Současná Čína: Sebevědomá, rozporná a šovinistická Lukáš Zádrapa (Autor pracuje v Ústavu dálného východu FF UK jako sinolog. V letech 2000-2001 pobýval na stáži v ČLR.) S jistým pocitem zadostiučinění jsem si přečetl upoutávku na knihu Willa Huttona The Writing on the Wall. Dlouhodobě se znepokojením sleduji zjednodušený a silně zkreslený obraz ČLR, tak jak jej předkládají veřejnosti české sdělovací prostředky, od zpravodajství ČT po nejrůznější společenské časopisy. Pokud můžu soudit z krátkého výtahu Huttonovy knihy, jeho rozbor situace je podložený a příliš se neliší od mého. V jedné důležité věci však sám nemám jasno – a tou je směr postupu při případném řešení čínských problémů. Otázka zní: je lepší se snažit prosadit občanskou společnost v Číně svým způsobem zvenčí za současného stavu rozvoje ČLR, anebo je bližší skutečnosti představa, že až se Číňané zbaví chudoby a společenského tlaku a rozvinou se ekonomicky, pak začnou sami více uvažovat o lidských právech? Ovšem nejsem si ani jistý, nakolik je vůbec možné doufat v ustavené občanské společnosti v Číně, ať už jakoukoliv cestou – ač bychom si to nejvroucněji přáli a ačkoliv by to mohl být dobrý lék na mnohé neduhy ČLR. Rád bych nabídl několik témat k zamyšlení, či spíše polemický obraz našich znalostí o Číně a jejího vnímání většinovou společností. Všichni ví, že v Číně jsou nějaké problémy – kámen úrazu je ten, že každý ví o jiných problémech a má pocit, že zrovna ty by se měly řešit, aby byl svět lepší. Je nabíledni, že příčinou je žalostná informovanost západní veřejnosti o každodenní i historické Číně. Ani ve věku účinných informačních technologií se nepodařilo vyvrátit předsudky a zkazky, kolující po Evropě už nejméně tři sta let, a to jak v kladném tak záporném směru. Ba naopak – stále bohatší produkce obskurní literatury v duchu orientalizmu a internet zaplavený fantaskními pojednáními přispívají k upevňování pohledu na Čínu, který je odtržený od reality. Prvořadou roli ovšem hrají hromadné sdělovací prostředky. Nevím, zda se někdy podaří vymýtit představy na jedné straně o společnosti plné čajových obřadů, bojových umění a krajinomalby a na druhé straně totalitního komunistického státu ražení Severní Koreje. Jako příklad: za pozornost stojí skutečnost, že jednou ze základních znalostí průměrného Čecha o Číně je, „že se tam topí holčičky“ –je řeč o té obdivované tradiční Číně, kde dcery byly skutečně svým způsobem „odpad“ (to však ještě neznamená, že by se musel naházet do studen, jinak těžko vysvětlit, že žen bylo v Číně vždy dostatek), anebo je řeč o té zlé komunistické Číně, která se ovšem vždy zasazovala o rovnoprávnost žen a energicky zasahovala proti konfuciánským předsudkům (ostatně dnes hrozí lékařům na prozrazení pohlaví dítěte před narozením vysoký trest; jiná otázka je, jak vysoká je v ČLR korupce)? Není sice překvapivé, že se lidé na Západě naučili vidět jako hlavní, ne-li jediný problém Číny lidská práva (nejčastěji ve spojení s Tibetem), ale zdá se mi to krátkozraké v souvislosti s osudem celé naší planety, protože ten na vývoji ČLR do značné míry závisí. Otázka zní: je to všelék? Ale hlavně: z kterého konce začít? Cenzura dost pravděpodobně někdy přijde také na řadu, ale stěží si dokážu představit, že problémy více než miliardové zaostalé země začneme řešit tak, že okamžitě budeme požadovat dodržování všech výsad občanské společnosti. Ty ne nadarmo vznikly za specifických společenských a ekonomických podmínek a je vůbec otázka, jestli Číňané mají sebemenší zájem nechat se od nás „poučit“. Ve většině případů nás totiž vidí jako společnost zvráceně libertinskou a sobecky individualistickou. Slova „liberální“ nebo např. „individualismus“ mají v čínštině negativní
konotace! Tuhý společenský řád panuje v Číně už nejméně dva tisíce let a individuum v ní nikdy neznamenalo více než více či méně přínosnou složku kolektivu, přirozeně integrovanou do příslušné hierarchie: ani ve výhledu do budoucnosti se nezdá, že by Číňané změnili na uspořádání společnosti názor, komunismus změnil jen rétoriku a vnějškovou podobu režimu, ale zažité kulturní vzorce se zásadně nezměnily nikdy. Tomu se navíc nelze divit za situace, kdy se Číňané vždy považovali a v duchu stále považují za civilizaci nadřazenou. Z toho vyplývá i ambivalentní vztah k Západu (ostatně historie recepce západní kultury, respektive konfrontace s ní, probíhající od první poloviny 19. století, je obzvláště komplikovaná, a stojí za povšimnutí, že k zájmu o Západ byla Čína donucena britskými dělovými čluny). Čína nečeká, až ji Západ poučí: jí imponuje technická převaha stejně jako v období kolonialismu, nicméně prvenství jí bylo jen dočasně v novověku zcizeno a teď se chce zas vrátit na své domněle výlučné místo ve světě. V Číně není ojedinělý názor, že za čínskou zaostalost stejně může Západ, který ji vždy utlačoval a nepřál jí její místo na slunci. Je třeba nahlédnout do čínských poměrů poctivěji, než se to děje v českých sdělovacích prostředcích, abychom pochopili, jak nepatřičně se musí Číňanům jevit naše požadavky na jejich zemi, naše názory, jak by se měli ve své zemi počínat, a zároveň jak směšně působí námi běžně formulované problémy oproti těm, se kterými se Čína musí vypořádat. Dvěma hlavními faktory, podmiňujícími celou řadu problémů dalších, je zaostalost a přelidnění. Kdo nikdy nebyl ve třetím světě, stěží si umí tamější podmínky představit. Holý boj o přežití, hrozivé hygienické podmínky, zničené životní prostředí, ubohá infrastruktura, minimální úroveň vzdělanosti, to všechno je v Číně aktuální. Nenechejme se zmást reklamními záběry z Pekingu, východního pobřeží (které je skutečně rozvinuté) nebo turistických oblastí. Většina země vypadá diametrálně odlišně. Jen pro představu, kolem r. 2000 prohlásila vláda, že problém hladu a zimy byl už vyřešen. Znamená to, že dodnes mají běžní lidé na západě země co dělat, aby se najedli a měli co na sebe. S tím se kombinuje přelidnění (v ČLR žije nyní něco přes 1,3 miliardy lidí). V Číně prakticky neexistuje soukromí – to je to, co je na první pohled zřetelné a pro cizince nepříjemné. V jedné místnosti bydlí mnoho lidí, žije se na přeplněných ulicích, venkov je souvisle osídlen a obděláván, dopravní prostředky jsou chronicky přetížené, naprosto všude jsou dlouhé fronty, nával je v nemocnicích i na školách. Vytváří se tak nelidsky ostré konkurenční prostředí, kdy pouze nejlepší mají šanci se prosadit, což vede k úmornému pracovnímu a studijnímu nasazení, které je na úkor společenského života a sociální inteligence vůbec. Běžné jsou na vysokých školách sebevraždy studentů, kteří nesplnili očekávání většinou svých rodičů nebo i celých komunit – jinak se celá vesnice mohla chlubit, že jeden jejich člověk studuje na univerzitě ve městě. Toto pracovní nasazení je nesmyslné přičítat vrozené národní píli, jak se někdy dělává. Je to nutnost: uživit se, ale také proniknout výš, vydělat víc peněz a tak se dostat nad ostatní. Čína je plná lidí, kteří se snaží po hlavách jiných vybřednout z šedi nejnižších vrstev. To je jim umožněno příklonem ke kapitalismu v posledních desetiletích; po zhroucení tradičního hodnotového žebříčku a poté vyhasnutí komunistických ideálů nastoupilo vakuum, které je
důsledně zaplňováno bohatstvím a konzumem. Je to ovšem v souladu i s tradiční praktičností Číňanů: Ti se vždy velice diví, když Češi věnují čas něčemu, z čeho není zisk – proč pěstují své koníčky, věnují se amatérskému umění, když jim z toho neplynou peníze ani společenský status? K tomuto vakuu patří i zaměření se na formu, na efekt, zatímco obsah je potlačen – současná Čína je království kýče. K tomu musíme připočítat zdravotnictví, které je sice v příšerném stavu (minimální hygiena, zákroky se provádějí před jinými pacienty atp.), za to však de facto plně hrazené pacientem. Číňané tudíž s návštěvou lékaře otálejí, a potom platí za často už zbytečné operace obrovské sumy. Je to jeden z důvodů, proč shromažďují peníze; kdyby se něco stalo, zaplatili by za ně sobě nebo rodinnému příslušníkovi péči. Navíc většinou se na čínských školách platí nemalé školné. Kombinací těchto faktorů vzniká nestabilní, napjatá a nelítostná společnost, která je navíc formována propagandou, snažící se odvádět pozornost od problémů šovinistickou rétorikou. Nesmíme zapomenout ani na další vážný důsledek přelidnění a současného nesporného hospodářského pokroku, totiž vyčerpávání zdrojů, o dopadech na životní prostředí ani nemluvě. Nebudu zde popisovat, do jaké míry sahá devastace čínské krajiny, je to něco nepředstavitelného. Nás by mělo zneklidňovat, že tato skutečnost má a ještě bude mít důsledky i pro celosvětový ekosystém (je jen otázkou, kdy ČLR vystřídá USA v postavení hlavního znečišťovatele Země), zdroje si už nyní Čína zajišťuje v zahraničí ve velké míře. Ne kvůli podpoře světového míru, nýbrž kvůli energetickým zdrojům mocensky proniká na přední Východ, do východního Ruska, a postupně ovládá africkou a jihoamerickou sféru. Tím se dostáváme k dalšímu ožehavému problému, k územní celistvosti a mezinárodnímu postavení Číny. Kromě komplikované národnostní situace trápí zemi i výrazný předěl mezi bohatým východem a chudým západem, přičemž onen „západ“ zabírá daleko větší plochu a žije na něm většina obyvatel. Města na mořském pobřeží v úzkém pásu kolem něho prosperují, stávají se kosmopolitnějšími, jsou „výkladní skříní Číny“ – to platí obzvlášť o Šanghaji a jejím „čínském Manhattanu“ na východním břehu řeky Chuang-pchu. Nešetrným rozvojem se z nich však stává pouhý les mrakodrapů, poušť ze skla a betonu, kde je záměrně ničeno vše, co by mohlo připomínat historické centrum. Hornatý západ včetně středních provincií se ani přes všechnu podporu vlády a snahu o přelévání peněz z východu nemůže vymanit z chudoby. Je třeba upozornit také na to, že Číňané se nemůžou volně stěhovat, a už vůbec ne „za lepším“ – tedy např. z vesnice do města, z města do většího města nebo na východ. Jsou vázáni svou příslušností k jednotce, která je dána místem jejich narození a místem pobytu jejich rodičů, a změna tohoto chu-kchou není snadná, existují např. komplikovaná pravidla, kam se smí přestěhovat novomanželský pár apod. Za této situace se ozývají separatistické hlasy východních provincií, které mají pocit, že jen vydělávají na ústřední vládu a potažmo na zaostalé oblasti. K tomu přistupují národně
separatistické tendence v Sin-ťiangu (čínském Turkestánu), ČLR je stále pod tlakem Západu co se týče Tibetu a musí řešit otázku Tchaj-wanu. Přes silácká slova vládních prohlášení není vůbec snadné udržet tuto zemi pohromadě. V každém případě je jasné, že vzdání se jakéhokoliv území by byla ztráta tváře, ale také nebezpečný precedens pro území ostatní. Nemůžeme se proto divit, že se Čína tak energicky staví k samostatnosti Tchaj-wanu nebo Tibetu. Na mezinárodní úrovni chce ČLR hrát samozřejmě roli velmoci minimálně rovné USA. Důmyslnými prostředky propagandy vytváří obraz po všech stránkách vyspělé země, která si navíc nepřeje nic jiného než mírovou koexistenci národů světa. Je znepokojující, jak tento obraz reprodukují české sdělovací prostředky. Není divu, když jsou jimi často přejímány jen informace z oficiálních zdrojů, případně se pojetí o Číně formuje na základě cestopisů lidí, kteří tam na dva týdny odletěli, navštívili velká a bohatá města a několik největších turistických atrakcí a z toho udělali senzační zprávu o exotickém Východu (jako poslední mi utkvěla v hlavě reportáž Milana Fridricha, a to proto, že jsem byl osobně svědkem jeho „průzkumu“ Číny). České noviny a časopisy jsou pravidelně zaplavovány exaltovanými zprávami o nastupující velmoci na východě, o píli tohoto národa a láci zboží, které vyrobí. EU prohlašuje, že chce s Čínu uspět v konkurenčním boji. Je zarážející, jaké nepochopení v tomto ohledu ovládá plány evropských politiků. Pokud by EU chtěla uspět, musela by zrušit zákoník práce a ekologické normy, nechat továrny zaměstnávat lidi za pár dolarů na měsíc při nekonečné pracovní době a neexistující bezpečnosti práce či sociálním zabezpečení, nechat je vypouštět chemikálie rovnou na nejbližší pole za plotem či do řeky a rezignovat na jakékoli standardy kvality výrobků. Chceme-li si zachovat něco z evropanství, nemáme přirozeně žádnou šanci v tomto bizarním závodě, a nepomůžou nám v tom ani kosmetické změny v tržním prostředí EU (nechť proběhnou, jsou-li k dobru věci, ale neměly by být svázány s tímto závodem). Vyvrcholením snah Číny o dokonalý obraz budou beze sporu olympijské hry v Pekingu roku 2008. Čínští představitelé zamotají západním novinářům hlavu tak, že nebudou už než pět chválu na fascinující pokrok této kdysi zaostalé země. Vezmou je na moc hezká místa, ovšem poté co natřou trávu v Pekingu na zelenou nějakým důmyslným výrobkem okolních chemiček a vycvičí ty obyvatele, které zrovna neodsunou, v dobrých mravech. V těchto souvislostech musíme chápat také čínský kosmický program, který není ničím jiným než obrovskou reklamou na čínský úspěch. A potom se stačí podívat na záběry z poslední návštěvy Chu Ťin-tchaa v Bílém době – není vůbec překvapující, jak dobře si ČLR a USA rozumějí: kromě drobných poznámek o lidských právech a demokracii je jen málo témat, na nichž by se tyto dvě země neshodly; o servilním přístupu EU a ještě servilnějšímu přístupu ČR je zbytečné se rozepisovat. S mezinárodním postavením Číny má spojitost i čínská diaspora, která je obzvlášť silná v USA a Kanadě. Je nutno podotknout, že Číňané patří k národům s nejmenší přizpůsobivostí – ostatně oni jsou přece kulturně nadřazeni i v zemi, kam emigrovali, nebudou se přece učit nějaký malý jazyk (tj. jiný než angličtina; situace je samozřejmě odlišná v takových velkých státech jako např. USA) a zabývat se tamním děním, když je zajímá především obchod a zprávy z mateřské země. Není bez zajímavosti, že čínští turisté v Čechách trvají na stravování
v čínských restauracích (nebudou přece jíst nějaké podezřelé západní jídlo) a místo památek je zajímají obchodní domy (Praha se jim zdá zaostalá, protože je v ní málo mrakodrapů: samé staré a nízké domy!). Opravdu hrozivý je narůstající šovinizmus. Je Číňanům vléván do hlavy už odmalička a je všudypřítomný jak ve sdělovacích prostředcích tak např. v odborné literatuře. Obzvláště humanitní obory jsou jím citelně zasaženy a jejich vědecká úroveň degradována. Nacionalistické písně znějí v reklamních pásmech i v estrádách, vyhraněně je nacionalistický duch příprav na OH, každou chvíli někde vlaje rudá vlajka s pěti hvězdami. A jsou-li Číňané hrdí na své úspěchy, jsou hrdí na svoji vládu – to komunisté je dostali na tuto světovou úroveň, zatímco předtím byli jen obětí západní (a japonské) agrese. Proto představa, že obyvatelstvo trpně snáší komunistickou vládu a tajně doufá, že se režim brzo zhroutí, patří k halucinacím západních bojovníků za lidská práva a demokracii. Číňany zajímá především obchod, a ten je podporován vládou více než dostatečně. Zajímá je, že Čína sílí, jakýkoliv politický nepokoj by tuto perspektivu narušil, proto, dovoluji si tvrdit z osobní zkušenosti, až na výjimky nikdo netouží po výrazné změně. To je jedno z největších nepochopení situace, že se Číňané časem dostanou k vytoužené demokracii, že to je nutný cíl každého vývoje a nejvyšší meta, ke které my jsme došli dříve a oni dojdou později. Pro Číňany je demokracie naopak často synonymem chaosu. Jaký ovšem bude další vývoj, to nemůže říci nikdo, není vyloučeno, že až se Čína nasytí hmotným blahobytem, zachce se jí i duchovního blahobytu, a pak možná začne uvažovat i o tom, co je to občanská společnost a zda by nebylo dobré zrušit cenzuru atd. Budou-li lidé u nás přemýšlet o Číně stále stejným způsobem jako dosud, mohli bychom se brzy dočkat nemilých překvapení. Nejlepším doporučením, které můžu nabídnout, je: jeďte se přesvědčit na vlastní oči, ale do skutečné Číny, ne do té, kterou nabízejí cestovní kanceláře.
