k tomu, ţe Stephen King píše a vydává od roku 19744 nejméně jednu knihu ročně (ať uţ se jedná o samostatný román nebo sbírku povídek), nabízí jeho obsáhlé dílo nezměrné mnoţství námětů a témat k podrobnějšímu zkoumání. Jak uţ bylo zmíněno výše, tato práce se bude zabývat dětstvím, které je v prózách Stephena Kinga jedním ze stěţejních témat a vyskytuje se v mnoha jeho dílech. Z Kingových próz zaměřujících se právě na dětství a na děti jako hlavní hrdiny příběhu jsem vybrala celkem sedm textů, které jsou si v mnohém podobné a zároveň společně utvářejí komplexní pohled na dané téma. Jedná se
1
Srov. např. http://stephenking.kbx.cz/knihy.php
2
Pozn. Jedná se o ţebříček Best-Selling Books Database uveřejněný na stránkách amerického deníku US Today. http://content.usatoday.com/life/books/booksdatabase/default.aspx?sortBy=author&lastValue=0&se archType=2&searchValue=stephen%20king 3
Srov. „Stephen King is the most remarkable publishing phenomenon in modern literature.“ (JOSHI, S. T. The Modern Weird Tale. 2001, S. 62.) 4
Pozn. V tomto roce byl vydán Kingův první román Carrie, který e po zpracování do filmové podoby stal nejprve americkým a posléze celosvětovým megahitem a který Stephena Kinga doslova katapultoval mezi nejpopulárnější autory hororové literatury.
4
o romány To, Ničemní muţi ve ţlutých pláštích a Ţhářka, novelu Tělo a povídky Poslední příčka ţebříku, Dům v Javorové ulici a Můj hezký poník. Cílem této práce je analyzovat tematiku dětství ve vybraných prózách a určit, proč se Stephen King, jakoţto čelný představitel moderní hororové literatury, tímto tématem zabývá a častokrát se k němu obrací, jaká je pozice tohoto tématu v kontextu Kingova díla a dále jaká je jeho specifičnost a funkce. Přístup k tématu dětství a pohled na něj jsem si rozdělila do několika částí, které povaţuji za nejvýraznější prostředky zpracování tohoto tématu v Kingově díle. První z nich je zobrazení dětí jako hlavních postav díla. V této části charakterizuji dětské hrdiny především z hlediska výrazných psychických, potaţmo i fyzických rysů, kterými jsou v dětské společnosti také nejčastěji vnímány. Druhou částí, která je v dětství nejen literárním, ale také reálném, podstatným faktorem, jsou vztahy dětí s jejich rodiči. Třetím důleţitým faktorem jsou vztahy mezi sourozenci, kteří jsou od sebe odděleni výrazným věkovým rozdílem, a vzájemné vztahy mezi dětmi stejného věku. S tímto bodem také úzce souvisí první lásky a zamilovanost, coţ jsou další poměrně časté jevy vyskytující se v Kingových dílech spojených s dětstvím. Čtvrtá část podává komplexní pohled na to, jak děti přijímají do svého ţivota nadpřirozeno a zlo, jak se jejich vnímání těchto skutečností liší od vnímání dospělých a proč se s tím eventuálně dokáţou snadněji vypořádat. Pro potřeby této práce není důleţité, zda se všechny výše zmíněné body vyskytují ve všech sedmi prostudovaných dílech, ale právě jejich vzájemné působení a propojení. Zajímat mě bude především, jakými rozlišnými způsoby Stephen King téma dětství zpracovává a vyuţívá jej ve svých prózách, a jak to ovlivňuje významovou stavbu jeho děl. Důleţité bude také zjištění, zda King toto téma v souvislosti s ţánrem hororu pouze nevyuţívá k prvoplánovému působení na lidské city.
5
2 Horor Strach je nejstarším a nejsilnějším lidským citem, a proto by bylo více neţ vhodné, aby se hororový ţánr po mnoha stoletích své existence konečně stal oprávněnou a váţenou literární formou. Přestoţe vkus většiny čtenářské obce vţdy na první místo stavěl příběhy plné obyčejných a veskrze pozitivních citů a událostí (a se stoprocentní pravděpodobností tomu tak bude i v budoucnosti), strašidelný příběh, který se začal vyvíjet uţ od dob ústní lidové slovesnosti, „přeţil, rozvinul se a dosáhl pozoruhodných výšin dokonalosti; zakládá se totiţ na hlubokém a elementárním principu, jenţ sice neupoutá kaţdého, ale mysli obdařené potřebnou vnímavostí přitahuje pronikavě a trvale.“5 2.1 Historie hororového žánru
Lze předpokládat, ţe hrůzostrašný příběh, který je úzce spjatý s nejstaršími emocemi, je stejně starý jako první vypravěč sedící u ohně ve své pravěké jeskyni. Prvek děsu se objevuje uţ v nejstarších baladách a kronikách, byl výrazným rysem magických rituálů, slouţil k vyvolávání démonů a přízraků. Náznaky nadpřirozeného strachu se objevují uţ v antické literatuře, silněji se ovšem promítl do folklóru v období temného středověku, kdy se do povědomí evropského obyvatelstva dostávají taková slova jako čarodějnice, upír a vlkodlak. Z tohoto prostředí vyrostly typizované postavy, mýty a legendy, které se v hororové literatuře objevují v nejrůznějších moderních mutacích aţ do dnešní doby. Z nejvíce známých středověkých a renesančních děl oplývajících děsem, hrůzou a nadpřirozenem se nám vybaví např. skandinávská Edda, anglosaský Beowulf, německé příběhy o Nibelunzích, Danteho Boţská komedie, která se stala průkopnickým dílem makabrózní atmosféry, Marlowův Doktor Faust, případně Shakespearův Mackbeth nebo Hamlet. Během sedmnáctého a osmnáctého století postupně přibývají pověsti a balady zaloţené na temném příběhu, stále jsou ovšem na okraji literárního spektra, utlačovány neškodnou a uznávanou literaturou. Za vlády královny Anny se do Anglie dostávají překlady orientálních příběhů a nastává znovuzrození romantického cítění. Nejprve se projevuje u básníků, kteří do svých děl vnášejí nové pocity odcizení a strachu, postupně se dostává i do prací prozaiků, aţ se 5
Cit. LOVECAFT, H. P. Bezejmenné město a jiné povídky. Praha : Aurora, 1998. Nadpřirozená hrůza v literatuře, s. 159-248. ISBN 80-85974-46-0.
6
zformuje do podoby nové spisovatelské školy, „gotické školy dlouhých i krátkých hrůzných a fantastických próz, jejíţ literární potomstvo se tak rozhojnilo a v mnoha případech dostálo vynikající umělecké hodnoty.“6 Přestoţe se uţ před ním vyskytovali váţení autoři, kteří svá díla formovali na základě strašidelna, jako byl např. Blake, Coleridge, Hogg, Keats, Moore a Goethe, za skutečného zakladatele hororu jako trvalého literárního ţánru je povaţován anglický spisovatel Horace Walpole, a to především díky svému románu Otrantský zámek, který se těšil nebývalé oblibě i u nejváţnějšího čtenářského publika, dočkal se opakovaných vydání, brzké dramatizace a dosud nevídaným způsobem ovlivnil celoevropskou strašidelnou literaturu. Hlavním přínosem Otrantského zámku bylo vytvoření nového typu scény, postav a příhod, kterých posléze vyuţili spisovatelé, jimţ byla strašidelná literární forma bliţší. Došlo ke vzniku napodobitelské gotické školy, která o několik desítek let později inspirovala prvního skutečného spisovatele hrůzy Edgara Allana Poea. Gotický román se stává ustáleným literárním ţánrem a ke konci osmnáctého století je příběhy tohoto typu čtenářstvo doslova zahlceno. V roce 1789 vychází první ze šesti románů jedné z nejslavnějších hororových autorek své doby, Ann Radcliffové. Její proslulé romány a především nejslavnější z nich, kterým jsou Záhady Udolpha, nastavily pozdějším hrůzostrašným příběhů vyšší měřítka a udělaly z nich módu tehdejší doby. Uţ o dva roky později je ovšem sláva Záhad Udolpha překonána románem Mnich autora Matthewa Gregoryho Lewise, který své mistrovské dílo okořenil o spoustu nepředstavitelných zrůdností. Na úplném počátku devatenáctého století se anglické a německé gotické romány utápějí v průměrnosti a pro vyspělé a v tomto směru vzdělané publikum se stávají pouhou směšností a trapností. Neţ však gotická škola nadobro zamlkla, objevil se její poslední, zato největší představitel Charles Robert Maturin. Tento excentrický irský kněz po řadě rozmanitých spisů stvořil v podobě románu Poutník Malmoth mistrovské dílo gotického románu. Nejvýznamnější autorkou brzké pogotické hororové literatury je bezesporu manţelka básníka lorda Byrona Shelleyho, Mary Shelleyová. Svůj nejslavnější román, který se stal jedním z nejklasičtějších hororových děl všech dob, Frankenstein neboli moderní Prométheus, napsala v soutěţi se svým manţelem a Johnem Williamem Polidorim o to, kdo vytvoří nejlepší hrůzostrašný příběh.7 6
Cit. Tamtéţ.
7
Pozn. Polidori v rámci této soutěţe napsal dílo Upír, které se později stalo předlohou slavného Draculy od Brama Stokera.
7
Třicátá léta devatenáctého století znamenají pro hororovou literaturu obrovský přelom, o který se zaslouţil americký spisovatel, mimo jiné povaţovaný za tvůrce povídky jako právoplatného literárního ţánru, Edgar Allan Poe. O Poeově významu pro strašidelnou literaturu svědčí i slova dalšího z nejklasičtějších hororových autorů, H. P. Lovecrafta: „Většina autorů strašidelné literatury před Poem pracovala jakoby potmě, bez pochopení psychologického základu působení hrůzy, a byla více či méně zatíţena konformitou vůči jistým prázdný, literárním konvencím, k nimţ patří šťastný konec, odměněná ctnost a prázdná morální didaktičnost, přejímání populárních měřítek a norem a snaha autora vnutit příběhu své vlastní cítění a stranit zastáncům nereálných představ většiny. Poe naproti tomu chápal bytostnou nestranickost skutečného umělce a věděl, ţe funkcí tvořivé literatury je pouze vyjadřovat a vykládat události a city tak, jak jsou, bez ohledu na to, k čemu směřují a co dokazují – zda jsou dobré nebo zlé, přitaţlivé nebo odpudivé, povzbuzující či skličující, a ţe autor vţdy působí jako pozorný a nezaujatý zapisovatel, a ne jako učitel, sympatizant nebo propagátor.“8 Poe se svou povahou silně přikláněl k pocitům zmaru a odcizení, proto byl ve svých dílech zaměřen na spíše negativní a nepříjemné silné city a příhody. Poeovy přízraky tak dostaly podobu přesvědčivé zlovolnosti a tím stanovily novou realistickou normu v historii hororové literatury. K tomu všemu přispěl také Poeův do té doby neznámý vědecký přístup, ve kterém pracoval s analytickou znalostí skutečných pramenů lidského strachu. „Kdyţ takto stanovil vzor, pozdější autoři byli přirozeně nuceni se ho drţet, aby vůbec obstáli v konkurenci. Tak tedy došlo k rozhodnému obratu v hlavním proudu makabrózní prózy. Poe také zahájil módu dokonalého řemesla, a přestoţe se dnes některá jeho vlastní díla zdají poněkud melodramatická a málo rafinovaná, můţeme dodnes sledovat jeho vliv v takových věcech, jako je udrţení jednotné nálady a vyvolání jediného celkového dojmu v příběhu a také neúprosné okleštění podrobností na ty, které mají přímou souvislost se zápletkou a budou se zřetelně podílet na jejím vyvrcholení.“9 Poe je představitelem nové, technicky vyspělejší strašidelné školy zbavené iluzí, která vznikla v příznivém období první poloviny devatenáctého století. Jinou školu, zaloţenou na tradici morálních hodnot, zdrţenlivosti, fantazie a alegoričnosti, zaloţila další slavná postava americké literatury, Nathaniel 8
Cit. LOVECAFT, Howard Phillips. Bezejmenné město a jiné povídky. Praha : Aurora, 1998. Nadpřirozená hrůza v literatuře, s. 159-248. ISBN 80-85974-46-0. 9
Cit. Tamtéţ.
8
Hawthorne. Stejně jako Poe i Hawthorne se snaţí ve svých dílech nahlíţet do lidského nitra a prohlubovat psychologickou analýzu. Dalšími zajímavými postavami strašidelné literatury a literatury hororu devatenáctého století jsou např. Ambrose Bierce, Mary E. Wilkinsová, Oscar Wilde, Bram Stoker10, Arthur Machen nebo Joseph Sheridan Le Fanu. Nejstarší a nejznámější formou hororu jsou tzv. duchařské příběhy, kterými byla označována dokonce i díla v první polovině dvacátého století, přestoţe se v nich ţádní duchové nevyskytovaly. Nejpopulárnější byly především v Anglii. Hororový ţánr se začal rozvíjet a formovat do dnešní podoby aţ s příchodem tzv. Pulp magazínů, které se specializovaly na jednotlivé subţánry hororového ţánru. Jedním z nejznámějších pulp magazínů jsou bezpochyby Weird Tales, které začaly vycházet roku 1923 ve Spojených státech amerických. Po Edgaru Allanu Poeovi se i ve dvacátém století vyskytuje postava, která dala hororové literatuře novou formu a dokonce ji obohatila o nový subţánr, vystavěný na koncepci známé především ze sci-fi literatury. Tou postavou je americký spisovatel H. P. Lovecraft, který je hororovému publiku znám nejen jako teoretik tohoto ţánru, ale také jako autor tzv. Mýtu Cthulhu. Byl také jedním z prvních, kteří označili strašidelnou literaturu termínem horror. Největší rozvoj hororové literatury přichází v druhé polovině dvacátého století, kdy postupně vycházejí tři nejznámější díla – Psycho Roberta Blocha, Rosemary má děťátko Iry Levina a Exorcista Williama Petera Blattyho. Ačkoliv se do povědomí veřejnosti dostaly především díky svým filmovým adaptacím, patří mezi to nejlepší, co bylo v rámci hororového ţánru kdy vytvořeno. Enormní popularita těchto tří románu měla na svědomí obrovský zájem o další a další jim podobná díla. Toho vyuţil i nováček v ţánru, Stephen King, který se svými třemi prvotinami, Carrie, Salem's Lot a Osvícení, stal hlavním představitelem moderního hororu, přitáhl k němu další čtenáře a otevřel tak bránu i méně významným autorům. V osmdesátých letech přestává být o hororovou literaturu zájem. Kniţní trh je tímto ţánrem doslova zahlcen, a proto se stává, ţe se čtenářům do rukou dostávají stále méně kvalitní díla, často také zaloţená na prostém kopírování stylu stále více populárnějšího Stephena Kinga. Na obranu proto vznikají díla kombinující klasické hororové prvky s prvky známými z jiných ţánrů. Nelze upřít, ţe pro oblíbenost hororového ţánru má v celém dvacátém, a samozřejmě i jednadvacátém století, nezměrný význam rozvoj kinematografie 10
Pozn. Jeho nejslavnějším dílem je bezesporu román Dracula, který se stal doslova normou pro moderní pojetí upírské legendy.
9
a počítačových a jiných her, přesto by se pravděpodobně dočkal stejné popularity i bez jejich přičinění. 2.2 Charakteristika hororu
Na otázku, co to vlastně je horor, se velmi sloţitě odpovídá. Pokud se ještě před několika málo lety někdo přiznal k tomu, ţe hororová literatura patří k jeho oblíbeným literárním ţánrům, nebo dokonce ţe je jejím autorem, většině lidí ihned na mysli vyvstal obraz Freddyho Krugera nebo Michaela Meyerse, namísto aby si vybavili skutečná hororová klasická díla, jako je uţ výše zmiňovaný Frankenstein anebo některá z děl velkého amerického hororového autora Raye Bradburyho11. Zvýšená popularita současného hororového filmu plného krve bohuţel zastiňuje reálnou podstatu hororu jako takového. Kdyţ si k tomu přidáme skutečnost, s jakou se horor posledních několika dekád stal marketingovým hitem a okupuje první místa ţebříčků v počtu nákladů, pochopíme, proč je odpověď tolik sloţitá. Přesto se o ni v následujících kapitolách pokusím. 2.2.1 Definice a význam hororu jako literárního žánru Jak uţ jsem zmínila výše, první, kdo v souvislosti se strašidelnou literaturou pouţil slovo horor, byl H. P. Lovecraft. Do českého jazyka se anglický termín horror překládá jako hrůza, zděšení, strach, úděs, nejčastěji se ovšem pouţívá počeštěná podoba horor, s kterou převáţně pracuji i já. Podle Encyklopedie literárních ţánrů je horor „ţánr populární literatury zaměřený na vyvolání pocitů hrůzy, strachu a napětí … (bývá definován) spíše z hlediska estetického jako silně emotivní příběh.“12 Webster's Collegiate Dictionary definuje horor jako bolestivý a intenzivní strach, úlek nebo hrůzu13. Z toho vyplývá, ţe primární funkcí hororové literatury je vyvolání takovýchto pocitů u čtenáře. Pokud se s touto definicí ztotoţníme, musíme si uvědomit, ţe k tomu, aby na nás horor takto působil, nemusí být plný 11
Pozn. Ray Bradbury je jedním z nejvýznamnějších autorů strašidelné literatury v období pod druhé světové válce. Mezi jeho nejznámější díla patří soubor hororových i jinak ţánrově zaměřených povídek Kaleidoskop a především Marťanská kronika, vyprávějící o fiktivní kolonizaci Marsu na přelomu druhého a třetího tisíciletí. 12
MOCNÁ, D.; PETERKA, J. Encyklopedie literárních ţánrů. 1. Praha : Paseka, 2004. 697 s. ISBN 80-7185-669-X. S. 253. 13
Horror.org : Horror Writers Association [online]. 2209 [cit. 2009-08-27]. What is horror fiction?. Dostupné z WWW:
.
10
duchů a démonů, naopak se v něm stále častěji vyskytují normální věci a postavy, z kterých jde moţná ještě větší strach, kdyţ si uvědomíme, jak mohou být doopravdy skutečné a potkat nás v reálném ţivotě. Douglas Winter v antologii Prime Evil svými slovy zapůsobil doslova jako lék na duši pro současné hororové autory, kdyţ prohlásil, ţe horor není klasický literární ţánr jako science fiction nebo western, ale ţe horor je především emoce.14 Atmosféra a vnímání strachu se v hororové literatuře odvíjí především podle toho, jakým lidem jsou konkrétní díla určena. Pokud jsou určena dětem, a i taková se vyskytují poměrně často, jsou plná stínů vynořujících se z polootevřených skříní nebo příšer číhajících pod postelí. S věkem se však vnímání strachu proměňuje, proto jsou díla zaměřená na dospělé publikum diametrálně odlišná. Strach dospělých je náročnější a rafinovanější, zaloţený na skutečných událostech. Přesto ţe se charakteristická hororová díla, jako jsou Poeoy povídky nebo Wildeův Obraz Doriana Graye, dostávají i do doporučené četby studentů středních škol, hororová literatura stále zůstává na pomezí a je povaţována za literární brak15. Příčina tkví především v povaze nakladatelského průmyslu. V roce 1974 tehdy ještě neznámému autorovi Stephenu Kingovi vychází prvotina Carrie. Román byl velmi brzy převeden do filmové podoby, která se stala velmi úspěšnou, a nový ţánr byl na světě. S Kingovou popularitou rostla popularita hororu jako takového a nakladatelství vydávala téměř cokoliv, co mohlo nést nálepku hororového díla. Na vlně zájmu se svezl i Hollywood, který takřka kaţdé literární dílo přetvořil ve filmy, zaloţené na stále stejných tématech, ze kterých si berou inspiraci dnes hojně rozšířené ţánrové parodie. Dříve, neţ to kdokoliv stihl zaznamenat, se hororová literární díla a hororové filmy staly synonymy a bylo čím dál těţší je navzájem od sebe rozpoznat. Původní originalita hororu se tak doslova ztratila před očima. S příchodem devadesátých let je čtenářstvo hororovou literaturou přehlceno a ta se tak stává jakýmsi undergroundem, o který projevují zájem pouze opravdový nadšenci. Horor se tak navrací ke své primární funkci, vzbuzovat v lidech negativní emoce, a jeho autoři jsou nuceni opět se ponořit do lidské psychiky, objevit, čeho se v současné době lidé bojí nejvíce. 14
Cit. Tamtéţ.
15
Pozn. Pojem brak vychází z německého „das Brack“ do češtiny překládaného jako kazové zboţí. Pokud je literární dílo označeno za brak, znamená to, ţe bylo vytvořeno za účelem komerčního úspěchu a finančního zisku. Často se jedná o dílo podbízivé, které se na úkor kvality snaţí zalíbit co nejširšímu čtenářskému spektru.
11
Zajímavým faktem dnešní doby je to, ţe se spousta autorů píšících díla zapadajících do ţánru hororu, jak jsem ho tu popsala, za hororové autory vůbec nepovaţuje. Deant Koontz se vehementně brání tomuto označení, ačkoliv se stal prvním prezidentem Asociace hororových spisovatelů. Clive Barker se také namísto hororového autora povaţuje spíše za mistra fantaskní literatury. Platí ovšem i paralela z druhé strany – miliony lidí na světě čtou s oblibou díla Stephena Kinga, ovšem jen málokterý z nich se zajímá i o další spisovatele hororového ţánru. 2.2.2 Co dělá horor hororovým?
Lidé neustále uvaţují nad tím, co přesně dělá strašidelné příběhy tolik atraktivní, čím je děsí a jak vlastně horor funguje. Uţ od pravěku platilo pravidlo „bojuj nebo zemři“ a lidé se jím řídili po dlouhé časy. S rozvojem civilizovaného ţivota se situace postupně uklidnila a tím začali lidé pociťovat, ţe jim chybí vzrušení z existence na pokraji, kdy si museli vybírat mezi ţivotem lovce nebo oběti. Aby ten tíţivý pocit alespoň z části zahnali, začali si vymýšlet strašidelné historky, které byly postupem doby dokonalejší, dokázaly rozbušit srdce, zrychlit dech a přinést pocit uspokojení alespoň z představy něčeho negativního. Na druhou stranu hororové příběhy nutily člověka nepokládat svět za tak bezpečný, jak se zdá, a dávaly mu moţnost trénovat se v psychické odolnosti, která by byla zapotřebí, kdyby se některá z fikcí stala realitou. Hororové příběhy si můţeme rozdělit do tří kategorií, podle toho, zda zahrnují věci, které se v reálném světě nikdy stát nemohou (např. útoky mimozemšťanů), které by se teoreticky mohly stát (např. zničení planety střetnutím s jiným vesmírným objektem), a věci, které se dějí i ve skutečnosti (např. příběh masového vraha). Kaţdá z těchto tří kategorií v člověku vyvolává jiný druh strachu. 2.2.2.1 Subžánry hororu16
Jak uţ bylo několikrát řečeno výše, horor byl na přelomu osmdesátých a
devadesátých
let
dvacátého
století
k mání
v kaţdém
knihkupectví
v nezměrném mnoţství. Proto se hledaly způsoby, jak v té změti nezapadnout 16
Pozn. Následující výčet subţánrů vychází z článku Pauly Guranové, uveřejněnému na webových stránkách www.fictionfactor.com (Fictionfactor : The Online Magazine for Fiction Writers [online]. 2002 [cit. 2009-10-16]. Horror Sub-Genres. Dostupné z WWW: .)
12
a být něčím originální. Díky tomu vznikají díla, která klasické hororové prvky kombinují s prvky charakteristickými spíše z jiných ţánrů literatury. Cross genre: Je samozřejmostí, ţe pokud bychom si jednotlivé literární ţánry nakreslili do jedné linie, horor by se prolínal skrz kaţdý z nich. Britové pro tento pojem pouţívají slovo „slipstream“, které vychází ze slova „slipping“ neboli vklouzávání. Jde tedy o jakési vklouzávání jednoho ţánru do druhého. Cutting edge: Vysvětlit tento pojem je poměrně obtíţné. Doslova jej lze přeloţit jako ostrá hrana. Autoři tvořící svá díla spadající do tohoto subţánru prakticky odmítají zavedené archetypální postavy a nadpřirozené aspekty, a nebo je vyuţívají s takovou originalitou, ţe jdou v protikladu k hororovým tradicím. Cutting edge můţe být drsný i jemný, psychologický, erotický, avantgardní, surrealistický i postmoderní, ale vţdy v jiném podání, neţ na jaké jsme zvyklý z klasických charakteristických ukázek. Dark fantasy: Tímto termínem se označují mnohá hororová díla. Jedná se zpravidla o takové příběhy, které obsahují určité nadpřirozené elementy, ovšem vyhýbají se nadpřirozeným fikcím typu upíra či vlkodlaka, které se řadí k jinému subţánru. Naopak se sem řadí moderní postavy mající nadpřirozené schopnosti, jako je Batman, Superman, Spiderman, Iron Man a jim podobné. Erotický horor: Láska, romantika i erotika se vyskytují snad v kaţdém ţánru, kaţdém literárním i filmovém díle, proto nemohou chybět ani v hororové literatuře. Téměř kaţdý náznak lásky zde ovšem konči tragicky, čímţ je podporována děsivost a hrůznost. Erotický horor není ale zaloţený jen na lásce, ale především na zobrazování děsivých událostí z oblasti erotického ţivota postav. Někteří teoretikové jej nazývají sexuální horor. Extrémní horor: Jaké jiné adjektivum v souvislosti s tímto ţánrem lze pouţít, neţ extrémní. Takováto díla se hemţí výrazy jako vyhřezlá střeva a tratoliště krve, snaţí se čtenáře co nejvíce znechutit. Velmi často to ovšem autoři s krvavými scénami přeţenou a jejich dílo se tak stává brakem nebo dokonce neúmyslnou parodií. Opakem extrémního hororu je jemný horor.
13
Gotický horor: Tento název se velmi často mylně pouţívá pro pojmenování hororu jako takového. Charakteristickými rysy gotického hororu jsou postavy uvězněném nějakém tmavém a tajemném místě, nejčastěji v kostelech, rozbořených hradech a podobně. Gotický horor se dělí na dva proudy – anglický a americký. Lovecraftian: Subţánr pojmenovaný podle jeho zakladatele Howarda Phillipse Lovecrafta vychází z předpokladu, ţe země byla kdysi osídlena dnes uţ neznámou rasou vládnoucí temnou silou, která se nyní chce vrátit a vzít si svou původní planety zpět do svých rukou. Noir: Příběhy tohoto typu se odehrávají v podsvětí plném kriminality a morální dvojznačnosti. Jsou plné temných, cynických a paranoidních témat korupce, odcizení, chtíče, násilí a odplaty. Psychologický horor: Tento subţánr je, jak uţ je patrné z jeho názvu, zaloţen na narušení lidské psychiky a následků s tím spojených. Psychologický horor si také často pohrává s paranoiou a nejednoznačností a obtíţné identifikace skutečné reality. Nadpřirozený horor: Nadpřirozený horor patří mezi nerozšířenější a neoblíbenější subţánry hororu. Téměř vše je v něm povoleno, neplatí v něm ţádná pravidla z reálného světa, vše se v něm dá vyřešit
za
pomoci
vyšší
síly
bez
logického
vysvětlení.
Nadpřirozený horor se dělí na další podkategorie podle toho, jaké nadpřirozené postavy se v něm vyskytují – jsou to např. elfové, skřeti, draci, démoni, čarodějové, upíři, vlkodlaci, zombie a další. Napínavý horor: V tomto subţánru se nikdy nevyskytují ţádné nadpřirozené postavy a věci, a přesto čtenáři poskytuje neustálý pocit strachu přicházejícího odněkud zvenčí. Napínavý horor není ovšem tak častý, jak bychom mohli očekávat. Pokud do něho autor vloţí více investigativního úhlu pohledu, stane ze z něho ţánr detektivní, pokud se v něm objevuje více akčních scén, přechází do ţánru thrilleru.
14
2.2.3 Složení typického hororového díla17
Carrol ve svém díle popisuje sloţení typického hororového příběhu, který nazývá komplexním odhalením zápletky a který obsahuje tyto čtyři části: počátek, odhalení, potvrzení a konflikt.18 Počátek: Základní funkcí první části příběhu je představit čtenářům hlavní zápornou postavu a její činy. Carrol počátek také nazývá tzv. manifestací monstra, která je moţná dvojím způsobem. V nadpřirozených hororech je nejčastěji monstrum ukázáno celé, v napínavých nebo psychologických hororech se záporné postavy zobrazují na počátku pouze v náznacích, stejně jako je tomu např. u detektivních příběhů. Odhalení: S poznáním monstra, nebo s poznáním událostí, za které nese zodpovědnost, přichází otázka, zda a jak jsou hlavní lidské postavy schopny odhalit původ, identitu a povahu těchto neobvyklých a nepochopitelných bytostí. Tato otázka bývá zodpovězena ve druhé části příběhu nazvané odhalení. Pro hrdiny příběhu přichází odhalení jako překvapení, nebo se na něm podílejí vlastním pátráním. Hlavní postavy jsou s monstrem seznámeny a vědí o jeho hrozbě, musí to však dokázat i ostatním, kteří jim bohuţel prozatím nevěří. Potvrzení: Ve třetí části příběhu se hlavním postavám podaří přesvědčit nevěřící skupinu lidí o existenci dosud nepoznaného zla. V podstatě jsou zde opakovány a potvrzovány skutečnosti, které čtenář získal z předchozích náznaků. Pro čtenáře to ovšem není ztracený čas, naopak mu to dává příjemný pocit nadřazenosti a vědomí, ţe vše pochopil, jak měl. Konflikt: Poslední část obsahuje přímou konfrontaci lidstva s monstrem, ať uţ nadpřirozeným nebo naprosto reálným. Velmi často nedochází v příběhu pouze k jednomu střetnutí. Z prvního souboje mohou hlavní postavy vyjít poraţeni, jejich výhodou jsou do té doby nepoznané vědomosti o uvaţování monstra, kterých pak vyuţijí v dalších, většinou vítězných střetnutích.
17
Pozn. Následující kapitola čerpá z knihy CARROLL, N. The Philosophy of Horror, or Paradoxes of the Heart. London : Routledge, 1990. 258 s. ISBN 0-415-90216-9. 18
Pozn. Carrol pro komplexní odhalení zápletky pouţívá název „complex discovery plot“, pro počátek „onset“, pro odhalení „discovery“, pro potvrzení „confirmation“ a pro porovnání „confrontation“. (Zde uvádím vlastní překlad.)
15
3 Stephen King: život a dílo Stephen Edwin King se narodil 21. září roku 1947 v Portlandu (Maine) jako druhý syn Donalda a Nellie Ruth Pisbury Kingových. Vysokoškolské studium ukončil na Mainské univerzitě v Oronu roku 1970 s titulem bakalář angličtiny a kvalifikací středoškolského učitele. V roce 1971 si vzal za ţenu Tabithu Spruceovou, se kterou ţije dodnes. Vychovali spolu tři děti, syny Joe Hilla a Owena Phillipa a dceru Naomi Rachel. V době vysokoškolského vzdělávání se Stephen King poprvé setkal s odborným psaním. Svými sloupky pravidelně přispíval do školních novin The Maine Campus a v roce 1967 vydal svou první profesionální povídku Skleněná podlaha (The Glass Floor). V raných letech manţelství vydával své povídky hlavně v pánských časopisech, mnohé z nich pak vyšly v povídkové knize Noční směna (Night Shift). Na podzim roku 1971 přijal místo učitele angličtiny na Hampdenské veřejné škole v Maine. Po večerech a jiných volných chvílích se věnoval psaní povídek a začal pracovat na svém prvním románu Carrie. Na jaře roku 1973 nabídl tento román vydavatelství Doubleday & Co. Carrie vyšla v létě následujícího roku a znamenala okamţitý úspěch, díky kterému si Stephen King mohl dovolit opustit post středoškolského učitele a začal se věnovat psaní na plný úvazek. Po vydání druhého a třetího románu, Prokletí Salemu (Salem’s Lot) a Osvícení (The Shinning), se o Kingovi začalo definitivně mluvit jako o ikoně hororového literárního ţánru. Od té doby vydal více jak 40 románů a povídkových souborů, díky čemuţ se stal jedním z nejúspěšnějších spisovatelů současnosti. 3.1 Zkoumaná próza
Stephen King téma dětství a dětské postavy vyuţívá ve spoustě svých děl, od krátkých povídek aţ po rozsáhlé romány. Pro tuto bakalářskou práci jsem vybrala pouze sedm z nich, mezi další patří např. romány Carrie, Osvícení a Holčička, která měla ráda Toma Gordona a povídky Nadaný ţák nebo Děti kukuřice. V českém překladu vycházejí Kingova díla zpravidla nejdříve po třech letech dnes uţ plně pod záštitou nakladatelství Beta – Dobrovský. Jelikoţ je King velmi produktivním autorem a jeho tvorba se k nám víceméně dostala aţ s příchodem devadesátých let, nebylo moţné, aby se všech překladů ujal jenom 16
jeden člověk. Mezi nejčastější překladatele Kingových děl patří Ivan Němeček, Miloš Chlouba, Linda Bartošková a David Petrů. 3.1.1 To
V Americe byl tento román vydán poprvé v roce 1986, v českém překladu vyšel celkem pětkrát (1993, 2000, 2005, 2007 a naposledy v roce 2009). To (It) není pouze jeden z Kingových nejdelších románů19, ale bývá všeobecně povaţován za jeho největší a nejúspěšnější dílo. Sedm přátel, kteří si přezdívají Klub smolařů, musí o letních prázdninách roku 1958 čelit obrovské nadpřirozené hrůze v podobě démonické klauna Pennywise a svést s ním „apokalyptickou bitvu“20. I přesto, ţe jsou přesvědčeni o tom, ţe v bitvě uspěli, sloţí slib, kterým se zavazují bojovat znovu, pokud se To vrátí. V roce 1985 se tedy všichni sjíţdějí do Derry, aby se pokusili To porazit a zničit definitivně. Teoretikové, jako například Tony Magistrale nebo Stephen J. Spignesi, i pouzí obdivovatelé vnímají To jako završení Kingovy kariéry romanopisce zabývajícího se klasickými monstry a příšerami. Dokonce i sám Stephen King prohlásil, ţe uţ o nich nemá co dalšího říci, protoţe všechny, o kterých chtěl kdy psát, zasadil do této knihy.21 3.1.2 Srdce v Atlantidě : Ničemní muži ve žlutých pláštích
Srdce v Atlantidě (Hearts in Atlantis) vyšlo ve Spojených státech v roce 1999, v České republice v roce 2001. Srdce v Atlantidě je velmi specifická kniha. Někteří ji povaţují za jeden román, jiní za sbírku novel, další za sbírku povídek. Ostatní, a k jejich názoru se přikláním i já, chápou Srdce v Atlantidě jako zvláštní, hybridní dílo sestavené ze všech výše jmenovaných prozaických ţánrů. Sestává tedy z románu Ničemní muţi ve ţlutých pláštích (Low Men in Yellow Coats), novely Srdce v Atlantidě (Hearts in Atlantis) a tří povídek – Slepý Willie (Blind Willie), Proč jsme byli ve
19
Pozn. Řadí se na druhé místo, hned za nezkrácenou verzi románu Svědectví (The Stand, v USA byl vydán poprvé v roce 1978, v roce 1990 byl na ţádost Stephena Kinga vydán znovu, tentokrát v nezkrácené verzi pod názvem The Stand: The Complete & Uncut Edition, která u nás vyšla v roce 2008). 20
Pozn. Název třinácté kapitoly románu.
21
Srov. ROGAKOVÁ, L. Stephen King : mistr strachu. Praha : Nakladatelství XYZ, 2010. 405 s. ISBN 978-80-7388-297-6. S. 235.
17
Vietnamu (Why We’re in Vietnam) a Nebeské stíny noci padají (Heavenly Shades of Night Are Falling). Všech těchto pět děl je vzájemně propojeno jednotlivými postavami, které jsou zobrazovány v různých fázích ţivota. Hlavním pojítkem knihy je Bobby Garfield, jehoţ ţivotní cesta se prolíná skrze všech pět příběhů. Prvním, a pro mou práci nejdůleţitějším příběhem v knize je román Ničemní muţi ve ţlutých pláštích. Bobbymu je 11 let a ţije se svou ovdovělou matkou v činţovním domě, do kterého se jednoho dne přistěhuje neznámý postarší muţ Ted Brautigan. K nelibosti Bobbyho matky se z obou stanou přátelé s velmi silným vzájemným poutem. Ted se Bobbymu svěří, ţe je na útěku, a poţádá ho, aby ho informoval, pokud ve městě potká zvláštní muţe oblečené ve ţlutých pláštích. Bobby ovšem udělá osudovou chybu, která jej svede na špatnou cestu, které se drţí po několik let ţivota. 3.1.3 Žhářka
Ţhářka (Firestarter) v Americe vyšla poprvé v roce 1980 jako první z Kingových knih, které byly vydávány v limitovaných edicích. Do českých knihkupectví se dostala aţ v roce 1998 a poté v roce 2008. Na
začátku
příběhu
se
setkáváme
s Andym
McGee
a
Vicky
Tomlinsonovou, dvěma vysokoškoláky, kteří si chtějí přivydělat jako pokusné subjekty při testování zdánlivě neškodné halucinogenní látky pro psychologické účely. Během tohoto pokusu se Andy a Vicky sblíţí a později se jim narodí dcera Charlie. Při testování byli však Andy a Vicky infikování jistou látkou, jejímţ důsledkem je, ţe se Charlie narodila s nadpřirozenou schopností, pyrokinezí. Vláda se rozhodne pro jistotu všechny testované subjekty odstranit a příběh románu se následně točí kolem pronásledování Andyho a Charlie vládními agenty a především Charlieinu urputnému pokusu ubránit se zlu skrývajícímu se za tváří milého uklízeče Johna. Ţhářka obsahuje spoustu hororových elementů, a přesto není hororem, nýbrţ velmi kvalitním a napínavým thrillerem, který můţe směle konkurovat těm nejlepším od Deana Koontze nebo Iana Fleminga.
18
3.1.4 Čtyři roční doby : Tělo
Tělo je jednou z těch Kingových prací, které se snaţí vyvrátit mylný dojem lidí, kteří Kinga označují jen jako hororového autora.22 Bylo vydáno spolu s dalšími třemi novelami23 ve společné sbírce s názvem Čtyři roční doby (Different Seasons) ve Spojených státech poprvé v roce 1982. V roce 1991 vyšel výběr dvou novel – Nadaný ţák a Tělo – uveřejněný pod názvem Nadaný ţák. Kompletní překlad sbírky byl vydán aţ v roce 2003. Stejně jako v případě románu Carrie, i zde se o novelu strhl obrovský zájem zejména po uveřejnění filmové adaptace Stůj při mně (Stand By Me) v roce 1986. Příběh je zasazen do města Castle Rock ve státě Maine a vypráví o čtyřech přátelích, Gordiem Lachanceovi, Chrisu Chambersovi, Vernu Tessiovi a Teddym Duchampovi, kteří se vydali na cestu s cílem najít mrtvé tělo ztraceného chlapce, kterého pravděpodobně srazil vlak. Jedná se o jakousi roadmovie (pokud se dá tento termín pouţít v souvislosti s knihou) spojenou s příběhem o dospívání a uvědomování si zásadních ţivotních hodnot. Ani Stephenu Kingovy se nevyhýbají nepříjemné věci spojené s kariérou spisovatele – po uveřejnění sbírky byl svým přítelem z univerzity nařčen z plagiátorství této novely. „Literárně můj příběh zpracoval, i kdyţ si musel být vědom toho, ţe patří mně. Později mi řekl, ţe si vypůjčil mou povídku, aby napsal tu svou. Všechny vtipy však byly převzaty přímo z mé povídky a rozdíl je v zásadě jen v tom, ţe v jeho povídce byla mrtvola člověka a v té mé byl mrtvý pes. Jinak byly v podstatě stejné.“24 3.1.5 Noční směna : Poslední příčka žebříku
Poslední příčka ţebříku (The Last Rung of Ladder) je unikátním dílem v rozměrném
kánonu
Kingových
prací.
Jedná
se
pravděpodobně
o nejsentimentálnější příběh, který kdy Stephen King napsal, nenajdeme v něm ani známku temnoty čišící ze všech ostatních jeho povídek a románů. Jako jedna z mála povídek, nebyla nikdy uveřejněna jinde, neţ v povídkové sbírce Noční směna (Night Shift) v USA roku 1978. V roce 1992 byl u nás vydán výběr 22
Pozn. Spolu s touto novelou se to daří ještě například novele Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank, románu Zelená míle a povídkám Můj hezký poník a Poslední příčka ţebříku, o kterých se zmiňuji dále. 23
Pozn. Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank, Nadaný ţák a Dýchací metoda.
24
Cit. ROGAKOVÁ, L.. Stephen King : mistr strachu. Praha : Nakladatelství XYZ, 2010. 405 s. ISBN 978-80-7388-297-6. S. 195.
19
několika povídek pod názvem Mrtví se někdy vracejí.25 Kompletní překlad sbírky, tentokrát uţ pod názvem Noční směna, se k českým čtenářům dostal v roce 1996 a v roce 2009. Poslední příčka ţebříku je příběhem o dávno zapomenutém silném sourozeneckém poutu, které se Larrymu vybaví, kdyţ si pročítá dopis od své sestry Kitty.
3.1.6 Pátá čtvrtina : Dům v Javorové ulici
V roce 1993 vydává Stephen King rozsáhlou sbírku Nightmares and Dreamscapes, která obsahuje povídky jiţ dříve uveřejněné v ţánrových magazínech, ale i povídky dosud nikde nevydané. K českým čtenářům se dostává rozdělena na dvě části – Dolanův cadillac a Pátá čtvrtina – spojené podtitulem Noční můry a snové výjevy. Obě části byly vydány nedlouho po sobě v roce 2004. Příběh povídky Dům v Javorové ulici (The House on Maple Street) se točí okolo čtyř sourozenců Bradburyových26, Mellisy, Briana, Laurie a Trenta, a jejich snahy zbavit sebe i svou matku z nadvlády despotického otčíma Lewa Evanse. Po letních prázdninách strávených v zahraničí se vrací do rodného domu a nejmladší Mellisa si všimne malé pukliny ve zdi. Postupně se o ní dozvídají i ostatní sourozenci a při jejím důkladném zkoumání zjistí, ţe jejich dům se mění ve vesmírnou loď, která se chystá k odletu. Sourozenci se rozhodou vyuţít této situaci a prostřednictvím lodi se zbavit otčíma. 3.1.7 Pátá čtvrtina : Můj hezký poník
Stejně jako Dům v Javorové ulici i povídka Můj hezký poník (My Pretty Pony) vyšla v USA ve sbírce Nighmares and Dreamscapes v roce 1993. Na rozdíl od Domu v Javorové ulici zde ovšem nebyla uveřejněna poprvé, čtenáři se s ní mohli seznámit uţ v roce 1988, kdy byla vydána v limitované edici vázaná v nerezové oceli jako tzv. cofee table book27. 25
Pozn. Výběr obsahuje povídky Noční směna, Šroťák, Bojiště, Mrtví se někdy vracejí, Římsa, Nekuřáci a.s., Poslední příčka ţebříku a Na dobrou noc. 26
Pozn. Jde o evidentní poctu jednomu z nejoblíbenějších Kingových hororových spisovatelů a vzorů, kterým není nikdo jiný neţ Ray Bradbury. Mnozí z fanoušků navíc přiznávají, ţe při čtení této povídky měli pocit, jako kdyby ji napsal Sám Bradbury. 27
Pozn. Jedná se o pojmenování volně vystavených knih v obývacích pokojích anglických rodin, které se tak snaţily dát návštěvám na odiv svou vysokou intelektuální úroveň.
20
Povídka Můj hezký poník je původně jedna flashbacková kapitola z nedokončeného románu Richarda Bachmana28 a vypráví něţný příběh29 o pevném poutu mezi dědečkem a jeho vnukem Clivem a o tom, jak se jednoho dne, krátce před svou smrtí, dědeček rozhodne poskytnout svému vnoučkovi instrukce ohledně ţivota.
28
Pozn. Pseudonym, pod kterým vydal S. King pět románů.
29
Pozn. Stanley Waiter, autor knihy The Stephen King Universe, si přesně takto představuje povídku, kterou by vytvořili Ernest Hemingway a Ray Bradbury, pokud by se rozhodli spolupracovat.
21
4 Dětství ve vybraných dílech Stephena Kinga Dětské postavy v dílech Stephena Kinga jsou poţehnané i prokleté zároveň, ale jejich nejvýznačnější vlastností, pokud to tak lze nazvat, je samota. Mohou ţít v úplných rodinách, které jim zajišťují základní materiální potřeby, ale zřídkakdy jsou zahrnovány láskou od svých nejbliţších. Jejich ţivoty jsou často aţ neuvěřitelně problémové. Ţijí v prostředí plném krutosti, násilí, vyuţívání a osamocení. Aby byly schopné se s těmito situacemi lépe vyrovnávat, obdarovává je King nezměrným mnoţství energie, silou vlastní imaginace a fantasie a leckdy i nadpřirozenými schopnostmi. Jedním z důleţitých znaků v Kingových dílech je i to, ţe jeho dětské postavy se s takovými schopnostmi musí samy vypořádat a naučit se je ovládat a vyuţívat ve svůj prospěch. Téměř všechny děti v Kingových prózách si musí projít konfrontací dětské nevinnost s krutou realitou ţivota dospělých, která je pokaţdé doprovázena násilím a nebezpečím. Kingovi hrdinové lpí na svých dětských ideálech a romantických představách, které jsou ale vţdy ohroţovány náhlými momenty násilí a tvrdými zákony přicházejícími z vlastní rodiny, vládní instituce, krutých vrstevníků, nemorálních a nevyrovnaných dospělých a nejčastěji od nejrůznějších nadpřirozených stvoření. Jeho děti jsou dokonalými oběťmi, stejně jako byly ţenské protagonistky v dobách gotického románu, a proto fungují jako nejlepší moţné propojení se čtenáři a pomáhají dotvářet atmosféru nejen hororového ţánru. Kingovi dětští hrdinové jsou zpravidla sirotci a společenští vyděděnci, nemilovaní synové a dcery, zranitelní a zraňovaní mladší sourozenci, kteří musejí překonat nezájem ze strany svých vlastních rodin a zlo přicházející z okolního světa a najít cestu, jak se s tím vším vypořádat. Jsou v Kingových dílech vystaveny zkouškách jejich morálního cítění a zastupují jakýsi ideál dobra bojujícího proti zlu zkorumpovaného a zkaţeného světa. Dalo by se říci, ţe je Stephen King proslulý zobrazováním dětských postav jako společenských outsiderů, kteří přes veškerou snahu nemohou najít pochopení u většiny svých vrstevníků, kteří jsou vlastními rodiči nemilováni a zatracováni a kteří jsou vystavováni krutému zacházení ze všech moţných stran svého okolí. V povídkách a románech, ve kterých nemusejí čelit nadpřirozenému zlu, nejsou děti vyobrazovány příliš negativně. Sourozenci Bradburyovi z povídky 22
Dům v Javorové ulici, Clive z povídky Můj hezký poník nebo Larry a Kitty z povídky Poslední příčka ţebříku jsou normální děti, jaké můţeme na ulici potkat kaţdý den. Výjimku z toho pravidla tvoří Teddy z novely Tělo, který je čtenářům představen jako mírně psychicky narušený dvanáctiletý školák. „Teddy byl nejzabedněnější kluk, s kterým jsme kamarádili, a řekl bych, ţe byl na hlavu. Dělal ty nejšílenější kousky, jaké si dokáţete představit, a vţdycky vyvázl. Svůj parádní kousek nazýval tanec mezi náklaďáky. Vrhal se mezi ně na silnici 196 a někdy vyvázl jen o vlas. Jen Bůh ví, kolik srdečních záchvatů způsobil.
Řehtal se, kdyţ mu vzdušné proudy od
projíţdějících náklaďáků rvaly šaty. Děsilo nás to, protoţe měl tak mizerné oči, ať uţ byla skla jeho brýlí jako dna lahví od koly nebo ne. Bylo zřejmě jen otázkou času, neţ se splete v odhadu. Člověk musel být opatrný, co si k němu můţe dovolit, protoţe Teddy byl schopen udělat cokoli naschvál.“30 Naproti tomu stojí román To, jehoţ dětští hrdinové jsou kvůli svým psychickým i fyzickým vlastnostem častým terčem posměchů a uráţek. Koktající Bill Denbrough, obtloustlý Ben Hanscome, nesmělý Eddie Kaspbrak, černoch Mike Hanlon, astmatik Richie Tozier, ţidovský chlapec Stanley Uris a Beverly Marshová pocházející z velmi chudé rodiny a nosící obnošené a nemoderní šaty, to vše jim znemoţňuje začlenit se do kolektivu svých vrstevníků. Na druhou stranu jsou namísto fyzických předností vybaveni zvláštní energií a silou, díky níţ se dokáţou vypořádat i s nadpřirozenými věcmi. King je jedním z těch autorů, kteří postavy ve svých dílech charakterizují jasně a přesně, bez větších nároků na představivost čtenáře. Dozvídáme se tedy nejen jejich charakterové vlastnosti, ale také víme poměrně přesně, jak vypadají fyzicky, mnohdy i s poměrně detailními drobnosti. „[…] světlá kostkovaná sukně, aura rudých vlasů na pozadí svetru, mléčná pleť, malá jizvička na zadní straně lýtka a […] zlatý náramek, který nosila nad pravým kotníkem, jenţ odráţel záblesky slunce nádherným zářením.“31 30
Cit. KING, S. Čtyři roční doby. 1. vyd. Přeloţili I. Němeček, L. Trávníčková, L. Trávníček. Praha : Pavel Dobrovský - BETA, 2003. ISBN 80-7306-083-3. Tělo, s. 275-408. S. 280. 31
Cit. KING, S. To. Přeloţil G. Gössel. 3. vyd. Praha : BETA-Dobrovský, 2007. 1061 s. ISBN 807306-185-6. S. 166.
23
Jedním z nejdůleţitějších faktorů, kterými je dětství v dílech Stephena Kinga charakterizováno, jsou vztahy dětských hrdinů s jejich rodiči, přičemţ mnohokrát se vnímání rodiče vlastního a nevlastního nijak neliší. Stejně jako v reálném ţivotě i ve fiktivních ţivotech literárních postav hraje rodina a rodiče významnou roli v utváření identity dítěte. Ve zkoumaném materiálu sedmi próz Stephena Kinga se dá nalézt velké mnoţství vztahů v takové formě, v jaké se objevují i v reálném ţivotě - od vztahů téměř ideálních, přes pocity lhostejnosti, aţ po nenávist k nevlastnímu, ale i vlastnímu rodiči. Úplná rodina, tedy rodina, ve které se vyskytují a fungují oba rodiče (vlastní i nevlastní), se z vybraných próz vyskytuje v románu To a v povídkách Tělo, Poslední příčka ţebříku, Můj hezký poník a Dům v Javorové ulici. Ideální vztahy, tak jak by podle zaţité tradice měly v úplných fungujících rodinách existovat, bychom v díle Stephena Kinga těţko našli. Vzácným případem je rodina Stana Urise, hrdiny z románu To, a rodina sourozenců Kathriny a Larryho z povídky Poslední příčka ţebříku, jejichţ rodiny jsou v době jejich dětství zobrazovány jako harmonické a fungující. Významným společným znakem pro Kingova díla, je přeměna kladných rodinných vztahů do roviny lhostejnosti a odmítání, spojená se smrtí jednoho ze sourozenců. Ve všech vybraných prózách je zemřelý potomek zobrazován jako ten lepší, oblíbenější, milovanější. Přeţivší jsou záměrně stavěni do pozice odmítaného dítěte, které jako by zbylo a pro truchlící rodiče je vlastně přítěţí, namísto aby jej vnímali jako útěchu ve své tragické ţivotní situaci, jako tomu zpravidla bývá v reálném ţivotě. Bill Denbrough, jeden z hlavních hrdinů románu To, ţije v typické americké rodině, ve které si všichni navzájem rozumí. To vše ale jen do té doby, neţ jeho malého bratra George cosi zavraţdí. „Tenkrát také sedali otec s matkou kaţdý na jednom konci gauče, ale mezi nimi sedali George a Bill. Po bratrově smrti se snaţil Bill pořád mezi nimi sedět, kdyţ koukali na televizi, ale byla to marná snaha. Z obou stran na něj šel chlad a Billův odmrazovač uţ prostě na to nestačil. Musel odcházet, protoţe ho ten chlad vţdycky zábl na tvářích a vháněl mu slzy do očí.“32
32
Cit. KING, S. To. Přeloţil G. Gössel. 3. vyd. Praha : BETA-Dobrovský, 2007. 1061 s. ISBN 807306-185-6. S. 229n.
24
Podobné problémy proţívá i hrdina povídky Tělo, Gordon Lachance, jehoţ devatenáctiletý bratr Dennis se zabil při automobilové nehodě. Stejně jako v předešlém případě je ze strany rodičů rozpoznatelné značné odcizení. Markantní rozdíl ovšem nacházím v pocitech obou postav. Zatímco Bill se s rodinnou nepohodou nedokáţe smířit a neustále se snaţí o znovunabytí lásky od svých rodičů, Gordon se s náhle vzniklou situací poměrně snadno vypořádal. „V duchu jsem se divil, jak můţe Teddy mít takovou starost o svého otce, který ho málem zabil, zatímco mně byl můj otec víceméně lhostejný, i kdyţ co si pamatuju, nevztáhl na mě ruku od mých tří let, kdy jsem zpod dřezu vytáhl odbarvovač a začal ho jíst.“33 U Gordona jsou jeho negativní pocity navíc podpořeny vědomím, ţe se narodil víceméně náhodou. Je zajímavé, jak jsou malé děti schopné takovéto věci vnímat a pochopit je dokonce rychleji, neţ jejich vlastní rodiče, a to nejen v Kingových dílech. „Co se mámy a táty týče, asi by jim jeden dar od Boha stačil. Nemůţu říct, ţe by se mnou zacházeli špatně, rozhodně mě nikdy nebili, ale byl jsem pro ně setsakramentským překvapením, a po čtyřicítce přece jen člověk není tak příznivě nakloněn překvapením jako ve dvaceti.“34 Nejčastěji jsou ovšem rodiče v Kingových dílech zobrazováni ve velmi negativním světle. Otcové bývají lhostejní, o své děti se nestarají, bez jakýchkoli příčin je povaţují za hloupé, drzé a nevychované, často se obracejí k psychickému a fyzickému násilí. Výrazným rysem tohoto tématu v Kingově tvorbě jsou despotičtí a tyranizující otcové, kteří se nebojí vztáhnout ruku na jakéhokoliv svého potomka, ať uţ se jedná o chlapce nebo o dívku. S takovýmito situacemi se setkáváme především v románu To, kde jsou vyobrazovány prostřednictvím postav otců Eddieho Kaspbraka a Beverly Mrashové, a v povídce Tělo, kde se objevují otcové Chrise Chamberse a Teddyho Duchampa. O tom, do jakých hrozivých konfrontací s vlastními rodiči své hrdiny Stephen King dokáţe postavit, svědčí následující ukázky. 33
Cit. KING, S. Čtyři roční doby. 1. vyd. Přeloţili I. Němeček, L. Trávníčková, L. Trávníček. Praha : Pavel Dobrovský - BETA, 2003. ISBN 80-7306-083-3. Tělo, s. 275-408. S. 331n. 34
Cit. Tamtéţ. S. 293.
25
„Fotr odtáhl Teddyho k velkým kuchyňským kamnům na dříví a přimáčkl mu hlavu k rozpálené plotýnce. Podrţel mu ji tam asi deset vteřin. Pak ho za vlasy zvedl a udělal mu druhou stranu.“35 „Chris o svém otci moc nemluvil, ale všichni jsme věděli, ţe ho příšerně nenávidí. Chris byl přibliţně kaţdých čtrnáct dní pěkně zmalovaný, měl modřiny na tvářích a na krku nebo nateklé oko barevné jako západ slunce, a jednou přišel do školy s obrovskou neforemnou bandáţí na temeni hlavy.“36 „Před dvěma dny, kdyţ Eddie vstal, aby se podíval, co je na druhém programu televize, po něm otčím hodil ţidli – prostě zvedl jednu hliníkovou kuchyňskou ţidli, švihnul jí přes hlavu a hodil. Zasáhla Eddieho na zadku a porazilo ho. Zadek ho pořád ještě bolel, ale věděl, ţe to mohlo být ještě horší: mohla to také klidně odnést hlava.“37 Povídka Dům v Javorové ulici je názorným příkladem typického povědomí o nevlastních rodičích, jaké je v literárních příbězích vyobrazováno uţ od dob Dickense a jeho románů. Otčím je dětmi chápán jako nepřátelský parazit, který narušuje doposud poklidné rodinné zázemí, nedokáţe si k nim najít kladný vztah a navíc není vřelý ani k jejich matce. Stephen King do svého příběhu navíc přidal i opovrţení dětí nad matkou, která se stává Lewovou loutkou a nedokáţe před ním ochránit ani vlastní potomky. „Jejich máma na to reagovala jen tichým, bezbranným vzlykáním a Trent k ní za to na okamţik pocítil obrovskou vlnu nechtěné nenávisti. Proč si ho vůbec brala? Dobře jí tak, kdyţ byla tehdy tak hloupá.“38 Toto vyobrazení by se dalo pokládat za klišé literárních příběhů o rodičích a dětech, bez něho by se ale samotný příběh této povídky nedal vystavit.
35
Cit. Tamtéţ. S. 279n.
36
Cit. Tamtéţ. S. 289.
37
Cit. KING, S. To. Přeloţil G. Gössel. 3. vyd. Praha : BETA-Dobrovský, 2007. 1061 s. ISBN 807306-185-6. S. 243. 38
Cit. KING, S. Pátá čtvrtina : Noční můry a snové výjevy. 1. vyd. Přeloţil D. Petrů. Praha : Pavel Dobrovský - BETA, 2004. ISBN 80-7306-145-7. Dům v Javorové ulici, s. 190-222. S. 207.
26
Neúplné rodiny najdeme v románu To, Ţhářka i Ničemní muţi ve ţlutých pláštích, stejně jako v novele Tělo. Román Ţhářka je v tomto tématu poněkud specifický. Na začátku se setkáváme se šťastnou rodinou, následně je Vicky, Charlieina matka, zavraţděna, a role jediného rodiče je přirozeně vloţena na bedra truchlícímu Andymu. Je velmi pravděpodobné, ţe volbou pro Kinga netypického příkladu rodiny je ţánrové zaměření románu. Jak uţ bylo řečeno výše, nejedná se o horor, kde temné dětství plné násilí ve čtenářích záměrně vyvolává negativní pocity, nýbrţ o thriller, kde ke stejnému záměru postačí zlo v podobě vládních agentů. Ničemní muţi ve ţlutých pláštích jsou uţ klasickým příkladem Kingovských rodin. Bobby nepřímo obviňuje svou matku ze smrti otce, nesnáší její nadřazenost a nenávidí ji pro mnoho dalších důvodů. Celý příběh se vyznává ze svých negativních citů a v jednu chvíli je dokonce ochoten svou matku opustit a odejít s člověkem, kterého ještě před několika měsíci vůbec neznal. „„Já půjdu s tebou!“ pomyslel Bobby na Teda. Ničemové mi nevadí. Radši budu mít tisíce ničemů ve ţlutých kabátech v patách – milion –, neţ abych s ní musel dál ţít. Nenávidím ji!““39 King nechává Bobbyho zmítat se v rozmanitých pocitech vůči matce, čímţ jej přibliţuje k pocitům opravdových dětí dnešní doby, které jsou s příchodem pubescence ke svým rodičům kritičtí, ale zároveň je potřebují a svým vlastním způsobem i milují. Ačkoliv si Bobby díky Tedovi uvědomí, ţe je pro něho matka v ţivotě nejdůleţitějším člověkem, nedokáţe se pocitu nenávisti zbavit úplně. „Bobby se naposledy rozhlédl bytem a jak tak poslouchal matčino pochrupování, v srdci a hlavě ho přece jenom píchlo. Ted měl pravdu: i přes to všechno ji měl stále rád. Pokud existovalo ka, pak do něj patřila i láska k ní. Stejně doufal, ţe uţ ji nikdy neuvidí.“40 Jak je patrné, nedá se s určitostí říci, zda se v Kingových prózách častěji vyskytují rodiny úplné či neúplné, jistotou ovšem zůstává, ţe harmonické rodinné 39
Cit. KING, S. Srdce v Atlantidě. L. Bartošková. Vyd. 1. Praha : Pavel Dobrovský - Beta, 2001. Ničemní muţi ve ţlutých pláštích, s. 9-231. ISBN 80-7306-000-0. S. 176 40
Cit. Tamtéţ. S. 187.
27
zázemí dopřává svým dětským postavám jen velmi sporadicky. Jak uţ bylo zmíněno v úvodu kapitoly, souvisí to pravděpodobně s vlastními zkušenostmi ţivota sirotka. Na druhou stranu je z toho cítit i záměrné působení na lidské city. Pro většinu čtenářů je zdrcující samotné vystavování dětí násilí a zlu, natoţ kdyţ pochází z řad vlastní rodiny. Dalším důleţitým faktorem, kterým se dá dětství v Kingově díle charakterizovat, je znázornění sourozeneckých vztahů. Jen v několika málo případech se setkáváme s harmonickými nebo alespoň nekonfliktními vztahy mezi sourozenci, jako je tomu např. v prózách Dům v Javorové ulici nebo Poslední příčka ţebříku. V první povídce fungují čtyři Bradburyovi sourozenci jako parta dobrých přátel a zároveň jako spiklenci proti jejich nevlastnímu otci Lewisovi, coţ je sbliţuje ještě větší měrou. Povídka druhá je v podstatě celá zaloţená na vyobrazení harmonického sourozeneckého vztahu. Larrymu a Kitty by ostatní děti z Kingových próz mohly vzájemný vztah jen závidět. „Byla to Kitty, moje sestřička, s paţemi za tělem a s prohnutými zády a jak já jsem ji v tom okamţiku miloval!“41 Takovéto vztahy se ovšem v díle Stephena Kinga vyskytují jen sporadicky. Mnohem častěji jsou mezi sourozence kladeny překáţky, které jim znemoţňují vytvořit si vzájemné pouto. Jednou z takovýchto překáţek, která je zároveň tou nejčastější, která se v Kingových dílech vyskytuje, je vysoký věkový rozdíl sourozenců.
Různorodé
vztahy
mezi
sourozenci
jsou
nejpřesvědčivěji
vyobrazeny v novele Tělo, kde se můţeme setkat hned s několika jejich podobami, od lásky přes lhostejnost aţ k nenávisti, jak dokládají následující ukázky. „V rodinné situaci, jako byla u nás, můţete staršího bratra buď nenávidět, nebo si z něj udělat idol, aspoň tak se to učí ve středoškolské psychologii. Kecy, co? Pokud do toho můţu promluvit, k Dennisovi jsem nic takového necítil. Hádali jsme se málokdy a nikdy jsme se nepoprali. Ty by bylo směšné. Dokáţete si představit čtyřletého bratra? A rodiče jím byli příliš
41
Cit. KING, S. Noční směna. 1. vyd. Přeloţili T. Eben a P. Medek. Plzeň : Mustang s. r. o., 1996. ISBN 80-7191-193-3. Poslední příčka ţebříku, s. 345-358. S. 351.
28
okouzleni neţ aby ho zatěţovali péčí o mrňavého brášku, takţe ke mně necítil ţádný odpor, jaký získají starší děti ke svým sourozencům.“42 „V dubnu se můj starší brácha, Dennis, zabil v dţípu … Hrozně to na mě zapůsobilo a děsilo mě, ţe by mohl být po smrti… ale rodiče to úplně porazilo. Pro mě byl Dennis jen jako někdo známý. Byl o deset let starší neţ já, jestli mi rozumíte, a měl své vlastní přátele a spoluţáky. Jídávali jsme dlouhá léta u jednoho stolu a on mi byl někdy přítelem, někdy mučitelem, ale většinou to pro mě byl starší kluk.“43 „Jenţe tomu Vern odmítal věřit, přestoţe nenáviděl Billyho jako Arab Ţida a patrně by pro něj odhlasoval trest smrti za krádeţ v obchodě, kdyby se mu naskytla taková příleţitost.“44 Jelikoţ je Stephen King mainstreamovým autorem, v ţádném jeho díle nechybí milostné vzplanutí, a proto jsou i v dílech, ve kterých jsou ústředními postavami děti, zobrazovány milostné city. První lásky svých dětských hrdinů popisuje jako hluboké a téměř osudové, jako je tomu v případě Bobbyho a Carol v románu Ničemní muţi ve ţlutých pláštích nebo Billyho a Beverly v románu To. Román To je v tomto případě velmi specifický. Beverly, jakoţto jediná dívka v partě Smolařů, se stává první láskou téměř pro všechny své kamarády. Ben ji bezmezně miluje, nikdy se jí to ovšem neodváţí říct, protoţe podle jeho názoru, mohou tlustí kluci milovat krásné dívky pouze platonicky, Stan, Mike, Eddie i Richie jsou Beverly okouzleni a Bill je jediným, kterému lásku Beverly opětuje. Po bitvě s Tím, kterou svedou v roce 1958, se však stane něco, co jejich vztahy poznamená na dlouhá léta. Beverly a její přátelé jsou přesvědčení, ţe aby se Toho zbavili, musejí projít zkouškou dospělosti. Proto jeden po druhém s Beverly splynou v milostném aktu. Stephen King se v tomto případě pustil na velmi tenký led a velmi často mu to bylo vyčítáno. Podle mého názoru tím však nejpřesněji vyjádřil přerod z naivního dítěte do téměř dospělého člověka, o jaký se snaţí ve spoustě svých děl, ve kterých do centra dění staví dětské postavy. Ačkoliv by se mohlo zdát, ţe si Stephen King libuje ve vyobrazování naprostých odpadlíků, nikdy je nenechává úplně samotné. V románech Ničemní 42
Cit. KING, S. Čtyři roční doby. 1. vyd. Přeloţili I. Němeček, L. Trávníčková, L. Trávníček. Praha : Pavel Dobrovský - BETA, 2003. ISBN 80-7306-083-3. Tělo, s. 275-408. S 294. 43
Cit. Tamtéţ. S. 282.
44
Cit. Tamtéţ. S. 285.
29
muţi ve ţlutých pláštích a Ţhářka a povídce Můj hezký poník se dětské postavy těší společnosti dospělých, v povídkách Poslední příčka ţebříku a Dům v Javorové ulici mají podporu svých sourozenců a v románu To a novele Tělo se mohou opřít o své přátelé, takové, jaké mohou mít pouze děti. „Nikdy později jsem neměl takové kamarády, jako tenkrát ve dvanácti. Paneboţe, vy snad ano?“45 Stephen King vystavuje své dětské postavy zlu, které je pro obyčejné čtenáře něčím naprosto nepředstavitelným. Nejenom ţe jsou týrány vlastními spoluţáky, sourozenci, rodiči, poniţovány učiteli, ale častokrát se musejí potýkat se zlem ještě mnohem horším, zlem nadpřirozeným, které dokáţe jejich ţivoty, jejich dětství, poničit rychleji a tragičtěji. Nejdůleţitější prózou pro tuto kapitolu je bezesporu román To. Sedm přátel se v něm musí vypořádat s klaunem, obřím pavoukem, vlkem, hejnem ptáků a nemrtvým člověkem v jedné podobě, které si pojmenují jednoduše – To. V boji s Tím jsou vybaveni vnitřní energií, kterou mohou mít pouze děti, jako jsou Smolaři, děti, které nejsou oblíbené ani milované. Stephen King ve svých dílech takovéto děti často spojuje do malých part, které jim dávají moţnost proti zlu se spojit a bojovat tak větší silou. V románu To se jedná o partu sedmi stejně starých dětí, které jsou všechny obdařeny silnou fantasií a schopností vnímat věci, které dospělí lidé nevidí. „Richie se nad tím zamyslel. Proti nápadu s duchem jeho dětská mysl neměla naprosto nic. Byl si jist, ţe takové věci existují.“46 Jak uţ bylo několikrát řečeno výše, nejsilnější zbraní, která je dětem do rukou vloţena, je jejich představivost. To, ţe jsou schopné věřit téměř v cokoli, jim dodává v boji se zlem obrovskou sílu. Nejenom, ţe jsou na rozdíl od dospělých schopné věci vidět. Největší výhodou je, ţe jsou schopné uvěřit ve svou vlastní sílu, díky své fantasii přetaví jakékoliv věci ve stříbrnou kulku na obranu proti vlkodlakovi.
45
Cit. Tamtéţ. S. 201.
46
Cit. Tamtéţ. S. 309.
30
Jejich další výhodou je to, ţe si s takovými věcmi příliš nelámou hlavu. Na rozdíl od dospělých, kteří v takové věci nevěří, je berou jako něco naprosto přirozeného, a proto jim nedělá problémy, se vyrovnat téměř s čímkoliv. „A tak po zkušenosti, jeţ by dospělého člověka okamţitě hnala k nejbliţšímu psychiatrovi, Richie Tozier vstal, dal si obrovskou snídani, v zábavné příloze Novin zahlédl tu reklamu na dvojici hororů, zkontroloval svou peněţní hotovost, zjistil, ţe je na tom bídně (nu… ta hotovost byla spíš „neexistující“) a začal po otci loudit nějaké úkoly, jeţ by mu vynesly pár drobných.“47 Vše, co zde bylo doposud zaznamenáno, a především to, ţe hlavní zbraní dětských postav je fantasie, je dokázáno v těch částech románu To, ve kterých se šest dospělých přátel vrací do Derry. Marně vzpomínají, co se v létě 1958 odehrálo, dokud se v mysli nenavrátí do svého dětství a nedokáţou svou mysl naladit na stejnou vlnu. Aby se s Tím vypořádali, musejí uvěřit v něco, co je pro obyčejného dospělého člověka absolutně nesmyslnou skutečností.
47
Cit. Cit. KING, S. To. Přeloţil G. Gössel. 3. vyd. Praha : BETA-Dobrovský, 2007. 1061 s. ISBN 807306-185-6. S. 329.
31
5 Závěr Vyobrazování dětství je v kánonu děl Stephena Kinga jednoznačně jedním z nejčastěji pouţívaných témat, ke kterému se pravidelně vrací, aby se jej pokaţdé pokusil vylíčit z jiného úhlu pohledu, dál svým dětským hrdinům další šanci dokázat, ţe jsou v mnoha ţivotních situacích lepší, odolnější a statečnější neţ dospělí. Děti, které jsou v jeho dílech zobrazovány, se nejčastěji nacházejí mezi pěti aţ dvanácti lety. Je to věk, kdy si uţ vytvářejí vlastní názory a zároveň začínají poznávat, co je to realita, zároveň si ale stále ještě připouštějí existenci nadpřirozena, bojí se strašáků ve skříních a pod postelí, věří, ţe existuje zlo přicházející odněkud zvenčí. Je to doba, kdy nejsou ještě schopné vnímat věci čistě rozumově, ale dávají přednost svému dětskému pocitu a instinktu. Ve většině Kingových knihách, ve kterých jsou dětské postavy v centru dění, jsou uvrţeny do situací, ve kterých jsou zneuţíváním a manipulací donuceny podstoupit jakousi cestu k dospělosti, pochopit, ţe na světě neexistuje jen dobro, ţe i lidé, kteří se na první pohled mohou zdát hodní, jsou schopny je zničit. Přerod dítěte ve skoro dospělou osobu je v Kingových dílech více neţ jenom jeho pouhým vyobrazením. Mnohdy přerůstá v kritiku ţivota dospělých, jejich nesmyslných pravidel a povrchních hodnot a skoro ve všech jeho dílech, která se s tímto tématem vypořádávají, se vyskytují děti, které se přes to nedokáţou přenést a jsou ţivotem dospělých natolik nakaţeny, ţe se samy stávají tyrany, násilníky, zločinci, alkoholiky, vším, čím alespoň na počátku dětství opovrhovaly, co nenáviděly a čeho se bály. Pomíjivost je jednou z nejcharakterističtějších vlastností dětství, v Kingově tvorbě je ovšem jeho nejvýraznějším příznakem čistá nevinnost míšená s odolností, pevnou vůlí a schopností vyvinout veškeré síly k přeţití. Stephen King nejčastěji vyobrazuje dětství na jeho konci, jeho hrdinové se s ním loučí a poučují se z něho, aby se k němu v dospělosti ve vzpomínkách často navracely, protoţe děti se svou obrovskou fantazií a imaginací, schopností věřit i v nereálné, jsou pro Kinga silnějšími soupeři v boji proti nadpřirozenu.
32
6 Seznam literatury Primární literatura: KING, S. Čtyři roční doby. 1. vyd. Přeloţili I. Němeček, L. Trávníčková, L. Trávníček. Praha : Pavel Dobrovský - BETA, 2003. ISBN 80-7306-083-3. Tělo, s. 275-408. KING, S. Pátá čtvrtina : Noční můry a snové výjevy. 1. vyd. Přeloţil D. Petrů. Praha : Pavel Dobrovský - BETA, 2004. ISBN 80-7306-145-7. Můj hezký poník, s. 54-77. KING, S. Pátá čtvrtina : Noční můry a snové výjevy. 1. vyd. Přeloţil D. Petrů. Praha : Pavel Dobrovský - BETA, 2004. ISBN 80-7306-145-7. Dům v Javorové ulici, s. 190-222. KING, S. Ţhářka. Přeloţil I. Němeček. 2. vyd. Praha : Pavel Dobrovský - BETA, 2008. 364 s. ISBN 978-80-7306-356-6. KING, S. Srdce v Atlantidě. L. Bartošková. Vyd. 1. Praha : Pavel Dobrovský Beta, 2001. Ničemní muţi ve ţlutých pláštích, s. 9-231. ISBN 80-7306-000-0. KING, S. Noční směna. 1. vyd. Přeloţili T. Eben a P. Medek. Plzeň : Mustang s. r. o., 1996. ISBN 80-7191-193-3. Poslední příčka ţebříku, s. 345-358. KING, S. To. Přeloţil G. Gössel. 3. vyd. Praha : BETA-Dobrovský, 2007. 1061 s. ISBN 80-7306-185-6. Sekundární literatura: NÜNNING, A.: Lexikon teorie literatury a kultury. 1. vyd. Brno : Host – vydavatelství, s. r. o., 2006. 912 s. ISBN 8072941704. CUDDON, J. A.: A Dictionary of Literary Terms. 2nd revised edition. Penguin Books, 1982. 764 s. ISBN 0-14-51112-1.
33
KARPATSKÝ, D. Labyrint literatury. 4. rozš. a upr. vyd. Praha : Albatros, 2008. 541 s. ISBN 9788000021546. LEBERBUCHOVÁ , L. Průvodce literárním dílem : výkladový slovník základních pojmů literární teorie. 1. vyd. Jinočany : H & H, 2002. 355 s. ISBN 8073190206. HRABÁK, J. Od laciného optimismu k hororu : K historii a patologii dvou odvětví literárního braku. 1. vyd. Praha : Melantrich, 1989. 248 s. MOCNÁ, D.; PETERKA, J. Encyklopedie literárních ţánrů. 1. Praha : Paseka, 2004. 697 s. ISBN 80-7185-669-X. S. 253. LOVECAFT, H. P. Bezejmenné město a jiné povídky. Praha : Aurora, 1998. Nadpřirozená hrůza v literatuře, s. 159-248. ISBN 80-85974-46-0.
KING, S. Danse Macabre. Great Britain : Mcdonald & Co, 1991. 479 s. ISBN 9780-340-89909-0. ROGAKOVÁ, L. Stephen King : mistr strachu. Praha : Nakladatelství XYZ, 2010. 405 s. ISBN 978-80-7388-297-6. MAGISTRALE, T. Hollywood’s Stephen King. 1st edition. New York : Palgrave MacMillian, 2003. 233 s. ISBN 0-312-29321-6.
SPIGNESI, S. J. The Essential Stephen King : A Ranking of the Greatest Novels, Short Stories, Movies, and Other Creations of the world’s most popular writer. U.S.A. : New Page Books, 2003. 359 s. ISBN 1-56414-710-X. JOSHI, S. T. The Modern Weird Tale. 1st edition. North Carolina : McFarland & Company, 2001. 278 s. ISBN 0-7864-0986-X. CARROLL, Noël. The Philosophy of Horror, or Paradoxes of the Heart. London : Routledge, 1990. 258 s. ISBN 0-415-90216-9. O\'HEHIR, A.. The King of death [online]. 1998 [cit. 2008-12-05]. Dostupný z WWW: .
34
O\'HEHIR, A.. The Salon Interview: Stephen King [online]. 1998 [cit. 2008-12-05]. Dostupný z WWW: .
Fictionfactor : The Online Magazine for Fiction Writers [online]. 2002 [cit. 200910-16]. Horror Sub-Genres. Dostupný z WWW:
CARROLL, N. The Nature of Horror. The Journal of Aesthetics and Art Critisism [online]. 1987, vol. 46, no. 1 [cit. 2008-12-05], s. 51-59. Dostupný z WWW: .
StephenKing.com : the official web site [online]. 2008-2009 [cit. 2009-04-07]. Dostupný z WWW: . DUŠEK, P. Stephen King : 1. československý web krále moderního hororu [online]. 1999 [cit. 2010-02-10]. Dostupné z WWW: .
Horror.org : Horror Writers Association [online]. 2209 [cit. 2009-08-27]. What is horror fiction?. Dostupné z WWW: .
35
ANOTACE Příjmení a jméno autorky práce: Vilímková Pavla Název katedry a fakulty: Katedra bohemistiky, Filozofická fakulta Název diplomové práce: Téma dětství v prózách Stephena Kinga Vedoucí diplomové práce: Mgr. Marek Nagy Počet znaků: 67 225 Počet titulů pouţité literatury: 27 Klíčová slova: Stephen King, dětství, děti, horor, hrůza, nadpřirozeno, zlo, To, Tělo, fantasie
Anotace:
Bakalářská práce Téma dětství v prózách Stephena Kinga má za cíl analyzovat tematiku dětství ve vybraných sedmi dílech, zjistit, jak s tímto tématem Stephen King zachází a jaká je jeho funkce v souvislosti s významovou rovinou daných próz. Soustředí se na charakteristiku dětských postav, vztahů s okolím a především na specifičnost jejich postavení v bojích se zlem a nadpřirozenem. Zároveň předkládá stručné historické a teoretické pojednání o hororu jako literárním ţánru.
36
