ATTITUDES TOWARD MOTHERHOOD IN TERMS OF MATERNAL AGE

Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra psychologie

POSTOJE K MATEŘSTVÍ Z HLEDISKA VĚKU MATEK ATTITUDES TOWARD MOTHERHOOD IN TERMS OF MATERNAL AGE

Magisterská diplomová práce

Autor: Magdaléna Neuwirthová Vedoucí práce: Doc. PhDr. Irena Sobotková, CSc.

Olomouc 2013

Prohlášení Místopřísežně prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci na téma: „Postoje k mateřství z hlediska věku matek“ vypracovala samostatně pod odborným dohledem vedoucího diplomové práce a uvedl/a jsem všechny použité podklady a literaturu. V …………………………… dne ……………… Podpis ………………………

Poděkování Chtěla bych poděkovat svoji vedoucí diplomové práce Doc. PhDr. Ireně Sobotkové, CSc. za odborné vedení mé práce, její cenné připomínky a ochotu. Dále bych ráda poděkovala všem respondentkám za jejich čas, ochotu a vstřícnost.

Obsah 1 Úvod .................................................................................................. 5 I. TEORETICKÁ ČÁST .................................................................... 8 2 Rodina a rodičovství ........................................................................ 9 2.1

Rodina .......................................................................................................... 9

2.1.1 Funkce rodiny ....................................................................................... 10 2.1.2 Struktura a dynamika rodiny ................................................................ 11 2.1.3 Výchovné postoje ................................................................................. 12 2.1.4 Vývoj české rodiny............................................................................... 13 2.2

Rodičovství ................................................................................................ 19

2.2.1 Otcovská láska ...................................................................................... 20 2.2.2 Mateřská láska ...................................................................................... 21 2.2.3 Potřeby rodičů a dětí............................................................................. 23 2.2.4 Oběti a přínosy rodičovství .................................................................. 23 2.2.5 Plánované rodičovství .......................................................................... 24 2.2.6 Mladí a starší rodiče ............................................................................. 25 2.3

Bezdětnost .................................................................................................. 28

2.4

Teorie poklesu porodnosti .......................................................................... 33

2.4.1 Teorie racionální volby (McDonald, 2002) .......................................... 33 2.4.2 Teorie averzivního rizika (McDonald, 2002) ....................................... 33 2.4.3 Teorie genderové nerovnosti (Van de Kaa, 1988) ............................... 33 2.4.4 Teorie postmaterialistických hodnot (Inglehard, 1977). ...................... 34 2.5

Faktory ovlivňující (de)motivaci k rodičovství.......................................... 34

2.5.1 Studium ................................................................................................ 34 2.5.2 Kariéra, finance a bydlení .................................................................... 36 2.5.3 Manželství ............................................................................................ 37 2.6

Mateřská dovolená a práva těhotných žen v zaměstnání ........................... 38

3 Plodnost .......................................................................................... 41 3.1

Plodnost ženy ............................................................................................. 41

3.2

Plodnost muže ............................................................................................ 43

3.3

Neplodnost ................................................................................................. 43

3.3.1 Ženská neplodnost ................................................................................ 44 3.3.2 Mužská neplodnost ............................................................................... 45

3.3.3 Psychologické aspekty neplodnosti ...................................................... 45 3.4

Asistovaná reprodukce ............................................................................... 45

3.4.1 Umělá inseminace (IUI) ....................................................................... 45 3.4.2 In Vitro Fertilizace (IVF) ..................................................................... 46 3.4.3 Intracystoplasmatic Sperm Injection (ICSI) ......................................... 46 3.4.4 PISCI .................................................................................................... 47 3.4.5 Náhradní mateřství ............................................................................... 47 3.4.6 Rizika umělého oplodnění .................................................................... 47 3.4.7 Úhrada umělého oplodnění .................................................................. 48

4 Odkládání rodičovství ................................................................... 49 4.1

Rizika ......................................................................................................... 49

4.1.1 Současné statistiky a trendy ................................................................. 51 4.2

Budoucnost ................................................................................................. 53

II. VÝZKUMNÁ ČÁST ..................................................................... 54 5 Definice cílů a předmětu výzkumu .............................................. 55 5.1

Formulace výzkumných otázek.................................................................. 55

6 Popis designu výzkumu ................................................................. 56 6.1

Typ výzkumu ............................................................................................. 56

6.2

Metody a techniky sběru dat ...................................................................... 57

6.3

Metody zpracování dat a analýzy ............................................................... 60

6.4

Metody výběru výzkumného souboru ........................................................ 61

6.5

Průběh a organizace výzkumu ................................................................... 63

6.6

Zkoumaný soubor....................................................................................... 63

7 Popis výsledků analýz ................................................................... 90 Diskuze ............................................................................................... 122 Závěr................................................................................................... 133 Souhrn ................................................................................................ 135 Použitá literatura .............................................................................. 139 Seznam grafů ..................................................................................... 145 Seznam tabulek ................................................................................. 147

1 Úvod Téma odkládání rodičovství se stává velice aktuálním. Jeho dopad nespočívá jen na věku rodičů při narození prvního dítěte, ale následky pociťuje i naše křehká ekonomika, kterou začínáme již nyní pociťovat na „vlastní peněženku“.

Stačí pohledět na generaci našich rodičů a prarodičů.

Žena, která byla po

pětadvacátém roku života svobodná a bezdětná, byla vnímána jako podezřelá a divná. Bezdětným ženám ve vyšším věku se sarkasticky přezdívalo „staré panny“ a mužům „staří mládenci“. Téměř automaticky se o takové ženě smýšlelo, jako o sobecké kariéristce, neplodné či neschopné si najít partnera. Studium vysokých škol nebylo tolik rozšířené, nutné ani samozřejmé, jak se zdá dnes. Mladé ženy měly po přípravě na povolání kolem dvaceti let první dítě. Posun je, jak se zdá obrovský. Nejen, že na ženy, které mají děti kolem dvaceti let, se společnost dívá skrz prsty, ale bezdětní muži i ženy ve věku kolem třiceti let se stávají běžněji rodiči, než ženy nižších věkových kategorií. Věk, kdy ženy zakládají rodinu neustále stoupá, ale biologicky vhodný věk na početí dítěte je pořád stejný, a to kolem dvaceti tří let, kdy je žena nejplodnější a její organismus je nejlépe připraven.

Doba, kdy dítě bylo jediným možným naplněním smyslu života, je již dávno pryč a mladý člověk má nepřeberné množství možností, jak ve studiu, kariérním růstu, cestování, či osobnostním naplnění v zájmových aktivitách. Kvůli těmto „lákadlům“ vzniká přesvědčení, ve kterém je dítě vnímáno jako překážka ve vlastní realizaci a naplnění. Dítě je čím dál více vnímáno jako „brzda“ v kariérním růstu a osobní realizaci, a to nejvíce u vysokoškolaček, které mají nejvyšší ambice v kariérním růstu. Právě touha po „nekonečném“ kariérním růstu, maximálním hmotném zabezpečení a dostatku, co nejdéle trvající svobody, mění svět. Skladba obyvatel, naše ekonomika i přeplněné ordinace reprodukčních klinik zoufalými páry, to je jen jeden z mála důsledků trendu, který jak se zdá, nás jen tak neopustí. Z dítěte se stává jakási nutnost splnit svůj lidský úděl, který je odkládán na možná co nejzazší okamžik, kdy je to jen možné, pokud vůbec ještě je.

5

Hovoří se o krizi rodiny. Děti se plánují a odkládají na „nejvhodnější okamžik“. Prakticky někdy až do doby, než partneři zjistí, že mají s otěhotněním problémy a než začnou nahlas biologické hodiny odbíjet za pět minut dvanáct. Rázem se změní priorita páru a ten touží po dítěti jako nikdy po ničem jiném. Najednou jdou všechny koníčky stranou a nic nikdy nebylo tolik důležité, jako jejich nový smysl života- dítě. Po třicátém roce ženy zjistí, že už včera bylo pozdě a začíná boj s časem, který bohužel nelze vždy vyhrát. A nejen po fyzické, ale i psychické stránce je pak mateřství a možná neplodnost velice komplikovanou a náročnou záležitostí. A možná i daleko komplikovanější, než mít dítě ve „dvaceti“…

Lidskou vlastností je toužit po „věcech“, které nemůžeme mít. Děti sice dříve nebývaly tolik plánované jako dnes a mnoho manželství vzniklo až z popudu rodiny těhotné partnerky. Dnes většina manželství vzniká plánovaně, pokud partneři počnou dítě, zpravidla se rozhodnou, jestli uzavřou sňatek. Některým situace vyhovuje a stávají se rodinou v nesezdaném soužití. Hodnoty manželství upadají, je na ně pohlíženo jako „na papír“ legitimity a společného příjmení pro matku s dětmi. Ruku v ruce s odkládáním rodičovství je i volba životního partnera. Nezřídka se stane, že po několika letech nesezdaného bezdětného soužití partnerství začne procházet krizí a partneři se rozejdou, protože se k sobě prostě nehodili, zatímco nevědomky svůj vztah přechodili a prožili „manželskou krizi“. Není divu, že mnoho žen tedy argumentuje tím, že vhodného partnera potkaly až pozdě, což bylo důvodem, proč se rozhodly mít děti v pozdějším věku.

Otázkou zůstává, jaký vliv bude mít tento trend odkládání rodičovství za několik desítek let, pokud již dnes pociťujeme některé důsledky na vlastní kůži. Budou děti našich dětí znát své babičky a dědečky pouze z vyprávění…?

Touto prací bychom rádi prozkoumali problematiku plánování mateřství a postoje žen k němu. Podrobně jsme prozkoumali faktory, které ženu při plánování dítěte nejvíce ovlivňují a v důsledku posouvají i věk žen při narození jejich prvního dítěte.

Na závěr bychom rádi citovali několik řádků, které vybízí k pozitivnímu pohledu na rodičovství jako na změnu života, ale změnu, která člověka udělá šťastným a spokojeným.

6

„Rodičovství je obrovské zasvěcení“ Je to velký krok vpřed ve vývoji lidské osobnosti. Znamená VELKOU ZMĚNU! Pokud bychom se této změny obávali, pak bychom se báli stát se rodiči. Nicméně navzdory našim obavám toužíme po lásce a moudrosti, kterou získáme jen pomocí této významné a veliké změny. Svým způsobem je taková rodičovská změna určitým druhem smrti. Je to smrt těch částí naší osobnosti, na kterých velice lpíme, se kterými se ztotožňujeme, byť by byly dávno překonané a zastaralé. Obáváme se smrti naší osobnosti, při tom je to náš egoismus, co umírá. Pokud jsme upřímnými rodiči, pak bude ukřižován pouze náš egoismus – ne my. Obáváme se smrti naší dětskosti, při tom ale umírá pouze naše dětinskost a pošetilost a bere s sebou naši sobeckost a nevyzrálost. Obáváme se, že zemře to, kým jsme, ale ve skutečnosti umírá to, čím nejsme. Rodičovství nám přináší možnost, zbavit se našeho falešného já, aby naše skutečné já mohlo zářit navenek“ (J. a B. Vissellovi, 2006, 23-24).

7

I.

TEORETICKÁ ČÁST

8

2 Rodina a rodičovství 2.1 Rodina „Na to, aby člověk žil plnohodnotný, šťastný a spokojený život, potřebuje pocit bezpečí, ochrany a jistoty, které v největší míře poskytuje rodinné prostředí“ (Dudžíková et al., 1985). Podle psychologického slovníku je rodina definována jako: „společenská skupina spojená manželstvím nebo pokrevními vztahy a odpovědností a vzájemnou pomocí“ (Hartl, Hartlová, 2004, 512). Sociologové upozorňují, že je velice obtížné utvořit jednotnou definici rodiny, jeden rys je ovšem z pohledu historie univerzální. A to zajišťování reprodukce lidského rodu. Rodina zabezpečuje obživu a výchovu dětí, také určitým způsobem reguluje příbuzenské vztahy, takže i vztahy dědické (Marhounová, 1986). M. Vágnerová (2008) uvádí, že právě rodina je nejdůležitější sociální skupinou, která ovlivňuje psychický vývoj dítěte. Jde o mikrosystém, jehož členové jsou ve vzájemné interakci, ovlivňují se a přizpůsobují se. Často se to děje neuvědoměle. Na vztah rodičů a dětí má velký vliv i kvalita rodičovského partnerského vztahu. Rodina dítěti poskytuje základní zkušenosti, slouží jako zdroj jistoty a bezpečí, ovlivňuje jej biologicky i sociálně. V neposlední řadě má rodinné prostředí vliv na rozvoj kompetencí, mohou být posilovány nebo dokonce potlačovány. Dovednosti a schopnosti jsou zdůrazňovány verbálními proklamacemi i vlastním chováním, které je dítětem napodobováno. Dle Parsona (1955) se rodinná izolovaná nukleární jednotka skládá z manžela, manželky a jejich nezaopatřených dětí. Členové žijí odděleně od jiných příbuzných a jsou nezávislí také finančně. Rodina přestává plnit řadu svých dřívějších funkcí, jako vzdělání, péči o nemocné, výrobu oblečení a potravin. Tyto funkce převzaly veřejné instituce a rodina má tak pouze dvě klíčové funkce: primární socializaci dětí a stabilizaci osobnosti dospělých jedinců. Tyto funkce rodiče plní pomocí instrumentální rodinné role, kterou zastává rodič, který rodinu ekonomicky zajišťuje, tradičně otec, a expresivní rodinné role, která zahrnuje domácí práce, uspokojení citových potřeb rodinných příslušníku, kterou vykonává tradičně manželka. (Renzetti, 1999). Rodinné domácnosti dělíme rodiny na úplné a neúplné. Úplné rodiny jsou ty, jejichž partneři jsou sezdáni, nebo žijí ve faktickém manželství jako druh a družka a mají-li 9

společné trvalé bydliště. Neúplná rodina je ta, která má v místě svého trvalého bydliště pouze jednoho z rodičů a žije-li alespoň s jedním dítětem (Hamplová, Šalamounová, Šamanová, 2006). V dřívější době převažovaly neúplné rodiny hlavně z důvodu úmrtí partnera ženy. V současné době převažují hlavně neúplné domácnosti z důvodu rozvodů, odděleně žijících vdaných a svobodných matek, které si své mateřství plánovaly (Pavlík et al., 1992). 2.1.1

Funkce rodiny Rodina je všech lidských společenství základní společenskou jednotkou. Langmeir

a Krejčířová (2006, 182-184) uvádějí, že: “základní funkce lidské rodiny jsou nejspíše všude stejné: reprodukční funkce - rodina je hlavní jednotkou plození nové generace, děti se rodí i mimo manželství, což není nikde výslovně schvalováno. Hospodářská funkcev rodině je potřeba hospodařit, starat se o domácnost a vyrábět. V dnešní průmyslové společnosti je to ovšem oslabeno, neboť je rodina převážně spotřební jednotkou, která dovršuje jen finální fázi výroby. Emocionální funkce- rodina si vzájemně poskytuje emoční uspokojení. Socializační funkce- rodina uvádí dítě do lidské společnosti, učí je základům společenského chování a předává mu základní kulturní statky společenství. Funkce sociálně podpůrná je nedílnou součástí socializační funkce a vystupuje do popředí hlavně při psychosociálních problémech nebo onemocnění člena rodiny. Pokud rodiny některé své funkce neplní dostatečně nebo zcela nedostatečně, jedná se o rodinu problémovou nebo dysfunkční. Vedle úplných rodin máme také rodiny, které neplní dobře své poslání, jsou to rodiny neúplné, které vznikly z těhotenství svobodné ženy, úmrtím jednoho z manželů nebo nejčastěji rozvodem“. (Langmeir, Krejčířová, 2006, 182-184). Podle teorie life-span (celoživotního utváření) je rodičovství chápáno jako celoživotní závazek, vývoj není pojímán jako jednosměrný proces, ale spíše jako cesta vedoucí skrze různé odbočky či regresy se zisky i ztrátami (Baltes, 1987; in Polášková, 2009). M. Kučerová (2010) ve své diplomové práci uvádí hlavní úkoly rodiny: utváření sociálních vztahů, pracovní, zdravotní a sportovní výchova, mravní a rozumová výchova (učení se úctě, kázni, motivace k učení, vlastenectví). Podle Parsonse (1955, 16; in Renzetti, Curran, 2003, 213) „současná rodina zajišťuje primární socializaci dětí, na jejímž základě se děti teprve stávají skutečnými členy společnosti, do které se narodily; a stabilizuje osobnosti dospělých jedinců, kteří tvoří společnost“.

10

2.1.2

Struktura a dynamika rodiny Podle Sobotkové (2001; in Kimplová, 2008) rozlišujeme čtyři základní komponenty

rodinného fungování: struktura, stupeň intimity, osobní autonomii a hodnotovou orientaci. Struktura je počet členů, pohlaví, věk.

Intimita znamená těsný kontakt s druhým

člověkem. Jde o sdílení života, pocitů i hodnot. Osobní autonomii lze charakterizovat jako nezávislost, zájem a péči o sebe, samostatnost, izolovanost a osamělost. Mezi jednotlivými členy rodiny, subsystémy a koalicemi v rodině je neviditelná linie, zvaná hranice. Funkční rodina by měla mít jasně vymezené hranice. Hranice, které jsou příliš pevné nebo volné vedou k dysfunkci. Ke změnám hranic dochází ve vývoji (jiné hranice k malým dětem a jiné k dospívajícím) a jsou závislé na situaci. Dále jsou ovlivněny typem rodinného systému (otevřený, uzavřený). Taktéž koalice, čili spojenectví, má velký vliv na funkci rodiny. Nejsilnější koalicí by měla být koalice mezi manželskou dvojicí, ale zároveň by měla být otevřená pro ostatní vazby. Narušená koalice je například koalice s potomkem. Soudržnost neboli koheze jsou síly, které drží rodinu pohromadě. Jsou kladné i záporné (obranná zeď rodiny proti odhalení tajemství). Zdravá rodina udržuje síly dostředivé i odstředivé v rovnováze. V každé rodině se můžeme setkat s tzv. rodinnými mýty, což jsou systémy přesvědčení, které nevědomě ovlivňují chování rodiny. Mohou přispívat k soudržnosti nebo vedou k potížím. Dělí se na mýty hestické (pozitivně vylaďující) a dyshestické (negativně působící). Hestickou funkci může mít plné zaměření na děti a obětování se jim, dyshestickou funkci má totéž, když děti již dospívají nebo jsou dospělé. Rodinné rituály jsou specifickými a ustálenými způsoby činností rodiny. Souvisí s tradicemi v rodině. Mají ochranné, stabilizační a pomocné funkce. Jde například o stolování, slavení narozenin, Vánoc, večerní usínání. Nejvýznamnějšími rituály jsou svatba a pohřeb a také třeba odchod dětí na studia, rozchod či rozvod nebo vstup do dospělosti (Kimplová, 2008). V izolované nukleární rodině můžeme sledovat dvě odlišné specializované rodinné role. Jednou z nich je role instrumentální, která v sobě soustředí vedoucí a rozhodovací pravomoci, tradičně ji vykonává živitel rodiny – muž, a expresivní rodinná role, kdy především žena se stará o domácí práce, děti, a o uspokojení citových potřeb rodinných příslušníků. Toto rozdělení vzniklo pravděpodobně v raném vývoji lidstva a bylo dané biologicky a prostředím (Renzetti, Curran, 2003).

11

2.1.3

Výchovné postoje Základními výchovnými styly jsou: autokratický, liberální a demokratický.

Kimplová (2008, 23) uvádí, že: „Osobnost rodiče rozhodujícím způsobem přispívá k utváření sociálního a emocionálního klimatu v rodině. Jeho výchovný styl, výchovné postoje k dítěti se tvoří ve složitém vývojovém procesu, souvisejícím s celým vývojem osobnosti rodiče. V jejich utváření spolupůsobí vlastní zkušenosti z dětství, vztah k vlastním rodičům a ostatním vychovatelům, dosavadní citový vývoj a psychosociální vývoj, inteligence a vzdělání, osobní systém hodnot a ideálů, ale i všechny konflikty, napětí a úzkosti, jimiž ve svém vztahu k dítěti rodič prochází“. V rodinách se setkáváme s výchovou všezahrnující, ve které často bývají skryté nevraživé postoje vůči dítěti, často tehdy, když dítě svou existencí připomíná nějaký životní nezdar, hluboké zklamání, otřes, či jinou životní pohromu (nechtěné děti, děti svobodných matek). Dítě taktéž pro své duševní a tělesné nedostatky nesplňuje očekávání a ideály rodičů, pak je často trestáno a omezováno. S výchovou zanedbávající se můžeme setkávat spíše skrytě od lehkého a výběrového rozsahu až po hrubé a celkové zanedbávání. Výchova rozmazlující zahrnuje nezdravé citové lpění na dítěti a nadšení nad každým přirozeným projevem dítěte. Vědomě či nevědomě se u dítěte snaží vyvolat citovou závislost, a tak ho stále opečovávají a odstraňují mu všechny překážky z cesty. Rodiče brzy ztrácí svoji autoritu, ale nedodávají dítěti dostatek jistoty a sebedůvěry. Nezdravé citové lpění ze strachu, aby si dítě neublížilo se nazývá výchovou úzkostnou a příliš projektivní. Dítě je zbaveno vlastní iniciativy a omezeno ve svých aktivitách. Některé děti na toto omezování reagují snahou kompenzovat si domácí omezování zvýšenou aktivitou mimo dohled rodičů. Například vstupováním do různých part a kolektivů. Jiné děti reagují naopak pasivně a útlumem aktivity, kdy se problémy dostavují až ve středním školním věku, kdy se děti nezvládnou přizpůsobit novým situacím a zapojit se do kolektivu. Bojí se něco samostatně podnikat a často sem spadají „obětní beránci“ pronásledovaní a šikanovaní ostatními dětmi. Dalším výchovným stylem je výchova perfekcionistická, kdy je dítě přepínáno snahou rodičů z něj udělat „dokonalého člověka“. Často jde právě o nesplněné touhy rodičů, kterých sami nedokázali dosáhnout. Výchova protekční, jak již z názvu vyplývá, se vyznačuje tím, že rodič sice nechce mít dokonalého potomka jako v perfekcionistickém stylu výchovy, ale chce dítě dostat, kde jej chce mít, nehledě jakými prostředky tohoto cíle dosáhne. Často se tak děje u starších rodičů, kteří už nemají dost času, aby zajistili budoucnost dítěti nebo třeba u rodičů dětí postižených, jako kompenzaci viny a pocitů úzkosti ve prospěch dítěte (Kimplová, 12

2008). Výchova dětí je dnes u nás poznamenána vysokým tlakem rodičů na školní výkon jejich dětí. Po roce 1989 tento tlak výrazně zesílil, neboť pro dobré společenské uplatnění ve světě je nutné kvalitní vzdělání. Tento tlak dokládá zvýšené množství sebevražd a sebevražedných pokusů na konci školního roku (Matoušek, 1997). 2.1.4

Vývoj české rodiny Rodina je pro mnohé z nás útočištěm před veřejnými institucemi (ekonomikou,

politikou, právním systémem). Můžeme se zde uvolnit, můžeme být sami sebou a sdílet lásku s lidmi kolem nás. Ovšem taková idea je často nahrazena stresem z práce nebo naopak nepokoje v rodině nosíme do práce. Slovo familia je z latiny odvozeno ze slova fámulus, což znamená „sluha či otrok“ v domácnosti. V minulosti byly děti a žena mužovi otroci a musely mu za hmotnou podporu sloužit. Avšak dnes se již s takovým typem rodiny nesetkáváme (Renzetti, Curran, 2003). Rodina se stávala útočištěm, mohlo se tedy zdát, že to rodinu posilovalo, ale nebylo tomu tak. Čím byl stát totalitnější a deformovanější, tím více deformoval i rodiny. Ačkoliv se rodina semkla, nestávala se nedobytnou tvrzí a stát usiloval o proniknutí do soukromí rodiny a tím víc z ní dělal věc veřejnou. Tlak ideologie byl velice silný, například vstoupení rodiče do strany a členství dítěte v komunistické mládežnické organizaci byl nutností, pokud děti chtěly studovat nebo najít dobrou práci. Partnery si vybírají sami, formální námluvy již odpadly a mnoho snoubenců čeká dítě (v České republice polovina) (Matoušek, 1997). Ve dvacátých letech vyrůstaly děti ve více než polovině případů v rodinách s více než třemi dětmi. V letech šedesátých převažoval model dvoudětné rodiny. Podíl jedináčků 9-10% se od dvacátých let příliš nezměnil. Snížení počtu dětí v rodině není lineární. Od poloviny minulého století, od jeho přelomu se snížil na polovinu, poté se snižoval daleko pozvolněji. Od šedesátých let až po léta devadesátá zůstal tento počet konstantní 1,5. Výrazně převažujícím typem rodiny byla po celé sledované období od roku 1900 rodina nukleární (rodiče a děti). Ačkoliv koncem padesátých let se výrazně změnil podíl lidí pracujících ve městech a na vesnicích, tak se příliš neměnil podíl vícegeneračního soužití. Což může vysvětlit mladý věk rodičů, kteří potřebovali pomoc svých rodičů. Vysoká rozvodovost (10%) se poprvé vyskytla ve věkové kohortě, která se narodila na konci první světové války a do manželství vstupovala po druhé světové válce (Tuček et al, 1998).

13

Tab. 1: Ukazatelé pohybu obyvatelstva v letech 1970-1996 (počty událostí na 1000 obyvatel)

Rok

Sňatky Rozvody Živě narození

1970

9,2

2,19

15,1

1975

9,7

2,60

19,1

1980

7,6

2,64

14,9

1985

7,8

2,95

13,1

1989

7,8

3,03

12,4

1993

6,4

2,93

11,7

1994

5,7

2,99

10,3

1995

5,3

3,01

9,3

1996

5,2

3,21

8,8

Zdroj: Tuček, M., et al. (1998, 47). V sedmdesátých letech minulého století došlo k rozšíření hypotézy stresované matky postmoderny. Předpokládalo se, že matky, které zůstanou doma na mateřské dovolené se nudí a jsou frustrovány. Jejich odborný a profesní růst je značně omezen a ony jen plní očekávání „správné matky“, která pečuje a vychovává potomky. Ženy odcházející brzy zpět do práce byly vnímány jako sobecké a upřednostňující své zájmy nad zájmy dítěte. Práce však vede k posílení identity a sebeúcty. Svět práce patřil tehdy výhradně mužům. Z výzkumu v sedmdesátých létech 20. století v Detroitu na University of Michigan, zaměřeného na zdravotní stav populace mužů a žen došlo k zajímavému zjištění. Nejchatrnější zdraví měly vdovy a bezdětné ženy v produktivním věku. Pracovní vytíženost žen a současná péče o rodinu udržuje dobrou zdravotní kondici žen. Omezení pracovních aktivit vede ke zhoršení zdravotního stavu v produktivním věku (Farková, 2009).

Tab. 2: Srovnání věku prvorodiček

Věk prvorodičky 1995 2000 17

2%

1%

18 – 19

14 %

3%

20 – 24

44 % 24 %

25 – 29

26 % 45 %

36 – 39

3%

6%

Zdroj: Šilhová, L. & Stejskalová, M. (2006, 11). 14

Zajímavostí je opačný trend sňatečnosti v závislosti na dosažení vzdělání. Stále více mužů se základním vzděláním zůstává svobodnými, u žen je tomu naopak. Počet dětí v rodinách, kde rodiče měly úplné středoškolské nebo vysokoškolské vzdělání se v průběhu let příliš neměnil. Ale v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let došlo k zeslabení vzdělanostní úrovně rodičů na počet dětí. U starších generací byl u méně vzdělaných rodičů počet dětí téměř dvojnásobný, v mladší generaci (narozené v letech 1840-50) byla situace téměř vyrovnaná. Po celé válečné období byl v České republice nízký věk při uzavírání manželství (ženy 21-22 let a muži 24-25 let). Ženám se tudíž rodily děti do 25-26 let. Ve východním bloku byla podobná situace, zatímco v západní Evropě byl sňatkový věk od šedesátých let v průměru o 3-4 roky vyšší. Díky nízkému věku při uzavírání sňatků a převládajícímu názoru na rodinu a manželství, žilo v České republice 90-95% mužů a 96-97% žen alespoň část života v legálním manželství. Na Západě se od šedesátých let zvyšovalo jak procento svobodných, tak i procento lidí žijících v nesezdaném soužití. Země bývalého bloku se liší od většiny západoevropských zemí vysokou sňatečností. Ideální počet dětí je podle výzkumů téměř konstantní hodnotou a nemění se s věkem dotázaných. V obecné názorové rovině dosud přetrvává v České republice východoevropský model rodinného života. Ten vychází z vysoké emancipace žen na trhu práce a odmítnutí z patriarchálního modelu rodiny, z preference manželského svazku před jinými formami partnerského soužití a ze souhlasu s rozvodem. Česko se řadí v porovnání s 15 evropskými zeměmi k zemím s vyšším podílem nesezdaných dvojic (již v roce 1994) ve věkové skupině 18-30 let. Ve prospěch „manželství na zkoušku“ hovoří výzkum, kde byla vysoká sňatečnost rodičovské generace, kde byl i před dvaceti lety řádově o pět let vyšší průměrný sňatkový věk. České veřejné mínění není v současné době nakloněno vícečetné rodině. Ve srovnání se světem je často zastoupen ideál rodiny s jedním dítětem s vysvětlením, že více dětem není možno zajistit v dnešní době vysoký materiální standart. Koncem 80. let rodinné a sňatkové chování vykazovalo poměrně stabilní a univerzálně platný model, jehož charakteristikou byl nízký věk u prvního sňatku a porodu prvního dítěte. Porodnost zajišťovala prostou reprodukci, růst předmanželských koncepcí, vysoká míra potratovosti, rozvodovosti, malý podíl mimomanželsky narozených dětí a převažující dvoudětný model, děti se narodily krátce po sňatku. Od roku 1993 nastaly nové změny demografického chování. Dramaticky pokračuje snižování ukazatelů sňatečnosti a porodnosti viz Tab. 2. Je otázkou, zda jde pouze o přizpůsobení se západnímu modelu nebo o známky krizového vývoje současné rodiny. Dříve byl věk ovlivněn jen 15

délkou přípravy na povolání, dnes dochází k větší diferenciaci v souvislosti s vyšší variabilitou vzdělávacích, profesních aktivit i celkového životního stylu, stejně jako materiálních a sociálních podmínek pro manželství a zakládání rodiny. O něco vyšší průměrný věk při prvním sňatku je u žen i mužů v obcích nad 5000 obyvatel. Stále vyšší podíl nevěst je gravidních, nelze rozlišit, jestli plánovaně či jako neplánovaný následek sexuálních styků. Můžeme předpokládat, že lidé společně žijí a uzavírají sňatek v okamžiku gravidity ženy, nebo po porodu dítěte svůj svazek legalizují. Dochází k nárůstu počtu nesezdaných soužití a v posledních letech je odvozován od nárůstu mimomanželsky narozených dětí. Jejich počet se v letech 1990-1996 zvýšil o 33,8%. S nesezdaným soužitím za svobodna má zkušenost 17% mužů a 28% žen. Druhým důvodem je jakási „náhrada“ tohoto soužití po absolvování svazku. Až 40% druhů a družek je rozvedených nebo ovdovělých. Porodnost v letech 1990-1996 značně klesá o 30,7%. Pokles plodnosti souvisí s poklesem sňatečnosti a odkládáním narození prvního dítěte. Plodnost mladých žen se přesouvá nad 25 let a úroveň plodnosti žen ve věku 15-19 let klesla téměř na polovinu, ve věku 20-24 let o 40%. V letech 1989-1996 se zvyšuje průměrný věk narození dítěte z 24,7 let na 26,1 let. Snižuje se počet uměle ukončených těhotenství. Roste podíl dětí narozených do 8 měsíců po svatbě. V letech 1991-1994 se zvýšil z 50,6 % na 56,4% a po roce 1995 se snížil na 50,8%. Prodlužuje se interval mezi narozením prvního dítěte po svatbě a dochází k prodlužování

doby mezi narozením prvního a dalšího dítěte.

Dochází k vzestupu plodnosti nevdaných žen až do roku 1993, po něm přichází pokles, ale zvýšil se počet mimomanželsky narozených dětí v letech 1990-1996 o 36,9%. Čistá míra reprodukce se mění z 0,8 v roce 1991 na 0,57% v roce 1996 (Tuček et al, 1998).

Tab. 3: Předmanželské koncepce

Rok

Podíl prvních dětí narozených v manželství do 8 měsíců v %

1989

54,16

1990

54,38

1991

50,57

1992

54,08

1993

54,52

1994

56,42

1995

53,12 Zdroj: Tuček, M., et al. (1998, 50). 16

Vývoj v budoucnosti bude záležet na tom, jestli se nepromění odkládání rodičovství v jeho odmítání. U později uzavíraných manželství klesá podíl těch, které mají děti 1-2 roky po sňatku. Až 48% rodin přiznává sňatek pod tlakem těhotenství, ale podle analýzy porodů do 8. měsíce po uzavření sňatku se narodilo 62% prvních dětí. V rozvodovosti je ČR mezi zeměmi s mírně vyšší rozvodovostí. V roce 1995 bylo rozvedeno 38,4% manželství. Největší rozvodovost byla zaznamenána ve věkové kategorii 20-29 let, nejkritičtější je pro manželství třetí a čtvrtý rok. Novým jevem je pokles sňatečnosti a rozvedených o jednu třetinu. Z tohoto důvodu dochází k nárůstu počtu a podílu neúplných rodin a rozvedených osob v populaci. Obecně je stále platná preference dvoudětného modelu (72%). Více vzdělaní lidé preferují spíše více dětí, než méně vzdělaní, někdy je tomu naopak. Lidé většinou zůstávají u svého plánovaného počtu dětí, ale u lidí blížícím se 30 letům se počet dětí, které chtěli, snižuje, tzn. další už často nechtějí. Uvedená data odpovídají spíše odsunutí rodičovství do vyššího věku než odmítání dětí. U mladých lidí hraje větší roli vzdělání a rodinný stav. S rostoucím věkem klesá u svobodných částečně šance na sňatek. Dochází ke kopírování dvoudětného modelu od matky. Jedináčci mají dvě a více dětí oproti jednodětnému modelu své matky. Rodinné chování ještě donedávna nepodléhalo přísným racionálním úvahám, dnes se stává plánovitějším. Při velkém množství předmanželských koncepcí jsou na základně těhotenství dnes uzavírány jako plánované, nikoli dříve jako „krycí“ sňatky. Odsouvání rodičovství nemusí být pouze z ekonomických a bytových důvodů, ale i proto, že mladým lidem konkurují v rodičovství lákavější zájmy a aktivity, především příprava na povolání. Dostatečné materiální podmínky pro manželský a rodinný život jsou podle mladých lidí hodnoceny jako vysoce významné. Zároveň vysoké hodnocení má dobrá znalost partnera, samostatné bydlení jako podmínka sňatku. V reálném chování je však bydlení překážkou až při rozhodování o druhém dítěti. Tradiční společenské normy rodinného chování se dostávají stále častěji do rozporu s individuálními aspiracemi mladých lidí. Takové chování pomáhá uspět v podmínkách náročnějších požadavků tržně orientované, dynamické a otevřené společnosti. Rostoucí individualismus oslabuje rodinná pouta a aspirace. Dá se ale předpokládat, že v českém ani v evropském kulturním kontextu nenabudou kritických rozměrů (Tuček a kol., 1998).

Jedním z vysvětlení, proč v současné době klesá porodnost, je věk ženy. Ženy začínají s rozením dětí v pozdějším věku, z toho plyne, že se do rodin narodí méně dětí. 17

Tudíž nejde o snižování porodnosti jako takové, ale o snižování počtu dětí v rodině (McDonald, 2002; in Farková, 2009). Postmoderní společnost nabízí na jedné straně lidem více individuální volby a svobody, ale na druhé straně i více rizik a nejistoty. Ženy usilují o nezávislou a celoživotní kariéru, manželství je pak aktem individuální volby, nikoli ekonomické nezbytnosti. (Pozn. Například podpora manželství novomanželskými půjčkami v minulosti a jejich snižování při splácení za každé narozené dítě do rodiny). Nestabilita rodiny vychází také z rizik na trhu práce. Pro lidi se pak rozhodnutí věnovat se kariéře a individuálnímu růstu nebo naplnění partnerských a rodičovských závazků, stává nesnadné. V České republice je v devadesátých letech pokles sňatečnosti a fertility hluboko pod průměrem Evropské unie. Pokles měl a má stále vliv na stabilitu systému sociální ochrany, s ohledem na vyspělost ekonomiky, jde o veliký zásah do veřejných rozpočtů (Mareš, Potočný, 2003). Změnily se i hodnotové žebříčky žen. V roce 1992 bylo 67% českých respondentů názoru, že „žena potřebuje mít děti, aby byl její život naplněn“, v roce 1999 mělo tento názor již jen 44% respondentů (Halman, 2001; in Mareš, Potočný, 2003).

Nová studie znovu potvrzuje, že vdané ženy a ženatí muži se cítí v životě šťastnější a spokojenější, ale větší důležitost dávají v žebříčku hodnot penězům. Vyplývá to z výsledku sociologického šetření, které v první polovině tohoto roku zveřejnil Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. Zajímavé je, že početí dítěte se čím dál více stává věcí dohody. Respondenti, kteří měli děti již odrostlé, se na jejich narození domlouvali v 60% případů, rodiče dnešních předškoláků se domlouvali už z 80%. Nesezdané páry probírají v 76% případů své plány ohledně rodičovství. Děti vysokoškolaček jsou skoro vždy plánované, tudíž vyjednávání o dětech se vzděláním vzrůstá. Výzkum ukázal, že po narození prvního dítěte své plány o počtu dětí rodiče upravují, nejčastěji směrem dolů. Jedináčka má v Česku jedna pětina rodin, mezi ně patří i ty rodiny, kdy matky byly starší prvorodičky, kterým se již početí či donošení dalšího dítěte nepodaří a poté rezignují (Kraulová, 2010). Kimplová (2008) potvrzuje, že současné trendy (nejen) české rodiny jsou následující: tendence odkládat sňatky a narození dětí, tendence zakládat rodinu neformálně bez sňatku, zvyšování rozvodovosti, tendence omezování počtu dětí v rodině, prodlužování doby, po kterou děti a rodiče žijí spolu. Trendy ukazují na prosazování individuálních zájmů, zatímco zájmy rodinné ustupují do pozadí. Dnešní rodina je rodinou zaměstnané ženy, málokdo si může dovolit žít z jednoho příjmu. Žena je přetížena péčí o 18

domácnost a svou prací, stává se častěji nespokojenou, což může vést mezi partnery k dysharmonii a dát podnět k rozvodu (Matoušek, 1997). Dnes se můžeme jen domnívat, co nás čeká viz. Tab. 4. Výzkumy, však mohou napovídat vývoji rodičovství, nebo se zcela mýlit. Jestli dojde ke krizi rodiny nebo návratu k rodinným hodnotám není zcela jasné. Můžeme předpokládat, že věk žen prvorodiček se bude nadále zvyšovat. Studentů vysokých škol neustále přibývá. Existují tlaky ze stran sociologů, aby se vysoké školy přizpůsobily ženám s dítětem a zavedly dětské koutky a hlídání dětí. Jakmile se „slabé ročníky“ začnou hlásit na vysoké školy, je vysoce pravděpodobné, že stále více osob z této části populace, se stane studenty a studium vysoké školy se stane samozřejmým standardem přípravy na povolání, a tudíž i faktorem toho, že matky pod 25 let mohou zcela vymizet.

Tab. 4: Očekávaný vývoj plodnosti ve výhledu dalších let

Rok

Průměrný věk matky

2010

28,3

2020

28,9

2030

29,4

2050

29,5 Zdroj: Šilhová, L. & Stejskalová, M. (2006, 12).

2.2 Rodičovství Rodina a rodičovství se v současných společnostech proměňuje. Rodí se méně dětí a rodiče narození svých potomků odkládají do pozdějšího věku. Dítě není ekonomicky výhodná investice. Ovlivnění doby otěhotnění a počtu dětí přinesla hlavně antikoncepce. Dále volba rodičovství přinesla nové možnosti na trhu práce. Mladí lidé své rozhodování uzpůsobují profesní kariéře a svým ostatním aktivitám (Kabrňák et al., 2010). Rodiče mají nelehký úkol. Očekává se od nich, že budou ideálním obrazem pro své děti a budou jim pomáhat při učení se lidským hodnotám. Měli by podporovat zdravé vlastnosti a učit je kontrolovat ty nezdravé, profesoři na univerzitách mají v tomto ohledu lehčí pozici jako rodiče (Rheinwaldová, 1992). Podle psychosociálního vývoje dle Eriksona (2002; in Polášková, 2009) představuje přijetí rodičovské role jednu z hlavních cest naplnění generativity. Jiní autoři se na rodičovství dívají jako na proces tranzitorní krize, která je ukotvena v podstatě párového 19

soužití. Na rodičovství je nahlíženo jako na vyjasnění role jedince a jeho identity (Polášková, 2009). Dítě má oproti minulosti vysokou emoční hodnotu a je pokládáno za jednu z nejvíce ceněných hodnot, která smysluplně naplňuje partnerství (Lacinová, Rajmic, 2002; in Polášková, 2009). Narozením prvního dítěte se z manželství stává rodina. Rodičovství přináší pro manželství celou řadu nových potřeb a rolí. Žena se stává matkou a muž otcem. Rodičovství vnáší do života mladého páru novou základní potřebu – potřebu o někoho pečovat, mít někoho, kdo je na nich zcela závislý. Stimuluje jejich osobnostní vývoj, přináší mnoho nových pozitivních prožitků a probouzí ochranitelský pud, jenž dává jejich životu nový smysl. Každý den poskytuje radost ze vzájemného soužití, z rychlých vývojových změn a příchylnosti dítěte k rodičům. Na druhou stranu se život rodičů zcela změní. Přicházejí nové povinnosti a denní rozvrh rodičů se zcela změní. Vlastní zájmy ustupují do pozadí za zájmy dítěte. Všechny tyto změny mohou vyvolat i spoustu starostí, strachu a konfliktů. Každé vývojové období dítěte na rodiče klade zcela nové požadavky (Langmeier, Krejčířová, 2005). Podle Durkheima (Singly, 1999; in Plaňava, Pilát, 2002) se rodina stává z mezigenerační rodiny pouze rodinou manželskou. Mnoha mladým párům chybí zkušenost s modelem chování rodičů k malému dítěti, což komplikuje přechod k rodičovství. Ačkoliv je prokázána existence intuitivního rodičovského chování dle prof. Hanuše Papouška (Langmeir, Křejčířová, 1998; in Plaňava, Pilát, 2002), je v péči o kojence a batolata důležitá i zkušenost s výchovnými postupy předků (Prekopová, 1997; in Plaňava, Pilát, 2002). Tato zkušenost v mnoha rodinách chybí, mladí lidé často nezažili nebo si nepamatují péči svých rodičů o výrazně mladší sourozence. K nejistotě rodičů dochází často navzájem odporujícími si informacemi o výchově a péči o děti v médiích (Farková, 2009). 2.2.1 Otcovská láska Otcové své tradiční psychologické funkce naplňují již stále méně. Konkrétní osoba otce se vytrácí a mizí i otcovský obraz. Došlo k velkým proměnám profesí. Úpadek řemesel a zemědělství vedl zániku tradičních zaměstnání a vzdálila děti zejména od otců. Otcové zůstávají častěji a déle pryč. Otec má pro své děti sice více peněz, ale na úkor toho, méně času na děti (Zoja, 2005). Sigmund Freud měl úzký vztah k matce, ale domníval se, že v čele rodiny musí stát otec a být vůdcem, který z instinktivního dítěte udělá sociální bytost. (Blos 1985, Fthenakis, 1985, Samuels, 1993; in Zoja, 2005). Otec byl Freudovými 20

následovníky vytlačen na okraj zájmu a do popředí se dostal vztah matky a dítěte. Otci se tedy upřela role toho, kdo předává základy morálky a sociálního života (Zoja, 2005). Otcovství se stává více vztahovějším než tomu bylo dříve. Otec již není hlavou rodiny, ale zůstává zodpovědným za rodinu jako celek a má právo vyslovit slovo, které hraje roli rozhodčího uvnitř rodiny (Singly, 1996; in Hamplová, Šalamounová, Šamanová, 2003). Dalo by se předpokládat, že když muž nerodí a nekojí, tak jeho pouto k dítěti nebude tak silné jako u žen. Lidská mláďata jsou výjimečná svou závislostí. Právě péče otců bude tvořit pravděpodobně základ rodičovského systému. Mnoho lidí dává přednost instinktům matky, ale dle antropologů je právě péče otce hybnou silou v evoluční historii. V některých tradičních společnostech vykazují muži známky těhotenství a porodu, tento fenomén se nazývá „couvaje“. Muži mají stejné těhotenské příznaky jako jejich těhotné ženy (nevolnosti, bolesti, nadýmání…) (Lipkin, Lamb, 1982; in Smallová). Dle dalších výzkumů navštívilo 22,4 procent mužů lékaře v době, kdy jejich žena byla těhotná, s nevysvětlitelným problémem, který doposud neměli (Lipkin, Lamb, 1982; Yogman, 1990; Smallová). Úzký vztah mezi otcem a dítětem zpravidla vzniká během let soužití. Velký vliv má přítomnost otců u porodu, kdy se otci zmiňují o okamžitém propojení s dítětem. Otcové mají při pohledu na své dítě stejné pocity jako jeho matka, dotýkají se ho stejným způsobem jako matka, mluví pomaleji a zkracují věty, aby dítě zaujali (Yogman, 1990; in Smallová). To svědčí o tom, že otcové jsou k otcovství předurčeni. Člověk je jediný druh, kterému se rodí velice závislí potomci a on se o ně stará a živí je po mnoho let. Otcové a matky tedy museli dostat vztah k dětem do vínku (Smallová, 2013). Synové jsou otci ceněni z důvodu dědictví rodinného jména a pokračování rodinné tradice. Synové poskytují svým otcům určité „kamarádství“ při provozování společných zálib a koníčků (Fawcet, 1982; in Rabušic, 2001). 2.2.2 Mateřská láska Z historického hlediska se od 18. století stává dítě privilegovaným objektem mateřské pozornosti. Jako první známkou mateřství bylo kojení výhradně vlastních dětí, protože ženy do této doby kojily i děti cizí, aby si přivydělaly. Jejich vlastní dítě, pak méně prospívalo na úkor cizích dětí. Začalo se upouštět i od pevného celodenního zabalení a nošení dítěte, které mělo, pak za následek různé ortopedické vady. Ženy, které pracovaly na poli nebo se staraly o domácnost, neměly tolik času, aby dávaly na dítě pozor, kdyby bylo zcela volné. Zdraví dítěte se stává hlavním zájmem rodičů, jeho úmrtí se vnímá jako 21

tragédie. Matky začínají se svými dětmi trávit více času, než jejich vlastní matky. (Banditer, 1998). Ze starších výzkumů se dozvídáme, že žena se jako matka instinktivně chovat neumí a mateřskému chování se učí především výchovou a výukou (Benáková, 1985). Podle posledních studií vzájemný vztah dítěte a rodičů (bonding), zvláště k matce, nastává od početí, dle odborníků existuje vědomí buněk, vědomí procesu výhry spermatu a výběr vajíčka (Rheinwaldová, 1992). Dle mezinárodních výzkumů má 85 procent všech žen děti, což poukazuje, že i v dnešní době plné strachu z otěhotnění se děti rodí. Ne všechny ženy chtějí mít děti a ne všechny ženy jsou dobré matky. Ale ženy, které prošly porodem a těhotenstvím, se chovají k novorozenci obdobně (např. se dotýkají novorozence stejným způsobem, dívají se mu do očí atd.) Tyto vzorce nejsou zcela prozkoumané (Smallová, 2012). Vědci ovšem objevili, že ženy ve druhém trimestru těhotenství (doba, kdy jsou cítit první pohyby dítěte) navazují vztah k plodu, a to i ženy, které měly k těhotenství negativní postoj (Fleming, 1990; in Smallová, 2012). Dle těchto údajů lze předpokládat, že existuje vrozený mateřský instinkt, dle kterého matky své děti poznají. Tyto dovednosti se zlepšují při kontaktu čichem a sluchem a jsou dokonalejší u žen, které již někdy rodily než u prvorodiček (Smallová, 2012). Podle laboratorních výzkumů je spojení mezi dítětem a rodiči hluboce fyziologické. Při výzkumu, kdy bylo malé dítě položeno na plastové lehátko a postupně k němu přistupovala matka, otec a třetí cizí osoba, bylo zjištěno, že dítě synchronizovalo srdeční rytmus s otcem či matkou a ne s cizí osobou (Yogman, Lester, Hoffman 1983; in Smallová, 2012). Nejdůležitější a prvotní vztah je mezi matkou a dítětem, jedná se o nejznámější vztah. Z hlediska evoluce toto pouto vnímáme jako nevyhnutelné, ovšem na emocionální rovině ho můžeme vnímat jako nejdůležitější ze všech vazeb. Je považován za pevně daný a v naší společnosti velice vážený (Smallová, 2012). U mláďat, kterých se rodí více najednou a sama se pohybují a jsou samostatnější dochází k imprintingu- vtiskování. Musí se napojit na dospělého jedince, ke kterému se budou vztahovat kvůli potravě a ochraně. U mláďat, která se nemohou sama pohybovat nebo nevidí je za vybudování vazby zodpovědná matka (Trevathanová, 1987; in Smallová, 2012). Děti se rodí bezbranné z prostého důvodu. Při narození totiž nemají zralý mozek, pánev ženy není dostatečně velká, aby mozek mohl během těhotenství vyrůst do větší velikosti. Po narození pak dochází mezi matkou a dítětem k bondingu (připoutání), a ten je nezbytný pro zdravý 22

psychologický vývoj. Není přesně známo, co ho spouští a jak se vyvíjí, ale musí se projevit v nějaké kritické periodě stejně jako u některých zvířat. V lidské historii bylo dítě vždy od narození s matkou a pokládalo se jí na tělo. Teprve až později se začalo experimentovat s inkubátory a děti, o kterých se předpokládalo, že stejně zemřelou, se oddělily od matky. Toto se později začalo aplikovat i na děti donošené, protože se předpokládalo, že se děti mohou po narození lépe sledovat. Přibylo infekcí a sepsí a děti byly ženám k lůžku přivezeny až po několika hodinách (Smallová, 2012). Je třeba mít na paměti, že než hygiena a sterilita, je podstatnější potřeba dítěte zůstat s matkou (Klaus, Kennell, 1976; in Smallová, 2012). Tento vztah byl po mnoha letech prozkoumán a i zdravotnická asociace začala umožňovat a doporučovat raný bonding. Výsledkem se pak stal „roaming-in“, kdy mají matky své dítě u sebe. (Smallová, 2012). Podle Fawceta (1982; in Rabušic, 2001) ženy upřednostňují citový vztah s dcerami. 2.2.3

Potřeby rodičů a dětí Narozením potomka se způsob života sice zcela změní, ale matka i otec v doživotní

roli rodiče se těší na každý den s miminkem. V jejich životě se objevily nové potřeby, které nový způsob života s dítětem zcela naplňují. Matějček uvádí, že: „existuje pět rodičovských potřeb: potřeba specifických, jiným způsobem nezajistitelných potřeb, potřeba smysluplného světa prostřednictvím zcela nových zkušeností, potřeba životní jistoty prostřednictvím citového zajištění tím, že na sebe budou lidé vždy vzájemně myslet a nebudou osamělí, potřeba kladné identity, protože rodičovství má značnou společenskou hodnotu a potřeba otevřené budoucnosti, protože člověk předal svůj genetický vklad a výchovnou tvořivost dál a ony jej přežívají (Hartl, Hartlová, 2004, 444). Rodiče a děti uspokojují své duševní potřeby vzájemně. Mezi základní potřeby dítěte patří: potřeba určitého množství, proměnlivosti a kvality vnějších podnětů, potřeba stálosti, řádu a smyslu v podnětech, potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů, potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty, potřeba otevřené budoucnosti nebo životní perspektivy (Kimplová, 2008). 2.2.4

Oběti a přínosy rodičovství „Učinit rozhodnutí a obětovat se pro rodičovství jakožto profesi, nebo rodičovství a

profesi vyvážit, je stále více hrdinským činem. V mnoha případech je to čin vzpoury. Současné hodnoty ženou lidi pryč od jejich rodin a pryč od přípravy nové generace na obydlení této planety. Dospělí lidé se musí řídit vnitřním přesvědčením, aby dokázali plout 23

proti proudu současných hodnot.“ (West, 2002, 92; in Plaňava, Pilát, 2002). Dle termínu rodičovská investice (Trivers, 1972; in Hewstone, Stroebe, 2006) rodič vyvíjí čas a úsilí, které investuje do zajišťování výživy vajíčka a poté vyvíjecího se potomka. Často bývá aktivnější žena, protože při neúspěchu přichází o více zmařených snah a času než muž (Hewstone, Stroebe, 2006).

Ačkoliv narození miminka je často spojováno s velikou radostí, přichází mnoho změn, které rodiče čekají. I. Sobotková (2007) uvádí jako nejčastější oběti rodičovství: zpomalení kariéry matky, finanční znevýhodnění, omezení osobní svobody, dopad na manželský vztah (50% rodičů uvádí vyčerpanost, emocionální labilitu ženy na sexuální život). Jako přínosy uvádí: rozvoj vztahů (matka má nový vztah s dítětem, vnímá manžela v nové roli otce, on svoji ženu vnímá v nové roli matky). Vznikají nová přátelství mezi jinými matkami a rodinami s dětmi. Dále osobní naplnění (bývá také příležitostí k sebevyjádření a osobnímu rozvoji), pokračování rodu (přesah do budoucnosti), rodičovství je výzvou a zdrojem podnětů a v neposlední řadě je rodičovství známkou dospělosti. Zajímavé je, že rodičovství jako známku dospělosti uvádí 79% žen a pouhých 21% mužů. Dle výzkumu I. Sobotkové (2001, in Kimplová, 2008) je právě ztráta osobní svobody jedním z hlavních důvodů odkládání mateřství. Ačkoliv je rodičovství spjato s velkým množstvím podstatných životních změn a stresových situací, tak rodiče mají příležitost k osobnímu růstu, který přichází při přechodu od partnerství k rodičovství. Život rodin s malými dětmi je podstatně ovlivňován politickými a ekonomickými podmínkami, které vycházejí ze situace ve společnosti (Plaňava, Pilát, 2002). Některé bezdětné páry uvádí jako negativum rodičovství jeho nezvratnost, nelze ho vzít zpět. Muži i ženy se obávají, že by nebyli dobrými rodiči a obávají se dítě přivést na svět, který zatěžují vážné globální problémy (Kimplová, 2008). 2.2.5

Plánované rodičovství Celkový počet dětí je v moderní společnosti dán jako výslednice milionů

rozhodnutí jedinců či páru, zda mít, či nemít děti. Ve svém rozhodování jsou však všichni tito aktéři složitě limitováni, což je způsobeno tím, že výsledný efekt- fertilita- sestává ze dvou různých komponent: biologické a sociální (Rabušic, 2001). Často při rozhovorech s novomanželskými páry se zeptáte: „Kdy plánujete děťátko“? A není nic zvláštního, že se vám dostane odpovědi: „Ještě si chceme užívat 24

života a plánujeme cestovat, za tři roky mě nejspíš bude čekat postup v práci a zvýšení platu. A také musíme nejdříve dostavět dům“. Páry mající pohlavní styk při frekvenci třikrát týdně mají vyšší šance na otěhotnění, než páry mající styk pouze jednou týdně. Důležité je využití periovulačního období, vajíčko a spermie mají pouze omezenou dobu životnosti. U vajíčka se udává maximálně 24 hodin, u spermií 48 hodin (Mardešić, 1996). Antikoncepční pilulka přinesla pocit svobodného rozhodnutí o dětech. Pocit je falešný, neboť dává svobodu jen z polovičky: kdy dítě nemít. Kdy dítě mít, úplně v rukou nemáme. Ženy se udržují v dobré psychické a fyzické kondici a domnívají se, že ve stejné kondici jsou i jejich vaječníky. Ty však stárnou mnohem rychleji než ostatní orgány (Konečná, 2003). Snad největší vliv na klesající porodnost má právě ona antikoncepční pilulka, otevřela totiž možnost svobodné volby v plánování rodičovství (Šilhová, Stejskalová, 2009). Tudíž se partnerské páry rozdělily na dvě skupiny: páry chránící se nějakou antikoncepční metodou, nejčastěji antikoncepční pilulkou a páry nechránící se žádnou antikoncepční metodou, tedy páry, které pravděpodobně plánují založit rodinu. Logicky se vysazení antikoncepce oddaluje na tu „nejsprávnější“ chvíli, respektive období v našem životě, do kterého chceme přivést našeho potomka. Doherty a Clark (2002, 14) uvádí, že: „Rozšířené užívání hormonální antikoncepce a kondomů přispělo k tomu, že méně často dochází k tzv. náhodným těhotenstvím. Rodiny si dnes mohou lépe naplánovat narození potomka na dobu, kdy se cítí lépe a finančně zajištěny a psychicky připraveny“. Výsledkem někdy ovšem je, že k tomuto rozhodnutí dospějí ve starším věku, kdy už mají s otěhotněním problémy. Z antikoncepčních metod pouze shrnu ty nejzákladnější. Jak již bylo řečeno, antikoncepcí je antikoncepční pilulka či náplast, mužská bariérová antikoncepce (prezervativ), přerušovaná soulož, nitroděložní antikoncepce, kojení, metody periodické abstinence (plodné a neplodné dny), vaginální chemická antikoncepce (pěny, čípky, krémy, tablety), v zahraničí ženská bariérová antikoncepce (pesar) apod. 2.2.6

Mladí a starší rodiče Každý věk pro rodičovství přináší určité výhody, ale i problémy. Obecně se mladé

matky dokáží lépe vyrovnat s těhotenstvím a řadou jeho fyzických nároků. Mohou se lépe vcítit do dětských problémů a do problémů dospívajících dětí. Naopak starší matka díky své zralosti a mnohaletým zkušenostem bude více tolerantní. Lidé se umí novým situacím přizpůsobit, proto mladé i starší matky se dokáží do své nové role rychle vžít. Někdy se 25

starší maminky cítí odcizeně, když vidí jiné maminky, které by mohly být jejich dcery, ale vzhledem k tomu, že se stále víc žen rozhoduje mít děti později, potká ve svém okolí i maminky svého věku (Trewinnard, 2006). Dívky a chlapci, kteří se stanou rodiči před dovršením 18. roku, nazýváme termínem „velmi mladí rodiče“. Tento termín do jisté míry souvisí s psychosociální nezralostí, ale nejde o totéž. Některé velmi mladé matky mohou svou rodičovskou roli plnit bez jakýchkoli výtek, naopak některé starší matky mohou být rodičovsky nezralé. V zahraniční literatuře je uváděno, že po 20. roku se rodičovská nezralost snižuje, proto je v psychologii věkové pásmo 19. a 20. roku považováno dle zralosti za přechodné (Matějček, Dytrych, 1994). Zrychlení tělesného růstu a pohlavní dospívání posouvá nástup puberty dále do nižšího věku. Po mladých lidech se očekává „dospělé“ chování, ale zároveň mají velice nízký společenský status. Objevuje se ovšem velký rozpor mezi fyzickou a sociální zralostí. Projevuje se například v tom, že mladý člověk je již dostatečně pohlavně zralý na sexuální aktivitu, ale sexuální svazek v institucionalizované podobě (manželství) se odkládá stále na pozdější dobu (Farková, 2009). První reakcí vyděšené mladé dívky při zjištění gravidity může být panika. Často pak ze strachu z potrestání, pocitu selhání a reakce rodičů mladá dívka podnikne tajně potrat. Podle údajů institutu „Planned Parenthood“ Alana Guttmachera se jen 1% interrupcí provádí z důvodu znásilnění nebo incestu. Zpravidla jde o výsledek činnosti dvou partnerů s oboustranným souhlasem a vědomím možného rizika těhotenství (Mathewes-Green, 1994). Kategorie nezletilých rodičů dnes téměř vymizela, setkáváme se s opačným trendem, s narůstajícím věkem budoucích rodičů (Kimplová, 2008). V 90. letech se v České republice manželkami a rodiči stávaly mladé ženy v průměrném věku kolem 22,4 let, což souviselo s nízkým sňatkovým věkem. Tato situace snižovala počet narozených dětí mimo manželství, ale nevzrůstal počet rozpadajících se manželství (až 37% z původně uzavřených) (Fialová et al., 2000).

Dvě třetiny z dívek, které začnou sexuálně velice brzy žít, mají nižší inteligenci. V partách těchto dívek panuje promiskuita. U dívek byl zjištěn horší prospěch a často nebyly schopné ani splnit povinnou školní docházku, aniž by nepropadly. Problémy měly následně i v zaměstnání, kde se chovaly roztěkaně a nebyly schopny podat uspokojivý výkon. Tyto dívky chtějí neustále dělat věci, které jim působí radost. Zajímavým zjištěním bylo, že tyto mladé dívky netrpěly žádným z běžných těhotenských příznaků (např. 26

zvracení), ale jiné vážnější potíže se u nich vyskytovaly až v patologické míře (Glaser, 1971). Autorka knihy „Jak na svět přicházejí mámy“ Dorothee Nolteová (2009) je zastánkyně porodů ve zralých letech. Žena se podle ní již dlouho potloukala světem na to, aby se přesvědčila, že ji venku už žádné zázraky nečekají. Staršími rodiči máme na mysli matky od 35 let a starší otce od 45 či 50 let a výše. Podle statistik z roku 1991 se nejvíce dětí rodí mladým ženám od 20 do 24 let. (Matějček, Dytrych, 1994). Nové statistiky ukazují, že se v období 2001-2005 těžiště porodnosti posouvá od 26 let a výše. Na změnu demografického chování obyvatelstva měly vliv rychlé ekonomické transformace s negativními důsledky, jako jsou nezaměstnanost, růst cen atd. (Český statistický úřad, 2006). Martin O´Conell; vedoucí statistik oddělení plodnosti v Úřadu pro sčítání lidu připustil při pohledu na nízkou porodnost koncem sedmdesátých let u skupin dvacetiletých žen vietnamské generace, že jestli tyto ženy neměly dítě doposud, tak ho mít nebudou. Další průzkumy Úřadu pro sčítání lidu zaznamenaly u žen pravý opak: Ano, budu mít dítě, ale později“. Objevil se nový fenomén odkládání rodičovství, myšlenka záměrného odkladu byla relativně nová (Sheehyová, 1999).

Tab. 5: Průměrný věk matky při narození dítěte podle pořadí dítěte v letech 1993 – 2005

Pořadí dítěte 1993 1996 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 1

22,6

23,7

24,6

24,9

25,3

25,6

25,9

26,3

26,6

2

25,9

26,8

27,7

28,1

28,4

28,7

29

29,3

29,6

3

29,3

30,2

30,9

31,2

31,5

31,9

32

32,2

32,4

4

31,8

32,2

32,8

32,9

33,2

33,3

33,5

33,6

33,7

Zdroj: Demografie (2009).

Podle sčítání obyvatel v roce 2001 měla dítě pouze každá druhá žena ve věku 25 let, což předčilo situaci z roku 1950, kdy ve 23 letech téměř polovina žen byla bez dětí a ve 29 letech to byla stále jedna pětina. (Juřičková, 2009) Tyto informace jen dokládají předpokládaný trend obyvatelstva k odsouvání rodičovství do vyššího věku. Důvodem pozdního rodičovství je také i vyšší rozvodovost, kdy si ženy najdou podle statistik do dvou let po rozvodu nového partnera a plánují založit další rodinu (Šilhová, Stejskalová, 2006).

27

Mladší a starší rodiče se liší v interakci se svými dětmi. Starší matky jsou citlivější k dětským projevům a rychleji na ně reagují. Děti zapojují do aktivit, jako jsou různé kroužky a cvičení. Starší otcové si s dětmi hrají jinak, než ti mladší a ubývá při hře hlavně fyzické aktivity (vyhazování, nošení a točení dítěte). Starší rodiče mají se svými dětmi více verbálních aktivit než fyzických. Starší matky vnímají své děti jako temperamentní, silné osobnosti, málo poddajné a hůře utišitelné v útlém věku (Sobotková, 2001; in Kimplová, 2008).

Věkový rozdíl dítěte a jeho rodičů staví dítě do jiné pozice, než jsou jeho

vrstevníci. Starší rodiče bývají rigidnější, úzkostlivější až hypochondričtí. Těmto dětem chybí vliv babičky a dědečka (Hrdličková, 2009). Podle Matějčka (1994; in Kimplová, 2008) jsou nejčastější výchovné krajnosti starších rodičů: zvýšená úzkostnost a vnímavost vůči nebezpečím, která by mohla hrozit jejich dětem, menší jistota v zacházení s dítětem, méně spontaneity a radostného uvolnění, tendence zveličovat nemoci a poruchy, snaha omezovat aktivitu dítěte, aby si neublížilo a vyšší tendence se ujišťovat o své vychovatelské úspěšnosti (požadování nadměrné školní výkonnosti atd.). Matějček a Dytrych (1994, 122-123) uvádí, že: „mladí rodiče mají zpravidla nižší socioekonomický status. Mají více finančních a bytových obtíží. Mají nižší hygienickou úroveň péče o dítě, nižší informovanost a zkušenosti, setkáváme se s více obrannými tendencemi proti „vměšování“. Ukazuje se např., že už v samotném držení dítěte jsou mladistvé matky často pozoruhodně „nemateřské“. Drží dítě nejistě, odtažitě, více jako panenku. Následkem toho dítě, které potřebuje pocit bezpečí a jistoty, je nespokojené, cítí se ohroženo, protestuje, křičí, čímž více činí matku nejistou a bezradnou. Rovněž „dívání se z očí do očí“, jež je typickou směnou podnětů mezi matkou a dítětem, bývá u mladistvých matek chudší nebo chybí vůbec. Stejně tak se ukazuje, že mladistvé matky, (ale zřejmě i otcové) na své děti méně mluví, méně si s nimi hrají, méně dovádějí a s menším zájmem sledují jejich vývojové pokroky. Děti dostávají méně specifické stimulace ze strany dospělých a vyvstává nebezpečí psychické subdeprivace, někdy i deprivace.“ (Matějček, Dytrych, 1994, 122-123).

2.3 Bezdětnost V 19. století byl nařízen celibát všem učitelkám, protože by jejich mateřství negativně zasahovalo do jejich pedagogických povinností. Za zrušení tohoto celibátu se zasazovala např. Eliška Krásnohorská (Být či nebýt matkou, 2010).

28

„Nízká plodnost a prodlužování období bezdětnosti mezi mladými lidmi, tzv. odkládání rodičovství, se staly v posledních deseti letech v české společnosti široce diskutovanými tématy jak v odborných kruzích, tak i ve veřejných médiích“ (Hašková, 2009, 11). Bezdětných žen stále přibývá, některé z nich děti mít nemohou, jiné zas mít děti nechtějí. Ty první mnozí z nás litují, ty druhé nazývají sobeckými kariéristkami. Za minulého režimu byl sňatek a zplození potomka jedinou možnou seberealizací, zatímco na přelomu 19. a 20. století bylo běžné nemít děti kvůli nezaměstnanosti, či špatným sociálním podmínkám. Ženy dnes chtějí být úspěšné a nezávislé, dítě již pro ně není prioritou. Navíc dítě je vnímáno jako překážka v seberealizaci (moje psychologie, Benešovská, 2009).

Graf 1: Podíl bezdětných žen ve věku 30, 35 40 a 60 let podle jejich rodinného stavu v roce 2001

Zdroj: Hašková, H. (2009, 71) Rozlišujeme mezi dobrovolnou bezdětností childfree (dětíprostý) a nedobrovolnou bezdětností childless (bezdětný) (Hašková, 2009). Psycholog Zbyšek Mohaupt se v praxi setkává se třemi typy žen, které se rozhodly pro život bez dětí. Jsou to ty, které se chtějí věnovat náročné pracovní kariéře, chtějí žít samy a mít své pohodlí, ženy se specifickým vnitřním nastavením (například nevyjasněná sexuální identita nebo ženy, které se necítí kompetentní k přijetí mateřské role, ženy úzkostné z nebezpečného světa) a třetím typem jsou ženy, které z různých důvodů mateřství odložily a neměly zatím prostor pro vytvoření perspektivního vztahu. Žen z prvních dvou kategorií je minimum, kariéra je pouze 29

zástupný důvod bezdětnosti. Hlavním důvodem je to, že se ženám nepodaří najít vhodného partnera v době svého plodného období života, důkazem toho jsou například singles třicátnice. Podle Hany Haškové ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR, nejdéle bezdětné zůstávají vysokoškolačky a mezi muži to jsou naopak ti, kteří mají základní vzdělání. Někteří mladí muži sice odmítají volbu rodičovství, ale ve středním věku se v nich může probudit touha zachovat rod a bezdětnou ženu mohou z tohoto důvodu opustit (Benešovská, 2009). Autorka knihy „40 důvodů proč nemít děti“ Coeinne Maierová (2008) se dívá na bezdětnost očima matky, která kriticky hodnotí svůj úděl a staví se na odpor matkám dychtících po narození potomstva, naopak podporuje bezdětné páry a jejím cílem je demoralizovat potenciální rodiče. Snaží se upozornit na negativní aspekty rodičovství, tj., co vše nám dítě změní, a jak nám obrátí život naruby. Kriticky hodnotí smysl života v touze po dítěti, nekonečnou starost a péči o dítě, značné omezení veškerého volného času, osobního života a plánů a v neposlední řadě poukazuje na přemnoženost obyvatelstva planety jako na důvod omezení porodnosti. Ženy dnešní doby jsou úspěšné, nezávislé a dítě již pro ně není prioritou jako za socialismu (Benešovská, 2009) Na opačném pólu, kdy je mateřství a rodičovství vnímáno jako očekávaná součást životního běhu člověka a je spojeno se smyslem životní náplně v dospělosti, neúspěšné páry toužící po dítěti trpí frustrací a chronickým stresem. Přibližně jedna pětina páru potřebuje pomoc moderní medicíny. Před několika lety se jednalo o 10-15%, dnes je to v České republice již 15-20% párů, které vyhledávají odbornou pomoc (Sobotková, 2007). Jak už jsem zmínila, existují dva druhy bezdětnosti, zjednodušeně dobrovolná a nedobrovolná. Mezi oběma termíny je však velice tenká hranice a nelze vždy zcela říci, do jaké míry bylo toto rozhodnutí dobrovolné či nedobrovolné. „A to zejména v příbězích těch, kteří svůj život popisují jako život bez volby bezdětnosti a zároveň i bez usilování o rodičovství (za každou cenu)“ (Hašková, 2009, 161). Každý si může zvolit sám, ale pokud se pro bezdětnost rozhodne žena, tak je to vnímáno jako neženské (Morrell, 1994, in Hašková 2009). Lidé mohou být ovlivněni svým okolím, například na ně může být vyvíjen tlak z rodiny, příbuzných a známých, kteří zakládají rodinu, naopak mohou mít zkušenost z vlastní rodiny, kdy mají „odpečováno“ například o mladší sourozence při úmrtí jednoho z rodičů. Podle normy je rodičovství považováno za smysluplnou náplň dospělého života, život bez dětí je pak chudý, prázdný, nenaplněný a bez životního smyslu. Bezdětní rodiče si často tento diskurz normy transformují. Život rodičů je přeplněný a vytlačuje nedílné

30

součásti života, naopak život bez dětí může být naplněný, stále naplňován nebo dokonce zaneprázdněný jinými činnostmi než rodičovstvím (Hašková, 2009).

Tab. 6: Přijatelnost důvodů pro celoživotní bezdětnost mezi českou populací

Důvod/věk

<= 35 let <= 40 let >40 let

Obava o zdraví dítěte

82

83

80

Obava o vlastní zdraví

73

74

70

Obava z neschopnosti finančního zabezpečení rodiny

73

72

60

Náboženské přesvědčení (kněžství, členství v církev. řádu)

51

51

51

Upřednostnění péče o jiného člena rodiny

38

36

35

Obava z budoucího vývoje společnosti

37

36

34

Nedůvěra ve vlastní rodičovské schopnosti

37

35

28

Upřednostnění práce před zakládáním rodiny

34

31

20

Obava ze ztráty vlastní nezávislosti

27

25

15

Upřednostnění zálib neslučitelných s péčí o dítě

24

22

13

Zdroj: Hašková, H. (2009, 117) Další poměrně novou problematikou se stalo singles, jak v 70. a 80. letech byli označováni lidé žijící v dlouhodobém nesezdaném soužití. Z hlediska nových podob soužití nebo zcela běžným nesezdaným soužitím jsou zásadní otázkou definiční kritéria. V zahraniční literatuře nalezneme různorodá kritéria: existence či neexistence partnerského vztahu, rozlišení toho, zda je situace dobrovolná či nedobrovolná, dočasná nebo stabilní. Dalším definičním problémem jsou důvody a motivace pro absenci partnera. Klíčovou otázkou zůstává, do jaké míry jde o životní strategii nebo o nezáměrnou a příležitostnou situaci (Tomášek, 2003). L. Haňková (2010) uvádí, že v posledních letech narůstá lidí žijících bez trvalého partnera. Žena či muž singl střídají během života více sexuálních partnerů než jejich vrstevníci žijící v trvalém vztahu. Mluví se o oslabení tradičních rodinných vazeb a rostoucí ekonomické samostatnosti a individualizaci. Podle sociologa Marcela Tomáška z Metropolitní univerzity v Praze, být single není volba, ale je to výsledek různých okolností, nejčastěji osobních, profesních, volnočasových, které seberealizují dotyčnou osobu, která je bez partnera (Benešovská, 2010).

31

Tab. 7: Podíl bezdětných žen na celkovém počtu žen podle věku v ČR v letech 1950-2001

Věk ženy

1950

1961

1970

1980

1991

2001

20

74,9

71,0

71,8

64,6

69,0

90,1

25

34,4

24,3

22,9

19,3

21,8

49,2

30

18,3

12,8

10,0

8,7

9,4

13,6

35

16,1

12,0

7,3

6,2

6,2

6,4

40

16,6

11,7

7,5

5,6

5,4

5,0

50

20,3

16,8

11,1

7,2

6,7

4,3

60

19,3

21,4

16,0

10,6

8,7

4,7

Zdroj: Hašková, H. (2009, 15) Některé páry vnitřně cítí, že dítě nechtějí adoptovat. Mohou mít strach s výdaji a stresem spojených s procesem adopce, ze zjišťování poměrů v rodině, práci, výšky platu a dlouhodobého procesu a čekání. Nebo prostě chtěli jen dítě biologicky vlastní. Po tom všem se někteří lidé rozhodnou pro život bez dětí a koncentrují se například na cestování, budování kariéry, vztahy s rodinou a přáteli či osobní zájmy. Pokud mají možnost tráví víc času s dětmi příbuzných nebo hlídají děti cizí. Existuje mnoho cest, jak žít a vychutnat si plnohodnotně život, aniž by byl člověk rodičem. Ať už je důvod života bez dětí jakýkoliv (dobrovolný či nedobrovolný), není rozhodnutí vůbec jednoduchou záležitostí. Celý život se pár bude setkávat s vtíravými a mnohdy nemístnými dotazy na děti a jejich rozhodnutí. Stále více lidí si volí bezdětnost, ačkoliv nemají problém s neplodností (Roberty, Clark, 2006). Účinnou pomoc bezdětnému páru může nabídnout tým složený z odborníků různých profesí. Andrologové, gynekologové, endokrinologové, genetici, embryologové, imunologové, fyzioterapeuté. Taktéž je potřeba využít poradenství: finanční, bioetické, právní, psychologické, sociální a pedagogické. Ideální by byl poradce, který by skýtal všechny potřebné znalosti a byl zároveň dobrým terapeutem k doprovázení páru touto složitou situací (Plaňava, Pilát, 2002).

„Evropské výzkumy zaměstnanosti pak ukazují, že rodičovství pro české ženy všeobecně znamená ústup z trhu práce a ohrožení dlouhodobou nezaměstnaností“ (Být či nebýt matkou, 2010).

32

2.4 Teorie poklesu porodnosti Pokud se narodí živé dítě, které je vypuzeno nebo vyňato z matčina těla, projevující známky života a vážící více jak 500g, je rozhodující, jestli přežije následujících 24 hodin po porodu. Pokud ne, je označen proces jako potrat. Pokud váží více jak 1000g, jedná se o narození mrtvého dítěte, pokud je hmotnost nižší než 1000g, jedná se o potrat (Demografie, 2009). Těchto definic existovalo v historii více, hmotnostní rozdíly i týden těhotenství, ve kterém se dítě narodilo, se zpravidla odvíjely od aktuálních možností medicíny dítě zachránit. Farková (2009) ve své knize popisuje několik teorií poklesu porodnosti dle různých autorů: 2.4.1

Teorie racionální volby (McDonald, 2002) Rodiče se rozhodují, kolik počít dětí, na základě jejich psychického přínosu a jejich

ekonomické zátěže. Nastavují „mezní hodnoty“, ze kterých již nemohou jít. Berou v úvahu aktuální náklady na zabezpečení dítěte po odečtu příspěvku státu. Tyto náklady hrají významnou roli při rozhodování, zda-li si pořídit ještě další dítě. Nepřímé náklady, jak společnost umožní kombinovat práci s péčí o dítě a ztráty, které v důsledku péče nastanou, hrají roli při rozhodování o prvním dítěti. 2.4.2

Teorie averzivního rizika (McDonald, 2002) Teorie vychází z premisy, že náklady na dítě jsou fixovány do budoucnosti, a to

nejméně dvaceti let. Pocity socioekonomické a psychologické nejistoty snižují pravděpodobnost rozhodnutí mít děti. Rodiče raději investují do vzdělání a kariéry, což má pro ně záruku zlepšení budoucnosti. K prohloubení tohoto pocitu přispívá přenášení nákladů na zajištění potřeb ze státu na rodiny. 2.4.3

Teorie genderové nerovnosti (Van de Kaa, 1988) Tato teorie je založena na eventuální kontrapozici genderových rolí ve vzdělání a

zaměstnání na jedné straně a v rodině na straně druhé. Partneři mohou být v rozporu s rolí v rodině, ačkoliv nejsou ve vztahu nerovnosti v práci a vzdělání. Plodnost nejvíce klesá tam, kde je genderová rovnost v práci a vzdělání, ale nerovnost v rodině. Nejvíce v Německu a Španělsku. Fenomén se zdá být výraznější v zemích, kde je silnější vliv religiozity. 33

2.4.4

Teorie postmaterialistických hodnot (Inglehard, 1977). Změny

v plodnosti

souvisejí

s odklonem

západních

společností

od

materialistických hodnot směrem k duchovní sféře- odklon peněz směrem ke vzdělání, duchovním a kulturním hodnotám. Duchovní sféra je chápána jako nositelka vyšších kvalit života.

2.5 Faktory ovlivňující (de)motivaci k rodičovství Pro mnoho párů není otázka vhodné doby k založení rodiny vůbec jednoduchá a odpovědi nejsou zcela jednoznačné. Mnoho mladých lidí chce nejdříve cestovat a „poznat“ svět a „užít“ si života. Mít dostatek financí, vlastní bydlení a jisté zaměstnání. Není divu, že se tedy průměrný věk založení rodiny blíží ke 30 rokům. Aktuální kvalitativní výzkumná studie zabývající se motivy k rodičovství došla k zajímavým závěrům. Motivy k rodičovství jsou důležité, jak pro partnery uvažující o budoucí rodině, tak pro ty, kteří volí jiný alternativní směr reprodukce (asistovaná reprodukce, náhradní rodinná péče). Většina lidí, která děti plánuje nebo již jsou rodiči, si své motivy k rodičovství neuvědomuje. Naopak lidé rodičovství neplánující své motivy podrobně rozebírají, pravděpodobně ve snaze si své rozhodnutí před společenskými tlaky obhájit. Pro většinu lidí je pak neplánované otěhotnění důležitým faktorem v jejich těžkém rozhodování o tom, zda a kdy mít děti (Konečná, Bubleová, Janků, 2010). 2.5.1

Studium Jedním z důležitých faktorů plánu rodičovství je studium, to už nekončí převážně

výučním listem či maturitou, ale převládá potřeba vysokoškolského vzdělání, které mnozí zaměstnavatelé i zákon považují za nezbytně nutné k vykonávání povolání. L. Fialová (2000, 36-39) zmiňuje vývoj prodlužování délky doby vzdělávání. „Povinná školní docházka se střídavě pohybovala mezi osmi a deseti lety, nyní je to devět let. Děti povinnou školní docházku ukončují kolem patnácti let. Většina mladých lidí studuje nebo se učí déle, ve srovnání s obdobím před rokem 1989 se zvýšil podíl lidí navštěvujících různé typy středních škol. Spolu s rozšířením podílu studující mládeže z příslušné věkové kohorty se pozměnila skladba studujících podle zaměření studia. Mladí lidé mají na výběr mnohem širší repertoár různých školských zařízení. Od roku 1990 se zvýšil počet studentů a studentek ve věku 18 a 19 let. Ještě v roce 1991 byla ve věku 18 let pouze třetina studujících, v roce 1997 již podíl dosáhl přibližně dvou třetin až tří čtvrtin 34

příslušného populačního ročníku. Na vysokých školách se absolutně zvýšil počet studujících, ve školním roce 1987/8 studovalo na vysokých školách 87,7 tisíc studentů, což bylo 12,8%

populace ve věku 20-24 let. Ve školním roce 1997/8 se počet

vysokoškolských studentů zvýšil na 145,1 tisíc, tj. na 15,9%. Vzestup v absolutním vyjádření o dvě třetiny, ale v relativním pouze o 3 procentní body, je důsledkem toho, že v polovině 90. let procházely věkem 20-24 let početně silné ročníky narozené v polovině 70. let během natalitní vlny. Zhruba polovina mladých lidí končí školu o dva až čtyři roky později než jejich rodiče, a později uvažují o svých dalších životních krocích“ (Fialová, 2000, 36-39). Ve školním roce 2001/2002 byl počet studentů vysokých škol 203 512, v roce 2008/2009 byl počet studentů 369 619 (Český statistický úřad, 2008). Nývlt a Šalamounová (2005; in Hašková, 2009, 71) uvádí, že: „V roce 2001 zůstává ve věku 25-29 let v pátém roce manželského soužití bezdětná každá pátá vysokoškolačka, zatímco u žen bez maturity bylo matkou již 92 % z nich. U zejména vysokoškolsky vzdělaných žen se projevuje nový trend odkládání rodičovství i po vstupu do manželství (Hamplová, 2007; in Hašková, 2009). Dále je u vysokoškolaček uváděn nižší průměrný počet dětí v rodině a častější bezdětnost. Tyto ženy děti chápou jako nárůst možnosti ztráty výdělku a jako překážku v kariéře. Nejdříve chtějí dosáhnout vzdělání a kariéry, poté založit rodinu, jejich biologický interval plodnosti je tudíž kratší. Dříve méně žen nastupovalo na vysoké školy a většina se vdávala do dvou let po ukončení středního vzdělání. Vysokoškolačkami je vzdělání chápáno jako předpoklad lepšího uplatnění (Farková, 2009). Tab. 8: Souvislost mezi výší vzdělání bezdětných žen ve věku 25-54 let a percepcí dis/harmonie mezi

Neví

Celkem

ZŠ

4

14

9

20

39

14

100

Vyučena

5

17

17

25

26

10

100

Maturita

5

26

28

19

15

7

100

VŠ

9

26

31

14

11

9

100

Vzdělání

Netýká se

skloubit velmi dobře

a rodinu možno

Výdělečnou činnost

skloubit uspokojivě

a rodinu možno

Výdělečnou činnost

výdělečné činnosti

komplikace

Rodina by přinesla

Výdělečná činnost

brání založit rodinu

jejich výdělečnou činností a možností založení rodiny

Zdroj: Hašková, H. (2009, 89). 35

2.5.2

Kariéra, finance a bydlení Dalším faktorem ovlivňujícím rozhodnutí plánování rodičovství je pracovní kariéra,

čili jistota stálého příjmu a naplňující zaměstnanecká pozice. L. Fialová at al. (2000, 45) uvádí, že: „ Až do roku 1989 musely všechny generace mladých lidí počítat s tím, že o jejich osudu mohou rozhodnout do značné míry učitelé a ředitelé škol, sousedé, nadřízení rodičů a jiní menší či větší „mocní“. Jejich osud ovlivňovalo postavení, které ve společnosti zaujímali jejich rodiče, případně to, jak rodiče dokázali svých kontaktů využít v jejich prospěch. Volba prvního zaměstnání nevyžadovala větší aktivitu. V podmínkách trvalého „nedostatku lidí“ ji vyžadovalo pouze získání atraktivního povolání nebo místa“ Jana M., 41 let, projektová manažerka, půlroční dítě: „Než jsem otěhotněla, pracovala jsem pro jednu banku na smlouvu na živnostenský list. Byli jsme dohodnutí, že mě posléze převedou na normální pracovní poměr na dobu neurčitou. Jenže pak banka fúzovala a ten pracovní poměr se oddálil. Na smlouvu jsem sice měla víc peněz, ale zase žádnou jistotu, člověka mohou vyhodit ze dne na den. Když jsem jim oznámila, že jsem těhotná, řekli „ale ty jsi tady na projekt a ten se musí dodělat“ a smlouvu se mnou skončili. Pracovala jsem tam už devět měsíců a nikdy jsem nevytvořila dojem, že bych chtěla zůstat s dítětem doma celé tři roky. Ale oni to vůbec nechtěli řešit, nedali mi šanci. I když do mě před tím dost investovali“ (Marksová-Tominová, 2009, 43). Tento příklad autorka uvádí jako jeden z mnoha případů diskriminace žen v zaměstnání, se kterým se ženy mohou setkat v době nejčastěji mezi 24 a 39 lety (reprodukční věk ženy). Zaměstnavatelé se často obávají, že mladá žena může každou chvíli otěhotnět a vtíravé otázky na plánované mateřství při přijímacím pohovoru jsou tomu nejedním důkazem (Marksová-Tominová, 2009). Nyní uvedeme dopis, který žena obdržela od své nadřízené poté, co kvůli rizikovému těhotenství musela zůstávat častěji na „nemocenské“. „Vzhledem k situaci bych ocenila, kdybyste na nemocenské zůstala jak jen nejdéle to půjde - hovořím nyní o finančním hledisku, kdy délka nemocenské určuje, kdo je plátcem vašich dávek - běžně se jedná o cca 6 měsíců v roce, kdy můžete být na nepřetržité nemocenské a vám by to mělo na celé období tím pádem vyjít. Tímto po vás chci přiznání, že jste momentálně na rizikovém těhotenství a slib, že na něm co možná nejdéle zůstanete, dokud nepřejdete plynule na mateřskou dovolenou. Pokud jsou mé informace nepřesné a jedná se o jinou diagnózu, chci od vás na rovinu vědět, o co se jedná a jaké jsou další vaše předpoklady 36

vývoje nemoci. Pokud byste se, nedej bože, rozhodla, že si budete chtít střídat pobyt na nemocenské s krátkým pobytem v práci, věřte mi, že se postarám, aby peníze, které k vám půjdou ode mne, byly skutečně těžce vydřené (Hospodárková, 2010). Ženy se často snaží udělat vše proto, aby se co nejdříve mohly vrátit po mateřské dovolené do práce. Nelze je za to odsuzovat, ale je potřeba si uvědomit, že realitou je nutnost si udržet pracovní místo pro uživení rodiny. Mnoho rodin si nemůže dovolit živit rodinu pouze z jednoho příjmu, většina českých domácností je závislá na dvou příjmech. Hodně žen jsou samoživitelkami, a to nikoli z vlastní vůle. Každé druhé manželství končí rozvodem a většina dětí je svěřená do péče matce. Výše alimentů v roce 2007 byla 2 149 Kč, což je asi 20% nákladů na dítě (Marksová-Tominová, 2009). Pokud tedy žena bude studovat zhruba do 26 let vysokou školu, poté si bude rok až dva hledat pracovní místo a asi další dva roky bude trvat získání poměru na dobu neurčitou, tak se věk ženy pro založení rodiny skutečně pohybuje kolem 30 let. Jisté zaměstnání a finanční jistota je však opodstatnělá. Pokud založí rodinu studující pár je zcela odkázán na hmotnou pomoc svých rodičů včetně výpomoci s péčí o dítě. Finanční jistota je spojena i s vlastním bydlením. Mladý pár zpravidla není schopen byt či dům koupit, či splácet hypotéku. Z průzkumu (Hamplová, 2000, 84-85) „Co konkrétně dnes mladí lidé potřebují, aby mohli mít děti“ na prvním místě uváděli muži i ženy vlastní byt, který se znovu objevoval ve druhém a třetím pořadí, takže jej celkem uvedlo 94% respondentů. Za touto výrazně prioritní potřebou se stejně pravidelně objevoval dostatek finančních prostředků. Jako třetí a čtvrté se v pořadí umístilo partnerské a rodinné zázemí a zaměstnání. Všechny uvedené potřeby jsou subjektivně pociťovány v různém stupni naléhavosti. Téměř všichni se však shodují na tom, že prioritními potřebami jsou vlastní byt a dostatečný finanční příjem“. 2.5.3

Manželství Dalším důležitým faktorem motivujícím páry k založení rodiny je manželství.

Manželství hraje stále důležitou roli v reprodukčních plánech mladých lidí v české společnosti. Mezi lety 1991 a 2001 u nesezdaných partnerů došlo k největšímu nárůstu těch bezdětných (SLDB 1991 a 2001; in Hašková, 2009). V 80. letech vedlo těhotenství ženy k velice rychlému uzavření sňatku, v současné době těhotenství svobodných žen není tak často rychlým důvodem k sňatku, jako tomu bylo dříve. Jestliže mladí lidé rodičovství do budoucna plánují, tak většinou pomýšlejí i na uzavření sňatku. Pokud však o rodičovství zatím neuvažují, plánování sňatku je jim většinou vzdáleno. Další výjimku tvoří mladí 37

svobodní lidé, kterým se již dítě (většinou neplánovaně) narodilo. Většinou zůstávají v nesezdaném soužití, ve kterém se rodí i další děti. Preference rodičovství je u sezdaných páru vyšší, než u těch, kteří žijí nesezdaně nebo nemají společnou domácnost (Hašková, 2009). Podle výsledku průzkumu chce přibližně desetina dotázaných zůstat v nesezdaném soužití po celý život. Asi dvě třetiny si chtějí vyzkoušet soužití „ nanečisto“ a teprve poté uzavřít sňatek, minimální podíl nehledá trvalého partnera do života vůbec a zhruba jedna pětina chce vstoupit do legitimního manželství přímo (Kučera, 1997). Dalším zajímavým aspektem je pohled na sňatek jako stmelující prvek partnerství. Jakmile partnerství dosáhne délky svého trvání 6 let (krize se může zpravidla objevit mezi 3. - 7. rokem), začne se bez vnějšího popudu drolit. Vztah je tzv. „přechozený“. Například ani málokterá skupina nepřežije 6 let své společné existence. Ukazuje se, že tím nejdůležitějším je pro vztah „společný projekt“, ať už jde o stavbu domu či početí dítěte a jeho výchova. Pokud partneři nejsou manželé, jejich vztah většinou končí rozchodem. Partneři se domnívají, že se k sobě nehodili a záhadným způsobem se po několika letech vztahu odcizili. Rodinu může stabilizovat i počaté a narozené dítě, ale je třeba si dát pozor na to, že otec si své rodičovství uvědomuje až kolem prvního roku života dítěte, o zažehnané krizi můžeme hovořit tehdy, když vztah partnerů funguje a dítěti jsou dva roky. Tento vliv dětí upadá, pokud jsou starší šesti let, kdy už nevyžadují velkou a společnou rodičovskou investici. Mladí lidé spolu začínají žít na zkoušku, chtějí vědět, jestli se k sobě opravdu hodí. K tomuto jim stačí pouhé dva roky, zpravidla, co vztah zvládne do dvou let, tak zvládne i nadále, a co nezvládli, se s nimi vláčí i nadále (Klimeš, 2009).

2.6 Mateřská dovolená a práva těhotných žen v zaměstnání Mateřská a rodičovská dovolená představují důležitou osobní překážku v práci na straně zaměstnance. (Fialová, Štěpánková, Marková-Tominová, 2010, 14) Je zakázána jakákoliv diskriminace zaměstnanců na základě pohlaví, manželského a rodinného stavu či povinnostem k rodině (Přib et al., 2003). „Zaměstnankyním náleží v souvislosti s porodem a péčí o narozené dítě mateřská dovolená po dobu 28 týdnů. Při porodu více dětí nebo jde-li o zaměstnankyni osamělou, náleží mateřská 37 týdnů. Osamělou ženou se přitom rozumí žena neprovdaná, ovdovělá nebo rozvedená a žena osamělá z jiného vážného důvodu, nežije-li s druhem“ (Přib et al., 2002, 36). 38

Při těhotenství žen je zaměstnavatel povinen je převést na jinou práci, pokud jde o ochranu těhotenství a mateřství zaměstnaných žen. Zaměstnavatel tak musí učinit, i kdyby s tím žena nesouhlasila a zároveň je povinen převést ženu na jinou práci, pokud je těhotná, kojí nebo má dítě mladší devíti měsíců a požádá o takové převedení. Zaměstnavatel nesmí propustit ženu, která je těhotná, čerpá mateřskou dovolenou nebo pečuje o dítě mladší tří let. Zaměstnavatel nesmí dávat práci přesčas těhotným ženám a pečujícím ženám o děti do jednoho roku. V praxi ženy, které tají své těhotenství, vykonávají práci přesčas (Přib et al., 2003). Dále nesmí těhotné ženy vyslat na služební cestu mimo obec bez jejího souhlasu. Noční směny nejsou zakázány, ale zaměstnavatel je povinen na vaši žádost vás z nočních směn přeřadit. Pokud se těhotné ženě sníží plat bez jejího zavinění, náleží jí tzv. vyrovnávací příspěvek. Těhotné může zaměstnavatel dát výpověď pouze ze zvlášť závažných důvodů (zrušení pracoviště, vážné porušení pracovní kázně). Jestliže ženě během těhotenství končí pracovní smlouva, zaměstnavatel ji není povinen prodloužit (Christopher, Williams, 2008). V zájmu bezpečnosti je povinen zajistit zákaz kouření na pracovišti. Kojícím ženám musí zaměstnavatel poskytnout k tomu potřebné přestávky, ale to se v praxi v zaměstnání neděje. Ženy se totiž většinou tak brzy do zaměstnání po porodu nevrací (Přib et al., 2003).

Prvních 28 týdnů dostává matka peněžitou pomoc v mateřství (PPM), která se vyplácí z nemocenského pojištění a činí 70 % denního vyměřovacího základu (vypočítává se z příjmů za předchozích 12 kalendářních měsíců). Matka, která porodila více dětí najednou, pobírá tuto dávku 37 týdnů. Žena může dávku začít pobírat 6, maximálně 8 týdnů před plánovaným termínem porodu. V době, kdy tuto dávku dostává, je na mateřské dovolené. Aby žena mohla PPM dostávat, musí být v posledních dvou letech před nástupem na PPM minimálně 270 kalendářních dní nemocensky pojištěna. V případě, že nemá nárok na peněžitou pomoc v mateřství a je nemocensky pojištěná – například nastoupila do zaměstnání v 7. měsíci těhotenství – pak bude dostávat nemocenské dávky 6 týdnů před porodem a pak v šestinedělí. Od narození dítěte (pokud matka nepobírá PPM) nebo po skončení výplaty peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenského poskytuje stát rodičům rodičovský příspěvek. V té době jsou na rodičovské dovolené.

39

Nárok na rodičovský příspěvek má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč, nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte. Pro stanovení nároku a výše rodičovského příspěvku je rozhodující výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění. Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. V případě, že denní vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší. Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na denní vyměřovací základ: pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše 7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně (MPSV odbor 23, 2012; MPSV, 2010). Na porodné mají nárok rodiny s nízkými příjmy. Dostanou jednorázový příspěvek ve výši 13 000 Kč na náklady související s narozením prvního dítěte. Pokud má dvojčata (eventuálně trojčata) příspěvek činí 19 500 Kč. V případě obzvláště nízkých příjmů je možné zažádat o příspěvek na dítě, sociální příplatek či příspěvek na bydlení nebo o dávky v hmotné nouzi. O dávky je možné si zažádat na kontaktních místech státní sociální podpory.

40

3 Plodnost Člověk je tvor se sníženou plodností, otěhotnění zdravého páru během jednoho menstruačního cyklus není nijak velká (Mardešić, 1996). Při nechráněných pohlavních stycích 4-5x do týdne, žena otěhotnění v průměru do půl roku, jestliže jsou oba partneři reprodukčně zdraví. K otěhotnění by mělo dojít do 24 měsíců od zahájení cílené pohlavní aktivity, vzhledem k trendu odsouvání rodičovství do pozdějšího věku se tato hranice posouvá často již na 12 měsíců (Ulčová-Gallová, 1999). Za posledních padesát let klesla průměrná koncentrace spermií u mužů na polovinu a neplodných mužů přibyl dvojnásobek. Odborníci se přou, zda-li jde o vliv stresu a špatného životního prostředí nebo se pouze změnil způsob života a děti se odkládají na pozdější dobu, kdy už ženy mají sníženou plodnost (Konečná, 2003).

Graf 2: Pokles počtu vajíček

Zdroj: Doherty, C. M., & Clark, M. M. (2006, 17).

3.1 Plodnost ženy Žena má v podbřišku umístěné dva vaječníky s vajíčky, která se vytvořila již před narozením ženy asi ve 4. a 5. měsíci vývoje v děloze. Při narození je jich v každém vaječníku nachází přibližně milion, jejich počet potom postupně klesá a nová se netvoří. 41

Každý měsíc se na dozrání chystá asi třicet vajíček, z nichž dozraje pouze jedno a ostatní zaniknou. Když se všechna vajíčka vyčerpají, žena přestává menstruovat a již nemůže otěhotnět (Řežábek, 2002). Šilhová a Stejskalová (2006, 22) uvádějí, že: „Plodnost zůstává relativně stabilní až do 30ti let a ještě chvíli poté. Po pětatřicítce však přichází jasně prokazatelný pokles plodnosti.“ Ve vyšším věku ženy klesá počet vajíček. Žena se narodí asi s milionem vajíček v každém vaječníku, od puberty se uvolňuje pouze jedno a zbylá zralá vajíčka (asi 40) připravená na uvolnění zanikají. Zhruba v 50-ti letech u ženy dojde k vyčerpání vajíček (Řežábek, 2002). Starší ženy často pociťují tlak na to, aby držely krok s mladším partnerem (starší ženy, které chtějí dítě, jsou často provdané za mladší muže). Těhotenství je pro ně způsob, jak upevnit svazek netradičního manželství. Různé filmy a seriály zosobňují nový ideál: životní cyklus na míru, stírání hranic plodnosti pro ženy a ideál nestárnoucího ženství. Pomyslná dělicí čára plodnosti s pomocí asistované reprodukce je 42 let (Sheehyová, 1999).

Graf 3: Graf výskytu menopauzy v %

Zdroj: Eiseleová, H. (1999, 11).

Období hormonálních změn v těle ženy kolem 50. roku se nazývá přechodem nebo klimakteriem, také se používá pojem menopauza, který ovšem označuje „poslední měsíční krvácení“ (Eiseleová, 1997). 42

3.2 Plodnost muže K oplodnění ženské buňky vajíčka je zapotřebí spermie, která se vytváří ve varlatech muže. Proces tvorby a zrání spermií trvá 78 dní a poté jsou spermie shromažďovány v nadvarleti, odkud se při pohlavním styku dostávají silou svalů ve vývodných cestách ven, a tak přicházejí do pochvy ženy. Dál se pak dostávají pomocí bičíku a musí překonat kanál děložního hrdla, děložní dutinu a dostat se do vejcovodu. Ve vejcovodu se v ideálním případě setká s vajíčkem, pak může dojít k oplození – splynutí vajíčka se spermií. U mužů věkové ohraničení nejplodnějšího období neexistuje. Zdraví jedinci jsou schopni oplodnění ženy i ve vysokém věku svého života (Ulčová-Gallová, 1999). Pro zdravého muže je vliv jeho věku na plodnost minimální. S věkem mírně klesá množství spermií a jejich pohyblivost, ale obecně vzato až do 65 let je muž schopen zplodit potomka. Největší vliv na plodnost má kouření, životní prostředí a styl. Ovšem existuje i výzkum, který se zabýval vlivem genetických vad a věkem otce. V Britské Kolumbii byl proveden velký výzkum 10 000 dětí narozených v letech 1952 až 1973. Ukázalo se, že starší muži mají tendenci mít děti se zadním rozštěpem páteře, vrozenou kataraktou, některými vzácnými vadami končetin a Downovým syndromem. Rovněž se ukázalo zvýšené riziko vrozených vad u mužů pod 20 let, ale bylo velice nízké. Většina dětí počatých vadnou spermií je ztraceno spontánním potratem (Trewinnard, 2006).

3.3 Neplodnost „Pro každý desátý pár je těhotenství přáním, které zůstává nesplněno. Medicína dokáže většině z nich pomoci“ (Řežábek, 2002, 7). V porovnání pohlaví jsou na tom muži a ženy přibližně stejně. 40% neplodnosti je způsobeno mužským faktorem a 40% ženským faktorem. 20% případů je způsobeno kombinací mužského i ženského faktoru, nebo není příčina objasněna (Doherty, Clark, 2006). Ulčová-Gallová (1999, 9) uvádí, že: „Na polovině poruch plodnosti se podílí žena, ze čtyřiceti procent muž a z deseti procent oba současně. Podle hrubých odhadů Světové zdravotnické organizace se dokonce uvádí údaj o tom, že problémy s plodností se objevují nově asi u 2 milionů párů ročně“. Neplodnost dělíme na primární a sekundární. Primární neplodnost se týká párů, kterým se nikdy nepodařilo otěhotnět. Z lékařského hlediska je neplodnost považována za nemoc a je definována neschopností počít do jednoho roku při časovaném nechráněném styku nebo neschopnost udržení těhotenství do termínu. Ženy s nepravidelnou menstruací nad 35 let by měly vyhledat odbornou pomoc lékařů dříve, stejně jako muži, kteří prodělali operaci 43

tříselné kýly, mají nesestouplá varlata nebo měli těžší úraz varlat. O sekundární neplodnosti hovoříme, pokud jíž pár dítě nebo děti má a pokouší se o další. Náhle si uvědomí obrovské štěstí, že se jim již povedlo počít. Primární a sekundární neplodnost je přibližně stejně běžná (Doherty, Clark, 2006). 3.3.1

Ženská neplodnost Žena bývá při snaze otěhotnět často velmi úzkostná. Touha po dítěti ji neerotizuje a

ona se pak vyhýbá přítelkyním, které právě otěhotněly nebo vozí kočárky. Pečlivá žena si cyklus přesně zapisuje a vyžaduje po partnerovi pohlavní styk v plodných dnech (UlčováGallová, 2006). A v neposlední řadě věk je důležitým činitelem při vzniku neplodnosti, protože reprodukce žen s věkem prudce klesá. Z několika milionů vajíček, se kterými se žena narodí, jich má v pubertě pouze kolem tři sta tisíc. Stárnutí ovlivňuje i možnost změnit vajíčko ve zdravé embryo a později v plod (Doherty, Clark, 2006). Uvádí se, že žena ve věku od 36 let výše má výrazný samovolný pokles plodnosti, přestávají se vytvářet a dozrávat vajíčka, ve věku 46 let je téměř neplodná (Ulčová-Gallová, 1999).

Graf 4: Vliv věku na plodnost (fertilitu) ženy

Zdroj: Mardešić, T. (1996, 23).

44

3.3.2

Mužská neplodnost Při zjištění neplodnosti se cítí muž často zahanben a stydí se. Má pocit, že utrpěla

jeho mužnost, ve skutečnosti je sexuální dysfunkce u neplodných mužů vzácná, což znamená, že mužnost a neplodnost jsou dvě odlišné věci. Často narušením mužova sebevědomí a psychické pohody může být narušen i pohlavní život partnerů. Mezi rizikové faktory mužské neplodnosti patří zranění, která mohou ovlivnit schopnost tvořit spermie, může dojít k poškození varlat nebo k přerušení či poškození vývodu, který transportuje spermie z varlete do ejakulačního vývodu. 3.3.3

Psychologické aspekty neplodnosti Zjištění neschopnosti počít a donosit dítě je pro každý pár velice stresující. Může

dojít k narušení sexuálního života, který se bude soustřeďovat pouze na styk v době ovulace. Může dojít k absenci všech ostatních kontaktů ve vztahové rovině, vyhýbání se přátelům, známým či vlastní rodině. Někdy dokonce neplodnost způsobí rozvrat partnerství či manželství. Podle Barbary EckMenningové, zakladatelky skupiny Resolve (řešení) pro pomoc neplodným párům v USA, aplikovala na neplodnost stejná emocionální pravidla, která vytvořila Elizabeth Kubler-Rossová ve své práci o smrti a umírání. Patří sem: popírání skutečnosti, zloba, smlouvání a pocity viny, deprese, smutek a přijetí.

3.4 Asistovaná reprodukce Pro starší matky a neplodné páry se asistovaná reprodukce stala cenným prostředkem k početí. Zatímco dříve ženy či manželské páry zůstávaly z nevysvětlitelných důvodů bezdětní, dnešní moderní technika a medicína dává i jim šanci mít vlastní potomky. Metodami asistované reprodukce jsou nazývány léčebné postupy, které vyžadují bezprostřední manipulaci s vajíčky a spermiemi (Mardešić, 1996). Léčba neplodnosti probíhá zpravidla na specializovaných pracovištích, které jsou součástí například kliniky nebo nemocnice nebo v soukromých zařízeních či centrech (Christopher, Williams, 2008). 3.4.1

Umělá inseminace (IUI) Při této metodě asistované reprodukce je zavedeno partnerovo nebo darované

sperma do pochvy, děložního čípku, dělohy nebo vejcovodů. Metoda IUI, neboli Intrauterinní Inseminace se používá v případech, kdy sperma obsahuje dostatečné množství spermií a žena trpí anatomickými poruchami čípku nebo funkčními poruchami 45

cervikálního hlenu. Často se používá i ke zvýšení úspěšnosti oplodnění, při použití léků na ovlivnění ovulace nebo při nevysvětlitelné neplodnosti (Doherty, Clark, 2006). 3.4.2

In Vitro Fertilizace (IVF) IVF z anglického In Vintro Fertilizace, čili oplodnění ve skle, mimo tělo, ve

zkumavce. „In vivo“ znamená naopak v „živém“ těle. Řežábek (2002, 40) uvádí, že: „Cyklus IVF se skládá z následujících fází: podávání léků k podpoře růstu vajíček ve vaječníku- stimulace, sledování účinku léků a přizpůsobení jejich dávek podle reakce každé ženy, přesné načasování dozrání vajíček podáním hormonu, který odstartuje poslední fázi zrání vajíček, odběr vajíček z vaječníků a jejich vyhledání v laboratoři, přidání spermií k vajíčku, výběr správně oplozených vajíček a kontrola růstu dobře rostoucích embryí. Poslední fází je embryotransfer, přenos embryí do dělohy.“ Existují určitá rizika této metody. Jednou z nich je hyperstimulační syndrom, kdy dochází k přílišnému růstu folikulů. Očekáváme na každé straně do 10 folikulů, ale roste jich 30 a více. Hyperstimulační syndrom se projevuje zvětšením vaječníků, jejich bolestivostí a zvětšením břicha. Příznaky do dvou týdnů ustoupí a zcela odezní, pokud dojde k oplodnění trvá to déle. Poté příznaky odezní. Šance, že se u ženy podstupující asistovanou reprodukci syndrom objeví, je asi jedna pětina, ale silná bolestivá reakce se objevuje jen u 3-5% z nich. Další komplikací je poranění při odběru vajíček. Jedná se, ale o výjimečnou komplikaci. Šanci na otěhotnění zvyšuje přenesení většího počtu embryí. Zahnízdí se pak s vyšší pravděpodobností ty nejsilnější a nejrychleji se dělící. Dohety a Clark (2006, 76) uvádí, že: „Mnohočetná těhotenství jsou riziková jak pro matku, tak pro plody, a jsou proto považována za největší komplikaci asistované reprodukce. 3.4.3

Intracystoplasmatic Sperm Injection (ICSI) ICSI je zkratka z anglických slov Intracytoplasmatic Sperm Injection, čteno „iksi“.

V roce 1992 byla poprvé provedena a dnes patří k běžnému vybavení center asistované reprodukce. Touto metodou dostali novou šanci muži s nízkým počtem spermií v ejakulátu. Speciální jehlou se vstříkne spermie přímo do vajíčka. Zákrok se provádí mikromanipulační operací. Touto metodou došlo k velkému pokroku, neboť metoda IVF je možná při počtu alespoň 5 milionů spermií v 1 mililitru ejakulátu. Díky metodě ICSI stačí pouze tolik spermií, kolik máme vajíček (5-10). Dříve byla u mužů s nízkým počtem spermií konstatována jednoznačná neplodnost (Řežábek, 2002). Rizika jsou zde stejná jako u předešlých metod asistované reprodukce. Hrozí zvýšený výskyt mnohočetného 46

těhotenství, mimoděložní těhotenství, hyperstimulační syndrom, či poranění při odběru vajíček. 3.4.4

PISCI „Doposud byly vybírány spermie pro zavedení do vajíčka (metoda ICSI) pouze

podle jejich vzhledu a pohyblivosti. Metoda PICSI nám nově umožňuje výběr nejkvalitnějších spermií na základě funkčního testu. Pouze zralé a kvalitní spermie totiž obsahují na své hlavičce receptor na látku hyaluronan, která je obsažena ve vrstvě obklopující vajíčko. V přirozeném procesu se pak zralé spermie pomocí receptorů naváží na vajíčko a jedna z těchto spermií poté vajíčko oplodní. Tímto způsobem dochází k selekci nejkvalitnějších spermií“ (Hulvert, 2011). Tato metoda se doporučuje, pokud byl v minulých cyklech podíl oplozených vajíček nízký, pokud se nevyvíjely správně nebo došlo k potratu (Repromeda, 2010). 3.4.5

Náhradní mateřství Jedním velice diskutovaným tématem je otázka tzv. náhradního mateřství, kdy

embryo donosí a porodí jiná žena než biologická matka. U nás to zatím není možné, zákony považují za matku ženu, která dítě porodila. Podle Světové organizace gynekologů a porodníků FIGO z roku 1985 Výbor pro výzkum etických aspektů lidské reprodukce se domnívá, že náhradní mateřství by obecně mohlo porušit určité hodnoty rodiny a pokud by bylo prováděno, tak jen pod přísnou kontrolou. Náhradní mateřství může být aplikováno pouze v případech velmi limitovaných speciálních indikací a být schváleno etickou komisí pod přísným lékařským dohledem (Konečná, 2003). 3.4.6

Rizika umělého oplodnění O dlouhodobých rizicích umělého oplodnění toho moc známo není. Není ani známo

k jakým genetickým defektům by při průběhu života dítěte mohlo dojít. Manipulací s vajíčkem či spermií může dojít k narušení membrány, vtlačením spermie do vajíčka může dojít k nepředvídatelnému poškození genů na molekulární úrovni. Což může být patrné právě v nízké frekvenci uhnízdění, přežití embrya a vůbec úspěšnosti asistované reprodukce. Na pokusech na zvířatech se zjistilo, že při nejobvyklejších IVF postupech, může dojít k lehkým dlouhodobým genetickým účinkům. Na pokusech s hovězími embryi se zjistilo, že plody vyvinuté a vytvořené vně těla (in vitro) byly těžší a kostra byla vzhledem k hmotnosti těla disproporcionální. Při zmražení a následovném tání lidského 47

embrya dochází v 50-60% k zániku embrya. Dalo by se tedy domnívat, že mohou existovat nějaké pozdní následky u dětí počaté tímto způsobem manipulace s embryi. U zvířat výsledky ukázaly, že potomstvo narozené ze zmražených myších embryí mělo v dospělosti a ve stáří zvýšenou tělesnou hmotnost. Vyskytly se i časové rozdíly v ukončení kojenecké fáze a rozdíly v dědičném myším kvantitativním znaku, kterým je tvar dolní čelisti. Tyto výsledky ukazují, že následky asistované reprodukce nemusí být zcela zhoubné, ale také ne zcela bez následků (Thomasna, Kushnerová, 2000). 3.4.7

Úhrada umělého oplodnění Ve Velké Británii není asistovaná reprodukce hrazena pojišťovnou vůbec. Existují i

země jako například Izrael, kde je umělé oplodnění metodou IVF hrazeno neomezeně (Řežábek, 2002). V České republice jsou výkony asistované reprodukce (IVF) podle zákona č. 48/1997 Sb. hrazeny z veřejného zdravotního pojištění na základě doporučení registrujícího ženského lékaře: ženám s oboustrannou neprůchodností vejcovodů ve věku od 18 do 39 let (respektive 39+364 dní), ostatním ženám ve věku od 22 do 39 let (respektive 39+364 dní). Tato péče je hrazena (bez ohledu na případnou změnu zdravotní pojišťovny) nejvíce třikrát za život. Nedojde-li v jednom ze tří cyklů k přenosu embrya a cyklus tedy není dokončen, je hrazen i jeden pokus náhradní. Znamená to, že hrazeny jsou maximálně čtyři monitorované cykly se stimulací a v rámci nich nejvíce tři cykly s přenosem embryí (Florence, 2011). Centra asistované reprodukce se řídí etickým kodexem, podle nejž je možno IVF provést u ženy do 45 let, pokud jsou oboje pohlavní buňky vlastní, a do 47 let, pokud využije dárcovství (Konečná, 2003). Přesto, že jsou některé výkony asistované reprodukce hrazeny pojišťovnou, nejsou levnou záležitostí. Pokud se rozhodnete pro metodu ICSI, připravte si nejméně 15 tisíc na pokrytí manipulace s vajíčkem a spermií či jejich uchování. I když je metoda IVF hrazena zdravotní pojišťovnou, též existují nadstandardní postupy, uchování, či léky, které budete muset zaplatit. Taktéž zbylé metody asistované reprodukce (PISCI a IUI) nejsou levnou záležitostí a rozpočet domácnosti zatíží. Ale při touze po dítěti budoucí rodiče bez výhrad peníze obětují a nezřídka se i zadluží. Obecně vzato je dobré i při proplacení zdravotní pojišťovnou počítat s dalšími výdaji, které asistovaná reprodukce stojí a zdravotní pojišťovna je nehradí.

48

4 Odkládání rodičovství Z předcházejících kapitol je patrné, že počet starších matek i jejich věk bude nadále stoupat. Je ale potřeba brát v úvahu rizika, která věk starších matek přináší. Nic tak samozřejmého v našem životě není natolik limitováno jako je ženská plodnost.

4.1 Rizika Dnešní dobrá prenatální péče, genetická prenatální vyšetření a vynikající jednotky speciální péče pro novorozence, přináší obrovskou šanci, že se dítě narodí zdravé. Avšak rizika spojena s věkem rodičky se zvyšují. Riziko smrti během porodu je čtyřikrát větší, než je tomu u ženy ve věku 25 let. Existují i další komplikace, hlavně u žen, které mají první dítě po čtyřicítce. (Phillipsová, 2005).

Graf 5: Pravděpodobnost spontánního potratu v závislosti na věku matky

Zdroj: Šilhová, L. & Stejskalová, M. (2006, 23). Hrozí výskyt potratů, vysokého krevního tlaku, nitroděložního zaostávání v růstu, nutnost císařského řezu a předčasného porodu. Riziko těhotenského diabetu, který může postihnout matku i dítě, je sedmkrát vyšší u ženy ve čtyřiceti než u ženy dvacetileté. Dítě může být příliš velké a může dojít k předčasnému porodu nebo císařskému řezu. Riziko spontánního potratu u žen nad 40 let je 50 procent, zatímco v celkové populaci okolo 15 49

procent. Starší ženy mají vyšší výskyt abnormalit vajíček, dochází k chromozomálním abnormalitám plodu. Nejznámější, s věkem spojená porucha chromozomů, je výskyt Downova syndromu (Phillipsová, 2005). Jde o tzv. trizomii 21. chromozomu, tento chromozom se místo v páru ocitne v počtu tří. Ve věku 20 let je riziko Downova syndromu 1:1667 (jedno postižené dítě na 1667 narozených), ve věku 35 let je pravděpodobnost výskytu 1:378, u žen ve věku 45 let se riziko zvyšuje na 1:30. Starší prvorodičky mají často problém s průběhem porodu kvůli méně pružné tkáni porodních cest a nedochází k plynulému průběhu porodu (Šilhová, Stejskalová, 2006). Krevní tlak stoupá s věkem a u starší matky se může v těhotenství vyvinout preeklampsie. Některé ženy s věkem přibývají také na váze, což může způsobit cukrovku a ohrozit matku i dítě (Trewinnard, 2006).

Tab. 9: Riziko výskytu chromozomální anomálie v závislosti na věku

Věk matky Riziko Downova syndromu Úhrnné riziko chromozomálních abnormalit 20

1/1667

1/526

25

1/1250

1/476

30

1/952

1/385

35

1/378

1/192

40

1/106

1/66

41

1/82

1/53

42

1/63

1/42

43

1/49

1/33

44

1/38

1/26

45

1/30

1/21

46

1/23

1/16

47

1/18

1/13

48

1/14

1/10

49

1/11

1/8

Zdroj: Christopher, D., &Williams, M. D. (2008, 185). Ženy beroucí léky (například na tlak) se musí se svým lékařem poradit o vhodnosti těchto léků při těhotenství, některé léky mohou být během prvních měsíců vývoje plodu nebezpečné. U starší zdravé ženy, která netrpí žádným chronickým onemocněním je vysoká pravděpodobnost, že se u ní onemocnění rozvine během těhotenství (cukrovka, 50

vysoký krevní tlak). Z výzkumné studie Dr. William Gilberta z University of Kalifornia v Davisu z roku 1999, kterou realizoval na více než 24 000 ženách ve věku 40 let a více, je patrné, že téměř 50% těchto žen muselo těhotenství ukončit císařským řezem a u jejich dětí byl výrazně vyšší výskyt perinatální asfyxie (nedostatku kyslíku), poruch růstu plodu, nepravidelností polohy plodu v děloze a textačního diabetu. Všem ženám nad 35 let by se měla nabídnout možnost prekoncepční genetické konzultace (Christopher, Williams, 2008). Těmto ženám hrozí nejčastěji při těhotenství chromozomální defekty, jež bývají hlavní příčinou potratu (Mardešić, 1996). Jedním z dalších problémů je riziko potratu. Po pětatřicítce podle statistik opět toto riziko začne významně stoupat. Častou příčinou takového potratu může být chromozomální abnormalita, kdy tělo rozezná špatnou kvalitu zárodku a neslučitelnost plodu s normálním životem (Šilhová, Stejskalová, 2006). U starších žen se setkáváme s vyšším množstvím potratů. Při léčbě sterility mimotělním oplodněním bylo zjištěno, že procento potratů souvisí s věkem dárkyně, a nikoli příjemkyně (Mardešić, 1996). U žen mladších 35 let jedno z deseti těhotenství končí potratem, u žen nad čtyřicet let je to už jeden potrat na pět těhotenství (Trewinnard, 2006). V roce 1995 byla na Univerzitě Johna Hopkinse v Baltimoru v USA provedena studie zkoumání samovolných potratů. U sto čtyřiceti osmi žen byla sledována moč z více než 1100 menstruačních cyklů. U žen se sníženou plodností docházelo k časným potratům až v 70% případů a čím byla žena starší, tím vyšší bylo riziko. Výsledkem studie bylo, že ženy, které mají potíže s plodností, mají více časných potratů, výsledky taktéž naznačují, že riziko potratu může stoupat u žen staršího věku se sníženou plodností (Doherty, Clark, 2006). Ve věku 25 let je riziko chromozomálních abnormalit 1/476 (jeden případ na počet porodů). Ve věku 35 let je riziko již 1/192 a ve věku 45 let 1/21 (Christopher, Williams, 2008). Dalším častým rizikem je onemocnění endometriózou. Je to onemocnění, které hrozí především pacientkám mezi 28. až 40. rokem života a způsobuje neplodnost. 4.1.1

Současné statistiky a trendy Počet narozených dětí ženám mezi 35. a 39. rokem stoupá za posledních deset let

více než v kterékoli věkové kategorii, je téměř o 50% více narozených dětí v tomto věkovém rozmezí, než tomu bylo v osmdesátých letech minulého století ve Velké Británii. Podobný trend je také v USA a Austrálii. Současně klesl počet narozených dětí v mladších věkových skupinách. Ženy ve Velké Británii poprvé rodící ve věku 35 let a výše jsou na vzestupu. Průměrný věk matek je 27,9 let, porody vdaných matek je ve věku 27,1 let a pro 51

první porod v manželství 27,8 let. Jedná se o nejvyšší průměrný věk v Anglii a Walesu od roku 1930, kdy se věk matek zkoumá. V šedesátých letech 19. století byl průměrný věk matek v Anglii 24 let a v Austrálii 23 let. V roce 1990 byl tento věk již 27,6 let. Podobná situace je i v USA. Mnohé faktory ovlivňují odkládání rodičovství. Ženy se obávají mít děti, soustřeďují se na kariéru, cestování a osobnostní růst. Rodičovství pro tyto ženy znamená krok do neznáma. Ženy, které se rozhodnou mít dítě kvůli vyššímu věku, mohou prožívat stres z nucené volby a velké změny jejich života. V jejich životě rozhodnutí „teď a nebo nikdy“ ovlivňuje dosaženou kariéru a styl života, a často tak o oba aspekty prozatím spokojeného života přicházejí (Berryman, Thorpe, Windridge, 1995).

Tab. 10: Ideální počet dětí

Žádné 1

2

3

4 a více Průměr

Německo – západ

0,8

5,3

70,2 19,2

4,5

2,2

Německo – východ

0,6

10,0 78,0 10,5

1,0

2,0

Velká Británie

0,6

1,8

74,8 15,8

7,0

2,3

Maďarsko

0,6

5,4

59,6 31,6

2,8

2,3

Itálie

0,4

4,3

67,8 24,7

2,8

2,2

Irsko

0,2

0,8

31,6 31,9

35,4

30,

Holandsko

2,1

2,0

53,2 29,3

13,3

2,5

Norsko

0,2

0,5

47,9 42,4

9,1

2,6

0,8

63,7 28,7

6,9

2,4

Švédsko Česká republika

0,7

10,8 67,3 18,6

2,7

2,1

Slovinsko

0,9

4,0

59,2 30,7

5,2

2,4

1,9

55,7 32,9

9,4

2,5

7,5

65,6 19,3

2,6

2,1

Rusko

9,3

61,7 24,5

4,5

2,2

Španělsko

6,1

61,8 25,3

6,8

2,3

Polsko Bulharsko

5,0

Zdroj: Tuček, M., et al. (1998, 33). Z výzkumných studií je patrné, že až polovina těhotenství ve Velké Británii bylo neplánované. Naopak plánované těhotenství se výrazně zvyšuje s věkem ženy. U žen do 38 let se jednalo zpravidla více o plánované těhotenství, než u žen nad 40 let. Ženy, které měly problémy s otěhotněním, si více přály mít dítě, než ženy, které byly nebo si myslely, že jsou plodné. Až 68% žen ve věku 19 let si nejčastěji přály mít dvě děti. V Austrálii je 52

podle studie u 140 žen chápáno mít první dítě brzo pod 25 let, průměrem je 25-29, a 30 let a více je chápáno jako pozdě. Většina žen, které má děti po 35. roce, investuje do svého kariérního rozvoje více času a energii, než ženy, které měly děti v nižším věku. Za posledních dvacet let stoupl počet matek, které mají dítě pod pět let a pracující z 24 na 40%, přesto jsou minoritou v Anglii a Walesu. Ve studii v USA označily ženy jako hlavní negativum rodičovství v mladém věku možnou ztrátu osobní svobody, stejně tak se vyjádřily i ženy v Austrálii (Berryman, Thorpe, Windridge, 1995).

4.2 Budoucnost Odhadovaný průměrný věk matek v roce 2050 bude 29,5 let (Šilhové, Stejskalová, 2006). Což by mohlo znamenat, že vnoučete se žena od své dcery dočká nejdříve v 60 letech a později. To by mohlo změnit úlohu prarodičů, kteří by se mohli dožít maximálně základní školní docházky dítěte. Pokud by věk žen při zakládání rodiny stále stoupal, dědečkové a babičky by se stali jen vzpomínkami z raného dětství. Vzhledem k tomu, že dochází k důchodové reformě kvůli nízké porodnosti a stárnutí populaci, je dosti možné, že důchodový věk se značně přiblíží dožívanému věku v populaci a matky se nebudou moci spolehnout na výpomoc při výchově i hlídání dětí od svých rodičů. Sociální dávky pro rodiny s dětmi se čím dál více krátí, a tak je pravděpodobné, že více partnerů dá přednost ze strachu z chudoby bezdětnému soužití nebo bude ve svém rodě pokračovat v „jedináčkovském“ modelu. Pokud bude věk prvorodiček stále stoupat a ekonomická krize bude mladé lidi čím dál více znejišťovat, je dosti možné, že se porodnost začne přesouvat ke 40. letům věku ženy a stát bude muset uzákonit institut náhradního mateřství. Mladé vysokoškolačky, které si dnes běžně přivydělávají darováním svých vajíček, budou za úplatu 9 měsíců nosit dítě, které pak předají biologickým rodičům. Je také možné, že rostoucí nejistota a krize ve světě bude mladé lidi motivovat k návratu k tradičním hodnotám a k rodině jako takové. Protože rodina se vždy stávala útočištěm před veřejnými institucemi (ekonomikou, politikou, právním systémem) (Renzetti, Curran, 2003).

53

II.

VÝZKUMNÁ ČÁST

54

5 Definice cílů a předmětu výzkumu Cílem našeho výzkumu je porozumět současným postojům žen k rodičovství a současným trendům plánování mateřství a posouvání průměrného věku prvorodiček, popsat motivy, které ženy vedly k plánování a odkládání mateřství do subjektivně nejvhodnějšího věku. Snaží se pochopit a zjistit vlivy, které působí na rozhodnutí mít děti. Výzkum se zaměřuje na ženy, které měly děti v dřívějším věku a zabývá se okolnostmi, které ovlivnily dobrovolnou či nedobrovolnou volbu porodit dítě právě v tomto věku. Výzkum se blíže zaměřuje na primární rodinu žen, kde mě nejvíce zajímaly vztahy mezi rodiči a sourozenci. Věk, který si vybrali rodiče a sourozenci k založení rodiny a postoj ženy k tomuto věku a výchova rodičů k mateřským otázkám, které pak mohli v budoucnu ženu při plánování rodičovství ovlivnit. Na partnerský život a jeho bližší specifika, významu partnera jako otce a jeho funkce v rodině. Ekonomickou situaci rodin a její dopad na plánování rodičovství a její změny po narození dětí. Zajímal mě i související vztah k zajištěnému bydlení a propojenost s plánováním rodičovství. Vztah k práci a kariéře a pracovní poměr a jeho vliv na založení rodiny. Jak ženy prožívaly těhotenství a průběh porodu a medicínské faktory, které těhotenství a porod doprovázely. Souvislost víry a náboženství při plánování rodičovství. Jak je pro ženy podstatný a důležitý sňatek a manželství. A jak ovlivnilo vzdělání subjektivně vhodnou dobu pro naplánování mateřství.

5.1 Formulace výzkumných otázek 1. Jak se původní rodina v dětství a dospívání ženy podílela na mateřství a jeho plánování? 2. Jakou souvislost měly psychologické a sociální tlaky na mateřství a jeho plánování? 3. Jakou roli hrály vztahy s minulými a současnými partnery v mateřství a v jeho plánování? Jaký vliv měla náboženská víra na plánování rodiny v partnerství? 4. Jak bylo mateřství a jeho plánování ovlivněno medicínskými faktory? Jak ženy prožívaly těhotenství a porod? 5. Jaký je vztah matek k práci a kariéře? 6. Jak se změnila ekonomická situace rodin po narození dítěte? Jak matky hodnotí sociální politiku státu a chování svého okolí k ženě jako k matce v každodenních situacích? 55

6 Popis designu výzkumu Pro svůj výzkum jsem zvolila kvalitativní přístup pomocí mnohočetné případové studie. „Kvalitativní výzkum je spíše explorativní, heuristický, s převážně induktivním zaměřením (Ferjenčík, 2000, 245) „a je orientován holisticky – události jsou zkoumány dle možností v plné své šíři a všech možných rozměrech a je snahou pochopit všechny tyto rozměry integrovaně. Úkolem výzkumníka je zkoumat lidské chování v jeho přirozeném kontextu (Ferjenečík, 2000). „Kvalitativní přístup je v psychologických vědách přístupem, který pro popis, analýzu a interpretaci nekvantifikovaných či nekvantifikovatelných vlastností zkoumaných fenoménů naší vnitřní a vnější reality využívá kvalitativních metod“ (Miovský, 2009). Je jedinečný a neopakovatelný, kontextuální, procesuální, dynamický a reflexivní. To znamená, že v psychologii nenalezneme příliš pravidel a zákonitostí, které by obecně platily. Zkoumaný fenomén vznikl, rozvíjí se a zase zaniká. Dynamika změn vlivem různých faktorů se neustále proměňuje. Výzkumník se určitým způsobem spolupodílí na procesech, které zkoumá (Miovský, 2009).

Pokud chceme

v kvalitativním výzkumu zajistit co nejvyšší validitu, tak je nejdůležitější využít co největší počet nástrojů, kterými budeme tutéž informaci zjišťovat a ověřovat - triangulace (Ferjenčík, 2000). Na základě analýzy výzkumného problému jsme přesvědčeni, že právě kvalitativní studie je pro můj výzkum ta nejvhodnější.

6.1 Typ výzkumu Základní typy výzkumu se u kvalitativního přístupu u různých autorů značně liší. Rozdílnost je daná odlišnou terminologií a různými školami, které mají rozdílné historické a filozofické směry (Miovský, 2009). Při rozhodování o volbě typu výzkumu je nejdůležitější vlastní výzkumný problém, otázka, kterou chceme řešit, typ a vztah mezi proměnnými, které chceme odhalit nebo identifikovat. Těmto východiskům se přizpůsobuje výběr typu výzkumného plánu (Ferjenčík, 2000). Dle svého formulovaného výzkumného problému a cíle výzkumu jsem zvolila jako nejvhodnější typ výzkumu případovou studii. Jde o základní a nejrozšířenější typ výzkumu v rámci kvalitativního přístupu (Miovský, 2009). V centru zájmu je případ, v tomto výzkumu několik případů. Mnohopřípadové studie se týkají několika případů, každý z případů se analyzuje sám o sobě, poté následuje srovnávání případů. Sbíráme velké množství dat od několika málo jedinců, jde o zachycení složitosti případů, vztahů v jejich 56

celistvosti (Hendl, 2005). „Právě tím, že jde o intenzivní, nejmenší detaily zachycující výzkum, může vést k objevení nových, doposud přehlížených skutečností a k formulování nových hypotéz“ (Ferjenčík, 2000, 133). Dle Břicháčka (1981) je vhodné použití výzkumného plánu případové studie, například u velmi řídkých jevů nebo vzácných kombinací vlastností, detailní analýzy vlivu experimentálního zásahu (případně vlivu kvaziexperimentu atd.), analýza a popis „typického“ případu jako zástupce určité skupiny, nebo naopak výběr atypického případu, dlouhodobého výzkumu vyžadující hluboký záběr a kvalitní poznání „okolností“ případu, etické důvody apod. (Miovský, 2009). Následně u případové studie postupujeme v následujících krocích: zvolíme výzkumnou otázku, definujeme případ, zvolíme strategii výběru vzorku, metodu tvorby dat, způsob hodnocení a analýzy dat, kritéria interpretace výsledků, následuje zpětná reflexe a kontrola a návrh a realizace závěrečné zprávy (Miovský, 2009).

6.2 Metody a techniky sběru dat Proces získávání dat nazýváme termínem tvorba dat. Tento termín podtrhuje fakt, že se výzkumník na získání kvalitativních dat přímo podílí (Miovský, 2009). Při realizaci tohoto výzkumu bylo využito dvou metod tvorby dat, a to rozhovoru a jako doplňkovou metodu jsme zvolili pozorování. Díky pozorování a vnímání mimoslovní komunikace jsme byli schopni lépe vnímat rozpoložení zkoumané osoby, citový doprovod i předpokládat její vnitřní pochody. Jak bylo už řečeno, šlo pouze o metodu doplňkovou, jádro našeho výzkumu vycházelo až ze samotného interview. Ale pozorování chování zkoumané osoby v nás zanechalo dojem, který jsme si pak následně při opětovném poslechu zaznamenaného rozhovoru lehce vybavili. Jednání a chování lidí je cílem prakticky každého zkoumání. Schopnost pozorování se využívá takřka v každodenních situacích. Jde o nejznámější a nejstarší způsob, jak se člověk dozvídá o světě kolem sebe a patří k základním technikám sběru dat (Ferjenčík, 2000). Při kvalitativním výzkumu se používá promyšleně. Na rozdíl od rozhovoru, kde je předmětem to, co je a co si respondent myslí, tak pozorováním se snažíme zjistit, co se v respondentovi děje. Nejde pouze o vizuální vjemy, ale i o sluchové, čichové a pocitové (Hendl, 2005). Pozorování je vždy selektivní, není ani dost dobře možné zachytit a registrovat všechny podněty kolem sebe. Laik pozoruje to, co ho zaujme svojí zajímavostí, nápaditostí, nezvyklostí, zatímco vědec pozoruje to, co si předem pečlivě naplánoval,

57

definoval a vymezil (Ferjenčík, 2000). Metodu pozorování můžeme rozdělit dle předmětu pozorování na introspektivní a extrospektivní techniky (Miovský, 2009). V tomto výzkumu bylo využito extrospektivní techniky jako doplňku k hlavnímu zdroji informací – rozhovoru s respondentkami. Denzin (1989) uvádí podmínky, které je třeba při pozorování zohlednit: čas, kdy provádím pozorování; sociální situaci, přirozenost nebo umělost situace; sociální vztahy a vazby, postoje, názory, jazyk atd. (Miovský, 2009). Například podání ruky je jedno z prvních gest řeči těla, které zažíváme denně při osobních setkáních (Clayton, 2003). Pozornost se zaměřuje na pohybové znaky chování (např. mimika, gestikulace a pohyby celého těla), formální znaky verbálního chování (vokální znaky, časové znaky, znaky plynulosti a kontinuity a znaky formálně- obsahové kvality), obsahové znaky verbálního chování (sledován je význam pronesených výroků, vnáší zde sociální kontext), úkony činnosti a akty chování (zachycení stavů a úkonů činnosti ve vztahu k místu, času, předmětu, způsobu, podmínkám či jiným osobám), všeobecné znaky prostředí (dokreslení vnějších okolností pozorované situace) a situační děje (popisujeme změny, ke kterým v průběhu pozorování došlo) (In Miovský, 2009; Maršálková, Mikšík, 1990). Neverbální signály jsou projevy organismu, jejich význam spočítá v interpretaci těchto signálů podavatelem a příjemcem. Jsou to signály naučené, vrozené nebo kombinací obojího (Černý, 2007). Základním problémem porozumění pozorování je úmysl badatele porozumět z jakých vnitřních pohnutek vychází pozorovaná osoba. Vztah mezi vnějším chováním a vnitřním prožíváním není tak přímočarý. Pozorovaná osoba se může usmívat a přitom jí může být do pláče, může být suverénní a odhodlaná a přitom se trápit strachem a nejistotou. Pozorovat můžeme pouze viditelné a viděné, ne pociťované a tušené (Ferjenčík, 2000). „Vedení kvalitativního rozhovoru je umění i vědou zároveň. Vyžaduje dovednost, citlivost, koncentraci, interpersonální porozumění a disciplínu (Hendl, 2005, 166)“. Jestliže jsou primárním záměrem získávání typů dat, jako jsou informace o názorech, postojích, záměrech, přáních, nebo jestliže se chceme dozvědět, jak daný člověk porozuměl situaci, je rozhovor nenahraditelnou metodou (Ferjenčík, 2000). Pozornost musí být věnována i začátku rozhovoru, kdy je třeba prolomit psychické bariéry a zajistit souhlas se záznamem rozhovoru, tak i jeho konci a loučení, kdy nám respondent často sdělí další důležité informace. Rozhovor má i funkci intervenční a je potřeba zajistit respondentům dostatečný kontakt s výzkumníkem (Hendl, 2005). 58

Na úvod byl srozumitelně vysvětlen cíl, smysl a obsah rozhovoru a navozeno optimální emocionální klima (Ferejnčík, 2000). Od respondentek byl získán informovaný souhlas. Existuje mnoho typů rozhovorů (interview). Pro tento výzkum se jevil nejvhodnější rozhovor pomocí návodu, tedy polostrukturovaný rozhovor. Pomáhá udržet zaměření rozhovoru a zaručuje, že se dostane pro výzkumníka na všechna zajímavá témata. Poskytuje i volnost přizpůsobení formulace otázek podle dané situace (Hendl, 2005). Jde o nejrozšířenější podobu metody interview, řeší mnohé nevýhody jak nestrukturovaného, tak plně strukturovaného rozhovoru (Miovský, 2009).

Na rozdíl od nestrukturovaného

interview, které nemá předem daný seznam otázek a strukturovaného interview v písemné podobě dotazníku, kde je předepsané znění otázek i jejich pořadí. O námi zvoleném tématu nelze jednoduše začít rozhovor, ale je třeba se k němu přibližovat postupně. K tomuto slouží představení se a načrtnutí obsahu rozhovoru, ale i tzv. zahřívací otázky- icebreakers, které se týkají neutrálních respondentových dobře známých témat. Tyto dobře zvolené otázky např. „Mohl byste mi na začátek o sobě něco říci“, mají funkci adaptační i zahřívací. V této fázi rozhovoru se nedoporučuje volit uzavřené otázky (ano-ne), ty redukují pak interview na strohý výslech. Přechod z jednotlivých etap rozhovoru musí být plynulý a pozvolný, respondent by neměl cítit žádné ohraničení, cílem je získat tzv. jádrové informace. V polostrukturovaných rozhovorech je pozice interviewujícího složitější ale i vděčnější díky možnosti improvizace a pružnějšího doplnění informací. Pokud je pro respondenta otázka emocionálně těžká a odpovědi se vyhýbá, tak máme dvě možnosti: na otázku se již nezeptat, anebo ji odložit na později. Způsob kladení otázek od všeobecných (citově neutrálních) k otázkám specifickým (laděných emocionálně) se nazývá trychtýřové kladení otázek. Velice důležité je, aby se interviewující vyhnul hodnotícím výrokům výpovědí respondentů a zároveň neprožíval frustraci při strachu z přerušení klienta, anebo naopak, aby nedocházelo k časté intruzi (násilnému vstupu do rozhovoru) a k nevhodným okamžikům. Na závěr rozhovoru je vhodné posilnit - „odměnit“ respondenta za jeho spolupráci a je i vhodné shrnout přehledně hlavní témata, o kterých byla řeč, což je „tečkou“ za rozhovorem i kontrolou pro interviewujícího, zda všechny informace zachytil a porozuměl jim tak, jak byly míněny. Informace získané rozhovorem je třeba utřídit, analyzovat a pečlivě vyhodnotit (Ferjenčík, 2000).

59

6.3 Metody zpracování dat a analýzy Rozhovory s respondentkami byly fixovány pomocí audiozáznamu, což je v dnešní době jedna z nejčastěji používaných metod fixace dat. Výzkumník si nemusí dělat poznámky, aby si zaznamenal obsah interview. Dělá si poznámky výhradně pro své potřeby. Zvukový záznam zachycuje veškeré kvality mluveného slova (sílu hlasu, délku pomlk, doprovodné zvuky či řečové vady). Záznam je autentický a nestranný, poskytuje kvality, které nám záznam formou tužka a papír nenabídne. Snažíme se, aby záznamové zařízení nenarušovalo pokud možno kontakt s účastníkem. V dnešní moderní době jsou diktafony a mikrofony lehké a malé, a tak nepůsobí při záznamu rušivě. Digitalizace zvuku se navíc rozšířila i o možnost úpravy a čištění záznamu přímo v počítači, tak lze dosáhnout i zesílení zvuku proti pozadí či očištění od šumu ve srovnání od starší techniky (Miovský, 2009). Dalším důležitým krokem před samotnou analýzou získaných dat, který jsme provedli, je tzv. transkripce - přepis dat netextové povahy do povahy textové. Důležité je i zvážit časovou, personální a technickou náročnost transkripce výzkumné studie (Miovský, 2009). Pro podrobné vyhodnocení je transkripce podmínkou a text se pak může opatřit komentáři na kraji stránky, podtrhat nebo vytvořit seznamy a srovnávat jednotlivá místa textu (Hendl, 2005). Transkripce 32 rozhovorů trvala po dobu zhruba deseti dnů a přepis jednoho rozhovoru měl časovou náročnost cca 2 - 4 hodiny. Pro srozumitelnost i přehlednost byl přepis proveden do spisovné češtiny. Po transkripci každého interview byla provedena kontrola transkripce opakovaným poslechem, kdy jsme porovnali původní záznam s jeho transkribovanou podobou. Podstatný je i fakt, že přepis je prováděn samotným výzkumníkem, protože prožitek ze setkání může být spojen s významnými daty a audio záznam není schopen zachytit atmosféru setkání (Miovský, 2009). Poslední fází dokončení procesu úpravy dat do podoby vhodné k zahájení kvalitativní analýzy je systematizace kvalitativních dat. Jedná se o třídění dat dle určitých kritérií, které stanovujeme předem, ale může se stát, že na základě přehodnocení těchto kritérií se proces třídění dat může provádět znovu od začátku. Kódování dat je poměrně široce definovaným pojmem. V tomto procesu přiřazujeme jednotlivým segmentům prvotního, autentického záznamu, názvy. Další provedenou úpravou byla tzv. redukce prvního řádu, kdy jsme vynechali nedokončené věty, zvuky a slova, která tvoří tzv. slovní vatu. Dále byl text očištěn od výrazů, které narušují jeho plynulost a které nenesou žádnou další informaci. Použito bylo i barvení 60

textu, kterým jsme zpřehlednili jednotlivou papírovou podobu textu a barevně označili pasáže, které se týkají určitých tematických celků (Miovský, 2009). „Kvalitativní analýza je umění zpracovat data smysluplným a užitečným způsobem a nalézt odpověď na položenou výzkumnou otázku“ (Hendl, 2005, 223). Při analýze bylo využito několik druhů metod. Data jsme posuzovali co nejvíce holisticky, aby nedošlo při samotné analýze k rozbití nashromážděných dat na jednotlivé části, ale byla posuzována data jako celek. Analýza dat začíná již na začátku sběru dat. Pomocí dat a jejich analýzou výzkumník lépe porozumí tématu i výzkumné otázce a připomíná detektiva, který zkoumá data a klade si nové otázky a opět vstupuje do terénu, aby získával nová data (Hendl, 2005). Nejdříve je potřeba data uchovat a organizovat (provedení transkripce), poté provést jejich segmentaci (rozdělení dat do analytických jednotek), kódování (symbol přiřazený k úseku dat k jeho kategorizaci nebo klasifikaci) a poznámkování (to, co nás napadne při sběru dat nebo jejich analýze a zapíšeme si to). (Hendl, 2005). Vztahy mezi proměnnými jsme se vždy snažili zachytit tabulkami a grafy. Dle Milese a Hubermana (1994) může jakákoli forma zobrazení plnit tři funkce: přispěje k řešení problému, přispěje k potvrzení našich závěrů a umožní čtenáři lépe pochopit argumentaci ve výzkumné zprávě (Hendl, 2005). K analýze byla využita metoda zachycení vzorců, při níž vyhledáváme určité vzorce (témata), a ty zaznamenáváme, jde o zachycení obecnějších principů, vzorců a struktur (Miovský, 2009). Dále byla využita metoda prostého výčtu, která vyjadřuje vlastnost určitého jevu, např. jak často se daný jev vyskytl nebo v jakém byl poměru výskytu k jinému jevu (Miovský, 2009). Jednotlivé případy byly nejdříve posouzeny samostatně a následně srovnány mezi sebou. Důležitou součástí analýzy bylo i hledání vztahů a souvislostí mezi jednotlivými kategoriemi, aby došlo k pochopení zkoumaných fenoménů.

6.4 Metody výběru výzkumného souboru Před započetím výzkumu jsme si zvolili několik kritérií, které zajistily dostatečné množství relevantních informací do mého výzkumu: - ženy, které jsou matkami (narodilo se jim živé a zdravé dítě) - děti jsou věku do 10 let včetně - ženy, které bydlí nebo se příležitostně vyskytují ve městě Brně a jeho okolí.

61

Obecně

se

metody

výběru

u

kvantitativních

výzkumů

označují

jako

pravděpodobnostní metody výběru. Hlavním požadavkem je znáhodnění, kterým se snažíme dosáhnout reprezentativnosti, aby se výsledky výzkumu daly zobecnit na základní soubor. U kvalitativního výzkumu reprezentativnost nabývá odlišného významu a je jinak teoreticky zakotvena. Znáhodnění se uplatňuje ve velmi omezené míře nebo vůbec, proto se metody výběru u kvalitativního přístupu označují jako nepravděpodobnostní metody výběru (Miovský 2009). Metoda výběru výzkumného souboru není u kvalitativního přístupu většinou pevně daná a během studie se může měnit, žádná metoda není exkluzivní a prakticky vždy se jedná o kombinaci několika metod výběru. Metody výběru by měly být podřízeny cílům výzkumu tak, aby bylo dosaženo saturace dat, nebo alespoň pokrytí relevantních charakteristik cílové populace (Miovský, 2009). Při výběru respondentů byla využita kombinace tří metod výběru vzorků populace. Příležitostný výběr, neboli libovolný, či výběr dobrovolníků. Do vzorku jsou vybráni jedinci, kteří jsou právě po ruce, jsou nejdostupnější fyzicky nebo ochotou spolupracovat (Ferjenčík, 2000). Dle Charváta (2004) důležitou vlastností výzkumníka je jeho pohotovost a schopnost improvizovat, a tím využít co nejvíce různých situací k získání dalších účastníků výzkumu (Miovský, 2009). Oslovili jsme maminky s dětmi, a požádali je o účast ve výzkumu. Oslovení proběhlo buď přímo na ulici, v dětské nemocnici nebo formou emailu na základě nalezení vhodného profilu (věk dětí, bydliště) na diskusním serveru pro ženy. Další metodou využitou pro výběr respondentů byla metoda samovýběru, kdy se ženy matky mohly dobrovolně zapojit do výzkumné studie, nejedná se o prostý souhlas s účastí ve výzkumu, ale nabízíme možnost se do výzkumu zapojit na základě jejich volby (Miovský, 2009). Ženy reagovaly na inzerát na sociální síti, diskuzních fórech a zájmových webových stránkách. Jako doplňkovou metodou byl využit lavinový výběr. Badatel se snaží navázat kontakt s některými osobami, a ty požádá, aby mu pomohli zprostředkovat setkání s dalšími členy dané populace, a ty pak požádá o další nominace (Ferjenčík, 2000). Několik žen samo nabídlo oslovení svých kamarádek nebo byly o to požádány, aby se na základě jejich doporučení mohly výzkumu zúčastnit.

62

6.5 Průběh a organizace výzkumu Respondentkám byla sdělena přibližná doba interview a bylo dohodnuto místo a čas setkání. Vyšla jsem ženám co nejvíce vstříc. Čas a místo bylo podřízeno jejich časovým a prostorovým možnostem a hlavně jejich dětem. Některé rozhovory probíhaly v kavárnách, restauracích, při vycházkách s kočárkem, jiné pak u žen doma a několik žen bydlících v našem blízkém okolí chtělo uskutečnit rozhovor u nás doma. Při osobním setkání byly seznámeny s nástinem povahy výzkumu. Byl jim vysvětlen důvod nahrávání rozhovoru na diktafon. Ženy souhlasily s využitím jimi sdělených informací do výzkumu v mé diplomové práci a byl od nich získán informovaný souhlas. Sdělená jména, města, zaměstnavatelé a další citlivé údaje byly ze záznamu při transkripci vypuštěny nebo pozměněny. Dále bylo ženám sděleno, že je pouze na nich, co budou ochotny sdělit, ale čím více budou otevřené a upřímné, tím více to do našeho výzkumu bude přínosné. Na úvod jsme se s ženami seznámili a povětšinou i s jejich dětmi navázali kontakt. Poté jsme přešli k samotnému rozhovoru, který jsme zaznamenávali na diktafon. Nejdříve jsme se ptali na věci obecné a neutrální a poté jsme přešli k otázkám osobním a úzce zaměřeným. Po ukončení nahrávání rozhovoru jsme jako poděkování zvolili dárek ve formě zaplacení útraty v kavárně či restauraci, koupi sladkosti, dětské přesnídávky nebo dětského příkrmu. S ženami jsme vždy po ukončení rozhovoru ještě zůstali a strávili nějaký čas v podobě příjemného rozhovoru většinou na téma děti. Na každou ženu jsme měli vymezených 120 minut času.

6.6 Zkoumaný soubor Zkoumaný soubor tvořilo celkem 32 žen. Šlo o ženy, které plánovaně či neplánovaně (dobrovolně x nedobrovolně) otěhotněly a porodily živé a zdravé dítě/děti, a to buďto normální cestou nebo císařským řezem. Kvůli co možná nejvyšší aktuálnosti výzkumu, bylo podmínkou, aby věk nejstaršího dítěte byl do 10 let. Aktuální věk žen byl v rozmezí 25 až 41 let. Věk žen při porodu prvního dítěte byl v rozmezí 22 až 40 let.

63

Graf 6: Věk žen při porodu prvního dítěte

Nejčastěji zastoupený věk ženy při narození prvního dítěte byl 28 let. Průměrný věk žen při porodu prvního dítěte byl 29,5 let. Průměrný počet dětí na ženu byl 1,4 dítěte. Tři ženy matky byly těhotné. Respondentky byly získané z mého okolí, na doporučení jiných žen, které se zúčastnily tohoto výzkumu, na sociální síti a webových diskuzních portálech.

Graf 7: Průměrný věk žen při narození 1. dítěte dle dosaženého vzdělání

Nejvíce byly ve zkoumaném souboru zastoupeny ženy s vysokoškolským vzděláním 44%, poté se středoškolským vzděláním s maturitou 34%, následuje skupina žen se středním vzděláním s výučním listem (bez maturity) 13% a nejméně početná skupina žen s vyšším odborným vzděláním 9%.

64

Graf 8: Nejvyšší dosažené vzdělání

Nejvyšší dosažené vzdělání 9% 13%

34%

vyšší odborné středoškolské bez maturity vysokoškolské středoškolské s maturitou

44%

Podstatná část žen 28 (88%) byla vdaných, z toho 2 ženy (7%) byly vdané podruhé, 3 (9%) ženy svobodné a 1 je rozvedená (3%). Svatbu v blízké době plánuje 1 rozvedená žena a 2 svobodné ženy. Graf 9: Rodinný stav

Rodinný stav 3%

9%

svobodná vdaná rozvedená

88%

Nejnižší počet dětí, které ženy měly, bylo jedno a nejvyšší tři. Zastoupení respondentek s jedním dítětem bylo 19 (59%), se dvěma dětmi 12 (38%), se třemi 1 (3 % ). Tři ženy matky byly v době výzkumu těhotné.

65

Graf 10: Počet dětí

Počet dětí 3%

1 dítě

38%

2 děti 3 děti

59%

Nejvíce zastoupeny byly prvorozené děti do 1 roku věku v počtu 14 (44%). Dětí ve věku 2 a 3 roky bylo 5 (16%). Dětí ve věku 4 roky bylo 4 (12%). Zastoupení dětí ve věku 5, 6, 7 a 9 let bylo po jednom dítěti (3%). Tři děti měla pouze jedna respondentka. Z celkového počtu 32 prvních porodů (živě narozených dětí) byly 3 těhotenství neplánovaná a 2 těhotenství z umělého oplodnění. Čtyři ženy potratily nebo porodily mrtvé dítě.

Graf 11: Věk 1. dítěte

Věk 1. dítěte 16 14 12 10 8 Počet dětí

6 4 2 0 do 1 roku

2

3

4

5

6

7

66

8

9

Respondentky jsou seřazeny vzestupně z hlediska věku, kdy se jim narodilo první dítě. Křestní jména žen jsou kvůli zachování anonymity smyšlená. Jde o stručný výtah hlavních částí rozhovorů s ženami týkající se jejich rodinných poměrů, partnerských vztahů, kariéry, těhotenství a porodu, ekonomické situace a ostatních aspektů života a mateřství. Respondentka č.1 Sára, 25 let. Středoškolské vzdělání bez maturity. Vdaná. V současnosti nezaměstnaná. Dítě měla ve 22 letech, neplánovaně. Rodiče pracovali jako dělníci a neměli na ni moc času. Trávila ho převážně s babičkou, která o ni pomáhala pečovat. Přála si jezdit na prázdniny nebo někam na dovolenou, ale od rodičů často slýchávala, že nemají peníze a žádné výlety se nikdy nerealizovaly, což jí doposud mrzí. Hlavně od matky se jí dostávalo kritiky. Matka byla hlava rodiny, a co řekla, to se taky dělo. Otec se příliš neprojevoval. Její bratr byl vzor dokonalosti, dobře se učil a měl úlevy v práci na poli s rodiči. Sestra už nebyla tolik dokonalá, ale nekritizovali jí tolik jako Sáru. V pubertě si s ní rodiče dost užili, začala rebelovat a dělat si vše po svém. Čím víc jí zakazovali, tím více dělala problémy. Rodiče jí chtěli kontrolovat výplaty, ale stačila je vždy hodně rychle utratit. Život si užívala. Od 18 let měla přítele, se kterým plánovala rodinu. Ve dvaceti letech jí přítel požádal o ruku, ale ona odmítla, protože to pro ni nebyl ten pravý. Matka s ní kvůli tomu dva měsíce nemluvila. Poznala poté jiného muže, kterého jí rodiče zakazovali. Nejhůře její matka reagovala, když se dozvěděla, že je těhotná a dokonce se na miminko těší. Měla představu, že udělá kariéru, postaví si domek a po 35. roce bude mít své první dítě. Za pár měsíců se s přítelem vzali. Měla rizikové těhotenství a musela převážně ležet. Odešla na nemocenskou a sklad, ve kterém pracovala jako skladnice, zrušili, a tak její místo zaniklo. Také jí zjistili poruchu srážlivosti krve a musela si v těhotenství píchat injekce. Porod proběhl v pořádku. Její manžel dělá dvanáctihodinové směny, vidí se jen večer po práci a jde brzy spát. Moc jí doma během týdne nepomáhá, ale o víkendu jí dceru pohlídá, aby si mohla odpočinout. Žijí v domě s rodiči a platí hypotéku. Když pobírali rodičovské příspěvky, platila jídlo a oblečení Sára. Nyní pobírá pouze podporu v nezaměstnanosti. Žijí z měsíce na měsíc. Respondentka č.2 Edita, 29 let. Středoškolské vzdělání bez maturity. Vdaná. V současnosti nezaměstnaná. První dítě měla ve 23 letech, plánovaně. S rodiči vychází velice špatně, protože jsou oba alkoholici. Děti chtěla i o dost dřív, klidně v 19 letech, ale neměla 67

partnera. Rodiče se rozvedli, když jí bylo 19 let. V 18 letech se od rodičů odstěhovala. Má o rok staršího bratra. Její přítel již měl jedno dítě z předchozího manželství. První svatba pro ni byla hodně důležitá, byla už naplánovaná, když otěhotněla. Zpětně lituje těhotenství s bývalým manželem, protože už tehdy měli vztahové problémy. Její muž tehdy nadělal velké dluhy. Rád si půjčoval peníze, vybíjel klín klínem. Platili tehdy dost vysokou hypotéku, ale dítě chtěli, protože by asi dítě nemohli mít nikdy s ohledem na peníze. Rodila ve 35. týdnu a porod trval 38 hodin. S druhým mužem plánovala těhotenství a svatbu až třeba o pět let později. Už tehdy řešili různé záležitosti na úřadech, pak se jí přítel zeptal, jestli by se nevzali už nyní. Za tři týdny proběhla svatba. Nynější manžel je svědomitější a spořivý, než aby si půjčoval, tak si raději peníze našetří. Manžel bere celkem dost peněz, i s rodičovským příspěvkem to dělalo skoro 30 tisíc. Jsou rodiny, které mají daleko méně. Se školkou pro děti měli štěstí a má slíbené umístění i mladší dcery. Nejvíce jí vadí, jak obtížně se jí shání zaměstnání, aby se podřídila směnám manžela, kdy může hlídat děti. Problém byl i s pohovory do zaměstnání, kdy si musela sehnat hlídání. Za měsíc má nastoupit do nové práce. V bývalém zaměstnání zažila bossing, proto odešla. Respondentka č.3 Gabriela, 28 let. Vdaná. Vzdělání středoškolské s maturitou. Má starší sestru. První dítě se jí narodilo ve 23 letech. Druhé o tři roky později. S rodiči si rozumí. Se sestrou měla jeden čas problémy, ale když sestra odjela do Anglie, tak zjistily, že jedna druhé chybí a vztahy se zlepšily. Dítě bylo chtěné. Ona už tři roky pracovala a manžel zrovna končil vysokou školu. Její rodiče to museli rozdýchat, i když měli děti ve stejném věku. Naopak rodiče manžela, kteří měli děti v 19 letech, s nimi byli velice nadšeni. Brali se ve 23 letech, svatbu už rok plánovali, ale netušili, že když se začnou snažit, tak to tak rychle vyjde. Na svatbě byla ve 3. měsíci těhotenství. Její manžel chtěl dítě už v 18 letech, ale chtěl se spíše ulít z vysoké školy. Gabriela byla vždy mateřský typ. Na střední škole toužila mít 13 dětí, z toho 4 své a ostatní adoptované. Se svým manželem se zná od 15 let. Uznává, že byli dost nerozvážní, protože neměli nic našetřeného. Bydleli v podnájmu. Díky známému dostali hypotéku, tehdy nebylo možné, aby těhotná dostala hypotéku. Byt si koupili díky ní, protože dost vydělávala. U manžela spoléhala, že když bude inženýr, tak si práci najde a před koncem školy pracoval brigádně pro jednu firmu, která ho později zaměstnala. S odstupem času by si to lépe naplánovala, minimálně o rok, aby již oba měli zaměstnání a koupili si pak třeba i lepší byt. Ale je ráda, že obě děti má. První těhotenství bylo v poklidu a užívala si ho, protože byla mladá a nic neřešila. Zaměstnavatel jí tehdy 68

pogratuloval a řekl jí nashledanou za 6 let. Ona řekla, že za 3 roky, ne za 6 let, ale on jí řekl, že všichni chtějí mít dvě děti a měl pravdu. Jen si musela píchat heparin, protože měla poruchu srážlivosti krve. Porod byl šílený, trval 24 hodin, měla i poporodní komplikace. Druhé už tolik v poklidu nebylo, protože bojovala s dětskou pubertou u syna. Po druhém porodu doma začala za dva týdny masivně krvácet a málem umřela, její syn má z toho doteď trauma. Mohla si za to ale sama, protože měla od lékaře další těhotenství zakázané. Své zaměstnání měla moc ráda, potřebuje komunikovat s lidmi a ráda jim pomáhá, naplňuje ji to. Pak se v práci trochu podmínky zhoršily, a to v tom nejhorším utekla na mateřskou. S manželem má dohodu, že když budou děti nemocné, tak se budou na paragrafu střídat. Někdy jí manžel pomůže s nádobím a dětmi, jindy přijde pozdě z práce a již nemá čas a náladu. Večer, ale vykoupe a uloží staršího syna, zatímco se Gabriela postará o dcerku. Nějakou práci po manželovi požaduje, ale cítí se být ponížena, když vidí, že dělá něco, co by měla dělat ona. Jejich ekonomická situace před dětmi a po dětech se moc nezměnila, nejdřív živila manžela a sebe ona, a pak až odešla na mateřskou, tak začal vydělávat manžel. Staršího syna se jí do školky dostat nepodařilo. Na jejich školku bylo přihlášených 8000 dětí. Soukromá školka vyjde na osm tisíc, to by pak všechny vydělané peníze padly jen na školku kvůli udržení zaměstnání. Respondentka č.4 Magda, 27 let. Vyšší odborné vzdělání. Vdaná. První dítě se jí narodilo ve 24 letech. Druhé o dva roky později. V současnosti na rodičovské dovolené. Jedináček. Její maminka dvakrát porodila v 5. a 6. měsíci těhotenství, nyní by se už možná děti daly zachránit. Byla velice rozmazlovaná, vše měla jen pro sebe. Dodnes jí rodiče finančně podporují. Od 13 let věděla, že bude chtít mít více dětí a to nejpozději ve 25 letech. Rodiče ji nikdy do studia nenutili. Byli dělníci a tak ví, že peníze a úspěch nezaručuje pouze vysoká škola. Ve 21 letech se vdávala, před svatbou vysadila antikoncepci. Otěhotněla až ve 24 letech, byla objednaná na umělé oplodnění, ale zjistila, že otěhotněla spontánně. Její partner pochází z rozvrácené rodiny, je to pro něj odstrašující případ. Magda zažila mezi dětmi jeden potrat, u dalšího těhotenství se velice obávala, aby vše dobře dopadlo. Obě její těhotenství byla riziková a měla preeklampsii. První tři měsíce těhotenství v zaměstnání tajila, aby jí o rok prodloužili smlouvu a měla by nárok na mateřskou. U druhého dítěti měla rovnou rodičovský příspěvek. Nyní si zřídila e-shop a prodává šaty, chtěla by i kamenný obchod, hrozně ji to baví. Chtěla by být pánem svého času kvůli dětem. Kdyby

69

bydlela v baráku, tak by chtěla asi čtyři nebo pět dětí, v paneláku, kde bydlí, by chtěla alespoň tři děti. Myslí si, že když rodič dítě chce, tak peníze nejsou překážkou. Respondentka č.5 Dita, 28 let. Vysokoškolské vzdělání. Vdaná. První dítě se jí narodilo ve 25 letech. Druhé o dva roky později. Cítila se být malinko zvýhodňovaná, ale rodiče se snažili být spravedliví. Starší sestra jí „ušlapávala chodníček“ a ona si pak šla už pohodlně. Rodiče si přáli, aby dodělala vysokou školu a až pak měla děti. Vdávala jsem se v 21 letech, takže poměrně brzo, její kamarádky z vysoké školy ještě děti nemají. Ve 24 letech cítila, že už je „na čase“. Pracuje ve školství, první rok měla na dobu určitou, počkala si ještě rok na smlouvu na dobu neurčitou. Půl roku nato si ještě sehnali vlastní bydlení a přestěhovali se. A pak už si mohli pořídit s manželem dítě. Nebýt zaměstnání, chtěla by děti o dva či tři roky dříve. Na domácnost je Dita sama, manžel se vrací pozdě v noci z práce. Do práce se těší mezi lidi, ale má trochu obavy, co ji tam pak čeká. Její finanční příjem nebyl pro domácnost zásadní. Myslí si ale, že maminky, které jsou samy, z příspěvků od státu vyžít nemohou. Respondentka č.6 Karolína, 35 let. Vzdělání středoškolské s maturitou. Vdaná. První dítě se jí narodilo ve 25 letech, neplánovaně. Už se s tím nedalo nic dělat, byla ve třetím měsíci, když to zjistila. Brala v té době antikoncepci. Má sestru, se kterou vycházela báječně, ale kvůli finanční situaci její sestry, jsou teď vztahy na bodu mrazu. Její rodiče na tuto situaci reagovali bezproblémově. Karolína měla v té době výborné a dobře placené zaměstnání, nepotřebovala jít studovat, takže jí mateřství nic nebránilo. Rodiče jejího přítele s tím měli velký problém, říkali, že jsou na děti moc mladí. Nutili je, aby se vzali, ale Karolína nechtěla. Chtěla se vdávat na základě něčeho, nechtěla být vdaná, protože byla těhotná. To dítě by si to pak stejně umělo spočítat. Přítelovi rodiče je v podstatě rozeštvali. Krizi měli s přítelem ještě před otěhotněním, a pak do toho ještě „vlezlo“ dítě. Porod měla vysoce rizikový a ona i dcera málem umřely. Porod byl také to, co ji a přítele dalo krátkodobě zase dohromady. Když bylo malé rok a půl, tak od přítele odešla. Veškerou domácnost táhla ona, on zaplatil jenom nájem. Musela po nocích pracovat jako účetní. Bral to stejně, jako by děti neměly. Ale o dceru zájem měl a platil „pěkné“ alimenty. Karolína je nyní těhotná se svým nynějším manželem, se kterým se vzali před rokem. Těhotenství neplánovali, pouze svatbu. Budou teď oznamovat rodině, že čekají miminko. Domácnost a péče o dceru je nyní na jejím muži, protože její příjem je 90% příjmu domácnosti, je pořád v práci. Dělá 70

projektového manažera a výběrová řízení. Čeká ji opět císařský řez, a tak i delší doba rekonvalescence, ale tvrdí, že když to zvládla před deseti lety, tak to zvládne i teď. Plánuje pracovat dále z domu. Respondentka č.7 Barbora, 30 let. Vysokoškolské vzdělání. Vdaná. První dítě měla ve 26 letech, druhé o dva roky později. Má dva sourozence. Staršího bratra a mladší sestru. Vztahy s rodiči a sourozenci má výborné. V dětství si sice zabojovala, ale to je mezi sourozenci normální, vždy se proti jednomu z nich spolčili. Věděla, že nejdřív chce dokončit školu, a pak až mít děti. Po škole nastoupila do práce a až si odpracovala asi 11 měsíců, aby měla nárok na mateřskou, tak se začala s přítelem snažit o dítě. Po půl roce otěhotněla. Kdyby záleželo na ní, tak by se vdávala hned, ale pro jejího partnera to nebylo tehdy moc důležité. Během těhotenství na svatbu přistoupil, ale to už se nechtěla vdávat s břichem, tak rok počkali. Těhotenství měla v pořádku a pracovala, co to šlo. Porod měla také bezproblémový. Do práce se bude vracet nyní, díky tomu pociťuje, že děti jsou pro zaměstnavatele přítěž. S domácností a dětmi jí manžel pomáhá hlavně o víkendu. Nyní platí i hypotéku, koupili si baráček, musí se uskromnit, na dovolenou si musí našetřit, anebo taky nikam nepojedou. Doufá, že jí vezmou i druhé dítě do školky, jinak by si musela zaplatit drahou soukromou školku, to by pak do rodinného rozpočtu nepřinesla žádné peníze a chodila by do práce jen kvůli jistému místu. Respondentka č.8 Kiara, 34 let. Vysokoškolské vzdělání. Vdaná. První dítě měla ve 27 letech. Má staršího bratra. Rodiče se k nim chovají „slušně“ a jsou na ně hrdí, ale velkou podporu od nich nikdy necítila. Manželství rodičů nebylo spokojené. Se svým nynějším manželem byla od svých 19 let. Vdávala se po pěti letech vztahu. Už před svatbou se snažili o dítě, ale ze zdravotních důvodů to tehdy nevyšlo. První dítě se narodilo 3 roky po svatbě. Odmítla velice zajímavou nabídku práce, protože se domnívala, že bude těhotná a nebude se moci práci plně věnovat. Dítě chtěla téměř s každým partnerem, se kterým měla před svým mužem vztah. První těhotenství bylo naprosto bezproblémové, druhé už bylo hodně rizikové a měla trauma z prvního porodu. První porod trval 27 hodin a nakonec neměl následky pro dítě, ale pro ni to pak znamenalo 3 roky rehabilitace. Druhý porod byl rychlý a v pořádku. Vysokou školu dál studovala, protože nemohla otěhotnět, díky tomu má inženýrský titul. Může si dovolit dělat, co ji baví, protože nikdy neměla nouzi o peníze. U obou mateřských podnikala. Nyní jezdí do práce, protože ji to baví, ubytování a cesta ji 71

stojí více, než si vydělá, a tak musí vydělávat i jinde. Manžel by je ze svého platu uživil a nemusela by pracovat vůbec. Nedokázala by být s dítětem tři roky doma, chce dělat, co ji baví. Chce děti naočkovat proti neštovicím, protože si neumí představit být 6 týdnů s nimi doma. S dětmi navštěvuje různé kroužky, ale ne proto, že by si myslela, že budou chytřejší nebo jim to pomůže, ale protože s nimi nechce být pouze doma. Manžel jí s domácností pomáhá dle svých možností. Mají paní na úklid. Respondentka č.9 Pavlína, 27 let. Vysokoškolské vzdělání. Vdaná. První dítě měla ve 27 letech. Má starší sestru. Myslela si, že ji rodiče mají raději, až do doby, než měla vážný úraz v autě, skončila v nemocnici se zlomenou páteří. Táta tam o ni pečoval a pochopila, že tomu tak není. Oba rodiče jsou vysokoškolsky vzdělaní, tak u nich doma bylo automatické, že i ona půjde studovat vysokou školu. Každé partnerství brala vážně, říká, že je staromódní a chtěla potkat kluka ve svých 15 letech a s tím už zůstat zbytek života. Svého nynějšího manžela poznala přes internetovou seznamku. Po roce se zasnoubili a po třech letech se vzali, to byla ve 4. ročníku vysoké školy. Těšila se, jak se po škole začnou hned snažit o dítě, hodně po něm toužila. Když nastupovala do zaměstnání, tak slíbila, že neotěhotní. Zpětně moc lituje toho, že byla natolik loajální. V práci jí začala dělat dusno kolegyně, následně i zaměstnavatel. Jeho kamarád auditor zhodnotil, že svou práci vykonává špatně. V té době potratila. Zaměstnavatel viděl její neschopenku s razítkem gynekologicko porodnického oddělení a volal do nemocnice, aby věděl, s čím tam leží. Pavlíně, pak do očí lhal, že ho nezajímá s čím je nemocná. Zanedlouho na dohodu z práce odešla. Našla si novou práci, kde jí slíbili při pohovoru smlouvu na dobu neurčitou. Následně po zkušební době jí řekli, že se jí sice nemohou zeptat, jestli plánuje rodinu, ale jejich ochrana je, že jí dají smlouvu na rok na dobu určitou. Po měsíci v nové práci otěhotněla. Nyní se už nemá kam vrátit. Plánuje ještě jedno dítě. Manžel je vždy 24 hodin v práci a pak má 48 hodin volno. Hodně doma pomáhá. Před prací se ho snaží nechat odpočinout a vyspat, má náročnou a nebezpečnou práci hasiče. Platí hypotéku, nyní pobírá mateřský příspěvek, který je vyšší než její původní plat. Respondentka č.10 Kateřina, 34 let. Vyšší odborné vzdělání, tento rok dělá státnice na vysoké škole. Vdaná. První dítě měla ve 28 letech. Má tři děti 5,5 roku, 3 roky a 1,5 roku. Má mladší sestru. Rodiče se rozvedli, když jí bylo 7 let. Se sestrou zůstaly u matky. Rodiče spolu po rozvodu dobře vycházeli. Kladli důraz hlavně na výkonové hodnoty. Chtěli, aby dcera 72

dělala kariéru. Svého budoucího muže znala 10 let, chodili spolu rok, a pak se vzali. První dítě měla pět let po svatbě, okolí bylo dost zvědavé, proč nemají děti, mysleli si, že je mít nemohou. Pracovala v práci, kde by těhotná pracovat nemohla, stavěli dům, měli volnočasové aktivity. Život měli spokojený, ale naplnil se až narozením dětí. Manžel je ze 4 dětí a má k dětem dobrý vztah. Mateřství předčilo její očekávání, byla překvapená, co všechno jí mateřství dává a má to pro ni spojitost s pozitivními emocemi. Splácí hypotéku, nemohou si vyskakovat, musí šetřit, ale nezadlužují se. Respondentka č.11 Beáta, 29 let. Vysokoškolské vzdělání. Vdaná. První dítě měla ve 28 letech, nyní je těhotná. Má mladšího bratra. Rodiče si přáli, aby oba studovali vysokou školu. Studovala biologii a dost se o lidské tělo zajímala, tudíž chtěla dítě do 30 let. S budoucím manželem se znali od jejích 19 let, po sedmi letech se vzali. Rok po svatbě se začali snažit o dítě. Nedařilo se jim 13 měsíců a chtěli to i medicínsky řešit. Nakonec otěhotněla dříve, než stihla k lékaři zajít. Porod měla rychlý a bezproblémový. Po mateřské dovolené se nemá kam vrátit, měla smlouvu na dobu určitou, ale v práci jí vyšli vstříc a prodloužili jí smlouvu o měsíc, aby měla nárok aspoň na mateřský příspěvek. Dřív toužila po kariérním růstu, co má rodinu, tak už po tom neprahne. Při práci si udělala doktorát, nebojí se, že by práci nenašla. Bydlí ve vlastním bytě a nemá hypotéku, měsíční náklady na bydlení mají nízké. V péči o domácnost a v péči o děti se s manželem střídají. Respondentka č.12 Iveta, 31 let. Středoškolské vzdělání. Vdaná. První dítě se jí narodilo mrtvé. Další děti měla ve 28 a 29 letech. Rodiče se rozvedli, když byla ještě malá. Otec byl alkoholik a matku týral. Matka si našla nového muže a s tím má syna, mladšího nevlastního bratra Ivety. Cítila se vždy jako levná pracovní síla, protože když přišla ze školy, tak umyla nádobí, uklidila, vyluxovala. Bratra vodila do školky, vyzvedávala ho a musela ho brát ven. Moc dobře s ním dodnes nevychází. Čím je od své matky dál, tím lépe. S nevlastním otcem začala vycházet, až se odstěhovala ke svému manželovi. Od 15 let pociťovala touhu mít děti, ale musela si ještě počkat. S manželem se vzali po pěti letech vztahu. Na dětech se domluvili po svatbě. První holčička se narodila mrtvá. Lékaři ji během těhotenství ubezpečovali, že je vše v pořádku. U druhého těhotenství byla hodně ve stresu, věděla, že to nemusí dopadnout dobře. Měla lehkou cukrovku a vyšší tlak. U třetího těhotenství už byla více v klidu. Musela si píchat injekce kvůli srážlivosti krve. Třetí těhotenství bylo nejlepší z těch, co měla a užívala si ho. Bydlí ve vlastním domě s manželovými rodiči. Do 73

práce by se ráda vrátila, ale firma fúzovala, tak uvidí, jaké jí pak nabídnou podmínky. Manžel jí občas pomůže s úklidem nebo dětmi, ale častěji je to na ní. Ale zavedla rituály, které dělá s dětmi pouze manžel- koupání a uspávání. Starší dítě jí do školky nevzali proto, že je na mateřské, přednost mají ti, kteří dají správné osobě úplatek, a to ona dělat nehodlá. Soukromé školky v okolí jsou, ale přijde jí hloupé dítě vozit mnoho kilometrů do školky, když je přímo u nich ve vesnici. Respondentka č.13 Petra, 28 let. Vysokoškolské vzdělání. Vdaná. Dítě se jí narodilo ve 28 letech. Má mladší sestru, o kterou se pomáhala starat. Vždycky když rodiče někam šli, tak jak se říká, měla ji „na krku“. S rodiči i sestrou má dobré vztahy. Matka má neustále pocit, že když vychovala dvě děti, tak má i nejlepší rady na to, jak vychovat vnoučata. Když po škole hledala zaměstnání, tak se na ni všichni „tvářili“, že se bude vdávat a bude mít děti. Založit rodinu chtěla v době, kdy měla dodělanou školu, bydlení, finanční rezervu a hlavně smlouvu v práci na dobu neurčitou. Po sedmi letech známosti se vdala. Nastoupila do práce a za tři měsíce se vdala a za další tři oznamovala, že otěhotněla. Její šéfová byla také těhotná, takže to brala v pohodě. Rok po svatbě se jí narodil syn. Těhotenství proběhlo bez komplikací. Syn se jí narodil ve 37. týdnu, ale byl trochu větší, příroda si to dobře zařídila. Chce velkou rodinu- tři děti. Její manžel se ženit nechtěl, ale chtěl děti, musela mu vysvětlit, že u ní to bez svatby nepůjde. Možná by měli i děti dříve, ale on se ty tři roky odhodlával ke svatbě. Ideální by bylo, kdyby ji práce i bavila, ale hlavní motivací je pro ni zdroj peněz, rozhodně se nechce přetrhnout a někde šaškovat. Manžel je ze syna nadšený, hned jak přijde z práce domů, tak pomáhá a věnuje se dítěti. Doteď dostávala mateřské dávky a moc se příjem nelišil od výplaty, kterou měla v práci. Nyní ji čeká přechod na rodičovské dávky, ale myslí si, že to zvládnou a nějak významně je to nezasáhne. Respondentka č.14 Veronika, 32 let. Vysokoškolské vzdělání. Vdaná. První dítě se jí narodilo ve 28 letech, druhé ve 32 letech. Má mladšího bratra a o 17 let mladší sestru. Aby pomáhala, to po ní nikdo nevyžadoval. Jezdit s kočárkem nechtěla. Lidé si často mysleli, že má tak mladá dívka dítě, a to bylo na malém městě skandální. S mámou má vztahy dobré, s tátou je to horší, je to vizionář a nechce si nechat vysvětlit, že podnikání by mělo končit v plusu. Rozvodem to gradovalo, do rodinného rozpočtu nic nepřinesl, ale měl pocit, že by si chtěl všechno odnést. Sestra bydlí s matkou. O vnoučátka stáli hlavně manželovi rodiče, protože jim bylo už kolem 70 let. Vysokou školu dodělala ve 28 letech, protáhla si ji pobytem na 74

Erasmu. Při škole pracovala. Kamarádi ze základní školy už děti měli, ale ti z vysoké školy ještě ne. Ve 25 letech se vdávala, po sedmi letech známosti. Otěhotněla jsem po pár měsících. Moc si to neužila, dělala na velkém projektu a bylo to takové hektické a v poklusu. Po druhém dítěti jí zaměstnavatel místo zrušil a propustil pro nadbytečnost. S tím počítala a už rok pracovala na malinký úvazek. Když se měl pak zvětšit, dala dceru ve dvou letech do soukromé školky. Dělá práci, protože ji baví, nechtěla by být celé tři roky jen doma a přebalovat. První porod proběhl císařem, protože porodní cesty nebyly připravené a miminko nesestupovalo. Druhý porod proběhl taky císařem. Měla při těhotenství vážné psychické problémy- deprese a panické ataky, obávala se, že by další porod mohl mít tytéž komplikace, skončila na psychoterapii a dostala rovnou žádanku na císařský řez, v porodnici s tím nebyl problém. Manžel mi pomáhá s domácností i s dětmi. Domácnost je více na Veronice, ale manžel třeba vezme děti pryč na víkend, aby měla klid na práci. Respondentka č.15 Marta, 29 let. Vysokoškolské vzdělání. Vdaná. Dítě se jí narodilo ve 28 letech. Rodiče se před pěti lety rozvedli. S otcem moc nevychází. Našel si partnerku stejně starou jako je ona, budou se brát a čekají dítě. Přišlo jí to vůči mamince ubohé a neslušné. Má o 12 let mladšího bratra, se kterým si rozumí lépe než se svou o dva roky mladší sestrou. S péčí o bratra spolu se svou sestrou hodně pomáhaly a hrály si s ním. Otec byl ten, který chodil do hospody s kamarády a jezdil na koncerty a doma nic dělat nechtěl. Když odcházel, říkal, že nechce jen přežívat, ale taky si něco užít a zažít. Nepamatuje si, že by maminka někdy odpočívala, starala se o děti, vychovávala je a skákala kolem otce. V nové domácnosti otec dokonce žehlí a vytírá podlahu, jen ať si to užije, přeje mu to. Marta ve 21 letech nastoupila do práce, dálkově studovala vysokou školu. V zaměstnání má smlouvu na dobu neurčitou. S bývalým partnerem rodinu neplánovala, když byli na návštěvě a byli u toho děti, tak se partner netvářil, že by je rád viděl nebo se k nim měl. V posledním ročníku vysoké školy poznala svého budoucího manžela, za rok se vzali. Plánovali nejdříve svatbu a pak dítě. Dítě se jim podařilo nakonec neplánovaně a vdávala se těhotná. Těhotenství měla poklidné, jen ke konci se bála porodu. Když oznámila v práci těhotenství, tak jí její nadřízená řekla, že jí přidělává starosti. Tenkrát to hodně obrečela. Když rodila, nechtěli jí lékaři říct, co se děje, měli monitor miminka natočený k sobě. Malá se dusila, měla obmotanou pupeční šňůru kolem krku. Marta dostala kyslíkovou masku a musela pořád dýchat a tlačit. Až ji nastřihli, tak malá byla za chvíli venku. Byla celá fialová, tým 75

pediatrů jí okamžitě odsával vodu, rozdýchával a odmotával pupeční šňůru z krku. Marta ztratila spoustu krve a musela dostat transfúzi. Bydlí v podnájmu, je moc spokojená, s manželem se dohodli, že budou splácet hypotéku za byt, až se vrátí po mateřské dovolené do práce. Další dítě plánuje, až půjde její dcera do školky, protože už budou mít splacené první roky hypotéky. Manžel jí se vším pomáhá a rád vaří, když byla v porodnici, tak s ní spal v pokoji na zemi na karimatce a byl jí i velkou oporou u porodu. Respondentka č.16 Dagmar, 32 let. Vysokoškolské vzdělání. Vdaná. První dítě se jí narodilo ve 28 letech. O dva roky později se jí narodil syn. Dvě děti se jí narodily mrtvé, předčasně je porodila. Lékaři zanedbali péči a poslali ji z ambulance pokaždé domů, kde mrtvé dítě poté porodila. Dvakrát byla následně v život ohrožujícím stavu a málem vykrvácela. Nyní čeká třetí miminko. Má dva mladší sourozence, bratra a sestru. Bratr studuje a sestra je vdaná, otěhotnět se jí nedaří. Dagmar žije od malička u prarodičů. Jako jediné dítě svých rodičů byla týrána. Na dětství nerada vzpomíná. Říká, že se s tím již vyrovnala. Ve 14 letech byla sociální pracovnicí odvezena na internát, její babička byla těžce nemocná a už se o ni nemohla postarat. Na vysoké škole vztahy měla, ale to bylo spíše takové „oťukávání“. Po dvou letech se s manželem vzali. Její budoucí manžel přinesl tehdy katalog s byty a jeden si vybrali, tak si řekli, že když už budou mít kde společně bydlet, tak se vezmou. Velký vliv pro ni měla smlouva na dobu neurčitou v práci, do té doby měla ještě pocit, že má na děti čas. Jednoho dne začala hrozně toužit po dítěti, přišlo jí to iracionální. Manžel si to nechal rozležet měsíc v hlavě, a pak souhlasil. První syn se jí narodil rok a půl po svatbě. Starší syn chodí od roku a půl do soukromé školky. Dagmar změnila zaměstnavatele a pracuje na dohody o víkendech a pár dnů v týdnu i odpoledne nebo pracuje z domu, děti jí hlídá manžel. Se vším jí pomáhá a je její oporou. O zaměstnání se nebojí, je o ni zájem. První těhotenství pracovala skoro až do porodu. Zaměstnavatel jí sice poblahopřál k těhotenství, ale sesadil ji z funkce, ale peníze jí ponechal. Ze začátku to obrečela, ale pak byla ráda, že nebude mít po návratu z mateřské tolik práce. Chtěli jí porod vyvolat, protože její dítě mělo nízkou hmotnost, ale byla to chyba v odhadu. Došlo k předávkování léky a ona i dítě přestaly dýchat. Před druhým porodem se už musela více šetřit, těhotenství bylo rizikové a pracovala asi jen dva dny v týdnu. Musela si píchat injekce a často chodit na kontrolu k lékařům. U prvních dvou dětí měla dvouletou rodičovskou dovolenou. S posledním dítětem plánuje rodičovskou dovolenou na tři roky, aby nemusela shánět jesle a jezdit do nich přes celé město. Také jí 76

za tříletou variantu příspěvku budou chybět 4 tisíce, které bude muset někde vydělat. Manželův plat stačí akorát na hypotéku na byt, ve kterém bydlí. Po smrti svých miminek se chtěla přestěhovat, všichni o jejich tragédii věděli a připomínali jí to. Nejdůležitější pro ni bylo mít vlastní byt, děti by přivést na svět do podnájmu nechtěla. Zná to ze studií, z podnájmu je mohou kdykoliv vyhodit, je to pro ni velice nestabilní forma bydlení. Respondentka č.17 Sabrina, 30 let. Středoškolské vzdělání s maturitou. Vdaná. První dítě se jí narodilo ve 28 letech a druhé o dva roky později. Má tři o dost starší sourozence. Její maminka měla první dítě ve 20 letech a ona se narodila jako poslední v jejich 38 letech. Sestra má vážné psychické potíže, nevychází s ní ona ani rodiče. Rodiče si přáli, aby se Sabrina učila a nemusela dělat poskoka v práci jako oni. Neposlechla a s brekem dostudovala gymnázium. Ve 21 letech se vdávala, děti ještě nechtěla. Chtěli dostavět domeček a zajet si na dovolenou. Když jí bylo kolem 25 let, tak již děti chtěla, ale nedařilo se. Po roce se odhodlala zajít k lékaři, ten ale příčinu nezjistil a předepsal jí vitamíny. Za nějakou dobu se odhodlala jít znovu k lékaři, předepsal jí hormony, které po dohodě s manželem ani nezačala brát. Nelíbilo se jí, že jde o zásah do těla a organismu. Na těhotenství jako na příjemné období rozhodně nevzpomíná. Nemohla dělat těžkou práci doma, na kterou byla zvyklá. První porod měla plánovaný císařským řezem kvůli poloze plodu nožičkami dolů. Po porodu měla psychické problémy a musela začít brát antidepresiva a přestat kojit. Druhé těhotenství byl šok, vůbec s manželem netuší, kdy a jak k němu došlo. Druhý porod měla také císařským řezem kvůli problému s jizvou po prvním porodu. Přestala brát antidepresiva, i když jí ukončení léčby její lékař zakázal. Když při prvním těhotenství oznámila v práci, že je těhotná, tak na ni byl zaměstnavatel hodně naštvaný. Byla tam dva měsíce a chtěla skončit, protože to byl zázrak, že po tak dlouhé době otěhotněla a odešla na rizikové těhotenství. Vrátit se tam nechce. Nejvíce ji bavila její první práce na poště za přepážkou a roznášení pošty, ale pak ji nutili nabízet nepoštovní produkty (spoření, životní pojištění apod.), a to jí hodně vadilo a z práce odešla. Již tehdy, když ji ve 21 letech přijímali, tak se jí zaměstnavatel ptal, jestli se bude vdávat. Nelíbilo se mu, že bude mít určitě děti. Manžel Sabrině každý den pomáhá s dětmi i domácností, dokonce jednou žehlil. Hypotéku v loňském roce splatili. Respondentka č.18 Taťána, 29 let. Vdaná. Vysokoškolské vzdělání. Ve 29 letech se jí narodilo dítě. Má dvě starší sestry. Její maminka je ten typ, který si myslí, že když vychovala tři děti, tak 77

musí vychovávat i svá vnoučata. Když Taťána studovala střední školu a vysokou, tak se hrozně bála, aby při škole neotěhotněla. Otci to bylo víceméně jedno. Matka na ni byla hrdá, že bude lékařka a bála se, že by studium s dítětem ukončila, což by Taťána určitě udělat nechtěla. Přála si pracovat jako dětská lékařka nebo jako učitelka ve školce. S budoucím manželem se znala 6 let a 4 roky po svatbě se jí narodil syn. Lidé se hodně ptali, kdy plánuje děti. Někteří lidé si nejspíš mysleli, že děti mít nemohou, když už mají čtyři roky po svatbě. O dětech později po svatbě se rozhodla proto, že potřebovala trochu rozjet kariéru. Tři roky v práci pro ni byla doba, kdy se už něco naučí a něco bude umět, nechtěla mít děti hned po škole, aby vše z oboru hned zapomněla. Těhotenství bylo bezproblémové. Do 4. měsíce sloužila v nemocnici i noční směny. Pracovala do 6. měsíce těhotenství, obávala se letních veder v práci. Porod proběhl v pořádku. Akorát měla docela velký nástřih kvůli velikosti miminka. Syn měl krásné Apgar skóre 10-10-10 a hned ho slyšela plakat. Po roce mateřské dovolené se plánuje vrátit na částečný úvazek do práce. Bude mít paní na hlídání. Jako lékařka to má složitější kvůli atestaci. Je nutná, aby mohla pracovat samostatně. Nebýt medicíny, tak by chtěla děti dřív, manžel to nechal zcela na ní. Má pocit, že jsou s manželem stále do sebe oba zamilovaní. Už studium medicíny byla pro jejich vztah zatěžkávací zkouška, nemohla chodit někde po venku, musela se hodně učit. V minulém vztahu se hodně zklamala, partner jí řekl, že neví, jestli ji má vůbec rád, byl takový nezralý. S manželem otěhotněla po 3-4 měsících. Řekla si, že její atestace není důležitější, než mít rodinu. Když přišla svému zaměstnavateli říct, že je těhotná, tak byl hodně zklamaný, ale přál jí, aby malé bylo zdravé a byla šťastná. V práci jim na oddělení pořád opakoval, ať ještě neotěhotní. Dokonce jí v šestinedělí volal, jestli se nechce vrátit do práce. Je to vědec, je trochu mimo z lidského hlediska. Už u pohovoru ho zajímalo, kdy plánuje rodinu, kdyby mu řekla, že hned, tak by ji jistě nepřijal, ale přiznala mu, že do atestace nevydrží. V jejím oboru (medicína), není nikdy ten správný čas pro ženu. Když je žena mladá, tak může mít děti a bude muset s nimi být doma, když budou nemocné. Když je starší, tak má zase moc zkušeností a musí jí zaměstnavatel více zaplatit. V medicíně se hodně změní za rok, natož za tři roky. Chce se vrátit, aby nevypadla z pracovního procesu a hlavně dodělat atestaci, pak by mohla mít další miminko. Manžel jí se vším pomáhá. Když přijde z práce domů, tak se asi dvě hodiny věnuje synovi, než usne. Když Taťána přestala brzy po porodu kojit, tak měla úzkosti a deprese. Manžel jí pomáhal a v noci krmil syna sám. Tím, že pracovala, tak mateřské dávky měla vysoké, nyní ji čekají rodičovské dávky. Splácí hypotéku, ale není to finančně náročné, určitě nežijí od výplaty k výplatě. 78

Respondentka č.19 Klára, 30 let. Rozvedená. Středoškolské vzdělání s maturitou, ukončené studium vysoké školy. Dítě se jí narodilo ve 29 letech. Její rodiče se rozvedli, když byla ještě malé dítě. Její matka si našla nového přítele, který se o ni a jejího mladšího a staršího bratra staral od malička. S nevlastním otcem nevychází, ale netuší proč. Rodiče ji směřovali spíše do práce, studium příliš neupřednostňovali. Matka ji a dceru nechce navštěvovat, musí ji nutit, ale když za ní přijede domů i s dcerou, tak je v pohodě. Kolem 25 let si přála založit rodinu, pak to nešlo a až na to přestala myslet, tak se jí podařilo otěhotnět. S bývalým manželem byla 6 let, děti chtěli, ale nedařilo se, u lékaře nikdy nebyli. Její současný přítel je starší, má už děti z předchozího manželství. Po roce vztahu se začali snažit o dítě a poměrně rychle otěhotněla. Poprvé sice potratila, ale to bylo v rané fázi těhotenství. Studovala ve Vídni. V únoru otěhotněla a do července studovala. Pak už to s dítětem nešlo, tak školu ukončila. Kdyby bydlela přímo ve Vídni, tak by škola asi dokončit šla. Těhotenství měla bezproblémové, chtěla rodit normálním způsobem, ale nakonec porod skončil císařským řezem. Nyní se chce věnovat penzionu, který plánuje otevřít. Myslí si, že je to i uživí. Už teď si uvědomuje, že bude potřebovat pro dcerku hlídání, jejich chůva se asi bude stěhovat s nimi. Další dítě již nechce, dceru chce dobře finančně zabezpečit a zaplatit dobrou školu. Mateřskou dostává nízkou, čtyřletou variantu, protože nikdy nepracovala, kdyby neměla přítele, tak by nevyšla. Plánují svatbu, ale jen kvůli stejnému příjmení, jiný význam to pro ně nemá, protože už byli oba v manželství. Když Klára potřebuje pomoc s domácností nebo s dcerkou, tak jí přítel pomůže, ale mají oba spoustu práce s penzionem. Respondentka č.20 Irena, 30 let. Vdaná. Vysokoškolské vzdělání. Dítě se jí narodilo ve 29 letech. Když končila studium na střední škole, tak se její rodiče rozvedli. Má mladší sestru a mladšího nevlastního bratra. S rodiči vychází v pořádku, s otcem se víceméně nevídá, ale tak tomu bylo vždy. Její maminka je měla celkem brzo, kolem 18 let, dodělávala s nimi ještě střední školu, naznačovala jim, že to pro ni nebylo jednoduché. Manžel je věřící, takže chtěl mít nejdřív svatbu, a pak až děti, přišlo jí to rozumné. Před svatbou se znali 7 let. Když jí bylo 25 let a měla dokončenou vysokou školu, tak se vdávala, o rok později otěhotněla. Bydlí teď v podnájmu, plánují začít stavět dům. Mateřství jim trochu odložilo splácení dluhů. Chtěli počkat, až budou mít byt, poplatí dluhy, ale to by pořád na něco čekali. Během těhotenství chodila do práce, vše bylo v pořádku, jen ke konci byla nervózní a podrážděná. 79

Smlouvu v práci má na dobu neurčitou, jestli se bude vracet, neví, protože chtějí ještě jedno dítě. Manžel má sen se odstěhovat do USA, tak kdoví jak to dopadne. Domácnost a péče o malou je více na ní, manžel má náročnou práci. Jednou týdně vezme manžel dceru ke svým rodičům a já si na chvíli doma oddechnu. Manžel Ireny vydělává asi dvakrát tolik než ona. Platí ještě dluhy z nevydařeného podnikání, ale moc je to neomezuje. Respondentka č.21 Anna, 31 let. Vdaná. Vysokoškolské vzdělání. Dítě se jí narodilo ve 30 letech. Věkový rozdíl jejich rodičů je 20 let. Maminka ji a její mladší sestru měla ještě na vysoké škole. I z toho důvodu Anna věděla, že děti mít při škole určitě nechce. Má ještě nevlastní starší sestru. S rodiči a vlastní sestrou má bezvadný vztah, s nevlastní sestrou se moc nevídá. Se svým budoucím manželem byla 10 let, z toho rok a půl jsou svoji. Děti chtěla až po svatbě, aby si ji mohla užit bez břicha a nevolností. Otěhotněla hned první měsíc. Během těhotenství pracovala a naplňovalo ji to. Ke konci už se trochu šetřila. Dva dny v týdnu tři hodiny pracuje, tchýně jí hlídá dceru. Má velkou výhodu rodinné firmy, oproti svým spolužačkám z veteriny. Má se kam po mateřské dovolené vrátit a nemusí jí to dělat starosti. Neustále se vzdělává na seminářích, vždycky jí někdo z rodiny dceru pohlídá. Je ráda, že z práce nevypadne, vždy se objeví nějaký zajímavý pacient, a to je pro ni výzva. Rodiče bydlí o pár metrů dál, včetně ordinace. Když si bude moci doplnit atestaci nebo se vzdělávat, tak do toho určitě půjde, teď ví, že dítě není překážkou. Manžel jí se vším pomáhá. Malou ráno krmí, v noci přebaluje. Vysaje, vyžehlí. Je to pro ni velká pomoc i opora. Dostávala rovnou mateřskou, neplatila si sociální poplatky. Vybrala si nejkratší formu pobírání rodičovských dávek. Nějaké peníze dostane i z ordinace. Manžel má pěkný plat, kdyby bylo potřeba, tak jí rodiče pomohou. Po vysoké škole se chtěla realizovat a vzdělávat v ordinaci. Být veterinářkou znamená se celoživotně vzdělávat. Budoucímu manželovi nevadilo s dětmi počkat, byl spíš rád. Děti si naplánovali po svatbě. Do jejich 30 let se dávali finančně dohromady z rekonstrukce bydlení, pak ze svatby, ale to už byla těhotná, zadařilo se hned. Kdyby třicítka nebyla pro ženy takovým mezníkem, hlavně co se týče problémů s otěhotněním, tak by možná i pár let počkala, ale teď je ráda, že dcerku má a neměnila by. Respondentka č.22 Monika, 34 let. Vdaná. Vysokoškolské vzdělání. Dítě se jí narodilo v 31 letech. Má starší sestru. S rodiči i se sestrou má bezvadný vztah. Často se vídají a doufá, že to tak zůstane i do budoucna. Rodiče si přáli, aby nejdřív dodělala školu, než bude mít děti, ale 80

ona v té době děti mít nechtěla a hlavně vedle sebe neměla vhodného partnera a o dětech neuvažovala. Se svým budoucím mužem se po dvou letech vzali. Dítě chtěli až po svatbě, na tom se pak domluvili. Preferuje tradiční hodnoty- nejdřív svatba a pak dítě. Museli ještě dostavět dům, chtěli zázemí pro dítě. Brali v potaz i to, že přijdou o jeden plat a do stavby domu by pak nešlo tolik peněz investovat. Její kamarádky už děti měly, tak pak i ona začala pociťovat tikot biologických hodin. Otěhotněla celkem rychle a těhotenství i porod byl bez komplikací. V práci má velice dobré vztahy a její těhotenství brali jako přirozenou věc, pracovala celé těhotenství. Její manžel se angažuje a pomáhá jak s dcerou, tak i domácností, a to aniž by to Monika po něm vyžadovala. Dítě jim sice do rozpočtu zasáhlo, vyžaduje nové věci a přibydou i kroužky, ale ne natolik, že by si nemohli koupit, co potřebují. Respondentka č.23 Sandra, 35 let. Vdaná. Vysokoškolské vzdělání. Dvojčata se jí narodila ve 32 letech. Má mladšího bratra. S rodiči bydlí na jedné ulici, takže jí s dětmi pomáhají. Před manželem neměla žádný vážný vztah. Znala se s ním 14 let a vzali se po 8 letech. Bylo pro oba přirozené, že se nejdřív vezmou, a následně budou řešit další záležitosti. Nejdříve bydlení, pak svatbu a byla řada na děti. Kamarádky už rodiny měly a ona podvědomě cítila, že ji okolí tlačí do toho, aby už děti měla. Dva roky nechali snažení volný průběh, a pak navštívili lékaře. Děti jsou z umělého oplodnění, které se podařilo na první pokus. Těhotenství pro ni bylo nádherné období, dokonce se smíchem přiznává, že i hezčí, než když se děti narodily. Těhotenství ji i manžela konečně uklidnilo. Na mateřskou šla až měsíc před porodem, kdyby jen trochu chtěla, nechal by ji lékař doma celé těhotenství, ale ji by to nebavilo. Ve 36. týdnu šla na plánovaný císařský řez, měla problém s tlakem a bílkovinou v moči. Než se rozhodli mít děti, tak si udělala doktorát, plánuje ještě docenturu, ale nyní ne, děti jsou teď přednější. Do práce chodí jeden den v týdnu a bude od příštího roku nastupovat na plný úvazek. Její zaměstnavatel přijal zprávu o jejím těhotenství velice dobře, stejně tak neřeší, kdy se bude vracet do zaměstnání, jestli bude nebo nebude častěji doma s dětmi, když budou nemocné. Manžel se domů vrací později, ale děti přebalí a pohraje si s nimi. Když potřebuje Sandra někam odjet bez dětí, tak ji manžel bez problémů zastoupí. Většinu práce doma udělá ona, ale to je asi dáno tím, že je s dětmi doma, ale až půjde do práce, tak se to bude muset změnit. Před dětmi měli oba méně peněz v práci. Z důvodů splácení hypotéky nového vlastního bydlení a narození dětí změnil manžel zaměstnání. Pracoval z domu, a to s dětmi nejde. Dle ní je zkreslená 81

představa, že matky s dvojčaty mají dvojnásobně peněz. Jen za umělé mléko dá měsíčně 3 tisíce korun a to ještě musí koupit plíny. Na jedno dítě by asi 7500,- stačilo, ale na dvě ne. Nedokáže si představit, že by byla sama s dvojčaty za tyto peníze. Respondentka č.24 Simona, 33 let. Vdaná. Středoškolské vzdělání s maturitou. Dítě se jí narodilo ve 32 letech. Když jí bylo 9 let, tak se její rodiče rozvedli. Matka se podruhé vdala, když Sandře bylo 24 let. Manžela své matky jako tátu nebere. Její otec se zabil v autě před 4 lety. Má staršího bratra. Jako malí se občas hádali, ale když jí bylo 14 let a bratrovi 20, tak už byli kamarádi. Simona závodně cvičila a často neviděla nic jiného, než školu a tělocvičnu. Rodiče kladli důraz, aby si udělala školu. Maminka i bratr jí tehdy naznačovali, že mít dítě ve 32 letech je pozdě, ale dnes se to tak nebere, rodí se i v 38 letech. Ale Simona ten tlak také cítila, asi to byly biologické hodiny. Cítila, že po třicítce je to už takové „špatné“. S bývalým přítelem byla 8 let. Hodně cestovali po světě, děti nechtěli. Pak nějakou dobu trvalo, než někoho dalšího poznala. Svého budoucího manžela znala rok, poté se vzali. Manželství je pro ni důležité pro založení rodiny, ale netrvala by na tom. Člověk si pak tu svatbu více užije. S manželem si nějakou dobu jen užívali a sháněli bydlení. Její maminka jí začala říkat, že by už nemusela otěhotnět. S manželem se rozhodli vysadit antikoncepci a asi do roka otěhotněla. Těhotenství měla poklidné a bez komplikací. Zaměstnavatel to bez problému přijal, ještě 14 dní přesluhovala, než šla na mateřskou. Porod měla koncem pánevním, ale úplně v pořádku, dcera se narodila asi o dva týdny dřív. S jejím zaměstnavatelem se dá dobře domluvit, už nyní pracuje z domu a za rok bude mít částečný úvazek. Simona se trochu cítí být uvázaná tím, že stále kojí a nikam se moc nedostane a také si musí dávat pozor na to, co jí a pije. Těší se, až přestane kojit. Manžel je dost pracovně vytížený a vrací se až večer. Ale o víkendech, když je doma, tak pomáhá. S těmi 7 tisíci, co dostávám a když si ještě přivydělávám, tak se dá vyjít. Kdyby byla matka samoživitelka, tak by určitě nevyšla. Většinu peněz z rodičovské spolkne opravdu jenom dítě. Další dítě zatím neplánuje, má velkého psa, který nemůže být doma, mají ho u tchýně, dokud bude pes, tak další dítě nepřipadá v úvahu, protože je to starost navíc. Respondentka č.25 Miroslava, 37 let. Vdaná. Vzdělání středoškolské s maturitou. První dítě se jí narodilo ve 34 letech. Druhé o dva roky později. Má mladší sestru, která vystudovala vysokou školu s červeným diplomem. Miroslava ji dostává neustále za vzorný příklad. Nejstarší sestra dostala zápal mozkových blan a zemřela, maminka z toho dostala neurózu 82

a měla záchvaty. Otec již zemřel. Když její matka rodila, tak Miroslava nějakou dobu nedýchala, možná to mělo důsledek na mozek, protože jí to ve škole nešlo a nestíhala a ani ji to nebavilo, myslela neustále na něco jiného. Matka ji milovala za každou cenu. Oba rodiče byli inženýři, chtěli to i po ní. V 17 letech šla po vyučení pracovat, později si dodělala střední školu. Jako mladá otěhotněla a šla na potrat. Má snížené sebevědomí, s tátou už to nestihla srovnat, chtěla mu dokázat, že na to má. Žijí s maminkou, aby nebyla sama. Dítě chtěla už ve 25 letech, ale neměla partnera. Maminka ji začala nutit do seznamky. Na policejní škole poznala svého budoucího manžela. Kolem 30 let cítila, že už dítě mít musí. Ale chtěla si nejdřív udělat kariéru a povýšit v práci, přála si sama řídit svoji činnost, ne být jenom pěšák. Na druhou stranu jí pak vadilo, že musí lidi pod sebou honit. Vdávala se ve 32 letech, rok nato otěhotněla. Zadařilo se jim hned druhý nebo třetí měsíc. V obou těhotenstvích měla neschopenku, protože v práci zvedala těžké věci. Rodila 15 hodin při prvním porodu, 17 hodin při druhém. Pamatuje si, jak na ni tehdy křičeli, ať tlačí, ale ona vůbec nevnímala žádné stahy, byla mimo. Při druhém porodu dokonce omdlela. Chtěli by i třetí dítě, ale bojí se, že by porod nemusela přežít. Člověk hodně zpohodlní, ale ty probdělé noci by klidně obětovala. Manžel je trochu bordelář. Občas navaří, kdybych mu řekla, tak asi i uklidí. Na hraní s dětmi její manžel moc není, má rád svůj klid. Je inženýr, takže peníze mají, ale je málo doma, jezdí i na služební cesty. Respondentka č.26 Evelína, 35 let. Vdaná. Vzdělání středoškolské s maturitou. Vdaná. Dítě se jí narodilo ve 34 letech. Má dvě mladší sestry. Se sestrou, která je o rok a půl mladší, chodila do školky a ve škole spolu seděli v lavici. Chodili spolu i na stejnou střední školu a nyní spolu i pracují na stejném oddělení v nemocnici. S partnerem je 13 let a manželé jsou 5 let. Hodně jezdili po dovolených, třeba do Thajska a na Bali, po 30. narozeninách si říkala, že už je čas a ono to nešlo. Do té doby ji odrazovalo, že měla děti v práci a mohla si je pochovat a pohladit. O dítě se snažili i před svatbou a nešlo to, ale stejně se vzali. Maminka do ní trochu ryla s těhotenstvím. Ostatní dobře věděli, že jim „to“ nejde, a tak se jich na děti nevyptávali. Po třicítce už cítila, že biologické hodiny tikají. Byli i u lékaře, ale příčina se nezjistila, prý to je možná stresem. Proto nechtěli jít na umělé oplodnění. Evelína navštívila léčitelku a ta jí řekla, že do měsíce otěhotní a ona opravdu byla za měsíc těhotná. Celé těhotenství se o dítě strachovala, protože pracuje v nemocnici a často vidí předčasně narozené děti v inkubátoru. Dokonce šla před lékařskou komisi a žádala o císařský řez. Protože jako zdravotnice zná rizika normálního porodu. Nakonec rodila 83

normálně, bez bolestí a proběhlo to rychle. Její manžel pracuje celou dobu, co se znají z domu. V zaměstnání měli všichni radost, když oznámila, že je těhotná. Za tři roky se bude vracet do zaměstnání. S manželem mají domácnost na půl, ale on nikdy neuklízí. Často vaří a chodí s dcerou sám na procházky. Ale je velký bordelář, Evelína po něm musí uklízet. Dostává mateřské dávky a žádný rozdíl ve financích zatím nepociťuje. Je ráda, že kojí a nemusí kupovat drahé umělé mléko. Myslí si, že 7 100 Kč nemůže nikomu stačit, pokud má manžela, který málo vydělává. Nebo dvě děti. Respondentka č.27 Radka, 35 let. Svobodná. Vzdělání středoškolské bez maturity. Dítě se jí narodilo ve 34 letech. Její rodiče se rozvedli, když jí bylo 10 let. Otec si našel novou ženu, která nemohla mít děti, a tak Radku a jejího bratra svého nového manžela nenáviděla. S otcem začala vycházet až kolem 19 let. Radčin bratr se narodil jako nemocný a byl od malička zvýhodňovaný. Cítila odcizení vůči rodičům. Vždy řešili jen bratra. Matka si našla nového partnera a začala pít. Hádky byly na denním pořádku, často u nás byla i Policie. Dětství Radka vymazala z hlavy. S maminkou se vídáme asi dvakrát do roka a stačí jí to. Otec zemřel. S partnerem se zná 17 let. O dítě se snažili 6 let. Firma, kde pracuje, patří jejímu partnerovi, takže bude mít návrat do práce jednodušší, ale závisí na tom, jestli sežene školku. Partner již měl 25leté dítě z prvního vztahu. Radka byla rozhodnutá, že pokud nebude s dítětem souhlasit, tak ho opustí a najde si někoho, kdo by dítě chtěl. Radka se vdávat nechtěla a ani to do budoucna neplánuje, svatba pro ni nemá význam. Navíc mají náhodou i stejné příjmení, takže i z tohoto hlediska to není potřeba. Kolem 28. roku začala pociťovat biologické hodiny. Partner s dítětem souhlasil, hodně ho v té době ovlivnil jeho stejně starý kamarád, kterému se narodila malá holčička. Před třemi lety potratila, bylo jí doporučeno umělé oplodnění. Její partner měl morfologické změny na spermiích. Radka byla hodně ve stresu a obávala se, jak těhotenství dopadne, později se zklidnila a říkala si, že to dopadne tak, jak má. Během těhotenství pracovala v partnerově firmě. Rodila ve 28. týdnu. Syn se v ní zaklínil napříč, začal překotný porod. Vážil 1400gr a měřil 42cm. Jsou živnostníci a musí se přizpůsobit prodejní době jejich prodejně, občas zavřou, když chtějí někam jet, ale ne moc často, protože by přišli o zákazníky. Dřív měli hospodu a to nešlo vůbec, nemohli si při velké konkurenci dovolit zavřít nebo odjet na dovolenou. Přítel občas uvaří, ale moc nepomáhá s domácností. Říká, že je to ženská práce. Celý její rodičovský příspěvek jde na splátky, nedovede si představit mít dvě děti a živit je z těch peněz, co dostává. 84

Respondentka č.28 Jana 37, Svobodná. Vyšší odborné vzdělání. Dítě se jí narodilo ve 34 letech. U Janiných rodičů byla vždy rodina na prvním místě. Ale ona nemohla najít toho pravého partnera. Měla vztah trvající 6 let, ale nechtěla s ním mít děti, věděla, že to nikam nevede. Do svých 34 let bydlela u rodičů a každý den slýchávala, ať už si konečně někoho najde a má děti, což ji vytáčelo. Jana má mladší sestru, kterou vypravovala a vyzvedávala ve školce. I s rodiči a mezi sebou vycházejí báječně. Největší krizi pociťovala dva týdny před 30. narozeninami. Několik dnů brečela a pořád myslela na to, že za ní nic nezůstane a nic není před ní. Po 30. narozeninách zjistila, že se svět nezbořil a žila dál. Její gynekolog jí doporučil brzké otěhotnění kvůli konizaci děložního čípku. Všichni se jí v té době ptali, kdy se plánuje vdávat. S budoucím partnerem se poznali přes internet. Psali si asi dva měsíce, měli moc společného. Představy o budoucnosti, rodině i dětech. Po dalších dvou měsících se k němu nastěhovala. Měla strach, že při svém věku a obezitě neotěhotní, ale podařilo se to asi 4 měsíce po vysazení antikoncepce. Kdyby se to nepovedlo, tak plánovala umělé oplodnění nebo adopci. Její zaměstnavatel vzal její těhotenství v pořádku, ale její kolegyně ji začala pomlouvat a špinit. Jana totiž doposud dělala hlavně práci za kolegyni. Do práce se chce po mateřské dovolené vrátit, ale její zařízení, ve kterém pracuje, bude přecházet pod město, tak netuší, co pak bude. V těhotenství se cítila výborně, neměla žádné nevolnosti ani chutě. Od třetího měsíce těhotenství šla na rizikové těhotenství kvůli obezitě, vysokému věku a konizaci děložního čípku. Dva týdny před porodem byla hospitalizována kvůli vysokému tlaku. Myslela si, že jí je špatně z jídla, ale za pár hodin pochopila, že bude rodit. V porodnici ji kvůli nesestupujícímu plodu udělali císařský řez v celkové anestézii. Dítě nedýchalo, nebilo mu srdce, ona ztratila spoustu krve a dostala transfúze. Se synem musíme chodit na nefrologii, naštěstí je vše v pořádku. Jana měla nárok na porodné, protože její přítel byl v té době nějakou dobu nezaměstnaný a ona byla na nemocenské, ale její kolegyně údajně omylem poslala lístek na nemocenskou o měsíc později, a tak její nárok zanikl. Psala odvolání na příslušný úřad, ale nikoho to nezajímalo. Vyžít umíme s málem, nejsme nároční. K zápisu do školky jde syn letos, je zvědavá, co je čeká. Partner mi doma se vším pomáhá, je skvělý. Svatbu budou mít nejspíš ještě letos. Chtěla by mít rodinu se vším všudy a mít stejné příjmení jako její dva chlapi. Na další dítě si po zážitcích ze svého porodu už netroufá.

85

Respondentka č.29 Lenka, 35 let. Vdaná. Vysokoškolské vzdělání. Dítě se jí narodilo ve 35 letech. Má mladšího bratra, moc často se nevídají, ale pravidelně si volají. Jako malí se prali, ale to je normální, když o něco šlo, tak stáli při sobě proti rodičům. Maminka jí neustále říkala, že její otec chtěl vždy kluka, měla pak neustále pocit, že musí tátovi dokazovat, jak je dobrá. Teď má naopak rozpory s maminkou, cítí, jako by jí to nyní vyčítala, že v ní takové pocity zasela. Teď za tátou Lenka jde a dá mu třeba pusinku a je to v pořádku, jako malá to nedělala. Táta byl ze začátku nesvůj, ale pak si zvyknul. Táta byl starší, když se Lenka narodilo, bylo mu asi 40 let. Maminku zase rodiče tlačili do dětí, tak nechtěla dělat to stejné. Rodiče je vedli podle toho, kam chtěli jít. Možná bratra trochu směrovali, aby neměl jenom výuční list. Ale pak díky přítelkyni udělal maturitu a nyní studuje vysokou školu. Lenka studovala do 30 let, pak si ještě dělala doktorát. Chtěla mít stipendium a něco si vydělat, aby mohla bydlet sama. Lenka měla spíše krátkodobé vztahy, nemohla si najít žádnou velkou lásku. Se svým nynějším manželem je 4 roky. Seznámili se, když přestala hledat a rozhodla se odjet na rok do Austrálie. Nakonec jeli spolu. Rodilo se kolem ní spoustu dětí, i od mladších kamarádek a sestřenic. Nejdřív chtěla prožít pěkný vztah a až pak mít dítě. Manžel to dítě ne, že nechtěl, ale asi potřeboval si to v klidu promyslet. Studuje a zároveň pracuje. Když plánovali svatbu, tak Lenka navrhla naplánovat i dítě. Po dvou letech, co spolu byli, už cítila ty biologické hodiny, věděla, že jí už je víc a bála se, jestli bude zdravá. On si to nechal projít hlavou a souhlasil. Otěhotněla asi za dva měsíce. V těhotenství Lenka chodila do práce, 6 týdnů před porodem odešla na mateřskou. Žádné potíže ani nevolnosti neměla, ale leccos ji dokázalo dojmout. Nejvíce jí vadilo, že manžel s ní těhotenství moc neprožívá, i když tvrdil, že na dítě myslí, jen o tom nemluví. Do práce neví, zda-li se bude vracet. Ředitel jí gratuloval a políbil ji, když mu oznámila těhotenství. I ten rok v Austrálii jí místo držel. Chce mít ještě jedno nebo dvě děti. Pracovala hlavně po odpoledních a neví, jak by to šlo skloubit se školkou a hlídáním. Bydlí v podnájmu a v něm je nájem vyšší než mateřská. Hypotéku na bydlení si brát nechtějí, mají obavy ze zadlužování. Mají z finanční situace trochu strach, ale zatím to neřeší, ještě dostávají rodičovskou. Kdyby bylo nejhůř, tak půjdou k manželovým rodičům bydlet. Manžel jí pomůže se vším, o co ho požádá. Ještě se trochu bojí manipulovat s miminkem, ale on se do toho časem dostane.

86

Respondentka č.30 Milena, 38 let. Vdaná. Středoškolské vzdělání s maturitou. Dítě se jí narodilo ve 36 letech. Má staršího bratra a mladší sestru. Její otec byl v rodině nejpřísnější. Nejmladší dceru pak nejvíce rodiče rozmazlovali. Děti musely pomáhat se zahradou. Svoji sestru hlídala od svých 12 let a vařila jí i obědy. Hlídala sourozencům děti a to jí stačilo. Rodiče jí vždy říkali, ať si dodělá školu, pak jede k moři a poté má děti. Po 25. narozeninách jí už dali pokoj. Když jí bylo kolem 30. roku, uvažovala o svobodném mateřství, začala pociťovat biologické hodiny. Přešlo ji to, protože si uvědomila, že by bez partnera neměla finance, a kdyby se jí něco stalo, tak by dítě bylo odkázáno na její rodiče. Bratr ji tlačil do rodičovství, vždy říkal, že jí přenechá kočárek po dětech. Začala jezdit se sestrou na výlety a dovolené a tam i poznala svého budoucího manžela. Před tím měla pouze muže, který ji podváděl, a rodinu spolu založit nechtěli. Stál o atraktivní ženu a teď ji má, tak ho taky ona podvádí. Se svým budoucím manželem se rok znali, a následně spolu rok bydleli. Jeli k moři, manžel u moře nikdy nebyl. Podruhé se už k moři nepodívali. Snažení o dítě nechali volný průběh, i když je nutili do umělého oplodnění. Ale to Milena nechtěla, stojí to čas, peníze a nervy. A je to nepřirozené těhotenství. Za rok spontánně otěhotněla. Vdávala se těhotná, chtěli utvořit úplnou rodinu. Rodila císařským řezem, miminko mělo kolem krku pupeční šňůru, tak to lékaři nechtěli riskovat.

Těhotenství měla bez

komplikací. Manžel jí se vším pomáhá. S domácností i synem, dokonce přebaluje pleny. Mně je třeba špatně, když se syn pozvrací a můj muž to za mě uklidí. Milena do poslední chvíle pracovala, ani si nestihla uvědomit, že je těhotná. Euforii prožívala, až si vybírala věci do výbavičky a kočárek. Pracuje v malé rodinné firmě, bude se vracet. S jejím záskokem tam nejsou příliš spokojeni. Nekoukala nikdy, kolik je hodin, prostě pracovala, jak bylo potřeba i 14 hodin. Dělala to ráda, byla tam dobrá atmosféra. Finančně na tom špatně nejsou, dávají si něco bokem. Respondentka č.31 Amálie, 40 let. Vdaná. Středoškolské vzdělání s maturitou. Dítě se jí narodilo ve 39 letech. Amálie je jedináček, její maminka už nemohla mít další děti. S rodiči vychází dobře, ale ocenila by, kdyby měla více soukromí a menší péči z jejich strany. Rodiče ji nikam nesměřovali, ale chtěli, aby studovala a poznala svět. V 18 letech odešla z domu si žít svým vlastním životem. V 21 letech si vzala muže, který nebyl Čech a měl odlišnou mentalitu. Žena měla být doma, starat se o děti a dům. Tehdy ještě potřebu mít děti neměla, sama se cítila jako dítě. Chtěla si dodělat vysokou školu a chodit do práce, ale manžel byl 87

proti. Tlačil ji do toho mít děti a dával jí ultimáta. Natolik ji otrávil a znechutil potřebu mít rodinu, že po tom pak netoužila ani s jinými muži. Dokonce jí vyhazoval antikoncepci. Po 8-9 letech se rozvedli. Měla pak několik vážných vztahů, ale neměla potřebu s nimi mít děti, přece jen oni dnešní kluci mají jiné priority a nechtějí se ženit. Od 30 let pociťovala potřebu mít dítě. Ve 34 letech poznala svého budoucího manžela. Byl také rozvedený a měl dvě děti z předchozího manželství. Bavili se i o dětech, začínala to pro ni být priorita. Nedokázala si představit, že by kus sebe nepředala dál, byl by to prázdný život. Vzali se a začali se snažit o dítě, ale nešlo jim to, chyba byla v ní. Navštěvovali různé kliniky. Ve 39 letech se jí podařilo otěhotnět, byl to 3. pokus umělého oplodnění. Snažila se v té době vydělat co nejvíce peněz, aby tyto pokusy mohly zaplatit, finančně jí s tím pomáhali i rodiče. Rodina se stala její prioritou, i kdyby kvůli těhotenství měla přijít o práci v dnešní těžké době, tak by do toho šla. Se svým mužem je šťastná, je to člověk, který myslí na budoucnost. Celé těhotenství se bála, aby se miminko udrželo. Těhotenství měla rizikové od jeho začátku. V 16. týdnu těhotenství byla krátce hospitalizována kvůli krvácení. Pár dnů před porodem měla úmrtí v rodině. Praskla jí plodová voda, lékařka konstatovala, že by mohl nastat nějaký problém a ihned jí byl proveden akutní císařský řez. Do práce se jí moc vracet nechce, ale nemá jinou možnost. Když oznamovala nadřízené své těhotenství, tak jí zakázala to říct jejich vedení, aby s tím počítali, řekla jí, ať jim to oznámí až v 8. měsíci, až si bude těhotenstvím jistá. Následně jí dělala tato nadřízená i naschvály - musela si pro osobní věci přijet o víkendu a ne v pracovním týdnu a zablokovala jí přístup do jejího počítače, aby si z něho vzala osobní data. Finančně na tom nebyli před dítětem nejlépe. Manžel splácel půjčky a úvěry ještě z minulého manželství a na umělá oplodnění jim přispěli rodiče. V jeden okamžik neměl manžel ani práci, ale zvládnout se to muselo. Teď v mateřství to není o nic lepší, ale manžel dostává výsluhu od policie, i když to není moc peněz, tak na přilepšenou se to hodí. Respondentka č.32 Katarina, 41 let. Svobodná. Středoškolské vzdělání s maturitou. Studuje vysokou školu. Dítě se jí narodilo ve 40 letech. Má mladší sestru, která měla dítě už v 21 letech při studiu medicíny. Katarina jí hrozně záviděla a chtěla by ho hned také, ale neměla partnera. Celá rodina i ona pomáhali s hlídáním miminka. Po pěti letech ji touha po miminku přešla. Raději, než by měla dítě s blbým chlapem, tak by ho měla s anonymním dárcem. Její bývalý partner jí vzal 6 let života. Tvářil se neustále, že děti plánuje, ale nebylo to tak. Stavěl podkroví, pak v něm půl roku bydleli a pak se rozešli. Se svým stávajícím 88

partnerem jsme si řekli naše představy, a jaký druh štěstí by nás naplnil. Po půl roce jsme se začali snažit o dítě a po třech měsících jsem otěhotněla. Přítel má již dítě z prvního manželství. Na jaře plánují svatbu, ale je to z její iniciativy. Její přítel již ženatý byl. Před pár dny zjistila, že jí je nevěrný se svou bývalou ženou. Je ochotna mu to odpustit, ale je na pokraji sil, navíc její přítel opět utekl k mamince a nechal ji už týden se synem samotnou. V těhotenství si připadala hrozně silná, když ji štvali kolegové z práce, tak si říkala, že je těhotná a vše ostatní je jí ukradené. Před porodem strávila 3 měsíce v nemocnici, bývalá žena jejího přítele jí jednou v noci navštívila a důrazně jí řekla, že chce svého muže nazpět a že spolu mají stále intimní poměr. Katarina po tomto zážitku málem porodila, ale v nemocnici se porod podařilo zastavit a nakonec rodila ještě po termínu porodu. Nyní je v 6. semestru vysoké škole, chtěla by udělat bakaláře, lituje, že s tím nezačala dříve, ale všichni jí doma pomáhají, aby se mohla učit a jezdit do školy. Její přítel má náročnou práci a chodí domů až večer, pomáhá přebalovat, krmit a koupat. A když může, tak si malého převezme a pomůže mi. Velkou oporou a pomocí jsou pro mě rodiče a moje sestra. Pokaždé, když mohou, tak mi syna pohlídají. V její práci nikdo netušil, že je těhotná. Nejdřív byla na nemocenské s chřipkou, pak šla na rizikové těhotenství a navštěvovala jen vysokou školu. Práce ji moc bavila, kolegyně už ne, každý si tam hrabal na svém písečku. Kolektiv byl špatný. Snažila se zamlada šetřit a předzabezpečit se, ale s učitelským platem to moc nešlo. Musela jsem platit pojistky, úvěry, a protože nebydlím přímo ve městě, tak musím jezdit autem. Úspory moc dlouho nevydržely. Zná muže, kteří doma nepomáhají vůbec, ten její alespoň vykoupe a přebalí syna. Má neustále narážky na úklid doma, ale že by pomohl, tak to ne.

89

7 Popis výsledků analýz 1. Jak se původní rodina v dětství a dospívání ženy podílela na mateřství a jeho plánování? Ve zkoumaném vzorku populace bylo 32 žen. Z toho 2 ženy byly jedináčky, obě matky žen již nemohly mít další děti, 20 žen mělo 1 sourozence, 9 žen 2 sourozence a 1 žena měla 3 sourozence. Graf 12: Počet sourozenců žen

Počet sourozenců žen 3%

6%

28% Jedináčci jeden sourozenec dva sourozenci tři sourozenci 63%

Některé ženy pomáhaly s výchovou a péčí o své sourozence. Hodnocení této „výpomoci“ jsou značně odlišné., 50% žen, které uvedly, že musely se sourozenci pomáhat, s nimi v dospělosti špatně vychází. Zbylých 50% si vztahy se svými sourozenci chválí i v dospělosti. Se sestrou jsme s mladším bráchou pomáhaly, byl to takový náš benjamínek, mamka říkala, že to bylo její nejkrásnější mateřství, protože už neměla tolik práce s tím děckem a nám to jako holkám vůbec nevadilo. Asi polovina žen, která se starala o sourozence, se sourozenci vychází dobře i v dospělosti. Jako malou jsem sestru vypravovala do školky a pak ze školky, vycházíme spolu perfektně a jsme si vzájemnou oporou. A jiné ženy na pomoc s dětmi a domácností pozitivně nevzpomínají. Fungovala jsem jako levná pracovní síla. Ráno bráchu vypravit do školky, odpoledne ho vyzvednout, pak s ním jít ven. Dodnes spolu nevycházíme a nikdy jsme nevycházeli. On byl ten, koho měli raději. Také se objevila negativní vzpomínka na chování okolí. Byla jsem ve věku, kdy to už mohlo být moje, jsme z malého města a to bylo skandální. Když se řeklo, že ta a ta je těhotná, tak všechny napadlo, že to jsem já a ne moje máma. Ženy pociťovaly i upřednostňování sourozence v rodině: Bratr se narodil nemocný a byl vždycky 90

zvýhodňovaný, táhlo se to celý život. Vliv péče o děti svých sourozenců byl opět ve vyváženém zastoupení: Sestra měla dítě v 21 letech, záviděla jsem jí a chtěla ho mít hned taky. A také opačná reakce: Hlídala jsem děti sourozencům a to mi stačilo… Nevlastní sourozenci, se kterými ženy nevyrůstaly, nebo je vůbec nepoznaly, nebyli zahrnuti.

Graf 13: Původní rodina

Z úplných rodin pochází 23 žen. Rozvedených manželství rodičů žen je 9, z toho 5 manželství se rozvedlo během dětství žen, 2 v dospívání a 2 v dospělosti žen. Jedna z žen vyrůstala u prarodičů, protože byla rodiči týrána. Vždycky, když jsem byla u rodičů, tak mě hrozně zmlátili. Byla jsem nejstarší a jediné týrané dítě. Ženy nevzpomínají na rozvod rodičů nejlépe. S taťkou jsem začala vycházet až kolem 18 ti let. Našel si manželku, která nemohla mít děti, ale nás prostě neměla ráda. Byla to taková drsná macecha. Zanechalo to v nich vzpomínky na bolavá témata. S rodiči vycházím špatně, protože jsou alkoholici. Rozvedli se, když mi bylo 19. Proto jsem chtěla odejít, co nejdříve z domu. I když byly ženy v době rozvodu ještě malými dětmi, tak si na smutné zážitky dobře vzpomínají. Rozvedli se, když jsem byla ještě malá, protože táta byl alkoholik a mámu týral. Další žena má od útlého dětství nevlastního otce. S nevlastním otcem máme rozepře a nevím proč. Ale našly se i ženy, které rozvod rodičů nehodnotí v negativním světle. Rodiče spolu dobře vycházeli, někdy jsme jezdili i s matkou k otci. U některých žen se toho rozvodem moc nezměnilo. S otcem vycházím v pořádku, ale moc se nevídáme, ale tak to bylo vždy. Z pozorování bylo patrné, že rozvod rodičů a rozepře v rodině všechny ženy trápí a že ženy, které zažily domácí násilí, alkoholismus nebo komplikovaný rozvod rodičů, jsou dodnes poznamenané. Je znát, že právě rodina a narození dítěte je pro ně odlehčení od 91

bolavé minulosti. Smrt otce nastala u 3 žen. Byly již dospělé. Do 20 let věku žen se rodiče rozvedli v 7 případech. V dospělosti se pak manželství rodičů rozpadlo ve 2 případech. S tatínkem se nemůžeme občas ani cítit a rozvodem to gradovalo, protože nic nepřinesl do rodinného rozpočtu, měl naopak pocit, že by si z něho měl všechno odnést i na úkor mé mladší sestry. Jedna z žen zažila, jaké to je, když si její otec najde partnerku stejně starou jako je ona sama: Nebylo to úplně příjemné, dva roky jsem s ním nemluvila, přišlo mi to ubohé a neslušné vůči mé mamince. Táta se bude v červnu ženit a čekají dítě. U 6 ze 7 žen z rozvedených rodin je znát negativní vztah k otci. Kromě alkoholismu a týrání, které se u otců vyskytly, to má jistě na svědomí i odchod otce od rodiny, když jejich dcery byly ještě malými dětmi nebo soudní tahanice již v dospělém věku svých dcer. Graf 14: Konfliktní vztah s rodiči

Graf 15: Vztahy v neúplných rodinách

92

Rodiče vedli své dcery k tomu, aby studovali a našli si zaměstnání. Chtěli, abych dostudovala, našla si práci a nasbírala nějaké zkušenosti a lépe se třeba vracela do práce. Vliv vzdělání rodičů na budoucí studium ženy je nesporný. Oba moji rodiče jsou vysokoškoláci, tak jsem to brala tak nějak automaticky, že na vysokou školu půjdu. Našla se ale i žena, jejíž rodiče ji ve studiu příliš nepodporovali. Nikdy jsem z nich necítila extra podporu, kdybych se jich teď třeba zeptala, co mám vystudované, tak si myslím, že to neví. Krom jedné ženy všechny studující ženy podřídily plány svého mateřství po dostudování školy a alespoň minimální získání praxe v zaměstnání. Přerušila jsem vysokou školu ve Vídni, kdybych tam žila, tak by se škola dala i dokončit, ale s dítětem to už nejde. Chci se teď věnovat našemu penzionu, myslím, že nás to uživí. U rodičů bylo patrné, že vlastní touhy promítali do života svých dětí: Až budeš mít školu, tak si vydělej peníze a jeď k moři, a pak měj děti. Ne vždy aspirace rodičů vyšly, tak jak si sami přáli. Chtěli, abych se učila a nemusela dělat poskoka v práci jako oni. Já jsem samozřejmě neposlechla a s brekem dodělala gymnázium a tím to skončilo. Jiní lpěli na budoucnosti žen až možná příliš. Oba rodiče jsou inženýři, chtěli to i o po mně. Sestru mi dávali pořád za příklad, protože má červený diplom. Učení mi nešlo a nebavilo mě to, odešla jsem z vysoké školy. Pořád jsem cítila, že to po mně chtějí. Mám snížené sebevědomí a s tátou už jsem to nestihla srovnat, když zemřel, nestihla jsem mu dokázat, že na to mám. Jedna z žen sice nebyla matkou zrazována od mateřství při škole, ale ovlivnily ji i podmínky studia. Měla jsem jasno, že určitě ne děti při škole. I z toho důvodu, že moje maminka se mnou i sestrou studovala a já si neumím představit, že bych něco takového zvládla. Navíc jsme podepisovaly, že v případě otěhotnění školu přerušíme. Žena, která měla dítě v nižším věku a neplánovaně se setkala s odměřenou, až nepříjemnou reakcí na těhotenství. Konec světa nastal, když zjistila, že jsem těhotná, ne teda pro mě, ale pro mámu. Když se dozvěděla, že se dokonce na miminko těším, tak by mi hlavu utrhla. Druhá žena, která otěhotněla neplánovaně, se setkala s akceptujícím a tolerantním postojem. Moji rodiče to vzali v pohodě, preferovali to, že když je dítě, tak je dítě. Ale rodiče jejího tehdejšího partnera to brali jinak. Měli problém, že jsme ve 24 moc mladí, rozeštvali nás. Běžně jsem se v rozhovorech setkala s tím, že rodiče, kteří měli děti brzy, nebyli z těhotenství svých dcer ve stejném věku nadšeni. Když jsem otěhotněla a dítě bylo chtěné, tak naši byli překvapení a museli to rozdýchávat, i když mamka měla dítě ve stejném věku. Hlavně matky žen vyjadřovaly obavy z těhotenství žen při studiích. Maminka je taková, že se hrozně bála, abych neotěhotněla při škole, na střední i na medicíně. Dávala hodně pozor, abych napřed 93

dokončila školu, a až pak měla děti. Je znát, že právě rodiče jsou osoby, které formují postoje k rodičovství a volby vhodného věku a období k založení rodiny. Maminka nás měla docela brzo, neměla dodělanou ani střední školu, dělala ji při nás. Naznačovala nám, že to pro ni nebylo jednoduché… Jedna z žen zmínila, že mateřství plánovala na věk, aby byla schopna splnit dětem to, co jí v dětství chybělo. Chtěla jsem být mladá maminka, chtěla jsem dělat s dětmi věci, co naši rodiče s námi nedělali, jezdit na výlety a tak. Další žena plánovala více dětí a brzké mateřství už od puberty. Já jsem už od 13 let věděla, že budu chtít víc dětí a že je chci maximálně ve 25 letech.

Graf 16: Péče a pomoc s výchovou sourozenců

Graf 17: Vztahy se sourozenci

94

Pro všechny ženy bylo vyprávění o rozvodu svých rodičů bolavým tématem, pouze u 3 žen z 9 je vztah s otcem dobrý nebo ucházející. Žena, která měla rodiče alkoholiky, chtěla z rodiny co nejdříve pryč, děti by měla nejraději ihned, ale neměla partnera. Žena, která studovala a měla se z ní stát lékařka, byla úpěnlivě hlídána svou matkou, aby náhodou neotěhotněla, a to i ve věku, kdy její sourozenci měli dávno děti. Primární rodina má nezastupitelný vliv na mateřství a jeho plánování. Vztahy se sourozenci se promítají do každodenních situací, kdy ženy, které se svými sourozenci dobře vychází, si jsou navzájem oporou, pomáhají si s dětmi nebo se navštěvují a společně cestují. Naopak ženy, které mají se svými sourozenci spory často už od dětství, jsou se sourozenci co nejméně ve styku nebo vůbec včetně svých rodin. Pomoc s péčí a výchovou svých sourozenců vnímaly ženy zcela odlišně. Některé si připadly jako služebné a odrazilo se to i ve vztahu k onomu sourozenci, jiné to braly jako samozřejmost a dělaly to rády a se sourozencem dobře vychází. Hlídání dětí svých sourozenců nebo péče o děti v práci bylo hodnoceno stejně nejednotně. U 3 žen z 6, jež pomáhaly s péčí a výchovou sourozenců, přetrvávají narušené vztahy s nimi až do dospělosti. Mnoho žen udalo, že nevnímají, že by je jakkoliv rodiče odrazovali před založením rodiny. Pravdou však je, že většina rodičů a hlavně matky varovaly nebo zrazovaly své děti od brzkého mateřství, i když ho v mladém věku samy měly.

2. Jakou souvislost měly psychologické a sociální tlaky s mateřstvím a jeho plánováním? Dle psycholožky Anity Michajlukové je tikání biologických hodin přirozeným jevem, který přiměje ženu mít dítě v ten správný čas a zajišťuje tak přežití. Na rozdíl od většiny zvířat, které žádné biologické hodiny nemají, totiž lidská mláďata potřebují mnohem více péče, která trvá mnohem delší dobu. Zajímavým faktem je, že každá žena může biologické hodiny dle psychoterapeutky Lucie Horníkové vnímat odlišně. Někoho zaskočí, překvapí nebo vyvede z míry. Jiná žena je může naopak přijmout přirozeně (Müllerová, 2012). Ze zkoumaného vzorku 32 žen 29 (91%) žen pocítilo psychologické nebo sociální tlaky spojené s mateřstvím. Z toho 9 žen zažilo „tikot“ biologických hodin. Kolem té třicítky jsem cítila biologické hodiny, pak mě to přešlo, koupili jsme si auto a hodně jsme jezdili po výletech. Ženy pociťovaly biologické hodiny nejčastěji kolem 30. roku věku. Ale taky jsem ten tlak cítila i ze své strany, asi takové biologické hodiny. Cítila jsem, že po té 95

třicítce je to už takové špatné. Jedna z žen popisuje nečekaný nástup touhy po dítěti. Pamatuji si, že jsem si z ničeho nic přála mít dítě a přišlo mi to hrozně iracionální. Další ženy se sice k prožití biologických hodin nehlásí, ale zažily pocity, že dítě chtějí a touží po něm. Největší krizi jsem měla dva týdny před 30. narozeninami. Ve dne i v noci jsem brečela a pořád se mi honilo hlavou, že za mnou nic nezůstane a nic přede mnou. Tři ženy si přály mít dítě již ve věku kolem 20 let. Myslím, že jsem biologické hodiny nezažila, já už jsem věděla od 21 let, že chci mít dítě. Pro některé ženy bylo mateřství čistě racionálním rozhodnutím. U nás to bylo racionální rozhodnutí, ne žádné tikání hodin. Klidně bych čekala do 40 nebo do 50 let, nepotřebovala bych mít děti, tak brzo. Jindy ženy pociťovaly touhu mít děti již v dospívání. Od 15 let jsem pociťovala touhu mít děti, ale musela jsem si pár let počkat. Touha po dětech a vlastní rodině byla pravděpodobně podmíněna i těžkou situací v rodině (alkoholismus rodičů). Já jsem se odstěhovala už v 18 a v té době už jsem chtěla dítě. Graf 18: Biologické hodiny pocítilo

Tlaky, náznaky a otázky ze svého okolí pociťovaly ženy, které otěhotněly plánovaně. Dvě ženy od svého lékaře. Jednou se mě gynekoložka zeptala, jestli by mi případné těhotenství nevadilo. Okolí žen očekávalo, že se svatbou musí zákonitě přijít co nejdříve potomek. Děti jsme měli 5 let po svatbě a okolí bylo zvědavé, proč nemáme ještě dítě, asi si mysleli, že dítě mít nemůžeme. Věk do 25 let ženy vnímaly jako brzké těhotenství, a to hlavně díky srovnávání se svými vrstevnicemi. Ale měla jsem děti poměrně brzy, ani moje kamarádky děti nyní nemají. Ženy, které studovaly vysokou školu, uváděly, že jejich děti mají spíše jejich spolužačky ze základní školy, nikoli spolužačky z vysokých škol. Nejvíce se těšili prarodiče na svá vnoučata a svým vnučkám to dávali 96

najevo. Babičky to naznačovaly v rámci našeho vztahu už déle. Vyskytl se i muž, který si přál již mít rodinu. Možná jsem slyšela od manžela, že bychom už mohli mít miminko. I matka se u své dcery v hledání partnera angažovala. Kolem 28 let mě maminka začala nutit do seznamky. Manžel jedné z žen svoji ženu nutil do mateřství, ale ve výsledku to mělo opačný efekt. Manžel nebyl Čech, tlačil mě do toho mít rodinu, dával ultimáta. Mělo to spíše opačný efekt, natolik mi znechutil mít rodinu, že jsem po tom netoužila s ním, ani s nikým jiným. Došlo to tak daleko, že mi vyhazoval antikoncepci. Jedna z žen, která měla o dvacet let staršího partnera, se setkala s nátlakem na rodičovství na svého manžela. Tlaky byly spíš kvůli manželovi, okolí si naši situaci interpretovalo tak, že nechci děti kvůli kariéře. Graf 19: Tlak a náznaky na mateřství žen

Jsme lidské bytosti a je pro nás důležitá mezilidská komunikace. Vnímáme názory ostatních, média i vlastní přesvědčení. Mnoho žen zažilo biologické hodiny a pociťovaly jakousi tenzi a touhu k rodičovství. Nejčastěji se tyto pocity u žen objevily kolem 30. roku věku. Ženy, které uvádějí, že sice biologické hodiny nepocítily, uvádějí ale shodně jako ženy, které biologické hodiny pocítily, touhu a přání mít děti. Některé ženy jsou přesvědčeny, že to bylo čistě racionální rozhodnutí při domluvě s partnerem. Náznakům a tlakům z okolí, tak tomu byly vystaveny téměř všechny ženy. Jedné ženě gynekolog doporučil brzké otěhotnění ze zdravotních důvodů a druhé ženě po třicátém roce to bylo „lehce“ naznačeno. Od žen, které již měly po svatbě, se očekávalo, že budou mít děti a pokud je neměly, tak si jejich okolí myslelo, že děti mít nemohou. Naopak ženy, které se svému okolí svěřily, že se jim nedaří otěhotnět, byly zpravidla náznaků a otázek od blízkého okolí ušetřeny. Objevují se i ženy, které si přály mít děti už v dospívání, ale 97

musely si ještě „pár“ let počkat. V menšině jsou i muži, kteří svým partnerkám naznačovali, že by si již přáli mít potomka. V jednom případě muž na svoji ženu použil silný nátlak, manželství skončilo rozvodem a žena neměla dlouhou dobu chuť po tomto zážitku mít děti. V manželství, kde byl muž o dvacet let starší, než jeho žena, byl nátlak okolí vyvíjen na muže, nikdo netušil, že jeho žena má problém s otěhotněním. Nátlak blízkého okolí měl za následek minimálně zamyšlení žen nad otázkami mateřství a jeho plánováním. Mnoho žen po dítěti toužilo podstatně dříve, než otěhotněly, ale neměly v té době vhodného partnera nebo žádného partnera.

3. Jakou roli hrály vztahy s minulými a současnými partnery v mateřství a jeho plánováním? Jaký vliv měla náboženská víra na plánování rodiny v partnerství? Ženy ovlivnily v mateřství jak vztahy nynější, tak vztahy minulé. Převážně měly ženy před svými manželi vztahy krátkodobé a nevážné; se svými partnery založit rodinu nechtěly. 12 žen bylo svými bývalými partnery významně ovlivněno, jak v otázkách mateřství, tak v jejich budoucnosti. Klára měla partnera, se kterým nemohla 6 let otěhotnět, jejich vztah pak skončil rozvodem, našla si partnera nového, který již měl děti dospělé a dítě má s ním. Milena byla svým přítelem podváděna a bylo jí vyčítáno, že není atraktivní. Dlouho si partnera pak nemohla najít a měla dítě až ve vyšším věku, její bývalý partner si našel atraktivní ženu, která ho ovšem nyní sama podvádí. Simona měla 8-letý vztah, který skončil rozchodem, nebylo pro ni jednoduché si pak najít partnera a rodinu s ním, co nejdříve založit. Jana žila v nevyhovujícím vztahu, svého partnera poznala přes inzerát a i on svůj nevyhovující vztah opustil a nyní spolu mají dítě a plánují se vzít. Edita měla manžela, který se neustále zadlužoval, aby se měli „dobře“, ona dodnes lituje, že si s ním pořídila dítě. Nyní má druhé dítě s novým mužem a žije spokojený život. Katarina ztratila 5,5 roku svého života ve vztahu, kdy jí partner sliboval, že budou mít rodinu. Až dostavěl své podkroví, což byla záminka k založení rodiny, tak se rozešli. Poté potkala nového partnera, se kterým se po půl roce vztahu rozhodla založit rodinu, a ve 40 letech se jí narodil syn. Bohužel dle aktuálních informací je nyní znovu těhotná a nynější partner ji opustil. Marta měla partnera, který neměl rád děti, a neuměla si představit, že by s ním někdy děti měla, nyní má rodinu a je spokojená. Amálie byla k rodičovství nucena a k dětem a založení rodiny měla silný odpor. Rodinu založila až v pozdějším věku s novým manželem, dítě se pro ni v druhém vztahu stalo prioritou. Taťána plánovala rodinu a vážný vztah již na střední škole, ale partner stejného věku byl na to příliš „nezralý“ a rozešli se. 98

Bývalý partner Karolíny se při návštěvách k dětem vůbec „neměl“ a ani je neměl rád. Nedovedla si představit, že by děti měla s ním. Sára se rozešla s přítelem, který ji požádal o ruku, za to s ní matka dlouhé měsíce nemluvila. S dalším partnerem otěhotněla neplánovaně, byla mladá a dítě chtěla, ale se svou matkou si kvůli těhotenství a novému partnerovi zažila krušné chvíle. Nyní bydlí se svým manželem u jeho rodičů. Pavlína si myslela, že ji bývalý partner požádá o ruku, chtěla si ho vzít a mít s ním rodinu. Cítí se být staromódní, že bere vztahy tak vážně. S partnerem se rozešli, on si dodnes kupuje drahá auta a střídá partnerky, zatímco Pavlína je vdaná a má dvouměsíční dcerku. Zákonitě ženy, které měly dlouholeté vztahy, rodiny zakládaly později. Objevoval se problém nalezení partnera. Jak ženy uvádějí: Nešlo to tak rychle si někoho najít a založit s ním rodinu. Ačkoliv pro ženy nebyly bývalé vztahy procházkou v „růžové zahradě“, tak uvádějí, že v dalších partnerstvích jasně preferovaly muže, který bude chtít mít děti nebo se pro ně dokonce stávalo mateřství prioritou a chtěly mít v dalším vztahu děti. Pokud pociťovaly biologické hodiny nebo již byly ve vyšším reprodukčním věku, tak s tím příliš neotálely. Ženy uvádějí, že se současnými partnery jsou spokojené a šťastné. Při nezdarech v minulých vztazích zmiňují, že alespoň díky tomu mají nynějšího partnera. Se svými partnery před založením rodiny ženy byly rozdílnou dobu od měsíců až po 10 let. Bydlení, svatba a dítě byly často pro páry přirozeným vývojem vztahu. Většina z žen uvádějí, že svatba a manželství bylo výsledkem společné dohody s partnerem. Někteří muži si na přání svých žen založit rodiny, museli vzít čas na rozmyšlenou. Manžel to dítě ne, že nechtěl, ale asi potřeboval klid na svoje rozhodnutí. Ženy uvádějí, že šlo spíše o to, aby se s faktem, že už by se stali otcem, smířili a sžili. S „nápadem“ a rozhodnutím mít rodinu přicházejí ve vztahu častěji ženy a s partnery se na plánování rodiny domluvili. Manžel to nechal zcela na mně s tím, že mu stačí říct a on se přičiní. Jedna z žen si přála se vdát před otěhotněním, ale pro jejího partnera to nebylo důležité, v těhotenství žena změnila názor. Rodina je něco silného. On na to přistoupil v průběhu těhotenství. Naopak druhá z žen, která chtěla nejdřív svatbu si na tom před svým partnerem trvala. On se moc nechtěl ženit, tak jsem mu vysvětlila, že děti až po svatbě a na to konto jsme se vzali. Ke svatbě se odhodlával 3 roky, zjistil, že bez ní mít se mnou děti nebude možné. Některé ženy po 30. roce a nepovedeném vztahu uvádějí, že ve vztahu dalším, se pro ně dítě stalo prioritou. Já jsem byla i tak trošku rozhodnutá, že kdyby on dítě nechtěl, tak že bych ho i opustila a šla bych někam, kde by ho

99

někdo chtěl. Ženy si před založením rodiny se svým partnerem chtěly trochu „užít“, zabydlet se a pak přicházela na řadu svatba a plánování rodiny. Otázka bydlení byla pro všechny ženy přirozená součást plánování rodičovství. Ženy nechtěly s dítětem zůstat bydlet u rodičů. Objevilo se i mezigenerační bydlení s rodiči manžela v domě tomu uzpůsobeném. Ženy shodně uváděly, že před dítětem by měla předcházet svatba a bydlení. Mnoho žen dávalo přednost vlastnímu bydlení, tj. bytu v osobním vlastnictví nebo domu. Na straně druhé- ženy žijící v podnájmu, které si vlastní bydlení nepořídily, ho v blízké době plánovaly, např. rodina stavěla dům. Když jsem otěhotněla, tak jsme bydleli v podnájmu, vzali jsme si tehdy hypotéku na mě přes známého, protože banky nedovolovaly těhotným mít hypotéku. Pouze jedna žena žijící v podnájmu to měnit neplánovala, nechtěla se uvazovat hypotékou při mateřské dovolené a nejisté práci. Druhá z žen žijící v podnájmu, i když byla moc spokojená a majitelům bytu věřila, se také chtěla přestěhovat do vlastního. Podřídit tomu chtěla i načasování druhého dítěte, aby byla část hypotéky splacená. Jsem ráda, že tam jsme. Ještě máme rok smlouvu a pak jdeme do vlastního. Objevil se i názor, dle kterého není vhodné dítě přivést do podnájmu, protože jde o nestabilní bydlení a člověk může být majiteli vystěhován. Pro mě bylo nejdůležitější mít byt, třeba i na úvěr, ale nikdy bych nechtěla mít děti v podnájmu. Svatba a manželství byly dalším tématem, které jsme s ženami probírali. Pro 29 (91%) žen ze zkoumaného vzorku byla svatba jedním z důležitých aspektů partnerství i založení rodiny. Ženy vnímají manželství jako přirozený krok ve vztahu, který předchází pořízení dítěte, je to pro ně důkaz, že bude chtít partner být jen s nimi. Ženy jsou ochotny „uznávat“ těhotenství, pokud je sňatek již naplánovaný nebo bude po dítěti bezprostředně následovat. Nevadilo by mi, kdybych se svým nynějším měla dítě i před svatbou, to pořadí už tak důležité nebylo. Jako další důvod, proč si ženy přály mít dítě až po svatbě, uváděly, že si chtěly svatbu užít a ne mít břicho, nevolnosti a nemoci se napít alkoholu. Kdyby to bylo na mně, tak bych svatbu chtěla, ale pro něho to nebylo důležité. Během těhotenství na to přistoupil, ale nechtěla jsem mít svatbu s břichem a narychlo. Názory žen na důležitost sňatku a manželství: Děti bez svatby bych nechtěla nebo určitě bych je nechtěla s mužem, který by si mě nevzal. Jsem takový ten tradiční typ, chtěla jsem být vdaná. My jsme se shodli na tom, že děti nechceme, pokud nebudeme sezdaní. Je lepší svatba a pak ty děti, člověk si to pak víc užije. Vzít jsme se chtěli, abychom tvořili úplnou rodinu. 100

Sňatek je pro mě k založení rodiny hodně důležitý. Plánovali jsme rok svatbu a přitom se to povedlo neplánovaně, chtěli jsme mít děti až po svatbě. Když jsme plánovali svatbu, tak jsem řekla, že bychom mohli plánovat i dítě a na to kývnul. Chtěla jsem si užít tu svatbu a párty bez břicha a nevolností. Dítě bez svatby mi nevadí, pokud je svatba již naplánovaná. Po dvou letech jsme se vzali, říká se, že je to tak optimální. U nás to tak vyplynulo. Preferuji tradiční hodnoty- nejdřív svatba a pak dítě. Brali jsme to přirozeně, nejdřív se vezmeme a pak budeme řešit další věci. Řešili jsme bydlení, pak svatbu a pak byla řada na ty děti. Zásnuby a svatba byly pro mě hodně důležité, byl to pro mě symbol, že to se mnou myslí vážně a že to nedopadne tak, jako s přítelem před tím. Pro mě je svatba jako začátek rodiny, ne jenom podepsaný papír.

Graf 20: Délka trvání vztahu před svatbou

Některé z žen změnily na svatbu názor. Nikdy jsem po svatbě netoužila, ale teď bych chtěla rodinu se vším všudy. Jedna z žen se přizpůsobila partnerovi. Manžel je věřící, pro něj bylo v podstatě důležitější mít nejdřív svatbu, a pak až děti. Našly se i ženy, pro které měla svatba menší význam nebo žádný. Manželství je pro mě nepodstatné, ani svatbu neplánuji. Žijeme spolu už 14 let a navíc máme stejné příjmení. Zajímavý názor měla žena, která otěhotněla neplánovaně a do svatby byla tlačena. Já jsem se vždycky chtěla vdávat, ale ne na základě něčeho, to dítě si to umí spočítat. Nechci být vdaná, protože jsem těhotná. Naopak druhá z žen, která otěhotněla neplánovaně, se vdávala ještě při 101

těhotenství. Žena, která je rozvedená a má dítě s přítelem, plánuje svatbu pouze kvůli společnému příjmení, jiný význam to pro ni nemá. Naopak pro druhý pár, kde byli také oba partneři rozvedení, byla svatba důležitým krokem v jejich partnerství a touze založit rodinu. Žena, která již byla rozvedená a znovu vdaná, vzpomíná, že první svatba pro ni byla hodně důležitá. Tu druhou chtěli až několik let po narození dcery. A až se začali řešit různé úřady a záležitosti, tak se mě partner zeptal, jestli bychom se nevzali už nyní a za tři týdny byla svatba.

Graf 21: Sňatek a těhotenství

Graf 22: Význam svatby a manželství

102

Péče o domácnost a dítě/děti, jak známe z tradičního modelu našich babiček, bývala pouze na ženě. Často žena zůstávala doma s dětmi, starala se o domácnost a svého muže. V dnešní moderní době a v našem výzkumu 25 (78%) mužů pomáhá své partnerce s péčí o domácnost a potomky. Ženy tak mají chvíle pro sebe nebo se věnují tomu, čemu je potřeba. Partneři pravda pomáhají v různém rozsahu. Od vykoupání dítěte, až po celodenní péči o děti a úklid domácnosti, když třeba žena potřebuje odcestovat. Na druhou stranu 7 (22%) mužů svým ženám doma nepomáhá. Jeden z důvodů je, že jsou pracovně hodně vytíženi nebo prostě zastávají názor, že jde o ženskou práci. Pro ukázku několik názorů žen na své partnery jako pomocníky: My se s manželem střídáme v péči o dítě. Když je doma on, tak zajistí všechno on, když já, tak zajistím všechno já. Když jsme doma oba, tak chce mít klid. Tak ho musím trochu nakopnout, aby šel taky něco dělat. Je sice hezké, že chce mít volný den, ale já ho taky nemám. Jsou ale i muži, kteří se drží dávných stereotypů. Doma občas uvaří, to ho baví, ale že by nějak pomohl, tak to ne. Zastává názor, že to je ženská práce.Našel se i muž, který svoji ženu dovede zcela zastoupit. Já vydělávám 90% platu naší domácnosti. Teď momentálně, dokud mohu pracovat, jsem od rána do večera v práci, tak je to na manželovi. Vaří, uklízí a stará se o dceru. Zbylí muži pomáhali s domácností a s dětmi po návratu z práce nebo o víkendu. Když je doma, tak hodně pomáhá. Vaří, uklízí, ale v noci, než jde do práce, tak se snažím, aby si odpočinul, mám strach, aby se mu něco nestalo v práci, je hasič.

Graf 23: Pomoc partnera v domácnosti a s péčí o děti

Posledním tématem, které jsme do partnerských vztahů zařadily, byla víra a náboženství. Zajímalo nás, jak právě víra ovlivnila partnerské vztahy a následné plánování 103

rodiny. V našem výzkumném vzorku bylo 20 (62%) nevěřících žen, z toho 4 (13%) byly pokřtěné, ale nebyly k víře vedeny nebo ji neuznávají. Zbylých 12 (38%) žen uvedlo, že jsou věřící a hlásí ke křesťanství. Z toho 1 žena svoji víru popisuje jako směs křesťanství a buddhismu. Intenzita jejich víry je různá. Objevují se zde názory: věřím možná trochu, do kostela nechodíme, přestávám tomu věřit. Věřící žena udává problém s farářem, kterému u zpovědí vadilo, že již se svým budoucím manželem žije. Pro další ženu a jejího partnera bylo nepředstavitelné, že by spolu žili před svatbou, oba byli věřící. Po dvou letech si vybrali dům a vzali se, pak založili rodinu. Další z žen měla věřícího partnera, ona sama věřící nebyla, jeho přístup ke svatbě před dítětem, jí přišel rozumný. Ženy taktéž uváděly, že věří v léčitelství, sílu lásky, v lidskost a něco, co se nedá popsat. Celkově byla ale víra uvolněná a ženy až na jednu nelpěly na zákazu společného soužití, nejdřív se vdát a pak založit rodinu pro ně bylo přirozeným vývojem vztahu. Dvě věřící ženy uvádějí, že pro ně byla priorita nejdřív svatba, a pak dítě zejména kvůli jejich víře.

Graf 24: Vztah k víře

Partnerské vztahy v životě žen hrály a hrají důležitou roli. Vztahy minulé pomohly ženám utvořit priority a nároky na vztah následující. V tomto vztahu pak založily rodinu, v jednom případě je s novým partnerem žena těhotná. Ženy si nejčastěji chtějí něco užít, cestovat, sehnat si vlastní bydlení a zabydlet se, naplánovat a užít si svatbu a pak plánovat dítě. Ne vždy se toto pořadí podaří dodržet, hlavně u neplánovaných těhotenství. Některé ženy daly přednost dítěti před sehnáním vlastního bydlení a uvázat se hypotékou, plánují až o pár let po narození dětí. Pak byly takové ty věci, až poplatíme věci, až budeme mít byt, ale to bychom pořád na něco čekali, tak jsme si pak řekli, že už ano. Teď bydlíme 104

v pronajatém bytě a na jaře začneme stavět. Muži se snaží dle svých možností v domácnosti a s dětmi pomáhat. Několik mužů na tuto pomoc nemají kvůli pracovní vytíženosti čas nebo jsou přesvědčeni, že jde o „ženskou práci“. Ovšem ženy, kterým partneři pomáhají, to oceňují, nebo samy zavádějí rituály s dětmi, které budou jen na partnerech. Jedna z žen se manžela snaží zapojit, ale zároveň cítí výčitky, že jde o ženskou práci. Ženy vnímají vlastní bydlení jako stabilní a jisté a pokud je to v jejich silách, tak se ho snaží před dítětem, případně po jeho narození pořídit dle finančních možností. Ženy si přály mít svatbu a být vdané ještě před založením rodiny. Mělo to pro ně jak tradiční význam, znamenalo to pro ně ucelenost rodiny, slib od partnera na celý život, tak pro ně bylo důležité společné příjmení a ulehčení vyřizování na úřadech. Několik svobodných žen svatbu plánuje. Pro jednu ženu nemá svatba žádný smysl, ale možná to ovlivňuje fakt, že se svým partnerem má náhodně společné příjmení. Druhá ze svobodných žen by si svatbu přála, ale partner to odmítá, po výzkumu nám bylo sděleno, že ji i jejich syna opustil, další dítě je na cestě. Věřící ženy braly svatbu a následně založení rodiny jako přirozený vývoj vztahu, 1 věřící žena uvádí, že preferovala, aby svatba předcházela společnému soužití a 1 věřící žena trvala na tom, že před otěhotněním si ji partner musí vzít a 1 věřící žena měla při soužití se svým budoucím mužem následně problém se svým farářem.

Graf 25: Průměrný věk žen při narození 1. dítěte dle víry

105

4. Jak bylo mateřství a jeho plánování ovlivněno medicínskými faktory? Jak ženy prožívaly těhotenství a porod? Když se 32 respondentek se svými partnery rozhodly mít děti, otěhotnění neproběhlo okamžitě. Některé ženy sice čekaly pouhý měsíc, jiné ovšem i 5 let, než se jim narodilo první dítě. U 22 žen proběhlo otěhotnění do 1 roku, což je z lékařského hlediska zcela běžná a normální délka otěhotnění., po 3 letech 4 ženám, po 4 letech 1 ženě a po 5 letech 2 ženám. U 3 žen se otěhotnění povedlo neplánovaně a 2 ženy otěhotněly pomocí umělého oplodnění. Graf 26: Otěhotnění

Graf 27: Doba otěhotnění u žen ve věku 22-30

Doba otěhotnění u žen ve věku 22-30 5% 0% 10%

15% neplánovaně

0%

do 3 měsíců 4 měsíce - 1 rok 20%

2 roky 3 roky 4 roky 5 let 50%

106

Graf 28: Doba otěhotnění u žen ve věku 31-40

Doba otěhotnění u žen ve věku 31-40 0% 18% neplánovaně 0%

37%

do 3 měsíců 4 měsíce - 1 rok 2 roky

18%

3 roky 4 roky 0%

5 let 27%

Pokud porovnáme grafy č. 27 a 28 je patrné, že u žen do 30 let proběhlo otěhotnění za kratší dobu. Pokud srovnáme obě věkové skupiny, u kterých došlo k otěhotnění do 1 roku, tak zde máme rozdíl 6%, kdy skupina mladších žen rychleji otěhotněla. Při srovnání skupin, kdy došlo k otěhotnění od 2 do 5 let, získáme rozdíl 6%, o který ženy ze skupiny nad 31 let otěhotněly za delší dobu. U žen nad 31 let v našem zkoumaném vzorku nedošlo k neplánovanému těhotenství.

Graf 29: Porod a těhotenství z hlediska věku

Dvě ženy, které měly dítě ve 39 a 40 letech, si přály mít dítě podstatně dříve. Jedna z nich ale mateřství odkládala kvůli nevhodnému partnerovi, který jí mateřství zprotivil, a s následujícím partnerem nemohla 5 let otěhotnět, otěhotněla až při umělém oplodnění. 107

Druhá ze starších žen zase měla dlouholetý vztah, ve kterém partner neustále oddaloval snažení se o dítě, s novým partnerem otěhotněla za 3 měsíce. Ženy, které měly děti po 31. roce včetně, bylo v naší studii 10. Z toho 9 žen uvádí, že děti chtěly do 30 let nebo kolem 30 let. Pociťovaly touhu po dítěti nebo biologické hodiny. Třicítku ženy nejčastěji vnímaly jako zlom: Ve 30 letech jsem si říkala, že už musím, ve 25 jsem chtěla, ale nebyl chlap. Cítila jsem, že po té třicítce je to už takové špatné. Jezdili jsme hodně na dovolené, kolem té třicítky jsem si říkala, že už je čas a ono to najednou nešlo. Dva roky jsme tomu nechávali volný průběh, pak jsme to řešili i s lékařem, děti jsou z umělého oplodnění. Největší krizi jsem měla 14 dnů před 30. narozeninami. Ve dne v noci jsem brečela, pořád se mi honilo hlavou, že za mnou nic nezůstane a nic přede mnou. Uvažovala jsem o svobodném mateřství, ale kdyby se mi něco stalo, tak by dítě bylo odkázáno na prarodiče a financí, jako svobodná, bych moc neměla. Už jsem věděla, že mi je víc, přemýšlela jsem, jestli budu zdravá.

Graf 30: Průběh těhotenství

Průběhy porodů byly značně odlišné. Většina žen rodila v termínu ( 38. - 42. týden těhotenství). Jedna žena rodila předčasně ve 28. týdnu těhotenství, této ženě bylo v době porodu 34 let a o dítě se snažila s partnerem 6 let, z toho první těhotenství skončilo potratem. 108

Ze zkoumaného vzorku 11 žen uvádí, že jejich porod byl značně nebezpečný a rizikový. Začali mě připravovat na císařský řez kvůli nepostupujícímu porodu, byla jsem v celkové anestézii. Malý měl Apgar skóre 1, netlouklo mu srdce a nedýchal. Ztratila jsem hodně krve, musela jsem dostat transfúze. Zbylých 21 žen uvádí, že porod sice nebyl příjemnou bezbolestnou a mnohdy ani krátkou záležitostí, ale obešel se bez závažných a nebezpečných komplikací. Při porovnání obou skupin jsme nenalezli žádný rozdíl, který by spojoval vyšší věk s rizikovostí porodu. Z narození potomka se ženy těšily, ale mnohdy jejich těhotenství bylo spojeno se souvislostmi, kdy pro ně jeho prožívání nebylo příjemné. Jako nepříjemné či obávané období ho označilo 11 žen. Pak člověk trne, aby se to udrželo. Celé těhotenství jsem se bála, abych porodila vůbec zdravé dítě, abych vůbec porodila. Naopak jako krásné a příjemné období ve svém životě ho označilo 21 žen. Těhotenství jsem prožívala v pohodě, bylo to nejhezčí období, myslím, že ještě hezčí, než když se děti narodily, to je trochu divné. Rizikové těhotenství mělo 7 žen, jejich věkový průměr byl 31,5 let, objevily se zde jak ženy mladé (22, 24 a 28 let), tak i ženy ve vyšším věku ( 34, 39 a 40 let). Musela jsem porodit předčasně, protože jsem se začala otvírat. Dvě ženy mají děti z umělého oplodnění, ženy porodily ve věku 32 a 39 let, o dítě se pokoušely 3 a 5 let. Ženy, které neotěhotněly do roka, zpravidla uvažovaly o umělém oplodnění, některé měly již naplánovanou návštěvu reprodukční kliniky, ale všem, které tuto návštěvu plánovaly nebo nad ní jen uvažovaly, se podařilo spontánně otěhotnět.

Graf 31: Prožívání těhotenství

109

Graf 32: Porod

Důvody k odložení mateřství byla absence vhodného partnera, se kterým by ženy založily rodinu, zdravotní důvody nebo hledání nového partnera, se kterým si chtěly ženy nejdříve „užít“, cestovat, vdát se, zabydlet se a následně založit rodinu a toto vše se nedalo příliš uspěchat. Další žena, která měla také nejdelší dobu snažení k otěhotnění - 5 let a dítě porodila ve 34 letech, si také přála otěhotnět dřív, ale její partner to dlouho odmítal, protože již měl dospělé dítě. Když svolil, tak nemohla 5 let otěhotnět. Třetí žena, která otěhotněla po 5 letech uvádí, že jí k otěhotnění dopomohla léčitelka, která jí sdělila, že příští měsíc otěhotnění a ona opravdu otěhotněla. Žena, která otěhotněla po 4 letech, si přála být mladou maminkou a plánovala si otěhotnění ve 20 letech, nakonec se jí první dítě narodilo ve 24 letech. U tří žen došlo k otěhotnění po 3 letech. Ženy měly zdravotní problémy a jedné z nich se povedlo otěhotnět po umělém oplodnění.

Celkově lze říci, že doba

otěhotnění je pro ženy velice subjektivní a citlivá záležitost. Jedna žena uváděla, že velice dlouho nemohla otěhotnět, pro ni byla dlouhá doba otěhotnění 6 měsíců, naopak jiná žena sdělila, že otěhotněla velice rychle, uvedla otěhotnění za 1 rok. Čím déle se ženy snažily otěhotnět, tím více se prohlubovala jejich beznaděj. Ženy se shodují na tom, že když snažení o dítě vzdaly, tak se jim povedlo otěhotnět, často na dovolené, což mělo pravděpodobně spojitost s psychickou pohodou a klidem a urputným „nemyšlením“ na otěhotnění.

110

5. Jaký je vztah matek k práci a kariéře? V době, kdy plánovaně či neplánovaně respondentky otěhotněly, 31 žen bylo zaměstnaných. Nezaměstnaná žena byla studentka, která po porodu školu přerušila a následně ukončila, protože dojíždění z České republiky do Vídně s dítětem by pro ni bylo hodně složité. Nyní plánuje pracovat v penzionu, který s partnerem budují. Graf 33: Zaměstnání žen při otěhotnění

Dle zákoníku práce se zaměstnavatel nemá dotazovat u budoucích zaměstnanců na děti a jejich plánování. U 3 respondentek se zaměstnavatel dotazoval, jestli plánují rodinu a jedna z respondentek musela dokonce slíbit, že neotěhotní, pokud ji zaměstnavatel příjme.

Graf 34: Dotazy na plánování rodiny při pracovním pohovoru

111

Z našeho vzorku 32 žen 3 ženy uvedly, že při plánování mateřství pro ně bylo důležité počkat nejdříve na smlouvu na dobu neurčitou v jejich zaměstnání a 3 ženy uvedly, že čekaly na nárok na mateřské dávky. Graf 35: Důvody plánovaného odkládání mateřství u pracujících žen

To jim v případě smlouvy na dobu neurčitou přineslo jistotu, že se po mateřské dovolené budou moci vrátit do zaměstnání a že dostanou do půl roku věku dítěte více peněz a v případě nároku na mateřské dávky pouze vyšší dávky. Během těhotenství odešlo 7 žen ze zaměstnání na rizikové těhotenství. Dále jedna žena nemohla svoji práci vykonávat, protože byla záchranář, což by ji a dítě mohlo ohrozit. 6 žen těhotenství tajilo, aby dosáhly na mateřské dávky nebo získaly smlouvu na dobu neurčitou. Kdybych to řekla, tak by mi smlouvu neprodloužili a další rok bych neměla nárok na mateřskou. Další z žen se obávala, aby nebyla propuštěna ve zkušební době. První měsíce byly šílené, protože mně bylo dost špatně, ale nikdo to nesměl zjistit, aby mě ve zkušební době nevyhodili. Další z žen sice čekala na smlouvu na dobu neurčitou, která jí byla slíbena, ale zaměstnavatel slibu nedostál. Když mě přijímali, tak mi slíbili po zkušební době smlouvu na dobu neurčitou, pak mi ovšem řekli, že se mě na to, jestli plánuji děti, ptát nemohou, ale jejich ochrana je, že mi nyní dají smlouvu na rok na dobu neurčitou. Takže mi na mateřské skončila smlouva a nemám se kam vrátit. Z 31 žen se může do zaměstnání po mateřské vrátit 26 žen.

112

Graf 36: Návrat do původního zaměstnání

Ženy měly smlouvu na dobu určitou (3 ženy) nebo bylo jejich místo zrušeno (3 ženy) a propuštěny pro nadbytečnost. Zaměstnavatel moje místo zrušil a propustil mě pro nadbytečnost. Ale zaměstnavatel udělal i šlechetné gesto. V práci jsem měla smlouvu na dobu určitou a nemám se kam vrátit. Vyšli mi ale vstříc a prodloužili mi smlouvu ještě o měsíc, abych pak mohla přejít rovnou na mateřskou dovolenou. Z žen, které se budou vracet do zaměstnání, 1 žena uvažuje o tom, že by se do práce už nevrátila, kvůli nepříjemné atmosféře mezi kolegy, vedoucími a pracovním podmínkám. Podobně to mají i další dvě respondentky, ale do zaměstnání se po mateřské dovolené vrátit potřebují. Dalších 8 žen pracuje při mateřské dovolené alespoň na částečný úvazek nebo podniká.

Graf 37: Práce při mateřské dovolené

113

Ženy uvádějí, že práce je pro ně často náplň stereotypie s dětmi a samozřejmě potřebný přivýdělek k mateřské. Jako velké plus uvádějí, že z práce po čas dovolené „nevypadnou“. Já bych snad ani nedokázala být čistě jen s dětmi do 3 let doma. Chci dělat to, co mě baví a proto, že mě to baví. Není to tak, že péče o děti nemá smysl, to má, ale potřebuji občas zapojit i mozek. Ženy se setkávaly, při oznámení těhotenství v práci, jak s vřelými gratulacemi od svých kolegů a zaměstnavatelů, tak s nepříjemnými reakcemi. Z 31 žen, které byly zaměstnané, se 5 žen setkalo s nepříjemným chováním a reakcemi na své těhotenství: Když jsem chtěla oznámit na vedení, že jsem těhotná, tak mi to šéfová zakázala a řekla, ať jim to řeknu, až budu v 8. měsíci, až si tím budu úplně jistá. Další problém nastal, když jsem si chtěla sbalit osobní věci a vymazat osobní data z počítače, bylo mi naznačeno, že vhodná doba na to není v průběhu pracovního týdne, ale naopak o víkendu. Navíc mi změnili i heslo do počítače. V práci, když jsem o těhotenství řekla mé vedoucí, která měla před odchodem do důchodu a vlastně se jí to tak ani netýkalo, tak mi řekla, že jí jen přidělávám starosti, doma jsem to obrečela. Kolegyně to nesla těžce, dělala jsem vlastně práci za ni, po odchodu na nemocenskou mě špinila, kudy chodila… Začal mi dělat schválnosti, pro něco mě někam poslal, a pak mi poslal email, že jsem nebyla v práci na svém pracovišti. Když jsem oznámila, že jsem těhotná, tak byli naštvaní. Převažovali ovšem zaměstnavatelé, kteří svým zaměstnankyním těhotenství přáli: Zaměstnavatel úplně v pohodě, dalo se s ním domluvit, takže pracuji z domu a za rok nastoupím na částečný úvazek. On mi pogratuloval, dal mi polibek a volnou ruku, abych si našla někoho za sebe, což jsem chtěla.

Zaměstnavatel i kolegové měli radost, že jsem těhotná, ale ne z toho, že budu odcházet. Paní ředitelka se chovala výborně. Byla taky těhotná a chovala se chápavě a lidsky. Jeden ze zaměstnavatelů po oznámení těhotenství jednal ve svůj prospěch. Můj zaměstnavatel mi poblahopřál a sesadil mě z funkce. Byla jsem na vedoucí funkci, ale peníze mi nechali, takže mě to tolik netrápilo. Udělali to asi proto, kdybych 114

odešla na rizikové, aby mi nemuseli držet tu lepší pozici. Týden jsem brečela, pak jsem se s tím smířila.

Graf 38: Reakce zaměstnavatele a kolegů na těhotenství

Jak již bylo uvedeno výše, pro ženy bylo zpravidla přirozené vystudovat, zajistit si bydlení a uzavřít sňatek, najít si práci a získat práci a v ideálním případě pak dosáhnout na mateřské dávky a moci se po mateřské dovolené vrátit do práce. Pro ženy zůstalo ovšem prioritou mateřství nad prací. Nejčastěji uváděly, že stabilní místo mít chtěly, ale ne na úkor vlastního mateřství, 6 žen plánovitě mateřství odložilo kvůli zaměstnání a smlouvě na dobu neurčitou. U 1 ženy se nyní objevily výčitky, že kvůli svému zaměstnavateli odložila mateřství. Pracovní poměr skončil odchodem na dohodu, žena zažívala od svého zaměstnavatele a kolegyně bossing. Když mě šéf přijímal, tak jsem mu musela slíbit, že neotěhotním, aby mě zbytečně nezaučoval. Byla jsem loajální a chtěla jsem to dodržet, ale moc jsem po tom dítěti toužila. Byla jsem hloupá, že jsem to dodržela. Vždy to bohužel pro ženy nebyla jistota, protože 3 ženám zrušili zaměstnání, když byly ještě na mateřské dovolené. Pro ženy bývá často jejich práce i koníček nebo po tom alespoň touží. Peníze jsou samozřejmě další motivací u žen, ale zaměstnání nejčastěji v žebříčku hodnot až po rodině a dětech. Pokud mě práce bude bavit, tak to bude značka ideál, ale určitě se nebudu nijak honit a šaškovat. Priority se změnily i po založení rodiny. Dřív jsem chtěla v práci někam stoupat, teď, jak mám děti, tak po tom už netoužím. Ženy se většinou do práce těší, jsou rády, že nebudou stále jen doma s dítětem/dětmi. Ženy se zmiňují i o obavách z návratu do práce. Mají strach, že vyšly ze cviku“, nebo že se změnilo vedení či majitel firmy. Naopak dobrý pocit ze zaměstnání mají ženy, které nepřestaly pracovat, nebo se 115

během mateřské dovolené vrátily na částečný úvazek do práce. Nejčastěji jde o práci, která je možná z domova, hlavně v prvním roce života dítěte. Ženy uvádějí i problémy s nalezením zaměstnání před založením rodiny nebo po založení. Mají buď vlastní zkušenosti, nebo se jim svěřují s těmito problémy kamarádky. Ve 27 letech měli strach, že otěhotním a teď by měli strach, že budu doma s dětmi, když budou nemocné.

6. Jak se změnila ekonomická situace rodin po narození dítěte? Jak matky hodnotí sociální politiku státu a chování svého okolí k ženě jako k matce v každodenních situacích? Vnímání ekonomické situace je u žen odlišné. Mnoho žen se ale shoduje na tom, že chod domácnosti se dokázal přizpůsobit omezeným financím. Některé ženy taktéž změnu ve finanční situaci před narozením a po narození dítěte nepociťují, nejčastěji proto, že partner má aktuálně vyšší plat, než měl před narozením dítěte. Z dalších důvodů, proč se finanční situace ještě nezměnila, je pobírání mateřských dávek v průběhu prvního půl roku života dítěte. Ženy uvádějí, že výše těchto dávek je velice podobná výšce jejich platu v zaměstnání, změnu tudíž nepociťují. Tím, že mi v práci strhávali procenta za auto, tak mám teď mateřskou víc, než jsem měla v práci. Takže mateřská v pohodě, tedy než přijde rodičovský příspěvek. Ženy, které teprve čeká přechod z mateřských na rodičovské dávky, se této změny obávají. Ženy, které tento přechod už mají za sebou, nebo dostávaly rovnou rodičovské dávky, pociťují finanční omezení a musí šetřit. Teď je to horší, ale bydlíme ve vlastním a nemáme hypotéku, takže náklady na bydlení jsou nízké. Některé rodiny platí hypotéku. Tuto platbu vnímají jako největší přítěž při mateřské dovolené. Splácíme ještě hypotéku, to nikomu na mateřské dovolené nedoporučuji. Kdybych měla s dětmi čekat, až to splatím, tak by mi bylo 40 nebo 50 let. Rodinám nezbylo nic jiného, než se své finanční situaci přizpůsobit. Jeden příjem nám chybí, kdybychom neměli brigády, které dělá manžel navíc, tak bychom byli měsíčně v mínusu, nebo by nám nic nezbylo. Ženy zmiňují, že jedním z největších z nákladů jsou pleny a umělé kojenecké mléko, pokud nemohou kojit. Naše děti vypijí hektolitry Nutrilonu, nedovedu si představit, že bych byla sama s dvojčaty s těmito penězi. U žen, které mají jedno dítě, se objevily i obavy z fungování s peněžitými dávkami, při dvou dětech, proto další dítě zatím neplánují. Nedovedu si představit, jak by to fungovalo za 7 200 Kč se dvěma dětmi. I když máš nějaké věci po prvním, tak potřebuješ nakoupit nové věci. Mám teď nějaké splátky a teda celý můj rodičovský příspěvek jde na 116

splátky. Ženy jsou po dobu mateřské dovolené i s dávkami odkázané na svého partnera. Mateřskou mám 3 800 Kč protože jsem nepracovala… takže nebýt přítele, tak bych moc nevyžila. Maximálně by to pokrylo náklady na dítě, ale na bydlení, živobytí atd. by to nestačilo. Chtělo by to více kontrolovat, co je to za rodinu a větší transparentnost, ale to je nemožné. Jako maminky jsme závislé na tatínkovi, co přinese na výplatu. Zároveň si také stěžují, že právě díky platu partnera, nemají nárok na dávky. Málokdo si sáhne na sociální dávky, pokud má vedle sebe chlapa, který něco vydělá. Ženy shodně uvádějí, že si nedovedou představit, jak by s mateřskými a rodičovskými dávkami vyšly ženy samoživitelky nebo ženy s nezaměstnaným partnerem, či partnerem s nízkým platem. Pomoc od státu vnímám jako dostatečnou, u nás naštěstí vydělává manžel, jinak si myslím, že když je matka sama, tak je to nedostatečné. Většinu těch peněz spolkne opravdu jenom dítě. Náklady na umělé oplodnění jednu rodinu taktéž velice zatížilo. Náročné to finančně bylo, bez pomoci rodičů bych si ani nemohla dovolit pokusy o umělé oplodnění, které jsme měli.

Ženy velice často zmiňují zahraniční poměr mateřských dovolených a hodnotí tak sociální politiku našeho státu kladně: Moje sestřenice žije 8 let v Holandsku a vím, jak to chodí v jiné zemi. Myslím, že se nemáme tak špatně, co se týče příspěvků pro děti, pro seniory a na bydlení. Třeba v Holandsku odcházejí po 8 týdnech děti s odstříkaným mlékem do jeslí a matky jdou do práce. Když to srovnám s kamarádkami v Irsku a Americe, tak jdou brzy do práce a nedostanou nic. Beru to z té lepší stránky. Kde mají v Evropě takovou mateřskou? Kde mohou být 4 roky doma? Nikde. Po půl roce jdou do práce. Zbylé ženy si sociální systém chválí, většinou to jsou podnikatelky nebo ženy, které pracovaly při mateřské dovolené. Peníze od státu nejsou špatné, dovedla bych si je vydělat i jinde, ale na ulici to nenajdeš. Vydělat si kolem můžeš, kolik chceš. Systém je nastavený dobře, ale lidi nejsou zvyklí se o sebe moc starat. Dle ostatních názorů není sociální politika státu na podporu rodin s dětmi správně nastavená. Kdyby nebrali tolik na daních, tak bychom nepotřebovaly mateřskou, protože o to bychom na tom byly lépe. 117

Pak se diví, že se zvyšuje věk žen, kdy začínají rodit. A to že si pak každá žena řekne, že nejdřív musí udělat kariéru, aby měla tolik peněz, aby se o to děťátko postarala. Naše maminky měly děti ve 20 letech a to bylo tím, že byly ty jistoty a teď už žádné jistoty nejsou. Ženy si přály i lepší motivaci k mateřství od státu. Dle žen stát pomáhá pouze minimálně a těm nepravým. Ten dává spíše bohatým. V dnešní době řeknou, máš manžela, tak ať se o vás postará. Kdybych šla na sociální úřad, tak řeknou, že minimum pro dvě děti splňujeme a pošlou mě pryč. Co nehodnotím dobře je to, že když bych teď měla druhé dítě, tak o peníze přijdu. Peníze bych dostala jen za jedno dítě. Obdobně je to i s dvojčaty. Cítím nespravedlnost nebo křivdu od státu, protože málo podporuje rodiny s dětmi a hodně lidí nemá z finančních důvodů více dětí. Přijde mi, že motivace mít děti se ve společnosti snižuje, nejde ani tak o ten porod a porodné, ale když jdu s dítětem třeba do nemocnice, tak můj a jeho pobyt stojí dost peněz.

Jako zlepšení sociální politiky státu by ženy viděly v podpoře firem státem, které by zaměstnaly matky s dětmi na částečné úvazky a vznik firemních školek. Jako velký problém vnímají ženy počet školek a jeslí. O tomto problému mluví hlavně ženy, jejichž děti již dosáhly nebo se blíží věku 3 let. Vnímají nedostatek školek jako katastrofální a musí si často hledat drahé soukromé školky, kterých jak uvádí, je také nedostatek.

Moje kamarádky se po mateřské nemají kam vrátit, nechtějí je vzít s malými dětmi, dát jim práce na směny, aby si mohly dítě vyzvednout ze školky nebo ho tam zavézt. Byla bych ochotná si zaplatit i soukromou školku za tolik peněz, abych měla jisté místo, i když bych pak domů nepřinesla skoro žádné peníze. A soukromé školky jsou hrozně drahé a stejně jsou naplněné, protože rodiče nemají jinou možnost, než je tam dát, aby nepřišli o své místo. Já chápu, že když nebyly děti, tak se školky zavíraly, ale teď, když děti jsou, tak školky nejsou. Na naši školku bylo přihlášených 8000 dětí. Přijde mi to naprosto šílené. Náš zaměstnavatel zřídil školku za 7500,- měsíčně a diví se, že o to není zájem. Když jsem pracovala při mateřské, tak jsem musela dát malou ve dvou letech do soukromé školky, platila jsem nehorázné peníze, ale nebyla jiná možnost. Ono je hrozně jednoduché zrušit školky, ale obnovit je, to je hrozný problém. Podle mě stát má ta data, kolik je dětí. 118

Pokud člověk má druhé dítě a je s ním doma, tak to starší do školky nedostane, pokud nepodplatí někoho na dobrém místě. Když mohu mít dvouletý rodičovský příspěvek, ale jesle jsou na celé Brno nebo Jihomoravský kraj jedny, tak je to nedostatečné. Město garantuje přijetí do školky 5letého dítěte, tak nevím, jestli mají být maminky doma 3 roky zadarmo. Stát by měl dle žen podporovat i možnost založení školek samotnými matkami, ženy uvádějí, že získat takové povolení je velice obtížné a jde pak pouze o krátkodobou záležitost a to je nutí platit drahé soukromé školky.

Ženy pozitivně hodnotí možnost využití pro maminky jízdného zdarma (ve městě Brně). Existuje mnoho kaváren, kde se matky s dětmi mohou sejít. Jízdné mám i s kočárkem zdarma, kavárny a jiné podniky jsou dětem a kočárkům přístupné. Z mého pohledu se situace ve společnosti stále zlepšuje a přizpůsobuje se matkám s dětmi.

Nelíbí se jim systém udělování porodného. Proč limitovat porodné na první dítě a sociální případy? Rozhodně si nepořizujeme děti pro peníze. Porodné také sebrali, což si myslím, že je hodně špatné. I kdyby to měly být alespoň 3 tisíce, ať je jedno kolikáté dítě, alespoň na ten start. Když chce stát dávat porodné, tak ať ho dává každé prvorodičce a ne jen některé. Kdybych nebyla na neschopence, tak bych na něj nedosáhla.

Objevilo se i nepřiznání porodného z důvodu chyby kolegyně v práci. Měla bych na ně nárok, ale protože kolegyně prý omylem poslala nemocenský lístek na sociálku o měsíc později, peníze byly zúčtované až v rozhodném období pro dávku a já tím pádem o něj přišla. Psala jsem odvolání na ÚP, Krajský úřad, MPSV a nikoho to nezajímalo, bylo jim to jedno. Ženy si stěžují na systém sKaret a hodnotí je na mateřské a rodičovské dávky jako nepotřebné Přes čím víc institucí to půjde, tím víc pak zdržení budou házet instituce z jedné na druhou.

Jako komplikaci v běžném životě vnímají městskou hromadnou dopravu. Některé ženy ji ještě nikdy nevyužily, protože jezdí autem. Nízkopodlažní tramvaje si ženy na 119

jednu stranu chválí, na druhou stranu mají pocit, že jich není dostatek a narážejí v hromadné dopravě na další problémy. Nejčastěji si stěžují na seniory. Třeba i ti senioři v MHD se hrnou, protože oni jsou zvyklí, že když něco chtěli, tak museli bojovat, stát ty dlouhé fronty, museli podplácet. Několikrát se mi stalo, když jsem byla těhotná, že mě seniorka srazila ze schodů, jednou mě bouchla taškou přes břicho, abych ji nepředběhla a nezasedla jí místo. Dvakrát i převrátila kočárek s miminkem. Pomoc s kočárkem ženy hodnotí odlišně, některé si pomoc od spoluobčanů chválí, jiné si stěžují na nezájem a ignoraci. Lidi spíš obtěžuje a dívají se jinam, když nastupuješ s kočárkem. Taky je obtěžuje pustit sednout malé dítě v tramvaji, které se taktak drží, aby nespadlo. Ve starém bydlišti mi skoro nikdo s kočárkem nepomohl, tady mi lidi sami nabízí často pomoc. Je to mnohem příjemnější. Dále ženy uvádějí, že některé prodejny jsou kočárkům nepřístupné. Občas vidím na dveřích obchodu přeškrtnutý kočárek, když je to velký obchod, tak to ignoruji. Prý je to i nezákonné. Když je to malý obchod, tak tam nejdu. Nebo se cítí být ostatním lidem na obtíž. Člověk se bojí s dítětem do obchodu, aby se náhodou na něho lidi nekoukali, že zavazí nebo že to dítě něco dělá. V autobuse jsem dokonce zažila starší paní, která maminku dokonce okřikla, ať si dítě uklidní. Také by si přály zjednodušit a urychlit vyřizování přídavků a rodičovských příspěvků na úřadě.

Část žen zatím nepociťuje změnu ve finanční situaci před a po narození dítěte. Nejčastěji je to způsobené tím, že pobírají ještě mateřský příspěvek (první půlrok života dítěte), který se moc neliší od jejich dosavadního platu. Další z důvodů je, že jejich partner má nyní vyšší plat, než měl před založením rodiny. Rodiny, které si finančně pohoršily, uvádějí, že se této situaci přizpůsobily a začaly šetřit a umí vyžít s „málem“. Existenční problémy nepociťují, podřídily chod své domácnosti dítěti a nové finanční situaci. Jako velkou přítěž označují splácení hypotéky na mateřské dovolené. Nelíbí se jim zřízené sKarty, které jim připadají zbytečné a dle jejich názoru jen zpomalují odeslání peněz včas. Následují pak problémy s včasným zaplacením složenek, účtů i hypoték. Ženy se cítí být závislé na příjmu svých partnerů, zároveň díky jejich příjmu pak nedosáhnout na většinu sociálních dávek. Na sociální politiku státu se objevují odlišné názory. Pro ženy byly 120

klíčovými tématy: jesle, školky, výše rodičovského příspěvku, porodné a sKarty. Všechny ženy, pro které bylo téma školek a jeslí aktuální si myslí, že počet školek a jeslí je nedostatečný. Ženy, které při mateřské dovolené pracovaly, si často pomoc od státu chválily jako peníze „navíc“. Část žen hodnotí nastavení sociální politiky státu kladně při srovnání se zahraničím, kde se matky brzy vrací do práce. Na stranu druhou matkám přijde, že v zahraničí je dost školek a potřeby pro děti jsou levnější než u nás. Ženy souhlasně tvrdí, že peníze z jednoho rodičovského příspěvku by nestačily na dvě děti, přijde jim nesprávné, že při dalším těhotenství mohou, pak o část peněz přijít. Záporně taky hodnotí porodné, vadí jim, že na porodné je téměř nemožné dosáhnout, přály by si, aby bylo pro všechny. Nelíbí se jim zavedení sKaret, které jim přijdou zbytečné a zdržující výplatu dávek. Ženy jsou spokojené s možnostmi aktivit s dětmi - přizpůsobení např. kaváren pro maminky s kočárky. V každodenním životě je pro matky s dětmi největší problém s kočárky v obchodech a dopravních prostředcích. Setkávají se s prodejnami se zákazem vstupu s kočárky. S pomocí nastupování s kočárky do vozidla městské dopravy mají ženy různé zkušenosti, lidé jsou buď ochotni pomoci, nebo se matkám s kočárky vyhýbají. Dále vnímají chování seniorů v dopravních prostředcích k matkám s dětmi v kočárku, jako bezohledné, někdy až agresivní.

121

Diskuze Téma mateřství žen je v dnešní době velice aktuálním a diskutovaným tématem. Bohužel neexistuje žádná aktuální plošná studie, která by mapovala faktory, které ženy ovlivňují v plánování mateřství. Věk, ve kterém ženy mají děti, stále stoupá oproti letům minulým. Tato problematika je v oboru psychologie zatím nedostatečně prozkoumaná. Ženám a jejich mateřství se věnuje zejména oblast medicíny a sociodemografie. Česká literatura skýtá nepřeberné množství titulů, které se týkají rodiny. Neshledala jsem, že by si nějak zásadně protiřečily. Mnoho z těchto knižních titulů, které se týkají rodiny, citují jednoho a téhož autora, který se danou problematikou zabýval (např. Langmeier et al., 1998; Sobotková, 2007 Plaňava, Pilát, 2002 nebo díla Z. Matějčka). Ze zahraničních studií se mezi průkopnické studie z roku 1995 řadí anglické dílo „Oldermothers: Conception, Pregnancy And Birth After 35“. Další z knih zabývající se odkládáním mateřství je kniha „Matkou ve čtyřiceti?“ od autorů Christiane Biermann a Ralph Raben z roku 2005. Problematiku odkládání rodičovství můžeme nalézt v knize „Psychologie rodiny“ od doc. Ireny Sobotkové z roku 2007. Ze stránky hlavně medicínské se tématice pozdního mateřství věnují autorky Šilhová a Stejskalová „Matkou ve vyšším věku“. Mezi další známé autory patří Hašková, která publikovala např. „Fenomén bezdětnosti“ (2010), „Reprodukční preference a bezdětnost v české společnosti ve světle kvantitativních dat“ (2007). Slepičková Lenka, která publikovala článek Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma (2006). Ze zahraničních autorů je to např. Ruddick s knihou „Maternal Thinking: Toward a Politics of peace“.

Dnešní ženy pečlivě plánují a zvažují všechna pro a proti při plánování „nejvhodnější“ doby pro mateřství, zároveň pak dochází k odkládání rodičovství do vyššího věku. Nejvhodnější věk, ve kterém by ženy dle medicínských zjištění měly mít děti, je mezi dvacátým a pětadvacátým rokem. Dnešní trendy ovšem hranici věku dnešních matek posunují. Cílem naší práce bylo porozumět současným postojům žen k rodičovství a trendům plánování mateřství a posouvání průměrného věku prvorodiček. Ještě před několika lety bylo na třicetiletou matku pohlíženo s údivem, zatímco dnes je stejně tak pohlíženo na matku dvacetiletou, zatímco matka třicetiletá se stala normou. Rodiče dnešní generace okolo pětadvaceti let zakládali své rodiny okolo dvaceti let. Svých vnoučat se pravděpodobně dočkají ve věku svých dětí okolo třiceti let. Mladí lidé mají nepřeberné množství možností, které jejich rodiče za dob minulého režimu neměli. Mohou bez 122

omezení cestovat, studovat a realizovat se ve svých koníčcích a zájmech a dosáhnout slibné kariéry. Na stranu druhou mají i více starostí. Nejistotu pracovního místa a vysokou nezaměstnanost. Přidělení bytu mladé rodině je téměř nemožné, již neexistují výhodné novomanželské půjčky s minimálním navýšením, z jejichž dlužné částky se část peněz po narození dětí odečítá. Zatímco za dob rodičů dnešní mladé generace se nedalo cestovat. Jak jedna z žen uvedla „chybí tu nyní ty jistoty, které naši rodiče měli“. Náš výzkum je kvalitativní, protože tématika postojů žen k mateřství nebyla doposud blíže prozkoumaná. V literatuře nalézáme hlavně medicínské aspekty zvyšování věku prvorodiček, ale ty jsou pouze důsledkem postojů dnešních žen k mateřství. Náš výzkum by měl být inspirací pro další výzkumy v této oblasti. Výzkum kvantitativního charakteru by mohl zmapovat velké množství respondentů, což u našeho kvalitativního výzkumu nebylo možné. Pokusili jsme se však o co největší možný počet respondentů, který byl v našich silách, aby i výsledky byly, co možná nejvíce vypovídající a došlo k saturaci dat. Kvantitativní výzkum by bohužel narážel na problém s formulací dotazníkových otázek, kdy by se postoje a vůbec názory žen na tuto problematiku velice obtížně zjišťovaly, proto jsme se nakonec rozhodli pro kvalitativní podobu výzkumu.

Jako nevýhodu našeho výzkumu spatřujeme jeho regionální omezení. Pro pokračování tohoto výzkumu bychom doporučili se zaměřit na více regionů a vzít v úvahu i jejich odlišnost. Bylo by zajímavé také srovnání, jak mezi jednotlivými regiony, tak mezi městy a vesnicemi. Bylo by jistě přínosné srovnat výsledky brzkého mateřství a pozdního mateřství. Jako další nevýhodu vidíme v tom, že větší množství respondentek mělo dítě mladšího půl roku, a tak nebylo možné u nich sledovat změnu ekonomické situace, protože doposud pobírají mateřský příspěvek, který je v podobné výši jako jejich mzda v zaměstnání. Tím pádem i více respondentek ještě nestihlo „zažít“ všechna úskalí mateřství a v polostrukturovaném rozhovoru je s námi probrat.

Rozhovory by byly přínosnější, pokud by trvaly delší dobu v závislosti na časové vytíženosti respondentek. Bohužel není možné ženy příliš zdržovat, ale bylo by možné si domluvit ještě druhou schůzku a získaná data doplnit o otázky a postřehy, které nás pak při transkripci ještě napadnou. Z našeho výzkumu vyplynulo několik zajímavých doporučení pro výzkumy podobného charakteru. V našich silách se nebylo možné zaměřit na úplně všechny aspekty života žen a dopodrobna je popsat, avšak doporučujeme dalším 123

výzkumníkům, aby se dále více zaměřili na souvislosti mezi neúplnými primárními rodinami žen a jejich vlastními vztahy a sebepojetí, na výchovu žen k víře a tím spjatým postojem k rodičovství a podrobnějšího popisu partnerských vztahů žen a v ideálním případě zapojit do výzkumu i aktuálního partnera a porovnat nebo doplnit nově získaná data s těmi od jeho partnerky.

Myslíme si, že rozsáhlý kvalitativní výzkum, který by mohl na naši studii navazovat, by měl mít i kvantitativní část, která by pomohla vztáhnout výsledky na naší populaci. Samozřejmě nelze kvalitativní výzkum vynechat, stále jej hodnotíme jako nejlepší ukazatel postojů žen, ale pokud porozumíme dostatečně velkému vzorku respondentek, můžeme se pokusit podobnými otázkami, které jsme ženám pokládali při polostrukturovaném rozhovoru, sestrojit dotazník, který zahrne obdobná témata, která jsme s ženami probrali. Samozřejmě jedinečnost každého případu studie zůstává v popředí našeho kvalitativního výzkumu. Právě díky pozitivům, které přináší, se nám podařilo zjistit podstatné informace a zároveň ženám více porozumět.

Jako neprozkoumané téma se nám jeví porody mrtvých dětí a potraty. Toto téma je velice citlivé, a proto jsme s ním dále nepracovali. Některé ženy by nám nejspíše o tomto tématu byly ochotny sdělit více, ale my sami jsme vycítili, že se v tomto okamžiku nehodí toto téma dále rozvíjet a probírat ho do větších detailů. Nabízí se nám otázky vlivu tohoto smutného tématu na partnerský vztah, na plánování dalšího těhotenství a vůbec celoživotní vnímání této smutné tragédie. Určitě by bylo velice přínosné, pokud by se do výzkumu zapojila i primární rodina žen a partneři žen. Získané informace od žen by se mohly srovnat a doplnit o nová zajímavá zjištění.

Při analýze výsledků vyplynulo několik aspektů, které měly vliv na věk, ve kterém ženy dobrovolně nebo nedobrovolně měly své první dítě i partnerské vztahy. Primární rodina žen měla souvislost s věkem, kdy ženy zakládaly rodiny. Ve zkoumaném vzorku dosáhlo 44% žen vysokoškolského vzdělání. To logicky ovlivnilo i posunutí hranice věku, kdy chtěly založit rodinu. V našem výzkumu byl nejnižší průměrný věk porodu prvního dítěte u žen bez maturity (26 let) a naopak nejvyšší u středoškolsky vzdělaných žen (31,5 roku). Dle Hamplové (2007) to jsou právě vysokoškolačky, u kterých se projevuje nový 124

trend odkládání rodičovství i po vstupu do manželství (Hašková, 2009). U vysokoškolsky vzdělaných žen byl průměrný věk při narození prvního dítěte 29 let Tuto statistiku si vysvětlujeme tak, že právě ve skupině středoškolsky vzdělaných žen bylo nejvíce žen, které nemohly dlouho otěhotnět nebo nemohly nalézt vhodného partnera. Zpravidla to byli rodiče, kteří směrovali své dcery ke studiu vysoké školy, ať už z důvodu, že oni sami byli vysokoškoláci nebo si pro své dcery přáli lepší vzdělání, než měli oni sami. Podle všech pozorovaných generací žen byla intenzita plodnosti negativně korelována s výší vzdělání (Hamplová, Rychtaříková, Pikálková, 2003). Ženy sice uváděly, že šlo o jejich rozhodnutí, avšak v následující větě zmínily, že rodiče chtěli, aby studovali, pracovali a až pak založili rodinu. Z toho důvodu usuzujeme, že opravdu výchova žen je směřovala ke studiu. Dle Rychtaříkové ženy s nejvyšším vzděláním jsou častěji bezdětné a mají v průměru méně dětí, protože vysokoškolačky hůře kombinují výchovu dětí a zaměstnání. Rostoucí věk prvorozených dětí zároveň snižuje pravděpodobnost narození dalších dětí. Vzdělaná žena zaujímá jasnější postoj k otázce skloubení kariéry a dětí a domnívá se, že děti představují významný faktor v jejím profesním životě (Hamplová, Rychtaříková, Pikálková, 2003). Pět žen mělo první dítě do pětadvaceti let, z toho dvě neplánovaně. Z toho třem ženám dávalo najevo okolí (zejména rodiče nebo rodiče partnera), že jsou na mateřství moc mladé, a to i v případě, že oni sami měli děti ve stejném nebo nižším věku. Jako další vliv na plánování mateřství jsme zpozorovaly, že mladé matky velice brzy toužily po založení rodiny, pokud právě jejich původní rodina byla disfunkční nebo neúplná. Domníváme se, že šlo o kompenzaci této situace. Rozvod rodičů může mít fatální vliv na pozdější vývoj sebepojetí žen. Jedním z důsledků rozvodu může být poškození sebedůvěry dítěte. K výchově sebejistého jedince jsou potřeba oba rodiče, kteří poskytují pocit stálého bezpečí a dávají dítěti stále pozitivní informace o sobě (Rheinwaldová, 1992). Rozvod rodičů nepůsobil jako pravděpodobnost rozpadu prvního partnerství nebo manželství žen přímo, ale zprostředkovaně skrz věk při začátku partnerského života a jeho zvolenou formu. Nízký věk při vstupu do manželství je jedním z významných faktorů jeho pozdějšího rozpadu (Hamplová, Šalamounová, Šamanová, 2006). Doba, kdy děti opouští rodinu souvisí s dobou, kdy ženy zakládají rodiny. Zpravidla ženy nemají děti, když bydlí u rodičů, jednalo-li se o plánované těhotenství. Bylo zjištěno, že mladí lidé nejčastěji předpokládají svůj odchod kolem dvacátého nebo pětadvacátého roku života. Byl nalezen rozdíl, kdy respondenti, kteří studují

učňovský obor předpokládají

dřívější 125

odstěhování.

Gymnazisté naopak

předpokládali pozdější odchod od rodičů. Méně významný rozdíl byl mezi pohlavími, kdy dívky předpokládaly dřívější odchod, než chlapci (Katrňák et al., 2010) Další vliv primární rodiny zaznamenáváme v okamžicích, kdy matky žen usuzují, že již nadešel čas, aby jejich dcery měly děti a dávají dcerám najevo, že je načase založit rodinu. Někdy dokonce svým dcerám domlouvají, aby měly děti zavčas. Ženy jejich náznaky, otázky a domlouvání vnímají jako tlak a začínají se zamýšlet nad plánováním rodiny, pokud tomu tak doposud nebylo.

28% respondentek pocítilo biologické hodiny okolo třiceti let. Tlaku na mateřství bylo vystaveno 18 žen (56%), nejčastěji byl tlak vyvíjen od rodičů žen. Dva partneři žen si přáli mít rodinu již dříve, jeden nechal rozhodnutí na své ženě a druhý ji násilím do mateřství nutil, čímž jí děti na několik další let znechutil, tato žena porodila své první dítě až ve 39 letech. Důvody k mateřství v tomto věku byly různé. Některé měly strach z problémů s otěhotněním, o kterých v souvislosti s vyšším věkem slýchávaly, jiné měly pocity, že jim něco chybí, že po nich nic nezůstane. 34% žen uvádí, že cítilo touhu po dítěti. U žen nad 30 let se dítě stávalo prioritou. Jedním z důvodů odsouvání mateřství byly nevhodní partneři žen, kteří děti mít nechtěli nebo si je ženy jako otce svých dětí nechtěly nebo nedokázaly představit. Ženy uvádí, že mateřství bylo pouze na základě jejich rozhodnutí. Nepřipouští si, že by je tlak jejich okolí, ať už partnera, rodičů, kamarádek, gynekologa či blízkého okolí, zásadním způsobem ovlivnil. Toto tvrzení je logické, protože rozhodnutí mít dítě bylo opravdu v první řadě na ženě samotné, ale ty si mnohdy nedokáží uvědomit, přiznat či připustit, že by se někdo na tomto rozhodnutí podílel. Tím sice vyloučí tezi vlivu okolí na jejich plánování rodiny, ale logicky pak samy opět přiznají, že třeba jen vidět kamarádku s dětmi nebo s ní probírat její těhotenství je dovede k zamyšlení a k naplánování jejich vlastního mateřství. Ženy vysokoškolačky přiznávají, že jejich spolužačky často děti ještě neměly, tudíž se nad vlastním mateřstvím, ještě tolik nezamýšlely. Což potvrzuje vliv okolí na vnímání a rozhodování o subjektivně nejvhodnější době pro narození vlastních dětí. Zajímavé je, že dle Rychtaříkové patří vysokoškolačky k nejkonzervativnější sociální skupině, protože v roce 2001 byl u nich podíl dětí narozených mimo manželství pouhých 10%, zatímco u žen se základním vzděláním 70% (Hamplová, Rychtaříková, Pikálková, 2003). Tuto skutečnost sice z našeho výzkumu nemůžeme potvrdit, protože většina našich respondentek byly v době porodu již vdané, ale logicky s tímto tvrzením můžeme souhlasit, protože zájem žen z našeho 126

výzkumu o svatbu před narozením dítěte byl vysoký. Jak už jsme napsali- nejvíce si ženy uvědomovaly tikot biologických hodin kolem třicátého roku. Ženy, které se k pocítění biologických hodin nehlásí, ale také uvádí, že toužily a přály si mít dítě. Nejčastěji právě biologické hodiny spustily u žen kromě touhy po dítěti i značný stres a beznaděj, pokud byly zrovna bez partnera nebo se jim nedařilo dlouhou dobu otěhotnět. Některé ženy uvádějí, že se jim touha po dítěti podařila usměrnit a nějakou dobu odsunout zaměřením se na nějaký koníček (např. cestování). U žen se kromě tikotu biologických hodin objevuje také jakási pomyslná věková hranice, kterou po jejím překročení vnímají jako nebezpečí neplodnosti a problémy s otěhotněním.

Celkově dávaly ženy svatbě význam celistvosti, rodiny a jistoty. Většina žen byla vdaná nebo svatbu plánovala a přikládaly jí vysoký význam. Lze předpokládat, že právě posouvání věku, ve kterém ženy uzavírají sňatek, posouvá i hranici porodnosti. Nedobrovolně svobodné matky měly dle výzkumů první dítě jako nejmladší (22,6 let) (Hamplová et al., 2007) Od žen se očekávalo, že po svatbě přijdou brzy děti a většina žen samotných po svatbě děti opravdu plánovala. U starších žen se ukazuje, že jim až tolik na pořadí sňatku a narození dítěte tolik nezáleží. Jako vliv odkládání mateřství do vyššího věku můžeme vnímat právě věk, ve kterém ženy uzavírají sňatky. Stejně tak působí tento faktor i na počet dětí. Čím dříve ženy sňatek uzavírají, tím více dětí se v populaci narodí. Navíc ženy, které se vdávají mladé, mají většinou nižší vzdělání a menší možnost udělat kariéru, a tak se výchova a rození dětí stává hlavním životním statusem (Rabušic, 2001). Většina lidí se přiklání k zapojení otce do rodičovské role a její intenzivnější vykonávání. Muži by neměli na úkor své práce zanedbávat rodinu a měli by se v ní více angažovat, zejména směrem k dětem (Hamplová, Šalamounová, Šamanová, 2006). Většina mužů našich respondentek se do péče o děti opravdu aktivně zapojovala dle svých časových možností a pomáhali ženám i s domácností. Dle aktuálních průzkumů opravdu vzrůstá zapojení mužů do výkonu některých aktivit s dětmi. Jde hlavně o aktivity, kde není vyžadována pravidelnost výkonu a aktivity, které nesouvisejí se základní péčí o dítě (Hamplová, Šalamounová, Šamanová, 2006). Podle Rychtaříkové je velice důležité, aby péče o děti byla sdílená oběma rodiči. Sňatek byl pro 91%žen našeho výzkumu podstatnou součástí a zároveň přirozeným vývojem vztahu, po kterém následuje dítě. Většina žen preferovala svatbu před založením rodiny nebo alespoň její naplánování v blízké době. Dle Haškové (2009) mladí lidé plánující rodičovství do budoucna, většinou pomýšlejí i na 127

uzavření sňatku. 88% žen bylo v době výzkumu vdaných a pouze jedna žena svatbu do budoucna určitě neplánuje. Nejčastěji ženy uvádí, že zajištění společného bydlení, svatba a manželství je další podstatnou etapou jejich vztahu. S čím by korespondovalo i to, že preference rodičovství je u sezdaných párů vyšší, než u těch, kteří žijí nesezdaně nebo nemají společnou domácnost (Hašková, 2009). Mnohdy si ženy nedokážou dítě bez sňatku představit nebo ho chtějí mít alespoň již naplánovaný v době, kdy se o dítě s partnerem snaží. Můžeme zde zaznamenat jeden z faktorů, který vede ke zvyšování věku prvorodiček. Zvyšuje se totiž i věk, ve kterém ženy uzavírají sňatek. Pouze dvě ženy měly plánovitě dítě po svatbě 4 a 5 let. Pro ostatní byla svatba jakýmsi pomyslným startem brzkého plánování dítěte. Stejně tak reagovalo i okolí žen a po svatbě očekávalo děti, pokud nepřišly, tak si okolí myslelo, že dítě mít nemohou nebo že je žena kariéristka. Nevydařené vztahy žen mohou mnohdy oddálit založení rodiny v době, kdy by si žena dítě nejvíce přála, v našem případě 12 žen (38%) bylo významněji ovlivněno svými bývalými partnery, jak v mateřství, tak samozřejmě v partnerských vztazích a jejich prožívání. Mnoho žen uvádí, že teprve až vztah s jejich nynějším partnerem byl vážný a dlouhodobý a vztahy minulé byly jen takové „oťukávání“. Bývalým partnerem bylo mateřství nejčastěji stále odsouváno. Muži buď děti nechtěli, nebo je s nimi nechtěly mít jejich partnerky. Hamplová uvádí, že jako třetí faktor potřeb před založením rodiny se v pořadí umístilo partnerské a rodinné zázemí (Fialová, 2000). U žen starších (nad 30 let) to byl nejčastěji požadavek - kladný vztah k dětem a pozitivní postoj k založení rodiny. S plánováním dětí nejčastěji ve vztahu přicházely ženy. Po domluvě s partnery došlo k naplánování rodičovství. Někteří partneři si přání své partnerky museli nechat projít hlavou a nějaký čas si vzali na rozmyšlenou, ale pak svolili. Ženy by pravděpodobně své partnery časem opustily, kdyby s nimi nechtěli mít rodinu. Pro ženy byla velice podstatná otázka bydlení a před založením rodiny zpravidla preferovaly vlastní bydlení, které jim dodávalo stabilitu a jistotu. V tomto okamžiku rodiny narážely na finanční nesnáze, protože zadlužení v podobě hypotéky jejich plánování rodiny omezilo buď odsunutím mateřství nebo odložením plánování druhého dítěte. Rodiny, které se přesto zadlužily a splácí hypotéku při mateřské dovolené, stejnou věc nikomu nedoporučují, zároveň uvádějí, že by musely odsunout mateřství alespoň o 10 let. S čímž koresponduje průzkum Hamplové, kdy 94% respondentů uvedlo na prvním až třetím místě v pořadí potřebu vlastního bydlení před založením rodiny. Zde máme další faktor odkládání rodičovství. Zajištění vlastního bydlení, což není dnes nejlevnější. Zpravidla je 128

potřeba si vzít hypotéku a uvázat se splácením pevné částky každý měsíc. Tato částka může převyšovat rodičovské dávky, a proto se mladí partneři nejdříve soustředí na splnění závazků nebo alespoň jejich částí před založením rodiny. Nemůžeme se ženám divit, protože při ztrátě zaměstnání pracujícího partnera by následky zadlužení mohly být likvidační. Pro ženy je tedy sice ekonomická situace rodiny určující, ale pokud po dítěti touží a zejména pokud cítí biologické hodiny, tak jde vše zcela stranou. K víře v Boha (křesťanství) se přihlásilo dvanáct žen (38%). Všechny ženy preferovaly pořadí svatba a pak dítě. Dvě ženy to uvedly jako svoji prioritu. Průměrný věk žen při narození prvního dítěte byl u věřících žen nižší, než u žen bez vyznání víry. Víra tudíž ovlivňuje dobu zakládání rodičovství. Pro ženy byla samozřejmost před dítětem mít nejdříve sňatek. Většina věřících žen s partnerem žila i před svatbou, v jednom případě měla pak žena kvůli tomu problém s církví. Jedna z žen také preferovala společné soužití až po svatbě. Nejčastěji byli oba partneři věřící a své názory a přesvědčení vzájemně sdíleli a akceptovali. V jednom případě byl věřící pouze muž, ale ženě se jeho názory na svatbu a děti zdály rozumné a přizpůsobila se jim.

Jak už bylo v práci uvedeno, jedním z následků vyššího věku v těhotenství jsou problémy s otěhotněním (neplodnost), rizikové těhotenství či porod. Otěhotnění ženám trvalo v intervalu od měsíce do pěti let. Shodně ženy uvádějí, že jakmile se přestaly o dítě snažit a na své mateřství rezignovaly, tak se jim povedlo většinou nečekaně otěhotnět. Z toho vyplývá, že neplodnost může být často i psychickým blokem. Otěhotnění žen nad 31 let trvalo déle, než u žen pod 30 let. Často po dvou letech „nedaření se“ vyhledaly ženy lékaře. Ženám bylo doporučeno umělé oplodnění, ale jen dvě ženy ho využily, ostatní otěhotněly spontánně. Čím delší dobu otěhotnění trvalo, tím byly ženy více ve stresu a zoufalství. Těhotenství pak popisují jako zklidnění. Asi třetina žen prožívala těhotenství jako nepříjemné období plné strachu a obav. Jejich věkový průměr byl 30 let. U žen, které těhotenství prožívaly jako příjemné období byl věkový průměr 29 let. Průměrný věk žen, které měly rizikové těhotenství, byl 31,5 let. U 34% žen nastaly vážné porodní komplikace, které ohrožovaly matku a dítě. Průměrný věk žen, které měly tyto komplikace byl 30 let oproti průměrnému věku 29 let u porodu bez komplikací. U 34% žen sice porod nebyl příjemnou a většinou ani rychlou záležitostí, ale proběhl bez závažnějších rizik a komplikací. Ženy, které prožily vysoce rizikový porod se dalšího porodu obávaly nebo z 129

něj měly dokonce trauma. Neplodnost a problémy s otěhotněním posouvají věk žen dále ke 40. roku. Jedna z žen otěhotněla po umělém oplodnění ve 39 letech, o dítě se s manželem snažili pět let.

Dalším důležitým faktorem bylo zaměstnání žen. Konflikt mezi tradičním postavením ženy a pracovními povinnostmi obvykle vede velmi výrazně k poklesu porodnosti (Hamplová, Rychtaříková, Pikálková, 2003). Ženy si přály mít po ukončení vzdělání stabilní příjem, praxi a hlavně možnost se mít po mateřské dovolené kam vrátit. 97% žen bylo v době svého těhotenství zaměstnaných. Jednoznačným motivem většiny žen bylo získání zaměstnání a tím jistou a stabilní pracovní pozici, na kterou se ženy budou moci vrátit po mateřské dovolené. Podle Rychtaříkové je odkládání narození prvního dítěte spjato se snahou dosáhnout nejdříve určitého profesního postavení (Hamplová, Rychtaříková, Pikálková, 2003). S tím souvisela i smlouva na dobu neurčitou, kterou se ženy snažily získat. Některé ženy byly dokonce u přijímacího pohovoru podrobeny nepříjemným otázkám o plánování mateřství, které jsou dle české legislativy zakázány. S tím souhlasí i Marksová-Tominová (2009), která tvrdí, že zaměstnavatelé se často obávají, že mladá žena může každou chvíli otěhotnět a vtíravé otázky na plánované mateřství při přijímacím pohovoru jsou tomu nejedním důkazem. U šesti žen došlo k odložení mateřství kvůli nároku na mateřský příspěvek a kvůli získání smlouvy na dobu neurčitou. Své těhotenství ještě musely některé z nich nějakou dobu před zaměstnavatelem tajit ze strachu z propuštění a neprodloužení smlouvy. 84% žen se bude po mateřské dovolené do zaměstnání vracet, tři ženy měly smlouvu na dobu určitou a třem ženám bylo zrušeno jejich místo a byly propuštěny pro nadbytečnost. Většina zaměstnavatelů reagovala na těhotenství svých žen přejícně a snažila se jim fyzicky náročnou práci ulehčit. Ženy, jimž bylo místo při pobytu na mateřské dovolené zrušeno, se tím aktuálně netrápily, často uvádějí, že to již čekaly a jsou s tím smířené. Ženy, které při mateřské dovolené pracovaly, se cítily jistěji a sebevědoměji- nebály se, že vyjdou ze cviku. Navíc se jejich ekonomická situace zlepšila a rodičovské a mateřské dávky vnímaly jako příjemný „bonus“. Dle výzkumů bylo pro ženy pro pořízení dalšího dítěte důležitá zejména možnost pracovat na částečný úvazek, flexibilní pracovní doba, úprava mateřské dovolené, příspěvek pro rodiče pečující o dítě a lepší bydlení (Hamplová, Rychtaříková, Pikálková, 2003). Ačkoliv se zvyšuje počet názorů, že pracující žena si může s dítětem vytvořit stejně pevné pouto jako matka, která není zaměstnaná, tak poměrná část dotázaných (okolo 50%) 130

má spojeno zaměstnané ženy se strádáním dětí či celé rodiny (Hamplová, Šalamounová, Šamanová, 2006).

Finanční situace před dětmi a po dětech se u některých rodin nezměnila díky zvýšení platu partnera nebo změny zaměstnání. Ženy, které dostávají ještě mateřské dávky nepociťují doposud žádnou zásadní změnu v ekonomické situaci před založením rodiny a nyní. Jejich příjem je skoro totožný s tím, na který byly zvyklé. U rodin, kde se ztráta jednoho platu do rozpočtu promítla, došlo k přizpůsobení se. Velkou přítěží bylo pro rodiny splácení hypotéky. Ženy uvádějí, že příspěvky, které od státu dostávají opravdu stačí jen a pouze na náklady dítěte a nepokryjí ani část chodu domácnosti a nezaplatí s nimi žádné složenky. Za poslední desetiletí se snížila reálná hodnota dávek vyplácených v souvislosti s náklady na péči o dítě na polovinu až třetinu. Došlo k prohloubení pocitu nejistoty obyvatelstva spolu s rostoucí nezaměstnaností (Hamplová, Rychtaříková, Pikálková, 2003). Nízká úhrnná plodnost v České republice je ovlivněna sociokulturními změnami v transformující se české společnosti. Z toho následně vyplývá proměna hodnot u mladých lidí až po neuspokojivou státní rodinnou politiku (Hamplová, Rychtaříková, Pikálková, 2003). Partneři žen poskytují hlavní ekonomickou jistotu a stabilitu celé rodině. Ženy shodně tvrdí, že dávky jsou příliš nízké pro ženy samoživitelky nebo ženy s dvojčaty nebo dětmi narozenými brzy od sebe. U některých žen s jedním dítětem se objevují obavy o zvládnutí fungování s peněžitými dávkami, kdyby měly druhé dítě. Ženy, které hodnotí kladně sociální politiku státu, si jsou vědomy poměrů v zahraničí, kde ženy jdou brzy po porodu do práce. Ženy by ocenily, snížení DPH na dětské potřeby. Dále by si přály, aby stát podporoval firmy, které by zaměstnávaly ženy s malými dětmi i na částečné úvazky. A případně i firemní školky. Je potřeba zmínit, že česká legislativa není v současné době vstřícná k zakládání firemních školek, pojem firemní školky stále nezná (Fialová, Štěpánková, Marksová-Tominová, 2009). Rovněž se pozastavují nad tím, že stát sice poskytuje různě dlouhou mateřskou dovolenou, ale není schopen zajistit dětem místo ve školce a ženy, pak s dítětem musí zůstat doma déle nebo ho dát do soukromé školky. Takže se jako největší problém jeví nedostatek školek a jeslí. Podle Rychtaříkové je dostupnost předškolních zařízení klíčovým faktorem při rozhodování žen s vyšším vzděláním o počtu dětí (Kreyenfeld, 2000; in Hamplová, Rychtaříková, Pikálková, 2003).

131

Ženy jako komplikaci uvádějí nepříjemné chování seniorů v hromadné dopravě a malou ochotu pomoci s výstupem a nástupem s kočárky. Jako další komplikaci zmiňují zavedení sKaret. Ženy shodně tvrdí, že je nedostatek školek a jeslí a musí si platit nebo počítat do budoucna pouze se soukromou školkou, jejíž cena je kolem 8000,- měsíčně, což značně zatíží rodinný rozpočet po návratu žen do práce. Zaměstnání ženy, pak má funkci jen jeho udržení. Lze se domnívat, že situace v oblasti rodinné politiky je jedním z významných faktorů, které omezují plodnost žen (Hamplová, Rychtaříková, Pikálková, 2003).

Výsledky výzkumu a získané informace je možné využít pro další výzkum v oblasti problematiky odkládání rodičovství, rodinných vztahů, partnerských vztahů, plánování rodičovství, nebo i spokojenosti žen na mateřské dovolené. Informace se dají dále využít v poradenské praxi, mateřských a krizových centrech pro matky s dětmi atd.

132

Závěr Odkládání rodičovství je v dnešní době poměrně častý jev a dle statistik se věk žen stále zvyšuje. V našem výzkumu jsme zjišťovali, jak ženy vnímají svoji mateřskou roli, jak se k ní staví, kdy a jak ji začleňují do svého života. Co upřednostňují a co vyžadují před založením rodiny. Zkoumali jsme psychologickou a sociologickou stránku rodičovství.

Problematiku jsme zkoumali pomocí kvalitativního výzkumu. Měli jsme celkem 32 respondentek ve věku 26 až 41 let, kterým se narodilo první dítě ve věku 22 až 40 let.

Na věk, ve kterém ženy měly děti, se můžeme dívat dvěma způsoby. Některé ženy měly problémy s otěhotněním nebo neměly vhodného partnera, a tak se věk, ve kterém měly dítě, nedobrovolně zvýšil. Na straně druhé byly ženy, které si své mateřství především naplánovaly dle určitých faktorů, které pro ně měly význam, např. smlouva v zaměstnání na dobu neurčitou apod. Ženy si nejčastěji chtějí něco užít, cestovat, sehnat si vlastní bydlení a zabydlet se, naplánovat a užít si svatbu a pak plánovat dítě. Ale dítěti dovedly leccos obětovat a chod domácnosti přizpůsobit nově vzniklé finanční situaci s dítětem. Jako největší finanční zátěž ženy uvádí splácení hypotéky. V tomto směru negativně hodnotí zdržování výplat dávek a nově zavedený systém sKaret, který je dle nich pro mateřské a rodičovské dávky zcela zbytečný. Ženy uvádějí, že pokud by biologické hodiny „bily na poplach“, tak by daly dítěti přednost před vším, co doposud považovaly za důležité. Bývalí partneři mají podíl na chování žen v dalších vztazích, na jejich očekávání i požadavcích a nárocích. Některé ženy mají dítě později i proto, že jej s bývalým partnerem mít nemohly, partner dítě nechtěl nebo ony dítě nechtěly mít s ním. Zpravidla jako nepříjemné popisují tlaky svého okolí na to, aby se staly matkami. Tyto tlaky byly nejčastěji od rodičů žen. Svatba je vnímána jako krok ve vztahu, po kterém už následuje dítě, a to jak u věřících i nevěřících žen. 81% žen mělo dítě po svatbě. Průměrný věk věřících žen při narození prvního dítěte se lišil o dva roky. Nejčastěji se ženy vdávaly po jednoleté, dvouleté a tříleté známosti. O ženách, které plánovitě odložily mateřství na několik let po svatbě, si jejich okolí myslelo, že děti mít nemohou. Partneři žen (78%) se zapojují do udržování chodu domácnosti a péče o děti. Otěhotnění se sice dařilo rychleji u žen do 30 let, v konkrétních případech měly některé ženy problémy s otěhotněním ve vyšším věku, ale také podobně staré ženy naopak otěhotněly velice rychle. Věk některých žen se přehoupl přes třicítku při narození prvního dítěte, protože se jim dlouhou dobu 133

nedařilo otěhotnět (4-5let). Rizikové těhotenství měly častěji ženy ve vyšším věku, ale našly se i ženy mladé. Průměrný věk žen, které měly rizikové těhotenství, byl 31,5 let. Ženy se častěji z těhotenství těšily a mají na toto období krásné vzpomínky, ale několik žen zažilo nevolnosti, strach z předčasného porodu nebo potratu a těhotenství pro ně bylo spíše stresovou záležitostí. V zaměstnání si ženy nejčastěji přály dosáhnout nároku na mateřské dávky a získat smlouvu na dobu neurčitou, aby měly jistotu návratu do svého zaměstnání. Nejčastěji byli jejich zaměstnavatelé chápaví a těhotenství ženám přáli, ale našli se i tací, kteří se těhotných žen snažili zbavit nebo je sesadit z funkce. Ačkoliv je to protizákonné, tak tři zaměstnavatelé při přijímacím pohovoru chtěli vědět, kdy žena plánuje děti nebo jí to přímo zakázali. Ženy, které při mateřské dovolené pracovaly, vnímají zpravidla finanční pomoc od státu pozitivně. Nejčastěji by si ženy přály zlepšit situaci s počtem školek a jeslí. Ženám nevyhovuje možnost výběru délky mateřské dovolené, když by po dvou nebo třech letech neměly dítě stejně kam umístit a pro rodinu by přibyla nová finanční zátěžsoukromá školka. Chování a pomoc spoluobčanů ženy hodnotí dosti rozdílně. Patrně je ochota lidí i závislá od místa bydliště, ve kterém ženy žijí. Shodně ženy, které cestují MHD, uvádějí, že se v poslední době objevuje arogantnost a agresivita seniorů k matkám s kočárky.

Ženy se ke své mateřské roli staví zodpovědně a snaží se dítěti leccos přizpůsobit. Zároveň touží po občasných volnočasových aktivitách a vlastní realizaci, ať už v zaměstnání nebo ve svých koníčcích. Po překročení pomyslné věkové hranice se u žen dítě stávalo prioritou a ženy zároveň při nezdarech s otěhotněním prožívaly značný stres.

134

Souhrn Tato diplomová práce je zaměřena na ženy, které mají dítě nebo děti. V centru našeho zájmu byly motivy, které ženy vedou k mateřství a jeho načasování. Zajímalo nás, co ženy před založením rodiny upřednostňují a co vyžadují. Zajímaly nás psychologické a sociální motivy žen k mateřství a jeho odkládání do vyššího věku, což sledujeme v aktuálních trendech a statistikách. Rodina je společenská skupina spojená manželstvím nebo pokrevními vztahy. Jedním z hlavních univerzálních rysů je zajištění reprodukce lidského rodu. Zároveň jde o nejdůležitější sociální skupinu, která ovlivňuje psychický vývoj dítěte. Její další funkce jsou: hospodářská, emocionální, socializační a sociálně podpůrná. V minulosti převažovaly neúplné rodiny z důvodů úmrtí, dnes je ovšem hlavním důvodem rozvod nebo oddělené žití vdaných a svobodných matek. Mezi základní výchovné styly patří: autokratický, liberální

a

demokratický.

V rodinách

se

setkáváme

s výchovou

všezahrnující,

zanedbávající a rozmazlující. Ve dvacátých letech převládaly rodiny se třemi dětmi, v šedesátých letech převažoval model dvoudětné rodiny. Podíl jedináčků 9-10% se příliš nezměnil. Během válečného období byl v České republice nízký věk uzavírání sňatků (ženy 21-22 let a muži 24-25 let). Ženy rodily děti do 25-26 let. Česko se řadí k zemím s vyšším podílem nesezdaných dvojic ve věkové skupině 18-30 let. České veřejné mínění není v současné době nakloněno vícečetné rodině. Dříve byl věk ovlivněn jen délkou přípravy na povolání, dnes je ovlivněn zejména vzděláním, profesním růstem i celkovým životním stylem. Vývoj v budoucnosti bude záležet na tom, jestli se nepromění odkládání rodičovství v jeho odmítání. Postmoderní společnost nabízí na jedné straně lidem více individuální volby a svobody, ale na druhé straně i více rizik a nejistoty.

Přijetí rodičovské role je jednou z hlavních cest naplnění generativity. Oproti minulosti má dítě vysokou emoční hodnotu a smysluplně naplňuje partnerství. Narozením dítěte se z manželství stává rodina. Přináší do života nové potřeby a role a dává životu nový smysl. Dnešní otcové tráví většinu času v práci, než doma s dětmi. V některých tradičních společnostech muži vykazují stejné známky těhotenství a porodu jako jejich ženy. Jako vztahově přínosný se dle výzkumu jeví přítomnost otce u porodu, kdy pak dochází k okamžitému propojení a ne až po letech soužití, jak tomu běžně bývá. Podle posledních studií vzájemný vztah dítěte a hlavně matky (bonding), nastává od početí. Ženy, které prošly porodem a těhotenstvím, se chovají k novorozenci obdobně. Výsledkem 135

studií o vztahu matky a dítěte bylo zavedení „rooming-in“, kdy matky mají své dítě od narození u sebe. Existuje pět rodičovských potřeb:: potřeba specifických potřeb, potřeba smysluplného světa, potřeba životní, potřeba kladné identity a potřeba otevřené budoucnosti. Mezi základní potřeby dítěte patří: potřeba určitého množství, proměnlivosti a kvality vnějších podnětů, potřeba stálosti, řádu a smyslu v podnětech, potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů, potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty, potřeba otevřené budoucnosti nebo životní perspektivy. Ačkoliv je rodičovství spjato s velkým množstvím podstatných životních změn a stresových situací, tak rodiče mají příležitost k osobnímu růstu, který přichází při přechodu od partnerství k rodičovství. Snad největší vliv na klesající porodnost má antikoncepční pilulka. Partnerské páry se rozdělily na dvě skupiny: páry chránící se nějakou antikoncepční metodou, nejčastěji antikoncepční pilulkou a páry nechránící se žádnou antikoncepční metodou, tedy páry, které pravděpodobně plánují založit rodinu. Každý věk pro rodičovství přináší určité výhody. Mladé matky se dokáží lépe vyrovnat s těhotenstvím a řadou jeho fyzických nároků. Mohou se lépe vcítit do dětských problémů a do problémů dospívajících dětí. Naopak starší matka díky své zralosti a mnohaletým zkušenostem bude více tolerantní. Mladší a starší rodiče se liší především v interakci se svými dětmi. Efekt snižování porodnosti je popisován od sedmdesátých let 20. století. Ženy se svými partnery řeší, zda-li mít dítě a v jaké době ho zplodit. Existuje několik teorií poklesu porodnosti. Teorie racionální volby, teorie averzivního rizika, teorie genderové nerovnosti a teorie postmaterialitických hodnot. Věk, ve kterém se rodí děti je ovlivněn především studiem, kariérou, ekonomickou situací a bydlením. Dalším důležitým faktorem motivujícím páry k založení rodiny je manželství. V současné době těhotenství svobodných žen není tak často rychlým důvodem k sňatku. Pokud partneři nejsou manželé, jejich vztah většinou končí rozchodem.

Bezdětnost rozdělujeme na dobrovolnou a nedobrovolnou. Hlavním důvodem je to, že se ženám nepodaří najít vhodného partnera v době svého plodného období života. Nejdéle bezdětné zůstávají vysokoškolačky a muži se základním vzděláním. Někteří muži, kteří odmítli v mládí volbu rodičovství, ve středním věku opouštění své ženy a zakládají nové rodiny. Páry toužící po dítěti trpí frustrací a chronickým stresem. Poměrně novou problematikou je problematika singles, což jsou lidé žijící v dlouhodobém nesezdaném soužití. 136

Ženám, které jsou těhotné náleží speciální práva v zaměstnání. Zaměstnavatel uzpůsobí dle daných předpisů jejich dosavadní práci. Žena nesmí být přetěžována a vykonávat přesčasy. Rodiče mají za určitých podmínek nárok na mateřský příspěvek, rodičovský příspěvek. Rodiny sociálně slabé mohou požádat o porodné a další dávky. Za posledních padesát let klesla průměrná koncentrace spermií u mužů na polovinu a neplodných mužů přibyl dvojnásobek. Pro starší matky a neplodné páry se asistovaná reprodukce stala cenným prostředkem k početí. Mezi základní metody asistované reprodukce patří umělá inseminace (IUI), In Vitro Fertilizace (IVF), Intracystoplasmatic Sperm Injection (ICSI) a PISCI. Náhradní mateřství není zatím v České republice zatím možné. Zákony považují za matku ženu, která dítě porodila. S věkem rostou i rizika během těhotenství žen. Nejčastěji jde o hrozící potraty, vyšší riziko úmrtnosti u porodu, vyšší riziko předčasného porodu, těhotenského diabetu, chromozomální abnormality plodu atd. Nejznámější, s věkem spojená porucha chromozomů, je výskyt Downova syndromu. Pokud bude věk žen při narození prvního dítěte stále stoupat, tak se bude stále prohlubovat ekonomická krize a mladí lidé budou dále více v otázkách mateřství a rodičovství znejišťováni.

Cílem našeho výzkumu bylo porozumět současným postojům žen k rodičovství a současným trendům plánování mateřství a posouvání průměrného věku prvorodiček, popsat motivy, které ženy vedly k plánování a odkládání mateřství do subjektivně nejvhodnějšího věku. Ke zmapování postojů žen k mateřství byl použit kvalitativní výzkum. Pro získávání dat jsme zvolili metodu polostrukturovaného rozhovoru. Výzkumný soubor byl tvořen 32 ženami, které již měly minimálně jedno dítě. Při výběru respondentů bylo využito metody příležitostného výběru, samovýběru a okrajově metody výběru snowball (sněhové koule). Zkoumali jsme souvislost původní rodiny žen na mateřství a jeho plánování, psychologické a sociální tlaky, význam současných a minulých partnerských vztahů, vliv víry na plánování rodiny, vztah matek k práci a kariéře, změnu ekonomické situace rodin, hodnocení sociální politiky státu a hodnocení přístupu k ženě jako matce v každodenních situacích. Ukázalo se, že primární rodina má nezastupitelný vliv na mateřství a jeho plánování. Rodiče své dcery směřovali ke studiu a získání dobrého zaměstnání, což mělo za následek plánování mateřství až ve vyšším věku. Úplnost či disfunkčnost primární rodiny rovněž souvisela s následnými vztahy i sebepojetím žen. Některé ženy kolem 137

třicátého roku věku pociťovaly tikot biologických hodin. Jiné se po třicátém roku věku obávaly problémů s otěhotněním, což ovlivnilo a urychlilo plánování jejich mateřství. Ženy byly tlaku okolí vystaveny zejména, pokud brzy po svatbě nepřicházely děti. Okolí si často myslelo, že děti mít nemohou. Tlak na ženy byl vyvíjen nejčastěji od vlastních rodičů, zejména matek. Souvislost bývalého partnera a plánování mateřství byla nejčastěji v jeho odsunutí. Požadavky na nové partnery se zvyšovaly a byly i pro ženy jasnější. Pro ženy byla velice podstatná otázka bydlení a před založením rodiny zpravidla preferovaly vlastní bydlení, které jim dodávalo stabilitu a jistotu. Což mělo zpravidla za následek zhoršení ekonomické situace z důvodu zadlužení a splácení hypotéky. Většina žen preferovala svatbu před založením rodiny nebo alespoň její naplánování v blízké době. Většina mužů se do péče o děti aktivně zapojovala dle svých časových možností a pomáhaly ženám i s domácností. Věk žen při narození prvního dítěte byl u věřících žen nižší, než u žen bez vyznání víry. Otěhotnění ženám trvalo v intervalu od měsíce do pěti let. Často po dvou letech vyhledaly ženy lékaře. Čím delší dobu otěhotnění trvalo, tím byly ženy více ve stresu a zoufalství. Těhotenství, pak popisují jako zklidnění. Ženy, které prožily vysoce rizikový porod, se dalšího porodu obávaly nebo z něj měly dokonce trauma. Jednoznačným motivem většiny žen bylo získání zaměstnání a tím jistou a stabilní pracovní pozici, na kterou se ženy budou moci vrátit po mateřské dovolené. S tím souvisela i smlouva na dobu neurčitou, kterou se ženy snažily získat. Ženy, které při mateřské dovolené pracovaly se cítily jistěji a sebevědoměji - nebály se, že vyjdou ze cviku. Ženy, které dostávají ještě mateřské dávky, nepociťují doposud žádnou zásadní změnu v ekonomické situaci. U některých rodin má partner nyní lepší práci nebo vyšší plat, tak rodina žádnou změnu v rodinném rozpočtu nepociťuje. Naopak ženy, které již dostávají rodičovský příspěvek, popisují, že u nich muselo dojít k uskromnění a přizpůsobení se vzniklé situaci. Zároveň v tom ovšem nevidí žádný zásadní problém. Ženy by ocenily, snížení DPH na pleny, umělé mléko a jiné dětské potřeby. Dále by si přály, aby stát podporoval firmy, které by zaměstnávaly ženy s malými dětmi i na částečné úvazky. A případně i firemní školky. Ve srovnání s ostatními státy hodnotí náš sociální systém kladně. Jako největší problém vnímají nedostatek školek a jeslí. Systém sKaret jim přijde zbytečný a komplikující vyplácení dávek včas. Shodně ženy upozorňují na agresivitu seniorů vůči matkám v dopravních prostředcích.

138

Použitá literatura Baltes, P. B. (1987). Theoretical propositions of life-span. Developmental Psychology, 23, 611-626. Banditer, E. (1998). Mateřská láska od 17. století po současnost. Bratislava: Aspekt. Benešovská, J. (2009). Zůstanu bezdětná. Protože chci. Moje psychologie, 4 (7-8), 58-59. Benešovská, J. (2010). Singles: opravdu chtějí být sami? Moje psychologie, 5 (7-8), 42-43. Berryman, J., Thorpe, K., & Windridge, K. (1995). Older Mothers Conception, Pregnancy and Birth after 35. London: Pandora. Biermann, C., & Raben, R. (2005). Maminkou ve čtyřiceti?. Praha: Portál. Blos, P. (1985). Son and Fater. Londýn:Collier Macmillan. Být či nebýt matkou. (2010). Volvo Globator: Praha. Demografie (2009). Definice vztahující se k narození dítěte / potratu [online]. In Demografické informace, analýzy a komentáře [cit. 2010-12-01]. Dostupné z WWW: < http://www.demografie.info/?cz_porodnost_definice=& > Doherty, C. M., & Clark, M. M. (2006). Léčba neplodnosti. Brno: Computer Press. Dudžíková, M., Hargašová, M., Holečko, M., Hromníková, J., Zátopek., P. (1985). Výchova k manželství a rodičovství. Bratislava: Osvětový úřad. Eiseleová, H. (1999). Žena po 40. Praha: Vašut. Erikson, E. H. (2002). Dětství a společnost. Praha: Argo. Farková, M. (2009). Dospělost a její variabilita. Praha: Grada Publishing. Fawcet, J. T. (1982). „Value of Children“. In: Ross, J.A. (ed.). international Encyclopedia of Population. 665- 667. New York: The Free Press Ferjenčík., J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál. Fialová, E., Štepánková, M., Marksová- Tominová, M. (2010). Dostaňte zákon na svou stranu: Jak slaďovat rodinu a práci? Praha: Gender Studies. Fialová. L., at al. (2000). Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. Praha: Sociologické nakladatelství. Fleming, A. S. (1990). Hormonal and experimential correlates of maternal responsiveness in human mothers. In Mammalian Parenting, s. 184- 208, N.A. Krasnegor a R.S. Bridges, eds. Oxford University Oxford: Press.

139

Florence. (2011). Úhrada léčby sterility metodou mimoděložního oplodnění [online]. In Florence Časopis moderního ošetřovatelství [cit. 2011-04-02]. Dostupné z WWW: < http://www.florence.cz/akcent-vzp/aktualne/uhrada-lecby-sterility-metodoumimotelniho-oplodneni> Fthenakis, W. E. (1985). Väther, I-II. Mnichov, Vídeň, Baltimore: Urban & Schwarzenberg. Glaser, H. (1971). Žena a její problémy. Praha: Orbis. Halman, L. (2001). The European Values Study: A Third Wave. Source Book of the 1999/2000 European Values Study Surveys. Tilburg: EVS, WORC, Tilburg University. Hamplová, D. (Eds.). (2007). Děti na psí knížku. Mimomanželská plodnost v ČR. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Hamplová, D., Chaloupková, J., Soukupová, E., Sunega, P., Zeman., K. (2006). Děti na psí knížku? Mimomanželská plodnost v ČR. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Hamplová, D., Rychtaříková J., Pikálková., S. (2003). České ženy. Vzdělání, partnerství, reprodukce, rodina. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Hamplová, D., Šalamounová, G., Šamanová, G. (2006). Životní cyklus sociologické a demografické perspektivy. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Haňková, L. (2010). Singls: takhle to chtěli, nebo jen zůstali na ocet? Psychologie dnes, 16 (9), 18-19. Hartl, P. & Hartlová, H. (2004). Psychologický slovník. Praha: Portál. Hašková, H. (2009). Fenomén bezdětnosti. Praha: Sociologické nakladatelství. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. Hewstone, M., Strobe, W. (2006). Sociální psychologie. Praha: Portál. Hospodárková, J. Od července (diskuzní fórum) [online]. In Modrý koník [cit. 2010-1220]. Dostupné z WWW: Hrdličková, L. (2009). Matkou po čtyřicítce ano, či raději ne? Psychologie dnes, 15 (7-8), 32-33. Hulvert, J. (2011). Novinka v naší laboratoři - metoda PICS [online]. In ISCARE [cit. 2011-4-20]. Dostupné z WWW: < http://www.iscare.cz/>

140

Christopher, D., & Williams, M. D. (2008). Nejrychlejší cesta k přirozenému početí. Praha: Práh. Juřičková, L. (2009). Definice vztahující se k narození dítěte / potratu [online]. In Demografické informace, analýzy a komentáře [cit. 2010-12-01]. Dostupné z WWW: < http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku&artclID=118> Katrňák, T., Lechnerová, L., Pakosta, P., Fučík, P. (2010). Na prahu dospělosti. Partnerství, sex a životní představy mladých v současné české společnosti. Brno: Masarykova Univerzita. Kimplová, T. (2008). Základy psychologie manželského a rodinného soužití. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. Klaus, M.H. & Kennell J. H. (1976). Human maternal and paternal behavior. In MaternaInfant Bonding, s. 38-48, M.H. Klaus and J. H. Kennell, eds. C.V. St. Louis: Mosby Co. Klimeš, J. (2009). Generace, které hrozí přechozené vztahy. Psychologie dnes, 15 (7-8), 16-17. Konečná, H. (2003). Na cestě za dítětem. Praha: Academia. Konečná, H., Bubleová, V., & Janků, V. (2010). Motivy k rodičovství. Československá psychologie, LIV, 126-137. Kreyenfeld, M. (2000). Women´s education and the transition to the first child- Eats Germany before and after Unification. MPIDR Working Paper WO-2000.01. Kučerová, M. (2010). Maminkou ve „20 letech“ a co na to dnešní společnost. (Nepublikovaná diplomová práce). Brno: Masarykova Univerzita. Lacinová, L., & Rajmic, P. (2002). Od partnerství k rodičovství. Psychologie dnes, 8, 8-9. Langmeier, J., & Krejčířová, D. (2006). Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing. Langmeier, J., & Krejčířová, D. (1998). Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing. Lipkin, M, Lamb G. S. (1982). The couvade syndrome: An epidemiological study. Annals of Internal Medicine 96, 509-511. Maierová, C. (2008). 40 důvodů, proč nemít děti. Praha: Rybka Publishers. Mardešić, T. (1996). Neplodnost. Praha: Makropulos. Mareš, P., & Potočný, T. (eds.). (2003). Modernizace a česká rodina. Brno: Barrister & Principal. Marhounová, J. (1986). Miluji, tedy jsem. Praha: Avicenum. 141

Marksová-Tominová, M. (2009). Rodina a práce – jak je sladit a nezbláznit se. Praha: Portál. Matějček, Z. (1994). Co děti nejvíce potřebují. Praha: Portál. Matějček, Z., & Dytrych, Z. (1994). Děti, rodina a stress. Praha: Galén. Mathewes-Green, F. (1994). Neplánované rodičovství. Praha: Občanský institut. Matoušek, O. (1997). Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství. McDonald, P. (2002). Sustaining fertility trught public policy: The range of options. Population (English edition), 57(3), 114-116. Miovský, M. (2009). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing. MPSV odbor 23. (2012). Rodičovský příspěvek. [online]. In MPSV [cit. 2013-02-10]. Dostupné z WWW: < http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane/rodicovsky_prisp> MPSV. (2010). Jaký je rozdíl mezi mateřskou a rodičovskou dovolenou? [online]. In MPSV [cit. 2013-02-10]. Dostupné z WWW: < http://www.mpsv.cz/cs/8928> Müllerová, J. Biologické hodiny: Mýtus nebo hlas přírody vážně existuje? [online]. In PROŽENY.cz [cit. 2013-3-12]. Dostupné z WWW: < http://www.prozeny.cz/magazin/sex-a-vztahy/laska-a-vztahy/33371-biologickehodiny-mytus-nebo-hlas-prirody-vazne-existuje> Nolteová, D. (2009). Jak na svět přicházejí mámy. Praha: Práh. Nývlt, O., & Šalamounová, P. (2005). Bezdětné ženy podle výsledků sčítání 1991 a 2001. Slovenská štatistika a demografia, 15 (2), 56-57. Parsons, T. (1955). The American family: Its relations to personality and to social structure. In Parsons, T., & Bales, R.F. (Eds.), Family, socialization and interaction proces (3-33). Clencoe, IL: The Free Press. Pavlík, Z., et al. (1992). Sňatečnost a rodina. Praha: Academia. Phillipsová, N. R. (2005). Kniha knih o menopauze. Praha: Fortuna Print. Plaňava, I. & Pilát, M. (Eds.). (2002). Děti, mládež a rodiny v období transformace. Brno: Barrister & Principal. Polášková, E. (2009). Plánovaná lesbická rodina. Brno: Masarykova univerzita. Přib, J., Břenská, N., Pilátová, J., Špundová, E. (2002). Mateřská a rodičovská dovolená. Praha: Grada. 142

Přib, J., Břenská, N., Pilátová, J., Špundová, E. (2003). Mateřská a rodičovská dovolená. Praha: Grada. Renzetti, C. M. (1999). Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum. Renzetti, C. M., & Curran, J. D. (2003). Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum. Repromeda. (2010). In-vitro fertilizace (IVF) [online]. In Centrum reprodukční medicíny a preimplantační diagnostiky [cit. 2011-02-10]. Dostupné z WWW: < http://repromeda.cz/in-vitro-fertilizace--ivf-.html> Rheinwaldová, E. (1992). Rodičovství není pro každého. Praha: Motto. Ruddic, Sara. Maternal Thinking: Toward a Politisc of Peace.Bacon Press: Boston. Řežábek, K. (2002). Léčba neplodnosti. Praha: Grada Publishing. Samuels, A. (1993). The Political Psyche. Londýn: Routledge. Sheehyová, G. (1999). Průvodce dospělostí. Praha: Portál. Singly de, F. (1999). Sociologie současné rodiny. Praha: Portál. Slepičková, L. (2006). Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, Vol. 42 (No. 5). Smallová, M. F. (2012). Naše děti, naše světy. Praha: DharmaGaia. Sobotková, I. (2001). Psychologie rodiny. Praha: Portál. Sobotková, I. (2007). Psychologie rodiny. Praha: Portál. Šilhová, L. & Stejskalová, M. (2006). Matkou ve vyšším věku. Brno: Computer Press. Thomasna, C. D,. & Kushnerová, T. (2000). Etické problémy v lékařství. Praha: Mladá fronta. Trevathan, W. R. (1987) Human Birth: An Evolutionary Perspective. New York: Aldine de Gruyter. Trewinnard, K. (2006). Jak přirozeně otěhotnět. Brno: Computer Press. Tuček, M., et al. (1998). Česká rodina v transformaci – Stratifikace, dělba rolí a hodnotové orientace. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Ulčová-Gallová, Z. (1999). Diagnóza – neplodnost Útok protilátek. Praha: Petrklíč. Ulčová-Gallová, Z. (2006). Neplodnost. Útok imunity. Praha: Grada Publishing.

143

Vademecum. (2007). Menopauza – Nepodceňujte její příznaky [online]. In Vademecum zdraví [cit. 2011-03-15]. Dostupné z WWW:< http://vademecumzdravi.cz/menopauza-nepodcenujte-jeji-priznaky/> Vágnerová, M. (2008). Vývojová psychologie I. Dětství a dospívání. Praha: Karolinum. Vissellovi, J. a B. (2006). Modely lásky. Jihlava: Bhakti. West, G. K. (2002). Dobrodružství psychického vývoje. Kapitoly z vývojové psychologie. Praha: Portál. Yogman, M. W. (1990). Male parentel behavior in human and nonhuman primates. . In Mammalian Parenting, s. 461- 481, N.A. Krasnegor a R.S. Bridges, eds. Oxford: Oxford: University Press Yogman, M. W., Lester B. M., Hoffman J. (1983). Behavioral and cardiac rhythmicity during mother-father-stranger infant social interaction. Pediactric Resarch 17, 872876. Zoja, L. (2003). Soumrak otců. Praha: Prostor.

144

Seznam grafů Graf 1: Podíl bezdětných žen ve věku 30, 35 40 a 60 let podle jejich rodinného stavu v roce 2001 ................................................................................................................. 29 Graf 2: Pokles počtu vajíček .................................................................................... 41 Graf 3: Graf výskytu menopauzy v % ..................................................................... 42 Graf 4: Vliv věku na plodnost (fertilitu) ženy.......................................................... 44 Graf 5: Pravděpodobnost spontánního potratu v závislosti na věku matky ............. 49 Graf 6: Věk žen při porodu prvního dítěte ............................................................... 64 Graf 7: Průměrný věk žen při narození 1. dítěte dle dosaženého vzdělání .............. 64 Graf 8: Nejvyšší dosažené vzdělání ......................................................................... 65 Graf 9: Rodinný stav ................................................................................................ 65 Graf 10: Počet dětí ................................................................................................... 66 Graf 11: Věk 1. dítěte ............................................................................................... 66 Graf 12: Počet sourozenců žen................................................................................. 90 Graf 13: Původní rodina ........................................................................................... 91 Graf 14: Konfliktní vztah s rodiči ............................................................................ 92 Graf 15: Vztahy v neúplných rodinách .................................................................... 92 Graf 16: Péče a pomoc s výchovou sourozenců ...................................................... 94 Graf 17: Vztahy se sourozenci ................................................................................. 94 Graf 18: Biologické hodiny pocítilo ........................................................................ 96 Graf 19: Tlak a náznaky na mateřství žen................................................................ 97 Graf 20: Délka trvání vztahu před svatbou ............................................................ 101 Graf 21: Sňatek a těhotenství ................................................................................. 102 Graf 22: Význam svatby a manželství ................................................................... 102 Graf 23: Pomoc partnera v domácnosti a s péčí o děti........................................... 103 Graf 24: Vztah k víře ............................................................................................. 104 Graf 25: Průměrný věk žen při narození 1. dítěte dle víry ..................................... 105 Graf 26: Otěhotnění ............................................................................................... 106 Graf 27: Doba otěhotnění u žen ve věku 22-30 ..................................................... 106 Graf 28: Doba otěhotnění u žen ve věku 31-40 ..................................................... 107 Graf 29: Porod a těhotenství z hlediska věku ........................................................ 107 Graf 30: Průběh těhotenství ................................................................................... 108 Graf 31: Prožívání těhotenství ............................................................................... 109 145

Graf 32: Porod ........................................................................................................ 110 Graf 33: Zaměstnání žen při otěhotnění ................................................................. 111 Graf 34: Dotazy na plánování rodiny při pracovním pohovoru ............................. 111 Graf 35: Důvody plánovaného odkládání mateřství u pracujících žen .................. 112 Graf 36: Návrat do původního zaměstnání ............................................................ 113 Graf 37: Práce při mateřské dovolené .................................................................... 113 Graf 38: Reakce zaměstnavatele a kolegů na těhotenství ...................................... 115

146

Seznam tabulek Tab. 1: Ukazatelé pohybu obyvatelstva v letech 1970-1996 (počty událostí na 1000 obyvatel) .............................................................................................................................. 14 Tab. 2: Srovnání věku prvorodiček .......................................................................... 14 Tab. 3: Předmanželské koncepce ............................................................................. 16 Tab. 4: Očekávaný vývoj plodnosti ve výhledu dalších let ..................................... 19 Tab. 5: Průměrný věk matky při narození dítěte podle pořadí dítěte v letech 1993 – 2005 ..................................................................................................................................... 27 Tab. 6: Přijatelnost důvodů pro celoživotní bezdětnost mezi českou populací ....... 31 Tab. 7: Podíl bezdětných žen na celkovém počtu žen podle věku v ČR v letech 1950-2001 ............................................................................................................................ 32 Tab. 8: Souvislost mezi výší vzdělání bezdětných žen ve věku 25-54 let a percepcí dis/harmonie mezi jejich výdělečnou činností a možností založení rodiny......................... 35 Tab. 9: Riziko výskytu chromozomální anomálie v závislosti na věku................... 50 Tab. 10: Ideální počet dětí........................................................................................ 52

147

Seznam příloh

Příloha č. 1: Formulář zadání diplomové práce Příloha č. 2: Abstrakt v českém a anglickém jazyce

Příloha č. 1: Formulář zadání diplomové práce

Příloha č. 2: Abstrakt v českém a anglickém jazyce

ABSTRAKT DIPLOMOVÉ PRÁCE Název práce: Postoje k mateřství z hlediska věku matek Autor práce: Magdaléna Neuwirthová Vedoucí práce: Doc. PhDr. Irena Sobotková, CSc. Počet stran a znaků: 147 stran, 304 066 znaků Počet příloh: 2 Počet titulů použité literatury: 99 Abstrakt (800–1200 zn.): Diplomová práce se zabývá postoji k mateřství z hlediska věku matek. Výzkum je zaměřený zejména na zmapování motivů a okolností spojených s mateřstvím u žen, kterým se první dítě narodilo ve věku mezi 20 a 45 rokem a jejich první dítě není v současnosti starší než 10 let. Pomocí kvalitativního výzkumu formou polostrukturovaného rozhovoru se 32 ženami se snažíme identifikovat motivaci, okolnosti, psychologické i sociální aspekty pozdního rodičovství a jeho vnímání. Výzkum se snaží porozumět současným postojům žen k mateřství a trendům plánování mateřství a posouvání průměrného věku žen při zakládání rodiny. Snažíme se pochopit a zjistit vlivy, které působí na jejich rozhodnutí mít děti. Výzkum také zahrnuje ženy, které měly děti v dřívějším věku a zabývá se okolnostmi, které ovlivnili dobrovolnou či nedobrovolnou volbu porodit dítě právě v tomto věku. Klíčová slova: rodičovství, těhotenství, neplodnost, motivace k rodičovství, zdravotní riziko, odkládání mateřství

ABSTRACT OF THESIS Title: Attitudes toward motherhood in terms of maternal age Author: Magdaléna Neuwirthová Supervisor: Doc. PhDr. Irena Sobotková, CSc. Number of pages and characters: 147 pages, 304 066 characters Number of appendices: 2 Number of references: 99 Abstract (800–1200 characters): The dissertation deals with attitudes toward motherhood in terms of maternal age. This research is focused mainly on motives and circumstances related to motherhood of women who gave birth to the first child between 20 and 45 of the ages and their first child is in the present not older than 10 years. By means of qualitative research in the form of semistructured interviews with 32 women we try to identify motivation, circumstances and psychological and social aspects of late parenthood and its perception. The research tries to understand current attitudes of women to motherhood and motherhood planning trends and shifting the average age of women when starting a family. We try to understand and identify factors that affect their decision to have children. Research also includes women who had children in an earlier age and dealing with circumstances that influenced the voluntary or involuntary choice to give birth the child just in this age. Key words: parenthood, pregnancy, infertility, motivation to the parenthood, health risk, delaying of motherhood