Babylónské zmatení písem v předislámské Střední Asii 1

Kultura psaní v dějinách

Babylónské zmatení písem v předislámské Střední Asii1 Ľubomír Novák

Oblast Střední Asie2 je v současnosti jazykově rozmanitou oblastí – setkáváme se zde ze jména s jazyky turkické jazykové skupiny (uzbečtinou, moderní ujghurštinou, kazaštinou, karakalpačtinou, kyrgyzštinou, turkmenštinou), s řadou íránských jazyků (táǆickou a afghán skou perštinou, jaghnóbštinou, pamírskými jazyky, paštunštinou), ale i s jazyky indoár skými či sinotibetskými aj., významnou roli dnes hraje rovněž ruština. Jazyková situace byla podobně komplikovaná i v dávné minulosti regionu. Nejstarší památky vztahující se ke Střední Asii dokládají, že zde musela existovat celá řada íránských jazyků a dialektů, které jsou lépe dochované v obdobích následujících po změně letopočtu.3 Před rozšířením islámu se však nesetkáváme jen s íránskými jazyky (sogdština, chórezmština, baktričtina, chótanština, tumšučtina, parthština, střední perština aj.), které zde dominovaly právě v předislámském období – nově se objevují jazyky turkické – zejména (stará) ujghurština,4 1

Text vznikl za finanční podpory Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování dlouho dobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace Národní muzeum (DKRVO 2014/20, 00023272).

Jako Střední Asii (angl. Central Asia, něm. Mittelasien) se rozumí oblast historicky označovaná jako Turkestán či Túrán (angl., něm., rus. Turkestan, pers. Tūrān) – tj. zhruba oblast tzv. západního (ruského) Turkestánu (dnešní Táǆikistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Turkmenistán a jižní Kazachstán), vý chodního (čínského) Turkestánu (současný Ujghuristán/Sin‑ťiang na západě Číny) a jižního (afghán ského) Turkestánu (provincie Balch, ǅózǆán, Fárjáb a Sar‑e Pol v Afghánistánu). V současnosti se pod pojmem Střední Asie (rus. Srednjaja Azija) často rozumí postsovětské republiky Táǆikistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán a Turkmenistán, případně i Kazachstán. Označení Střední Asie bývá často používáno v širším smyslu – zahrnuje oblast Turkestánu, Kazach stánu, íránského Chorásánu, severního Pákistánu (Gilgit, Baltistán, Čitrál), Kašmíru, Ladákhu, Tibetu, Altaje, Tuvy, Vnějšího a Vnitřního Mongolska a západních částí historické Číny (provincie Čching‑chaj, západní Sʼ‑čchuan a oblasti Kan‑čou a Su‑čou v provincii Kan‑su). Pro tuto širší a kulturně i jazykově rozmanitou oblast je vhodnější označení Vnitřní či Centrální Asie (angl. Inner Asia, něm. Zentralasien, Innerasien, rus. Centraľnaja Azija). 2

3

K rekonstrukci jazykové situace v Ujghuristánu doby bronzové viz James Patrick MALLORY, Bronze Age Languages of the Tarim Basin, Expedition 52, 2010, č. 3, s. 44−53.

4

V následujícím textu budu používat pojem ujghurština pro označení staroturkického jazyka (severo východní turkický jazyk) středověkého Turkestánu, moderní turkický jazyk Ujghuristánu, který byl

42

VÝVOJ PÍSMA a PÍSEMNÉ KULTURY OD NEJSTARŠÍCH DOB

dále jazyky indoárské (sanskrt a prákrty), tocharské jazyky5 a další (OBR 1). Rozmanitá však byla nejen jazyková situace – Střední Asie byla rovněž místem, kde se k zápisu jed notlivých jazyků používala různá písma. V případě psané kultury je situace ještě složitější nežli v případě jednotlivých jazyků – řada jazyků nepoužívala ke svému zápisu jedinou abecedu, naopak se často setkáváme s texty v jednom jazyce zapsanými různými písmy. Významnou oblastí pro poznání písemné kultury Střední Asie je především oblast Východního Turkestánu – ve zdejších oasách se dochovaly stovky textů v různých jazy cích a písmech, nejde však jen o texty předislámského období, ale i o dokumenty mladší (TAB 1, OBR 3). Mezi nejvýznamnější místa s nálezy těchto dokumentů patří zejména oasy v Tarimské pánvi – Kúčá, Chótan, Qarašahr, dále Turfánská oasa, a Tun‑chuang (antická Throana) v čínské provincii Kan‑su. Otázkou je, proč byla zrovna poměrně nehostinná oblast Tarimské pánve a Turfánské oasy učiněným babylónem jazyků a písem v této části Asie (OBR 3). Odpovědí se nabízí hned několik – tím hlavním důvodem je fakt, že Ta rimem a Turfánem prochází Hedvábná stezka (OBR 2); dalším důvodem je pak místní suché klima, díky němuž se dodnes dochovaly předměty z organických materiálů. Třetím důvodem, který však souvisí s existencí Hedvábné stezky, je šíření buddhismu z Indického subkontinentu přes Gandháru (tj. dnešní SZ Pákistán) a Baktrii (tj. dnešní S Afghánistán a J Tádžikistán) a Sogdianu (tj. dnešní SZ Táǆikistán a SV Uzbekistán) přes Východní Turkestán dále do Číny. Tak jako je rozmanitý svět turkestánských jazyků a písem, je podobně pestré i žánrové zastoupení dochovaných textů. Kromě náboženské literatury (překlady buddhistických, manichejských a křesťanských textů, zlomky textů zoroastrických aj.) spolu s texty mytho logického ražení (pohádky, bajky apod.) se setkáváme s řadou sekulárních dokumentů – s osobními dopisy, smlouvami, záznamy hospodářského charakteru, úředními dokumen ty, propustkami a celou řadou dalších. Žánrová pestrost je zřejmě jedním z vodítek, které může napomoci pochopit, proč se jeden jazyk mnohdy zapisoval různým písmem. Tento fakt je způsoben zejména náboženskou rozmanitostí v celém regionu – křesťanské texty byly běžně zapisovány syrskou (nestoriánskou) variantou aramejské abecedy, texty mani chejské jsou pak nejčastěji zapisovány manichejským písmem.6 V případě buddhismu byla

ještě v 19. stol. anglicky znám jako Eastern Turkī, budu označovat moderní/nová ujghurština (spolu s uzbečtinou představitel karlucké turkičtiny). 5

To jest tocharština A (turfánština/agniština), tocharština B (kúčánština) a fragmentárně doložená to charština C (krórajnština).

6

Autorem manichejské abecedy měl být sám zakladatel manicheismu prorok Mání (c. 216–274). Mání, sám nejspíš mluvčí některého ze západoíránských jazyků, vytvořil tuto abecedu na základě palmýrské abecedy (tedy palmýrské varianty aramejského písma), samo manichejské písmo však vykazuje silný vliv sogdské a pahlavské abecedy.

43


OBR 1. Jazyková situace v předislámské Střední Asii (íránské jazyky, indoárské jazyky, turkické jazyky, sinotibetské jazyky).

situace poněkud komplikovanější – některé jazyky používaly pro zápis buddhistických textů svá vlastní písma (sogdština, čínština, tibetština), řada jazyků pak používala písma indického typu (především písmo bráhmí a jeho varianty – toto platí především pro jazyky indoárské, dále pro tocharštinu a pro jazyky Saků – chótanštinu a tumšučtinu). S poněkud odlišnou situací se setkáváme v případě ujghurštiny (a spolu s ní s dalšími variantami starých turkických jazyků a dialektů) – Turkiti vytvořili vlastní písmo (tzv. turkické runy či orchonské písmo), kromě něj však používali i celou řadu dalších písem – sogdskou abecedu (kterou následně zjednodušili v tzv. ujghurské písmo7), písmo bráhmí a později i arabskou abecedu; kromě uvedených grafických systémů se však setkáváme i se zápisy v dalších písmech. Počátky písemné kultury ve Střední Asii lze velmi hrubě datovat do achaimenovského ob dobí, kdy byly Parthie, Sogdiana, Baktrie a Chórasmie satrapiemi Perské říše. Achaimenovští úředníci používali při správě čtyři úřední jazyky – starou perštinu, babylónštinu, elamštinu a aramejštinu. První tři jmenované jazyky se psaly klínovým písmem na hliněné destičky, aramejština se však dala psát i perem na papyrus či jiný materiál. Tzv. říšská aramejština se jako oficiální jazyk dostala i do východních satrapií říše.8 Aramejská abeceda se uchytila 7

Viz Nicolas SIMS‑WILLIAMS, The Sogdian Sound-system and the Origins of the Uyghur Script, Journal Asiatique 269, 1981, s. 347−360.

8

Zřejmě nejstarší písemnou památkou ve Střední Asii je doposud nerozluštěný text na stříbrné misce nalezené ve skythské hrobce v kazašském Jesiku (rus. Issyk) z konce šestého / počátku pátého stole tí př. n. l. První texty v íránském jazyce psané aramejským písmem známe z Arsakovského období (210 př. n. l. – 224 n. l.) – z této doby pochází parthské památky psané místní adaptací aramejské abecedy.

44


OBR 2. Trasa Hedvábné stezky. Daniel C. WAUGH, The Silk Roads in History, Expedition 52, 2010, č. 3, s. 12.

v Chórasmii, Sogdianě a Parthii, každý z jazyků si postupně toto písmo upravil pro své potřeby. V Baktrii však doklady použití aramejské abecedy nemáme, baktričtina zde byla zapisována řeckou alfabetou, která byla navíc rozšířena o písmeno ϸ /š/. Na rozdíl od Sog diany a Parthie zanechala v Baktrii seleukovská „řecká“ administrativa silnější otisk nežli předchozí „aramejská“ správa Achaimenovců. I přes to, že význam aramejštiny jako úředního jazyka po pádu Achaimenovské říše upadl, zůstává aramejský vliv stále patrný. V parthských, středoperských a sogdských tex tech se často setkáváme s tzv. arameogramy, tj. slovy, která byla zapsána aramejsky, ale četla se „íránsky“. Zejména členy, předložky a částice byly psány pomocí arameogramů (např. sogdský určitý člen əxō byl psán ZK,9 v ženském rodě əxā – ZKh), setkáváme se ale i s arameogramy pro substantiva (arameogram BRḤ či BRY „syn“ = středoperské pus, parth ské puhr či sogdské pɨ ̣ē) či slovesa (např. středoperské stānēδ „on bere“ arameogramem YNSBWNyt s připojením osobní koncovky ‑yt, sogdské sloveso wēn‑ „vidět“ se psalo ara meogramem ḤZYH). Parthština a sogdština používaly jen omezený počet arameogramů, střední perština jich měla celou řadu – mluvčí střední perštiny arameogramy nazývali

Ještě starší by měly být Aśókovské tzv. arameoíránské texty ze třetího století př. n. l. – aramejské texty s řadou íránských výpůjček a íránskou syntaxí (v tomto případě se soudí, že jde o pokus o zápis lokál ního východoíránského jazyka s použitím arameogramů), viz Yutaka YOSHIDA, When Did Sogdians Begin to Write Vertically?, Tokyo University Linguistic Papers 33, 2013, s. 377. 9

Arameogramy se přepisují velkými písmeny.

45


OBR 3. Nálezy textů z Ujghuristánu podle jednotlivých jazyků. TURFAN STUDIES, Berlin 2007, s. 2021.

(h)uzwārišn (v moderní perštině hozvāreš); dochovala se rovněž celá řada „aramejsko“středoperských slovníků. Ze třetího století př. n. l. známe Aśókovské aramejské texty, o kterých se soudí, že jde o zápis íránského jazyka pomocí arameogramů jen s občasným použitím íránských slov, např. mˀh „měsíc“ či shyty „je řečeno“ apod.10 Zajímavým dokladem o sogdském písmu i literatuře je zpráva čínského buddhistické ho mnicha a cestovatele Süan‑canga, který ve druhé čtvrtině sedmého století cestoval z čínského Čchang‑anu přes Ujghuristán/Sin‑ťiang, Sogdianu a Baktrii do Indie a zpět. Ve svém cestopise Ta Tchang Si‑jü‑ťi zaznamenává různé události ze svých cest, důležitým pramenem jsou pak drobné poznámky týkající se zvyků či jazyků navštívených území. K Sogdianě uvádí mimo jiné následující: „Území, které se táhne od tohoto města [Báluka, Váluka, Bháruka/Pa‑lu‑ťia11] až k zemi Kasanna [Ťie‑šuang‑na], a tamnímu lidu se říká Su‑li [Sogdové]. Rovněž tak se říká i jejich jazyku a písmu. Jejich písmo se v počátcích

10

Nicolas SIMS‑WILLIAMS, Eastern Middle Iranian, Compendium Linguarum Iranicarum, Wiesbaden, 1989, s. 165.

11

Dnešní Áqsú (čín. A‑kche‑su) v Ujghuristánu.

46

řečtina

Jazyk

chótanština

tumšučtina ○ ×

○ ○

× × ×

prákrty

○

× × ○ ○

×

×

○

× ×

× ○ ×

×

×

○ × × × ×

chitanština ×

×

○

○

○ ○ ○

×

tangutština × ○

○

○ ○

× ×

○

○

×

×

×

×

× ×

*

Podle TURFAN STUDIES, Berlin 2007, s. 9, upraveno.

TAB 1. Jazyky a písma na Hedvábné stezce podle nálezů textů ze Střední Asie (zvýraznění ukazuje primární písmo používané pro zápis daného jazyka; × ozna čuje běžnější používání daného písma; ○ označuje marginální užití písma pro daný jazyk). Tabulka ukazuje i písma vzniklá po rozšíření islámu ve Střední Asii.1

×

○

○

tocharština A

○

○

×

○ ○

sanskrt

○

× × ○

tocharština B

× × ○

○

tibetština

×

sogdština ○

neznámý

×

chórezmština

○

baktričtina

○

parthština ×

střed. perština

×

nová perština ○

syrština

× ×

ujghurština ×

mongolština

× ×

čínština

×

hebrejština

○

arabština

Písmo arabské hebrejské aramejské syrské manichejské pahlavské sogdské ujghurské mongolské řecké baktrické kharóšṭhí bráhmí indická písma tibetské ʼphags-pa orchonské čínské tangutské chitanské neznámé


47


skládalo jen z několika málo písmen, původně snad jen z třiceti12 či o něco málo více, avšak jejich kombinací vznikly nové a další tvary, které pak vytvořily neobyčejně bohatý slovník. Mají také nějaké historické knihy a jiné záznamy, jež čtou odshora dolů.“13 Tento Süan‑cangův záznam má velkou vypovídají hodnotu – dozvídáme se o způsobu psaní sogdských textů, kdy se sogdské písemnosti již v polovině sedmého století psaly odshora dolů podobně jako čínština,14 tento fakt může svědčit i o převzetí či inspiraci „knižní“ kultury právě z Číny.15 Kromě zmínek o sogdštině známe i Süan‑cangovy zmínky o baktrické abecedě: „Co se jejich jazyka [baktričtiny – jazyka Tocharistánu/Tu‑chuo‑luo] týče, odlišuje se poněkud od jazyka okolních zemí. Jejich abecedu tvoří dvacet pět základních písmen, která se navzájem všelijak kombinují, čímž vznikají nová slova, schopná označit všechny věci. Řádky v textu píší vodorovně a čtou zleva doprava. Jejich písemnictví se postupně velice rozrostlo a dnes už převyšuje písemnictví Suliských.“16 Za lingvistický i kulturní fenomén předislámského Turkestánu můžeme považovat sogdský jazyk – tento východoíránský jazyk středoasijských Skythů sloužil jako lingua franca Hedvábné stezky mezi Samarkandem a Tun‑chuangem. Sogdština si na základě ara mejské abecedy vytvořila vlastní písmo – nejstarší přímo datovatelné sogdské památky pocházejí z období let 312−314 (tzv. Staré dopisy nalezené v Tun‑chuangu).17 Sogdská

12

Rukopis A uvádí 20 písmen, rukopis B písmen 30 (Thomas WATTERS, On Yuan Chwangʼs travels in India 629645 A. D., London 1904, s. 71).

13

SÜAN‑CANG, Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchangů, Praha 2002, s. 26.

14

Stejným způsobem, tj. odshora dolů a zleva doprava, se píše i mongolština v mongolském písmu, které je skrze ujghurskou abecedu odvozené právě z písma sogdského.

15

Počátky sogdské knižní kultury však mají kořeny na Indickém subkontinentu – sogdské slovo pro knihu či svazek listů – pwst(ˀ)k, pwst(ˀ)y – nejspíš pochází ze sanskrtského pustakaḥ.

16

SÜAN‑CANG, Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchangů, s. 31.

17

Kromě textů tzv. Starých dopisů známe ještě starší sogdské písemné památky, ty však můžeme dato vat jen velmi hrubě – snad nejstarší doklady sogdštiny pocházejí z druhého století př. n. l. z legend na mincích (viz Michael ALRAM, Nomina Propria Iranica in Nummis. Materialgrundlagen zu den iranischen Personennamen auf antiken Münzen, Wien 1986, s. 271−290), dále pak dvě osobní jména z keramických nádob z prvního století př. n. l. z hradiště Qalʽa‑ji Afrásijáb u Samarkandu (Frantz GRENET, La plus ancienne inscription sogdienne, in: Matteo Compareti − Paola Raffetta − Gianrober to Scarcia (edd.), Ērān ud Anērān: Studies presented to Boris Ilich Marshak on the Occasion of His 70th Birthday, Venice 2006), texty z druhého až počátku třetího století z kazašského Kültöbe (Nicolas SIMS‑WILLIAMS – Frantz GRENET, The Sogdian Inscription of Kultobe, Shygys 1, 2006, s. 95−111; Frantz GRENET – Nicolas SIMS‑WILLIAMS – Aleksandr PODUSHKIN, Les plus anciens monuments de la langue sogdienne: les inscriptions de Kultobe au Kazakhstan, Comptes rendus des séances de lʼAcadémie des Inscriptions et Belles-Lettres, 151e année, N. 2, 2007, s. 1005−1034), a graffiti z oblasti Horního Indu (lokality Čalás a Šaṭijál) z období třetího až šestého století (Nicolas SIMS‑WILLIAMS, Sogdian and Other Iranian Inscriptions of the Upper Indus I a II, London 1989 a 1992; TÝŽ, The Iranian inscriptions of Shatial, Indologica Taurinensia 23−24, 1997−1998, s. 523−541).

48


dālaϑ hē wāw

yōδ kāf

baktrická abeceda

čtení

ä a uo üö iïė

e a uo üö i

α

ā̆ ə

vf

(v)

ϐ

β (b)

γ

q

γ

γ (g)

f/β̣ γ

f γ x (h)

ī̆ ē̆ ə ɨ̄̆ ē̆ ā̆ βf

bβ

b β/b̈

b β

g

gγ

g γ

g γ

d

dδ

d

d

{20}

h

ha

h

h

‑h

Ø ā̆

Øäa

(h)

w

wūō

w w(y)

w ū̆ ō̆ üö

w w(y)**

w ū̆ ō̆

uo üö

uo üö

z

z

z

zž

z

ǰ

ž

ž žǰ ź Ø

ẓ z̤

zž zž

ž

x ẍ**

x (h) x

x q

y

y ī̆ ē̆ ə ɨ̄̆

y i ï ė

k

kg

kg

z

zayn

ṭēϑ

ā̆ ə ɨ̄̆ (ˀ) ā ū̆ ō̆

ˀ (ˀ)ˀ (ˀ)w (ˀ)w(y)** (ˀ)y ‑(ˀ)k ‑(ˀ)kh β

b

z

ḥēϑ

mongolské čtení

gāmal

ujghurské čtení

bēϑ

ā̆ ə ɨ (ˀ) ā ū̆ ō̆ üö ī̆ ē̆ ə ɨ̄̆ ï

sogdské čtení

ˀālaf

ˀ (ˀ)ˀ (ˀ)w (ˀ)w(y) (ˀ)y

sogdská / ujghurská / mongolská abeceda

ˀ ā̆ ē̆

čtení

čtení

ˀ

manichejská abeceda

aramejská abeceda

orthografie působí velmi archaicky. Pravopisný systém sogdštiny odráží zápis inspirovaný pravopisem aramejským – srovnáním památek v sogdském písmu (tj. texty ze Sogdiany a dalších oblastí či z buddhistických textů) s památkami manichejskými a křesťanskými můžeme vidět na jedné straně pravopisně archaickou podobu jazyka, na druhé straně pak zápis, který reálněji odráží soudobou podobu jazyka. Sogdské památky nacházíme na řadě míst Vnitřní Asie – v dnešním Táǆikistánu, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu, jihovýchodním Kazachstánu, Ujghuristánu, Číně, západním Mongolsku či v severním Pákistánu.

ḥ

ḥ *[χ]

j ź* ‑ẖ

ṭ y

ṭ yīē

ṯ y

t y ī̆ ē̆ ə ɨ̄̆ ï

k

kx

k x/k̇ k̈**

k x q

γ y i kg

γγ ng δ δ (d) δδ d Δ d ε eə ει ī (ϛ) {9} υ ζ

h zž ʣź

η

ē

ηι θ ι

ē̆i̯ ϑ ī̆ y

κ

k

49


lāmaδ mīm nūn semkaϑ ˁē pē ṣāδē qōf rēš

šīn tāw

l

l

δ ϑ/δδ l m n nng s

δϑ ϑ l mṁ nṁ ŋ(g) ṁg s

m n

m n

s

s

ˁ

ˁ

ˁ(y) ˁ¨

ɨ̄̆ ə ē̆ ī̆ ï ˁ

p

pf

p f/ṗ

ṣ q

ṣ *[ʦˤ] q

r

š t

δ

δϑl

δ

td

λ

l

m n nk** s s̤ **

mṁ nṁ (ṁg) s

m n ng s š

m n ng s š

μ ν

m n

ξ

ks

ο

ū̆ w ə

p f

p p̈

pbf f

pb

b

ου π

ū uh p

č (ʦ) k x q rṙ

c {100}

č ǰ (ʦ)

čǰ

p č

r

c q q̇ ** q̈ ** r

r l/ṛ

rṙl l

r l

r l

ϱ

r

š

š

š

š

š

s

s

ϲ

ś*

ś

sʦ ś

t

t

š̤ ** t

td

š td

š td

τ φ χ ψ ω

t f x ps ō

tϑ

ϸ š (ϙ) {90}

TAB 2. Aramejská abeceda a písma z ní odvozená (* baktrické písmeno, ** ujghurské písmeno)18 a řecko -baktrické písmo. Viz OBR 6, 7 a 8.

Zmínky o sogdské a baktrické abecedě z pohledu Číňana jsou zajímavé zejména z toho důvodu, že se Süan‑cang setkal s odlišným způsobem zápisu, než je ten čínský. Čínština pro zápis potřebovala tisíce znaků, íránské jazyky však využívaly (lépe řečeno převzaly) ve srovnání s čínštinou mnohem úspornější systém písma – jak je patrné i ze Süan‑can gova svědectví. V případě baktričtiny dostáváme i přesné informace o jejich abecedě a způsobu psaní – psaní zleva doprava na vodorovných řádcích abecedou čítající 25 pís men přesně odráží i naši znalost baktričtiny, které používala základních 24 písmen řecké abecedy a navíc „baktrické“ písmeno pro označení hlásky š (nejsou však zahrnuta písmena digamma a koppa používané pouze jako číslovky).

18

50

V případě mongolské varianty ujghurské abecedy jsou zde uvedena písmena používaná pro mongol štinu samotnou, vynechána jsou písmena pro přepis sanskrtu a tibetštiny.


OBR 4. Zápis sanskrtu sogdským písmem.19 [53] srβn tˀnˀn trm tˀnˀn cynˀty srβn rtym trm rtym cynˀty sarvaṁ dānaṁ dharmadhānaṁ jināti | sarvaṁ ratiṁ dharmaratiṁ jināti [54] srβn prˀn kšˀnty prˀn cynˀty trˀyšnˀ kšˀˀy20 srβ swkk cynˀty sarvaṁ balaṁ kṣāntibalaṁ jināti | tr̥ṣṇākṣayaḥ sarvasukha jināti „Největší z darů je dar zákona; největší potěšení je radost v zákoně; největší předností je síla trpělivosti; největší štěstí je zničení touhy.“21 192021

V případě abecedy sogdské je situace složitější – jak jsem uvedl výše, sogdština „běžně“ používala tři abecedy – sogdskou, manichejskou a syrskou (přičemž syrskou abecedu lze vyloučit, jelikož ta byla psána zprava doleva v horizontálních řádcích).22 V úvahu tedy připadá abeceda manichejská a/nebo sogdská. Podle abecedních zápisů má sogdská abece da 23 písmen (tj. 22 písmen „aramejské“ abecedy a na konci abecedy zopakované písmeno lāmaδ, které ve své původní pozici označuje hlásku δ či ϑ, na konci abecedy pak označuje hlásku l).23 Kromě základních písmen sogdské abecedy existují ještě další tři písmena, která jsou odvozena od původního znaku přidáním tečky napravo do písmene (při vertikál ním čtení; při horisontálním čtení pod písmenem) – celkově bychom se dostali na počet 26 písmen. Navíc ještě čtyři znaky slouží pro označení číslovek – dostáváme se tedy na Süan‑cangův (rukopis B) počet 30 znaků. Manichejská abeceda má 25 základních písmen a navíc pět písmen s diakritickými značkami a pět značek pro číslovky – dohromady tedy 30 písmen, spolu s číslovkami pak 35 znaků. V případě Süan‑cangovy poznámky o písmu Sogdů můžeme předpokládat, že zmiňuje vlastní sogdskou abecedu, nikoliv písmo man ichejské – Sogdové pro zápis svého jazyka běžně používali jejich vlastního písma, manichejská a syrská abeceda sloužila pro zápis textů manichejského respektive křesťanského charak teru. V případě počtu 20 grafémů podle rukopisu A lze předpokládat, že Süan‑cang popi suje přímo sogdskou abecedu, tak, jak byla používána (tj. ne celou znakovou sadu, tak, jak

19

Bibliothèque Nationale de France, Pelliot chinois n° 3520, řádky 53−54 (online). Dostupné z URL: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/btv1b8305780t/f2.image.r=pelliot+3520.langEN [cit. 12. 9. 2012].

20

Písařská chyba místo trˀyšnˀ *kšˀyˀ /trišnākšāyā/? – zápis navíc dokládá výslovnost sanskrtského slabi kotvorného r̥ jako /ri/.

21

Udánavarga 26:33; Robert GAUTHIOT, De lʼalphabet sogdien, Journal Asiatique 17, 1911, s. 94.

22

Podle památek z oblasti Horního Indu lze předpokládat, že Sogdové začali psát vertikálně někdy v první polovině pátého století; Y. YOSHIDA, When Did Sogdians Begin to Write Vertically?, s. 383.

23

Vladimir Aronovič LIVŠIC, Sogdijskaja èpigrafika Srednej Aziji i Semirečʼja, Sankt Peterburg 2008, s. 305.

51


OBR 5. Zápis čínštiny sogdskym písmem.24 德山無極 [6] tˀk šˀn βw kyk *tək *ṣăn *mi̯ u *gʼi̯ ək (čínsky) dé shān wú jí (kantonsky) dàk sàan mȍu gī̄k 照法界 25 [7] β cyw βˀp xˀy *tśi̯ äu *pi̯ wɐp *kăi (čínsky) zhào fǎ jiè (kantonsky) jīu fāat gāai

願 ḳwyn *ngi̯ wɐn yuàn yū̄en 體滿 ty mˀn *tʼiei *muân tǐ mǎn tái műn

海 xˀy *xậi hǎi hói 虛 kw *xi̯ wo xū hèui

無 … βw … *mi̯ u … wú … mȍu … 空 … ẍwnk … *kʼung … kōng … hùng …26, 27

24252627

byla převzata z abecedy aramejské) – z 22 aramejských písmen nebyla používána písmena dālaϑ, ṭēϑ, ˁē a qōf28; navíc je ale třeba přidat číslice 20 a 100, které byly abecedně řazeny na místě písmen dālaϑ a qōf; tj. celkem 20 grafémů zmiňovaných Süan‑cangem. Fenomén sogdštiny a sogdského písma v kontextu Hedvábné stezky je zajímavý i z ji ného pohledu – sogdské písmo se úspěšně rozšířilo po Střední Asii – jak jsem uvedl výše, sogd skou abecedu převzali a upravili mluvčí ujghurštiny,29 od Ujghurů se počátkem 13. století dostala do Mongolska, kde byla opět mírně změněna. Tato tzv. tradiční mongolská abeceda sloužila primárně pro zápis klasické mongolštiny (a spolu s ní i sanskrtu a tibetštiny), užívá se 24

Depositum der Berlin-Brandenburgischen Akademie der Wissenschaften in der Staatsbibliothek zu Berlin – Preußischer Kulturbesitz Orientabteilung. Turfanforschung, Digitales Turfan-Archiv, Mainz -Signaturen, Mainz 624 (T II D.), řádky 6−7 (online). Dostupné z URL: http://turfan.bbaw.de/dta/ mainz/images/mainz0624_seite2.jpg [cit. 16. 1. 2015].

25

Písař původně začal psát slovo βˀp (*pi̯wɐp), ale pak si uvědomil, že před něj zapomněl napsat cyw (*tśi̯äu) – začátek slova βˀp však zůstal v textu nepřeškrtnutý (Jutaka JOŠIDA, Sogudo moǆi de hjóki sa re ta kanǆi on, Tóhógakuhó 66, 1994, s. 358).

26

J. JOŠIDA, Sogudo moǆi de hjóki sa re ta kanǆi on, s. 361, 283−280.

27

Za pomoc při čtení Jošidova textu děkuji Bc. Janu Židkovi.

28

Písmena dālaϑ a ˁē splynula s písmenem rēš.

29

Podle Jutaky Jošidy lze předpokládat, že impulsem pro ujghurskou adaptaci sogdské abecedy byly smíšené turkicko‑sogdské komunity – Sogdové žijící v oblasti dnešního Kyrgyzstánu začali svým pís mem zapisovat i ujghurštinu a tento způsob psaní se později prosadil i mezi samotnými Ujghury; viz Y. YOSHIDA, When Did Sogdians Begin to Write Vertically?, s. 376.

52


však dodnes k zápisu mongolštiny a kalmyčtiny ve Vnitřním Mongolsku, dále manǆušti ny a evenkštiny; v době nedávno minulé pak sloužila k zápisu jazyků jako je ojratština, burjatština aj. Sogdská abeceda sice primárně sloužila pro zápis sogdštiny, ale setkáváme se i se zápisem sanskrtu, čínštiny a řady dalších jazyků. Srovnáním sogdské orthografie se přepisem sanskrtu či čínštiny můžeme dojít k zajímavým výsledkům – zejména sanskrt nám může napomoci k pochopení fungování sogdské orthografie (OBR 4), v případě čínštiny se pak můžeme dozvědět něco o podobě středověké čínštiny (samozřejmě v rámci limitů, které umožňuje zápis v písmu, jež nemá samostatné grafémy pro vokály; OBR 5). Sogdská abeceda hrála významnou roli na Hedvábné stezce, nelze se však nezmínit o druhém úspěšném písmu používaném ve Východním Turkestánu – bráhmí. Podobně jako sogdská abeceda i bráhmí odvozuje svůj původ od aramejské abecedy, v tomto případě je však vývoj složitější a komplexnější – bráhmí (podobně jako i blízce příbuzné písmo kharóšṭhí) je tzv. abugida, tj. slabičné písmo, kdy je ke každému konsonantu v základním čtení písmena přidán vokál a /ə/ či /ɐ/. Písmo bráhmí pochází z Indického subkonti nentu, do Východního Turkestánu se rozšířilo spolu s buddhismem – primárně sloužilo k zápisu sanskrtu a prákrtů. Sakové,30 Tochaři a Ujghurové převzali tzv. guptovskou variantu bráhmí, kterou postupně upravili na dvě navzájem podobné variety – severoturkestánské bráhmí sloužilo především k záznamu tocharských jazyků, tumšučtiny a ujghurštiny, ji hoturkestánská varianta se užívala především pro zápis chótanštiny. Turkestánské bráhmí se od jeho indického originálu nelišilo jen rozdílnými tvary písmen, písmo bylo rovněž rozšířeno o nové grafémy, které lépe representovaly hláskový systém tamních jazyků. Tyto nové grafémy se označují jako Fremdzeichen (tj. cizí značky), užití Fremdzeichen se však v jednotlivých variantách liší. Jihoturkestánské bráhmí používá pouze tři nová písmena – ä /ɨ/, ei a rra (a navíc i háček – diakritické znaménko označující již nevyslovovanou hlásku), pro ostatní hlásky neznámé pro indoárské jazyky používá spřežky (např. ys /z/, tc /ʦ/, js /ʣ/ atd.). Severoturkestánské bráhmí naopak nezná spřežky a užívá celou řadu Fremdzeichen – ä /ɨ/, ḵa, ṯa, ṉa, p̠ a, m̠a, ṟa, ḻa, wa/v̠ a, ś̠ a, ṣ̠ a a s̠ a používané v tocharštině; ujghurština a tumšučtina mají navíc ještě qa/k̄a, γa, δa/ḏa, ǳa, źa, za a χša. Bráhmí přestává být používáno počátkem islámského období, pouze v Tibetu vytvořili z jiné va rianty guptovského bráhmí vlastní abecedu. Pro srovnání tocharské a chótanské varianty turkestánského bráhmí viz OBR 9. Hedvábná stezka je sama o sobě výrazným historickým fenoménem rozvoje kultury a obchodu nejen ve Vnitřní Asii. Díky podmínkám příznivým pro dochování archeo logických nálezů z organických materiálů se zachovala celá řada textů v různých jazycích 30

Případně Śakové – mluvčí íránské chótanštiny, tumšučtiny a dalších příbuzných dialektů jako je kanǆač tina, krórajnská sačtina apod.

53


OBR 6. Říšská aramejská abeceda.

OBR 7. Sogdská abeceda.

OBR 8. Manichejská abeceda.

a písmech – tyto texty svědčí o jazykové pestrosti Turkestánu zejména v období před pří chodem islámu. Ještě zajímavější je pak otázka grafického záznamu jednotlivých jazyků – většina lokálních jazyků Turkestánu používala ke svému zápisu více než jednu abecedu. Tento fakt byl dán zejména náboženskou roztříštěností celé oblasti – křesťané a mani chejci s sebou přinesli i svá písma (syrskou respektive manichejskou abecedu), v případě buddhismu však byla situace složitější – v návaznosti na indickou tradici a roli sanskrtu a prákrtů byly užívány abecedy indického původu (zejména pak písmo bráhmí), v Turkes tánu se však prosadila i sogdská abeceda, kterou používali nejen samotní Sogdové, ale i Ujghuři. Právě sogdština zaujímá na Hedvábné stezce významné místo – nebyla totiž 54


OBR 9. Tocharská a chótanská varianta písma bráhmí (Fremdzeichen jsou označeny šedým obdélníkem). Online, dostupné z URL: http://www.vgfun.net/lee/langpage/scripts/other/toch-khot-table.png [cit. 20. 1. 2015], upraveno.

jen jazykem království Sogdiany, ale sloužila jako lingua franca na Hedvábné stezce mezi Tun‑chuangem a Mervem. Ačkoliv sogdština na počátku islámského období začala postupně ztrácet svůj význam, až zanikla někdy v 11. století, přesto je její vliv na his torii Vnitřní Asie patrný dodnes – sogdské písmo se rozšířilo do oblasti mongolských stepí, kde je prakticky užíváno dodnes; sogdská toponyma se udržela v severozápadním 55


Táǆikistánu v provincii Sughd, která odvozuje své jméno právě od teritoria Sogdiany,31 podobně i v Uzbekistánu v okolí měst Samarkand a Buchára; na trase Hedvábné stezky v oblasti Sedmiříčí v Kyrgyzstánu a východním Kazachstánu máme rovněž dochovánu řadu sogdských toponym (Sedmiříčí, zejména Tarázské údolí, představuje oblast, kde se sogdština udržela poměrně dlouho po pádu Sogdiany). Dějiny středoasijských jazyků sice nejsou jen dějinami sogdštiny, na druhou stranu sogdština patřila k těm významnějším dialektům Hedvábné stezky. Jazyková rozmanitost a pestrost různých „středoasijských“ písem ukazuje dějiny Turkestánu v jiném světle. Právě příchodem islámu se tato diversifi kace začíná postupně měnit ve prospěch jediného písma – arabského; podle pramenů rovněž dochází ke změně primárních jazyků v oblasti – sogdština postupně ustupuje tlaku perštiny a turkičtiny. Objevuje se nová lingua franca – perština, která si svou posici udržela až do konce 19. stol., kdy byla nahrazena ruštinou.

Babylonian confusion of script in Pre-Islamic Central Asia Central Asian Turkestan is a linguistically varied region – variety of languages is not only a contemporary phenomenon; the complicated linguistic situation was present already in the Pre-Islamic period, especially in the Turfan Oasis and the Tarim Basin in Chinese Turkestan (Xinjiang). History of Central Asia is closely related to the Silk Road which led from China via Xinjiang to Samarkand, centre of Sogdiana and further to Persia and Europe. We could meet many languages and dialects on the Silk Road such as Iranian, Turkic, Indo-Aryan, Sino-Tibetan and other languages; in these languages were recorded many texts of three different religions – Buddhism, Manichaeism and Christianity. A wide variety of script relates to the written culture used in the given area. Manichaeism and Christia nity brought their own alphabet (Manichaean and Syriac). Similarly, Buddhism together with Sanskrit literature had a special script – Brahmi, which is not the only graphic system of Buddhist literary records. Brahmi was adopted by Tocharian speakers and Iranian Saka tribes and partially by ancient Uyghurs. The second script used for Buddhist records was the Sogdian alphabet – a variant of the Aramaic alphabet created primarily for the Sogdian language. The Sogdian language served as a lingua franca of the Silk Road, and a language of business; the alphabet was adopted by the Uyghurs, being expanded to Mongolia where

31

56

Posledním dědictvím Sogdiany je pak oblast horního toku řeky Jaghnób v severozápadním Táǆikistá nu – zde se zachoval jaghnóbský jazyk, který se sogdštině v mnoha ohledech podobá Jaghnóbština sice není přímým pokračovatelem sogdštiny, přesto se Jaghnóbci považují za dědice Sogdiany.


it was adjusted for Mongolian language. Although Sogdian and its script did not survive spread of Islam and influence of the Persian language, the script did not vanish completely, and its Mongolian variant is used up to these days. The wide variety of scripts used in Pre-Islamic Central Asia is a unique source of research into individual languages of the region in focus – many graphic systems do not provide sufficient information on phonology of individual languages, however, comparison of different records makes our knowledge of phonetic representation of individual graphemes more precise. A special feature is an effort to record Chinese in the Sogdian script, which gives us more information about Mediaeval form of Chinese in the area neighbouring with East Turkestan.

57

Babylónské zmatení písem v předislámské Střední Asii 1

Recommend Documents