Časopis pro reflexi křesťanských souvislostí v sociálních a humanitních oborech

Časopis pro reflexi křesťanských souvislostí v sociálních a humanitních oborech

Aféra JUDr. Mitlöhnera: Analýza případu a obecnější souvislosti The Affair of JUDr. Mitlöhner: Case Analysis and Broader Contex Lukáš Novák

K etickým aspektům tzv. autoplagiátů: Aneb technologie zpracování vědeckého recyklátu On the Ethical Aspects of so-called Self-Plagiarism: Or the Technology of Processing the Academic Recyclate Dominik Opatrný

Postinterrupční syndrom Post-Abortion Syndrome

Karolina Diallo, Marie Lhotová

Existenciálně analytický přístup k hodnotě života The Existentially Analytical Approach to Value of Life

Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Kněžská 8 České Budějovice

Marie Lhotová

Charakteristika rodiny a (pře)výchovy v komunistické perspektivě The Characteristic of Family and (Re-)Education in the Communist Perspective Martina Pavelková

Social Work, Democracy and Human Rights – What Follows from the Dignity of the Human Person? Tadeusz Kamiński

Návrat ke klientovi: K současnému hledání smyslu sociální práce Return to the Client: On the Contemporary Search for the Meaning of Social Work Michal Opatrný, Monika Flídrová, Anna Sýkorová

číslo

1

ročník 5 rok 2015

OBSAH rozhovor studie recenze

9 – 12 13–183 184 –193

editorial Vážení čtenáři, první číslo časopisu Caritas et Veritas v roce 2015 je ve znamení „Práva na život“. Tímto tématem jsme se jako redakce rozhodli již takřka před rokem přímo i nepřímo reagovat na tehdy živou kauzu spojenou s velice diskutovanou a kontroverzní povahou a obsahem článku JUDr. Miroslava Mitlöhnera, CSc., dnes již bývalého ředitele Ústavu sociální práce Univerzity Hradec Králové, nazvaného K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince (Časopis zdravotnického práva a bioetiky, 1/2014). I když horká debata ohledně uvedeného případu již pochopitelně pohasla, domníváme se, že některé otázky, které v souvislosti s ní i s článkem samotným vyvstaly, vyžadují hlubší promýšlení i odbornou reflexi. Nakonec se nám podařilo shromáždit několik odborných studií, které se buď kontroverzním článkem samotným, nebo některým jeho aspektem zabývají. Jako tradičně začínáme rozhovorem, tentokrát s  Liborem Novosádem z Katedry křesťanské sociální práce Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v  Olomouci, který byl již tehdy jedním z  klíčových aktérů debaty následující bezprostředně po vydání uvedeného kontroverzního článku. Následují odborné statě, z nichž celé téma předestírá a z etických hledisek reflektuje článek Lukáše Nováka Aféra JUDr. Mitlöhnera: Analýza případu a obecnější souvislosti. Na specifický aspekt případu – „autoplagiátoství“ – se zaměřuje článek Dominika Opatrného K etickým aspektům tzv. autoplagiátů: Aneb technologie zpracování vědeckého recyklátu. Následují články laděné psychologicky, ovšem týkající se debat o hodnotě lidského života či problematiky umělého přerušení těhotenství – Postinterrupční syndrom od spoluautorek Karoliny Diallo a Marie Lhotové, dále pak stať Existenciálně analytický přístup k hodnotě života Marie Lhotové. Pro dokreslení kontextu nám ve své stati Charakteristika rodiny a (pře)výchovy v komunistické perspektivě dává Martina Pavelková nahlédnout do problematiky pojetí morálky, člověka a mezilidských vztahů v komunistické ideologii. Dvě následné statě se věnují hodnotovému a etickému rozměru sociální práce – Social Work, Democracy and Human Rights – What Follows from the Dignity of the Human Person? Tadeusze Kamińského a Návrat ke klientovi: K současnému hledání smyslu sociální práce od Michala Opatrného, Moniky Flídrové a Anny Sýkorové. Recenzované statě jsme doplnili o dvě další, které s tématem čísla přímo nesouvisejí. Jsou plodem dialogu členů Pracovní skupiny pro sociální otázky při České biskupské konferenci s názory významného belgického publicisty Geerta van Istendaela a jeho statí De parochie van Sint–Precarius (orig. 2013). Jindřich Šrajer a Roman Míčka jeho myšlenky analyzují v článku „The Parish of St Precarius“ in View of the Social Teaching of the Church, Jakub Jinek jej komentuje a reflektuje ze širších politicko-filosofických hledisek ve stati Civic Rhetoric for the Social State. On Geert van Istendael’s Precarius. Oba texty jsou upravenou a odborně zrecenzovanou anglojazyčnou variantou kritických komentářů vydaných původně pouze v češtině společně s českým vydáním van Istendaelovy stati Farnost sv. Prekéra.1 Závěrečné stránky časopisu obsahují pětici knižních recenzí z různých tematických oblastí – na knihu Anny Ševčíkové s  kolektivem Děti a dospívající online. Vybraná rizika používání internetu (2014) od Karoliny Diallo, knihu Jiřího Šubrta s  kolektivem Soudobá 1 Geert van ISTENDAEL, Farnost sv. Prekéra. Hospodářská a ekonomická krize – příčiny, souvislosti, důsledky, Praha: Lidové noviny, 2014, ISBN 978-80-7422-360-0.

sociologie VI (Oblasti a specializace) (2014) z pera Jána Mišoviče a následně na knihu Romana Míčky Znovu jsme se ujali dědictví otců… Konzervativní politický katolicismus v USA na pozadí komparace Michaela Novaka a Patricka Buchanana (2014) od Pavla Pokorného. Kniha Globalizovaný západ. Polemika o planetární kultuře (2013), jejímiž autory jsou Hervé Juvin a Gilles Lipovetsky, a kniha od Jonathana Haidta Hypotéza štěstí. Hledání moderních pravd ve staré moudrosti (2014) jsou posuzované kritickým okem Milana Nakonečného. Čtenáře a případné autory si dovolujeme upozornit na nově navržená témata čísel časopisu 2016/2 (Církve, migrace a uprchlická politika: Postoje církví v Evropě a pronásledování kvůli náboženskému přesvědčení ve světě) a 2017/1 (Role spirituality v pomáhajících profesích: Spiritualita jako specifický diskurs), která byla formulována na základě podnětů ze strany členů redakční rady. Roman Míčka

editorial Dear readers. The first issue of the journal Caritas et Veritas in 2015 is under the sign of “Right to life”. We as the editorial board decided almost a year ago to directly as well as indirectly react with this issue to the then very live affair linked to the much discussed and controversial nature and content of a paper by JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc., at present already the former director of Institute of Social Work of the University Hradec Králové, called On the Legal and Ethical Problems Linked to the Birth of a Gravely Malformed Individual (Journal of Medical Law and Bioethics, 1/2014). Although the hot debate concerning this case has understandably cooled down, we believe that some of the questions which have arisen in connection with it as well as the paper itself require deeper thought and scholarly reflection. We have eventually succeeded in collecting several scholarly studies dealing either with the controversial paper itself or one of its aspects. The first of the scholarly theses, Lukáš Novák’s paper The Affair of JUDr. Mitlöhner: Case Analysis and Broader Context, opens the topic, describes the affair in detail and reflects on it from ethical points of view. Dominik Opatrný’s paper On the Ethical Aspects of so-called Self-Plagiarism: Or the Technology of Processing the Academic Recyclate focuses on a specific aspect of the case – “self-plagiarism”. There follow papers of psychological turn, touching on the debates concerning the value of human life and the issue of artificial termination of pregnancy – Post-Abortion Syndrome by the co-authors Karolina Diallo and Marie Lhotová and the paper The Existentially Analytical Approach to Value of Life by Marie Lhotová. To provide broader context Martina Pavelková in her paper The Characteristic of Family and (Re-)Education in the Communist Perspective lets us get a glimpse of the issue of conceiving morality, the human being and interpersonal relationships in communist ideology. Two further papers are devoted to the value and ethical dimension of social work – Social Work, Democracy and Human Rights – What Follows from the Dignity of the Human Person? by Tadeusz Kamińsky and Return to the Client: On the Contemporary Search for the Meaning of Social Work by Michal Opatrný, Monika Flídrová and Anna Sýkorová. We have supplemented the peer reviewed papers by two others not directly related to the issues’ topic. They are the fruit of the dialogue of members of the Work Group for Social Issues by the Czech Bishops’ Conference with the views of the outstanding Belgian writer Geert van Istendael and his paper De parochie van Sint–Precarius (orig. 2013). Jindřich Šrajer and Roman Míčka analyse his ideas in the paper “The Parish of St Precarius” and the View of the Social Teaching of the Church, Jakub Jinek comments and reflects on it from broader politico-philosophical perspectives in the paper Civic Rhetoric for the Social State. On Geert van Istendael’s Precarius. The two texts are revised and peer reviewed English versions of critical commentaries published originally only in Czech together with the Czech edition of Van Istendael’s paper De parochie van Sint–Precarius.1 "We would like to call the attention of the readers and possible authors to the newly proposed topics of the journal issues 2016/2 (The churches, migration and refugee politics: Attitudes of the churches in Europe and persecution for religious reasons in 1 Geert van ISTENDAEL, Farnost sv. Prekéra. Hospodářská a ekonomická krize – příčiny, souvislosti, důsledky, Praha: Lidové noviny, 2014, ISBN 978-80-7422-360-0.

the world) and 2017/1 (The role of spirituality in the assisting professions: Spirituality as a specific discourse), which have been formulated following incentives of editorial board members." Roman Míčka

Témata dalších čísel Pro další čísla CetV byla stanovena následující témata, ke kterým redakce uvítá příspěvky jak v podobě popularizačních článků, tak i odborných studií. O zařazení popularizačního článku rozhoduje redakce, odborná studie podléhá dvojí anonymní recenzi.

1/2016 50. výročí pastorální konstituce Gaudium et spes Uzávěrka: 31. 12. 2015 2/2016

Církve, migrace a uprchlická politika: Postoje církví v Evropě a pronásledování kvůli náboženskému přesvědčení ve světě Uzávěrka: 31. 6. 2016

1/2017

Role spirituality v pomáhajících profesích: Spiritualita jako specifický diskurs Uzávěrka: 31. 12. 2016





rozhovor

5 2015

9

O hodnotě života člověka s postižením s Liborem Novosádem

PhDr. et Mgr. Libor Novosád, Ph.D., se narodil 13. 3. 1959 v Liberci. Absolvoval magisterské studium na FF UK a doktorské studium na PedF UK. Působí jako poradenský speciální pedagog a sociolog, je konzultantem v oblasti humanitárních aktivit, pomáhajících profesí, kvality zdravotně-sociálních služeb, ucelené rehabilitace a celoživotního vzdělávání. Od roku 1992 je vedoucím Akademické poradny a poradny pro ZPO na Technické univerzitě v Liberci.

Málokterý článek publikovaný v odborném periodiku vyvolá tolik ohlasů, kolik jich vyprovokoval text Miroslava Mitlöhnera s titulem „K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince“. Autor se ovšem silnou odezvou chlubit nemůže – reakce byly v naprosté většině nesouhlasné a odmítavé. Jedním z těch, kdo takto reagoval, je Libor Novosád, který působí na Katedře křesťanské sociální práce Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Právě jeho jsme požádali o rozhovor na uvedené téma.

O čem Mitlöhnerův článek, uveřejněný v Časopise zdravotnického práva a bioetiky, pojednával a čím (nejen) akademickou obec pobouřil, asi mnozí z našich čtenářů vědí. Přesto se na úvod patří věc připomenout. Pane doktore, můžete stručně vyjádřit, oč šlo? Co způsobilo následné pobouření? K inkriminovanému textu se vyjadřovali mnozí, proto jen shrnu to podstatné: Navzdory současným terminologickým možnostem užívá autor pojmů jako „malformovaný“, „zrůda“ či „vegetace“, které naznačují, jak o lidech s těžkým postižením smýšlí. Má na mysli „jedince s natolik výraznými fyzickými anomáliemi, že vylučují splnit ty role, které charakterizují každého člověka jako lidskou osobnost“. Takové narozené i ještě nenarozené děti jsou pro dr. Mitlöhnera jednoduše vegetujícími zrůdami, jelikož předpokládá, že dítě s těžkým fyzickým postižením je postiženo i mentálně, a není tedy schopno „reflektovat na svůj život a existenci“. Jedince s „těžkými, bizarními fyzickými anomáliemi“ autor považuje za zrůdy či monstra a jejich fyzická zrůdnost dle autora vylučuje lidské bytí, tzn. to, že se jedinec stává a je i bude lidskou bytostí. Autor zcela pomíjí holistický koncept člověka, tedy bio-psycho-sociální a  spirituální dimenzi jeho bytí. Jen na základě toho, že těžce postižení jedinci – novorozenci, děti, lidé – standardně (přiměřeně věku a normativním hlediskům) nekomunikují, nevstupují do sociálních vztahů, neprojevují „obvyklou“ mentální aktivitu, nenaplňují běžná očekávání a „fungují“ jinak, jim upírá každému Bohem dané lidství a životní perspektivu (naději). Proč bychom měli člověka hodnotit podle toho, co je na něm vidět, a toho, co kdo na něm považuje za patologické, abnormální, a současně nevnímat to, co člověk je, čím může být a jak může obohacovat život druhých jako jedinečná a celistvá bytost? Autor dále prosazuje právo lékařů na přerušení rizikového těhotenství a popř. ukončení života těžce postižených dětí: „Nemá přece smysl prodlužovat život novorozence,

10

5 2015

který přišel na svět jako monstrum.“ „Lékař, vedoucí porod těžce malformovaného jedince, by měl být oprávněn o dalším postupu rozhodnout sám nebo po konzultaci s vedoucím pracoviště či specialistou z oboru pediatrie, avšak zásadně bez vyjádření či stanoviska matky či rodičů (…). Nelze ztrácet ze zřetele psychický stav rodičky takovéhoto těžce malformovaného jedince, která se spíše vyrovná se sdělením o narození mrtvého těžce malformovaného jedince, než se zprávou o narození takovéhoto jedince, který však žije bez šance na sebemenší změnu k lepšímu.“ JUDr. M. Mitlöhner, CSc., tak jasně říká, že ty vegetující zrůdy nemají právo na život a péče o ně jen vysává peníze z kapes těch „normálních“ občanů; vegetují na úkor společnosti a je třeba s  nimi podle toho naložit. Tím také říká, že jakákoli zdravotně-rehabilitační, sociální, pedagogická aj. péče nemá smysl, čímž znehodnocuje jak úsilí pomáhajících, tak snahu a naději rodičů. Oni naštěstí vědí, že i jedinci s těžkým postižením jsou lidmi, kteří cítí, vnímají, neverbálně sdělují, mají a žijí svůj vnitřní život a těm kolem sebe přinášejí nové pohledy i mnoho radosti. Rovněž je zcela nepřijatelné, že autor názorově legalizuje ukončení života vrozeně poškozeného dítěte, a to dokonce bez souhlasu jeho rodičů! Kdo má právo posoudit životní perspektivu a naději kohokoliv? Kde je úcta k lidskému životu, kde je úcta k rodičovství? Celý text popírá úctu k lidskému bytí a jeho diverzitě, je v rozporu s lidskými právy a publikační etikou (mj. jak mohl projít recenzním řízením?).

Mitlöhner, zdá se, nespatřuje v životě postiženého člověka žádnou hodnotu. To je děsivé. Lidé, kteří se fyzickým a (nebo) mentálním postižením odlišují od většinové společnosti, nepochybně mohou život plnohodnotně naplnit a své okolí obohatit. Čím například? Vždycky jde o to, jak společnost hodnotu i odlišnost interpretuje a ctí, respektuje, nebo naopak dehonestuje. Nicméně otázka po odlišnosti a po tom, zda lidé s nějakým postižením mají hodnotu jako lidé, osobnosti a součást lidské společnosti, je jako téma diskuze i autorovy výsledné teze opravdu hrůzná. Koneckonců každý z nás se nějak odlišuje, lidská diverzita, jinakost, je přece přirozená. Samozřejmě lidé s postižením, resp. někteří z nich, nemohou naplňovat nějaká obecná očekávání ohledně toho, jak má člověk vypadat, fungovat, pohybovat se, komunikovat, myslet, chovat se atd., protože jim v tom brání určitá funkční či orgánová porucha. Mnohé běžné věci třeba dělají neběžným způsobem, prostě jinak, ale to nijak nesnižuje jejich lidskou hodnotu. Myslím, že hodnotu člověka nelze explicitně vyjádřit, ale podle mého názoru spočívá v jeho usilování, překonávání zlého, transcendenci či obohacování životů druhých a nic na tom nemění ani to, že mnozí neusilují, rezignují, nepřekonávají zlo, naopak je trpí či páchají, působí druhým trápení a nijak je neobohacují. Co ví autor onoho článku o lidech, o nichž by chtěl rozhodovat, co ví o jejich prožívání, radostech, přáních, bolestech a o tom, kým jsou pro druhé? Nemám rád extrémní příklady, jsou zavádějící a vedou mj. k názorům, že se lidé s postižením chtějí vyrovnat lidem bez něho. Jenže takový motiv je mýtus – lidé s postižením „jenom“ chtějí pracovat, kulturně a společensky žít, pěstovat své zájmy, sportovat atd., obdobně jako chce svůj život žít a naplňovat kdokoli z nás. Každý má nějaké možnosti, nadání, předpoklady, potenciál i ambice. Podaří-li se člověku s postižením mobilizovat, využít a rozvinout vše, co může, a dokáže-li jít po své cestě životem, tak to už samo o sobě je obdivuhodné, vždyť se to zdaleka nepodaří ani všem, kteří postižení nemají.

Myslíte si, že společnost plná „normalit“ by byla zdravou společností? Nebo by paradoxně byla něčím nemocná? Hon za normalitou považuji za nemoc naší doby. Normy a od nich odvozená normifikace vycházejí vždy z nějakého dobového referenčního rámce poplatného společenskému klimatu a

5 2015

11

hodnotové orientaci majoritní společnosti. Ten dnešní referenční rámec konzumní společnosti není zrovna laskavý vůči těm, kteří z nějakého důvodu nemohou dosáhnout očekávaného bezvadného fyzického vzhledu, plné funkčnosti a výkonnosti, profesního i společenského úspěchu (…a opět jsme u toho – co je to úspěch? Pro každého něco jiného a jinak dosažitelného, že?) a „normálních“ hmotných statků, které, naštěstí jen zdánlivě, podmiňují přijetí člověka a jeho rodiny druhými. Zdá se, že převažuje ono „mít“ nad „být“ a duchovní statky (láska, úcta, empatie, smysl života, víra v dobro a také znalosti i postoje, které nesouvisejí jen s profesí, či odvaha být spravedlivý atd.) se stávají něčím, co se „nenosí“. V tomto kontextu si lze připomenout nedávný projev papeže Františka k europoslancům, ve kterém řekl, že lidská bytost začíná být redukována na pouhé soukolí nějakého mechanismu, který s ní zachází jako s nějakým užitečným spotřebním statkem, a pokud její život v tomto mechanismu neplní nebo už nemůže plnit funkci, je bez přílišných zábran „skartován“. Výsledkem takového pohledu na lidi je „skartační kultura“, jíž lze považovat za pokračování „vyhroceného konzumismu“ (získat, použít, odhodit, zničit…). Papež František tak připomíná „drahocennost lidského života, který je nám darován“. Myslím, že je na nás, učitelích, abychom svou prací s  tímto trendem sváděli nekončící, avšak velmi smysluplný „souboj“.

V čem podle Vašeho názoru tkví lidské bytí? Jak byste ho definoval? Lidské bytí spočívá ve smysluplném žití, činnosti či jednání, a opírá se o cílesměrnost, seberealizaci, působení na druhé a přemáhání zlého dobrým. Současně představuje sebepřesahování, transcendenci a „dvojsituaci“ danou tím, že lidské tělo a jeho život navozují pozemskost, ohraničenost, smrtelnost, konečnost, kdežto duše tělo přesahuje a nese v sobě onu nekonečnost, trvalost, neohraničenost. Bytí je o naslouchání duši – člověk, který nenaslouchá své duši, žije jen částečně, chřadne. „Existuje“ totiž jen ve vnějším materiálním světě, „tady a teď“, a nemůže porozumět sobě, druhým ani Bohu, jenž k nám skrze duši promlouvá. Lidské bytí je dar, o který musíme s láskou pečovat.

Již čtvrtstoletí se můžeme těšit ze svobody, kterou s sebou nese demokracie. Jak chápete svobodu? Implikuje svoboda nějaká omezení? A jak rozumíte demokracii? Demokracie bývá povrchně chápána jako vláda lidu nebo jakási široká svoboda, kde si každý může dělat, co se mu zlíbí. To však není demokracie, ale spíše anarchie, což dobře známe z  historie lidstva. Ve skutečnosti jde o princip rovných příležitostí při rozhodování o svém životě i o věcech společného zájmu, resp. o věcech veřejných, a o rovnost před Bohem, přírodou a zákonem. Skutečná demokracie předpokládá rovnoprávnost, úctu jednoho k druhému a jeho přijímání takového, jaký je, názorovou pluralitu i respekt ke konsensuálně akceptovaným normám občanského soužití a fungování společnosti. S demokracií se pojí všeobecná dosažitelnost a naplňování lidských i občanských práv a svobod i jejich ochrana a současně vědomí, že práva a svobody každého z nás končí tam, kde omezují či narušují práva i svobody druhého, a rovněž tam, kde ohrožují bezpečí, integritu a stabilitu společnosti. Zbývá dodat, že s  demokracií se naopak mj. neslučují předpojatost, předsudky, nesvoboda, intolerance a diskriminace (věková, genderová, etnická, náboženská aj.). Pojem demokracie bývá i politicky manipulován různými až paradoxními přívlastky – nacionálně sociální, lidová, občanská, sociální, otevřená, liberální, přímá, pluralitní apod. – ve snaze zdůraznit, že právě tahle demokracie je ta pravá (tj. „nejdemokratičtější“). Ve skutečnosti tam, kde opravdu funguje společnost, resp. lidské společenství, na demokratických principech, není nutné (a naopak je kontraproduktivní)

12

5 2015

demokracii vylepšovat nějakými přívlastky, protože ta tolik potřebná, lidem prospěšná demokracie buď je, nebo není.

„Smrt podaná z rukou lékaře“ – to je slovní spojení, které de facto představuje smrt jako lék. Myslíte si, že smrt může být v některém případě lékem? A může takový lék nabídnout člověk člověku? Posláním lékaře je předcházet nemocem a léčit je i mírnit bolest a utrpení tam, kde léčba není možná. O euthanasii, tedy lékařském navození smrti s cílem ukončit bolest a utrpení nemocného, se vedou mnohé i velmi vyostřené diskuze. Osobně si myslím, že euthanasie může být individuálně pociťována jako chtěná a trpícího osvobozující, ale současně může být zneužitelná. Má-li být jedním z cílů práce lékařů a zdravotníků mírnění bolesti a utrpení i zachování lidské důstojnosti, pak se jeví akt euthanasie jako umělý a zbytečný, protože při dobré, ucelené péči o nevyléčitelně nemocného, při kvalitním mírnění jeho nepohody a citlivé péči o jeho duši i o jeho blízké přichází smrt přirozeně jako vyústění lidské pouti pozemským životem. Smrt z rukou lékaře není lékem, je „jen“ hraniční formou ukončení strádání nemocného i jeho blízkých a bohužel někdy také zohledněním účelových ekonomických a sociálních imperativů.

Můžete na základě vlastní profesní zkušenosti říci, jakou pomoc nějakým způsobem zdravotně postižení jedinci, případně jejich nejbližší, očekávají? Co je vpravdě účinnou pomocí? Nemohu dělat mluvčího 10% našich spoluobčanů. Možná čtenáře zklamu, ale jsem přesvědčen, že lidé s postižením neočekávají nic zvláštního, očekávají otevřený, nepředpojatý přístup a zacházení, které odpovídá principům fungující demokracie. O tom hovoříme v jedné z předchozích otázek. Naznačuje to i platná Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením, která navzdory svému názvu nezavádí nějaká speciální, protektivní práva pro lidi s  postižením, ale usiluje o všeobecnou dosažitelnost, garanci a také vymahatelnost lidských a na ně navázaných občanských práv pro lidi s postižením i bez něj. Jde o to, aby lidé s postižením měli rovné podmínky ke své seberealizaci (vzdělání, pracovní uplatnění, občanské či zájmové aktivity aj.), k osobnímu životu i společenskému uplatnění. Aby měli přístup k veřejným zdrojům i službám, ke zdravotní a sociální péči a měli zajištěné rovnoprávné zacházení ze strany státní správy, místních samospráv apod. Hodně se mluví o mainstreamingu i prostředí přístupném pro všechny a zde musím zdůraznit, že bezbariérové prostředí pro osoby s postižením (narušením/poškozením) mobility, komunikace a orientace nezahrnuje jen fyzické prostředí (budovy, doprava, bydlení, životní prostor atd.), ale týká se především eliminace bariér v duchovním klimatu společnosti a našich myslích i postojích. Začněme třeba empatií, nepředpojatostí a „deproblematizací“ postižení (mít postižení nemusí automaticky znamenat problém, vždy záleží na subjektivních i objektivních faktorech a okolnostech).

Pane doktore, jménem redakce i jménem čtenářů našeho periodika Vám moc děkuji za rozhovor a srdečně Vám přeji vše dobré a mnoho zdaru ve Vaší práci i na Vaší cestě životem. Kateřina Brichcínová

studie Tematické

Aféra JUDr. Mitlöhnera: Analýza případu a obecnější souvislosti / 14–27 The Affair of JUDr. Mitlöhner: Case Analysis and Broader Contex / 28–41 Lukáš Novák K etickým aspektům tzv. autoplagiátů: Aneb technologie zpracování vědeckého recyklátu / 42–50 On the Ethical Aspects of so-called Self-Plagiarism: Or the Technology of Processing the Academic Recyclate / 51–59 Dominik Opatrný Postinterrupční syndrom / 60–66 Post-Abortion Syndrome / 67–73 Karolina Diallo, Marie Lhotová Existenciálně analytický přístup k hodnotě života / 74–91 The Existentially Analytical Approach to Value of Life / 92–110 Marie Lhotová Charakteristika rodiny a (pře)výchovy v komunistické perspektivě / 111–122 The Characteristic of Family and (Re-)Education in the Communist Perspective / 123–134 Martina Pavelková Social Work, Democracy and Human Rights – What Follows from the Dignity of the Human Person? / 135–143 Tadeusz Kamiński Návrat ke klientovi: K současnému hledání smyslu sociální práce / 144–153 Return to the Client: On the Contemporary Search for the Meaning of Social Work / 154–163 Michal Opatrný, Monika Flídrová, Anna Sýkorová

Varia

“The Parish of St Precarius” and the View of the Social Teaching of the Church / 164–176 Jindřich Šrajer, Roman Míčka Civil Rhetoric for the Social State: On Gerd van Istendael’s Precarius / 177–183 Jakub Jinek

14

5 2015

Aféra JUDr. Mitlöhnera: Analýza případu a obecnější souvislosti Lukáš Novák

1. Základní fakta V  prvním loňském čísle Časopisu zdravotnického práva a bioetiky publikoval JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc, tehdy ředitel Ústavu sociální práce Univerzity Hradec Králové, článek nazvaný „K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince“,1 v  němž obhajuje zavedení praxe nucených interrupcí a infanticidy „těžce malformovaných jedinců“, a to bez souhlasu rodičů, na základě rozhodnutí lékaře. Článek byl prezentován jako výstup projektu Rozvoj a podpora multidisciplinárního vědecko-výzkumného týmu pro studium současné rodiny na UHK (RODINA-UHK-CZ.1.07/2.3.00/20.0209).2 Na webu Zdravotnické právo a bioetika se v zápětí rozvinula krátká diskuse,3 v níž bylo poukázáno na velmi nízkou vědeckou úroveň článku a morální odpudivost autorem hájených tezí. Šéfredaktor Tomáš Doležal rozhodnutí redakce článek publikovat obhajoval s tím, že si sice není jist jeho vědeckou úrovní, nicméně nakonec se redakční rada rozhodla jej publikovat, neboť „je to příspěvek, který by mohl vyvolat ostrou reakci a třeba i polemiku již na odbornější úrovni“, a „nejvhodnější obranou je diskuse a argumentační obrana, resp. racionální analýza prokazující, že teze zastávané autory je možné vyvrátit“.4 Následně se ukázalo, že Mitlöhnerův článek je autoplagiát, článek totiž již (s drobnými odchylkami) vyšel v časopise Československé zdravotnictví (1986).5 Poté co se redakční rada o této skutečnosti dozvěděla, vydala následující prohlášení: „Vzhledem k  tomu, že byl redakci ČZPaB doručen podnět, který se týká původnosti  článku JUDr. Mitlöhnera – K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince, byla redakční rada nucena se tímto podnětem zabývat. Jednou z podmínek možnosti publikace článku je skutečnost, že příspěvek nebyl dosud publikován ani není v současnosti zaslán do jiného časopisu pro posouzení (nebo bylo podáno vysvětlení v Komentářích pro editora). Toto pravidlo je obsaženo v Pokynech pro autory a je nezbytným předpokladem pro publikaci článku. Tato podmínka byla v případě článku JUDr. Mitlöhnera porušena, neboť příspěvek byl již publikován v Čs. Zdrav., 34, 1986, No. 3, p. 108–113 a autor redakci o této skutečnosti neinformoval. Jednání autora shledala redakční rada za eticky zcela nepřijatelné, poškozující dobré jméno časopisu a jeho vydavatele.

1 © Miroslav MITLÖHNER, K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince, Časopis zdravotnického práva a bioetiky 1/2014, dostupné na: http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/64, citováno dne 13. 6. 2014 (dále jako „autoplagiát“). 2 Srov. tamtéž. 3 Srov. diskuse pod příspěvkem: © Tomáš DOLEŽAL, Oznámení o vydání nového čísla časopisu, Zdravotnické právo a bioetika (on-line), dostupné na: http://zdravotnickepravo.info/oznameni-o-vydani-noveho-cisla-casopisu/, citováno dne 13. 6. 2014. 4 Tamtéž. 5 Srov. Miroslav MITLÖHNER, K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince, Československé zdravotnictví 3/1986, s. 108–113 (dále jako „původní článek“).

5 2015

15

Z tohoto důvodu se redakční rada rozhodla pro uplatnění zákazu publikace dalších článků JUDr. Mitlöhnera na stránkách ČZPaB, neboť porušení základních pravidel a etických principů vědecké práce nelze tolerovat.“6 Kauza získala rychle mediální publicitu. Mitlöhner byl podroben z mnoha stran ostré kritice7 a rezignoval na místo ředitele Ústavu sociální práce a na místo člena vědecké rady Ministerstva práce a sociálních věcí; na jeho obranu však vystoupil např. dr. Radim Uzel8 a celou „mediální kampaň“ proti Mitlöhnerovi též odsoudili Tomáš Doležal a David Černý z redakce Časopisu zdravotnického práva a bioetiky jako „hon na čarodějnice“, který podle nich znemožňuje žádoucí diskusi o věcné podstatě problému – byť obsahově s Mitlöhnerovými názory autoři „rezolutně nesouhlasí“.9 Text, který následuje, je pokusem o komplexní analýzu různých aspektů celé kauzy, která by měla vyústit v zaujetí racionálního stanoviska.10

2. Analýza případu 2.1 Autoplagiátorství Toto je jediná rovina kauzy, na kterou redakce časopisu původně reagovala (následná vyjádření redaktorů Černého a Doležala se nevztahují ani tak k samotnému Mitlöhnerovu článku, jako spíše k pozdvižení, které vyvolal), a to z pozice bezprostředně poškozené strany: to ona byla především podvedena, a proto přijala patřičné opatření – zákaz další publikace v daném časopise pro viníka. Na první pohled by se tedy zdálo, že na této rovině je věc vyřízena – ovšem není tomu tak zcela. Role oběti, do níž se staví redakce časopisu, není totiž zcela na místě. Časopis zdravotnického práva a bioetiky chce být vědeckým časopisem, publikované články tudíž mají podléhat adekvátnímu recenznímu řízení, které by mělo být zárukou jejich odborných kvalit. Jak je možné, že si recenzenti nevšimli, že článek naprosto nereflektuje aktuální odbornou debatu k tématu, že jediné citované zdroje jsou obskurní texty třicet let staré a v po6 Prohlášení již není na webu časopisu dostupné, kopii jsem pořídil 18. 6. 2014. 7 Srov. výběrový přehled reakcí: © Roman Baláž, Vraždit novorozeňata s těžkým postižením? Tak to jste přestřelil, doktore Mitlöhnere!, Sociální revue (on-line), dostupné na: http://socialnirevue.cz/item/vrazdit-novorozenata-s-tezkym-postizenim-tak-to-jste-prestrelil-doktoremitlohnere, citováno dne 31. 12. 2014; © Libor Novosád, Kdo je vlastně ta monstrózní malformovaná zrůda?, Sociální práce/Sociálná práca (on-line), dostupné na: http://www.socialniprace.cz/zpravy.php?oblast=1&clanek=216, citováno dne 31. 12. 2014; © Zdeňka Dohnalová a kol., Pedagogové ze škol v ASVSP odsoudili obsah článku o souvislostech narození člověka s postižením, Sociální práce/Sociálná práca (online), dostupné na: http://www.socialniprace.cz/zpravy.php?oblast=1&clanek=217, citováno dne 31. 12. 2014; © Radka Janebová, Článek Miroslava Mitlöhnera nebyl výzvou k diskuzi a neměl by být obhajován, Sociální práce/Sociálná práca (on-line), dostupné na: http://www. socialniprace.cz/zpravy.php?oblast=1&clanek=226, citováno dne 31. 12. 2014; © Václav Krása, Informace č.: 45-2014 (článek o dětech s vývojovými vadami), web Národní rady osob se zdravotním postižením ČR (on-line), dostupné na: http://www.nrzp.cz/aktualne/informacepredsedy-nrzp-cr/1209-informace-c45-2014-clanek-o-detech-s-vyvojovymi-vadami.html, citováno dne 31. 12. 2014. Pro vyčerpávající přehled odkazů viz © Jiří Stodola, Vědecká etika: případ Mitlöhner, Inflow (on-line), dostupné na: http://www.inflow.cz/vedecka-etika-pripadmitlohner, citováno dne 31. 12. 2014. 8 Srov. © Radim Uzel, Zrůda není sprosté slovo, ale tragédie, Neviditelný Pes (on-line), dostupné na: http://neviditelnypes.lidovky.cz/ zdravotnictvi-zruda-neni-sproste-slovo-ale-tragedie-pcv-/p_veda.aspx?c=A140623_194847_p_veda_wag, citováno dne 24. 6. 2014. 9 Srov. © David Černý – Tomáš Doležal, Smíme zabíjet těžce postižené novorozence?, Reflex, 23. 6. 2014 (on-line), dostupné na: http:// www.reflex.cz/clanek/komentare/57269/smime-zabijet-tezce-postizene-novorozence.html, citováno dne 31. 12. 2014. 10 Budu vycházet striktně z textu Mitlöhnerova článku (v jeho dvou verzích) a ponechám zde zcela stranou Mitlöhnerova následná vyjádření v rozhovorech pro servery iDNES.cz a lidovky.cz, v nichž se pokouší reinterpretovat, popřít či „odvysvětlit“ některé své teze, fakt autoplagiátorství apod. (Srov. © Petr Záleský, Termín zrůda pro těžce postižené děti byla jen citace, brání se vědec, iDNES.cz, 20. 6. 2014 [on-line], dostupné na: http://hradec.idnes.cz/rozhovor-s-vedcem-miroslavem-mitlohnerem-fij-/hradec-zpravy.aspx?c=A140620_2075379_hradec-zpravy_ kvi#utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=clanek-box, citováno dne 31. 12. 2014; © Hana Mazancová, „Za svým textem si stojím, říká učitel, který chtěl ‚zabíjet postižené děti‘“, lidovky.cz, 23. 6. 2014 [on-line], dostupné na: http://www.lidovky.cz/zasvym-textem-si-stojim-rika-ucitel-ktery-chtel-zabijet-postizene-1fv-/zpravy-domov.aspx?c=A140622_123759_ln_domov_hm, citováno dne 31. 12. 2014). Pro moji kritickou reakci na jeden z těchto pokusů viz © Lukáš  Novák, Mitlöhner a Uzel lžou, Neviditelný pes, 27. 6. 2014 (online), dostupné na: http://neviditelnypes.lidovky.cz/polemika-mitlohner-a-uzel-lzou-dzx-/p_veda.aspx?c=A140625_231409_p_veda_wag, citováno dne 31. 12. 2014.

16

5 2015

čtu, který lze vyčíslit na prstech jedné ruky? To je bohužel selhání redakce časopisu, za které doposud nepřijala odpovědnost. Postoj redakce navíc budí dojem jisté schizofrenie: výše uvedené vyjádření z webu časopisu velmi brzy zmizelo, pak se znovu objevilo, aby následně zmizelo již definitivně, takže v současnosti není oficiální postoj redakce nijak spolehlivě dohledatelný. To budí dojem, že se k němu redakce vlastně zas až tolik nehlásí (odhlédneme-li od faktu, že stabilita a trvalá dohledatelnost elektronického obsahu je základním znakem serióznosti příslušného média). Tento dojem je umocněn skutečností, že ve svých kritických vyjádřeních k mediálnímu ohlasu kauzy zástupci redakce Doležal a Černý víceméně pomíjejí skutečnost, že článek je autoplagiátem, a pokoušejí se hájit jeho publikaci jako relevantního příspěvku do vědecké diskuse – která byla ovšem podle nich zmařena hysterickou reakcí veřejnosti. Ačkoliv se autoplagiátorská rovina celé aféry jeví v posledku jako ta nejméně důležitá (alespoň jak budu argumentovat níže), přesto v žádném případě nejde o aspekt, který by bylo možné v akademickém prostředí opomíjet – a to tím méně, čím více se jej aktéři snaží zametat pod koberec a odvádět od něj pozornost. Bez permanentního nekompromisního postoje akademické komunity k prohřeškům proti etice vědecké práce zákonitě dojde k tomu, čeho jsme svědky na rovině správy věcí veřejných: k všeobecné otupělosti k podvodům a podvůdkům a nakonec k rezignaci a smíření s tím, že podobné švindly jsou běžnou součástí akademického života.

2.2 Podvodné čerpání veřejných zdrojů

Jak bylo zmíněno, autor deklaruje svůj text jako výstup projektu EU financovaného v rámci operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost 2007–2013. Pokus prezentovat jako výstup projektu článek 30 let starý tudíž není „pouhým“ porušením etiky vědecké práce, ale rovněž zneužitím veřejných prostředků. Mám za to, že minimálním adekvátním důsledkem takového jednání by mělo být vyloučení dr. Mitlöhnera z řešitelského týmu (nevyvodí-li odpovědnost sám a neodstoupí-li). Z dostupných informací na webu se však zdá, že k tomu nedošlo – a to i přes informaci v tisku,11 že rektor přijal Mitlöhnerovu rezignaci a nařídil okamžitou kontrolu celého projektu. Ještě po půl roce je Mitlöhner stále veden jako člen řešitelského týmu na pozici „Junior vědec“ (sic!).12

2.3 Odborná úroveň článku

Vedle skutečnosti, že článek je autoplagiátem, je též nutné konstatovat jeho nepřijatelně nízkou vědeckou úroveň. Nejedná se přitom pouze o výše zmíněnou absenci reflexe odborné diskuse na dané téma, ale o absenci elementární argumentace a vědecké metodologie vůbec: spíše než vědecký článek text připomíná ideologickou agitku. Zdokumentujme nízkou odbornou úroveň článku alespoň v několika konkrétních bodech. V první větě autor píše, že „smyslem tohoto článku není řešení filozofických, etických a právních problémů, které se k narození těžce malformovaného jedince váží, ale pokus poukázat na tento nepochybně závažný problém v širších souvislostech“. V článku však autor provádí pravý opak: reflexe širších souvislostí zcela chybí, zato autor prakticky bez argumentace předkládá svá řešení souvisejících problémů jak filosofických (dozvídáme se v  několika větách, v  čem spočívá lidství člověka či jak máme chápat jeho společenskou a biofyzickou povahu 11 Srov. např. iDNES.cz: © Vědec mluví o postižených jako o zrůdách, pobouřil handicapované, iDNES.cz, 19. 6. 2014 (on-line), dostupné na: http://zpravy.idnes.cz/clanek-miroslava-mitlohnera-pobouril-radu-postizenych-pi6-/domaci.aspx?c=A140619_132234_domaci_pvc#utm_ source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=top6, citováno dne 31. 12. 2014. 12 Srov. © Členové týmu, in: rodina UHK (on-line), dostupné na: http://rodina.uhk.cz/cs/clenove-tymu, citováno dne 31. 12. 2014.

5 2015

17

– str. 49–50), tak etických (autor má např. pohotově apriorní stanovisko ohledně humánnosti umělého přerušení těhotenství – str. 50) a právních (autor navrhuje změnu legislativy – str. 53); a celý článek je vlastně agitací pro to, co autor nazývá „nezbytným posunem v etickém, filosofickém, morálním i právním myšlení“ – str. 50. Není si snad autor vědom toho, co píše? Nebo má snad první věta ospravedlnit katastrofálně nedostatečný způsob, jímž se autor ony filosofické, etické a právní problémy pokouší řešit? Bohorovnost, s níž autor bez jakéhokoliv argumentu prostě sděluje, co si má čtenář myslet, je ohromující: „Současné přístupy k možnosti ukončení života těžce malformovaného jedince bezprostředně po porodu jsou zbytečně opatrné a jedinou racionální námitkou proti bezbolestnému ukončení života bytosti, která je zřejmou zrůdou ve smyslu odedávných názorů, by mohly být těžkosti s vymezením, od jakého momentu zrůdnost začíná…“13 „Společenskost bytosti (lidské) je třeba chápat nejen jako kvalitu a kvantitu společenských vztahů mezi jednotlivými lidmi, ale i jako schopnost člověka se společensky realizovat, tj. být schopen bezprostředně nebo do budoucna vědomě či uvědoměle využívat faktického stavu své biologické existence…“14 „Nelze vystačit s tvrzením, že je třeba hledět na těžce malformovaného jedince jako na těžce nemocnou osobu, které je třeba za všech okolností poskytovat veškerou dostupnou a možnou lékařskou péči nezbytnou k udržení života…“15 „Nemá přece smysl prodlužovat život novorozence, který přišel na svět jako monstrum a je pře[d]určen ještě před svým narozením k smrti…“16 Ani pro jedinou z těchto zcela zásadních tezí neuvádí autor žádný argument. Tím to však nekončí: dogmaticky předkládané vlastní filosofické, etické a právní názory Mitlöhner prokládá neuvěřitelnými báchorkami, které vydává za historická fakta (a to aniž cituje jakékoliv zdroje): ve středověku prý „byly zrůdy považovány za bytosti nadpřirozené nebo za zplozence ďábla a často spolu s matkou končily svůj život na hranici“ (str. 50, komentář snad není potřeba17); „římsko-katolický rituál nedovoluje křest zrůdy a v případě pochybnosti o lidskosti bytosti připouští pouze podmíněný křest“ (str. 51)18 apod. V tomto výčtu zásadních metodologických nedostatků by bylo možné pokračovat; ovšem je otázka, zda si vůbec text tohoto druhu takto podrobnou pozornost zaslouží. Jak je totiž zřejmé, nelze jej v žádném případě pokládat za vědecký, za příspěvek do odborné diskuse. Nebylo by tedy adekvátní na něj jako na relevantní odborný text reagovat (a tím jej jako součást odborné

13 Autoplagiát, s. 51. 14 Tamtéž, s. 50. 15 Tamtéž. 16 Tamtéž, s. 51. 17 Poukažme zde snad alespoň na jednu položku odborné literatury nabízející střízlivý a do kontextu zasazený přístup k otázce vnímání „monster“ ve středověku: Andrew N. Sharpe, Foucault’s Monsters, the Abnormal Individual and the Challenge of English Law, Journal of Historical Sociology. September 2007, roč. 20, č. 3, s. 384–403. 18 Ve starších verzích Rituálu se vyskytuje formulace „Monstra et ostenta semper baptizentur saltem sub conditione…“ (t. 2, c. 1, n. 22), takže ve skutečnosti Rituál naopak přikazuje křest v každém případě alespoň pod podmínkou, je-li pochybnost o lidskosti (tatáž formulace je též ve starém CIC [1917], can. 748). Nové (pokoncilní) dokumenty již „monstra“ nezmiňují, z čehož lze vyvodit, že nepřipouštějí pochybnost o lidskosti vůbec, ani v případě těžké malformace.

18

5 2015

diskuse legitimovat); adekvátní reakcí je právě pouze poukaz na skutečnost, že se o text hodný věcné diskuse nejedná.19

2.4 Obsahově-etická stránka textu

Co však pokládám na celém textu za nejhorší, je jeho obsahově-etická stránka, neboli, řečeno bez obalu, morální odpudivost názorů, které Mitlöhner hlásá. Jako nepřijatelné se jeví především tři aspekty Mitlöhnerovy myšlenkové konstrukce: 1) Svým voláním po infanticidě „zrůd“20 Mitlöhner neguje přirozenou důstojnost lidské osoby, její přirozené právo na život, které je i pozitivně zakotveno v mnoha platných právních normách.21 2) Tím, že volá po provádění těchto zákroků bez ohledu na vůli rodičů, navíc popírá přirozené právo rodičů na péči o své děti, které je rovněž zakotveno i v našem právním řádu. 3) Svojí redukcí lidské osoby na její biologickou a společenskou stránku (přičemž tu druhou pokládá za podstatnější a vykládá ji v posledku z kolektivistických pozic, viz níže) otevírá dveře ke zpochybnění práva na život u dalších skupin lidí, jejichž biologický a společenský život je nějakým způsobem poškozen – v logice Mitlöhnerovy koncepce totiž biologický či společenský handicap automaticky znamená omezení lidskosti daného jedince. Že takové názory zastává někdo jako JUDr. Mitlöhner – právník vystudovaný v  50.  letech, později normalizační soudce a vedoucí oddělení všeobecné legislativy Ministerstva spravedlnosti České [socialistické]22 republiky v letech 1975–1985, nositel medaile „Za službu míru“ a v současnosti člen agresivní Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu –, to vskutku nepřekvapuje. V této souvislosti ovšem stojí za to identifikovat těch několik málo úprav, které Mitlöhner ve svém textu provedl, aby zamaskoval jeho stáří a původní kontext. Aktualizovány (nebo vypuštěny) byly samozřejmě odkazy na obsolentní právní normy, z „většiny socialistických zemí“ se stala „většina evropských zemí“, autor odstranil marxistickou ideologickou frazeologii („buržoazní právní doktrína“ → „právní doktrína v 19. století“), již se neodvolává na „socialistický humanismus“23 atp. Nejpozoruhodnějším zásahem je však odstranění celé jedné věty tvořící v původním článku samostatný odstavec (což podtrhuje její klíčovou roli): „Hlavní hodnotou není fakt naší existence, ale přínos našeho života pro společnost.“24 Na této větě je pozoruhodné, že je vlastně pregnantním vyjádřením onoho „socialistického hu19 K tomu viz podrobněji kap. 3. 20 Mediální průběh kauzy se poněkud nešťastně soustředil na Mitlöhnerovo užívání termínu „zrůda“ o těžce postižených lidských bytostech. Ačkoliv tento slovník jistě něco vypovídá o Mitlöhnerově postoji k těmto bytostem, v kontextu nesrovnatelně podstatnějších aspektů celé kauzy se jedná o marginálii, která pouze odvádí od jádra problému. 21 Zejména Všeobecná deklarace lidských práv, čl. 3; Listina základních práv a svobod, čl. 6; Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2; Listina základních práv EU, čl. 1–3. 22 Mitlöhner toto slovo ve svém životopise vypouští: srov. © Detail osoby JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc. (on-line), dostupné na: https:// www.uhk.cz/cs-CZ/UHK/Header/rozsirene-vyhledavani?lideId=uhk-mitlomi1, citováno dne 13. 6. 2014. 23 Věta „Problém těžce malformovaných jedinců je nesnadný a socialistický humanismus nedovoluje zavírat oči nad vegetací těchto jedinců a tragediemi jejich nejbližšího okolí“ (původní článek, s. 110) byla změněna na „Problém těžce malformovaných jedinců je sice nesnadný, ale nedovoluje zavírat oči nad vegetací těchto jedinců a tragédiemi jejich nejbližšího okolí“ (autoplagiát, s. 50). Tato úprava je dobrým příkladem, jak Mitlöhner pokusem maskovat svá skutečná ideová východiska ještě zhoršuje již tak chabou argumentační výstavbu článku. Říci, že „socialistický humanismus nedovoluje…“, představuje jisté vysvětlení, náznak aplikace obecných principů na konkrétní případ. V pozměněné formulaci, „problém… nedovoluje…“, již nejde o nic jiného než o myšlenkově vyprázdněné klišé, floskuli bez náznaku zdůvodnění. 24 Původní článek, s. 110.

5 2015

19

manismu“ jako základního Mitlöhnerova filosofického východiska – jeho představy o povaze a zakotvení důstojnosti lidské osoby, ze které poté logicky vyplývají všechny jeho konkrétní teze. Samozřejmě: spočívá-li hodnota člověka v jeho přínosu pro společnost, potom jedinec, jehož existenci společnost za přínosnou nepokládá – a je celkem jedno, na jakém základě a zda je narozený, či nenarozený –, prostě hodnotu nemá. A co nemá hodnotu, toho se zbavme – přičemž pravomoc přijmout toto rozhodnutí samozřejmě nepatří primárně rodičům s jejich případnými „emocionálními a etickými zábranami“, které je třeba „překonat“,25 nýbrž společnosti reprezentované všemocným polobohem v bílém plášti, jenž je nad takové malichernosti povznesen, neboť reprezentuje vyšší zájmy Státu (Strany, Národa…), a tedy bez okolků usmrtí vaše dítě, pokud usoudí, že není schopno dostatečně „lidského“, rozuměj pro společnost přínosného, života. Nacisté měli pro společností takto odepsané jedince přiléhavý termín „lebensunwertes Leben“ a dovedli tuto teorii do důsledků s  typickou důkladností, k  níž Mitlöhnerovi zatím mnoho chybí. Nenavrhuje ještě utrácení nevyléčitelně nemocných, postižených, přestárlých a dalších společnosti nepohodlných osob, zůstává, alespoň prozatím, pouze u „zrůd“. Logika jeho koncepce je však zcela zřejmá; a nejde samozřejmě o nic jiného než o kolektivistickou ideologii vlastní komunistickému režimu, jemuž Mitlöhner tak dlouho sloužil, která se však ve svých základních principech nijak zásadně neliší od ideologie nacistické a kterou náš autor zjevně stále vyznává, ačkoliv už se k jejímu základnímu principu stydí nebo bojí přihlásit explicitně. Škrtnutím jedné věty, o které zřejmě usoudil, že by ji dnešní odborná veřejnost již nevydýchala, však nemůže celkovou vnitřní logiku svého ideologického manifestu nikterak zakrýt. Jak již bylo řečeno, na tom, že podobné názory hlásá pohrobek komunistického režimu, není nic tak překvapivého a samo o sobě by ještě nešlo o nic alarmujícího – je přirozené, že ve společnosti existuje určité procento zarytých komunistů, stejně jako určité procento zarytých „nácků“. Za mnohem více znepokojivý pokládám fakt, že tyto názory jsou odbornou veřejností namnoze akceptovány jako legitimní příspěvek do diskuse. Že na rozdíl od společenské a intelektuální izolace, k níž jsou spontánně a po právu odsouzeni zastánci zrůdných ideologií nacismu, rasismu a jim podobných, se komunistický ideolog Mitlöhner dlouhodobě hřeje na výsluní odborné přízně, zastává vysoké posty v akademických institucích, je členem různých vědeckých společností, dostává granty na své projekty atd. Toto je to největší selhání v celém případu – a nejde o selhání jednotlivce Mitlöhnera, nýbrž o selhání celé odborné veřejnosti. Jak jsem očekával, po vzplanutí Mitlöhnerovy kauzy se tato veřejnost (nebo alespoň její část) pokusila očistit Mitlöhnerovou exemplární ostrakizací. Z výše uvedeného by však mělo být zřejmé, že jakkoliv je rázné řešení tohoto případu potřebné alespoň jako první vlaštovka, samo o sobě rozhodně nestačí k uzdravení mravně zatuchlého klimatu, a pokud Mitlöhner poslouží pouze jako beránek, jehož obětováním se odborný establishment opětovně utvrdí v sebeklamu, že jinak je vše v pořádku, tím hůře. A jak se zdá z vyjádření Doležala a Černého o „honech na čarodějnice“ a z jejich volání po odborné diskusi o Mitlöhnerových názorech, toto nebezpečí vskutku hrozí.

3. K legitimitě mravní ostrakizace Přesvědčení o tom, že článek JUDr. Mitlöhnera neměl být publikován mimo jiné také z obsahově etických důvodů, vyjádřili též někteří účastníci výše zmíněné diskuse na webu Zdravotnické právo a bioetika (např. Mgr. Zuzana Candigliota).26 Na to zareagoval šéfredaktor doc. Tomáš 25 Srov. autoplagiát, s. 53. 26 Viz pozn. 3.

20

5 2015

Doležal argumentací, v níž připouští nízkou odbornou úroveň textu, odmítá však myšlenku, že by samotná etická nepřijatelnost Mitlöhnerových názorů měla být důvodem neotištění článku. Doležal píše: „Co se týče obsahových náležitostí, nemohu souhlasit s tím, že by se v recentních teoretických bioetických úvahách neobjevovaly odborné články či monografie, které se domnívají, že infanticida není nemorální (např. zejména u vlivného bioetika Petera Singera, dále pak u Petera Tooleyho či Alberto Giubilini a Francescy Minervy). Jedná se zejména o skupiny filosofů, kteří přiznávají morální status osobám na základě jejich kognitivních funkcí (bytost schopnou perspektivy první osoby), nikoliv na základě jeho ontologického pojetí jako individua určitého druhu. Vzhledem k tomu, že se taková kontroverzní témata objevují, nedomníváme se, že by na akademické půdě bylo vhodné takovéto příspěvky zakazovat, či omezovat, byť se se závěry příspěvků redakce našeho časopisu nemusí ztotožňovat. Domníváme se totiž, že nejvhodnější obranou je diskuse a argumentační obrana, resp. racionální analýza prokazující, že teze zastávané autory je možné vyvrátit. Počítáme s inteligentním čtenářem, který si vytvoří na základě takové argumentace vlastní názor.“27 Klíčové je zde zřejmě tvrzení, že vzhledem k tomu, že se taková kontroverzní témata objevují, není vhodné na akademické půdě takovéto příspěvky zakazovat či omezovat. Jak je zjevné z  toho, co jsem napsal výše, s  tímto názorem doc. Doležala nesouhlasím; je tedy na místě, abych svůj nesouhlas obhájil. O to se pokusím v této části svého příspěvku. Z Doležalova textu není zcela jasné, zda svoji pozici zastává z důvodů pragmatických, anebo principiálních: jinými slovy, zda se domnívá, že vyřazovat jakýkoliv kultivovaně formulovaný názor28 z akademické diskuse pouze na základě jeho etické nepřijatelnosti je principiálně nesprávné, anebo má pouze za to, že akademická diskuse je pragmaticky efektivnějším způsobem, jak takový názor „zneškodnit“, než by bylo jeho apriorní vyloučení z diskuse. Níže se budu věnovat oběma alternativám. Mimoto bychom ještě měli rozlišit dva aspekty „připuštění názoru do diskuse“ – totiž za prvé svolení, aby takový názor v akademickém prostředí vůbec zazněl (tj. např. připustit publikaci článku, který jej vyjadřuje a hájí, v odborném periodiku), a za druhé skutečné otevření diskuse tím, že na článek bude reagováno. Přesvědčení o principiální nesprávnosti vyřazení nějakého názoru z  akademické diskuse se zakládá na předpokladu, že je možné a žádoucí pěstovat „akademickou sféru“ jako naprosto otevřenou, hodnotově a názorově neutrální platformu střetu názorů. Domnívám se však, že taková představa je iluzí. Akademická sféra – jako ostatně žádná společenská či kulturní instituce – nemůže být hodnotově neutrální. Kdekoliv totiž existuje nějaká jakkoli organizovaná lidská činnost, tam eo ipso existuje finalita, zaměření k cíli, a to ať už je reflektováno, nebo nikoliv, a tedy jsou zde přinejmenším implicitně přijímané hodnoty. Samotné přesvědčení, že je žádoucí,‌ aby akademická sféra byla hodnotově neutrální, je hodnotovým soudem (a tedy jde o pragmaticky nekonsistentní požadavek). Ve skutečnosti tedy otázka nezní, zda akademický diskurs má předpokládat nějaké společně respektované hodnoty, nebo ne – bez nějakého hodnotového zakotvení by nemohl vůbec existovat –; skutečnou otázkou je, jaké ty hodnoty mají být. Bylo by bláhové domnívat se, že moderní akademická sféra se byť i jen blíží hodnotové neutralitě – ve skutečnosti v ní vládne značný počet velmi tvrdě vynucovaných etických tabu (z nichž některá pokládám za zcela na místě, jiná za velmi diskutabilní). Zkuste na akademické 27 Viz pozn. 3; dále viz Doležalův a Černého článek v Respektu citovaný v pozn. 9. K podobné pozici se přihlásili i někteří další diskutující, např. Tomáš Novotný: „Článek není kvalitně napsán z hlediska argumentace, citace či pouhé definice tématu a utřídění myšlenek […] Téma je zcela legitimní, jen text je napsaný naprosto nekvalitně.“ 28 Odhlížíme nyní od toho, že Mitlöhnerův názor vědecky kultivovaně formulován nebyl.

5 2015

21

platformě např. zpochybnit nemorálnost holocaustu, obhajovat represe proti homosexuálům apod. – výsledkem bude s největší pravděpodobností konec Vaší akademické kariéry. Z toho, že koncepce „hodnotového neutralismu“ je vnitřně rozporná a v praxi nerealizovatelná, ještě nevyplývá, že odmítané názory mají být zcela vyloučeny z diskuse; tím méně, že by z diskuse měly být vyloučeny konkrétně názory Mitlöhnerovy. Je tím ukázáno pouze to, že proti „vylučování z diskuse“ nelze legitimně argumentovat principiálně, z „hodnotově-neutralistických“ pozic. Hledání odpovědi na otázku, zda je přípustné, nebo dokonce žádoucí, aby byly některé názory z akademického diskursu vyloučeny, se musí odehrávat na rovině konkrétní hodnotové argumentace: diskuse bude o tom, které hodnoty jsou pro akademický diskurs závazné a co z toho vyplývá. Vzhledem k tomu, že akademická diskuse je lidskou aktivitou, nemůže být jako taková vyňata z obecně lidských kritérií mravnosti. Ať už tedy budeme spatřovat specifické cíle a hodnoty akademického „provozu“ v čemkoliv, nemohou být v rozporu s obecně lidskými hodnotami – ba spíše naopak, měly by k nim být v úzkém vztahu jako jejich konkrétní realizace či aplikace. Můžeme snad jako poměrně nekontroverzní předpoklad přijmout tezi, že mezi specifické cíle a hodnoty akademického diskursu patří na prvním místě pravdivé a zdůvodněné poznání; a je pravda, že dosahovat takovéhoto poznání lze nejlépe v prostředí zaručujícím svobodnou diskusi a „bádání“. Odtud se zdá být snadno vyvoditelný požadavek ideálně naprosté svobody názorů a argumentace, a tedy zákaz apriorní „diskriminace“ jakýchkoliv názorů, byť by útočily například i právě na ty hodnoty, které akademický diskurs ustavují a umožňují. Taková argumentace by však zapomínala na to, že specificky akademickým hodnotám jsou nadřazeny hodnoty obecně lidské (neboť akademický diskurs patrně není nejvyšším dobrem člověka – zdařilý a hodnotný lidský život lze prožít i zcela bez něj). Kdykoliv by tedy důsledné lpění na těch prvních ohrožovalo ty druhé, bylo by zcela legitimní, nebo dokonce povinností svobodný akademický diskurs obětovat, aby nemusela být obětována lidskost. Domnívám se, že tento fakt bude každému zřejmý na jasných příkladech: představme si, že by nějaký moralista vypracoval velmi přesvědčivou, akademicky korektní argumentaci pro nadřazenost germánské rasy a mravní oprávněnost holocaustu, anebo pro mravní přípustnost mučení dětí pro potěšení. Měli bychom trvat na tom, že takový názor má právo být akademicky hájen, že jde o legitimní diskusní stanovisko? Anebo by lidsky a eticky adekvátním postojem bylo, že takový názor takříkajíc nepatří do slušné společnosti, a tedy bude zcela legitimně z akademické diskuse vyloučen? Přinejmenším legislativy evropských států se jednoznačně hlásí ke druhé možnosti, neboť chápou, že svoboda akademického bádání je sice důležitá hodnota, rovná a nezpochybnitelná důstojnost všech lidských osob je nicméně hodnotou mnohem základnější a důležitější, a v případě střetu má tedy přednost. A troufám si tvrdit, že Mitlöhnerův útok na elementární lidskou důstojnost těžce postižených dětí, na právo rodičů bránit dobro svých dětí atd. představuje zcela srovnatelný případ s těmi výše uvedenými. Tím nechci zastávat tezi, že extrémně nemorální názory a argumenty by neměly být vůbec předmětem akademického zkoumání, že by o nich mělo být zakázáno přemýšlet atd. Právě naopak – bez náležitého racionálního zdůvodnění nemůže ani společensky hluboce zakořeněná úcta k lidským hodnotám dlouhodobě obstát. Říkám pouze, že by neměly být připuštěny do akademického diskursu jako legitimní, akademicky hájitelná pozice, v roli partnera (akademická legitimizace nějaké pozice přece není nutnou podmínkou jejího teoretického zkoumání). To konkrétně znamená první ze dvou výše rozlišených možností chápání obratu „nepřipustit do diskuse“. Je samozřejmé, pokud na nějaké platformě podobné názory již zazní a jsou vážně hájeny, že by akademická obec měla kriticky reagovat – to ovšem nutně neznamená diskutovat

22

5 2015

s obhájci holocaustu či mučení dětí jako s partnery, legitimizovat jejich názory jejich vpuštěním na standardní akademické platformy. Jak už bylo řečeno, adekvátní reakcí v takovém případě je právě – jistěže co nejprecizněji vyargumentovaný – poukaz na to, že zastánce takových pozic se pro mravně zodpovědného diskutujícího relevantním partnerem stát nemůže. Doležalův poukaz na akademickou etablovanost autorů jako je Singer či Tooley je tudíž irelevantní: pokud již nějaké mravně nepřijatelné názory na akademickou půdu vstoupily, nezbývá nic jiného, než na ně adekvátně reagovat (způsobem výše popsaným) a usilovat o to, z akademického diskursu je opět vytlačit. Z toho však nijak nevyplývá (ba spíše je s tím v rozporu) povinnost či potřeba otevřít prostor pro akademickou prezentaci těchto názorů dalšímu z jejich zastánců – navíc v situaci, kdy v českém prostředí zatím podobné extrémní pozice žádnou zásadní akademickou podporu nedostaly. Možná však Doležal nechtěl obhajovat připuštění Mitlöhnera do akademické diskuse z principiálních, ale spíše pragmatických pozic (jeho formulace by tomu nasvědčovaly). Možná má za to, že se jedná o natolik slabě odůvodněné názory, že právě v akademické diskusi se nejefektivněji „znemožní“, a tím zneškodní. Takové přesvědčení by sice nepostrádalo jistou logiku (zvlášť vezmeme-li v potaz suterénní úroveň Mitlöhnerova textu), přesto však mám za to, že by bylo značně naivní (a upřímně řečeno pochybuji, že je Doležal [či Černý] ve skutečnosti zastávají – na to se mi jejich obhajoba akademické relevance Mitlöhnerova článku jeví jako příliš zapálená). Nebere totiž v potaz skutečnost, že společenský dopad faktu, že se s někým vážně diskutuje na vědecké úrovni, je mnohem podstatnější než to, že dotyčný v oné diskusi dostal na frak. Akceptovat jistou pozici na akademické platformě typu odborný časopis prostě znamená společensky ji legitimizovat bez ohledu na to, jak v očích akademiků diskuse dopadne. Doležal nepochybně zná několik přesvědčivých argumentů proti Singerově pozici a v mnoha diskusích tyto argumenty již mnohokrát zazněly.29 Mělo to však za následek diskreditaci a marginalizaci Singerových názorů? Nikoliv – právě naopak: díky bouřlivosti a rozsáhlosti diskusí, které vyvolal, je dnes pokládán za jednoho z  nejvýznamnějších současných bioetiků, takže i sám Doležal argumentuje jeho etablovaností, když obhajuje, proč poskytl prostor Mitlöhnerovi. Doležal by snad mohl poukázat na to, že to v případě Mitlöhnera vzhledem k nízké úrovni jeho článku nehrozí. Potom však je na místě otázka: pokud si redakce byla vědoma slabé kvality článku, neznamená to, že měl být tím spíše zamítnut v recenzním řízení, nebo alespoň vrácen autorovi k dopracování? Přijmout článek do odborného periodika totiž znamená signalizovat autorovi, že je pokládán za kvalitní příspěvek k vědeckému bádání, který je brán vážně; publikovat článek s přesvědčením, že nemá úroveň, pouze za účelem znemožnění autora, by tedy byla zákeřnost, která by neměla mít v akademickém diskursu místo (ani v takových případech, jako je ten Mitlöhnerův). Domnívám se tedy, že se Doležal mýlí, když říká, že „nejvhodnější obranou je diskuse a argumentační obrana, resp. racionální analýza prokazující, že teze zastávané autory je možné vyvrátit“. Ve společnosti svrchovaně racionálně uvažujících bytostí by tomu tak možná bylo (v takovém světě bychom však asi nemuseli diskutovat o moralitě infanticidy); v reálném životě však má daleko větší váhu legitimita, která se nějakému názoru přizná už tím, že se uzná za 29 Zmiňme zde alespoň jednoho z nejvýznamnějších současných zastánců metafyzicky založené přirozenoprávní etické koncepce a dlouholetého Singerova oponenta Johna Finnise (poslední významné vzájemné střetnutí se odehrálo při veřejné diskusi na univerzitě v Princetonu, 15. 8. 2010).

5 2015

23

akademicky relevantní. Navíc, racionální analýzu vyvracející morálnost infanticidy je možné provést i bez toho, aby se zastáncům takové pozice takováto akademická legitimita poskytla. Doležalovu obhajobu publikace Mitlöhnerova textu tedy pokládám i v tomto bodě za nepřesvědčivou.

4. Pokrytectví či epistemická nezodpovědnost Mitlöhnerových kritiků? Jakkoli mám za to, že celkový přístup T. Doležala, k němuž se přidal i D. Černý,30 k celé kauze je neobhajitelný,31 přesto musím dát oběma pánům za pravdu v jednom bodě, a sice když poukazují na skutečnost, že Mitlöhnerem prezentovaná obhajoba infanticidy má úzkou logickou souvislost s  umělými potraty: nelze se konsistentně rozhořčovat nad zabíjením narozených dětí a zároveň obhajovat etickou přípustnost zabíjení dětí nenarozených: „Chcete potraty? Dostanete i infanticidu. Nechcete infanticidu? Zapomeňte na potraty. Potraty také kdysi vzbuzovaly velké emoce a obavy; a podívejte se dnes. Některé ženy jdou dokonce tak daleko, že považují právo na potrat za zcela základní právo žen, bez něhož by všechna ostatní ztratila svůj smysl. Infanticida také vzbuzuje velké emoce a obavy; uvidíme za pár let.“32 Zde musím s Doležalem a Černým souhlasit: společnost, která se mravně rozhořčuje nad Mitlöhnerovými tezemi a přitom hájí své právo zabíjet nenarozené děti, je v lepším případě zmatená a nekonsistentní, v horším případě pokrytecká – a protože logika idejí se v dlouhodobém horizontu obvykle nakonec prosadí,33 můžeme skutečně očekávat i proměnu vztahu společnosti k infanticidě a k lidským právům dětí v raném stadiu postnatálního vývoje. V této souvislosti přichází na mysl výstižná diagnóza S. Sousedíka: „O lidských právech se za našich dob mluví velice často. To částečně zastírá tu skutečnost, že naše civilizace dnes nedisponuje žádným v širším měřítku akceptovaným myšlenkovým postupem, jak ideu lidských práv zdůvodnit. Tato skutečnost je znepokojivá, protože má dva povážlivé dopady: Jednak nedovedeme vysvětlit sami sobě – natožpak jiným! –, proč vůbec lidská práva respektovat. Za druhé nám pak chybí kritéria k posouzení, co lidské právo skutečně je, a co je jen dílčí zvláštností toho kterého civilizačního okruhu či dokonce pouhým svévolným požadavkem nějakého vlivného nátlakového uskupení.“34 Je to tak: umíme se ještě rozhořčit nad tím, když někdo pošlapává právo novorozenců na život, žádnými teoreticky pevně zakotvenými principy, z nichž bychom toto právo mohli bezpečně vyvodit, však již jako společnost nedisponujeme. Ovšem co z  toho všeho vyplývá? Snad to, že ten, kdo nenahlíží mravní nepřípustnost zabíjení nenarozených dětí, nemá právo pranýřovat propagaci zabíjení dětí narozených, jehož mravní nepřípustnost nahlíží? Nebo to, že když již česká společnost přijala za své potraty, neměli bychom jí, v zájmu důslednosti, bránit přijmout za své ani infanticidu? Nebo snad to, že Mitlöhnerova obhajoba infanticidy přece není tak strašná, když není „v rozporu s idejemi, které již dávno žijí v naší společnosti a jsou někdy dokonce označovány za výdobytek moderní 30 Viz článek citovaný v pozn. 9. 31 Nejde jen o obecnou otázku oprávněnosti ostrakizace zastánce hrubě neetických názorů, ale i o prostý fakt, že Doležal a Černý ve své obhajobě Mitlöhnerova textu mlží o jeho skutečném obsahu a zároveň obviňují „novináře“ z jeho dezinterpretace. 32 Viz článek citovaný v pozn. 9. 33 Bylo by např. možné ukázat, že Singerova teorie hodnoty člověka je v podstatě zakódována již v Lockově odmetafyzičtěné teorii osobní identity založené na paměti. 34 Stanislav Sousedík, Svoboda a lidská práva, Praha: Vyšehrad, 2010, s. 9.

24

5 2015

doby“? Anebo si máme podle Doležala a Černého vyvodit, že ve společnosti, která připouští potraty, je právě proto obhajoba infanticidy legitimním předmětem diskuse? Doufám, že je zřejmé, že takto jednoduše ani jedna z nabízených implikací neplatí. Naopak: shodneme-li se s Černým a Doležalem v tom, že jak potraty, tak infanticida jsou závažným mravním zlem, neměli bychom spíše poukazovat na to, že z (prozatím stále ještě) nepochybné a mimo diskusi stojící nepřípustnosti infanticidy vyplývají jisté důsledky i pro mravní status zabíjení nenarozených? Přesto je na místě klást si otázku, co vlastně vede Doležala a Černého k tomu, že nejsou ochotni zaujmout právě nastíněnou perspektivu. Pokusme se proto proniknout do problému poněkud hlouběji. Mám podezření, že za Doležalovým a Černého voláním po „smysluplné diskusi“ o Mitlöhnerem prezentovaných tezích se přes veškeré jejich proklamace o „rezolutním nesouhlasu s názory JUDr. Mitlöhnera“ skrývá přesvědčení, že tyto názory jsou vlastně docela dobře obhajitelné. Doležal a Černý s nimi sice nesouhlasí, nenahlížejí je však jako zjevně nepřijatelné a odsouzeníhodné (tak, jako např. spontánně odsuzujeme přesvědčení nacistů o méněcennosti Židů), mají za to, že je lze „rozumně“ hájit – zkrátka, přes své vlastní přesvědčení pociťují otázku přípustnosti infanticidy jako otevřený, možná dokonce palčivý problém. Proto je pochopitelně irituje pohled těch, kteří Mitlöhnerovy teze za hodny diskuse nepokládají, otázku přípustnosti infanticidy za otevřenou nepovažují a proti jejímu otevření aktivně vystupují. Teď jde ovšem o to, který z těchto dvou postojů či epistemických stavů je adekvátnější či žádoucnější – zda ten Doležala a Černého, anebo těch, které kritizují –, a kterou ze stran je tudíž na místě přesvědčovat ke změně. Je patřičnější, rozumnější či lidštější mít za to, že Mitlöhnerovy názory jsou evidentně nelidské, a tudíž nehodné vážné akademické diskuse, anebo by ti, kdo toto přesvědčení zastávají, udělali lépe, kdyby se ho vzdali a (přesně jako Doležal s Černým) připustili, že názory, které Mitlöhner hájí, si zaslouží být vážně vzaty v potaz, zaslouží si „akademický respekt“ – a to aniž by v nich dali Mitlöhnerovi za pravdu? Argumentace Doležala a Černého směřuje druhým nastíněným směrem; a z jejich poukazů na nekonsistenci a principiální nezakotvenost Mitlöhnerových zásadních kritiků lze vytušit i důvod, který pro svoji pozici mají: epistemický postoj svých oponentů zřejmě pokládají tak říkajíc za epistemicky nezodpovědný, tj. nedostatečně epistemicky podložený, dogmatický. Skutečnost, že tomu tak ve většině případů vskutku je, musíme oběma pánům, obávám se, připustit. Nemají však potom pravdu, když tvrdí, že ze strany Mitlöhnerových kritiků se opravdu jedná o iracionální „hon na čarodějnice“? Takový argument by se opíral o obecný princip, který lze formulovat následovně: vylučovat nějaký názor z akademické diskuse bez solidního teoretického zdůvodnění je vždy iracionální a nepřípustné. Na první pohled tato zásada vypadá přitažlivě; můžeme ji však skutečně pokládat za obecně platnou? Že tomu tak není, se pokusím doložit na protipříkladu. V současné společnosti panuje shoda, že jisté názory mají být a priori vyloučeny z akademické diskuse: nikdo například nebude ochoten připustit akademickou diskusi o tom, zda mají Židé stejná práva jako ostatní lidé. Drtivá většina vzdělané veřejnosti zastává tento názor, a kdyby se někdo pokusil takovou diskusi na veřejné půdě otevřít, nepochybně by se i drtivá většina vzdělané veřejnosti důrazně ozvala podobným způsobem, jako k tomu došlo v Mitlöhnerově kauze. Přesto: má drtivá většina vzdělané veřejnosti k  dispozici nějaké solidnější teoretické

5 2015

25

odůvodnění univerzality lidských práv? Mám za to, spolu se Sousedíkem, že je evidentní, že nikoliv (a to i kdybychom „vzdělanou veřejnost“ zúžili na „filosoficky vzdělanou veřejnost“), a tuto skutečnost jsem si mnohokrát z vlastní zkušenosti potvrdil. Je-li tomu tak, pak ovšem musíme buď připustit, že apriorní ostrakizace antisemitských názorů je iracionální a nepřípustná, anebo musíme odmítnout výše uvedený princip. Existuje nějaký pozitivní důvod, proč bychom měli učinit spíše to druhé? Jsem toho názoru, že ano. Zdá se mi, že je zcela přirozené připustit, že zaujímání určitých mravních postojů nemusí být legitimováno pouze teoreticky (prostřednictvím epistemické justifikace poskytnuté nějakou etickou teorií), ale též jakýmsi přirozeně intuitivním způsobem – Tomáš Akvinský např. hovoří o poznání per connaturalitatem, tj. poznání skrze jakousi přirozenou afinitu: „Správnost soudu může nastat dvojím způsobem: jednak na základě dokonalého užívání rozumu, a jednak na základě jakési přirozené afinity vůči tomu, o čem se právě soudí. Například o tom, co obnáší cudnost, soudí správně na základě rozumového zkoumání ten, kdo si osvojil morální vědu; na základě jakési přirozené afinity k těmto věcem pak o nich soudí správně ten, kdo má habitus cudnosti.“35 Je přece evidentní, že lidé zcela běžně zaujímají mravní postoje a rozhodují se pro mravní jednání především tímto „intuitivním“ způsobem; teoretická etická úvaha přichází v drtivé většině až jako reflexe přirozených mravních intuic. Máme snad tuto běžnou lidskou praxi prohlásit za iracionální a dogmatickou? Zdá se mi zjevné, že nikoliv. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že by racionální úvaha nemohla a neměla výchozí intuice korigovat, někdy i zcela radikálně. Pokládám však za zcela zřejmé, že i když tato reflexe chybí, není jednání podle silných mravních intuic iracionální (přičemž tomistická teorie poznání skrze connaturalitu může sloužit jako možné vysvětlení toho, proč není iracionální, není však nutná pro obhajobu faktu této racionality – ten je totiž, jak tvrdím, zřejmý). Jestliže tudíž panuje ve společnosti sdílená mravní intuice, že určité názory jsou zcela evidentně nelidské, pak apriorní vyloučení takových názorů z akademické diskuse není iracionální či dogmatické v pejorativním slova smyslu, i když třeba není k dispozici žádné robustní teo-retické zdůvodnění jejich nelidskosti – přinejmenším v  tom ohledu, že břemeno argumentace leží vždy na tom, kdo mravní intuice jevící se jako přirozené zpochybňuje. Kdyby byl Mitlöhner napsal zcela špičkově vyargumentovaný článek vyrovnávající se se všemi relevantními argumenty pro nedotknutelnost lidského života, bylo by snad na místě zvažovat, zda síla jeho argumentů nepřevažuje pozitivní presumpce ve prospěch přirozených mravních intuic a zda by neměl být na akademické fórum připuštěn (odpovědnost toto rozhodnout leží na bedrech recenzentů a redakce příslušného časopisu). Taková situace však ani vzdáleně nenastala – o vědeckých kvalitách Mitlöhnerova článku viz výše –, a proto Mitlöhnerovi kritici zcela oprávněně a racionálně žádali jeho apriorní ostrakizaci, i pokud tak činili pouze na základě přirozeného smyslu pro mravnost, bez teoretického zdůvodnění, nebo dokonce v rozporu s některými jinými mylnými mravními principy, které zastávají a které s Mitlöhnerovými názory souzní (např. podpora práva ženy zabít své nenarozené dítě).

35 „Rectitudo autem iudicii potest contingere dupliciter, uno modo, secundum perfectum usum rationis; alio modo, propter connaturalitatem quandam ad ea de quibus iam est iudicandum. Sicut de his quae ad castitatem pertinent per rationis inquisitionem recte iudicat ille qui didicit scientiam moralem, sed per quandam connaturalitatem ad ipsa recte iudicat de eis ille qui habet habitum castitatis.“ – Tomáš Akvinský, Summa theologiae II-II, q. 45, a. 2, co.

26

5 2015

Závěr V tomto textu jsem se pokusil ukázat několik aspektů autoplagiátorské kauzy JUDr. Mitlöhnera, které jsou podle mého názoru hodny povšimnutí, a na základě jejich analýzy dospět k racionálnímu pohledu na celou aféru. Předně je to skutečnost, že samotné autoplagiátorství není zdaleka tím nejhorším aspektem celého případu, který obnáší větší počet někdy daleko zásadnějších selhání. Jako nejvíce znepokojivá se mi v této souvislosti jeví skutečnost, že v současném akademickém prostředí text této kvality a morálního obsahu – v podstatě ideologická agitka starého komunistického aparátčíka – může být pokládán za legitimní předmět seriózní akademické debaty a jako takový hájen. V souvislosti s tímto případem jsem se též pokusil o obhajobu teze, že z oboru respektovaných diskusních alternativ v akademickém diskursu by měly být vyloučeny pozice směřující k destrukci elementárních lidských hodnot, a to především lidské důstojnosti jako takové – a to vzhledem k nadřazenosti obecně morálních hodnot a cílů nad specifickými hodnotami a cíli akademického diskursu. Akademický diskurs totiž neprobíhá ve vzduchoprázdnu ani v hermeticky uzavřené laboratoři, nýbrž ve společnosti, a názory v jeho rámci prezentované a hájené mají své společenské a etické dopady – v době informační globalizace již mnohem silnější a mnohem dříve, než tomu bylo kdykoli v minulosti. Proti T. Doležalovi a D. Černému jsem přitom hájil tezi, že takové vyloučení je oprávněné i tehdy, když se nezakládá na žádné robustní a konsistentní etické argumentaci, ale pouze na přirozeném lidském smyslu pro mravnost. Na úplný závěr si dovolím vyvodit jedno zcela konkrétní „mravní ponaučení“: Naši zastánci euthanasie se vesměs stále ještě dušují, že v případě zavedení tohoto výdobytku do našeho právního řádu bude naprosto vyloučeno, aby o usmrcení pacienta rozhodoval kdokoliv jiný než on sám. Může tato ujištění, po seznámení se s Mitlöhnerovými názory a s neschopností části naší odborné veřejnosti je jasně a nekompromisně vyloučit z relevantní bioetické diskuse, ještě někdo vůbec brát vážně?

Aféra JUDr. Mitlöhnera: Analýza případu a obecnější souvislosti Abstrakt Předmětem diskusní studie je analýza různých aspektů proběhlé autoplagiátorské kauzy JUDr. Mitlöhnera. Autor hájí tezi, že samotné autoplagiátorství není zdaleka tím nejhorším aspektem celého případu, který obnáší větší počet někdy daleko zásadnějších selhání. Za nejvíce znepokojivou pokládá skutečnost, že v  současném akademickém prostředí text takto nízké kvality a takto morálně problematického obsahu může být pokládán za legitimní předmět seriózní akademické debaty a jako takový hájen. V této souvislosti autor dále hájí tezi, že z oboru respektovaných diskusních alternativ v akademickém diskursu by měly být vyloučeny pozice směřující k destrukci elementárních lidských hodnot, a to především lidské důstojnosti jako takové – a to vzhledem k nadřazenosti obecně morálních hodnot a cílů nad specifickými hodnotami a cíli akademického diskursu. V diskusi s T. Doležalem a D. Černým též zastává názor, že takové vyloučení je oprávněné i tehdy, když se nezakládá na žádné robustní a konsistentní etické argumentaci, ale pouze na přirozeném lidském smyslu pro mravnost. Klíčová slova Miroslav Mitlöhner, etika vědecké práce, etika vědeckého diskursu, ostrakizace, autoplagiát, infanticida

5 2015

27

The Affair of JUDr. Mitlöhner: Case Analysis and Broader Context Abstract The discussion article aims to analyse various aspects of the recent Mitlöhner self-plagiarism affair. The author maintains that self-plagiarism as such is not the worst aspect of the matter, but that there are several much more important failures in the case. The author regards as most disturbing the fact that such a low-quality and morally dubious text can be viewed as legitimate object of academic discussion, and as such be defended, in the present academic milieu. The author further defends the claim that opinions aimed at the destruction of elementary values of humanity, and especially of human dignity as such, should be excluded from the pool of respectable alternatives in academic discourse; the reason being that general moral goods and goals are superior to the specific goods and goals of academic discourse. By way of polemic with T. Doležal and D. Černý the author defends the view that such exclusion is justified even when it is not backed by any robust and consistent ethical reasoning, but merely by natural human moral sense. Keywords Miroslav Mitlöhner, academic ethics, ethics of academic discourse, ostracism, self-plagiarism, infanticide

28

5 2015

The Affair of JUDr. Mitlöhner: Case Analysis and Broader Contex Lukáš Novák

1. Basic facts In the first issue of last year’s Journal of Medical Law and Bioethics JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc, then director of Institute of Social Work of University Hradec Králové, published a paper entitled “On the legal and ethical problems associated with the birth of a gravely malformed individual”,1 in which he defends introducing the practice of enforced abortions and infanticide of “gravely malformed individuals” without parents’ consent, by a doctor’s ruling. The paper was presented as output of the project Development and support of multidisciplinary research team for the study of contemporary family at UHK (RODINA-UHK-CZ.1.07/2.3.00/20.0209).2 On the website Medical Law and Bioethics there subsequently developed a brief discussion,3 in which the very low scholarly standard of the paper and moral repulsiveness of the theses defended by the author was pointed out. The editor-in-chief Tomáš Doležal defended the editorial board’s decision to publish the paper saying that although he is not sure about its scholarly standard, the editorial board eventually decided to publish it, since “it is a contribution which could evoke a sharp reaction and perhaps even a polemic at already a more expert level”, and “the most proper defence is discussion and argumentative defence, or rational analysis proving that theses endorsed by authors can be refuted.”4 It then turned out that Mitlöhner’s paper is a case of self-plagiarism, since the paper (with minor differences) had already been published in the journal Czechoslovak Medical Care (1986).5 When the editorial board had learned of this, it published the following statement: “Since the editorial board of JML&B has received an incentive concerning the originality of JUDr. Mitlöhner’s paper “On the legal and ethical problems associated with the birth of a gravely malformed individual”, it was forced to deal with it. One of the conditions of the possibility to publish a paper is the fact that it has not been published before and has not been at the same time sent to another journal for reviewing (or an explanation has been provided in Commentaries for the editor). This rule is part of the Instructions for authors and is a necessary presupposition of the publication of a paper. In the case of JUDr. Mitlöhner’s paper this condition was not met, since the paper had already been published in Čs. Zdrav., 34, 1986, no. 3, pp. 108–113 and the author had not informed the editorial board of this fact.

1 © Miroslav MITLÖHNER, K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince, Časopis zdravotnického práva a bioetiky 1/2014, at: http://www.ilaw.cap.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/64, retrieved on June 13th, 2014 (further as “self-plagiarism”). 2 Cf. ibid. 3 Cf. discussion under the entry: © Tomáš DOLEŽAL, Oznámení o vydání nového čísla časopisu, Zdravotnické právo a bioetika (on-line), at: http://zdravotnickepravo.info/oznameni-o-vydani-noveho-cisla-casopisu/, retrieved on June 13th, 2014. 4 Ibid. 5 Cf. Miroslav MITLÖHNER, K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince, Československé zdravotnictví 3/1986, pp. 108–113 (further as “original paper”).

5 2015

29

The editorial board has found the author’s acting to be ethically quite unacceptable, harmful to the good reputation of the journal and its publisher. For this reason the editorial board decided to prohibit the publication of further papers by JUDr. Mitlöhner on the pages of JMLandB, since breaking the basic rules and ethical principles of academic work must not be tolerated.”6 The affair quickly gained media publicity, Mitlöhner was sharply criticized from many sides7 and resigned on his position of director of the Institute of Social Work and the position of member of academic board of the Ministry of Work and Social Affairs; however, e.g. dr. Radim Uzel stood up in defence of him8 and the “media campaign” against Mitlöhner was also condemned by Tomáš Doležal and David Černý from the editorial board of Journal of Medical Law and Bioethics as “witch-hunting”, which according to them makes impossible the desirable discussion of the substance of the problem – though the authors “resolutely disagree” with Mitlöhner’s views.9 The following text is an attempt at a complex analysis of the various aspects of the affair, which should result in taking a rational stance.10

2. Case analysis 2.1 Self-plagiarism This is the only level of the affair to which the journal’s editorial board originally reacted (the subsequent statements of editors Černý and Doležal concern not so much Mitlöhner’s paper itself, but rather the uproar it had brought about). They reacted from the position of the immediately injured party: it was they who had been deceived, which is why they took the appropriate measure – prohibition of further publication in the journal for the culprit. At first glance it would therefore seem that at this level the matter is solved. This is however not quite the case, 6 The statement is no longer available at the journal website, I made a copy on June 18th, 2014. 7 Cf. a selective overview of reactions: © Roman Baláž, Vraždit novorozeňata s těžkým postižením? Tak to jste přestřelil, doktore Mitlöhnere!, Sociální revue (on-line), at: http://socialnirevue.cz/item/vrazdit-novorozenata-s-tezkym-postizenim-tak-to-jste-prestrelildoktore-mitlohnere, retrieved on December 31st, 2014; © Libor Novosád, Kdo je vlastně ta monstrózní malformovaná zrůda?, Sociální práce/Sociálná práca (on-line), at: http://www.socialniprace.cz/zpravy.php?oblast=1&clanek=216, retrieved on December 31st, 2014; © Zdeňka Dohnalová et al., Pedagogové ze škol v ASVSP odsoudili obsah článku o souvislostech narození člověka s postižením, Sociální práce/ Sociálná práca (on-line), at: http://www.socialniprace.cz/zpravy.php?oblast=1&clanek=217, retrieved on December 31st, 2014; © Radka Janebová, Článek Miroslava Mitlöhnera nebyl výzvou k diskuzi a neměl by být obhajován, Sociální práce/Sociálná práca (on-line), at: http:// www.socialniprace.cz/zpravy.php?oblast=1&clanek=226, retrieved on December 31st, 2014; © Václav Krása, Information no.: 45-2014 (paper on children with developmental disorders), web of the National Board of Persons with Disability CR (on-line), at: http://www.nrzp. cz/aktualne/informace-predsedy-nrzp-cr/1209-informace-c45-2014-clanek-o-detech-s-vyvojovymi-vadami.html, retrieved on December 31st, 2014. For the complete list of references see © Jiří Stodola, Vědecká etika: případ Mitlöhner, Inflow (on-line), at: http://www.inflow. cz/vedecka-etika-pripad-mitlohner, retrieved on December 31st, 2014. 8 Cf. © Radim Uzel, Zrůda není sprosté slovo, ale tragédie, Neviditelný Pes (on-line), at: http://neviditelnypep.lidovky.cz/zdravotnictvizruda-neni-sproste-slovo-ale-tragedie-pcv-/p_veda.aspx?c=A140623_194847_p_veda_wag, retrieved on June 24th, 2014. 9 Cf. © David Černý – Tomáš Doležal, Smíme zabíjet těžce postižené novorozence?, Reflex, June 23th, 2014 (on-line), at: http://www. reflex.cz/clanek/komentare/57269/smime-zabijet-tezce-postizene-novorozence.html, retrieved on December 31st, 2014. 10 I will strictly hold to the text of Mitlöhner’s paper (in its two versions) and leave aside Mitlöhner’s subsequent statements in interviews for the servers iDNEP.cz and lidovky.cz, in which he attempts to reinterpret, deny or “explain away” some of his theses, the fact of self-plagiarism, and others. (Cf. © Petr Záleský, Termín zrůda pro těžce postižené děti byla jen citace, brání se vědec, iDNEP.cz, June 20th, 2014 [on-line], at: http://hradec.idnep.cz/rozhovor-s-vedcem-miroslavem-mitlohnerem-fij-/hradec-zpravy.aspx?c=A140620_2075379_hradec-zpravy_ kvi#utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=clanek-box, retrieved on December 31st, 2014; © Hana Mazancová, “Za svým textem si stojím, říká učitel, který chtěl ‚zabíjet postižené děti‘”, lidovky.cz, June 23rd, 2014 [on-line], at: http://www.lidovky.cz/ za-svym-textem-si-stojim-rika-ucitel-ktery-chtel-zabijet-postizene-1fv-/zpravy-domov.aspx?c=A140622_123759_ln_domov_hm, retrieved on December 31st, 2014). For my critical reaction to one of these attempts see © Lukáš Novák, Mitlöhner a Uzel lžou, Neviditelný pes, 27. 6. 2014 (on-line), at: http://neviditelnypep.lidovky.cz/polemika-mitlohner-a-uzel-lzou-dzx-/p_veda.aspx?c=A140625_231409_p_veda_wag, retrieved on December 31st, 2014.

30

5 2015

since the victim role the editorial board assumes is not quite in place. The Journal of Medical Law and Bioethics wants to be an academic paper, the published papers should therefore be subject to an adequate review process, which should guarantee their scholarly qualities. How could the reviewers not have noticed that the paper does not take into account the contemporary debate, that the only quoted sources are obscure thirty years old texts the number of which can be enumerated with the fingers of one hand? This is the editorial board’s failure for which it has not assumed responsibility yet. The editorial board’s attitude further gives the impression of some sort of schizophrenia: the statement quoted above very soon disappeared from the journal’s website, then re-appeared, only to disappear for good, so that at present the board’s official stance is not reliably searchable. This gives the impression that the board does not in fact endorse it so much (disregarding the fact that stability and permanent searchability of electronic content is the basic mark of the seriousness of a given medium). This impression is strengthened by the fact that representatives of the board Doležal and Černý in their critical statements on the media repercussions of the affair more or less pass over the fact that the paper is a self-plagiarism and try to defend its publication as a relevant contribution to academic discussion – which according to them was thwarted by the hysteric reaction of the public. Although the self-plagiarism level of the affair ultimately appears to be the least important one (at least as I will argue below), it is nonetheless certainly not an aspect that should be marginalized in the academic sphere – all the less, the more its agents try to sweep it away and distract attention from it. Without the permanent uncompromising attitude of the academic community to offences against the ethics of academic work there will necessarily come what we witness at the level of public affairs management: general apathy to deception and eventually resignation to the fact that similar swindles are normal part of academic life.

2.2 Fraudulent use of public funds

As already mentioned, the author declares his text to be an output of an EU project financed as part of the operation programme Education for Competiveness 2007–2013. The attempt to present a 30 years old paper as an output of the project is therefore not a “mere” breech of the ethical code of academic work, but also abuse of public funds. I believe that the minimum adequate consequence of such action ought to be dismissing dr. Mitlöhner from the research team (if he does not assume responsibility and resign himself). The information available on the internet seem to suggest, however, that this has not occurred – despite the press information11 that the rector had accepted Mitlöhner’s resignation and ordered immediate check of the project. Half a year later Mitlöhner is still listed as member of the team as “junior researcher” (sic!).12

2.3 Scholarly expertise of the paper

Besides the fact that the paper is a self-plagiarism, it is also necessary to state its unacceptably low scholarly expertise. It is not just a matter of the abovementioned absence of reflection of the academic discussion of the topic, but of the absence of elementary reasoning and scientific methodology in general: rather than of scholarly paper the text reminds of ideological agitprop. Let us document the low expertise of the paper at least in a few particular points. 11 Cf. e.g. iDNEP.cz: © Vědec mluví o postižených jako o zrůdách, pobouřil handicapované, iDNEP.cz, 19. 6. 2014, (on-line), at: http://zpravy. idnes.cz/clanek-miroslava-mitlohnera-pobouril-radu-postizenych-pi6-/domaci.aspx?c=A140619_132234_domaci_pvc#utm_source=sph. idnes&utm_medium=richtext&utm_content=top6, retrieved December 31st, 2014. 12 Cf. © Team members, in: rodina UHK (on-line), at: http://rodina.uhk.cz/cs/clenove-tymu, retrieved December 31st, 2014.

5 2015

31

In the first sentence the author writes that “the point of this paper is not solving the philosophical, ethical and legal problems associated with the birth of a gravely malformed individual, but an attempt to show this undoubtedly serious problem in broader context”. But in the paper the author does the very opposite: there is no reflection of broader context at all, while the author practically without reasoning presents his solutions of associated problems, whether philosophical (we learn in several sentences what the humanity of a human being consists in or how we are to understand her social and biophysical character – pp. 49–50), ethical (the author has e.g. an a priori position ready concerning the humaneness of artificial termination of pregnancy – p. 50), or legal (the author proposes a change in legislation – p. 53); and the whole paper is in fact a campaign for what the author calls “a necessary shift in ethical, philosophical, moral and legal thought” – p. 50. Is the author not aware of what he is writing? Or ought the first sentence to justify the catastrophically insufficient manner in which the author attempts to solve those philosophical, ethical and legal problems? The arrogance with which the author without any argument simply states what the reader is to think is stunning: “Contemporary approaches to the possibility of terminating the life of a gravely malformed individual immediately after birth are needlessly cautious and the only rational objection to a painless termination of the life of a being which is an evident monster in the sense of long existing opinions could be the difficulty of determining where monstrosity begins…”13 “The sociability of a (human) being must be understood not only as the quality and quantity of social relationships among individual humans, but as the ability of the human to realize herself socially, i.e., to be able immediately or in the future knowingly or consciously make use of the actual state of her biological existence…”14 “It is insufficient to claim that a gravely malformed individual should be viewed as a seriously ill person, to whom all available and possible medical care needed for conservation of life should be provided in all circumstances…”15 “There is no point prolonging the life of a new-born who has come to the world as a monster and is predetermined even before birth to death…”16 The author does not introduce any arguments for any of these theses. But that is not the end of it: Mitlöhner interspaces his dogmatically presented philosophical, ethical and legal opinions with unbelievable tales, which he passes for historical facts (without quoting any sources): in the Middle ages allegedly “monsters were considered to be supernatural beings or devil’s children and often ended their life together with the mother at stake” (p. 50, no comment is hopefully needed17); “the Roman Catholic ritual does not allow the baptism of a monster and in case of doubt concerning the humanity of a being admits only conditional baptism” (p. 51)18, and others. 13 Self-plagiarism, p. 51. 14 Ibid., p. 50. 15 Ibid. 16 Ibid., p. 51. 17 Let us point out at least one item of scholarly literature offering sober and set-in-context attitude to the issue of perceiving “monsters” in the Middle Ages: Andrew N. Sharpe, Foucault’s Monsters, the Abnormal Individual and the Challenge of English Law, Journal of Historical Sociology, September 2007, vol. 20, no. 3, pp. 384–403. 18 In older versions of the Ritual there is the formulation “Monstra et ostenta semper baptizentur saltem sub conditione…” (t. 2, c. 1, n. 22), so

32

5 2015

This list of fundamental methodological insufficiencies could be continued; the question is, however, whether a text of such kind deserves such detailed attention. As evident, it can in no way be considered scientific, a contribution to expert discussion. It would therefore not be adequate to react to it as to a relevant academic text (and thus legitimize it as part of scholarly discussion); an adequate reaction is precisely only to point out that it is not a text worthy of factual discussion.19

2.4 The content-ethical aspect of the text

What I consider the worst about the text is its content-ethical aspect, or, bluntly speaking, the moral abhorrence of the opinions Mitlöhner propounds. Three aspects of Mitlöhner’s thought construction appear especially unacceptable: 1) By calling for the infanticide of “monsters”20 Mitlöhner negates the natural dignity of a human person and her natural right to life, which is also positively grounded in many valid legislative norms.21 2) By calling for carrying out these procedures without respect to the will of parents he further denies the natural right of parents to care for their children, also grounded in our legal system. 3) By reducing the human person to her biological and social aspect (whereby he considers the latter to be more essential and interprets it on ultimately collectivist grounds, see below) he opens the door to questioning the right to life of other groups of people whose biological and social life is damaged in some way – since in the logic of Mitlöhner’s conception a biological or social handicap automatically means a limitation of the humanity of the individual. That such opinions are endorsed by someone like JUDr. Mitlöhner – a lawyer who studied in the 1950s, later normalization judge and head of department of general legislation of the Ministry of Justice of the Czech [Socialist]22 Republic in 1975–1985, holder of the medal “For service to peace” and at present member of the aggressive Society for Family Planning and Sexual Education – is indeed not surprising. In this context it is worthwhile to identify those few changes Mitlöhner made in his text to conceal its age and original context. References to obsolete legal norms were updated (or left out), “most socialist countries” became “most European countries”, the author removed Marxist ideological phraseology (“bourgeois legal doctrine” → “legal doctrine in 19th century”), he no longer appeals to “socialist humanism”23 that in fact the Ritual on the contrary commands baptism to be carried out in every case at least conditionally, if humanity is doubted (the same formulation is also in the old CIC [1917], can. 748). New (after Vatican II) documents do not mention “monsters” at all, from which it can be deduced that they do not admit doubt about humanity at all, even in case of grave malformation. 19 On this see ch. 3 in detail. 20 The media course of the affair rather infelicitously focused on Mitlöhner’s use of the term “monster” for seriously handicapped human beings. Although this terminology certainly shows something of Mitlöhner’s attitude to these beings, in the context of incomparably more essential aspects of the affair it is a marginal matter, merely diverting attention from the core of the issue. 21 Especially Universal declaration of human rights, art. 3; Charter of fundamental rights and freedoms, art. 6; Convention for the protection of human rights and fundamental freedoms, art. 2; Charter of fundamental rights EU, art. 1–3. 22 Mitlöhner leaves this word out in his biography: Cf. © Detail osoby JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc. (on-line), at: https://www.uhk.cz/ cs-CZ/UHK/Header/rozsirene-vyhledavani?lideId=uhk-mitlomi1, retrieved June 13th, 2014. 23 The sentence “The problem of gravely malformed individuals is not simple and socialist humanism does not allow turning a blind eye to the vegetation of these individuals and tragedies of their closest surroundings” (original paper, p. 110) was changed to “Athough the problem of gravely malformed individuals is not simple, it does not allow turning a blind eye to the vegetation of these individuals and tragedies of their closest surroundings” (self-plagiarism, p. 50). This adjustment is a good example of how Mitlöhner’s attempt to conceal his real idealogical points of departure makes the already weak argument construction of the paper even worse. Saying that “socialist humanism does

5 2015

33

etc. The most noteworthy intervention is the deletion of one whole sentence, which in the original paper was a separate paragraph (which underscores its crucial role): “The main value is not the fact of our existence, but our life’s contribution to society.”24 This sentence is noteworthy in that it is in fact a concise expression of that “socialist humanism” as Mitlöhner’s fundamental philosophical point of departure – his notion of the nature and grounding of the dignity of a human person, from which all his particular theses logically follow. Of course: if the value of a human being consists in her contribution to society, then an individual whose existence is not considered beneficial by the society – on whatever grounds, whether she is born or not born – simply has no value. And what has no value ought to be discarded – whereby the legal power to take this decision of course does not pertain primarily to the parents with their possible “emotional and ethical scruples”, which need to be “overcome”,25 but to the society represented by the all-powerful semi-god in a white coat, who is elevated above such trifles because he represents the higher interests of the State (Party, Nation…) and will therefore kill your child without scruples if he judges that it is incapable of sufficiently “human” life, i.e., life beneficial to society. The Nazi had the fitting term “lebensunwertes Leben” for individuals the society has thus written off and consequently applied the theory with  typical thoroughness, which Mitlöhner has yet to achieve. He does not yet propose killing the incurably ill, handicapped, aged and other persons uncomfortable for the society, he limits himself, at least for the time being, to “monsters”. But the logic of his conception is quite evident; and of course it is nothing but the collectivist ideology proper to the communist regime which Mitlöhner had served so long, which in its basic principles does not fundamentally differ from Nazi ideology, and which our author evidently still professes though he is now ashamed or afraid to explicitly espouse its basic principle. But by crossing out one sentence, which he probably decided the contemporary expert community would not find acceptable, he cannot conceal the internal logic of his ideological manifesto. As already said, there is nothing surprising about the fact that a posthumous child of the communist regime voices such views and in itself it is not alarming – it is natural that there are a certain percentage of obdurate communists in the society, as there are a certain percentage of obdurate Nazis. I find much more disturbing the fact that many members of the scholarly community accept these views as a legitimate contribution to discussion. That in contrast to the social and intellectual isolation, to which advocates of Nazism, racism and similar monstrous ideologies are spontaneously and deservingly condemned, the communist ideologist Mitlöhner enjoys long-term favour of the scholarly community, holds high positions in academic institutions, is member of various scholarly societies, receives grants for his projects, etc. This is the greatest failure of the whole affair – not a failure of the individual Mitlöhner, but a failure of the whole scholarly community. As I had expected, when Mitlöhner’s affair flamed up this community (or at least its part) tried to cleanse itself by exemplarily ostracizing Mitlöhner. But what has been said above shows that although an energetic solution to this case is certainly necessary at least as a first sign, in itself it definitely does not suffice to heal the morally stale climate, and if Mitlöhner will only serve as a scapegoat, by sacrificing whom the scholarly establishment will again confirm its delusion that otherwise all is fine, then all the worse. And the statements of Doležal and Černý about “witch-hunting” and their calls for scholarly discussion of Mitlöhner’s views seem to suggest that this danger is in fact imminent. not allow…” is some sort of explanation, a hint of applying general principles to a particular case. In the adjusted wording “the problem… does not allow…” it is no more than a thought-empty cliché, a formula without a hint of justification. 24 Original paper, p. 110. 25 Cf. self-plagiarism, p. 53.

34

5 2015

3. On the legitimacy of moral ostracism The conviction that JUDr. Mitlöhner’s paper should not have been published also for  content-ethical reasons was also expressed by some participants in the above mentioned discussion on the website Medical law and bioethics (e.g. Mgr. Zuzana Candigliota).26 To this editor-in-chief doc. Tomáš Doležal reacted with reasoning admitting the low expertise of the text but rejecting the idea that the ethical unacceptability of Mitlöhner’s views should in itself be a reason for not publishing the paper. Doležal writes: “Concerning the contents, I cannot agree that in recent theoretical bioethical reflections there have not appeared scholarly papers or monographs believing that infanticide is not immoral (e.g. in the influential bioethicist Peter Singer, further in Peter Tooley or Alberto Giubilini and Francesca Minerva). This is especially the case with groups of philosophers who admit moral status to persons based on their cognitive functions (a being capable of the I-perspective), not based on their ontological conception as individual of a certain kind. Seeing that such controversial topics appear, we do not believe that it would be appropriate to ban or restrict such contributions on academic ground, albeit the editorial board of our journal need not identify with their conclusions. We believe that the most suitable defence is discussion and argumentative defence, or rational analysis proving that the theses endorsed by the authors can be refuted. We assume an intelligent reader who will form their own opinion based on such reasoning.”27 Crucial here is apparently the claim that, since such controversial topics appear, it is not appropriate to ban or restrict them on academic ground. As evident from what I have written above, I do not agree with doc. Doležal’s view; it is therefore appropriate for me to defend my disagreement. That is what I will attempt to do in this part of my paper. From Doležal’s text it is not quite clear whether he endorses his position for pragmatic or principal reasons: in other words, whether he believes that to exclude any opinion formulated in a cultured manner28 from academic discussion based only on its ethical unacceptability is principally wrong, or whether he merely believes that academic discussion is a pragmatically more effective means of invalidating such opinions than their a priori exclusion from discussion would be. Below I will focus on both alternatives in turn. Besides that we should further distinguish two aspects of “admitting an opinion to discussion” – first, the consent for such opinion to be voiced in the academic milieu at all (i.e., to e.g. allow the publication of a paper expressing and defending such opinion in a scholarly journal), and second, the actual opening of a discussion in which the paper will be reacted to. The conviction that it is principally wrong to exclude an opinion from academic discussion is based on the presupposition that it is possible and desirable to cultivate the “academic sphere” as an absolutely open, value and opinion neutral platform of opinion clash. I believe, however, that such idea is a delusion. The academic sphere – like any social or cultural institution – cannot be value neutral. For wherever there exists any however organized human activity, there eo ipso exists a finality, ordering to an end, whether this is reflected on or not, and therefore there are at least implicitly accepted values. The very conviction that it is desirable that the‌ academic sphere be value neutral is a value judgment (and therefore is a pragmatically inconsistent requirement). The question then in fact is not whether academic discourse ought to assume some commonly respected values or not – without some value grounding it could 26 See note 3. 27 See note 3; further see Doležal’s and Černý’s article in Respekt cited in note 9. Other debaters have taken a similar position, e.g. Tomáš Novotný: “The paper is not written in a quality way from the point of view of reasoning, citing, or merely defining the topic and sorting ideas […] The topic is quite legitimate, just the text is of very low quality.” 28 We now do not take into account that Mitlöhner’s view was not worded in a scholarly cultured way.

5 2015

35

not exist at all –; the real question is what the values ought to be. It would be foolish to believe that the modern academic sphere even approaches value neutrality – in fact it is dominated by a number of strictly enforced ethical taboos (of which I consider some to be quite appropriate, other dubious). Try e.g. to question the immorality of the Holocaust on academic ground, defend repression against homosexuals etc. – the result will most probably be the end of your academic career. From the fact that the conception of “value neutralism” is intrinsically contradictory and impossible to realize in practice it does not yet follow that rejected views ought to be altogether excluded from discussion; much less that Mitlöhner’s view in particular should be excluded. It only shows that it is impossible to legitimately argue against “exclusion from discussion” principally, from “value-neutralist” positions. The search for an answer to the question whether it is acceptable, or even desirable, to exclude some views from academic discourse, must take place at the level of particular value reasoning: the discussion will concern which values are binding for academic discourse and what it implies. Since academic discussion is a human activity, it may not as such be exempted from universally human criteria of morality. Whatever we therefore see as the specific goals and values of academic “traffic”, they cannot contradict universal human values – quite the reverse, they ought to be in close relation to them as their particular realization or application. Perhaps we could accept as fairly non-controversial the presupposition that the first of the specific goals and values of academic discourse is true and justified knowledge; and it is true that such knowledge can best be reached in an environment guaranteeing free discussion and “research”. Thence the requirement of an ideally absolute freedom of opinion and reasoning seems to be easily deducible, and thus the prohibition of a priori “discrimination” of whatever opinions, even if they attacked the very values that constitute and enable academic discourse. But such reasoning would forget that the specifically academic values are subordinate to universally human values (since academic discourse apparently is not the highest human good – a successful and valuable human life can be lived entirely without it). Therefore whenever consequent adherence to the former would endanger the latter, it would be entirely legitimate, or even an obligation to sacrifice free academic discourse, in order that humanity need not be sacrificed. I believe that this fact will be evident to everyone on clear examples: let us imagine that a moralist worked out a highly persuasive, academically correct reasoning for the superiority of the Germanic race and moral justification of the Holocaust, or for the moral admissibility of torturing children for pleasure. Should we insist that such opinion has the right to be academically defended, that it is a legitimate discussion position? Or would the humanly and ethically adequate attitude be that such an opinion so to say is unacceptable in good society and will therefore quite legitimately be excluded from academic discussion? At least the legislations of European states unambiguously endorse the latter, as they understand that although freedom of academic investigation is an important value, the equal and unquestionable dignity of all human persons is nonetheless a much more basic and important value, and therefore has priority in case of clash. And I dare say that Mitlöhner’s attack at the elementary human dignity of seriously disabled children, at the right of parents to defend the good of their children etc. is a case quite comparable to the ones mentioned above. Thereby I do not wish to profess the view that extremely immoral opinions and arguments should not be subject to academic investigation at all, that it should be forbidden to think

36

5 2015

about them etc. Quite the reverse – without appropriate rational justification even deeply socially rooted respect to human values cannot last long. I am only saying that they should not be allowed into academic discourse as legitimate, academically defendable positions, as partners (the academic legitimization of a position is not a necessary condition of its being theoretically investigated). In particular this means the first of the two possible ways of conceiving the expression “not admit in discussion” distinguished above. Of course, if similar opinions are voiced somewhere and are seriously defended, the academic community should critically react – which does not necessarily mean disputing the views of defenders of the Holocaust or torturing children as if they were partners, legitimating their views by admitting them to standard academic platforms. As already said, the adequate reaction in such case is precisely to – with precise reasoning – point out that a defender of such positions cannot become a relevant discussion partner for a morally responsible disputer. Doležal’s reference to the academic renown of authors such as Singer or Tooley is therefore irrelevant: if some morally unacceptable views have already entered academic ground, the only thing to do is to react adequately (in the above described manner) and make an effort to push them out of academic discourse again. But no obligation or need follows from it (rather stands in contradiction to it) to open up space for academic presentation of these views to another proponent – moreover in the situation when such extreme positions have as yet not received any substantial academic support in the Czech milieu. But perhaps Doležal did not wish to defend admitting Mitlöhner to academic discussion from  principal, but rather from pragmatic positions (his wording seems to suggest that). Perhaps he believes that these views are so weakly justified that they will most effectively prove themselves impossible precisely in academic discussion, and thereby be disarmed. Such conviction would not lack certain logic (especially if we consider the basement level of Mitlöhner’s text); I nonetheless believe that it would be considerably naive (and honestly doubt that Doležal [or Černý] in fact maintain it – their defence of the academic relevance of Mitlöhner’s paper seems to me rather too vigorous for that). For it does not take into account that the social impact of the fact that serious discussion is conducted with someone at scholarly level is much more important than that the person in question was beaten. To accept a certain position on an academic platform such as a scholarly journal simply means to socially legitimate it regardless of how the discussion turns out from the academics’ standpoint. Doležal without doubt knows several convincing arguments against Singer’s position and these arguments have been stated in many discussions many times.29 But were Singer’s opinions discredited and marginalized as a result? No – quite the reverse: due to the fervour and extent of the discussions he has stirred he is at present regarded as one of the most important contemporary bioethicists, so that Doležal himself uses his renown as an argument when he defends having provided space for Mitlöhner. Perhaps Doležal could point out that there is no danger of that in Mitlöhner’s case, seeing how low the standard of his paper is. But then we should ask: if the editorial board was aware of the poor quality of the paper, shouldn’t it have all the more been rejected in the review process, or at least returned to the author for changes? For to accept a paper in a scholarly periodical means to signal to the author that it is regarded as a quality contribution to scholarly investiga29 Let us mention at least one of the most important contemporary proponents of a metaphysically grounded natural law ethical conception and long standing Singer’s opponent John Finnis (the last important duel took place in public discussion at the University of Princeton, August 15th, 2010).

5 2015

37

tion, which is taken seriously; publishing a paper with the conviction that it does not meet the standard, only for the purpose of discrediting the author, would therefore be maliciousness that should not find place in academic discourse (not even in such cases as Mitlöhner’s). I therefore believe that Doležal is wrong when he says that “the most suitable defence is discussion and reasoning defence, or rational analysis proving that the theses endorsed by the authors can be refuted”. In a society of supremely rational beings that would perhaps be the case (though in such world we would probably not be obliged to discuss the morality of infanticide); but in real life much greater significance is assigned to the legitimacy attributed to a view by acknowledging it as academically relevant. Further, rational analysis refuting the morality of infanticide can be carried out even without granting academic legitimacy to proponents of such a position. I therefore consider Doležal’s defence of the publication of Mitlöhner’s text inconclusive in this point as well.

4. Hypocrisy or epistemic irresponsibility of Mitlöhner’s critics? Although I believe that the overall attitude of T. Doležal, to which D. Černý also subscribed,30 to the affair as a whole cannot be defended,31 I nonetheless must concede one point to those two gentlemen, when they point out that the defence of infanticide presented by Mitlöhner is closely logically linked to artificial abortions: one cannot consistently be outraged over killing born children and at the same time defend the ethical admissibility of killing unborn children: “Do you want abortions? You will also get infanticide. Do you not want infanticide? Forget about abortions. Abortions also used to stir great emotions and fears; and look today. Some women go even as far as to regard the right to abortion as the most fundamental right of women, without which all others would lose meaning. Infanticide also stirs great emotions and fears; we will see in a few years.”32 Here I must agree with Doležal and Černý: a society which is morally outraged by Mitlöhner’s theses and at the same time defends its right to kill unborn children is either confused and inconsistent, or hypocritical – and since the logic of ideas usually sets itself through in the long run33 we can really expect a change in the society’s attitude to infanticide and to the human rights of children in early stages of post-natal development. In this context the cogent diagnosis of S. Sousedík comes to mind: “Human rights are much spoken of in our times. This partially conceals the fact that our civilization at present has no broadly accepted thought procedure of justifying the idea of human rights. This fact is worrying, since it has two precarious consequences: For one thing we cannot explain to ourselves – much less to others! – why respect human rights at all. For another we lack the criteria for determining what really is a human right, and what is merely a partial peculiarity of this or that civilisation sphere or even a mere wilful requirement of some influential pressure group.”34 30 See paper quoted in note 9. 31 It is not just the general issue of whether ostracism of proponents of grossly unethical opinions is justified, but the simple fact that Doležal and Černý in their defence of Mitlöhner’s text are deceptive concerning its real content and at the same time blame “journalists” for misinterpreting it. 32 See paper quoted in note 9. 33 It would e.g. be possible to show that Singer’s teory of the value of a human being is in essence encoded already in Lock’s de-metaphysicised theory of personal identity grounded in memory. 34 Stanislav Sousedík, Svoboda a lidská práva, Praha: Vyšehrad, 2010, p. 9.

38

5 2015

And it is so: we still find outraging when someone tramples on newborn children’s right to life, but as society no more have any theoretically firmly grounded principles from which we could safely deduce this right. What follows from this all? That someone who does not see the moral inadmissibility of killing unborn children has no right to denounce promotion of killing born children, the moral inadmissibility of which he does see? Or that since Czech society has accepted abortions we should not, in the interest of consistence, restrain it from accepting infanticide? Or perhaps that Mitlöhner’s defence of infanticide is not so terrible after all, when it is not “in contradiction to ideas which have long been alive in society and are sometimes even referred to as achievements of the modern times”? Or should we according to Doležal and Černý deduce that in a society which admits abortions defence of infanticide is a legitimate discussion subject precisely for that reason? I hope it is clear that none of the suggested implications hold as simply as that. Quite the reverse: if we agree with Černý and Doležal that both abortions and infanticide are a grave moral evil, should we not rather point out that from the (as yet) unquestionable and beyond all discussion standing inadmissibility of infanticide implies some consequences for the moral status of killing the unborn? The question should nevertheless be asked what exactly leads Doležal and Černý to not being willing to take the view sketched just now. Let us therefore attempt to penetrate the problem somewhat deeper. I suspect that the call of Doležal and Černý for a “meaningful discussion” of theses presented by Mitlöhner, despite all their proclamations of “resolute disagreement with the views of JUDr. Mitlöhner”, conceals the conviction that these views are in fact quite well defendable. Doležal and Černý do not agree with them, yet they do not see them as evidently unacceptable and condemnable (as we e.g. spontaneously condemn the Nazi belief of the inferiority of the Jews), they believe that they can be “reasonably” defended – in short, that despite their own conviction they sense the question of the admissibility of infanticide as an open, perhaps even pressing issue. Therefore they are understandably irritated by the view of those who do not regard Mitlöhner’s theses as worthy of discussion, who do not view the question of the admissibility of infanticide as open and actively stand up against attempts to open it. Now the question is which of these two attitudes or epistemic states is more adequate or more desirable – whether the one of Doležal and Černý or that of those who criticize them – and which of the sides should therefore be persuaded to change. Is it more appropriate, pertinent, reasonable or human to hold that Mitlöhner’s views are evidently inhuman, and therefore unworthy of serious academic discussion, or should those who endorse this view rather give it up and (exactly like Doležal and Černý) admit that the views defended by Mitlöhner deserve to be seriously taken into account, deserve “academic respect” – without conceding that Mitlöhner is right? The reasoning of Doležal and Černý points in the latter direction; and their allusions to the inconsistency and lack of principal grounding of Mitlöhner’s fundamental critics suggests the reason behind their position: they apparently consider the epistemic attitude of their opponents to be so to say epistemically irresponsible, i.e., insufficiently epistemically grounded, dogmatic. And I am afraid that we must concede to the two gentlemen that it is in most cases in

5 2015

39

fact so. Are they not right, then, when they claim that on the part of Mitlöhner’s critics it is in fact a case of irrational “witch-hunting”? Such an argument would be founded by a general principle which could be formulated as follows: excluding a view from academic discussion without solid theoretical justification is always irrational and inadmissible. At first glance this principle appears attractive; but can we really consider it to be universally valid? I will attempt to show that this is not so using a counterexample. Contemporary society is unanimous in that certain views ought to be a priori excluded from academic discussion: no one is e.g. willing to admit academic discussion of whether Jews have the same rights as other people. The overwhelming majority of the educated public take this view, and if someone attempted to open such a discussion in public ground, the overwhelming majority of the educated public would without doubt speak up in a vigorous manner, as they did in the case of Mitlöhner. But: do the overwhelming majority of the educated public have any solid theoretical justification for the universality of human rights? I believe, together with Sousedík, that it is evident that they do not (even if we narrowed “the educated public” down to “philosophically educated public”), and I have confirmed this fact many times in my own experience. If that is the case, then we must either concede that a priori ostracism of anti-Semitic views is irrational and inadmissible, or we must reject the above principle. Is there a positive reason why we should do the latter? I believe there is. It seems to me that it is quite natural to concede that taking certain moral attitudes need not be legitimized only theoretically (by epistemic justification provided by some ethical theory), but also in some naturally intuitive way – Thomas Aquinas e.g. speaks of knowledge per connaturalitatem, i.e., knowledge in virtue of some natural affinity: “Now rectitude of judgment is twofold: first, on account of perfect use of reason, secondly, on account of a certain connaturality with the matter about which one has to judge. Thus, about matters of chastity, a man after inquiring with his reason forms a right judgment, if he has learnt the science of morals, while he who has the habit of chastity judges of such matters by a kind of connaturality.”35 It is evident that people quite commonly take moral stances and decide for moral acting primarily in this “intuitive” manner; a theoretic ethical consideration comes in the overwhelming majority of cases only as reflection of natural moral intuition. Should we denounce this common human practice as irrational and dogmatic? It seems evident to me that not. Thereby I certainly do not wish to claim that rational consideration cannot and should not correct the original intuitions, sometimes even quite radically. But I consider quite evident that, even when this reflection is lacking, acting on strong moral intuitions is not irrational (where the Thomistic theory of knowledge in virtue of connaturality can serve as a possible explanation why it is not irrational, though it is not necessary for defending the fact of this rationality – which is, as I claim, evident). If therefore there is a dominant shared moral intuition in a society that certain views are quite evidently inhuman, then a priori exclusion of such views from academic discussion is not irrational or dogmatic in a pejorative sense, even though there perhaps is no robust theoretical 35 “Rectitudo autem iudicii potest contingere dupliciter, uno modo, secundum perfectum usum rationis; alio modo, propter connaturalitatem quandam ad ea de quibus iam est iudicandum. Sicut de his quae ad castitatem pertinent per rationis inquisitionem recte iudicat ille qui didicit scientiam moralem, sed per quandam connaturalitatem ad ipsa recte iudicat de eis ille qui habet habitum castitatis.” – Thomas Aquinas, Summa theologiae II-II, q. 45, a. 2, co.

40

5 2015

justification of their inhumanness available – at least in that the burden of reasoning always rests on the one who questions the apparently natural moral intuitions. If Mitlöhner had written a precisely argued paper dealing with all the relevant arguments for the untouchability of human life, it would perhaps be in place to consider whether the strength of his arguments does not prevail over the positive presumption for natural moral intuitions and whether it should not be admitted to academic ground (the responsibility for deciding this rests on the reviewers and editorial board of the journal in question). But such situation did not occur by far – on the scholarly merits of Mitlöhner’s paper see above – and Mitlöhner’s critics are therefore quite justified and rational to call for a priori ostracism, even if they did so only based on a natural sense of morality, without theoretical justification, or even in contradiction to some other erroneous moral principles which they endorse and which are consonant with Mitlöhner’s view (e.g. support of right of woman to kill her unborn child).

Conclusion In this text I attempted to show several aspects of the self-plagiarism affair of JUDr. Mitlöhner which I consider worth noticing, and based on their analysis reach a rational view of the matter. It is first of all the fact that self-plagiarism itself is by far not the worst aspect of the case, which comprises a number of sometimes much more fundamental failures. What I find in this context most disturbing is the fact that in contemporary academic milieu a text of this quality and moral content – essentially an ideological agitprop of an old communist apparatchik – can be regarded as a legitimate subject of serious academic debate and be defended as such. In connection with this I have also attempted to defend the thesis that positions aiming at the destruction of elementary human values, and first of all human dignity as such, ought to be excluded from the pool of respected discussion alternatives in academic discourse – since universal moral values and goals are superior to the specific values and goals of academic discourse. For academic discourse does not take place in a vacuum or a hermetically closed lab but in society, and the views presented and defended in it have social and ethical impact – which at the time of information globalization are much stronger and much earlier than ever before. Against T. Doležal and D. Černý I defended the thesis that such exclusion is justified even when it is not based on any robust and consistent ethical reasoning, but merely on natural human moral sense. To conclude I will permit myself to draw an entirely concrete “moral”: Our euthanasia proponents mostly still profess that if this achievement is introduced into our legal system it will be absolutely out of the question that anyone except the patient herself decide about the killing. Can anyone who has got to know Mitlöhner’s views and the inability of a part of our scholarly community to clearly and uncompromisingly exclude them from relevant bioethical discussion take this claim seriously any more?

The Affair of JUDr. Mitlöhner: Case Analysis and Broader Contex Abstract The discussion article aims to analyse various aspects of the recent Mitlöhner self-plagiarism affair. The author maintains that self-plagiarism as such is not the worst aspect of the matter, but that there are several much more important failures in the case. The author regards as most disturbing the

5 2015

41

fact that such a low-quality and morally dubious text can be viewed as legitimate object of academic discussion, and as such be defended, in the present academic milieu. The author further defends the claim that opinions aimed at the destruction of elementary values of humanity, and especially of human dignity as such, should be excluded from the pool of respectable alternatives in academic discourse; the reason being that general moral goods and goals are superior to the specific goods and goals of academic discourse. By way of polemic with T. Doležal and D. Černý the author defends the view that such exclusion is justified even when it is not backed by any robust and consistent ethical reasoning, but merely by natural human moral sense. Keywords Miroslav Mitlöhner, academic ethics, ethics of academic discourse, ostracism, self-plagiarism, infanticide

42

5 2015

K etickým aspektům tzv. autoplagiátů: Aneb technologie zpracování vědeckého recyklátu1 Dominik Opatrný

V roce 2001 odhalila studie analyzující 660 příspěvků ve třech prestižních chirurgických časopisech znepokojivý jev: 10,6 % článků byly duplicitní studie zcela nebo téměř identické s jiným publikovaným textem.2 Odborná veřejnost je celkem zajedno v tom, že takováto praxe je jen důsledkem tlaku na publikování, jaký se vyvinul v přírodních vědách a medicíně.3 Tento tlak pregnantně vyjadřuje anglické úsloví „publish or perish“, což by se do češtiny dalo přeložit jako „piš nebo pojdi“.4 Proto v uvedených oborech vznikla určitá více méně uznávaná pravidla umožňující rozlišit oprávněné užití vlastního díla (anglicky fair use) od autoplagiátu.5 Česká scientometrie vystavila obdobnému tlaku také humanitní obory.6 Ve svém příspěvku ukáži, že se humanitní obory sice mohou ve vztahu k autoplagiátům inspirovat u přírodních věd, ovšem jen v omezené míře, protože kladou větší důraz na textovou originalitu.

Plagiát předlohou autoplagiátu Podstata i nebezpečí autoplagiátu nejlépe vyniknou ve srovnání s jeho „předlohou“, plagiátem. Jako plagiát se označuje použití cizího díla bez řádného uvedení odkazu. Samotné slovo má původ v latinském plagio, které znamená „unést“.7 Plagiátor sice neunáší autora, ale jeho data, myšlenky či slova. Začněme příkladem. V roce 1907 zveřejnil Časopis katolického duchovenstva rozsáhlou studii olomouckého profesora Richarda Špačka „Čtvrté evangelium v protestantském bádání“.8 Jedná se o dílo s obdivuhodným záběrem. Naneštěstí většina textu je přeložena ze čtyř německých publikací.9 Několik stran je vždy přejato, aniž by byl na to čtenář srozumitelně upozorněn. Kdyby 1 Studie byla připravena za finanční podpory Grantové agentury České republiky prostřednictvím grantu „Historie a interpretace Bible“, č. P401/12/G168. 2 Srov. Moshe Schein – Ramesh Paladugu, Redundant Surgical Publications: Tip of the Iceberg?, Surgery 6/2001, s. 655–661. Příznivěji vyznívá obdobná studie v urologických časopisech, snad proto, že slouží menší skupině čtenářů: Kiara K. Hennessey a kol., Duplicate publications: A sample of redundancy in the Journal of Urology, Canadian Urological Association Journal 3/2012, s. 177–180. 3 Kromě dvou výše uvedených článků srov. např. Patrick M. Scanlon, Song From Myself: An Anatomy of Self-Plagiarism, Plagiary 2007, s. 57–66. 4 Jediný spolehlivý způsob zamezení autoplagiátů je proto změna hodnocení výzkumu, což ovšem není v nejbližší době pravděpodobné. Srov. Emanuela Carbonara, Self-Plagiarizing Prostitutes: Limiting the Need to Repeat Oneself? – A Comment „On the Right to Repeat Oneself“ by Andries Nentjes, Homo Oeconomicus 3/2012, s. 441–448. 5 V přírodních a společenských vědách s autoplagiáty úzce souvisí tzv. „salámové publikace“, které uveřejňují jeden výzkum rozdělený do maximálního množství článků. Tato praxe ovšem není v humanitních oborech častá, a proto se jí nebudu dále věnovat. Podle mých zkušeností s prací v redakci teologického časopisu zápasí autoři spíše s tím, že jim studie naroste do rozměrů malé monografie. Vydavatel je pak sám přemlouvá, aby vytvořili několik samostatných článků, nebo vydali knihu. 6 V této práci se nechci pouštět do sporů, zda jsou humanitní obory (např. teologie) vědou, či ne. Respektuji současnou dominantní anglofonní terminologii, která vyhrazuje slovo „science“ jen pro obory postavené na měření, experimentu a empirii. Srov. Kundu Abhijit – Pramod K. Nayar, The Humanities: Methodology And Perspectives, New Delhi: Dorling Kindersley, 2009, s. 2–7. 7 Toto málo dochované slovo je možné najít např. v Charlton T. Lewis – Charles Short, A New Latin Dictionary, New York: Clarendon Press, 1891, s. 1383. 8 Richard Špaček, Čtvrté evangelium v protestantském bádání, ČKD 3, 5, 6, 7+8, 9, 10/1909, s. 223–229, 348–354, 411–417, 489–498, 598–601, 644–650. 9 K německým zdrojům a Špačkovým možným motivům srov. Dominik Opatrný, Richard Špaček o Janově evangeliu: Kapitola z dějin

5 2015

43

Špaček vydal svou studii o nějakých sto let později, vyvolal by nemalou bouři. Němečtí autoři by jej zažalovali pro porušení autorského práva. Rada pro výzkum, vývoj a inovace by vyškrtla záznam z databáze RIV. Grantová agentura České republiky by odmítla uznat studii jako výstup z grantu. Časopis katolického duchovenstva by uveřejnil tzv. retrakci, tedy prohlášení, že článek stahuje. Média by informovala o podivných praktikách na teologických fakultách a ostatní teologové by se od Špačka distancovali... Naštěstí pro Špačka nic takového nenastalo, což ukazuje, jak se časy mění. Na plagiáty jsme dnes citlivější, než tomu bylo před sto lety.10 Proč tomu ale tak je? Už samotný název deliktu napovídá, že plagiát poškozuje skutečného autora. Ten se dostává do stínu plagiátora a přichází o uznání, o zásluhy za zdařilý experiment nebo za trefné formulování myšlenky. A pochopitelně také o citace potřebné pro akademický postup. Přesto zůstává otázkou, zda může třeba plagiátor z řad studentů způsobit újmu tohoto druhu profesorovi.11 I kdyby ale neexistovala skutečná škoda autorovi, může existovat skutečné neoprávněné obohacení plagiátora.12 Vypůjčený text dopomůže studentovi k titulu, akademikovi vylepší životopis a případně i plnění grantového úkolu. Pochopitelně záleží na tom, kolik textu či dat autor převzal bez řádného uvedení zdroje a zda by jeho práce prošla i při správném citování. Kdyby byla práce s přiznáním míry závislosti neobhajitelná, jednalo by se o podvod. Ten už má řadu poškozených: daňové poplatníky, kteří fiktivní výzkum zaplatili; kolegy z oboru, vůči nimž se plagiátor nespravedlivě zvýhodnil; vydavatele, který chce obvykle zveřejňovat jen nové poznatky; a konečně čtenáře, který (s trochou nadsázky) uzavírá s autorem implicitní dohodu, že je skutečně autorem textu.13 Taková nadbytečná publikace navíc znehodnocuje práci redaktora, recenzentů a všech, kdo se podílí na tisku. Z vlastní zkušenosti vím, že pro redakci není nic depresivnějšího, než když dá autor najevo, že se článek nevydává proto, aby ho někdo četl, ale protože „vydaný být musí“.14 Posledním poškozeným je pak samotná věda. Odborná literatura je zanášena opakováním téhož, plýtvá se papírem i časem čtenářů. Badatel, který se pak bude chtít zorientovat v tématu, musí text zbytečně projít, aby zjistil, že neobsahuje nic nového. Tento letmý přehled ukazuje, že plagiát nemůžeme redukovat na pouhou krádež. I když krádeží zůstává, přináší s sebou řadu dalších negativních jevů, možná ještě závažnějších.15 české biblistiky, Studia theologica 4/2014, s. 182–191. 10 Změna citlivosti na různé chování byla v etice mnohokrát popsána. Srov. např. Helmut Weber, Všeobecná morální teologie, Praha: Zvon; Praha: Vyšehrad, 1998, s. 266–268; Jindřich Šrajer, Pokles vědomí viny a hříchu – perspektivy teologické etiky, Studia theologica 2/2009, s. 61–68, zvláště 63–64. 11 Na tomto místě mluvím jen o reálné škodě. Ta pochopitelně nemusí být přímo úměrná emocionální odezvě. Například krádež obvykle vyvolá mnohem větší psychickou reakci než ztráta téže věci, protože je vnímána jako útok na osobu. Tento aspekt je u plagiátů silně přítomen, zato u autoplagiátů chybí. 12 To se ostatně často děje v oblasti autorských práv, když někdo používá dílo, které by si za nabízenou cenu nekoupil. Takové jednání může být za jistých okolností pro autora dokonce ekonomicky výhodné, jako když operační systémy firmy Microsoft získaly díky pirátství dominantní postavení na trzích se slabou kupní silou a teprve časem byli obyvatelé v závislosti na stoupající životní úrovni donuceni, aby si licence začali kupovat. Na pirátství tak nakonec prodělal konkurenční operační systém Linux. 13 Srov. Miguel Roig, Plagiarism and self-plagiarism: What Every Author Should Know, Biochemia Medica 3/2010, s. 295–300. Zde na kontinentu zní takový popis vztahů poněkud podivně, ale v angloamerické filosofii má společenská smlouva (implicit social contract) velkou tradici. K vývoji této tradice a její kritice na kontinentu srov. např. David Boucher a kol., The Social Contract from Hobbes to Rawls, London: Routledge, 1994. 14 Tento přístup se ale neobjevuje jen v České republice, srov. Liviu Andreescu, Self-Plagiarism in Academic Publishing: The Anatomy of a Misnomer, Science and Engineering Ethics 2013, s. 775–797, zde 785: „Zdá se, že akademici mají více starost o to, aby někdo publikoval jejich díla, než aby je někdo četl.“ 15 V této souvislosti je zajímavé, jak autorská práva chápe americké právo, které stále silněji ovlivňuje právní systémy po celém světě. Dnešní

44

5 2015

Nakolik se dá uvedená analýza přenést i na autoplagiáty? Autoplagiát je jakýsi plagiát, u nějž autor kopíruje svůj vlastní text. Není to ale protimluv? Pomineme-li speciální případy, jako jsou pojistné podvody, pak přece není možné okrást sám sebe. Aristotelovými slovy, „vždycky jest nutno, aby právo a bezpráví bylo mezi více osobami… kdyby [někdo] sám sobě křivdil, totéž by i trpěl i činil.“ 16 Hned první znak plagiátu tedy chybí. V dalších bodech je už ale situace jiná. Autor se může nespravedlivě obohatit, pokud mu nepřiznané opětovné použití vlastního díla přináší neoprávněný prospěch. Může tím nadhodnotit výsledky svého grantového úkolu nebo vylepšit svou bibliografii. Může ale také otrávit čtenáře, který z ničeho nic zjistí, že tohle už někde četl... Výhrady mohou vznášet i redakce, ať už ta, kam byl text zaslán podruhé, protože má zájem zveřejňovat jen nové texty; nebo ta, která jej otiskla jako první, protože může mít ještě vydání na skladě.17 Konečně samotná věda trpí, ať už je text okopírován z vlastního či cizího díla – vždy se tím zanáší odborná literatura. Celkový verdikt tedy nemůže být pro autoplagiát nijak příznivý. Pochopitelně, není žádnou krádeží, a tudíž je použití tohoto termínu v rozporu s jeho etymologií. Autor naopak prezentuje svá slova a své myšlenky. Přesto tu jistá podobnost s plagiáty existuje: text už vyšel jinde a autor za tutéž práci získává ohodnocení, které už bylo uděleno. A tak si toto pejorativní označení našlo své místo v publikační etice.18 Při jeho použití je ovšem na místě opatrnost. Ne každé přetištění díla či použití části textu je hned plagiátem. Například obecně se považuje za legitimní, když autor uveřejní překlad svého článku nebo ho zveřejní v antologii či sborníku.19 I to by se ale mělo dít podle určitých pravidel. Mezinárodní výbor editorů lékařských časopisů autorům doporučuje, aby se předně nesnažili publikovat tentýž text najednou na více místech (souběžné publikace).20 Redakce totiž nemůže zjistit, že se jedná o duplicitu, a mohla by se cítit podvedena. Autoři mají navíc upozornit na všechny své starší práce týkající se tématu, aby sama redakce mohla rozhodnout, zda se jedná o duplicitní studii, nebo ne.21 K opětovnému vydání vlastního textu je potřeba také souhlas vydavatele, u nějž již studie vyšla. Ten si může vymínit, po jaké době smí být text opět přetištěn. K reedici by měl být závažný důvod, např. oslovení jiné cílové skupiny.22 Autor musí v textu americká společnost, zpracovaná vydavatelským průmyslem, chápe autorské právo jako běžné vlastnictví. Původní myšlenka ale byla, že stát uděluje autorovi po určitou dobu jakýsi druh monopolu. Takový pohled lépe odpovídá zvláštní povaze autorského díla, jako je možnost vytvářet rozmnoženiny atd. Srov. Patrick M. Scalon, Song From Myself: An Anatomy of Self-Plagiarism, Plagiary 2007, s. 57–66, zde 66, pozn. 1. 16 Aristoteles, Etika Níkomachova 1138a. Nebo také 1134b: „Proto nemůžeme být sami k sobě nespravedlivými.“ 17 Zde mohou být ve hře i autorská práva, pokud autor ve smlouvě přenechal jejich výkon vydavateli. Ovšem i když to neudělal, je opětovné vydání před doprodejem zásob v rozporu se zájmy vydavatele a mělo by s ním být konzultováno. 18 Srov. Patrick M. Scalon, Song From Myself, s. 63: „Ale tato analogie [okradení sebe sama] je přitažená za vlasy, protože nejde jen o samotnou krádež, ale také o podvod, v tomto případě vydávání určitého materiálu za původní, když jím není, i kdyby pocházel od příslušného autora.“ 19 Srov. © The University of Queensland, Responsible Conduct of Research (on-line), dostupné na: https://ppl.app.uq.edu.au/content/4.20.02responsible-conduct-research, citováno dne 15. 10. 2014. Nejčastěji to jsou sborníky shrnující články k jednomu tématu vydané během delšího období. Například Richard Bauckham se v začátcích své kariéry intenzivně věnoval knize Zjevení. Než se pak pustil do jiných témat, vydal své studie souborně pod názvem The Climax of Prophecy, London: T&T Clark, 1993. 20 © International Committee of Medical Journal Editors, Recommendations for the Conduct, Reporting, Editing, and Publication of Scholarly Work in Medical Journals. Updated December 2013 (on-line), dostupné na: http://www.icmje.org/icmje-recommendations.pdf, citováno dne 20. 10. 2014. Některé redakce výslovně žádají prohlášení vylučující duplicitní publikaci, např. Journal of Biblical Literature požaduje po autorech „prohlášení, že článek není zároveň předložen v jiném časopise. Články, které se objevily nebo mají objevit jinde, nebo jejichž jádro se objevilo nebo objeví v tisku, ať už v angličtině nebo v jiném jazyce, nemají být předkládány.“ Journal of Biblical Literature, Instructions for Authors 2.2 b). 21 Informování redakce a čtenářů je pro posouzení etičnosti zásadní. Jasně to vyjadřují Ian Norman – Peter Griffiths, Editorial: Duplicate Publication and „Salami Slicing“: Ethical Issues and Practical Solutions, International Journal of Nursing Studies 2008, s. 1257: „Duplicitní publikace, která je maskovaná, představuje jasné vědecké pochybení. Letmý odkaz nestačí.“ 22 Obvyklým příkladem je studie relevantní pro více oborů. Jenže v době elektronických databází není problém vyhledat i relevantní články z příbuzných disciplín (srov. Moshe Schein – Ramesh Paladugu, Redundant surgical publications, s. 658). Pro české prostředí je

5 2015

45

informovat posuzovatele, čtenáře i příslušné orgány (u nás citační databáze, Rejstřík informací o výsledcích atd.), že se jedná o přetisk. Tato pravidla představují jakési minimum poctivosti, které by mělo být dodrženo při reedicích nejen lékařských studií, ale všech odborných děl. Složitější situace nastává, pokud se autor rozhodne použít jen část svého článku. Mezi badateli existuje řevnivost a obvinění z autoplagiátorství lze snadno zneužít. Je proto potřeba upřesnit, jaké použití vlastního textu je ještě přípustné, a co už je za hranicí únosnosti.

Rozmazané mantinely Disciplinární komise jedné humanitní fakulty musela nedávno řešit neobvyklý případ: obvinění z autoplagiátorství seminární práce. V diskusi vyšly najevo dvě důležité okolnosti. Zaprvé, studenti měli ten rok odevzdat asi dvě desítky takovýchto prací. Už to nápadně připomíná tlak na publikování, jemuž jsou vystaveni akademici. Zadruhé, někteří vyučující dovolovali „recyklaci“ starších textů, pokud splňovaly jejich zadání. Pravidla tedy nebyla jednotná, což pochopitelně studenty mátlo. Je nanejvýš žádoucí takové nejasnosti vyloučit, a to především u kvalifikačních prací. Budou-li pro ně stanovena jasná pravidla, mohou se aplikovat mutatis mutandis i na práce seminární, pokud vyučující explicitně nestanoví jinak. Obecně platí zásada, že za jednu práci není možné získat dva tituly.23 Poslanec Marek Benda se musel zříci titulu JUDr., když vyšlo na světlo, že u rigoroza předložil svou diplomovou práci. Na druhou stranu se neustále rozrůstá množství textu, který musí studenti vysokých škol během studia vytvořit. K původním disertacím přibyly diplomové práce, základní studium se strukturovalo (přibyl bakalářský stupeň), teologové musí psát práci licenciátní, a to necháváme stranou neurčené množství seminárních prací. K úplnému dokončení studia (doktorátu) je potřeba napsat zpravidla tři kvalifikační práce se vzrůstající kvalitou. Pokud by každá měla být na jiné téma, musel by se student postupně specializovat ve třech oblastech. V tu chvíli ale selský rozum varuje: Není zde méně vlastně více? Není lepší stavět na předchozí práci a hlouběji proniknout do problému, než pokaždé začínat od nuly? Jinak řečeno se nabízí otázka, zda je možné rozpracovat v jedné kvalifikační práci tu předchozí. Žádná z dvaceti šesti českých veřejných vysokých škol nemá ve svém studijním a zkušebním řádu tuto problematiku ošetřenou.24 Pouze Jihočeská univerzita stanoví, že za jednu práci není možné získat dva tituly.25 Žádná veřejná vysoká škola se tedy zatím nerozhodla postupovat ve věci „recyklace“ absolventských prací jednotně. Pokud se studenti chtějí dozvědět, co smí, a co nesmí, mohou hledat informace v materiálech fakulty od směrnice děkana až po různé pokyny zveřejňované na stránkách kateder. V takto nejednotném prostředí se jak student, tak kdokoliv jiný stěží vyzná. zajímavé, že doporučení připouští možnost otisknout článek, který má vyjít ve sborníku z konference. Občas čeští autoři vyjadřují přání časopisecky vydat své texty dříve otištěné ve sbornících nebo jiných nebodovaných publikacích. Jenže redakce časopisů, které jsou většinou ztrátové, nemohou napravovat všechny nešvary české scientometrie. V jejich zájmu je, aby texty vydaly přinejmenším jako první, když už ne jako jediní. 23 Díky zákonné povinnosti zveřejňovat kvalifikační práce na internetu je dnes snadné ověřit, zda student za danou práci už jiný vysokoškolský titul nezískal. Bohužel se ale nedá vyloučit, že byla práce poprvé předložena na vyšší odborné škole, protože ty zveřejňovací povinnost nemají. 24 Informace byla ověřena ke dni 11. 5. 2015. 25 Srov. Jihočeská univerzita, Studijní a jednací řád Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích ze dne 24. června 2014, čl. 30, § 8. Obdobná směrnice Univerzity Palackého zakazuje plagiátorství, které ovšem definuje jako vědomé přímé nebo nepřímé uchýlení se „k publikované nebo nepublikované práci, části práce nebo projevené myšlence někoho jiného s cílem vyvolat dojem, že jde o autorovu vlastní práci nebo myšlenku,“ Univerzita Palackého, Úplné znění studijního a zkušebního řádu Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 9. července 2013, čl. 26, § 3.

46

5 2015

Zkusme se proto podívat na konkrétní segment, a to na teologické fakulty. Ty ve svých směrnicích děkana nebo metodických pokynech také obvykle nestanoví podmínky použití vlastního díla.26 Jedinou výjimkou je Rigorózní řád Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého, v němž se dočteme: „Jako změněná bakalářská, diplomová, disertační či habilitační práce obhájená podle zákona může být předložena pouze práce dopracovaná, která může být obsahově shodná s původní prací v maximálním rozsahu 50 %.“27 Povoluje tedy, aby účastník rigorozního řízení z poloviny recykloval starší práci. Tento přehled ukázal, že zacházení s vlastním textem můžeme hledat jen v nařízeních děkana nebo ještě nižších normách a doporučeních – a i tam bude jejich výskyt mizivý. Proto se teď podívejme na několik dalších dohledatelných příkladů. Manuál pro psaní diplomových prací na Katedře psychologie FF UP dovoluje, aby diplomová práce obsahovala nanejvýš 50 % práce bakalářské.28 Naopak Katedra experimentální biologie rostlin Přírodovědecké fakulty UK v pokynech pro studenty výslovně zakazuje použití byť jen části textu bakalářské práce v práci diplomové.29 Dvě další školy dovolují recyklovat bakalářskou práci z jedné třetiny, respektive 30 %.30 Vnitřní předpisy vysokých škol tedy nechávají odpověď většinou na vedoucím práce. Ve skutečnosti má ale konečné slovo vždy až komise u obhajoby. Tím se student dostává do právní nejistoty. Poslední uvedená hranice, 30 %, má bezpochyby svůj původ v nepsaném pravidle rozšířeném mezi samotnými vědci. Podle něj smí článek obsahovat až 30 % starších textů.31 Toto pravidlo nikdo nikdy oficiálně nevyhlásil, ale někteří autoři se sami rozhodli této hranice držet.32 Dá se vysvětlit tak, že zopakovat je možné oddíl „metody“, ale ne už „výsledky“ a „diskuse“. Zdá se tedy, že s touto hranicí přišli badatelé z přírodních a sociálních věd, od nichž se pak rozšířila i do jiných oborů. Naopak vydavatelé mají mnohem přísnější požadavky. Buď žádají po svých přispěvatelích na26 Pro CMTF UP: Směrnice děkanky, kterou se stanoví podrobnosti k provedení Studijního a zkušebního řádu UP na CMTF UP, Řád pro studium v doktorském studijním programu na CMTF UP; pro TF JU: Tomáš Veber – Petr Bauman, Metodická pomůcka ke zpracování závěrečných prací, České Budějovice, 2010, Opatření děkana k realizaci státních závěrečných zkoušek v bakalářském, magisterském a navazujícím magisterském studiu na TF JU, Opatření děkana č. 127 k průběhu státní doktorské zkoušky a obhajoby disertační práce na TF JU, Opatření děkana č. 157 k průběhu státní doktorské zkoušky a obhajoby disertační práce na TF JU; pro KTF UK: Pravidla pro organizaci studia KTF, Opatření děkana k Pravidlům pro organizaci studia, Metodická pomůcka ke zpracování závěrečných prací; pro HTF UK: série opatření děkana ke státním závěrečným zkouškám a k pravidlům doktorského studia, pro ETF UK: Pravidla pro evidenci, odevzdávání a zveřejňování závěrečných prací, Manuál k formálním náležitostem akademických písemných prací. 27 CMTF UP, Řád rigorózního řízení na CMTF UP, čl. v., § 2. 28 Srov. FF UP, Manuál pro psaní diplomových prací na katedře psychologie FF UP, Olomouc, 2011, s. 46. Podobně rigorózní řád Univerzity Palackého připouští, aby rigorózní práce obsahovala až 50 % práce diplomové (Univerzita Palackého, Řád rigorózního řízení, Olomouc, 2013, čl. 6, bod 2). Pro ostatní práce ale Studijní a zkušební řád žádné takové pravidlo nestanoví. 29 Srov. © Katedra experimentální biologie rostlin, Přírodovědecká fakulta UK, Diplomové práce, (on-line), dostupné na: http://kfrserver. natur.cuni.cz/studium/diplom-pozadavky.html, citováno dne 20. 10. 2014. Pedagogická fakulta UP vyžaduje autocitace, pokud student používá v diplomové práci data z práce bakalářské: Katedra antropologie a zdravovědy PdF UP, Doporučená kritéria pro psaní bakalářských a diplomových prací na Katedře antropologie a zdravovědy PdF UP v Olomouci, Olomouc, 2012, s. 3. 30 Srov. Pražská vysoká škola psychosociálních studií, Bakalářská a diplomová práce. Informativní text pro studující Bc. a NMgr. studia, Praha, 2012, s. 3; Fakulta sportovních studií Masarykovy Univerzity, Pokyny k vypracování závěrečné (bakalářské/diplomové/rigorózní) práce, Brno, 2013, s. 2. 31 Srov. Pamela Samuelson, Self-plagiarism or fair use? Communications of the ACM 8/1994, s. 21–25. Vášnivou obhajobu práva opakovat se, včetně obvinění vydavatelů z vytváření kartelů prosazujících pod rouškou boje s autoplagiáty své soukromé zájmy, je možné najít v Andries Nentjes, On the Right to Repeat Oneself, Homo Oeconomicus 3/2012, s. 413–431. Ovšem i kdybychom autorům toto právo přiznali, mají právo za své opakování čerpat veřejné prostředky? A není klamavým jednáním, pokud na toto opakování čtenáře a redakci neupozorní? 32 Marie Macková dokonce uvádí, že pokud se přepracované vydání liší čtvrtinou textu od své předlohy, již se jedná o text nový, který může být vykázán jako nová publikace (ovšem o právech původního vydavatele v tomto případě nepojednává). Bohužel toto tvrzení nedokládá žádným odkazem na literaturu, takže se opět jedná o jakési nepsané pravidlo. Srov. Marie Macková, Etika publikování – quo vadis?, Aktuální otázky sociální politiky – teorie a praxe 1/2013, s. 28. Knecht a Dvořáček zase rozlišují mezi duplicitním publikováním celého článku (ať už je shoda doslovná, významná, nebo formou parafráze) a recyklací úryvků vlastních textů. Zatímco první jednoznačně odsuzují, druhé považují za „eticky sporné“. Otázkou ovšem zůstává, kam až sahá sporná recyklace a kde začíná zakázaná parafráze. Magická hranice 30 % se zde objevuje také. Místo množství recyklovaného textu ale tentokrát stanovuje maximální míru autocitací v seznamu literatury. Srov. Petr Knecht – Dominik Dvořák, Etika vědecké práce a publikování pro mírně pokročilé, Pedagogická orientace 4/2013, s. 566–568.

5 2015

47

prosto nové texty, nebo připouštějí menší míru shody. V roce 2011 podnikly Yuehong Zhang a Xiaoyan Jia výzkum ve 219 redakcích odborných časopisů.33 Ačkoliv zkoumaly především vztah k plagiátorství, několik otázek se týkalo i postoje k autoplagiátům. Ukázalo se, že 81 % redaktorů by odmítlo nebo vrátilo k doplnění článek, v jehož výsledcích a závěru autor recykluje své texty, i kdyby byl příspěvek inovativní. Z výsledku ale vyplývá ještě jiná věc. Editoři požadují různou míru originality u různých částí práce. Samozřejmostí je originalita dat, na níž přírodní i společenské vědy bazírují.34 Nejpřísněji proto budou posuzovány oddíly „výsledky“ a „diskuse“, zatímco oddíl „metody“ může podle 71 % respondentů obsahovat až jednu pětinu necitovaného cizího (sic!) textu (k důvodům viz níže).35 Procentní vyjádření je tedy jen hrubým vodítkem, důležité také je, o jakou část článku se jedná.

A co na to humanitní obory? Pozorný čtenář si jistě všiml, že se uvedený popis týká úplně jiného druhu textů, než na jaký je z humanitních oborů zvyklý. Přírodní a společenské vědy se totiž od humanitních oborů liší nejen svou metodologií, ale i literárním druhem odborných publikací, které produkují. Jak můžeme popsat literární druh článků v přírodních a společenských vědách? Jsou založeny na výzkumu (v úzkém slova smyslu) a mají co nejpřesněji prezentovat naměřená data. Ideální by bylo, kdyby se mohly vyjadřovat jen pomocí univerzálního formálního jazyka: matematiky.36 To ale bohužel (nebo Bohu díky) lidskému mozku nestačí. Proto si tyto vědy vypomáhají naším „nedokonalým“ přirozeným jazykem. Text má ale hodně formalizovanou podobu, je strukturován podle předem daného vzorce a prezentuje získaná data v podobě, která je oproštěná od rušivých elementů. Navíc ustupuje do pozadí i sám autor, protože ideálem přírodních věd je minimalizovat vliv pozorovatele na pozorování. Vlastně by tak na nějakém tom kopírování slov při popisu nových dat nebylo ani nic tak špatného, kdyby se nejednalo o tu krádež...37 Úplně jiný je charakter odborných článků z humanitních oborů. Nepíší se kvůli zveřejnění naměřených dat a jejich interpretace, ale kvůli hlubšímu porozumění zkoumanému problému. Článek je buď popisný, a potom odpovídá přehledovým článkům přírodovědců (review articles). V tom případě nepřináší nic nového a jeho hodnota je pouze didaktická. Nebo obsahuje argument. Za ním si už ale někdo musí osobně stát, čímž se z pisatele stává autor hodný toho 33 Yuehong Zhang – Xiaoyan Jia, A Survey on the Use of CrossCheck for Detecting Plagiarism in Journal Articles, Learned Publishing 4/2012, s. 298. O jiném výzkumu informují Kravitz a Freedman, kteří v neformálním dotazníku zjistili, že mnoho odborníků je ochotno akceptovat 10 % recyklátu, několik 15–20 % a nikdo více než 30 % – Richard L. Kravitz – Mitchell D. Feldman, From the Editors’ Desk: Self-Plagiarism and Other Editorial Crimes and Misdemeanors, Journal of General Internal Medicine 1/2011, s. 1. Výsledky jsou naneštěstí podány takto neurčitě. 34 Zde dokonce vidí oblast, kde mohou mít autoplagiáty zdraví ohrožující následky. V roce 1997 popsal Martin R. Tramèr mechanismus, jak maskované vícenásobné zveřejnění téhož výzkumu (týchž dat) ovlivňuje názor lékařů na účinnost léku. Srovnával studie měřící účinnost ondasetronu na pooperační zvracení. Ukázalo se, že duplicitní studie mají tendenci opakovat příznivější výsledky. To má důsledky pro metaanalýzu dat: podle všech zveřejněných studií pomůže lék jednomu z 4,9 pacientů (ukazatel number needed to treat), zatímco u originálních studií to bylo jen jeden z 6,4 pacientů. Srov. Martin R. Tramèr – D. John M. Reynolds – R. Andrew Moore – Henry J. McQuay, Impact of Covert Duplicate Publication on Meta-analysis. A Case Study, BMJ 1997, s. 635–640. 35 A podle 9 % respondentů ještě více. V sociálních vědách, které jsou humanitním oborům nejblíže, je toto číslo jen 59 %. 36 Populární rčení, že matematika je jazykem vědy, má původ v Galileově představě, že matematika je jazykem přírody: Galileo Galilei, Il Saggiatore, Frammenti e lettere, Livorno: Giusti, 1917, s. 6: „Filosofie [tedy fyzika] je psána v této velké knize (tím myslím svět), kterou máme stále otevřenou před očima, ale nikdo jí nemůže rozumět, pokud se napřed nenaučí rozumět písmu, v němž je psaná. Je totiž psaná v řeči matematické...“ 37 To je vidět i z odpovědí na otázku, jak dlouhý řetězec je možné kopírovat od cizího autora bez citace. Medián odpovědí je u všech oborů 8–10 slov, s výjimkou sociálních věd, které dovolují jen jedno slovo.

48

5 2015

jména.38 Takový autor se v žádném případě nesmí schovávat za cizí slova (plagiát). Zároveň ale nevede ani svůj monolog. Mluvíme o odborném diskursu, tedy o řečovém proudu, do kterého jednotliví autoři vstupují a v němž se snaží o stále lepší pochopení problému a jeho vyjádření ve slovech. Aby byl tento proud jednotný, musí mezi mluvčími existovat interakce, které říkáme dialog. Pokud v dialogu dokola omíláme jen tu svou, nesnažíme se o nová vyjádření a nereagujeme na podněty svých partnerů, nikam se nedostaneme.39 Proto mají humanitní obory větší odpor k opakování slov, i kdyby se jednalo jen o „technické detaily“.40 Autor buď může jednoduše odkázat na svůj starší text, nebo jen shrnout výsledky, na nichž staví. Tento rozdíl ještě více vynikne, vezmeme-li v úvahu čtenáře. V přírodních a společenských vědách potřebuje znát přesný popis metodologie, nebo-li návod, jak pokus či výzkum zopakovat (replikovatelnost experimentu). Badatelé z těchto oborů si oprávněně stěžují, že některé postupy nelze popisovat pokaždé novým způsobem, a proto mohou opakovat i to, co už napsali jiní.41 Je to podobné, jako když někdo píše návod k lehce modifikovanému výrobku. Také se nebude snažit být originální za každou cenu. Úplně jiná je situace v humanitních oborech. Nová vyjádření neustále podněcují k novému promýšlení na straně autora i čtenáře. Čtenář snáze získá hlubší vhled do problému, pokud o něm čte opakovaně, ale pokaždé trochu jinak a z jiného úhlu (proto by dva články neměly mít tutéž hlavní myšlenku). Prosté kopírování vlastního textu je proto nevhodné, i když se nejedná přímo o podvod. Redaktoři a kolegové by ale neměli pisatele posuzovat skrupulózně. Autoři jsou již nyní zatěžováni tlakem na publikování a požadavky recenzentů, které mohou být v jednotlivých případech hnidopišské.42

Závěr Současná situace, kdy se pravidla pro opětovné použití vlastního textu často jen nevyřčeně předpokládají, neprospívá ani vědcům, ani redakcím. Na základě předchozí analýzy je proto možné formulovat několik závěrů. Především se zdá vyloučené, aby humanitní obory kopírovaly pravidla vzniklá v přírodních a sociálních vědách. Výzkumný článek obsahuje určité standardizované sekce, v nichž je někdy opakování textu nezbytné. To ale neplatí pro články například z teologie nebo teorie umění. Nejdůležitějším úkolem je, aby vysoké školy definovaly jasná pravidla pro rozpracování jedné kvalifikační práce do druhé. Je potřeba určit maximální míru shody mezi oběma pracemi a způsob upozornění na to, že se jedná o rozpracování jiného textu. I když se stanovení procent může zdát jako příliš formální, studenti potřebují mít větší právní jistotu. Konec konců, jedná se jen o práce cvičné. Se samotnými procenty si už ale nevystačíme u skutečných odborných textů. Přesto by redakce časopisů a vydavatelství měly ve svých pokynech pro autory nebo v autorských smlouvách stanovit jasnější pravidla než jen povšechné prohlášení, že přijímají „nové a inovativní studie“. 38 Koncept autorství v přírodních vědách by si vůbec zasloužil pečlivější zpracování. Známé jsou dlouhé výčty „autorů“ i u relativně krátkých textů, které zohledňují spíše podíl institucí na financování výzkumu než podíl osob na přípravě textu. Evidentně tu jde o něco jiného, než je literární autorství. 39 Existuje pochopitelně velmi účinná strategie gramofonové desky. S tou je ovšem možné spíš prosadit svou než najít pravdu. Srov. Ján Praško – Hana Prašková, Asertivitou proti stresu, Praha: Grada, 2007, s. 190–191. 40 Jinak řečeno, články v humanitních oborech nemusí opakovat standardizované úseky textu, jakým je popis metodologie. V jejich textu je silněji přítomna argumentace, což podtrhuje angažovanost autora a jeho vlastních slov. 41 Srov. Patrick M. Scalon, Song From Myself, s. 63. 42 K etice recenzování srov. Michal Altrichter, Několik bodů k etice recenzování, Teologické texty 3/2006, s. 160–161.

5 2015

49

V případě, že se jedná o přetištění díla, by k tomu měl být legitimní důvod a autor bezpodmínečně musí všechny zúčastněné na tuto skutečnost upozornit.43 Pokud jde o užití jiného vlastního díla, mohou redakce stanovit orientační maximální míru textové shody. Domnívám se, že u humanitních oborů není vhodné přejímat vlastní text ve větším rozsahu, než text kohokoliv jiného. Nejde ale jen o text. V přírodních a společenských vědách se považuje především originalita dat. Naproti tomu v humanitních oborech by se neměl opakovat hlavní argument, i když opakování podpůrných myšlenek se jistě nelze vyhnout, a ani by to nebylo vhodné. Především ale redakce může po autorech požadovat, aby důsledně odkazovali na své starší relevantní texty, aby si čtenář mohl udělat představu o přínosu nového textu. V celém procesu přijetí článku totiž nejde o snahu redakce prosazovat své zájmy proti autorovi, jak jí to někteří podsouvají.44 Redakce rozhoduje na základě recenzních posudků a recenzent se rekrutuje z kolektivu autorů. Proto stačí, aby maximální procento shody bylo jen orientační, aby recenzent mohl v posudku vyšší míru shody v daném případě obhájit. Ze strany autora je nejjistější strategií důsledně odkazovat na všechny své starší texty. Potom se vyhne nepříjemným nedorozuměním, nanejvýš se muže stát, že bude muset část textu přepracovat. Takové řešení je pochopitelně vnější a zavání tutiorismem.45 Nezbytná je proto vždy také správná vnitřní motivace. Ta chybí, když autor považuje psaní za nutné zlo, které musí podstoupit, aby mohl přednášet, postupovat na akademickém žebříčku nebo aby se pochlubil další položkou ve své bibliografii. S hledáním správné motivace se dnes snaží pomoci nejrůznější koučové a pracovní poradci. Bylo by zajímavé, kdyby některý z nich zpracoval otázku, jaká motivace funguje pro psaní odborné literatury. Určitě by zdůraznil orientaci na čtenáře a na samotný proces psaní. Nejsilnější pocit naplnění totiž můžeme získat, když svou tvůrčí činností nabízíme čtenáři objevný a zároveň čtivý článek. Abychom to dokázali, musíme rozvíjet nejen své odborné, ale i literární kompetence. Zejména ty druhé je potřeba nacvičit. Klasická etika by takové nacvičené dovednosti nazvala ctností. O ctnosti pak platí, že stačí ke spokojenosti sama o sobě, nezávisle na výsledcích. Konkrétně řečeno: kdo se raduje víc ze hry než z výhry, toho nenapadne tisknout Ctrl+C.

K etickým aspektům tzv. autoplagiátů: Aneb technologie zpracování vědeckého recyklátu Abstrakt Úměrně tomu, jak se usnadňuje kopírování textů i odhalování těchto kopií, roste v akademické sféře diskuse o tzv. nadbytečných publikacích. Bohužel ale akademická sféra postrádá přesné univerzitní směrnice a redakční pravidla, která by umožnila rozlišit eticky akceptovatelné recyklování od neetického autoplagiátorství. Článek analyzuje řadu norem v jejich akademickém kontextu. Přitom dochází ke dvěma zajímavým pozorováním: zaprvé, existující pravidla se významně liší; zadruhé, tato pravidla pocházejí z přírodních a společenských věd. Ve svém příspěvku ukazuji, že je nutné příslušné normy zpřesnit. Nikdy ale nebude možné vytvořit jednotný kodex upravující použití vlastního textu, protože pravidla musí brát v úvahu specifika každé disciplíny, zvláště v případě humanitních oborů. Klíčová slova autoplagiátorství, etika, humanitní obory, společenské vědy, přírodní vědy 43 Srov. Martin R. Tramèr – D. John M. Reynolds – R. Andrew Moore – Henry J. McQuay, Impact, s. 639: „Klíčové je zde použití křížového odkazu. Bez křížového odkazu je duplikát maskovaný,“ a tedy podvod. Navíc nestačí jakýkoliv odkaz, ale zřetelné uvedení, že data nebo text byl již vydán. 44 Srov. především Andries Nentjes, On the Right. 45 Tutiorismus je systém používaný v historii katolické morální teologie, podle něhož se má křesťan držet raději bezpečnější cesty a poslouchat každý zákon, pokud nemá jistotu, že neplatí. Více o tutiorismu a jeho druzích viz např. Hieronymus Noldin – Albert Schmitt, Summa theologiae moralis. De principiis, Oeniponte: Rauch, 1941, s. 229–230.

50

5 2015

On the Ethical Aspects of so-called Self-Plagiarism: Or the Technology of Processing the Academic Recyclate Abstract The so called redundant publications are becoming a major theme in the academic sphere, as it has become easier to produce and reveal copied texts. Nevertheless, the academic sphere lacks precise university regulations and journal policies distinguishing ethically acceptable recycling from unethical self-plagiarism. The article analyses several norms in their academic context. Two interesting observations are shown: first, the existing rules differ significantly; second, they originate in the natural and social sciences. I argue that more precise norms are needed. It would be, however, not possible to agree on a single set of universal rules, as they must take into consideration also the specifics of each academic discipline, especially in the case of humanities. Keywords Self-plagiarism, Ethics, Humanities, Social sciences, Natural sciences

5 2015

51

On the Ethical Aspects of so-called Self-Plagiarism: Or the Technology of Processing the Academic Recyclate1 Dominik Opatrný

In 2001 a study analysing 660 papers published in three prestigious surgical journals disclosed a disturbing phenomenon: 10.6 % of the papers were duplicate studies fully or almost identical with another published text.2 The academic community is quite unanimous in that such practice is merely the result of the pressure for publication as it has developed in the natural sciences and medicine.3 This pressure is concisely expressed by the English saying “publish or perish”, which could be translated into Czech as “write or wither”.4 That is why certain more or less accepted rules have evolved in these fields allowing to distinguish fair use of own work from self-plagiarism.5 Czech scientometrics have subjected the humanities to a similar pressure.6 In my paper I will show that the humanities can look to the natural sciences for inspiration concerning self-plagiarism, but only to a limited extent because they lay greater emphasis on text originality.

Plagiarism, the exemplar of self-plagiarism The essence and danger of self-plagiarism can best be seen in comparison to its “exemplar”, plagiarism. The word “plagiarism” is used to signify the use of the work of another without proper citation. The word itself originates in the Latin plagio, meaning “kidnap”.7 The plagiarist does not kidnap the author but his data, ideas, or words. Let us begin with an example. In 1907 the journal Časopis katolického duchovenstva published an extensive study by the professor Richard Špaček from Olomouc “The Fourth Gospel in Protestant Scholarship”.8 It is a work of admirable range. Unfortunately most of the text is 1 The study was prepared with financial support of the Czech Science Foundation, grant “History and interpretation of the Bible”, no. P401/12/G168. 2 Cf. Moshe Schein – Ramesh Paladugu, Redundant Surgical Publications: Tip of the Iceberg?, Surgery 6/2001, pp. 655–661. A similar study in urological journals is more favourable, perhaps because they serve a smaller group of readers: Kiara K. Hennessey et al., Duplicate publications: A sample of redundancy in the Journal of Urology, Canadian Urological Association Journal 3/2012, pp. 177–180. 3 Besides the two papers cited above cf. e.g. Patrick M. Scanlon, Song From Myself: An Anatomy of Self-Plagiarism, Plagiary 2007, pp. 57–66. 4 The only reliable way of preventing self-plagiarism is therefore a change in the evaluation of research, which is not probable in the near future. Cf. Emanuela Carbonara, Self-Plagiarizing Prostitutes: Limiting the Need to Repeat Oneself? – A Comment “On the Right to Repeat Oneself” by Andries Nentjes, Homo Oeconomicus 3/2012, pp. 441–448. 5 In the natural and social sciences self-plagiarism is closely linked to so-called “salami publications”, which publish one research divided into a maximum number of papers. Since this practice is not common in the humanities I will not pay further attention to it. In my experience as editor of a theological journal authors rather struggle with studies expanding to the dimensions of small monographs. The publisher then tries to persuade them to create several separate papers or publish a book. 6 In this paper I do not wish to enter the debate whether the humanities (e.g. theology) are a science or not. I respect the contemporary dominant English terminology which restricts the word “science” to fields based on measurement, experiment and empirical data. Cf. Kundu Abhijit – Pramod K. Nayar, The Humanities: Methodology And Perspectives, New Delhi: Dorling Kindersley, 2009, pp. 2–7. 7 This little witnessed word can be found e.g. in Charlton T. Lewis – Charles Short, A New Latin Dictionary, New York: Clarendon Press, 1891, p. 1383. 8 Richard Špaček, Čtvrté evangelium v protestantském bádání, ČKD 3, 5, 6, 7+8, 9, 10/1909, pp. 223–229, 348–354, 411–417, 489–498,

52

5 2015

translated from four German publications.9 Several pages at a time are taken over without notifying the reader in an intelligible manner. If Špaček published his study a hundred years later, he would cause a small tempest. The German authors would sue him for infringing on authors’ rights. The Board for Research, Development and Innovation would delete the entry from the RIV database. The Czech Science Foundation would refuse to accept the study as a grant outcome. Časopis katolického duchovenstva would publish a so-called retraction, i.e., a statement that it retracts the paper. The media would inform of the underhand practices at theological faculties and other theologians would distance themselves from Špaček... Fortunately for Špaček nothing of the sort happened, which shows how the times have changed. Today we are more sensitive to plagiarism than we were a hundred years ago.10 Why is that so? The very name of the offence suggests that plagiarism harms the real author, who is overshadowed by the plagiarist and loses recognition, the merit for a successful experiment or a poignant formulation of an idea, and of course also the citations needed for academic advancement. The question remains open, however, if a plagiarist from among the students can cause such damage to a professor.11 But even if there was no real damage to the author, there can be real unfair self-enrichment of the plagiarist.12 The borrowed text helps the student get a degree, embellishes the academic’s CV and perhaps even aids grant task completion. Of course it also depends on how much text or data the author used without proper source citing and whether her work would be acceptable with correct citing. If admitting the extent of dependence would make the work unacceptable, it would be a fraud. In this there are a number of damaged parties: the tax payers who have paid for the fictitious research; the colleagues from the field against whom the plagiarist gained unfair advantage; the publisher who normally wants to publish only new findings; and finally the reader who (with some degree of overstatement) enters an implicit contract with the author that she is really the author of the text.13 Such redundant publication further devalues the work of editor, reviewers and all those who participate in the printing. I know from experience that there is nothing more depressive for editors than when the author indicates that the paper is not being published to be read, but because it “must be published”.14 The last damaged party is then scholarship itself. The literature is silted with repeating the same, printing paper and readers’ time is wasted. A scholar who 598–601, 644–650. 9 On the German sources and Špaček’s possible motives cf. Dominik Opatrný, Richard Špaček o Janově evangeliu: Kapitola z dějin české biblistiky, Studia theologica 4/2014, pp. 182–191. 10 Change in sensitivity to various kinds of behaviour has been described in ethics many times. Cf. e.g. Helmut Weber, Všeobecná morální teologie, Praha: Zvon; Praha: Vyšehrad, 1998, pp. 266–268; Jindřich Šrajer, Pokles vědomí viny a hříchu – perspektivy teologické etiky, Studia theologica 2/2009, pp. 61–68, esp. 63–64. 11 Here I speak only of real damage. Of course, this need not necessarily be directly proportionate to the emotional response. E.g. theft usually evokes a much greater psychological reaction than loss of the same thing, because it is perceived as attack at person. This aspect is strongly present in plagiarism, but absent in self-plagiarism. 12 This also often happens in the sphere of authors’ rights when someone uses a work they would not buy for the price it is offered at. On certain conditions such behaviour can even be profitable for the author, as when due to piracy the operation systems by Microsoft gained a dominant position in markets with low purchasing power and later, as their standard of living grew, the inhabitants were forced to start buying licences. As a result of piracy the competing operation system Linux eventually lost. 13 Cf. Miguel Roig, Plagiarism and self-plagiarism: What Every Author Should Know, Biochemia Medica 3/2010, pp. 295–300. Here on the continent such description of relationships sounds somewhat strange, but in Anglo-American philosophy implicit social contract has a longstanding tradition. On the development of this tradition and its criticism on the continent cf. e.g. David Boucher et al., The Social Contract from Hobbes to Rawls, London: Routledge, 1994. 14 This attitude does not appear only in the Czech Republic, cf. Liviu Andreescu, Self-Plagiarism in Academic Publishing: The Anatomy of a Misnomer, Science and Engineering Ethics 2013, pp. 775–797, at 785: “academics appear more concerned to get published than to get read.”

5 2015

53

wishes to find her way around the topic must uselessly go through the text to find out that it contains nothing new. This brief overview shows that a plagiarism cannot be reduced to mere theft. Even though it is a theft, it brings along a number of other negative phenomena, perhaps even more serious ones.15 To what extent can the above analysis be transposed to self-plagiarism? Self-plagiarism is a kind of plagiarism in which the author copies her own text. Is that not a contradiction? Leaving aside special cases such as insurance hoaxes, one cannot rob oneself. In Aristotle’s words “it is always necessary that justice and injustice take place among several persons… if [someone] did injustice to himself, he would suffer and do the same.”16 The first mark of plagiarism is therefore absent. But in other respects the situation is different. The author can unjustly enrich herself if unadmitted repeated use of own work brings her unjustified benefit. She can overrate the results of her grant task or improve her bibliography. But she can also annoy the reader who suddenly finds that he has already read this somewhere... Reservations can also be raised by editorial boards, whether the one where the text was sent the second time because it is only interested in publishing new texts; or the one which published it first because it can still have copies in stock.17 Finally scholarship itself suffers whether the text is copied from own work or the work of another – the literature is always silted with that. The overall verdict therefore cannot be positive for self-plagiarism. Of course, it is not a theft and using this term is therefore in contradiction to its etymology. The author presents her words and her ideas. But there is nonetheless a certain similarity to plagiarism: the text has already been published elsewhere and the author receives credit for the same work. And so this pejorative name has found its place in publication ethics.18 When using it one needs to be careful. Not every reprinting or using a part of a text is plagiarism. It is e.g. generally regarded as legitimate when an author publishes her paper in translation or in an anthology or collection.19 Even that ought to be done according to certain rules, though. The International Committee of Medical Journal Editors recommends that authors do not try to publish the same text in several journals at once (concurrent publication).20 The editorial board cannot find out that it is a case of duplication and could feel deceived. Authors 15 In this context it is interesting how authors’ rights are perceived by American law, which ever stronger influences legal systems all around the world. Contemporary American society, massaged by the publishing industry, views authors’ rights as property in general. But the original idea was that the state grants some sort of monopoly to the author for some time. Such view best corresponds to the peculiar character of an author’s work, such as the possibility to make copies etc. Cf. Patrick M. Scalon, Song From Myself: An Anatomy of Self-Plagiarism, Plagiary 2007, pp. 57–66, at 66, note 1. 16 Aristotle, Nicomachean Ethics 1138a. Or also 1134b: “That is why we cannot be unjust to ourselves.” 17 Here authors’ rights can also be at stake, if the author granted their execution to the publisher by contract. But even if she did not, repeated publication before stock is sold out contradicts the publisher’s interests and ought to be consulted with them. 18 Cf. Patrick M. Scalon, Song From Myself, p. 63. But this analogy [robbing oneself] is strained in the case of self-plagiarism, because the matter is not confined to theft alone but also includes imposture, in this case the presentation of material as original when it is not, even if it was original with the current author. 19 Cf. © The University of Queensland, Responsible Conduct of Research (on-line), at: https://ppl.app.uq.edu.au/content/4.20.02responsible-conduct-research, retrieved October 15th, 2014. Most often these are collections comprising papers on one topic published over a longer period of time. E.g. in the early stages of his career Richard Bauckham intensively devoted himself to the Book of Revelation. Before embarking on other topics he published his studies collectively under the title The Climax of Prophecy, London: T&T Clark, 1993. 20 © International Committee of Medical Journal Editors, Recommendations for the Conduct, Reporting, Editing, and Publication of Scholarly Work in Medical Journals. Updated December 2013 (on-line), at: http://www.icmje.org/icmje-recommendations.pdf, retrieved October 20th, 2014. Some editorial boards expressly ask for a statement ruling out duplicate publication, e.g. Journal of Biblical Literature requires that authors submit a “a statement certifying that the article is not being submitted simultaneously to another journal. Articles that have appeared or are to appear elsewhere, or whose substance has appeared or will appear in print, whether in English or in another language, should not be submitted.” Journal of Biblical Literature, Instructions for Authors 2.2 b).

54

5 2015

should also inform the editors of all their older works on the topic so that the editors can decide for themselves whether it is a duplicate study or not.21 Repeated publication of own text further requires consent of the original publisher of the study who can stipulate the time after which the text may be reprinted. Re-edition should be done for compelling reasons, e.g. addressing a different target group.22 In the text the author must inform the reviewers, readers and relevant authorities (the citation database, Index of results information etc.) that it is a reprint. These rules constitute a certain minimum of honesty, which should be met when re-publishing not only medical studies, but all scholarly works. The situation becomes more complex when the author decides to use only a part of her paper. There is rivalry among scholars and an accusation of self-plagiarism can easily be abused. It is therefore necessary to stipulate what use of own text is acceptable and what is beyond the limits.

Fuzzy limits The disciplinary commission of a humanities faculty was recently obliged to solve an unusual case: accusation of self-plagiarism of a seminary paper. In discussion two important circumstances came up. First, that year the students were expected to submit about twenty such papers. That strikingly reminds of the pressure for publication to which academics are subjected. Second, some teachers allowed “recycling” older texts if they met their requirements. The rules were therefore not uniform, which was confusing for the students. It is most desirable to eliminate such lack of clarity, especially for qualification theses. If clear rules are set for them they can be applied mutatis mutandis to seminary papers, unless the teacher explicitly states otherwise. In general the principle holds that two degrees may not be obtained for one thesis.23 Member of Parliament Marek Benda had to give up the title JUDr. when it turned out that he had submitted his diploma thesis at the doctoral proceedings. On the other hand, the amount of text third level students must produce is growing steadily. Besides the original dissertations there are now master’s thesis, the basic study has become structured (bachelor’s degree has been added), theologians must write licentiate theses, not to mention an indeterminate number of seminary papers. To complete the whole course of study (doctorate) it is generally necessary to write three qualification theses with growing quality. If each of them were to be on a different topic the student would have to specialize in three spheres in turn. And here common sense warns: Is the less not in fact the more here? Is it not better to build on previous work and penetrate deeper into the problem, rather than start from the scratch each time? In other words, the question suggests itself whether it is possible to develop a previous qualification thesis in a subsequent one. 21 Informing the editorial board and readers is essential for assessing the ethical aspect. It is clearly expressed by Ian Norman – Peter Griffiths, Editorial: Duplicate Publication and „Salami Slicing“: Ethical Issues and Practical Solutions, International Journal of Nursing Studies 2008, p. 1257: “Duplicate publication which is covert is clear scientific misconduct. A passing reference is not sufficient.” 22 The usual example is a study relevant for several fields. But at the time of electronic databases it is easy to search for relevant papers from related fields (cf. Moshe Schein – Ramesh Paladugu, Redundant surgical publications, p. 658). For the Czech milieu it is interesting that the recommendation admits the possibility to print a paper which is to be published in a conference proceedings volume. Czech authors sometimes express the wish to publish in journals texts that had earlier been printed in proceedings volumes or other uncredited publications. But the editorial boards of journals, which are mostly unprofitable, cannot redress all shortcomings of Czech scientometrics. Their interest is to be the first to publish texts, if not the only ones. 23 Thanks to the legal obligation to publish qualification theses on the internet it is now easy to verify whether a student had not obtained another degree for the same work. Unfortunately it is impossible to rule out that the work had previously been submitted at a higher vocational school, since the publication obligation does not apply to them.

5 2015

55

None of the twenty six Czech public third level schools addresses of this issue in its study and examination regulations.24 Only the University of South Bohemia states that it is impossible to obtain two degrees for one thesis.25 No public third level school has therefore so far decided to proceed uniformly in the matter of “recycling” qualification theses. If students want to learn what they can and cannot do, they can look for information in faculty materials from dean’s guidelines to various instructions published at department websites. In such inconsistent environment students and anybody else will find it difficult to get around. Let us therefore try to take a look at a particular segment, at theological faculties. These also usually do not stipulate the conditions of using own work in dean’s guidelines or methodological instructions.26 The only exception is the Doctoral proceedings regulations of the Sts Cyril and Methodius Faculty of Theology of the Palacký University, which reads: “Only a reworked thesis, which can be content-identical with the original work to the maximum extent of 50%, can be presented as changed bachelor’s, master’s, dissertation, or associate professor thesis defended according to the law.”27 It therefore allows that a participant in doctoral proceedings half recycles an older work. This overview has shown that instructions for use of own text can be looked for only in dean’s guidelines or even lower norms and recommendations – and even there will be very few. Let us therefore now take a look at several other searchable examples. The manual for writing master’s theses at the Department of Psychology FF UP allows that a master’s thesis contains at most 50% of bachelor’s thesis.28 On the other hand, the Department of Experimental Plant Biology of PF UK in instruction for students expressly bans using even a part of the text of a bachelor’s thesis in a master’s thesis.29 Two other schools allow recycling one third of a bachelor’s thesis, or 30%.30 Internal instructions of third level schools therefore leave the answer mostly up to the supervisor. In fact it is the committee at the defence proceedings who has the last say. In this way the student falls into legal insecurity. The last limit mentioned, 30 %, without doubt originates in the unwritten rule spread among scholars themselves according to which a paper can contain up to 30% older texts.31 No one 24 The information was verified for May 11th, 2015. 25 Cf. Jihočeská univerzita, Studijní a jednací řád Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích ze dne 24. června 2014, art. 30, § 8. A similar instruction of Palacký University forbids plagiarism, which it defines as conscious direct or indirect recourse “to published or unpublished work, part of work or expressed idea of another with the intention of making the impression that it is the author’s own work or idea,” Univerzita Palackého, Úplné znění studijního a zkušebního řádu Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 9. července 2013, art. 26, § 3. 26 For CMTF UP: Směrnice děkanky, kterou se stanoví podrobnosti k provedení Studijního a zkušebního řádu UP na CMTF UP, Řád pro studium v doktorském studijním programu na CMTF UP; for TF JU: Tomáš Veber – Petr Bauman, Metodická pomůcka ke zpracování závěrečných prací, České Budějovice, 2010, Opatření děkana k realizaci státních závěrečných zkoušek v bakalářském, magisterském a navazujícím magisterském studiu na TF JU, Opatření děkana č. 127 k průběhu státní doktorské zkoušky a obhajoby disertační práce na TF JU, Opatření děkana č. 157 k průběhu státní doktorské zkoušky a obhajoby disertační práce na TF JU; for KTF UK: Pravidla pro organizaci studia KTF, Opatření děkana k Pravidlům pro organizaci studia, Metodická pomůcka ke zpracování závěrečných prací; for HTF UK: a series of dean’s measures for final state examinations and rules of doctoral study, for ETF UK: Pravidla pro evidenci, odevzdávání a zveřejňování závěrečných prací, Manuál k formálním náležitostem akademických písemných prací. 27 CMTF UP, Řád rigorózního řízení na CMTF UP, art. v., § 2. 28 Cf. FF UP, Manuál pro psaní diplomových prací na katedře psychologie FF UP, Olomouc, 2011, p. 46. Similarly the doctoral proceedings regulations of Palacký University allow that a doctoral thesis contain up to 50% of master’s thesis (Univerzita Palackého, Řád rigorózního řízení, Olomouc, 2013, art. 6, point 2). For other works the Study and examination regulations do not stipulate any such rule. 29 Cf. © Katedra experimentální biologie rostlin, Přírodovědecká fakulta UK, Diplomové práce, (on-line), at: http://kfrserver.natur.cuni.cz/ studium/diplom-pozadavky.html, retrieved October 20th, 2014. The Faculty of Pedagogy UP requires self-citation if the student uses data from her bachelor’s thesis in her master’s: Katedra antropologie a zdravovědy PdF UP, Doporučená kritéria pro psaní bakalářských a diplomových prací na Katedře antropologie a zdravovědy PdF UP v Olomouci, Olomouc, 2012, p. 3. 30 Cf. Pražská vysoká škola psychosociálních studií, Bakalářská a diplomová práce. Informativní text pro studující Bc. a NMgr. studia, Praha, 2012, p. 3; Fakulta sportovních studií Masarykovy Univerzity, Pokyny k vypracování závěrečné (bakalářské/diplomové/rigorózní) práce, Brno, 2013, p. 2. 31 Cf. Pamela Samuelson, Self-plagiarism or fair use? Communications of the ACM 8/1994, pp. 21–25. A passionate defence of the right to repeat oneself, including an accusation of publishers of creating cartels promoting their private interests under the disguise of fighting selfplagiarism, can be found in Andries Nentjes, On the Right to Repeat Oneself, Homo Oeconomicus 3/2012, pp. 413–431. But even if we granted

56

5 2015

ever officially promulgated this rule but some authors have decided to adhere to this limit themselves.32 This can be explained so that one can repeat the section “methods”, but not “results” and “discussion”. It seems therefore that this limit was introduced by natural and social scientists, from whom it then spread to other fields. Publishers, on the other hand, have much stricter requirements. Either they ask absolutely new texts from contributors, or they admit a lesser degree of agreement. In 2011 Yuehong Zhang and Xiaoyan Jia conducted research in 219 scholarly journals.33 Although they researched primarily attitudes to plagiarism, several questions also had bearing on self-plagiarism. It turned out that 81% editors would reject or return for supplementation a paper in whose results and conclusion sections the author recycles his texts, even if it were innovative. From these results yet another thing follows. Editors require different measure of originality for different parts of the work. Originality of data, which natural and social sciences take stand on, is a matter of course.34 Strictest criteria will therefore be applied to the sections “results” and “discussion”, whereas the section “methods” can according to 71% respondents contain up to one fifth of uncited text of another author (sic!) (for reasons see below).35 The percentage expression is therefore only a rough guideline, it also matters which section of the paper a text comes from.

And how about the humanities? The attentive reader will have noticed that the description above concerns a very different kind of texts than she is used to in the humanities, since the natural and social sciences differ from the humanities not only in their methodology, but also in the literary genre of the scholarly publications they produce. How can the literary genre of natural and social science papers be described? They are based on research (in a narrow sense of the word) and ought to present the measured data as precisely as possible. Ideally they could be expressed only by means of the universal formal language: mathematics.36 But that alas (or thank God) is not sufficient for the human brain. That is why this right to authors, do they have the right to draw public funds for their repetitions? And is it not deceptive if they do not inform readers and editors of this? 32 Marie Macková even states that if a reworked publication differs by one quarter of text from the original one, it is already a new text which can be declared as a new publication (she does not discuss the rights of the original publisher in this case). Unfortunately she does not back this claim by any reference to literature, so it is again some sort of unwritten rule. Cf. Marie Macková, Etika publikování – quo vadis?, Aktuální otázky sociální politiky – teorie a praxe 1/2013, p. 28. Knecht and Dvořáček distinguish between duplicate publication of the whole paper (whether the agreement is verbatim, significant, or in the form of paraphrase) and recycling bits of own texts. While they unambiguously condemn the former, they regard the latter as “ethically doubtful”. The question remains where doubtful recycling ends and forbidden paraphrasing begins. The magical limit of 30% appears here too. Instead of the amount of recycled text it here stipulates the maximum amount of self-citations on the literature list. Cf. Petr Knecht – Dominik Dvořák, Etika vědecké práce a publikování pro mírně pokročilé, Pedagogická orientace 4/2013, pp. 566–568. 33 Yuehong Zhang – Xiaoyan Jia, A Survey on the Use of CrossCheck for Detecting Plagiarism in Journal Articles, Learned Publishing 4/2012, p. 298. Another survey is reported by Kravitz and Freedman who found in an informal questionnaire that many scholars are willing to accept 10% recyclate, several 15–20% and none more than 30% – Richard L. Kravitz – Mitchell D. Feldman, From the Editors’ Desk: Self-Plagiarism and Other Editorial Crimes and Misdemeanors, Journal of General Internal Medicine 1/2011, p. 1. The results are unfortunately presented in this indeterminate way. 34 Here they even see a sphere where self-plagiarism can pose a risk to health. In 1997 Martin R. Tramèr described a mechanism how covert multiple publication of the same research (same data) affects doctors’ opinions of the effectivity of medicaments. He compared studies measuring the effect of ondasetron on after-surgery vomiting. It turned out that duplicate studies tend to repeat more favourable results. This has consequences for meta-analysis of data: according to all published studies the medicament helps one in 4.9 patients (number needed to treat index), while in original studies it was only one in 6.4 patients. Cf. Martin R. Tramèr – D. John M. Reynolds – R. Andrew Moore – Henry J. McQuay, Impact of Covert Duplicate Publication on Meta-analysis. A Case Study, BMJ 1997, pp. 635–640. 35 And according to 9% respondents even more. In the social sciences, which are closest to the humanities, this figure is only 59%. 36 The popular saying that mathematics is the language of science originates in Galileo’s notion that mathematics is the language of nature:

5 2015

57

these sciences help themselves out with our “imperfect” natural language. But the text is very much formalized, structured according to a pre-determined pattern, and presents obtained data in a form free from disturbing elements. The author herself steps back, since the ideal of the natural sciences is minimizing the observer’s impact on observation. In fact copying words when describing new data would not be so bad, if it was not a theft...37 Humanities papers are of totally different character. They are not written for the purpose of publishing recorded data or interpreting them, but for deeper understanding of the investigated problem. The paper is either descriptive and corresponds to the natural scientists’ review articles. In that case it brings nothing new and its value is merely didactic. Or it contains an argument. But someone must personally back that, whereby the writer becomes an author worthy of the name.38 Such author can in no way hide behind the words of another (plagiarism). At the same time she is not engaging in a monologue. We speak of scholarly discourse, i.e., of a speech current which the individual authors enter and in which they try to reach an ever better grasp of the problem and its verbal expression. In order for the current to be unitary, interaction must exist among speakers, which we call dialogue. If in dialogue we keep repeating the same, do not strive for new expressions and do not react to our partners’ incentives, we will never get anywhere.39 That is why the humanities have greater antipathy to repeating words, even if they are merely “technical detail”.40 The author can either simply refer to her older text, or just summarize the results she is building on. The difference stands out even more when we consider the reader. In the natural and social sciences she needs to know an accurate description of the methodology, or instructions how to repeat the experiment or research (repeatability of experiment). Scientists from these fields justly complain that some procedures cannot be described in a new manner each time, and therefore they can repeat what others have written.41 It is like when someone is writing an instructions manual for a product that has undergone minor alterations. She will also not try to be original at all cost. The situation in the humanities is quite different. New expressions constantly incite to new rethinking on the part of both the author and the reader. The reader will more easily achieve deeper insight into a problem if she reads about it repeatedly, but slightly differently each time and from a different angle (that is why two papers ought not to have the same main idea). Simple copying of own text is therefore inappropriate, even when it is not a case of deception. But editors and colleagues should not be scrupulous when judging writers, since authors are already now burdened by pressure for publication and the requirements of reviewers, which in individual cases can be nit-picking.42

Galileo Galilei, Il Saggiatore, Frammenti e lettere, Livorno: Giusti, 1917, p. 6: “Philosophy [i.e., physics] is written in this great book (by which I mean the world), which we have constantly open in front of our eyes, but no one can understand it unless he first learns to understand the script in which it is written. It is written in mathematical language...” 37 This can be seen from the answer to the question how long sequence can be copied from another author without citing. The median of answers is 8–10 words for all fields, with the exception of the social sciences which admit only one word. 38 The concept of authorship in the natural sciences deserves more in-depth elaboration. Well-known are long lists of “authors” even for relatively short texts, which rather make provision for institutional participation in financing the research than participation of persons in text preparation. It is evidently a different matter than literary authorship. 39 Of course, there is also the very effective broken record strategy. With that it is rather possible to assert oneself than find the truth. Cf. Ján Praško – Hana Prašková, Asertivitou proti stresu, Praha: Grada, 2007, pp. 190–191. 40 In other words, papers in the humanities need not repeat standardized sections of text, such as description of methodology. In their text there is stronger presence of argument, which underscores the involvement of author and her own words. 41 Cf. Patrick M. Scalon, Song From Myself, p. 63. 42 On the ethics of reviewing cf. Michal Altrichter, Několik bodů k etice recenzování, Teologické texty 3/2006, pp. 160–161.

58

5 2015

Conclusion The present situation, when rules for repeated use of own text are often merely implicitly assumed, is beneficial for neither scholars, nor editors. Based on the preceding analysis it is therefore possible to formulate several conclusions. First of all, it seems to be out of the question that the humanities copy rules originating in the natural and social sciences. A research paper contains certain standardized sections, in which text repetition is sometimes necessary. But this is not the case with e.g. theological or art-theoretical papers. The most important task is that third level schools define clear rules for elaborating one qualification thesis in another. It is necessary to stipulate the maximum level of agreement between the two texts and manner of notifying that it is an elaboration of another text. Even though percentage stipulation can appear too formal, students need to have greater legal certainty. After all, these works are only done for practice. But we will not get by with percentage alone in the case of real scholarly texts. Even so editorial boards of journals and publishers should stipulate clearer rules in their instructions for authors than just a general statement that they accept “new and innovative studies”. Reprinting a work ought to be justified and the author must unconditionally notify all concerned parties of the fact.43 As for use of other own work, editorial boards can stipulate a reference maximum level of text agreement. I believe that in the humanities it is not suitable to re-use one’s own text to a greater extent than the text of another. But it is not just a matter of text. In the natural and social sciences data originality is most valued. In the humanities, on the other hand, the main argument should not be repeated, although repeating supporting ideas certainly cannot be avoided and would not be appropriate. But first of all the editorial board can require authors to consistently refer to their older relevant texts, so that the reader can get an idea of the assets of the new text. The process of accepting a paper is not an effort of the editorial board to assert its interests against the author, as some blame them of doing.44 The editorial board decides according to reviews and reviewers are recruited from the collective of authors. That is why it is sufficient that the maximum percentage of agreement be only for reference, so that in a given case the reviewer can defend a higher level of agreement in his review. On the part of the author the most certain strategy is to consistently refer to all own older texts. Then she will avoid unpleasant misunderstandings, at worst she may be obliged to rework a part of the text. Of course, such solution is merely external and smacks of tutiorism.45 What is necessary, therefore, is always also right inner motivation. This is absent when the author regards writing as a necessary evil she must undertake in order to be able to lecture, progress up the academic ladder, or boast of a further item in her bibliography. At present various coaches and work advisors try to help with finding the right motivation. It would be interesting if one of them addressed the question what motivation works for writing scholarly literature. She would certainly emphasize focus on reader and on the process of writ43 Cf. Martin R. Tramèr – D. John M. Reynolds – R. Andrew Moore – Henry J. McQuay, Impact, p. 639: “The key issue here is cross referencing. Without cross referencing duplication becomes covert,” and therefore fraudulent. Not any kind of reference is sufficient, but a clear statement that the data or text has already been published. 44 Cf. especially Andries Nentjes, On the Right. 45 Tutiorism is a system used in the history of Catholic moral theology, according to which a Christian is rather to adhere to the safer path and obey every law unless certain of its invalidity. More on tutiorism and its kinds see e.g. Hieronymus Noldin – Albert Schmitt, Summa theologiae moralis. De principiis, Oeniponte: Rauch, 1941, pp. 229–230.

5 2015

59

ing itself, since we can achieve the strongest feeling of fulfilment when we offer the reader an innovative and at the same time enjoyable paper. To be able to do that we must develop not only our scholarly competencies but also literary ones. Especially the latter must be learned. Classical ethics would call such learned skills virtues. And of virtue it holds that it suffices for satisfaction, independently of results. In particular: who enjoys the game rather than winning never thinks of pressing Ctrl+C.

On the Ethical Aspects of so-called Self-Plagiarism: Or the Technology of Processing the Academic Recyclate Abstract The so called redundant publications are becoming a major theme in the academic sphere, as it has become easier to produce and reveal copied texts. Nevertheless, the academic sphere lacks precise university regulations and journal policies distinguishing ethically acceptable recycling from unethical self-plagiarism. The article analyses several norms in their academic context. Two interesting observations are shown: first, the existing rules differ significantly; second, they originate in the natural and social sciences. I argue that more precise norms are needed. It would be, however, not possible to agree on a single set of universal rules, as they must take into consideration also the specifics of each academic discipline, especially in the case of humanities. Keywords Self-plagiarism, Ethics, Humanities, Social sciences, Natural sciences

60

5 2015

Postinterrupční syndrom Karolina Diallo, Marie Lhotová

Úvod Jednu z předních příček kontroverzních témat dlouhodobě zaujímá problematika interrupce, tedy umělého ukončení těhotenství. Jedná se o téma, které zaručuje živé debaty. Nicméně jakkoliv horlivé filosoficko-etické diskuze na toto téma jsou přebity intenzivní vnitřní bitvou, které čelí ženy konfrontovány s neplánovaným těhotenstvím a možností interrupce. Jde o konflikt hodnot, přesvědčení, touhy, nejistot i obav. Každý akademický argument pro, nebo proti interrupci byl zvážen tisíci žen zápasících se stejnými otázkami. Bezesporu existují ženy, pro které rozhodnutí o umělém ukončení těhotenství nepředstavuje žádnou psychickou zátěž. Jiné se pod tíhou okolností domnívají, že vlastně nemají na výběr, a činí rychlá a zdánlivě jednoznačná rozhodnutí. Avšak ta mohou mít vážné dopady na fyzický, emocionální, sociální i duchovní život ženy. Můžeme se však setkat s názory, které se pohybují od škodlivosti diagnózy postinterrupčního syndromu, přes popírání jeho existence, až po názory poukazující na pozitivní vliv potratů na psychiku žen. Proti vlastní diagnostice a empirickému zjišťování dalších symptomů stojí argumentace příznivců potratů, zastánců hnutí „pro-choice“, kteří jej považují za manipulativní strategii, která má ženy odradit od svobodného rozhodování ohledně svého těhotenství. Dalším negativem diagnostikování postinterrupčního syndromu je dle nich skutečnost, že etiketa této diagnózy ženy viktimizuje negací jejich schopnosti činit vlastní rozhodnutí a nést jeho následky a vnucuje jim pozici závislých na druhých (nejčastěji partnerech či rodičích), kterými byly k potratu přinuceny.1 Podle organizace Parenthood Federation of America je popotratové trauma mýtem, neboť údajně až 95 % dotázaných žen potratu nelituje, a předkládá instrukce spíše medicínského rázu, jak o sebe po potratu pečovat.2 Členové této organizace zachází tak daleko, že vyzdvihují pozitivní přínos zkušenosti s potratem. Potrat v sobě obsahuje rozhodování a úspěšné zvládnutí osobní krizové situace.3 Předkládají studie, které ukazují, že interrupce nezvyšuje riziko deprese, užívání drog nebo jakéhokoliv jiného psychického problému u ženy o nic více než nechtěné těhotenství a/nebo porod. Jako podporu tohoto postoje odkazuje na výsledky výzkumů speciálního panelu odborníků jmenovaného American Psychological Association (APA), které ovlivnily rozhodnutí APA vydat v roce 2005 oficiální prohlášení vyvracející spojitost mezi potraty a následným psychickým traumatem.4 Na toto prohlášení zareagoval se svým výzkumným týmem psycholog David Fergusson. Během své longitudální studie sledoval ženy po dobu 25 let a zjistil, že u žen, které ukončily své těhotenství, se vyskytovalo sebevražedné chování, deprese, zneužívání návykových látek, úzkost a další psychické problémy, a to signifikantně. Problémy nebylo možné vysvětlit jiným faktorem. Tato studie je zajímavá i tím, že Fergusson se netají tím, že je stoupenec pro-choice a zarytý ateista, a nelze ho tedy 1 Srov. Radka JANEBOVÁ, Sociální problémy z aspektu gender, Hradec Králové: Gaudeamus, 2006, s. 57. 2 Srov. Nancy RUSSO – Amy DABUL, The Relationship of Abortion to Well-Being, Professional psychology: research and practice 1/1997, s. 23–31, dostupné na: http://plannedparenthood.org/Results_home.aspx?params=postabortion, citováno dne 20. 3. 2015. 3 Srov. Ezra MISHAN, O povaze milosrdenství. Jak argumentují zastánci „ženské volby“, Praha: Občanský institut, 1997, s. 8. 4 Srov. APA Briefing Paper on the Impact of Abortion on Women (2005) citován podle David FERGUSSON – John HORWOOD – Elizabeth RIDDER, Abortion in young women and subsequent mental health, Journal of Child Psychology & Psychiatry 1/2006, s. 16–24.

5 2015

61

obviňovat z podjatosti pro zveřejnění výsledků, které nadto vyvrátily jeho výzkumné předpoklady o neexistenci postinterrupčního syndromu. Na podkladě svých výzkumů Fergusson kontaktoval APA, zpochybnil její vyjádření z r. 2005, že potrat nepředstavuje žádné riziko pro psychiku ženy, a APA své vyjádření odstranila s poznámkou, že je nutné provést další šetření.5 Dnes je postinterrupční syndrom považován za specifickou formu posttraumatické stresové poruchy. Zvažování možnosti interrupce až po přijetí konečného rozhodnutí je ve většině případů emocionálně velmi silným procesem doprovázeným pocitem bolesti, žalu, lítosti. Potrat je zásahem do tělesné i psychické integrity ženy a jako takový může být zkušeností traumatizující. Podobně jako u traumat z jiných příčin se jedinci často snaží na prodělanou „zkoušku“ zapomenout, odmítají nebo ignorují bolest, která může být jejím následkem. Mnohé z postižených žen na vědomé úrovni nespojují prožívané pocity emociálního dyskomfortu s potratem, potlačení však nemůže být považováno za efektivní způsob vyrovnání se s prožitou ztrátou.

Rizikové faktory Vědci identifikovali velké množství statisticky významných faktorů určujících, které faktory mohou iniciovat rozvoj či agravovat průběh postinterrupčního syndromu. Přehled rizikových faktorů vztažených k osobě ženy a zohledňujících její osobní, sociální, lékařskou anamnézu předkládá APA ve své zprávě za rok 20086: - - - - - - - - - - - - - - - - -

ukončení těhotenství, které bylo chtěné nebo ženou považované za smysluplné pociťovaný tlak okolí ukončit těhotenství vnímaný nesouhlas partnera, rodiny a/nebo přátel s potratem nedostatek sociální podpory od ostatních osobnostní rysy, zejména nízké sebepojetí, pesimistické postoje, subjektivně vnímaná nízká kontrola nad vlastním životem psychické problémy v anamnéze před těhotenstvím pocity stigmatizace potřeba potrat před okolím utajit vystavení protipotratovým iniciativám absence či neschopnost využívat copingové strategie pocity závazku k těhotenství ambivalence týkající se rozhodnutí o potratu subjektivně snížená schopnost vyrovnat se s potratem dřívější potrat v anamnéze termín potratu v pozdější fázi těhotenství nízký věk (adolescence) nemožnost volby (vynucený potrat)

Zde je nutno připomenout, že rizikové faktory nejsou synonymem příčiny sine qua non, stejně tak jako přítomnost jednoho či více rizikových faktorů z výše uvedeného výčtu nutně nepovede k rozvoji postinterrupčního syndromu. Stejně tak je třeba poznamenat, že příznaky postinterrupčního syndromu nemusí časově přímo navazovat na potrat, stejně jako se v konkrétním případě nemusí projevit každý z  popsaných příznaků. Některé ze symptomů se mohou po 5 Srov. tamtéž. 6 Srov. American Psychological Association, Task Force on Mental Health and Abortion (on-line), dostupné na: http://www.apa.org/pi/ wpo/mental-health-abortion-report.pdf, 2008, citováno dne 11. 11. 2014.

62

5 2015

potratu objevit okamžitě, jiné i po několika měsících a některé vůbec. Zda se u ženy rozvine postinterrupční syndrom, rozhoduje do velké míry její osobnost a okolnosti případu. K diagnóze postinterrupčního syndromu postačí dva z níže uvedených symptomů7. 1) Vina. Vinu jedinec cítí, když poruší svůj vlastní morální kodex. Pro ženu, která si uvědomí – ať už před samotným potratem, nebo po něm –, že dala souhlas k zabití svého nenarozeného dítěte, je břemeno viny neúnosné. Je těžké poskytnout útěchu ženě, která potlačila jeden z nejsilnějších instinktů (tedy ten mateřský). Mnoho žen trpících postinterrupčním syndromem věří, že nepříjemné pocity, které prožívají, jsou nevyhnutelné, jelikož jsou zaslouženým trestem za zradu vlastního morálního přesvědčení. 2) Úzkost. Úzkost je nepříjemný emocionální a fyzický stav, který se projevuje mimo jiné svalovým napětím, závratěmi, tachykardií, nauseou, bolestmi hlavy. Úzkost s  sebou nese problémy s koncentrací, poruchy spánku, vtíravé myšlenky spojené se starostmi o budoucnost. Konflikt mezi morálními normami a rozhodnutím podstoupit potrat může být spouštěčem masivní úzkosti. Velmi často se stává, že projevy úzkosti žena nebude připisovat prodělanému potratu, a přesto se nevědomě začne vyhýbat všemu, co se týká dětí (a co tedy její úzkost živí). Úzkost může mít podobu napětí (neschopnost odpočívat, podrážděnost atd.) doprovázeného fyzickými projevy (závratě, bušení srdce, žaludeční nevolnost, bolesti hlavy atd.), starostmi o budoucnost, potížemi se soustředěním a poruchami spánku. Z hlediska psychologie je spouštěčem úzkosti konflikt, v tomto případě konflikt morálních, náboženských či sociálních norem, které žena interiorizovala a které odporují jejímu rozhodnutí podstoupit interrupci. Ačkoliv se úzkost v rámci postinterrupčního syndromu projevuje obecnými příznaky, velmi často je vysledovatelná (nevědomá) snaha ženy vyhnout se všemu, co se týká dětí. 3) Emoční utlumení. Mnoho žen si po potratu dává slib, že už nikdy nikomu nedovolí, aby je dostal do podobně zraňující pozice. Výsledkem je, že – často mimovědomě – začnou např. tvrdě pracovat, aby upozadily negativní emoce a vzpomínky na událost, což je jednak ochranou před psychickou bolestí, ale zároveň oslabením schopnosti vytvářet a udržovat blízké vztahy. Odříznutím se od vlastních emocí připíší nepříjemný zážitek jiné osobě, resp. pociťují, jako by nepatřil jim, čímž eliminují potratem zapříčiněnou inkongruenci. 4) Deprese a suicidální myšlenky. Těžká forma deprese se u žen, které zažily potrat, v anamnéze objevuje více než dvakrát častěji než u zbytku populace.8 Lze u nich pozorovat pokles nálady od pocitů melancholie až k celkové beznaději, náhlé nekontrolovatelné epizody pláče ze zdánlivě neznámých (či nepochopitelných) příčin, zhoršené sebepojetí, nespavost, pokles chuti k jídlu a/nebo snížená chuť na sex, snížená motivace k vykonávání každodenních činností, ztráta zájmu o dříve oblíbené aktivity, narušení mezilidských vztahů (zejména k těm, kteří se podíleli na rozhodnutí o potratu). Sebevražedné myšlenky se objevují přibližně u 60 % žen s  postinterrupčním syndromem, 28 % se o sebevraždu pokusilo, z nichž polovina opakovaně.9

7 Srov. Paul REISSER – Teri REISSER, A Solitary sorrow, Colorado Springs: WaterBrook Press, 2000, s. 53. 8 Srov. Jesse COUGLE – Danielle REARDON – Priscilla COLEMAN, Depression associated with abortion and childbirth: a long-term analysis of the NLSY kohort, Med Sci Montoring 4/2003, s. 105–112. 9 Srov. Mika GISSLER – Cynthia BERG – Marie-Helene BOUVIER-COLLE –  Pierre BUEKENS, Injury deaths, suicides and homicides associated with pregnancy, European Journal of Public Health 5/2005, s. 459–463.

5 2015

63

5) Výročí. 54% postižených žen hlásí zhoršení příznaků v období kolem výročí potratu a/nebo termínu porodu dítěte.10 6) Znovuprožívání interrupce. Velmi častým zážitkem popisovaným ženami s  postinterrupčním syndromem jsou náhlé, zúzkostňující, opakující se flashbacky (zábleskové vzpomínky) související s potratem, zejména v  situacích, které některými svými charakteristikami interrupci připomínají, jako např. běžné gynekologické vyšetření nebo i zvuk vysavače. Flashbacky se také objevují v podobě opakujících se nočních můr o dětech obecně nebo o vlastním ztraceném dítěti. V  těchto snech se objevují témata ztracených, roztrhaných nebo plačících dětí. 7) Touha znovu otěhotnět. Významné procento žen dobrovolně otěhotní po umělém ukončení těhotenství v časovém horizontu jednoho roku a mnoho z nich přiznává přání otěhotnět tak rychle, jak je to možné. Nově počaté dítě má buď odčinit vinu, nebo může představovat nevědomou touhu nahradit dítě, jehož život byl interrupcí ukončen.11 8) Obavy týkající se plodnosti a bezproblémového těhotenství. Společné ženám trpícím postinterrupčním syndromem jsou obavy, že se jim již nepodaří otěhotnět nebo že dítě nedonosí. Některé očekávají narození postiženého dítěte, jelikož dřívějším potratem se „diskvalifikovaly z role dobré matky“, mnohé se odkazují na Boží trest. 9) Ukončení tvorby emoční vazby se současným potomkem (je-li v rodině) a/nebo narušení vytváření této vazby s dítětem budoucím. Strach z další zničující ztráty může ženě po potratu ztížit, resp. znemožnit vytvořit skutečné emocionální pouto s ostatními dětmi. Další obvyklou reakcí na potrat je odčinění své viny snahou být současným nebo budoucím dětem dokonalou matkou. Žena, která v době potratu již matkou je, může zjistit, že po potratu své děti vidí v jiném světle: na jedné straně je může nevědomě trestat za to, že jim bylo dovoleno žít, nebo naopak je začne příliš ochraňovat. Potrat je vedle snížení emocionálního pouta s dítětem spojen se zvýšenou depresivitou, násilným chováním, zneužíváním alkoholu a drog – kombinace těchto faktorů může vyústit ve zneužívání dětí. Klinické studie potvrzují korelaci postinterrupčního traumatu a následného syndromu CAN.12 10) Vina přeživšího. Většina žen se nerozhodne k interrupci na základě triviálních důvodů. Většinou si svou situaci interpretují jako velmi tíživou s tím, že pokud se rozhodnou dítě donosit, musí mnoho obětovat. Tímto prizmatem se jejich rozhodnutí ve finále scvrkává na smutnou volbu mezi sebou nebo dítětem, ve které vybírají sebe. Zatímco potrat ženu osvobodí od aktuálního traumatu, často v  ní zanechá nepolevující pocit viny za preferování vlastního pohodlí za cenu života dítěte. 11) Sexuální dysfunkce. 30–50 % žen, které mají obtíže vyrovnat se s  potratem, trpí některou z forem sexuální dysfunkce, a to jak krátkodobě, tak i po dlouhou dobu, která začíná ihned po provedení potratu. Tyto problémy mohou zahrnovat jeden nebo více z následujících příznaků: ztráta potěšení z pohlavního styku, bolestivost koitu, odpor k sexu a/nebo mužům obecně, rozvoj promiskuitního životního stylu.13 10 11 12 13

Srov. tamtéž, s. 462. Srov. tamtéž. Srov. Philip NEY, Relationship between Abortion and Child Abuse, Canadian Journal of Psychiatry 24/1979, s. 610–620. Srov. Anne SPECKHARD, Psycho-social Stress Following Abortion, Kansas City: Sheed & Ward, 1987, s. 26

64

5 2015

12) Rozvoj poruch příjmu potravy. U některých žen se po interrupci rozvinula mentální anorexie nebo mentální bulimie. I když je tento fenomén v současné době stále z velké části neprozkoumaný, pro rozvoj poruch příjmu potravy hovoří hned několik psychologicky vysvětlitelných faktorů. Jednak výrazné zvýšení nebo snížení tělesné hmotnosti fyziologicky snižuje pravděpodobnost otěhotnění, které u některých žen postižených postinterrupčním syndromem nemusí být žádané. Nadto jsou obezita či extrémní vyhublost v dnešní společnosti považovány za neatraktivní a jako takové se stávají větší či menší překážkou k nalezení vhodného partnera, s kterým by žena otěhotnět mohla. Neatraktivita může být i formou sebetrestání a pomáhá ženě udržovat přesvědčení, že není hodna něčí pozornosti. Dále přísná kontrola stravovacích návyků představuje oblast útěchy ženám, které mají pocit, že svůj život nemůžou jinak ovládat. 13) Abúsus alkoholu a drog. Alkohol či drogy často slouží postiženým ženám jako způsob samoléčby, patologická strategie, jak se vypořádat s bolestí a vzpomínkami na potrat. Smutné je, že žena, která se uchýlí k alkoholu a/nebo drogám, se nakonec ocitne s více (a závažnějšími) problémy, ale zároveň s méně prostředky k jejich řešení. Nadužívání alkoholu či drog totiž negativní symptomy, které žena v akutní fázi postinterrupčního syndromu má, zesílí. 14) Další autopunitivní a sebedestruktivní jednání. Kromě poruch příjmu potravy a zneužívání návykových látek se žena s postinterrupčním syndromem může vrhat do neperspektivních a komplikovaných vztahů, může se stát promiskuitní, na vědomé i nevědomé rovině se může zraňovat fyzicky i emocionálně. 15) Akutní přechodné psychotické symptomy. Zřídka může žena po interrupci zažít psychotickou epizodu trvající maximálně dva týdny. Proces ataky a následné remise je velmi rychlý a ve většině případů dojde k úplné integraci ženiny osobnosti bez reziduí. I když se psychotická symptomatika jako reakce na prodělaný potrat objevuje vzácně, stojí za zmínku, jelikož osoba, u které se krátkodobě objeví psychotické reakce na stresovou událost, nemusí být nutně označena za psychotika. Během této epizody dochází k poruchám vnímaní i myšlení, proto by těmto jedincům měla být poskytnuta profesionální péče psychiatrická i psychologická. Následující kazuistiky popisují psychické obtíže dvou žen, které prodělaly umělé ukončení těhotenství. Podoba jejich následných obtíží je dána osobnostními rysy, ranými zážitky, kontexty jejich života, ale nese řadu symptomů společných stavům po interrupci popisovaným v literatuře a z kontextu je zřejmé, že se k ukončení těhotenství vztahují.

Kazuistika I Žena byla třikrát vdaná, ale ani s jedním manželem nemohla otěhotnět. Otěhotněla nečekaně s bývalým spolužákem. Navzdory tomu, že si dítě dříve velmi přála, rozhodla se toto těhotenství ukončit. Rozhodnutí popisuje z hlediska času jako překotné, ale neprožívala žádné intenzivní emoce ani předtím, ani při odchodu z nemocnice. Cítila se, jako by nechala utratit psa, a truchlení nepřikládala žádný význam, takže mu nenechala prostor. V oblasti sexu neměla následně žádné problémy. Psychické problémy se vynořily po několika měsících. Ztrácela chuť do života, přestala ji bavit práce. I po změně zaměstnání zůstávala situace stejná. Začala o sebe úzkostně pečovat, předmětem zájmu se stal vnější vzhled, oblékání, kosmetika, masáže, zdravá výživa. Ošetřování

5 2015

65

a péče o tělo ale nepomohly, v té době se začaly objevovat poruchy spánku, úzkosti v uzavřeném prostoru a symptomy mentální anorexie. Klientka opustila práci, nechala se zaregistrovat na úřadu práce a uzavřela se do sebe natolik, že prakticky přestala vycházet z domu. Dostala od obvodního lékaře psychofarmaka, ale psychiatrem nabízenou hospitalizaci odmítla. Dvakrát týdně docházela na psychoterapii, ve zbývajícím čase doma ležela abulická, neschopná něco dělat. Několikrát plánovala sebevraždu. V průběhu psychoterapie se při rekapitulaci života vynořily události z dětství, a to z období, ve kterém její teta, sestra matky, zemřela při porodu dítěte a oba její rodiče (prarodiče klientky) si v návalu následného žalu sáhli na život a zemřeli strangulací. Její matka od smrti své sestry nebyla schopna snést, kdykoliv se začalo mluvit o porodech. V takové situaci s pláčem utíkala z místnosti. Když se v průběhu terapie klientky objevilo téma jejího potratu, mluvila o něm jako o „tom“ („když se stalo tamto“) a držela se za podbřišek, jako když cítí bolest. Bolest však popírala, ale mluvila o prázdné černé díře v sobě, kterou přirovnávala k obrázku s vystřiženým středem. Poslední část několikaměsíční psychoterapie se věnovala bilancování a úvahám o tom, co v životě si zaslouží a co nikoliv. Ještě občas stávala u výloh s dětským oblečením, kočárky s dětmi tlačené maminkami nesnášela a nejdéle u ní přetrvávala averze k těhotným ženám. Její psychický stav se však upravil natolik, že začala podnikat, o svých klientkách hovořila láskyplně v tom smyslu, že o ně pečuje jako o miminka. Otázku, zda si je jistá, že jim to je příjemné, ponechala bez komentáře.

Kazuistika II Mladá žena žijící v dlouhodobém vztahu s partnerem neplánovaně otěhotněla. Ani jeden z nich se necítil připraven převzít roli rodičů. Partner ponechal prostor k rozhodnutí o dalším osudu ženě. Žena se cítila slabá bez podpory partnera a rozhodla se své těhotenství ukončit. Bylo to v době, kdy už měla ve skříni pro své dítě připravené malinké oblečení. Dítě se nenarodilo, už nikdy potom o něm s partnerem nemluvili a jejich vztah se rozpadl. Ještě dvakrát se jej pokoušeli obnovit, ale nikdy se to nepodařilo. Žena odjela na určitou dobu pracovat do ciziny. Osm let po potratu, už zpátky doma, se objevily stavy úzkostné deprese. Při terapii se vynořilo téma potratu. Za nejtěžší považovala to, že její bývalý partner už žil s jinou ženou, se kterou má dítě. Depresivní stavy se postupně v průběhu času podařilo zredukovat, ale přetrvávala anhedonie. Klientka žila ve smutku, chyběla spontánnost a uvolněnost, i když začala nový vztah a výbavičku schovanou 8 let ve skříni někomu věnovala.

Závěr Otázka, zda a do jaké míry souvisí interrupce s duševním zdravím, byla položena mnohokrát několika různými způsoby. S  ohledem i na legální aspekty problému nejčastěji padá dotaz, zda má interrupce negativní dopad na duševní zdraví ženy. Nejen vědecké, ale i etické aspekty snižují naši schopnost podat jednoznačnou odpověď na tuto otázku. Stručně řečeno, psychická reakce na prodělanou interrupci není a ze své podstaty ani nemůže být uniformní. Mění se v závislosti na osobnostních rysech, na událostech, které předcházely či vedly k těhotenství, reflektuje okolnosti ženina života a vztahů v době, kdy se o ukončení těhotenství rozhodovala. Tyto a mnoho dalších proměnných je třeba vzít v úvahu při zkoumání tohoto jevu. Existenci postinterrupčního syndromu u žen, které podstoupily umělé ukončení těhotenství, klinický výzkum prokázal a poukázal na to, že jeho rozvoj závisí na vícero faktorech. Jsou to podmínky

66

5 2015

(osobní, sociokulturní aj.) v životě ženy, které mohou být klíčové pro duševní zdraví obecně, bez ohledu na příp. nechtěné těhotenství a způsob jeho řešení, ale taktéž přehodnocení postoje k těhotenství, k potratu či schopnost ženy zvolit a akceptovat jednu možnost. Odráží také disponibilitu a aplikaci vhodných copingových strategií, práci s vlastními emocemi.

Postinterrupční syndrom Abstrakt Článek svým zaměřením rozvíjí kontroverzní téma umělého ukončení těhotenství v souvislosti s jeho možnými dopady na psychické zdraví ženy v podobě nezřídka se objevujícího postinterrupčního syndromu. Postinterrupční syndrom je souborem symptomů, které se u některých žen dostavují po uměle vyvolaném potratu. Nemá vlastní diagnostickou kategorii, je považován za specifickou formu posttraumatické stresové poruchy. Projevuje se obecnými symptomy, které můžeme nalézt u posttraumatické stresové poruchy, ale taktéž symptomy specifickými, na které se text článku zaměřuje a které analyzuje s odkazem na odbornou literaturu. Dále článek upozorňuje na rizikové faktory, které byly stanoveny Americkou psychologickou asociací jako ty, které iniciují či ztěžují průběh postinterrupčního syndromu. Teoretický text je zakončen dvěma kazuistikami žen, kterým byl diagnostikován postinterrupční syndrom, resp. forma posttraumatické stresové poruchy v přímé souvislosti s podstoupeným umělým ukončením těhotenství. Klíčová slova potrat, psychická reakce na interrupci, postinterrupční syndrom, rizikové faktory postinterrupčního syndromu

Post-Abortion Syndrome Abstract The paper develops the controversial topic of artificial termination of pregnancy in connection with its possible impact on the woman’s mental health in the form of the not infrequently appearing post-abortion syndrome. Post-abortion syndrome is a set of symptoms which in some women appear after an artificially induced abortion. It does not have its own diagnostic category and is considered to be a specific form of post-traumatic stress disorder. It manifests itself by general symptoms, which we can find in a post-traumatic stress disorder, but also by specific symptoms, on which the text of the paper focuses and which it analyses with reference to the literature. The paper further points out the risk factors identified by the American Psychological Association as those initiating or aggravating the course of post-abortion syndrome. The theoretical text is concluded by two case studies of women in whom post-abortion syndrome, or a form of post-traumatic stress disorder in direct connection with undergone artificial termination of pregnancy, was diagnosed. Keywords abortion, psychological responses to abortion, post-abortion syndrome, risk factors for PAS

5 2015

67

Post-Abortion Syndrome Karolina Diallo, Marie Lhotová

Introduction One of the foremost places among controversial topics is continually occupied by the issue of abortion, i.e., artificial termination of pregnancy. The topic ensures live debates. But the most zealous philosophico-ethical discussions of the topic are overrun by the intensive internal battle faced by women confronted with an unplanned pregnancy and possibility of abortion. It is a conflict of values, beliefs, desire, insecurities and fears. Every academic argument for or against abortion has been weighed by thousands of women wrestling with the same questions. There undoubtedly are women for whom deciding for artificial termination of pregnancy does not present any psychological load. Others believe, under the pressure of circumstances, that they in fact do not have a choice and make fast and apparently unambiguous decisions. These, however, can have serious impact on the physical, emotional, social and spiritual life of the woman. However, we can also encounter opinions ranging from the harmfulness of the diagnosis of post-abortion syndrome, through denying its existence, up to views pointing to the positive effect of abortion on the psyche of women. Against proper diagnostics and empirical inquiry into further symptoms there stands the reasoning of abortion supporters, siding with the “prochoice” movement, who consider it to be a manipulative strategy whose aim is to discourage women from deciding freely on their pregnancy. Another setback of diagnosing post-abortion syndrome is according to them the fact that the etiquette of this diagnosis victimizes women by negating their ability to make independent decisions and bear their consequences and forces them into a position of dependence on others (most commonly partners or parents) who had forced them to undergo abortion.1 According to the organization of Parenthood Federation of America post-abortion trauma is a myth, since allegedly up to 95% of questioned women do not regret the abortion and the organization presents instructions of medical character how to take care of oneself after abortion.2 Members of this organization go as far as to accentuate the positive gain of an abortion experience. Abortion comprises deciding and successful coping with a personal crisis situation.3 They present studies showing that abortion does not increase the risk of depression, drug abuse or any other psychological disorder in women any more than an unwanted pregnancy and/or childbirth. To support this attitude they refer to the result of the inquiry conducted by a special board of experts appointed by the American Psychological Association (APA), which had influenced the decision of APA to publish in 2005 an official statement refuting the connection between abortions and subsequent psychological trauma.4 The psychologist David Fergusson reacted to this statement with his team of investigators. During his longitudinal study he monitored women over the period of 25 years and found that in women who had terminated their pregnancy there occurred suicidal behaviour, depression, drug abuse, anxiety and other psychological disorders, at significant levels. 1 Cf. Radka JANEBOVÁ, Sociální problémy z aspektu gender, Hradec Králové: Gaudeamus, 2006, p. 57. 2 Cf. Nancy RUSSO – Amy DABUL, The Relationship of Abortion to Well-Being, Professional Psychology: Research and Practice 1/1997, pp. 23–31, at http://plannedparenthood.org/Results_home.aspx?params=postabortion, retrieved on March 20th, 2015. 3 Cf. Ezra MISHAN, O povaze milosrdenství. Jak argumentují zastánci „ženské volby“, Praha: Občanský institut, 1997, p. 8. 4 Cf. APA Briefing Paper on the Impact of Abortion on Women (2005) quoted according to David FERGUSSON – John HORWOOD – Elizabeth RIDDER, Abortion in young women and subsequent mental health, Journal of Child Psychology & Psychiatry 1/2006, pp. 16–24.

68

5 2015

The problems were impossible to explain by another factor. This study is interesting in that Fergusson is an open supporter of pro-choice and staunch atheist, who cannot be accused of being biased to publish results that refuted his research presuppositions of the non-existence of post-abortion syndrome. Based on his research Fergusson got in touch with APA, disputed its 2005 statement that abortion presents no risk to the woman’s psyche and APA removed its statement with the remark that it is necessary to carry out further investigation.5 Today post-abortion syndrome is considered to be a specific form of post-traumatic stress disorder. Considering the possibility of abortion up to taking the final decision is in most cases a very strong emotional process accompanied by the feeling of pain, grief, regret. Abortion is an intervention into the bodily and psychic integrity of the woman and as such can be a traumatizing experience. As with other traumas from other causes the individuals often try to forget about the “trial” they had undergone, denying or ignoring the pain which can result from it. Many afflicted women do not consciously link the feelings of emotional discomfort they experience with the abortion, but suppression cannot be considered to be an effective way of coping with the experienced loss.

Risk factors Researchers have identified a great number of statistically significant factors determining which factors can initiate the development or aggravate the course of post-abortion syndrome. APA in its report for 20086 presents an overview of risk factors with respect to the person of the woman and taking into account her personal, social and medical anamnesis: - - - - - - - - - - - - - - - - -

terminating a pregnancy the woman wanted or viewed as meaningful felt pressure of environment to terminate the pregnancy perceived disagreement of partner, family and/or friends with the abortion lack of social support from others personality traits, esp. low self-esteem, pessimistic attitudes, subjectively perceived low control over own life psychological problems in anamnesis before pregnancy feelings of stigmatization need to conceal the abortion from environment exposition to anti-abortion initiatives absence or inability to use coping strategies feelings of obligation to the pregnancy ambivalence concerning the decision for abortion subjectively perceived inability to cope with the abortion prior abortion in anamnesis term of abortion in a later phase of pregnancy low age (adolescence) impossibility of choice (enforced abortion)

Here it is necessary to recall that risk factors are not a synonym of a sine qua non cause, just like the presence of one or more risk factors of the above list will not necessarily lead to the de5 Cf. ibid. 6 Cf. American Psychological Association, Task Force on Mental Health and Abortion (on-line), at: http://www.apa.org/pi/wpo/mentalhealth-abortion-report.pdf, 2008, retrieved November 11th, 2014.

5 2015

69

velopment of post-abortion syndrome. Similarly it is necessary to remark that symptoms of post-abortion syndrome need not temporarily directly follow the abortion, and not all of the described symptoms need to appear in a particular case. Some of the symptoms can appear immediately after the abortion, others after several months, others not at all. Whether a woman will develop post-abortion syndrome is determined to a great extent by her personality and circumstances. For diagnosing post-abortion syndrome two of the symptoms listed below are sufficient.7 1) Guilt. An individual feels guilt when she breaks her own moral code. For a woman who realizes – whether before the abortion or after it – that she agreed to killing her unborn child the load of guilt is unbearable. It is difficult to comfort a woman who suppressed one of the strongest instincts (i.e., the maternal one). Many women suffering of post-abortion syndrome believe that the unpleasant feelings they experience are inevitable, because they have deserved punishment for betraying their own moral conviction. 2) Anxiety. Anxiety is an unpleasant emotional and physical state manifesting itself among others by muscular pressure, dizziness, tachycardia, nausea, headache. Anxiety is accompanied by problems with concentration, sleep disorders, obtrusive thoughts linked with worries about the future. The conflict between moral norms and decision to undergo abortion can trigger massive anxiety. It frequently happens that the woman does not attribute the anxiety symptoms to the abortion she had undergone, but nevertheless will unconsciously try to avoid everything that has to do with children (and therefore nourishes her anxiety). Anxiety can take the form of tension (inability to relax, irritation, etc.) accompanied by physical symptoms (dizziness, increased heartbeat, nausea, headache, etc.), worries concerning the future, concentration problems and sleep disorders. From the point of view of psychology the trigger of anxiety is conflict, in this case a conflict of moral, religious or social norms, which the woman had interiorized and which contradict her decision to undergo abortion. Although anxiety as part of the post-abortion syndrome manifests itself by general symptoms, it is frequently possible to trace an (unconscious) effort to avoid everything having to do with children. 3) Emotional inhibition. After abortion many women promise themselves never again to allow anybody to get them into a similarly hurtful position. The result is that they – often extra-consciously – begin to e.g. work hard in order to suppress negative emotions and memories of the event, which serves to protect them from psychological pain, but at the same time weakens their ability to establish and maintain close relations. Cutting themselves off from their own emotions they ascribe the unpleasant experience to another person, they feel as if it was not their own, whereby they eliminate the incongruence caused by the abortion. 4) Depression and suicidal thoughts. A grave form of depression occurs in the anamnesis of women who have undergone abortion more than twice as often as with the rest of the population.8 They often manifest decreased mood ranging from feelings of melancholy to overall despair, abrupt uncontrollable episodes of crying for apparently unknown 7 Cf. Paul REISSER – Teri REISSER, A Solitary Sorrow, Colorado Springs: WaterBrook Press, 2000, p. 53. 8 Cf. Jesse COUGLE – Danielle REARDON – Priscilla COLEMAN, Depression associated with abortion and childbirth: a long-term analysis of the NLSY kohort, Med Sci Montoring 4/2003, pp. 105–112.

70

5 2015

(or ununderstandable) reasons, impaired self-esteem, insomnia, decreased appetite for food and/or sex, decreased motivation to performing everyday tasks, loss of interest in earlier favoured activities, impaired relationships (especially to those who had participated in the decision for abortion). Suicidal thoughts occur in approximately 60% of women with post-abortion syndrome, 28% have attempted suicide, half of them repeatedly.9 5) Anniversary. 54% of affected women report symptom aggravation in periods around the anniversary of abortion and/or expected birth date.10 6) Re-experiencing the abortion. A very frequent experience reported by women with post-abortion syndrome are abrupt, anxiety-causing, repeated flashbacks associated with the abortion, especially in situations which remind of abortion in some characteristics, as e.g. a normal gynaecological examination or even the sound of a vacuum cleaner. Flashbacks also appear in the form of repeated nightmares concerning children in general or own lost child. In these dreams the topics of lost, torn or crying children appear. 7) Desire to become pregnant again. An important percentage of women willingly become pregnant within a year of artificial termination of pregnancy and many of them admit the wish to get pregnant as soon as possible. The newly conceived child should either redress the guilt, or it can manifest an unconscious desire to replace the child whose life had been terminated by abortion.11 8) Worries concerning fertility and unproblematic pregnancy. Women suffering of post-abortion syndrome share the fear that they will not be able to get pregnant again or that they will not successfully bear the child. Some expect the birth of a disabled child, because by the abortion they “disqualified themselves from the role of good mother”, many refer to divine punishment. 9) Termination of creating emotional bond with present offspring (if there is one in the family) and/or impairment of bond creation with future child. Fear of further damaging loss can make it harder or even impossible for the woman after abortion to create a real emotional bond with other children. Another common reaction to abortion is redressing one’s guilt by the effort to be a perfect mother to present or future children. The woman who already is a mother at the time of the abortion may find that after the abortion she sees her children in different light: on the one hand she can unconsciously punish them for being allowed to live, or she will begin to protect them too much. Besides diminishing the emotional bond with own child abortion is associated with increased depressivity, violent behaviour, abuse of alcohol and drugs – a combination of these factors can result in child abuse. Clinical studies confirm the correlation of post-abortion trauma and subsequent syndrome CAN.12 10) Guilt of the survivor. Most women do not decide for abortion for trivial reasons. They mostly interpret their situation as highly onerous and believe that if they decide to bear 9 Cf. Mika GISSLER – Cynthia BERG – Marie-Helene BOUVIER-COLLE – Pierre BUEKENS, Injury deaths, suicides and homicides associated with pregnancy, European Journal of Public Health 5/2005, pp. 459–463. 10 Cf. ibid., p. 462. 11 Cf. ibid. 12 Cf. Philip NEY, Relationship between Abortion and Child Abuse, Canadian Journal of Psychiatry 24/1979, pp. 610–620.

5 2015

71

the child they will have to sacrifice much. Through this lens their decision ultimately shrinks to the sorrowful choice between themselves and the child, in which they choose themselves. While the abortion frees the woman from the current trauma, it often leaves behind an undiminishing feeling of guilt for preferring own leisure at the price of the child’s life. 11) Sexual dysfunction. 30–50% of women who have difficulty coping with an abortion suffer of some form of sexual dysfunction, both short-term and long-term, beginning immediately after the abortion was carried out. These problems may comprise one or more of the following symptoms: loss of pleasure from sexual intercourse, painfulness of coitus, aversion to sex and/or men in general, development of promiscuous lifestyle.13 12) Development of food intake disorders. Some women develop mental anorexia or mental bulimia after abortion. Even though this phenomenon has been little researched so far, there are several psychologically explainable factors for developing food intake disorders. For one thing, marked increase or decrease of body mass physiologically decreases the probability of becoming pregnant, which for some women affected by post-abortion syndrome need not be desirable. Further obesity or extreme thinness are considered unattractive in contemporary society and as such become greater or lesser obstacle to finding a suitable partner, with whom the woman could get pregnant. Unattractivity may also be a form of self-punishment and helps the woman maintain the belief that she is not worthy of someone’s attention. Further strict control over eating habits is a sphere of consolation for women who feel that they cannot control their life in any other way. 13) Abuse of alcohol and drugs. Alcohol or drugs often serve affected women as a means of self-therapy, a pathological strategy how to deal with pain and memories of abortion. It is painful that a woman who resorts to alcohol and/or drugs eventually ends up with more (and more serious) problems and at the same time with fewer means of solving them, since abusing alcohol or drugs aggravates the negative symptoms the woman has in the acute phase of post-abortion syndrome. 14) Further auto-punitive and self-destructive behaviour. Besides food intake disorders and abuse of addictive substances a woman with post-abortion syndrome may throw herself into unpromising and complicated relationships, she can become promiscuous, may hurt herself physically and emotionally at conscious and unconscious level. 15) Acute transitory psychotic symptoms. In rare cases the woman after abortion may experience a psychotic episode lasting at most two weeks. The process of the attack and subsequent remission is very fast and in most cases the woman’s personality becomes fully integrated without residues. Even though psychotic symptomatic in reaction to an undergone abortion appears rarely, it is worth mentioning, since the person in whom a short-term psychotic reaction to a stressful event occurs need not be necessarily labelled psychotic. During this episode there occur perception and thought disorders, which is why these individuals should receive professional psychiatric and psychological care.

13 Cf. Anne SPECKHARD, Psycho-social Stress Following Abortion, Kansas City: Sheed & Ward, 1987, p. 26

72

5 2015

The following case studies describe the psychological disorders of two women who had undergone artificial termination of pregnancy. The form their subsequent problems took is determined by their personality traits, early experiences, contexts of their lives, but bears a number of symptoms common to post-abortion states described in the literature and from the context evidently relating to the termination of pregnancy.

Case study I The woman had been married three times and could not get pregnant with any of her husbands. She unexpectedly got pregnant with a former classmate. Although she had longed for a child before she decided to terminate the pregnancy. She describes the decision from the temporal point of view as abrupt, but she did not experience any intensive emotions, whether before or on leaving the hospital. She felt as if she had a dog put to sleep and assigned no importance to grief, and therefore did not allow any space for it. In the sphere of sex she had no subsequent problems. Psychological problems appeared after several months. She lost interest in life, found no pleasure in work. When she had changed her job the situation did not change. She began taking painstaking care of herself, the focus of interest became external appearance, clothes, cosmetics, massages, healthy food. Care of the body did not help, however, at that time sleep disorders, anxiety in closed spaces and symptoms of mental anorexia began to appear. The client left work, registered for unemployment benefit and became so enclosed in herself that she practically stopped leaving the house. She got psychopharmaceutic treatment from her general practitioner, but refused the hospital stay her psychiatrist offered. Twice a week she went to psychotherapy, in the remaining time she lay at home aboulic, incapable of doing anything. She planned suicide several times. In the course of psychotherapy, when recapitulating her life, events from her childhood came up, from a period when her aunt, her mother’s sister, died at childbirth and both her parents (the client’s grand-parents) in an attack of grief killed themselves and died of strangulation. Since the death of her sister her mother could not bear to hear speak of childbirth. In such situation she ran away from the room crying. When in the course of therapy the topic of the client’s abortion came up she spoke of it as “that” (“when that happened”) and pressed her abdomen as if feeling pain. She denied pain but spoke of an empty black hole in herself, which she compared to a picture with a cut-out middle. She devoted the last part of her several month long psychotherapy to balancing and reflections on what she deserves in life and what she does not. She still sometimes stood in front of shop-windows with children’s clothes, she detested prams with children pushed by mothers and had a long-lasting aversion to pregnant women. Her psychological state improved so much that she started a business, she spoke lovingly of her clients in the sense that she takes care of them as of babies. She passed over the question whether she is sure they like it without comment.

Case study II A young woman living in a long-term relationship with a partner got pregnant without having planned it. Neither of them felt ready to assume the role of parent. The partner left space for the decision about the future fate to the woman. The woman felt weak without the partner’s support and decided to terminate her pregnancy. It was at a time when she had already prepared little clothes for her child. The child was not born, they

5 2015

73

never spoke about it again with the partner and their relationship broke up. Twice they tried to renew it, but never succeeded. The woman went to work abroad for some time. Eight years after the abortion, back home, states of anxious depression appeared. In therapy the topic of abortion came up. She found hardest that her former partner was living with another woman and had a child by her. It was possible to reduce the depressive states over time, but anhedonia remained. The client lived in sorrow, lacking spontaneity and ease, even when she began a new relationship and gave the layette she had kept in the wardrobe for 8 years away.

Conclusion The question to what extent abortion is linked to mental health has been raised many times in several ways. With respect to the legal aspects of the problem the question whether abortion negatively affects the mental health of women is raised most often. Not only scientific, but also ethical aspects decrease our ability to answer the question unambiguously. Briefly, the psychological reaction to an abortion is not and of its essence cannot be uniform. It changes depending on personality characteristics, events preceding the pregnancy or leading up to it, it reflects the circumstances of the woman’s life and relationships at the time when she was deciding to terminate her pregnancy. These and many other variables must be considered when investigating this phenomenon. The existence of post-abortion syndrome in women who have undergone artificial termination of pregnancy has been proved by clinical research, which has shown that its development depends on a number of factors. These are conditions (personal, socio-cultural, and others) in the woman’s life that can be crucial for mental health in general, regardless of a possible unwanted pregnancy and manner of coping with it, but also re-evaluation of attitude to pregnancy, to abortion, or the woman’s ability to choose and accept one option. It also reflects the availability and application of suitable coping strategies, work with own emotions.

Post-Abortion Syndrome Abstract The paper develops the controversial topic of artificial termination of pregnancy in connection with its possible impact on the woman’s mental health in the form of the not infrequently appearing post-abortion syndrome. Post-abortion syndrome is a set of symptoms which in some women appear after an artificially induced abortion. It does not have its own diagnostic category and is considered to be a specific form of post-traumatic stress disorder. It manifests itself by general symptoms, which we can find in a post-traumatic stress disorder, but also by specific symptoms, on which the text of the paper focuses and which it analyses with reference to the literature. The paper further points out the risk factors identified by the American Psychological Association as those initiating or aggravating the course of post-abortion syndrome. The theoretical text is concluded by two case studies of women in whom post-abortion syndrome, or a form of post-traumatic stress disorder in direct connection with undergone artificial termination of pregnancy, was diagnosed. Keywords abortion, psychological responses to abortion, post-abortion syndrome, risk factors for PAS

74

5 2015

Existenciálně analytický přístup k hodnotě života Marie Lhotová

1. Východiska a zdroje logoterapie a existenciální analýzy Logoterapie a existenciální analýza se v rámci psychoterapeutických přístupů řadí mezi směry humanistické. Vychází z pozic existencialismu, fenomenologie a holismu. Jejím původním zdrojem byly zejména práce existencialisty Sørena Kierkegaarda, teologa Tomáše Akvinského a Augustina Aurelia, dále práce fenomenologicky orientovaného filosofa Maxe Schelera, Edmunda Husserla, Martina Heideggera. Jejich myšlenky do základů svého učení vtělil a postupně rozvíjel Viktor Emil Frankl. Za duchovního otce logoterapie a existenciální analýzy je nejčastěji považován Max Scheler; souběžné myšlení podobné Franklovu, jen s jinou pojmovou výbavou, nalezneme u Karla Jasperse. Ústředním bodem Jaspersovy filosofie je závažnost rozhodování v lidském bytí, u Schelera jsou ústředním bodem hodnoty a s nimi spojené emoce. Cílem textu je ukázat, jak Franklova existenciální analýza a logoterapie a její nová podoba rozšířená o myšlenkové podněty přímého Franklova žáka Alfrieda Längleho pracuje s tématem rozhodování k životu, s hodnotou života a zodpovědností za život a jeho hodnoty. Cakirpaloglu podtrhuje, že Franklova koncepce je přímo vybudována na hodnotách kolem ústředního pojmu o smysluplnosti života, a ty jsou úzce propojené s etickými a zkušenostními dilematy současnosti.1 Franklovo pojetí hodnot a smyslu života se označuje jako individualistické, humánní, sledující linii etického empirismu, který popírá transcendentalismus a apriorismus morálních a hodnotových činitelů lidského jednání.2 Americký Journal of Psychiatry označuje Franklovo dílo za „nejspíše nejvýznamnější od doby Freuda a Adlera“.3 Marshall a Marshall dále zmiňují názor G. Allporta, který označuje logoterapii jako „…nejvýznamnější psychologické hnutí našich dnů“.4

1.1 Vymezení existenciální analýzy

Cílem této kapitoly je ukázat, jak logoterapie a existenciální analýza zařazuje do svého teoretického rámce téma hodnoty života. S tímto záměrem koncipujeme její vymezení. Existenciální analýza a logoterapie vychází z  Franklovy antropologické koncepce člověka, v níž figurují zejména dva pojmy – existence a osoba – a v jejímž základu se prolínají dvě otázky – co specificky lidského činí člověka člověkem a co umožňuje člověku prožít naplněný život. Frankl vychází z dimenzionální ontologie a popisuje člověka ve třech navzájem propojených úrovních lidského bytí – tělesné, duševní a duchovní.5 Analýza se při práci s pacientem v existenciální psychoterapii využívá k nacházení hodnoty života pro uchování nebo umožnění smysluplné existence. Snahou je analyzovat podmínky existence a rozpouštět to, co existenciálnímu žití brání. 1 Srov. Panajotis CAKIRPALOGLU, Psychologie hodnot: Přehled pro humanitní obory, Olomouc: Votobia, 2004, s. 276. 2 Srov. tamtéž. 3 Maria MARSHALL – Edward MARSHALL, Logotherapy revisited. Review of the tenets of Viktor E. Frankl’s logotherapy, Ottava: Institute of Logotherapy, 2012, s. XIV. 4 Tamtéž. 5 Srov. Martina KOSOVÁ, Logoterapie. Existenciální analýza jako hledání cest, Praha: Grada Publishing, 2014, s. 14; © Martin WAGENKNECHT, Rozpracování logoterapie a existenciální analýzy v GLE (on-line), dostupné na: http://www.slea.cz/index.php?page=mw6, citováno dne 17. 1. 2015.

5 2015

75

Existence je ontologický pojem z  latinského slova existentia – ex-sistere6, resp. ek-sistó, – významově blízký českým slovům spočívat vně, vyskytovat se, vystupovat, vyjít, vynořit se, jevit se, ukázat se, být, příp. substantivům výskyt, vnější projev, tedy pohyb ven k tomu, aby něco mohlo vzniknout a být. Často se slovo existence užívá jako synonymum pojmu bytí či bytí zde. Tento překlad připomene jiný existenciální směr – daseinsanalýzu Ludwiga Binswangera a jeho nejslavnějšího žáka Medarda Bosse –, čímž zároveň ukazuje, jak se různé úhly pohledu mohou využívat v praktické psychoterapeutické práci s obdobnými tématy. Ex-sistere znamená v obou přístupech vstoupit do života. Pojem existence u Frankla také znamená žít s vydáním sebe, oddáním se něčemu, aniž by se člověk vydal na milost a vzdal se v zájmu dané věci sám sebe. Existenciální analýza je psychoterapeutický přístup, který zkoumá fenomenologickou podstatu a analýzu podmínek k naplnění života,7 tj. to, jaké podmínky musí být splněny, aby člověk žil naplněný život, a to, jak je v životě člověka možná existence uprostřed podmínek, ve kterých žije. Hledí přitom na duchovní a duševní proměnu a skutečnou změnu situace ve světě konkrétního člověka a přichází s otázkou, zda člověk může vnitřně přitakat tomu, co dělá nebo nedělá. Existenciální analýza i způsoby její práce, zejména biografie, řeší otázku, proč člověk není schopen dialogu, přičemž tento dialog je dán tím, že člověk začíná uskutečňovat ty hodnoty, které vidí ve světě. Vedle práce na seberozvoji, která je doménou psychoterapie zaměřené na klienta C. Rogerse, se v praxi existenciální analýzy objevila snaha pracovat na způsobech, jak člověk může odpovídat na požadavky života, a tím jej naplňovat. Právě existenciální naplnění je bytí v dialogu já–situace. Kritérium vnitřního naplnění je pak vyjádřitelné větou „je to dobrý život, který žiji“. Člověk splňuje svou existenci, je-li osloven situací, na niž je schopen odpovídat. Podmínkou toho, aby jej situace mohla oslovit, je odvaha dát se jí. Jakmile vznikne v této rovině vakuum, uvolňuje se prostor pro různé poruchy, závislosti a prožitky stavů ohrožení zvenčí. V určitém smyslu je existenciální analýza v kontrastu s psychoanalýzou, neboť má odlišné těžiště v tom, že vidí úkol člověka ve vystoupení ze sebe a vstupu do dialogu se světem. Frankl sám původně pokládal logoterapii za doplnění a ucelení Freudovy psychoanalýzy a Adlerovy individuální psychoterapie, později však viděl existenciální analýzu jako teorii, která je základem psychoterapie. Existenciální analýzou rozuměl teoreticko-výzkumný směr, který se zabývá ontologickou rovinou existence, tj. výkladem, možnostmi a podmínkami naplněné existence. Ještě za Franklova života došlo k vývoji dvou myšlenkových přístupů. Představitelkou prvního z nich je Elisabeth Lukasová ze Süddeutsches Institut für Logotherapie, která rozpracovává svůj přístup v původním franklovském pojetí logoterapie jako doplnění psychoterapie. Alfried Längle z vídeňské společnosti Gesellschaft für Logotherapie und Existenzanalyse jako představitel druhého přístupu rozumí pod pojmem logoterapie poradenskou metodu orientovanou na smysl. Slovy Balcara je existenciální analýza cestou poznání a logoterapie cestou pomoci.8 Podle Lukasové je logoterapie psychoterapií orientovanou na smysl.9 Psychoterapeuti vídeňské školy GLE10 definují logoterapii jako poradenský směr, který pomáhá pacientovi při 6 Srov. © Lateinwörterbuch (on-line), dostupné na: http://www.frag-caesar.de/lateinwoerterbuch/exsistere-uebersetzung.html, citováno 17. 6. 2015. 7 Srov. © Karel BALCAR, Materiály z výcviku Společnosti pro logoterapii a existenciální analýzu, Praha, 1992–1998, dostupné na: http:// www.iqle.cz/dokumenty/frankl.pdf, s. 20, citováno dne 2. 1. 2015. 8 Srov. © Karel BALCAR, Logoterapie a existenciální analýza Viktora E. Frankla (on-line), dostupné na: http://www.slea.cz/old/index.php/ odborne-texty-mainmenu-2/2009/05, citováno dne 17. 6. 2015. 9 Srov. Elisabeth LUKAS, Von der Trotzmacht des Geistes. Menschenbild und Methoden der Logotherapie, Freiburg: Herder, 1993; Martina KOSOVÁ, Logoterapie. Existenciální analýza jako hledání cest, s. 14. 10 Gesellschaft für Logotherapie und Existenzanalyse se sídlem ve Vídni na Heumühlgasse 11, viz www.existenzanalyse.at.

76

5 2015

přehodnocení jeho života najít hodnotový systém, který by mohl považovat za smysluplný, a to v situaci, kdy nedokáže vidět hodnoty dané situace. Jako taková je logoterapie specifickou oblastí existenciální analýzy, která obrací pohled na to, jaké možnosti se klientovi ve světě otevírají. Existenciální analýza je považována za psychoterapeutický postup, který má za cíl učinit člověka schopným vnitřního přitakání tomu, aby mohl žít svým jednáním a bytím11 a být sám se sebou syntonní. Okamžikem přechodu od logoterapie k existenciální analýze je zjištění, že ačkoliv pacient kognitivně chápe, co by mohl dělat, nezvládá žít své hodnoty. V tomto smyslu je rozdíl v oblasti indikací. Existenciální analýza se ptá, proč pro člověka není možné vidět, rozlišovat, volit a realizovat hodnoty. Pracuje častěji s hlubinnou dynamikou, zatímco logoterapie se dobře kombinuje s behaviorálními terapeutickými metodami. Frankl sám nakonec vymezuje oba přístupy ve vztahu k duchovnu jako psychoterapii vycházející z duchovna a psychoterapii směřující k duchovnu, k existenci.12 V prvním případě se taková psychoterapie prezentuje jako logoterapie, ve druhém jako existenciální analýza. Kosová, jedna z důležitých představitelů logoterapie u nás, zdůrazňuje stejná filosofická východiska těchto přístupů.13 Podstata obou přístupů je shodná, vyjádřitelná cílem, kterým je „…dopomoci člověku k duchovně a emocionálně svobodnému prožívání, k autentickému, ryzímu, pravému, sobě vlastnímu zaujímání postoje a k zodpovědnému zacházení se svým životem a se svým světem“.14 Konkrétní podobou práce v existenciální analýze je hledání odpovědi ANO svému životu s využitím následné struktury motivů.

1.2 Osobní motivace/podmínky pro existenci

Existenciální analýza a logoterapie v  pojetí vídeňské školy GLE pojímá Franklovu „vůli ke smyslu“ jako nejhlubší motivační sílu člověka. Kromě tématu smyslu se soustřeďuje na podmínky umožňující naplněný život. Kazuistika, která je součástí tohoto článku, je založena na Franklově přesvědčení, že lidský život v sobě vždy nese možnost smysluplného naplnění i za těžkých podmínek života skrze uskutečnění hodnot. Z důvodu závažného narušení postoje k hodnotě života pacienta byla v praktické práci využita metoda postupného propracovávání podmínek života s cílem dosáhnout jejich přijetí. ANO životu je obsaženo ve čtyřech hlavních podmínkách. Každá z  těchto čtyř základních podmínek obsahuje vztah k životu jako prožitek toho, že člověk může být, může mít rád sebe jako hodnotu, prožitek toho, že smí být takový, jaký je. ANO vyjádřené těmto třem motivům dává člověku možnost pochopit smysl vlastního plného života vázaného teoreticky na čtvrtou, transcendentální rovinu. 1.2.1 Přijetí života (Kann ich sein?) Obsahem prvního z  motivů je téma základu bytí, tzn. přijetí života. Přijetí života znamená kladnou odpověď na otázku o existenci prostoru pro život, kde člověk může být a čeho se může přidržet ve svém životě, aby život mohl být chráněn a aby v něm člověk mohl konat. S tím souvisí srozumitelné životní struktury, důvěra, víra a věrnost. Tělesným reprezentantem možnosti být je dýchání jako nositel základní životní funkce. Na psychologické rovině jde o to

11 Archiv autora, Sešit 1., Jana BOŽUKOVÁ, Materiály z  výcviku Společnosti pro logoterapii a existenciální analýzu, Praha, 1992–1998. Nepublikováno. 12 Srov. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu: Vybrané přednášky o logoterapii, Brno: Cesta, 1997, s. 126. 13 Srov. Martina KOSOVÁ, Logoterapie. Existenciální analýza jako hledání cest, s. 14. 14 Archiv autora, Sešit 2., Jana BOŽUKOVÁ, Materiály z  výcviku Společnosti pro logoterapii a existenciální analýzu, Praha, 1992–1998. Nepublikováno.

5 2015

77

„moci přijmout svůj život a také být přijímán“.15 Symptomy nepřijetí sebe a svých podmínek života bývají agresivní stavy, útěky od reality, nedůvěra, v klinickém obraze jsou somatická onemocnění často v oblasti dýchacího ústrojí a psychotická onemocnění.16 1.2.2 Přání života (Mag ich leben?) Druhé téma se dotýká citové dimenze člověka, základní hodnoty existování, která od člověka vyžaduje přiklonit se ke svému životu, prožívat náklonnost, říci ANO k tomu, jak ho člověk prožívá. Znamená nejen to, že může, ale to, že chce žít a mít radost, že žije. Je přitom srozuměn s tím, že život znamená těšit se i trpět, milovat, prožívat bolest, být dotčen. Jde tu o základní prožitek hodnoty života utvořený na podkladě prožitků a zkušeností sebe sama s vnějším i s vnitřním světem. Přitakání skutečnosti, že člověk žije, ho přivádí ke světu a k jeho hodnotám. Klinickým obrazem nepřijetí základní hodnoty existování v rovině „chci“ jsou depresivní stavy s prožitkem, že život je natolik zatěžující, že není dobré ho žít. V depresi chybí vitalita a ztrácí se emoční vztah k hodnotám. Tělesným reprezentantem je srdce a krevní oběh.17 1.2.3 Smět být ve svém životě sám sebou (Darf ich sein?) Ve třetím tématu se objevuje etická otázka: Smím být takový, jaký jsem? Toto téma vyžaduje říci ANO svému životu, sobě samotnému a své jedinečnosti. Základním pocitem je pocit hodnoty sebe samého. Člověk musí umět vydržet, že je ve svém životě sám a že jen on sám může být sebou. Nebezpečím je strach z osamělosti a opuštěnosti, při němž může být ohrožen nenalezením nebo ztrátou sebe. Člověk ztracený se pak hledá v nejrůznějších podobách, rolích a různých aktivitách a/nebo závislostech. Klinickým obrazem jsou poruchy osobnosti, zejména histriónské, závislé a paranoidní. Tělesným představitelem je žaludek.18 Terapeutickým cílem v této fázi je naučit pacienta najít a udržet si zdravý kritický sebeodstup umožňující, aby se ke druhým lidem i k sobě stavěl s respektem.

1.3 Existenciální motivace/podmínka – sebetranscendence

Tato podmínka je zaměřena na duchovní dimenzi člověka. Duchovní dimenze je v pohledu existenciální analýzy dána jedinečnou možností člověka poznávat hodnoty. Längle připomíná, že život znamená, že člověk je zaměřen na skutečnosti, které sám neurčuje, a že nejen to, co si volí a přeje, může být jeho životní realitou.19 1.3.1 Člověk je částí světa – má vytvářet život lepší (Was soll werden?) Poslední ze čtyř motivací, které existenciální analýza vymezuje pro možnosti smysluplného žití, je dána otevřeností k životu a odpovědí na otázku, jaké úkoly, výzvy a požadavky dává život, co má v konkrétním životě být a jak se s tím lze vyrovnat, jak s tím zacházet, co lze udělat s tím, co se právě odehrává. Pro člověka znamenají tato témata být dotazován a také zpochybňován, a to s tím, že k životu nejblíže přichází tehdy, když na výzvy odpovídá. Z existenciálního pohledu je ideálem, aby člověk byl sám sebou vzhledem k nabídkám a situacím svého života. Úkolem je zvládat život a postarat se o něj.

15 Tamtéž. 16 Archiv autora, Marie LHOTOVÁ, Výpis z klinickopsychologického vyšetření dle osobnostních dotazníků a projektivních materiálů; Kyzourův test barevných pozic. Nepublikováno. Srov. Samuel E. KRUG – Raymond B. CATTELL, Dotazník klinické analýzy, Bratislava: Psychodiagnostika, 1998. 17 Archiv autora, Marie LHOTOVÁ, Výpis z  klinickopsychologického vyšetření dle osobnostních dotazníků a projektivních materiálů; Kyzourův test barevných pozic. Nepublikováno. Srov. Radek PTÁČEK – Hana KUŽELOVÁ – Michaela BOROVANSKÁ – Adéla RUDÁ, Hareho škála psychopatie, PCL-R. 18 Srov. Ján PRAŠKO a kol., Poruchy osobnosti, Praha: Portál, 2003, s. 269–271, 321–324. 19 Archiv autora, Sešit 3., Alfried LÄNGLE, Materiály z výcviku Společnosti pro logoterapii a existenciální analýzu, 1998. Nepublikováno.

78

5 2015

2. Život jako hodnota Slovo život je slovo běžné, v lidské mluvě velmi frekventované. Pro úvahy o hodnotě života je účelné si uvědomit dva související významy tohoto pojmu. Pomůže k tomu rozlišení podle Sokola na „můj život“ a „život vůbec, jako takový“.20 Vlastní „můj život“ lze chápat jako vnitřní a soukromý svět, v termínu španělského filosofa Ortega y Gasset život biografický.21 Život „jako takový“ je v těchto souvislostech životem biologickým, který zahrnuje „všechno, co žije, a to nejenom v jeho přítomných souvislostech, ale i v ‚diachronní‘ souvislosti minulého, odkud všechno živé pochází, a budoucího, které jej čeká“.22 Existenciální analýza se v souvislostech s terapeutickým cílem zaměřuje na individuální, jedinečný život od narození do smrti. Tento vlastní biografický život je tím, oč se každý dospělý musí starat. Heidegger charakterizuje lidský život v tom smyslu, že „v jeho bytí o toto bytí samo jde“.23 V  tomto pojetí je život synonymem existence, pobytu, bytí a také v  pojetí Wittgensteina,24 jehož výrok, poznamenaný do deníku r. 1916, je citovaný Sokolem, světem. Výrok „život a svět jedno jsou“ a „fyziologický život ovšem není ‚život‘ a psychologický také ne“ nás znovu vrací do složitějšího prostoru lidské přirozenosti. Naše bytí nás staví před základní otázku vztahu k životu, kterou je „přeji“ nebo „nepřeji si žít“.25 Pro lásku k životu potřebuje člověk dle existenciální analýzy tři podmínky: vztah, čas a blízkost. Pokud tyto podmínky chybějí, objevuje se nejprve touha, pak chlad a nakonec deprese jako symptom „nechci žít“. Hodnota života se ztrácí. Při práci se základními motivacemi a emocemi a nejhlubšími prožitky k nim se vztahujícími dospívá postupně existenciální analýza k  tušení hodnoty, jakou má život jako takový. Tato hodnota se stává hodnotou absolutní. Zrcadlí se v podstatě prožitku všech hodnot, které v životě jsou. Při terapeutické práci se objevuje v soustavě hodnot všeobecných, individuálních i osobních. Ztrátu hodnoty lidského života a důstojnosti lidské osoby popisuje Tavel citací Frankla v situaci jedince, který „se stane výlučným objektem vůle ostatních. Pokud se tomu s krajním vzepětím smyslu pro důstojnost vlastního života nevzepře, ztrácí cit pro to, že je ještě subjektem, že je duchovní bytostí s nějakou vnitřní svobodou a osobní hodnotou, ztrácí myšlení a vůli, je jen prvkem masy.“26

2.1 Život v čase

Součástí pohledu na život je jeho časovost. Časový aspekt vnímaný v následné kazuistice otevírá otázku délky setrvávání v zármutku a krizi. Život člověka je v čase zasazen. Jsme časové bytosti, protože existuje začátek i konec pozemského života. Christine Wicky rozvíjením myšlenek Bollowa chápe minulost, přítomnost a budoucnost jako tři směry, do nichž se rozpíná časové chování člověka a z nichž všech se utváří současný okamžik. Všechny tři časové dimenze mají povahu skutečnosti např. v tom, že člověk může zakoušet účinky působení minulosti i budoucnosti. Člověk je zakouší jako navzájem rovnocenné, může prožívat např. minulost 20 Jan SOKOL, Etika a život: Pokus o praktickou filosofii, Praha: Vyšehrad, 2010, s. 31. 21 Srov. tamtéž, s. 30. 22 Tamtéž, s. 30. 23 Martin HEIDEGGER, Bytí a čas, Praha: OIKOYMENH, 1997, s. 41. 24 Srov. Jan SOKOL, Etika a život: Pokus o praktickou filosofii, s. 30. 25 Srov. Alfried LÄNGLE, Smysluplně žít: Aplikovaná existenciální analýza, Brno: Cesta, 2002, s. 44. 26 Peter TAVEL, Smysl života podle Viktora Emanuela Frankla: Potřeba smyslu života. Přínos Viktora E. Frankla k  otázce smyslu života, Praha/ Kroměříž: Triton, 2007, s. 129.

5 2015

79

jako něco, co brzdí, nebo naopak dává půdu pod nohama. Životní pohyb nesměřuje ke smrti, nýbrž je jí vrhán zpět k životu.27 Existenciálně analytické úvahy o lidském životě představují čas jako bytostnou základnu a podmínku, při níž se lidské bytí uskutečňuje v čase. Smrt je chápána jako něco, co nastane v budoucnu, ale je zároveň hybnou a formující součástí nynějšího přítomného života. Nejistota ohledně hodiny smrti nutí člověka žít tak, aby to, co dává jeho životu smysl, nespočívalo až v něčem, co se stane v budoucnu. Pokud chce člověk tváří v tvář smrti obstát, je vybízen, aby si zařídil svůj život tak, že naplnění jeho smyslu bude obsaženo v přítomnosti. Je odkazován k tomu, co je podstatné v jeho přítomném žití, kdy je volán k odhodlanosti pravé existence.28 Připravenost ke smrti zprostředkovává Kosová odkazy na blízkost, otevřenost a pravdivost.29

2.2 Druhy hodnot k naplnění života

Frankl zjednodušil složité Schelerovo učení o hodnotách tím, že vzhledem k naplnění života rozlišil tři druhy hodnot vyjadřující vztah ke světu. Hodnoty tvůrčí, zážitkové a postojové jsou ve franklovském učení tři cesty k  životu naplněnému smyslem. Hodnoty tvořivé nalézáme v podobě činů, které člověk (homo faber, tvůrce, původce, výrobce i umělec) v podobě díla daruje světu; hodnoty zážitkové, když člověk (homo amans, člověk milující) hledá a od světa dostává vztahy a krásu; hodnoty postojové, kdy člověk (homo patiens, člověk trpící, schopný snášet utrpení, otužilý, vytrvalý, trpělivý) nachází důvody pro život i s  utrpením a dokáže změnit postoje k životu i k utrpení. Základem k tomu, jak vést život, jsou primární hodnoty pro bytí – zážitkové a tvůrčí. Pro zvládání života jsou tím nejvyšším hodnoty postojové, ve kterých je vyrovnání se s nevyhnutelným utrpením nadřazeno hodnotám primárním. „Z rozdílnosti tří uvedených hodnotových kategorií a ze stálého sledu možností, jak je uskutečnit v životě, nevyplývá nic menšího, než že život, za nějž jsme převzali odpovědnost, znamená vždy a za všech okolností, v každé situaci pro nás úkol. Tím se však také prokázalo, že naše existence v každém jednotlivém okamžiku, má vždy jiný, vždy se měnící, ale vždy nějaký smysl. Také těžkosti, ať už jsou sebevětší, jsou pouze takového druhu, aby charakter naší existence jako úkolu, a tím smysl života zvýšily.“30 Vztah k životu zde na světě se v pohledu existenciální analýzy a logoterapie spojuje s nejistou otázkou, k čemu je dobré bytí zde. Pro co žít? V životě člověka probíhá proces hledání smyslu, který je pro daného člověka osobní a velmi specifický. Každý způsob vyrovnávání se se životem je vystaven otázce po jeho smysluplnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že život lze buď žít a utvářet, nebo snášet, že hledání smyslu je ztotožnitelné se životem a že hodnota života je dána smyslem, přičemž hodnoty, včetně hodnoty života, jsou podstatou smyslu. Frankl vnímá člověka v dynamickém vztahu s jeho smyslem, smysl vidí ve středu lidského života. Ačkoliv kritizuje dnešního člověka, který ztrácí smysl pro smysl a uniká k workholismu a různým požitkům, je přesto přesvědčený, že člověku jde „především a naposledy o smysl a o nic než smysl“.31 Člověk sám není ten, kdo se má tázat, k čemu jeho život je, ale tím, kdo je životem tázán a „má životu odpovědět a také se zodpovídat“.32 Existenciální smysl je chápán jako výzva a jako nejlepší možnost dané situace na pozadí dané skutečnosti. Frankl hovořil 27 Srov. Christine WICKY, Časovost jako výzva k pravé existenci, in: Žít svůj vlastní život, ed. Silvia LÄNGLE – Martha SULZ, Praha: Portál, 2007, s. 54. 28 Srov. tamtéž, s. 55. 29 Srov. Martina KOSOVÁ, Logoterapie. Existenciální analýza jako hledání cest, s. 132–133. 30 Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, s. 45. 31 Tamtéž, s. 74. 32 Viktor E. FRANKL, Logotherapie und Existenzanalyse, München: Piper, 1987, s. 141.

80

5 2015

o vyšším, konečném absolutním smyslu, který je nazýván v současné existenciální analýze smyslem ontologickým. Tento ontologický smysl nemůžeme znát, v něj musíme věřit. Vyjadřuje smysl celku, v němž se člověk nalézá, je chápán buď filosoficko-ontologicky, kdy všechno, co se člověku přihodí, má nějaký vyšší, absolutní smysl, nebo nábožensky, když je smysl dán Stvořitelem a člověk je schopen ho žít, když je v dialogickém vztahu se světem a je otevřený tomu, co k  němu ze světa přichází a promlouvá, je otevřený sobě samotnému, situacím ve svém životě, hodnotám a otázkám. Žít v pojetí existenciální analýzy znamená odpovídat na otázky přítomné chvíle. Schopnost prožívat smysl existenciální dává možnost prožívat smysl ontologický.33 M. Marshall a E. Marshall označují za základní tři pilíře logoterapie svobodu vůle jako antropologický základ logoterapie,34 vůli ke smyslu jako základ psychoterapeutické teorie35 a smysl života jako filosofii.36 Bazální postoj k životu ukazuje důvěra, která přemosťuje nejistotu a dovoluje pozitivní vztah k životu. Taková důvěra souvisí se schopností brát a dávat. Rozšíříme-li pohled na mezilidské dávání a braní, lze paralelně vidět dávání a braní životu jako takovému. Toužíme po životě naplněném hrdostí na sebe samotné, po životě naplněném jistotou, že se můžeme sami za sebe postavit.

3. Život jako základní hodnota Pokud člověk žije, je stále ve vztahu ke svému bytí v tomto světě. Vytváří si postupně k životu svůj vlastní postoj. Při zacházení se životem se objevují postoje přijímání, odmítání či čekání. Čím více k člověku proniknou hodnoty světa, tím intenzivněji život přijímá. Základní hodnota vzniká díky tomu, že život byl akceptovaný už ve svém počátku. Prvním faktorem vzniku základní hodnoty člověka a přijetí života je to, jak byl vítaný a očekávaný a přijatý na tomto světě díky lidem, kteří mu byli nakloněni, jsou pro něho radostí, on sám je jim radostí. Díky tomu prožívá náklonnost sám k sobě. Pozitivním vztahem k sobě ztrácí závislost na druhých lidech. Indukce základní hodnoty se tedy děje prostřednictvím druhého člověka, prostřednictvím krásy světa a prostřednictvím zážitku svého bytí. Základní hodnota je již výše zmíněný souhlas daný vlastnímu životu při odpovědi na otázku: Jaká je pro mě skutečnost, že žiji? Vyjadřuje postoj k nejhlubší emocionálně postihnutelné kvalitě vlastního bytí37 dané citovým prožíváním života v jeho každodenních podobách. Při individuální psychoterapeutické práci vztahující se k  tématu hodnoty života postupuje existenciální analýza často biografickou metodou zohledňující výše uvedené aspekty v současnosti a minulosti, fenomenologickou analýzou a nakonec přestavbou postojů. Těmito metodami se osvětlují též traumata a dlouho uchovávané deformované postoje, které vedou k bolestným prožitkům, z nichž zásadní je destabilizace ve vztahu člověka k otázce: „Chci žít?“ Snaží se vést klienta k tomu, aby se ho svět dotkl, a on se tak dostal do vztahu se životem, aby se „měl ke svému životu“. Tam, kde chybí základní hodnota, dochází k neurotickým stavům, ke stavům vyčerpanosti a/nebo k depresi. Při práci s některými klienty už jen v biografii, při 33 34 35 36 37

Srov. tamtéž, s. 141. Srov. Maria MARSHALL – Edward MARSHALL, Logotherapy revisited: Review of the tenets of Viktor E. Frankl’s logotherapy, s. 8. Srov. tamtéž, s. 21. Srov. tamtéž, s. 28. Archiv autora, Sešit 4., Jana BOŽUKOVÁ, Materiály z výcviku logoterapie a existenciální analýzy SLEA. Nepublikováno.

5 2015

81

rekapitulaci života a nacházení zdroje hlasů, které říkají, že není dobré žít, ztrácí žité trauma na síle, u některých klientů naopak je vedení ke vztahu k životu velmi náročné. Záměrem kapitol 1–3 bylo nastínit teoretické pozadí tématu hodnoty života z pohledu logoterapie a existenciální analýzy, které by sloužilo jako podklad pro odkazy a úhly pohledu na procesuální rovinu psychoterapeutické práce popsané v následující kazuistice. Kazuistika si klade za cíl ilustrovat principy daného přístupu v praktické práci a poukázat na ústřední téma ztráty smyslu života a meze jeho řešení, které se v každém psychoterapeutickém setkávání mohou objevit. Snaží se narativní formou zachytit a dokumentovat terapeutické dění a podnítit k přemýšlení o podílu pacienta a terapeuta na interakcích v rámci terapeutického vztahu. Analýza kazuistiky je opřena o postupnou identifikaci témat, svědčících pro směr od náhledu na motivace k životu a další aspekty, kterými je podpůrný potenciál a hledání souvislostí, které tvořily terapeutický kontext a kontext pacientova života. Ústí do vymezení dvou kategorií, o které se samotná analýza opírá (Ztráty a Mít pro co žít). V rámci závěrečné interpretace analýzy hledáme souvislosti mimo rámce formální teorie, které mají poskytnout prostor pro úvahy o důvodech, proč nedošlo k  pozitivnímu posunu a nalezení smyslu v  životě pacienta. Kazuistika ukazuje rámec, ve kterém bylo organizováno myšlení daného směru. Nepatří mezi ty „dobře vyřešené“, je proto psána s terapeutickou pokorou a publikační úzkostí.

4. K metodice terapeutické práce Práce s pacientem vycházela z konceptu základních motivací – čtyř základních kategorií existence – a měla za cíl propracovat vztah ke světu; vitálně axiologický rozměr práce byl zacílen na propracování vztahu k životu, etický rozměr se zaměřoval na vztah k sobě a praktická rovina měla vytvářet vztah k budoucnu. Doplňkově byly využity arteterapeutické a imaginativní postupy, vzpomínková a podpůrná terapie. Původně plánovaná dereflexe a paradoxní intence nebyla v souvislosti se závažností pacientova stavu použitelná. Metoda osobní existenciální analýzy předpokládala práci na dialogu pacienta se světem, protože pacient pod vlivem traumatu ztratil otevřenost k sobě samotnému i ke světu. V prvním kroku týkajícím se prožitku jsem se snažila pracovat na zvovuprobuzení jeho ztracené emocionality, následně na tom, aby prostřednictvím sebeodstupu mohl najít ve světě svých citů zdroj k zaujetí takového postoje, který by dovolil znovu pochopit hodnotu života.

5. Kazuistika Když se v životě (a terapii) objeví přesvědčení Můj život nemá cenu Ve vybrané části případové studie je popsána postupná ztráta hodnoty života u 50letého muže, pana J., a to v situaci, která není v příbězích lidských životů neobvyklá – v situaci rozvodu. Jejím účelem není poukázat na úspěšnost logoterapie a existenciální analýzy, ale spíše na to, jak je obtížné při náhlé absenci smyslu života a následné ztrátě jeho hodnoty nastolit terapeutický posun k novému nalezení smyslu. Reflektuje tedy meze obou účastníků psychoterapeutického procesu.

82

5 2015

5.1 Začátek a průběh terapie Pan J. se léčil s poměrně závažnými poruchami spánku. Po půl roce docházení na individuální psychoterapeutická sezení se dostavil se zcela novým problémem. Jeho manželka údajně zcela bez varování podala žádost o rozvod. Pan J. byl plný nejistoty a úzkosti, byl vyděšený, ale protože měl představu, že spolu dosud vycházeli dobře, odmítl uvěřit, že by se to skutečně mohlo stát. Domáhal se toho, aby dostal ujištění, že to nemůže být pravda. Nosil v sobě ideál vzorné křesťanské rodiny a do současnosti nerozpoznal v chování své ženy žádné změny, které by mu signalizovaly změnu v jejich vztahu. Snahou v této fázi bylo přivést pacienta k tomu, aby připustil, že by to pravda být mohla. Pomáhala k tomu autobiografická metoda zaměřená na porozumění sobě samotnému, sledu událostí v jeho životě a jeho přáním a úzkostem. Události šly dál, mělo proběhnout rozvodové řízení u soudu. Teprve tehdy pan J. uvěřil realitě a v následující fázi začal hledat vinu v sobě. Připisoval si z principu jakousi neurčitou vinu, kterou neuměl pojmenovat a které ani nerozuměl. Hledal ji a zároveň se jí bránil: „Nepil jsem, nechodil po hospodách. Nezdržoval jsem se v práci. Nezanedbával jsem práci doma. Nikomu jsem neublížil. Nikam jsem nechodil.“ Ve volném čase pracoval – na zahradě, před domem, kopal kanalizaci, odhrabával sníh, řezal dříví, česal ovoce. Když bylo hotovo, jel pomáhat manželčiným rodičům. Svou rodinu miluje, tak se ji snažil zabezpečit. V této fázi se snažil zachránit obraz sebe jako dobrého manžela. Terapeutická práce se zaměřila na uvědomění si emocí, které v sobě obsahují sebehodnocení. Smysluplnou odpovědí na provinění je náprava. Problémem však bylo, že pan J. nedostal zpětnou vazbu od své ženy o důvodech jejího rozhodnutí k rozvodu, sám nebyl schopen reflexe a žena si žádnou nápravu nepřála. K vnitřnímu dialogu na životní křižovatce, nadhledu ani dereflexi ještě nebyl čas. Hrozbou rozvodu se mu zhroutil svět. Poruchy spánku a kombinace jeho osobnostních charakteristik přítomných už v premorbidním stadiu, jako je nediferencovaná negativní emotivita, vysoká intenzita reakce, rigidita, absence smyslu pro humor a zároveň starostlivost, pečlivost, puntičkářství a vysoká míra zodpovědnosti, kterou pociťoval v širší míře, než příslušelo jeho osobě, jen napomohly rychlému prohlubování depresivního stavu. Ve vztahové oblasti se začala objevovat paranoidní témata zakládající se na tom, že sám sebe viděl jako stálý terč zneužívání a výsměchu, bál se kolegů v zaměstnání, styděl se být rozvedený. Pokoušel se však ještě přesunout pozornost ke své profesi, kterou vykonával velmi rád. Přesun byl tak předimenzován, že se začalo vyskytovat chování s  obsedantně kompulzivními rysy v  podobě nutkavého opakovaného kontrolování, zda je v práci vše v pořádku, a to u sebe i u spolupracovníků. Tato tendence silně zredukovala i tak nevelký počet jeho přátel a vzbudila velmi ambivalentní emoce ve vztazích. Jeho nepříznivý psychický stav prohlubovaly somatické obtíže, zejména bolesti hlavy. Dříve diagnostikovaný diabetes mellitus 2. typu se začal zhoršovat, v krátkém období došlo k poměrně významným změnám tělesné hmotnosti ve směru zvýšení, snížení a opětovnému zvýšení. Do terapeutického rámce daného životními motivacemi se stále dostávala témata třetí motivace vyjádřená otázkou: Smím být, jaký jsem? Jaký jsem? Jaký mám být, aby mě měli rádi? Témata pracovní a rodinná se prolínala zprvu se strachem o vlastní zdraví, později s přáním umřít. Témata nedostatku spánku a témata nespolehlivých spolupracovníků byla postupně smetena ze scény, jako by nikdy neexistovala, když se ukázalo, že manželka je ve svém rozhodnutí neoblomná a nevrátí se, jak pan J. stále doufal. Ukázalo se také, že dlouhé měsíce se k tomu kroku odhodlávala, aniž by to manželovi

5 2015

83

dala pro něho v dostatečné míře najevo. Tehdy se zřejmě rozhodla už s ním vůbec nekomunikovat. A panu J. se znovu zhroutil svět, když rozvod oficiálně proběhl. Závažné bylo, že stále netušil příčinu jejího rozhodnutí. Okrajově zmínil, že na něj křičela, že „bere samý prášky“. Začal vzpomínat na pětadvacetileté manželství a stále se ptal, co vlastně provedl: „Nic jsem jí nevyčítal, že něco špatně uvařila. Já jsem se staral dost. Přinesl jsem tři fůry dříví, chodil jsem na brambory, ještě když byli rodiče živi, tak jsem pomáhal, tchyni jsem pomáhal.“ „Její syn (švagr pana J.), se rozvedl, dcera se rozvedla také, to bude její konec, je jí 82 let,“ děsil se. Měsíce nevěřil, že žena opravdu odešla. Navštěvoval její rodiče i bratra s požadavkem, aby jí její odchod rozmluvili. V těchto náročných návštěvách jejích příbuzných byl velmi vytrvalý do té doby, než švagr pohrozil policií. Matka jeho ženy poté, co mu vysvětlila, že věc rozvodu není věcí její, ale jeho ženy a jeho, už s ním také nechtěla mluvit. Naříkal a byl od svých nářků neodklonitelný. Představoval si, že někdo mu musí pomoci přivolat ji nazpět. Představoval si, že napíšu manželce dopis, který ji přinutí vrátit se zpět. Snažil se nadiktovat mi jeho znění, že vyzývám ženu k návratu s tím, že on je opravdu dobrý manžel. Chápala jsem, jak je pro něho těžké být bez možnosti komunikace, jak nedůstojně se cítí, když s ní chce navázat hovor a ona neodpoví. Zároveň jsem pochopila, že manželka zřejmě rezignovala na možnost něco mu vysvětlit, tak věc řešila odpíráním komunikace. Snažila jsem se pracovat na tématu, jaký je, jaké jsou jeho role ještě jinde než v manželství, jaká je jeho síla, možnosti a meze. Byl zklamaný, že jsem dopis nenapsala, ale snažil se spolupracovat. Když si manželka sehnala byt, odstěhovala se z  domu a děti odešly s  ní, stála otcovská role pana J. proti poměrně agresivnímu protějšku. Pan J. chtěl být za každou cenu alespoň otcem („i když mě nechtějí“). Představoval si, že děti, až ho uvidí plakat, přemluví svou matku k návratu. Byl navštívit manželku a děti v jejich novém bytě, přinesl jim peníze a chtěl znovu vědět, co provedl, že od něho odešla. Nepustila ho do bytu. „Začalo pršet, šel jsem v dešti pryč. Vyhodila boty, chtěla volat policii. Rozkazovala mi: Sem nám chodit nebudeš, budeš chodit s penězma ke mně k okýnku v úřadu.“ Přál si, aby řekla: „Přijď častěji, popovídáme, rozebereme to.“ Do domu, kde zůstal sám, za ním dlouhé měsíce nikdo nepřišel, jen jednou šestnáctiletý syn. Jak ten mohl unést jeho pláč a nátlak, ať něco udělá, aby se všichni vrátili k tátovi? Už nikdy potom nepřišel. Pan J. zůstal v  domě sám. Otřásla se další důležitá životní hodnota – hodnota domova. Krize domova a ohrožení jeho hodnoty může navodit hraniční situaci a postavit člověka na rozcestí.38 Zůstala mu jen práce. Jenže v souběhu s rozpadem rodiny se u něho objevily příznaky špatné koncentrace, nemohl se na práci soustředit a začal hovořit o tom, že je občas zralý na sebevraždu. „Jsem v těžké depresi, to poznám,“ pronesl svou diagnózu. Podle Lukasové životním uměním je opustit to, co jsme milovali, a přitom si zachovat v srdci lásku, připoutat se, a přesto být připravený na odpoutání, být otevřený tomu, co se nám právě nabízí.39 Takováto připravenost a otevřenost nebyla k nalezení a odvaha žít pomalu mizela. Ve struktuře práce s motivacemi jsme byli nuceni vrátit se zpět k motivaci „chci žít“. Paralelně s neodklonitelnou náladou pan J. nejspíše přestal zvládat své povinnosti a byl po půl roce přeložen na jiné pracoviště. Kromě prožitku degradace bylo obtížné, že na nové pracoviště musel dojíždět vlakem denně ze svého bydliště dvě hodiny. Příčinu 38 Srov. Martina KOSOVÁ, Logoterapie. Existenciální analýza jako hledání cest, s. 82. 39 Srov. Elisabeth LUKASOVÁ, Logoterapie ve výchově, Praha: Portál, 1997, s. 182–183.

84

5 2015

přeložení na jiné pracoviště nereflektoval z hlediska reality, označil jen jednu událost, na jejímž základě, jak se domníval, byl přeložen: Nespal v noci, zaspal a přišel o několik minut později do práce. Toto bylo pro něho velmi traumatizující selhání, které nemohl unést. Začala se mu bořit sebehodnota, sebeúcta, začal se bořit ideál vzorného pracovníka. V myšlenkách se zaobíral situací, jak by mu bylo, kdyby mu neodešla žena, a také v souladu s jeho trvající profesní ctižádostí a láskou ke své práci si bolestně představoval, jak jeho dřívější spolupracovník, který měl na škole pět trojek, dnes pracuje na jeho pozici. Na terapii plakal a vyžadoval znovu několikrát, abych manželce rozmluvila její rozhodnutí o odchodu. Nechtěl rozumět hranicím, které v psychoterapii existují. Protože stále opakoval svou traumatizující přítomnost, zaměřili jsme se na vzpomínání, aby si uvědomil kontinuitu svého života, co vše tam patřilo a patří, a jaký vlastně byl dosavadní příběh jeho života. Začal vzpomínkou na maturitu: „Pohádka končí, život začíná.“ Známky z maturity byly krásné. „Teď už nemusím nikam, kde je šikana,“ podotkl v tomto kontextu, ačkoliv šikanu ve škole už dříve popřel. A najednou dnes mu žena řekne, že už se nikdy nevrátí. „Modlím se, abych to vydržel.“ „Jeden kněz mi řekl, že kdybych si vzal život, trpěl bych dvakrát tolik.“ Pláče. „Kdyby si mě Pánbůh vzal, měl bych pokoj. Já se stejně vysokýho věku nedožiju, umírají mladý lidi.“ Při hledání vlastních zdrojů v rámci terapie říká, že kdyby mohl potkat sám sebe tak, jak mu teď je, snažil by se ukonejšit. Ukonejšení v jeho pojetí znamenalo dát si naději, že se žena vrátí. Znovu se mnohokrát vracel k dotazování, jak se to mohlo stát, když se dost staral, neseděl vůbec v hospodě a šel vždy z práce rovnou domů. Na dotaz, zda by dělal dnes věci jinak, odpověděl, že ne, „jenom bychom se domluvili s manželkou“. „Ještě že tě nepoškrábali...,“ volali lidé, když odcházel ze sídliště, kde bydlí jeho žena s dětmi. Zdá se, že šlo o halucinatorní zpracování traumatu. Představuje si, že ženy z jeho města řeknou svým dětem: „Nezdrav ho! Je rozvedenej!“ Představuje si, že je ostatními odsuzovaný, protože mu odešla žena. Ve své osamocenosti se pokouší o sblížení s člověkem, který je též sám. Zemřela mu sestra, zemřela mu žena, ale on si našel jinou, ta také zemřela. „A on jde dál, jezdí na výlety, jede na Šumavu,“ říká obdivně pan J. a nepřipouští, že by taková reakce byla možná i pro něho. Po výzvě, zda by uvažoval také se někam jet podívat, projít, se diví, proč by někam jezdil, je přece zima. Nic ho nebaví, nadějné ale bylo, že by si rád udělal pořádek doma. Později nejen že si neudělal doma pořádek, jak původně zamýšlel, ale přestal topit s tím, že nemá cenu topit jen pro sebe. Nepral, protože žena odvezla pračku. Pociťoval samotu, nikdo ho ani po dobu jeho nemoci a pobytu v nemocnici nesháněl. Pláče každý den. Na otázku, jestli pláč pomáhá, odpovídá, že asi moc nepomáhá, ale „já plakat budu. Já se doma zavřu a pláču.“ „Já přežívám ze dne na den. Sám žít nemůžu.“ Změlčená emotivita, která se tehdy ukázala v osobnostních dotaznících, mohla být vyvolána úvahami pacienta o skončení života. Začal si představovat, že by si lehl pod vlak. Relativně brzy po objevení suicidálních myšlenek se objevily srdeční obtíže, takže byla nutná několikadenní hospitalizace. Zhoršila se parodontóza, zánět dásní, takže nemohl kousat a čekalo ho trhání všech zubů. Začal velmi intenzivně pociťovat samotu: „Lidé přijíždějí, všude jsou lidé. K nám nikdo nechodil. Teď je doma jako v žaláři. Já jsem chtěl dřív především klid pro všechno.“ Stále nechápe, proč žena odešla: „Nebyl jsem vožera, co chodí po hospodách, já jsem se jen staral. Ona neocenila, že jsem natahal dříví a uhlí.“ Stále píše manželce dopisy, ve

5 2015

85

kterých ji nabádá a prosí o návrat. Nezlobí se na sebe, zdá se, že neumí najít ani vztahovou rovinu k manželce. Neříká, že ji má rád nebo že se na ni zlobí, jen to, že se má vrátit, že to bez ní nezvládne. Protože ani po necelém roce psychoterapeutické práce a bydlení v rodinném domku po rodičích nezvládl své „mohu žít bez své ženy“ a už vůbec ne „chci žít“, začali jsme více pracovat s arteterapeutickou tvorbou a s imaginacemi. Při imaginaci výstupu na horu, ve které se mělo ukázat, jak zvládne namáhavou cestu, to poprvé po dlouhé době šlo. Zajímala ho krajina, bylo mu celkem dobře, krátce dýchal, zdolal vrcholek. Po obrácení pozornosti k tomu, že obtížná cesta se podařila, že hodně dokázal a nevzdal se při námaze, odpověděl: „No dobře, no.“ Budící a hnací síla se nedostavila. Subjektivně i po roce a půl pociťoval samotu, údajně každý den pláče (třeba hodinu), plakal i ve vlaku, když přijížděl na konzultaci. Rok a půl už nikdo nebyl za ním na návštěvě, ani děti. Rozplakal se, když se podíval na svůj starý občanský průkaz, kde má dosud napsáno „ženatý“, rozplakal se, když kupoval rohlíky. „Trápím se, trpím jako zvíře.“ Chodil se svěšenou hlavou, nešťastný, bezradný. Život se mu hodně změnil. Problémy s  cukrovkou nejen přetrvávaly, ale horšily se, hladina cukru se významně zvýšila. Straní se lidí, stydí se. Co kdyby se ho ptali na rodinu?! Téma stud se ukázalo jako téma celoživotní. Souviselo též s těžkým pracovním úrazem jeho otce, který se nikdy nesmířil s jeho důsledky a vnímal svůj život jako bezcenný. Téma „věci mají být jinak, než jsou,“ a témata vlastní hodnoty pana J. naráží a prolínají se s nezpracovanými (a aktuálně nezpracovatelnými) tématy motivace první a druhé, tedy „nemůže a nechce žít“. Nedovede si představit, že by mohl. Svůj současný život bez ženy nepřijal. Chybělo bezpečí, chyběl prostor a opora.

5.2 Po dvou letech

Když se znovu přiblížila zima, nesvlékl pan J. své krátké šusťákové kalhoty. Boty se přes léto ochodily, jsou rozešité, podrážka se brzy utrhne. Pan J. nepere (novou pračku si nepořídil též z finančních důvodů). O sociální péči nechce ani slyšet. Při této „hrozbě“ se rozhodl, že si vypere džíny. Pochopila jsem, že je nutné odklonit terapeutické úsilí od aktuálního traumatu a pracovat na možnostech změny nejdříve behaviorálně a dále pak hlubším ponorem do emoční sféry. Ačkoliv pláče, jeho emocionalita jako by nebyla. Jedině emocionalita by snad mohla hrát roli při vnímání odpovědi na otázku po životním smyslu. I když existuje velmi silná kladná vazba mezi pozitivními emocemi a zkušeností smyslu života,40 absence pozitivních emocí neznamená zároveň absenci smyslu, ale smyslu je možno dosáhnout také v situaci, kdy pozitivní emoce zcela chybí, a to cestou přijetí utrpení.41 Jenže valenci emočních stavů určují osobní cíle. A cílem pana J. nebylo „ať je mi lépe“, ale „ať se vrátí moje žena, teprve pak mi bude lépe“. Po necelých dvou letech terapie vykazoval pan J. v testových materiálech výrazně „zvýšený skór depresivity a psychosomatické narušenosti vyplývající nejspíše z  bezmoci, kterou stále cítí v  souvislosti s rozpadem manželství a zhroucení životních hodnot a přání. Chybí  přiměřená schopnost zvládat podněty, stále je přítomna řada přidruže-

40 Srov. Peter TAVEL, Zmysel života podla Viktora Emanuela Frankla, Bratislava: Iris, 2004, s. 56. 41 Srov. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, s. 136.

86

5 2015

ných neurotických příznaků, emoční labilita, příp. negativní emotivita, agresivita a plačtivost. Významněji narušen je systém pozornosti (hypoprosexie). Důsledkem aktuálního stavu je útlum volních procesů, narušený náhled, nihilismus, anhedonie a vyšší míra sociální dysfunkce. Objevil se závažný fenomén ztráty identity.“42 V  posledním roce byl narušen proces profesního, ale i běžného osobního fungování. Výše uvedené symptomy přispěly řadě psychosomatických obtíží a všeobecně minimálně aktualizované životní tělesné regulaci. Jeho perspektivní tenze s naučenou bezmocností byla v  kořenech obav, že se o sebe sám nepostará. Bylo patrné, že k  tomu situace v současné době skutečně směřuje. Kompenzační mechanismy k  redukci úzkosti nenacházíme ani v  interpersonálních vztazích a osobnostních předpokladech. „Rizikem je malá diferencovanost v interakci. Dalším rizikovým faktorem jsou akcentované osobnostní charakteristiky – závislý styl osobnosti, u něhož se redukovaný přístup k sebereprezentacím spojuje se zanedbáváním sebe – přibližující se diagnóze Závislá porucha osobnosti. Pan J. není s to vytvořit trvalejší harmonické vyvážení svých potřeb, neboť potřeby jsou vždy znovu fixovány na neuskutečnitelný návrat bývalé manželky. Spolu s vysokou mírou určité zatvrzelosti a rigidity v souvislosti s životními událostmi je pacient v současné době dosti rezistentní vůči psychoterapii.“43 O problematickém, velmi ambivalentním vztahu k lidem svědčí hypotetické přání v tématu navozeném v  imaginaci, a to změnit si jméno. Změnil by si je na nejobvyklejší u nás se vyskytující – Jan Novák. Ačkoliv rozhodně sám ve skutečnosti zvláštní jméno, které by přitahovalo pozornost, nemá, chce ještě obyčejnější s prohlášením „měl bych klid od lidí“. Cukrovka, problémy s dechem, únava, nesoustředěnost, hospitalizace, invalidní důchod. Hrnuly se nemoci a on plakal, neustále plakal. Zůstával nepřístupný jakékoliv argumentaci. Mučil se tím, že alimenty přinášel do nového domova své bývalé ženy osobně, namísto toho, aby je poslal poštou. Manželka ani děti ho dovnitř nepustily, škvírkou ve dveřích vzaly peníze. U toho také zůstalo. Do terapie přicházel stále zanedbanější, špinavý, v  krátkých šusťákových kalhotách v  zimě, s  botami ochozenými tak, že sotva držely pohromadě. Doma netopil. Proč? Vždyť tam nikdo není. Jeho já nemělo takovou hodnotu, aby muselo být v teple. Styděl se vyjít na ulici. Všichni si řeknou: To je ten, kterému utekla žena. Jeho život postrádal jakékoliv pořádkové složky a hlavně jakékoliv naplnění, jakýkoliv smysl, který by netkvěl v permanentním přání návratu ženy. Když mu byl přiznán invalidní důchod, posekal na zahradě růže. Údajně proto, že dají moc práce. Právě, když dostal invalidní důchod, začal mít snad nedostatek času? Na každé terapeutické sezení začal přinášet vždy něco sebedestruktivního, co obsahovalo nevyslovenou výzvu: „Dělej s tím konečně něco, ať už se vrátí!“ Zhoubná a vyprazdňující síla osamění začala doléhat na mě. Dialogická výměna žádná, kolaps „struktury významu“. Má kde být, má střechu nad hlavou – dokonce domek se zahradou. Zdá se ale, že se mu stal přítěží. Zlobí se na místa v domě, kde je plíseň, kde něco nefunguje. K jeho „moci 42 Výpis z cíleného psychologického vyšetření (Lhotová). 43 Tamtéž.

5 2015

87

být“ patří rodina. A žena, právě tato, jeho dnes už bývalá žena, která mu uvaří a bude tiše bdít nad jeho spánkem, ať je jakýkoliv. K jeho „moci být“ dále patří nebo patřilo vykonávání jeho profese. Tyto dvě podmínky jeho života ztratil v určitém paralelním procesu. Jak ho dovést k pochopení, že může být i za současné situace, že může najít bezpečí ve svém prostoru a začít hledat oporu, jestliže s ním není a nechce být právě tato žena? U toho zůstává. Zabít se nechce, je katolík, zůstává nicméně u představ. Ale naštěstí je nemocný. Domnívá se, že bude-li mu hodně špatně, možná se jeho žena a děti slitují.

5.3 Jaký měl pan J. hodnotový systém

Spokojenost v životě pana J. se odvíjela od pracovního a rodinného života. Velmi si vážil svého vzdělání a své práce. Jeho cílem bylo přesně plnit své povinnosti. Vzpomínky na svůj život dříve – v rodině i v zaměstnání – podává v zidealizované podobě dle své představy tak, jak věci kolem dle něho mají být. Práce s představou a vztahem k životu pomohla pochopit skutečnost, že pan J. je zmatený, neplní-li jeho spolupracovníci své povinnosti, a je neúprosný v tom, aby je plnili, zároveň je ale slabý, aby to skutečně prosadil. V manželském vztahu to bylo obdobné. Pan J. je zmatený, že jeho žena nesplnila svou povinnost s ním být, a je neúprosný v požadavku, aby to napravila, ale je na to slabý. Představuje si, že „žena bude vařit a prát, já budu dělat těžký práce a zařizovat“. Vztahová rovina odmítání, pro něho nepochopitelná, začíná nejspíše tím, že lidé ho nepřijali takového, jaký je. Je člověkem rigidním, nepřizpůsobivým, puntičkářským, bez schopnosti zasmát se. Je jeho život dobrý? Zde se ukazují rozdíly mezi hodnotou života vůbec, vnímanou hodnotou života dle náboženského pojetí, vnímanou hodnotou svého vlastního života, hodnotou života v podmínkách, které si přál, hodnotou života s někým; to vše v odrazu toho, že skutečně lidem neublížil, ale přesto ho nechtěli. Nedovedl pochopit proč. Při práci s emocemi nedovedl pojmenovat, co cítí, když pláče. Smutek, lítost, bezmoc nebo dětskou umíněnost a zlobu z odepření něčeho, co chce? Při práci s identitou nedokázal vnímat své vlastní já, měl je společné s manželkou nebo alespoň se svou profesí. Jde vlastně o souběh trojí identity: Já je tvořeno manželkou a dětmi a profesí. Bez ní „nebyl“. Z jeho hlediska jedno bez druhého nejde. Jenže profese může být bez něho, manželka a děti mohou být bez něho. On sám se cítí bez rodiny a bez práce víc než neúplný, on sám se stal bolestí a žalem.

Čtvrtá podmínka existence předpokládá přitakat předchozím třem. Sám spontánně zkoušel bez přitakání předchozím motivům hledat řešení či podporu v duchovní rovině. Jenže opět hledal něco, co by mu vrátilo manželku. Obrátil se na kněze ve farnosti, od kterého očekával zřejmě podobně jako ode mě, že by mu mohl pomoci přemluvit ženu k návratu. Vždyť přece katolická církev rozvody nepodporuje. Kněz mu po čase naslouchání ukázal realitu, kterou on nemínil a ani už neměl sil respektovat. Nedokázal vystoupit ze sebe a podívat se na situaci z jiného úhlu pohledu a alespoň v minimální míře přijmout to, co se mu přihodilo. Zlobil se na kněze, protože přece musí pomoci. Lidé, kterým stále vykládal o svém neštěstí a u kterých plakal s jakousi nevyslovenou žádostí o pomoc, ho přestali poslouchat. Žít bez přitakání životu vyčerpává, stojí mnoho síly a zážitek hodnoty není možný. Může se stát, že hodnoty tyranizují, když se člověk nechce zpříma podívat na realitu, jakou bylo v tomto případě opuštění, rozvod

88

5 2015

a osamocenost. Protahovaný žal způsobil úbytek sil pro možnosti realistické reaktivace a integrace individuálního zápasu do dění v síti vztahů. Hluboký depresivní stav dosáhl chronicity, stejně tak úzkost ve formě perspektivní tenze a závislost ve formě neschopnosti postarat se o sebe vedla k  odmítnutí života. Přetrvával nářek nad nezodpovězenou otázkou, proč se to stalo. V tomto stavu odmítl hospitalizaci, odmítl sociální pomoc a ukončil terapii. Nebylo jasné, zda ukončení znamená rezignaci, ztrátu naděje, nebo je odchod pochopením a dobrým znamením, že to zkusí sám. Zásadní rozdíl v postoji k životu je vyjádřitelný ve dvou větách. „Takto nechci žít,“ zní ta první. Ta druhá je „Nechci žít vůbec“. Jedna zpravidla přechází ve druhou a mohla by za předpokladu přijetí reality ukázat perspektivu eventuální realistické reorientace,44 při níž se člověk začne opětovně věnovat novým nebo starým hodnotám, kdy znovu začne brát v úvahu okolnosti a kontext svého života. Pan J. nenalezl ve svém životě nic, co by mělo pro něho smysl. Vnímal od druhých výsměch. Žal a obrana zahnaly úzkost do paniky. Posledním nevědomým pokusem žít byl přesmyk z hluboké deprese do manického stavu, kdy se znovu objednal do terapie. Manický stav byl plný horečnaté činnosti. Pan J. zkoušel všechno, co v životě dosud nezkusil: sednout za volant a jezdit po chodníku, porvat se v hospodě, hledat novou ženu (a prorazit si znovu cestu k hodnotám), naplnit se smíchem, žertovat. Jenže nic z toho vlastně neuměl, všechno se odehrávalo ve změněném stavu vědomí, byl to smích bezradnosti a bez radosti, vše překračovalo hranice přiměřenosti. Jeho život probíhal ve změněné, scestné a nebezpečné podobě a důsledkem byla hospitalizace na psychiatrickém oddělení.

6. Analýza kazuistiky 6.1 Reflexe I. – Ztráty Existenciální analýza popisuje čtyři velké oblasti, ve kterých se náš život odvíjí. Je to rodina, svět práce, svět mezilidských vztahů a svět vlastního já.45 Psychoterapie, která byla vedena s pacientem v době před tím, než byl opuštěn manželkou, probíhala systematicky a týkala se tematicky nejvíce pracovních a mezilidských vztahů, v rámci konceptu základních motivací pak propracovávání vztahu k budoucnosti. Rodinu považoval pan J. za stabilní jistotu. Toto vše postupně ztratil. Osobní výhled do budoucna, o který usiluje osobní existenciální analýza, zmizel, nebyl přijat v takové podobě, v jaké byl vnímán. Pan J. ztratil veškerou životní perspektivu, nejprve nechtěl, později ztratil sílu k jejímu nacházení i k jakékoliv jiné činnosti. Hloubku života, souznění se sebou a se světem lze pocítit prožitkem blízkosti, času a vztahů.46 Tyto zážitky tvoří základní hodnotu bytí, nejhlubší cit hodnoty života. Deprese je v těchto souvislostech vysvětlována tím, že jestliže chybí byť jen jeden z těchto prožitků, objevuje se nejprve touha, pak chlad a nakonec ona – deprese. Vůli k humoru jako pokus vidět věci v lehčí perspektivě označuje Frankl jako zbraň při zápasu o sebezáchovu.47 Základní hodnota takto prožívaná představuje základ toho, co vnímáme jako hodnotu. Pan J. neměl humor ve 44 Srov. Karl RUEHL, Setkání s  postiženým člověkem, in: Žít svůj vlastní život: Úvod do existenciální analýzy, ed. Silvia LÄNGLE – Martha SULZ, Praha: Portál, 2006, s. 173. 45 Srov. tamtéž, s. 173. 46 Srov. tamtéž, s. 173–174. 47 Srov. Viktor E. FRANKL, Člověk hledá smysl: Úvod do logoterapie, Praha: Nakladatelství Jiřího Kocourka, 1964, s. 33.

5 2015

89

svém repertoáru, nikdy se nezasmál, schopnost vidět věci v lehčí perspektivě chyběla pravděpodobně už premorbidně. O problému osobnostního deficitu působícího jako překážka pro pochopení smyslu a následných problémech v rámci terapeutické práce s prožitkem a vytvářením dialogu já–svět se zmiňuje Bauer.48 Hovoří o typu poruchy osobnosti (para-existentielle Persönlichkeitsstörung) s blokádou existenciálních motivací etiologicky spojené s krizí identity a fixací bez schopnosti sebedistance a otevření se světu. Namísto dialogu s reálným světem se tyto osoby fixují na konstrukci nebo ideu světa, kterou projikují na realitu.

6.2 Reflexe II. – Mít pro co žít

Pan J. započal terapii s jednoduše koncipovanou zakázkou vztaženou k pomoci dobře spát. Další zakázkou byl návrat manželky. Jeho naděje, že se to s mou pomocí může stát, způsobila, že nebyl přístupný jakékoliv reflexi reality. Už ve fázi vytváření druhé zakázky byl nerealizovatelný záměr. Já jsem postupně ztrácela naději v možnostech, jak mu pomoci. On postupně ztrácel naději, kterou vkládal do psychoterapie, že se žena vrátí, a došlo ke zhroucení všech čtyř základních životních motivací. U pana J. bylo otřeseno „mít pro co žít“, zablokoval se sebepřesah, Bohu nic nevyčítal, ale nechápal. Jediné, co zůstalo z jeho víry v Boha, bylo odhodlání, že se sám nezabije, protože jako křesťan nesmí. Takto vydán na pospas světu, s poničenou vůlí, propadal osamocení. Teprve v manické fázi se ocitl bez vztahu. Původní vztah s bývalou ženou vymizel, vymizelo přání, aby se vrátila, ale nový vztah nenašel. Člověk bez vztahu k člověku ztrácí vztah ke svému životu. Úspěšnost psychoterapie byla v jeho očích spojená s tím, že se vrátí manželka a vrátí jeho životu hodnotu. Jeho vztah k budoucnosti se změnil v tom, že přestala obsahovat možnosti stávání se a rozvoje, ale vyvstala před ním jako něco nejistého, hrozivého, nebezpečného, nakonec jako něco prázdného. Ve vztahu k minulosti je existenciální analýza poukazem na skutečnost, že i přítomnost může působit na minulost a dodávat jí nové významy, vybízí k tomu, aby se s ní člověk vyrovnal. Skutečnost toho, co se stalo v minulosti, nelze zrušit, ale to, jak ji včleníme do svého přítomného života a jaký význam pro něj získá, závisí na současném žití.49 Budoucnost se však pro pana J. uzavřela a on zůstal bez naděje.

6.3 Závěr analýzy kazuistiky: účinnost existenciální analýzy a logoterapie

Jako jeden ze základních požadavků pro dobrý rámec psychoterapie je považováno stanovení cíle, na kterém by se shodl jak pacient, tak psychoterapeut. V tomto ohledu se existenciální model nijak neliší od jiných důležitých psychoterapeutických teorií. Už tento první předpoklad však narazil na obtíže dané rozdílností cíle pacienta a terapeuta. Jednotné formulace cíle (zakázky) nebylo dosaženo. Způsob, jakým bylo pacientovi sděleno, že psychoterapie nemůže pomoci tomu, aby se mu vrátila žena, byl pro jeho pouze selektivní porozumění dané nejspíše akutním traumatem nedostačující. Malá pozornost byla věnována hloubce bolesti ze ztráty, prožívání této bolesti v čase, specifické vulnerabilitě a typu obranných mechanismů pacienta. Kombinace těchto aspektů způsobila konflikt mezi požadavky na vyrovnání se se situací („vždyť takový je život“) a možnostmi 48 Srov. Emmanuel J. BAUER, Wenn die Sinnhaftigkeit des Sinns in Frage steht. Ansätze eines „postmodern“ erneuerten Sinnverständnisses in der LT/EA (II. Teil), Existenzanalyse 3/2000, s. 55. 49 Srov. Christine WICKY, Časovost jako výzva k pravé existenci, s. 58.

90

5 2015

pacienta v čase, který k vyrovnávání se se zátěží potřeboval. Každý jednotlivec prožívá tlak lidského údělu vysoce individuálně. Ani jedna ze stran psychoterapeutického vztahu nepředpokládala tak silnou emoční zátěž a „brutalitu“ situace, na obou stranách bylo příliš nepříjemné čelit pláči a snížené životaschopnosti. Ani z jedné strany nebyla ochota poskytnout více času jednotlivým fázím prožívání ztrát a omezení. V existenciálním referenčním rámci bylo žádoucí rigorózně zkoumat různé problémy, které vedou k bezmoci, a pracovat na vytváření vlastního prožívání a porozumění sobě s důrazem na svobodu, volbu, účel a hodnoty více než na plnění požadavků.

Závěr Čím by byl tento život, kdyby znamenal hodnotu sám o sobě a kdyby celá jeho hodnota nespočívala právě v tom, že může být obětován pro něco jiného,50 vyjadřuje se Frankl v souvislosti s utrpením v koncentračních táborech a ukazuje za vší tou zdánlivou nesmyslností utrpení a obětí v koncentračních táborech takovou bezpodmínečnou smysluplnost, že v sobě zahrnuje i smysl utrpení, oběti a smrti. Hodnotu života v jeho hloubce člověk v pohledu existenciální analýzy vyciťuje v prožitku blízkosti, času a vztahů v souznění se světem a se sebou samým. Tyto zážitky tvoří základní hodnotu bytí, nejhlubší cit hodnoty života. Tato základní hodnota se projevuje v každém prožívání, zabarvuje city a emoce a představuje pozadí toho, co vnímáme jako „hodnotu“, veškeré emoce, vnitřní prožitek života vypovídá o hodnotě života samotného. Hodnota života se ukazuje v běhu individuálního života a zároveň v přihlížení běhu života a osudům druhých lidí. Hodnota života založená na vztahu k  vlastnímu osobnímu životu je dána jeho přijetím. Vypovídá o dotyku bytí a o všem, co se při tom dostaví, tedy o emocionálním vztahu k bytí jako základu osobního životního pocitu – pocitu života. Život dává zprávu o tom, jakou má hodnotu, prostřednictvím prožitků. Zve člověka, aby se ho účastnil.51 Slovy Längleho, prožíváním hodnoty života „zakoušíme něco, co nás přesahuje. Tato hodnota nezávisí na nás a není námi vytvářená, ale dostává se nám jí.“52 Základní hodnota se skládá jednak z vitální (pra)kvality „mít život rád“, kterou člověk pociťuje ve své vlastní tělesnosti a psychickém rozpoložení, jednak z „cítit se“ na základě kontaktu se světem. Obsahuje tedy subjektivní i objektivní pól. To, zda ji odkrýváme s vstřícností a s vděčností, je možností a darem. Teprve celkové vstřícné přijetí života jako celku se vším, co k němu patří, nám také umožňuje, abychom v terénu života rozlišovali. Antonín Mokrejš53 hovoří o rozdílu pouhého života jako životní rutiny a setrvačnosti a dobrého života jako prolomení setrvačnosti a navyklosti na základě otázky po jeho smysluplnosti a oprávněnosti. Toto dle něho získáváme tehdy, když získáváme zkušenost konfliktu životních možností a nutnosti volby. V tomto článku jsme rozlišili logoterapeutické psychoterapeutické přístupy a přístupy existenciální analýzy a na analýze jedné kazuistiky jsme ukázali rámec, ve kterém bylo terapeuticky organizováno myšlení daného směru.

50 51 52 53

Srov. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, s. 15. Srov. Alfried LÄNGLE, Smysluplně žít: Aplikovaná existenciální analýza, s. 44. Tamtéž, s. 45. Srov. Antonín MOKREJŠ, Filosofie a život – život a umění, Praha: Filosofia, 1995.

5 2015

91

Děkuji PhDr. Janě Božukové, MUDr. et PhDr. Alfriedu Länglemu a Doc. Karlu Balcarovi za svolení citovat z textů připravených pro výcvik v logoterapii a existenciální analýze SLEA v Praze.

Existenciálně analytický přístup k hodnotě života Abstrakt Pojmy, jako jsou smysl, svědomí, existence, bytí a život, jsou v psychoterapii spojeny s existenciálním psychoterapeutickým přístupem. V současnosti se ukazuje, že existenciální přístup je cenné, účinné psychoterapeutické paradigma opřené o racionální, koherentní a systematické postupy, přestože základy existenciální orientace nejsou empirické, ale intuitivní. Záměrem prezentovaného textu je nalézat zejména v teorii V. E. Frankla a A. Längleho oporu pro vymezení hodnoty života člověka a jeho důstojného bytí a na konkrétní kazuistice demonstrovat rámec, ve kterém bylo terapeuticky organizováno myšlení daného směru. Klíčová slova existenciální analýza, logoterapie, život, hodnota, smysl

The Existentially Analytical Approach to Value of Life Abstract Concepts such as purpose, conscience, existence, being and life are associated with the existential psychotherapeutic approach in psychotherapy. At present it turns out that the existential approach is a valuable, effective psychotherapeutic paradigm based on rational, coherent and systematic methods, although the foundations of the existential orientation are not empirical but intuitive. The aim of the present text is to find especially in the theory of V. E. Frankl and A. Längle support for defining the value of human life and dignified being and with a particular casuistry demonstrate the conceptual framework in which the thought of this approach was therapeutically organized. Keywords Existential Analysis, Logotherapy, Life, Value, Purpose

92

5 2015

The Existentially Analytical Approach to Value of Life Marie Lhotová

1. Points of departure and sources of logotherapy and existential analysis Logotherapy and existential analysis are classified as humanist-oriented psychotherapeutic approaches. They derive from the positions of existentialism, phenomenology and holism. Their original sources were especially the works of the existentialist Søren Kierkegaard, theologians Thomas Aquinas and Augustine Aurelius, as well as works of the phenomenologically oriented philosophers Max Scheler, Edmund Husserl, Martin Heidegger. Viktor Emil Frankl embodied their ideas into the foundations of his teaching and gradually developed them. Max Scheler is most often regarded as the spiritual father of logotherapy and existential analysis; concurrent thought similar to Frankl’s, but with different conceptual equipment, can be found in Karl Jaspers. The central point of Jaspers’ philosophy is the gravity of decision-making in human existence, in Scheler the central point are values and emotions related to them. The aim of this text is to show how Frankl’s existential analysis and logotherapy and its new form extended by the thought incentives of Frankl’s direct pupil Alfried Längle works with the topic of deciding to life, with the value of life and responsibility for life and its values. Cakirpaloglu underlines that Frankl’s conception is directly constructed on values around the central concept of meaningfulness of life, and these are closely linked to the ethical and experiential dilemmas of the present.1 Frankl’s conception of values and meaning of life is described as individualistic, humane, following the line of ethical empiricism which denies transcendentalism and apriorism of the moral and value factors of human action.2 The American Journal of Psychiatry labels Frankl’s work as “perhaps the most significant since Freud and Adler”.3 Marshall and Marshall further mention the opinion of G. Allport, who describes logotherapy as “…the most significant psychological movement of our day”.4

1.1 Definition of existential analysis

This chapter aims to show how logotherapy and existential analysis insert the topic of value of life in its theoretical framework. With this aim we conceive its definition. Existential analysis and logotherapy derive from  Frankl’s anthropological conception of human, in which two concepts – existence and person – are especially prominent and in whose foundation two questions blend – what specifically human makes a human being human and what enables a human being to live a fulfilled life. Frankl starts from dimensional ontology and describes the human being in three mutually linked levels of human existence – physical, psychological and spiritual.5 In existential psychotherapy analysis is used in work with the patient to find the value of life for maintaining or enabling meaningful existence. The effort is to analyse the conditions of existence and dissolve what prevents existential living. 1 Cf. Panajotis CAKIRPALOGLU, Psychologie hodnot: Přehled pro humanitní obory, Olomouc: Votobia, 2004, p. 276. 2 Cf. ibid. 3 Maria MARSHALL – Edward MARSHALL, Logotherapy revisited. Review of the tenets of Viktor E. Frankl’s logotherapy, Ottava: Institute of Logotherapy, 2012, p. XIV. 4 Ibid. 5 Cf. Martina KOSOVÁ, Logoterapie. Existenciální analýza jako hledání cest, Praha: Grada Publishing, 2014, p. 14; © Martin WAGENKNECHT, Rozpracování logoterapie a existenciální analýzy v GLE (on-line), at: http://www.slea.cz/index.php?page=mw6, retrieved January 17th, 2015.

5 2015

93

Existence is an ontological concept from the Latin word existentia – ex-sistere,6 or ek-sistó, – close in meaning to the English words rest outside, occur, step out, go out, come up, appear, show, be, or the nouns occurrence, external manifestation, i.e., movement outside towards something being able to arise and be. The word existence is often used as a synonym to the concept of being or being here. This translation reminds of another existential orientation – the daseins-analysis of Ludwig Binswanger and his most famous pupil Medard Boss –, whereby it at the same time shows how different perspectives can be utilised in  practical psychotherapeutic work with similar topics. In both approaches ex-sistere means to enter life. The concept of existence in Frankl also means living with self-surrender, devoting oneself to something without abandoning oneself and giving oneself up in the interest of the thing. Existential analysis is a psychotherapeutic approach which examines the phenomenological substance and analysis of conditions to fulfilling life,7 i.e., what conditions must be met in order for the human being to live a fulfilled life, and how existence is possible in the life of a human being in the midst of the conditions she lives in. In that it regards the spiritual and psychological transformation and real change of situation in the world of a particular human being and raises the question whether the human being can internally assent to what she does or does not do. Existential analysis and the ways it works, especially biography, deal with the question why the human being is incapable of dialogue, whereby this dialogue is given by the fact that the human being begins to realize the values she sees in the world. Besides work on self-development, which is the domain of the client-oriented psychotherapy of C. Rogers, in the practice of existential analysis there has appeared effort to work on ways how the human being can respond to the demands of life and thereby fulfil it. Precisely existential fulfilment is being in the dialogue of the I–situation. The criterion of inner fulfilment can then be expressed with the sentence “it is a good life I live”. The human being fulfils her existence when she is addressed by her situation to which she is able to respond. A condition of being addressable by the situation is the courage to give oneself to it. As soon as a vacuum at this level arises, space is made for various disorders, addictions and experiences of states of external threat. In a certain sense existential analysis stands in contrast to psychoanalysis, because it has a different focal point in that it sees the task of the human being in stepping outside of herself and entering dialogue with the world. Frankl himself originally regarded logotherapy as supplementation and integration of Freud’s psychoanalysis and Adler’s individual psychotherapy, but later he saw existential analysis as a theory which is the foundation of psychotherapy. He understood existential analysis to be a theoretical-investigative orientation dealing with the ontological level of existence, i.e., interpretation, possibilities and conditions of fulfilled existence. When Frankl was still alive, two thought approaches developed. One is represented by Elisabeth Lukas from Süddeutsches Institut für Logotherapie, who develops her approach in the original Franklian conception of logotherapy as supplementation of psychotherapy. Alfried Längle from the Vienna society Gesellschaft für Logotherapie und Existenzanalyse as representative of the second approach understands logotherapy to be a counselling method oriented at meaning. In Balcar’s words existential analysis is a path of knowledge and logotherapy is a path of help.8 According to 6 Cf. © Lateinwörterbuch (on-line), at: http://www.frag-caesar.de/lateinwoerterbuch/exsistere-uebersetzung.html, retrieved June 17th, 2015. 7 Cf. © Karel BALCAR, Materiály z výcviku Společnosti pro logoterapii a existenciální analýzu, Praha, 1992–1998, at: http://www.iqle.cz/ dokumenty/frankl.pdf, p. 20, retrieved January 2nd, 2015. 8 Cf. © Karel BALCAR, Logoterapie a existenciální analýza Viktora E. Frankla (on-line), at: http://www.slea.cz/old/index.php/odborne-textymainmenu-2/2009/05, retrieved June 17th, 2015.

94

5 2015

Lukas logotherapy is psychotherapy oriented at meaning.9 The psychotherapists of the Vienna school GLE10 define logotherapy as a counselling orientation which helps the patient in re-evaluating her life to find a value system she could regard as meaningful, in a situation when she cannot see the values of the situation. As such logotherapy is a specific area of existential analysis, which focuses on what possibilities are opening for the client in the world. Existential analysis is regarded as a psychotherapeutic approach aiming to make the human being capable of internal assent to being able to live by her action and being11 and be ego-syntonic. Transition from logotherapy to existential analysis occurs at the moment of realising that although the patient cognitively understands what she could do, she is not capable of living her values. In this sense there is a difference in the sphere of indications. Existential analysis asks why it is impossible for the human being to see, distinguish, will and realize values. It works more often with depth dynamic, while logotherapy combines well with behavioural therapeutic methods. Frankl himself eventually defines the two approaches in relation to the spiritual as psychotherapy deriving from the spiritual and psychotherapy heading towards the spiritual, to existence.12 In the former case such psychotherapy is presented as logotherapy, in the latter as existential analysis. Kosová, an important representative of Czech logotherapy, emphasizes the same philosophical points of departure of these approaches.13 The substance of the two approaches is the same, can be expressed by the goal, which is “…to help the human being to a spiritually and emotionally free experiencing, to authentic, genuine, true, own attitude-taking and responsible treatment of one’s life and one’s world”.14 The specific form of work in existential analysis is seeking the answer YES to one’s life with use of the following structure of motives.

1.2 Personal motivation/conditions for existence

Existential analysis and logotherapy in the conception of the Vienna school GLE conceives Frankl’s “will to meaning” as the deepest human motivational force. Besides the issue of meaning it focuses on the conditions enabling fulfilled life. The casuistry which is part of this paper is based on Frankl’s conviction that human life always carries in it the possibility of meaningful fulfilment even in difficult life conditions through realization of values. For the reason of grave distortion of attitude to the value of life in the patient, the practical work has made use of the method of gradual elaboration of life conditions with the goal of arriving at accepting them. YES to life is contained in four main conditions. Each of these four basic conditions contains relationship to life as the experience that the human being can be, can love herself as a value, the experience that she can be what she is like. YES expressed to these three motives gives one the possibility to understand the meaning of her own full life bound in theory to the fourth, transcendental plane. 1.2.1 Accepting life (Kann ich sein?) The content of the first  motive is the issue of the foundation of being, i.e., accepting life. 9 Cf. Elisabeth LUKAS, Von der Trotzmacht des Geistes. Menschenbild und Methoden der Logotherapie, Freiburg: Herder, 1993; Martina KOSOVÁ, Logoterapie. Existenciální analýza jako hledání cest, p. 14. 10 Gesellschaft für Logotherapie und Existenzanalyse based in Vienna at Heumühlgasse 11, see www.existenzanalyse.at. 11 Author’s archive, Book 1, Jana BOŽUKOVÁ, Materiály z  výcviku Společnosti pro logoterapii a existenciální analýzu, Praha, 1992–1998. Unpublished. 12 Cf. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu: Vybrané přednášky o logoterapii, Brno: Cesta, 1997, p. 126. 13 Cf. Martina KOSOVÁ, Logoterapie. Existenciální analýza jako hledání cest, p. 14. 14 Author’s archive, Book 2, Jana BOŽUKOVÁ, Materiály z  výcviku Společnosti pro logoterapii a existenciální analýzu, Praha, 1992–1998. Unpublished.

5 2015

95

Accepting life means a positive answer to the question about the existence of living space where one can be and what one can hold on to in her life, so that life can be protected and that one can act in it. This has to do with intelligible life structures, trust, faith and loyalty. The physical representative of the possibility to be is breathing as the bearer of a fundamental life function. At the psychological level the aim is to “be able to accept one’s life and also be accepted”.15 Symptoms of not accepting oneself and one’s life conditions are aggressive states, escaping from reality, distrust, in the clinical image there are somatic illnesses often in the area of respiratory organs and psychotic disorders.16 1.2.2 Wish for life (Mag ich leben?) The second issue concerns the emotional dimension of the human being, the fundamental value of existing, which requires one to incline to her life, to experience affection, say YES to how she experiences it. It means not only that she can, but that she wants to live and be glad to be alive. In that she consents to the fact that life means to enjoy as well as suffer, to love, experience pain, be affected. It is a matter of a fundamental experience of the value of life formed on the basis of experiences of oneself with the external and internal world. Assenting to the fact that one lives brings her to the world and its values. The clinical image of not accepting the fundamental value of existing at the level “I want” are depressive states with the experience that life is so demanding that it is not good to live it. In depression there lacks vitality and emotional relationship to values is lost. The physical representative is the heart and circulation.17 1.2.3 To be allowed to be oneself in one’s life (Darf ich sein?) In the third issue there appears the ethical question: Am I allowed to be as I am? This issue requires one to say YES to one’s life, to oneself and one’s uniqueness. The basic feeling is the feeling of one’s own value. One must be able to withstand that she is alone in her life and that only she can be herself. The danger is fear of solitude and desertedness, in which one can be threatened by not finding or losing herself. The lost person then seeks herself in various forms, roles and various activities and/or addictions. The clinical image is personality disorders, especially histrionic, dependent and paranoid ones. The physical representative is the stomach.18 The therapeutic aim in this phase is to teach the patient to find and maintain a healthy critical distance from herself, enabling her to approach others as well as herself with respect.

1.3 Existential motivation/condition – self-transcendence

This condition is aimed at the spiritual dimension of the human being. In the view of existential analysis the spiritual dimension is given by the human being’s unique possibility to cognize values. Längle remarks that life means that the human being is oriented at realities she does not determine herself, and that not only what she wills and wishes can be her life reality.19 1.3.1 The human being is a part of the world – ought to make life better (Was soll werden?) The last of the four motivations which existential analysis defines for possibilities of meaningful living is given by openness to life and answer to the question what tasks, challenges and 15 Ibid. 16 Author’s archive, Marie LHOTOVÁ, Výpis z klinickopsychologického vyšetření dle osobnostních dotazníků a projektivních materiálů; Kyzourův test barevných pozic. Unpublished. Cf. Samuel E. KRUG – Raymond B. CATTELL, Dotazník klinické analýzy, Bratislava: Psychodiagnostika, 1998. 17 Author’s archive, Marie LHOTOVÁ, Výpis z klinickopsychologického vyšetření dle osobnostních dotazníků a projektivních materiálů; Kyzourův test barevných pozic. Unpublished. Cf. Radek PTÁČEK – Hana KUŽELOVÁ – Michaela BOROVANSKÁ – Adéla RUDÁ, Hareho škála psychopatie, PCL-R. 18 Cf. Ján PRAŠKO et al., Poruchy osobnosti, Praha: Portál, 2003, pp. 269–271, 321–324. 19 Author’s archive, Book 3, Alfried LÄNGLE, Materiály z výcviku Společnosti pro logoterapii a existenciální analýzu, 1998. Unpublished.

96

5 2015

requirements life gives, what ought to be in the particular life and how one can come to terms with it, how to handle it, what can be done with what is currently happening. For the human being these issues mean to be questioned and also doubted, with the fact that one comes closest to life when she responds to the challenges. From the existential point of view the ideal is that one can be herself with respect to the offers and situations of her life. The task is to cope with life and take care of it.

2. Life as a value The word life is a common word, very frequent in human speech. For reflections on the value of life it is expedient to recall two related meanings of this concept. Sokol’s distinction between “my life” and “life in general, as such” will be helpful in this.20 One’s own “my life” can be conceived as an inner and private world, in the term of the Spanish philosopher Ortega y Gasset biographical life.21 Life “as such” is in this context biological life comprising “all that lives, not only in its present contexts, but also in the ‘diachronic’ context of the past, from which all living comes, and the future, which awaits it”.22 In contexts with a therapeutic goal existential analysis is oriented at the individual, unique life from birth to death. This own biographical life is what each adult must take care of. Heidegger characterizes human life in the sense that “in his being this being itself is concerned”.23 In this conception life is a synonym of existence, dasein, being and in the conception of Wittgenstein,24 whose statement recorded in his diary of 1916 is quoted by Sokol, also the world. The statement “life and the world are one” and “of course physiological life is not ‘life’ and neither is the psychological one” returns us again to the more complex space of human nature. Our being situates us face to face with the fundamental question of relationship to life, which is “I wish” or “I do not wish to live”.25 To love life one needs three conditions according to existential analysis: relationship, time and closeness. If these conditions are missing, there appears first desire, then coldness and finally depression as a symptom of “I don’t want to live”. The value of life disappears. In work with motivations and emotions and to them related deepest experiences existential analysis gradually attains a sense of the value life as such has. This value becomes the absolute value. It is reflected in the substance of the experience of all values there are in life. In therapeutic work it appears in the system of universal, individual and personal values. Tavel describes the loss of value of human life and dignity of the human person with a quotation from Frankl in the situation of an individual who “becomes the exclusive object of the will of others. Unless he resists this with an extreme bracing of the sense of dignity of his own life, he loses sense of the fact that he is still a subject, that he is a spiritual being with some internal freedom and personal value, loses thinking and will, is merely an element of the mass.”26

20 Jan SOKOL, Etika a život: Pokus o praktickou filosofii, Praha: Vyšehrad, 2010, p. 31. 21 Cf. ibid, p. 30. 22 Ibid, p. 30. 23 Martin HEIDEGGER, Bytí a čas, Praha: OIKOYMENH, 1997, p. 41. 24 Cf. Jan SOKOL, Etika a život: Pokus o praktickou filosofii, p. 30. 25 Cf. Alfried LÄNGLE, Smysluplně žít: Aplikovaná existenciální analýza, Brno: Cesta, 2002, p. 44. 26 Peter TAVEL, Smysl života podle Viktora Emanuela Frankla: Potřeba smyslu života. Přínos Viktora E. Frankla k  otázce smyslu života, Praha/ Kroměříž: Triton, 2007, p. 129.

5 2015

97

2.1 Life in time A part of the view of life is its temporality. The temporal aspect perceived in the following casuistry opens the question of the duration of abiding in  sorrow and crisis. Human life is set in time. We are temporal beings because there is a beginning and an end to earthly life. Developing the ideas of Bollow, Christine Wicky understands the past, the present and the future as three directions in which the temporal behaviour of the human being extends and of all of which the present moment is formed. All three temporal dimensions have the character of reality e.g. in that one can experience the effects of the incidence of the past and the future. One experiences them as of mutually equal value, she can experience e.g. the past as something that slows down or, on the other hand, as something that gives ground to stand on. The movement of life is not directed to death but is thrown back to life.27 Existentially analytical reflections on human life present time as the existential foundation and condition on which human being is realized in time. Death is conceived as something that will take place in the future, but at the same time it is a motivating and formative part of the present life now. Uncertainty concerning the hour of death forces one to live so that what gives meaning to her life does not consist in something that will happen in the future. If one wants to stand the test face to face with death, she is challenged to organize her life so that fulfilling its meaning will be contained in the present. She is referred to what is essential in her present living, when she is called to the resolution of true existence.28 Kosová mediates being prepared for death by references to closeness, openness and truthfulness.29

2.2 Types of values for fulfilling life

Frankl simplified Scheler’s complex doctrine of values by distinguishing three types of value expressing relationship to the world with respect to fulfilling life. In the Franklian teaching creative, experiential and attitudinal values are three paths to life filled with meaning. We find creative values in the form of deeds which the human being (homo faber, creator, originator, producer and artist) presents to the world in the form of work; we find experiential values when the human being (homo amans, the loving human) seeks and from the world obtains relationships and beauty; attitudinal values when the human being (homo patiens, the suffering human, capable of bearing suffering, hardy, enduring, patient) finds reasons for life even with suffering and is capable of changing her attitude to life and suffering. The basis of how to lead one’s life are the primary values for being – experiential and creative. For coping with life the highest values are the attitudinal ones, in which facing up to inevitable suffering is superior to primary values. “The difference among the three value categories and the continuous sequence of possibilities how to realize them in life implies nothing less than that life for which we have assumed responsibility means always and in all circumstances, in every situation a task for us. But thereby it has also been proved that in each individual moment our existence has an ever different, ever changing, but always some meaning. Also difficulties, however great they may be, are only of such kind that they intensify the character of our existence as task, and thereby intensify the meaning of life.”30 In the view of existential analysis and logotherapy relationship to life here in the world is linked to the uncertain question what being here is good for. What should one live for? A process of seeking meaning takes place in life which is personal and very specific for the human being. Every way of coping with life is subject to the question of its meaningfulness. 27 Cf. Christine WICKY, Časovost jako výzva k  pravé existenci, in: Žít svůj vlastní život, ed. Silvia LÄNGLE – Martha SULZ, Praha: Portál, 2007, p. 54. 28 Cf. ibid, p. 55. 29 Cf. Martina KOSOVÁ, Logoterapie. Existenciální analýza jako hledání cest, pp. 132–133. 30 Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, p. 45.

98

5 2015

What has been said above implies that life can be either lived and formed or endured, that seeking meaning can be identified with life and that the value of life is given by meaning, whereby values, including the value of life, are the essence of meaning. Frankl perceives the human being in a dynamic relationship to her meaning, he sees meaning in the centre of human life. Although he criticizes the contemporary human who has lost the sense of meaning and escapes to workaholism and various enjoyments, he is nonetheless convinced that the human being is concerned “primarily and ultimately with meaning and nothing but meaning”.31 The human being is not the one who should ask what her life is for, but the one who is asked by life and “ought to respond and be responsible to life”.32 Existential meaning is understood as a challenge and as the best possibility of the given situation against the background of the given reality. Frankl speaks of higher, definitive absolute meaning, which in  contemporary existential analysis is called ontological meaning. We cannot know this ontological meaning, we must believe in it. It expresses the meaning of the whole in which one finds herself, it is understood either philosophico-ontologically, when everything one undergoes has some higher, absolute meaning, or religiously, when the meaning is given by the Creator and one is able to live it when she is in a dialogical relationship to the world and is open to what comes and speaks to her from the world, is open to herself, to the situations in her life, values and questions. In the conception of existential analysis, to live means to respond to the questions of the present moment. The ability to experience existential meaning gives the possibility to experience ontological meaning.33 As the basic three pillars of logotherapy M. Marshall and E. Marshall designate freedom of the will as the anthropological basis of logotherapy,34 will to meaning as the basis of psychotherapeutic theory35 and meaning of life as philosophy.36 Trust, which spans uncertainty and enables a positive relationship to life, shows the basal attitude to life. Such trust is linked to the ability to take and give. When we extend the view to inter-human giving and taking, we can in a parallel see giving and taking from life itself. We long for life filled with self-esteem, for life filled with the certainty that we can stand for ourselves.

3. Life as the basic value As long as one lives she is incessantly in a relationship to her being in this world. She gradually forms her own attitude to life. In dealing with life there appear attitudes of accepting, refusing or waiting. The more values of the world get through to the human being, the more intensively she accepts life. Basic value arises as a result of the fact that life was accepted in its very beginning. The first factor affecting the arising of one’s basic value and acceptance of life is how she was welcomed and expected and accepted in this world due to those who were well-disposed to her, who are a joy to her, she herself is a joy to them. Due to this she experiences affection for herself. By positive relationship to herself she loses dependence on others. Induction of basic value is 31 32 33 34 35 36

Ibid, p. 74. Viktor E. FRANKL, Logotherapie und Existenzanalyse, München: Piper, 1987, p. 141. Cf. ibid, p. 141. Cf. Maria MARSHALL – Edward MARSHALL, Logotherapy revisited: Review of the tenets of Viktor E. Frankl’s logotherapy, p. 8. Cf. ibid, p. 21. Cf. ibid, p. 28.

5 2015

99

therefore mediated by another human being, by the beauty of the world and by the experience of her being. The basic value is the already mentioned assent to own life when answering the question: What is the fact that I live like for me? It expresses the attitude to the deepest emotionally appreciable quality of own being37 given by emotional experiencing of life in its everyday forms. In individual psychotherapeutic work relating to the issue of value of life existential analysis often proceeds by the biographical method taking into account the above stated aspects at present and in the past, by phenomenological analysis and eventually by reconstructing attitudes. These methods also illuminate traumas and long-retained deformed attitudes leading to painful experiences, the principal of which is destabilization in one’s relationship to the question: “Do I want to live?” They try to lead the client to being touched by the world, so that she gets in a relationship to her life and is well-disposed to her life. Where basic value is missing neurotic states, states of exhaustion and/or depression occur. In work with some clients the lived trauma loses strength already in the biographical part, when recapitulating life and searching for sources of the voices saying that it is not good to live, while with other clients leading to a relationship to life is very demanding. The aim of chapters 1–3 was to outline the theoretical background of the topic of value of life from the perspective of logotherapy and existential analysis, which could serve as a basis for references and perspectives of the processual level of psychotherapeutic work described in the following casuistry. The casuistry aims to illustrate the principles of this approach in practical work and point to the central issue of loss of meaning of life and limits of solving it that can occur in every psychotherapeutic encounter. It tries to capture and document the therapeutic course of events in narrative form and prompt to reflection on the patient’s and therapist’s share in interactions within the therapeutic relationship. Analysis of the casuistry rests on gradual identification of issues testifying to the direction of insight in motivations to life and other aspects which are the supporting potential and seeking the links which constituted the therapeutic context and the context of the patient’s life. It leads to the definition of the two categories on which the analysis itself rests (Losses and To have something to live for). In the concluding interpretation of the analysis we look for links beyond the framework of formal theory which should provide space for reflection on the reason why positive shift and finding meaning has not occurred in the patient’s life. The casuistry shows the framework within which the thinking of the given orientation was organized. It does not belong among the “well solved” ones, which is why it is written with therapeutic humility and publishing anxiety.

4. On the method of the therapeutic work The work with the patient derived from the concept of basic motivations – the four fundamental categories of existence – and had the goal of elaborating the relationship to the world; the vitally axiological dimension of the work was aimed at elaborating the relationship to life, the ethical dimension was aimed at the relationship to oneself and the practical level was to form relationship to the future. Art therapeutic and imaginative procedures, recalling and supportive therapy were used to supplement. The originally planned de-reflection and paradoxical intention could not be used due to the gravity of the patient’s state. 37 Author’s archive, Book 4, Jana BOŽUKOVÁ, Materiály z výcviku logoterapie a existenciální analýzy SLEA. Unpublished.

100

5 2015

The method of personal existential analysis presupposed work on the patient’s dialogue with the world, because as a result of trauma the patient had lost openness to himself and the world. In the first step having to do with experience I tried to work on re-awakening his lost emotionality, subsequently on enabling him by means of self-distance to find in the world of his emotions the source of taking an attitude which would allow him to grasp the value of life again.

5. Casuistry When there appears in life (and therapy) the conviction My life is worthless The selected part of the case study describes the gradual loss of life value in a 50 year old man, Mr. J., in a situation which is not uncommon in human life-stories – in the situation of divorce. Its purpose is not to point out how successful logotherapy and existential analysis are, but rather how difficult it is with sudden absence of meaning of life and subsequent loss of its value to establish a therapeutic shift to re-finding meaning. It therefore reflects the limits of both participants in the psychotherapeutic process.

5.1 Beginning and progress of therapy

Mr. J. was treated for fairly serious sleep disorders. After half a year of coming to individual psychotherapeutic sessions he arrived with a totally new problem. His wife had allegedly totally without warning filed a divorce application. Mr. J. was full of uncertainty and anxiety, he was dismayed, but because he thought that they had got along well he refused to believe that it could really have happened. He demanded assurance that it can’t be true. He carried the ideal of the exemplary Christian family within him and up to the present had not noticed any changes in the behaviour of his wife that would signal a change in their relationship to him. The effort in this phase was to bring the patient to admit that it could be true. To this end the autobiographic method aimed at understanding oneself, the sequence of events in one’s life and one’s wishes and anxieties helped him. The events went on, the divorce proceeding was to take place in court. Only then did Mr. J. believe the reality and in the subsequent phase started to search for guilt in himself. Out of principle he ascribed some sort of indeterminate guilt to himself, which he was unable to name and which he did not even understand. He looked for it and defended himself against it at the same time: “I did not drink, did not go to pubs. I didn’t stay late at work. I did not neglect work in the house. I didn’t hurt anybody. I didn’t go anywhere.” In his free time he worked – in the garden, in front of the house, he dug sewage, scraped snow, cut wood, picked fruit. When all was done he went to help his wife’s parents. He loves his family, so he tried to provide for them. In this phase he was trying to save the image of himself as a good husband. The therapeutic work was aimed at becoming conscious of emotions containing self-evaluation. A meaningful response to guilt is reparation. But the problem was that Mr. J. had received no feedback from his wife concerning the reasons for her decision to divorce, was incapable of reflection himself and the wife did not desire reparation. The time for internal dialogue on a life crossroads, a detached view or de-reflection had not yet come. With the imminent divorce his world collapsed. Sleep disorders and the combination of his personality characteristics present already in the premorbid stage, such as undifferentiated negative emotivity, high intensity of reaction, rigidity, absence of sense

5 2015

101

of humour and at the same time anxiety, meticulousness, pedantry and a high level of responsibility, which he felt in a broader scope than was appropriate for his person, helped the fast deepening of the depressive state on. In the relationship sphere paranoid issues began to appear since he saw himself as a permanent target of abuse and ridicule, he was afraid of his colleagues at work, was ashamed to be divorced. He tried to shift attention to his profession, which he liked to perform. The shift was so overscale that there appeared behaviour with obsedantly compulsive features in the form of compulsive repeated checking whether everything is alright at work, on his part and on the part of his colleagues. This tendency strongly reduced the already not large number of his friends and gave rise to very ambivalent emotions in relationships. His unfavourable psychological state was deepened by somatic ailments, especially headaches. The earlier diagnosed diabetes mellitus type 2 started to get worse, within a short period of time there occurred fairly significant changes in bodily mass in the direction of increase, decrease and repeated increase. In the therapeutic framework given by life motivations there again and again appeared issues of the third motivation expressed with the question: Am I allowed to be as I am? What am I like? What should I be like that they like me? Work and family issues merged at first with fear concerning his health, later with desire to die. Issues of lack of sleep and issues of unreliable co-workers were gradually swept away, as if they had never existed, when it turned out that his wife is unyielding in her decision and will not return, as Mr. J. had hoped. It also turned out that she had been resolving to take the step for a number of months without signalling it to her husband in a measure sufficient for him. At that time she apparently decided not to communicate with him at all any more. And Mr. J.’s world collapsed again when the divorce had officially taken place. It was serious that he still had no idea of the cause of her decision. He mentioned in passing that she screamed at him that he “takes all kinds of pills”. He began to recall the twenty five years of marriage and kept asking what he had done wrong: “I never reproached her for bad cooking. I cared a lot. I brought three waggon loads of wood, harvested potatoes, when the parents were still alive I helped them, helped my mother-in-law.” “Her son (Mr. J.’s brother-in-law) got divorced, her daughter also got divorced, this will be the end of her, she is 82,” he worried. For months he did not believe that his wife had really left. He repeatedly visited her parents and brother with the request that they talk her out of her departure. He persisted in these demanding visits of her relatives until his brother-in-law threatened to call the police. When his wife’s mother had explained to him that the matter of divorce was not hers, but his wife’s and his, she also did not want to speak to him again. He lamented and could not be diverted from his lamentations. He imagined that someone must help him call her back. He imagined that I would write a letter to his wife which would force her to come back. He tried to dictate its wording to me, that I bid his wife to return to him, that he is a really good husband. I understood how hard it is for him to be without the possibility of communication, how undignified he feels when he tries to start a conversation with her and she does not answer. At the same time I understood that his wife had apparently resigned on the possibility of explaining something to him, so she solved the matter by denying communication. I tried to work on the issue what he is like, what his roles are outside of marriage, what his strength is, his possibilities and limits. He was disappointed that I did not write the letter, but tried to cooperate. When his wife got an apartment, moved away from the house and the children left with her, the fatherly role of Mr. J. faced a fairly aggressive opponent. Mr. J. wanted

102

5 2015

to be at least a father at all cost (“even when they don’t want me”). He imagined that when the children see him cry they will persuade their mother to return. He went to see his wife and children in their new flat, brought them money and again wanted to know what he had done that she left him. She did not let him in. “It started raining, I went away in the rain. She threw the shoes out, wanted to call the police. She commanded me: You are not to come here, you will come with the money to my desk at the office.” He wished that she would say: “Come more often, we’ll talk it over, discuss it.” No one came to see him in the house where he remained alone for many months, only once his sixteen-year-old son did. How could he bear his crying and pressure that he should do something so that they all come back to daddy? He never came again. Mr. J. stayed alone in the house. Another important life value was shattered – the value of life. A crisis of home and a threat to its value can bring about a limit situation and place one at a crossroads.38 Only work was left for him. But in concurrence with the disintegration of his family symptoms of poor concentration appeared, he could not concentrate on work and started saying that he is sometimes ready for suicide. “I am in deep depression, I can tell that,” he stated his diagnosis. According to Lukas the art of life is to leave what we had loved and at the same time retain love in the heart, to attach oneself and nonetheless be ready to detach, be open to what is at present being offered.39 Such readiness and openness was not to be found and courage to live was slowly disappearing. In the structure of work with motivations we were forced to return to the motivation “ I want to live”. Alongside his indivertible mood Mr. J. most probably ceased to be able to manage his duties and after half a year was transferred to another workplace. Besides the experience of degradation it was difficult that he had to commute for two hours a day by train to his new workplace from his home. He did not reflect on the cause of the transfer to another workplace from the point of view of reality, he only named one incident based on which, as he believed, he had been transferred: He did not sleep at night, overslept and came several minutes late to work. It was a very traumatizing failure for him, which he could not bear. Self-evaluation and self-esteem started to crumble, the ideal of exemplary worker began to fall apart. In his thoughts he mused on the situation how he would be if his wife had not left, and in accord with his enduring professional ambition and love for his work he painfully imagined how his earlier co-worker, who had received bad marks at school, now worked on his position. At therapy he cried and requested again several times that I talk his wife out of her decision to leave. He did not want to understand the limits there are in psychotherapy. Because he kept repeating his traumatizing present, we focused on recalling, so that he would bring to consciousness the continuity of his life, all that had belonged to it, and what his life-story had in fact been like so far. He began with a memory of the school-leaving exam: “The fairy tale ends, life is beginning.” The leaving exam marks were beautiful. “Now I needn’t go anywhere where there is bullying,” he remarked in this context, although he had denied bullying at school before. And suddenly his wife tells him today that she will never come back. “I pray that I can stand it.” “One priest told me that if I took my life I would suffer twice as much.” He cries. “If the Lord God took me, I would be in peace. I will not live to high age anyway, young people die.” 38 Cf. Martina KOSOVÁ, Logoterapie. Existenciální analýza jako hledání cest, p. 82. 39 Cf. Elisabeth LUKASOVÁ, Logoterapie ve výchově, Praha: Portál, 1997, pp. 182–183.

5 2015

103

In searching for his own resources in therapy he says that if he could meet himself as he feels now, he would try to comfort himself. Comforting in his understanding meant to give himself hope that his wife would come back. He again many times returned to questioning how it could have happened when he took so much care, did not sit in the pub and always went straight home from work. When asked whether he would do things differently today he answered that he would not, “we would just reach understanding with my wife”. “Lucky they didn’t scratch you...,” people were calling as he was leaving the housing estate where his wife and children live. It apparently was a hallucinatory processing of the trauma. He imagines that women from his town will tell their children: “Don’t say hallo to him! He is divorced!” He imagines that others condemn him because his wife has left him. In his solitude he tries to get close with a man who is also alone. His sister died, his wife died, but he found another one, she also died. “And he goes on, goes on trips, goes to the mountains,” says Mr. J. admiringly and does not allow that such reaction would be possible for him as well. On being asked whether he would think of also going somewhere to see something, for a walk, he is surprised why he should go somewhere when it is cold. He does not enjoy anything, but it was hopeful that he would like to tidy up at home. Later he not only did not tidy up, as he had intended, but stopped heating because there is no point heating for oneself. He did not wash clothes because his wife had taken away the washing machine. He felt lonely, nobody asked about him even when he was ill and in hospital. He cries every day. Being asked whether crying helps he answers that it probably doesn’t help much, but “I will cry. I close myself up at home and cry.” “I survive from day to day. I can’t live alone.” The shallowed emotivity which showed in personality questionnaires at that time could have been brought about by the patient’s thoughts of ending his life. He started imagining that he would lie down under a train. Relatively soon after the appearance of suicidal thoughts heart problems appeared, so that a several days long hospitalization was necessary. Periodontitis, inflammation of the gums, got worse so that he could not chew and was about to have all his teeth extracted. He began to feel solitude very intensively: “People are coming, there are people everywhere. Nobody came to our place. Now it is at home like in a prison. Earlier I wanted first of all quiet for everything.” He still does not understand why his wife left: “I wasn’t a drunkard who goes round pubs, I only took care. She did not appreciate that I dragged wood and coal home.” He keeps writing letters to his wife in which he admonishes and begs her to return. He is not angry with himself, he seems not to be able to find a relational plane to his wife. He doesn’t say that he loves her or that he is angry with her, just that she should return, that he cannot cope without her. Because after almost a year of psychotherapeutic work and living in a house his parents had left to him he did not make his “I can live without my wife”, much less so “I want to live”, we started to work more with art therapeutic creation and with imaginations. When he imagined climbing up a mountain in which it should show how he would manage the demanding journey, it went well for the first time in ages. He was interested in the landscape, he felt quite fine, had short breath, made it up to the peak. On directing attention to the fact that the difficult journey worked out well, that he had done a lot and did not give up in hardship, he answered: “So well, so.” The awakening and moving power did not appear.

104

5 2015

Subjectively he still felt lonely after half a year, allegedly cries every day (perhaps an hour), he was crying on the train when he was coming to the consultation. Nobody had visited him for one and half years, not even his children. He started crying when he looked at his old ID which still said “married”, he started crying when he was buying bread. “I am grieved, I suffer like a beast.” He went around with his head down, unhappy, helpless. His life had changed a lot. Problems with diabetes not only persisted but got worse, his blood sugar level rose significantly. He avoids people, is ashamed. What if they asked about his family?! The theme of shame turned out to be of life-long importance. It also had to do with his father’s bad work injury. His father had never reconciled to its consequences and perceived his life as worthless. The theme “things ought to be different than they are” and themes of the self-worth of Mr. J. collide and merge with the unprocessed (and at present unprocessable) themes of first and second motivation, i.e., “cannot and does not want to live”. He can’t imagine that he could. He has not accepted his present life without his wife. He lacked security, lacked space and support.

5.2 Two years later

When winter was approaching again Mr. J. did not take of his short nylon trousers. His shoes got worn over the summer, they are unsewn, the sole will soon get torn off. Mr. J. does not wash (he did not get a new wash-machine also for financial reasons). He will not hear of social assistance. On this “threat” he decided to wash his jeans. I realized that it was necessary to divert the therapeutic effort from the current trauma and work on possibilities of change first behaviourally and then by deeper immersion into the emotional sphere. Although he cries, his emotionality seems not to exist. Only emotionality could perhaps play a part in perceiving the answer to the question of meaning of life. Even though there is a very strong positive link between positive emotions and experience of life meaning,40 the absence of positive emotions does not at the same time mean absence of meaning, but meaning can be attained also in a situation when positive emotions are completely lacking, by the path of accepting suffering.41 But the valency of emotional states is determined by personal goals. And Mr. J.’s goal was not “that I may be better” but “that my wife returns, only then will I be better”. After almost two years of therapy Mr. J. manifested in  test materials markedly “increased score of depressivity and psychosomatic disturbance issuing most probably from helplessness, which he still feels in connection with the break-up of his marriage and collapse of life values and wishes. Adequate ability to cope with stimuli is lacking, there are still a number of associated neurotic symptoms, emotional lability, or negative emotivity, aggressiveness and lachrymosity. The attention system is significantly disrupted (hypoprosexy). A consequence of the present state is an inhibition of volitional processes, disturbed insight, nihilism, anhedony and higher level of social dysfunction. The grave phenomenon of loss of identity has appeared.”42 Over the previous year the process of professional as well as common personal functioning had been disrupted. The above symptoms contributed to a number of psychoso-

40 Cf. Peter TAVEL, Zmysel života podla Viktora Emanuela Frankla, Bratislava: Iris, 2004, p. 56. 41 Cf. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, p. 136. 42 Excerpts from aimed psychological examination (Lhotová).

5 2015

105

matic ailments and generally minimally actualized life bodily regulation. His prospective tension together with learned helplessness was at the root of the fear that he would not take care of himself. It was apparent that the situation was at present really heading towards that. Compensation mechanisms to reduce anxiety are not found even in interpersonal relations and personality preconditions. “The risk is low differentiation in interaction. A further risk factor are accentuated personality characteristics – dependent personality style, in which reduced access to self-representations combines with self-neglect – approaching the diagnosis Dependent personality disorder. Mr. J. is unable to form a long-term harmonious balance of his needs, since his needs are ever again fixed on the unrealizable return of his ex-wife. Together with a high level of certain obduracy and rigidity in connection with life events the patient is at present fairly resistant to psychotherapy.”43 His problematic, highly ambivalent relationship to people is witnessed by his hypothetical wish in a topic induced in imagination, which was to change his name. He would change it to the most common one occurring in this country – Jan Novák. Although he himself certainly does not have an extraordinary name attracting attention, he wants to be even more common with the statement “people would leave me in peace”. Diabetes, breathing problems, weariness, lack of concentration, hospitalization, disability pension. Illnesses were piling up and he cried, cried incessantly. He remained inaccessible to reasoning of any kind. He tortured himself by bringing the alimony to his ex-wife’s new home personally, rather than sending it by post. The wife and children did not let him in, they took the money through a slot in the door. At that it remained. He came to therapy ever more neglected, dirty, in short nylon trousers in winter, with shoes worn so that they barely held together. He did not heat his house. Why should he? There was no one there. His self was not of such value that it should be warm. He was ashamed to go out in the street. Everybody would think: That’s the one whose wife ran away. His life lacked elements of order of any kind and especially any kind of fulfilment, any kind of meaning not consisting in the permanent wish for the wife’s return. When disability pension was granted to him he cut the roses in his garden, allegedly because they were too much work. Just when he had received disability pension had he begun to lack time? He started to bring something self-destructive to every therapeutic session, containing the implicit call: “Do something at last, that she returns!” The corruptive, emptying power of solitude began to oppress me. There was no dialogical exchange, the “structure of meaning” collapsed. He has a place to stay – a house with a garden. But these seem to have become a burden for him. He is angry with the places in his house where there is mould, where something is out of order. His “I can live” is tied to his family. And to his wife, precisely to this, at present his former wife, who will cook for him and will silently watch over his sleep, whatever it is like. Further, his “I can live” is or was tied to the performance of his profession. He lost these two conditions of his life in a certain parallel process. How to lead him to the understanding that he can be even in the present situation, that 43 Ibid.

106

5 2015

he can find security in his space and start looking for support, if precisely this woman is not and does not want to be with him? With that it remains. He does not want to kill himself, he is Catholic, but he keeps imagining it. But fortunately he is ill. He believes that if his health is very poor, perhaps his wife and children will have pity on him.

5.3 What Mr. J.’s value system was like

In Mr. J.’s life satisfaction derived from work and family life. He held his education and work in high esteem. His goal was to precisely fulfil his duties. He renders his memories of his earlier life – in the family and at work – in idealized form according to his idea of how the things around him ought to have been on his view. Work with imagination and relationship to life helped to understand the fact that Mr. J. is confused when his co-workers don’t fulfil their duties, is relentless in that they should fulfil them, but at the same time too weak to enforce it. In the marital relationship it was similar. Mr. J. is confused that his wife has not fulfilled her duty to be with him, is relentless in his requirement that she redress it, but is too weak for it. He imagines that the “wife will cook and wash, I will do the hard work and arrange things”. The relational level of rejection, incomprehensible for him, probably begins with the fact that people did not accept him as he is. He is a rigid man, non-adaptive, pedantic, without the ability to laugh. Is his life good? Here the differences show between value of life as such, perceived value of life on the religious conception, perceived value of own life, value of life in the conditions he had wished for, value of life with someone; all this in a reflection of the fact that he really did not hurt people, but nonetheless they didn’t want him. He could not understand why. In work with emotions he could not name what he feels when he is crying. Sorrow, pity, helplessness or childish obstinacy and wrath at being denied something he wants? In work with identity he could not perceive his own self, he shared it with his wife or at least with his profession. It is in fact a concurrence of triple identity: The self is constituted by wife and children and profession. Without it he would “not be”. From his point of view one cannot be without the other. But his profession can be without him, his wife and children can be without him. He himself feels more than incomplete without his family and work, he himself has become pain and grief. The fourth condition of existence presupposes assenting to the previous three. He himself spontaneously tried to look for solution or support on the spiritual level without assenting to the preceding motives. But again he was seeking something that would return his wife to him. He addressed the priest in the parish, from whom he apparently expected something like he had expected from me, i.e., that he could help him to persuade his wife to return. The Catholic Church does not support divorce, does it? After a time of listening the priest showed him the reality, which he did not intend to respect and did not have the strength to do so any more. He was unable to step outside of himself and view the situation from a different perspective and at least minimally accept what had happened to him. He was angry with the priest because he must help him, mustn’t he? The people whom he kept telling about his misfortune and with whom he cried with an unspoken request for help stopped listening to him. Living without saying yes to life is exhausting, it takes much strength and experience of value is impossible. Values can become tyrannical when one does not want to take a straight look at reality, which in this case were desertion, divorce and loneliness. Protracted grief resulted in a

5 2015

107

decline of strength for possibilities of realistic reactivation and integration of the individual struggle into the course of events in a relationship network. His deep depressive state had reached chronicity, so did anxiety in the form of prospective tension, and dependence in the form of inability to take care of himself led to rejecting life. He persisted in wailing over the unanswered question why it had happened. In this state he rejected hospitalization, rejected social assistance and terminated therapy. It wasn’t clear whether the termination means resignation, loss of hope or whether his departure is an understanding and a good sign that he would try alone. A fundamental difference in attitude to life can be expressed in two sentences. “I don’t want to live like this,” says the first one. The other is “I don’t want to live at all”. One generally passes into the other and could, if reality is accepted, show a prospect of eventual realistic reorientation,44 in which one begins again to attend to new or old values, when he again begins to consider the circumstances and context of his life. Mr. J. did not find anything in his life that would have meaning for him. He perceived ridicule from others. Grief and defence drove anxiety to panic. The last unconscious attempt to live was the switch from deep depression to a manic state, when he again made an appointment for therapy. The manic state was full of feverish activity. Mr. J. tried everything he had not tried before: sit in a car and drive on sidewalks, fight in the pub, seek a new wife (and break the path through to values again), fill himself with laughter, make jokes. But he could really do none of that, all took place in a changed state of consciousness, it was laughter of helplessness and without joy, it all crossed the limits of adequacy. His life took a changed, aberrant and dangerous form and the result was hospitalization in a psychiatric department.

6. Analysis of casuistry 6.1 Reflection I – Losses Existential analysis describes four great areas in which our life takes place. It is the family, the world of work, the world of interpersonal relationships, and the world of own self.45 The psychotherapy which had been conducted with the patient before his wife left him took place systematically and thematically was concerned mostly with work and interpersonal relations, within the concept of basic motivations then working on relationship to the future. Mr. J. considered the family to be a stable certainty. He gradually lost all this. Personal outlook into the future, which personal existential analysis strives for, disappeared, it was not accepted in such form as it was perceived. Mr. J. lost all prospect in life, first did not want, later lost the strength to look for it, as well as to do anything else. The depth of life, harmony with oneself and with the world can be felt by experiencing closeness, time and relationships.46 These experiences constitute the fundamental value of being, the deepest feeling of value of life. In these contexts depression is explained by the fact that if even only one of these experiences is missing, there appears first desire, then coldness and finally 44 Cf. Karl RUEHL, Setkání s postiženým člověkem, in: Žít svůj vlastní život: Úvod do existenciální analýzy, ed. Silvia LÄNGLE – Martha SULZ, Praha: Portál, 2006, p. 173. 45 Cf. ibid, p. 173. 46 Cf. ibid, pp. 173–174.

108

5 2015

depression. Frankl speaks of the will to humour as an attempt to see things in a lighter perspective as a weapon in the struggle for self-preservation.47 Basic value thus experienced represents the foundation of what we perceive as value. Mr. J. did not have humour on his repertoire, he never laughed, the ability to see things in a lighter perspective was probably missing already premorbidly. Bauer mentions the problem of personality deficiency functioning as an obstacle to understanding meaning and subsequent problems in therapeutic work with experience and creating the dialogue I–world.48 He speaks of a type of personality disorder (para-existentielle Persönlichkeitsstörung) with blocked existential motivations etiologically linked to crisis of identity and fixation without the ability of self-distance and opening up to the world. Instead of dialogue with the real world, these persons become fixed on a construction or idea of the world, which they project onto reality.

6.2 Reflection II – To have something to live for

Mr. J. began therapy with a simply conceived commission related to helping him sleep well. The next commission was his wife’s return. As a result of his hope that it could happen with my assistance he was inaccessible to any kind of reflection of reality. Already in the phase of creating the second commission there was an unrealizable intention. I gradually lost hope in the possibilities of helping him. He gradually lost the hope that his wife would return, which he had invested in psychotherapy, and all four basic life motivations collapsed. In Mr. J. the “have something to live for” was shattered, self-transcendence was blocked, he did not blame God, but did not understand. All that was left of his faith in God was the determination not to kill himself, because as a Christian he is not allowed to. Thus exposed to the world, with damaged will, he fell into despair. He became without relationship only in the manic phase. The original relationship with his former wife disappeared, the wish that she returns disappeared, but he did not find a new relationship. A human being without a relationship to a human being loses relationship to her life. In his eyes success of the psychotherapy was linked to the return of his wife, which would return value to his life. His relationship to the future changed in that it ceased to contain possibilities of becoming and development, but arose in front of him as something uncertain, imminent, dangerous, eventually as something empty. In relation to the past existential analysis points to the fact that even the present can affect the past and give new meaning to it, it admonishes one to come to terms with it. The reality of what had happened in the past cannot be revoked, but how we integrate it in our present life and what meaning it gains for it depends on the present living.49 But for Mr. J. the future had closed and he was left without hope.

6.3 Conclusion of casuistry analysis: how effective existential analysis and logotherapy is One of the basic requirements for a good psychotherapeutic framework is considered to be stipulating a goal on which the patient and the psychotherapist agree. In this respect the existential model does not differ in any way from other important psychotherapeutic theories. Already this first presupposition encountered difficulties due to the difference between the patient’s goal and the therapist’s goal. A unified formulation of the goal (commission) was not 47 Cf. Viktor E. FRANKL, Člověk hledá smysl: Úvod do logoterapie, Praha: Nakladatelství Jiřího Kocourka, 1964, p. 33. 48 Cf. Emmanuel J. BAUER, Wenn die Sinnhaftigkeit des Sinns in Frage steht. Ansätze eines „postmodern“ erneuerten Sinnverständnisses in der LT/EA (II. Teil), Existenzanalyse 3/2000, p. 55. 49 Cf. Christine WICKY, Časovost jako výzva k pravé existenci, p. 58.

5 2015

109

reached. The way in which the patient was informed that psychotherapy could not help in that his wife returns was insufficient for his merely selective understanding, due most probably to acute trauma. Little attention was paid to the depth of pain resulting from loss, experiencing this pain in time, the specific vulnerability and type of defence mechanisms of the patient. The combination of these aspects caused conflict between the requirements for coming to terms with the situation (“such is life”) and the patient’s possibilities in the time he needed to come to terms with the stress. Every individual experiences the pressure of the human lot in a highly individual way. Neither of the parties to the psychotherapeutic relationship had expected such heavy emotional load and “brutality” of the situation, on both sides it was too unpleasant to face crying and decreased viability. On neither side was there willingness to allow more time for the individual phases of experiencing losses and limits. In the existential referential framework it was desirable to rigorously examine various problems leading to helplessness and work on creating own experiencing and understanding oneself with emphasis on freedom, choice, purpose and values, rather than fulfilling requirements.

Conclusion What would this life be if it meant a value in itself and if its whole value did not consist precisely in that it can be sacrificed for something else,50 states Frankl in connection with the suffering in concentration camps, and shows such unconditional meaningfulness behind all that apparent meaninglessness of suffering and sacrifice in concentration camps that it comprises even the meaning of suffering, sacrifice and death. In the view of existential analysis the human being feels the value of life in its depth in the experience of closeness, time and relationships in harmony with the world and oneself. These experiences constitute the basic value of being, the deepest feeling of value of life. This basic value manifests itself in all experiencing, it tints feelings and emotions and is the background of what we perceive as “value”, all emotions, the internal experience of life testifies to the value of life itself. The value of life shows in the course of the individual life and at the same time in observing the course of life and fates of others. The value of life based on a relationship to one’s own personal life is given by accepting it. It testifies to the touch of being and to all that occurs in that, i.e., to the emotional relationship to being as foundation of the personal life feeling – feeling of life. Life lets us know what its value is by means of experiences. It invites the human being to take part in it.51 In the words of Längle, by experiencing the value of life we “experience something that transcends us. This value does not depend on us and is not created but us, it is granted to us.”52 Basic value consists a) of the vital (primitive) quality “to love life”, which one feels in her own corporeity and frame of mind and b) of “to feel oneself” based on contact with the world. It therefore comprises both the subjective and the objective pole. Whether we detect it with openness and gratitude is a possibility and a gift.

50 Cf. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, p. 15. 51 Cf. Alfried LÄNGLE, Smysluplně žít: Aplikovaná existenciální analýza, p. 44. 52 Ibid, p. 45.

110

5 2015

Only overall accommodating acceptance of life as a whole with all that belongs to it enables us to distinguish in the terrain of life. Antonín Mokrejš53 speaks of the difference between mere life as a life routine and inertia and good life as breaking the inertia and habit based on a question concerning its meaningfulness and justification. According to him we acquire this when we acquire the experience of conflict of life possibilities and necessity of choice. In this paper we have distinguished between logotherapeutic psychotherapeutic approaches and approaches of existential analysis and on analysis of one case study have shown the framework in which the thought of this orientation was therapeutically organized. I thank PhDr. Jana Božuková, MUDr. et PhDr. Alfried Längle and Doc. Karel Balcar for permission to quote from texts prepared for logotherapy and existential analysis training in  SLEA in Prague.

The Existentially Analytical Approach to Value of Life Abstract Concepts such as purpose, conscience, existence, being and life are associated with the existential psychotherapeutic approach in psychotherapy. At present it turns out that the existential approach is a valuable, effective psychotherapeutic paradigm based on rational, coherent and systematic methods, although the foundations of the existential orientation are not empirical but intuitive. The aim of the present text is to find especially in the theory of V. E. Frankl and A. Längle support for defining the value of human life and dignified being and with a particular casuistry demonstrate the conceptual framework in which the thought of this approach was therapeutically organized. Keywords Existential Analysis, Logotherapy, Life, Value, Purpose

53 Cf. Antonín MOKREJŠ, Filosofie a život – život a umění, Praha: Filosofia, 1995.

5 2015

111

Charakteristika rodiny a (pře)výchovy v komunistické perspektivě Martina Pavelková

Rodina je základní a nejstálejší společenství lidí. Je považována za základní jednotku v každém politickém systému. V průběhu staletí se stoupenci různých filosofických názorů shodovali na hlavním významu rodiny jakožto základu politického uspořádání. Rozdílné však byly charakteristiky této základní instituce, takže pojem rodiny zastřešoval různé formy společenských uskupení.1 Nejčastěji základní rodinnou strukturu tvoří tzv. nukleární rodina, tj. rodina složená z  rodičů a jejich dětí. Platí, že rodina je prvním modelem společnosti, se kterým se dítě setkává. Prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, předurčuje jeho další osobnostní vývoj a jeho vztahy k ostatním lidem. V rodině si jedinec osvojuje určité vzorce chování, žebříček hodnot a sociální dovednosti, bez kterých se v dospělosti neobejde. Rodina tedy plní významnou socializační funkci. Od starověku až po současnost bylo uskutečněno několik pokusů o přesunutí rodičovské péče na jiné osoby nebo skupiny osob či instituce řízené státem, avšak tyto snahy se nikdy neujaly v širokém měřítku.2 Z toho je zřejmé, že rodina v totalitárním režimu tvoří jakýsi samostatný ostrůvek a že každý totalitární režim se bude snažit rodinu a rodinné vazby potlačit. V naší práci se budeme věnovat tomu, jak byly rodinné vztahy, práva rodičů a dětí chápány v komunistické ideologii, která se snažila vytvořit novou společnost a nového člověka. Ukážeme především, jakou proměnou prošla rodina a vztahy mezi členy rodiny v období komunistického totalitarismu v Sovětském svazu.

1. Komunistická „nová morálka“ a strukturální hřích Abychom mohli mluvit o pojetí rodiny v době komunismu, musíme nejprve nastínit obecné cíle, které komunismus sledoval. Zároveň je třeba říci, že pojem komunismus lze velmi obtížně definovat. Tzv. ideální komunismus v historii ještě nikdy nenastal. Mohli bychom jej tedy definovat podle představy, jak by to jednou mohlo vypadat. Komunisté jsou přesvědčeni, že jejich představy o budoucnosti se někdy skutečně naplní, a popisují je tak, jako by opravdu byly reálné. Komunismus však nikdy neexistoval v podobě, za kterou se vydával. Proto se někdy místo o komunismu také mluví o reálném socialismu nebo o stadiu směřování ke komunismu. Cílem komunismu je totální přeměna světa. Snaží se odstranit starý svět a jeho starou morálku a usiluje vybudovat nový, lepší svět s novou morálkou. Cílem komunistické ideologie je zrušení soukromého vlastnictví a reforma rodinného uspořádání. Tím ovšem dochází ke zničení svobody jakožto základního lidského práva.3 Nejzákeřnější na komunismu je to, že zločin vydává za dobro. Slova jako spravedlnost, svoboda, humanita, právo, čest mají v komunistickém slovníku zcela jiný význam než ve slovníku tradičních západních demokracií. Jsou to pouhá homonyma, která stejně znějí, avšak význam mají odlišný. Komunistická výchova je nebezpečná a záludná, protože zlé skutky, kterých se dopouští, vydává za dobré.4 Komunistický právní 1 Srov. Jack GOODY, Proměny rodiny v evropské historii, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. Dále srov. Oldřich MATOUŠEK, Rodina jako instituce a vztahová síť, Praha: SLON, 2003, s. 20–38. 2 Srov. Oldřich MATOUŠEK, Rodina jako instituce a vztahová síť, s. 9–10. 3 Srov. Alain BESANÇON, Le malheur du siècle. Sur le communisme, le nazisme et l’unicité de la Shoah, Paris: Fayard, 1998, s. 54–58. 4 Srov. Alain BESANÇON, Le malheur du siècle, s. 63.

112

5 2015

systém je nebezpečný kvůli tomu, že vytváří zákony, které se jakoby snaží uspokojit lidskou touhu po spravedlnosti, avšak ve skutečnosti navozují politickou tyranii.5 Komunismus chce vytvořit nového člověka, nový postoj k práci, novou disciplínu, novou morálku. Tato nová morálka je nutná pro budování komunismu. V čem spočívá? Především má praktickou funkci – je nástrojem státu. Nová forma morálky již nespočívá na náboženských nebo tradičních hodnotách. Nová morálka je určována ekonomickými a sociálními podmínkami a vztahy ve společnosti. Mravně špatné a nesprávné návyky nelze podle Marxovy teorie změnit kázáním nebo moralizováním, nýbrž pouze změnou materiálních podmínek společnosti.6 Morálka nemá hodnotu sama v sobě, je spíše prostředkem k dosažení cíle, kterým je vybudování nového světa, dosažení ideálního komunismu, vytvoření beztřídní společnosti. Vidíme, že toto pojetí morálky je skutečně zcela nové a nemá nic co do činění s dosavadní morálkou západní civilizace, která stojí na křesťanských hodnotách.7 Komunismus zcela změnil chápání dobra a zla. Kritériem pro posuzování dobrého jednání již není svědomí jednotlivce. Svědomí v rámci této nové morálky není něco, co by mělo být respektováno, nýbrž má být pouze formováno. Tím, kdo svědomí občanů formuje, je komunistická strana. Jen ona je dárcem a strážcem nové morálky.8 Morálka má za úkol posilovat vliv strany v oblastech soukromého života, jako je manželství, rodina a výchova dětí, tedy oblasti, které není možno příliš regulovat zákony. Morálka se stává formou sociální kontroly a měla by nahradit zákon.9 Je žádoucí dosáhnout ideálního stavu, kdy už nebude nutno používat síly k vynucení správného chování, protože občané budou natolik disciplinovaní, že kontrola nad nimi bude jen minimální.10 Pokud však je morálka pouze prostředkem sociální kontroly, je zbytečné uvažovat o zdůvodnění mravních soudů, etické argumentaci nebo analyzovat pojmy jako vina a dobro. Mravně správné je to, co schválí strana. Když se však strana stává svědomím lidí, nelze jedince považovat za toho, kdo jedná mravně, protože není pánem svých vlastních rozhodnutí. Je zcela zřejmé, že tato nová morálka, komunistický vynález, zcela odporuje přirozenému zákonu. Je příznačné, že vůbec první, kdo poukázal na nebezpečí a zvrácenost komunistické ideologie, nebyl politik nebo ekonom, nýbrž papež Lev XIII. Ještě před bolševickou revolucí, která se pokusila aplikovat marxistickou teorii v praxi, předpověděl, co bude následovat.11 Jan Pavel II. o této předpovědi svého předchůdce píše: „Papež Lev XIII. v určitém smyslu předvídal pád komunismu, za nějž lidstvo a Evropa draze zaplatí, protože lék, jak napsal v roce 1891 ve své encyklice, by mohl být nebezpečnější než nemoc! To papež prohlásil s důstojností a autoritou učící církve.“12 Komunistická ideologie se jakožto ta největší hereze stala terčem kritiky následujících papežů.13 Francouzský historik idejí Alain Besançon vidí přímou souvislost mezi 5 Srov. Harold J. BERMAN, Soviet Justice and Soviet Tyranny, Columbia Law Review 6/1955, s. 795–807. 6 Srov. Richard T. De GEORGE, R. T. Soviet Ethics and Soviet Society, Studies in East European Thought 4/1964, s. 207. 7 Marxismus-leninismus se snaží dojít jakési spásy srovnatelné s biblickým proroctvím. Chce stvořit nového člověka a novou zemi, dosáhnout míru a spravedlnosti, ve které již nebudou žádné rozpory, a tohoto stavu se snaží dosáhnout politickými prostředky. Avšak to, co je dílem Božím, nemůže být dosaženo lidskými silami. Srov. Alain BESANÇON, Le malheur du siècle, s. 100–101. 8 Srov. Richard T. De GEORGE, Soviet Ethics and Soviet Society, s. 209. 9 Jsou totiž oblasti, kde je užití zákona velmi nepraktické, nebo dokonce nemožné. Takovým příkladem je motivace k vyšším výkonům v práci a vyvíjení vlastní iniciativy v rámci kolektivu. Právě zde přichází ke slovu apel na komunistickou novou morálku. Ostatně motivace a pracovní kázeň byla dvě nejvíce diskutovaná témata v komunistické etice. Bylo zapotřebí motivovat dělníky, aby více než na své dobro mysleli na prospěch kolektivu a považovali za svou povinnost zcela se oddat své práci a vážit si jí, ať už je jakákoli. Srov. Richard T. De GEORGE, Soviet Ethics and Soviet Society, s. 211. 10 Tamtéž. 11 Podrobněji srov. Christian WEISSMULLER, Le communisme: un échec annoncé par un pape, Nouvelle revue théologique 6/1995, s. 874–884. 12 JAN PAVEL II., Překročit práh naděje, Praha: Tok, 1995, s. 124. 13 Např. Pius XI. upozorňoval na fakt, že komunistická morálka upírá člověku svobodu a lidskou důstojnost. Komunismus je podle něj nebezpečný právě v tom, že falsifikuje dobro. Své zvrácené názory podává velmi líbivě, čímž zmate mnoho třeba i vzdělaných lidí. Komunismus nepřináší svobodu, nýbrž vrhá lidi do otroctví a usiluje o jejich likvidaci. Divini Redemptoris 8-24.

5 2015

113

komunistickou ideologií a strukturálním hříchem. Komunistická ideologie vytváří podle něho strukturální hřích těmito kroky14: 1) Popírá, že svět je dobrý, jak shodně tvrdí přirozená náboženství, starověcí filosofové a biblické zjevení. 2) Považuje nenávist za mravní povinnost. „Duch ničení je stejný jako duch tvoření.“ (Bakunin) 3) Ruší příkazy přirozené morálky a částečně druhou desku Mojžíšových přikázání. Povinností je zabíjet, krást, lhát – vše podle potřeb třídního boje. 4) Odmítá Boží součinnost s událostmi ve světě, a současně tak popírá každou formu prozřetelnosti. Zodpovědnost je přenesena na Stranu, tj. na skupinu lidí, kteří znají strukturu světa a směr jeho vývoje. 5) Člověk je zbaven svého svobodného úsudku. Řád společnosti, jak se jej snaží vytvořit komunisté, tedy nutí člověka, aby se podílel na zlu. Toto zlo je však komunisty prezentováno jako dobro. A právě v tomto překrucování či falzifikování dobra spočívá zákeřnost a obludnost komunistické výchovy.15

2. Pojetí člověka a mezilidských vztahů v komunistické ideologii Uvedli jsme, že komunisté chtěli spolu s novou morálkou vytvořit nového člověka. Kdo byl tento „nový člověk“? Zodpovězení této otázky je klíčové pro etiku a právo. Zpočátku však nikdo nevěděl, jak by měl tento nový člověk vypadat.16 Podle marxistického učení neexistuje žádná neměnná podstata člověka, žádná přirozenost, kterou by člověk měl v minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Marxismus odmítá jak aristotelské pojetí člověka jako „rozumného živočicha“, tak i náboženské pojetí člověka jako jednoty duše a těla. Všechny tyto snahy jsou zavrženy jako metafyzické a jako snahy udělat statické a neměnné z toho, co je ve skutečnosti dynamické, historické, ve vývoji a proměnné. Podle marxismu-leninismu koncept člověka není abstraktní, nýbrž konkrétní, není věčný, nýbrž historický, není metafyzický, nýbrž dialektický.17 Marxisticko-leninský koncept člověka vychází z Marxovy teze k Feuerbachovi, podle které je člověk pouze „souborem společenských vztahů“.18 Biologicky se člověk vyvinul z opice, avšak v poslední fázi jeho biologického vývoje, kdy nabyl současné fyzické podoby, vstupují do hry také sociální faktory. Od opice se člověk liší schopností pracovat. Prací člověk vytváří sám sebe a prací se také postupně mění. Podle Marxe člověk vytváří své vlastní dějiny a v tomto dějinném procesu vytváří sám sebe.19 Tím, že člověk svou prací mění vnější svět kolem sebe, mění současně i svou přirozenost. Člověk se vyskytuje jako člověk pouze ve společnosti. Z  toho plyne, že člověka nemůžeme nikdy chápat abstraktně, nýbrž vždy jako 14 Srov. Alain BESANÇON, Reconnaître le communisme comme structure de péché, in Joseph RATZINGER, La vérité vous rendra libres. Hommage au Cardinal Georges Cottier, Paris: Parole et Silence, 2004, s. 229. 15 Podrobněji srov. Alain BESANÇON, La falsification du Bien: Soloviev et Orwell, Paris: Julliard, 1985. 16 Sovětský teoretik výchovy Anton Makarenko, který se zabýval otázkou, jak vytvořit „nového člověka“, se ve svém díle Pedagogická poéma vyznává z této rozpačitosti, když píše, že „nového člověka je nutno vytvářet novým způsobem… Ale nikdo neví, jak…“ Anton MAKARENKO, Pedagogická poéma, Praha: SPN, 1976, s. 5. 17 Srov. Richard T. De GEORGE, The Soviet Concept of Man, Studies in East European Thought 4/1964, 261–262. 18 Karl MARX, Spisy 3, Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1958, s. 18. 19 Srov. Erich FROMM, Obraz člověka u Marxe, Brno: L. Marek, 2004, s. 18.

114

5 2015

konkrétního jedince: Jak se mění vztahy ve společnosti, mění se i přirozenost člověka, který je – jak bylo výše řečeno s odvoláním na Feuerbacha – souborem společenských vztahů. Proto každá epocha utvoří jiné individuum, které má jiné pocity, myšlenky a vnímání. Soubor společenských vztahů zahrnuje například vztahy rodinné, politické, ideologické a právní. Sociální vztahy se však mění velmi pomalu, takže proměna člověka je těžko pozorovatelná. To může vést k mylnému názoru, že lidská přirozenost je věčná a neměnná.20

3. Zničení rodiny jako cesta k nové společnosti – praxe sovětského komunismu Proměna chápání člověka se nejvíce promítla do konceptu rodiny. V souladu s komunistickou propagandou měly být děti mnohem méně vázány na své rodiče a rodinné prostředí. Ústřední místo v životě dětí měl zaujímat kolektiv, kde mělo být dítě převychováno a mělo pro sebe získat ten správný ideologický pohled.21 Pojem „převýchova“ je jedním z hlavních pojmů komunistické propagandy. Lidská osobnost měla být „opravena“ a nasměrována způsobem, který je žádoucí.22 Ze tří hlavních pilířů moderní společnosti – rodina, škola, církev23 – měl zbýt jen jeden. Komunisté, kteří chtějí vytvořit nový svět, se snaží eliminovat rodinu a církev, protože tyto svou povahou udržují tradici, pro kterou není v novém společenském uspořádání žádné místo.24 Institut školy je zachován, protože může být použit jako nástroj kulturní revoluce.25 Rodina je naproti tomu chápána jako místo tmářství a pověr. Zpátečnické matky nejsou schopny vychovávat své děti v souladu s novou ideologií. Výchova dětí mimo rodinu měla dětem napomoci zpřetrhat vazby s minulostí a umožnit jim dýchat ovzduší pokroku. Děti tak budou moci poznávat nový svět, který pro ně komunisté budují.26 Velmi skloňovaným pojmem po říjnové revoluci se stala důstojnost ženy. Oproti dosavadní patriarchální společnosti měla být žena vymaněna ze závislosti na muži. Za tímto účelem byly zřízeny společné jídelny, šicí dílny, zařízení na hlídání dětí, veřejné prádelny, které měly nahradit neplacené domácí práce žen. Ženy, osvobozené od starosti o domácnost, tak mohly dosáhnout rovnoprávnosti s muži. Postupné vymizení domácích prací bylo chápáno jako nutná fáze dějinného vývoje. Péče o domácnost nemá žádné místo v novém světě, který vznikne socialistickou transformací. Krátce poté, co se bolševici v Rusku roku 1917 chopili moci, vydala sovětská vláda množství nových opatření, která měla změnit strukturu a funkci rodiny. Od roku 1917 do roku 1945 bylo vydáno několik výnosů, které upravovaly uzavření manželství, rozvod a vztah rodičů a dětí.27 Hned v  prvních deseti letech po revoluci nová sovětská vláda předložila tři návrhy, podle nichž se měla rodina proměnit v období přechodu od socialismu ke komunismu. Podle prvního návrhu měla být rodina zrušena a nahrazena kolektivní výchovou dětí ve státem provozovaných institucích a internátech. Zastánci takové myšlenky se odvolávali na to, že eliminace 20 Srov. Richard T. De GEORGE, The Soviet Concept of Man, s. 262–264. 21 V tomto duchu píše Makarenko: „Rodina přestala být otcovou rodinou. Naše žena požívá stejných práv jako muž, naše matka má právo rovnající se právům otce. Naše rodina není podrobena otcově samovládě, nýbrž tvoří sovětský kolektiv.“ Anton MAKARENKO, O výchově dětí v rodině, Praha: SPN, 1957, s. 15. 22 Srov. Jindřich KABÁT, Psychologie komunismu, Praha: Práh, 2011, s. 402. 23 K těmto třem základním socializačním pilířům někteří sociologové přidávají v současné době ještě média. Srov. Robert KUBEY, Media Implications for the Quality of Family Life, in: Social Scientific, Psychodynamic, and Clinical Perspectives, ed. Dolf ZILLMANN – Jennings BRYANT – Aletha C. HUSTON, Routledge, 1994, s. 61–69. 24 Komunisté se snaží nahradit Boha a náboženské instituce. Sami si vytvářejí jakési „sekulární náboženství“ a používají náboženské prvky – zbožšťují své vůdce, masová setkání jsou považována za posvátné akce. Podle Simone Weilové „není překvapivé, že marxismus měl vždy náboženský charakter. Má mnoho společného právě s těmi formami náboženského života, které Marx nejvíce napadal, zvláště v tom, že je, podle Marxových vlastních slov, opium lidstva. Ale je to náboženství bez mystiky, v pravém smyslu tohoto slova.“ Srov. Simone WEIL, Oppression et liberte, Paris: Éditions Gallimard, 1955, s. 152. 25 Srov. Nicholas S. TIMASHEFF, The Attempt to Abolish the Family in Russia, Ecologist 4/1974,s. 144. 26 Srov. Elizabeth WATERS, The Bolsheviks and the Family, Contemporary European History 3/1995, s. 280. 27 Srov. Becky L. GLASS – Margaret K. STOLEE, Family Law in Soviet Russia, 1917–1945, Journal of Marriage and Family 4/1987, s. 893–902.

5 2015

115

rodiny je v souladu s marxistickou ideologií. Rodina totiž produkuje nesprávný druh individuí, tj. ty, kteří nejsou schopni přispívat kolektivu, neboť to jsou sobečtí jedinci. Tento návrh, který počítal s úplným zrušením rodiny, byl živý především v prvním desetiletí po revoluci, avšak v praxi nebyl realizován. Druhý návrh stavěl na domněnce, že není reálné rodinu zcela odstranit a že rodina může plnit svou funkci také v socialismu. Jen je třeba s rodiči intenzivně spolupracovat a školit je tak, aby vychovávali šťastné a zdravé děti. K tomu měly sloužit různé brožurky, konzultační centra a speciální kurzy, které by matkám pomáhaly s výchovou dětí. Třetí návrh předpokládal, že děti samy budou využity jako agenti revolučních myšlenek ve svých vlastních domovech. Děti by za tím účelem byly nejprve školeny ve speciálních institucích a poté by doma poučovaly své rodiče. Měla být podporována přirozená touha dětí po změně a objevování nového, aby se děti po návratu do svých rodin nevrátily ke starému, nežádoucímu způsobu života.28 Někteří autoři nazývají tyto změny v  rodinném právu jako ruský experiment vedoucí ke zničení rodiny.29 Na následujících stránkách si ukážeme, jakými konkrétními prostředky bylo komunistických ideálů o rodině dosahováno v sovětském Rusku a jakým vývojem prošlo tamější chápání rodiny.

3.1 První perioda: 1918–1926

Okamžitě po získání moci se bolševici snažili distancovat od carské společnosti a co nejvíce eliminovat vliv prerevolučních tradic a zákonů na novou společnost a nové občany, které chtěli bolševici vytvořit. Bylo třeba předložit legislativní základ pro budování komunistické společnosti. Až do roku 1917 byla žena zcela podřízena manželovi, přijala jeho jméno a sdílela jeho sociální status. Bez jeho souhlasu nemohla získat práci nebo vzdělání. Muž měl také kontrolu nad svými dětmi. Za legitimní se považovaly pouze děti narozené v manželství. Ruská ortodoxní církev považovala manželství za svátost a rozvod byl téměř nemožný. Tyto staré zvyklosti měly být upraveny zákonem, který vstoupil v platnost roku 1918. Již předtím však byly vydány dekrety, které značně oslabovaly manželský vztah a činily manželství snadno rozlučitelným. Byly zpřetrhány vazby mezi manželstvím a církví – církevní sňatky neměly žádný právní význam. Místo svatby v kostele bylo třeba registrovat manželství na místním úřadu, který byl za tím účelem zřízen (ZAGS)30. Při uzavírání manželství nebyli snoubenci poučeni o tom, co manželství ve své podstatě znamená. Ještě větší změny nastaly v případě rozvodu. Zatímco podle dřívějších zákonů bylo velmi obtížné se rozvést, podle nového zákoníku bylo možné rozvést manželství bez udání důvodu. Byla zrušena možnost adopce.31 K oslabení tradiční rodiny přispělo i to, že incest, bigamie a smilstvo přestaly být považovány za trestné činy.32 Byl povolen potrat i pro případ, kdy neexistovala žádná medicínská indikace.33 Potvrdily se tak revoluční vize o sociálních vztazích založených na rovnoprávnosti žen 28 Srov. Becky L. GLASS – Margaret K. STOLEE, Family Law in Soviet Russia, s. 893–894. 29 Srov. např. Nicholas S. TIMASHEFF, The Attempt to Abolish the Family in Russia, s. 144–148. 30 Zkratka ZAGS znamená „Civilní registrační úřad“. Tyto úřady byly zřízeny již v prosinci 1917 a bylo nutno zde hlásit události jako uzavření manželství, narození dítěte, rozvod, úmrtí. John Hazard nazývá tyto úřady „prostými strážci rutiny“, protože nikdo nemohl uniknout jejich pozornosti. Doslova „pronásledovaly každý krok člověka od kolébky do hrobu“. Srov. John HAZARD, Humble Guardians of Routines (Notaries and ZAGS), in: Soviet Law After Stalin: Soviet Institutions and the Administration of Law III., ed. Donald D. BARRY, Kluwer Academic Publishers, 1979, s. 245–266. 31 Zrušení adopce někteří pozdější analytikové považovali za jeden z počátečních kroků vedoucích ke zrušení institutu rodiny. John Hazard uvádí tři důvody pro zrušení adopce: 1) sovětští zákonodárci považovali adopci za buržoazní přežitek; 2) předpokládalo se, že děti budou hromadně vychovávány mimo rodinu; 3) zákonodárci chtěli zabránit vznikání nových rodin do té doby, než bude zákonem upravena problematika dědictví. John HAZARD, The Child under Soviet Law, University of Chicago Law Review 5/1938, s. 429–430. 32 Srov. Nicholas S. TIMASHEFF, The Attempt to Abolish the Family in Russia, s. 144. 33 Byly zřízeny komise, které posuzovaly důvody, kvůli kterým ženy žádaly potrat. Nejčastějším ženami udávaným faktorem byla chudoba. Ačkoli zákon potrat umožnil, ženy se stále uchylovaly k „potratům na černo“, které prováděly především porodní asistentky. Důvody pro to byly různé – snaha vyhnout se bolesti v nemocnici (při zákroku se nepoužívala anestetika), nedostupnost nemocnic zvláště na venkově, nechuť k vysvětlování před komisí, snaha utajit těhotenství nebo větší důvěra v porodní asistentky než doktory v nemocnicích. Těžko získat přesnou statistiku ilegálních potratů, protože jejich počet můžeme odvozovat pouze z případů žen, které po provedení ilegálního potratu skončily z důvodu zdravotních komplikací v nemocnici. Na venkově byl počet ilegálních potratů dokonce vyšší než legálních potratů. Na

116

5 2015

a eliminaci rodiny. Žena již nepotřebovala povolení od svého manžela, aby mohla pracovat. Autor nového zákoníku prohlásil, že „zákon připravuje dobu, kdy pouta mezi mužem a ženou budou překonána“.34 Tvůrci tohoto zákoníku si byli vědomi toho, že je pouze přechodný,35 a tak volili takové výrazy, které jim umožní připravit zákoník nový. Např. se nemluvilo o mimomanželských dětech, nýbrž o „dětech, které se narodily rodičům, kteří nejsou v registrovaném manželství“, aby se tak připravila cesta pro volné, neregistrované svazky.36 Rodina jakožto „hrozivá bašta všech nemravností starého režimu“ měla být zničena.37 Zákon upravil vztahy mezi manžely, avšak nebylo jasné, co znamená rodina a jakou roli má mít v budoucnosti. Brzy se začaly objevovat neblahé důsledky tohoto zákona. Snadná dostupnost rozvodu (který měl ženám přinést sociální nezávislost) měla za následek mnoho opuštěných žen a nezaopatřených dětí. Rozvodovost v Sovětském svazu prudce stoupla. Po rozvodu bylo pro ženu velmi těžké se o sebe postarat, protože nezaměstnanost žen byla ve dvacátých letech dvacátého století velmi vysoká. Ekonomická situace v Sovětském svazu ve dvacátých letech neumožnila realizaci všech revolučních změn. Podle komunistické ideologie založené na zrušení soukromého vlastnictví a zániku sociálních tříd měly být vztahy mezi lidmi osvobozeny od ekonomických faktorů. Manželství mezi mužem a ženou mělo být založeno na rovnosti obou pohlaví. Zdálo se, že zrušením vlastnictví bude této rovnosti dosaženo. Ekonomická zaostalost působila neočekávané problémy v uskutečňování komunistického konceptu rodiny. Teoreticky mělo být rovnosti mezi mužem a ženou dosaženo osvobozením ženy od domácích prací. Bezplatné výchovné instituce, kam matky mohly děti umístit, a levné restaurace, kde se členové rodiny mohli stravovat, měly ženě umožnit najít si práci mimo domov a osvobodit se z ekonomické závislosti na muži. Stát však neměl peníze na zřízení bezplatných výchovných institucí pro děti ani na financování dalších zařízení, které měly ženám nahradit domácí práce. Takže kvůli velké nezaměstnanosti, snadné dostupnosti rozvodu a neexistenci bezplatných zařízení pro děti stoupal počet žen, které po rozvodu zůstaly samy s dítětem a bez prostředků.38 Nový zákon o rodině začal platit od roku 1926. Oproti roku 1918 došlo k několika změnám. Největší změnou bylo zavedení institutu „neregistrovaného manželství“, které bylo postaveno na stejnou úroveň jako legálně uzavřené manželství. Neregistrovaným manželstvím (někdy se používá název manželství de facto) se rozumělo každé soužití muže a ženy, pokud byla splněna alespoň jedna z podmínek: 1) trvalé soužití; 2) společné bydlení; 3) přiznání vztahu před třetí osobou; 4) vzájemná podpora a společná výchova dětí. Další zvláštností bylo, že podle zákona musel člověk přijmout jakoukoli práci, která mu byla přidělena. Nezřídka se stalo, že muž a žena dostali práci každý v jiném městě, takže od sebe byli odloučeni. V takovém případě jim byl doporučen rozvod s tím, že si jistě najdou nové partnery v místě svého zaměstnání.39 Dosáhnout rozvodu bylo ještě snazší než dříve.40 Manželství mohlo být dokonce rozvedeno konci dvacátých let se počet ilegálních potratů významně snížil. Srov. Wendy GOLDMAN, Women, Abortion and the State, 1917–1936, in: Russia’s Women: Accommodation, Resistance, Transformation, ed. Barbara CLEMENTS – Barbara ENGEL – Christine WOROBEC, Berkeley: University of California Press, s. 254–260. 34 Wendy Z. GOLDMAN, Women, the State and Revolution: Soviet Family Policy and Social Life, 1917–1936, Cambridge University Press, 1993, s. 1. 35 Zákon sám byl psán s tím, že jednou bude zbytečný. Tvůrce tohoto zákoníku, Alexander Goikhbarg prohlásil: „Síla proletariátu vytváří všechny své zákony dialekticky, takže každým dnem jejich existence se zmenšuje potřeba jejich existence.“ Stručně řečeno, zákon byl vytvořen proto, aby se stal zbytečným. Goikhbarg a ostatní revolucionáři očekávali nejen to, že se stanou zbytečnými manželství a rodina, ale i zákon a stát. Přesně podle Leninovy stati Stát a revoluce, kterou sepsal měsíc předtím, než se bolševici chopili moci. Srov. Wendy Z. GOLDMAN, Women, the State and Revolution..., s. 1–2. 36 Srov. Wendy Z. GOLDMAN, Women, the State and Revolution..., s. 54–55. 37 Nicholas S. TIMASHEFF, The Attempt to Abolish the Family in Russia, s. 144. 38 Srov. Michael D. BERGER, Soviet Divorce Laws and the Role of the Russian Family, Brigham Young University Law Review 3/1986, s. 824–825. 39 Srov. Nicholas S. TIMASHEFF, The Attempt to Abolish the Family in Russia, s. 145. 40 Právník Rostovski, který napsal populární brožurku vykládající rodinné právo, spatřoval v rozvodu „emancipaci jedince obecně, zvláště

5 2015

117

i v  případě, že jeden z  manželů s  rozvodem nesouhlasil. Stačilo, aby se na příslušný úřad dostavil pouze jeden z partnerů, druhý mohl být o rozvodu informován posláním pohledu.41 Aby po rozvodu nebyla žena zcela bez finančního zabezpečení, byl zaveden pojem „společné jmění manželů“ a rovné dělení tohoto majetku v  případě rozvodu. Zákon znovu přesunul odpovědnost na členy rodiny, aby se postarali, především finančně, o ty členy rodiny, kteří nejsou schopni se o sebe starat sami (nezletilé děti, postižení, těhotné ženy a senioři). Místo státní podpory se opět začalo mluvit o tradiční zodpovědnosti rodiny. Nově se upravilo placení výživného v případě rozvodu. Podle předchozího zákona z roku 1918 se alimenty platily pouze v případě, že došlo k rozvodu manželství, které bylo uzavřeno na úřadě, tedy bylo registrováno. Pokud se rozešel pár, který spolu žil bez registrace manželství, nikomu nevznikla žádná vyživovací povinnost. Podle nového zákoníku z roku 1926 vznikla povinnost platit výživné i v případě rozvodu tzv. neregistrovaného manželství.42 Byl zrušen pojem „kolektivní otcovství“. Tento pojem se používal v případě, kdy otěhotněla neprovdaná žena, která v době početí měla více partnerů. Podle starého zákoníku se na péči o dítě museli podílet všichni partneři rovnoměrně. V praxi se takový postup ukázal jako nepraktický pro dítě, protože muži měli poskytnout nejen finanční zajištění, ale měli se podílet také na důležitých rodičovských rozhodnutích a aktivně se podílet na výchově dítěte.43 Pokud si žena není jistá, který z mužů je otcem jejího dítěte, soud určí jednoho muže, který bude dítě finančně podporovat a podílet se na jeho výchově. Jedním z velkých problému dvacátých let bylo obrovské množství dětí, které se toulaly v městech a na venkově, protože neměly žádný domov. Byli to tzv. besprizorniki. Stát neměl peníze, aby se o tyto děti staral.44 Velmi vzrostla kriminalita mládeže bez domova. Vláda proto znovu povolila adopci, umožnila rodičům, aby se ujali dětí, které neměly domov. Pro adopci platila pravidla: Mohly být adoptovány pouze děti mladší osmnácti let a jen za souhlasu jejich rodičů, pokud tito ještě žili. Pokud dítěti bylo více než deset let, vyžadoval se i jeho souhlas. Rodičům mohlo být dítě odebráno, pokud v rodině nebyly podmínky pro jeho správný vývoj. Adoptované dítě mělo všechna práva a povinnosti jako děti zrozené v manželství, včetně práva dědického.45 V oficiální propagandě se neustále opakovalo, že děti jsou povinny poslouchat své rodiče pouze v případě, že rodiče jsou loajální ke straně a disciplinovaně plní stranická nařízení. Rodiče se tedy vystavovali velkému riziku, pokud si dovolili nesouhlasit s marxistickou naukou, včetně militantního ateismu, kterým byly jejich děti indoktrinovány ve škole. Zde se děti učily, jak mají poučovat a převychovávat své rodiče v  duchu komunismu a nahlásit je straně, pokud u nich zpozorují nějaké protikomunistické postoje.46 Jasným cílem komunismu tedy bylo přetvořit rodinu podle svého systému, zbavit ji její vlastní autonomie, aby se tak stala místem indoktrinace totalitární ideologie.47 Politika rozdělovala rodiny a obracela mladší generaci proti starší. Malé děti, pionýři, se měli stát „očima a ušima strany v rodině“. Od všech dětí pak emancipaci ženy“. Bylo tedy žádoucí, aby rozvodu bylo dosaženo co nejsnazším způsobem. Citováno podle Wendy Z. GOLDMAN, Freedom and Its Consequences: The Debate on the Soviet Family Code of 1926, Russian History 11/1984, s. 365. 41 Toto období se také nazývá dobou „pohlednicových rozvodů“. Srov. William MOSKOFF, Divorce in the USSR, Journal of Marriage and Family 2/1983, s. 420. 42 Srov. Beatrice B. FARNSWORTH, Bolshevik Alternatives and the Soviet Family. The 1926 Marriage Law Debate, in: Women in Russia, ed. Dorothy ATKINSON – Alexander DALLIN – Gail W. LAPIDUS, Sussex: Harvester Press, 1977, s. 142–145. 43 Srov. Wendy Z. GOLDMAN, Women, the State and Revolution…, s. 207. 44 Tito besprizorniki byli oběťmi evakuací během druhé světové války a sociálních a ekonomických zvratů během revoluce 1917, krvavé občanské války a následné ekonomické krize. Strádající rodiče často opustili svoje děti v naději, že ony samy si někde najdou potravu, nebo s tím, že pokojně zemřou mimo jejich zraky. Mezi besprizorniky patřily také ilegitimní děti nebo děti z rozvrácených rodin. Rozvedené ženy často posílaly své děti žebrat na ulici. Více problematiku těchto dětí bez domova srov. Jennie A. STEVENS, Children of the Revolution: Soviet Russia’s Homeless Children (Besprizorniki) in the 1920s, Russian History 9/1982, s. 242–264. 45 Srov. John HAZARD, The Child under Soviet Law, s. 430–431. 46 Srov. Nicholas S. TIMASHEFF, The Attempt to Abolish the Family in Russia, s. 145. 47 Carl J. FRIEDRICH – Zbigniew K. BRZEZINSKI, Totalitarian Dictatorship and Autocracy, New York: Praeger, 1965, s. 92.

118

5 2015

se očekávalo, že budou udávat své rodiče.48 Sovětští obyvatelé sami dosvědčovali, že v době třicátých let, kdy teror dosáhl vrcholu, bylo velmi nebezpečné diskutovat v rodinách o politických otázkách, protože mládež byla stranou neustále vybízena, aby udávala své nejbližší příbuzné.49 V sovětské literatuře byl za jednoho z největších hrdinů považován Pavlík Morozov. Morozovův příklad byl symbolem protikladu křesťanské morálky („cti otce svého a matku svou“) a komunistické morálky („buď bdělý a ostražitý“). Po celé období komunistického režimu byl oficiálně dáván za vzor dětem v Sovětském svazu i dětem v ostatních komunistických satelitech; jeho životopis od Vitalije Gubareva50 patřil mezi povinnou školní četbu. Případů, kdy se děti postavily proti rodičům, bylo nespočet. Avšak také zákon z roku 1936 s sebou záhy přinesl důsledky, které komunističtí experimentátoři nepředvídali. Snadné dosažení rozvodu a legální potraty velmi snížily porodnost. Rozvolnění manželského svazku a oslabení vztahu mezi rodiči a dětmi vedlo k oslabení vztahů ve společnosti. Navíc se velmi zvýšila kriminalita mládeže. Komunisté docílili rozpadu institutu rodiny, jak zamýšleli, avšak daň za tento „úspěch“ byla příliš vysoká. Národ se zdál být oslaben pro nadcházející válku. Vládě tedy nezbývalo nic jiného než přijmout taková opatření, která by pomohla zastavit tento neblahý vývoj. V rozporu s tím, co bylo hlásáno v předchozích letech, bylo nyní mladým lidem doporučováno, aby k institutu manželství přistupovali zodpovědně. Rodina se najednou stala důležitou součástí na cestě k dosažení komunismu.

3.2 Druhá perioda: 1936–1944

Nový zákon z roku 1936 měl změnit „lehkovážný postoj k rodině a rodinným povinnostem“.51 Oproti dosavadní legislativě znamenal doslova „šokující zvrat“.52 Zkušenost ukázala, že možnost rozvodu nevedla k osvobození žen, jak si to komunisté ve své teorii představovali. V novém zákoně z roku 1936 proto byla možnost se rozvést značně ztížena. Na úřad se museli dostavit oba manželé, kteří za rozloučení svého manželství museli platit: první rozvod 50 rublů, druhý rozvod 150 rublů a třetí rozvod 300 rublů. Také byla stanovena minimální částka, kterou musel muž platit na své dítě v případě rozvodu: třetina platu za jedno dítě, polovina platu za dvě děti a 60% platu za tři a více dětí. V případě, že muž odmítl platit výživné na své děti, byl poslán na dva roky do vězení.53 Vzrůstající počet potratů a nízká porodnost vedly k tomu, že potraty byly zákonem opět zakázány. Pozitivní výsledky nového zákona se brzy dostavily. Již měsíc poté, kdy zákon vstoupil v platnost, se počet rozvodů v Moskvě snížil z 2214 na 215. Taktéž se výrazně snížila kriminalita mládeže.54 Sovětská vláda si uvědomila, že její experiment vedoucí ke zrušení rodiny v duchu revolučních ideálů nevyšel. Právní teoretik Andrej Vyšinskij roku 1938 nazval právní teorie z dvacátých let „mimořádně nepromyšlenými zvrácenostmi“, které byly vytvořeny „skupinou pseudomarxistů“, kteří „neváhali zanést naši právní literaturu pseudovědeckým odpadem“.55 Mnozí právní teoretikové, kteří se podíleli na přípravě starších zákonů majících zničit instituci rodiny, byli odstraněni. 48 „Na strážních věžích sovětské Ukrajiny stálo v létě 1933 půl milionu dospívajících chlapců a děvčat, kteří dostali za úkol sledovat dospělé. Od všech dětí se očekávalo, že budou donášet.“ Thomas SNYDER, Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem, Praha-Litomyšl: Paseka; Praha: Prostor, 2013, s. 67. 49 Srov. Carl J. FRIEDRICH – Zbigniew K. BRZEZINSKI, Totalitarian Dictatorship and Autocracy, New York: Praeger, 1965, s. 295. 50 Český překlad: Vitalij GUBAREV, Pavlík Morozov, Praha: Otakar II., 2000. 51 Michael D. BERGER, Soviet Divorce Laws and the Role of the Russian Family, Brigham Young University Law Review 3/1986, s. 826. 52 Maurice HINDUS, House Without a Roof, New York: Doubleday, 1961, s. 139. 53 Srov. Wendy Z. GOLDMAN, Women, the State and Revolution…, s. 332. 54 Srov. Becky L. GLASS – Margaret K. STOLEE, Family Law in Soviet Russia, s. 899. 55 Srov. Wendy Z. GOLDMAN, Women, the State and Revolution…, s. 340.

5 2015

119

Nový zákon z roku 1944 se ještě více snažil posílit rodinu. Idealistická transformace mezilidských vztahů, která byla tak důležitá v porevolučních časech, musela nyní ustoupit ekonomickým zájmům. Během druhé světové války procházel Sovětský svaz velkou demografickou krizí. Ve válce padlo 27 miliónů vojáků a civilistů. V některých venkovských oblastech dosahoval poměr počtu mužů a žen v produktivním věku 19:100. Velké množství populace přišlo o své domovy v důsledku opakovaných masových mobilizací, evakuací a deportací. To vše mělo za důsledek, že se mnoho rodin rozpadlo. Navíc většina obyvatel trpěla podvýživou. Předsednictvo Nejvyššího Sovětu SSSR proto vydalo 8. července 1944 nařízení „o podpoře těhotných žen, matek s více dětmi a svobodných matek“. Vznikly čestné tituly a řády „Matka – hrdinka“, „Mateřská sláva“ a „Medaile mateřství“. Pokud matka porodila tři a více dětí, byly jí vypláceny zvláštní bonusy. Reprodukce byla chápána jako občanská povinnost. Kdo nesplnil povinnou kvótu dvou dětí, musel zaplatit pokutu nebo jít do vězení. Od této povinnosti byli osvobozeni vojáci, studenti a osoby, které nemohly mít děti ze zdravotních důvodů.56 Manželé žádající o rozvod se museli dostavit před soud a zde vyložit své důvody, které mohly a nemusely být soudem shledány jako dostatečné. Zákon z roku 1944 dále zrušil institut „neregistrovaného manželství“, který byl zaveden roku 1926. V právu se opět objevilo (kdysi buržoazní) rozlišení dětí na legitimní a nelegitimní.57 Ve snaze zvýšit počet sňatků byla obnovena možnost uzavřít sňatek v kostele, pokud manželství bylo uzavřeno i civilně. Svatební obřad se stal slavnostnější, v Leningradu a Kyjevě vznikly tzv. svatební paláce, které svou výzdobou měly poukázat na vážnost faktu uzavření manželství. Budoucí manželé měli k obřadu pozvat své přátele a příbuzné, aby byli svědky této nezapomenutelné události. Ve snaze ještě více posílit vazby mezi manžely se oproti minulosti zkomplikovala možnost rozvodu. Bylo zavedeno dvoustupňové soudní řízení. Manželé žádající o rozvod se museli dostavit k soudu, který se je snažil usmířit. Pokud se manželé neusmířili, museli se dostavit k soudu vyššího stupně, který po zdlouhavém slyšení a jednání rozvod buď umožnil, nebo zamítl. Manželé museli svůj úmysl nechat se rozvést zveřejnit v tisku ještě před započetím soudních procedur. Poplatky související s rozvodovým řízením se také oproti předchozímu zákonu zvýšily. Již podání žádosti o rozvod stálo 100 rublů, rozvod samotný potom v rozmezí 600 až 2100 rublů. K posílení vztahů v rodině měl vést také zákon, který upravoval dědictví. Potomek mohl po svých rodičích zdědit majetek do výše 10000 rublů, ve zvláštních případech i více. Tento zákon, který upravoval problematiku dědictví a který po roce 1917 prošel změnami, byl nyní opět zaveden, aby byla zachována kontinuita v rodině a aby členové rodiny měli pro své dobré vztahy oporu v zákoně.58

3.3 Třetí perioda: 1953–1964

Je třeba zmínit, že po Stalinově smrti v roce 1953 vedení strany upustilo od represivních metod, které byly v minulosti používány k ovládání populace. Chruščov po kritice kultu osobnosti navrhl nový model sociální kontroly, ve kterém režim bude více využívat kolektivní organizace, jako je Strana a Svaz mládeže. Každý kolektiv měl hledat ve svém středu narušitele společenského pořádku a mobilizovat proti nim. Strana se snažila, aby iniciativa přicházela odspodu, povzbuzovala své členy k disciplíně a vzájemnému sledování.59 Neustále bylo hlásáno, že každodenní život není soukromou záležitostí. Všichni členové kolektivu – ať už kolegové v práci 56 Srov. Mie NAKACHI, N. S. Khrushchev and the 1944 Soviet Family Law: Politics, Reproduction, and Language, East European Politics and Societies 1/2006, s. 48–50. 57 Srov. Lauren KAMINSKI, Utopian Visions of Family Life in the Stalin-Era Soviet Union, Central European History 1/2011, s. 83–88. 58 Srov. Becky L. GLASS – Margaret K. STOLEE, Family Law in Soviet Russia, s. 899. 59 Srov. Edward D. COHN, Sex and the Married Communist: Family Troubles, Marital Infidelity, and Party Discipline in the Postwar Ussr, 1945–64, Russian Review 3/2009, s. 430–431.

120

5 2015

nebo sousedé – měli za úkol pomoci vychovávat ostatní členy kolektivu, dohlížet, aby vedli spořádaný osobní život, aby se stávali lepšími manželi a manželkami. Konkrétní případy, kdy různé organizace zasahovaly do manželských záležitostí, jsou důkazem toho, že komunistická morálka se úspěšně ujala.60 V padesátých letech definitivně vzaly za své utopické představy o tom, že by výchovu dětí mohl zcela převzít stát, a široce byl přijímán názor, že rodiče jsou ve výchově dětí nepostradatelní. Radikální názory o reorganizaci rodiny se sice ještě objevovaly, avšak nikdy se neujaly. Státní instituce již neměly za cíl nahradit rodiče, pouze jim měly ve výchově pomáhat. Aby si rodiče lépe uvědomovali společenský význam své role, sovětský pedagog a spisovatel Anton Makarenko sestavil podrobné materiály, které poskytovaly návody, jak ze svých dětí vychovat tvrdě pracující a uvědomělé komunisty. Makarenko vytvořil originální systém kolektivní výchovy, který byl uplatňován v Sovětském svazu a jeho satelitních státech.61 Makarenko byl přesvědčen o tom, že jeho pedagogika může vyřešit otázku výchovy detailní analýzou lidského jednání: „Prozkoumá mechaniku lidského úsilí, ukáže, jaké místo v něm patří vůli, ješitnosti, studu, vštěpování, napodobování, strachu a soutěžení a jak se to vše kombinuje s jevy ryzího uvědomění, přesvědčení a rozumu.“62

3.4 Čtvrtá perioda: 1965–1980

V šedesátých letech se začala projevovat nespokojenost s příliš složitou procedurou, kterou bylo třeba projít v případě rozvodu. Roku 1965 byla zrušena nutnost veřejně v tisku oznámit svůj úmysl se rozvést. Dvojstupňový soudní systém byl nahrazen regionálním lidovým soudem, od něhož bylo možno se dovolat k provinciálnímu soudu. Další změnou byl fakt, že svazky, v nichž se manželé vzájemně dohodli na rozvodu, mohly být rozvedeny také na registračních úřadech, kde byly uzavřeny (ZAGS). Musela však být dodržena tříměsíční lhůta od podání žádosti o rozvod po rozvod samotný. Rozvod soudní cestou mohl být teoreticky proveden v kratší době, neboť zde nebyla žádná tříměsíční lhůta, avšak soud mohl žádat šestiměsíční lhůtu, ve které se manželé ještě měli možnost usmířit. Také poplatky se radikálně snížily. Pohybovaly se od 50 kopějek do 200 rublů. Jejich výše se odvíjela od toho, kolik manželé byli schopni zaplatit. Aby byly chráněny těhotné ženy a čerstvé matky, rozvod nebyl povolen během těhotenství ženy a rok po porodu dítěte.63 Jediným důvodem, který stačil k rozloučení manželství, byla nemožnost dalšího společného života nebo případ, kdy zachování rodiny „odporuje principů komunistické morálky“.64 Nejvyšší soud SSSR na svém plenárním zasedání v roce 1969 stanovil, že „občasné hádky nejsou platným důvodem pro rozvod“.65 Nejčastějším důvodem, který rozvádějící se partneři uváděli, byla závislost na alkoholu a nevěra. Platným důvodem k rozvodu byla také snaha jednoho z partnerů vychovávat své dítě v náboženské víře. Tomu z manželů, který s náboženskou výchovou nesouhlasil, mělo být umožněno, aby své děti vychovával na základě principů komunistické morálky. V roce 1980 nastal další obrat, který opět ztížil možnost rozvodu. Soud byl nucen zkoumat důvody vedou60 Srov. Deborah A. FIELD, Irreconcilable Differences: Divorce and Conceptions of Private Life in the Khrushchev Era, Russian Review 57/1998, s. 610–611. 61 Makarenko je jediným z raných sovětských experimentátorů ve výchově, jehož teorie přečkaly ideologické tlaky ve 30. letech. Základním výchovným prostředkem byl podle Makarenka kolektiv. Lidská individualita byla považována za překážku pro život v kolektivu. Jeho výchovný systém postrádal vnitřní logiku, avšak odpovídal tehdejším politickým potřebám, kterými bylo budování komunismu a s ním spojená přeměna člověka. Srov. Bob CASKEY, The Pedagogical Theories of A. S. Makarenko: A Comparative Analysis, Comparative Education 3/1979, s. 277–286; Deborah A. FIEL, Private Life and Communist Morality in Khrushchev’s Russia, s. 83. 62 Anton MAKARENKO, Pedagogická poéma, s. 449. 63 Srov. Michael D. BERGER, Soviet Divorce Laws and the Role of the Russian Family, Brigham Young University Law Review 3/1986, s. 828. 64 Deborah A. FIELD, Irreconcilable Differences, s. 605. 65 Michael D. BERGER, Soviet Divorce Laws and the Role of the Russian Family, s. 829.

5 2015

121

cí k rozvodu. Mohl si také vyžádat svědectví organizací, ve kterých jsou manželé zapojeni, aby tak mohl lépe přispět k vzájemnému usmíření.66

Závěr V této práci jsme se pokusili ukázat, jakou proměnou prošla rodina a vztahy mezi členy rodiny v období komunistického totalitarismu. Viděli jsme, že komunistický režim se hned od svého nástupu v Sovětském svazu snažil rozbít tradiční pojetí rodiny, tj. oslabit pouto mezi manžely navzájem a vztahy mezi rodiči a dětmi. Sledovali jsme dilema porevoluční sovětské vlády, která musela řešit pnutí mezi komunistickou sociální teorií a stabilitou společnosti. Ukázalo se, že sovětský experiment usilující o eliminaci rodiny ztroskotal. Ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století se v sovětském „experimentu“ ukázalo, jak důležitou roli hraje rodina v prevenci kriminality. Sovětská legislativa oscilovala mezi zjednodušením rozvodových procedur z ideologických důvodů v letech 1936 a 1968 a znesnadněním rozvodu v letech 1944 a 1980. Jedním z nejdůležitějších komunistických hesel byla převýchova jedince v nového člověka, který bude uplatňovat novou morálku, jež je nutná pro přechod k ideálnímu komunismu. Člověk byl v tomto pojetí spíše loutkou pohybující se v mezích, které mu vytyčila strana. Není schopen vlastní iniciativy a za nic nenese osobní zodpovědnost. Pomocí totalitární ideologie se přemění v součást masy, pro kterou je velmi snadné podlehnout propagandě.67 Hlavní výchovnou metodou byla kolektivní výchova, která se snažila co nejvíce potlačit přirozenou spontaneitu jedince. Stát se snažil co možná nejvíce převzít roli rodiny, takže vznikla různá společná zařízení, ve kterých jedinec trávil (byl nucen trávit) více času než ve vlastní rodině. I přes všechny snahy státu dohlížet co nejvíce na výchovu jedinců se však ukázalo, že institut rodiny je nutný pro stabilitu každé společnosti.

Charakteristika rodiny a (pře)výchovy v komunistické perspektivě Abstrakt Článek se pokouší charakterizovat proměnu chápání instituce rodiny a mezilidských vztahů v komunistické ideologii. Nejprve jsou představeny základní cíle komunismu – vytvoření „nové morálky“, která již nespočívá na náboženských nebo tradičních hodnotách, a „nového člověka“, který svou přirozenost získává teprve vztahem ke společnosti. Nové pojetí člověka se nutně promítlo do chápání rodiny a vztahů mezi manžely a mezi rodiči a dětmi. V článku jsou zmíněny čtyři základní periody, ve kterých se vyvíjelo chápání rodiny v Sovětském svazu. Rodina byla nejprve považována za buržoazní přežitek, a tudíž odsouzena k zániku. Postupně se však ukázalo, že rodina představuje základní instituci, bez které se neobejde žádné politické uspořádání. Komunistický režim se tak alespoň snažil co nejvíce zasahovat do soukromí jedince v celém průběhu jeho života. Klíčová slova rodina, manželství, komunismus, nový člověk, ideologie, marxismus-leninismus, mezilidské vztahy

The Characteristic of Family and (Re-)Education in the Communist Perspective Abstract The paper tries to characterize the transformation of conceiving the institution of family and interpersonal relationships in communist ideology. First the basic goals of communism are presented – 66 Srov. Michael D. BERGER, Soviet Divorce Laws and the Role of the Russian Family, s. 831. 67 Velmi trefně píše Hannah Arendtová: „Cílem totalitní výchovy nikdy nebylo vštěpovat přesvědčení, ale zničit schopnost si nějaké utvořit.“ Hannah ARENDTOVÁ, Původ totalitarismu, Praha: OIKOYMENH, 2013, s. 631.

122

5 2015

creating a “new morality” which no longer rests on religious or traditional values and a “new human” who obtains her nature only by relationship to society. The new conception of human being was necessarily projected into the conception of family and relationships between spouses and between parents and children. The paper mentions four basic periods in which the conception of family in the Soviet Union developed. The family was first regarded as bourgeois residue and therefore condemned to extinction. But it gradually turned out that the family is a fundamental institution without which no political order can get by. So the communist regime at least tried to intervene in the privacy of individuals as far as possible throughout their lives. Keywords family, marriage, communism, new human, ideology, Marxism-Leninism, interpersonal relationships

5 2015

123

The Characteristic of Family and (Re-)Education in the Communist Perspective Martina Pavelková

The family is the most basic and stable human community. All political systems regard it as the basic unit. In the course of centuries supporters of various philosophical views have agreed on the main significance of family as the foundation of political order. But the characteristics of this basic institution have differed, so that the concept of family covered various forms of social groupings.1 Most frequently basic family structure is constituted by so-called nuclear family, i.e., family composed of parents and their children. It holds that family is the first model of society the child encounters. The environment in which the child grows up predetermines her further personality development and relationships to other people. In the family an individual learns certain patterns of behaviour, value system and social skills without which she cannot get by as an adult. The family therefore fulfils an important function in socialization. Since antiquity up to the present several attempts to transfer parental care to other persons or groups of persons or institutions controlled by the state have been undertaken but have never met large-scale success.2 From this it is evident that in a totalitarian regime the family constitutes a discrete isle of a kind and that every totalitarian regime will try to suppress the family and family ties. In our work we will focus on how family ties, parents’ and children’s rights were conceived in communist ideology trying to create a new society and a new human. We will first of all show what transformation the family and relationships among family members underwent in the period of communist totalitarianism in the Soviet Union.

1. Communist “new morality” and structural sin To be able to speak of the conception of family in the communist era we must first outline the general goals communism pursued. At the same time it is necessary to say that the concept of communism is very hard to define. So-called ideal communism has never yet occurred in history. We could therefore define it according to the notion of what it might look like one day. Communists are convinced that their notions of the future will someday really come true and describe them as if they were in fact real. But communism never existed in the form which it pretended to be. That is why sometimes they speak not of communism but rather of real socialism or the stage of progressing towards communism. Communism aims at total transformation of the world. It tries to remove the old world and its old morality and strives to build a new, better world with a new morality. The goal of communist ideology is abolishing private property and reform of family. Thereby freedom as a fundamental human right is destroyed.3 The most vicious thing about communism is that it presents crime as good. Words like justice, freedom, humanity, law, honour have totally different meanings in communist vocabulary than they do in the vocabulary of traditional Western democracies. They are mere homonyms which sound the same but have different meaning. Communist education is dangerous and 1 Cf. Jack GOODY, Proměny rodiny v evropské historii, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. Further cf. Oldřich MATOUŠEK, Rodina jako instituce a vztahová síť, Praha: SLON, 2003, pp. 20–38. 2 Cf. Oldřich MATOUŠEK, Rodina jako instituce a vztahová síť, pp. 9–10. 3 Cf. Alain BESANÇON, Le malheur du siècle. Sur le communisme, le nazisme et l’unicité de la Shoah, Paris: Fayard, 1998, pp. 54–58.

124

5 2015

deceptive because it represents the bad deeds it commits as good.4 The communist legal system is dangerous because it creates laws which on the face of it try to meet the human desire for justice but in fact bring about political tyranny.5 Communism wants to create a new human, new attitude to work, new discipline, new morality. This new morality is necessary for building communism. What does it consist in? First of all it has a practical function – it is an instrument of the state. The new form of morality no longer rests on religious or traditional values. The new morality is determined by economic and social conditions and relations in society. According to Marx’s theory morally bad and improper habits cannot be changed by preaching or moralizing, but only by changing the material conditions of society.6 Morality is not valuable in itself, it is rather a means for attaining the goal, which is building the new world, reaching ideal communism, creating classless society. We can see that this conception of morality is really quite new and has nothing to do with the morality of the Western civilization so far, which is based on Christian values.7 Communism totally changed the perception of good and evil. The criterion for judging good behaviour is no longer the individual’s conscience. Within this new morality conscience is not something to be respected, it is merely to be formed. The one who forms the citizens’ conscience is the communist party. It only is the donor and protector of new morality.8 Morality has the task of strengthening the influence of the party in areas of private life, such as marriage, family and rearing children, i.e., areas that cannot be much regulated by laws. Morality becomes a form of social control and should replace the law.9 It is desirable to reach the ideal state when it will no longer be necessary to use power to enforce proper behaviour because citizens will be so disciplined that there will be but minimum control over them.10 But if morality is merely a means of social control, it is useless to think about the justification of moral judgments, about ethical reasoning, or analyse concepts such as guilt and the good. Morally good is what the party approves. But when the party becomes the conscience of people, the individual cannot be viewed as one who acts morally because she is not the master of her decisions. It is quite evident that this new morality, a communist invention, totally contradicts the natural law. It is significant that the very first to point out the danger and perversity of communist ideology was not a politician or an economist but Pope Leo XIII. Even before the Bolshevik revolution, which attempted to apply Marxist theory in practice, he predicted what would follow.11 John Paul II writes about his predecessor’s prediction: “Pope Leo XIII in a certain sense predicted the rise of communism for which humanity and Europe would pay dearly because the cure, as he wrote in 1891 in his encyclical, could be more dangerous than the disease! The Pope proclaimed this with the dignity and authority of the teaching Church.”12 Communist ideology as the greatest heresy became the following popes’ target of criticism.13 The French historian of ideas Alain 4 Cf. Alain BESANÇON, Le malheur du siècle, p. 63. 5 Cf. Harold J. BERMAN, Soviet Justice and Soviet Tyranny, Columbia Law Review 6/1955, pp. 795–807. 6 Cf. Richard T. De GEORGE, R. T. Soviet Ethics and Soviet Society, Studies in East European Thought 4/1964, p. 207. 7 Marxism-Leninism tried to attain some sort of salvation comparable to the Biblical prophecy. It wants to create a new human and a new world, achieve peace and justice in which there will be no more contradictions, and tries to achieve this state by political means. But what is the work of God cannot be attained by human powers. Cf. Alain BESANÇON, Le malheur du siècle, pp. 100–101. 8 Cf. Richard T. De GEORGE, Soviet Ethics and Soviet Society, p. 209. 9 There are cases in which use of the law is highly impractical or even impossible. Such instance is motivation to higher performance in work and exerting own initiative in collective. This is where appeal to communist new morality comes to play. In fact motivation and work discipline were the two most discussed topics in communist ethics. It was necessary to motivate workers to think of the good of the collective rather than their own and regarded as their duty to totally commit themselves to their work and hold it in esteem whatever it was like. Cf. Richard T. De GEORGE, Soviet Ethics and Soviet Society, p. 211. 10 Ibid. 11 In more detail cf. Christian WEISSMULLER, Le communisme: un échec annoncé par un pape, Nouvelle revue théologique 6/1995,  pp. 874–884. 12 JAN PAVEL II., Překročit práh naděje, Praha: Tok, 1995, p. 124. 13 E.g. Pius XI called attention to the fact that communist morality denies freedom and human dignity to the human being. According to him

5 2015

125

Besançon sees direct link between communist ideology and structural sin. According to him communist ideology creates structural sin in these steps:14 1) It denies that the world is good, as natural religions, philosophers of antiquity and biblical revelation agree. 2) It considers hatred to be a moral obligation. “The spirit of destruction is the same as the spirit of creation.” (Bakunin) 3) It abolishes the commandments of natural morality and partially the second table of Mosaic Law. It is obligatory to kill, steal, lie – all according to the needs of class struggle. 4) It rejects God’s concurrence with events in the world and at the same time thus denies all forms of providence. Responsibility is transferred to the Party, i.e., to a group of people who know the structure of the world and direction of its development. 5) Human beings are deprived of free judgment. Therefore the social order communists try to create forces the human being to participate in evil. But this evil is represented by the communists as good. And the maliciousness and monstrosity of communist education consists precisely in this distortion or falsification of the good.15

2. View of human being and interpersonal relations in communist ideology We have stated that together with new morality communists wanted to create a new human. Who was this “new human”? Answering this question is crucial for ethics and law. But at first no one knew what this new human was to be like.16 According to Marxist doctrine there is no immutable substance of human, no nature humans have in the past, present and future. Marxism rejects both the Aristotelian conception of human as “rational animal” and the religious conception of human as unity of soul and body. All these efforts are condemned as metaphysical and as efforts to make that which is in fact dynamic, historic, developing and changeable into something static and immutable. According to Marxism-Leninism the concept of human is not abstract but concrete, not eternal but historical, not metaphysical but dialectic.17 The Marxist-Leninist concept of human derives from Marx’s thesis to  Feuerbach according to which a human being is merely a “set of social relationships”.18 Biologically humans have evolved from apes but in the last stage of their biological development, when they attained their current physical appearance, social factors also come into play. Humans differ from apes by their ability to work. By working human beings create themselves and by workcommunism is dangerous precisely in that it falsifies the good. It presents its perverse views in an attractive form, whereby it confuses many, even educated persons. Communism does not bring freedom but reduces people to slavery and strives to liquidate them. Divini Redemptoris 8-24. 14 Cf. Alain BESANÇON, Reconnaître le communisme comme structure de péché, in Joseph RATZINGER, La vérité vous rendra libres. Hommage au Cardinal Georges Cottier, Paris: Parole et Silence, 2004, p. 229. 15 In more detail cf. Alain BESANÇON, La falsification du Bien: Soloviev et Orwell, Paris: Julliard, 1985. 16 The Soviet theoretician of education Anton Makarenko, who pursued the question of how to create the “new human”, confesses this bewilderment in his work The Pedagogic Poem when he writes that “the new human must be created in a new way… But nobody knows how…” Anton MAKARENKO, Pedagogická poéma, Praha: SPN, 1976, p. 5. 17 Cf. Richard T. De GEORGE, The Soviet Concept of Man, Studies in East European Thought 4/1964, pp. 261–262. 18 Karl MARX, Spisy 3, Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1958, p. 18.

126

5 2015

ing they themselves gradually change. According to Marx humans create their own history and in this historical process create themselves.19 By changing the external world around them humans at the same time change their nature. Humans only occur as humans in society. From this it follows that we can never conceive the human abstractly but always only as a particular individual: As relationships in society change, so does the nature of the human who is – as stated above with reference to Feuerbach – a set of social relations. That is why each epoch forms a different individual who has different emotions, thoughts and perception. The set of social relations comprises e.g. family, political, ideological and legal relations. But social relations change very slowly so that the change of the human is difficult to observe. This may lead to the erroneous view that human nature is eternal and immutable.20

3. Destroying the family as the path to new society – the practice of Soviet communism The change in understanding the human being projected itself most into the concept of family. In accordance with communist propaganda children were to be much less bound to their parents and family environment. The central place in the lives of children was to be occupied by the collective where the child was to be re-educated and was to attain the proper ideological outlook.21 The concept “re-education” is one of the major concepts of the communist propaganda. The human personality was to be “corrected” and directed in a desirable way.22 Of the three main pillars of modern society – family, school, church23 – only one was to remain. Communists wishing to create a new world try to eliminate family and church because these by their character maintain the tradition, for which there is no place in the new social order.24 The institution of school is retained because it can be used as an instrument of cultural revolution.25 The family, on the other hand, is perceived as a place of obscurantism and superstitions. Reactionary mothers are unable to educate their children in accordance with the new ideology. Educating children outside the family was to help children break their ties to the past and enable them to breathe the atmosphere of progress. Children will thus be able to get to know the new world communists are constructing for them.26 Dignity of the woman became a muchcited concept after the October Revolution. As opposed to the patriarchal society of the past, the woman was to be emancipated from dependence on the man. With this goal canteens, sewing workshops, child-minding facilities, public laundries were established, which were to replace unpaid women’s housework. Women, liberated from household cares, could thus attain equality to men. Gradual disappearance of housework was viewed as a necessary phase of historical development. Care of the household has no place in the new world which will arise by socialist transformation. 19 Cf. Erich FROMM, Obraz člověka u Marxe, Brno: L. Marek, 2004, p. 18. 20 Cf. Richard T. De GEORGE, The Soviet Concept of Man, pp. 262–264. 21 In this spirit Makarenko writes: “The family has ceased being the father’s family. Our woman enjoys the same rights as the man, our mother has right equal to the rights of the father. Our family is not subject to the father’s autocracy but constitutes a soviet collective.” Anton MAKARENKO, O výchově dětí v rodině, Praha: SPN, 1957, p. 15. 22 Cf. Jindřich KABÁT, Psychologie komunismu, Praha: Práh, 2011, p. 402. 23 To these three basic pillars of socialization some sociologists at present add the media. Cf. Robert KUBEY, Media Implications for the Quality of Family Life, in: Social Scientific, Psychodynamic, and Clinical Perspectives, ed. Dolf ZILLMANN – Jennings BRYANT – Aletha C. HUSTON, Routledge, 1994, pp. 61–69. 24 Communists try to replace God and religious institutions. They create a kind of “secular religion” and employ religious elements – they deify their leaders, mass meetings are regarded as sacred events. According to Simone Weil “it is not surprising that Marxism always had a religious character. It has much in common precisely with those forms of religious life Marx most attacked, especially in that it is, in Marx’s own words, the opium of humanity. But it is religion without mysticism, in the proper sense of the word.” Cf. Simone WEIL, Oppression et liberte, Paris: Éditions Gallimard, 1955, p. 152. 25 Cf. Nicholas S. TIMASHEFF, The Attempt to Abolish the Family in Russia, Ecologist 4/1974, p. 144. 26 Cf. Elizabeth WATERS, The Bolsheviks and the Family, Contemporary European History 3/1995, p. 280.

5 2015

127

Shortly after the Bolsheviks seized power in Russia in 1917 the Soviet government published a number of new measures which were to change the structure and function of family. Since 1917 till 1945 several edicts regulating marriage, divorce and relationship of parents and children were published.27 Immediately in the first ten years after the revolution the new Soviet government presented three proposals according to which the family was to be transformed in the period of transition from socialism to communism. According to the first proposal the family was to be abolished and replaced by collective education of children in state-run institutions and boarding schools. The proponents of such idea appealed to the fact that elimination of family is in accordance with Marxist ideology, since the family produces an improper kind of individuals, i.e., such that are unable to contribute to the collective because they are selfish individuals. This proposal reckoning with total abolition of family was alive especially in the first decade after the revolution but was never realized in practice. The second proposal built on the belief that it is not really possible to totally abolish the family and that the family can fulfil its function also in socialism. It is just necessary to intensively cooperate with parents and instruct them how to educate happy and healthy children. To this end various brochures, consulting centres and special courses helping mothers with educating children were to serve. The third proposal assumed that children themselves would be used as agents of revolutionary ideas in their own homes. To this purpose children would first be educated in special institutions and would then indoctrinate their parents at home. The natural desire of children for change and discovering the new was to be supported, so that on return to their families children would not return to the old, undesirable way of life.28 Some authors refer to these changes in family law as to the Russian experiment leading to the destruction of family.29 In the following pages we will show what particular means were used in the Soviet Russia for achieving the communist ideals of family and how the understanding of family there developed.

3.1 The first period: 1918–1926

Immediately after seizing power the Bolsheviks tried to distance themselves from the Tsarist society and as far as possible eliminate the influence of pre-revolution traditions and laws on the new society and new citizens which the Bolsheviks were trying to create. It was necessary to propose a legislative basis for constructing the communist society. Up to 1917 the woman was fully subordinate to her husband, adopted his name and shared his social status. Without his consent she could not get work or an education. The man also had control over his children. Only children born in marriage were considered legitimate. The Russian Orthodox Church regarded marriage as a sacrament and divorce was almost impossible. These old customs were to be regulated by a law valid since 1918. Even before that decrees weakening the marital relationship and making marriage easily separable were published. Traditional links between marriage and the church were broken – church marriages had no legal significance. Instead of a wedding in a church it was necessary to register the marriage at the local office established for this purpose (ZAGS)30. When contracting marriage the fiancés were not instructed what marriage in its essence means. Even grater changes occurred in the case of divorce. While according to earlier laws it was very difficult to divorce, according to the new code of law it was possible to divorce a marriage without citing a reason. The possibility of adoption was 27 Cf. Becky L. GLASS – Margaret K. STOLEE, Family Law in Soviet Russia, 1917–1945, Journal of Marriage and Family 4/1987, pp. 893–902. 28 Cf. Becky L. GLASS – Margaret K. STOLEE, Family Law in Soviet Russia, pp. 893–894. 29 Cf. e.g. Nicholas S. TIMASHEFF, The Attempt to Abolish the Family in Russia, pp. 144–148. 30 The abbreviation ZAGS means “Civil Registration Bureau”. These bureaus were established already in December 1917 and it was necessary to report events such as contracting marriage, birth of child, divorce, death to them. John Hazard calls these offices “humble guardians of routines” because no one could escape their attention. They literally “followed everyone’s footsteps from the cradle to the grave”. Cf. John HAZARD, Humble Guardians of Routines (Notaries and ZAGS), in: Donald D. BARRY, Soviet Law After Stalin: Soviet Institutions and the Administration of Law III, Kluwer Academic Publishers, 1979, pp. 245–266.

128

5 2015

abolished.31 The fact that incest, bigamy and fornication ceased to be regarded as crimes also contributed to the disruption of the traditional family.32 Abortion was permitted, even in case there was no medical indication.33 Thus revolutionary visions of social relationships grounded in the equality of women and elimination of family were confirmed. The woman no longer needed her husband’s consent to work. The author of the new code of law proclaimed that “the law prepares for the times when the bonds between man and woman are overcome”.34 The creators of this code of law were aware of the fact that it is merely transitory35 and therefore chose expressions which would enable them to prepare a new one. E.g. they did not speak of extramarital children but of “children born to parents who are not in a registered marriage” in order to prepare the way for free, unregistered unions.36 The family as the “terrible bastion of all immoralities of the old regime” was to be destroyed.37 The law regulated relations between spouses but it was not clear what the family meant and what part it was to play in the future. Soon the sinister consequences of this law began to appear. Easy availability of divorce (which was to bring women social independence) resulted in many deserted women and unprovided for children. The divorce rate in the Soviet Union rose sharply. After divorce it was very difficult for the woman to provide for herself because unemployment of women was very high in the 1920s. The economic situation in the Soviet Union in the 1920s did not enable the realization of all revolutionary changes. According to communist ideology, based on abolishing private property and cessation of social classes, human relations were to be liberated from economic factors. Marriage between man and woman was to be based on the equality of the two sexes. It seemed that this equality will be achieved by abolishing property. Economic underdevelopment was causing unexpected problems in realizing the communist concept of family. In theory equality between man and woman was to be achieved by liberating the woman from housework. Free educational institutions where mothers could place their children and cheap restaurants where family members could eat were to enable the woman to find work outside the home and liberate her from economic dependence on the man. But the state did not have the money to establish free educational institutions for children or finance other facilities which were to replace housework of women. And so due to high unemployment rate, easy availability of divorce and non-existence of free establishments for children the number of women who were left alone with child and without means after divorce was rising.38 31 Some later analysts regarded the abolition of adoption as one of the first steps leading up to abolishing the institute of family. John Hazard mentions three reasons for abolishing adoption: 1) Soviet lawgivers regarded adoption as a bourgeois residue; 2) it was expected that children would be collectively educated outside the family; 3) lawgivers wanted to prevent constitution of new families until the issue of inheritance were regulated by law. John HAZARD, The Child under Soviet Law, University of Chicago Law Review 5/1938, pp. 429–430. 32 Cf. Nicholas S. TIMASHEFF, The Attempt to Abolish the Family in Russia, p. 144. 33 Committees were established to assess the reasons for which women asked for abortion. The factor most commonly indicated by women was poverty. Although the law permitted abortion, women still resorted to illegal abortions carried out by midwives. The reasons varied – effort to avoid the pain in hospital (anaesthetics were not used in the procedure), unavailability of hospitals especially in the country, unwillingness to explain before a committee, effort to conceal the pregnancy or greater faith in midwives than doctors in hospitals. Exact statistics of illegal abortions is difficult to obtain because their number can only be deduced from cases of women who ended up in hospital due to health complications after an illegal abortion was carried out. In the country the number of illegal abortions was even higher than the number of legal ones. At the end of 1920s the number of illegal abortions decreased significantly. Cf. Wendy GOLDMAN, Women, Abortion and the State, 1917–1936, in: Russia’s Women: Accommodation, Resistance, Transformation, ed. Barbara CLEMENTS – Barbara ENGEL – Christine WOROBEC, Berkeley: University of California Press, pp. 254–260. 34 Wendy Z. GOLDMAN, Women, the State and Revolution: Soviet Family Policy and Social Life, 1917–1936, Cambridge University Press, 1993, p. 1. 35 The law itself was written with the expectation that once it would be redundant. The author of this code of law, Alexander Goikhbarg, proclaimed: “The power of the proletariat creates all its laws dialectically, so that with each day of their existence the need for their existence decreases.” Briefly said, the law was created in order to become redundant. Goikhbarg and other revolutionaries expected not only marriage and family to become redundant, but also the law and the state. Precisely according to Lenin’s paper The State and Revolution which he had written a month before the Bolsheviks seized power. Cf. Wendy Z. GOLDMAN, Women, the State and Revolution..., pp. 1–2. 36 Cf. Wendy Z. GOLDMAN, Women, the State and Revolution..., pp. 54–55. 37 Nicholas S. TIMASHEFF, The Attempt to Abolish the Family in Russia, p. 144. 38 Cf. Michael D. BERGER, Soviet Divorce Laws and the Role of the Russian Family, Brigham Young University Law Review 3/1986, pp. 824–825.

5 2015

129

The new law concerning the family came into effect in 1926. As compared to 1918 several changes occurred. The greatest change was the introduction of the institute of “unregistered marriage”, which was put on a par with legally contracted marriage. Unregistered marriage (sometimes the term marriage de facto is used) was understood to be any cohabitation of man and woman if at least one of these conditions was met: 1) permanent cohabitation; 2) shared living quarters; 3) admitting the relationship before a third party; 4) mutual support and shared rearing of children. Another peculiarity was that according to the law people were obliged to accept any work that was allotted to them. Not infrequently it happened that man and woman got work each in a different city, so that they were separated from each other. In such case divorce was recommended with the comment that they would certainly find new partners in the place of their employment.39 Obtaining divorce was even simpler than before.40 A marriage could be divorced even in case one of the spouses did not agree. It was enough for one of the partners to appear at the relevant authority, the other could be informed of the divorce by sending a postcard.41 In order that the woman would not be left altogether without financial support after divorce the concept “common property of spouses” and equal division of this property in case of divorce was introduced. The law again transferred responsibility to family members to take care, especially financially, of those members of family who are unable to take care of themselves (minors, the handicapped, pregnant women and elders). Instead of state support there again came talk about traditional responsibility of family. New regulations were made concerning alimony payment in case of divorce. According to the preceding law of 1918 alimony was paid only in case of divorce of marriage contracted at the local authority, i.e., which was registered. If a couple who were living together without marriage registration broke up, no alimony obligation arose for anyone. According to the new code of law of 1926 the obligation to pay alimony arose also in case of divorce of so-called unregistered marriage.42 The concept “collective fatherhood” was abolished. This concept had been used in case a woman who had several partners at the time of conception got pregnant. According to the old code of law all partners were obliged to share in care of the child equally. In practice such procedure turned out to be inconvenient for the child because the men were not only to provide financial resources, but were also to take part in important parental decisions and actively participate in the child’s education.43 If the woman was not sure which of the men was the father of her child, the court designated one of the men who would financially support the child and participate in her education. One of the great problems of the 1920s was the great number of children wandering about cities and countryside because they had no home. They were so-called besprizorniki. The state did not have the money to take care of these children.44 The crime rate of homeless youth rose sharply. The government therefore re-permitted adoption, enabling parents to take care of children without home. For adoption the following rules applied: Only children up to 18 years of age could be adopted, only with their parents’ consent, if these were still alive. If the child was more than ten years old, her consent was also required. The child 39 Cf. Nicholas S. TIMASHEFF, The Attempt to Abolish the Family in Russia, p. 145. 40 The jurist Rostovski, who wrote a popular brochure explicating family law, viewed divorce as “emancipation of the individual in general, and especially emancipation of the woman”. It was therefore desirable that divorce be obtained in the easiest way possible. Quoted according to Wendy Z. GOLDMAN, Freedom and Its Consequences: The Debate on the Soviet Family Code of 1926, Russian History 11/1984, p. 365. 41 This period is also called the time of “postcard divorces”. Cf. William MOSKOFF, Divorce in the USSR, Journal of Marriage and Family 2/1983, p. 420. 42 Cf. Beatrice B. FARNSWORTH, Bolshevik Alternatives and the Soviet Family. The 1926 Marriage Law Debate, in: Women in Russia, ed. Dorothy ATKINSON – Alexander DALLIN – Gail W. LAPIDUS, Sussex: Harvester Press, 1977, pp. 142–145. 43 Cf. Wendy Z. GOLDMAN, Women, the State and Revolution…, p. 207. 44 These besprizorniki were victims of evacuations during WWI and social and economic upheavals during the 1917 revolution, the bloody civil war and subsequent economic crisis. Destitute parents often deserted their children in the hope that they would find food somewhere alone or that they would die peacefully out of their sight. Among the besprizorniky there were also illegitimate children or children from broken marriages. Divorced women often sent their children to beg in the street. For more on the issue of these homeless children cf. Jennie A. STEVENS, Children of the Revolution: Soviet Russia’s Homeless Children (Besprizorniki) in the 1920s, Russian History 9/1982, pp. 242–264.

130

5 2015

could be taken away from the parents if there were not conditions for her proper development in the family. An adopted child had all the rights and obligations of children born in the marriage, including the right to inheritance.45 The  official propaganda kept repeating that children are only obliged to obey their parents in case the parents are loyal to the party and fulfil party ordinances with discipline. Parents therefore exposed themselves to great risk if they dared to disagree with  Marxist doctrine, including the militant atheism with which their children were indoctrinated at school. Here children learned how to indoctrinate and re-educate their parents in the spirit of communism and report them to the party if they noticed some anti-communist attitudes in them.46 It was therefore a clear goal of communism to reform the family according to their system, rid it of its autonomy, so that it would become a place of indoctrination with totalitarian ideology.47 Politics divided families and turned the younger generation against the older. Young children, pioneers, were to become “eyes and ears of the party in the family”. All children were expected to denounce their parents.48 Soviet citizens testified that in the 1930s, when terror reached its peak, it was very dangerous to discuss political questions in families because the youth were being continually prompted by the party to denounce their closest relatives.49 In Soviet literature Pavlik Morozov was regarded as one of the greatest heroes. Morozov’s example was a symbol of the opposition of Christian morality (“honour your father and your mother”) and communist morality (“be vigilant and wary”). Throughout the era of communist regime he was officially presented as model to children in the Soviet Union as well as children in other communist satellites; his biography by Vitali Gubarev50 was among compulsory school reading. The cases when children stood up against their parents were innumerate. But the law of 1936 also soon brought along consequences which the communist experimenters had not expected. Due to easily obtainable divorce and legal abortions birth-rate decreased sharply. Diffusion of the marital union and weakening of the relationship between parents and children led to a weakening of relationships in society. Youth crime rate rose. The communists had achieved the disintegration of the institute of family, as they had intended, but the tax for this “success” was too high. The nation seemed to be weakened for the imminent war. The government could not but take such measures as would help stop this infelicitous development. In contradiction to what had been proclaimed earlier, young people were now advised to approach the institute of marriage responsibly. The family suddenly became an important part on the path to reaching communism.

3.2 Second period: 1936–1944

The new law of 1936 was to change the “frivolous attitude to family and family obligations”.51 Compared to the previous legislation it meant a literally “shocking reversal”.52 Experience had shown that the possibility of divorce did not lead to the liberation of women, as the communists had imagined in their theory. In the new law of 1936 the possibility of divorce was 45 Cf. John HAZARD, The Child under Soviet Law, pp. 430–431. 46 Cf. Nicholas S. TIMASHEFF, The Attempt to Abolish the Family in Russia, p. 145. 47 Carl J. FRIEDRICH – Zbigniew K. BRZEZINSKI, Totalitarian Dictatorship and Autocracy, New York: Praeger, 1965, p. 92. 48 “On the watchtowers of the Soviet Ukraine in summer 1933 there stood half a million adolescent boys and girls, who had been instructed to spy on the adults. All children were expected to inform.” Thomas SNYDER, Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem, Praha-Litomyšl: Paseka; Praha: Prostor, 2013, p. 67. 49 Cf. Carl J. FRIEDRICH – Zbigniew K. BRZEZINSKI, Totalitarian Dictatorship and Autocracy, New York: Praeger, 1965, p. 295. 50 Czech translation: Vitalij GUBAREV, Pavlík Morozov, Praha: Otakar II., 2000. 51 Michael D. BERGER, Soviet Divorce Laws and the Role of the Russian Family, Brigham Young University Law Review 3/1986, p. 826. 52 Maurice HINDUS, House Without a Roof, New York: Doubleday, 1961, p. 139.

5 2015

131

therefore made considerably more difficult. Both spouses were obliged to come to the office and had to pay for the dissolution of their marriage: first divorce 50 roubles, second divorce 150 roubles, third divorce 300 roubles. The minimum amount a man had to pay for his child in case of divorce was also stipulated: a third of his pay for one child, half his pay for two children and 60% of his pay for three and more children. In case the man refused to pay alimony for his children he was sent to prison for two years.53 Due to the growing number of divorces and low birth-rate abortions were again prohibited by law. The positive results of the new law soon came. Already a month after the law had come into effect the number of divorces in Moscow decreased from 2214 to 215. Youth crime rate also decreased considerably.54 The Soviet government realized that their experiment leading to the disintegration of family in the spirit of revolutionary ideals was not successful. In 1938 the jurist Andrey Vyshinsky called the legal theories of the 1920s “exceedingly crude perversion”, contrived by a “group of pseudo Marxists” who “have spared no effort to litter our juridical literature with pseudo-scientific rubbish”.55 Many jurists who had taken part in the preparation of older laws designed to destroy the institution of family were removed. The new law of 1944 tried to reinforce the family even more. Idealist transformation of interpersonal relationships, so important in the post-revolution period, had to give way to economic interests. During WWII the Soviet Union went through a great demographic crisis. 27 million soldiers and civilians were killed in the war. In some rural areas the ratio of men and women of working age reached 19:100. A large part of the population lost their homes as a result of repeated mass mobilizations, evacuations and deportations. All this resulted in the break-up of many families. The majority of inhabitants also suffered of malnutrition. That is why on July 8th, 1944 the Presidium of the Highest Soviet of the USSR published a decree “concerning the support of pregnant women, mothers with several children and unwed mothers”. The honorary titles and decorations “Mother – Heroine”, “Maternal Glory” and “Medal of Motherhood” were created. If a mother bore three and more children she received special bonus payments. Reproduction was regarded as a civic duty. Who did not meet the obligatory quota of two children had to pay a fine or go to prison. Soldiers, students and persons who could not have children for health reasons were exempt from this obligation.56 Spouses asking for divorce had to appear before court and present their reasons which could and need not be found sufficient by the court. The law of 1944 further abolished the institute of “unregistered marriage”, which had been introduced in 1926. In law there reappeared the (formerly bourgeois) distinction between legitimate and illegitimate children.57 In an effort to increase the number of marriages the possibility of contracting marriage in church was reintroduced, if the marriage had been contracted at a civil authority as well. The marriage ceremony became more festive, in Leningrad and Kiev so-called marriage palaces were built, whose ornamentation was to advert to the serious character of contracting marriage. The future spouses were to invite their friends and relatives to the ceremony to witness this unforgettable event. In an effort to reinforce the bonds between spouses even more the possibility of divorce became much more complicated as compared to the past. A two-level legal proceeding was introduced. Spouses asking for divorce had to appear before a court which tried to recon53 Cf. Wendy Z. GOLDMAN, Women, the State and Revolution…, p. 332. 54 Cf. Becky L. GLASS – Margaret K. STOLEE, Family Law in Soviet Russia, p. 899. 55 Cf. Wendy Z. GOLDMAN, Women, the State and Revolution…, p. 340. 56 Cf. Mie NAKACHI, N. S. Khrushchev and the 1944 Soviet Family Law: Politics, Reproduction, and Language, East European Politics and Societies 1/2006, pp. 48–50. 57 Cf. Lauren KAMINSKI, Utopian Visions of Family Life in the Stalin-Era Soviet Union, Central European History 1/2011, pp. 83–88.

132

5 2015

cile them. If the spouses did not reconcile they had to appear before a higher court which after a lengthy hearing and discussion either permitted or declined the divorce. The spouses were obliged to publish their intention of divorce in print even before starting the legal procedures. Fees relating to divorce proceedings also increased as compared to the previous law. Already filing the divorce application cost 100 roubles, the divorce itself between 600 and 2 100 roubles. Reinforcement of family relationships was also the aim of a law regulating inheritance. A descendant could inherit property up to 10 000 roubles from his parents, in special cases even more. This law, which regulated inheritance and had undergone change after 1917, was now reintroduced in order to maintain continuity in family and to give legal support to good relationships of family members.58

3.3 Third period: 1953–1964

It must be mentioned that after Stalin’s death in 1953 party leadership refrained from the repressive methods which had formerly been used to control the population. Shortly after the critique of the personality cult Khrushchev proposed a new model of social control in which the regime would make greater use of collective organizations, such as the Party and Youth Union. Each collective was to seek disruptors of social order in its midst and mobilize against them. The Party tried to ensure that the initiative came from below, encouraged members to discipline and mutual surveillance.59 It was constantly being proclaimed that everyday life is not a private matter. All members of a collective – whether colleagues at work or neighbours – had the task of helping to educate other collective members, oversee that they lead an orderly personal life, become better husbands and wives. Particular cases in which various organizations intervened in marital matters prove that communist morality had successfully taken root.60 In the 1950s utopian ideas that the education of children could be fully taken over by the state disappeared for good and the opinion that parents are indispensable in educating children was widely accepted. Radical views of family reorganisation still appeared but never took root. State institutions did not have the goal of superseding parents any longer, they were merely to aid them in education. In order that the parents become more conscious of the social significance of their role the Soviet pedagogue and author Anton Makarenko compiled detailed materials providing instructions for educating children to be hard-working and conscious communists. Makarenko created an original system of collective education which was applied in the Soviet Union and its satellite states.61 Makarenko was convinced that his pedagogy could solve the issue of education by detailed analysis of human behaviour: “It will investigate the mechanics of human effort, show what place in it is occupied by will, conceit, shame, inculcation, imitation, fear and competition and how all this combines with phenomena of pure consciousness, conviction and reason.”62

58 Cf. Becky L. GLASS – Margaret K. STOLEE, Family Law in Soviet Russia, p. 899. 59 Cf. Edward D. COHN, Sex and the Married Communist: Family Troubles, Marital Infidelity, and Party Discipline in the Postwar Ussr, 1945–64, Russian Review 3/2009, pp. 430–431. 60 Cf. Deborah A. FIELD, Irreconcilable Differences: Divorce and Conceptions of Private Life in the Khrushchev Era, Russian Review 57/1998, pp. 610–611. 61 Makarenko is the only one of the early Soviet experimenters in education whose theories survived the ideological pressures of the 1930s. According to Makarenko the basic educational means was the collective. Human individuality was regarded as an obstacle to life in the collective. His educational system lacked inner logic but corresponded to the political needs of the time, which were building communism and the accompanying transformation of human. Cf. Bob CASKEY, The Pedagogical Theories of A. S. Makarenko: A Comparative Analysis, Comparative Education 3/1979, pp. 277–286; Deborah A. FIEL, Private Life and Communist Morality in Khrushchev’s Russia, p. 83. 62 Anton MAKARENKO, Pedagogická poéma, p. 449.

5 2015

133

3.4 Fourth period: 1965–1980 In the 1960s dissatisfaction arose with the complicated procedure it was necessary to go through in case of divorce. In 1965 the obligation to publically announce the intention to get divorced in print was abolished. The two-level judicial system was replaced by regional popular court, from which it was possible to appeal to provincial court. A further change was the fact that unions in which spouses mutually agreed on the divorce could be divorced also at the registration offices where they had been contracted (ZAGS). A three-month period between divorce application filing till divorce itself had to be observed. Divorce via court could in theory be done in a shorter time since there was no three-month period, but the court could ask for a six-month period in which the spouses still could reconcile. Fees were also radically lowered, oscillating between 50 kopeikas up to 200 roubles. The amount was determined according to how much the spouses were able to pay. In order to protect pregnant women and new mothers divorce was not permitted while the woman was pregnant and one year after childbirth.63 The only reason sufficient for marriage dissolution was the impossibility of further life together or the case when preserving the family “contradicts the principles of communist morality”.64 The highest court of the USSR at its plenary session in 1969 stipulated that “occasional arguments are not a valid reason for divorce”.65 The most common reason indicated by divorcing partners was alcohol addiction and unfaithfulness. A valid reason for divorce was also the effort of one of the partners to educate the child in religious faith. The spouse who did not agree with the religious education was to be enabled to educate the children based on the principles of communist morality. In 1980 there came another change, which again made the possibility of divorce more difficult. The court was forced to investigate the reasons leading up to the divorce. It could also request the testimony of organizations in which the spouses were involved in order to be better able to contribute to mutual reconciliation.66

Conclusion In this paper we have tried to show what transformation the family and relationships between family members underwent in the period of communist totalitarianism. We have seen that since its accession in the Soviet Union the communist regime tied to break the traditional conception of family, i.e., weaken the mutual bonds between spouses and relationships between parents and children. We followed the dilemma of the post-revolution Soviet government which was obliged to deal with the tension between communist social theory and social stability. We have seen that the Soviet experiment striving to eliminate the family came to nought. In the 1920s and 1930s the Soviet “experiment” showed how important the role of family is in preventing crime. Soviet legislation oscillated between simplification of divorce procedures for ideological reasons in 1936 and 1968 and making divorce more difficult in 1944 and 1980. One of the most important communist slogans was re-educating the individual to a new human who would apply the new morality necessary for transition to ideal communism. In this conception human beings were rather puppets moving within boundaries delimited by the party. They are unable to do anything of their own initiative and bear personal responsibility for anything. With the help of totalitarian ideology they would be transformed to a particle of the mass for which it is very easy to succumb to propaganda.67 The main educational method 63 Cf. Michael D. BERGER, Soviet Divorce Laws and the Role of the Russian Family, Brigham Young University Law Review 3/1986, p. 828. 64 Deborah A. FIELD, Irreconcilable Differences, p. 605. 65 Michael D. BERGER, Soviet Divorce Laws and the Role of the Russian Family, p. 829. 66 Cf. Michael D. BERGER, Soviet Divorce Laws and the Role of the Russian Family, p. 831. 67 As Hannah Arendt poignantly writes: “The goal of totalitarian education never was to inculcate a conviction, but to destroy the ability to form one.” Hannah ARENDTOVÁ, Původ totalitarismu, Praha: OIKOYMENH, 2013, p. 631.

134

5 2015

was collective education which tried as far as possible to suppress the natural spontaneity of the individual. The state tried as far as possible to take over the role of the family, so that various collective facilities were established in which the individual spent (was forced to spend) more time than in her own family. Despite all effort of the state to oversee the education of individuals as much as possible, it turned out that the institute of family is necessary for the stability of every society.

The Characteristic of Family and (Re-)Education in the Communist Perspective Abstract The paper tries to characterize the transformation of conceiving the institution of family and interpersonal relationships in communist ideology. First the basic goals of communism are presented – creating a “new morality” which no longer rests on religious or traditional values and a “new human” who obtains her nature only by relationship to society. The new conception of human being was necessarily projected into the conception of family and relationships between spouses and between parents and children. The paper mentions four basic periods in which the conception of family in the Soviet Union developed. The family was first regarded as bourgeois residue and therefore condemned to extinction. But it gradually turned out that the family is a fundamental institution without which no political order can get by. So the communist regime at least tried to intervene in the privacy of individuals as far as possible throughout their lives. Keywords family, marriage, communism, new human, ideology, Marxism-Leninism, interpersonal relationships

5 2015

135

Social Work, Democracy and Human Rights – What Follows from the Dignity of the Human Person? Tadeusz Kamiński

Social work is both a practical activity and a field of academic reflection. In both these spheres it is based on reference to a coherent system of values, thus it has a clear axiological aspect. The present article will describe the problem of relationship between social work and human rights, the ideal of democracy, and also challenges presented to social work by recognition of the right to live. In the first part of the text I characterize social work as a profession promoting a definite set of values serving in this way to realize the basic human rights. Next I bring up the question of relations between democracy and social work. And finally, in the concluding part of the paper, I discuss the concept of the right to live and present possible dilemmas together with practical difficulties social workers face following the recognition of this right.

Social work as a human rights profession A well-known international definition of social work, agreed on by the General Assembly of the International Federation of Social Workers in Montreal in 2000, provides the best confirmation of the fact that it is something more than efficient and professional assistance to people in need. As a professional activity, social work “promotes social change, problem-solving in human relationships and the empowerment and liberation of people to enhance well-being.”1 Thus social work is not only about help, most frequently financial and psychological help to people who are unable to manage their lives effectively. Social workers want to change the world for the better. Working with individuals, families, groups and communities, they want to contribute to constructing a more just and – it could be said – more human world. This construction of a better world is based on an unambiguous declaration clearly expressed in the abovementioned definition that “Principles of human rights and social justice are fundamental to social work.”2 To understand the significance of democracy and human rights for the practice of social work, it is necessary to look closely at the system of values which constitutes the foundation of this kind of activity. The quoted international definition of social work includes explicit references to the sources of social work: it grew out “of humanitarian and democratic ideals, and its values are based on respect for the equality, worth, and dignity of all people. Since its beginnings over a century ago, social work practice has focused on meeting human needs and developing human potential. Human rights and social justice serve as the motivation and justification for social work action. In solidarity with those who are disadvantaged, the profession strives to alleviate poverty and to liberate vulnerable and oppressed people in order to promote social inclusion.”3 The key values of social work therefore include the dignity and worth of each human person. And although existing ethical codes of social workers do not define the concept of dignity, 1 © ISFW, Global Definition of Social Work (online), at: http://ifsw.org/policies/definition-of-social-work/. 2 Ibid. 3 Ibid.

136

5 2015

they use it to express the conviction that each human being is of exceptional and unique value. Frederick Reamer refers to the NASW Code of Ethics in which the principle of respect for the dignity and worth of each person is formulated as follows: “Social workers treat each person in a caring and respectful fashion, mindful of individual differences and cultural and ethnic diversity. Social workers promote client’s socially responsible self-determination. Social workers seek to enhance client’s capacity and opportunity to change and to address their own needs. Social workers are cognizant of their dual responsibility to clients and to the broader society. They seek to resolve conflicts between client’s interests and the broader society’s interests in a socially responsible manner consistent with the values, ethical principles and ethical standards of the profession.”4 The concept of human dignity is of universal character, for according to Jim Ife: “Ideas of human dignity and worth, ideas that all people should be treated according to certain basic standards, ideas that people should be protected from what is frequently termed ‘human rights abuse’, and ideas of respect for the rights of others are not confined to the western intellectual tradition.”5 In this approach it is thus possible to overcome thinking about human dignity in ethnocentric categories, which is especially important in the present days of globalization. For globalization encompasses not only the sphere of economy and politics, but also social work.6 It is in human dignity that the other values of social work are rooted. Their catalogues can be found in manuals of social work and above all in ethical codes adopted by associations of social workers in different countries. Among the most important values stemming from the recognition of human dignity we should mention freedom, self-fulfillment, equality, social justice, well-being, care and social responsibility.7 One value of special importance in the context of reflections on the relationship between social work and human rights is social justice. In the NASW Code of Ethics quoted above we read: “Social workers pursue social change, particularly with and on behalf of vulnerable and oppressed individuals and groups of people. Social workers’ social change efforts are focused primarily on issues of poverty, unemployment, discrimination and other forms of social injustice. These activities seek to promote sensitivity to and knowledge about oppression and cultural and ethnic diversity. Social workers strive to ensure access to needed information, services, and resources; equality of opportunity; and meaningful participation in decision making for all people.”8 As we can see, social justice as a value of social work includes all that creates living conditions which respect human dignity. Among the forms of injustice there are: poverty, unemployment and various forms of discrimination. Working for social justice, social workers become at the same time advocates of human rights. As has already been said, the international definition of social work includes a statement that: “human rights and social justice serve as the motivation and justification for social work action.” Therefore, social work is described as a human rights profession.9 How are human rights understood in general, and in social work in particular? According to the Universal Declaration of Human Rights of 10 December 1948 in Paris, all human beings are born free and equal in dignity and rights.10 Speaking of human rights we have 4 Frederic REAMER, Social Work Values and Ethics, New York: Columbia University Press, 2013, p. 27–28. 5 Jim IFE, Human Rights and Social Work. Towards Rights-Based Practice, Cambridge: Cambridge University Press, 2008, p. 5. 6 Cf. Karen LYONS, Globalization and Social Work: International and Local Implications, British Journal of Social Work, 36 (3)/2006, p. 365–380. 7 Tadeusz KAMIŃSKI, Etyka pracownika socjalnego, Częstochowa: Centrum Szkoleniowo-Wydawnicze Auxilio Venire, 2003, p. 73-77. 8 Frederic REAMER, Social Work Values and Ethics, p. 27. 9 Christian SPATSCHECK, Soziale Arbeit als Menschenrechtsprofession. Begründung und Umsetzung eines professionellen Konzeptes, Sozial Extra, 32 (5-6)/2008, p. 6–9. Silvia STAUB-BERNASCONI, Menschenrechte in ihrer Relevanz für die Soziale Arbeit als Theorie und Praxis. Oder: Was haben Menschenrechte überhaupt in der Sozialen Arbeit zu suchen?, Widersprüche, 28 (107)/2008, p. 9–32. 10 Cf. © Universal Declaration of Human Rights (online), at: http://www.un.org/en/documents/udhr/, 1948, art. 1.

5 2015

137

in mind these rights to which a human is entitled by the sole fact of being a human being. They are therefore inherent rights of humans and do not depend on the will of the lawmaker and as such do not require any act of vesting, but rather an act of legal recognition. Because they are inherent (inborn) rights of humans, they cannot be acquired in the sense in which we acquire something we do not possess. People cannot relinquish their human rights or be deprived of them by any arbitrary decision. They are inalienable rights in the sense that a lawmaker cannot, as a rule, restrict or abolish them. A very important feature of human rights is their universality understood in such a way that they are fundamental by nature and everyone without exception is born with the same rights, regardless of their social or national background, marital status, race, color of the skin, gender, language, religion, political opinions or any other similar criteria.11 From the perspective of social work, the right to social security is of special importance. Theoreticians of human rights include this right in the category of so-called “social rights”, consisting of claims which an individual or social group can hold against the society to ensure a dignified life for oneself. According to Henryk Skorowski, it is not only social assistance for the most needy, but many detailed rights a human is entitled to: work, just remuneration, ownership, share in income or profits, food and shelter, clothing and free participation in cultural heritage etc.12 A fairly detailed catalogue of social human rights is included in the Universal Declaration of Human Rights. It lists, among other things, the right to work, to just and favorable remuneration ensuring for oneself and one’s family an existence worthy of human dignity, a standard of living adequate for the health and well-being of oneself and one’s family, including food, clothing, housing and medical care and necessary social services, and the right to security in the event of unemployment, sickness, disability, widowhood, old age or other lack of livelihood in circumstances beyond one’s control.13 Social rights protect goods and values associated both with livelihood and human needs resulting from the social nature of man. They pertain to this very sphere of human life with which social workers have to do every day. At the same time all these rights require that another, more fundamental right be guaranteed and protected, that is the right to life. But before I address this problem, it seems necessary to bring up the question of relation between social work and democracy.

Democracy as a necessary condition for doing social work? Today democracy is recognized as the optimal form of government for it makes possible for citizens to exert the most influence on the government they are subjected to. There are, however, many models of democracy, all characterized by three core features. Firstly, democracy implies political equality and equal distribution of political power. Secondly, in democracy emphasis is placed on the importance of popular participation in the entire political process and this power is exercised through elected representatives (representative democracy). Thirdly, democracy is identified with rule in the public interest.14 Political scientists distinguish among three waves of democratization, indicating at the same time the desire of people living in authoritative and totalitarian countries to transport into a democratic system.15 Among the positive aspects of democracy we can indicate the following: it defends the freedom of an individual, restricting the scope of activity of governments; it promotes education and personal 11 12 13 14 15

Cf. Jim IFE, Human Rights and Social Work. Towards Rights-Based Practice, p. 15–16. Cf. Henryk SKOROWSKI, Problematyka praw człowieka, Warszawa: Wydawnictwo Akademii Teologii Katolickiej, 1996, p. 27. Cf. © Universal Declaration of Human Rights (online), at: http://www.un.org/en/documents/udhr/, 1948, art. 23, 25. Cf. Andrew HEYWOOD, Key Concepts in Politics, Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2000, p. 125. Cf. Samuel P. HUNTINGTON, The Third Wave: Democratization in the Late 20th Century, Norman: University of Oklahoma Press, 1993.

138

5 2015

development of individuals; strengthens the community and social solidarity; it broadens the scope of personal rights and of the commons, guaranteeing that the government’s policy respects the interests of the whole society; ensures political stability.16 Thus democracy appears to be valuable and could be recognized as a value defining the aspirations of persons and societies, especially of those who have experienced restrictions of freedom and violations of human rights. Is it valuable also for social workers and is it regarded by them as a necessary condition for social work practice? The Code of Ethics of the National Associations of Social Workers in its original version of October 1960 contained the statement that “social work is based on humanitarian, democratic ideals”.17 Democracy therefore could be understood as a set of ideal premises referring to a well-ordered society.18 Theoreticians and practitioners of social work generally agree with the opinion that the full development of man depends on the existing social system and social relations.19 For this reason, we are justified in thinking that the emergence and development of social work in Western European countries is not only the consequence of industrialization, but also of processes of democratization.20 Democratic conditions provided a valuable fodder for social work understood as an industrialized form of care for the poor, the socially excluded and persons with difficulties in normal social functioning within the society to fulfill its purposes. An important role was played by economic growth which made it possible for developed countries to allocate part of their national incomes to build a strong system of social protection. But another very important element seems to be the possibilities for open public debate on matters important for the whole society, characteristic of the democratic system. The plurality of opinions expresses itself also in that there are different versions of democratic practice. Ultimately, the extent of involvement of states in the social sphere depends on the established ideology and in consequence social workers execute their tasks in different varieties of welfare states regimes.21 As a consequence, the extent of relations between the caring and controlling functions of social work is diverse. There is no doubt, however, that democracy seems to create a favorable framework for social work purposes. While reflecting on the importance of democracy for social work, it is worthwhile to take a closer look at the problem of practicing social work in non-democratic conditions. An interesting example of social work done in a country which does not meet the criteria of democracy is the People’s Republic of China. Social work exists there not only as a practical activity, but also as a subject of study and scientific research. At the same time, the low standards of a social work cadre are emphasized. It was not until 2004 that social workers were granted a professional and official status by imposing formal requirements to raise the service standards of welfare staff. The first Chinese province to do so was Shanghai. But beneficiaries of social assistance are treated objectively and have almost no influence on the decisions about them. Social rights of people who apply for help are not protected by any institutions. People who are on welfare are subject to far-reaching control, and their names are made public. According to the government, these are necessary means to prevent social fraught.22 Social work, therefore, can 16 Cf. Andrew HEYWOOD, Key Concepts in Politics, p. 127. 17 © NASW, Code of Ethics adopted by the Delegate Assembly of the National Association of Social Workers (online), at: https://www. socialworkers.org/nasw/ethics/pdfs/NASW%20Code%20of%20Ethics%201960.pdf. 18 Cf. Peter SOMMERFELD, Demokratie und Soziale Arbeit - Auf dem Weg zu einer selbstbewussten und autonomen Profession?, in: Thomas GEISEN et al. (Hrsg.), Soziale Arbeit und Demokratie, Wiesbaden: Springer VS, 2013, p. 168-172. 19 Cf. Wolf R. WENDT, Ansprüche anerkennen und Ansprüche stellen, Blätter der Wohlfahrtspflege, 142 (10)/1995, p. 233. 20 Cf. Thomas GEISEN et al., Soziale Arbeit und Demokratie: Zur notwendigen Bestimmung eines weitgehend unbestimmten Zusammenhangs, in: Thomas GEISEN et al. (Hrsg.), Soziale Arbeit und Demokratie, Wiesbaden: Springer VS, 2013, p. 9. 21 Cf. Gøsta ESPING-ANDERSEN, Three Worlds of Welfare Capitalism, New Jersey: Princeton University Press, 1990. 22 Cf. Chak K. CHAN, Kinglun NGOK, David PHILIPS, Social Policy in China. Development and Well-Being, Bristol: The Policy Press: 2008, p. 71–85.

5 2015

139

be practiced in a non-democratic (or not fully democratic) country. But there is a danger that it may run counter to its basic mission itself. In a totalitarian country a social worker becomes a blind instrument of law and can be neither a constructive critic nor innovator.23 For this reason we are fully justified in maintaining that democracy is necessary for the establishment and development of social work. In the context of the above arguments that democracy makes it possible for purposes of social work to be achieved, an important question arises: how does social work make use of the positive conditions created by democracy? This is the question of the pro-democratic or anti-democratic potential of social work. After all, social workers intervene in the lives of certain categories of people, and they do it in the name of the society, which expects them to act for solving social problems. The relationship between social work and democracy pertains in fact to the question of citizenship and availability of material, cultural and symbolic resources making it possible for citizenship to be fully exercised. In this perspective, the relations appear internally contradictory.24 On the one hand, social workers have the potential to support their beneficiaries in exercising their rights. One of the important purposes of social workers is to empower their clients and help them learn to take care of themselves. On the other hand, however, social work could be regarded as an element of social control over the “problematic” segments of the society. In helping them it at the same time imposes certain socially desired behavior. In this way it can contribute to the negation of universal citizenship, as people who benefit from social assistance become citizens of a second category, with restricted access to democratic institutions. Within the activation policy, beneficiaries are encouraged to be active and allowances are made dependent on their activity. At the same time, other citizens who care for themselves are induced to engage in social activities for the needy. This activation of the society is accompanied by a reduction of social benefits so far guaranteed by the state. It could therefore be said that a positive trend of making the social policy of the state more citizenry-infused is accompanied by the marginalization of some part of its beneficiaries. Conditions created by the democratic system do not guarantee that social work will help beneficiaries become self-dependent and subjective. It follows, however, from the literature on the analyzed subject that it is not only social work that needs democracy, but also democracy needs social work. As Gordon Allport wrote, “social service can make itself not only the servant but also the prophet of democracy. And today, as never before, democracy needs both servants and prophets.”25 Social workers have direct contact with the most handicapped and wronged individuals and groups of the society. They can see all the shortcomings and defects of the system that by its very essence is supposed to be open and just. Seeing poverty and humiliation every day, they can also identify the causes of negative social phenomena. And thanks to that, they can indicate to political decision-makers what should be improved in the failing mechanism of democracy. Social workers have been trying to play this role since the beginning, demanding social reforms. Some of them are quite radical, as illustrated by David Howe (2009). In fact, we are justified in saying that they are both servants and prophets of democracy. Yet there are some social problems, towards which the voice of social workers is not unanimous and the radicalism of their activity could be directed in two opposite directions. Such special challenge is presented to social workers by the recognition and implementation of the right to life. 23 Cf. Krzysztof PIĄTEK, Związki pomiędzy polityką i polityką społeczną a pracą socjalną, in: Tadeusz KAMIŃSKI (ed.), Politologia. Polityka społeczna. Praca socjalna, Warszawa: Wydawnictwo UKSW, 2001, p. 19–20. 24 Cf. Thomas WAGNER, Soziale Arbeit als Ort der (Post)Demokratisierung von Gesellschaft?, in: Thomas GEISEN et al. (Hrsg.), Soziale Arbeit und Demokratie, Wiesbaden: Springer VS, 2013, p. 40–41. 25 Gordon ALLPORT, Personality and Social Encounter, Boston: Beacon Press, 1960, p. 292.

140

5 2015

The right to life – a challenge for social workers The right to life is the most basic of all human rights. According to the already quoted Universal Declaration of Human Rights, “[e]veryone has the right to life.”26 But this at first glance obvious statement raises many controversies. The most explicit examples of these controversies are disputes about abortion, euthanasia or capital punishment. So, how to understand the right to life? Is it really an absolute and unconditional right of every human being? What problems does it pose to social work and in what way can social work contribute to the observance of the right to life? I will attempt to answer these questions in this last part of my text. As has already been said, social work places special emphasis on the dignity and worth of every human being. Unfortunately, it is very hard to find in textbooks on social work an unambiguous statement saying that human life has a special worth and value for social workers. But John Haines, for instance, in his book on social intervention wrote not only about the value but about the sanctity of all human life,27 which should be noted as exceptional for the literature on social work. What is quite common, however, is the question of quality of life and right to have worthy living conditions. The very concept of living conditions that respect human dignity is imprecise. But, considering the rights included in the already quoted Universal Declaration of Human Rights, it could be said that for these conditions to be created it is necessary to meet material needs at an adequate level, but also to offer possibilities of social functioning for each human. In the recommendations included in the Council of Europe project on human dignity and social exclusion28 it was indicated that it should be necessary to provide universal and equal access to health care, shelter, employment, social security and education. But what does “adequate level” of meeting the needs mean? At the moment, I do not resolve this problem. It is enough to say that this level depends to a large extent on belief and convictions on the subject within the society at the given time. Thus its nature is relative. The concept of the right to life is much more precise. First and foremost, it includes an obvious moral duty not to kill other human beings. No one could be arbitrarily deprived of their life and the right to life should be protected by law. A detailed content of the right to life indicates some additional aspects. There is the right to integrity and inviolability of the physical body. In addition, the right to life implies the right to preserve health and physical development. In the broadest sense of the word, the right to life includes also the living conditions of persons, from providing a minimum subsistence to the right to live in peace. It follows, therefore, that the content of the right to life includes a whole set of detailed provisions.29 What is controversial, however, is the scope of application of the right to life. The absoluteness of the right to life is questioned for unborn children and the personal rights of the mother (especially the argument of poverty and poor living conditions) are regarded as more important than the right to life of the unborn child. In debates on euthanasia attention is paid to the right to die with dignity, but understood in a specific way, that is as the right to intentionally ending a life to relieve pain and suffering. Another controversial example of how the right to life is questioned is the death penalty. In the emotional sense it is easy to accept that murderers, for example, have forfeited their right to life. But the problem is that – as it has been already said – in the light of valid documents on the human rights, all human beings without exception have the right to life. In their everyday practice social workers often deal with unwanted or unexpected pregnancies, not 26 © Universal Declaration of Human Rights, 1948, art. 3. 27 Cf. John HAINES, Interventionsprozesse in der sozialen Arbeit. Die Doppelstrategie gegenüber Betroffenen und ihrem gesellschaftlichen Umfeld, Freiburg i.Br.: Lambertus, 1978, p. 19. 28 Cf. © Council of Europe (1998), Summary of the Project Human Dignity and Social Exclusion (online), at: https://wcd.coe.int/ViewDoc. jsp?id=488075&Site=COE. 29 Cf. Henryk SKOROWSKI H, Problematyka praw człowieka, p. 64–71.

5 2015

141

only of teenagers but also adults. And for this reason I will focus on the problem of protection of unborn life as a special challenge for social workers in the context of the human right to life. The attitudes of social workers towards the problem of unwanted or unexpected pregnancy certainly have their roots in the moral outlook of the individual persons. A certain role is played by the religious factor. On the other hand, the social worker as professional helper must act after a reliable appraisal of the situation of the client. There is no one universal problem-solving model for an unwanted or unexpected pregnancy. Proposals offered in the literature on the subject, but also in comments of practitioners, could be reduced to three general variants. The first one is when such pregnancy presents a set of challenges that could be resolved without resorting to abortion. The second is when the scale of challenges and complications facing the pregnant woman (especially teenager or a single woman) is so great that not everyone could cope. Sometimes abortion could be the only solution. The third variant emphasizes mainly the problem of the so-called right to abortion and reproductive health. Let us take a closer look at these three proposals. Assuming that the problem could be resolved without resorting to abortion, there are many tasks facing social workers and volunteers, such as pregnancy counseling for teenagers, including young fathers, and their education on parental responsibilities and how to fulfill them. What is important here is support for young mothers to adapt to the new life situation they are not prepared for. Work with the parents of the young mothers is also necessary, in order to make them have a role in child-rearing as well. These are important elements in preparations for the birth of the child. After the birth, the support is maintained and it could include getting young mothers back to school, preparing them for gainful employment and achieving financial independence. In a situation when there is no actual possibility of bringing up the child, the role of the social worker is to assist the young parents in all aspects of the adoption procedures.30 This variant does not underestimate the difficult situation of the young mother but seeks solutions which would make it possible to reconcile the value of life of the unborn child and developmental prospects of the mother. The adoption of this variant does not require an explicit pro-life or pro-choice declaration. It is based on the conviction that in social work it is important to look for optimal solutions offering maximum advantages and doing minimum harm. The second variant described is based on the assumption that the unwanted or unplanned pregnancy could ruin the life of a young mother. It limits her perspectives for personal development and closes the possibilities for shaping her life. It is a kind of crisis situation. In consequence, abortion is indicated as one of the possible solutions. It is emphasized at the same time that the ultimate decision must be made by the girl herself, regardless of her age. In order to make a fully conscious decision she must be informed about various possibilities and the social worker is expected to remain neutral. As Lilian Pike Cain writes, “the role of the social worker who interviews an adolescent prior to an abortion is that of a facilitator. By discussing the possible alternatives that are open to her, the girl is able to realize that she has a choice and that her final decision will be the one that is the best for her at this juncture in her life.”31 The final decision could be to give birth to the child, to offer the child for adoption, or to undergo abortion. In the last case the social worker must support the teenager by helping her go through this difficult period of her life and understand that it is one of the experiences on

30 Cf. Brenda L. DUBOIS, Karla K. MILEY, Social Work. An Empowering Profession, Boston: Allyn&Bacon, 2002, p. 400ff. 31 Lillian P. CAIN, Social Worker’s Role in Teenage Abortions, Social Work, 24 (1)1979, p. 56.

142

5 2015

her way to adulthood. Cain stresses, however, that “although an abortion may end the crisis, it seldom resolves the original conflict.”32 A specific feature of the discussion about abortion is that it is regarded as one of the rights of women and considered in a broader sense of so-called reproductive health. This is the third variant of the problem analyzed here. Social workers are called to bring this question up in the fight for social justice: “The profession of social work is grounded in concepts of social justice, and its policy statement in this area specifically outlines the importance of access to abortion as a human right for women. Social workers can no longer ignore their obligation to seek social justice through policy practice in this area as the need is great and the time is now.”33 This call is urgent for the exercise of the right to abortion is restricted even in countries where women formally have the right to abortion. These restrictions exist directly in law regulations and their practical implementation. In the United States they especially apply to poor women, who have to use clinics financed with public funds.34 Nevertheless, social work serves mainly these social categories of people: the poor, the socially excluded, those unable to care for themselves. If we regard abortion as an inalienable right of women, it should be an ethical duty of social worker to facilitate access to it. From the perspective of anti-abortionists this sounds paradoxical. But pro-choice advocates go even further and not only call on social workers to defend the reproductive rights. They warn against the reaction of pro-lifers: “Everyone is aware of the terrorist activities of conservative anti-choice groups, who harass and even endanger clients and workers who seek and enable choice.”35 In such a perspective fervent defenders of human life are regarded as a real threat to social workers. Those who defend the right to life are thus regarded as opponents of human rights. There is no discussion on how to help women having unwanted or unplanned pregnancies at this level. Abortion is the simplest and most obvious solution, based on an appeal to… human rights.

Conclusions Social work could be regarded as a profession implementing human rights. Every day social workers work with individuals whose fundamental rights are threatened or violated. The optimal political context for the realization of human rights seems to be democracy. It could also provide a suitable framework for doing social work. As follows from the analyses made in the present text, even such an obvious human right as the right to life provokes opposing reactions in the community of social workers. This is best evinced by the example of work with women having unwanted/unplanned pregnancy. Some regard unborn life as a value in itself and help the women to solve their problems respecting this value. Others regard abortion as a right of women and they recognize as their mission to assist women in exercising this right. Both the former and the latter appeal to human rights and use the formal frames of democracy. Social Work, Democracy and Human Rights – What Follows from the Dignity of the Human Person? Abstract The paper presents social work as a means of implementing human rights and democracy as 32 Ibid. 33 Gretchen E. ELY, Catherine N. DULMUS, Abortion Policy and Vulnerable Women in the United States: A Call for Social Work Policy Practice, Journal of Human Behavior in the Social Environment, 20 (5)/2010, p. 669–670. 34 Cf. Alice LIEBERMAN, Liane V. DAVIS, The Role of Social Work in the Defense of Reproductive Rights, Social Work, 37 (4)/1992, p. 365–371. 35 Ibid., p. 369.

5 2015

143

a necessary framework of its successful realization. It then focuses on one particular human right, whose observation by social workers is a matter of controversy, namely the right to life. It describes three different strategies a social worker can assume when dealing with a case of unwanted or unexpected pregnancy and concludes that all appeal to human rights and use the formal frames of democracy. Keywords social work, democracy, human rights, right to life, abortion

144

5 2015

Návrat ke klientovi: K současnému hledání smyslu sociální práce1

Michal Opatrný, Monika Flídrová, Anna Sýkorová V odborném diskurzu sociální práce se dnes běžně hovoří o krizi sociální práce, která spočívá v rozmazání její identity, faktickém výkonu sociální práce nekvalifikovanými pracovníky, ztrátě společenské prestiže sociální práce, ale údajně také v oslabování sociálního státu a snižování státních výdajů na systém státem garantované sociální pomoci. Vzhledem ke specifické situaci české sociální práce a současné devalvaci pojmu krize proto v českém kontextu navrhuje Baláž v návaznosti na Jana Sokola hovořit o mizérii sociální práce.2 V této souvislosti se upozorňuje zejména na to, že ve své aktuální české podobě, zarámované systémy sociálních služeb a sociálních dávek, sociální práce sklouzla někam před počátky svého vlastního konstituování jako samostatného oboru lidské činnosti a vědy.3 V postmoderním společenském kontextu, který je charakteristický tím, že sociální rizika produkuje i nadále společnost, ale jejich řešení je na rozdíl od období moderny privatizováno, se tak nakonec uvažuje i o postupném zániku sociální práce – společenský kontext a v něm zejména materiální zajištění realizace sociální práce prostřednictvím systému sociálních služeb se pro ni stává dusící přikrývkou.4 V souvislosti s aktuálními společenskými problémy se pak uvažuje také o tom, zda nedošlo k selhání sociální práce. Nejedná se přitom o nějaké mediální či přímo bulvární téma iniciované selháním jednotlivce nebo systému, ale o polemiku sociálních pracovníků v odborném tisku.5 Zcela vážně jsou proto řešeny otázky, které by možná před několika málo lety vůbec nebyly kladeny a které se věnují identitě sociální práce.6 Snaha o její ukotvení ovšem probíhá již od minulého století. Nejprve (20.–60. léta 20. století) se v  literatuře projevila snahou o obhájení profesionality sociální práce v souvislosti s definováním možných modelů pomoci. Později (od 80. let 20. století dodnes) se autoři věnují tématu zaměření a cílů sociální práce. Payne právě proto definuje tři známá pojetí oboru – (1) terapeutické (podporující seberealizaci jedinců či skupin), (2) transformační (tj. změna společnosti ve vztahu k sociálně potřebným) a (3) usilující o stabilizaci řádu –, jimiž sociální práce naplňuje své poslání směřovat k zlepšení společenských poměrů.7 Identitě sociální práce se tak dostalo i samostatného hesla v nedávno vydané (2013) Encyklopedii sociální práce. Libor Musil zde profesní identitu  sociální práce chápe jako „…kolektivní sebepojetí skupiny lidí, kteří považují za žádoucí sledovat cíle a jednat přitom způsoby specifickými pro sociální práci.“8 1 Tato studie je výstupem projektu specifického výzkumu 117/2013/H Pojetí kvality sociální práce v souvislosti se sebedefinováním sociálního pracovníka a jeho profese řešeného na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. 2 Srov. Roman BALÁŽ, Možnosti dosahování oborových zájmů sociální práce v organizacích zaměstnávajících sociální pracovníky, Sociální práce/Sociálna práca 3/2014, s. 45–46. 3 Srov. Libor MUSIL, Tři pohledy na budoucnost sociální práce, in: Rizika sociální práce, ed. Martin SMUTEK – Friedrich W. SEIBEL – Zuzana TRUHLÁŘOVÁ, Hradec Králové: Gaudeamus, 2010, s. 11–25. 4 Srov. Oldřich CHYTIL, Důsledky modernizace pro sociální práci, Sociální práce/Sociálna práca 4/2007, s. 64–71. 5 Srov. Česká sociální práce jako obor naprosto selhala: Rozhovor Jany Kopřivové s Janem Syrovým, Sociální práce/Sociálna práca 3/2009, s. 7–9; Radka JANEBOVÁ, Selhala skutečně sociální práce jako obor?, Sociální práce/Sociálna práca 3/2010, s. 35–37. 6 Srov. Roman PORČ, Smysl v práci pracovníka terénní sociální práce s uživateli nealkoholových drog. Diplomová práce obhájená na FSS MU v Brně v r. 2013. Vedoucí práce Stanislava Ševčíková; Jana VAŠÍČKOVÁ, Interpretace role sociálního pracovníka v ženské věznici a její prožívání sociálními pracovníky. Diplomová práce obhájená na FSS MU v  Brně v  r. 2013. Vedoucí práce Libor Musil; © Pojetí kvality sociální práce v  souvislosti se sebedefinováním sociálního pracovníka a jeho profese. Projekt specifického výzkumu Grantové agentury Jihočeské univerzity č. 117/2013/H, Katedra etiky, psychologie a charitativní práce TF JU v Českých Budějovicích. Vedoucí řešitelského týmu Markéta Elichová (on-line), dostupné na: http://gaju.jcu.cz/grantova-agentura-ju-pro-rok-2013/TeamProjects, citováno dne 27. 2. 2015. 7 Srov. Malcom PAYNE, What is Professional Social Work?, Bristol: BASW, 2006, s. 12–20. 8 Libor MUSIL, Identita oboru/profese sociální práce, in: Encyklopedie sociální práce, ed. Oldřich MATOUŠEK, Praha: Portál, 2013, s. 512.

5 2015

145

Stejně tak ve společenském diskurzu je sociální práce považována za obor s rozmazaným statusem a vágním smyslem.9 Otázkám po identitě sociální práce je přitom vlastní, že neřeší otázku ztráty smyslu vlastní činnosti pracovníka, se kterou bývají pomáhající profese konfrontovány. Předkládaná studie chce proto otázku smyslu a identity sociální práce uchopit jiným způsobem. Na podrobnější reflexi zdrojů krize či mizérie identity sociální práce ukazuje, že se spolu s hledáním identity sociální práce ztrácí její zaměření na klienta. Právě na míře orientace na klienta však záleží i to, do jaké míry bude či nebude mít sociální práce smysl.

1. Krize smyslu v současném diskurzu sociální práce Výše naznačenou krizi či mizérii sociální práce, resp. její identity a smyslu, můžeme lépe operacionalizovat na základě současného českého odborného diskurzu. Jak bylo zmíněno již v  úvodu, za příčiny ztráty smyslu sociální práce je minimálně v  českém kontextu považován současný způsob financování sociální práce prostřednictvím systému sociálních služeb. Zároveň však můžeme v  odborném diskurzu identifikovat i další zdroje krize smyslu. Jde zejména o reálné podmínky, ve kterých je sociální práce uskutečňována, a také o samotné vymezení sociální práce.

1.1 Vymezení sociální práce

Výsledky výzkumu v rámci projektu, jehož výstupem je i tato studie, ukazují, že …chybějící viditelný a jasně ohraničený výsledek“ práce vede u některých sociálních pracovníků „…k frustraci a ztrátě jistoty chápání poslání a identity sociální práce“.10 Příčinou této frustrace může být právě to, co je, resp. není, za sociální práci považováno. Česká sociální práce totiž sice disponuje velkým množstvím svých vlastních definic, zároveň je však jen část z nich skutečně použitelná nejen pro podporu klienta, aby dokázal dostát nárokům svého sociálního prostředí, ale také pro obhajobu práv klientů: „Práce s příčinami problémů a ovlivňování podmínek prostředí, ve kterém klienti žijí, není u nás zvykem. Důsledkem takového ustálení sociální práce může být i ‚mlčení‘ sociálních pracovníků, kteří vlastně obhajobu práv klientů ani nemusí považovat za součást poslání své profese.“11 Převažující vymezení sociální práce mimo kontext ČR vycházejí naopak z problémů v interakcích mezi lidmi a z  problémů podmíněných socio-kulturní růzností.12 Problém vymezení sociální práce tak fakticky prohlubuje její vlastní krizi. Je-li příčina problémů klienta primárně v jeho prostředí, ale sociální pracovník ovlivňování nároků prostředí na klienta za sociální práci nepovažuje, vychází jeho práce s klientem nakonec vniveč.13 Česká legislativa vlastně ani nepředpokládá, že by sociální pracovníci měli také obhajovat práva svých klientů. Fakticky se v této věci vyjadřuje zřejmě jen Etický kodex sociálních pracovníků ČR, který ovšem formálně zastřešujícím profesním kodexem není.14 O obhajobě práv klienta hovoří implicitně bod 2.5 tohoto kodexu, 9 Srov. Libor MUSIL, Challenges of Postmodern Institutionalisation for Education in Social Work, in: Social Work, Education and Postmodernity: Theory and Studies in Selected Czech, Slovak and Polish Issues, ed. Tatiana MATULAYOVÁ – Libor MUSIL, Liberec: TUL, 2013, s. 10. 10 Martina PAJMOVÁ – Markéta ELICHOVÁ, Role osobnosti a edukace pro kompetence sociálních pracovníků, Sociální práce/Sociálna práca 4/2014, s. 104. 11 Radka JANEBOVÁ – Marcela HUDEČKOVÁ – Romana ZAPADALOVÁ – Jana MUSILOVÁ, Příběhy sociálních pracovnic a pracovníků, kteří nemlčeli – Popis prožívaných dilemat, Sociální práce/Sociálna práca 4/2013, s. 68. 12 Srov. Roman BALÁŽ, Možnosti dosahování oborových zájmů sociální práce, s. 44. 13 Srov. Libor MUSIL, Challenges of Postmodern Institutionalisation, s. 10, pozn. 2. 14 K obhajobě práv klientů v ČR se ale naopak vyjadřují ratifikované mezinárodní smlouvy (např. úmluva o právech osob se zdravotním

146

5 2015

když se v něm uvádí, že sociální pracovníci mají podněcovat změny v legislativě, upozorňovat na možnosti spravedlivějšího rozdělování společenských zdrojů a rozšiřovat možnosti ke zlepšení kvality života klientů.15 Janebová, Hudečková, Zapadalová a Musilová také upozorňují, že i taková publikace, jakou je Encyklopedie sociální práce, vlastně preferuje terapeutické pojetí sociální práce: „Pochopily jsme to tak, že řada příspěvků v encyklopedii je psána z perspektivy výhradně případové práce s klientem, namířené přednostně na adaptaci klienta na podmínky společenského prostředí.“ Autorky se proto domnívají, že vzdělávací instituce v sociální práci v ČR, ze kterých pochází většina autorů encyklopedie, ani o jiném než terapeutickém pojetí sociální práce neuvažuje, resp. že neuvažuje o iniciaci změn na straně sociálního prostředí klienta.16 Dalším ze zdrojů oslabení identity sociální práce vzhledem k  jejímu vymezení může být i nejasnost a nejednoznačnost některých pojmů, se kterými se v sociální práci běžně operuje. Například ve 4. čísle Sociální práce z r. 2014, které se věnovalo otázce sociální spravedlnosti, můžeme najít hned několik akademických statí, které upozorňují na nejednoznačnost pojmu sociální spravedlnost. Kodex sociálních pracovníků ČR ovšem sociální spravedlnost zmiňuje vedle lidských práv jako jeden z  hlavních zdrojů sociální práce. Nejpregnantněji je zřejmě celý terminologický pojem vyjádřen zde: „Zatímco v oblasti lidských práv se kodexy odkazují zejména na mezinárodní lidskoprávní dokumenty a Listinu základních práv a svobod, v oblasti sociální spravedlnosti se nemají o co opřít a spoléhají na určitou intuici a snad i samozřejmost chápání pojmu ‚sociální spravedlnost‘.“17 Tato samozřejmost, se kterou se celkem běžně v sociální práci předpokládá i pochopení jiných pojmů, může být jistě dána jak velmi praktickým zaměřením sociální práce, tak i její multidisciplinaritou. Stírání hranic vymezení jednoho a téhož pojmu v různých humanitních a společenskovědních oborech, ze kterých sociální práce čerpá, vede nakonec k tomu, že všichni danému pojmu přisoudí nějaký široký mezioborový význam. Ten však paradoxně nemusí mít už nic společného s původním významem pojmu v jednotlivých vědách, a tedy ani s tím, proč byl do sociální práce aplikován.

1.2 Systém sociálních služeb

Nezáměrně byla v ČR identita sociální práce ohrožena i zákonem 108/2006 Sb. Zákon bývá chápán jako přelomová norma, která dala sociální práci pevný legislativní i společenský rámec. Upravuje však pouze jeden ze segmentů, ve kterém je sociální práce vykonávána, tj. sociální služby.18 Zároveň je ale přes tento segment podstatná část sociální práce financována, takže pak dochází k tomu, že za sociální práci je považováno pouze poskytování sociálních služeb. Zákon 108/2006 Sb. tedy popsaný problém sám o sobě nezpůsobuje, protože v § 1 odst. 2 mj. výslovně uvádí, že je jím upravována sociální práce pouze tehdy, pokud je vykonávána v sociálních službách. V průběhu roku 2014 se však tento fenomén paradoxně ještě posílil spolu s tím, že bylo od 1. ledna 2015 zavedeno financování sociálních služeb na úrovni krajů. O rozložení prostředků na jednotlivé sociální služby rozhodují krajské úřady, které by měly mít lepší povědomí než postižením, úmluva o právech dítěte), zprávy ombudsmana, listina práv a svobod, standardy kvality sociálních služeb atp., tzn. dokumenty, které jsou také považovány za východisko sociální práce, nicméně na obecnější úrovni než profesní etické kodexy. 15 Srov. Radka JANEBOVÁ – Marcela HUDEČKOVÁ – Romana ZAPADALOVÁ – Jana MUSILOVÁ, Příběhy sociálních pracovnic a pracovníků, s. 68–69. 16 Srov. tamtéž, s. 81. 17 Roman MÍČKA, Sociální spravedlnost a lidská práva v sociální nauce církve, Sociální práce/Sociálna práca 4/2014, s. 84. 18 Srov. Anna SÝKOROVÁ – Markéta ELICHOVÁ, Kompetence sociálního pracovníka: co učí školy a co vyžadují zaměstnavatelé, Sociální práce/Sociálna práce 1/2015, podpořeno GAJU c.117/2013/H, s. 2.

5 2015

147

MPSV ČR o tom, jaké služby je v daném kraji, resp. jeho lokalitě, potřeba podpořit. Tato situace však zároveň více nahrává také tomu, aby byly sociální služby podporovány zcela účelově podle toho, na jakou cílovou skupinu jsou zaměřeny. Služby určené pro např. seniory nebo zdravotně postižené tak mají větší prioritu než služby pro menšiny nebo bezdomovce. Jde o čistě politický kalkul, kdy financování či nefinancování určitých služeb má přilákat či neodradit voliče stávající krajské koalice. Subsidiární financování sociálních služeb tak paradoxně může dospět k zcela opačným efektům než těm, které byly sledovány jeho zavedením.19 Toto a jemu podobné podřizování sociální práce sociální politice, resp. partajní sociální politice a momentálním politickým zájmům, a „vměstnání“ sociální práce do systému poskytování sociálních služeb může nakonec vést k pocitu sociálních pracovníků, že sociální práce již není tím, za co ji sami považují. Nejde už o pomoc klientovi, ale spíše o nabídku unifikovaných produktů zájemci o službu. Vztah s klientem je tím maximálně regulován, což v důsledku znamená jeho formalizaci, která vede k rutině v horším slova smyslu. Sociální pracovníci pak také např. konstatují, že více než životní situace a osoba klienta je pro ně stresující administrativní agenda a kontext, ve kterém musí pracovat.20 V důsledku popsaných problémů spojených se systémem sociálních služeb a jejich financování pak dochází k následujícímu jevu: „Jakkoli má sociální práce především individuálně etické aspirace, je zároveň vykonávána v komplexním politickém rámci moderního sociálního státu a sociální politiky. Ten však bývá motivačnímu horizontu sociálního pracovníka i možnostem jeho působení vnější, čímž se ona individuálně-etická motivace dostává do napětí vůči institučnímu okolí.“21 Ačkoliv autor uvedeného citátu toto napětí vidí kriticky a apeluje na sociální pracovníky, aby měli větší politické porozumění pro sociální stát, vzhledem k výše popsané realitě a jejím temným zákoutím, která popisuje výše odkazovaná studie Janebové a jejích spolupracovnic, je zřejmé, že sociální pracovníci jsou spíše stavěni před výzvu chránit „svoje“ oborové zájmy, resp. chránit oborové zájmy sociální práce.

1.3 Oborové zájmy sociální práce vs. realita

Oborové zájmy sociální práce jsou v jejím odborném diskurzu běžně a vlastně zcela samozřejmě chápány jako věc konsenzu sociálních pracovníků: „Oborovým zájmem sociální práce v organizacích je potřeba sociálních pracovníků, aby byly zajištěny takové pracovní podmínky, které jim podle nich umožní naplňovat jimi uznávané hodnoty sociální práce v organizacích, kde pracují či pro které pracují.“22 Tento přístup bývá kritizován coby projev svévole či oborové pýchy sociálních pracovníků. Kritika upozorňuje na to, že sociální práce není „… definována svým zákonným rámcem, nýbrž tím, co fakticky dělá, skoro by se chtělo říci: co si nárokuje svou faktickou péčí.“23 Ve skutečnosti se zde ale přehlíží, ne-li ignoruje, že obhajoba oborových zájmů sociální práce ze strany sociálních pracovníků není dána jejich svévolí, ale současným společenským kontextem: „V postmoderní perspektivě institucionalizované sociální práce – která vychází z individualizovaných identit sociálních pracovníků, fragmentárních představ jednotlivců a jimi 19 Srov. Radka JANEBOVÁ – Marcela HUDEČKOVÁ – Romana ZAPADALOVÁ – Jana MUSILOVÁ, Příběhy sociálních pracovnic a pracovníků, s. 81. 20 Srov. Viviene E. CREE, The Changing Nature of Social Work, in: Social Work: Themes, Issues and Critical Debates, ed. Robert ADAMS – Lena DOMINELLI – Malcolm PAYNE, Hampshire: Palgrave, 2002, s. 26. 21 Jakub JINEK, Sociální spravedlnost pro sociální práci, Sociální práce/Sociálna práca 4/2014, s. 36. 22 Roman BALÁŽ, Možnosti dosahování oborových zájmů, s. 45. 23 Jakub JINEK, Sociální spravedlnost, s. 38.

148

5 2015

konstruovaných diskurzů (o) sociální práce(i), a tedy i konstruovaných představ o oborových zájmech sociální práce – nabývá odborná svoboda jednotlivých sociálních pracovníků v organizacích podoby nezbytného předpokladu, bez kterého by nebyla institucionalizace sociální práce možná.“24 Současná situace, kdy je sociální práce vykonávána v rámci organizací, které jsou financovány skrze systém sociálních služeb, má proto na sociální práci minimálně dva paralyzující účinky: -

Jak již bylo výše popsáno (viz bod 1.2), v této situaci není v zájmu pomáhajících organizací obhajovat své klienty a požadovat změnu na straně jejich sociálního prostředí. Organizace se obhajoby svých klientů obávají, protože jsou závislé na těch, kdo o financování sociálních služeb rozhodují.25 Pokud má tato rozhodující instance jiný názor, zpravidla ten, že problém je jen na straně klienta, nechtějí tento názor organizace rozporovat právě v zájmu svého vlastního financování. Že je tím, kdo nakonec přijde nejvíc zkrátka, klient sociální práce, snad nemusí být ani dodáváno (viz bod 2).

-

Zavedení systému sociálních služeb s sebou přineslo i tržní mechanismy. Ty mají přirozeně své opodstatnění; např. když si klient pečovatelské služby ve větším městě může vybrat, která organizace mu bude tuto sociální službu poskytovat. Tím je posílena role klienta a zároveň je vytvořen tlak na kvalitní poskytování sociální služby. Jiná situace však nastává v případě, kdy jsou sociální služby poskytovány na základě objednávky zadavatele (krajské úřady, magistráty a obecní úřady). O jeden balík peněz tak bojuje více organizací, které pracují se stejnými nebo podobnými klienty. Může jít např. o nízkoprahové zařízení pro děti a mládež a občanskou poradnu, tedy dvě odlišné služby, které však pracují s klienty z jedné a téže sociálně vyloučené lokality, příp. i s klienty z jedné a téže rodiny. K tomu se navíc přidává i konkurence mezi poskytovateli sociálních služeb a veřejnou správou.26 Negativa tržních principů mají i zde dopad na klienta. Ten však z tohoto konkurenčního boje neprofituje, protože se pro organizace stal jen prostředkem v jejich vzájemném boji o přežití.

Právě z těchto důvodů se objevuje pocit ztráty smyslu a identity sociální práce. Zároveň se proto na základě těchto důvodů jeví jako důležité, aby sociální pracovníci obhajovali oborové zájmy sociální práce. Jejich obhajoba, resp. vyjednávání sociálních pracovníků o oborových zájmech sociální práce, totiž utváří jejich identitu; definuje jejich společenskou roli a hranice vůči jiným pomáhajícím profesím.27 Tato obhajoba nemá probíhat na linii mezi sociálními pracovníky a státem, resp. samosprávou – jak by se na první pohled mohlo zdát –, nýbrž na rovině uvnitř pomáhajících organizací. Zásadní otázkou organizací zaměstnávajících sociální pracovníky by mělo být, jak z hlediska organizace i jejích (sociálních) pracovníků vhodně vybalancovat dualitu požadované odpovědnosti k organizačním pravidlům a svobody rozhodování, resp. nezávislého uplatnění vůle sociálního pracovníka. Je možné, že sociální pracovníci považují za legitimní spíše vyjednávání (postmoderní tendence), zatímco organizace očekávají spíše prosazování (moderní tendence). V důsledku to znamená, že organizace momentálně nejsou připravené přijmout postmoderní 24 Roman BALÁŽ, Možnosti dosahování oborových zájmů, s. 52. Srov. také Libor MUSIL, Challenges of Postmodern Institutionalisation, s. 10–72. 25 Srov. Roman BALÁŽ, Možnosti dosahování oborových zájmů, s. 56. 26 Srov. Radka JANEBOVÁ – Marcela HUDEČKOVÁ – Romana ZAPADALOVÁ – Jana MUSILOVÁ, Příběhy sociálních pracovnic a pracovníků, s. 67. 27 Srov. také Libor MUSIL, Challenges of Postmodern Institutionalisation, s. 33–34.

5 2015

149

pojetí sociální práce, což může být dáno celkem obvyklým jevem, že jednotlivci i skupiny reagují na změny rychleji než společenské instituce a jejich organizace.28 Z této situace navíc opět pramení pocit ztráty smyslu nebo i identity sociální práce u sociálních pracovníků, kteří kvůli tomu pociťují, že je více stresuje kontext jejich práce než problémy jejich klientů (viz bod 1.2). Jak je z předchozích třech bodů patrné, úvahy o rozmazání identity sociální práce a snahy o její znovunalezení či nové uchopení se do značné míry točí v sebestředném kruhu. Jinými slovy, sociální práce se zabývá víc sama sebou než tím, kým by se měla zabývat primárně, totiž svými klienty. Odpověď na otázku, kde je identita sociální práce a jaký je její smysl, nemusí být nutně hledána přímo v sociální práci samotné. Výše bylo opakovaně připomínáno, že současná krize či mizérie sociální práce nakonec dopadá především na klienty sociálních pracovníků. Ovšem právě na ně se sociální práce zaměřuje, a zdá se proto potřebné hledat smysl sociální práce či zdroj její identity u jejích klientů.

2. Smysl sociální práce a její klient S podobným pohledem na situaci sociální práce, která byla naznačena v bodě 1, se můžeme již řadu let setkávat v odborném diskurzu o sociální práci v zahraniční literatuře.29 Podle Silvie Staub-Bernasconi lze v současné veřejné i odborné diskusi o sociální práci zaznamenat tři různé pozice, ze kterých se na ni pohlíží. Jde o východiska, ze kterých si nejen sama sociální práce, ale i jiné vědní obory, složky státu a součásti společnosti vytvářejí své vlastní teorie o sociální práci. První dvě pozice označuje Staub-Bernasconi rovnou jako extrémní: -

V rámci první pozice je promotory občanské společnosti prosazována myšlenka dobrovolné pomoci, protože pomáhat přece dokáže každý.

-

Druhou pozici zastávají ti, kterým je vlastní ekonomický pohled na svět. Jimi je na sociální práci pohlíženo tak, že má naplnit určité úkoly, které si pomáhající organizace vymezila, a tak v důsledku přispět k hospodářskému růstu.

-

Mezi těmito dvěma póly se pohybuje ještě třetí pohled na sociální práci, který ji vidí jako jakousi pomocnou sílu – pomocnou vzhledem k lékařům, ošetřovatelskému personálu, psychologům atp.30

Toto konstatování pochopitelně platí více v německojazyčném kontextu než v kontextu ČR, kde se s  první variantou pojetí sociální práce téměř nesetkáváme, zatímco její třetí pojetí je naopak relativně rozšířené (viz bod 1).31 Bez ohledu na místní a kulturní odlišnosti však mají tyto pohledy podle Staub-Bernasconi jeden zcela zásadní nedostatek: přehlížejí potřeby člověka – tzn. klienta sociálního pracovníka. Jinak vyjádřeno, věnují se prakticky jen společenské funkci sociální práce. Druhý a třetí přístup vidí sociální práci jako opravování společnosti nebo doplňkovou činnost, která má podpořit práci těch „opravdových“ pomáhajících profesí. Co je problémem klienta a proč klient s tímto problémem bojuje, zcela vypadává ze zorných úhlů obou pojetí sociální práce. Stejně tak ovšem i v prvním případě, který Staub-Bernasconi

28 Srov. Roman BALÁŽ, Možnosti dosahování oborových zájmů, s. 51-56. 29 Srov. např. téměř deset let starý německý článek: Martin ALBERT, Die Ökonomisierung der Sozialen Arbeit, Sozial Extra 7–8/2006, s. 26–31. 30 Srov. Silvia STAUB-BERNASCONI, Soziale Arbeit als Handlungswissenschaft: systemtheoretische Grundlagen und professionelle Praxis – ein Lehrbuch, Bern; Stuttgart; Wien: Haupt, 2007, s. 12–14. 31 Srov. také Mirka NEČASOVÁ, Profesní etika, in: Metody a řízení sociální práce, ed. Oldřich MATOUŠEK, Praha: Portál, 2003, s. 40.

150

5 2015

zmiňuje, protože představa, že není třeba profesionální sociální práce, může vznikat jen z nedostatku znalostí o problémech, které klienti sociálních pracovníků musí ve svém životě řešit. Nejtvrdší kritice podrobuje Staub-Bernasconi orientaci na společenskou funkci sociální práce, která je v současné době nejvíce rozšířená a projevuje se realizací sociální práce v rámci systému sociálních služeb. Jde tedy o kritiku systému, který neznají jen německojazyčné země, ale také ČR, jak bylo výše (bod 1) popsáno. Zde je podle Staub-Bernasconi třeba konstatovat, že východiskem uvedeného přístupu k sociální práci je „ptačí pohled“ na společnost. Proto vychází ze společensky obecného a ptá se po individuích, která mohou ohrozit stabilitu sociálních systémů. Vzniká tak „orientace na zákazníka“, kterou sociální práce přebírá z podnikového hospodářství a která ve výsledku nic neřeší, protože adresát sociální práce je viděn jako zásoba zdrojů, které je třeba vytěžit tím, že bude (znovu)učiněn schopným; bude moci opět vstoupit do tržních mechanismů ve společnosti. Z tohoto úhlu pohledu se proto také jeví jako logické, že v sociální práci existují tendence a přístupy, které vůbec neuvažují o prostředí klienta sociální práce jako o primárním zdroji jeho problémů (viz bod 1.1). „Výhodou“ tohoto přístupu je distancování se od lidského utrpení, teorie sociální práce se jím nemusí zabývat, protože se ptá jen po tom, co s individuem udělat, aby dobře fungovaly společenské systémy, jichž je součástí.32 V rámci tvorby teorií sociální práce tak jde vlastně o systematické potlačování teorií zaměřených na potřeby adresáta sociální práce, na tzv. „zranitelného člověka“, teoriemi zaměřenými na fungování společnosti a jejích sociálních systémů. Přístup orientovaný na společenskou funkci sociální práce se navíc postupně stává součástí kultury: „Člověk je v pokušení hovořit o vzniku ‚mentálního apartheidu vůči lidské nouzi‘ – a to na lokální, národní i nadnárodní úrovni.“33 Orientace na potřeby adresáta sociální práce je tak v tomto kontextu denunciována coby orientace na deficity.34 Ovšem v případě, kdy se budeme podle Staub-Bernasconi orientovat právě na potřeby člověka, půjde argumentace „odspoda nahoru“ – tzn. od individuálně specifického ke společensky všeobecnému. Výchozí otázkou v takovém případě není, zda je někdo např. chudý nebo je pachatelem trestné činnosti, ale kdo je zranitelný. Teprve když je tato otázka teoreticky i prakticky zodpovězena, lze se ptát po funkci sociální práce, a to jednak vzhledem k jejím adresátům, jednak vzhledem ke společnosti a zřizovatelům či provozovatelům zařízení sociálních služeb. Podle Staub-Bernasconi je přesto možné si představit, že budou oba přístupy (modely) komplementární, protože je třeba vidět jak mikrorovinu individua a jeho potřeb, tak i makrorovinu společnosti a jejího fungování. Teprve tehdy, když se kvůli orientaci na potřeby člověka dokáže opustit přístup zaměřený na společenskou funkci sociální práce, bude možné ho obnovit tak, aby byla možná i komplementarita obou modelů.35

3. Zhodnocení Pohled Silvie Staub-Bernasconi na současné problémy sociální práce je vlastně praktickým využitím Kantovy etiky: „Kantův univerzální kategorický imperativ v  konkrétním případě znamená, že člověk má při svém jednání myslet na jiné, resp. za ně.“ Aby došlo k naplnění tohoto „… požadavku, je třeba, aby každý uvažoval z pozice nejslabšího či nejohroženějšího člena společnosti, resp. aby uvažoval za něho, či jinak, myslel na něho.“36 Proto je také možné 32 33 34 35 36

Srov. Silvia STAUB-BERNASCONI, Soziale Arbeit als Handlungswissenschaft, s. 125–129. Tamtéž, s. 129. Srov. tamtéž, s. 149. Srov. tamtéž, s. 120–131. Srov. Jindřich ŠRAJER, Sociální spravedlnost jako základní kritérium sociální práce a sociální politiky, Sociální práce/Sociálna práca 4/2014, s. 78.

5 2015

151

tento pohled zobecnit v tom smyslu, že může být platný i v českém kontextu, resp. v českých podmínkách realizace sociální práce. Pro tento kontext je však charakteristické, že se právě tomuto pohledu do značné míry brání tím, jak fungují pomáhající organizace (viz bod 1.3), které jsou financovány přes sociální služby (viz bod 1.2), což je tlačí k efektivnosti (viz bod 1.3). Na sociální práci je tak v důsledku pohlíženo od společensky všeobecného k individuálně specifickému (viz bod 2). Dalo by se skoro říci, že se za poslední čtvrtstoletí pohled na sociální práci prakticky nezměnil, když stále preferuje většinu před jednotlivcem. Naštěstí pro sociální práci je tento pohled vlastní především sociální politice, resp. politice stranické, která sociální politiku na úrovni státu i krajů utváří (viz bod 1.2). Samotný odborný diskurz sociální se k tomuto pohledu staví s kritickým odstupem,37 a proto nastávají zde již zmiňované konfliktní situace. Očekávaný soubor znalostí a kompetencí sociálního pracovníka tak naštěstí stále zcela samozřejmě předpokládá, že smyslem sociální práce je pomoci klientovi. Pracovník potřebuje vedle znalostí, resp. více než znalosti i takové dovednosti, pomocí kterých se mu tento úkol podaří naplnit.38 Primární otázka sociální práce, kterou navrhuje Staub-Bernasconi, tedy kdo je zranitelný, tak konverguje se současným voláním odborného diskurzu sociální práce po tom, aby bylo zodpovědně zvažováno, zda je příčina problémů klienta na jeho straně, nebo na straně jeho sociálního prostředí. V kontextu psychosociální krizové pomoci a spolupráce, která je u nás zřejmě postavena více na principech sociální práce než psychologické podpory,39 se tak běžně uvažuje jak o příčinách zranitelnosti klienta, tak i o zdrojích pro jeho posílení ve společenském kontextu: „Zranitelnost je a vždy byla důsledkem sociálních a ekonomických rozdílů. Schopnost se zotavit proto zahrnuje společenská, kulturní, ideologická, politická – stejně jako ekonomická hlediska.“ Zranitelnost „… se snižuje, pokud v komunitě převládá dobrý ekonomický a společenský vývoj, zdravé rodinné a společenské struktury, dobré vládnutí, zavedené regionální i národní sítě, participativní komunitní struktury a řízení, příhodná infrastruktura služeb a hmotného prostředí…“40 Vzhledem k tomu se proto jeví jako nutné, aby samo fungování sociální práce mělo subsidiární charakter – aby sociální pracovníci mohli obhajovat odborné zájmy sociální práce (viz bod 1.3). To ale zároveň vyžaduje, aby byl podobně subsidiárně nastaven i sociálněpolitický kontext realizace sociální práce. Je-li účinnou příčinou a cílem každého společenského zřízení jednotlivý člověk, musí být logicky každá společenská činnost svou podstatou subsidiární.41 Jak samotné zacílení sociální práce na jejího klienta, tak stejné zaměření vnějšího rámce společenských struktur včetně sociální politiky teprve umožňuje nejen hledání odpovědi na otázku, kdo je zranitelný, ale také to, aby vůbec mohla být položena. Tato optika se však v současném českém kontextu příliš „nenosí“ (viz bod 1), takže lze vlastně říci, že vyjednávání sociálních pracovníků s  organizacemi a státem a jeho složkami o oborových zájmech sociální práce je svým způsobem zásadní součást diskuse o demokratických principech ve společnosti a státě.42

37 Martin SMUTEK, Sociální politika a sociální práce, in: Encyklopedie sociální práce, ed. Oldřich MATOUŠEK a kol., Praha: Portál, 2013, s. 166–167. 38 Srov. Martina PAJMOVÁ – Markéta ELICHOVÁ, Role osobnosti a edukace, s. 105–107. 39 Srov. © Ministerstvo vnitra, Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce zaměřené na průběh a výsledek (on-line), dostupné na: www.hzscr.cz/soubor/standardy-pskps-prosinec2010-pdf.aspx, aktualizace v prosinci 2010, citováno dne 2. 3. 2015. 40 Karel ŠIMR, Neštěstí, náboženství a duchovnost, in: Psychosociální krizová spolupráce, ed. Bohumila BAŠTECKÁ, vyd. 1., Praha: Grada, 2013, s. 91. 41 Srov. Jindřich ŠRAJER, Sociální spravedlnost, s. 78. 42 K  problematice vztahu sociálního státu a demokracie srov. Martin SMUTEK, Sociální stát, in: Encyklopedie sociální práce, ed. Oldřich MATOUŠEK a kol., Praha: Portál, 2013, s. 163.

152

5 2015

Závěrem Vzhledem k uvedenému lze proto říci, že některé současné odborné i laické názory, které se pokouší prosazovat společensky všeobecné na úkor individuálně specifického, svým způsobem diskusi o demokratickém uspořádání společnosti naopak ohrožují. Spolu s tím, nakolik se týkají sociálních problémů a sociální práce, jdou i proti samotnému smyslu a identitě sociální práce. Odebrat rodičům právo rozhodovat o svých dětech,43 popírat výhody inkluzivního vzdělávání,44 či dokonce návrh odebírat dětem právo na život45 jen kvůli jejich zdravotnímu stavu se tak nejen jeví jako neslučitelné se samotným smyslem sociální práce, ale přímo to ohrožuje demokratické struktury ve společnosti. Bude-li sociální práce do značné míry vymezena jen neurčitě, jako je tomu doposud (viz bod 1.1), musíme počítat i s nejasností v identitě sociálních pracovníků.46 Naopak posílení zacílení sociální práce na její klienty v duchu otázky, že pomoc potřebuje ten, kdo je nejvíce zranitelný, posiluje i demokratické struktury státu a společnosti. Za zmínku přitom stojí, že tato otázka je vlastně starobylým principem, kterým se řídí židovsko-křesťanské pojetí sociální pomoci.47

Návrat ke klientovi: K současnému hledání smyslu sociální práce Abstrakt Studie pojednává o hledání smyslu a pozice sociální práce v postmoderním společenském kontextu. Aktuálně se v sociální práci hovoří o krizi a selhávání sociální práce, která spočívá v rozmazání její identity, faktickém výkonu sociální práce nekvalifikovanými pracovníky a ztrátě společenské prestiže. V současném odborném diskurzu sociální práce v ČR studie nejprve identifikuje tři okruhy, které jsou zdrojem ztráty smyslu a ohrožení identity sociální práce (vymezení sociální práce, systém sociálních služeb, reálné podmínky pro výkon sociální práce). Na základě jejich reflexe studie konstatuje, že diskurz kolem identity a smyslu sociální práce ztrácí ze zřetele klienta sociální práce. Proto stručně shrnuje pojetí sociální práce u Silvie Staub-Bernasconi, které při vymezení sociální práce klade důraz na otázku „Kdo je zranitelný“. Na tomto základě pak studie dochází k závěru, že je nutná další obhajoba oborových zájmů sociální práce ve veřejném diskurzu a v kontextu poskytovatelů sociálních služeb, která bude jako cíl sledovat nikoliv obecnou otázku identity sociální práce, nýbrž dobro jejího klienta. Klíčová slova sociální práce, identita sociální práce, sociální politika, sociální služby, sociální stát

Return to the Client: On the Contemporary Search for the Meaning of Social Work Abstract The study discusses the search for meaning and position of social work in postmodern social context. At present there is talk in social work of crisis and failure of social work, which consists in the blurring of its identity, the fact that social work is carried out by unqualified workers, and loss of social prestige. In the contemporary professional discourse of social work in the Czech Republic the study first identifies three areas from which the loss of meaning and threat to the identity of social work stem (definition of social work, system of social services, real conditions of carrying out social work). Based on 43 Srov. Miroslav MITLÖHNER, K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince, Časopis zdravotnického práva a bioetiky 1/2014, s. 48–54 (on-line), dostupné na: http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/ article/view/64, citováno dne 2. 3. 2015. 44 Srov. © ECHO24.CZ, Další Zemanův skandál. Poslanci se bouří, Chládek chce jít na Hrad (on-line), dostupné na: http://echo24.cz/a/ wKTmz/dalsi-zemanuv-skandal-poslanci-se-bouri-chladek-chce-jit-na-hrad, aktualizace dne 15. 1. 2015, citováno dne 2. 3. 2015. 45 Srov. Miroslav MITLÖHNER, K právním a etickým problémům, s. 48–54. 46 Srov. Martina PAJMOVÁ – Markéta ELICHOVÁ, Role osobnosti a edukace, s. 108. 47 Srov. Stephanie BOHLEN, Teologie a sociální práce – podněty pro dialog, in: Teorie a práce sociální práce: Uvedení do problematiky, Praktická reflexe a aplikace, ed. Michal OPATRNÝ – Markus LEHNER, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2010, s. 32–33; Michal OPATRNÝ, Charitativní práce: interakce sociální práce a diakonie, in: Teorie a práce sociální práce: Uvedení do problematiky, Praktická reflexe a aplikace, ed. Michal OPATRNÝ – Markus LEHNER, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2010, s. 44.

5 2015

153

reflecting these areas the study states that the discourse concerning the identity and meaning of social work loses sight of the client of social work. That is why it briefly summarizes the conception of social work in Silvia Staub-Bernasconi, who in defining social work emphasizes the question “Who is vulnerable”. On this basis the study then concludes that further defence of the professional interests of social work in public discourse and in the context of social services providers is needed, which as its goal will pursue not a general question of the identity of social work but the good of its client. Keywords social work, identity of social work, social policy, social services, social state

154

5 2015

Return to the Client: On the Contemporary Search for the Meaning of Social Work1 Michal Opatrný, Monika Flídrová, Anna Sýkorová

In the professional discourse of social work it is at present common to speak of a crisis of social work consisting in the blurring of its identity, in that social work is in fact done by unqualified workers, in loss of social prestige of social work, but allegedly also in weakening of the social state and decreasing state expenditure on the system of state guaranteed social assistance. With respect to the specific situation of Czech social work and the contemporary devaluation of the concept of crisis Baláž following Jan Sokol therefore proposes to speak of the misery of social work in the Czech context.2 In this context it is especially noted that in its current Czech form, framed by the systems of social services and social benefits, social work has slipped somewhere before the beginnings of its constitution as a self-contained field of human activity and scholarship.3 In the postmodern social context, for which it is characteristic that social risks are still produced by society but their solution is unlike the modern period privatized, there ultimately come considerations of the gradual termination of social work – the social context and within it especially the material provision for the realisation of social work by means of a system of social services is becoming a stifling blanket for it.4 In connection with current social problems the question is also raised if social work has not failed. And this is not a media or even tabloids topic initiated by the failure of an individual or the system, but a polemic of social workers in scholarly press.5 Issues are therefore discussed with utmost seriousness which perhaps just a few years earlier would not have been raised at all, focusing on the identity of social work.6 Of course, effort at its grounding has been here since last century. First (1920s-1960s) it manifested itself in the literature with an effort to defend the professional character of social work in connection with defining possible models of assistance. Later (since 1980s to present) authors focus on the issue of orientation and goals of social work. Precisely for this reason Payne defines the three well-known conceptions of the field – (1) therapeutic (supporting the self-realization of individuals or groups), (2) transformational (i.e., change of society in relations to the socially needy) and (3) striving for stabilization of the order –, in which social work fulfils its vocation to head towards the improvement of social conditions.7 The identity of social work has thus even received a separate entry in the recently published (2013) Encyclopaedia of Social Work. There Libor Musil conceives the

1 This study is an output of the project of specific research 117/2013/H Pojetí kvality sociální práce v souvislosti se sebedefinováním sociálního pracovníka a jeho profese solved at the Faculty of Theology, University of South Bohemia in České Budějovice. 2 Cf. Roman BALÁŽ, Možnosti dosahování oborových zájmů sociální práce v organizacích zaměstnávajících sociální pracovníky, Sociální práce/Sociálna práca 3/2014, pp. 45–46. 3 Cf. Libor MUSIL, Tři pohledy na budoucnost sociální práce, in: Rizika sociální práce, ed. Martin SMUTEK – Friedrich W. SEIBEL – Zuzana TRUHLÁŘOVÁ, Hradec Králové: Gaudeamus, 2010, pp. 11–25. 4 Cf. Oldřich CHYTIL, Důsledky modernizace pro sociální práci, Sociální práce/Sociálna práca 4/2007, pp. 64–71. 5 Cf. Česká sociální práce jako obor naprosto selhala: Rozhovor Jany Kopřivové s Janem Syrovým, Sociální práce/Sociálna práca 3/2009, pp. 7–9; Radka JANEBOVÁ, Selhala skutečně sociální práce jako obor?, Sociální práce/Sociálna práca 3/2010, pp. 35–37. 6 Cf. Roman PORČ, Smysl v práci pracovníka terénní sociální práce s uživateli nealkoholových drog. Master thesis defended at FSS MU in Brno in 2013. Thesis supervisor Stanislava Ševčíková; Jana VAŠÍČKOVÁ, Interpretace role sociálního pracovníka v ženské věznici a její prožívání sociálními pracovníky. Master thesis defended at FSS MU in  Brno in 2013. Thesis supervisor Libor Musil; © Pojetí kvality sociální práce v  souvislosti se  sebedefinováním sociálního pracovníka a jeho profese. Project of specific research of the Grant Agency of University of South Bohemia no. 117/2013/H, department of ethics, psychology and charity work at TF JU in České Budějovice. Head of team Markéta Elichová (on-line), at: http://gaju.jcu.cz/grantova-agentura-ju-pro-rok-2013/TeamProjects, retrieved on February 27th, 2015. 7 Cf. Malcom PAYNE, What is Professional Social Work?, Bristol: BASW, 2006, pp. 12–20.

5 2015

155

professional identity of social work as “…collective self-conception of a group of people who regard as desirable to follow the goals of social work and act in ways specific for it.”8 Similarly in social discourse social work is regarded as a field with blurred status and vague meaning.9 At the same time it is characteristic of questions concerning the identity of social work that they do not deal with the question of the loss of meaning of the worker’s own activity, with which the assisting professions are confronted. The present study therefore wants to grasp the question of meaning and identity of social work differently. On a detailed reflection of the sources of the crisis or misery of social work’s identity it shows that together with the search for identity of social work its orientation on client is lost. But precisely the measure of client-orientation determines to what extent social work will or will not be meaningful.

1. Crisis of meaning in contemporary social work discourse The above indicated crisis or misery of social work, or its identity and meaning, can be operationalized better based on contemporary Czech professional discourse. As already mentioned in the introduction, at least in the Czech context the cause of loss of meaning of social work is seen in the present manner of financing social work by means of the system of social services. But at the same time we can identify other sources of the crisis of meaning in the professional discourse. These are especially the real conditions in which social work is carried out, as well as definition of social work itself.

1.1 Definition of social work

The results of research within the  project whose output this study also is have shown that “…the missing visible and clearly delimited result” of work leads in some social workers “… to frustration and loss of certainty in understanding the mission and identity of social work”.10 The cause of this frustration may be precisely what is, or is not, regarded as social work. Although Czech social work possesses a great number of its own definitions, only some of them can really be used not only to support the client that she may comply with the requirements of her social environment, but also to defend the clients’ rights: “Work with the causes of problems and influencing the conditions of the environment in which the clients live is not customary in this country. A result of such fixation of social work can be the ‘silence’ of social workers, who actually need not regard the defence of clients’ rights as part of the mission of their profession.”11 On the other hand, the prevailing definitions of social work outside the context of the Czech Republic derive from problems in interactions between humans and problems conditioned by socio-cultural difference.12 The problem of defining social work thus in fact deepens its own crisis. If the cause of the client’s problems is primarily in her environment but the social worker does not regard influencing the environment’s demands on the client as 8 Libor MUSIL, Identita oboru / profese sociální práce, in: Encyklopedie sociální práce, ed. Oldřich MATOUŠEK, Praha: Portál, 2013, p. 512. 9 Cf. Libor MUSIL, Challenges of Postmodern Institutionalisation for Education in Social Work, in: Social Work, Education and Postmodernity: Theory and Studies in Selected Czech, Slovak and Polish Issues, ed. Tatiana MATULAYOVÁ – Libor MUSIL, Liberec: TUL, 2013, p. 10. 10 Martina PAJMOVÁ – Markéta ELICHOVÁ, Role osobnosti a edukace pro kompetence sociálních pracovníků, Sociální práce/Sociálna práca 4/2014, p. 104. 11 Radka JANEBOVÁ – Marcela HUDEČKOVÁ – Romana ZAPADALOVÁ – Jana MUSILOVÁ, Příběhy sociálních pracovnic a pracovníků, kteří nemlčeli – Popis prožívaných dilemat, Sociální práce/Sociálna práca 4/2013, p. 68. 12 Cf. Roman BALÁŽ, Možnosti dosahování oborových zájmů sociální práce, p. 44.

156

5 2015

social work, her work with the client eventually comes to naught.13 Czech legislation in fact does not even assume that social workers should also defend the rights of their clients. Only the Ethical Code of Social Workers of the Czech Republic in fact speaks on the issue, which however is not a formally overarching professional code.14 Point 2.5 of this code implicitly speaks of defending client’s rights when it states that social workers ought to prompt changes in legislation, point out possibilities of a juster division of social resources and broaden the possibilities of improving the clients’ quality of life.15 Janebová, Hudečková, Zapadalová and Musilová also point out that even such publication as the Encyclopaedia of Social Work in fact prefers the therapeutic conception of social work: “We have come to understand that a number of the encyclopaedia entries is written exclusively from the perspective of case work with client, preferentially aimed at adapting the client to the conditions of the social environment.” The authors therefore believe that educational institutions in social work in the Czech Republic, from which most of the encyclopaedia’s authors come, do not even envisage other conceptions of social work than the therapeutic one, or that they do not envisage initiating changes on the part of the client’s social environment.16 A further source of the weakening of the identity of social work with respect to its definition can also be the unclarity and ambiguity of some concepts with which persons in social work commonly operate. E.g. in the 4th issue of Sociální práce from 2014, which dealt with the issue of social justice, we can find several academic papers pointing out the ambiguity of the concept of social justice. But the Code of the Social Workers of CR mentions social justice besides human rights as one of the main sources of social work. The whole terminological concept is probably most poignantly expressed here: “While in the sphere of social rights the codes refer mainly to international human right documents and the Charter of Basic Rights and Freedoms, in the sphere of social justice they have nothing to lean on and rely on a certain intuition and perhaps even matter-of-factness of the understanding of the concept ‘social justice’.”17 This matter-of-factness with which the understanding of other concepts is quite commonly assumed in social work can certainly be due to the very practical orientation of social work, as well as its multidisciplinarity. The blurring of borders of the definitions of one and the same concept in various humanities and social sciences on which social work draws eventually results in everyone assigning some broad interdisciplinary meaning to the concept in question. But this paradoxically need not have anything in common with the original meaning of the concept in the individual fields, and thus also with why it was applied to social work.

1.2 System of social services

The identity of social work in CR was unintentionally threatened also by law 108/2006 Sb. The law is commonly understood as a breakthrough norm which has given a firm legislative and social framework to social work. But it only regulates one of the segments in which social work is carried out, i.e., social services.18 But as the same time a substantial part of social work 13 Cf. Libor MUSIL, Challenges of Postmodern Institutionalisation, p. 10, pozn. 2. 14 Defence of clients’ rights in CR is discussed by ratified international contracts (e.g. convention on rights of persons with health handicap, convention on rights of child), reports of ombudsman, charter of rights and freedoms, standards of quality of social services etc., i.e., documents also regarded as points of departure of social work, but at a more general level than professional ethical codes. 15 Cf. Radka JANEBOVÁ – Marcela HUDEČKOVÁ – Romana ZAPADALOVÁ – Jana MUSILOVÁ, Příběhy sociálních pracovnic a pracovníků, pp. 68–69. 16 Cf. ibid., p. 81. 17 Roman MÍČKA, Sociální spravedlnost a lidská práva v sociální nauce církve, Sociální práce/Sociálna práca 4/2014, p. 84. 18 Cf. Anna SÝKOROVÁ – Markéta ELICHOVÁ, Kompetence sociálního pracovníka: co učí školy a co vyžadují zaměstnavatelé, Sociální práce/Sociálna práce 1/2015, supported by GAJU no. 117/2013/H, p. 2.

5 2015

157

is financed through this segment, with the result that only providing social services is regarded as social work. Law 108/2006 Sb. as such therefore does not cause the described problem, since in § 1 par. 2 it among others explicitly states that it only regulates social work insofar as it is realized in social services. In the course of 2014 this phenomenon was paradoxically even strengthened together with the fact that from January 1st, 2015 financing social services at regional level was introduced. The distribution of means to individual social services is determined by regional authorities, who should be better aware than the Ministry of Work and Social Affairs CR what services need to be supported in the region or its part. But at the same time this situation helps to bring about that social services are supported quite purposefully according to what target group they are aimed at. Thus services destined for the elderly or the handicapped have greater priority than services for the minorities or the homeless. It is a purely political calculation, when financing or not financing certain services is intended to attract or not turn off voters of the present regional coalition. Subsidiary financing of social services can thus paradoxically lead to quite contrary effects than the ones for which it was introduced.19 This and similar subordination of social work to social policy, or party social policy and momentary political interests, and “fitting” social work into the system of providing social services can eventually result in social workers’ feeling that social work no longer is what they envisage it to be. It is no longer concerned with helping the client, but rather with offering unified products to a service applicant. The relationship with the client is thereby maximally regulated, which as a consequence means its formalization, which leads to routine in the worse sense of the word. Social workers then also e.g. state that the administrative agenda and context in which they must work is more stressing for them than the life situation and person of the client.20 In consequence of the described problems linked with the system of social services and their financing there occurs the following phenomenon: “Although social work has primarily individually ethical aspirations, it is at the same time realized in the complex political framework of the modern social state and social policy. But this is usually external to the motivation horizon of the social worker and her operation possibilities, whereby this individually-ethical motivation gets into tension towards the institutional surroundings.”21 Although the author of this quotation is critical of this tension and appeals to social workers to have greater political understanding for the social state, with respect to the above described reality and its dark corners, as described by the study of Janebová and her colleagues cited above, it is evident that social workers rather face the challenge of protecting “their” professional interests, or protecting the professional interests of social work.

1.3 The professional interests of social work vs. reality

In the professional discourse of social work its professional interests are commonly and in fact quite matter-of-factly regarded as a matter of consensus of social workers: “The professional interest of social work in organizations is the need of social workers that such working condi-

19 Cf. Radka JANEBOVÁ – Marcela HUDEČKOVÁ – Romana ZAPADALOVÁ – Jana MUSILOVÁ, Příběhy sociálních pracovnic a pracovníků, p. 81. 20 Cf. Viviene E. CREE, The Changing Nature of Social Work, in: Social Work: Themes, Issues and Critical Debates, ed. Robert ADAMS – Lena DOMINELLI – Malcolm PAYNE, Hampshire: Palgrave, 2002, p. 26. 21 Jakub JINEK, Sociální spravedlnost pro sociální práci, Sociální práce/Sociálna práca 4/2014, p. 36.

158

5 2015

tions are ensured as will enable them to fulfil the values of social work they acknowledge in organizations where they work or for which they work.”22 This attitude is commonly criticized as a manifestation of the wilfulness or professional pride of social workers. Criticism points out that social work is not “… defined by its legal framework, but by what it in fact does, one would almost like to say: what it claims by it factual care.”23 In fact it is overlooked, if not ignored, that defence of the professional interests of social work on the part of social workers is not determined by their wilfulness but by the contemporary social context: “In the postmodern perspective of institutionalized social work – which derives from the individualized identities of social workers, fragmentary notions of individuals and by them constructed discourses of (concerning) social work, and therefore also the constructed notions of the professional interests of social work – the professional freedom of the individual social workers in organizations takes the form of the necessary presupposition without which institutionalization of social work would not be possible.“24 The contemporary situation when social work is realized in organizations financed through the system of social services therefore has at least two paralyzing effects on social work: -

As already described above (see point 1.2) in this situation it is not in the interest of the assisting organizations to defend their clients and request change on the part of their social environment. Organizations are afraid to defend their clients because they are dependent on those who decide about the financing of social services.25 If this decision-making instance is of another opinion, normally that the problem is on the part of the client, organizations do not want to contradict this opinion in the interest of their own financing. That the one who eventually gets most beaten in this is the client of social work need not even be added (see point 2).

-

Introducing the system of social services has brought along market mechanisms. These are naturally justified; e.g. when the client of a nursing service in a bigger city can choose which organization will provide this social service to her. Thereby the role of the client is strengthened and at the same time pressure is exerted for quality providing of the social service. But a different situation arises in case social services are provided based on the submitter’s (regional office, magistrate, municipal office) commission. Several organizations working with the same or similar clients thus fight for one money package. It can be e.g. a low-threshold facility for children and youth and a civic consulting facility, i.e., two different services working with clients of one and the same socially excluded locality, or even with clients from one and the same family. To this competition between social services providers and public administration is added.26 The setbacks of market principles affect the client here as well. But she does not profit from this competitive struggle because she has come to be regarded by the organizations only as a means in their mutual fight for survival.

Precisely for these reasons the feeling of loss of meaning and identity of social work appears. Based on these reasons it therefore at the same time appears important that social workers 22 Roman BALÁŽ, Možnosti dosahování oborových zájmů, p. 45. 23 Jakub JINEK, Sociální spravedlnost, p. 38. 24 Roman BALÁŽ, Možnosti dosahování oborových zájmů, p. 52. Cf. also Libor MUSIL, Challenges of Postmodern Institutionalisation, pp. 10–72. 25 Cf. Roman BALÁŽ, Možnosti dosahování oborových zájmů, p. 56. 26 Cf. Radka JANEBOVÁ – Marcela HUDEČKOVÁ – Romana ZAPADALOVÁ – Jana MUSILOVÁ, Příběhy sociálních pracovnic a pracovníků, p. 67.

5 2015

159

defend the professional interests of social work. For defending them, or social workers’ negotiating about the professional interests of social work, forms their identity; it defines their social role and borders with respect to other assisting professions.27 This defence is not to take place on the line between social workers and the state or local administration – as might appear at first sight – but at the level within the assisting organization. The crucial question of organizations employing social workers should be how to – from the point of view of the organization and its (social) workers – suitably balance out the duality of required responsibility to organization rules and freedom of decision, or independent exercising of the social worker’s will. It is possible that social workers regard negotiation as legitimate (postmodern trend), while organizations expect rather assertion (modern trend). As a consequence this means that organizations are not at the moment prepared to accept the postmodern conception of social work, which may be due to the fairly common phenomenon that individuals and groups react to changes faster than social institutions and their organizations.28 From this situation further again stems the feeling of loss of meaning or even identity of social work in social workers, who as a result feel that they are stressed more by the context of their work than the problems of their clients (see point 1.2). As the preceding three points have shown, reflections on the blurring of social work’s identity and efforts at re-finding or re-grasping it are to a great extent enclosed in a self-centred circle. In other words, social work takes more interest in itself than it does in the ones it should primarily be interested in, i.e., its clients. The answer to the question concerning the identity of social work and its meaning need not necessarily be looked for in social work itself. Above we have repeatedly recalled that the contemporary crisis or misery of social work ultimately affects first of all the clients of social workers. But precisely on them social work is aimed and it therefore seems necessary to look for the meaning of social work or source of its identity with its clients.

2. The meaning of social work and its client A view of the situation of social work similar to the one outlined in point 1 can be encountered for already a number of years in professional discourse concerning social work in foreign literature.29 According to Silvia Staub-Bernasconi, in the contemporary public and professional discussion concerning social work three different positions from which social work is viewed can be noted. They are points of departure from which not only social work itself but also other academic fields, segments of the state and components of society create their own theories concerning social work. Staub-Bernasconi designates the first two positions as extreme: -

Within the first position promotors of civic society assert the idea of volunteer help, because everyone can help.

-

The second position is taken by those who view the world economically. Their view of social work is that it is to fulfil certain tasks which the organization has defined, and to contribute to economic growth as a result.

27 Cf. also Libor MUSIL, Challenges of Postmodern Institutionalisation, pp. 33–34. 28 Cf. Roman BALÁŽ, Možnosti dosahování oborových zájmů, pp. 51-56. 29 Cf. e.g. the almost ten years old German paper: Martin ALBERT, Die Ökonomisierung der Sozialen Arbeit, Sozial Extra 7–8/2006, pp. 26–31.

160

-

5 2015

Between these two poles there oscillates a third view of social work which sees it as some sort of assisting power – assisting with respect to doctors, nurses, psychologists etc.30

Of course this holds more in the German-speaking context than it does in the context of CR, where the first version of conceiving social work rarely appears, while its third conception is on the other hand relatively widespread (see point 1).31 But regardless of the local and cultural differences these views according to Staub-Bernasconi have one quite fundamental defect: they overlook the needs of the human being – i.e., the social worker’s client. Expressed differently, they only deal with the social function of social work. The second and third approach sees social work as correcting the society or supplementary activity which is to support the work of the “real” assisting professions. What is the client’s problem and why the client is struggling with the problem falls out of the perspective of both conceptions of social work. Similarly in the first case mentioned by Staub-Bernasconi, because the notion that there is no need for professional social work can only arise out of a lack of knowledge of the problems that social workers’ clients must solve in their lives. Staub-Bernasconi’s harshest criticism is aimed at the orientation on the social function of social work, which is at present most widespread and manifests itself by realizing social work within the system of social services. It is therefore criticism of a system known not only in the German-speaking countries but also in CR, as described above (point 1). Here it is according to Staub-Bernasconi necessary to state that the point of departure of the indicated approach to social work is a “bird’s eye view” of the society. That is why it starts from the socially general and asks about individuals who can threaten the stability of social systems. Thus there arises “orientation on the client”, which social work takes over from company economy and which in fact solves nothing because the addressee of social work is viewed as a resource to be extracted by being (re)enabled to enter the market mechanisms in society. From this perspective it also appears logical that there exist trends and approaches in social work which do not think of the client’s environment as the primary source of her problems at all (see point 1.1). The “advantage” of this approach is distancing oneself from human suffering, social work theory need not deal with it because it only asks what to do with an individual so that the systems of which she is an element function well.32 Creating theories of social work then consists in systematically suppressing theories aimed at the needs of the addressee of social work, the so-called “vulnerable human”, by theories aimed at the functioning of society and its social systems. The approach oriented on the social function of social work further gradually becomes an element of culture: “One is tempted to speak of the rise of ‘mental apartheid towards human need’ – at local, national and supranational level.”33 Orientation on the needs of the addressee of social work is thus in this context denounced as orientation on deficits.34 Of course in case when we according to Staub-Bernasconi orient ourselves precisely on the needs of the human being, the reasoning will go “from bottom up” – i.e., from the individually specific to the socially general. In such case the starting question is not e.g. whether someone is poor or commits crime, but who is vulnerable. Only when this question is answered in theory and practice is it possible to ask about the function of social work, with 30 Cf. Silvia STAUB-BERNASCONI, Soziale Arbeit als Handlungswissenschaft: systemtheoretische Grundlagen und professionelle Praxis – ein Lehrbuch, Bern; Stuttgart; Wien: Haupt, 2007, pp. 12–14. 31 Cf. also Mirka NEČASOVÁ, Profesní etika, in: Metody a řízení sociální práce, ed. Oldřich MATOUŠEK, Praha: Portál, 2003, p. 40. 32 Cf. Silvia STAUB-BERNASCONI, Soziale Arbeit als Handlungswissenschaft, pp. 125–129. 33 Ibid., p. 129. 34 Cf. ibid., p. 149.

5 2015

161

respect to its addressees and with respect to the society and the trustees or operators of social services facilities. According to Staub-Bernasconi it is nonetheless possible to imagine that both approaches (models) will be complementary, because it is necessary to see both the micro-level of the individual and her needs and the macro-level of the society and its functioning. Only when the approach aimed at the social function of social work is abandoned and replaced with orientation on the needs of the human being will it be possible to resume it so that the two models can become complementary.35

3. Evaluation Silvia Staub-Bernasconi’s view of the contemporary problems of social work in fact makes practical use of Kant’s ethics: “Kant’s universal categorical imperative in a particular case means that in acting one ought to think of others, or for them.” In order for this requirement to be fulfilled “… it is necessary that everyone thinks from the position of the weakest or most vulnerable member of society, to think for her, or put differently, think of her.”36 That is why this view can be generalized in the sense that it can be valid in the Czech context, or in the Czech conditions of realizing social work. It is characteristic of this context that it to a great extent fends precisely this view off by the assisting organizations’ manner of functioning (see point 1.3) because they are financed by means of social services (see point 1.2), which pushes them to efficiency (see point 1.3). As a consequence social work is viewed from the socially general to the individually specific (see point 2). One could almost say that over the past quarter of a century the view of social work has practically not changed, when it still prefers the majority to the individual. Fortunately for social work this view is taken primarily by social policy, i.e., party policy which forms social policy at state and regional level (see point 1.2). The professional discourse of social work itself takes critical distance from this view,37 which is why the mentioned conflict situations arise. The expected set of knowledge and competencies of social worker thus fortunately still quite matter-of-factly assumes that the meaning of social work is helping the client. Besides knowledge, or even more than knowledge, the worker needs skills by means of which she will be able to fulfil this task.38 The primary question of social work proposed by Staub-Bernasconi, i.e., who is vulnerable, thus converges with the present call of the professional discourse of social work for responsible consideration of whether the cause of the client’s problems is on her part or on the part of her social environment. In the context of psychosocial crisis assistance and cooperation, which in this country seems to be built more on principles of social work than psychological support,39 it is thus common to think of the causes of the client’s vulnerability, as well as of the resources for empowering her in the social context: “Vulnerability is and always has been a consequence of social and economic differences. The ability to recuperate therefore comprises social, cultural, ideological, political – as well as economic aspects.” Vulnerability “… decreases if good economic and social development, healthy family and social structures, good government, estab35 Cf. ibid., pp. 120–131. 36 Cf. Jindřich ŠRAJER, Sociální spravedlnost jako základní kritérium sociální práce a sociální politiky, Sociální práce/Sociálna práca 4/2014, p. 78. 37 Martin SMUTEK, Sociální politika a sociální práce, in: Encyklopedie sociální práce, ed. Oldřich MATOUŠEK et al., Praha: Portál, 2013, pp. 166–167. 38 Cf. Martina PAJMOVÁ – Markéta ELICHOVÁ, Role osobnosti a edukace, pp. 105–107. 39 Cf. © Ministerstvo vnitra, Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce zaměřené na průběh a výsledek (on-line), at: www.hzscr.cz/ soubor/standardy-pskps-prosinec2010-pdf.aspx, actualized in December 2010, retrieved on March 2nd, 2015.

162

5 2015

lished regional and national networks, participative community structures and management, opportune infrastructure of services and material environment prevail in the community…”40 With respect to this it therefore appears necessary that the very functioning of social work is subsidiary in character – so that social workers can defend the professional interests of social work (see point 1.3). But this at the same time requires that the social policy context of realizing social work is set up in a similarly subsidiary manner. If the efficient cause and end of every social institution is the individual human being, then every social activity must logically be subsidiary in essence.41 Only the orientation of social work on its client together with the same orientation of the external framework of social structures including social policy makes it possible not only to search for an answer to the question who is vulnerable, but also that it can be raised at all. But this view is not “in vogue” in the present Czech context (see point 1), so that it can in fact be said that social workers’ negotiation with organizations and the state and its components concerning the professional interests of social work is in a way a fundamental part of the discussion of democratic principles in society and state.42

Conclusion With respect to what has been stated it is therefore possible to say that some contemporary professional and lay opinions which try to assert the socially general to the detriment of the individually specific in fact in a way pose a threat to discussion concerning the democratic ordering of society. Insofar as they concern social problems and social work they even contradict the very meaning and identity of social work. Withdrawing the right to decide about their children from parents,43 denying the advantages of inclusive education,44 or even proposing to withdraw the right to life from children45 only based on their state of health thus not only appears to be incompatible with the very meaning of social work but directly threatens the democratic structures in society. If social work is to a great extent defined only indeterminately, as it has been so far (see point 1.1), we must reckon with unclarity  in the  identity of social workers.46 On the other hand, strengthening the aiming of social work at its clients in the spirit of the question that the one who is the most vulnerable needs help strengthens the democratic structures of the state and society. In this context it is worth mentioning that this question is in fact an ancient principle governing the Judeo-Christian conception of social work.47

40 Karel ŠIMR, Neštěstí, náboženství a duchovnost, in: Psychosociální krizová spolupráce, ed. Bohumila BAŠTECKÁ, vyd. 1., Praha: Grada, 2013, p. 91. 41 Cf. Jindřich ŠRAJER, Sociální spravedlnost, p. 78. 42 On the issue of relationship of social state and democracy cf. Martin SMUTEK, Sociální stát, in: Encyklopedie sociální práce, ed. Oldřich MATOUŠEK et al., Praha: Portál, 2013, p. 163. 43 Cf. Miroslav MITLÖHNER, K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince, Časopis zdravotnického práva a bioetiky 1/2014, pp. 48–54 (on-line), at: http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/64, retrieved on March 2nd, 2015. 44 Cf. © ECHO24.CZ, Další Zemanův skandál. Poslanci se bouří, Chládek chce jít na Hrad (on-line), at: http://echo24.cz/a/wKTmz/dalsizemanuv-skandal-poslanci-se-bouri-chladek-chce-jit-na-hrad, actualized on January 1st, 2015, retrieved on March 2nd, 2015. 45 Cf. Miroslav MITLÖHNER, K právním a etickým problémům, pp. 48–54. 46 Cf. Martina PAJMOVÁ – Markéta ELICHOVÁ, Role osobnosti a edukace, p. 108. 47 Cf. Stephanie BOHLEN, Teologie a sociální práce – podněty pro dialog, in: Teorie a praxe sociální práce: Uvedení do problematiky, Praktická reflexe a aplikace, ed. Michal OPATRNÝ – Markus LEHNER, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2010, pp. 32–33; Michal OPATRNÝ, Charitativní práce: interakce sociální práce a diakonie, in: Teorie a praxe sociální práce: Uvedení do problematiky, Praktická reflexe a aplikace, ed. Michal OPATRNÝ – Markus LEHNER, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2010, p. 44.

5 2015

163

Return to the Client: On the Contemporary Search for the Meaning of Social Work Abstract The study discusses the search for meaning and position of social work in postmodern social context. At present there is talk in  social work of crisis and failure of social work, which consists in the blurring of its identity, the fact that social work is carried out by unqualified workers, and loss of social prestige. In the contemporary professional discourse of social work in the Czech Republic the study first identifies three areas from which the loss of meaning and threat to the identity of social work stem (definition of social work, system of social services, real conditions of carrying out social work). Based on reflecting these areas the study states that the discourse concerning the identity and meaning of social work loses sight of the client of social work. That is why it briefly summarizes the conception of social work in Silvia Staub-Bernasconi, who in defining social work emphasizes the question “Who is vulnerable”. On this basis the study then concludes that further defence of the professional interests of social work in public discourse and in the context of social services providers is needed, which as its goal will pursue not a general question of the identity of social work but the good of its client. Keywords social work, identity of social work, social policy, social services, social state

164

5 2015

“The Parish of St Precarius” and the View of the Social Teaching of the Church Jindřich Šrajer, Roman Míčka Introduction Geert van Istendael’s essay begins with a question regarding the knowledge of St Precarius’ parish. This is in itself a challenging metaphor, heralding a sharp and thought-provoking critique of economic practice, or more precisely of economic rationality, which rules the world, or at least has the ambition to rule the globalised world with dogmatic firmness. Istendael criticised several European institutions: the European Commission, the European Central Bank, the Council of the European Union and, outside of Europe, also the International Monetary Fund. In his opinion, these institutions have been using the recent financial and economic crisis to subvert the foundations of European civilisation, welfare statehood and democracy. In Istendael’s view they are guilty especially of not preventing irresponsible speculations in the financial markets, that is, of speculators who know nothing but the power of money. However, none of those are responsible for the ‘desolation’ of human misery they leave behind, due to the ‘untouchable’ principle of ‘sacred’ economic rationality. They take the unfortunate consequences as an occupational hazard. They make their purchases using the money of those who are vulnerable and disadvantaged by this system. According to Istendael, “the economy promoted by the European Commission, European Central bank and others kills hope.”1 This especially concerns young people who become frustrated, lose hope regarding work, livelihood, and as a result also hope for the future. Istendael’s statements, i.e., his evaluation of the economic situation, are in many respects similar to those with which Pope Francis has been ‘astonishing’ the world. In his first Apostolic Exhortation Evangelii Gaudium (2013) he strongly criticised the above mentioned economic rationality which has lost regard for human beings and their dignity. It is characterised by the rule of money, the absolutism of profit. The Pope wrote about an economy of “exclusion” and “inequality”,2 about “idolatry of money and dictatorship of an impersonal economy lacking a truly human purpose”.3 He talked about an economy which kills. He sees the root of the financial crisis in a profound anthropological crisis, in “the denial of the primacy of the human person”.4 According to the Pope, a “‘throw away’ culture” is being promoted, where the “excluded are not the ‘exploited’ but the outcast, the ‘leftovers’”.5 Although the two authors accord in opinions, they differ noticeably in their premises, which lends a different ‘brand’ to their analyses. Geert van Istendael, the socially and politically engaged Belgian philosopher, sociologist and intellectual, freely expresses his convictions for which he can be classified as ‘leftist’ by those who focus on the right-left separation of the political spectrum. The accuracy of this classification may be a matter of passionate and never ending debates. For the Pope, however, such classification is inappropriate. If he interprets the contemporary problems of socio-economic reality in a contemporary way, he does so as a con1 2 3 4 5

Geert van Istendael, De parochie van Sint–Precarius, Amsterdam: Bert Bakker, 2013, p. 11. Evangelii Gaudium, art. 53. Ibid., art. 55. Ibid., art. 53–55. Ibid., art. 53.

5 2015

165

tinuation of the traditional fundamental position of the social teaching of the Church, which is neutral with respect to the above mentioned classification. He does not defend the interests of one social group against another (employees versus employers). He does not urge the mutually malignant (class) struggle, etc. He only identifies the extremities and imbalances of the present, appealing to the principle of justice. In doing this his focus is on the poor, in the spirit of the Scriptural tradition and the Gospel. It will therefore surely be interesting to contrast Istendael‘s emphasis on the welfare state, solidarity and rejection of the contemporary dominant economic rationality on the one hand with the position of the social teaching of the Catholic Church on the other. This should, among others, facilitate a ‘healthy’ view of the socio-economic reality without ideological preconceptions and the specific agenda of social groups. On the other hand, it cannot be a detailed, full analysis of this reality. As they themselves admit, neither the Pope nor the Church have a privilege to interpreting and solving contemporary problems.6 The Pope’s and the Church’s approach rather aims to urge everyone to vigilance, to analysing the signs of the times, and to accepting responsibility for situations which could, if incorrectly solved, set off dehumanising processes which are difficult to reverse.7 So this is especially a reminder of the fact that the issue of poverty and injustice in contemporary society is a matter of both individual and social responsibility, which demands both personal involvement and institutional solutions to problems that have occurred. But first let us attempt to shed light on the essence of Catholic social teaching.

1. What is Catholic social teaching? Catholic social teaching (CST), also known as social teaching of the Church, is a tradition of ecclesiastic documents commenting on contemporary political, economic and social issues. It is a relatively long and wide-reaching tradition of documents. Its core is constituted by the collection of papal social encyclicals, beginning with Pope Leo XIII’s encyclical Rerum Novarum (1891) up to the latest encyclical Caritas in Veritate by Benedict XVI (2009). Besides the social encyclicals, other key texts for CST are the Pastoral Constitution on the Church in the Modern World Gaudium et Spes (1965) and the systematised document Compendium of the Social Doctrine of the Church (2004), edited by the Papal Council Iustitia et Pax, which is sometimes informally called the ‘social catechism’.8 Many other documents reflecting on and evaluating social reality may be included in a broader conception of CST: various papal letters, speeches and messages, apostolic exhortations, documents of several ecclesiastic offices, institutions and local church authorities.9 Another example may be the above mentioned apostolic exhortation by Pope Francis, Evangelii Gaudium (2013) about preaching the Gospel in the contemporary world which, though it is not systematically conceived as a social encyclical, within its context and focus comments on some specific serious phenomena of the political, economic and social reality. CST is not a political program or a specific set of instruction for doing politics. It is ‘only’ the discipline of moral theology,10 “an integral part of the Christian conception of life”11 and “part 6 Cf. ibid., art. 51, 184. 7 Cf. ibid., art. 51. 8 The Catechism is a collection of the key precepts of the Christian faith, used for catechesis and education. 9 For example, in the Czech context these are the documents of the Czech Conference of Catholic Bishops Pokoj a dobro (2000) and Žeň veřejné diskuse k listu Pokoj a dobro (2002). 10 Cf. Centesimus Annus, art. 55. 11 Mater et Magistra, art. 222.

166

5 2015

of the Church’s evangelizing mission”. It expresses “the accurate formulation of the results of a careful reflection on the complex realities of human existence, in society and in the international order, in the light of faith and of the Church’s tradition” and it definitely “does not propose economic and political systems or programs, nor does she show preference for one or the other.”12 Undoubtedly, in its core CST expresses fundamental Christian values and truths about man and applies these to social interactions. Thus it “enters into dialogue with the various disciplines concerned with man. It assimilates what these disciplines have to contribute, and helps them to open themselves to a broader horizon, aimed at serving the individual person who is acknowledged and loved in the fullness of his or her vocation.”13 As mentioned above, CST does not claim exclusivity or infallibility in evaluating political and economic realities; it even admits a certain “experiential dimension”14 and the legitimacy of a multiplicity of views and strategies for realising the values CST stands for.15 CST does not aim to partake in the political struggle for the interpretation and organisation of society and its institutions; it considers this struggle to be within the authority of the state and the political sphere. At the same time, it regards itself as striving for justice through “rational argument” and “the promotion of justice through efforts to bring about openness of mind and will to the demands of the common good”.16 However, such a definition pertains to the Church as an institution. By contrast, individual believers, the laity, should “be aware of their own specific vocation within the political community”17 and directly participate in the formation of political and economic institutions within their own abilities, vocations and roles in society. For them, as well as for people of good will who are willing to listen to the opinions and evaluations of the social teaching of the Church, CST offers “indispensable and ideal orientation”,18 so both the laity and persons of good will are responsible for finding specific and successful models: “models that are real and truly effective can only arise within the framework of different historical situations, through the efforts of all those who responsibly confront concrete problems in all their social, economic, political and cultural aspects, as these interact with one another”.19 At the same time, caution and moderation are necessary if one were to attempt to “appropriate the Church’s authority for his opi-nion.”20 Specific involvement in politics is usually connected with taking sides and belonging to a general ideological position (such as conservative, liberal, or social democratic), supporting a specific view of society and suggesting appropriate institutional arrangements. Although there are frequent attempts to interpret and apply CST through the lens of a specific ideology, none of these ideologies is in fact fully compatible with it. Despite the lack of full compatibility, convergence between CST and generally established ideological streams may be found due to similar notions regarding values, as Stephen M. Krason’s analysis21 has shown. These primarily include conservatism and classical liberalism (freedom and dignity of the person, transcendental grounding of values), to a lesser extent socialism (solidarity, the state’s regulatory role in economy) and new forms of liberalism (social rights, ecological issues). 12 All in Sollicitudo rei socialis, art. 41. 13 Centesimus Annus, art. 59. 14 Ibid. 15 Cf. Gaudium et Spes, art. 75; Mater et Magistra, art. 238; Octogesima Adveniens, art. 50. 16 Deus Caritas Est, art. 28. 17 Gaudium et Spes, art. 75. 18 Centesimus Annus, art. 43. Emphasis original. 19 Ibid. 20 Gaudium et Spes, art. 43. 21 Cf. Stephen M. KRASON, Liberalism, Conservatism, and Catholicism: An Evaluation of Contemporary American Political Ideologies in Light of Catholic Social Teaching, USA, KY, New Hope: St. Martin de Porres Lay Dominican Community, 1994.

5 2015

167

2. Social teaching of the Church vs. the globally dominant ‘economic rationality’ The necessary distinctions presented above provide a framework for understanding CST’s specific position within the current debates about contemporary socio-economic reality; this includes CST’s potential contribution towards the search for promising solutions. Istendael’s sharp criticism of economic rationality creates relatively suitable conditions for this. The purpose is not to reject the classical economic definition of rationality, but rather to “show it the place where it operates with positive consequences, and push it back as soon as it crosses its limits”.22 Istendael emphasised that the market is a human creation and as such can be changed. According to him, if the financial markets are not to be unethical, it is necessary for all to build a barrier of solidarity, constructed in a balanced and carefully organised way. Those who contribute to this, he suggests, show a serious moral sense of responsibility.23 Thus Istendael, like CST, points to the great imbalance caused by the separation of economic activity (with the purpose of creating wealth) from political activity (to which the application of justice through redistribution pertains).24 It is certainly necessary to elaborate on the rather general statements of CST mentioned above. First of all it is necessary to point to the deeper context of possible disproportions. As we have said in the introduction, according to CST a deep anthropological crisis is at the root of the financial crisis and the many negative issues of the contemporary socio-economic reality, to which Istendael points as well. While Istendael seemingly aims expectation of positive changes in the current situation as well as criticism at institutions, CST emphasises human dignity. CST urges a change of mentality, a purification of reason, personal involvement and responsibility. It emphasises the personal value of the human being from which it derives the requirement for individual involvement and the appropriate form of institutions. According to the Church, “economic action is not to be regarded as something opposed to society. In and of itself, the market is not, and must not become, the place where the strong subdue the weak. Society does not have to protect itself from the market, as if the development of the latter were ipso facto to entail the death of authentically human relations. […] the market can be a negative force, not because it is so by nature, but because a certain ideology can make it so. It must be remembered that the market does not exist in the pure state. It is shaped by the cultural configurations which define it and give it direction. Economy and finance, as instruments, can be used badly when those at the helm are motivated by purely selfish ends. Instruments that are good in themselves can thereby be transformed into harmful ones. But it is man’s darkened reason that produces these consequences, not the instrument per se. Therefore it is not the instrument that must be called to account, but individuals, their moral conscience and their personal and social responsibility.”25 This position conceals an emphasis on, or requirement for, the integral development of man. From this then follows that “institutions by themselves are not enough, because integral human development is primarily a vocation, and therefore it involves a free assumption of responsibility in solidarity on the part of everyone.”26 CST continues, “such development requires a transcendent vision of the person, it needs God: without him, development is either denied, or entrusted exclusively to man, who falls into the trap of thinking he can bring about 22 23 24 25 26

Geert van Istendael, De parochie van Sint–Precarius, p. 37. Ibid., pp. 4, 13. Cf. Caritas in veritate, art. 36. Ibid., art. 36. Ibid., art. 11.

168

5 2015

his own salvation, and ends up promoting a dehumanized form of development.”27 If CST emphasises that integral development of the human being applies to the whole human person in all her dimensions, it ultimately means that “[w]ithout the perspective of eternal life, human progress in this world is denied breathing-space. Enclosed within history, it runs the risk of being reduced to the mere accumulation of wealth; humanity thus loses the courage to be at the service of higher goods, at the service of the great and disinterested initiatives called forth by universal charity.”28 From what has been said it clearly follows that in CST’s understanding contemporary socio-economic problems are not so much economic problems but rather institutional ones, of fundamentally anthropological, ethical, religious and cultural nature. The problem is not in the market and its mechanism but in the human being, who often gives it an ‘inhuman form’ on local and global level. According to CST, the problem lies especially in preferring theories erroneous in many respects – whose beneficence cannot be empirically confirmed – about the functioning of these mechanisms which disrespect human needs and integral development. CST rejects as dangerous the theory that “everything comes under the laws of competition and survival of the fittest, where the powerful feed upon the powerless”.29 It rejects the “trickle-down theory” according to which “economic growth, encouraged by a free market, will inevitably succeed in bringing about greater justice and inclusiveness in the world.”30 In Pope Francis’ words, this is “crude and naïve trust in the goodness of those wielding economic power and in the sacralized workings of the prevailing economic system.”31 He goes on to say that it is (as mentioned above) “economy of exclusion and inequality” and a “selfish ideal” which give rise to the development of “a globalization of indifference”. According to the Pope, this is a loss of the ability to experience compassion with the pains and dramas of other people. It is an expression of a lack of interest in care for them, loss of a sense of responsibility. He speaks about the culture of prosperity which in this context deadens the human being.32 Istendael, by contrast, seems to speak rather of preserving the achievements of the European welfare state or about its specific recent forms, acceptable for him, rather than about its origins and context. This is precisely what the CST emphasises. It reflects the premises of the welfare state, reminding us that these should serve the integral development of the human being. At the same time the importance of ethics and God is indispensable. According to Pope Francis, it is precisely ethics referring to God what allows for creating an equilibrium and a more humane social order. By contrast, in the deified market transformed into an absolute principle there is no space for a more humane social order, since ethics and God pose a threat and danger to it. Ethics relativize money and power while condemning manipulation and degradation of the human. No one can control or manipulate God. He calls humans to full realisation and independence from any type of slavery. He insists on justice. He expects a serious answer from humans, exceeding the framework of market categories.33 Benedict XVI in his encyclical Caritas in Veritate (2009) also states that ethics friendly to the human person is required for the proper functioning of the economy. With respect to practice he made important distinctions. On the one hand he appreciated and supported various activities 27 28 29 30 31 32 33

Ibid. Ibid. Evangelii Gaudium, art. 53. Ibid., art. 54. Ibid. Cf. ibid., art. 54. Cf. ibid., art. 56–57.

5 2015

169

in this field, such as research centres, courses of business ethics and ‘ethical’ accounts and financing. On the other hand he called for the establishment of a solid distinguishing criterion to unmask abuse of the attribute ‘ethical’. As he said, when “the word is used generically, it can lend itself to any number of interpretations, even to the point where it includes decisions and choices contrary to justice and authentic human welfare.”34 He advocated a referential moral system, which he saw precisely in the social teaching of the Church. This is because CST refers to inalienable human dignity based on the human being’s likeness to God and accentuates the transcendent value of natural moral norms. In this context, Benedict XVI was convinced that an ethics of economy lacking these two ‘pillars’ loses moral quality and becomes instrumental. Ethics is in danger of submitting to the existing economic and financial systems, rather than correcting their failures.35 According to Pope Benedict XVI, it is ultimately not just necessary to “create ‘ethical’ sectors or segments of the economy or the world of finance, but to ensure that the whole economy — the whole of finance — is ethical, not merely by virtue of an external label, but by its respect for requirements intrinsic to its very nature.”36 CST’s emphasis on the role of ethics with reference to God for creating a human form of socio-economic reality logically implies the question of its universal (global) comprehensibility, or more precisely its enforcement. According to Benedict XVI, the aim of CST in not to impose “on those who do not share the faith ways of thinking and modes of conduct proper to faith. Its aim is simply to help purify reason and to contribute, here and now, to the acknowledgement and attainment of what is just.”37 The Pope does not cease to be convinced of the universality of the Christian faith which, as it is embodied in each culture and at the same time transcends them, “can help them grow in universal brotherhood and solidarity, for the advancement of global and community development.”38 Thus, Benedict XVI calls attention to the danger of the absence of basic faith (in European context this was long held by Christianity), without which everything loses its grounding and measure. Thus humans find themselves on the edge of a cliff in total isolation. Benedict XVI makes an offer to the non-believing world. M. Pera spoke about an offer of respect for the ‘lay’ God. Such a God is allegedly the God of one’s conscience, who turns the human into a morally acting being.39 For Pera, there are no significant differences between the ‘lay’ and Christian God with respect to effects on personal and social life.40 In this context, the Pope’s words from his social encyclical Deus Caritas Est are important: “Openness to God makes us open towards our brothers and sisters and towards an understanding of life as a joyful task to be accomplished in a spirit of solidarity. On the other hand, ideological rejection of God and an atheism of indifference, oblivious to the Creator and at risk of becoming equally oblivious to human values, constitute some of the chief obstacles to development today. A humanism which excludes God is an inhuman humanism. Only a humanism open to the Absolute can guide us in the promotion and building of forms of social and civic life — structures, institutions, culture and ethos — without exposing us to the risk of becoming ensnared by the fashions of the moment.”41

34 Caritas in Veritate, art. 45. 35 Cf. ibid., art. 45. 36 Cf. ibid., art. 45. 37 Deus Caritas Est, art. 28. 38 Caritas in Veritate, art. 59. 39 Pera believes that such a ‘lay’ God does not have a defined face, incorrigible dogmas, non-revisable revelation, infallible interpreters or special services. He offers humans the opportunity to realise their own finiteness and wretchedness as well as greatness. It is God who mysteriously scolds or praises him. It is the God of his distress and ennoblement. Cf. Marcello PERA, Návrh, který bychom měli přijmout, in: Joseph RATZINGER, Evropa Benedikta z Nurie v krizi kultur, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, p. 19. 40 Cf. Marcello PERA, Návrh, který bychom měli přijmout, pp. 18–19, 40–43. 41 Caritas in Veritate, art. 78.

170

5 2015

The present Pope Francis has spoken in a spirit similar to that of Benedict XVI. He appealed to responsible politicians “who are genuinely disturbed by the state of society, the people, the lives of the poor.”42 He appealed to governments and financial powers to widen their perspectives and efforts and aim to provide dignified work, health education and care for all citizens. He did not refrain from asking the question: why not turn to God to inspire their plans?43 In this way he confirmed the conviction of Benedict XVI to accept the offer made to non-believing laity, which he already formulated as Joseph Cardinal Ratzinger. M. Pera, at the time the President of the Italian Senate, also recommended this, with a distinctive addition: if, thanks to this, we can “lift ourselves up a level higher than where we are now, we can only gain. Everything and everyone: we, our nations, our laws, our Europe and our civilisation itself.”44 So, according to CST, openness to the transcendent is the necessary foundation enabling the formation of a new political and economic mentality that would help overcome the absolute dichotomy between economic and social, the common good.45 Istendael, as we have seen, did not take such a foundation into account, remaining on the surface of the problems he has identified.

3. The question of the welfare state and solidarity in the global world In seriously approaching the issues of purpose, specific form and meaning of the welfare state and solidarity in the global world, we have to bear in mind the difference between CST’s and Istendael’s criticisms of contemporary socio-economic reality emphasised above. In its hundred years of history, CST has continually been naming and criticising “‘rigid’ capitalism”46 and “radical capitalistic ideology”,47 as well as various deformations and excesses of capitalism (for example the above mentioned elimination of solidarity, the economic approach to man and the risk of financial speculations). Following this tradition, CST calls for the elimination of the symptoms of contemporary bad habits, and especially “heal [...their...] deepest roots.”48 Istendael strongly supported specific systems of social security preventing masses of people from falling into poverty: systems which were in the past approved in specific European countries and possibly improved by a combination of the best contemporary components included in various systems (regarding unemployment benefits, pensions and medical insurance). CST does not build on such illusory technical solutions. It rather stands for the poor and discriminated while permanently emphasising the adequacy of requirements for life standard and welfare level. It sees the Western world with a kind of critical view: “While the poor of the world continue knocking on the doors of the rich, the world of affluence runs the risk of no longer hearing those knocks, on account of a conscience that can no longer distinguish what is human.”49 Rather than focusing on the specific form of social security, CST concentrates on the basic and indisputable human “right to share in the work which makes wise use of the earth’s material resources, and to derive from that work the means to support oneself and one’s dependents.”50 CST often calls for solidarity between the rich and the poor and adequate state-organised re42 43 44 45 46 47 48 49 50

Cf. Evangelii Gaudium, art. 205. Cf. ibid., art. 205. Marcello PERA, Návrh, který bychom měli přijmout, p. 19. Evangelii Gaudium, art. 205. Cf. Laborem Excercens, art. 14. Cf. Centesimus Annus, art. 42. Evangelii Gaudium, art. 205. Caritas in Veritate, art. 75. Centesimus Annus, art. 47.

5 2015

171

distribution in the spirit of social justice.51 Solidarity belongs to the fundamental principles of the social teaching of the Church and also among the key aspects of the common good: it “is a firm and persevering determination to commit oneself to the common good; that is to say to the good of all and of each individual, because we are all really responsible for all.”52 In the Church’s teaching, the principle of solidarity is balanced out, complemented and corrected by the principle of subsidiarity. Subsidiarity53 demands significant human freedom, responsibility and autonomy, being the “expression of inalienable human freedom”.54 Ignoring subsidiarity entails a “grave evil and disturbance of right order.”55 Subsidiarity stands in opposition to the paternalistic state, rejecting hypertrophic social politics. CST strongly criticises such trends where the mechanism of solidarity exceeds an adequate level. According to John Paul II, “[b]y intervening directly and depriving society of its responsibility, the Social Assistance State leads to a loss of human energies and an inordinate increase of public agencies, which are dominated more by bureaucratic ways of thinking than by concern for serving their clients, and which are accompanied by an enormous increase in spending.”56 Finally, according to CST, the principle of subsidiarity is “particularly well-suited to managing globalization and directing it towards authentic human development.”57 Istendael’s approach to the European welfare state and to the understanding of adequate entitlement to a living standard is, in many respects, based on a somewhat distorted understanding of human rights, which often affects the enactment of rights considered important by CST, as Benedict XVI suggested in the encyclical Caritas in Veritate: “Nowadays we are witnessing a grave inconsistency. On the one hand, appeals are made to alleged rights, arbitrary and non-essential in nature, accompanied by the demand that they be recognized and promoted by public structures, while, on the other hand, elementary and basic rights remain unacknowledged and are violated in much of the world [...] The link consists in this: individual rights, when detached from a framework of duties which grants them their full meaning, can run wild, leading to an escalation of demands which is effectively unlimited and indiscriminate.”58 Such criticism was strengthened and supplemented by the words of Pope Francis. For him, “[s] adly, even human rights can be used as a justification for an inordinate defense of individual rights or the rights of the richer peoples. With due respect for the autonomy and culture of every nation, we must never forget that the planet belongs to all mankind and is meant for all mankind; the mere fact that some people are born in places with fewer resources or less development does not justify the fact that they are living with less dignity. It must be reiterated that ‘the more fortunate should renounce some of their rights so as to place their goods more generously at the service of others’. To speak properly of our own rights, we need to broaden our perspective and to hear the plea of other peoples and other regions than those of our own country. We need to grow in a solidarity which ‘would allow all peoples to become the artisans of their destiny’, since ‘every person is called to self-fulfilment’.”59 In this context, it is necessary to approach Istendael’s emphasis on “welfare statehood” and its broad defence as an indisputable foundation of the European civilisation and as a “European prime export article” which should become the “model for the whole world”60 critically. 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60

Cf., e.g., Quadragesimo Anno, art. 58; Caritas in Veritate, art. 35. Sollicitudo Rei Socialis, art. 38. Cf. Quadragesimo Anno, art. 79. Cf. Caritas in Veritate, art. 75. Quadragesimo Anno, art. 79. Centesimus Annus, art. 48. Caritas in Veritate, art. 57. Cf. also art. 67. Ibid., art. 43. Evangelii Gaudium, art. 190. Geert van ISTENDAEL, De parochie van Sint–Precarius, p. 27.

172

5 2015

Although CST has repeatedly strongly criticised ‘rough capitalism’ and globalisation, it is necessary to keep in mind its wider ideological context holding that globalisation, like the market itself, is not evil per se. Globalisation, “a priori, is neither good nor bad. It will be what people make of it.”61 Perhaps surprisingly, the encyclical Caritas in Veritate supported in some aspects a further liberalisation of international commerce.62 In effect, this necessarily entails the decline of the economic power of rich states, including the risk of a decline in standard of living, which is understood as often hypertrophic, caused by unnatural growth and also the phenomenon of consumerism.63 Indeed, this aspect is an important feature of Pope Francis’ criticism: he perceived the deformation of the notion of the human being precisely in reducing her to a “consumer”64. However, this more global aspect is not included in Istendael’s sole emphasis on the preservation of living standards developed in Europe in the last few decades and “welfare statehood”. There are many points of agreement between Istendael and CST’s criticism of socio-economic reality, such as an acute need to solve the structural causes of poverty and the appeal to politicians not to underestimate, or even reject solving these issues. They also concur in rejecting the idea of an egalitarian society and in believing that solving the problems of poverty demands a radical rejection of “the absolute autonomy of markets and financial speculation” together with the removal of the “structural causes of inequality”.65 However, a significant difference remains between the positions of Istendael and CST, as is clear above. According to CST, “[c] hanging structures without generating new convictions and attitudes will only ensure that those same structures will become, sooner or later, corrupt, oppressive and ineffectual.”66 The difficulties connected with the process of globalisation can only be, according to CST, “overcome if we are able to appropriate the underlying anthropological and ethical spirit that drives globalization towards the humanizing goal of solidarity.”67

4. CST in relationship to European integration Istendael’s interesting and notably radical criticism of the European Union should not escape our attention or remain uncompared with CST’s positions. He describes contemporary Union elites as “Margaret Thatcher’s epigons” and “dogmatic neo-liberals” resolved to ruin the welfare state because they condemn it “with unusual aggression towards the social system”.68 However, neo-liberals (let us say including Margaret Thatcher) usually understand the direction of the Union’s politics (based mostly on the consensus of the leaders of the European People’s Party and the Party of European Socialists) as an effort to limit the national sovereignty of member states, connected with problematic interference in free market processes through various regulations. Additionally, the European Union aims to implement its ‘European social model’ in order to bridge, unify and ‘modernise’ the differences in social politics and traditions of each state, including anti-discrimination and gender main-streaming agendas which are often criticised from conservative positions. This idea, however, is certainly not neo-liberal.

61 62 63 64 65 66 67 68

John Paul II., Address of the Holy Father to the Pontifical Academy of Social Sciences (27 April 2001), art. 2; Caritas in Veritate, art. 42. Cf. Caritas in Veritate, art. 33, 58. Cf. ibid., art. 58, 61. Cf. Evangelii Gaudium, art. 55. Ibid., art. 202. Ibid., art. 189. Caritas in Veritate, art. 42. Cf. Geert van ISTENDAEL, De parochie van Sint–Precarius, pp. 20, 22.

5 2015

173

Within various streams of Christian social thinking and Christian-inspired politics, attitudes to European integration vary significantly on a scale from almost unconditional support to radical euro-scepticism. CST does not comment on European integration in its primary documents, though remarks and comments on the process can be found for example in John Paul II’s post-synodal apostolic exhortation Ecclesia in Europa (2003). This document emphasised the positive aspects, perspectives and hopes of the integration trend which consist especially in the preservation of peace, development of cooperation between nations, democratic character of changes and economic and political unity. However, it also emphasised the necessary primacy of ethical and spiritual values for the satisfactory and sustainable continuation of the European integration project, together with the decisive contribution of Christianity to the European culture.69 Examining different speeches and statements by other Popes, we can notice a change in attitude towards European integration. For example Pius XII was strongly in favour of the project of European integration, supporting the federalist model of Europe applied ‘from above’, though with a strong role for Catholicism. John Paul II and Benedict XVI were critical of the trends within European integration. In the first place, this was not because of the technical political-economic dimension of integration, but especially regarding the significant uncertainty of its ethical dimension: the democratic deficit, interference in the nation-states’ decisions in spheres of family, morality, marriage and protection of unborn life. John Paul II, unlike the previous Popes, ceased to connect the idea of a European culturally-religious identity with the integration project; in general, he was sceptical of such a form of supranational rule. Benedict XVI later radicalised these attitudes, even to the position of a form of Euroscepticism. He predominantly evaluated the EU through an ethical lens, so that European integration became for him an active threat for Christian identity and religious freedom. For example, in his often commented upon address to the Commission of the Bishops’ Conferences of the European Community (COMECE)70 in 2007, he suggested that the process of European integration in the current form is evidently not generally shared and is imposed regardless of the citizens. He further pointed out the rejection of important values and the interconnected “unique form of ‘apostasy’” in Europe, while speaking about a community “built without respect for the true dignity of the human being” and about violating “fundamental human rights”. Indeed, Benedict XVI was a strong supporter of expanding the EU to the East, including Turkey, in the hope of revitalising the religious dimension of European identity through the newly accepted countries. However, for these addresses the Pope was criticised even by some Catholic institutions. For example, COMECE itself is a nearly unconditional supporter of European integration, perhaps overlooking its problematic aspects. This fact is noted and thoroughly analysed by, for example, the Czech theoretician of international relations Petr Žák in his articles Josef Ratzinger jako kardinál a papež ve vztahu k evropské integraci [Joseph Ratzinger as Cardinal and Pope in Relationship to European Integration]71 and Proměny vztahu papežství k evropské integraci: Od Pia XII. k Benediktu XVI. [Changes of Papal Relationship to European Integration: From Pius XII to Benedict XVI].72 For him, one of the causes is a possible difference in representation: while the papacy embodies the Church in her universality, the ‘local’ European bishops emphasise pragmatic cooperation between the EU and the Church in areas of possible agreement with CST goals. These might include issues of peace, economic cooperation, environmental protection, development and humanitarian aid, and we can also add ‘welfare statehood’. 69 Cf. Ecclesia in Europa, esp. art. 19, 108, 109, 110, 114. 70 Cf. Benedict XVI., Address of His Holiness Benedict XVI. to the Participants in the Convention Organized by the Commission of the Bishops’ Conferences of the European Community (COMECE), (24. 3. 2007) 71 Petr ŽÁK, Josef Ratzinger jako kardinál a papež ve vztahu k evropské integraci, Církevní dějiny, 11/2013, ISSN 1803–0068, pp. 24–42. 72 Petr ŽÁK, Proměny vztahu papežství k evropské integraci: Od Pia XII. k Benediktu XVI., Mezinárodní vztahy, 4/2013, ISSN 0323–1844, pp. 67–88.

174

5 2015

From Pope Francis’ statements up until now it is not possible to determine whether the approach to European integration will be modified and developed in some specific way. However, in view of the Pope’s prophetic ethos, his uncompromising and open criticism of social defects and his defence of the culture of life, the critical approach regarding the EU is unlikely to change significantly. So far it is apparent that CST emphasises questions of deep moral and anthropological meaning which – in connection with European social and civilisation trends – Istendael evidently does not raise.

5. Social inequality – a threat to peace and democracy Now we return to the key idea of Istendael’s article, welfare statehood, i.e., to increasing social inequality in the world and masses of people falling into poverty and social dependence. In this context, it is impossible to omit the risks about which both Istendael and CST urgently warn: the threat to basic values, the threat to democracy and peace. According to Istendael, democracy is being replaced by technocracy.73 Pope Francis meanwhile points to social inequality as a source of violence and disorder, reminding us that “until exclusion and inequality in society and between peoples are reversed, it will be impossible to eliminate violence. The poor and the poorer peoples are accused of violence, yet without equal opportunities the different forms of aggression and conflict will find a fertile terrain for growth and eventually explode.”74 The following statement of his is becoming grimly prophetic: “When a society – whether local, national or global – is willing to leave a part of itself on the fringes, no political programmes or resources spent on law enforcement or surveillance systems can indefinitely guarantee tranquillity. This is not the case simply because inequality provokes a violent reaction from those excluded from the system, but because the socio-economic system is unjust at its root. Just as goodness tends to spread, the toleration of evil, which is injustice, tends to expand its baneful influence and quietly to undermine any political and social system, no matter how solid it may appear. If every action has its consequences, an evil embedded in the structures of a society has a constant potential for disintegration and death. It is evil crystallized in unjust social structures, which cannot be the basis of hope for a better future. We are far from the so-called ‘end of history’, since the conditions for a sustainable and peaceful development have not yet been adequately articulated and realized.”75

Conclusion Although they differ in their premises, assessments and suggestions for solutions regarding the contemporary socio-economic reality, Istendael’s text and CST have the same significance or contribution: arousing the conscience of all people with respect to the needs of others, especially the poorest. They point out that nobody can be “exempt from concern for the poor and for social justice.”76 CST addresses the need for “healing the deepest roots – and not simply the appearances – of the evils in our world.”77 It speaks of the need for decisions, programs, mechanism and specific processes focused on better distribution of income, on creating work opportunities and integral support for the poor.78 73 74 75 76 77 78

Geert van ISTENDAEL, De parochie van Sint–Precarius, p. 12–13. Evangelii Gaudium, art. 59. Ibid. Ibid., art. 201. Ibid., art. 205. Cf. ibid., art. 204.

5 2015

175

Since CST diagnoses the contemporary bleak socio-economic reality as a result of a deep anthropological crisis, its prospective solutions are also aimed in this direction. Comparing CST with Geert van Instendael’s positions in this context then ‘convicts’ him of a ‘naïve’ faith in human rationality which should be the foundation of a generally shared solidarity. At the same time he misses the fact that the same rationality is at the root of an ‘exploiting’ economic reality – often humanly ruthless – which he himself rejects. Although rationality is the foundation for CST as well, this rationality is ‘purified’ from selfish interests of persons or particular groups. This is achieved by its link to transcendence, God and ethics. This, however, implies to a certain extent a similar suspicion of ‘naivety’ as in the case of Istendael, because CST assumes something that can never be achieved. By this is meant the human being’s and humankind’s general openness to the values presented by CST. In other words, it is possible to discuss the insufficient interconnection of the paradigm of the CST with the reality at hand, or more precisely the reality of its applicability and usability. Pope Francis offered a kind of answer to these ‘accusations’ (or rather doubts) in his discussion of the relationship, or somewhat bipolar tension, between idea and reality. According to him, there “has to be continuous dialogue between the two, lest ideas become detached from realities. It is dangerous to dwell in the realm of words alone, of images and rhetoric.”79 It holds true that realities are superior to ideas. The following explanation is attached to this: “We have politicians – and even religious leaders – who wonder why people do not understand and follow them, since their proposals are so clear and logical. Perhaps it is because they are stuck in the realm of pure ideas and end up reducing politics or faith to rhetoric. Others have left simplicity behind and have imported a rationality foreign to most people.”80 More of the Pope’s words attest to the realism of CST, this time in relationship to globalisation. He emphasised the tension between globalisation and localisation, noting the danger of two extremes, of being “an abstract, globalized universe”81 or becoming “a museum of local folklore, a world apart”82. According to the Pope, it is not necessary “to be overly obsessed with limited and particular questions. We must constantly have to broaden our horizons and see the greater good which will benefit us all. But this has to be done without evasion or uprooting. We need to sink our roots deeper into the fertile soil and history of our native place, which is a gift of God.”83 Finally, we can only wish that the Pope’s warning, ‘prophetic’ words regarding the threat of violent reactions causing social inequality and also the silent disintegration of the foundation of all political and social systems caused by the power of evil, that is by injustice, will remain unfulfilled. In this context, CST’s appeal for building global solidary humanisation is not only topical, but also acute and therefore unavoidable.

“The Parish of St Precarius” and the View of the Social Teaching of the Church Abstract The paper discusses the key theses of the essay De parochie van Sint–Precarius (2013) written by the well-known Belgian author Geert van Istendael. It attempts to analyse the text in it’s political and economic context and compares Istendael’s ideas and opinions with the views of the Catholic social 79 80 81 82 83

Ibid., art. 231. Ibid., art. 232. Ibid., art. 234. Ibid. Ibid., art. 235.

176

5 2015

teaching. The paper concludes that Istandael’s text corresponds with CST’s diagnosis of the present situation, but there are marked differences in ideological views and suggestions for solving political and economic problems. Keywords Catholic social teaching; social encyclicals; Geert van Istendael; The Parish of St Precarius; European union; economy, crisis

5 2015

177

Civil Rhetoric for the Social State: On Gerd van Istendael’s Precarius Jakub Jinek

The recent publication of the Czech translation of Gerd van Istendael’s essay The Parish of St. Precarius,1 accompanied by two commentaries written by myself and my two colleagues J. Šrajer and R. Míčka,2 has been received with a – rather unexpected – degree of vivid interest. The strong feedback on the essay and commentaries, both positive and negative, I received, and two subsequent discussions on the volume the author had with Czech students made me think that the topic of precariate is still retaining its resonance. Therefore I gladly accepted the initiative to publish an English version of my commentary with the hope that our discussions on Van Istendael’s text could be of some interest for the international audience too. In the new version, the latter part of the original text in Czech is left out, whose major portion was a rather long survey of foreign literature, summarizing for Czech readers the discussions of the notion of the state conducted in the West over the last few decades. The main systematic point I made against the background of that discussion was that the social state is a manifestation of some ethical values that, historically, have their origin in the state itself. I wish to develop it on a greater scale at another opportunity. Here I confine myself to discussing Van Istendael’s position with two main goals: on the one hand, I intend to advocate Van Istendael’s intuition that the social state is a product of European high culture and civilisation and defend his position from being ranked as Marxist; on the other hand, I want to show – rather briefly – that the way of reasoning it proposes also has intrinsic limits given by its restricted perspective.3 An examination of Van Istendael’s essay ought to begin with a reflection on the metaphor of St Precarius present in its very title. The English expression ‘precarity’ is derived from ‘precarious’, which means uncertain or unstable. It describes the situation of people who are dependent on occasional and inadequately paid work which excludes the possibility of a decent standard of living and which is, above all, legally unprotected.4 In the last few decades, increasing numbers of especially young people from the lower and middle classes are trapped in this situation. The unemployment or partial-employment of millions of young people in some European states (especially on the European periphery, i.e., in Spain, Portugal, Italy, Greece and Poland) is generally recognised as a great social danger. Although its reality is difficult to doubt, its causes can be disputed. The expression ‘precariate’ has been implemented and used with such polemical intention since the early 2000s,5 forming the foundation to which the metaphor of St Precarius is linked. 1 G. van Istendael, Farnost sv. Prekéra, Praha (NLN) 2014. 2 J. Jinek, Sociální státnost a státní etika (Social Statehood and State Ethics); J. Šrajer – R. Míčka, Farnost sv. Prekéra a pohled sociálního učení církve (The Parish of St. Precarius and the View of the Social Teaching of the Church), both in: G. van Istendael, Farnost sv. Prekéra. 3 In the present version of the text I made some minor corrections in bibliography and reasoning. I am indebted to Lucie Kolářová, the translator of Van Istendael’s essay into Czech, for help with references to the Dutch edition of the essay. 4 In an attempt to capture the context of the term more closely, one can speak about a situation of labour-law insecurity and resulting social insecurity. Rychetník uses the Czech equivalent for ‘uncertain work’. L. Rychetník, Sociální spravedlnost: jak jí rozumět dnes?, in: Sociální práce/ Sociálna práca, 14, 2014, p. 16. 5 See U. Brinkmann – K. Dörre – S. Röbenack – K. Kraemer – F. Seidel, Prekäre Arbeit. Ursachen, Ausmaß, soziale Folgen und subjektive Verarbeitungsformen unsicherer Beschäftigungsverhältnisse, Bonn 2006; R. Castel – K. Dörre (ed.), Prekarität, Abstieg, Ausgrenzung. Die soziale Frage am Beginn des 21. Jahrhunderts. Campus, Frankfurt a. M. – New York 2009; G. Standing, The Precariat: The New Dangerous Class, London – New

178

5 2015

It describes the thus afflicted mass of people, while not denying similarity to the expression ‘proletariat’. This allusion refers to critical theory concentrating on the structure of inner disruption of the capitalist system. In light of this, the polemical irony of the religious metaphor reveals itself. The Latin expression precarius means ‘obtained by begging, praying, imploring; given out of mercy’. In Roman law, the institution of precarium is known, referring to rendering the usage of an item to someone else on condition that it can be demanded back at any time. With this additional nuance the expression ‘precariate’ gains a more succinct meaning when it is applied to the contemporary economic-social situation. People find themselves in a precarious situation when they are highly grateful to their employers for unstable work. Thus we can call these people precarists, with the employers taking the part of merciful givers. In the sociological approach the precarists constitute a border phenomenon: these people are on the verge of poverty, though they are not destitute. This border phenomenon is specific for the life condition of the precarist’s dependence on the goodwill of others, i.e., employers and benefactors, to whom he is totally grateful. The precariate differs from the peculiar freedom of those in destitution. The precarist is bound by gratefulness, which leads to two consequences: First, the precarists are paralysed in any effort to improve their situation, because they do not understand their work as their market value in the sense of classic economic theory, but perceive it as a received gift. Second, their situation arouses the motivation to protect their gift from others of the same status who are, however, less fortunate in lacking the gift. Thus, the group’s social unity, which might have enabled engendering shared action, is undermined.6 Hence, the precariate is a disunited and diffused group;7 that is why one cannot talk about a class in the classical sense. The social dynamics which in the 19th century created the working-class movement and enabled the collective enforcement of the right of work against the interests of capital is today absorbed by keeping the mass of workers in a grateful position. The suggested comparison with those in destitution, beggars and the homeless is very instructive here. For in case of the precarists, the Marxist saying “they have nothing to lose but their shackles”8 does not hold true. Thus, according to the critics, the social phenomenon of ‘precariate’ is a conscious tool of socio-economic mass manipulation which is non-violent, yet all the more effective;9 this, however, is the most polemical part of the theory. Nevertheless, capital succeeded in achieving what it failed to do in the 19th century due to resistance of organised workers. Additionally, this was achieved without the state’s coercive power through the clever combination of ‘sugar and whip’, i.e., by combining offered consumption possibilities (linked to a strong support of hedonistic consumerism in the form of advertising and entertainment industry, loans and technological innovation of communications) on the one hand with reduction of the state’s social services and offer of solely precarious work on the other. It must be noted that the most polemical part of the theory is at the same time the most difficult to prove, as it pertains to the troublesome question whether the elites bear some collective self-awareness, intentionality and a unified strategy.10 Undoubtedly, different answers to this York 2011. However, the theory of precariate had been developed previously: P. Bourdieu, The Logic of Practice, Cambridge 1990; R. Castel, Les métamorphoses de la question sociale, une chronique du salariat, Paris 1995; M. Hardt – A. Negri, Empire, Cambridge (Mass.) 2000. 6 In this context one can mention the sociological analyses of the hostility of the middle classes which is directed exclusively onto the lower classes. See J. Keller, Tři sociální světy, Praha 2010, pp. 141–142. 7 For a sociological overview of groups belonging to the precariate see G. Standing, The Precariat, pp. 13–16. 8 K. Marx – B. Engels, Manifest komunistické strany, Praha 1972, p. 43. 9 Cf. G. Standing, The Precariat, pp. 26–58, 132–154. 10 See R. Michels, Zur Soziologie des Parteiwesens in der modernen Demokratie. Untersuchungen über die oligarchischen Tendenzen der Gruppenlebens, Leipzig 1911, pp. 375–376, 381; my usage of the term “elite” in the following text is based on Michel’s notion of “oligarchy”: a social class which inevitably occurs as a consequence of complex social organisation and seeks to preserve its power (pp. 32, 351–382). Michel’s analysis of

5 2015

179

fundamental question mark out the opposing positions in the principal socio-scientific argument. It can be assumed that if the critics’ interpretation of ‘precariate’ is generally accepted, this would entail consequences laid upon the current socio-economic order. So, as long as the general uncertainty concerns the cause of the problems of those in destitution, i.e., whether by the conditions, by the time of crisis, or by personal/group failure (cf. the problems of increasing nationalism and xenophobia), social dynamics will be used up by these non-system questions and problems. This critical point is the precise place where Van Istendael enters the indicated polemics with his essay. Its title does not leave any doubts about the author’s approach to this problem. Van Istendael adopted the motif of St Precarius created by young activists at the May Day celebration in Milan in 2004, long before the outbreak of the financial crisis; the May Day celebration was renewed in a new spirit already in 2001. The gathered participants thus expressed their generation’s feeling of being pushed into the role of supplicants who depend on getting a job at any costs and without a long-term prospect. However, this was not a sudden, spontaneous outbreak of collective frustration. The roots of the ‘San Precario’ movement reach back to the anti-globalisation protests organised in the 1990s. Van Istendael stresses precisely this time specification. He points to the fact that the ‘precariate’ is a system phenomenon, rather than a problem linked to a specific situation within an economic crisis. The crisis was only used as an opportunity for global markets to intensify the current pressure on change of work relations. The effect of unemployment increased the precarity, and therefore also the effectivity of imploring, and higher pressure lead to a further profit increase of the rich at the precariate’s expense. The fact that during a crisis the rich do not grow poorer as others do, but rather verifiably continue to grow richer, increases the suspicion of crafty planning. “It almost seems as if the whole economic and financial crisis was just one big pretext for destroying the social system,” Van Istendael summarises this suspicion.11 Among the suspects he counts European commissions with European institutions in general, as their attempt to save the crisis economies resulted, due to the inflation caused, in a disadvantage to the non-privileged ones. Although Van Istendael does not draw any conclusions from these facts, we will surely not miss the gist of his text if we interpret it as an affirmation of the key point of the globalisation critics: the combination of market activities and European institutions with their concentrated pressure suggests that they are deliberate and intentional. One must not omit the fact that Van Istendael enters the debate on the activists’ side as an involved journalist, rather than a describing and value-neutral scholar. Also, his choice of St Precarius as the key motif must be taken into account, symbolising the civil-activist rather than the academic-sociological part of the precariate theory supporters.12 Van Istendael’s father was an important representative of Christian social teaching and also a lay participant at the Second Vatican Council; although his son, our author, does not directly identify with social teaching of the Church, his interest in the spiritual dimension of the social question is apparent. Naturally, objections will arise against the conclusion according to which the precariate is primarily a result of focused market and political pressure. The most serious is voiced from the pluralistic theory position. One cannot speak about the unified selfish activities of the elite in an intrinsically complex society, where the society’s direction is determined by the intentions and actions of an innumerable amount of individual and collective players at any given moment; the socio-psychological rules of the masses’ gratefulness to their superiors is notable with regard to the theory of the precariate; see pp. 60–62. 11 G. v. Istendael, De parochie van Sint-Precarius, Amsterdam 2013, p. 20. 12 For this distinction, see U. Brinkmann – K. Dörre – S. Röbenack – K. Kraemer – F. Seidel, Prekäre Arbeit, p. 8.

180

5 2015

their autonomous and frequently opposing actions create, to a certain extent, a pluralistic society where the government’s role is rather that of a mediator regarding various interests.13 To claim otherwise means to ignore the basic facts about the character of modern society, and slip into naïve and schizophrenic ideas about conspiracy of the powerful. However, Van Istendael is far from developing theories about conspiracy, backstage agreements and secret brotherhoods. He interpreted the focused pressure against the precariate in a different way. According to him, this pressure is lead by a form of economic rationality which focuses solely on individual profit to the detriment of others, in a sense a zero-sum game. Although the author did not state this explicitly, he probably means the following: if the actions and attitudes of bankers, financiers and European politicians are governed by a single rationality, it is possible to talk about a unified intention of their actions. Of course, this rationality is fallen and therefore the unity in question among the dominant players is rather accidental, almost chaotic, however strongly it is focused, with a kind of an intrinsic need, against other groups’ interests. The deficiency of this rationality is manifested by its intrinsic contradiction. At its core is the theory about the invisible hand of the market (according to Van Istendael “a superstition from a ‘wig era’”14) which contains the idea of some specific necessary succession of social phenomena, which, as a social agent, is characterised by irrationality, same as any necessity. Thus the rationality of the markets is based on a deeply irrational theory. The author contrasts this fallen rationality with another, seemingly banal and commonplace rationality of modest middle class requirements (such as a house with a front garden, family and reasonably paid work). However, this rationality is shown as legitimate and finds its expression in democracy and social statehood, which for Van Istendael are great artefacts of the European civilisation just like cathedrals and symphonies. Thus, according to his commentary, the perverted rationality of global markets and European institutions becomes at the same time an enemy of European civilisation. Its supporters act as barbarians attacking the gentle and peaceful inhabitants of a cultural civitas. The pointed image of Attila ante portas best captures Van Istendael’s developed thought. Using the contrast between civilised rationality and barbarian irrationality, the author succeeded to avoid the indicated suspicion of constructing a conspiracy theory. It also enabled him to transform the old sociological analysis of modern society as divided into actively planning elites and passively controlled masses15 into a more lively and impressive image. As much as the author agrees with the classical sociological theory in the key polemical point, in the possibility of understanding the elite as possessing a unified identity and intention, he completely differs in evaluating the opposite side, ascribing a rational identity to the non-privileged majority as well. This is not done in a Communist Manifesto style showing the seemingly dominant and manipulating elite as already doomed to downfall while the oppressed would be the true ally of history. Van Istendael’s text, although a manifesto of a kind, does not build on some historically necessary class contrast. The precariate’s rationality is not to lead to a united action against the opposing class. After all, according to the author’s own analysis, the case of the majority is about individual, and thus restricted (however legitimate), interests. So Van Istendael offers a constructive program rather than class action: particular legitimate rationalities find their unifying point in the idea of social statehood built on solidarity.

13 R. A. Dahl, Who Governs: Democracy and Power in an American City, New Haven 1961. 14 G. v. Istendael, De parochie van Sint-Precarius, p. 40. 15 See footnote 10.

5 2015

181

Van Istendael’s specific suggestions for a solution should be read in light of this program of unifying rationality. The aim is to suppress the irrational rationality, especially by restricting irresponsible speculations at the financial and commodity markets, by forgiving debts, ‘exporting’ social statehood outside Europe (probably intended against the irrationality of globalisation) and also restricting management rewards. All these tools16 are conceivable only if accompanied by the prerequisite of enforcing true rationality. This presupposes two things, if I understand the author correctly. First, there is a need for the people involved to recognise the character of the present situation and to be willing to act accordingly. In this context the author claims that “[t]he markets are not a natural phenomenon. The markets are the work of man”.17 So any change first requires overcoming the idea of the necessary effect of the market’s invisible hand; the motivation of Van Istendael’s paper is to lead the reader to the same view about rationality and irrationality. The other condition for enforcing civil rationality is, for a variety of particular interests, the state and more precisely the welfare state as the sole warrant. It is thus becoming apparent that Van Istendael’s essay was not lead by a polemical idea, a fatalistic or historically descriptive model of two competing classes. The suggested opposition of civilisation and barbarism should not call for (violent) action, prompting the Romans to destroy Attila’s army. The contrast between the precariate and the financial markets was presented only in order to be overcome. The point was to offer an analysis which would not only bring the non-privileged to see the situation but also to persuade the privileged about the situation’s irrationality. As such, we can rank it as a piece of civic rhetoric. The privileged person should face the decision to choose his side of the civilisation’s conflict as described. For this it is not necessary to attribute contemptible interests to him. The point here is not to inspect the financier’s intrinsic intention, the politician’s moral value or the person’s general attitudes; it is rather to offer more positively and non-moralistically a model which would prompt adopting an active civic position. So potential conflicts which are real and direct can arise precisely from facing an evident alternative; the precarist’s enemy is not the one who works in the financial sector but the one who, sufficiently informed, disagrees on the civilisation theory and regards the current state of affairs as legitimate. Clearly, the author assumes that any reasonable being, having the truth of the situation as shown, must decide for civilisation and against barbarism. This reasoning could readily resemble some Kantian ideas; however, it remains rather undeveloped in an important aspect. The contrast between barbarism and civilisation depends not on a theoretical justification of social statehood itself but rather on empirical evidence of obvious empirical facts. As I have already mentioned, what Van Istendael intends and what we can expect of him is not rigorous scholarship seeking sound evidence, but civic rhetoric whose goal is persuasion. However, it is clear that the rhetoric of obvious empirical facts finds itself in a “precarious” situation, since the facts it depends on could be constantly disputed and easily replaced by other empirical evidence. This is, after all, why the thesis that social statehood is a manifestation of civilisation, which is at the core of Van Istendael’s essay, is the scene for fundamental social conflict. Van Istendael’s essay thus stands or falls with whether we are convinced of a specific empirical perspective on the situation. If we accept the theory about the unity of the elite’s actions 16 On a more specific level, Istendael suggests prohibiting high frequency trading, prohibiting or restricting banking investment activities, creating emergency funds from private resources rather than public ones, regulating the derivatives market and taxing speculative investments. 17 G. v. Istendael, De parochie van Sint-Precarius, p. 36.

182

5 2015

and the irrationality of their attitude, then we are highly unlikely to hesitate supporting the program suggested by Van Istendael. However, I am afraid that this result is far from certain. The possibility of bringing in a quite different set of various facts remains open, especially in other than Western European context. For an illustration of my doubts I want to mention what I see as a three-fold empirical obstacle for a Czech reader to accept Van Istendael’s thesis and program. The first one reflects a different impact of globalisation on Eastern Europe. At least in the beginning the Czechs appeared not to be the afflicted but the winners. Today we suspect that the transfer of many companies from the West here brought only a Pyrrhic victory, because importing hundreds of thousands of square metres of logistics and the simplest factory workshops brought with it so many negative externals and socio-ecological debts that in the end these prevail over all economic advantages. Nevertheless, the Czechs have not undergone the socio-psychological shock caused in Western Europe by an extensive one-way company exodus. The second reason is related to this: the mass industrial restructuring of the 1990s, which affected some regions’ employment rates and social structure at least as drastically as the companies’ flight in the West, was not understood as part of globalisation but as punishment for doing sweet-nothing during ‘real socialism’. Today we are somewhat wiser in understanding that some bankruptcies were not at all necessary, and also in recognising the existence of a strong interconnection between the shutdown of domestic companies and worldwide economic movements. However, an obstacle to accepting the precariate’s perspective here is the differing emotional impact of processes which are very similar in reality. This brings us to the third reason, perhaps the most important one. Behind Van Istendael’s description of detrimental changes in the Western economic and social structure within recent generations one can notice appeal to the shared experience of the privileged post-war generations who lived in Western Europe in peace, prosperity, and with social security. Today this refers to the typical rich Western pensioners who are a kind of a remaining stratum of the former society, an old reminiscence of the golden age. It is possible to identify with such nostalgia inter-generationally (for example, this is illustratively demonstrated by Michael Moore in his famous film Capitalism: A Love Story); however, it proves more difficult from the perspective of the other end of the continent.18 Though I am convinced that the Eastern European perspective does not necessarily act as gravedigger for the theory presented and that the Czech approach to global problems expresses cultural relativism rather than a legitimate alternative as such,19 the presented facts, in my opinion, clearly show that the rhetoric of empirical sociological and economic facts and emotional reminiscences had to be systematically strengthened. One would have to return to the social statehood theory and seek justification that can be accepted by any reader regardless of her origin and experience. That Van Istendael does not take up this task can only partly be explained by the difference of genre. The problem is more fundamental and has to do with our author’s theoretical assumptions which – without being explicitly stated – govern his whole discussion and limit the possibility that the offered analysis will be widely accepted and thus result in a political change. Van Istendael’s general political outlook could be described as moral and civic. The author tries to restore and legitimate the social state by an appeal to conscious citizenship and social intersubjectivity of citizens. We find no call for a change in power relations, no claims to rule 18 The same topos of nostalgic reminiscence is also used by another famous globalisation critic: T. Judt, Ill Fares the Land, London, etc. 2011, pp. 41–80; similarly R. E. Goodin, The end of the Welfare State?, in: T. Ball – R. Bellamy (ed.), The Cambridge History of Twentieth-Century Political Thought, Cambridge 2008, p. 202. 19 However, this changes nothing about that fact that if authors like Istendael, Judt and Moore intend to persuade all reasonable people, rather than merely those who share the same life-experience, to adopt a form of such appeal, they are committing, at least, a tactical error.

5 2015

183

for particular group, no ascribing of individual mistakes, no judgements about right or wrong beliefs and characters, no reference to good or bad way of life. Van Istendael’s approach to political problems obviously formal in character – its Kantian inspiration has already been indicated. However, the problem of the precariate concerns the material state of modern societies; Van Istendael’s pleas for a justifiable, decent degree of material security for the middle classes admit this after all. The question that arises, then, is the following: is Van Istendael’s civic rhetoric to be conceived really as a deliberately chosen strategy, or is it rather the only way he can address his fellow citizens under the adopted formal assumptions? Much has been written about the inability of formal Kantian theories to contribute to real political issues having to do with the distribution of material goods. Though some attempts in this field have recently been made (the most influential being surely the justice theory of J. Rawls), the fundamental methodological problem could not be eliminated: In addressing the problem of property distribution one cannot ignore the ethical contents of our societies’ organisation. In this very sense, any advocacy of the social state as a European cultural value not only must include an exposition of such values as solidarity, rationality, civilisation and culture; as values, these must also be related to the question of the common good.20 But this perspective which inevitably opens the question of the proper structure of society, of its appropriate functioning, and indeed also of the malfunctioning of its elements and individual members, calls, as a consequence, for a much more radical criticism of global capitalism than that presented in Van Istendael’s essay. Though on one hand, as we have seen, the universalism construed on civic and moral background saves our author from a Marxist-like, polemical kind of thinking; on the other hand, it does not allow for identifying and ascribing the concrete errors and misdoings. Facing the perversion of contemporary speculative capitalism, the civic rhetoric of universal citizenship can only form a part of the attitude of the responsible intellectual; the other is the search for substantial justice which includes both its metaphysical grounding in the Good and its concrete application in the individual soul and in (the structures of) the modern state.21

Civic Rhetoric for the Social State: On Gerd van Istendael’s Precarius Abstract The paper discusses the concept of the precariate as it occurs in Gerd van Istendael’s essay The Perish of St Precarius. The goal of the paper is, on one hand, to show that Van Istendael’s usage of the concept is a piece of civic rhetoric rather than of ideology of Marxist type; on the other hand, that this approach has its inner limits given firstly by a limited perspective and secondly by neglecting the core question of common good. Keywords precariate, social justice, state, social security, civic rhetoric, common good

20 For this point, see L. Rychetník, Sociální spravedlnost: jak jí rozumět dnes?, p. 14. 21 The paper was supported by the grant of Charles University in Prague (VVZ No. P13 “Proměny etiky”).

recenze

Anna ŠEVČÍKOVÁ a kol., Děti a dospívající online. Vybraná rizika používání internetu, Praha: Grada, 2014, 183 s., ISBN 978-80-210-7527-6. 185–186

Jiří ŠUBRT a kol., Soudobá sociologie VI (Oblasti a specializace), Praha: Karolinum, 2014,

401 s., ISBN 978-80-246-2558-4. 187–189

Roman MÍČKA, Znovu jsme se ujali dědictví otců… Konzervativní politický katolicismus v USA na pozadí komparace Michaela Novaka a Patricka Buchanana, Brno: CDK, 2014, 267 s., ISBN 978-80-7325-348-6. 190–191

Hervé JUVIN a Gilles LIPOVETSKY, Globalizovaný Západ. Polemika o planetární kultuře, Praha: Prostor, 2012,

231 s., přel. M. Pokorný, ISBN 978-80-7260265-0. 192

Jonathan HAIDT, Hypotéza štěstí. Hledání moderních pravd ve staré moudrosti, Praha: Dokořán, 2014, 351 s.,

přel. J. Krejčí a L. Georgijev, ISBN 978-807363-539-8. 193

5 2015

185

Anna ŠEVČÍKOVÁ a kol., Děti a dospívající online. Vybraná rizika používání internetu, Praha: Grada, 2014, 183 s., ISBN 978-80-210-7527-6.

Publikace „Děti a dospívající online“ šestičlenného autorského týmu, kterou ve spolupráci s Masarykovou univerzitou vydalo nakladatelství Grada, vznikla díky výzkumnému projektu „Rizika používání internetu pro děti a adolescenty“. Jak podtitul napovídá, kniha z  nepřeberného množství výzkumných cest, které nám internet a interakce s ním nabízí, vybírá k deskripci a explikaci rizika, která souvisí s jeho používáním, přičemž respektuje klasifikaci rizik dle jejich charakteru a přihlíží i k osobnosti uživatele z hlediska jeho vulnerability vůči jednotlivým rizikům. V osmi kapitolách se věnuje osmi různým aspektům užívání internetu dětmi a dospívajícími a v závěru vrcholí vymezením charakteristických rysů online rizik. Předkládá poznatky o chování dětí v prostředí internetu, o jejich preferencích a záměrech v závislosti na věku, rozlišuje nadměrné užívání a závislost na internetu, věnuje se problematice sociálních sítí (jejichž užívání je v dnešní době velmi rozšířeno, a to nejen mezi dětmi), s nimiž se pojí sdílení osobních informací a potenciálně nebezpečné setkávání se se známostmi z internetu, stranou nenechává ani polemiky nad škodlivostí a negativními dopady sexuálního obsahu, kterému je (ať už záměrně či nechtěně) vystaven každý uživatel internetu. Dále se věnuje sociálně patologickému jevu kyberšikany coby skupinovému procesu s jistými specifiky odlišujícími jej od klasické šikany, online obtěžování, diskutuje o problematice příslušnosti k online komunitám, reflektuje jejich možná nebezpečí a normativní vliv na život adolescentů (právě tito se totiž do všelikých komunit rádi začleňují). Poslední kapitola je jako jediná více orientována na rodiče a strategie jejich kontroly a omezování přístupu svých dětí k internetu. Každá z  kapitol se opírá o četné zahraniční teorie, operuje s  anglickými odbornými pojmy a konfrontuje výsledky zámořských šetření s výsledky výzkumů panevropského šetření EU Kids online II, které proběhlo v roce 2010 a do nějž se zapojilo 25 států včetně ČR (výzkumný soubor čítal 25 000 respondentů z řad dětí a dalších 25 000 z řad rodičů). Jako takový umožňuje komparace způsobů užívání internetu dětmi a dospívajícími napříč evropskými státy. Vedle tohoto výzkumu jsou v knize prezentovány i výsledky získané výzkumem nazvaným „Rizika užívání internetu dětmi a dospívajícími“, což je výzkum recentnější (2012–2013), zaměřený ryze na českou dětskou a dospívající populaci, který zjištění dále zpřesňuje. Čtenář se v přehledných grafech seznamuje se situací nejen v ČR, ale autoři poukazují na občasné diskrepance mezi ČR a jinými zeměmi a předestírají jejich možné důvody. Důležitým přínosem výsledků prezentovaných výzkumů je jejich faktografická hodnota zdůrazněná tím, že autoři na jejich základě explicitně vyvrací mýty, které se kolem užívání internetu dětmi a dopadů expozice nevhodného obsahu na jejich psychosociální vývoj mezi laickou veřejností objevují. Kniha překládá vybraná témata s  citlivostí a navzdory většímu počtu spoluautorů mají kapitoly podobnou, logickou, čtenářsky přívětivou linii a kniha jako celek působí celistvě bez strukturálních výkyvů. Jelikož internet už déle než desetiletí zasahuje a ovlivňuje život (nejen) dětí a mladistvých a tento trend nebude klesat (ba naopak), má kniha díky svým přehledným shrnutím, povaze a aktuálnosti předkládaných informací potenciál obohatit kohokoliv, kdo se profesně setkává

186

5 2015

s dětmi a mládeží (za podstatné považuji především vytipování popisovanými riziky zvláště ohrožených jedinců a přizpůsobení práce s nimi tomuto zjištění, resp. zacílení a zesílení preventivních programů), ale i širší (více či méně) odbornou veřejnost. Karolina Diallo

(TF JU, [email protected])

5 2015

187

Jiří ŠUBRT a kol., Soudobá sociologie VI (Oblasti a specializace), Praha: Karolinum, 2014, 401 s., ISBN 978-80-246-2558-4. Mezi sociologickými publikacemi vydanými v roce 2014 si určitě zaslouží pozornost kniha s  názvem Soudobá sociologie VI. Uvedeným titulem uzavřel editor Jiří Šubrt projekt, který byl odstartován v roce 2007 a v průběhu sedmi let přibližoval čtenářům aktuální teoretické poznatky z oblasti sociologie. Pokud předchozí díly seznamovaly s tvorbou světových sociologů nebo s významnými sociologickými tématy, poslední část se orientuje na bilancování stavu takových sociologických disciplín, které se bezprostředně zabývají jednotlivými úseky každodenního života lidí a společnosti. Celkem 19 příspěvků nabízí někdy více, jindy méně ucelený přehled v rámci hlavních sociologických oborů. Je jenom škoda, že na oblast sociologie kultury se nedostalo. Další klíčové oborové disciplíny jsou však zastoupeny. Jejich charakteristiky mohou dobře posloužit nejen sociologům přímo se zabývajícím danou problematikou, ale i odborníkům z oblasti sociální práce, pedagogiky nebo i teologie. Právě na tyto části se chci soustředit. Sociologií rodiny se zabývá D. Hamplová. Po krátkém historickém úvodu se věnuje definici rodiny a rozrůzněnosti rodinných forem. Nejcennější v této části je přiblížení teoretických přístupů vysvětlujících transformaci rodiny. Začíná teorií druhého demografického přechodu, pokračuje vlivem postmaterialistických hodnot a dostává se k dopadům teorie racionální volby. Kapitola je uzavřena charakteristikou české sociologie rodiny. Zajímavý příspěvek pod názvem Sociologie v kontextu obsahu sociální práce prezentuje J. Šťastná. Cíl, který si klade, totiž poukázat na možnosti spojené s využitím sociologických výzkumů v oboru sociální práce, zcela naplňuje. Oblast sociální práce reflektuje prostřednictvím tří základních paradigmat: terapeutického, poradenského a reformního. Autorka vystihuje vývoj badatelství ve sféře sociální práce od vzniku ČSR prakticky až po současnost. Podle frekvence a závažnosti dospívá ke dvěma důležitým tématům: k sociálnímu vyloučení, sociální nerovnosti a chudobě a k demografickým změnám spojeným se stárnutím populace a migrací. Je možné jenom vřele souhlasit s autorkou, která považuje návrat společenskovědního a kritického myšlení do oboru za největší úkol, jenž stojí před sociální prací. Další dvě kapitoly rovněž tematicky zapadají do publikace. Jedna kapitola autorů M. Růžičky a L. Touška má název Sociální exkluze, její prostorové formy a měnící se podoby, druhá S. Kreisslové je nazvaná Etnicita a etnický konflikt z pohledu sociálních věd. První text začíná vysvětlením, proč došlo ke změně pozornosti od problematiky chudoby k pojetí sociální exkluze. Jde o koncept, který zohledňuje vztahovost, procesuálnost a multidimenzionalitu různých podob sociálních nerovností a sociálního znevýhodnění (s. 119). Čtenář se seznamuje se zevrubnou analýzou sociální exkluze v prostoru a s jejími jednotlivými formami. Na to navazuje srovnání prostorové exkluze v soudobých společnostech, jejich vztah k „sociálně vyloučeným lokalitám“, k etnické homogenitě, míře chudoby, kriminality a objektivního nebezpečí a k vlivu státu. V souvislosti s teoretickým vymezením věnují pozornost i měnícím se podobám prostorové exkluze v české společnosti a vyslovují hypotézu, že české sociálně vyloučené lokality se v určitých formách přibližují ke ghettu a v jiných charakteristikách francouzskému banlieue, přičemž si zachovávají jistou míru komparativní distinktivnosti (s. 134). Autoři nepřehlížejí ani kritické argumenty vůči konceptu sociální exkluze. Mohli být však pečlivější

188

5 2015

v uvádění věcných skutečností (924 milionů lidí nepředstavuje 31,6 % všech obyvatel země [s. 126]). S. Kreisslová předkládá čtenářům aktuální problémy etnických vztahů v teoretické rovině. Přiklání se ke stanovisku, které vnímá etnicitu jako zvláštní typ kolektivní identity považovaný za sociální konstrukt. V této perspektivě etnická identita není chápána jako přirozená podstata, její základ leží v konstruování a vyjednávání v rámci širšího diskurzu. V textu se připomíná, že základní antropologický model etnicity britského sociologa Jenkinse zdůrazňuje následující skutečnosti: Etnicita je spojena s kulturní diferenciací, je založena na společně sdílených významech produkovaných sociální interakcí, je variabilní a manipulovatelná, tedy není ustálená a neměnná. Má kolektivní i individuální stránku, je externalizovaná v sociálních interakcích a internalizovaná v osobních sebeidentifikacích. Autorka se věnuje i vysvětlení příčin současných etnických konfliktů prostřednictvím teoretických koncepcí. Tradiční, primordialistický přístup považuje samotnou odlišnost etnických skupin za důvod etnické intolerance a střetů, přičemž východiskem je vytváření etnicky homogenního prostředí. Instrumentalisté se naopak domnívají, že etnické rozdíly samy o sobě konflikty vyvolat nemohou. Za etnickými problémy stojí etnopolitické strategie směřující k udržení moci. Konstruktivistický přístup si pokládá zejména otázku, jakým způsobem se v etnopolitickém diskurzu vytvářejí představy a symboly konstruující etnicitu. Současné etnické konflikty ve světě naznačují, že jde zpravidla o kombinaci více faktorů či přístupů. Aktuálnímu stavu sociologie výchovy a vzdělání se věnuje P. Sak, známý svými pracemi v oblasti sociologie mládeže a seniorů. Vzdává hold osvícencům a utopistickým myslitelům, díky nimž se vzdělání a výchova staly součástí evropských kulturních procesů. Zabývá se obsahovými variantami vztahu obou disciplín. V jejich integraci hraje významnou úlohu jazyk. Jak autor zdůrazňuje, v obou směrech, ve výchově i vzdělávání, jde o využití kulturního bohatství společnosti kumulativně vytvářené stovkami generací. Vztah mezi sociologií výchovy a sociologií vzdělávání je proměnlivý. V určitých etapách vývoje jsou vnímány jako odlišné obory, v dalších se však sbližují. Rovněž vysvětluje formování obou disciplín. „Společnosti se odlišují diskrepancí výchovného a funkcionálního působení, přičemž ideální je identita obou působení.“ (s. 176) Překračuje hranice tématu a srovnává vliv dvou blízkých oborů, sociologie výchovy a sociální pedagogiky, které se liší především svým charakterem. První z disciplín má kognitivní charakter a druhá normativní, praktický. V textu se čtenáři seznámí s historickými postavami formujícími sociologii výchovy. Kapitola nastiňuje i budoucnost výchovy a vzdělávání v souvislosti s významem vzdělávání a vzdělanosti v 21. století. Nechybí ani kritika současné praxe, zejména sekundárního a terciárního vzdělávání. Charakteristika sociologie volného času z pera J. Dufkové, vedle doposud známých vývojových momentů této disciplíny, orientuje pozornost na dvojí pojetí volného času u Marxe, což vedlo jeho následovníky až k protikladnému hodnocení: a) jde o produktivní teorii volného času, volný čas slouží pracovní sféře, nebo b) volný čas je zcela svobodná záležitost jednotlivce. Autorka oprávněně zdůrazňuje, že teorii společnosti volného času, vznikající v šedesátých letech 20. století, je možné chápat jako jednu z variant postindustriální společnosti. Konstatuje, že příliš mnoho realizovaných empirických výzkumů volného času nepřineslo adekvátní kvalitu poznání tohoto fenoménu, čímž naráží i na obecnější problém přínosu empirických poznatků v dalších oblastech sociologie. Věrněji než jiní odborníci zaznamenává nástup pesimismu a spojování „rizika“ volného času s masovou kulturou a masovým konzumem. Závěr orientuje na snahy o novou sociologii volného času, která by zohledňovala dnešní aktivity lidí. J. Váně se v knize věnoval sociologické reflexi náboženství pod názvem Sociologie náboženství: Soudobé trendy. Začíná výchozí charakteristikou oboru, jehož cílem není získané poznatky

5 2015

189

sumarizovat, ani rozhodnout o pravdivosti věrouky a praxe konkrétního náboženství. Obor je formován celou řadou teorií, jež chápou náboženství jako projev společnosti. K charakteristice disciplíny patří i spor o vlastní definici „náboženství.“ Odpověď nabízí esenciální nebo funkcionální pojetí. První směřuje k taxativnímu určování atributivních znaků náboženství, zatímco druhý spojuje náboženství především s jeho sociální funkcí. Dále hutně prezentuje jednotlivé teoretické tradice. Klasičtí představitelé sociologie nahlížejí na náboženství jako na produkt ideologických zájmů nebo jako na jednu z funkcí společnosti či jako na zdroj a nositele významů a motivací konstituujících společenský rozvoj. Čtvrtá teoretická tradice je spojena s modernou a jejím ústředním tématem, sekularizací. Pátou koncepci nabízejí postmoderní teorie zpochybňující jednoznačnost modernizačních úvah a klasických teorií. Šestou teoretickou tradici představují „ultramoderní teorie“, promýšlející význam náboženství a jeho návrat do veřejné sféry. Uvedené teoretické tradice slouží k budování tří modelů, sekularizačního, individualizačního a tržního. Podle autora „je to globalizace, která představuje pro sociology náboženství největší intelektuální výzvu a zároveň naději.“ (s. 371) Procesy globalizace totiž nastolují otázku, zda by se neměla pozornost opět obrátit k „makro teorii“, jež by mohla pomoci v nalezení doposud neformulovaných odpovědí. Další kapitoly, na které se v této recenzi nedostalo, by si rovněž zasloužily pozornost. S těmi se čtenář bude mít možnost seznámit přímo. Publikace, kromě pohledu na stav jednotlivých sociologických oborů, nabízí i přehled hlavních řešených problémů, využívaných paradigmat a jejich reprezentantů. Je jen přirozené, že sociologové působící v oboru delší dobu dokázali reflektovat nejen vývoj disciplíny, ale i širší zarámování problematiky do teoretických i společenských souvislostí. Kniha dokáže obohatit nejen specialisty v oboru a studenty sociologie, ale i zájemce o příslušné sociologické disciplíny. Ján Mišovič

(TF JU, [email protected])

190

5 2015

Roman MÍČKA, Znovu jsme se ujali dědictví otců… Konzervativní politický katolicismus v USA na pozadí komparace Michaela Novaka a Patricka Buchanana, Brno: CDK, 2014, 267 s., ISBN 978-80-7325-348-6.

Kniha s biblickým citátem v názvu popisuje na pozadí komparace dvou významných osobností amerického konzervatismu (Michael Novak, Patrick Buchanan) určité rozpětí této politické a  filosofické platformy. Míčka zde zúročil i nabyté poznatky ze své předchozí práce, v níž se věnoval Michaelovi Novakovi a jeho projektu teologie demokratického kapitalismu.1 Celý citát z První knihy Makabejské, který použil autor pro název své knihy, začíná slovy: „Když nastala pro nás příznivá doba…“. Během čtení tohoto poučného díla nás mnohdy napadne, jestli příznivý čas (kairos) pro konzervativní pohled na chod světa opět nenastal a neměl by být opět vyzván k důraznějšímu hlasu v dnešním postmoderním světě. V první kapitole se Míčka věnuje katolicismu v USA a jeho politickým souvislostem. Poukazuje na známý fakt, že náboženství zde hrálo a hraje daleko důležitější roli než u nás v  Evropě. Autor velmi dobře pointuje vztah politiky a náboženství ve Spojených státech. Zaměřuje se na katolicismus, který ve vztahu k americké kultuře zaujímá různé strategie (tradicionalistickou, neokonzervativní, liberální či radikální, s. 32). Různorodost katolicismu autor propojuje s významnými historickými událostmi Spojených států, čímž jasně poukazuje na nezastupitelnou roli náboženství v politickém rozhodování a chování. Dále se však podrobněji věnuje konzervativnímu proudu amerického politického katolicismu, ve kterém zastávají důležité místo oba zmiňovaní autoři. Ačkoliv může být konzervatismus vnímán jako snaha konzervovat určité neměnné společenské přístupy a hodnoty, přesto „v jednotlivých geografických a dějinných kontextech získával mnoho podob, odstínů a stupňů, od reakční podoby silné obhajoby premoderního politického řádu a společenských institucí až po rozličné kompozice a aliance s některými formami liberalismu“ (s. 43). Oba zmíněné konzervativce lze vnímat jako významné zastupitele neo-konzervatismu či paleo-konzervatismu. Neokonzervativci jsou vnímáni jako radikálnější zastánci konzervatismu, kteří reagovali na moderní výzvy (např. válku v Iráku) a odklonili se od mnohých a starých osvědčených zásad klasického konzervatismu. Jde tak o určitou synkrezi a syntézu konzervativní a liberální tradice s  inspirací ve všech proudech konzervatismu, v  klasickém liberalismu, libertarianismu a neoliberalismu (srov. s. 51). Radikálněji viděno jde o původní levicové liberály, kteří se na konci šedesátých let distancovali od morálně kulturních či zahraničněpolitických postojů tehdejší Nové levice. Mezi další významné neokonzervativce (kromě M. Novaka) můžeme počítat Richarda J. Neuhause, Williama J. Bennetta či George Weigela. Menší skupinou jsou zastánci paleokonzervatismu (P. Buchanan), který lze vnímat také jako konzervatismus tradicionalistický, jenž zdůrazňuje staré tradice konzervatismu, zásadně se vymezuje vůči neokonzervatismu a jeho ambicím ovládnout americký konzervativní mainstream (srov. s. 55). Buchanan se pohybuje na pomezí tradicionalismu a ultra-tradicionalismu, které zdůrazňují například hodnoty vlastenecké, rodinné a křesťanské. 1 Srov. Roman MÍČKA, Michael Novak a jeho projekt teologie demokratického kapitalismu, Brno: L. Marek, 2009, ISBN 978-808-7127-155.

5 2015

191

V  druhé kapitole se autor věnuje životopisům analyzovaných osobností, jejich myšlenkovým proměnám a posunům, a dává tak možnost čtenáři, aby si vytvořil ucelenější pohled na předkládané téma. Dílo prvního z nich (M. Novaka) je i díky R. Míčkovi známější a také jeho publikace jsou přeloženy do českého jazyka ve větším počtu než dílo P. Buchanana.2 Jádrem celé knihy je však komparace obou myslitelů v oblastech, jako jsou: demokracie a americký politický systém (3. kap.), ekonomické otázky (4. kap.), zahraniční politika (5. kap.), náboženství, katolicismus a sociální učení církve (6. kap.) a spor o podstatu konzervatismu (6. kap.). Záměr, proč si autor vybral těchto pět oblastí, nejspíše odpovídá vědeckému profilu autora předkládané publikace, který se ve svém oboru věnuje nejen sociálnímu učení církve, ale také politické filosofii a sociální etice. Komparace předkládaných okruhů vede autora ke konkrétním závěrům, které shrnuje v závěru knihy. To, na čem se Novak a Buchanan shodnou, je důraz na náboženský a morální rozměr demokracie – zejména v kontextu amerického politického projektu. V mnohém ostatním se však velmi odlišují (s. 233). Roman Joch vyčítá ve své recenzi3 Míčkovi (nejen) fakt, že oba analyzovaní autoři se od hlavního proudu konzervatismu tak moc liší, že jejich pojetí konzervatismu společně reprezentuje jen „40 procent z celkových 100 procent“ konzervativního proudu v USA. Tedy je zde dalších 60 procent konzervatismu, který se odlišuje od názorových postojů těchto dvou autorů. Na obranu autora lze uvést, že jeho vytčeným cílem nebylo podat vyčerpávající přehled konzervativních proudů v USA a jejich reprezentantů, nýbrž poukázat na rozpětí („katolického“) konzervatismu a jeho názorových variací mezi dvěma reprezentanty krajních pozic. Ačkoliv již z prvního čtení je patrné, že autor velmi pečlivě zkoumal oba předkládané myslitele, přesto je vidět určitý hlubší ponor do analýzy prvního z nich (Novaka), což nejspíše odpovídá i jeho předešlému vědeckému záměru. Kniha je vystavěna na velmi dobré znalosti amerických dějin, politickém vývoji a současné debatě o ožehavých tématech (válka v Iráku, invaze do Afghánistánu atd.). Čtivosti neubírá ani podrobný popis vývoje myšlenkových názorů obou autorů nebo úvodní kapitola o politickém katolicismu v USA. Uvedená kniha by měla být určitě povinnou četbou všech zájemců o politologii, americké dějiny, politické systémy, katolicismus v USA či politickou filosofii. Pavel S. Pokorný

(nezávislý publicista, [email protected])

2 Seznam publikací Michaela Novaka lze velmi dobře dohledat v již zmiňované práci R. Míčky: Michael Novak a jeho projekt teologie demokratického kapitalismu. V češtině jsou dostupné z větších Novakových děl celkem čtyři knihy (Duch demokratického kapitalismu, Praha: Občanský institut, 1992; Vyznání katolíka, Brno: CDK, 1995; Filosofie svobody, Praha: Vyšehrad, 1998; Katolické sociální myšlení a liberální instituce, Praha: ČKA, 1999). Z děl Patricka Buchanana je do češtiny přeložena pouze jedna – Smrt západu: jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci, Praha: Mladá fronta, 2004. 3 Srov. © Roman Joch, Co je americký konzervatismus. Ale jen ze 40 procent, Recenze (on-line), dostupné na: http://konzervativnilisty.cz/ index.php/101-cisla/duben-2015/1164-co-je-americky-konzervatismus-ale-jen-ze-40-procent, citováno dne 1. 6. 2015.

192

5 2015

Hervé JUVIN a Gilles LIPOVETSKY, Globalizovaný Západ. Polemika o planetární kultuře, Praha: Prostor, 2012, 231 s., přel. M. Pokorný, ISBN 978-80-7260-265-0.

S dílem významného francouzského sociologa a filosofa kultury Lipovetského se český čtenář má možnost seznamovat již od roku 1998, kdy bylo vydáno jeho první a snad nejzávažnější dílo Éra prázdnoty v  pražském nakladatelství Prostor. To od té doby vydalo již celou řadu pozoruhodných děl tohoto kritika postmodernismu, vypjatého individualismu a hravého hédonismu, vyplňujících prostor ideového vyprázdnění. Spoluautorem díla, které je předmětem této recenze, je francouzský ekonom a esejista H. Juvin a, jak se uvádí na zadní desce této knihy, jde v  ní „o konfrontaci k  tématu globalizace“, tedy o téma vysoce aktuální, výrazně rozdělující ekonomy, sociology a politology v hodnocení a příjímání či odmítání globalizace coby vyvrcholení ekonomického liberalismu jako, podle jedněch pustošícího a podle jiných blahodárného, činitele současného lidského společenství. Lipovetsky se snaží být v  tomto hodnocení objektivní, analyzuje pozitivní i negativní stránky globalizace, Juvin je naopak výrazně odmítavě kritický. Pro omezený rozsah tohoto sdělení se zaměříme jen na závěrečnou část této knihy, která přináší polemiku mezi oběma autory a diskusi, do níž se zapojilo i několik dalších autorů. Lipovetsky vytýká Juvinovi, že „vnímá světokulturu pesimisticky, nostalgicky, tragicky a jednostranně“, zatímco on (Lipovetsky) spatřuje ve světokultuře „kulturu, která mimo to, že přináší zkázu, nerovnoprávnost a ohrožuje svět, nabízí též různé příležitosti“. Juvin oponuje, že „nesdílí předepsaný optimismus“ nastupující kultury a globalizovaného Západu, které mají pro Evropany „funkci opojného nápoje“, a vyhrocuje své kritické výhrady proti Lipovetského „nadšení“ ze světokultury a „nástupu smířeného kosmopolitismu“ pro něj příznačnými slovy, že se obává války všech proti všem a „shledává ztrátu civilizace, zmatení druhů, znaků i hodnot“. Juvin pak dospívá k této klíčové tezi: „Ve jménu ekonomického rozvoje, lidských práv a informační i náboženské svobody globalizovaný Západ boří všechny společenské a politické struktury, které prostřednictvím kolektivu chránily jedince“. Jak to tedy s tím globalizovaným Západem je? Prohlubující se rozdíly mezi chudými a bohatými, kteří dnes vlastní už přes sedmdesát procent světového bohatství, mluví spíše pro přijetí kritického stanoviska vůči globalizaci, která je absolutizací zájmů bohatých. Milan Nakonečný

(TF JU, [email protected])

5 2015

193

Jonathan HAIDT, Hypotéza štěstí. Hledání moderních pravd ve staré moudrosti, Praha: Dokořán, 2014, 351 s., přel. J. Krejčí a L. Georgijev, ISBN 978-80-7363-539-8.

Autor této pozoruhodné knihy je profesorem psychologické etiky na newyorské univerzitě a je u nás znám českým překladem svého vynikajícího díla Morálka lidské mysli (2013, Praha: Dybbuk), takže čtenář, který je již s jeho dílem seznámen, se má i v případě studia této námi zde recenzované knihy na co těšit. Je to zajímavě a čtivě psaný průvodce historie „lidské honby za štěstím“, neboli hledání smyslu života, které má řadu pozoruhodných psychologických aspektů zakotvených ve strukturách lidské racionality a iracionality. Obsahem knihy je deset aspektů tohoto tématu, provázejícího celá staletí lidskou kulturu; Haidt píše: „Tato kniha pojednává o deseti velkých myšlenkách.“ Je produktem studia zejména mnoha filosofických a náboženských textů, v  nichž byla shledávána psychologická životní moudrost. Proto kniha začíná kapitolou, která je z nich asi nejzávažnější, tématem rozděleného já, neboť, jak praví autor, „základní myšlenkou této knihy je tvrzení, že mysl se dělí na dvě části, které někdy jdou proti sobě“. V dalším se soustředíme na tuto myšlenku a ponecháme stranou ostatní aspekty hledání smyslu života v „honbě za štěstím“, v „lásce a citových vazbách“, ve „vzájemnosti“, v „půvabu ctnosti“, „v dimenzi božství s Bohem i bez něj“ a další, které zde pro nedostatek místa jen naznačujeme. Haidt se nad těmito aspekty nejen zamýšlel, ale i je jako sociální psycholog zkoumal, aby nalezl odpověď na otázku, proč někteří lidé nacházejí v životě smysl a naplnění, a jiní nikoli. Svou úvodní a klíčovou kapitolu uvádí citátem sv. Pavla (Ga 5,17): „Nebo tělo žádá oproti Duchu a Duch proti tělu. Ty pak věci jsou sobě vespolek odporné tak, abyste ne, což byste chtěli, to činili.“ Jinde je to metafora jezdce (rozumu) a zvířete (pudu), např. u Platóna a jinde, která vyjadřuje tuto dichotomii lidského bytí. Autor však připomíná, že tu nejde jen o rozpory mezi tělem a duchem, ale i mezi funkcemi pravé a levé mozkové hemisféry, mezi vývojově novou a starou strukturou lidského mozku, mezi automatickým chováním a řízeným jednáním. Zajímavé analýzy těchto vztahů jsou dokládány četnými empirickými fakty i příklady z literatury (např. E. A. Poe, Démon zvrácenosti) a ze života, např. ze „selhání sebekontroly“. Haidt soudí, že: „Občas podlehneme názoru, že bojujeme se svým nevědomím, se svým Id nebo se svým živočišným já. Ale ve skutečnosti jsme tímhle vším zároveň… Obě tyhle složky mají své silné stránky a zvláštní schopnosti,“ ale dodejme, že jde o to, abychom svého koně v sobě dokázali smysluplně řídit k prospěchu svému i svých bližních. Milan Nakonečný

(TF JU, [email protected])

kontakty

na autory odborných studií a článků v tomto čísle

Mgr. et Mgr. Karolina Diallo, Ph.D. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Teologická fakulta, Katedra etiky, psychologie a charitativní práce Kněžská 8, 370 01 České Budějovice [email protected]

Mgr. Bc. Monika Flídrová

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Teologická fakulta, Katedra etiky, psychologie a charitativní práce Kněžská 8, 370 01 České Budějovice [email protected]

Mgr. Jakub Jinek, Ph.D.

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta, Ústav filosofie a religionistiky Nám. J. Palacha 2, 116 38 Praha 1 [email protected]

dr hab. Tadeusz Kamiński

Uniwersytet Kardynała Stefana Wyszyńskiego w Warszawie Widział Nauk Historycznych i Społecznych ul. Wóycickiego 1/3, 01938 Warszawa [email protected]

PhDr. Ing. Marie Lhotová, Ph.D.

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Teologická fakulta, Katedra etiky, psychologie a charitativní práce Kněžská 8, 370 01 České Budějovice [email protected]

PhDr. Roman Míčka, Th.D., Ph.D.

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Teologická fakulta, Katedra etiky, psychologie a charitativní práce Kněžská 8, 370 01 České Budějovice [email protected]

Mgr. Lukáš Novák, Ph.D.

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Teologická fakulta, Katedra filosofie a religionistiky Kněžská 8, 370 01 České Budějovice [email protected]

Mgr. Dominik Opatrný, Th.D. Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Katedra systematické teologie Univerzitní 244/22, 771 11 Olomouc [email protected]

doc. Michal Opatrný, Dr. theol.

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Teologická fakulta, Katedra etiky, psychologie a charitativní práce Kněžská 8, 370 01 České Budějovice [email protected]

Mgr. Martina Pavelková

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Teologická fakulta, Katedra etiky, psychologie a charitativní práce Kněžská 8, 370 01 České Budějovice [email protected]

Mgr. Anna Sýkorová

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Teologická fakulta, Katedra etiky, psychologie a charitativní práce Kněžská 8, 370 01 České Budějovice [email protected]

doc. Jindřich Šrajer, Dr. theol.

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Teologická fakulta, Katedra etiky, psychologie a charitativní práce Kněžská 8, 370 01 České Budějovice [email protected]

Caritas et veritas

Časopis pro reflexi křesťanských souvislostí v sociálních a humanitních oborech Cílem časopisu je publikovat původní odborné a populární články specialistů pracujících v těchto oblastech a představovat důstojnou platformu pro komunikaci o interakci v uvedených směrech. Časopis je zařazen do Seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik vydávaných v České republice. vydavatel: Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích číslo a ročník: 1 (2015) předplatné: zdarma, volně přístupné objednávky pro zasílání mailem: [email protected] design a layout: www.srneczekdesign.cz ISSN 1805-0948 redakční rada ThLic. David Bouma, Th.D., PF UHK, Hradec Králové Doc. ThDr. Jindřich Halama, ETF UK, Praha Msgr. ThLic. Tomáš Holub, Th.D., Generální sekretář ČBK, Praha Doc. Pavel Hošek, Th.D., ETF UK, Praha Assoc.-Prof. Dr. Tadeusz Kamiński, Faculty of History and Social Sciences, Cardinal Stefan Wyszyński University in Warsaw, Poland Stefan Wyszyński, University in Warsaw, Poland Doc. Michal Kaplánek, Th.D., TF JU, České Budějovice Prof. Dr. Stephanie Klein, Faculty of Theology, University of Lucerne, Switzerland ThLic. Jaroslav Lorman, Th.D., KTF UK, Praha Michael Martinek, Th.D., ETF UK, Praha Prof. Dr. Hans Mendl, University of Passau, Faculty of Arts and Humanities, Department of Catholic Theology, Germany PhDr. Roman Míčka, Th.D., Ph.D., TF JU, České Budějovice Doc. PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D., FSS MU, Brno PhDr. Mirka Nečasová, Ph.D., FSS MU, Brno Doc. Michal Opatrný, Dr. theol, TF JU, České Budějovice Prof. Dr. Wieslaw Przygoda, Faculty of Theology, The John Paul II Catholic University of Lublin, Poland Doc. Dr. Rudolf Smahel, Th.D., CMTF UP, Olomouc Prof. PhDr. Vladimír Smékal, CSc., FF MU, Brno Assoc.-Prof. Dr. János Wildmann, John Wesley Theological College Budapest, Hungary redakce šéfredaktor PhDr. Roman Míčka, Th.D., Ph.D. Katedra etiky, psychologie a charitativní práce TF JU [email protected] // +420 389 033 533 č. dv. 4.46 předseda redakční rady doc. Michal Opatrný, Dr. theol. Katedra etiky, psychologie a charitativní práce TF JU [email protected] // +420 389 033 526 č. dv. 4.50 redaktor Mgr. Kateřina Brichcínová, Th.D. Katedra teologických věd TF JU [email protected] // +420 389 033 528 č. dv. 205 editor Mgr. Bc. Monika Flídrová Katedra etiky, psychologie a charitativní práce TF JU [email protected] č. dv. 4.16

kontaktní adresa: Caritas et veritas TF JU Kněžská 8 370 01 České Budějovice Tel. +420 387 773 501 Fax +420 386 354 994 e-mail: [email protected] www.caritasetveritas.cz