Atlas družicových snímků vybraných krajin Evropy

Atlas družicových snímků vybraných krajin Evropy

Jan Hladík

Masarykova univerzita v Brně Pedagogická fakulta Katedra geografie

Atlas družicových snímků vybraných krajin Evropy Diplomová práce

Brno 2007

Jan Hladík

Slovo autora

Evropa je náš domov, žijeme v ní a zanecháváme svoje stopy v jejich krajinách. Stopy lidské činnosti jsou patrné i při pohledu z vesmíru. Atlas, který držíte v rukou Vám nabízí pohled, jak některé krajiny z vesmíru vypadají. Snažím se přiblížit pestrost Evropy, protože každá krajina je jiná a neopakovatelná. Text, jenž snímky doplňuje Vás má seznámit se složkami, které evropské krajiny utvářejí. Doufám, že tento atlas bude pro Vás obohacením a přispěje k lepším znalostem o našem světadílu.

Obsah Slovo autora .............................................................................................................................. 3 Obsah......................................................................................................................................... 4 Družice a družicové systémy ................................................................................................... 5 Družice LANDSAT .................................................................................................................. 6 Způsoby identifikace objektů na družicových snímcích....................................................... 7 Interpretace krajin na snímcích z družice LANDSAT 7 ...................................................... 8 Ukázky barev použitých na snímcích z LANDSAT 7 ........................................................... 8 Popisy....................................................................................................................................... 11 Evropská pohoří Alpská horská soustava ......................................................................................................... 12 Peninské Alpy ......................................................................................................................... 15 Bergamské Alpy...................................................................................................................... 17 Dolomity .................................................................................................................................. 19 Vysoké Taury.......................................................................................................................... 21 Karpatská horská soustava ................................................................................................... 23 Vysoké Tatry........................................................................................................................... 25 Pyrenejská horská soustava .................................................................................................. 27 Sierra Nevada ......................................................................................................................... 29 Pindos ...................................................................................................................................... 31 Grampiany .............................................................................................................................. 33 Harz ......................................................................................................................................... 35 Krymské hory ......................................................................................................................... 37 Polární Ural ............................................................................................................................ 39 Evropské jezerní plošiny Finská jezerní plošina ............................................................................................................ 41 Mazurská jezerní plošina....................................................................................................... 43 Evropské nížiny Velká uherská nížina.............................................................................................................. 45 Valašská nížina ....................................................................................................................... 47 Baltská nížina.......................................................................................................................... 49 Francouzská nížina ................................................................................................................ 51 Kaspická nížina ...................................................................................................................... 53 Kvíz.......................................................................................................................................... 55 4

Družice a družicové systémy Umělé družice Země a pilotované kosmické lodě tvoří v současnost nejdynamičtěji se vyvíjející skupinu nosičů pro pořizování dat. Pokud je několik družic vybaveno kompatibilními přístroji obdobných vlastností a parametrů, jsou označovány jako družicové systémy. Příklad může být systém LANDSAT – tvořený plánovanými sedmi družicemi ( šestá byla zničena při startu). Družice Zemi obíhají nejčastěji po třech základních drahách - rovníkové, šikmé a subpolární.

Základní typy oběžných drah družic. a – rovníková,b – šikmá, c – subpolární. Rovníková oběžná dráha – družice obíhají v rovině rovníku ve výšce asi 36000 km. Její doba oběhu se rovná době rotace Země, proto se pro pozorovatele na Zemi nachází na stále stejném místě. Tato dráha bývá označována jako geostacionární. Slouží především k meteorologickému pozorování. Šikmá oběžná dráha - družice svírají s rovinou rovníku úhel 30° - 60°, obíhají ve výškách 300 - 600km nad zemským povrchem. Družice nejsou schopny poskytovat informace o vyšších zeměpisných šířkách. Tato dráha není příliš využívaná k DPZ a složí především lodím s lidskou posádkou. Subpolární dráha – Družice na této dráze svírají s rovníkem úhel 80° - 100°, obíhá ve výškách 700 – 1000 km. Doba oběhu trvá asi 2 hodiny. Družice má vždy stejnou polohu ke Slunci a nad daným místem na povrchu se vždy nachází ve stejnou hodinu místního času. Takovou to dráhu označujeme za synchronní se Sluncem. Dráha je často využívána v DPZ. Možnosti využití dat pořízených družicovými systémy Dálkový průzkum Země zaznamenává od dob svého vzniku skutečně dynamický rozvoj a dnes již významně zasahuje do celé řady dalších oborů. Uvést všechny obory, ve kterých se využívají data získaná z DPZ by bylo téměř nemožné. Proto uvádím stručný přehled oblastí, kde se dat využívá. Využití družicových snímků: Mapování stavu, vývoje a změn v krajině, krajinných forem, mapování hlavních geomorfologických jednotek, monitorování rozvoje měst, mapování hranic vody a půdy, sledování půdní eroze, tvorba digitálního modelu terénu, určení hranic vodních zdrojů a vodních ploch, inventarizace jezer a rybníků, sledování vlivu činnosti člověka , regionální plánování, stanovení důsledků přírodních katastrof, určování druhu plodin, lesních dřevin a volné vegetace, odhady zemědělské produkce 5

Družice LANDSAT Družice systému LANDSAT představují jeden z nejdůležitějších zdrojů informací o přírodních zdrojích Země. Jejich snímky patří k nejčastěji využívaným pro tématické mapování. Systém je funkční od r. 1972. Nyní je na oběžné dráze již sedmá ze série družic. Družice LANDSAT 7, z níž pocházejí snímky použité v tomto atlasu, byla uvedena na oběžnou dráhu 15.4.1999. Základní parametry dráhy družice jsou následující:
výška oběžné dráhy 705 km
inklinace, 98.2°
dráha družice subpolární, synchronní se sluncem
doba oběhu kolem Země 99 minut
opakovaný přelet nad stejným místem 16 dní K snímání zemského povrchu je vybavena základním senzorem Enhanced Thematic Mapper Plus (ETM+). Snímek z družice LANDSAT 7 pokrývá území o rozloze 183 x 173 km a sestává se z osmi spektrálních pásem, přičemž 6 pásem má rozlišení 30m na pixel (3 z nich jsou pořízena v oblasti viditelného záření, 3 v oblasti blízkého a středního infračerveného záření), tepelné pásmo má rozlišení 60m na pixel a nové panchromatické pásmo má rozlišení 15m na pixel. Spojením několika pásem vzniká barevná syntéza v nepravých barvách. Tato syntéza umožňující zřetelné zobrazení jednotlivých typů zemského povrchu se příliš neliší od vnímání lidského oka.

Znázornění principu kombinace pásem

6

Způsoby identifikace objektů na družicových snímcích Objekty na družicových snímcích se poznávají pomocí interpretačních znaků. Základní interpretační znaky: Tvar – většinu objektů na snímcích můžeme určit podle tvaru, zda byl objekt vytvořen člověkem (mívají často pravidelné geometrické tvary), nebo je přirozený. Přirozené objekty mívají často specifický tvar který umožňuje jejich konkrétní identifikaci (např. delta řeky). Tvar je jeden z nejdůležitějších interpretačních znaků. Barva – umožňuje odlišit různé druhy povrchu. U družicových snímků často vzniká výsledkem spojením základních barevných odstínů. Objekty mohou mít barvy blízké barvám přirozeným, pokud barevná syntéza využila ke spojení barev snímků pořízených ve viditelné části spektra. Nebo nepřirozených, pokud je do snímku zařazeno záření mimo viditelnou část spektra. Často používaná, bývá barevná syntéza znázorňující plochy pokryté vegetací v odstínech červené barvy. Nepravé barvy zvýrazňují rozdíly mezi povrchy podobných vlastností. Poloha – pomáhá určit objekt ve vztahu ke svému okolím a okolními objekty. Poloha část vymezuje kde se bude objekt na snímku nacházet (např. – řeka protékající údolím, město ležící na řece, břehu jezera, pohoří obklopené nížinou). Rozměr - má často funkci měřítka. Pomocí rozměru rozlišujeme v případě, že se nám na snímku nacházejí v dané poloze dva objekty podobné tvarem ( často tak rozlišujeme města ležící blízko sebe). Stín – bývá používán spíše u leteckých snímků. Slouží k rozpoznání výšky objektů. Pomáhá zvýrazňovat plastičnost objektu.

Interpretace krajin na snímcích z družice LANDSAT 7 Nížiny. Na snímcích bývají z pravidla ohraničeny pásy pohoří nebo pahorkatin, které jsou na snímcích odlišeny změnou barvy a tvarem, který je proti nížině patrný. Barvy nížin na snímcích tvoří husté mozaiky různých odstínů červené a zelené barvy. Místa s nejvyšším výskytem červené barvy jsou oblasti s nejintenzivnější zemědělskou činností, kde se pěstuje několik druhů různých rostlin na relativně malých plochách. Tvar těchto obdělávaných ploch je většinou obdélníkový, což dokládá jejich lidský původ. Přidělením červené barvy je znázorněn kontrast mezi jednotlivými zemědělskými plodinami. To je způsobeno tím, že každý druh rostlin má při spektrálním odrazu jiné fyzikální vlastnosti a pohlcuje jinou část záření, které se odráží v různých intervalech vlnových délek, jenž následně snímá družice. Rozměry nížiny můžeme určit pomocí měst nebo jiných výrazných krajinných prvků (jezera). Jezerní plošiny. Na snímcích jsou rozpoznatelné díky seskupení jezer. Jednotlivá jezera jsou rozpoznatelná pomocí tvaru a vzájemné polohy. Jejich barevnost je ovlivněna rozložením jezer, vegetace a zemědělské půdy. Barevnost se blíží nížinám vyskytujícím se v obdobných zeměpisných šířkách. Rozdíl tvoří právě výskyt jezer. Vrchoviny a pohoří. Na snímcích tvoří ohraničená pásma obklopená níže položenými oblastmi (údolí, nížina). Dají se rozpoznat podle tvaru (bývá často protáhlý se zřetelně patrnými hřbety), nebo díky okolním objektům jenž je ohraničují (sousední pohoří, nížiny). Barevnost níže položených oblastí tvoří poměrně homogenní plochy zelené barvy (díky malé intenzitě zemědělství) tmavnoucí s nadmořskou výškou. Zde se projevuje měnící se složení vegetace s nadmořskou výškou – střídání výškových vegetačních stupňů. V nejvyšších partiích hor převažují odstíny červené a světle modré. Je to způsobeno střídáním porostů kleče, horských luk a mechů, lišejníků, kamenných sutí a zalednění.

7

Ukázky barev použitých na snímcích z LANDSAT 7 Vodní plochy jsou znázorněny od světle modré až po téměř černou barvu

Vodní toky odstíny modré, tmavě modré až černé

Lidská sídla mají na snímcích odstíny barev šedomodré, fialové a růžové

8

Zemědělsky využívané krajiny se na snímcích jeví jako husté mozaiky různých odstínů červené a zelené barvy

Pohoří mnoho různých barev a jejich odstínů

Lesní plochy odstíny zelené barvy

9

Půdy bez vegetace odstíny růžové, červené a fialové barvy

Ledovce a zaledněná území Od téměř bílé přes světlé modrou až k fialové barvě

Popisy Budapest

hlavní město

ř. Tisa

řeka

Kaunas

město

j. Sniardwy

jezero

Pyreneje

názvy fyzickogeografických celků

o. Coll

ostrov

Ligurské moře

názvy moří a zálivů

10

Evropská pohoří –Alpská horská soustava

Alpská horská soustava se nachází v jižní části střední Evropy. Zde tvoří oblouk, který je asi 1200 km dlouhý a 250km široký. Alpy na západě ohraničují Sníženina Rhôny, která přechází v nížinu. Severněji Alpské podhůří táhnoucí se od údolí Ženevy až k Dunaji a dále směrem k Vídni. Na východě klesají do Panonské pánve. Jihovýchodně pokračují v pohořích dinárské soustavy. Na jihu je ohraničuje Pádská nížina. Povrch. Alpy se většinou dělí na Západní a Východní, kdy hranice probíhá přibližně v linii řeky Rýn a jezera Como. Jednotlivá horská pásma mají dále vlastní jména např. Pevninské Alpy, Bernské Alpy… Do dnešní podoby soustavy výrazně zasáhlo čtvrtohorní zalednění, které vytvořilo mnoho glaciálních tvarů, jako jsou hluboká ledovcová údolí mající často stupňovité svahy. Majestátní Mont Blanc je se 4810 m n. m. nejvyšší horou Evropy.

11

Popsaný snímek Alpské horské soustavy

Na jejich dnech se nacházejí morény, ledovcová jezera, drumliny ( to jsou oválné pahorky ve tvaru obrácené kávové lžičky, které vznikly při pohybech ledovce nahrnutím tillu ). Dnešní zalednění je již zlomkem původního, kdy čtvrtohorní ledovec pokrýval v Alpách plochu 150000 km2. Dnes zaujímají alpské ledovce jejichž počet se udává na 4244 rozlohu asi 2707 km2 a jejich rozloha se stále zmenšuje.

Největším alpským ledovcem je ledovec Aletschský v Bernských Alpách. Ledovec má plochu 86,76 km2 , jeho splaz (na fotografii) je dlouhý 24,7 km.

12

Ve vápencových pásmech Alp vznikají krasové jevy, do jejichž vývoje zasahuje mrazové zvětrávání. Západní část Alpské soustavy dosahuje vyšších výšek něž část východní. Nejvyšších výšek dosahují Alpy Savojské (s nejvyšší horou Mont Blanc 4810 m), Pevninské kde 6 vrcholů přesahuje 4000 m n. m. a Bernské se třemi vrcholy nad 4000m. Směrem na východ se štíty postupně snižují. Alpy se začaly zdvihat během třetihor jako důsledek podsouvání africké litosférické desky pod desku euroasijskou. Ke zdvihu rychlostí asi 4-8mm ročně dochází i v dnešní době. Geologie. Podloží je tvořeno pásy s různými horninami. Pás krystalický, vápencový, flyšový. Krystalický pás tvoří osu pohoří a jsou v něm nejvyšší části pohoří. Ke krystalickému pásu se ze severu i jihu přimyká pás vápencový. Z hornin zde převažují vápence, jíly a dolomity. Jsou zde skalnaté vápencové masivy s prudkými až svislými stěnami. Právě zde se nachází množství krasových útvarů. Poslední pásmo je tvořeno z flyšových a molasových usazenin (molasové usazeniny vznikly jako usazené štěrkopísky v mořských pánvích, jenž byly koncem třetihor zdviženy. Místy byly zpevněny ve slepenec.). Tento pás tvoří hlavně Alpské podhůří. Půdy. Jejich složení se mění podle podloží, v krystalickém pásu převládají listisoly a rankery a na nižších svazích podzoly. Ve vápencovém pásu to jsou rendziny, které směrem do vyšších poloh přecházejí v listosoly. V Alpském podhůří převažují luvisoly. Klima. Alpy leží na rozhraní mezi podnebím oceánickým a kontinentálním. Také se zde projevují zákonitosti horského klimatu, jako je přibývání srážek a ubývání teploty v souvislosti s nadmořskou výškou. Nejvíce srážek spadne na západě Alp a to 3000-3500mm. Nejméně pak v mezihorských kotlinách ležících v srážkovém stínu 500-700mm. Vodstvo. Alpy jsou významnou pramennou oblastí a tvoří rozvodí mezi pěti moři. Severní moře s řekou Rýn. Černé moře přítoky Dunaje - řeky Inn, Lech, Isar, Rába, Dráva a Sáva. Jaderské moře s řekami Adige, Piava a nejdůležitějším řekou Pád s jejími přítoky Adda, Ticino, Ogilio a Minco. Hlavním tokem vlévajícím se do Středozemního moře je řeka Rhôna. Poslední moře, do které ho se alpské toky vlévají je Ligurské. V Alpách je velké množství jezer glaciálního původu. Největší jsou jezera Ženevské, Bodamské, Garda, Maggiore a Como. Údolí mezi masivy hor Vegetace. Závisí na nadmořské výšce a zeměpisné poloze. V nejnižším stupni převládají duby, v pohoří v přímořských Alpách porosty macchií, v Itálii kolem jezer porosty kaštanu. Ve vyšších patrech, jak je ze snímku patrné, začínají převažovat jehličnany. Nad horní hranicí lesa, která je v různých částí pohoří různá pohybuje se od1500-2500m n. m., následují křovinné porosty klečí a jalovce (subalpínský stupeň). Převažují však horské louky nazývané jako alpínský stupeň, sahající až ke sněžné čáře 2400-3000m n. m. Výše jsou už jen skalnaté, ledové a sněhové pustiny. 13

Evropská pohoří – Peninské Alpy

Popsaný snímek Penniských Alp

14

Penninské Alpy (švýcarský název Walliské Alpy) jsou součástí Alpské horské soustavy. Nachází se v Západních Alpách, kde jsou od okolí odděleny výraznými depresemi, v nichž protékají řeky. Penninské Alpy sousedí na severu s Alpami Bernskými, na západě s masivem Mont Blanc. Na jihu s Alpami Grajskými. Povrch. Penninské Alpy patří v Alpské horské soustavě k nejvyšším pohořím. Šest vrcholů přesahuje 4000 m n.m. Jsou to hory Monte Rosa se 4634 m n.m, Dom 4545 m n.m, Weisshorn 4506 m n. m., Matterhorn 4478 m n. m., Dent Blanche 4357 m n. m. a Grand Combin se 4314 m n. m. Pohoří je dosud zaledněno, proto jsou zde dobře patrné glaciální tvary reliéfu. Největší horský ledovec v Penninských Alpách je Gornergletscher zabírající plochu 68 km2 a jeho splaz dlouhý 14 km zasahuje do výšky 2120 m n. m.

Na snímku z družice LANDSAT 7 i na fotografii je zachycena jedna z nejznámějších hor Alpské horské soustavy a se 4478m n. m. je to sedmá nejvyšší hora Alp. Je to hora Matternhorn (italsky zvaná Monte Cervino), jejíž název pochází z německého matte - horská louka a horn -roh. Geologie. Podloží tvoří krystalické horniny, metamorfované ruly a různé břidlice Půdy. Převládají zde listisoly a rankery a na nižších svazích, kde je větší půdní kryt, podzoly nebo kambisoly. Klima.Alpy leží na rozhraní mezi podnebím oceánickým a kontinentálním. Projevují se v něm zákonitosti horského klimatu, jako je přibývání srážek a ubývání teploty v souvislosti s nadmořskou výškou. Na klima má vliv i expozice svahů a úhel, pod kterým dopadají sluneční paprsky. Nejvíce srážek spadne na jihozápadě pohoří, naopak kotlina podél řeky Rhôny leží ve srážkovém stínu. Vodstvo.Toky pramenící v Penninských Alpách patří k úmoří Středozemního moře ( přítoky řeky Rhôny ) nebo Jaderského moře ( přítoky řeky Pád ). V pohoří se nachází také velké množství malých ledovcových jezer, většinou karových nebo morénových. Vegetace. Projevuje se zde výšková stupňovitost. V nižších patrech převažují bukové lesy přecházející v jehličnaté, hlavně smrkové sahající až k horní hranici lesa ve výšce 22002300m n.m. Po té následuje takzvaný subalpínský stupeň tvořený křovinnými porosty klečí a jalovce a horskými loukami tvořených hlavně odolnými druhy travin a horskými bylinami. Ty přecházejí v nesouvislé porosty kamenných sutích ( tzv. alpínský stupeň) sahající až ke sněžné čáře.

15

Evropská pohoří – Bergamské Alpy

Popsaný snímek pohoří Bergamské Alpy

16

Bergamské Alpy jsou součástí Alpské horské soustavy. Nachází se ve Východních Alpách. Od okolních masivů je na severu odděluje deprese kolem toku řeky Addy. Na východě je od masivu Adamello odděluje deprese podél toku řeky Oglio. Na západě pohoří ohraničuje jezero Como. Na jih se pohoří postupně snižuje směrem k Pádské nížině. Povrch. Nejvyšších výšek pohoří dosahuje na severu a to vrcholem Pizzo di Coca s nadmořskou výškou 3052m. V pohoří jsou zachované glaciální tvary reliéfu. V jižní části pohoří se vyskytují krasové jevy. Geologie. Podloží tvoří na severu krystalické horniny, jako jsou metamorfované ruly a různé břidlice. Na jihu převládají vápence. Půdy. Na severu kde je krystalický podklad převládají listisoly a rankery a na nižších svazích podzoly. Na místech s vápencovým podkladem se vyskytují rendziny, které směrem do vyšších poloh přecházejí v listosoly. Klima.V pohoří se projevují zákonitosti horského klimatu. Na klima má vliv i expozice svahů a úhel, pod kterým dopadají sluneční paprsky. Pohled na vrcholy Bergamských Alp Vodstvo. Pohoří patří k úmoří Jaderského moře. Nejdůležitějšími řekami pramenící v pohoří jsou Bremzo a Serio. Z jezer jsou nejdůležitější Como a Iseo ležící na jihu v podhůří. Vegetace. Projevuje se v ní výšková stupňovitost. V nižších patrech převažují dubové lesy a zde na pobřeží velkých jezer, i husté kaštanové lesy. Jejich skladba se s rostoucí nadmořskou výškou mění v lesy bukové a smíšené. Jehličnaté, hlavně smrkové lesy sahající až k horní hranici lesa ve výšce 2200-2300m n. m. Nad horní hranicí lesa se nachází subalpínský stupeň tvořený křovinnými porosty klečí a jalovce a horskými loukami tvořených hlavně odolnými druhy travin a horskými bylinami, které přecházejí v nesouvislé porosty kamenných sutích (tzv. alpínský stupeň).

Pohled na vrchol 2554m vysoké hory Pizzo dei Tre Signori je krásnou ukázkou alpínského stupně – střídání kamenných sutí a řídké vegetace.

17

Evropská pohoří – Dolomity

Popsaný snímek pohoří Dolomity

18

Pohoří Dolomity jsou součástí Alpské horské soustavy. Leží ve Východních Alpách. Pohoří je ohraničeno depresemi v nichž protékají řeky. Severní hranici Dolomit tvoří Val Pusteria, na východě řeka Piava od Karských Alp. Západní hranici tvoří údolí řek Adige a Isarco. Povrch. Pohoří dosahuje nejvyšších výšek ve své střední části. Zde se nacházejí skalnaté vápencové masivy s prudkými až svislými stěnami Nejvyšším vrcholem je hora Marmolada dosahující 3342 m n. m. Geologie. Podloží je tvořeno ze sedimentárních hornin, hlavně převažují vápence, jíly a dolomity. Z půd převažují rendziny, které směrem do vyšších poloh přecházejí v listosoly. Klima.V pohoří se projevují zákonitosti horského klimatu, jako je přibývání srážek a ubývání teploty v souvislosti s nadmořskou výškou. Na klima má vliv také expozice svahů a úhel, pod kterým dopadají sluneční paprsky. Vodstvo. Vodní toky pohoří patří k úmořím Jaderského moře. K nejdůležitějším tokům odvodňujícím pohoří patří řeky Piava a Adige. Pohled na Dolomity přes řeku Renzu. Ve vegetaci se projevuje výšková stupňovitost. Ovšem i zde do ni zasáhl člověk a mnohé lesy byly přeměněny na louky a pastviny, v nižších oblastech v pole. Původně rostli v nižších patrech listnaté lesy, které s přibývající nadmořskou výškou přecházejí v jehličnaté, hlavně smrkové sahající až k horní hranici lesa ve výšce 2200-2300m n.m. Nad ní následuje takzvaný subalpínský stupeň tvořený křovinnými porosty klečí a jalovce a horskými loukami, tvořených hlavně odolnými druhy travin a horskými bylinami. Ty přecházejí v nesouvislé porosty v kamenných sutích (alpínský stupeň) sahající až ke sněžné čáře.

I takový to pohled na krásné vápencové štíty, horské louky a lesy láká turisty z celého světa k návštěvě. Z tohoto důvodu jsou Dolomity důležitým turistickým centrem.

19

Evropská pohoří – Vysoké Taury

Popsaný snímek pohoří Vysoké Taury

20

Vysoké Taury leží ve Východních Alpách. Na severu je ohraničuje řeka Salzach od Kitzbühelských Alp. Na východě se horský hřeben rozděluje na severní Nízké Taury a jižní Gurktálerské Alpy. Na západě leží Zillertánské Alpy, na jihu vápencové Karské Alpy. Povrch. V pohoří se vyskytují glaciální tvary reliéfu. Vrcholové partie pohoří jsou dosud zaledněny. Nachází se zde největší rakouský ledovec Pasterzenkees. Tento ledovec zaujímá plochu 19 km2 a jeho splaz je dlohý 14,1 km. Pohoří dosahuje největších výšek horou Grossglockner s 3797m n. m.. Dalšími vrcholy jsou Grossvenediger 3674m n. m. a Sonnblick s 3105 m n. m. Geologie. Podloží tvoří krystalické horniny, metamorfované ruly a různé břidlice Půdy. Převládají zde listisoly a rankery a na nižších svazích, kde je větší půdní kryt, podzoly nebo kambisoly. Klima. Přechodné mezi oceánickým a kontinentálním. Také se zde Nejvyšší hora Vysokých Taur Grossglockner projevují zákonitosti horského klimatu, jako je přibývání srážek a ubývání teploty v souvislosti s nadmořskou výškou. Vodstvo. Vysoké Taury patří k úmoří Černého moře. Pramení zde řeky Isel a Moll. Řeky jsou na snímku rozpoznatelné díky údolím, kterými protékají. Nachází se zde také několik menších ledovcových jezer. Vegetace. S různými klimatickými poměry v různých výškách se mění i složení vegetace, která tak vytváří vegetační stupně. Listnaté lesy přecházejí v místech s nejnižší výškou v jehličnaté. Smrkové lesy sahají až k horní hranici lesa ve výšce 1500-1700m n. m. Nad nimi následuje takzvaný subalpínský stupeň tvořený křovinnými porosty klečí a jalovce a horskými loukami. Nad ním stupeň alpínský.

Toky stékající z vrcholů hor se zahlubují do příkrých svahů, kde tvoří často vodopády.

21

Evropská pohoří – Karpatská horská soustava

Popsaný snímek Karpatské horské soustavy

22

Karpatská horská soustava tvoří oblouk měřící téměř 1500 km a zabírající rozlohu 203000 km2. Na severu soustavu ohraničuje pás Vněkarpatských sníženin táhnoucí se od údolí Dunaje po rumunské Moldavsko. Je to pás kotlin, pánví, pahorkatin plošin. Na jihu soustava sousedí s Valašskou nížinou a průlom Dunaje ji odděluje od balkánských pohoří. V Horském oblouku mezi Jižními a Východními Karpaty se prostírá Transylvánská vysočina. Západní Karpaty se najihu snižují směrem do nížin Panonské pánve. Povrch. Karpaty se obvykle člení na Západní, Východní a Jižní. Povrch je modelovaný činností řek a svahovými pochody. Nejvyšších výšek v soustavě dosahují Západní Karpaty jsou zde pozůstatky pleistoceního zalednění hlavně v podobě ledovcových jezer. Ve vápencích jsou velmi rozšířené krasové pochody. V pohoří se nacházejí i pozůstatky sopečné činnosti ve třetihorách. Karpaty se podobně jako Alpy začaly zdvihat koncem druhohor a počátkem třetihor jako důsledek podsouvání africké litosférické desky pod desku euroasijskou. Geologie. Karpatskou soustavu lze rozdělit na tři základní pásma. Vnější – flyšové je tvořeno druhohorními a třetihorními pískovci jílovci a slepenci. Centrální pásmo tvoří metamorfované horniny a hlubinné vyvřeliny a druhohorní karbonátové sedimenty. Pásmo vnitřní je tvořeno třetihorními povrchovými vyvřelinami. V Západních Karpatech je mezi vnější a centrální pásmo vsunuté ještě pásmo bradlové tvořené vápenci. Ve Východních Karpatech téměř chybí centrální pásmo, ale významně jsou zde zastoupena pásma vnější a vnitřní. Tato pásma v Jižních Karpatech naopak chybí. Ty jsou tvořeny převážně centrálním pásmem. Půdy. Na rozložení půdních typů má vliv podloží a nadmořská výška. Ve flyšovém pásu převládají kambisoly, v centrálním rendziny. V nejvyšších výškách jsou oba tyto typy střídány podzoly. Klima. Podnebí Karpatské horské soustavy má oproti Alpské horské soustavě výrazně kontinentálnější rysy. Množství srážek vzrůstá s nadmořskou výškou a klesa směrem od západu na východ. Vodstvo. Karpatami prochází rozvodí mezi Černým a Baltským mořem. Většina toků patří k úmoří Černého moře a vlévá se do Dunaje např. řeky Vah, Hron, Ipeľ, Tisa ( patří k nejvýznamnějším Karpatským tokům, sama má mnoho významných přítoků) Siret a Prut. K tokům nevlévajícím se do Dunaje, které zde pramení ( Východní Karpaty) a patří k úmoří Černého moře, patří řeka Dněstr. Toky nejsou na snímcích příliš patrné, často je lze rozpoznat pouze podle vegetace, rostoucí podél nich. Nejvýznamnějším tokem vlévající se do Baltského moře je řeka Visla s přítoky řek San a Dunajec. V pohoří se nachází mnoho glaciálních jezer menších rozměrů, mimo ně jsou zde i jezera zahrazená sesuvy a vulkanická. Vegetace. V rostlinstvu se kromě výškové stupňovitosti projevuje také stupňovitost šířková. Proto první stupeň dubových lesů s příměsí habrů, jasanů a borovic sahá v Západních Karpatech do výšek 400-600 m n. m. a v Jižních do 600-700 m n. m. Druhý stupeň tvořený převážně bukovými lesy sahá v Západních Karpatech do výšky 1000 m n. m. a v Jižních do 1400m n. m. Třetí stupeň tvoří jehličnany hlavně smrkové lesy do výšky 1450-1550 m n. m. v Západních Karpatech a 1700-1850 m n.m. v Karpatech Jižních. 200 - 400 m nad horní hranicí lesa rostou porosty kleče střídány s horskými loukami – subalpínský stupeň. Nad tímto stupněm je stupeň alpínský.

23

Evropská pohoří – Vysoké Tatry

Popsaný snímek pohoří Vysoké Tatry

24

Vysoké Tatry se nacházejí v Západních Karpatech a jsou nejvyšším pohořím Karpatské horské soustavy. Pohoří sousedí na západě s Západními Tatrami, na severu Spišsko- Gubałowskými vrchy, na východě Spišskou Magurou a od Nízkých Tater na jihu je odděleno Podtatranskou kotlinou. Povrch. Pohoří má velehorský ráz, jsou zde zachovány glaciální tvary reliéfu, které tu zůstaly po pleistocénním zalednění. Nadmořská výška vrcholů na hlavním hřbetu téměř neklesá pod 2000m n. m. Nejvyššími vrcholy jsou Gerlachovský štít s 2655 m n. m. a Lomnický štít s 2632 m n. m.

Gerlachovský štít je nejen nejvyšší horou Vysokých Tater, ale i celé Karpatské soustavy.

Geologie. Podloží tvoří metamorfované horniny a hlubinné vyvřeliny a druhohorní karbonátové sedimenty. Rozložení půdních typů závisí na podloží a nadmořské výšce. Nejvíce zastoupené jsou zde kambisoly a rendziny. V nejvyšších nadmořských výškách je střídají podzoly. Klima. Projevují se zde zásady horského klimatu. Srážky dosahují až 2100mm za rok. Vodstvo. Pohořím prochází rozvodí mezi Baltským (řeky Poprad a Białka ) a Černým mořem (řeka Biely Váh ). Nachází se zde také mnoho glaciálních jezer menších rozměrů, přesto jsou na snímku viditelná. Vegetace. Má na ni vliv výšková stupňovitost. Nižší stupně jsou porostlé listnatými lesy hlavně bukovými, sahajícími do nadmořské výšky 1000m. Od této výšky až po horní hranici lesa 1450 -1550 m n. m. převažují smrkové lesy. Nad horní hranicí lesa pokračují porosty kleče. V nejvyšších partiích je zastoupen i alpínský stupeň, tvořený bylinnými porosty. Snímek ukazuje zasněžené vrcholové partie pohoří.

25

Evropská pohoří – Pyrenejská horská soustava

Popsaný snímek pohoří Pyreneje

26

Horská soustava Pyrenejí se rozkládá v délce 450 km v pevninské šíji mezi Biskajským zálivem a Středozemním mořem, kde tvoří hranici mezi Francií a Španělskem. Nachází se zde i horský stát Andora. Směrem na západ přechází v Kantaberské pohoří. Hranice mezi pohořími prochází mezi městy Pamplona a San Sebastián. Na jihu se pohoří snižují do pánve podél toku řeky Euro. Na severu do Francouzské nížiny a nížiny Languedoku podél pobřeží Středozemního moře. Povrch. Pyreneje se dělí na tři části: Pyreneje Západní (nejnižší), Centrální (nejvyšší) a Východní. Toto dělení je zdůvodněno geologicky. Severní svahy jsou krátké a příkré, zatímco jižní svahy jsou širší a spíše stupňovité. Nejvyšších výšek dosahuje masív Maladeta, kde se nachází nejvyšší vrchol – Pico de Aneto 3404m n. m.,V této části pohoří zůstaly zachovány i malé horské ledovce ležící ve výškách nad 2700m. Ledovce zaujímají plochu asi 25km2.

Horský hřeben masivu Maladeta V pleistocénu bylo zalednění mnohem rozsáhlejší, což dokazují zanechané stopy v reliéfu, jako jsou ledovcová údolí, kary, jezera a morény. Geologie. Pyreneje se vytvořily během třetihorního alpínského vrásnění. Nejvyšší část tvoří takzvané „osní pásmo“. Je tvořeno z rozsáhlých masivů krystalinika (ruly, žuly) a metamorfovaných prvohorních sedimentů. Toto pásmo je obklopeno zvrásněnými druhohorními a třetihorními pískovci a vápenci Ve vápencích se vytvořily krasové oblasti s mnoha jeskyněmi, říčkami a propastmi. Půdy. v nižších polohách převládají kambisoly, směrem do vyšších poloh jsou nahrazovány rendzinami a litosoly. Klima. Je mírné oceánské, projevuje se v něm výšková členitost. Území je velmi bohaté na srážky, které se pohybují mezi 2000 – 2500 mm. Vodstvo. Pyreneje jsou významnou pramennou oblastí, tvoří rozvodí mezi Atlantským oceánem a Středozemním mořem. Do Atlantského oceánu se vlévají toky Garonna, Adour a jejich přítoky pramenící na severních svazích. Do středozemního moře se vlévají řeky pramenící na jižních svazích. Jsou to řeky Aragorn, Gállego, Cinca, Segre, což jsou přítoky řeky Ebro. Nachází se zde i množství menších ledovcových jezer. Na snímku jsou zachyceny seledovce ve vrcholových partiích hor Vegetace. Projevuje se v ní výšková stupňovitost, která je na snímcích zřetelně viditelná na severních svazích. Na jižních je patrné odlesnění. 27

Evropská pohoří –Sierra Nevada

Popsaný snímek pohoří Sierra Nevada

28

Pohoří Sierra Nevada je součástí vrásné soustavy Betického pohoří ( též Betická kordillera ). Nachází se na jihovýchodě Iberského poloostrova. Pohoří Betico jehož je masív součástí sousedí na severozápadě s Guadalquivirskou nížinou (někdy též Betickou nížinou). Na severu s pohořím Sierra Morena a s plošinami Mesety. Sierra Nevada tvoří 80 km dlouhý hřbet, který je obklopen okolními výrazně nižšími masivy (až o 1000m) . Povrch. Pohoří jako jediné přesahuje výšku 3000m n. m. Jeho nejvyšší vrcholy jsou Cerro de Mulhcén 3478m, La Alcazaba 3386m a La Veleta 3392m. Betické pohoří včetně Sierry Nevady bylo vyvrásněno během třetihor. Je tvořeno horskými masivy, které mají jádra z metamorfovaných hornin a hlubinných vyvřelin. Pouze v podhůří, na svazích a kotlinách se nacházejí pokryvy sedimentů. Půdy.V v nižších polohách převládají vápnité kambisoly, směrem do vyšších poloh jsou nahrazovány rendzinami a litosoly. Zasněžený vrchol nejvyšší hory pohoří Sierra Nevada Mulhcénu Klima. Pohoří spadá do subtropického pásu.V podnebí se projevují zákonitosti horského klimatu, jako je přibývání srážek a ubývání teploty v souvislosti s nadmořskou výškou. Vodstvo. Sierra Nevada leží na hlavním evropském rozvodí, proto se vodní toky zde pramenící vlévají do Atlantského oceánu a Středozemního moře. Nejdůležitějším vodním tokem, který zde pramení je řeka Genil, která se vlévá do řeky Guadalquivir. Vegetace. V rostlinstvu se projevuje výšková stupňovitost. Ve výškách 500- 800m n. m. se vyskytují vždy zelené duby, ve výškách do 1600m m. m. buky a jedle, výše rostou v borové lesy. Horní hranice lesa je ve výšce 2500m. Nad touto hranicí se rozkládají horské louky. Sierra Nevada

Na snímku z družice LANDSAT 7 vidíme pohoří Sierra Nevada. Světle modré plochy ve vrcholových partiích hor netvoří ledovec, ale sníh, který se zde udrží 4 – 6 měsíců. V pleistocénu se zde nacházelo několik malých horských ledovců, jejichž pozůstatky již nejsou příliš patrné.

29

Evropská pohoří –Pindos

Pohoří Pindos se nachází na území Řecka. Patří do Albánsko-řecké horské soustavy. Od severu navazuje na Albánské hory. Na západě pohoří klesá směrem k Jónskému moři, na východě se rozkládá nížina Thesálie. Na jihovýchodě u Korintského zálivu vybíhají z pohoří Pindos masivy hor táhnoucí se až na poloostrov Attika. Povrch. Pohoří bylo v minulosti zaledněno a dochovaly se zde glaciální tvary reliéfu. Nacházejí se v nadmořských výškách nad 2000m n. m., které toto pohoří překračuje. V reliéfu se výrazně projevují zlomy. Nejvyšší hora Smólikás na severu pohoří dosahuje výšky 2686 m n. m. Geologie. Pohoří bylo vyvrásněno během třetihor při alpínsko-himálajském vrásnění. Pohořím prochází geologická hranice mezi západní a východní častí. Západní část zvaná vnější helenidy je tvořena převážně třetihorními flyšovými souvrstvími, které se střídají s výskytem druhohorních vápenců a dolomitů. Východní část zvanou vnitřní helenidy tvoří převážně předprvohorní ruly, svory, krystalické vápence a mramor. Půdy. Jsou značně kamenité, nejvíce rozšířené jsou zde luvisoly a listosoly. Na vápencovém podkladě vápnité regosoly. Klima. Pohoří leží na rozhraní mírného a subtropického pásu. Srážky klesají od západu na východ. 30

Popsaný snímek pohoří Pindos

Horské louky, ve vrcholových partiích hor. Vodstvo. Pohoří tvoří rozvodí mezi Egejským a Jónským mořem. Nejdůležitějšími vodními toky jsou řeka Achelóos vlévající se do Patraského zálivu a řeka Pinios vlévající se do Soluňského zálivu. Jezera v pohoří Pindos jsou většinou ledovcového původu. Na snímku vidíme i jezera tektonického původu – Ochridské a Prespanské. Vegetace. V rostlinstvu se projevuje výšková stupňovitost, do které výrazně zasáhli lidé. Původní dubové lesy byly již ve starověku vykáceny a místo nich zde rostou křovinné porosty zvané machie. Nejvíce jsou v nich zastoupeny keře vavřínu, myrty a oleandru. Tento stupeň sahá asi do 500m. Následuje smíšeny les většinou tvořený různými druhy dubů, habrů, směrem do větších nadmořských výšek přibývají jehličnany ( jedle, borovice, smrk). I lesy tohoto stupně sahající přibližně do výšky 2000m, byly většinou vykáceny a nahrazeny křovinnými a bylinnými porosty. Nejvyšší stupeň tvoří horské louky a kamenné pustiny. 31

Evropská pohoří – Grampiany

Popsaný snímek pohoří Grampiany

32

Pohoří Grampiany je součástí Skotské vysočiny. Na severu sousedí s Kaledonskými horami, od kterých je odděleno tektonickým příkopem. Na jich se snižuje do Středoskotské sníženiny, která je také tektonického původu. Loch Ness Povrch .Pohoří má příkré svahy, ale zarovnané zaoblené vrcholy. V horách je mnoho hlubokých údolí s jezery. Nachází se zde mnoho glaciálních tvarů jako pozůstatek čtvrtohorního pevninského ledovce. Nejvyššími vrcholy jsou hora Ben Nevis s 1343 m a Ben Macdui s 1309m. Geologie. Pohoří bylo vyzdviženo během kaledonského vrásnění. Dnešní pohoří je pozůstatkem původního mocného horstva. Podloží tvoří krystalické břidlice předprvohorního stáří, které jsou prostoupeny žulovými masivy . Jezero Loch Ness je díky údajnému výskytu záhadného zvířete tzv. „lochnesské příšery“ nejznámějším jezerem světa. Půdy. Jsou zde uspořádány podle výškové stupňovitosti, od úpatí k vrcholům se střídají kambisoly, podzoly a ve vrcholových partiích rankery. Podnebí. Je typicky oceánické s chladnými léty a díky severní poloze a vyšším nadmořským výškám i se studenými zimami. Pohoří se vyznačuje velkými průměrnými srážkami o přes 4000 mm za rok, které klesají směrem od západu na východ. Vodstvo. Pohoří Grampiany tvoří rozvodí mezi Atlantským oceánem a Severním mořem. Nachází se zde velké množství jezer. Největší z nich je jezero Loch Lamond, které zaujímá plochu 70 km2. Vegetace. Celá Velká Británie patří k nejvíce odlesněným zemím světa. Lesy se nacházejí pouze na 7% území. Odlesnění ve Skotsku vedlo ke vzniku močálů, rašelinišť a rozsáhlých vřesovišť s porosty vřesu a vřesovce. Původní vegetační stupně tvořily dubové lesy do výšky 150-300 m n. m., borové a březové lesy, jejichž horní hranice sahala do výšek 450500m n. m. Nad horní hranicí lesa se vyskytují křovinné a bylinné porosty vřesovišť a rašelinišť. Ve výškách nad 900 m n. m. převažuje vegetace tvořena především mechy, lišejníky a některými severskými bylinami.Území je využíváno k pastvě hospodářských zvířat – ovcí a skotu. J ezera s porosty vřesu na březích, za nimi jsou vidět zasněžené hory s příkrými svahy a zaoblenými zarovnanými vrcholy. I takto může vypadat typický pohled na Skotskou vysočinu 33

Evropská pohoří –Harz

Popsaný snímek pohoří Harz

34

Pohoří Harz se nachází na území Německa. Pohoří na severu a východě obklopuje Severoněmecká nížina. Na jihovýchodě a jihu nížinná Lipská pánev a pahorkatinná Durynská pánev. Jihozápadně leží Hessenská vrchovina. Povrch. Harz patří k hercynským pohořím, která vystupují jako kry nad své okolí. Jeho reliéf tvoří zbytky zarovnaného povrchu ve vrcholových oblastech a hluboká ostře zaříznutá údolí na okrajích. Nejvyšší horou je 1142 m vysoký Brocken. Geologie. Harz byl vyvrásněn během hercynského vrásnění v průběhu prvohor. Jeho podloží tvoří především žuly a ruly. Na úpatích jsou uloženy permské pískovce. Půdy. Převládajícím půdním typem v pohoří jsou kambisoly, s nimi se zde vyskytují i luvisoly a podzoly. Klima. Je mírné na přechodu mezi kontinentálním a oceánickým.

Hluboké ostře parku Harz .

zaříznuté

údolí

v Národním

Vodstvo. Harz patří k úmoří Severního moře. Nejdůležitějšími toky pramenícími v pohoří jsou řeky Innerste a Bode. Vegetace. Původní druhové složení vegetace podle výškových stupňů se zachovalo pouze ostrůvkovitě. Na většině území pohoří jsou dnes vysázeny smrkové monokultury. V pohoří jsou dosud zachována četná rašeliniště.

Na snímku vidíme smrkový les rozkládající se na nejvyšší hoře pohoří Brocken.

35

Evropská pohoří – Krymské hory

Popsaný snímek Krymských hor

36

Krymské hory zabírají jižní část Krymského poloostrova, ze severu je obklopuje Černomořská nížina. Povrch. Pohoří tvoří tři souběžná pásma – hlavní, vnitřní a vnější. Hlavní pásmo nacházející se na jihu je nejvyšší součást pohoří. Jeho reliéf tvoří náhorní plošiny ve výšce 1100 – 1500m n. m. Plošiny jsou zde označovány termínem jajla. Náhorní plošiny obklopují příkré svahy. Severní jsou mírnější než jižní, které spadají příkře k pobřeží. Směrem na východ přecházejí plošiny v zaoblené hřbety, jejichž výška se pohybuje mezi 600 – 700 m n. m. Ve vápencových částech pohoří se vyskytují krasové tvary reliéfu. Vnitřní a vnější pásmo hor se táhne v severní části pohoří v krymském vnitrozemí. Je tvořeno nižšími hřbety kuestového typu. Jejich vrchol u vnitřního pásma nepřekračuje 800 m n. m. a u vnějšího 400 m n. m.

Jajla Aji-Petri. Rozsáhlá plošina o rozloze několika desítek čtverečních kilometrů ležící ve výšce 1200 m n. m. Podloží. Je tvořeno rozlámanými jílovitými břidlicemi a křemitými pískovci druhohorního stáří. Vrcholové části jsou tvořené vápencem. Na svazích pohoří jsou uloženy křídové a třetihorní sedimenty, většinou vápence, slínovce a pískovce. Půdy. Reliéf pohoří se projevuje i v rozložení půdních typů. Ve vrcholových oblastech litosoly (kamenité půdy), na svazích kambisoly . Ve sníženinách a na úpatí hor černozemě. Podnebí. Mírné kontinentální, na jihu a západě se projevuje zmírňující vliv oceánu. Pohoří představuje důležitou zásobárnu vody, neboť zde spadne až 1000 -1200 mm srážek za rok, zatímco v okolních stepích se roční srážkové úhrny pohybují mezi 300 -500 mm. Vodstvo.Řeky, které v pohoří pramení jsou velmi krátké, přesto některé na svém dolním toku vysychají vlivem malého množství srážek, výparu a zavlažování. Vegetace. Jako v každém pohořích i zde se projevují ve vegetaci výškové stupně. Prvním takovýmto stupněm je stepní vyskytující se na severních svazích do nadmořské výšky 200 350 m. Původní stepní porosty zde byly přeměněny na zemědělskou půdu. Druhý stupeň tvoří dubové lesy, které ve výškách 600 -700 m n. m. přecházejí v lesy bukové. V tomto stupni jsou několika druhy borovic zastoupeny jehličnany. Ve výškách 1100 -1300m n. m. začínají převažovat křoviny a v nejvyšší části pohoří se vyskytují horské louky, jejichž rozloha byla zvětšena vykácením lesů za účelem pastevectví. Tyto louky se střídají se skalnatým krasovým povrchem téměř bez vegetace. 37

Evropská pohoří – Polární Ural

Polární Ural je částí Uralské horské soustavy. Navazuje na Severní Ural a Ural Připolární. Na severu pohoří končí v Zapolárním Urale. Na východě klesá do Západosibiřské nížiny, na západ do Pečorské nížiny. Povrch. Polární Ural tvoří 15-20 km široký a 200km dlouhý souvislí hřbet, jehož vrcholy přesahují 1000 až 1400m n. m. Nejvyšší hora Pajjer dosahuje výšky 1472 m. pohoří bylo v minulosti pokryto horským ledovcem, který zde zanechal glaciální tvary reliéfu. Dnešní zalednění není příliš rozsáhlé. Plocha ledovců většinou nepřekročí 1 km2, proto nejsou ze snímku patrné. Geologie. Pohoří vzniklo v prvohorách během hercynského vrásnění. Postupně došlo k zarovnávání povrchu. K dalšímu zdvihu pohoří došlo koncem druhohor a v průběhu třetihor. Podloží je tvořeno metamorfovanými horninami rul a krystalických břidlic. Na povrchu se vyskytuje trvale zmrzlá půda permafrost. Půdy. Do rozložení půd významně promlouvá výšková stupňovitost. V nížinatých močálech se vyskytují histosoly (rašelinné půdy). V údolích jsou to gleje. Na svazích jsou střídány regosoly a podzoluvisoly ty přecházejí v listosoly (horské kamenité půdy).

38

Popsaný snímek Polárního Uralu

Klima.Pohoří se nachází v subpolárním pásu. Podnebí je kontinentální a má typické znaky horského podnebí – nižší teploty a více srážek než okolní nížiny. Zimy jsou zde velice kruté s průměrnými teplotami mínus 20 až mínus 22˚C. Sněhová pokrývka roztává až do června a místy se udrží přes celé léto. Vodstvo. Pohoří Ural je důležitou pramennou oblastí, toky pramenící v Polárním Uralu patří k úmoří Barentsova a Karského moře. V pohoří se nachází také velké množství malých jezer většinou ledovcového původu. Vegetace. Pohoří je obklopeno řídkou tajgou přecházející v tundru. Nad horní hranicí lesa (pod 500m n. m.) se vyskytují porosty křovin a horské louky. Na ně ve výškách 700-900m n. m. navazuje alpínský stupeň tvořený kamenitou tundrou místy porosty mechů a lišejníků. Kamenná tundra v pohoří Polární Ural 39

Evropské jezerní plošiny – Finská jezerní plošina

Popsaný snímek Finské jezerní plošiny

40

Finská jezerní plošina se rozkládá ve vnitrozemí jižního Finska. Na jihu je ohraničena morénovým hřbetem Salpausselkä, na severozápadě vyvýšeninou Suomenselkä a na severovýchodě hřbetem Maanselkä. Plošina leží ve výšce 100 – 250 m. n. m., její okraje ojediněle překračují 300m. n. m. Hranice plošiny nejsou z důvodu obdobného vegetačního krytu ze snímku patrné. Povrch. Je značně nerovný, vyvýšeniny jsou činností ledovce zbroušeny nebo vznikly akumulací ledovcového tillu, který je směsí ledovcového materiálu obsahující všechny zrnitostní frakce od balvanů až po jíl. Sníženiny jsou zatopeny jezery, která mají většinou tvar pánve protáhlé a ve směru pohybu ledovce.Jejich pobřeží je velice členité a nepravidelné. V jezerech se vyskytuje velké množství různě velkých ostrovů. Na členitost mají vliv i ledovcem akumulované eskery. To jsou přímé nebo klikaté valy vznikající fluviální sedimentací v ledovcových tunelech. Tyto valy se táhnou často až několik desítek kilometrů ve směru pohybu ledovce a protínají i jezerní pánve. Geologie. Území patří k Baltskému štítu, což je nejstarší část evropské pevniny. Podloží je tvořeno souborem různých silně metamorfovaných hornin. Během čtvrtohor bylo celé území pokryto ledovcem,pod jehož tlakem došlo k poklesu celé oblasti.

Jezero Pielinen má typický tvar finských jezer - protáhlý tvar vzniklý pohybem ledovce. Na fotografii jsou vidět ostrovy, které tvoří eskery. Půdy . Převládají zde podzoly a organosoly (rašelinné půdy). Klima. Přechodné mezi kontinentálním a oceánickým. Srážky klesají od jihozápadu k severovýchodu z 700 na 450mm. Vodstvo. Řeky pramení většinou v pahorkatinách. Na snímku nejsou rozpoznatelné. V celém Finsku se nachází více než 60000 jezer. Jezera v jezerní plošině jsou většinou mělká s hloubkou 5 -20m výjimečně přes 50m. Největší jezera jsou Saimaa (4380 km2 )a Päijänne (1065 km2). Nepravidelný, protáhlý tvar jezer je díky tmavé barvě dobře viditelný . Vegetace. Plošina je pokryta severským jehličnatým lesem, rostou zde hlavně borovice a jedle. V zemědělství převažují malé farmy, kombinující živočišnou a rostlinou výrobu s hospodařením v lesích. Příroda Finska patří k nejkrásnějším v Evropě.

41

Evropské jezerní plošiny – Mazurská jezerní plošina

Popsaný snímek Mazurské jezerní plošiny

42

Mazurská jezerní plošina patří do pásu jezerních plošin táhnoucí se od Ruska po Německo. Nachází se na severovýchodě Polska, kde je obklopena nížinami. Na jihu se rozkládá nížina Mazovská, na severu nížina Pobaltská. Povrch. Jezerní plošina vznikla v pánvi mezi valy čelních morén. Střední část plošiny je nižší než okraje tvořené morénovými valy dosahujících výšky až 300m n. m. Jezera vznikla po ústupu ledovců vyplněním rýh podledovcových toků nebo na místech později roztátého ledu. Podloží. Je tvořeno prvohorními horninami,které jsou pokryty glaciálními nánosy. Jezera v Mazurské jezerní plošině jsou většinou mělká, málo rozlehlá a obklopena širokými pruhy zabahněné roviny. Soustava jezer je propojena kanály a řekami, což umožňuje vytvořit vodáckou trasu delší než 300 km. Vodáctví je dnes nejvýznamnějším turistickým „lákadlem“ tohoto regionu.

Půdy. V jezerní plošině jsou nejvíce rozšířeny podzoly, luvisoly a glejové luvisoly. Klima. Mazurská jezerní plošina leží v mírném podnebném pásu na přechodu mezi klimatem oceanickým a kontinentálním. Vodstvo. Plošina patří k úmoří Baltského moře,nachází se zde asi 2700 jezer s plochou větší Jezero Sniardwy než jeden hektar. Největším jezerem je Sniardwy o ploše 114 km2. Dalšími většími jezery jsou Mamry, Niegocin a Tałty. Vegetace. Krajinu Mazurské jezerní plošiny výrazně ovlivnila činnost člověka. Většina původníchní smíšených lesů byla vykácena pro získání zemědělské půdy. Přesto se v oblasti Mazurských jezer zachovaly i největší polské lesy. Z nichž ten největší - Puszcza Piska - má rozlohu více než tisíc čtverečních kilometrů. Rozlehlé lesní porosty jsou dobře patrné i na snímcích. Jezero Sniardwy má plochu 114 km2, ze středu jezera, stejně jako na moři nevidíte kolem sebe nic než vodu. Při větru z jihozápadu, se na jezeře tvoří až dvoumetrové vlny.

43

Evropské nížiny – Velká uherská nížina

Popsaný snímek Velké uherské nížiny

44

Velká uherská nížina (někdy též Velká dunajská nížina, maďarsky Alföld) je součástí Panonské pánve a rozkládá se v povodí Tisy a maďarsko – srbského úseku Dunaje, její sever lemují vápencové a vulkanické vrchy Mátra, Bukové hory a Zemplínské vrchy na jihu přecházejí v nížinu Banátskou (území Vojvodiny). Na západ od toku Dunaje vznikla členitější Zadunajská pahorkatina z níž vystupují osamělé vrchoviny např. Mecsek, Bakoňský les, na jehož úpatí se rozkládá jezero Balaton, Vértešské vrchy a vrchovina Papuku . Na východě ohraničena karpatským obloukem, Transylvánskou plošinou a Západními horami (též Apusenské hory). Nížina se na území Rumunska jmenuje nížina Kriše. Povrch nížiny je velmi plochý, s místy nakupených navátých písků. Národní park Hortobágy

Národní park Hotobágy – je nejstarší maďarský národní park. Rozkládá se na 520km2. Je určen k ochraně zbytků původně rozsáhlých mokřin se slanými půdami. Rostou zde řídké porosty stepních rostlin.

Podloží nížiny je tvořeno říčními sedimenty V pleistocenu se vlivem činnosti větru usazovaly v okrajových částech nížiny spraše a hromady navátého písku. Písečné přesypy byly později zpevněny činností člověka (zalesňování, zemědělská činnost). Půdy. Ve Velké uherské nížině převládají úrodné černozemě a to především černice. ve středním maďarském Potisí jsou význačné slané půdy solonce. Zaujímají nejsušší místa s řídkou stepní vegetací. Podnebí je kontinentální. Srážky jsou pod 500mm. Vodstvo.Nejdůležitější vodní toky protékající nížinou jsou řeky Dunaj a jeho karpatský přítok Tisa. Na snímku je patrný i levý přítok Tisy řeka Maruše, která odvodňuje velkou část Transylvánské plošiny. Vegetace.Velká uherská nížina je dnes zemědělskou krajinou. Dříve byla pokryta stepním porostem a množstvím močálů. V 2. pol. 19. stol. bylo území vysušeno a řeky regulovány. Byly vybudovány zavlažovací kanály. Zbytky stepních porostů zůstaly zachovány pouze v nejsušších oblastech. Při pohledu na typickou krajinu Velké uherské nížiny, uvidíme ploché zemědělsky využívané území.

45

Evropské nížiny –Valašská nížina

Popsaný snímek Valašské nížiny

46

Valašská nížina ( někdy také Dolnodunajská nížina nebo Rumunská nížina ). Je ohraničena, jak vidíme na snímku, na severu obloukem Jižních Karpat, na jihu tokem Dunaje. Povrch. Nížina se stupňovitě snižuje od úpatí Jižních Karpat k Dunaji, nejnižší část nížiny tvoří údolní niva Dunaje. Stupňovitost je ze snímku patrná na změně vegetace. V nížině na pravém břehu Dunaje ( bulharsky zvané Dunavska ravina ) se nacházejí větší výškové rozdíly a nížina se zvedá do pohoří Stara planina. Podloží . Je tvořeno starým masivem ( moesijská platforma ), který poklesl při vyvrásnění Karpat a Staré planiny. Nížina byla v druhohorách a třetihorách zaplavena mořem, proto jsou zde usazeny mořské sedimenty. Povrch nížiny je pokryt čtvrtohorními nánosy. Západní část Valašské nížiny je z velké části pokryta štěrkopísčitými naplaveninami. Východní část přibližně od řeky Olt, je pokryta spraší. Pudy. Na sprašovém podkladě převládají vápnité černozemě, v údolních nivách řek převažují vápnité fluvisoly. Podnebí. Kontinentální – studené zimy, horká léta. Srážky nejsou příliš vydatné a klesají od západu na východ. V deltě Dunaje spadne pouze 350 – 400mm. Vodstvo. Z vodních toků protékajících nížinou je nejdůležitější řeka Dunaj, na snímku tvoří zřetelnou linii, do které se vlévají vodní toky pramenící v Jižních Karpatech a Východních Karpatech (řeka Prut) jejich tok lze určit podle nivní vegetace. Delta Dunaje

Delta Dunaje má rozlohu 4 152 km2. K deltě patří i několik velkých jezer na jižním pobřeží. Dunaj se dělí do tří hlavních ramen a mnoha dalších vedlejších říčních ramen a kanálů. Voda přináší velké množství nánosů, které deltu každoročně rozšíří o zhruba 40 metrů. Delta je pokrytá rákosím, mokřady a lužními lesy. Části delty jsou na jaře a na podzim zaplavovány.

Vegetace. Intenzivní zemědělství nahradilo původní stepní porosty. Ve výše položených částech nížiny byl původní porost tvořen lesostepními formacemi a teplomilnými druhy dubů. Lužní lesy rostoucí podél Dunaje a v jeho Deltě tvoří hlavně porosty topolů, vrb a olší.

Dunajská delta je významným místem z hlediska ochrany přírody. Je to z důvodu velké koncentrace vodního ptactva, které je zde zastoupeno mnoha různými neobvyklými druhy. Žije zde například pelikán, volavka, labuť, kormorán.

47

Evropské nížiny – Baltská nížina

Popsaný snímek Baltské nížiny

48

Baltská nížina je součástí Východoevropských rovin. Rozkládá se především na území baltských států a Petrohradské oblasti Ruské federace. Povrch. Nížinu ohraničuje na západě Baltské moře, od kterého se povrch pozvolna stupňovitě zvedá a přechází v pahorkatiny a vrchoviny jezerních plošin, které ji ohraničují na východě a jihovýchodě. Na povrchu nížiny je jasně patrný vliv pleistoceního zalednění, které zde zanechalo mnoho glaciálních tvarů reliéfu. Na snímku jsou rozpoznatelné pouze z jezer vyskytujících se v nížině a v jejím okolí. Na pobřeží dochází k tvorbě písečných kos. Jedná se o dlouhé a úzké poloostrovy vytvořené pískem nebo štěrkem, které vznikají činností pobřežních proudů.

Fotografie zachycuje ukončení kosy Sääretirp v Estonsku, která je dlouhá 2 km. Na satelitním snímku družice LANDSAT 7 je zachycena Kuršská kosa, jenž je 100km dlouhá a 1-4 km široká písečné přesypy jsou až 60m vysoké většinou porostlé borovicemi. Na snímku jsou písčité pobřeží a místa bez vegetace znázorněna červenou barvou, vegetace zeleně. Podloží. Je tvořeno prvohorními horninami,které jsou pokryty glaciálními nánosy. Nejnižší části nížiny vyplňují jezera ( např. Čudské, Psovské) nebo moře( Rižský záliv) Půdy. Z půd převažují podzoly a organosoly (rašeliništní půdy). Klima. Kontinentální podnebí je zmírňováno vlhkými západními větry z Baltu. Vodstvo. Nejdůležitějšími vodními toky protékající nížinou jsou řeky Němen, Západní Dvina a Narva. Ze snímku nejsou příliš patrné . Vegetace. Krajina je sice zemědělsky využívána, hlavně v jižní části nížiny, kde je zemědělská činnost ze snímků dobře patrná, přesto se zde zachovaly rozsáhlé oblasti s původní vegetací tvořenou převážně smíšenými a listnatými lesy. Velmi hojné jsou zde i porosty rašelinišť.

Na snímku estonského národního parku Lahemaa je vidět zamokřená bažinatá krajina s porosty borovic.

49

Evropské nížiny – Francouzská nížina

Francouzská nížina se nachází v Amorickém masívu. Nížinu obklopuje na západě Atlantický oceán a pahorkatiny starého Amorického masívu v Bretani a Normandii.Další pahorkatina se zvedá mezi dolním tokem Loiry a městem Poitiers. Na severu a východě se zvedá do pahorkatin Champagne, Burgundska a Francouzského středohoří. Na jihu ji ohraničují Pyreneje. Hranice nížiny nejsou na snímcích patrné. Povrch. Charakteristickým znakem je střídání zahloubených říčních údolí se zvlněnými plošinami. Podloží. Je tvořeno převážně z různých typů žul a jiných hlubinných vyvřelin, doplněné o metamorfované horniny (například ruly a svory). V pánvích Pařížské a Akvitánské je původní podklad zakryt vrstvami druhohorních a třetihorních sedimentů. Jde především o slínovce, pískovce, vápence a jílovce. Půdy. Převládají zde kambisoly typické i kyselé, v Pařížské pánvi převládají typické luvisoly. Klima. Podnebí je mírné oceánické, které se projevuje poměrně chladným létem a mírnou zimou. Nejvíce srážek spadne na přelomu podzimu a zimy. Vodstvo. Nížinou protéká množství důležitých vodních toků, z nichž nejvýznamnější jsou řeky Seina, Loira a Garonna. Vodní toky na snímcích vidíme jako linie, nedají se zde určit podle vegetace. V oblast se vyskytuje množství jezer, která většinou dosahují jen malých rozměrů. Jsou parné pouze v nížině Landes. Popsaný snímek Francouzské nížiny

50

Vegetace. Krajina nížiny byla velmi pozměněná činností člověka – vysoušení rozsáhlých močálů. Od 18. stol docházelo k velkému zalesňování, kdy na písečných přesypech byly vysazovány borovice . Na místě močálů vznikla rozsáhlá vřesoviště, která zarostla lesem. Původní listnaté lesy byly vykáceny pro zemědělskou půdu. Landes Nížina Landes leží při pobřeží mezi ústím řek Garona a Adour. Na pobřeží se vytvořil pás písečných dun vysokých až 100m. Tento pás zabraňuje odtoku vody do moře, proto se zatímto pásem vytvořil další pás tvořený jezery a bažinami. Duny jsou soustavně od 19. století zalesňovány hlavně porosty borovic.

51

Evropské nížiny – Kaspická nížina

Popsaný snímek Kaspické nížiny

52

Kaspická nížina je součástí Východoevropských rovin. Rozkládá na území Ruské federace a Kazachstánu. Nachází se v proláklině při Kaspickém moři, jehož hladina je 28m pod úrovní světového oceánu. Nížina je obklopena výše položenými jednotkami, které jsou již mimo rozsah snímků. Na západě to jsou vyvýšeniny Ergeni a Povolžská, na severu Občij Syrt a na východě jsou to Předuralská plošina, Mugodžarské vrchy a plošina Ustjurt. Povrch. V nížině se vyskytují solné pně, při jejichž rozpuštění vznikají prohlubně, ze kterých se stávají jezera. Vyskytují se zde erozní mělká rozšířená údolí, končící v mělkých slaných jezerech Geologie. Nížina je dlouhodobě klesajícím územím, starší horniny jsou překryty čtvrtohorními nánosy, pevninskými i mořskými.. Klima. Kaspická nížina je nejsušší oblastí Evropy a to se projevuje i v půdách. Ve vnější polopouštní oblasti se vyskytují slané půdy, v zavlažovaných oblastech kaštanozemě. Podnebí. Je kontinentální, velmi suché, roční srážky dosahují méně než 300 mm. Vodstvo.Z vodních toků protékající nížinou a ústící do Kaspického moře jsou nejvýznamnější řeky Volha a Ural. Na snímku je patrná i řeka Emba tvořící hranici mezi Evropou a Asií. Podél řek se i za pomoci umělého zavlažování vytvořily linie vegetace.

Snímek jezera Inder, utvořeného v rozpuštěné solné pni. Vegetace. Nížinu tvoří z převážné většiny pouště a polopouště s řídkým vegetačním krytem. Vyskytuje se zde i slanomilné rostlinstvo. Podél toku Volhy a Uralu a v jejich deltách rostou lesy z vrb, jilmů a dubů. Mimo toku hlavních řek není krajina, s výjimkou pastevectví, příliš využívaná. Pastevectví je rozšířeno hlavně v polopouštních oblastech. Ústí Volhy

Na snímku vidíme deltu Volhy. 53

Kvíz Poznáš zobrazené krajiny:

5.

7.

1.

2.

3.

4.

6.

8.

1. Kaspická nížina, 2. pohoří Grampiany, 3.Penninské Alpy, 4.Vysoké Tatry, 5. Finská jezerní plošina, 6. Velká uherská nížina, 7. Polární Ural, 8. Valašská nížina.

54