bu
bu
báci aneb m alý přírodopis duchů, přízraků a strašidel Radovan Krátký
VYŠEHRAD
Copyright © Radovan Krátký – dědicové c/o Dilia, 1961, 2015 I l l u s t r a t i o n s © M i ro s l a v Vá š a – d ě d i c o v é , 1 9 6 1 , 2 0 1 5 ISBN 978-80-7429-468-6
Bu – bu – bu a už je tu strašidlo. Spadlo do úvodu rovnou z komína. Sedlák, na kterého strašidlo přišlo, má strach – i strašidlo, na které přišel sedlák, má strach, bu – bu – bu – buďte vystrašeni i vy, aspoň chvilku, aspoň chvililinku, než vám povím, jak se sem to strašidlo dostalo. Prosím vás o to, bu – bu – bu!
Ještě v dobách, kdy se vepřové šunky udily v černých kuchyních,
vypravil se k sedlákovi Vokřísovi v Nehvizdech mlsný zloděj. Čil dobrý lup, neboť na Vokřísovic dvoře nedávno zakvičel pod řeznickým nožem pašík – a noc byla temná jako komín, v němž visely pěkně prorostlé kusy masa ze zabijačky. Leč neštěstí nepotkává jen lidi poctivé. I na pobertu někdy trhne. Vysoukal se na střechu, po střeše ke komínu, ale právě když se hotovil vytahovat z komína vonící maso – ouha! Snad že se opřel nějak nedbale o komín či snad proto, že se příliš naklonil – náhle vzal pochopa a proletěl sopouchem až do světnice. Spadl na ohniště – jen to žuchlo – a šunky se vyhrnuly za ním jako tučné krupobití. Toho rámusu! Jako by samo neštěstí bubnovalo na poplach a za činel si vzalo kotlík, chřestící o hliněnou podlahu. Teď se probudí sedlák, vejde do světnice a chytí zloděje v pasti. Běda, hřbete zlodějský, ty, a nikoli břicho bude mít posvícení! Zloděj však nejídal chleba jen z jedné pece. Jak dopadl, vyskočil rovnýma nohama z ohniště, rozmazal si saze po tváři a čekal, až se přištrachá sedlák Vokřís. Šmatly bubly – již pokašlává, již se šourá, již hmatá po dveřích. Má za to, že kočka cosi shodila, otvírá zvolna a rozespale mžourá do přítmí kuchyně. Tu však vidí obludu, ježatou a shrbenou, ohavnou a černou – panenko skákavá – jakoby bratránek satanáše přišel na kus řeči. „Kdo jsi?“ blekotá vystrašeně sedlák Vokřís. „Brbly, brbly, roch, roch! Jsem čert,“ huhlá zloděj. „Přinesl jsem ti z pekla slaninu. Chceš si se mnou dát do trumpety?“ „Ne, ne, ne. Raději dones jinému,“ koktá sedlák a hledí jako z brku vyražený. Ach, ty hlavo, řezankou vycpaná! Zloděj se v té chvíli otočil na podpatku, popadl uzené, zdvihl petlici a už byl pryč, jako by se do země propadl. Tak to aspoň vyprávěl až do konce svého života sedlák Vokřís a dušoval se přitom, že mluvil s ďáblem.
7
Bu – bu – bu – začátek máme za sebou, ale jaká by to byla
kniha, kdyby před vás padala strašidla jednou komínem, jindy ze střechy či dokonce ze stropu? Je třeba, aby se objevovala v určitém pořádku! Nemůžeme dovolit strašidlům ani v knize, aby si dělala, co chtějí. Strašidla i kniha musí mít nějaký řád a každá kniha musí začínat od začátku. Měla by tedy začínat od začátku i strašidla. Jenže, holenkové, to není tak snadné. To není jen tak – říci, jak povstala strašidla a jak se narodila – což ještě uvidíte. A kdybych vám tady rovnou vyklopil vše, co vám zamýšlím povědět – co by mi zbylo do celé knížky a na závěr? Mělo by se tedy asi začít tím – co je to vůbec strašidlo. Odpověď na takovou otázku se zdá snadná: Strašidlo je něco, co není. Když je však něco nic, pak to nemůže být něco. Něco musí být vždycky něco a nic je nic. Musíte uznat, že tohle je zoufalé. Strašidla nejsou, ale některý capart na ně třeba věří. Je tedy podle něho nic něco, i když to něco je nic. Nahlédneme-li do slovníku jazyka českého, zjistíme, že strašidlo je to, co budí hrůzu. To je velmi hezké, vidíme-li však někoho nehezky oblečeného, říkáme také: „To je ale strašidlo!“
8
Tím strašidlem je v tom případě – dejme tomu – Pepík Vondráčků nebo Lidka Řezníčků. Jenže i koňská noha nebo ohnivý pes je strašidlo. Je tedy Pepík Vondráčků koňská noha a Lidka Řezníčků ohnivý pes? Není. Pepík je Pepík a koňská noha je koňská noha. Tady vidíte, jak je to se strašidly těžké.
Když jsem se rozhodl psát o strašidlech tak, jak se píše pří-
rodopis o zvířatech, musel jsem hledat i učený způsob, podle něhož budu postupovat. V učebnici přírodopisu se některá zvířata dělí na polní, lesní, vodní a tak. To jde ale dělat jen u zvířat, a ne u strašidel. Vodník je třeba strašidlo vodní, a přitom lezl do lesa, běhal po polích a troufl si i do světnice. U jiných strašidel to bylo jakbysmet. Jaképak tedy strašidlo vodní či polní? Mohl jsem též dělit strašidla na savce, kam patří upíři a můry, na ptáky, kam patří ohnivý krocan nebo ohnivý kohout, na plazy, kam patří had s korunkou nebo prašivec a tak dále. Hned se však vyskytla jiná potíž.
9
Bílá paní například létá vzduchem, ale není žádný pták. Ohnivá koule leze po zemi, ale nemá co dělat mezi plazy. Navíc ještě savci, ptáci a plazi patří mezi obratlovce a většina strašidel nejenom nemá obratle, ale bývá často bezpáteřná. Kostlivec někdy provádí takové věci, na něž by slušný člověk ani nepomyslil. A přitom, prosím, má úplně kompletní kostru včetně páteře. Mínil jsem třídit strašidla i podle velikosti – na obrovitá (například Rýbrcoul), trpaslíkovitá (například permoník, šotek, klekáníček) a mrňousovitá (například postelníček). Co však s takovým bludným kořenem? Ten by patřil mezi strašidla žádná. Jaképak by tedy bylo tohle dělení? A co bych si počal s nějakým zvláštním duchem? Je to nic a jen kus toho jezdí bez hlavy na koni. Měl bych ho zařadit mezi strašidla kusovitá? Dělení strašidel podle doby, kdy které straší, je rovněž obtížné. Některé strašidlo straší jen od rána do večera, jiné pořád – polednice jen od dvanácti do jedné a pak má třiadvacet hodin přestávku. Ohohoho, to vím, to by se leckomu líbilo! To by potom leckdo chtěl být polednicí. To by se hrnulo žáčků do polednické školy!
10
Protože jsem chtěl mermomocí začít od začátku, rozhodl
jsem se pro třídění abecední. Abeceda je od začátku do konce a má i jiné výhody. Třeba vám někdo řekne: „Ty bazilišku!“ Nevíte, jak se na to máte tvářit – i vezmete si mou knihu, podíváte se do obsahu, najdete si … b… b… BAZILIŠEK, strana 23, a hned víte, co jste zač. Podle abecedy se v strašidlech vyznáte nejsnáze. Dost už řečí, konec začátku a – bu-bu-bu – můžete začít listovat.
11
Anděl
a
Andělé obecní – abychom tak řekli – mají jako všichni pernatci dvě nohy, hlavu a dvě křídla na hřbetě nebo za ušima. Mezi ptáky je ovšem zařaďovat nemůžeme, protože nemají zobák. Dědečkové dnešních andělů však ještě zobák mívali. Babylónští andělé měli ptačí hlavu, lidské ruce, lidské nohy a na zádech jim viselo několik párů křídel. Jiným zase rostly veliké fousy. Dnešní andělé jsou bezvousí a mohou se holit jitrnicí, protože mají pořád tváře jako jablíčka. Když mají andělé pochvíli, sedne si jich několik do kroužku, jeden zazpívá: Aááá – a potom všichni dohromady zpívají různé písničky. Těmto pěveckým souborům se říká kůry andělské. Jedna kniha tři sta let stará, jež už má oslí uši a jmenuje se Veliká sbírka mravných příkladů pro kázání, vypravuje:
JAKÝSI OPAT JEDL POŘÁD JEN MASO A PIL HODNĚ VÍNA, a tak
dostal na stará kolena dnu, což se po dobným břichopáskům stává. Někdy ho popadaly takové bolesti, že křičel, jako by ho na nože brali. I litoval v těchto žalosti plných chvílích, že nežil střídmě, a plakal a modlil se a sliboval hory doly, jak se polepší, až ho bolesti přestanou.
Kůry andělské, jak to uslyšely, hned se sebraly a fr – už letěly za opatem. A když pak začal bolestí hořekovat a lamento vat jako stará fňukna, postavily se mu za postel – aby je neviděl – a daly se do zpěvu. Opat koukal jako myš z komisárku, co se to děje – neboť zpěv prý byl líbezný a velmi melodický. Dal opatovi rázem zapomenout na všechny bolesti, a když
13
prý toho mlsného dědka zase začalo lou pat v nohou, pochopil, že mu to zpívali andělé. To je – jako kdyby vás bolel zub a najed nou vám někdo spustil rozhlas s dechov kou hrající Kolíne, Kolíne…
Také byste koukali jak desetník skrz dír ku v kapse, a na bolest byste na chvíli zapomněli.
Proto je nesprávné, když se říká vytahám tě za uši, že budeš slyšet všechny andělíčky zpívat – čímž se chce říci: že tě to bude pořádně bolet. Zpěv andělský není nic takového, jako když moucha zpívá v konvi. Je prý to – říkají svaté knihy – zpěv tuze libý a žádné utrpení na poslech. Já se jen divím, že ho církevníci nenahrají na gramofonové desky, když i dnes zpěv kůrů andělských velebí.
Od ptáků se andělé liší i tím, že dovedou svá křídla obratně skrývat pod oděvem. Jsou tedy nepochybně vyspělejší než – dejme tomu – vlaštovka. Ačkoli je to chytrý, bystrý pták, přesto by k nám nedokázala přijít v košili tak, abychom ji nepoznali. Andělé jsou tvorové velmi nestálí a toulaví. Cestují prý ustavičně po světě a nikdo je od běžného turisty nerozezná. Jsou však případy, kdy jsou zase tak průhlední, že je vůbec nevidíme. Je to asi něco na ten způsob, jako by po ulici běhala čistá okenní tabulka. I když jsou však průsvitnější než ten nejjemnější celofán, velmi rádi jedí – což je nám zase známo z bible. Nejvíce jim chutná chleba. Tato představa ovšem nahání husí kůži. Představme si, že bychom si uložili do sáčku z igelitu svačinu a on nám ji snědl, protože by to nebyl pytlík, ale anděl. Oho, řekli bychom – leč svačina by byla v tahu. Z toho vyplývá, že je třeba dávat si na takovéto jedlíky pozor a nezvat si je do domu, nemáme-li plnou spíž.
14
KTERÉHOSI DNE – TÁHLO UŽ K VEČERU – seděl u brány města So
domy jistý pan Lot (tak to aspoň vypra vuje první kniha Mojžíšova) a chytal lelky. Byl to jeden z těch městských okou něčů, bez nichž se nic nešustne a kteří musí při všem být, ačkoli jsou tam plat ní jako pes v kostele. To se mu vymstilo. Najednou – kde se vzali, tu se vzali – u brány stáli dva ušlí poutníci a sháněli nocleh. Lot lačný no vinek vzal oba poutníky do svého domu. Pohostinně jim nabídl krajíc, pak dva, pak bochník chleba a posléze veškerou zásobu, kterou měl ve spižírně. Vida, že
poutníci jsou při chuti, musel chtě ne chtě rozdělat v peci, aby mohl napéci nových pecnů. Podle toho, jak sousta mizela v jejich chlebárnách, seznal to tiž, že má na bytě dva anděly, kteří ho úplně vyjedli.
Na rozdíl od člověka mohou však andělé jíst, co se do nich vejde, aniž musí chodit na tělesnou potřebu. Andělé se živí větším dílem doručovatelstvím. Odtud jejich jméno. Vzniklo z řeckého slova angelos, což značí poslaný. Rádi donášejí vzkazy a zásilky kamkoli a nikdy si nestěžují, že je to daleko. Jedné služce starého Abrahama z Kanaán přinesl anděl spěšninu až na poušť a ani nechtěl spropitné.
KOLEM 10. KVĚTNA 1291 D O STALA PARTA ANDĚLŮ ZVLÁŠTNÍ ZAKÁZKU .
Jakýsi náboženský horlivec, jenž byl pře svědčen, že Kristus a jeho matka někdy žili, našel najednou za dvanáct set let od roku 0,00 domek Kristovy maminky v Nazaretu! Hrom do škopku, to byla náhoda! A že se ten domek za těch dvanáct set let ne rozpadl, když i pevný neudržovaný hrad
je za pár let úplně rozvalinách! A že stál v Nazaretu, který v dobách domnělého Kristova narození ještě vůbec neexisto val, jak dokázali vědci! Tenkrát si však někteří lidé mysleli, že ostatní nebudou nikdy chytřejší, než jsou oni sami, a tak dostali andělé pokyn: sebrat dům a alou s ním pryč! Andělé – jací už jsou – nechodili dlou ho kolem práce jako pes kolem horké kaše. Plivli si do dlaní a bez popruhů –
15
jen tak holýma rukama – p opadli dům a už s ním byli ve vzduchu. To otvíráte papulku, což? A to ještě na střeše toho domku seděla panna Maria a andělé si cestou zpívali – jak se můžete přesvědčit na svatých obrazech! Letěli tedy přes Středozemní moře a Bal kánský poloostrov a teprve u Terstu si odpočinuli. Postavili tu domek na zem, ale protože se hned začali sbíhat čumilo
vé, sebrali za tři a půl roku svůj náklad jako pírko a letěli s ním dál. Postavili ho pak u vsi Lorety v Itálii a ten domek tu stojí dodnes. Dodneška sem také chodí lidé obdivovat ten zasilatelský kousek nebes a dávají spropitné – nikoli andělům, ale kněžím, kteří se tu kolem domku usadili a mají užitek z cizí práce.
Nábožné knihy nás učí, že každý člověk má svého anděla strážného, který dává pozor, aby se jeho svěřenci nic nestalo. Andělé – praví tyto knihy – mají rozum, ale nemají tělo. To těm čistým duchům však nebrání v tom, aby se neprali a nebyli neurvalí. Jak se dovídáme v těchže nábožných spisech, četl si jednou svatý Jeroným nějakou knihu, kterou číst neměl, a načapal ho při tom anděl. Hned mu omlátil knihu o hlavu a vrazil mu záhlavec. To není zrovna hezké chování! Svaté Františce římské rovněž napohlavkoval anděl strážný. Seděla u hostiny, najednou něco mlasklo, paní Františka upadla a omdlela jako špalek. Když ji přivedli k sobě, přiznala se, že ji udeřil anděl strážný. Tak se to dostalo do životopisů svatých, jež to hlásají dodneška. Z toho vidíme, že dokonalé bytosti andělské jsou pěkní rváči – i když na to nemají tělo. Pro tyto schopnosti zaskakují někdy andělé jako pořádková policie. Na našeho prapraprapraprapraprapraprapradědečka Adama a stejněkrátprababičku Evu – když byli ještě mladí – přišel do ráje anděl. Páchali tu totiž nepřístojnosti a nechovali se tak, jak se máme chovat v rezervaci. Vůbec se neohlíželi na tabulky TRHATI OVO CE SE ZAPOVÍDÁ!
a očesali jeden strom s těmi nejpěknějšími jablky.
16
Hospodin dal proto obsadit ráj policejním kordónem. Byli v něm samí lepší andělé – cherubíni – a hlídali vchod, aby Adam s Evou nemohli utéci. Nebyli však ozbrojeni pendreky či pistolemi, nýbrž mávali plamennými meči. Protože však měli zřejmě zvláštní požární výcvik, jak zacházet s otevřeným ohněm v lese, nedošlo v ráji k žádným požárům či škodám. To je asi, jako když se nesmí v lese kouřit, ale hajný si tam fajfku klidně zapálí. Také ví, kudy na to, aby mu neshořel les. Tento policejní zákrok však lidi vystrašil do té míry, že do ráje už pak nepáchla živá noha. Tím zpustl a zarostl tak, že se již ani neví, kde vůbec byl.
Anděly rozdělujeme na dobré a zlé. Jak je to možné? Jak to, že nejsou všichni dobří? Dobré bydlo pálí, svědí a pokouší i tu nejnanicovatější duši. Copak jste nikdy neviděli slamotrusa, jenž byl učiněná lucerna, jen mu dát svíčku do žaludku, a přitom se z rošťáctví opovážit vrazit štulec chlapisku jako zlombidlo? Perou-li se odřinosové, proč by se nemohli prát andělé? Proč by nemohli uspořádat i na nebi rvačku jako v hospodě? Nebesa, dejte mému psacímu stroji sílu, aby vypsal onu pranici ve vší velebnosti a věrně podle nábožných knih!
AŤ JSEM BIT, JEN KDYŽ SE PERU, ZAHŘMĚLO NEBESY a hle, na jedné
straně nebe se již houfují andělé na bí lých oblacích, v druhém koutě oblohy se rotí andělé na oblacích černých. Jedna strana zlobně mává pěstmi – druhá mručí. Podobá se, že mumlá nadávky. Leč každý chumel potřebuje své reky.
17
Vřava vždy dodává odvahu, neboť vřa va skýtá i záštitu: je možno ztratit se v ní jako jehla v kupce sena. I rodí se hrdinové houfu. Tu vystrčí z bílého oblaku hlavu anděl a vyplázne jazyk na černý mrak. Vzápětí však se objevuje v černém mraku hlava černého anděla a křičí… Ne, taková slova zde nemohu uvádět, jaká na sebe křičeli andělé na nebesích. Věc však jde ještě dál. Bílí spílají černým halamů, černí spílají bílým mezulánů. A protože si nadávají dokonalí duchové, jsou i nadávky stále dokonalejší a vytří benější než nadávky lidské. V té chvíli vyběhl před černý mrak jakýsi anděl, jenž se chvástá. Vyhrožuje bílým, že je oškube jako husy – ale bílí andělé se tomu posupně chechtají. To černého anděla popouzí. I obrací se náhle k pro tivníkům zády, předklání se a – strašno na pohled – vysazuje na ně onu část těla, na niž sedáme. To je věru přespříliš! Již slovo stíhá slovo, urážka urážku a rána ránu. Aniž se ví, kdo uhodil první – jak to v pořádných rvačkách bývá – andělé si leží v pačesech, škuba
18
jí se za křídla, rvou se za uši a urputně do sebe bijí, neboť vědí, že jsou nesmr telní a že se nikomu nemůže nic stát. Obloha zaduněla válečným lomozem a blesky píší po obloze vyškubanými brky andělů strašné slovo Vzpoura… Lidič ky, zalézejte pod duchny, je zle, andělé se perou! Proti rebelům se šikují ukázněné anděl ské pluky bílých – vedené archandělem Michaelem. Stojí jako generál a ukazuje rukama, nohama i křídly jako dopravní strážník na křižovatce: Zaútočte zleva! Posily doprava! Podobně si ovšem počíná anděl, jenž se během boje proměnil v draka a vede černé anděly – vzbouřence. A vrtkavé kolo štěstěny se otáčí. Tu pře je straně jedné, tu straně druhé. Tu má vrch strana bílých, tu se vítězství kloní na stranu černých. Všude je spousta peří, jež se snáší i na zem a lidé dole soudí, že se na nebi roz trhla peřina. Oblaka sloužící jako vá lečné vozy poletují sem tam, houstnou či řídnou podle potřeby andělů a najíždějí na protivníka čelem, z boku i zezadu. Ach, dítka nebeská, proč jeden druhé ho chňapáte pod hrdlem, proč si sypete za krk sníh, proč si strkáte za košili ram pouchy, proč si hážete do očí kroupy, proč si lijete déšť do uší a do nosu, proč se mlátíte blesky do palců u nohou? Nebylo přáno draku, aby zvítězil. Za rputilá zášť zatemnila jeho jiskrné oko a zalila ho krví zloby. Černý mrak přetížený bojovníky náhle povolil ve spárách. Již draku propadl
mlhovinou jeden pařát, již se provalil druhý a již – buch bác – letí drak z ob lohy dolů. Marně se ho pokoušeli černí andělé vytáhnout, vytlačit, vysoukat zpátky na oblohu. I jim postupně ujely nohy a jeden každý povstalec spadl na zem.
A ježto vzpurní andělé nevěděli, jak by se dostali zpátky nahoru, zůstali dole a založili si pod zemí peklo. Tím přestali být padlí andělé nebešťa ny a za nějaký čas se jim říkalo už jen pekelníci, ačkoli vlastně pořád patřili do čeledi andělské.
Tento smutný konec andělů by nás možná dojímal, kdybychom nevěděli, že bible, která o něm také píše, není jediná. Podobný příběh je i v bájesloví starých Řeků a je starší než bible. Dětem, jež už před několika tisíci lety nechtěly na kutě, musely stařičké chůvy také vyprávět pohádky. I vyprávěly chůvy v Řecku, jak se jednou – ale to už je dávno pradávno – vzbouřili velikánští obři jménem Titáni proti nejvyššímu bohu, který se v Řecku jmenoval Zeus. Natrhali si obrovské skály, popadli do rukou mohutné pně stromů a zaútočili na horu Olymp, kde podle řeckých představ sídlili bohové. Rozpoutal se urputný boj bohů nových a bohů starých. Noví bohové vyhráli a Titáni byli za trest sraženi do podsvětí – jak se v Řecku jmenovalo peklo. Nedělali tu však čerty a ďábly, protože řecké náboženství takováhle strašidla nepotřebovalo. Nemělo ani anděly. Poslem bohů byl v Řecku bůh Hermes. Měl rovněž křídla – ale jen na patách a za kloboukem – a dělal anděla strážného pocestným, pastevcům, sportovcům, vynálezcům, muzikantům – a zlodějům. Babylóňané si představovali, že mraky nosí okřídlené bytosti – zpola lidé a zpola ptáci. Od nich je poznali Židé a udělali si anděly dvouhlavé. Jedna andělská hlava byla orlí a druhá volská. Křídel pak měl židovský anděl šest. Římskokatolické náboženství si bralo všude a vše, co se mu hodilo. Vzalo si tedy od Řeků i od Židů anděly. Voloorla však předělalo na mládenečka a z okřídleného bůžka, jemuž Řekové říkali Eros a Římané Amor, si udělalo andílka. Ubralo však andělům křídla. Ponechalo jim jen jeden pár – protože s tím se dá při dobré vůli létat taky.
19
Andělů bylo pak vymyšleno velice mnoho. Dvojctihodný Jan Škotus Eriugena si proto předsevzal, že anděly spočítá, aby prospěl nábožné vědě. Byl to filosof devátého věku, jenž byl francouzským králem Karlem Lysým uznán za hodna vyučovat při jeho dvoře. Měl tedy dost času a vypočítal, že je andělů na miliony. Aby se však každý v této hromadě andělů vyznal, rozhodl se svatý otec Řehoř II., že udělá na nebi pořádek. Měl totiž za to, že je bohem na zemi. Rozdělil proto úřady a hodnosti na nebesích a jmenoval anděly do devíti řádů. Prvotřídními se stali andělé serafíni a druhé pořadí získali cherubíni – jak bývají také někdy andělé nazýváni. Představivost s tetkou Pověrčivostí si však lámala dál hlavu, co se stalo s anděly padlými. A vymyslela tuto báji: andělé, kteří spadli do pekel, se stali ďábly neboli čerty; andělé, kteří spadli do skalních propastí rozsedlin, jeskyň a slují, proměnili se v pidimužíky, permoníky a skalní mužíky; ti, kteří zapadli do vod a bažin, se rovněž scvrkli a stali se has trmany neboli vodníky; andělé, kteří se octli v hlubokých lesích, stali se lesními muži a lesními žínkami; a pokud se zřítili na louky do hájů, proměnili prý se v rusalky.
Toť se ví, že to byla smyšlenka a že strašidla vznikla jinak. Ale buď jak buď – tyto strašidelné výtržníky je třeba míti podle oné báje za bratry andělů – nebo obráceně: anděly je nutno považovat za bratry těchto strašidel – i když starodávní bohovědci anděla za strašidlo nepovažovali.
20
b
b
Bazilišek
byla děsivá obluda, jež se naštěstí nevyskytovala za každým rohem. Bazilišek se mohl narodit jen z kohoutího vejce, a to jednou za sedm let. Když se tedy po sedmi letech kohout zmohl na to, že snesl hranaté vejce, a našla se nějaká jedovatá žába, jež byla tak laskava, že vejce vyseděla – narodil se bazilišek. U nás se mu říkalo i ostrovid. Měl na hlavě korunku a na zádech křídla, čtyři kohoutí nohy, hadí ocas a jedovatý pohled. Z oka mu tryskal tak prudký jed, že ovoce padalo ze stromů a hnilo, tráva schla, ptáci padali mrtví ze vzduchu, ba neunikl před ním ani jezdec na nejrychlejším koni. Stačilo jen, aby se na něho bazilišek podíval, a už byl kůň i jezdec bradou vzhůru. Na baziliška platil jen kohout. Když zakokrhal, musel vzít bazilišek do zaječích. Byl však ještě jeden prostředek. Napněte uši, povím vám jej. Třeba se vám hodí, setkáte-li se někde s baziliškem. Kdo chce přemoci baziliška, musí se dát zabalit do otepi slámy a vzít si veliké zrcadlo. Má-li k tomu ještě pro strach uděláno – vzhůru na obludu! Obluda vyleze, zavětří – ale tu spatří v zrcadle, jež nesete, sama sebe. Ježto se nikdy v zrcadle neprohlížela, neví, jak vypadá, a má samu sebe za nějakého netvora, jenž se na ni sápe.
23
Rozzuří se, začne sršet jed. Ten se však odráží od zrcadla, padá na ni a skrápí jí hlavu, hřbet, nohy. To už je na baziliška přespříliš. Soptí hněvem, svíjí se, chňapá po příšeře, kterou vidí v zrcadle – ale chyba lávky. Místo aby zahynula příšera proti němu, hyne bazilišek sám. Neznaje tajemství zrcadla, rozsápe se na kusy a posléze natáhne brka.
O baziliškovi si bájili už staří Řekové a Římané. Od nich se dostal do bible a podle bible si vymýšleli strašpytlové další historky. Že se vám na nějakou uši třesou? Ale kde ji vzít a neukrást? Listoval jsem v mnoha starých knihách a našel jsem jen spis jezovity Jana Štěpána Menochia Užitečné a velice učené kratochvíle, který vyšel v roce 1699 v Augšpurku. Pojednává se v něm sice o baziliškovi velmi obšírně, ale k našemu žalu se dovídáme, že nikdo nikdy živého baziliška neviděl. Mrtvého ano, mrtvého měli i v Německu a apatykář Hieronymus Mercurialis se pyšně všude chlubil, že mu císař Maxmilián ukázal baziliška vycpaného. To byla jistě památka! Srdce se na ni třese jako pes na vřelé kroupy! V Bergamu zase měšťané koupili vycpaného baziliška a pověsili prý ho v zlaté síti do chrámu. Asi proto, aby se jim to dílo nějakého obratného vycpávače nerozpadlo. Přírodopisci mají za to, že předlohou k tomuto strašidlu byla zmije rohatá, jež žije v severní Africe a v krajích Blízkého východu. Je velmi jedovatá, ohavná na pohled a snáší vejce, z nichž se rodí její příšerná mláďata.
24
Toto strašidlo bylo však zřejmě zase předlohou při pojmenování leguánů, kteří žijí v Americe. Vyskytuje se tu bazilišek přílbonosný a bazilišek pruhovaný. Nežerou však lidi, ale hmyz – a kdybyste se náhodou na ně vypravili, nemusíte s sebou vůbec vozit zrcadlo. Každý si jich prý může bez obtíží nachytat, kolik chce. Aspoň Brehmův Život zvířat to tak tvrdí.
25
c
Cvendy
c
Na Železnobrodsku se tak říkalo bludičkám nebo světýlkům, o nichž už byla řeč. Aby však nemusela za touto větou zůstat prázdná stránka – než se představí další strašidlo – doplňme ji jedním příběhem.
ŠEL JEDNOU NĚJAKÝ ČELEDÍN Z BRATŘÍKOVA D O LOUŽNICE .
Stmívalo se už a čeledín se cestou stavěl v hospodě, kde vypil něco na kuráž. „Pěšina vede kolem křovisek a bahnisek, jedna sklenička neuškodí,“ vyprávěl čeledín hospodskému, když pil první a druhou a třetí a čtvrtou … a … a – kte rak by je spočítal, když pověsil v hospodě na hřebík vedle čepice i rozum? Když už byla notná tma, vyvrávoval če ledín před hospodu. Všichni se mu smá li – prý šťastnou cestu – ale čeledín je ujišťoval, že cestu zná a že dobře dojde. Narazil si čepici do očí, ohrnul si límec a vydal se do noci. Kdo ho na druhý den uviděl, z údivu nevycházel. Čeledín byl v obličeji samý šrám – jako by mu čert na nose ořechy tloukl. Sotva se vlekl a když se ho někdo
48
optal, co se mu stalo, jen mávl rukou a usykl: „Ani se neptejte!“ Těm, kteří naléhali, vyprávěl – ale lezlo to z něho jak z koudele smola. „Co vám mám povídat! Cvendy mě pěk ně vyplatily. Že já hlupák na ně volal. Když už jsem byl u těch křovisek blízko vsi, vidím najednou v dálce něco bli kat. Myslím si – to jsou stavení – ale chyba lávky. Cvendy to byly. Skákaly po lukách a já – nevím sám, co mě to napadlo – na ně zavolal: Cvendy, cven dy, zatancujte! Zafičelo to, zasvištělo, cvendy přiská kaly blíž, pak ještě blíž, vyskočily mi na hřbet, srazily mě k zemi a tak dlouho po mně dupaly, až jsem zůstal bez sebe. Když jsem se probral, byly pryč a já se jen s bídou dovlekl domů.“
„To je tak, když někdo nenechá strašidla na pokoji,“ říkali na to strašpytlové a už jim naskakovala husí kůže, když si před stavili, že by se něco takového stalo jim. „Napil se, přebral a spadl u vsi do roští,“ říkali rozumnější. „Tam je cesta, že by si
i střízlivý zuby vytloukl, kdyby je neměl v jedné řadě.“ Nikdo jim však nechtěl dopřát sluchu, ačkoli měli pravdu. Každý raději věřil tlachu o cvendách – neboli svatojan ských muškách.
Nu nic, nic ve zlém, ale věřit, že někoho podupaly svatojanské mušky – to snad byla příliš velká bota na malou nožičku. To snad už mohl ten čeledín rovnou vyprávět, že na něho skočila blecha a zlomila mu nohu.
49
Seznam strašidel a jejich rozvrh hodin strana
Anděl
má nepřetržitou strašidelnou pracovní dobu v zimě, v létě, od rána do večera a od večera do rána. Nikdy nespí a musí být všude
13
Bazilišek
znamená králík, protože jeho název povstal z řeckého slova basileus, což značí král. Ten strašidelný králík, jenž se králíku vůbec nepodobá, sídlí prý v studnách a temných sklepeních a tady straší, když ho někdo objeví
23
Bezhlavá kobyla
strašidlo kusovité jako KOŇSKÁ NOHA a jiná podobná. Strčil jsem tento kousek k BÍLÉMU KONI
Bezhlavý jezdec
straší většinou kolem půlnoci, nejraději v pátek. Pak zaleze a patrně se pokouší nasadit si hlavu pořádně
27
Bílá paní
vylézá obvykle v noci. Jen ve výjimečných případech se ukáže za dne na cimbuří nebo na chodbách
31
Bílý kůň
strašidlo noční, aby mělo pozadí
35
354
Bludičky
straší od jara do podzimu, a to pouze v noci. Když napadne sníh, uloží se k zimnímu spánku a přezimují pod zemí
41
Bludný kořen
straší neustále, protože jen leží a není tedy strašením unaven
45
Cvendy
jiný název pro Bludičky
48
Čarodějnice a černokněžník
se odčarovali k jinému strašidlu. Budete-li pozorně číst a nebudete-li přeskakovat stránky, snadno je vypátráte
Černá paní
toulá se jenom v noci, dokud ji nikdo nevysvobodí
51
Černý muž
přicházel na zavolání kdykoli, ale pak se někam ztratil. Toto záhadné zmizení je však odhaleno na straně
59
Čert
šije lidmi nedává nikomu dobře dělat nikdy nespí žení se, když je špatné počasí kouká některým lidem z očí v poslední době však bývá už jen malován na zeď anebo se objevuje co maškara
61
Dědek
strašidlo v důchodu, jež se už o nic nestará. Viz HOSPODÁŘÍČEK
Diblík
straší pouze v noci, je-li vítr nebo bouře
71
Divoký lovec
viz též DIVÝ MUŽ
77
Divoženky
denní strašidla. Vylézají i vpodvečer, ale brzy zalezou a čekají, až bude bílý den
83
355
Divý muž
Tento divous je takový divoch, že divočí, má-li k tomu diváky. Ježto straší v divočinách, skýtá strašidelné divadlo jen zřídka a sám se nejvíc diví, že nestraší jako divý, ačkoli je divý
89
Domácí oheň
strašidlo krajně neduživé. Protože to pořádně neumí, strašilo zatím jen párkrát
93
Domovníček
straší přes den i v noci v domě či před domem, viz HOSPODÁŘÍČEK
Drak
velice vzácné strašidlo. Každý kus má svůj vlastní rozvrh hodin. Podrobnosti nejlépe zjistíte dotazem u jmenovaného
Duch
straší v noci, protože by ho ve dne nebylo pořádně vidět
101
Dušičky
zastraší si někdy ve dne, chystá-li se k dešti či k bouři. Kdo nemá dobrý sluch, jejich funění ani nepostřehne
111
Ďábel
strašidlo všudypřítomné, neznající odpočinku, nedrží se žádného rozvrhu
115
Elektřina
neboli kulový blesk, jinak též ohnivá koule. Nejlíp uděláte, když se rovnou podíváte do fyziky, kapitola o různých druzích blesků
125
Fext
příbuzný KOSTLIVCE. Jak se státi tímto strašidlem, dočtete se na straně
127
Františkán
dnes již velmi vzácné strašidlo. V rozkvětu svého strašení neuznával žádná pravidla
133
356
95
G
Gde je G? Na straně 139. Račte se tam podívat, možná že se tam najdete i vy!
Had se zlatou korunkou
strašidlo letní. V červnu, červenci a srpnu má pracovní dobu kolem poledního, je-li hodně horko.
Paní Hachla
viz KORDULA
Hastrman
pod-vodný důchodce. Podrobnosti najdete v kapitole VODNÍK. Jeho podobenka bez podpisu je na straně
149
Hejkal
strašidlo noční. Denní službu za něho někdy přebírá s nevšední ochotou DIVÝ MUŽ
151
Hospodáříček
ve dne se vyhřívá na slunci, v noci straší myši, jež loví, k ránu spí
157
Cholera
Straší jen po předběžném oznámení v novinách, že je epidemie. Bojí se však lékařů, takže už léta nevylezla a asi nevyleze
161
Jezinky
strašidla, jež vyhynula v době, kdy její mladší strašidelní příbuzní běhali ještě po světě
169
141
Sklíčen hlubokým žalem oznamuji laskavým čtenářům, že nás navždy opustilo naše drahé strašidlo
Ježibaba
JENÍČEK S MAŘENKOU JI PŘILOŽILI DO KAMEN Rozloučení s tímto strašidlem se koná na stránce truchlící autor
173
357
Klekánice
straší denně od šesti do devíti večer. V neúředních hodinách se na ni neobracejte. Nevyleze
Klekáníček
viz POLEDNÍČEK
Klemprda
straší až na konci se ŽITAVCEM
Koňská noha
zastraší si někdy během dne, nejsou-li rodiče doma. Jinak vytrvale spí na půdě
181
Kordula
straší od března do září v podvečerních hodinách. Jindy se objevuje jedině po zvláštní úmluvě
185
Kostlivec
strašidlo noční, obchází od půlnoci do jedné hodiny s půlnoci. V přesčasech pouze výjimečně – není-li rušeno kohoutím kokrháním
189
Koutníček
Za tímto strašidlem se račte odebrati do postele a ptejte se po POSTELNÍČKOVI
Krakonoš
vede svou strašidelnou živnost pod firmou RÝBRCOUL
Krvavé koleno
krajně nebezpečné strašidlo, objevuje se tam, kde ho nejméně čekáme. V poslední době o něm nemáme zprávy
194
Kudibal
strašidlo podzimní až zimní. Na jaře po oderkách uléhá k letnímu spánku a nabírá dech, aby se ho zima nemusela ptát, co dělal v létě
197
358
175
Lesní panny
strašidla s neomezenou pracovní dobou, kterou obvykle protancují. Kdyby pro vás některá přišla, řekněte, že jste již – bohužel – zadáni jinde a hleďte zmizet. Valčík s nimi je o život. Doklady o tom na straně
201
Lesní muž
nevylézá, pokud v lese někdo nevyvádí. Nezbedům nastavuje kořeny a pařezy, aby si natloukli nos
207
Luciper
slovní hříčka
211
Lucek Luciš Luciáš
jeden čert, viz ZLÝ
Meluzína
straší vytrvale za každého větrného počasí
Mořská panna
viz SIRÉNA
Mniška
strašidlo podobající se MYŠCE
Myška
strašidlo podobající se MNIŠCE
Mužík Mužíček
řádní členové PIDIMUŽSTVA
Můra
strašidlo noční; straší podle jídelního lístku od večeře do půlnoci
215
219
221
359
Nemodlenka
Ohnivý b ýk kohout krocan muž pes sloup sud
nebo také NEMODLILKA, špatně vymyšlené večerní strašidlo. Strašila děti, aby se modlily, takže se měla jmenovat MODLILKA nebo MODLENKA. Pro samé modlení se však nedostala k tomu, aby udělala něco rozumného, a požádala o změnu jména
231
235 noční strašidla – straší se však pouze za teplého počasí, aby nevychladla. Ač jsou žhavá, jejich výhřevnost je nepatrná. OHNIVÝ MUŽ, jenž tancoval na straně 236, mohl mít teplotu nanejvýš 39,6 C
Ochechule
pozor! Asi do XVIII. století strašidlo, nyní pouze urážka na cti!
239
Pidimužstvo
kapesní strašidla, jež se již delší dobu neukazují. Patrně jsou někde zalezlá a čekají, až vyrostou
243
Plivník
bezdětné strašidlo, takže plivátko není jeho dítětem, jak by se mohl domnívat nezkušený. Viz RARÁŠEK
Polednice
strašidlo pracující denně pouze jednu hodinu od 12 do 13 h, což je tak vyčerpá, že musí udělat třiadvacetihodinovou přestávku
257
Poledníček
synáček předchozího strašidla. Třebaže je mladistvý, nestraší o nic déle. Na něm krásně vidíme, jak špatné příklady rodičů kazí dobré mravy dětí
263
Postelníček
strašidlo povaleč. Neopustí postel – proto si může zastrašit, kdy chce, a pak spát dál
267
Pucnoha
byl námi vykázán do společného chlívečku se ŠKRABINOŽKOU
360
Půlnočník
je u POLEDNÍČKA
Prašivec
straší v noci za jasného počasí. Je to létající tryskové strašidlo, takže se rychle objevuje a mizí. Z trysky mu šlehá oheň ze spalovaných strašidelných pohonných látek
269
Rarášek
strašidlo na splátky, které přijímá nejraději v podobě obědů a večeří. Nevybírá si příliš, neofrňuje se nad jídlem, a když se nají, straší ochotně kdykoli – podle potřeby svého živitele
273
Rozobabel
majitel strašidelné živnosti krupařské. Třeba na koleně si natluče kroupy z ledu, nasype si je do pytle, ale pak je nedodává do restaurací, cukráren a závodních jídelen, ale sype je do obilí. S jeho primitivním způsobem výroby se můžete seznámit na straně
277
Rusalka
nedostala název podle Dvořákovy opery Blondýnka, neboť má jméno od přídavného jména rusý, což znamená plavý, zlatovlasý. Podrobnosti o barvení vlasů viz LESNÍ PANNY, jiné podrobnosti pod heslem VODNÍ PANNY
Rýbrcoul
turistický průvodce v Krkonoších – poněkud nespolehlivý. Jako strašidlo však vyniká dobrou přípravou a znamenitým technickým provedením strašení
281
Satan
církevně schválené strašidlo
291
Siréna
viz O CHECHULE
Skalní muž
zneuznané strašidlo. Zatrpkle sedí v skalách a nadává na poměry v strašení
Skřítek p olní lesní pozemní
pididružstva PIDIMUŽSTVA
297
361
Stodolník
úřaduje ve své strašidelné kanceláři, kterou má ve stodole. Se stranami jedná jen po předchozím zavolání, které je spolu s ostatními pokyny na straně
Světlík
šachta v domě, kam lidé háží věci, ač se to nemá. Někde tak říkali jevům ještě strašnějším, jež jsou uvedeny pod heslem BLUDIČKY
Světýlka
viz rovněž BLUDIČKY
Sudičky
rozhodčí ve věcech lidských osudů. Vzaly smutný konec podle zásady: Čím kdo zachází, tím také schází
Šetek
viz ŠOTEK
Šotek
viz RARÁŠEK
Nemyjte se!!!
Ušetříte spoustu času, mýdla a vody
299
303
Pro mládež nejútlejší větší i dospívající
Škrabinožka
Technicky vyzkoušené prostředky, nepoškozující zdraví! Objednávky do domu vyřizuji se vzornou pečlivostí Bližší na str. 307
Trpaslík
nejmenší postava v dějinách, která si nechává stavět sochy, což je na ní nejděsnější
309
Upír
strašidlo na trvalé dovolené
311
362
Větřice
jinak též mamlas zvaný příušnice, bolení zubů a různé otoky
313
Vlkodlak
člověk, jenž si počíná jako vlk. Ojedinělé strašidlo – takže nemá obdoby. Kdo si počíná jako osel, není oslodlak, kdo je buchta, není buchtodlak! Raději si hned přečtěte stránku 317 a další, ať nedojde ke zmatkům.
317
Vodník
někteří pohádkáři by byli rádi předepsali tomuto strašidlu úřední hodiny. Potměšilý vodník však tenhle pracovní poměr nepodepsal, proto pozor na vodu a na stranu
321
Vodní panna
parní žena, straší v noci, když stoupají z vody páry, z nichž má toto strašidlo postavu
335
Zimnice
zzzzzz ttttttohoto sssssstrašidla jjjjjjde ttttttaková zzzzzzzima, žžžžžže nnnnnnemohu zzzzzze ssssssebe ddddddostat sssssslovo aaaaaa jjjjjjdu sssssse oooooohřát
339
Zlý
z tohoto strašidla bylo lidem zase takové horko, že i mně je už tepleji. Zatápí lidem na straně
341
Zmok
toto strašidlo dostalo asi jméno podle toho, že zmoklo, ale neříká se mu ZMOKL podle vzoru čokl, ale ZMOK podle vzoru Řek. Obyvatel Řecka se přece také jmenuje Řek a ne Řekl. Další zajímavosti o něm viz RARÁŠEK
Žitavec
strašidlo, jež lehávalo jako vepř v žitě. Z toho vidíte, že to bylo strašidlo sezónní, strašící asi od května do srpna
Bu-Bu-Bu Bu
343
A UŽ JE KONEC
Bu BUBÁKŮ
Bu
Radovan Krátký: BUBÁCI aneb Malý příro dopis duchů, p ř í z r a k ů a s t r a š i d e l . I l u s t r o v a l M i r o s l a v Vá š a . G r a f i c k y u p r a v i l O l d ř i c h H l a v s a . Vy d a l o n a k l a d a t e l s t v í Vy š e h r a d , s p o l . s r. o . , r o k u 2 0 1 5 j a k o s v o u 1 3 2 1 . p u b l i k a c i . D e t e k t i v n í s t r a š i d l o A d é l a To š o v s k á . O d p o v ě d n á r e d a k t o r k a R a d k a F i a l o v á . Vy d á n í v t é t o ú p r a v ě d r u h é , v e Vy š e h r a d u p r v n í . A A 1 0 , 9 5 . S t r a n 3 6 8 . Vy t i s k l a Tě š í n s k á t i s k á r n a , a . s . D o p o r u č e n á p r o d e j n í c e n a 3 9 8 K č N a k l a d a t e l s t v í Vy š e h r a d , s p o l . s r. o P r a h a 3 , Ví t a N e j e d l é h o 1 5 e-mail:
[email protected] w w w. i v y s e h r a d . c z ISBN 978-80-7429-468-6
