Katalog k výstavě
Autor projektu a výstavy: Michal Rozhoň Další autoři: Pavla Benešová (obrazy Permoníka, Šerého típajícího kuřete, plakát s kostrami, grafická úprava panelů, modely šotků z vajíček, šotkův erb města), Jitka Cempírková (figurky šotčí rodinky, Vrabec v hrsti), Jana Rozhoňová (úřednický šotek, loutky a postavy domácích šotků, drak z Riegrova koutu), Justýnka a Hermínka z Libice (motivy použité na malé plakátky, úkolníček ad.), žáci ZUŠ Chotěboř (šotkova studie Pruchy a Rykra), naši malí i velcí návštěvníci (dotváření expozice plněním úkolů) Spolupráce s dalšími institucemi: DDM Junior (Lucie Pešková), Národní muzeum Praha, Muzeum Vysočiny v Havlíčkově Brodě, Základní škola Buttulova, Základní umělecká škola Chotěboř, Národní knihovna ČR, Knihovna Ignáta Herrmanna a IC Chotěboř, Divadélko DIK, Skautské středisko Doubravka Chotěboř Literatura: Hejnová, M., Hůlek, J., Uhlíř, Zd. Ve znamení nové doby. První dvě století tištěné knihy v Čechách. Praha: NK, 2000. Černá, M. Stručné dějiny knihtisku. Praha: Šolc a Šimáček, 1948. Kneidl, P. Z historie evropské knihy. Praha: Svoboda, 1989. Kadečková, H. Soumrak bohů. Praha: Aurora, 2009. Váňa, Zd. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. Scott, M. Irské báje a pověsti. Brno: Ando Publishing, 1996. Warnerová, E. Ruské mýty. Praha: Levné knihy KMa, 2006. Kadečková, H. Dějiny Islandu. Praha: NLN, 2001. Slovníky: Slovník naučný. Red-Fr.Lad.Rieger, Praha, 1865, 4. díl Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1905. Příruční slovník naučný. Praha: Academia, 1967. Machek, V. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Academia, 1971. Latinsko – český slovník. Praha: SPN, 1955. Slovník české frazeologie a idiomatiky. Výrazy neslovesné. Praha: Academia, 1988. Internetová jazyková příručka. Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. Bahník, V. Slovník antické kultury. Praha: Svoboda, 1974. Prameny: Sturluson, S. Edda Sága o Ynglinzích. Praha: Odeon, 1988. Kosmova Kronika česká. Použito vydání Svoboda 1972 (překl. K. Hrdina, M. Bláhová), edice Bretholzova z roku 1923 (dostupné on line přes Bayerische Staatsbibliothek) a Budyšínský rukopis (dostupné on line přes manuscriptorium. Com, originál Národní muzeum v Praze). Komenský: Janua linguarum reserata aurea, tisk z roku 1716 (Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod) Komenský, Orbis sensualium pictus. Přetisk z roku 1989. Hubatý, V. Starodávné lidové zvyky a obyčeje v Krucemburku. Rukopis, Městské muzeum Chotěboř, přír. č. 37/54 (DO1 – Etnografie) Použité ilustrace (v kopiích nebo jako předlohy): Váša, M. (Krátký, R. Bubáci. Praha: Státní n akl. Dětské knihy, 1961) Šišková, M. (Stanovský, V., Vladislav, J.ad. Dědeček vypráví pohádky. Praha: Brio, 1997) Disman, M. (Pohádky Hanse Christiana Andersena. Praha: Brio, 2000) Klimtová, V. ( Klimtová, V. Lexikon ohrožených druhů strašidel. Praha: Klimtová, 1995) Smolík, R. (Brzáková, P. Helinda a Klekánice. Praha: Labyrint, 2009)
Úvod Následující stránky přinášejí podrobný popis výstavy Šotek v muzeu a cenných předmětů, které na ní byly k vidění. Tuto výstavu bylo možno navštívit od 26. 6. do 26. 10. 2014. Během té doby se dvakrát proměnila. 18. 8. 2014 proběhla proto Druhá vernisáž, při níž byly otevřeny nové prostory výstavy a také několik nových předmětů s novými úkoly pro návštěvníky. K další proměně došlo před závěrečnou Dernisáží, kde jsme chtěli alespoň na okamžik zpřítomnit to, co vytvořili sami návštěvníci, a tím jim také poděkovat. Výstava a na ni navázaný program pro nás byla experimentální. Měla do muzea přilákat širší veřejnost. Proto jsme v ní sledovali řadu linií a úrovní, aby mohla oslovit různorodé návštěvníky. Běžný letní návštěvník – turista se zde zábavnou formou dozvěděl něco o historii Chotěboře, zejména pro místní občany byla výstava průřezem našich sbírek, aby se tak dozvěděli více, co v muzeu vlastně mají. Nejvíce byla ovšem zaměřena na rodiny s dětmi. Využili ji především děti menší – předškolní a z prvního stupně. Původní vize, že zábavná výstava pro děti zároveň uvolní jejich rodiče k tomu, aby si lépe prohlédli ostatní části našich expozic, které jsou pro většinu dětí příliš složité (např. abstraktní existenciální obrazy Zdenka Rykra), se sice nenaplnila, ale nikoliv k nespokojenosti naší a návštěvníků. Šotkem jsme také chtěli ukázat na to, jak takové muzeum funguje, o čem je muzejní historická práce, jak je zajímavá a zábavná, tajuplná a složitá. Proto jsme expozici organizovali do fiktivních výzkumných oddělení a podle tohoto záměru jsme vytvářeli úkoly v Šotkově úkolníčku. Celý projekt jsme se pokusili postavit jako živý. Činili jsme to úkoly, výkladem, doprovodným programem, ale také tím, že jsme nechali návštěvníky, aby s částí vystavených předmětů – a to i sbírkových – nějak nakládali, dotýkali se jich nebo s nimi manipulovali. Dělali jsme to ale tak, abychom sbírky nepoškodili. Ukázalo se to ale jako velmi těžký úkol. Šotek v muzeu tedy měla být od počátku hravá výstava pro celou rodinu, vlastně pro každého. I to se pokusíme prokázat v tomto katalogu.
Legenda výstavy Jak jsme informovali v Echu č. 5/2014: 17. 5. 2014 se objevil na stěně v nově otevřené expozici obrazů Jindřicha Pruchy tento nápis: Jindra Prucha Chytil ducha za ucho Křičel duch Nejsem vzduch Pusť mi ucho Prucho!
Úvodní pozvánka na výstavu, vyjadřuje čertovskou (raráškovskou) povahu šotka – čertíka. Využit motiv Justýnky z Libice. Stejný motiv dotvořil Šotkovu vstupenku.
Následující den nápis zmizel a objevil se nový: Nepustím, baví mě to. Zkus přemluvit Rykra. Prucha. S přihlédnutím k dalším podezřelým okolnostem jako bylo stěhování věcí v depozitáři, přeházené obrazy v expozici a další podivnosti jsme byli nejprve jati zděšením, poté jsme podezřívali jeden druhého, až nás napadlo, že v našem muzeu sídlí bytost známá jako muzejní šotek, či muzejní skřítek, muzejník atd. Byl proto vytvořen vědecký výzkumný tým a zahájen intenzivní výzkum. Byla použita řada vysoce odborných metod exaktních i filosofických, deskriptivních i spekulativních. Tento výzkum nám přinesl množství poznatků, nicméně se nepodařilo šotka jako takového přímo zachytit a kontaktovat. Výsledky výzkumu jsme prezentovali výstavou s doprovodným programem souhrnně nazvaným Léto se šotkem v muzeu. Výstava přiblížila úroveň našeho dosavadního poznání muzejního šotka, přes připravené úkoly a pokusy umožnila toto poznání dále prohlubovat a zároveň představovala další metodu, jak se k šotkovi dostat – výstava s programem byla malou lstí. Vyšli jsme totiž z hypotézy, že šotek jako bytost radostná, veselá a hravá se nechá zlákat, když si naši návštěvníci budou v muzeu hrát.
Oddělení společenskovědního studia šotka Jméno šotek Při výzkumu šotka se můžeme opřít o řadu tradičních metod. První zkoumá původ jména. Pojmenování šotek je v dnešní době méně používané. Vyskytuje se ojediněle a téměř jedině ve spojení tiskařský šotek, což ovšem tuto bytost značně omezuje. Pro bytost, o níž zde hovoříme, se více vžilo označení skřítek doplněné dalšími přívlastky, kterými se blíže určuje místo jeho působení, nebo určitá charakteristika jeho života. Není proto jednoduché přesně určit, která z uvažovaných bytostí je ještě příbuzná našemu šotkovi, a která je již bytostí jinou. Šotek je označení známé z českého prostředí, kterému se jazykově nejvíce blíží slovinské šetek (stejné také ve starší češtině). Tím by se mohlo zdát, že jde o typicky slovanskou postavu. Etymologie ale hledá stopu slova šotek v německém jazyce. Odvozuje ho od slova Schotte vycházejícího z národního jména Skotů. Slovo skřítek zas hledá v německém výrazu Schratt (starší podoba Scrat) označujícím původně jakéhosi lesního skřítka. V současných slovnících ovšem slovo Schratt nenalezneme. S přihlédnutím k typickým vlastnostem šotků (odrazíme-li se třeba i od toho tiskařského), kterými jsou záliba v různých legráckách, v tropení si vtípků, snad trošku ve škodolibosti, ale zároveň ochrana místa, kde šotci žijí, můžeme šotky zařadit k takovým bytostem, které známe jako hospodáříčky (příp. had hospodáříček), domácí skřítky, rarachy, diblíky, či pidimuže. Zároveň se můžeme setkat s prostým označením skřítek a to i v podobě starší jako chřístek, či křístek. Vzhledem k nepříliš řádnému a disciplinovanému používání pojmosloví v této oblasti se dá předpokládat, že jednotlivá označení jsou jak synonymem šotka, tak pojmenováním docela jiné bytosti. Společné těmto bytostem (ať už je považujeme za bytosti totožné nebo rozdílné) je jejich převážné zaměření na domov a jejich nepatrný vzrůst propojený s neobyčejným vlivem.
Vyobrazení šotka jako Šerého típajícího kuřete z tzv. Riegrova koutu, kde je šotek dále vyobrazen jako opice, drak, hůl a chvoště. Potvoru chlupatou s pazoury si musí každý zahrát sám. Podle Riegrova slovníku naučného.
Šotek v mytologii Ještě zajímavější je propojit toto jazykové bádání s historickoreligionistickým. Zde studujeme stará mytická vyprávění a dáváme je do spojitosti s archeologickými nálezy, abychom je následně porovnali napříč kulturami i časem. Vzhledem k našim dějinám se zdá být rozhodující studium mýtů antických (především z okruhu latinské tradice), germánských a z důvodu vlivu v době moderní i mýtů severských. To vše v pochopitelné souvislosti s okruhem slovanským. V době římské odpovídal našemu šotkovi nejvíce penát. Penáti byli domácím božstvem pravděpodobně již u Etrusků a Římané je jako takové přejali. Původně výraz penates nebyl samostatným jménem nějakého boha, ale označoval prostě domácí božstvo – tedy božstvo, které si rodina ke své ochraně vybrala (pův. di penates). Používal se proto téměř výhradně v plurálu. Označení vychází ze slova penus, které znamenalo spižírnu, zásobárnu, vnitřek domu a později také potravu a živobytí. Kult penátů byl spojován s kultem bohyně Vesty a největší úcty se těšil v době císařské, kdy byli penáti uznáni za státní božstvo. Můžeme se tak setkat s rozlišením penates familiares jako ochránců jednotlivých rodin a penates publici jako ochránců římského státu, který byl Římany chápán jako jedna velká rodina. Příbuzní penátům byli Lárové. Ti byli poutáni k domovu jako k místu a měli také vztah k polnostem apod. Naproti tomu penáti byli vázáni na domov jako rodinu a s rodinou se také stěhovali. Tento jev uvidíme dále i ve slovanské mytologii. O podobě Lárů i penátů víme málo. Většinou byli dva a vyobrazováni byli např. na mincích jako dvě mužské hlavy. Že jde o penáty, odhadujeme ze zkratky D.P.P., která je k tomu připsána (vykládá se jako deus penates publici).
Lárové se pak v podobě chlapců držících roh hojnosti objevují v podobě bronzových sošek v 1. a 2. stol. n. l. Nenápadného, ale při tom zásadního významu, nabývají bytosti podobné šotkům v severské mytologii. Podívejme se kupříkladu na tzv. Mladší Eddu známou také pod názvem Snorriho Edda. Pochází ze 13. stol. a je dílem Islanďana Snorriho Sturlusona. Zapsal v ní starší mytickou tradici severské Eddy, z níž se do dnešních dob proslavil např. bájný strom Yggdrasil. Jedno z vyobrazení Yggdrasilu je i ve Snorriho Eddě, pozoruhodné na něm jsou čtyři nenápadné postavy skřítků. Stojí na každé světové straně a nesou nebesa. Tito skřítci se zrodili jako malí červíčci z těla obra Ymiho, první bytosti vzniklé při stvoření světa nárazem ohně a ledu. Z Ymiho potu se zrodil rod obrů, jeho synové jej však zabili, aby obrů nebylo příliš mnoho, a z jeho těla postavili náš svět. Když své dílo dokončili, přikryli svět Ymiho lebkou. Tak vzniklo nebe, které nesli čtyři ze skřítků: jmenovali se Západ (Vestri), Východ (Austri), Sever (Nordri) a Jih (Sudri). Z těch ostatních se stali zruční kováři a řemeslníci.
Vyobrazení Yggdrasilu ze Snorriho Eddy. Ilustrace převzata z knihy Dějiny Islandu
Naprosto zásadního významu dosáhli skřítci v Irsku, kde doslova vytvořili irskou historii, takže dodnes je Irsko Kouzelnou zemí skřítků. Zdejší skřítci se však více podobají běžným lidem a nenesou podobné prvky s tradicí slovanskou. Osídlili Irsko, zakládali království, bojovali mezi sebou, až nakonec zbožštěli. Jak k tomu došlo, o tom je třeba studovat jiné knihy. Ze slovanské mytologie je pro nás zajímavá zachovaná tradice východních Slovanů, tedy okruh ruských mýtů. Tam se setkáváme s bytostí zvanou Domovoj. Domovoj nebo také dědoušek byl vrásčitým staříkem s kouzelnými schopnostmi. Uměl na sebe brát různé podoby včetně zvířecích. Obýval druhé nejvýznamnější místo v domácnosti – krb, většinou naproti tomu zcela nejvýznamnějšímu místu, kterým byl kout s ikonami. Krb byl tradičně spojován s kontinuitou rodu. Byl místem připomínajícím již zesnulé předky a jejich propojení s žijícími členy rodiny. Domovoj tak byl součástí kultu předků a jako takový představoval ochránce domova. Když se rodina stěhovala, brala ho s sebou stejně, jako to činili Římané se svými penáty. Velmi nápadná pro srovnání s naším šotkem je i jeho pověstná škodolibost. S oblibou totiž různě škádlil obyvatele domu: štípal je do zadku nebo rachotil hrnci. Během své historie se i Domovoj značně specializoval, takže občas opustil rodinný krb a usadil se v jiném místě domu, kterému pak věnoval svou pozornost. Duchem parních lázní tak byl bannik, na poli sídlil polevik a ve stodole ovinek. Na vernisáži měl odvahu sednout si do Riegrova koutu a na okamžik se proměnit v potvoru chlupatou s pazoury pouze autor výstavy a jeho syn.
Původ šotka K základním otázkám výzkumu šotka patří také otázka po jeho původu. Odkud se vlastně šotci berou? Z čeho se rodí? Kde se vzal první šotek? Tytéž otázky si klademe při zkoumání geneze člověka a života na naší planetě vůbec. Možné odpovědi – říkáme teorie – se dozvídáme v jednotlivých odděleních, např. v souvislosti se vznikem tiskařského šotka, nebo v Kabinetu domácího šotka. Nová podoba výstavy dala této otázce prostor v rámci prvního oddělení. Výslovně zpřítomněna byla trojí teorie. Podle lidových zvyků a pověstí je nejznámější teorie vzniku šotka z vejce nošeného v podpaží po určitou delší dobu bez mytí a modliteb. Jakých podob může takový právě vylíhnutý šotek nabývat, zpřítomnila jedna z vitrín. Druhá teorie, jíž připisujeme zvláštní význam, je teorie Dänikenovská, totiž: že šotek se k nám na Zemi dostal z vesmíru v raketě. Pravděpodobnou podobu této rakety (ovšem značně zvětšenou) jsme sami sestrojili. Postupovali jsme při tom způsobem, jaký by asi takový šotek volil – raketa byla sestavena z toho, co jsme našli, nic jsme nekupovali. Zohlednili jsme také to, že šotek jako konstruktér byl spíše filozofem než inženýrem. V raketě bylo možno se svézt. Součástí rakety byl i kufr,
v němž si šotek vezl své oblíbené věci. Stačilo se do něj podívat a třeba s nimi něco udělat. Třetí teorií je teorie evoluční, o níž máme všichni velké povědomí díky školní výuce. Podle této teorie vše začalo malou buňkou, která se dále vyvíjela a vyvíjela, až bylo hodně různých živočichů, z nichž ti nejsilnější přežili do dnešních dob a ti vůbec nejsilnější, známí jako homo, ovládli svět celý. Díky této teorii začínáme výklad historie lidstva u opičáků, jak slezli ze stromu na zem. Předpokládáme podobný vývoj a vznik i u šotka. Rozdíl je pouze v tom, že šotek se zrodil z docela malé opičky…Tuto teorii jsme vyobrazili na plakátu k výstavě. Jeho originál se stal součástí výstavy. Poslední hojně rozšířenou teorii přibližuje nejstarší kniha z naší sbírkové knihovny, o níž se zde lze také dočíst. V ní na počátku všeho bylo Slovo…
Jedna z možných podob šotka z vajíčka. Šotci se vylíhli z téhož materiálu jako postavičky Šotčí rodinky, které bylo možné na výstavě sbírat. Připomínali zároveň různé podoby šotka, jak je zachovala lidová a pohádkářská tradice: hada hospodáříčka, draka, kuře …
Šotek v české historii Dějiny českého národa tradičně začínají vyprávěním o příchodu Čechů do české kotliny v rámci velkého stěhování národů, do něhož se Slované pustili v jakési druhé vlně. Celé stěhování národů prošlo bedlivým průzkumem řady badatelů a bylo analyzováno z mnoha stran. Za naše badatele zmiňme Třeštíka (např. Mýty kmene Čechů) nebo Bednáříkovou (Stěhování národů). I přes veliký zájem, který byl dosud našim raným dějinám věnován, unikla pozornosti zásadní role, kterou při příchodu našich předků sehráli šotci. Pokud jim byla věnována nějaká pozornost, pak jen velmi krátkou zmínkou. Tuto mezeru bychom rádi alespoň zčásti vyplnili. Je třeba si uvědomit, že šotci stojí na samém počátku naší historie a dokladem toho nám je první česká kronika: Kosmova Kronika česká. Tato nejstarší kronika o našich dějinách byla napsána v letech 1110 až 1125. Známo je přibližně 15 dochovaných rukopisů, z nichž některé jsou jen v podobě zlomků. Jeden z rukopisů je součástí slavného Codexu Gigas. Zřejmě nejstarším dochovaným opisem Kosmova díla je tzv. Budyšínský rukopis z přelomu 12. a 13. stol. Nalezen byl v Budyšíně a v roce 1952 jej daroval německý prezident Klementu Gottwaldovi. Od té doby je uložen v knihovně Národního muzea v Praze. Byl také digitalizován v projektu Manuscriptorium. Od 17. stol. vycházela Kosmova kronika také tiskem, poprvé v roce 1602. Velmi kvalitní kritickou edicí je vydání Bretholzovo z roku 1923 (dnes již také digitalizované Bavorskou státní knihovnou a veřejně dostupné na internetu). Kosmas zmiňuje šotky hned zpočátku vyprávění, když líčí příchod Čechů na horu Říp. Protože píše latinsky, používá latinského názvosloví. Doslova zde píše: „Has solitudines quisquis fuit ille hominum,…, primas posuit sedes, primas fundavit et edes et quos in humeris secum apportarat, humi sisti penates gaudebat. Když do těch pustin vstoupil člověk, …, prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky, jež s sebou na ramenou přinesl.“ V jiných výkladech se místo bůžků občas setkáme s výrazem „dědci“.
O kus dále pak doplňuje: „O socii, non semel mecum graves labores per devia nemorum perpessi, sistite gradum, vestris penatibus litate libamen gratum, quorum opem per mirificam hanc vobis olim fato predestinatam tandem venistis ad patriam.“ „Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, kdysi osudem vám předurčené.“ Naši předci si tedy nejen přinesli své penáty do nového domova, ale svého nového domova, země zaslíbené, dosáhli především díky jejich přízni! Tradiční výklad Kosmovy kroniky nebere v potaz možnost, že autor zde skutečně mluvil o bůžcích, ale zastavuje se na tom, že jako klasický vzdělanec užil odkaz na latinská díla, kde se obraty jako položit penáty na zem, přinést si své penáty apod. používalo ve významu založit si příbytek. Kosmova kronika tak může být vodítkem při pátrání po původu našeho muzejního šotka. Je tu určitá spekulativní možnost uvažovat o něm jako o potomkovi římských penátů. Toto propojení na římské penáty dokazuje dále Jan Amos Komenský ve své jazykové učebnici Janua linguarum reserata (Brána jazyků otevřená). Tato učebnice je postavena na tematických blocích, v rámci kterých jsou do několika jazyků překládána jednotlivá hesla či výroky. Základním jazykem je při tom latina. Se šotky se setkáváme v 99. kapitole nazvané De Angelis v hesle č. 987: Cacodaemones Apparentes spectra (phasmata) vocantur: tumultuantes per noctem intempeslam, Lemures: famulantes, Lares et Penates.
V Komenského českém překladu: Zlí duchové (čerti, rarachové) ukazující se obludy slovau: bouřlivý v tvrdé noci (o půlnoci)/příšery: posluhující skřítkové a hospodáříčkové.
Přičemž v německém překladu jsou Lárové a Penáti přeloženi jako Hausgötter a Kobolti. Shrnuto: Skřítkové jsou tu zlí duchové, kteří doma posluhují. Tomuto zdánlivému rozporu je třeba rozumět v kontextu Komenského jako křesťanského myslitele. Abychom správně docenili význam tohoto důkazu, musíme vidět Komenského jazykovou učebnici v celkovém pohledu na Komenského dílo, tedy v rámci jeho Vševědy (pansofie) a Vševýchovy (Pampaedia). Ve skutečnosti totiž nešlo pouze o jazykovou učebnici! Kniha byla součástí jeho úsilí o vyvedení světa z chaosu k řádu a nelze ji tedy vnímat jen jako pouhou jazykovou učebnici. Zmínku o penátech (šotcích) tak nemůžeme brát jako náhodnou, ale jako naprosto záměrnou, a proto jí můžeme věnovat náležitou pozornost. Dvě velká díla naší minulosti tak dokládají význam šotků a také jejich určitou souvislost s římskými domácími bůžky. Další projevy existence šotků v životě naší společnosti již zkoumá spíše etnografie, či kulturní antropologie a je více zaměřeno regionálně.
Úvodní strana První knihy Kosmovy Kroniky české začínající slovy: Post diluvii effusionem (Po vylití potopy). Kopie poskytnuty knihovnou Národního muzea v Praze.
Podoba a vlastnosti šotka K základnímu výzkumu šotka patří dále zachycení jeho podoby. Jak vlastně tato bytost vypadá? Jak je veliká? Jaká je kultura jejího odívání? Co je typické v její fyziognomii? To vše jsou skutečně základní otázky společné pro většinu přírodovědných zkoumání, jakými je fyzická antropologie velmi zneužitá fašistickou ideologií. Podobně bychom ale mohli uvažovat i o fyzické antropologii šotka (lepší než antropologie by bylo užití termínu penatologie). Zachycení podoby šotka je ovšem velmi obtížné, protože není jednoduché nějakého šotka přímo zachytit. Z vědců se to dosud žádnému nepodařilo. Musíme se proto s důvěrou opřít o zprostředkující metody. Jednou z nich je archeologie, jejíž výzkumy přináší řadu nálezů drobných kovových, keramických či dřevěných sošek (figurek), které interpretujeme jako vyobrazení domácích bůžků. Druhou cestou je využití dostupných vyobrazení šotků a skřítků. To nacházíme v historických pramenech velmi výjimečně, mnohem hojněji v pohádkových knihách pro děti. Součástí výzkumu tak bylo i shromažďování ilustrací z dětských knih. Archeologické nálezy i ilustrace však jsou lidským dílem a je otázka, nakolik zobrazují pouhou představu tvůrce o šotkovi a nakolik je v nich přítomno cosi z jeho skutečné podoby. Vycházíme ale z teze, že nelze zobrazit něco, co by zároveň v našem světě nějak neexistovalo. Proto tato vyobrazení můžeme – i když s profesionální opatrností – brát vážně. Některé části podoby šotka můžeme také rekonstruovat skrze jeho projevy v prostoru. Tak se nám kupříkladu jeví spíše jako bytost malá, než veliká, jako bytost více štíhlá a mrštná, než jako cosi robustního. Díky těmto metodám nám tedy vychází tyto základní rysy šotka: je menší až mrňavý, hbitý, působí spíše neupraveným dojmem, oblečení má většinou potrhané a pomačkané, bývá hodně zarostlý, vousatý. Často je vyobrazen se špičatýma ušima, větším nosem a ve většině případů nosí špičatou čepičku, která ale netrčí pevně vzhůru (to by šlo o čaroděje!). Co se týče otázky, kdo to vlastně šotek je z hlediska jeho vlastností, pak je na místě shrnout a doplnit již řečené v předešlém textu a postavit vedle sebe zdánlivě rozporné výpovědi.
Tyto rozpory ukazuje tento výklad: šotek jako domácí skřítek ochraňující dům, ale provádějící tu i různá čtveráctví, často zlomyslná (Slovník české frazeologie a idiomatiky). Zatímco ochrana domu je přítomná v tradici latinské, tropení si vtípků, škodění atd. je více zdůrazněno v tradici slovanské. Šotek tak sice přináší domu prospěch, ale jeho energická povaha působí řadu potíží, neboť nic nenechá být, nic nenechá na svém místě. Přeneseně tak šotek znamená neklid, proto se někdy říká, že máme doma malého šotka a myslíme tím neposedné dítě. Podobný význam je i v Tylově vyjádření v očích mu hrálo tisíc šotků. Škodolibost šotka přejala starší čeština do slova šotiti neboli skrbně hospodařiti, či šiditi. Na Moravě pak šot byl synonymem pro filutu a taškáře. Tento výklad se nám ovšem zdá krajně nespravedlivý. Upozorněme proto především na již zmíněné, že nic nenechá na pokoji. To také může znamenat, že vše zpochybňuje, že bere věci z jejich běžného světla a staví je do jiného, čímž nás pochopitelně zneklidňuje, protože odnímá našemu světu navyklý pořádek a nutí nás hledat, jak to tedy s věcmi skutečně je. Následkem šotkova řádění hledáme nejen věci, ale také ztracené významy. Šotek, jenž si blázny tropí z lidí, říká Vrchlický. Šotek tím v sobě koncentruje filosofické úsilí o odkrývání pravdy, fenomén středověkého šaškovství a satiry.
Pokus uplatnit při studiu anatomie šotka Da Vinciho studii lidského těla vedl Pavlu Benešovou k vytvoření tohoto nákresu. Využito ilustrací M. Váši.
Nenápadně umístěný šotek představuje vše sledujícího úřednického šotka, který o všem ví. Proto se o něj svého času zajímalo KGB i FBI, ale marně…Nebylo mnoho lidí, kteří si ho hned všimli.
Jinak se při studiu podoby šotka musíme věnovat dětským představám, neboť dětská mysl nezatížená racionalistickou tradicí je ještě schopna vnímat a vidět mnoho z toho, co dospělému již zůstává skryto. Na výstavě nám v tom pomáhá schematický model šotka, kterého si každý může sestavit podle svého, a pak koutek, kde nám návštěvníci kreslí šotky podle svých představ.
Při pátrání o podobě šotka nám pomáhají také různá přísloví a studium dětských výtvorů. Tomu posloužila jedna z muzejních dílen v rámci Týdne se šotkem. Děti ani netušily, že se jen nebaví, ale že je skrze jejich dílo uskutečněn vážný experiment.
V šotkovi se projevuje vlastnost známá pro středověké královské šašky. Tropí si legrácky, ale na jejich pozadí sděluje závažné věci. Takový byl i Šotek Karla Havlíčka Borovského, satirická příloha jeho Národních Nowin. Takto jej popisuje v úvodním čísle: „Na swém péře widěl jsem malého jak na prst mužíka we swornostském oděwu jako na koni seděti.“ Šotek se mu pak představuje jako staročeský bůh. Titul a vyobrazení šotka z Šotka č. 1 a 3 z roku 1849, na výstavu zapůjčeno z Muzea Vysočiny v Havlíčkově Brodě. Postupně k vidění šest dochovaných čísel.
Experimentální oddělení Pokud chceme v muzeu něco zkoumat, musíme si takový výzkum dobře připravit. To znamená promyslet si charakter uvažovaných exponátů a v prvé řadě naplánovat jejich základní měření. To má význam jak badatelský, tak čistě praktický. Každý exponát je totiž třeba umístit do depozitáře a tak je třeba mít představu, jaké nároky takový exponát (případně celá sbírka exponátů) bude mít na prostor a vybavení depozitáře. Z tohoto důvodu jsme v expozici zřídili oddělení experimentální, tedy improvizovanou muzejní dílnu či laboratoř. Na modelu šotka zde bylo zkoušeno, kolik může vážit (kolik jich můžeme položit na polici), jak je vysoký (rozestupy polic), jaký má objem (kolik zabere skutečného prostoru v depozitáři) a sílu potřebnou k jeho zvednutí (důležité pro bezpečnost práce i ke kvalifikovanému odhadu časové náročnosti i velikosti týmu při práci s takovou sbírkou šotků). Součástí základního výzkumu je i obrazové zachycení pozorovaných jevů, předmětů nebo živočichů v jejich přirozeném prostředí. K tomu se užívá řada vyspělých technických zařízení, jako jsou kamery, profesionální fotoaparáty a další nahrávací zařízení. Stejně tak se dodnes užívá i tužky a papíru k vytváření tzv. nákresů, zakreslení apod.
V tomto experimentálním oddělení nebereme ovšem v úvahu tu skutečnost, že žádný šotek nám v polici nevydrží a půjde si, kam on chce. Muzejní laboratoř byla zařízena stroze za pomoci sbírkových předmětů experimentální povahy a předmětů z kabinetu fyziky Základní školy v Buttulově ulici. Na části z nich návštěvníci sami prováděli pokusy. Strohé vybavení neodpovídá pravé podobě muzejních dílen, které bývají naopak přeplněné a pro návštěvníky naprosto nevhodné.
Ukázka zápisu z terénního výzkumu badatele Radima. Bez terénního výzkumu se žádné muzeum neobejde, pokud nechce jen konzervovat to, co již v depozitářích má.
Oddělení regionálních studií šotka Stěžejním úkolem vlastivědného městského muzea je detailně zkoumat určený region. Proto je zákonitým vyústěním našeho projektu otázka výskytu a podoby šotků na Chotěbořsku. Tím zároveň uzavíráme výzkumnou smyčku kolem našeho konkrétního muzejního šotka. Toto oddělení, které je rozsahem a hloubkou svého bádání nejnáročnější, jsme rozdělili do třech samostatných kabinetů: Kabinet knihovního a muzejního šotka, Kabinet úřednického šotka a Kabinet šotka domácího. Tímto se dostáváme do naprosto jiného pohledu na vývoj regionu, než je ten tradiční. Umožňuje nám to postoupit na pozadí těch velikých a obecných bádání a teorií k tomu, co je v naší blízkosti. Vidíme tak např. pozoruhodnou přeměnu z šotků jako domácích božstev přes jakési démony k „pouhým“ strašidlům. Je otázkou, zda to má na svědomí naše k racionalitě obrácená civilizace, nebo si tuto cestu šotci vybrali sami, aby i v proměněných podmínkách mohli náš svět ovlivňovat.
Šotek a zrození nového věku Zlatá éra šotka začala v 15. stol. Toto století znamenalo mnoho pro evropskou civilizaci a stejně tak i pro život šotků. V obecných dějinách
máme tuto proměnu doprovázenu těmito stěžejními událostmi: pád Byzantské říše v roce 1453 a založení Latinského císařství na jejích troskách, objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem (1492) a vytlačení muslimů z Pyrenejského poloostrova Ferdinandem Aragonským. K tomu přispěla i řada vynálezů, z hlediska zmíněných „politických“ proměn to byl např. střelný prach. Mnohem větší význam pro naši kulturu měl ale vynález knihtisku. V Evropě je spojován s Johannem Gutenbergem (1400 – 1468). Tento mohučský zlatník přinesl na světlo světa několik vynálezů, které dohromady umožnili rychlejší a levnější šíření textů. Základem bylo odlévání matric jednotlivých písmen pomocí licího stroje z k tomu vyvinuté slitiny (tzv. liteřiny), k tomu se připojilo používání speciální tiskařské barvy a vše to završovalo zavedení tiskařského lisu. Určité zárodky tisku se před Gutenbergem objevily v podobě dřevorytů používaných ke snadnému šíření náboženských obrázků a hracích karet. Vzorem Gutenbergovi mohla být i kovová razidla, která používali knihaři k vyražení vzorů do knižních vazeb. Vynález knihtisku se datuje přibližně k roku 1450. Zajímavostí je, že jeho vynálezce Johannes Gutenberg byl dlouho českými vlastenci považován za českého rodáka, naposledy byl tak zmíněn v Květech v roce 1845. Dovozováno to bylo z německého názvu Kutné Hory: Kuttenberg. Do Čech se knihtisk dostal poměrně brzy: již v roce 1468 se tiskne v Plzni, v Praze pak od roku 1487. Nejstarší u nás tištěnou knihou je Kronika trojánská (v původním názvu Historia destructionis Trojae od Quida de Columna). Jak se k tomu všemu ale váže šotek? Šotek jako následník antických penátů miluje sklady a zásobárny. V takových místech totiž může rozehrávat své veselé (ale i vážné) hry. Proto se v domě rychle usadil tam, kde se něco odkládalo nebo schovávalo. Odjakživa jej také lákaly i knihovny a knihy. Byly to nejprve sbírky svitků. Zamiloval si ovšem i knihy samotné – jako zásobárny slov. Tak nějak asi vznikl archivní šotek, knižní permon, o němž píše Klimtová, knihomolík, či prostě knihovník. Je také možné, že sám písmo vynalezl. Z těchto šotků, kteří se pravděpodobně vyskytovali i ve středověkých skriptoriích a jejichž stopy tak můžeme hledat i v ručně
psaných kodexech, možná i v iluminacích, se posléze vyvinul šotek tiskařský. Sledujeme dvě teorie vzniku tohoto šotka: jedna hovoří o tom, že ten naprosto první vyskočil z kapsy Gutenbergova kabátu. Podle druhé se narodil v Gutenbergově kolébce. Dokládá se to i označením prvních tisků. Těm se říká inkunábule z latinského in cunabulis čili v kolébce. Označujeme tak první tisky (do roku 1500). Typické pro ně je, že se velmi nápadně podobají ručně psaným knihám a někdy je velmi těžké je od nich odlišit. Podle tradice je tak označil v roce 1639 münsterberský děkan Bernhard von Mallinckrodt a myslel tím období, kdy byl tisk ještě v plenkách. Z našeho pohledu je tento termín výrazem úcty k prvnímu tiskařskému šotkovi, kterému ve skutečnosti vděčíme za celý rozvoj naší civilizace. Dnes je ovšem zlatá éra tiskařského šotka u konce. S příchodem dalších technik, a pak především počítačů, se značně omezil prostor jeho působení. Nejraději měl místo, kde se sázel text, neboť si rád pohrával s literami, měnil slova a tím i smysl textu. Žádný korektor mu nestačil. Nejvíce působil při tisku novin, kde nebyl takový čas na kontrolu. Počítače manipulaci s písmeny prakticky znemožňují, až na rychlé přeběhnutí po klávesnici, které však moderní textové editory snadno odhalí. Můžeme se jen ptát, zda nám tato postupná ztráta tiskařského šotka prospívá, či naopak. Otázkou také je, co nás v budoucnu čeká. S rostoucí oblibou e-booků se totiž dostáváme do podobné situace, jako při vzniku prvních tištěných knih. Třeba se současné e-knihy budou také nazývat einkunábule, dokud se jim nepodaří opustit podobu knih tištěných, na kterou stále navazují.
Vyobrazení tiskárny, jak vypadala ještě hluboko ve 20. stol. podle školní tabule ze sbírek muzea a vyobrazení tiskárny ze 17. stol. z Komenského Orbis sensualium pictus.
Knihovní a tiskařský šotek v Chotěboři O šotkovi tedy můžeme uvažovat všude tam, kde jsou knihy buď uloženy, nebo kde se vyrábějí. A nemusí jít jen o knihy, ale prostě o tiskoviny. Není proto důvod si myslet, že v Chotěboři, malém městě na okraji zájmu, by také někdo takový neexistoval. Větší tradici zde spatřujeme v případě šotka knihovního. V úvahu připadá hned několik knihoven veřejných a jistě i množství soukromých. V čele těchto knihoven stojí nepochybně Městská knihovna sídlící od 60. let v budově č. p. 258. Tato budova byla postavena v letech 1896 – 1897 a na konci roku 1900 se stala majetkem Občanské záložny. V budově se až do roku 1933 nacházely také depozitáře Městského muzea. Předchůdkyní Městské knihovny byla Školní zápůjční knihovna města Chotěboře založená učitelem Vincentem Emanuelem Libanským roku 1844. Sídlila nejprve v domě poblíž kostela (dnes Pečovatelská služba) a posléze v budově školy v Buttulově ulici. Uvažovat lze také o knihovnách školních, které byly a jsou samozřejmými součástmi každé školy. V současnosti zde tedy máme čtyři takové knihovny. Mimo tyto víceméně veřejné knihovny se na území Chotěboře nacházelo jistě i dost knihoven soukromých, třebaže patrně neobsahovaly zvlášť velké počty knih. K soukromým je nutné počítat i zámeckou knihovnu Dobřenských. V Chotěboři žil pravděpodobně nějaký čas také šotek tiskařský. Jeho působištěm mohla být tiskárna Brzek. Umístěna byla v domě č. p. 464 z roku 1914. Tato dnes již k nepoznání přestavěná secesní budova byla zdobená štukovou omítkou a štítem s balkonem doslova vévodila ulici nad náměstím. Tiskly se zde především různé úřední dokumenty, účetní knihy, plakáty a oznámení. Tím ovšem velmi připomínala staré tiskárny z počátku tisku, kde různé pamflety a oznámení také převažovaly nad knihami.
Ukázka strany z Bible z roku 1488, která je patrně nejstarší a nejcennější knihou naší sbírkové knihovny. Vytištěná byla pravděpodobně v Praze.
Úřednický šotek Zvláštním druhem šotka je šotek úřednický obývající kanceláře všeho druhu. Příliš se o něm neví, neboť nečerpá svou tradici přímo z mýtů, aby se projevil v lidových zvycích a pověrách, ani nemá odezvu v pohádkách, protože prostředí úřadu ve většině lidí nevzbuzuje příliš romantické představy, spíše naopak. Lidé zasvěcení do studia šotků o jeho existenci nepochybují, třebaže ji pouze tuší. Svůj původ mají tito šotci nejpravděpodobněji opět v antických penátech a to tzv. penates publici, tedy ve státních penátech, či jejich obecních zmenšeninách. Jako u všech šotků, tak i u úřednických je jejich působení rozporuplné. Někdy se zdá, že se řídí heslem: čím více byrokracie, tím více legrace, jindy to ale vypadá, že naopak zabraňují nekonečnému protahování některých případů, jimž k vyřízení chybí jen jedno razítko, které ovšem nemá kdo dát, neboť k tomu nikdo nemá tu správnou kompetenci. Nebo naopak: tam, kde osud člověka může být nenávratně poškozen jedním takovým razítkem, toto razítko někam uschovají a vrátí jej teprve, až přejdou zlé časy.
Při studiu těchto šotků se můžeme opřít pouze o analogie z oblastí, které již přeci jen trochu známe. Usuzujeme tedy, že se jim líbí především v kartotékách a šuplících, že si libují mezi šanony a rádi běhají po klapkách psacích strojů. I těmto šotkům příliš nevyhovuje rozvoj počítačů a digitalizace většiny agend. Naštěstí ale musí být velké množství dokumentů stále archivováno i v tištěné podobě. Historie úřednického šotka kopíruje historii správy. V případě Chotěboře vývoj městské samosprávy. Přímo tak pokolení úřednických šotků navazuje na státnický odkaz penátů ze zástupu vedeného praotcem Čechem. Jejich posvátnou horou je proto Říp. V Kabinetu úřednického šotka jsme vytvořili umělé prostředí městské kanceláře pokrývající svým vybavením počátek 20. stol. až přibližně jeho polovinu. V tomto prostředí má úřednický šotek většinu svých oblíbených věcí: listiny, razítka, stará pečetidla, děrovačku, kalamář, telefon a naprosto nezbytný psací stroj. Většina pochází ze sbírek muzea. K vyzkoušení byl vystaven starý kufříkový psací stroj U. S. Mirsa ideal ze soukromé sbírky.
Nejmladší návštěvníci se často pokoušeli někam dovolat starým telefonem, kde se číslo ještě skutečně vytáčelo. Leč marně – sluchátko zůstalo hluché. To ale neznamenalo, že by nikdo neposlouchal… Stará „kalkulačka“, která hned psala účtenky také velmi lákala. Zato nepovšimnutý zůstal erb města Chotěboře v šotčí úpravě. Ačkoliv se jedná o kopii, je tento erb jedním z dokladů, jaký význam má šotek (na kterého však historie zapomněla) pro dějiny města.
Šotek domácí Naše domovy jsou dnes plné zvuků, přes které neslyšíme, co se v nich vlastně děje. Neslyšíme druhé, co s námi žijí, a kolikrát ani sami sebe. Pes musí hodně štěkat, aby přeštěkal všechno to jemné šumění z mnoha podivných přístrojů, kterými plníme svůj prostor. Není proto divu, že jsme již ohluchli a oslepli vůči všemu tajemnému, co se za tím vším skrývá a co je k zaslechnutí jedině v tichu. Proto si dnes myslíme, že v našich domech žijí jen lidé a jejich zvířata. Že mezi pokojovými květinami se prohání nanejvýš nějaký nevítaný hmyz a místa, kam se snadno nemůžeme dostat, nebo kam chodíme jen málo, opanovali pavouci a snaží se o to myši. O tajemných bytostech, s nimiž žili naši dávní předkové, nemáme ani tušení. Oni ale žijí s námi stále, skryti za naší slepotou… V závěru naší výstavy jsme se proto vrátili k jejímu počátku a znovu se zamýšleli nad šotkem jako bytostí domácí, jako potomkem starobylých domácích bůžků Římanů, či Slovanů. Vytvořeno pro ně bylo umělé prostředí nevelkého dětského pokoje středně bohaté městské rodiny. Časově tento pokoj lze ohraničit koncem 19. a počátkem 20. stol. V tomto pokoji jsme pak „chovali“ několik domácích šotků, či skřítků.
Od počátku se nám zde usadil snový skřítek, který přináší dětem hezké, ale divoké sny. V podobě postelníčka občas nechce nechat děti usnout a nutí je v posteli řádit. Rodiče je peskují, ale ony za to nemohou. Postelníčkovi se totiž nedá odolat. V šatní skříni se usadil šotek šatní, který si rád půjčuje oblečení, shazuje ho z ramínek, mačká poskládané prádlo a přespává v kapsách. Není nic divného, že to bývá šotčí holčička… Naprostou raritou naší výstavy pak byl záchodníček (záchodový či toaletní šotek). Zachoval se hlavně díky chalupářům, protože má nejraději záchody suché (proto se mu říká také kadibudkáč). I když má hnědou barvu (…), je to bytost čistotná a pro rodinu velice prospěšná. Tam, kde ho mají, rychleji se děti odnaučí plenkám, neboť je dokáže zdržovat na nočníku nebo záchodě. Také údajně štípá děti do zadku, když si nejdou umýt ruce… V tomto oddělení si mohly děti na šotky sáhnout, podívat se do všech koutů, a když si zuly boty a ustlaly po sobě, mohly si na chvilku vyzkoušet naši starobylou postel. Především pro malé slečny byl určen kočárek, do kterého si mohly dát vlastní panenku a třeba se vyfotit. V kočárku bylo možno si vyfotit i vlastní miminko.
Květinový šotek je příbuzným zahradního, či lesního skřítka. Má jen trochu raději teplo domova. Rostlinám se v jeho péči dobře daří a člověk se o ně ani nemusí moc starat. Jen si rostou poněkud více nadivoko. A protože odhání mouchy, tak je v každé domácnosti velmi vítán.
Zato Ponožkáč, ten to má doma těžší. Miluje totiž ponožky, ze kterých si staví své lože, ale jelikož není zlý a škodolibý, bere si z vypraných vždy jen jednu. Na vině tak nejsou žádné ponožkožravé pračky a podobně. Pračka je jen pračka, knoflík a buben…Pračka není žádná tvořivá bytost jako náš ponožkový šotek!
Po šatním šotkovi zas bývá poněkud zmatek ve skříni. Na druhou stranu: do takové skříně obydlené šotkem nejdou moli. Nemusíte pak mít naftalín.
Záchodový šotek se stal jednou z největších atrakcí výstavy. Skrýval se v zavřeném záchodě a lekal návštěvníky. Šotek je prostě taškář…a to i tehdy, když je jeho taška trochu větší a hranatější.
Pokojíček byl stylizován do přelomu 19. a 20. stol. Kočárek, do něhož se daly ukládat vlastní panenky, byl ovšem z 50. let.
Chotěbořský muzejní šotek O existenci šotka v našem muzeu máme přímé doklady teprve necelého půl roku. Je ale možné, že si jej dosud personál muzea prostě nevšiml. Přímo ho zatím nikdo neviděl, objevují se ale další a další stopy, které ukazují na jeho dosti živou přítomnost, jako je např. snaha nechat se zvěčnit při fotografování sbírek do katalogů, přesunování předmětů v depozitářích, podivné zvuky v expozici, které průvodci slyší, když večer naposledy procházejí výstavní prostory… O tom, že tu s námi sídlí šotek, nemáme téměř žádné pochyby, nejasný zůstává jeho původ, ale také podoba. Pracujeme se třemi hlavními hypotézami: (Za prvé) Může jít o zcela původního muzejního šotka, který se do muzea nastěhoval v jeho samotném počátku v roce 1885. Dalo by se pak uvažovat, že je potomkem některého z úřednických šotků, nebo se v muzeu přímo narodil. Mohl třeba vyskočit z prvního sbírkového předmětu. Bohužel už nevíme, jaký předmět to byl. Možná Diplomatář městský (1748) s privilegii od r. 1331 s autografem Marie Terezie a velkou říšskou pečetí. (Za druhé) Náš šotek může být i původu knihovnického a do muzea ho zavedla společná budova knihovny a muzejních depozitářů. Ale kdo ví – třeba přeskočil z muzea do knihovny. Dalo by se též uvažovat o šotkovi zámecké knihovny. Pak by se ovšem do muzea dostal až v 50. letech minulého století. (Za třetí) Třetí možnost představuje muzejní knihovna. Dnes se skládá z knihovny sbírkové určené kochraně cenných knih a příruční knihovny pro badatele. Příruční má okolo 6000 knih a sbírková přibližně 2300 knih. Nejstarší knihou ve sbírkách je Bible z roku 1488 tištěná v Praze. Dataci je ale třeba ověřit, tradičně se orientujeme podle záznamu donátora – básníka a kněze Františka Xavera Boštíka. Pokud by jeho údaj byl správný, patřila by k velmi raným pražským tiskům. Druhá světová válka přerušila kontinuitu našeho muzea. Část předmětů byla ukryta po jednotlivých domácnostech, část složena v garáži u Městské elektrárny, odkud se řada věcí ztratila. Je velmi pravděpodobné, že někdejší muzejní šotek město opustil a na jeho místo později nastoupil nový, nebo se nám po letech vrátil šotek původní. A
Obraz tohoto šotka doplnil interiér stylizovaného dětského pokojíku. Původně měl ovšem znázorňovat šotka – permoníka a ukazovat tak na další možnou linii původu šotka na Chotěbořsku rostoucí z místní důlní tradice. Tato část se nakonec do výstavy nevešla.
Doprovodný program Jak již bylo zmíněno: Léto se šotkem nebyla jen výstava, ale i další program, kterým jsme jednak chtěli muzeum oživit, ale také dále pokročit ve výzkumu a navázat kontakt s naším tajemným šotkem. Po celou dobu výstavy mohl každý, kdo chtěl, plnit úkoly v Šotkově úkolníčku a sbírat si postavičky do vlastní Šotčí rodinky. A rodinka to znamenalo šotčí holky, kluky, táty, mámy, ale i dědečky a babičky. Kolik kdo jich nasbíral, to bylo zcela na něm. Stačilo nás vícekrát navštívit. Stálo to 20 Kč navíc, ale mnohem více každý získal (např. vstupenku 1 + kamarád/ka zdarma platnou až do konce roku 2015). Výstavu jsme zahájili malou tradiční vernisáží, která se již ve větším opakovala jako Druhá vernisáž 18. 8. Tehdy byla odhalena raketa a zprovozněno šotčí šramotítko. Druhá vernisáž také zahájila týden muzejně a šotkovsky laděných dílen: Šotkohraní v parku (hráli jsme kroket, kubb, mölkky, pétanque ad.), přímo v expozici jsme hráli šotkovi pohádku, vyráběli vlastní šotky na mnoho způsobů, hráli stolní hry, hledali šotka podle GPS a vytvářeli komiks. Bohužel se nepodařilo nalákat dost dětí na Lucernovou noc v muzeu, takže ji uskutečníme někdy později.
Dospělým jsme připravili přednášku na téma Šotek a zrození filosofie a celou výstavu jsme spolu se sezónou ukončili slavnostní Dernisáží.
Městské muzeum Chotěboř 2014
