Ve čtvrtek večer jsme se s takou dívali na dokument ČT 2 o roku 1968, kdy z Ruska sem do tehdejšího Československa vtrhly tanky a armáda.Taka k tomu říkal zajímavé věci a vysvětloval mi, jak to bylo. Z tohoto dokumentu a takova komentáře jsem pochopil to, že lidé chtěli něco nového a začali přestávat respektovat tehdejší komunismus (vládu). Začali protestovat i za cenu, že by mohli být zavřeni, zákaz studovat a v nejhorším i zabiti.
Babička se bála, že bude válka Maminka mi vyprávěla, že jí v té době bylo 5 roků a pamatuje si, že byla na prázdninách u babičky v Říčanech. Pamatuje si, jak ležela v posteli a všechno kolem hrozně dunělo a rachotilo.To jezdily tanky z Říčanského kopce. Pamatuje si, že babička byla strašně vystrašená, že bude válka. Nesměla nikam chodit a asi za 3 dny jí babička šla ukázat tank, který vjel na most, na kterém byly kostky a jak ten tank na ten most vjel, dostal smyk, prolomil svodidla a zřítil se dolů. Říkalo se, že všichni vojáci v něm zahynuli. Dominik Šustr, 8. A (vzpomínky paní Věry Šustrové z Třebíče)
Veškeré přesvědčování bylo marné O 21. srpnu 1968 bylo hodně napsáno, hodně řečeno, mnohé se dostalo i do populárních filmů, které více nebo méně odráží historii dané doby. Velice působivě zobrazuje napadení Československa ze dne 20. a 21. srpna 1968 film Pelíšky, kdy tak zvané spřátelené armády Varšavské smlouvy překročily naše hranice a postupně začaly obsazovat města, celou naši republiku. 3
Nastala doba temna, kdy nadšení lidu z demokratizačního procesu bylo tímto neurvalým činem zastaveno a umlčeno. Byl to komplot nejen armád Varšavské smlouvy pod vedením prezídia Sovětského svazu a generálního tajemníka ÚV KSSS Leonida Brežněva, ale i velké části československých komunistů věrných Sovětskému svazu, kteří mnozí pracovali na rozhodujících místech naší společnosti a mnozí také činili rozhodnutí silně ovlivňující události 21. srpna u nás. Znám například svědectví jednoho vojáka základní služby, který v té době sloužil na radarové stanici a najednou viděl na obrazovce velký svazek letadel mířících do nitra tehdejšího Československa. Když to nahlásil a předpokládal vyhlášení bojového poplachu, přišel jeho vysoký nadřízený velitel, vypnul radar a poslal milého vojáka pryč. Měl prostě svoje instrukce. My jsme se dozvěděli o přepadení naší republiky toho dne brzy ráno z rádia, kdy bylo hlášeno, že došlo k přepadení naší republiky armádami Varšavské smlouvy. Byl i hlášen postup vojsk, kdy okolo sedmé hodiny ráno se blížily k Brnu. Rozhlas vyzýval lidi, aby s vojáky komunikovali a přesvědčovali je, že u nás není žádná kontrarevoluce, že vše je velké nedorozumění. Dokonce ještě dnes vidím záběr z televize z Brna z náměstí Svobody, kde známý atlet Emil Zátopek přesvědčoval ruské vojáky v tanku o nesmyslnosti jejich akce. Ti ale měli svoje rozkazy. Navíc byli pořádně zmateni a zděšeni, protože očekávali úplně něco jiného. Mnozí ani nevěděli, kde jsou, ve které zemi, městě. Jejich organizace byla na velmi nízké úrovni, kolabovalo jejich zásobování. Dokonce mnozí žebrali po našich lidech o jídlo, o vodu. Někde dostali, zvláště na vesnicích, ve městech ale byli tvrdě odmítáni. Veškeré přesvědčování bylo marné. Byla to demonstrace síly, chladné a nemilosrdné rozvahy mozkového centra v Kremlu. Rozhlas dále vyzýval lidi, aby ničili orientační tabule, nápisy, směrníky, názvy měst, ulic. Proto také došlo ke zmatenému pohybu vojsk, kdy mnohé vojenské oddíly s těžkou technikou skončily doslova ve slepé ulici, na návsi bezvýznamné vesnice. Postupně ale legální rozhlasy umlkaly, například rozhlas v Praze už o deváté hodině ráno, kdy svobodné vysílání bylo ukončeno hymnou. V Brně tento rozhlas umlknul o hodinu později. Pak ale začaly vysílat ilegální rozhlasové stanice, které přesně vyličovaly události tehdejších hodin a dnů. Dokonce tyto ilegální rozhlasové stanice vyvolaly generální stávku dne 26. a 27. 8. 1968 ráno v 9 hodin, kdy se rozhoukaly všechny sirény a rozezněly všechny kostelní zvony.
4
Vládla obrovská nejistota a strach. Lidé se začali zásobovat a doslova se začali připravovat na válečný konflikt. Mnozí dost dobře pamatovali válečná léta 1939 až 1945. Bylo to něco tragického podobně jako v březnu roku 1939, kdy nás zabírala německá vojska, kdy hrdost českého a slovenského národa byla ponížena a utlačena. Dominik Šustr, 8. A (podle Ladislava Lamperta, strýce z Třebíče)
5
Kamarádi se vrátili po dlouhé době Od poloviny šedesátých let v tehdejším Československu docházelo k reformním krokům. Komunistická strana, která zde vládla, přesněji její část představovaná Alexandrem Dubčekem, prováděla reformy, které začaly vadit vládcům SSSR. Následkem toho byla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Důležité události se konaly hlavně ve velkých městech (Brno, Praha), ale nevyhnuly se ani vesnicím a městům v okolí Třebíče. Byly obsazeny důležité úřady a křižovatky silnic, docházelo k zatýkání a věznění občanů, kteří nesouhlasili s obsazením republiky. Pamětníkům, kteří byli na vojně, odebrali zbraně a ostatní věci, protože okupanti měli strach, aby nedošlo ke vzpouře. I přesto se lidé nebáli a vyjadřovali svůj nesouhlas.Tato okupace změnila poměry v Československu až do listopadu 1989.
Tohoto dne obsadili Rusové Československo. O tom příběhu mi vyprávěl můj předínský dědeček, který se zrovna vracel z vojny. Obcí projíždělo mnoho ruských aut a všichni, co to viděli, měli velký strach. Kolem druhé hodiny, když šel dědeček nakupovat, se úplně zalekl. V obchodě potkal ruské vojáky a ti se ho vyptávali na různé věci. Když se vracel domů, potkal další ruské vojáky, kteří vedli jeho kamarády. Od tohoto dne už je dědeček neviděl. Když mi to vyprávěl, měl slzy v očích. Až po dlouhé době se jeho kamarádi vrátili. Hana Benešová, 9. A (vyprávěl dědeček František Krutiš z Předína)
6
Dva metry od našich oken jezdily tanky 20. 8. 1968 pozdě večer jsem se dívala se svým manželem a se svým tříletým synkem Petrem na televizi. Všichni jsme bydleli jen v jednom pokoji v Třebíči. Ke konci filmu jsme slyšeli podivné hučení. Petřík se nás ptal: „Co je to za zvuky?“Manžel František si z něj chtěl udělat legraci a řekl mu že to budou asi nějaké nálety. Druhý den, 21.8.1968 ráno, když jsem jela autobusem do Náměště, kde jsem pracovala, jsem se od ostatních dozvěděla, že to, z čeho si včera František dělal legraci, byla zlá skutečnost. Všichni si povídali o tom, že nás okupují Rusáci. Ještě z autobusu jsme všichni viděli vojenská letadla, jak se pomalu připravují k přistání na letišti v Náměšti. Přepadl nás hrozný strach, ten hluk letadel byl děsivý a zvláště starší lidé, kteří už zažili válku, byli vystrašení a tušili, že je to začátek něčeho strašného. Vystoupila jsem z autobusu a utíkala jsem do obchodu něco koupit, aspoň to úplně základní. Pak jsem šla do práce. Nikdo nepracoval. Všichni byli shromážděni kolem televize a poslouchali. Tehdejší moderátorka Moučková všechny upozorňovala, abychom nepropadali panice, že se všechno urovná. Budou zde prý procházet vojska, ale my si jich nemáme všímat a hlavně jim nemáme nic dávat. Šéfové nás poslali domů, ale já jsem se tam neměla jak dostat. Vlaky ani autobusy už nejezdily. František tušil, že se nebudu moct dostat domů, proto odešel z práce a jel pro mě na motorce do Náměště. Cestou viděl pochodovat obrovské skupiny vojáků se zbraněmi jdoucí směrem na Náměš. Na náměstí ho zastavili lidé a křičeli na něj: „Už jsou tady? Už jdou sem?!“. Odpověděl, že je viděl a bál se. Lidí tam bylo opravdu hodně, proto se bál, že mě mezi nimi neuvidí. Nakonec mě našel, sedli jsme na motorku a jeli domů za synkem. Bydleli jsme přímo u hlavní silnice, proto jsme slyšeli hluk. Ten zvuk nás děsil, všichni jsme plakali. Měli jsme zatažené závěsy a František je chtěl rozhrnout. Já jsem 7
tušila, co asi uvidím, proto jsem mu v tom chtěla zabránit a křičela jsem na něj, aby je nechal zatažené. František je přece jen rozhrnul a ten pohled byl strašný. Dva metry od našich oken jezdily tanky, rozbíjely chodníky a my jsme měli strach, aby se nám něco nestalo. Na tyto chvíle nikdy nezapomenu. Byl to obrovský šok. Jen se ráno probudíte, zjistíte, že vás okupují Rusáci, vydírají vládu a ještě se vydávají za vaše přátele. Ale přesto mně bylo těch vojáků i líto. Když jsem je viděla, jak pochodují ulicemi, byli to vlastně chudáci. Většina ani nevěděla, proč tu vlastně jsou a co tu dělají, jen poslouchali rozkazy. Měli hlad, ale nikdo jim samozřejmě nechtěl nic dát. Nikdy bych to už nechtěla znovu zažít. Lidé měli různá hesla, která pokřikovali na vojáky: „Raději ve stávce, být bez chleba a bez vindry, než uznat ty zrádce: Bi aky, Koldery, Indry! Kdo se s okupanty u nás smíří, dožije svůj důchod na Sibiři“ Redaktoři novin chtěli lidi pobavit a odreagovat, proto si vymýšleli zajímavé vtipy: - V Československu je pozorována zvláštní spojitost mezi okupačními armádami a rybami. (obojí třetí den notně smrdí) - Člověk někdy až po 23 letech pozná, že jeho bratr je nevlastní! - Zachovejte klid. Včera ve večerních hodinách byli před obcí Studenec pobodáni čtyři sovětští vojáci místními komáry. - Dle informací z rybářské organizace sovětští vojáci, ocitnuvší se u Vladislavi v řece i s tankem, ryby nechytali. - V nejmenovaném brněnském závodě objevila sovětská tajná policie skladiště kontramatek. Posílena ve svých nadějích pokračuje nadále v hledání kontrarevoluce. Zpracovala Zdena Kolářová, 9. B (ze vzpomínek prarodičů Zdenky a Františka Ošmerových z Třebíče) 8
Co se stalo 21. 8. 1968 Na území Československa začala operace s krycím názvem DUNAJ. Ve středu v nočních hodinách překročilo naše hranice pět armád Varšavské smlouvy. Stalo se tak na základě zvacího dopisu, který několik našich komunistů vedených Vasilem Bilakem zaslalo Leonidu Brežněvovi. Následkem tohoto byly zmařeny veškeré pokusy o nástup demokracie a svobody u nás. Od tohoto dne se datuje nástup normalizace a pokračování totalitního komunistického režimu, který trval až do roku 1989. Je nutné podotknout, že okupační vojska Sovětského svazu setrvala až do tohoto roku na našem území. V červnu 1991 byla po velkém úsilí parlamentní komise pod vedením Michaela Kocába okupační vojska SSSR (Sovětského svazu) z naší země definitivně odsunuta. Byla to poslední tečka za jednadvaceti lety okupace.
Jak to probíhalo: Kolem 02:00 Cesta z ruzyňského letiště do středu Prahy byla zaplněna kolonami sovětských vojáků na sovětských i našich automobilech, tancích a obrněných transportérech. Lidé v celé republice byli probuzeni neobvyklým hlukem. Za jejich okny projížděly vojenské kolony. Mnohým z nich nad hlavami přelétaly sovětské Antonovy naplněné vojenskou technikou. 10:07 Zahájena mimořádná schůze předsednictva Národního shromáždění, která trvala s přestávkami několik příštích dní. 9
19:00 Československý rozhlas vysílal prohlášení vlády ČSSR všemu lidu Československa. 22:30 Československý rozhlas vysílal druhý projev prezidenta republiky. Ve městech panoval velký zmatek, chaos a občané byli velice nervózní. Po městech jezdily tanky, lidé převraceli autobusy, někteří byli zraněni, nebo dokonce mrtví. Všude stáli vojáci s puškami a káznili obyvatele nebo po nich stříleli. Připravila Agáta Křížová, 8. A
10
Zbyl po nich jen zpustošený les Moje babička v roce 1968 bydlela ve Strašicích u Rokycan (Čechy), kde byla spousta vojáků a vojenské techniky. V roce 1968 chodila babička zrovna do 9. třídy základní školy. Když se jednoho dne vydala se svojí babičkou do lesa na dříví, tak je na lesní cestě obklopila ozbrojená skupinka ruských vojáků, kteří je nechtěli pustit dál do lesa. Jelikož měla babička ve škole povinnou ruštinu, vojákům trochu rozuměla a začala se s nimi trochu domlouvat, co se děje a proč je nechtějí pustit dál. Oni jí vysvětlovali, že na našem území (Československá republika) je povstání, že nás přijeli chránit a v lese že mají rozmístěné tanky a děla, kdyby bylo zapotřebí zasáhnout. Moje babička to vůbec nechápala a tvrdila jim, že se nic takového neděje. Oni trvali na svém a potom babičku s její babičkou odvedli ke svému veliteli. Po delší době se s velitelem konečně domluvila, že nejsou žádní špioni, že jsou obyčejní lidé a jdou jen na dřevo. Velitel se tomu zasmál a poručil svým vojákům, aby babičku s její babičkou pohostili. Dostaly teplý čaj a nějakou polévku, kterou snědly, aby neurazily, protože se bály. Mezitím jim vojáci nařezali plnou kárku dřeva. Pak se s nimi rozloučili. Kdykoliv šla pak babička zase na dřevo, už se jich nebála a oni s ní, ač k nevíře, začali kamarádit. Dokonce jeden voják z Gruzie si chtěl babičku odvést s sebou jako svoji nevěstu. Babička mu však namáhavě vysvětlovala, že je ještě školačka a u nás se děvčata tak brzo nevdávají. Dopadlo to dobře, vojáci po čase odjeli a zbyl po nich pouze zpustošený les… Dana Polášková, 8. C (vzpomínky babičly Jany Poláškové)
11
Myslela jsem, že je válka… Ráno 21. srpna 1968 nás probudilo dunění letadel. Bylo mi 18 let a myslela jsem, že je válka. Pracovala jsem v JZD. Ráno jsme šli na pole, kde jsme sbírali slisovanou slámu. Letadla nad námi létala hrozně nízko, dívali jsme se nechápavě, co se děje, báli jsme se, a tak nás poslal vedoucí raději domů. Hned jak jsme přišli domů, pustili jsme si televizi, kde hlasatelka Kamila Moučková uklidňovala lidi, aby byli stateční. To už bylo na návsi plno aut a ruských vojáků. Ze sdělovacích prostředků jsme se dozvěděli, že naši Československou republiku napadla vojska Varšavské smlouvy. Bylo to všechno takové zmatené. My jsme se s nimi dohadovali, co tady dělají, vždy tady žádná kontrarevoluce není, a jedou raději domů. Oni také nevěděli, co se děje, konali jenom svoje rozkazy, ani nevěděli, kde jsou a proč. Vojáci měli hlad a žízeň, z rozhlasu nám říkali, abychom okupantům neposkytovali žádnou pomoc. Kamarád jim podal vodu ze studny a za krátký čas v novinách psali, že je zrádce, a on to byl vlastně hrdina. Říkal, že mu jich bylo líto, byli to kluci stejně staří jako on a měli hroznou žízeň. Mysleli jsme, že brzy odjedou a že to bude všechno zase jako dřív, ale tatínek nám říkal, že tady budou alespoň 20 let. A také byli. Ve městech byla situace asi horší než na vesnicích, jak to vidíme dnes v televizi. Podepisovali jsme prohlášení, které se jmenovalo 2000 slov. Tento jediný podpis pokazil některým lidem skoro celý život. A to hlavně lidem ve vedoucích funkcích, učitelům, ředitelům a jejich dětem. My jsme byli mladí a chtěli jsme se bavit. V 60. a 70. letech byly v Československu založeny nejlepší skupiny a zpěváci. Také jsme poslouchali písničky anglické skupiny The Beatles, to bylo naše mládí. Neměli jsme takové možnosti jako jsou dnes, např. počítače, ale přesto na tu dobu ráda vzpomínám. Šárka Novotná, 9. B - vyprávění babičky 12
Zvláštní hukot jakoby se blížila bouřka V červenci 1968 bylo babičce 17 let a učila se v Brně kadeřnicí. Bydlela na internátu, ale o prázdninách měla praxi v různých provozovnách v Třebíči. Ráno 21. srpna vstávala ve 4 hod., aby jela v 5 hod. do Třebíče autobusem. Už chvíli slyšela ona i její rodiče zvláštní hukot, takový jako by se blížila bouřka a vzdáleně hřmělo. Všichni vyběhli ven a viděli letět několik vojenských letadel a vzápětí další a další. Vystrašeni se vrátili domů a slyšeli v rádiu mimořádné zprávy. Sovětská a spojenecká vojska napadla naši vlast. Všem bylo do pláče. Rodiče babičky zažili 2. světovou válku a strašně se polekali, že se bude tahle hrůza opakovat. Nakonec babička do práce odjela. V příštích dnech jezdily přes Vladislav a Třebíč sovětské tanky. U Vladislavi spadl tank do řeky, při jízdě autobusem se stávalo, že se lidé dostali do kolony tanků a vojenských nákladních aut. V září babička dojížděla z Hostákova do Brna, ale už jen jednou týdně, a také tam viděla na náměstí stát tanky okupačních armád. Na dny okupace a na náhlý strach z budoucnosti nikdy nezapomene. Ladislav Roško, 8. A (vzpomínka babičky Aleny Prosrové z Hostákova, 65 let)
13
V obchodě byla velká tlačenice V té době tátovi bylo 14 let a byl na prázdninách u tety v Oslavanech. Brzo ráno 21. srpna přišla k tetě její dospělá dcera Lída a se slzami v očích říkala: „Bude válka, obsazují nás Rusi!“ Nechtělo se jim tomu věřit. Pustili televizi a rádio, všude vysílali, že nás obsazují vojska Ruska, Polska, NDR, Ma arska… Lidi zachvátila nákupní panika a kupovali, co mohli. Dělali zásoby na případnou válku.Teta poslala mého tátu do obchodu, aby koupil chleba a máslo. V obchodě byla velká tlačenice a všichni chtěli všechno koupit. Prodavačka byla z davů nakupujících nešastná, protože už neměla co prodávat. Celý den až do večera poslouchali zprávy o dění v republice a v Praze. Zpráv postupně ubývalo, protože Rusové odpojovali vysílání. Přes Oslavany projela kolona ruského vojska směrem na Ketkovice. Tam obsadili vojenskou posádku. Ke ztrátám na životech v Oslavanech asi nedošlo, poněvadž byly mimo střed zájmu. Ve velkých městech Praha, Brno, Bratislava, Ostrava, Plzeň byla situace hodně dramatická. Docházelo ke střelbě a úmrtí českých a slovenských lidí. Toto je, co si táta pamatuje z událostí 21. 8. 1968. Pavel Staněk, 9. A (pamětník otec Jaroslav Staněk 54 let)
14
V Koněšíně se později všichni skamarádili Ve vesnici jménem Koněšín nedaleko Třebíče se v srpnu roku 1968 Rusi usídlili u Jindřichova dvora v lese pod stany. U toho lesa tenkrát přistávaly vrtulníky se zásobami. Jezdily tudy také tanky a děti ze vsi se na ně chodily dívat. Vojáci byli mladí, skoro ještě kluci, kteří si nikoho nevšímali. Ze všeho byli vyplašení více než domácí v Koněšíně. Jezdili si do Koněšína s cisterničkou pro vodu ke studni nedaleko domu, kde bydlela moje teta. Prvně tam jezdili i vojáci se samopaly, ale potom, když zjistili, že jim nic nehrozí, jezdila pouze cisterna. V Koněšíně byl klid a pohoda, proto se později všichni skamarádili. Tetě ten rok bylo 10 let a její sestře, další mojí tetě, bylo 8 let. Moje mladší teta měla jít nakupovat, ale jen co vyšla za vrata, tak chvíli počkala a rychle se vrátila a vymlouvala se, že tam jdou pro vodu Rusi a že se bojí. Tak tedy vždycky musela jít ta nejstarší… V nedaleké vsi, v Okarci, bylo zakázáno vycházení z domů, když Rusi projížděli. Alžběta Pospíchalová, 8. C (vzpomínky tety Vladimíry Mrňové z Koněšína)
15
Stálo u něj pár lidí a brali si benzin Jednoho dne roku 1968 hlásili v rozhlase, že přes hranice do Československa vjely ruské tanky s ruskými vojáky. Když se moje babička, která bydlela ve Vladislavi, v deset hodin večer vracela domů, uviděla, že asi 100 metrů od ní přes silnici stojí desítky tanků a asi pět stanů a všude okolo nich chodí asi stovka vojáků, kteří hlídali všechny věci a chodili lesem sem a tam. Druhý den se babča s obavami vydala do práce a viděla, že stany jsou tam pořád, ale vojáci ani tanky tam nejsou. Oddechla si a šla přes silnici na druhou stranu. Za zatáčkou ale viděla jeden tank, který byl spadlý ze stráně. Stálo u něj pár lidí z Vladislavi a brali si benzín. Babička se vrátila domů pro dědu, aby si šel taky něco ,,půjčit“.Tak děda popadl kanistr a babičku a šli pro palivo. Děda napustil kanistr, šel s ním domů a nalil ho do své Jawy 350. Ovšem po rozjetí a ujetí asi 50 metrů zjistil, že se za ním kouří jak z vladislavské továrny. Důvod byl ten, že to bylo smíchané s naftou. Babička si ty dva dny dodnes moc dobře pamatuje a říká, že nikomu nepřeje něco takového zažít a že už si na to nechce ani pamatovat. Jiří Sýkora, 8. C (vzpomínala babička Marie Sýkorová z Vladislavi)
16
Pustil jsem kluky ven na svoje triko „Co jsi dělal 21. srpna 1968?“ „No, já jsem tenkrát byl v práci v Brně a měli jsme jednoho učitele, jemuž se říkalo pistolník, on byl takový malý a hrozně kouřil. Byl zažraný komunista a propagoval ten jeho názor, že je komunismus správný apod… A on, když jsme mu volali, tak nedokázal říct, co jak máme dělat, jestli máme pracovat, jestli nemáme pracovat, jestli se máme učit. Tak já jsem se rozhodl, řekl jsem hochům, všichni se dívejte, co se tady děje! To bylo přímo ve městě, kde začaly jezdit tanky, vojáci všude atd… A já jsem ty kluky pustil ven, na moje triko. A oni všechno viděli, co se kde dělo. A nějakej Šmejkal, byl Brňák, a on si zašel domů pro foák a všechno nafotil. Dá se říct, že potom už jsme se s těma hochama jako tím, že se rozešli, tak jsem jich pak neviděl. Ale později tento Šmejkal, když jsem se ho ptal, jestli fotil, tak říkal ano. A on se potom dal s těmi komunisty dohromady a chtěl do budoucna dělat nějakou funkci. A já mu říkám, ukaž mi z toho ty fotografie, ukaž mi, co jsi nafotil atd… On mi to neukázal, on si to nechal pro sebe a nikdy z toho nic neukázal a neřekl. Dá se říct, že ti hoši hlavně to všechno viděli, co se dělo tenkrát 21. srpna. My jsme byli přímo ve městě, tam jak je tramvaj číslo jedna na ulici Kotlářská a Dřevařská. Tam to bylo. Tam jsme tenkrát pracovali a tak kluci to viděli.“ „A co sis o tom myslel ty, nebo jaké myšlenky tě napadaly?“ „Já? Já ten den, když jsem se probudil, jsem tomu nechtěl věřit. Ráno všechno hučelo v okolí. Já jsem bydlel v Židenicích na Šamanové a my jsme slyšeli přilítávat ty letadla na Brno a později, že byli na krajině Rusi rozestavění, měli tam tanky, děla namířený na Brno, kdyby se něco dělo, tak začnou na Brno pálit, normálně střílet. A to je tak vše, co bych ti mohl povědět. Ještě, že když přijeli ti Rusi, tak vůbec nemluvili s lidma. Lidi se jich ptali, co tu děláte, proč tu jste, tady nesmíte být, oni s nimi vůbec nekomunikovali.“ Erik Vidlák, 9. B (doslovný přepis rozhovoru s dědečkem Janem Malinkou) 17
Rozdávaly se trikolory se smuteční páskou Ve středu 21. srpna 1968 bylo mému otci 10 let. V této době se právě vracel s rodiči z dovolené v Rumunsku. O tom, co se stalo, se dozvěděli, až když bylo možné si naladit československý rozhlas. Po jejich příjezdu bylo už náměstí a okolí Třebíče plné armádní techniky. Můj otec si jako dítě pamatuje, že před odbočkou na obec Koněšín měli Rusové hodně velký provizorní tábor. U hotelu Zlatý Kříž byly podpisové archy, kde se podepisovala petice proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Na tomto místě se rozdávaly i trikolory se smuteční páskou. Na místě, kde stojí Černý dům, projížděla vojska s transportéry a někdo po nich hodil dlažební kostku. Z jednoho obrněného transportéru vylezl ruský voják a namířil na přihlížející lidi kulomet. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Poté se jel můj otec podívat do Vladislavi, kde Rusové tankem sjeli do řeky. Strýc mého otce měl nedaleko Ptáčova zahradní chatku, kde si vojáci z malého lesíka se udělali smetiště. Prakticky ten lesík zničili. Odhazovali tam kanystry od různých kapalin, vylévali tam olej a používali les jako záchod. Můj otec si také vzpomněl, že u gymnázia byl hydrant a tam si vojáci jezdili napouštět pitnou vodu do cisteren. Na tomto místě se s nimi bavili a zjistili, že vojáci vůbec nevědí, co se děje, a kde se vůbec nachází. Marek Mijovič, 9. C (vzpomínka otce Vladimíra Mijoviče)
18
Smrt ve stínu okupace Dne 21. srpna 2008 tomu bylo přesně 40 let, kdy naše země prožila největší šok od konce druhé světové války. Prahou a dalšími českými a slovenskými městy projížděla obrněná vozidla, v ulicích se střílelo, na dlažbu padali mrtví a ranění, stavěly se barikády. Okupační vojenské hlídky střílely nejen po civilních autech a motocyklech, ale i po vozech Veřejné bezpečnosti a rozstřílely i sanitní vůz, který se i přes zákaz odvážil vyjet. Nešastná středa 21. srpna 1968 byla pro naše příbuzné dvakrát tragické a osudové datum. Jednalo se totiž o smrt ve stínu okupace. Tragicky zahynula babiččina sestřenice Dana Hobzová, která byla v letech 1966 – 1968 začínající a velmi úspěšnou vokálovou zpěvačkou z Moravy. Dodnes ji můžeme vidět a slyšet společně s Waldemarem Matuškou, Martou Kubišovou, Jitkou Zelenkovou a Karlem Černochem v hudebním filmu „Bylo čtvrt a bude půl“. Zpívala profesionálně v orchestru Karla Duby.Tato populární kapela doprovázela zpěváky jako je Yvonne Přenosilová, Josef Laufer, Vladimír Mišík, Eva Pilarová, Judita Čeřovská nebo Josef Zíma. Nahrávala SP desky pro Supraphon, vyjížděla též do zahraničí. Vedle SRN (Spolkové republiky Německo) to byly hlavně země tzv. socialistického tábora, tj. Polsko, SSSR a jiné. Na léto 1968 měl orchestr naplánované dvouměsíční turné na Dálném východě po Mongolsku a SSSR. V Mongolsku se jim při jednom přejezdu k mohyle v Ulánbátaru stala nehoda. Autobusu, který vezl české muzikanty, selhaly brzdy a havaroval. Všichni se zřítili ze srázu do strže. Následky byly děsivé, šest z nich nehodu nepřežilo.Byli to: kapelník a zakladatel vlastní studiové skupiny Karel Duba, člověk, který jako první hrál v této zemi na elektrickou 19
kytaru, tenorsaxofonista Jarda Štrůdl, skvělý bubeník a showman Pepa Poslední (mimo jiné velká láska Jiřiny Bohdalové), zpěvák Bohumil Vaněk (skvělý tenor typu Karla Gotta) a zpěvačky Marie Pokšteflová a již zmiňovaná Dana Hobzová (v té době maminka ani ne ročního chlapečka).
Na fotografii ze svatby talentované zpěvačky Dany Hobzové poznáváme zleva hudebního skladatele Karla Svobodu, zpěváka Waldemara Matušku a Václava Neckáře. Tragédie se udála v den, kdy naši republiku obsadila spojenecká vojska. To, co by jinak plnilo přední stránky novin, tak zůstalo kdesi v pozadí. Lidé měli jiné starosti, prožívali tragédii národní. To, že ve stejný den obsadily naši zemi sovětské tanky, se ti, kteří vyvázli, dozvěděli se zpožděním. Stejně tak, jako že jsou jejich kolegové mrtví. „Milosrdná lež“ zněla, že leží v jiné nemocnici. Členem této kapely a šastnějším účastníkem zájezdu byl i Karel Vágner, který vyvázl s rozbitou hlavou a dvěma zlomenými obratli. Tak trochu bojem o přežití byl i jeho pobyt v tamní nemocnici. Těžko se to ovšem dalo srovnávat s osudem těch, kterým už nebylo pomoci. U Vágnerovy postele seděl trumpetista Jiří Jelínek, který se z výletu omluvil a s pláčem sděloval, že v Československu jsou sovětské tanky. Na tuto děsivou dobu si vzpomíná i moje máma, které v té době byly 4 roky. Její mlhavé vzpomínky připomínají, kdy jela se svými rodiči a sourozenci – bratrem 20
a sestrou na návštěvu příbuzných do Chlístova. Na zpáteční cestě se rozdělili. Dědeček vzal strýce Petra na motocykl a babička vzala obě dcery – tedy tetu a moji mámu do autobusu. Při příjezdu k Třebíči museli na křižovatce zastavit a pouštět kolonu tanků, které tudy projížděly. Byly naprosto zděšené a strašně se bály o ty dva na motorce, protože byly hrozně na ráně a blízko té projíždějící ozbrojené kolony. Vojáci měli namířené zbraně. Naštěstí dorazili domů všichni v pořádku, ale hrozně otřeseni tím, co se mohlo stát. Hned pouštěli rozhlas a poslouchali zprávy. Tam už se zmateně a v afektu mluvilo o vpádu vojsk. Jiná stanice špatnou češtinou a slovenštinou hájila okupaci. Československý rozhlas se od něj distancoval a posluchače opakovaně upozorňoval, že jde o nepřátelské vysílání. Samozřejmě, že máma nechápala, o co se jedná. Další útržek z jejích vzpomínek je, že si hrála společně s dětmi a sestrou před domem. Běhaly po chodníku a z oblohy se začaly sypat papírky – letáky. Holky je začaly sbírat. Najednou přijelo do jejich ulice vojenské auto. Sice nikdo nevystoupil, ale děvčata zůstala úplnou hrůzou schovaná za keřem. Letáky zahodily a utíkaly domů. Jen máma byla kousek dál u domu vedlejšího. Mezi těmi domy byla kotelna. To byla vzdálenost, kterou potřebovala přeběhnout, aby rychle zmizela s ostatními do bezpečí. Byla šíleně rozklepaná a myslela si, že ji zastřelí. Ostatní děvčata na ni pokřikovala, a rychle utíká za nimi. Nakonec se odhodlala a těsně kolem domu se úprkem řítila do vchodu. Naštěstí vše dopadlo dobře. Asi to byla jen neškodná vojenská hlídka, ale i ta jim nahnala plno strachu a už více nechtěly chodit ven samy. Naše země tak prožila šok od konce druhé světové války – změnily se životy nejen Čechů a Slováků, ale i lidem ostatních zemí východní Evropy.
Z mudrosloví lidu českého a slovenského: ¾ ¾ ¾ ¾
Když stojí dva vedle sebe, stačí jediný krok vpřed a máš přítele v zádech 20 let jsme prohlubovali přátelství – te jsme na dně Objímej se s přítelem, když mezi vámi leží 20 mrtvých Pravda nepotřebuje tanky! Urbánková Denisa, 9. A (vzpomínali maminka Ilona Urbánková a prarodiče Marie a Emil Trybučkovi z Třebíče) 21
Nikdy nezapomenu na tu bezmocnost Jmenuji se František Musil. V roce 1968 jsem byl 22 lety mladý muž, vykonávající povinnou vojenskou službu u vojenského útvaru v Bechyni.Věděli jsme, že politická situace je už delší dobu napnutá. Naše komunistická strana chystala politickou reformu, ale sovětská strana ji nechtěla tolerovat. Protože naši státní představitelé nechtěli od reformy odstoupit, obsadila 21.srpna 1968 vojska pěti států Varšavské smlouvy protiprávně Československo. Tu osudovou noc byl na všech vojenských jednotkách vyhlášen poplach. Nastal zmatek,všichni pobíhali sem tam a vlastně jsme nevěděli co máme dělat. V dálce se ozývala střelba , i když jsem měl už část služby za sebou, stejně jsem se bál co nastane. Kolem 1 hodiny rozhlas vyzval posluchače, že kolem 23 hodiny večer překročila vojska SSSR, PLR, NDR, Ma arska a Bulharska hranice naší republiky. Na Ruzyni už přestávaly sovětské letouny s těžkou technikou, tanky a vojskem. Nad námi začala létat letadla, bál jsem se aby k něčemu nedošlo. Z rozhlasu se dál neslo a nestavíme barikády a neklademe odpor. Než i k nám se dostala sovětská vojska a obsadila hlavní budovu. Naštěstí k žádným střetům nedošlo, ale z dálky se ozýval rachot kulometů a samopalů. Byla to pro mě strašná noc plná zmatků a očekávaní. Nikdy nezapomenu na tu bezmocnost, kterou jsem cítil. Byl to opravdu děsivý zážitek. Irena Sedláková 8. C (vzpomínka dědečka Františka Musila 62 let z Ptáčova)
22
Pohoda prázdnin byla pryč V srpnu 1968 mi bylo osm let a byl jsem s bratrancem na prázdninách u babičky ve Světlé, v malé vsi u Javořice. Když jsme ráno 21. srpna vstali a těšili se na další letní den, seděla babička i děda u rádia, ze kterého přicházely zprávy budící strach - dodnes mám v podvědomí hysterický tón těch zpráv. Přišel i soused a vykládal, jak ho v noci vzbudil hukot letadel, který prý trval řadu hodin. Z rozhovorů dospělých jsme vyrozuměli, že se bojí, že začne válka. Pohoda prázdnin byla pryč, zůstaly obavy o rodiče, kteří pracovali v Třebíči. Asi za týden prázdniny skončily, přišel návrat do města a do školy, situace se zřejmě uklidnila, protože z této doby si pouze pamatuji, jak jsme chodili okukovat vojenskou techniku, která se občas přesouvala přes Třebíč. Michal Pantůček, 8. C (vzpomínky od pana Oldřicha Martinů, kterému je dnes 48 let)
Na žádné dílně se nepracovalo V srpnu 1968 mi bylo 33 let. Pracovala jsem v bývalém Elitexu ve středu města a tenkrát jsem bydlela nad železničním přejezdem. Do práce jsem chodila časně ráno a právě v jednom srpnovém dni byl ráno nezvyklý hluk. Z kopce od Boroviny směrem do města jely tanky. Nevěřila jsem svým očím, nevěděla jsem, co se děje. Těch tanků byla hrozná kolona a ten strašný rámus. Když jsem se dostala do práce, tak se samozřejmě nikde, na žádné dílně, nepracovalo. Celý den se lidé scházeli v dílnách a diskutovali, od rána se v rádiu mluvilo o tom, že Československo bylo napadeno ruskými vojáky. Lidé měli strach, že vypukne 23
další světová válka. Nad hlavami nám pořád létala letadla směrem na Prahu. Lidé se strachovali, ze strachu si začali dělat zásoby mouky, cukru a podobných věcí. Do Prahy byl vypraven autobus lidí, kteří měli zjistit, co se děje, a hlavně, co se bude dít. Všude byly nápisy ve znění: „Ivane, vra se domů!“ nebo „Lenine, probu se!“ Lidé, kteří byli tenkrát v komunistické straně, nevěděli, ke komu se přiklonit. Nikdo nevěděl, co bude dál. Odpoledne, když jsem šla na procházku, tak se spousta lidí chodila dívat do Libušina údolí, kde zůstal jeden převrácený tank. A proč sem vlastně ruská armáda přišla? Zřejmě proto, že zde chtěli udělat pořádek. Lidem se v Československu začalo dařit dobře a to se nelíbilo právě představitelům Sovětského svazu. A proto měla ruská armáda nastolit pořádek. Více si toho z té doby nepamatuji. Jen bych ještě dodala, že právě v této době emigrovalo spoustu občanů z našeho tehdejšího Československa na západ. Michal Pantůček, 8. C (vzpomínala paní Kratochvílová z Třebíče, které je letos 73 let)
24
Řekla si, že aspoň upeče buchty! Když tento datum byl, zrovna babička byla v kuchyni a dělala buchty pro své děti. Měla puštěnou televizi asi jako každý, když pracovala najednou televize přestala vysílat a babička se divila co se děje.Chvíli bylo ticho a pak televize opět naskočila. Hlasatel už od podívání měl prý takový vyděšený výraz v obličeji a pak začal vyprávět. Vážení občané a televizní diváci. Musím Vám oznámit, že k nám do Československé republiky vpadla vojska a armáda. Babička nemohla vydat ze sebe hlásku. Až se z toho vzpamatovala, sedla si ke stolu v kuchyni a přemýšlela co všechno musí udělat a zařídit. Řekla si, že aspoň peče buchty! Chtěla nakoupit, aby měli zásoby jenže v jejich vesnici nebyl žádný obchod. Museli jet do vedlejší vesnice, kde obchod měli. Jenomže obchod měl zavřeno. Nevěděla co má dělat. Pak až se ozvali známí, že jí nabídnou pomoc a dají jí aspoň trochu zásob co měli oni. Nakonec to dobře dopadlo. Hanka Sobotková (vyprávění babičky z Dolních Dubňan)
25
Vypadá to na válku Na vzpomínky pro tuto událost jsem se zeptala své babičky a mého dědečka. Moc jsem se toho nedozvěděla, protože jim bylo pouhých 17 let, ale něco málo tu mám. Babička mi vyprávěla o tom, jak se ráno vzbudila a maminka jí řekla: „Vypadá to na válku, okupují nás vojska s tanky.“ Byla to armáda státu „Varšavské smlouvy,“ kterého jsme byli jako ČSSR členy. V Třebíči se žilo normálně. Lidé chodili do práce a do škol. Poslouchala se rádia a krátce po vstupu vojsk se koukalo i na ilegální vysílání televize, kde byly dokumenty o Praze a centrech dění. Vždy se to týkalo velkých měst. Tady u nás v Třebíči se shromaž ovali lidé na Gottwaldově náměstí (dnešní Karlovo náměstí) a protestovali proti přítomnosti cizích armád na našem území, podepisovali protestní archy a petice. I v Třebíči a okolních lesích byly přítomnosti vojenské jednotky s obrněnými vozidly, tanky a auty. Na významnějších budovách a na zdálky viditelných objektech lidé psali různé nápisy, které vyzývaly vojáky k odchodu. Protestní akce neměly kladný výsledek, vojska se na našem území zdržovala až do roku 1991 a po „Sametové revoluci“ vojska definitivně odešla. Velkou zásluhou na tom to odchodu měl rocker Michael Kocáb. Anetta Veškrnová, (vyprávěl dědeček Stanislav Zejda z Třebíče)
26
