BAKALÁŘSKÁ PRÁCE. Státní monopol na peníze. State monopoly over money. Ján Husár

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Státní monopol na peníze

State monopoly over money

Ján Husár

Unicorn College © 2011 Unicorn College, V kapslovně 2767/2, Praha 3, 130 00 Název práce v ČJ: Název práce v AJ:

Státní monopol na peníze State monopoly over money

Autor:

Ján Husár

Akademický rok:

2010/2011

Kontakt:

E-mail: [email protected] Tel.: (+420) 604 779 280

Bakalářská práce Státní monopol na peníze


1.

ZADÁNÍ

-4-



2.

ABSTRAKT Tato práce se zabývá postavením a funkcemi centrálních bank ve společnosti. Popisuje

vývoj peněz a jejich kontrolu vládami v průběhu historie lidstva aţ do dnešních dní, kdy právě centrální banky jsou jejich hlavními regulátory. Obsahem je hlubší analýza tohoto vývoje i současného stavu a reflexe hlavních důvodů jeho kritiky. První část je zaměřena na detailní zmapování tohoto vývoje a popisu okamţiků, kdy byla měna zneuţita účelovým jednáním vlád. Vývoj zahrnuje vznik komoditních peněz, prvních papírových peněz, kovových standardů a jejich postupné opuštění aţ do vzniku dnešních nekrytých peněz. Druhá část představuje strukturu dnešních centrálních bank a jejich hlavní měnové nástroje tj.

nástroje

k ovlivňování

peněz.

Konkrétní

představení

zahrnuje

i

popis

dvou

nejvýznamnějších měnových institucí Federálního rezervního systému v USA a Evropské centrální banky. V poslední kapitole je shrnutí argumentů kritiků současného stavu a představení alternativy v podobě svobodného bankovnictví. Konkrétními příklady z historie i představami teoretiků tohoto systému je předloţen odlišně fungující systém, který v historii nebyl pouţit a je zaloţen na jiných morálních i ekonomických principech. Jedná se o ucelený náhled na tuto problematiku s příklady z historie i současnosti, který si klade za cíl poukázat čtenáři mnohé zajímavé souvislosti ve vývoji peněţnictví.

Klíčová slova: peníze, vláda, centrální banka, měnové nástroje, svobodné bankovnictví, zlato, měny, nezávislost

-5-



3.

ABSTRACT

My work is focused on roles and duties of central banks in society. It describes the development of money and how they were controled by governments during the history of mankind to nowadays when banks are theirs main regulators. The concent of my work is to analyze this devoleping and the situation today and also reflection the main areas of its critisizm. First part is mainly about this developing and it also describes the times when it was used by the governments. The history part concludes the beginning of commodity money, firsts paper money, Gold standard, throught today to beginning of todays money. Second part is about the structure of todays central banks and theirs main monetary tools – tools to influence the money. The particural example is the describing of the two most important monetary institutions FED of US and European central bank. In the last chapter I will summarize the arguements of the critisism of nowadays situation and I will describe the alternatives of freedom banking. The theoretics made another consept that has been never used and its made on different morals and economical principles. In my work there is compacted point of view on this issue with examples from history and nowadays. The main goal is to show to the reader a lot of interesting things in the history of money.

Keywords: money, government, central bank, monetary instruments, free banking, gold, currencies, independence, freedom

-6-



4.

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, ţe svou bakalářskou práci na téma „Státní monopol na peníze“ jsem vypracoval samostatně pod vedením vedoucího bakalářské práce a s pouţitím odborné literatury a dalších informačních zdrojů, které jsou v práci citovány a jsou téţ uvedeny v seznamu literatury a pouţitých zdrojů. Jako autor uvedené bakalářské práce dále prohlašuji, ţe v souvislosti s vytvořením této bakalářské práce jsem neporušil autorská práva třetích osob, zejména jsem nezasáhl nedovoleným způsobem do cizích autorských práv osobnostních a jsem si plně vědom následků porušení ustanovení § 11 a následujících autorského zákona č. 121/2000 Sb.

…….……………….

V Praze dne 10.5.2011

Ján Husár

-7-



5.

PODĚKOVÁNÍ

Děkuji vedoucímu bakalářské práce Ing. Petru Hájkovi, PhD za účinnou metodickou, pedagogickou a odbornou pomoc a další cenné rady při zpracování mé bakalářské práce.

-8-



6.

OBSAH

1.

Zadání ...........................................................................................................................................- 4 -

2.

Abstrakt ........................................................................................................................................- 5 -

3.

Abstract ........................................................................................................................................- 6 -

4.

Prohlášení ....................................................................................................................................- 7 -

5.

Poděkování...................................................................................................................................- 8 -

6.

Obsah ...........................................................................................................................................- 9 -

7.

Úvod .......................................................................................................................................... - 11 -

8.

Historie zestátnění peněz ......................................................................................................... - 12 8.1 Peníze jako produkt trhu......................................................................................................... - 12 8.2 Důvody vstupu státu do oblasti peněz .................................................................................... - 13 8.3 Příklady prvního znehodnocování měn .................................................................................. - 14 8.4 Vznik prvních centrálních bank ............................................................................................... - 16 8.5 První papírové peníze ............................................................................................................. - 17 8.6 Kovové standardy.................................................................................................................... - 20 8.7 Vznik Federálního rezervního systému (FED) ......................................................................... - 22 8.8 1. polovina 20. století.............................................................................................................. - 24 8.9 Brettonwoodská dohoda ........................................................................................................ - 26 8.10 Vznik EMS a ECB .................................................................................................................... - 28 8.11 Dluhové krize ........................................................................................................................ - 30 8.12 Zkušenosti historie ................................................................................................................ - 31 -

9.

Centrální banka dnes ................................................................................................................ - 33 9.1 Legislativní ukotvení centrálních bank .................................................................................... - 33 9.2 Hlavní funkce a povinnosti centrálních bank .......................................................................... - 34 9.3 Měnová politika ...................................................................................................................... - 36 9.4 Měnové agregáty a měnová báze ........................................................................................... - 37 9.5 Transmisní mechanismus ........................................................................................................ - 37 9.6 Nepřímé nástroje měnové politiky ......................................................................................... - 38 9.7 Přímé nástroje měnové politiky .............................................................................................. - 41 9.8 Federální rezervní systém ....................................................................................................... - 42 9.9 Evropská centrální banka ........................................................................................................ - 47 9.10 Realita současného centrálního bankovnictví ...................................................................... - 50 -9-


State monopoly over money 10.

Svobodné bankovnictví ......................................................................................................... - 53 -

10.1 Svobodné bankovnictví ve Skotsku ....................................................................................... - 56 10.2 Svobodné bankovnictví v USA............................................................................................... - 58 10.3 Svobodné bankovnictví podle F. A. Hayeka .......................................................................... - 59 10.4 Problematika liberální reformy ............................................................................................. - 62 10.5 Resumé ................................................................................................................................. - 63 10.6 Důvěra nade vše.................................................................................................................... - 64 11.

Závěr...................................................................................................................................... - 66 -

12.

Conclusion ............................................................................................................................. - 68 -

13.

Seznam použité literatury ..................................................................................................... - 70 -

14.

Seznam obrázků .................................................................................................................... - 76 -

- 10 -



7.

ÚVOD Cílem této práce je popsat vývoj, současný stav a alternativy centrálních bank z

hlediska jejich monopolu v oblasti peněz. Chtěl bych se zaměřit na jeho postupné vytvoření vládami se všemi klady i zápory. Tato problematika nabývá na aktuálnosti zvláště v době, kdy se z centrálních bank stává hlavní nástroj vlád na záchranu ekonomiky či podpory hospodářského růstu. V době, kdy centrální bankéři jsou jedni z nejmocnějších lidí na světě a jejich vyjádření dokáţe ovlivnit světové hospodářství jako ţivelné pohromy. Součástí bude i analýza diskuze mezi zastánci a kritiky dnešního systému. V první části se zaměřím na historický vývoj po současný stav. Pokusím se teoreticky vymezit funkci peněz jako prostředku směny a důvod jejich vzniku. Zmíním vývoj peněz v průběhu posledních 2000 let a popíši nejzajímavější okamţiky, kdy se peníze dostali plně do kompetence vlád a panovníků. Vyberu historické případy, kdy docházelo k zneuţívání tohoto privilegia a ukáţu jeho důsledky pro celou společnost. Důleţitou součástí bude popis posledních 2. století, kdy se formovala dnešní bankovní soustava, peněţní a měnový systém. Ať uţ to budou komoditní standardy 19. století, postupné opuštění této návaznosti peněz na vzácné kovy a vznik nekrytých papírových peněz. Čtenáři bude předloţen i hrubý nástin vzniku prvních centrálních bank, vývoj jejich pravomocí a kompetencí v průběhu let aţ do současnosti. S tím souvisí i detailnější popis vzniku nejdůleţitějších organizací, které centrální banky reprezentují – FED a ECB. Druhá část popíše detailně dnešní centrální banky. Přes legislativní ukotvení, základní funkce a pravomoci. Důraz je kladen na nástroje a moţnosti měnové politiky centrálních bank, protoţe právě ta nejvíce ovlivňuje peníze jako celek. Podrobným popisem by si čtenář měl udělat obrázek, co je v pravomoci centrální banky a jakou mocí dnes opravdu disponuje. Významnou část představuje bliţší představení dvou měnových institucí světa – Federálního rezervního systému v USA a Evropské centrální banky. Cílem popsání struktury a nejdůleţitějších měnových nástrojů je podat ucelený obraz o specifikách těchto organizací. V poslední třetí části ukáţu jednu z alternativ dnešního centrálního bankovnictví tzv. „free banking“. Zaměřím se analýzou na kritiky současného stavu a důvody, proč se někteří ekonomové tímto konceptem zabývají. Shrnutím těchto argumentů získáme důvod, proč se jiným systémem vůbec zabývat a proč se snaţit změnit něco tak samozřejmého jako jsou centrální banky. Dále zmíním nejdůleţitější historické příklady svobodného bankovnictví a popíši konkrétní představy zastánců o přechodu a fungování tohoto systému.

- 11 -



8.

HISTORIE ZESTÁTNĚNÍ PENĚZ Není jiné věci, která by dokázala hýbat jak s běţným ţivotem člověka, tak s celkovým

hospodářstvím země, jako peníze. Kaţdý z nás je pouţívá a bereme je za samozřejmost. Bez nich by naše společnost nemohla fungovat a nikdy by nedosáhla takového rozvoje a blahobytu. Vymezujeme je jako něco zvláštního, hodného úcty a především je chápeme jako subjekt, který musí podléhat zvláštní péči a dohledu v podobě státu. Snad nejlepší příměr pouţil William Potter v sedmnáctém století, kdyţ označil peníze za ţivotadárnou krev společnosti [Šťastný&Šíma, 2001]. Z toho můţeme lehce vyvodit závěr, ţe peníze jsou, byly a budou zcela zásadní věcí ve vývoji lidského společenství. Proč je role peněz tak důleţitá? Pokusíme se nalézt odpověď v následujících řádcích.

8.1 Peníze jako produkt trhu Peníze vznikly jiţ před mnoha tisíci let a to v době, kdy se začala formovat první lidská společenství. Základní potřebou našeho ţivota je směna sluţeb a výrobků za jiné sluţby a výrobky. Naneštěstí přírodní zdroje jsou rozmístěny nerovnoměrně a kaţdý člověk netrpí stejným talentem. To je základem specializace osob i oblastí světa a základem součinné a fungující ekonomiky. Kaţdý můţe něco nabídnout a můţe se účastnit směny s druhými. Jak jsem podotkl, náš svět je rozmanitý a různorodý a to nám vytváří základní problém. Vezměme v úvahu následující situaci, kdy farmář potřebuje nářadí na obdělání svého pole. Můţe kováři nabídnout jen své produkty, například vejce. Kovář ale vejce nerad, mnohem radši má maso. Farmář se zamyslí a vzpomene si, ţe řezník ve vesnici zboţňuje vejce, a tak smění vejce za maso a to poté nabídne kováři za vytouţené nářadí. Jak můţeme vidět, společnost na bázi přímé směny by moc dobře nefungovala a brzo zanikla, a proto se vyvinula směna nepřímá. Farmář o maso vůbec nestál, ale i přesto si ho musel opatřit, aby mohl uspokojit svou potřebu. Zajímavým faktem je vlastnost masa v naší vesnici. Stalo se prostředkem směny, a tudíţ je likvidnější (obchodovatelnější) neţ ostatní komodity. V situaci, kdy civilizaci nestačil obyčejný směnný obchod, se vyvinuly komodity, které měly tu vlastnost, ţe je lidé pouţívali nejčastěji jako prostředek směny. „V koloniální Virgínii tabák, cukr v Západní Indii, sůl v Habeši, dobytek ve starém Řecku, hřebíky ve Skotsku, měď ve starém Egyptě a také, obilí, korále, čaj, ulity i háčky na ryby“ [Rothbard, 2001, s. 30]. Postupem času se jako nejvhodnější ukázaly vzácné kovy (zlato, stříbro). Mají vlastnosti, které je povyšují nad ostatní. Adam Smith popsal vlastnosti těchto kovů těmito slovy, „nejenţe kov lze uchovávat s nejniţšími ztrátami, lze jej také dělit na libovolné části a pak je

- 12 -


State monopoly over money zas stavit dohromady, coţ je vlastnost, kterou stejně trvanlivé komodity nemají a která je předurčila k tomu, aby se staly nástrojem obchodu a oběhu“ [Smith, 2002, s. 24]. Lidé, potaţmo trh si sám určil, ţe zlato a stříbro jsou pro ně nejlepší peníze. Pro zajímavost zmiňme, ţe tyto kovy se pro obchodní činnost vyuţívali jiţ okolo roku 1500 př. n. l. ve starém Egyptě a první zlaté mince se vyskytli v Lydii v Malé Asii kolem roku 560 př. n. l. [Studýnka & Struţ, 2005]. Pro další popis oblasti peněz a jejich kontroly státem je důleţitý následující fakt, „Tento proces, kdy se na svobodném trhu kumulativně vyvine prostředek směny, je jediným způsobem, jak mohou peníze vzniknout. … Nemohou vzniknout tak, ţe se někdo rozhodne peníze z neuţitečného materiálu vytvořit, ani tak, ţe vláda nazve penězi kousky papíru. … Stát nemá moc vytvořit pro ekonomiku peníze. Ty mohou vzniknout pouze v trţním procesu“ [Rothbard, 2001, s. 30-31]. Tyto věty nás mohou nasměrovat k následujícímu závěru, a to je fakt, ţe peníze nejsou nějaký zvláštní objekt, který podléhá speciálním pravidlům. Je to komodita, která má svá specifika, nabídku i poptávku. Ale trh je vybral, aby usnadnila fungování ekonomiky a stala se prostředkem směny. Vytvoření tohoto směnného prostředku lidstvo získalo neocenitelný nástroj pro ekonomickou kalkulaci. Jednotliví účastníci trhu získali společného jmenovatele pro ocenění hmotných statků, zdrojů a lidské práce. Vše mohou ocenit v penězích, a tudíţ posoudit pro ně nejvýhodnější varianty. V neposlední řadě se peníze staly uchovatelem hodnoty, formou majetku a jeho akumulace [Jeţek, 2002]. Majetek a bohatství můţeme mít i v jiných formách např. nemovitosti, ale ty trpí svou nízkou obchodovatelností. Peníze jsou všeobecně přijímané a umoţní nám reagovat na aktuální či konkrétní potřeby člověka či společnosti. K tomu je potřeba zachovat stálou hodnotu peněz, coţ se v minulosti ani v současnosti ne vţdy ideálně dařilo. Většinou u toho byly vládnoucí struktury, které si uzurpovaly právo na dohled a tvorbu peněz.

8.2 Důvody vstupu státu do oblasti peněz Stát, vládu, panovníka vţdy oblast peněz velice přitahovala, protoţe je jednou z nejdůleţitějších ve společnosti. Pokud pomineme naivní představu o dobré víře státu starat se o peníze svých občanů a ochraňovat ho před podvodníky, kteří by jistě peníze znehodnocovali a padělali, zbývá nám jen jediný stimul. Ovládnutí této oblasti byl jeden z nejhlavnějších nástrojů moci, a to především moţností financovat svou vlastní vládu.

- 13 -


State monopoly over money Od nepaměti se panovníci dosadili do pozice arbitra, který buď propůjčoval právo na správu této oblasti soukromým institucím (za nemalou úplatu) nebo ji spravoval sám. V době finanční nouze, kdy státu nepostačují běţné daňové příjmy, se naskýtala moţnost, jak financovat osobní plány panovníka (války, stavby), upevňování moci či zvýhodňování vybraných skupin společnosti. V době kovových platidel, mincovny tavily peníze staţené z oběhu a ubíraly obsah vzácného kovu, přičemţ ho nahradily kovem mnohem niţší hodnoty. Logicky vzniklo mnoho nových nekvalitních mincí a panovník mohl utrácet vesele dál, ale takové jednání vyvolávalo všeobecnou inflaci a úpadek hospodářství. O takovém jednání existují doklady i z našich dějin, konkrétně z doby Přemyslovců ve 12. století, „Povinná obměna mincí, tzv. renovatio monatae, zasahovala i několikrát za rok dost tíţivě do ţivota hybatel, ale pro kníţete byla zdrojem značných, někdy aţ nerozumně velkých zisků (…) Numizmatici odhadují, ţe zisk kníţete z této transakce na úkor poddaných byl zcela běţně přes 100%, ale i přes 900%, a tak není divu, ţe moudrý kronikář Kosmas nazval tyto praktiky panovnickým podvodem z peněz“ [Smetánka, 2004, s. 172]. Mince měla státní symbol – záruku pravosti a očekávané hodnoty, a tak se běţný člověk hned nedovtípil, ţe jeho mince nemají předpokládanou hodnotu. Způsoby se časem mění, ale princip zůstává stejný. Snaha získat zdroje pro svůj vlastní chod či financovat svoje dluhy velice rafinovaným způsobem. Jedná se o elegantní formu zdanění, která nevyvolává takové emoce u veřejnosti jako běţně viditelné daně.

8.3 Příklady prvního znehodnocování měn Proces monopolizace sahá hluboko do historie lidstva. V dobách prvních státních útvarů, panovníků se poprvé objevili peníze ve formě mincí z vzácných kovů. Zprvu soukromé, později královské mincovny razily mince určitých hodnot, které vyjadřovaly všeobecně uznávané mnoţství vzácného kovu. Zárukou pro tuto hodnotu byl institut panovníka, který si na jednotlivé mince nechal razit svou podobiznu, podobizny svých předků či národní symboly. Tato záruka byla obecně přijímána zboţštěním a glorifikací těchto

vládců.

V pozdějších

dobách

se

vlády

snaţily

o

spojení

státní

měny

s nacionalistickým cítěním národa (národní bohatství, sjednocující prvek). Aţ historická zkušenost mohla naučit poddané a občany střízlivějšímu pohledu. Prvním výraznějším příkladem je úpadek Římské říše. V době od 3. století našeho letopočtu se v důsledku potřeby peněz na války a udrţení chodu říše, neustále znehodnocovala římská měna. Můţeme hovořit o jedné z prvních hyperinflací, která naprosto rozvrátila římské hospodářství a přispěla k rozpadu říše. Pro názorný příklad

- 14 -


State monopoly over money uveďme hodnotu jedné libry zlata z období 4. století n.l. Na počátku století byla stanovena fixní hodnota 50 000 denárů za jednu libru zlata. Díky potřebě financovat armádu, která by udrţela říši pohromadě, se tato částka neustále zvyšovala. O 10 let později to bylo 120 000 denárů a v roce 324 n.l. 20 000 000 denárů za libru zlata [Gibbon, 2005]. Tento příklad dostatečně vysvětluje absolutní nedůvěru a odpor podrobených národů k římské státní správě a k osobě císaře. Není divu, ţe poslušnost těchto lidí se musela vynucovat jen za pomoci armády a ani ta nebyla schopna udrţet dobytá území pohromadě. Důleţitou

součástí

středověku

v Evropě

byla

neustálá

snaha

panovníků

o

znehodnocování měny, aby získali zdroje pro vedení válek a vedení svého nákladného ţivota. Našlo se jen málo moudrých, kteří pochopili zlo, které to přináší. Skvělý příklad zmiňuje Murray N. Rothbard, „Ukázkovým příkladem je dinár, který byl mincí saracénů ve Španělsku. Kdyţ byl prvně raţen v 7. století, představoval původně 65 gránů

1

zlata.

Muslimové měli cit pro měnovou oblast a podařilo se jim drţet hodnotu denáru na stejné úrovni. A tak ještě v polovině 12. století byl dinár stále ještě 60 gránů. V tomto okamţiku bylo Španělsko dobyto křesťanskými králi a na počátku 13. století dinár představoval jen 14 gránů. Brzy byla zlatá mince tak lehká, ţe nemohla zůstat v oběhu a byla nahrazena stříbrnou mincí. I ta ale byla zlehčována a v polovině 15. století obsahovala pouze 1,5 gránu“ [Rothbard, 2001, s. 67]. Ve feudálním systému středověké Evropy panovník nebyl neomezeným vládcem, ale byl závislý na podpoře svých šlechticů, kteří byli mnohdy mnohem bohatší neţ on. Jelikoţ ještě nefungovala centralizovaná a efektivní administrativa, výběr daní mnohdy závisel na vybrané šlechtě a ta samozřejmě neoplývala poctivostí. Výsledkem byl neustálý nedostatek financí pro panovnický rod, coţ zapříčinilo kontinuální znehodnocování jednotlivých měn. Jako světlou výjimku uveďme ta období, kdy se panovníkem stal člověk vzdělaný a uvědomující si neblahý vliv nekvalitní měny na hospodářství. Jeden ze zářných příkladů byl český král Václav II, jehoţ vláda je obecně povaţována za období míru a prosperity. Určitě k tomuto názoru přispěla i jeho odpovědná měnová politika. Král provedl měnovou reformu a zavedl kvalitní stříbrnou minci tzv. Praţský groš, která garantovala váhu a ryzost a vedla ke stabilizaci měny. O její kvalitě svědčí, ţe byla hojně vyuţívána i za hranicemi českého království a stala se nejkvalitnější mincí tehdejší Evropy [Ţemlička, 1986]. Smutnou pravdou je, ţe ke konci své vlády musel přistoupit ke zhoršení kvality mince, protoţe neustálé výboje a ohroţení ze strany nepřátel zapříčinily obrovské válečné výdaje. V porovnání se svými nástupci se jednalo o nepatrnou vadu na kráse. Viděli jsme, ţe pokud se vyskytla v Evropě kvalitní a důvěryhodná měna, byla vyuţívána pro mezinárodní obchod a stala se symbolem bohatství. Dalším krokem ve vývoji 1

1 grán = 0,06 g

- 15 -


State monopoly over money bylo uzákonit povinnost platit na určitém území jen zákonnými měnami, aby se tak předešlo přechodu obyvatelstva k důvěryhodnějším cizím penězům.

8.4 Vznik prvních centrálních bank Popsaná situace volala po vzniku nových institucí, které zajistí vládám snadnější přístup k finančním zdrojům v době nouze. Vznik těchto institucí je velice důleţitým krokem. Nejen ţe přetrvaly aţ do dneška, ale především změnily dosud známý model bankovnictví se soukromými subjekty. Postupně vzniká dvoustupňová hierarchie bankovního systému, kde roli arbitra a hlídače tvoří státní instituce - centrální banka. Historie centrálních bank je mnohem kratší neţ bank obchodních, „První vznikly aţ v 17. století a převáţná většina z nich začíná svou historii aţ ve století dvacátém. V dnešní podobě začaly první centrální banky vystupovat zhruba od poloviny 19. století“ [Revenda, 2001, s. 32]. Prvotní důvody vzniku těchto institucí byly velice prozaické. 

Finanční zájmy vlády – doplnění chybějících zdrojů ve státní pokladně.



Vedení účtu pro vládu – centralizace a kontrola státních prostředků.



Centralizace emise – potřeba unifikovat měnu a sjednotit emisní systém.



Regulace – centrální banky se staly hlídači bankovního systému.

Konkrétní vznik prvních institucí, splňující tyto poţadavky probíhal různě. Jednou z moţností byla přeměna soukromé banky na centrální direktivním rozhodnutím vlády. To je případ Švédské říšské banky. Ta byla zaloţena v roce 1656 jako soukromá obchodní banka, ale záhy po svém vzniku se dostala do problémů. Rok 1664 pro ni znamenal rok úpadku, a kdyby nezasáhla vláda, byl by to její konec. Pomoc ale znamenala fakticky znárodnění a postupnou reorganizací v roce 1697 začala vystupovat jako centrální banka – Sveriges Riksbank. Její nezávislost byla pryč a mnohdy tato banka slouţila k politickým účelům, nicméně fakticky o ní můţeme hovořit jako o centrální bance od roku 1904, kdy se stala jediným emitentem bankovek na území Švédska [Revenda, 2001]. Detailněji se zaměříme na způsob, kdy centrální banka vznikla jako úplně nová instituce. Nejlepší ukázkou je nejstarší skutečná centrální banka - Bank of England. Její historie začala roku 1694, kdy anglický parlament dovolil zaloţení nové banky, která by byla ochotna financovat hrozivý státní dluh (kupovala by státní dluhopisy) a na oplátku je mohla platit nově vydávanými penězi. To také udělala a začala emitovat enormní mnoţství nových bankovek, coţ zapříčinilo velkou inflaci. Do 2 let se banka stala insolventní, protoţe nebyla schopna směnovat své bankovky za slíbené mnoţství zlata. V tomto okamţiku roku 1696

- 16 -


State monopoly over money zafungovaly úzké vazby na parlament a ta dovolila odloţit bance směnování bankovek za kov. Vytvořila tak škodlivý precedent, který byl vyuţit ještě několikrát v historii centrálního bankovnictví [Rothbard, 2008]. I tuto situaci banka ustála a za pomoci vlády si vymohla další 2

privilegia. Především se stala jedinou institucí, která mohla emitovat bankovky , a dokonce jejich nepřijetí se postihovalo smrtí. Další vývoj potvrdil platnost spojení s parlamentem a v okamţicích nouze ještě několikrát pozastavila i na několik desítek let konvertibilitu svých bankovek. Za veškeré výhody musela financovat státní dluh, který na přelomu 18. a 19. století neustále rostl, a to především díky Napoleonským válkám. V 19. století se její pozice ještě více upevnila, protoţe byla prosazena povinnost ostatních bank drţet své rezervy nikoli ve zlatě, ale v bankovkách Bank of England, coţ z ní prakticky udělalo hlavní - centrální banku Velké Británie. V roce 1844 byl uzákoněn tzv. Peelův zákon, který definoval pravidla emise nových peněz, kterým mohla vyhovět právě pouze Bank of England. Bylo uzákoněno, ţe, „musel být dodrţen limit pro objem bankovek nekrytých zlatem či stříbrem, ale pouze státními cennými papíry. Původní maximální limit činil 14 milionů liber. Bankovky emitované nad tento limit podléhaly povinnosti plného krytí drahými kovy“ [Jílek, 2004, s. 548]. Těmito opatřeními se stala nejdůleţitější banka ve Velké Británii, která měla na starosti nejdůleţitější měnové otázky. K dnešní podobě banky vedla ještě dlouhá cesta, ale od roku 1946, kdy byla zestátněna, plní funkci centrální banky, která v kooperaci s vládou pečuje o finanční stabilitu země.

8.5 První papírové peníze Papírové peníze byly vynalezeny v Číně kolem roku 600 n.l. a udrţely se zde po celý středověk, i přes to, ţe na mnoha místech zapříčinily velkou inflaci. V Evropě se první zmínka o takovém vyuţití objevila v roce 1483, „ …kdy ve Španělsku hájil hrabě z Tendilly obleţené město Alhama proti Maurům. Protoţe neměl mince z drahých kovů, vyplácel vojsku ţold papírovými poukázkami vydávanými jménem krále. Poukázky byly opatřeny textem zavazujícím občany města po skončení obleţení k výměně za zlato a stříbro“ [Nolč, 2009, s. 8]. Krásný příklad, který dobře popisuje základní funkci prvních papírových peněz – dluţní úpis, který je směnitelný za pevně definované mnoţství drahého kovu. Jelikoţ zlato či stříbro není zrovna skladné, začala si veřejnost uschovávat své peníze do bank, „za to obdrţeli stvrzenky, jimiţ banky slibovali, ţe na poţádání zlato opět vydají (…) Pokud bylo na banky spolehnutí a měly důvěru obyvatel, začali se jejich stvrzenky vyuţívat k placení za běţné zboţí“ [Jeţek, 2002]. Veřejnost přišla na způsob, jak si zjednodušit kaţdodenní platební styk.

2

Nadále mohly emitovat a konkurovat Bank of England jen malé banky s maximálně 6 společníky.

- 17 -


State monopoly over money Tento koncept se pomalu začal rozvíjet v 17 století – (1661 Stockholmská banka), kdy začaly největší bankovní domy vydávat tzv. bankovky. Objevily se s ním i stinné stránky papírových peněz a to, ţe banka nemusí dostát svým závazkům, nesmění je za slíbené mnoţství např. zlata a můţe vyhlásit bankrot. Proto se tyto bankovky zpočátku netěšily u obyvatelstva velké důvěře. Otázka stability závisela na čestnosti a serióznosti bankéře. Tím horším příkladem je John Law a jeho Mississippi projekt ve Francii na začátku 18. století. Tomuto skotskému dobrodruhovi se podařilo přesvědčit zadluţenou francouzskou vládu k zaloţení Všeobecné banky (Banque Generale), která měla slouţit k odvrácení státního bankrotu a správě obrovského státního dluhu Francie. Tato banka hned začala emitovat vlastní soukromé bankovky, ale měly tu výhodu, ţe s nimi museli všichni poddaní platit poplatky a daně, a tudíţ se dostaly rychle do oběhu. Navíc začala investovat do společností, které měly výhradní právo na obchod, pozemky a těţbu v koloniích (Mississippi, Senegal, Indie…) [Mississippi Company, 2004]. Přes veškerou snahu se této bance nepodařilo získat důvěru běţných investorů. V roce 1718 se díky rostoucímu státnímu dluhu přeměnila Všeobecná banka na Královskou banku (Banque Royale) a jejím jediným akcionářem se stal stát. Tím banka získala právo vydávat oficiální státní peníze. John Law začal tisknout miliony nových bankovek a slibovat pohádkové zisky. To nakonec investory přitáhlo a způsobilo obrovskou spekulační bublinu, která splaskla roku 1720. Nové bankovky jiţ nestačily k udrţení důvěry a akcie Královské banky se začali propadat. Konečně v létě 1720 došlo ke zhroucení, kdy si zbylí investoři došli proměnit své papírové peníze za kov a poznali na vlastní kůţi obrovské znehodnocení [Moen, 2001]. Za plné pytle vydaných bankovek získali zlomek původní hodnoty. Tato epizoda první státní banky zapříčinila obrovskou inflaci, ochuzení mnoha běţných Francouzů, ale především sníţení nominálního dluhu Francie o 3

900 milionů livrů [Maurois, 1994]. Příkladem revolučního financování je válka za nezávislost USA. V těchto 13 původních koloniích se různé náhraţky kovových mincí dobře uchytily, protoţe zde nebyl dostatek nalezišť vzácných kovů, a tudíţ byly kolonie závislé na jejich dovozu. Jako platidlo se vyuţívaly např. bobří kůţe či tabák, tedy komodity dobře směnitelné a ceněné v mezinárodním obchodu. Vyuţívali se i papírové peníze za účelem krytí válečných výdajů při lokálních válkách s francouzskou Kanadou. Tyto peníze nebyly kryté ţádnými aktivy, nýbrţ pouze slibem zaplatit budoucími daněmi, tedy bankovky zaloţené na důvěře v danou místní samosprávu. Na stejném principu v roce 1776, v době potřeby vyzbrojení kontinentální armády, kongres rozhodl vydat tzv. kontinentály, ničím nekryté papírové peníze. Pro představu uveďme následující čísla. Doposud bylo v 13 koloniích v oběţivu 1012 mil. dolarů, z čehoţ polovina v drahých kovech. Do roku 1781 vláda emitovala dalších 231 550 000 dolarů. V průběhu emise znehodnotily z poměru 1:1 na 1:500 v květnu 1781

3

Livre byly francouzské peníze od 15. století do roku 1795, které měly cenu 0,31 g zlata (1 livre)

- 18 -


State monopoly over money [Jonáš, 2008]. Kongres a státy se snaţily udrţet hodnotu měny opatřeními, jako zabavování majetku, zneuznání dluhu, pokud věřitel odmítl platbu v kontinentálech, nebo fixaci cen a mezd.

John

Adams,

budoucí

prezident

USA,

k vývoji

poznamenal,

ţe

jednou

z nejdůleţitějších podmínek úspěchu revoluce je udrţení nové měny zdravé a stabilní, jinak se celé financování a hospodářství kolonií zhroutí [McCullought, 2005]. Příklad americké revoluce má mnohé historické a ekonomické souvislosti, které jsem nezmínil, ale hlavní myšlenkou je ukázat, jak se měna v moci vlády v této mimořádné situaci chová a jaké důsledky to má pro hospodářství. Nemusíme připomínat, ţe za této situace se rozmohl „černý trh“ a běţný obchodní styk se prováděl na bázi barteru. Dodejme, ţe konec vydávání soukromých bankovek a bankovek jednotlivých států přišel v roce 1787 s ratifikací Ústavy Spojených států, která toto právo vyhradila jen federální vládě. Další vhodnou ukázkou je příběh asignátů v době Velké francouzské revoluce. Po celé 18. století byly státní finance ve Francii v ţalostném stavu. V revolučním roku 1789 se touto situací muselo zabývat i národní shromáţdění. To se rozhodlo získat prostředky zabavením majetku církvi a vybrané šlechtě. Jelikoţ se jednalo o nelikvidní majetky (půda, nemovitosti), byly vydány papírové peníze, které představovaly nároky na půdu a jiný hmotný majetek. Zpočátku se jednalo o velice kvalitní investiční papíry, které byly kryty reálným majetkem, ale postupem času muselo toto shromáţdění přistoupit na výrazné znehodnocení, díky potřebě krytí obrovských válečných výdajů. Vláda začala emitovat nové asignáty a především je ustavila zákonným platidlem. Jejich 100% krytí půdou a majetky skončily nejpozději roku 1792 a poté se neustálou emisí rychle původní vazba na reálný majetek rozpadala. Zajímavý je poznatek, ţe i přes tehdy známé historické zkušenosti, se v takto vyhrocených situacích racionální diskuze ohledně moţné inflace a rozvratu hospodářství neberou v potaz [Hibbert, 1999]. Můţeme si uvést, jakých rozměrů emise asignátů dosáhla. Při prvním vydání v dubnu 1790 se dostalo do oběhu 400 milionů liber. V roce 1793 to bylo jiţ okolo 4,2 miliard liber a ke konci emise těchto peněz roku 1796 40 miliard liber asignátů. Nepřekvapí, ţe v těchto extrémních podmínkách stát rezignoval na splácení svého dluhu, vynucoval si ”dobrovolné půjčky” a na inflaci reagoval jen vydáváním tzv. maxim – maximální cenou komodit. Její nedodrţení se rovnalo trestu smrti, coţ v období Jakobínů a gilotin nebyl problém. Ceny se kaţdý měsíc zvojnásobovaly a brzy asignáty nedosahovaly ani 1% své nominální hodnoty. Celý systém asignátů byl zrušen roku 1797 a skončil naprostou katastrofou. Národní shromáţdění – tehdy jiţ konvent svým rozhodnutím zrušilo 2/3 svého dluhu [Menšík, 2008]. Závěrem uveďme, ţe zatímco v ostatních zemích Evropy v 19. století běţně fungovaly směnky, šeky, bankovní vklady a bankovní podnikání s částečnými rezervami, ve Francii díky nedůvěře obyvatel hrály stále hlavní roli mince a stoprocentně kryté bankovky. Dokonce v období napoleonských válek se Francie nikdy neuchýlila k vydání nesměnitelných bankovek, na rozdíl od jiných válčících zemí, protoţe zkušenost z revoluce byla více neţ odstrašující [Friedman, 1997, s. 135].

- 19 -



8.6 Kovové standardy Na začátku této kapitoly jsem ukázal, ţe jako nejvhodnější prostředek pro směnu či uchovatele hodnoty se vyvinuly drahé kovy, jako je zlato či stříbro. „Zlato je neobyčejně kujné. Je také neomezeně dělitelné, má moţnost vyjádřit jakoukoli velikost hodnoty. Vyznačuje se homogenností – všechny části mají stejnou hodnotu, velmi přesně měřitelnou ryzost. Kdyţ k tomu připočteme vysokou hustotu kovu, tedy vysokou hustotu hodnoty, a jeho faktickou nezničitelnost, máme ideální všeobecný ekvivalent“ [Studýnka & Struţ, 2005, s. 219]. V 18. a 19. století byly hlavním měnovým nástrojem stále drahé kovy, ale začaly plnit jinou úlohu neţ doposud. S rozvojem finančnictví se ustanovily tzv. kovové standardy. Většina vyspělých států světa svázala svou měnu se zlatem či stříbrem (monometalismus) či s oběma dohromady (bimetalismus) v určitém směnném poměru. Znamenalo to, ţe banky vydávaly raţené mince a tiskly bankovky, které je zavazovaly kdykoli směnit za tento drahý kov. Ve většině zemí fungoval vládní závazek vykupovat zlato a stříbro za fixní cenu, za peníze, které fungovaly jako zákonné platidlo. Státem určená instituce směňovala zlato a stříbro za mince o určené nominální hodnotě, váze a ryzosti. Směnný poměr byl buď určen 4

trhem, ale mnohem častěji jej určovala vláda. To zapříčinilo základní problém, jelikoţ fixně 5

určená cena se často odlišovala od ceny určené na trhu a docházelo k projevům tzv. Greshamova zákona. Obecná zákonitost tohoto zákona zní, ţe špatné peníze vytlačují dobré peníze. Znamená to jednoduchou logickou dedukci. Pokud vlastním 2 mince o stejné nominální hodnotě a jedna má menší obsah vzácného kovu, raději se zbavím té s niţším obsahem. Podobně v situaci, kdy cena stříbra poklesla, stříbrné mince se stávaly „špatnými penězi“. Státem vybraný směnný poměr nebyl stálý a na trhu se neustále měnil dle nabídky a poptávky, tudíţ se jeden z kovů stal dříve či později nadhodnocený. Tuto situaci popsal Rothbard, „Bude-li nadhodnoceno stříbro, bude poté zlato drţeno v hotovosti, bude mizet na černém trhu nebo bude vyváţeno, zatímco stříbro bude přitékat do země ze zahraničí, lidé je budou přestávat drţet pro potřeby hotovosti a stane se jedinými obíhajícími penězi“ [2001, s. 69]. To vládám přirozeně nevyhovovalo, a tak se země začaly uchylovat k výběru jednoho kovu, se kterým svou měnu svázaly (většinou zlato – zlatý standard). Důleţité je poznamenat, „ţe Greshamův zákon lze aplikovat pouze na různé druhy peněz, mezi kterými 4

Například USA byl definován dolar v roce 1792 Raţebním zákonem. 1 dolar představoval 371,25 gránů ryzího stříbra a 24,75 gránů ryzího zlata. Zákon definoval i povolené mnoţství příměsí a stanovil směnný poměr zlata a stříbra na 1:15 [Friedman, 1997, s. 59]. 5

Drahé kovy se vyuţívaly k výrobě šperků, v průmyslu a navíc jejich mnoţství se v čase měnilo, díky novým nalezištím např. v Kalifornii, Jiţní Africe či v Austrálii. To způsobovalo fluktuace trţní ceny zlata a stříbra [Studýnka & Struţ, 2005].

- 20 -


State monopoly over money je zákonem stanoven fixní směnný kurz“ [Hayek, 1999, s. 52]. Pokud bychom zákon aplikovali na volném trhu, výsledkem by bylo preference kvalitnější měny před znehodnocenou. Mezinárodní zlatý standard byl vytvořen aţ v 70. letech 19. století. Do té doby byl zaveden jen ve Velké Británii, kde byl uzákoněn jiţ roku 1816 a směnitelnost zákonného platidla za zlato 1821. Německo přešlo ke zlatému standardu v letech 1871-1873 po poráţce Francie v prusko-francouzské válce a uvalení následných velkých válečných reparací splatných ve zlatě. Francie, která udrţovala bimetalický standard od roku 1803, stříbro demonetizovala v letech 1873-74 spolu s ostatními členy Latinské mincovní unie (Itálie, Belgie, Švýcarsko). Skandinávská mincovní unie (Dánsko, Norsko, Švédsko), Holandsko a Španělsko následovaly v letech 1875-76 a Rakousko-Uhersko v roce 1879. V 70. letech 19. století byly jedinými dvěma velkými zeměmi na efektivním stříbrném standardu Indie a Čína. V USA bylo stříbro omezeno jako zákonné platidlo roku 1873 Raţebním zákonem, který znemoţnil volnou raţbu stříbra. Konečně od roku 1879 byla v USA obnovena směnitelnost za zlato, která byla pozastavena díky občanské válce. [Friedman, 1997]. Zákonné přijetí tohoto standardu proběhlo v USA aţ v roce 1900. Nutno podotknout, ţe mnoho zemí prakticky fungovalo na efektivním zlatém standardu mnohem dříve, díky pohybům směnného poměru mezi zlatem a stříbrem a působením Greshamova zákona. Názory na toto období se různí. Z historických faktů můţeme usoudit, ţe i přes svá negativa, byl zlatý standard nejstabilnější měnový systém, jaký kdy svět měl. Ačkoli v této době vznikají první opravdové centrální banky a získávají výhradní právo na kontrolu peněz, stále se jednalo o systém vazby peněz na kovy, který fungoval a nedovoloval ze své podstaty vládám jejich větší znehodnocování, „Zlatý standard obsahoval seberegulační mechanismus, který zajištoval dlouhodobou cenovou stabilitu. Ve všech zemích se v tomto období dodrţovala pevná cena zlata a konvertibilita s výjimkou válek. V době napoleonských válek, občanské války v USA, prusko-francouzské války a 1. světové války byla konvertibilita omezena a vydávaly se nekryté peníze a dluhopisy, ale po skončení se přešlo zpátky na zlatý standard s předválečnou paritou“ [Rothbard, 2008]. „Zlatý standard poloţil efektivní limit pro peněţní expanzi, protoţe zásoba národní měny byla zaloţena na zlatě, tj. trvanlivé komoditě s neměnnými vlastnostmi“ [Salin, 2003]. Mezi ekonomy, kteří se tímto obdobím zabývají, panují spory, zda stabilnějším systémem byl čistý zlatý standard či systém se zlatem a stříbrem. Výbornou diskuzi poskytuje Milton Friedman [1997, s. 127-154], kde vyvrací zaţitou představu o nadřazenosti zlata a dokazuje moţnou stabilitu bimetalického systému. Důleţitým poznatkem je, ţe 100% zlatý standard nikdy nefungoval a byl do značné míry ovlivňován regulací vlád v podobě směnných poměrů a mnoha dalších, které výhody tohoto systému omezovaly [Friedman, 1993]. Nakonec zmiňme, ţe na konci tohoto období probíhaly diskuze ohledně nákladů výroby kovových peněz ve prospěch peněz papírových,

- 21 -


State monopoly over money „Lidé musí tvrdě pracovat při dolování zlata v dolech v Jiţní Africe, aby ho poté pohřbili ve Fort Knox či na jiných podobných místech. Přijmou-li lidé coby peníze kousky papíru, na kterých je vytištěno „Slibuji zaplatit …jednotek komoditního standardu“, mohou tyto kousky papíru vykonávat stejnou funkci jako hmotné zlato či stříbro, a k jejich výrobě je potřeba mnohem méně zdrojů“ [Friedman, 1993, s. 46]. Problémem těchto peněz je, ţe se dají vládami zneuţít mnohem snáze neţ peníze komoditní s návazností na reálnou hodnotu. Výsledkem všech takových diskuzí je, ţe doba kovových standardů 19. století znamenala základ pro strmý hospodářský růst většiny průmyslových států světa. „Existoval řád, jenţ fungoval, jenţ drţel na uzdě hospodářské cykly a jenţ umoţnil rozvoj svobodného obchodu, svobodné směny a rozvoj investic“ [Rothbard, 2001, s. 90].

8.7 Vznik Federálního rezervního systému (FED) FED je jedna z nejdůleţitějších finančních institucí a moţná nejmocnější a nejdůleţitější centrální banka na světě. Na její zasedání a rozhodnutí čeká doslova celý svět a výsledky jejích rozhodnutí ovlivňují světové hospodářství. Nepochybně právem jsou činy muţů z této instituce povaţovány za vůbec největší „market mover“ na finančních trzích. Okolnosti vzniku této organizace byly odlišné od evropských centrálních bank. Vznikla mnohem později a od počátku na jiných právních i morálních základech a od toho se odvíjí její odlišné fungování, struktura a pravomoci. Jelikoţ se jedná o tak významnou instituci, podívejme se na její zrod podrobněji. Před vznikem Federálního rezervního systému byl bankovní sektor v USA poměrně liberální. Od 1. poloviny 19. století fungoval systém určitého svobodného bankovnictví s návazností na tzv. Free Banking Act (1837). Ten umoţňoval bankám, aby si mohly vydávat vlastní bankovky, které ale byly povinny směnit kdykoli za kov (zlato, stříbro). Jednalo se o relativně svobodný systém umoţňující konkurenci, ale byl silně regulován a trpěl legislativním nedostatky, které umoţňovaly i podvody. Navíc tato problematika byla v kompetenci jednotlivých států, tudíţ fungoval jen zhruba v polovině států unie. Během občanské války tento systém končí, protoţe nevyhovoval centralizačním snahám federální vlády a je postupně legislativně znemoţněn. Po zbytek tohoto století dochází k postupnému zvětšování regulace. Důvody pro vznik této organizace byly různé a byla jich celá řada. Zájmem americké veřejnosti bylo předejít finančním panikám, kdy bankám docházela potřebná likvidita a tehdejší federální instituce tyto situace nedokázaly efektivně řešit. „Primárně se musely řešit

- 22 -


State monopoly over money prostřednictvím mimořádných akcí soukromých bankéřů“ [Jílek, 2004, s. 529]. Dále proinflační snahy části společnosti a zájmových skupin, především zemědělců, kteří touţili po neustále se zvyšujících cenách. Představitelé velkých investičních společností tzv. trustů, kteří touţili po regulaci moţné konkurence v bankovnictví a přístupu k likviditě, kterou měl FED v případě krize dodávat [Otáhal, 2009]. Všechny tyto důvody volaly po ustanovení jedné nezávislé centralizující instituce, která by výše popsané problémy řešila na celonárodní úrovni. Tehdejší politická elita těmto zájmům ráda podlehla a jiţ od počátku 20. století připravovala její vznik. Ten zdaleka neměl plnit úlohu jako dnes a o dnešních pravomocech mohl také jen snít. I představa o nezávislosti byla naprosto rozdílná od té, jakou známe dnes, „Nezávislost centrální banky, nebyla v době zaloţení FEDu míněna nezávislost na politickém rozhodování předcházející moţnému zneuţití tvorby peněz s nuceným oběhem ve prospěch krátkozrakých hospodářských politik. „Nezávislost“ měnové komise měla v době zřízení FEDu zajistit ochranu proti moţnému zneuţití zájmovými skupinami … které díky tomu, ţe mohly mít snadnější přístup k dodatečným rezervám, byly méně náchylné ke krachům, coţ bylo politickými vůdci vyzdvihováno jako „sociální nespravedlnost“, které se musí zabránit“ [Otáhal, 2009, s. 799]. Federální rezervní systém byl zaloţen 23. prosince 1913, přesněji tento den byl podepsán zákon ustavující tuto organizaci prezidentem Woodrow Wilsonem. Zákon definoval jako hlavní úkoly dohled nad bankovním sektorem a zajištění dostatečného mnoţství peněz pro potřeby ekonomiky – boj proti sezonním výkyvům poptávky po likviditě. Z počátku byly pravomoci a moţnosti omezené, ale v průběhu let se organizace a pole působnosti hodně změnily a FED získal na důleţitosti. Stávalo se tak především jako reakce na velké historické události (Velká hospodářská krize, obě světové války či inflace v 70. letech). Decentralizovaný systém se postupně centralizoval [Rothbard, 2008]. Počáteční systém se skládal z Rady guvernérů (Federal Reserve Board) a dvanácti regionálních federálních rezervních bank, které měly značnou autonomii v řešení konkrétních problémů v konkrétní oblasti USA. V prvních letech fungování se zmíněné problémy dařilo úspěšně řešit, ale s příchodem 1. světové války se takováto struktura stala neúčinnou. Pro příklad uveďme, ţe, „Kongres musel schvalovat kaţdou novou emisi, ale aby se usnadnilo státní financování, byl FED pověřen odpovědností za krátkodobé státní certifikáty“ [Jílek, 2004, s. 531]. V průběhu dalších let se důleţitost a odpovědnost systému neustále zvětšovala. Především v odpovědi na postupné opuštění zlatého standardu a vzniku nekrytých papírových peněz, začal FED zodpovídat za měnovou politiku, tedy za cíl cenové ekonomické stability. K tomu vzniklo mnoho dalších částí rezervního systému a s tím spojené nové měnové nástroje – FOMC (federální výbor volného trhu), FDIC (federální společnost pojištění vkladů) a mnoho dalších komisí a výborů.

- 23 -



8.8 1. polovina 20. století 20. století přineslo konečné odloučení peněz od drahých kovů a přineslo nekryté papírové peníze, které jsou zaloţeny jen na důvěře, ţe je lidé budou přijímat. Proč se zhroutil standard zaloţený na zlatě, který tak dobře fungoval v 19. století? Politická situace v minulém století nutila vlády hledat řešení své finanční situace znehodnocováním měny a měnový systém na zlatém standardu opustit. Příkladem je období 1. světové války. Aby evropské státy dokázaly financovat nákladnou a dlouholetou válku, musely se extrémně zadluţit. Došlo k obrovské inflaci a státy nebyly schopny dostát svým závazkům – nebyly schopny směnit své bankovky za zlato, a tudíţ musely upustit od zlatého standardu. Pro předluţené vlády byla jiţ omezení způsobená navázáním své měny na zlato nepřijatelná. Krátce po válce fungoval systém plovoucích směnných kurzů, který se neosvědčil a vedl k velkým měnovým fluktuacím [Rothbard, 2001]. Příklady hrozivé inflace známe především 6

z Německa a Maďarska, ale i z Velké Británie a Francie. Jediným státem, který nebyl takto postiţen, byly USA, především kvůli pozdějšímu vstupu do konfliktu a kvůli faktu, ţe větší část vojenské výroby pocházela právě z této země. Evropa samozřejmě platila ve zlatě a tak se v tomto období stává USA opravdovým hospodářským hegemonem s největšími zásobami zlata na světě. Tuto situaci se státy pokusily vyřešit vznikem standardu zlatého slitku. Tento systém fungoval následovně, „Spojené státy zůstaly na klasickém zlatém standardu a směňovaly dolar za zlato. Velká Británie a ostatní západní státy se ale vrátily k pseudozlatému standardu. … Britské libry a ostatní měny nebyly směnitelné za zlaté mince, ale pouze za velké kusy zlata (zlaté pruty, slitky), které se pouţívaly jen při mezinárodních transakcích. To zabránilo obyčejným lidem v Evropě v kaţdodenním pouţívání zlatých mincí a vedlo tak k ještě většímu pouţívání papírových peněz a depozit a umoţnilo větší inflaci (znehodnocení)“ [Rothbard, 2001, s. 92]. V běţném ţivotě obyvatel to znamenalo, „ţe v oběhu jiţ nebyly zlaté mince, jejichţ volná raţba byla zakázána, ale bankovky a neplnohodnotné mince, které byly jen omezeně směnitelné za zlato ve formě zlatých slitků. Průměrná váha byla 12,5 kg (…) To byla pro většinu obyvatel váţná ekonomická překáţka, která bránila tezauraci zlata“ [Studýnka & Struţ, 2005, s. 242]. Z našeho pohledu je důleţité, 6

Německo se podobně jako většina válčících států v 1. světové válce extrémně zadluţilo. Přerušilo návaznost marky na zlato a dluhy splácelo většinou tisknutím nových peněz. Ve válce ceny drţely vládní nařízení, ale po obnově trţního hospodářství začali ceny rychle stoupat. K tomu se přidali splátky obrovských reparací, které výsledek Versailského systému nařídil Německu zaplatit. Pro představu v roce 1922 byl 1 dolar směnný za 191,8 marek a na vrcholu hyperinflace v roce 1923 bylo dolar moţné směnit za 4,2 bilionu marek. Celou situaci pomohla vyřešit aţ devalvace marky a vznik nové rentové marky, ale na obyčejných Němcích zanechala hyperinflace dlouholeté následky a zapříčinila vzestup extrémistických a nacionalistických organizací. Dodejme, ţe existují i důkazy cíleného zvyšování mnoţství peněz, za účelem splacení obrovských reparací. Důsledky pro vlastní obyvatelstvo představitelé hrdého Německa nebrali v úvahu [Haffner, 1995, s. 109-121].

- 24 -


State monopoly over money ţe se podařilo vládám jednotlivých států direktivně znemoţnit obyčejným lidem směnit papírové peníze za zlato. Vzrůstá úloha jediné centrální emisní banky. Zlato přestává plnit funkci platidla a zůstává jen měřítkem hodnoty [Hayek, 1999]. V tomto období se tak dělo při velké politické propagandě a konec směnitelnosti byl ospravedlňován hospodářskou potřebou pro obnovu zničených zemí po kruté válce. Od počátku trpěl nedokonalou strukturou a spoluprací, která mezi státy – centrálními bankami nefungovala., „Důvěra v tento standard byla podstatně niţší neţ v případě klasického zlatého standardu. Protoţe měnová politika byla v mnoha zemích vysoce politizována, v konvertibilitu se obecně nevěřilo“ [Jílek, 2004, s. 535]. Ačkoli se do roku 1928 do tohoto systému zapojila většina států světa, dlouho nevydrţel a zkolaboval o několik let později. V době, kdy svět ovládala Velká hospodářská krize, došlo k ukončení reálné návaznosti zlata na peníze i v USA. V tomto obtíţném období pro všechny vlády se nepodařilo nastalé problémy vyřešit jinak, neţ vznikem ničím nekrytých peněz a tím odstranit poslední překáţku v provádění inflační politiky. Dovolím si uvést charakteristiku té doby od M. Rothbarda, který celou situaci shrnul slovy, „Mezinárodní pořádek se rozpadl. Vznikl chaos v podobě floatingu směnných kurzů … Mezi měnami a měnovými bloky zuřila hospodářská a měnová válka. Mezinárodní obchod a investice v podstatě vymizely. Obchod se prováděl pomocí barterových dohod uzavíraných vládami, které byly mezi sebou neustále ve sporech. Ministr zahraničí USA

Cordel Hull opakovaně poukazoval na to, ţe právě tyto hospodářské a

měnové konflikty 30. let byly hlavním důvodem 2. světové války“ [2001, s. 94]. Zajímavý fakt a jiný pohled na událost, která měla tolik ovlivnit následující běh dějin. V podstatě všechny státy v tomto období ukončily směnitelnost svých měn za zlato. Velká Británie tak provedla jiţ roku 1931, Francie roku 1936. Ostatní státy byly více či méně donuceny přijmout podobná opatření. USA tak učinilo v roce 1934 jako reakci na vleklou hospodářskou depresi. Vydaly zákony, které znemoţnily směnit papírové peníze za zlato a navíc zakázaly zlato vlastnit (výjimkou byly šperky, klenoty a soukromé sbírky mincí) [Gold standard, 2002]. Opatření nařizovalo pouţívat k platbě jen státem uznané peníze vydané centrální bankou. To bylo povaţováno mnohými liberálně smýšlejícími lidmi za uzurpaci majetku a porušení základních práv a oprávněnost tohoto zákona projednával několikrát i Nejvyšší soud. Ten zákon uznal s odůvodněním a odkazem na stav nouze amerického hospodářství [Šíma, 2000, s. 25]. I po těchto opatřeních Spojené státy zůstaly na speciálním zlatém standardu. Dolar byl definován 7

při ceně 35 dolarů za trojskou unci směnitelný pro zahraniční vlády a centrální banky. Aţ do 70. let, kdy byl definitivně zrušen, se dolar stal nejdůleţitější světovou měnou. Krize 30. let, která měla nepochybně své důvody v nedostatečné regulaci na kapitálových trzích, přinesla velkou legislativní změnu v oblasti regulace a vlivu centrálních bank na ekonomiku. Během této mimořádné doby se musely vlády odhodlat k takovým 7

1 trojská unce = 31,1034768 gramů

- 25 -


State monopoly over money krokům, jako byly “bankovní prázdniny“ – tedy úplné uzavření bank, aby si vkladatelé nemohli vybrat své úspory, jelikoţ ztratili v tyto instituce důvěru. Na základě těchto událostí vznikly v USA zákony, které měly nastolit pořádek a zabránit tomu, aby se taková situace znovu opakovala. Byly to např. Glass-Steagall Act 1933, který zbavil komerční banky moţnosti poskytovat obchody s cennými papíry a pojištění, dále Banking Act 1935, která zavedl mnohem tvrdší regulaci bankovního systému a o mnoho zvětšil pravomoci FEDu [Pavlík, 2008]. Dále vzniklo mnoho nových úřadů např. úřad pro pojištění vkladů (FDIC) či Komise pro cenné papíry. Pro nás je asi nejdůleţitější ustavení Federální komise pro volný trh (FOMC). Pomocí této komise, mohl FED nakupovat státní cenné papíry emitované Ministerstvem financí USA. Získala do rukou účinný nástroj měnové politiky, který ve velké míře vyuţívá dodnes. Všechny tyto události upevnily postavení centrálních bank jako hlavního regulátora finančního sektoru a upevnily roli státu v měnové a peněţní oblasti.

8.9 Brettonwoodská dohoda Po druhé světové válce vyvstala snaha politiků, vytvořit systém, který by zabránil podobným excesům let 30. a umoţnil znovuobnovení světového obchodu. Snahou bylo předejít tragickým zkušenostem z 1. poloviny 20. století a nastolit ţivotaschopný mezinárodní měnový řád. Tato dohoda byla projednávána v Bretton Woods v New Hampshire, USA, roku 1944. Konference byla úspěšná a tuto dohodu ratifikovalo v roce 1945 všech 44 zúčastněných států [Bretton Woods system, 2003]. Systém určil jako hlavní a dominantní měnu poválečného světa americký dolar a podle toho ho nazýváme zlatý dolarový standard. Dolar byl pevně spojen se zlatem a jako jediná 8

měna na světě byl směnitelný za zlato - 35 dolarů za 1 trojskou unci. „směnitelnost dolaru za zlato mohly poţadovat pouze centrální banky (respektive vlády) jednotlivých zemí, a to pouze u americké centrální banky (FEDu); ostatní země upevnily své měny na americký dolar, čímţ vznikla soustava pevných měnových kurzů“ [Jílek, 2004, s. 595]. Dále se vytvořily nové celosvětové instituce, které měly usnadnit a pomoci řešit platební krize svých členů. Byly to Mezinárodní měnový fond (MMF), Světová banka (IBRD), Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT). Přistoupením k Mezinárodnímu měnovému fondu se jednotliví členové zavázali ke vzájemné finanční pomoci v případě finančních nesnází některého ze států. Tento zlatý (brettonwoodský) standard byl posledním systémem na světě, který v určité míře zajišťoval konvertibilitu za drahý kov. Ovšem definitivně jím skončila moţnost a právo 8

Zlatý obsah 1 amerického dolaru byl 0,888671 g.

- 26 -


State monopoly over money občanů, směnit vládní papírové peníze za drahý kov, a tudíţ pozbyly svůj původní význam. Dle slov Rothbarda, „ vznikala převrácená pyramida, kdy na zlatě stály americké dolary (v hotovosti či ve formě depozit) a tyto dolary mohly vlády ostatních zemí směnit za zlato. Na dolarových rezervách, které tyto země drţely, stavěly pyramidu svých papírových peněz. Jelikoţ Spojené státy vstoupily do poválečné doby s ohromnými zásobami zlata (přibliţně za 25 miliard dolarů), bylo moţné vytisknout velké mnoţství dolarů představujících nárok na toto zlato“ [Rothbard, 2001, s. 95]. Dodejme, ţe konference měla význam i z politického hlediska, protoţe je povaţována za začátek studené války. K tomuto systému se Sovětský svaz samozřejmě nepřipojil a ani ostatní státy východního bloku včetně tehdejšího Československa. Bohuţel se tento systém světového měnového uspořádání ukázal také jako dlouhodobě neudrţitelný. Přesto se v prvních letech vyznačoval vysokým ekonomickým růstem vyspělých zemí (zlatá 50. a 60. Léta) a nízkou inflací, ale postupně se projevily jeho nedostatky a dlouhodobá neudrţitelnost. Především odtrţení oficiální ceny zlata (35$ za unci) od trţní ceny zlata na volném trhu, která platila po celou dobu trvání systému, aniţ by se zohlednilo postupné znehodnocování dolaru. Ten přinesl americké vládě velký prostor pro měnovou inflaci, kterou se nebála provádět (v sedmdesátých letech dosahovala i dvouciferných čísel). V důsledku toho se dolar stával nadhodnocený vůči především evropským zemím, které charakterizovala mnohem mírnější inflace a důvěra v dolar rychle klesala. Na konci 70. let mnoho evropských zemí devalvovalo svou měnu a situace byla pro USA neudrţitelná. V roce 1971 se tehdejší administrativa pokusila o záchranu tzv. 9

Smithsoniánskou dohodou , ale konec tohoto měnového uspořádání se nepodařilo zastavit. Důleţitým datem v historii vzniku nekrytých peněz je 15. srpen 1971. Prezident USA Richard Nixon ukončil vazbu amerického dolaru na zlato z obavy, ţe především evropské centrální banky budou chtít směnit své ohromné zásoby dolarů na zlato [Rothbard, 2001]. Poprvé v historii na světě neexistovali peníze, které by byly kryté nějakou reálnou hodnotou. Všude na světě se platilo nekrytými papírovými penězi. Od roku 1973 většina států přešla k systému řízeného pohyblivého měnového kurzu vůči dolaru (managed floating).

9

Na této konferenci se státy G-10 pokusily najít řešení měnových problémů. Na základě této dohody došlo k devalvaci dolaru o 7,89 %, aktualizaci (změně) centrálních parit jednotlivých měn a stanovení širšího fluktuačního pásma kolem nových parit na ± 2,25 % z původních ± 1 % [European Navigator, 2001].

- 27 -



8.10 Vznik EMS a ECB Po těchto měnových událostech v sedmdesátých letech a vzniku nekrytých papírových peněz, se svět ocitl ve světě volně plovoucích směnných kurzů. Jelikoţ kaţdý stát na světě nespojuje stejný stav ekonomiky, kurz mezi jednotlivými měnami tvořil velké výkyvy, které se velice nedokonale daly předvídat, a to přirozeně poškozovalo mezinárodní obchod. Proto na konci tohoto desetiletí usilovalo větší mnoţství států evropského společenství tuto situaci vyřešit. Tyto snahy můţeme sledovat jiţ v dřívějších dobách, a to zaloţením Evropské 10

platební Unie (1950-1958) a Evropské měnové dohody (1955-1978) . První opravdovým krokem ke vzniku jednotného evropského systému bylo aţ uveřejnění tzv. Wernerovy zprávy (1971), která představila plán zaloţení Evropského měnového systému (EMS) a principy jejího fungování. Do konce 70. let byl vytvořen systém spolupráce jednotlivých centrálních bank, za účelem jednotné devizové politiky a předpřipraveny ostatní potřebné instituce. Pro potřeby nového systému byla vytvořena i nová měna ECU (European Currency Unit). Ta plnila funkci zúčtovací jednotky a slouţila jako rezervní měna [Šrein,1999]. Evropský měnový systém (EMS) vznikl v roce 1979, kdy se země Evropských společenství dohodly, ţe na sebe navzájem naváţí kurzy svých měn, aby předešly kurzovým fluktuacím. Charakteristický byl jednotnou měnovou jednotkou (ECU), úvěrovými nástroji fondu pro měnovou spolupráci a mechanizmem měnových kurzů (ERM) tzv. intervenční mechanizmus

11

[Evropský měnový systém, 2004]. Zpočátku se systém vyznačoval častou

přeměnou definovaných parit. Základním předpokladem fungování této konstrukce bylo přerušení inflační politiky předchozích desetiletí. Navíc kaţdá země prováděla rozdílnou hospodářskou politiku a jedinou bankou, která se nenechala inspirovat příkladem ostatních, byla západoněmecká Bundesbanka. Neinflační politika měla za následek neustálé znehodnocování ostatních měn vůči západoněmecké marce. „ nevyhnutelným následkem pak byla častá přizpůsobení údajně pevných směnných kurzů. … mezi lety 1979-1983 došlo devětkrát ke změně kurzu“ [Hülsmann, 2001, s. 114]. Poté nastalo období relativního klidu, které trvalo aţ do počátku devadesátých let. Od září 1992 do srpna 1993 zaţil EMS jednu z nejhorších krizí ve své historii. Důvodů 12

bylo několik a měly za následek změnu ve společné evropské měnové politice . Jako 10

Hlavním cílem EPU a EMD bylo obnovit směnitelnost jednotlivých národních měn států OEEC (Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci) a usnadnit mezinárodní platební styk a tím napomoci k rozvoji mezinárodního obchodu [European Navigator, 2001]. 11

Kaţdá země měla stanovenu centrální paritu vůči ECU. Z těchto parit byly vypočítány vzájemné parity všech měnových párů. Tyto kurzy se mohly pohybovat uvnitř pásma okolo centrální parity. Fluktuační pásma měla šířku ± 2,25 % a 6% pro slabší měny. Pokud kurz dosáhl okrajů pásma, CB daných dvou zemí měly zahájit devizové intervence s cílem udrţet kurz uvnitř pásma. 12

O váţnosti situace vypovídá změna původního fluktuačního pásma z 2,25% na 15%, protoţe centrální banky i přes rozsáhlé intervence nedokázaly centrální parity udrţet.

- 28 -


State monopoly over money hlavní příčiny jsou uváděny sjednocení Německa v roce 1990 a politická nejistota ohledně schválení Maastrichtských dohod v národních referendech (smlouva o Evropské unii)

13

.

Hned několik evropských měn se postupně dostalo pod výrazný spekulační tlak a nedokázalo dodrţet vymezená fluktuační pásma a muselo poţádat o vystoupení z EMS. Tento systém se ukázal jako dlouhodobě nestabilní, a proto se začalo stále hlasitěji mluvit o vzniku evropské měnové unie a evropské měně, kterou by spravovala Evropská centrální banka. Eurozóna a ECB vznikala téměř jedno desetiletí. V jednotlivých etapách se připravovala půda pro tak rozsáhlou organizaci – od liberalizace kapitálových obchodů, vznik Evropského měnového institutu, zajištění úplné nezávislosti jednotlivých národních centrálních bank, vytvoření právního rámce pro takovou organizaci aţ po určení pevných směnných kurzů jednotlivých měn. V neposlední řadě to bylo vytvoření nové společné měny €, coţ mělo i politický podtext. Vytvoření sjednocujícího prvku, který přispěje výraznou měrou k integraci. Posláním této organizace mělo být udrţování cenové stability v eurozóně. Byla ustavena v roce 1998 a aktivní měnovou politiku začala provádět od 1.1.1999. „Prvním prezidentem Evropské centrální banky byl v květnu 1998 jmenován Wim Duisenberg, bývalý guvernér nizozemské centrální banky. Od začátku listopadu 2003 jej ve funkci nahradil JeanClaude Trichet, bývalý guvernér Národní banky Francie“ [Organizace ECB, 2004]. Hlavní oficiální důvod vzniku ECB bylo konečné vytvoření fungujícího měnového systému Evropského společenství, který zajistí měnové prostředí pro stabilní růst Evropy, o čemţ můţe svědčit Pakt stability a růstu, který definuje zásady pro rozpočtovou politiku států EU a má zajistit, aby předluţené státy neohroţovaly stabilitu eura a nezvyšovaly inflaci v rámci eurozóny. Zmíněná pravidla dokázalo a dokáţe jen málo států dodrţet a to včetně velkých, hospodářsky silných států (Francie, Itálie, Německo). Musela se několikrát revidovat a jsou předmětem velkých sporů. Tato instituce vznikla, aby postupně převzala úlohu jednotlivých národních centrálních bank a v budoucnu je nahradila. Minimálně ve funkci věřitele poslední instance, který podá pomocnou ruku v případě, ţe konkrétní stát si uţ se svými dluhy nebude vědět rady. Reálnou obavou je vznik úvěrové organizace, která bude moci financovat celé státy v nevídané míře a bude je dále podporovat v jejich deficitní a nezodpovědné finanční politice. Zkušenosti posledních let ukazují, ţe ECB má a bude mít velký význam v řešení dluhových krizí států Evropské unie a její význam s postupem zamýšlené integrace ještě hodně poroste.

13

Sjednocení Německa představovalo velký nárůst deficitu, díky subvencím zemím bývalé NDR, coţ mělo za následek vzestup inflace. Proti tomu Bundesbanka drţela poměrně vysoké úrokové sazby, protoţe chtěla dodrţet svoji přísně protiinflační politiku, coţ nevyhovovalo ostatní zemím, pro něţ byla marka monetární kotvou a niţší úrokové sazby by jejich vlastní měnu devalvovaly [Hájek, 2007].

- 29 -



8.11 Dluhové krize V druhé polovině 20. století nastal ve světě rozvoj papírových bankovek. Všechny státy světa se zbavily peněz, které byly navázány na drahé kovy a jako jediným zákonným platidlem určily státní papírové peníze. Ačkoli se většina vyspělých států a jejich vlády zavázaly nezneuţít svých nově nabytých pravomocí, ne vţdy se jim to dařilo. V tomto období můţeme být svědky neustálých inflací a zvyšování cenové hladiny snad ve všech státech světa. Zbylo jen málo zemí, kterým se tento jev ve větší míře vyhnul. Viděli jsme, ţe deficitní hospodaření panovníků a vlád existuje jiţ dlouho. V minulém století s růstem jejich velikosti a růstem ţivotní úrovně společnosti, vzniká potřeba nových výdajů. Moderní demokratické zřízení nutí politiky podporovat zájmy společnosti, i kdyţ jsou neoprávněné a nerentabilní. Proto vedle vojenských výdajů či výdajů na provoz byrokratického aparátu vznikají nové náklady, např. v sociální oblasti, zdravotnictví, školství a mnoha dalších. Vznik těchto výdajů a hospodaření v nich zapříčinil nárůst zadluţenosti států, který dosáhl dříve nepředstavitelné úrovně. Právě v tomto období se několik desítek států dostává do situace, kdy nemohou jiţ zvyšovat daně a ţádná z jiných zemí či cizích institucí nechce nadále financovat jejich dluh. Nezbylo jim nic jiného neţ vyuţít svých pravomocí své dluhy splácet nově vytvořenými penězi centrální bankou, která ne ve všech zemích byla úplně nezávislá. Hovoříme o tzv. monetizaci státního dluhu. Centrální banka nakupuje státní dluhopisy buď přímo od státu, nebo od věřitelů státu, čímţ sniţuje státní dluh. [Binder, 1982]. Samozřejmě se nově vytvořené peníze za tímto účelem objeví v ekonomice a začnou způsobovat inflaci v některých případech i hyperinflaci, která neoddiskutovatelně škodí obyvatelům dané země. Příkladů tohoto extrémního chování můţeme nalézt několik, především v rozvojových zemích Latinské Ameriky a Afriky (Brazílie, Bolívie, Argentina, Chile, Zimbabwe…), kde se ve 20. století dostávají k moci různá populistická uskupení či diktátoři, kteří nemají legislativní ani jiné zábrany v tomto počínání [Friedman, 1997]. U vyspělých států takto prováděnou monetizaci státního dluhu nenajdeme, protoţe je jak zákony tak morálně pro společnost nepřijatelná. Ale jak si uvedeme dále, existují i jiné nástroje, jak krize takových států řešit. Jako

příklad

dluhové

krize,

která

zasáhla

větší

část

světa,

si

uvedeme

latinskoamerickou krizi 80. let, „Za oficiální datum propuknutí krize je povaţován 12. srpen 1982, kdy mexický ministr financí informoval soukromé americké věřitele a IMF, ţe Mexická centrální banka vyčerpala zahraniční rezervy a ţe tak Mexiko nebude schopné 16. srpna dostát svým závazkům při splatnosti svého převáţně dolarového dluhu v objemu 80 mld. USD. Díky podobnostem s jinými latinskoamerickými ekonomikami zastavily banky –

- 30 -


State monopoly over money největší věřitelé jihoamerických zemí – další půjčky, poţadujíce splatit dřívější závazky. Krize se rychle rozšířila a do října 1983 postihla 27 zemí s objemem zahraničního dluhu v celkové výši 239 mld. USD, vyvolala prudkou recesi a následné bankovní a měnové krize. 16 z těchto zemí bylo z Latinské Ameriky, přičemţ 4 nejvíce zadluţené země (Mexiko, Brazílie, Venezuela a Argentina) dluţily komerčním bankám 74 % této částky – tj. 176 mld. USD. Z uvedené částky patřilo cca 37 mld. USD osmi největším americkým bankám. Nejvíce postiţenými byly latinskoamerické země, nicméně zasaţeny byly i země v sovětském bloku. Např. Polsko mělo větší mnoţství půjček od evropských bank. Mnoho afrických zemí, jejichţ dluhy patřily hlavně IMF a Světové bance, splácely dluh se zpoţděním, pokud tak vůbec činily. Na konci r. 1986 se jiţ více neţ 40 zemí muselo vyrovnávat s váţnými ekonomickými problémy. Případný obecný bankrot rozvíjejících se zemí by mohl způsobit následný bankrot bankovních gigantů jako Citicorp nebo Bank of America. Proto se hlavně zpočátku průmyslové země se zapojením IMF snaţily přimět banky k tomu, aby nezastavovaly další půjčky do zasaţených zemí. V roce 1985 tvořily 34 % zahraničního bankovního dluhu všech rozvojových zemí dluhy Brazílie, Argentiny, Venezuely a Mexika. Nárůst inflace z předkrizových hodnot byl enormní (v Mexiku v r. 1983 59 %, v r. 1987 jiţ 132 %). Konec krize v podstatě začal aţ v roce 1989, kdy americká vláda otočila o 180° ze strachu z politické nestability na jihu kontinentu a donutila americké věřitelské banky, aby odpustily některé dluhy. V roce 1990 se banky dohodly na redukci mexického dluhu o 12 %. Během dalšího roku byly domluveny redukce dluhu u dalších zemí (Uruguay, Filipíny, Kostarika, Venezuela a Niger). Přestoţe se Argentina a Brazílie dohodly předběţně s věřiteli v r. 1992 a krize se zdála být zaţehnána, poslední zbytky zmizely aţ v roce 1994, kdy skončil Bradyho plán. Tento plán byl sice neefektivní a nedokonalý, ale zřejmě jediný moţný. Na plán přistoupilo 18 zemí, bylo anulováno 32 % ze 191 mld. USD. Mezi nejváţnější důsledky v zasaţených zemích patřil velký odliv kapitálu z těchto zemí do zahraničí (do roku 1986 činil odliv kapitálu z rozvojových zemí celkem 219,7 mld. USD, dluhová sluţba dosáhla 688,3 mld. USD a kapitálový příliv pouze 468,6 mld. USD). Insolvence bank vedla k jejich znárodnění. V Mexiku zestátnila vláda zpětně 58 z 60 soukromých bank a po restrukturalizaci jich po 10 letech zbylo 18“ [Hájek, 2007, s. 19-21].

8.12 Zkušenosti historie V první kapitole jsem se snaţil shrnout a představit nejdůleţitější měnové okamţiky, které ovlivnily naši společnost. Mohli jsme na předloţených konkrétních historických příkladech vidět, ţe od počátku dějin byly peníze často zneuţívány panovníky a vládami. Většinou za účelem obohacení či krytí velkých vládních výdajů, jako byly například války. Jelikoţ se jako nejlepší a všeobecně uznávaným prostředkem směny staly drahé kovy, jejich

- 31 -


State monopoly over money větší znehodnocení či rozmnoţení šlo velice obtíţně. Konkrétní srovnání poskytly epizody prvních papírových peněz a následný návrat ke stabilnějším drahým kovům. Avšak rozvoj společnosti a finančnictví přinesl mnohé změny. Pro potřebu správy oblasti státní měny byly zřízeny nové instituce – centrální banky. Postupně vlivem mnoha aspektů a událostí se jim dostalo výsostného postavení jako jediného a monopolního správce národní měny a za úkol dostaly chránit a pečovat o zdraví a stabilitu peněz. Příběh jejich vzniku a získání současných pravomocí je příběhem snahy vlád o centralizaci a jednotné efektivní řešení měnových problémů, které minulé století přineslo. Důkazem je konec návaznosti peněz na zlato a vznik papírových nekrytých peněz, které od základu změnily finanční svět a přinesly nové problémy. Celý text měl za cíl ukázat konkrétní situace, kdy bylo řízení měnové oblasti ponecháno v rukou jednotlivců, kteří necítili odpovědnost s ní spojenou. Tato oblast vyţaduje především důvěryhodnou politiku, protoţe bez důvěry lidé vládou vybrané peníze pouţívat nebudou a při své vynalézavosti najdou substitut, který pro ně bude lepším směnným prostředkem a uchovatelem hodnoty.

- 32 -



9.

CENTRÁLNÍ BANKA DNES V druhé části této bakalářské práce se zaměříme na popsání funkcí a hlavních činností

dnešních centrálních bank. Především se zaměříme na moţnosti měnové politiky, která nás nejvíce zajímá. Těmito nástroji měnové politiky centrální banky ovlivňují mnoţství peněz v ekonomice za účelem uplatnění vlastních hospodářských politik.

9.1 Legislativní ukotvení centrálních bank Pokusme se definovat postavení dnešních centrálních bank v legislativě naší i jiných zemí, protoţe právě tyto zákonné normy zajišťují pravomoci těchto institucí a také nám mohou poskytnout zajímavé teoretické východisko pro další výklad. Většina právních norem zajišťuje výhradní právo na správu národní měny a obecně definuje cíle těchto měnových institucí. Česká ústava centrální banku definuje takto, „Česká národní banka je ústřední bankou státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu; do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona“ [Ústava ČR, 1993]. V tomto zákoně se podrobně definují cíle, povinnosti a struktura této organizace. Konkrétně si ukáţeme pro nás nejzajímavější pasáţe ze zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, „Česká národní banka je ústřední bankou České republiky a orgánem vykonávajícím dohled nad finančním trhem … Hlavním cílem České národní banky je péče o cenovou stabilitu. Pokud tím není dotčen její hlavní cíl, Česká národní banka podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udrţitelnému hospodářskému růstu. Česká národní banka jedná v souladu se zásadou otevřeného trţního hospodářství … Česká národní banka má výhradní právo vydávat bankovky a mince, jakoţ i mince pamětní … Platné bankovky a mince vydané Českou národní bankou jsou zákonnými penězi ve své nominální hodnotě při všech platbách na území České republiky … Česká národní banka můţe od bank nakupovat, popřípadě jim prodávat a) směnky splatné do šesti měsíců ode dne nákupu Českou národní bankou … b) státní dluhopisy nebo jiné cenné papíry se státní zárukou … Česká národní banka nesmí poskytovat návratné finanční prostředky ani jinou finanční podporu České republice ani jejím orgánům, územním samosprávným celkům, veřejnoprávním subjektům a právnickým osobám pod kontrolou státu, územního samosprávného celku nebo veřejnoprávního subjektu, s výjimkou bank, a to ani nákupem dluhopisů od těchto subjektů, jsou-li tyto subjekty jejich emitenty“ [Zákon o ČNB, 1993].

- 33 -


State monopoly over money Podobně vyznívají i články ve smlouvě o zaloţení Evropského společenství, „ECB nebo centrálním bankám členských států (dále jen „národní centrální banky“) se zakazuje poskytovat moţnost přečerpání zůstatku bankovních účtů nebo jakýkoli jiný typ úvěru orgánům či institucím Společenství, ústředním vládám, regionálním nebo místním orgánům nebo jiným veřejnoprávním orgánům, jiným veřejnoprávním subjektům nebo podnikům veřejného práva členských států; rovněţ je zakázán přímý nákup jejich dluhových nástrojů ECB nebo národními centrálními bankami … Prvořadým cílem ESCB je udrţovat cenovou stabilitu. Aniţ je dotčen cíl cenové stability, podporuje ESCB obecné hospodářské politiky ve Společenství se záměrem přispět k dosaţení cílů Společenství … ECB má výlučné právo povolovat vydávání bankovek ve Společenství. Tyto bankovky mohou vydávat ECB a národní centrální banky. Bankovky vydávané ECB a národními centrálními bankami jsou jedinými bankovkami, které mají ve Společenství status zákonného platidla“ [Smlouva o EU, 2008]. Situace v USA je poněkud odlišná. Neexistuje zde jeden zákon vztahující se na CB, ale bankovní legislativa je tvořena velkým mnoţství bankovním zákonů, které byly přijímány a rušeny, aby reagovaly na konkrétní vývoj měnové oblasti. Navíc je zde problém existence dvou úrovní, federální a úrovně jednotlivých států. Základní právo vydávat a razit peníze je obsaţeno v samotné ústavě USA, „V pravomoci Kongresu je … razit peníze, upravovat jejich hodnotu a zahraniční kurz“ [Tindall&Shi, 1994]. Konkrétní bankovní legislativu si ukáţeme v části zabývající se centrální bankou USA – Federálního rezervního systému. Jak jsem ukázal v předchozích řádcích, většina centrálních bank, které se starají o naše peníze, mají za úkol chránit jejich hodnotu (cenovou stabilitu), nefinancovat schodky státních rozpočtů (deficit) a mají výlučné právo na to vydávat zákonné peníze. Legislativa, která tento výčet upravuje, je v souladu se zásadami svobodné a demokratické společnosti. Nicméně doplňme, ţe je značně obecná a mnohdy se dá upravit zákony, které reagují na konkrétní problémy a nemusí vţdy dlouhodobě být ku prospěchu společnosti. V dalších kapitolách si popíšeme, jaké nástroje tyto instituce pouţívají a jak pečují o stabilitu našich peněz.

9.2 Hlavní funkce a povinnosti centrálních bank Centrální banky vyspělých zemí mají následující funkce, které nejsou a nebyly v historii ustálené. Byly definovány na základě vývoje peněz ve společnosti nebo na základě zkušeností a potřeby řešení mimořádných hospodářských situací. Jejich konkrétní skladba vychází z politického systému dané země – postavení centrální banky a z jejích zákonných pravomocí. Tyto funkce popsal Revenda následovně [2001].

- 34 -


State monopoly over money Emisní činnost – výhradní právo na emisi hotovostních peněz (bankovky, mince). Z našeho pohledu je emise „bankovek“ jiţ nevýznamná, protoţe většina peněz má bezhotovostní charakter. Některé centrální banky mohou za mimořádných situací v rámci hospodářské politiky emitovat i bezhotovostní peníze. Měnová politika – se zabývá zabezpečením cenové stability a současně podporou udrţitelného hospodářského růstu. To znamená udrţování inflace v předem určených mezích a udrţování stability, především spotřebitelských cen.

14

Devizová činnost – znamená správu a operace s devizovými rezervami. Tyto operace mají za účel zajištění potřebné struktury devizových prostředků pro stát, udrţení potřebné likvidity a ovlivňování úrovně měnového kurzu. Regulace a dohled bankovního systému – centrální banka vystupuje jako hlavní regulátor

bankovního

sektoru,

kapitálového

trhu,

pojišťovnictví,

penzijních

fondů,

druţstevních záloţen, směnáren a vykonává i dohled nad institucemi v oblasti platebního styku. Z mnoţství regulovaných subjektů se můţeme přesvědčit o tom, ţe bankovní sektor je nejvíce regulované odvětví v ekonomice. Banka bank, věřitel poslední instance – obchodní banky tvoří u centrální své rezervy a zároveň mohou přijímat úvěry. Těch je několik druhů, přes krátkodobé úvěry na doplnění likvidity aţ přes dlouhodobé i hotovostní úvěry. V případě bankovní krize či tzv. „bank run“, můţe centrální banka zachránit banku před kolapsem a dodat chybějící likviditu. Banka státu – zajišťuje pro vládu nejdůleţitější finanční operace. Jejich vztahy jsou definovány zákonem, tudíţ by se měla vyloučit moţnost úvěrování a krytí schodků státního rozpočtu centrální bankou. Mezi hlavní činnosti v této oblasti patří vedení účtu vládě a jejím institucím a spravuje státní dluh (emituje státní cenné papíry nebo můţe poskytnout vládě přímý úvěr, ale pouze ve výjimečných případech). Reprezentace státu v měnové oblasti - informují veřejnost o vývoji v bankovním sektoru. Dále zastupuje danou zemi v mezinárodních organizacích (MMF – Mezinárodní měnový fond, ESCB – Evropský systém centrálních bank a mnoha dalších). Pro efektivní fungování centrálních bank a plnění základních poslání musíme definovat několik

základních

podmínek.

Jedná

se

o

bezpodmínečnou

nezávislost

banky,

transparentnost veškerého jejího jednání a odpovědnost za svou politiku. Všechny tyto podmínky úspěšného fungování centrální banky jsou popsány v legislativě, a proto jsou

14

Jedná se o tzv. inflační cíl. V ČR je tento cíl roven 2% s povolenou niancí 1 procentního bodu.

- 35 -


State monopoly over money závazné a nezpochybnitelné. „Nezávislost centrální banky je klíčovou podmínkou úspěšné realizace měnové politiky a tedy udrţitelného neinflačního růstu ekonomiky.“ Proto je neodmyslitelnou součástí Zákona o ČNB i Smlouvě o EU. Tento předpoklad je potřebný především kvůli zajištění hlavního měnového cíle – cenové stability. Netřeba připomínat, ţe vysoká inflace je ve svém důsledku pro společnost špatná a má negativní dopad na hospodářství země. Proto je důleţité, aby centrální banka těmto pokusům a tlakům nepodléhaly a aby se vyvarovaly krátkodobých stimulací ekonomického růstu za cenu zvýšené inflace v dlouhodobém horizontu. Tato potřebná nezávislost je zajištěna naprostou odlukou vedoucích činitelů od vlády (radu CB jmenuje prezident), rada nesmí přijímat ţádné pokyny pro svou činnost od ústavních činitelů, nesmí financovat ţádnou státní instituci a je naprosto finančně nezávislá na státu [ECB, 2004]. Ve svých rozhodnutích je moderní centrální banka značně autonomní a ve snaze nepřipustit k jejich moci ţádné vládní činitele, se z centrálních bank staly jedny z nejmocnějších a nejdůleţitějších institucí ve světovém hospodářství. „Transparentnost znamená, ţe centrální banka poskytuje veřejnosti a trhům veškeré příslušné informace o své strategii, závěrech, rozhodnutích týkajících se její politiky i o svých postupech. Tyto informace jsou poskytovány včas a otevřeným a jednoznačným způsobem“ [ECB, 2004]. Pro kaţdou hospodářskou politiku platí, ţe pokud je důvěryhodná a je předem popsána se všemi svými kroky a předpokládanými důsledky, má předpoklad stát se úspěšnou. Transparentnost má za následek moţnost veřejnosti porozumění a pochopení této politiky a moţnost připravit se na ni odpovídajícím způsobem [Liberální institut, 1999]. V kontextu centrální banky se samozřejmě nejedná o běţné občany, ale o investory a obchodníky na finančních trzích. Jako poslední nám do hry vstupuje věcná odpovědnost centrální banky za své činy. Ta je závazná zákonem a to tím způsobem, ţe guvernér národní banky musí předstupovat před parlament a poskytnout zprávu např. o měnovém vývoji či finanční stabilitě. Stejně tak je povinen informovat v pravidelných intervalech veřejnost a další státní instituce.

9.3 Měnová politika V další části se podrobně podíváme na měnovou politiku centrálních bank tj. ovlivňování mnoţství peněz v oběhu, „Za měnovou politiku v nejširším pojetí můţeme povaţovat vědomou činnost nějakého subjektu, který se prostřednictvím měnových nástrojů snaţí regulovat mnoţství peněz v oběhu a tím dosáhnout určitých cílů“ [Revenda, 2001, s. 79]. „Měnová politika (Monetary Policy) dnes spočívá v tom, ţe centrální banka reguluje

- 36 -


State monopoly over money krátkodobé úrokové míry, aby nakonec ovlivnila inflaci. O nic jiného v měnové politice nejde“ [Jílek, 2004, s. 375].

9.4 Měnové agregáty a měnová báze Před popsáním hlavních nástrojů a způsobů ovlivňování mnoţství peněz v ekonomice, musíme vymezit, jaké peníze jsou ovlivňovány. Obecně můţeme říci, ţe nás zajímají jen ty peníze, které nějakým způsobem působí na jiné makroekonomické ukazatele (např. HDP). Označujeme je písmenem M a číslicí 1-5. Kaţdý z těchto agregátů s vyšším číslem obsahuje předcházející agregát a další aktiva, obvykle s menší likviditou. ČNB člení agregáty podobně jako ostatní evropské banky a ECB [ČNB, 2003].  M1 = emitované oběţivo + jednodenní vklady  M2 = M1 + vklady se splatností do 2 let + vklady s výpůjční lhůtou do 3 měsíců  M3 = M2 + Repo operace + Akcie/podílové listy fondů + Dluhopisy do 2 let Podobné členění můţeme nalézt i v USA [Purposes&Functions of FED, 2005].  M1 = emitované oběţivo a cestovní šeky + běţné vklady + šekovatelné vklady  M2 = M1 + spořící účty + účty vkladů peněţního trhu + malé termínované vklady (do 100 000 $) + podílové listy + jednodenní eurodolary (overnight)  M3 = M2 + termínované vklady (100 000$ a více) + vklady institucionálních investorů

9.5 Transmisní mechanismus „Transmisním mechanismem měnové politiky se rozumí řetězec ekonomických vazeb, který umoţňuje, aby změny v nastavení měnově politických nástrojů vedly k ţádoucím změnám inflace“ [ČNB, 2003]. „Měnová politika je regulace operačního cíle (obvykle trţní krátkodobé úrokové míry) centrální bankou prostřednictvím nástrojů měnové politiky za účelem dosaţení zprostředkujícího cíle a nakonec konečného cíle (obvykle cenové stability vyjádřené určitou inflací)…Zprostředkující a konečný cíl je strategií měnové politiky. Způsob, jakým operační cíl působí na konečný cíl, se nazývá transmisní mechanismus měnové politiky“ [Jílek, 2004, s. 376].

- 37 -


State monopoly over money Tato měnová politika má a můţe mít několik jiţ zmíněných cílů. Stabilizaci cenové hladiny, podpora měnového kurzu, podpora růstu ekonomiky či zaměstnanosti. Podle směru cíle můţeme rozlišit 2 základní měnové politiky centrální banky. Expanzivní politika (accomodative monetary policy) je charakterizována sníţením úrokových měr CB a tím sníţení i ostatních úrokových měr. Úvěry se stávají levnější, obchodní banky mají větší ochotu půjčovat a spotřebitelé spotřebovávat – utrácet a zvyšovat rychlost oběhu peněz. Celý tento proces by měl vést ke krátkodobé stimulaci ekonomiky, zmenšení nezaměstnanosti a k další podpoře hospodářství. Restriktivní politika (tight monetary policy) naproti tomu obsahuje zvýšení krátkodobé úrokové míry. To má za následek přesně opačný efekt neţ v případě expanzivní měnové politiky. Banky chtějí méně půjčovat, podniky a domácnosti méně utrácejí tj. sniţuje se rychlost oběhu peněz. Většina centrálních bank provádí tuto politiku v situaci, kdy hrozí vysoká inflace. V situaci přehřátí ekonomiky, tedy většinou jako odpověď na přílišnou předešlou expanzivní politiku úrokových měr. V další kapitole si konečně ukáţeme nejdůleţitější nástroje centrální banky, kterými ovlivňuje krátkodobé trţní úrokové míry a tím mnoţství peněz v ekonomice. „Nástroj měnové politiky představuje techniku stabilního dodrţování operačního cíle měnové politiky tj. trţní krátkodobé úrokové míry“ [Jílek, 2004, s. 379]. Základním rozdělením těchto nástrojů je na přímé a nepřímé nástroje monetární politiky. Ty se poté dělí na jednotlivé poloţky a my si je postupně popíšeme, abychom lépe pochopili vztah a míru ovlivnění tvorby peněz centrální bankou.

9.6 Nepřímé nástroje měnové politiky Operace na volném trhu

15

Nejdůleţitější nepřímý nástroj měnové politiky. V trţní ekonomice jsou prováděny na volném trhu tři druhy nejdůleţitějších operací, které se samozřejmě mohou v různých zemích lišit:  Přímé operace – prodej či nákup cenných papírů mezi CB a OB.  REPO operace – probíhají na základě dohody o zpětném nákupu či prodeji.  Switch operace – výměny stejných cenných papírů s rozdílnou dobou splatnosti. 15

Pro tuto kapitolu byla pouţita kniha Josefa Jílka z roku 2004 – Peníze a měnová politika.

- 38 -


State monopoly over money Nejdůleţitějším cílem je určení zvolené úrovně trţní krátkodobé úrokové míry. Mezi další cíle můţe patřit regulace mnoţství peněz v oběhu tj. regulace měnové báze či ovlivnění měnového kurzu. „Operace na volném trhu jsou především nákupy nebo prodeje cenných papírů centrální bankou v domácí měně bankovním subjektů, Centrální banka těmto subjektům můţe prodávat jednak státní dluhové papíry (tj. obligace emitované státem), jednak vlastní cenné papíry. Děje se tak v bezhotovostní formě obvykle jako aukce nebo tendr“ [Pavlát, 2004, s. 51]. Důleţité je si uvědomit, ţe při těchto operacích se mění likvidita obchodních bank u centrální banky, naproti situaci při platebních operacích mezi klienty obchodních bank a mezi samotnými obchodními bankami, kdy se likvidita pouze převádí. V případě dodávání likvidity – centrální banka poskytuje úvěry či termínované vklady za stanovenou úrokovou míru. Tyto úvěry a vklady poskytuje jako tzv. repo obchody (repo míra) nebo kupuje dluhové cenné papíry od obchodních bank za cenu odpovídající stanovené úrokové míře. Podobně při opačném postupu při stahování likvidity centrální banka - přijímá úvěry či termínované vklady od obchodních bank za stanovenou úrokovou míru - repo obchody (repo míra) nebo prodává dluhové cenné papíry obchodním bankám a ty mají výnosnost přibliţující se stanovené úrokové míře. Manipulaci s výší úrokové míry vyuţívá centrální banka v případě, ţe je toho názoru, ţe ekonomika se buď přehřívá, příliš roste a zvyšují se inflační tlaky (zvyšuje úrokové míry) a naopak, kdyţ potřebuje stimulaci v podobě levnějších peněz (úrokové míry sniţuje). Všechny výše uvedené operace probíhají z iniciativy centrální banky. Existují i nástroje, které umoţňují obchodním bankám měnit svou likviditu (rezervy) u centrální banky. Říkáme jim vestavěné stabilizátory tzv. automatic facilities, ale v praxi nejsou tak často vyuţívány. Česká národní banka provádí stahování likvidity formou jiţ zmíněných repo operací, konkrétně pomocí tendrů, individuálních repo operací a repo operací za lombardní sazbu. Tyto obchody se skládají z rep a reverzních rep a ty v zásadě znamenají, „ poskytnutí finančních aktiv za hotovost nebo jinou formu úhrady se současným závazkem přijmout tato finanční aktiva k přesnému datu za částku rovnající se původní hotovosti nebo jiné formě úhrady a úroku (repo míra)“ [Jílek, 2001, s. 394]. Pro reverzní repa platí opačná logika. V praxi centrální banka přijímá úvěry od bank, které jsou zajištěny např. pokladničními poukázkami. Po uplynutí dohodnuté doby, obvykle 14 dnů, probíhá reverzní operace, v níţ dluţník vrací zapůjčené poukázky zvýšené o dohodnutý úrok a věřitel vrací poskytnutý kolaterál - zajištění.

- 39 -


State monopoly over money Diskontní nástroje Dalším nástrojem jsou tzv. diskontní nástroje, coţ ve své podstatě jsou úvěry. Centrální banka poskytuje obchodním bankám 3 základní druhy úvěrů, které mají nějaký vliv na měnovou politiku:  Diskontní úvěry – jsou krátkodobé úvěry v domácí měně se splatností do 3 měsíců a jsou úročeny tzv. diskontní sazbou. Jedná se o jeden z nejlevnějších a nejdostupnějších úvěrových zdrojů. Jsou poskytovány bezproblémovým bankovním institucím a to v menších mnoţstvích. „Obecně platí, ţe centrální banka poskytnutím diskontního úvěru ovlivňuje vypůjčenou měnovou bázi a umoţňuje bankám zvýšit rezervy, naopak splácení diskontního úvěru má opačný účinek“ [Pavlát, 2004, s. 53]. Vzhledem k tomu, ţe objem těchto úvěrů je malý, nehrají diskontní úvěry v měnové politice tak významnou roli.  Reeskontní úvěry – krátkodobé úvěry, které centrální banka poskytuje tzv. reeskontem (odkoupením) vysoce kvalitních směnek od obchodních bank. Účinky na měnovou bázi jsou vzhledem k mnoţství takto poskytnutých úvěrů srovnatelné s diskontními úvěry.  Lombardní úvěry – jsou poskytovány centrální bankou proti zástavě směnek a cenných papírů obchodních bank. Platí pro ně lombardní sazba, která je vyšší neţ 2 předchozí, a proto je tento typ úvěrů vyuţíván jen v případě nouze při nedostatku likvidity. Kurzové intervence Měnovou bázi můţe centrální banka ovlivnit i nákupy a prodeji národní měny. Tyto intervence mohou být přímé – přímé nákupy či prodeje tuzemským obchodním bankám a nepřímé intervence, které provádí pomocí změn diskontní sazby. Vliv na měnovou bázi mají pouze přímé intervence, jelikoţ mají vliv na rezervy bank při nákupech či prodejích domácí měny za zahraniční. Těmto pohybům se snaţí centrální banka zabránit neutralizací pomocí operací na volném trhu.

- 40 -



9.7 Přímé nástroje měnové politiky Úvěrové kontingenty – limity úvěrů bank

16

Jak název napovídá, jedná se o tzv. „horní strop“ či mez úvěrů, které mohou banky poskytnout svým klientům. Tuto mez logicky určuje centrální banka a při jejím nedodrţení určuje a vymáhá předem stanovené sankce. Tento limit můţe být určen například v absolutní výši nově poskytnutého úvěru, přírůstkem či úbytkem nově poskytnutého úvěru. Stanovení limitů umoţňuje bance přímou regulaci mnoţství úvěrů v ekonomice a tím moţnost ovlivnit krátkodobou úrokovou míru dle svých představ. Úrokové limity – limity úrokových sazeb bank Centrální banka stanovuje maximální výši úrokových sazeb z úvěrů a maximální či minimální výši úrokové sazby z vkladů. Tyto limity mají za úkol znovu ovlivnění výše krátkodobé úrokové míry. „Limitů úrokových sazeb bank jako přímého nástroje ovlivňování krátkodobé úrokové míry centrální banky vyuţívají spíše výjimečně, neboť konečný výsledek působení těchto limitů předem s jistotou nelze odhadnout. Kromě toho je uplatňování přímé kontroly úrokové marţe i v rozporu s principy trţní ekonomiky“ [Pavlát, 2004, s. 57]. Povinné vklady bank Jedná se o povinnost určitých subjektů vést běţné účty a ukládat volné peněţní prostředky u centrální banky. Logicky tuto povinnost lze v demokratické společnosti vyţadovat pouze od orgánů státní správy a podobných institucí. Primárně můţeme říci, ţe těmito pravidly jde spíše o kontrolu nad finančními prostředky daných subjektů. Pravidla likvidity Spočívají ve stanovení struktury aktiv a pasiv v bilancích obchodních bank. Dodrţováním této struktury by mělo zabezpečit dostatečnou likviditu bank. Pro představu si uveďme, ţe takové pravidlo určené centrální bankou můţe znamenat např. závazný poměr mezi krátkodobými a střednědobými úvěry a vklady. Změnou tohoto poměru se můţe vyvolat změna krátkodobé úrokové míry, jelikoţ se tímto mění struktura nabídky úvěrů ze strany bank. Podobná pravidla na poměr devizových aktiv a pasiv, můţe vyvolat změnu kurzu domácí měny.

16

Tato kapitola vychází z knihy „Centrální bankovnictví“ od Vladislava Pavláta z roku 2004.

- 41 -


State monopoly over money Povinné minimální rezervy Je to stanovená část primárních zdrojů (vkladů nebankovních subjektů) bank, kterou banky musí mít uloţenu na účtu u centrální banky. Výše těchto rezerv se vypočítává z průměrného stavu těchto rezerv za určité období. Takto uloţená aktiva slouţí jako nástroj k ovlivnění likvidity obchodních bank - nástroj měnové politiky centrálních bank a to pomocí tzv. peněţního multiplikátoru. V případě zvýšení sazby dochází ke sníţení peněţního multiplikátoru – méně moţných úvěrů nabízených bankami – méně peněz v ekonomice. V opačném případě se situace obrací, banky mohou více půjčovat a do ekonomiky se dostává více peněz.

17

9.8 Federální rezervní systém Nejvýznamnější a tolik diskutovanou organizací, která ovlivňuje finanční svět jako ţádná jiná, je Federální rezervní systém v USA (FED).

18

Vznik FEDu byl popsán jiţ v prvním oddíle,

a proto jen připomenu, ţe byl zaloţen 23. prosince 1913 přijetím zákona o centrální bance tzv. Federal Reserve Act, který podepsal prezident Woodrow Wilson. Byla to především reakce na bankovní krize 19. století, které několikrát postihly USA a destabilizovaly celou ekonomiku. Cílem bylo vytvořit novou organizaci, která by dokázala řešit tyto pravidelně se opakující problémy na federální úrovni efektivněji. „Vytvoření této instituce představovalo nejvýznamnější změnu měnových institucí minimálně od občanské války. … byl vytvořen oddělený oficiální orgán s explicitní zodpovědností za měnové podmínky, vybavený teoreticky přiměřenou mocí k dosaţení měnové stability, či alespoň k zabránění výrazné nestability“ [Friedman, 1994, s. 49]. Celý systém se zpočátku skládal z Rady guvernérů a 12 lokálních rezervních bank, ale postupně se decentralizovaná struktura měnila a přizpůsobovala potřebám společnosti, především jako reakce na významné historické události 20. století. Původním úkolem nové instituce bylo poskytování tzv. „elastického nebo sezonního oběţiva“, tedy poskytování

17

Celý proces multiplikace je značně zjednodušen, ale v zásadě znamená ovlivňování mnoţství peněz v ekonomice pomocí rezerv obchodních bank u banky centrální. Nutno podotknout, ţe ačkoli teorie peněţního multiplikátoru je obecně akademickým světem přijímána a učebnice ekonomie jej běţně uvádějí [Holman, 2005], centrální banky se jí vůbec nezabývají a nepovaţují multiplikační efekt za účinný a jako celek ho povaţují za chybný. Profesor Jílek dokonce tvrdí, ţe se jedná o účelovou teorii, která má zahrnout do tvorby peněz centrální banku a zamaskovat skutečnost, ţe neúročené rezervní poţadavky jsou skrytým zdaněním obchodních bank ve prospěch centrální banky potaţmo státu [Jílek, 2004, s. 162-164]. 18

Hlavním zdrojem k této kapitole je výroční zpráva FEDu „The Federal reserve system – Purposes&Functions 2005“, který je vydáván pravidelně kaţdých 10 let od roku 1939.

- 42 -


State monopoly over money likvidity obchodním bankám, které nedokázaly uspokojit kaţdoroční cyklickou poptávku po úvěrech. Události typu zadluţení po obou světových válkách či Velké hospodářské krize značně změnily úkoly, pravomoci a postavení této instituce. Upuštěním od zlatého standardu a konec Brettonwoodského systému, se primárním cílem stala ekonomická a cenová stabilita, jako předpoklad pro zdravý rozvoj hospodářství USA. Zmíněný vývoj reflektuje výčet nejdůleţitějších zákonů, které byly ohledně FEDu přijaty [Federal Reserve, 2001].  Federal Reserve Act (1913) – zaloţení FEDu  Glass–Steagall Act (1933) – FDIC, oddělení komerčního a investičního bankovnictví  Banking Act of 1935 – zaloţení FOMC  Employment Act of 1946 – stanovení odpovědnosti federální vlády za ekonomickou stabilitu, inflaci a nezaměstnanost.  Full Employment and Balanced Growth Act (1978) – zavázal jak FED a vládu k fiskální odpovědnosti a cenové stabilitě jako dlouhodobému cíli.  Gramm–Leach–Bliley Act (1999) – odstranil působnost Glass–Steagall Act  Emergency Economic Stabilization Act (2008) – zákon přijatý v reakci na hypoteční krizi, který opravňoval finanční výpomoc 700 miliard $ na odkup toxických aktiv  Dodd–Frank Wall Street Reform and Consumer Protection Act (2010) – reforma regulace finančnictví v reakci na finanční krizi 2007-2008.

Struktura FED Struktura Federálního rezervního systému je ojedinělá a jinde na světě nemá obdoby. Je to dáno jeho postupným vývojem a historickými aspekty amerického bankovnictví. Jedná se o zčásti soukromou a zčásti vládní instituci, která je oficiálně nezávislá na vládě, tedy nezávisí na rozhodnutí ţádného politika. Celá struktura si zakládá na své jedinečnosti a nezávislosti. Celá struktura sestává z 5 základních pilířů: Rada Guvernérů (Board of Governors) je centrální agentura a hlavní řídící orgán Federální rezervního systému, který sídlí ve Washingtonu. Skládá se ze 7 členů, které jmenuje prezident a potvrzuje senát. Z nich se vybírá předseda a místopředseda, kteří jsou voleni na 4 roky a mohou být zvoleni aţ třikrát po sobě. Funkční období kaţdého člena je 14 let a po jeho vypršení nemůţe být znovu jmenován. K výměně členů dochází jednou za 2 roky, takţe za jedno funkční období dojde k obměně celého výboru.

- 43 -


State monopoly over money Rada guvernérů hraje hlavní roli při dohledu a regulaci nad bankovním sektorem USA a má odpovědnost za činnost a provoz ostatních federálních agentur, které jsou součástí FEDu. Její rozhodnutí jsou závazná pro celý finanční systém a k tomu jim napomáhá i vliv přidělený zákonem. V kaţdé důleţitější měnové instituci má Rada svého zástupce. Dle zákonů právě tento výbor musí předkládat pravidelné analýzy, zprávy a statistiky o stavu finančního sektoru vládě a kongresu, na jejichţ základě se pak rozhoduje o hospodářské politice. V neposlední řadě jsou představitelé Rady guvernérů i hlavními zástupci USA v mezinárodních měnových institucích a delegacích. Federální rezervní banky (Federal Reserve Bank) jsou sítí 12 bank, které májí dohromady 25 poboček po celých Spojených státech amerických. Jedná se o soukromé subjekty, akciové společnosti se zvláštními pravidly. Kaţdá banka, která chce být členem FEDu a vyuţívat výhody s tím spojené, musí vlastnit určitý počet akcií některé z bank, tudíţ se tak stává spoluvlastníkem celého systému. Z akcií plyne kaţdoročně fixně stanovená dividenda 6% a nesmí být nikomu prodána ani zastavena. Jelikoţ vlastnickou strukturu tvoří jak federální vláda, tak soukromé subjekty, právní postavení těchto bank není standartní. Kaţdá z bank má svůj vymezený distrikt - oblast, která je v její kompetenci a má ji na starosti. Rozdělení si můţeme prohlédnout na následujícím obrázku, který vyznačuje distrikty a města, kde sídlí jednotlivé banky.

Rezervní banky jsou povaţovány ruce centrálního bankovního systému. Obrázek 1: Rozděleníza působnosti Federálních rezervních bank Mají za úkol především distri Jsou regulovány ze strany Rady guvernérů, které se zodpovídá za své kroky a předkládá i rozpočet. Kaţdá banka má správní radu z 9 členů, kterým předsedá

- 44 -


State monopoly over money místopředseda a předseda. 3 z nich jsou ředitelé komerčních bank, které jsou členy systému a zbylých 6 jsou zástupci veřejnosti. Veškeré zisky, které plynou především z operací na volném trhu a úroků ze státních cenných papírů, jdou na výplatu dividend členům a Ministerstvu financí USA. Federální výbor volného trhu (Federal Open Market Committee, FOMC), je agentura, která má na starosti nejdůleţitější měnový nástroj systému – operace na volném trhu, kterým ovlivňuje celkové měnové i úvěrové podmínky a dále spravuje operace FEDu na devizových trzích. Skládá se ze 7 členů Rady guvernérů a z 5 guvernérů Rezervních bank. Ti postupně rotují po funkčním období jednoho roku. Stálým členem je pouze guvernér Federální rezervní banky v New Yorku. Členské banky (Members Banks) jsou členové systému, kteří drţí část svého základního kapitálu u některé z Rezervních bank. Kaţdý člen si musí koupit balík akcií ve výši 3% základního jmění banky, z nichţ mu kaţdoročně náleţí 6% dividenda. Členy se musí stát kaţdá národní banka, které to určuje zákon. Jednotlivé státní banky si mohou vybrat, zda se členy stanou či ne, ale výhod systému mohou vyuţít jen členové. Jednou z výhod je moţnost zvolit do správní rady Rezervní banky svého představitele a tím mít vliv na měnovou politiku dané oblasti. Dodejme, ţe většina bank v USA členy nejsou, ale celková aktiva těchto nečlenů jsou menší neţ členů rezervního systému. Poradní výbory (Advisory Committees) jsou vyuţívány Radou guvernérů i Rezervními bankami při plnění různých úkolů jako jsou analýzy, statistiky a měnová politika.

Měnové politika FEDu a její nástroje Zákon Federálnímu systému nařizuje, aby jeho představitelé svou politikou a rozhodnutími sledovaly politiku maximální zaměstnanosti, cenové stability a dlouhodobě nízkých úrokových měr. Všechny tyto aspekty jsou povaţovány za neodmyslitelné předpoklady zdravého růstu ekonomiky USA. K tomuto cíli jsou vyuţívány mnohé nástroje, které umoţňují ovlivňovat agregátní nabídku a poptávku. Dle potřeby je vyuţívána restriktivní či expanzivní monetární politika, která mnoţstvím peněz v ekonomice na tyto elementy působí. Jednotlivé části rezervního systému sledují vývoj ekonomiky a v případě přehřátí či naopak potřeby podpory, volí strategii, jak vývoj ovlivnit preferovaným směrem. To se děje ovlivňováním tzv. Federal Funds Rate, coţ je krátkodobá úroková sazba za kterou si banky půjčují na mezibankovním trhu nebo za kterou si půjčují peníze přímo od Federálních rezervních bank. Výše této sazby ovlivňuje FOMC podle toho, jakou politiku chce sledovat a svými nástroji se jí snaţí dosáhnout.

- 45 -


State monopoly over money Operace na volném trhu (Open market operations) spočívají v nákupu a prodeji státních cenných papírů vlády USA.

19

Jsou zdaleka nejvíce vyuţívány pro svou flexibilitu a

rychlost, tudíţ tvoří 90% všech operací spojených s měnovou politikou FEDu. Tento otevřený trh je v New Yorku, takţe operace jsou koordinovány Federal reserve Bank of New 20

York, která obchoduje s tzv. primárními dealery , kteří nakupují či prodávají formou aukce. Existují 2 základní typy obchodů.  Poskytování či přijímání úvěrů formou reverzních repo operací. Vykonávají se aukcemi a jsou buď jednodenní či termínové. FED seřazuje všechny nabídky jednotlivých dealerů od nejvyšší k nejniţší úrokové míře (při dodávání likvidity) a poté akceptuje nejvyšší nabídky aţ do splnění stanoveného cíle na likviditu. Podobně při stahování likvidity přijímá a akceptuje nejniţší nabídky. Tyto operace jsou dočasné a slouţí ke sníţení fluktuace v úrovni rezerv bank. Jsou zdaleka nejvyuţívanější Federálním rezervním systémem.  Přímé nakupování či prodeje amerických státních dluhopisů, dluhopisů vydanými federálními agenturami a zajištěnými hypotékami, podle toho zda chce FED dodávat či stahovat likviditu. Tyto nákupy a prodeje probíhají také aukcí a funguje zde podobný princip akceptování nabídek jako u repo operací. Výrazným rozdílem je to, ţe tyto operace s dluhopisy probíhají pouze několikrát do roka v obdobích větší poptávky po oběţivu. Povinné minimální rezervy (Reserve Requirements) se vyuţívají ve spolupráci s operacemi na volném trhu jako doplňkový nástroj. K větším změnám sazeb povinných rezerv se přistupuje jen ve výjimečných případech. Tento nástroj je samozřejmě bankami nejméně oblíbený, protoţe váţe finanční prostředky, z kterých nemohou získat banky trţní úrok a přicházejí tak o moţný zisk. Diskontní okno je moţnost komerční banky získat krátkodobý úvěr za diskontní úrokovou míru. Všechny tyto úvěry musí být zajištěny tzv. kolaterálem v podobě cenných papírů. V současné době se tyto nástroje pro dodání nárazově potřebné likvidity moc nepouţívají a slouţí také jako doplňkový nástroj k operacím na volném trhu. Svůj význam

19

T-bills - americké krátkodobé dluhopisy se splatností do jednoho roku – obvykle se vydávají na jeden, tři či šest měsíců. Patří mezi nejlikvidnější, tedy nejobchodovanější instrumenty na světě. T-notes - dluhopisy, které mají splatnost od jednoho roku do deseti let. T-bonds – dlouhodobé dluhopisy se splatností nad 10 let [Jílek, 2004]. 20

Jsou to banky nebo brokeři, kteří jsou povinni učinit nabídky v případě, ţe FED provádí operace na volném trhu a aktivně se aukce účastnit. Musí splňovat i další kapitálová kritéria, aby byly schopni plnit funkci bonitní protistrany. Jsou to většinou velké nadnárodní korporace, které poté distribuují cenné papíry USA dále do finančního světa.

- 46 -


State monopoly over money mají v době mimořádných situací, kdy mnohé banky potřebují dodání rychlé likvidity. V USA jsou poskytovány 3 základní druhy:  Primární úvěr (Primary Credit) – obvykle jednodenní úvěr, který se poskytuje zajištěným institucím. Lze ho získat za úrokovou míru, která převyšuje míru federálních prostředků, a proto se vyuţívá zřídka.  Sekundární úvěr (Secondary Credit) – určen pro ţadatele, kteří nemohou dosáhnout na primární úvěr. Jeho úroková míra převyšuje míru primárního úvěru a poskytuje se většinou problémovým institucím.  Sezonní úvěr (Seasonal Credit) – tento typ úvěru je určen pro malé vkladové instituce na sezonní potřeby likvidity. Úroková míra se určuje z průměru míry federálních prostředků a 90 denních vkladových certifikátů. Quantitative easing (QE) nebo-li kvantitativní uvolňování je politika pouţívaná centrálními bankami na podporu růstu ekonomiky nebo při boji s deflací. V případě, ţe expanzivní politika není úspěšná a úrokové míry se blíţí nule, tudíţ se nedají sníţit, hovoříme o tzv. pasti likvidity. Centrální banky přistupují k nákupu cenných papírů od vlády nebo jiných finančních aktiv, přičemţ platí nově účetně vytvořenými penězi „z ničeho“. S tímto se pojí hlavní kritika a úskalí takového chování. Takto vytvořené peníze, které se dostanou do oběhu, způsobují inflační tlaky, se kterými se centrální banka musí vyrovnávat. Tento způsob řešení problému pasti likvidity se dostal do popředí po finanční krizi v letech 2007-2008, kdy právě FED k tomuto nástroji přistoupil a vyuţil ho k boji proti recesi s odkazem na vyuţití Bank of Japan v letech 2001-2006. Na dopady a širší analýzu účinnosti si budeme muset ještě počkat aţ se naplno efekt QE projeví, ale jiţ teď můţeme říci, ţe QE můţe v mnoha věcech krátkodobě pomoci, ale s touto pomocí jsou spojena velká dlouhodobá rizika, na které se musí brát zřetel [Wieland, 2009].

9.9 Evropská centrální banka Další významnou organizací, která velkou měrou ovlivňuje finanční a hospodářské trhy je Evropská centrální banka, která zodpovídá za jednotnou evropskou měnu - EUR.

21

Úzce

spolupracuje s jednotlivými centrálními bankami zemí eurozóny a s ostatními bankami členů zemí Evropské unie. Byla zaloţena v roce 1998 za účelem zřízení instituce, která by koordinovala měnové politiky jednotlivých států. Sídlí v Mohanu nad Frankfurtem 21

K popsání struktury a hlavních měnových nástrojů byla pouţita Výroční zpráva ECB 2009.

- 47 -


State monopoly over money v Německu. S rozšiřováním působnosti eurozóny a postupnou integrací Evropské unie, získává na důleţitosti a postupně přebírá funkce národních centrálních bank. V rámci evropské integrace má ambici tato banka jednou úplně nahradit. Hlavní cíle ECB definované v zakládající smlouvě je udrţovat cenovou stabilitu a podporovat hospodářskou politiku EU, kterou charakterizuje vysoká úroveň zaměstnanosti a trvalý neinflační růst. Je řídícím orgánem ESCB a dohlíţí a koordinuje měnové politiky národních centrálních bank. Dále má za úkol devizové a investiční aktivity, koordinaci platebních systémů, přípravu statistik a ekonomický výzkum. Velký důraz je kladen na nezávislost této instituce, která je definována i v zakládajících dokumentech. „Při výkonu pravomocí a uskutečňování úkolů a povinností svěřených jim touto Smlouvou a Statutem nesmějí ECB, národní centrální banky, ani ţádný člen jejich rozhodovacích orgánů vyţadovat ani přijímat pokyny od orgánů Společenství, od ţádné vlády členského státu nebo od jakéhokoli jiného subjektu. Orgány a instituce Společenství a vlády členských států se zavazují zachovávat tuto zásadu a nesnaţit se ovlivňovat členy rozhodovacích orgánů ECB či národních centrálních bank při plnění jejich úkolů" [Protokol o ESCB a ECB, 2007]. Evropský systém centrálních bank (ESCB) ESCB se skládá z ECB a jednotlivých národních centrálních bank členů Evropské unie. Pomocí tohoto uskupení se provádí měnová politika a podporují obecné hospodářské politiky společenství s cílem dosáhnout trvalé cenové stability. Součástí úkolů je i shromaţďování statistických údajů a tvorba analýz pro potřeby evropských úřadů [Protokol o ESCB a ECB, 2007]. Obecně můţeme říci, ţe hlavním koordinátorem systému je ECB, která má velké pravomoci a národní centrální banky jsou její „prodlouţenou rukou“ v provádění měnové politiky. Tento stav je kritizován ze strany centrálních bank, které s postupující integrací ztrácejí své postavení. K této organizaci existuje ještě systém centrálního bankovnictví eurozóny tzv. Eurosystém, který tvoří ECB a centrální banky států, které přijaly evropskou měnu. Oba dva by měly splynout v jednom v okamţiku, kdy všechny státy tuto měnu přijmou. Struktura ECB Rada guvernérů (Governing Council) se skládá z členů Výkonné rady a z guvernérů národních centrálních bank zemí, které zavedly euro. Jedná se o nejdůleţitější orgán, který přijímá obecná rozhodnutí k provádění měnové politiky (určování úrokových sazeb či vytváření měnových rezerv). Všichni členové při jednáních vystupují jako soukromé osoby, tudíţ by neměli vystupovat jako zástupci svých zemí.

- 48 -


State monopoly over money Výkonná rada (Executive Board) je sloţena z prezidenta, viceprezidenta a 4 dalších členů, kteří jsou jmenováni na základě dohody vlád členských zemí. Jejich funkční období je 8 let bez moţnosti opakování. Zodpovídají za běţné záleţitosti ECB a provádějí měnovou politiku na základě rozhodnutí Rady guvernérů. Generální rada (General Council) tvoří ji prezident a viceprezident ECB a guvernéři národních centrálních bank všech členských států EU. Slouţí jako dočasný poradní sbor do doby neţ přijmou všechny státy Evropské unie euro.

Měnové nástroje ECB Základními nástroji měnové politiky ECB jsou operace na volném trhu a povinné minimální rezervy, které se pouţívají k ovlivnění likvidity na mezibankovním trhu s cílem udrţet krátkodobé úrokové sazby poblíţ základní úrokové sazby ECB. Operace na volném trhu slouţí jako hlavní měnový nástroj ECB a Eurosystému. Vyuţívány jsou následující 3 základní typy operací, pro které platí nezbytné poţadavky pro jejich způsobilé zajištění: 

Hlavní refinanční operace (MRO) jsou nejdůleţitější operace, které se provádějí kaţdý týden a mají splatnost také jeden týden. Jsou označovány za hlavní nástroj signalizace měnové politiky ECB.



Dlouhodobější refinanční operace (LTRO) jsou operace se splatností 3 měsíce a realizují se vţdy jednou za měsíc. Existují i nestandartní operace s šestiměsíční splatností a vyšší.



Operace jemného doladění představují jen doplňkový nástroj, kdy Rada guvernérů můţe ve výjimečných případech chtít dodat či stahovat likviditu z trhu.

Povinné minimální rezervy jsou povinností pro úvěrové organizace v Evropské unii. Dlouhodobě se drţí na úrovni 2% a jsou kaţdoročně úročeny, tudíţ bankovnímu sektoru jsou kompenzovány ztráty vznikající povinností vytvářet tyto rezervy. Jelikoţ se zmíněná výše musí dodrţovat pouze v průměru za dané období, slouţí rezervy ke stabilizování krátkodobých úrokových sazeb, protoţe přebytky mohou banky vyuţít v době potřeby likvidity. Stálé facility jsou vyuţívány pro získání jednodenní likvidity proti způsobilému zajištění nebo při potřebě uloţení jednodenních vkladů u Eurosystému. Sazby v těchto operacích tvoří horní a dolní hranici sazeb pro jednodenní vklady.

- 49 -


State monopoly over money Ve výjimečných případech se ECB můţe odhodlat i k pouţití jiných měnových nástrojů. Jako příklad uveďme „program nákupu krytých dluhopisů“, coţ je především reakce na dluhové krize některých států eurozóny v roce 2010-2011. Právě pro oţivení trhu s dluhopisy a podporu států, kterým zvyšující se cena půjčovaných prostředků dělala problémy, přistoupila ECB k tomuto nezvyklému kroku. Jedná se o předem oznámený přímý nákup krytých dluhopisů, které musí splňovat předem vyhlášená kritéria. Budoucí roky ukáţí, zda se jedná jen o dočasné řešení nebo půjde o nový stálý nástroj měnové politiky.

9.10 Realita současného centrálního bankovnictví V předchozích kapitolách jsme si detailně popsali význam centrální banky v trţní ekonomice a především způsob, jak tyto banky na peníze v dnešním světě působí. Do této podoby vedla dlouhá cesta, která byla ovlivněna největšími událostmi především posledního století. Dnes je povaţována za stráţce měny a ekonomické prosperity. Jedním z nejdiskutovanějších témat ohledně centrálních bank je vliv její politiky na mnoţství peněz v ekonomice a s tím spojenou inflací. Ukázali jsme si, ţe jediným emitentem a tvůrcem hotovostních peněz je právě tato banka, ale u bezhotovostních peněz, které jsou dnes zdaleka nejvýznamnější, je situace sloţitější. Bezhotovostní peníze tvoří obchodní banky pomocí například multiplikačního efektu a ty distribuují do ekonomiky pomocí úvěrů. Centrální banka drţí v rukou odpovědnost za rozhodnutí, kolik se takto bezhotovostních peněz můţe vytvořit. Ať uţ pomocí povinných minimálních rezerv či mnoha dalších způsobů. Faktem je, ţe počáteční impuls pro roztočení kol multiplikačního efektu či stanovení pravidel mnoţství úvěrů je zodpovědná centrální banka. Navíc pomocí operací na volném trhu ovlivňuje základní úrokové míry, potaţmo mnoţství peněz v ekonomice, a tím provádí vlastní hospodářskou politiku. Na druhou stranu v mnohém se centrálním bankám křivdí, především v obviňování ze zázračných schopností určovat mnoţství peněz v ekonomice. Z předchozích kapitol můţeme vydedukovat, ţe centrální banka ovlivňuje úrokovou míru a další instrumenty za účelem pohybu mnoţství peněz k poţadovanému cíli. V ţádném případě neumí přesně určit a definovat, kolik v ekonomice peněz bude a ani k tomu nemá dostatečné nástroje. Platí, ţe měnové nástroje a jejich působnost vţdy nemusí fungovat a obchodní banky a investoři nemusí preferovat tu či onu variantu centrální banky. Teoretické závěry vţdy v praxi nemusí platit.

- 50 -


State monopoly over money Můţeme navázat úvahou na pojem centrální banky – jako věřitele poslední instance. Jedno z jejích důleţitých poslání. Je nepopiratelný fakt, ţe současný finanční svět stojí na tomto postulátu a je otázkou, zda je tak dobře. Samozřejmě je mnohem méně bolestné zachránit nesolventní banku a dodat potřebnou likviditu, neţ nechat ji zkrachovat a způsobit tím velké problémy ekonomice. Ano je pravdou, ţe tato záchrana se děje jen ve výjimečných případech a za poměrně tvrdých podmínek, ale není tomu tak vţdy. Mnoho odpůrců zmiňuje fakt, ţe tato pravomoc odporuje zásadám svobodného trţního zřízení a silně připomíná morální hazard, jelikoţ jedině krachujícím bankéřům vlády přispěchají na pomoc. Bankovní sektor se tak těší privilegovanému postavení, který je dán důleţitostí peněz pro společnost. Teoretici centrálního bankovnictví se dělí na dva tábory, které dělí právě odlišný pohled na funkce, potřebu a pravomoci centrálních bank. Zastánci dnešního dvoustupňového systému bankovnictví věří, ţe systém by byl nefunkční bez jednoho jediného dozorce, který dohlíţí na dodrţování určených pravidel a v případě problémů je vyřeší [Jílek, 2004; Revenda, 2001]. Bohuţel tento koncept není vţdy proveditelný a v historii jsme mohli být svědky porušování nezávislosti a zákazu deficitního financování vlád. Naopak odpůrci vidí, někdy aţ přehnaně, hlavní zlo právě v této instituci. Pro ně je centrální banka hlavním nástrojem moderních vlád financovat státní deficity znehodnocováním našich měn. Více si uvedeme v následující kapitole. Připomeňme, ţe ne kaţdá národní banka má stejné pravomoci a úkoly např. Federální rezervní systém v USA se značně odlišuje, jak v pravomocích, tak i v prováděných zásazích od zbytku světa. Na začátku této kapitoly jsem zmínil právní ukotvení centrálních bank a hlavní úkoly, kde prim hraje péče o cenovou stabilitu. Po historických zkušenostech, které jsou uvedeny v první kapitole, víme, ţe mnoho národů zaţilo hospodářský rozvrat kvůli kvalitě své měny, na kterou negativně působily vládní struktury. Proto je k ní dnes přistupováno velice obezřetně a snaha o zdravou stabilní měnu je ze své podstaty upřímná. Avšak tato upřímnost bledne ve světle konkrétního chování těchto institucí Nezávislost, která je podstatná k fungování této instituce, nemusí být samozřejmostí. Je otázkou, zda v atmosféře politických tlaků na řešení nepředvídaných hospodářských krizí, dokáţí bankovní autority odolat. Navíc provázanost rozhodujících struktur centrálních bank s vládou je evidentní a nelze očekávat, ţe by se neprojevila na přijatých rozhodnutích. Uveďme příklad z nejbliţší historie. Financování zadluţených států Evropské unie a podpora hospodářského růstu pomocí kvantitativního uvolňování, které provádí FED. Ačkoli jsou tyto kroky hodně kritizovány a jejich účinek nelze zatím prokázat, jedná se o bezprecedentní důkaz, ţe politika centrálních bank není aţ tak nestranná a můţe se realizovat v rámci hospodářských politik vlád. Kritici kroky Evropské centrální banky povaţují za porušení jejích

- 51 -


State monopoly over money základních principů, tedy zákazu přímo či nepřímo financovat schodky členů Evropské unie [Kohout, 2010]. Nepopiratelným faktem je, ţe centrální banky byly jiţ několikrát obviněny z chyb a zodpovědnosti za velké recese minulých let.

Svou přehnanou expanzivní monetární

politikou způsobily přehřátí ekonomiky a vytvoření několika trţních bublin, které způsobily mnoho problémů. Mnoho význačných ekonomů jasně definuje jako tvůrce hospodářského cyklu právě centrální banky [Mises, 2006]. Pro příklad historické role centrálních bank citujme současného šéfa FEDu, „ Kdyţ slavil devadesáté narozeniny legendární ekonom, Milton Friedman (1912–2006), laureát Nobelovy ceny a významný kritik centrálních bank, pronesl u slavnostní tabule dnešní šéf americké centrální banky Ben Bernanke k Friedmanovi větu, kterou čekal asi málokdo: Pokud jde o Velkou depresi, máte pravdu, udělali jsme to my. Omlouváme se.“ [Ryska, 2008]. Tato slova jsou určitě na zamyšlení a ještě

kontroverzněji

vyznívají

v době,

kdy

je

právě

Ben

Bernake

z chybných řešení finanční krize roku 2007-2008 a následné celosvětové recese.

- 52 -

obviňován



10. SVOBODNÉ BANKOVNICTVÍ V poslední kapitole si uvedeme alternativu k dnešní dvoustupňové bankovní struktuře tj. systém s mnoha obchodními bankami a jednou bankou centrální. Jedná se o koncept svobodného bankovnictví, který byl jiţ několikrát v různých obměnách vyuţit. Tento systém je podporován především liberálními ekonomy, podporující zásady laissez-faire a svobodného trhu bez státních zásahů. Většina hlavních představitelů tohoto proudu ekonomie v ní vidělo a vidí jediný způsob zbavení vlád svého nejdůleţitějšího monopolu – kontroly emise peněz [Hayek, 1999; Rothbard, 2001]. Naproti tomu ekonomové mainstreamového proudu berou „free banking“ jako neuskutečnitelný teoretický koncept, který nemá šanci vyhovět a obslouţit dnešní finanční svět. Preferují státem řízený systém, který je vyuţíván k realizaci vládních hospodářských politik [Krugman, 2009; Revenda, 2001; Samuelson, 1991]. Jelikoţ jsme svědky obrody podobných myšlenek na liberalizaci bankovního sektoru a naproti tomu i zvětšení regulace bank, stává se koncept svobodného bankovnictví minimálně zajímavým a má větší šanci dostat se k veřejnosti a nabídnout se jako alternativa. Hlavními argumenty kritiků současného a několik desítek let trvajícího systému, jsou odkaz na fakt neustále rostoucího mnoţství peněz a tím stoupající inflace s důsledkem neustále se znehodnocující měny [Friedman, 1997]. Někteří o inflaci mluví jako o skryté dani, o které většina občanů a voličů ani neví, „To, co nazýváme monetární politikou, je fiskálním instrumentem, je to alternativní způsob financování vlády. Můţeme o ní hovořit jednoduše jako o dani, o které nebylo hlasováno“ [Jordan, 1999, s. 8]. Ti největší odpůrci centrálního bankovnictví tvrdí, ţe právě tyto instituce byly stvořeny k řízení inflace a tím umoţnili financování deficitů vlád ve velkém měřítku [Rothbard, 2001]. Přijetí odpovědnosti za tyto problémy ale většinou nenajdeme, „Ţádná vláda dobrovolně nepřijme odpovědnost za vyvolání ani mírné inflace, nemluvě vůbec o hyperinflaci. Vládní úředníci hledají vţdy nějakou výmluvu – chamtivé odborníky, silné odbory, marnotratné spotřebitele, arabské šejky, špatné počasí nebo cokoli jiného, co se zdá alespoň vzdáleně relevantní“ [Friedman, 1997]. S neustálým znehodnocováním měny se pojí kritika tzv. „levných peněz“, které podle mnohých způsobují hospodářský cyklus, tedy periodicky se opakující doby růstu a recese. Jelikoţ centrální banky nejvýznamnějších ekonomik mají pravomoci a schopnost ovlivnit mnoţství peněz, pouţívají je pro podporu nebo oţivení hospodářského růstu [Mises, 2006; Hayek, 2008]. Touto politikou levných peněz vytvářejí bubliny, které dříve či později splasknou a zanechají v hospodářství velké škody. Jedná se o podporu krátkodobého růstu na úkor dlouhodobé stability.

- 53 -


State monopoly over money Dále diskutují nezávislost jednotlivých měnových institucí, které ačkoli jsou ze zákona nezávislé a neměly by svá rozhodnutí nechat ovlivnit vládními činiteli a názorem veřejnosti, mnohdy tak nečiní. Poukazují na to, ţe státem zřízená instituce, jím je i kontrolována a pokud je jí dána pravomoc rozhodovat o tak důleţité věci jako jsou peníze, stane se nástrojem svého zřizovatele, tedy státu, „Probíhají velké diskuse o tom, zda je Fed částí vlády nebo jestli je to soukromý podnik ... Rada guvernérů Federálního rezervního systému se skládá ze sedmi členů jmenovaných prezidentem za pomoci a na doporučení Senátu. Je to tedy jasně část vlády" [Friedman, 1997, s. 199] nebo, „Federální reservní systém není odpovědný nikomu – nemá ţádný rozpočet, není předmětem auditu a ţádná komise Kongresu nemá ponětí o tom, co dělá, natoţ aby mohla ovlivnit jeho aktivity. Monetární záleţitosti jsou prý příliš důleţité, a proto se musí těšit absolutní nezávislosti – nezávislosti na politice. Jenţe tato instituce je ve skutečnosti vládní agenturou, a pokud se stane nezávislou na politice, stane se nekontrolovanou demokratickou společností. Vláda na rozdíl od soukromých firem na trhu není odpovědná akcionářům či spotřebitelům. Vláda je odpovědná jedině občanům nebo svým zástupcům v parlamentu. Pokud se vládní agentura stává nezávislou na politice, tak to můţe znamenat jedině, ţe se sféra vlády stává absolutní nesmrtelnou oligarchií“ [Rothbard, 1994, s. 3-5]. Nebo nám mnohem bliţší nezávislost ECB, „Převahu demokraticky nekontrolovaných institucí v EU není třeba zvýrazňovat. Hlavními jsou Evropská komise v Bruselu a Evropská centrální banka ve Frankfurtu. … Vytvoření Evropské centrální banky … reprezentuje druhý nejdůleţitější přesun moci z národních reprezentací na nekontrolovanou nadnárodní instituci. Stejně jako EK, je ECB ústavně nezakotvena" [Laughland, 2000, s. 101-102]. V první kapitole jsem uváděl mnoho případů, jak dopadla měna vloţená do rukou vládců či vlád. Uzákoněním jediného zákonného platidla, které spravuje centrální banka, se dostal vládám do rukou nový nástroj k prosazení svých rozhodnutí, „vládní monopol na emisi peněz příliš nepomohl zajistit lepší peníze, stal se naopak hlavním nástrojem převládajících vládních politik a výrazně pomohl k růstu státní moci … Moţná je příznačné, ţe A. Smith nezahrnul řízení mnoţství peněz v oběhu mezi tři povinnosti, které má panovník podle soustavy přirozené svobody vykonávat“ [Hayek, 1999, s. 40].

Mezi ty nejvýznamnější

politiky patří rozhodnutí financování státních deficitů tvorbou nových peněz. To ve velkém měřítku bylo moţné aţ se vznikem nekrytých papírových bankovek. „Tím, ţe lze prakticky zadarmo vyprodukovat libovolné mnoţství peněz, mohou neúspěšné státní podniky a projekty přeţívat na úkor všech občanů. … Tiskárna bankovek poskytuje likviditu, která umoţňuje zdánlivě neomezený růst státního dluhu a cen akciového trhu“ [Hülsmann, 2001, s. 107]. Právě tento instrument je hojně kritizovaným a nemalá část odborníků dokonce vyzývá k návratu ke kovovým standardům, které by zamezily dalšímu znehodnocování peněz [Lehrman&Paul, 2007; Rothbard, 1991; Rothbard, 2008]. Jako příklad můţeme uvést chování ECB a FEDu při finanční krizi z roku 2007-2008, kdy finanční korporace a státy na

- 54 -


State monopoly over money pokraji bankrotu byly zachráněny naproti svému neodpovědnému a hazardnímu chování. Zajímavostí, která nemusí mít přímou spojitost a příčinný charakter, můţe být, ţe růst moderní státní byrokracie nastal aţ s uzákoněním národních měn a vznikem centrálních bank [Hayek, 1999, s. 40]. Dalším důleţitým rozdílem mezi zastánci současného systému a svobodného bankovnictví je pohled na potřebné mnoţství peněz v ekonomice. Zatímco všechny hlavní proudy ekonomie a všechny učebnice uvádějí tezi o potřebě regulace velikosti zásoby peněz (expanzivní a restriktivní měnová politika centrální banky) [např. Revenda, 2001], zastánci svobodného bankovnictví nahlíţejí na peníze jako komoditu podobnou uhlí, ţelezu či kukuřici. Jen tato slouţí ke směně a ne k topení, k výrobě oceli či placek. Pokud bychom tuto tezi diskutovali v době, kdy peníze představovaly drahé kovy např. zlaté mince, nebyl by tento náhled pro dnešní společnost moţná tak absurdní. Ţijeme ovšem v době papírových peněz a moţná ještě více v době elektronických, tedy virtuálních peněz, které můţeme vytvořit nekonečné mnoţství v jednom jediném okamţiku. Ale i přesto se jedná o tentýţ prostředek směny, který byl jedním z nejvýznamnějších vynálezů našich předků a umoţnil efektivní rozvoj naší společnosti, pouze dostal jinou formu či podobu. Tito lidé tvrdí, ţe nezáleţí na mnoţství peněz v ekonomice a nemusí existovat ţádný subjekt, který určí tu správnou výši nabídky peněz v ekonomice. „Uţitek z pouţívání peněz totiţ nezávisí na jejich existujícím mnoţství. Mnoţství peněz samo o sobě je nevýznamné. Kaţdé mnoţství peněz stačí, aby umoţnilo uskutečnit libovolné mnoţství transakcí. Čím je toto mnoţství menší, tím niţší budou ceny a čím je větší, tím budou ceny vyšší“ [Hülsmann, 2000, s. 1], „Ţádná velikost nabídky není lepší neţ jiná velikost nabídky peněz. Svobodný trh se jednoduše přizpůsobí změnám kupní síly .... Není vůbec ţádný důvod zasahovat do fungování trhu a snaţit se měnit nabídku peněz, kterou určil trh“ [Friedman, 1997, s. 42]. Závěrem shrňme obecný odpor k jakémukoli státnímu monopolu. Právě tato teze ekonomy rozděluje. Zastánci nevidí moţnost centrálních bank zneuţívat své pravomoci a pasují centrální banky do role pasivního arbitra, který nemůţe mnoho věcí ovlivnit [Revenda, 2001]. Naopak zásady liberální ekonomie neuznávají jakýkoli státní monopol vynucený legislativou a neuznávají ţádné direktivně vybrané prostředky směny, které neurčil svobodný trh na základě subjektivních rozhodnutí kaţdého jednotlivce, který hodnotil pro něj nejstabilnější a nejdůvěryhodnější peníze. Podporují systém, kde by i v tak důleţité oblasti jako jsou peníze, byla konkurence a ta zajistila přirozené vytvoření a výběru té nejstabilnější, jako prostředku všeobecné směny [Hayek, 1999]. Nemohou přijmout fakt, ţe dnešní bankovní systém s moţností záchrany centrální bankou je morální hazard, který bankéřům umoţňuje nesprávná rozhodnutí při snaze zvýšit co nejvíce své zisky. I Milton Friedman, který nebyl vyloţeným odpůrcem centrální banky a podporoval její mnohem méně odpovědnou verzi s menšími pravomocemi, řekl, „Potřebujeme centrální banku? Moje

- 55 -


State monopoly over money odpověď zní ne. …Existuje řada cest, jak se bez centrální banky obejít. Jednou moţností je, …ţe prostě pevně stanovíme celkové mnoţství peněz … a pak jen zrušíme centrální banku a můţeme mít svobodné bankovnictví na bázi kotvy fixovaného mnoţství peněz“ [Friedman, 1994, s. 58]. Zmiňovaná kotva a fixní mnoţství peněz v ekonomice přináší problém, jak takového teoreticky stabilního systému dosáhnout. Buď legislativní cestou, kdy systém demokracie zajistí dokonalé vymáhání společností uznaných pravidel (fixní mnoţství peněz), kde by mohla centrální banka s novými pravomocemi nadále fungovat [Buchanan, 2002]. Nebo úplnou liberalizací bankovního sektoru, kde by jediným arbitrem byla vláda dohlíţející na dodrţování platné legislativy [Hayek, 1999]. Nepochybně musíme brát na zřetel všeobecný odpor proti jakékoli státní instituci, které podle historických skutečností většinou ţijí vlastním ţivotem a mnohdy slouţí lépe svým zakladatelům a jejich následovníkům neţ společnosti, pro kterou byly zaloţeny. Mnoho těchto názorů je značně teoretických i moţná přehnaných, ale větší část je zajímavé diskutovat a vzít v potaz při hodnocení dnešního bankovního a peněţního sektoru. Je tenká hranice mezi náhledem „historie“, který svazuje náš pohled na jiţ proběhlé události a vyvozuje závěry ze zkušeností, a náhledem čistě teoretickým na základě dedukcí moţného vývoje. „Důleţité však je mít na paměti, ţe historie je uspořádaným souborem všech zkušeností a záznamů o těchto zkušenostech, které se týkají lidského jednání. Toto jednání jiţ proběhlo v minulosti a nikdy se nemůţe přesně opakovat. Historie tedy zkoumá jiţ proběhlé konkrétní lidské rozhodování s jeho náhodnými a nespecifikovanými okolnostmi. Tyto okolnosti se nikdy přesně opakovat nebudou, a proto se také nikdy přesně historie nemůţe opakovat. Na druhou stranu je důleţité poznamenat, ţe historické zkušenosti mohou být poučné pro realizaci současných a budoucích lidských jednání a mohou tak pomoci poučit se aktérům hospodářské politiky v jejich rozhodování“ [Mises, 2006]. Pro nás je důleţitý závěr, ţe ačkoli v historii svobodné bankovnictví fungovalo v jistých obdobích a obměnách a ne vţdy úspěšně, nemusí to nutně znamenat, ţe je odsouzeníhodné na základě těchto zkušeností. V dalších kapitolách se seznámíme s několika historickými zkušenostmi se svobodným bankovnictvím a popíšeme i teoretický koncept, který určitě v mnohém představu „free banking“ přiblíţí.

10.1 Svobodné bankovnictví ve Skotsku Prvním příkladem je období mezi lety 1727 - 1845 ve Skotsku. V těchto letech došlo na severu Britských ostrovů k neobvyklému rozkvětu hospodářství a rozvoji peněţního sektoru, „Jestliţe HDP na obyvatele v polovině 18. století ve Skotsku poloviční v porovnání s Anglií, o sto let později byl shodný. Někteří historikové popisují příčinu rozkvětu právě svobodnému

- 56 -


State monopoly over money bankovnictví“ [Jílek, 2004, s. 283]. Neexistovala zde ţádná centrální banka, která by emitovala jedny národní peníze a neprováděla se měnová politika. Kdokoliv mohl zaloţit svou vlastní banku a začít vydávat bankovky. Odlišná situace panovala v sousední Anglii, kde byl hlavním regulátorem bankovního sektoru Bank of England. Zemi postihovala inflace, pravidelné krize, které ústili aţ v několikaleté pozastavení směnitelnosti bankovek za drahé kovy. Nic z toho Skotsko nezaţilo a mnozí historici a teoretičtí ekonomové to přisuzují právě svobodě v bankovnictví [Smith, 2001]. Některé skotské bankovky byly tak kvalitní, ţe se jim dařilo překročit hranice Skotska a pouţívaly se i na severu Anglie. Byl to důkaz důvěry veřejnosti a faktu, ţe oproti anglickým bankám ty skotské krachovaly jen výjimečně, „kromě jednoho případu, nikdy neutrpěly ţádnou ztrátu z pouţívání skotských bankovek za posledních padesát let, zatímco za stejnou dobu byly krachy bank v severní části Anglie nešťastně hojné a způsobily tragické ztráty těm, kteří je nebyli schopni unést“ [Rothbard, 2008]. Skotské banky tohoto dosáhly díky poskytnuté svobodě. Nikomu nebyl omezován vstup do odvětví, prakticky kdokoli mohl emitovat své bankovky, a pokud si získal důvěru ostatních, staly se pouţívaným platidlem. Vlastníci bankovních ústavů neomezeně ručili za závazky své banky a sami si spravovali své vlastní zlaté rezervy, tudíţ pouze svědomitým a čestným jednáním mohli získat důvěru obyvatelstva a přesvědčit je, aby povaţovali právě jeho bankovky za důvěryhodné platidlo. Dalším rozdílem bylo, ţe se skotské banky se mohly spojovat, coţ tehdy nebylo ve Velké Británii moţné. Proto mohly vznikat bankovní korporace s celonárodní působností, které lépe odolávaly výkyvům v potřebě výplat drahých kovů a navíc jejich bankovky nebyly omezeny na malé území. I tak banky běţně přijímaly bankovky jiných ústavů, a tak zde fungoval účinný clearingový systém [Kvasnička]. Takto popsané svobodné bankovnictví skončilo v roce 1845 tzv. Scottish Bank Act, který zakazoval novým bankám emisi bankovek a existujícím povoloval emisi jen do určitého limitu. Dodatečné bankovky musely být kryty nějakým drahým kovem [Janeček, 1999]. Tento typ bankovnictví byl pozoruhodným a fungujícím příkladem svobodného trhu, který se vyznačoval stabilitou a minimem bankovních krachů, a dokázal zůstat imunní vůči tehdejším finančním krizím. Naproti tomuto faktu je ekonomy přehlíţen a nebere se v potaz při diskuzích o realizovatelnosti tohoto konceptu.

- 57 -



10.2 Svobodné bankovnictví v USA Druhým příkladem byla epizoda svobodných bank v USA v první polovině 19. století. Pokud se podíváme na toto období podrobněji, zjistíme, ţe se nejednalo o svobodné bankovnictví v pravém slova smyslu, jak ho popisuje teoretický koncept [Revenda, 2001]. Stav neregulovaného bankovnictví zasáhl zhruba polovinu tehdejších států Unie a dá se datovat od 30. let 19. století do roku 1863. V té době se federální vláda vzdala moţnosti regulovat bankovnictví a nechala tuto pravomoc na jednotlivých státech. Kaţdý stát Unie se odhodlal k jiné formě buď regulovaného či svobodného bankovního sektoru. Zákonnými penězi byly tehdy pouze plnohodnotné kovové mince, které po zkušenostech z Války o nezávislost spravovala jen federální jurisdikce, „Kromě nich byly penězi také bankovky emitované soukromými komerčními bankami a zůstatky na jejich šekovatelných účtech. Bankovky a zůstatky šekovatelných účtů byly konvertibilní na poţádání, tj. banka, která je emitovala, je musela na poţádání vyměnit za zákonné (kovové) peníze“ [Kvasnička, 2008, s. 23]. Tyto instrumenty nebyly povaţovány za plnohodnotné peníze – byl to pouze krátkodobý závazek směnitelný za zákonný dolar v podobě mince, a tudíţ zůstaly prozatím v kompetenci států. Slovo svobodné znamenalo v kontextu USA svobodný vstup do odvětví – kdokoliv mohl získat licenci bez velkých překáţek, na rozdíl od předchozí praxe, kdy nově vznikající banky musely sloţitě o licenci ţádat. Dalším znakem byla potřeba sloţit tzv. obligační zástavu za kaţdou vydanou bankovku. Tato zástava musela být dána v dluhopisech jednotlivých států a ty byly v tehdejší době ještě poměrně riziková investice. Pokud by banka nebyla schopna dostát svým závazkům, regulátor ji zavřel a zástavu prodal a z výtěţku uspokojil věřitele. Další konkrétní regulace se vyvíjela časem a lišila se v konkrétním státu. Zajímavým prvkem byla povinnost v případě neproplacení bankovek za kovovou minci zaplatit úroky z nominální ceny bankovky, které šly do desítek procent. Pokud se do určeného termínu nepodařilo bance obnovit konvertibilitu svých bankovek, byla okamţitě uzavřena a ze zbytků jejího jmění uspokojeni věřitelé. Důleţitá byla nemoţnost zakládat pobočky v jiných státech, a tudíţ nemoţnost vzniku větších bankovních společností, které by snáze odolaly měnovým výkyvům, podobně jako tomu bylo ve Skotsku [Rothbard, 2008]. Koncept svobodného bankovnictví zaţil v USA několik úspěchů, ale i pohrom, kdy připravil mnoho lidí o úspory, nicméně do 50. let 19. století zákony regulující svobodné bankovnictví přijalo 18 z 33 států Unie [Kvasnička, 2008]. Hlavním argumentem odpůrců konceptu svobodného bankovnictví s poukazem na americkou episodu je období tzv. wildcat banking, tedy období bankovních podvodů [Jílek, 2004]. Podvody spočívaly v nakupování obligačních záruk, které měly rozdílnou trţní

- 58 -


State monopoly over money hodnotu a hodnotu nominální, tudíţ se jimi dalo zajistit větší mnoţství bankovek. Většinou podhodnocené bankovky vyměňoval za aktiva, čímţ zisk získával z rozdílu trţní a nominální hodnoty. Bankéř vydal co nejvíce svých bankovek a po několika měsících zmizel. Název vznikl podle toho, ţe tací podvodníci své banky umisťovali do neobydlených a těţko přístupných oblastí (wildcat – země divokých šelem), aby byli odříznuti od svých věřitelů. Tyto příklady na dlouhou vrhali na tento typ bankovnictví negativní světlo, ale dnes se jiţ díváme střízlivějším pohledem. Několik studií prokázalo, ţe tyto podvody nepřinášely vkladatelům tak velké ztráty a původcem krachů a neefektivit byly označeny především přehnaná regulace ze strany exekutivy států [Rolnick & Weber, 1982]. Podvody nebyly tak hojně rozšířené a postupem času se jim dařilo zabraňovat vlivem nově vznikající legislativy. Bliţší pohled napovídá, ţe příčinou nestability a krachů byla spíše regulace ze strany států v podobě zmíněných obligačních zástav, nemoţnosti zakládat pobočky a mnoha dalších omezení neţ nedostatečná státní kontrola. „Postupně se zrodila představa, ţe neregulované bankovnictví je vnitřně nestabilní a vyţaduje státní regulaci. Báje překryly skutečnou lekci, kterou „svobodné bankovnictví“ dává – ţe pravým zdrojem nestability bank (aspoň v 19. století v USA) byla nevhodná regulace – ţe stát ve snaze zajistit klientům bank uměle bezpečí destabilizoval celý bankovní systém“ [Kvasnička, 2008, s. 39]. Toto období ukončila v roce 1863 Občanská válka, po ní se jiţ k této formě bankovnictví v USA nevrátili. Avšak jeho stopy můţeme vyhledat dodnes v dnešním bankovním systému.

10.3 Svobodné bankovnictví podle F. A. Hayeka Pro představu fungování svobodného trhu peněz si uvedeme koncept nositele Nobelovy ceny za ekonomii F.A. Hayeka, jednoho z hlavních představitelů tzv. „rakouské školy“. Tento muţ byl velkým odpůrcem chování centrálních bank a jakýchkoli státních zásahů do společnosti. Svou představu předloţil v knize „Denationnalisation of Money“, která několikrát vyšla v sedmdesátých letech 20. století.

22

Mnoho odpůrců ji právě vyčítá ovlivnění tehdejší

dobou, kdy USA a zbytek světa procházel mnoha recesemi a ve Spojených státech byla roční inflace i několik desítek procent. I přesto se jedná o zajímavý návrh, který stojí za to si přiblíţit. Návrh předpokládá vznik několika navzájem si konkurujících bank, které by se rozhodly emitovat vlastní bankovky. Samozřejmě by ve společnosti zůstaly i instituce, které by toto právo nevyuţily a pouţívaly by bankovky těchto emitujících bank. Takto vydávané peníze by 22

Celá kapitola vychází z knihy F.A. Hayeka „Soukromé peníze: Potřebujeme centrální banku?“, kterou vydal Liberální institut v roce 1999.

- 59 -


State monopoly over money mohly mít libovolnou podobu, název a nominální hodnotu. Byla by stanovena nejniţší směnná hodnota k ostatním existujícím měnám a regulovalo by se mnoţství nových peněz v oběhu, aby byla udrţena jejich kupní síla, coţ je základní předpoklad důvěryhodnosti. Přesná hodnota by byla nejlépe svázána na předem vybraný koš komodit, vůči němuţ by byla hodnota měny konstantní. Zajištění stabilní kupní síly by zařídila především konkurence mezi emitenty, coţ by mělo zamezit znehodnocování bankovek, „Lidé dnes věří, ţe jakákoli banka, v zájmu uchování svých obchodů, řídí své záleţitosti tak, aby byla schopna kdykoliv vyměnit vloţená depozita za peníze, přestoţe vědí, ţe banky v daném okamţiku nedisponují dostatečným mnoţstvím peněz k vyplacení všech klientů naráz“ [Hayek, 1999, s. 61-62]. Tento typ důvěry by tlačil na bankéře udrţet kupní sílu své měny a zamezit neomezenému tisknutí svých bankovek. V případě té druhé moţnosti by trh v podobě konkurence zapříčinil krach bankéře, protoţe rychle znehodnocující peníze by lidé odmítali pouţívat. Základním předpokladem pro úspěšné fungování systému, je zajištění konstantní kupní síly vydávaných měn pomocí ovlivňování jejího mnoţství v oběhu. Toto mnoţství by bylo ovlivňováno dvěma základními způsoby. Krátkodobě by banka na burzách prodávala či nakupovala cenné papíry a ostatní měny a dlouhodobě by měnila svou úvěrovou činnost. Úvěrovou politiku by měnila na základě vyhodnocování aktuálních směnných kurzů či cen relevantních komodit [Hayek, 1999, s. 78-80]. Návrh předpokládá povinnost informovat veřejnost potaţmo média o emisní činnosti, aby se kontrolou veřejnosti zajistila informovanost zákazníků bank a v případě nadměrné emise zajistila její krach či vyklizení trhu. Z mnoţství nově vzniklých měn by si veřejnost musela vybrat tu, kterou bude vyuţívat pro své operace. Hayek definuje 4 základní způsoby vyuţití peněz, která by ovlivnily rozhodování mezi nabízenými měnami, „hotovostní nákupy statků a sluţeb, drţba rezerv pro budoucí vyuţití, splácení odloţených částek z kontraktů a jako účetní jednotku“ [Hayek, 1999, s. 88]. Pro kaţdý z těchto faktorů existují jiné preference, které rozhodnutí ovlivní. Například pro hotovostní platby budeme preferovat tu měnu, v jaké dostáváme výplatu, pro rezervy nejstabilnější měnu a pro splácení svých dluhů zase tu nejvíce se znehodnocující. Výsledkem by ovšem byla volba dlouhodobě stabilní měny s konstantní kupní silou, protoţe ta by měla eliminovat jak hospodářský cyklus tak usnadnit plánování a ekonomickou kalkulaci do budoucna. Lidé se snaţí za všech okolností najít stabilní cesty, které se vyvarují nepředvídatelným výkyvům, a tudíţ potencionálním ztrátám. K praktickým otázkám fungování světa s mnoha měnami se staví Hayek poměrně optimisticky. Nevidí problém v pouţívání a přijímání více měn obchodníky s poukazem na pohraniční města mnoha států, kde takový systém funguje řadu let. Je samozřejmé, ţe není uskutečnitelná představa peněţenky plná několika desítek druhů bankovek, ale spoléhá se

- 60 -


State monopoly over money na konkurenci a přirozený výběr. Postupem času se vycizelují ty nejkvalitnější emitenti pro zahraniční obchod, kteří usnadní mezinárodní platební styk. V kaţdé oblasti se vyselektuje menší mnoţství emitentů, kteří dokáţí obslouţit danou oblast. Spoléhá se na rozvoj kreditních karet a elektronického bankovnictví, které v mnohém běţný platební styk usnadní. Dokonce počítá s tím, ţe vedení účetnictví převezmou od firem jednotlivé banky, které pomocí informačních technologií dokáţí lépe spravovat majetek firem v různých měnách [Hayek, 1999, s. 99]. Celý systém v praxi spoléhá především na lidskou invenci a konkurenci, která zajistí efektivní fungování na bázi svobodného rozhodnutí kaţdého člena společnosti. Tento systém by měl zabránit současnému uspořádání, „řízení celkového mnoţství oběţiv je rozděleno mezi centrální banku a velké mnoţství komerčních bank, jejichţ úvěrovou činnost můţe centrální banka ovlivňovat pouze nepřímo… toto uspořádání musí vést k mohutným a neustále se vracejícím fluktuacím hospodářské aktivity – tzv. hospodářským cyklům“ [Hayek, 1999, s. 120-121]. Neměly by vznikat problémy s inflací, která způsobuje nezaměstnanost díky špatným zásahům ze strany státu. Nepochybně by došlo ke zrušení centrální banky jako hlavního kontrolora a regulátora, a tudíţ by přestala existovat státní měnová politika. Dále by se odstranil institut „věřitele poslední instance“, protoţe především ten dává moţnost bankám k nezodpovědnému chování. Kaţdý emitent by své zisky a podnikání musel svázat s odpovědným hospodařením a stabilitou kupní síly své měny a k efektivnímu fungování tohoto konceptu, ztrácí tento institut smysl. Další změnou by bylo určování úrokových měr, které by nebyly regulovány centrální bankou, a tudíţ by nemohlo docházet k manipulaci podle jednostranných zájmů. Všechny úrokové míry by určovaly trţní síly. V neposlední řadě by se stát zbavil moţnosti výsadního práva financovat své deficitní počínání a musel by výrazně omezit svou činnost a hospodárnost, zřejmě ku prospěchu celé společnosti. Co se týče takto radikálního přechodu, Hayek navrhuje okamţitý přechod, kdy si lidé budou moci vybrat mezi jednotlivými měnami. Zavrhuje postupný přechod, který mohl zvýhodňovat státní bankovky a odradit společnost pro nefunkčnost systému. Zmiňuje fungování svobodného bankovnictví ve své celistvosti ne jen jako částečnou moţnost svobody bankovního sektoru s regulací státem. Jistě je celá tato představa a návrh značně radikální a setkala se a setkává se s mnoha kritiky či dokonce je označována za neuskutečnitelnou aţ bláznivou, ale v mnoha ohledech je průlomová, protoţe ekonomové nikdy takto opravdu svobodný peněţní svět bez regulací státu neuvaţovali [Hayek, 1999, s. 33]. Ani mnou uvedené příklady z historie nebyly podobné tomuto návrhu a většinou za svůj neúspěch vděčili tomu, ţe zůstali „na půli cesty“. Pro většinovou společnost je tento přechod a zrušení nejvýznamnějších institucí

- 61 -


State monopoly over money nepředstavitelný. Ano je otázkou, zda by se jednotlivé zájmová uskupení dokázala vzdát svých pravomocí a přizpůsobit se diametrálně odlišnému systému. Uţ v samotné publikaci Hayek popisoval hnutí za svobodné peníze a jeho posilování, především jako odpověď na tehdejší makroekonomické problémy. Dnes víme, ţe se v této oblasti moc neudálo spíše naopak, státní moc ještě posílila. V současné době, ale můţeme sledovat vzedmutí nových hlasů a uskupení (v USA Tea party) v reakci na finanční krizi 2007-2008 a především hlasy kritiky na její řešení. Těmto lidem jde o širší záběr a větší změnu, především omezení státní moci a konec s deficitním hospodařením vlád. S těmito tématy se dostává do diskuze i odstátnění peněz a svobodné bankovnictví, jako moţnost efektivnějšího systému. Uvidíme, zda budoucnost přinese nějakou změnu a dočkáme se uskutečnění Hayekova návrhu, ale pozitivní zprávou je, ţe tento koncept není mrtví a je širší veřejností brát v potaz, jako zajímavé řešení současných problémů.

10.4 Problematika liberální reformy V minulé kapitole jsem představil konkrétní návrh Hayeka pro svobodný trh v bankovnictví i s nejdůleţitějšími argumenty, proč by byl tento systém lepší neţ stávající. Dále uveďme konkrétní návrhy a představy potřebné pro samotnou reformu či přechod. Tyto návrhy jsou převáţně z dílny německého profesora ekonomie Jörga Guida Hülsmanna, který je pokračovatelem tradice ekonomie rakouské školy.

23

Podobně jako jeho předchůdci je

kritikem centrálních bank a jejich pravomocí a odpůrcem státních zásahů do společnosti. Jako nejdůleţitější a nejpotřebnější povaţuje změnu právě v oblasti peněţnictví a poukazuje na neefektivnosti způsobené státními institucemi, „Sotva najdeme oblast, ve které jsou liberální reformy potřebnější, neţ–li v oblasti peněţnictví. Státní peníze státovky – jsou nebezpečný nástroj, pomocí kterého moderní státy zajišťují svou moc a ovládané země přivádějí na mizinu. Prostřednictvím tisku bankovek si zjednává stát a jeho pochopové dodatečné prostředky, které si netroufne odepřít občanům otevřeně ve formě daní. A na konci kaţdého experimentu v peněţní oblasti stojí nevyhnutelně hyperinflace nebo kolaps způsobený nadměrnou regulací hospodářství.“ [Hülsmann, 2000]. Pro tuto reformu by měly platit určité zásady, které respektují svobodné vlastnictví jako nezpochybnitelné právo kaţdého člověka a dále bezpodmínečnou privatizaci emise peněz. Tedy pro nás těţko představitelnou reformu, která by velice obtíţně mohla projít mnoha

23

Kapitola odkazuje především na článek Jörga Guida Hülsmanna „Free banking and the Free Bankers“, vydaný v roce 1996 The Mises Institute.

- 62 -


State monopoly over money kompromisními jednáními, které by jí značně redukovali, popřípadě vystavili vlivu zájmových skupin. Profesor Hülsmann tyto zásady definoval v těchto bodech: 

Musí odstranit v minulosti vytvořené narušení soukromého vlastnictví v oblasti peněz tam, kde je to moţné.



Musí zabránit současnému narušování soukromého vlastnictví v této oblasti.



Nesmí způsobovat nová narušení soukromého vlastnictví a zvláště je sama vyţadovat.



Musí být ihned a bezprostředně prosazena.



Musí být bezpodmínečná a jednostranná (tj. nepodmíněná kroky ostatních).

Jak vidíme, jsou to poměrně radikální a přímá opatření, která by vedla k velkým společenským změnám. Měl by být dovoleno komukoli emitovat vlastní peníze, určovat jejich vzhled, název a váhu, dále odstranění zákazu obchodu s drahými kovy za měnovými účely a moţnost platit daně s nově vzniklými měnami či drahými kovy. Na nově vzniklém trhu se stanou papírové peníze postupně bezcenné a společnost by měla postupně přejít na nové především komoditní měny. Tyto reformy samozřejmě přinesou i problémy. Krátkodobě budou postiţeni především drţitelé peněţní hotovosti a lidé vlastníci pohledávky a lidé s dluhy, protoţe jejich závazky budou vyčísleny ve smlouvách v rychle se znehodnocujících měnách. Tento fakt zřejmě bude rozhodující, pro případné reformátory, protoţe společnost, která není hluchá různým populistickým heslům, nemusí reformě věřit a tím pádem ji podpořit, coţ by byl její konec. A konečně návrh předpokládá úplné zrušení centrální banky. Její právní postavení je mimo zmíněné morální zásady a navíc na trhu soukromých emitentů by při současném způsobu fungování dlouho nepřeţila. Profesor Hülsmann navrhuje úplnou likvidaci (privatizaci) dle právních norem.

10.5 Resumé Touto částí jsem se pokusil shrnout nejdůleţitější argumenty kritiků současného bankovnictví. Pro tyto odpůrce je nepřijatelné jak z morálních důvodů – svobodné vlastnictví a práva občanů, tak z neefektivit a problémů, které jejím fungováním vznikají. Především poukazují na postavení a pravomoci centrální banky, která v mnoha případech funguje jako nástroj k prosazení ekonomických plánů vládních struktur nebo k financování jejich deficitů. Usilují o odstranění monopolu v oblasti peněţnictví a předání ho do rukou volného trhu. Předpokládají lepší fungování peněz bez státu, kde konkurence zajistí kvalitní a

- 63 -


State monopoly over money neznehodnující se měny, které by společnost a její členové preferovali před papírovými penězi. Uvedl jsem i několik příkladů z historie, kde mnohé studie empiricky dokázali, ţe tento návrh není nereálný a v minulosti uţ prokázal své kvality. Podmínkou, kterou bychom si měli odnést do budoucna, je i bezpodmínečná eliminace role státu v této oblasti, jako destabilizujícího a zvýhodňujícího faktoru. Pro dnešní společnost je něco takového nemyslitelné a nepřijatelné, protoţe peníze jsou brány jako přirozená starost vlády, která jediná dokáţe tuto sloţitou problematiku řešit. Proto je pojem svobodného bankovnictví stále mimo mainstreamové myšlení a mnoha odborníky odsuzováno do kategorie utopických myšlenek. I kdybychom přijali základní tezi, vystupuje na scénu mnoho praktických problémů v kaţdodenním ţivotě, které jsem nezmínil, a dosud nenašly uspokojivé řešení. Návrh předpokládá fungování konkurenčních sil a racionální myšlení lidí aby fungoval, a toto nemůţeme předpovědět zcela jistě nikdo. Předpokládá schopnost vlády vytvořit právní ukotvení a strukturu, která by zabránila podvodům a zajistila fungování svobodných peněz. A v neposlední řadě i dokonalou informovanost společnosti nebo jejich nestranných zástupců (media), které by objektivně předávaly

informace

o

jednotlivých

eminentech.

Všechny

tyto

předpoklady

jsou

sebevědomé, ale zůstává otázkou jejich reálné fungování Cílem bylo představit důleţitá fakta ohledně tohoto pojmu a představit ho jako alternativu, která navrhuje odlišné fungování nejdůleţitější věci pro společnost. Hlubší analýza by určitě představila mnohem přesněji navrhovaný systém, který by lépe argumentoval jeho kritikům, a současně by odhalila další praktické úskalí svobodného bankovnictví. Ale to by vydalo na celou další na toto zaměřenou práci.

10.6 Důvěra nade vše Výborným příkladem, shrnující potřebu důvěry v prostředek směny je měnový systém na ostrově Yap v Mikronésii, který zmiňuje Milton Friedman ve své knize Za vším hledej peníze odkazujíc na práci Ostrov kamenných peněz amerického antropologa W.H.Furnesse, „Protoţe jejich ostrov neposkytoval ţádné kovy, uchýlili se ke kameni. Kámen, na jehoţ dovezení a opracování byla vynaloţená práce, je řádnou reprezentací práce, tak jako těţba a raţba mincí naší civilizace. Svůj prostředek směny nazývají fei a sestává z velkých, masivních kamenných kol o průměru od jedné do dvanácti stop, majících ve středu otvor různé velikosti, do kterého lze nasadit tyč dostatečné délky a síly na to, aby vydrţela tíhu a ulehčila přemisťování. Tyto kamenné mince (vyrobené z vápence nalezeného na ostrově vzdáleném asi 400 mil) byly původně dobývány a opracovány na tomto ostrově a poté

- 64 -


State monopoly over money dovezeny

na

Yap

jakýmisi

odváţnými

domorodci

na

kanoích

a

vorech

…

Zaznamenáníhodným rysem těchto kamenných peněz … je, ţe není nutné, aby jejich vlastník uplatňoval jejich drţbu. Pozavření obchodu, jehoţ cena vyţaduje pouţití fei, který je příliš velký, neţ aby jej bylo moţno pohodlně přenést, se jeho nový majitel spokojí s prostým uznáním vlastnictví, které je doloţeno značkou o transakci, zatímco mince zůstává nerušeně v prostorech, kam ji uloţil minulý vlastník. Můj dobrý přítel Farmak mne ujistil, ţe v nedaleké vesnici ţije rodina, jejíţ vlastnictví kamenů není zpochybňováno nikým, i kdyţ nikdo ani tato rodina, své bohatství nikdy neviděla. Toto bohatství sestávalo z ohromného mnoţství fei, jejichţ počet je znám pouze z pověsti tradované dvěma nebo třemi generacemi a v tomto okamţiku se nachází na dně moře. Před mnoha lety se jednomu z potomků této rodiny na cestě za svými fei podařilo zachránit jeden obzvláště velký a cenný kámen, který naloţil na vor, aby jej odvlekl domů. Vypukla ovšem velká bouře a aby si posádka zachránila ţivot, musel být kámen vydán napospas ţivlu. Kámen klesl ke dnu. Po návratu domů všichni potvrdili, ţe fei byl ohromných rozměrů a mimořádné kvality a ţe nebyl ztracen zaviněním vlastníka. Díky tomuto svědectví bylo podle přesvědčení ostrovanů všeobecně uznáno, ţe nehoda, při níţ byl kámen ztracen, je tak bezvýznamnou událostí, ţe nestojí za to, aby se o ní dále mluvilo, a ţe pár set stop vody by nemělo ovlivnit jeho prodejní hodnotu, protoţe měl všechny potřebné náleţitosti. Kupní síla tohoto kamenu zůstala proto taková, jako kdyby se kámen opíral o zeď vlastníkova domu. Na ostrově Yap nejsou ţádná kolová vozidla a tedy ţádné polní cesty, ale vţdy existovaly jasně určené cesty, jimiţ probíhala komunikace s ostatním obyvatelstvem. Kdyţ se německá vláda stala majitelem Karolín, poté co je koupila od Španělska v roce 1898, mnohé z těchto cest byly ve špatném stavu. Náčelníkům mnohých oblastí bylo uloţeno, aby cesty upravili. Hrubě opracované kusy korálu byly ale dost dobré pro bosé nohy domorodců, a tak příkazy i přes jejich opakování zůstaly nesplněné. Nakonec bylo rozhodnuto neposlušné náčelníky pokutovat. V jaké formě měla být uvalena pokuta? … Nakonec bylo nalezeno řešení. Pokutování bylo provedeno tak, ţe muţ vyslaný do kaţdého failu a pabai v neposlušných oblastech jednoduše označil určité mnoţství nejhodnotnějších fei černým kříţkem, aby ukázal, ţe na kameny uplatňuje nárok vláda. To okamţitě začalo fungovat jako kouzlo. Lidé, ţalostně oţebračeni, se pustili do práce a opravili cesty z jednoho konce ostrova na druhý takovým způsobem, ţe teď vypadají jako cestičky v parku. Vláda poté vyslala své agenty, aby vymazali černé kříţky na kamenech. A bylo to. Pokuta byla zaplacena, šťastné failus obnovily vlastnictví svého kapitálu a topily se v bohatství“ [Friedman, 1999, s. 15-18].

- 65 -



11. ZÁVĚR Ve své práci jsem se zaměřil na oblast centrálních bank a jejich působnosti na peníze. Cílem bylo komplexně tuto problematiku představit a především se zaměřit na skupinu kritiků tohoto systému, kteří ho povaţují v dnešní době za neúnosný a neudrţitelný. Příběh peněz začal jiţ dávno a já jsem ukázal důvody jejich vzniku jako směnného prostředku. Ukázal jsem jejich důleţitost pro kaţdodenní ţivot společnosti a především fakt, ţe na peníze musíme pohlíţet jako na kteroukoli jinou komoditu, ovšem tato je vyuţívána ke směně. S vývojem tohoto institutu pozorujeme snahy o ovládnutí této oblasti vládci a vládami, kteří si uvědomovali, ţe se peníze dají zneuţít k podpoře své moci či za účelem vlastního financování. Kontinuálně vznikají první centrální banky, jako specializované úřady na oblast měnové otázky. Jelikoţ jako původní prostředek pro směnu se vycizelovali drahé kovy či jiné ceněné komodity, v historii nenajdeme příklad nějaké hyperinflace, protoţe jejich fyzické dispozice nedovolovaly peníze výrazněji znehodnotit. Nicméně s příchodem prvních papírových peněz toto tabu padá a uvedl jsem několik konkrétních příkladů, jakých rozměrů emise papírových peněz dosáhla. To obyvatelstvo naplnilo nedůvěrou v ně a jejich rozvoj přibrzdilo. Od 18. století jsme svědky navázání národních měn na zlato či stříbro, ať uţ v podobě kovových mincí či papírových bankovek. Stát se zavázal směnit tyto zákonné peníze kdykoli za drahý kov a tak pro tento systém získal důvěru obyvatelstva. Ve století 20. se peníze zbavují okovů v podobě návaznosti na zlato a vznikají ničím nekryté papírové peníze, které stojí na důvěře lidí, ţe je ostatní budou přijímat. S tím pozorujeme rozvoj i centrálních bank, které získávají nové pravomoci k řízení této oblasti. Moderní centrální banky fungují na rozdílném postavení neţ v nedávné historii. Vývoj naznačil, ţe rozvoj vládní administrativy a finančnictví přinesl mnohé pravomoci i těmto institucím. Ty se staly základním stráţcem a regulátorem oblasti peněz, přičemţ jim zákon ukládá pečovat o kupní stabilitu měny a podporovat trvalý růst hospodářství. Dále výslovně zakazuje jakoukoli moţnost financování vlád a jejich úřadů a definuje jejich naprostou nezávislost. Na tyto teoretické pojmy můţeme nahlédnout se zkušenostmi nejen posledních let, ale i s příklady chování v historii z první kapitoly. Obecně politiku podpory ekonomiky a stability měn nazýváme politikou měnovou. Celý proces této politiky můţeme abstrahovat na manipulaci s trţní úrokovou mírou podle konkrétní hospodářské politiky. Je to boj mezi dvěma kameny, kdy na straně jedné banky podporují ekonomiku sniţováním úrokových měr a tvorbou tzv. levných peněz a na straně druhé musí čelit následným inflačním tlakům a krizím vzniklých v důsledku jejího přehřátí. K tomu jsem popsal jejich nejdůleţitější nástroje, kterými tyto operace mohou provádět. Pokud se detailněji zaměříme na schopnosti centrální banky, vidíme, ţe není všemocná a na peníze v oběhu nedokáţe zázračně působit, ale můţe se pokusit toto mnoţství ovlivnit. Ovšem tento cíl se nemusí vţdy dařit, protoţe

- 66 -


State monopoly over money teoretická východiska z učebnic nemusí vţdy platit v trţním světě, kde investoři tuto politiku nemusí přijmout. Na druhou stranu zmiňme moderní trend, kterým centrální banky pomáhají vládám topícím se v ekonomických problémech. V první kapitole byla představena moţnost monetizovat dluh státu, vytvořením nových účetních peněz centrální bankou, ale v rozvinutých demokraciích světa toto není jednoduše moţné. Ať uţ z morálních či legislativních

důvodů.

Zákaz financovat deficity vlád

zní jako konečné

zajištění

nezneuţitelnosti pravomocí centrální banky, ale dnes můţeme být svědky nových nástrojů, které tento zákaz úplně nerespektují. Moderní měnové organizace mohou za účelem akutní pomoci nakupovat dluhopisy zadluţených zemí či nalévat do ekonomiky astronomické částky pro její podporu. Čas ukáţe, jaký výsledek takové chování bude mít a zda si tím nepřivodíme mnoho dalších problémů. Analýzou diskuze relevantnosti dnešního systému jsem přišel na následující oblasti, kde kritici vidí jeho nedostatky. Berou centrální banku jako jednu z částí vlády, a tudíţ její pravomoci jsou lehko zneuţitelné k jejím cílům. Především moţností inflačního chování, financování státních dluhů a skrytého zdanění obyvatelstva neustálým znehodnocováním národních měn. Dále hospodářskou politiku, podporovanou ovlivňováním mnoţství úvěrů, tedy investic v ekonomice, a tudíţ umělou podporu hospodářského růstu. Jsou obviňovány, ţe takové chování způsobuje vznik hospodářských cyklů, které celosvětově ekonomikám hodně škodí. Samotná diskuze mezi zastánci a kritiky není dodnes ukončena a vášnivě pokračuje, přičemţ ani jedna strana se svého názoru nechce vzdát. Pokud se podíváme na dnešní ekonomický vývoj, můţeme si udělat obrázek, zda výše popsaný systém je ideální a zda nepotřebuje nějakou změnu. Změnu tuţší státní regulací nebo změnu liberalizací. Druhá moţnost ukazuje na moţná trochu extrémní koncept „free banking“. Systém volně si konkurujících emitentů bankovek, které by byly svázány s reálnými komoditami, nebyly by tudíţ nekryté. Systém je zaloţený jen na důvěře v danou banku, která bude konkurencí a zákazníky přinucena udrţovat svou měnu stabilním uchovatelem hodnoty. Ačkoli je pro nás těţko představitelná moţnost jak z reálného hlediska tak i teoretického, bude zajímavé vidět, kam vývoj v oblasti peněz bude směřovat. Závěrem shrňme, ţe ačkoli je tato oblast pro mě hodně zajímavá, nemohl jsem v práci takového rozsahu probrat všechny aspekty a argumenty podrobněji, aby si čtenář vytvořil ještě zasvěcenější pohled do této oblasti. Oblasti, která je tolik diskutovanou a v akademickém světě na ni neexistuje jednotný názor a rozděluje ho. I přesto doufám, ţe se mi podařilo nastínit základní problematiku a poukázat na moţné problémy dnešního systému jak z hlediska historického vývoje i současného stavu. Navíc by práce neměla vyznít jednostranně kriticky, a proto obsahuje i liberální alternativu svobodného bankovnictví jako jednu z moţností budoucnosti.

- 67 -



12. CONCLUSION In my work I was focused on describing the area of central banks and their impact on money. The main goal was to show how this system works and also my work is trying to be focused on the group of critics that things about this system that doesn’t work properly. The story of money began long time ago and I had shown the main issues why they arised and became medium of exchange. I had shown how important they are in every day life. Also I have shown that money is a someting like a commodity but this one is used to trade. How the development went on and on we are able to see how the emperors and governments tried to take over this institution because the figuerated out that they can use it for investing their own pover. Continuously started to exist central banks as an specialized institution on the question of money. Becouse at first there were metals or another commodities we cannot find any singes about hyperinflation. Due to their physical conditions the money couldn’t devolved. However with paper money this situation didn’t exist any more and I discribed several examples what happened with note issue. It made people to not trust into money system and the developming started to slow down. Since the 18th century we can see how the national currencies were bounded on gold or sillver. States declared that enyone can anytime change this money for the mettals. This gave back trust to people. In the 20th century money lost their bounding on gold and since then has existed uncovered money that have been built on trust of people that others would receive them. With this we can see the developement of central banks that were given new duties. Modern central banks work differenlty then in not so long ago. The development has shown that with the expansion of govern administravity and financing gave a lot of new competencies to this institution. They became the main guards and regulators in the money area. Low tells them to take care about purchase stability and hepling to national economy. Low also prohibites bank to give money to government or to their departments and also defines their liberty. We can se ethose theoretical terms not only with an experience from the past but also with the way of acting from the first chapter. Helping economy and stabilizing the value of currency is called as a monetary policy. Whole proces of this policy can be described on manipulation with market rate of interest by the particular eonomic policies. This policy is kind of a fight. On one hand banks help the economy by lowering the rate of interests and by making “cheap money“. On the other hand they have to figurate out how to fight with inflationary trends and also with crises that are happeing because of theirs overheating. I described the most important tools that they use to do those actions. If we have bitter look on central bank we can see that it is not all-powerfull and that it cannont magicly influence on money that circulate. Anyway it can try to have a little bit of impact on it. However not every time this goal doesn´t have to be always succesfull due to the theoretical

- 68 -


State monopoly over money aspects. On the other hand we should talk about the trend with that central bank helps to governmanst with huge amount of leverage. There was discribed the oportunity to monetized the deficit of the state by making new money by central bank in the first chapter. But in developing countries this isn´t possible. Prohibiting financing decitis of governamtns sounds like final security not to také advantage of the competencies from central banks. However nowadays we can see new ways how to take theirs competencies. Modern money organizations can buy as an act of help bonds from countries with economical issues. Time will show us what will be the results of those acts. By analyzing the discusses of todays system I have found out on many areas where critics see its defections. They take central bank like a part of governmant and so its competencies are easilly to be used by governmant. Mostly the inflaction acting, financing states deficit and by hidden taxes for people by continuously devolving national currency. Then by economic policy and with banks credits they make plastic growth of economy. They are being critised that they make alot of trade cycles that have huge bad impact on economies. The disscusion between critics and protagonist hasn’t been closed up yet. It has been still one and non of those two sides don´t want to give up. If we have a look on nowadays economical development we can make a picture if the system is ideal and if it needs any changes. Those changes can be make for example by state regulation or by liberalization. Second option shows a little bit on the concept of “free banking”. System of concuration between emitans of money that would be bounded with real commodities so they wouldn’t be covered. System is based only on the trust in a particular bank that will have to keep up the price stabilize because of the concuration and consumers. Although this idea is hard to be undesrtand in reality and theoretically it will be good to see how the development of money system will be changing. To resume this area because of the extensity of my work, I couldn’t use all the informations and facts so every reader could make his/her own opinion. This is an area that is very discused and there is no united viewpoint in the academic sphere. I am hoping I was succesfull to show the basics problems and also to show possible issues of this that is being used now by analyzing historical and nowadays development. As an addition my work also comprehends one future alternative – the liberal theory on “free banking” so my work wouldn’t be only critical.

- 69 -



13. SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY

1.

BINDER, Alan S. On the Monetization of Deficit. NBER WORKING PAPER SERIES [online]. 1982, Working Paper 1052, [cit. 2011-04-18]. Dostupný z WWW: .

2.

Bretton Woods system. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 10.12.2003, last modified on 25.3.2011 [cit. 2011-0414]. Dostupné z WWW: .

3.

BUCHANAN, James M. Politika očima ekonoma. Praha: Liberální institut, 2002. 101 s. ISBN 80-86389-21-9.

4.

CSBS Banking Law 101 [online]. 2000 [cit. 2011-04-13]. Major Federal Banking & Other Financial-Related Laws. Dostupné z WWW: .

5.

ČNB [online]. 2003 [cit. 2011-04-26]. Peněţní agregáty Eurozóny. Dostupné z WWW: .

6.

ČNB [online]. 2003 [cit. 2011-04-26]. Transmisní mechanismus. Dostupné z WWW: .

7.

ČR. HLAVA ŠESTÁ - Česká národní banka. In Ústava ČR. 1993, čl. 98, s. 1-2.

8.

ČR. Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance. In Sbírka zákonů. 1993, s. 1-23.

9.

European Navigator [online]. 2001 [cit. 2011-04-18]. Successes and crises. Dostupné z WWW: .

10. Evropská centrální banka [online]. 2004 [cit. 2011-04-26]. Nezávislost. Dostupné z WWW: . 11. Evropská centrální banka [online]. 2004 [cit. 2011-04-26]. Transparentnost. Dostupné z WWW: . 12. Evropská centrální banka. Výroční zpráva 2009 [online]. Franfurkt nad Mohanem: Ghr, 2010 [cit. 2011-04-27]. Dostupné z WWW: . ISBN 1830-294.

- 70 -


State monopoly over money 13. Evropská unie. Kapitola 1-2. In Smlouva o Evropské unii. 2008, čl. 98, s. 97-105. 14. Evropská unie. Kapitola 3. In Protokol o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky. 2007, článek 7, s. 1-14. Dostupný také z WWW: . 15. Federal Reserve. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 2001, last modified on 2011 [cit. 2011-04-27]. Dostupné z WWW: . 16. FRIEDMAN, Milton. Kapitalismus a svoboda. Praha: Liberální institut, 1994. 182 s. ISBN 80-85787-33-4. 17. FRIEDMAN, Milton. Za vším hledej peníze. Praha: Liberální institut, 1997. 264 s. ISBN 80-7169-480-0. 18. GIBBON, Edward. Úpadek a pád Římské říše. Praha: Levné knihy KMa, 2005. 384 s. ISBN 80-7309-189-5. 19. Gold standard. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 3.2.2002, last modified on 4.4.2011 [cit. 2011-04-14]. Dostupné z WWW: . 20. HAFFNER, Sebastian. Od Bismarcka k Hitlerovi: Pohled zpět. Praha: Votobia, 1995. 198 s. ISBN 80-85885-90-5. 21. HÁJEK, Petr. Možnosti využití netradičních kvantitativních metod při předpovídání

finančních krizí. Praha, 2007. 157 s. Dizertační práce. VŠE. 22. HAYEK, F.A. Prices and Production and Other Works: : F.A. Hayek on Money, the Business Cycle, and the Gold Standard. Auburn, Alabama: The Ludwig von Mises institute, 2008. 564 s. ISBN 978-1-933550-22. 23. HAYEK, Friedrich A. Soukromé Peníze: Potřebujeme centrální banku?. Praha: Liberální institut, 1999. 191 s. ISBN 80-902701-1-5. 24. HIBBERT, Christopher. Francouzská revoluce. Praha: Domino, 1999. 322 s. ISBN 808612-857-1. 25. HOLMAN, Robert. Ekonomie: 4. aktualizované vydání. Praha: C.H.Beck, 2005. 710 s. ISBN 80-7179-891-6.

- 71 -


State monopoly over money 26. HÜLSMANN, Jörg Guid. Liberální měnová reforma – koncept [online]. Praha: Liberální institut, 2000 [cit. 2011-04-18]. Dostupné z WWW: . 27. HÜLSMANN, Jörg Guido. PENÍZE V RUKOU STÁTU. Praha: Liberální institut, 2001. Doslov: Krásný nový svět papírových peněz, s. 144. ISBN 80-86389-12-X. 28. HÜLSMANN, Jörga Guida. The rewief of Austrian Economics Vol.9, No.1. Auburn, Alabama: The Ludwig von Mises Institute, 1996. Free Banking and the Free Bankers, s. 3-53. ISBN 0889-304. 29. JANEČEK, Tomáš. Teorie svobodného bankovnictví a moţnosti její aplikace v současném světě. Praha, 1999. 83 s. Diplomová práce. VŠE. 30. JEŢEK, Tomáš. Peníze a trh. Praha: Portál, 2002. 147 s. ISBN 80-7178-685-3. 31. JÍLEK, Josef. Peníze a měnová politika. Praha: Grada, 2004. 744 s. ISBN 80-247-0769-1.

32. JONÁŠ, Jan. Počátky amerického bankovnictví a jeho regulace, 1776 – 1836. Národohospodářský obzor. 2008, 3-4, s. 4-6. Dostupný také z WWW: . 33. JORDAN, Jerry. Změněná úloha centrálních bank v XXI. století. Praha: Liberální institut, 1999. 35 s. ISBN 978-80-86389-01-4. 34. KOHOUT, Pavel. Evropská centrální banka: Tabu prolomeno!. FINMAG [online]. 2010, [cit. 2011-04-27]. Dostupný z WWW: . 35. KRUGMAN, Paul. Návrat ekonomické krize. Praha: Vyšehrad, 2009. 168 s. ISBN 978-807021-984-3. 36. KVASNIČKA, Michal. STABILITA A EFEKTIVNOST AMERICKÉHO „SVOBODNÉHO BANKOVNICTVÍ“. Národohospodářský obzor. 2008, 3-4, s. 22-40. 37. KVASNIČKA, Michal. Vnitřní nestabilita bankovnictví, mýtus nebo realita? [online]. Brno: Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity, [cit. 2011-04-20]. Dostupné z WWW: . 38. LAUGHLAND, John. Evropská unie a problémy demokracie: Moţné dopady dohody z Nice. Ekonomika, právo a politika Sborník textů ze seminářů. 2000, 6, s. 25-31.

- 72 -


State monopoly over money 39. Liberální institut. Roger Douglas tvùrce nejúspěšnějí hospodářské reformy XX. století. Praha: Liberální institut, Centrum liberálních studií, 1999. 98 s. ISBN 80-902270-7-4. 40. MAUROIS, André. Dějiny Francie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1994. 495 s. ISBN 80-7106-098-4. 41. MCCOLOUGH, David. Státník a prezident John Adams. Praha: Academia, 2005. 480 s. ISBN 80-200-1247-8. 42. MENŠÍK, Josef. Asignáty. Národohospodářský obzor. 2008, 3-4, s. 42-51. Dostupný také z WWW: . 43. Ministerstvo financí. Zavedení Eura v ČR [online]. 2004 [cit. 2011-04-14]. Organizace ECB. Dostupné z WWW: . 44. Ministerstvo financí. Zavedení Eura v ČR [online]. 2004 [cit. 2011-04-14]. Evropský měnový systém. Dostupné z WWW: . 45. MISES, Ludwig Von. Lidské Jednání: Pojednání o ekonomii. Praha: Liberální institut, 2006. 959 s. ISBN 80-86389-45-6. 46. Mississippi Company. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 2.4.2004, last modified on 22.2.2011 [cit. 2011-04-13]. Dostupné z WWW: . 47. MOEN, Jon. John Law and the Mississippi Bubble: 1718-1720. Mississipipi History Now [online]. říjen 2001, 5, [cit. 2011-04-13]. Dostupný z WWW: < http://mshistory.k12.ms.us/articles/70/john-law-and-the-mississippi-bubble-1718-1720>. 48. NOLČ, Jiří. Numismatika: Penize v českých zemích. Brno: Computer Press, 2009. 64 s. ISBN 978-80-251-2105-4. 49. OTÁHAL, Tomáš. Souvislosti vzniku Federálního reservního systému: Přehled ekonomických zájmů. Ekonomický časopis. 2009, 8, s. 799. Dostupný také z WWW: . 50. PAUL, Ron; LEHRMAN, Lewis. The case for gold. Auburn, Alabama: The Ludwig von Mises institute, 2007. 227 s. ISBN 0-932790-31-3. 51. PAVLÁT, Vladislav. Centrální bankovnictví. Praha: Vysoká škola finanční a správní, 2004. 214 s. ISBN 80-86759-29-X.

- 73 -


State monopoly over money 52. PAVLÍK, Zdeněk. "Bankovní prázdniny", v rámci Velké deprese, monetární politika FEDu a hospodářská politika prezidentů Hoovera a Roosevelta [online]. Praha: Národohospodářská fakulta, 2008. 163 s. Diplomová práce. VŠE. Dostupné z WWW: . 53. REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 2. Vyd. Praha: Management Press, 2001. 782 s. ISBN 80-7261-051-1. 54. ROLNICK, A. J; WEBER, W.E. Free Banking, Wildcat Banking, and Shinplasters. Quarterly Review: Federal Reserve Bank of Minneapoli, 1982. 19 s. Dostupné z WWW: . 55. ROTHBARD, Muray N. Důvody pro 100% zlatý dolar. Auburn, Alabama: The Ludwig von Mises institute, 1991. 28 s. ISBN 0-945466-34-X. 56. ROTHBARD, Murray N. Mystery of banking [online]. Auburn, Alabama: Ludwig von Mises Institute, 2008 [cit. 2011-04-13]. Dostupné z WWW: . ISBN 978-1-933550-28-2. 57. ROTHBARD, Murray N. Peníze v rukou státu. Praha: Liberální institut, 2001. 144 s. ISBN 80-86389-12-X. 58. ROTHBARD, Murray N. The Case Against the Fed. Auburn, Alabama: Ludwig von Mises Institut, 1994. 158 s. ISBN 0-945466-17-X. 59. RYSKA, Pavel. Onopol, který státu kupodivu nevadí: centrální banka. Kavárna online [online]. 2008, [cit. 2011-04-27]. Dostupný z WWW: . 60. SALIN, Pascal. Ekonomická Harmonizace. Praha: Liberální institut, 2003. 214 s. ISBN 80-86389-26-X. 61. SAMUELSON, Paul. Ekonomie. Praha: Svoboda, 1991. 1011 s. ISBN 80-205-0192-4. 62. SMETÁNKA, Zdeněk. Legenda o Ostojovi : Archeologie obyčejného ţivota. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 348 s. ISBN 80-7106-661-3. 63. SMITH, Adam. Bohatství národů: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha: Liberální institut, 2002. 986 s. ISBN 80-86389-15-4.

- 74 -


State monopoly over money 64. STRUŢ, Jan; STUDÝNKA, Bohumil J. Zlato: Příběh neobyčejného kovu. Praha: Grada Publishing, 2005. 344 s. ISBN 80-247-0902-3. 65. ŠÍMA, Josef. Trh v čase a v prostoru. Praha: Liberální institut, 2000. 104 s. ISBN 8086389-09-X. 66. ŠREIN, Zdeněk. Mechanismy hospodářské politiky Evropské unie. Vyd. 1. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1999. 369 s. ISBN 80-707-9946-3. 67. ŠŤASTNÝ, Dan; ŠÍMA, Josef. Peníze v rukou státu. Praha: Liberální institut, 2001. Centrální bankovnictví - iluzorní "výdobytek" civilizace, s. 144. ISBN 80-86389-12-X. 68. The Federal reserve system. The Federal Reserve System Purposes&Functions [online]. Washington, DC: Publications Committe, 2005 [cit. 201104-26]. Dostupné z WWW: . 69. TINDALL, George B.; SHI, David E. DĚJINY STÁTŮ USA. Praha: NLN, 1994. 897 s. ISBN 80-7106-088-7. 70. WIELAND, Volker. QUANTITATIVE EASING: A RATIONALE AND SOME EVIDENCE FROM JAPAN. NBER WORKING PAPER SERIES [online]. 2009, Working Paper 15565, [cit. 2011-04-16]. Dostupný z WWW: . 71. ŢEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1.

- 75 -



14. SEZNAM OBRÁZKŮ Obrázek 1: Rozdělení působnosti Federálních rezervních bank ........................................ - 44 http://www.federalreserve.gov/pf/pdf/pf_complete.pdf

- 76 -

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE. Státní monopol na peníze. State monopoly over money. Ján Husár

Recommend Documents