Časopis Regionálního sdružení Českého svazu ochránců přírody Prostějov
Číslo 4 Ročník 19
Zima 2003
Obsah: Střípky: MOPíci mají svůj strom A máme novou základku ! Poděkování Nálady podzimu Na vodě Nejkrásnější louky Pohled z druhé strany Péče o biokoridor Hloučela Pozemkový spolek Prostějovsko
1
Střípky (tentokráte spíše větší „střepy“) MOPíci mají svůj strom!
O podzimním sázení stromů v Prostějově pod vedením Ing. Jana Navrátila jste se asi dočetli v prostějovském tisku vícekrát. V minulém čísle jsme se zmiňovali o platanu, který RS Iris vysadil na počest p. Otakara Hanzelky. Další stromy v parku u Nové nemocnice vysadila ZO Hloučela i ZO Oriolus. Možná bychom měli vědět, že Honza Navrátil požádal prostřednictvím ČSOP nadaci Partnerství o finanční částku na podporu svého projektu Strom pro Prostějov. Byla nám přidělena částka 7 tisíc Kč, kterou jsme využili k výsadbě lípy ČR u autobusové zastávky u Nové nemocnice, jírovce (Aesculus carnea) u Moděvy a dalších 2 jerlínů v parku u Nové nemocnice. Při jednom rozhovoru s Honzou vyšlo najevo, že ještě jeden plánovaný strom – jerlín japonský – nemá svého majitele – a tedy ani kupujícího. A já se rozhodla, že si „svůj strom“ pořídí také naši nejmladší – Mladí ochránci přírody (tzv. MOPíci) ze ZŠ Rejskova. Samozřejmě jsem jim svůj návrh ihned přednesla a oni souhlasili. V první řadě jsme uspořádali finanční sbírku – sešlo se 504 Kč. Poté jsme se rozhodli zorganizovat sběr starého papíru. Přestože asi před týdnem skončila akce na naší škole v rámci Stonožkového týdne, někteří MOPíci (včetně svých vedoucích) ještě sběr sehnali. Civilkář Honza objel autem ve stanovenou dobu všechny ohlášené sběrače, poté zamířil do sběrny – a na kontě nám přibylo dalších asi 550 Kč. Zbytek nám na strom věnovala Základní škola Rejskova. A tak jsme se jedno pondělní odpoledne vydali „náš“ strom vysadit! Pravda je, že jeden člověk nestačí. Ale 20 lidí (a k tomu dětí) je zase už trošku moc! Ale náš strom i Honza Navrátil se drželi statečně, ani jeden neutekl před bandou puberťáků, která byla většinou hodně hlasitá, neustále vtipkující a plná humoru. Všichni se snažili zapojit alespoň do některé fáze sázení: rozvazování větví, usazení těžkého stromu do vykopané jámy, statečně bojovali o tři malé lopatky, jimiž zasazený strom zaházeli, skoro se nepolili vodou z kbelíků, která byla určena pro stromy, vlastnoručně vyrobili ohrádku z kůlů (vyšší postavy a silnější ruce je zatloukly do země), použili při tom vrtačku (a nezranili se!) na vytvoření ohrádky, další dobrovolníci zkřehlými prsty uvázali strom k této ohrádce. Už jen uhrabat, znovu zalít – a závěrečné foto! Už skoro za tmy. A ještě podpisy těch, kteří sázeli, na pamětní tabulku. Každý, kdo přispěl prací, sběrem nebo penězi, obdržel na památku jednu fotografii. A nutno dodat, že přestože to byl strom Rejsků, tak sběrem i penězi přispěli i jejich kamarádi, kteří členy tohoto oddílu nejsou. Prostě jen tak, že chtěli pomoct dobré věci. A tak to má být...
A máme novou základku!
Konečně se skupinka tzv.„šílených botaniků“ rozhodla vytvořit oficiální zázemí pro všechny, kteří od časného jara po pozdní léto shánějí řidiče, auto či mikrobus, vyjíždějí do blízkých i vzdálených koutů naší krásné přírody, procházejí více či méně pomalým krokem 2
každou píď zvoleného území a s hlavou skloněnou k zemi usilovně pátrají po rostlinkách, kterých si běžný turista či milovník přírody ani nevšimne. V některých okamžicích začnou nezřízeně hulákat či křepčit radostí a shánět fotoaparát nebo botanický klíč – nejlépe obojí. Fotograf potom kolem takové vzácné kytky klečí, lozí, leží či se jinak válí cca 10 minut a fotí ji ze všech stran, aby takový důležitý nález patřičně zdokumentoval. (Vůbec mu při tom nevadí, že v okolí fotografované rostlinky srovnal se zemí vše ostatní živé, možná by nevnímal, ani kdyby v zápalu focení nalehl na ježka!) Sotva se dofotí, jde se dál, aby se po chvilce všichni opět rozplývali nad dalším nálezem. Pravda, opravdových odborníků, kteří znají ty nejvzácnější druhy naší květeny, nemá základní organizace Hořepník mnoho. Ale její předseda Jaroslav Podhorný jím určitě je. Dalšími členy výboru se stali nadějní studenti Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci – Josef Komárek a Andrea Höchsmannová. Do svých řad „vtáhla“ tato nová základka i našeho pravidelného přispěvatele Hynka Skořepu, jinak také botanika a učitele na Gymnáziu v Jevíčku, pak naši „dvorní“ řidičku – Ing. Lenku Procházkovou, která s námi dobrovolně a někdy se skřípěním zubů (jejích) či brzd (jejího mikrobusu) absolvovala nejednu exkurzi či vyjížďku. Dalším členem se stal pan Jiří Fiala, autor brožurky o Přírodním parku Terezské údolí, dále manželé Kežlínkovi z Bučovic, znalci našich orchidejí, a konečně i já jsem se nechala zlákat programem této nové základky a stala se její členkou. O programu nové základky jste mohli číst v předcházejících číslech našeho zpravodaje, respektive o jejích plánech. Už v lednu to bude miniseminář o přírodním parku Velký Kosíř, dále chceme vytvořit na webu fotoatlas nejvzácnějších rostlin prostějovského regionu (to aby to válení v trávě kolem kytek mělo nějaké opodstatnění, že?). Od května jeden výjezd za druhým, okolí Bratislavy, Bílé Karpaty, stepi okolí Brna, Malý Kosíř, atd., atd.. A také management některých chráněných území, záchranné programy (např. vzácný prorostlík okrouhlolistý v CHÚ Na Hůrkách mezi Bílovicemi a Lešany). Plány budou vždy včas zveřejněny, účastnit se může kdokoliv.
Poděkování Letošní podzim nezačal pro nás – správce biokoridoru Hloučela – právě nejlépe. Poslední prázdninový pátek přešla nad Prostějovem v pořadí již 2. vichřice a v biokoridoru za sebou zanechala spoušť. Nevím, jestli jste v následujícím týdnu procházeli Hloučelou v úseku mezi Cavalem a tzv. Tichou. Pokud ano, tak jste občas procházeli kolem míst, kde se srdce svíralo. Statné stromy polámané jako sirky, opřené jeden o druhý, některé popadaly na sotva vysázená stromčí miminka, obrovská košatá vrba, teď téměř zhroucená s přelámanými větvemi, spousta větví přímo v říčce nebo naopak visící nebezpečně vysoko nad našimi hlavami... Veliký jasan vyvrácený i s kořenem, obrovské silné kmeny popadané přes vodu tvoří nečekaně lávku z břehu na břeh... Stromy – velikáni – a teď bezmocně leží... Nebyla jsem určitě sama, komu bylo do breku. Nejlepším lékem na smutek je práce, takže nastal úklid. Následky této kalamity se nám snad podařilo do zimy odstranit. Biokoridor se opět vzpamatovává ze ztrát. Některé práce ještě zbývají Povodí Moravy, které má na starosti stromy u vody (přesněji od hrany břehu směrem k vodě). Ale ČSOP má ty hlavní práce za sebou. A zbývá poděkování: Městu Prostějov za finanční podporu, Ladislavu Klabníkovi za odbornou práci a hlavní zabezpečení 3
celého úklidu, našemu civilkáři Honzovi Vaníčkovi za velký podíl na všech pomocných pracích. Kdo si ale zaslouží největší poděkování, jsou ti, kdo pomohli bez ohledu na povinnost či finanční ohodnocení. A to jsou pan Vilém Abrahámek, který přispěchal jako první hned následující den po kalamitě a s motorovou pilou v ruce odstraňoval nejhorší překážky. Dále Karel Pokorský jako „patron“ biokoridoru, který pomáhal radou a staral se o organizaci prací po celou dobu. Největší uznání bych ale ráda vyjádřila panu Jiřímu Greplovi, dobrovolníkovi, který obětavě během celého podzimu přijížděl a pomáhal tam, kde bylo zrovna potřeba. Nebyl a není členem ČSOP, v podstatě pro nás do té doby neznámý člověk, a přesto pomáhal bez nároku na jakoukoliv odměnu, jako nezaměstnaný – dobrovolník. Ještě jednou mu za nás všechny moc děkuji. Eva Zatloukalová
Nálady podzimu
A máme za sebou další fotosoutěž! Tahle byla dvojnásob časově omezená, nejen termínem uzávěrky, ale i ročním obdobím. Jmenovala se totiž „Nálady podzimu“ – a na ty v mrazivém, větrném či blátivém prosinci můžeme už jen vzpomínat. A nebo si prohlédnout krásné fotografie, které se nám před uzávěrkou v kanceláři Ekocentra nashromáždily. Z odborného hlediska více či méně povedené, ale vždy fotografované se zaujetím a s citem, a posléze vybírané s láskou i obavami, zda jsou dost „dobré“ a zda se budou líbit i těm druhým. A není to lehké zavděčit se odborné porotě! Ta vnímá naše obrázky okem nezúčastněného, posuzuje kompozici, barvy, techniku, námět, hledá něco neotřelého a originálního. A my, fotografové, vidíme za těmi obrázky krajinu, kterou jsme se courali sychravým podzimem, cítili vůni tlejícího listí, rozplývali se nad každým ojíněným listem, žasli nad strukturou kmenů a tvary listů, obdivovali jasně modrou oblohu nebo melancholicky se rozkoukávali skrz padající mlhu. Kolena mokrá či ušpiněná od fotografování vkleče, ztuhlá krční páteř od koukání se a fotografování té krásy nad sebou... Možná jsme nebyli na procházce sami, možná ano, ale s sebou vzpomínky na někoho blízkého nebo naopak sakra vzdáleného... V každé té fotce vnímáme atmosféru té chvilky, poznáváme ta místa a zákoutí, je v nich kus něčeho, co jsme prožili... Ne ocenění poroty, ne věcné odměny, ale především to, co pro nás která fotka znamená, je podstatné... Z celkem 24 účastníků a 118 fotografií bylo celkem oceněno téměř 40 fotografií. V kategorii „Nálady podzimu - město“ zvítězila fotografie Michala Hrubého, v kategorii černobílé fotografie s přehledem vyhrál Petr Koblížek. Nejvíce prací přišlo na téma „Nálady podzimu – příroda“. V kategorii do 15 let vyhrál Jakub Ambrož ze ZŠ Rejskova, za ním se umístila Dana Pernicová, Libor Březina a Lukáš Lorenc. V kategorii 16-25 let byly nejvíce oceněny práce Andrey Höchsmannové, Terezy Skoupilové a Pavly Krajíčkové. Nejpočetněji byla obsazena kategorie nad 26 let. Zde byly oceněny snímky Eriky Bábkové, Jitky Chmelařové, Evy Zatloukalové, Martiny Kubešové a Jiřího Fialy. Nejúspěšnější práce budou vystaveny v prostorách Ekocentra, popř. otištěny v našem zpravodaji Iris. Děkujeme všem zúčastněným a samozřejmě také porotě v čele s Bobem Pacholíkem, která tentokrát při oceňování opravdu neměla lehkou práci. Eva Zatloukalová
4
Vítězná fotografie v kategorii nejmladších – Jakub Ambrož, 13 let
Vítězná fotografie na téma „Nálady podzimu - město“ – Michal Hrubý, (kategorie 15-26 let) 5
Na vodě
Na chvíli jsem osaměl na železničním mostě. Dvoje koleje se táhnou do dálky přes nádraží v Moravičanech dál k Praze. Lesknou se v právě zapadajícím slunci. Pode mnou teče Morava a na jejím břehu několik mých přátel staví stany nebo se jinak připravují ke spánku. Jsem opět na vodě! Ještě před několika chvilkami modrá tisícovka Pavla Koutného se dvěma kanoemi na střeše vjížděla do Loštic. Za volantem Pavel, na vedlejším sedadle já s mapou na kolenou a vzadu kamarádka Věrka Blažíková, můj nový háček. Dál Petr Pivoňka, farář evangelické církve a můj syn Standa. Tisícovka vjížděla do Loštic z trochu jiného směru, než jsme měli v plánu. Navigátor, já, ač do té doby přesný a spolehlivý, přehlédl v Bílé Lhotě odbočku. V Lošticích nás už u piva očekávali Petr Kunc a Jarda Blažík, kteří na kolech vyrazili již v poledne. Společně jsme pak dorazili na místo prvního tábořiště. Právě přijelo druhé auto. Michal Kunc s maminkou Jaruškou a dvěma chlapci. Synem Radkem a synovcem Honzíkem. Mají s sebou gumový člun „Pálavu“ a pro Jarušku kolo. Scházím z mostu dolů, abych je přivítal. Hukot vody, protékající pod mostem a občas projíždějící vlaky. To je noc v Moravičanech. Pro ty, co nespali ve stanu, hvězdičky na nebi. Ráno rosa a sluníčko. Nespěcháme. Balíme, klábosíme a čekáme. Loučíme se s Pavlem, který ještě pomohl Michalovi dopravit auto do Hynkova. Až je všechno uklizeno, bečky v lodích a my namazaní krémem na opalování připraveni vyrazit, odjíždějí cyklisté, aby nám na nejbližším mostě mohli zamávat. Opouštíme břeh. Pevnou půdu pod nohama. Loď se houpá. Ještě si poposedáváme, hledáme pohodlnou pozici. Zabírají pádla. Obklopuje nás ticho. Sluneční paprsky, které se prodraly větvemi stromů, se odrážejí od hladiny. Jsme na vodě! První Michal se svými chlapci, pak Petr se Standou a já s Věrkou nakonec proplouváme pod mostem. Naši cyklisté nám mávají. Ještě chvíli jedou po cestě podél řeky vedle nás a jsme sami. Vytíráme vodu, kterou jsme nabrali ve vlnách pod mostem. Podezřele snadno se nám dostala přes špici lodě. Někde blízko by podle mých vzpomínek měl být provalený jez. Stále poslouchám, jestli uslyším hukot vody, ale jedeme dlouho, velmi dlouho. Pak se nám náhle staví do cesty poměrně velká betonová stavba. Nad hučící vodou se vznáší bílý opar. Jsem zmaten! Tohle není ten jez, který jsem vyhlížel! Připlouváme blíž a díváme se. Mohutný válec vody se valí s ohlušujícím řevem dolů. Tak tohle tedy nepojedeme! Jsem trochu zklamán. Všem jsem vyprávěl, jak jsem kdysi ten jez jel, jak je důležité najet přesně do provaleného místa, jak člověku zatrne, když už je pozdě na to se vrátit, jak loď projíždí vlnami a … A teď? Teď jsem všem pro smích! Chvíli po tom, co jsme přenesli lodě, připlouváme k Rybářské baště. Jarda s Petrem a Jaruškou už na nás čekají. Dáváme si do nosu! Litovelské Pomoraví! To znamená nejen stromy ležící volně přes vodu, za což víceméně z legrace spíláme správě chráněného území, ale je to především domov mnoha různých tvorů a tvorečků. Ptáci přelétají v hejnech i po jednom ze stromu na strom. Ve výšce můžeme spatřit čápa a v ještě větší výšce se vznáší nějaký dravec. První, co ale vidíme, je další jez: Připlouváme blíž a díváme se. Hodnotíme a posuzujeme. Tam vlevo by se to dalo! Je rozhodnuto! První jede Michal s dětmi na Pálavě. Projíždí bez zaváhání. Potom já s Věrkou. Do kritického místa najíždíme přesně, ale dole ve vlnách mezi kameny těžce nabíráme vodu. A otáčíme se! Škody? Věrce se snad nestalo nic! Já mám odřený bok a nohu, rozbitý sandál, ale hlavně jsem namočil fotoaparát, který jsem vytáhl z bečky, abych vyfotografoval, jak tudy pojede Petr se Standou! Přesto ve chvíli, kdy jedou, mačkám spoušť. Vedli si také dobře, ale na stejném místě jako my, snad v obavách, aby se neotočili jako my - doleva, otáčejí se doprava! Naštěstí se ani nim nic nestalo! Vybrali jsme vodu z lodí, já jsem vrátil foťák do bečky a můžeme dál. Téměř vzápětí jsem podcenil proud, který nás táhl pod strom. Zachytili jsme se za větve a byli jsme tam znova! Moje chyba! Měl jsem loď natočit kolmo na proud a pak s Věrkou pořádně zabrat! Teď jsme tak trochu uvězněni v proudu. Po krk ve vodě, držíme loď, pádla a já ještě bečku, která se uvolnila. Rychle se domlouváme co dál: „Vynesu nahoru bečku a pádla a vrátím se pro loď! Udržíš to?“ „Jo!“ Stalo se. Pak se dlouho snažíme vyprostit loď. Přibíhá Michal a zjišťuje, že koník je
6
zamotán ve větvích. Společně i s Petrem táhneme loď z vody.. V blátě nám kloužou nohy a Věrka dostává záchvat smíchu. Konečně jsme na břehu! Škody? Materiální snad ne. Morální? Mrzí mne, že jsem Věrku zklamal a taky jsem hodně ztratil ze své sebedůvěry. Jedeme dál. Plujeme krásnou krajinou, padlým stromům se opatrně vyhýbáme. Sluníčko rychle vysouší naše šaty. Přesto se nedokážu zbavit své skleslé nálady. Před Litovlí je zdymadlo. Řeka se rozděluje na dvě ramena. Volíme to pravé a mezi mládeží skákající z hráze do vody přenášíme lodě. Ještě než odrážíme od břehu, otáčejí se Standa s Petrem! Standa plave kolem mě a bohapustě kleje! Jsem rád, že to tentokrát nejsme my! Vlečeme lodě kolem litovelské elektrárny a potom úzkým korytem opouštíme město. Rychlost mi vrací radost z jízdy a ve chvíli, kdy se nám otvírá znovu pohled na volný tok, i sebedůvěra. Řeka se tady všelijak kroutí, místy je mělká a všude kolem je les. Má pozornost je přesně rozdělena. Zatímco vnímám jeho náladu, podvečerní zpěv ptáků i klidnou oblohu, druhá část mé mysli je soustředěna na hladinu vody, proudy, mělčiny a padlé stromy. Pečlivě projíždíme všemi úskalími. Začínáme si s Věrkou rozumět. Standa s Petrem narážejí čelně na strom, který se před nimi náhle objevil, natažený od břehu ke břehu. Částečně je to vtáhne a převracejí se. Přistáváme na písečném břehu a běžíme jim na pomoc. Znovu se nikomu nic nestalo. Dáváme si oddych, radíme se, Věrka jako správný háček vytírá loď. Nejen naši, ale i ostatní. Radek s Honzíkem oba navlečení v plovacích vestách jezdí ve vlnách jako na tobogánu. Nechávají se unášet proudem, aby se vzápětí vraceli a zkoušeli to znovu. Jenom jednou to Radek zkusil trochu dál a voda už ho brala. Vystartoval jsem a zachytil ho, než se cokoliv mohlo stát. Dál po proudu ležel dlouhý kmen a za ním další napříč. Michal se svými kluky na gumovém člunu projel snadno, ale my jsme měli z tohoto místa trochu obavy. Znovu jsme se radili a my s Věrkou jsme to zkusili. Odpoutali jsme se od toho kmene, já natočil příď v jediném správném okamžiku a Věrka nás z toho vypádlovala. Otřeli jsme se o větve, trochu se nahnuli, ale ustáli jsme to. Hned jsme přirazili ke břehu a čekali jsme, co udělá Petr se Standou. Po další poradě se rozhodli udělat totéž, ale do těch větví se zapletli a skončili znovu ve vodě. A do večera se jim to stalo ještě jednou. Pak už nás čekal jez v Hynkově, kamarádi cyklisté, hospoda a pro ty bez stanu zase hvězdičky. Ráno sluníčko, snídaně na ohníčku a ještě vlhké oblečení. Ani dnes nespěcháme. Klábosíme, přecházíme sem a tam, pročítáme orientační tabuli, která je zde na vodáckém tábořišti umístěna. Kvůli hnízdům kulíků, jejichž vajíčka se snadno ztratí v drobném štěrku břehů a ostrůvků, je zakázáno jezdit hlavním korytem. Proto pojedeme mlýnským náhonem. Otázka zní, jestli u příštího jezu nepřeneseme lodě na říčku Cholinku, po které bychom se vrátili zpátky do hlavního toku. To ale rozhodneme, až uvidíme, kolik teče v Cholince vody. Na začátku Mlýnského náhonu teče voda hezky úzkým korytem a vytváří pěkné peřeje. Jaruška je rozhodnuta vystřídat na tomto krátkém úseku své vnuky a zažít alespoň na chvíli radost z jízdy. Plni odhodlání už se nekoupat, odrážíme od břehu. Vracíme se kus proti proudu, abychom měli čas natočit lodě do peřejí a jedeme! Hukot silného proudu trvá ale jenom chvíli a znovu nás obklopuje lesní ticho. I náhon se všelijak kroutí, i tady jsou padlé stromy. Ale dáváme si pozor! Věrka už má po včerejšku tolik zkušeností, že je to ona, kdo hlídá, kde je jaké nebezpečí a kudy pojedeme. Netrvá to dlouho a jsme u jezu. Vody v Cholince neteče mnoho, ale nakonec se rozhodujeme to zkusit. Jedu s Věrkou jako první. Připadáme si jako Guliver v říši Liliputánů. Naše kanoe pluje tak úzkým korytem, že bychom pádlem dosáhli na oba břehy. Občas musíme koníčkovat přes mělká nebo kamenitá místa, ale padlé stromy podplouváme. Ty se na hladinu nedostanou. Po vzrušujících zážitcích minulého dne je to úplný balzám na nervy. Ale ani tahle pěkná chvíle netrvá dlouho. Vplouváme zpátky do Moravy a čeká nás už jenom „olej“. Protože musíme často čekat na Michala, jehož „Pálava“ je na klidné vodě výrazně pomalejší, necháme se unášet, sdělujeme si se Standou a Petrem zážitky, opalujeme se. V Černovíře naše cesta končí. Vytahujeme mobily, voláme domů. Taky Pavlovi Koutnému, aby nás odvezl. Příště Pavle pojedeme spolu! Milan Řezník
7
Nejkrásnější louky
když je poničená betonovými skružemi pro odběr pitné vody a navíc dnes už nesečená a zarostlá, tehdy mi připadala velmi krásná. To jsem však nevěděl, že mě toho dne ještě čeká takových překvapení celá řada. O kus dál se přede mnou z lesa vynořily Lipovské louky, celé žluté pryskyřníky a upolíny. Byl jsem tam později ještě mnohokrát - v červnu, kdy loukám udávají tón fialové květy kohoutků lučních, za parného léta, kdy lehounký větřík povívá rozkvetlými stébly trav a suchopýrů a roznáší vzduchem mračna pylu, na podzim, když z trávy svítící vřes dává zapomenout na blížící se zimu. I za mrazivých zimních dnů, tmavých večerů, kdy lyže zapadaly do prachového sněhu. Lipovské louky mne vždy přivítaly něčím zajímavým, nikdy se to však již nevyrovnalo radosti při prvním příchodu. Nezbývá než dát za pravdu M. Nevrlému, který ve svých Karpatských hrách kdesi píše, že je vůbec nejlepší navštívit nějaké místo jen jednou. Tento první dojem totiž zůstává nejpevněji vryt do paměti a další návštěvy jej pouze rozmělňují, někdy můžeme být při pozdější návštěvě dokonce zklamáni. I v případě mé první návštěvy Lipovských luk to platilo. Na okraji louky tehdy rozkvétaly plané třešně, těžce voněly hlohy a v trávě mne čekaly podivuhodné rostliny. Koberce houpajících se rašeliníků dávaly naději najít i jedinou zdejší masožravou rostlinu rosnatku. Až později jsem pochopil, že ji na Drahanské vrchovině již asi nenajdu. Všechna místa, kde kdysi rostla, byla nenávratně zničena vodohospodářskými úpravami nebo při takzvaných melioracích luk. Smutné zjištění. Tehdy však na ně dávaly zapomenout tmavě fialové hlavičky rozkvetlých zvonečníků, jasně modrá obloha, čistě bílé mraky. Do smrti mi ta krajina nevymizí z paměti. K Lipovským loukám se však vážou i další vzpomínky. Začátek léta, dusné předdešťové nebe a společná práce při sečení luk. Radost z tak prosté činnosti jakou je hrabání sena. Nikdo netušil, že se
Možná, že název tohoto mého příspěvku je poněkud zavádějící. Samozřejmě každý můžeme mít jiné představy o tom, co podle nás nejkrásnější. A týká se to i pro většinu lidí tak "obyčejné věci", jako je louka. Já za nejkrásnější louku na Drahanské vrchovině považuji louku v PR Lipovské upolínové louky. Že snad není až tak "úplně "obyčejná" naznačuje i fakt, že bylo toto nanápadné zapomenuté území prohlášeno přírodní rezervací. S přítelem Petrem Albrechtem jsme se kdysi přeli, která z lučních rezervací na Drahanské vrchovině je nejcennější. Je jich zde několik. On vyzdvihoval PR Uhliska u Horního Štěpánova, já Lipovské louky. Při snášení argumentů mi brzy „došel dech“, Petr byl ve výhodě. Uhliska jsou větší, členitější, vyskytuje se zde více chráněných druhů rostlin i živočichů. Musel jsem uznat, že má pravdu. Přesto pro mne Lipovské louky zůstávají alespoň krásnější. Nikdy nezapomenu na ten květnový den, kdy jsem tam přišel poprvé. Ještě jako student olomoucké univerzity jsem procházel různá místa na Drahanské vrchovině a sbíral podklady k diplomce. Dojel jsem tehdy brzy ráno autobusem do Malého Hradiska a vydal se do rezervace Bučina u Suché Louky. Také o ní snad někdy napíšu pár řádek, ale až později. Toho dne jsem pokračoval lesem zvaný Lipovský kup k Lipové. Ze zarůstajících pastvin nad obcí se místy otvíraly daleké výhledy na všechny strany. Při pohledu na jihovýchod, směrem na komplex vojenských lesů u Drahan, mi zdejší lesy připadaly skoro nekonečné. Místy jsem obcházel hromady kamenů vysbíraných ze starých polí, nazývané na Drahanské a Českomoravské vrchovině též kamenice. Tehdy jsem si vzpomněl, že jsem ještě nikdy nenavštívil jedno z v mapě vyznačených chráněných území - právě Lipovské louky. Proč to nenapravit. Vydal jsem se tedy proti proudu potoka. Již kousek za Lipovou mne čekalo příjemné překvapení - louka s nádhernými upolíny. I 8
blíží tragické události. Byl začátek července roku 1997. Odpoledne začalo pršet a pak padaly s oblohy proudy deště po několik dní. Záplavy a neštěstí. Ale na to již nechci vzpomínat. Raději zpět k první návštěvě. Za Lipovskými loukami začíná mladý nepěstěný smrkový les. Nemám rád smrčiny, zvláště takovéto mlaziny. Zde však smrk alespoň v některých místech působí přirozeně. Původní lesy v okolí Lipovských luk byly zřejmě především bukové a jedlobukové, smrk se zde ovšem ve skupinách jistě vyskytoval. Podmáčená místa s ostrůvky rašeliníků mu vyhovovala. Ne nadarmo se lesní komplex severně od Bukové jmenuje
Bahna. Kdysi tu bylo vody jistě mnohem více než dnes. A to nejen proto, že se zde na několika místech odebírá pitná voda pro okolní obce. Pokračoval jsem v cestě tmavnoucím podvečerním lesem. Přede mnou bylo ještě několik hodin chůze lesy k domovu. Dorazil jsem pozdě, velmi unaven, ale šťastný. Jak málo stačí někdy člověku ke štěstí. Proč si tyto chvíle štěstí mnohdy neuvědomuje? Proč se stále za něčím pachtí? Ten den jsem však spokojeně usínal s pocitem, že nebylo možné jej prožít lépe. Za zavřenými víčky mi v polospánku svítily žluté upolíny symbol Drahanské vrchoviny.
Hynek Skořepa
Upolíny – foto Eva Zatloukalová
9
Pohled z druhé strany Přišel mi dopis jako reakce na články uveřejňované v našem zpravodaji. Autorem je můj letitý kamarád Vojta Jiříček, entomolog, rybář a myslivec, s jehož kritickými názory na oficiální ochranu přírody je možné polemizovat, ale nikdo mu neupře hlubokou znalost problematiky. Vybírám některé podstatné myšlenky: „Zaujal mne odstavec, kde se staré nemocné stromy odstraňují, aby se nemusely léčit. V místě, kde hrozí ztrouchnivělé větve pádem na hrající si děti, nebo tam, kde ohrožují silniční provoz a bezpečnost obecně, ale také při záchraně památného stromu spjatého s historickou událostí je zásah profesionálních firem nutný. Existuje ale i jiný úhel pohledu. Nastává totiž stav, že ochrana si odporuje s jinou ochranou. Aby nevznikl dojem, že mluvím z pozice zarytého entomologa, půjdu důsledně cestou legislativy. Je-li tato činnost legální, ve smyslu zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (nikoliv 112, jak je uvedeno v jiném článku), je třeba z přílohy vyhlášky č. 395/1992 Sb., prováděcí vyhlášky k zákonu, neprodleně vyloučit ochranu následujících živočichů: krasec Eurythyrea qercus, Anthaxia hungarica, roháč Ceruchus chrysomelinus, střevlík Carabus clathratus, C. iregularis, C. variolosus, tesařík Rosalia alpina, Megopis scabricornis, kovaříci rodu Lacon, všechny druhy, nosorožík Oryctes nasicornis, roháč Lucanus servus (na obrázku), zdobenci Trichius všechny druhy, zlatohlávek Potosia aeruginosa, kovařík Ludius ferrugineus, páchník Osmoderma eremita, tesařík Ergates faber, Cerambyx cerdo, Tragosoma depsarium, zdobenci Gnorimus všechny druhy, z vyšších živočichů všichni datlovití, včetně krutihlava, dudek, sovy, sýkory, myšice, plchové, kuny, netopýři (v místech, kde nejsou jeskyně nebo staré domy, bývají dutiny plné netopýrů), užovky v dosahu mokřadů zimující v dutinách apod. Všechny tyto druhy potřebují k životu, vývoji nebo zimování odumírající stromy s trouchem vyplněnými dutinami, případně jen jejich zbytky, a většinou se neumějí přizpůsobit jiným podmínkám (šťastnou výjimkou jsou nosorožíci, ti se z nouze stěhují do pilin pil a stoláren, nebo do kompostů). Stárnutí, odumírání a smrt je v přírodě podmínkou zdravého života a životní nutností pro existenci mnoha druhů. Příroda si tak zajistila odklízeče a zpracovatele všeho odumřelého. V případě, že legislativa platí a že tyto druhy budou i nadále uvedeny v příloze vyhlášky, je třeba v souladu s § 87, odst. 3, písm. b) pohlížet na tyto odborně fundované firmy a na lesníky čistící porosty od „nemocných“ stromů s menším obdivem a jejich práci považovat za trestnou činnost. Ale nezvonili jsme klíči proto, abychom papouškovali všechno, co se do nás nalije. Mimochodem vymývání mozků a potírání lidí s vlastním názorem se nezměnilo, pouze se otočil vítr. Podotýkám, že ve svobodné demokratické společnosti mám právo vyjádřit i mylný názor, aniž by mě někdo trestal nebo vyhazoval z práce. To tady ještě většině obyvatelstva nedošlo. Ještě ke sběru chráněných hmyzích druhů. Mohu uvést dva z mnoha příkladů. Na jižním Slovensku je lokalita vzácného travního tesaříka. Čtverec ve svahu asi 50 x 50 metrů. Zde každý rok nejméně po dobu 10
jednoho měsíce „pracuje" přibližně 60 entomologů. Tato činost trvá už 40 let, a hmyzu je tam pořád stejně. Na nesbírané lokalitě se totiž stává, že specializovaný hmyz spotřebuje živné rostliny a populace vyhyne, nebo se stěhuje jinam. Naprosto zjevná paralela s myslivostí, rybařinou apod. Naproti tomu existují až nepochopitelně důvěřivé druhy, třeba jasoni rodu Parnassius, kteří nejsou plaší a lze je pohodlně vysbírat holýma rukama. Zde je třeba nejpřísnější možná ochrana se všemi následnými represemi. To dosud neumí legislativa rozlišit. Domnělý přestupek ale může citlivě posoudit dobrý strážce přírody, který má hluboké znalosti o lokalitě, kterou má na starosti. Některé moje nežádoucí reakce vznikly tím, že tento pracovník většinou neměl páru o tom, co vlastně hlídá, a pouze „dělal dusno“. Jelikož vyhláška nemůže pojmout všechny druhy, jedná se jen o nepatrnou část dutinové zvířeny, vesměs vzácné a ustupující. Další obrovská masa druhů je vázána na staré, odumírající stromy. Dále existuje vazba mezi hnízdy v dutinách a vzácným hmyzem. Listorozí z rodu Trox, drabčíci (Staphylinidae), hmatavci (Pselaphidae), potemníci (Tenebrionidae) ale příležitostně i náš největší zlatohlávek P.aeruginosa. Vyvěšené budky ve zdravém porostu (kde je mimochodem méně „škůdců“ - potravy pro krmící ptáky), popřípadě půvabné plastové barely, sice mohou umožnit hnízdění, ale nikdy nenahradí bohatost vztahů a souvislostí, které pozorujeme v původních dutinách. I já sám se tohoto účastním, ve své zahradě mám 30 budek a v podniku jsem s podporou vedení spolupracoval na vyvěšení 50 budek podle konkrétních nároků různých druhů ptactva. Po otevření některých vojenských prostorů a hraničních pásem došlo k bohapustému rabování dřeva. Z mého pohledu je třeba Národní park Podyjí až na pár stepí a výjimek, kam se nedostala těžká technika, bezcenná tyčovina. Právě ty vzrostlé stromy, které již mohou hostit vzácnou chráněnou zvířenu, byly vyrabovány. A tak nezbude nic jiného, než stav zmírnit vyvěšováním budek a plastových barelů. Ptáci zde zahnízdí. Ale ostatní chráněná a kriticky ohrožená zvířena se do nich stěhovat nebude. Bez nepůvodních rostlin - rajče (Amerika), paprika (Amerika), kukuřice (Amerika), obilí (Středomoří), brambory (Amerika), většina ovocných stromů (Japonsko, Čína), bychom už nebyli naživu. Jako výsledek akce s cílem odstranění nepůvodního mohu uvést Pálavu. Po přestěhování koz bezoárových (přestože byly křížené s kozorožcem, byly jednou z atrakcí lokality) a muflonů zarostla soutěska kopřivou a netýkavkou. Synantropní rostliny se rozlézají. Tato zvířata jsou nahrazena původními toulavými psy, kteří ve smečkách vybírají odpadkové koše po turistech. Podle mě stačilo udržovat stavy na takové úrovni, aby nedocházelo ke škodám. Jako bývalý entomolog nemusím připomínat, že tím došlo k vymizení některých vzácných koprofágů. Některým stepním rostlinám (koniklece, hlaváčky) naopak pasení vyhovuje, zvířata je vynechají. Můžeme to pozorovat třeba na planinách Slovenského krasu. Step a pastva k sobě patřily po tisíciletí. Viz neřešitelný stav Mohelna po odstranění pastvy ovcí.“ Tolik něco málo neučesaných, ale jistě podnětných myšlenek....
11
Péče o biokoridor Hloučela
Správcovství ČSOP v biokoridoru Hloučela má tradici ještě před vznikem Regionálního sdružení Iris na Husově náměstí v Prostějově. Prvními krůčky byly již snahy RNDr. Petra Albrechta prostřednictvím projektu Ministerstva životního prostředí asi od roku 1993. V té době nebyl problém sečení travnatých ploch, protože lidé chovali králíky a o travní hmotu byl zájem. Tehdy to nebyl odpadový materiál tak jako nyní. Projekt se tehdy týkal jen potlačení plevelných rostlin, jako byla slunečnice topinambur, kopřiva a netýkavka žláznatá. Tehdy ještě ochránci sekali vše, i chráněná území, kosami.. V letech 1996-7 dostalo ČSOP první zakázku na sečení trávy od Technických služeb. A tu v r.1999 převzala ZO Hloučela. Jednalo se jen o část Abrahámek - Tichá. Odpady se sbíraly léta zdarma a jen za přistavení kontejneru. ČSOP v té době pracovalo ve velmi stísněných podmínkách na Vodní ulici. V roce 2001 se ČSOP přestěhovalo do nových prostor na Husově náměstí, a to díky dobré spolupráci s Městem a také zásluhou dobré politické práce RNDr. Petra Albrechta a dalších, kteří začali pracovat v komisi životního prostředí města Prostějova. Při změně názvu „Okresní výbor“ na „Regionální sdružení“ se začalo uvažovat o tom, že by bylo dobré zaměstnat dalšího pracovníka pro zásahy v terénu, proto byl dán návrh na plnou starost o část biokoridoru Hloučela v úseku Tichá – Kostelecká a přidal se k tomu úsek Olomoucká - park Sídliště Svornosti (popř. až k soutoku s Romží, ale ta část patří jen Povodí Moravy). Znamenalo to správcovství v obou částech, a to jen na pozemcích města, tedy mimo vlastní říčku Hloučela a její břehové porosty. Tuto část má na starosti Povodí Moravy, což mnozí občané nevědí. Správcovství na části Olomoucká – park Sídliště Svornosti začalo již v roce 2000 projektem financovaným PHARE, a to hlavně řádným úklidem všech odpadů (asi 13 kontejnerů), vysečením stařiny a úpravou některých ploch pro výsadbu stromků. Úklid divoké skládky za garážemi a úklid všech nepovolených kompostů atd. vyvolal i u občanů obdiv a kladné ohodnocení této akce. A to bylo naším cílem. Stromky na této části jsou již vzrostlé a jen výjimečně uschly nebo byly zničeny. Při vzniku RS byla ustanovena vlastní strážní služba, tedy osoba - správce, který hlídal každé porušení. Také vyšla obecně závazná vyhláška č.48/2001 o zabezpečení veřejného pořádku a ochraně životního prostředí v prostoru biokoridoru Hloučela. Na základě této vyhlášky byly instalovány po celém biokoridoru nové stojany s tabulemi, které popisují tuto vyhlášku. Byl zpracován plán prací v biokoridoru, tehdy za malé peníze, a tak opět převládala práce dobrovolná. Až v roce 2002 bylo díky ing.Cetkovské pamatováno v rozpočtu města na částku, za kterou se daly řešit všechny práce, a to: • 2x za rok úklid obou částí včetně zajištění kontejnerů nebo odvozu do sběrného dvora • úklid cyklistické stezky Kostelecká – Abrahámek od listí, aby se nepoškozoval povrch • sečení určených zelených ploch a ploch kolem vysazených nových stromků 2x až 3x do roka • opravování stojanů a hlavně tabulí, které jsou častým místem útoků sprejerů a vandalů • výroba nových laviček s využitím pokácených stromů (v současné době je již polovina zničena a tak se opět budou doplňovat) Celý biokoridor je střežen strážní (kontrolní) činností a stálým hlášením např. městské policii a odboru životního prostředí. Toto vše stojí tolik času, že kdyby to nemuselo být, dalo by se vždy udělat více práce. Díky městu má ČSOP služební auto s výstražným zařízením a označením správce, a tak průjezd tohoto auta vzbuzuje respekt. Nejčastěji je ale používáno kolo. To má výhodu toho, že se strážce dostane všude a přitom zůstane anonymní. ČSOP je dnes již vybaveno 12
dobrými fotoaparáty a dalekohledy, které slouží nejen ke sledování ptáků a živočichů, ale i k fotodokumentaci narušitelů biokoridoru. Ke správnému správcovství také patří spolupráce s medii a to se daří velmi dobře. Jak redaktoři, tak veřejnost na naše připomínky reagují, někdy i kriticky, ale převážně kladně. Je to také dobrá vizitka pro město Prostějov, že správcovství svěřilo do správných rukou. Také finanční podporu nám nemusí nikdo závidět, vždyť je to jen práce a práce a někdy nevděčná a díky vandalismu často opakující se. Obávám se, že kdyby to vše nezabezpečovalo ČSOP, tak peníze půjdou na jiné účely a tyto části Hloučely by byly na pokraji zájmu. Udržovat biokoridor nelze technikou, jaká se používá ve městě. Je to terén plný i nečekaných překážek pařízků z akátů a třeba i drátů nebo vyhozených odpadů, které okem nelze při sečení vidět - a co na to sekačka? Opravy jsou velmi drahé a v sezóně dlouhé. Potom zbývají jen křovinořezy, ale při vysoké návštěvnosti občanů, a hlavně dětí, lze sekat jen při špatném počasí nebo v nezvyklou dobu, jinak hrozí i úraz návštěvníků. Zvláštní kapitolou jsou majitelé psů a jejich miláčci. Ty nejen nečekaně zaútočí na sekajícího, ale jejich pevné výkaly na sekající trávě jsou nepříjemné. Na rok 2004 se jeví dobrá spolupráce s Povodím Moravy a nás se bude týkat hlavně pomocí při výsadbě nových stromků. Mimo jiné ZO Hloučela se podařilo díky podpoře Města uskutečnit projekt „Výchova lesních porostů v biokoridoru Hloučela pro zajištění všech funkcí lesa“. Projekt se podařil a na rok 2004 je připraven další. Koncem tohoto roku získalo ČSOP v rámci veřejné podpory Města čerpadlo, díky němuž se můžeme lépe starat o nově vysazené stromky. S kbelíky a pár dobrovolníky bychom ten obrovský počet stromků již nezvládli zalévat. Dobré bude i to, že Povodí Moravy bude po celé části říčky Hloučela provádět kácení a následnou výsadbu stromků a úpravu některých části břehů. Biokoridor také čeká oprava a vybudování mostků přes říčku. Tím i celé správcovství nabude na významu, ale bude o to pracnější. Karel Pokorský
Na snímku Libor Tandler a Jiří Grepl při ořezávání polámaných větví 13
Pozemkový spolek Prostějovsko
Jednou z hlavních oblastí činnosti Českého svazu ochránců přírody – Regionálního sdružení Iris Prostějov je péče o maloplošné zvláště chráněné části přírody (přírodní rezervace a přírodní památky) a o přírodovědecky hodnotné části krajiny. Dlouhodobě se aktivně podílíme na ochraně přírody a krajiny v širším regionu střední Moravy. S managementem krajiny má naše organizace dlouhodobé zkušenosti, ročně pečuje o více než třicet hektarů pozemků. Jedná se například o aluviální louky v přírodní památce (PP) Hvězda, přírodních rezervacích (PR) Hejtmanka, Uhliska či xerotermní vegetaci v PP Za Hrnčířkou, Vápenice, Kozí Horka, Čubernice, porosty dřevin v biokoridoru říčky Hloučely a mnoha dalších lokalitách. Praktický management krajiny provádí naše organizace již 10 let. Při údržbě lokalit spolupracujeme s vlastníky pozemků, obcemi (např. obec Mostkovice, Ohrozim, Dětkovice), úřady státní správy (např. Krajský úřad Olomouckého kraje, Správa CHKO Litovelského Pomoraví) i jinými nevládními neziskovými organizacemi (např. OS Sagittaria Olomouc). Od roku 1999 se snaží naše organizace praktikovat metody práce pozemkových spolků. Pozemkové spolky navazují na tradice prvorepublikových okrašlovacích spolků a snaží se ve spolupráci s vlastníky a obcemi pečovat o přírodní a kulturní dědictví. Pozemkové spolky se snaží získávat majetkoprávní vztahy, nájemní či vlastnické k přírodovědecky cenným pozemkům a cenným stavbám. Prvními pozemky, ke kterým získala naše organizace nájemní vztahy, byly lokalita Loupežník v katastrálním území Mostkovice a pozemky v přírodním parku Velký Kosíř v katastrálním území Čelechovice na Hané. V roce 2002 podala naše organizace k Ústřední výkonné radě ČSOP žádost o podporu pilotního projektu pozemkového spolku „Založení Pozemkového spolku Prostějovsko“. Zároveň v roce 2002 požádala naše organizace Radu národního pozemkového spolku, pracující při ÚVR ČSOP, o akreditaci pozemkového spolku. Radou národního pozemkového spolku byla žádost akceptována a od roku 2002 je ČSOP - RS Iris akreditovaným pozemkovým spolkem s názvem „Prostějovsko“. Akreditace pozemkových spolků jsou každoročně prodlužovány, v letošním roce byla akreditace pozemkového spolku prodloužena. Od roku 1999 získává pozemkový spolek majetkoprávní vztahy ke stále se rozšiřujícímu okruhu přírodovědecky cenných pozemků. K 30.11.2003 má naše organizace uzavřeny majetkoprávní vztahy k pozemkům v celkem 6 lokalitách, ve 2 přírodních památkách a 4 lokalitách s výskytem zvláště chráněných a regionálně významných druhů rostlin. Celková výměra pronajatých pozemků činní cca 19 ha, o všechny pronajaté pozemky organizace řádně pečuje.
Přehled jednotlivých lokalit: lokalita
PP Čubernice PP Za Hrnčířkou Dětkovice – Plániva Loupežník Velký Kosíř Plumlov CELKEM
výměra pozemků vlastník 2 (m ) 33 214 obec Ohrozim 7 517 manželé Obrovi, č.p.10, Ohrozim 61 196 obec Dětkovice 8 981 obec Mostkovice 69 891 obec Čelechovice na Hané 10 810 obec Ohrozim 191 609 14
typ majetkoprávního vztahu nájem na dobu 10 let nájem na dobu 10 let nájem na dobu 10 let nájem na dobu 10 let nájem na dobu 10 let nájem na dobu 10 let
Mimo pozemky, ke kterým má naše organizace nájemní vztahy, pečuje ČSOP – Regionální sdružení Iris Prostějov o velké množství přírodovědecky hodnotných pozemků v maloplošných zvláště chráněných územích i mimo ně. Při péči spolupracuje ČSOP aktivně s obcemi, vlastníky pozemků a orgány státní správy ochrany přírody (Krajský úřad olomouckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, Správa chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví). V roce 2003 pečovala naše organizace o následující lokality:
Maloplošná zvláště chráněná území přírody:
Lokalita PP Brániska PP Čubernice. PP Hamerská stráň PR Hejtmanka PP Hvězda
PP Kozí horka PR Lipovské úpolínové louky PP Na Kozénku PR Novozámecké louky PP Pohorská louka PR Uhliska PP Vápenice PP V Chaloupkách. PP Za Hrnčířkou CELKEM
Typ zásahu SR OV SR OV SR SR SR OV SR SR SR SR SR OV SR SR OV K SR SR OV
Výměra zásahu(v m2) 10 000 5 000 10 000 10 000 2 500 8 500 25 000 2 000 12 500 35 000 10 000 10 000 18 000 3 000 52 000 30 000 5 000 300 10 000 20 000 5 000 283 800
Lokality mimo zvlášť chráněná území s výskytem chráněných druhů rostlin: Dětkovice
Lokalita
Kladky Mostkovice Plumlov Velký Kosíř CELKEM
Typ zásahu SR OV SR SR OV SR SR OV
Výměra zásahu(v m2) 5 000 2 000 7 500 4 000 3 000 10 000 35 000 6 000 72 500
Typy zásahů: SR – ruční sečení trvalých travních porostů včetně likvidace biomasy OV – odstranění výmladků a náletových dřevin včetně likvidace biomasy K – likvidace invazivních neofytů, zejména křídlatek 15
Celkem tedy provedla naše organizace v roce 2003 přes 35 ha managementových opatření na 19 lokalitách. Do budoucna předpokládáme další rozšiřování působnosti na lokalitách, na kterých doposud není prováděn odpovídající ochranářský management. Další informace o činnosti pozemkových spolků můžete nalézt na http://csop.ecn.cz/pozemkovespolky/. A pokud chcete podpořit činnost pozemkových spolků, podívejte se na http://www.mistoproprirodu.cz/. Libor Tandler
Čtenářská soutěž
V průběhu roku 2003 jsme na titulních stránkách našeho časopisu uveřejnili kresby 4 chráněných rostlin Prostějovska. Pošlete nám do redakce názvy všech čtyř rostlin (rodová i druhová jména) a ze správných odpovědí vylosujeme výherce trička „Pozemkový spolek Prostějovsko“, na jehož zadní straně jsou vyobrazeny právě tyto čtyři rostliny. Ze soutěže jsou předem vyloučeni ti, kteří již toto tričko vlastní… ZCh
Poděkování všem našim sponzorům, jmenovitě: Městu Prostějov, Národní síti SSEV Pavučina, Národnímu pozemkovému spolku, firmám Plastimex, Zesta, Spreso, Hradební pivnice, FTL, Ing. Josefu Petrželovi ************************* IRIS - zpravodaj Regionálního sdružení ČSOP RS IRIS. Vychází nepravidelně, čtyřikrát ročně. Adresa redakce: e-mail: web: Redakční rada:
Husovo náměstí 67, Prostějov, 796 01, tel. 582 338 278
[email protected] www.iris.cz Pavel Lukavský, Stanislav Řezník, Zdeněk Chmelař, Eva Zatloukalová, Kateřina Lenzová, RNDr. Vladimíra Jašková, Jaroslav Podhorný, Hynek Skořepa Ilustrace: Markéta Dvořáková, Honza Vaníček, ZCh Počítačová sazba: Zdeněk Chmelař Neprošlo jazykovou úpravou. Za obsah článků odpovídá autor. Předplatné v redakci (60 Kč ročně). Uzávěrka příštího čísla: konec ledna 2004, za příspěvky předem děkujeme.
16
