MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ KATEDRA PSYCHOLOGIE
Bakalářská práce (obor psychologie)
Preference barev jako indikátor dlouhodobého emočního nastavení
Vypracovala: Jitka Bednaříková
Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Šipula
Brno 2011
1
Děkuji svému vedoucímu práce Mgr. Miroslavu Šipulovi za cenné rady i za povzbuzení, které se mi od něj dostalo, zvláště pak za ochotu, pochopení a trpělivost. Tímto děkuji i své mamince, která mi je vždy oporou. V neposlední řadě patří mé poděkování všem respondentům, kteří se výzkumu ochotně zúčastnili.
2
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a všechny použité informační zdroje jsem uvedla v seznamu literatury.
V Brně dne 9. 11. 2011
Jitka Bednaříková
3
Obsah
I. Úvod
6
II. Teoretická část
8
1. Barva a její vnímání
8
1.1 Vlastnosti barev
9
1.2.Asociace barev
9
1.3 Diagnostické metody
11
1.4 Preference a asociace barev
12
1.5. Preference barev a emoce
13
2. Emoce a jejich trvání, dlouhodobé emoční nastavení
15
2.1 Strach
16
2.2. Radost
17
3. Mladší dospělost a vynořující se dospělost
III. Výzkumná část
19
20
4. Cíl výzkumu a formulace hypotéz
2O
4.1. Předvýzkum
21
4.2. Intervenující proměnné
24
5. Výzkumný soubor
26
5.1. Výběr souboru
26
5.2. Popis zkoumaného souboru
27
6. Sběr dat
28 4
7. Použité metody
28
7.1. Barvový test
28
7.2. Dotazník zjišťující dlouhodobé emoční nastavení
29
8. Zpracování dat
30
9. Výsledky
31
9. Diskuse
38
10. Závěr
44
11. Seznam literatury
45
12. Přílohy
47
5
I. Úvod Celý náš ţivot trávíme ve světě, který je plný rostlin, zvířat, lidí a věcí a všichni lidé, zvířata, rostliny i věci mají nějakou barvu. Svět, ve kterém ţijeme je barevný. Kupujeme si barevné oblečení, svá obydlí natíráme různými barvami a doplňujeme ho předměty různých barev. Všechno, co vnímáme zrakem, má nějakou barvu. Dokonce se v dětství učíme pojmenování barev dříve, neţ umíme počítat, nebo psát. Názvy barev patří mezi první slova, která nás rodiče učí. Je na místě poloţit si otázku proč tomu tak je. Jsou barvy pro nás tak důleţité? Pomocí barev vnímáme svět a většina z nás si ho bez barev neumí ani představit. Kdyţ vnímáme obraz a není barevný tak, jak bychom očekávali, cítíme se být ochuzeni. Vzpomeňme si na neustálou honbu za barevnými televizory, nebo barevnými displeji mobilních telefonů. Barvy jsou všude kolem nás a také na nás určitým způsobem působí. Během svého ţivota jsme barvami neustále ovlivňováni a učíme se je vnímat a interpretovat. Barvy pouţíváme jako symboly, některé vycházejí přímo z fyzikální podstaty barev, jiné mohou být do jisté míry naučené. K barvám máme určitý vztah a tento vztah se během ţivota mění. Některé barvy „máme rádi“, povaţujeme je za oblíbené a obklopujeme se jimi. Jiné barvy rádi nemáme, odmítáme je a snaţíme se jim vyhýbat. Některé barvy tedy preferujeme před ostatními barvami. To můţe být způsobeno různými vlivy, které popíšeme v této práci. Stejně jako jsme celý ţivot obklopováni barvami, ţijeme také ve světě, který je plný citů, pocitů, emocí a nálad. Všechno, co se nám stane, nějak proţíváme, buď událost hodnotíme pozitivně, nebo negativně. Můţeme mít z něčeho strach, něco jiného se nám protiví, z určitých událostí máme radost, po jiných proţíváme smutek. Někdy zaţíváme lásku, jindy pocit beznaděje. Takto bychom mohli ve výčtu různých pocitů, které nás provázejí ţivotem, mohli pokračovat velmi dlouho. Zkrátka je nezpochybnitelné, ţe neustále proţíváme nějaké proţitky, ať uţ je nazýváme jakkoli. V této práci se budeme zabývat obojím výše zmíněným, tedy barvami i proţitky. Pro nikoho snad nebude překvapením, kdyţ si dovolím tvrdit, ţe barvy a proţitky mají něco společného a není to pouze jejich „všudypřítomnost“. Stejně tak jako některé barvy vidíme rádi, tak některé emoce proţíváme raději, neţ emoce jiné. Některé proţitky si podvědomě 6
spojujeme s určitými barvami, a i kdyţ mluvíme, popisujeme některé jevy pomocí barev, i kdyţ barevné nejsou. Kaţdý uţ pravděpodobně slyšel větu, jako je tato: „Je to taková šedá myš.“ a většině z nás bylo jasné, ţe se jedná o přirovnání a o šedou barvu zde vůbec nejde. Výzkumů, které popisují preferenci barev v různém věku obou pohlaví je poměrně mnoho, ale uţ je sloţitější najít výzkumy zabývající se vztahem mezi pocity, které trvají delší dobu a preferencí barev. Proto se ve své bakalářské práci zaměřím právě na tento vztah a to v našem kulturním prostředí. Nejprve stručně objasním, co je to barva, jak ji vnímáme a jaké barvy existují. Dále se zaměřím na to, jak na nás barvy mohou působit, popíši, co je preference barev, jak se měří, a uvedu některé výzkumy z této oblasti. Dále se zaměřím na pocity, kterými se v práci budu zabývat a poté provedu výzkum, který snad odhalí moţnou souvislost mezi tím, jaké barvy volíme a naším duševním rozpoloţením.
7
II. Teoretická část 1. Barva a její vnímání Svět, ve kterém ţijeme je plný barev, ale na otázku, co je to barva lze odpovědět mnoha způsoby. Petra Pleskotová (Pleskotová, 1987, str. 11) odpovídá takto: „Barva je to, co není. Svět kolem nás je totiţ ve skutečnosti nebarevný. Všechny barvy jsou však ukryty ve světle, které se naším očím zdá nebarevné, bezbarvé. Ze světla se barvy rodí, ve světle ţijí – a bez něj zanikají.“ Barva jako taková tedy sama o sobě neexistuje. Je potřeba se na ni podívat z fyzikálního hlediska. Roku 1666 se podařilo Isaacu Newtonovi záhadu barev vyřešit. Pomocí trojbokého hranolu z čirého skla rozloţil světlo slunečního paprsku na barevnou duhu z červené, oranţové, ţluté, zelené, modré, indigové a fialové, těchto sedm barev nazývá Newton latinsky „spectrum“, česky bychom mohli říci „vidmo“ či „vidina“. (Pleskotová, 1987; Broţková, 1982). Světlo tedy lze rozloţit na barvy duhy, těm říkáme monochromatické barvy. Pro pochopení barev se však musíme podívat na fyzikální vlastnost zvanou vlnová délka. Vlnová délka je vzdáleností dvou sousedních vrcholů světelných vln a kaţdé vlnové délce odpovídá subjektivní záţitek určité barvy. (Plháková, 2003) Nezáleţí tedy jen na tom, jak se světlo rozloţí, ale i na jeho vlnové délce, avšak ani to člověku ke vnímání barev nestačí. Důleţité jsou také jiné vlastnosti předmětů a to především jejich schopnost světlo pohlcovat, nebo odráţet. Jak jiţ bylo naznačeno barva je tedy vjem, který je zprostředkováván lidským okem. K tomu nám slouţí receptory zvané čípky, které jsou nejvíce citlivé na červenou, zelenou a modrou barvu. Barvu lze tedy definovat jako vjem zprostředkovávaný okem, který je závislý především na vlnové délce světla a vlastnostech předmětu, na který světlo dopadá. Dohnal (2007) upozorňuje také na to, ţe vnímání barvy je závislé nejen na vlnové délce, ale i na charakteristice toho, co vnímáme. Důleţitá je velikost, tvar i povrch předmětu. Nelze opomenout také vliv pozadí na vnímání barvy a adaptace pozorovatele, který barvu vnímá. Na vnímání barvy má však vliv i sociokulturní prostředí. Například Kenner (2007) uvádí, ţe to, jak barvy vnímáme, je ovlivněné tím kde ţijeme – jak vypadá náš domov, okolí bydliště, to jaké předměty nás obklopují a ještě mnohem více.
8
1.1 Vlastnosti barev Barva má tři základní vlastnosti. Jsou jimi tón, světlost a sytost. (např Veverková, 2002; Pleskotová,1987) Barevný tón, (anglicky hue) je určen vlnovou délkou světla. Znamená to tedy, ţe různé vlnové délky vnímáme jako různé barvy. Barevný odstín můţeme také popsat jako to, co běţně označujeme slovem barva. Světlost, (anglicky brightness) souvisí s vnímáním mnoţství světla, které je vnímaným objektem vyzařováno. Jedná se vlastně o stupeň odlišení určité barvy od černé, přičemţ nejmenší světlost má právě černá a největší pak barva bílá. Se světlostí souvisí jasnost, která je závislá na amplitudě vln světelného vlnění. Poslední vlastností je sytost, neboli saturace, která určuje samotnou výraznost barvy. Sytost je tedy stupněm odlišnosti určité barvy od šedé barvy o stejné světlosti. Lze tedy říci, ţe světlo o nízké sytosti vnímáme jako šedé. Z fyzikálního hlediska se pak jedná o jakousi čistotu vlnových délek. (Dohnal, 2007; Veverková, 2002) Barvy lze dělit různými způsoby například na primární, nebo také na základní barvy a barvy sekundární, nebo-li odvozené, na barvy studené a teplé, světlé a tmavé atd. Bohuţel se lidé zcela neshodují, které barvy patří do které skupiny. Všeobecně se většinou v našem, tedy euro-americkém prostředí udává červená, oranţová a ţlutá jako teplé barvy a naopak zelená a modrá, jako barvy studené. S tímto členěním na barvy aktivní, nebo-li teplé a barvy pasivní, nebo-li chladné, přišel jiţ Goethe (Vysekalová et al, 2007).
1.2. Asociace barev Nyní se budeme věnovat jednotlivým odstínům barev, jejich symbolice a působení na člověka. Je však nutno podotknout, ţe vzhledem k tomu, ţe vnímání a proţívání barev je podmíněno mnoha faktory, symbolika jednotlivých barev se v různých kulturách liší. Vzhledem k tomu, ţe výzkum této práce se koná v České Republice, budeme se zabývat symbolikou barev platnou převáţně v euroamerickém prostředí. Bílá barva má v naší kultuře velký význam. Je pouţívána při významných rituálech jako symbol pravdy, dobra a nevinnosti, to je jedním z důvodů, proč jsou nevěsty oblékány do šatů bílé barvy. Bílou barvu také nosí zdravotnický personál, zde bílá evokuje čistotu, sterilitu lze říci, ţe i jistou bezchybnost. Bílá barva je také označována za barvu lehkou, značí otevřenost, svobodu, ale je spojována i s mládím a naivitou, je také barvou nových začátků. 9
Bílá barva (spolu s černou) je specifická tím, ţe vlastně barvou ani není. Bílá je totiţ definována světlostí, lze tedy říci, ţe všechny barevné odstíny jsou vnímány jako bílá barva mají-li vysokou světlost. Bílá je často dávána do protikladu k barvě černé a to kvůli fyzikálním vlastnostem těchto barev, ale i symbolikou. (Pleskotová, 1987; Broţková, 1982). Ţlutá barva většinu lidí povzbuzuje, osvobozuje, působí vesele a otevřeně, ale můţe být spojována s povrchností a přelétavostí. Ţlutá, stejně jako bílá je povaţována za barvu světla. Bývá také povaţována za symbol vitality, mládí, tepla a exotiky, proto je často také vyuţívána v reklamních materiálech cestovních kanceláří, také je barvou, po které sáhneme, chceme-li vymalovat místnost tak, aby působila veseleji a měli jsme v ní pocit vyšší teploty. Ţlutá také někdy symbolizuje závist. (Pleskotová, 1987; Broţková, 1982). Oranţová je mezistupněm mezi ţlutou a červenou jak z fyzikálního hlediska, tak i symbolicky. Představuje teplo, slunce a bohatství, coţ má společné se ţlutou barvou. Často je povaţována za barvu nejvýraznější. Oranţová je slavnostní, optimistická, veselá a akční. (Pleskotová, 1987; Broţková, 1982). Červená barva je vzrušující (pouţívá se i pro označení míst určených pro sexuální vzrušení, sama barva totiţ vzrušení napomáhá), energická, prudká aţ náruţivá, spojená s představou ohně, krve, nebezpečí, či energické akce, změny, sebevědomí a lásky. Červená barva také podporuje sebedůvěru, často ji volí sebevědomí lidé, podněcuje k aktivitě, je to barva nadšení a spokojenosti. Červenou barvu volí dobyvatelé a odváţlivci. Červená spolu s oranţovou symbolizuje slunce, bohatství, vyvolává pocit radosti a slavnostního očekávání. Také je barvou spravedlnosti a míru. (Pleskotová, 1987; Oravcová, 2009, Schilling, 1999). Fialová často symbolizuje skryté tajemství, pokání, je plná protikladů. Bývá spojována s magií, něčím nevysvětlitelným, nebo vzdáleným coţ zapříčiňuje jistou nedůvěru. Je barvou vesmíru, ale také vzbuzuje úctu, obdiv a je symbolem moci a moudrosti. Také je spojována s duchovnem, meditací a církví, je součástí šatníku duchovních. (Pleskotová, 1987; Broţková, 1982). Modrá barva působí klidně, symbolizuje stálost, tradice a důvěru. Světlemodrá působí přívětivě, vyvolává představy oblohy, ticha a touhy, kdeţto tmavěmodrá bývá vnímána jako váţná aţ skličující, je to barva rozjímání a smutku. Modrou si oblékáme, kdyţ chceme působit seriozně a vyrovnaně. Chceme-li ochladit teplou místnost, volíme právě modrou barvu, protoţe modrá na nás působí uklidňujícím dojmem, zpomaluje srdeční činnost a sniţuje 10
aktivitu. Proto je také většina léků na uklidnění, utlumení či sniţování tlaku světlemodré barvy. Modrá je uváděna jako nejoblíbenější barva mezi dospělou populací. (Pleskotová, 1987; Broţková, 1982). Zelená je barva přírody, symbolizuje zrození, plodnost, obnovu, jaro, či cokoli nového, proto je vnímána spíše pozitivně. Světlezelená je přirozená, někdy působí aţ jedovatě, je spojena s představou ticha, přírody, ekologie a růstu. Tmavozelená uklidňuje a chrání, je přátelská, dává pocit bezpečí. Zelená je také symbolem silné vůle, sebejistoty a stability (Lüscher 1991, 1997; Pleskotová, 1987; Broţková, 1982). Hnědá je barva střízlivá, mlčenlivá, spojovaná s představou jistoty a pořádku, domova a tradice. Je to barva hlíny a všeho, co souvisí se zemí. Hnědá je stálá, někdy také bývá povaţována za špinavou. (Pleskotová, 1987; Broţková, 1982). Šedá je smutná, spojená s představou chudoby a pokory. Je symbolem nevýraznosti (například spojení „šedá myš“), opatrnosti a kompromisu, coţ je zapříčiněno nejspíše jejím postavením mezi bílou a černou. Stejně jako tyto barvy je šedá definována světlostí. Je to barva zdrţenlivá aţ pasivní. Vnímána je často negativně. (Pleskotová, 1987; Broţková, 1982). Černá je barva smrti, agresivní vzdor, symbol absolutního odříkání a popření pestrého ţivota. Černá je typická pro negativní emoce a je negací sama o sobě. Symbolizuje smutek, strach, úzkost a chaos, také je symbolem lţi a hříchu avšak i síly, elegance, váţnosti, stability a je pouţívána při oficiálních příleţitostech. Je to barva tmy a noci, to vychází z její podstaty. Stejně jako bílá a šedá je černá definována pomocí světlosti, v případě černé barvy spíše nedostatkem světlosti. Opět lze proto říci, ţe z fyzikálního hlediska černá vlastně není barvou, neboť neodráţí světlo. (Pleskotová, 1987; Broţková, 1982; Dohnal, 2007).
1.3. Diagnostické metody Snad nejznámějším testem, který se zabývá barvami je Lüscherův barvový test. Test byl vyvinut ve dvou variantách, pro klinickou potřebu je pouţíván takzvaný „velký test“, který pracuje nejen s barvami, ale i tvary, které Lüscher následně spojuje s barvami. Druhý test je nazýván „malým testem“, ten je uţíván častěji. V malém Lüscherově testu nalezneme osm barev, které Lüscher dělí na dvě skupiny – základní (červená, ţlutá, modrá a zelená) a pomocné ( fialová, hnědá, šedá a černá). Nutno podotknout, ţe Lüscherovy barvy nejsou 11
typickými zástupci barev, které si pod jejich názvy představíme. Lüscher barvy údajně vybíral během pěti let z více neţ čtyř tisíc barevných odstínů. V malém i velkém testu jsou voleny barvy dle preference a je vhodné test po nějaké době opakovat. Oba testy jsou zaloţeny na projektivní metodě, kdy je vyhodnocován význam preference a odmítání určitých barev probandem. Teorie testu vychází z teorií, které vysvětlují vztah mezi fyziologickými mechanismy a strukturou barev, teorie, která váţe ke určité barvě specifické formy a obsahy chování a proţívání (Svoboda, 1999). Lüscher vyvinul vlastní teorii čtyřbarevného člověka, ve které popisuje barvy ţlutou, červenou, modrou a zelenou na základě jejich „čtvernosti“ .Lüscher tvrdí, ţe jeho metoda zjišťuje jak aktuální psychický stav zkoumané osoby, který zahrnuje behaviorální tendence respondenta v určitých situacích, dále aktivitu,vůli a motivaci. Také odolnost vůči stresu, frustraci a nelze opomenout rysy osobnosti.(Lüscher, 1991, 1997) I kdyţ jsou Lüscherovy testy relativně populární a rozšířené, odborná obec na ně nezastává jednoznačný názor. Druhým z často pouţívaných testů je Barevný pyramidový test, který byl vytvořen Max Pfister, avšak při diagnostice je pouţívána varianta testu Heisse a Hiltmanové. Stejně jako Lüscher, zde autoři také vychází z předpokladu, ţe specifické chování jedinců vůči barvám má vztah k osobnosti, zvláště pak k afektivitě. Základním rozdílem mezi Lüscherovým testem preference barev a barevným pyramidovým testem je, ţe u pyramidového testu jde především o uspořádání jednotlivých barev, nikoli jen o samotnou volbu. (Svoboda, 1999) Další testy, které vyuţívají poznatky psychologie barev, jsou například běţně pouţívané testy jako kresby lidské postavy, kresba stromu, test obkreslování nebo například mozaikový test. (Svoboda, 1999)
1.4. Preference barev Preferencí barev chápeme upřednostňování jedné barvy/několika barev oproti ostatním barvám. Laicky řečeno, jedná se o „oblíbenost“ určitých barev. Výzkumy zabývající se preferencí barev se často shodují v pořadí preferovaných barev. Např. Eysenck (in Veverková, 2002) shrnul pořadí barevných preferencí následovně: modrá, červená, zelená, purpurová, oranţová a jako poslední ţlutá barva. Všeobecně by se s tím, dalo souhlasit, avšak jak říká E. Matějková (in Millerová, 2008) na preferenci určité barvy má vliv mnoho faktorů, například věk, pohlaví či období, které právě proţíváme. Je však potřeba brát v úvahu také osobní 12
estetické cítění, vliv reklamy a módních trendů. Je také zajímavé, ţe oblíbenost modré barvy platí mezikulturně. Dle A. Hurlbertové sice obecně je modrá nejoblíbenější, ale existuje rozdíl mezi muţi a ţenami. Muţi dle jejích výzkumů preferují čistou modř, zatímco ţeny modrou s přídechem růţových tónů. Odůvodňuje to tak, ţe za zvýšenou citlivost ţen vůči růţovým a červeným tónům můţe stát fakt, ţe v průběhu evoluce ţeny více sbíraly ovoce neţ muţi. (Houser, 2007). Rozdíly jsou i nejen v preferenci určité barvy, ale i u různých skupin, například Birren (1978) uvádí, ţe děti preferují sytější barvy, kdeţto dospělí barvy „pastelové“.
1.5. Preference barev a emoce Preference barev je zkoumána v souvislosti s různými konstrukty, pro tuto práci je důleţitá vazba preference barev a emocí a taktéţ to, jaké asociace jsou barvami vzbuzovány. Nyní uvedu výzkumy, které se blíţe zabývají souvislostí preferencí barev s emocemi. Naz Kaya a Helen H. Epps (2004) zkoumali vztah mezi barvami a emocemi na vzorku 98 studentů. Studentům bylo předloţeno pět základních odstínů – červená, ţlutá, zelená, modrá a purpurová a pět odstínů barev, které vznikly mícháním ţluté a červené, zelené a ţluté, modré a zelené, purpurové a modré a červené s purpurovou. Také jim byly předloţeny tři achromatické barvy – bílá, šedá a černá. U kaţdé barvy byli studenti poţádáni, aby popsali, jakou emoci u nich barva vyvolává. Výsledky tohoto výzkumu ukázaly, ţe základní odstíny se setkávaly s nejvíce pozitivními emocemi, barvy namíchané z těchto odstínů byly hodnoceny pozitivně s menší četností a nejméně pozitivních emocí vzbuzovaly barvy achromatické. Konkrétně pak byla nejpozitivněji hodnocena barva zelená, poté ţlutá, modrá a červená. Červená barva byla asociována jak s pozitivními tak negativními emocemi. Pozitivní asociace s červenou barvou byly láska a romantika. Purpurová pak byla asociována s relaxací, štěstím a například pohodlím. Achromatické barvy byly vnímány rozdílně. Bílá byla vnímána ve většině případů pozitivně, kdeţto šedá s černou byly vnímány pozitivně jen zřídka (černá v 19,4% případů a šedá jen v 7,1% případů). Černá barva nejčastěji vzbuzovala negativní emoce jako smutek, depresi, strach a zlost. Tyto pocity autoři vysvětlují spojitostí černé barvy se smrtí, tragickými příhodami tmou a nocí. Šedá byla nejvíce spojována s negativními emocemi a to téměř v 90% případů. Krom pocitů, které vzbuzovala i černá, jako strach, smutek a zlost, symbolizovala šedá i samotu a únavu. Často také byla asociována s počasím – 13
mlhou, děštivým počasím a oblačností. V některých respondentech vyvolávala barva vzniklá namícháním ţluté a červené pocit štěstí, protoţe jim barva připomínala dětství. Jinému respondentovi pocit štěstí přinesla barva vzniklá míšením purpurové s červenou, ten uvedl, ţe mu barva připomíná pocit zamilovanosti. Saito (cit dle Kaya and Epps,2004) také zjistil asociace černé barvy s negativními emocemi jako je strach nebo úzkost. Jiný výzkum (Terwog, Hoeksma, 1995) se zaměřuje na spojování barev a emocí u různých věkových skupin, přičemţ autoři předpokládají, ţe mechanismus, pomocí kterého respondenti barvy a emoce spojují, je jejich preference barev a vztah k určitým emocím. Studie se skládá ze dvou částí, v první části respondenti posuzovali barvy i emoce na stupnici, která pak byla vyhodnocována tak, ţe emoce, kterou respondent určil jako první, byla přiřazena k první barvě, druhá emoce k druhé barvě atd. Pro nás je však zajímavější část druhá, kde účastníci studie přímo propojovali konkrétní barvy s emocemi. Výzkumu se účastnilo 72 respondentů, kteří byli rozděleni do tří skupin dle věku. První skupinu tvořily děti ve věku 6,7 aţ 7,8 let, druhou pak tvořili respondenti ve věku od 10,5 do 12 let a třetí skupina byla tvořena dospělými respondenty ve věku od 20 do 56 let. Ve všech skupinách byla obě pohlaví zastoupena rovnoměrně. Ve výzkumu byly pouţity barvy červená, modrá, ţlutá a zelená spolu s bílou a černou. Emoce byly zastoupeny vztekem, štěstím, smutkem, strachem, překvapením a znechucením. Respondentům byly předloţeny barevné kartičky spolu s kartičkami, na kterých byly názvy emocí. Kaţdý respondent pak přiřazoval kartičky emocí a barev k sobě. Z výzkumu vyplynulo, ţe vztah mezi barvami a emocemi se dá vysvětlit na základě preference barev a emocí, tedy ţe preferovaná barva bývá spojována s preferovanou emocí a naopak. Také se ukázalo, ţe v asociacích barev a emocí je rozdíl na základě věku. Nejmladší respondenti černé barvě nejčastěji přisuzovali vztek, na druhém místě odpor, na třetím pak strach. Jedenáctiletí černé přisuzovali na prvním místě vztek, poté smutek a dále strach. Dospělí asociovali s černou na prvním místě strach, na druhém místě se pak se stejnými výsledky umístili vztek, odpor a smutek. Červená barva u prvních dvou skupin byla nejčastěji spojována se štěstím, kdeţto u dospělých překvapivě se smutkem. Oba tyto výzkumy se zabývají otázkou, zda emoce souvisí s barvami a jejich preferencí. Na základě výsledků těchto výzkumů lze říci, ţe určité emoce souvisí s konkrétními barvami. Shodují se například v interpretaci černé barvy, jakoţto barvy symbolizující negativní emoce, převáţně pak strach, dále smutek, zlost či odpor. Také v červené barvě, nebo alespoň v různých odstínech červené se respondenti obou výzkumů
14
často shodovali. Červená byla asociována se štěstím, láskou, romantikou, ale také například vztekem.
2. Emoce a jejich trvání, dlouhodobé emoční nastavení Ačkoli slovo „emoce“ běţně pouţíváme a všichni tušíme, co se pod tímto slovem skrývá, je velmi těţké emoce přesně definovat. Jistě není mylné tvrdit, ţe emoce jsou mentálními stavy, které mají buď pozitivní, nebo negativní zabarvení. Avšak emoce se nedají definovat pouze jako cit či pocit. Pocity jsou také doprovázeny fyziologickými změnami, a to uvědomovanými i neuvědomovanými. Některé změny doprovázející pocity můţeme ovládat, většinu však ne. Jedná se například o gestikulaci a mimiku, ale i projevy jako je pocení, svírání ţaludku.(Stuchlíková, 2007) Trvání proţitků můţe být různé, v zásadě od několika sekund aţ po dobu celého ţivota. Lze říci, ţe pocity dětí a adolescentů se střídají častěji, neţ pocity dospělých. (Plháková, 2003.) Pro tuto práci bude důleţité definovat pojem dlouhodobé emoční nastavení. Za dlouhodobé emoční nastavení budeme v této práci povaţovat takový stav jedince, který trvá po dobu alespoň dvou měsíců a odpovídá, nebo se v proţívání a jiných (například fyziologických) projevech podobá emocím. Konkrétně pak se nám v této práci bude jednat o dlouhodobé proţívání strachu a dlouhodobé proţívání radosti, nebo chceme-li štěstí či spokojenosti. Pokud proţíváme stejný cit často, například budeme-li denně zaţívat pocit radosti z různých důvodů, je vysoce pravděpodobné, ţe pak budeme toto období označovat jako radostné, nebo šťastné. To odpovídá dlouhodobému emočnímu nastavení – radosti, či štěstí, chceme-li. Stejně tak pokud bude nějaký cit hodně silný, řekněme máme obavy o milovanou osobu, která na tom zdravotně je velmi špatně, budeme po celou dobu, kdy obavy trvají proţívat strach vysoké intenzity, je pravděpodobné, ţe pak snadno označíme tuto naši ţivotní etapu za „hroznou“ či plnou strachu. Tímto konstruktem se ve své práci hodlám zabývat.
15
2.1. Strach Strach je všeobecně zařazován mezi základní (taktéţ bazální) emoce. To znamená, ţe se tato emoce vyskytuje ve všech kulturách a po celý ţivot člověka. (Ekman, Friesen, 1998). Strach je vysoce funkční emocí. Vzniká tehdy, kdyţ se cítíme ohroţeni, má tedy obrannou a signální funkci pro náš organizmus. Díky těmto funkcím strach řadíme mezi adaptivní emoce, neboť nám pomáhá řešit situace ohroţující ţivot. Strach se projevuje nepříjemným proţitkem, který se zpravidla vztahuje k určitému objektu nebo situaci.(Vymětal, 2004; Scherer, 2005) Projevovat se můţe různě v závislosti na situaci, nejčastěji nějakou formou útoku nebo útěku. Zajímavým typem chování při pociťování strachu je defenzivní chování, které se projevuje ztuhnutím, a i kdyţ se tento stav zdá být pasivním, je ve skutečnosti spojen s aktivní fyziologickou sloţkou podobající se boji a útěku. (Michalčáková, 2007) Jak bylo řečeno, strach máme většinou z něčeho. Je ovšem také moţné mít strach ze strachu. Většinou se to stává tak, ţe pociťujeme strach z tělesných pocitů strachové reakce, to pak vede k vystupňování této reakce, lze tedy říci, ţe původní strach je pak zesilován o strach z projevů strachu. Klasickým příkladem by mohlo být bušení srdce. Mám strach, ţe dostanu ze strachu infarkt a zemřu. (Praško a spol, 2008) Emoce strachu v ontogenezi člověka prochází sloţitým vývojem, některé strachy jsou vrozené, jiné získané a některé formy strachu jsou specificky spojeny s konkrétními vývojovými obdobími. Tyto strachy jsou pak nazývány jako vývojově podmíněné strachy či úzkosti. V období dospívání strachy často souvisejí s hledáním vlastní identity a se vztahy k okolnímu světu. Častým strachem je obava z vlastního selhání či ze sociálního odmítnutí, nezřídka se také objevuje strach ze smrti. V období mladé dospělosti se nejčastěji objevují strachy související s rodičovstvím jako například strach z početí, nebo naopak z nemoţnosti počít, z porodu, z omezení v aktivitách atd. Strachy také často souvisejí s volbou profese a celkových ţivotních plánů člověka. Výzkumy ukazují, ţe v období adolescence dochází k intenzifikaci a častějšímu střídání emočních stavů, přičemţ v mladé dospělosti dochází k větší stabilitě proţívání strachů a emocí vůbec. S tím také souvisí sniţující se počet strachů oproti dětství a dospívání. (Michalčáková, 2007)
16
V této souvislosti je také důleţité zmínit pojem úzkost. Strach i úzkost mají mnoho společného, oba jsou velmi nepříjemné, jsou provázeny tělesnými změnami, například svírání ţaludku, sucho v ústech, pocení, obtíţné dýchání, celkovou slabostí, někdy i zvracením, nebo zadrţováním stolice či brněním rukou. Také fakt, ţe časté zaţívání strachu vede k náchylnosti k úzkosti a naopak úzkostnost je předpokladem pro větší citlivost při proţívání strachu v různých situacích, zapříčiňuje, ţe pojmy strach a úzkost nebývají vţdy nutně rozlišovány. Avšak obecně lze říci, ţe úzkost se od strachu liší tím, ţe se většinou neváţe ke konkrétní situaci. Pro rozlišení, zda proţíváme strach, nebo úzkost si tak můţeme poloţit otázku: „Vím, čeho se bojím?“, pokud odpovíme ano, je pravděpodobné, ţe zaţíváme strach, pokud nejsme schopni původ pocitu identifikovat, bude se nejspíše jednat o úzkost. (Drvota, 1971; Vymětal, 2004,Praško a spol., 2006). Strach můţeme proţívat v různé intenzitě. Plutchikovo těleso emocí (Plutchik, 1991), které připomíná tvar kuţelu, udává tři různé stupně intenzity strachu. Nejmenší intenzitu má obava, poté následuje strach a nejintenzívnější je pak děs. Jiné názvy pro různé intenzity strachu pak mohou být například hrůza či zděšení.
2.2. Radost Radost se stejně jako strach řadí mezi emoce základní, avšak na rozdíl od něj se jedná o emoci pozitivní. Vzniká tehdy, kdyţ dosahujeme cílů, které jsme si stanovili, zvítězíme v nějaké soutěţi, či tehdy, je-li nám projevena náklonnost někým, na kom nám záleţí. Radost se dá také popsat jako proţitek uspokojení. Stejně jako strach proţíváme v různé intenzitě i radost. Nejméně intenzivní je pocit pohody, intenzivnější je radost a s nejvyšší intenzitou proţíváme triumf či extázi. Slovo radost je však častěji pouţíváno tehdy, jedná-li se o pocit krátkodobý. Proţíváme-li takové pocity déle, nazýváme je spokojeností, štěstím či pohodou v závislosti na intenzitě proţitku (Stuchlíková, 2007). Baumeister (cit dle Křivohlavý, 2006) definuje štěstí jako pozitivní a příjemné emocionální záţitky, nepřítomnost negativních emocí, pocit klidu, míru a bezpečí a také spokojenost se ţivotem v dlouhodobém pohledu (například v manţelství). Například Kulka (2003) tvrdí, ţe hlavním smyslem ţivota je hledání štěstí, které závisí více na stavu mysli jednotlivce, neţ na vnějších událostech, které člověk poţívá.
17
Souvisejícím termínem je bezpochyby „well-being“. V češtině nemá tento pojem ustálený tvar. Kebza a Šolcová (2004) navrhují překlad „osobní pohoda“. Termín osobní pohody vymezují jako hodnocení kvality ţivota jako celku. V odborné psychologické obci sice najdeme mnoho přístupů k vymezení tohoto pojmu, většinou se však vědci shodují na tom, ţe well-being lze chápat jako dlouhodobý emoční stav, který reflektuje spokojenost jedince se ţivotem. Avšak nelze tento koncept omezovat pouze na emoční stav. Well-being je chápán prostřednictvím komponent kognitivních (ţivotní spokojenost či morálka) a emočních (positivní a negativní emoce). (Kebza, V., Šolcová, I., 2004, 2005). Ač by se na první pohled mohlo zdát, ţe well-being a dlouhodobý pocit radosti, či štěstí je totéţ, mnoho autorů chápe štěstí jen jako určitou součást konceptu „well-being.“ Například dle Seligmana a Csikszentmihalye (cit dle Kebza, V., Šolcová, I., 2004) se pojmy liší tak, ţe well-being a spokojenost se ţivotem se vztahují k minulosti, kdeţto pocit štěstí a nadšení popisují současnost. Okuna a Stock (cit dle Kebza, V., Šolcová, I., 2004) tvrdí, ţe well-being je sloţen ze tří komponent: 1) Ţivotní spokojenost mající silný kognitivní obsah, směřuje do minulosti, 2) Morálka (chápou jako mravní zásady směřující ke kázni a důvěře) se středně zastoupeným kognitivním obsahem, směřuje do budoucnosti a 3) Štěstí, jakoţto emoční reakce na kaţdodenní ţivot, zde je kognitivní komponenta nízká, zaměřuje se na současnost. Právě z důvodu, ţe pocit štěstí je často chápán pouze jako sloţka či součást konceptu well-being, rozhodla jsem se v této práci pouţívat pojmy radost a štěstí, které více vystihují emoční sloţku. Kebza a Šolcová (2004) ve svém výzkumu zjišťovali prediktory osobní pohody české dospělé populace. Proţitek osobní pohody je dle jejich zjištění ovlivněn úrovní sebeuplatnění, místem lokalizace kontroly, subjektivním hodnocením zdravotního stavu a úrovní vzdělání. Je zajímavé, ţe věk ani pohlaví se jako prediktor osobní pohody neprokázal. Na druhou stranu, dle jiných výzkumů (např. Hamplová, 2004) jsou lidé v období mladší dospělosti celkově nejspokojenější. Hamplová zkoumala čtyři věkové skupiny (18-30, 41-45, 46-60 a 60+), které by zhruba odpovídaly mladší dospělosti, střední a pozdní dospělosti a stáří. Zjistila, ţe za zcela šťastné, nebo velmi šťastné se povaţují nejvíce mladí lidé a to téměř ve 40 % případů. S věkem celková ţivotní spokojenost dle jejích zjištění postupně klesá. Je známo, ţe ačkoli je radost i štěstí něčím, po čem touţí kaţdý a co nás provází celým ţivotem, není jim v odborné psychologii věnován tak velký prostor jako negativním emocím. 18
Psychologie se více zaměřuje na ty stavy, které jsou problematické. Ve článku „Po štěstí touţí kaţdý“ (Hučín, 2001) se dočteme, ţe od roku 1887 bylo napsáno více neţ 70 tisíc článků týkající se deprese, ale jen 851 článků se zabývalo radostí a necelé 3 tisíce pojednávaly o štěstí. Proto si radost a štěstí zaslouţí také naši pozornost.
3. Mladší dospělost a vynořující se dospělost V této kapitole bych se chtěla zabývat mladší dospělostí a vynořující se dospělostí. Mladší dospělost bývá charakterizována počátkem ekonomické nezávislosti, svobodou v rozhodování, párovým souţitím či zakládáním rodiny. Věkově se vymezuje zhruba mezi 20. a 40. rokem ţivota. (např. Vágnerová, 2007) Toto věkové vymezení je však velmi orientační a diskutabilní, neboť samozřejmě záleţí na osobnosti jednotlivce a prostředí, ve kterém se nachází. Někdo se cítí být dospělým ve 20 letech, někdo ve 30 a jsou i tací, kteří o své dospělosti pochybují i po 40. roku věku. Právě pocitem a uvědoměním si vlastní dospělosti se zabývá Jeffery Jensena Arnett (cit dle Mikauš, 2007) ve své koncepci „Emerging adulthood“ česky překládané jako „vynořující se dospělost“, kterou povaţuje za samostatnou vývojovou etapu. Dle Arnetta se jedná nejvíce o mladé lidi ve věku 18 aţ 25 let, ale sám v zápětí dodává, ţe pocity nejistoty a „bytí někde mezi“ adolescencí a dospělostí zaţívá i zhruba třetina těch, kterým je mezi 26 a 35 lety. Proto bývá vynořující se dospělost věkově ohraničena často také jako období mezi 18. a 29. rokem věku. (Macek, Bejček, Vaníčková, 2007) Vzhledem k tomu, ţe cílem tohoto výzkumu není zkoumat mladší dospělost, nebo vynořující se dospělost jako takovou, budu v této práci nadále pracovat s pojmem „mladší dospělí“ nebo „mladší dospělost“, který bude zahrnovat mladé lidi ve věku mezi 20 a 30 lety. Mezi takto starými respondenty také budu provádět tento výzkum.
19
III. Výzkumná část
4. Cíl výzkumu a formulování hypotéz Na základě poznatků zmíněných výše, které naznačují jisté souvislosti mezi preferencí barev a proţíváním, taktéţ mezi vztahem k určité barvě a emoci a také asociacemi barev a emocí jsem formulovala cíl výzkumu následovně. Předpokládám, ţe existuje určitý vztah mezi preferencí barev a dlouhodobým emočním nastavením, cílem tedy je zjistit, zda takový vztah existuje. Vzhledem k tomu, ţe barvové preference se během ţivota mění (např. Birren, 1978), a také s přihlédnutím k tomu, ţe u některých věkových skupin (například adolescentů) by bylo obtíţné pozorovat dlouhodobé emoční nastavení (např. Michalčáková, 2007), rozhodla jsem se tento vztah ověřit na skupině mladých dospělých ve věku 20 aţ 30 let. Výzkumnou otázku jsem formulovala následovně: Existují rozdíly mezi barvami zvolenými při rozdílném dlouhodobém emočním nastavení? Nulová hypotéza tedy zní: Neexistuje vztah mezi volbou barvy a dlouhodobým emočním nastavením. Hlavní hypotéza H1: Respondenti dlouhodobě zažívající pocit strachu volí jiné barvy, než respondenti zažívající dlouhodobý pocit radosti. Jak bylo jiţ popsáno výše (např. Kaya a Epps, 2004), výsledky různých studií ukazují, ţe pozitivní emoce jsou často asociovány s jinými barvami, neţ emoce negativní. Taktéţ bylo prokázáno, ţe některé konkrétní emoce jsou asociovány s určitými barvami. Pokud vezmeme v úvahu barevnou symboliku pouţívanou v našem socio-kulturním prostředí a výsledky výzkumů (Terwog, Hoeksma, 1995, Kaya, Epps, 2004, aj.) docházíme k formulaci následujících hypotéz: Hypotéza H2: Skupina respondentů zažívající dlouhodobě strach volí častěji černou barvu než skupina respondentů dlouhodobě zažívajících radost.
20
Černá barva, jak je psáno jiţ výše, je často asociována s negativními emocemi, velmi často se strachem, červená pak bývá asociována s pozitivními emocemi a city, jako je právě láska, radost, nebo štěstí. Hypotéza H3: Skupina respondentů zažívající dlouhodobě radost častěji volí červenou barvu než skupina respondentů zažívajících dlouhodobě strach. V tomto výzkumu budeme zjišťovat platnost výše zmíněných hypotéz.
4.1. Předvýzkum V této kapitole popíši úkony, které bylo třeba provézt, před samotným výzkumem. Nejprve bylo potřeba vybrat barvy, do barvového testu. Pro test barvové preference jsem se rozhodla pouţít 8 barev – červenou, ţlutou, modrou, zelenou, fialovou, hnědou, šedou a černou. Konkrétní odstíny barev jsem vybrala následovně. V programu Microsoft Word jsem vytvořila od kaţdé barvy 5 barevných čtverců různých odstínů jedné barvy. Odstíny barev jsem vybírala já a další dvě osoby mi byly nápomocny. Většina barev je vybrána z palety barev v MS Word při volbě Barva – Další barvy – záloţka Standardní, zbytek je namíchán v aplikaci dovolující vytvořit vlastní barvy pomocí RGB modelu. Zde se jednotlivé odstíny vytvářejí mícháním tří sloţek R – red – červená, G – green – zelená a B – blue – modrá. Charakteristiky jednotlivých odstínů popisuje následující tabulka.
21
Tabulka č. 1 – Přehled jednotlivých odstínů barev Barva
Varianta
R
G
B
Červená
a)
255
70
0
b)
255
0
0
c)
204
0
0
d)
153
0
0
e)
128
0
0
a)
204
255
51
b)
255
255
102
c)
255
255
0
d)
255
255
204
e)
255
204
0
a)
0
204
255
b)
0
0
255
c)
0
176
240
d)
0
51
153
e)
51
51
204
a)
0
255
153
b)
0
176
80
c)
146
208
80
d)
0
255
0
e)
204
255
51
a)
153
51
102
b)
204
0
204
c)
214
0
147
d)
204
0
255
e)
112
48
160
a)
152
72
6
b)
153
0
0
c)
204
51
0
d)
204
102
0
e)
112
32
0
a)
17
17
17
b)
95
95
95
c)
192
192
192
d)
234
234
234
e)
41
41
41
a)
38
38
38
b)
0
0
0
c)
64
64
64
d)
41
41
41
e)
20
20
20
Ţlutá
Modrá
Zelená
Fialová
Hnědá
Šedá
Černá
22
Kaţdá jednotlivá barva byla na jednom bílém papíře formátu A4, tedy list papíru s pěti různými červenými čtverci, další list papíru s pěti různými ţlutými čtverci atd. Kaţdý čtverec byl označen písmenem a) aţ e). Viz příloha č. 4. Respondenti byli před testem instruováni následovně: „Postupně Vám předložím osm listů papíru a sdělím Vám název barvy. Na papíře vždy najdete pět barevných čtverců. Prohlédněte si pozorně prosím všechny čtverce, každý jednotlivý čtverec je označen písmenem. Vaším úkolem bude sdělit mi písmeno, které označuje právě ten barevný čtverec, který považujete za nejvíce odpovídající barvě, kterou Vám sdělím. Například, kdybych předložila list s oranžovými čtverci a sdělila Vám „oranžová barva“, vyberete ten čtverec, který má dle Vás typicky oranžovou barvu a sdělíte mi písmeno pod tímto čtvercem.“ Postupně bylo předloţeno respondentům všech osm listů papíru v náhodném pořadí, přičemţ jsem odpovědi zaznamenávala do odpovědního archu. Nakonec byli respondenti dotázáni na jejich věk a pohlaví. Předvýzkumu pro zjištění typických zástupců barev se účastnilo 26 osob ve věku 19 aţ 28 let průměrného věku 22,58 let, z toho bylo 15 ţen a 11 muţů. Takto se jednoznačně podařilo vybrat všechny barvy, kromě hnědé. Z 26 respondentů 12 volilo odstín „e)“ a 9 respondentů odstín „a)“. Proto jsem list s hnědými barvami předloţila dalším šesti lidem, kterým jsem dala pokyn stejný, jen měli moţnost volby pouze mezi dvěma odstíny. Z těchto respondentů pět volilo odstín „e)“, tento odstín byl tedy vybrán do barvového testu. Nakonec se tedy předvýzkumu pro zjištění typických zástupců jednotlivých barev zúčastnilo 32 osob. Z těchto 32 osob bylo 14 muţů 18 ţen, všichni spadali do věkového rozmezí 19 aţ 28 let průměrného věku 22,72. Poté byla provedena samotná pilotáţ výzkumu. Předvýzkum byl proveden na 11 osobách, šesti ţenách a pěti muţích ve věku 21 aţ 27 let. Těmto lidem byly dávány pokyny stejné, jako kdyby se výzkumu opravdu účastnili, avšak po ukončení testování s kaţdým z nich proběhl rozhovor. Byli tázáni na to, zda a jakým způsobem jednotlivé otázky a pokyny chápou, zda jim vyhovuje velikost písma, na které otázky pro ně bylo nejobtíţnější odpovídat. Byli vyzváni, aby vyjádřili veškeré své připomínky. Na základě poznatků z pilotáţe jsem udělala několik úprav. Původně jsem měla v úmyslu, aby při barvovém testu respondenti hodnotili barvy pomocí jejich seřazení od nejoblíbenější po nejméně oblíbenou. Vzhledem k tomu, ţe to více neţ polovině respondentů činilo potíţ, zvolila jsem jednodušší variantu, kdy respondent vybírá pouze jednu barvu a to tu, která se mu líbí nejvíce. Takto získaná data jsou také snadněji statisticky zpracovatelná. 23
Také jsem upravila formulace některých pokynů k testům tak, aby byly srozumitelnější a na ţádost několika respondentů zvětšila velikost písma u odpovědní škály v dotazníku zjišťujícím emoční nastavení z původní velikost 12 na velikost 14. Pěti respondentům jsem také předloţila všech osm listů s barevnými čtverci určenými pro výběr jednotlivých odstínů ve čtyřech variantách. Dvakrát vytisknuté na laserových tiskárnách, dvakrát na inkoustových. Tyto osoby zhodnotily, ţe nejvíce odpovídá tisk z inkoustové tiskárny HP Deskjet F4100 a srovnatelně laserové Konica Minolta C353. Nakonec byla z těchto dvou tiskáren pro rychlejší a mírně kvalitnější tisk vybrána tiskárna značky Konica Minolta, zde byly vytištěny všechny barevné testy vyuţité v této práci. V tiskárně byl pouţit originální toner určený pro tento typ tiskárny výrobcem. Stejně tak byly veškeré barevné čtverce předkládané respondentům vytištěny na stejném papíře. Jednalo se o běţný kancelářský papír standardní gramáţe, tj. 80g/m2 i velikosti – 210 mm x 297 mm. Konkrétně se jednalo o papír značky Xerox, typ Performer – Laser, copier and inkjet.
4.2. Intervenující proměnné V následujících řádcích se pokusím popsat, co vše by případně mohlo mít na výsledky výzkumu vliv a představím kroky, kterými jsem se snaţila těmto vlivům předejít. Je více neţ časté, ţe otázky, které nalézáme v různých typech dotazníků, jsou nevhodně formulované či nejednoznačné, proto jsem se v předvýzkumu respondentů tázala na srozumitelnost jednotlivých otázek a snaţila se tak zamezit špatnému výkladu tvrzení. Všechny dotazníky jsem distribuovala sama, také jsem sama instruovala všechny zúčastněné respondenty, abych co nejvíce předešla nesprávnému pochopení otázek či pokynů týkajících se vyplňování dotazníku. V testování barvové preference a v testech, ve kterých je důleţité, aby barvy byly vnímány, co moţná nejpodobněji všemi respondenty je nezbytné zajistit podmínky, které budou pokud moţno stejné. Bohuţel nebylo moţné výzkum provézt na jednom místě, ve stejnou dobu. Proto byly vţdy dodrţovány následující podmínky, aby byly alespoň co nejvíce srovnatelné: Testování probíhalo vţdy v bíle vymalované místnosti, do které prostupuje denní světlo oknem minimálně o rozměrech 140x140 cm. Všichni respondenti také při testování seděli vţdy u okna a to v době, kdy sluneční svit zajišťoval dostatek světla. Ve dnech zvýšené
24
inverze, bylo testování přesunuto na jinou hodinu, či den. Vzhledem k době, ve které testování probíhalo, tedy doba dušiček, potaţmo Halloweenu a částečně i v době začínající předvánoční výzdoby, bylo nutné zajistit, aby respondenti nebyli ovlivněni barevnou výzdobou přímo při testování. Proto byla vţdy vybrána místnost bez nápadné výzdoby a jiných výrazných barevných prvků. Také jsem se při setkání s respondenty snaţila volit nevýraznou barvu oblečení, nebo oblečení v odstínech, které se mezi osmi předkládanými barvami nevyskytovaly. Aby vnímání barvy nebylo zkreslováno pozadím, byla vţdy pouţita bílá podloţka – list papíru velikosti A3. Vzhledem k tomu, ţe jak bylo jiţ výše zmíněno, preferenci barev ovlivňuje mnoho faktorů, jako například naše okolí, je moţné, ţe by mohly být rozdíly ve volbě barev u lidí ţijících ve městě a u těch, kteří ţijí na venkově. Proto jsem při výběru vzorku oslovovala takové osoby, které většinu času tráví v Brně. Je však zřejmé, ţe těmto vlivům nelze zcela zamezit, protoţe i ve městě se setkáme s různě barevným prostředím (například na člověka ţijícího na sídlišti působí pravděpodobně jiné barvy, neţ na osobu, která ţije u parku, nebo u lesa). Stejně je pravděpodobné, ţe volbu barvy ovlivní nejenom duševní rozpoloţení respondenta, ale i jeho osobnost (např. Veverková, 2002; Svoboda, 1999). Jak je známo, vztah barvové preference s osobnostními rysy byl nejedním výzkumem prokázán (např. Veverková, 2002). Tento vliv však odfiltrovat nelze. Domnívám se však, ţe jelikoţ kaţdá zkušenost naši osobnost utváří, tak je pravděpodobné, ţe dlouhodobé emoční nastavení můţe být do jisté míry jak spoluutvářejícím faktorem, tak i částečným odrazem naší osobnosti. Aby bylo zamezeno případnému vlivu pořadí testů, byly testy předkládány v náhodném pořadí. Test barev byl vyhotoven ve třech variantách z důvodu moţného ovlivnění vnímání barvy barevným čtvercem, s tímto čtvercem sousedícím. Taktéţ jiţ v předvýzkumu, ve kterém byl zjišťován typický zástupce pro kaţdou barvu, byly předkládány jednotlivé listy s barvami v náhodném pořadí. I kdyţ výběr barev netrval dlouho, náhodné pořadí alespoň částečně omezuje vliv moţné únavy hodnotících a také ovlivnění jednoho výběru výběrem v testu předchozím. Je pravděpodobné, ţe někteří respondenti se pokoušeli dovtípit, jaké odpovědi jsou „správné“, tedy jaké odpovědi jsou od nich očekávány pro potvrzení hypotézy. Tímto samozřejmě mohlo dojít ke zkreslení výsledků.
25
Zrakové vady respondentů byly korigovány brýlemi, nebo kontaktními čočkami. Nikdo z respondentů neměl v době testování prokázanou, nebo pozorovanou vadu ve vnímání barev. Ţádný z respondentů nebyl během testování nemocný, nebo unavený tak, aby to mohlo zkreslit jeho vnímání barev.
5. Výzkumný soubor 5.1. Výběr souboru Výzkumný soubor jsem získala příleţitostným výběrem a metodou „snowball“. Pomocí jiţ oslovených respondentů jsem poţádala o účast na výzkumu i jejich přátele, spoluţáky, kolegy a eventuelně i sousedy. Všem potencionálním respondentům byl nejprve rozeslán e-mail s ţádostí o účast na výzkumu, za předpokladu, ţe splňují základní podmínky. První podmínkou byl věk odpovídající rané dospělosti, tedy 20-30 let, druhou pak kladná odpověď na jednu z následujících otázek: „Cítíte často v posledních měsících strach?“ a „Cítíte často v posledních měsících radost?“. Další podmínkou byla nezainteresovanost do psychologie barev, tedy zaměstnání nebo studium přímo nesouvisející s psychologií, designem či reklamou. A poslední podmínkou byla absence zrakové vady zkreslující vnímání barev. Jak je zřejmé z počtu odpovědí na e-mail s ţádostí o účast na výzkumu, setkala jsem se převáţně s ochotou. Velká část respondentů také projevila zájem o shrnutí výsledků této práce. Jsem si vědoma, ţe zvolené metody výběru zkoumaných osob nejsou zcela reprezentativní, tedy závěry plynoucí z tohoto výzkumu nebude moţno zobecňovat, jako kdyby byla zvolena jiná metoda výběru zkoumaného souboru. (Ferjenčík, 2000), Pro větší reprezentativnost by bylo vhodné pouţít jiný výběr, avšak vzhledem k povaze výzkumu by bylo nutné oslovit velké mnoţství lidí, coţ by bylo časově velmi náročné a hrozilo by také plýtvání času těch respondentů, kteří by nakonec do výzkumu nebyli zařazeni a kterých by bylo v tomto případě pravděpodobně velké mnoţství, coţ se neslučuje s všeobecně uznávanou etikou výzkumu.
26
5.2. Popis zkoumaného souboru Při výběru výzkumného souboru jsem se snaţila získat co moţná nejvyšší počet moţných respondentů, avšak vzhledem k povaze výzkumu, hlavně faktu, ţe nebylo moţné dotazníky distribuovat hromadně, například pomocí internetu a data jsem sbírala osobně, celkový počet respondentů, od nichţ byla data vyhodnocována a zahrnuta do analýzy výsledků činil 90 osob. Tento počet převýšil minimální předpokládaný poţadovaný počet respondentů o 10 osob. Tento minimální počet byl vypočten na základě běţných statistických a metodologických kritérií, kdy je poţadováno, aby alespoň v 80% polí (moţných kombinací situací, které mohou nastat) byla hodnota 5 a nebo hodnota vyšší. Jednoduchým výpočtem (2 emoce x 8 barev x hodnota 5) jsem se tak dobrala k minimálnímu vzorku čítajícím 80 respondentů. (Hendl, 2009, Field, 2010) Celkem jsem oslovila více neţ 200 osob, převáţně prostřednictvím e-mailu, některé osobně. Odpovědělo mi 186 lidí, z toho základní podmínky pro účast na výzkumu splnilo 102 osob. S 97 z nich jsem se domluvila na další spolupráci. Z těchto 97 respondentů byl jeden vyřazen z důvodu nevyplnění jedné otázky v dotazníku zjišťujícím emoce a 4 osoby se výzkumu nezúčastnily vůbec z časových důvodů. Do analýzy dat byla pouţita sebraná data od 92 respondentů. Z tohoto počtu ještě bylo třeba 2 respondenty vyřadit, protoţe se svými odpověďmi nespadali ani do jedné ze skupin, tedy v dotazníku zkoumající emoční nastavení odpovídali tak, ţe je nebylo moţné zařadit ani do skupiny respondentů pociťující strach a ani do skupiny těch, kteří pociťují radost. Tímto vznikl výzkumný soubor o 90 respondentech. Všichni respondenti ţijí, pracují, nebo studují v Brně, popřípadě v jeho bezprostřední blízkosti. Pokud v Brně přímo nebydlí, tráví v něm více času, neţ ve svém bydlišti. Výzkumu se zúčastnilo 40 muţů (44,4%) a 50 ţen (55,6%) ve věku mezi 20 aţ 30 lety. Průměrný věk respondentů byl 23,73 let se směrodatnou odchylkou 2,8316. Respondenti s nejniţším vzděláním byli absolventy učilišť, nebo středních škol s výučním listem, respondenti s nejvyšším dosaţeným vzděláním měli magisterský titul. Nejčastěji , tedy v 72,2% případů byli respondenti středoškolského vzdělání s maturitou, v 13,3% dosáhli bakalářského vzdělání, 11,1% respondentů bylo vyučeno a pouze 3,3% dotázaných mělo magisterský titul.
27
6. Sběr dat Sběr dat probíhal od poloviny září do listopadu 2011. Během září a října jsem oslovila potencionální respondenty převáţně e-mailem s ţádostí o účast na výzkumu. Výběr barev do barvového testu pak probíhal během října. Ti, kteří projevili zájem do konce října a splňovali výše zmíněné základní podmínky, byli zařazeni do výzkumného souboru. A během listopadu byla sebrána veškerá potřebná data. Veškeré dotazníky jsem osobně distribuovala a instruovala a dohlíţela nad respondenty, aby byly vyplněny správně a za vhodných světelných a zdravotních podmínek, tedy ţádný respondent nebyl během testování nemocný a místnost byla vţdy dobře osvětlena.
7. Použité metody 7.1. Barvový test Pro zjišťování barvové preference respondentů jsem se rozhodla vytvořit si vlastní barvový test. A to z prostého důvodu. V oblasti zkoumající barvovou preferenci je sice několik testů, které jsou opakovaně pouţívány, avšak odborná obec se rozchází v názorech na jednotlivé testy. Zvolila jsem osm barev stejného pojmenování, jako v Lüscherově malém barvovém testu (Svoboda, 1999; Lüscher, 1991, 1997). Konkrétně se jedná o barvy: červenou, ţlutou, modrou, zelenou, fialovou, hnědou, šedou a černou. Vzhledem k tomu, ţe odstíny barev, které pouţívá Lüscher nelze povaţovat za zcela typické zástupce, rozhodla jsem se v rámci dílčího výzkumu zjistit, jaké odstíny jsou povaţovány mladými lidmi za typické. Postup tohoto výběru je podrobněji popsán v kapitole předvýzkum. Pomocí tohoto předvýzkumu bylo definováno osm konkrétních odstínů, které byly ve výzkumu pouţity. Barvový test byl vytvořen ve třech variantách, aby bylo zamezeno případnému vlivu pořadí, za předpokladu, ţe významná část respondentů si bude barvy prohlíţet postupně tak, jak jsou na papíře rozmístěny. Tři varianty testů jsou vytvořeny také z důvodu moţnosti rozdílného vnímání barvy v závislosti na poloze, tedy ţe sousední barvový čtverec můţe ovlivnit vnímání vnímaného čtverce. Barvový test je celý umístěn na jednom papíře velikosti A4. Zde jsou vytisknuty barevné čtverce o hraně cca 4,5 cm, coţ je velikost, kterou také pouţívá Lüscher v malém 28
barvovém testu (Svoboda, 1999; Lüscher, 1991). Čtverce nejsou ohraničeny konturou jiné barvy, neţ samy mají – tedy červený čtverec je pouze červený a nemá ţádné „obtaţení“. Barevné čtverce jsou seřazeny ve dvou řadách, vţdy po čtyřech čtvercích. Testy byly předkládány vţdy „na šířku“. Kaţdá ze tří variant testů byla předkládána v náhodné orientaci – vţdy orientována tak, aby byla „na šířku“ avšak tak, ţe někdy byl papír otočen o 180 stupňů. Tedy například v první variantě testu jsem test předkládala jednou tak, ţe ţlutý čtverec byl vlevo nahoře a jindy jsem papír otočila tak, ţe ţlutý čtverec byl z pohledu respondenta vpravo dole. Při předkládání barvového testu byla vţdy pouţita bílá podloţka formátu A3. Vţdy jsem test respondentovi předkládala osobně, taktéţ jsem respondenta osobně instruovala. Kaţdý respondent byl vyzván, aby si arch papíru řádně prohlédl a poté mi sdělil, která barva z osmi předloţených se mu nejvíce líbí. Všichni respondenti byli také vyzváni k tomu, aby si nepředstavovali konkrétní předměty daných barev, nebo aby si nepředstavovali jiný odstín barvy. Odpověď jsem vţdy sama zaznačila do odpovědního archu. Konkrétní pokyny a všechny varianty testů zjišťující preferenci barev jsou k dispozici v přílohách.
7.2. Dotazník zjišťující dlouhodobé emoční nastavení Vzhledem k tomu, ţe jsem nenalezla vhodný test zjišťující dlouhodobý pocit strachu nebo radosti, rozhodla jsem se vytvořit si vlastní dotazník zaloţený na sebeposouzení respondenta. Dotazník má deset otázek, pět týkajících se strachu a pět radosti. Na kaţdou otázku lze odpovědět zakrouţkováním číslic 1 – 5, kdy 1 znamená naprosto souhlasím a 5 zcela nesouhlasím. U kaţdého respondenta bylo provedeno vyhodnocení zvlášť otázek, které se týkaly strachu a zvlášť otázek týkajících se radosti. V kaţdé kategorii bylo moţné získat 5 – 25 bodů. Kritérium pro zařazení do jednotlivých skupin bylo určeno předem tak, aby respondent zařazen do určité skupiny měl výsledek alespoň o bod niţší, neţ kdyby volil u všech otázek týkajících se dané emoce střední hodnoty. Pokud respondent dosáhl 5 – 14 bodů byl zařazen do příslušné kategorie. Tedy měl-li respondent skór menší nebo roven 14 v otázkách týkajících se pocitu strachu, byl označen jako „má strach“, stejně tak dosáhl-li respondent skóru 14 nebo méně v otázkách na radost byl označen „má radost“. Poté proběhlo porovnání těchto skupin. Ţádný z 92 respondentů nespadal dle výše popsaných kritérií zároveň do skupiny „má radost“ a „má strach“. Ovšem dva respondenti nespadali ani do jedné 29
skupiny, protoţe se však výzkumná otázka týká osob, které pociťují dlouhodobě strach nebo radost, byli z další analýzy vyřazeni. Vzhledem k mnoţství respondentů tabulky s výsledky a přiřazením jednotlivých respondentů ke skupinám jsou dosti obsáhlé, proto nebyly zařazeny jako součást práce a je moţné je shlédnout v přílohách. Konkrétně se jedná o přílohy tabulka vyhodnocení strachu a přílohu tabulka vyhodnocení radosti. Otázky byly vytvořeny následujícím způsobem. Většinu emocí lze proţívat v různé intenzitě a samozřejmě lze stejný, nebo velmi podobný pocit pojmenovat různými slovy a jak je také známo, proţívání emocí má také fyziologické projevy. Z těchto poznatků jsem při vytváření otázek vycházela. (Plutchik, 1991) Byla vytvořena otázka týkající se strachu i otázka zjišťující radost pomocí popisu fyziologických reakcí při proţívání dané emoce. Dále byly otázky vytvořeny pomocí slov stejného nebo podobného významu a různé intentzity pocitu. Všechny otázky jsou pokládány formou tvrzení se kterými lze souhlasit či nesouhlasit a jsou zaloţeny na sebeposouzení respondenta. Respondenti byli také upozorněni na to, ţe nejsou povinni ztotoţnit se s jakýmkoli z tvrzení, v tom případě mohou označit neutrální moţnost – volbu 3 značící „nelze říci, ţe souhlasím, ani nelze říci ţe nesouhlasím“. Na konci tohoto dotazníku jsou demografické otázky týkající se pohlaví, věku a dosaţeného vzdělání. Na stejném archu papíru bylo také místo pro zaznačení odpovědi v barvovém testu.
8. Zpracování dat Data, která byla získána v tomto výzkumu, byla zpracována v programu SPSS verze 17.0 určené pro Windows. Pro zjištění základních popisných statistik výzkumného souboru byly zobrazeny četnosti za pomocí funkce „frequencies“. Tyto procedury byly pouţity také pro zjištění četnosti preferovaných barev. Pro zjištění platnosti předpokládaného vztahu byly vytvořeny kontingenční tabulky (procedurou „crosstab“) tabulky a vztahy mezi skupinami byly testovány pomocí chi kvadrátu. Veškeré tabulky a grafy uvedené v této práci byly zpracovány v programech MS Office, konkrétně MS Word a MS Excel, nebo v programu SPSS.
30
9. Výsledky V tomto výzkumu se zabýváme vztahem mezi preferencí barev a dlouhodobým emočním nastavením. Výsledky uvádím v následující chronologii. Nejprve se seznámíme s preferovanými barvami celého souboru, poté prezentuji, jak byli respondenti rozděleni do skupin dle pociťovaných emocí a následně se zaměřím na vztah obou proměnných. Celý soubor čítající 90 respondentů si vybíral jednu barvu z osmi moţných. Pro přehlednost uvádím tabulku četností a graf popisující celkové rozloţení oblíbenosti barev v souboru. Tabulka č. 2 – Četnosti jednotlivých barev Barva
Četnost
Procentuální podíl
Červená
21
23,3
Ţlutá
13
14,4
Modrá
18
20,0
Zelená
8
8,9
Fialová
8
8,9
Hnědá
6
6,7
Šedá
2
2,2
Černá
14
15,6
Z tabulky jasně vidíme, ţe nejčastěji volenou barvou byla barva s označením 1 červená, která byla volena v 23,3% případů, druhou nejčastěji volenou barvou byla modrá a to u 20% dotázaných. Černá barva se umístila na třetím místě, volilo ji 15,6% dotázaných. Na čtvrtém místě je barva ţlutá s 14,4%. Zelená barva společně s fialovou byly zvoleny shodně osmkrát, coţ odpovídá 8,9%, poté následuje hnědá barva , kterou respondenti volili v 6,7% 31
případů. A jako nejméně oblíbená se ukázala barva šedá, kterou volili pouze dva respondenti, tedy 2,2% z celkového souboru. Pro ověření hypotéz bylo dále nezbytné zjistit, kteří respondenti dlouhodobě pociťují strach, kteří pociťují radost a také, zda jsou v souboru osoby, které nepociťují ani jeden ze zmíněných pocitů. To, jakým způsobem respondenti byli zařazeni do skupiny pociťující strach, nebo radost je blíţe popsáno výše. V níţe uvedené tabulce vidíme, ţe z 92 respondentů pociťuje dlouhodobý pocit radosti 40 osob, 50 osob dlouhodobě pociťuje strach, u dvou osob nelze říci, ţe by dlouhodobě pociťovaly strach nebo radost a dle výsledků se v souboru nevyskytla ţádná osoba, která by měla zároveň pocit strachu i radosti. Takto vznikly dvě skupiny respondentů, které se navzájem vylučují a které byly pouţity do další analýzy – respondenti, kteří dlouhodobě pociťují strach a respondenti, kteří dlouhodobě pociťují radost. V tabulkách jsou tyto skupiny kódovány vţdy zjednodušeně jako „strach“ nebo „radost“.
Tabulka č. 3 - Četnosti strachu a radosti
Radost
Nepociťuje Strach
Celkem
Pociťuje
Celkem
Nepociťuje 2
40
42
Pociťuje
50
0
50
52
40
92
Se znalostí preference barev kaţdého respondenta a jeho dlouhodobého emočního nastavení je moţné ověřit první hypotézu: Respondenti dlouhodobě zažívající pocit strachu volí jiné barvy, než respondenti zažívající dlouhodobý pocit radosti. Pro testování první hypotézy zjišťující, jestli se ve volbě barev liší lidé, kteří dlouhodobě pociťují strach a lidé, kteří pociťují dlouhodobě radost, byl pouţit chi2 test a 32
kontingenční tabulka. Byl testován vztah kaţdé z emocí (strachu a radosti) a barvy. Pro tuto analýzu byla vytvořena proměnná „barva“, která přiřazuje odlišnou hodnotu kaţdé zvolené barvě. Kdyby hypotéza H1 nebyla platná, respondenti ve skupině „radost“ a ve skupině „strach“ by různé barvy volili ve stejném poměru (vţdy by např. stejné procento respondentů ve skupině „strach“ a ve skupině „radost“ zvolilo modrou barvu). Tato situace pro nás představuje nulovou hypotézu. My se domníváme, ţe volba barev bude u kaţdé skupiny jiná, a ţe tedy nulová hypotéza není platná. Výsledky tohoto testu přehledně popisují následující tabulky.
Tabulka č. 4 - Volená barva a radost
Radost
Barva
Celkem
Nepociťuje
Pociťuje
Celkem
Červená
6
15
21
Ţlutá
7
6
13
Modrá
10
8
18
Zelená
4
4
8
Fialová
4
4
8
Hnědá
5
1
6
Šedá
2
0
2
Černá
12
2
14
50
40
90
33
Tabulka č. 5 – Test Chi -Square
Hladina Hodnota Df Chi-Square test
15,040a
7
Linear-by-Linear
12,114b
1
významnosti
,000
Association
Jak je vidět z tabulky Chi2=15,040, p<0,001, nulová hypotéza o neexistenci vztahu ve volbě barvy a dlouhodobým emočním nastavením se nepotvrdila. To podporuje hypotézu, ţe ve volbě barvy existuje významný rozdíl mezi lidmi, kteří proţívají dlouhodobě radost a těmi, kteří dlouhodobě proţívají strach a to na 99,9% hladině významnosti. Nelze však opomenout fakt, který je zřetelný z kontingenční tabulky , ţe 8 políček coţ odpovídá 50% z celkových 16 má menší hodnotu neţ 5 a dokonce 1 pole nebylo obsazena vůbec – má tedy hodnotu 0. Dle Fielda je však tolerance políček s menší obsazeností neţ 5 maximálně 20% políček. To tedy znamená, ţe vzhledem k rozloţení preferovaných barev by bylo třeba mít větší zkoumaný vzorek. Z tohoto důvodu je třeba brát výsledky s rezervou. (Field, 2010)
Pro ověření hypotézy č. 2 „Skupina respondentů zaţívajících strach volí častěji černou barvu neţ skupina respondentů zaţívající radost.“ Stejně tak pro ověření hypotézy č. 3. „Skupina respondentů zaţívajících radost častěji volí barvu červenou neţ skupina zaţívající strach.“ bylo potřeba ve statistickém programu vytvořit dvě proměnné označující černou a červenou barvu. Proměnná „černá“ přiřazuje jedničku těm respondentům, kteří v barvovém testu volili černou barvu a nulu těm, kteří volili barvu jinou. Stejně tak proměnná „červená“ přiřazuje hodnotu „1“ těm osobám, které volily červenou a těm, kteří volili jinou barvu, přiřazuje nulu. Abychom ověřili hypotézu č. 2, porovnáváme osoby, které volily černou barvu a zároveň byly zařazeny do skupiny pociťující strach s těmi, kteří také volili černou barvu, ale nespadají do skupiny pociťující strach (spadají do kategorie „radost“). V tabulce
34
porovnáváme tedy osoby s hodnotou černá=1 a zároveň strach=1 oproti lidem s hodnotami černá=1 a zároveň strach=0.
Tabulka č. 6 - Strach vs. černá
Černá Ne Strach
Ano
Celkem
Nepociťuje 38
2
40
Pociťuje
38
12
50
76
14
90
Celkem
Z tabulky vyplývá, ţe z celkových 14 lidí, kteří zvolili černou barvu, 12 osob dlouhodobě pociťuje strach a pouze 2 lidé, kteří strach nepociťují (pociťují radost) zvolili černou, jako barvu, kterou preferují. Tedy 38 osob pociťujících strach volilo jinou barvu, neţ černou. Tabulka č. 7 - Test Chi – Square Strach
Hladina Hodnota Df Chi-Square Test
6,107a
1
Linear-by-Linear
6,039c
1
významnosti
,010
Association
V tabulce vidíme výsledky chi2 testu. Chi2=6,107, p=0,01. Výsledky výše zmíněné jsou tedy významné na 99% hladině spolehlivosti. Nulová hypotéza o neexistenci rozdílu ve volbě černé barvy mezi skupinami „strach“ a „radost“ nebyla potvrzena. Můţeme tedy 35
vyjádřit podporu pro existenci rozdílu ve volbě černé barvy mezi lidmi pociťujícími strach a těmi, kteří pociťují radost. Abychom ověřili hypotézu č. 3 „Skupina respondentů zaţívající radost častěji volí červenou barvu neţ skupina respondentů zaţívajících strach.“ porovnáváme osoby, které volily červenou barvu a byly zařazeny do skupiny mající radost s těmi, kteří také volili červenou barvu, ale nepociťovali radost (měli pocit strachu). V tabulce č. 8 porovnáváme osoby s hodnotou červená=1 a zároveň radost=1 oproti lidem s hodnotami červená=1 a zároveň radost=0.
Tabulka č. 8 - Radost vs. červená
Červená Ne Radost
Ano
Celkem
Nepociťuje 44
6
50
Pociťuje
25
15
40
69
21
90
Celkem
Z tabulky vyplývá, ţe z celkových 21 respondentů, kteří zvolili preferovanou barvu červenou, celých 15 respondentů patří do skupiny zaţívající radost a pouze 6 lidí, kteří zvolili červenou barvu nepociťuje radost – pociťuje strach. Tedy 25 osob pociťujících radost volilo jinou barvu neţ červenou.
36
Tabulka č. 9 - Test Chi-Square Radost Hladina Hodnota Df Pearson Chi-Square
8,078a
1
Linear-by-Linear
7,988c
1
významnosti
,004
Association
V tabulce vidíme výsledek chi2 testu. chi2=8,078, p<0,01. Rozdíl mezi skupinami je tedy významný na minimálně 99% hladině spolehlivosti. Nulová hypotéza o neexistenci rozdílu ve volbě červené barvy mezi skupinami „strach“ a „radost“ nebyla potvrzena. Lze tedy říci, ţe můţeme vyjádřit podporu pro hypotézu existence rozdílu ve volbě červené barvy mezi skupinami pociťující radost a pociťující strach. Všechny nulové hypotézy byly vyvráceny, získali jsme tedy podporu pro hlavní i vedlejší výzkumné hypotézy.
37
10. Diskuze Na počátku kapitoly „Diskuze“ se pokusím nejprve shrnout zjištěné výsledky a rozvést jejich interpretaci, při které se nevyhnu označení některých omezení výzkumu. Poté se zaměřím na postřehy z výzkumu a jeho průběh a také na moţnost zobecnění zjištěných výsledků. V této části se k výzkumu pokusím postavit co nejvíce kriticky, všímat si jeho omezení a navrhovat zlepšení. Potom uvedu moţnosti vyuţití získaných poznatků v tomto výzkumu a nakonec zmíním návrh na podobný výzkum, který by z výsledků mého výzkumu mohl čerpat. Výzkum, který jsem provedla, zjišťoval, jestli dlouhodobé emoční nastavení ovlivňuje oblíbenost barev. Pro zjednodušení testování jsem se zaměřila na dvě emoce: strach a radost, a na osm barev: červenou, ţlutou, modrou, zelenou, fialovou, hnědou, šedou a černou, ze kterých respondenti vybírali jednu nejoblíbenější. Očekávala jsem, ţe respondenti pociťující strach, budou volit jako nejoblíbenější jinou barvu neţ skupina respondentů pociťujících radost: předpokládala jsem tedy, ţe mezi skupinami pociťujícími různé emoce budou rozdíly v preferenci barev. Tento předpoklad byl mojí první hypotézou. Druhá a třetí hypotéza tento předpoklad upřesňovaly: očekávám, ţe se rozdíly mezi skupinami projeví u černé barvy, kterou budou více volit respondenti pociťující strach (tj. hypotéza 2) a u barvy červené, která bude více volena respondenty proţívajícími radost. Hypotéza č. 1: „Respondenti dlouhodobě zaţívající pocit strachu volí jiné barvy, neţ respondenti zaţívající dlouhodobý pocit radosti.“ byla výzkumem podpořena. Provedený Chi2 test poukázal na rozdíl mezi skupinami ve volbě barev a to na 99,9% hladině spolehlivosti: Chi2=15,040, p<0,001. Je ale třeba brát v úvahu nenaplnění podmínek umoţňujících důvěryhodnou interpretaci těchto výsledků: do výzkumu mohlo být zařazeno pouze 90 respondentů a některé barvy (např. šedá) nebyly téměř vůbec preferované, proto 50% z celkového počtu 16 políček bylo obsazeno méně neţ 5 respondenty a jedno pole nebylo obsazeno ţádným respondentem. Výsledky tedy umoţňují pouze omezenou interpretaci a částečně mohou být dány náhodou: pro validnější výsledek by bylo potřeba sesbírat data od většího počtu respondentů.
38
Podle výsledku chi2 testujícího první hypotézu se zdá pravděpodobné, ţe existují rozdíly v preferenci barev u osob s různým dlouhodobým emočním nastavením. Druhá hypotéza odpovídala na otázku, zda se tyto rozdíly projeví konkrétně u černé barvy: můţeme se totiţ domnívat, ţe tuto barvu budou častěji volit respondenti proţívající strach. Výsledky chi2 testujícího hypotézu č. 2 tuto hypotézu podpořily na 99% hladině spolehlivosti (Chi2=6,107, p=0,01). Černou barvu volilo 12 lidí pociťujících strach, ale pouze 2 lidi nepociťující strach (pociťující radost). Z těchto výsledků by se dalo usuzovat na to, ţe je volba černé barvy spojena s dlouhodobým proţíváním strachu: tato interpretace by ale nebyla správná ani úplná. Ve vzorku byli pouze lidé pociťující radost nebo strach (ostatních se výzkumná otázka netýkala). Ţádný respondent ale podle výsledků testu měřícího radost a strach v dlouhodobé perspektivě nepociťoval obojí: kaţdý respondent tedy pociťoval radost nebo strach a to, ţe respondent nepociťoval strach, zároveň znamenalo, ţe pociťoval radost. Nedokázali jsme tedy, ţe pociťování strachu souvisí s preferencí černé barvy, ale pouze to, ţe preference černé barvy můţe znamenat, ţe respondent dlouhodobě má strach, ţe tedy nemá radost, nebo také kombinaci obojího. Tento bod můţeme povaţovat za výrazné omezení výzkumu. Kdybychom chtěli zjistit, jestli preference černé barvy souvisí přímo se strachem (a ne s absencí radosti), museli bychom otestovat také kontrolní skupinu, která by nepociťovala strach, ale ani radost, nebo nějakou jinou dlouhodobou emoci. Kdyby totiţ tato kontrolní skupina pociťovala nějakou emoci, zatímco skupina pociťující strach by ji nepociťovala, výsledky by opět mohly vypovídat i o rozdílu mezi lidmi pociťujícími a nepociťujícími tuto druhou emoci. V ideálním případě bychom tedy museli pouţít kontrolní skupinu, která by nepociťovala ţádnou dlouhodobou emoci, nebo by proţívala úplně stejné emoce jako skupina proţívající strach, ale neproţívala by strach. Takovou skupinu by pravděpodobně bylo nemoţné nalézt. Podobné závěry platí o hypotéze č. 3: bylo testováno, jestli se skupina respondentů proţívající radost a neproţívající radost (tedy proţívající strach) liší v preferenci červené barvy. Výsledky chi2 opět byly signifikantní (chi2=8,078, p<0,01). Dalo by se tedy říct, ţe existuje rozdíl ve volbě červené barvy mezi lidmi, kteří proţívají dlouhodobý pocit radosti a těmi, kteří dlouhodobě proţívají strach. Stejně jako u černé barvy a strachu zde ale nemůţeme učinit závěr o vztahu preference červené barvy a dlouhodobé radosti. Červenou barvu volilo
39
15 lidí proţívajících radost a neproţívajících strach a 6 lidí neproţívajících radost a proţívajících strach. Zdá se tedy, ţe oblíbenost červené barvy souvisí víc se strachem neţ s radostí, ale tyto výsledky nejsou jednoznačné. Dalším omezením výzkumu je jiţ zmíněná velikost vzorku, která vzhledem k velkému výběru barev, mezi kterými respondenti volili, není dostačující. Tento nedostatek omezuje především interpretaci odpovědi na hlavní výzkumnou otázku (zda existují rozdíly v preferenci barev u osob s rozdílným emočním nastavením). Je to způsobeno tím, ţe byly sledovány rozdíly v preferenci 8 barev u dvou skupin, bylo tedy potřeba mít alespoň 5 respondentů z kaţdé skupiny, kteří preferují kaţdou barvu. Kdyby byly všechny barvy stejně oblíbené a mezi skupinami by nebyly rozdíly, pro správnou interpretaci chi2 testu by v tomto případě stačilo 80 respondentů, barvy byly ale velmi rozdílně preferované a mezi skupinami byly rozdíly. Ačkoliv hypotéza č. 1 byla podpořena, není vzhledem k malému vzorku podpořena dostatečně a výsledky nemůţeme zobecnit. Doporučila bych tedy zopakovat výzkum s větším vzorkem. Pro interpretaci chi2 testujícího hypotézu č. 2 a hypotézu č. 3 ale je pouţitý vzorek dostatečný. Při testování většího počtu respondentů by bylo časově i organizačně náročné předkládat barvový test osobně, tak, jak jsem to dělala já. Bylo by tedy moţná vhodnější vytvořit internetovou verzi testu a zdůraznit, na jakém typu monitoru, v jakém programu a s jakým nastavením parametrů obrazovky je barvy třeba zobrazit. Takto by se data dala sesbírat rychleji a od většího počtu respondentů. I tento postup by ale měl svá omezení: například ne kaţdý by pravděpodobně měl moţnost test zobrazit za daných technických podmínek, a administrátor by neměl kontrolu nad tím, jestli respondenti test opravdu v těchto podmínkách zobrazili. A to by mohlo vést k dalšímu zkreslení výsledků. Zajímavým kompromisem by bylo testovat všechny respondenty postupně v jedné místnosti (např. počítačové učebně) u počítačů, které by byly nastaveny neustále stejně, co se technických parametrů týče. Poměrně závaţnou slabinou interpretace výsledků testu hypotézy č. 2 a 3 je jejich výše zmíněná nejednoznačnost. Kromě toho, ţe nemůţeme říct, zda volba černé barvy vypovídá o proţívání strachu nebo o absenci radosti (a volba červené barvy o proţívání radosti nebo o absenci strachu), je moţné, ţe respondenti pociťovali ještě jinou emoci, která výsledky ovlivnila. I kdyţ jsem se předvýzkumem respondentů dotazovala, jestli se domnívají, ţe cítí radost nebo strach, je pravděpodobné, ţe cítili i jinou emoci, a moţná i intenzivněji neţ strach 40
a radost. Řešením by tedy mohlo být ptát se v předvýzkumu respondentů otevřenou otázkou, jaká emoce u nich v posledních měsících převládá. Uzavřená otázka, zda pociťují radost nebo strach, je totiţ trochu návodná. Potom by ale mohl nastat problém s mrháním daty, nebo problém se zpracováním dat. Kdybychom si předem řekli, ţe nás zajímají pouze respondenti proţívající strach a radost, vyřadili bychom mnoho respondentů označujících jiné emoce. Do předvýzkumu bychom je tedy zařazovali zbytečně a to není etické. Kdybychom si naopak řekli, ţe budeme akceptovat kteroukoli uvedenou emoci a otestujeme rozdíly mezi tímto velkým počtem skupin (definovaných různými emocemi), bylo by potřeba několikanásobně větší vzorek. Navíc by mohl nastat problém s interpretací vyjádření respondentů a s tím, jak bychom je shromaţďovali do skupin: pro kaţdého můţe proţívání nějak pojmenované emoce znamenat něco trochu jiného. Kompromisním řešením by bylo, předloţit respondentům dotazník zjišťující větší počet základních emocí (např. ty, které by v předvýzkumu byly citovány jako nejčastěji proţívané). Poté by se dalo vytvořit mnoho skupin proţívajících a neproţívajících různé emoce, a v případě pouţití velkého vzorku, by se moţná dalo usuzovat na vliv jednotlivých emocí. Testovali bychom ale rozdíl mezi velmi velkým počtem skupin volících velký počet různých barev, a to by opět bylo velice náročné na velikost vzorku. Další zlepšení výzkumu, které bych navrhla, se týká samotného testování strachu a radosti. Pro účel této práce jsem vytvořila desetipoloţkový dotazník zaloţený na sebeposouzení respondenta. Tento dotazník jsem ale předkládala před jeho pouţitím pouze malému počtu osob, nebyla nijak testována jeho validita a reliabilita. Bylo by tedy vhodné test pouţít nejdříve na jiném vzorku osob a ověřit, jestli opravdu měří strach a radost. Jiným moţným řešením by bylo pouţít nějaký existující test, nepodařilo se mi ale nalézt vhodný test zjišťující dlouhodobý pocit strachu nebo radosti. Kdyby byl ale pouţit mladší vzorek respondentů, dalo by se uvaţovat o pouţití testu měřícího strach u dětí, je ale pravděpodobné, ţe se u mladších věkových skupin emoce často mění a můţeme hůře mluvit o dlouhodobém emočním nastavení. Co se týče testu zjišťujícího preferenci barev, pouţila jsem jednodušší variantu, kdy kaţdý respondent volil pouze nejoblíbenější barvu. Je ale moţné, ţe někteří respondenti mají dlouhodobě jednu oblíbenou barvu (např. všeobecně velmi oblíbenou modrou barvu), kterou
41
by volili nehledě na to, jaké emoce v posledních měsících proţívají, a emocemi volenou barvu by volili aţ na druhém místě. Tím pádem je moţné, ţe by se mezi skupinami pociťujícími různé emoce projevil větší rozdíl, kdyby respondenti vybírali více neţ jednu barvu. V tom by mohlo spočívat další zlepšení výzkumu: respondenti by mohli barvy seřadit podle oblíbenosti, nebo vybrat alespoň první tři nejoblíbenější. I v tomto případě by ale toto zpřesnění zjištění znamenalo zároveň větší sloţitost testování. Podobně, je moţné, ţe volba nejoblíbenější barvy nebyla způsobena ani tak dlouhodobě proţívanými emocemi, jako spíše ročním obdobím, ve kterém probíhalo testování. Výzkum byl prováděn v době dušiček, kdy převládala černá barva (nebo oranţová spojena s Halloweenem, oranţová barva ale nebyla součástí barvového testu). Je tedy moţné, ţe melancholičtěji zaloţení respondenti volili díky tomuto období spíše neţ jindy černou barvu, a lidé s odporem ke všemu pochmurnému se černé barvě v tomto období naopak mohli vyhýbat. Co se týče pouţitého vzorku, kromě jeho větší velikosti by určitě bylo uţitečné získat heterogennější vzorek. V tomto výzkumu jsem se zabývala respondenty ve věku 20-30 let, tedy ve věku odpovídajícímu mladší dospělosti. I u starších osob ale můţeme usuzovat na emoční stabilitu, bylo by tedy jistě moţné a zajímavé zjistit, jestli by se rozdíly v preferenci barev ukázaly i u jiných věkových skupin. V současné době jsme získali informace pouze o osobách ve věku 20-30 let (ale spíše těch mladších z nich, protoţe průměrný věk respondentů ve vzorku byl 23,73 let), kteří dosáhli nejméně učňovského a nejvýše magisterského vzdělání (a nejčastěji středoškolského vzdělání s maturitou). Pouze na tuto skupinu osob můţeme výsledky (s omezením vyplývajícím z malého počtu respondentů ve vzorku) zobecňovat. Co se týče pohlaví, výsledky dobře vypovídají o chování muţů i ţen, protoţe byly ve vzorku dostatečně (v poměru 5:4) zastoupena obě pohlaví. I přes omezenou moţnost interpretace a zobecnění výsledků mohou mít výsledky tohoto výzkumu teoretické i praktické uplatnění. Pokud bychom vycházeli z toho, ţe výsledky výzkumu můţeme zobecnit, dalo by se říci, ţe by preference barev mohla být pouţita v psychodiagnostice k rozlišení různých převládajících vztahů. Kdybychom například získali ještě spolehlivější podporu pro zjištění, ţe by volba černé barvy mohla poukazovat na dlouhodobý strach respondenta, při zjišťování strachu by jednou z poloţek mohla být volba 42
barev z výběru. Praktické vyuţití výsledků by mohlo spočívat v tom, ţe bychom uvaţovali o tom, ţe podobně jako emoční nastavení ovlivňuje preferenci barev, mohly by barvy ovlivnit emoční nastavení osoby, a tato zjištění by se dala vyuţít například při plánování barev zdí místností. Bylo by zajímavé učinit podobný výzkum, avšak longitudinální. V tomto výzkumu bychom měřili preferenci zkoumaných osob po několik let a vţdy bychom jim předloţili stejný dotazník. Zjistili bychom, zda existují „barevná období“ u přímo u jednotlivců (ne u skupin osob), která jsou ovlivněna ţivotními obdobími. Toto by však bylo velmi náročné jak na velikost vzorku (neboť je velmi pravděpodobné, ţe by se počet zkoumaných osob v průběhu času zmenšoval), tak na čas. A také je pravděpodobné, ţe by vstupovaly do výzkumu další proměnné, například by volba barev mohla být ovlivňována módou.
43
11. Závěr V této práci jsem ověřovala předpokládanou souvislost mezi preferencí barev a dlouhodobým emočním nastavením. Hlavním předpokladem bylo, ţe respondenti, kteří dlouhodobě, tj. alespoň dva měsíce zaţívají pocit strachu, volí jiné barvy neţ ti, kteří dlouhodobě zaţívají pocit radosti. Dále byl ověřován předpoklad, ţe skupina respondentů zaţívající strach volí častěji barvu černou neţ skupina zaţívající radost, a předpoklad, ţe skupina respondentů zaţívající radost častěji volí červenou barvu neţ skupina respondentů zaţívajících strach. Všechny výše zmíněné předpoklady se podařilo potvrdit, avšak vzhledem k nedostatečně velkému vzorku je není moţné zobecnit. Domnívám se, ţe tento fenomén není na našem území dostatečně prozkoumán. Budoucím výzkumníkům zabývajícím se tímto tématem bych doporučila zaměřit se i na jiné emoce, neţ strach a radost, jako to bylo v tomto výzkumu.
44
12. Seznam použité literatury: Birren, F. (1978). Color & human response: aspects of light and color bearing on the reactions of living things and the welfare of human beings. New York: John Wiley & Sons, Ltd Broţková, I. (1982). Dobrodružství barvy. Praha: SPN. Dohnal, M. (2007). Fyzikální základy reprodukce obrazu. Pardubice: Univerzita Pardubice. Drvota, S., (1971). Úzkost a strach. Praha: Aviceum Ekman, P., Friesen, V. W., (1997) Constants across cultures in the face and emotion. cit. dle: Hewstone, M., Manstead, A. S. R., Stroebe, W. (1997), The Blackwell reader in social psychology. Malwel: Blackwell publishing. 20. 10. 2011 dostupné z: http://books.google.com/books?id=zFLzRn7JO2AC&pg=PA331&dq=Constants+across+Cult ure+in+the+Face+and+Emotion&hl=cs&ei=rfvYTqenPJLJ8gPq4YDaDQ&sa=X&oi=book_r esult&ct=result&resnum=1&ved=0CC4Q6AEwAA#v=onepage&q=Constants%20across%20 Culture%20in%20the%20Face%20and%20Emotion&f=false Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál. Field, A., Miles, J., (2010). Discovering statistics using sas, London: SAGE Publications. Hamplová, D., (2004). Ţivotní spokojenost: rodina, práce a další faktory, Praha: Sociologický ústav AV ČR, Hendl. J., (2009). Přehled statistických metod: analýza a metaanalýza dat, 3. přepracované vydání, Praha: Portál Hlučín, J., (2001). Po štěstí touţí kaţdý. Psychologie dnes. 2001, 7-8, 9-13. Houser P, 2007. Muži a ženy preferují jiné barvy – a nemusí to být kulturou. 27. 1. 2010 dostupné z: http://scienceworld.cz/biologie/muzi-a-zeny-preferuji-jine-barvy-a-nemusi-to-bytkulturou-898
45
Kaya, N., Epps, H. H., (2004). Relationship between Color and Emotion: A Study of College Students Journal article. College Student Journal, Vol. 38. 2. 4. 2011 dostupné z: http://www.jgroshek.com/342/color%20and%20emotion.pdf Kebza, V., Šolcová, I., (2004). Kvalita ţivota v psychologii: Osobní pohoda (well-being), její determinantya prediktory. In Kvalita ţivota, Kostelec nad Černými lesy: Institut zdravotní politiky a ekonomiky. 9. 11. 2011 dostupné z: https://www.ipvz.cz/download.aspx?item=1105&%3E Kebza, V., Šolcová, I., (2005). Prediktory osobní pohody (Well-being) u reprezentativního souboru české populace. Československá psychologie, 49, 1, 1-8. Kenner, T.A. (2007). Symboly a jejich skrytý význam. Praha: Metafora. Křivohlavý, J., (2006). Psychologie smysluplnosti existence – otázky na vrcholu ţivota. Praha: Grada Publishing Kulka, J., (2003). Štěstí! Co je to štěstí? Psychologie dnes. 2003, 10, 17. Lüscher, M. (1997). Čtyřbarevný člověk. Praha: Ivo Ţelezný. Lüscher, M. (1991). Test volby barev k hodnocení osobnosti. Bratislava: Psychodiagnostika. Macek, P., Bejček, J., Vaníčková, J., (2007). Contemporary Czech Emerging adults: Generation Growing up in the Period of Social Changes. Brno: MU. 15. 10. 2011 dostupné z: http://jar.sagepub.com/content/22/5/444.full.pdf+html Michalčáková, R., (2007). Strachy v období rané adolescence. Brno: Barrister a Principal Millerová,
P.
(2008).
Barva,
kterou
nosím.
29.
1.
2010
dostupné
z:
http://mladazena.maminka.cz/scripts/detail.php?id=365756 Mikauš, O., (2007). Subjektivní vnímání dospělosti a vztah k rodičům v období mezi adolescencí a dospělostí, Diplomová práce, MU. 15. 10. 2011 dostupné z: http://is.muni.cz/th/42229/fss_m/ Oravcová, J., (2009). Význam farieb vo vizualizovaní informácií. Journal of Technology and Information education. 2009, 3, 24 – 32. 15. 11. 2011 dostupné z: http://www.jtie.upol.cz/clanky_2_2009/oravcova.pdf 46
Pleskotová, P. (1987). Svět barev. Praha: Albatros. Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia. Plutchik, R., (1991).The emotions. Maryland: University press of America. 20. 11. 2011 dostupné z: http://books.google.com/books?id=JaQauznPoiEC&printsec=frontcover&dq=plutchik&hl=cs &ei=UgrZTorZN82p8QP0yM3RDQ&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=1&ved=0C C4Q6AEwAA#v=onepage&q&f=false Praško, J., Prašková, H., Prašková, J., (2008).Specifické fobie. Praha: Portál Praško, J., Vyskočilová, J., Prašková, J., (2006). Úzkost a obavy. Praha: Portál Scherer, K. R. (2005). What are emotions? And how can they be measured?. Social Science Information, 44, 695–729. 26.6. 2011 dostupné z : http://www.affective– sciences.org/system/files/2005_Scherer_SSI.pdf Schilling, I. (1999). Symbolická řeč barev. Olomouc: Dobra & Fontána. Stuchlikova, I. (2007). Zaklady psychologie emoci. Praha: Portal. Svoboda, M. (1999). Psychologická diagnostika dospělých. Praha: Portál. Terwogt, M. M., Hoeksma, J. B. (1995). Colors and emotions: preferences and combinations. The journal of general psychology, 122 (1), 5-17. dne 20. 6. 2011 dostupné z: http://irtel.unimannheim.de/lehre/expra/artikel/Terwogt_Hoeksma_1995.pdf Veverková, L. (2002) Psychologie barev: Proţívání barev a jejich preference. Československá psychologie 46, 1, 44 – 54. Vymětal, J. (2004). Uzkost a strach u děti. Praha: Portal. Vysekalová, J. (2007). Psychologie reklamy. Grada publishing
47
Příloha č. 1 – Dotazník typické barvy v předvýzkumu
Červené barvě nejlépe odpovídá čtverec s označením: a)
b)
c)
d)
e)
Žluté barvě nejlépe odpovídá čtverec s označením: a)
b)
c)
d)
e)
Modré barvě nejlépe odpovídá čtverec s označením: a)
b)
c)
d)
e)
Zelené barvě nejlépe odpovídá čtverec s označením: a)
b)
c)
d)
e)
Fialové barvě nejlépe odpovídá čtverec s označením: a)
b)
c)
d)
e)
Hnědé barvě nejlépe odpovídá čtverec s označením: a)
b)
c)
d)
e)
Šedé barvě nejlépe odpovídá čtverec s označením: a)
b)
c)
d)
e)
Černé barvě nejlépe odpovídá čtverec s označením: a)
b)
c)
d)
e)
Kolik je Vám let? ______________ Jaké je Vaše pohlaví? a) muž
b) žena
48
Příloha č. 2 – Dotazník dlouhodobého emočního nastavení Přečtěte si prosím pozorně následující tvrzení a zakroužkujte vždy pouze jednu číslici, podle toho, zda s výrokem naprosto souhlasíte – 1, spíše souhlasíte – 2, nelze jednoznačně říci – 3, spíše nesouhlasíte 4, nebo zcela nesouhlasíte – 5.
1. Lze říci, že jsem dlouhodobě spokojen.
souhlasí
1 – 2 – 3 – 4– 5
nesouhlasí
2. Když se zamyslím nad mým celkovým duševním rozpoložením, převažuje ve mně pocit štěstí.
souhlasí
1 – 2 – 3 – 4– 5
nesouhlasí
3. Poslední dobou mívám často strach.
souhlasí
1 – 2 – 3 – 4– 5
nesouhlasí
4. Stává se, že se mi strachy svírá žaludek.
souhlasí
1 – 2 – 3 – 4– 5
nesouhlasí
5. Poslední dobou se cítím šťastný.
souhlasí
1 – 2 – 3 – 4– 5
nesouhlasí
6. Mívám obavy z něčeho konkrétního.
souhlasí
1 – 2 – 3 – 4– 5
nesouhlasí
7. Když se zamyslím nad mým celkovým duševním rozpoložením, převažuje ve mně pocit strachu.
souhlasí
1 – 2 – 3 – 4– 5
nesouhlasí 49
8. Často se raduji z maličkostí.
souhlasí
1 – 2 – 3 – 4– 5
nesouhlasí
9. Stává se mi, že se přistihnu při bezděčném úsměvu.
souhlasí
1 – 2 – 3 – 4– 5
nesouhlasí
10. Lze říci, že z něčeho mívám hrůzu.
souhlasí
1 – 2 – 3 – 4– 5
nesouhlasí
11. Jaké je Vaše pohlaví?
a) muž
b) žena
12. Kolik je Vám let?
______________ (prosím vepište)
13. Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání?
a) bez vzdělání
b) základní c) střední bez maturity d) střední s maturitou e) bakalářské
f) magisterské
___________________________________________________________________________
1. Barva, kterou volíte je:
a) červená
b) žlutá
c) modrá
d) zelená
e) fialová
f) hnědá
g) šedá
h) černá 50
Příloha č. 3 – Pokyny pro respondenty k testům Dobrý den, děkuji, že jste souhlasil/a s účastní na výzkumu a dnes přišla. Jmenuji se Jitka Bednaříková, studuji psychologii na Masarykově Univerzitě a tento výzkum je součástí mé bakalářské práce. Testování bude trvat zhruba 15 minut. Postupně Vám předložím dva listy papíru. Na jednom budou otázky, které budete zodpovídat kroužkováním. Tyto otázky se týkají Vašeho duševního rozpoložení v posledních několika měsících. Na druhém listu jsou barevné čtverce, ze kterých si vyberete barvu Vám nejpříjemnější. Vaše odpovědi budou použity pouze v mé bakalářské práci a mohu Vás ujistit, že nikde nebudu zveřejňovat Vaše jméno, nebo jiné osobní údaje. Test barev: Nyní před Vás pokládám list papíru s osmi barevnými čtverci. Pozorně si jej prosím prohlédněte a poté mi prosím sdělte, která barva se Vám líbí nejvíce. Požádám Vás, abyste nemyslela na konkrétní předměty, nebo si barvu nepředstavoval/a lepší či hezčí. Test emocí: Nyní před Vás pokládám list papíru s otázkami týkající se Vašeho duševního rozpoložení. U každé otázky berte prosím v úvahu, že se jedná o Vaše dlouhodobé rozpoložení. Tedy na každou otázku odpovídejte tak aby se dalo říci, že odpověď platí alespoň poslední dva měsíce Vašeho života. Správnou odpověď označte prosím zakroužkováním číslice 1-5, kdy 1 znamená, že s výrokem naprosto souhlasíte a 5, že s ním vůbec nesouhlasíte. Chtěla bych Vás požádat, abyste odpovídali na otázky pravdivě. Tedy pokud nelze říci, že s výrokem souhlasíte ani, že s ním nesouhlasíte, nebo máte pocit, že se Vás otázka netýká, zakroužkujte prosím odpověď 3. Na konci dotazníku naleznete otázky týkající se Vašeho věku a dosaženého vzdělání, na ty odpovězte prosím také.
Děkuji Vám za vyplnění. Pokud máte k výzkumu nějaké otázky, nyní se můžete na cokoli zeptat. Přeji Vám pěkný den a ještě jednou děkuji.
51
Příloha č. 4 – Test barev pro zjištění typické barvy a Příloha č. 5 – Test barvové preference jsou přiloženy dále.
52
a)
b)
c)
d)
e)
53
a)
b)
c)
d)
e)
54
a)
b)
c)
d)
e)
55
a)
b)
c)
d)
e)
56
a)
b)
c)
d)
e)
57
a)
b)
c)
d)
e)
58
a)
b)
c)
d)
e)
59
a)
b)
c)
d)
e)
60
1
2
